P-51 MUSTANG
Obsah Kapitola 1
Stříbrný záblesk na obloze:
4
Historie vývoje letounu P-51
Kapitola 2
Do divoké modři:
21
Mustang ve službě
Kapitola 3
Kev Darling
Vznik legendy:
37
Lidé okolo Mustangu
Kapitola 4
Bojová zóna:
53
Bojové nasazení Mustangů
Kapitola 5
Mustangy pro všechny sezony:
69
Verze a varianty
Dodatky
Rejstřík
Výzbroj a systémy Produkce Mustangů Přeživší Mustangy Modely Mustangu Knihy o Mustangu
87
96
NORTH AMERICAN P-51 MUSTANG
Zájem mají Američané Hlavním a prakticky jediným odběratelem Mustangů s motory Allison se tedy stalo britské Královské letectvo. Dva kusy ale podle dohody dostalo ke zkouškám Americké armádní letectvo (US Army Air Force – USAAF). V jeho barvách Mustangy zkoušeli piloti zvyklí na nesrovnatelně méně výkonné typy P-35 a P-36. Tím spíše je nadchly výkony čtvrtého a desátého vyrobeného Mustangu, k nimž se měli vyjádřit. Jejich nadšení se stalo podnětem pro to, aby oba letouny, teď již nově označované jako XP-51, byly na konci roku 1941 převeleny na základnu Wright Field v Daytonu v Ohiu. Zde se měly podrobit intenzivním zkouškám. Ještě před tím, než firma North American oba letouny převedla na tuto armádní testovací základnu, provedla úpravu nosníků jejich křidélek – zvýšila jejich tuhost, aby se letouny staly ovladatelnější při vývrtkách a podobných obratech. Letové zkoušky obou XP-51 na základně Wright Field ale nakonec příliš velký význam neměly. Základna totiž doslova přetékala nejrůznějšími novými typy stíhacích letounů, jež zde rovněž čekaly na vyzkoušení. K několika letům sice došlo, ale nebylo to dostačující na to, aby se Mustangy staly středem pozornosti. Sedmého července 1941 musela Britská nákupčí komise oznámit, že jí již došel potřebný kapitál na nákup nové techniky. Na základě toho se americká vláda rozhodla změnit celý svůj přístup k zuřící válce tak, aby to co nejvíce vyhovovalo Britům. Ve snaze pomoci britské straně a současně stále poskytovat vlastním firmám možnosti exportu v rámci úsilí o překonání velké ekonomické deprese se vláda rozhodla přijmout zákon o půjčce a pronájmu (Lend-Lease Act). Za tímto zdánlivě nevinným názvem se skrýval projekt, na jehož základě se Spojené státy prakticky zavázaly k tomu, že poskytnou Britům naprosto jakoukoliv výzbroj, o kterou si řeknou. Na oplátku ale americká strana nezískala málo – dostala svolení vybudovat „polotrvalé“ základny na britských zámořských územích. Další důležitou podmínkou tohoto zákona bylo ustanovení o tom, že válečný materiál, který nebude v průběhu války zničen, bude po skončení bojů americké straně vrácen nebo zaplacen. Další změnou, jež vyplynula z přijetí zákona o půjčce a pronájmu, se stala zásada, že všechny kontrakty na výzbroj pro bojující Británii budou ve Spojených státech uzavírat odpovědné americké ozbrojené složky. Letadla pro britské Královské letectvo tak nadále mělo nakupovat Americké armádní letectvo. Prvním kontraktem, provedeným podle tohoto zákona, se staly dodávky typu, známého jako Mustang Mk IA. Tyto letouny nesly čtyři dvacetimilimetrové kanony nainstalované na místě původní kulometné výzbroje u letounů řady Mk I. Firma dostala objednávku na 150 12
HISTORIE VÝVOJE
letounů této řady. V tom bylo započteno i pětapadesát letounů, jež měly zůstat ve Spojených státech, kde je Americké armádní letectvo chtělo zkoušet, a to i navzdory tomu, že ve skutečnosti tento typ letovými zkouškami již de facto prošel. Ačkoliv tedy již měla americká strana k dispozici dva prototypy a pětapadesát sériových stíhaček, Americká armáda ještě stále nebyla rozhodnuta, zda tento letoun nakoupí ve větším počtu, či nikoliv. Dutch Kindelberger se ovšem rozhodl, že zájem americké strany podnítí tím, že rozšíří možnosti bojového nasazení nového typu. Na základě informací z Evropy dospěly americké ozbrojené síly k ne právě nejsprávnějšímu závěru o mimořádné efektivnosti specializovaných střemhlavých bombardérů. Ve skutečnosti byly ovšem střemhlavé speciály mimořádně zranitelné, a to především tehdy, když se ve vzduchu setkaly s výkonnými stíhacími letouny protivníka. Kindelberger se ale se svým týmem rozhodl investovat čas a úsilí do přestavby Mustangu na střemhlavý bombardér. Hlavními změnami se staly aerodynamické brzdy nainstalované na nosných plochách na horní i spodní straně, posílena musela být i kostra letounu a celá jeho konstrukce, aby co nejlépe snášel vysoké přetížení při vybírání střemhlavého letu.
