MORAVA – DĚJINY ZEMĚ UPROSTŘED EVROPY Učebnice pro střední školy / víceletá gymnázia a žáky druhého stupně ZŠ k obohacení základního učiva Ondřej Hýsek / středověk, raný novověk, XIX. století Lukáš Hadwiger Zámečník / pravěk, XX. století Anna Hýsková / obrazová část, umění
Vytvořeno v rámci projektu ESF CZ.1.07/1.1.02/02.0084 Jak učit Moravany o Moravě – moderně a evropsky. Gymnázium INTEGRA BRNO, 2012 ISBN 978-80-260-2227-5
1
Recenzovali: doc. PhDr. Jiří Pernes, Ph.D. (20. století, současnost) Mgr. Ondřej Mlejnek (pravěk, raná doba dějinná) Mgr. Petr Hřebačka (středověk, raný novověk, 19. století)
Děkujeme těmto institucím a firmám: Akademie věd ČR, Antikvariát Ztichlá klika, Antropark, Arcibiskupství olomoucké, Archeologický ústav AV ČR, Archeopark, Archeoskanzen Modrá, Archiv města Brna, Archiweb, Augustiniánské opatství na Starém Brně, Biskupství brněnské, Brunensis, Časopis Duha, FOIBOS BOHEMIA, Galerie výtvarného umění v Hodoníně, Genealogická Ventura, Gymnázium INTEGRA BRNO, HD Productions, Historický fond MZK v Brně, Historický ústav AV ČR, Houska & Douda, Horský hotel Primavesi, GVU v Hodoníně, Jihomoravské muzeum ve Znojmě, Kavárna ERA, Konventní kostel sv. Leopolda řádu sv. Jana z Boha na Starém Brně, Kostel Povýšení sv. Kříže v Prostějově, Kostel sv. Janů v Brně, Kraj Vysočina, Krajský úřad Jihomoravského kraje, Královská kanonie premonstrátů na Strahově, Magistrát města Brna, Magistrát města Jihlavy, Magistrát města Znojma, Masarykova univerzita, Masarykovo muzeum v Hodoníně, Městské muzeum Horažďovice, Městský úřad Žďár nad Sázavou, Ministerstvo vnitra ČR, Ministerstvo zahraničních věcí ČR, Moravská galerie Brno, Moravská zemská knihovna, Moravské zemské muzeum, Moravský zemský archiv, Muzeum města Brna, Muzeum Jana Amose Komenského, Muzeum Komenského v Přerově, Muzeum Znojmo, Národní památkový ústav, Numismatika Ostrava, Římskokatolická farnost u sv. Jakuba v Jihlavě, Římskokatolická farnost Adamov, Římskokatolická farnost Vranov u Brna, Sdružení výtvarných umělců moravských, Slovácké muzeum, Slovanské hradiště v Mikulčicích, Správa budov Psychiatrické léčebny v Kroměříži, Statutární město Jihlava, Střední odborné učiliště, Mikulov, Purkyňova 6, Střední škola potravinářská a služeb, Brno, Charbulova 106, Turistické informační centrum města Brna, Turistické informační centrum Valtice, UMČ Brno-Líšeň, Ústav archeologické památkové péče Brno, Veletrhy Brno, VILA TUGENDHAT, samostatné oddělení Muzea města Brna, Vojenská nemocnice Olomouc, Zámek Světlov, Zámek Tovačov, Zastupitelský úřad ČR ve Vatikánu, Zprávy Proglas, ZŠ a MŠ Adamov, ZŠ a MŠ Horníkova, Brno.
Děkujeme těmto osobám: Mgr. Petru Alexandridisovi, Liboru Balákovi, Lucii Balákové, Jitce Bendové, Evženu Bočkovi, Petru Ivanu Božikovi, OPraem, Ing. Milanu Buchtovi, Mgr. Janě Burianové, PhDr. Pavlu Ciprianovi, K. Červené, Věře Čižmářové, doc. M. Čižmářovi, Janu Dobrovolnému, Anežce Dočekalové, Kláře Dokoupilové, Petru Doudovi, Ing. Vladimíře Durajkové, PhDr. Evě Dvořákové, Mgr. Josefu Fanturovi, Radku Folprechtovi, Tomáši Formánkovi, Ing. Simoně Frankové, Jaroslavu Frecerovi, doc. PhDr. Luďku Galuškovi, CSc., prof. PhDr. Michaele Soleiman pour Hashemi, CSc., Ing. Anně Hájkové, Světlaně Hanákové, Ing. Pavlu Havlíčkovi, Michaele Havránkové, PaedDr. Dalimile Hodaňové, Ivaně Holáskové, Ivanu Houskovi, Ing. Vítu Hýskovi, Jindřichu Chatrnému, PhD., Mgr. Darji Chládkové, Mgr. Evě Chodějovské, Mgr. Ireně Chovančíkové, Mgr. Tereze Chrástové, Ing. Chrástovi, Ince, Janě Janečkové, Mgr. Kristýně Jirátové, Mgr. Šárce Juračkové, J. Kaňovi, Vladimíru Kejlovi, Michalu Klementovi, Mgr. Petru Kostrhunovi, Václavu Košťálovi, Pavlu Kouřilovi, Mgr. Heleně Kovářové, Danielu Kozákovi, Ing. Jaroslavu Krábkovi, Mgr. Vojtěchu Královi, Mgr. et Mgr. Monice Kratochvílové, Janu Kratochvílovi, Mgr. Olze Kšicové, Mgr. Jiřímu Kučerovi, PhDr. Katině Lisé, Br. Martinu Mackovi O.H., Lukáši Malému, Mgr. Veronice Machálkové, Mgr. Jitce Machové, Danu Markovi, PaedDr. Janu Markovi, ThDr. Ing. Lukáši Evženu Martincovi, Jakubu Meissnerovi, Mgr. Maciejovi Molakovi, MUDr. Petru Možnému, Mgr. Janě Nešporové, PhDr. Františku Novákovi, Josefu Novotnému, Mgr. Pavlu Němcovi, Pavle Obrovské, Vojtěchu Ondruchovi, Petru Pakostovi, Mgr. Evě Pánkové, Mgr. Daně Pavlíkové, Bc. Janě Petrůjové, Zdence Pěnčíkové, Marku Pokornému, PhDr. Pavlu Popelkovi, Mgr. Et Bc. Stranislavu Popelkovi, Evě Raškové, Bc. Gabriele Rebendové, Ing. Michaele Robičkové, Mgr. Šárce Rouzkové, Jakubu Rybářovi, DiS., Mgr. Daniele Satkeové, Mgr. Haně Smetanové, Mgr. Tamaře Spoustové za korekturu, Pavlu Svetlošákovi, Petru Starému, Ondřeji Suchému, Lence Štefanové, Mgr. Břetislavu Štefanovi, Mgr. Iloně Šturchové, PhDr. Václavu Trojanovi, Ph.D., P. Tryščukovi, Iloně Tunklové, JUDr. Tomáši Tylovi, Ph.D., Mgr. Elišce Veselovské, Ing. Renatě Vlčkové, Martině Volešákové, Evě Vrbové, Mgr. Pavlu Vybíhalovi, Mgr. Marcele Vrchotové, Otovi Wapienikovi, prof. PhDr. Martinu Wihodovi, Ph.D., Květě Zajícové, Jaroslavu Zemanovi, Ing. Petře Zimčíkové, Mgr. Petře Zvarové, P.Danu Žůrkovi, našim recenzentům Mgr. Petru Hřebačkovi, Mgr. Ondřeji Mlejnkovi a doc. PhDr. Jiřímu Pernesovi, PhD., našim rodinám a mnoha dalším, kteří se na vzniku učebnice a úspěšném průběhu projektu Učíme o Moravě podíleli.
Symboly: … shrnutí; podstatné a zajímavé informace
… otázky a úkoly
2
Obsah
První kapitola: Namísto úvodu.........................................................................................................7 POZOR! ATTENTION! ACHTUNG! UWAGA! ATTENZIONE!..............................................................................................7 Dlouhý, těžký, ale NUTNÝ (ne nudný, doufejme), možná i PROVOKATIVNÍ NÁVOD KE ČTENÍ TÉTO KNIHY.......7 Nic než národ?...................................................................................................................................................................................................7 Vrátíme se ke své zemi?................................................................................................................................................................................8 Jaká je tato kniha?...........................................................................................................................................................................................9
Pravěká Morava...................................................................................................................................10
Morava před příchodem člověka......................................................................................................................................... 10 Paleolit (starší doba kamenná) na Moravě...................................................................................................................... 10 Starý paleolit.................................................................................................................................................................................................. 11 Střední paleolit.............................................................................................................................................................................................. 11 Mladý paleolit................................................................................................................................................................................................. 12 Pozdní paleolit a mezolit........................................................................................................................................................................... 14 Neolit (mladší doba kamenná)............................................................................................................................................. 16 Eneolit (pozdní doba kamenná).......................................................................................................................................... 18 Raný eneolit.................................................................................................................................................................................................... 18 Starý eneolit.................................................................................................................................................................................................... 18 Střední eneolit............................................................................................................................................................................................... 18 Mladý eneolit.................................................................................................................................................................................................. 18 Pozdní eneolit................................................................................................................................................................................................. 20 Doba bronzová na Moravě..................................................................................................................................................... 20 Doba železná na Moravě......................................................................................................................................................... 23 Starší doba železná – halštat................................................................................................................................................................... 23
RANÁ DOBA DĚJINNÁ (450 př. Kr. – 568 po Kr.)........................................................................26
Mladší doba železná – latén..................................................................................................................................................................... 26 Doba římská na Moravě.......................................................................................................................................................... 28 Starší doba římská....................................................................................................................................................................................... 29 Morava jako součást Marobudova kmenového svazu.................................................................................................................. 29 Morava po pádu Marobuda...................................................................................................................................................................... 30 Markomanské války (166-180 AD).......................................................................................................................................................30 Mladší doba římská..................................................................................................................................................................................... 31 Doba tzv. „stěhování národů“ na Moravě......................................................................................................................... 32 Nové germánské kmeny na Moravě..................................................................................................................................................... 32
STŘEDOVĚK (568 – 1471).................................................................................................................37 Úvod............................................................................................................................................................................................... 37 Raný středověk na Moravě (6. - 12. století)..................................................................................................................... 37 Počátky slovanského osídlení na Moravě (6. – 8. století)..........................................................................................................38 Stará Morava – „Velkomoravská říše“ (9. století).......................................................................................................................... 39 Temné desáté století? (počátky knížecí Moravy).......................................................................................................................... 50 Morava v době knížecí (1029-1197)..................................................................................................................................................... 52 Vrcholný středověk (13. -14. století).................................................................................................................................. 61 Moravské markrabství ve století posledních Přemyslovců (1197-1311)............................................................................ 61 Lucemburská Morava (1311-1423).......................................................................................................................................................68 Pozdní středověk (1423-1471)............................................................................................................................................. 89 Boje pokračují, Albrecht Habsburský jako markrabě moravský (1423-1439).................................................................89 Konec středověku.........................................................................................................................................................................................90
3
Raný novověk (1471-1789)...............................................................................................................93 Úvod............................................................................................................................................................................................... 93 Matyáš Korvín (1471-1490)..................................................................................................................................................................... 93 Jagellonci (1490-1526)...............................................................................................................................................................................94 Morava v době stavovství, renesance a reformace (16. století).............................................................................101 Nástup Habsburků, Turci na obzoru Moravy.................................................................................................................................101 Stavovská povstání a třicetiletá válka (1. polovina 17. století)............................................................................. 114 Moravské stavovské povstání 1607/1608. Karel starší ze Žerotína...................................................................................114 Moravské stavovské povstání, Moravsko-rakousko-uherská konfederace.....................................................................116 Barokní absolutismus...........................................................................................................................................................124 Absolutismus a nová společnost......................................................................................................................................................... 124 Kultura baroka na Moravě.................................................................................................................................................................... 133 Doba osvícenského absolutismu Marie Terezie a Josefa II. (1740-1790)............................................................144 Morava od merkantilismu k liberalismu......................................................................................................................................... 150 Umění pozdního baroka (1740-1780).............................................................................................................................................. 155
Dlouhé 19. století (1789-1914)..................................................................................................... 162
Úvod.............................................................................................................................................................................................162 Obava z šíření revolučních myšlenek a vznik moderní vědy na Moravě (1791-1805)...................................162 Napoleon a Morava (1805-1814)........................................................................................................................................166 Vídeňský kongres a Morava (1814/1815)......................................................................................................................168 Vrcholný rozkvět hospodářství od roku 1781 do krize roku 1815.................................................................................... 168 Moravští osvícenští vlastenci (do r. 1830).....................................................................................................................169 Hospodářská krize a její překonávání v letech 1815-1847.....................................................................................................173 Moravští „buditelé“ (1830-1848)....................................................................................................................................... 174 Umění na Moravě 1780-1840............................................................................................................................................................... 180 Revoluční rok 1848 a 50. léta na Moravě.......................................................................................................................188 Počátky moderního moravského zemského parlamentarismu........................................................................................... 189 Počátky politických stran na Moravě................................................................................................................................................194 Morava od liberalismu k omezující hospodářské politice........................................................................................................195 Umění na Moravě 1840-1860................................................................................................................................................................198 Od Moravy slovanské k Moravě české (1860-1890)...................................................................................................204 Moravští Slované (první polovina 60. let 19. století)................................................................................................................ 204 Moravští Čechoslované (2. polovina 60. let a 70. léta 19. století)........................................................................................ 209 Moravští Češi (80. a 90. léta).................................................................................................................................................................216 Všeobecná hospodářská krize let 1873-1896.............................................................................................................................. 220 Umění na Moravě v letech 1860-1890.............................................................................................................................................. 221 Morava před první světovou válkou (1890-1914).......................................................................................................229 Rozpad moravské národní strany a formování stran národně-liberálního tábora.................................................... 229 Moravské vyrovnání................................................................................................................................................................................ 237 Vzestup ekonomiky (1896-1914)....................................................................................................................................................... 245 Umění na Moravě v letech 1890-1914.............................................................................................................................................. 246
4
Krátké a kruté dvacáté století (1914-1989)............................................................................266 První světová válka (1914-1918)......................................................................................................................................266 První československá republika (1918-1938)..............................................................................................................269 Německý separatismus........................................................................................................................................................................... 269 Poválečné projevy radikalismu...........................................................................................................................................................270 Území a obyvatelstvo...............................................................................................................................................................................270 Správní vývoj................................................................................................................................................................................................271 Hospodářský vývoj................................................................................................................................................................................... 273 Politický vývoj............................................................................................................................................................................................ 275 Kulturní život první republiky ........................................................................................................................................................... 279 Druhá republika (1938-1939).............................................................................................................................................289 Důsledky Mnichova.................................................................................................................................................................................. 289 Politický vývoj Česko-Slovenska........................................................................................................................................................ 291 Protektorát Čechy a Morava (1939-1945)......................................................................................................................292 Protektorátní správa............................................................................................................................................................................... 292 Projekty germanizace Moravy............................................................................................................................................................ 294 Politický a národnostní útisk............................................................................................................................................................... 294 Veřejný život v protektorátu................................................................................................................................................................ 295 Hospodářství a sociální poměry........................................................................................................................................................ 296 Kulturní život.............................................................................................................................................................................................. 296 Odboj............................................................................................................................................................................................................... 296 Válečné operace na Moravě.................................................................................................................................................................. 300 Morava mezi nacistickou a komunistickou totalitou (1945-1948).......................................................................302 Vysídlení německého obyvatelstva................................................................................................................................................... 303 Nástup komunistické moci.................................................................................................................................................................... 306 Zrušení Moravskoslezské země.......................................................................................................................................................... 307 Politické procesy na Moravě ................................................................................................................................................................ 308 Protikomunistický odboj na Moravě.................................................................................................................................................311 Moravské jaro...............................................................................................................................................................................................311 Morava v době normalizace (1969-1989)....................................................................................................................... 314 Sametová revoluce ................................................................................................................................................................................... 315
SOUČASNOST (1989-2012)............................................................................................................ 317
Morava po sametové revoluci (1989-2012)................................................................................................................... 317 Morava v ČSFR (1989-1992)..................................................................................................................................................................317 Morava v ČR (1993-2004).......................................................................................................................................................................318 Morava v Evropě (od roku 2004)....................................................................................................................................................... 322
Namísto závěru................................................................................................................................. 324 Prameny a literatura....................................................................................................................... 325
Internetové zdroje..................................................................................................................................................................325 Seznam vyobrazení a jejich autorů/zdrojů...................................................................................................................326
5
6
První kapitola: Namísto úvodu POZOR! ATTENTION! ACHTUNG! UWAGA! ATTENZIONE!
Dlouhý, těžký, ale NUTNÝ (ne nudný, doufejme), možná i PROVOKATIVNÍ NÁVOD KE ČTENÍ TÉTO KNIHY Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
tato učebnice dějepisu se v mnohém odlišuje od u nás běžně používaných historických pomůcek. Nezaměřuje se na dějiny světa, Evropy ani českého státu, ale na dějiny jedné z jeho historických zemí. Činí tak ve zkratce, ovšem s důrazem na nejnovější vědecké poznatky. Považujeme za důležité hned na začátku objasnit základní pojmy, jimž by měl rozumět každý občan České republiky: Česká republika (ČR, popř. Česko; angl. Czech Republic), je stát s přibližně 10,6 miliony obyvatel, který je rozdělen na čtrnáct správních jednotek – kraje – a hlavní město Prahu. Je složen ze tří historických zemí: Čech (angl. Bohemia), Moravy (angl. Moravia) a menší části Slezska (angl. Silesia). Média jsou plná omylů typu „závod se pojede v Čechách, v Novém Městě na Moravě“, „Víno z Čech dobývá Čínu“, či „Zámek v Lednici, česká památka UNESCO“ atd. Autoři si neuvědomují, že podobným omylem by bylo napsat „jeli jsme se na Moravu podívat na Pražský hrad“. Dochází také k záměně termínů stát a národ – např. fotbalový „český národní tým“ je ve skutečnosti „českým státním týmem“, jelikož nereprezentuje pouze národ Čechů (k němuž se hlásí přes 6 milionů obyvatel), ale občanský stát Českou republiku (s více než 10 miliony obyvatel). V Ústavě ČR je zakotven občanský, nikoliv národní princip – citujme z její preambule: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky.“
národními renesancemi, probuzeními či obrozeními, ve skutečnosti však šlo o vytváření moderních národů. Když přestávalo být hlavní součástí identity Evropanů křesťanství, stala se příslušnost k národu hlavním stmelujícím prvkem společnosti. Podobně vznikla v 19. a 20. století většina evropských národů – nejdříve se snažily osamostatnit kulturně, poté politicky a nakonec vytvořit vlastní národní stát. Český národ byl definován, podobně jako většina jiných moderních evropských národů, především společným jazykem, což byla myšlenka německého filozofa 18. století Johanna Gottfrieda Herdera, kterou pro české prostředí upravil Josef Jungmann: Čech je ten, kdo mluví česky. Slovanští obyvatelé Moravy až do poloviny 19. století tvrdili, že mluví moravštinou (popř. jazykem slovanským nebo moravsko-slovanským) v různých nářečích, ovšem od 60. let začali označovat češtinu za svůj mateřský jazyk. Ideu dějin dal modernímu českému národu v polovině 19. století František Palacký – ač původem Moravan, moravské dějiny chápal ve svých Dějinách národu českého v Čechách i v Moravě jen jako doplněk českých národních dějin společných pro Čechy, Moravu i Slezsko. Prostřednictvím středověké Kosmovy Kroniky Čechů i na Moravě uměle zdomácněl český přemyslovský mýtus, ten původní, moravský mojmírovský, byl zapomenut. České národní hnutí uskutečnilo své kulturní i politické cíle: na konci 19. století se většina slovanských Moravanů nacionalizovala a začala považovat za Čechy (příslušníky moderního českého národa, české vlastence), po první světové válce vzniklo Masarykovo Československo (1918) a po Sametové revoluci (1989) a rozpadu federace i Česká republika (1993); ta byla přijata do Severoatlantického obranného společenství (1999) a na základě referenda se integrovala do Evropské unie (2004). S národem je spojen pojem národovectví (tj. nacionalismus), tedy svůdná a prostá ideologie založená na mylném přesvědčení, že lidstvo je přirozeně/od Boha rozděleno do národů, každý z nich je jedinečný a má určité vlastnosti; národ je takto iracionálně chápán jako živý organismus.
Nic než národ?
Je nápadné, že každé národní hnutí považuje za nejlepší právě ten svůj národ, který prý má nějaké „zvláštní poslání“; vůči jiným národům vznikají zobecnění, stereotypy a předsudky.
Někteří občané ČR se cítí být součástí moderního kulturního a politického národa Čechů – k české národnosti se ve sčítání lidí v roce 2011 přihlásilo asi 6,7 milionů obyvatel ČR; k moravské národnosti se přihlásilo něco přes 630.000 občanů, přičemž na Moravě žijí přibližně 4,2 miliony lidí.
Nacionalismus můžeme takto chápat jako chybný pocit, že právě náš (český) národ je nejspravedlivější a ostatní národy (např. německý či ruský) nám chtějí ublížit. Pro svoji jednoduchost se stal nacionalismus v 19. století hlavní evropskou ideologií.
Moderní národ je umělým výtvorem skupiny intelektuálů z přelomu 18. a 19. století. V 18. století ještě moderní národy neexistovaly, lidé se identifikovali s náboženstvím, stavovstvím a svou zemí. V době Velké francouzské revoluce (1789) vznikala v Evropě národní hnutí, která byla metaforicky nazývána
Dnes je nacionalismus vnímán jako nebezpečné přesvědčení o výjimečnosti či nadřazenosti vlastního národa nad jiné. Nacionalismus se může projevovat nenápadně, např. nadáváním soupeři v mezinárodním sportovním utkání. Často se však projevuje agresivně a spojuje se s hloupými a nebezpečnými
7
nenávistmi. Propojením nacionalismu a xenofobie, nenávisti k cizincům, vzniká šovinismus – vyhrocený nacionalismus v podobě nenávisti k jiným národům.
však může přerůstat v nacionalismus, jak ukazuje např. zneužívání moravské vlajky na nenávistných pochodech českých neonacistů.
Nacionalismus byl ve 20. století spoluviníkem dvou světových (původně evropských) válek, které měly zničující dopad na značnou část naší planety. Ve spojení s rasismem (nenávistí k lidem určitého etnika) vedl k holocaustu (šoa – vyvraždění přibližně šesti milionů evropských Židů; vyvraždění statisíců evropských Romů atd.). Nacionalismus je tedy spojen s nelidskými hrůzami, které byly ve jménu toho či onoho národa spáchány – i proto má smysl se jím zabývat, abychom nepomáhali opakovat chyby minulosti.
My jsme se rozhodli tuto knihu vytvořit právě v rámci moravského zemského (tedy nikoliv českého státního či národního, často pragocentrického) konceptu dějin. Takovéto pojetí se nám zdá vhodné, jelikož tvoří uzavřený celek, je detailní, ale zároveň poskytuje i možnost zobecnění, je uchopitelné, blízké, vysvětlující, srozumitelné. Rádi bychom seznámili všechny zájemce s dějinami Moravy, země uprostřed Evropy, která je slovy slavného moravského básníka Jana Skácela „…podivuhodná už proto, že je a není. Kdysi v dávné historii bývala markrabstvím volně spojeným s Českým královstvím. Dnes splynula s Československou federativní republikou a její jméno se vyskytuje už jenom v celostátních předpovědích počasí a v národních písních.“
Na základě italského nacionalismu vznikl fašismus. Na základě německého nacionalismu vznikl hitlerovský nacismus, který chtěl zničit ostatní národy a způsobil mnoho nevýslovného utrpení (šoa). Jako pomsta (oko za oko, zub za zub) byli po druhé světové válce obyvatelé Čech a Moravy německé národnosti (jejichž předkové zde po staletí žili a tvořili hodnoty) za tragických okolností vyhnáni představiteli českého národa z českých zemí (Gándhí však říkal: „Oko za oko a všichni budou slepí.“) – nebyla prokazována individuální vina, šlo o uplatnění nespravedlivého principu kolektivní viny. V současnosti se v Česku tyto negativní jevy projevují především jako romofobie, nenávist k Romům (hloupé a nebezpečné tvrzení, že všichni Romové, či většina, jsou špatní) – to vede k házení zápalných lahví do bytů nevinných lidí kvůli jejich příslušnosti k romskému etniku. Lidé si dělají názor podle toho, že to přece o (většině/všech) Romech „říkají/vědí všichni“ – a takto pomáhají šířit předsudky. Důkazem budiž to, že když spáchá zločin někdo „bílý“, žádné demonstrace proti „nepřizpůsobivým“ se nekonají. Po útocích islamistických teroristů na New York (11. 9. 2001) se začal vzmáhat i antiislamismus (hloupé a nebezpečné tvrzení, že všichni muslimové, či většina, jsou teroristy apod.), popř. antimultikulturalismus (různé kultury prý nemohou žít společně) – důsledkem pak bylo např. vraždění Turků v Německu či masakr v Norsku (obojí 2011).
Cítit se součástí nějakého národa je opravdu pouze pocit. Máme-li rádi svoji zemi, nemusíme být nacionalisty (národovci), můžeme být třeba patrioty (vlastenci). Vysvětlíme rozdíl:
Vrátíme se ke své zemi? Na území dnešního Česka se odpradávna nacházejí tři země – Čechy, Morava a část Slezska (většina Slezska je dnes součástí Polské republiky). Pro pořádek: současné krajské uspořádání Česka nerespektuje vnitřní hranice mezi jednotlivými, dříve autonomními, zeměmi. Ukažme si problém na textu státní hymny Česka (angl. Czechia): Josef Kajetán Tyl se v polovině 19. století tázal: „Kde domov můj?“ a jako obyvatel Čech (angl. Bohemia) si odpověděl: „Země česká“; byl by překvapen, že si tak v budoucnu odpoví i obyvatel Moravy či Slezska.
Dnes tak dochází k záměně termínů stát (ČR) a země (Čechy, Morava či Slezsko), které jsou považovány za synonyma. Čeština rovněž nerozlišuje mezi homonymy český (týkající se státu Česko, angl. Czech) a český (týkající se země Čechy, angl. Bohemian). Vlastenectví, tj. patriotismus, je mnohem starší, ovšem také intelektuálně náročnější myšlenkou než nacionalismus, provází lidstvo minimálně od dob antiky. Dnes znamená především citový vztah k vlasti, zemi – k „patrii“, tj. „otčině“, zemi zděděné po otcích. V tomto pojetí je Čech, Moravan či Slezan ten, kdo žije v Čechách, na Moravě či ve Slezsku (ať už mluví jakýmkoliv jazykem). Zemský vlastenec (patriot) by se neměl vyvyšovat nad obyvatele jiných zemí. I zemský patriotismus
8
Jan Skácel,Vilenica ve Slovinsku, 1988 Morava je evropskou historickou zemí o rozloze větší, než mají třeba státy Makedonie či Izrael, žije v ní podobný počet obyvatel jako v Irsku, její metropole Brno je svou populací srovnatelná např. s estonským hlavním městem Tallinnem. Na západě sousedí s Čechami, na severu se Slezskem, na východě se Slovenskem a na jihu s Dolními Rakousy. Moravskou zemi zrušil protiprávní zásah komunistického režimu, přesto v ní žijeme. Denně se s ní setkáváme v názvech mnoha institucí či firem (Moravské zemské muzeum, Moravská zemská knihovna), jídel (moravské uzené), vín (muškát moravský) či obcí a měst (Moravský Krumlov). Moravané, tedy obyvatelé moravské země a zároveň občané státu Česká republika, o sobě někdy mluví jako o Češích, Moravu omylem zaměňují se sousedními Čechami. Moravané se stali politickými Čechoslovany a Čechy až ke konci 19. století, když přijali Palackého myšlenku „národa českého na Moravě“. Předtím o sobě obyvatelé země moravské hovořili výlučně jako o Moravanech (mluvících buď moravsky, nebo německy) – rozhodně se však nepovažovali za Čechy nebo Němce. Právě z Moravy pocházející František Palacký byl velkým obdivovatelem Karla IV. (nejprve moravského markraběte), který vytvořil politický útvar země Koruny české, a Viléma z Pernštejna, jenž v roce 1520 přesvědčil Ludvíka Jagellonského, že Morava nepatří pod uherskou, ale pod českou „pečeť“. Čechy a Moravany chápal jako části celku, kdy jedněm bez druhých není možno rozumět. Cílem této knihy rozhodně není snaha oddělovat Čechy (bývalé království) od Moravy (bývalé markrabství), vzájemně si nejbližší sousední země s mírně odlišným vývojem. Moravské dějiny byly úzce spjaty s českými, ale i rakouskými a uherskými dějinami, někdy však jde o různé příběhy. Morava měla svébytné panovníky (ač většinou podřízené českému králi, popř. šlo o totožné osoby), měla vlastní stavovské instituce – právě stavovství propůjčilo moravským dějinám svébytnost – Morava byla zemí s širokou autonomií, s jiným vývojem právním a správním, než měly Čechy. Pokud Moravané (a Češi i Slezané) nebudou znát svoje dějiny, nebudou mít vztah ke svým zemím, ztratí svoje kořeny. Tím se dostáváme k problematice identity: Kým jsme? Tuto otázku si zřejmě kladl každý z nás. Odpovědi mohou být různé: jsme sami sebou – jedinečnými individualitami, jež byly
označeny jménem a příjmením. Jsme členy našich rodin. Jsme křesťany (třeba ve smyslu kulturním). Jsme obyvateli našich obcí (např. Brňany) a krajů (např. Jihomoravany). Jsme obyvateli našich zemí – jsme Čechy, Moravany a Slezany. Jsme občany našeho státu, Česka, občany Evropské unie. Jsme obyvateli planety, kosmopolity. Jsme dočasnými obyvateli celého vesmíru, universa…
Jaká je tato kniha? Nabídneme vám příběh historické země sestavený na základě současného stavu historického poznání. Je zřejmé, že tato kniha může pouze naznačovat, zkracovat, zjednodušovat; některé pasáže jsou naopak velmi hutné a na studium náročné. Skutečný zájemce o moravské dějiny ať tedy knihu považuje za vstup do problematiky, historik-vědec nechť správně chápe její funkci a omezení. V žádném případě autoři nechtěli rezignovat na odbornost, popř. upravovat dějiny k pochybným cílům různého zabarvení. Přesto historie (dějiny) prostřednictvím historiografie (dějepisectví) budou vždy literárním textem, tedy do jisté míry fabulací. Věnovali jsme se také významným moravským osobnostem i moravským památkám, z nichž mnohé byly zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO (z poslední doby např. i tradiční tanec jihovýchodní Moravy, slovácký verbuňk, či další lidový zvyk Slovácka, Jízda králů).
Máte jiné názory na jevy naznačené v úvodním textu? Nevadí! Respektujeme to! Ověřujte si je, čtěte, vzdělávejte se, samostatně myslete, své myšlenky formulujte, řiďte se fakty, ne předsudky a povrchními dojmy. Vstupme však nyní společně do krásných, nepříliš známých a velmi tajemných dějin Moravy, sledujme jejich spojitost s evropským kontextem, v němž má i dnes Morava své pevné místo, a pokud se o ni budeme starat, bude ho mít navždy. 1. Ze kterých zemí se skládá Česká republika? 2. Jak se řekne anglicky (popř. německy, francouzsky, latinsky…) Čechy a jak Česko? Utvořte z těchto substantiv (podstatných jmen) adjektiva (přídavná jména) a ta přeložte do češtiny – jaký je rozdíl mezi zněním slov a jejich významem? K čemu to vede? 3. Jaký je rozdíl mezi patriotismem a nacionalismem? K čemu může vypjatý nacionalismus vést? 4. Jaká je vaše identita, kým se cítíte být? Zkuste na toto téma napsat krátou esej. 5. Zamyslete se nad pojmy: autonomie, centralismus, regionalismus, patriotismus, nacionalismus, identita, popř. jejich význam vyhledejte ve Slovníku cizích slov.
9
Pravěká Morava
Morava před příchodem člověka 2,5mld. BP
0,54 mld. BP
STAROHORY
PRVOHORY
0,25 mld. BP
65 mil. BP
DRUHORY
Na konci starohor v sobě největší kontinent, tzv. Gondwana, zahrnoval zárodky současné Afriky, Jižní Ameriky, Indie, Austrálie, Antarktidy a jižní Evropy. Morava byla v té době součástí některého z mikrokontinentů, které lemovaly severní okraj Gondwany. Zárodky dnešních Čech tvořil pravděpodobně jiný mikrokontinent ve stejné oblasti. V Brně se nachází vůbec nejstarší vulkanické horniny, jaké byly na území Moravy objeveny, jsou asi 725 milionů let staré. Povaha těchto hornin dokládá, že v té době se nacházela oblast Brna hluboko pod hladinou oceánu. V prvohorách se Gondwana postupně přemístila k severozápadu, a její okraj se tak i s moravským mikrokontinentem ocitl blízko rovníku. Před zhruba 360 miliony let došlo k prvnímu spojení Čech a Moravy, neboť se moravský mikrokontinent připojil k českému. Později byla velká část střední Evropy zaplavena mořem, které brázdili trilobiti. Převážnou část dnešní Moravy v té době pokrývalo mělké moře, v němž se nacházely rozlehlé ostrovy. Pod mělkou hladinou moře se skrývaly korálové útesy. Vápence, které se usazovaly v teplém moři, můžeme nalézt na vrchu Hády a v Moravském krasu, kde bylo
2,6 mil. BP
TŘETIHORY
ČTVRTOHORY
vodou vymodelováno přes tisíc jeskyní a jiných útvarů, např. propast Macocha. V druhohorách oceán Tethys rozdělil Gondwanu na dvě části a oddělil tak Evropu od Afriky. Velká část Evropy se spolu s jihovýchodní částí dnešní Čech a téměř celou Moravou opět ocitla pod hladinou moře. Na Hádech a Stránské skále můžeme nalézt druhohorní vápence s pozůstatky mořské fauny, která byla typická pro korálové útesy druhohor (lilijice, ježovky ad.). Také v třetihorách zůstávala velká část Moravy na dně moře, nad jehož hladinu vystupoval výrazný ostrov Pavlovských vrchů. Mezi zdejší mořskou faunu můžeme zahrnout velké rejnoky, želvy a obří třetihorní žraloky. Před zhruba 10 miliony lety začalo moře pozvolna ustupovat. Pro čtvrtohory je charakteristické opakování ledových dob (glaciálů), během kterých byla velká část zemského povrchu zaledněna. Ledovce zasahovaly také na sever Moravy. Prostor v Evropě byl postupně ovládnut nejprve člověkem heidelberským (Homo heidelbergensis) a následně člověkem neandertálským (Homo neanderthalensis).
Paleolit (starší doba kamenná) na Moravě
Obr. 1 Schematická mapa Moravy a Slezska v paleolitu a mezolitu
10
Přítomnost
1 mil. BP
250 tis. BP STARÝ PALEOLIT
40 tis. BP
STŘEDNÍ PALEOLIT
10 tis. BP
MLADÝ PALEOLIT
8 tis. BP
MEZOLIT
Obr. 2 Neandrtálci v jeskyni Kůlna, dioráma v pavilonu Anthropos
Starý paleolit První lidé jsou na Moravě doloženi nejdříve před 800 a nejpozději před 600 tisíci lety (BP – before present). Nejstarší doklad přítomnosti člověka heidelberského na Moravě máme z Brna – Stránské skály, další doklady pocházejí z teras řek Jihlavy a Svratky. Člověk heidelberský používal jednoduché úštěpy, znal oheň a dokázal jej také udržovat.
Obr. 3 Zlomky čelistí neandrtálců, ten nejmenší je z Moravy, z jeskyně Šipka u Štramberka (dětská čelist)
Zřejmě nejstarší (přes 780 tis. let starý) opracovaný valoun (polyedr) nalezený na území ČR pochází z cihelny na Červeném kopci v Brně. Nejsme si však zcela jisti, zda se skutečně jedná o lidský nástroj.
Střední paleolit V této době je na Moravě doložen pobyt člověka neandertálského. V chladných obdobích (poslední byl würmský glaciál) využívali neandrtálci jeskyně (Kůlna, Švédův stůl, Šipka, Čertova díra ad.), živili se lovem sobů, mamutů a srstnatých nosorožců. V teplejších obdobích (poslední byl eemský interglaciál) žili „pod širým nebem“ (Předmostí u Přerova), lovili jeleny, losy, bizony a koně. Stále se vedou spory o duševních schopnostech člověka neandertálského, moravské nálezy kaž dopádně nepotvrzují, že by dosahovaly úrovně moderního člověka (Homo sapiens). Nejstarší lidské kosterní nálezy na Moravě jsou právě neandertálské – z jeskyní Švédův stůl u Ochoze (spodní čelist, snad z počátku poslední doby ledové), Šipka u Štramberka (zlomek spodní čelisti dítěte) a Kůlna u Sloupu (zlomky lebky).
Obr. 4 Mužská lebka z Předmostí u Přerova (gravettien, -30.000 let)
K základním kulturám patří taubachien (starší, drobnotvará industrie – Kůlna), moustérien (mladší, levalloiská technologie, Šipka, Švédův stůl) a micoquien (plošné opracování nástrojů, klínky, Kůlna).
Obr. 5 Pěstní klín z žilkovaného radiolaritu, Karolín
11
Přesněji řečeno se jedná o starší gravettien, protože jeho mladší období je označováno jako willendorf-kostěnkien (Podunají, Slezsko, Brno-Francouzská ulice).
V příhodném podnebí a prostředí Pálavy umožnil intenzivní lov mamutů rozkvět kultury, která se může pyšnit celou řadou světových unikátů. Kromě dalšího rozvoje kamenných nástrojů (otupené čepele a hroty, mikrolity) se jedná především o rozkvět umělecké tvorby. Mezi umělecká díla patří skulptury (řezby z kosti a mamutoviny), rytiny (antropomorfní a zoomorfní motivy) a vypalované hliněné figurky, které zřejmě představují nejstarší známou keramiku na světě. Materiální kultura pavlovienu byla na poměry paleolitu bohatá, rovněž duchovní život dosáhl značného stupně rozvoje. Pavlovien představoval kulturní vrchol, po němž následoval pokles způsobený posledním zaledněním (22 – 18 tis. BP), kdy se celá Morava téměř vylidnila, až na malé skupinky epigravettienských lovců, kteří se dokázali přizpůsobit zhoršení klimatu (Brno-Stránská skála, Vídeňská ulice). Tento pokles byl opět překonaný až v závěru mladého paleolitu s příchodem magdalénských lovců. Obr. 6 Trvalé zimní sídliště pavlovienců v Předmostí u Přerova – rekonstrukční imitace (© Libor Balák, Antropark)
Mladý paleolit V tomto období existovalo na území Moravy několik pravěkých kultur, které se lišily svým geografickým umístěním, používanými kamennými nástroji a asi také příslušností k lidskému druhu. Nejstaršími kulturami mladého paleolitu jsou na Moravě bohunicien a szeletien, první kulturou nesenou s jistotou moderními lidmi je aurignacien, nejznámější je ovšem kultura lovců mamutů – gravettien (pavlovien) a lovců sobů a koní – magdalénien. Bohunicien (nálezy: Brno-Bohunice, Stránská skála, Líšeň, Tvarožná) je typický vyspělou technikou úpravy kamenných nástrojů. Jeho tvůrci mohli být moderní lidé, soudíme-li podle některých nálezů (např. barvení předmětů), které svědčí o rozvinutější úrovni abstraktního myšlení. Aurignacien (nálezy: Mladečské jeskyně, Brněnsko, Prostějovsko, Kroměřížsko, Dolnomoravský úval, oblast pod Pavlovskými vrchy) je kultura typická pro takřka celou Evropu, jejímiž tvůrci byli již s jistotou moderní lidé. Nálezy z Mladečských jeskyní jsou nejstaršími kosterními pozůstatky moderního člověka ve střední Evropě. Tito lidé používali charakteristickou čepelovou industrii (škrabadla, rydla), kamennou surovinu přitom dopravovali i ze vzdálenějších míst (Slezsko, Slovensko). Mezi první skromné umělecké projevy aurignacienu na Moravě patří rýhy na kostech a používání šperku (zdobení), což je doloženo nálezem provrtané ulity třetihorního plže (Líšeň-Čtvrtě). Pavlovien (asi 31000-27000 BP, nálezy: Pavlov, Dolní Věstonice, Milovice, Předmostí) je moravskou variantou gravettienu a je často nazýván kulturou lovců mamutů.
12
Umění a náboženství gravettienu. Významnými nálezy v evropském měřítku jsou hroby: trojhrob z Dolních Věstonic a hrob „kouzelníka“ z Brna, v němž byla nalezena slavná soška muže z mamutoviny – nejstarší loutka na světě. Umělecké předměty zahrnují: skulptury zvířat, typické svou realističností (plastika mamuta), stylizované a abstraktní skulptury lidí (Věstonická venuše), obličej ženy (evropsky mimořádný nález), soška muže z mamutoviny. Unikátní je také rytina na klu mamuta, pokládaná někdy za schematickou mapku pavlovských kopců s označenou polohou tábořiště. Pokud by to byla pravda, jednalo by se o nejstarší mapu na světě. Pavlovien je typický rozvojem přírodního náboženství, charakteristického magií lovu a plodnosti (dynamismus – víra v tajemnou „sílu“, a manismus – uctívání předků), používáním fetišů a amuletů (terčíky, závěsky) a uctíváním zvířecích předků rodu (totemismus). Zřejmě můžeme uvažovat i o počátcích animismu (víra v existenci duše). O dalším rozvoji duchovního života svědčí nalezené zvukové nástroje (píšťaly), světovým unikátem je kostěná Panova flétna z Dolních Věstonic. Lovci mamutů používali při lovu signalizační nástroje a dovedli měřit čas (počítací hůlky). Doloženy jsou také lékařské praktiky.
Štípaná industrie byla důležitou součástí hmotné kultury od paleolitu až po dobu bronzovou. Jedná se o kamenné artefakty vyráběné štípáním ze štěpných surovin, jako jsou např. silicity (pazourek, rohovec, radiolarit), obsidián nebo křemenec. Štípání probíhalo zpočátku metodou tvrdého otloukače (kamenem o kámen), od středního paleolitu je doloženo také užití měkkého otloukače (kost, paroh) a od mladého paleolitu také těžba tlakem. Pro starý paleolit (kultura acheuléen /pěstní klíny/, valounové a drobnotvaré industrie) jsou typické sekáče, drásadla (Stránská skála, Červený kopec) a později pěstní klíny. Ve středním paleolitu dochází ke zdokonalení pěstního klínu, je vyráběna drobnotvará industrie (především hroty). V mladém paleolitu dochází k dalšímu výraznému zdokonalení nástrojů (čepelová technologie), vznikají škrabadla, retušované čepele, hroty, rydla, mikrolity, vrtáčky ad.
Obr. 7 Soška muže z mamutoviny – nejstarší loutka na světě, nález z ul. Francouzská v Brně, hrob šamana
Obr. 9 Kamenné nástroje – jemné pilky
Obr. 8 Obličej ženy, realistický portrét z mamutoviny, Dolní Věstonice
Obr. 10 Lebka ženy z Dolních Věstonic, stáří asi 30 000 let BP
13
Obr. 11 Reliéfní řezba mamuta z mamutoviny, Pavlov
Obr. 13 Věstonická venuše
Pozdní paleolit a mezolit Koncem poslední doby ledové dochází k postupnému oteplování. Teplejší období (bölling, alleröd) jsou střídána obdobími, kdy dochází k ochlazení (starší a mladší dryas). Jedná se o dobu existence pozdně paleolitických kultur (asi 13 00011 660 před současností). Stáda chladnomilné zvěře (sobi, koně) odcházejí v této době z území Moravy na sever, lidé se proto nově zaměřují např. na lov ptáků, ryb, losů, ale také ještě posledních sobů.
Obr. 12 Hrob starší ženy z Dolních Věstonic Magdalénien (na Moravě 14/13 tis. BP, nálezy: jeskyně Moravského krasu-Býčí skála, osídlení před Ochozskou jeskyní, Kůlna, Pekárna, Rytířská jeskyně; Hranice na Moravě) je kultura typická pro převážnou část západní a jihozápadní Evropy. Moravský magdalénien, který bývá také označován jako kultura lovců sobů, se nacházel na periférii evropského magdalénienu. Duchovní kultura byla zřejmě podobná jako v jihozápadní Evropě, proslulá nástěnnými malbami z jeskyní Lascaux a Altamira, ale vzhledem k nepříznivým přírodním podmínkám se nám malby nedochovaly. Přesto i na Moravě nacházíme velmi zajímavé projevy uměleckých schopností, a to hlavně v jeskyni Pekárna. Jedná se především o rytiny souboje bizonů a pasoucích se koní na koňských žebrech a o rytiny medvědů na parohu.
14
Jednotlivé kultury této doby se navzájem liší zejména používanými typy kamenných hrotů. Celkově se štípaná industrie zmenšuje, dochází k její mikrolitizaci. Jednotlivé mikrolity byly zasazovány do složených nástrojů (hroty, harpuny). Kamenné nástroje z tohoto období již většinou nejsou patinované, proto je těžké je odlišit od industrií z mladších období. To je také jeden z důvodů, proč zatím na Moravě neznáme příliš mnoho pozdně paleolitických lokalit. Jisté je, že v jeskyních Moravského krasu (Kůlna) přechází magdalénien do epimagdalénienu, ze severozápadu se k nám rozšířila kultura s obloukovými nožíky (Federmesser Gruppe – Šipka) a pod vlivy ze severu se na Moravě vytvořila nevýrazná místní skupina tišnovienu (lokalita v Tišnově na Dřínové).
Obr. 14 Život v táboře lovců a sběračů pozdního paleolitu v Tišnově na Dřínové (© Libor Balák, Antropark) V poměrně krátkém období asi před 11 600 lety dochází k výraznému oteplení, nastává geologická současnost, holocén. Stále poměrně chladné a suché klimatické období preboreálu přechází do teplého boreálu, který je později nahrazen teplým a vlhkým atlantikem. Území Moravy v této době zarostlo listnatými a smíšenými lesy mírného pásu, které obývali jeleni, srnci, losi, pratuři, zubři, kanci, bobři, medvědi, lišky a další lesní zvěř. Nastává období mezolitu (11 660 – 7 600 před současností), ve kterém se museli tehdejší lovci a sběrači vyrovnat s výraznou změnou klimatu a životního prostředí. Mezolitci žili v menších příbuzensky spřízněných osadách často v blízkosti řek. Věnovali se zejména rybolovu, lovu lesní zvěře a sběru lesních plodin a oříšků. Uměli zhotovovat čluny z jednoho kusu dřeva (monoxyly) a složené nástroje vyráběli zasazováním drobných mikrolitů do násad z organických materiálů (dřevo a kost). Ukazuje se, že zatímco ve starším mezolitu převažují trojúhelníky, v mladším mezolitu dominují lichoběžníky (trapézy). Objevují se ale také i jiné tvary mikrolitů (kruhové úseče, pilky, mikročepelky, otupené hroty). Mimo území Moravy se v této době objevují první větší pohřebiště a také doklady násilných střetů. Kromě několika povrchových lokalit bylo na jižní Moravě prozkoumáno sídliště u Smolína na terase nad řekou Jihlavou, které se skládalo ze dvou příbytků lehké konstrukce. Lidé se zde živili rybolovem, lovem lesní zvěře a ptáků a sběrem lískových oříšků a lesních plodin. Kulturně je v této době možné mluvit o zásahu západoevropské kultury beuronienu přes Čechy až na Moravu. Zajímavé je, že některé významné fenomény, které se dříve připisovaly až neolitu, se zřejmě objevily už v mezolitu. Již od paleolitu doprovázel člověka domestikovaný pes. Do mezolitu
je možné klást také počátky výrazného odlesňování krajiny, což dokládají poslední paleoenvironmentální výzkumy. První zemědělci měli tedy aspoň v nejúrodnějších oblastech usnadněnou práci a při zakládání polí se nemuseli zdržovat odlesňováním. Nové genetické výzkumy (např. na neolitickém pohřebišti ve Vedrovicích) prokázaly, že většina předků zemědělců žila na území Moravy již v mezolitu. Dokládají to také některé doložené duchovní představy, které přetrvaly z období mezolitu až do neolitu, jako je uctívání některých zvířat, např. labutí (snad důkaz totemismu). Doklady mezolitické umělecké tvorby, které známe z jiných zemí, na Moravě chybí. Je možné tvrdit, že mezolitické kultury byly kulturně připraveny na přijetí inovací z jihovýchodu, které souvisely s neolitickou revolucí. 1. Jaké kultury žily postupně v paleolitu na území Moravy? 2. Jaké památky hmotné kultury po sobě zanechali na Moravě neandrtálci? 3. Uveď některé (nejdůležitější) příklady mladopaleolitického umění Moravy. Pokus se vytvořit několik hypotéz, k čemu mohly tyto předměty sloužit. 4. S pomocí dalších zdrojů (knihovna, internet) zjisti jména nejvýznamnějších moravských archeologů minulosti i současnosti. 5. Společně se spolužáky vytvořte model tábořiště lovců mamutů pod Pálavou a vymodelujte z keramické hlíny plastiky zvířat nalezené v lokalitách lovců mamutů.
15
Neolit (mladší doba kamenná) 6 tis. BC Kultura s lineární keramikou
NEOLIT Lid s vypíchanou keramikou
4 tis. BC Lid s mor. malovanou keramikou
Kultura nálevk. pohárů
ENEOLIT Lid s kanel. keramikou
Lid se šňůr. keramikou
2 tis. BC Lid se zvon. poháry
Oblasti osídlené kulturami
Obr. 15 Schematická mapa Moravy a Slezska v neolitu a raném eneolitu Neolitická revoluce, spojená s nástupem zemědělství a dobytkářství, proběhla na Moravě se zpožděním asi čtyř tisíc let ve srovnání s Předním východem, kde docházelo k přechodu k zemědělství postupně v období kolem 10 000 let př. n. l. (BC – before Christe). Změna na Moravě je spojena s příchodem nového zemědělského lidu, nicméně podle studií DNA je až 80% nositelů kultury s lineární keramikou potomky mezolitického obyvatelstva. Pro přímý vznik zemědělství na území Moravy nejsou známy doklady. Změna způsobu obživy byla podpořena teplým a vlhkým klimatem (období atlantiku, teplota asi o 3 °C vyšší než dnes). Moravský neolit se vyznačuje zemědělstvím a chovem dobytka, usedlým způsobem života, tvorbou keramických nádob, broušenými a vrtanými kamennými nástroji a používáním tkaných oděvů. Neolitické zemědělství bylo ve své nejstarší podobě kopaničářské. Využívalo se brázdící tyče a kopáče. Na rozdíl od toho se u lidu s moravskou malovanou keramikou vyskytovalo už přílohové hospodaření (po dvou
16
až třech letech využívání se půda tři až deset let nechávala ležet ladem jako pastvina) a pravděpodobně i použití oradla. Po celý pravěk převládaly ve střední Evropě pšeničné obiloviny. Osada o počtu 200 osob využívala přibližně 200-400 ha půdy (z toho 50-100 ha na obdělávání). Výnos se pohyboval okolo 500-1000 metrických centů obilí za rok. Po žních (využití srpu) se zrní vydrtilo, následně dosušilo, zbavilo plev a uložilo do sil (zásobní jámy). Při zužitkování došlo k rozemletí a nejčastěji k výrobě kaší, polévek a placek. V dobytkářství převládal skot, prasata, ovce a kozy. Kromě chovu se využívalo také lovu. Potrava byla tvořena z převážné části cereáliemi a luštěninami (90 %), maso a mléko tvořilo menšinu (10 %). S nástupem zemědělství vzrůstá potřeba soli (lovci ji získávali přirozeně z masa), která byla získávána obchodem.
Jednotlivé kultury moravského neolitu se odlišují kromě geografického umístění především způsobem zdobení keramiky. V chronologické posloupnosti se na Moravě v období neolitu vyskytovala kultura s lineární keramikou, lid s vypíchanou keramikou (vypíchání vícehrotým kolkem před vypálením)
a především lid s moravskou malovanou keramikou. Neolit dělíme na starší (starší stupeň kultury s lineární keramikou), střední (mladší stupeň kultury s lineární keramikou /včetně šáreckého stupně = pozdní kultura s lineární keramikou/ a kultura s vypíchanou keramikou) a mladší (starší stupeň lidu s moravskou malovanou keramikou). Kultura s lineární keramikou na Moravě existovala minimálně 600 let. Jednalo se o kulturu s vyspělým zemědělstvím a dobytkářstvím, kvalitní keramikou, kamennými nástroji i sakrálními (bohoslužebnými) předměty. Tato kultura se vyvinula mimo území Moravy, původem byla z Přední Asie, odkud postupně pronikala přes Balkán do střední Evropy. Velká hustota osídlení (10 – 20 tis. osob v generaci) byla na Znojemsku, Brněnsku a v Pomoraví, osídleno bylo ale i Zlínsko, Přerovsko a Moravská brána. Byly budovány otevřené osady na úrodných spraších u vody, obrácené k východu. Využívány byly také jeskyně (jeskyně Moravského krasu, Turold), a to v případě nouze nebo z kultovních důvodů – v Barové jeskyni je doložena antropofagie (kanibalismus). Osady se snad cyklicky posouvaly (perioda 1215 let). V každé osadě se nacházelo tři až pět dlouhých kůlových velkodomů, což odpovídalo asi šedesáti až sto lidem. Někdy byla osada také opevněna příkopem nebo palisádou. Doloženo je používání studen (Mohelnice, Brno-Bohunice). Poprvé dochází k systematickému pohřbívání na pohřebištích do kostrových hrobů (Vedrovice). Keramika byla rozmanitě zdobena antropomorfními a zoomorfními motivy, plastickými úpravami, obličejovými maskami, výstupky v podobě zvířecích hlav. Nádoby byly dále zdobeny rytinami se symbolickým významem (dvojbřité sekery, kosočtverce, křížové značky). Vytvářeny byly také plastiky – figurky se zploštělým temenem a rukama v bok. Lid s moravskou malovanou keramikou na Moravě žil přibližně tisíc let (začátek mezi lety 4700 – 4500 BC) a byl součástí lengyelského kulturního okruhu. Tato kultura vznikla v oblasti JZ Slovenska, Panonie a Burgenlandu, odkud pronikala na jihozápadní a jižní Moravu směrem proti přítokům Dyje. Lid s moravskou malovanou keramikou postupně osídlil celou Moravu (až do Slezska) a pronikl také do Čech a do Německa. Pro úplnost je třeba dodat, že tato kultura přetrvala na území Moravy až do eneolitu. Kultura se vyznačovala charakteristickým barevným a ornamentálním zdobením nádob. Malování bylo velmi rozšířené, je doloženo asi u dvou třetin všech nádob. Hrnčířství bylo značně specializovanou činností, hrnčíři zřejmě využívali otočnou turnetu a pece s teplotami do 800 ºC. Kromě běžných tvarů byly vytvářeny také zajímavé antropomorfní nádoby (lidská noha jako pohár). Moravská malovaná keramika. V jednotlivých fázích vývoje kultury se měnil kánon, podle kterého byly nádoby zdobeny. Zpočátku byla nejčastěji používána červeno-žlutá kombinace barev, která byla doplňována další rytou nebo plastickou výzdobou. Postupně více přibývalo žluté, i když nádoby stále zůstávaly vícebarevné (polychromie). V pozdějších fázích se začalo využívat kombinace červené a bílé, doplněné plastickou nebo vhloubenou výzdobou. Nakonec zůstala keramika černá leštěná (nebo červená leštěná, tzv. nepravá terra sigilata), bez maleb, pouze s plastickými doplňky.
Obr. 16 Moravská malovaná keramika (© Libor Balák, Antropark) S lidem moravské malované keramiky je spojený značný vzrůst populace na Moravě (30-50 tis. lidí v generaci). Rozlehlá sídliště (20-25 ha) kultury často navazují na starší neolitické osídlení (Kyjovice, Pavlov-Horní pole). Sídliště je členěno na speciální části: socio-kultovní (rondel), výrobní (hliníky, hrnčířské pece, obilní sila) a obytná. Už se nebudují velkodomy, ale menší stavby (6x4 m). Osada čítá asi 200 lidí (40-50 rodin) a jsou k ní vázány další menší přidružené osady s přibližně 50 lidmi (10-15 rodin). Nejhustší osídlení bylo na Znojemsku a Brněnsku. Dochází k rozvoji sezónní specializace: broušená industrie, hrnčířství, prospekce a export surovin, stavitelství. Jsou rozvíjeny dálkové směnné kontakty: lastury (Jadran), obsidián (JV Slovensko), sůl. Rondely. Charakteristickou stavbou kultury jsou rondely – kruhové příkopové areály (Sutny u Kyjovic), které mají analogie hojně po Evropě. Rondelová architektura vznikla v oblasti středodunajské lengyelské civilizace, nejpravděpodobněji právě v jihomoravsko-dolnorakouském prostoru. Prosté jednoduché rondely jižní Moravy mohou být nejstaršími rondely vůbec. Uvnitř rondelů asi nestála žádná výraznější stavba (doloženy jámy a pece), jednalo se o prostor pro kultovní ceremonie. Civilizační vyspělost lidu s moravskou malovanou keramikou dosvědčuje také to, že rondely spojovaly několik významných funkcí: paleoastronomickou a kalendářní funkci – určování rovnodennosti, pohybů nebeských těles, ročního cyklu, ale také shromažďovací a kultovní funkci, proto jsou rondely označovány jako společensko-sakrální architektura.
Náboženské představy už zřejmě překračovaly původní animismus (víra v existenci duše). Lidé uznávali existenci nadpřirozených bytostí, ale ještě se nejednalo o polyteismus (mnohobožství). Důležitou roli zřejmě hrálo univerzální mateřské božstvo, pramáti rodu a „velká matka“, která byla identifikována se zemí, ornou půdou. Proto byly vyráběny kamenné
17
ženské idoly k magickým obřadům za účelem plodnosti a úrody. Obřady byly asi řízeny ženami „kněžkami“ (sedící idoly). To může svědčit o matrilineárním filiačním systému, tj. výrobní prostředky byly děděny po ženské linii, ženy zůstávaly v domech, muži se stěhovali. V mladém neolitu mizí dlouhé domy a lid s moravskou malovanu keramikou stavěl domy menších rozměrů. Usuzujeme proto na rozpad mateřské velkorodiny na párové rodiny v této době. Ženské idoly. Významné místo v kultuře zaujímá figurální plastika – ženské idoly velké umělecké hodnoty. Existují různorodé typy: stojící – nahé (někdy v říze), sedící na „trůně“ (výjimečné), ženské idoly s redukovanou hlavou a hrudníkem a zvýrazněnou pánví. Někdy je patrné i tetování a účes. Dochovalo se málo velkých plastik (nad 35 cm), častější jsou menší kusy (12-30 cm). Umělecky nejvýznamnější je Hlubokomašůvecká venuše (z eneolitické fáze kultury). Místo šperků bylo časté zdobení tetováním, malováním, účesy a úpravou oděvů.
mádi a polonomádi a v několika vlnách sem proniká lid z Asie. Dále se rozvíjí zemědělství a roste populace. Proměňují se sociální vztahy, vzniká patriarchát a prohlubuje se sociální diferenciace – vzniká aristokracie. Zřejmě dochází i k vojenským střetnutím, což souvisí s invazemi cizích kultur. Postupně se rozvíjí polyteismus, ale na Moravě nejsou známa žádná sakrální centra, i když pravděpodobně existovala.
Raný eneolit Jednotlivé kultury moravského eneolitu se nadále odlišují především tvarem a způsobem zdobení nádob. Hluboko do raného eneolitu zasahuje pokračující lengyelský kulturní okruh v podobě mladší fáze moravské malované keramiky, na kterou navazuje jordanovská skupina.
Starý eneolit Kultura nálevkovitých pohárů byla součástí kultury severní a střední Evropy (od Nizozemí po Ukrajinu a od Skandinávie po Dunaj). Morava tvořila periferii této kultury. Důležitou hranicí byla řeka Morava, neboť východně od ní kultura nezasahovala. Jsou doložena nížinná i výšinná sídliště kultury, vlastně první hradiska (Starý zámek u Jevišovic, Rmíz u Laškova) na Moravě v pravém slova smyslu. Na hradisku Rmíz u Laškova je doložena kamenná hradba, zřejmě nejstarší ve střední Evropě. Lidé této kultury budovali dřevo-hlinité chaty a využívali studny. Původně kostrový (kamenné mohyly) pohřební ritus byl následně nahrazován žárovým (hliněné mohyly).
Střední eneolit Lid s kanelovanou keramikou (kanelura = žlábkování) vykrystalizoval na rakousko-slovenském pomezí a postupně se rozšířil do všech vhodných oblastí na Moravě. Rozvoj orného zemědělství znamenal hospodářský rozkvět, docházelo k nadprodukci potravin, což umožnilo počátek řemesel a vznik opevněných obchodních a výrobních center. Na hradisku v Hlinsku u Přerova byly nalezeny doklady kovolitecké dílny (měď). Obr. 17 Hlubokomašůvecká venuše Souhrnně můžeme označit společnost lidu s moravskou malovanou keramikou za rodovou, budovanou na mateřských principech, řízenou muži-výrobci, sociálně homogenní, ale se soukromým vlastnictvím.
