Město v českých zemích se zaměřením na období středověku

Město v českých zemích se zaměřením na období středověku 1. Úvod

Cílem předkládané práce je přiblížení vývoje měst v českých zemích se zaměřením na město v období středověku, na jeho charakteristiky, typy a především na společnost, která v těchto městech žila. Nejprve práce předkládá definici dnešního a středověkého města. Následující kapitola stručně popisuje vývoj měst v českých zemích přibližně od 10. do konce 14. století, kdy byla městská síť na našem území v podstatě vytvořena. Dále se práce již věnuje samotnému středověkému městu, jeho typům, charakteristikám, právům. Největší část práce je věnována středověké městské společnosti, sociálnímu rozvrstvení lidí ve městech a především chudé vrstvě obyvatelstva. Dnešní, moderní město je definováno jako „lidské sídlo s vysokou hustotou obyvatel a komunikací, rozvinutou dělbou práce a poskytováním služeb uspokojujících převážnou většinu potřeb obyvatel a s vysokou mírou kulturní a hmotné směny.”1 Středověké a raně novověké město je definováno poněkud odlišně. Především v historické literatuře můžeme nalézt trojí vymezení pojmu město: právní, statistické a funkcionální. Dle právního vymezení se za město považuje seskupení obyvatel na určitém území, které nese městský status a má městská práva. Získání městských práv většinou završovalo vývoj obce k středověkému městu. Tento vývoj však existoval pouze v západní Evropě. Dle statistického vymezení je za město považováno sídlo s určitým počtem obyvatel. Toto vymezení s sebou nese dva problémy. Prvním problémem je, že téměř každý autor udává jinou hranici mezi městem a vesnicí. Tento rozdíl může činit až několik tisíc obyvatel a to i při zachování nutnosti 1

J. Jandourek, Sociologický slovník. Praha, 2007, s. 155.

1

rozlišovat dobu a území, pro které je hranice definována. Druhým problém je, že pro období středověku a velké části raného novověku nejsme na území českých zemí schopni přesně určit počet obyvatel jednotlivých měst. Proto je tato definice na našem území v podstatě nepoužitelná. Dle funkcionálního vymezení je za město považováno sídlo charakteristické svou centrální polohou a centrální funkcí vůči vesnickému okolí. Město je střediskem tržním, řemeslným, kulturním i soudním. Tato definice souvisí s nutností větší lidnatosti takového sídla, a také se značně různorodou sociálně-profesní skladbou obyvatelstva. To vše souvisí také se vzhledem města, mentalitou lidí uvnitř měst apod.2 Ze stručného přiblížení jednotlivých definic je zřejmé, že každé vymezení je více či méně přesné a dostačující (některé z mnoha nedostatků jednotlivých vymezení již byly zmíněny). Je také jasné, že jednotlivá vymezení spolu souvisí a vzájemně se podmiňují a ovlivňují také řadu dalších charakteristik, které by šly použít pro definici středověkého města. Nejpřesnější by tak nejspíše bylo města definovat pomocí všech tří vymezení. K podobnému závěru dochází Max Weber ve svém článku Město,3 kde vyjmenovává řadu charakteristik, pomocí nichž se město dá popsat, a přesto každá jedna samotná charakteristika ještě nedělá město městem. Pokud je některé sídlo v době středověku označováno jako město, je tak, na našem území, učiněno většinou na základě právního vymezení. Kvůli této praxi jsou za města označovány některé lokality, které bychom dnes za město nepovažovaly, protože svou rozlohou, počtem obyvatel (byť jen odhadnutým) ani svou hospodářskou aktivitou se nelišily od vesnic. Takovými městy jsou na příklad Vysoký Chlumec, Žampach či

2

P. Horská, E. Maur, J. Musil, Zrod velkoměsta. Praha - Litomyšl, 2002, s. 55-57. 3 M. Weber, Město. Praha, 2006.

2

Nasavrky, které byly v roce 1720 za města počítána, přestože na jejich území stálo pouze 11-14 domů.4 2. Stručný vývoj měst v českých zemích

