Masarykova univerzita Filosofická fakulta Ústav religionistiky
Eva Kuncová
Mýty o potopě na starověkém Předním východě a v Řecku Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: PhDr. Dalibor Papoušek 2006
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
Chtěla bych poděkovat vedoucímu práce PhDr. Daliboru Papouškovi za vstřícný přístup a podnětné připomínky.
Obsah 1 Úvod
4
2 Přehled mýtů o potopě 2.1 Genesis 6–9 . . . . . . . . . . 2.2 Epos o Gilgamešovi . . . . . . 2.3 Mýtus o Atrachasísovi . . . . 2.4 Mýtus o Ziusudrovi . . . . . . 2.5 Seznam sumerských králů . . 2.6 Berossova verze . . . . . . . . 2.7 Řecko – Deukaliónova potopa
. . . . . . .
. . . . . . .
. . . . . . .
. . . . . . .
. . . . . . .
. . . . . . .
. . . . . . .
. . . . . . .
. . . . . . .
. . . . . . .
. . . . . . .
. . . . . . .
. . . . . . .
. . . . . . .
. . . . . . .
. . . . . . .
. . . . . . .
4 . 5 . 7 . 8 . 9 . 10 . 10 . 11
3 Srovnání jednotlivých příběhů
12
4 Významové srovnání 4.1 Významové obměny tradičního vyprávění . . . . 4.1.1 Hlavní motivy mýtů . . . . . . . . . . . 4.1.2 Úhel pohledu . . . . . . . . . . . . . . . 4.1.3 Role bohů . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1.4 Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2 Konečné redakce mýtů . . . . . . . . . . . . . . 4.2.1 Epos o Gilgamešovi a Genesis 1–11 . . . 4.2.2 Mýty o stvoření, zničení a znovustvoření 4.2.3 Porušení řádu . . . . . . . . . . . . . . .
24 24 24 26 27 28 28 28 31 32
5 Závěr
. . . . . . . . .
. . . . . . . . .
. . . . . . . . .
. . . . . . . . .
. . . . . . . . .
. . . . . . . . .
. . . . . . . . .
. . . . . . . . .
35
3
1
Úvod
Tato práce se zabývá srovnáním mýtů o potopě z oblasti Předního východu, to je doplněno srovnáním s řeckou variantou mýtu o potopě. Předmětem srovnání jsou tyto mýty pro to, že pocházejí z oblastí provázaných vzájemnými vztahy, což se odrazilo i na šíření a proměnách mýtu o potopě. Dá se předpokládat, že všechny tyto mýty mají svůj původ v jediné tradici, která se šířila a podléhala dalšímu zpracování. Úkolem této práce je sledovat obměny a podobnosti ve zpracování této tradiční látky. Hlavní pozornost je věnována pojetí potopy v kanonické verzi Eposu o Gilgamešovi a v biblické knize Genesis. Oba dva mýty jsou ve své konečné redakci reprezentanty poměrně pozdního zpracování mýtu o potopě. Na rozdíl od ostatních předovýchodních zpracování této látky se také dochovaly v plném rozsahu a proto poskytují vhodnou látku pro srovnání. Kromě porovnání těchto dvou mýtů bude významným dílem začleněno i jejich srovnání s mýtem o Atrachasísovi jakožto zástupcem starší tradice, který se dochoval v dostatečném rozsahu, aby mohlo jeho srovnání s výše zmiňovanými mýty poskytnout zajímavé závěry a aby pomohl osvětlit vztah mezi oběma mýty. Srovnání s ostatními mýty je spíše doplňující. Jeho cílem je ukázat některé další obměny tohoto tradičního tématu ať starší (mýtus o Ziusudrovi), novější (Berossova verze) či poněkud vzdálenější (řecká verze mýtu o potopě). V některých místech může také porovnání s těmito mýty vrhnout jasnější světlo na mýty, jejichž srovnání je hlavním cílem této práce. První kapitola poskytuje přehled jednotlivých mýtů o potopě. Obsah každého mýtu je stručně vylíčen. Zdroj, podle kterého je ten který příběh vyprávěn, je vždy uveden v poznámce pod čarou. Druhá kapitola poskytuje srovnání jednotlivých příběhů uvedených v první části. Srovnání je prováděno v bodech týkajících se jednotlivých pasáží a sledujících děj příběhu. Toto srovnání je doplněno tabulkou. Třetí kapitola je věnována obměnám v celkovém zpracování této tradiční mytické látky v různých kontextech.
2
Přehled mýtů o potopě
Tato kapitola je věnována přehledu mýtů o potopě včetně jejich obsahu. Začnu nejzachovalejšími verzemi, které jsou v této práci hlavním předmětem zájmu – vyprávěním v biblické knize Genesis a verzí zachycenou v Eposu o Gilgamešovi. Potom vylíčím i jiné verze mýtu o potopě pocházející z oblasti Mezopotámie. K těmto mýtům přiřadím i řecké vyprávění o potopě, u něhož je možné předpokládat příbuznost s předovýchodními mýty. 4
2.1
Genesis 6–9
Biblický mýtus o potopě najdeme v knize Genesis 6–9. Během redakčního zpracování byl zakomponován do širšího celku zahrnujícího v knize Genesis kapitoly 1–11, tzv. předvěk1 . Ten zahrnuje nejstarší dějiny světa od jeho stvoření až po zmatení jazyků. Kapitolou 12 začínají příběhy praotců Izraele, které nevykazují přímé vazby k předvěku. V biblickém mýtu o potopě bývají hledány dvě samostatné linie příběhu o potopě, z nichž bývají rekonstruovány dva samostatné příběhy – jahvistova verze a kněžská verze. Klasické je rozdělení starozákonního příběhu o potopě na dva prameny, jejichž redakcí a sloučením vznikl text ve své konečné podobě. Jde o prameny J (jahvista) a P (kněžská verze). Habel2 rozlišuje ve vyprávění o potopě jednotlivé příběhy takto: Jahvistova verze: 6:5–8; 7:1–5, 7–8, 10, 12, 16b–17, 22–23; 8:2b–3, 6–12, 13b, 20–22. Kněžská verze: 6:9–13, 14–22; 7:6, 9, 11, 13–16a, 18–21, 24; 8:1–2a, 4–5, 13a, 14–17; 9:1–19. Přesněji jde spíše o jahvistovu verzi potopy a její kněžskou redakci. Dnes se někteří badatelé staví proti dělení biblického mýtu na dva samostatné příběhy. Bezpochyby se ve vyprávění o potopě dají rozeznat dvě různé literární vrstvy; nedaří se ale rekonstruovat dvě samostatná vyprávění, takže tu musíme spíše počítat s doplňky k původnímu vyprávění.3 V příběhu o potopě se vyskytuje jediná velká samostatná kněžská pasáž až na konci (9:1–17).4 Jahvista je obecně považován za nejstarší pramen zakomponovaný v Pentateuchu, Kněžský kodex za nejmladší. (V Pentateuchu pak bývají rozlišovány další prameny, jejich stopy však přímo v příběhu o potopě nenacházíme.) Kněžská redakce spadá do doby exilní či poexilní. Jahvista byl většinou řazen do rané doby královské. Hypotézy o pramenech Pentateuchu se neustále vyvíjí, bylo např. zpochybněno i stáří jahvistického pramene.5 1
Viz Rendtorff, Rolf: Hebrejská bible a dějiny: Úvod do starozákonní literatury, Praha: Vyšehrad 1996, s. 175 – 177. 2 Habel, Norman C.: „The Two Flood Stories in Genesisÿ, in: Dundes, Alan (ed.): The Flood Myth, Berkley and Los Angeles, California: University of California Press 1988. 3 Rendtorff, Rolf: Hebrejská bible a dějiny: Úvod do starozákonní literatury, Praha: Vyšehrad 1996, s. 176, 177. 4 Tamtéž, s. 176. 5 Tamtéž, s. 204–211.
5
Bez ohledu na prameny využité při tvorbě tohoto příběhu nebo obsahové nesrovnalosti, které mohou být způsobeny kombinací dvou tradičních vyprávění, tvoří text ve své konečné podobě nedílnou literární jednotu.6 Redakční práce měly tedy nepochybně mnohem větší význam než pouhé spojení dvou samostatných příběhů. Pro účely této práce je obzvláště důležité, že tento příběh je nejdokonalejší obdobou ostatních mýtů o potopě právě ve své konečné podobě. Rozdělíme-li jej na dvě samostatné části, působí vzhledem k mezopotámským mýtům neúplně. Pro srovnání tedy poslouží nejlépe jako celek (ve své konečné redakci). Předpokládaný původ jednotlivých pasáží zdůrazním jen na některých, v tomto ohledu zajímavých, místech. Nyní stručně načrtnu děj biblického příběhu.7 Hospodin kvůli zlu, které se rozmohlo na zemi, lituje, že stvořil člověka a ostatní tvory a rozhodne se je zničit. Ovšem Noe, spravedlivý a bezúhonný muž nachází u Hospodina milost. Bůh oznamuje Noemu svůj úmysl seslat potopu a dává mu pokyny ke stavbě archy. Do archy se má nalodit spolu se svou rodinou (se syny, se ženou a s ženami svých synů) a vzít s sebou po páru od všech živých tvorů a potravu pro všechny. Tak také Noe učinil. V dalším odstavci, kde je dán Noemu pokyn ke vstupu do archy, je mu přikázáno, aby čistá zvířata bral po sedmi párech, nečistá jen po jednom. Hospodin oznamuje Noemu, že za sedm dní spustí na čtyřicet dní a nocí déšť, který smete všechny tvory z povrchu země. Noe se zachoval podle pokynů a Hospodin jej v arše zavřel. Čtyřicet dní voda přibývala, překryla i hory a všechno živé na zemi zahynulo. Vody stály na zemi stopadesát dnů. Bůh pamatoval na Noeho, zastavil příliv vody a po stopadesáti dnech začala voda opadávat, až přistála archa na pohoří Araratu. Po delší době otevřel Noe okno a vypustil z něj krkavce, který vylétal a vracel se dokud země nevyschla. Potom vypustil holubici, která se opět vrátila do archy, protože zemi stále pokrývala voda. Po sedmi dnech ji znovu vypustil a ona se k němu večer vrátila s olivovým lístkem, takže poznal, že vody ustoupily. Po dalších sedmi dnech Noe holubici znovu vypustil a ona už se nevrátila. Tehdy Noe otevřel archu. Bůh dal Noemu pokyn, aby se svou rodinou i ostatními tvory vyšel z archy a aby znovu osídlili zemi. Noe provedl zápalnou oběť a když ucítil Hospodin její libou vůni, rozhodl se, že již nikdy nebude kvůli člověku zlořečit zemi a nezhubí všechno živé. Bůh požehnal Noemu a jeho synům a stanovil lidem nový řád. Lidé se mají rozmnožit na zemi a naplnit ji. Je jim dána moc nad 6
Viz Wenham, Gordon J.: „The Coherence of the Flood Narrativeÿ, in: Hess, Richard S. - Tsumura, David Toshio (eds.): I Studied Inscriptions from before the Flood: Ancient Near Eastern, Literary, and Linguistic Approaches to Genesis 1-11, Winona Lake: Eisenbrauns 1994. 7 Viz: Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona, ekumenický překlad, Praha: Česká biblická společnost 1993.
6
všemi tvory. Člověku je dovoleno jíst živočichy až na maso oživené krví. Bůh vyhlašuje trest za prolití krve člověka. Kdo prolije lidskou krev, bude povolán k odpovědnosti a jeho krev bude také člověkem prolita. Pak ustanovuje Bůh smlouvu se všemi tvory, kteří přežili potopu, i s jejich potomky, že už nikdy nesešle potopu, která by zahubila všechny tvory. Jako znamení této smlouvy stanovuje duhu.
