Morfostrukturní analýza SV okraje Šumavy v okolí Pošumavského zlomu. Filip Hartvich

Miscellanea geographica 10 KGE, ZČU v Plzni, 2004 Příspěvky z geomorfologického semináře Šumava 04´

Morfostrukturní analýza SV okraje Šumavy v okolí Pošumavského zlomu Filip Hartvich [email protected] Katedra fyzické geografie a geoekologie PřF UK v Praze, Albertov 6, 128 43 Praha 2

Úvod Cílem morfostrukturní analýzy je stanovit souvislosti a vztahy mezi morfostrukturním základem oblasti a jejím reliéfem. Morfostrukturou se rozumí strukturně geologický základ, který je charakterizován skladbou, typy a vlastnostmi hornin stejně jako strukturou a tektonickými parametry horninového tělesa (DEMEK ED. 1972). Morfostruktura je tak vlastně výsledkem předchozího působení endogenních sil, který vstupuje jako jeden z hlavních vlivů do procesu vývoje reliéfu. Zájmové území se nachází na SV okraji pohoří Šumava v okolí Pošumavského zlomu. Pro potřeby morfostrukturní analýzy bylo zahrnuto širší zájmové území (Obr. 1, 4).

Obr. 1: Zájmové území v rámci Šumavy Pokud skutečně došlo k pohybům na pošumavském zlomu, došlo také k rozdělení zájmového území na dvě samostatné morfostruktury, z nichž každá může vykazovat charakteristické vlastnosti, kterými se liší od okolí. Proto bude

PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory Pro www.fineprint.cz

při morfostrukturní analýze zvlášť posuzována šumavská a pošumavská část území a bude kladen důraz na srovnání parametrů obou částí. Metodický postup vycházel z klasické morfostrukturní analýzy, popsané např. DEMKEM (ed. 1972), který předpokládá jak kamerální analytické a přípravné práce, tak terénní výzkum. Sestává z dílčích analýz litologických poměrů, zlomové a puklinové tektoniky, podélných profilů údolí a údolní sítě a zarovnaných povrchů. Nezbytným přístrojovým vybavením pro terénní práce byl geologický kompas, sklonoměr a fotoaparát. Litologické poměry Rozmanitost hornin na zájmovém území je minimální a tedy i rozdíly mezi odolností hornin vůči zvětrávání nebudou významné. V podstatě je celá plocha území budována středně až silně metamorfovanými krystalickými horninami, převážně rulami. Podle HORNÍKA et al. (1986) jsou všechny krystalické břidlice středně odolné vůči zvětrávacím procesům, ve skutečnosti však jejich fyzikální vlastnosti značně kolísají v závislosti na minerálním složení, mikrostruktuře, atd. Směrem k jihozápadu klesá intenzita metamorfózy, a to od migmatizovaných pararul přes biotiticko–muskovitické pararuly po dvojslídné svorové ruly až svory na jihovýchodě území (VEJNAR et al. 1991). Odolnost hornin zvyšují hojné žíly křemene, které se vyskytují na celém území. Přibližně polovinu území zejména na severovýchodě budují poměrně kompaktní migmatizované pararuly. Tyto horniny nemají tak nápadné foliační zvrstvení jako ostatní pararuly a jsou tedy zřejmě mírně odolnější vůči zvětrávání (SPARKS 1971). Tvoří zejména elevaci Plošiny, která má nejvíce exponovanou polohu vůči erozní základně. Proto je pravděpodobné, že se vyšší odolnost hornin přece jen mírně projevila, což dokládá relativně strmý severní svah Plošiny. V ose hlavního údolí Jelenky přechází migmatizované pararuly v pararuly dvojslídé, s výraznou foliací a charakteristickým zploštěním tmavých zrn. Podle geologické mapy tvoří přibližně třetinu území, zejména prakticky celý severní a východní svah hřbetu Prenetu. Na severovýchodním okraji vrcholové plošiny Prenetu přechází opět pozvolna dvojslídé pararuly na biotiticko–muskovitické svory, místy s obsahem granátu a kyanitu (VEJNAR 1991). Horniny mají pro svory typický lesk a výrazné foliační plochy, podél kterých se snadno rozpadají. Tyto svory by měly relativně nejhůře odolávat zvětrávání a erozi (SPARKS 1971), protože výrazná foliace představuje zónu oslabení soudržnosti. Zbývající území je z větší části zakryto nezpevněnými kvartérními uloženinami, pouze na několika místech, zejména na severovýchodě území v okolí Chřepic a Bradného, vystupují vložky pestré série (VEJNAR et al. 1991), které sice jsou zpravidla tvořeny odolnějšími horninami, pro malý rozsah a mocnost však nemají vliv na morfologii terénu.