Střemhlavý Apache Hotový projekt představil management společnosti North American zástupcům americké armády. Kindelberger měl štěstí, protože vojákům nový typ padl do oka. Rozhodli se ho zařadit do výzbroje pod označení A-36A Apache. Šestnáctého dubna 1942 si USAAF objednalo celkem 500 letounů této řady – a s novým nákupem bylo nadmíru spokojeno. Letouny Apache byly schopny nejen ve střemhlavém útoku pumou přesně zasáhnout cíl, ale poté, co pumu odhodily, se dokázaly nadále ve vzduchu bránit jako plnohodnotné stíhačky. Jediné, na co si letectvo stěžovalo, bylo to, že se těchto letounů objednalo tak málo. Vzhledem k tomu, že nasazení těchto strojů v roli střemhlavého bombardéru bylo zvlášť tvrdé, se jich jenom velmi málo dočkalo konce války. Vývoj Mustangu značně urychlily události ze 7. prosince 1941, kdy pumy svržené na Pearl Harbor přinutily Spojené státy vstoupit do zuřící války. Jedním z prvních důsledků amerického vstupu do války bylo to, že americká vláda začala sama shánět nové stíhačky, kde se jen dalo. Pro firmu NAA to znamenalo, že během krátké doby měla k dispozici objednávky na další letouny P-51 Mustang s motorem Allison. Tyto nové stroje se vrátily k původní kulometné výzbroji a jejich místem určení se stala především Británie, kam byly dodávány loděmi. Vzhledem k tomu, že Mustangy stále trpěly nedostatečnou výkonností při boji ve větších
Evropské zkušenosti dokázaly, že kanonová výzbroj má u stíhacích letounů své opodstatnění, proto prošla řada raných modelů stíhačky P-51 zkouškami s dvacetimilimetrovými kanony. U letounu na snímku, který byl těmito zbraněmi vybaven na základně Wright Field, jsou jasně patrné stopy po spáleném střelném prachu na spodní straně křídel, což nasvědčuje tomu, že s kanonovou výzbrojí prošel skutečně intenzivními ostrými zkouškami. (Archiv NAA)
výškách, stalo se jejich nejrozšířenějším použitím nasazení v roli průzkumných letounů. Pro tyto účely dostaly kamery, s nimiž létaly pod novým označením F-6. Další stroje se námořní cestou dostaly do Indie, kde se vyznamenaly ve službě u stíhacích skupin speciální jednotky Air Commando, která s nimi bojovala v Číně a Barmě proti Japoncům.
