Myšlenka na sebevraždu je mi velkou útěchou: někdy je to jediná možnost, jak přečkat bezesnou noc

Philip Kerr: Praha osudová Napsal uživatel Ivan Matějka Pondělí, 02 Září 2013 09:04 - Aktualizováno Pondělí, 02 Září 2013 09:07

Bernhard Günther býval esem berlínské kriminálky už za Výmarské republiky. A zůstal jím i v Hitlerově éře. V září 1941 je povolán do Prahy, aby řešil vraždu, k níž došlo na zámečku v Panenských Břežanech, soukromém sídle nově jmenovaného říšského protektora Reinharda Heydricha. Při hledání vraha se musí detektiv doslova prohrabat životy vysoce postavených pohlavárů Říše a odkrýt, kdo ukrývá krvavé tajemství. Anglický autor Philip Kerr znovu osvědčuje svůj svižný literární styl, kořeněný notnou dávkou vypravěčova cynismu – jak to ostatně předvádí už první kapitola, zasazená do Berlína, v září 1941. Román v překladu Martina Škapy vydává nakladatelství Argo.

Ukázka z knihy:

Myšlenka na sebevraždu je mi velkou útěchou: někdy je to jediná možnost, jak přečkat bezesnou noc.

O takových nocích, a že jich nebylo málo, jsem měl ve zvyku rozebírat svou automatickou pistoli Walther a celou tu skládanku kovových součástek důkladně promazávat. Viděl jsem v životě hodně případů, kdy zbraň selhala právě kvůli nedostatečnému promazání, a nemálo sebevražd, které dopadly hodně ošklivě proto, že kulka vnikla do lebky v ostrém úhlu. Vyndával jsem pokaždé i zásobník, to jednořadé schodišťátko nábojů, které jsem jeden po druhém leštil, rovnal do řady jako cínové vojáčky, a potom vybíral toho nejvycíděnějšího, nejnablýskanějšího a službě nejoddanějšího jedince a usazoval ho na první místo. Jedině tomu nejlepšímu ze všech jsem chtěl svěřit úkol propálit díru do vězeňské cely mé zatvrzelé hlavy a provrtat tunel šedými chuchvalci zoufalství mého mozku.

Zde se nabízí vysvětlení toho, proč je tolik sebevražd při hlášení policii špatně identifikováno. „Jenom si čistil zbraň a najednou se ozvala rána,“ pravila manželka zesnulého.

No jistě, stává se to v jednom kuse: zbraň najednou vystřelí, někdy dokonce zabije toho, kdo s

1 / 16


ní manipuluje. Nejdřív je ale nutné přiložit si studenou hlaveň k palici, nejlépe do týla, a zmáčknout spoušť.

Jednou nebo dvakrát jsem zašel tak daleko, že jsem si pod polštář naskládal několik ručníků a ulehl do postele s pevným odhodláním dovést celou věc až do konce. Je neuvěřitelné, kolik krve dokáže vytéct z jakkoliv nepatrné dírky v hlavě. Ležel jsem a zíral před sebe na krbovou římsu, kam jsem předtím pečlivě naaranžoval lístek na rozloučenou, napsaný na nejlepším papíře dovezeném z Paříže a určený neznámému adresátovi.

Neznámému adresátovi. Přitom jsem měl tehdy koncem léta v jednačtyřicátém docela vážnou známost. Občas se mi po nějaké době podařilo usnout. To mě potom ovšem pronásledovaly sny, které by spadaly minimálně do kategorie „do 18 let nevhodné“. Byly by nevhodné nejspíš i pro Conrada Veidta nebo Maxe Schrecka. Jednou jsem se probudil z tak neskutečně děsivého a živého snu, že jsem s prudkým trhnutím, které mě na posteli vymrštilo do sedu jako pružina, z pistole skutečně vypálil. Hodiny v ložnici, matčiny vídeňské nástěnné hodiny, se z toho už nikdy nevzpamatovaly.

Jindy jsem jenom ležel a čekal, až na okrajích zaprášených záclon zesílí proužek šedivého světla a s ním se dostaví další den se svou absolutní prázdnotou.

Tady už nepomáhala ani statečnost. Mužná odvaha šla do háje. Nekonečné zpytování vlastní zbídačené duše nevyústilo v lítost, ale jen ve stále narůstající pocit zhnusení sebou samým. V očích všech ostatních jsem byl pořád stejný člověk: Bernie Günther, komisař kriminální policie z Alexu. Ve skutečnosti před sebou měli jen pouhý stín toho, kým jsem kdysi býval. Falešného dvojníka, změť pocitů cezených přes zaťaté zuby, váznoucích v krku jako knedlík, vytvářejících děsuplnou, zející kavernu v hloubi mých útrob.