Keltové přibližně v 5. století př. n. l. zakládali na našem území sídliště zvaná oppida, která sice nedosahovala úrovně pozdějších středověkých měst, ale nesla většinu jejich charakteristik – hradby, svatyně, řemeslná výroba apod. Mezi takováto oppida se řadí především Závist na Zbraslavi. O tom, zda byla oppida opravdu předchůdkyněmi měst, či nebyla, se vedou velké diskuze. Na našem území totiž existovala i oppida, která se mezi sídla s městským charakterem rozhodně zařadit nedají.5 Podle popisu Ibrahima ibn Jakuba je Praha již v roce 965 sídlem městského charakteru, v této době je Praha významným střediskem mezinárodního obchodu, sídlem s kamennými budovami a řemeslnou výrobou. V 10. století měl však český stát v Evropě výjimečné postavení, které trvalo pouze do konce tohoto století. Ztracené postavení si český stát začal znovu budovat za vlády Vladislava II., tedy v polovině 12. století. Rysy městského charakteru měla kromě Prahy, která byla na konci tohoto období jedním z nejvýznamnějších evropských měst, řada dalších sídel – Olomouc, Brno, Znojmo, Opava, ale i Litoměřice a Hradec Králové. Všechna tato města se vyznačují především paprskovitým uspořádáním silniční sítě. V průběhu 13. století vznikala nová města především ze zájmu panovníka na základech tzv. lokačního práva, tato města byla oporou jeho politické moci a velkým hospodářským zdrojem. Nově vybudovaná města byla založena především na řemeslné výrobě, o obchod se starala jen nepočetná vrstva patriciů. Speciální 4

Zrod velkoměsta, s. 55. F. Hoffman, Středověké město v Čechách a na Moravě. Praha, 2009, s. 2629.

5

3

postavení měla města horní, která byla založena v souvislosti s dolováním - na příklad Jihlava či Stříbro.6 Města byla zčásti postavena na „zeleném drnu”, tedy na nezastavěné ploše, některá byla postavena na místě starších hradních center či trhovských vsí.7 Mezi nejstarší lokační města na našem území patří Bruntál nebo Krnov, tato města jsou typická svými na sebe kolmými ulicemi a obdélníkovými náměstími. Města, která již ve 12. století vykazovala rysy městského charakteru, prošla jakousi lokační proměnou či rozšířením. Je jasné, že tato města neumožňovala tak jednoduché uplatnění pravidelné parcelace jako města zakládaná „na zeleném drnu”. Při přebudování stávajícího sídliště znamenala lokace často také příliv či výměnu obyvatel.8 Během první poloviny 13. století vznikla s výjimkou Kutné Hory, Plzně a Žitavy všechna naše největší středověká města. V druhé polovině 13. století zakládal města nejen král, ale již také církevní a světská vrchnost. Jako královská vznikla města Kouřim, České Budějovice, Loket, Louny apod. Města založená církevními a světskými feudály byla většinou menší než města královská a jejich půdorys byl někdy méně pravidelný, mezi tato města patří Jindřichův Hradec, Broumov, Havlíčkův Brod a další. Za vlády Přemysla Otakara II. tak vznikla pevná sídelní soustava. Na konci 13. století, v období vrcholné gotiky, vznikala především města poddanská, na příklad Kroměříž, Chomutov a Jičín. Soudobá města se přestavují a získávají nové věže, brány a klášterní kostely. Na počátku 14. století vzniklo jediné významnější královské město - Vodňany. V těsném sousedství Prahy vzniklo nevelké město Hradčany a dále byla založena řada poddanských měst, jako Mladá Boleslav a Prachatice. Za vlády Karla IV. pak bylo 6 7 8

O. Dostál, Československá historická města. Praha, 1974, s. 15-26. Zrod velkoměsta, s. 59. O. Dostál, Československá historická města, s. 15-26.