Eneolit (pozdní doba kamenná) Morava připomínala v eneolitu „vřící kotel“ – dochází k častému střídání regionálních kultur většinou na základě nových kulturních impulzů z jihovýchodu. Na sever od Dunaje pronikají prospektoři (průzkumníci) vyspělejších kultur a spolu s nimi se na Moravu také zřejmě dostávají ve velmi omezeném množství první kovy (měď, zlato, stříbro a elektron). K jihu jsou naopak méně vyspělé kultury přitahovány (tzv. dunajská gravitace). Na Moravě se kromě usedlých kultur pohybují no-
18
Mladý eneolit Tato etapa navazuje na předchozí vývoj, změny byly vyvolány jihovýchodními vlivy. Jevišovická kultura byla součástí tzv. slavonsko-vučedolského okruhu (vzniká pod jihovýchodními vlivy), je známa zejména z nížinných sídlišť a malých hradisek na ostrožnách (Starý zámek u Jevišovic). Byla rozšířena na jižní a jihozápadní Moravě. Je pro ni typická nepříliš zdobená keramika, je zdobena voštinováním (otisky slámy); dochovaly se rohaté idoly, hroby nejsou známy. Bošácká kultura byla rozšířena na východní Moravě a západním Slovensku, navazuje na bádenskou kulturu, je známa ze sídlišť a hradisek (Bánov); keramika je někdy zdobena inkrustací (výzdoba jinobarevným materiálem).
Obr. 18 Schematická mapa Moravy a Slezska ve starém, středním a mladém eneolitu
Obr. 19 Schematická mapa Moravy a Slezska v pozdním eneolitu
19
Pozdní eneolit Lid se šňůrovou keramikou byl komplexem kultur, které (2. pol. 3. tis. BC) obývaly velkou část Evropy (od Nizozemí po Horní Volhu a od Finska po Švýcarsko). Na Moravě se tato kultura vyskytovala všude s výjimkou jihozápadu. Způsobem bydlení se lišila od jiných eneolitických kultur. Protože nejsou doložena sídliště, lze předpokládat, že používali nadzemní příbytky lehké konstrukce, po kterých nezůstaly stopy. Zřejmě se jednalo o nomádské nebo polonomádské obyvatelstvo soustředěné především na chov dobytka a lov, méně na zemědělství. Kvalitní keramiku zdobili otisky šňůr. Používali měď, ze které vyráběli sekeromlaty, břitvy, ozdoby a další předměty. Doložen je birituální pohřební ritus, přičemž převažují kostrové pohřby. Lid se zvoncovitými poháry byl opět kulturou charakteristickou pro velkou část Evropy, převážně západní. Do střední Evropy byla kultura přinesena novým obyvatelstvem z jihu (snad původně až z Pyrenejského poloostrova) a rozšířila se po celé Moravě, kde pak měla jedno ze svých důležitých center. Hustá síť osídlení se nacházela ve staré sídelní oblasti Moravy – v povodí Dyje, Svratky, Moravy a jejich přítoků. Sídliště byla většinou malá a přechodná (Holubice, Slavkov, Brno-Obřany), převažoval chov nad lovem, dobytek byl vy-
užíván k zápřahu při orbě. Výrazný byl rozvoj metalurgie (nejen měď, ale i stříbro, zlato a elektron), doložený lokálním zpracováním kovů (Ludéřov). To vše už svědčí o nástupu doby bronzové. Převládá kostrový pohřební ritus, doloženy jsou honosné hroby s bohatou pohřební výbavou, výjimečně i mohyly (Bulhary, Dolní Věstonice, Prosiměřice). 1. Jaké kultury žily postupně v neolitu a eneolitu na území Moravy? 2. Pokus se zformulovat několik hypotéz o tom, jak souvisel vývoj náboženství s neolitickou revolucí (jako inspiraci můžeš použít knihu D. Lewis-Williamse Uvnitř neolitické mysli). 3. Popiš, jak vypadaly, a vysvětli, k čemu sloužily rondely. 4. Uveď, jak se postupně v průběhu neolitu a eneolitu proměňovalo společenské uspořádání. Jak se proměňovalo postavení ženy-matky? 5. Společně se spolužáky vytvořte model velkodomu kultury s lineární keramikou. Z hlíny se pokus vymodelovat Hlubokomašůveckou venuši.
Doba bronzová na Moravě
Obr. 20 Schematická mapa Moravy a Slezska ve starší a střední době bronzové
20
1900 BC
750 BC
Únětická kultura
Středodunajská mohylová kultura
Zásadní technologickou proměnou doby bronzové je produkce bronzu a používání bronzových nástrojů. Bronz (slitina mědi a cínu) se vyznačuje nižší teplotou tání a vyšší tvrdostí. Byl produkován bronz s různým poměrem mědi a cínu, v závislosti na způsobu použití (5-15 % cínu – 5 % nýty, 15 % zbraně). Odlévalo se technikou tzv. ztracené formy (při odlévání se zničí) nebo do kadlubů (pevné formy). Zásadní hospodářská a společenská změna doby bronzové spočívala v oddělení řemesel od zemědělství. Vznikla samostatná řemesla: slévačství (Boskovice), hrnčířství, tkalcovství. Těžba mědi byla na Moravě asi jen minimální (Boskovická brázda), měď se dovážela a následně zpracovávala. Další neméně zásadní změna spočívala v osamostatnění obchodu. Původně pravděpodobně platilo, že prvními obchodníky byli kovolitci, kteří disponovali předmincovními platidly – měděnými hřivnami, žebry, svitky, případně zlatými proužky, bronzovými kruhy a kroužky (tzv. kroužkové peníze). To vše bylo možné pouze díky vyspělému zemědělství, které uživilo řemeslníky i obchodníky. Doložené jsou také kontakty se Středomořím, ale na Moravu ještě asi nepronikla znalost písma (snad Brno-Obřany – miska se „znaky“). Společnost a náboženství doby bronzové. V souvislosti s hospodářskými změnami se prohlubovala sociální diferenciace, což dokládají pohřby významných osob (Mušov, Velatice). Zřejmě existovala rodově-kmenová aristokracie, která ovládala dané teritorium prostřednictvím ozbrojené družiny. S těmito společenskými změnami pravděpodobně přichází také rozvoj morálního kodexu a vznik základních právních norem. Duchovní život lidí doby bronzové byl prostoupen staršími magickými kulty vegetativních sil, ale na významu získávaly také nové rituály polyteismu. Postupně vykrystalizovala božstva: sluneční, lunární, astrální, úrody, vody, ohně a řemesel. Často se praktikovaly rituální oběti zvířat i lidí (snad i rituální antropofagie). V Cezavách u Blučiny je doloženo dlouhodobě aktivní kultovní místo spojené s lidskými oběťmi. Cezavy u Blučiny zřejmě plnily úlohu regionálního sakrálního centra.
Na rozdíl od eneolitu je doba bronzová na Moravě typická kulturním zklidněním. Na Moravě rozlišujeme následující kultury: nitranskou, únětickou a následnou věteřovskou skupinu (Věteřov na Kyjovsku) – součást věteřovsko-maďarovské kultury Moravy, západního Slovenska a Dolního Rakouska, na kterou měla vliv vyspělá mykénská kultura. Dále rozlišujeme středodunajskou mohylovou kulturu a kultury popelnicových polí (středodunajskou a lužickou).
Kultury popelnicových polí Středodunajská
Lužická
dřevěným značením. Mrtví jsou do hrobů ukládáni ve skrčené poloze (únětičtí skrčci), často do rakví z vydlabaných kmenů stromů (baumsargy). Kultura udržovala obchodní kontakty s Pobaltím (jantar), Středomořím (sklo) a Sedmihradskem (zlato). Středodunajská mohylová kultura byla součástí komplexu mohylových kultur rozkládajících se od východní Francie až po střední Evropu. Krystalizačním centrem mohylové kultury byla jižní Morava. Ke zkoumaným sídlištím patří např. Brno-Černá Pole a také Hradisko u Kroměříže. Dochovaly se také objekty náboženské povahy v Černíně (sluneční kult), Uherském Brodě a Viničných Šumicích (oběti vegetativním božstvům). Mohylníky. Mohyly vybudované na Moravě jsou většinou jen hliněné. Mohylníky se zachovaly především v oblasti Žďánického lesa, na jižních svazích Chřibů, např. v Čeložnici (největší mohylník se 77 mohylami), dále také na Znojemsku (Borotice).
Velký rozvoj zažilo využívání bronzu, který se stal běžným materiálem. Byl používán k výrobě nástrojů (sekery, šídla, srpy), zbraní (dýky, sekeromlaty, kopí, ale i šípy, meče), toaletních potřeb (pinzety, břitvy) a ozdob (jehlice, náramky, náhrdelníky). Obecně velmi výrazně ubylo používání kamene a kostí. Kultury popelnicových polí (dle charakteristického žárového ritu) se vyskytovaly na Moravě v mladší a pozdní době bronzové (doba popelnicových polí). Rozlišujeme kulturu středodunajských popelnicových polí (starší velatická a mladší podolská fáze) na jižní Moravě a lužickou kulturu (starší lužická, mladší slezská a halštatská platěnická fáze) na severní a střední Moravě. Lišily se materiální kulturou, způsobem života, sociálními poměry, ale i etnickou příslušností. Středodunajská kultura popelnicových polí na jižní Moravě je spjata s populačním vzestupem (Brněnsko, Pálava, Zno jemsko, Ivančicko – Moravsko Krumlovsko). Velký počet hradisek, často spravujících daný region, značí počátek kmenové organizace. Hradiska měla ekonomickou, ochrannou, organizačně-správní, ale také kultovní funkci. Mezi nejvýznamnější hradiska patří Réna u Ivančic, Cezavy u Blučiny, Staré Zámky u Líšně, Tabulová hora u Klentnice a hlavně hradisko Brno-Obřany.
Nitranská kultura navazuje východně od řeky Moravy na vývoj kultury se šňůrovou keramikou. Rozsáhlé kostrové pohřebiště této kultury bylo odkryto v Holešově. Únětická kultura se rozkládala v západní části střední Evropy s ústředím v Čechách. Na Moravě jsou doložena nížinná (Šatov, Šlapanice) i výšinná (Cezavy u Blučiny) sídliště. Hojně byly využívány i jeskyně (Moravský kras). Výbava hrobů jasně ukazuje majetkovou a mocenskou stratifikaci. Hroby byly asi i rodinně shlukovány a zřejmě opatřovány kamenným nebo
Obr. 20a Bronzová stylizovaná plastika koně, Brno-Obřany
21
Obr. 21 Schematická mapa Moravy a Slezska v době popelnicových polí (mladší a pozdní doba bronzová) Žárový ritus. Kremace byla procesem rituální očisty, kdy byla nesmrtelná duše osvobozena od těla. Popelnice (urny) byly opatřovány uměle proraženým otvorem pro duši. Rodoví (kmenoví) náčelníci měli luxusní pohřby i s mohylou (Velatice).
Lužická kultura popelnicových polí na Moravě představovala periferii celkového lužického osídlení. S jižními sousedy udržovala klidné vztahy. Nejvýznamnější hradiska Hostýn u Chvalčova a Kotouč u Štramberka měla vojenskou, obchodní, výrobní a kultovní funkci, ale nesloužila jako kmenová centra, nacházela se totiž na periferii moravského osídlení. Pro lužickou kulturu je charakteristické větší množství a vyšší kvalita bronzových nástrojů než u středodunajské kultury. Hlavní metalurgickou oblastí byla Boskovická brázda (měď). Pro lužickou kulturu jsou typická rozsáhlá popelnicová pole (Kostelec na Hané, Mostkovice). Vrstva velmožů byla i v této kultuře pohřbívána v bohatě vybavených mohylách (Těšetice u Olomouce). V rámci lužické kultury vydělujeme mladobronzovou lužickou, pozdněbronzovou slezskou a halštatskou platěnickou fázi. Vývoj doby bronzové ukončil vpád kočovných Kimmerijců z východních stepí. Snad právě na obranu proti nim vznikla hustá síť pozdně bronzových hradisek. Zatímco na jižní Moravě došlo k přerušení vývoje kultury středodunajských popelnicových polí, na střední a severní Moravě se lužická kultura vyvíjí ze slezské do platěnické fáze.
22
1. Vysvětli, jaké výhody s sebou přinášelo používání bronzu. Jaké technologické obtíže museli lidé překonat, aby mohli bronz produkovat a využívat? 2. Jaké kultury žily postupně v době bronzové na území Moravy? 3. S využitím literatury (Pravěké dějiny Moravy) sestavte chronologickou tabulku, kdy se začaly používat jednotlivé typy bronzových předmětů (jehlice, sekery, sekeromlaty, meče, spony, břitvy, nádoby, nože atd.) 4. Společně se spolužáky vytvořte model mohyly středodunajské mohylové kultury. Vytvořte šperky z měděného drátu a zkuste do měděného plechu vytepat či vyrýt ornament.
Doba železná na Moravě 750 BC Horákov. kultura
HALŠTAT Platěnic. kultura
LATÉN
400 BC Býčí skála
Pozdní halštat
První vlna Keltů
Druhá vlna Keltů
Moravská oppida
AD Zániková fáze
Obr. 22 Schematická mapa Moravy a Slezska v době halštatské (starší doba železná)
Starší doba železná – halštat Halštatská civilizace je pojmenována podle eponymního (stejnojmenného) naleziště u Hallstattského jezera v solné komoře Horního Rakouska. Rozkládala se v oblastech severně od Alp v rozmezí od jižní a jihovýchodní Francie až do karpatské kotliny. Celý komplex se dělí na dvě části s hranicí mezi Horním a Dolním Rakouskem, resp. Čechami a Moravou, které se lišily zřejmě i etnicky (východohalštatský illyrsko-thrácký a západohalštatský převážně keltský okruh). Halštat je charakteristický propojením etnicky i kulturně odlišných kultur doby bronzové. Rozvíjí se zpracovávání železa a objevuje se jednotný výrobní a umělecký sloh (geometrický). Dochází k dalšímu vývoji společenské diferenciace, vzniká vojenské náčelnictví. V náboženství už nacházíme rozvinutý polyteismus. Pro rozvoj halštatu byly důležité podněty z antického světa – Řekové a Etruskové se vyskytují v halštatském kulturním okruhu jako obchodníci, prospektoři rud, kováři a umělečtí řemeslníci. Halštatská aristokracie se snaží přejímat antický životní styl.
Obecně nedochází k přílišnému pohybu obyvatelstva (mezi dobou bronzovou a halštatskou došlo ke vpádu Kimmerijců z východu), spíše je udržována kontinuita s dobou bronzovou, a to platí i pro Moravu. Zachovává se odlišnost vývoje jižní Moravy oproti střední a severní Moravě, kde přežívá kultura lužických popelnicových polí – platěnická fáze. Již z pozdní doby bronzové (9. století) známe z Obřan a Podolí první železné předměty, snad šlo ještě o importy. Znalost zpracování železa přichází na Moravu z Balkánu (8. století), nicméně dlouho převažuje výroba bronzových předmětů. Kvalitní železné rudy se nacházely na Blanensku, ale hutnictví železa začíná na Moravě až od vrcholného halštatu a od 6. století vznikají na Moravě také specializované kovodílny. Život většiny společnosti (s výjimkou velmožů) se nedočkal od doby bronzové výrazných změn, především zemědělství bylo stále na eneolitické úrovni. Hojněji se používal vůz pro potřeby zemědělství, obchodu a náboženských obřadů. Mezi řemesla patřilo především sedlářství, bednářství, tesařství a hrnčířství.
23
Dálkový obchod z antických center do významných středisek halštatské civilizace a dál na sever přinášel z jihu luxusní zboží: železné předměty, šperky, textilie, víno. Ze severu na jih proudil jantar, zemědělské produkty, kůže, suroviny. Jantarová stezka Moravou (podél Moravy k soutoku s Dunajem) učinila z jihu Moravy významnou obchodní křižovatku. Velmožové halštatu (horákovské kultury) těžili své majetkové výhody z kontroly obchodních spojů, což jim přinášelo i politickou moc. Situace se změnila až v pozdním halštatu, kdy útok Skýthů zablokoval jantarovou stezku, což přivodilo konec moci halštatských velmožů. Náboženství halštatu bylo polyteistické, zřejmě i na Moravě existovala triáda bohů: úrody, stád a záhrobního života. Rozšířený byl také kult slunce – čtyřkolý vůz s vozatajem, který symbolizoval slunečního boha, (viz Apollón, který odlétal na zimu z Řecka na sever do země Hyperborejců) a vůz byl tažen slunečními ptáky – labutěmi, někdy kachnami (mísa z Horákova), dále kult koně a býka (halštatská symbolika). Doložena je také kruhová svatyně v Křižanovicích. Příliš zastoupena asi nebyla společenská vrstva kněží a kněžek, kteří řídili svátky a rituály, organizovali „dvorský“ život a mohli být znalí i v oblasti medicíny, tvorby kalendáře a astronomie. Nejstarší jazykové památky. Jazyková příslušnost moravského halštatu je zcela jistě indoevropská. Ve střední Evropě se nepodařilo identifikovat předindoevropské soustavy jazyka, asi už i lid kultury s lineární keramikou lze pokládat za Indoevropany. Památky na předkeltské indoevropské etnikum nám zůstaly ve jménech některých řek: Opava (ještě patrněji Úpa v Čechách), Odra, Olše i Morava. Na vysvětlení je třeba říct, že upe = řeka (staroindicky) a ahwa = voda (germánsky), čili upe + ahwa = Opava. Dále mar = velká voda (předkeltsky), Marus (latinsky), čili mar + ahwa = Morava.
Horákovská kultura se rozkládala na jihu Moravy (Brněnsko, Oslavansko, Znojemsko, Žďánický les), kde se zasloužila o zintenzivnění osídlení. Jejím jednotícím prvkem je tuhování a černé malování keramiky (geometrické motivy, ohlas dipylského slohu v Řecku – geometrické období) a budování velkých mohyl. Otevřená sídliště (Brno-Královo Pole, Rajhrad, Řečkovice) byla původně bez opevnění, ale ve vrcholném a pozdním halštatu vznikaly i opevněné osady (Olbramovice-Leskoun). Ani pozdní opevněná sídliště ale nejsou analogií západních opevněných sídlišť, protože moravská nebyla kamenná a nebyla ani centry velmožů. Pohřební ritus byl původně žárový, ale ve vrcholné fázi se uplatňuje i kostrový, což je spjato s emancipací aristokracie, která sleduje kulturní trendy západního halštatu. Tak vznikly velké mohyly (Horákov, Kopeček u Šaratic), které byly ale většinou vyloupeny už v halštatu. Často se v nich nacházela dřevěná komora doplněná jezdeckým mobiliářem, který byl znakem nobility. Nicméně žádná z nich nedosahovala vybavení „knížecích“ mohyl západního halštatu, v nichž se nacházel i trůn a pohřební vůz – na rozdíl od bylanské kultury v horákovské kultuře nejsou celé vozy, ale pouze části vozů (kola, kování…).
24
Obr. 23 Rekonstrukce kostrového hrobu, Vojkovice (© Libor Balák, Antropark) Struktura horákovské společnosti vykazovala velké majetkové a sociální rozdíly, které svědčí o zániku rodové společnosti. Můžeme rozlišit jednotlivé společenské vrstvy: 1) zemědělci, kteří se vyznačují žárovými hroby, 2) bojovníci, jejichž hroby rozpoznáme podle přítomných zbraní a jezdecké výbavy, 3) vládci, uložení po smrti ve velké mohyle s výbavou (a blízkými). Ve společnosti horákovské kultury byli přítomni také cizinci (obchodníci, prospektoři, řemeslníci-specialisté) a snad také „kněží“. Platěnická fáze lužické kultury (Platěnice u Pardubic) se rozkládala na střední a severní Moravě, kde držela kontinuitu s dobou bronzovou. Osady se nacházely na stejných místech a také pohřby byly stále na popelnicových polích. Ve vrcholné fázi byla budována i opevněná sídliště (Hradiště u Křenovic). Struktura platěnické společnosti vykazuje menší sociální rozdíly než horákovská kultura, teprve ve vrcholné fázi se vyskytují komorové hroby (pohřebiště Moravičany) s výzbrojí a jezdeckou výbavou. Unikátní jsou nálezy kovových nádob – válcovité žebrované cisty, bronzové situly – z italských, západohalštatských i východohalštatských dílen, což svědčí o rozvinutém obchodu. Jeskyně Býčí skála u Adamova představuje asi největší záhadu moravské archeologie. Badatelé se shodují na tom, že skupina lidí nalezená v Býčí skále tvořila pestrou populaci (40 lidí, ženy, muži, děti, staří), v jeskyni se nacházelo množství zemědělských zásob a produktů dílen a obchodu se všemi hlavními evropskými centry. Nalezené předměty představovaly v halštatu velké bohatství: zlato, jantar, šperky, zbraně, zbroj, postroje, 3-4 čtyřkolové vozy (ale nekompletní). Nalezeny byly také užitkové nástroje a předměty, bronzové nádoby (cisty a situly), vel-
Obr. 24 Bronzový býček s železnými intarziemi z Býčí skály u Adamova
Obr. 24a Býčí skála u Adamova
ké množství potravy, železářské a kovářské nástroje (železné hřivny). Původ předmětů je většinou západohalštatský, ale i z karpatské kotliny, severní Itálie, od Skýthů a z Baltu. Navíc byly nalezeny předměty, které se nikde jinde v Evropě neobjevují: bronzová přilba, soupravy závěsků, „žezlo“ a především bronzová figurka býčka. Býček byl opatřen železnými intarziemi a skleněnýma očima, analogické předměty existují až v Přední Asii a na Kavkaze. Novější výklady se kloní k některé z následujících hypotéz, z nichž žádná není neproblematická, ale jako nejpravděpodobnější se jeví hypotéza druhá. Mohlo se jednat o:
3) Ukrytý kmenový poklad, pak ale není jasné, proč byl obklopen mrtvými. Na definitivní odpověď si budeme muset ještě počkat.
1) Kupecko-řemeslnickou karavanu, nicméně pak není jasné, proč byly nalezené vozy neúplné a jak se dostaly do jeskyně. 2) Ústřední obětiště s obrovským akčním rádiem, jedná se o praxi v halštatu obvyklou, krvavé oběti mohly být vhazovány dovnitř komínem jeskyně. Ale pozůstatky lidí odpovídají jedné společné tragédii.
Pozdní halštat (5. stol. BC) je typický sblížením horákovské a platěnické kultury a demokratizací společnosti, čili vymizením velmožské vrstvy. Vysvětlení tohoto jevu můžeme hledat v nájezdech Skýthů do střední Evropy, které probíhaly na přelomu 6. a 5. století. Pro střední Podunají byl důležitý kmen Silyngů, který je doložen i na Moravě (šípy na halštatských hradiscích a čakan z Býčí skály). Přesto je nejasné, zda velmoži halštatských kultur zahynuli v boji se Skýthy, nebo zanikli v důsledku zpustošení obchodu, nebo ze země odešli dobrovolně. Každopádně následuje po skýtských nájezdech úpadek halštatu na Moravě (zánik hradisek).
25
RANÁ DOBA DĚJINNÁ (450 př. Kr. – 568 po Kr.)
Mladší doba železná – latén
Obr. 25 Schematická mapa Moravy a Slezska v době laténské (mladší doba železná) Tímto obdobím u nás začíná raná doba dějinná, jelikož máme první písemné prameny o našem území – např. řecký dějepisec Hérodotos (země Keltiké u pramenu Istru), dále píše Titus Livius ad. Původní keltská sídla se nacházela v jihozápadním Německu, východní Francii a části Švýcarska (La Tène), zde došlo kolem roku 500 BC ke kulturnímu rozmachu, který byl o přibližně století později následován keltskou expanzí (400 BC). Pro Moravu byla důležitá vlna Keltů směřující Podunajím do karpatské kotliny. Na Moravě se usadili Volkové-Tektoságové (a asi i Bójové). Na Kelty dodnes upomíná původní jméno Jeseníků – Sudeta (les kanců). První vlna Keltů obsazovala jižní a jihovýchodní Moravu asi už ve 2. pol. 5. století, čili oblasti horákovské kultury. Z tohoto časně laténského období je známo hradiště Černov u Ježovic – depot železných předmětů (sekery, první radlice a první klíč na Moravě). Druhá vlna Keltů (350 – 200 BC) postupně obsazovala všechna úrodná území Moravy a vytvářela stabilní osídlení. Po celou dobu ale docházelo k průběžné migraci Keltů hlavně z jihovýchodu, ale také ze západu, v Galii totiž sídlila část Volků-Tektoságů. Právě z jihovýchodu z Balkánu dorazily na Moravu někdy v 2. polovině 3. století skupiny Volků-Tektoságů, které se předtím účastnily tažení do Galatie.
26
Zkušenosti z jihovýchodního (balkánského) pobytu měli zúročit Volkové-Tektoságové i v mincovnictví. V Němčicích nad Hanou existovalo emporium – významné obchodní středisko, v němž byly nalezeny mincovní střížky (stříbrný – koníček) a mince z Čech i Balkánu, Itálie a Galie. Doložena je zde také výroba modrých skleněných náramků. Emporium bylo vázáno na jantarovou stezku. Sídliště jsou doložena ve Strachoníně a Mistříně. Keramika byla vyráběna pomocí hrnčířského kruhu a byla kvalitně vypálena, je doloženo několik keramických dílenských okruhů. Oppida (200-50 BC) vznikala na Moravě pod vlivem příchodu (třetí vlna) Keltů – Bójů ze severní Itálie, která byla na přelomu 3. a 2. století romanizována, do střední Evropy. Oppida mají výrazně městský charakter, byla centry dálkového obchodu s vyspělým jihem a centry řemeslné výroby. Mezi objevená moravská oppida patří Staré Hradisko u Protivanova, Hostýn (Kelty užíváno v pozdní době laténské, strategické středisko) a snad i Němčice nad Hanou. Kromě oppid bylo samozřejmě využíváno také nížinných sídlišť (Bořitov, Drnholec, Strachotín), soustředěných na zemědělství. Keltové pěstovali především pšenici, ječmen, hrách a vikev, používali železné radlice a železné kosy. Strachotín byl významný hrnčířstvím, zdejší dílny využívající hrnčířské pece produkovaly výrobky opatřené na dně výrobní značkou. Hutnictví se rozvíjelo na Blanensku a Uničovsku.
Sociální struktura Keltů byla blízká klasickým vojenským demokraciím. Na vrcholu společnosti stála šlechta – jízdní nobilita, z níž se rekrutovali vládci, a byla obklopena vojenskou družinou. Významné místo zastávali také druidové. Zdaleka největší počet obyvatelstva představovali osobně svobodní lidé, kteří se dělili na dvě skupiny: bohatší řemeslníky a obchodníky, oproti chudším zemědělcům. Nejnižší vrstvu společnosti představovali nesvobodní – sluhové, zajatci, možná i otroci. Náboženství Keltů už bylo výhradně polyteistické, byli uctíváni lokální bohové, ale i obecný panteon (vládce bohů Teutatés, bůh hromu Taranis, bůh zvěře s jeleními parohy Cernunos nebo bohyně koní Epona). Keltské čtvercové svatyně (Viereckschanze) jsou na Moravě známy pouze v případě Švédských šancí u Ludéřova (15 km od Starého Hradiska). Velmi rozvinuté bylo estetické cítění keltských umělců, kteří užívali orientálních prvků zdobení. Velmi významnou uměleckou památkou moravských Keltů je dřevěná okovaná konvice s výlevkou z Brna-Maloměřic a také hlavička Kelta ze Starého Hradiska. Z období moravských oppid jsou také doklady o používání písma, především bronzová pečetní schránka a železný stilus nalezené na oppidu Staré Hradisko. Používání písma jistě souviselo s dálkovým obchodem. Oppidum Staré Hradisko u Protivanova v Drahanské vrchovině mělo rozlohu 37 ha a bylo vybaveno téměř tři kilometry dlouhým vnějším opevněním se třemi bránami. Doložena je hustá sídlištní dvorcová zástavba (dvorců bylo asi 50). Každý dvorec byl oddělen obvodovým žlabem a opatřen čtyřmi vchody. Stavěly se zahloubené obdélníkové chaty. Oppidum bylo osídleno asi sto let. Zemědělské zázemí bylo na Hané a mohlo uživit asi 2500 obyvatel oppida. V oppidu je doloženo provozování celé řady řemesel, což svědčí o velkém výrobním významu sídla. Pro místní potřebu to bylo hrnčířství, textilnictví a kožedělnictví. Oppidum ale především sloužilo jako výrobní centrum pro větší část Moravy. Zastoupeny byly specializované obory: železářství, kovářství a kovolitectví. Vynikající bylo zpracování železa, byla vyráběna i uhlíková ocel, provádělo se sváření i kalení oceli. Velmi vyspělé bylo také šperkařství, především výroba skleněných a jantarových předmětů. Mincovnictví se vyznačovalo produkcí zlatých mincí v hodnotě 1/8 statéru a stříbrných mincí s koníčkem. Oppidum sloužilo také jako důležité středisko dálkového obchodu, kontrolovalo jantarovou stezku spojující severní Itálii s Baltem a stezky vedoucí mezi Hanou, Malou Hanou a českým územím. Nalezeny byly předměty z Čech, germánských oblastí, Baltu i ze severní Itálie.
Obr. 25a Okovaná konvice z Maloměřic
Zánik osídlení Keltů nastává brzy po polovině 1. stol. BC, což znamená, že nebyl způsoben tlakem Germánů, kteří se sice již postupně infiltrovali do keltského osídlení, rozhodně ale Kelty násilně nevytlačili. Byl způsoben změnou politické situace na jihu v Podunají, kde probíhal konflikt Keltů s Norickým královstvím, a zároveň probíhala expanze dáckého Burebistova království, které zřejmě zasahovalo až po řeku Moravu. Tyto události přerušily dálkový obchod, což znamenalo, že oppida ztratila svou funkci. Keltové asi pokojně opustili Moravu, možná patřili k těm, které Caesar označil jako Hercynské Bóje a kteří spolu s Helvetii odešli kolem roku 58 BC do Galie. Na východní Moravě je v posledních dvou stoletích před změnou letopočtu doložena pouze púchovská kultura ze Slovenska (hradiště Požaha u Nového Jičína, hradiště Všemina), možná se jednalo o Kotiny nebo Taurisky. Obr. 26 Keltský bojovník z Blučiny (© Libor Balák, Antropark)
27
4. Pokus se zakreslit do mapky Evropy pohyb Keltů při jejich expanzi v 5. století. Soustřeď se také na situaci na Moravě.
1. Jaké kultury a jaká etnika žila postupně v době železné na území Moravy? 2. Často v souvislosti s pravěkými dějinami Moravy konstatujeme, že zdejší osídlení představovalo periferii nějakého kulturního okruhu. Jak bychom měli správně chápat význam slova periferie v této souvislosti?
5. Uveď nejvýznamnější archeologické nálezy, které dokládají vyspělá řemesla Keltů na Moravě. 6. Pokus se vysvětlit, proč Keltové v 1. století BC opustili oppida.
3. Které hypotézy vysvětlují nález v Býčí skále u Adamova? Která z těchto hypotéz je nejpravděpodobnější a proč?
Doba římská na Moravě STARŠÍ DOBA ŘÍMSKÁ
BC Marobudův kmenový svaz
Vanniovo království
REX QUADIS DATUS
180 AD
MLADŠÍ DOBA ŘÍMSKÁ
Markomanské války
Obr. 27 Schematická mapa Moravy a Slezska v době římské a v době stěhování národů
28
375 AD
vovalo zboží z Itálie i provincií: bronzové nádoby, keramika (např. terra sigillata – římská červenohnědá keramika).
Morava jako součást Marobudova kmenového svazu Římané se na přelomu letopočtu pokoušeli posunout hranici impéria až k Labi a vytvořit novou provincii Germania. Toto snažení dokumentuje třicetiletá germánská válka (14 BC – 16 AD – Anno Domini/Léta Páně), během níž Římané se střídavými úspěchy tuto provincii budovali. V tomto kontextu je třeba vnímat vznik Marobudova kmenového svazu a jeho vztah k římskému impériu. Obr. 28 Terra sigillata z okolí Hradiska u Mušova Pro dějiny Moravy je v tomto období určující rozmach Římské říše, jejíž hranice se v Evropě ustavila na Rýně (přechodně dokonce na dolním Labi) a Dunaji. Území Moravy se tak dostává do bezprostředního kontaktu s římskými provinciemi Noricum a Pannonie. Stejně důležitý je také příchod Germánů do střední Evropy, na území Moravy se tak dostávají svébské kmeny Markomanů (Marko-man = hraničář) a především Kvádů. Dobu římskou je rovněž možné studovat na základě několika římských písemných pramenů. Jedná se především o zprávy dějepisců Velleia Patercula (dvorního historika Augusta a Tiberia), Cornelia Tacita a Ammiana Marcellina. Dokladem o markomanských válkách je také sloup císaře Marca Aurelia v Římě, stejně jako jeho filozofický spis Hovory k sobě, který zčásti sepsal v průběhu markomanských válek.
Starší doba římská Na osídlení Moravy se podíleli svébští Markomani, Kvádové a možná i Naristové, všechny tyto kmeny pocházely z Polabí. Sídliště jsou soustředěna hlavně v Dyjsko-svrateckém a Dolnomoravském úvalu v propojení s Dolním Rakouskem. Neobsazeny zůstaly vyšší polohy. Osídlení se konsolidovalo až na konci 1. století. Po odchodu Keltů došlo k určitému poklesu výrobních znalostí: keramika se vyráběla bez hrnčířského kruhu, primitivnější bylo také zemědělství, což znamenalo i celkově nižší civilizační úroveň.
Nicméně pod vlivem provincií byl nový civilizační vývoj poměrně rychlý. Germáni žili v nížinných neopevněných osadách, které se skládaly z mírně zahloubených domů kůlové konstrukce. Své mrtvé spalovali i s milodary a spálené pozůstatky ukládali do keramických nádob (teriny, mísy). Věřili totiž v nesmrtelnou duši. Duše válečníků padlých v boji se dostala do Valhaly, kde o ně pečovaly Valkýry. Germánské náboženství bylo polyteistické, známe i jména některých germánských bohů (vládce bohů Ódin, bůh války Thor, Frey, Freya ad.). Morava byla velmi důležitá pro dálkový obchod mezi římskými provinciemi a neřímským světem. Klíčovou se stala spojnice Carnuntum – Balt (jantarová stezka), po které se přepra-
Marobud byl prototypem germánského vládce, který byl pověřen zorganizovat Germány svého kmene a přivést je do klientského vztahu k Římu. Byl za tímto účelem připravován přímo v Římě, kde byl od dětství patnáct let vychováván, dostal nejlepší vzdělání vojenské i politické. Rozsah kmenového svazu, který vybudoval (v prvních dvou desetiletích nového letopočtu), byl impozantní: měl sahat od Labe k Visle a Malým Karpatům a od Baltu téměř k Dunaji. Jádrem kmenového svazu byly Čechy osídlené Markomany, další převážně svébské kmeny představovali Semnoni, Langobardi, Kvádové, ale také Lugiové a Gótové. V moravském kontextu byli důležití právě Kvádové, vedení králem (či knížetem) Tudrem, celkově bylo ale na Moravě v této době velmi řídké osídlení. Římské tažení proti Marobudovi. Vzrůst nezávislosti Marobudovy politiky a rozsahu jeho vojenského vlivu vedl Římany k uspořádání vojenského tažení proti centru Marobudova kmenového svazu v Čechách. Jednalo se o tažení velkého rozsahu, mělo čítat dvanáct legií. Na jaře roku 6 AD vyrazily dva nezávislé expediční sbory – na západě z Mogontiaca (dnešní Mohuč) vedený Saturninem a na jihovýchodě z Carnunta vedený budoucím císařem Tiberiem. Jihovýchodní expediční sbor čítal pět legií ilyrských a dvě legie vin delické, kromě Tiberia byl jeho členem i Velleius Paterculus a M. Valerius Messalinus (místodržící ilyrský). Legie pod Tiberiovým velením pronikly na území Moravy. Přímo je jejich přítomnost doložena pod Pálavou u Mušova, ale jejich pochod zřejmě dosahoval až na Českomoravskou vrchovinu (maximálně na Havlíčkobrodsko). V létě téhož roku vypuklo povstání v Pannonii, což vedlo k zastavení tažení. V okamžiku zrušení tažení byly od sebe oba expediční sbory údajně pět dní pochodu, pokud by se vojska spojila a Marobuda porazila, bylo by území Čech a Moravy pravděpodobně připojeno k římské říši. Marobud mezi Arminiem a Římem. Marobud nenapadl týl římské armády, uzavřel s Tiberiem tzv. římsko-markomanskou smlouvu (6 AD), na jejímž základě byl uznán za krále Markomanů a přítele „národa římského“. Na základě toho probíhal v následujícím desetiletí nižší stupeň romanizace, převážně území Čech, prostřednictvím ekonomických zájmů. Marobud zachoval věrnost Římu i po bitvě v Teutoburském lese roku 9 AD. Hlavu římského velitele a místodržícího Germánie Varra, kterou mu zaslal Arminius, nechal odeslat do Říma. Marobud byl zdatný diplomat, a tak nepomohl Římanům v boji proti Arminiovi, který byl stejně nakonec roku 16 poražen v bitvě u Idistaviso Germanicem. Zřejmě v závislosti na změně římské politiky, která postupně rezignovala na romanizování oblasti mezi Rýnem a Labem, ztrácel soudržnost také Marobudův kmenový svaz, až se nakonec roku 17 AD rozpadl. Marobud se stáhl do Čech, odkud byl ale roku 19 AD vypuzen Katvaldou, následně se vzdal Římanům a zbytek života strávil v exilu v Ravenně, kde roku 37 AD zemřel. Arminius byl zavražděn příbuznými roku 21 AD.
29
Obr. 28a Mapa Markomanie a Sarmatie (178-179 AD)
Morava po pádu Marobuda Po Marobudově pádu se centrum přesouvá z Čech na jihozápadní Slovensko, jižní Moravu a do přilehlých oblastí Dolního Rakouska. Drusus mladší zde mezi řekami Marus (Morava) a Cusus (snad Váh) usadil Markomany věrné Marobudovi a jejich králem ustanovil Vannia z kmene Kvádů. Vanniovo království (Regnum Vannianum, 19/20 – 50 AD), bylo prvním skutečně klientským územím Říma severně od Dunaje. Vannius byl potomkem nebo příbuzným kvádského krále Tudra. I po zániku Vanniova království byla v oblasti středního Dunaje zřizována klientská království Markomanů a Kvádů a paralelně s tím probíhalo opevňování římské hranice (Limes Romanus). Za Domitiana se pokusili Kvádové, Sarmaté a Markomané vymanit z římského vlivu a vpadli do Pannonie. Od doby vlády Nervy až do poloviny 2. století byla opět obnovena klientská závislost, o čemž výmluvně vypovídají nápisy na římských mincích: REX QUADIS DATUS = Dali jsme Kvádům krále.
Markomanské války (166-180 AD) Přesnější označení konfliktu, který představuje mezník mezi starší a mladší dobou římskou, by bylo germánsko-sarmatské války, neboť se jich vedle germánských kmenů Markomanů, Kvádů, Hermundurů a Langobardů účastnily také sarmatské kmeny Jazygů, Roxolanů a Alanů. Války lze rozdělit na dvě části: germánské nájezdy (166-171) a římské protiofenzívy (172-180). Germánské nájezdy naplno propukly roku 167 útokem germánských a sarmatských kmenů za Dunaj do Panonnie. Zá-
30
sah císařů Marca Aurelia a Lucia Vera (z Aquileie za Alpy) vedl sice k porážce kmenů, ale už roku 169 Markomani a Kvádové pronikají až do severní Itálie, kde obléhají neúspěšně Aquileiu a dobývají město Opitergium. Až v letech 170-171 jsou Germáni vytlačeni zpět za Dunaj zásluhou budoucího císaře Pertinaca. Císař Marcus Aurelius přesídlil do Carnunta a připravoval ofenzívu proti Kvádům na jižní Moravě a na západním Slovensku. Římské protiofenzívy probíhaly v letech 172-174 (Expeditio Germanica Prima) a v letech 177-180 (Expeditio Germanica Secunda). Roku 172 sice Kvádové uzavřeli s Římem mír a nechali si dosadit za krále Furtia, ale už následujícího roku jej svrhli a zvolili si nového krále Ariogaisa. To vyvolalo další římské tažení z Brigetia (spjato se „zázračným deštěm“ zachyceným také na sloupu Marca Aurelia v Římě), na jehož základě byl roku 174 uzavřen mír s Markomany i Kvády a byl vytvořen plán na zřízení provincie Markomanie. Protiofenzíva zahájená roku 177 nejvíce zasáhla jižní Moravu. Především roku 179 pronikají římská vojska daleko za hranice říše, čehož svědectvím jsou nálezy krátkodobých táborů po celé jižní a částečně i střední Moravě a především intenzivní budování a využívání sídla vrchního velitele římské invazní armády v Mušově-Hradisku (Burgstall). Pokud by byla zřízena provincie Markomanie, s velkou pravděpodobností by jejím správním centrem bylo právě Hradisko. Roku 180 však umírá Marcus Aurelius a jeho nástupce Commodus uzavírá následujícího roku mír, na jehož základě se Římané opět stahují za dunajský limes a Germáni se dostávají do opětovné klientské závislosti na Římu.
Mušov-Hradisko (Burgstall). Lokalita byla budována asi už od roku 172, ale intenzivně byla využívána především koncem 70. let 2. století. Jednalo se pravděpodobně o sídlo vrchního velitele římské invazní armády v Barbariku. Zaujímalo strategickou polohu při soutoku Jihlavy se Svratkou a Svratky s Dyjí, hradby měřily dohromady více než 2,5 km, plocha přibližně 32 ha. Opevnění tvořily hradby tvořené 3-4 metrovým valem z hlíny a nepálených cihel, na vnější straně opatřené tři metry hlubokým hrotitým příkopem. Opevnění doplňovaly jednoduché dřevěné pozorovací věže a brány, z nichž jedna navazovala na říční přístav. V areálu se nacházel obytný dům (čtyři místnosti) a soukromé lázně. V obou budovách je doloženo podlažní topení (hypocaustum), doloženy jsou také štuky a výmalby, střechy byly vyrobeny z plochých pálených tašek. Další stavbou byla honosná obytná dřevěná budova zřejmě pro prefekta (praefectus castrorum). Unikátním objektem je vojenská nemocnice (valetudinarium) o ploše 1780 m2, z celého impéria je podobných budov známo jen asi deset. Nalezené římské pálené cihly jsou opatřeny kolkem X. legie posádkou ve Vindoboně. Mezi nejzajímavější nálezy patří určitě náprsní bronzová destička pancíře s nápisem: X. LEG.BRUTI, která patřila důstojníkovi štábní jízdy X. legie (Bruttius ?). Stavby Hradiska byly asi na základě Commodova míru postupně rozebrány, o čemž svědčí v okolí nalezené římské stavivo z budov Hradiska (Dolní Věstonice, Mušov, Brod nad Dyjí, Drnholec). Vojenské pochodové tábory na Moravě. V současné době je jich evidováno již několik desítek: Mušov-Na Pískách, Mušov-Neurissen, Ivaň, Přibice, Hrušovany nad Jevišovkou, Charvátská Nová Ves, Brno-Modřice, Hulín, Olomouc-Neředín. Tábory jsou zjišťovány leteckou prospekcí, při které je patrný jejich charakteristický čtvercový tvar. Byly většinou narychlo zbudované, vybavené hrotitým příkopem po obvodu. Jejich velikosti byly velmi různé (od 1 do 50 ha). Nejvíce jsou soustředěny u Mušova. Tábory byly budovány nejen při přesunech vojsk, ale také pro kontrolu germánského osídlení a klíčových komunikací a brodů. Tábory na Hané, na hranici osídlení Markomanů, sloužily k ochraně před severovýchodně sídlícími kmeny. Časté bylo také budování táborů na vypálených sídlištích (Mušov-Na Pískách). Lze předpokládat, že některé tábory pocházejí již z doby Augustovy. Hradisko u Mušova a pochodové tábory nejsou jediným dokladem římské aktivity na Moravě. Nálezy římských cihel z Mikulčic a Starého Města, které byly druhotně použity ve velkomoravských stavbách (civilní cihelna Constanta z Carnunta a vojenská cihelna XIV. legie z Carnunta) svědčí o existenci dalších staveb. Kde se nacházely? Kámen pro velkomoravské stavby se těžil v Bílých Karpatech. Civilní stavby byly možná spjaty se stavbami germánské nobility.
Přítomnost Římanů na Moravě měla velký vliv na germánskou elitu. Germánští náčelníci byli využíváni k prosazování římského vlivu výměnou za honosné dary, podíl na tranzitním dálkovém obchodu apod. Římané hojně zasahovali do vnitřních sporů, řešili otázky následnictví. Svědčí o tom také to, že na Mušově se v blízkosti Hradiska nacházelo ústřední mocenské centrum Markomanů, což dokládají především bohatě vybavené hroby. Královský hrob z Mušova (1,5 km jihozápadně od Hradiska) je tvořen hrobovou komorou, která byla asi původně překryta kamennou konstrukcí. I přesto, že byl hrob vykraden, se dochovaly ukázky unikátního bohatství – jedná se zřejmě o nejbohatší germánský hrob z 1. a 2. století v Evropě (přes dvě stě většinou luxusních předmětů). Pohřbená osoba, silně ovlivněná římskou kulturou, byla uložena asi v průběhu markomanských válek, zřejmě se nejednalo o „pouhého“ kmenového náčelníka, ale přímo o „krále“ s dobrým výlučným vztahem k Římu. Možná to byl velitel pomocných (auxiliárních) jednotek, které museli Germáni stavět po první markomanské válce.
Mladší doba římská Po markomanských válkách došlo k oživení dálkového obchodu (terra sigillata z Galie a Raetie, bronzové nádoby z Porýní) po jantarové stezce, což vedlo ke zbohatnutí germánských
elit. Římané sice ještě v některých letech zasahovali na sever od Dunaje, např. Commodovo úspěšné tažení z roku 188 (Expeditio Germanica Tertia), ale většinou byly klientské vztahy s germánskými velmoži nahrazeny vykupováním klidu. Bohaté nálezy jsou v 1. polovině 3. století situovány hlavně na jihozápadní Slovensko, což svědčí o vzestupu Brigetia. V souvislosti s krizí římské říše 2. poloviny 3. století jsme svědky infiltrování Germánů do říše (Markomani do Norika a Kvádové do Pannonie) a úpadku obchodu s provinciemi. Obrat nastává za Aureliana, Carina a Diocletiana (od 70. let 3. stol.). Od konce 3. století do poloviny 4. století se opět objevuje klientství Germánů k Římu. Germáni fungovali jako spojenci ( foederati) v římském vojsku, což vedlo k dotváření kmenové organizace Germánů. Zásah proti Kvádům provedl i Constantius II. (358) a učinil je opět závislé na Římu. Rozdělil Kvády na západní (jih Moravy a sever Dolního Rakouska) pod vládou krále Vitrodura a východní (západní Slovensko) pod králem Araharim. Valentinianus I. vedl kvádsko-sarmatskou válku v letech 374-375. Útok za Dunaj byl veden z Carnunta dvěma expedicemi: západní postupovala Pomoravím na sever, východní postupovala Podunajím do Aquinca (v čele císař Valentinianus I.). Ani jedna expedice nedosáhla cíle. Když 17. listopadu roku 375 zemřel v Brigetiu Valentinianus I. raněn mrtvicí, Římané se definitivně vzdali dobytí kvádského území. V mladší době římské se pod římským vlivem Germáni naučili některé technologie, které dříve neznali, a jiné technologie zdokonalili (např. výroba šperků a zbraní). Při výrobě keramiky začali místy používat pomalu rotující hrnčířský kruh – např. tzv. jiříkovická sivá keramika (šedomodré mísy zdobené vlnicí). V pohřebním ritu se u elit začínají opět objevovat kostrové pohřby. 1. S územím Moravy můžeme v době římské spojit některé historické osobnosti, které se na ní v této době nacházely. Uveď jména alespoň pěti. 2. Do mapky střední Evropy zakresli: římskou dunajskou hranici v blízkosti území Moravy, nejvýznamnější římské vojenské tábory na této hranici, provincie, které sousedily s moravským územím, a nejvýznamnější doklady přítomnosti Římanů na Moravě. 3. Kteří římští historikové psali o událostech, které se týkaly území Moravy v době římské? Jak se jmenovala jejich díla? 4. Popiš průběh markomanských válek s ohledem na události týkající se území Moravy. 5. Na jedné římské cihle, nalezené na jižní Moravě, se nachází kolek v podobě římské vojenské boty s písmeny LEGXGPF. Co tato písmena znamenají? 6. Zjisti, jaký je překlad římského nápisu ze slovenského Trenčína (Laugaritia) a zařaď událost jeho vzniku do historických souvislostí. 7. Společně se spolužáky vytvořte model Hradiska u Mušova.
31
Doba tzv. „stěhování národů“ na Moravě 375 Markomani a Kvádové
400
500
Hunové
Herulové
Zánik provincií. Pro území Moravy byly stále důležité provincie Norikum a Pannonie, které byly pravděpodobně ještě v 1. třetině 5. století pod římskou vojenskou i civilní správou, nicméně limes byl udržován již jen formálně. Postupně se prohlubuje úpadek provincií, které hospodářsky strádají, je zpřetrhán obchod a dochází k poklesu počtu provinciálního obyvatelstva. Se zánikem obchodu jde ruku v ruce zánik měst a vzrůst významu venkova. Vytvářejí se soběstačné enklávy s přežívajícími zbytky původního obyvatelstva provincií. Zřejmě dochází k soustředění barbarů i provinciálů do opevněných pevností limitu (Carnuntum, Vindobona), kde tak vzniká svérázná smíšená kultura.
Pohyb kmenů územím Moravy se stejně jako v jiných oblastech tzv. „stěhování národů“ zjišťuje velmi těžko. Zajisté platí, že jižní Morava byla zasažena stěhováním nejvíce. Bohužel s výjimkou Langobardů nelze k moravskému území spolehlivě vztáhnout žádnou historickou zprávu, jen archeologické nálezy. Osídlení bylo velmi řídké, až do počátku 6. století obyvatelstva spíše ubývalo. Souhrnně situaci vidíme znázorněnu na časové ose: ve 4. století žijí na Moravě ještě Markomani a Kvádové, v 5. století se na Moravě vyskytuje velká směsice kmenů – východogermánské (hlavně Ostrogóti), Hunové, Herulové a od konce 5. století až do 2. poloviny 6. století se na Moravě setkáváme s Langobardy. Kolem roku 406 odchází z Moravy část Markomanů (spolu s Vandaly a Alany), kteří se pak údajně usazují v Galicii, kde vydrželi až do poloviny 6. století. Dochází ke stahování obyvatelstva z nížinných neopevněných osad do opevněných refugií (útočišť), v místech dřívějších pravěkých hradisek (Brno-Obřany, Staré Zámky u Líšně, Znojmo-Hradiště). Existují i doklady soužití a asimilace původních a nových obyvatel. Původní obyvatelstvo tvořilo hospodářskou základnu, z níž žilo nově příchozí obyvatelstvo s politickou mocí (Drslavice). Většina prostého obyvatelstva se dále zabývala zemědělstvím a obývala nížinné neopevněné osady s mírně zahloubenými domy kůlové konstrukce. U pohřebního ritu je patrný postupný přechod od žárového ke kostrovému pohřbívání. Válečných tažení se zřejmě zúčastňovala pouze nobilita a vojenské družiny. Také Hunové Attilovy říše zasáhli do dění na Moravě. Hunové postupovali z Carnunta Moravskou branou až do jižního Polska. Skvostně vybavený hrob kněžny ze Smolína u Pohořelic (pravděpodobně gótský) dokládá, že zdejší nobilita byla v úzkém vazalském vztahu k hunským ústředím v karpatské kotlině. Krátký pobyt Hunů na Moravě ale neumožnil zanechání příliš mnoha archeologických stop. Definitivní konec hunské říše nastal po bitvě na říčce Nedao (454/455 někde v Pannonii), kde byli poraženi Attilovi synové. Této bitvy se možná zúčastnili i potomci Kvádů z jihu Moravy a ze Slovenska, kteří pak splynuli s Heruly.
32
568
Langobardi
Nové germánské kmeny na Moravě Herulové se objevují v Podunají od počátku 5. století. Tvořili společenské špičky, pod nimi byla pestrá etnická směs – původní Svébové a zřejmě i Rugiové. Herulové podnikali nájezdy do Norika a Pannonie. Jejich centrum se asi nacházelo na Brněnsku, kde jsou s nimi spojovány pohřby v mohyle na Žuráni (buď herulská, nebo až langobardská) a pohřeb v Cezavách u Blučiny. Byli poraženi Langobardy někdy v roce 508 nebo 509. Odcházejí na sever do své pravlasti u Baltského moře. Při své cestě procházejí přes území již v této době osídlená Slovany. Langobardi se v polovině 5. století postupně posunovali podél Labe územím Durynků do Čech. Koncem 5. století v čele s králem Klafonem obsadili Rugiland, pak pronikli do Pannonie, ale asi i na Moravu. Na počátku 6. století pod vedením Tatona porazili Heruly a posunuli se tak více severně na jižní Moravu na Brněnsko, Znojemsko, od soutoku Svratky, Jihlavy a Dyje až po Hodonín. Vrchol langobardské moci severně od Dunaje spadá do vlády Wachona (510-539/540). Většina kmene odešla pod vedením Alduina do Panonie roku 526/7, nebo 546/7, zbytky Langobardů zůstaly na Moravě ale i v 2. polovině 6. století. O Velikonocích roku 568 odcházejí Langobardi vedeni Alboinem do Itálie, kde oficiálně přijímají křesťanství od papeže Řehoře I. Velikého. Rok 568 je tak symbolickým koncem tzv. „stěhování národů“ a pro území Moravy i rané doby dějinné. V Itálii Langobardi vystřídali vládu Ostrogótů a vládli zde až do roku 774, kdy byli ovládnuti Karlem Velikým. Wachonova sňatková politika. Langobardský král Wacho posiloval svůj mocenský vliv prostřednictvím výhodných sňatků svých i svých dcer. Sám se oženil nejprve s Radegundou – dcerou durynského krále Bisina, po její smrti se oženil s Austrigusou – dcerou gepidského krále Elemunda. Poslední manželkou Wachona byla Silinga – dcera herulského krále Rodulfa, se kterou měl syna a následníka trůnu Walthariho. Wachonovy dcery byly výhodně provdávány za příslušníky merovejské dynastie: Wisigarda za franského krále Theudeberta I. a Walderada postupně za franské krále Theudebalda a Chlothara I. a po jeho smrti pak ještě za bavorského knížete Garibalda.
Germánské královské hroby se nacházejí v Cezavách u Blučiny (3. čtvrtina 5. stol.) a na Žuráni (2. polovina 5. stol. až 1. polovina 6. stol.). To dosvědčuje, že Brněnsko bylo pravděpodobně sídelním centrem důležitého germánského kmene. Bohužel přesná etnická příslušnost pohřbených je nejasná. Hrobka v Cezavách u Blučiny bývá někdy spojována s Heruly. Obsahovala velmi honosnou výbavu, srovnatelnou s výbavou franského vládce Childericha I., v níž se objevovaly prvky germánské, jezdecko-nomádské i antické. Zřejmě se jednalo o barbarského vojenského aristokrata, asi drobného barbarského krále (reguli), nebo foederata (spojence) římské říše (Východořímské), mohl být však také spojen s Huny.
Hrobka na Žuráni bývá v případě staršího hrobu přisuzována Herulům (pohřeb významného bojovníka – „krále“), v případě mladšího hrobu Langobardům. Každopádně lze pouze konstatovat, že do prvního i druhého hrobu byli v příslušných dobách ukládáni příslušníci nejvyšší germánské aristokracie. Zajímavý je nález slonovinové pyxidy, několika železných svícnovitých předmětů a koster koní. Slonovinová pyxida ze Žuráně. Slonovinová pyxida (schránka s víkem) vyrobená pravděpodobně v Sýrii počátkem 6. století se dochovala ve třech větších fragmentech, na kterých je patrná reliéfní výzdoba se starokřesťanskou ikonografií. Doprava kráčející muž s protáhlým obličejem a zašpičatělým vousem nese v levé ruce kříž. Jiná sedící mužská postava drží pod pravou paží knihu, na mužových zádech jsou patrné pozůstatky křídel. Schránka zřejmě sloužila na ukládání šperků (nebo svatých ostatků).
Křesťanství na Moravě v době tzv. stěhování národů. Mezi Germány hojně pronikalo ariánství (Rugiové, Herulové a Langobardi) a přetrvávalo až do 6. století. V severní části Norika působil sv. Severin (+482), který měl kontakty především s Rugii. Lze oprávněně očekávat vliv křesťanství i na Germány na území Moravy. K pronikání křesťanství k Langobardům dochází za Wachona, což dosvědčují archeologické nálezy: keramický kahan z Rakvic, zdobený jehličnatou větévkou a květem – křesťanský symbol, stříbrný prsten s christogramem (kotva) z Vyškova a také slonovinová pyxida ze Žuráně. Nejpozději od 30. a 40. let 6. století a intenzivněji pak po polovině 6. století, kdy se Langobardi přesunují do Panonie a pak Itálie, pronikají na Moravu Slované. Dostávají se na Moravu dvěma cestami: z povodí Váhu přes karpatské průsmyky a Moravskou branou. 1. Jaká etnika a konkrétní kmeny se postupně vyskytovaly na území Moravy v době tzv. „stěhování národů“? 2. Do mapky Evropy zakresli pohyb kmene Langobardů v průběhu doby tzv. „stěhování národů“. K jednotlivým zastávkám uveď vročení a jméno(a) panovníka(ů). 3. Popiš, jak si představuješ, že na Moravu pronikalo v době římské a v době tzv. „stěhování národů“ křesťanství. S kterými společenskými skupinami by mohlo jeho pronikání souviset?
