Mrs. Poe. Lyn n Cullenová. Mrs. POE

Mrs. Poe

1

Lynn Cullenová

Mrs. POE

MRS POE_TISK.indd 1

7.1.2015 10:01:46

Mrs. Poe

3

Lynn Cullenová

Mrs.

POE Přeložil

Zdík Dušek

MRS POE_TISK.indd 3

7.1.2015 10:01:47

4

Lyn Cullenová

Tato kniha je fikce. Veškeré postavy, lokality a děje vylíčené v tomto románu jsou upraveny podle autorčiny fantazie. Souvislost s reálnými osobami, místy a událostmi nemusí vždy odpovídat doložené skutečnosti.

Copyright © 2013 by Lynn Cullen Translation © Zdík Dušek, 2014 Czech edition © Metafora, 2015 All rights reserved ISBN 978-80-7359-798-6 (PDF)

MRS POE_TISK.indd 4

7.1.2015 10:01:47

Mrs. Poe

5

Pro Lauren, Megan a Ali

MRS POE_TISK.indd 5

7.1.2015 10:01:47

6

MRS POE_TISK.indd 6

Lyn Cullenová

7.1.2015 10:01:47

Mrs. Poe

7

HAVRAN Edgar Allan Poe

Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné – když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání velmi jemné zaťukání na dvéře – a pak už ne. „Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné – Jednou jen a pak už ne.“

Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu, každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne. Toužil jsem po kuropění; – marně hledaje v svém čtení ulehčení od hoře nad Lenorou – již poslušné světice zvou Lenora – nad jménem dívky nadvzdušné, jež byla mou a teď už ne.

Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohybá je s hrůzou – již jsem do té doby neznal ani přibližně; abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání: „Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně – Pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně – Jednou jen a pak již ne.“

MRS POE_TISK.indd 7

7.1.2015 10:01:47

Lyn Cullenová

8

Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase: „Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně; avšak, byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání, přeslechl jsem zaklepání – je to skoro nemožné, že jste klepal vy“ – a poté otevřel jsem úslužně – venku tma a víc už ne.

Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a v strachu, dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne; ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení, jenom plaché oslovení „Lenoro!“ zní zimničně, to já šeptám „Lenoro!“ – a ozvěna dí zimničně jenom to a víc už ne.

Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje, když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne. „Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice; podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne – ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne;“ – vítr a nic jiného už ne.

Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné; bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní usadil se znenadání v póze velmi výhružné na poprsí Pallady – a v póze velmi výhružné si sedl jen a víc už ne.

Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané – „Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy, jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane – řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!“ – Havran děl: „Už víckrát ne.“

MRS POE_TISK.indd 8

7.1.2015 10:01:47

Mrs. Poe

Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak bez okolků kráká bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné; velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření pták či zvíře, jež si lení v póze velmi záhadné na poprsí nade dveřmi – v póze velmi záhadné a říká si: „Už víckrát ne.“

Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru jako duše v jedno slovo samotářsky zabrané – až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to až k sluchu: „Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne – jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne.“ Však havran dí: „Už víckrát ne.“

Zaražen, an na mne hledí s přiléhavou odpovědí, říkám si: „Toť bezpochyby pochyt velmi obratně od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl, takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné – pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné, jako je: Už víckrát ne!“

Když však havran bez ustání ponoukal mne k usmívání, přistrčil jsem křeslo mysle, že mne něco napadne, když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu, přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezradné, nad čím příšerný ten pták zde říká svoje bezradné „už víckrát ne“.

Tak jsem seděl nad dohady, mlčky, marně, bez nálady pod ptákem, jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne, kles jsem s zamyšlenou tváří do podušky na polštáři, na niž padá lampa, v záři matné, mdlé a malátné, ale do níž nevboří své ruce, mdlé a malátné, ona víckrát, víckrát ne.

MRS POE_TISK.indd 9

9

7.1.2015 10:01:47

Lyn Cullenová

10

Zdálo se, že u stínidla houstne světlo od kadidla, že se bezpochyby anděl v zvoncích z nebe propadne. „Chudáku, tvůj Bůh ti v zpěvu posílá sem pro úlevu balzám na tvou starou něhu, po němž navždy vychladne, po němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne“ – však havran děl: „Už víckrát ne.“

„Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel, synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně – statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi, dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne, zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne“ – havran dí: „Už víckrát ne.“

„Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel, při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne, rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine, jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine“ – havran dí: „Už víckrát ne.“

„Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení, táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! – nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři, neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane! Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!“ Havran dí: „Už víckrát ne.“

Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné; oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny, lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane – a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane, nevzchopí se – víckrát ne. Z angličtiny přeložil Vítězslav Nezval

MRS POE_TISK.indd 10

7.1.2015 10:01:47

Mrs. Poe

11

Poprvé jsem se s tím básníkem setkala v Astor House… Přivítal mě se svou krásnou hlavou hrdě vztyčenou, s očima jiskřícíma pocity a myšlenkami, se zvláštní kombinací roztomilosti a povýšenosti ve výrazu i chování; uvítal mě klidně, nevzrušeně, téměř chladně, ale zároveň s takovou seriózností, jež na mě proti mé vůli udělala hluboký dojem. Od té chvíle až do jeho smrti jsme byli přátelé… udržovala jsem s panem Poem korespondenci, ve shodě s naléhavými žádostmi jeho manželky, která věřila, že na něj mám zklidňující a blahodárný vliv. – FRANCES SARGENT OSGOODOVÁ v dopise R. W. Griswoldovi, 1850

Paní Osgoodová je středně vysoká, štíhlé až křehké postavy, a elegantní v pohybu i během odpočinku; má nezvykle bledou pleť, velice černé a lesklé vlasy, čisté, zářivě šedé oči a jedinečné výrazové schopnosti. V žádném případě ji nelze označit za krásnou (ve smyslu, v jakém toto slovo chápe svět), ale velmi často si lidé kladou otázku: „Je opravdu možné, že není krásná?“; nejčastěji ti, kteří ji znají nejdůvěrněji. – EDGAR ALLAN POE, „The Literati of New York City, No. V“, Godey’s Lady’s Book, září 1846


7.1.2015 10:01:47

12


Lyn Cullenová

7.1.2015 10:01:47

Mrs. Poe

Mrs.


13

POE

7.1.2015 10:01:47

14


Lyn Cullenová

7.1.2015 10:01:47

Mrs. Poe

15

ZIMA 1845


7.1.2015 10:01:47

16


Lyn Cullenová

7.1.2015 10:01:47

Mrs. Poe

17

JEDNA

Většina žen mého postavení se v reakci na špatné zprávy smí s tichým zašustěním čtrnácti naškrobených spodniček, které se přitisknou jedna ke druhé, a s krásně splývajícími vlasy zhroutit na pohovku a upustit porcelánový šálek na koberec. Já mezi ně nepatřím. Jako manželka muže, který je tak zaměstnaný malováním portrétů bohatých mecenášů – většina z nich jsou náhodou ženy –, že zapomíná na rodinu, mám navzdory svému vzhledu víc společného s dívkami, které šlapou zabahněné ulice Corlear’s Hook, kde se snaží vyloudit dolary z námořníků, než s dámami z mé třídy. Tato myšlenka se mi jednoho odpoledne prohnala hlavou jako kůň bodnutý vosou. Stalo se to v kanceláři The Evening Mirror, kde jsem právě poslouchala, jak šéfredaktor, pan George Pope Morris, vypráví vtip o dvou zaostalých obyvatelích Indiany. Věděla jsem, že zpráva, jejíž sdělení pan Morris zjevně oddaloval, nemůže být dobrá. Přesto jsem se hlasitě zasmála jeho infantilnímu žertu, i když jsem se přitom dusila pachem nadbytku parfémované pomády na vlasy, otevřené nádoby s klihem na stole a papouščí klece vlevo ode mě, která zoufale potřebovala vyčistit. Doufala jsem, že ho obměkčím, stejně jako „prodejná děva“ obměkčuje potenciální zákazníky povytažením cípu sukně. Do ofenzivy jsem vyrazila, dokud se pan Morris ještě


7.1.2015 10:01:47

18

Lyn Cullenová

smál vlastnímu vtipu. Usmála jsem se na něj – než jsem se mu šla po dvaadvaceti dnech postavit tváří v tvář, obzvlášť pečlivě jsem si vyčistila zuby – a promluvila jsem: „Pokud jde o tu báseň, kterou jsem vám poslala v lednu…“ Odmlčela jsem se a s nadějí jsem povytáhla obočí – má obdoba zvedání sukní. K nezávislosti jsem potřebovala příjem. Žádný námořník hodnotící dámské kotníky nevypadal v tu chvíli ostražitěji než pan George Pope Morris. Ostatně jen nemnoha námořníkům se podařilo vyrovnat se jeho úspěchům v oblasti kosmetiky, zejména vlasové. Snad nikdy z lidské hlavy netrčelo přímo nahoru bez pomoci natáček tolik kudrlinek. Jako kdyby si vlasy tvaroval cylindrem. Ať už to bylo schválně, nebo ne, jedna velká lokna se oddělila z masy ostatních a houpala se mu před čelem jako želatinový háček na ryby. „Nemohl jste ji někam založit?“ tázala jsem se mírně. Možná rád hodí vinu na svého partnera. „Nebo ji má pan Willis.“ Pohled mu sklouzl k mým ňadrům, zklamaně zamrkal nad tím, že vidí jenom plášť, a opět se mi zahleděl do obličeje. „Je mi líto, paní Osgoodová. Mám-li mluvit upřímně, hledáme něco jiného.“ „Jsem si jistá, že by vaše čtenářky ocenily přirovnání k lásce v mých popisech květin. Pan Rufus Griswold byl tak laskav, že některé mé básně zahrnul do své poslední sbírky. Možná jste o tom slyšel?“ „Tu sbírku znám. Griswold zařídil, že ji znají všichni. Nikdy nepochopím, jak se ten mrňavý vyděrač mohl stát takovou autoritou v oblasti poezie.“ „Kvůli výhrůžkám smrtí?“ Pan Morris se zasmál a zahrozil mi prstem. „Paní Osgoodová!“ Rychle jsem pokračovala v útoku, než ztratím jeho zájem: „Moje kniha, kterou vydal pan Harper, Poezie květin a květiny poezie, se prodávala docela dobře.“ „Kdy to bylo?“ zamumlal nepřítomně.


