Proč makroekonomie Makroekonomie je součást ekonomie – ekonomie se obvykle dělí na mikroekonomi a makroekonomii. Obvyklá definice ekonomie může znít např. takto: „Ekonomie je věda, která studuje, jak lidé využívají vzácné zdroje k uspokojování svých neomezených potřeb, přičemž tyto potřeby uspokojují pomocí produkce statků a jak jsou tyto statky rozdělovány mezi jednotlivé členy společnosti.“ Mikroekonomie se zabývá dílčími trhy – např. trhem určitého produktu (trhem čaje), výrobního faktoru (např. trhem práce), nebo situací určitého subjektu (např. rovnováhou firmy). Většinou přitom mikroekonomie odhlíží od situace ostatních trhů nebo subjektů Ačkoliv v mikroekonomii existují pokusy o komplexní pohled (např. Walrasův koncept všeobecné rovnováhy), její pohled je dílčí. Makroekonomie usiluje o komplexní pohled, který se týká celé ekonomiky. Makroekonomie pak zkoumá, jaké účinky/důsledky má chování jednotlivých subjektů/situace na jednotlivých trzích na celkovou ekonomiku. Tato jednotlivá jednání/situace na jednotlivých trzích se makroekonomie snaží agregovat (slučovat) a vytvořit modely, které dokáží popsat chování všech subjektů, tj. všech osob, všech firem. Pokud makroekonomie zpracuje s nějakými veličinami, tak ji zajímají agregované veličiny jako hrubý domácí produkt – souhrn všech (finálních statků) vyrobených na určitém území za určitý čas, nezaměstnanost – souhrn všech nezaměstnaných, inflace – změna všech cen (cenové hladiny), stav veřejných rozpočtů souhrn všech veřejných příjmů a veřejných výdajů, stav platební bilance - souhrn všech zahraničních plateb. V souladu s výše uvedenou definicí ekonomie bychom mohli napsat, že makroekonomie zkoumá, co se děje, pokud všichni lidé využívají vzácné zdroje k produkci svých potřeb, co se děje, pokud všichni lidé produkují statky a co se děje, pokud jsou dané (všechny) statky nějakým způsobem rozdělovány mezi (všechny) členy daného společenství. Jaká jsou základní makroekonomická témata? Tj. čím se makroekonomie zabývá? 1. problematika hospodářského produktu – makroekonomie zdůrazňuje, že čím více všech finálních statků (statků určených ke konečné spotřebě) vyrobí, tím více statků existuje k uspokojování lidských potřeb. Makroekonomie potom zkoumá co ovlivňuje produkci těchto statků, zabývá se agregátní poptávkou – zjednodušeně řečeno poptávkou po všech statcích, agregátní nabídkou – zjednodušeně řečeno – nabídkou všech statků, otázkou rovnováhy mezi agregátní nabídkou a poptávkou – jak dosáhnout toho, aby to, co bylo vyrobeno, bylo rovněž spotřebováno, dále otázkou jak dosáhnout zvýšení množství vyprodukovaných statků (tj. otázkou hospodářského růstu) 2. problematika nezaměstnanosti – makroekonomie se snaží odhalit příčiny a formy nezaměstnanosti a najít řešení nezaměstnanosti. Makroekonomie zdůrazňuje, že práce (včetně lidského kapitálu, tj. schopností a dovedností) je výrobní faktor. Pokud tento faktor není dostatečně využíván, nejsou některé zdroje využity a některé statky vyprodukovány, tj. nejsou uspokojeny některé potřeby. 3. problematika inflace – makroekonomie sleduje změny všech cen v ekonomice (jak cen výstupů, tak cen vstupů i cen výrobních faktorů). Pokud se v ekonomice mění všechny ceny, hovoříme o změnách cenové hladiny, v případě růstu všech cen o inflaci, v případě poklesu o deflaci. Makroekonomie zkoumá příčiny inflace, její důsledky a další otázky s ní spojené 4. problematika zahraničních vztahů – makroekonomie zkoumá co ovlivňuje vývoz a dovoz zboží a služeb, co ovlivňuje, zda-li zahraniční investoři investují v tuzemsku a domácí investoři v zahraničí, jaké důsledky mají tyto zahraniční vztahy na hrubý domácí produkt, měnové kursy apod.
5. problematika veřejných příjmů a veřejných výdajů – makroekonomie zkoumá k čemu vedou změny ve struktuře (velikosti) veřejných příjmů a veřejných výdajů, jaké důsledky mají deficity veřejných rozpočtů na hrubý domácí produkt a další ukazatele. Z výše uvedeného přehledu plyne, že makroekonomie se zabývá otázkami bohatství celé společnosti. Nepochybně přitom existuje vztah mezi bohatstvím celé společnosti a bohatstvím jednotlivých členů (subjektů) – bude-li celá společnost chudá, je logické, že (přinejmenším) většina subjektů této společnosti bude rovněž chudá. Makroekonomie pak zkoumá, jak na agregátní úrovni zajistit růst bohatství, jaké jsou možnosti i limity daného růstu apod. Makroekonomie nám tak může dávat užitečné návody a postupy, které vedou k růstu bohatství celé společnosti, tj. i bohatství jednotlivých členů/subjektů této společnosti.1 Je třeba zdůraznit, že makroekonomie je věda politická – bohatství společnosti i jednotlivých jejích členů mohou být ovlivněny zásahy státu. Makroekonomie zkoumá, které tyto zásahy vedou k růstu bohatství, které nikoliv, zabývá se krátkodobými i dlouhodobými účinky těchto zásahů a dalšími otázkami. Dále by nemělo smysl zakrývat, že existují v makroekonomii témata, na které nemají jednotliví (makro)ekonomové respektive jednotlivé (makro)ekonomické školy shodný názor – typickým příkladem je tvar křivky agregátní nabídky v krátkém období, otázka strnulosti mezd a cen apod. V dalším textu bude poukázáno na nejvýznamnější rozdíly jednotlivých přístupů. Hrubý domácí produkt Definice Hrubý domácí produkt (HDP) lze definovat jako tržní hodnotu nových finálních statků vyrobených v ekonomice daného území za určité časové období. Co tím chcem říci? - nové finální statky: do HDP zahrnujeme pouze nové a finální statky, tj. statky, které byly v daném období vyprodukovány a které bezprostředně slouží k uspokojování potřeb. Nezahrnujeme tam statky, které byly vyprodukovány v minulosti (mimo námi zvolené časové období) ani statky, které bezprostředně neslouží k uspokojování potřeb. Zejména se do HDP nezahrnuje materiál, polotovary apod., který je při produkci finálního statku zcela spotřebován. Důvodem proč nejsou meziprodukty a materiál do HDP započítán je prostý: pokud by jejich hodnota započítána byla, byl by tato HDP započítána několikrát, což by HDP nadhodnocovalo. Jednoduchý příklad: rolník vypěstuje obilí prodá jej za 1000 Kč. Pekař z obilí umele mouku, prodá ji za 1200 Kč. V této ceně mouky je již započítána hodnota obilí. Pokud bychom HDP počítali tak, že bychom sečetli cenu mouky a cenu obilí, tak bychom vlastně hodnotu (cenu obilí) započítali dvakrát. Určitou výjimkou z pravidla finálních statků představují investice, tj. (zejména) kapitálové statky (jako stroje, budovy apod.), které sice bezprostředně neuspokojují lidské potřeby – zpravidla jsou používány k produkci finálních statků, přesto se do HDP zahrnují. Proč? Hodnota investice by se nepochybně projevila v HDP prostřednictvím hodnoty finálních statků, které budou díky dané investici vyrobeny. Protože však investice má dlouhodobý charakter, předpokládá se, že bude sloužit řadu Pojem bohatství chápeme nejen ve smyslu vlastnictví materiálních statků, ale v širším smyslu, který zahrnuje osobní pohodu, štěstí
1
-
-
let, byla by hodnota investice rozložena do HDP řady období, což by měření HDP stěžovalo a komplikovalo. Tržní hodnota: pokud měříme HDP, tak vlastně sčítáme dohromady vyprodukované jablka a hrušky, auta a lokomotivy, prací prášky a zubní pasty, tj. všechny (finální) produkty, jež ekonomika v daném časovém období vyprodukuje. Je zřejmé, že tyto produkty musíme převést na nějakého společného jmenovatele. Tímto jmenovatelem je hodnota jednotlivých produktů. Hodnotu každého produktu získáme tak, že počet kusů daného produktu vyrobeného v daném časovém období vynásobíme (nějakou2) cenou tohoto produktu Na určitém území: HDP měříme zpravidla za jednotlivé státy, eventuelně vyšší celky (typu EU). Teoreticky bychom si ale mohli představit výpočet HDP Jihočeského kraje, Prahy, Třebíče apod. Pokud hovoříme o HDP, máme na mysli produkt vyprodukovaný subjekty, jež mají sídlo nebo bydliště na daném území 3. Za určité časové období: HDP je vlastně tokem statků, které přibudou za daný čas. Časovým obdobím je zpravidla kalendářní čtvrtletí nebo kalendářní rok, lze si ale představit i jiná časová období.