Puklinová tektonika Pukliny vznikají při napětí v horninovém tělese, které překročí mezní hodnotu plasticity horniny. Napětí může být způsobeno různými vlivy a úkolem puklinové analýzy je právě stanovení míry jednotlivých vlivů na distribuci a orientaci puklin. Pukliny patří mezi mezoskopické disjunktivní poruchy a na rozdíl od zlomu mají nevýznamnou složku pohybu (KACHLÍK & CHLUPÁČ 1996). Ideálním způsobem, jak získat vhodný statistický vzorek pro puklinovou analýzu, by bylo měřit pukliny v pravidelné síti po celém zájmovém území, což bohužel není ze zjevných důvodů možné, proto je vstupní soubor založen na měření na existujících a přístupných výchozech podloží. Směry puklin byly odečítány na 61 skalních srubech a výchozech, z toho 28 se jich nachází na vlastním mapovaném území. Celkem bylo provedeno 2 387 měření, z toho 42 % (1 000) na výchozech v mapované oblasti (H ARTVICH 2003A). Výsledky byly zobrazeny pomocí Cloosových růžicových diagramů v intervalech po 10g, a to tak, že osa vždy prochází středem intervalu. Základním rozdělením dat v této kapitole, které je zdůvodněno v úvodu kapitoly, je rozlišení území na severovýchod, respektive na jihozápad od zlomu. Každá z obou částí se po oddělení mohla do určité míry vyvíjet jinak, což by se mohlo projevit i na rozdělení převládajících směrů puklin. Proto byly vytvořeny dvě základní souhrnné Cloosovy růžice, jedna pro pošumavskou a druhá pro Šumavskou část (Obr. 2). Dále byly vytvořeny růžicové grafy pro vlastní mapované území a pro údaje z výchozů, které se nachází za jeho hranicemi, rovněž rozlišené na šumavskou a pošumavskou část.

Obr. 2: Souhrnný Cloosův graf pro směry puklin


Výsledný graf, který shrnuje data ze všech měřených lokalit na šumavské straně, je na Obr. 2. Na tomto grafu je zřetelně vidět 2 samostatné puklinové systémy, které popsal např. ČECH et al. (1962) a IVAN (1999). Na šumavské části území se na orientaci puklin nejnápadněji projevuje údajně starší poruchový systém SZ–JV a SV–JZ (cca 75 %), doplňkový je systém S–J a Z–V (25 %).

Obr. 3: Souhrnný Cloosův diagram pro směry puklin (2 387 měření) Souhrnný graf pro pošumavskou část (Obr. 2 vlevo) zřetelně ukazuje dva přibližně rovnocenné systémy puklin, které odpovídají hlavním systémům poruch: jednak směru SZ–JV a SV–JZ, jednak S–J a Z–V (KODYM ML. et al. 1961). Prakticky všechny 4 směry jsou zhruba stejně četné (mezi 20–30 %). Zajímavé je srovnání tohoto grafu se souhrnným grafem pro šumavskou část. Výskyt obou systémů poruch (SZ–JV/SV–JZ a S–J/Z–V) v obou částech je evidentní, liší se ovšem svým vlivem. Zatímco na šumavské částí zřetelně převládají směry SZ–JV a SV–JZ, v Pošumaví je vliv obou systémů přibližně vyrovnaný. Růžicový graf pro veškeré naměřené hodnoty je na Obr. 3. Je zcela zřejmé, že směry puklin potvrzují v literatuře uváděnou orientaci hlavních systémů poruch v šumavském moldanubiku (ČECH et al. 1962, KODYM ML. et al. 1961, MÍSAŘ et al. 1983, IVAN 1999 et al.). Nápadná je skutečnost, že kromě popsaných puklinových systémů se jiné směry puklin prakticky nevyskytují, takže graf je přehledný a srozumitelný. Zajímavá je rovněž orientace ploch foliace, která se na šumavské části pohybuje okolo směru SZ–JV, tedy v „šumavském směru“, zatímco v Pošumaví převládá přibližný směr S–J. V tomto směru se tedy potvrdily orientace foliací, zakreslené na tektonické mapě ČR (MAHEĽ & MALKOVSKÝ 1984) i na mapách geologických (VEJNAR et al. 1991).