Obr. 29 Germánský velmož z Blučiny (© Libor Balák, Antropark)
33
Přehledová tabulka moravského pravěku název periody
datování
název datování názvy kultur a etnik geografické rozšíření období clactonien starý
střední
paleolit
pozdní
neolit
90005700
57004000
4200011000
datování
Evropa
sekáče, clactonské úštěpy
1000000500000
Evropa, Afrika. Západní Asie
pěstní klíny
chladnější období
drobnotvaré industrie Evropa
drobnotvaré nástroje teplejší období
taubachien
střední Evropa
drobnotvaré nástroje 150000-80000
krumlovien
oblast Krumlovského lesa
nespecifická industrie
120000-60000
moustérien
Evropa, západní Asie
levalloiský koncept
120000-42000
micoquien
Evropa
plošná retuš, klínky
80000-42000
bohunicien
Brněnsko, Prostějovsko
syntetický bohuniciénský koncept
42000-34000
szeletien
oblast Krumlovského lesa, Vyškovsko, Prostějovsko
plošná retuš, listovité 41000-37000 hroty
aurignacien
svahy vrchovin (Brněnsko, Kroměřížsko, Olomoucko, Prostějovsko, Uherskohradišťsko)
vysoká škrabadla, kanelovaná rydla, moderní lidé
36000-29000
gravettien
údolí velkých řek (Podpálavská oblast, Přerovsko, Znojemsko, Uherskohradišťsko)
otupené hroty, pavlovien, lovci mamutů
30000-22000
epigravettien
chráněná údolí na okrajích krátká škrabadla, vrchovin (Brněnsko, drobná jádra, Vyškovsko) pleniglaciál
22000-14000
epiaurignacien
svahy vrchovin (Prostějovsko)
kanelovaná rydla
29000-14000
magdalénien
Moravský kras, okolí Hranic
otupené čepele a hroty, vrtáčky, lovci sobů a koní
14000-11000
epimagdalénien
Moravský kras
otupené čepelky, vrtáčky, krátká škrabadla
11000-9000
tišnovien
Tišnovsko
krátká škrabadla, mikrolity, drobné hroty
11000-9000
110009000
beuronien
západní část střední Evropy
mikrolitické industrie
9000-5700
starý
57005100
kultura s lineární keramikou - starší stupeň
stará sídelní oblast
keramika zdobená rytými liniemi, globulární tvary
5700-5100
kultura s lineární keramikou - mladší stupeň
stará sídelní oblast
noty na liniích
5100-4900
šárecký stupeň kultury s lineární keramikou
stará sídelní oblast
trojúhelníkovité vpichy na liniích
4950-4850
žielezovský typ
jihovýchodní Morava
přesekávané linie
5000-4700
kultura s vypíchanou keramikou
stará sídelní oblast
vpich kolkem v krokvicích, hruškovité nádoby
4850-4600
moravská malovaná keramika - starší stupeň
červené a žluté stará sídelní oblast na jižní malování, více tvarů 4600-4000 Moravě keramiky
střední
mladý
34
25000042000
100000010000 mladý
mezolit
1000000acheuléen 250000
poznámka
51004600
46004000
název periody
datování
název datování názvy kultur a etnik geografické rozšíření období
časný
starý
střední eneolit
40003500
35003000
30002600
40002000
mladý
pozdní
26002300
23002000
střední doba 2000-800 bronzová
mladší
pozdní
20001600
16001300
13001000
1000-800
datování
moravská malovaná keramika - mladší stupeň
stará sídelní oblast včetně pahorkatin
červené, žluté a bílé malování i nemalovaná keramika
4000-3700
jordanovská kultura
stará sídelní oblast
nádoby s uchy, džbánky, rytá výzdoba
3700-3500
kultura s nálevkovitými poháry
stará sídelní oblast
nálevkovité poháry, láhve s límcem, amfory, mísy
3500-3000
bádenská kultura s kanelovanou keramikou
stará sídelní oblast
kanelura, plastické pásky, mísy 3000-2600 s přepážkou, čerpáky
keramika s brázděným vpichem eneolitická hradiště (Retz - Křepice - Bajč) jevišovická kultura
jižní Morava
bošácká kultura
východní Morava
kultura se šňůrovou keramikou
stará sídelní oblast bez Znojemska
kultura se zvoncovitými poháry
stará sídelní oblast
protoúnětická kultura jižní Morava
starší
poznámka
diasporická kultura, šálky, džbánky a misky voštinování, rohatá ucha, malá hradiska na ostrožnách navazuje na KnK, inkrustace poháry, džbány, amfory a mísy zdobené šňůrou lukostřelci, nomádi, zvoncovité poháry, džbánky kožovitý lesk, misky, džbánky
3500-2300
2600-2300 2600-2300 2300-2100 2200-2000 2100-2000
skupina ChłopiceVeselé
východní Morava
epišňůrová skupina
2100-2000
nitranská skupina
východní Morava
epišňůrová skupina, šňůry korálů, velká pohřebiště
2000-1800
stará sídelní oblast
únětičtí skrčci, únětický koflík, kožovitý lesk na keramice
200-1650
věteřovská skupina
stará sídelní oblast
protourbální horizont, hradiště, ohlas mykénské kultury
1650-1600
středodunajská mohylová kultura
stará sídelní oblast
mohylové pohřby, rozmach bronzu, zemědělci a pastevci
1600-1300
velatická fáze kultury středodunajských popelnicových polí
jižně od linie BoskoviceVyškov-Uherské Hradiště
popelnicová pole, pohřby v mohylách, velatický koflík
1300-1000
lužická fáze kultury lužických popelnicových polí
popelnicová pole, severně od linie Boskoviceokřína a dvojuché Vyškov-Uherské Hradištěě amfory (osudí)
únětická kultura
1300-1000
podolská fáze kultury jižně od linie Blansko středodunajských Luleč - Hodonín popelnicových polí
podolské misky, osudí s jedním uchem, hradiště
1000-800
slezská fáze kultury středodunajských popelnicových polí
černé malování, svislé ryté třásně na keramice
1000-800
severně od linie Blansko Luleč - Hodonín
35
název periody
datování
název datování názvy kultur a etnik geografické rozšíření období horákovská kultura halštat (starší)
doba železná
800-450
800-0
platěnická fáze kultury lužických popelnicových polí laténská kultura
mladší (latén)
450-0 púchovská kultura
doba římská
0-475
doba stěhování 475-568 národů
36
starší
0-180
mladší
180-300
pozdní
300-375
poznámka
datování
trojdílná profilace keramiky, jižní Morava 800-450 mohyly, malované geometrické vzory trojdílná profilace severní, střední a východní keramiky, 800-450 Morava amforovité zásobnice historičtí Keltové, oppida, keramika stará sídelní oblast 450-0 na hrnčířském kruhu, železo severovýchodní Morava
snad Kotinové, vliv laténské kultury, později římský vliv
200-0
spony s očky, Marobudova říše, 0-180 Markomanské války germánská kultura s římskými vlivy
střední, jižní a východní Morava
jiříkovická keramika, 180-300 římské importy doznívání římských vlivů
nejstarší 375-406 fáze
svébské kmeny
jižní Morava, Haná, Uherskohradišťsko
starší fáze
406-455
hunské vlivy, gótské kmeny
jižní Morava, Haná, Uherskohradišťsko
střední fáze
455-508
Herulové
jižní Morava
mladší fáze
508-568
Langobardi, příchod Slovanů
jižní Morava
foederáti, murgašská keramika, zlechovský typ nevzhledná ker. hunské vlivy, gótské spony, pohřeb kněžny ze Smolína šperky zdobené almandiny, hrob muže z Blučiny, mauzoleum na Žuráni klešťovité a esovité spony, kostrová pohřebiště bojovníků, hřebeny
300-375
475-406
406-455
455-508
508-568
Úvod
STŘEDOVĚK (568 – 1471)
Co to je středověk? Temný „střední věk“ mezi antikou a renesancí, či období chrabrých rytířů z románů? Odpověď není jednoduchá, leccos však naznačí následující stránky. Problematická je i jeho periodizace – tradice velí středověk začínat pádem západořímské říše (476) a končit Kolumbovou plavbou do Ameriky (1492). Možností je však více, provokativně můžeme nabídnout i období 869-1344, na jehož počátku stojí moravský arcibiskup s králem, na konci pražský arcibiskup s císařem.
Popisy příchodu Slovanů jsou jen problematickými teoriemi (ostatně jako celý dějepis), ve střední Evropě každopádně žil „etnický mix“. Vznikají etnika, nikoliv moderní národy – ty vznikly až v 19. století; staré dějiny však často bývají zneužívány různými moderními nacionalismy. Země ležící na území dnešní ČR se ve středověku staly pevnou a trvalou součástí Svaté říše římské (Sacrum romanum imperium). Západní císařství obnovil již Karel Veliký (800), římská říše trvá od roku 962 (za vlády Oty I.) a zaniká roku 1806 (za vlády Františka II.).
Obr. 30 Dvouhlavý orel se znaky jednotlivých zemí, symbol Svaté říše římské (malba z r. 1510). Najdete moravskou orlici a českého lva?
„Země“ byla stabilní politickou obcí se svým právem, symbolikou, rituály, kdežto nestabilní „status-stát“ středověk neznal (přišel až s raným novověkem a osvícenstvím). Zeměpán se zavázal chránit poddané, kteří mu přísahali věrnost. Země byla domovem, politickým společenstvím i zeměpisně definovaným útvarem, postupně i právní kategorií. Ze středověkých zemí se tedy nevyvinuly moderní byrokratické státy. Zapomeňme na „národní dědictví“, uvažujme o společnosti „bez státu“, i o vztahu mezi regnum (království, „stát“, více než panovnická doména) a privilegovaným politickým společenstvím (gens, vzniklá z kmenů). Jednotlivé gentes (politické kmeny) spolu soupeřily v rámci římského impéria. Ve středověku nešlo o zápas národnostní (česko-německý), ale církevně-mocenský (zřízení Metodějova arcibiskupství, zápas o jeho dědictví…); vše se odehrávalo v rámci boje o investituru, v rámci Svaté říše římské. Pojem národ ve středověku sice existoval, ale byl chápán územně, používal se spíše pojem jazyk (český, moravský, slovanský…). Na Moravě tak nemohl být český nacionalismus už proto, že zde převládalo moravské zemské vědomí. 15. století přineslo krizi, možnost roztržení lenních zemí Koruny české – nešlo o separatismus, ale o hledání nové formy „státu“, respektování zemského statutu a autonomie. Je to doba vyhraněného zemského patriotismu politických složek společnosti a uvědomělého moravanství. Nakonec nedošlo k roztržení, ale spojení pod větším celkem jagellonského a habsburského soustátí.
Raný středověk na Moravě (6. - 12. století) Časová přímka: ●● pol. 6. stol. – příchod Slovanů na Moravu ●● 2. pol. 6. stol. – příchod Avarů, odchod Langobardů ●● 803 – Karel Veliký zničil Avarskou říši
Obr. 31 Císařská koruna Svaté říše římské ●● 822 – jméno Moravanů poprvé uvedeno v pramenech ●● před 831-846 – vláda Mojmíra I. ●● 831 – pasovský biskup Reginhar pokřtil Moravany ●● 846-870 – vláda Rostislava I. ●● 863/864 – příchod cyrilometodějské misie ●● 869 – vznik moravského arcibiskupství ●● 871-894 – Svatoplukova vláda ●● 883 – Moravané dobyli Čechy, Přemyslovec Bořivoj po-
křtěn na Moravě Metodějem ●● 894-906 – vláda Mojmíra II., zánik Velké Moravy
37
●● 906-955 – maďarský patronát na Moravou ●● 955-1002 – Přemyslovci expandují na Moravu ●● 1002-1029 – polská Morava Boleslava Chrabrého ●● 1029 – Přemyslovec Břetislav dobyl Moravu ●● 1063 – obnoveno moravské biskupství v Olomouci ●● 1077 – založen benediktinský klášter v Hradisku u Olo-
mouce
●● 1179 – vznik Moravského markrabství (do 1918)
Počátky slovanského osídlení na Moravě (6. – 8. století) Jménem Slované (Sclavini, Sklabénoi) Byzantinci označovali původně různá indoevropská etnika. Jejich společný jazyk (praslovanština) a náboženství (bůh nebes Svarog, hromovládce Perun, Veles…) se ustavily pod tlakem hunské expanze a germánskými i indo-íránskými vlivy v „tavicím kotli“ při řece Dněpru na dnešní Ukrajině. Jelikož Slované dlouho neznali písmo, spoléhají se naše teorie na nejasné archeologické prameny (tzv. kyjevská kultura, Peňkovka, Korčak a Koločin-Tušemlja) a nemnohé neslovanské písemné prameny (byzantské – Jordanes, Prokopios, franské – tzv. Fredegar). Etnikum – skupina lidí, kterou spojují kulturní znaky (jazyk) a tradice. Rozhodně se nejedná o moderní národy vzniklé až v 19. století (z dnešního pohledu je tedy i označení doba „stěhování národů“ poněkud zavádějící). Samo slovo národ je sice starší než 19. století, bylo však v minulosti používáno ve více významech (mimo jiné také ve významu etnikum). Občas se používá pro dobu 10. století označení doba vzniku „národních států“ (nejedná se však ani o národy, ani o státy v dnešním slova smyslu). Ve vrcholném středověku se zase pojmu národ používalo k označení zemské obce, případně jindy k označení té části zemské obce, která mluví stejným jazykem.
„Česká vlna“ indoevropských Slovanů (po roce 530) – v závěrečné fázi pohybu utvářejících se evropských etnik přišli ze severu Moravskou branou Slované a usadili se v Čechách. Odtud vytlačili Germány, kteří pak v horním Podunají založili na merovejské Franské říši závislé Bavorsko („muži ze země Baia“, z Čech) a navázali na římsko-křesťanský způsob života; z bavorských vévodů známe Garibalda či Tassila, který na konci 6. století útočí na korutanské Slovany (v dnešním Rakousku); dvoutisícové bavorské vojsko však tehdy porazili Avaři.
Již v průběhu první poloviny 6. století mohli Slované sídlit ve středním a horním Pomoraví; Moravu osídlila „moravská vlna“ slovanského etnika, která přišla z východu (přes Slovensko). Další vlna Slovanů přišla v 7. století na Moravu z Podunají a Karpatské kotliny. Moravští Slované se dostali do těsného sousedství s turkickými Avary, kteří v polovině 6. století přišli z Asie. Bojovali s Byzancí, pomohli Langobardům porazit Gepidy a roku 567 získali území na soutoku Tisy a Dunaje. Tak vznikl ve středním Podunají mocný avarský kaganát (chanát) zahrnující dnešní Maďarsko, Slovensko, Sedmihradsko, Rakousko (s vlivem na Moravu, Krakovsko a Čechy). V Avarii vládnul „z pověření nebes“ kagan Bajan. V této době dochází k nájezdům Slovanů na Balkán, ve střední Evropě tak začalo soužití většinových Slovanů s Avary, kteří se stali na více než dvě století hegemonem (držitelem nadvlády) v celé karpatské kotlině (je možné, že jako univerzální jazyk Avarie sloužila praslovanština).
38
V polovině 6. století začaly z Moravy postupně odcházet germánské kmeny – hlavně Langobardi, kteří se usadili v severní Itálii. Langobardi nesídlili na celé Moravě; z Moravy se začali přesouvat do Panonie asi od 40. let pod vedením krále Alduina, odkud odešli roku 568; stopy po nich jsou však na Moravě patrné i v průběhu 2. pol. 6. stol. (např. pohřebiště Kyjov nebo Lužice).
Po smrti Bajana i jeho synů se Avaři na počátku 7. století ocitli v krizi. V roce 626 Byzantinci u Konstantinopole porazili spojená vojska Avarů (se Slovany) a Peršanů. V této době Slované proti Avarům povstali. Sámova říše (okolo 623/6–658/61). Do povstání proti Avarům se zapletl franský obchodník Sámo, kterého si některá slovanská knížata zvolila za „krále“. Jediným (a tudíž problematickým) pramenem k těmto událostem je franská Kronika tzv. Fredegara Scholastika. Z ní nevyplývá, jaké území Sámo přesně ovládal – na západě sousedil s Durynskem a Srbskem ve středním Polabí a na východě se dotýkal severní hranice Avarie (možná na Dunaji mezi Vídní a Komárnem, Morava snad ležela mimo jeho sféru vlivu). Ve Franské říši vládl merovejský král Dagobert I. (629-639), který vyslal proti Sámovi ve třech proudech Austrasijce, Alamany a Langobardy. Austrasijci oblehli pohraniční pevnost Wogastisburg (na dnešním česko-německém pomezí), utekli ale po třídenní bitvě. Poté vévoda polabských Srbů Dervan odpadl od Franků a připojil se k Sámovi; Slované pak několik let útočili na Franskou říši (Durynsko). Sámových dvanáct žen zřejmě mělo upevnit jeho vazby ke slovanským knížatům.
Slované navázali na starší osídlení, usadili se v úrodných oblastech u řek – osídlili tak celou tzv. starou sídelní oblast Moravy (nejhustší osídlení bylo na jihu při dolním toku řeky Dyje). Přijali prastaré pojmenování po řece Moravě, jejíž jméno zřejmě znamená „vodu tekoucí do moře“. Staří Moravané bydleli v malých zemnicích čtvercového půdorysu se sedlovou střechou a kamennou pecí v rohu (Brno-Pisárky, Pohansko u Břeclavi) – archeologové hovoří o kultuře typu Praha-Korčak s jednoduchou ručně utvářenou keramikou (neforemné hrnce s nejširší výdutí v horní třetině nádoby). Své mrtvé spalovali a popel ukládali do uren (popř. do jamek bez uren či pod mohyly – Přítluky). Vyznávali předkřesťanské všeslovanské náboženství, mohli uctívat boha války, jenž snad byl totožný s hromovládcem Perunem (Svantovit), temného boha Velese (Triglav), či třeba bohyni-matku Živu. Od konce 7. století roste ve staré sídelní oblasti Moravy intenzita osídlení. Prohlubuje se společenské rozvrstvení, vznikají lehce opevněná centra s přítomností elit – jízdních bojovníků. Aglomerace ležely na řece Moravě (ostrov sv. Jiří v Uherském Hradišti), mocenským centrem již zřejmě byly Mikulčice (Valy) v dolním Pomoraví – zde mohl sněm rodových knížat rozhodovat o tom, komu by bylo užitečné svěřit „královskou“ moc a odkud byly odváděny „daně“ Avarům. Místem procházely dvě obchodní cesty, kníže z rodu Mojmírovců bohatl na obchodu se Středomořím a posiloval svoji moc. Moravané obchodovali s otroky, zhotovovali bronzové šperky dle avarských vzorů. Slované nevyráběli meče (z Franské říše se zbraně dovážet nesměly), proto byly vzácné. Proces vytváření raně středověké identity Moravanů byl dokončen s koncem 8. století.
Slované se na Moravě usadili v polovině 6. století, žili v sousedství mocné avarské říše na území, odkud postupně odcházeli Langobardi. Staří Moravané vyznávali předkřesťanské náboženství. Karolinští kronikáři se o naše území začali zajímat až na konci 8. století, takže to, co se na Moravě dělo dříve, si můžeme pouze domýšlet na základě archeologických nálezů a analogického vývoje v sousedních zemích. 1. Kdy přišli na Moravu Slované? Kdo tehdy ovládal střední Evropu? 2. Co je to etnikum? 3. Jak naši předkové na Moravě žili, v co věřili?
Stará Morava – „Velkomoravská říše“ (9. století) Avarie zničena Karlem Velikým (791–803) Avaři (kostrová pohřebiště) měli na Moravě silný vliv, ale slovanská Morava (pohřeb žehem) jistě nebyla v područí svých jižních sousedů. Proti moravskému centru postavil kaganát strážní stanoviště na cestách (hranice na Dyji, nejsevernější avarské pohřebiště bylo odkryto v Dolních Dunajovicích). Moravané měli jízdní bojovníky s knížecí elitou a kontakty s křesťanským světem. Slované obsadili levý břeh Dunaje, spolu s přeměnami center na Moravě na přelomu 8. /9. stol. (boje, požáry) vznikla na Slovensku Pobedim, proti kaganátu byl založen Děvín (Bratislava). Zlomová situace pro střední Evropu nastává na konci 8. století v souvislosti s vládou nejslavnějšího panovníka franského impéria Karla Velikého (768–814), který se po dobytí langobardského království stal sousedem Avarie. Vzápětí si podrobil posledního bavorského vévodu Tassila III. (z rodu Agilolfingů), jenž pak byl sesazen. Avaři na tuto změnu zareagovali útokem na Bavorsko, ale byli poraženi. Karel přes Čechy zahájil útoky na Avary (tři výpravy, na nichž se asi podílela i slovanská elita středního Podunají), propagandisticky vedl válku za šíření křesťanství (přitom Bavoři předtím žili s Avary v míru). Získal část avarského pokladu přímo z kaganova „hringu“ (mezi Dunajem a Tisou) a Avarie se Karlovi poddala. Avary pak definitivně porazil bulharský chán Krum (asi r. 804). V této době dochází k přesunutí kulturního centra z Karpatské kotliny do Pomoraví. Karel chtěl vytvořit pás závislých etnik u východní hranice. R. 805 pověřil svého syna Karla útokem na Čechy, jejichž kníže Lech padl; za těchto okolností jsou poprvé zmíněni čeští Slované (Boheimi) jako jednotný celek. R. 806 pustoší Čechy Karlův syn Pipin s Langobardy (ti se ocitli zpět v zemi svých předků), v důsledku výpravy platili natrvalo Češi říši tribut. V Čechách tehdy zřejmě bylo několik (13) rodových klanů, v jejichž čele stála knížata; tribut zřejmě vybírali Přemyslovci (sídlící uprostřed Čech na Levém Hradci), místem porad byl vrch Žiži (Praha) – takto byly položeny základy budoucího přemyslovského knížectví i vztahu „českých zemí“ k Svaté říši římské.
Obr. 32 Karel Veliký (vlevo) a jeho první syn Pipin (dole písař), miniatura z 10. století Karel Veliký zřídil tři pohraniční marky – Avarskou neboli Panonskou (803, od 19. století označována jako Východní bavorská marka), Karantánskou a Friaulskou (s Aquilejským patriarchátem /založen v polovině 6. století/). Díky rychlému rozkladu Avarie, jejíž zničení brutálně dokončili Slované (jistě i Moravané), vzniklo mocenské vakuum mezi franskou a byzantskou říší, „území nikoho“, kde mohla vzniknout nová říše – Velká Morava. Vznik mojmírovské Moravy (okolo 790 – 831) Slovanští Moravané sousedili ve druhé polovině 8. století s územím, na němž zapustilo kořeny křesťanství. Nejpozději na konci 8. století na Moravu putovali misionáři z bavorského Pasova (něm. Passau, lat. Batavia), kde roku 739 založil Anglosas sv. Bonifác biskupství (iroskotská tradice); misie přicházely i z klášterů Kremsmünster či Sv. Hipolyt (Treisma, založený na troskách římského města Aelium Cetium, dnes St. Pölten). Morava se stala misijním územím salcburského arcibiskupství (čes. Solnohrad), které na přání Karla Velikého ustavil papež roku 798 (první arcibiskup Arno) a pod nějž spadala Avarie. Misie přicházely i z Aquilejského patriarchátu (byzantská dalmatsko-istrijská oblast) a Říma. Liturgie (bohoslužba) byla vedena v nesrozumitelné latině, kázalo se však v místním staromoravském dialektu praslovanštiny, do nějž byly přeloženy základní modlitby (Otčenáš, Vyznání víry, křestní slib…), byla ustavena základní terminologie. První zděné kamenné kostely se stavěly v Mikulčicích, ve Starém Městě u Uherského Hradiště či v Modré u Velehradu.
39
politicky a kulturně významnou oblastí Evropy – začíná snad nejslavnější období moravských dějin. Po smrti Karla Velikého pokračuje v expanzi do Panonie jeho syn Ludvík I. Pobožný (814–840). Roku 817 dělí franskou říši (tzv. Ordinatio imperii): jeho syn Ludvík II. Němec (Ludwig dem Deutschen, východofranský král v l. 840–876) obdržel kromě Bavorska též poplatné Čechy, Korutany, Avary a Slovany na východ od Bavor. V roce 818 povstal slovanský kníže Ljudevít v Panonii proti franské nadvládě, jeho moc se hroutí v roce 822, do pěti let byla Panonie obsazena Bulhary. Jižní Panonie se tak stala nárazníkem mezi Bulhary a franskou říší.
V souvislosti s těmito boji se na severní hranici Panonie objevuje v pramenech moravské knížectví. Mezi léty 817-822 navázali Moravané styky s franskou říší. Po skončení války s Ljudevítem svolal císař Ludvík Pobožný v listopadu 822 do Frankfurtu říšský „sněm, a hleděl – podle slavnostního zvyku – projednat s velmoži, které k sobě kázal svolat, všechny nutné záležitosti, jež se týkaly prospěchu východní části jeho říše. Na tom sněmu vyslechl vyslance všech západních Slovanů, to jest Obodritů, Srbů, Veletů, Čechů (Bohemi), Moravanů (Marvanorum), Praedenecentů a v Panonii sídlících Avarů (ti jmenováni v pramenech naposledy), kteří k němu vysláni byli s dary.“ To je poprvé, co byli Moravané v pramenech zmíněni jménem. Obr. 33 Rekonstrukce kostela sv. Jana v Modré (u Velehradu), asi kol. r. 800. Jednolodní stavba, v okolí nalezeno 37 pohřbů.
Ač předtím jméno Moravanů v pramenech chybí, již dříve se výrazně vydělila centra na řece Moravě. Šlo o zřejmě centrální hradiště v Mikulčicích, které v souvislosti s boji na konci 8. století vyhořelo a byla zde postavena nová pevnost, dále ve Starém Městě u Uherského Hradiště a také v Olomouci-Povelu (v Čechách centrální hradiště chybělo, na Slovensku nebyla v 8. století vůbec žádná hradiště, koncem 8. století snad Pobedim).
Roku 826 se vlády v Bavorsku ujal mladý Ludvík Němec (válčí s Bulhary). Roku 828 došlo k reformě – zanikla samostatnost Korutan (domácí knížata byla nahrazena franskými hrabaty), zmizelo poplatné avarské knížectví (k říši připojena jen jeho malá část mezi Enží a Vídeňským lesem, dochází zde k bavorské kolonizaci). Tato území byla až do roku 832 pod vrchní správou prefekta Gerolda, který pak byl nahrazen Ratbodem. Na bývalá avarská území expandovala mojmírovská Morava. Mojmír I. (před 831-846), první historický kníže Staré Moravy Roku 829 Ludvík Němec upravil hranice salcburského arcibiskupství a pasovského biskupství, do jehož misijní oblasti Morava připadla. S podporou moravského knížete Mojmíra I. asi roku 831 pasovský biskup Reginhar (818-838) pokřtil Moravany, tj. část moravských elit. Obr. 34 Křížek s Ukřižovaným z Mikulčic Završuje se proces etnogeneze (vzniku etnika) a etatizace (vzniku politické moci) Moravanů, v němž se ze společnosti vydělili nejschopnější velmoži, kteří na sněmu volí svého knížete z rodu Mojmírovců; centrem jsou Mikulčice. Morava přechází z avarské do franské sféry vlivu, mění se životní styl. Dochází k prudkému ekonomickému rozvoji. Morava se stává
40
Reginhar (někdy nazýván „apoštolem Moravanů“) zintenzivnil christianizační činnost na Moravě a vytvořil misijní církevní organizaci; biskupovým zástupcem v zemi byl archipresbyter (snad sídlil při mikulčické trojlodní bazilice). Organizace se opírala o knížetem (či velmoži) budované vlastnické kostely zakládané na hlavních hradištích, jež se stávaly jádry velkofarností; při významných kostelech vznikaly církevní školy. Na tuto organizaci pak mohli navázat Konstantin s Metodějem. Rok 831 zcela neodstranil slovanské náboženství, v mikulčickém knížecím centru se v polovině 9. stol. vedle řady křesťanských chrámů ob-
jevuje i „pohanské“ obětiště. K přechodu ke kostrovému pohřbívání ale došlo už koncem 8. století, nalézáme bohaté hroby „knížecích“ elit (směs avarských a karolinských stylů), karolinské zbraně; mění se životní styl elit. Přijetí křtu posílilo autokratickou roli mojmírovského panovníka („krále“) a vydělilo ji z tradiční kmenové společnosti. Jeho vliv však byl na Moravě omezen ostatními velmoži (knížaty). Již na přelomu 8. a 9. století Moravané expandují na avarská území na západním Slovensku (Dunaj, Váh), podmaňují si zdejší příbuzné etnické seskupení (gens). Ve druhé fázi bojují o Nitransko.
Pánem Nitry byl pohanský vládce Pribina (828-833), který se oženil s bavorskou křesťankou (z rodu Vilémovců/Wilhelminerů); měli syna Kocela/Kadaloka. Asi roku 828 postavil Pribina kostel, který vysvětil salcburský arcibiskup Adalram (821-836). Asi na jaře 833 Mojmír I. Pribinu vyhnal, čímž dovršil proces vzniku Velké Moravy. Pribina, u nějž se spekuluje o moravském (mojmírovském) původu, emigroval ke správci bavorské Avarské marky, hraběti Ratbodovi, byl představen Ludvíku Němci, pokřtěn a ustaven pohraničním hrabětem v oblasti u Balatonu (Blatenského jezera, cca 840-860), kde se stal knížetem se sídlem v Blatnogradu (Moosburgu).
Velká Morava se mohla upevňovat i díky tomu, že v letech 830-844 se dostala franská říše kvůli zastavení expanze do krize (podřízení Slované přestávají platit tributy). V roce 843 byla však říše verdunskou smlouvou rozdělena, mocný Ludvík Němec (843-876) se stal pánem Východofranské říše (od Baltu po Jadran), kde už předtím vládl jako bavorský král. Ludvík se snažil Slovany na východě opět připoutat k Říši, po celou dobu své vlády bojoval s Velkou Moravou. K Ludvíkovi se do biskupského Řezna (bavorský Regensburg, v jeho sféře vlivu Čechy) zcela neočekávaně dostavuje česká diplomatická delegace a 13. ledna 845 dochází k záhadnému křtu čtrnácti českých rodových knížat – později křest zapomenut, nenašly se kostely; snad šlo o inspiraci křtem moravským, prevenci před franskými zájmy.
Rostislav (tj. Rastislav, 846-870), svatý hostitel Konstantina a Metoděje Ludvík Němec chtěl posílit bavorský vliv nad na Východofranské říši jen volně závislými Moravany, proto roku 846 podnikl tažení na Moravu a na knížecí stolec dosadil za snad zemřelého Mojmíra I. jeho synovce Rostislava I. Opatrný a prozíravý Rostislav zůstal neutrální při následujících bojích Franků s na nich závislejšími nejednotnými Čechy a Srby.
Rostislavova moc po roce 852 vzrostla, vymanil se z podřízeného postavení vůči Ludvíkovi. Na svou stranu získal Ratboda, správce Avarské marky (ten se odvrátil od Pribiny), proto Ludvík Ratboda roku 854 sesadil. Rostislav roku 855 vůči říši úspěšně povstal a dostal se do pozice nezávislého krále. Ludvík byl na Moravě vojensky naprosto neúspěšný, proto roku 856 jmenoval správcem východních území svého syna Karlo manna.
Obr. 35 Velkomoravský kníže Rostislav, který byl v roce 1994 za přítomnosti konstantinopolského patriarchy svatořečen Brně Příchod cyrilometodějské misie na Velkou Moravu Z pohledu Ludvíka Němce měla být Morava součástí Východofranské říše, misijní oblastí bavorských biskupů (křest z Pasova), kteří ovládali moravské duchovenstvo prostřednictvím archipresbyterů.
Rostislav se již okolo roku 858 pokoušel vymanit z vlivu bavorské církve (roku 860 ranila pasovského biskupa Hartwiga mrtvice a paralyzovala ho). Požádal papeže Mikuláše I. (858867) o zřízení samostatného moravského arcibiskupství, ten však s ohledem na zájmy Ludvíka Němce biskupa na Moravu neposlal. Roku 862 ve shodě s „knížaty i Moravany“ požádal Rostislav o „biskupa a učitele“ byzantského císaře Michaela III. (842-867). Za mladého císaře vládl jeho strýc kaisar Bardas, který chtěl spolu s cařihradským patriarchou Fótiem (858867, 877-886) posílit vliv Byzance na Bulharsko. Proto v roce 863 vyslali z Řecka na Moravu misii vedenou vzdělaným Konstantinem Filozofem a jeho bratrem Metodějem (Methodios), „svatými apoštoly“ Slovanů (věrozvěsti, tj. zvěstovatelé víry).
Rostislav se spojil s Karlomannem, který se vzbouřil proti svému otci a chtěl polovinu Bavorska. V roce 860 Karlomann s pomocí Rostislavova vojska obsadil Bavorsko až po řeku Inn (Moravané zabili Pribinu). Rostislav byl na vrcholu své moci, hranice Moravy sahala k Dunaji, ze strany západofranské říše byl uznáván jako svébytný král. Rostislav však poté Karlo mannovi proti otci z obav před Bulhary nepomohl.
41
Tito Řekové, synové soluňského vojenského velitele Leona (Lva) a jeho ženy Marie (v okolí Soluně žili Slované), přišli na Moravu zřejmě na podzim 863 či jaře 864. Měli se ujmout církevní správy a vytvořit podmínky pro vznik církevní provincie pod byzantskou jurisdikcí. Konstantin (826/7-869) byl nejmladším ze sedmi sourozenců; studoval v Konstantinopoli u Leona Matematika a patriarchy Fótia. Po vysvěcení na jáhna se stal knihovníkem při kostele sv. Sofie – z této funkce „tajemníka“ patriarchy Ignatia utekl, protože patriarcha filozofii nepřál. Učil filozofii v císařské škole a díky úspěchům v diskuzích získal čestné příjmení Filozof. Jako znalec východních jazyků (hebrejštiny) byl asi roku 855 vyslán k Arabům, diskutoval o teologických otázkách. O rok později po státním převratu vstoupil do kláštera na Olympu v Malé Asii (u Bursy). Jeho bratr Metoděj (cca 815-885, narozen jako Michal, Metoděj je jméno mnišské) získal právnické vzdělání, byl nadán pro administrativní a organizační funkce. Stal se archóntem/správcem slovanské provincie (na řece Strumě, 843-856). Po státním převratu se stejně jako bratr ukryl v klášteře na Olympu. V době ohrožení od Rusů povolal patriarcha Fótios bratry do Konstantinopole, smířil je s Bardasem a vyslal k židovským spojencům – Chazarům. Roku 861 nalezl „první archeolog“ Konstantin na krymském poloostrově Chersonésu údajné ostatky sv. Klimenta, prý umučeného třetího papeže. Poté uspěl v teologické disputaci s chazarským kaganem. Při návratu na skupinu zaútočili kočovní Maďaři. Konstantin se usadil při chrámu svatých Apoštolů v Konstantinopoli a vytvořil spis o přednostech křesťanství před judaismem. Metoděj se vrátil jako igumen (opat) do olympského kláštera Polychnion.
Obr. 36 sv. Fótios
Rostislav byl trochu zklamán – čekal biskupa schopného založit diecézi, přišel kněz. V době misie soluňských bratří nebylo křesťanství pro Moravany novinkou, vzpomeňme křest roku 831. Na Moravě bylo uplatňováno dvojvěří (křesťanství i slovanské náboženství), mravy musely být pro Byzantince šokující.
Intelektuálním duchem misie byl Konstantin, který na Moravě působil něco přes tři roky, „praktičtější“ Metoděj zde pobýval téměř dvacet let. Spolu s nimi přišla na Moravu skupina misionářů, architektů, stavitelů a umělců. Moravským panovníkem podporovaná misie vychovala domácí moravské kněze a dostala se tak do třenic s bavorským klérem (symbolem franské moci), jemuž se cítila být kulturně i z pozice konstantinopolského patriarchátu nadřazena. Morava se ocitla na rozhraní zájmu Východofranské i Byzantské říše. Konstantin v Soluni sestavil na základě řecké alfabety (kurzívy) a speciálních znaků pro slovanské hlásky písmo – hlaholici (s vlivem na mladší cyrilici a dnešní azbuku). Na základě makedonského nářečí praslovanštiny (jímž se mluvilo v okolí Soluně) ustavil první spisovný slovanský jazyk – staroslověnštinu (tj. pozdější církevní slovanštinu, po řečtině a latině třetí velký evropský jazyk). Liturgické obřady tak byly srozumitelné, měly východní (byzantskou) formu, odlišnou od západní (latinské). Bratři do staroslověnštiny přeložili Nový zákon, části Starého zákona, církevní zákoník Nomokánon, laický Zakon sudnyj ljudem, dochoval se i Proglas, Život Konstantinův a Život Metodějův.
Obr. 37 Socha sv. Cyrila a sv. Metoděje
42
Obr. 40 Pamětní desky slovanských států u hrobu svatého Cyrila v bazilice Sv. Klimenta v Římě, autor fotografie Michal Klement Ve velkomoravských centrech bylo asi třicet kostelů – šlo o rotundy a baziliky inspirované vlivy západními, jižními adriatickými a výjimečně i byzantskými. Smrt věrozvěsta Cyrila a knížete Rostislava, Metodějovo moravské arcibiskupství
Obr. 38 Hlaholský text, stránka z kodexu Zografského, psaného na přelomu 10. a 11. století v klášteře na hoře Athos
Ludvík Němec napadl Korutany a Karlomanna uvrhl v roce 863 do řezenského vězení. Ten pak utekl do Korutan, ale stárnoucí Ludvík schopnému synovi v roce 865 při novém dělení říše vrátil východní úřady (i s bohatým Bavorskem a ošidil tak své syny Ludvíka III. a Karla III.). Ludvík jednal o spojenectví a přijetí křesťanství s bulharským chánem Borisem. Ten musel přijmout křest z Byzance, ale chtěl i arcibiskupství a obrátil se na Ludvíka, jenž mu poslal na misii nového pasovského biskupa Hermanricha – ten tam narazil i na misii římskou a byl vypuzen.
Roku 864 Ludvík oblehl pevnost Dowinu (zřejmě Děvín u Bratislavy), asi chtěl udělat z Moravy franskou pohraniční marku. Rostislav mu sice musel formálně přísahat věrnost a dát rukojmí, přesto zůstal mocným nezávislým vládcem. Na Moravu se tehdy zřejmě vrátili dříve vypuzení bavorští duchovní, pasovský biskup Hermanrich však viděl nebezpečí v cyrilometodějské misii. Jelikož bratři (spolu s Rostislavem) plánovali vznik samostatné panonsko-moravské diecéze, vydali se (asi roku 867) přes Blatnohrad panonského knížete Kocela do Benátek. Mylně předpokládali, že aquilejský patriarcha může zřídit diecézi (a vysvětit jejich žáky na kněze a biskupy); Konstantin neuspěl před patriarchou a biskupy, kteří zdůrazňovali, že jsou jen tři jazyky, jimiž se sluší slavit Boha: latina, řečtina a hebrejština.
Obr. 39 Kostel sv. Margity Antiochijské je součástí hradiště Mikulčice-Valy (s desítkou kostelů), stojí na levém břehu řeky Moravy (u slovenské obce Kopčany); jedná se o jedinou dodnes stojící velkomoravskou stavbu (postaven někdy v 9. století)
Nemocný papež Mikuláš I. měl zájem šířit vliv kurie na Slovany, proto bratry pozval do Říma. Nový papež Hadrián II. (867-872) slavnostně přijal ostatky sv. Klimenta, vyslechl poselství od knížat Rostislava, Svatopluka a Kocela, dal vysvětit Metoděje a první slovanské duchovní na kněze (asi Gorazda, Klimenta a Nauma). Schválil „pravou víru“ obou věrozvěstů a určil, že se text bohoslužby má číst nejprve latinsky a pak staroslověnsky (posvětil slovanské knihy, konaly se slovanské mše). Konstantin však brzy poté onemocněl, rozhodl se v Římě vstoupit do řeckého kláštera, přijal řeholní jméno Kyrillos (Cyril) a zemřel 14. února 869. Je pochován v bazilice sv. Klimenta nedaleko Kolosea.
43
Obr. 41 Rekonstrukce velkomoravských Mikulčic Metoděj byl ustaven papežským legátem pro slovanské země, měl být učitelem Rostislavovi, Svatoplukovi a Kocelovi. Roku 869 byl Metoděj papežem vysvěcen na panonsko-moravského (arci)biskupa (869-885) se sídlem v Sirmiu (Srěmska Mitrovica, Srbsko) – papež tak symbolicky obnovil raně křesťanskou metropoli sv. Andronika zničenou Avary. Panonie neměla podléhat Salzburgu a Morava Pasovu (či Konstantinopoli), ale Římu, což vyvolalo konflikt s bavorskou církví i Východofranskou říší Ludvíka II. Němce. Roku 869 Ludvíkův syn Karel III. Tlustý zaútočil v čele Franků a Alamanů na „nevýslovnou a všem starodávným nepodobnou Rastislavovu pevnost“ (asi Mikulčice), vyplenil okolí, ale jinak ničeho nedosáhl. Zároveň útočili Karlomannovi Bavoři na Nitransko spravované Rostislavovým synovcem a spoluvládcem Svatoplukem – ten začal separátně vyjednávat s pravděpodobným budoucím králem Karlomannem o poddání se, pročež jej chtěl dát Rostislav zavraždit. Svatopluk však nastražil léčku, Rostislav byl roku 870 zajat a vydán Karlomannovi, jenž ho poslal do řezenského vězení. Karlomann obsadil rozvrácenou Moravu a odvezl mojmírovský poklad. Ustanovil okupační správu hrabat z Panonské marky, bratrů Wilhelma a Engelšalka; legitimním vládcem Moravy byl kníže Svatopluk. Misijní arcibiskup Metoděj byl na Moravě Karolomannem zajat a odveden do Řezna, kde jej za souhlasu salcburského arcibiskupa Adalwina (který přišel o Panonii) a za účasti krále Ludvíka Němce soudili pasovský biskup Hermanrich a freisinský biskup Anno za to, že působí v cizí provincii. Metoděj byl uvězněn (asi v klášterech Reichenau na Bodamském jezeře a Ellwangen). V bavorském vězení se tak roku 870 zároveň ocitá moravský panovník i arcibiskup. Ludvík Němec svolal do Řezna velký říšský sněm, přijal dary od slovanských zástupců. Ve zinscenovaném procesu byl Rostislav odsouzen k smrti, Ludvík trest změnil na oslepení – Rostislav dožil v klášteře.
44
Svatopluk I. (Sventopolk, 871894), velkomoravský král Po odchodu Karlomanna z Moravy se vlády ujal Svatopluk, franské posádky pod vedením obou hrabat však zůstaly.
Roku 871 byl Svatopluk odvezen a uvězněn. Moravané mysleli, že je Svatopluk mrtev, povstali a sněm zvolil knížetem kněze Slavomíra (Svatoplukův příbuzný), který volbu pod hrozbou smrti přijal. Povstání bylo úspěšné, byla dobyta centrální pevnost. Karlomann musel Svatopluka propustit s omluvami a dary (z ukradeného pokladu) a dal se jím přemluvit, aby ho poslal v čele franského vojska na Moravu, kde by se ujal vlády místo Slavomíra. Svatopluk si nepozorovaně vynutil vstup do Rostislavova města (asi staroměstsko-uherskohradišťská aglomerace) a ujal se vlády. Moravané napadli bavorský tábor, většinu pobili (padl Wilhelm i Engelšalk), zbytek zajali. Při povstání byli zřejmě vyhnáni i latinští kněží. Karlomann zůstal bez vojska, Svatopluk „dvojí zradou“ konsolidoval Velkou Moravu (až do roku 906). Ludvíkovo „řezenské divadlo“, které mělo zastrašit Slovany, se minulo účinkem. Pro vězněného Metoděje vyslal papež Jan VIII. (872-882) svého legáta, biskupa Pavla z Ancony, aby dovedl „svatého vězně“ ke knížeti Svatoplukovi (biskupa Hermanricha papež obvinil, že arcibiskupa týral). Papež Metoděje restituoval roku 873 jako arcibiskupa moravského, kterého přivítal na Moravě kníže Svatopluk I., dostal do své správy všechny kostely a upevnil základy vlastní církevní správy. Mše nesměly být ve staroslověnštině, kázání ano. Metodějova působnost se fakticky zúžila na území Moravy zřejmě kvůli tlaku bavorského episkopátu (salcburského arcibiskupství) na blatenského knížete Kocela, který mu po Rostislavově porážce nedokázal vzdorovat. Arcibiskup mohl sídlit ve městě Moravě – tedy ve Valech u Mikulčic s největší trojlodní bazilikou (o délce 36,5m), či v rozsáhlém chrámovém komplexu v Sadech/Derfli u Uherského Hradiště (23m dlouhý kostel s dlažbou z červeného mramoru, fresky na stěnách, snad zasklená okna). Zmiňme, že Praha získala arcibiskupství téměř půl tisíciletí po Moravě (1344).
Svatoplukova expanze Dobývání nových území byla v raném středověku jediným způsobem, jak vydržovat početnou ozbrojenou knížecí družinu, a zajistit tak panovnickou moc. V letech 871-874 Svatopluk (s Čechy a Srby) vedl válku proti Říši. Svatopluk pak nabídl mír (vyjednával kněz Jan z Benátek), který roku 874 tedy Moravané (i Češi) v bavorském Forchheimu s Východofranskou říší uzavřeli. Svatopluk byl formálně poražen (platil tribut), ale byl fakticky nezávislý, zajistil hranici s Východofranskou říší a mohl expandovat ke Slovanům. Rostislav nikdy neusiloval o sjednocení Slovanů, to se povedlo až Svatoplukovi – během jediného desetiletí vznikla rozsahem i významem velká křesťanská Velkomoravská říše. V této době bojů mezi Karolingery, které sílily po smrti Ludvíka Němce (876), Svatopluk k Moravě připojil Slezsko a Vislansko (malopolské Krakovsko), a moc Metodějova arcibiskupství tak sahá do dnešního Polska (Metoděj asi pokřtil místního mocného knížete). Propapežský Svatopluk byl orientován na latinský ritus, navíc nemohl být vlastníkem Metodějových kostelů a snad byl i polygamní. Před přísnějšími byzantsko-slovanskými duchovními, které chtěl podřídit Římu, asi o něco více preferoval „latinské“ fransko-bavorské kněze (pokud příliš nestranili fransko-bavorským biskupům a panovníkům). Konkrétně se jednalo o umírněného Jana z Benátek (gradský patriarchát) a bojovného Wichinga (Alaman), benediktinského mnicha z kláštera v Reichenau, který působil po návratu franských kněží na Moravu v Nitransku (cca od 873).
Na základě Svatoplukova poselstva k papeži (879, pod vedením kněze Jana z Benátek) se musel arcibiskup Metoděj opět obhájit v Římě (členem poselstva byl i Wiching, Svatoplukem ustavený nitranský biskup) a zároveň prosazovat (spolu s velmožem Zemižizněm) postavení Svatoplukovy Moravy jako patronátu sv. Petra, tj. získat ochranu papeže – Svatopluk se tak zřekl závazků vůči Východofranské říši z roku 874. Papež Jan VIII. vydal roku 880 pro Svatopluka privilegum zvané Industriae tuae: ●● schválil Svatoplukovu žádost dát sebe a svou zemi pod ochranu sv. Petra „s pominutím všech knížat světských“, což posilovalo nezávislé postavení Velké Moravy vůči Říši – Svatopluk se stává de facto velkomoravským králem ●● ustavil na Velké Moravě další diecézi se sídlem v Nitře a s biskupem Wichingem jako sufragánem arcibiskupa moravské církve Metoděje ●● schválil konání bohoslužby nejprve v latině, poté ve staroslověnštině
Obr. 42 Svatopluk v Dalimilově kronice
Svatopluk měl k biskupskému svěcení do Říma poslat dalšího kněze, arcibiskup se dvěma sufragány už by mohl zakládat další biskupství. Po arcibiskupově smrti by si biskupové zvolili svého nástupce, který by úřad mohl vykonávat po obdržení pallia od papeže.
Obr. 43 Základy trojlodní baziliky v Mikulčicích
45
dofranském pomezí (i Čechů) – přestaly platit tribut Frankům (a zřejmě ho platily Moravanům). Svatopluk Moravský a Bořivoj Český Čechy byly nejpozději od svého podmanění Karlem Velikým roku 805 závislé na Východofranské říši (daleko více než Morava). Jedním z českých knížat byl první historicky doložený Přemyslovec Bořivoj (852/3-888/9), jeho ženou byla od roku 874/5 sv. Ludmila ze Pšova (zavražděna 15. 9. 921) – jednalo se o prarodiče sv. Václava a Boleslava I.
Svatopluk Čechy ovládl asi rychlou vojenskou akcí roku 883, Bořivoj a sv. Ludmila byli pokřtěni arcibiskupem Metodějem na Moravě, Svatopluk byl pravděpodobně kmotrem. Tento akt křtu měl nedozírný význam po vývoj střední Evropy. Čechy byly poddány Moravě, Svatopluk byl králem knížete Bořivoje, který se stal Svatoplukovým „místodržícím“ a hlavním knížetem středních Čech – oslabil moc sněmu a díky Svatoplukovi posílil dynastii Přemyslovců na úkor ostatních knížat.
Obr. 44 Opis papežského privilegia Industriae tuae
Po návratu do Čech Bořivoj postavil nejstarší český kostel sv. Klimenta na Levém Hradci (hradiště starší než Praha), k němuž mu byl na Moravě dán kněz Kaich (na Levém Hradci byl o sto let později zvolen biskupem sv. Vojtěch). Pohanské povstání však vzápětí na knížecí stolec dosadilo Strojmíra z vyhnanství v Arnulfově Bavorsku (nejvýše postavené rody byly značně „kosmopolitní“), Bořivoj utekl do moravského exilu. Svatoplukův zásah nastolil opět Bořivoje, ten podle slibu danému na Moravě postavil kostel Panny Marie na posvátném pohanském vrchu Žiži s kamenným stolcem českých knížat, tedy budoucím Pražském hradě, kde pak byl pohřben Spytihněv († asi 915) se ženou († asi 918) a šperky velkomoravského typu. Praha byla velkomoravským hradským městem, Češi v období Velké Moravy odmítli platit starý závazek Říši, na jehož trvalost se odvolával ještě Břetislav v 11. století. Svatoplukovou první manželkou byla Svatožizň, snad šlo o dceru českého knížete. Druhou manželkou byla Gisela, sestra císaře Arnulfa.
Svatopluk připojil i srbské Posálí (Míšeňsko, Horní Lužice), severní a východní Slovensko a snad i střední Potisí, kde se střetl s Bulhary (882) a kde se usídlili kočovní Maďaři (896).
Obr. 45 Pečeť Arnulfa Korutanského Svatoplukem podporovaný nitranský biskup Wiching (a latinští kněží) se po návratu neúspěšně pokusil o církevní převrat (zfalšoval papežský list), arcibiskup Metoděj (a slovanští kněží) si na něj stěžuje u papeže. Metoděj se roku 881 vydal na cestu do Konstantinopole, kam byl pozván císařem Basileiem I. (patriarchou se v Byzanci stal opět Fótios). V době vydání privilegia začíná další mohutná vlna Svatoplukovy expanze, využívá povstání slovanských kmenů na výcho-
46
V letech 883-884 Svatopluk pustošil Panonii Arnulfa Korutanského (nemanželský syn Karlomanna, budoucí král východofranský, italský i císař impéria; Svatopluk byl kmotrem jeho nemanželského syna Svatopluka-Zwentibolda), krutě se mstil hraběcímu rodu Vilémovců za potupu z roku 871. Minimálně bývalé Kocelovo Blatensko tak bylo připojeno k Moravě. V roce 884 došlo k mírovým jednáním, Svatopluk měl na své straně císaře Karla III. Tlustého (876–887), kterému v roce 884 „slíbil věrnost“ na Monte Comiano poblíž Tullnu, snad za přítomnosti arcibiskupa Metoděje. Šlo o pokus o diplomatické upevňování Velkomoravské říše – Svatoplukovi zřejmě bylo potvrzeno držení Čech a Panonie. Expanze se však zastavuje, což je projevem krize.
Obr. 46 Mapa Velké Moravy Smrt arcibiskupa Metoděje a krále Svatopluka Papež Hadrián III. (884-885) ujistil Metoděje o své podpoře, přesto pod Wichingovým vlivem zakázal slovanskou liturgii a nařídil, aby moravští kněží opustili zemi v případě, že se nepodřídí. Roku 884 Metoděj vyslovil klatbu nad nitranským biskupem Wichingem (a latinským duchovenstvem); na arcibiskupský úřad se navzdory církevnímu právu pokusil na shromáždění nejvyššího duchovenstva neúspěšně prosadit latiny znalého biskupa Gorazda z moravské velmožské rodiny. Panonsko-moravský arcibiskup Metoděj Soluňský, „Moravské země veliký občan, sláva a chlouba“, zemřel 6. dubna 885. Metodějův hrob nebyl nalezen, prameny uvádí zeď za oltářem sv. Bohorodičky v hlavním moravském chrámu (katedrále) – snad se tím míní tzv. trojlodní bazilika (III. kostel) na hradišti Valy u Mikulčic (hrob. č. XVI/580) či chrám v Sadech u Uherského Hradiště. Svatý Cyril a Metoděj, jeden velký vzdělanec své doby, druhý hlavně schopný organizátor, mají velké zásluhy o pokřesťanštění a vzdělání Slovanů. Pro jejich historický i kulturní význam je ve 20. století jmenoval papež Jan Pavel II. duchovními patrony Evropy.
Po Metodějově smrti vypukly spory mezi silnější latinskou (Svatopluk, Wiching, franští kněží) a slovanskou stranou (Gorazd, slovanští kněží). Se Svatoplukovým souhlasem se nitranský biskup Wiching vypravil do Říma, asi aby se zbavil klatby a zároveň využil situace. Nový papež Štěpán V. (885-891) ujistil Moravany o ochraně, Svatopluka prohlásil za svého duchovního syna a Wichinga poslal spravovat jemu svěřenou církev v Nitře. Papež (asi se po ztrátě archivu papeže Jana VIII., který byl otráven, řídil Wichingovým falzem) zakázal bohoslužbu ve staroslověnštině, doporučil však výklady evangelií v tomto jazyce; neposlušné duchovní nařizuje vyloučit z církve a vyhnat ze země. Papež vyslal na Moravu své legáty, triventského biskupa Dominika a kněze Jana a Štěpána, kteří zbavili biskupa Gorazda vykonávání funkce arcibiskupa, dokud se neobhájí v Římě. Biskup Wiching provedl církevní převrat, prohlásil se za správce celé arcidiecéze a biskup Gorazd byl uvězněn (o jeho osudech se již prameny dále nezmiňují, snad odešel do Krakova). Metodějovi žáci byli asi roku 886 z Moravy vyhnáni, moravská církev se přeorientovala ze staroslověnské na latinskou liturgii.
47
V roce 892 se však opět naplno rozhořely boje mezi Svatoplukem a Arnulfem, který na Velkou Moravu zaútočil a poprvé použil Arnulf Maďary proti Svatoplukovi, jenž je však obklíčil. Arnulf vtrhl na Moravu i roku 893, je však poražen a málem zabit. Biskup Wiching jako zrádce utekl z Moravy a stal se Arnulfovým kancléřem. Na jaře 894 však velkomoravský král Svatopluk I. umírá a válku zanechává svým synům (legendy hovoří o tom, že dožil jako poustevník v Zoboru nad Nitrou); jeho hrob je někdy hledán v kostele na sadském návrší u Uherského Hradiště (hrob. č. 12/59). Franskou Panonii pustoší Maďaři. Obr. 47 Svatopluk na Arnulfově dvoře
Svatopluk nastoupil vládu jako kníže panství nárokovaného východofranskou říší, později používal titul hraběte a často i krále. Mojmírovská Morava se za Svatopluka stává jakousi malou říší, „Velkou“ Moravou. Její hranice sahaly od Sály po Vislu a San (Čechy, sever Dolního Rakouska, východ Panonie až k Bulharsku). Měla rozlohu přes 300.000km2 (jako dnešní Itálie či Polsko) a více než milion obyvatel. Velkomoravskou říši znal celý svět od bagdádského kálifa po anglického krále Alfréda Velikého. Mojmír II. (894-906), poslední z Mojmírovců
Obr. 48 Staroměstský sokolník, moravský vládce V moravském arcibiskupství bylo asi 200 slovanských kněží, jáhnů a podjáhnů. Značná část z nich se uchýlila do Bulharska, kde za podpory cara Simeona Velikého ve Velikém Prěslavu (písmo cyrilice, biskup Konstantin Presbyter) a Ochridu rozvinuli velkomoravskou tradici a staroslověnské písemnictví – nejznámějšími žáky Cyrila a Metoděje byli sv. Kliment Ochridský/Velický (od r. 893 biskup v bulharské západní Makedonii), Naum, Angelar, Sáva a zmiňovaný Gorazd. Někteří z kněží byli prodáni do otroctví židovským kupcům, ti je odvedli do Benátek, kde je vykoupil vyslanec císaře Basilea I. a odvezl je do Konstantinopole (někteří se pak také vydali do Bulharska). Pozn. anglické slovo slave, otrok, je odvozeno od jména Slovan. Žáci Konstantina a Metoděje v Čechách. Metodějovi vyhnaní žáci však hledali útočiště také na území přemyslovských Čech, kam proniká slovanská liturgie již za Metodějova života. Proto také existuje souvislost mezi staroslověnskou literaturou, vzniklou na Velké Moravě, a slovanským písemnictvím v Čechách, kde se stsl. tvorba dostává později do soupeření s písemnictvím latinským. Latinská literatura někdy přináší cyrilometodějskou tématiku, nebo připomíná slovanský jazyk. Termínem slavonica lingua mohla být míněna i řeč určitého slovanského etnika, tedy i pračeština. Vliv této kultury na utváření jazykově českých projevů je patrný v hymnu Hospodine, pomiluj ny nebo ve staroslověnských legendách o českých světcích. Staroslověnská liturgie a vzdělanost našly své poslední útočiště v Sázavském klášteře, který byl založen r. 1033 Prokopem (zemřel 1053), jenž byl r. 1204 svatořečen. Definitivní konec stsl. kultury v Čechách učinil Břetislav II., který slovanské mnichy ze Sázavského kláštera vyhnal roku 1097. K pokusu o obnovu slovanské liturgie došlo ve 14. stol., kdy Karel IV. založil emauzský klášter slovanských benediktinů.
Po Bořivojově smrti (888/9) Čechy spravoval Svatopluk sám (prostřednictvím správce). Roku 890 požádal papež Svatopluka, aby přesvědčil východofranského krále Arnulfa k tažení do Itálie. Vládci jednali v Panonii (vrch Omuntesberg), Svatopluk dosáhl na Arnulfovi i formálního uznání moravské vlády v Čechách (snad potvrzena ujednání z Monte Comiano).
48
Všichni jistě znáte pověst o třech Svatoplukových synech, které král vyzval ke svornosti proti Frankům. Pravdou je, že po Svatoplukově smrti skutečně došlo k nástupnické krizi a problematické vládě Mojmíra II. s mladším Svatoplukem II. (ten byl asi nitranským knížetem). Za třetího syna někdy bývá považován Predeslav, podle nějž má být pojmenována Bratislava, jedná se však spíše o chorvatského vévodu Braslava.
Kvůli Maďarům uzavřel Mojmír II. s Arnulfem mír, nastal však rychlý rozpad Velké Moravy. V roce 895 odpadly od Velké Moravy Čechy – separatistická česká knížata v čele s Bořivojovým synem Spytihněvem (a Vitislavem) se v Řezně poddala východofranskému králi Arnulfovi, poslednímu významnému franskému panovníkovi z rodu Karla Velikého (nemanželský, přesto od roku 896 císařem) – Arnulf tak porušil svůj slib daný Svatoplukovi po Bořivojově smrti. Tento příklon k Říši se pak stal základem české politiky. Mojmír II. však přesto dokázal Velkomoravskou říši stabilizovat a již roku 897 žádala knížata Čechů v Řezně císaře Arnulfa, aby jim pomohl „proti svým nepřátelům Moravanům, od nichž byli často, jak sami dosvědčili, velmi tvrdě utlačováni.“ Byzanc viděla v Maďarech možné spojence proti Bulharům, na základě jednání s Arpádem a Kurszánem v Etelközu Maďaři vpadli do Bulharska, Bulhaři je však porazili. Maďaři se po dohodě s Moravany roku 896 usídlili v horním Potisí, ve východní části Karpatské kotliny na okraji Velké Moravy; moravsko-maďarské soužití bylo v letech 896-901 klidné. Roku 896 svěřil Arnulf Panonii s Blatnogradem posávskému Braslavovi. V roce 898 se Mojmír II. střetl se svým bratrem Svatoplukem II., vojensky podporovaným císařem Arnulfem (svým strýcem). Mojmír však měl převahu, roku 899 se k němu uchýlil vzbouřený markrabě bavorské Avarské marky Isanrik (syn pohraničního hraběte Aribona), a Mojmír tak získal „nárazníkové území“.
Církev na Moravě byla ochromena, pasovští Bavoři si chtěli Moravu podřídit. Arnulf dosadil roku 898 Wichinga na pasovský biskupský stolec – tomu se však úspěšně vzepřel salcburský arcibiskup Theotmar (Wiching formálně stále biskupem v Nitře). Papež Jan IX. (898-900) však vyhověl Mojmírovi II. (po zaplacení desátku sv. Petra), vyslal na Velkou Moravu své legáty arcibiskupa Jana a biskupy Benedikta a Daniela, kteří roku 899 na Moravě vysvětili arcibiskupa a tři biskupy, popř. s nimi byli totožní – každopádně byla obnovena a dobudována moravská církevní (latinská) organizace (jedno z biskupství zřejmě sídlilo v Olomouci). Pasovský biskup Richarius uznal svou návštěvou legitimitu moravské církve. V roce 898 Arnulf přesvědčil Maďary k útoku na italského krále Berengara I., měli se tam usadit, 8. 12. 899 však Arnulf umírá, jeho nástupce Ludvík Dítě (900-911) přestal Maďary podporovat, ti se smířili s Berengarem a zaútočili na franskou část Panonie, kde se usadili; respektovali mír s Moravou.
V roce 900 Bavoři a Češi vpadli na Moravu. V roce 901 Mojmír II. poslal do Řezna poselstvo (moravští urozenci), východofranská říše s Velkou Moravou uzavřela mír proti Maďarům z Panonie (na koních s luky), úspěch již o rok později. Do roku 902 byla Morava uznávanou vojenskou silou. Zhroucení Velké Moravy V roce 904 byl při jednáních v Bavorsku zákeřně zavražděn Kurszán (kníže Kusal), jeden ze dvou maďarských vládců (kende Kurszán, gyula Arpád) – to bylo pro Moravu osudové. Rozpoutaly se nové boje, drtivá odveta však nejdřív nepostihla viníky, ale dostupnější Moravany. Zřejmě v roce 906 byla Maďary rozdrcena Stará Morava, snad v jedné bitvě na Nitransku – odtud maďarská jízda zřejmě dobyla ostatní moravské pevnosti. Maďaři vypálili knížecí pevnost v Mikulčicích, rabovány byly i Sady (u Uh. Hradiště), Pohansko (u Břeclavi), Strachotín, Staré Zámky (u Brna-Líšně) a Hradiště sv. Hipolyta u Znojma (něm. Pöltenberg, zřejmě kvůli působení benediktinské misie ze St. Pölten). Z dějin se po století vlády vytrácí moravská panovnická dynastie Mojmírovců, jejich knížecí družina i centralizovaná správní soustava – kolem roku 906 zaniká Stará Morava. Ta tak nezvládla krizi, přesto se ještě neztrácí vzpomínky na zašlou slávu a zisky, vyprávějí se legendy o králi Svatoplukovi, který se vrátí – moravská identita nekončí. Po vleklém zápolení dvou nejsilnějších celků v Podunají, Moravy a Bavorska (jen formálně Východofranské říše), nakonec třetí strana, kočovní Maďaři, říši zničili. Centrum se navždy přesunulo z jižní Moravy do Prahy (a církevní centrum z Řezna do Magdeburgu). Velkomoravská říše netrvala ani století, byla však protiváhou Východofranské říše, prolínaly se v ní podněty Byzance, orientu, karolínského západu a Slovanů. České země, Polsko a Uhry jsou následovníky Metodějova moravského arcibiskupství.
