Na červnovém čísle GF Bodu se podíleli: Luisa Pavlíková, Milan Schleider, Kryštof Špidla, Dinh Minh Lan Phuong

1

Na červnovém čísle GF Bodu se podíleli: Luisa Pavlíková, Milan Schleider, Kryštof Špidla, Dinh Minh Lan Phuong Klára Šedivá, Jakub Liška, Daniela Hochmanová, Tereza Poděbradská, Šárka Jakoubková, Magda Bartošová, Tereza Štromová, Václav Pokorný, Luisa Pavlíková, Filip Melich, Tereza Kvapilová, Míra Němec

OBSAH Zajímavosti GF

Rozhovory

Absolventi píší Sport Poezie

2

PR Meandry Smědé lePapillon Science on stage Hodnocení písemných maturit Projektový den The human bodies exhibition Lucie Bílá Marika Kasalová Šimon Špidla Můj byt – dějství druhé Novoměstský sršaň Těžká pohoda Soutěžní sonety

Klára Šedivá Jakub Liška PhDr. Daniela Hochmanová Tereza Poděbradská Š. Jakoubková, M. Bartošová Tereza Štromová Václav Pokorný Luisa Pavlíková Filip Melich Tereza Kvapilová Míra Němec

4 5 5-6 6-7 8 7-9 10-11 11 12-13 13-14 14-15 16-17 18-19

Milí čtenáři GF Bodu, deset školních měsíců uteklo jako voda a do začátku prázdnin zbývá pár dní. V mém počítači existuje složka s názvem Školní časopis, jež obsahuje spousty a spousty podsložek a souborů rozličných názvů a formátů.

Nejstarší složka nese název Září – Říjen 08 (bystré hlavy jistě vidí chybu). I většina ostatních je výsledkem dvouměsíčního sběru, kontroly a kompletace (za něž vděčíme p. prof. Špidlovi a Schleiderovi). Když se ale ohlédnu do letošního roku, GF bod zaznamenal nemalé změny. Od druhého pololetí se snažíme vydávat čísla každý měsíc a přibrali jsme do týmu nové redaktory a designérku Fanny. Ta s námi však dlouho nepobyla, neboť letos úspěšně odmaturovala a na podzim se chytá na vysokou školu. Je-li tedy mezi vámi někdo, kdo by stál o její práci, tj. grafickou podobu časopisu, neváhejte a přidejte se k nám. Ale nabídka platí i pro ty z vás, kteří rádi píší či fotí.

se účastní jak profesoři, tak i bývalí studenti a absolventi GF, Tereza Kvapilová.

Koncem tohoto roku vrcholí i Hod olympický, kteří pro nás připravili naši kantoři. Na projektovém dnu, 8. června, proběhlo finále v piškvorkách, střelba ze vzduchovky, debl atd. Uvidíme, komu získané body přilepší na Sportovním dnu.

Ve spojitosti se sportem mám ještě jednu zprávu, o kterou bych se s vámi chtěla podělit. Před několik měsíci nás kontaktovala Metropolitní univerzita Praha, která nám nabídla spolupráci na jejich nově se formujícím časopise. Dostali jsme možnost napsat do jejich středoškolské rubriky článek libovolné formy na téma „Sport a já“. Zasílala jsem dva články; rozhovor s panem profesorem Štrynclem o MS v Tasmánii a článek Míry Němce Bez lidí by to nešlo, o mládežnických olympijských hrách v Innsbrucku. Oba se na internetových stránkách MUP Times, jak se časopis nazývá, objevily. Na stejnojmenných stránkách se můžete dočíst o letní soutěži; úvaha (do 90 řádků text) na téma Olympijské hry současnosti: ideály nebo byznys?“ Tři nejlepší práce budou peněžně ohodnoceny (pro více informací navštivte www.muptimes.cz).

Ač končí Hod olympický, sportovní duch v žácích i profesorem frýdlantského gymnázia ani v nejmenším neutuchá, ať se jedná o Hry 3. tisíciletí, triatlon Bílá smrt nebo Atletický čtyřboj. Zajímavý článek o sportovní akci s oxymoroidním názvem Těžká pohoda, o které můžete na internetu shlédnout i reportáž, pro vás připravil Míra Němec. A Novoměstského Sršáně, kterého

A teď trochu kultůry: V rámci Projektového dne jsme se mohli setkat s různými činnosti, já zamířila k panu Špidlovi, a to z jednoho prostého důvodu. Téma: sonety a limeriky. Poezii se vyhýbám seč můžu. Ač hodnotná jest, přec idea její zahalena je mi jak v Ostravě nebesa plna prý hvězd. Přesto toužím proniknout do jejího nitra a tak jsem to riskla a 3

šla jsem tam. A nabízím pět sonetů vytvořených literárními účastníky. O nejlepším se bude hlasovat. Na GF se během května a června uskutečnily dvě besedy. Zavítal k nám Šimon Špidla s projekcí svého snímku Mrtvá trať (více se můžete dočíst v rozhovoru na str. 12-13). Druhou vzácnou návštěvou byl plukovník Stanislav Hnělička, liberecký rodák, jenž bojoval u Tobruku a v Normandii u přístavního města Dunkerque. Za své zásluhy obdržel v roce 2007 nejvyšší české státní vyznamenání, Řád bílého lva. Poslední věcí, o které bych se ráda zmínila, jsou státní maturity. Je otázkou, co nás (a mě také) příští rok čeká a nemine, to s určitostí bohužel nelze říci. Rozhodla jsem se v časopise otisknout hodnocení, Daniely Hochmanové, ředitelky gymnázia v Čakovicích, písemných maturitních prací z češtiny, které si po ní vyžádala Asociace ředitelů gymnázií. Co mu říkáte? A to je ode mě letošní školní rok vše. Já se budu přes prázdniny učit formu-

lovat zřetelná, jasná, nijak nerozvleklá či jinak slovně chudá souvětí, neb se významově, interpunkčně a někdy i gramaticky panu profesoru Špidlovi nezamlouvají, ba někdy se odváží mi je rozdělit na vět několik, na věty krátké a průzračné, čárek ochuzené a mého prvotního významu zbavené, na věty úzkoprsé, marně doufaje, že z jeho oprav a chyb svých poučím, ale kdo by odolal větám křivolace stavěným, bezmála do samého nebe trčícím, plných rejdivých a neposlušných čárek, z nichž každá determinovaná jest svým prostředím? Já ne. Napište nám, jak jste se přes prázdniny měli vy, články rádi vydáme. Doufám, že se s vámi uvidím na Estrarádě, Sportovním dnu nebo jiných akcích spojených s naším gymnáziem. Užijte si prázdniny a sportu zdar! (na GF zvláště) P. S. pro K. Š. Nebojte se, ten sonet a limerik se chystáme vbrzku vypracovat.

