Mým rodičům, kteří ve svém životě rozdávají tolik, že v tom mém je možné cokoliv

Mým rodičům, kteří ve svém životě rozdávají tolik, že v tom mém je možné cokoliv.

Copyright © 2010 by Shilpi Somaya Gowda All rights reserved. First published as SECRET DAUGHTER. Translation © Petruše Klůfová, 2012 ISBN 978-80-7252-392-4

5

Prolog

Muž svírá v ruce útržek pomuchlaného papíru a písmena na něm napsaná se snaží porovnat s písmeny na červené tabulce, která visí na dveřích před ním. Několikrát zatěká očima mezi papírem a dveřmi, dává si záležet, aby se nespletl. Jakmile si je jistý, stiskne tlačítko a uvnitř budovy se rozlehne ječivé zvonění. Mimoděk přejede dlaní po mosazné tabulce vedle dveří, pod prsty cítí hrany vyražených písmen. Dveře se náhle rozletí, muž odtáhne ruku a mladé ženě, jež stojí na prahu, podá popsaný kousek papíru. Žena si přečte vzkaz, vzhlédne k Džasuovi a ucouvne, aby mohl vejít. Mírně pokývne na znamení, ať jde za ní na konec chodby. Muž se přesvědčí, že pod lehce vypouklým břichem má košili dobře zastrčenou do kalhot, a prsty si pročísne šedivějící vlasy. Mladá žena vstoupí do kanceláře, podá někomu papírek a pak hostu ukáže na židli. Muž překročí práh, posadí se a proplete si prsty v klíně. Úředník za psacím stolem se na něho dívá přes tenká skla brýlí. „Jak jsem pochopil, někoho hledáte.“

1. část

8

Shilpi Somaya Gowda

1. Úsvit smutku Dahanu, Indie – 1984 Kavita Kavita se o tom nezmínila nikomu ani slovem, ale sotva hluboko v těle ucítila první s ničím nezaměnitelné porodní stahy, vydala se za soumraku k opuštěné chatrči. Není tady nic, jen rohož v koutě, a na té teď Kavita leží, kolena přitažená až k bradě. Kdykoliv jí tělem projede další vlna bolestí, zaryje nehty do zaťatých rukou a mezi zuby drtí větvičku ulomenou ze stromu. S těžkým, ale pravidelným oddechováním vyčkává, až křeč ze vzdutého břicha opadne. Pohledem visí na světle žlutém stínu, který na hliněnou podlahu vrhá blikající olejová lampa, její jediná společnice v temných nočních hodinách. Výkřiky se snaží dusit tak dlouho, dokud bolest nepřesáhne míru snesitelnosti. Dobře ví, že její steny, s nimiž přemáhá urputný tlak dětské hlavičky, co nevidět přivolají vesnickou porodní bábu. Kavita se modlí, aby dítě přišlo na svět před úsvitem, protože manžel se jen zřídkakdy budí před východem slunce. To je pouze první prosba, kterou si Kavita odváží přát pro tohle dítě; bojí se žádat od bohů přespříliš. Temné burácení hromu v dálce odráží hrozbu deště, jež nad vesnicí visela po celý den. Vzduch je prosáklý vlhkem a v drobných kapkách potu se jí sráží na čele. Až se nebesa konečně rozevřou a spustí se liják, bude to úleva. Monzunové deště pro ni vždycky měly výjimečnou vůni: syrovou a zemitou, jako by se ve vzduchu smísila hlína, úroda a déšť. Tak voní nový život probuzený deštěm. Skrz škvíry v rozpukaných dveřích vidí nehybná mračna nízko na obloze. Další kontrakce se přihlásí prudce, až vyrazí Kavitě dech. Temné skvrny potu prosakují tenkou bavlněnou látkou sárí, jež napíná řadu drobných háčků mezi jejími ňadry. V porovnání s posled-

TAJNÁ DCERA

9

ním těhotenstvím je má mnohem větší. Doma jí manžel kázal, aby si je víc zakrývala, ale ve společnosti mužů ho zaslechla, jak se jejími ňadry chlubí a přirovnává je k vyzrálým melounům. Považovala za požehnání, že tentokrát její tělo vypadá jinak, protože díky tomu manžel i ostatní věřili, že dosud nenarozené dítě bude chlapec. Náhle se Kavity zmocní strach, stejný dusivý strach, který ji strašil po celé těhotenství. Co se stane, jestli se všichni mýlí? Ve své druhé modlitbě, zoufalejší a naléhavější, prosí jen o to, aby neporodila další holčičku. Znovu by to už neunesla. Poprvé na to nebyla připravená. Manžel vpadl do místnosti jen pár minut po tom, co porodní bába přestřihla pupeční šňůru. Kavita z něho ucítila nechutně sladký puch kvašeného likéru z ovoce sapota. Sotva Džasu spatřil svíjející se tělíčko děvčátka v její náruči, zachmuřil se. Odvrátil se od lůžka. Kavita cítila, jak její klubající se radost mizí pod přívalem zmatku. Zkusila promluvit, sdělit aspoň jedinou myšlenku z těch, které jí vířily v hlavě. Tolik vlásků... dobré znamení. Ale místo sebe slyšela Džasuův hlas, příšerné urážky, řetěz šokujících sprostot. A když se k manželce obrátil, oči měl podlité krví. Pomalu, s rozmyslem k ní zamířil a přitom vrtěl hlavou. Vzedmul se v ní nepovědomý strach, chaos šoku a nevíry. Porodní bolesti vysály Kavitě z těla všechnu sílu. Zoufale se snažila pochopit, co se děje. Nepostřehla, jak se k ní manžel vrhl. A pak už bylo pozdě. Sice se stačila vymrštit dopředu za nataženými pažemi a vřískala ještě hlasitěji, než když jí hlavička dítěte deroucího se ven trhala tělo, ale porodní bába ji přidržela na lůžku. Kavita nebyla dost rychlá a silná, aby manželovi zabránila vyrvat jí dítě z náruče. Vyřítil se z chatrče s plačící dcerkou, která se na tomhle světě teprve párkrát nadechla. A Kavita v tom úděsném okamžiku rázem pochopila, že ta dcerčina nadechnutí budou i její poslední.

10

Shilpi Somaya Gowda

Porodní bába Kavitu jemně stlačila zpět na lůžko. „Nech ho jít, mé dítě. Teď ho nech jít. Už se stalo. Teď musíš odpočívat. Hodně jsi zkusila.“ Další dva dny Kavita strávila schoulená na slaměné rohoži na podlaze chatrče. Neodvážila se zeptat, jak to dopadlo s dítětem, jestli ho utopili, zadusili nebo prostě pohodili, aby zemřelo hladem. Doufala jenom, že smrt přišla rychle, milosrdně. Nakonec tělíčko stejně skončilo někde v hlíně a o tom, že se maličká vůbec narodila, nebyla žádná zmínka. Její duši se nedostalo ani vysvobození ohněm. Jako tolik novorozených děvčátek se i Kavitino prvorozené dítě vrátilo do země dávno předtím, než přišel jeho čas. Během těch dvou dní ke Kavitě nesměly žádné návštěvy kromě porodní báby, jež sem zaskočila vždy dvakrát denně, aby donesla jídlo a čisté klůcky na zachytávání krve, jež proudila šestinedělce z těla. Kavita plakala, až měla zkrvavělé oči, až se jí už zdálo, že vyplakala všechny slzy do jedné. To byl ale pouhý začátek jejího smutku. O pár dní později se jí prsa nalila mlékem a za měsíc jí začaly vypadávat vlasy. Kdykoliv pak po té noci uviděla malé dítě, srdce se jí zastavilo a opět si všechno vybavila. Když se po svém truchlení objevila mezi lidmi, nikdo se o její ztrátě ani nezmínil. Od ostatních vesničanů se nedočkala povzbudivých slůvek ani soustrastných doteků. Doma, u Džasuovy rodiny, sklízela jen pohrdavé pohledy a nevyžádané rady, jak příště počít chlapce. Kavita si už dávno zvykla, že o svém životě smí sama rozhodovat jen pramálo. Za Džasua ji provdali v osmnácti a od té doby žila v každodenní dřině: nosila vodu, prala prádlo a vařila. Celý den plnila všechny domácí povinnosti, jež od ní manžel očekával, a když večer ulehli vedle sebe, podřídila se i jeho žádosti. Po porodu se Kavita změnila, i když nikterak nápadně. Pokud se na manžela rozhněvala, přidala mu do pokrmu o špetku víc chilli, a pak ho s němým uspokojením sledovala, jak si až do konce jídla otírá čelo i nos. A když za ní v noci přišel, odmítla ho občas s výmluvou, že má své ženské měsíční problémy. A s každou tou pros-

TAJNÁ DCERA

11

tinkou vzpourou cítila, jak v ní narůstá sebevědomí. Když po čase zjistila, že je opět těhotná, rozhodla se, že tentokrát to bude jiné.

2. Vyčištěná San Francisco, Kalifornie – 1984 Somer Lékařské časopisy vypadnou Somer z ruky. Chytí se za břicho. Vstane z pohovky a klopýtá do koupelny, podpírá se přitom o stěny dlouhé chodby jejich pseudoviktoriánského bytu. I když ji řezavá bolest láme v pase, stačí si před dosednutím na záchodovou mísu odhrnout župan. Po bledé kůži stehen jí kane zářivě rudá krev. „Ne. Och bože, prosím, ne,“ modlí se tiše, ale naléhavě. Ale není, kdo by ji vyslyšel. Stiskne stehna k sobě a zatají dech. Sedí jako socha, možná se to krvácení zastaví. Nezastaví. Somer zaboří obličej do dlaní a vyhrknou jí slzy. Sleduje rudou louži v záchodové míse. Ramena se jí roztřesou a vzlyky se postupně prodlužují, až se jimi zmítá celé tělo. Když křeče trochu povolí, zvládne zavolat Krišnanovi. Manžel ji po příjezdu najde schoulenou do klubíčka na jejich ustlané sloupkové posteli. Mezi nohama má nacpaný malý ručník, kdysi luxusní a v barvě vanilky, svatební dar, když se před pěti lety brali. Zrovna tuhle barvu vybírali spolu – ne nemocniční bílou, ne nudně béžovou, ale elegantní smetanový odstín – teď nasáklý krví. Kris se posadí na okraj postele a položí jí ruku na rameno. „Jsi si jistá?“ zeptá se něžně. Somer přikývne. „Je to stejné jako minule. Křeče, krev...“ Znovu se rozpláče. „Ale tentokrát víc krve. Asi proto, že to je dál...“ Kris jí podá papírový kapesníček. „Jen klid, lásko. Zavolám doktoru Hayworthovi a zjistím, jestli na nás počká v nemocnici. Potře-

12

Shilpi Somaya Gowda

buješ něco?“ Položí na ni přikrývku, zastrčí jí okraje kolem ramen. Somer jen zavrtí hlavou a překulí se na druhý bok, pryč od Krišnana, který se teď chová spíš jako lékař než jako manžel, kterého zoufale potřebuje. Zavře oči a položí si dlaň na podbřišek, jako nesčetněkrát každý den, ale dotek, který jí obvykle přinášel útěchu, teď připomíná spíš trest. Somer otevře oči a ze všeho nejdřív u postele spatří stojan s infuzí. Rychle oči zase zavře v naději, že znovu polapí sen o bato­ leti, které hlídá na houpačce na dětském hřišti. Byla to holčička nebo kluk? „Zákrok proběhl bez problémů, Somer. Všechno jsme vyčistili a já osobně nevidím důvod, proč byste to za pár měsíců nemohli zkusit znovu.“ Doktor Hayworth v nažehleném bílém plášti k ní shlíží od nohou postele. „Snažte se odpočívat a já se na vás před propuštěním přijdu ještě podívat.“ Zlehka ji popleská přes přikrývku po noze a obrátí se k odchodu. „Děkujeme, doktore,“ ozve se hlas z opačné strany pokoje a Somer si až nyní uvědomí, že v pokoji je i Krišnan. Mezitím dojde k posteli, skloní se nad ní a přitiskne jí ruku na čelo. „Jak se cítíš?“ „Čistě,“ zamumlá Somer. Krišnan svraští obočí a nakloní hlavu k rameni. „Čistě?“ „Řekl přece, že jsem vyčištěná. Doktor Hayworth řekl, že teď jsem zase čistá. A co bylo to předtím? Dokud jsem byla těhotná?“ Očima se pověsí na zářivku bzučící nad postelí. Holka nebo kluk? A barva očí? „Och, lásko. On jen myslí... Vždyť víš, co myslí.“ „Jo, vím, jak to myslí. Myslí to tak, že je všechno pryč: dítě, placenta, všechno. Dělohu mám zase hezky vyčištěnou. Čistou.“ Do pokoje vejde usměvavá sestřička. „Léky na bolest.“ Somer zavrtí hlavou. „Nechci je.“ „Zlato, měla by sis je vzít,“ přemlouvá ji Krišnan. „Budeš se po nich cítit líp.“

TAJNÁ DCERA

13

„Nechci se cítit líp.“ Somer se odvrátí od sestřičky. Oni to nechápou. Nepřišla jenom o dítě. Ztratila všechno. Jména, která si večer před spaním probírala v hlavě. Vzorky barev na stěny dětského pokojíku, které měla schované v zásuvce psacího stolu. Sny o houpání miminka v náruči, o pomoci s domácími úkoly, o fandění u fotbalového hřiště. To všechno je pryč, zmizelo to v husté mlze za okny. Nechápou to. Nechápe to sestřička ani doktor Hay­ worth a dokonce ani Krišnan. Všichni v ní vidí jenom pacienta, jenž potřebuje ošetřit, součástku lidského těla, co potřebuje opravit. Prostě jen další tělo na vyčištění. Somer se probudí a pomocí tlačítek nastaví nemocniční postel na sezení. Mimoděk vnímá nahraný smích znějící od televizoru v koutě, běží nějaká soutěžní show, kterou Krišnan před odchodem do nemocničního bufetu nevypnul. Nikdy by ji nenapadlo, že se může cítit tak nepříjemně právě v nemocnici, v místě, kde strávila celých pět let života. Ty sterilní chodby a hlášení ze stropních reproduktorů ji vždy zalévaly vzrušením. Rituály, jako oblékání bílého pláště nebo otvírání pacientovy karty, jí dodávaly sebedůvěru. S Krišnanem mívali tohle společné, to vědomí cílevědomosti a schopností vykonávat práci lékaře. Ale teď je Somer jasné, že jde o další věc v seznamu, která je od sebe vzdálí. Hnusila se jí role pacienta, zuřila, že tuhle roli neumí vyléčit. Vždyť by tu ještě neměla vůbec ležet, v téhle nemocnici, kterou si schválně vybrala kvůli její specializaci na porodnictví. Osm tisíc porodů ročně. Dnes se tu narodilo dvacet dětí. Právě dnes, zatímco její mrtvé dítě jí vyškrabávali ven z těla. Všechny ostatní ženy na tomhle oddělení mají na pokoji miminko. Ostatní to podle všeho měly tak snadné! Maminky, které denně vídala ve svých ordinačních hodinách, kamarádky, dokonce i ta idiotka v soutěžní show, která teď mává na své děti v obecenstvu. Možná ji příroda tak zkouší něco sdělit. Možná mi prostě není souzeno, abych se stala matkou.