Správa země, slovanská každodennost Mojmírovská knížata (ač jejich dědičná práva byla zřejmě opřena o sakrální mytologii) nerozhodovala samostatně, ve vážných případech se radila s podřízenými knížaty či velmoži (ze starých rodů). To dokazují nákladné hroby moravské nobility. V blízkosti křižovatky dvou obchodních stezek – jantarové (severojižní od Baltu na Jadran) a dunajské – zřejmě v Mikulčicích, se nacházel (nepeněžní) trh Moravanů, kteří měli zájem o zbraně, látky, šperky a jiné luxusní zboží. Nabízeli potraviny, vosk, snad kožešiny a železné hřivny, ale hlavně nejcennější zboží – otroky (tak byli židovským obchodníkům prodáni a do Benátek odvedeni Metodějovi žáci). Zřejmě takto jednostranně bohatli Mojmírovci, proto byla Stará Morava citlivá na bezpečnost – po maďarských útocích v regionu periferie odříznutá od Středomoří chudla, Mojmírovci nezadržitelně slábli a přicházeli i o tributy podmaněných etnik. V přírodním prostředí 8.–10. století dominuje dubový listnatý les s ostrůvky políček a sídel, s nivami a lužními lesy. Zemědělství bylo základem hospodářství. Pěstovala se pšenice, luštěniny, řepka, mák, len či konopí, samozřejmě víno (v Čechách až od 10. stol.), vyrábělo se pivo a medovina, choval dobytek. Od 8. století se používalo rádlo se železnou radlicí, dále srpy, cepy a mlýnky. Rybolov byl provozován na monoxylech (člunech z jednoho kusu dřeva). Přes třicet zemědělců živilo jednoho nezemědělce. V 9. století se používal hrnčířský kruh, měli i dřevěné nádoby. Základem železářství byly pece na dřevěné uhlí. Platilo se předmincovními sekerovitými hřivnami. Rozvíjelo se náročné šperkařství (granulace) – někteří šperkaři z Velké Moravy přešli do Prahy. Raně středověká společnost byla civilizací dřeva (užití všude). Malé komunity byly soběstačné. Kvetl obchod se solí, surovinami, luxusním zbožím. Od nás byli vyváženi otroci. Vesnická sídliště – dvorce, málo nálezů; 5-10 usedlostí v jedné osadě, rodina 4-8 osob; ve vsi 20/30 – 100 obyvatel. Čtvercové jednoprostorové dřevěné budovy, 10-20 m2; zemnice, polozemnice i povrchové stavby, pec. Obilní jámy, chlévy, stodoly, spíže; studna (na hradišti); dílny. Hradiště a předměstské aglomerace – opevnění palisádou (kůly), zdvojením vznikla jednoduchá hradba; nejčastější hlinokamenitý násep; příkop, most, brána, věž. Sruby dřevěné, knížecí paláce na kamenné podezdívce. Hradiště centrem obchodu, víry, kolem sídelní aglomerace. V největších hradištích (+ aglomerace) asi až 3000 obyvatel. Počátky kamenné architektury – velkomoravské kostely – rotundy, největší je trojlodní bazilika Mikulčice (tam a v Sadech u Uh. Hradiště byla zřejmě i církevní škola).
Na přelomu 8. a 9. století vyvrátil franský císař Karel Veliký říši Avarů a založil salcburské arcibiskupství. Na Moravu putují křesťanské misie, jsou budovány první kostely. Situace využili Moravané pod vedením dynastie Mojmírovců, kteří budují knížectví s centrem v Mikulčicích. Na žádost knížete Mojmíra I. pokřtil r. 831 část moravských elit pasovský biskup Reginhar. Na žádost knížete Rostislava (863) přichází z Byzance na Moravu cyrilometodějská misie, která přináší písmo hlaholici a ustaluje spisovný jazyk staroslověnštinu. Metoděj se stává moravským arcibiskupem (869). Král Svatopluk vytváří nezávislou Velkomoravskou říši, která mj. ovládá Čechy. Po vyhnání Metodějových žáků a Svatoplukově smrti Moravu Mojmíra II. oslabuje bavorský tlak a ničí maďarský vpád roku 906.
49
1. Jak se jmenovala domácí moravská panovnická dynastie? Jmenuj její vládce a u každého uveď to nejdůležitější, co je spojeno s jeho vládou – namaluj časovou osu. 2. Čím je pro dějiny Evropy důležitá cyrilometodějská misie? Co víš o vzniku moravského arcibiskupství? Jaký je řecký název Soluně? 3. Uveď okolnosti zániku Velkomoravské říše. 4. Vysvětli pojmy: misie, liturgie, alfabeta. 5. Pokus se sestavit model rotundy.
Temné desáté století? (počátky knížecí Moravy) Morava pod maďarským patronátem (906-955) Od roku 906 Morava neměla „zeměpána“. Východofranská říše byla oslabena maďarskými vpády a soupeřícími vévodstvími. Bavoři byli zánikem Velké Moravy šokováni. V roce 907 byl markrabě Liutpold v jediné bitvě drtivě poražen (a zabit) maďarskou jízdou. Zřejmě z toho důvodu, že Maďaři přerušili přímé obchodní kontakty Moravy se Středomořím, nebyla obnovena nyní periferní centra Staré Moravy. Proto se centrum země posunulo do horního Pomoraví k Olomouci. Byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennétos (913-959) užil ve svém spise O spravování říše název Megalé Morabía, což se dá přeložit jako Velká Morava (nebo také vzdálenější Morava – oproti té bližší v Srbsku), hovoří tedy o velkomoravských územích ovládnutých Svatoplukovou expanzí (Potisí, podél levého břehu Dunaje až k Sirmiu); Moravou pak myslel dnešní Moravu a jádro říše Mojmírovců. Porfyrogennétova Velká Morava se tedy liší od Staré Moravy. Píše, že se na Velké Moravě (tedy v Panonii) usadili Maďaři. Z tohoto spisu známe také pověst o třech Svatoplukových prutech – umíte ji převyprávět?
Biskup Liutprand z Cremony napsal zprávu o porážce Moravanů, z níž je patrné, že Moravané zřejmě i nadále kontrolovali území sousedící s Bavorskem, ač tributárně podléhali Maďarům a pravděpodobně také bojovali na jejich straně proti Ottonům (v Bavorsku či Sasku). Při těchto bojích museli Maďaři procházet přemyslovskými Čechami, zřejmě za souhlasu Přemyslovců (maďarský zásah v jižních Čechách tuto oblast získal právě pro Přemyslovce). Podle pozdní uherské tradice je možné, že Maďaři nezbavili majetku pouze Moravu, ale i Čechy – a možná v této souvislosti zemřel 13. února 921 kníže Vratislav I., otec sv. Václava a možný zakladatel slezské Vratislavi (pol. Wrocław, něm. Bresslau).
Kontinuita Staré Moravy zřejmě pokračovala okolo Olomouce, jednoho z důležitých center (obchodní křižovatky se sídlišti) pozdějšího přemyslovského „státu“, kde asi stále existovalo moravské biskupství. Tam byl vliv Maďarů slabý, snad se zde zdržovali válečníci směřující do Slezska, Saska a Durynska. Mikulčice přežívaly, osada v poloze Kostelisko se dočkala husitských válek, velkomoravská rotunda zde byla později přestavěna na středověkou tvrz. Malá komunita existovala i na Pohansku. Ve Starém Městě u Uherského Hradiště i nadále trvalo sídliště, jednalo se však o rolnické osídlení – na pohřebišti u kostela v lokalitě Sady se čile pohřbívalo i v následujících několika staletích.
Okolo poloviny 10. století ožila také další hradiště – Staré Zámky u Brna-Líšně, Zelená Hora u Vyškova či Hradiště sv. Hypolita u Znojma. Zde asi žili velmožové „druhého řádu“, kteří přežili tragédii z počátku století.
50
Obr. 49 Staré Zámky u Líšně Čeští Přemyslovci expandují na Moravu (po 955-1002) V roce 929 uznali do té doby na Bavorsko orientovaní Češi Přemyslovce (sv.) Václava přísahou poplatnost saskému králi Jindřichu I. Ptáčníkovi. Praha však zůstala církevně podřízena bavorskému Řeznu. Různorodé zájmy vedly k násilné smrti panujícího knížete. Nástupce Boleslav se tak dostal do konfliktu se Saskem, který byl roku 950 ukončen obnovením poplatnosti Čech Sasku – Boleslav složil králi Otovi I. přísahu věrnosti.
V roce 955 východofranský Ota I. za podpory českého knížete Boleslava I. (935-972) natrvalo zastavil postup Maďarů a drtivě je porazil na řece Lechu u německého Augsburgu. Tím skončila maďarská nadvláda v regionu. Tehdy (snad po dílčím Boleslavově vítězství nad maďarským náčelníkem Lelem) se část Moravy (Haná) zřejmě ocitla v přemyslovské sféře vlivu, ač české starosti na bavorské a saské hranici tehdy vylučovaly trvalé ovládnutí Moravy a jejích starých center. O deset let později nás židovský kupec Ibrahim ibn Jakúb informuje o tom, že Boleslav ovládal obchodní stezku z Prahy do Krakova (Haliče a Kyjeva), která na jihu sousedila s Maďary. Čeští bojovníci a obchodníci se zajímali o tuto dočasnou náhradu za „dunajskou magistrálu“, která spojovala pohanský Východ s křesťanským Západem. Zřejmě po polovině 10. století tak Boleslav (asi s pomocí moravských představitelů) ovládl Olomoucko (s církevní kontinuitou na Starou Moravu), důležitou obchodní křižovatku na cestě do Krakova; z východu Češi přiváděli „pohany“, které jako otroky prodávali za arabské a židovské stříbro na trhu pod Pražským hradem – těmito brutálními výboji byly položeny (zatím nepevné) základy českého „státu“. Můžeme předpokládat, že po smrti moravského biskupa Silvestra (?) v polovině 10. století (snad 961, až sem tedy sahá přímá mojmírovská církevní tradice) byla Morava (i Čechy) provizorně spravována z bavorského Řezna. Jelikož Boleslavovy ambice byly větší než obchod s otroky, vyslal před rokem 968 k papeži Janu XIII. svou dceru Mladu s žádostí o pražského biskupa a souběžnou obnovu olomouckého (Metodějova) biskupství; papež souhlasil pod podmínkou, že obřad bude latinský, ne slovanský (dozvuk Metodějovy doby). Řezenský biskup Michal a pasovský biskup Pilgrim (i on si přivlastnil tradici sedmi Metodějových sufragánů, chtěl pokřtít Maďary) však vznik pražského biskupství blokovali – první pražský biskup, Thietmar (Dětmar) ze Saska, tedy zaujal svůj úřad až v roce 976; úřadu se ujal i moravský biskup (Vracen?). Češi tak z moravské církevní tradice vytěžili pražské a moravské biskupství, které mělo jako obnovené Metodějovo arcibis-
kupství Přemyslovcům zajistit samostatnou církevní organizaci, tedy i „suverenitu“ v rámci Říše. Kvůli protestům z Řezna a Pasova nebyla Olomouc a Praha podřízena Salzburgu, ale vzdálené Mohuči (Mainz). 28. dubna roku 976 tak potkáváme moravského biskupa, jak se spolu s dalšími třemi sufragány v Mohuči účastní soudu. Druhý pražský biskup, sv. Vojtěch Slavníkovec (982-997), byl vybrán na Levém Hradci, místě, kde na moravských kořenech vyrostlo české křesťanství. Moravské biskupství de facto sloučil s pražským (985), jelikož spolu s papežem, císařem i pražským knížetem plánoval vytvoření arcidiecéze od Šumavy po Pripjať. Metodějův odkaz se stal středoevropským tématem. Poté Vojtěch sledoval, jak od Čech k piastovskému Polsku odpadlo Malopolsko i s Krakovem, pak Slezsko. Slábnoucí Boleslav II. (972-999) provedl výpad na jižní Moravu, kterou obsadil až po starou zemskou hranici na Dunaji (snad založil hrad Podivín). Po další dvě století spolu budou olomoucké a pražské biskupství tvrdě bojovat o jihomoravský Podivín (snad s právem razit mince). Tajemná tradice nějak souvisela s církevními poměry v 10. století, snad s právními nároky na kontinuitu církevní organizace po pádu Velké Moravy, na nároky Prahy nad Olomoucí. Snad byl podřízen pražskému biskupovi, když Morava svého neměla. Uhři v roce 973 přijali křesťanství a kupecká stezka Praha-Krakov (dříve součást obchodní cesty z Kordóby do Číny) ztratila na významu, tato část Evropy byla nevýznamnou periferií latinského světa.
Polská Morava Boleslava Chrabrého (1002-1029) V roce 995 došlo v Čechách k vraždění Slavníkovců na Libici, což byl výsledek krevní msty mezi Vršovci a Slavníkovci (Přemyslovec Boleslav II. v tom byl spíše nevinně).
Emigrace slavníkovského biskupa sv. Vojtěcha znemožnila Praze účinně si nárokovat Metodějovo moravské arcibiskupství, jehož dědici se tak staly Polsko s Maďarskem. Pražský biskup byl po své mučednické smrti pohřben v polském Hnězdně (Gniezno), z jehož hrobu v roce 1000 učinil Vojtěchův přítel, císař Ota III., centrum církevní metropole – prvním arcibiskupem se stal se souhlasem papeže Silvestra Slavníkovec Radim-Gaudentius, nevlastní bratr sv. Vojtěcha. Do Evropy tak „bylo přijato“ na úkor přemyslovských Čech raději piastovské Polsko Boleslava Chrabrého (966/7-1025) a arpádovské Uhry sv. Štěpána (István, kol. 969-1038), který byl v témže roce jako první uherský král korunován v Ostřihomi (Esztergom, historické hl. město Uher na Dunaji). I z Polska se brzy stává království a Češi prožívají „trauma“. Domnělých sedm Metodějových moravských biskupů tedy fakticky stálo u zrodu nové střední Evropy. Na Moravě pokračovala církevní kontinuita v Olomouci (sledovala český vývoj; druhé jihozápadní centrum se obracelo k Podunají). Reakcí na politiku českých Boleslavů bylo po roce 1000 rozhodnutí moravských velmožů přiklonit se na polskou stranu. Boleslav III. Ryšavý (999-1002/3) si znepřátelil biskupa Thiddaga, Vršovce i své bratry Jaromíra (dal jej vykastrovat) a Oldřicha (pokusil se jej utopit). V roce 1002 se Češi vzbouřili a Boleslav utekl. Do čela knížectví byl dosazen z Polska povolaný Přemyslovec Vladivoj – převrat byl tedy zřejmě realizován Boleslavem Chrabrým (Bolesław I. Chrobry), polským piastovským knížetem (992-1025) a prvním králem (jeho matkou byla Přemyslovna Dobrava, otcem Měšek I.). Vladivoj však Boleslava Chrabrého nepříjemně překvapil, nečekaně se dostavil na říšský sjezd do Řezna, kde se podrobil novému římskému králi Jindřichovi II., slíbil mu věrnost a jako odměnu přijal Čechy v léno. Tehdy
král Jindřich II. odměnil markraběte bavorské Avarské marky Jindřicha Babenberského rozsáhlými statky v Podunají a dvaceti lány podle vlastního výběru mezi řekami Chúbou a Moravou.
Římský král a český kníže zřejmě reagovali na polskou expanzi Boleslava Chrabrého na Moravu. Polská přítomnost na Moravě nebyla okupací, spíše šlo o sice nerovnocenné, ale přesto spojenectví a formální (tributární) závislost. Centrem polské vlády na Moravě byl jí vybudovaný Přerov, další opěrné body byly na Zelené Hoře u Vyškova a na Holasicku (Opavsku), Boleslav dále nechal vybudovat nížinné hradisko v Opavě-Kylešovicích. Olomoucko a celou jižní Moravu ponechal Boleslav Chrabrý v rukou staré moravské nobility. Asi od roku 1002 tedy Morava na tři desetiletí nenáleží českým Přemyslovcům, ale polským Piastovcům (jedna protekce střídá druhou). V roce 1003 Boleslav Chrabrý ovládl také Prahu. Morava v roce 1004 zachovala věrnost polské straně, i když v Praze po krutém boji vládl opět Přemyslovec. Moravané si získali polský respekt, když v piastovském zájmu vázali české a bavorské síly mimo Poodří. Nakonec se stala bojištěm i Morava, kde roku 1015 Jindřich Babenberský porazil silný oddíl Poláků. Roku 1017, více než sto let po pádu Velké Moravy, jsou v pramenech zmíněni Moravané, kterým se v polských službách podařilo pobít houf Bavorů. Poté vpadli do Čech, ale při návratu více než tisíc Moravanů pobil markrabě Jindřich, zbytek uprchl. Roku 1018 podepsal v Budyšíně římský císař s polským králem mír; Jindřich se obrátil k Burgundsku a Itálii, zatímco Boleslav Chrabrý zamířil k východu a již v létě roku 1018 soustředil jádro svých sil na hranicích s Kyjevskou Rusí. Morava přestala být pro Poláky zajímavá. Polský Měšek II. bojoval v Lužici s Konrádem II. a zároveň s kyjevskými knížaty v Červeni. Když si slábnoucí polskou přítomnost uvědomil stárnoucí přemyslovský kníže Oldřich (1012-1034), zaútočil jeho jediný syn Břetislav asi v roce 1029 na Moravu. Češi vypudili z hradů Poláky i Moravany a stovky z nich prodali v Uhrách do otroctví. Tím končí dědictví mojmírovské Staré Moravy, začíná doba moravských přemyslovských knížectví. V českých pramenech jsou poté Moravané zmiňováni jako družiníci moravských Přemyslovců. Připomeňme, že kníže Oldřich podpořil slovanského písma znalého poustevníka Prokopa a založil benediktinský klášter na Sázavě, kde se užívala staroslověnština. Oldřichovi šlo o zemskou církev a o přesun hnězdenského Vojtěchova (resp. Metodějova) arcibiskupství do Prahy. V roce 1053 se Prokopova pohřbu zúčastnil biskup Šebíř. Sázavu pak podporovali i Břetislav I. a Vratislav II.
Obr. 50 Boleslav Chrabrý
51
Obr. 51 Schematická mapa polské říše Boleslava Chrabrého Po pádu Velkomoravské říše zůstala Morava pod přímou správou velmožů a v tributární závislosti na Maďarech (906-955), na jejichž straně bojovali. Správní centrum bylo zřejmě v Olomouci, kde se udržela církevní kontinuita s Velkou Moravou.
1. Jaké jsou významy slova protekce? Srovnej tři „protektoráty“ Moravy v 10. a 11. století: maďarský, český a polský.
Za vlády Boleslava I. se Moravané ocitli v zájmové sféře českých Přemyslovců (po 955-1002), kteří ovládli obchodní cestu do Krakova a snažili se přivlastnit si Metodějovo arcibiskupství. Kristiánova legenda vidí kořeny české „státnosti“ ve velkomoravské tradici; Metodějovo arcibiskupství však získalo Polsko.
3. Zjisti informace o odkazu sv. Václava a sv. Vojtěcha v našich moderních dějinách.
Po násilí Čechů na Moravanech tito vpustili do země polské bojovníky. Slabý patronát Boleslava Chrabrého Moravanům vyhovoval. Zřejmě v roce 1029 Morava podlehla na tři staletí Přemyslovcům, většina velmožů byla Čechy prodána do otroctví. Mýtus „zrádných Moravanů“ byl zapomenut a spolu s metodějovsko-svatoplukovskou tradicí byl nahrazen přemyslovským mýtem kmene Čechů (v pozdějším podání Kosmovy Kroniky Čechů).
52
2. Jak se liší český „státní program“ v Kristiánově legendě od podání v Kosmově Kronice Čechů?
4. Za jakých okolností se Morava stala téměř natrvalo součástí českého státu a kdy to asi bylo?
Morava v době knížecí (1029-1197) První moravský přemyslovský kníže Břetislav (1029-1055) Kníže Břetislav I. byl nemanželského původu, tudíž aby získal urozenou manželku, babenberskou kněžnu Juditu ze Schweinfurtu, musel ji z bavorského kláštera po domluvě unést. Dle Kosmy spolu novomanželé ihned odešli na Moravu, kde přišel na svět i jejich prvorozený syn Spytihněv II. (1031).
O SK IN TR LO
Obr. 52 Moravský kníže Břetislav unáší Jitku z bavorského Schweinfurtu na Moravu V roce 1030 pronikl Břetislav z Moravy k uherské Ostřihomi. Naopak v roce 1034 po neshodách s otcem moravský kníže Břetislav v Uhrách nachází spojenectví, ve stejném roce se po Oldřichově smrti stává i českým knížetem. K roku 1039 je datována Břetislavova válečná výprava do polského Hnězdna, odkud odvezl do Prahy ostatky sv. Vojtěcha a arcibiskupa Gaudentia; k přenesení arcibiskupství však nedošlo. Břetislav Moravě načas získal piastovské pevnosti v Poodří. Jsou to již Moravané, kteří roku 1040 bojují po Břetislavově boku v česko-říšské válce proti Sasům. Král (pozdější císař) Jindřich III. přijal Břetislavovu kapitulaci a přísahu věrnosti: přemyslovské země, tedy i Morava, byly přímou a přirozenou součástí Svaté říše římské (až do jejího zániku roku 1806), Přemyslovci se chtěli zařadit mezi říšská knížata. Břetislav pak zaútočil na uherské Nitransko. Morava sice získala prostorovou stabilitu, oproti Staré Moravě se však její zemské hranice za Břetislava trvale ustálily v bavorský (rakouský) a uherský (slovenský) prospěch. Jižní hranice se posunula od Dunaje k Dyji, na východě se stala hraniční řekou Morava, dříve spojovník; za ní začínalo Lucké pole, sporné území nikoho (Lucko k Moravě připojil až Přemysl Otakar II.). Severní hranici Moravy tvořily Jeseníky a Beskydy, do opavské nížiny pronikli Přemyslovci až na sklonku 12. století. Správa země byla svěřena jak nově příchozím Čechům, tak i původním Moravanům. Vznikla tak nová, na Přemyslovce orientovaná elita. Kníže Břetislav navázal na starší moravskou organizaci se starými společenskými vztahy, kterou po změnách hranic dotvořil a učinil z ní součást českého „státu“.
království království
království
Obr. 53 Schematická mapa Římské říše
Obr. 54 Stříbrný denár knížete Břetislava, olomoucká mincovna Hlavním centrem zůstala původně velkomoravská zemská pevnost Olomouc, kde se zřejmě Břetislav usadil, vybudoval skromnější napodobeninu pražského dvora a založil první moravskou mincovnu (razil moravské denáry s motivem svatoklimentského kříže, snad jako odkaz na Starou Moravu). Centrem zůstalo i Znojmo, zde však došlo k přenesení hradiště od velkomoravského sv. Hypolita na protější ostrožnu, kde od roku 1101 existoval knížecí dvůr a od roku 1146 i zeměpanský hrad pro celou jižní Moravu. Novým významným centrem (knížecí rezidencí s dvorem) přemyslovské moci na Moravě se stalo Brno, blatné (takový je zřejmě význam kořene brn) hradisko mezi rameny řeky Svratky, které vzniklo z osady u brodu na důležité obchodní křižovatce a nahradilo Staré Zámky u Líšně.
53
oženil s uherskou princeznou Adleitou, Spytihněv se bál uherského vpádu, proto bratrovi Olomoucko vrátil. Po krátké Spytihněvově vládě se v roce 1061 olomoucký kníže stal novým českým knížetem Vratislavem II., jenž respektoval otcovo ustanovení – olomoucké knížectví dal Otovi I. Sličnému (1061-1087) a Konrádovi I. Brněnskému (1061-1092) vrátil Brněnsko se Znojemskem. Spytihněv donutil k uherské emigraci slovanské benediktiny v Sázavě, nahradil je benediktiny latinského ritu. Vratislav mnichy z exilu povolal zpět.
Obr. 55 Náhrobek knížete Břetislava ve Svatovítské katedrále v Praze Brněnský hrad založil kníže Břetislav na říčním ostrově na Starém Brně. Hradní akropole se tyčila v trojúhelníku vymezeném dnes ulicemi Ypsilantiho, Křídlovickou, Křížovou (na křižovatce posledních dvou s ulicí Václavskou stál mladší kostel sv. Prokopa). Hrad měl faru i mincovnu. Sakrální okrsek se rozkládal okolo rotundy Panny Marie (z 1. poloviny 11. století), nejstaršího prokázaného kostela na území vlastního Brna, stojícího na místě dnešní stejnojmenné baziliky na Mendlově náměstí (2. nádvoří). Předhradí bylo na druhém břehu řeky Svratky a našli byste na něm trh, krčmu i osady řemeslníků (okolo dnešní ulice Vídeňské, Polní a Vojtovy). Knížecí sídlo bylo zřejmě vypáleno při bojích roku 1146 a na tomto místě už nebylo obnoveno.
Přerov převzali Češi po Polácích. Na jihu začal Břetislav u starých hradišť budovat obranu proti Bavorsku (Dolnímu Rakousku) a Uhrám (Hodonín u Mikulčic, Břeclav u Pohanska, Spytihněv). Morava zůstala kontaktní zemí mezi Čechami, bavorskou Avarskou markou, polským Slezskem a Uhrami. Před rokem 1055 Břetislav zavedl stařešinský nástupnický řád (seniorát): na pražský knížecí stolec měl být shromážděním velmožů rituálně zvolen vždy nejstarší Přemyslovec, ostatní příbuzní mu měli být podřízeni. Řád se týkal i Moravy, kde měli mladší, pražskému dvoru podřízení Přemyslovci čekat na své povýšení. Morava byla rozdělena na dvě provincie: dominantní Olomoucko připadlo druhorozenému Vratislavovi, menší provincie byla rozdělena na Brněnsko Konráda I. Brněnského a Znojemsko Oty I. Sličného. Řád formálně platil až do roku 1216, nebyl však kvůli dědickým zájmům respektován a byl nahrazován přísahami mezi Přemyslovci. Ota I. Sličný a Konrád I. Brněnský (1. generace moravských Přemyslovců, 1061-1092) Břetislav zemřel v roce 1055 při přípravě tažení do Uher. Českým knížetem se stal jeho nejstarší syn Spytihněv II. (10551061), který nerespektoval otcovo uspořádání Moravy. Pozval k zemské bráně u Hrutova moravské velmože, zajal je, jejich koně a zbroj rozdal svým mužům a uvěznil je po celých Čechách. Poté vtrhl český kníže na Moravu, Konrád a Ota byli zbaveni svých knížectví a odvedeni do Čech (jako útěchu dostali dvorské úřady) a Spytihněv zemi ovládl sám. Vratislav utekl za matkou do Uher, v Olomouci však na následky věznění zemřela jeho těhotná manželka. Vratislav se
54
V roce 1063 bylo Vratislavem II. se souhlasem mohučského arcibiskupa a pražského biskupa obnoveno moravské biskupství u sv. Petra v Olomouci, jedna z největších diecézí ve střední Evropě. Oficiálně třetím moravským biskupem se stal břevnovský mnich Jan I. (1063-1085). Působnost mělo na celé Moravě a pražský kníže na něj měl značný vliv. Tak pokračoval plán na obnovení Metodějovy moravské arcidiecéze a její „navrácení“ z Polska. I když z plánu sešlo, moravské biskupství zůstalo zásadní institucí knížecí Moravy. Nový pražský biskup Jaromír-Gebhard (zvolen díky moravským knížatům a proti Vratislavově vůli), opomíjený Spyti hněvův syn, se v roce 1072 vydal pod záminkou na Moravu, kde fyzicky napadl moravského biskupa Jana. Papežská kurie Jaromíra zbavila úřadu a biskup Jan načas spravoval i diecézi pražskou. Svár mezi bratry Vratislavem a Jaromírem pak trval dvacet let. V roce 1082 Češi (Vratislav v Řezně najal válečníky) a Moravané (Konrád a Ota) společně u Mailberku porazili rakouské vojsko Babenberka Leopolda II., který se postavil proti císaři Jindřichovi IV. Kníže Vratislav II. získal roku 1085 za pomoc císaři královskou korunu a stal se tak vůbec prvním českým králem Vratislavem I.; někteří kronikáři hovořili o přenesení koruny (tj. Svatoplukova království) z Moravy do Čech. Opět se vrací plán na obnovu Metodějova arcibiskupství, na vlastní zemskou církev, přichází další pokus o odčinění „českého traumatu“. V roce 1080 kníže Vratislav neúspěšně požádal papeže Řehoře VII. o povolení slovanské bohoslužby. Když neuspěl u papeže, obrátil se na císaře: v roce 1086 biskup Jaromír v Řezně operoval privilegiem sv. Vojtěcha (o sjednocené pražsko-moravské diecézi) a s podporou krále Vratislava žádal císaře Jindřicha IV. o jeho potvrzení – exkomunikovaný císař hranice uznal. Arcibiskupství mělo sídlit u sv. Petra na novém královském Vyšehradě – že jde o hlavní zemský kostel, potvrdil okolo r. 1070 papež Alexandr a vyňal ho z moci pražského biskupa. Nešlo o malicherné spory knížete s biskupem, šlo o kompletní rozchod s minulostí, vč. dědičného království a arcibiskupství na Vyšehradě místo stařešinského knížectví a biskupství u sv. Víta. V roce 1086 korunoval trevírský arcibiskup v Praze Vratislava králem českým a polským (snad korunou polských králů – poznámka o korunovaci císařem Jindřichem opět odkazuje k Hnězdnu roku 1000 (snad translace koruny).
Roku 1087 zemřel Ota I. Sličný, benediktinským kronikářem zvaný „otec Moravy“. Vratislav vyhnal z Olomouce jeho syny Svatopluka a Otu II. Černého, které však přijal (i s vdovou Eufémií Uherskou) Konrád I. Brněnský. Český král Vratislav svěřil Olomoucko svému synu Boleslavovi a v roce 1091 neúspěšně oblehl Konráda v brněnském hradě. Při obléhání Brna se Vratislavův nejstarší syn Břetislav (II.) vzbouřil proti svému otci a nechal zabít oblíbeného králova vilika (správního úředníka) Zderada – v Brně na nároží Zderadovy a Křenové ulice se dodnes nachází legendou opředený gotický tzv. Zderadův sloup (snad z poč. 14. století).
Obr. 58 Denár Svatopluka Olomouckého Oldřich Brněnský, Litold Znojemský, Svatopluk Olomoucký a Ota II. Černý (2. generace moravských Přemyslovců, 1092-1126) Konrádův syn Oldřich (1092-1113) získal Brněnsko a Litold Znojemsko (1092-1112). Olomoucko v roce 1093 drancovaly polské oddíly Piastovce Boleslava III. Křivoústého. V roce 1097 nechal český kníže Břetislav II. Oldřicha Brněnského zajmout a věznit Boleslavem III. v Kladsku. V roce 1099 získal Břetislav od císaře Jindřicha IV. korouhev (české knížectví) pro svého bratra Bořivoje, což bylo v rozporu se seniorátním nárokem Oldřicha Brněnského, který se z vězení vrátil na Moravu. Břetislav vyslal proti oběma bratrům vojsko, jeho nadřazenost v Olomouci uznali Svatopluk Olomoucký (1095-1107) i Ota II. Černý (1107-1126), do jihozápadního knížectví dosadil Břetislav Bořivoje. Litold utekl na hrad Rakousy (Raabs). Obr. 56 Zderadův sloup
Obr. 57 Denár Konráda I. Brněnského Vratislav určil Konráda svým nástupcem (knížetem a pánem země) v Praze. Takto vstupuje Brno do dějin, přísahami před brněnskými hradbami skončil projekt prvního českého království – velmoži (ztratili by volební hlas) ani Konrád s Otou nechtěli mít s dědičnou korunou (zpochybňující seniorát Břetislava I. i mýtus Přemysla Oráče) nic společného.
Po Břetislavově násilné smrti nastoupil na pražský trůn Bořivoj (1100-1107). Oldřich Brněnský a Litold Znojemský však vyhnali české posádky a vrátili se do svých knížectví. Oldřich Brněnský se r. 1101 neúspěšně pokusil získat pražský knížecí stolec, na který měl seniorátní právo – bavorsko-moravské vojsko se však u Malína rozuteklo, když se na českou stranu postavili olomoučtí Svatopluk a Ota. Kníže Bořivoj zatáhl sílícího Svatopluka Olomouckého do bojů v Polsku. Boleslav Křivoústý však Bořivoje uplatil a neinformovaný Svatopluk se dostal i s Moravou do vážných potíží, čímž skončilo jeho spojenectví s Bořivojem. Svatopluk se mstil, s moravským i českým vojskem neúspěšně tábořil mezi opevněným Pražským hradem i Vyšehradem, spojil se s Boleslavem Křivoústým a s Uhrami. Po dalším tažení Svatopluk Olomoucký získal pražský trůn (1107-1109), sesazený Bořivoj utekl k císaři Jindřichovi V. Přesto Svatopluk vyrazil k Váhu a Dunaji a plenil Bratislavu a Nitransko. Poláci s Bořivojem provedli protiútok, Svatopluk s říšským sborem naopak pronikl k Hlohovu, ale byl zavražděn atentátníkem.
Konrád však zabezpečil moravské přemyslovské větve proti ustanovení seniorátu, vznikly dědičné dynastie moravských Přemyslovců v olomouckém (Otovi potomci) a brněnsko-znojemském knížectví (Konrádovi potomci), jimž se jejich moravská knížectví stala domovem.
Vlády v Čechách se ujal kníže Vladislav I. (syn krále Vratislava), porušil přísahu a v roce 1110 na sněmu starších v Sadské dal věznit svého bratrance Otu II. Černého, prý aby si on i jeho potomci uvědomili, že Morava od dob Břetislavových podléhá českému knížeti. Ota byl převezen na Vyšehrad a pak na tři roky na Křivoklát. Olomoucku vládl Ota opět v letech 1113-1125, v tomto období razil moravské denáry s motivem tří Svatoplukových prutů.
Po krátké vládě Konráda I. Brněnského v Praze se stal českým knížetem Vratislavův syn Břetislav II. (1092-1100).
Pak následoval mír mezi Přemyslovci i s Polskem. Když měl být potvrzen mír s Uherskem, došlo v roce 1116 k vojenské-
55
mu střetu na Luckém poli, kdy se dle olomouckého kronikáře Vladislavovi Češi dali na útěk, nicméně bitvu na řece Olšavě zachránili Otovi Moravané a dobyli uherské ležení. To upevnilo vazbu Prahy s Olomoucí. Po smrti Litolda a Oldřicha (před rokem 1115) je místo jejich synů správou Brněnska a Znojemska Vladislavem pověřen Soběslav (I., český kníže 1125-1140, zkušený nejmladší syn krále Vratislava). Vladislav na Moravě přestavěl Podivín a v roce 1123 bratra Soběslava vyhnal. Znojemské dědictví předal Litoldovu synu Konrádovi II. Znojemskému, Brněnsko však získal olomoucký bratranec Ota II. Černý. Na podzim podnikli společné míšeňské tažení Vladislavovi Češi i Otovi Moravané. V roce 1125 přebrala vládu za umírajícího českého knížete Vladislava I. jeho matka, královna-vdova Svatava, která zjistila, že moravského Otu podporuje jen kněžna Richenza, a usmiřuje Vladislava s jeho bratrem Soběslavem. Ota na svém Vyšehradě přísahá, že bude buď knížetem Čechů, nebo mrtev. Českým knížetem byl v roce 1125 provolán Soběslav, seniorátní práva olomouckého knížete Oty II. Černého byla pominuta. Soběslav odňal Otovi Brněnsko a dal jej Oldřichovu synu Vratislavovi Brněnskému, pak plenil Otovo Olomoucko. Ota vyhledal krále Lotara III. v Řezně, říšské (saské) vojsko vstoupilo do Čech, postihla ho však nepřízeň počasí. 18. 2. 1126 došlo ke krvavé bitvě u Chlumce (u Ústí nad Labem), Ota II. Černý padl, Lotar byl obklíčen, vítězný Soběslav přijal české země v léno. Kněžna Žofie zemřela v klášteře, Otův tříletý syn musel do ruské emigrace. Tak skončila druhá generace moravských Přemyslovců, která zažila nemožnost domoci se seniorních práv v Čechách. Poznala, že o všem důležitém se rozhoduje v Praze, klíčem k ní však není právo, ale intriky a úskoky. V Čechách vládli potomci krále Vratislava, Morava byla lénem potomků Konráda Brněnského a Oty Olomouckého. Správa Moravy a nejstarší kláštery V centru každého z moravských knížectví (Olomouc, Brno, Znojmo) existovala skromnější verze pražského panovnického dvoru, kde knížata soudila. Panovníci mohli nakládat s nemovitostmi – na hradiscích vyrůstaly kostely, byly zakládány kláštery (Hradisko, Třebíč, Louka). Moravská knížata měla právo razit mince, mohla svolávat provinční vojenskou hotovost, měla jistou samostatnost na válečných výpravách. Před rokem 1100 vznikla na Moravě síť hradů, hlavně při jižní a jihovýchodní hranici. Tvůrcem (zvykového) práva nebyl kníže, ale shromáždění svobodných mužů. Na Moravě po roce 1029 zřejmě zakořenilo několik (desítek?) českých urozenců a postupně se z nich stali Moravané s právem volit českého knížete – šlo o rodové klany urozených předáků (starších země). Urozenci na Moravě drželi svobodně půdu.
56
Obr. 59 Rotunda sv. Kateřiny, vystavěna zřejmě knížetem Litoldem (po r. 1101) na Znojemském hradě Vedle urozenců bychom na Moravě našli bojovníky druhého řádu, knížecí rádce, dvořany a hradské správce. Hradský systém správy země Přemyslovci převzali z franské říše, na Moravě byl starší než v Čechách. Beneficia, tj. úřady s majetkovým vybavením (půdou s poplatnými rolníky a příjmy z ní) byla udělována do dočasné (nedědičné) držby. V hradských centrech tak byli nejvýznamnější úředníci, kasteláni, pověřeni výkonem vojensko-politické (veřejné) správy. Z dalších úředníků jmenujme lovčí, číšníky, mečníky aj. Vlastní (soukromou) knížecí doménu (finance, ekonomiku) hlídali vilikové. Knížecí komora vybírala desátky a výnosy z cel a trhů, také mýta. Obchodníků bylo na Moravě málo, břemeny tedy byli zatíženi svobodní sedláci (existovali i nesvobodní rolníci). Čeleď se mohla ze služby vyplatit, popř. svobodní mohli pro výdělek/ochranu do poddanské služby vstoupit. Po biskupské Olomouci (která od Oty II. získala Kroměříž) byl pro církevní správu jižní Moravy důležitý Rajhrad (snad s petropavlovskou tradicí už od 10. století), kde kníže Břetislav I. zřídil kolegiátní kapitulu, proboštství břevnovských benediktinů (1045; samostatné opatství až 1813); dnes tam také naleznete Památník písemnictví na Moravě. Nejstarší moravský klášter založil pro benediktiny roku 1077 na Hradisku u Olomouce kníže Ota I. Sličný se svou uherskou manželkou Eufémií a štědře jej obdaroval; opatství sv. Štěpána naznačuje vazbu na Uhry. Oldřich Brněnský a Litold Znojemský začali roku 1101 (v tém že roce se Oldřich neúspěšně pokusil získat pražský trůn) budovat benediktinský klášter v Třebíči. Oldřich pak zůstal v Brně a Litold budoval třetí knížecí dvůr ve Znojmě – přenesl sídlo z hradiště sv. Hypolita na nový protější Znojemský hrad.
Evropan Jindřich Zdík, reformní olomoucký biskup (a 3. generace moravských Přemyslovců, 1126-1170) Když v roce 1126 zemřel šestý moravský biskup Jan II., český kníže Soběslav dosadil do úřadu olomouckého biskupa kněze Zdíka (1126-1150), nejvýznamnějšího kulturního činitele Moravy první poloviny 12. století a důležitého hráče politiky evropské, který byl v mnohém podobný sv. Vojtěchovi. Zdík měl jako první prelát (církevní představený, např. biskup) výsadní postavení u českých panovníků – u Soběslava I. i Vladislava II.; těmto Přemyslovcům v pražském „ústředí“ byl i z politických důvodů oddán. Zdík se narodil některému z členů pražské dómské kapituly (uvažuje se o kronikáři Kosmovi a jeho ženě Božetěše), jeho bratr Magnus (otec pražského biskupa Daniela I.) byl také kanovníkem kapituly (knězem vykonávajícím slavnostní liturgické funkce v určitém kostele). Kromě vzdělání v Praze získal i vzdělání zahraniční (snad v Lutychu či Paříži). V roce 1123 se účastnil pouti do Jeruzaléma. Investituru získal od krále Lothara ve Wormsu, při biskupském svěcení od mohučského arcibiskupa Adalberta přijal jméno Jindřich. Po jmenování biskupem nejdříve vysvětil obnovený kostelík na Řípu (jako připomínku bitvy u Chlumce).
Podstatou Zdíkovy reformy, provedené podle premonstrátů a cisterciáků, bylo upevnit církevní organizaci a majetkovou základnu, vymanit církev ze světského područí a politicky ji emancipovat (ani morálka církve tehdy nebyla valná – Zdík prosazoval celibát). Zdík tak chtěl oddělit moc církevní od světské, a proto se dostal do sporů s moravskými knížaty. Po smrti Oty Černého získal Olomoucko syn knížete Svatopluka Václav Olomoucký (1126-1130), jenž knížectví spravoval ke spokojenosti pražského knížete Soběslava. Roku 1128 Soběslav zajal Konráda II. Znojemského (1123-1128, 11341170?), kterého střežil Jindřich z Grojče; Vratislav Brněnský (1125-9, 1130-1346?) byl vyhnán ze země, Soběslav uvěznil Břetislava (syna Břetislava II.) i řadu předáků. Václav vedl v roce 1129 výpravu na pomoc uherskému králi Štěpánovi proti Byzanci, kde dostal zimnici. Po svém návratu roku 1130 umírající Václav Olomoucký svěřil Zdíkovi finance k dokončení kostela českého patrona sv. Václava (základy položil kníže Svatopluk) na olomouckém hradě s tím, aby do nové katedrály přenesl biskupské sídlo ze starého kostela sv. Petra na olomouckém Předhradí (kostel Zdík vysvětil r. 1131 za Soběslavovy účasti).
Po Václavově smrti vládl celé Moravě (poprvé od roku 1055) přímo pražský kníže Soběslav. Brzy se ale směl vrátit Vratislav Brněnský, byl oženěn s krásnou ruskou kněžnou a účastnil se vpádu do Slezska (1133). V roce 1134 pak Soběslav propustil Konráda II. Znojemského a našel pro něj na dvoře uherského krále Bély II. prestižní srbskou princeznu Marii. Vládou v Olomoucku Soběslav pověřil svého syna Vladislava Olomouckého (1137-1140), kterému vyprosil u císaře v Bamberku lenní praporce, čímž ho (proti tradicím a neúspěšně) předurčil k následnictví v Praze; ve stejném roce 1138 ho potvrdil i sněm v Sadské.
Obr. 60 Zdíkův přestavěný biskupský palác v Olomouci (zvaný přemyslovský) je nyní zpřístupněn veřejnosti V roce 1136 Zdík postavil kostel na statku Blansko, který byl biskupský (ovšem status vsi nebyl zcela jasný), u moravských knížat však reformní biskup narazil na odpor. Po jednáních mezi Zdíkem, Vratislavem a Konrádem v Rajhradě Vratislav stavbu zakázal a Blansko na dvacet let zabral. Ukazuje se tak konflikt mezi zeměpanskou a církevní mocí. Zdík pak v letech 1137/8 opět putoval k Božímu hrobu – pobýval v Jeruzalémě, přijal řeholi sv. Augustina (mj. nejedl maso) a uvažoval o tom, že by zůstal jen mnichem. Vracel se přes Řím a v českých zemích si vybudoval „malý Jeruzalém“ dle míst Kristova utrpení: Olomouc (jako Boží hrob), Strahov (hora Sion), Litomyšl (Olivetská hora) a Želiv (Siloe).
Po smrti Soběslava I. Morava neúspěšně prosazovala na pražský trůn Konráda II. Znojemského; pražským knížetem se oproti původní dohodě nestal ani syn Soběslava I. Vladislav Olomoucký, který odešel do Uher. Vládu v Praze překvapivě převzal Vladislav II. (1140-1172, syn Vladislava I., Soběslavův synovec, od r. 1158 druhý český král); Češi mu přísahali věrnost, říšský král Konrád III. Štaufský mu udělil země v léno (a dal mu sestru Gertrudu za ženu) – opět tak byla porušena práva moravských knížat. Nového knížete rychle podpořil i Zdík, snad kvůli úspěchu reformy. Na biskupovu radu byl z Ruska povolán Ota III. Dětleb (1140-1159, syn Oty II. Černého) a Vladislav II. mu svěřil Olomoucko. V napjaté atmosféře roku 1141 putoval Zdík na misii k Baltu, papež ho však nabádal, aby pečoval i o jemu svěřený lid s „tvrdou šíjí a vzpurnou povahou“. V roce 1141 tak Zdík realizoval svůj mistrovský reformní tah: přenesl biskupské sídlo ke kostelu sv. Václava v Olomouci a založil u něj novou dvanáctičlennou kapitulu v čele s děkanem. Do ní povolal všech šest archipresbyterů, správců dosud zeměpanských hradských kostelů v Olomouci, Přerově, Spytihněvi, Břeclavi, Brně a Znojmě, přetrhal jejich vazby s těmito kostely (platil je jako kanovníky) a učinil z nich arcijáhny, nižší organizační články své diecézní správy; tak získal i majetek těchto kostelů (více než dvě stě moravských vsí). V roce 1142 povstáním Moravanů vyvrcholil konflikt mezi všemi moravskými knížaty a českým knížetem Vladislavem II. Biskup Zdík nad Moravou vyhlásil interdikt (zákaz církevních obřadů) a odešel do Prahy. Vladislav se pokusil o obranu u Vysoké, 25. 4. 1142 se však po Konrádově moravském útoku zbylí Vladislavovi Češi pod růžovými prapory obrátili na útěk a zastavili se až na Pražském hradě. Konrád II. Znojemský oblehl Prahu, kde vypukl požár baziliky sv. Víta i kláštera sv. Jiří. Díky Zdíkově šikovnosti přišlo do Prahy na pomoc vojsko krále Konráda III. a Konrád Znojemský se stáhl na Moravu. Vladislav vyplatil říšské vojsko, pak drancoval Moravu (až do roku 1146).
57
Obr. 61 Konrád II. Znojemský s manželkou Marií, portál rotundy sv. Kateřiny ve Znojmě (před 1142), z archivu Jihomoravského muzea ve Znojmě
Obr. 63 Jindřich Zdík, postava vpravo od papeže
Obr. 62 Brněnský Petrov v dnešní podobě Snad v souvislosti s událostmi roku 1142 byla vymalována hradní kaple rotundy sv. Kateřiny. Výmalba zachycuje christologický cyklus, nejdůležitější jsou však mužské postavy s praporci a štíty. Na počátku nalezneme Přemysla Oráče přijímajícího Libušino poselstvo. Následuje 27 přemyslovských knížat (rozpoznán král Vratislav) – řada vede k donátorovi Konrádovi a jeho ženě. Papežský legát Guido v roce 1142 ukončil klatbu nad Moravany, tedy knížaty Vratislavem Brněnským, Otou Olomouckým a Konrádem Znojemským – v roce 1143 museli Moravané přísahat na ostatky svatých, pak se smířili se Zdíkem i Vladislavem. Zdík založil premonstrátský Strahovský klášter v Praze, dále pomáhal Guidovi při tvrdém umravňování pražského i moravského kléru (sesazování ženatých kněží). Moravský biskup rovněž vysvětil po požáru obnovený chrám sv. Víta na Pražském hradě.
58
V roce 1144 získal Zdík v Bamberku od římského krále Konráda III. pro moravské biskupství práva na hrad Podivín (za náhradu ukončen starý spor s pražským biskupstvím), směl tam razit mince – to byl zásah do regálního práva českého panovníka – říšského leníka: moravský biskup se dostal na úroveň říšských knížat, poddaní biskupství byli vyjmuti z pravomoci zeměpanských orgánů. Tuto imunitu, první v českých zemích, potvrdil po třech letech i kníže Vladislav II. Olomoucké biskupství se tak stalo de facto dalším knížectvím na Moravě, prostupujícím všechna dosavadní knížectví a narušující tak práva moravských knížat. Tehdy se Zdík vrátil na Moravu. V roce 1145 byl Zdík na cestě do Říma u úsobrnské celnice přepaden spojenci pod vedením Konráda Znojemského (dále Vratislav Brněnský; překvapivě také bratr knížete Vladislava II. Děpolt, který předtím hájil Prahu před Moravany). Biskup se ukryl, tak ho aspoň okradli a zapálili dvorec – papež útočníky exkomunikoval.
Český kníže Vladislav v roce 1146 nemilosrdně vydrancoval jižní Moravu. Znojmo kapitulovalo, Konrád musel do vyhnanství a na Moravu se směl vrátit až na přímluvu krále Konráda III. (ovšem zůstal v ústraní). Odboj skončil, knížecí Morava byla rozvrácena, Vladislav se stal jediným vládcem českých zemí. Brno se od roku 1146 na tři dekády vytratilo z pramenů. V tomto roce asi zemřel těžce nemocný Vratislav. Jeho starobrněnský hrad byl zničen za bojů v roce 1143 a přestal být přemyslovským sídlem. Snad z jeho vůle (byl dvakrát exkomunikován, vyloučen z církve) okolo roku 1150 (či až na konci 12. století) vznikl nový dvorec s románským kostelíkem
na Petrově. V jeho kryptě byly nalezeny ostatky asi třicetileté ženy, možná Vratislavovy ruské manželky. Brněnská přemyslovská linie vymřela, Brněnsko bylo spravováno ze Znojma (či z Prahy).
berského-Jasomirgotta Bavorské vévodství, které předal svému welfskému bratranci, saskému vévodovi Jindřichu Lvovi. Ten vyňal z Bavorska Avarskou (východní) marku, kterou císař povýšil na Rakouské vévodství a dal jej Jindřichu Jasomirgottovi.
Zdík se v Řezně setkal s Bernardem z Clairvaux, spoluzakladatelem cisterciáků. Měl vliv i na krále Konráda a byl vyzyvatelem druhé křížové výpravy pro české země. Starý biskup nabádal k církevní unii Říma s Cařihradem.
Mezi moravskými knížaty a markrabaty (4. generace moravských Přemyslovců, 1170-1201)
Zdík založil olomoucké skriptorium v Klášterním Hradisku, písaře našel na svých evropských cestách. Jako první ke správě používal listiny (s kulatou pečetí), vzniklo Olomoucké horologium (breviář), opis De civitate Dei (sv. Augustin) – iluminované rukopisy byly zhotoveny Hildebertem a Ewervinem (umělci asi z Porýní). S trochou nadsázky můžeme za nejstarší moravskou kroniku považovat ve skriptoriu psané Letopisy Hradišťsko-opatovické (Annales Gradicenses et Opatovicenses). Jsou jedněmi z mála podobných spisů dochovaných nejen ve znění, ale také v rukopisu z 12. století (nejstarší dochovaný rukopis moravské i české historiografie). Ve středu dění není Praha a Čechy, ale Olomouc a Morava, vlast synů knížete Oty. Moravané zde jednají samostatně nebo jako rovnocenní spojenci Čechů, zasahují do politického života českých zemí. První redakce díla vznikla kolem roku 1146, neznámý mnich tvořil podle starších záznamů a snad také pražských kapitulních letopisů, Kosmovy Kroniky Čechů, tzv. Kanovníka Vyšehradského a univerzální kroniky Frutolfa z Michelsbergu. Skriptorium ale v roce 1150 zaniklo, jelikož benediktini byli v Hradisku nahrazeni premonstráty – snad proto, že nesouhlasili se Zdíkovou reformou. Druhá vrstva Letopisů vznikla ve východočeských Opatovicích, kde byl spis odsunutými benediktiny přepracován, doplněn událostmi z dějin opatovického kláštera (dokončen v 60. letech 13. století).
25. června 1150 biskup Jindřich Zdík v Olomouci zemřel, pochován však byl v pražském Strahovském klášteře. Na jeho bohatou činnost navazoval Zdíkův synovec Daniel I., pražský biskup. V roce 1157 prosadil olomoucký kníže a Zdíkův chráněnec Ota III. Dětleb na biskupský stolec Jana IV. Lysého (11571172), a to proti vůli českého knížete Vladislava II. Posílený Ota Dětleb doprovodil knížete Vladislava a císaře Fridricha Barbarossu do Polska, kde dobyl důležité předmostí na Odře, pak se jim pokořil polský král Boleslav IV. Kadeřavý. Pražský Vladislav se však pomstil, Ota III. Dětleb se dostal na několik měsíců do žaláře, po návratu na Moravu (1159) mu nyní již druhý český král Vladislav I. odejmul Olomoucko. Z knížete Vladislava II. se dědičný král Vladislav I. stal 11. 1. 1158 v Řezně, kde císař Barbarossa ocenil jeho věrné služby. Omezené užívání koruny Vladislav nerespektoval a doma demonstroval nezávislost na zemské obci, kterou chtěl k její nelibosti odstavit od práva volit knížete.
V roce 1161 však Olomouc dobyl Soběslav II. (syn Soběslava I.) – Vladislav ji vyjednáváním získal zpět – prostředníky byli Konrád Znojemský a Ota Dětleb, který tak získal zpět Olomoucko (a zemřel asi roku 1162). Přes přísahy dal Vladislav Soběslava na dvanáct let uvěznit na Přimdě. Vznik Rakouska (vyrovnání mezi Štaufy a Welfy): Roku 1156 štaufský císař Friedrich I. Barbarossa převzal od svého strýce Jindřicha Baben-
Král Vladislav dal olomoucké knížectví svému synu Bedřichovi (1162-1172), kterého tak připravoval na nástupnictví (opět porušil práva olomouckých Přemyslovců). Moravský kníže Bedřich vojensky pomáhal otci v uherské politice a asi v roce 1169 byl povolán do Prahy. V roce 1172 král Vladislav synu Bedřichovi předal knížecí Čechy (a odešel na odpočinek do domu na Strahově). Král tak obešel domácí předáky i podstatu univerzálního štaufského impéria. Císař Friedrich Barbarossa v roce 1173 Bedřichovi odebral protiprávně získané knížectví, Čechy předal Oldřichovi (syn Soběslava I.) a ten je obratem předal staršímu bratrovi Soběslavovi II. (1173-1178), který byl pod císařovým tlakem propuštěn z vězení.
Soběslav II. naopak přenechal Olomoucko svému mladšímu bratru a císařovu oblíbenci Oldřichovi (1173-1177). V roce 1177 však Soběslav Oldřicha zatkl, ten ve vězení zemřel a na Olomoucko Soběslav dosadil nejmladšího bratra Václava (1177/8). Konráda II. Znojemského nahradil po otcově smrti (cca 1170) jeho syn, „velmi řádný a moudrý“ Konrád (II.) Ota (11701191), který měl osobní vazby na Rakousy, Bavorsko (i císaře) – získal vládu i nad Brněnskem a na hranicích tvrdě bojoval po boku českého knížete s Babenberky ve sporu o Vitoraz. V roce 1177 se však koalice mění, Konrád Ota se spojil s Bedřichem, který získal podporu Říše i Čechů. V roce 1178 Konrád Ota s rakouskou pomocí zaútočil na Václavovu Olomouc. O rok později Na Bojišti pod Vyšehradem moravský kníže Konrád Ota českého Soběslava porazil, díky čemuž Bedřich převzal moc. Všemi opuštěný Soběslav II. emigroval, z Olomoucka bez boje odešel jeho bratr Václav (do Uher). Konrád Ota požádal o Olomoucko, aby vládl celé Moravě. Bedřich však jako „kníže v Čechách i na Moravě“ spravuje Olomoucko sám. V roce 1179 tedy Znojemsku a Brněnsku vládne „moravský hrabě“ Konrád Ota, v Olomouci však sídlí první moravský markrabě Přemysl (1178/9-1182) – později slavný Přemysl Otakar I., nevlastní Bedřichův bratr. Pro naše prostředí dosud cizí markraběcí titul vyjadřoval podřízenost olomouckého knížete pražskému knížeti, čímž měl být oslaben znojemsko-brněnský kníže Konrád Ota. V roce 1182 povstali čeští urozenci proti Bedřichovi, moravský kníže Konrád II. Ota byl zvolen českým knížetem a obsadil Pražský hrad. Bedřich utekl za císařem do Říše; na konci září se v Řezně konal dvorský sjezd, kde „smírčí soudce“, císař Friedrich Barbarossa, nechal české urozence uvést do síně „vyzdobené“ popravčími sekyrami, načež tito opět přijali za svého knížete Bedřicha. Konrádu Otovi zůstalo Moravské markrabství (které zaniklo až roku 1918). V roce 1184 zemřel olomoucký biskup Pelhřim a uprázdněný stolec neobsadil svým kandidátem český kníže, ale moravský kníže Konrád Ota. Bedřich ani pražský biskup Jindřich Břetislav (synovec Vladislava II.) investituru neuznali.
59
Obr. 65 Pečeť Konráda II. Oty jako českého knížete Pražský biskup Jindřich Břetislav totiž uplatil císaře (slibem 6.000 stříbrných marek), Čechy získal pro svého bratrance Přemysla a Moravu (spíše jen Znojemsko s Brněnskem) pro Přemyslova mladšího bratra, třetího moravského markraběte Vladislava Jindřicha (1192-4, 1197-1222). Pak si ovšem nechal české knížectví udělit v léno kníže-biskup Jindřich Břetislav sám. Přemysl utekl do Míšně, v roce 1194 se kníže-biskup vydal na Znojemsko a Vladislava Jindřicha zbavil jižní provincie (i markrabského titulu) a odvezl ho jako prostého dvořana do Prahy. Jižní Moravu dal Spytihněvovi a Svatoplukovi (1194-98, snad synové kralevice Svatopluka), Olomoucko drželi Vladimír a Břetislav (podporovatelé Klášterního Hradiska). V roce 1197 však kníže-biskup Jindřich Břetislav zemřel. Obr. 64 Císař Friedrich Barbrossa se svými syny Konrádu Otovi předal Moravu přímo císař, proto na něj Bedřich poslal mladšího bratra Přemysla (který ztratil Olomoucko) – na podzim roku 1185 tak došlo ke krvavé bitvě mezi Čechy a Moravany u Loděnice (u jihomoravských Pohořelic), Přemysl si sice uvolnil cestu k návratu do Čech, Konrád Ota však dosáhl svého a uchránil Znojemsko. Zde vidíme počátek nových Moravanů, zemsky smýšlejících politických elit, které zaujaly důstojné místo v mocenské struktuře českých zemí. V roce 1186 uzavřel Bedřich s Konrádem Otou mír v Kníně, který stanovil, že český kníže bude nadřazen moravskému markraběti, avšak ten ho po jeho smrti nahradí, čímž byla obnovena vnitřní jednota přemyslovských zemí. Velebený Konrád Ota veřejně přijal titul markraběte. V roce 1189 „první kníže“ Bedřich zemřel a na pražský trůn nastoupil moravský markrabě, nyní český vévoda Konrád II. Ota (zemi dostal v léno od Barbarossy). Konrád Ota povolal z vyhnanství své příbuzné, vrátil se kníže Děpolt II. i Václav (Soběslavovec). Slabí synové Oty III. Dětleba Vladimír (11891200) a Břetislav (1189-1201) konečně dostali do správy Olomoucko, čímž se načas obnovil seniorát. Konrád Ota, poslední člen znojemské přemyslovské větve, však nečekaně zemřel v roce 1191 na římské jízdě Jindřicha VI. na epidemii u Neapole; jeho příbuzný, kníže Václav II., se u vlády neudržel.