7.1.2015 10:01:47

Mrs. Poe

19

„Přede dvěma lety.“ Ve skutečnosti před čtyřmi. „Jak jsem si myslel. Květiny nejdou v poslední době moc na odbyt. Dnes se všichni zajímají o strašidelné příběhy. O historky, které nahánějí hrůzu.“ „Jako ta ptačí báseň pana Poea?“ Přikývl, až mu velká napomádovaná kudrlinka poskočila. „Ano. Prodali jsme mnohem víc výtisků, když jsme na konci ledna publikovali Havrana. Totéž se stalo, když jsme ho minulý týden otiskli znovu. Mám pocit, že bychom ho mohli zopakovat třeba desetkrát, a pořád by to nestačilo. Čtenáři se do Havrana úplně zbláznili.“ „Chápu.“ Ale nechápala jsem. Ano, tu báseň jsem četla. Od chvíle, kdy minulý měsíc vyšla poprvé, ji četli všichni Newyorčané, dokonce i ten Němec, který prodává noviny ve Village. Zrovna dnes ráno, když jsem se ho zeptala, jestli má nejnovější číslo Mirroru, se usmál a s přízvukem zadeklamoval: „Už fíckrát ne.“ Má nejdražší přítelkyně, paní John Russell Bartlettová, která díky svému manželovi – knihkupci a majiteli malého vydavatelství – patří k úzkému okruhu newyorských literátů, o Poeovi nepřestávala mluvit a neustávala ve snaze se s ním setkat. Vlastně jsem si říkala, že bych mohla toho úžasného pana Poea zahlédnout dnes ráno v kanceláři. Nejenže do Mirroru přispívá, ale taky v něm pracuje jako redaktor. Vypadalo to, že mi pan Morris čte myšlenky. „Náš drahý pan Poe si očividně užívá úspěch. Hrozí, že nás opustí. Ať půjde kamkoli, přeju jim hodně štěstí ve zvládání jeho nálad.“ „Je tak velice náladový?“ Pořád jsem doufala, že se s panem Morrisem spřátelím a on mi pak bude zavázaný. Pan Morris naznačil, jak do sebe obrací skleničku. „Ach.“ Spiklenecky jsem pokývala hlavou. „Je opravdu hodně nevyrovnaný, víte? Mám podezření, že je víc než zpola šílený, a není to jen tím pitím.“ „To je škoda.“


7.1.2015 10:01:47

20

Lyn Cullenová

Usmál se. „Podívejte, paní Osgoodová, jste inteligentní žena. Uspěla jste s pohádkami pro děti. Moje vlastní děti Kocoura v botách zbožňují. Co kdybyste se k tomu vrátila?“ Skutečný důvod jsem mu sdělit nemohla: peníze. Sepisování pohádek pro děti se nevyplatí. „Myslím, že je důležité, abych si rozšířila spisovatelské obzory,“ prohlásila jsem místo toho. „Mám na srdci tolik věcí.“ To byla taky pravda. Proč se musí žena omezovat na pohádky pro děti? Zasmál se. „O tom, jaká barva zvýrazňuje růžovost lící nebo jak zdobit domov o Vánocích?“ Zasmála jsem se jako poslušná prostitutka a s úsměvem odvětila: „Možná vás překvapí, čeho jsem schopná.“ Papoušek v kleci zavřeštěl. Pan Morris vylovil z kapsy oříšek, podal mu ho, otřel si ruce o kalhoty a jeho oči podnikly další z pravidelných výletů od mého obličeje k mým ňadrům a zase zpátky. Podařilo se mi zachovat přívětivý výraz, ačkoli bych mu nejraději vrazila facku, až by mu ta kudrlinka odletěla z čela. Zamračil se. „Krásná žena jako vy by si neměla lámat hlavu takovými věcmi, ale co kdybyste přišla s něčím podobně neotřelým a vzrušujícím, jako je Havran, jen z ženské perspektivy?“ „Máte na mysli něco temného?“ „Ano,“ přikývl. Viditelně se rozehříval. „Přesně tak – temného. Velice temného. Myslím, že je na to trh připravený. Na hororové příběhy pro ženy.“ „Chtěl byste, abych byla něco jako Poe v sukních, paní Poeová?“ „Ha! Ano. To je ono.“ „Dostanu zaplaceno stejně jako pan Poe?“ vypálila jsem směle. Zoufalá doba si žádá zoufalé činy. Pan Morris se na chvíli odmlčel, aby dal najevo, jak je má otázka nevhodná. „Poeovi jsem neplatil nic, protože je můj zaměstnanec. Čekal bych, že budete chtít lepší honorář.“


7.1.2015 10:01:47

Mrs. Poe

21

Ačkoli jsem panu Poeovi jeho současný úspěch záviděla, pocítila jsem k němu zároveň záchvěv soucitu. Možná je ale bohatý jako pánové Longfellow nebo Bryant a nepotřebuje ani peníze, ani můj soucit. Každopádně není provdaný za záletného portrétistu. Pan Morris mě odvedl ke dveřím. „Mirror je oblíbený, paní Osgoodová. Nevydáváme literaturu pro učence. Přineste mi něco nového a zábavného. Něco temného, po čem se moje čtenářky budou večer bát zhasínat svíčky. Pak uvidíme, co pro vás můžu podniknout. Jenom se k nám neobracejte zády, až se dostanete na vrchol, jako to udělal náš pan Poe.“ „Neobrátím, slibuji.“ „Poe je sám sobě nejhorším nepřítelem – jakmile se s někým sblíží, hned se s ním zase ve zlém rozejde.“ „Zajímalo by mě, proč se z něj stal tak komplikovaný člověk.“ Pan Morris pokrčil rameny. „Proč vlci koušou? Prostě je to tak.“ Otevřel dveře a dovnitř vnikl studený průvan. „Pozdravujte pana Osgooda.“ „Děkuji. Vyřídím.“ Až se nabaží své momentální dědičky a vrátí se domů. Ocitla jsem se na chodníku Nassau Street, a jelikož byl poměrně teplý únorový den, brodila jsem se po kotníky ve sněhové břečce. Pánové v upnutých kabátech a s cylindry po mně vrhali zvědavé pohledy – přemítali, jestli jsem dáma, kterou by měli pozdravit, nebo šlapka, která se zatoulala do jejich hájemství. Do posvátných obchodních okrsků New Yorku – strojovny největší světové továrny na peníze – se odvažovalo jen málo žen. Schoulila jsem se před ostrým větrem, který v tomto ostrovním velkoměstě vál po celou zimu, a zatočila jsem za roh do Ann Street. Kolem prorachotil kočár, až mu od kol odletoval tající sníh. Na opačné straně ulice se odpadky prohrabovalo jedno z tisíců prasat, která se


7.1.2015 10:01:47

22

Lyn Cullenová

proháněla po bohatých i chudinských čtvrtích. Vlhko ještě zvýrazňovalo pach kouře stoupajícího z lesa komínů na střechách stejně jako odér koňských koblih, zahnívajících odpadků a moči. Povídá se, že námořníci cítí New York na deset kilometrů od pevniny, a já o tom vůbec nepochybuji. O dva krátké bloky domů dál, naproti Barnumovu Americkému muzeu s plakáty inzerujícími takové atrakce, jako jsou chůva prezidenta Washingtona a mořská panna, jsem dorazila k promenádě na Broadwayi s odklizeným sněhem. Po hlavní třídě přede mnou proudily vozy, jako kdyby se otevřela žíla města a na hrbolaté dlažební kostky z ní vytékaly dopravní prostředky. Vozy vydávaly ohlušující rachot. Mohutná kopyta chlupatých tažných koní klapala o dlažbu a povozy naložené sudy duněly a hrkaly. Do toho vrzaly vznešené kočáry a jezdci na pronajatých koních se vyhýbali dostavníkům, za jejichž okny se tísnily civějící obličeje. Bylo slyšet práskání bičů, křik kočích a štěkot psů. Navíc na balkoně Barnumova muzea vyhrávala dechová kapela. V takovém chaosu bylo těžké uchovat si příčetnost. S podkasanou sukní jsem proběhla mezerou v hlomozící dopravě a udýchaně jsem se zastavila na protější straně ulice, kde se na mě ze vznešených sloupů chmuřil hotel Astor House tvořený šesti patry žulové urozenosti. Jako kdyby věděl, že v drahé dámské tašce, kterou si nesu, mám jen dvě pence. Ještě před měsícem jsem byla jedním z jeho hýčkaných hostí. Patřila jsem k lidem, kteří měli právo na koupele v horké vodě, četla jsem si ve světle plynových lamp a večeřela s bohatými a krásnými lidmi u přepychových stolů. Samuel trval na tom, že si po přestěhování z Londýna do New Yorku pronajmeme pokoje v Astoru, abychom dělali dobrý dojem. Kdybych znala neutěšený stav našich financí, nikdy bych s tím nesouhlasila, ale Samuel se domníval, že jako


7.1.2015 10:01:47

Mrs. Poe

23

dcera bohatého bostonského obchodníka od něj právě tohle očekávám. Nikdy se nedokázal přenést přes nerovnost našich původů, bez ohledu na to, jak často jsem ho ujišťovala, že mi na takových věcech nezáleží. Já jsem se přes ni přenesla ve chvíli, kdy mě poprvé políbil. Bylo mi jedno, kde budeme bydlet, hlavně že budu trávit noci v objetí Samuela Osgooda. Samuel tomu nikdy nedokázal tak úplně uvěřit. Není hrdějšího stvoření než muž, který se narodil chudý. Teď jsem si, nahrbená před ledovým větrem a s bolestí, kterou mi působily boty s úzkou špičkou a utažený korzet, razila cestu chaosem ohrožujícím moje smysly, který se jmenuje Broadway. Hemžení lidí a jejich zvířat omamovalo oči stejně jako zářivě vymalované cedule na domech, jež hlásaly: Daguerrotypie jako živé! Nejčerstvější ústřice na světě! Osvěžující zmrzlina! Dámské vějíře nejvyšší kvality! Pach rozkládajících se mořských tvorů se mísil se sladkým aromatem parfémů, kořeněným odérem nemytých lidských těl a vůní pekoucích se koláčů. Pleskající markýzy trafikantů, galanterií a obchodů s textilním zbožím brzy vystřídala sídla s ornamentálními železnými ploty, jež ohraničovaly jejich základy jako bradky. I když se nejbohatší muž ze všech, pan Astor, odmítal přestěhovat ze svého kamenného hradu na rohu Broadwaye a Prince Street, vysoce módní bylo stavět na odiv vlastnictví čerstvě vyražených peněz stavbou zámků ve čtvrtích severně od Houston Street. A právě v této okázalé oblasti jsem odbočila západně na Bleecker Street. Ve střevících, které byly určené k procházkám po udržovaných náměstích, a nikoli k bezmála tříkilometrovému pochodu po dlažebních kostkách, jsem s bolestí klopýtala kolem vznešených cihlových domů na LeRoy Place – v mnoha z nich jsem byla na čaji. Kousek od velkolepého sídla spisovatele Jamese Fenimora Coopera na Carroll Place, jehož žena si ráda a hlasitě stěžovala, že dotyčné sídlo je „příliš honosné na jedno-


