Motopoznání a
F R A N C I E 2014 a k tomu
26.červen 2014 Konečně je tady čtvrtek!! Už jsme nikde pořádně nebyli pětačtyřicet dní, ale ode dneška si to pořádně vynahradíme. Kolem šesté už jsme oba vzhůru, neb nemůžeme dospat. Hlava je totiž naprogramována velkým F, což znamená, že nám právě začíná naše motodovolená ve Francii. Takže doladíme poslední drobnosti a po sedmé už vyrážíme k motorkám. Je trochu nevlídno, někdy k ránu ještě sprchlo, ale po cestě na Olomouc se to definitivně láme a zdá se, že se dostane i na Oskara. Jedeme ještě do krevního centra na odběr a něco po jedenácté už najíždíme z Olmiku na Lutín a po 377-ce dále směrem k Brnu. Nechceme po dálnici a tak si to šineme hezky po vesničkách, když najednou zahlídneme věž kostela. Docela překvápko, jsme totiž nachystaní na první zastávku až v Rajhradě kousek za moravskou metropolí. Tohle je pěkný a nečekaný bonus na začátku cesty!! Městečko v Moravském krasu nás vítá sjezdem na parking před obecní úřad a začínáme se rozkoukávat, nač jsme tu vlastně narazili. Napravo na kopečku zámek, pod ním kostel jako hrom, nu jsme docela překvapeni, ale znáte to člověk nemůže vědět všechno. Kostel nás zajímá především a jen co vejdeme dovnitř, jako bychom už trošku tenhle stavební rukopis znali. Santini!! Ano, opět
na něj narážíme! Zde, jak se dočítáme, byl náš slavný architekt na vrcholu svých tvůrčích sil a jelikož ani doba baroka moc nešetřila, vznikla v Křtinách tato barokní perla Moravy. Stavba byla dokončena dlouho po Santiniho smrti a dle pramenů ne vše bylo z finančních důvodů dotaženo k dokonalosti autora, přesto je však tento poutní kostel nádherný. Půdorys řeckého kříže umístěný v kruhu, vysoká klenba s perfektním prosvětlením interiéru, toť rukopis mistra. Můžeme už jen spekulovat, co by sám autor řekl na věž v průčelí, která byla ke stavbě doplněna později. Okukujeme krásný interiér, ovšem když zabloudím vlevo od portálu, jsem zcela pohlcen vyprávěním o životě františkánky Restituty Kafkové. Na vystavených dokumentech se začínám probírat životem mučednice až k jejímu tragickému konci, pod gilotinou nacistů. Moc zajímavé milý čtenáři, dokonce ztrácím pojem o čase a trochu se v kostele zapomenu. Čas nás sice nehoní jako jindy, ale přece jen, je nutno popojet. I já se zapomněla, ale zdržela mě docela jiná fakta. V sakristii jsem objevila několik neobvyklých obrazů s vyobrazením Svatých. Takto podobně se tyto výjevy objevují na plastikách dveří. V každém rámu bylo dvacet menších obrázků s tématikou z Nového či Starého zákona. Brno-sever --- Brno-jih proběhne vcelku v poho, sjíždíme na Rajhrad a jsme u benediktinu. Tedy u kláštera, přesněji řečeno. Ještě přesněji na parkovišti před restaurací Klášterní taverna. A jde se prvotně na gáblík, přednost tedy dostávají věci světské. „Dobrý den, něco z meníčka vám nezůstalo?”, optám se servírky. „Nezůstalo”, zní jasná odpověď a tak nezbyde, než si počíst v jídelňáku.
