MUŽ NA VODÍTKU Esther Vilarová Originální vydání DER DRESSIERTE MANN Přeložila JANA SVOBODOVÁ © 1971 by Autor and AVA GmbH München-Breitbrunn /Germany/ Translation © Jana Svobodová, 1995 ISBN 80-85946-08-4 TAKO KNIHA JE VĚNOVÁNA VŠEM O NICHŽ SE NEZMIŇUJE: TĚM NĚKOLIKA MUŽŮM, KTEŘÍ SE NENECHALI VYCVIČIT, TĚM NĚKOLIKA ŽENÁM, KTERÉ NEJSOU PRODEJNÉ A ŠŤAŠTLIVCŮM, KTEŘÍ NEMAJÍ ŽÁDNOU TRŽNÍ HODNOTU, PROTOŽE JSOU PŘÍLIŠ STAŘÍ, PŘÍLIŠ OŠKLIVÍ NEBO PŘÍLIŠ NEMOCNÍ ------E. V. O ŠTĚSTÍ OTROKŮ Citronové žluté auto dostává smyk. Mladá žena za volantem odvážně zastaví, vystoupí a zjistí, že levá přední guma je prázdná. Neztrácí čas, začne zajišťovat opravu: dívá se vstříc přijíždějícím vozidlům, jako by na někoho čekala. Na tento mezinárodně uznávaný signál ženské bezmocnosti ("slabá žena, zrazená mužskou technikou") brzy zastaví kombík. Řidič okamžitě pochopí, co je třeba dělat a říká povzbudivě: "Hned to dáme do pořádku" a na znamení svého odhodlání žádá ženu o hever. Nezeptá se jí, jestli si umí vyměnit kolo sama, protože ví – je jí asi třicet, je módně oblečená a nalíčená -, že to neumí. Když žena hever nenajde, přinese si svůj vlastní a hned si vezme i ostatní nářadí. Za pět minut je poškozené kolo uloženo na příslušném místě. Muž má ruce zamazané od oleje. Žena mu nabízí svůj vyšívaný kapesníček, muž poděkuje a odmítne. Pro takové případy má ve své bedně s nářadím starý hadr. Žena překypuje díky a omlouvá se za svou "typicky ženskou" nešikovnost. Kdyby nezastavil, říká, stála by tu možná až do večera. On neodpoví, ale když žena nastupuje, zavře za ní galantně dveře a do staženého okýnka jí ještě poradí, aby si poškozenou pneumatiku nechala co nejdřív vyměnit. Ona říká, že bude svého mechanika ještě dnes patřičně instruovat. Pak odjede. Muž se vrací ke svému vozu, uklízí nářadí a vadí mu, že si nemá kde umýt ruce. Když vyměňoval kolo, stál ve vlhkém blátě, ani boty nemá tak čisté, jak by měl mít obchodní zástupce. Pokud chce
zastihnout svého dalšího zákazníka, musí si pospíšit. Nastartuje motor. "Tyhle ženské, " myslí si, " jedna je blbější než druhá," a vážně se zamýšlí nad tím, co by dělala, kdyby hned nebyl k dispozici. Zcela proti svým zvyklostem jede hazardně rychle, aby dohnal zpoždění. Po nějaké chvíli si začne tiše pohvizdovat. Ta příhoda mu zvedla náladu. Většina mužů by se ve stejné situaci zachovala stejně, většina žen také: žena za sene nechává bez rozmýšlení pracovat muže kdykoliv se naskytne příležitost – jen na základě skutečnosti, že on je muž a one něco úplně jiného, totiž žena. Tato žena nemohla podniknout nic jiného, než čekat na pomoc muže, vždyť se to naučila, že při automobilové nehodě je třeba opravdu pověřit muže. Naproti tomu muž, který úplně cizímu člověku poskytne rychlou, odbornou a bezplatnou službu, zničí si šaty, zpochybní uzavření vlastního obchodu a nakonec se ještě přehnanou rychlostí jízdy uvádí do nebezpečí, by kromě výmeny kola dokázal opravit na autě ještě tucet jiných defektů a také by to udělal – přece se to kvůli tomu naučil. Proč by se žena měla zabývat jakýmikoliv opravami, když polovina lidstva – muži – to tak dobře umí a je ochotna dát své shopnosti k dispozici druhé polovině? Ženy nechávají muže za sebe pracovat, myslet a nést odpovědnost. Ženy muže vykořisťují. Ale muži jsou silní, inteligentní a mají fantazii. Ženy jsou slabé, hloupé a bez fantazie. Proč jsou tedy muži vykořisťování ženami a ne naopak? Že by nakonec síla, inteligence a fantazie nebyly předpoklady moci, nýbrž otroctví? Že by svět nebyl řízen mistry, nýbrž těmi, kteří nejsou jinak k ničemu: ženami? A jestli je to tak – jak ženy dokážou, že se jejich oběti necítí podvedeny a ponižovány, nýbrž se považují za ty, jimiž jsou nejméně – za vládce? Jak jim ženy dodávají tento pocit štěstí, když pro ně pracují, toto vědomí hrdosti a nadřazenosti, které je pobízí ještě k větším výkonům? Proč ženy konečně někdo neodhalí?