Ale nebyl jsem to jenom já, u koho jsem po návratu z Ukrajiny a Běloruska zaznamenal tak výraznou změnu, byl to celý Berlín. Od fronty nás sice dělilo skoro dva tisíce kilometrů, ale válku bylo cítit všude ve vzduchu. Nemělo to nic společného s britským Královským letectvem, které navzdory prázdným slibům Tlustého Hermanna, jenž se dušoval, že na německou metropoli nespadne jediná anglická bomba, vykonávalo na naší noční obloze nepravidelné, nicméně značně ničivé zdvořilostní návštěvy. Do léta 1941 však takových návštěv proběhlo jen velmi poskrovnu. Ne, bylo to Rusko, které teď zasahovalo do všech aspektů našeho každodenního života: od toho, co se dalo koupit v obchodech, přes způsoby trávení volného času – na nějakou dobu platil zákaz tancování – až po možnosti dopravy po městě.

2 / 16


„Židé jsou naším neštěstím,“ hlásaly německé noviny, ale na podzim toho roku už nikdo von Treitschkeho sloganu nevěřil. Zvlášť ne teď, tváří v tvář mnohem zjevnější katastrofě jménem Rusko, kterou jsme si sami přivodili. Tou dobou už východnímu tažení pomalu začínal docházet dech. Kvůli Rusku a potřebám naší armády, jejichž zajišťování mělo ve všem absolutní přednost, působil Berlín jako hlavní město banánové republiky, jíž došly banány i všechno ostatní, na co si jen člověk vzpomene.

I piva byl nedostatek a často se nedalo sehnat vůbec. Hostince a bary začaly zavírat, nejdřív na jeden den v týdnu, potom na dva a po čase to některé zabalily úplně. Netrvalo dlouho, a ve městě zbyla jen čtyři místa, kam se dalo pravidelně zajít na pořádný korbel piva. A když už se vám nějaké pivo vyčmuchat podařilo, nemyslete si, že jako pivo chutnalo. Ten nakyslý hnědý patok, co jsme celý večer s pocitem hořkosti usrkávali z jediné sklenice, mi ze všeho nejvíc připomínal krátery po výbuších a kaluže stojaté vody v zemi nikoho, v nichž jsme se na frontě občas museli krýt. Pro Berlíňana hotové neštěstí. Tvrdý alkohol byl totálně nedostupný, a tak jste v podstatě neměli šanci opít se a uniknout tak sami před sebou. Proto mi nezbývalo než po nocích čistit svou pistoli.

Podobně bezútěšné to bylo s příděly masa, zvlášť pro obyvatelstvo zvyklé považovat uzeniny všemožných druhů a podob za součást svého životního stylu. Údajně měl každý právo na pět set gramů týdně, ale i když se nějaké maso objevilo, bylo běžné, že jste za stogramový kupon dostali gramů jen padesát.

V důsledku špatné úrody nebylo ani památky po bramborách. Úplně zmizeli také koně, které dříve tahali povozy s mlékem. Ne že by na tom tolik záleželo, v bandaskách beztak nebyla ani kapka mléka. Mléko a vejce existovaly pouze v prášku, který v obou případech chutnal jako poprašek omítky snášející se ze stropů po dopadu britských bomb. Chleba chutnal jako piliny a mnozí tvrdili, že to ani nic jiného není. Za kupony na šatstvo se daly pořídit leda tak císařovy nové šaty. Na nové boty jste mohli docela zapomenout a najít příštipkáře, který by vám opravil staré, bylo téměř nadlidským výkonem. Stejně jako většina mužů všech povolání, i berlínští ševci teď sloužili v armádě.

Všude jste se setkávali jen se zbožím druhořadé kvality v podobě různých náhražek. Když jste si chtěli pořádně utáhnout tkaničku, přetrhla se. Nový knoflík se vám zlomil mezi prsty, když jste se ho snažili přišít. Coby zubní pasta vám musela postačit křída rozpuštěná ve vodě s trochou mátové příchuti. A co se týče mýdla, člověk spíš vypěnil ve frontě na něj, než že by se dočkal pěny od toho ubohého drolivého kousíčku, se kterým musel vystačit celý měsíc. I kolem nás,

3 / 16


kdo jsme nebyli členy strany, se pomalu začínal šířit nepříjemný zápach.

Jelikož muže všech řemesel povolala armáda, a nezůstal tudíž nikdo, kdo by se mohl starat o údržbu tramvají a autobusů, byly celé linky zrušeny. Jako například jednička, která dřív jezdila třídou Unter den Linden. Zrovna tak z Berlína zmizela polovina vlaků, aby společně s veškerým masem, bramborami, pivem, mýdlem a zubní pastou, jichž se doma nedostávalo, sloužila k zásobování ruského tažení.