Používané metody měření HDP lze měřit různými metodami (způsoby): 1. metoda přidané hodnoty. Sčítají se přidané hodnoty v procesu produkce Příklad: Mějme tři podnikatele A, B a C, kteří se postupně podílejí na produkci určitého statku. Vstupy a výstupy jednotlivých podnikatelů znázorňuje obrázek: 30
50 20
A
120 30
B
80 250
60
C
400 40
Přidaná hodnota podnikatele A (přidanou hodnotu lze označit VA) je 20 (=120-(30+20+50)), přidaná hodnota podnikatele B je 40 (=250-(120+30+60), přidaná hodnota podnikatele C je 30 (=400-(250+80+40). Součet přidaných hodnot je 90. Z příkladu plyne, že přidané hodnoty spočítáme tak, že od výstupů odečteme vstupy. Jednotlivé přidané hodnoty sečteme. Příklad: Jak postupovat, pokud produkce je zahrnuta do určitého časového období? Odpověď: do daného časového období zahrneme pouze ty přidané hodnoty, které vskutku byly v daném časovém období vytvořeny. 2. Výdajová metoda – hrubý domácí produkt spočítáme jako součet všech výdajů na finální statky (a na kapitálové statky), které byly uskutečněny v ekonomice daného území za určité časové období. Proč? Nezapomínejme, že tyto výdaje slouží na nákup finálních statků, za tyto výdaje nakupujeme finální statky, tj. platíme za jejich hodnotu. Jaké jsou jednotlivé výdaje? Odpověď dává rovnice: viz dále v minulosti se k měření používal ukazatel hrubý národní produkt – ten zahrnoval finální statky vyprodukované subjekty, jež byli ve vlastnictví osob dané země. Protože však v posledních letech je vlastnictví řady osob proměnlivé, přešlo se na ukazatel HDP.
2 3
Y = C+I+G+NX (Rovnice 1) kde: Y = hrubý domácí produkt C = spotřební výdaje, tj. výdaje domácností na nákup statků konečné spotřeby (zahrnuje veškeré spotřební výdaje domácností, např. za potraviny, bydlení, televizory, auta apod.) I = investiční výdaje, tj. výdaje do budov, strojů apod., nebo-li do statků dlouhodobé potřeby, které slouží k produkci dalších statků4. V položce investice se též skrývá nezamýšlené zvýšení zásob, tj. situace, kdy firma vyrobí nějaké produkty, oproti svým předpokladům je ale neprodá. (Např. pokud by automobilka za kalendářní rok vyrobila 100 tisíc automobilů a žádný neprodala, tak by tyto automobily z hlediska měření HDP byly zahrnuty v položce investice). G = vládní výdaje. Pod pojmem vládní výdaje rozumíme výdaje všech součástí státu (tj. nikoliv jen vlády/jednotlivých ministerstev, ale i výdaje územně samosprávných celků – obcí a krajů, výdaje státních fondů apod.) na statky, tj. výdaje, za které vláda obdrží protihodnotu. Vládním výdajem tak je kupř. výdaj za postavení silnice, nakoupení tanku, odměna učitelů nebo jiných státních zaměstnanců (protihodnotou je zde jejich práce). Vládní výdaje nezahrnují transfery, tj. dávky (např. sociální dávky, za něž vláda protihodnotu neobdrží). NX = čistý vývoz. NX je definován jako vývoz mínus dovoz (v symbolech: NX = X-M). Pokud si zahraniční subjekty koupí tuzemské statky, je to stejné, jako kdyby si jej koupili tuzemské subjekty (v podobě spotřeby či investic), čili je to výdaj, který zvyšuje náš HDP. Naopak, pokud si tuzemské subjekty koupí zahraniční statky, již nemohou utracené peníze použít na nákup domácích statků, takže se tím HDP dané země snižuje. 3. důchodová metoda – zde se sčítají jednotlivé důchody (tj. příjmy). Které v daném časovém období obdrží vlastníci výrobních faktorů, kteří mají bydliště nebo sídlo na území dané země. Proč? Nezapomínejme, že každý výdaj je zároveň důchodem určitého vlastníka výrobního faktoru, který přispěl k produkci daného statku. Příklad: Jdete do obchodu a koupíte si limonádu za 25 Kč. Těchto 25 Kč majitel obchodu rozdělí – určitý podíl se objeví ve mzdě jeho zaměstnanců, další podíl dostanou jednotliví dodavatelé, kteří tento podíl opět rozdělí mezi vlastníky výrobních faktorů, atd. V důchodové metodě tedy sčítáme mzdy, nájemné (vlastníků kapitálu a půdy), dividendy a eventuelně další příjmy. Rovněž musíme k těmto důchodům přičíst tzv. hrubé úspory firem (GBS). Tyto hrubé úspory firem totiž v sobě zahrnují dvě položky – nerozdělené zisky a odpisy (opotřebení kapitálu). Nerozdělené zisky je část důchodu, který si nevyplatili vlastníci firem.Nejsou tedy příjmem těchto vlastníků, obecně jsou ale důchodem a při výpočtu důchodové metody je musíme zahrnout. Odpisy jsou potom peněžním vyjádřením opotřebování hmotného i nehmotného majetku, jsou jednou z nákladových položek, kterou podnik získává prostřednictvím tržeb, za předpokladu, že trh uznává cenu výrobků nebo poskytovaných služeb minimálně na úrovni nákladů, které jsou skutečně potřebné k jejich produkci. Prostřednictvím odpisů získávají vlastníci kapitálu zdroje k obnově kapitálových statků, odpisy tak nejsou bezprostředně důchodem. Pokud ale vynakládáme nějaký výdaj (např. spotřební) za určitý statek, tak v hodnotě tohoto výdaje je i část odpisu. Pokud bychom tedy odpisy k důchodům nepřiřadily, tak by se lišila výdajová a důchodová metoda měření HDP. Nominální a reálný produkt Uvedli jsme, že HDP lze rovněž vypočítat tak, že vynásobíme u každého finálního a kapitálového statku vyprodukované množství tohoto statku jeho cenou. 4
Později si investice rozšíříme o investice do zásob a investice do bytové výstavby.