14

Shilpi Somaya Gowda

3. Už nikdy víc Dahanu, Indie – 1984 Kavita Další vlna bolesti, tentokrát ještě hlouběji v těle, hřeben nabroušený jako zubatá čepel. A vlny bolesti se valí jedna za druhou, takže Kavita ani nestíhá popadnout dech. Stehna se jí třesou, do páteře jí buší bolest, a nakonec se už neovládne a v trýzni pronikavě zasténá. Kavita ví, že slyší sebe, ale ty zvuky už nepřipomínají lidský hlas. Tělo už není její, ovládají ho odvěké instinkty země, stromů, vzduchu. Temnou oblohu nad střechou chatrče rozčísne ­oslnivý blesk a země pod Kavitou se zachvěje zaburácením hromu. Větvička v ústech praskne, jak ji přelomí zaťaté zuby, a na jazyk vnikne hořkost syrového zeleného dřeva. Poslední, co Kavita ucítí, je příkrov vlahého tepla na celém těle. Když Kavita opět otevře oči, porodní bába jí roztahuje nohy a naklání se mezi ně. „Bétí, měla jsi zavolat dřív. Přišla bych. Jak dlouho tu jsi sama? Ale na tom teď nesejde, už vidím hlavičku. Za chvíli to bude. Za chviličku. Podruhé to bývá...“ Nedořekne. „Dáj dží, dobře mě poslouchej. I kdyby to nedopadlo dobře, nesmíš mému muži dovolit, aby odnesl i tohle dítě. Slib mi... slib mi to!“ zavřískne Kavita. „Hán dží, jistě, jak jenom chceš,“ konejší ji porodní bába. „Ale teď, moje milá, je čas tlačit.“ Má pravdu. Kavita jenom párkrát zatlačí a s úlevou slyší dětský pláč. Porodní bába dítě chvatně očistí a zavine. Kavita se s námahou vytáhne do sedu, z obličeje si odhrne vlhké pramínky vlasů a vezme dítě do náruče. Pohladí miminku zcuchané černé vlásky a užasne nad drobounkými prstíky, chňapajícími po vzduchu. Přitáhne tělíčko blíž k sobě, vpíjí jeho vůni a pak ho rtíky přiloží k prsu. Jakmile novorozenec začne v ospalém rytmu sát, Kavita pomalu rozbalí látku kolem jeho tělíčka.

TAJNÁ DCERA

15

Moje modlitby nikdo nevyslyšel. Kavita zavře oči a celá se roztřese němými slzami. Předkloní se, přidrží porodní bábu za ruku a šeptá: „Dáj dží, nikomu to neříkej. Pospěš, utíkej za Rupou a přiveď ji sem. Nikomu ani slovo, slyšíš?“ „Hán dží. Jistě, moje drahá, už běžím. Požehnání tobě i dítěti. Ale teď, prosím, odpočívej. Donesu ti něco k jídlu.“ Porodní bába vyjde do noci. Na okamžik postojí, maličko se protáhne v zádech, zvedne plechovku se svými nástroji a odejde. Když se do chatrče vplíží první odraz úsvitu, Kavita se probudí a ucítí řezavou bolest v rozkroku. Pohne se a pohledem utkví na novorozenci, který vedle ní pokojně spí. Zakručí jí v břiše a zmocní se jí vlčí hlad. Sáhne po talíři čočky s rýží, který čeká u lůžka, a hltá. Nasycená, ale stále vyčerpaná se opět uloží na rohož a poslouchá venkovní zvuky probouzející se vesnice. Zanedlouho se dveře skřípavě otevřou a dovnitř se vlije zářivé slunce. Vejde Džasu s rozjásanýma očima. „Kde je?“ pokyne škádlivě. „Kde je můj malý princ? No tak, no tak..., ukaž mi ho!“ Blíží se ke Kavitě s dychtivě vztaženýma rukama. Kavita ztuhne. Přitiskne si kojence k hrudi a neohrabaně se snaží posadit. „Je tady. Tvoje princeznička je tady.“ Vidí, jak se manžel mračí, a honem dítě pevně sevře v roztřesených pažích, chrání drobné tělíčko. „Aré! Další děvče? Co je to s tebou? Chci se přesvědčit na vlastní oči!“ zahuláká Džasu. „Ne, nepůjčím ti ji. Tuhle neodneseš!“ Kavita slyší ječivé zbarvení vlastního hlasu, svaly na končetinách má jako zaťaté. „Je to moje dítě, naše dítě, a já nedovolím, abys ji odnesl!“ Tak vzdorně Kavita nemluvila ještě s nikým, natož s vlastním manželem. V jeho očích se zračí zmatek, v jeho výrazu pohledu žádost o vysvětlení. Džasu se přiblíží o dalších pár kroků, výraz v tváři mu náhle zjihne. Přiklekne ke Kavitě. „Poslyš, Kavito, ty přece víš, že si nemůžeme to dítě nechat. Potřebujeme chlapce, aby nám pomáhal

16

Shilpi Somaya Gowda

na poli, při sklizniJe to tak, že si stěží můžeme dovolit jedno dítě, jak bychom uživili dvě? Bratrancově dceři je třiadvacet a pořád není vdaná, protože bratranec nemá na věno. Nejsme boháči, Kavito. Dobře víš, že to není možné.“ Kavitě se oči zalijí slzami. Zuřivě vrtí hlavou, přerývaně lapá po dechu. Zavře oči a několikrát se nadechne. Když je opět otevře, hledí přímo na manžela. „Tentokrát nedovolím, abys ji odnesl. Nedovolím.“ Navzdory příšerné bolesti se napřímí v zádech. „Pokud to zkusíš, pokud to jenom zkusíš, budeš muset nejdřív zabít mě.“ Přitáhne si nohy k bradě. Koutkem oka vidí dveře a představí si těch pět rychlých kroků, které ji od nich dělí. Silou vůle znehybní, ale svůj planoucí a odhodlaný pohled od Džasua neodvrátí. „Kavito, měj rozum, uvažuješ jako blázen. To nemůžeme udělat.“ Džasu rozmáchne rukama nad hlavou. „Dcera se stane pro nás břemenem, ožebračí celou rodinu. Takhle to chceš?“ Vstane, opět se nad ní hrozivě tyčí. Kavita má v ústech sucho. Klopýtá přes slova, kterým nikdy dřív nedovolila, aby přešly přes její rty. „Dopřej mi jednu noc. Jen jedinou noc s mým dítětem. Zítra si pro ni můžeš přijít.“ Džasu neodpoví, civí dolů k nohám. „Prosím.“ Bušení v lebce sílí. Kavita má chuť křičet, aby ji slyšel i přes ten hluk. „Tohle je naše dcera. Stvořili jsme ji spolu. Nosila jsem ji v těle. Nech mi jedinou noc, než si ji odneseš.“ Dítě se prudce probudí a rozpláče se. Džasu vylekaně vzhlédne. Kavita přiloží novorozence k prsu a znovu se mezi ní a manželem rozhostí ticho. „Džasu,“ řekne a závažnost svého sdělení podtrhne neobvyklým použitím manželova prvního jména. „Dobře mě poslouchej. Pokud mi to nedovolíš, přísahám, že zařídím, abych už nikdy nemohla mít dítě. Poničím si tělo, abych ti už žádné neporodila. Nikdy. Rozumíš? Co si pak počneš? S kým se oženíš, ve svém věku? Která jiná by ti porodila tvého vytouženého syna?“ Dívá se na něho tak dlouho, až Džasu musí uhnout pohledem.

TAJNÁ DCERA

17

4. Bez velké námahy San Francisco, Kalifornie – 1984 Somer „Dobrý den, jsem doktorka Whitmanová.“ Somer vejde do malé ordinace, kde se žena snaží upokojit řvoucího kojence. „Tak co máme dneska za problém?“ „Takhle vyvádí už od včerejška – pláče, je mrzutý. Zaboha ho nemůžu utišit. A řekla bych, že je celý rozpálený.“ Žena má vlasy stažené do volného ohonu a přes džíny jí plandá potřísněná zašpiněná mikina. „No, tak se na to podíváme.“ Somer mrkne na kartu. ­„Michae­li? Chceš se podívat na mou prima baterčičku?“ Somer párkrát zabliká ušní sondou, až upoutá chlapečkovu pozornost. Usměje se a otevře ústa dokořán. Když ji dítě napodobí, špachtlí mu stlačí jazyk. „Jí a pije normálně?“ „Ano. Tedy, aspoň myslím. Nejsem si jistá, co je normální, protože ho máme teprve pár týdnů. Adoptovali jsme ho jako šestiměsíčního.“ Matčin náhlý a pyšný úsměv jí téměř vymazal temné kruhy pod očima. „Mmm, hmm. A co tohle, kamaráde? Budeme si hrát s touhle bezvadnou tyčkou, jo?“ Somer podá chlapečkovi špachtli, bleskově zvedne ušní sondu a nakoukne mu do oušek. „A jak vám to spolu jde?“ „Skámošil se s námi rychle, ale teď chce, abychom ho pořád nosili. Dlouho jsme se hledali, až jsme se našli, co, trpaslíčku? I když jsi mě dneska v noci vytáhl třikrát z postele,“ zářila matka a škádlivě dloubla do buclatého bříška. „Je pravda, co říkají.“ „Co myslíte?“ Somer prohmatává hošíkovy uzliny, jestli nejsou zvětšené. „Člověk prostě nemá představu, dokud ho to nepotká. Je to nejsilnější láska, jakou si dokážete představit.“

18

Shilpi Somaya Gowda

Somer ucítí důvěrně známé bodnutí u srdce. Vzhlédne od stetoskopu, kterým vyšetřuje hošíkova zádíčka, a usměje se na jeho matku. „Má štěstí, že potkal zrovna vás.“ Z kapsy vytáhne bloček s recepty. „Tak tedy, má dost nepěknou infekci v pravém oušku, ale to druhé se zatím zdá čisté, a hrudník i plíce jsou v pořádku. Antibiotika by si s tím měla poradit a už dnes v noci by měl být klidnější.“ Podá matce recept a stiskne jí paži. Tohle je ten hlavní důvod, proč Somer svou práci miluje. Vejde do místnosti s plačícím dítětem a vystrašenou matkou a ví, že při odchodu se oba budou cítit líp. Jako stážistka zahájila svoje kolečko na pediatrii tím, že uklidnila hysterické dítě, holčičku s diabetem a zánětem žil, které bylo třeba odebrat krev. Somer vzala holčičku za ruku a poprosila ji, aby popsala motýly, které uvidí při zavřených očích. Úspěšně nabrala krev hned při prvním napíchnutí a přilípla náplast dřív, než dítě skončilo s líčením křídel. Její spolužáci, kteří dělali první poslední, aby se vyhnuli „řvounům“, jen zírali. A Somer našla svůj obor. „Děkuju, paní doktorko,“ vyhrkne matka s viditelnou úlevou. „Byla jsem strachy bez sebe. Je hrůza, když člověk neví, co malému je. Mám pocit, že to je uzlíček plný tajemství, a já každý den poznávám jen kousek.“ „Nedělejte si starosti,“ dodá Somer už s rukou na klice. „Takhle to prožívají všichni rodiče, a bez ohledu na to, jakou cestičkou k nim dítě přišlo. Tak se měj, Michaeli.“ Vrátí se do pracovny a zavře za sebou dveře, i když už teď má dvacetiminutový skluz. Na psací stůl odloží nástroje a pak si o něj opře i hlavu. Pootočí se, aby viděla na umělohmotný model lidského srdce, který dostala od Krišnana po skončení studia medicíny. „Dávám ti své srdce,“ řekl tenkrát a kupodivu to vůbec nevyznělo kýčovitě. „Starej se o ně dobře.“ Už je to skoro deset let, kdy si pod kalně žlutými zářivkami Lane Library na Lékařské fakultě Stanfordovy univerzity poprvé

TAJNÁ DCERA

19

všimli jeden druhého. Sedávali tam večer co večer, a nejenom během pracovních dní, kdy se učili i ostatní studenti, ale i o pátečních večerech, kdy si ostatní vyšli do města na večeři, a o víkendech, kdy ostatní vyrazili na výlet. Pravidelně jich tam tvrdlo asi deset, pravidelní štamgasti knihovny, nejpilnější, nejzapálenější dříči. Zpětně si Somer uvědomila, že tam nad skripty sedávali právě ti studenti, co museli něco dokázat sami sobě. Somer všichni předem zařadili k těm, kdo medicínu nedokončí. Vzhledem k tomu hipíckému jménu a špinavě plavé čupřině ji spolužáci rychle ocejchovali jako povrchní bloncku. Podobné předsudky ji děsně vytáčely, ale v průběhu let se naučila s nimi vypořádat. Ignorovala návrh středoškolského profesora, ať práci na laboratorních pokusech přenechá druhému ve dvojici – chlapci. Přežila poznámky popichování, které ji provázelo jako jedinou dívku v kurzu matematiky pro pokročilé. Zvykla si, že okolí ji pod­ ceňuje. Naopak, jeho malé nároky ji poháněly k maximálním výkonům. „Jako Summer, léto? Roční období?“ ujistil se Krišnan, když se mu představila. „Zima, jaro... takhle?“ „Ne přesně,“ usmála se Somer. „Je to S-o-m-e-r.“ Počkala, než si to srovnal v hlavě. Líbilo se jí být trochu jiná. „To jméno se v naší rodině dědí. A ty jsi... Chris?“ „Jo. Tedy s K, jako Kris. To je zkratka z Krišnan, ale říkej mi Kris.“ Rázem ji okouzlil jeho britský přízvuk, který v porovnání s jejím nudným kalifornským přízvukem zněl nesmírně světácky. Blaženě poslouchala jeho odpovědi na otázky během seminářů, nejen kvůli jeho svůdnému přízvuku, ale protože jeho odpovědi byly neomylně, nádherně přesné. Řada spolužáků ho považovala za arogantního, ale Somer vždycky vzrušovala inteligence. Až mnohem později si všimla, někdy na jaře na Gabině večírku, že má důlky v tvářích. Somer pomaloučku srkala rumový punč z tropického ovoce. Dobře věděla, že tohle pití umí člověku podrazit nohy.