Šéfredaktorka Luisa Pavlíková

PŘÍRODNÍ REZERVACE MEANDRY SMĚDÉ

Chystáte se o prázdninách někam na výlet? Na zámek či hrad, na tábor k moři nebo do tramtárie? Určitě ale nezapomeňte na vycházku k Smědé. Její okolí, fauna i flora určitě stojí za zhlédnutí. A tak neseďte jen doma s obličejem na obrazovce, vyrazte na výlet, za památkami nebo do přírody. Vždyť svět je plný krásných divů – jen se rozhlédnout. S pozdravem a s přáním krásných prázdnin Klára Šedivá 4

JE MOŽNÉ ZA JEDINÝ VÍKEND NATOČIT FILM? Dětem z Nového Města pod Smrkem se to podařilo. Za víkend vymysleli scénář a natočili podle něj film Motýl (lePapillon). Producenty filmu byli francouzští dobrovolníci Charlotte Ravary a Lucas Chastroux a náš septimán Jakub Liška. Film je ke shlédnutí na youtube.com, stačí do vyhledávače zadat „motýl papillon“.

V Liberci proběhla 2. června v science centru IQpark soutěžní přehlídka pro výběr kandidátů mezinárodního festivalu Science on Stage, který se uskuteční 25. - 28. 4. 2013 na hranicích Polska a Německa ve Slubici/Frankfurtu nad Odrou. Tento ročník byl obzvlášť netradiční, protože došlo ke spojení osmé Muzejní noci a nominace pro mezinárodní soutěž Science on Stage. Cílem obou akcí je ukázat návštěvníkům, jak může být věda zábavná. Festival Science on Stage je zaměřený na hledání nových zajímavých nápadů pro zlepšení výuky přírodovědných oborů a matematiky. Nabízí výměnu zkušeností, materiálů a nápadů pro učitele. Neméně důležité je vytvářet podmínky pro spolupráci učitelů a škol se špičkovými odborníky, vědeckými pracovišti a průmyslem. Projekt je pokračováním a rozšířením projektu Physics on Stage (Fyzika na scéně), který začal v roce 1999.

Science on Stage neboli Věda na scéně, je mezinárodní projekt, který je zaměřený především na učitele přírodních věd na základních a středních školách, ale v posledních letech se zaměřuje i na učitele z předškolních vzdělávacích zařízení. V současné době se ho účastní 27 zemí, především evropských. Informační stánek GF

Projekt probíhá v jedno až tříletých cyklech. V rámci každého cyklu probíhají nejdříve národní akce. Vyvrcholením každého cyklu je mezinárodní festival, na kterém se setkávají vybraní reprezentanti ze všech zúčastněných zemí. 5

Z celé republiky bylo vybráno 19 týmů, které soutěžily v různých kategoriích (informační stánek, motivační hodina nebo pódiové vystoupení). Do finále českého Měření pro veřejnost

národního kola postoupily také vyučující našeho gymnázia, Lucie Šímová a Renáta

Flecknová. Prezentovaly zde projekt Jdeme na to od lesa. „Jsme spokojené, ale velmi unavené. Finále trvalo od 8.00 hod. až do 18.00 hod. a pak hned navazovala akce Muzeální noc, které končila až v 22.00 hod. Pro veřejnost jsme si připravily měření rychlosti vzduchu při výdechu a EKG. Obě měření patřila k nejvíce vyhledávaným a my měly obavy, že senzory během čtyř hodin „zavaříme“. Bohužel jsme nepostoupily do Slubice, ale přesto je to pro naši školu velký úspěch, protože žádné jiné gymnázium ani odborná škola z libereckého kraje se do finále nedostala,“ řekla po akci Renáta Flecknová.

CO SE DĚJE V HODNOCENÍ písemných prací z češtiny? CERMAT rozjel na podzim projekt CeHOPP, tj. Centrální HOdnocení Písemných Prací. Úkolem tohoto projektu bylo zamezit tomu, aby v Gaussově křivce pravděpodobných výsledků docházelo ke skokům v bodě, kdy student již dle hodnocení PP písemku neudělal (letos 11 bodů a méně) a kdy písemku udělal (12 bodů). Celý projekt vychází z názoru, že hodnotitelé PP v roce 2011, kdy opravovali práce vlastních studentů, svým studentům přidávali body právě na tomto rozmezí „udělal – neudělal“. Proto údajně vznikl projekt CeHOPP. Na podzim 2011 probíhala školení budoucích trenérů projektu. Již na těchto školeních bylo naprosto zřejmé, že celý projekt je scestný. Účastníci školení se lišili ve svých hodnoceních až diametrálně. Za stejnou práci dal jeden 10 bodů, jiný 30 bodů atp. To si však autoři projektu nechtěli uvědomit.

V prosinci 2011 proběhly tzv. kalibrační zkoušky budoucích trenérů. Na základě těchto zkoušek byli vybráni trenéři pro následné školení hodnotitelů PP, kteří se ke školení přihlásili. I na těchto školeních probíhaly velmi ostré diskuse o hodnocení a jeho objektivitě. Bohužel už rozjetý projekt nešlo zastavit. Školení v týmech probíhala od ledna do března. Koncem března proběhly zkoušky hodnotitelů. Každý trenér měl ve svém týmu cca 20 hodnotitelů. Dle instrukcí CERMAT měla Česká pošta dodat hodnotitelům balíčky s písemnými pracemi v pátek 4. května. (Psalo se ve středu 2. května.) CERMAT však situaci nezvládl, dodání balíčků odložil nejdříve na úterý 8. května. Pak však náhodně zjistil, že je tento den státní svátek a Česká pošta nepracuje. Balíčky s pracemi došly tedy hodnotitelům nejdříve ve středu 9. května. Každý hodnotitel obdržel vždy balíček celé školy – ne náhodně zvolené