V zanedbaném stavu nebyly zdaleka jen stroje. Kamkoliv se člověk podíval, všude se ze zdí i ze dřeva odlupovaly nátěry. Když jste vzali za kliku, často vám zůstala v ruce. Kolabovaly rozvody potrubí a topení. Lešení zůstávalo na bombami poničených budovách prakticky nepřetržitě, neboť tu nebyli žádní pokrývači, kteří by provedli opravy. Jedině na náboje bylo stoprocentní spolehnutí, ostatně jako vždycky. Německé střelivo vždy fungovalo perfektně, sám jsem měl nejednu příležitost přesvědčit se o stále prvotřídní kvalitě německé munice i zbraní, z nichž byla vypálena. Všechno ostatní bylo buď rozbité, aušusové, náhražkové, zrušené, nedostatkové nebo zcela nedostupné. A co víc, chronický nedostatek přídělů provázela také chronicky špatná nálada. Podrážděný výraz medvěda z hrdého znaku našeho města se začínal nápadně podobat typickému výrazu Berlíňanů, věčně na sebe vrčících na drahách S-Bahnu, osopujících se na řezníka, že ze své slaniny dostávají sotva polovic toho, na co mají podle potravinových lístků nárok, nebo vyhrožujících sousedovi mocným známým ve straně, který už si to s ním jednou provždy vyřídí.

Nejvznětlivější nálada panovala v neustále se prodlužujících frontách na tabák. Příděl vycházel na pouhé tři cigarety na den, ale pokud jste byli tak rozmařilí a neváhali si jednu zapálit, hned vám bylo jasnější, proč je Hitler zapřisáhlý nekuřák: chutnala jako spálená topinka. Někdy se místo tabáku kouřil čaj - tedy samozřejmě pouze v případě, že jste nějaký sehnali. A když už se vám to podařilo, bylo stejně lepší zalít ho prostě vodou a vypít.

Vedle nouze o tabák a alkohol na všechny tvrdě dolehl také nedostatek paliv, nevyjímaje ani nás z policejního ředitelství na Alexandrově náměstí. Mimochodem, kolem Alexanderplatzu se shodou okolností soustřeďoval také černý trh, asi jediná věc ve městě, o níž se navzdory nemilosrdným trestům pro provinilce dalo říct, že vzkvétá. Na místo činu jsme tedy jezdili autobusy nebo železničními linkami, a když nebyly v provozu, museli jsme pěšky. Často jsme chodili v době zatemnění, což nebylo úplně bez rizika. Téměř třetinu všech smrtelných úrazů ve městě mělo tehdy na svědomí právě zatemnění. Ne že by kteréhokoliv z mých kolegů z Kriminalpolizei alias kripo zajímalo ohledávání místa činu nebo řešení jakékoliv jiné kauzy než onoho věčného problému, kde sehnat klobásy, pivo a cigarety. Občas jsme si zavtipkovali o klesající kriminalitě: nikdo nekrade peníze z toho prostého důvodu, že v obchodech není, za co

4 / 16


je utratit. Jako většině vtipů v Berlíně na podzim jednačtyřicátého, i tomuhle dodávala na humornosti jeho pravdivost.

Samozřejmě že i tehdy docházelo ke spoustě krádeží: přídělové lístky, prádlo, benzín, nábytek – zloději ho brali na otop –, závěsy – z těch se zase šilo oblečení – a taky králíci a morčata, jež si lidé chovali na balkonech pro maso. Berlíňané zkrátka kradli, na co přišli. Ale se zatemněním se objevovaly také závažnější, neobyčejně násilné zločiny, pokud jste ovšem měli zájem po nich pátrat. Zvlášť násilníci a sexuální devianti si zatemňování nemohli vynachválit.

Na nějakou dobu jsem se vrátil zpátky na oddělení vražd. Mí berlínští spoluobčané se stále navzájem zabíjeli, ale neminul jediný okamžik, abych si nepomyslel, jak absurdní je představa, že by mi to mělo připadat jakkoliv významné ve srovnání s tím, čeho jsem byl svědkem na východě. Nebylo dne, kdy by se mi nevybavil pohled na Židy, staré muže a ženy, hnané houfně k masovým hrobům, kde je jako na běžícím pásu střílely popravčí čety opilých, rozchechtaných příslušníků SS. Přesto jsem se snažil vykonávat svou práci detektiva svědomitě, byť bez valného zájmu a s pocitem, asi jako kdybych se uprostřed ohnivé zkázy zachvacující celé město pokoušel uhasit hořící popelník.