2.2
Epos o Gilgamešovi
Nejzachovalejší mezopotámský příběh o potopě je součástí Eposu o Gilgamešovi. Kanonická verze eposu vznikla koncem 2. tisíciletí př. n. l., ale jeho kořeny jsou mnohem starší. Jeho verze v různých jazycích byly známy po celém Předním východě. Text kanonické verze Eposu o Gilgamešovi se nám zachoval zejména ve svém akkadském zápise v knihovně krále Aššurbanipala v Ninive (7. stol. př. n. l.). Jedenáctá tabulka eposu, zachycující mýtus o potopě, se zachovala v téměř perfektním stavu. Příběh o potopě je pouze jednou z částí Eposu o Gilgamešovi. Předchází mu vyprávění o Gilgamešově přátelství s Enkiduem, jejich hrdinských činech a následné přítelově smrti. Tehdy na Gilgameše dolehl strach ze smrti a on se vydal na nebezpečnou cestu za hledáním nesmrtelnosti. Po namáhavé cestě dorazí nakonec Gilgameš úspěšně ke svému předkovi Uta-napištimu, který byl obdařen věčným životem. Uta-napištim mu na jeho žádost vypráví příběh o tom, jak získal nesmrtelnost, příběh potopy světa. Podle Uta-napištimova vyprávění8 se bohové rozhodli seslat potopu. Ea jejich rozhodnutí vyzradil Uta-napištimu tak, že promlouval k rákosové chýši. Prostřednictvím rákosové stěny nabádá Ea Uta-napištima, aby postavil loď, zachránil si tak život a vzal sebou také všechny živočichy. Loď má být stejně široká i dlouhá a zastřešená jako Apsu. Uta-napištim žádá instrukce o tom, co má říct lidem. Ea mu radí, aby jim řekl, že k němu pojal Enlil nenávist a proto opouští jeho zemi a odchází bydlet se svým pánem Eou. Na ostatní lid pak bude dštít hojnost. Při stavbě lodi pomáhali všichni lidé. Uta-napištim popisuje podrobně podobu a stavbu lodi. Během stavby Uta-napištim hojně hostil lid. Když byla loď hotova a spuštěna na vodu, naložil do ní Uta-napištim všechen svůj majetek, svou rodinu, příbuzné, zvěř i všechny řemeslníky. Podle pokynů Šamašových vstoupil Uta-napištim do lodi. Ráno pak zahájili bohové strašlivou zkázu. Potopa nabyla tak obrovských rozměrů, že vyděsila samotné bohy a ti uprchli do Anova nebe. Bohyně Ištar naříká nad tím, že ona sama kázala takové zlo, a ostatní bohové pláčou s ní. Bouře trvala šest 8 Viz Matouš, Lubor: Epos o Gilgamešovi, Praha: Československý spisovatel 1976, 3. doplněné a přepracované vydání.
7
dní a sedm nocí, pak se moře uklidnilo. Když Uta-napištim otevřel poklop a uviděl světlo, rozplakal se. Uta-napištimova loď přistála na hoře Nisir. Po sedmi dnech vypustil Uta-napištim holubici, ale ta se vrátila, protože nenašla pevnou zem. Pak vypustil vlaštovku a ta se také vrátila. Nakonec vypustil havrana. Ten se nevrátil, neboť vody již ze země opadávaly. Uta-napištim vyvedl všechny ven z lodi a vykonal úlitbu a zápalnou oběť. Když ucítili bozi libou vůni oběti, slétli se kolem Uta-napištima jako mouchy. Ištar přísahala při svém náhrdelníku z lazuritu (mouchách z drahokamů), že na tyto dny nikdy nezapomene, a požadovala, aby Enlil, hlavní původce potopy, nebyl k oběti připuštěn. Když Enlil zjistil, že někdo potopu přežil, velice se rozhněval. Ninurta označuje za zachránce Eu. Ea pak vyčítá Enlilovi, že potopu seslal neuváženě, a žádá jej, aby jen hříšníci byli trestáni za své hříchy a aby velikost lidstva byla zmenšována mírnějšími prostředky (šelmy, hlad, mor). Hájí se tím, že nevyzradil tajemství bohů, pouze seslal Uta-napištimovi sen. Tehdy vyvedl Enlil Uta-napištima i se ženou ven z lodi a požehnal jim. Až dosud Uta-napištim jen člověkem byl, nyní Uta-napištim a jeho žena ať podobni jsou nám bohům, ať daleko při ústí řek teď Uta-napištim bydlí! (tab. XI:193–195) I když Uta-napištim nakonec dvakrát poradí Gilgamešovi v jeho honbě za nesmrtelností, jak věčný život získat, Gilgameš ani v jednom případě neuspěje a vrací se domů s prázdnou.
2.3
Mýtus o Atrachasísovi
Vyprávění o potopě není původní součástí Eposu o Gilgamešovi, ale bylo do něj převzato z tzv. mýtu o Atrachasísovi. Jeho fragmenty byly nalezeny na různých místech, což svědčí o jeho velkém rozšíření. Počátek mýtu leží pravděpodobně v 19. stol. př. n. l., nejúplnější známý text pochází ze starobabylónského období (kolem roku 1630 př. n. l.), podstatná část příběhu se zachovala i v Aššurbanipalově knihovně v Ninive. Samotný příběh potopy je součástí delšího mýtu9 , který zahrnuje události kolem stvoření člověka a zničení lidstva potopou. Mýtus začíná popisem uspořádání světa před stvořením člověka. Tehdy všechnu práci museli odvádět nižší bohové, Igigové. Ti se proti těžké práci vzbouří. Proto je rozhodnuto o stvoření člověka, který převezme práci bohů. Tento úkol připadne Enkimu 9
Viz Hruška, B. a kol.: Mýty staré Mezopotámie: Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách, Praha: Odeon 1977, přeložil Jiří Prosecký.
8
(Eovi) a bohyni rodičce (Bélet-ilí, Mami, Nintu). Lidstvo se velice rozmnožilo a rušilo svým hlukem ze spánku boha Enlila. Ten proto seslal na lidstvo pohromu. Tehdy požádal Atrachasís o pomoc svého boha Enkiho a díky Enkiho radě se podařilo lidem pohromu zastavit. Lidstvo se však znovu namnožilo a situace se opakovala. Celkem se lidstvu podařilo s Enkiho pomocí třikrát odvrátit katastrofu, kterou bylo postiženo. Enlil vyčítá Enkimu jeho pomoc lidem a rozhodne, že tentokrát již musí lidstvo definitivně vymřít. Ve shromáždění bohů je rozhodnuto o tom, že lidstvo bude smeteno potopou, a Enki je nucen přísahat, že lidem znovu neporadí. Enki ovšem přísahu obešel tak, že nejdříve seslal Atrachasísovi sen a pak mu dával pokyny prostřednictvím rákosové stěny. Atrachasís dostal od Enkiho pokyny ke stavbě lodi, do které má naložit obilí a svůj majetek. Nalodit se do ní má spolu se svou ženou, rodinou, příbuznými, zdatnými řemeslníky a zvířaty, která k němu Enki pošle. Na Atrachasísovu žádost Enki nakreslí i obraz lodě. Potopa má přijít za sedm dní. Atrachasís shromáždil starší a sdělil jim, že opouští Enlilovu zemi, protože jeho bůh Ea je s Enlilem v rozepři. Lidé mu pomohli se stavbou lodě, kterou pak naložil svým majetkem a zvěří. Uspořádal pro svůj lid hostinu. S příchodem bouře uzavřel a utěsnil svůj koráb. Následuje popis bouře, kterou bohové způsobili a obraz zkázy. Bohové během potopy hladoví a žízní, Enki a Nintu jsou zdrceni zkázou lidstva. Nintu naříká nad potopou a pláče spolu s ostatními bohy. Bouře běsnila sedm dní a sedm nocí. Pasáž zachycující další průběh potopy je zničena. Když vody opadly, přinesl Atrachasís bohům oběť. Bohové se k ní slétli a když se nasytili, pronesla Nintu řeč proti Enlilovi, původci potopy, a při velkých mouchách, které měla kolem krku, slíbila lidstvu svou přízeň. Anu prozrazuje rozhněvanému Enlilovi, co Enki učinil. Enki se k činu přiznává, delší část textu se však opět nedochovala. Enki a Nintu na Enlilovu výzvu stanovují nový řád lidského světa. Z dochovaných fragmentů je jasné, že byla stanovena opatření zabraňující novému přemnožení lidstva, např. smrt nemluvňat či kněžky, kterým není dovoleno mít děti.
2.4
Mýtus o Ziusudrovi
Nejstarší známá verze mýtu o potopě na Předním východě byla nalezena v Nippuru a je psána sumerštinou starobabylonské doby. Z tohoto jediného známého exempláře se zachovaly jen zlomky.10 První zlomek pojednává o usídlení lidí do stálých obydlí. Nintu, stvořitelka lidí, rozhodla o vystavění stálých měst, svatyní a věštíren, zavlažila 10 Viz Hruška, B.; Prosecký, J.; Rychtařík, M.: Epos o Gilgamešovi, Praha: Lidové noviny 2003.
9
půdu a požehnala zemi. Také je tu narážka na stvoření člověka. Ve druhém zlomku se mluví o sestoupení království z nebe a o založení pěti kultovních měst, z nichž každé bylo pojmenováno (Eridu, Bad-tibira, Larak, Zimbir, Šuruppak) a přiděleno některému bohu. Jsou vyčištěny závlahové stružky a na zemi zavládne blahobyt. Ve třetím zlomku se setkáváme s lidským hrdinou potopy, jímž je král, kněz, obětník a věštec Ziusudra. Stejně jako v ostatních mezopotámských verzích prozrazuje mu Enki usnesení bohů o potopě (čtvrtý zlomek). Pátý fragment zachycuje konec potopy, která trvala sedm dní a sedm nocí. Bouři ukončí objevení se boha Utua, jemuž vzdá Ziusudra hold a obětuje mu. Poslední zlomek zachycuje události kolem Ziusudrova obdaření věčným životem. An s Enlilem zde uposlechnou výzvy, aby se sebou Ziusudru navždy spojili, odmění Ziusudru, zachránce všeho živého, věčným životem a usídlí ho v zemi Dilmun. Díky své fragmentálnosti není tato verze příliš vhodná k srovnávání s ostatními mýty.
2.5
Seznam sumerských králů
Se zmínkou o potopě se můžeme setkat i mimo mytologické texty. Mnoho verzí seznamu sumerských králů začíná výčtem předpotopních vládců a jejich sídelních měst. Ve „standardní verziÿ tohoto dokumentu11 se na začátku mluví stejně jako v Ziusudrově příběhu o sestoupení království z nebe. Následuje výčet osmi předpotopních králů. Podle seznamu se jako centrum království vystřídalo těchto pět měst: Eridu, Bad-tibira, Larak, Sippar, Šuruppak – což odpovídá seznamu měst jmenovaných v mýtu o Ziusudrovi. Ziusudrovo jméno však v seznamu vládců uvedeno není. Předpotopní vládci se vyznačují neobyčejnou délkou vlády (od 18600 do 43200 let). (Snad zde můžeme vidět paralelu s dlouhověkými biblickými patriarchy žijícími před potopou.) Po výčtu vládců předpotopních měst následuje zmínka o potopě a novém sestoupení království z nebe ve městě Kiš.