CO JE MUŽ? Co je muž? Muž je člověk, který pracuje. Touto prací živí sám sebe, svou ženu a její děti. Žena je naproti tomu člověk, který nepracuje (nebo nanejvýš přechodně). Valnou část svého života neživí ani sebe ani své děti, o muži ani nemluvě. Všem vlastnostem muže, které žena potřebuje říká mužské, a všem, které nejsou k užitku jí, ani nikomu jinému říká ženské. Vnějšímu vzhledu muže je přisuzován úspěch u žen jen tehdy, když je mužný, to znamená celkově přispůsobený jedinému účelu mužské existence, práci, a je utvářený tak, aby muži umožnil kdykoliv splnit úkol, který může dostat. Kromě noci, kdy mají na sobě většinou pestře pruhovaná pyžama jen se dvěma až čtyřmi kapsami, se muži oblékají do jistého druhu uniformy šedé nebo hnědé barvy, z trvanlivého materiálu, který odpuzuje špínu. Tyto uniformy, nebo obleky, jak se jim říká, mají nejméně deset kapes, v nichž nosí muž ty nejpotřebnější pomocné nástroje, aby byly vždy po ruce (naproti tomu žena, protože nepracuje, nemá na svém oblečení ani ve dne ani v noci žádné kapsy). Při společenských příležitostech je muži dovoleno obléknout se do choulostivé černě, protože nehrozí nebezpečí znečištění a kromě toho vedle černé lépe vynikne nádherná barevná garderoba ženy. Muži v zelených nebo dokonce červených společenských oblecích, s nimiž se tu a tam setkáme, jsou však přesto vítáni: přítomní opravdoví muži vedle nich vypadají tím mužněji. Muž se přispůsobil také ostatními součástmi svého zjevu vlastní situaci. Vlasy nosí ostříhané nakrátko, takže k péči o ně stačí jednou za čtrnáct dní nebo za tři týdny čtvrthodinové stříhání. Lokny, vlny nebo barvy nejsou žádané, jen by mu bránili v práci, kterou většinou koná venku nebo která ho alespoň často ven přivádí. A i kdyby je nosil a slušely mu, zcela určitě by nezvýšily jeho úspěchy u žen, protože ženy
muže nikdy nehodnotí (u mužů je to naopak) podle estetických měřítek. Muži, kteří si přechodně pořídí větší ofinu, kotlety nebo tupé, to sami za nějaký čas poznají a vrátí se k jedné přibližně ze tří variant mužského standardního účesu. Totéž platí pro nositele vousů. Jen přejěmnělí – většinou jsou to více nebo méně intelektuální muži, kteří chtějí rozcuchaným vousem vzbudit dojem duševní robusnosti – nosí plnovous delší dobu. Protože to není nedůležity ukazatel jejich tělesného stavu, a tím i specifického způsobu jejich opotřebitelnosti, je ženami tolerován jako užitečné poznávací znamení (ukazuje na které rovině lze tyto muže nejsnáze vykořisťovat, totiž v neurotické intelektuální práci). Muž ráno tři minuty potřebuje elektrický holicí strojek, aby udržel na uzdě růst vousů a k péči o pleť mu stačí voda a mýdlo, protože od jeho obličeje se neočekává nic jiného, než že bude k dispozici čistý a nenalíčený, pro každého snadno čitelný. Za zmínku stojí ještě mužské nehty: pro práci jsou vhodné jen ty co nejkratší. Mužný muž nenosí šperky – kromě snubního prstenu, který signalizuje, že už je jednou určitou ženou určitým způsobem využíván. Velké hromotlucké hodinky na jeho zápěstí – vodotěsné, odolné proti nárazům a ukazující datum – skutečně nejsou žádným luxusem. Často dárek od ženy, pro kterou pracuje. Prádlo, košile a ponožky mužného muže jsou tak normované, že se připad o případu liší nanejvýš velikostí. Lze je koupit v každém obchodě bez čekání. Pouze při výběru kravat by muž mohl mít jistou volnost, ale protože není zvyklý na svobodu v jakékoliv formě, přenechá tuto volbu – jako ostatně u všech ostatních částí oděvu – ženě. Ačkoliv se muži navzájem tolik podobají svými zevnějšky – pozorovatel z cizí planety by musel nabýt dojmu, že všechnu svoji snahu vkládají do toho, podobat se jeden druhému jako vejce vejci-, způsoby, kterými dokazují svou mužnost, tedy svou upotřebitelnost pro účely žen, jsou velmi rozmanité. Musejí být rozmanité: protože ženy téměř