6

práce. Někdo opravoval jen jednu školu, byla-li velká, jiný třeba 3-4 školy. Každý hodnotitel opravoval 150 -200 prací. Hodnotitel nevěděl, jakou školu opravuje – i jemu tato skutečnost zůstala utajena. Vedoucí HOPP ČJ CERMAT ještě několikrát v průběhu hodnocení měnili tzv. očekávání. To je vysvětlení, co vlastně měl student dle zadání napsat. (Najdete v IS CERTIS v knihovně.) Dle instrukcí nesměli například hodnotitelé opravovat tzv. palačinky /téma č. 10), protože se teprve vytvářelo „očekávání“. Pak zase nesměli opravovat práce o výstavě fotografií, protože nebylo jasné, jak to CERMAT vlastně s tím zadáním myslel. Sporné práce konzultoval hodnotitel se svým trenérem. Často se stávalo, že hodnotitel a trenér se výrazně lišili. Zpočátku totiž trenéři vedli své hodnotitele k tomu, aby hodnotili práce spíše na 12 bodů a více, aby student tzv. prošel. V průběhu hodnocení však vedení HOPP ČJ zjišťovalo, že nevychází ona Gaussova křivka, že zde opět vzniká onen SKOK mezi body 11 a 12. A nastalo peklo. Hodnotitelé dostávali výhružné maily, že musí znovu otevřít práce, které ohodnotili 12 body, a byli nuceni k tomu, aby svá hodnocení přitvrdili. Pokud by to neudělali, bylo jim vyhrožováno, že za svou práci nedostanou zaplaceno. Hodnotitelé pracovali tedy ve velkém stresu, navíc byli manipulováni k hodnocení, které rozhodně nebylo správné. Proto zřejmě nyní vychází výsledné hodnocení češtiny tak slabé, tj. s průměrem 2,5 u gymnázií. Proč jsou tedy letošní výsledky písemných prací z ČJL tak katastrofální? a. každý hodnotitel má jiné měřítko hodnocení – podle toho, jak sám látku učí – žádná „kalibrace“ to nezmění

b. hodnotitelé byli nuceni hledat v pracích nedostatky, nikoliv to dobré a správné c. hodnotitelé byli manipulováni do takového hodnocení, které se hodilo CERMAT do jejich „křivky“, kterou si zdůvodňuje celý tento mnohamiliónový projekt d. hodnocení písemných prací nikdy nemůže být 100% objektivní, protože každý hodnotitel je přece subjekt e. vedoucími projektu CEHOPP v ČJ jsou mladé ženy, které se za katedrou téměř „neohřály“ – nemají zkušenosti s tím, že by studenty dovedly od 1. ročníku k maturitě – tolik let totiž ve škole neučily Celý projekt CeHOPP musel stát miliónové částky, navíc de facto zcela odstavil od hodnocení PP všechny učitele, kteří rok či dva předtím prošli školeními hodnotitelů PP a získali osvědčení k výkonu hodnotitele PP příslušného jazyka. Kdo se tedy do projektu nezapojil, je už dnes doslova „mimo mísu“. Že má na hodnocení napsáno, že platnost není omezena a pod tím podpis ředitele CERMAT Zeleného, je dnes zřejmě zbytečné připomínat. Věřte, že si stojím, za tím, co jsem zde napsala. Školením budoucích trenérů jsem prošla, zkoušky složila na 3 výborné, ale smlouvu s CERMAT jsem již nepodepsala. Projektu jsem nevěřila od začátku, ale do těchto školení jsem šla z toho důvodu, abych získala zkušenosti pro svou výuku a pro své maturanty na gymnáziu. Jsme proti zvůli CERMAT opravdu tak bezmocní? PhDr. Daniela Hochmanová ředitelka Gymnázia Čakovice „kalibrovaná“ vedoucí týmu hodnotitelů PP ČJ, číslo osvědčení VTH000033 lektorka pro školení hodnotitelů PP a ÚZ z češtiny a němčiny hodnotitel PP a ÚZ z ČJ a NJ 7

V pátek 8. června se mi výjimečně vstávalo o trochu lépe než jindy. Čekal nás totiž ve škole projektový den. Mohli jsme si vybrat, kam se přihlásíme. Já jsem zamířila k paní profesorce Flecknové. Naším tématem byl doping. Na začátku jsme si my, sekundánky, vybraly někoho ze septimy do dvojice a

společně jsme prováděli různá měření. Například měření krevního tlaku, EKG, vitální kapacity plic, pH ranní moči aj. Taky jsme dostali otázku týkající se dopingu, na kterou jsme ve dvojici zpracovali odpověď, kterou jsme na konci prezentovali ostatním. Já mám projektové dny ráda a vůbec by mi nevadilo, kdyby byly častěji. Ale chápu, že se taky musíme někdy učit. Tereza Poděbradská

THE HUMAN BODIES EXHIBITION Výstava, která je "živější" než ostatní. Výstava, která ukazuje trochu jiný pohled na lidské tělo. Výstava, která vám podle plakátů "změní život". A hlavně výstava s netradičními exponáty mrtvolami. Tak nějak by se dala shrnout výstava, která probíhá od 10. března do 17. června na pražském výstavišti – The Human Body Exhibition. Jedná se o výstavu různých vypreparovaných částí lidského těla. Podle organizátorů (americká společnost Premier Exhibition, jedná se o jinou společnost než u podobné výstavy před pěti lety v Lucerně), jsou vystavená těla darována se souhlasem osob, které zemřely přirozeně a ne těla čínských politických vězňů, jak se v mnoha bulvárech uvádí. Tyto exponáty, jsou velice dobře vypreparované a hned poté namočeny v acetonu, následně projdou lázní silikonového polymeru a nakonec jsou uzavřeny do vakuové komory. Po této proceduře exponát zaschne a může se vystavovat. Celý proces trvá asi rok.