7.1.2015 10:01:47

24

Lyn Cullenová

duchý vkus nás Francouzů“, jsem zabočila doprava do Laurens Street. Blížila jsem se k cíli, a tak jsem přidala do kroku, jak jen mi to můj prokletý korzet a trpící nohy dovolily. Elegantně jsem kulhala kolem řady stájí, kováren a malých dřevěných domků určených služebnictvu obyvatel okolních paláců, dokud jsem se blok před Washingtonovým náměstím nezastavila na Amity Street, další enklávě nových čtyřpatrových městských domů v řeckém stylu, obehnaných černými železnými ploty. Oválem, v němž slunce na skle rozpustilo námrazu, vyhlížela z okna ve třetím patře dvě malá děvčátka. Pohled na ně mě zahřál u srdce. Otevřela jsem branku z tepaného železa, vystoupala po šesti příkrých kamenných schodech a otevřela dveře. Když jsem vstoupila do předsíně, Vinnie, bylo jí pět a půl, mi přiběhla po úzkém schodišti naproti. „Mami, koupil tvou básničku?“ „Drž se zábradlí!“ napomenula jsem ji. Má o rok starší a nesrovnatelně opatrnější dcera Ellen za ní scházela po schodech podstatně uvážlivěji. Vinnie se mi vrhla do náruče. Z horního patra ke mně dolehla hlasitá rána následovaná zakvílením a podrážděným hlasem mé přítelkyně Elizy. Ellen bezpečně sestoupila z posledního schodu a natáhla ruce, aby mi odebrala kabát a klobouk. „Henry zlobí.“ Střelila jsem pohledem ke stropu. „Ano, slyším.“ „Mami,“ nedala se Vinnie, „koupil ten pán tu tvoji básničku?“ „Tuhle ne, ale chtěl by vidět nějaké jiné.“ Otevřela jsem dlaň, na které ležely dva peprmintové bonbony. Sebrala jsem je z misky na stole pana Morrise, když jsem na něho čekala. Vinniin široký úsměv odhalil čerstvý prázdný oblouk horní dásně. Hodila si bonbon do pusy.


7.1.2015 10:01:47

Mrs. Poe

25

Ellen posunula moje oblečení v rukou a vzala si druhou cukrovinku. Ještě neoslavila ani sedmé narozeniny, a už byla zasmušilá jako dáma ze Spolku na podporu abstinence o Vánocích. „Měla bys napsat další pohádky,“ prohodila, zatímco jsem si svlékala rukavice. „Ty vždycky koupí.“ „Snažím se roztáhnout křídla. Co říkám o ptácích, kteří neroztáhnou křídla?“ Bonbon zachrastil o zbývající Vinniiny zuby, když ho převalila v puse ke straně, aby mohla promluvit. „Nikdy se nenaučí lítat.“ „Ty ale nepotřebuješ lítat, mami,“ upozornila mě Ellen. „Potřebuješ vydělávat peníze.“ Odkud takové věci ví? Já jsem v jejím věku oblékala panenky. K čertu s tebou, Samueli Osgoode, za to, žes ji obtěžkal starostmi a zkazil jí dětství. Mohla jsem si vymýšlet všemožné historky o tom, jak se o nás zajímá a jak mu na nás záleží, ale ona je vždycky okamžitě prokoukla. „Právě teď potřebuji pomoct paní Bartlettové,“ odpověděla jsem vesele. „Vinnie, co tvoje ucho?“ Opatrně se dotkla boltce, ze kterého trčel smotek bavlny. „Bolí.“ V tu chvíli se na schodech objevil malý chlapec v pomačkané košilce, bezprostředně následovaný ženou s všední, ale vlídnou tváří v mém věku, za níž scházela naopak pohledná irská služebná s červenými lícemi a s batoletem v náručí. „Fanny!“ zvolala Eliza. „Díkybohu, že jsi zpátky! Mám novinku!“ U Elizy Bartlettové a její rodiny už jsem sice bydlela několik měsíců, ale při pohledu na ni se mé srdce vždy znovu naplnilo vděkem. Manželé Bartlettovi mě přijali pod svou střechu, když jsem byla vyhoštěna z Astor House. Samuel podle všeho předtím, než v listopadu odešel za lepším, nezaplatil za poslední tři měsíce. Když jsem se objevila na Elizině prahu se svým žalostným příběhem,


7.1.2015 10:01:47

26

Lyn Cullenová

nijak mě neodsoudila, jen oznámila: „Budete bydlet u nás.“ Zachovávala mlčení, i když se jiné mé přítelkyně ptaly na Samuela, a nechala mě lhát, že se můj muž co nevidět vrátí. Tím mě uchránila před soucitem, jímž by mě všechny kamarádky zahrnuly jako opuštěnou manželku mizery. Získala bych jejich soucit, ale ztratila svoje postavení a hrdost. Eliza převzala od chůvy malého Johnnyho. „Mary, odnes, prosím, věci paní Osgoodové dolů, aby se usušily, a vezmi s sebou Henryho. Henry, buď hodný.“ Podívala se na mě a vykřikla: „Dobrotivé nebe, vypadáš prokřehle. Proč jsi nejela kočárem?“ „Jakou novinku?“ Vytáhla Johnnyho ručku zpod své blůzy. „Přijde pan Poe!“ „Sem?“ Zasmála se. „Ne. Jedině že by chtěl přebalovat mimino. Dostaví se k jedné mladé ženě jménem Anne Lynchová – už tuhle sobotu! A my jsme pozvané, drahoušku.“ Mou radost z vyhlídky na setkání s renomovaným spisovatelem poněkud kalilo vědomí, že mě právě vybídli, abych se stala jeho konkurentkou. „To je báječné. Známe tuhle Anne Lynchovou?“ Eliza podala Johnnyho Vinnii, která o něj s nataženýma rukama mlčky prosila. „Právě se sem přistěhovala z Providence – přátelí se s Russellovou rodinou. Zastavila se u něj v obchodě, aby mu sdělila, že se snaží uspořádat literární večírek, nejen pro obvyklou smetánku, ale pro umělce všeho druhu, bohaté i chudé. Myslím, že má naději na úspěch, když se jí podařilo přemluvit Poea.“ „Zajímalo by mě, na co ho nalákala.“ „Možná toho ještě bude litovat. Určitě bude hrozně neomalený. Poeovi není nic dost dobré.“ To byla pravda. Četla jsem jeho recenze v The Evening Mirror. Před „Havranem“ byl v literárních kruzích


7.1.2015 10:01:47

Mrs. Poe

27

známý především svým jedovatým perem. Z dobrého důvodu se mu přezdívalo „Sekerník“, protože s oblibou zatínal své ostří do svých kolegů spisovatelů. Pravidelně cupoval jemného, gentlemanského pana Longfellowa s divokostí, která nedávala žádný smysl. Ve skutečnosti jsem o Poeově příčetnosti pochybovala ještě před rozhovorem s panem Morrisem, nebo přinejmenším o jeho důvodech pro takovou hrubost. „Večírek začne v sedm. Viď, že půjdeš s námi? Pověděla jsem jí o tobě…“ Všimla si, jak jsem sebou trhla. „Že jsi básnířka.“ Bůh ti žehnej, Elizo. „Půjdu, jestli bude děvčatům do té doby dobře.“ Vinnie si nadhodila malého Johnnyho na boku. „Mně bude!“ „Tak to slyšíš.“ Usmála jsem se, ale pomyslela si, že jestli se stanu jeho konkurentem, možná si nebezpečný pan Poe začne brzy chladit žáhu i na mně.


7.1.2015 10:01:47

28

Lyn Cullenová

DVĚ

Ráno jsem se vzbudila rozechvělá zimou. Nechala jsem dívky spát stulené k sobě pod prošívanými dekami na naší posteli, přešla jsem k oknu a setřela kousek námrazy, abych vyhlédla ven. Počasí se změnilo. Sněžilo a sníh dusil chodníky i ulice, pokrýval střechy domů a tvořil čepice na zdobných železných zábradlích naproti přes ulici. Kolem projel mlékař na saních – jeho kůň měl hřívu plnou ledových krystalků stejně jako on sám ramena a klobouk. Přitáhla jsem si noční košili těsněji k tělu, zamířila jsem ke krbu a prohrábla doutnající uhlíky. Jedna z Eliziných irských služebných, „pomocná služka“ Martha, která pomáhala kuchařce a komorné, vklouzla do pokoje s kbelíkem uhlí a džberem vody, a když mě uviděla skloněnou u krbu, šeptem se omluvila a převzala ode mě péči o oheň. Znovu jsem zauvažovala nad tím, jak bych přežila bez velkodušnosti jejích zaměstnavatelů a kam půjdu, až tu přestanu být vítaná. V žádném případě se nemůžu vrátit k matce. Nikdy se nepřenesla přes zklamání nad mým sňatkem se Samuelem a otcova smrt následujícího roku ji proti mně popudila ještě víc. Vinila mě z toho, že jsem mu svým odchodem podlomila zdraví. Dveře do domovů mých bratrů a sester jsem měla rovněž zavřené a útočiště bych nemohla najít ani v náručí jiného muže, přinejmenším ne slušného,


7.1.2015 10:01:47

Mrs. Poe

29

kdybych se rozvedla se Samuelem, protože mě opustil. Nikdo by nechtěl za manželku rozvedenou ženu. Nenabízel se mi ani přepych mimomanželského románku. Kdybych si ještě před rozvodem začala s jiným, Samuel by měl zákonné právo vzít si děti k sobě. Před nejhlubší chudobou a izolací mě chránili jenom Bartlettovi. Když Martha rozdělala oheň a začala mi nalévat vodu do džbánku, vzpomněla jsem si na otrhané děti, které jsem viděla na sousedním uhelném dvoře, jak sbírají kousky uhlí vypadlé z vozů, které je rozvážely do jednotlivých domů. Představovala jsem si mezi nimi samu sebe a zároveň mi před očima vytanul obrázek mého manžela usazeného před příjemně praskajícím ohněm v krbu, jak si roztírá marmeládu na opečený chléb, pojídá míchaná vejce a jeho současná milenka, mladá, blonďatá a velice bohatá, se na něj usmívá. Narodil se někdy větší sobec, než byl Samuel Stillman Osgood? Bylo mi třiadvacet, když jsem ho před deseti lety potkala. On byl o tři roky starší, vysoký a určitým drsným, kostnatým způsobem hezký. Vlasy a oči měl hnědé jako čerstvě zoraná půda, vysoké lícní kosti jako Irokéz a silný, rovný nos. Spatřila jsem ho v obrazové galerii Athenaea v mém rodném Bostonu, kam jsem šla psát poezii v naději, že mi obrazy poskytnou inspiraci. Netušila jsem, že tento mužný mladík s hrstí štětců navždy obrátí můj pohodlný život vzhůru nohama. Pracoval u podstavce před slavným Washingtonovým portrétem od Gilberta Stuarta. Prošla jsem tiše kolem, abych ho nerušila, a všimla jsem si na jeho stojanu téměř hotové kopie portrétu. O pár kroků dál mi však z notesu vypadla tužka a s hlasitým klapnutím spadla na podlahu. Vzhlédl. „Pardon,“ omluvila jsem se. Zvedl tužku a galantně mi ji podal. „Madam.“ Cítila jsem, jak se mi po zátylku rozlévá horko. Byl tak