nepracují, jsou muži potřební všude. Existují muži, kteří ráno v osm hodin opatrně vyjíždějí se svou velkou limuzínou z garáže. Jiní jezdí na pracoviště o hodinu dříve vozem střední třídy, další vyrážejí ještě za tmy, v podpaží starou aktovku s montérkami a pár chleby k snídani, na autobus, na vlak, na metro a jedou na stavbu nebo do továrny, kde jsou zaměstnáni. Nemilosrdný osud dopouští, aby tato poslední skupina, ti nejchudší z mužů byli ještě k tomu vykořisťováni těmi nejméně atraktivními ženami. Protože ženám záleží u mužů vždy jen na penězích a mužům u žen vždy jen na vzhledu, jsou žádoucí ženy z jejich prostředí odváděny muži s lepšími platy. Je úplně lhostejné, jak tráví svůj den jeden určitý muž, jedno má se všemi ostatními společné: tráví ho ponižujícím způsobem. Nedělá to pro sebe, pro udržení svého vlastního života – k tomu by stačila mnohem menší námaha (pro muže nemá luxus beztak význam) -, dělá to pro jiné a je na to nesmýrně pyšný. Fotografie manželky a dětí má vystavené na psacím stole a při každé příležitosti je předvádí. Ať se muž při své práci zabývá čímkoliv – ať už programuje, léčí nemocné, řídí autobus nebo firmu -, v každém okamžiku je součástí gigantického nelítostného systému, který je založen jedině a pouze na jeho maximálním vykořisťování a je tomuto systému až do konce života vydán na milost a nemilost. Programovat a srovnávat čísla s jinými čísly může být zajímavé – ale jak dlouho? Celý život? To určitě ne. Možná že je fantastický pocit řídit autobus na cestě městem, ale když je to každý sen stejný autobus na stejné trase ve stejném městě a rok co rok? Určitě je vzrušující mít moc nad množstvím lidí velké firmy. Ale co když pak člověk přijde na to, že je vlastně jejím zajatcem a ne vládcem? Hrajeme snad ještě dnes hry, které jsme hráli jako děti? Samozřejmě ne. I jako děti jsme nehráli pořád stejnou hru a hráli jsme ji jen tak dlouho, dokud nás bavila. Muž je ale jako dítě, které musí věčně hrát tu samou hru. Důvod je zjevný: jestliže je za jednu ze svých her chválen víc než za jiné, později se na ni specializuje a protože k ní má "nadání" a může s ní vydělat nejvíce peněz, zůstane tato hra jeho celoživotním prokletím. Komu šly ve škole počty, stráví svůj život počítáním – jako účetní, matematik, programátor --, protože v něm spočívá jeho výkonnostní maximum. Bude počítat, programovat, obsluhovat přístroje, ale nikdy nebude moci říct: "Už toho mám dost, už mi to stačí, najdu si něco
jiného." Žena, které ho yvkořisťuje, nedovolí, aby si skutečně našel něco jiného. Možná že podněcován touto ženou postoupí ve vražedných zápasech úřednické hierarchie až na místo náměstka nebo bankovního ředitele. Ale není cena, kterou za svůj výdělek zaplatí, poněkud vysoká? Muž, který změní svůj životní styl – tedy své povolání, protože žít je pro něj totéž jako pracovat -, je považován za nespolehlivého. Jestliže změní práci několikrát, je vyřazen ze společnosti a zůstává sám. Protože společnost – to jsou ženy. Hrůza z takových následků musí být značná: dokázal by jinak lékař (který si jako chlapec rád hrál s pulci a zavařovacími sklenicemi) trávit celý svůj život jen vyřezáváním vředů vzbuzujících odpor, hodnocením lidských výměšků všeho druhu a zabývat se ve dne v noci lidmi, kteří vypadají tak, že každý jiný by se před nimi dal na útěk? Mohl by jinak klavírista, který nebyl nikým jiným než dítětem, které rádo hrálo na klavír, po tisící zahrát totéž nokturno od Chopina? Mohl by jinak politik, který svého času na školním dvoře náhodou přišel na několik triků, které z něj udělali vůdce party, jako dospělý po celá léta odříkávat všechny ty nic neříkající fráze v roli nějakého podřadného funkcionáře, pitvořit se a nechat si líbit všechny ty strašné řeči svého stejně podřadného konkurenta? Určitě kdysi snil o jiném životě! A i kdyby se