20

Shilpi Somaya Gowda

Zato Kris nejspíš vypil celou řádku skleniček, než se k ní troufl přiblížit. „Hele, slyšel jsem, že tobě Meyer taky nabídl, ať děláš přes léto u něho v laborce?“ Jazyk měl maličko ztěžklý. Naklonil se k Somer, která si hověla se zkříženýma nohama na plážovém lehátku z bílého plastu. Tak jemu taky? Somer poskočilo srdce. Pozvání profesora Me­ yera patřilo k nejcennějším trofejím prvního ročníku. „Jo, tak tobě taky?“ prohodila a snažila se o neutrální tón. Cítila Krišnanovy oči upřené na výstřih její haleny, lemovaný miniaturními zvonečky, a byla ráda, že si vyšetřila chvilku a před večírkem se převlékla. Zavrtěl hlavou a znovu si lokl růžového drinku. „Ne, já se na léto vracím do Indie. Poslední šance, než začnu dělat kolečko. Máti by mi ukousla hlavu, kdybych se neukázal.“ A pak se usmál a objevily se ty dolíčky. Somer cítila, jak jí slastné mrazení putuje od podbřišku až do hlavy, a napadlo ji, že to s tím punčem možná už přehnala. Potlačila nutkání vztáhnout ruku a odhrnout mu dozadu ty černé rozcuchané pačesy, které mu padaly do očí jako malému klukovi. Jak se jí později svěřil, uchvátily ho její zelené oči rozjiskřené v záři loučí, a jak se smála všemu, co toho večera řekl. Začali se učit spolu každý večer, jeden druhého zkoušeli před zkouškami a vzájemně se hecovali k lepším výsledkům. Krise bavilo soutěžit s ní ve vědomostech a zřejmě se nenaštval, když občas byla lepší než on. Byla to příjemná změna v porovnání s jejím bývalým chlapcem, s nímž se společně prošprtali dvouletým přípravným kurzem na medicínu a připravovali se na zkoušky i přijímačky a který jí dal kopačky v tu ránu, kdy se ona dostala na Stanford a on ne. Somer trvalo roky, než si uvědomila, že to není ona, kdo by se kvůli tomu měl cítit mizerně. Ale i když se jí líbilo sdílet s Krisem zápal pro studium, nejvíc na něm milovala tu něžnou stránku jeho povahy: jak vyprávěl, když v noci leželi vedle sebe v posteli, jak se mu stýská po bratrech v Indii a po procházkách s otcem podél vlnolamů u oceánu.

TAJNÁ DCERA

21

„Jaké to u vás je?“ vyptávala se v jednom kuse. Indie jí připadala úchvatná. Představovala si vysoké rozkývané kokosové palmy, teplé tropické vánky a exotické ovoce. Sama se nikdy nedostala do zahraničí, pouze do Kanady za prarodiči. Odjakživa toužila po velké rodině, jakou jí líčil Kris: dva bratři, s kterými podnikal úplně všechno, spousta bratranců a sestřenic, z nichž se na rodinných sešlostech dal sestavit celý kriketový tým. Jako jedináček měla Somer s rodiči výjimečně blízký vztah, ale přesto se neubránila pocitu, že přišla o hluboké sourozenecké kamarádství. První roky na lékařské fakultě byly blaženě nekomplikované. Dny i večery oba trávili v kruhu blízkých přátel. Všichni měli jediný cíl, všichni byli studenti a sdíleli stejný skromný životní styl. Skoro pořád se učili a jejich svět byl vymezený hranicemi kampusu Stanfordské univerzity. Vietnam byl minulost, Nixon zmizel v nenávratnu a v módě byla volná láska. Somer strávila hodiny tím, že učila Krise jezdit po pravé straně silnice. Později se jí přiznal, jak nesmírně si cenil toho, že v něm nebudila trapný pocit odlišnosti. V jejích představách však měli víc společného než odlišného: byla žena v mužském světě, stejně jako on byl cizinec v Americe. Především však byli tvrdě studující studenti medicíny. Než přišly první státnice, Somer se stihla do Krise zamilovat po uši. Byla to první věc v jejím životě, do které se nemusela nutit nebo o ni usilovat. Životy se jim rychle navzájem propletly a budoucnost bez Krišnana si Somer neuměla představit. V posledním ročníku začali spolu probírat, jaké mají možnosti rezidentury – ona na pediatrii, on na neurochirurgii. Kalifornská univerzita v San Francisku měla slušný program pro oba obory, ale nebylo snadné se tam dostat. „Jakou máme šanci?“ zajímal se Krišnan. „To ti neřeknu. Na můj obor mají šest míst, možná padesát zájemců? Desetiprocentní šance. A u tebe určitě ještě míň.“ „A když podáme žádost oba?“ navrhl. „Jako pár. Jako manželé.“

22

Shilpi Somaya Gowda

Somer se na něho podívala. „No... řekla bych... že bychom si stáli líp.“ Potřásla hlavou. „Moment, takže... ty bys o to stál?“ Pousmál se a pokrčil rameny. „Jasně, ty snad ne?“ „Ale jo,“ rozzářila se. „Mluvili jsme o tom, ale zrovna teď?“ „Přece to dává smysl, ne? Oba jsme rozhodnutí, takže zbývá jen vybrat datum, nemyslíš?“ Kris vzal Somer za ruce a zahleděl se jí do očí. „Já rozhodnutý jsem. A promiň, že tě o ruku nežádám oficiálněji. Bez mučení uznávám, že tohle není extra romantika.“ Usmál se. „To je v pohodě,“ vydechla. „Klidně se bez obojího obejdu.“ „Já vím.“ Políbil jí ruce. „Právě proto tě miluju.“ Rychle si vyřídili úřední sňatek na matrice s tím, že pořádnou svatbu uspořádají někdy později. A po závěrečných státnicích si našli v San Francisku byteček v blízkosti nemocnice a nedočkavě zahájili další kapitolu svého nového společného života. Hlasité zaklepání na dveře pracovny. „Paní doktorko?“ „Ano!“ Somer položí model srdce zpátky na psací stůl a vstane. „Hned tam budu.“

5. Dlouhá cesta Dahanu, Indie – 1984 Kavita Ráno se začíná teprve klubat, když Kavita s Rupou vyjdou z vesnice. Kavita je po porodu dosud nezahojená a tělo se jí jen zvolna zotavuje, ale navzdory sestřiným obavám je pevně odhodlaná cestu zvládnout. Včera poprosila Rupu, ať s ní tajně zajde do sirotčince ve městě. Sama Rupa porodila během šesti let čtyři děti, proto vloni, když se jí narodilo páté, vyhledala sirotčinec v Mum-

TAJNÁ DCERA

23

baí. Kavita to věděla, i když ve vesnici se o tom nemluvilo. Ale teď Rupa slíbila sestře pomoc – navzdory všemu, co tím riskovala. Když mladé ženy zvládnou cestu do velkoměsta tam i zpět, po návratu je čeká hněv manželů. Už je poměrně teplo a prašné cesty vsákly většinu dešťové vody. Jen po okrajích se ještě drží zrádné kaluže, které však do večera zmizí pod žíznivými paprsky probouzejícího se slunce. Cesta do velkoměsta by pěšky zabrala řadu hodin, ale ženy mají to štěstí, že v sousední vesnici jim svezení nabídne rolník s volským potahem, který jede na trh se sklizenou cukrovou třtinou. Ženy sedí vzadu na voze mezi desítkami jutových pytlů a volnými cípy svých sárí si chrání oči a ústa před mračny prachu, rozvířeného volskými kopyty. Polní cesta je plná výmolů a oslepující slunce spaluje ženy tím krutěji, čím výš šplhá po obloze. „Béna, lehni si na chvilku. Odpočiň si,“ radí Rupa a natáhne se po dítěti. „Podržím ji. No tak, půjč ji tetě.“ Nutí se k úsměvu. Kavita však zavrtí hlavou a nevidomě civí na okolní pole. Uvědomuje si, že sestra se ji snaží ušetřit bolesti, která na ni čeká. Rupa se jí svěřila, jak pro ni bylo vloni těžké nechat narozené dítě v sirotčinci, přestože doma na ni čekaly čtyři další. Přiznala, že před spaním na miminko pořád ještě vzpomíná, na své dítě ztracené kdovíkde ve světě. Ale Kavita se odmítá vzdát se třeba jen jediné společné chvilky s dcerou. V Mumbaí se pak podřídí všemu, co je nevyhnutelné, ale ne dřív. Dokonce už v dětství se Kavita chovala dospěleji než ostatní děti. Místo skotačení v prvních monzunových lijácích utíkala sebrat prádlo z venkovních šňůr. Když děti na okraji pole našly kupu sklizené cukrové třtiny, Rupa si nabrala plnou náruč a celou cestu domů žvýkala tuhé stvoly. Kavita si vzala jen jeden kus a připravila z něj rodičům odpolední čáj. Když přišel čas najít dcerám manžela, Kavitina rodina se ze všech sil snažila potenciál­ ním ženichům vynahradit dceřin všední vzhled. „Nezapomeň,“

24

Shilpi Somaya Gowda

připomínala Rupa sestře, zatímco jí černým uhlem pečlivě obtahovala oči, „až se s ním setkáš, vzhlédni jen maličko, aby ses mu nedívala do očí, ale aby on spatřil ty tvoje.“ Starší sestra upřímně doufala, že ženicha zaujme Kavitin největší klad – nádherné, oříškově hnědé oči. Na návštěvu přicházely rodiny, jež měly zájem o nevěstu, ovšem Kavita se nedokázala usmívat, dokonce ani plaše, jak jí nařizovali. A nakonec si každý potenciální ženich našel nějakou výmluvu, proč dívku nechce. Provdat Kavitu a splnit tak svou nejdůležitější povinnost se rodičům podařilo až poté, co pro ni uškudlili nesrovnatelně větší věno než pro Rupu. S Džasuem se nežilo snadno, ale Kavita si přiznávala, že by měla děkovat osudu. Ostatní manželé ve vesnici byli lenoši, týrali manželky nebo rozhazovali vydělané peníze za pití. A žádná mladá žena nechtěla snášet osud staré panny, která žije sama, bez mužského ochránce. S každým zadrkotáním volského potahu na polní cestě Kavitě vystřelí do pánve další osten bolesti. Krvácí už od chvíle, kdy se ráno vydaly na cestu. Krev stékající po nohou si nenápadně otírá cípy sárí, aby si toho Rupa nevšimla. Je jí nad slunce jasné, že sirotčinec představuje pro Ušu jedinou naději. Uša, svítání. To jméno ji napadlo v tichých hodinách před zrodem dne, když porodní bába ji a dceru nechala o samotě. Zní jí hlavou i teď, když se dívá na novorozenou dcerku a snaží si zapamatovat každičký detail její tvářičky. V prvních paprscích světla, jež se spolu s kohoutím kokrháním vkrádaly do chatrče, Kavita svou dceru v duchu pojme­ novala. A při pohledu na dítě si uvědomí, jakou moc má pojmenování další živé bytosti. Když se provdala za Džasua, její rodina ji přejmenovala na Kavitu, což jim a vesnickému astrologovi vyhovovalo víc než Lalita, jméno, jež jí vybrali vlastní rodiče. Prostřední i poslední jméno měla po otci, ale to si musela změnit podle manžela. Džasuovi však má za zlé, že jí ukradl i to první jméno.

TAJNÁ DCERA

25

Uša, to jméno vybrala Kavita sama, tajné jméno pro tajnou dceru. Při tom pomyšlení se Kavita usmívá. Tenhle jediný den strávený s dcerou je drahocenný. Padá vyčerpáním, ale spánku vzdoruje. Nechce propást ani vteřinu. Kavita k sobě dítě tiskne, dívá se na drobné tělíčko a hruď, která se pohne s každým nádechem a výdechem, dotýká se jemného obočí a záhybů hebké kůže. Nakojí dcerku pokaž­dé, když malá zapláče, a v těch několika málo okamžicích, kdy je Uša vzhůru, Kavita vidí nápadné, zlatě tečkované oči, jež jí u dítěte připadají krásnější než u ní. Pořád nedokáže uvěřit, že tohle líbezné stvořeníčko je její. Myslet za hranice dnešního dne si zakázala. Ale přinejmenším tahle holčička smí přežít – dostane šanci růst, chodit do školy, možná se dokonce vdát a rodit děti. Kavita ví, že spolu s dcerou se vzdává i naděje jakkoliv jí pomáhat na životní cestě. Uša nikdy nepozná své rodiče, ale získá šanci na život, a to musí stačit. Kavita si sundá jeden ze dvou tenkých stříbrných náramků, které nosí na útlém zápěstí, a navlékne ho na Ušin kotník. „Moc mě mrzí, že ti toho nemůžu dát víc, bétí,“ šeptá do ochmýřené hlavičky.

6. Správná domněnka San Francisco, Kalifornie – 1984 Somer Somer se na sebe mračí do zrcadla. Zkouší si uhladit sukni, která jí pořád zůstává těsná v pase a přes boky, dokonce i po těch dvou měsících – další krutá připomínka její ztráty. Plavé vlasy jí zplihle visí k ramenům, už si ani nevzpomíná, kdy si je myla naposledy. Vynaloží aspoň to úsilí, že sandály s plochou podrážkou vymění za lodičky s páskem přes patu a trochu se mázne rtěnkou. Nemá smysl vypadat stejně bídně, jako se cítím.

26

Shilpi Somaya Gowda

Přijede k domu, kde dva hrozny světle modrých balonků, uvázaných k zábradlí verandy, ohlašují: Je to kluk! Zhluboka se nadechne a stiskne zvonek. Dveře se skoro ihned rozletí a v nich se usmívá bruneta v květovaných šatech. „Ahoj, já jsem Rebecca, všichni mi říkají Becky. Pojď dál. Ukaž, vezmu to.“ Vezme Somer z podpaží krabici zabalenou v papíře potištěném barevnou abecedou. „Strašně moc to Gabrielle přejeme!“ Becky blaženě zatleská a maličko poskočí na špičkách. Somer se rozhlédne a vidí obývací pokoj plný mladých žen, jako je Becky, a všechny drží talířky zdobené modrými capáčky. „Odkud se s Gabi znáš?“ ptá se Somer a uvědomí si, že celé jméno své kamarádky neslyšela vyslovit od prvního dne na medicíně. „Och, jsme sousedky. Tady je báječné bydlení pro děti, víš, o moc jednodušší než ve městě. Byli jsme nadšením bez sebe, když se sem Gabriella s Brianem přistěhovali. Další kámoši pro malého Richarda.“ Becky se zasměje a prsty si pročísne vlnité hnědé vlasy. „A ty?“ „Z medicíny,“ vysvětlí Somer. „Byly jsme ve stejném ročníku.“ Rozhlédne se po únikové cestě, pohledem zavadí o bufetový stůl, kde stojí mísa na punč, plná podezřele vyhlížející modré tekutiny. S úlevou vidí Gabi, která se jí valí vstříc, a snaží se nezírat moc okatě na její obrovité břicho. „Ahoj, Somer!“ jásá Gabi a nakloní se ke kamarádce trochu bokem ve snaze ji obejmout. „Díky, že ses táhla tu dálku až sem na předměstí. Koukám, že s Becky jste se už stačily seznámit. „Gabriello, zrovna jsem tvojí kamarádce říkala, jak se nám bydlení tady v Marin líbí,“ zašvitoří Becky. „Jsi vdaná, Somer?“ „Jasně že je, slitovala se nad jedním z našich spolužáků... takovým chudáčkem neurochirurgem,“ odpoví Gabi a mrkne na Somer, která se snaží obrnit vůči nevyhnutelné další otázce, ale ta přijde až příliš rychle. „Máš děti?“