4

založeno Nové Město, které svou rozlohou překonalo řadu evropských velkoměst.9 Rozloha Nového Města byla určena především obrovským náměstím zvaným Dobytčí trh (dnešní Karlovo náměstí), které má rozlohu 80 550 m2.10 Ostatní města v této klidné době zažívala velký rozkvět, města se rozrůstala a přibývaly velké monumentální budovy – školy, špitály, radnice - začaly se však budovat i nové obytné domy. Na konci 14. století tak byla v českých zemích v podstatě dobudována hustá síť měst, která se dodnes příliš nezměnila. V pozdější době bylo z dnešních větších měst založeno snad jen město Tábor.11 Od vzniku prvních měst až do dneška jsou již vzniklá města upravována, přestavována a dostavována v souladu s právě trvající architektonickou dobou a potřebou místních obyvatel.

3. Města českých zemí ve středověku 3.1 Typologie a charakteristiky středověkého města

Města lze rozdělit především na dva typy: královská a poddanská. Královská města byla založena a přímo podřízena panovníkovi. Všechna královská města měla většinu hlavních funkcí, navíc jim podřízení panovníkovi umožňovalo větší hospodářské uplatnění. Specifickým typem královských měst byla města královská věnná, která byla podřízena královně. Věnnými městy byl na příklad Hradec Králové či Mělník. Dalším zvláštním typem královských měst byla města horní, která se nacházela u zdroje nerostných surovin. Poddanská města se dají rozdělit podle založení a držení na města církevní, šlechtická, případně královské komory. Tato města měla výrazně méně rozvinuté městské funkce než města

9

O. Dostál, Československá historická města, s. 26-45. Dějiny hmotné kultury I(2). Praha, 1985, s. 499. 11 O. Dostál, Československá historická města, s. 26-45. 10

5

královská, některé funkce chyběly úplně a výraznou úlohu zde mělo zemědělství.12 Středověká města se vyznačovala několika základními rysy, protože všechna byla stavěna na základě pevného půdorysného rozvrhu. Města měla pravidelný oválný obrys, který byl obehnán opevněním a síť pravoúhle se zalamujících ulic, uprostřed s náměstním obdélníkového či čtvercového půdorysu. Uvnitř města pak byla postavena řada budov – kostely, kláštery, budovy rychty – které měly také svou pevnou polohu. Hlavní součástí opevnění byly hradby a brány, ty nejčastěji ve tvaru hranolové věže. Nejčastěji měla města dvě brány, od kterých vedla ulice velkého významu přímo na náměstí, které sloužilo jako tržiště.13 Kostel býval postaven na nejvyšším místě nebo v centru města – ve středu nebo na rohu náměstí. Kláštery naopak bývaly umístěny u hradeb nebo až na předměstí.14 Radnice se začaly v českých městech budovat až ve druhé polovině 14. století, nejčastěji se pro radnici koupil některý z domů na tržišti. Koupě byla rychlejší než výstavba, proto se také radnice jednotlivých měst výrazně liší, neboť se nemohlo dodržovat zvolené schéma.15 Město mělo velké, především zemědělské zázemí ve svém předměstí, obyvatelé žijící zde však nebyly plnoprávnými občany města.16 Dalším typickým znakem každého města byla velká sociální rozrůzněnost obyvatel, ve městě žili měšťané, kteří se věnovali obchodu a řemeslu, ale také kněží, učenci a studenti, umělci a řada dalších.

12 13 14 15 16

F. Hoffmann, Středověké město,s. 18-19. O. Dostál, Československá historická města, s. 23-32. Dějiny hmotné kultury I(2), s. 501. Dějiny hmotné kultury I(2), s. 564-565. Zrod velkoměsta, s. 66.