7.1.2015 10:01:47

30

Lyn Cullenová

krásný. „Děkuji. Promiňte, že jsem vás vyrušila.“ Obrátila jsem se k odchodu. „Nechoďte pryč.“ Zastavila jsem se. Usmál se. „Prosím. Zajímal by mě váš názor.“ „Na co?“ „Nevypadá pan Washington, jako kdyby skrýval nějaké tajemství?“ Zahleděla jsem se na portrét, který jsem viděla tolikrát, že jsem ho už ani nevnímala. Prezidentovy oči opravdu vypadaly ostražitě a jeho sevřené rty byly zvlněné jen tím nejmenším náznakem úsměvu. Byl to obličej muže s nejpřísnějším sebeovládáním. Napadlo mě, jak dobře tohoto nejslavnějšího z lidí asi známe. „Myslíte?“ „Ano. A víte jaké?“ Předklonil se ke mně a odmlčel se, dokud jsem nepřistoupila blíž. „Zkažené zuby,“ zašeptal. Málem jsem vyprskla smíchem. „Ne!“ šeptla jsem v odpověď. „Pssst.“ Přehnaně se rozhlédl, jestli nás někdo neposlouchá. „Už v mládí prý pořád myslel na svoje zuby, a proto se skoro nikdy neusmíval, byť, věřte tomu nebo ne, byl docela velký svůdník.“ „Manžel staré Marthy?“ S předstíraným pobouřením si založil ruce v bok. „Vězte, že manžel staré Marthy, jak jej nazýváte, měl v mládí za Potomakem naproti Mount Vernon milenku. Ženu svého nejlepšího přítele.“ „Možná pak nebylo do úsměvu spíš Marthě.“ Zasmál se a já jsem si připadala vtipná. „Člověk by to čekal, ale stará Martha do něj ve skutečnosti byla blázen. Ostatně to platilo pro všechny ženy. Bojovaly o výsadu být jeho taneční partnerkou a přetlačovaly se o to, která si s ním podá ruku při recepcích.“ „Ačkoli se neusmíval?“ „Možná právě proto. Ženy zbožňují tajemné, zamračené muže.“


7.1.2015 10:01:48

Mrs. Poe

31

„Já ne.“ Opět se zasmál. „To je dobře. Pak byste možná nebyla zklamaná, až byste zjistila, že okouzlující George byl věčně tak zachmuřený čistě proto, že mu v puse nezbýval jediný zub.“ „Chudák George.“ „Máte pravdu, chudák George. Jeho nový chrup byl hrozný. Zubař pořád nedokázal docílit toho, aby pružiny na pantech pasovaly.“ „Jejda.“ Podala jsem mu pravici. „Vidím, že jste autorita na pana Washingtona a jeho zuby, pane…?“ Vřele mi potřásl rukou v rukavici. „Osgood. Samuel. A vy jste…?“ „Frances Lockeová.“ „Těší mě, slečno Lockeová. Ale vážně, nejsem odborník na pana Washingtona, jeho chrup a dokonce ani na jeho milenky. Jenom jsem zjišťoval, proč jeho čelist vypadá na Stuartově portrétu tak zvláštně.“ Zamilovaně se ohlédl na originál obrazu. „Stuart by Washingtonovi nenamaloval natolik divný úsměv, kdyby tak opravdu nevypadal. Pokud jste to ještě nepoznala, Gilbert Stuart je můj hrdina.“ Podívala jsem se na jeho reprodukci. „Vaše kopie jeho obrazu je dokonalá.“ „Patrně uvažujete, jestli kromě kopírování mistrů dokážu taky malovat originály.“ „Vůbec ne,“ protestovala jsem s úsměvem, ačkoli právě o tom jsem přemýšlela. „Půjčíte mi notes a tužku, prosím?“ Podala jsem mu je. Prohlédl si moji tvář a zahleděl se mi do očí. Pak, zatímco já jsem se v duchu krčila před jeho pozorností, zvedl tužku, aby mi změřil obličej, udělal si pár značek a pustil se do kreslení. Za dobu, kterou zabere rozčesání vlasů před odchodem do postele, skicu dokončil a obrátil notes ke mně. Byla v něm má dokonalá podobizna včetně nedůvěřivého pohledu.


7.1.2015 10:01:48

32

Lyn Cullenová

„Vážně vypadám tak pochybovačně?“ Jenom se usmál. „Musím to ukázat rodině. Obviňují mě z ostudné zbrklosti, ale není přece zbrklé přivést domů toulavého psa, krmit kočky na ulici nebo dávat peníze sirotkům. To všechno je rozumné a účelné. Ve skutečnosti pořád pochybuji. Jako každý myslící člověk. Na každou otázku existuje tolik různých odpovědí.“ „Musíte mít problémy v církvi.“ Oplatila jsem mu úsměv. „A někdy, pane Osgoode, se člověk musí něčemu prostě poddat.“ Otevřel ústa, jako kdyby se chystal něco říct, ale zdálo se, že si to rozmyslel. „Podle mě,“ promluvil po chvilce, „to jsou ty nejšťastnější okamžiky.“ Usmáli jsme se jeden na druhého. Uklonil se. „Dovolila byste mi, abych vás namaloval, slečno Lockeová? Byla by to pro mě velká čest.“ Zřejmě na mně bylo vidět, že si nejsem jistá jeho úmysly, protože dodal: „Maloval bych vás přímo tady. Zřízenci poslouží jako gardedámy.“ „Věřím vám.“ „Vy, taková zapřísáhlá pochybovačka? Jsem polichocen.“ Oba jsme se zasmáli a domluvili jsme se, že se tu sejdeme následující den. Než byl můj portrét hotový, Samuel mě požádal o ruku. Do měsíce jsme byli svoji, navzdory tvrdošíjným námitkám mých rodičů. Myslela jsem, že časem pochopí jeho skutečnou hodnotu přes nedostatečné finanční zázemí, ale to se nikdy nestalo; láska pro ně na rozdíl ode mě nebyla vším. Otec mě vyškrtl ze závěti. Matka se se mnou odmítala vídat. V prvotním opojení láskou mi to ani nevadilo. Než skončily naše líbánky, čekala jsem dítě. V osmém měsíci těhotenství, během našeho pobytu v Anglii, kde Samuel portrétoval smetánku britské společnosti, jsem odhalila důvod, proč je u svých zákaznic


7.1.2015 10:01:48

Mrs. Poe

33

tak oblíbený: se stejným zanícením, s jakým je maloval, si je taky bral do postele. Zjistila jsem, že jsem jen jednou z mnoha, ačkoli, pokud vím – a pro dobro svých dcer doufám –, jsem byla jediná, kterou si vzal. Prý jsem tak krásná, že mě musel mít – dost pochybná pocta. Dcery už se vzbudily. Po rychlém opláchnutí v lavoru se oblékly, zabalily se do šál a po snídani se usadily v Elizině suterénním salonku s knihami – dnes do školy nešly, protože Vinnii pořád bolelo ucho a Ellenino nachlazení se nelepšilo. Eliza odešla navštívit nemocnou přítelkyni, mladší děti Bartlettových byly nahoře pod dohledem služebné. Pan Bartlett se odebral do svého malého knihkupectví v Astor House, aby ukojil svůj hlad po psaných slovech. Já a moje dcery jsme měly pohodlný pokoj s nízkým stropem samy pro sebe. Doléhaly k nám domácké zvuky pánví z kuchyně za stěnou. Podívala jsem se k oknům, která byla tak zamrzlá, že se za nimi kalhoty a sukně chodců míhaly jen jako stíny, vytáhla jsem výtisk The American Review a otevřela ho na mé dnešní lekci: „Havranovi“. Poklepávala jsem si prstem do rytmu a tiše recitovala. Po chvilce jsem zahučela: „Takový švindl. Je to jenom slovní hříčka.“ Nahlas jsem přečetla: „Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru jako duše v jedno slovo samotářsky zabrané – až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to až k sluchu: „Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne – jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne.“ Však havran dí: „Už víckrát ne.“ Zaražen, an na mne hledí s přiléhavou odpovědí, říkám si: „Toť bezpochyby pochyt velmi obratně od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl, takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné –


7.1.2015 10:01:48

34

Lyn Cullenová

pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné, jako je: Už víckrát ne!“ Přestala jsem, protože jsem si všimla, že děvčata poslouchají. „Píšeš novou básničku?“ zajímala se Vinnie. „Ne. Tuhle napsal pan Edgar Poe.“ „Přečti nám ji celou!“ „Neměla bys pracovat na svojí?“ starala se Ellen. „Ano,“ přikývla jsem. „Měla. Vraťte se k učení. Ať nejste pozadu, jestli budete schopné jít zítra do školy.“ Začala jsem znovu od začátku, v naději, že pochopím, jak tahle pošetilá rýmovačka mohla zaujmout tolik čtenářů. Došla jsem k následující sloce. Když však havran bez ustání ponoukal mne k usmívání, přistrčil jsem křeslo mysle, že mne něco napadne, když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu, přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezradné, nad čím příšerný ten pták zde praví svoje bezradné „už víckrát ne“. „To stačí!“ Odhodila jsem časopis. „Co, mami?“ chtěla vědět Vinnie. „Tahle hloupá aliterace – jsou to žalostně žebrácké žvásty.“ „Chceš říct, že jsou to ohromně odporný odpadky?“ otázala se Ellen s vážnou tváří soudce během přelíčení. Přikývla jsem. „Proklatě pitomý pindy.“ Vinnie vyskočila, až za ní zavlála šála jako obvazy za mumií. „Ne! Jsou to hrozně hloupý hovínka!“ „Nemluv hrubě, Vinnie,“ napomenula jsem ji. Dívky si vyměnily pohled. Zamračila jsem se. „Je to vydatně vyčerpávající výkal.“ „Mami!“ vydechla Ellen. „Co to znamená?“ vykřikla Vinnie.