60
Na Moravě přetrvávalo povědomí o slavné mojmírovské minulosti, zároveň se však stala domovem několika generací přemyslovských moravských knížat (1061-1201). Zásadní byla obnova moravského (olomouckého) biskupství v roce 1063. I přes seniorát Otovi potomci ovládali Olomouc, Konrádovi pak Brno a Znojmo. Na troskách mojmírovské Moravy tak vznikla přemyslovská Morava, která však zůstala svébytnou (a rozdělenou na dvě části). Reformní biskup Jindřich Zdík ani jeho soupeři, moravští Přemyslovci, se příliš nezajímali o Moravu jako zemi: biskup žil novou zbožností a církevní reformou, přemyslovská knížata vzhlížela k pražskému trůnu. Zemským hodnotám zůstaly věrny kláštery (Hradisko) a ústrky poučení Moravané (o nichž píše kronikář Vincentius). Mezi Přemyslovci měly větší hodnotu než seniorát vzájemné přísahy; moravské knížecí dvory se postupně staly nadbytečnými. V roce 1179 porazil moravský kníže Konrád Ota českého knížete Soběslava, v Olomouci však sídlil první moravský markrabě Přemysl. O tři roky později povstali Češi proti knížeti Bedřichovi a Konrád II. Ota byl zvolen českým knížetem. Císař Friedrich Barbarossa pod tlakem donutil Čechy opět přijmout Bedřicha, Konrád Ota přijal od císaře v léno Moravské markrabství (trvalo 1182-1918); po česko-moravské bitvě u Loděnice situaci urovnaly knínské dohody. Po smrti knížete-biskupa Jindřicha Břetislava se Moravské markrabství připravuje na vstup do století posledních Přemyslovců…
1. Jak měl fungovat Bořivojův seniorát a jak to bylo doopravdy? 2. Která moravská přemyslovská knížata znáš a co o nich víš? 3. Co všechno učinili Přemyslovci pro to, aby v Olomouci obnovili Metodějovo arcibiskupství? Jaké k tomu měli důvody? 4. Jmenuj nejstarší moravské kláštery. 5. Co bylo obsahem reformní činnosti olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka? 6. Jak vyřešil situaci v českých zemích roku 1182 císař Barbarossa a co bylo obsahem dohody v Kníně?
Vrcholný středověk (13. -14. století) Časová přímka: ●● 1197-1222 – Vladislav Jindřich moravským markrabětem ●● 1243 – Václav I. uděluje městu Brnu Velké privilegium ●● 1254 – statuta zaručující ochranu Židům ●● 1278 – Přemysl Otakar II. padl na Moravském poli ●● 1306 – v Olomouci zavražděn poslední Přemyslovec Václav III. ●● 1311 – privilegium Jana Lucemburského pro Moravu ●● 1333-1349 – Karel IV. moravským markrabětem ●● 1350-1375 – Jan Jindřich moravským markrabětem ●● 1375-1411 – Jošt Lucemburský moravským markrabětem ●● 1387 – první moravský landfrýd ●● okolo 1400 – příchod prvních Romů na Moravu ●● 1410 – Jošt Moravský zvolen králem Svaté říše římské ●● 1421 – zdržení Zikmunda Lucemburského na Moravě zachraňuje českou husitskou revoluci ●● 1423 – Zikmund Lucemburský daroval Moravu Albrechtu Habsburskému
Moravské markrabství ve století posledních Přemyslovců (1197-1311) Českým knížetem byl zvolen Vladislav Jindřich, a dostal se tak do konfliktu s bratrem Přemyslem. Vladislav Jindřich však 6. prosince 1197 ustoupil, souhlasil se společným knížectvím, kdy v Čechách bude vládnout jeho bratr Přemysl, sám se opět stal moravským markrabětem (1197-1222).
Obr. 66 Pečeť moravského markraběte Vladislava Jindřicha Správa a kultura na Moravě na přelomu 12. a 13. století Markrabě Vladislav Jindřich sice respektoval vrchní vládu českého krále, právní postavení Moravy vůči Čechám a Římské říši bylo však značně nejasné. Morava se tehdy skládala ze Znojemska, Brněnska, Olomoucka a od slezských Piastovců získaného Holasicka (1180, Opavsko, od dob Přemysla Otakara II. vévodství jako léno české koruny) – moravská knížectví skončila, centra s dvory a úředníky fungovala dál. Z bývalých knížectví se dále vydělovaly „neplnohodnotné provincie“ – z Olomoucka Přerovsko a Břeclavsko (arcijáhenské), ze Znojemska Bítovsko. Markraběcí dvůr se všemi úřady vznikl ve Znojmě. Sebevědomá zemská vláda markraběte Vladislava Jindřicha byla silnější, než se Praha domnívala. Dokázal samostatně obsadit zlaté doly vratislavského biskupa. Morava směřovala k samosprávě. Při zasedání zemského soudu hráli zásadní roli čtyři úředníci: kastelán (purkrabí), komorník, soudce (iudex, cúdař) a vilik. Tito úředníci jsou na Moravě pospolu ve třech nejdůležitějších centrech. Příkladem vzrůstající moci urozenců je velmož Vilém z Pulína, který v roce 1183 založil klášter premonstrátek Rosa coeli v Dolních Kounicích u Brna a osadil ho konventem z Louňovic. Konrád II. Ota založil r. 1190 s matkou Marií Srbskou premonstrátskou kanonii v Louce u Znojma, kde markrabě Vladislav Jindřich hostil pasovského biskupa Wolfgera z Erly, vyslance Filipa Švábského (biskupa tehdy doprovázel slavný umělec Walter von der Vogelweide). Konrád Ota zřejmě financoval i stavbu výstavného kostela svatého Petra a Pavla v Řeznovicích (u Ivančic).
Markrabě, první po českém knížeti, vládl ale zatím jen Brněnsku a Znojemsku (kníže Svatopluk zemřel a Spytihněva nechal Přemysl oslepit); Olomoucko si ponechal po smrti tamějších knížat roku 1201 právě český král Přemysl Otakar I. Až v roce 1212 byla Morava sjednocena pod vládou markraběte Vladislava Jindřicha (ač jsou zachována zemská sídla v Olomouci i ve Znojmě). Tak končí epocha „knížecí Moravy“; poslední z větví moravských Přemyslovců Sifrid (syn Břetislava Olomouckého), zemřel jako děkan olomoucké kapituly v roce 1228 – jeho smrt byla definitivní symbolickou tečkou za knížecí Moravou. Markrabě konečně posunul Moravu k zemským hodnotám a obci, a to v tradičním svazku přemyslovských držav. V roce 1216 Přemysl Otakar I. a Vladislav Jindřich zajistili nástupnictví „mladšímu králi“ Václavovi I., čímž skončil Břetislavův seniorát.
61
Obr. 69 Současný pohled na Velehrad
Obr. 67 Řeznovice
Obr. 70 Klášter Rosa Coeli v Dolních Kounicích
Obr. 68 Raně gotický portál do kapitulní síně brněnského minoritského kláštera, polychromie, 13. století
62
Obr. 71 Klášter Louka u Znojma
Obr. 72 Zábrdovice Vladislav Jindřich založil na poč. 13. stol. Velehrad (k areálu patřil zpustlý velkomoravský kostel sv. Jana v Modré, na místě baziliky byla nalezena i velkomoravská keramika z 9. století), první cisterciácký klášter na Moravě, v jehož kostele se markrabě nechal pohřbít. Zakládací listinu zřejmě stylizoval olomoucký biskup Robert (12011240), původem anglický cisterciák – tento králův důvěrník byl emancipovanější než biskup v Praze. Kapitule udělil Přemysl právo svobodné volby biskupa – působil jako protiváha moravských údělníků i pražského biskupa (ve sporu krále s biskupem Ondřejem).
Ve stejné době uvedl brněnský komorník Lev z Klobouk premonstrátské kanovníky do Zábrdovic. Později vybudoval Štěpán z Medlova augustiniánský klášter v Doubravníku. Ve městech se již od 30. let usazují minorité (sv. František z Assisi) a dominikáni (sv. Dominik Guzmán). Ohlašuje se doba královských hradů (zlatým věkem 70. léta 13. století), k roku 1213 máme např. první zprávu o hradu Veveří, pozdější rezidenci moravských markrabat. Markrabě Vladislav Jindřich se také zasloužil o vznik prvních měst, která byla vyňata z pravomoci zeměpanských orgánů a zvykového zemského práva. Na severu platilo právo magdeburské, na jihu jihoněmecké. Jednalo se o Bruntál a Uničov, zřejmě i Opavu, Měnín, Velkou Bíteš, Slavkov, Hlubčice (dnes v Polsku), Ivančice, Pohořelice; později vznikla Jihlava (stříbro) a Uherské Hradiště (strategie). Města pochopitelně vznikala i ze starých aglomerací – Znojmo, Brno (kterému v roce 1243 král Václav I. udělil velké privilegium; dynamické brněnské právo vychází z Enže a Vídně), Olomouc. Měšťané se řídili zvyklostmi, které si přinášeli z Německa – soudil je rychtář a dvanáct konšelů. Města podléhala přímo panovníkovi (jeho podkomořímu, např. Beneš z Cvilína, Filip z Pernštejna), ten jim uděloval privilegia a z měst se stávala ekonomická centra. Z práv patřilo mezi nejdůležitější právo tržní, mílové, nuceného skladu, povolení postavit hradby, osvobození od daní a poplatků apod. Markrabě podporoval i vznik vesnic na německém (emfyteutickém, purkrechtním) právu, které zajišťovalo poddaným dědičnost půdy. K založení nové vsi bylo často nutné vyklučení lesa. Základní jednotkou byl lán (půda schopná uživit jednu rodinu; cca 20 hektarů).
Obr. 73 a 74 Velké privilegium Václava I. z roku 1243 pro město Brno a detail pečeti Morava po smrti markraběte Vladislava Jindřicha Po smrti bezdětného markraběte (1222) přebral Moravu jako „moravský kníže“ Přemysl Otakar I., správcem země byl olomoucký biskup Robert. Poté se stal čtvrtým moravským markrabětem mladší králův syn Vladislav (1224-1227) – titul tak byl rezervován pro mladší syny/příbuzné českého krále – designované nástupce. Po jeho smrti řídil zemi opět přímo Přemysl Otakar I. Pátým moravským markrabětem byl Přemysl (1228-1239), králův mladší syn. Přemysl Otakar I. zemřel roku 1230, jeho nejstarší syn Václav I. byl „mladším králem“ už za otcova života. Přemysl v rámci bojů císaře s rakouským Fridrichem Bojovným vypověděl bratrovi neúspěšně poslušnost. Václav svěřil Břeclavsko Oldřichovi ze Spanheimu (Korutany), Znojemsko Bočkovi „z Perneggu“ (syn Gerharda ze Zbraslavi).
63
Přemysl si na Moravě budoval markraběcí dvůr, a to ve shodě se svou matkou-vdovou Konstancií, která založila klášter cisterciaček Porta Coeli v Předklášteří u Tišnova. Změnil se také markraběcí erb – Vladislav Jindřich používal lva ve skoku, Přemysl (a zemská centra) používal moravskou orlici (1233). Po Přemyslově smrti se markrabětem stal Václavův nejstarší syn Vladislav, za jehož vlády prošli Moravou Mongolové (1241). Markrabě, který měl díky sňatku nárok i na Rakousko, však zemřel již v roce 1247.
Obr. 75 Portál kláštera Porta Coeli v Předklášteří u Tišnova
Někdy v této době přišel na Moravu rytířský řád templářů, jehož komendy se nacházely v Jamolicích (na rozhraní Zno jemska a Brněnska), odkud se bratři přestěhovali na hrad Templštejn (nad řekou Jihlavou), a v Čejkovicích (u Hodonína), což byl nejdůležitější z majetků templářů v přemyslovských zemích. Bruno ze Schauenburgu, biskup olomoucký (1245-1281) Na olomoucký biskupský stolec dosadil papež svého kaplana Bruna ze Schauenburgu, muže „vynikajícího počestností mravů a ozdobeného znalostí vzdělání“. Biskup Bruno byl jednou z nejvýznamnějších osobností moravských dějin. Dříve lübecký, hamburský i magdeburský probošt Bruno byl synem holštýnského hraběte Adolfa III. (který v Akkonu přeměnil Řád německých rytířů na vojenskou korporaci), jméno bylo odkazem na příbuzného jeho matky Bruna z Querfurthu, životopisce sv. Vojtěcha (také zemřel na misii k pohanským Prusům).
Krátce po vstupu do své diecéze udělil 9. 1. 1247 odpustky nově založenému klášteru herburek v Brně (na Moravě bylo ve 13. století založeno celkem čtyřicet klášterů). Obr. 76 Templářská tvrz v Čejkovicích
Za Václavova pobytu v Brně (1248) bylo rozhodnuto, že Moravané, kteří neplatili desátek, budou nyní platit dle kanonických norem. Král biskupovi daroval právo na rajhradské proboštství a předal mu mýto ve Vyškově. Postupně se zahustila síť farností, několik farností tvoří děkanát. Diecézní synody řešily vnitřní problémy. Biskup zavedl i úřad biskupského soudce, oficiála – prvním byl kněz slavkovské komendy Řádu německých rytířů Gottfried (řád budoval s podporou Přemyslovců panství v Prusku). Ve správě diecéze Brunovi pomáhal člen Řádu německých rytířů Anselm, biskup v pruské Varmii, který po útěku z Braunsbergu do Slezska často pobýval jako papežský legát na Moravě. V Olomouci Bruno zřídil úřad scholastika pro kapitulní školu (nejvyšší typ školy v zemi). Nejvíce biskup rozvíjel Kroměříž, založil zde kolegiátní kapitulu (kostel sv. Mořice) a vybudoval z ní reprezentativní sídlo. Po požáru Zdíkovy baziliky sv. Václava v Olomouci Bruno na jejích základech vybudoval gotický dóm. Bruno posílil v biskupství lenní systém (první lenní listina byla pro šlechtice Havla z Lemberka). Centry byly Modřice, Blansko, Svitavy, Mohelnice, Olomouc, Vyškov, Kroměříž, Hulín, Osoblaha a Kelč. Bruno tak získal i značnou vojenskou sílu. Biskup také podporoval kolonisty (přicházející z německých zemí).
Obr. 77 Bruno ze Schauenburgu
64
Obr. 79 Brněnský hrad Špilberk
Obr. 77a Dóm sv. Václava v Olomouci
Obr. 80 Pernštejn Moravská markrabata českými králi, Přemysl Otakar II.
Obr. 78. Přemysl Otakar II. jako moravský markrabě (obraz z poč. 15. století)
Nový moravský markrabě Přemysl (Otakar II.) povstal v roce 1247 proti svému otci Václavovi I., ale nový biskup se přiklonil na stranu proštaufského krále. Moravský markrabě však získal rakouské vévodství a roku 1253 se stal českým králem – od této doby až do vymření Přemyslovců byl český král současně moravským markrabětem. Římský král Richard z Cornwallu udělil roku 1262 Přemyslu Otakarovi II. v léno zvlášť dvě knížectví, tedy České království i Moravské markrabství. Kolem poloviny 13. století byl Přemyslem Otakarem II. založen nový brněnský hrad Špilberk koncipovaný nejen jako pevná opora panovnické moci, ale také jako sídlo vládců Moravy. Nejstarší písemné zprávy o existenci hradu se vztahují k létům 1277 až 1279, kdy se připomínají hradní kaple, koná-
65
ní sněmu v jeho prostorách (leden 1278) a také jméno kopce přenesené na samotný hrad. V roce 1253 Moravu plenili Uhři a pohanští Kumáni, sever pak haličská a polská knížata. Biskup Bruno se stal Přemyslovým důvěrníkem a v roce 1254 doprovázel krále na první křížovou výpravu do Prus – tehdy bylo vybráno místo pro stavbu Královce (Königsberg, Kaliningrad). V roce 1261 stál biskup po králově boku v době jeho srážky s uherským králem Bélou IV. Diplomat Bruno vyjednal pro Přemysla Štýrsko i ruku královy vnučky Kunhuty. V letech 1262-69 byl biskup štýrským hejtmanem. V roce 1267/8 doprovodil Bruno Přemysla i na druhou pruskou výpravu. Ta byla součástí oživeného církevně-politického projektu na obnovu Metodějova moravského arcibiskupství se sídlem v Olomouci (ta se tak hlásí ke Staré Moravě); arcibiskupu Brunovi by byla podřízena pruská území dobytá Řádem německých rytířů, nové územní zisky (Litva) by patřily českému králi. Přemysl vyslal k římské kurii legaci, výprava však úspěšná nebyla. Přemyslův a Brunův ambiciózní plán definitivně ztroskotal na nechuti papeže Klimenta IV. poškodit mohučské arcibiskupství. Na podporu projektu vznikla legenda Quemadmodum ex historiis, která vypráví o pokřtění moravského krále Svatopluka v jeho sídle na Velehradě, kde posléze vzniklo arcibiskupství, jehož správy se ujal nejprve Cyril a později Metoděj. Ti měli sedm sufragánů v Polsku a Uhrách, pokřtili rovněž Bořivoje, jehož potomci se jako Svatoplukovi dědicové stali nejmocnějšími ze slovanských knížat a králů. Tato legenda o blahoslaveném Cyrilovi obsahově nevychází ze zapomenuté moravské tradice, ale z české Kristiánovy legendy. Olomoucká legenda zamlčuje slovanskou liturgii a Metodějovo arcibiskupství. Metoděj zprvu ani nebyl počítán mezí předchůdce olomouckých biskupů a mýlil se i Bruno, když v Přemyslově politickém zájmu vymyslel velehradskou tradici, která se vzápětí proměnila v uznávaný pilíř moravských dějin a Velehrad v církevní metropoli (mojmírovské říše). Cyril a Metoděj se tak znovu stali součástí olomoucké tradice.
Od roku 1269 se z Moravy začalo vydělovat Opavsko, které bylo jako vévodství (léno české koruny) vytvořeno pro Přemyslova nemanželského syna Mikuláše. V roce 1274 biskup Bruno zastupoval českého krále na lyonském koncilu, aby se zde pokusil zabránit uznání hraběte Rudolfa Habsburského římským králem ze strany papeže. Přemysl odmítl Brunem doporučený postup na dohodu s Rudolfem (prostřednictvím papeže). Snad díky Brunovi se v roce 1276 Přemysl před Rudolfem u Vídně pokořil – odevzdal Rudolfovi pět korouhví a zpět dostal dva praporce: český a moravský. Židé Uprostřed křesťanského světa, a přitom odděleně od něj, žili Židé. Připomeňme, že když Římané v roce 70 potlačili židovské povstání ve Svaté zemi a zničili druhý jeruzalémský chrám, Židé se postupně rozptýlili do tzv. diaspory po celé Evropě a Blízkém východě; z náboženských důvodů byli často pronásledováni. Byli odlišeni oděvem, mimo obchod se nesměli stýkat s křesťany (pohlavní styk byl trestán zahrabáním obou zaživa). Hlavním zdrojem obživy Židů bylo půjčování peněz na úrok, půjčovala si od nich celá křesťanská společnost. Židé tvořili nepatrnou menšinu, v královských městech jich žilo několik stovek, většinou v židovských ulicích uvnitř hradeb.
66
Židé jsou na Moravě bezpečně doloženi od 12. století. V Brně se židovští obchodníci usadili okolo roku 1200 (vzniká dnešní Josefská ulice), roku 1240 je zmíněna Židovská brána, ve 13. století vzniká i synagoga (na dnešním Římském náměstí). Židovská statuta (Statuta Judaeorum) Přemysla Otakara II. z roku 1254 byla privilegiem zaručujícím Židům ochranu (což bylo v ekonomickém zájmu panovníka – daně, půjčky) i samosprávu (v jejím čele však stál rychtář, křesťan, který ručil za výběr berně /daně/ a měl jistou soudní pravomoc). V roce 1268 král Přemysl Otakar II. privilegium potvrdil a upravil vztah mezi Židy a křesťany (v čele samosprávy stál židovský mistr). Samosprávní Židé tak byli ve městech chápáni jako služebníci královské komory. Interregnum – mezivládí (1278-1283) Stárnoucí olomoucký biskup Bruno se tragické bitvy roku 1278 na Moravském poli u Suchých Krut (Marchfeld/ Mährenfeld u Dürnkrut v Dolních Rakousích), kde Přemysl Otakar II. padl, zřejmě neúčastnil, asi ani nesouhlasil s královým počínáním. Po bitvě se Rudolfovi Habsburskému poklonil i biskup Bruno, který se stal správcem Olomoucka a zajistil kontinuitu vývoje země. Biskup smířil u Sedlce Rudolfa s Otou Braniborským, v roce 1279 ještě světil pražského biskupa Tobiáše, jednoho ze strůjců návratu krále Václava II. k moci. V roce 1281 však olomoucký biskup Bruno zemřel, pochován je v kostele sv. Mořice v Kroměříži. S jeho smrtí nastalo na Moravě období nejistoty. Po Přemyslově smrti se dostala Morava na pět let pod přímou správu Rudolfa Habsburského. Na jihu vládl Rudolf sám se svými a moravskými šlechtici. Vdovu Kunhutu se Závišem z Falkenštejna vytěsnil z Opavska Přemyslův levoboček Mikuláš. Po biskupově smrti Moravu spravoval Albrecht Saský (Rudolfův zeť), který se dostal do konfliktu s Gerhardem z Obřan a Milotou z Dědic. V době tohoto interregna dokázala šlechta udržet moc a chod země, vzniká její zemská obec (později je vytvořen stavovský stát s menší mocí panovníka – 15. století). Václav II. jako markrabě moravský (1283-1305) V roce 1283 se správy Moravy ujal Václav II., na jehož straně stál i Vítkovec Dětřich, nový olomoucký biskup (1281-1292). V letech 1285/6 král se Závišem vytáhli na Moravu proti rušitelům pořádku – bylo popraveno 400 loupežníků, jejichž základnou byl rajhradský klášter. Do konfliktu s panovníkem se dostal i Gerhard z Obřan – syn Bočka z Perneggu, znojemského purkrabího a zakladatele žďárského kláštera, o jehož počátcích sepsal Jindřich Řezbář Kroniku žďárského kláštera (Cronica domus sarensis). Gerhard králi a markraběti Václavovi na Špilberku přísahal věrnost (přísaze byl přítomen králův nevlastní bratr Mikuláš Opavský, Záviš z Falkenštejna ad.). V královské kanceláři existovalo moravské oddělení, Václav navštěvoval klidnou Moravu de facto každý rok. Většinou pobýval v Brně, ve svém po Praze nejoblíbenějším městě. Bydlel u měšťana Alrama, hovořil se svou nevlastní sestrou Eliškou (ženou brněnského purkrabího Vikarta z Polné). Na Brno také markrabě pamatoval významnými privilegii – na sv. Havla se zde konal čtrnáctidenní trh (obchodníci byli osvobozeni
od poplatků a mýt); Brňané si sami směli volit konšely (to nesměla ani Praha) apod.
zaručení práv Markrabství moravského, Brnu privilegia potvrdil během tažení do Čech.
V roce 1296 byla založena (malá) kapitula u kostela sv. Petra a Pavla v Brně, v jejímž čele stál probošt; i poté zůstal patronem kostela tišnovský klášter. Mezi kanovníky se často setkáme s osobami měšťanského původu.
Roku 1307 ale Albrecht Čechy neovládl a 1308 byl zavražděn synovcem Janem Parricidou.
V roce 1300 byly zrušeny všechny mincovny kromě kutnohorské, základem soustavy byl český groš. Moravská hřivna se rovnala 64 grošům, drobnou mincí byl parvus (1 groš = 12 parvi); na Moravě se setkáváme i s rakouskými feniky, popř. s uherskými zlatými dukáty (12 grošů). V roce 1301 odjel český a polský král Václav II. z Velehradu do Hodonína, kde předal uherskému poselstvu svého třináctiletého syna Václava III. jako nového uherského krále Ladislava V. O Velikonocích roku 1303 zastihneme krále také v Brně, kde mu zbraslavský opat Konrád radí, aby se oženil s polskou princeznou Eliškou Rejčkou. Piastovna Eliška/Alžběta Rejčka, původním jménem Richenza, Rixa Elżbieta, se narodila roku 1288v polské Poznani, zemřela na Starém Brně roku 1335.
Správu Moravy za Václavovy vlády měli na starost podkomoří z nejvýznačnějších moravských šlechtických rodů, či nižší šlechtici ve službách olomouckého biskupa; např. Matouš z Černé Hory, Gerhard z Obřan, Filip z Pernštejna ad. V roce 1304 skončilo patnáctileté období klidu, jižní Moravu zpustošili Uhři a Kumáni jako spojenci římského krále Albrechta Habsburského (byl zapálen kostel v Ivančicích i s lidmi), který chtěl od Václava podíl na jeho bohatství. Václav II. zemřel v létě roku 1305. Václavův syn, poslední přemyslovský král Václav III. byl 4. srpna 1306 zavražděn v Olomouci, když se snažil uhájit polskou korunu. Tím končí cca 270 let vlády Přemyslovců na Moravě i jejich půl tisíciletí trvající panování v Čechách. Interregnum (1306-1311) V Praze byl vybrán pány a patriciji za nového krále Jindřich Korutanský (manžel Anny, dcery Václava II.). Do Čech ale vtrhli Albrecht a Ruprecht Habsburští, tedy římský král a jeho syn; pod tímto tlakem byl vybrán Rudolf Habsburský, který byl ihned oženěn s Eliškou Rejčkou, mladou vdovou po Václavu II. Na Moravě snad byly napadány církevní statky, Rudolfa zřejmě přijala i většina šlechty a všechna královská města.
V lednu 1307 proběhla ve Znojmě schůzka Albrechta Habsburského a jeho synů s moravskými a českými předáky. Král Albrecht udělil české země v léno všem svým synům, vládnout mají dle zásady primogenitury (prvorozenství; Rudolf byl nejstarší z šesti bratrů). V listině Albrecht zdůrazňuje, že se tak děje na přání pánů Českého království, kteří Rudolfovi přísahali věrnost. V červenci Rudolf zemřel při obléhání Horažďovic. Páni i přes přísahy králem zvolili Jindřicha Korutanského. Na habsburské straně stála Eliška Rejčka.
Na Moravě byla pozice Jindřicha Korutanského slabá. Olomoucký biskup Jan VI. z Valdštejna, Brno a asi i většina pánů (Raimund z Lichtenburka, pán na Bítově, Smil z Obřan) a královských měst (Znojmo, Jihlava) uznali za vládce Albrechtova syna Fridricha Sličného. Biskup od něj jménem pánů žádal
1308 byla ve Znojmě uzavřena dohoda mezi Jindřichem Korutanským a Fridrichem Sličným. Byly ukončeny boje v českých zemích, Fridrich Jindřicha uznal, na oplátku slíbeno 45.000 hřiven stříbra, do zástavy Jihlava, Znojmo, Veveří, Ivančice, Podivín, Pohořelice a majetky v Korutanech, Kraňsku a Vindické marce. Novým římským králem byl roku 1308 zvolen hrabě Jindřich VII. Lucemburský. V dalším roce uzavřel dohodu s Habsburky, kteří podpořili jeho císařskou cestu do Říma a vyplatili mu 20.000 hřiven stříbra; za to jim Jindřich VII. v sumě 50.000 hřiven zastavil Moravu. Tam Habsburkové drželi tři původně zastavená města. Roku 1309 moc Jindřicha Korutanského upadá, formuje se opozice, její mluvčí, zbraslavský opat Konrád, jedná s Jindřichem VII. o jeho sesazení. Na Moravě byli Korutanci slabí, prakticky panovalo bezvládí, v roce 1310 Smil z Obřan slíbil chránit Uherské Hradiště, dokud nebude zvolen nový pán Moravy. Nemáme ale zprávy o tom, že by se někdo z Moravy účastnil poselstva k Jindřichu VII. či svatby Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny ve Špýru roku 1310. Jan pak s problémy dobyl Prahu a roku 1311 byl korunován.
Moravská reprezentace (páni, církev, města) zřejmě zaujala k Janu Lucemburskému odmítavý postoj (neúčastní se dění v Praze), Morava byla stále zastavena Habsburkům – až 30. 3. 1311 se rakouský vévoda Fridrich dobrovolně vzdal zástavy Moravy. Moravské markrabství posledních Přemyslovců směřovalo k zemským hodnotám a k samosprávě. Vznikala první města, budovaly se hrady a kláštery. Významnou osobností se stal olomoucký biskup Bruno ze Schauenburgu, který se podílel na obnově moravské cyrilometodějské tradice. Od poloviny 13. století až do vymření Přemyslovců byl český král současně moravským markrabětem. Po smrti Přemysla Otakara II. na Moravském poli se Morava ocitla pod přímou správou Rudolfa Habsburského, poslední Přemyslovec Václav III. byl roku 1306 zavražděn v Olomouci, doba bezvládí končí roku 1311, kdy se habsburský vévoda Fridrich dobrovolně vzdal zástavy Moravy. 1. Co bylo obsahem dohody mezi Přemyslovci roku 1197? 2. Jaký přínos zanechali Moravě biskup Bruno a král Přemysl Otakar II.? 3. Kde se nachází Moravské pole a jak se místo jmenuje na mapách? 4. Celkově zhodnoť přemyslovskou vládu na Moravě (1029-1306). 5. Zjisti další informace o hlavních církevních řádech a klášterech vrcholného středověku na Moravě.
67
však bez potíží dobyl jednotlivé hrady. Ve Vídni se opět setkal s Fridrichem Sličným, jednání bylo ukončeno spojeneckou smlouvou ve Znojmě. Jan Fridrichovi za otce splatil část peněz, Habsburkové i nadále drželi Znojmo, Pohořelice a Podivín. V roce 1312 Jan rovněž založil na popud královny Elišky Přemyslovny klášter dominikánek u sv. Anny na Starém Brně; byl podporován pány z Lomnice. Jan se nevěnoval boji za polskou korunu (proti Vladislavu Lokýtkovi), ale sledoval říšskou politiku – v roce 1313 na sněmu v Norimberku dal dohromady výpravu do Itálie na pomoc svému císařskému otci. Část vojska byla i z Moravy. Jindřich VII. však v Itálii zemřel. Jan svěřil vládu na Moravě Walterovi z Castellu a snažil se stát římským králem – protikandidátem mu byl Fridrich Sličný. Jan se volby vzdal ve prospěch vévody Ludvíka Bavorského (aby nedošlo k posílení Habsburků; přesto došlo roku 1314 ke dvojí volbě a zvolen byl i Fridrich Sličný). Ludvík Bavor mj. slíbil, že se zasadí, aby Fridrich vrátil Janovi hrad a město Znojmo a město Pohořelice, až mu Jan zaplatí dlužné peníze.
Obr. 81 Jan Lucemburský
Lucemburská Morava (1311-1423) Moravský markrabě Jan Lucemburský (1311-1333) Bezvládí na Moravě končí až v květnu 1311, kdy se český král Jan Lucemburský s manželkou Eliškou, rádci v čele s mohučským arcibiskupem Petrem z Aspeltu (jemuž podléhala obě domácí biskupství) a předními českými pány vypravil na Moravu, do Olomouce, přičemž nenarazil na odpor. Součástí Moravy stále bylo i Opavsko, odkud byl nemanželský syn Přemysla Otakara II. Mikuláš vytlačen slezským vévodou Boleslavem III. Lehnickým (manžel třetí dcery Václava II.). Boleslav přijal Opavsko od Jana Lucemburského jako zástavu, Mikuláš dále pobýval na Moravě.
Z Olomouce přijel Jan do Brna, byl srdečně uvítán i místními Židy (nesli Desatero a zpívali hebrejské zpěvy). Přijal hold od moravské šlechty, církve a královských měst, a tak byl přijat za moravského markraběte. 18. června 1311 vydal obyvatelům Moravy privilegium, základ moravské středověké ústavy, které dokládá specifické postavení Moravy: slíbil vybírat zemskou berni jen v případě svatby či korunovace, úřad spojený s příjmy svěří pouze Moravanovi, majetek šlechty je dědičný až do čtvrtého kolena, branná povinnost šlechty platí jen pro obranu Moravy a Čech. Domácí války (1312-1318) V roce 1312 musel Jan na Moravu znovu, někteří páni se totiž vzbouřili (např. stejnojmenný syn Mikuláše Opavského), Jan
68
Na Moravu pronikly oddíly uherského magnáta Matouše Čáka Trenčianského, získaly Veselí a poškodily Uherské Hradiště. Jan situaci nezvládl a vrátil se do Prahy, kde na něj páni tlačili, aby odvolal cizí rádce z hlavních zemských úřadů. Moravu tak opustil Walter z Castellu a moravským zemským hejtmanem se stal Jan z Vartenberka. V roce 1315 se král vrátil na Moravu se silným vojskem, dobyl Veselí, ale v Uhrách zachránil vojsko od porážky Čákovými oddíly (které neměly podporu uherského krále) Jindřich z Lipé. O hranicích pak měla jednat smírčí komise. Vnějšího nepřítele pak vystřídaly domácí války – proti sobě stála skupina Ronovců (páni z Lichtenburka, z Lipé, z Dubé) i s podporou moravského hejtmana (a vdovy Elišky Rejčky), proti nim skupina pod vedením Viléma Zajíce z Valdeka (s podporou královny Elišky Přemyslovny). Jindřich z Lipé navíc platil staré královské dluhy, čímž zbylo méně peněz na dvůr. Král nechal Jindřicha zatknout, jeho přívrženci se vzbouřili.
Na Moravě stál na králově straně olomoucký biskup Petr Angelův, v opozici byl hejtman Vartenberk (ovládal královské hrady Veveří, Bzenec a Hradec u Opavy). Jan z Vartenberka zahynul v bojích ve východních Čechách. V roce 1316 daroval Jan Lucemburský městu Brnu hrad Obřany (majetek Jindřicha z Lipé), který Brňané dobyli na rebelech. Aby nebyli králové Jan Lucemburský a Ludvík Bavor zcela zničeni, rozhodli se Petr z Aspeltu a Balduin Trevírský s Jindřichem z Lipé vyjednávat. Jindřich byl propuštěn z vězení, byly mu vráceny majetky (včetně Obřan). Podkomořím v Čechách se stal moravský pán Vok z Kravař (vyřešilo to spor mezi pány z Lipé a Valdeka).
Král Jan s Petrem z Aspeltu se vydali na Moravu, zemřelého olomouckého biskupa nahradil Konrád (původem z Bavorska), důvěrník neústupné královny Elišky. V roce 1318 byla Janova pozice v Brně neudržitelná, odjel proto jednat s Ludvíkem Bavorem – král Jan se pak v Domažlicích dohodl s rebelujícími pány: ti se vzdali spojenectví s Habsburkem, král zase propustil žoldnéře a slíbil vše projednávat s radou Čechů. Domácí války skončily.
Od domažlické dohody k návratu kralevice Karla (1318-1333) V Čechách i na Moravě nastal od tohoto momentu mír, král i páni se respektovali, měli svůj podíl na moci. Jan udělil Mikuláši II. Opavskému lénem Opavsko (to se v budoucnu mělo od Moravy odtrhnout a stát součástí Slezska). Zástupcem krále na Moravě zůstal biskup Konrád. Po potlačení pražského povstání 1319 podporovaného Eliškou Rejčkou Jan rozšířil české země o budyšínskou část Horní Lužice; za to král zastavil Jindřichu Javorskému (manžel Anežky, dcery Václava II. a Elišky Rejčky) Žitavu (něm. Zittau) a některé české majetky Jindřicha z Lipé. Ten za ně získal náhradu na Moravě, kam směřovala i Eliška Rejčka, která roku 1323 bohatě založila na Starém Brně cisterciácký ženský klášter (donátory byli i Jindřich z Lipé a Jan Lucemburský). Z Brna se stala rezidence nelegitimního páru Elišky (dvojnásobné královny-vdovy) a Jindřicha, který byl až do své smrti v roce 1329 moravským zemským hejtmanem, vládcem v zemi (jeho syn Jindřich Železný někdy zastupoval samotného krále). Eliška i Jindřich jsou pochováni v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.
Obr. 82 Bazilika Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně
K založení starobrněnského kláštera se váže pověst o praporkové věštbě. Královna prý z Hladové věže na Špilberku hodila tři praporky: jeden spadl pod hradem na Starém Brně, tam nechala postavit cisterciácký klášter. Druhý letěl až někam k Veveří a nikdo ho nenašel. Třetí letěl do Komína, kde královna položila základy novému kostelu.
V rozhodující bitvě u Mühldorfu v roce 1322 zvítězil Ludvík Bavor nad Fridrichem Habsburským, bitvy se účastnil i český král Jan (získal do zástavy Chebsko) vč. české i moravské šlechty. Od roku1326 jmenoval všechny olomoucké biskupy papež, ovšem opět na přání českého panovníka – proto jimi nebyli Moravané. Kromě Fridricha byl zajat i jeho bratr Jindřich, Jan Lucemburský tak mohl vyřešit moravské zástavy – bylo vráceno Znojmo, do vyplacení 9.000 hřiven stříbra byla českému králi zastavena Weitra (Vitoraz) a Laa (Lava).
Na moravsko-rakouské hranici pokračovaly potyčky mezi českými a rakouskými pány. V roce 1328 dokonce vypukla válka, jejímž iniciátorem byl Jindřich Železný, a král Jan se musel vrátit z Flander. V Rakousku zuřila domácí válka, Lucemburk tak dobyl Valtice, Drosendorf (Drozdovice) a Eggenberg. V letech 1331/2 Jan na Moravě neúspěšně válčí s rakousko-uherskými oddíly, moravští páni byli u Mailbergu poraženi – Beneš z Vartenberka zahynul, páni z Lipé byli zajati, Rakousku pak byla vrácena Laa, Weitra, Eggenberg a Rabensberg, uherskému Karlovi Robertovi Holíč a Branč.
Jan sice pobýval v zahraničí (Lucembursko, Francie, Itálie), na Moravě často nebyl, ale když bylo potřeba, dokázal se pohotově vrátit. Se souhlasem pánů občas vybíral zemskou berni. V roce 1325 Jindřich Železný a Bernard z Cimburka jako zástupci krále Jana zpečetili dohodu s Jindřichem Korutanským: jeho dcera Markéta si vezme Janova mladšího syna Jana Jindřicha, ten obdrží Moravu, Opavsko, Kladsko, Budyšínsko a polovinu z královského výnosu z dolování v Čechách a na Moravě. Jan Jindřich, který tak měl získat země Jindřicha Korutanského, byl v roce 1327 jako pětiletý vypraven do Tyrol.
Obr. 83 Eliška Rejčka Po smrti Jindřicha z Lipé řídili Moravu další hejtmani – páni z Boskovic, z Lipé, z Vartenberka. Máme zprávy o sporech Šternberků s velehradským klášterem. Právo v zemi platilo, zasedaly zemské soudy.
69
kancléř a děkan olomoucké kapituly). S podporou tyrolských pánů Karel zaútočil na nyní habsburské Korutany. Tehdy král Jan vedl válku na moravsko-rakouské hranici, Rakousy byly pleněny, pak se válka přesunula do Bavorska. Jan se vzdal Korutan, Habsburkové zase Tyrol (Jan získal peníze, do zástavy Waidhofen a Laa, také Břeclav a Znojmo); uzavřeli spojenectví proti Ludvíku Bavorovi. V roce 1337 se český král, moravský markrabě, olomoucký biskup i moravští páni účastnili nevalné křížové výpravy na pohanskou Litvu (Prusko). Ve Vratislavi Jan udělil lénem Ratibořsko Mikuláši II. Opavskému – ten se stal slezským knížetem.
Po návratu začala roztržka mezi českým králem Janem a moravským markrabětem Karlem. Ten bojoval v Tyrolsku, jeho žena Blanka se nuceně přestěhovala na brněnský hrad, kam za ní přijel i Karel a ujal se vlády na Moravě, později i v Čechách (s Janovým vědomím). Markrabě psal církevním institucím, zakročil proti nepokojům ve Znojmě, vojensky i proti východočeskému pánu Mikulášovi z Potštejna, který napadal moravská území. V roce 1338 se Karel vypravil do uherského Visegrádu, kde zasnoubil dceru Marii s uherským princem Ludvíkem. Karel uznal případné uherské nároky na Polsko, uherský král ty české na Slezsko. To zajišťovalo bezpečnost moravské východní hranice. Český nárok na Slezsko potvrdil o rok později i polský král. Obr. 84 Císař Karel IV. od Mistra Theodoricha Moravský markrabě Karel IV. (1333-1349), římský král V roce 1334 se na Moravě objevil nový moravský markrabě. Mladý Janův syn Karel (IV.) svou závratnou kariéru zahájil bez peněz a bez sídla, všichni mu ale byli nakloněni a dovolili mu vybrat berni. Olomouckým biskupem se stal Karlův strýc Jan Volek (nelegitimní syn Václava II.). Moravský markrabě Karel pobýval i s manželkou Blankou z Valois převážně v Praze (dával do pořádku Pražský hrad a zastavené majetky). Na Moravě vykoupil Lukov, Telč, Veveří, hrady olomoucký, brněnský a znojemský a mnoho jiných statků. V roce 1335 se ve Znojmě, které mu bylo zastaveno, oženil rakouský vévoda Ota Habsburský s Karlovou jedenáctiletou sestrou Annou. Ve stejném roce zemřel korutanský vévoda a tyrolský hrabě Jindřich, dědit měla Markéta, žena Jana Jindřicha. Problém byl v tom, že dědictví (Korutany, Kraňsko, jižní Tyroly) přislíbil a udělil Ludvík Bavor (sám si nechal severní Tyroly) též Habsburkům. Jednání vedl ve spolupráci s otcem hlavně moravský markrabě Karel: kvůli spojenectví se Jan Lucemburský vzdal titulu polského krále (polský král Kazimír III. slíbil finance a Slezsko), spojenectví bylo dohodnuto i s uherským Karlem Robertem. Markrabě Karel zatím zasahuje se zemskou hotovostí ve Slezsku. V roce 1336 Karel vyráží do Tyrol, mj. ho doprovází Brňané: kancléř Mikuláš z Brna (ve stejném roce se stal tridentským biskupem), jeho bratr Mikuláš Luckův z Brna (pozdější Karlův
70
V roce 1339 se izolovaný a slepý Jan Lucemburský podrobil Ludvíku Bavorovi. Ten Janovi udělil v léno Čechy, Moravské markrabství, Lucembursko, La Roche a země v Polsku (tj. ve Slezsku). Jak vidno, Jan přijal od císaře v léno i Moravu (nebyla pokládána za léno českého krále), ač byl markrabětem Karel – ten i nadále vystupoval na Moravě jako vládce. Platnost přísahy dotvrdili i významní čeští páni. V roce 1339 v Brně spolu s Karlem poprvé pobýval i jeho bratr Jan Jindřich, budoucí moravský markrabě. V roce 1340 byl založen klášter benediktinek v Pustiměři u Vyškova. V roce 1341 nebyl Jan Jindřich vpuštěn na hrad Tyrol, když se proti němu postavila manželka Markéta a většina tyrolské šlechty; Jan Jindřich se musel s traumatem vrátit do Čech, nedůvěra k šlechtě u něj přetrvala. Za vším stál Ludvík Bavor, který Janovo manželství rozvedl a Markétu provdal za svého syna Ludvíka, braniborského markraběte. Na lucemburské straně však stál nový papež Kliment VI., a tak se zrodil plán na sesazení římského krále. Jeho prvním důsledkem bylo po více než třech stoletích snah roku 1344 zřízení pražského arcibiskupství; prvním arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic. Odebrání diecéze Mohuči bylo odůvodněno vzdáleností, rozsahem, lidnatostí, odlišností slovanského jazyka od německého. Češi s Moravany se ztotožnili s koncepcí přenesení Svatoplukova království a Metodějova arcibiskupství dle projektu Přemysla Otakara II. z moravského Velehradu do české Prahy.
Obr. 85 Hrob Jana Lucemburského v Lucemburku Současně bylo zřízeno biskupství v Litomyšli (prvním biskupem loucký opat Jan), k němuž připadl z moravského olomouckého biskupství děkanát šumperský a část úsovského. Tehdy již Karel na Moravě příliš nepobýval, o zemi se starali hejtmani, hlavně Vilém z Landštejna. Markrabě podporoval i spolky měst proti loupežím (např. Olomouc, Uničov a Litovel). V roce 1344 se v Brně setkali Jan, Karel a uherský král Ludvík, aby společně vyrazili na další (nevalnou) křížovou výpravu do Pruska, s nimi asi někteří moravští páni. Polský král Kazimír se je při návratu pokusil zajmout – kvůli Slezsku se začaly zhoršovat vzájemné vztahy, což nahrávalo Ludvíku Bavorovi; v roce 1345 tak nastaly boje ve Slezsku. Českému a moravskému vojsku se podařilo dostat až ke Krakovu (Čeněk z Lipé byl zajat, rod tak ztratil vedoucí postavení mezi českomoravskými pány).
Papež Kliment VI. v Avignonu v roce 1346 sesadil Ludvíka Bavora z římského trůnu, vyžádal si na Karlovi ústupky císařství vůči papežství a poté pět kurfiřtů zvolilo moravského markraběte Karla římským králem Karlem IV. Poté zemřel Jan Lucemburský v bitvě u Kresčaku a odkázal Karlovi České království, Slezsko, Budyšínsko a Zhořelecko, Janu Jindřichovi Moravské markrabství a nejmladšímu Václavovi Lucembursko. Vláda Karla IV. (jako českého krále) na Moravě (1346-1349) Karel svěřil Moravu Janu Jindřichovi až za tři a půl roku, ač ten jej zde v době nepřítomnosti zastupoval. Ludvík Bavor a Wittelsbachové byli stále velmi silní, Karel byl v Říši vnímán jako papežův kandidát. Korunován musel být v Bonnu, tradiční Cáchy (něm. Aachen) byly Bavorovy. Ale v roce 1347 Karlovi opět přálo štěstí: po Karlově korunovaci na českého krále Ludvík Bavor zemřel na lovu. V roce 1348 se Karel na Moravě sešel s rakouským vévodou Albrechtem a jeho syny. Tehdy také založil univerzitu, Nové Město pražské, Karlštejn. Do Prahy svolal říšská knížata, české a moravské pány a církevní hodnostáře a vydal jako římský král čtrnáct významných listin.
Listina ze 7. dubna 1348 se zabývá státoprávním postavením Moravy. Bylo stanoveno, že Morava není lénem Říše, ale českého krále. Mohla mít vlastního panovníka s titulem markraběte moravského, ale ten musel zemi přijmout lénem od českého krále. Morava byla navíc rozdělena na biskupství olomoucké, markrabství moravské a vévodství opavské – všechna tři území byla lény českého krále, ale biskup a vévoda nebyli poddanými markraběte. Markrabětem byl poprvé nazván Jan Jindřich.
Obr. 86 Markéta Tyrolská, zvaná Pyskatá, v kulturní obci známá jako Ošklivá vévodkyně Karel IV. nařídil v Olomouci a Brně obnovit moravské zemské desky, do nichž byly zapisovány změny ve vlastnictví nemovitostí, podléhající zemskému právu. Když Karlova vláda na Moravě roku 1349 končila, patřilo zeměpánovi nejméně dvacet hradů a šestnáct měst. Karel se zaměřil na města a hrady u jihovýchodní hranice. V roce 1349 byl konečně církví rozloučen sňatek Jana Jindřicha a Markéty Tyrolské (zvaná Maultasch-Pyskatá; důvodem rozvodu prý byla impotence), pak se ale Jan Jindřich oženil s Markétou Opavskou. Ve stejném roce byl konečně Karel IV. korunován i v Cáchách a mohl se vrátit do českých zemí. Dne 26. prosince 1349 tak Karel IV. předal Moravu se všemi právy svému mladšímu bratrovi Janu Jindřichovi Lucemburskému. Markrabě měl právo horní, vybírat berni (pokud ji vyhlásí král) – i na území olomouckého biskupství. V případě úmrtí markraběte bez mužských dědiců připadne Moravské markrabství českému králi, v případě úmrtí českého krále bez mužských dědiců připadne České království se vším všudy a bez volby markraběti, včetně Lucemburska. Svědky byli arcibiskup, biskupové, říšská knížata, deset českých pánů a z Moravy Šternberkové, Cimburk, Boskovic, Lichtenburk a páni z Lomnice. Morava měla téměř po sto letech svého vlastního vládce. V roce 1349 byl také vyhlášen svátek Cyrila a Metoděje (původně slaven 9. března).
71
Morava v polovině 14. století Hranice Moravy s Uhrami a Rakouskem se vytvořily v 11. -13. století, kdy se též ustálila hranice s Čechami – ve 14. století tak odpovídaly východní, jižní a západní hranice Moravy stavu 20. století. Severní hranice s Opavskem, niským vévodstvím a Těšínskem měla historický vývoj ještě před sebou. K Moravě patřilo povodí řeky Moravy, k Opavsku a Slezsku povodí Odry. Výjimku tvořila k Moravě patřící Moravská Ostrava. V krajině se pole a louky střídaly s lesy a lesíky. Středověká Morava byla zemí zemědělskou, zvláště po středověké kolonizaci ve 12. a 13. století (odlesnění). Jeseníky, Karpaty a části Českomoravské vysočiny však zůstávaly až do 16. století ne osídleny. Na Moravě tehdy byly asi 3000 vesnic, kde žilo asi 80% obyvatel země. „Mezi“ vesnicemi a městy existovala městečka (cca 80) s právem trhu. Městská síť byla vybudována již ve 13. století, kromě hradeb, práva trhu a městského práva (svoboda stěhování a dispozice majetkem) měla svoji samosprávu; kolem roku 1350 bylo na Moravě 33-48 měst. Moravanů tehdy žilo asi 700.000 (Čechů bylo asi dvojnásobně). Morava byla (na rozdíl od Čech) zasažena již první vlnou morové epidemie roku 1349. „Černá smrt“ zasáhla hlavně Brno a jih Moravy, neměla zde však katastrofické následky. Ve čtrnáctém století neexistoval český, německý ani žádný jiný národ v současném slova smyslu (ty vznikly až v 19. století), lidé neměli národnostní cítění, cítili se obyvateli země (ať už hovořili jakýmkoliv jazykem). Vzdělanci hovořili latinsky, lidé buď moravsky (česky), nebo německy (popř. bilingvně). Po kolonizaci tedy podstatně vzrostl počet německy hovořících obyvatel. Na venkově výrazně převažovalo slovanské obyvatelstvo nad německy mluvícím, výjimkou však byla hranice s Rakouskem, úzký pás táhnoucí se od hranice k Brnu, dále až k Vyškovu, podhůří Jeseníků, Svitavsku a Jihlavsku. Ve městech převažovalo německy mluvící obyvatelstvo. Další menšiny představovali Poláci, Uhři, ale i Italové či Francouzi. Zvláštní skupinu tvořili Židé. Ekonomika V zemědělství převažoval trojpolní systém – katastr obce se musel nově rozdělit na tři části; na jedné se pěstovaly jařiny, na druhé ozimy a třetí ležela úhorem. Používaly se těžší pluhy, selo se ručně, obilí (nejvíce žito) se sekalo srpy, mlátilo cepy. Jedl se hlavně (žitný) chléb, placky, či kaše (brambory a kukuřici neznali!). Hlavně pro koně (tažná zvířata) byl pěstován oves, z ječmene a pšenice se mj. vařilo pivo. Výnosy byly poměrně malé, přesto se obilí z Moravy vyváželo (do Rakouska). Pěstoval se len, také zelí, existovaly ovocné sady. Více než dnes bylo rozšířeno pěstování vinné révy – již v roce 1344 v Brně vznikl cech šenkýřů vína, které se vyváželo a používalo při bohoslužbách. Existovaly i chmelnice. Dobytka bylo málo – rozšířen byl chov ovcí a vepřů. Hlavním zdrojem masa byla drůbež. Součástí jídelníčku byly ryby, vyšší vrstvy společnosti
72
si také rády ulovily zvěřinu. Rozvinuto bylo včelařství, med byl sladidlem, vosk zdrojem světla. Řemesla byla provozována v malých specializovaných dílnách, ve městech bylo zastoupeno velké množství řemesel (k roku 1365 bylo v Brně dle berního rejstříku 85 odvětví). Rozvíjela se výroba sukna (z Brna i na export). Řemeslníci svoje výrobky sami prodávali, hlavně na místním (týdenním) trhu; byly i trhy výroční, např. v Brně a Olomouci byly dvakrát ročně a trvaly dva týdny. Umělci byli pokládáni také za řemeslníky. Střediskem horního práva Moravy byla Jihlava, kde se dolovalo stříbro. Dobývala se železná ruda (Vysočina, Jeseníky), rozvíjelo hutnictví (Žďársko). Doprava zboží po nekvalitních silnicích byla zpoplatněna mýtem a zatěžována cly, navíc byla ohrožována loupežníky. Hlavním artiklem mezinárodního obchodu byla luxusní sukna a koření, do tohoto obchodu se zapojovali i Brňané. Tranzitní cesty přes Moravu byly druhořadé (tudy se hnal dobytek z Uher do německých zemí), nejdůležitějšími evropskými dopravními cestami byly velké řeky (Dunaj, Labe, Visla); přes Moravu vedly důležitější spojnice Čech s Uhrami, resp. Rakouska se Slezskem (a Polskem). Ve Vídni (či v Kolíně, Krakově) naráželi brněnští kupci na právo nuceného skladu – nesměli projet do Itálie (Belgie, Haliče…), aniž by zboží v daných městech nenabídli k prodeji. Půjčování na úrok bylo pro křesťany hřích, tudíž ho svěřili Židům, např. brněnská městská rada si neváhala půjčit značný obnos u vídeňského Žida. Křesťané však zákaz také často obcházeli (např. kupováním rent). Kultura Naprostá většina lidí byla negramotná, za vzdělance (litteratus) byl považován člověk, který uměl číst, psát a znal základy latiny – kromě duchovních šlo o písaře, notáře, stavitele, iluminátory, bohatší měšťany, vyšší šlechtice. Vzdělání poskytovaly klášterní školy (dominikáni, minorité), školy u farních (či katedrálních, kapitulních) kostelů – např. v Brně u kostela sv. Petra (v dnešní Biskupské ulici) a u sv. Jakuba. Základem výuky byla latinská gramatika, později mohli postoupit k rétorice a dialektice (logika), na střední škole i k aritmetice, geo metrii, astronomii a hudbě. Chtěli-li na univerzitu (teologie, právo, lékařství), museli do zahraničí (Bologna), od roku 1348 mohli do Prahy (moravskou univerzitu v Olomouci mohli navštěvovat až od roku 1573). Je pravděpodobné, že vyšší šlechta (a bohatí měšťané) najímali svým dětem soukromé učitele. Židé byli daleko gramotnější než křesťané, v židovských školách se učila hebrejština. A jaká literatura byla na Moravě opisována? V olomoucké kapitulní knihovně bychom nalezli latinské liturgické texty, teo logické spisy či Zlatou legendu Jakuba de Voragine. Moravan napsal slavnou Legendu o svaté Kateřině (v textu se objevují moravismy). V Brně, oblasti jihoněmeckého práva, začaly vznikat právní texty (městský písař Jan: Kniha sentencí).
Obr. 87 Brněnská právní kniha z první pol. 14. století
Obr. 89 Madona z Michle Moravské výtvarné umění první poloviny 14. století stále ovládala gotika (vzory z Francie, Itálie, přes Německo a Rakousko). V Olomouci byl u dómu postaven ambit (křížová chodba) zaklenutý křížovými žebrovými klenbami a zaklenut byl i samotný trojlodní dóm. Přestavoval se kostel v Pohořelicích, kostel při klášteře v Dolních Kounicích či presbytář kostela sv. Mořice v Kroměříži. Pozoruhodný je zmiňovaný, drahý a rychle postavený kostel Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně, vybudovaný hlavně z režných cihel (dle slezského, vratislavského vlivu) – jinak se u nás stavěly kostely z kamene. Z románského na gotický začal být přestavován kostel sv. Mikuláše ve Znojmě. Budovány ještě byly i hrady (Děvičky, Starý Jičín). Z gotických domů se dochoval např. Neuheimův dům v Brně (Radnická 2). Obr. 88 Iniciála z Brněnské právní knihy
Z plastiky se zachovaly některé krucifixy (Přemyslovský kříž v Jihlavě) a zpodobnění P. Marie – známá je Michelská Madona, vytvořená asi dílnou v Brně (dnes v Národní galerii v Praze).
73
Společnost a její členění Společnost ještě nebyla rozdělena na stavy, ale na skupiny, mezi nimiž nebyly ostré hranice, uvnitř jednotlivých skupin však existovaly velké rozdíly. ●● duchovní – řídili se církevním právem, ●● šlechta – podléhala buď panovníkovi a zemskému právu, nebo lennímu pánovi a jeho lennímu soudu, ●● měšťané – podléhali pánu města a řídili se městským právem; bohatí měšťané (patriciát) ovládali městské rady, ●● poddaní – podléhali své vrchnosti, většinou na základě emfyteutického práva – když plnili povinnosti, drželi půdu dědičně. Židé
Obr. 90 Madona, minoritský klášter Brno, okolo 1400 V některých venkovských kostelích se dochovala nástěnná malba (Čebín u Tišnova), nebo třeba fragmenty na brněnské Nové radnici (dříve klášterní ambit). Z deskové malby se zachovala madona z kostelíku na hradu Veveří (dnes v Národní galerii v Praze). Knižní malba je bohatě zastoupena v liturgických a chorálních knihách (chrámová hudba) pořízených Eliškou Rejčkou pro starobrněnský klášter. Religiozita (zbožnost) & hereze (kacířství) Katolická církev neměla konkurenci (Židé byli zatlačeni na okraj společnosti). Pro společnost byla samozřejmostí víra v jediného Boha, Krista a posmrtný život (ateismus či pohanství nepřicházely v úvahu). Hustá farní síť umožňovala všem lidem navštěvovat nedělní kázání a pochopit tak zásady křesťanství; tuto osvětu podporovaly i žebravé řády. Často však byla znalost křesťanské nauky dosti povrchní, nedělní setkání v kostele plnilo i společenskou úlohu, kvetly pověry a zaříkávání (vynášení smrtky). Na Moravě byli i heretici (kacíři), proto byli jmenováni inkvizitoři (Petr z Načeradce) a dochovaly se i zlomky inkvizičních protokolů. Jednalo se o tzv. valdenské, beghardy s beky němi a podezřelé jednotlivce (pracovali v neděli a o svátcích, nechodili do kostela). Mezi podezřelými a upálenými kacíři převládali lidé s německými jmény.
74
Ve 14. století žili Židé většinou v královských městech pod ochranou panovníka (který je však v polovině 15. století vyhnal), ochranu si vykupovali vysokou židovskou berní – byla to podstatná součást královských příjmů; proto o jejich usazování usilovaly církevní instituce i páni. V roce 1322 tak Jan Lucemburský povolil olomouckému biskupovi usadit po jedné židovské rodině ve Svitavách, Mohelnici, Kroměříži a Vyškovu. Židé jsou také doloženi v Jevíčku, Boskovicích, Slavkově, Třebíči (památka UNESCO) ad. Dle královského privilegia (1333) Židé v Brně přispívali z 25% na opravu městských hradeb, ve stejném městě najdeme ve 40. letech 14. století čtyři židovské masné krámy (řeznictví); ve 2. pol. 14. stol. žilo v Brně ve třiceti židovských domech na ploše 1,4 ha 600-800 obyvatel. Každá větší židovská komunita si postavila synagogu (modlitebnu) a platila si rabína (rabi – učitel, duchovní autorita). Byli gramotní, ovládali hebrejštinu a němčinu, setkáváme se u nich i se jmény převzatými ze slovanského jazyka. Přes ochranu panovnickým privilegiem byli Židé křesťany často pronásledováni – panovník jim někdy zabavil část majetku, sousedé je nenáviděli, protože u nich byli zadluženi, všeobecně vládla netolerance k jinakosti; i na Moravě tak byly protižidovské pogromy (1338 Jemnice, asi i Znojmo, Třebíč, Vratěnín a Hrádek). Zemské soudy a správa země Od roku 1348 působily na Moravě dva zemské soudy – v Olomouci a v Brně. U nich byly vedeny zemské desky, ke každému z nich náleželo přesně vymezené území (vlastně staré Břetislavovo rozdělení země), cúda. Hlavní zasedání probíhala dvakrát ročně – jednalo se hlavně o šlechtické majetky (alod). V čele soudů stáli nejvyšší zemští úředníci – nejvyšší komorníci (v Olomouci např. Ješek z Kravař, v Brně Heralt z Kunštátu), nejvyšší sudí, nejvyšší zemští písaři. Soud se neřídil psaným právem, přísedící (většinou významní páni) soudu pokaždé právo „nalézali“. Zemská správa ze 13. století se při neexistenci markaběcího dvora hroutila – zanikají dvorské úřady (číšník, stolník, maršálek, lovčí), z pramenů mizí vilik, komorník. Za krále Jana byla omezována pravomoc zeměpanských úředníků a soudů, za Karla došlo k jisté restituci (purkrabí). Hlavou země byl panovník, správu vykonával zemský hejtman, dalším významným úředníkem byl podkomoří.