Příklad: Předpokládejme, že v na daném území se produkují pouze 2 statky – mobilní telefony a diskety. Mějme potom následující údaje: Rok 1 Rok 2 Rok 3 O1 P1 Q2 P2 Q3 P3 Mobilní telefony 1000 2000 1500 2500 2000 3000 Diskety 100000 20 200000 30 300000 30 Můžeme potom spočítat HDP v jednotlivých letech: HDPnom1 = 1000*2000 + 100000*20 = 4000000 HDPnom2 = 1500*2500 + 200000*30 = 9750000 HDPnom3 = 2000*3000 + 300000*30 = 12000000. Z příkladu je na první pohled zřejmé, že HDP v jednotlivých letech roste ze dvou důvodů – jednak proto, že se zvyšuje počet vyrobených statků, jednak proto, že rostou ceny těchto statků. Danou situaci můžeme zobecnit: pokud měříme HDP za jednotlivá období aktuálními (v odborné terminologii běžnými) cenami (tj. cenami, za které jsou dané statky v daném období produkovány) – tak změna těchto běžných cen má vliv na změnu HDP. Pokud HDP měříme prostřednictvím cen běžného období, tak hovoříme o tzv. nominálním HDP. Teoreticky si lze představit situaci, kdy se suma vyrobených statků v jednotlivých období vůbec nemění, mění se však běžné ceny těchto statků (např. stále rostou) a v důsledku toho se mění (např. roste) HDP. HDP je však, i když se měří prostřednictví cen, ukazatel produkce, primárně je zaměřen na počet vyrobených statků. Změna cen může vývoj HDP zkreslovat. Proto se při měření HDP používají spíše stálé ceny – což jsou ceny nějakého základního období (v příkladě by to mohly být např. ceny roku 1, v současné české realitě to jsou ceny roku 1995). HDP se tak spočítá tak, že se produkce běžného období vynásobí cenami základního období – tzv. stálými cenami. Takto vypočtený HDP se nazývá reálný HDP. Příklad: pokračujme v předcházejícím příkladě a spočítejme reálný HDP v druhém a třetím roce (jako stálé/základní ceny použijme ceny prvního roku): HDPreal2 = 1500*2000 + 200000*20 = 7000000 HDPreal3 = 2000*2000 + 300000*20 = 10000000 Podíl nominálního a reálného HDP daného období se nazývá deflátor HDP. Již teď můžeme prozradit, že deflátor HDP je jedním z možných způsobů měření inflace, a to dokonce způsobem nejvíce reprezentativním, vždyť zahrnuje ceny všech finálních statků. Ale právě skutečnost, že deflátor zahrnuje ceny všech finálních statků, činí je použití velmi problematické – v praxi jsou ceny všech finálních statků vyprodukovaných na daném území obtížně zjistitelné, vždyť se nejedná o dvě ceny jako v našem případě, ale (deseti)tisíce cen. Deflátor HDP = nominální HDP daného období/reálný HDP daného období (Rovnice 2) Co v HDP nenajdeme Ačkoliv je HDP komplexní, agregovaný ukazatel, přesto nezahrnuje všechny položky. Co konkrétně? - volný čas. V současné době pracují lidé (zejména ve vyspělých zemích) mnohem kratší dobu než v minulosti. Získaný volný čas se však v ukazateli HDP neobjeví. - Mimotržní ekonomické činnosti. HDP nezahrnuje neplacené práce, práce dobrovolníků apod. Příklad: pokud posečete vašemu sousedovi zahradu a on vám zryje záhon, aniž byste si vzájemně za tyto aktivity zaplatily, tak se dané činnosti v HDP nezobrazí. Mimochodem – jedním z důvodu vysokého růstu HDP v 50. a 60. letech 20. století
-
-
-
-
mohlo být zvýšení zaměstnanosti žen a s tím související zvýšení úhrad za domácí práce, které se dříve do HDP nezapočítávaly. Šedá a černá ekonomika. DO HDP se nezapočítávají aktivity, které neprocházejí trhem z důvodu daňových úniků, aktivity, které jsou nelegální apod. Šedá ekonomika zahrnuje aktivity, které samy o sobě jsou legální, nelegální pouze je, že jejich příjem není započítat mezi oficiální příjmy vlastníka příslušného výrobního faktoru. Pokud tedy Vám např. řemeslník nedá účtenku za opravu vodovodního kohoutku a nezapočítá si tento příjem do daní, neobjeví se ani při měření HDP. (Toto je typický příklad šedé ekonomiky). Šedá ekonomika roste, pokud vlády vytváří překážky podnikání – krajní, ale typickou situací byl socialismus, kdy v řadě socialistických zemí bylo soukromé podnikání nelegální, na druhou stranu státní podniky nebyly schopny uspokojit všechny potřeby osob. To vedlo k melouchům, kdy schopní řemeslníci apod. pracovali „našedo“, tj. odměnu dostávali přímo do kapsy. Složitá a nepřehledná daňová soustava, vysoká míra zdanění, nutnost splnit přísné zkoušky, které jsou podmínkou pro legální podnikání apod., však i v zemích s tržní ekonomikou mohou vést k rozvoji šedé ekonomiky a k tomu, že řada aktivit nebude do HDP započítávána. Zjednodušení daňové soustavy, které povede k tomu, že se lidé přestanou vyhýbat placení daní, je proto jednou z forem jak zvýšit HDP. Černá ekonomika jsou aktivity, které jsou trestné. Např.prodej drog apod. Tyto aktivity nejsou zahrnuty v HDP. Kvalita životního prostředí a vyčerpání přírodních zdrojů. Při tvorbě HDP může být poškozováno životní prostředí. Toto poškození má často podobu externality (škůdce za škodu neplatí). Snížení kvality životního prostředí se ovšem v HDP neobjeví. Stejně tak se v něm neobjeví vyčerpání přírodních zdrojů – pokud jsou použity, už nemohou být použity v budoucnu. Kvalita života – tento pojem zahrnuje řadu oblastí jako nízká kriminalita, malé dopravní zácpy, ale i možnost svobodně se sdružovat, projevovat názory apod. I tyto složky nejsou v HDP zahrnuty. Existují země s poměrně vysokým HDP (na obyvatele), některé občanské a politické svobody jsou v nich však omezeny (za příklad lze uvést Singapore). Byť toto omezení některých svobod může snižovat transakční náklady, je otázkou, zda vysoký HDP je tou správnou cenou, kterou musí lidé za dané omezení zaplatit. Chudoba a ekonomická nerovnost. Země může mít vysoký HDP, disponibilní příjem (tj. to, co mají jednotliví obyvatelé k dispozici) a bohatství však mohou být mezi jednotlivé subjekty velmi nerovnoměrně rozděleny. Lidé přitom mají tendenci porovnávat své postavení s postavením druhých a pokud je relativně horší, mohou být nespokojeny.