7.1.2015 10:01:48

Mrs. Poe

35

Ellen jí to vysvětlila. A tak se na báseň pana Poea snesla smršť aliterační kritiky. Děvčata se ještě předháněla ve vymýšlení těch nejhorších urážek, ale já už jsem vytáhla papír, pero a otevřela kalamář. Žerty peněženku nenaplní. Přineste mi něco nového a zábavného, přál si pan Morris. Něco temného, po čem se moje čtenářky budou večer bát zhasínat svíčky. Ať jsem se však snažila sebevíc, se dvěma rozhihňanými děvčaty u stolu mě žádné hrůzostrašné téma nenapadalo, byť obtížnost naší situace byla dost hrozná sama o sobě. Od chvíle, kdy nás Samuel opustil, jsem poznala strach z chudoby. Z první ruky jsem znala úzkost i zoufalství a to, jak se brzy promění ve vztek. Ale ještě jsem se nesetkala tváří v tvář s čirou záští, s odvrácenou a zhoubnou tváří lidstva, kterou najdeme v utrpení ostatních. Poznat něco takového je nutné, chce-li člověk napsat doopravdy mrazivý příběh. Podobné zkušenosti jsem měla získat až později.


7.1.2015 10:01:48

36

Lyn Cullenová

TŘI

V nástěnných svícnech dvojitého salonku Wawerly Place slečny Anne Charlotte Lynchové plál plynový oheň a vrhal oranžové odlesky na oduševnělé tváře hostů. Poznávala jsem mezi nimi řadu obvyklých účastníků newyorských literárních večírků, ale byli tu i jiní: bohémská básnířka s cikánskými kroužkovými náušnicemi a ve volné vestě, postarší pan Audubon v semišovém obleku, jistý pan Walter Whitman v bojovně dlouhém fraku a volánech z minulých časů. Oproti obvyklému bohatému pohoštění slečna Lynchová nabízela této smíšené skupině prosté máslové koláčky a mističky s italskou zmrzlinou, kterou jsme zapíjeli šálky čaje. Neobsluhovaly nás žádné služebné – všichni si tu byli rovni. Chyběla i předem připravená zábava. Na programu večera byly diskuse a předčítání krátkých úryvků z našich novějších děl nebo přehrávání našich posledních skladeb. Slečna Lynchová trvala na tom, že ve středu pozornosti budou ideje. Sama se oblékla, jako kdyby se chystala učit žáky – což taky za dne na Brooklynské akademii pro mladé dámy činila. Tato snaha o skromnost a intelektuální poctivost neposkvrněnou necitlivým vlivem peněz by byla zcela uvěřitelná, nebýt řady luxusních kočárů zaparkovaných venku v řadě, která dosahovala až k Washingtonovu náměstí. Ale iluze to byla hezká. Zhruba hodinu po začátku večírku jsem pořád upíjela


7.1.2015 10:01:48

Mrs. Poe

37

čaj a otáčela se, kdykoli do oranžového světla v místnosti vstoupil někdo nový. Jako všichni ostatní jsem očekávala příchod pana Poea, který učaroval všem newyorským literátům. Jakkoli rozhovory kolem mě začínaly třeba nelidsky přeplněnými domy na Five Points, kde byli irští přistěhovalci ubytováni po třech rodinách v jednotlivých špinavých místnostech bez oken, nebo rostoucími problémy s otrokáři, kteří unášeli černochy z newyorských ulic a prodávali je spoutané na trzích v Baltimoru či Richmondu, případně pokračujícím odsunem indiánů z prérií v režii ministerstva vnitra, dříve či později se debata stočila k Poeovi. „Víte, že si vzal svou třináctiletou sestřenici?“ otázala se Margaret Fullerová hloučku, kolem kterého jsem právě procházela. „Už jsou deset let manželé.“ Slečna Fullerová kromě toho, že pracovala jako literární kritička pro New York Tribune pana Greeleyho, byla nejsečtělejší ženou v Nové Anglii a jednou z mála žen, které se uživily psaním, se také zabývala indiány z oblasti Velkých jezer. Dnes večer si přes vlněný seržový živůtek vzala kostěnou náprsenku, jakou nosí indiáni z kmene Potawatomi. Její obličej se sokolím nosem a pronikavýma černýma očima koneckonců připomínal indiánský válečný kyj. Helen Fiskeová, sotva patnáctiletá, s plavými vlasy a jemnou tváří, která ostře kontrastovala s tvrdostí slečny Fullerové, poznamenala: „Třeba se všichni Jižané žení a vdávají mladí.“ Všichni se na ni okamžitě sesypali kvůli tomu, že nezná Jižany, kteří jsou přece stejní jako my, jen možná krapet staromódnější. Nevyslovenou skutečností bylo, že Newyorčané považovali všechny na světě za krapet – nebo podstatně – staromódnější, než jsou oni sami. Pan Greeley, který zde byl rovněž přítomen, zvedl šálek s čajem. Na nehtech mu zůstávaly skvrny od tiskařské barvy, i když jako vydavatel Tribune měl doby, kdy pracoval jako sazeč, dávno za sebou. „Povím vám o nové


7.1.2015 10:01:48

38

Lyn Cullenová

módě, která mi připadá absurdní: o představě svobodné lásky, podle níž je duchovní posvátná láska důležitější než zákonné manželství.“ „Pst,“ zasykla slečna Fullerová. „Uslyší vás pan Andrews.“ Skupinka se ohlédla ke krbu, kde byl právě zakladatel hnutí svobodné lásky, pan Stephen Pearl Andrews, pohroužen do vážného rozhovoru se slečnou Lynchovou. „Kromě toho,“ dodala slečna Fullerová, „si nejsem jistá, jestli Andrews nemá tak trochu pravdu.“ „Neříkejte mi, že jste jedním z těch volnoláskařů, Margaret,“ zabručel pan Greeley s nuceným úsměvem. „Ne, ale souhlasím s ním v tom, že manželské svazky bez souhlasu ženy se rovnají znásilnění.“ Pan Greeley ji neposlouchal. „Měli bychom se na volnoláskaře zeptat Poea. Zdá se, že ten má názor na všechno.“ „Slyšel jsem, že ho vojenský válečný soud vyhodil z armády,“ přispěl do debaty daguerrotypista Mathew Brady. Byl to sice mladík, ale nosil brýle se silnými kulatými čočkami, které zvětšovaly jeho oči na trojnásobek skutečné velikosti a v nichž vypadal podstatně starší. Když si usrkl čaje, všimla jsem si, že má okrově hnědé ruce od jódu, jímž vyvolává svoje obrázky. Daguerrotypie je určitý druh portrétů, který vzniká osvětlením chemických látek a o kterém můj manžel tvrdí, že brzy vyjde z módy. „Není divu.“ Pan Greeley polkl sousto a smetl si drobečky z dlouhého šedivého kabátu. „Prý dost pije.“ „Ať je to jakkoli,“ pokrčila rameny slečna Fullerová, „jeho poezie mi připadá dojemná, byť trochu primitivní. Jeho povídky se ovšem příliš zabývají mrtvými.“ „Je na tom snad něco divného?“ mínila slečna Fiskeová a zavrtěla hlavou, až se jí žluté lokny rozhoupaly. „Prý ještě jako malý chlapec přišel o matku.“ Slečna Fullerová se zamračila. „Ubohý Poe.“ Oči pana Bradyho se za silnými čočkami ještě zvětšily.


7.1.2015 10:01:48

Mrs. Poe

39

„Proč ho všechny litujete? Obletujete ho, jako kdybyste byly jeho dávno zemřelá matka.“ V salonu se rozhostilo ticho. Do salonku vstoupil štíhlý, dokonale oblečený muž, vedle něhož kráčela slečna Lynchová. Její drobný srdčitý obličej k němu vzhlížel se zbožnou oddaností. Jeho široké čelo, ze kterého si právě odhrnul neukázněné vlny vlasů, ještě zvýrazňovalo šedé oči s tmavými řasami a chladně inteligentním pohledem. Ústa pod tenkým knírem byla jemně tvarovaná, ale zároveň tvrdá a přezíravá. Stál rovně jako voják, tak upjatě, jako kdyby se chystal zaútočit na každého, kdo se k němu přiblíží, nebo naopak co nevidět odpochodovat z místnosti. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli bych k němu měla vyběhnout, nebo naopak utéct. „Dámy podle mě o roli jeho matky nestojí,“ poznamenal pan Greeley tiše. „Vážení,“ zvolala slečna Lynchová, „dovolte, abych vám představila pana Poea!“ Nikdo se nepohnul. Do ticha vstoupila drobná mladá žena s modrými stužkami odstínu drozdích vajíček, které jí vlály z vlasů, krku a rukávů. Kráčela zavěšená do rámě pana Nathaniela Willise, společníka pana Morrise z Mirroru. Jistým křehkým způsobem byla krásná – byla štíhlá, měla bledou pleť a vlasy tak černé, až se modře leskly. V řadě rysů se podobala Poeovi – širokým čelem, pěkně tvarovanými ústy a očima lemovanýma černými řasami. Vypadali jako sourozenci – on jako starší bratr a ona rozkošná dívka z nápadně krásné rodiny. Slečna Lynchová se natáhla dozadu, položila mladé ženě paži kolem útlých ramen a ohlásila: „A tohle, moji drazí, je paní Poeová!“ Žena – či spíše dívka – se sladce usmála. Pan Poe nás naproti tomu propaloval pohledem, jako kdyby se nás chystal rozsápat. Pan Audubon postoupil kupředu a podal paní Poeové ruku. Na semišovém rukávu se mu rozhoupaly třás-


7.1.2015 10:01:48

40

Lyn Cullenová

ně. „Má drahá překrásná dámo, kde jste byla za mého mládí?“ Poe ho probodl očima, jako kdyby přemýšlel, jestli se má urazit. Pan Audubon byl nicméně na strach příliš starý a sebestředný, a tak pokračoval: „Odkud pocházíte, má drahá? Vím, že nejste z New Yorku. Na to jste příliš rozkošná.“ „Z Baltimoru.“ Hlas paní Poeové stříbřitě zvonil jako hlas víly. Zněl jako hlásek malého děvčátka, ačkoli jestli se slečna Fullerová nepletla, bylo paní Poeové už třiadvacet. „Baltimore – ach, to město zbožňuji. Znáte baltimorské žluvy?“ „Ne, pane.“ „Ne? Inu, neměl bych očekávat, že taková nevinná mladá dáma bude vědět všechno. Jsou to ptáci, madam, ptáci.“ Pan Audubon si zahákl její paži do svého rámě. „První jsem viděl v Louisianě v roce 1822. Maluji ptáky – už jsem vám to říkal?“ Odešli spolu, zestárlý nemanželský syn aristokrata oblečený jako hraničář a manželka miláčka New Yorku, ve svých modrých stuhách nádherná jako dětská panenka. Na kterémkoli jiném večírku by taková dvojice budila pozornost. Na večírku slečny Lynchové, který hostitelka raději označovala jako conversazione, byli pouhou součástí podobně pestré společnosti. Slečna Fullerová využila příležitosti a odvedla pana Poea stranou. Kolem mě se opět rozproudily rozhovory. Předstírala jsem, že poslouchám pány Greeleyho a Bradyho, ale ve skutečnosti jsem pozorovala pana Poea a jeho ženu. Nedalo se přehlédnout, jak moc se navzájem podobají. Uvažovala jsem, jestli vyrůstali společně, a pokud ano, kdy si uvědomili, že si jsou víc než pokrevními příbuznými. „Fanny.“ Trhla jsem sebou.