takovým postupem dopracoval až na místo prezidenta Spojených států: nezaplatil by za tuto pozici přeci jen trochu moc? Ne, není možné předpokládat, že muži to co dělají, dělají rádi a bez touhy po změně. Dělají to, protože k tomu byli vycvičeni: celý jejich život je jen bezútěšným sledem naučených dovedných kousků. Muž, který už tyto dovednosti neovládá, který vydělává méně peněz, ten "zklamal" a ztrácí všechno: svou ženu, svou rodinu, svůj domov, smysl svého života – veškeré zázemí. Bylo by samozřejmě možné předpokládat, že muž, který už nevydělává dost peněz, je automaticky volný a mohl by se radovat ze šťastného konce. Ale muž nechce být svobodný, funguje podle modelu radost z nesvobody. Doživotní svoboda by pro něj byla ještě horší než doživotní otroctví. Jinak řečeno: muž vždy hledá někoho nebo něco, čemu by mohl otročit, protože pouze jako otrok se cítí v bezpečí - a jeho volba přitom většinou padne na ženu. Kdo nebo co je žena, že se nechá zotročit právě od ní, jíž vděčí za tento ponižující život a která ho přímo předpisově vykořisťuje? Jak to, že se práve u ní cítí v bezpečí? CO JE ŽENA? Řekli jsme, že žena je na rozdíl od muže člověkem, který nepracuje. Tím bychom mohli definici ženy zakončit – o moc víc se o ní skutečně říci nedá -, kdyby pojem člověk nebyl příliš obsáhlý, příliš npřesný na to, aby jím bylo možné současně definovat muže i ženu. Lidské bytí nabízí volbu mezi existencí živočišnou – tedy nižší, podobnou existenci zvířecí – a duchovní. Žena volí bez váhání tu živočišnou. Tělesné blaho, hnízdo a možnost nerušeně se v něm věnovat svým zásadám chovu, jsou pro ni ty tím největším cílem. Je dokázáno, že muži i ženy se rodí se stejnými duševními vlohami, že tedy neexistuje žádný základní rozdíl v inteligenci. Právě tak je ale dokázáno, že vlohy, které nejsou rozvíjeny, zakrní: ženy své duševní nadání nepoužívají, svévolně ničí svůj myšlenkový aparát a po několika letech sporadického mozkového tréninku se dostávají do stadia sekundární, nezvratné hlouposti. Proč ženy svůj mozek nepoužívají? Jednoduše proto, že k tomu, aby zůstali na živu, žádné duševní schopnosti nepotřebují. Teoreticky je možné, že hezká žena s menší inteligencí než například šimpanz se přesto v lidské společnosti prosadí. Nejpozději ve dvanácti letech – ve věku, kdy se většina žen rozhodne vstoupit na dráhu prostitutky, to znamená nechat pro sebe později pracovat muže a na oplátku mu v určitých intervalech poskytovat svou vaginu – žena přestává rozvíjet svého ducha. Sice se dále vzdělává a získává přitom nejrůznější diplomy – protože muž má za to, že žena, která se něco naučila nazpaměť, také něco ví (diplom tedy zvyšuje tržní hodnotu ženy) -, ale ve skutečnosti se na tomto místě cesty pohlaví jednou provždy
rozdělují. Jakákoliv možnost dorozumění mezi mužem a ženou je v tomto bodě přervána, a sice navždy. Jednou z nejdůležitějších chyb, které se muž při hodnocení ženy dopouští je ta, že ji považuje za sobě rovnou, to znamená za člověka, který funguje víceméně na stejné citové a rozumové rovině jako on sám. Muž může pozorovat chování své ženy, slyšet, co říká, na vlastní oči vidět, čím se zabývá, na základě vnějších projevů usuzovat, co si myslí – ale při tom všem se řídí svou vlastní stupnicí hodnot. Ví, co by na jejím místě říkal, myslel a dělal on sám. Když se pak dívá na – podle jeho měřítek – deprimující výsledek svých studií, vyvodí z toho, že musí existovat něco, co ženě brání zabývat se tím, čím by se na jejím místě zabýval on sám. Považuje se totiž – a jestliže se člověk definuje jako abstraktně myslící bytost, tak právem – za měřítko všech věcí. Když například vypozoruje, že žena stráví denně tolik a tolik hodin vařením, uklízením a mytím nádobí, neusoudí, že ji tyto činnosti uspokojují, protože ideálně odpovídají její duševní úrovni. Má za to, že právě