2.6
Berossova verze
Nejmladší známou mezopotámskou verzí mýtu o potopě je zápis, který provedl ve 3. století př. n. l. babylónský kněz Berossus. Ten vložil příběh o potopě do svého díla Babylóniaka, které sepisoval pro Řeky zajímající se o babylónskou historii a kulturu. Samotné dílo se nám nezachovalo, úryvky z něj známe díky některým řeckým autorům.12 11
Viz Pritchard, James B.: Ancient Near Eastern Texts Relating to the Old Testament, Princeton, New Jersey: Princeton University Press 1950. 12 Viz Matouš, Lubor: Epos o Gilgamešovi, Praha: Československý spisovatel 1976, 3. doplněné a přepracované vydání; Heidel, Alexander: The Gilgamesh Epic and Old Testament
10
Hlavním hrdinou příběhu o potopě je v Berossově verzi král Xisuthros (řecká varianta sumerského jména Ziusudra). Xisuthrovi se zjevil ve snu Kronos a přikázal mu zakopat spisy v městě Sipparu, postavit loď, nalodit se do ní s příbuznými a přáteli, nalodit do ní zvířata, vybavit ji potravinami a nápoji a připravit k vyplutí. V případě potřeby měl říci lidem na jejich dotazy, že popluje k bohům, prosit je za dobro lidstva. Xisuthros provedl, co mu bylo přikázáno. Na konci potopy vypustil Xisuthros z lodě několik ptáků. Ti se vrátili, protože nenašli ani potravu ani pevnou zem. Po několika dnech znovu vypustil ptáky. Ti se vrátili s nohami zamazaným od bláta. Když vypustil ptáky potřetí, už se nevrátili. Xisuthros vyhlédl z lodě a uviděl, že zakotvila na hoře. Vystoupil z lodě se ženou, dcerou a lodivodem. Obětoval bohům a pak zmizel i se svým doprovodem. Když se nevraceli, vylodili se i ostatní a hledali Xisuthra. Už ho nikdy nespatřili, ale uslyšeli z nebe hlas, který je nabádal ke zbožnosti a oznámil, že on teď díky své zbožnosti bydlí s bohy a s ním i jeho žena, dcera a lodivod. Nařídil jim, že se mají vrátit do Babylónu a že mají vyzvednout knihy zakopané v Sipparu a dát je lidstvu. Také jim oznámil, že přistáli v Arménii. Oni pak obětovali bohům, uposlechli příkazu, vrátili se do Babylónu, vykopali knihy a obnovili Babylón. Zbytky lodě jsou dosud v Kordyjském pohoří v Arménii, kousky asfaltu z lodi bývají používány jako amulety.
2.7
Řecko – Deukaliónova potopa
I v Řecku se, nejspíše pod vlivem mytologie Předního východu, setkáváme s příběhem potopy. Mýtus o potopě zde ovšem nikdy nenabyl totéž postavení jako na Předním východě, neprosadilo se jedno tradiční vyprávění. V řecké mytologii se dá rozlišit několik odlišných příběhů o potopě. Příběh Deukaliónovy potopy vypráví o tom, jak bylo zničeno železné lidské pokolení. Hlavní hrdina potopy, král Deukalión, byl syn Prométheův. Nejlépe zachováno je poměrně pozdní podání Deukaliónovy potopy v Ovidiových proměnách.13 V tomto podání byl příčinou potopy Diův hněv vyvolaný zločinem Lykáónovým. Lykáón předložil Diovi jídlo připravené z lidského masa, nato Zeus v hněvu zničil jeho dům a Lykáóna proměnil ve vlka. Rozhněván lidskou hříšností rozhodne, s podporou ostatních bohů, o potrestání lidstva. Rozhodne se lidstvo zničit potopou, je spuštěn liják a řeky jsou uvolněny z koryt. Země je zaplavena, lidé a zvěř se topí či umírají hlady. Zachránil se jen Deukalión se svou ženou Pyrrhou, kteří přistáli na hoře Parnas. Zde vzývali bohy a Themidu, která tu měla věštírnu. Deukalión byl Parallels, Chicago and London: The University of Chicago Press 1963. 13 Publius Ovidius Naso: Proměny, Praha: Nakladatelství svoboda 1974, 2. přepracované vydání.
11
mužem spravedlivým a Pyrrha vynikala zbožností, proto Zeus potopu zastavil. Deukalión a Pyrrha plakali nad zemí zbavenou lidí. Pak žádali Themidu v její svatyni o pomoc, o zvrácení zkázy lidského rodu. Dočkali se této odpovědi: „Vyjděte z chrámu, pak zahalte hlavu, pás rozvažte šatů, kosti vznešené matky pak za sebe házejte oba!ÿ 14 Nejdříve jsou manželé překvapeni a Pyrrha je zděšena takovou urážkou matky, pak však přijde Deukalión na to, že vznešenou matkou je míněna matka Země a jejími kostmi jsou kameny. Uposlechli tedy Themidiných pokynů. Z kamenů, které hodil Deukalión, se stali muži, z těch, které hodila Pyrrha, pocházejí ženy. Ostatní tvory zrodila Země sama. Podle jiné varianty15 byl Deukalión předem varován před nadcházející potopou svým otcem Prométheem, sestavil podle jeho návodu loď, kterou vybavil vším potřebným a ve které se s Pyrrhou zachránil. Během potopy všichni zahynuli, kromě několika málo lidí, kteří se zachránili na vrcholcích hor. Deukaliónova loď přistála po devíti dnech na hoře Parnasu. Deukalión obětoval Diovi a ten mu slíbil splnit každé přání. Deukalión si přál obnovení lidstva. To se odehrálo házením kamenů jako v předchozí variantě. Existuje i zmínka o tom, že Deukalión vypustil z lodě na průzkumný let holubici. 16
3
Srovnání jednotlivých příběhů
Tato část práce je věnována srovnání jednotlivých mýtů o potopě z obsahového hlediska. Důraz je kladen na biblický mýtus a vyprávění zachycené v Eposu o Gilgamešovi. 1. Důvod pro seslání potopy V knize Genesis je důvodem pro seslání potopy lidská špatnost, zkaženost všeho tvorstva a z toho plynoucí zkaženost celé země. Cílem potopy je smazat ze země všechno tvorstvo. V Eposu o Gilgamešovi není důvod pro seslání potopy uveden. Je pouze konstatováno rozhodnutí bohů potopu seslat. Něco o důvodech potopy nám může prozradit Eova závěrečná řeč, i když ani z ní nemusí být důvod potopy zcela zřejmý. Mluví se zde totiž jednak o potrestání hříchu či zločinu druhak 14
Publius Ovidius Naso: Proměny, Praha: Nakladatelství svoboda 1974, 2. přepracované vydání. 15 Viz Kerényi, Karl: Mytologie Řeků I., Praha: OIKOYMENH 1996, s. 173. 16 Graves, R.: Řecké mýty I, Praha: Odeon 1982, s. 144.
12
o umenšení lidstva. Vysvětlení můžeme najít v mýtu o Atrachasísovi, kde je důvod jasně uveden. Tímto důvodem bylo přemnožení lidstva a nesnesitelný hluk, který bránil ve spánku Enlilovi, vládnoucímu bohu panteonu a původci potopy. Důvod potopy v biblickém a v mezopotámském vyprávění se tedy zcela liší. Obdobu k motivaci potopy v biblickém vyprávění poskytuje potopa řecká, lidstvo je zde rovněž zničeno kvůli své špatnosti. 2. Hrdina potopy a důvod jeho záchrany Noe je desátým biblickým patriarchou a o jeho postavení či bydlišti před potopou není nic známo. Jeho jméno znamená odpočinutí, není zde jasná žádná spojitost mezi jménem a událostmi potopy. O Uta-napištimovi víme, že pocházel ze Šuruppaku a byl synem Ubaratutua. Vzhledem k tomu, že Ubara-tutu je na seznamu sumerských králů jmenován jako poslední vládce před potopou, je Uta-napištim nejspíše šuruppackým králem (což ovšem není v eposu přímo zmíněno). Jméno Uta-napištim znamená zhruba „nalezl životÿ17 , což je jasná narážka na věčný život, kterým byl po potopě obdařen. V mýtu o potopě je Uta-napištim jmenován jako přemoudrý (Atrachasís), čili jménem, které nese hrdina starší verze mýtu. To svědčí o úzké návaznosti příběhu o potopě v Eposu o Gilgamešovi na mýtus o Atrachasísovi. Nejstarší hrdina potopy, Ziusudra, byl králem, knězem, obětníkem a věštcem. Stejně jako Uta-napištim je spojován se Šuruppakem. Jeho jméno znamená „život dlouhých dnůÿ18 , což je opět jasná narážka na věčný život, který po potopě získal. V Berossově babylonské verzi je Xisuthros (řecká obdoba jména Ziusudra) králem babylonským. Rovněž řecký hrdina potopy je královská postava, je králem kraje Fthiótis. U většiny zachráněných mužů můžeme tedy s jistotou říci, že šlo o osobu s královskou hodností. Podstatnou výjimku v tomto směru tvoří Noe. Noe nachází u Hospodina milost, protože je spravedlivý a bezúhonný, jediný spravedlivý ve svém pokolení. V Eposu o Gilgamešovi není přímo uveden důvod, proč bůh Ea zachraňuje lidstvo. Z Eovi závěrečné řeči k Enlilovi se dá usoudit na jeho naprostý nesouhlas s vyhubením lidstva. Jako prostředníka záchrany všeho tvorstva volí Uta-napištima, kterého můžeme považovat za Eova oddaného služebníka. Oba hrdinové potopy, Noe i Uta-napištim, mají blízký vztah ke svému bohu, 17
Viz Hruška, B.; Prosecký, J.; Rychtařík, M.: Epos o Gilgamešovi, Praha: Lidové noviny 2003, s. 362. 18 Tamtéž, s. 362.