Tektonické poruchy Studovaná oblast je rozčleněna zlomy dvou základních systémů. Jedná se o zlomy směrů SZ–JV a na ně kolmé JZ–SV, které jsou nejčetnější ve vlastním pohoří Šumava, a dále o zlomy soustavy S–J a Z–V. Jak již bylo zmíněno výše, prochází zájmovým územím Pošumavský (někdy také „Podšumavský“) zlom, který jej dělí přibližně na poloviny. Tento zlom je zakreslen na mnoha tektonických, geologických a strukturních mapách a schématech (MAHEL & MALKOVSKÝ 1984, CHÁBERA 1985, ZEMAN 1984, viz Obr. 3), někde jako zjištěný, jinde pouze jako předpokládaný zlom.* Některé práce zobrazují pošumavský zlom dokonce jako pokračování významné hlubinné tektonické linie mariánskolázeňské.

Obr. 4: Tektonické linie Pošumavský zlom probíhá přibližně v linii od Hartmanic přes údolí Pstružného potoka, Keply, údolí Ostružné, Javornou, sedlo mezi Plošinou a Můstkem, Městiště, Děpoltické sedlo a údolí Žíznětického potoka k Nýrsku, kde se ztrácí v Klatovském lineamentu směru JZ–SV, který odděluje Šumavu a Český les. Podle CHÁBERY (1985) vznikl pošumavský zlom až na rozhraní karbonu a permu, když začal platformní vývoj Českého masívu. Tehdy došlo ke konsolidaci po variské orogenezi a vzniklé (nebo doznívající) tlaky byly kompenzovány vznikem zlomů, mezi něž patří také Pošumavský. Další vývoj na tomto zlomu souvisí s oživením tektonických procesů alpsko–himálajské *

Na některých mapách nebo schématech však zobrazen není (KODYM ML. et al. 1961), místo zlomu ve stejné pozici je zobrazen pouze přechod mezi typy pararul.


orogeneze a zejména jejich vertikální složkou, která se projevila v Českém masívu saxonskou radiální tektonikou (IVAN 1999, MAHEL & MALKOVSKÝ 1984). Tektonický vliv přímo na Železnorudsku připouští např. ŠEBESTA (1992). Přijmeme-li nejrozšířenější názor, že při saxonském zdvihu Šumavy, který byl spíše spojitého, tj. vrásového charakteru, se místy uplatňovala I disjunktivní tektonika, a to zejména na dříve založených tektonických poruchách, je možné, že tento zlom by mohl být právě jedním z těch míst, kde došlo v průběhu neotektonického zdvihu Šumavy k vertikálním pohybům (HARTVICH 2003B). Kromě Pošumavského zlomu se přímo na mapovaném území žádné další poruchy nevyskytují. V jeho blízkosti však uvádí geologická mapa (VEJNAR et al. 1991) hned několik menších zlomů (Obr. 4). Z celkem 25 přímých úseků popsaných zlomů o úhrnné délce 66 260 metrů byl vytvořen Cloosův růžicový diagram (Obr. 5). Zjevná je převaha zlomů systému SZ–JV a SV–JZ, doplňkový směr je orientován v linii SSV–JJZ. Současná tektonická aktivita v oblasti je minimální, jediné zaznamenané ohnisko nevelkého zemětřesení v okolí se nachází na klatovském lineamentu (SCHENKOVÁ et al. 1984) a území se považuje za tektonicky stabilní oblast, kde je nebezpečí zemětřesení maximálně do 4–5° MCS (KÁRNÍK & SCHENKOVÁ 1980). Údolní systém Orientace údolních úseků byla zjišťována v rozšířeném zájmovém území, ohraničeném přirozeně, tj. údolnicemi. Z mapy 1 : 50 000 byly měřeny přímé úseky údolí nad 200 metrů délky a to zvlášť pro šumavskou a pošumavskou část. Výsledkem tohoto měření je Cloosova růžice na Obr. 5.