Přes všechny výše uvedené výhrady je nutno konstatovat, že HDP souvisí s ekonomickým blahobytem. Země s vysokým HDP si mohou dovolit dávat více peněz do zdravotnictví, sociálního zabezpečení, na ochranu přírody apod. Existuje poměrně jednoznačná korelace mezi nízkým HDP a vysokou úmrtností, kratší délkou života, počtem chorob, mírou gramotnosti, větším a pohodlnějším bydlením, větším množstvím jídla, oblečení, zábavy apod. Co se týče skutečnosti, že při tvorbě HDP dochází k poškozování životního prostředí či se jinak snižuje kvalita života – ekonomická teorie říká, že je nutno porovnat náklady a prospěch z jednotlivých možností: pokud je čistší životní prostředí pro lidi cennější než (eventuelní a zpravidla dočasné) zvýšení nezaměstnanosti a snížení HDP v důsledku šetření životního
prostředí, má smysl omezovat činnosti, které sice přispívají k růstu HDP, na druhou stranu však poškozují životní prostředí. Potencionální produkt Potencionální produkt je maximální možné množství statkům které je schopna ekonomika daného území vyprodukovat za dané časové území. Pokud se ekonomika nachází na úrovni potencionálního produktu, tak jsou tedy využity veškeré její kapacity apod. Pojem potencionálního produktu odpovídá mikroekonomickému pojmu hranice produkčních možností. Je-li ekonomika na nebo těsně nad úrovní potencionálního produktu, tak již nelze zvyšovat produkci, na eventuelní vyšší poptávku mohou firmy reagovat jedině tím, že zvýší ceny, pokud tak udělají všechny firmy, tak na agregátní úrovni roste cenová hladina. V realitě je ekonomiky spíše pod úrovní potencionálního produktu – obvyklejší je, že existují nějaké nevyužité kapacity apod. Proto řada aktivit v oblasti hospodářské politiky, může alespoň krátkodobě dostat aktuální úroveň HDP na úroveň potencionálního produktu. Nezaměstnanost Definice a měření Za nezaměstnaného se považuje člověk, který nemá práci a aktivně ji hledá. Většinou se, pokud hovoříme o nezaměstnanosti, nespokojujeme s počtem absolutně nezaměstnaných, ale zajímá nás relativní nezaměstnanost, tj. míra nezaměstnanosti neboli podíl nezaměstnaných na ekonomicky aktivních. Míru nezaměstnanosti vypočtem tedy takto: u = U/(L+U) (rovnice 3) ,
kde u = míra nezaměstnanosti, U = počet nezaměstnaných, L = počet zaměstnaných (včetně osob samostatně výdělečně činných apod.) Součet L+U dává ekonomicky aktivní obyvatelstvo. V praxi se míra nezaměstnanosti obvykle počítá buď jako podíl osob registrovaných úřady práce na celkovém aktivním obyvatelstvu nebo pomocí výběrového šetření, kdy se zjišťuje podíl nezaměstnaných na statistickém vzorku. Ze vzorce vyplývá, že míra nezaměstnanosti může být zkreslena, konkrétně: - do ekonomicky aktivního obyvatelstva nejsou započítány osoby, které rezignovaly na hledání práce (žijí např. ze sociálních dávek) - nezapočítává se efekt zkrácené pracovní doby – člověk by rád pracoval na plný úvazek, musí ale pracovat na zkrácený - záleží na metodice Úřadů práce, na konkrétním znění zákona o zaměstnanost atd., koho mezi nezaměstnané zahrnou apod. Příčiny nezaměstnanosti Nezaměstnanost má řadu příčin. Na makroúrovní se uvádějí tři příčiny, podle kterých se dělí nezaměstnanost na tři druhy/formy: 1. frikční nezaměstnanost – zahrnuje nezaměstnané, kteří hledají práci v důsledku přirozené situace, související s lidským životem – typu ukončení školy a hledání zaměstnání, přestěhování se do jiného města, nespokojenost s dosavadním zaměstnáním, ale i nízkou pracovní výkonností a následným propuštěním. 2. strukturální nezaměstnanost – zahrnuje nezaměstnanost, ke které dochází v důsledku změn poptávky po produktech, které osoby vyrábějí.
Pokud např. klesá poptávka po uhlí, poroste nezaměstnanost horníků. Klesá-li poptávka po produktech českých textilek, roste nezaměstnanost osob v nich zaměstnaných, atd. Je nutno si přitom uvědomit, že trh práce je trhem velmi diferencovaným, tj. heterogenním. K vykonávání určité profese jsou nutné schopnosti, dovednosti, znalosti apod. Pokud jimi nezaměstnaná osoba nedisponuje, může být nezaměstnaná poměrně dlouho, ačkoliv obecně existuje poptávka po práci. 3. Cyklická nezaměstnanost – souvisí s vývojem ekonomiky, s jejími krátkodobými výkyvy. Platí zde jednoduchá závislost – pokles HDP (tj. pokles produkce všech statků) vede k růstu nezaměstnanost a naopak. Při poklesu HDP ztrácejí zaměstnání pracovníci všech profesí (při strukturální jen některých profesí). Na mikorúrovni lze zkoumat řada faktorů, které nezaměstnanost způsobují. Patří k nim např. - pojištění v nezaměstnanosti. Pokud jsou lidé pojištěni proti nezaměstnanosti, dostávají, stanou-li se nezaměstnanými, pojistné plnění (příspěvky v nezaměstnanosti). Jejich příjem je tedy zachován a nemusí přijmout první práci, která se jim nabízí. - Vysoká ochrana zaměstnanců, vysoká moc odborů. Pokud jsou zaměstnanci příliš chráněni, zaměstnavatelé se budou bránit přijímat nové zaměstnance, protože jejich propuštění bude komplikované, a tedy nákladné. - minimální mzda: pokud je minimální mzda vyšší než tržní mzda, tak je vyšší nabídka práce než poptávka po práci a někteří lidé nezískají práci - Nedostatečně rozvinutý lidský kapitál – jak již bylo uvedeno výše, pokud člověk nemá potřebné znalosti, schopnosti a dovednosti, bude obtížně hledat zaměstnání. - Trh práce je rovněž nedokonalým trhem z důvodu nedostatku informací. Lidé nevědí o všech místech, která jsou volná, a firmy nevědí o všech lidech, kteří hledají práci. Může tak nastat situace, kdy se nespáruje pracovní místo (zaměstnání) s odpovídajícím člověkem. - Teorie efektivnostních mezd: tato teorie říká, že se firmám vyplatí udržovat mzdy, které platí svým zaměstnancům nad úrovní tržní mzdy. Důvody mohou být následující: -- zaměstnanci, kteří mají vyšší příjem mohou o sebe více pečovat, lépe se stravovat apod. Jsou pak méně nemocní. Menší nemocnost snižuje firmám náklady. -- vyšší mzdy než tržní snižují fluktuaci zaměstnanců, lidé nebudou tolik odcházet, protože neví, zda-li jinde rovněž získají vyšší mzdy. Nízká fluktuace přitom pro firmy znamená nízké náklady na výcvik, zaučování pracovníků, snižuje riziko, že se firma při výběru pracovníků splete apod. -- vyšší mzdy stimulují pracovní úsilí zaměstnanců, je pravděpodobné, že při vyšších mzdách budou zaměstnanci pracovat více -- kvalita pracovníků. Při nízkých mzdách je vysoce pravděpodobné, že kvalitní pracovníci o danou pozici neprojeví zájem, firma si bude vybírat pouze mezi nekvalitními, což může zvyšovat její náklady (je např. více pravděpodobné, že nekvalitní pracovník způsobí škodu). Při vyšších mzdách budou mít sice nekvalifikovaní pracovníci stále zájem o danou pozici, zájem však rovněž projeví kvalifikovaní pracovníci, firma tak bude mít větší pravděpodobnost, že si vybere kvalifikovaného pracovníka. Pozn.: teorie efektivnostních mezd rovněž říká, proč při poklesu cenové hladiny firmy (alespoň ne hned) nesnižují mzdy svých zaměstnanců a proč je pokles cenové hladiny (tj. deflace) spojen s růstem nezaměstnanosti.