8

Všude se hemží spousta lidí a vy jen můžete tušit co je exponát a co návštěvník. Po chvilce pátrání objevíte nápis, který označuje, v jaké části expozice se nacházíte. Výstava je totiž rozložena do několika místností a v každé z nich je oddělení jedné soustavy (dýchací, trávicí, atd.)V chodbách, mezi jednotlivými kategoriemi, jsou také vystavená celá těla „mrtvol“ v různých pozicích. Některá zobrazují napnutí svalů sportovce při různých sportech (např. diskobola, basketbalistu, fotbalistu a další), ale můžeme vidět i sedící postavu, atd. My, studenti z různých tříd, jsme se na tuto výstavu vydali v rámci projektu „Jdeme na to od lesa“. Výstava je z hlediska anatomie a antropologie velmi zajímavá. Avšak, myslím si, že by návštěvníci měli zvážit, jak velké děti s sebou vezmou. Oficiálně je sice určena všem věkovým kategoriím, ale některé malé děti, které jsme na výstavě potkávali, opravdu nebavila. Viděli jsme jednotlivé části těla, ale i celé postavy. Obzvláště zajímavá byla část vývoje dítěte (plodu), od prenatálního věku několika týdnů až po narození. Vý-

stavou provází studenti medicíny a každý exponát detailně popisují. Výstava byla naučná a zajímavá. Ale musím říct, že naše očekávání úplně nesplnila. Kolem výstavy „mrtvol“ byly ohromné spekulace, kritiky. Vyprávělo se, jak se mnoha lidem udělalo při pohledu na exponáty z „opravdových lidí“ špatně. V reklamách udávaná, na psychiku silná a spoustou lidí neschvalovaná výstava byla spíše jako 3D model učebnice biologie. Jako když přijdete do kabinetu biologie a tam stojí kostra. Myslím, že lidem bylo nevolno pravděpodobně z množství návštěvníků, velkého tepla a vydýchaného vzduchu. Dozvěděli jsme se sice mnoho zajímavých fakt o lidském těle, ale z estetické a zážitkové strany byla spíše „suchá“. Po této výstavě jsme se šli podívat na Mořský svět. Je to dvoupatrový prostor

plný akvárií s různými sladko i slanovodními živočichy a projekce jejich života ve volné přírodě. Zajímavé, odpočinkové místo. Velmi nás zaujala malba na budově mořského světa, která znázorňovala množství financí na provoz takového centra (množství vody, elektřiny, … - vše převedené na peníze). Jak na nás celý výlet působil? Výstava nám připadala trochu morbidní. Je sice pěkné, když se něco dozvíme – např. jak složité je lidské tělo, avšak mrtvola držící míč, hrající fotbal, apod.? To je na člověka, který si váží zesnulých trochu moc. Ano milé děti, nevěřte reklamám a věřte, že všechno se dá přepočítat na peníze. Magdaléna Bartošová a Šárka Jakoubková

 Rozhovor s Lucii Bilou Dne 1. června se v hejnickém kostele Navštívení Panny Marie konal koncert Lucie Bílé jakožto zahájení Hejnických slavností pro rok 2012. Vystoupení, které mělo začít o šesté hodině, započalo s „drobným“ zpožděním o půl sedmé. Koncert samotný byl nádherný. Lucie Bílá vystřídala za celý večer dvoje šaty, černé a bílé. Při jejím příchodu v bílých šatech jí dokonce její klavírista Petr Malásek zahrál svatební pochod. Celý koncert trval zhruba do osmi hodin. Já jsem se během koncertu rozhodla, že s ní pro vás udělám rozhovor. Musela jsem však počkat do konce autogramiády, která se protáhla do půl desáté. Lidí neubývalo, takže to vypadalo, jako že se nám návštěvníci vrací. Konečně odešli i poslední vytrvalci a já jsem měla klid na svůj rozhovor. Lucie nadšeně odpovídala na všechny mé otázky krásnými, dlouhými a výstižnými odpověďmi. A tady jsou: 9

Jak se vám líbila akustika kostela? V takto krásných prostorech se zpívá samo. A to nejen díky skvělé akustice, ale i díky lidem. Publikum v kostelích je citlivější, vnímavější i pokorné a stejně i já do nich chodím s úctou a láskou k bohu, k životu, k lidem. Mám takové koncerty moc ráda. Jaký je váš nejoblíbenější muzikál, ve kterém jste hrála? To je jako s láskou, ta poslední je vždy nejmilejší a největší. Teď jsem čtyři roky žila Carmen, ale ta má před sebou svou derniéru a už se těším na prázdniny, kdy budeme zkoušet novou hru Aida, ve které mám překrásnou roli egyptské princezny Amneris. Těším se na ni. Je nová a tím pro mě přitažlivá. Bolela vás po podepisování ruka?

Kdepak, mám krátké jméno (smích). Jednou jsem měla podpisovou akci asi čtyři a půl hodiny a to bylo horší. Na jedné dvouhodinové jsem se pro změnu podepisovala fixem na tabuli, která mizela. Přišla jsem na to bohužel až doma. Zahrála jsem si tak na Fantomase (smích). Slyšela jsem, že jste vášnivou sběratelkou knoflíků. Máte tušení, kolik jich doma máte? Alespoň odhadem. Moje sbírka už se nepočítá na kusy, ale na litry (smích). Díky úžasným lidem, kteří mě neustále zásobují, mám doma nevídané poklady. Tedy knoflíkových (smích). Pro někoho jsou knoflíky zbytečnost, ale pro mě jsou to šperky. Mám ráda perleťové, dřevěné, kovové, vojenské, prostě různé. V mé sbírce je jeden 600 let starý, ale stejně tak mě těší knoflík z kostýmu Emy Destinové jako ten z pláště Rumburaka z pohádky Arabela. Vzpomněla jste si, že jste tu zpívala už jako začínající zpěvačka se svou písní „Neposlušné tenisky“? Zpívám už 25 let a jen za loňský rok jsem koncertovala na 160 místech se svým koncertem. Snad to není o špatném srdci, jen o špatné hlavě. To, že už jsem u vás byla, mi připomněl až jeden z diváků. I když tentokrát si budu Hejnice pamatovat navždy. Lidé na konci mých koncertů vždy stojí, ale to že si stoupnou už při mém příchodu, se nestává tak často. Děkuji za to, byl to pro mne neuvěřitelný zážitek.

10

Chtěla byste se do Hejnic vrátit? Při zpívání mi létalo hlavou, že pokud bych točila nějaký koncert, chtěla bych, aby to bylo právě v tomto prostoru v Hejnicích. Stejně tak bych ráda přivezla vašemu publiku svůj vánoční repertoár, protože to je přesně to, co do tohoto svatého místa patří...

Toť vše milí čtenáři. Poté už se s Lucií Bílou celý náš organizátorský tým rozloučil a ona opustila hejnický kostel. Bylo kolem desáté, když jsme se všichni pomalu vraceli domů. Byl to opravdu skvělý zážitek, který je třeba zopakovat. Přijďte se příště také podívat. Tereza Štromová

Rozhovor s Marikou Kasalovou

Ahoj známí i neznámí studenti gymnázia Frýdlant! Můj rozhovor je ze sportu, a sice z tanečních. Moje trenérka Marika Kasalová je vynikající tanečnice a trenérka zumby, a proto mě napadlo, že s ní udělám rozhovor. Od kolika let tančíš?