TAJNÁ DCERA

27

Somer křečovitě polkne. Má pocit, jako by jí někdo za horkého dne otevřel přímo před obličejem mrazák. „Ne... ještě ne,“ vydechne sevřeným hrdlem. „Jé, tak to je škoda,“ zatváří se Becky přehnaně soucitně. „Vážně to je ta nejbáječnější věc pod sluncem. No, až budeš připravená skočit do mateřských vod, rádi tě tady uvidíme.“ Becky jde otevřít dveře a Somer si na vteřinku představuje, jak jí vyškubává plnou hrst rozevlátých hnědých vlasů. „Somer, je mi to moc líto...,“ Gabi vezme Somer za loket. „Jsem v pohodě,“ broukne Somer a založí si paže na prsou. Cítí, jak jí knedlík v krku narůstá a obličej rudne. „Hned se vrátím. Potřebuju najít koupelnu.“ Vklouzne do chodby, ale nezapadne za dveře koupelny, doplíží se až k domovním dveřím, na verandě se zamotá do modrých balonků a pokračuje na konec příjezdové cesty. Posadí se na obrubník chodníku. Ne, to se nedá vydržet! Nedokáže přežít ochutnávku dětských pokrmů či hru „hádej, kolik Gabi měří přes břicho“. Nesnese všeobecný jásot a jásání nad každým ňuňatým kojeneckým kabátkem. Nedokáže poslouchat zasvěcené brebentění o striích a porodních bolestech, jež zřejmě představují vstupenku na planetu matek. Všichni se tváří, jako by žena a matka byly neoddělitelně jedno a totéž. Logická domněnka, k níž kdysi dospěla i Somer. Ale teď už stačila pochopit, že to je obrovský blud. Po prvním potratu se Somer vlastně ulevilo. Stalo se to teprve dva roky po svatbě, oba pořád dělali rezidenturu, takže růžová čárka na domácím těhotenském testu je zaskočila a nutila probírat různé scénáře. Původně měli v plánu na dítě počkat, dokud Somer nedokončí rezidenturu na pediatrii, aby aspoň jeden z nich měl pravidelný příjem a rozumnou pracovní dobu. Když tedy těhotenství po pár týdnech samo skončilo, Kris i Somer usoudili, že tak je to vlastně nejlepší. Ovšem to náhlé otěhotnění, jež jim osud ­ukradl stejně nečekaně, jako jim ho daroval, kupodivu ­všechno

28

Shilpi Somaya Gowda

změnilo. Somer zjistila, že na každém kroku potkává těhotné ženy, které před sebou pyšně nesou trčící břicho. Po potratu si připadala provinile, že vůbec kdy váhala, jak se k těhotenství postavit. Jako lékařka samozřejmě věděla, že spontánní potrat nemůžou vyvolat pouhé pochyby, ale ve skriptech z gynekologie a porodnictví opomněli zmínit obrovský pocit žalu, který se objeví po tom příslibu dítěte, které v ní začalo růst. Současně s prvním těhotenstvím se v Somer cosi probudilo, hluboká touha, která se tam zřejmě skrývala odjakživa. Vychovali ji v přesvědčení, že její pohlaví neznamená překážku jejím ambicím. Budovala si kariéru s vírou, že není jako ostatní ženy. A teď, poprvé v životě, se přesně jako ostatní ženy cítila. Všechen volný čas pak Somer trávila studiem odborných článků o porodnictví, eliminovala všechny potenciální příčiny potratu, zaznamenávala si ovulační cykly a změnila složení jídelníčku. Kaž­ dý nový objev hlásila Krisovi, ale brzy mu ze skelného pohledu vyčetla nezájem. Ještě stále byl rezidentem na neurochirurgii a Someřinu touhu po dalším těhotenství rozhodně nesdílel. Naštěstí Somer měla dost touhy za oba, takže zřejmě ani nevadilo, že poprvé od svého seznámení oba nemíří ke stejnému cíli a současně. A teď, když Somer osaměle sedí na předměstském chodníku, místo aby v obýváku srkala modrý punč, uvědomuje si, že ten den před třemi lety se stal červenou dělicí čarou v jejím životě. Pamatuje si, že před prvním potratem bývala šťastná – v práci, v domě s výhledem na Golden Gate Bridge, s přáteli, které vídala o víkendech. Měla tenkrát dojem, že jí nic nechybí. Od toho osudného dne se však nemůže zbavit pocitu, že něco postrádá, něco tak obrovského a mocného, že to zastiňuje všechno ostatní. A s každým dalším rokem a s každým negativním výsledkem těhotenského testu se v ní ta prázdnota rozrůstá, až se změní na nevítaného člena jejich rodiny, na obrovský klín, který zvětšuje prozatím téměř neznatelnou puklinu mezi ní a Krišnanem.

TAJNÁ DCERA

29

Somer si občas přeje vrátit se k naivnímu štěstí svého dřívějšího života. Daleko častěji však touží jít dál, kupředu, na místo, kam ji nohy zřejmě odmítají nést.

7. Šánti Mumbaí, Indie – 1984 Kavita Když kočí volského potahu vysadí Kavitu s Rupou ve městě, slunce stojí už vysoko na obloze a ženy jsou vyprahlé a hladové. Rázem je zaplaví chaotické zvuky velkoměsta: klaksony náklaďáků, hulákání pouličních obchodníků. Ulice jsou přecpané množstvím nákladních vozů, různého dobytka, rozpadajících se bicyklů, rikš a skútrů. Sestry se zastaví u jednoho z pouličních stánků s čát a podělí se o jeden kokos – nejprve vypijou kokosovou vodu a pak si počkají na křehkou dřeň, vydlabanou ze skořápky. Obě strany ulice lemují improvizovaně splácané chatrče se střechou z vlnitého plechu, před kterými dřepí na bobku ženy, vaří nad malými ohníčky a ve vědrech se špinavou vodou perou oblečení. Rupa se stánkaře zeptá, kudy se jde k sirotčinci Šánti, ale on při pohledu na dvě ženy, nápadné bosýma nohama a venkovským oblečením, jen zavrtí hlavou. Zeptá se taxíkáře, který se lenivě opírá o vůz, ale ten plivne betelovou šťávu na silnici a prohlíží si Kavitu od hlavy až k patě. Všechny zajímá, zda je dítě znetvořené, Kavita neprovdaná nebo prostě jen příliš chudá, než aby si mohla dítě nechat. Nakonec mladým ženám poradí vousatý stařík, který na rohu praží buráky. Lopatkou sype teplé oříšky do ručně stočených novinových kornoutů a mezi voláním „singhdhána, garam singhdhána“ jim vysvětlí cestu.

30

Shilpi Somaya Gowda

Rupa pevně sevře Kavitinu ruku a vede ji přelidněnými stezkami a přes rušné ulice. Kavita se snaží udržet se sestrou krok, zastaví se pouze jednou, aby nakojila dítě. Rupa vzhlédne k tmavnoucí obloze a podívá se na spěchající dav kolem nich. Nakloní se k sestře se slovy: „Čaló, béna, drž ji takhle.“ Rupa ukáže Kavitě, jak dítě uchopit, aby mohla kojit v chůzi. „Musíme si pospíšit. Po setmění to tady pro nás nebude bezpečné.“ Kavita poslechne a zrychlí. Dobře ví, že za pár hodin, až Džasu dojí večeři a posedí u ohně u alkoholu a doutníků bídí, přijde za ní do porodní chatrče. A ona mu řekne pouze tolik, že si nemusí kvůli dítěti dělat starosti, že je pryč. Možná se Džasu rozhněvá a třeba jí i nabije, ale co je takový trest proti utrpení, které už zažila? Kavita s Rupou jdou městem mlčky skoro dvě hodiny. Konečně se ocitnou u dvoupatrové budovy s loupajícím se modrým nátěrem. Kavita se zastaví před vchodem a cítí, že nohy má jako z olova, každý krok je dřina. Obrátí se k sestře, vrtí hlavou. „Nahí, nahí, nahí...,“ opakuje. „Béna, pojď, musíš,“ přemlouvá ji Rupa něžně. „Nic jiného ti nezbývá. Co můžeš dělat?“ Rupa ji za ruku dovleče ke dveřím a zazvoní. Kavita civí na rudá písmena nápisu, vrývá si do paměti ­nesrozumitelné znaky slibující šánti, mír. Dveře otevře hrbatá stařena v opraném oranžovém bavlněném sárí s potiskem, v ruce koště s krátkou násadou. Kavita vidí, jak Rupa se stařenou hovoří, ale slyší jen zvonění ve vlastních uších. Kdo se bude o mé dítě starat? Tahle ženská? Bude Ušu milovat? Kavita má v ústech sucho skoro na prach. Stařena jim naznačí, ať jdou za ní, a vede je na konec chodby. Ve dveřích kanceláře stojí vysoká žena v modrém sárí. „Šukríja. Děkuji, Sarla dží. Brzy na viděnou.“ Mužský hlas vychází z hlubin malé kanceláře. Vysoká žena se obrátí k odchodu. V elegantním sárí a s diamantovými náušnicemi vypadá v sirotčinci stejně nepřípadně jako bengálský tygr. Při pohledu na sestry se usměje, a když je míjí, přikývne na pozdrav.

TAJNÁ DCERA

31

V kanceláři sedí muž ve středním věku s hustou černou kšticí a skrz brýle s kostěnými obroučkami mžourá do psacího stroje. „Sáhib,“ ozve se Rupa, „máme tu dítě pro váš sirotčinec.“ Muž zvedne hlavu. Nejprve zaostří oči na Rupu ve dveřích, pak na Kavitu stojící za sestrou, a nakonec na dítě, které Kavita drží v náruči. „Ano, ano, samozřejmě,“ přikývne. „Posaďte se, prosím. Jsem Arun Déšpándé. Jistě máte za sebou dlouhou cestu,“ pozna­ mená při pohledu na neupravený vzhled obou žen. „Prosím, smím vám nabídnout trochu čáje nebo vody?“ Naznačí stařeně, ať donese občerstvení. „Děkujeme, ano,“ odpoví Rupa za obě sestry. Ten nepatrný projev laskavosti Kavitu tiše rozpláče, slzy jí vykreslují dvě stezičky na zaprášených tvářích. Má žízeň – ano, samozřejmě, že má žízeň. Hlava jí horkem a hladem přímo třeští. Nohy má v jednom ohni od řezných ran a puchýřů, které se jí udělaly chozením po městě. Je vyčerpaná z dlouhé cesty a porodem a předtím mnohahodinovými porodními bolestí. V minulých pár dnech skoro nezamhouřila oči. A je unavená nejen z toho všeho, ale i z pohledů, které dnes spatřila v davech všetečných tváří, z výrazů plných opovržení. „Jenom pár otázek,“ řekne muž a vezme poznámkový blok a propisovačku. „Jméno dítěte?“ „Uša,“ odpoví Kavita tiše. Rupa se po ní ohlédne, v očích vylekaný smutek. Arun si udělá poznámku. „Datum narození?“ To jsou poslední slova, jež Kavita slyší jasně. Tiskne Ušu k sobě vší silou, hlavičku dítěte si zaklíní pod bradu a začne se zlehýnka kolébat. Jakoby zdálky slyší Rupiny odpovědi. Kavita zavře oči a pláče pořád hlasitěji, až Arunovy otázky a Rupiny odpovědi postupně vyhasnou do vzdáleného mumlání, a ona málem zapomene, kde právě je. A tak Kavita pláče a v zoufalství se kolébá, nevnímá nepolevující bolest v podbřišku a v zakrvácených, rozpukaných chodidlech, dokud jí Rupa nezatřese ramenem.

32

Shilpi Somaya Gowda

„Béna, je načase,“ připomene jí Rupa a něžně se pokusí vzít dítě z Kavitiny náruče. A náhle Kavita neslyší nic než vlastní křik, protože jí Ušu vypáčili ze zaťatých rukou, vnímá jen křik ve své hlavě a pak vřískání, které jí vychází z úst. Slyší Ušin ­teninký nářek. Vidí Rupu, která ji rozzlobeně hubuje, sleduje pohyby j­ejích úst, která pořád dokola tvoří stále stejné slovo. Nakonec ji Rupa popadne za ramena, přiměje ji vstát a postrkuje ji c­hodbou až k domovním dveřím. Kavita má paže pořád vztažené před sebe, ale nedrží v nich nic. A i poté, co se za nimi plechové dveře hlučně zabouchnou, ke Kavitě stále doléhá Ušin pronikavý pláč.

8. Ve slepé uličce San Francisco, Kalifornie – 1984 Somer „Zlato, posloucháš mě vůbec?“ Kris drží obě její ruce ve svém klíně. Sedí spolu v obývacím pokoji na pohovce, tváří k sobě. Somer se snaží rozpomenout, co jí právě vykládal. „Říkal jsem, že máme i jiné možnosti,“ opakuje Kris. Somer se rozhlédne po místnosti a všimne si, že někdo zapálil svíčky a zatáhl žaluzie. Na konferenčním stolku čeká lahev červeného vína a dvě skleničky, vedle nich tlustá hnědá obálka. Zvenčí k ní doléhají hluk dopravy a skřípot projíždějící tramvaje. Kdy se to všechno stalo? Copak neuběhla pouhá hodina od chvíle, co byli v ordinaci gynekologa? Somer si nakonec prosadila návštěvu u odborníka na poruchy plodnosti. Už měla plné zuby čekání, kdy se přírodě uráčí zafungovat, jak má, plné zuby každoměsíčního otvírání lahve coby ceny útěchy za další negativní těhotenský test. Slibovala si, že když zjistí, v čem konkrétně se skrývá jejich problém, budou s tím moct

TAJNÁ DCERA

33

něco udělat. Předem tušila, že vina je na její straně. Kris pocházel z velké rodiny a každý z jeho bratrů už měl dvě děti. Somer byla jedináček, i když důvody toho s ní rodiče nikdy neprobírali. Dnes odpoledne se v ordinaci dozvěděli diagnózu, které se Somer předem děsila. Byla to její vina. Předčasná nefunkčnost vaječníků. Raná menopauza. Všechno teď začalo dávat smysl. Po celý minulý rok měla nepravidelnou periodu: vynechanou menstruaci vystřídalo silné krvácení. Původně se domnívala, že má z předčasně ukončeného těhotenství rozhozené hormony, ale tentokrát šlo o to, že její reprodukční systém průběžně šlapal na brzdu před úplným zastavením. Lékař upozornil, že během příštího roku už bude menopauza nezvratná. Tou dobou bude Somer teprve dvaatřicet a už ztratí schopnost rodit děti, to jediné, co ženu dělá ženou. V co se vlastně změním? Celý dosavadní život strávila soupeřením s chlapci, snažila se tak kompenzovat omezení svého pohlaví – a očividně pokoušela osud. „Přemýšlela jsi o možnosti, kterou jsme probírali?“ naléhá Kris. „Víš, tu adopci? Máti tvrdí, že sirotčince dokážou reagovat rychle – možná by to netrvalo ani devět měsíců,“ dodá s náznakem úsměvu. Upnul se na sirotčinec v Mumbaí, který jeho matka sponzoruje. Proces adopce by měl proběhnout rychle, pokud aspoň jeden z budoucích rodičů je Ind a doloží existenci dostatečně vysokého příjmu. „To ale není k smíchu,“ zaboří si Somer hlavu do polštářů. „Lámeš nad námi hůl.“ „Ne, zlato, rozhodně nemyslím...“ „Tak proč s tím pořád začínáš? Můžeme to zatím zkoušet dál. Doktor říkal…“ „Že šance je extrémně nízká.“ „Nízká, ale ne vyloučená.“ Somer vytáhne ruce z Krisových dlaní a nechá si je klesnout do klína. „Zlato, vždyť jsme zkusili všechno. Doktor Hayworth tvrdí, že nejsi vhodný kandidát na oplodnění technikou in-vitro, a i kdybys