Při vyšetřování několika případů, které se mi na začátku září 1941 dostaly na stůl, jsem se seznámil se zcela novými motivy vražd, o kterých se v právnické literatuře nikde nepsalo. Jednalo se totiž o motivy vycházející přímo z oněch zvláštnůstek, jimiž se život v Berlíně tehdy vyznačoval. Drobný rolník z Weissensee, který se tak dlouho proléval nekvalitní, podomácku pálenou vodkou, až z toho zešílel a zavraždil pošťačku sekyrou. Řezník z Wimmersdorfu, místní příslušník civilní protivzdušné obrany, ubodán vlastním nožem v hádce kvůli malému přídělu slaniny. Mladá zdravotní sestra z nemocnice Rudolfa Virchowa, která kvůli akutnímu nedostatku bydlení, panujícímu v celém Berlíně, otrávila pětašedesátiletou vdovu z Plötzensee, aby si mohla přivlastnit její lépe situovaný podnájem. Poddůstojník SS, toho času na opušťáku z Rigy a natolik uvyklý masovému zabíjení, jehož se v Lotyšsku účastnil, že neviděl důvod, proč nezastřelit také svoje rodiče. V tom byl ale spíš výjimkou. Většina vojáků vracejících se z východní fronty měla náladu už jen na jedinou vraždu: na sebevraždu.

Býval bych to udělal i já, nebýt jistoty, že by po mně neštěkl ani pes. A taky nebýt jasného vědomí, že je kolem mě spousta dalších, zvláště Židů, kteří to navzdory své mnohem horší situaci nevzdávají. Ano, byli to hlavně Židé a jejich tehdejší úděl, co mě toho léta přimělo zůstat naživu.

5 / 16


Pochopitelně se v Berlíně i nadále pěstoval onen typ staromódních vražd, co v minulosti tak výborně prodávaly noviny. Manželé dál vraždili své manželky, úplně jako za starých časů. Tu a tam zavraždila nějaká ženuška svého manžela. Z mého pohledu se to jevilo tak, že většina těch zavražděných ženáčů, věčně kibicujících surovců, kteří nikdy nechodili pro ránu daleko, si o to sama koledovala. To já jsem ženu nikdy neuhodil. Něco jiného ovšem je, pokud jsme se na tom dopředu domluvili. Prostitutky dál nacházeli s proříznutým hrdlem nebo umlácené k smrti. A nejen prostitutky. V létě před mým návratem z Ukrajiny a Běloruska byl dopaden sériový sexuální zabiják Paul Ogorzow. Nakonec se přiznal ke znásilnění a vraždám osmi žen a k pokusu o vraždu nejméně v osmi dalších případech. Od denního tisku dostal přezdívku vrah z nadzemky, protože většiny přepadení se dopouštěl na linkách nadzemní dráhy S-Bahnu nebo poblíž jejích stanic.

To byl taky důvod, proč mi Paul Ogorzow vytanul na mysli, když mě jedné pozdní noci v druhém zářijovém týdnu jedenačtyřicátého zavolali, abych se přišel podívat na tělo nalezené poblíž trati S-Bahnu mezi zastávkami Jannowitzbrücke a Schlesischer Bahnhof. Kvůli zatemnění nedokázal nikdo s jistotou říct, zda se jedná o tělo muže či ženy, což je vcelku pochopitelné, když vezmete v úvahu fakt, že dotyčná osoba předtím utrpěla srážku s vlakem a tělu teď navíc chyběla hlava. Oběti náhlých úmrtí většinou nevypadají jako ze škatulky. Kdyby tak vypadaly, asi by k nim nevolali nás detektivy. Ale tohle bylo tak ošklivé, že jsem se s ničím podobným nesetkal od dob velké války, kdy miny a střely z houfnic dokázaly člověka během okamžiku zredukovat na rozmašírovanou změť krvavých hadrů a úlomků kostí. Asi proto jsem se na nalezené tělo dokázal dívat tak nezúčastněně. Jiné vysvětlení, totiž že mě má nedávná zkušenost s vražděním v minském ghettu učinila lhostejným vůči lidskému utrpení, bylo příliš děsivé, než abych si ho připustil.

Druhými dvěma vyšetřujícími detektivy u případu byli seržant Wilhelm Wurth, velké zvíře v rámci policejního sportu, a Gottfried Lehnhoff, inspektor, který se na Alex vrátil z výslužby.