Jitka sází na bramboráky a játra, u mě zase vyhrávají těstoviny. Za slabou hodinku už vyškrabujeme talíře. Zašumí pivko, zašustí účet, cinknou drobné a můžeme chvátat do areálu. Masivní dřevěná vrata nás vpustí na pěšinu vedoucí klášterní zahradou. Ta je lemována sochami svatých a mohutnými stromy. Docházíme až na prostranství před kostelem Sv. Petra a Pavla. Ten nás dnes zajímá nejvíce, ostatní budovy jako konvent, fara či hospodářská stavení lze snad taky shlédnout, ovšem na to už není dostatek času. Nezapomeň taky na Památník písemnictví na Moravě s knihovnou. Jeho expozice je otevřená téměř 10 let, jen je tu dnes pusto prázdno. Že by v tomto parném létě turisty více zajímala Brněnská přehrada? Je patrné na první pohled, že celý areál bojuje o přežití a nyní se nachází o pár kroků pozadu za stejným objektem v Plasech. Voda řeky Svratky a Vojkovického náhonu obklopující klášter je asi největší problém při obnově zašlé slávy. Opatský chrám Svatého Petra a Pavla je dominantou. Z původní románské stavby se nedochovalo nic, současná podoba je z roku vysvěcení, tedy Léta Páně 1739. Jen věže v průčelí byly za doby okupace provizorně opraveny a zůstaly tak až dodnes. Vnitřek chrámu je pouze jednolodní, tím však působí velice vzdušně a světle. Loď není rovná, ale připomíná dvě elipsy. Barokní výzdoba samozřejmě. Krásná fresková malba kopulí. Škoda, že exteriéry trochu zaostávají, ale chce to čas a zdá se, že je vše na dobré cestě. Je něco po čtvrté a vyjíždíme na cestu do Dačic. Jde o nějakých 120 km, neb ještě chceme okouknout románský kostel v Řeznovicích.
No to je gól!! Vždyť tady jsme už byli. Přijíždíme ke kostelu, já stále ještě v nevědomí, jen ty trabanty okolo mi připadají nějaké povědomé!! Jitka už se směje, kam jsem ji to dovedl, ovšem já mám dnes vedení dlouhé až na………. Teprve po sklopení stojanu mi to tady připadá nějaké známé!! No co Vám milí čtenáři budu povídat TRAPAS!! Stejný kostel a stejná velkoopravna trabošů jako před třemi roky. No tohle?! Je to skoro jako ve Veroně kdy jsme taky už dvakrát dojeli k San Zenu. Chi, chi, není nám už ta Evropa malá?? Rozhodně ne, jen je asi třeba se víc koukat, kde už jsme jednou jeli. V Dačicích, kam dojíždíme po šesté, mají krásný nový motel na okraji městečka. www.moteldacice.cz . Za pár minut jsme na pokoji, snídaně zamluvená na půl osmou a tak nám k dokonalosti chybí jen nějaká hospůdku v blízkosti. Není, a do městečka se nám už nechce. Něco si však vezeme sebou a na suchu tedy nezůstaneme………………..
27.červen 2014 Sedmá raní, nebe bez mráčku, snídaně na nás čeká za půl hoďky naproti přes parkoviště…… Rychle udělat pár fotek, zdejší areál se nám fakt zalíbil, zvláště jakási imitace vodní tůně či potoka nemá chybu. Hodně jsme projeli, ale zařízení takto citlivě zasazené do přírody jsme ještě neviděli. Motel je moderní nízko-energetické zařízení šetrné k životnímu prostředí. Vše je tu ze dřeva a z balkonu, který
má každý pokoj a jenž je upevněn nad vodním biotopem je příjemný výhled do zámeckého parku. Parkujeme přímo přede dveřmi pokoje….no co více si přát :-) K tomu pobalit pár roztahaných věcí a za chvíli sedíme u papkání. Sami, tady alespoň z počátku. Po chvíli se začínají trousit jakési ženštiny s notebooky pod paží, odkudsi vyloví šanony s fakturami a rázem je z jídelny office jako v menší fabrice. Vidím na Jitce, že s ní jaksi cuká, není se co divit, je od fochu, takže nevím, zda by se k nim přidala nebo raději zmizela. Sázím na to druhé, přece jen máme dovolenou!! Rychle na koně a jsme pryč. Abych nezapomněl, ještě jsme zaplatili, to jo, a už jsme v Österreichu. Cestou ještě myslím na ten pracovní ruch, ne že bych se chtěla zapojit, ale spíš obdivuji podnikavost motelového personálu. Jídelna je dost velká pro všechny, tak proč prázdný prostor pořádně nevyužít :-) Jedeme po 30-ce na Heidenreichstein, kde si okoukneme vodní hrad, malé napití na náměstíčku a fičíme dále. Stále kolem naší hranice s odstupem tak 10 km, směrem na Weitru a Freistadt. Českým lesem ovšem na Rakouské straně si to fakt užívám. Krásná silnice, dlouhé táhlé zatáčky, ani se nenaději a jedeme stále 130-kou. Jitka je mi v patách a taky se zdá, že se baví. Doufám jen, že nenarazíme na poldy. To by nám z našich eurobankovek docela ubylo. Typoval bych to tak na 70 ojro dle předchozích zkušeností. Než se to úplně zvrhne, raději zastavujeme na malou svačinku. Už se blížíme k Dunaji, po dalším úseku jízdy. Zde už to není tak zábavné, přibývá aut i hustota provozu nabírá na síle. Dnes chceme řeku přejet přes most v Aschach an der Donau, což někdy před polednem taky konáme. GPS-ka ovšem neúprosně ukazuje téměř 300 km další jízdy a na koukání po řece dnes opravdu moc času není.