34

Shilpi Somaya Gowda

byla, nesouhlasil bych, abys experimentovala s vlastním tělem. Zlato, jen se podívej, co ten stres s tebou provádí. V žádném případě nám to neprospívá. Poslyš, chceš mít rodinu, je to tak?“ Somer přikyvuje a přitom si do dlaní zatíná nehty, aby potlačila slzy. „Takže buď se budeš postupně ničit dalšími pokusy o otěhotnění, ale s úděsně nízkou šancí na úspěch, nebo zahájíme adopční proces a za rok touhle dobou bys mohla chovat miminko.“ Somer opět přikývne a skousne si spodní ret. „Ale budu ho brát jako vlastní?“ „Hele, existují různé typy rodin,“ připomíná Kris. „Pokrevní pouto ještě nedělá rodinu. Vážně bys neskousla, kdyby naše dítě nezdědilo můj raťafák nebo tvoji levorukost?“ Usměje se, což obvykle dělává, aby si prosadil svou, ale Somer na tu hru nemá tentokrát náladu. „Budeš fantastická maminka, Somer. Jenom se tomu nesmíš bránit.“ Kris se k ní nakloní, snaží se zachytit její pohled, jako by tam hledal odpověď. „Tak co říkáš?“ Co říkám? Sama nevěděla. „Promyslím si to, nevadí? Je toho na mě moc najednou,“ povzdechne si Somer a bradou ukáže na hnědou obálku. „Zrovna teď bych si chtěla jít zaběhat, abych si trochu pročistila hlavu. Nevadí?“ Ani nečeká na odpověď a vstane. Somer seběhne po schodech jejich domku a pustí se směrem k zelené ploše Golden Gate Parku. Na běhání nemá sebemenší chuť, ale potřebuje vypadnout ven. O adopci Kris mluví už řadu měsíců a ona ho vždycky nějak odbyde. Samozřejmě uznává, že by tu možnost měla vzít v úvahu, ale je pro ni těžké opustit naději na vlastní dítě: na těhotenství, porod, kojení, pohled na odraz sebe sama ve vlastním potomkovi. Copak se toho všeho můžu vzdát? Pro Krise je to snazší. Není to on, kdo selhal. Somer doběhne k fontánce a sotva lapá po dechu. Uvědomí si, že uběhla už pět kilometrů. Normálně zvládá tak tři kilometry po

TAJNÁ DCERA

35

oblouku JFK Drive, ale dnes měla chuť doklusat až k oceánu. Zastaví se, aby se napila. Fontánka se zurčením obživne a vyprskne jí do obličeje. Kolem ní parkem projíždí podvečerní špička: na inlajnech mládenec s dredy, skupinka závodních cyklistů, maminky s kočárky, děti na kolech. Tři roky sem chodí běhat tuhle trasu. Už tři roky se snaží o dítě. Kdyby vyšlo hned její první těhotenství, hlídala by tady batole. Byla by jako tyhle maminky, učila by mrňouse šlapat na tříkolce. Předčasné selhání vaječníků. Oči se Somer zamlží, ale chvatně je utře rukávem a zase se pustí do běhu. Je jí jednatřicet, jak je možné, že propásla tolik času? Čtyři roky medicíny, další tři roky rezidentura. Dělala všechno, co považovala za správné. Stát se lékařkou byl její největší životní sen, až do teď. Copak mohla tušit, že ji tělo zradí? Pravda na ni ledově vystříkla jako voda z picí fontánky. Kris má pravdu. Doktor má pravdu. Dostala odpověď a nic se nedá napravit. Po návratu domů je Kris pryč. Vzkaz na konferenčním stolku vysvětluje, že ho odvolali do nemocnice. Posadí se na studenou parketovou podlahu, nohy natáhne před sebe a předkloní se v protahovacím cviku. Zrovna když se špičkou nosu dotkne kolena, začne se dusit vzlykem, který se jí tlačí do krku. Parketový vzor podlahy se rozmaže clonou slzí. Unikne jí chraplavý, příšerný sten, který číhal přímo pod povrchem. Ty slzy se v ní střádají pořád, houstnou v ní. Zatlačuje je zpátky, znovu a znovu, stokrát denně – kdykoliv zaslechne dětský hlas či vyšetřuje tělíčko malého pacienta – dokud nepřijde ten okamžik. A vždycky je to okamžik, kdy to čeká nejméně ze všeho, okamžik, kdy vlastně nic nedělá: oplachuje hrníček od kávy, rozvazuje si boty, češe vlasy. A právě v takovém okamžiku, kdy nic netuší, se slzy nekontrolovatelně vylijí odněkud z hloubky, z hlubiny jejího já, kterou už sama ani nezná.

36

Shilpi Somaya Gowda

Somer se osprchuje, posadí se na pohovku a všimne si, že lahev vína je už otevřená. Nalije si sklenku, zvedne hnědou ­obálku, kterou jim poslala Krisova matka, a vysype obsah. Čte, dozví se, že spousta dětí v indických sirotčincích není ve skutečnosti sirotky, ale vzdali se jich vlastní rodiče, protože je nemohli nebo nechtěli vychovávat. Děti smějí v sirotčinci zůstat do šestnácti let a pak musejí odejít, aby uvolnily místo pro další děti. Do šestnácti? Vybaví se jí Krisova slova. Budeš fantastická maminka. Jen se tomu nesmíš bránit. Somer si dolije prázdnou sklenku a pokračuje ve čtení.

9. Útěcha Dahanu, Indie – 1985 Kavita Kavita vstane před úsvitem, stejně jako každé ráno po několik uplynulých měsíců, aby se vykoupala a pomodlila dřív, než se probudí i ostatní. Po jejím návratu z Mumbaí pro ni ty hodiny rodícího se dne představovaly jedinou útěchu. Od té doby, co se s Rupou vrátila z návštěvy sirotčince, byla Kavita zasmušilá a uzavřená. S Džasuem téměř neprohodila slovo a odtáhla se, kdykoliv se jí dotkl. Předtím, dokud byli novomanželé, se jisté rozpaky daly očekávat, ale teď se sobě vyhýbali, protože se navzájem znali až příliš dobře. Po nucené ztrátě dvou dětí Kavita cítila k manželovi jen odpor a nedůvěru. Přála si, aby také cítil tu hanbu a lítost, které si přinesla z Mumbaí místo Uši. A věděla, že vzdorné uhýbání před jeho objetím, i když jen dočasné, ukazuje Džasuovi hloubku její síly. V následujících měsících se sice choval rozpačitě, ale dopřál jí čas i prostor, které tolik potřebovala. Byl to první upřímný náznak úcty, který jí za čtyřleté manželství

TAJNÁ DCERA

37

dal najevo. Džasuovi rodiče podobné ústupky nedělali ani v nejmenším, naopak; jejich němé zklamání přerostlo v nemilosrdné odsouzení snachy za její neschopnost porodit syna. Kavita vyjde ven a rozprostře si rohož na hrubých kamenných schodech, kde mlčky sedí, tváří obrácená k vycházejícímu slunci. Zapálí knot lampičky díja nasáklý přepuštěným máslem ghí a vonnou tyčinku, pak zavře oči a začne se modlit. Pramínky vonného kouře se pomalu vinou do vzduchu a kolem Kavity. Zhluboka vdechuje vůně a jako vždy myslí na dcerušky, které ztratila. Zvoní miniaturním stříbrným zvonečkem a tiše odříkává modlitby. Vybavuje si jejich tvářičky a tělíčka, slyší jejich pláč a cítí drobounké prstíčky ovinuté kolem svých prstů. A jako pokaždé slyší i Ušin zoufalý nářek za zavřenými dveřmi sirotčince. Bez zábran se utápí v žalu. A po chvíli modliteb, zpěvu a pláče se snaží představit si svoje děťátka v míru, ať jsou kdekoli. Vidí Ušu jako holčičku se dvěma copánky, každý svázaný bílou stužkou. Představa děvčátka je dokonale jasná: vidí ji rozesmátou běhat a hrát si s dětmi, jíst a spát s ostatními v sirotčinci. Každé ráno Kavita takhle sedává s očima zavřenýma před svou chatrčí, dokud ty bouřlivé emoce nedosáhnou vrcholu a pak, nesmírně pomalu, neopadnou. Vyčkává, až se jí zase zklidní dech. Než otevře oči, má mokrý obličej a kadidlo dohoří na hromádku jemného popílku. Slunce je žhnoucí oranžový míč na obzoru a vesničané kolem Kavity se začínají probouzet. Svou púdža vždy zakončí tak, že se rty dotkne jediného zbývajícího náramku na zápěstí a připomene si tak, že po dcerách jí zůstalo jen tohle. Kaž­ dodenní rituály jí přinášejí útěchu a po čase i zhojení. Dokáže pak projít zbytkem dne díky tomu, že si pokojně představuje Ušu. Kaž­dý následující den je o něco snesitelnější. A jak se dny mění v týdny a týdny v měsíce, Kavita cítí, že její zahořklost vůči Dža­ suovi polevuje. Po pár měsících dovolí, aby se jí dotkl a později aby po ní v noci vztáhl paže.

38

Shilpi Somaya Gowda

A když Kavita opět otěhotní, zakáže si na dítě myslet jako na ty před ním. Nehýčká si citlivá ňadra a nehladí si zvětšující se břicho. Dokonce se Džasuovi s tou novinkou ani hned nesvěří. Kdykoliv si vzpomene na život, který v ní roste, prostě ty myšlenky zažene jako prach, jejž denně zametá z podlahy. V tomhle umění se během měsíců, které uplynuly od její cesty do Mumbaí, vyškolila k dokonalosti. „Možná by tentokrát nebyl špatný nápad zajít na kliniku, co myslíš?“ navrhne Džasu, když mu Kavita o těhotenství konečně poví. Z jeho hlasu vycítí skrývanou naléhavost. Nová lékařská klinika v sousední vesnici nabízí budoucím matkám vyšetření ultrazvukem, navenek kvůli ověření zdravotního stavu dítěte. Ale všeobecně se ví, že manželské páry tam chodí zjistit pohlaví nenarozeného dítěte. Zmíněné vyšetření stojí dvě stě rupií, měsíční příjem z jejich rolnické dřiny, a navíc celodenní cestu. Budou muset utratit všechny peníze našetřené na nové zemědělské nářadí, ale navzdory všem potížím Kavita souhlasí. Uvědomuje si, že pokud test ukáže v jejím lůně další děvčátko, každé ze všech možných řešení jí vyrve srdce z těla. Džasu na ni může naléhat, ať si nechá udělat potrat, hned na klinice, pokud na to budou mít dost peněz. Nebo ji jednoduše vyhodí z domu a odsoudí ji k životu v hanbě a k péči o dítě bez pomoci. Stala by se psancem, jako ostatní nezadané ženy ve vesnici. Ale dokonce ani představa života bez domova a společenství jí nepřipadá tak hrozná jako ta třetí, zbývající možnost. Nedokáže přijmout představu mučivého porodu a děťátka v náruči, odkud by jí ho opět vyrvali. Kavita v hloubi duše nepochybuje, že by to už nepřežila.

TAJNÁ DCERA

39

10. Mocná síla San Francisco, Kalifornie – 1985 Somer Somer sedí na okraji vany, bosé nohy položené na studených modrých dlaždicích podlahy, v prstech svírá důvěrně známou plastovou tyčinku. I přes slzy vidí dvě vodorovné čárky stejně zřetelně jako před osmi měsíci, když zjistila, že je těhotná. Na dnešek by připadlo datum jejího porodu. S Krišnanem měli oslavovat, ale místo toho tady o samotě truchlí. Výraz soucitu a obav se u ostatních lidí vypařil během několika týdnů a jediným důkazem dítěte, které potratila, je domácí těhotenský test, který teď drží v ruce, a nepřetržitý pocit prázdna, které od té doby neumí vyplnit. Do přítomnosti ji vrátí vzdálené houkání mlhové sirény a pak ze sousedního pokoje zaslechne Krisův radiobudík, výrazné tóny znělky ranních rozhlasových zpráv. Vstane a plastovou tyčinku schová do kapsy obnošeného froté županu. Uvědomuje si, že Krisovi dochází trpělivost, že ho deptá její odhodlání, které považuje za obsesi. On sám touží pokračovat v životě dál, už nečekat. Sáhne po kartáčku na zuby ve stejném okamžiku, kdy Kris otevře dveře do koupelny. „Dobré ráno,“ popřeje jí. „Proč jsi vstala tak brzy?“ Somer pustí sprchu a svlékne župan. „Letí mi to v devět.“ „Aha. Tak vaše pozdravuj.“ Vstoupí do sprchy a nastaví tak horkou vodu, jak jen dokáže vydržet. Hned, jak šedý sedan Volvo zajede k příletovému terminálu letiště v San Diegu, Somer se k němu rozběhne. Z auta vyskočí její matka a obejde obrubník, aby se s dcerou přivítala. „Ahoj, holčičko. To je nádhera, že tě vidím.“

40

Shilpi Somaya Gowda

Somer překročí sportovní vak a poddá se objetí matčiny rozevřené náruče. Tváří se zaboří do jejího hebkého svetru a slabé vůně Oil of Olay, rozpláče se a připadá si jako devítiletá. „Ach, holčičko,“ vydechne matka a hladí Somer po šíji. „Postavím na čaj,“ řekne matka, sotva dojedou domů. „A upekla jsem banánový chleba.“ „To zní fajn.“ Somer se uvelebí ke stolu na židli s dřevěnou opěrkou. „Takže, Kris tenhle týden slouží? Škoda, bude nám chybět.“ Rodiče měli Krise rádi. Somer si původně nebyla jistá, jak se budou k jejímu indickému příteli chovat, až jim ho představí, ale – díkybohu – oni ho okamžitě přijali za svého. Oba její rodiče vyrůstali v Torontu a zažili tam imigrační poválečnou vlnu čtyřicátých let; jejich sousedi mluvili rusky, italsky i polsky. Someřina rodina byla odjakživa liberální, a to dokonce dávno předtím, než to přišlo do módy. A její otec, také lékař, se s Krisem rázem spřátelil a oceňoval, že mladík si zvolil právě chirurgii. „Tatínek se pokusil zrušit večerní ordinační hodiny, ale pak si znovu vzal jeden večer týdně, co nevidět z toho byly dva večery, no, a teď je přesně tam, kde začal.“ Matka potřásá hlavou a napouští vodu do konvice. Kam až Someřina paměť sahá, táta užívá upravený pokoj v přízemí jejich domku jako ordinaci a vyšetřovnu. Vyhledávali ho tady pacienti z ambulance kliniky, které začal trápit nějaký akutní ­problém. Obvykle sem však chodili lidé, kteří by se na lékaře jinak neobrátili vůbec: čerství imigranti bez zdravotního pojištění, nezletilé matky, které rodiče vykopli z domu, starší občané, kteří se ostýchají tak pozdě večer vyhledat nemocniční pohotovost. Velmi rychle se rozkřiklo, že domácí ordinace doktora Whitmana má vždycky otevřeno a že těm, kdo na ošetření nemají, neúčtuje nic. Someřiny vzpomínky na dětství jsou protkávané řinčením domov-