W
SL
Wmin W0
DL DL1
L0
SL1
Obr. Minimální mzda (Wmin) je vyšší než tržní mzda W0. V takovém případě nabízí práci SL1 osob (při tržní mzdě by to bylo L0 osob), zaměstnavatelé chtějí zaměstnat (poptávají) DL1 osob. Rozdíl SL1-DL1 jsou nezaměstnaní. Zvláště je třeba upozornit na rozdíl L0-DL1, protože tito lidé by v případě neexistence minimální mzdy práci našli m(rozdíl SL1-L0 udává lidi, kteří by práci při tržní mzdě nehledali). Z výše uvedeného by nemělo plynout, že jsme pro naprosté zrušení pojištění v nezaměstnanosti, ochrany zaměstnanců apod. Je nutné pouze hledat a nacházet jejich optimální míru. Důsledky a náklady nezaměstnanosti Nezaměstnanost se vždy týká lidí, způsobuje jim problémy, vede k nespokojenosti, znamená ztrátu/snížení příjmů. Proto je v centru pozornosti. Obecně můžeme důsledky a náklady nezaměstnanosti rozdělit na: - ekonomické: nezaměstnaní neprodukují statky, které by produkovat mohli. Klesá tedy HDP daného území. Navíc nezaměstnaným je nutno poskytovat statky uspokojující jejich (základní) potřeby. Peníze na produkci těchto statků (získané prostřednictvím daní či pojistného) by šlo použít na jiné účely. - psychologické: nezaměstnanost vede ke ztrátě sebeúcty, depresím, stresu k sebevraždám apod. Netýká se to jen nezaměstnaného, ale i jeho okolí. Deprese, stres, nespokojenost nezaměstnaných způsobují společnosti náklady, ať již faktické (náklady na léčení) nebo náklady obětované příležitosti. - sociální. Nezaměstnaní pociťují zlobu, frustraci, zoufalství. Snadněji se stávají závislými na drogách, mají tendenci protestovat, řešit svou situaci kriminalitou apod. To všechno stojí společnost náklady. Výše uvedené důsledky a náklady nezaměstnanosti se týkají zejména dlouhodobě nezaměstnaných, tj. nezaměstnaných nad 6 měsíců. Trh práce a přirozená míra nezaměstnanosti V mikroekonomii jsme se zabývali individuální nabídkovou a poptávkovou křivkou po práci (křivkou jednoho zaměstnance, či jednoho zaměstnavatele), případně tržní nabídkovou a poptávkovou křivkou po práci (křivka lidí, kteří chtějí pracovat v určité profesi, respektive křivka poptávky zaměstnavatelů, kteří jsou ze stejné profese). Na agregátní úrovni nás zajímá celková nabídka a poptávka po práci. Agregátní nabídková a poptávková křivka přitom vychází z individuálních nabídkových a poptávkových křivek.
Připomeňme si, že v případě poptávky po práci, zaměstnavatelé porovnávají, zda příjmy z mezního produktu dodatečně zaměstnaného pracovníka jsou vyšší než náklady spojené se zaměstnáním daného pracovníka (jeho mzdou a dalšími náklady souvisejícími s rozšířením výroby). Zaměstnavatelé budou nové pracovníky zaměstnávat pouze tehdy, pokud příjmy z mezního produktu dodatečného pracovníka budou větší nebo rovny mezním nákladům. Matematicky to můžeme zapsat (např.) takto: P*MPL = MCl (Rovnice 4)
Pokud odhlédneme od ostatních nákladů s rozšířením produkce, můžeme říci, že mezním nákladem zaměstnání dodatečného pracovníka je jeho mzda a rovnici 4 můžeme upravit do tvaru P*MPL = W (Rovnice 5), kde W je nominální mzda. Tuto rovnici pak můžeme přepsat do tvaru MPL = W/P (Rovnice 6), kde W/P je reálný náklad na práci. Příklad: Pan Novák zaměstnává jednoho zaměstnance, který vyrábí klobouky. Roční superhrubá mzda tohoto zaměstnance (včetně zdravotního a sociálního pojištění, které za tohoto zaměstnance musí hradit pan Novák) je 237600 Kč (hrubá roční mzda je 180000 Kč, tj. 15000 měsíčně). Cena klobouku je 240 Kč. V takovém případě je reálný roční náklad na práci 990 klobouků – tolik klobouků musí pan Novák prodat, aby zaplatil (super)hrubou mzdu. V makroekonomickém souhrnu platí, že souhrn vyrobených produktů, víceméně odpovídá souhrnu produktů kupovaných za mzdy. V makroekonomickém pohledu, kdy P je cenová hladina, potom výraz W/P značí reálnou mzdu a rovnici 4 můžeme interpretovat tak, že se mezní produkt práce musí rovnat (alespoň) reálné mzdě. Co se týče nabídky po práci, tak zaměstnanci porovnávají jednotlivé nabídky práce a mzdy za tuto práci navzájem. Rozhodují se (obvykle) pro tu nabídku práce, která jim přináší největší mzdu – pokud by tak neučinili, tak by jim vznikali náklady obětované příležitosti. Jak už ale bylo uvedeno, trh práce je však velmi heterogenním trhem, různé profese obvykle nejsou zaměnitelné (horník nemůže hned být lékařem a naopak). Mezi jednotlivými profesem proto i z dlouhodobého hlediska přetrvávají mzdové rozdíly – teoreticky, pokud by např. horníci zjistili, že lékaři mají vyšší mzdy, mělo dojít k tomu, že se horníci začnou překvalifikovávat na lékaře, čím vzroste nabídka lékařů (a klesne jejich mzda) a poklesne nabídka horníků (a vzroste jejich mzda). V praxi tato překvalifikace ale znamená relativně značné investice do lidského kapitálu jednotlivých osob, a není proto jednoznačně možná. Křivka agregátní nabídky práce a agregátní poptávky po práci zahrnuje veškerou nabízenou práci (všechny zaměstnance, kteří chtějí při dané reálné mzdě pracovat) a všechny pracovní pozice, které jsou při dané reálné mzdě poptávané. Vzhledem k výše uvedenému je křivka agregátní poptávky po práci i agregátní nabídky práce teoretickým konstruktem. Trh práce vždy musíme sledovat v určitém čase, za určité období. V tomto období nepochybně jisté množství osob ztratí práci a určité množství osob práci najde. Pokud si symbolem σ označíme míru ztráty práce a symbolem ϖ míru nalézání práce, pak výraz σ*L značí počet lidí, kteří v daném období ztratí práci a vstoupí mezi nezaměstnané, a výraz ϖ*U značí počet lidí, kteří v daném období práci najdou a přestanou být nezaměstnanými. Pozn.: výrazy σ a ϖ jsou v desetinném tvaru. Vynásobením 100 můžeme tyto výrazy získat v procentech. Pokud např. je celkový počet zaměstnaných 5000000 osob a 500000 osob za určité období ztratí práci, pak σ = 0,1, tj. 10 %.
W/P
SL
DL
Obr.: křivka agregátní nabídky SL a poptávky DL po práci
L
Přirozenou míru nezaměstnanosti potom můžeme definovat jako takovou míru nezaměstnanosti, při které je trh práce v rovnováze, tj. jako míru, při níž počet osob, který za dané období ztratí a najdou práci je shodný. Matematicky můžeme psát, že pro přirozenou míru nezaměstnanosti platí: σ*L = ϖ*U (Rovnice 7). Obecně přirozená míra nezaměstnanosti zahrnuje frikční a strukturální nezaměstnanost, jinými slovy při přirozené míře nezaměstnanosti je cyklická nezaměstnanost nulová, čili ekonomika se nachází na úrovni potencionálního produktu. Proveďme teď několik matematických úprav rovnice 7: σ*(L+U-U) = ϖ*U σ*(L+U) - σ*U = ϖ*U σ - σ*U/(L+U) = ϖ*U/(L+U) σ*(1-U/(L+U)) = ϖ*U/(L+U) (Rovnice 8)
Výraz U/(L+U) je mírou nezaměstnanosti, kterou značíme u. Rovnici 8 potom můžeme vyjádřit jako: σ*(1-u) = ϖ*u (Rovnice 9)
Řešením pro u dostáváme: u´ = σ/(σ+ϖ) (Rovnice 10)
kde u´ je přirozená míra nezaměstnanosti Příklad: Předpokládejme, že počet zaměstnaných je 3000000 a počet nezaměstnaných je 200000. Míra nezaměstnanosti je tedy: u = 200000/3200000 = 0,0625, tj. 6,25 %. Dále předpokládejme, že míra ztráty práce σ je 1 % a míra nalézání práce ϖ je 25 %. V prvním období potom práci ztratí 0,02*3000000 osob, tj. celkem 30000 osob a práci nalezne 0,25*200000 osob, tj. 500000 osob. Počet nezaměstnaných se tedy v daném období sníží o (50000-30000) osob, čili o 20000 osob. Míra nezaměstnanosti potom bude činit (200000-20000)/3200000 = 0,05625. tj. 5,625 %. Původní míra nezaměstnanosti ve výši 6,25 % nebyla rovnovážnou (čili přirozenou) mírou nezaměstnanosti. Lze ukázat, že ani noví míra nezaměstnanosti ve výši 5,625 % není rovnovážnou mírou.