V roce 1311 byl přijat za moravského markraběte Jan z rodu Lucemburků, který obyvatelům země vydal privilegium. Vedl války s domácí šlechtou, na Moravu vpadl uherský magnát Matúš Čák Trenčianský, válčilo se i na rakousko-moravské hranici. Královna-vdova Eliška Rejčka založila na Starém Brně cisterciácký klášter. V roce 1333 zahájil svoji kariéru jako markrabě moravský pozdější slavný císař Karel IV., který začal vykupovat markraběcí majetky. Po roztržce s otcem se jeho žena Blanka nuceně přestěhovala na Špilberk, kam za ní Karel přijíždí. Morava spadá pod nově založené Arcibiskupství pražské (1344), moravský markrabě Karel byl zvolen římským králem (1346). Roku 1348 Karel ustavil, že Morava není lénem říšským, ale českým, má však svého samostatného panovníka – markraběte. Byly obnoveny zemské desky. Ve městech převažovalo německy mluvící obyvatelstvo. I na Moravě se udály protižidovské pogromy. Objevila se nová zkáza – mor. Moravský markrabě Jan Jindřich (1350-1375) V lednu 1350 se vlády nad Moravou ujal nový markrabě Jan Jindřich Lucemburský (nar. 1322, užíval jen jméno Jan), mladší bratr Karla IV. Jako dítě trpěl odcizením svých rodičů (Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny), v pěti letech byl odvezen do Tyrol, v osmi oženěn s dvanáctiletou Markétou, dědičkou korutanského vévodství a tyrolského hrabství – která z něj nakonec udělala „impotenta“. Druhou Janovou manželkou byla Markéta Opavská. Oba však byli pravnuky Přemysla Otakara II., tudíž pro sňatek potřeboval papežský dispens, který si nezajistil – proto na něj byla uvalena klatba a manželé se museli načas odloučit. Situace se vyřešila a Markéta porodila nejméně šest dětí, na začátku šedesátých let však zemřela. Pak žil Jan s jeptiškou cisterciáckého kláštera v Třebnici (Slezsko) Eliškou, dcerou těšínského vévody Kazimíra, král Karel však bratra oženil s Markétou Rakouskou, dcerou Albrechta II. Habsburského (1364, opět se konala dočasná papežská klatba kvůli příbuzenství – oba byli pravnuky římského krále Rudolfa I.), Markéta však brzy zemřela. Jan se v roce 1367 oženil naposled, a to s Alžbětou (Eliškou), dcerou hraběte Alberta z Oettingenu – poslední dvě manželství byla bezdětná. Nejstarší Janův nelegitimní syn Jan se věnoval církevní dráze. Legitimní děti měl markrabě pouze s Markétou Opavskou, jednalo se o syny Jošta, Jana Soběslava a Prokopa, a dcery Kateřinu a Elišku. Děti byly v útlém věku zasnoubeny s protějšky z významných evropských panovnických rodů. V zahraniční politice se Jan podřídil králi, v době Karlovy nepřítomnosti moravský markrabě spravoval celé království, podnikal i některá vojenská tažení, s bratrem spolupracoval i na diplomatickém poli. Např. roku 1350 se v zájmu usmíření mezi Lucemburky a Wittelsbachy vzdal nároku na Tyroly a Korutany. Na Moravě (Uherské Hradiště, Brno, Znojmo) se odehrála zásadní jednání s uherskou stranou, byl ujednán sňatek mezi Zikmundem Lucemburským a Marií Uherskou. S Habsburky se dojednaly dědické smlouvy – pokud by vymřela jedna dynastie, vlády v osiřelých zemích se ujme ta druhá. Moravský markrabě Jan Jindřich byl dlouho hlavním dědicem zemí Koruny české (až do narození Karlova syna Václava IV. roku 1361).
Obr. 91 Jan Jindřich, Moravské náměstí v Brně V zahraniční politice postupoval Jan Jindřich samostatně pouze v roce 1351, když uzavřel smlouvu o vzájemné pomoci s Albrechtem II. Rakouským pro případ odporu poddaných (i vyšší šlechty). Druhým případem je moravsko-rakouská válka 1356-1357, která zřejmě způsobila v Rakousku značné škody. Důležitý byl dlouhodobý mír, který na Moravě narušil jen uherský vpád roku 1371. Janova rezignace na zahraniční politiku mu tak umožnila starat se o posílení vnitřní markraběcí moci a majetku. Dvůr, správní aparát a finance Markrabě Jan Jindřich měl na Moravě všechny pravomoci kromě otázek války a míru, i král Karel IV. však do moravských záležitostí výjimečně zasahoval – zakázal městům přijímat polské kupce (reciproční ekonomické opatření), vydal nový řád jednání zemského soudu, dovolil dovoz vína z Rakouska apod. Jan Jindřich si v Brně vytvořil panovnický dvůr s úřednickým aparátem. Markrabě měl svou radu, dvorský soud, purkrabí markraběcích hradů, markraběcí kaplany. Dále měl markraběcí kancelář, z níž se dochovalo na 180 listin (většinou byly vydány v Brně, zbytek na Špilberku, Veveří, Nové Vsi – markraběcím letním sídle v dnešním Brně-Králově Poli aj.); z markraběcích notářů zmiňme Václava z Mladějova (brněnský městský písař, rychtář i písař zemských desk). Markrabě měl i své kuchaře, řemeslníky, posly, vrátné, hudebníky, stavitele, zedníky, tesaře aj. Své hodnostáře měla i markraběnka. Všichni byli placeni z markraběcí komory, která měla příjmy z berní z markraběcích měst a církevních institucí (klášterů),
75
z venkovských majetků, rycht, cel, mýt, židovských dávek, z těžby (urbura), darů měst, mincování (markrabě razil menší množství drobnějších mincí); dále z nepravidelné obecné zemské berně. Roční příjem markraběte tak mohl být při poměrně malých výdajích úctyhodných 10.000 hřiven, proto mohl císaři půjčit 64.000 zlatých na získání Branibor. Vývoj markraběcího majetku Pro Jana Jindřicha byly typické investice do markraběcího majetku (od pánů z Lipé např. koupil Cimburk, dnešní Moravskou Třebovou a Jevíčko; koupil i rozestavěný hrad Obřany a město Šumperk). Jan opravil a rozšířil Špilberk, stavěl letní sídlo v Králově Poli, opravoval a budoval hrady (snad i Nový hrad u Adamova), stavěl u Brna augustiniánský klášter. Markrabě uděloval statky lenním právem, např. Ctiborovi z Cimburka udělil Tovačov. Jan Jindřich a moravská šlechta, církev, markraběcí města Jan se dostal do několika konfliktů se šlechtou, konkrétně s pány z Cimburka, Jindřichem z Hradce a Bočkem z Kunštátu (ten bez povolení stavěl hrad Obřany u Bystřice pod Hostýnem – bylo rozhodnuto o jeho zboření). Nikdy však nedošlo ke konfliktu markraběte s větší skupinou pánů (mj. měl markrabě na své straně Karla IV.). Nejvyšší úřady markrabě obsazoval pány ze Šternberka a z Kravař. Jan se prostřednictvím bratra stýkal s papežskou kurií (kvůli dispensům), papež se přímo na markraběte obracel výjimečně, kvůli usmíření s Habsburky. Např. roku 1365 si Jan u papeže Urbana III. vyžádal odpustky pro kapli sv. Václava na Špilberku, kde měl své sídlo. V roce 1350 založil klášter augustiniánů poustevníků u Brna před Běhounskou branou – žilo v něm přes čtyřicet bratří (stal se součástí opevnění, později Místodržitelským palácem a dnes patří Moravské galerii). V roce 1375 založil přísný kartuziánský klášter v Králově Poli a daroval mu své tamější letní sídlo (se všemi polnostmi, mlýn na Dornychu a vesnice Střelice a Černovice u Brna). Všechny kláštery dostával pod svou přímou kontrolu. S církví měl markrabě dobré vztahy, také s olomouckým biskupem (ten však byl na markraběti nezávislý). Jan vydal důležitá privilegia pro Olomouc a Brno, když nutil kupce z Polska, Uher a Rakouska přes tato města procházet. Města s magdeburským právem podřídil Olomouci (a ta se obracela do Vratislavi). Vůči městům měl markrabě značné finanční nároky, po morové epidemii je dočasně v Brně a Znoj mě snížil. V Brně zakázal řemeslnické cechy – chtěl tak zabránit zvyšování cen a zamezit vzniku politické síly. V roce 1363 markrabě sám jmenoval brněnskou městskou radu, čímž porušil privilegium Václava II. na její svobodnou volbu, vyřadil z ní načas rodový patriciát (a podlomil tak jeho moc) a dosadil do ní řemeslníky. V roce 1372 prodal markrabě městu Brnu rychtu, čímž odstranil dvojkolejnost v řízení města. Brno prožívalo období největšího rozkvětu ve starších dějinách – i přes mor rostl počet obyvatel, dařilo se obchodu, město bylo rezidenčním markraběcím sídlem; hlavním městem Moravy však byla Olomouc.
76
Obr. 92 Jan ze Středy V markraběcí společnosti bychom našli olomouckého biskupa (od r. 1364) a prehumanistického literáta Jana ze Středy (Johannes von Neumarkt, 1310-1380; nar. ve Vysokém Mýtě, popř. ve Slezské Středě – pol. Środa Śląska, něm. Neumarkt in Schlesien; zemřel v Modřicích u Brna), jedné z nejvýznamnějších kulturních osobností druhé poloviny 14. století na Moravě. Testamenty Jana Jindřicha Postupně ve třech testamentech (vždy potvrzených Karlem IV., ten poslední jednačtyřiceti moravskými šlechtici) se v latinském (a německém) jazyce markrabě podrobně vyrovnává s nástupnictvím a majetkem. Dcery dostaly věno (finanční obnos), dědit však museli i všichni tři synové. Markrabětem, pánem Moravy a dědicem nejdůležitějších majetků se stal nejstarší Jošt, markrabata Jan Soběslav (vychován na dvoře Karla IV. jako možný následník trůnu) a Prokop mu byla podřízena. I když byla poslední vůle propracována, vedla k válce mezi Joštem a Prokopem; moravská linie však stejně vymřela a markrabství připadlo českému králi. Markrabě se stýkal s biskupem Janem ze Středy, zaměstnával stavitele a hudebníky, pro augustiniány a kartuziány založil kláštery, věnoval se vzdělání vlastních dětí. Markrabě často zastupoval českého panovníka, vedl několik samostatných vojenských výprav (1365 snad až do Srbska). Rozšířil markraběcí majetek, zajistil Moravě mír, ač žil (dobrovolně) ve stínu svého slavnějšího bratra – nepletl se mu do nejvyšší politiky, věnoval se vládě ve své zemi.
1. Zhodnoť význam předání Moravy Janu Jindřichu Lucemburskému Karlem IV. 2. Vyber hlavní znaky ekonomiky vrcholného středověku. 3. Vysvětli činnost zemských soudů. 4. Postihni shody a rozdíly ve správě země tehdy a dnes. Moravský markrabě Jošt Lucemburský, král římský (1375-1411) Za vlády moravského markraběte Jošta Lucemburského, synovce Karla IV., se Morava stala i centrem evropského dění. Moravský markrabě byl zástavním pánem Kladska, západního Slovenska, Lucemburska, alsaského fojtství, Braniborska a Dolní Lužice, od roku 1397 měl také titul markraběte braniborského a kurfiřta Římské říše a na konci svého života byl zvolen králem Římské říše (nekorunovaným císařem); rovněž byl dvakrát jmenován vikářem pro říšská území v Itálii a výrazně zasahoval do událostí v Čechách. Joštovo mládí a vstup do politického života Jošt se narodil asi roku 1354 a už o necelé dva roky později byl zasnouben s Eliškou, neteří uherského krále (musel ji ale přenechat svému českému bratranci, Václavovi IV.). Dětství strávil v Brně (či na Špilberku, Veveří, v Králově Poli). Nabyl značného vzdělání. Jako markrabě se sedmnáctiletý Jošt objevuje v roce 1372 ještě za otcova života. Tehdy se také oženil s Eliškou Opolskou (poté snad i s její sestrou Anežkou); neměli však žádné potomky. Zpráva o smrti Jana Jindřicha jej zastihla v Německu, kde pobýval s Karlem IV. Po smrti Karla IV. se čtyřiadvacetiletý Jošt stal nejstarším a nejbohatším Lucemburkem v českých zemích. Jošt přijal od Václava IV. v léno Markrabství moravské. Pobýval pak na Moravě, staral se o odkaz svého otce, účastnil se také volby Václava IV. římským králem. Jošt se dostal do majetkového sporu s Janem Soběslavem, který zřejmě na dvoře Karla IV. žil „na vysoké noze“. Jednal s Karlem IV. a Václavem IV. o půjčce svého otce Karlovi – když nebyla splacena, stal se Jošt zástavním držitelem českého Kladska (dnes polské Kłodzko). Joštovy spory s olomouckou kapitulou a markrabětem Prokopem Po smrti Karla IV. se markrabě Jošt dostal do sporu s olomouckou kapitulou a biskupem Janem ze Středy. V době papežského schizmatu (1378, markrabata Jošt a Jan Soběslav podporovali římského papeže Urbana, Prokop možná avignonského Klimenta) kanovníci odmítali platit zemskou berni, Jošt nad nimi vyhlásil zemskou klatbu (acht) a vyhnal je z města. Litomyšlský biskup Albert ze Šternberka naopak vyhlásil klatbu nad Joštem a olomouckou městskou radou, na Moravě byl vyhlášen interdikt (zákaz bohoslužeb). K smíru došlo prostřednictvím pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. Pokračoval však spor s biskupem a Joštovi služebníci dokonce zapálili olomouckou katedrálu (shořela střecha, biskupský dům byl vypálen).
Obr. 93 Jošt Lucemburský Od roku 1380 vedl Jošt vlastní zahraniční politiku. Na moravsko-rakouské hranici se setkal s rakouským vévodou Albrechtem III. a potvrdili si vzájemně úzké spojenectví. V roce 1380 se Jan Soběslav stal nejdříve litomyšlským biskupem, poté byl dokonce kapitulou zvolen olomouckým biskupem, druhá volba však byla zmařena Václavem IV., aby nedošlo k oslabení českého vlivu na Moravě – papež jmenoval Petra (řečeného Jelito). V této době začala první válka mezi markrabaty Joštem a Prokopem (zřejmě šlo o majetek po Janu Soběslavovi), který na svou stranu získal značnou část moravského panstva; při bojích byly poškozeny majetky brněnského augustiniánského kláštera. Počátky Joštovy a Prokopovy angažovanosti mimo území Moravy (1383-5) Po smíření obou markrabat vzrostl jejich vliv a prestiž. Bratry častěji najdeme na pražském dvoře Václava IV. Jošt se zabýval německými záležitostmi a Karlovi synové si od něj půjčili finance na výpravu do Polska (fiasko, moci se tam ujímají Jagellonci). Jošt je v roce 1383 Václavem IV., který se tehdy vzdal římské cesty za císařskou korunou, jmenován říšským generálním vikářem pro Itálii – práva mohl vykonávat kdekoliv, mohl vyjednávat o spojenectví s francouzským králem (avignonský papež chtěl mít Václava na své straně). Jošt vyslal do Avignonu svého diplomata Jana Baldaka, papež Kliment VII. vyslal za Joštem svého vyjednavače. Jošt se podílel na říšské politice, pomohl sjednat mír mezi říšskými knížaty a městy. V roce 1385 se Jošt s Prokopem a moravskými pány účastnil Zikmundova tažení do Uher (Zikmund Lucemburský se po nezdaru v Polsku snažil stát uherským králem); Zikmund jim za to zastavil dvě části Branibor a slíbil jim, že mohou držet uherské území až k Váhu, pokud je dobudou – začali tedy
77
pevně vládnout na dnešním západním Slovensku, v Bratislavě (potvrzeno smlouvou s Albrechtem Habsburským). Zikmund však zatím úspěšný nebyl. Jošt získává Lucembursko a Branibory (1386-8) Moravská markrabata udržela vládu na západním Slovensku i v době politické nestability v Uhrách. Další uherská výprava roku 1386 byla pro Lucemburky úspěšná – Zikmund získal vládu v Uhrách, Jošt zástavu za 200.000 (území mezi Dunajem a Váhem). Jošta v Bratislavě zastupoval moravský pán Smil z Kunštátu. V roce 1387 zemřel olomoucký biskup Petr Jelito a Jan Soběslav se znovu pokusil post obsadit – papež však prosadil kostnického biskupa Mikuláše z Riesenburgu a Jana Soběslava odškodnil aquilejským patriarchátem (1387-1394). Roku 1387 Jošt vydal nařízení, že v zemi má být zachováván mír; šlechta a města přivěsily své pečeti. Šlo o první moravský landfrýd – panovníkovo nařízení k udržení míru v zemi, ústavní prvek platný až do 17. století, jeden ze základů stavovské Moravy. Nezasedaly zemské soudy, došlo k posílení moci vyšší šlechty, zřejmě došlo k nepokojům v souvislosti s uherským děním – páni-lapkové po návratu z Uher zřejmě začali loupit. Nyní byl Jošt nejúspěšnější: v Praze se účastnil svatby Jana Zhořeleckého se švédskou princeznou, Václava podporoval proti bavorským vévodům (ve věci zajetí salcburského arcibiskupa) – v roce 1388 mu tak Václav IV. zastavil za 64.000 zlatých lucemburské vévodství a alsaské fojtství, Jošt naopak vyklidil Kladsko. Tato neklidná území Jošt spravoval korespondenčně prostřednictvím svých zástupců. Lucemburkové uzavřeli vzájemné spojenectví a Zikmund (se souhlasem Václava IV. a Jana Zhořeleckého) z finančních důvodů („aby Uherské království získalo své staré hranice“) zastavil za 565.263 zlatých braniborské markrabství (východ Jana Zhořeleckého byl vyjmut) Joštovi a Prokopovi (braniborský markrabě byl zároveň kurfiřtem, jedním ze sedmi volitelů římského krále); tím končí Joštova a Prokopova vláda v Bratislavě a Nitransku. V Braniborsku tak od roku 1388 vládne Jošt, první mezistátní smlouvu sjednal s pomořanskými vévody. Jošt začíná usilovat o získání římské koruny Již velmi mocný Jošt se v Olomouci setkal s novým biskupem Mikulášem z Riesenburgu, který mu zastavil za 5050 hřiven Mejlice, Modřice a Vyškov; dále společně potvrdili v Osoblaze protilapkovský landfrýd (mezi Mikulášem III. Opavským, vratislavským biskupem Václavem a dalšími jedenácti slezskými knížaty). V roce 1389 Jošt jednal s markrabětem Prokopem, Jošt se zavázal bratrovi splácet to, že sám vládne Braniborám (20.000 kop), což dosvědčili moravští páni. Ze 17. 3. 1389 se dochovala vůbec nejstarší česky psaná panovnická listina – Jošt v ní slíbil Prokopovi zaplatit 500 kop grošů (rukojmími bylo osm moravských pánů); je vidět, že Joštovy téměř nevyčerpatelné finance se tenčily. Vnitromoravská situace byla poznamenána nepokoji, Jošt musel na pánech z Boskovic dobýt hrad Boskovice a Víckov. Vzrůstá tak domácí opozice proti markraběti.
78
Obr. 94 Hrad Boskovice V roce 1388 v Říši probíhaly nepokoje; Václav IV. byl těžce nemocný, uvažoval o abdikaci a pro případnou volbu římským králem hledal podporu pro své bratry či bratrance; to v Joštovi podpořilo naděje na získání titulu římského krále, ač měl finanční potíže i domácí opozici. Proto uzavřel dohodu s Albrechtem Habsburským. Jošt znovu jmenován vikářem v Itálii a získává Krnovsko (1389-90) Václav svůj názor změnil, ale Jošta aspoň znovu jmenoval na pět let vikářem v Itálii, markrabě tam vyslal děkana olomoucké kapituly Ondřeje z Třeboně. Jošt byl také rozhodčím sporu mezi Václavem IV. a Vilémem Míšeňským spolu s Albrechtem Habsburským. V roce 1390 Jošt koupil od svého švagra Vladislava Opolského (potomek Piastovců, proti Jagelloncům) za 11.200 kop Krnovsko (bez souhlasu lenního pána, Václava IV., který podporoval Jagellonce). Tehdy Václav IV., resp. markrabě Prokop a opavští vévodové napadli Opolsko; Joštovi se nepovedlo vyjednat mír. Nastává nová situace, Jošt se vymezuje vůči Václavovi IV. a Prokopovi. Markraběcí dvůr a kancelář Jošt sídlil na Špilberku, který pro něj dostavoval Jindřich Parléř z Gmündu. Na jeho dvoře bychom našli vojáky, kuchaře, řemeslníky apod. Chod dvora zajišťoval hofmistr markraběte, hofmistr markraběnky, maršálek, hofrychtéř, komorník, stolník, číšník, mistr kuchyně a lovčí. Konkrétně na dvoře působi-
li nižší šlechtici ze Svojanova, Hechtové z Rosic, Sulek z Radkova či Rudolf z Frankštátu, z měšťanů známe mincmistry. Širší dvůr tvořili páni. Zemským hejtmanem byl Jan Starší z Meziříčí a Beneš z Vartenberka, Ješek Puška z Kunštátu. Nejvyššími komorníky při zemském soudě byli např. páni z Kravař, ze Šterberka. Spíše nižší šlechta zastávala úřad nejvyššího sudího, nejvyšší písaři zemských desek se rekrutovali z Joštovy markraběcí kanceláře. Kancelář vedl protonotář; z listin je patrno, že o všem důležitém chtěl markrabě rozhodovat sám. Joštovy finance a vývoj markraběcího majetku Bohatý Jošt dovedl být šikovným finančníkem a prozíravým obchodníkem. Již jeho otec zřejmě začal razit mince, Jošt tuto činnost svými denáry a haléři rozšířil (iniciála IO). U Měnína založil rybník, za účelem zisku spekuloval i s venkovskými majetky. Jošt však nebyl šetrný, shromažďování peněz a majetku nebylo jeho konečným cílem. Kupoval klenoty, platil trubače a pištce, ale hlavně platil za zvětšování své moci – půjčoval bratrancům, pořádal výpravy do Uher, vysílal diplomaty do Avignonu, Itálie, bojoval s bratry, zajišťoval si podporu šlechty. Na vše potřeboval peníze, čímž odstartoval rozpad markraběcího majetku. Např. udělil lénem Vokovi z Kravař Štramberk, na dobu života Lichtenštejnům Břeclav, Erhartovi z Kunštátu zastavil (Moravskou) Třebovu a 32 vesnic. Jošt tedy chudl, navíc splácel Branibory a Krnovsko a čekaly ho spory a války. Spory mezi Lucemburky a domácí války (1390-1405) Do roku 1390 byli Lucemburkové jednotní, Zikmund získal Uhersko (díky sňatku, který sjednal jeho otec), Jošt Braniborsko, Lucembursko a italské vikářství (díky zděděnému majetku). Jošt pak ale podpořil šlechtickou opozici vůči vládě Václava IV., ten byl také sesazen z římského trůnu. Morava na domácí války těžce doplatila. Počátky rozkolu mezi Lucemburky (1390-1392) V roce 1390 Václav a Jošt spolupracovali (italská politika), nastaly však i spory (Krnovsko). Na jedné straně stál Václav IV., Prokop a Vladislav Jagello, na straně druhé Jošt, Zikmund a rakouský vévoda Albrecht III. Habsburský (a Vilém Míšeňský s Vladislavem Opolským). Tehdy v Bratislavě vznikl i neuskutečněný plán na dělení Polska. V roce 1392 se někteří moravští páni účastní Zikmundova protitureckého tažení. Pak se ovšem na pět let zavřely moravské zemské desky – v zemi zuřila válka. Začátek druhé války mezi Joštem a Prokopem (1393) V bojích mezi bratry šlo zřejmě o zástavu Braniborska a západního Slovenska, kdy na územích vládl jen Jošt a Prokopovi asi nebyl schopen splácet. Joštova moc rostla, Prokop byl zase populární v Praze, v Polsku a Slezsku. Boje začaly v roce 1393. V létě se jednalo o smíru mezi markrabaty, rozhodčí výrok měli vynést moravští páni (z Kravař a z Kunštátu), listina byla sepsána česky, ale k dohodě nedošlo. Do války se zapojil i Prokopův polský spojenec ze vzdáleného Štětína (Prokop pobýval i na krakovském královském dvoře), k dalším jednáním téměř všech Lucemburků došlo v Praze. Bojovalo se i v Čechách.
Obr. 95 Dukát Jošta Lucemburského (lat. Iodocus), brněnská mincovna Jošt se spojuje s českými pány proti Václavovi IV. (1394-1396) Joštovi vadilo, že v něm Václav vždy budil naděje na získání vlády v Říši, které pak nenaplnil; Václava můžeme považovat za špatného panovníka, který oslaboval celou dynastii (např. spor s arcibiskupem Janem z Jenštejna). V roce 1394 se v Praze Jošt sešel s devíti českými pány (Rožmberk, Ota z Bergova, původem Moravan Boček z Kunštátu a z Poděbrad), aby uzavřeli spolek. Václav byl tehdy pány zajat, donucen akceptovat v Praze jejich požadavky – vládcem se stal Jošt, kterého Václav jmenoval správcem země, „starostou“. Jošt chtěl v Čechách zavést řádnou správu a donutit Václava k římské korunovaci. Za Václava se však postavil jeho bratr Jan Zhořelecký a říšský Ruprecht Falcký. Václav byl propuštěn, čeští páni získali záruky. Jošt se vrátil na Moravu, kde válčil s Prokopem. Na stranu Jana Zhořeleckého (proti Joštovi) se z moravských pánů postavili páni z Lipé, Bítovští z Lichtenburka, Šelnberka, a Šonvaldu. Kvůli bojům se Jošt zadlužoval, musel odměňovat šlechtice. V roce 1395 dal Václav Jošta a šest pánů na Karlštejně protiprávně zatknout a vládu na Moravě svěřil Prokopovi. To však trvalo jen několik týdnů, boje pokračovaly. V roce 1396 se ale Jošt s Prokopem začali smiřovat. Moravský landfrýd z roku 1396 V roce 1396 přijel do Čech král Zikmund, Václav nechal Zikmunda a Jošta rozhodnout ve svém sporu s panskou jednotou, která obsadila důležité zemské úřady. Tehdy zemřel Jan Zhořelecký, braniborskou Novou marku získal Zikmund. Brzy však následovala katastrofální prohra Zikmundova vojska v bitvě proti Turkům u Nikopole. Na Moravě byl obecný mír zaručen landfrýdem z konce roku 1396. Cílem bylo zamezit „samosoudcování“ šlechty a zabránit řádění bojových družin. Poškození neměli brát spravedlnost do vlastních rukou, ale obrátit se na markraběte a zemský soud, popř. na biskupa a jeho lenní soud. Páni (jedna ze smluvních stran podílející se na vládě) mají táhnout na škůdce, náklady platí markrabě. Jednalo se tedy o smlouvu mezi oběma markrabaty, olomouckým biskupem a moravskými pány, týkající se celé Moravy. Byl tak položen základ moravské stavovské ústavy. Začaly fungovat zemské soudy; další land frýdy následovaly.
79
Václav IV. sesazen z trůnu římského krále, boje mezi Joštem a Prokopem (1400-1402) V roce 1400 byl Václav IV. sesazen z trůnu římského krále, novým králem byl zvolen Ruprecht III. Falcký. Z Lucemburků tehdy Václava podporoval nejúčinněji Jošt, i když se na Moravě dále válčilo. Prokop se dal do služeb Ruprechta Falckého. V roce 1401 byl uherskými magnáty zajat Zikmund. Jošta ale zaměstnávaly Čechy – král Václav porušoval dohody s pány, k nimž se přidal Jošt i Vilém Míšeňský a jejichž vojska dorazila k Václavově Praze; Václav Joštovi potvrdil Dolní Lužici a zaplatil za hrad Ronov. Jošt po boku Václava IV. proti Zikmundovi (1402-1405), smrt markraběte Prokopa Václav a Prokop se Zikmundovu plánu vzepřeli, Zikmund je nechal v roce 1402 zajmout a odvezl je do Vídně, resp. Bratislavy. V Čechách začala domácí válka, Jošt se obrátil proti sílícímu Zikmundovi a stal se hlavou protizikmundovské opozice v Českém království.
Obr. 96 Náhrobek Prokopa Lucemburského Jošt markrabětem braniborským (1397) Prokop s Vladislavem Opolským podnikli kondotiérskou výpravu do Uher, ovládli liptovskou župu. Tehdy se Jošt smířil s Václavem IV. a v roce 1397 Jošt obdržel Horní i Dolní Lužici. Moravský markrabě se zavázal, že v případě své bezdětné smrti připadnou Braniborsko, Lucembursko, Lužice a Alsasko Václavovi a jeho dětem. Václav Joštovi udělil Marku braniborskou, Jošt se stal kurfiřtem, arcikomorníkem Římské říše. Poté se na scénu vrátil Prokop, který měl i Zikmundovu podporu. Na Karlštejně byli zavražděni čtyři členové královské rady, kteří stáli na Joštově straně. Prokop se stal v Praze zemským hejtmanem, když Václav pobýval v Říši. Joštovi se nepodařilo prosadit svou vládu v Horní Lužici. Nové boje na Moravě roku 1399 Jošt s Prokopem se opět střetli v Lužici i na Moravě. Proti Prokopovi a Václavovi stojí zadlužující se Jošt a Zikmund, který nepřiměl bratra k římské jízdě. Prokop chtěl po olomouckém biskupovi jeho majetky, papež byl proti. Na Prokopově straně stála knížata z Opavy, Mazovska, Těšínska, Olešnice a Opole, také část pánů. Prokopovi se podařilo dobýt některá markraběcí města (Znojmo). Proti Prokopovi se postavil Zikmund, jemuž dal zoufalý olomoucký biskup Jan Mráz některé majetky.
80
V roce 1402 zastavil Jošt Ludvíkovi Orleánskému Lucembursko. Jošt dobyl Čáslav, Zikmund zatím v Bratislavě určil dědicem v Uhrách Albrechta IV. Habsburského, čímž vydědil Jošta. Pak ale vypukla v Uhrách vzpoura a v roce 1403 Zikmund opustil na sedmnáct let Čechy. Tehdy Václav uprchl z Vídně a později se sešel s Joštem, aby mu dodatečně povolil zastavit Lucembursko. Zikmund pak spolu s Albrechtem IV. zaútočil na Moravu, oba však onemocněli u Znojma na úplavici a Albrecht zemřel (ač ho pověsili hlavou dolů, což byla nejúčinnější dobová metoda léčby; zanechal však syna Albrechta V., pozdějšího moravského markraběte a uherského, českého i římského krále). Tak končily boje mezi lucemburskými bratry a bratranci. Václav obnovil staré Karlovy dědické smlouvy mezi Lucemburky a Habsburky, z dědictví však byl vyřazen Zikmund. Situace v Čechách i na Moravě se uklidnila, Jošt získal zpět Znojmo a Jemnici. V roce 1405 došlo k narovnání mezi Joštem a rakouským vévodou Vilémem Habsburským, poté Jošt za sebe a za Václava v Budíně podepsal mír se Zikmundem. Propuštěný kondotiérský (kondotiér – velitel nájemné armády) markrabě Prokop byl nemocen a 24. 9. 1405 v kartuziánském klášteře v Králově Poli zemřel. Poslední léta Joštovy vlády (1405-1411) Václav, Zikmund a Jošt byli v roce 1405 smířeni, Zikmund do českých událostí nezasahoval. V roce 1410 však zemřel Ruprecht Falcký a Jošt se se Zikmundem utkal o korunu krále Svaté říše římské. Markraběcí dvůr, kancelář, finance a majetky v letech 1390-1411 Markrabě již tak často nepobýval v Brně, častěji ho najdeme v Braniborsku a v Praze. V době Joštovy nepřítomnosti byli zemskými hejtmany páni Vilém z Pernštejna, Erhart z Kunštátu či Lacek z Kravař, k pánům nepatřil špilberský purkrabí Hynek z Pacova (brněnský hejtman). V rukou pánů byl nejprestižnější úřad nejvyššího komorníka – v Brně Ctibor z Cimburka, Erhart z Kunštátu a Vilém z Pernštejna, v Olo-
mouci Ješek Puška z Kunštátu a Petr z Kravař a Plumlova. Panské rody se prosadily i do úřadu nejvyššího sudího. Nejvyššími zemskými písaři byli duchovní. V Joštově kanceláři přetrvávali notáři z předchozího období, kancelář se po nabytí Branibor zvětšila. Listiny byly psány latinsky, německy i česky, což kladlo značné nároky na notáře Jošt někdy dokázal jednat jako dobrý hospodář, jeho finanční situace však byla špatná. Nechal si Měnín s rybníkem a rozšířil mincovní podnikání. Po roce 1390 se v brněnské mincovně razily ve značném množství čtyřhranné mince s obrazem moravské šachované orlice, výjimečně se razily i zlaté dukáty. Za válek však nebylo možné vybírat zemskou berni, navíc byl Jošt čím dál tím víc zadlužen, zastavoval rozsáhlé majetky (pouze jedenáct hradů nebylo dle pramenů zastaveno, darováno či prodáno, mezi nimi sídelní Špilberk) – dokonce u pražských měšťanů zastavoval knihy a klenoty. Jeho situace se dočasně zlepšila až po zástavě Lucemburska. Stále však musel platit žoldnéře a pány, výkupné, zřídil nový kanonikát v Olomouci a dotoval tři oltáře v katedrále sv. Víta v Praze. Došlo tedy k naprostému úpadku markraběcího majetku. U měst nebyl tak katastrofální úpadek jako u hradů (a ta čtyři nejdůležitější – Brno, Olomouc, Znojmo, Jihlava – markraběti také zůstala), příjmy z nich se však snížily (musela být na několik let osvobozena od berně). Rozpad markraběcího majetku znamenal také zhoršení bezpečnostní situace na Moravě. Poměry na Moravě v letech 1405-1410 Po Prokopově smrti byla jedinou ohroženou hranicí Moravy ta s Rakouskem. Značnou úlohu zde hrály šlechtické bojové družiny (těžko rozlišit kondotiéry od lupičů). Morava byla občanskými válkami značně zpustošena. Instituce začaly pozvolna obnovovat svou činnost, došlo k sepsání nového landfrýdu. Moravské bojové družiny se vypravovaly i mimo Moravu (Uhry, Rakousy, Čechy, Polsko). Až 4000 bojovníků z Moravy a Čech se účastnilo bitvy u Grunwaldu (1410) mezi Polskem a německými rytíři. Na polské straně slavně bojoval Jan Sokol z Lamberka (bojovníky získal i Lacek z Kravař), bitvy se zúčastnil i Jan Žižka z Trocnova, kterému předtím jako loupežníkovi na JZ Moravě byla udělena milost. Žoldnéři bojovali na obou stranách. Václav IV. a Jošt stáli spíš na straně Řádu německých rytířů. Závěr Joštova života: spolupráce s Václavem IV. a volba Jošta za krále Svaté říše římské (1405-1411) Od roku 1403 měl Jošt na dvoře Václava IV. silnou pozici, byli to spojenci. Jan Hus věnoval Joštovi opis Viklefova Trialogu; Václav nabádal arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Házmburka, aby s pálením Viklefových spisů počkal na Joštův příjezd – to svědčí o Joštově prestiži a učenosti, byl znám jako přítel literatury a milovník umění. Jošt pobýval v Braniborsku, Dolní Lužici, po Prokopově smrti získal do zástavy Kladsko a po zavraždění Ludvíka Orleánského se mu vrátilo i Lucembursko. Jošt se v roce 1410 znovu pokusil stát králem Svaté říše římské. V době papežského schizmatu opět došlo ke dvojí volbě římského krále. Václav IV. podpořil Jošta. Tři kurfiřti zvolili Zikmunda, ale 1. října 1410 zvolilo pět kurfiřtů moravského markraběte Jošta římským králem.
Obr. 97 Jošt Lucemburský, římský král 18. ledna 1411 však Jošt v Brně zemřel; pohřben byl stejně jako jeho otec v kostele sv. Tomáše, náležejícím k brněnskému klášteru augustiniánů eremitů (jeho hrob byl naposledy otevřen v roce 1999). Ctižádostivý Jošt byl vládcem, který obětoval majetek na rozšíření své moci v několika zemích. Byl to vysoce kulturní a vzdělaný člověk, který si dopisoval např. se slavným humanistou Colucciem Salutatim a znal antickou literaturu. Za jeho vlády vzrostla moc moravské vysoké šlechty. Římský král, braniborský a moravský markrabě Jošt Lucemburský byl posledním panovníkem, jenž sídlil na Moravě a pro nějž byla Morava hlavní mocenskou základnou. Byl osobností, která na přelomu 14. a 15. století výrazně zasahovala do středoevropských dějin. 1. Jaký měl význam první moravský landfrýd z roku 1387? 2. Jaký cíl měl druhý moravský landfrýd z roku 1396? 3. Popiš správu země a vývoj markrabského majetku. 4. Popiš důsledky domácích válek a sporů mezi Lucemburky. 5. Jmenuj příčiny rozpadu markraběcího majetku.
81
Obr. 98 Schematická mapa zemí Koruny české v lucemburské době Společenský a kulturní vývoj 1350-1410 Obyvatelstvo. Moravu zasáhlo od roku 1349 několik vln morových epidemií, v rezidenčním Brně je mor opět doložen v letech 1356 a 1372. Epidemie však nebyly katastrofální (na rozdíl od Rakouska), počet obyvatel Brna se stále zvětšoval. Mor je pak doložen i v letech 1380 a 1382, kdy už dochází k poklesu počtu obyvatel. Situaci pak navíc zhoršují domácí války a bojové družiny. Nastává doba depopulace. V osídlení nedocházelo k velkým změnám, vesnice spíše zanikaly. Pokračovala urbanizace, mírně se zvětšil počet měst a hlavně městeček. Mor omezil příliv německy mluvícího obyvatelstva z Rakouska a Slezska, morem byla nejvíce postižena německy mluvící města a jih Moravy; proto pak dochází příchodem venkovského obyvatelstva k posílení moravsky (česky) hovořícího živlu ve městech a na Moravě vůbec (i když na rozdíl od Čech má na Moravě stále jasnou většinu německy mluvící měšťanstvo) – příchozí se pochopitelně naučili i německy. Moravština (čeština) byla jazykem většiny šlechty (snad i duchovních), listiny začaly být postupně psány česky (a s češtinou se tak seznamoval i německy mluvící patriciát). Ekonomika. Na venkově došlo k zakládání mnoha rybníků – např. královopolský vybudovaný Janem Jindřichem, měnínský Joštem apod. Těžba drahých kovů spíše upadala, novým
82
prvkem se stala ražba mincí moravských Lucemburků. Obchodovalo se se sousedními zeměmi (Čechami, Rakouskem, Slezskem, Polskem a Uhrami). Prosadil se princip povinného členství řemeslníků v ceších (cechy dbaly na kvalitu, ale zvyšovaly ceny). Moravské sukno z ovčí vlny a lněné plátno (později i barchan z bavlny a lnu) putovalo hlavně do Uher. Hodnota českého groše se snižovala, na Moravě se často platilo i rakouskými šilinky. Celkově ekonomika stagnovala. Kultura. V této sféře došlo jednoznačně k rozvoji, české země se stávají součástí západoevropského kulturního prostoru. Moravské osobnosti působily v českých střediscích, na Moravě vznikla nová kulturní střediska se značným dosahem. Brno bylo v letech 1350-1411 rezidencí moravských markrabat, existoval zde panovnický dvůr. Za Jana ze Středy vzrostl i vliv olomouckého biskupství. V Joštově kanceláři i biskupově kapitule najdeme dost osob zajímajících se o nové kulturní podněty, které přicházely z Itálie. Kulturními středisky byly kromě starých řádových center i nové kláštery augustiniánů poustevníků, augustiniánů kanovníků a kartuziánů. Kultura hraje důležitou úlohu i v životě šlechty a postupně i měst. K elitním dominikánským a minoritským školám se přiřadily školy augustiniánské; v Brně byla škola u sv. Petra a u sv. Jakuba, v Olomouci u sv. Václava a sv. Mořice, škola byla v Jihlavě, Znojmě, Kroměříži, ale i v menších městech (Slavkov).
Městské rady chtěly mít farní školy pod kontrolou. Nadaní žáci toužili studovat na univerzitách, proto asi 15% studentů pražské univerzity bylo z Moravy, další bychom našli v Paříži či Itálii. Jelikož je Vídeň z (jižní) Moravy blíže než Praha, nalezneme zde v letech 1377-1400 šedesát moravských studentů. Na pražské univerzitě učil dominikánský teolog Jan Moravec, jeden z prvních pěti profesorů univerzity – z nich byl z Moravy i Albert z Bludova, na fakultě působili i viklefisté Petr a Stanislav ze Znojma; z Moravy pocházel i Jan z Pernštejna, první rektor pražské právnické univerzity, která se z dosud jednotné univerzity v roce 1372 vydělila; na lékařské fakultě proslul profesor Albík z Uničova (osobní lékař krále Václava a pražský arcibiskup). Většina absolventů se po dokončení studia zřejmě vracela na Moravu. Díky šíření papíru se ze čtení stává běžná záležitost u duchovních, šlechty i měšťanů. Největší moravská středověká knihovna patřila olomoucké kapitule, začínají vznikat i soukromé knihovny. Literatura. Převládá latinsky psaná literatura; bohužel se nedochovaly kroniky ani letopisy, ač v klášterech prokazatelně vznikaly (Třebíč, Hradiště, Královo Pole). Z drobných skladeb známe popis Jihlavy, domácí války přibližují Pašije šlapanických loupežníků. Moravský původ má legenda o sv. Cyrilovi (mlčí o slovanské liturgii). Co se italských vlivů týče, představitelem prehumanismu byl olomoucký biskup Jan ze Středy, který se stýkal s Colou di Rienzo i Petrarkou; kolem něj se na Moravě utvořila skupina kanovníků (Sander z Rambova), která se mohla seznámit s rukopisy týkajícími se antiky, vznikaly formulářové sbírky. Druhým střediskem kultury byl Joštův brněnský dvůr. V Brně byla dokončena právní kniha písaře Jana, na kterou navázal Jan z Gelnhausenu (písař královské kanceláře, sekretář Jana ze Středy); tato díla byla základem v pojímání městského práva Moravy a Čech (v podání Brikcího z Licka a Kristiána z Koldína). Z německy psané literatury dominují překlady (z latiny) Jana ze Středy, které se týkaly sv. Jeronýma (část věnoval moravské markraběnce Alžbětě). U česky psané literatury je problém zjistit, kde vznikla. Na Moravě pravděpodobně vznikla Bible olomoucká. U staršího evangeliáře byly odhaleny prvky středomoravského nářečí (Rajhrad). Moravan sepsal velmi významnou Legendu o sv. Kateřině, na Moravě zřejmě vznikly i legendy o sv. Alžbětě (Velehrad) a sv. Jiřím (kostel sv. Jakuba v Brně). Vůbec nejstarší česky psaná panovnická listina byla pořízena v roce 1389 Joštem. Nastává „zlatý věk“ výtvarného umění: Architektura: Pokračovala stavba chrámových síňových trojlodí (sv. Václav v Olomouci, sv. Mikuláš ve Znojmě), kostel sv. Tomáše v Brně byl změněn na baziliku (částečně z cihel). Na přelomu 14. /15. století se v Brně začal stavět trojlodní kostel sv. Petra a Pavla a sv. Jakuba. Stavitelé se snažili o co největší výšku a značný prostor pro okna. Parléřovská huť pracovala na kostele sv. Mořice v Kroměříži a asi i na kostele sv. Kříže v Jihlavě. Novým typem byly dvojlodní chrámy (Telč, Letovice, Velká Bíteš), byla postavena řada jednolodních kostelů (dominikánky v Olomouci, kartuziáni v Králově Poli). Hradů bylo postaveno málo, byly však pohodlnější; Jan Jindřich nechal postavit Plankenberg a asi i Nový hrad u Adamova, přestavoval Veveří (asi i Špilberk) a Rokštejn atd. Stavělo se i ve městech, příkladem může být původní podoba olomoucké radnice.
Obr. 99 Kostel sv. Jakuba v Brně
Obr. 99a Archeologické práce u kostela sv. Jakuba (2011) Co se sochařství týče, tak zřejmě v Brně působila dílna Mistra Madony z Michle, dílny snad byly i v Olomouci a Jihlavě. Sochařství směřuje od idealizace k realismu, portrétům. Kromě madon se na Moravě dochovaly plastiky Krista v hrobě (dnes v Moravské galerii či v muzeu v Mikulově). Spolu se synovcem Petra Parléře Jindřichem na Moravu z Prahy proniká monumentální styl – příkladem je horizontální pieta v kostele sv. Tomáše v Brně, jedna z nejvýznamnějších památek 14. století. Na Moravě se projevuje také tzv. krásný sloh (např. socha sv. Kateřiny v Jihlavě).
83
Obr. 102 Mistr rajhradského oltáře, Nesení Kříže, tempera, dřevo, 99,5 x 148 cm, ze sbírek Moravské galerie v Brně
Obr. 100 Kostel sv. Mikuláše ve Znojmě
Malířství: Bylo vytvořeno značné množství nástěnných maleb, nezachovaly se, výjimkou jsou italizující fresky v kostele v Dalečíně na Žďársku či nástěnné malby v Jihlavě (dům čp. 65). Evropsky významná byla moravská desková malba – Madona veveřská, později slavný Mistr rajhradského oltáře (dílna v Brně či Olomouci, obraz Ukřižování Krista). Rozvíjela se i knižní malba (např. Olomoucký misál či iluminace brněnské právní knihy písaře Jana), pro Jana ze Středy iluminoval Jan z Opavy (Evangeliář); v Brně a Olomouci zřejmě existovala iluminátorská dílna. Iluminace v jihlavské právní knize Jana z Gelnhausenu znázorňují české krále a moravská markrabata od Václava I. až po Jošta. Umělečtí řemeslníci se zabývali hlavně zlatnictvím (především v Brně). Ve městech najdeme také brníře a mečíře. Jeptišky (a šlechtičny) vyšívaly krásná mešní roucha. Hudba: Máme doklady o liturgickém zpěvu (gregoriánském či ambrosiánském), v notách byl zaznamenán většinou jednohlasý zpěv. Ze západu asi přichází tzv. ars nova s novými formami (moteta). Zpívaly se asi i české chrámové písně. Na markraběcím dvoře v Brně se pěstovala i hudba světská (pištci Svachek a Nueska koupili dům na Dolním trhu, dnešním náměstí Svobody, doloženi jsou i trubači) – hráli k poslechu i tanci, troubili na Špilberku fanfáry při příjezdu markraběte a hostů. Před Veselou branou v Brně recitoval roku 1376 jokulátor (herec, potulný umělec) jménem Purlenec. Poddaní, města a měšťané, Židé, Romové Poddaní. Kvůli snižování hodnoty peněz se snižovala i zátěž poddaných, zároveň však rostly ceny řemeslných výrobků; to se však poddaných venkovanů nedotýkalo. Mor zasáhl vesnice o něco méně než města. Venkov trpěl domácími válkami. Ne všichni poddaní byli chudí, během přepadů je často chránila vrchnost (platili jí poddanské dávky – pro ně normální „daň“, 5-10% ze zisku z prodeje úrody). Poddaní se mohli volně stěhovat (do markraběcích měst), před stěhováním se museli vyrovnat s vrchností. Majetek zemřelého poddaného přecházel na manželského syna (za poplatek; pokud nebyl, majetek připadl jako odúmrť vrchnosti, ale někdy i manželce).
Obr. 101 Pieta od sv. Tomáše v Brně (kolem roku 1385), postavy Marie a Krista jsou v nadživotní velikosti
84
Města a měšťané. Počet měst (markrabských, poddanských) na Moravě mírně stoupl cca na 54, ale díky negativním vlivům poněkud poklesl počet jejich obyvatel. V rezidenčním Brně se ale dařilo obchodu. Vyvíjí se městské právo (bohatá centra
Brno, Olomouc, Znojmo a Jihlava), města s magdeburským právem se začala odvolávat do Olomouce, Olomouc do Vratislavi.
nosti markraběcího dvoru, kondotiérství). Jako celek však nižší šlechta dosud nebyla stavem, i když jednotlivci mohli mít značný vliv (nejvyšší sudí).
Největší moravské město Brno mělo asi 9.000 obyvatel, nejdříve bylo ovládáno mocnými patricijskými rody, které se spolu s panovníkem snažily omezit cechy (kvůli zvyšování cen, neúspěch). Vláda starého (nezávislého) patriciátu však skončila, když markrabě Jan Jindřich v roce 1363 dosadil novou městskou radu. Patricijové se později do rady vrátili, jejich moc ale byla omezena obchodníky a řemeslníky (cechy, které však byly pod kontrolou rady). V roce 1378 vypukly nepokoje proti praktikám řezníků a pekařů.
Vyšší šlechta (páni) posílila svoji moc jako celek, došlo i ke změnám v jejím složení. Před polovinou 14. století patřili k nejvýznamnějším rodům páni z Lipé a páni ze Šternberka. Páni z Lipé museli ale nakonec prodat i sídelní Moravský Krumlov a přesídlili na Templštejn; zůstal jim aspoň úřad nejvyššího maršálka (jediný společný úřad pro Čechy i Moravu); díky bojovníkům, kterým nemuseli platit žold (patřila jim stále rozsáhlá léna), se zase dočkali vzestupu. Páni ze Šternberka si své postavení zachovali (nejvýznamnější církevní úřady), jejich významné větve pak ale vymírají. Páni z Kravař se stali nejvýznamnějším rodem, dohromady držely větve 11 měst (více než olomoucký biskup). Lacek z Kravař byl významnou osobností poč. 15. stol. Založili kláštery ve Fulneku a Moravském Krumlově. Z rozvětveného rodu pánů z Kunštátu byli nejvýznamnější potomci Erhata z Kunštátu a Obřan, z poděbradské větve tohoto rodu pocházel i český král Jiří z Poděbrad. Významnými rody byli i páni z Boskovic, z Cimburka a z Pernštejna. Stálicemi byli Bítovští z Lichtenburka a páni z Lichtenštejna. Nejvýznamnějších tedy bylo 15-16 starých rodů. Některé rody poklesly mezi nižší šlechtu (páni ze Švábenic), naopak mezi pány pronikly rody nové (Hechtové z Rosic, páni z Letovic – odnož Ronovců). Na Moravě působili nějakou dobu i Vartenberkové (z Čech). Mezi pány patřil i rod z Hardeggu. Hranice (ne)příslušnosti k pánům však stále nebyly pevné (páni z Ronova a Mitrova), ač jádro bylo ustáleno. Vliv rodů nebyl dán jen urozeností, ale hlavně rozsáhlostí majetku a vojenskou mocí. Na konci Joštovy vlády vlastnili páni dvě třetiny všech hradů (80) a dvacet tři (z 52) měst, což byl výrazný nárůst (na úkor zeměpanské domény). Zatím však páni neměli pravidelně se scházející zemský stavovský orgán, na kterém by uplatňovali vládu jako stav (zemský sněm až od husitské doby), scházeli se na zemském soudu (aspoň politická jednání). Pohybovali se i na markraběcím dvoře. Moudrý panovník pánům naslouchal (viz testament Jana Jindřicha), vliv pánů rostl (panovník byl oslaben, vznikl landfrýd) – mír v zemi dokáže panovník zaručit jen společně s pány. Vzdělanost šlechty se zvýšila, ale šlechtic zůstával hlavně bojovníkem, na každém hradě byla družina cca pětadvaceti osob (vydržovat je bylo drahé, proto často lapkovství).
Židé. Počet Židů se v tomto období na Moravě mírně zvýšil. Nemáme zprávy o pogromech a vyhánění (na rozdíl od Prahy roku 1389), jednotlivci se však často stávali oběťmi zločinů. Židé byli často viněni z kriminality, proto např. sami raději udali mladíky, kteří jim chtěli prodat ukradené hostie (po setmění nesměli zastavovat věci, aby nepocházely z krádeží). Transakce (mezi Židem a křesťanem) pak byly zaznamenávány před rychtářem do knihy. Židé měli uvnitř měst samosprávný orgán. Moravští Židé získali svým nadprůměrným vzděláním respekt mezi zahraničními učenci – král Ruprecht Falcký nazval rabína Israela z Kroměříže velkým mistrem Židů v Německu.
Romové. Na přelomu 14. a 15. století přichází na Moravu z Uher lidé romského etnika. Slovo Rom (v překladu muž, člověk) vzniklo ze sanskrtského slova dom, které znamenalo příslušníka indické kasty. Okolní svět však Romy pojmenovával často jinak, hanlivě. Pojmenování Cikán vzniklo z přezdívky byzantských kacířů atsínganoi, jejichž věštecké praktiky Romové přebírali; slovo cikán (v ještě pejorativnější variantě cigán) má dnes v češtině negativní význam vydělující na základě předsudků „dobrou“ většinu od „zlé“ menšiny.
Romové mají původ v Indii, odkud odcházeli v průběhu prvního tisíciletí po Kr. Od 11. století procházeli Balkánem a od 14. století přes Uhry do střední a západní Evropy. Jazykem, tradicemi i vzhledem se odlišovali od místních obyvatel. Šlo o kočovníky nabízející řemeslnickou práci a překupnické služby (kováře, koňské handlíře) či tuláky (muzikanty, kejklíře, mágy, věštce). Svoji obživu doplňovali žebráním i drobnými krádežemi. V roce 1417 vyšla velká migrační vlna (pod vedením romského „krále“ Sindela) od Budína přes Košice na Prešpurk (Bratislavu), odkud jedna vlna (vajda-vévoda Panuel) došla na Znojemsko. Poté přicházely hlavní migrační proudy z Uher. Romové začali být pronásledováni. Šlechta Šlechta dosud nebyla přesně ohraničenou skupinou, ve druhé polovině 14. století se měšťan, který si koupil venkovský majetek, stal nižším šlechticem bez formálního povýšení. Nižší šlechtic byl označován jako „slovutný“, měšťan jako „opatrný“. Na počátku 15. století už je ohraničení šlechty zjevné (i s právními důsledky). Nižší šlechta (rytíři, popř. vladykové, zemané, panoši) se stává jednotnou skupinou, i když početnou a majetkově různorodou. Počet příslušníků nižší šlechty se spíše zmenšoval (dluhy, války, mor), majetek v jejich držení však zůstával přibližně stejný – začal dlouhodobý proces mírného bohatnutí rytířů (mož-
Církev a duchovenstvo Vznikají nové řády, příznačná je hlubší zbožnost augustiniánů, ukazuje se vliv italského humanismu. Nastaly finanční potíže kvůli papeži i válkám, přišly spory, morálka upadá. Olomoučtí biskupové. Moravský biskup byl připoután k pražskému dvoru více než k Moravě. Po smrti Jana Volka se na přání Karla IV. stal biskupem Jan Očko z Vlašimi (1351-1364), pozdější pražský arcibiskup. Po něm nastoupil vzdělaný Jan ze Středy (1364-1380) a další biskupové. Z osmi biskupů této doby byli čtyři z Čech (nelegitimní Přemyslovec a šlechtici), pouze jeden z Moravy; sedm z nich bylo předtím v králových službách.
85
Obr. 103 Kartuziánský klášter v Králově Poli Nové řády, nové kláštery. Počet klášterů stoupl ze čtyř na sedm, slavkovští němečtí rytíři odcházejí až za Václava IV. Již od 13. století měli v Krasíkově u Zábřeha klášter vzdělaní augustiniáni poustevníci (eremité), žebravý (mendikantský) řád. V roce 1356 jim Jan Jindřich bohatě založil klášter i v Brně u sv. Tomáše (42 řeholníků). Páni z Lipé jim založili klášter v Moravském Krumlově (1355), později se usadili i v Jevíčku (1372). Řeholním řádem byli augustiniáni kanovníci, kterým páni ze Šterberka založili klášter v Moravském Šternberku (1371) a páni z Kravař v Prostějově (1391) a ve Fulneku (1389, tehdy ještě součást Opavska). Přísný mnišský benediktinský řád kartuziánů (živící se vlastní prací, v mlčení obývající vlastní celu) přišel v roce 1375 do Králova Pole, druhý vznikl v Dolanech u Olomouce. Hmotné problémy některých církevních institucí byly zaviněny domácími válkami a loupežemi. Dalším problémem byl v době schizmatu vysoký papežský desátek, často však určený římským (a českým) králům Karlovi a Václavovi IV., a další poplatky a berně (markraběti). Snad proto např. odcházeli poddaní z velehradského kláštera. Dále upadala hodnota pražského groše, rostly životní náklady mnichů. Vnitřní problémy církve – centralismus papežské kurie dosazoval do nejvýznamnějších úřadů často méně vhodné kandidáty, Morava byla pouze zdrojem příjmů. Ke zhoršení situace došlo po papežském schizmatu 1378; Morava se hlásila k římskému papeži, ale byla narušena legitimita církve, papežské území se zmenšilo, proto nastal větší fiskální tlak (centra cisterciáků, premonstrátů a johanitů v oblasti působnosti avignonského papeže). Docházelo i ke sporům mezi církevními institucemi navzájem. Pohoršení vzbuzoval i život některých farářů, i když šlo spíše o výjimky (porušování celibátu, alkohol). Někteří řeholníci také opouštěli kláštery. O počátek reformy se pokoušeli augustiniáni, což však ještě více ukazovalo na nepravosti v církvi; důsledkem bylo husitství. K předpokladům husitství na Moravě Jan Milíč z Kroměříže je slavnou moravskou osobností, která v Praze připravovala půdu pro reformní hnutí. Pražské hnutí však až do počátku 15. století na Moravě nenalezlo širší ohlas. Později se na Moravě stala značná část šlechty husitskou, města však zůstala protihusitská (na rozdíl od Čech).
86
Reformní hnutí a jeho ohlas na Moravě do roku 1410. Církev se ocitla v krizi, byla kritizována religiózní společností. Schizma, centralismus umožňující zisk beneficií, spory mezi faráři a mnichy, nemravný život – to byly průvodní jevy krize, které vyžadovaly alternativu. Tou teoreticky mohly být kacířské sekty – víme o inkvizitorech na Moravě, o beghardech, valdenských – ale šlo o jev okrajový, rozšířenější snad mezi německy mluvícím obyvatelstvem. Bez širšího ohlasu také zůstaly spisy „hlubší zbožnosti“ probošta Bedřicha ze Šternberka či převora Jana z Rode z Králova Pole (asi 1404). Skutečnou alternativu vytvářelo reformní hnutí, které chtělo dosáhnout nápravy církve – centrem byla Praha s univerzitou, kde však působily i osobnosti z Moravy: Jan Milíč z Kroměříže, bakalář Jiří z Knihnic (vyslán do Anglie opsat některé Viklefovy spisy), viklefista Stanislav ze Znojma, Petr ze Znojma ad. Moravané Šimon z Tišnova a Petr z Mladoňovic byli Husovi nejbližší spolupracovníci. Ohlas pražského reformního hnutí na poč. 15. století byl na Moravě nepatrný, husitství mělo v obou zemích jiné podmínky. K podmínkám šíření reformní a husitské ideologie na Moravě. Církev sice vyvolávala nespokojenost i na Moravě, ale Praha byla daleko, málokdo uměl číst a kázání reformátorů v Praze slyšelo jen velmi málo Moravanů. Venkované se orientovali pouze dle kázání v kostelech, popř. od přívrženců reformního proudu, kteří na venkově působili – 1413 najdeme na Moravě radikální kleriky i laiky (neuznávali exkomunikace apod.); vliv měla i šlechta (přijímala např. z měst vyhnané husitské kněze na své fary – Lacek z Kravař, Jan Tovačovský). Šlechta se k husitství připojila kvůli nespokojenosti se stavem církve, ale také kvůli zisku církevního majetku. Klíčovou úlohu sehrál mocný moravský šlechtic, nejvyšší hofmistr a nejvyšší purkrabí Království českého, Lacek z Kravař, který pobýval od r. 1407 v Praze, a Hus s dalšími reformátory ho přesvědčili; Lacek z Kravař se stal v roce 1411 moravským zemským hejtmanem, tudíž měl na moravskou šlechtu značný vliv – ta se proto později připojila k husitství. Moravská města však na rozdíl od těch českých byla jednoznačně protihusitská, snad proto, že česky mluvící reformátoři nedokázali oslovit německy mluvící patriciát, ale také proto, že ve městech měli silný vliv dominikáni, augustiniáni a minorité; čeští reformátoři odmítali kláštery a žebravé řády, husité kláštery ničili; jelikož kláštery měly patronát nad městskými farními kostely, museli reformátoři z měst odcházet. Spisy pražských reformátorů byly na Moravě duchovními z polemických důvodů čteny a opisovány, např. olomoucká kapitula uchovala spisy Husovy, Matěje z Janova i Milíče z Kroměříže. Z moravských duchovních se k husitství připojili absolventi pražské univerzity, popř. osoby, které samy dospěly ke kritice církve; někteří duchovní však následovali svého šlechtického patrona. Naprostou většinu lidí však reforma církve nezajímala, starali se o uspokojování základních životních potřeb (jídlo, domov, bezpečí, zábava). Většina lidí se přizpůsobovala vrchnosti, menšina se přizpůsobovala většině.