Stále míříme na JZ po B1 a před Salzburgem najedeme na dálnici, to abychom se dnes nemuseli Mozartovým městem příliš zdržovat. Za chvíli už je za námi a najednou se nenápadně změní názvy obcí na černo-žluté. To už jsme ovšem na německé silnici u Bad Reichenhall a posléze na 305-ce. Dostáváme hlad, je nutno ukojit chuťové buňky. Zdejší oblast se nazývá Chiemgauské Alpy a toto nižší pohoří pod 2000m. n.m. se táhne hlavně na Bavorsko k Mnichovu. Kousek však zasahuje i na Rakouskou stranu a právě již zmiňovaná 305 se táhne údolím mezi hlavním a východním hřebenem. Moc pěkná krajina, silnice a tímto samosebou i docela dost gasthofů. U jednoho z nich v Laubau posedíme na zahrádce a dost si pochutnáme!!! Jitko?? Jelikož jsme kontrolu nepotkali a Eura se nám ještě hřejí v kapse, přepadne mě utrácecí a žravá nálada…….. Pánvička plná pečeného masa mě fakt uspokojila. Jaj tady by se to sedělo, ovšem to bychom nikam nedojeli! Hoplá tedy do sedel a po nějakých 27ti km jsme zase v Rakousku. Jedeme okolo Walchsee, přejedeme řeku Inn a někde u Kufsteinu opět najedeme na dálnici. Ta nám dost pomůže z časových důvodů a nějakých 50 km nudu hravě vydržíme. U Wiesingu sjíždíme na 169-ku a jsme v Zillertalském údolí, poslední etapy dnešní cesty. Jedeme údolím až do Zell am Ziller kde se silnice rozděluje do dalšího údolí. My zůstáváme věrni té naší jež nás přivádí přes Mayerhofen až k odbočce na L 6-ku (Tuxer Strasse). Pár ostrých zatáček, stoupání, tunel a jsme u penzionu Marina (N 47.165482°, E11.748842°). Jen vypnu motor a už je tady majitel a než si nachystám těch pár německých slovíček, které mám k dispozici v hlavě, spustí na nás češtinou!!! Tohle jsme nečekali. Domluvíme si tedy stání v garáži a jelikož spíme hned v přízemí, první pokoj u vchodu, ani se nemusíme moc tahat s bágly.
Štamprlička na dobrý dojezd, druhá ať nepajdáme, sprcha a pohoda na terase před vchodem. Dalekohled v ruce a koukání na ledovec a po okolí než se setmí. Po chvíli přijíždí nějaký brňák s octávkou. Připadám si jak v zimě, když z auta vyndává lyže a ukládá sušit lyžáky vedle lyžárny. Ovšem ledovec vše vysvětluje a lyžování v létě?????? Pán si to evidentně užívá i v pokročilém věku, typoval bych mu pětašedesát. Nu proti gustu…....
28. červen 2014 Dnes podle yr.no čekáme nějaké srážky, snad okolo St. Moritz ve švajcu by nás to mělo asi potrápit, přemítáme s Jitkou u snídaně. Jsme v jídelně sami, pán s lyžemi asi ještě vyspává. Snídaně je v celku dobrá, takový standart. Placení, české nashledanou a jedeme. Zpátky dolů k Mayerhofenu, někde jsme včera tankovali a ani nevím kde, takže koukám na displej a na červené s Jitkou domlouváme zastávku na pumpě v Pfundsu. Taky si zde chceme doplnit něco jídla na cestu neb v Itálii člověk nikdy neví. Je před námi sobota a neděle!! Dnes to máme asi 560 km do Andrate, které leží asi 50 km severně od Turína. Nepohrdneme tudíž dálnicí kolem Innsbrucku a hnedle nám ubyde kolem stovky km a před jedenáctou už tankujeme v Pfundsu.