Přirozená míra nezaměstnanosti je rovna: u= 0,01/(0,01+0,25) = 0,03846, tj. 3,846 %. Přirozená míra nezaměstnanosti se v průběhu doby mění. Je to způsobeno zejména tím, že v jednotlivých obdobích není konstantní míra ztráty práce σ ani míra nalézání práce ϖ (jejich konstantnost jsme zatím předpokládali). Míra ztráty práce σ i míra nalézání práce ϖ záleží na řadě faktorů – jak snadné lze zaměstnance propouštět a dalších faktorech, které mohou způsobovat strnulosti na trzích práce, na stupni informovanosti o volných místech a lidech hledající zaměstnání, na stupni ochrany nezaměstnaných a ekonomicky neaktivních (v podobě příspěvků v nezaměstnanosti, sociálních dávek apod.). Poměrně logicky platí, že bude-li trh práce strnulý, informovanost o volných pracovních místech a lidech hledající práce nízká, ochrana nezaměstnaných a ekonomicky neaktivních vysoká, bude vysoká jak aktuální míra nezaměstnanosti, tak přirozená míra nezaměstnanosti. Inflace Definice a měření Inflace je definována jako růst cenové hladiny, tj. růst veškerých cen – jak cen vstupů, tak cen meziproduktů, tak cen finálních statků. O inflaci nelze hovořit, rostou-li pouze některé/několik málo cen. Inflaci měříme pomocí některého z indexů, jehož prostřednictvím porovnáváme ceny aktuálního/běžného období a ceny základního období. V praxi se používají tyto indexy: 1. deflátor HDP. Jak již bylo uvedeno výše deflátor HDP měří změnu cen všech statků. To však činí jeho použití problematickým, neb zjištění cen všech statků je velmi komplikované. 2. index spotřebitelských cen. Je to nejčastější způsob měření inflace. Změna cen se sleduje na vybraném souboru/koši finálních produktů, tzv. spotřebitelském koši. U jednotlivých produktů se dále stanoví váha produktu v koši (v %, respektive v setinách), jež v zásadě odpovídá procentu výdajů, který na daný statek v průměru vynakládají domácnosti. Index spotřebitelských cen (CPI) má potom následující tvar: CPI = (Σ vi*pib)/ (Σ vi*piz) (rovnice 11), kde: vi = váha i-tého výrobku v koši (v setinách), pib = cena i-tého výrobku v běžném období, piz = cena i-tého výrobku v základním období Příklad: Předpokládejme, že CPI je složen ze tří produktů A, B a C. Jejich váhy jsou 30 %, 20 % a 50 %. Ceny v běžném období jsou 120 (A), 240 (B) a 360 (C), ceny v základním období jsou 100 (A), 200 (B) a 300 (C). Můžeme spočítat CPI: CPI = (120*0,2 + 240*0,3 + 360*0,5)/(100*0,2 + 200*0,3 + 300*0,5) = 1,2, tj 20 %. 3. index výrobních cen (PPI) – je založen na stejném principu jako CPI, koš indexu výrobních cen ale zahrnuje ceny vstupů producentů. Vzhledem k tomu se uvádí, že změna PPI se za 3-9 měsíců projeví ve změně PPI – nejprve se mění ceny výrobců, následně tuto změnu výrobci zahrnují do cen svých statků, takže roste i CPI. Jak je uvedeno výše, nejčastěji se pro měření inflace používá CPI. Proti tomuto způsobu měření jsou často uváděny nejrůznější námitky: - stanovení koše. Inflace se měří na pevném koši statků. Pokud nějaký statek v koši není, tak změny jeho cen se v měření inflace neodrazí. Změny koše se přitom dělají
jednorázově (zhruba jednou za 5 let). Nové statky, které se objeví mezi jednotlivými změnami indexu (typu mobilní telefony), se v něm tedy nemusí hned odrazit. - Pevné váhy statků. Pokud roste cena nějakého statku a ceny ostatních statků stagnují nebo rostou pomaleji, budou domácnosti snižovat výdaje na tento statek (tzv. substituční efekt) . Klesne tedy průměrný podíl, z kterého jsou odvozeny váhy statku v koši. Váhy jsou však stanoveny pevně – stejně jako statky v koši se mění cca jednou za 5 let, což měření inflace zkresluje. - Ve změně cen není zahrnut růst kvality statku. Typickým příkladem mohou být automobily, které jsou obecně kvalitnější, ale v důsledku toho i dražší než v minulosti. Můžeme tak porovnávat sice statky stejného druhu, ale jiného typu, což není přesné. - Otázka cen. Stejný statek stojí různě v různých obchodech. Je poměrně obtížné stanovit správnou cenu statku – to platí pro základní i běžné období. Pokud použijeme ceny z obchodů, které nejsou reprezentativní, můžeme inflaci podhodnotit i nadhodnotit. Přes výše uvedené námitky platí, že (zatím) nemáme lepší způsob měření cen CPI. Proto se používá. Jak se liší deflátor HDP na straně jedné a CPI nebo PPI na straně druhé? - deflátor zahrnuje ceny všech statků, CPI a PPI ceny vybraných statků - deflátor má pohyblivé váhy (vycházejí v zásadě z objemu vyprodukovaných statků), CPI a PPI pevné váhy - deflátor zahrnuje ceny statků vyprodukovaných na daném území, CPI a PPI mohou zahrnovat i ceny statků vyprodukovaných na jiném území (v zahraničí), ale prodávané na domácím území Příčiny inflace Hlavní příčinou inflace je růst množství peněz v oběhu (peněžní zásoby). Intuitivně lze předpokládat, že, pokud se zvýší množství peněz v oběhu třeba 2* a nic dalšího se nezmění (zejména nevzroste množství vyprodukovaných statků), tak by i ceny statků měly vzrůst dvakrát. K tomu, abychom toto tvrzení prokázaly, však potřebujeme znát další údaje. Ekonomická teorie rozeznává podle toho, který inflační impuls, vedl k růstu cenové hladiny, inflaci způsobenou poptávkou a inflaci způsobenou nabídkou. V