Již v lednu 1415 se ve Velkém Meziříčí u moravského zemského hejtmana Lacka z Kravař sešli přední představitelé moravské šlechty a vybídli krále Zikmunda, aby nedopustil mistra Jana Husa v Kostnici trápit a věznit. Další list zaslala moravská šlechta Zikmundovi z Brna 8. května, kdy upozorňuje na Zikmundův glejt a protiprávní zacházení s Husem. O čtyři dny později zpečetilo podobný list v Praze údajně 250 českých i moravských šlechticů, což byla největší prohusovská akce. Po Husově upálení se česká a moravská šlechta v Praze obrátila s ostrým protestem do Kostnice; v čele spolku stáli Čeněk z Vartenberka, Lacek z Kravař a Boček starší z Kunštátu a Poděbrad. Z Moravy zpečetilo protestní listy 22 pánů a 107 rytířů (většina z nich Husovy spisy nečetla, Lacek z Kravař a páni apelovali na hrdost prostých šlechticů). Situace tehdy nebyla tak vyhraněná, nešlo o přímou konfrontaci s církví a panovníkem; část pečetících byla během času protihusitská (Jošt Hecht z Rosic).
Obr. 104 Lacek z Kravař Osudy Moravy v letech 1411-1423 Předhusitská Morava; Václav IV. Lucemburský jako moravský markrabě (1411-1419) Kolem roku 1411 dostávají události značný spád – Morava je po Joštově smrti bez vlastního markraběte, šíří se reformní hnutí. Na základě dohod mezi Václavem IV. a Zikmundem se Václav ujal vlády na Moravě (v Brně se objevil asi jen jednou) a v Lužicích, Zikmund v Braniborsku. Moravská šlechta Václavovi v Praze holdovala, ten potvrdil práva Markrabství moravského (páni si při tom od krále vymohli zrušení židovských půjček starších než deset let). Markraběcí dvůr a kancelář se rozpadly, zemi spravují Václavovi zemští úředníci. Správa země, nový landfrýd, činnost bojových družin V roce 1411 jmenoval Václav zemským hejtmanem Lacka z Kravař, nejmocnějšího moravského pána (11 měst, 7 městeček, 180 vesnic) a Husova příznivce. Po Lackově smrti převzal úřad Petr z Kravař (1416-1419). Další vysoké úřady zastávali Vilém z Pernštejna, Erhart z Kunštátu, Jan z Lomnice. V roce 1412 byl v Brně česky sepsán landfrýd, na němž najdeme pečetě krále Václava, olomouckého biskupa Konráda z Vechty a padesáti šesti moravských pánů. Ani tento landfrýd však bezpečnost nezajistil, zemský soud zasedal nepravidelně, ve zhoubné činnosti totiž pokračovaly bojové družiny (se zázemím na hradech, ale i farách a klášterech), později vznikly i družiny protohusitské; družiny bojovaly (a loupily) nejen na Moravě, ale i v okolních zemích. Šíření husitského hnutí na Moravě Reformní a husitské hnutí se šířilo z Čech se zpožděním, v roce 1412 Hus koresponduje se stoupencem v Olomouci a dolanskými mnichy, situace se postupně vyostřuje. V roce 1413 se radikální myšlenky šíří i mezi prostým lidem, začíná proces – kde byli patrony katolíci, jsou vyháněni Husovi stoupenci, a obráceně. Z Brna jsou vyhnáni prohusovští kněží, uchylují se k moravským pánům.
Čistě moravskou záležitostí v šíření reformního hnutí na Moravě byla poprava pražského univerzitního studenta a jeho druha městskou radou v Olomouci roku 1415, protože hlásali Husovy ideje; to muselo po Husově upálení a stížných listech popudit dosud nerozhodnuté šlechtice. K šíření husitství přispěl i spor o olomoucké biskupství. Po Konrádovi z Vechty se stal biskupem Václav Králík z Buřenic (1413-1416, titulární patriarcha antiošský) – oddaný dvořan Václava IV., k husitům shovívavý, proto koncil mýcením hereze pověřil litomyšlského biskupa Jana Železného. Po smrti olomouckého biskupa došlo k rozkolu v kapitule, část zvolila Jana Železného (podporován kostnickým koncilem), pražský arcibiskup Konrád z Vechty však potvrdil menšinou zvoleného Aleše z Březí (podpora Václava IV.). Došlo k dvouletému konfliktu, násilnostem, vše skončilo až po zvolení nového papeže Martina V. kompromisem: Aleš z Březí se stal litomyšlským biskupem (1418), Jan Železný olomouckým. Díky sporu dochází k rozmachu husitství na Moravě, přenáší se sem polemiky mezi husity a katolíky o povaze církve (Štěpán z Dolan). Hlavně šlechta se začíná vymezovat husitsky, rozdíly mezi oběma stranami však ještě nejsou jasné. Morava na počátku husitské revoluce, Zikmund jako moravský markrabě (1419-1423) Těchto pět let patří k nejdramatičtějšímu období moravských dějin. Obyvatelé Čech a Moravy se rozdělili na husity a jejich odpůrce, začala občanská válka fanatiků, nerozhodných i ziskuchtivců. Do vývoje zasahovala zahraniční vojska, naopak husité se vypravovali na rejsy za hranice. Události z let 1419-1421 Brzy po pražské defenestraci zemřel v srpnu 1419 Václav IV. Na Moravě tehdy nezasedaly zemské soudy. Král Zikmund byl zaneprázdněn válkou s Turky, takže do Brna dorazil až v prosinci 1419 a svolal sem šlechtu i královská města z Čech a Moravy. Postupoval umírněně, za panovníka ho přijali čeští páni v čele s Čeňkem z Vartenberka, holdovala mu pražská města i moravská šlechta. Zikmund však v zemských úřadech prosadil katolíky (i když Čeňka z Vartenberka se to nedotklo), na Moravě nahradil husitského zemského hejtmana Petra z Kravař jeho bratranec Jindřich. Zdálo se, že se situace uklidnila, v lednu zasedaly zemské soudy.
87
Obr. 105a „Zazděný brněnský radní“, podle pověsti byl potrestán v roce 1422 zazděním zaživa za přípravu otevření městských bran husitskému vojsku
Obr. 105 Zikmund Lucemburský Zikmund odjel z Brna do Vratislavi a tam se ostře postavil proti husitům – dal upálit pražského měšťana Jana Krásu a zveřejnil bulu protihusitského papeže Martina V.: křižácké vojsko vstoupilo do Čech, Zikmund oblehl Prahu; v květnu 1420 tak začaly husitské války. Tehdy nechal (mj. protihusitský) Albrecht Habsburský z Vídně vyhnat všechny Židy, zabavil jim majetky; ti bohatí si mohli vybrat mezi pokřtěním a smrtí. Židé byli upalováni. Část z nich se usadila na jižní Moravě.
Moravská šlechta se rozhodovala mezi dodržením přísahy Zikmundovi a svým husitským přesvědčením. S radikálními tábority kvůli jejich brutalitě nesympatizovali, také sledovali, jak většina českého panstva boj proti Zikmundovi vzdala. Zatím tedy zůstali Zikmundovi věrní, i když v obléhání Prahy ho podpořilo jen několik pánů (a pochopitelně hejtman s královskými městy). U Vyšehradu však byli moravští páni Zikmundem obviněni ze zbabělosti, proto šli na nejvíce nebezpečný úsek, kde zahynul mj. Jindřich z Kravař a Plumlova, další byli zajati. Husitské úspěchy a smrt předních moravských pánů u Vyšehradu přiměla některé moravské husitské pány otevřeně se postavit na stranu českých husitů. Reprezentativní moravskou delegaci na čáslavském sněmu tvořil zemský hejtman Vilém z Pernštejna, Petr z Kravař a ze Strážnice, nejvyšší brněnský komorník Jan z Lomnice ad. – uznali čtyři pražské artikuly, někteří však odmítli podpořit usnesení, které neuznávalo Zikmundův nárok na trůn. I na Moravě však začali působit radikální husité, na ostrově uprostřed řeky Moravy u Nedakonic (u Uherského Hradiště) založili obec podobnou českému Táboru. Nedakoničtí husité (spíše poddaní a nižší šlechta) v roce 1421 přepadli Velehrad, zavraždili několik mnichů a klášter vypálili. Podobné centrum vzniklo v Martínkově u Moravských Budějovic.
88
Proti Zikmundovi se postavilo několik moravských pánů: Hašek z Valdštejna, páni z Kunštátu, ze Šternberka, Petr z Kravař a další. Husité ohrožovali Znojmo a dobyli Ivančice. Zikmund dojednával křížovou výpravu, proto potřeboval Moravu pacifikovat. O to se měl na severu postarat biskup Jan Železný a na jihozápadě rakouský vévoda Albrecht Habsburský, který byl za odměnu oženěn s jedinou Zikmundovou dcerou Eliškou-Alžbětou (jako věno získal do zástavy hlavně moravská města), a na jihovýchodě Zikmund s uherským vojskem. Oporou se jim stala největší moravská města. Moravští kališníci se nedokázali koordinovat, souvěrci z Čech je kvůli bojům s křižáky nemohli podpořit. Albrecht tak dobyl Jevišovice, zničil tábor u Martínkova (zajatí husité byli upáleni ve Znoj mě). Tábor u Nedakonic se ubránil. Zikmund byl úspěšný proti Kunštátům, poddal se mu i Petr z Kravař – jeho husitští kněží museli odejít do Ostrohu, jednoho z nejvýznamnějších center husitství na Moravě. V roce 1421 tak na sněmu v Brně moravští husitští páni před Zikmundem a jeho uherským vojskem kapitulovali a přijímali landfrýd: vzdali se čtyř pražských artikulů. Jenže kvůli zdržení na Moravě nestihl Zikmund s Albrechtem vtrhnout do Čech, což umožnilo českým husitům porazit křižáky z Německa. Morava tak paradoxně zachránila „husitskou revoluci“. I po podepsání landfrýdu se na Moravě bojovalo, tentokrát i s podporou z Čech. Čím dál větší podíl na protihusitském boji na sebe bral Albrecht Habsburský. Boje v letech 1422-1423 Zikmund musel do Čech vpadnout v zimě, byl poražen Janem Žižkou a Haškem z Valdštejna, uherská vojska utíkala, husité však na Moravu nevstoupili, i když místní husité se pokoušeli o další akce. Proto Zikmund na Moravě posílil moc vévody Albrechta a v březnu 1422 jej jmenoval místodržícím na Moravě – podřídil mu hrady a města Špilberk, Brno, Veveří, Ivančice a Třebíč. Zikmund se rozhodl dobýt Ostroh, obléhání ale musel přerušit, protože Češi jednali s Vladislavem Polským a Vitoldem
Litevským o jejich přijetí za českého krále (z Moravy se jednání účastnil Hynek Kolštejnský z Valdštejna). Vitold nakonec do Čech vyslal svého synovce Zikmunda Korybutoviče, který dorazil i s vojskem na Moravu. Jagellonský princ však byl odražen Olomouckými, zanechal posádku v Uničově a odtáhl do Čech, kde byl uznáván za vládce. Umírněný Zikmund Lucemburský na Moravě jmenoval hejtmanem překvapivě Petra Strážnického z Kravař (mezi pány ale měli většinu husité) – na chvíli tak vzniká „třetí strana“ husitů usilujících o kompromis a mír; ale většina panstva již je proti Zikmundovi, dochází k odboji.
Pozdní středověk (1423-1471)
V roce 1423 vyrazili východočeští husité a pražané (pod vedením Diviše Bořka z Miletníka, Viktora a Hynka z Kunštátu a na Poděbradech, Haška z Valdštejna a Hynka z Kolštejna) na střední Moravu – šlo o první výpravu, kterou čeští husité přispěli na pomoc husitům moravským. Husité u Kroměříže porazili Jana Železného a dobyli Kroměříž, Přerov a Vyškov. Pak se ale Žižka zmocnil Hradce Králové, proto se vojsko vrátilo zpět do Čech (Bořek z Miletníka tam totiž dosud byl hejtmanem). Jan Železný dobyl Kroměříž a Přerov zpět, ale dalším významným moravským husitským centrem již zůstal Tovačov. Morava tedy nebyla plně pod kontrolou Zikmunda, Albrechta a Jana Železného.
Boje pokračují, Albrecht Habsburský jako markrabě moravský (1423-1439)
Král Zikmund Lucemburský byl zaměstnán odvrácením války s Polskem a neshodami s německými kurfiřty, proto musel po desetiměsíčním jednání v Budíně v říjnu 1423 darovat svému zeti, rakouskému vévodovi Albrechtu V. Habsburskému, jeho manželce Elišce a jejich potomkům Markrabství moravské se vším příslušenstvím a všemi právy, která měli odedávna moravští markrabí, a to v rozloze vymezené Karlem IV., tedy bez majetků biskupství olomouckého a bez vévodství opavského. V platnosti měly zůstat staré svobody obyvatel Moravy. Tím končí vláda Lucemburků na Moravě. Na Moravě se začíná šířit husitské reformní hnutí. Moravská husitská šlechta byla sice Zikmundem pacifikována, přesto však zdržení zachraňuje husitskou revoluci v Čechách. Zikmund se Moravy vzdává ve prospěch Albrechta Habsburského. V této době přicházejí na Moravu první Romové. 1. Jmenuj všech osm moravských markrabat z rodu Lucemburků a charakterizuj jejich vládu. 2. Co víš o moravském prehumanismu a jeho představiteli Janu ze Středy? 3. Kdo to byli Jan Milíč z Kroměříže a Lacek z Kravař? 4. Kdo byl blízký Zikmundovi Lucemburskému v boji proti husitům? 5. Co víš o příchodu židovské a romské minority na Moravu?
Časová přímka: ●● 1424 – Jan Žižka zemřel při výpravě na Moravu ●● 1436 – v Jihlavě vyhlášena basilejská kompaktáta ●● 1437 – ve Znojmě zemřel Zikmund Lucemburský ●● 1453 – moravské stavy přijaly za markraběte Ladislava Pohrobka ●● 1458-1471 – Jiří z Poděbrad a Kunštátu moravským markrabětem
Čeští páni Zikmundovi Lucemburskému v roce 1420 vytýkali, že se vzdal Branibor, o to více je roku 1423 popudil tím, že se vzdal Moravy, která „patřila k jádru českého státu“, ve prospěch „cizího“ Albrechta Habsburského, a to bez rady a souhlasu předních představitelů obou zemí. Zřejmě nedošlo k holdu šlechticů novému vládci, i proto husité na Moravě posilovali, navíc přicházely výpravy z Čech (vč. Žižky). Vévoda Albrecht úspěšně dobyl řadu míst, na ovládnutí Moravy to však nestačilo – většina šlechty byla proti němu (vč. Petra Strážnického z Kravař). V roce 1424 se Jan Žižka vypravil na Moravu znovu, u Přibyslavi však zemřel – táboři obsadili Třebíč, Ivančice a Moravský Krumlov. Janu Tovačovskému z Cimburka se podařilo dobýt Kroměříž, přidal se k němu i sám Korybut, prosazovali se páni z Pernštejna, Boskovic i Kunštátu. Největší moravská města se stávala ohroženými protihusitskými ostrovy. Při obléhání Uničova v roce 1424 Albrecht Habsburský prchl do Vídně, ač ho v Brně Petr Strážnický z Kravař u lůžka prosil, aby zůstal. Venkovské kláštery dočasně zanikly, řeholníci se soustředili do měst. Zikmundovi a Albrechtovi nikdo nepomáhal, nepomohlo ani senzační přiklonění se nového moravského zemského hejtmana Haška z Valdštejna na jejich stranu. Na jaře 1425 se Albrecht s manželkou vypravili na Moravu znovu, ani se Zikmundovou podporou toho mnoho nezmohl a husité plenili Rakousy. V letech 1424-5 byli z Jihlavy vypuzeni Židé, roku 1437 snížil Albrecht městu Znojmu úroky z židovských půjček, v roce 1439 zavedl ekonomické sankce vůči Židům v Uhrách.
Většinu země měli v moci husité, kteří se na rozdíl od Čech nerozdělili do několika proudů; na jihu však převažoval vliv táboritů, jinde spíše pražanů a východočeských husitů. Moravští husité natolik posílili, že vpadli na lichtenštejnský jih Moravy, účastnili se ale i akcí mimo Moravu – bránili Čechy u Ústí (1426), pak jim pomohl Prokop Veliký porazit Albrechta u Břeclavi; Moravané byli u Tachova (1427), tehdy husité udeřili na Zwettl a o dva roky později na Albrechtův Eggenburg. Moravané snad byli i u Domažlic (1431), tehdy byl zase na Moravě úspěšný Albrecht a dobyl sektářský Kyjov; rakouský hejtman Leopold Krajíř z Krajku také rozdrtil husity u Waidhofenu na Dyji. Moravané se podíleli na rejsech do Slezska a na německá území. V roce 1432 se vojenské štěstí po výpravě do Uher opět obrátilo na stranu husitů a o rok později konečně začala mírová jednání na koncilu v Basileji. Tehdy pokračovaly rejsy moravských husitů do Uher (Spiš), záda jim krylo příměří s Albrechtem.
89
Konec středověku
Obr. 106 Albrecht Habsburský, vévoda rakouský, markrabě moravský, král uherský, český a římský V roce 1434 byl zpečetěn v Brně landfrýd mezi Albrechtem a moravskou šlechtou, který konečně vévodu uznal za pána země. Albrecht se tak nakonec podílel na mírových jednáních a kompromisu s husity, jednalo se i v Brně. V roce 1436 byla na sněmu v Jihlavě vyhlášena basilejská kompaktáta, tedy ujednání mezi basilejským koncilem a husity, základní právní dokument upravující postavení utrakvismu (kališnictví). Kompaktáta povolovala přijímání svátostí sub utraque specie (pod obojí způsobou), tedy nejen těla Páně (hostie/chleba), ale i krve Páně (vína z kalicha). Ač byl na Moravě utrakvismus slabší než v Čechách, byla do kompaktát zahrnuta i Morava. Zikmund byl v „zemi dvojího lidu“ přijat za českého krále, Albrecht se stal dědicem tří korun. V roce 1437 východočeští husité napadli Moravu, hejtman Pardus byl ale zajat olomouckým biskupem. V roce 1437 zemřel Zikmund Lucemburský ve Znojmě, poté, co se dozvěděl o komplotu své ženy Barbory Celské, která chtěla spolu s kališníky podpořit polského Kazimíra Jagellonského na český trůn. Albrecht byl zvolen králem uherským, římským i českým. Albrecht Habsburský si ve Vratislavi poranil koleno (do smrti kulhal), marně bojoval s tureckou přesilou a nemocný úplavicí umírá 1439 u Ostřihomi.
90
Bezvládí a landfrýdy V 15. století nastal v Evropě „podzim středověku“, krize se projevila válkami, u nás husitstvím a vítězstvím stavovského principu. Rodí se novověk, reformace, konflikt mezi parlamentarismem a absolutismem. V politickém systému se prosazují země jako nejtrvalejší politické útvary. Země Koruny české založené na zastaralých lenních vztazích jsou v krizi, několikrát hrozí roztržení zemí, mj. odtržení Moravy od Čech, rozdělení mezi různé dynastie. Jedná se o hledání takové formy uspořádání, které bude respektovat zemskou autonomii. Je to doba vyhraněného zemského patriotismu politických složek společnosti a uvědomělého moravanství. Země Koruny české se nakonec nerozpadly, ale vzájemně uvolnily a včlenily do středoevropské habsburské monarchie (1526-1918). V roce 1440 se vdově po Albrechtu Habsburském narodil syn Ladislav Habsburský – Pohrobek, jehož poručníkem se stal římský král (a později císař) Fridrich III. Habsburský – královna vyzvala mj. i Moravany, aby uznali Ladislavovi jeho práva. Osiřelé české, rakouské i uherské země však potřebovaly silného panovníka proti Turkům i na ochranu kompaktát. Proto došlo k neobvyklé volbě panovníků za života legitimního vládce: Uhři vybrali polského Vladislava Varenčíka (padl 1444 u Varny). Za účasti všech tří stavů, ale bez účasti ostatních zemí Koruny české (tedy i Moravy) zvolili Češi Wittelsbacha Albrechta III. Bavorského (1440), ten však korunu nepřijal. Byly snahy volbu opakovat, ovšem nikdy se nesešel volební generální sněm všech zemí Koruny české, což byl úspěch českých stavů, ale problém stavovství zemí Koruny české. Češi nakonec uznali nároky Habsburků, za něž Češi i Moravané bojovali v Uhrách. Východiskem z hrozící anarchie se stala instituce landfrýdů, čímž byl ukončen proces započatý ve 14. století, který změnil ústavní pořádek země. Spolu s panovníkem rozhodovaly o osudu země na zemském sněmu stavy, Morava se stala zemí se stavovským zřízením. Páni uhájili výsadní postavení, na sněm ale připustili i další složky společnosti. Na land frýdu z roku 1434 jsou vydavateli panovník, páni i příslušníci nižší šlechty, na landfrýdu z r. 1440 i některé církevní instituce a královská města. Rušitelé míru byli i popravování (např. Heralt z Kunštátu r. 1444 v Brně). Na Moravě nebylo rozdělení na náboženské strany tak výrazné jako v Čechách, zemská obec tvořila pevný celek a její stavovské složení nebylo dosud pevně strukturováno jako v Čechách. Dominantní postavení měli páni a biskup. Po Albrechtově smrti byl obnoven landfrýd a vládu vykonával moravský zemský hejtman Jan Tovačovský z Cimburka, zaručující ve sféře zemského práva dodržování kompaktát. Moravané od počátku uznávali Ladislava Habsburského za dědice markrabství. Morava řešila spory se sousedními zeměmi a vystupovala téměř jako suverénní „stát“. Ve sporu s východočeskými husity měl být propuštěn hejtman Pardus a Svitavy vydány biskupovi. Náročnější bylo řešení sporu s Rakousy a Uhrami, kde se předtím vedla permanentní válka. Češi se pak snažili zprostředkovat příměří mezi Moravany a císařem, Jan z Pernštejna ale proti Vídni vedl soukromou válku – šlo o dluhy a právo. Mír s Rakouskem byl uzavřen až roku 1446, aby mohl být obnoven obchod s Vídní.
Obr. 108 Jiří z Kunštátu a Poděbrad Od poloviny 15. do poloviny 19. století nesmějí Židé pobývat v moravských královských městech (konkurovali měšťanům), za možnost navštívit trh platili vysokou daň (leibmaut); páni je však usazovali na svých panstvích a poddanských městech. Roku 1426 byli Židé vypovězeni z Jihlavy, v roce 1454 král Ladislav Pohrobek vypověděl Židy i z Brna (přestavěna synagoga a domy, hřbitov zrušen), Olomouce, Znojma a Uničova, roku 1514 z Uherského Hradiště a roku 1563 z Nového Jičína. Na počátku 16. století byla zaznamenána přítomnost Židů v 36 moravských obcích, nejhustší osídlení existovalo podél jižních hranic země.
Obr. 107 Ladislav Pohrobek Moravané se několikrát účastnili jednání o českém králi, Fridrich III. však odmítal Čechům malého Ladislava vydat – prý až bude rozumný (na jeho výchově se podílel Piccolomini, budoucí papež), má jít „do Čech, do Moravy nebo do Rakous“. A tak byl jako správce Čech vybrán Jiří z Poděbrad (1448 přepadl Prahu a zajal Menharta z Hradce), v Uhrách Jan Hunyady. Moravu stále spravoval Jan Tovačovský. Ladislav Habsburský „Pohrobek“ (1453-1457) Moravané ho sami přijali za panovníka na základě dědičnosti, a to 6. 7. 1453 (tedy čtyři měsíce před volbou/korunovací v Čechách), což vyvolalo u Čechů odpor. Hejtmanem zůstal Jan Tovačovský z Cimburka, ale v roce 1455 byla poprvé ustavena desetičlenná regentská vláda se značnými pravomocemi (složená z katolíků a husitů; i rytíři) – členem byl hejtman, olomoucký biskup Bohuš ze Zvole, dědičný maršálek Království českého Jindřich z Lipé, podkomoří Beneš z Boskovic, Jan z Pernštejna, Vaněk z Boskovic, komorník brněnské cúdy Václav z Lomnice, Karel z Vlašimi a dva rytíři. Uhry byly ohroženy Turky (1453 dobyli Cařihrad), syn nedávno zemřelého vítěze nad Turky Ladislav Hunyady byl popraven (dal zavraždit králova rádce Celského), jeho bratr Matyáš Korvín ve vězení, v Uhrách vzpoura. Ladislav si jel do Prahy pro smrt na akutní leukémii, po Pohrobkově smrti tak musel být načas odložen projekt spojení Čech, Moravy, Slezska, rakouských zemí a Uher v jednom státním útvaru.
Od roku 1457 se datuje historie českých a moravských bratří, kdy z popudu bratra Řehoře ve východočeském Kunvaldu vznikla Jednota bratrská.
Jiří z Kunštátu a Poděbrad (1458-1471) Volba krále opět proběhla pouze v české režii (s podporou arcibiskupa Rokycany a ozbrojenců), nakonec byl zvolen husita a člen panského rodu (kandidáti z královských dynastií byli pominuti). Česká diplomacie pak v boji za Poděbradovo uznání působila naposledy v Evropě jako velmoc. Jiřího podpořila i česká katolická šlechta. Proti husitskému králi se však postavila většina Slezska a Lužice, osud české koruny tedy stejně jako za husitství záležel na Moravanech. Jiří už s Moravany vyjednával dřív při příležitosti sjednávání sňatku své dcery s Korvínem ve Strážnici. Šlechta a biskup v Brně Jiřího za moravského markraběte přijali, města se však poohlížela po Habsburcích a Slezsku. Po korunovaci byl Jiří na Moravě přijat bez problémů (kromě Jihlavy), pak se přidaly i ostatní země. V roce 1459 Jiřímu v Brně udělil české země v léno císař Fridrich III. Nový papež Pius II. však zrušil kompaktáta, tudíž s ním nebyla možná dohoda. Tímto papežem byl Eneáš Silvius Piccolomini, autor slavné humanistické České kroniky – poprvé ji na přání pánů z Boskovic přeložil „z výbornej řeči latinskej v moravskú“ brněnský kanovník Martin Húska z Uherského Brodu, vytištěn však byl až překlad moravského rodáka z Vysočiny Mikuláše Konáče z Hodiškova.
V roce 1462 Moravané pomohli osvobodit císaře Fridricha III. ze zajetí ve Vídni. Odměnou jim bylo povýšení znaku moravského markrabství. Moravská orlice se ve znaku objevuje již ve 13. století, císař jim povolil místo dosavadního bílo-červeného šachování užívat heraldicky vznešenějšího zlatě-červeného. Na listině je orlice v tomto provedení zobrazena a jejím štítonošem je anděl (stále se však používalo i bílo-červené šachování).
91
Obr. 109 Pečeť císaře Fridricha III. Habsburského
Obr. 111 Po husitských válkách byla Morava zaplavena nekvalitní mincí cizího původu. Znojmo patřilo ve 2. polovině 15. století k moravským městům, kde se plně rozvinula ražba městských mincí. Mincovní činnost ve Znojmě je potvrzena privilegiem Jiřího z Poděbrad z roku 1462, ve kterém o jeden rok prodloužil ražbu městské mince s obrazem hladké orlice nesoucí v prsním štítku písmeno Z. Tato ražba patří k nejrozšířenějším moravským mincím. Další papež Pavel II. uvalil v roce 1466 na Jiřího klatbu, čímž zbavil jeho poddané poslušnosti k němu. Katolík Šternberk se postavil do čela silné zelenohorské jednoty, moc ve Slezsku a Lužici se hroutila.
Morava opět nabývá na důležitosti, Jiří se účastní zemského sněmu a soudu v Olomouci – Jiří zde na „žádost“ Moravanů vydal listinu o neoddělitelnosti Čech a Moravy. Hovoří o tom, že Morava byla pro větší blaho a mír vždy součástí českého státu, ale že došlo i k oddělení (za Albrechta), z čehož vznikly potíže. Jiří poprvé neužívá lenní terminologie, země Morava se na žádost zemské obce spojuje s Čechami jako rovnoprávná země. To je výsledek vzestupu stavů, husitství, nového pojetí politického uspořádání. Na setkání je biskup Tas z Boskovic, zemský hejtman Jindřich z Lipé, představitelé všech panských rodů (převahu ještě mají husité). K neprospěchu českého státu však listina nevešla do kodexu zemských privilegií, tudíž palčivý poměr mezi zeměmi nebyl vyřešen. Vztah Čech a Moravy opět upadl do lenního pojetí, musel být řešen stále znovu (a vlastně nebyl vyřešen dodnes). Obr. 110 Obě varianty moravské orlice; na třetím obrázku znak Jihomoravského kraje, kde jsou obě verze zastoupeny. Víno jste asi poznali, ale co symbolizuje pole znaku s bílo-červenými pruhy? Na čtvrtém obrázku najdete moravskou orlici ve stříbrno-červeném provedení i na státním znaku České republiky.
Po další papežské klatbě od Jiřího odpadl biskup i královská města (Brňané oblehli Špilberk). V roce 1467 Jiří jmenuje syna Viktorina zemským hejtmanem, po boku má Ctibora Tovačovského z Cimburka. Proti nim ještě stojí uherský Matyáš Korvín, který mj. podobně jako Přemyslovci, Lucemburkové a Habsburkové touží po mocné středoevropské monarchii. Tak se rozpoutala na Moravě válka o Moravu, opět se vytvořila protihusitská koalice měst a biskupa; Viktorinovo vojsko posílilo Špilberk a obsadilo starobrněnský klášter. V letech 1468/9 získal na Moravě převahu Matyáš, Špilberk se vzdal po půl roce. Jiří obklíčil Matyáše v Čechách, probíhala jednání. V Olomouci však katolická liga Matyáše zvolila českým králem, čeští katolíci a všechny ostatní země Koruny Matyáši holdovali. Jiří opět rozvíjí diplomatickou aktivitu, nástupnictví nabízí Vladislavu Jagellonskému, což schválil i český sněm; dokonce je na Moravě i vojensky úspěšný. V roce 1471 však umírá arcibiskup Rokycana a měsíc po něm, v době nejprudších bojů, i Jiří z Poděbrad.
92
Úvod
Raný novověk (1471-1789)
Středověk přecházel do novověku pozvolna, současníci si žádných prudkých změn nebyli vědomi a pochopitelně neznali ani tyto pojmy. Nový věk je symbolizován nástupem renesančního humanismu, který se vymezuje vůči středověku a navazuje na antiku. Jako hraniční letopočet se obecně uvádí rok 1492, tedy doba první plavby Kryštofa Kolumba do Nového světa, popř. konec rekonquisty Pyrenejského poloostrova, z nějž Španělé vytlačili Araby. Zmiňuje se rovněž rok 1453, kdy osmanští Turci sultána Mehmeda II. dobyli Konstantinopol (čímž zanikla Byzantská říše), skončila stoletá válka mezi Anglií a Francií a Johannes Gutenberg představil první tištěnou Bibli. Významným se stal i rok 1517, kdy Martin Luther odstartoval evropskou reformaci. Pro naše dějiny se však jako mezník nabízí i rok 1526, v němž se Ferdinand Habsburský postavil do čela středoevropské habsburské monarchie, kterou v přetvořené podobě rakouského státu udrželi jeho potomci až do roku 1918. Za konec raného novověku považujeme rok 1789, ve kterém vypukla Velká francouzská revoluce.
Matyáš Korvín (1471-1490) Na český trůn po Jiřího smrti nastoupil Vladislav Jagellonský (katolík, který uznal kompaktáta), o čemž však rozhodli jen čeští husité. Cesty Moravy a Čech se již za válek Jiřího s Matyášem rozdělily, moravští páni přecházeli k Matyášovi. Ostatní země Koruny uznávaly Matyáše Korvína, na jeho stranu (a katolictví) přešli i Jiřího synové. Nová „humanistická“ politická generace stavů toužila po smíru. Země Koruny české, středověká lenní konstrukce Karla IV., měla být nahrazena novověkými suverénními stavovskými zeměmi. V roce 1475 se na sněmu v Čechách zástupci všech stran shodli, že titul českého krále si ponechá Vladislav i Matyáš. Moravský sněm to přijal a vše vyvrcholilo roku 1478 na schůzce českých králů olomouckými smlouvami – ty přinesly mír, formální zachování Koruny české a ukončení formálního dvojvládí smrtí jednoho z účastníků. Dohodli se, že Jagel lonec bude vládnout v Čechách, kdežto Korvín na Moravě a ostatních zemích Koruny; kdo přežije, dědí vše. Starší Matyáš si vymínil, že pokud zemře dřív, musí Vladislav jeho dědicům vyplatit 400.000 zlatých dukátů – částka však nebyla zaplacena, navíc se ve vedlejších zemích České koruny v malém měřítku prosazují instituce uherské koruny, z čehož později vznikají uherské státoprávní nároky na vedlejší země Koruny české.
Moravský sněm v Brně na olomoucké smlouvy přistoupil a přísahal Matyášovi věrnost; pokud by připadli pod uherskou korunu, vymiňují si Moravané být rovnoprávnými partnery, nikoliv poddanými Uhrů – podobné postavení si při korunovaci Ladislava Pohrobka Moravané vyjednali i s českými stavy.
Obr. 112 Matyáš Korvín Matyáš měl za dvě desetiletí vlády na Moravě dobré vztahy s moravskými stavy, jejichž předáci byli členy jeho rad (a navštěvovali ho v Budíně). Vnitřní vláda země byla v rukou stavů; Moravané si provizorně volili čtyři zemské „ředitele“ (podobně jako v Čechách), tedy kolektivní hejtmanskou vládu (Jindřich z Lipé, Jan z Pernštejna, Ctibor Tovačovský z Cimburka a Jindřich z Boskovic), kteří vykonávali civilní vládu a zastupovali svoje náboženské směry. V roce 1473 Moravané odmítli návrh Čechů na odvolávání se moravských ředitelů k českým ředitelům – Moravané si hájili svou zemskou autonomii a odmítali se podřizovat českým stavům. Od roku 1477 povolil Matyáš Moravanům uzavírat mír s Čechy, Rakušany, Poláky a jejich pány – Morava je tedy suverénní zemí, která smí uzavírat mírové smlouvy se svými sousedy. Ve vnitřní správě země se Morava vrací k osvědčené instituci landfrýdu. Hejtmanem je opět husita (!) Ctibor Tovačovský; Matyáš se pak vzdává přímé vojenské správy obnovením úřadu královského podkomořího. Moravanům Matyášova vláda vyhovovala. Po smrti olomouckého biskupa Tasa z Boskovic (1459-1482) se důležitou osobností stává správce biskupství Jan Filipec (1482-1496), pocházející z prostějovského patriciátu a zastávající funkci v Korvínově dvorské kanceláři. K náboženským sporům nedocházelo. Tehdy se (dříve než v Čechách) stala úředním jazykem moravské zemské správy čeština (moravština). Díky stykům s Korvínovým budínským humanistickým dvorem se Morava dostala do úzkého kontaktu s renesančním humanismem.
93
●● 1573 – císař Maxmilián II. založil moravskou univerzitu
v Olomouci ●● 1579 – pod vedením biskupa Jednoty bratrské Jana Blahoslava vzniká Kralická bible ●● 1593 – Bartoloměj Paprocký vydává Zrcadlo slavného Markrabství moravského ●● 1605 – vpád Bočkajovců na Moravu ●● 1607/1608 – moravské stavovské povstání pod vedení Karla staršího ze Žerotína ●● 1608 – Rudolf II. předává Moravu Matyášovi (na tři roky oddělena od Čech) Vladislav Jagellonský jako markrabě moravský (1490-1516)
Obr. 113 Pečeť Vladislava Jagellonského
Po smrti Matyáše Korvína se stal jediným panovníkem zemí Koruny české Vladislav Jagellonský. Moravané pomohli Vladislavovi i na uherský tůn, Vladislav přesídlil do Budína (Praha upadla do provincionálnosti). Tak vznikla česko-uherská personální unie, ústavy obou korun však platily dále (státy byly spojeny jen formálně panovníkem a královskou radou) a jednotlivé země (Morava) fungovaly samostatně. Země Koruny české se stávají součástí středoevropského soustátí, přestávají být samostatným dynastickým útvarem, navíc jsou ve svazku Římské říše. Platil i finanční závazek českého krále vůči uherskému – uherští stavové trvali na převodu peněz za Moravu z Čech, čeští stavové byli proti a argumentovali personální unií. Peníze nikdy zaplaceny nebyly, proto po celou dobu vlády Jagellonců vede uherská kancelář vedlejší země Koruny české „pod uherskou pečetí“. V okruhu olomouckého biskupa Thurza vznikla humanistická společnost Sodalitas Marcomanica/Meyerhofiana. Moravská „českost“ dostala trhlinu v podobě spekulace, že Moravané jsou potomky „antických“ Markomanů krále Marobuda (legenda žila až do 18. století, kdy ji vyvrátil Gelasius Dobner). Ludvík Jagellonský jako markrabě moravský (1516-1526)
Obr. 114 Ludvík Jagellonský s rodinou císaře Maxmiliána Habsburského
Jagellonci (1490-1526) Časová přímka: ●● 1471-1490 – Morava oddělena od Čech, moravským markrabětem Matyáš Korvín ●● 1486 – v Brně vytištěna první kniha na Moravě ●● 1490-1516 – Vladislav Jagellonský moravským markrabětem ●● 1526 – Ludvík Jagellonský umírá v bitvě u Moháče ●● 1527 – Ferdinand Habsburský moravským markrabětem ●● 1535 – Drnovská kniha, první moravská ústava
94
V době jagellonské byl vliv českého krále na Moravě minimální, vnitřní politický život byl zcela autonomní. Ludvík byl vychován v Uhrách, dluh nebyl splacen, Moravě tak chtěl potvrdit zemská práva jako uherský král. Moravané v názoru kolísali, ale Vilém z Pernštejna (který měl statky v Čechách i na Moravě), Ludvíka přesvědčil, aby tak učinil „pod českou pečetí“. Šlo o zásadní rozhodnutí s vlivem na budoucnost. V jagellonském období je Česká koruna zcela formálním svazkem, politické vazby Čech a Moravy jsou uvolněné, vrcholí tendence k zemské autonomii. Už při korunovaci Ladislava Pohrobka se Čechové lenní nadřazenosti nad Moravany výslovně vzdali; Morava se už nevnímala jako země, která je v lenním vztahu podřízena Českému království, ale jako stavovská země, jejíž stavové jsou rovni těm českým. Šlechta, města i církev nemají vztah k Čechám, ale k moravské zemi. Odpor Viléma z Pernštejna (politicky Čecha i Moravana) vůči uherské koruně je výjimečný, častý je však odpor Moravanů vůči omezování autonomie země ze strany Čechů (popř. vůči stavovskému nadřazování Čechů nad Moravany). Morava
nemá zájem stavovsky spolupracovat s Čechami. Moravská zemská autonomie se zakotvuje jako svoboda, kterou je třeba za každé situace hájit, především vůči Čechům. Vývoj v zemích Koruny české tak směřoval k federaci rovnoprávných zemí, která se realizovala až v době stavovského povstání roku 1619 – do té doby v Čechách stále přežíval lenní pocit nadřazenosti nad ostatními zeměmi, naopak moravský odpor k české nadřazenosti byl v Čechách vnímán jako zrada Koruny. Moravany velmi popudil zasedací pořádek na generálním zemském sněmu, vyhrožovali odtržením země od Koruny české.
Obr. 115 Moravské zemské desky – ukázka výzdoby
Moravské zemské stavy: Stav Markrabě
Funkce a popis Formálně nad stavy, reálná moc malá. Reprezentace a garance práv, diplomacie a zahraniční politika. V zemi trvale nepřítomen (byl zároveň uherským i českým králem), oslabení mocenské i majetkové. Páni První sněmovní kurie (skupina zástupců určitého stavu na sněmu), dominantní stav, 20 starožitných rodů, ovládali zemské instituce a úřady; včlenil se i olomoucký biskup (snaha o zemskou církev). Nejdůležitějších šest rodů představuje husity, stoupence reformace nebo náboženské tolerance. Rytíři Druhá sněmovní kurie od husitství, drobná šlechta, staré rytířské rody, v čele hofrychtéř (dvorský sudí), vstupují do zemských soudů. Duchovenstvo Stav zastoupen v zemských institucích, ale jeho hlava, olomoucký biskup, byl s pány, což duchovenstvo oslabovalo. Opati, zástupci olomoucké kapituly. Měšťané Tvořili (královskou) sněmovní kurii spolu s duchovenstvem, předsedal podkomoří; zástupci měst přenášeli do měst sněmovní usnesení a daňové prepozice; ve sporech se šlechtou ale moravská královská města postupovala společně, i když byla slabší než v Čechách (tam byli po husitství v čele společnosti Praha, města a rytíři). Každý stav (šlechta, města, duchovní) měl svoje vlastní právo, jímž se řídil (ve sporech). Moravské zemské instituce: Instituce Sněm Soud Hejtman
Podkomoří Vláda Hotovost
Funkce a popis Nejvýznamnější stavovská instituce; skládala se z kurií panské (dominantní), rytířské a měšťansko-prelátské; zasedání sněmu se vydělila ze zasedání soudu. Zemskou ústavu nahrazovala Tovačovská kniha. Snaha o sjednocení (jeden komorník a jeden sudí pro celou Moravu), stále však přejížděl z Olomouce do Brna (dvojí cúdy a zemské desky) – dvě moravská hlavní města, pronikají do něj rytíři – 20 soudců: 14 pánů a 6 rytířů (po třech z každé cúdy). Faktický vládce země („místokrál“), ustavuje ho český král, ovšem z řad pánů a na jejich návrh (zastupuje také/hlavně je). Přísahá jak panovníkovi, tak zemi. Má soudní pravomoc mimo královskou komoru, před ním se projednávají spory o majetek, od panovníka přejímá policejní a vojenské pravomoci k zajištění míru. Nemá svůj výkonný aparát ani kancelář. Předsedá zemskému sněmu a soudu. Úřad obsazují páni z Kravař, z Cimburka a z Pernštejna. Vedle hejtmana jediný správní úředník, kontroluje města a královské důchody, má zastupovat panovníka, ale podkomořím byl pán (tedy zastupoval spíše pány). Tvořena hejtmanem, podkomořím, soudci a úředníky. Svolávána zemským hejtmanem k zajištění míru v zemi.
Pohusitská společnost Rozdělení pozemkového vlastnictví – dominium a poddaní. Jak víme, Jošt Lucemburský začal s rozsáhlým výprodejem markraběcího (zeměpanského) majetku, v zastavování pokračoval i jeho bratranec Zikmund a oba Habsburkové. Byly však i příjmy z odúmrtí. Opravdu velký výprodej nastal za Jiřího z Poděbrad, 60% zcizeného majetku však původně vlastnil rod pánů z Kunštátu – Jiří obětoval za válek rodový majetek zemskému zájmu. Kvůli válce zcizoval markraběcí majetek i Ma-
tyáš Korvín. Výprodej je završen za Vladislava Jagellonského, král se navíc vzdal odúmrtí. Za padesát let tak markraběcí majetek vlastně přestal existovat, zůstalo jen šest královských měst a hrady Špilberk a Znojmo. Olomouckým biskupům se podařilo obnovit diecézní majetek, hůře na tom byly kláštery, které husité zdevastovali: Velehrad, Žďár, Dolany, Jevíčko, Třebíč, Dalešice, Nová Říše, Louka, Tišnov, Staré Brno, Prostějov, Pustiměř, Zábrdovice, Hradisko. Církev ztratila asi 275 vesnic.
95
Zeměpán a církev tak od poloviny 15. do poloviny 16. století přišli o cca 30% celkového pozemkového majetku Moravy, který přešel do rukou (vysoké) šlechty. Moravské panské rody byly schopny právně zajistit majetek získaný za husitských válek zapsáním do zemských desek. Vítězi byli tedy Tovačovští z Cimburka, páni z Boskovic, z Pernštejna, z Lomnice, z Lichtenburka, z Lipé, z Lichtenštejna i nové rody Tunklů, Ludaniců, Podmanických, Tetourů, Kunoviců (rody byly spřízněny, nehrozila odúmrť). Nově nabyté bohatství šlechta využila ve vrchnostenském podnikání a finančnictví. Obecně zanikly drobné statky a dotvářela se ucelená dominia, kde pán z hradu dokázal zajistit bezpečnost, příkladem může být dominium Pernštejnů. Územně jednotná panství byla základem společenské organizace, správy, vojenství a ekonomiky. Hrad pro pána spravoval purkrabí, který se opíral o vesnické rychtáře a fojty, hajné atd. Důchody pán získával z poddanských platů (2x ročně činže + naturálie + výjimečné roboty; obohaceno o platy měst) a přírodního bohatství (vymezení hranic panství, kontrolu mýta měly na starosti zemské orgány; dolování, rybníkářství). Na přelomu 15. /16. stol. se z válečnicko-politické šlechty stává šlechta podnikatelská – města stagnovala, finance ovládla magnátská šlechta. Na Moravě vznikla spousta mělkých a dobře hnojených rybníků pro kapry, jak o tom píše humanistický biskup Jan Dubravius. Mezi 15. a 18. stoletím přinášela síť rybníků značné zisky. Morava byla od konce 14. a v 15. století postižena válkami daleko více než Čechy – jednalo se o spory mezi Lucemburky, husitství i uherské války. Díky této „stoleté válce“ koncipoval Tomáš Pešina z Čechorodu moravské dějiny jako dějiny válek. Zaniklo velké množství vesnic, vytvořená síť osad vytrvala až do 19. století. Bylo dokončeno převedení poddaných na emfyteutické právo (dědičné držení gruntů). Je však rozdíl mezi svobodnými dvořáky a fojty na jedné straně a podsedníky či zahradníky na straně druhé. Dle Tovačovské knihy se po splnění povinností (vyrovnání dluhů, nalezení náhrady) směli poddaní od své vrchnosti odstěhovat. Královská města. Města a měšťané byli hlavními poraženými doby. Markraběcích měst ubývalo, jejich politická síla se stávala bezvýznamnou – stagnuje i tradiční čtyřměstí Olomouc, Brno, Jihlava a Znojmo. Např. v Brně klesl počet daňových poplatníků o polovinu, počet obyvatel klesl cca na 5500 (z asi 8500), církevní metropole Olomouc byla na počátku 16. století o něco lidnatější (asi 6000 obyvatel). Měšťané se stále zabývali obchodem (potraviny, sukno, víno), kontakt měli s Vídní, Vratislaví, Prahou a Krakovem. Města vystupovala proti husitům, pak proti šlechtě. Ubylo chudých, měšťané bohatli, extrémně bohatý starý patriciát ale zanikl. Německy hovořící obyvatelstvo stále převažuje. Na počátku 16. století dochází ke konfliktu mezi městskou obcí a městskými radami, které ovládalo několik rodů. Vše násobí počínající (německá) reformace – Lutherův přítel Speratus působil v Jihlavě. Zárodky městské autonomie a demokracie zadusil Ferdinand Habsburský. Kultura pozdního středověku a počátku renesance Náboženská koexistence Kompaktáta na Moravě legalizovala dvojvěří katolíků i utrakvistů, po rozhodnutí basilejského koncilu údajně biskup Pavel
96
z Miličína (1434-1450) podával podobojí. Olomoucký biskup, jehož úřad zastávali zemi oddaní Moravané, měl spravovat obě církve. Biskupy byli Jan Ház z Brna, Bohuš ze Zvole, Tas z Boskovic (1457-1482), Jan Filipec (1482-1497), Stanislav Thurzo (1497-1540). Páni utrakvisty chránili. Rekatolizační úsilí vycházelo od papežské kurie, nejprve od papeže Mikuláše V. (1447-1455) – diplomacii měl vést filozof Mikuláš Kusánský a dvouměsíční misii na Moravu vedl františkánský mnich Jan Kapistrán, který se roku 1451 objevil v Brně, kde na katolictví obrátil moravského podkomořího Beneše Černohorského z Boskovic; Kapistrán pokračoval přes Vyškov do Olomouce. Tovačovský ho však odmítl, husité proti němu kázali, Kapistrán odmítl střet s Rokycanou (kazatel zemřel v bojích s Turky). V další fázi Morava nemá zemský zákon zakotvující kompaktáta, ale všeobecně je respektována tzv. Tovačovská kniha (sepsána zemským hejtmanem a utrakvistou Ctiborem Tovačovským z Cimburka), bylo oslabeno duchovní a posíleno zemské právo, zde hledejme kořeny moravské náboženské svobody 16. století: k přijímání má chodit farník do kostela své víry, jinak zemský soud rozhodl, že farář uděluje všem svým farníkům svátosti, neboť je jimi placen. Nadkonfesijní moravští páni tedy nebyli silně konfesijně vyhraněni, převládá u nich biblický a humanistický postoj, kněží je vychovávali v češtině (moravštině). Husité a katolíci žili na Moravě vedle sebe, důležitější než náboženství byly stavovské zájmy, popř. zájmy právní, politické, ekonomické. Vrchnost nenutí poddané ke svému vyznání, obyvatelstvo většinou sdílí vyznání svého faráře. Pernštejnové tolerovali všechna vyznání, Tunklové z Brníčka prosazovali utrakvismus. Utrakvistických center však bylo na Moravě málo (tovačovská střední Morava). Venkovské kláštery dále upadaly, vedly obchodní spory s městy. Jediným novým řádem byli skromní františkáni-observanti Jana Kapistrána (Olomouc, Brno, Opava). Klášterům ve městech se dařilo. Na počátku 16. století byl v Olomouci obnoven úřad inkvizitora, jímž se stal dominikán Heinrich (Insitoris) Kramer, spoluautor Kladiva na čarodějnice (Malleus maleficarum, 1486), který bojoval proti Jednotě bratrské. Jednota bratrská. Tato přísná církev, která se snažila o individuální přiblížení prostého člověka Bohu, se pod ochranou Rokycany usadila v Kunvaldu (SV Čechy). Kroměřížský utrakvistický kněz Štěpán se připojuje k bratru Řehořovi. Za bratra Lukáše měla Jednota čtyři volené biskupy, začali do ní vstupovat i majetnější šlechtici.
Koncem 15. století na Moravě vzrostl počet bratrských sborů (u Pernštejnů), centry byly Přerov a Ivančice. Jednota však byla mimo kompaktáta, proto ji katolíci i utrakvisté považovali za kacířství (pikhartství), zemský sněm ji sankcionoval pokutami (přes protest Marty z Boskovic). Jenže sankce nejsou (na rozdíl od ostrých českých mandátů proti Jednotě) na Moravě brány příliš vážně, proto bratři z Čech utíkají právě na Moravu. Jednota má na Moravě tiskárny, je dobře organizována. Kulturní centra a vlivy. Morava je křižovatkou vlivů, kulturní podněty přicházejí z Itálie, Francie, Nizozemí, papežského a císařského dvora, řádových center, ze sousedních metropo-
lí (Prahy, Vídně, Krakova, Budína). Kultura není uzavřena do státních či jazykových hranic, vzdělanci jsou kosmopolitní. Nejvýznamnějším kulturním centrem zůstalo olomoucké biskupství se svým až světským dvorem (knížecí dvůr na Moravě od Joštovy smrti chyběl). Ve městech rostl počet šlechtických paláců, farních či kapitulních kostelů se školou, klášterů. Reformace, humanismus a renesance zasáhly především města. Ve druhé polovině 15. století zeslábly vazby mezi Čechami a Moravou, Praha už nebyla sídelním městem krále, představitelé moravské země tudíž vyrazili do Budína či Vídně, studenti studovali ve Vídni, Krakově či v Itálii (v Praze minimálně); pouto mezi Čechami a Moravou zůstává jazykové – čeština se stává úředním jazykem i na uherském dvoře a expanduje do Slezska. Humanismus. Po prehumanistické předehře (Jan ze Středy) a husitských bouřích se mj. prostřednictvím uherského panovnického dvora, Vídně a Krakova italský obdiv k antice a kráse lidského života přenesl i na Moravu. Např. Brňan Jan Thabrarr (zemř. kol. 1480) vystudoval v Itálii, kde četl Boccaccia, stal se znalcem církevního práva a působil při kostele sv. Jakuba.
Významnějším byl biskup Tas z Boskovic (1457-1482), který studoval ve Ferraře a právo v Padově; ač katolík, byl podporován i husity (i přes tlak Ctibora Tovačovského zůstal ale poslušen papeži). Na Tasa navázal Jan Filipec (1431-1509). Ctibor Tovačovaský z Cimburka napsal kromě Knihy tovačovské i Hádání pravdy se lží. Školství. Městské rady se snaží podřídit církevní školy svému vlivu; v Brně a Olomouci byly pouze kapitulní školy, proto městské rady zakládají farní školy u sv. Jakuba a sv. Mořice. Ve 2. pol. 15. stol. se školy objevují ve všech významnějších městech, mají až čtyři třídy. Vznikají i školy utrakvistické a bratrské. Erasmiánství. Humanisté pod vedením Erasma Rotterdamského vytvářejí na přelomu 15. a 16. století panevropskou kosmopolitní „republiku vzdělanců“, ačkoli zkoumají i jednotlivé „národní“ jazyky; dopisují si, věří ve svobodu jedince, spravedlivého panovníka a sílu vzdělání. Erasmus se postavil proti Lutherovi, který svobodu lidské vůle podřizoval víře. Náboženské války však odnesly naději na humanistickou toleranci. Ještě předtím se však rozvíjel renesanční humanismus na Moravě. O olomoucký biskupský stolec marně usiloval nejvýznamnější český humanista Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic; získal jej uhersko-polský Stanislav Thurzo (1497-1540), jehož sekretářem a nástupcem byl Jan Dubravius (1541-1552), největší humanista na Moravě. Roku 1502 okolo Thurza vznikla v Olomouci humanistická společnost Sodalitas Marcomanica/ Meyerhofiana. Thurzo byl štědrým mecenášem, vliv na něj měl Konrád Celtis, dopisoval si s Erasmem ad. Významnou osobností byl olomoucký a brněnský probošt Augustin Olomoucký (Käsenbrot, Moravus, 1467-1513), mj. autor seznamu olomouckých biskupů. Humanista Thurzo na Moravě čelil vzestupu německé reformace.
Obr. 116 Agenda Olomucensis, první kniha vytištěná na Moravě z roku 1486 (exemplář z MZK Brno, sign. PT1-1203.556) Počátky knihtisku. První tištěné knihy přicházejí na Moravu (do Olomouce) velmi brzy, v roce 1484 je v Benátkách vytištěno Breviarium Olomucense. Tiskař Konrád Stahel se usazuje v Brně (i další tiskař Preinlein), kde byla v roce 1486 vytištěna první kniha na Moravě, Agenda Olomuciensis, víme o více než dvaceti prvotiscích z této brněnské tiskárny; knihy zde byly vydávány i pro Uhry a Rakousy, byla vytištěna Chronica Hungarorum Jana Thurocze (1488). Po zániku brněnském tiskárny nastává dlouhá přestávka a těžiště se přesouvá do Olomouce. Knihy slouží moravskému kléru i studentům. Architektura a výtvarné umění. Po husitství se opět staví ve stylu pozdní gotiky; v Brně byl před rokem 1469 zaklenut presbytář chrámu sv. Jakuba, na poč. 16. století byly vystavěny obvodové zdi trojlodí, které bylo sklenuto až ve 2. pol. 16. stol. goticko-renesančními štukovými žebry; pracovalo se rovněž na olomouckém kostele sv. Mořice. Obnovovaly se i další kostely, městská opevnění, přestavovaly se hrady i radnice – vzniká proslulý Pilgramův portál Staré radnice v Brně, věž znojemské radnice, či původní podoba orloje olomoucké radnice. Síťové klenby moravských kostelů jsou inspirovány Podunajím, kroužené klenby Dolním Rakouskem; klenbu s krouženými přesekávanými žebry má patrová kaple sv. Václava ve Znojmě. K nejvýznamnějším sochařským počinům patří nizozemským realismem ovlivněné olomoucké sousoší Krista na hoře Olivetské. V kostele sv. Barbory v Adamově nalezneme manýristicky expresivní Světelský oltář (1516-1526, Lichtenštejni ho koupili až v 19. století).
97
Obr. 117 Brno, Stará radnice, portál (Pilgram)
Obr. 119 Věž znojemské radnice
Obr. 118 „Brněnský drak“ a kolo
Obr. 120 Znojmo, kaple sv. Václava
98
Obr. 123 Světelský oltář, Adamov
Obr. 121 Znojmo, kaple sv. Václava – interiér
Obr. 124 Gotická malba „Nesení kříže“, kol. 1500, minoritský klášter v Brně Malba. V knižní malbě přibývá iluminovaných hodinek, brevířů a chorálních kodexů. Šíří se i podunajská nástěnná malba (ambit minoritského kláštera v Brně, františkáni-bernardini v Olomouci, votivní obraz Mše sv. Řehoře pořízený abatyší starobrněnských cisterciaček Perchtou Černohorskou z Boskovic).
Obr. 122 Olomouc, Kristus na hoře Olivetské
V době pozdní gotiky působí na Moravě i zdatní zlatníci. Z anonymních řemeslníků se stávají umělci se jménem, nejvýraznějším umělcem byl Anton Pilgram (kol. 1460 asi Brno – před 1516 Vídeň), který ve střední Evropě navazoval na Mikuláše Gerhaerta z Leydenu; působil ve Vídni i ve Švábsku (např. v Heilbronnu), v Brně se ve svatojakubské huti podílel na stavbě chrámové lodi (1502-1510), Židovské brány (1508) ad. Od roku 1512 byl dómským stavitelem u sv. Štěpána ve Vídni (autoportrét). Pilgram byl ironik, autostylizátor, sebevědomý a nesnášenlivý umělec, individualista. Za pozdní gotikou dělají tečku požáry měst v první polovině 16. století, je nahrazena renesancí.
99
Obr. 127 Ctibor Tovačovský z Cimburka předává svou knihu „Hádání ctnosti se lží“ králi Jiřímu z Poděbrad (rytina z tisku) Počátky renesance. Morava je ovlivněna reprezentativní renesancí Korvínova budínského dvora, z Moravy se renesance dále šíří do střední Evropy. Prvním projevem renesance na Moravě je pozdně gotická přestavba tovačovského hradu, ovšem s renesančním portálem (1492). Začínají se objevovat i renesanční náhrobky. Politická kultura moravské panské aristokracie.
Obr. 125 Pilgramův autoportrét v dómu sv. Štěpána, Vídeň
Ctibor Tovačovský z Cimburka (1437-1494) byl mírným kompaktátovým utrakvistou (bezkonfesijní biblický křesťan), zemským hejtmanem krále Jiřího, kancléřem, strůjcem nástupu Jagellonců na český trůn i dvojvládí a vyjednavačem s Matyášem Korvínem. Je autorem Tovačovské knihy, svodu zemského práva a zemské „ústavy“. Jedná o program politického moravanství, svobody země a suverenity zemského práva, stavů (rovnoprávnost s českými stavy); historickou dimenzi však moravanství získá až v dílech Komenského a Paprockého. Tovačovský chránil Jednotu bratrskou, v Tovačovské knize nalezneme ducha náboženské koexistence a tolerance. Pokud žije dědic zemřelého panovníka, má k němu být vyslána delegace sněmu, předložit svobody k potvrzení a pozvat ho do Brna ke slavnostní intronizaci markrabětem. Stavové vítají krále míli před Brnem, král sestoupí z koně a podá jim ruku, promluví hejtman, poté jedou k brněnským branám, čeká je procesí (cechy, žáci, kněží, opati, biskup), král opět sestoupí z koně a je uvítán duchovenstvem a měšťany. Po zahájení Te Deum je král na koni veden ke sv. Petru, po modlitbách v kostele se odeberou na hostinu. Druhý den následuje mše, sliby, potvrzení svobod a přísaha, že král bude zachovávat řády a svobody všech obyvatel Markrabství moravského. Důstojný ceremoniál se váže i k zasedání zemského soudu a zápisu do zemských desek.
Obr. 126 Tovačov
100
Vilém z Pernštejna (1445-1521) se přeorientoval z Korvína na Jagellonce a zasloužil se o zvolení Vladislava uherským králem. Jako věřitel získal do vlastnictví královské statky, vytvořil obrovský pozemkový majetek na střední Moravě a ve východních Čechách. Rozšiřoval svobody svých poddaných. Zasloužil se o svatováclavskou smlouvu (1517), která byla kompromisem mezi šlechtou a městy v Čechách. Byl to tolerantní „bezkonfesijní křesťan“, chránil Jednotu bratrskou i Židy. Morava je jeho vlastí, je však patriotem Koruny české („jazyka“), v rozhodujícím sporu o pečeť mobilizuje k hájení práva české koruny proti uherské koruně. Ve Vilémovi z Pernštejna vrcholí a končí politická kultura panské aristokracie, která ovládala Moravu v 15. století – byl představitelem politiky náboženské tolerance, respektování práva a tradice, zemské autonomie. Poté však přicházejí nové výzvy: reformace, náboženský konflikt a absolutismus.