Obr. 5: Cloosovy diagramy – směry údolních úseků a zlomů Výše byl již zmíněn vztah mezi zlomy a puklinami, nyní je třeba zhodnotit vztah mezi tektonickými parametry a morfologií terénu. Souvislost mezi směry údolí a směry puklin je u obou částí (šumavské i pošumavské) zřejmá, avšak ne


stejně výrazná. Na Pošumavské části jde o téměř jistou závislost, lze zde zaznamenat pouze nevelký posun orientace údolí (v řádu jednoho intervalu, tj. 10g), zřejmě způsobený umístěním erozní báze na severovýchodě. Oproti tomu na šumavské části je shoda sice také nápadná, ne však tak jednoznačná. Výpočet Spearmanova koeficientu korelace pořadí byl aplikován pro exaktní stanovení závislosti mezi třemi datovými soubory: orientací údolních úseků, puklin a zlomů, rozčleněné do intervalů po 10 grádech. Vztah pro výpočet Spearmanova koeficientu vypadá následovně: ρ=1–6

å di2 n ( n2 – 1 )

kde

ρ je hodnota Spearmanova koeficientu, di je rozdíl mezi hodnotami pořadí souboru v dané třídě n je počet tříd Na základě tohoto vztahu byly vypočteny hodnoty Spearmanova koeficientu pro vzájemné vztahů mezi uvedenými soubory. Výsledky jsou obsaženy v Tabulce 1. Tabulka 1: oblast dat celé území směry datové soubory

zlomů a směry údolních úseků

Spearmanův koeficient

0,062

celé

celé

území

území

část

část

směry

směry

směry

směry

puklin a

puklin a

puklin a

puklin na

směry

směry

směry

pošumavské

směry zlomů a směry puklin

0,353

pošumavská šumavská

údolních údolních

celé území celé území

údolních a šumavské

úseků

úseků

úseků

části

0,552

0,556

0,198

0,645

směry údolních úseků na pošumavské a šumavské části -0,018

Hodnoty Spearmanova koeficientu v podstatě potvrdily závěry, vyslovené na základě subjektivního vizuálního srovnání. Směry puklin na šumavské i pošumavské části území sledují v zásadě stejné směry (tedy dva již několikrát zmíněné systémy SZ–JV/JZ–SV a S–J/Z–V), o čemž svědčí nejvyšší hodnota koeficientu (koeficient může nabývat hodnot v intervalu {-1, 1}). Vysoké hodnoty vykazuje i souvislost mezi směry puklin a směry údolních úseků, zejména v pošumavské části. Relativně slabý výsledek korelace mezi směry zlomů a směry údolních úseků je zřejmě způsoben malým statistickým vzorkem v souboru zlomů, protože se nejedná o příliš rozsáhlé


území. Jediná záporná hodnota Spearmanova koeficientu prokazuje výrazný rozdíl mezi směry údolí v Pošumaví a na Šumavě, který je ostatně patrný i vizuálně. Analýza podélných profilů údolí byla založena na datech z bakalářské práce (HARTVICH 1999). Každý tok byl na mapě 1 : 50 000 rozdělen na 2 mm dlouhé úseky a poté byla zaznamenána místa, kde kříží toky vrstevnice. Na základě těchto dat byly vytvořeny podélné profily horního toku Úhlavy a jejích přítoků, další podélné profily byly vytvořeny pro toky v povodí horní Ostružné. Poloha sklonových anomálií je jedním z možných indikátorů tektonického ovlivnění (HARTVICH 1999, MÁČKA & BÍL 1999). V podélném profilu Úhlavy (Obr. 6) je poměrně výrazný inflexní bod na 4. kilometru pod Špičáckým sedlem. Příčinou mohou být tektonické radiální pohyby, ovšem je rovněž možné, že se jedná o současnou polohu vlny zpětné eroze. Za pozornost stojí tvary podélných profilů v povodí Dešenického potoka. Nevelký 1. pravostranný přítok tohoto potoka, který pramení pod Děpolticemi, vede zjevně původním údolím, dnešní Dešenický potok byl pouze jeho levým přítokem. Dokladem pro tuto teorii je nejen topologie údolí, ale také tvar spádových křivek obou toků. Navíc na horním toku Divišovického potoka, cca 1,5 kilometru od pramene, se nachází úsek náhlého zvýšení sklonu koryta, který se shoduje s místem, kde se tok stáčí k severu do pozvolného údolí směru ZSZ– VJV.