Je zde docela živo, zatím krásné sobotní dopoledne vytahuje z garáží motorky i kabria k projížďkám, takže trochu u pumpy čekáme. Néé tak ve Sparu, nákupy jdou od ruky a ještě ani neodbilo poledne a jsme ve Švýcarsku. Známá silnice na St. Moritz = pěkné svezení v mnoha zatáčkách. Všichni asi dnes jeli na Stelvio :-))), provoz je vcelku malý a užíváme si to. Pohoří Albula a Bernina svírá známé zimní středisko St. Moritz s nadmořskou výškou 1843 m.n.m pěkně do kleští. Dnes do větrných a studených. Je co z něj rychle vyjedeme po 27-ce, začíná mi tuhnout celé tělo. Taky mám na sobě jen tílko pod bundou. Nutno zastavit, což činíme na hrázi Silvaplanersee. Fučí jako ďas a nad kopci se to začíná pořádně škaredit. Vítr ovšem vítají na jezeře. Jezdí tu na prknech tažených padákem Ani nevím jak se jmenuje přesně tohle dovádění, ale umět to, neváhal bych. Ani já bych neváhala, konči snění, jedeme dál :-) Probíhaly tu asi nějaké závody, neb je tu vidět padák na padáku. Nevím jak dopadli závodníci, nás ten mrak chytil až při sjezdu dolů z Malojapass. Či spíše o něco malinko dál za těmi krásnými vracečkami na něž jsem se tak těšil. Je tu po ruce benzinka, taková malá, ale se stříškou a ta nám pomáhá než se bouřka přežene. Chvilku si aspoň dáme oraz. Za půlhoďku není co řešit a po chvíli jsme v Itálii. Chceme jet k jihu kolem jezera Como. Loni jsme už zjistili, že je zde fajn silnice pro spěchající a nemusí se za ni platit. Takže po chvíli už uháníme samými tunely po SS 36 až dolů do Lecco a pak ostře doleva na Como. Tady je to už trochu opruz, husté osídlení, samý kruháč a vedro nás nutí k přestávce právě v Como.
Přichází další sprcha a i když je to kulinářské barbarství, tady v Itálii, zahýbáme do Mc Donalďs. Jejda!! No nic dáme aspoň kafe a nějakou sladkost. Zmrzku jsi měla Jitko, že? Jasně, vanilkovou s karamelovou polevou...mňam. A kdybych věděla co nás čeká, dala bych si aspoň tři :-) Opruz pokračuje a trvá ještě dalších 100 km než se dostaneme mimo civilizaci. Tolik kruháčů jsem snad v životě neprojel, strašně jsme se zdrželi, jedeme téměř 3 hodiny než se dostaneme konečně někam mimo tuto hustou, v podstatě jednolitě osídlenou oblast. Teprve posledních 18 km, to jsme už za Cossato, můžeme trochu zrychlit a už stoupáme do kopců nad Ivreu. Je půl osmé, když konečně vypínáme motory před Casa Siciliano. Ovšem už před poslední zatáčkou jsem si myslel, že špatně vidím, ale ne. Je to tak!!! Začíná fakt ,,mafia sicilia!!” Když se daří, tak se daří!!! Dnes ještě není všemu konec!! Barák obehnaný lešením, no to asi nebude naše ubytko??? Jdu zkusit zda je uvnitř něco jako recepce, ale staré vrzavé dveře mě vpustí do normálního obytného domu. Všude zvonky do bytů a recepce žádná. Zkouším jeden, že bych se poptal, ale nikdo neotvírá. V druhém mám větší štěstí. Tedy štěstí ani ne. Ze dveří vyleze starý chlap, šedivé vlasy spletené to copánků, v bytě jsem ani nestačil nic zahlídnout, jak tam bylo nahuleno. Tý jo, marjánkové doupě si takhle nějak představuji. Chlapík je však přeochotný a když mu ukážu papíry s adresou -- vysvětluje a vysvětluje. Tak to je paráda!! Vše je jasné, ovšem jen jemu. Nerozumíme ani slovo. Mluví hodně, ale francouzsky :-)