Přestože si USAAF objednalo celkem 819 letounů Mustang s motorem Allison, skutečnost, že je rozdělilo mezi Británii, Indii, Čínu a Spojené státy, znamenala, že jich byl všude nedostatek. To byl problém, k němuž se přidaly potíže s pohonnými jednotkami, jejichž další vývoj k vyšší výkonnosti se již nedal očekávat. Brzy byly ale podniknuty první kroky k řešení celé
Tento tříčtvrteční pohled zezadu na raný P-51 ukazuje zejména plně vyklopené vstupní i výstupní otvory do chladiče pod trupem. Jasně patrný je nasávací kanálek chlazení karburátoru na horní straně krytu motoru. (Archiv NAA)
13
NORTH AMERICAN P-51 MUSTANG
„Smrtící dvojka“ Více než rok strávil Gentile na letounech P-47 Thunderbolt, ale v únoru 1944 jeho jednotka konečně dostala stíhačky P-51. Na počátku března se celá skupina vypravila jako doprovod bombardérů při náletu na Berlín. Kazící se počasí ale stíhačky od těžkých letounů oddělilo, takže se celá skupina otočila zpět. Na zpáteční cestě se však Mustangy dostaly do mely s formací letounů Fw 190 a Bf 109. V následném „psím souboji“ Gentile sestřelil dva Fw 190, John T. Godfrey, jeho číslo, poškodil další. O pět dní později, 8. března 1944, tato dvojice při dalším náletu na Berlín sestřelila šest nepřátelských letadel. Při dalších bojových letech v průběhu března sestřelil Don Gentile devět letadel, takže jeho celkové skóre stouplo na jednadvacet sestřelených nepřátelských strojů. Gentileho i Godfreyův Mustang měly standardně červenou barvou nastříkané přídě jako všechny letouny skupiny, ale kromě toho měly navíc pod výfuky červenobíle šachovnice, aby se oba piloti ve vzduchu rychle poznali. Poslední akci Gentile absolvoval 13. dubna. Dlužno říci, že tento let rozhodně nepatřil k jeho nejlepším. Když se totiž ve výborné náladě blížil k vlastnímu letišti, zmýlil se při nasazení na přistání a havaroval přímo před skupinou reportérů, kteří tady na něj čekali. Tuto nehodu ovšem šťastně přečkal a vrátil se do Spojených států, kde se podílel na propagaci při prodeji válečných dluhopisů. Tento pilot, který přečkal všechna rizika dlouhé války, se stal ironií osudu obětí prostinkého cvičného letu na stroji Lockheed T-33, když ovšem při nehodě zachránil život svého kolegy, který letěl s ním.
4. stíhací skupina Vzhledem k tomu, že 4. stíhací skupina byla jednou z vůbec nejúspěšnějších stíhacích jednotek na evropském bojišti, nikoho jistě nepřekvapí, že z jejich řad vzešlo více stíhacích es než z kterékoliv jiné skupiny. Maj. Pierce „Mac“ McKennon byl úspěšným stíhačem již před tím, než ke 4. FG nastoupil. Přechod na Mustangy ho nadchl, protože se dostal k letounu, který byl mnohem obratnější a lehčí než Thunderbolt, na němž létal předtím, a rychlejší a vytrvalejší než Spitfire, s nímž se seznámil v době, kdy sloužil v RAF. Hned při svém prvním bojovém letu na Mustangu v březnu 1944 Mac sestřelil jeden Bf 109, čímž se stal esem. Další vítězství přišla na řadu v následujícím měsíci. V té době se McKennon proslavil svou hrou na klavír v důstojnické jídelně, za což byl nazýván „jednotkou pro udržování morálky v jedné osobě“. Na konci května, kdy mu skončila operační túra, měl na svém kontě již deset sestřelů. 40
LIDÉ OKOLO MUSTANGU
Následoval povinný odpočinek ve Spojených státech, po němž se McKennon vrátil na konci srpna 1944 k bojovému létání v Evropě. Stal se velitelem 335. stíhací perutě 4. stíhací skupiny v Debdenu. Jednotka už v té době byla vyzbrojena novými P-51D, ale McKennon zjistil, že Luftwaffe je mnohem méně aktivní než v minulosti, takže v mnoha případech musel své stíhačky vodit do útoků proti pozemním cílům. Tyto útoky ovšem nebyly zdaleka prosty rizika, jak McKennon zjistil na vlastní kůži, když jednou útočil proti vlaku přepravujícímu pozemní jednotky. Obrana vlaku, kterou zabezpečovalo protiletadlové dělostřelectvo, se ukázala jako mimořádně silná. Macův Mustang byl zasažen tak, že již nemohl v letu pokračovat. McKennon musel bezvládný stroj opustit na padáku. Po dopadu se mu úspěšně podařilo vyhnout zajetí a na konci září 1944 se vrátil zpět do Debdenu.