Obr. 6: Souhrnný podélný profil toků v povodí Úhlavy Zajímavý je rovněž nejhořejší úsek Jelenky, kde je sklon na asi 800 metrech pod pramenem mírný, protože tok pramení na relativně plochém stupni na severním svahu Můstku, kterým prochází rozvodí mezi Úhlavou a Ostružnou. Na rozdíl od Jelenky její další levostranné přítoky již na plochý hřbet nedosahují a


jejich sklon je nejvyšší právě těsně pod pramenem. Strážovský potok má velmi neobvyklý tvar sklonové křivky. V úseku asi 1 300 metrů pod pramenem se sklon pozvolna snižuje, ovšem poté dochází k jeho náhlému zvýšení v úseku dlouhém cca 2 kilometry, poté dochází k opětovnému zmírnění sklonu současně s náhlým odbočením k sz. Také v této oblasti zřejmě došlo v minulosti ke změnám říční sítě, o čemž svědčí i geologická mapa, která zachycuje v opuštěném údolí západně od Hořákova značné množství fluviálních sedimentů, a to i nad pramenem současného nepatrného toku.

Obr. 7: Schematický náčrt postupu eroze na okraji plošiny Také v povodí Ostružné jsou spádové křivky některých toků nápadně deformované. Bradenský potok má velmi přímou spádovou křivku, jejíž monotónnost narušuje úsek nejhořejších zhruba 600 metrů, kde potok teče po plošině v okolí Chřepic. Pod ústím Bradenského potoka je na Ostružné nepříliš výrazný úsek zvýšeného sklonu údolního dna, zřejmě způsobený zvýšenou erozní silou po soutoku. Svinenský potok stéká rovněž z této plošiny, o čemž svědčí obdobný tvar horního toku. Prakticky lineární tvar křivky středního toku je, stejně jako u Bradenského potoka, výsledkem eroze na okraji plochého reliéfu (Obr. 7). Kromě toho je na tomto toku ještě jedna anomálie: drobný stupeň asi 500 metrů nad ústím do Ostružné. Zarovnané povrchy Zarovnané povrchy jsou na Šumavě výrazným fenoménem. Protože původní paleogenní zarovnaný povrch tvořil jednotný, plochý terén s malými výškovými rozdíly (KUNSKÝ 1968), mohou jeho zbytky poskytnout cenné informace porovnáním vzájemné polohy jednotlivých lokalit zarovnaných povrchů. Pokud totiž dojde k relativním vertikálním pohybům, naznačuje rozdíl výšek obou částí dříve jednotného zarovnaného povrchu přibližný rozsah tohoto pohybu. Tato metoda ovšem není zcela spolehlivá, problémy mohou nastat již při identifikaci zbytků paleoreliéfu. Na mapovaném území byly zaznamenány výskyty nápadných plošin,


pravděpodobně pozůstatků paleogenních zarovnaných povrchů, ve třech výškových úrovních (HARTVICH 2002, viz Obr. 8), které odpovídají polohám zarovnaných povrchů, popsaných ŠEBESTOU (1997). Nejvyšší úroveň pravděpodobného zbytku zarovnaného paleoreliéfu ve výškách 1 065–1 085 m n. m. tvoří plošina Ovčí louky na severním svahu Můstku. Existuje možnost, že plochý hřbet Prenetu, probíhající ve směru jv.–sz., by mohl rovněž představovat pozůstatek paleoreliéfu, ovšem dnes již značně degradovaný. Druhá úroveň zbytků zarovnaného povrchu buduje vrcholovou oblast Plošiny ve výšce okolo 940–970 m n. m. a je tedy o přibližně 120 metrů nižší než plošina Ovčí louky. Třetí oblastí pravděpodobného výskytu zbytků plochého paleoreliéfu je plošina v okolí Chřepic v nadmořské výšce 820 až 850 m.