6

3.2 Městská práva Panovník mohl městům udělovat různá privilegia,17 mezi základní výsadu udělenou králem patřilo právo postavit si hradby, které symbolizovaly nezávislost města. Hradby znamenaly bezpečnost a moc. Dalšími výsadami bylo právo hrdelní (možnost trestat zločince) a řada práv týkající se hospodářství – právo pořádat trhy, právo várečné a další. Trhy mohla zpočátku pořádat jen města královská, ale s postupem času uděloval král toto privilegium i městům poddanským. Díky možnosti pořádat trhy se město stalo střediskem dálkového obchodu, což přinášelo vysoké zisky. Nejdůležitějším hospodářským právem bylo právo mílové, které znamenalo, že v okolí jedné míle od města nesměli pracovat žádní cizí řemeslníci, nesměly se pořádat trhy, lidé na venkově museli potřebné zboží odebírat z města a naopak své zboží mohli prodávat pouze městu za jím určené ceny.18

3.3 Městské obyvatelstvo

Obyvatelstvo žijící ve středověkých městech nevytvářelo, stejně jako dnes, jednu sociální skupinu, která by se dala označit termínem městská třída. Obyvatelstvo tehdejších měst by se dalo rozdělit do několika odlišných skupin, podle různých pohledů – jednoduše na bohaté a chudé, na hospodáře a podruhy, na plnoprávné občany a na občany s omezenými právy. Dnes se však městské středověké obyvatelstvo nejčastěji dělí na tři (čtyři) skupiny – patriciát, střední vrstvu (ta bývá u větších měst rozdělována na vyšší a nižší) a chudinu. Mimo tyto hlavní skupiny obyvatelstva žili ve městech ještě duchovní a také Židé.

17

Privilegium bylo na rozdíl od zákonů, které platily pro všechny obyvatele země, omezeno jen na určitý okruh lidí. 18 V. Vondruška, Život ve středověku. Praha, 2007, s. 32, 86, 98, 178-179, 258, 282

7

Patriciát byla zprvu velmi uzavřená úzká skupina lidí, často spojená těsnými vztahy se šlechtou či jinými městy. Teprve od druhé poloviny 14. století začali do této skupiny pronikat nejbohatší řemeslníci, čímž se skupina patriciů postupně rozrůstala. Ke střední vrstvě, podobně jako dnes, patřil největší podíl, podle okolností a velikosti města šlo o 50-70 % obyvatelstva. K této společenské třídě se řadili především řemeslníci, kteří byli členy cechovních společenstev, ale také obchodníci a příslušníci některých nevýrobních oborů. Sociální složení této skupiny ukazuje na to, že velmi často šlo o skupinu velmi majetkově i sociálně diferenciovanou. Chudou vrstvu netvořili pouze žebráci a opravdu chudé obyvatelstvo, ale také zchudlé rodiny s měšťanským právem a příslušníci některých povolání, kteří byli v podruží (např. ševci, krejčí, ale i hokynáři). Chudina tvořila zhruba jednu třetinu městského obyvatelstva, z tohoto podílu jen malá část vlastnila nějakou nemovitost.19

3.3.1 Městská chudina

Žebrota byla již v tehdejších městech velkým problémem spojeným, stejně jako dnes, i s kriminalitou. Proto město vytvořilo určitá pravidla, kterými se měli žebráci řídit, zároveň se jim však město snažilo pomoci. Mezi pravidla vydaná městem patřilo i to, že do některých měst byl novým žebrákům vstup zakázán, měšťané byli vyzýváni, aby žebráky nekrmili a jinak jim nepomáhali. Předpisy byly zavedeny i do provozování žebroty, v určité dny a určitou denní dobu byla žebrota tolerována, navíc byla žebrákům vyhrazena místa, na kterých směli prosit o almužnu. Specifické postavení mezi středověkými žebráky měli příslušníci žebravých řádů. Členové těchto řádů nepracovali 19