Wurth byl členem šermířského družstva a předchozí zimu se zúčastnil Heydrichova lyžařského klání německé policie, kde získal medaili. Mít tak o rok dva míň, býval by přešel k armádě. Ale bylo užitečné mít ho po ruce při vyšetřování vraždy, zvlášť pokud by se ukázalo, že oběť při lyžování najela na hrot kordu. Jinak to byl zamlklý hubeňour s ušima jak táhla zvonků a horním rtem mohutným jak mroží knír. Pro detektiva moderní berlínské policie ideální obličej. Ve skutečnosti ale nebyl zas až tak hloupý, jak vypadal. Na sobě měl prostý dvouřadový oblek šedé barvy, v ruce masivní hůl a v puse žmoulal náustek dýmky z třešňového dřeva, ve které skoro nikdy neměl tabák, a přesto kolem sebe pokaždé dokázal šířit jeho zápach.

Lehnhoff měl krk a hlavu ve tvaru hrušky, ale nesmíte si představit nějakou máslovku: v jádru

6 / 16


byl sice padavka, ale rozhodně žádný zelenáč. Nějakou dobu už pobíral penzi, ale když teď tolik našich bažantů sloužilo v policejních jednotkách na východní frontě, byl stejně jako mnoho dalších povolán zpět do služby. Zalezl si na Alexu zpátky na své teplé místečko a díky stranickému odznáčku, který nosil připíchnutý na klopě laciného obleku, se navíc mohl spolehnout, že se při tom svém policajtování nijak nepředře.

Šli jsme na jih po Dirksen Strasse k zastávce Jannowitzbrücke a potom podél trati S-Bahnu souběžně s řekou, kterou jsme měli napravo pod sebou. Na nebi visel měsíc, takže jsme většinou ani nepotřebovali baterky, co jsme si vzali s sebou. Vhod nám přišly až v místech, kde se trať stáčela nad plynárnu v Holzmarkt Strasse a nad starou fabriku na výrobu plynového osvětlení Juliuse Pintsche. V těch místech totiž chybělo kolem trati pevnější ohrazení, takže kdyby člověk šlápl vedle, mohl dost ošklivě sletět.

Nad plynárnou jsme narazili na skupinu strážníků a zaměstnanců dráhy v uniformách. V dálce za nimi jsem matně rozeznával obrysy vlaku v zastávce Schlessischer Bahnhof.

„Komisař Günther, z Alexu,“ představil jsem se. Ukazovat svou placku jsem považoval za zbytečné. „A tohle jsou inspektor Lehnhoff a seržant Wurth. Kdo nás sem zavolal?“

„Já, pane,“ ozval se jeden ze strážníků, předstoupil přede mě a zasalutoval. „Seržant Stumm.“

„Nejste snad příbuzný toho...?“ spustil Lehnhoff.

Existoval totiž případ jistého Johannese Stumma, který byl před časem donucen Tlustým Hermannem k odchodu z tajné policie, a to z toho prostého důvodu, že nebyl nacista.

„Ne, pane,“ odpověděl mu seržant Stumm s trpělivým úsměvem.

„Řekněte mi, seržante,“ přešel jsem k věci, „jak vás napadlo, že by mohlo jít o vraždu namísto sebevraždy nebo pouhé nehody?“

7 / 16


„No, je pravda, že vběhnout pod vlak je poslední dobou asi nejoblíbenější způsob, jak skoncovat se životem,“ uvažoval nahlas Stumm. „Zvlášť to platí o ženských. To já, kdybych to chtěl skoncovat, sáhnu radši po bouchačce. Jenže ženská si se zbraněmi prostě nerozumí tak dobře jako chlap. Ale zpátky k téhle oběti: měla všechny kapsy obrácené naruby, pane. To většinou nebývá to poslední, co člověk udělá, než se zabije. A pokud je mi známo, ani vlak, než vás smete, se s něčím podobným neobtěžuje. Z toho usuzuju, že nehodu můžeme směle vyloučit.“

„Třeba ho někdo našel dřív než vy,“ nadhodil jsem. „A prostě ho okradl.“

„Možná nějaký policajt,“ navrhoval Wurth.

Seržant Stumm měl dost rozumu na to, aby na takovou poznámku nereagoval.

„To je prakticky vyloučené, pane. Jako první jsem na místo dorazil já, tím jsem si téměř jistý. Když řidič vlaku po výjezdu z Jannowitzbrücke začal nabírat rychlost, najednou před sebou na kolejích uviděl postavu. Okamžitě dupnul na brzdy, ale než se vlak stačil zastavit, bylo už pozdě.“

„Dobrá. Pojďme se na tělo podívat.“

„Není to příjemný pohled, pane. Ani teď za tmy.“

„Věřte mi, viděl jsem horší věci.“

„ Jak myslíte, dám na vás, pane.“

8 / 16


Seržant nás vedl podél kolejí, po pár metrech zastavil, rozsvítil baterku a namířil světlo na utrženou ruku ležící na zemi. Asi tak minutu jsem si ji prohlížel, než jsme pokračovali dál k místu, kde jiný uniformovaný strážník trpělivě postával vedle hromady roztrhaných šatů a rozcupovaných zbytků těla tvořících kdysi lidskou bytost. Chvíli jsem měl pocit, jako bych se díval sám na sebe.