Obr. 8: Poloha pravděpodobných pozůstatků zarovnaných povrchů


Závěr Pro zhodnocení souvislostí mezi orientací zlomů, puklin a směrů údolí bylo použito několik metod, na jejichž základě byl učiněn závěr, že reliéf zájmového území je poměrně značně predisponován tektonickými poměry. V reliéfu se zejména výrazně projevuje tzv. Pošumavský zlom, který odděluje vlastní pohoří Šumava od Pošumaví. Ačkoli obě oblasti k sobě přiléhají, vykazují jejich morfometrické parametry určitou odlišnost. Při výzdvihu Šumavy, zřejmě na české straně převážně vrásném, docházelo i k dílčím zdvihům na zlomech, zejména směru SZ–JV. Jedním z těchto zaktivizovaných zlomů mohl být právě zlom Pošumavský. Ačkoli v datování a distribuci míry zdvihu Šumavy neexistuje shoda, v případě zájmového území nebyly nalezeny žádné přesvědčivé důkazy, že by aktivita na zlomu byla relativně nedávná nebo dokonce recentní, takže pokud k pohybům skutečně došlo, stalo se tak s největší pravděpodobností již koncem terciéru. S tímto konstatováním je ve shodě i předpokládaný další vývoj reliéfu, ovládaný již v rozhodující míře exogenními geomorfologickými činiteli. V oslabené zóně na zlomu vzniká údolí, které zpočátku sleduje linie zlomu. Protože vyzdvižený blok Šumavy je výše, dochází k erozi a zpětnému postupu toků zejména směrem k jihu a jihovýchodu. Zároveň dochází k poklesu v oblasti jihočeských pánví a Plzeňské pánve, který dále zvyšuje energetický potenciál eroze a zároveň určuje postup zpětné eroze – od sv. a s. k jz. a j. V průběhu kvartéru, kdy byla eroze ještě umocněna střídáním klimatických a hydrologických podmínek, dosahuje vlna zpětné eroze do Pošumaví a postupuje dále směrem k Šumavě. Právě někdy v tomto období došlo pravděpodobně k načepování údolí Jelenky (která tehdy podle této teorie přibližně sledovala linii Pošumavského zlomu a přes Děpoltické sedlo směřovala do údolí Dešenického potoka) tokem, který postupoval od severu. Tento tok měl zřejmě značnou erozní sílu a když v oblasti severozápadně od Městiště načepoval původní Jelenku, stal se dnešním dolním tokem Jelenky a původní spodní část Jelenky dnes tvoří Dešenické údolí, jehož nápadně mírný podélný sklon a relativní otevřenost a šířka svědčí o tom, že mohl být dříve spíše jen dolní, mírněji ukloněnou částí údolí delšího toku. Teorie o načepování toku, který směřoval podél zlomu k severozápadu, nachází oporu jak v literatuře např. LOUČKOVÁ in DEMEK et al. (1965) přímo uvádí, že v pramenných oblastech šumavských toků docházelo k častým načepováním a změnám údolní sítě), tak i v situaci některých okolních toků Výzkum v této oblasti, jehož cílem bude, mimo jiné, prokázat či vyvrátit teorii o načepování horní Jelenky, bude pokračovat. Poděkování: autor děkuje K. KIRCHNEROVI z Geoniky AV ČR v Brně za cenné recenzní připomínky a poznámky k textu.