Úžasná záchrana McKennon sehrál svou ne nevýznamnou roli v případu jedné z neúžasnějších záchranných operací, k jakým během druhé světové války došlo. Když totiž jednou vedl peruť k dálkovému doprovodnému letu nad Berlín, byl jeho Mustang pojmenovaný „Ridge Runner“ zasažen protiletadlovým dělostřelectvem. I tentokrát se McKennon musel spolehnout na hedvábí padáku. Sice přistál bezpečně, ale byl stovky mil hluboko v nepřátelském území a rozhodně se mu nechtělo nechat se zajmout. Naštěstí stejná myšlenka napadla i jeho kamarády, kteří nad ním kroužili ve svých letounech s červenými čumáky. Lt. George Green slétl dolů, udělal tři průlety nad polem, na němž stál jeho velitel, potom otevřel klapky a podvozek a přistál přímo před svým polekaným šéfem. Když McKennon pochopil, že záchrana je blízko, rychle se rozběhl a vyskočil rolujícímu Mustangu na křídlo. Oba muži si hbitě vyměnili svá místa, takže George Green se usadil svému veliteli na klíně a poté podnikl vůbec nejnáročnější start ve svém životě. Zpáteční cesta domů ovšem nebyla o nic méně náročná. Celá formace Mustangů se těsně semkla okolo „záchranného“ letounu a poté zamířila na západ do Debdenu, kde bezpečně přistála o tři hodiny později.
Esa na P-47 a P-51 Duane W. Beeson se narodil roku 1921 v městě Boise ve státě Idaho. V roce 1941 se přihlásil do Královského kanadského letectva a později byl přidělen k 71. „orlí“ peruti amerických dobrovolníků v Británii, která se ještě o něco později proměnila ve 334. stíhací peruť 4. stíhací skupiny USAAF. Protože Beeson slyšel na přezdívku „Bee“ a pocházel z Boise, pokřtil svůj letoun „Boise Bee“. Stal se jedním z hrstky pilotů 4. stíhací skupiny, kteří dosáhli značných úspěchů už v do-
P-51D, na němž u 361. stíhací skupiny létal v létě 1944 nad Francií Lt. Urban L. Drew. Drewa je zapotřebí připomenout – když už ne pro to, že je to jeden z úspěšných pilotů Mustangů – tak pro čin, který vykonal 7. října 1944. Při bojovém letu nad Německem zpozoroval, jak z letiště v Achmeru startují dva Me 262. Zaútočil na ně v okamžiku, kdy proudové stíhačky ještě neměly dostatečnou rychlost, a byly tedy zranitelné, a během několika vteřin je oba sestřelil. (USAF)
bě, kdy jeho jednotka létala na P-47. Na Thunderboltu totiž zaznamenal svých prvních dvanáct sestřelů. V březnu 1944 byl jmenován velitelem 334. stíhací perutě. V téže době celá peruť přesedlala z Thunderboltů na Mustangy, takže i její nový velitel mohl začít zaznamenávat své další úspěchy na P-51. Duane W. Beeson byl rozeným stíhacím pilotem. Kromě sólových sestřelů se mu podařilo zaznamenat i několik sestřelů dvojitých. Od 18. května 1943 do 5. dubna 1944 Maj. Beeson Němcům sestřelil letadla při patnácti různých příležitostech; největších úspěchů dosáhl počátkem roku 1944 přímo nad Německem. S jedinou výjimkou si na své konto připsal vždy jednomotorové letouny.
Dne 5. dubna 1944 napadla celá americká stíhací skupina několik letišť v blízkosti Berlína. Po jednom úspěšném útoku, po němž na letišti zůstala řada hořících Junkersů Ju 88, spatřili piloti Mustangů další plochu, na níž parkovalo křídlo na křídle dalších pět Ju 88. Američané se na nový cíl vrhli střemhlav. Německé bombardéry začaly hořet a svůj díl dostal i transportní letoun Messerschmitt Me 323. V okamžiku, kdy zahájil palbu Beeson, zdvihla se trasírka střel i ze země, zamířila přímo za kabinu jeho letounu a motor vysadil. Beeson nechal nepřátelské letiště za sebou a setrvačností co nejrychleji vystoupal do výšky asi 300 metrů, kde chtěl motor opět přivést k životu. Zjistil však, že už přišel o příliš velké množství 41
NORTH AMERICAN P-51 MUSTANG
BOJOVÉ NASAZENÍ MUSTANGŮ
Letecká národní garda se stala jakýmsi rezervoárem sil pro regulérní ozbrojené složky a mnoho bývalých pilotů Mustangů z let druhé světové války využilo příležitosti k „víkendovému bojovému létání“ v organizacích gardy v nejrůznějších státech USA. Na snímku je P-51D z Letecké národní gardy státu Kalifornie vybavený k nácviku útoků proti pozemním cílům. Nemělo ale uplynout mnoho času a piloti gardy i se svými letouny F-51 zamířili do Asie, kde se stali okamžitou odpovědí na severokorejský vpád do Jižní Koreje. (Sbírka C. P. Russela Smithe)
tiště K-14, tedy z Pchjongjangu-východ. Jihoafrické i americké Mustangy z 18. stíhací skupiny zasahovaly po území celé Koreje, bylo-li zapotřebí poskytnout přímou podporu pozemním jednotkám. Jejich hlavní výzbrojí byly pumy a neřízené rakety, ale proti zvlášť nezdolným cílům se používal i napalm.