to jsou ty činnosti, které jí brání dělat všechno ostatní a snaží se jí poskytnou myčky na nádobí, vysavače a hotová jídla, vymoženosti, které ji osvobodí od těchto stupidních prací a umožní ji vést život, jaký si vysnil sám pro sebe. Ale dočká se zklamání: místo aby teď žena začala vést život ducha, zajímala se o politiku, historii nebo o výzkum vesmíru, využije získaný čas k pečení koláčů, žehlení spodního prádla, našívání volánků nebo, pokud je podnikavá, k polepování koupelnového sanitárního vybavení květinovými vzory. Protože tedy muž uvěří tomu (nebo ho spíš žena přinutí uvěřit – vždyť kterému muži ve skutečnosti záleží na vyžehleném spodním prádle, květinovém vzoru nebo doma upečeném koláči?), že je to všechno nutné k životu, nebo to alespoň patří ke kultuře, vynalezne pro ni žehlící automat, hotové těsto na koláče, či průmyslově dekorovaný držák na toaletní papír. Ale žena se stále ještě nepouští do četby, pořád se ještě nestará o politiku a výzkum vesmíru se jí ani v nejmenším nedotýká. Čas, který získala, přišel jako na zavolanou: konečně má čas sama na sebe. A protože touha po duchovních věcech je jí – jak známo – cizí, rozumí pod tím samozřejmě svůj vnější vzhled. Muž který ženu miluji a nepřeje si toužebněji nic než její štěstí, spolupracuje i v tomto stadiu: vyrobí pro ni neslíbatelnou rtěnku, oční stíny odolné proti slzám, domácí trvalou, nemačkavou volánkovou blůzu, spodní prádlo na jedno použití. Přitom má před očima stále stejný cíl: že to všechno jednou skončí, že budou splněny všechny specifické ženské, jemu cizí, tedy "vyšší" životní potřeby ženy, která je – jak věří – "od přírody choulostivější a citlivější" a ona zase ze svého života konečně udělá to, co on pokládá za jedině hodnotné: život svobodného muže. A muž čeká. Protože žena mu sama od sebe vstříc nevykročí, začíná ji do svého světa lákat: propaguje koedukační školy, aby jí mohl odmalička předvádět svůj životní styl. Se všemožnými výmluvami ji přivádí na své univerzity, aby ji zasvětil do tajemství, které objevil, v naději, že by při přímém kontaktu mohla získat zálibu ve velkých věcech. Umožní jí přístup i k tem posledním čestným úřadům, které dosud vykonával jen exkluzivně (vzdává se přitom svých posvátných tradic), a povzbuzuje ji k vnímání jejícho politického volebního práva, aby mohla podle svých představ měnit systémy státní správy, které sám vymyslel (možná si od ženy v politice slibuje dokonce mír, protože jí připisuje pacifistické charisma). Je tak důsledný a zahleděný do své domnělé úlohy, že ani nepozoruje, jak se zesměšňuje. Zesměšňuje se však podle svých vlastních měřítek, nikoli podle měřítek ženských: žena není schopná získat odstup, a proto absolutně nemý smysl pro humor. Ne, ženy se mužům nesmějí. Mohou se na ně jednoho dne nanejvýš naštvat. Saré fasády – domácnost, péče o děti -, za nimiž ženy skrývají svůj nezájem o duchovní existenci, nevypadajaí zvenčí ještě tak zchátrale, aby alespoň formálně neospravedlnily předčasný odchod dívek z vysokých škol a jejich nezájem o náročná povolání. Co se ale stane, až budou domácí práce ještě automatizovanější, až bude existovat dostatek dobrých zařízení pro děti nebo až muži dokonce zjistí – což už se mělo stát dávno -, že děti nejsou k životu vůbec potřebné? Kdyby se muž ve své slepé aktivitě alespoň na chvíli zastavil a trochu bilancoval, musel by zjistit, že