„Posviťte nám na něj, ať si ho můžeme prohlédnout.“

Tělo vypadalo, jako by ho sežvýkala a následně vyplivla nějaká prehistorická příšera. Mnohonásobně zpřelámané nohy se sotva držely neskutečně zploštělé pánve. Oběť byla oblečená v pánských modrácích, jejichž velké kapsy byly skutečně obrácené, přesně jak to seržant popisoval. Totéž platilo o kapsách na umaštěném, zkrouceném cáru látky – mužově někdejší flanelové bundě. Kde dřív bývala hlava, tam se nyní blyštěla zubatá harpuna ze zkrvavených obratlů a šlach. Z hromady se linul silný pach výkalů, které ohromný nápor lokomotivy vytlačil z rozdrcených střev.

„Nedokážu si představit, co horšího jste mohl vidět, než je tenhleten chudák fricek,“ pronesl seržant Stumm.

„Ani já ne,“ přitakal Wurth a zhnuseně se odvrátil.

„Troufám si říct, že než tahle válka skončí, čeká nás všechny ještě nejedna zajímavá podívaná,“ odvětil jsem. „Porozhlédl se někdo po hlavě?“

„Poslal jsem dva své hochy, aby ji hledali, pátrají teď všude v okolí,“ odpověděl seržant. „Jeden tady na trati, druhý dole pro případ, že hlava spadla někam do prostorů plynárny nebo na dvůr vedlejší továrny.“

„Myslím, že jste měl nejspíš pravdu, seržante,“ řekl jsem. „Podle všeho to vypadá na vraždu. Nejde ani tak o ty převrácené kapsy jako o tu ruku, kterou jsme viděli.“

9 / 16


„Ruku?“ ozval se Lehnhoff. „Co je s ní?“

Odvedl jsem je zpátky podél trati, aby se znovu podívali na onu utrženou ruku. Zvedl jsem ji ze země a otáčel jí, jako by to byl nějaký historický artefakt nebo snad suvenýr, který kdysi patříval proroku Danielovi.

„Řekl bych, že tyhle řezné rány utrpěl dotyčný při obraně,“ vysvětloval jsem. „Vypadá to, jako by se snažil zachytit nůž, kterým ho někdo bodal.“

„Nechápu, podle čeho to poznáte, když je tělo po střetu s vlakem na fašírku,“ vznesl pochybovačně Lehnhoff.

„Podle těch ran. Jsou příliš tenké na to, aby je způsobil vlak. A taky se podívejte, kudy vedou. Přes prsty na vnitřní straně a po dlani mezi palcem a ukazovákem. Jestli lze něco nazvat učebnicovou ukázkou obranného poranění, pak právě tohle, Gottfriede.“

„Dobrá, dobrá,“ připustil Lehnhoff neochotně. „Nakonec vy jste tady odborník přes vraždy.“

„Dejme tomu. Akorát mi poslední dobou výrazně přibývá konkurence. Na východě je spousta policajtů, mladých policajtů, kteří vědí o vraždění daleko víc než já.“

„O tom nic já nevím,“ odsekl Lehnhoff.

„Dejte na mě. Vyrůstá nám tam úplně nová generace policejních expertů.“ Chvíli jsem počkal, až mou poznámku vstřebají, a teprve potom jsem opatrně, jen abych zachoval zdání, dodal: „Jsou chvíle, kdy mě takové pomyšlení nesmírně uklidňuje. Vědomí, že je tolik dobrých mužů připravených jednoho dne nastoupit na mé místo. Viďte, seržante Stumme?“

10 / 16


„Ano, pane,“ souhlasil Stumm, ale v jeho hlase jsem slyšel pochyby.

„Pojďte s námi,“ vyzval jsem ho, nyní už vřelejším tónem. V zemi, jejímž denním chlebem bylo věčné mrzoutství a podrážděnost – Hitler s Goebbelsem v jednom kuse kvůli něčemu vztekle láteřili –, působil seržantův bohorovný klid oblažujícím dojmem. „Vrátíme se k mostu. Třeba nám s tím pomůžete, nakonec víc hlav víc ví.“

„Jistě, pane.“

„Co teď ještě hledáme?“ vzdychl unaveně Lehnhoff, jako by neviděl jediný důvod, proč se případem dále zabývat.