Jediné co pochytím je slůvko padre či padrone, a mávnutí ruky si vykládám jako, že tam někde ve vedlejší vesnici je patrně majitel. Tudy to nepůjde!! Vracím se k Jitce a voláme na booking.com jež nám zajišťovala toto ubytko. Tedy Jitka volá, mě pořád něco vysvětluje přeochotný chlapík, ovšem se stejným efektem jako doposud. Snažím se ho alespoň nepouštět k Jitce a zdá se, že i on to pomalu vzdává. Mezitím uplyne skoro 15 minut, ale zdá se že máme vyhráno. Vyhráno není přesně ten správný výraz….spíš máme vysvětleno. Ano ta burda, obehnaná lešením a neoznačená je přesně to naše bydlení. Ochotná slečna, sedící v teple kanceláře mi vysvětlila, že je prakticky nezajímá, kam klienty posílají. Prý si můžu podat písemnou stížnost na jejich stránky. No to mě tedy nadzvedla. Mám hlad, je mi zima a v jakési díře čekající na klíč nemám chuť si písemně stěžovat…...chci bydlet!!!!! Žádám důrazně o majitele, aby se hlásil ke své nemovitosti! Bookingovci někoho sehnali a prý je už majitel na cestě. Nejvyšší čas, začíná bouřit a pokapávat! Po chvilce se přiřítí chlápek...přiznal se že je švagr a že majitel nemůže….vrazí nám klíče od bytu, sebere 30 ojro a zmizí. Poraď si sám cizinče. Tak se snažíme. Něco se nám podaří zprovoznit, třeba Wifinu, elektriku a ledničku, to podstatné, třeba bojler a plyn ne. Bomba prázdná a kde mají jistič na bojler jsem v bytě nenašel. Nevadí, ta jedna noc……..Jinak ovšem je byt zrenovovaný a velmi hezky, jen ti Italové, ach jo. Super a dokonce i kávička na zahřátí byla :-) Konvice žádná, plyn nesyčí a tak jsme si ji nakonec v plecháčku uvařili v elektrické troubě :-) Venku už lije jako z konve a je tomu tak asi celou noc. Občas totiž zaslechnu bubnování na lešení kolem baráku. No jo zateplujou fasádu.
Ještě, že je zítra neděle a nebudou nás budit nějací dělníci klepáním na stěny. Tak dobrou Jitko!!
29. červen 2014 Ranní pohled do údolí pod Andrate jsem si představoval docela jinak. Mlha, mlha, vidět není nic. Nu dnes to asi nebude snadné. Pojíme něco ze zásob, opět zabalíme vše do kufrů a když je zacvakávám do zámku nosiče už docela silně prší. Aspoň ty nemoky máme nachystané a nemusím se kroutit jako žížala někde u silnice, při jejich navlíkání. Původní záměr vjet hnedle do hor padá, do mlhy by to nemělo cenu. Sjíždíme do nížiny k Turínu. Pajda za litr benzínu + poplatek za dálnici, kterou chceme využít a popojet na jih ke sluníčku nám trochu zvedá náklady. Ovšem těch zhruba 80 km splnilo svůj účel, jsme sice každý o 16 ojro lehčí za poplatky, ale nyní západně od Turína a už je hezky, polojasno a můžeme do hor. Fičíme po A32-ce nahoru k zasněženým velikánům a sjíždíme u Bussoleno, kde se potřebujeme dostat na SS 24-ku. Poslední italská vesnice Claviere a jsme ve Francii. Na tachometru přibylo okolo 1300 km a po focení, 1000 m a krátkém tunelu už vyjíždíme na první COL. Col de Montgenevre 1854m.n.m………….