prvním případě roste agregátní poptávka (množství všech statků které lidé poptávají), firmy však z nějakého důvodu nezvyšují své produkční kapacity (zejména proto, že už žádné volné zdroje nejsou k dispozici). Potom na vyšší agregátní poptávku musí firmy reagovat jedině růstem cen. Dělají-li tak všechny firmy, roste cenová hladina. Zvýšení agregátní poptávky však musí mít nějakou příčinou, kterou (zpravidla) je zvýšení množství peněz v oběhu. V případě inflace vyvolané nabídkou (tzv. negativní nabídkový šok) se posouvá křivka agregátní nabídky doleva nahoru, takže klesá vyprodukované množství statků a roste cenová hladina. K růstu cenové hladiny, tj. všech cen však dochází pouze ve výjimečných případech (typu zemětřesení, válek apod.), kdy se snižuje množství všech vyprodukovaných statků. Jako příklad negativního nabídkového šoku bývá označován i růst cen základních surovin (ropa, uhlí apod.), které ovlivňují produkci většiny statků. Nesmíme však zapomínat, že přinejmenším v dlouhém období zde začne působit substituční efekt, a lidé se dané suroviny budou snažit substituovat jinými. Důsledky a náklady inflace Inflace má řadu negativních důsledků a nákladů:
1. náklady „ošoupaných/opotřebených podrážek/bot“: inflace snižuje kupní sílu/hodnotu peněz, což nutí osoby, aby peníze, jež dostanou, co nejdříve utratily. Vede to i k tomu, že lidé kupují nepotřebné statky, jen aby se peněz co nejrychleji zbavili. 2. zvýhodnění dlužníků, znevýhodnění věřitelů. Tím, že inflace snižuje kupní sílu peněz, znevýhodňuje věřitele (peníze, kterým jim dlužníci v budoucnu vrátí) budou mít nižší kupní sílu. To vede k neochotě věřitelů půjčovat, což má ale negativní vliv na výši investic a dlouhodobý hospodářský růst. Uvedenému nebezpečí se dá čelit sice tím, že se očekávaná inflace zabuduje do úrokové míry, pokud se však inflace neočekávaně změní, mohou být věřitelé stejně poškozeni. 3. obecné přerozdělení bohatství – inflace obecně poškozuje ty, kteří získávají svůj příjem, mají uloženo bohatství v penězích. Poškozeni mohou být třeba dělníci – je-li uzavřena mzdová dohoda, jež nepočítá s inflacím dostávají dělníci nižší reálnou mzdu. 4. šum v cenovém systému – ceny, jak známo z mikroekonomie, plní informační, stimulační/motivační a alokační funkci – říkají producentům, které statky mají produkovat (ty, po nichž je nejvyšší poptávka) a jakým způsobem (s nejnižšími náklady). Pokud se mění ceny v důsledku inflace, ztrácejí producenti informace, co spotřebitelé poptávají i jaké jsou nejlevnější produkční postupy. Přinejmenším v krátkém období přitom producenti nejsou schopni rozlišit, zda-li ceny statků se mění proto, že je po nich vysoká poptávka (tj., že jsou vzácné) nebo v důsledku inflace. Inflace tak může vést k chybným podnikatelským rozhodnutím, a tím i ke stagnaci HDP, nezaměstnanosti atd. 5. narušení dlouhodobých plánů – vysoká a kolísající inflace stěžuje strategické rozhodování, dlouhodobé plánování, stěžuje odhady, kolik a kam mají podnikatelské subjekty investovat, kolik a jak mají domácnosti spořit apod. Tato nemožnost dlouhodobých plánů se opět odráží negativně na HDP i míře nezaměstnanosti. Podle své výše můžeme inflaci rozdělit na mírnou (do 10 %), pádivou (cca do 50 %) a hyperinflaci (nad 50 %). Výše uvedené negativní důsledky se týkají zejména pádivé inflace a hyperinflace. Má smysl podotknout, že, pokud je inflace relativně stabilní, tj. na určité hodnotě se udržuje po delší dobu, lidé si na tuto inflaci zvyknou a zahrnou ji do svého uvažování, budou ji přizpůsobovat ceny (tzv. očekávaná inflace). Ekonomická teorie potom říká, že mírná a stabilní inflace (do maximálně 3-5 % ročně) v zásadě nemá negativní účinky. Naopak mírný růst cen nutí lidi, aby peníze používali, aby spotřebovávali, aby peníze někam ukládali (do bank, akcií, podílových fondů apod.), tím de facto investovali 5, respektive nenechávali leže peníze ladem. Inflace a úrokové míry Nominální úroková míra je dána hodnotou úrokové míry – např. 5, 10, či 15 %. Reálná úroková míra je úroková míra po odečtení inflace. Přesný vzorec pro výpočet reálné úrokové míry je: (1 + r) = (1+i)*(1-π), tj.: r = i- π - i*π (rovnice 126),
kde: r = reálná úroková míra v setinách, i = nominální úroková míra v setinách, π = míra inflace v setinách. 5 6
Viz dále Protože výraz i*π je obvykle malé číslo, často se používá pro výpočet reálné úrokové míry pouze vzorec: r= i-π
Roste-li míra inflace, zpravidla roste (byť většinou s určitým časovým zpožděním) i nominální úroková míra. Zvláště věřitele totiž zajímá reálný výnos, tj. kolik mu půjčka vynese po odečtení inflace. Prostřednictvím úrokových měr můžeme spočítat budoucí hodnotu peněz, budoucí reálnou hodnotu peněz apod. Pro budoucí hodnotu peněz platí: FV = A*(1+i)n (rovnice 13) Pro reálnou hodnotu peněz platí: RV = A*(1-π)n (rovnice 14)
Pro budoucí reálnou hodnotu peněz potom platí: FRV = A*(1+i)n*(1-π)n (rovnice 15)
kde: FV = budoucí hodnota peněz, RV = reálná hodnota peněz, FRV = budoucí reálná hodnota peněz, A = peněžní částka, n = počet období (zpravidla počet let), i, π = nominální úroková míra, respektive míra inflace za dané období v desetinném tvaru.