13
oba jsou zbožní lidé, kteří poslouchají svého boha. Noeho blízký vztah k Bohu dosvědčuje konstatování, že „Noe chodil s Bohemÿ (6:9). To, že Uta-napištim je oddaný služebník Eův, je patrné z jeho promluvy k lidu: Nechci již bydlet ve vašem městě a na půdu Enlilovu již nechci položit své nohy. Sestoupím na moře širé, a Eou, svým pánem, bydliti budu. (tab. XI:40–43) V obou případech byl tedy zachráněný muž boží oblíbenec a poslušný služebník. U Noema je tato obliba založena na jeho morálních kvalitách, v Uta-napištimově případě není tato obliba zdůvodněna. Je možné, že jeho záchrana souvisí s jeho královským úřadem. Situace v mýtu o Atrachasísovi je obdobná, Atrachasísova oddanost k Eovi je v jeho řeči (tab. III:42–48) snad ještě výraznější. Ještě více vyniká zbožnost hlavního hrdiny v mýtu o Ziusudrovi. Tehdy byl králem [kněz], obětník Ziusudra, jenž před [sochou] lítého božstva (tančil) a vykládal sny. Pokorně vážil své věštby a [bohů] se bál. (tab. III:6’–8’) V případě Xisuthrově je jeho zbožnost přímo jmenována jako důvod pocty, že smí přebývat mezi bohy. U řecké potopy jsou oba zachránění manželé vzorem obou výše zmíněných ctností, Deukalión vyniká zejména spravedlností a Pyrrha zbožností. Ve všech případech je tedy důvodem záchrany zbožnost. V Noemově a Deukaliónově případě je také výslovně jmenována spravedlnost, což odpovídá morálnímu zdůvodnění obou příslušných potop. 3. Pokyny Hrdinové dostávají před potopou instrukce od svého boha, Noe přímo, Uta-napištim tajně a zprostředkovaně přes rákosovou chýši. V některých bodech se tyto pokyny překrývají, v jiných se liší. Pokyny, které dostává Noe jsou o mnoho podrobnější, než pokyny, které dává Ea Uta-napištimu. Bůh přikazuje Noemu postavit archu a vymezuje její podobu, sděluje Noemu povahu i rozsah katastrofy, kterou míní přivodit, dává mu podrobné instrukce ohledně toho, co má být v arše zachráněno. Eovy pokyny týkající se podoby lodi jsou velmi stručné, 14
více se o vzhledu a samotné stavbě lodi dozvídáme později z úst samotného Uta-napištima. Eovo varování před nebezpečím je poměrně neurčité, nechybí však pokyn k nalodění všeho živého a jeho záchraně. Pasáží, která nemá v biblickém vyprávění paralelu, jsou pokyny ohledně toho, co říci obyvatelům města. Pronesená řeč měla být zřejmě motivací k účasti na stavbě lodi a zajišťovala její včasné dokončení. Atrachasíse varuje Enki nejdříve prostřednictvím snu, jehož smysl mu potom vykládá stejně tajně jako v Eposu o Gilgamešovi. Pokyny zde podávané jsou o něco podrobnější a zahrnují všechny podstatné informace – stručné pokyny ohledně stavby lodě jsou doplněny plánem, podány jsou přesné instrukce ohledně toho, co má být naloděno. Na rozdíl od Eposu o Gilgamešovi je Atrachasísova řeč ke spoluobčanům jeho vlastním počinem. Odkaz k varování prostřednictvím snu se zachoval i v Eposu o Gilgamešovi. (tab. XI:187) Celé pokyny adresované Ziusudrovi se nezachovaly. Domnívám se, že je možné, že bůh varující Ziusudru před potopou nemusel obcházet přísahu, jako je tomu v pozdějších verzích. Nasvědčuje tomu tento úryvek: Přistup ke stěně po mé levici a [slyš]! U stěny ti to prozradím, má slova [vezmi si k srdci], mou radou se řiď! (tab. IV:3’–5’) Stěna tedy nemusela být nutně tak podstatným prostředníkem jako v novějších variantách, ale mohla sloužit spíše jako vhodné místo k tajné schůzce. V Xisuthrově případě se varování odehrává pouze prostřednictvím snu seslaného Kronem. Dostává pokyny o stavbě lodě a jejím nákladu, je zde i obdoba řeči ke spoluobčanům v příběhu Uta-napištimově a Atrachasísově. Jedinečný je pokyn k zakopání spisů v Sipparu. Jeho účelem je nepochybně zprostředkovat novým lidem návaznost na předpotopní minulost (stejně jako nalodění řemeslníků v jiných mezopotámských verzích). V řeckém vyprávění není v Ovidiově podání zmíněno žádné varování a pokyny, Deukalión s Pyrrhou se zachraňují jen v malém člunku, v jiné verzi je Deukalión varován přímo Prométheem a dostává i příslušné pokyny. 4. Stavba lodi Samotné stavbě lodi není v biblickém vyprávění věnována pozornost. 15
V Eposu o Gilgamešovi je jí prostor věnován vzhledem k podstatnému podílu Uta-napištimových spoluobčanů na stavbě lodi. Popis jejich snahy, nepochybně motivované Uta-napištimovou řečí, je doplněn popisem hostiny, kterou pro ně mezitím Uta-napištim pořádal. V mýtu o Atrachasísovi je toto líčení rozšířeno o popis Atrachasísova zoufalého rozpoložení během této doby. 5. Loď Podoba lodí je odlišná, liší se jejich velikost, tvar i vnitřní rozčlenění. V Eposu o Gilgamešovi i v knize Genesis je popisu lodě a její stavby věnován značný prostor. Pozornost si zaslouží například tvar lodě. Zatímco Noemova archa má tvar kvádru, Uta-napištim staví podle Eových pokynů loď krychlovou. V Berossově příběhu máme zachycenu velikost lodě, podrobnější popis chybí. V Deukaliónově příběhu není podoba lodě jednoznačně ustálena, v Ovidiově podání šlo jen o malý člun. Rozdíly ve stavbě lodí se podrobněji zabývat nebudu. Přes jejich odlišnost je ve všech případech (kromě Deukaliónovy potopy) účel lodě stejný — záchrana všech živých tvorů. 6. Osazenstvo lodě Osazenstvo lodě zahrnuje v Noemově případě jeho rodinu a živočichy, které mu bylo přikázáno zachránit. Uta-napištim nalodil na svůj koráb pasažérů více. Kromě zvířat a nejbližší rodiny naložil zřejmě i širší příbuzenstvo a uvedl do lodě také všechny řemeslníky. Na rozdíl od biblické potopy je tedy zajištěno nejen přežití všeho tvorstva, ale také zachování všech řemesel. Náklad Uta-napištimovy lodě odpovídá pokynům, kterých se dostalo od Enkiho Atrachasísovi. V Ziusudrově příběhu se výčet obyvatel lodě nezachoval, ovšem nepochybně v ní rovněž zachránil všechny živočichy. Xisuthros nalodil do svého plavidla dle Kronova příkazu svou rodinu, přátele a všechny živočichy. V řeckém podání mýtu o potopě se ve člunu zachraňují pouze Deukalión a Pyrrha. 7. Ohlášení potopy Většina hrdinů je předem informována o době začátku potopy. Noe je informován nejen o jejím příchodu, který je stanoven za sedm dní, ale i o jejím průběhu. Uta-napištim je varován před začátkem potopy znamením, které mu seslal bůh Šamaš. V mýtu o Atrachasísovi je příchod potopy oznámen za sedm dní. Podnětem k nastoupení do lodě se stává pro Atrachasíse počátek oznámené bouře. 8. Charakter potopy Ve všech případech je zaplavení země způsobeno bouří. V biblickém vy16
právění jsou vody potopy směsí vod z nebe a z hlubin země. V Eposu o Gilgamešovi a v mýtu o Atrachasísovi podzemní vody (Eovo panství) součástí potopy nejsou. Deukaliónova potopa je způsobena jednak rovněž deštěm, dále rozvodněním řek a moře. 9. Průběh potopy Průběh biblické potopy je poměrně přesně popsán a datován (jako ostatně průběh celého tohoto biblického vyprávění). Oproti mezopotámské verzi trvala biblická potopa mnohem delší dobu, samotné deště trvaly čtyřicet dní a nocí, vody pak pokrývaly zemi ještě mnohem déle. Trvání potopy v Eposu o Gilgamešovi je mnohem kratší, bouře trvá šest dní a sedm nocí a již sedm dní po přistání testuje Uta-napištim opadávající vody za pomoci ptáků. Doba trvání potopy v mýtu o Atrachasísovi a v mýtu o Ziusudrovi se mírně liší, je zde uvedeno sedm dní a sedm nocí. K průběhu potopy podle Berossa nemáme žádné bližší zprávy, ale rovněž netrvala dlouho. V souvislosti s řeckou potopou bývá zmiňována délka devět dní. Nehledě na délku trvání potopy, ve všech případech (opět až na řeckou verzi) je jejím výsledkem naprostá zkáza všeho živého. Pasáží, která nemá v biblickém vyprávění žádný protějšek, je popis jednání a reakcí bohů během potopy v Eposu o Gilgamešovi a mýtu o Atrachasísovi. I když bohové sami potopu přivodili, jsou zaskočeni výsledky své činnosti a evidentně nemají již nadále nad průběhem událostí kontrolu. Naproti tomu Bůh je prezentován jako svrchovaný vládce, který neztrácí nad průběhem událostí kontrolu ani na okamžik. Potopa probíhá přesně podle jeho plánu a končí díky jeho zásahu. 10. Přistání Přistání všech plavidel je obdobné. Loď je po jisté době plavby zachycena horou. Konkrétní určení se ovšem liší. Uta-napištimova loď uvízla u hory Nisir, Noemova archa zakotvila někde v pohoří Araratu (přesné místo není uvedeno). Xisuthros přistál v Kordyjském pohoří v Arménii, Deukalión a Pyrrha přistáli na hoře Parnas. V mýtu o Atrachasísovi a v mýtu o Ziusudrovi není přistání zachováno. 11. Vypuštění ptáků Epizoda s vypouštěním ptáků je asi nejvýraznější a nejznámější paralelou mezi oběma nejznámějšími příběhy. Noe i Uta-napištim zjišťují pomocí vypouštění ptáků, jak opadává ze země voda. Uta-napištim použije postupně při svých pokusech holubici, vlaštovku a havrana. Noe vypustí nejdříve krkavce, který létá tam a zpět, dokud se vody na zemi 17
nevysuší. Informace o postupném ústupu vod získává Noe od holubice, kterou vypouští z archy v rozmezí sedmi dnů. Celkem vypustí holubici třikrát, tedy stejně jako vypouští své ptáky Uta-napištim, a se stejným výsledkem, dozvídá se, že vody ze země již opadly. Zatímco v Utanapištimově příběhu má epizoda s ptáky dosti velký význam z hlediska děje, role ptáků v biblickém vyprávění je spíše čistě symbolická. Utanapištimu poskytují ptáci klíčové informace o úbytku vod a tedy i o možnosti opuštění plavidla. Naproti tomu krkavec v biblickém vyprávění zřejmě nesehrává žádnou podstatnou roli, holubice pak poskytuje obraz postupně opadávajících vod a vystupující země.19 Její role však rovněž není klíčová dějově, neboť Noe, striktně poslušný božích pokynů, vystoupí z archy až na přímý rozkaz Hospodinův. Xisuthros vypouští z lodě vždy několik blíže neurčených ptáků. Zachycují postupné ubývání vod obdobně k biblickému příběhu. Poprvé se vrátí s prázdnou. Při druhém návratu mají nohy od bláta, stejně jako holubice olivovým lístkem ohlašují, že vody již opadly. Napotřetí se již nevrátí, vnější podmínky jsou opět příznivé pro život. I o Deukaliónovi existuje zmínka, že vypustil z lodě holubici. V mýtu o Atrachasísovi ani v mýtu o Ziusudrovi se příslušná část nedochovala. 12. Oběť Po vystoupení z lodi přinesou všichni hrdinové oběť. Ve všech případech se tato oběť setká s velice příznivou reakcí na straně adresáta. Na vůni oběti reaguje Hospodin rozhodnutím nezlořečit už nikdy zemi kvůli člověku a nevyhladit již nikdy všechno živé. Mezopotámští bohové rovněž reagují na vůni oběti, shromáždí se kolem ní a Ištar se při svém náhrdelníku z lazuritu zapřísahá, že na tyto dny nikdy nezapomene a odmítá připustit k oběti původce potopy. V obou případech je tedy podobná katastrofa zavržena. V Eposu o Gilgamešovi je odsouzena i potopa již proběhlá (skrze odsouzení jejího původce), v bibli je katastrofa podobného rozsahu zavržena pro budoucnost. V původnější verzi mýtu, v mýtu o Atrachasísovi, zaujímá místo bohyně plačící nad zkázou lidstva a mluvící při oběti Nintu, stvořitelka člověka. Jakožto stvořitelka lidstva tedy reaguje na jeho zničení velmi citlivě. V Eposu o Gilgamešovi je nahrazena Ištar. Jako znamení smlouvy se všemi živými tvory, že již nikdy nepřivodí potopu, stanovuje Bůh duhu. Její paralelou 19
Viz Anderson, Bernhard W.: „From Analysis to Synthesis: The Interpretation of Genesis 1 – 11ÿ, in: Hess, Richard S. - Tsumura, David Toshio (eds.): I Studied Inscriptions from before the Flood: Ancient Near Eastern, Literary, and Linguistic Approaches to Genesis 1-11, Winona Lake: Eisenbrauns 1994, s. 432.
18
může být Ištařin (Nintin) náhrdelník z lazuritu (velké mouchy).20 13. Požehnání a nový řád Po potopě se Noemu a jeho synům dostává od Boha požehnání, které v sobě zahrnuje celý lidský rod. Jeho součástí je i stanovení nového lidského řádu. Boží ustanovení zahrnuje lidskou plodnost, povolení živit se masem zvířat, kromě masa oživeného krví, a stanovuje trest za prolití lidské krve. V Eposu o Gilgamešovi se dostává požehnání Utanapištimu a jeho ženě. Toto požehnání se týká pouze jich osobně, díky němu jsou připodobněni k bohům a dostává se jim věčného života. Paralelu k biblickému stanovení nového řádu v Eposu o Gilgamešovi nenacházíme. Můžeme ji však najít v mýtu o Atrachasísovi, kde na konci stanovují bohové tvořící člověka (Enki, Nintu) opatření, která mají pro příště zabránit přemnožení lidstva. Přestože se obě verze mýtu shodují v tom, že hlavnímu hrdinovi a některým jeho příbuzným se dostává božského požehnání, samotná požehnání se od sebe velice zásadně liší. Božské požehnání udělené Noemu a jeho synům patří celému lidskému rodu (tedy Noemovým potomkům) a zaručuje jeho prosperitu. V Eposu o Gilgamešovi se lidskému rodu žádného požehnání nedostává, Enlilovo požehnání je určeno pouze jednotlivcům a zahrnuje v sobě v biblickém pojetí zcela nemožné zbožštění Uta-napištima a jeho ženy. Obsahově spolu nemají tedy obě požehnání nic společného. Prvek zbožštění lidského hrdiny se vyskytuje již v mýtu o Ziusudrovi: jako bohu život mu dali, jako boha životem věčným ho obdařili. (tab. VI:7’–8’) Toto zbožštění zřejmě souvisí s jeho rolí zachránce všeho živého, neboť jeho role zachovatele života je v zachovaném úseku na několika místech zdůrazněna: Všechno, co hýbe se a ze země vylézá, on ze země vzejít nechá. (tab. VI:3’) 20 Viz Klimer, Anne D.: „The Symbolism of the Flies in the Mesopotamian Flood Myth and some Further Implicationsÿ, in: Rochberg-Halton, F. (ed.): Language, Literature and History: Philological and Historical Studies Presented to Erica Reiner, New Haven: American Oriental Society 1987.