„Slona.“

„Co?“

„Cokoliv. Nějaké důkazy. Až na něco narazíte, určitě to poznáte,“ uzavřel jsem.

Dál na trati jsme objevili několik krvavých skvrn na železničních pražcích a později další na okraji nástupiště před oním hučícím skleníkem nesoucím název Jannowitzbrücke.

Zezdola na nás někdo zavolal z paluby nákladního člunu, který s tichým bafáním právě proplouval pod jedním z mnoha oblouků mostu z červených cihel. Požadoval, abychom okamžitě zhasli svítilny. Pro Lehnhoffa to byl signál, že teď může dát průchod své neurvalecké nátuře. Skoro jako by celou dobu čekal na příležitost, kdy si konečně bude moct na někoho pořádně došlápnout – na koho, to mu bylo jedno.

„My jsme od policie,“ hulákal směrem ke člunu. „A vyšetřujeme tady vraždu. Tak si koukejte

11 / 16


hledět svýho, nebo na vás vletím a jen tak z plezíru dám prohledat celý člun, to uvidíte.“

„Hledim si svýho, a proto nechci, aby vaše světla zachytily bombardéry Anglánů,“ argumentoval hlas zezdola vcelku oprávněně.

Wurth nevěřícně pokrčil nos. „Měl jsem za to, že se ničeho podobného nemusíme obávat. Nebo se pletu? Vždyť už je to dávno, co se RAF naposledy dostalo takhle daleko na východ.“

„Zřejmě taky nemůžou sehnat palivo,“ utrousil jsem.

Posvítil jsem baterkou na zem a kuželem světla sledoval krvavou stopu podél okraje nástupiště až k jejímu pravděpodobnému začátku.

„Podle množství krve na zemi to vypadá, že byl pobodán tady. Nejdřív nějakou dobu klopýtal podél hrany nástupiště, než spadl do kolejí. Zvedl se, ještě kus popošel a pak ho srazil vlak ve směru Friedrichshagen.“

„To je poslední spoj,“ řekl seržant Stumm. „Jezdí v jednu.“

„Ještě že mu neujel,“ poznamenal cynicky Lehnhoff.

Nechal jsem to bez odezvy a místo toho se podíval na hodinky. Byly tři ráno. „Tím pádem známe přibližnou dobu úmrtí.“

Slezl jsem na koleje u nástupiště a vykročil souběžně s ním. Po chvíli jsem na zemi objevil šedozelenou knížku o velikosti cestovního pasu. Byla to Arbeitsbuch neboli pracovní knížka, velice podobná mé vlastní, akorát že tahle byla pro cizince. Uvnitř jsem se o nebožtíkovi dočetl všechno, co jsem potřeboval vědět: jméno, adresu, národnost, zaměstnavatele; a navíc tam

12 / 16


byla i fotografie.

„To je pracovní knížka pro cizince, viďte?“ funěl mi Lehnhoff přes rameno, zatímco jsem si ve světle baterky pročítal nebožtíkova nacionále.

Přikývl jsem. Mrtvý se jmenoval Geert Vranken, věk třicet devět, narozen v Dordrechtu v Nizozemsku, dobrovolný železniční dělník, přihlášen na ubytovně ve Wuhlheide. Tvář na fotografii měla ostražitý pohled, důlek na mírně zarostlé bradě, krátké obočí a na jedné straně hlavy značně prořídlé vlasy. Zdálo se, že muž je na snímku zachycen ve stejné bundě z tlustého flanelu, jakou jsme viděli na těle oběti; zpod bundy vykukoval vršek košile bez límce, zapnuté až ke krku. Než jsme si stačili těch několik holých údajů o Vrankenově poměrně krátkém životě projít, objevila se nad schodištěm staniční budovy postava strážníka, nesoucí v ruce cosi, co v té tmě vypadlo jako malá kulatá kabelka.

„Mám tu hlavu, pane,“ hlásil strážník. „Našel jsem ji na střeše Pintschovy fabriky.“ Držel hlavu za ucho, což se vzhledem k nedostatku vlasů jevilo jako ten nejpřirozenější způsob, jak si v takovém případě s uraženou hlavou poradit. „Nechtěl jsem ji tam nechávat, pane.“

„Správně. Dobře že jsi přinesl, chlapče,“ pochválil ho seržant Stumm. Přitom uchopil nebožtíkovu hlavu za druhé ucho a opatrně ji položil na nástupiště, takže na nás teď zespodu zírala svým vytřeštěným pohledem.

„Něco takového se hned tak nevidí,“ pronesl Wurth a odvrátil zrak.