7.1.2015 10:01:48

Mrs. Poe

41

Eliza se zasmála. „Vyděsila jsem tě.“ „Nevyděsila.“ Přistoupila ke mně blíž. „A neděsí tě pan Poe?“ zašeptala. Nadechla jsem se. „Upřímně řečeno ano.“ Zahihňala se. „Chápu, jak to myslíš. Ale řekla bych, že by to mohl být gentleman, jakmile ho líp poznáš.“ „To povídej panu Longfellowovi a desítkám dalších básníků, které rozcupoval.“ Eliza se rozhlédla po hostech. „Rychle – Poe vypadá znuděně. Teď máme šanci se s ním seznámit.“ Odtáhla mě přes místnost provoněnou pomádou na vlasy, máslovými sušenkami a naparfémovanými těly. Zastavily jsme se před panem Poem, který chladně poslouchal vyprávění slečny Fiskeové o tom, jak jí vloni zemřela matka, což prohloubilo její poezii a dodalo jí to na procítěnosti. „Věřím, že je pořád se mnou, pane Poe.“ Slečna Fiskeová se mu vážně zahleděla do obličeje. „Kdykoli vidím spadlé pírko, vím, že mi ho poslala ona. Sbírám je. Vidíte? Tohle mi poslala dnes.“ Vytáhla z kabelky hnědý brk. Poe se podíval na pero a pak na slečnu Fiskeovou. „Takže neodpočívá v nebi?“ Slečna Fiskeová sebou trhla, jako kdyby ji někdo uhodil. Eliza si vybrala přesně tuto chvíli, aby ho oslovila. „Pane Poe?“ Stočil svůj zlověstný pohled na ni. Málem jsem couvla před bolestí a vztekem v jeho očích. Co z něj udělalo takové raněné zvíře? Elize přeletěl po tváři strach, ale opanovala se s rychlostí zkušené dámy. „Myslím, že se znáte s mým manželem, Johnem Russellem Bartlettem.“ „Tím vydavatelem? Má knihkupectví v Astor House.“ „Správně,“ přikývla potěšeně. „Já jsem jeho žena Eliza. Ráda bych vám představila svou drahou přítelkyni.“


7.1.2015 10:01:48

42

Lyn Cullenová

Pan Poe mě poctil pochybovačným nadzvednutím obočí. „Pane Poe, toto je paní Samuel Osgoodová – Fanny, jak ji oslovují přátelé a obdivovatelé. Je známá svou poezií.“ Poe se na mě zamračil. Přestože mi to bylo nepříjemné, odmítla jsem odvrátit zrak. Nenechám se zastrašovat tímhle druhořadým veršotepcem, jakkoli je zrovna populární. Kalhoty si obléká jako každý jiný muž. Jeho výraz zůstával chladný, ale v očích jsem mu četla překvapení a pak pobavení. Považuje mě za tak směšnou? Eliza mezi námi zatěkala pohledem. „Fanny napsala několik pohádkových sbírek pro děti. Sněženka, Markýz z Karabasu a Kocour v botách. Jsme na ni moc hrdí.“ Určitě jsem zněla stejně dětinsky jako moje pohádky. „Taky píšu básně pro dospělé.“ „Ano!“ vyhrkla Eliza. „Ráda píše o květinách.“ „O květinách,“ zopakoval bezvýrazně. Hanbou jsem se nepropadla jen díky energickému příchodu anglické herečky paní Fanny Butlerové rozené Kembleové, která se k nám blížila s šustotem sukně tykvového odstínu. Se svými kaštanově hnědými loknami, zdravě růžovou pletí a oduševnělýma hnědýma očima byla při osobním setkání ještě krásnější než na plakátech, které visely všude, když jsem žila v Londýně, ačkoli už před několika lety opustila jeviště a vdala se. „Pane Poe!“ zvolala divadelně. „Umírala jsem touhou s vámi mluvit!“ Podíval se na mě, jako kdyby uvažoval, že ještě něco poznamená, a přenesl chladnou pozornost na ni. „Zatím vypadáte docela živě.“ Zasmála se. „Děkuji, máte naprostou pravdu,“ odpověděla méně afektovaným tónem. „Musíme si dávat pozor na slova. Člověk zleniví, nebo přinejmenším já ano.“ Podala mi ruku jako muži. „A vy jste?“


7.1.2015 10:01:48

Mrs. Poe

43

Potřásla jsem si s ní pravicí. „Frances Osgoodová.“ „Velice mě těší.“ Za jejím statečným úsměvem jsem zahlédla náznak smutku. I když se sotva usídlila v New Yorku, všichni věděli o jejím nedávném odchodu od amerického manžela kvůli otázce otroctví – její muž byl jedním z největších otrokářů v zemi. Mnozí ji považovali za výstřednici, když opustila manžela kvůli nějaké zásadě, byť i takhle důležité – opustila vlastně i svoje děti, protože po odchodu od manžela na ně ztratila zákonné právo. Slečna Lynchová byla právě tak statečná, když ji sem pozvala, stejně jako pozvala pana Andrewse a jeho volnoláskaře. Na jiných, méně intelektuálních a „váženějších“ setkáních by „slušné“ dámy opustily místnost, jakmile by se v ní objevila paní Butlerová. Bylo ohromující, jak rychle se z hýčkané jevištní hvězdy změnila v opovrhovaného vyvrhele. „Jsem ráda, že si s vámi mohu promluvit,“ obrátila se k panu Poeovi. „Chtěla jsem se vás zeptat, jestli byste neměl zájem o jevištní provedení Havrana v podobě krátké hry pro charitu.“ „Na charitu dávám jen sám sobě, paní Butlerová.“ Znovu se zasmála. „Já nežertuji.“ Upíral na ni pohled, dokud nezvážněla. „Nikdy nežertuji.“ V tu chvíli nás slečna Lynchová hlasitě požádala, abychom věnovali pozornost panu Whitmanovi, který by nám rád přečetl svoji báseň. Všichni se shlukli se šálky čaje kolem něj; pan Poe, jak jsem si všimla, s paní Butlerovou. Toho večera už jsem neměla příležitost si s ním pohovořit, ale kdybych byla jako ostatní můry vábené jeho světlem, brzy bych sledovala, jak se vzdaluje, protože krátce po přednesu pana Whitmana se Poeova drobná manželka, která stála za paní Butlerovou, rozkašlala. Když její záchvat nepřecházel, pan Poe se omluvil a oba dva spolu odešli.


7.1.2015 10:01:48

44

Lyn Cullenová

Opustili nás rychle, paní Poeová s kapesníkem přitisknutým k ústům, ale předtím ještě vrhla po paní Butlerové nanejvýš překvapivý pohled. Na zlomek vteřiny se jejím nevinným mladým obličejem mihl výraz spalující zášti. Nebo se mi to jenom zdálo? Než jsem si mohla být jistá, výraz zmizel a vystřídal ho další záchvat kašle, takže jsem musela uvažovat, jestli jsem ho skutečně spatřila. Pak mě slečna Lynchová poprosila, abych pomohla dolévat čaj, a můj letmý dojem uhasl jako svíce na dešti.


7.1.2015 10:01:48

Mrs. Poe

45

ČTYŘI

Jak se nazývá jev spočívající v tom, že jakmile jednou člověk obrátí pozornost na nové slovo, téma nebo člověka, začne ho vidět všude? Právě to se mi v následujících týdnech stalo s panem Poem a jeho ptačí básní. Když jsme čekali na Broadwayi, až kolem projede dostavník, slyšela jsem, jak si dvě ženy citují verše z „Havrana“. Nějaký gentleman před ústřicovým sklepem na MacDougal Street držel Mirror otevřený na nejnovějším dotisku básně. Malá děvčátka skákající přes lano na chodníku Sullivan Street si prozpěvovaly: „Krákl havran, krákl havran, krákl havran: Už víckrát ne!“ Jednou ráno, když jsem se na Jeffersonově trhu snažila zmrzlými prsty vylovit z peněženky mince na jablka, slyšela jsem, jak se německý kupec ptá muže za mnou, jestli četl parodii na „Havrana“ nazvanou „Sova“. „Sám Ďábel měl by píti v míře rozumné,“ zacitoval, „střídmá sova whisky nepije…“ „Nechte mě hádat,“ skočil mu do řeči muž, „… už víckrát ne.“ Zasmáli se a já jsem vzhlédla. Kupec mi koukal na ruce, takže si neuvědomoval, jakou závist ve mně vzbudil. Proč mě nenapadlo napsat parodii? Humor je lepší než hrůza – strašidelná báseň nebo povídka, kterou požadoval pan Morris, mi vůbec nešla od ruky. Hrůzostrašné povídky jsem i nerada četla, natož psala. Nelíbilo se


7.1.2015 10:01:48

46

Lyn Cullenová

mi, jak otevřeně využívají strach ze smrti, umírání a mrtvých. Proč se pan Poe tolik věnuje takovým námětům? Proč je tak ponurý? A proč to po něm lidé chtějí? Jeho věhlas mezi prostými občany i literáty však rostl. Včera večer si Bartlettovi a všichni moji známí šli poslechnout jeho přednášku o americké poezii v Knihovně Newyorské společnosti. Ačkoli ve sbírce, o níž se chystal mluvit, bylo i několik mých básní, omluvila jsem se a zůstala jsem doma – nedokázala bych unést, jak chválí jiné, významnější autory, když má vlastní tvorba tak zadrhává. Zajímalo mě nicméně, koho roznesl na kopytech tentokrát, a tak mě zklamalo, že když jsem sešla dolů na snídani, nečekalo mě žádné vyprávění. Eliza někam odešla se svou služebnou. Teď, pod oknem u stolu, který mi Bartlettovi tak velkoryse připravili, poté, co jsem snědla jablko, učesala se a sepnula si vlasy do drdolu, jsem se začala věnovat příběhu, který jsem se chystala napsat. Zvedla jsem pero, namočila ho v kalamáři, zahleděla se na prázdný papír a zase pero položila. Pohled na obraz visící na stěně mě však přinutil, abych ho opět zvedla. Portrét přísného dědečka pana Bartletta mi připomněl, že nemám vlastní domov. Za hodinu jsem dokončila báseň o padlém andělu. Vůbec se mi nelíbila, ale to mi nezabránilo obléknout se na vycházku do centra. Pan Morris odložil můj rukopis. „Andělé, paní Osgoodová? Teď se prodávají démoni.“ „Padlí andělé jsou tak trochu démoni,“ namítla jsem. Znělo to však nepřesvědčivě i mně samotné. Pan Morris poklepal na vrchní stránku. „Vaši ne. Ti jsou rozhodně andělští. Váš anděl nepadl dostatečně tvrdě. Lidé chtějí zoufalství. Hrůzu. Chtějí být vyděšení k smrti.“ „Já vím,“ špitla jsem.