Kolik tanečních partnerů jsi během své kariéry vystřídala?

Tančím od dvanácti let a od patnácti závodně.

Tančím už třináct let a měla jsem sedm partnerů, teď mám osmého.

Do jakého tanečního klubu jsi začala chodit? Nejdřív do Raspenavského klubu a potom do klubu Jiskra Raspenava.

Kdy je nejlepší začít s tancováním a jak sháníte malé partnery pro začínající tanečnice? V šesti letech je nejlepší začít. Partnery hledám pomocí výzev a letáků.

Jaký byl tvůj největší úspěch?

Tancování máte jako povolání nebo jako zábavu?

Deváté místo v republice, na něj jsem trénovala 6 hodin denně.

Povoláním jsem trenérka zumby a tančím pro zábavu. Václav Pokorný

„Paní učitelko, mohl bych vás o něco poprosit?“ hlásí se František. „Samozřejmě, co potřebuješ?“ „Mohla byste mi tu pětku z písemky napsat do žákovské bílou propiskou?“ Leží guláš v žaludku a přemýšlí. Najednou na něj seshora spadne rum a 11 vodka. Říká si: „Hmm, asi se tam půjdu podívat.“

Rozhovor s Simonem Spidlou Začátkem května na naše gymnázium zavítal bratr pana prof. Mgr. Kryštofa Špidly, PhD., Šimon. Narodil se v roce 1980 a nejprve ve Zlíně vystudoval filmovou školu, obor kamera, a později na FAMU střihovou skladbu. Přijel nám promítnout svůj film „Mrtvá trať“. Vydává se na Sibiř za polární kruh a dokumentuje železniční trať, která měla spojovat města Salechard a Igarku. Stavěli ji na rozkaz Stalina vězni Gulagu v letech 1947 – 1953. V roce 1953 Stalin zemřel a stavba s téměř nulovým významem zůstala ležet v krajině zcela opuštěna. Jak jste se dostal k výpravě do Ruska a natočení filmu? Expedici Gulag 503 v roce 2009 vymyslel a zorganizoval Štěpán Černoušek (studoval rusistiku a nyní je zaměstnán v Ústavu pro studium totalitních režimů), za účelem zmapování málo prozkoumaného úseku, který se nazývá T 503 a vede z Jermakova směrem na západ. Nedokončená trať byla rozestavěna ze Salechardu do Igarky. A jižně od Igarky leží Jermakovo, odkud jsme se vydali na západ, k Salechardu. Trať bylo v plánu vyfotografovat, sebrat materiál a zaměřit rozestavění baráků, ve kterých vězni bydleli, tj. jak byly typově postavené, kolik v nich bylo paland atd. Já jsem se k expedici přidal, a protože jsem filmař, tak abych tam nejel jen tak, jsem si vymyslel, že k tomu natočím film. V diskusi, která se vedla po promítání vašeho filmu na GF, jste zmiňoval, že oblast částečně zmapovaná byla, kromě některých lágrů, jež byly patrné pouze ze satelitních snímků. Jsou veřejnosti k dispozici nějaké dobové mapy? Mapy těchto oblastní neexistují, a pokud ano, jsou tajné. My jsme se dostali k tajné geologické mapě z osmdesátých let, kde 12

byla zakreslena trať, lágry, ale ani trestný lágr tu nebyl zakreslen. Jediné místo, na kterém byl vidět, byly satelitní snímky. Na základě snímků jsme se vydali z náspu naslepo do lesa a po čase jsme našli telegrafní vedení, které nás k lágru dovedlo. Navštívil jste Rusko už před natočením Mrtvé trati? Jak na vás působí ruská kultura? V roce 2004 jsem zavítal do Moskvy, která má dnes už asi úplně jinou atmosféru. Marta Nováková, členka expedice, je v Rusku často a říká, že Moskva nyní žije velmi kulturním životem. V rozlehlých ulicích to víceméně nelze postřehnout. Pohybují se jimi lidé, kteří se moc neusmívají a neustále někam spěchají, ale v některých bytech a institucích se opravdu na vysoké úrovni žije. Jak jste se dopravovali do míst, kde jste natáčeli? Letecky do Krasnojarsku a odtamtud necelé čtyři dny parníkem do Igarky. A z Igarky motorovými čluny do Jermakova, kde má základnu takový „porybný“ a odtud už jsme dál vyrazili pěšky. Kolik času jste v tajze strávili?

V tajze jsme byli asi osm dní a museli jsme mít s sebou všechno kromě vody, kterou jsme pili z potoků. A potraviny jsme doplňovali rybolovem a sběrem hub. Bydleli jsme ve stanu a vařili si na ohni. Sice jsme měli štěstí, že bylo dost teplo, tou dobou (srpen 2009 pozn. red.) tam může i sněžit, ale tohle štěstí obnáší nekonečné množství nesnesitelného hmyzu, tzv. gnusu, všude kolem. A spalo se vám dobře? Jo, dobře. První noc jsem měl sen o medvědovi. Ale je tam nádherně čistý vzduch a fakt krásně. Jak jste si připravoval scénář k dokumentárnímu filmu, když jste vlastně vůbec nevěděl, jak trať bude vypadat a co vás může potkat? U dokumentů se člověk s lidmi seznámí, vyzpovídá je a pak přijede ještě jednou a dokument natočí. Ale u expedičních filmů člověk jede a neví, co bude. Já jsem samozřejmě viděl fotografie míst, kam pojedeme, věděl jsem, že strávíme čtyři dny cestou parníkem, takže některé scény bylo možné si předem připravit.

na šestnáctimilimetrový film, který si musí nést na zádech a má ho omezené množství, musí se rozhodovat, zdali záběr natočí, aniž by věděl, co ho může čekat o dva kilometry dál. Jestli tam nebude něco daleko lepšího, na co by se materiál hodil víc. A zpětně mě mrzí, že některé věci ve filmu nemohou být, rád bych je tam přidal. Do některých scén filmu probleskuje záhadná červená záře, vámi nazvaná „Stalinův dech“. Jak se vám podařilo spolupracovat s Josifem Vissarionovičem Stalinem na Mrtvé trati? Ani v laboratořích na Barrandově nepřišli na to, jak se ve filmu octnul „Stalinův dech“. Rentgen by se zbarvil modře, kamera těsnila správně. Ale celý film je postavený na rozkladu a neúprosném zubu času, zvuk je zašpiněný, jsou tam rozmlácené dřevěné boudy a mechy a rez, a tak jsem si říkal, že se tam shodou okolností hodí. I film je ožíraný časem, rudým „Stalinovým dechem“... Pokud byste si chtěli rozšířit své znalosti, informace o Mrtvé trati, naleznete na www.mrtvatrat.cz. Luisa Pavlíková