F. Hoffmann, Středověké město, s. 311-336.

8

a na svůj život si vydělávali pouze žebráním, přesto nebyli pociťováni jako odpadlíci společnosti, očekávaly se od nich zbožné projevy, které měly chránit celé město. Kláštery těchto řádů byly umístěny na okrajích měst. Peněžní a potravinové almužny umožňovaly žebrákům přežívat. S větší pomocí pak přicházela především církev, která podnikala nejen sbírky na pomoc lidem v obtížných situacích, ale provozovala také špitály, které poskytovaly přístřeší, jídlo i ošacení. V určitých případech byli chudí najímáni jako žoldáci, byla jim tak poskytnuta možnost zlepšit svou životní situaci.20 Výše zmíněná pravidla a pomoc nápadně připomínají praxi dnešní doby, která však byla přenesena z chudých žebráků (dnes bezdomovců) i na jiné problémové skupiny, jakými jsou především osoby závislé na drogách. Je pravda, že v dnešní svobodné republice nelze zakázat vstup osob na určitá území, ale lze jim tento vstup ztížit, případně život na daném místě zproblematizovat na tolik, že zde příchozí dlouho nevydrží. Bezdomovce dnes na jednom místě nekumulujeme, ale se závislými osobami, které často nemají k životu na ulici daleko, je to jinak, v Praze na prostranství před Hlavním nádražím jsou tolerováni. Policisté je zde nechávají relativně bez povšimnutí a z míst většího významu, jako je Václavské náměstí, jsou sem drogově závislí dokonce samotnými policisty posíláni. Několikrát do týdne chodí do parku před Hlavním nádražím také pracovníci organizace, která se snaží drogově závislým pomoci alespoň výměnou injekčních stříkaček. Navíc po celé České republice po vzoru Evropy pomalu vznikají aplikační místnosti, kde platí přísná pravidla, ale drogově závislí sem mohou beztrestně přijít konzumovat drogu. Dnes pomoc bezdomovcům a jiným potřebným poskytuje nejen církev, ale i město a neziskové organizace. Pomoc je však ve většině případů podobná jako ve středověku, bezdomovcům se 20

F. Hoffmann, Středověké město, s. 330-332.

9

poskytuje především časově omezené přístřeší, oděv a jiné potřebné služby. Dlouhodobé bydlení je nabízeno pouze omezenému počtu potřebných, patrně protože nejde o jednoduchou ani levnou záležitost. Města i stát také nabízejí pomoc sociálně slabým bez práce při hledání zaměstnání, zde opět vidíme určitou podobnost se středověkem. Z předchozího je zřejmé, že se praxe týkající se chudých a bezdomovců od středověku příliš nezměnila, v podstatě je jen přizpůsobena dnešnímu stylu života. Nabízí se otázka, zda to, že se tato činnost za více než 700 let nezměnila, je špatně a zda by šla tato situace řešit jinými modernějšími způsoby. Dá se však předpokládat, že pokud by praxe nepřinášela požadované výsledky, byla by dávno změněna, nebo alespoň upravena. Lidé z chudých vrstev ve středověku nežili pouze při okrajích měst v prostých domech, či kdekoliv ve městě na ulici, ale žili především také v nájmech či podnájmech, který si mohli dovolit pouze ve větším počtu. Situace chudých vrstev obyvatelstva ve středověku se určitým způsobem změnila vždy po převratných obdobích, jakým byly na příklad husitské války výrazný pokles počtu obyvatel uvolnil velký počet domů a zlepšil tak bytové podmínky ve městech.21 Zajímavostí je, že žebráci a tuláci byli, stejně jako šlechtici, považováni za cizince. Označení „cizinec” bylo v době středověku hanlivé a často znamenal negativní přístup měšťanů. Příslušnost mezi cizince se v této době neurčovala národností, ale stavem. Každý, kdo nezapadal do statusového rámce města, byl cizinec. Mezi takové osoby patřili i Cikáni.22

21

F. Hoffmann, Bydlení chudých vrstev ve středověkých městech. R. Seltenreich, Právní status cizince ve středověkém a raně novověkém světě se zvláštním zřetelem k problematice měst.