7.1.2015 10:01:48

Mrs. Poe

47

„Tohle,“ uzavřel a podal mi rukopis, „je jenom smutné.“ Uložila jsem báseň zpátky do kabelky. „Možná byste se měla držet dámských časopisů.“ „Děkuji za váš čas, pane Morrisi.“ Doprovodil mě ke dveřím. Když jsem se k němu otočila, abych mu přednesla další nápad, jeho mohutná postava už se vzdalovala chodbou. Vydala jsem se na dlouhou cestu domů. Na Ann Street byl jen malý provoz a většina vozů měla skluznice – teploty po dvoudenní oblevě poklesly a břečka na ulicích a chodnících ztuhla do podoby ledu. Cestou do redakce Mirroru jsem několikrát uklouzla, a když jsem se snažila vyhnout pádu, natáhla jsem si sval na zádech. Teď, po dalším odmítnutí, jsem vnímala bolest ještě pronikavěji. Kulhala jsem po zledovatělém chodníku a namáhala si mozek, abych vymyslela začátek nějaké dobré – ne, nějaké démonické a morbidní básně nebo povídky. Prohlížela jsem si plakáty na Barnumově dryáčnické síni a snažila se najít inspiraci v jeho fantaskních stvořeních, když tu jsem uklouzla a žuchla na zem jako pytel uhlí. Seděla jsem a ledový chodník mě studil přes spodničku, ale najednou se před mým čepcem objevila ruka v rukavici. Zvedla jsem oči od pečlivě vyžehlených kalhot přes upnutý, světle hnědý vojenský zimník až ke dvojici šedých očí s černými řasami, které na mě klidně shlížely zpod krempy lesklého hladkého klobouku. „Chyťte se mě.“ Pan Poe pohnul nabízenou rukou. „Já nekoušu.“ Natáhla jsem se k němu. Pomohl mi na nohy a odvrátil se, zatímco jsem si upravovala šaty. „Jste v pořádku?“ zeptal se. „Ano.“ Podíval se na mě, aby si ověřil, že mluvím pravdu. „Dopadla jste tvrdě. Právě jsem přecházel ulici a viděl jsem, jak se kácíte.“


7.1.2015 10:01:48

48

Lyn Cullenová

„Musel to být úžasný pohled.“ „Ani ne,“ pokrčil rameny a potlačil úsměv. Vypadal téměř laskavě, když mu v očích pohrávalo pobavení. Pak se ohlédl zpátky přes ulici a jeho úsměv se rozpustil v obvyklém chladném výrazu. „Jestli jste opravdu v pořádku…“ „Jsem. Děkuji za pomoc.“ Na pozdrav se dotkl klobouku a odkráčel po Ann Street. Zalétla jsem pohledem na protější chodník – od Astor House na mě mávala Margaret Fullerová. Přešla jsem mezerou v proudu saní projíždějících po ulici. „Jak se vám daří?“ prohodila jsem, když jsem dospěla na druhou stranu. „Neviděla jsem vás od toho večírku Anne Lynchové.“ „Dobře, děkuji, a vám?“ Ačkoli jsme se se slečnou Fullerovou znaly ze společenských událostí, jen málokdy jsme spolu opravdu mluvily. Jako autorka dětských básní jsem pro ni nebyla zajímavá. Její pozornost vzbuzoval spíš můj manžel – šarmem, krásou a uměním kreslit lichotivé náčrtky dam. „Všimla jsem si, jak si povídáte s panem Poem,“ spustila bez dalšího otálení. „Pověděl vám, jak moc se mu líbila vaše poslední sbírka básní?“ Cítila jsem, jak mi tuhne úsměv. Dobírá si mě? Zadívala se na mě dravčíma očima. „Neříkejte, že jste neslyšela o jeho včerejší večerní přednášce v knihovně. Kde jste vlastně byla? Neviděla jsem vás tam.“ „Nemohla jsem přijít.“ „Nikdo vám o tom nevyprávěl?“ „Ještě ne.“ „Má drahá, byla jste hlavní téma večera. Všichni rozebírali, jestli vy dva nejste milenci.“ „Cože?“ „Pochopitelně žertem. Uklidněte svého okouzlující-


7.1.2015 10:01:48

Mrs. Poe

49

ho manžela, že se nemusí strachovat.“ Zasmála se a chytila mě za paži. „Pojďte se mnou na oběd. Povím vám o tom všechno.“ Ukázala na Astor House. „Já opravdu nemůžu.“ Nesnesla jsem pomyšlení, že mě tam načapá ředitel hotelu, který mě vyhodil. V tu chvíli z Barclay Street vyjely krásné saně tažené čtyřmi elegantními koňmi. Seděla v nich starší žena v nádherné kožešinové čapce a plášti. „Člověk by nečekal, že se bude tak bezostyšně chlubit majetkem, který získala ze srdcebolu žen,“ poznamenala slečna Fullerová, když nás saně minuly. Všimla si mého zmateného výrazu a objasnila: „To byla paní Restellová.“ „Tu neznám.“ „Vloni jsem o ní napsala sloupek. Pořád otiskuje v Tribune inzeráty, ve kterých tvrdí, že zná evropské tajemství, jak to nazývá, k ukončení těhotenství. Povím vám, co je to za tajemství: potrat. Provedený někým bez sebemenšího školení.“ Sledovala jsem, jak saně odjíždějí po Broadwayi – mezi všednodenními vozy se skvěly jako šperk. Narazila na zlatou žílu. Dokud ženy bude lákat mužské objetí, bude její podnikání vzkvétat. „Tak,“ obrátila se na mě slečna Fullerová, „co ten oběd? Zvu vás. Určitě vás zajímá, co Poe povídal.“ Nechala jsem se odtáhnout do hotelu. V přetopeném lůně hotelové haly s vysokým stropem slečna Fullerová zvýšila hlas, abych ji slyšela přes šum okolních rozhovorů. „Vážně jste tam měla včera večer být. Poe byl ve vzácné formě. Tím svým zvláštně zdvořilým způsobem strhal všechny autory z Amerických básníků. Pana Longfellowa obvinil z plagiátorství.“ „Ale ne, už zase?“ zamumlala jsem a rozhlédla se kolem sebe. Okna zakrývaly přepychové závěsy, které odstiňovaly veškeré přirozené světlo, jež mohlo doplnit umělou oranžovou záři plynových lustrů. V nepřiroze-


7.1.2015 10:01:48

50

Lyn Cullenová

ném šeru se malátně pohybovali pánové a dámy, jako kdyby se brodili jakousi kapalinou. Ulevilo se mi, když jsem nikde neviděla plukovníka Stetsona, ředitele hotelu, který mi předložil naše nezaplacené účty. Slečna Fullerová přikývla. „Ale ano, už zase. Bryanta označil za otřepaného. A ubohé bezbranné sestry Davidsonovy, které už jsou na pravdě boží, úplně rozcupoval. Měla jste slyšet, co říkal o Rufusi Griswoldovi. Sepsul ho kvůli tomu, že do své sbírky vybral tak slabá díla. Rufus seděl vedle mě. Byl na něj úžasný pohled. Zrudl víc než tyhle pohovky.“ „Hrozné.“ „Proto jsem teď tak ráda viděla Poea. Chtěla jsem z něj vymámit nějaké prohlášení pro můj sloupek. Chystal se pronést něco urážlivého, ale najednou odběhl. Prozradil vám kvůli čemu?“ „Pořádně jsme spolu nemluvili. Jenom mi pomáhal vstát – uklouzla jsem na ledu.“ Nos slečny Fullerové v přítmí připomínal sokola víc než obvykle. „Opravdu?“ „Myslím, že si mě z večírku u slečny Lynchové ani nepamatoval.“ Slečna Fullerová si odfrkla. „Nic si nenamlouvejte. Pěkné holky, jako jste vy, si pamatuje každý.“ Došly jsme ke stolu v restauraci obložené dřevem, na rozdíl od haly, která byla plná mramoru a saténu. Jak jsem tu vůbec někdy mohla žít? Zdejší okázalost mě dusila. Obsluha nám odnesla šátky a já jsem zjistila, že slečna Fullerová dnes nemá náprsenku Potawatomiů, ale náramek, který vypadal jako zhotovený z kostí. „Nikdo se nevyhnul Poeově sžíravé kritice,“ vykládala dál, když jsme se usadily. „Až na jednu osobu.“ Zamrkala. „Na vás.“ „Opravdu to nechápu.“ Pronikavě se zasmála. „Skromnost vám sluší. Muži takové chování zbožňují. Kéž bych ji taky uměla zahrát.“


7.1.2015 10:01:48

Mrs. Poe

51

Pokračovala, než jsem stačila zaprotestovat. „Byla jste jediný autor, o kterém se v celé přednášce vyjadřoval kladně. Podle něj vás čeká růžová budoucnost. Tušíte vůbec, jaký to je pro vás zářez do pažby? Hned jsem chtěla běžet pro výtisk vašich děl. Určitě s ním musíte mít něco společného. Poe by se takhle nerozplýval jenom tak – ten člověk rozplývání nenávidí. Svěřte se mi, Frances. Jestli chcete, může to být mimo záznam.“ Popřením spojitosti s Poem bych zahodila příležitost k zisku profesního uznání. Když jsem si ale vzpomněla na jeho upřímný úsměv, byť na můj účet, zatoužila jsem ho chránit. „Bohužel nic společného nemáme. Krátce jsem se s ním setkala na conversazione u slečny Lynchové a to je vše. Jak jsem říkala, myslím, že mě před chvílí ani nepoznal, i když se choval mile.“ „Poe? Mile? Já věděla, že se něco děje. Poe není nikdy milý.“ Přistoupil k nám číšník. Přikrčila jsem se – znala jsem ho ze zdejšího pobytu. K mé velké úlevě se mě zdvořile zeptal na manžela a dcery, jako kdybychom byli vážení hosté. Pořád jsem uvažovala, co slečna Fullerová ví o Samuelovi. Ta žena měla nos na skandály. Právě nám naservírovali polévku, když se dostavil vrchní číšník, uklonil se, jako kdyby ani on nevěděl o mé prázdné peněžence, a podal mi složené noviny. „Od tamhletoho gentlemana, madam.“ Ohlédla jsem se. Od vchodu do restaurace na mě svým roztěkaným způsobem kývl drobounký společník pana Morrise, pan Willis. Lehce zploštělou plešatící hlavou a mírným předklonem mi připomínal kobylku. „Ať se k nám připojí,“ vzkázala slečna Fullerová po vrchním číšníkovi. Rozevřela jsem noviny – otevřely se na „Havranovi“. Na pažích mi naskákala husí kůže. Slečna Fullerová na mě spiklenecky mrkla. „Poslední šance na doznání ohledně pana Poea.“