Ale třeba v tajze člověk nalezne zajímavý objekt, který chce natočit, ale jelikož točí

MŮJ BYT – DĚJSTVÍ DRUHÉ – SPRCHA Je to už několik měsíců, co mi ve školním časopise naposledy vyšel článek. Nyní hodlám napravit zanedbané a budu pokračovat v líčení zážitků s mým bytem. Žiji v něm sice už půl roku, stále mě však nepřestává překvapovat. Jedním z velkých plusů tohoto bytu, když jsem se rozhodoval o pronájmu,

byla kompletně předělaná koupelna, kterou ještě nikdo nepoužíval. Oproti zašlým kachličkám, rezavým kohoutkům a zšedlým vanám ostatních bytů opravdu pastva pro oči. Zkrátka panovalo nadšení. Jenže mi nedošlo, že když koupelnu přede mnou nikdo nepoužíval, není jisté, že provedená přestavba je kvalitní…

13

Že je záchod lehce nakřivo a že se dvířka k měřákům vody stále otevírají, jsou nejmenší zla. Mnohem horší to bylo se sprchovým koutem. Prvních pár osprchování jsem si opravdu užíval, neboť v celém mém dosavadním životě se vyskytovaly pouze vany. Jenže pak to začalo. Nejdříve jsem si všiml, že voda odtéká velmi pomalu. Druhým, souvisejícím problémem, byly netěsnící spáry. Takže zatímco se voda hromadila v odtokové vaničce, mezery mezi skleněnými a kachličkovými stěnami její nadbytek vypouštěly volně do koupelny. Po prvním delším sprchování jsem vystoupil z koutu přímo do menšího jezírka na podlaze. Mizerná nálada se dostavila hned. Průtok se pořád zhoršoval, až do stavu, kdy jsem prostě sprchový kout musel přestat používat. Informoval jsem majitelku bytu o nutné opravě a chodil se koupat k mámě, která naštěstí bydlí o dvě ulice

dál. Majitelka mého bytu kontaktovala firmu, která jí kout prodávala a začala se řešit oprava. Měsíc trvalo, než se někdo přijel podívat a sprchu rozmontovat. A další měsíc, než ji zase někdo přijel dát dohromady. Dala mi majitelka bytu za problémy něco? Jeden měsíc jsem jí zaplatil o třetinu nižší nájem. Za což bych asi měl být rád, ale když vezmu, že jsem za dva měsíce nespotřeboval prakticky žádnou vodu, mohla mi odpustit o trochu víc. Nebo alespoň bonboniéru mi donést. Ne, že bych to jedl, ale víte jak… Asi zním nevděčně, ale těch problémů s bytem bylo a pořád je tolik, že jsem holt trochu rozladěný. Tak snad se to dá brzy do kupy a po letních prázdninách pro Vás napíšu o něčem dalším. Protože když se daří, tak se daří. No ne?  Filip Melich

NOVOMĚSTSKÝ SRŠÁŇ Tento závod byl vytvořen na počest dvou kamarádů lezců, kteří v roce 2002 tragicky zemřeli při zdolávání hory Petit Dru, koná se každý rok poslední sobotu v květnu v Novém Městě pod Smrkem, tento rok to vyšlo na 26. května. Jde o triatlon složený z disciplín - kanoe, jízda na kole a běh. Startuje se v párech muž a žena. Společně nejprve urazí asi 300 metrů na kanoi, dále štafetu převezme žena, která musí urazit 10 kilometrů na kole, po ní muž 20 kilometrů. Na závěr běží nejprve žena 2,5 kilometrů a potom muž 5 kilometrů. V sobotním závodu nastoupilo 33 dvojic, kterým fandilo velké množství fanoušků. V letošním roce byl závod rozdělen do tří věkových kategorií, podle součtu věku 14

soutěžících v páru – Hlavní kategorie (součet od 35 do 79 let), Veteráni (součet nad 79 let) a Junioři (součet do 35 let).

Po velkém vítězství Hanky a Pavla Štrynclových na kánoi a naopak nepovedených kánoích Kamily Knopové a Štěpána Kaliby, to vypadalo na další, celkem čtvrté vítězství Štrynclíků. Vše nakonec dopadlo jinak. Objevila se totiž ještě třetí namakaná dvojice, Míša Novotná s Honzou Šámalem. V hlavní kategorii skončili manželé Štrynclovi tedy těsně druzí, na třetí místo se s výborným výkonem jak na

kole, tak i běhu posunula dvojice Kamila Knopová a Štěpán Kaliba a první místo tedy obsadili Míša Novotná s Honzou Šámalem. V kategorii Veteráni zvítězili Lída Matějíčková s Pavlem Suchým a v kategorii Junioři Danuše Kalinová a Jiří Smutný. Počasí Novoměstskému Sršáni velmi přálo a příští rok se můžeme těšit znovu! Tereza Kvapilová

Hlavní kategorie: 1. Míša Novotná + Honza Šámal 1:33:02 2. Hanka Štrynclová + Pavel Štryncl 1:33:13 3. Kamila Knopová + Štěpán Kaliba 1:35:37 15