TAJNÁ DCERA

41

ního zvonku, jenž je mnohokrát vyrušil i během večeře nebo od rodinné partie Scrabble. „Zatím si význam toho slova najdi ve slovníku, Somer,“ říkával tatínek, když šel otevřít dveře po sestavení dlouhého a obtížného slova. „Než se vrátím, vymysli větu, kde ho použiješ.“ A nebylo výjimkou, že na verandě našli čerstvě upečené koláče nebo koše s ovocem, které tam vedle ranních novin nechali vděční pacienti. Pro tátu byla medicína víc než povolání, bylo to poslání, neoddělitelné od ostatních sfér jeho života, a Somer se jí učila doslova tátovi na kolenou. Jako osmiletou ji naučil používat stetoskop a poslouchat vlastní srdce. V deseti uměla změřit krevní tlak. Ani jednou ji nenapadlo, že by se mohla stát něčím jiným než lékařkou. Tatínek byl její hrdina. Nedočkavě čekala na víkendy, kdy se k němu mohla přitulit v hnědém koženém ušáku, v němž si četl. „A co ty, mami? Jak to vypadá v knihovně?“ Somer si všimne vrásek v koutcích maminčiných očí. „Ále, dřina jako vždycky. Stěhujeme regály v oddělení rešerší, abychom udělali místo pro darovaný nábytek. Příští podzim zahájím sérii seminářů o biografiích slavných žen: Eleanor Rooseveltové, Katherine Grahamové.“ „To je fajn,“ usměje se Somer, ačkoliv nikdy nedokázala pochopit, jak maminku může pořád bavit tak nudné povolání. Matka přinese ke stolu dva kouřící hrnky a talíř s tlustými řezy banánového chleba. „Tak, copak se děje, holčičko? Vypadáš ustaraně.“ Somer ovine ruce kolem hrnku a usrkne si čaje. „Víš, my... já... nemůžu mít dítě, mami.“ „Ale, holčičko.“ Maminka položí dlaň na Someřin loket. „Však se dočkáš. Dej tomu čas. Samovolný potrat je běžná věc. Spousta…“ „Ne.“ Somer vrtí hlavou. „Nemůžu. Šli jsme na testy ke specia­ listům. Procházím předčasnou menopauzou. Moje vaječníky už

42

Shilpi Somaya Gowda

neprodukují žádná vajíčka.“ Somer se zadívá mamince do očí, hledá tam vysvětlení, které nikde jinde nenachází, a spatří v nich jezírka slzí. Pak si maminka odkašle. „Takhle to tedy je. A nedá se s tím něco dělat?“ Somer zavrtí hlavou a zadívá se do hrnku. „Je mi to moc líto, holčičko.“ Maminka si proplete prsty obou rukou. „A jak to zvládáš? Co Kris?“ „Kris má k tomu skrznaskrz… klinický přístup, prostě doktor až do morku kostí. Myslí si, že to beru moc přecitlivěle.“ Ale nedořekne, že s ním o tom už nedokáže mluvit a že se bojí, že pokud nenajde způsob, jak žít dál, mohla by ztratit i Krišnana. „Pro muže je těžké tohle pochopit,“ pokrčí rameny maminka a přitom klopí oči k hrnku. „Pro tvého tátu to bylo taky složité.“ Somer vzhlédne. „To proto jste neměli víc dětí?“ Maminka se před odpovědí trochu napije. „Měla jsem jeden samovolný potrat před tebou a pak jeden po tobě. Pak jsem už nikdy neotěhotněla. Tehdy se testy nedělaly, tak jsem se s tím prostě smířila. Byli jsme šťastní, že tě máme, ale vyčítala jsem si, že nemáš sourozence.“ Maminka nenápadně setře slzu. Somer si provinile vzpomene, kolikrát si přála bratra nebo sestru. „Tvoje vina to přece není, mami,“ vyhrkne chvatně. Tvoje vina to není. Moje vina to není. Obě ženy chvíli sedí v němém souznění a Somer nakonec sebere odvahu. „Mami, jaký máš názor na adopci?“ Matka se usměje. „Podle mě to je báječný nápad. Uvažujete o tom?“ „Možná... v Indii je moře dětí, co potřebují rodinu, potřebují domov.“ Somer se zadívá na své ruce, otáčí snubním prstýnkem na prstu. „Pochop, je problém se smířit s tím, že sama nikdy neporodím. Že neumím stvořit nový život.“ Dusí se přívalem slz. „Holčičko,“ připomíná láskyplně maminka, „uděláš něco stejně důležitého – zachráníš život.“

TAJNÁ DCERA

43

Somer se obličej zkrabatí jako papírový kapesníček a rozpláče se. „Když já jen chci být maminka.“ „A budeš skvělá,“ ujistí ji matka a přiklopí Somer ruku dlaní. „A až se to stane, věř mi, že to bude nejdůležitější věc ze všech, cos kdy udělala.“ Během zpátečního letu si Somer pročítá materiály od indické adopční agentury, soustředí se na vážné tvářičky dětí. Byla by to velká věc, změnit běh jednoho z těch malých životů: nabídnout příležitost tam, kde žádná neexistuje, zlepšit něčí osud. Vlastně z toho důvodu se stala lékařkou. Na vnitřní straně obálce stojí citát od Gándhího: „Ty musíš být změnou, kterou ve světě hledáš.“ Možná že všechna naše bolest není nadarmo. Možná že tohle je naše povinnost.

11. Zaplať a ušetříš Thane, Indie – 1985 Kavita Ráno v den procedury je Kavita vystrašená, mučí ji žaludeční nevolnost. Blíží se s Džasuem ke klinice a ochranitelsky si drží ruku na vzdutém břiše. Vedle dveří visí tabulka: Vydej 200 rupií teď a ušetři 20 000 rupií později – jednoznačný odkaz na možnost vyhnout se jednou placení věna dceři. Nebýt tabulky, ty nenápadné dveře by mohly vést do krejčovství nebo do obchodu s obuví. Uvnitř stojí řada dvojic, vždy muž a žena. Kavita si všimne, že ona má nejpokročilejší těhotenství, je už v pátém měsíci. Džasu přistoupí k recepčnímu stolu, vymění si s úředníkem pár slov a pak vytáhne uzlíček s bankovkami a mincemi. Recepční peníze přepočítá a trhnutím brady pošle Džasua zpět do čekárny.

44

Shilpi Somaya Gowda

Kavita se posune, aby se manžel mohl opřít o stěnu vedle ní. Při čekání civí na hrubou betonovou podlahu. Náhle zaslechne přidušené vzlyky a zvedne hlavu. Spatří ženu, která ze zadních prostor kliniky běží ke dveřím, hlavu zahalenou do sárí, a za ní kráčí vážný muž. Kavita se opět zadívá na podlahu a koutkem oka si všimne, jak Džasu nervózně vrtí palci na nohou. Recepční zavolá jejich jméno a bradou ukáže, ať jdou dál. Dvojice projde dveřmi a ocitne se v malé místnosti, kam se vejde pouze improvizovaný vyšetřovací stůl a vozík s přístrojem. Technik podá Džasuovi pár listů, které ani jeden z manželů neumí přečíst, a nařídí Kavitě, ať si lehne na stůl. Namaže jí břicho studeným nepříjemným gelem. Kavita překvapivě pocítí vděčnost, že Džasu stojí vedle ní. Technik jí jezdí sondou po tuhém břiše a oba se snaží zorientovat v zrnitých černobílých obrazech. Džasu pošilhává na monitor, bojácně se opakovaně ohlédne po technikovi, jako by hledal náznak odpovědi, co Kavita skrývá v lůně. Po pár minutách technik oznámí: „Gratuluju, zdravý chlapec.“ „Ano!“ zařve Džasu a rozchechtá se. Plácne technika do ramene a Kavitu políbí na čelo; vzácný veřejný projev náklonnosti. Kavita však vnímá pouze úlevu. V týdnech, které následují po vyšetření, Kavitě jen postupně dochází, že tohle dítě si smí nechat, a konečně si troufne něco k němu cítit. Ten pocit vystřídá opatrné očekávání, přiživované nespoutaným nadšením jejího manžela. Po návratu z kliniky se Džasuovo chování změnilo. U večeře nechává svoji další placku rótí pro Kavitu, aby víc jedla, a dává pozor, aby si šla odpočinout pokaždé, když se chytne za bolavý kříž. Večer jí masíruje opuchlá chodidla kokosovým olejem a tiše zpívá jejímu rostoucímu břichu. Kavita dobře ví, že za většinu těch změn se zasloužil fakt, že porodí chlapce, ale ráda by věřila, že to není jediný důvod. Když o ni Džasu v posledních měsících těhotenství láskyplně pečuje, Kavitin zbývající chlad vůči němu se rozplyne. Vidí, že Džasu je schopný

TAJNÁ DCERA

45

stát se ohleduplným manželem, dobrým otcem. I on se změnil po té první zkušenosti v porodní chýši před téměř dvěma lety. Kavita chápe, že za to, co se stalo, nemůže vinit pouze jeho. Není jiný ani horší než ostatní muži v jejich vesnici, kde mají přednost synové, a to už odedávna. Je zřejmé, že ani jejich syn nebude v tomhle směru výjimkou. Jeho příchod dychtivě očekávají všichni členové rodiny. Tentokrát je všechno jinak. Rodina Kavitu vykrmuje a hýčká až do prvních porodních bolestí a pak k ní okamžitě zavolají porodní bábu, aby porod usnadnila. Džasu čeká přede dveřmi, a sotva zaslechne dětský pláč, vrhne se k manželčinu boku. Ještě předtím, než porodní bába přestřihne pupeční šňůru, Džasu se podle dávného obyčeje dotkne synkových rtů zlatou lžičkou namočenou v medu. Shýbne se, aby Kavitu políbil na čelo. Oči se mu mokře třpytí, jak houpe novorozeného syna v náruči. Kavita si otře vlastní slzy. Tyhle rituály, jež sdílí s Džasuem a jejich dítětem, jsou nádherné a dojemné. Po tom radostném okamžiku toužila roky a teď, když konečně nastal, je zakalený smutky z minulosti.

12. Neznámá situace San Francisco, Kalifornie – 1985 Somer Všechno zůstává na úrovni teorie, dokud nedorazí obálka. Když ji Somer zahlédne v hromádce ostatní pošty, srdce jí poskočí. Do lednice dá chladit lahev šampaňského a rozběhne se k nemocnici. Slíbili si, že to udělají společně, ale teď, po těch měsících čekání, ji prsty svrbí touhou obálku okamžitě roztrhnout.

46

Shilpi Somaya Gowda

Nejdřív museli zvládnout bezpočet večerů prosezených u kuchyňského stolu a dumali nad hromadami papírů, vyplňovali formuláře, k tomu sháněli ověřené kopie svých diplomů, daňových přiznání, výpisů z bank a psychologických posudků. Pak následovalo prověřování od adopční agentury – rozhovory, návštěvy v domácnosti a další psychologické posudky. Somer se musela přemáhat, aby nevybuchla, když sociální pracovnice prošmejdila každý kout jejich bytu a nestačilo jí zjištění, kde bude dětský pokojík, ale nakoukla i do lékárniček a dokonce nenápadně očichala vnitřek lednice. Somer i Krišnan spolkli hrdost a požádali své profesory, spolužáky a kolegy, kteří je znali jako pár, aby potvrdili, že jsou vhodní pro roli adoptivních rodičů. Další vyjádření jim muselo dát i místní policejní oddělení. Bylo to nespravedlivé a obstarání tolika testů a potvrzení jim připadalo ponižující, to odhalování vlastní duše, když většina dvojic se smí stát rodiči i bez svolení úřadů. Ale udělali a sehnali všechno, co se po nich chtělo, podali žádost a potom už jenom čekali. Předem se dozvěděli pouze tolik, že pravděpodobně dostanou starší dítě, možná ne stoprocentně zdravé, skoro určitě děvčátko. Somer dorazí do nemocnice a bez dechu letí za Krisem na jeho oddělení. „Neviděla jste ho?“ zeptá se ošetřovatelky na sesterně, ale ani nečeká na odpověď. Nakoukne do lékařských pokojů, kde není živá duše, strčí hlavu do pokoje pohotovostního lékaře, na okamžik vytrhne ze spánku internistu, a nakonec se pokorně vrátí na sesternu. „Zkusím jeho pager,“ nabídne sestřička. „Díky.“ Somer se posadí do jednoho z plastových křesílek, která stojí o kus dál na chodbě. Poklepává špičkou nohy o podlahu a snaží se necivět pořád jen na obálku, kterou svírá v ruce. Zaslechne Krisův hlas, vidí ho mířit chodbou k ní. Z obličeje mu vyčte – z těch ocelově chladných očí, z napjatých čelistních svalů –, že kárá schlíplého mladého rezidenta, jenž jde vedle něho.