22

10

3.3.2 Ženy ve městech

Ženy s delším trváním měst již nebyly pouze hospodyněmi v domácnostech svých mužů, ale postupně působily v různých postaveních městské společnosti. K typickým ženským povoláním patřilo šití, předení, krejčovství, ale také prodej na trhu či hokynářství. Určité funkce, jako bylo vedení cechů a jiných sdružení, však nadále zůstávaly pouze v rukách mužů. Ženská činnost směřovala postupně i do oblasti náboženské a charitativní, což souviselo i s rostoucí vzdělanostní úrovní žen. Ženy se tak postupně vyrovnávaly mužům alespoň ve městech, kde byla větší možnost se vzdělávat.23

3.3.3 Výzkum městského obyvatelstva

Badatel zkoumající středověké městské obyvatelstvo v českých zemích se nachází v jiné situaci než badatel zajímající se o obyvatelstvo dřívější, ale na druhou stranu i pozdější doby. Na rozdíl od badatele předchozího období má náš badatel k dispozici nejen hmotné pozůstatky lidské činnosti a kosterní nálezy. Ovšem oproti badateli, který se zajímá o mladší období, nemá možnost zkoumat podrobné prameny, jakými jsou matriční knihy, či jmenné seznamy městského obyvatelstva. Pro středověk jsou nejcennějším pramenem městské knihy, které obsahují právní ujednání nejrůznějšího druhu. Dále jsou významné berní knihy a berní rejstříky, které sice evidují pouze část městského obyvatelstva, dá se však předpokládat, že plátci berní tvořili pevný a neměnný podíl vůči celku městské populace. Pomocí těchto počtů lze tedy více či méně přesně odhadnout celkový počet obyvatel jednotlivých měst. Berní knihy a rejstříky navíc umožňují kromě odhadu počtu obyvatel zjišťovat také jejich socioprofesní a národnostní skladbu.

23

F. Hoffmann, Středověké město, s. 337-352.

11

Počet obyvatel jednotlivých měst lze odhadnout také na základě počtu a velikosti domů v jednotlivých sídlech, tento odhad je však méně přesný než odhad pomocí berních knih a to především ze dvou důvodů. Za prvé se dá počet obyvatel jednoho domu odhadnout jen těžko a dá se předpokládat, že se v jednotlivých obdobích i značně měnil. Za druhé pro období středověku se ve většině případů nedochovaly systematické soupisy domů, takže se jejich počet musí odhadovat pomocí historické topografie města. Takto získaný odhad počtu obyvatel proto slouží spíše ke kontrole.24 Systematický výzkum středověkého městského obyvatelstva v českých zemích by určitě přinesl řadu nových informací a zpřesnění. Počet obyvatel jednotlivých měst by pomohl nejen blíže určit velikost těchto měst, ale zpřesnil by i odhady počtu obyvatel za celé české země. Celkové zalidnění českých zemí v jednotlivých obdobích by mohl zpřesnit odhady úbytku obyvatelstva v důsledku husitských válek. Mohly by tak být objasněny diskuze o tom, zda tyto války měly na našem území opravdu tak dalekosáhlé následky. Vývoj počtu obyvatel navíc určitě odrážel i hospodářské a sociální procesy odehrávající se ve městě. Zjištěný počet obyvatel jednotlivých měst by mohl přinést ještě jedno zjištění a to, zda kostely a kláštery na jejich území byly svou velikostí schopny tyto počty pojmout, nebo zda je pravděpodobné, že ještě dnes nemáme všechny církevní budovy prozkoumány. Blíže určená socioprofesní skladba jednotlivých měst by jistě přinesla také řadu nových informací. V neposlední řadě by odhalila, kolik řemeslníků a jiných nezemědělských pracovníků byly české země schopny uživit, jinými slovy, na jaké úrovni se pohybovala zemědělská výroba. Pomohla by také blíže určit velikost a složení jednotlivých městských domácností.