Literatura BÍL, M. & MÁČKA, Z. 1999. Využití spádových indexů řek jako indikátorů tektonických pohybů na zlomech. Geologický výzkum Moravy a Slezska v roce 1998, Brno, s. 2–5 ČECH, V. et al. 1962. Vysvětlivky k přehledné geologické mapě ČSSR 1 : 200 000 – list České Budějovice a Vyšší Brod. Praha : Geofond. 192 s. DEMEK J. et al. 1965: Geomorfologie Českých zemí. Praha : Nakladatelství ČSAV, 336 str. DEMEK, J. ED. 1972 Manual of detailed geomorphological mapping. Praha : Academia. 344 s. DEMEK, J. ED. 1987. Hory a nížiny – zeměpisný lexikon ČSR. Praha : Academia. 584 s. HARTVICH, F. 1999. Analýza spádových poměrů vybraných toků na Šumavě. Bakalářská práce depon in Katedra fyzické geografie a geoekologie PřF UK v Praze. 43 s. HARTVICH, F. 2002. Geomorfologické mapování a využití digitálních geomorfologických dat na příkladu lokality Městiště. Diplomová práce depon in Katedra fyzické geografie a geoekologie PřF UK v Praze. 120 s. HARTVICH, F. 2003a. Geomorfologické mapování lokality Městiště. In Mentlík, P. (ed.) Geomorfologický sborník 2 – Stav geomorfologických výzkumů v roce 2003. Plzeň : ZČU v Plzni. s. 131–140. HARTVICH, F. 2003b Reliéf okolí Pošumavského zlomu. In: Kalvoda, J., Engel, Z. (eds.) Sborník semináře VCDZ 2003. Praha : PřF UK Praha. s. 12–15. HORNÍK, S. a kol. 1986. Fyzická geografie II. Praha : SPN. 320 s. CHÁBERA, S. a kol. 1985. Jihočeská vlastivěda – neživá příroda. České Budějovice : Jihočeské nakladatelství. 270 s. IVAN, A. 1999. Geomorphological aspects of late saxonian epiplatform orogeny of the Bohemian massif (part 1). Moravian geographical reports 1/1999, vol. 7, p. 18–33. KACHLÍK, V. & CHLUPÁČ, I. 1996. Základy geologie a historická geologie. Praha : Karolinum. 342 s. KÁRNÍK, V. & SCHENKOVÁ, Z. 1980. Zemětřesná ohniska střední a východní Evropy. Studia geographica, 70/1980, s. 119–132. KODYM, O. ML. a kol. 1961. Vysvětlivky k přehledné geologické 1 : 200 000 – list Strakonice. Geofond, Praha : Nakladatelství ČSAV. 149 s.

mapě

ČSSR

KUNSKÝ, J. 1968. Fyzický zeměpis Československa. Praha : SPN. 537 s. MAHEĽ, M. & MALKOVSKÝ, M. 1984. Vysvetlivky Bratislava : Geologický ústav Dionýza Štúra. 51 s.

k tektonickej

mape

ČSSR.

MÍSAŘ, Z. et al. 1983. Geologie ČSSR I – Český masív. Praha : SPN. 336 s. SCHENKOVÁ, Z., SCHENK, V. & KÁRNÍK, V. 1984. Seismotektonická situace Československa ve vztahu ke geologické stavbě střední a východní Evropy. Studia geographica, 87/1984. s. 147– 152. SPARKS, B. W. 1971. Rocks and relief. London : Longman Group Ltd. 404 pp. ŠEBESTA, J. 1992. The exodynamic analysis of western part of the Bohemian massif. Czech Geological Survey Prague, str. 3–4.


VEJNAR, Z., KOPECKÝ, A. & RŮŽIČKA, M. 1991. Geologie území listů 21–42 Nýrsko a 21–44 Železná Ruda. In Muller, V. (ed.) et al.: Vysvětlivky k souboru geologických a ekologických účelových map přírodních zdrojů v měřítku 1 : 50 000. Praha : ČGÚ. 32 s. VEJNAR, Z. 1991. The metamorhpic zonal pattern in the Moldanubicum of the NW part of the Šumava Mts., Královský hvozd unit. Věstník ÚÚG, Praha, 3/66, s. 129–139.

Summary Morphostructural analysis of the surroundings of Pošumavský fault This paper deals with a connection between Pošumavský fault and the relief in its vicinity by the means of morphostructural analysis. By a morphostructure we understand a set of structural-geological conditions, characteristic by the composition, types and parameters of rocks as well as tectonical and structural development of particular area. If the fault was active and vertical movements occurred, the area was split into two morphostructures, separated by the fault. Therefore, as their following development was separated as well, it is to be expected that each part will show different and characteristic parameters, delimiting it thus against its surroundings.


Morfostrukturní analýza SV okraje Šumavy v okolí Pošumavského zlomu. Filip Hartvich

Recommend Documents