TĚŽKÁ POHODA Krásný sobotní ráno. Nemůžu dospat a tak už lehce po šestý mačkám čudlík na věži a pouštím si hudbu. Moc sem toho nenaspal, tak 6, 7 hodin. Ale co, tělu to asi stačí, i když hlava ví, že to bylo málo. Hoďku ještě polehávám a pak vstávám. Musím ještě dobalit pár drobností. Kartáček na zuby, ručník, helmu a tak. Indulona se bude taky hodit. Tatík už vstal tak se jdu nasnídat. Moc to ale nejde. Kukuřičný lupínky s mlíkem a cukrem zase nejsou tak náročný, ale po třech, čtyřech lžičkách jsem plnej. Nebo spíš, plnej třesu, natěšení a nervozity. Jídla zdaleka ne. Těsně po osmý ještě jedeme koupit pár loupáků, ty, jak doufám, polezou do břicha líp. Taky baterky, kdo ví, jak dlouho jsou v tý čelovce tyhle... a nakonec müsli. Je po půle a já už jsem jemně nervózní, musím ještě ke klukům na singl pro kolo, a ve tři čtvrtě mě nabere Físa. Nakonec jsem to stihl a už s Físou a kolama valíme směr Vesec. Nervozita snad i trochu opadla. Ve Vesci jsme akorát, Štěpán už nás čeká, Romča má dorazit za chvilku. Prezentace je sice do 10, ale my jsme ti privilegovaní. Na místě už na nás čeká kameraman. Romča zařizuje čísla a čipy, kameraman staví stan a my tak nějak nevěřícně vybalujeme a debatujeme. Smích nás neopouští, nadšení je ohromný. Jaj, už hlásej hoďku do startu. Ten na mě hodili, šmejdi. Nervózně přehazuju věci z jedný hromady na druhou, hledám to a zase tohle, připravuju isáč, lepim carbosnack na rám, přidělávám číslo... a už jen dvacet minut. Rychle hodit kolo na start, ten bude ve stylu Le Mans, čili prostě ke kolům poběžíme, do kopce a z kopce. Přidělat čip. 16

Nasadit helmu s kamerou. Chvilka stepování a... START! Říkám si, že je zbytečný běžet jak šílenej, ale dav mě strhne. Zahalený do dýmu z ohňostroje vybíháme ten proklatej kopec. Lidi na kopci fanděj, paráda, nebude to suchý. Po seběhu přebíhám jeden a druhej most a už vbíhám do pitstopů. Beru kolo opřený o jeden z nich a vybíhám. Sakra, proč jsou ty lidí tak hloupý. Tisíckrát řekli, nechte místo mezi kolama... No co, beru kolo na ramena a skáču přes ty, co mi ležej u nohou.. A už jsme na trati. Na kole sedim podruhý, moje by to asi těžko neslo, tak mám pučenou devětadvácu od Aganga ze singltreku. Je to zajímavý, ohromný kola, 2x10 převodů, snad metrový řídítka. Ale hned na prvním sjezdu si libuju. Bez námahy předjíždim ostatní. To že jedeme po louce ani nijak nevadí, no co, tak to drncá. Ale hlavně to nepřepálit, a v tu chvíli, je to tady... první kopec. A že je. Krpál jak strmačka, jen místo asfaltu hlína a místo prasklin kořeny, místy maj i dvacet, naštěstí jsou suchý, a tak to jde. Euforie prvního kola nás žene dopředu, vyšlápnem kopec a pelášíme po pěkný perkový cestě. Nevim, co čekat od kola ani od cest, tak první zatáčku jen tak lehce vykroužím a zase dupu do pedálů. První asfalt, toho musim využít, a tak za sebou nechávám další bikery. A zase do lesa. Další zatáčku už ale tak dobře nevykroutim, ono to ani nejde, v cestě mi

zase stojí kořen. Cesty sou vymletý a tak se do kopce dá jet jen bokem, nebo středem. Takže vlastně všude, ale blbě... Ale devětadváca pod zadkem zabírá a já tak letím kupředu. Pár hupů a první sjezd dolů. S nadšením, prstem na brzdě a zadkem daleko za sedlem valím do něj. Už je za mnou, bylo to super, strašně mě to baví... A HELE! Sprcha, teda, potok... jeden kopeček kamenité a jeden kořenovité zmrzlinky a jsme zase na asfaltu. Jedeme kolem nějaký hospůdky, chlapi tu něco spravujou a mile se na nás smějou. Je to vážně milý, taky se směju, vždyť je to pohoda. Tady je první a poslední mezičas. Uzounká cestička, aby jim tam nevjelo víc lidí najednou, moje řídítka jim ale neseděj do tabulek a tak beru tyčku rukou... Všechno je ale v pohodě a můžeme pelášit dál. Zase malej stoupák plnej kamenů a kořenů, rovinka a asfalt. Dupu jak šílenej a říkám si, tady musí bejt ten tříkilometrovej stoupák... a tak asfalt leze vejš a vejš, ale zas tak hrozný to není. Sjíždíme z aslaftu, ale tím to přece nemůže končit... Ale jo, už mě čekaj jen brutální sjezdy se stanovištěm horský, hordy bláta, a budu zase na asfaltu u dálnice na Prahu. Krásná rovinka je tak akurát na napití a pak dlouhej spurt, přelítnout štěrkovej plac a po úzký cestě do lesíka. Tady snad jezděj na kroskách... Vyjet dva prďáky jak když se točí točitý schodiště, a jsem v poslednim kousku, technický pasáži. Prokličkuju první zatáčky, smýknu se po louce, vyhnu se, radši, tomu obalenýmu stromu, hop dolů, hop nahoru, další strom, uf, řídítka se vešly, poslední sešup, poslední nášup, čip dělá píp píp a já už sudnávám štafetovou pásku a budu předávat na další kolo, jede Štěpán...

Takhle nějak asi bušilo moje srdce a běhaly myšlenky mojí hlavou o víkendu 9. - 10. června 2012, kdy jsme se s týmem Genus Plus, sponzorovaným televizí R1 Genus, zúčastnili závodů Amulet 24hodin MTB Těžká pohoda v libereckém Vesci. Jelo se od soboty od pravého poledne do neděle do pravého poledne. Závod to by zajímavý. Nejvíc asi v noci, kdy třeba Físa jel jedno kolo bez světel a Štěpán skoro taky. Člověk toho moc neviděl a nezbývalo mu, než se spolehnout na vidlici, intuici a paměť - i když měl světlo. Trať měla 11,7 kilometru a převýšení na jednom kole bylo 240 metrů, což na mých 11 kolech a 140 kilometrech dělalo něco přes dva a půl nastoupaného kilometru. Trať byla místy opravdu náročná, jednak technicky, a jednak na psychiku, o čemž svědčilo číslo ošetřených, které rozhodně nebylo malé. Naše parťačka a redaktorka erjedničky ozkoušela nepohodlé země hned v prvním kole, po kterém byla odvezena do nemocnice. Měla středně těžký otřes mozku. Dost bylo taky defektů, myslím, že převážně ze zanedbané údržby nebo prostě nezvládnuté techniky. Nesmím taky opomenout organizaci a hlavně stravování, které bylo zorganizovaný výborně. Eurorest vařil nonstop a člověk si vážně mohl pochutnat. Mě nejvíc potěšila přepravka loupáků, a v půl šesté ráno po mém druhém dvoukole výborný hrnec krupicové kaše! Rozhodně to stálo za to a už se těším na další sportovní akci podobného rázu, B7! Zážitky jsou jediné trofeje, které má smysl sbírat! /GT/ Míra Němec