19
Tenkrát Ziusudru, krále, jenž všechno, co hýbe se, i lidské sémě zachoval, v zemi [za vodou] usadili – na Dilmunu, kde vychází slunce. (tab. VI:9’–11’) V Berossově příběhu následuje po oběti přijetí Xisuthra a jeho doprovodu mezi bohy jako odměna za jeho zbožnost. Deukaliónovi a Pyrrze je poskytnuta odměna v podobě splnění přání – nového stvoření lidstva. Požehnání nebo odměny se tedy dostává všem postavám. Jeho obsah se však v jednotlivých tradicích liší. V různých mýtech se můžeme setkat s rozdílným postavením ženy, což je dobře čitelné právě v části zahrnující požehnání. Uta-napištim obdržel požehnání spolu se svojí ženou. Naproti tomu v biblickém příběhu je požehnání přiřčeno jen Noemu a jeho synům, jejich ženy zde nejsou vůbec zmíněny. Ženy v příběhu o potopě vystupují jen jako jakési doplňky mužů. Jejich nižší důležitost oproti mužům přeživším potopu je čitelná i z míst, kde jsou vyjmenováváni lidé v arše. Nejdříve je jmenován Noe a jeho synové, pak teprve Noeho žena a ženy jeho synů. Provedené srovnání ukázalo podobnost i rozdílnost mýtů o potopě v knize Genesis a v Eposu o Gilgamešovi. Velká část scén v biblickém vyprávění má svoji paralelu v Eposu o Gilgamešovi a naopak. Děj obou mýtů se do značné míry překrývá. Jde o dvě různá zpracování téhož příběhu. Dějové linie obou příběhů se do značné míry shodují. Tyto shody svědčí o společném kořenu obou mýtů. Přes značné dějové podobnosti existují mezi oběma mýty také značné rozdíly. Některé z nich spočívají ve zcela rozdílné náplni paralelních pasáží (výrazné v epizodě s božím požehnáním), některé pasáže nemají v druhém vyprávění žádnou paralelu (např. reakce mezopotámských bohů během potopy). Srovnání bylo doplněno i o porovnání s dalšími verzemi mýtů o potopě, které se bohužel většinou nezachovaly v dostatečném rozsahu, abychom měli k dispozici všechny paralelní pasáže. Přesto jsou i zde patrné podstatné podobnosti a rozdíly. Všechny tyto předovýchodní mýty jsou různým zpracováním téhož příběhu. Řecký mýtus o potopě se od nich v některých podstatných ohledech liší (např. novým stvořením lidstva po potopě), ale i on vykazuje výrazné podobnosti s předovýchodními mýty.
20
Biblická potopa Epos o Gilgamešovi Důvod pro seslání lidská špatnost, zkaže- neuveden potopy nost všeho tvorstva i země Hrdina potopy Noe (odpočinutí) Uta-napištim (nalezl život), šuruppacký král Důvod záchrany spravedlnost, bezú- zbožnost honnost, zbožnost Pokyny přímé, podrobné nepřímé (rákosová stěna), stručné, zahrnují řeč ke spoluobčanům Stavba lodi nezachycena podrobná, důležitá role lidu Účel lodě zachování všeho ži- zachování všeho živého vého Osazenstvo lodě rodina, živočichové rodina, příbuzní, živočichové, řemeslníci Ohlášení potopy za sedm dní Šamašovo znamení Charakter potopy déšť, podzemní voda bouře, déšť Délka potopy čtyřicet dní a nocí šest dní a sedm nocí Přistání pohoří Araratu hora Nisir Vypuštění ptáků jednou krkavec, tři- holubice, vlaštovka, krát holubice havran Reakce na oběť zaručení budoucí sta- zavržení potopy, zarubility světa čení budoucí stability světa Požehnání Noemu a jeho synům, Uta-napištimovi a pro celý lidský rod, za- jeho ženě, obdaření lidnění země věčným životem Nový řád povolení živit se ma- chybí sem zvířat neoživeným krví, trest za prolití lidské krve
21
Mýtus o Atrachasísovi Důvod pro seslání hluk způsobený přepotopy lidněním Hrdina potopy Atrachasís (přemoudrý) Důvod záchrany Pokyny Stavba lodi
Účel lodě Osazenstvo lodě
Ohlášení potopy Charakter potopy Délka potopy Přistání Vypuštění ptáků Reakce na oběť
Požehnání Nový řád
Mýtus o Ziusudrovi ?
Ziusudra (život dlouhých dnů), šuruppacký král zbožnost zbožnost nepřímé (sen, ráko- přímé? sová stěna), podrobné podrobná, důležitá ? role lidu, Atrachasísovo rozpoložení zachování všeho ži- zachování všeho živého vého žena, rodina, příbuzní, ? zdatní řemeslníci, živočichové za sedm dní ? bouře, déšť bouře sedm dní a sedm nocí sedm dní a sedm nocí ? ? ? ? zavržení potopy, zaru- ? čení budoucí stability světa ? Ziusudrovi, obdaření věčným životem opatření proti pře- ? množení lidstva
22
Berossova verze
Deukaliónova topa lidská špatnost
po-
Důvod pro seslání ? potopy Hrdina potopy Xisuthros, babylonský Deukalión, fthijský král král, manželka Pyrrha Důvod záchrany zbožnost spravedlnost, zbožnost Pokyny sen přímé, žádné Stavba lodi nezachycena nezachycena Účel lodě zachování všeho ži- záchrana Deukalióna a vého Pyrrhy Osazenstvo lodě rodina, přátelé živoči- Deukalión, Pyrrha chové Ohlášení potopy ? ? Charakter potopy ? bouře, déšť, rozvodnění řek a moře Délka potopy ? devět dní Přistání Kordyjské pohoří hora Parnas v Arménii Vypuštění ptáků třikrát několik ptáků holubice Reakce na oběť Ziusudrovo přijetí nové stvoření lidstva mezi bohy Požehnání Ziusudrovo přijetí nové stvoření lidstva mezi bohy Nový řád není stanoven není stanoven
23
4
Významové srovnání
V této části práce se pokusím srovnat významy, které nabyly mýty v různém zpracování. První část je zaměřena na zmapování obměn hlavních motivů uvnitř jednotlivých mýtů a načrtává jejich vztah k větším celkům jejichž jsou součástí. Druhá část kapitoly pojednává již zcela mýty o potopě jako součást širšího díla, do nějž bývaly často vsazovány svými redaktory z určitých důvodů a s určitým záměrem. Tato kapitola je zaměřena zejména na srovnání mýtů o potopě v Eposu o Gilgamešovi a v biblické knize Genesis. Velký prostor se dostane také mýtu o Atrachasísovi jakožto zástupci starší mezopotámské tradice, na niž je možno hledat u obou mýtů návaznost.
4.1 4.1.1
Významové obměny tradičního vyprávění Hlavní motivy mýtů
V této části jsou reprezentovány tři hlavní motivy, které byly během jeho vývoje přiřčeny mýtu o potopě v jeho různých zpracováních. Jde o motivy zachycené v mýtu biblickém, v Eposu o Gilgamešovi a v mýtu o Atrachasísovi. Nejdříve se podíváme, co je hlavním motivem mýtu o potopě v knize Genesis. Potopa je zde dána jako řešení problému lidské špatnosti, zkaženosti všeho tvorstva i samotné země. Vše živé je tedy smazáno pro svoji špatnost. Dalším důležitým momentem tohoto příběhu je milost, které se dostává spravedlivému. Bůh zde vystupuje v roli spravedlivého soudce, který trestá hříšníka, ale spravedlivého chrání. Nakonec se dostává milosti celému tvorstvu, i člověku přes jeho naprostou zkaženost. S celým tvorstvem je uzavřena smlouva a je stanoven nový řád. Hlavním problémem, o kterém tedy pojednává mýtus o potopě v biblické knize Genesis, je lidská špatnost (či špatnost všeho tvorstva). Následuje trest respektive radikální řešení, doprovázené milostí pro spravedlivého, která nakonec zahrne celé tvorstvo. Podle D. J. A. Clinese21 sdílí příběh o potopě s ostatními příběhy v Genesi stejný motiv, linii: hřích — řeč — zmírnění — trest. Je spáchán hřích. Bůh pak ve své řeči oznamuje jeho potrestání. Následuje akt milosti, kterým je trest určitým způsobem zmírněn. Teprve pak následuje samotný trest. Božská milost předchází vždy samotnému provedení trestu. V příběhu biblické potopy můžeme tedy postřehnout motivy hříchu, božího soudu, trestu a milosti. I v tomto biblickém příběhu je patrné zaujetí problémem hříchu a problémem poslušnosti vůči bohu. 21
Clines, D. J. A.: „Theme in Genesis 1–11ÿ, in: Hess, Richard S. - Tsumura, David Toshio (eds.): I Studied Inscriptions from before the Flood: Ancient Near Eastern, Literary, and Linguistic Approaches to Genesis 1-11, Winona Lake: Eisenbrauns 1994.
24
Jaký je hlavní motiv potopy v Eposu o Gilgamešovy? V Eposu o Gilgamešovi se na rozdíl od biblického vyprávění vůbec nejedná o problému, kvůli kterému byla potopa seslána. Tato část příběhu je zcela vynechána, potopa je zde prostě daný fakt, který rámuje a vysvětluje jiný problém. Ze samotného příběhu se o jeho účelu nedozvídáme, vystihují ho však předcházející slova Gilgamešova: Nuže, zjev mi, jak ses do shromáždění bohů dostal, hledaje život. (tab. XI:7) Hlavním cílem tohoto příběhu je tedy zdůvodnit Uta-napištimovu nesmrtelnost. Myslím, že z nastínění hlavních bodů zájmu obou příběhů plyne, že spolu v tomto ohledu mají pramálo společného. Jde sice o dvě různá zpracování jednoho a téhož příběhu, byla však použita zcela rozdílným způsobem. Jediným místem, kde snad může být hledáno jisté tematické sblížení obou variant je Eův požadavek adresovaný Enlilovi: Hříšníka trestej pro jeho hřích, zločince trestej pro jeho zločin! (tab. XI:180) Nicméně ten je jen jedním z řady argumentů postavených zde proti seslání potopy. Reprezentantem třetího a ze všech tří nejstaršího motivu je mýtus o Atrachasísovi. Problémem, který je zde řešen, je přemnožení lidstva a s tím související hluk, který neumožňuje bohům (konkrétně Enlilovi) odpočívat. Potopa je zde poněkud extrémním pokusem o řešení situace. Skutečné řešení následuje ovšem až po potopě, kdy jsou stanovena opatření zabraňující přemnožení lidstva. Hlavním motivem potopy v mýtu o Atrachasísovi je tedy řešení problému s přemnožením lidstva a hlukem s tím souvisejícím. Druhá část Eovy řeči zachycené v Eposu o Gilgamešovi ukazuje i přes změnu hlavního motivu celého vyprávění na úzkou návaznost tohoto příběhu o potopě na mýtus o Atrachasísovi. Místo Místo Místo Místo zemi.