Příklady: Mějme 100 Kč, které uložíme na 1 rok při 10% úrokové míře, Kolik budeme mít za tento rok? FV = 100*(1+0,1)1 = 110 Kč. Kolik budeme mít za dva roky? FV = 100*(1+0,1)2 = 121 Kč. Mějme 100 Kč, míra inflace je 10 % ročně7. Jaká bude kupní síla/hodnota těchto peněz za rok? A za dva roky? RV1 = 100*(1-0,1)1 = 90 Kč. RV2 = 100*(1-0,1)2 =81 Kč. Deflace Deflace je opak inflace, při deflaci tedy dochází k poklesu cenové hladiny, tj. klesají ceny všech statků. Jak by se mohlo zdát, že deflace nemá negativní důsledky, ekonomická teorie upozorňuje, že i deflace (stejně jako inflace) má na ekonomiku negativní vliv. Důvody jsou následující: - ceny při deflaci zpravidla neklesají rovnoměrně. Některé ceny (zejména vstupů např. mzdy jako ceny práce) jsou z různých důvodů strnulé (podrobněji bude rozebráno dále), takže sice klesají ceny finálních statků, neklesají však ceny vstupů, čili firmy/podnikatelé se dostávají do ztráty. To je nutí k omezování produkce – na agregátní úrovni může docházet k poklesu HDP. - Je-li deflace trvalým jevem, může řada subjektů odkládat nákup řady finálních statků (zejména dlouhodobé spotřeby), až jejich ceny ještě více klesnou. Toto odkládání spotřeby se na makroekonomické úrovni projevuje poklesem agregátní poptávky, což (opět) nutí firmy omezovat produkci, takže dochází k poklesu HDP. - I při deflaci dochází k přerozdělování bohatství. Tentokrát jsou znevýhodněni dlužnici: jejich závazky reálně neklesají, zatímco jejich příjem reálně klesá. Často tak dlužníci nejsou schopni své závazky splácet, což vede k jejich bankrotům a dalším negativním jevům. Zahraniční vztahy 7
Pokud se inflace měří ročně, často se používá pro vyjádření roku výraz p.a. (= per anum, tj. ročně)
Makroekonomie sleduje veškeré vztahy daného území/země se svým okolím/zahraničím. Činí tak zejména proto, že tyto vztahy mohou ovlivňovat výši HDP na daném území i tempo růstu HDP. Makroekonomie se zejména zaměřuje na následující položky: 1. čistý vývoz: Čistý vývoz je definován jako rozdíl vývozu a dovozu NX = X-M (rovnice 16), kde: NX = čistý vývoz, X = export, M = import. Výše vývozu je ovlivněna řadou faktorů, zejména reálným měnovým kursem, HDP, respektive disponibilním důchodem, mírou ochranářství apod. 2. čisté zahraniční investice: ty jsou definovány jako rozdíl mezi tím, co subjekty s bydlištěm nebo sídlem na domácím území (např. v Česku) investujeme v zahraničí, a tím, co subjekty se sídlem a bydlištěm v zahraničí investují doma (např. v ČR). NFI = HIF – FIH (rovnice 17), kde: NFI = čisté zahraniční investice, HIF = investice domácích subjektů v zahraničí, FIH = investice zahraničních subjektů na domácím území. Čisté zahraniční investice jsou zejména ovlivněny rozdílem mezi reálnou úrokovou mírou v jednotlivých zemích, stupněm ochranářství, jež umožňuje nebo brání volnému pohybu kapitálu, investičním očekáváním apod. V dlouhodobém hledisku platí rovnost NX = NFI. V krátkém období se NX a NFI mohou odlišovat, rozdíl je řešen změnou stavu devizových rezerv (viz dále). Zahraničně obchodní vztahy jsou evidovány prostřednictvím platební bilance. Problematice zahraničních vztahů se budeme ještě dále věnovat. Veřejné příjmy a veřejné výdaje Makroekonomie se zabývá agregovanými ukazateli – celkovou sumou veřejných příjmů a veřejných výdajů za určité časové období a saldem veřejných rozpočtů8. Stejně jako u zahraničních vztahů tak činí zejména proto, že veřejné příjmy a veřejné výdaje mohou ovlivňovat výši HDP, nezaměstnanost, inflaci apod. Veřejné příjmy jsou rozhodující částí tvořeny daněmi. Podle toho, co je zdaňováno, můžeme daně rozdělit na: - důchodové: Zdaňován je příjem/důchod obyvatel. Výše těchto daní závisí na HDP (roste-li HDP, tyto daně rostou). V ČR patří k důchodovým daním daň z příjmu. - spotřební: zdaňována je spotřeba. Výše těchto daní závisí na HDP (roste-li HDP, tak roste spotřeba a tyto daně rostou). V ČR patří ke spotřebním daním daň z přidané hodnoty a spotřební daň. - majetkové: zdaňován je majetek, daň je nutno platit, i když nemáte příjem. Vzhledem k tomuto faktu lze majetkové daně označit za nezávislé/autonomní na HDP, respektive disponibilním důchodu: V ČR jsou majetkovými daněmi daň z nemovitostí, daň dědická, darovací a z převodu nemovitostí a daň silniční. Vědomě zde hovoříme o veřejných příjmech, veřejných výdajích a veřejných rozpočtech. Chceme tím zdůraznit, že je nutno sledovat příjmy, výdaje a rozpočty na všech úrovních státu, včetně příjmů a výdajů různých speciálních institucí (státních fondů apod.). Stát musí být chápán jako celek, jednotlivé jeho součásti však mají vlastní rozpočty. Může tak docházet k tomu, že řada aktivit státu jde mimo jeho ústřední (tj. státní) rozpočet. Zaměření na příjmy a výdaje státního rozpočtu, respektive saldo státního rozpočtu by tak mohlo být příliš úzké.
8
Vzhledem k výše uvedenému můžeme pro daně napsat: TA = TAa +t*Y (rovnice 18), kde: TA = celková suma daní, TAa = autonomní daně nezávislé na HDP, t*Y = suma daní závislých na HDP, Y = hrubý domácí produkt, t = daňová sazba, eventuelně koeficient závislosti daní na HDP. Veřejné výdaje se skládají z vládních výdajů a transferů. Vládní výdaje (G) jsou výdaje, za které stát obdrží protihodnotu – např. v podobě postavené silnice, nakoupené zbrojní techniky, či platu státních zaměstnanců (včetně učitelů apod.). Transfery (Tr) jsou výdaje, za které stát neobdrží protihodnotu – nejčastěji mají podobu nějakých sociálních dávek (např. důchodů, přídavků ana dítě, rodičovských příspěvků, příspěvků v nezaměstnanosti apod.) Základní makroekonomické vztahy (identity). Identita je vztah, který platí vždy, tj. za všech okolností. Jaké jsou základní makroekonomické vztahy? První identita, již byla uvedena (rovnice 1) a vyjadřuje nám jeden ze způsobů měření HDP. Y = C+I+G+NX, kde: C = spotřební výdaje/spotřeba, I = investiční výdaje/investice G = vládní výdaje, NX = čistý vývoz Vlastníci jednotlivých výrobních faktorů (práce, půdy, kapitálu) dostávají disponibilní důchod (YD), který můžeme vypočítat jako: YD = Y-TA-GBS+TR (rovnice 19)
kde TA = daně, TA = TAa +t*Y (rovnice 20),
TAa = autonomní daně (daně nezávislé na výstupu, daně, které musíme platit, ač je náš důchod/příjem jakýkoliv, v ČR kupř. majetkové daně), t*Y = složka daní, které závisí na výstupu, při růstu výstupu, tyto daně rostou, při poklesu klesají) (např. daň z příjmů, daň z přidané hodnoty, spotřební daň( TR = transfery GBS = hrubé úspory firem (zahrnují opotřebení kapitálu a zadržené nerozdělené zisky). Proč při výpočtu YD připočítáváme transfery, odečítáme daně a hrubé úspory firem? Transfery (různé dávky od vlády a dalších institucí, za které vláda nedostává žádnou protihodnotu) připočítáváme proto, že zvyšují YD (tedy důchod, který mají vlastníci výrobních faktorů vskutku k dispozici). Daně YD snižují. Rovněž GPS YD snižují. Zadržené zisky snižují YD naprosto pochopitelně, jsou to ty důchody, kteří si majitelé firem rozhodnou nevyplatit a použít v budoucnu pro podnikání. Opotřebení kapitálu pak je rovno odpisům. Firmy, když kupují nějaké kapitálové statky, které jim slouží delší dobu (několik let), tak sice v okamžiku koupě zaplatí zpravidla celou hodnotu statku, tuto hodnotu/cenu, ale rozpouštějí v nákladech po celou dobu životnosti statku. Odpisy pak vyjadřují, že trh v cenách statků, které firmy vyrobí, prostřednictvím odepisovaného kapitálového statku, uznává náklady na výrobu těchto statků. Odpisy/opotřebení tak nepředstavuje příjem/důchod některého z vlastníků výrobních faktorů, ale pouze příjem, kterým se uhrazuje minulý náklad (na zakoupení kapitálového statku). Tento náklad v minulosti fakticky YD snížil, účetně ale nikoliv. Proto nyní odpis nemůže být zahrnut do YD.
Z hlediska užití lze YD lze rozdělit na spotřebu domácností (C ) a úspory domácností (PS) YD = C+PS (rovnice 21) Z rovnice 19 a z rovnice 20 plyne: Y-TA-GBS+TR = C+PS Za Y dosadíme rovnice 1 C+I+G+NX a můžeme psát: C+I+G+NX-TA-GBS+TR = C+PS Tuto identitu lze upravit: PS+GBS-I = (G+TR-TA) + NX (rovnice 22)
Interpretace identity: - Pokud úspory domácností a firem jsou menší než investice (PS+GBS)