24

Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha, 1998, s. 35-37.

12

4. Závěr

Vývoj středověkého města a jeho obyvatelstva byl dlouhý a různorodý i na našem území. Přestože města byla budována převážně na základě lokačního práva, tedy na přesně daných pravidlech, nebyla si všechna města bez rozdílu podobná, neboť bylo třeba se vypořádávat s různými překážkami, jakými byla na příklad terénní nerovnost a vodní toky. Za povšimnutí stojí, že v době středověku bydleli na okrajích měst často příslušníci nižší třídy, i když, jak bylo řečeno výše, nemuselo to tak platit vždy. Na předměstí pak bydleli lidé, kteří plnoprávně do města ani nepatřili a zajišťovali „pouze” zásobování a podporu města. V dnešní době jsou naopak lokality na okrajích měst nejlukrativnější, lidé se tam stěhují z center a důvodem ve většině případů není majetková tíseň, ba spíše naopak. Na rozdíl od této odlišnosti se mnoho nezměnilo v systému činnosti s těmi nejchudšími a nejpotřebnějšími občany města. Zdá se, že již v době středověku měli výrazně propracované systémy, které pomáhali potřebným i městu. Pokud neexistují téměř žádné rozdíly v sociální oblasti, existují rozdíly v oblasti bydlení? Pokud nepočítáme techniku a vybavení domácností, je pravděpodobné a v poslední době vědci docházejí k přesvědčení, že takový rozdíl v podstatě neexistoval. V domácnostech nežilo kolem 10, nebo i více členů, jak jsme se domnívali dříve, kvůli vysokému počtu narozených dětí. Jednak existovala velmi vysoká míra kojenecké a dětské úmrtnosti a jednak žena rodila velmi dlouho, takže postupně starší děti z domu odcházeli a počet obyvatel jedné domácnosti se tak udržoval na nižších počtech, blízkým těm dnešním. Výzkum středověkého městského obyvatelstva, jeho socioprofesní skladby, ale i bydlení a jiného, je v dnešní době ještě stále ne příliš probádaná oblast, která by však 13

přes její pracnost, přinesla řadu odpovědí a vysvětlení, případně oporu pro domněnky vědeckých pracovníků různých oblastí.

14

Seznam použité literatury

Dějiny hmotné kultury. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985. 1032 s. Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha: Mladá Fronta, 1998. 398 s. ISBN 80-204-0720-0 DOSTÁL, Oldřich. Československá historická města. Praha: Orbis, 1974. 565 s. HOFFMANN, František. Bydlení chudých vrstev ve středověkých městech. In: Documeta pragensia: Ponížení a odstrčení; Města versus katastrofy. Praha: Scriptorium, 1998. ISBN 80-86197-026. HOFFMANN, František. Středověké město v Čechách a na Moravě. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 712 s. ISBN 978-807106-543-2 HORSKÁ, Pavla; MAUR, Eduard; MUSIL, Jiří. Zrod velkoměsta. Urbanizace českých zemí a Evropa. Praha - Litomyšl: Paseka, 2002. 352 s. ISBN 80-7185-409-3 JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Praha: Portál, 2007. 285 s. ISBN 978-80-7367-269-0 SELTENREICH, Radim. Právní status cizince ve středověkém a raně novověkém světě se zvláštním zřetelem k problematice měst. In: Documenta pragensia: Národnostní skupiny, menšiny a cizinci ve městech; Praha – město zpráv a zpravodajství. Praha: Scriptorium, 2001. ISBN 80-86197-29-8. WEBER, Max. Město. Lidé města [online]. 2006, 8(1) [cit. 2011-12-28]. Dostupné z: http://lidemesta.cz/index.php?id=228#_ftn1

15