17

Soutezní sonety ŠOLTYS

1

Pět párů pevných paží má i hbité prsty, sílu v nich (a jedním z nich kdys auto zdvih). Zem chvěje se, když zahřímá. Jak atlant koulí očima a školou duní jeho hlas, až dere se mi z kůže maz. Však cosi v něm mne dojímá. Co jen to slyším v jeho hlase? Co jen to říká jeho hlas? Že život zcepil jej jak klas a že je z něho dneska prase? Ne, něco jiného zní v jeho hlasu: Podivný výsměch stárnutí a času.

MANŽEL

HOD OLYMPICKÝ 2012

Za temnou budovou zní temný chór. To asi mnichů pár pokorně vstává. Není to božský sbor, je to náš profesor, pokyny k závodu odvážně dává. Studenti v zástupu poslušně kývají. Pravidlům rozumí snad každý z nich. Na místo konání smutně se dívají, na hřiště najednou napadl sníh.

3

Vdala jsem se za olympionika, žádná výhra to není. jeho vítězství nejsou jen klika, za každým stojí pečlivý trénink.

Potřebuje vyváženou stravu. Každý den lítám jak střela v kuchyni. Svou výškou vyčnívá z davu, po ránu trénuje běh s mou tchyní. Nejvíc mě rozčiluje s televizí, máme jen sportovní kanály. Telenovely jsou mi proto cizí, zato vím, jací sportovci co vyhráli. Díky sportu má ale výdrž, která mě těší, a proto můj manžel nemůže být lepší. 18

2

Všichni už čekají, až školník s lopatou přijede z kotelny na saních svých. V době her letošních asi to nestihne. Olympské pochodni dochází líh. No tak si počkají na správný čas, za pár let na hřišti sejdou se zas.

JÁ OTEVŘEL NA ŠKVÍRU BRÁNU VĚČNOSTI a svitem slávy omýval se směle Bojový duch vzdouval se v těle svaly mé napnuty v úskočné dravosti.

4

Zachovav veškeré smysly své bdělé a maje úmysly soupeře zbádané cele vyrazím kupředu dobýt si vážnosti těla se zkroutila v podivnou arabesku urputnost ve tváři vidět nám oboum přichycen k němu jak železnou skobou tlačím mu k zemi hruď, diváků za potlesku Bránu věčnosti jsem otevřel již zcel vítěz jsem, on poražen, jak štěstěna chtěla.

NOVÝ_TEXTOVÝ_DOKUMENT.TXT Hmm... sonet o olympiádě, psát nevím vůbec jak, vždyť píšu jako... jak, a přemýšlím o marmeládě.

5

Snažím se z hlavy slova tlačit, z myšlení jsem už unaven. něco z té hlavy musí ven! To co jsem napsal, bude stačit. Heuréka! Už jsem na to přišel. Nápady se jen hrnou, marmeláda mě opustila. Nádherný sonet z mé hlavy vyšel, rýmy vůbec nedrhnou. Tralala lala la.

19

Kolumbus

Nedokážu být básníkem Nedokážu být básníkem. Jsem na to pyšný. Víte, kdybych to dokázal, co bych vlastně dokázal? Dokázal bych popsat všechny linky světa do detailů? Dokázal bych napsat, že vlastně neumím psát, že nechci umět psát? Dokázal bych ti říct, že láska, i když nestálá, jednou zahnízdí? Dokázal bych to? Nebo bych byl jenom básníkem? Ondřej Kuthan

Poezie

Píseň o komársonovi

Oř moří, v daleké zemi, brázdil bezodtokou oblast od břehu ke břehu. Kdo ho kormidloval? Komárson. Každá paže byla pletencem svalů, cůpky z vousů vlály ve větru. Hledí helmice halilo hlavu, postrach všech stromů opasek tížil. Dnes je náš velký den, zvolal Komárson. Jeho přítel, mladý Larvason, syn Mouchasona sykne do ryku námořníků: Potichu pitomci, pořád mluví kapitán. Komárson se zamračil a pokračoval: Dnes vyženeme mravencjarly z Mravencgardu. Jednokřídlá sova Výr nám ukáže cestu. Mravencjarli musí padnout mrtvi. Drakar mířil k Mravencgardu. Komárson kormidloval, Larvason laskal lesklý jílec, jenž se zoval Biolitjol. Bitva byla nelítostná. První řady padly, Komárson i Larvason také. Jen Biolitjol stojí v zemi stále.

Měsíční sonet Pavel Holec Měsíc je slintavý plešoun. Oknem šmíruje tě a mně pak výsměšně vypravuje: „Kdybys jen viděl, jak se odhaluje… Já vždycky mlčím. Měsíc pluje, není snad hezčí v celém světě.“ do srdce vnáší nepokoje, snad doufá, že mne urazí. A jindy se zas přivalí s úsměvem, drzoun pajdavý, že prý tě slyšel zpívat, když jsi snila. Však jednou drzoun narazí. A jestli tuším, o kom tvoje píseň byla, K nebi jej slova přimrazí, zda-li jsem na to zvědavý. 20 až uslyší je: Jsi jen moje, jenom moje. Jakub Liška

nad Janovem se stahují mraky tyhle už vítr nerozežene bude bouřka Kolumbus v tkalcovské dílně sní si sen o dálných končinách moři objevech mladý mořeplavec chce svého cíle dosáhnout na moře se vydat španělský král mecenáš mořeplavců propůjčí mu lodě Pinta Nina Santa Maria kotví v přístavu Kolumbus na můstku stojí ještě je čas se vrátit ještě může NE můj cíl tam je plaví se tři lodě osamocené na západ nemoci piráti vzpoura dny bezvětří země v nedohlednu ale břehy tam někde musí být zatím se však ztrácí v mlze takhle vypadá konec před posledním vydechnutím země na obzoru sem jsme měli doplout teď už jen sláva bohatství domov Člověče i když máš svůj cíl jasný nikdy se na moře nevydávej Jakub Štrom