TAJNÁ DCERA

47

Dokonce i když zahlédne svoji ženu, dál se tváří vážně, dokud Somer nevyskočí a neukáže mu velkou obálku. Na rtech se mu objeví náznak úsměvu. Propustí rezidenta a chvatně dojde k ní. „Je to ono?“ Somer přikývne. Chvatně ji popadne za loket a odvádí ji k nejbližšímu schodišti. Společně si sednou na horní schod, otevřou obálku a vytáhnou hromádku dokumentů; k tomu vrchnímu je svorkou přichycený polaroid. Děťátko na fotografii má černé kučeravé vlásky a mandlové, nádherně oříškově hnědé oči. Oblečené je jen do jednoduché košilky, na kotníku má tenký stříbrný náramek a v tvářičce spoustu zvědavosti. „Och, panebože,“ zašeptá Somer a přitiskne si ruku na ústa. „Je krásná!“ Krišnan zalistuje papíry a přečte: „Aša. Tak se jmenuje. Věk, deset měsíců.“ „Co to znamená?“ vyptává se Somer. „Aša? Naděje,“ vzhlédne k ní s úsměvem. „Znamená to naděje.“ „Vážně?“ Somer se zasměje, ale současně i vzlyká. „No, v tom případě musí být naše.“ Popadne Krise za ruku, proplete si prsty s jeho a vlepí mu pusu. „To je nádhera, namouduši nádhera.“ Položí mu hlavu na rameno a společně se dívají na fotografii. Poprvé po velmi dlouhé době Somer cítí, že jí z hrudi spadla obrovská tíha. Copak je ale možné, abych se už stačila zamilovat do dítěte vzdáleného přes půl světa? Hned ráno pošlou do sirotčince telegram s oznámením, že si pro svoji dceru přijedou. To nadšení jim vydrží i po celý nekonečný let do Indie. Somer má ke vzrušení spoustu důvodů: poprvé navštíví Indii, setká se s Krišnanovou rodinou, uvidí dům, kde Kris vyrůstal, a všechna místa, o kterých jí celé roky vyprávěl. Ale především stačí, aby zavřela oči, a automaticky si představuje okamžik, až poprvé vezme do náruče svoje dítě. Ašinu fotografii nosí v kapse a každou chvíli si ji prohlíží. Ten jediný snímek zahnal její pochybnosti a sny

48

Shilpi Somaya Gowda

z­ měnil ve skutečnost. V noci nespí a představuje si dceřinu líbeznou tvářičku. V ordinaci studuje vývojové tabulky batolat a dělá si starosti kvůli Ašině váze. Dům už je na dítě připravený, agentura jim umožnila vyzpovídat další adoptivní rodiče, ale Somer a Krišnan pořád ještě nemají přesnou představu, co po příletu do Indie mohou vlastně čekat. Vyslechli si varování před fóbií z cizinců, kulturním šokem, zpožděným vývojem dítěte, podvýživou – problémů s tímhle typem adopce je nepočítaně. A přesto, zatímco při pláči a křiku dětí v letadle ostatní pasažéři podrážděně zvedají oči ke stropu, Krišnan a Somer si vždy jen vzájemně stisknou ruku a vymění si nedočkavý pohled. A pak v Mumbaí spolu vystoupí z letadla. Na letišti Somer zahalí čpavá směs vůně oceánu, koření a lidského potu. Bojuje s ospalostí, zatímco davy lidí v neuspořádané frontě před přepážkou pro imigranty s ní pohazují sem a tam. Než se dostanou k zavazadlovému pásu, už se kolem nich shlukne několik mužů, tahají je za oblečení a něco zrychleně drmolí. Somer začne trochu panikařit, ale věrně se drží Krišnana, jenž nevzrušeně kličkuje labyrintem těl, mezi frontami, a tu a tam se zřejmě vykoupí i malým úplatkem. Vyjdou z terminálu a vlhké horké počasí padne na Someřina holá rameno jako nepříjemně teplý šál. Silnice kolem letiště se hemží auty s rozsvícenými reflektory, všude se rozléhá ohlušující troubení klaksonů. Somer s Krišnanem se usadí na popraskaném vinylovém potahu zadního sedadla rozkřapaného taxíku. Všimne si, že manžel kličkou stáhl okénko, a udělá totéž. Krišnan se zhluboka nadechne a s úsměvem se na ni podívá. „Mumbaí,“ září pýchou, „v celé své kráse. Co tomu říkáš?“ Somer pouze mlčky přikývne. Krišnan jí celou cestu ukazuje význačná místa – elegantní mešitu na obzoru, slavnou dostihovou dráhu. Ona však vidí jen rozpadající se budovy a špinavé ulice, které se za okénkem auta odvíjejí jako nekonečná filmová páska. Když taxi poprvé zastaví na křižovatce, obsype ho hejno žebráků

TAJNÁ DCERA

49

v odrbaných hadrech, prostrkují ruce okénkem dovnitř, až se Krišnan nakonec předkloní a okénko zavře. „Zkrátka si jich nevšímej. Nedívej se na ně a oni odejdou,“ radí a upírá oči přímo před sebe. Somer se dívá na ženu vedle auta, která na boku drží vychrtlé dítě a němě si prsty ukazuje na ústa. Nestojí dál než půl metru. Somer i přes to sklo cítí ženin hlad a zoufalství. Silou vůle se odvrátí. „Na to si zvykneš.“ Kris ji vezme za ruku. „Jen klid, už tam skoro jsme.“ Somer je zvědavá na dům, v němž Krišnan vyrůstal. Nikdy jí o své rodině nevyprávěl příliš podrobně, spíš jen základní fakta: otec je uznávaným lékařem, matka dává soukromé hodiny angličtiny a věnuje se charitě. Setkala se s nimi jen jednou, když před pěti lety přiletěli do San Franciska na svatbu. Krišnanovi rodiče se tam sice zdrželi celý týden, ale tehdy to byly hektické dny, svatební přípravy navrch k zaměstnání. Pokud Somer vůbec měla příležitost si s nimi promluvit, hovor se točil kolem počasí (proč je tu v létě tak chladno?), svatebních plánů (neformální obřad pro čtyřicet hostů v Golden Gate Parku) a v které z restaurací ve čtvrti podávají vegetariánské jídlo (pizzerie a pekařství). Krisova matka každé ráno uvařila čáj na sporáku, ne ve varné konvici, a překontrolovala skrovné zásoby v ledničce. Krisův otec zatím četl noviny, jako by nechtěl vynechat jediné vytištěné slůvko. Somer vždy vypadla z bytu a jela na kliniku s pocitem provinilé úlevy. Jednou se Krise dokonce zeptala, jestli v něčem není problém. Měla dojem, jako by se jeho rodiče pořád přemáhali. „Nejsou zvyklí, jak to tady chodí,“ odpověděl. „Zkrátka se snaží zorientovat.“ A teď se Somer dívá z okna na obzor Mumbaí a sama sebe se ptá, zda dokáže totéž.

50

Shilpi Somaya Gowda

13. Ctižádost Mumbaí, Indie – 1985 Sarla Sarla Thakkarová stojí před zrcadlem a stáčí si po pás dlouhé vlasy do svého obvyklého uzlu, který pevně přichytí jehlicemi. Zlehka se dotkne šedých pramenů na skráních. Nu, mám na ně nárok. Koneckonců jsem už babička. Z postele zvedne čerstvě vyžehlené žluté sárí a zkušeně si ho ovíjí kolem těla, dokud se vyšívaný růžový lem přesně neusadí na jejím levém rameni. Pak se nakloní blíž k zrcad­ lu a přímo doprostřed čela si přitiskne malé žlutozlaté bindí. Nanese si rtěnku, ucouvne, aby zhodnotila výsledek, a v duchu si připomene, že musí Devešovi nařídit, ať tohle zrcadlo přeleští. Sarla coby paní domu dnes služebnictvo pořádně prohání. Všichni vědí, že dům musí být připravený na příjezd jejího nejstaršího syna z Ameriky. Sarla sice nepřestává na veřejnosti naříkat, že Krišnan se usadil tak daleko od domova, ale především je na něho pyšná. Odjakživa měl velké cíle, už od dětství. Jako chlapec Krišnan chodíval s otcem na vizitu do nemocnice, a kdykoliv se chtěl na něco zeptat, nedočkavě ho tahal za šos bílého pláště. Všichni tři jejich synové byli chytří, ale Krišnan byl navíc výjimečně ctižádostivý. Utíkal ze školy domů, aby se co nejdřív pochlubil, že dostal nejlepší známky z přírodovědy nebo že vyhrál matematickou soutěž. A čím byl ve studiu úspěšnější, tím víc v něm narůstala ctižádost. Začal snít o studiu v zahraničí. Když ho přijali na lékařskou fakultu v Americe, rodina musela dát dohromady všechny svoje úspory: jejich bohatství v Indii nebylo po převedení na americké dolary nijak oslnivé. Zahraniční studenti neměli možnost půjčky a rodiče si nepřáli, aby Krišnana odváděla od studia nějaká vedlejší práce. Sarle připadá neuvěřitelné, že uběhlo už deset let ode dne, kdy nejstaršího syna jeli vyprovodit na letiště.

TAJNÁ DCERA

51

Šestnáct členů rodiny tam tehdy vyrazilo společně, ve čtyřech autech jako karavana. Poslední auto bylo vrchovatě naložené jen Krišnanovými zavazadly, nejobjemnější kufr byl plný zatavených igelitových sáčků s mletým kořením a dalšími surovinami. ­Sarla si přirozeně dělala velké starosti, jak se její syn během těch let v cizině bude stravovat. Na letišti se při čekání na Krišnanův let všichni bavili, děti pobíhaly dokola a hrály kabbadí, na honěnou, a užívaly si, jak se jim hlásky rozléhají v chodbách s vysokými stropy. Sarla dovezla půl tuctu nerezových termosek s občerstvením, takže dospělí si mohli pochutnávat na horkém čáji a občerstvení. Žádná událost, a zvlášť takhle významná, se v Indii neobejde bez jídla. Sarla všechny obsluhovala, organizovala skupinové focení, hlídala hodiny – prostě dělala všechno možné, jen aby se nerozplakala. Kdyby tehdy tušila, že její syn opouští Indii nadobro, asi by se citům tolik nebránila. Naopak její manžel se loučil se synem nesmírně dojemně. Obyčejně vyrovnaný a klidný, tentokrát svíral Krišnana v dlouhém objetí, a když ho pustil,  oči měl zvlhlé. Zbytek rodiny taktně odvrátil zrak a dokonce i děti se ztišily. „Nedělej si starosti, tati, budeš na mě pyšný!“ slíbil Krišnan zajíkavě. „Já už na tebe hrdý jsem, synu,“ odpověděl otec. „A dneska víc než jindy.“ Krišnan se obrátil, aby zamával houfu příbuzných, kteří mu přišli popřát hodně štěstí. Nebyly to jen jeho sny, co mu umožnily cestu do Ameriky. Nikdo předtím nepochyboval, že Krišnan se po skončení studia vrátí do Indie, začne pracovat v otcově nemocnici a ožení se s místní dívkou. S diplomem z americké univerzity a příjmy lékaře by si mezi mladými ženami mohl vybírat. Ovšem když Sarla pro něho začala hledat vhodnou partii, syn to odmítl s tvrzením, že má na medicíně příliš mnoho učiva, než aby myslel na manželství. A pak náhle, těsně před promocí, zavolal rodičům, že si ženu našel sám, Američanku, a že se chce oženit. Rodina si rychle domyslela, že kvůli ní zůstane v cizině.

52

Shilpi Somaya Gowda

Sarla i její manžel byli vzdělaní, pokrokoví lidé. Nebyli z principu proti manželství z lásky, ale tohle jim připadalo ukvapené. Nepřáli Krišnanovi, aby udělal chybu; to děvče pocházelo z naprosto odlišné kultury a jejich rodiny se ani neznaly. A když pak přiletěli do Ameriky na svatbu, jejich obavy ohledně Krišnana a nevěsty se potvrdily. Svatba byla tichá a malá, jejich dům byl neosobní, jako bez duše, jídlo mdlé. Sarla a její manžel si v tom domě připadali jako hosté, ne jako rodina. Nedokázali si srovnat v hlavě, že jejich syn se mohl takhle změnit. Přesto, teď je ženatý a jejich povinností je poskytnout podporu synovi i jeho ženě. Když se Krišnan vloni vyptával na adopci, Sarla v tom spatřila příležitost, jak se opět sblížit se synem i snachou. Možná že Amerika jí syna přece jen neukradne úplně. Kdykoliv pak navštívila sirotčinec, u personálu se neoficiálně vyptávala na nové přírůstky, a sotva poprvé spatřila holčičku s neobvyklýma očima, upozornila na ni vedení ústavu. Ty oči jí připomínaly Krišnanovu manželku. Měla pocit, že dítě by se k těm dvěma skvěle hodilo. Sarla odjakživa toužila po dceři, po ženské společnosti v domě plném mužů. Samozřejmě by žádného ze svých synů nevyměnila ani za nic, ale dokud byli malí, přála si navíc děvčátko, s kterým by se mohla dělit nejen o šperky, ale i o životní zkušenosti. Role ženy je v Indii naprosto jiná zkušenost než role muže. Není snadné poznat sílu žen, ale je přítomná v neotřesitelném matriarchátu, jenž dosud vládne ve většině rodin. Pro Sarlu nebylo snadné kličkovat životem ženskými stezkami, ale zvládala to mis­trovsky. Bohužel, chyběla jí žačka. Původně si slibovala, že se sblíží s jednou ze svých snach, ale měla k nim stejný odstup jako k Somer. A když porodily děti, spoléhaly na své vlastní matky a Sarla opět zůstala jen ve společnosti mužů. Ale teď, těší se Sarla a v očekávání Krišnanova příjezdu hlídá hodiny, se konečně dočkám vnučky.

TAJNÁ DCERA

53

14. Monzunové období Mumbaí, Indie – 1985 Somer Své první ráno v Mumbaí se Somer probudí s rozbouřeným žaludkem. Překulí se do jiné polohy, ale nepomůže to. Ksakru. U včerejší večeře s Krišnanovou rodinou se snažila být opatrná, ale podle všeho to kořeněné jídlo prostě nesnese. A nebyla to jediná věc, kvůli které si tu připadala cizí. Všichni jedli prsty, jen ona plaše požádala o vidličku. Rozhovoru u večeře rozuměla jen zčásti, protože Krišnanovi příbuzní pořád sklouzávali do gudžarátí. Bylo to jako lyžovat po sněhu a najednou vjet na travnatý plácek. Cítila se bezradně a Krišnan se s překládáním příliš neobtěžoval. Ale co, na tom přece nezáleží, přesvědčuje Somer sama sebe. Přijeli sem z jediného důvodu – vyzvednout Ašu a odletět s ní domů. Zůstaň v pohodě. Kvůli ostatním věcem se netrap. Dnes odpoledne je čeká pohovor v kanceláři státní adopční agentury, poslední krok schvalovacího procesu. Somer se prudce sevře žaludek a jen taktak stihne doběhnout do koupelny. Somer a Krišnan dorazí do adopční agentury s desetiminutovým předstihem, ale dalších čtyřicet minut čekají v recepci. Somer se ustavičně dívá na hodinky a na hodiny nade dveřmi. „Jen klid, vědí, že jsme tady,“ chlácholí ji Krišnan. „Takhle to tady funguje běžně.“ Konečně je zavedou do kanceláře, která smrdí zatuchlým tabákem a potem. „Aččhá, pane a paní Thakkarovi, namasté.“ Muž má na sobě zažloutlou společenskou košili s krátkými rukávy a krátkou kravatu. Zlehka se ukloní. „Prosím, udělejte si pohodlí.“ Ukáže na dvě židle naproti psacímu stolu. „Pane Thakkare, vy pocházíte odtud, že?“

54

Shilpi Somaya Gowda

„Ano,“ přisvědčí Krišnan. „Vyrůstal jsem v Churchgate a bakalářský titul jsem získal v Xaviers.“ „Á, Churchgate. Tam mám tetu.“ Muž mu položí otázku jiným jazykem. Hindi? Krišnan odpoví stejným jazykem a tak spolu chvíli klábosí a Somer jako obvykle nerozumí. Úředník nakoukne do spisu, dlouze se zadívá na Somer a obrátí se opět ke Krišnanovi. „A co vaše žena?“ zeptá se samolibě. „Seznámil jste se s ní tam v Americe? Kaliforňanka?“ Somer slyší Krišnanovu odpověď, ale rozumí jedinému slovu, anglickému „lékař“. Úředník opět skloní hlavu ke spisu a bezvýrazně, jako by otázku četl, se ptá: „Žádné děti?“ a pak pohlédne přímo na Somer. „Žádná batolátka?“ Obličej jí zrudne důvěrně známým pocitem studu v téhle zemi, kde tolik oceňují plodnost, kde každá žena vláčí na boku batole. Zavrtí hlavou. Ještě pár otázek na Krišnana, načež úředník jim sdělí, ať přijdou zítra ráno, aby se dozvěděli, jak jejich případ pokročil. Krišnan vezme Somer za loket a vyvádí ji z budovy. „Co to mělo znamenat?“ vyhrkne Somer, sotva vyjdou na ulici. „Nic,“ pokrčí Krišnan rameny. „Indická byrokracie. Takhle tu chodí všechno.“ Mávne na taxík. „Co myslíš tím ‚takhle‘? Co se tam vlastně odehrávalo? Nejdřív nás nechají hodinu čekat, ten chlápek podle všeho nikdy nečetl náš spis a navíc mě skoro pořád ignoroval!“ „To proto, že jsi...“ „Co jsem?“ utrhne se Somer na Krišnana. „Pochop, funguje to tady jinak, ale já si s tím umím poradit. Hlavně mi důvěřuj. Nemůžeš sem přijít s americkými předsta­ vami.“ „Ale já sem nepřišla vůbec s ničím!“ Somer práskne dveřmi taxíku a ucítí, jak se celé auto zachvělo.