ho jeho snahy o duchovní oživení ženy nepřivedly ani o krok kupředu. Žena je sice den ode dne úpravnější, pěstěnější a "kultivovanější", ale klade na svůj život pokaždé jen vyšší materiální nároky, nikdy duchovní. Použila například nekdy k vývoji vlastních teorií jeho způsob myšlení, jaký vyučuje na svých vysokých školách? Využila někdy k vlastním výzkumům vědecké instituty, které pro ni otevřel? - Muži by mělo být už dávno nápadné, že žena prostě nečte všechny ty nádherné knihy, které ji nabízí ve svých knihovnách. Že všechna fantastická umělecká díla, které ji předvádí ve svých muzeích, ji v nejlepším případě povzbudí k imitaci. Že všechny výzvy k sebeosvobození, které jí chce na její úrovni a její vlastní řečí přiblížit ve filmech a divadelních hrách, žena hodnotí pouze měřítek zábavnosti a že ji nikdy nedokážou podnítit k revoltě. Je naprosto logické, že muž, který považuje ženu za stejnou jako je sám a přitom se musí dívat na to, jak stupidní život vedle něj vede, si myslí, že právě on ji utiskuje. Ale kam až naše paměť sahá, není už žena nucena k žádné podřízenosti vůči mužské vůli, naopak: měla k dispozici všechny možnosti, jak se osamostatnit. Jestliže se tedy žena za tak dlouhou dobu od svého "jha" neosvobodila, je pro to jen jediné vysvětlení: žádné takové jho neexistuje. Muž ženu miluje, ale také jí opovrhuje, protože člověk, který ráno odchází, aby plný energie dobýval nové světy – což se mu kvůli vydělávání peněz na denní chléb samozřejmě podaří jen zřídka -, opovrhuje tím, kdo o nic takového neusiluje. A to je to, co muže pravděpodobně nejvíc nutí, aby se snažil o duševní rozvoj ženy: stydí se za ni a myslí si, že ona se stydí také. Chtěl by ji gentelmansky pomoci z jejích nesnází. Přitom ale neví, že ženy neznají tuto zvědavost, tuto ctižádost, tuto potřebu činnosti, která mu připadá samozřejmá. Jestliže se nepodílejí na světě mužů, je to proto, že nechtějí: nepotřebují tento svět. Způsob mužské nezávislosti pro ně nemá žádnou cenu, žádnou závislost totiž nepociťují. Duchovní převaha mužů je neznepokojuje, vždyť neznají ctižádost v duchovních záležitostech. Ženy mohou volit, a to jim poskytuje tak nekonečnou převahu nad muži: každá z nich může volit mezi životní formou muže a životní formou hloupého, parazitujícího, luxusního stvoření – a téměř každá zvolí druhou možnost. Muž tuto volbu nemá. Kdyby se ženy cítili muži utlačovány, nenáviděli by je nebo by z nich měli strach, jak je to ve vztahu k utlačovatelům běžné – ženy ale k mužům nechovají nenávist, ani se jich nebojí. Kdyby ej muží svými nesmírným vědomostmi ponižovali, snažily by se je – vždyť mají k dispozici všechny prostředky – dosáhnou jich také. Kdyby se ženy cítili nesvobodné, pak by se přinejmenším teď, v této příznivé konstelaci dějin, konečně od svých utlačovatelů osvobodily. Ve Švýcarsku, v jedné z nejrozvinutějších zemí světa, ještě stále ženy nemají všeobecné volební právo. Nedávno si v jednom ze švýcarských kantonů mohly ženy samy odhlasovat zavedení vlastního volebního práva – většina rozhodla proti. Švýcarští muži byli ohromeni, domnívali se, že toto nedůstojné chování je důsledkem jejich mnohasetletého poručníkování. Naprosto se mýlili: žena žádné mužské poručníkování nepociťuje. Jednou z mnoha deprimujících pravd o vzahu pohlaví je prostě to, že ve světě žen muž prakticky neexistuje. Pro ženu není muž důležitý ani natolik, aby se mu vzepřela. Je na něm závislá jen materiálním, jakoby "fyzikálním" způsobem. Je to turistova závislost na jeho letecké společnosti, závislost majitele bistra na kávovaru, závislost auta na benzínu nebo televize na elektrickém proudu. Takové závislosti nevyvolávají žádné duševní útrapy. Ibsen, který podlehl stejnému omylu jako ostatní muži, se svou Norou pokusil napsat určitý druh manifestu osvobození pro všechny ženy. Ael premiéra díla v roce 1880 vyvolala šok pouze u mužů. Zapřísáhli se, že budou ještě zarputileji bojovat za důstojné životní podmínky ženy. U samotných žen se emancipační snahy jako obvykle vybyli v módní variantě: po jistou dobu se samy sobě zalíbily v často zesměšňované maškarádě sufražetek. Podobně hluboký dojem udělala později na ženy Sartrova filozofie. Na důkaz, že všemu porozuměly, si nechaly narůst vlasy až do pasu a k tomu oblékly kalhoty a černé pulovry.