Hned na prvních km si osaháváme francouzské řidiče, zajímavě řeší např. kruháče. Hned na první zastávce se s Jitkou smějeme nezbytné ruce z okna a řešíme první samoobslužnou pumpu. Pojďme však popořadě. Silnice N94 prudce klesá dolů, projedeme několik pořádných vraceček a jsme v Brianconu. Zde nás nic nezdrží, takže s proudem řeky La Durance klesáme pořád dolů až do Embrunu, za nímž leží umělé jezero Lac de Serre-Poncon. Tady jsem to jak se říká „pěkně zapinkal”. Uložil jsem si totiž POI bod v blízkosti mostu Pont de Savines (942m) . Ten mě asi nějak padl do oka a v hlavě mi zůstalo, že jej asi musíme přejet. Takže točíme na most a přejíždíme na druhou stranu největší přehrady ve Francii. Potvora GPS- ka reaguje až někde na konci mostu a odbočujeme doleva, místo aby nás vrátila. To má za následek asi 20km navíc, než opět najedeme do původně plánovaného směru na Digne-les-Bains. Tedy nenajeli jsme přesně!! Ale krásně!! Na silnici D900c, která vede skrz Gorges de la Blanche. Bílý kaňon? Budiž. Moc pěkný kousek silnice, hlavně ze začátku pod převisy a tunely. Lehce nebezpečný v podobě padajících kamenů z hora ze skal. Pořád musíme koukat před sebe na asfalt neb zde toho padá skutečně dost a o občasný slalom tak máme postaráno. Kochám se, kouknu dolů pod silnici a bum, už dostávám pecku do předního kola. Sakra čum na cestu nebo tu budeš dnes nocovat!!! Netuším, že Ivo zajel, naopak obdivuji jeho dobrodružnou povahu a
jaké překvapení mi připravil :-) Cesta je sice nepohodlná, ale zcela to vše vyvažují výhody prázdné silnice a výhledy na přírodu, bílé skály a soutěsky…..no nádhera :-) Skaliska okolo se pomalu zplošťují a začínají se zelenat, po chvíli už jedeme zalesněným údolím opět po hlavní silnici a vjíždíme do Seyne. Zde zastavujeme u místního kostela Notre-Dame-de-Nazareth. Polovina 12. století, románská architektura, gotické portály, nádherné rozetové okno v západní fasádě, na jižní stěně hranolovitá zvonice. Zajímavá dochovaná stavba, kde se místní stavitelé patrně snažili včlenit prvky gotiky do původního stylu. Možná to trochu přehnali s velikostí, dle mého úsudku, ovšem kdoví jak to tehdy bylo před sedmi staletími. Trojlodní interiér, valené klenby, oltář jako Boží oko se třemi obrazy za ním. Jednoduché a krásné. Škoda, že nemáme více času na celou vesnici. Leží na kopci (1250m.n.m.) a na vrcholu jsou vidět ještě nějaké hradby. Ty už ovšem máme za zády a sjíždíme dolů po D900 o nějakých 600 metrů níže a 30 km dále do Digne-les-Bains. Místečko je to zajímavé, stálo by za zastávku, nás ovšem zajímá více přístrojovka s prázdnými ukazateli paliva. Ťukám do GPS a míříme za benzínem na okraj městečka k průmyslové zóně. Je to asi 3km. Jitko dojedeme nebo nás chytne ten hnusný mrak pod který nás vede silnice? Joj tak bylo to o fous! Moc se nám moknout nechtělo, oblíkat taky ne a jen začne lít jak z konve, už jsme schovaní u stojanů. Joj jen já hlava děravá…. jsme tak zabráni do pozorování Francouzů jak u automatu natankovat, že mi zmokla GPS na motorce. Ach jo, pro tento trip jsem tedy skončila. Už se mi ji během dalších dnů nepodařilo rozchodit :-(
Pár kapek jsme schytali, to je fakt a než jsme se pořádně schovali…………… Ten systém jsme prokoukli asi po třech pokusech. Tak nejdříve kartu do stojanu, následně vše zadat a teprve po vyjmutí karty se sejme pistole a tankuje. Po zavěšení pak automat odečte příslušný obnos a vyleze potvrzení platby. Zbývá nám dnes posledních cca 60km do Castellane a to už jedeme po slavné N 85 La Route Napoleon. Pár ostrých zatáček a už vidíme Notre Dame du Roc, kapli postavené na skalním útesu nad městečkem, jež bude na tři noci naším útočištěm. Sjedeme do městečka, projedeme náměstím a kousek za místním kempem stavíme u hotelíku Le Moulin De La Salaou. Přes cestu máme řeku Verdon a o pár metrů dále začíná Gorges du Verdon, kaňon jenž sem přitahuje turisty z celého světa. Jak jsme se měli a co jsme zažili v okolí kaňonu a na naší další cestě po Francii milý čtenáři, tak tohle zase až v dalším povídání, které se teprve rodí a připravuje na naše stránky, tak snad za dvatři týdny…………..