abys potopu přived, kéž by lev povstal a umenšil lidstvo! abys potopu přived, kéž by vlk povstal a umenšil lidstvo! abys potopu přived, kéž by hlad nastal a zahubil zemi. abys potopu přived, kéž by bůh Erra povstal a zahubil (tab. XI:182–185) 25
Toto jsou příklady tří různých zpracování příběhu o potopě. Mýtus o Atrachasísovi je zástupcem starší tradice. Mýtus zachycený v Eposu o Gilgamešovi a konečná redakce mýtu v knize Genesis jsou mladšími obměnami tradičního vyprávění, přičemž příběh v Eposu o Gilgamešovi navazuje přímo na starší mýtus o Atrachasísovi. Další dvě části této kapitoly pojednávají o některých věcech, které s těmito zásadními obměnami uvnitř mýtů souvisejí. 4.1.2
Úhel pohledu
S hlavními motivy jednotlivých vyprávění souvisí i úhel pohledu, ze kterého jsou podána. Většina mýtů o potopě nemá jednu zcela převažující postavu. Výjimku tvoří vyprávění v Eposu o Gilgamešovi a v Bibli. Jedině v Eposu o Gilgamešovi je vypravěč děje zároveň jedním z účastníků popisovaných událostí. Uta-napištim díky tomu získává ve vyprávění naprostou převahu. On příběh potopy vypráví, události jsou tedy zachyceny z jeho pohledu. Děj je líčen tak, že Uta-napištim zůstává celou dobu ústřední postavou. Posluchač vstupuje do příběhu zároveň s ním a příběh končí ve chvíli, kdy je Uta-napištim učiněn nesmrtelným. Příběh je ztenčen téměř jen na Uta-napištimovy přímé zážitky a přizpůsoben svému úkolu – vysvětlit Uta-napištimovu nesmrtelnost. Pohled, ze kterého se díváme na potopu v biblickém vyprávění je zcela jiný. Hlavní a zcela převažující postavou biblického mýtu je Bůh. Celý příběh je vyprávěn z jeho pohledu, je jedinou postavou, která v celé příběhu hovoří a z jejíhož pohledu se na věc můžeme podívat. Bůh je svrchovaným pánem celého příběhu a to nejen z hlediska vyprávěcího. O všem rozhoduje, vše se děje podle jeho plánu. Noe je většinou jen pasivním příjemcem božích příkazů, mnohdy je veškerá jeho činnost jen shrnuta do konstatování, že Noe udělal, jak mu Bůh nařídil. Výjimkou je epizoda s vypouštěním ptáků, kde jedná Noe aktivně, bez jakýchkoli božích příkazů. Ovšem nehledě k informacím, které získal od ptáků, opouští Noe archu až na boží příkaz, chová se tedy opět pasivně. Druhým samostatným Noemovým činem, ke kterému zde nevydal Bůh žádný pokyn, je postavení oltáře a oběť. Tento čin dokonce dokázal ovlivnit božské rozhodnutí. Obě zmíněné části mýtu patří podle výše uvedeného dělení do jahvistovy verze, která má starší kořeny než verze kněžská. Obě tyto části mají svou obdobu v Eposu o Gilgamešovi i když se v mnoha detailech liší. Samotná epizoda s ptáky bývá považována za důkaz příbuznosti obou mýtů. I když samotný průběh vysílání ptáků se poněkud liší, účel je stejný – zjistit zda opadly vody. Uta-napištim tohoto průzkumu využívá, aby zjistil, kdy může opustit loď. V biblickém vyprávění má epizoda s ptáky spíše jen dramatický význam, neovlivňuje nějak další děj. Noe získané informace ve skutečnosti 26
nepotřebuje, neboť se ve všem řídí pokyny Boha. Ve druhém případě, který v Eposu o Gilgamešovi navazuje bezprostředně na předchozí epizodu, přinese hrdina zápalnou oběť. V obou příbězích reaguje adresát na „libou vůniÿ oběti a v obou případech vede tato oběť boha ke slibu. Hospodin si slibuje, že již nikdy nebude zlořečit zemi kvůli člověku a nezhubí všechno živé. V Eposu o Gilgamešovi Ištar, poté co se bohové shromáždí kolem oběti, přísahá, že na tyto dny nikdy nezapomene, a odsuzuje seslání potopy. Což se dá chápat i jako příslib do budoucna. Oběť tedy zajišťuje v obou případech božskou přízeň. Tyto dvě pasáže jsou si dle mého názoru v obou dílech povahově nejbližší. Je pravděpodobné, že starší, jahvistova, verze má celkově blíže svým zpracováním k mezopotámským tradicím. Kromě jiných podobností22 , je v jahvistově verzi Hospodin mnohem bližší mezopotámským bohům z hlediska svých povahových vlastností. Jinak je mezi zpracováním mýtu o potopě v Eposu o Gilgamešovi a v jeho biblické verzi zcela zásadní rozdíl v úhlu pohledu. V prvním případě jde o pohled z lidského úhlu, v druhém je situace zachycena z pohledu boha. Způsob biblického vyprávění přispívá k navození pocitu naprosté kontroly Boha nad situací, což nemá v žádném z ostatních vyprávění obdobu. 4.1.3
Role bohů
Monoteistické pojetí tvoří podstatný rozdíl, kterým se liší biblická tradice od ostatních srovnávaných tradic a který se podstatným způsobem projevuje i v mýtu o potopě. V monoteistické variantě mýtu zastává jeden jediný bůh všechny role, které byly v ostatních mýtech přiděleny různým postavám. V ostatních tradicích zasahuje do děje podstatným způsobem vždy více než jedna nadlidská bytost. Role jsou jim přiděleny podle jejich povahy a funkce. Autorem potopy je nejvyšší vládce panteonu (Enlil, Zeus), i když dle mezopotámské tradice jedná s podporou shromáždění bohů. Roli zachránce lidstva přebírá postava člověku blízká, spojená se stvořením člověka a člověku tedy příznivě nakloněná (Ea, Prométheus). Dalším příkladem naplnění role daného boha v mýtu dle jeho povahy mohou být reakce bohů během potopy. Podstatná část v mýtu o Atrachasísovi je věnována projevům zoufalství bohyně Nintu, která spolu s Enkim stvořila lidstvo (V Eposu o Gilgamešovi její místo přebírá Ištar). Enkimu a Nintu, jakožto stvořitelům a ochráncům lidstva, také nakonec přísluší stanovení nového lidského řádu. Zatímco v ostatních mýtech dochází k tomuto dělení rolí podle povahy bohů, musí Bůh v Genesi zastat všechny potřebné role sám. Je jak autorem 22
Viz Hruška, Blahoslav: „Verze a předlohy biblické potopy světaÿ, Theologická revue 2, 1996.
27
potopy, jejímž účelem je vyhlazení všeho živého, tak je zachráncem lidí i všech ostatních bytostí. Sám také dospěje k rozhodnutí již nikdy nezlořečit zemi kvůli člověku, neseslat nikdy znovu potopu a sám také stanoví pro člověka nový řád. Bůh je zde svrchovaný vládce, který může odsoudit lidstvo, ale zároveň je i jeho stvořitelem a ochráncem. Dvě role, které jsou v mezopotámském pojetí v protikladu, tedy snaha o zničení lidstva a o jeho záchranu, jsou v biblickém pojetí sladěny v jednotu. Bůh zde vystupuje jako spravedlivý soudce, který trestá špatné a neposlušné a chrání dobré a poslušné. Toto sjednocení dříve protikladných rolí v jedné osobě je umožněno rozdílnou povahou mýtu. Morální zaměření příběhu dovoluje Bohu být jak soudcem a vykonavatelem trestu, tak zachráncem lidstva. Potopa je určena zkaženému tvorstvu a jediný spravedlivý je proto zachráněn a s ním (tedy díky němu) i zbytek tvorstva. Zatímco mezopotámské pojetí založené na sporu mezi bohy je fixováno na polyteistické náboženství, je příběh o potopě úspěšně zpracován také uvnitř monoteistické tradice a to díky tomu, že zpracovává jiný motiv, motiv typický pro biblické pojetí – problém hříchu, neposlušnosti, trestu a milosti. 4.1.4
Shrnutí
Všechny tři zmíněné mýty se tedy zásadně liší jak v hlavním motivu díla, tak v úhlu pohledu. V biblickém vyprávění převažuje motiv morální, účelem příběhu v Eposu o Gilgamešovi je zdůvodnění Uta-napištimovy nesmrtelnosti, v mýtu o Atrachasísovi je řešen problém s přemnožením lidstva. V biblickém příběhu je příběh podán z pohledu Boha, v Eposu o Gilgamešovi je Uta-napištimovým vyprávěním, v mýtu o Atrachasísovi není jednoznačně zvýhodněna jedna strana, i když větší důraz je kladen na jednání a pocity bohů. Přizpůsobení mýtu začleněním klasického biblického morálního motivu umožňuje také převedení mytického příběhu z polyteistického zpracování do monoteistické tradice, protože dovoluje vyloučit spor mezi bohy.
4.2 4.2.1
Konečné redakce mýtů Epos o Gilgamešovi a Genesis 1–11
Předmětem této části bude začlenění mýtu o potopě v Eposu o Gilgamešovi a Genesis 1–11. Při začleňování do celků, jichž jsou nyní součástí, prošly oba mýty výraznou redakcí, která zásadně ovlivnila jejich podobu, což je poznat z již výše popsané rozdílnosti motivů jednotlivých mýtů. Zde bude srovnán jejich význam vzhledem k širšímu textu, jehož jsou součástí. Příběh potopy je do Eposu o Gilgamešovi vložen velice volně, nicméně
28
smysl tohoto příběhu zde vychází z celého díla. Rovněž mýtus o potopě v knize Genesis má v jejím rámci své specifické postavení. Již z předchozího oddílu je patrné, že, jakkoli se oba příběhy obsahově navzájem podobají, jejich celkové pojetí se velice liší. Jak bylo řečeno, je vyprávění o potopě v Eposu o Gilgamešovi pouze jednou epizodou se zbytkem eposu spojenou poměrně volně. Jeho původ leží v mýtu o Atrachasísovi. Z něj byla epizoda o potopě převzata a přizpůsobena potřebám eposu. Příběh o potopě je součástí vyprávění o Gilgamešově honbě za nesmrtelností. Uta-napištimovo vyprávění o potopě světa je vlastně odpovědí na Gilgamešovu otázku, jak se podařilo Uta-napištimu získat věčný život. Utanapištim mu poví svůj příběh ne jen proto, aby mu poskytl prostou informaci o tom, co se událo, ale nejspíš také proto, aby Gilgameš pochopil, jak nesmyslná je jeho snaha dosáhnout věčného života. Uta-napištimova situace po potopě byla jedinečnou a neopakovatelnou událostí a Uta-napištim končí své vyprávění slovy: Však kvůli tobě kdo nyní shromáždí bohy, abys nalezl život, jejž hledáš? Nuže, po šest dní a sedm nocí k spánku neuléhej! (tab. XI:197–199) Vyprávění o potopě mělo být zřejmě demonstrací marnosti snahy o dosažení věčného života, i když svými posledními slovy dává Uta-napišti Gilgamešovi jistou naději, když jej vyzývá ke bdění dlouhému šest dní a sedm nocí (tedy stejnou dobu, jakou řádila potopa). Nicméně nakonec stejně všechny pokusy o dosažení nesmrtelnosti končí neúspěchem. Jaké je postavení mýtu o potopě v rámci biblické knihy Genesis? Shrňme si stručně to, co biblické potopě světa předcházelo. Na začátku je mýtus o stvoření světa a člověka. Pak přicházejí první lidské hříchy a neposlušnost vůči bohu, což je vždy následováno trestem. Mýtus o potopě je vložen do rodokmenu vedoucího od Adama až k Noemu, dělí část pojednávající o Noem.23 Po potopě následuje nové rozmnožení lidstva. Clines24 rozlišuje v knize Genesis 1–11 dvě témata. První z nich je téma neustále se rozšiřujícího lidského hříchu a stále se rozšiřující božské milosti 23
Viz Anderson, Bernhard W.: „From Analysis to Synthesis: The Interpretation of Genesis 1 – 11ÿ, in: Hess, Richard S. - Tsumura, David Toshio (eds.): I Studied Inscriptions from before the Flood: Ancient Near Eastern, Literary, and Linguistic Approaches to Genesis 1-11, Winona Lake: Eisenbrauns 1994, s. 427, 428. 24 Clines, D. J. A.: „Theme in Genesis 1–11ÿ, in: Hess, Richard S. - Tsumura, David Toshio (eds.): I Studied Inscriptions from before the Flood: Ancient Near Eastern, Literary, and Linguistic Approaches to Genesis 1-11, Winona Lake: Eisenbrauns 1994.