Totéž vyvolalo nakrátko učení komunistického vůdce Mao Ce-tunga: na jednu sezonu byl v módě "styl Mao". ŽENSKÝ HORIZONT Ať se muži pokusili čímkoliv ženám zaimponovat, nemělo to smysl – ve světě žen se s nimi nepočítá. V ženském světě mají význam jen ostatní ženy. Ženu samozřejmě potěší, když si všimne, že se za ní na ulici otočil muž. Pokud je muž draze oblečený nebo dokonce řídí drahý sportovní vůz, je radost tím větší. Je srovnatelná s pocitem, jaký má akcionář při čtení pozitivní burzovní zprávy. Jestli je muž pro ženu přitažlivý nebo ne, jestli je sympatický nebo ne, jestli je inteligentní nebo není, to nehraje žádnou roli. Akcionářovi je také lhostejné, jakými barvami jsou vytištěné jeho kupony. Když tato žena ale zažije, že se za ní ohlédne jiná žena – což se skutečně stává jen vyjímečně, protože měřítka, kterými se navzájem poměřují ženy, jsou mnohem nemilosrdnější než měřítka mužů -, dosáhne naprostého vrcholu blaha. Pro tento pocit žije: pro uznání, pro obdiv, pro "lásku" druhých žen. Ve světě žen totiž existují jen jiné ženy: ženy, s nimiž se setkávají na cestě do kostela, na rodičovských večerech nebo v supermarketu. Ženy, se kterými se baví o živých plotech ve svých zahrádkách. Ženy, kolem nichž v elegantních obchodních ulicích nebo při slavnostních večeřích zdánlivě nevšímavě procházejí. Poměřují se tím, co je v jejich hlavách, ne v hlavách mužů, a pro obyčejnou pochvalu z úst jiné ženy se rády vzdávají všech neobratných komplimentů od svých milenců, které přece mohou být pouze diletantské. Muži totiž nemají ani ponětí, v jakém světě ženy skutečně žijí a ve svých chvalozpěvech vždycky přehlížejí všechna důležitá hlediska. Že by se tedy ženy vůbec nechtěli mužům líbit? Nezapomínejme, že muži jsou jejich materiální základnou. Ale protože muži reagují na ženy výhradně jako na sexuální symboly a šminky způsobují určité odcizení, lze jejich potřeby uspokojit s minimálními náklady. Například dlouhými vlasy, nalíčenými rty, přiléhavými svetry, krátkými sukněmi, průhlednými punčochami, vysokými podpatky. Ale živoucí ženská umělecká díla, s nimiž se můžeme setkat v elegantních obchodních ulicích Paříže, Říma nebo New Yorku, jsou mužskému chápání velmi vzdálená. Správné umístění a barevný tón očních stínů vyžaduje vysokou kulturu právě tak, jako volbra určité rtěnky, techniky nanášení, štětcem nebo přímo, ve vrstvách nebo bez vrstvení, jako docílení optimálního poměru žádoucího působení a nežádoucích vedlejších účinků falešných řas a nakonec sladění všeho dohromady i s šaty, šálou, kabátem a osvětlením, to vyžaduje vysokou odbornost. Pro něco takového nemá muž smysl, v oboru ženského maskování nerozvinul vůbec žádnou kulturu, a proto nedokáže proměnlivá umělecká díla tohoto druhu ani patřičně ocenit. K tomu je totiž potřebný čas, peníze a nekonečná duševní omezenost – předpoklady, které lze najít výhradně u žen. Jinými slovy: žena bude chtít na muže zapůsobit jen do té míry, aby u ní zůstal a aby ji – ovšem v nejširším smyslu – živil. Všechno ostatní, co do sebe investuje, směřuje k ostatním ženám: muž má pro ženu cenu jen ve své funkci živitele. Jestliže bude nějaký podnik chtít získat jiného špičkového pracovníka, pokusí se ho s pomocí všech dosažitelných prostředků lákat tak dlouho, dokud ho nezíská. Ví, že po podepsání smlouvy už má vyhráno. Vždycky bude mít převahu. Se ženami je to stejné: nechávají mužům jen tolik volnosti, aby dali přednost životu po jejich boku před vypovězením smlouvy. Srovnání ženy s firmou je po všech stránkách zdařilé. Tak jako je firma neutrálním systémem por neustálé zvyšování zisků, je i žena bez osobní lásky, hněvu nebo nenávisti svázána s mužem, který pro ni pracuje. Když ji opustí, dostaví se pochopitelně strach protože pak je ve hře její hospodářská existence. Ale je to racionální strach, má racionální důvody a je možné ho racionálně kompenzovat – aniž by se otvíraly propasti. Například tak, že uzavře novou smlouvu s jiným mužem. Tento strach nemá tedy vůbec nic společného s pocity muže, který se v takové situaci sžírá žárlivostí, komplexem