„Zkuste si zajít do Plötzensee,“ poznamenal jsem. „Co já vím, svištění gilotiny tam teď neutichá ani v noci.“

„To bude určitě on,“ konstatoval Lehnhoff. „Ten z pracovní knížky, viďte?“

„Podle všeho to tak vypadá,“ souhlasil jsem. „A řekl bych, že se ho opravdu někdo pokusil

13 / 16


okrást. Proč by měl jinak převrácené kapsy?“

„Takže jestli to správně chápu, chcete se držet hypotézy, že se nejedná o nehodu, ale o vraždu,“ ujišťoval se Lehnhoff.

„Přesně tam směřuju.“

Seržant Stumm nevěřícně zamlaskal a potom si promnul strništěm porostlou bradu. Při obojím si počínal přibližně stejně hlučně. „Pořádná smůla. A nejen pro tohohle. Taky pro vraha.“

„Co tím myslíte?“ nechápal jsem.

„Jestliže byl ten nebožák zahraniční dělník, řekl bych, že měl v kapsách akorát tak žmolky. Musí to být zklamání jako hrom, zabít někoho s tím, že se na něm napakujete, a potom zjistit, že u sebe nemá nic, co by stálo za námahu. A pokud vím, tihle chudáci nebývají zrovna dvakrát dobře placení.“

„Můžou být rádi, že mají vůbec něco,“ namítal Lehnhoff. „Lepší práce v Německu, než nezaměstnanost doma v Holandsku.“

„A čí je to vina?“ nedal se seržant Stumm.

„Jestli to má být nějaká narážka...“ začal výhružně Lehnhoff.

„Nechte to být, Lehnhoffe,“ vložil jsem se do toho. „Na politickou hádku teď není vhodná chvíle. Vždyť tady umřel člověk.“

14 / 16


Lehnhoff něco podrážděně zachrochtal a špičkou boty dloubl do hlavy na zemi, za což bych ho býval nejradši nakopl, až by sletěl do kolejiště.

„Jestli ho někdo zabil, jak tvrdíte vy, Herr Kommissar, pak nejspíš nějaký další zahraniční dělník. Ať se propadnu, jestli nemám pravdu. Vím, jak to chodí na těch jejich ubytovnách: jsou na sebe jako psi, navzájem se požírají.“

„To jim nemůžete vyčítat,“ chytil jsem se jeho přirovnání. „Takový pes prostě ví, jak je důležité pořádně se tu a tam nadlábnout. Mám-li mluvit za sebe, kdybych měl volit mezi padesáti gramy psa a deseti deky ničeho, dám si pokaždé radši psa.“

„Já ne,“ ušklíbl se Lehnhoff. „Nikdy bych nezašel dál, než k morčeti. Pes u mě nepřipadá v úvahu.“

„To se lehko řekne, pane,“ oponoval mu seržant Stumm, „otázkou je, jestli byste to poznal. Možná jste o tom neslyšel, ale naši kolegové ze stanice Zoo musí každou noc hlídkovat v zoologické zahradě. Donutili je k tomu opakované případy vloupání, při kterých odtamtud pytláci odvlekli nejrůznější zvířata. Naposledy prý zmizel tapír.“

„Tapír? Co to je?“ podivoval se Wurth.

„Vypadá trochu jako prase,“ vysvětlil jsem mu. „Hádám, že ho teď nějaký vychytralý řezník bez nejmenších skrupulí vydává za vepřové.“

„Přeju mu hodně štěstí,“ pronesl seržant Stumm.

„To nemyslíte vážně?“ vyletěl okamžitě Lehnhoff.

15 / 16


„Ať se Mahatma Propagandi snaží sebevíc, ani tím nejplamennějším projevem ničí žaludek nenaplní,“ přihodil jsem si polínko.

„Amen,“ uzavřel seržant Stumm.

„Chcete říct, že kdybyste o něčem takovém věděli, tvářili byste se jakoby nic?“

„To nevím,“ řekl jsem, teď už s větší obezřetností. Zaobíral jsem se tehdy sice myšlenkou na sebevraždu, ale nebyl jsem blázen: Lehnhoff byl přesně ten typ člověka, kterému stačilo, aby vás uviděl v anglických botách, a už by vás udal gestapu. A já neměl nejmenší chuť strávit týden v nějaké studené kobce bez možnosti dopřát si úlevu v podobě horoucích nočních dostaveníček se svou pistolí. „Tohle je Berlín, Gottfriede. Dělat jakoby nic, v tom jsme přeborníci.“

Ukázal jsem na utrženou hlavu u našich nohou.

„Ať se propadnu, jestli to není pravda.“

16 / 16

Myšlenka na sebevraždu je mi velkou útěchou: někdy je to jediná možnost, jak přečkat bezesnou noc

Recommend Documents