Útoky proti pozemním cílům Jihoafrická 2. peruť si získala renomé statečných bojovníků, kteří dokázali po nepříteli pátrat jako teriéři, a když ho nalezli, chovali se stejně neohroženě. Na samém konci jednoho hlídkového letu, který jinak probíhal bez nejmenšího vzrušení, zpozoroval jeden z pilotů severokorejský tank T-34, který vojáci právě nakládali na transportní vozidlo. Jihoafrické Mustangy potom jeden za druhým prolétali nad soustředěním nepřítele a ostřelovaly je kulomety a neřízenými raketami. Když se na závěr jejich útoků rozptýlil dým, ukázalo se, že ze všech severokorejských vozidel zbyly jenom doutnající trosky. Vývoj války se ovšem dramaticky změnil, jakmile se na scéně objevily proudové stíhačky MiG-15. Když se piloti letounů F-51 vzpamatovali z prvotního šoku po setkání s těmito výkonnostně nadřazenými nepřá64
telskými stroji, vypracovali taktiku, jak této hrozbě co nejúčinněji čelit. Základní metodou, jak se vyvarovat možných problémů, když se proudové stroje objevily na scéně, bylo přitisknout se s pístovými stíhačkami co nejvíce k zemi. Zde ovšem velmi trpěly zranitelné chladiče Mustangů palbou pozemních jednotek, které náhle měly nepřátelská letadla před sebou jako na talíři. Ztráty letounů F-51 dramaticky narůstaly, takže nakonec byly všechny přeživší stroje soustředěny u 18. stíhací skupiny a jejich zbývající původní uživatelé se přeškolili na proudové stroje. Úkoly zbývajících Mustangů se za těchto nových podmínek značně pozměnily. Jejich hlavní činností se staly útoky proti konvojům nákladních automobilů, soustředěním pozemních jednotek a proti muničním skladům. Účelem těchto akcí bylo znemožnit čínským jednotkám, které se do bojů zapojily, vytvořit si dostatečné množství zásob na rozvinutí skutečně rozsáhlé ofenzivy. S tím, jak vzrůstaly ztráty amerických i jihoafrických Mustangů, bylo stále zřejmější, že dny bojové slávy tohoto typu budou již brzy sečteny. Nakonec padlo rozhodnutí, že jednotky, jež až do té doby Mustangy užívaly, přesedlají na nesrovnatelně moderněj-
Letoun P-51B Mustang WR-P ze stavu 354. stíhací perutě, 355. stíhací skupiny. Vypouklá „Malcolmova“ kabina představovala největší pozitivní změnu oproti původní podobě s „plochou“ kabinou, ale stále ještě neposkytovala tak dokonalý výhled jako pozdější kapkovité kabiny strojů P-51D. Původně 355. stíhací skupina používala letouny P-47, na Mustangy přešla v březnu 1944. Skupina zaznamenala patnáct z celkových šestadvaceti sestřelů, jež USAAF nárokovalo v den invaze do Francie, a stala se nejúspěšnější jednotkou 8. letecké armády při útocích proti pozemním cílům. (Archiv NAA)
65
NORTH AMERICAN P-51 MUSTANG
VERZE A VARIANTY
North American P-51D Mustang, jednotka F16 Královského švédského letectva
74
North American P-51H Mustang, Letecká národní garda státu Massachusetts
75