méněcennosti nebo sebelítostí. Protože ale muž ženu opouští vždy kvůli jiné ženě a nikdy proto, aby se osvobodil, nemá žena důvod mu závidět nebo dokonce žárlit. Na svou pozici se dívá racionálně. Existenční dobrodružství, které se jejímu muži přihodilo díky nové lásce k jiné ženě, sleduje z perspektivy malého podniku, kterému konkurenční firma přebrala nejlepšího zaměstnance a který teď musí vyvinout jisté usilí, aby sehnal vhodnou náhradu. Milostné problémy jsou tedy pro ženu v nejlepším případě pocitem, že jí unikl dobrý obchod. Ze stejného důvodu je také absurdní, když například muž pokládá svou ženu za věrnou jen proto, že ho nepodvádí s jinými, v jeho očích daleko atraktivnějšími muži ze svého okolí. Proč by to měla dělat, dokud on pro ni dobře pracuje, a tím ji poskytuje radosti, na nichž jí skutečně záleží. Ženská věrnost nemá s věrností muže principiálně nic společného: ženy na rozdíl od mužů zevnějšek svého partnera téměř nevnímají. Jestliže žena flirtuje s nejlepším přítelem svého muže, pak tím chce určitě naštvat jen jeho ženu a ne svého muže, protože důležité jsou pro ni jen její city (kdyby jí šlo o toho muže, určitě by to nedávala najevo veřejně). Nové praktiky skupinového sexu jsou pouze další variantou některými společnostmi už překonaného flirtu. I zde záleží ženě jen na ostatních ženách a ne na jejich mužích. Historie je plná anekdot o králích a hrabatech, kteří se nechávali obšǎstňovat několika milenkami současně. O ženských panovnicíh žádné takové historky nekolují: žena by se při skupinovém sexu jen s muži k smrti nudila: bylo to tak vždycky a nikdy se to nezmění. Kdyby ženy reagovaly na vzhled mužů, byla by toho už dávno využila reklama. Protože ženy – díky penězům, které pro ně vydělávají muži – disponují daleko větší kupní silou než muži (existují o tom obšírné statistiky), samozřejmě by se výrobci pokusili ovlivnit nákup svých výrobků fotografiemi a reklamními šoty s hezkými, silnými muži s výraznými sekundárními pohlavními znaky. Ale děje e pravý opak: kam se podíváte, nabízejí reklamní agentury krásné dívky, které mají lákat ke koupi zahraničních zájezdů, aut, pracích prášků, televizí nebo zařízení ložnic. Filmoví producenti teprve teď pomalu přicházejí na to, že mohou ženám místo obvyklých krasavců nabídnout ošklivé milovníky, jako například Belmondo, Walther Matthau nebo Dustin Hoffman. Muži, kteří mají o svém fyzickém vzhledu nevalné mínění a jen zřídka se pokládají za krásné – krásné jsou v jejich očích jen ženy -, se mohou s ošklivými herci snáze identifikovat. Dokud budou ženské hlavní role obsazovány jen hezkými herečkami, budou ženy tyto filmy konzumovat rády jako ty s Rockem Hudsonem, protože ve skutečnosti je vždy zajímají jen ženy, které se v nich vyskytují. Tato okolnost mohla muži zůstat utajená jen proto, že neustále zažívá, jak se ženy navzájem pomlouvají. Když pořád slyší, jak jeho žena kritizuje křivý nos, plochý hrudník, nohy do X nebo tlusté boky ostatních, musí logicky předpokládat, že ženy se navzájem nemohou vystát nebo pokládají jedna druhou přinejmenším za absolutně nepůvabné. To je samozřejmě naprosto chybná interpretace: majitel firmy, který by před svými zaměstnanci neustále vychvaloval konkurenční firmu, by byl asi pokládán za blázna. Zcela jistě by brzy přišel o své nejlepší zaměstnance. Politici musejí předvádět stejný druh komedia a navzájem se veřejně zatracovat: přitom by se Nixon určitě nechal raději uvěznit na pustém ostrově s Kosyginem nebo s Fidelem Castrem než s vynášeným mužem z ulice, který se zasloužil o jeho mandát. S tím mužem z ulice ho nic nespojuje. Kdyby to ženám umožnili materiální podmínky, určitě by žily spíš zase s ženami než s muži. Na snad proto, že by všechny byly lesbičky. To čemu muži říkají lesbické dispozice ženy, má pravděpodobně s pohlavním stykem žen jen málo společného. Ne – obě pohlaví nemají téměř žádné společné zájmy. Co by tedy mělo ženy u mužů držet, kdyby to nebyly peníze? Ony samy mají naopak tolik společného proto, že ženský intelekt a ženský citový život se zastavil na primitivní, tedy všeobecně dosažitelné úrovni a individualistické nebo jinak vybočující ženy se téměř nevyskytují. Člověk si může snadno představit, jak podnětný život by spolu vedly – možná rajský život, i když na příšerně nízké úrovni. Ale komu by to vadilo?
HEZČÍ POHLAVÍ Pro mimozemského pozorovatele by byl muž určitě tím nejzbožňovanějším stvořením na této planetě: v každém případě je nepochybné, že by mu musel připadat daleko atraktivnější než například žena. Má na rozdíl od ní dvě zásadní přednosti: je hezký a inteligentní.
... bude pokračovat