TAJNÁ DCERA

55

Když se druhý den ráno spolu vrátí do kanceláře agentury, dozvědí se, že schvalovací proces se protáhne. Somer se začnou vracet všechny pochybnosti. Snaží se je zaplašit, ale krouží kolem ní vytrvale jako komáři kolem zralého manga na stánku s ovocem. Do kanceláře se chodí ptát denně, někdy i dvakrát, jen aby se věci daly konečně do pohybu. A po každé návštěvě agentury je Somer zoufalejší než předtím. Vidí pohledy úředníků, kteří ji jako matku hodnotí skepticky, slyší změnu v jejich tónu, když místo ní osloví Krišnana. Je monzunové období. Déšť buší do uliček jako jednolitá opona a mění je na prudké potoky zahuštěné odpadky. Takové lijáky Somer ještě nikdy nezažila. Byl to útok na všechny smysly naráz: náhlý nápor pachů a vůní, vedro, jehož chuť přímo cítila v ústech, husté jako prach na jazyku. Jako by nestačilo, že se cítí bezmocná tváří v tvář indické byrokracii, ale lijáky je navíc vězní v bytě Krišnanových rodičů jako za trest. Bytem neustále proudí nekonečné procesí lidí. Jsou tu Krišnanovi prarodiče, jeho rodiče a jeho dva bratři s manželkami a dětmi – celkem čtrnáct osob. A přes chodbu bydlí Krišnanův strýc s podobně početnou rodinou. Dveře obou bytů jsou nepřetržitě odemčené a otevřené dokořán, takže vzniká obývací labyrint, v kterém se neustále hemží lidé. Krišnanovi příbuzní jsou zdvořilí, neustále Somer nabízejí čáj a tretky, ale jí neujde, že sotva vstoupí do pokoje ona, všichni se naráz odmlčí. Somer se může snažit sebevíc, stejně se v jejich společnosti necítí příjemně. A kromě rodiny je tady služebnictvo: jedna žena sedává na bobku a postupně zametá podlahu ve všech místnostech rákosovým košťátkem, další denně přichází vyprat oblečení a pověsit ho na balkon, pak tu je kuchařka, chlapec na přinášení pošty, další na donášku novin a ještě mlékař a řada dalších. Somer si časem zvykne, že domovní zvonek se ozve i několikrát za hodinu, a nakonec se naučí ho brát jen jako další ze zvuků normálního chodu dne. Realita této Indie naráží na představy, s nimiž

56

Shilpi Somaya Gowda

sem přijela, na její naděje a očekávání. Dny ubíhají a ona pořád víc touží po prostém pohodlí svého domova: po misce vloček, ledově studené kole a večer strávený jen ve společnosti manžela. Ale i v tom muži, o němž si Somer myslela, že ho zná, najednou objeví stránku jeho povahy, která jí je naprosto cizí. Tenhle Krišnan chodí od rána do večera ve splývavé bavlněné tunice, místo kávy pije čáj s mlékem a zručně jí prsty. Podle všeho mu ztráta soukromí nevadí ani v nejmenším. Připadá jí zvláštní, tenhle muž, jenž si očividně užívá hluk a chaos přelidněné domácnosti, je tak odlišný od zamlklého mladíka, s kterým se seznámila na Stanfordu. Tehdy měl spartánský pokojík vybavený jen matrací a psacím stolem z bazaru. Somer se sama sebe začíná ptát, jestli svého životního druha vůbec zná.

15. Vítězství Dahanu, Indie – 1985 Kavita Kavita natírá buclaté žabí nožky hustým olejem a dítě blaženě brouká. Mrská se a nadšeně mává ručkama ve vzduchu, jako by chtělo matce za tenhle každodenní rituál zatleskat. Kavita jemně masíruje hebké tělíčko, nejprve natáhne jednu nožku, potom druhou. Krouživě mne bříško, sotva větší než její dlaň. Tohle bývá jediná chvíle z celého dne, kdy si Kavita může okouzleně vychutnávat každičký nádherný kus chlapečkova těla. Pohled na synka ji nikdy neomrzí, zkoumá každičký z těch dokonalých detailů: hebkou kudrnku řas, dolíčky na loktech a kolínkách. Koupe dítě v dřevěném kbelíku, tělíčko polévá malými šálky teplé vody a dává pozor, aby mu ani kapka nenatekla do očí. Sotva ho oblékne, matka jí přijde oznámit, že je hotová večeře. Kavita je

TAJNÁ DCERA

57

od porodu syna v domě svých rodičů, osvobozená od domácích povinností si vychutnává ten přepych, že se smí věnovat výhradně miminku. Kavita vejde do předního pokoje a tam sedí Džasu s čerstvě naolejovanými a učesanými vlasy. Široce se usměje a honem vstane, aby je přivítal. Na stole mezi nimi Kavita vidí věneček z čerstvého jasmínu, který jí donesl. Včera to byla krabička sladkostí. Chodí sem denně už skoro dva týdny a vždycky má pro ni nějaký dárek. Kavita jde manželovi vstříc a je zaskočená jeho úsměvem, širokým jako náruč rozevřená pro syna. „Pozdrav tatínka,“ šept­ ne Kavita dítěti a podá ho Džasuovi. Ten ho drží něžně, skoro bojácně, ještě bez zkušeností, jak správně zacházet s novorozenětem. Džasu jí u večeře hltavě, cpe si do úst příliš velká sousta, než aby je stihl vychutnat. Kavita tuší, že se doma moc nenají, ale přesto na ni Džasu nenaléhá, aby se vrátila domů. Řekl jí, že smí strávit obvyklých čtyřicet dní po porodu v rodině své matky. Všichni manželé nejsou v téhle situaci dost chápaví. Kavita se dívá na syna v otcově náruči a říká si, že tomu hošíkovi přálo štěstí a teď ho čeká život plný hýčkání. Zítra se sejdou příbuzní a oslaví námkáran, obřad pojmenování dítěte. Všichni jsou z narození jejich prvního syna radostí bez sebe, přinesou slavnostní pohoštění, nové oblečky pro dítě, fenyklový čáj na podporu kojení. Zasypou Kavitu všemi tradičními dárky, jako by syn byl jejich první dítě, prvorozený. Ale co předtím, kdy jsem dvakrát odnosila dítě v lůně, porodila a držela děťátko v náruči? Ale nikdo se o tom nezmíní, dokonce ani Džasu ne. Pouze Kavitě zůstala po těch ztrátách zející propast v srdci. Všimne si, jak hrdě se Džasu dívá na syna, a přinutí se k úsměvu. V duchu se za tohle dítě modlí, doufá, že mu dokážou zajistit život, jaký si zaslouží. Modlí se, aby synkovi byla dobrou matkou, aby pro něho v srdci našla dost mateřské lásky; doufá, že ta láska nezemřela spolu s jejími dcerkami.

58

Shilpi Somaya Gowda

Druhý den je v domě rušno od rána. Kavitina matka vstala časně a smaží džalébí, lepivé sladké pečivo, které nechybí na žádné oslavě. Postupně a nepřetržitě se scházejí příbuzní, všichni se shánějí po Kavitě a Džasuovi, aby jim poblahopřáli a předali dárky. Když se objeví Džasuovi rodiče, vezmou si Kavitu stranou a do rukou jí vtisknou balíček v hnědém papíře, převázaný provázkem. „Je to nové kurté-padžáma,“ vysvětlí Džasuova matka, „aby dítě mělo na námkaran něco nového.“ Usmívá se tak zeširoka, až jsou jí vidět dásně po chybějících stoličkách. Kavita balíček opatrně rozbalí a vytáhne hnědou hedvábnou košilku se zlatou výšivkou. K ní patří krémově bílá vestička pošitá miniaturními kulatými zrcátky. Obleček doplňuje pár směšně maličkých špičatých botiček v odstínu slonoviny. Kavita pohladí hebkou látku. Je to pravé hedvábí, ručně vyšívané. Šatečky jsou nádherné, nepraktické, je to zbytečný přepych, který si Džasuovi rodiče nemohou jen tak dovolit. Zvedne hlavu, aby tchyni poděkovala, a všimne si stařenina pyšného pohledu. „Jsme moc šťastní, bétí.“ Džasuova matka si Kavitu láskyplně přivine k mohutnému poprsí. „Ať tvého syna čeká dlouhý život a ať vám dělá jen samou radost. Stejně jako Džasu nám.“ „Hán dží, sású. Děkuju. Hned to maličkému obléknu.“ Kavita si nevzpomíná, že by se k ní tchyně někdy dřív chovala takhle štědře či láskyplně. Cítí, jak jí hoří tváře. Odvrátí se a v hrudi jí přitom sílí stísněnost. Razí si cestu tlačenicí, všichni pijí čáj a obdivují děťátko. Během těch týdnů, kdy byla se synkem sama, k němu cítila výhradně lásku. Ale teď jí při tom pochlebování ze strany hostů mrazí v zádech, při té marnotratné oslavě na chlapečkovu počest se jí v ústech rozlévá trpká pachuť, trpkost syrového zeleného dřeva. Nakonec dorazí na oslavu pandit a v přecpané místnosti se kolem něho shluknou dva tucty příbuzných. Džasu a Kavita se posadí na podlahu vedle kněze, Džasu drží dítě na klíně. Pandit zapálí obřadní oheň a nejprve se modlí k Agni, bohu ohně, aby

TAJNÁ DCERA

59

očistil následující obřad. Začne prozpěvovat, vyvolává duše předků a žádá je, aby dítěti požehnali a chránili je. Knězův melodický hlas působí konejšivě. Kavita hledí hluboko do plamenů a v duchu se přenese na kamenné schody při své ranní modlitbě. Vzduchem se šíří vůně kadidla smíšená s pachem ghí a Kavita zavře oči. Hlavou jí proplouvají obrazy – obličej porodní báby mezi jejími koleny, rudý nápis na dveřích, bouchnutí plechových dveří sirotčince. „Přesná hodina a datum narození dítěte?“ dolehne k ní zdálky knězův hlas. Džasu odpoví a pandit se obrátí ke své astrologické tabulce, aby spočítal hošíkův horoskop. Kavita cítí stále větší napětí. Ten výklad rozhodne o celém životě jejich syna – o jeho zdraví, úspěchu, manželství a dnes o jeho jméně. Po chvilce rozjímání se pandit ohlédne k Džasuově sestře, sedící vedle něho. „Vyberte mu jméno začínající na V.“ Všechny oči v místnosti se na ni upřou. Sestra přemýšlí, vzápětí se rozzáří a s úsměvem se skloní k dítěti, aby mu do ouška pošeptala zvolené jméno. Pak se obrátí k přítomným a zvedne chlapečka do výšky, aby na něho každý ­viděl. „Vidžaj!“ oznámí hrdě. Pandit souhlasně přikývne a všichni ostatní radostně vykřiknou a navzájem si to jméno opakují. Kdesi v hlučícím davu Kavita zaslechne osamělý hlásek, pronikavý pláč děťátka. Ohlédne se po synkovi, ale ten spí. Očima těká po místnosti a snaží se najít zdroj pláče, ale jiné kojence nevidí. Džasu uloží dítě do kolébky zdobené řetězy ze zářivě oranžových měsíčků, bílých a rudých chryzantém, a začne s ní pohupovat. Všechny ženy v místnosti je pomalu obstoupí. Kavitu obklopí jejich prozpěvující hlasy, ale ani ty nedokážou přehlušit pronikavý pláč, který jí stále zní v uších. Na okamžik ji vyplaší zneklidňující po­ myšlení, že všechno, co synka v životě potká, bude pro ni mít hořkosladkou příchuť. Pohlédne do Vidžajovy tvářičky, aby se přesvědčila, zda se k ně­ mu to nové jméno hodí. Znamená vítězství.

60

Shilpi Somaya Gowda

16. Urážka Mumbaí, Indie – 1985 Somer Somer probudí tiché klepání na dveře. Slyší, že Krišnan něco mumlá, pak se dveře otevřou a po podlaze se šoupavě sunou čísi nohy. Pootevřenýma očima spatří jednoho ze sluhů, jenž míří k posteli s podnosem. Proč sem leze, když jsme se ještě ani neprobudili? Náhle si vzpomene na svou tenkou noční košilku, honem vytáhne přikrývku výš a čeká, že Krišnan vyžene sluhu z pokoje. Ten se místo toho posadí, polštářem si podepře záda a z podnosu zvedne šálek čáje. „Chceš taky?“ zeptá se. „Cože? Ne.“ Somer se obrátí na druhý bok a zavře oči. Slyší cinknutí porcelánového šálku a lžičky, stručný rozhovor a pak se znovu ozvou šoupavé kroky a dveře se zavřou, konečně. Somer si zaboří obličej do polštáře. Copak tady neexistují žádné hranice? Nějaký koutek života, kam nemůžou jen tak courat příbuzní a služebnictvo? Otázku spolkne a radši se zeptá: „Co budeme dneska dělat?“ Neděle je jediný den v týdnu, kdy mají státní úřady zavřeno. „Přátelé mě pozvali na kriketový zápas, pokud ti to tedy nevadí. Budu hrát děsně, ale moc rád se s nimi uvidím. Víš, spolužáci ze střední školy, řadu z nich jsem neviděl deset let. Máti tě může vytáhnout na nákupy nebo tak, kdybys měla chuť.“ Somer stojí na balkoně a dívá se na jednotvárný oceán, šedé vlny pleskající o dřevěnou promenádu. Je horko a dusno, ale aspoň přestalo na chvíli pršet. Sotva se po týdnech poprvé vyjasnilo, Krišnan si z domu vyrazí bez ní. Somer se dusí už při pouhém pomyšlení, že by dnes zase trčela v domě. A představa tchyniny společnosti jí je proti srsti ještě víc. Nakonec se rozhod-

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.