7.1.2015 10:01:48

52

Lyn Cullenová

Přes místnost k nám přispěchal pan Willis. „Omlouvám se, že vyrušuji. Zrovna jsem odcházel z kanceláře, když přišel pan Poe. Chtěl, abych vám dal jeho báseň, paní Osgoodová, a požádal vás o váš názor na ni.“ „O můj názor?“ Založil si ruce na prsou, nejdřív s jednou a poté s druhou rukou nahoře, a nakonec je svěsil podél těla, jako kdyby si uvědomil, jak nervózně působí. „Prý byste mu ho mohla sdělit osobně. Myslím, paní Osgoodová, že to je způsob, jakým náš drahý pan Poe dává najevo, že by s vámi rád mluvil.“ Proč? Slečna Fullerová povytáhla obočí. „Jestli ho opravdu neznáte, Frances, měla byste to využít. Znát se s Poem se vám může hodit. Váš manžel nebude mít námitky, že ne?“ „Myslím, že ne.“ „Takže?“ dožadoval se odpovědi pan Willis. Chtěla jsem mu říct, že mi báseň pana Poea připadá dětinská a divná. Jenže k tomu bych napřed musela přijít na to, jak mám pro pana Morrise napsat strašidelný příběh, který by měl hloubku, vypovídal něco o lidském srdci a nešlo o pouhou hru se slovy. Protože můj manžel utekl, a i kdybych ho zažalovala o rozvod, nijak by mi to nepomohlo – neměl peníze, které by mi posílal. Nebyla jsem v situaci, abych mohla ohrnovat nos nad panem Edgarem Allanem Poem a uznáním, k němuž mi mohl dopomoci. Setkání s ním mi jistě nemůže uškodit. „Vyřiďte mu, prosím, že jeho báseň velice obdivuji.“


7.1.2015 10:01:49

Mrs. Poe

53

PĚT

O dva týdny později jsem jela do centra v kočáru slečny Fullerové, zabalená do silného bizoního pláště. Byla jsem ale příliš nervózní, abych si užívala cestu nebo ocenila pohodlí vozu, taženého valachem s klapajícími kopyty. Skutečnost, že slečna Fullerová je jediná žena v New Yorku, která se uživí psaním, a dokonce jí zbývá dost prostředků, aby si koupila vlastní kočár, pro mě v tu chvíli znamenala pramálo. Proč jsem souhlasila se schůzkou s panem Poem? A proč se vůbec se mnou chce setkat? Jednu schůzku si domluvil už minulý týden a pak ji zrušil. Zrušením návštěvy se mi ulevilo, ale brzy nato mě pozval znovu a má nervozita se vrátila. Stejně náhle a nevysvětlitelně, jako pochválil mou poezii během přednášky před Společností, může svou podporu stáhnout, pokud řeknu něco špatně. Kdo může tušit, co jeho tomahavk uvede do pohybu? Slečna Fullerová trhla opratí. „Jsme tady.“ Vyčkávavě se na mě ohlédla, jako kdybych měla z jejího kočáru vystoupit sama. „Neměly bychom počkat na vrátné, až se vám postarají o koně?“ otázala jsem se. „Až se mi postarají o koně? Ach – vy jste si myslela, že jdu s vámi? Kdepak, drahoušku, jedu na obhlídku chudinské čtvrti na Hester Street. Vážně jste myslela, že půjdeme spolu? Jenom jsem se nabídla, že vás sve-


7.1.2015 10:01:49

54

Lyn Cullenová

zu. Napadlo mě, že by váš manžel ocenil, když vás sem doprovodím, vzhledem k tomu, že je, jak pravíte, mimo město.“ „Nechtěla byste, abych s vámi jela do té chudinské čtvrti?“ vyhrkla jsem. „A dala košem panu Poeovi? To bych si nedovolila.“ Slečna Fullerová uklidnila svého koně a mávla k hotelu. „Jen jděte. Pomůže to vašim knihám.“ Zdráhavě jsem vystoupila a se zatajeným dechem sledovala, jak kočár rachotí pryč. Stála jsem na chodníku před hotelem a uvažovala, jestli nemám udělat čelem vzad, když tu jsem si uvědomila, že za mnou někdo stojí. Než jsem se stačila ohlédnout, mužský hlas pronesl: „Bůh pomáhej ubohým medvědům a bobrům.“ Otočila jsem se. Za mnou stál pan Poe a upíral oči na budovu před námi. Bez pozdravu dodal: „To byla slova Davyho Crocketta, když poprvé spatřil tenhle palác.“ Zaváhala jsem. „Kvůli obchodu s kožešinami, který provozuje pan Astor?“ Poe pokračoval, jako kdybych se nic nezeptala: „Ale Crockett se pletl. Astor si nenadělal jmění na medvědech a bobrech, nýbrž na opiu, které kupuje od Číňanů.“ Překvapeně jsem se na něj podívala. „Pan Astor obchoduje s opiem?“ Poe stále pozoroval hotel. „Kdykoli vidíte takové bohatství, můžete předpokládat, že si někdo ušpinil ruce. Ke světcům jmění nepřichází.“ „O tom jsem nikdy nepřemýšlela.“ Sjel po mně ostrým pohledem. „Vážně?“ Zahanbeně jsem se nahrbila. „Pan Astor je raději známý jako vrah zvířat než jako překupník opia. Proč asi?“ Sklopil oči ke mně. „Půjdeme dál, paní Osgoodová?“ Takže mě poznal. Vešla jsem do horkého jícnu hotelové haly jako první. Vedle elegantních lidí v krásných


7.1.2015 10:01:49

Mrs. Poe

55

oděvech jsem si připadala nízce a bezvýznamně, jako opuštěná žena chudého malíře, ačkoli mé šaty byly stejně pěkné jako šaty všech ostatních. Jenže v mém případě šlo o přetvářku. Zastavila jsem se a otočila se k němu čelem. „Blahopřeji k úspěchu Havrana.“ Zamračil se, jako kdybych ho urazila. „Lidé ho milují. Mluví o něm všude.“ „Lidé nemají žádný vkus. Neříkejte mi, že ho považujete za dílo génia.“ Byla to snad léčka? Zahleděla jsem se mu do očí s černými řasami, jestli v nich najdu nějakou nápovědu. Když jsem neodpověděla, kývl: „Děkuji, paní Osgoodová. Jste první upřímná žena, kterou jsem v New Yorku potkal.“ Zavrtěl hlavou. „Mám štěstí, že jsem se proslavil zrovna tímhle.“ Pořád jsem si nebyla jistá, jestli bych náhodou neměla jeho báseň pochválit, a tak jsem raději přešla na bezpečnější téma. „Smím se zeptat, na čem právě pracujete?“ „Na knize o hmotném a duchovním vesmíru.“ Zasmála jsem se. Chladně na mě zíral. „Omlouvám se. Myslela jsem, že žertujete.“ „Já nikdy nežertuji.“ „Jistěže ne. Odpusťte.“ „Ale přál bych si, aby to byl jen žert. Nikdy se neprodá.“ „Vaše díla se prodají vždycky,“ odporovala jsem. „Ne ta, ve kterých je nějaká opravdová myšlenka. Lidé touží po vzrušení nebo strachu. Nebaví je přemýšlet.“ Váhavě jsem se usmála. Co ode mě chce? „Proto jsem v přednášce vyzvedl vaše básně,“ pokračoval. „Jsou v nich opravdové pocity, pokud člověk čte mezi řádky.“ Jeho slova mě proti mé vůli odzbrojila. „Děkuji. Myšlenky vyjádřené mezi řádky jsou podle mě nejdůležitější součástí básně nebo povídky.“


7.1.2015 10:01:49

56

Lyn Cullenová

„To platí i v životě.“ Zdráhavě jsem mu pohlédla do očí. „Ano.“ „Nejvíc se mi líbí vaše báseň Lenora: A tak když Láska vlije do tvého čistého srdce blesk, bledé líce přejemně ti zrumění – A tak když divé Vášni v plachém srdci vládne stesk, otráví klenot, zachvěje se a v střepy promění.“ Polkla jsem překvapením. „Vy jste si ji zapamatoval.“ Kolem prošel elegantní pár, on v huňaté vlně, ona ve vrstvách drahých krajek. Poe se zamračil. „Nějak mě oslovila, a nejen proto, že jsem napsal stejnojmennou báseň a použil jsem jméno Lenora i v Havranovi.“ „Shoda náhod.“ Upřeně na mě hleděl. Odvrátila jsem zrak a kousla se do rtu. Proč mě pan Poe požádal o schůzku? Určitě má na práci lepší věci než vzbuzovat naděje neznámé spisovatelky. „Patrně uvažujete, proč jsem si s vámi přál mluvit.“ Nadechla jsem se. „Vlastně to je kvůli mé ženě.“ „Paní Poeové?“ Mírně se zamračil nad mou zbytečnou otázkou. „Je velká čtenářka. Probral jsem s ní všechny klasiky. Rád ji podporuji, když projeví zájem o dobrá díla, a vaše básně, paní Osgoodová, ji nesmírně těší.“ Vybavila jsem si tu hezkou ženu-dívku, kterou jsem viděla na večírku u slečny Lynchové, a přemítala jsem, jestli čte moje básně pro dospělé nebo pro děti. „Děkuji za vaše laskavá slova, pane Poe. Kéž by byla tady, abych mohla poděkovat i jí.“ Ztuhl mu obličej. „Měla zánět průdušek, ze kterého se zotavuje jen pomalu a obtížně. V žádném případě dnes nemohla jít ven.“ „To je mi líto.“


7.1.2015 10:01:49

Mrs. Poe. Lyn n Cullenová. Mrs. POE

Recommend Documents