29
(A Spread-of-Sin, Spread-of-Grace Theme). Povaha a rozsah lidského hříchu se stále zhoršuje. Proto trestá Bůh lidstvo stále tvrdšími tresty. Každý tento trest je ale zároveň spojen s milostí. V tomto pojetí je mýtus o potopě jednou z epizod, kde lidská špatnost je potrestána tvrdým trestem (potopou) a zároveň se lidstvu dostává milost skrze Noeho. Druhé téma, které zde Clines rozeznává, je téma stvoření, zničení a znovustvoření (A Creation – Uncreation – Re-Creation Theme). Potopa má vlastně podobu opaku stvoření. Vody, jež byly kdysi rozděleny, jsou opět spojeny dohromady. S koncem potopy začíná znovustvoření. Clines shrnuje tématické zaměření knihy Genesis 1–11 asi takto: 1. Lidstvo má tendenci zničit to, co Bůh udělal dobrého. I když Bůh promine člověku hřích a zmírní trest, hřích se stále šíří až do bodu, kdy je svět postižen zánikem (uncreation). A i když Bůh přivodí nový počátek a obrátí se navždy zády ke zničení světa (uncreation), lidský sklon k hříchu se okamžitě projeví. 2. Nehledě na to, jak hrozným se stává lidský hřích, který ničí to, co udělal Bůh dobrého a přivádí svět až na okraj zániku, Boží milost nikdy neselže při záchraně člověka od následků jeho hříchu. I když člověk odpoví na nový začátek svým dřívějším hříšným chováním, Božská věrnost jeho světu zůstává pevná a hříšný člověk pocítí božskou milost stejně jako spravedlivý rozsudek.25 Původ prvního z témat přisuzuje Clines verzi jahvistově, počátek druhého vidí v kněžské verzi. Hlavním tématem, o kterém pojednává Genesis 1–11 je tedy lidská hříšnost a boží spravedlnost a milost, to vše je zpracováno v příběhu, který zahrnuje stvoření světa a člověka, jejich zničení a znovustvoření. Srovnáme-li nyní téma Eposu o Gilgamešovi s tématy zahrnutými v Genesis 1–11 a postavení mýtu o potopě v nich, vidíme, že spolu nemají na této úrovni nic společného. Přestože jde v obou případech v podstatě o stejný příběh, jeho funkce a pojetí se zásadně liší. V Eposu o Gilgamešovi se řeší otázka smrtelnosti (a nesmrtelnosti), v knize Genesis otázky hříchu, trestu a milosti. Epos o Gilgamešovi pojednává o hrdinském životě Gilgamešově, kniha Genesis naproti tomu pojednává o stvoření, zničení a znovustvoření. Ani jedna z těchto tematických rovin Genesis 1–11 se v žádných bodech nepřekrývá s Eposem o Gilgamešovi. 25
Tamtéž, s. 304, 305.
30
4.2.2
Mýty o stvoření, zničení a znovustvoření
V tomto oddíle se vrátím k pojetí mýtu o potopě jako součásti většího celku pojednávajícího o stvoření, zničení a znovustvoření. V minulé části jsem ukázala, že na této úrovni neexistuje shoda mezi biblickým mýtem a mýtem začleněným do Eposu o Gilgamešovi. V této části budou z tohoto hlediska s biblickým mýtem srovnávány mýty ostatní. Mezopotámské mýty o potopě rovněž nestojí samostatně, ale jsou součástí širšího komplexu, ve kterém mají své specifické postavení a funkci. Zde se podstatným způsobem liší vyprávění o potopě zasazené v Eposu o Gilgamešovi od ostatních příběhů (biblického i ostatních mezopotámských). Mýtus o potopě je sem přesazen ze svého původního prostředí, z mýtu o Atrachasísovi, ale plní zde zcela jinou funkci než v ostatních případech. V těch navazuje mýtus o potopě vždy na mýtus o stvoření člověka respektive mýtus o uspořádání světa a tvoří s ním jeden celek. I ze špatně dochovaného sumerského mýtu je jasné, že před vyprávěním o potopě se pojednávalo přinejmenším o uspořádání lidského světa ne-li o samotném stvoření člověka. Mýtus o Atrachasísovi pojednává o stvoření člověka, o problémech, které z existence člověka vyplývají, jejich radikálním řešení v podobě potopy a o novém uspořádání lidského světa po potopě. Kniha Genesis sleduje podobnou linii. Po stvoření světa a člověka se vyskytuje problém, který je nakonec řešen pomocí potopy a je nastoleno nové uspořádání. Mýtus o Atrachasísovi sleduje tedy podobnou dějovou linii jako Genesis 1–11, můžeme v něm rovněž vidět mýtus o stvoření, zničení a znovustvoření. Hlavní rozdíl zde spočívá v tom, že v biblickém pojetí se pojednává o stvoření, zničení a znovustvoření celé země, naproti tomu v mýtu o Atrachasísovi je kladen důraz pouze o stvoření člověka a jeho zničení i znovustvoření. Zatímco v Eposu o Gilgamešovi, v ostatních mezopotámských verzích i v řeckém mýtu o potopě je cílem potopy zničení lidstva a ostatní živočichové jsou postiženi zřejmě jen mimoděk, v biblickém mýtu je jasně vyhlášeno zničení všeho tvorstva, v jedné pasáži je dokonce jasně řečeno: Bůh pohleděl na zemi; byla zcela zkažená, protože všechno tvorstvo pokazilo na zemi svou cestu. I řekl Bůh Noemu: „Rozhodl jsem se skoncovat se vším tvorstvem, neboť země je plná lidského násilí. Zahladím je i se zemí.ÿ (6:12–13) Z citované pasáže vyplývá, že všeobecná zkaženost zahrnovala i zemi. Rovněž ale z jeho druhé poloviny vysvítá, že hlavním viníkem zkázy byl člověk a všichni ostatní byli postiženi kvůli němu. Tomu nasvědčují i další pasáže. 31
I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli zlý. Litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci. Řekl: „Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil.ÿ (6:5–7) „Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil.ÿ (8:21) I když je výsledek v případě obou mýtů stejný, základní myšlenka se přeci jen liší. Jediným podstatným tvorem vzhledem k seslání potopy a jejím následkům je v mezopotámském podání člověk a v tomto se neliší ani potopa řecká. Naproti tomu jasným úmyslem Hospodinovým je smést ze země spolu s člověkem všechny živé tvory. Tento rozdíl v zaměření je vidět i při srovnání obnovy řádu v knize Genesis a v mýtu o Atrachasísovi. V knize Genesis obnovuje Bůh nejen řád lidský, zaručuje také jasně stabilitu řádu světového. V mýtu o Atrachasísovi se mluví pouze o řádu lidském, který je upravován, protože jeho nedostatečnost byla důvodem k seslání potopy. Souvislost mezi mýtem o stvoření a mýtem o potopě můžeme sledovat i u většiny ostatních redakcí mýtu o potopě. V sumerských podáních (mýtus o Ziusudrovi, sumerský list králů) následuje potopa po založení prvních měst a sestoupení království z nebe. V sumerském listu králů je zmíněno nové sestoupení království z nebe po potopě. Také řecká potopa slouží ke zničení starého nevyhovujícího pokolení lidí a po potopě dochází k novému stvoření člověka. V dochovaných mýtech můžeme tedy vidět součást příběhu o stvoření, zničení a znovustvoření. V mýtu o potopě v Eposu o Gilgamešovi je ovšem důraz přesunut jinam. Cílem následujícího oddílu je najít pojítko, které spojuje tento mýtus s mýty ostatními, bude zde vytyčena myšlenková příbuznost mezi mýtem o potopě v Eposu o Gilgamešovi a v knize Genesis. 4.2.3
Porušení řádu
Jak jsem již dříve několikrát podotkla, mýtus o potopě nemá svůj původ v Eposu o Gilgamešovi, ale byl do tohoto díla převzat z jiného zdroje, z mýtu o Atrachasísovi. Svědčí pro to i pasáže v nichž je Uta-napištim titulován jako „přemoudrýÿ (Atrachasís). Podoba mýtu zachycená v Eposu o Gilgamešovi 32
se v některých ohledech zásadně liší od podoby, kterou má vyprávění o Atrachasísovi. Mýtus je upraven pro potřeby eposu. V první řadě je vytržen ze svého původního kontextu a některé části nepodstatné pro potřeby eposu jsou vynechány. Celý příběh je upraven do podoby Uta-napištimova subjektivního vyprávění. Mezi potopou v Eposu o Gilgamešovi a potopou Atrachasísovou jsou zkrátka zásadní rozdíly. Již jsem zmínila, že příběh o potopě v Eposu o Gilgamešovi je součástí zpracování tématu honby za nesmrtelností, nebo možná přesněji: Obsah Eposu o Gilgamešovi ukazuje, že kostra příběhu o potopě je Gilgamešova snaha uniknout smrti a její neúspěch.26 Předem jistý neúspěch Gilgamešovi snahy po dosažení věčného života je zde klíčovým prvkem. Gilgameš nemůže svého cíle v žádném případě dosáhnout, protože by to znamenalo porušení řádu světa tak, jak jej stanovili bohové. Protiklad mezi Gilgamešovou a Uta-napištimovou situací se vyjasní, když vezmeme v úvahu, že příběh o potopě funguje jako ukončení mytického období a že hrdina potopy je poslední osobou mytických časů. Pro něj je ještě možné, aby byl obdařen věčným životem. Ale v době, kdy žije Gilgameš, uspořádání světa je hotové, osud lidstva je pevně dán a vztahy a poměry stanoveny.27 Po potopě je řád světa již pevně stanoven a není možné jej porušit. Uta-napištimova situace byla nejspíš ještě výjimečnější, než jak ji autorka podává, protože i před potopou existoval nepochybně řád, který bohové stanovili světu a člověku již dříve. Bohové sami ovšem tento řád porušili a zničili sesláním potopy. Ve chvíli, kdy tedy žádný světový řád neexistuje, je možné obdařit Uta-napištima nesmrtelností, aniž by při tom došlo k porušení řádu. Neexistence světového a lidského řádu během potopy vyniká zřetelněji v mýtu o Atrachasísovi, kde se problém řádu proplétá celým příběhem. Podle Ruth E. Simoons-Vermeer „kostra příběhu o potopě v eposu o Atrachasísovi je stvoření člověka a dokončení jeho světa.ÿ28 V tomto příběhu dochází dvakrát ke stanovení nového řádu. Poprvé je nastolen nový řád, když je stvořen člověk, aby na sebe převzal břímě práce, kterou dosud vykonávali sami bohové. Ke zničení tohoto řádu (nebo alespoň k jeho dočasnému porušení) 26
Simoons-Vermeer, Ruth E.: „The Mesopotamian Floodstories: A Comparison and Interpretationÿ, Numen 21, 1974, s. 21. 27 Tamtéž, s. 21. 28 Tamtéž, s. 20.
33
dochází spolu se zničením lidstva během potopy. Na konci potopy je stanoven nový řád, nebo spíše je doplněn nevyhovující řád starý. Je stanoven neporušitelný světový řád. Potopa je obdobím mezi dvěma řády, obdobím kdy neexistuje žádný světový řád a neexistuje vlastně ani žádný svět. Můžeme se domnívat, že redaktor, který začlenil příběh o potopě do Eposu o Gilgamešovi, zvolil tento mýtus právě v souvislosti se stanovením řádu, které zde probíhá. Tak mimořádná událost, jakou je Uta-napištimovo částečné zbožštění, byla skutečně možná jen mimo řád. Jinak je stanovený světový a lidský řád nedotknutelný. Mýtus poskytuje ujištění, že k takovémuto rozbití řádu již nedojde, neboť bohové sami byli zděšeni následky svého činu a podobnou událost zavrhli. Navíc nový řád, který je na konci stanoven, má zabránit novému přemnožení lidstva, přičemž lidská smrtelnost je v tomto směru nepochybně důležitým předpokladem. Na potopu jako na porušení dosud panujícího řádu se můžeme dívat ve všech verzích mýtu o potopě, mimojiné i v mýtu biblickém. V tomto bodě můžeme hledat i spojitost mezi mýtem o potopě v Eposu o Gilgamešovi a v knize Genesis. I v biblickém vyprávění je potopou porušen dosavadní řád, dochází vlastně k zániku celého světa. Obdobně k mýtu o Atrachasísovi dochází v biblickém vyprávění ke zničení světového řádu, který je po potopě upraven a znovu nastolen. I když není líčen Hospodin jako zděšený svým činem jako mezopotámští bohové, i on po potopě zaručuje již na věky fungování světového řádu a zaručuje tedy, že již nikdy nedojde znovu ke zničení země. Shody ve zpracování mýtu o potopě v biblickém vyprávění a v mýtu o Atrachasísovi jsou veliké. Neuspokojivou situaci (nehledě na to, jaká je povaha této situace) řeší bůh zničením světa a světového řádu za pomoci potopy. Po potopě je nastolen nový řád. Podobné radikální řešení problémů, které zahrnuje zničení světového řádu a světa, je zavrženo. Je zaručena stabilita řádu a tím i stabilita světa. A tady můžeme zřejmě najít největší myšlenkové sblížení mezi biblickým mýtem o potopě a příběhem o potopě v Eposu o Gilgamešovi. Gilgamešův pokus o získání nesmrtelnosti může být interpretován jako pokus o útok na řád světa a tedy i útok na stabilitu světa nebo dokonce jeho samotou existenci. Porušení řádu by znamenalo porušení stability světa, kterou řád zaručuje. Gilgamešův nutný neúspěch jen stvrzuje světový řád. Jistým reprezentantem tohoto řádu mohou být v eposu urucké hradby, jejichž chvála celý epos rámuje. Ony jsou ochranou před chaosem, zaručují pevnost řádu. Jejich chvála z úst Gilgamešových může být tedy pojata jako uznání a chvála samotného řádu. Oběma příběhům je tedy společná myšlenka porušení světového řádu během potopy a garance toho, že k podobnému rozbití řádu již nedojde. Tuto myšlenku oba příběhy rozvíjejí jiným směrem. V knize Genesis jde o stano34
vení nového (lepšího) řádu a o zajištění jeho trvalé platnosti (čili zajištění stability světa). V tom je blízkou obdobou mýtu o Atrachasísovi. Epos o Gilgamešovi na tyto myšlenky navazuje a aplikuje je na konkrétní situaci. Vzhledem k tomu, že řád zajišťující stabilitu světa je pevně dán, nelze jej porušit. Jeho porušení by totiž mohlo znamenat útok na samotnou existenci světa. Gilgamešův neúspěch v boji za získání nesmrtelnosti je tedy jen nutným důsledkem stability řádu, který byl nastolen po potopě. I když jsou si z časového hlediska konečné redakce obou příběhů relativně blízké, má biblické vyprávění blíže ke starší mezopotámské tradici (viz mýtus o Atrachasísovi), na kterou Epos o Gilgamešovi navazuje a kterou rozvíjí svým osobitým způsobem. Biblická tradice tedy, i když v radikálně přepracované podobě zaměřené na morální problémy, se ve své konečné redakci nejspíše méně vzdálila společným kořenům obou děl než zpracování v Eposu o Gilgamešovi.
5
Závěr
V práci byla představena a srovnána různá zpracování téže mytické tradice, mýtu o potopě na Předním východě a v Řecku. Srovnání příběhů ukázalo, že dějové linie jednotlivých vyprávění se příliš neliší, jde o různá zpracování téhož příběhu. Přestože základní příběh je v podstatě tentýž, byla do něj v různých dobách a v různých kulturních a náboženských okruzích vsazována různá náplň. Rozdílné pojetí je znát již v některých bodech příběhů (např. výrazné obměny v obsahu požehnání, kterého se dostává hlavnímu hrdinovi). Zvláště patrné jsou rozdíly mezi řeckým mýtem o potopě a mýty ostatními. V řeckém prostředí je tento tradiční příběh významně přepracován, ale i on sleduje obdobnou dějovou linii jako mýty ostatní. I přes některé významné odlišnosti, vykazují jednotlivá zpracování mytického příběhu vysokou míru podobnosti. Jinak je to s významy, které byly během redakčního zpracování do těchto mýtů vkládány. Zde můžeme zaznamenat silnou proměnlivost. V biblickém podání je do mýtu včleněno typické biblické morální zaujetí. Příběhu je tedy oproti starší tradici dán morální náboj, řeší se zde problémy hříchu, trestu a milosti. Z ostatních příběhů hraje problém morálky důležitou roli jen v potopě řecké. Se starším pojetím (mýtus o Atrachasísovi) je spojeno biblické zpracování díky začlenění mýtu o potopě jako součásti většího cyklu zahrnujícího stvoření, zničení a znovustvoření světa (biblický příběh) či člověka (mezopotámský příběh). I když je tedy změněn problém, který potopa řeší, z hluku způsobeného přelidněním na problém morální, je příběhu přiřčeno v mytické tradici stejné místo. Do zcela jiného prostředí se dostává mýtus o 35
potopě svým vsazením do Eposu o Gilgamešovi, kde se stává součástí řešení problému lidské smrtelnosti. Tím se vzdaluje nejen vyprávění biblickému, ale i staršímu zpracování mezopotámskému. Styčný bod mezi jednotlivými pojetími tradičního mýtu o potopě můžeme najít v pojetí potopy jako porušení světového respektive lidského řádu. Toto pojetí můžeme najít ve všech třech mýtech. Biblický mýtus a mýtus o Atrachasísovi pojednávají o zničení starého nevyhovujícího řádu a jeho nahrazení řádem novým s jehož nastolením je spojena božská záruka budoucí stability světového řádu. Epos o Gilgamešovi s touto myšlenkou dále pracuje. Potopa je zde rovněž obdobím neexistence řádu, kdy bylo dokonce možno získat nesmrtelnost. Naproti tomu Gilgamešův pokus o získání věčného života může být interpretován jako útok na stabilitu řádu stanoveného po potopě, a proto je předem odsouzen k nezdaru. Jeho nezdar jen potvrzuje stabilitu světového řádu.
36
Použitá literatura Prameny Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona, ekumenický překlad, Praha: Česká biblická společnost 1993, 4. přepracované vydání. (zdroj biblických citací) Dalley, Stephanie: Myths from Mesopotamia: Creation, the Flood, Gilgamesh and Others, Oxford, New York: Oxford University Press 1989. Heidel, Alexander: The Gilgamesh Epic and Old Testament Parallels, Chicago and London: The University of Chicago Press 1963. Hruška, B. a kol.: Mýty staré Mezopotámie: Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách, Praha: Odeon 1977. Hruška, B.; J. Prosecký; M. Rychtařík: Epos o Gilgamešovi, Praha: Lidové noviny 2003. Matouš, Lubor: Epos o Gilgamešovi, Praha: Československý spisovatel 1976, 3. doplněné a přepracované vydání. (zdroj citací z Eposu o Gilgamešovi) Pritchard, James B.: Ancient Near Eastern Texts Relating to the Old Testament, Princeton, New Jersey: Princeton University Press 1950. Publius Ovidius Naso: Proměny, Praha: Nakladatelství svoboda 1974, 2. přepracované vydání.
Sekundární literatura Dalley, Stephanie: Myths from Mesopotamia: Creation, the Flood, Gilgamesh and Others, Oxford, New York: Oxford University Press 1989. Dundes, Alan (ed.): The Flood Myth, Berkley and Los Angeles, California: University of California Press 1988. Graves, R.: Řecké mýty I, Praha: Odeon 1982. Heidel, Alexander: The Gilgamesh Epic and Old Testament Parallels, Chicago and London: The University of Chicago Press 1963. Hess, Richard S. — David Toshio Tsumura (eds.): I Studied Inscriptions from before the Flood: Ancient Near Eastern, Literary, and Linguistic Approaches to Genesis 1-11, Winona Lake: Eisenbrauns 1994. Hruška, Blahoslav: „Verze a předlohy biblické potopy světaÿ, Theologická revue 2, 1996.
37
Hruška, B. a kol.: Mýty staré Mezopotámie: Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách, Praha: Odeon 1977. Hruška, B.; J. Prosecký; M. Rychtařík: Epos o Gilgamešovi, Praha: Lidové noviny 2003. Kerényi, Karl: Mytologie Řeků I., Praha: OIKOYMENH 1996. Klimer, Anne D.: „The Symbolism of the Flies in the Mesopotamian Flood Myth and some Further Implicationsÿ, in: F. Rochberg-Halton (ed.): Language, Literature and History: Philological and Historical Studies Presented to Erica Reiner, New Haven: American Oriental Society 1987. Lambert, W. G.: „The Flood in Sumerian, Babylonian and Biblical Sourcesÿ, Bulletin of the Society for Mesopotamian Studies 5, 1983. Matouš, Lubor: Epos o Gilgamešovi, Praha: Československý spisovatel 1976, 3. doplněné a přepracované vydání. Pritchard, James B.: Ancient Near Eastern Texts Relating to the Old Testament, Princeton, New Jersey: Princeton University Press 1950. Rendtorff, Rolf: Hebrejská bible a dějiny: Úvod do starozákonní literatury, Praha: Vyšehrad 1996. Simoons-Vermeer, Ruth E.: „The Mesopotamian Floodstories: A Comparison and Interpretationÿ, Numen 21, 1974.
38
Resume Práce mapuje motiv potopy a jeho proměny v mytologiích starověkého Předního východu a Řecka. Hlavní pozornost je věnována pojetí potopy v kanonické verzi Eposu o Gilgamešovi a v biblické knize Genesis. Velký prostor se dostává i mýtu o Atrachasísovi. První kapitola poskytuje přehled jednotlivých mýtů o potopě. V druhé kapitole jsou jednotlivé příběhy srovnány. Srovnání je prováděno v bodech týkajících se jednotlivých pasáží a sledujících děj příběhu a je doplněno tabulkou. Shody v dějových liniích jednotlivých příběhů ukazují na jejich společný kořen, jde o různá zpracování téže mytické tradice. Je zde poukázáno na některé zásadní odlišnosti způsobené přepracováním mýtu v různých kontextech. Třetí kapitola je věnováno srovnání toho, jak byla tato tradiční látka uchopena v různých dobách a různých kulturních a náboženských kontextech. Předmětem tohoto srovnání jsou mýty o potopě v Bibli, v Eposu o Gilgamešovi a v mýtu o Atrachasísovi. Nejdříve jsou zde vytyčeny tři různé motivy, které byly během jeho vývoje mýtu přiřčeny. V biblickém vyprávění převažuje motiv morální, účelem příběhu v Eposu o Gilgamešovi je zdůvodnění Uta-napištimovy nesmrtelnosti, v mýtu o Atrachasísovi je řešen problém s přemnožením lidstva. Pak jsou zkoumány odlišnosti a shody mýtů jako součástí větších celků, do nichž byly během redakčního zpracování vsazeny. Podobu je možno najít mezi Genesis 1–11 a mýtem o Atrachasísovi, kde jsou mýty o potopě součástí rozsáhlejšího příběhu o stvoření, zničení a znovustvoření světa (člověka). Struktura Eposu o Gilgamešovi je zcela jiná. Shodu mezi všemi variantami můžeme najít v pojetí potopy jako porušení světové řádu, jehož budoucí stabilita je po potopě garantována.
39