Po Lucemburcích vládnou na Moravě dva Habsburkové, po nich Jiří z Poděbrad, Matyáš Korvín a dva Jagellonci, aby se vlády na další čtyři století ujali opět Habsburkové. 15. století je dobou husitských bouří, landfrýdů a hlavně vytvoření autonomní stavovské Moravy. Do země postupně přichází duch renesančního humanismu a náboženské tolerance. 1. Charakterizuj husitství na Moravě. 2. Co víš o vládě Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína? 3. Charakterizuj období vlády Jagellonců na Moravě. 4. Jak fungovala stavovská společnost?
Obr. 128 Bitva u Moháče (turecká miniatura)
5. Kdo reprezentoval olomoucké humanistické centrum?
Morava v době stavovství, renesance a reformace (16. století) Nástup Habsburků, Turci na obzoru Moravy V roce 1526 zahynul v bažinách při útěku z bitvy u Moháče, v níž proti osmanským Turkům bojovali i Moravané, český a uherský král a moravský markrabě Ludvík Jagellonský. Jeho nástupcem byl zvolen Ferdinand Habsburský, v letech 15271564 moravský markrabě, bratr císaře Karla V. Habsburkové tak uskutečnili projekt Přemyslovců, Lucemburků i Jagellonců na sjednocení zemí střední Evropy. Habsburkové však budovali nejen velmoc evropskou, ale i světovou. Ferdinand se o země Ludvíka Jagellonského přihlásil na základě dědických úmluv mezi Jagellonci a Habsburky z roku 1515 – jeho ženou byla Ludvíkova sestra Anna Jagellonská. Turky podporovaný sedmihradský vévoda Jan Zápolský se však na základě olomouckých smluv z roku 1478 mezi Vladislavem Jagellonským a Matyášem Korvínem ucházel o vládu v Uhrách, na Moravě, ve Slezsku a v Lužicích, protože nikdy nebyla zaplacena smluvně stanovená suma; jeho poslové varovali před habsburským absolutismem. Přijetí Ferdinanda I. za markraběte. Podle postupu uvedeného v Tovačovské knize svolala zemská reprezentace do Brna moravský zemský sněm, který za přítomnosti poslů obou rivalů zvolil hejtmanem Jana z Pernštejna. Generální sněm zemí Koruny české se (v Kladsku) opět nesešel, krále vybírali pouze Češi na Českém zemském sněmu a králem zvolili Ferdinanda. Moravané Ferdinanda uznávali jako dědice, nepřizvání delegací z ostatních korunních zemí k volbě však vzbudilo odpor proti Čechům – a tento spor o způsob volby panovníka nebyl nikdy vyřešen. Jan z Pernštejna svolal Moravský zemský sněm do Olomouce a vyslal poselstvo do Vídně, aby Ferdinand přijal Moravské markrabství ještě před korunovací na českého krále, kam nechtěli podobně jako Slezané vyslat ani svého zástupce. Díky Ferdinandově diplomacii se české korunovace zúčastnilo aspoň šest delegátů z Moravy, ovšem bez zemského hejtmana. V dubnu 1527 byl Ferdinand Habsburský přijat na moravském zemském sněmu v Brně za markraběte.
Obr. 129 Ferdinand I. Habsburský Osmanští Turci. Turečtí sultáni vytvořili během 14.-16. století velikou říši v Evropě, Asii i Africe. Jádro armády tvořila sultánova garda janičářů, zfanatizovaných islamizovaných dětí křesťanů; masu tvořili jízdní sipáhiové. Sultán Sulejman I. Nádherný (1520-1566) zvítězil u Moháče a turecká expanze zastihla Evropu v době reformace i bojů mezi císařstvím a Francií. „Turecké karty“ se chopili Habsburkové a stylizovali se do role ochránců křesťanů před islámem – tím odůvodnili výběr vyšších daní a centralizací svých zemí. V roce 1529 Turci poprvé zaútočili na Vídeň a dalších 150 let ohrožovali moravskou hranici. Podnikali každoroční výpravy proti proudu Dunaje, stavěli pevnosti, po smrti Jana Zápolského zřídili v roce 1541 Budínský pašalik v habsburských Uhrách.
101
Obr. 130 Habsburská monarchie 1526-1740
Obr. 131 Sultán Sulejman I. Nádherný
Obr. 132 První obléhání Vídně Turky, 1529
102
Berně. Ferdinand I. neustále žádal moravský zemský sněm o protitureckou berni (daň), berní aparát byl v rukou moravských stavů. Berně se staly nejvýznamnějším zdrojem státních financí, daň obyčejně tvořila 1-2% celkové hodnoty majetku. Morava byla ve výběru daní vzorem pro další země, i takto pomohla ke vzestupu habsburské říše. Organizace protiturecké obrany. Moravané se výrazně podíleli na obraně Evropy proti Osmanské říši. Morava byla jako nárazníkové území nejvíce ohroženou zemí Koruny české, což poznamenalo její vnitřní život. Turecké nájezdy byly kruté (vypalování, braní lidí do otroctví). Ferdinand ochranu nedokázal zajistit, proto se Moravané bránili sami. Zemské hotovosti velel hejtman, v případě nebezpečí měl po ruce vojenskou radu země. Morava byla rozdělena na čtyři kraje (brněnský, olomoucký, hradišťský a jičínský), z každého bylo vojsko odváděno na bojiště, války však rozhodovali profesionální žoldnéři. Byl vylepšen systém pevností na jihovýchodě země, při pohybu Turků byl aktivován systém varovné signalizace, Moravané měli v Uhrách i vlastní zvědy. Protiturecký boj posílil obhajobu moravských zemských a náboženských svobod. Protiturecké výpravy. Moravané se zúčastnili bitvy u Moháče (1526), v bojích o Vídeň (1529) velel moravský hejtman Jan z Pernštejna 20.000 pěšákům a 1.600 jezdcům. Češi i Moravané však byli poraženi ve Slavonii (1537). Moravané podporovali pevnosti mimo území Moravy, hlavně na Slovensku. V čele zemského vojska stál evangelík Karel ze Žerotína. V roce 1547 Ferdinand uzavřel s Turky nevýhodné příměří, aby potlačil první protihabsburský odboj v Čechách. Úspěchy reformace a svoboda víry. Reformaci, tedy snahu o nápravu církve, zahájil roku 1517 německý augustiniánský mnich Martin Luther, který přihlášením se k Husovu odkazu opět přiblížil české země Evropě. Decentralizace protestantů přispěla mj. k rozvoji literatur v mateřských jazycích. Náboženství stále pronikalo všemi sférami života společnosti. Křesťanství se rozdělilo na konfese (vyznání), jednotlivé „strany“ se utvořily v celoevropském měřítku, centralizovaní katolíci (Řím, Madrid) se dostávali do konfliktu s kalvinisty (a dalšími protestanty). Morava se stává na celé století z nábožensko-politického hlediska výjimečně tolerantní evropskou zemí. Počátky luterství. Luterství přinesl na Moravu Lutherův přítel Pavel Speratus (1484-1551), který po vypuzení z Vídně působil v letech 1522/23 v německy mluvící Jihlavě, kde mu byla přidělena fara – došlo k převratu. Po zásahu krále Ludvíka však byl ze země vypovězen (moravští páni ho zachránili před upálením) a zemřel v Polsku. V moravských německy mluvících městech, za husitství baštách katolicismu, mělo luterství rychlý úspěch. Německy mluvící Moravané byli i s novým náboženstvím fixováni na svou zemi, Moravu, či na své město, které se jim stávalo „vlastí“. Mezi německy mluvícími (luterány) i česky (moravsky) mluvícími reformovanými (husity) vznikly pevné vazby. Katolictví na Moravě zůstalo s habsburskou podporou pevné, Morava byla nábožensky rozdělenou zemí.
Obr. 133 Pavel Speratus Ač byli Habsburkové katolíky, zemská šlechta většinou přála reformaci. Šlechtici byli tolerantními nadkonfesijními křesťany, kteří na svých panstvích svobodně rozhodovali o náboženství. Zemská obec byla jednotná – tvořili ji evangelíci i katolíci, kteří společně žádali o zakotvení náboženské svobody do zemského práva. I na biskupských a klášterních panstvích platila tichá dohoda, že si poddaní mohou platit faráře svého vyznání. Reformace ve městech a na šlechtických panstvích. Ve městech docházelo ke konfliktům katolického kléru s reformními kazateli, v Brně a Olomouci se katolíkům podařilo fary uhájit. Telčský rodák, kališnický farář a literárně činný gramatik Beneš Optát si z Velkého Meziříčí korespondoval s Lutherem. I moravský venkov byl pod přímým vlivem luterství a jiných směrů reformace. Jednota bratrská. Luther chválil přísné mravy litomyšlského sboru Jednoty, nesouhlasil ale s celibátem a upozorňoval na potřebu vyššího vzdělání. Bratři vedli podobně jako novokřtěnci kolektivní život. Zwingliánství (radikální směr reformace ve Švýcarsku, učení U. Zwingliho [cvingli]) podlehl např. bratr Čížek, který byl upálen v Brně (1528). Po smrti bratra Lukáše se Jednota orientovala na vzdělanost a společenský život, nastal příliv bohatých měšťanů, rytířů i pánů. Za biskupa Jana Augusty se z Jednoty stává silné politické křídlo radikální reformace. Všechny moravské sbory (hlavně Přerov a Ivančice) měly školy a byly literárně a kulturně činné; záštitu měly v Žerotínech.
103
v Praze uvězněn, moravské stavy to vzaly jako porušení práva být souzen ve své zemi, proto musel být propuštěn; po jeho smrti společenství zaniká.
Utrakvismus. Ferdinand Habsburský, pevný nefanatický katolík a zároveň tolerantní erasmiánský humanista, hledal východisko z konfesního rozdělení v kompaktátním utrakvismu a nabídl papeži kompaktáta ke schválení. Utrakvismus však byl v rozkladu a kompaktátní tradice na Moravě nebyla silná. Stavům se dařilo oddělovat náboženství a politiku, v níž byly patrné Ferdinandovy tendence k absolutismu. Ferdinand I., konflikty se stavovskou obcí Stavové přestali sílit, vznikal mocenský konflikt mezi stavovstvím a panovnickým absolutismem. Habsburská říše se mohla vydat cestou parlamentarismu – vznikla by stavovská konfederace zemí (s náboženskou tolerancí, kapitalismem a občanskými svobodami), nebo cestou absolutismu – vznikla by centralizovaná říše (s nesvobodnými nevolníky). Morava byla spojnicí habsburské říše, složené z rakouských a českých zemí (patřících do Římské říše) a uherských zemí (ležely mimo Římskou říši), byly položeny základy rakouského státu. Lidé se identifikovali s jednotlivými zeměmi rakouské říše, a to více než se svým jazykem (ten se stal hlavním znakem moderních národů až v 19. století). Obr. 134 Balthasar Hubmaier, rytina z 16. století
Obr. 135 Novokřtěnci, rytina z 16. století Novokřtěnci. Roku 1525 přivedl tyto radikály po vypuzení ze Švýcarska a německých zemí do Mikulova Balthasar Hubmaier (1480-1528), komunita brzy čítala několik set osob. V roce 1528 byl Hubmaier na panovníkův rozkaz ve Vídni mučen a upálen, jeho žena byla utopena v Dunaji. Novokřtěnci byli vypuzeni na venkov, osady sjednotil pacifista Jakob Hutter. Jihomoravská šlechta (Lichtenštejnové) je chránila proti markraběti Ferdinandovi i zemskému sněmu jako mírumilovné a schopné řemeslníky, kteří přispívají na zemské berně. Založili desítky osad a komunit, žili izolovaně ve společných domech – zřejmě z německého označení Haus haben (mít domov) vzniklo jejich pojmenování habáni. Dodnes je známá habánská keramika, sklepy, popř. pojmenování hřmotného člověka. Habrovanští. Jan Dubčanský na Habrovanech a na Lulči chtěl vytvořit v duchu husitství společenství, které mělo vlastní tiskárnu; když byl
104
Česká koruna. Ferdinand budoval centrální úřady Rakouské monarchie, vídeňské dvorské rady (ministerstva) utvořily základ habsburského státu a postupně rozšiřovaly svou moc nad jednotlivými zeměmi říše. Ferdinand nahradil pražskou Českou královskou kancelář roku 1527 Českou dvorskou kanceláří (Böhmische Hofkanzlei; od r. 1624 sídlila ve Vídni, v r. 1749 zrušena), která měla kompetence ve všech zemích České koruny, i když malé; moc českého kancléře rostla zároveň s mocí rakouského panovníka, protože stavové nevytvořili celokorunní sněm. Ferdinand pomocí České kanceláře země České koruny centralizoval, moravský zemský podkomoří se dostával pod její vliv. Dvorská komora však nespravovala zemské finance, ty zůstaly v moci zemských stavů. Jak sílila moc habsburské říše a stavů jejích jednotlivých zemí, tak slábla Česká koruna – tento útvar a jeho lenní pojetí hájili pouze Češi. Odpor stavů ostatních zemí (Moravanů) k České koruně využíval vídeňský panovník k prosazování absolutismu, centralizace a oslabování jak soudržnosti České koruny, tak i autonomie jejích zemí – samotný princip zemí však byl nedotknutelný, byl zakotven v tradici, mentalitě, právu, praxi i identitě (zemské členění tak protiprávně zrušili až komunisté v roce 1949). Panovník měl jako český král a moravský markrabě v jinak autonomních zemích značné formální pravomoci. Ferdinand na rozdíl od Jagellonců svých práv plně využíval – šlo např. o (ne)svolávání moravského zemského sněmu, jehož jednání se energický Ferdinand jako poslední habsburský panovník několikrát osobně účastnil. Habsburskou „stranou“ na Moravě bylo olomoucké biskupství, pod vliv vídeňského dvora se dostávali mladí moravští aristokraté. Ústavní problémy. Na rozdíl od českého Vladislavského zřízení zemského (1500) neměla Morava v době nástupu Habsburků ústavu, pouze Tovačovskou knihu – Ferdinand v tom viděl šanci na omezení zemské a stavovské autonomie. Kompromisem
mezi stavy a panovníkem byla Drnovská kniha z roku 1535 – první moravská ústava (moravské zemské zřízení); potvrzují se v ní moravská privilegia od dob Lucemburků, instituce landfrýdu a popisuje se řízení zemského soudu. Článek o svobodě. V době dosud slabého panovnického absolutismu propukla krize v německých zemích. V roce 1545 bylo Moravské zemské zřízení bez panovníkovy účasti opraveno: Moravské markrabství je svobodnou zemí nezávislou na České koruně i Rakouské monarchii, je odmítnuto podrobení země lenní přísahou, zemské právo je suverénní. Ferdinandovi se nedařilo omezit stavovské svobody. Zemská správa. Hejtman Pernštejn odmítl podepsat věrnost králi, který si musel vybírat z úředníků navržených zemskými stavy (až do bitvy na Bílé hoře, 1620). Markrabě měl vliv na úředníky, které dosadil, na hejtmana Václava z Ludanic (1541-1556, český bratr) či nejvyššího komorníka Jana ze Žerotína (1537-1554). Král zůstal rozhodčím mezi stavy. Příliš toho neprosadil pro svoji současnost, nastartoval však důležité procesy do budoucna. Panovník chápal města jako svůj majetek a zdroj financí, chtěl omezit jejich svobody. V Čechách to vyvolalo silný odpor (1546/7), na Moravě však města nebyla brána jako svobodný stav.
Morava a český odboj 1546/7. Erasmiáni (příznivci kompromisního náboženského učení humanisty Erasma Rotterdamského) Karel V. a Ferdinand I. se snažili stát nad náboženskými problémy, oddělovali politiku od náboženství, o němž měl rozhodnout koncil. Snahu o kompromis vystřídala v době příměří s Francií a Turky válka s německým protestantským šmalkaldským spolkem. Čechům se do bojů proti saským evangelíkům nechtělo, ale když se situace pro izolovanou českou vzpouru vyvíjela kriticky, obrátili se čeští stavové na ostatní země České koruny (nefungoval generální sněm) s žádostí o vojenskou pomoc. U Moravanů a Slezanů ohlas nenašli – hejtman měl od obratného krále za úkol rozvrátit povstání, Pernštejn vyčkával. Poté, co Habsburkové porazili r. 1547 v bitvě u Mühlbergu protestanty saského kurfiřta Jana Fridricha, se česká vzpoura zhroutila. Moravané soudí Čechy. Ferdinand využil situace a použil metodu oddělení „dobrých od špatných“: kromě krále a jeho syna Ferdinanda Tyrolského (místodržícího) v Praze povstalce soudili stavové z vedlejších zemí Koruny – moravský zemský hejtman Václav z Ludanic, nejvyšší maršálek Pertold z Lipé a další páni, vesměs evangelíci; Moravané se za souzené přimlouvali. S vůdci rebelie (kromě těch uprchlých) byla potrestána královská města. V Čechách byl zřízen apelační soud, kam se ke královským právníkům odvolávali lidé od městských soudů, posílena byla i dvorská kancelář a komorní soud.
Ferdinand byl kromě katolicismu ochoten uznat i utrakvismus, ne však „sekty“ – biskup Jednoty bratrské Jan Augusta byl vězněn na Křivoklátě, bratři emigrovali z Čech na Moravu – Ferdinand byl Moravanům zavázán, proto nic nepodnikal. Uhájení svobod. V roce 1550 odmítly moravské stavy na brněnském svatojiřském sněmu panovníkův pokus o revizi zemských svobod; hejtman Václav z Ludanic řekl, že Morava raději lehne popelem, než by ustoupila ze svých svobod – stavové se semkli a na protest prošli pod královými okny. Tomu se však podařilo prosadit znovuvytištění zemského zřízení z roku 1535, tedy bez článku o svobodě země. Centralistické a absolutistické královské instituce však zatím zřízeny nebyly.
Obr. 136 Kostel v Doubravníku Významnou osobností je Jan z Pernštejna zvaný „Bohatý“, který spojil moravskou a východočeskou část majetku, získal Kladsko a začal pronikat do Slezska. Dokončil výstavbu rodového hradu, věnoval se rybníkářství, podporoval hospodářskou aktivitu poddaných a města. Byl to „nadkonfesijní křesťan“, v něm vrcholí náboženská koexistence a tolerance (zastával názor, že víra je dar Boží a světská vrchnost do ní nemá zasahovat) – uznával nejen utrakvisty a katolíky, ale i české bratry (privilegia pro Jednotu), novokřtěnce, Židy (ochrana před pogromy) ad. Zastával nejvyšší zemské úřady, velel moravskému vojsku proti Turkům. Moravské stavovské svobody a autonomii hájil jak proti panovníkovi, tak proti českým stavům; spoluvytvářel zemské právo. Poté se stal utrakvistickým svorníkem zemí Koruny české. Už jako stařec v době protihabsburského povstání byl nakloněn kompromisu a zmírňování trestů. Ke konci života vnímal horšící se ekonomickou situaci i narušení rovnováhy v konfesionalizující se Evropě. Zemřel roku 1548, pochován je v Doubravníku. 2. polovina 16. století byla dobou politické a náboženské rovnováhy mezi stavy a panovníkem. Morava si užívá autonomie a svobod, dotváří zemské instituce. Pravidelně zasedá sněm a soud (v Brně a Olomouci), v praxi je dodržováno tolerantní nadkonfesijní křesťanství. Morava nemá vlastní panovnický dvůr, moravští dvořané jsou však zastoupeni ve Vídni i Praze.
105
Ferdinand prosadil za svého nástupce svého nejstaršího syna Maxmiliána II. (1564-1576). V roce 1563 přijal nový moravský markrabě Maxmilián hold Moravanů a potvrdil jim privilegia. Tento mezi Habsburky výjimečný císař náboženského míru, reprezentant humanisticko-erasmiánského křesťanství a tolerantní vládce se pozitivně projevuje i na Moravě, kde kvete náboženská tolerance. Ač v nitru evangelík, zůstal věrný rodovému katolicismu. Je to doba největšího rozkvětu stavovských a náboženských svobod (Moravané na něm na rozdíl od Čechů ani nežádali povolení náboženských svobod). Pominula turecká hrozba, daně však zůstaly. Po vymření Jagellonců se také nenaplnily naděje na obnovu česko-polské unie. Rudolf II. (1576-1609) přinesl zásadní obrat do politiky rovnováhy mezi stavovskou a panovnickou mocí. Byl vychován ve Španělsku Filipa II. jako protireformní katolík a absolutista. Jeho česká korunovace proběhla za protestu ostatních zemí Koruny, za moravského markraběte byl přijat samostatně. Moravané za ním často dojížděli do Prahy. Postupně se na Moravu rozšiřovaly pravomoci České dvorské kanceláře, dvorské komory a apelačního soudu (jen v zeměpanské oblasti), Morava si však hájila svou zemskou autonomii.
Obr. 137 Maxmilián II.
Zemské právo a sněmy. Stavové uhájili plnou suverenitu zemského práva ze starší doby, proti výrokům zemského soudu nebylo odvolání ani k panovníkovi; zemské právo se samo obměňuje a doplňuje soudními nálezy. Novou institucí byly selské roky odvádějící odvolání poddaných od panovníka k zemskému soudu. Zemské sněmy ztratily na významu, směly se sejít jen na výzvu panovníka – Ferdinand odebral pravomoc svolávání sněmu hejtmanovi, čímž směřoval k absolutismu; přítomni byli královští komisaři z Čech, jejichž propozice určovaly nudný vývoj jednání sněmu (požadavky na berně). Zemský hejtman byl sice moravským „místokrálem“, ale byl přetížen a služba u dvora byla prestižnější než služba u zemských úřadů. Stavovská samospráva se dostávala do krize, což byla šance pro panovnický absolutismus – zemské stavy neměly úřady, které by konkurovaly těm královským, a zájem o veřejný život mělo jen několik jedinců z řad šlechty. Útvar Česká koruna byl v krizi. Korunní sněmy vedl král v duchu absolutismu a centralizace, Moravané argumentovali, že pobyt v daleké Praze je nákladný, a nechali si panovníkem potvrzovat, že generální sněm je zásahem do jejich práv. Korunní sněm zaniká, čímž končí základní společná instituce stavovství zemí České koruny. Nechuť budovat Českou korunu vzbuzoval přezíravý (lenní) postoj českých stavů ke stavům z ostatních korunních zemí a skutečnost, že nebyli zváni ke královským volbám. Panovník tak mohl budovat vlastní dvorské úřady vhodné pro centralistický absolutismus. Církevní organizace. Jelikož byl úřad pražského arcibiskupa v letech 1431-1561 neobsazen (sedisvakance), přetrhávaly se i církevní svazky mezi Čechami a Moravou. Rostl význam olomouckého biskupství, které odolalo husitům a bylo autonomní. Nedlouho po nástupu Moravana Antonína Bruse z Mohelnice na pražský arcibiskupský stolec se biskup Stanislav Pavlovský snažil Olomouc podřídit Mohuči, ne Praze.
Obr. 138 Rudolf II. od Arcimbolda
106
Opavsko se také stalo autonomní zemí se soudem, sněmem a hejtmanem. Moravané trvali na tom, že Opavsko je historickou součástí Moravy, tam se však posilovala vazba na Slezsko.
Obr. 139 Židovský hřbitov v Boskovicích Moravská společnost na počátku novověku Obyvatelstvo a osídlení. Přibližně od poloviny 16. století vzniká ve střední Evropě „raně novověká“ společnost, hospodářství založené na poddanství se mísí s tržní ekonomikou. Od konce uherských válek (80. léta 15. století) do vpádu Bočkajovců (1605) prožívá Morava 120 let míru (nepočítáme-li ohrožení hranice Turky). Přichází mory, neúrody, přesto je Morava hustě zalidněna a má až milion obyvatel. Na Valašsku proniká do vyšších poloh pasekářská kolonizace, v Beskydech se pasou ovce. Asi 15% obyvatel má status měšťana. Na severní a západní Moravě se formují plátenické a soukenické ekonomické oblasti, v Jeseníkách (Janovicko) a na Českomoravské vrchovině (Pernštejnsko) se lidé zabývají železářstvím. Jižní Morava je proslulá vinařstvím (severněji než dnes). Během 15. a 16. století dochází během kolonizace k upřesnění hranice v Karpatech mezi Moravou a Uhrami.
Peníze a dluhy. Rozvíjí se trh, roste obchod, ekonomika je na vzestupu, zemská správa se stará o hodnotu měny a bojuje s inflací, úroky klesají na 6-10%. I panovník byl zadlužen např. u Fuggerů, či u svých „poddaných“ (zastavovat už neměl co). Banky však na Moravě ještě nevznikly, finance byly na panských dominiích, ne však v hotovosti – žilo se na úvěr (ručení majetkem). Od dominia k feudálnímu velkostatku. Na přelomu 15. a 16. století šlechta podniká (rybníkářství, dolování, peněžnictví), od 2. pol. 16. stol. si zřizuje na svých dominiích (panstvích, vrchnostenských velkostatcích) velké zemědělské podniky v podobě dvorů – nových velkostatků. Velké zisky přináší vrchnosti pivovary (které byly dříve jen ve městech a vyvážely na venkov). Pivo se vařilo z pšenice pěstované na dvorech a mělo horší kvalitu než městské, poddaní však měli povinnost čepovat právě toto panské pivo – byl to jeden z přímusů, tj. povinností podaných odebírat vrchnostenské výrobky a dodávat vrchnosti ty svoje za stanovenou cenu (dále mlít obilí, pálit kořalku, zaměstnávat sirotky atd.); přímusy byly
překážkou volného trhu, omezovaly konkurenci měst. Vrchnosti zařizují i vápenky, cihelny, hamry, kamenolomy apod. Les byl sice lovištěm, ale trh dosáhl i sem. Velkostatky měla ve střední Evropě šlechta, církev a někdy i města. Vývoj brzdily monopoly, střední Evropa i Morava začaly stagnovat a oproti západní Evropě zaostávat. Společnost se byrokratizuje, v čele každého panství stál odpovědný úředník, který nahradil středověkého hejtmana. Pokladník vedl účty, šafáři měli na starost dvory. S tím je spojen nárůst písemností. Každé panství má svůj urbář se všemi důchody ze všech majetků. Většinu výnosů panství tvořily podniky, „činžovní platy“ sedláků tvořily jen asi 20-25%. Nejvýnosnější byly velkostatky na jižní a střední Moravě, zde vybudovaná rybniční síť však zanikla v 17. -18. století. Vesnice. Poddanská vesnice byla vnitřně diferencovaným složitým organismem. Základem systému byl stále gruntovní sedlák, grunt se neměl dělit, poddaní byli v nájmu vrchnosti, díky emfyteutickému (zákupnímu) právu byla zajištěna dědičnost nejstaršímu synovi (i práva ostatních dědiců). Rychtář (fojt) či vrchnost spravovali gruntovní a sirotčí knihy. Vrchnost se starala, aby byly všechny grunty „osazené“ a solventní. Problémem se začalo stávat zbíhání poddaných za lepšími podmínkami či za městskou svobodou. Roboty a soudy. I když se měna znehodnocovala, peněžní dávky zůstávaly stejné. Proto se hlavní zátěží staly roboty a přímusy. V sezóně vrchnost žádala na poddaných robotu, poddaní se snažili ji zase písemně vymezit; šlo o smluvní úkoly, zátěž byla snesitelná – rozhodně nešlo o nevolnictví východoevropského typu, kdy nevolníci neměli žádná práva a byli na úrovni otroků. Zvyšování nároků na sedláky šlo proti tradici, ti se odvolávali k panovníkovi, rozhodovací pravomoc si však vynutil zemský sněm (selské roky); spory byly často neúměrně dlouhé. Sedláci se nedopouštěli násilí, spory neměly náboženský charakter. Na konci 16. století pod vlivem rakouské vzpoury a války s Turky se na Moravě množil strach z povstání sedláků, soudy napětí zmírňovaly.
107
Poddanská a královská města. Vrchnostenské podnikání oslabovalo ekonomiku měst královských, naopak podporovalo města poddanská. Desítky vesnic byly povýšeny na městečka, pokračovalo udělování privilegií. Na Moravě bylo šest královských a asi sto poddanských měst a městeček (profitovala z přímusů). Ke konjunktuře poddanských měst přispívali i „sektáři“ a Židé – v Mikulově (vrchním moravským zemským rabínem zde byl Jehuda Liva ben Becalel /zemřel 1609/, známý jako rabbi Löw, židovský učenec, legendární tvůrce golema), Uherském Brodě, Napajedlech, Holešově, Lomnici, Boskovicích ad. – nebyli uzavřeni do ghett (čtvrtí měst, kde museli žít Židé), jejich tradice se, ač s problémy, rozvíjela až do jejich vyvraždění nacisty za 2. světové války. Tolerantní vrchnosti podporovali imigraci stovek rodin i ze vzdálených oblastí. Přicházeli i umělci z Itálie. Některým městům se v duchu starých svobod podařilo vykoupit se z poddanství (Kyjov, Nový Jičín, Šumperk); poddanská města však nebyla zastoupena na sněmu. Zajímavě se vyvíjela čtyři královská města na Moravě – Brno, Olomouc, Znojmo a Jihlava (města Uničov a Uherské Hradiště náležela ke královské komoře). Na sněm vysílala posly málokdy, rostl počet obyvatel (města Brno a Znojmo stagnovala). Brno, sídelní město lucemburských markrabat, prožilo v 15. století úpadek, počet obyvatel poklesl z 9000 na cca polovinu. Ve druhé polovině 16. století mělo Brno stále asi jen 700 domů a 5000 obyvatel (ve Znojmě přes 3000). Nejvýznamnějším městem Moravy se stala Olomouc (přes 1200 domů, 10.000 obyvatel), a to díky výhodné poloze na obchodních cestách v úrodné krajině, biskupskému dvoru, jezuitské koleji povýšené v roce 1573 na první univerzitu na Moravě a rozvoji textilnictví. Na druhé místo se dostalo textilní centrum Jihlava (důvodem už nebylo stříbro), která měla po husitských válkách jen 3000 obyvatel, koncem 16. stol. pak už asi 800 domů s více než 7000 obyvateli (mezi nimi přes 600 soukenických mistrů). Sukna, plátna či klobouky z Moravy se dobře prodávaly ve východní Evropě. Vyráběly je malé dílny organizované do cechů, docházelo však k pokusům vytvořit obchodní společnosti. Olomoucké a jihlavské rodiny vytvářely v Evropě filiálky a obchodovaly i s kůžemi, kožešinami, pivem a vínem. Jihlava a Znojmo byla jazykově hlavně německá města, stejně tak severo- a jihomoravská městečka. Brno a Olomouc byla města jazykově smíšená. Stavovské instituce vyžadovaly, aby se v královských městech vedla německá i česká (moravská) jazyková agenda, úředníci i obyvatelstvo bylo bilingvní. Náboženská tolerance do měst přiváděla další německy či třeba italsky mluvící obyvatelstvo. Šlechta a města. Na zemském sněmu tvořila královská města spolu s preláty tzv. třetí kurii (královskou komoru). Měšťané nebyli na Moravě svobodným politickým stavem (na rozdíl od Čech), jejich zástupci byli na sněmech pouze informováni o daních, oproti šlechtě byli slabí. Města si na podnikání šlechty marně stěžovala na generálním sněmu u Ferdinanda I. (1539). Města Brno a Olomouc zdůrazňovala vazbu na panovníka, prohlašovala se za svobodná říšská města a neúspěšně se snažila vymanit z vlivu zemské vlády a hejtmana. Města se s velkostatky snaží i dohodnout, zemské sněmy nechtěly ná-
108
růst počtu mýt. Propast mezi šlechtou a městy narušila stavovskou soudržnost země v době náboženského konfliktu, kdy bylo třeba solidarity (o niž se snažili pouze cizinci). Šlechta má v politickém životě Moravy stále suverénní postavení. Podniká, má v zemských deskách alodní (svobodné) vlastnictví, privilegia panovníků, ovládá zemské úřady i panovnický dvůr, je v čele stavovské a zemské politiky. Humanističtí genealogové se snažili prokázat starobylost rodů (hledá se např. souvislost Žerotínů s Rurikovci) – přehled pořídil Bartoloměj Paprocký (chybějící články „doplnil“), šlechta pečuje o svůj erb.
Mobilita šlechty. Šlechtictví bylo chápáno evropsky, kosmopolitně, starobylé rody ze zahraničí byly na Moravě uznávány. Povyšování do šlechtického stavu bylo silným právem panovníka – povyšoval své věrné. Stavové pak museli přijmout nové šlechtice za „obyvatele“ země, jinak nemohli zastávat vysoké úřady. Nový rod byl považován po tři generace za novožitný, až poté za starožitný. Vědomí stavovství bylo silnější než zemský patriotismus. Cizinci však brzy zdomácněli a byli považováni za Moravany bez ohledu na svůj původ, jazyk či náboženství – šlechta byla kosmopolitní, stále však sloužila své zemi. Šlechtici z ostatních zemí Koruny české (Češi, Slezané) nebyli považováni na Moravě za cizince – přišly tak katolické rody (z Čech např. Rožmitálové, Lobkovicové, Berkové z Dubé, Slavatové, ze Slezska Haugvicové Sedlničtí z Choltic, z Hodic); naopak některé staré moravské rody vymřely (např. páni z Kravař, z Kunštátu, z Lomnice a z Boskovic, či českomoravské rody Šternberků a pánů z Hradce). Katastrofou skončil pernštejnský majetek. Páni z Lipé či Valdštejna si udrželi své pozice. Na vzestupu byli Žerotínové (evangeličtí hejtmani), o boskovické dominium se rozdělili s Lichtenštejny, rakousko-moravským rodem (politicky odvážný Karel z Lichtenštejna si vzal Annu Marii z Boskovic a konvertoval ke katolicismu). Evangelíky byli páni z Kounic a z Kunovic. Z Rakouska se na Moravě usadili Dietrichštejnové (1575), štýrští Rottalové, přicházely také rody z Uher (Szerényi). Šlechticem se mohl člověk stát i díky vzdělání (erb byl udělován moravským zemským lékařům). Ve 2. polovině 16. století se již nepoužívají termíny pro svobodné lidi (zeman, vladyka, panoš), nižší šlechtu (rozdělenou na staro- a novožitnou) označuje slovo rytíř; podmínky pro přijetí se zpřísňovaly. Starožitní rytíři se s pány rozdělili o vládu. Moravská šlechta si většinou udržela jazykově český (moravský) ráz, ale tradiční jednota českomoravské panské šlechty byla oslabena – hegemoniální Žerotínové byli čistě moravští, přišlo mnoho rodů ze Slezska, Rakouska a Uher, zemské kořeny se oslabovaly, posiloval se kosmopolitismus, nacionalismus neexistoval. Důležitou roli hrála politika (dvorská a zemská) a náboženství (evangelické a katolické). S nástupem 17. století nastává konec náboženské koexistence a zemské solidarity moravské šlechty, jejíž postoj je rozhodující. Romové. V roce 1538 přijal zemský sněm Moravského markrabství usnesení, že mají být všichni Romové odstraněni ze země. Nařízení však bylo neúčinné, proto se články o „cigánech a žebrácích“ opakují (v letech 1549-1607) – mělo se jim bránit ve vstupu do země, nepomáhat jim a v případě návratu je popravit. V roce 1578 bylo pět Romů po mučení v Olomouci popraveno za údajné žhářství. Roku 1610 vyzval zemský hejtman Karel st. ze Žerotína moravské stavy, aby po vzoru
předků netrpěly na svých majetcích žádné Romy, naopak aby je přísně trestaly. Vlna protiromských nařízení opět vzrůstá v poslední čtvrtině 17. století. Změna náboženského klimatu Nové náboženské myšlenky již nepřicházejí, vše se systemizuje a konfesionalizuje. Humanistická víra v jednotu křesťanství byla po náboženském míru v Augsburgu (1555, zásada: čí vláda, toho víra) a tridentském koncilu ztracena. Tridentský koncil (1545-1563) vedl katolickou církev k ortodoxii: jsou uctívány svátosti a světci – je prosazován mariánský kult, bylo zamítnuto obrazoborectví, církev má silnou pravomoc, kvete barokní obřadnost, je zachován celibát, podporováno mnišství – hlavně jezuité.
Kde nezvítězila tolerance, musela se protestantská reformace utkat s katolickou protireformací. V českých zemích se katoličtí Habsburkové dělili o moc s evangelickými stavy. I katolicismus se modernizuje (prohloubení víry, vzdělanosti) a dosti úspěšně bojuje proti reformaci. Z vyznání se stávaly politické ideologie. Katolíci (Ferdinand) se snažili uznáním utrakvismu podřídit evangelíky katolické církvi, evangelíkům již naopak kališnictví zdaleka nedostačovalo a „tušili zradu“. Před Ferdinandem tak moravští stavové uhájili individuální svobodu víry, která není vázána na vyznání (většinou i pro své poddané). Ale moravská města byla od počátku reformace plná konfliktů (obyvatelstvo luterské, katolické fary byly podporovány olomouckým biskupem…). Trident přinesl i Moravě po sto letech konec nadkonfesijního křesťanství a konfesionalizaci. V Olomouci (1566) a v Brně (1572) byly založeny jezuitské koleje, obnovily se kláštery. Evangelíci se pomocí „konfesí“ snažili vymanit z katolického tlaku. Katolíci mají větší šance na dvoře. Bratrská šlechta studovala na kalvínských univerzitách v Německu a Švýcarsku. Olomoucké biskupství a počátky protireformace. Panovník měl v bohatém olomouckém biskupství oporu, šlo o „expozituru“ českého dvora na Moravě. Když se biskup Pavlovský neúspěšně pokusil ovládnout utrakvisty, evangelíci se ještě více snažili legalizovat vlastní zemskou církev. Vedle posvětštěného biskupa existovala i silná olomoucká kapitula s právem volit biskupa (asi 30 vzdělaných kanovníků s děkanem a proboštem); na volbu byl silný tlak od panovníka, papeže, stavů i kapituly (došlo k podezřelým úmrtím biskupů i kanovníků, snad otravy). Biskup Marek Khuen (1553-65) respektoval zemskou náboženskou svobodu, Vilém Prusinovský z Víckova (1565-72) byl stoupencem jezuitů. Hejtmanské úřady zastávali katolíci Zachariáš z Hradce a Zdeněk Lev z Rožmitálu, augsburské vyznání nebylo legalizováno a začala protireformace. Po sérii podezřelých biskupských úmrtí (Grodecký, Albín, Mezoun) se pak výrazným biskupem stál Stanislav Pavlovský (1579-1598), obnovitel katolické církve na Moravě. Rod pocházel z Polska, vystudoval u jezuitů i v Římě (styky s papežem Řehořem XIII.); snažil se pro Habsburky získat polskou korunu. Na biskupském dvoře kvetla renesance. Biskup tvořil protiváhu evangelíkům, bránil jim získat konfesi a posiloval katolicismus (ale legálně a kulturně). Přátelil se i s evangelickou aristokracií (Jetřich z Kunovic).
Obr. 140 Kapucínský kostel v Brně Staré kláštery a jezuité. Moravské kláštery většinou husitství přežily, bylo však potřeba revidovat staré regule (řehole, pravidla) a vizitovat nezdárné mnichy. Opati také podnikali a jejich vážnost rostla. Na konci 16. století nastala renesance tradičních premonstrátských, benediktinských, cisterciáckých a augustiniánských klášterů (Velehrad, Louka u Znojma, Hradisko u Olomouce, Třebíč, Rajhrad, Žďár, Zábrdovice u Brna), jakož i dominikánů a františkánů v královských městech. Hlavně z Itálie a Polska přicházeli noví řeholníci. Jezuité (Tovaryšstvo Ježíšovo, založené 1534 Ignácem z Loyoly) se stali novým symbolem protireformace. Moravské jezuitské koleje byly součástí jejich rakouské provincie. V Olomouci měli jezuité stovky žáků, v roce 1573 tam vznikla první moravská univerzita. Poté přišli do Olomouce i Brna skromní kapucíni. Náboženské konflikty v královských městech. V 16. století žili v moravských městech hlavně německy mluvící luteráni. Jejich děti studovaly ve Wittenbergu. Ve Znojmě a Jihlavě ovládli rady i farní kostely. V Brně a Olomouci probíhal ve 2. pol. 16. stol. zápas o rady, fary, bohoslužby, školy, hřbitovy. Luteránská většina bojovala s katolickými kapitulami a biskupem. Např. v Brně u sv. Jakuba se střídaly katolické a luteránské mše, v Brně se dokonce objevili kalvinisté, docházelo k incidentům.
109
Obr. 141 Jan Blahoslav Snahy evangelíků o zemskou konfesi. Jednota bratrská spolu se vzestupem Žerotínů proniká do nejvyšších pater moravské společnosti, podporovaly ji i jiné vrchnosti, z přísného bratrského kněžstva se stali intelektuálové. Po přenesení bratrského centra z Čech na Moravu (po 1548) byla Morava rozdělena na přerovskou (od 1553 ji spravoval Matěj Červenka) a ivančickou diecézi (od 1557 ji spravoval Moravan Jan Blahoslav; oba poznali ve Wittenbergu Luthera i Melanchthona) – došlo k rozkvětu autonomní církve i literární práce (Ivančice, Kralice). Od české Jednoty se ta moravská lišila větší mírou svobody, tedy i menší potřebou obranné solidarity. Jan Blahoslav obhájil Filipikou proti misomusům vyšší vzdělání kněžstva. Po smrti biskupů Červenky (1569), Blahoslava (1571) a Augusty (1572) dochází k prokalvínské orientaci (Esrom Rüdinger), místo Wittenbergu žáci studují ve Štrasburku, Heidelbergu, Basileji či Ženevě. Jednota upustila od kněžského celibátu (1619 memorandum za sjednocení všech evangelíků). Evangeličtí stavové (Jetřich z Kunovic) bránili náboženské svobody proti biskupovi (Prusinovskému). Proto chtěli vypracovat zemskou evangelickou konfesi a dát ji ke schválení panovníkovi. Kvůli biskupovi, který bránil přenést záležitost na sněm, a neexistenci konzistoře (nejvyššího orgánu evangelické církve) byla situace těžší než v Čechách. Tolerantní luterán Vojtěch z Pernštejna vzal jako základ augsburskou konfesi, proti však byla Jednota; podobně Albrecht Černohorský z Boskovic – vznikl vůbec první návrh moravské konfese (1569), biskup Prusinovský ale zabránil jednání na sněmu; Jetřich z Kunovic (tolerantní kalvinista) – u něj působil Pavel Kyrmezer a po něm v Brodě i Pavel Přáza-Pressius, jeden z autorů České konfese. Roku 1576 (po jednání o České konfesi s Maxmiliánem) vzniká druhý návrh zemské evangelické konfese (Hynek Brtnický z Valdštejna), opět bylo zabráněno projednávání.
110
Obr. 142 Telč, dům purkmistra a pekaře Michala. Renesanční průčelí měšťanského domu se sgrafitovou výzdobou.
Obr. 143 Moravská renesance v podobě arkád zámku v Bučovicích Moravská zemská konfese se však zřejmě realizovala za hejtmanství Fridricha ze Žerotína (1593-1597) – evangelická Morava byla rozdělena do čtyř krajů (olomoucký, hradišťský, brněnský, horní brněnský – Znojemsko, Jihlavsko), s krajskými konzistořemi v čele s inspektory/děkany. V krajích koexistovaly různé evangelické směry. Světští defenzoři byli na rozdíl od Čech pouze neformální (Jetřich z Kunovic). Vrcholem boje o zemskou církev byl návrh na vytvoření paralelní konzistoriální organizace garantované Majestátem jako v Čechách v době moravského stavovského povstání. V Evropě i na Moravě se rozpor mezi katolicismem a evangelismem prohluboval. Adam z Dietrichštejna se svou španělskou manželkou rychle rekatolizovali Mikulovsko, jeho syn František kardinál z Dietrichštejna úspěšně pokračoval v Pav-
lovského práci. Okolo roku 1550 bylo na Moravě jen asi 10% far katolických, kdežto v roce 1619 už to bylo skoro 50%. Kultura renesance a manýrismu Okolo roku 1550 převládl v životě aristokracie renesanční humanismus, okolo roku 1600 se objevil manýrismus. Morava vstupuje do epochy moderní kultury, je v kontaktu s celou Evropou; nejsilnější je vliv italský – severoitalští mistři inspirovaní antikou budují na Moravě „kousek“ Itálie. Neútulné hrady se mění v renesanční zámky s arkádami, kachlovými kamny i harmonickými zahradami, v divadelních a plesových sálech hrají kapely. Zachovala se renesanční krása Telče (památka UNESCO), Velkých Losin, Bučovic (pro Jana Šemberu Černohorského z Boskovic je stavěl architekt Maxmiliána II. Jacopo Strada). Morava neměla velké „zemské“ kulturní centrum, i když vídeňské a pražské kontakty nechyběly. Moravští (evangeličtí) páni si mohli dovolit vytvářet renesanci na svých vlastních sídlech, vybudovali desítky renesančních zámků, což nemá ve střední Evropě obdoby. V čele dění stáli olomoučtí biskupové v postavení knížat, krásu renesanční Olomouce však zastřely války a barokizace. Přechod gotiky v renesanci dokládá hrad Pernštejn či pernštejnská hrobka v Doubravníku (na místě za husitství zaniklého rodového kláštera). Účastník památné cesty české a moravské šlechty do Itálie Zachariáš z Hradce (katolický moravský zemský hejtman 1667-72) dal přestavět zámek v Telči. Páni z Lipé staví Moravský Krumlov, Žerotínové Náměšť nad Oslavou a Rosice. Poté dal Karel z Lichtenštejna zbudovat zámek ve Valticích a letní sídlo v Lednici (památka UNESCO), Dietrichštejnové staví v Mikulově a palác v Brně (dnešní sídlo Moravského zemského muzea na Zelném trhu). Žerotínové přinesli manýrismus do Moravské Třebové. Na zámcích se pěstovala alchymie, v Moravském Krumlově se objevil Paracelsus, v Kunštátě Johannes Kepler (prchal před morem), Hynek Brtnický z Valdštejna snad v Londýně viděl Shakespearovo drama.
Obr. 144 tzv. Dům pánů z Lipé na náměstí Svobody v Brně
Intelektuálem moravského manýrismu (problematizujícího renesanci), byl Karel starší ze Žerotína, nejdůležitější osobnost Moravy počátku 17. století. Když bylo moravské stavovské povstání zrazeno Čechy, Žerotín překonával skepsi vírou a humorem. Na rozdíl od svého radikálního bratrance Ladislava Velena se nevěnoval zábavě, ale teologii, právu a historii – měl rozsáhlou knihovnu a jako mecenáš podporoval Komenského. V patricijských domech často pracovali stejní architekti jako na zámcích (např. brněnské rodiny Gabriů a Gialdiů), městské radnice chtěly překonat šlechtické paláce, objevují se arkádové lodžie, prosazují se fresky a štuky (Slavonice, brněnský Schwanzův dům známý pod názvem dům pánů z Lipé – karyatidy vytvořil Georgio Gialdi).
Obr. 144a Edelmannův palác v Olomouci
111
ci (loutnisté a pištci). Nejdůležitějším prostorem pro hudbu byl chrám (katolický i protestantský). Luther hudbu miloval, evangelíkům nahrazovala obrazy svatých, zpěv byl v mateřském jazyce, pečovala o něj i Jednota bratrská – byl vydán např. Šamotulský kancionál (1561). Městské školy. Ve 2. polovině 16. století dochází k rozvoji městského školství (ve všech městech a městečkách), školy jsou stále náboženskou institucí (obou vyznání – kulturní soutěž byla pro Moravu blahodárná), vydržují je však městské rady, a tak chtějí vliv (dosazují učitele). Přibylo školních budov, učitelé (získali vzdělání na německých evangelických školách – Wit tenberg 200, Praha jen 50) i jejich asistenti byli dobře placeni. Většina škol poskytovala pouze základní výuku v češtině (moravštině) či němčině. Ve větších městech jsou však školy gymnaziálního typu připravující na VŠ (latina). Z Čech se na Moravu přesunulo bratrské školství (Blahoslavova generace), studovali tam i příslušníci jiných církví, celkem 40 škol (Ivančice, Přerov, Třebíč). Evangelíci se snažili zřídit univerzitu v Ivančicích, vynikajícím rektorem byl Esrom Rüdinger (1523-1591) – vstoupil do jednoty, učila se filozofie a teologie pro evropské evangelíky, pod tlakem biskupa škola upadla do průměru.
Obr. 145 Šamotulský kancionál
Obr. 146 Jezuitská kolej v Olomouci Církevní architektura stagnuje. Kvůli převaze Jednoty bratrské se nestavějí evangelické chrámy, jen jednoduché sbory a modlitebny. Kapucíni stavějí jednoduché kostely v Brně (1604-6), Vyškově a Mikulově. Jezuité stavějí svoje koleje v Brně a v Olomouci. Náhrobky jsou ztvárněny jako tumby s ležící sochou či s reliéfy na náhrobní desce. Malířství. Dochovaly se některé fasády, na Moravu pronikla technika fresky z Itálie (Bučovice), typická je dekorativnost a alegoričnost. Moravští páni se nechali poprvé portrétovat (portréty Pernštejnů na zámku v Nelahozevsi). Knižní malbu nahradil dřevořez, písaře nahradili tiskaři. Hudba. Existovaly lidové i politicko-kritické písně, hudba taneční i slavnostní, pánům byli k dispozici potulní hudební-
112
První moravská univerzita. V roce 1566 vzniklo jezuitské gymnázium a šlechtický konvikt v Olomouci, v Brně potom kolej pro novice – měly dobrou úroveň, učili se tam studenti různých vyznání. S podporou olomouckého biskupa založil císař Maxmilián II. v roce 1573 v Olomouci první univerzitu na Moravě tím, že udělil jezuitské koleji stejná práva, jako měla jiná evropská vysoká učení (právo udělovat akademické hodnosti). Od počátku měla jezuitská univerzita dvě fakulty: teologickou a svobodných umění (filozofickou). Výuka začala roku 1576 (Angličan John Warr přednášel filozofii). Roku 1581 byla univerzitní práva rozšířena Rudolfem II. Univerzita poskytovala Moravanům možnost získat akademické vzdělání (a titul) ve vlastní zemi. Univerzita začala získávat evropský věhlas, v době stavovských povstání však byli jezuité z českých zemí vypovězeni (1619); univerzita byla však už roku 1621 obnovena. Tato druhá nejstarší univerzita v dnešním Česku, jejíž vývoj byl několikrát přerušen, nyní nese jméno Františka Palackého. Jazyk, literatura, knihtisk. Jednota bratrská věnovala domácímu jazyku péči, jelikož šlo o jazyk bohoslužebný. Nad dialekty se vyvíjel spisovný jazyk, nazývaný moravským či českým, jejž popisovaly gramatiky vytvořené na Moravě. Nejstarší mluvnicí byla Grammatika česká v dvojí stránce kněze Václava Beneše Optáta z Telče (s Petrem Gzelem a Václavem Filomatesem), která byla vytištěna v Náměšti nad Oslavou (1533). Novou gramatiku připravil Jan Blahoslav. Tiskárna Jednoty musela odejít z Ivančic do Kralic pod ochranu Žerotínů. Pod vedením Jana Blahoslava bratři přeložili Bibli do současného jazyka, v Bibli kralické (od 1579) tak byla kodifikována jednota spisovného jazyka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (do 19. století i na Slovensku). Moravští vzdělanci ovládali i spisovnou latinu a němčinu, na Moravě vznikaly knihy ve všech třech jazycích, měšťané si pořizovali knihovny. Knihy se dovážely, kvůli cenzuře Ferdinanda I. klesla moravská tištěná produkce. Poté dochází k oživení (Prostějov, Olomouc, Ivančice, Kralice).
Pod ochranou Pernštejnů tiskl v Prostějově Jan Olivetský (1547 popraven kvůli protihabsburským letákům), tamtéž tiskl nejvýznamnější moravský tiskař 16. století, humanista Jan Günther, díky němuž se Olomouc stala po Praze nejdůležitějším centrem knihtisku v České koruně. Katolíci tiskli v louckém klášteře, kde působil i autor prvních vedut moravských měst Willenberg.
Literatura. Na Moravě vznikaly knihy doby renesančního humanismu v češtině/moravštině, němčině i latině, rozvíjejí se všechny žánry, původních autorů je však málo. Dominovaly náboženské texty všech vyznání, všichni četli Bibli a kancionály, Luthera, bratr Strejc přeložil Kalvína; tiskem vychází kázání. Stále se vydávala i středověká zábavná literatura (Trojánská kronika), na Moravě je známa Kronika česká Václava Hájka z Libočan a pražské historické kalendáře. Školy provozovaly jednoduché divadlo, které prezentovaly před veřejností. K původní moravské literatuře patří literární dopisy (epistolografie), dochovaly se kopiáře korespondence olomouckých biskupů a Karla staršího ze Žerotína. Aristokraté si psali cestovní deníky. Na venkově existoval autentický folklor, trvala karnevalová kultura, začínaly kramářské písně.
Obr. 147 Ukázka z Bible kralické (3. vydání z roku 1601, VI. díl, Nový zákon)
Vědění a věda. Pod vlivem dvora Rudolfa II. na panstvích moravské aristokracie soupeřila alchymie s racionalitou. Rozvíjely se přírodní vědy (díky hornictví a hutnictví), lékařství (začalo se s pitvami, existovali dva zemští lékaři); vynikající moravskou lékařskou osobností 16. století byl vzdělaný Tomáš Jordanus z Klausenburgu (dnes rumunská Cluj, 1539-1586), epidemiolog popisující mor, syfilis a zajímal se i o moravské léčivé prameny. Dějepisectví. Dějepisectví na Moravě nemělo velkou tradici a čeští kronikáři se Moravou nezabývali. Prvním novověkým moravským dějepiscem se stal humanisticky vzdělaný Bartoloměj Paprocký z Hlohol a Paprocké Vůle (1540-1614), původem polský katolík, který jako příznivec Habsburků utekl roku 1588 z Polska. Moravská šlechta toužila po genealogiích, olomoucký biskup Stanislav Pavlovský jako zemský patriot pověřil Paprockého sepsáním obdivuhodného Zrcadla slavného Markrabství moravského s mnoha rytinami (1593, Olomouc), které čerpá přímo z historických pramenů (metoda ad fontes). I vzhledem k nedostatku pramenů nevznikla typická humanistická kronika, dílo je zaměřeno na genealogii a vývoj institucí. V úvodu je genealogie Habsburků jako českých králů a moravských markrabat, následuje pasáž o nejstarších obyvatelích země od markomanských králů, pasáž o moravských hejtmanech (legendární tatarobijce Jaroslav ze Šternberka), genealogie rodů, dějiny církevních institucí a měst.
Stejně jako Kosmas před půl tisíciletím musel Paprocký vytvořit koncepci dějin Moravy, její mýtus, který pak rozvinul Pešina a baroko. Jenže tam, kde byl Kosmas úspěšný se začleněním pohanského přemyslovského mýtu do křesťanské kroniky, Paprocký neuspěl s pokusem o ztotožnění germánských Markomanů se slovanskými Moravany. Cyrila považuje za toho, kdo na Moravu přinesl křesťanství a stal se prvním arcibiskupem. Dalším problémem je teorie o přenesení koruny (translatio regni) z Moravy do Čech na přání Vratislava II., kterému prý vyhověl císař na sněmu v Mohuči. S ohledem na evangelíky se vyhýbá husitství a reformaci, jako katolík líčí husitobijce Jana Železného pozitivně. Paprocký píše i moralistní literaturu. Po odchodu do Čech vydává historicko-genealogické dílo o Českém království Diadochus (1602), přestěhoval se do Slezska a v Brně vydal Štambuch slezský (1609).
Obr. 148 Tomáš Jordán z Klausenburgu Paprocký v době rudolfínského manýrismu jako jediný dějepisec sepsal dějiny všech tří hlavních zemí České koruny. Hlásal česko-polské přátelství na společném slovanském základu, zemřel ve Lvově.
113
Stavovská povstání a třicetiletá válka (1. polovina 17. století) Časová přímka: ●● 1619 – převratem Morava vstupuje do třicetileté války, bitva u Věstonic ●● 1620 – v Olomouci zemřel Jan Sarkander ●● 1620 – rozklad konfederace po bitvě na Bílé hoře ●● 1621 – Valdštejn obsadil Moravu ●● 1622 – moravští stavové uvězněni na Špilberku, konfiskace ●● 1625 – emigrace J. A. Komenského ●● 1628 – vydáno Obnovené zřízení zemské pro Moravu ●● 1636 – zřízen Královský tribunál v Brně ●● 1642 – Torstenson obsadil Olomouc ●● 1645 – Brno se Švédům ubránilo ●● 1663 – na Moravě plení Turci ●● 1677 – Tomáš Pešina vydává Mars Moravicus ●● 1683 – Turci poraženi u Vídně ●● 1708 – končí moravsko-uherské boje
Moravské stavovské povstání 1607/1608. Karel starší ze Žerotína
Obr. 149 Paprockého Zrcadlo slavného Markrabství moravského Po bitvě u Moháče se ujímají vlády ve střední Evropě Habsburkové, v 16. století konkrétně Ferdinand I., Maxmilián II. a Rudolf II. Na hranicích Moravy se objevují Turci, 16. století je však jinak pro Moravu stoletím míru. Ferdinand se snaží své země centralizovat a podporuje katolicismus, silné stavy (šlechta) zase bojují o zaručení zemské autonomie v ústavě a o náboženskou konfesi, která by zajistila humanistickou náboženskou toleranci; útvar Česká koruna slábne. Na Moravě je založena první univerzita v Olomouci (1573), Bartoloměj Paprocký píše svoje dějepisné dílo Zrcadlo slavného Markrabství moravského. 1. Charakterizuj jednotlivé habsburské panovníky, které jste již poznali. 2. Jaké náboženské skupiny byste našli na Moravě 16. století? Čím se vyznačovaly? 3. Jaké zájmy měla moravská aristokracie? 4. Kdy a kde vznikla první univerzita na Moravě, kdo ji založil a jaký měla pro zemi význam?
114
První desetiletí 17. století byla vrcholem politických dějin autonomní země Moravy. V procesech vedoucích ke třicetileté válce hrála Morava jako křižovatka evropského dění samostatnou a důležitou roli. V čele Moravy stály výjimečné osobnosti evropského formátu: kardinál František z Dietrichštejna, Albrecht z Valdštejna (Wallenstein), Karel z Lichtenštejna a především Karel starší ze Žerotína. Habsburskou střední Evropu ovlivňoval spolu papežem a jezuity španělský katolický absolutismus. Papež Kliment VIII. (1591-1605), císař Rudolf II., španělský legát u císařského dvora San Clemente a papežský vyslanec Spinelli podporovali „změnu regimentu“ (vládní převraty), tedy dosazení katolické šlechty (tzv. španělské strany) do zemských vlád jednotlivých zemí monarchie. Nejednotní evangelíci byli zatlačeni do defenzivy. Španělská strana na Moravě byla slabší než v Čechách, k jejím zakladatelům však patřil Moravan Vratislav z Pernštejna (1530-1582), nejvyšší kancléř českého království (za Ferdinanda, Maxmiliána i Rudolfa) – Česká dvorská kancelář byla ohniskem centralizace. Tento habsburský diplomat se španělskou manželkou převedl Pernštejny (svorník Čech a Moravy) od utrakvismu ke katolicismu. Jejich dcera Polyxena vedla v Praze politicko-kulturní salon, byla ženou Viléma z Rožmberka a Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic. Pernštejn vybudoval palác v Praze a pro svou manželku renesanční zámek v Litomyšli. Byl nositelem Řádu zlatého rouna. Vytvořil však dluhy a po jeho smrti se pernštejnský majetek začal hroutit.
Kardinál František z Dietrichštejna (1570 Madrid – 1636 Brno). Dietrichštejnové se stali v 17. století nejvýznamnějším moravským rodem. Zakladatelem moravské větve štýrského rodu byl hofmistr Rudolfa II. Adam, který od císaře získal rodovou základnu Mikulov a rychle jej rekatolizoval; zde pro-
žívá mládí jeho syn František, kterého vzdělali jezuité; ten pak na Moravě podporuje františkány, piaristy i kapucíny. Po smrti biskupa Pavlovského se mladý František z Dietrichštejna stává olomouckým biskupem a kardinálem (1599). Je chráněncem papeže a předurčen do role rekatolizátora střední Evropy. Jako moravský biskup chtěl Moravu vrátit do lůna katolické církve, v zemské politice se na sněmu utkal s Karlem starším ze Žerotína a musel se začít učit česky (moravsky); kardinál se pomocí procesu pokusil Žerotína z politiky odstranit. Poté však Dietrichštejn srostl s Moravou a bránil ji např. proti Bočkajovcům. Po bitvě na Bílé hoře se stal vládcem Moravy. Kvůli kariéře na císařském dvoře konvertovalo mnoho evangelíků ke katolicismu, např. jihomoravský Karel z Lichtenštejna, spolužák Karla staršího ze Žerotína z ivančické školy. Velké majetky na Moravě měl i konvertita Vilém Slavata, Albrecht z Valdštejna či Berkové z Dubé. Radikalizace evangelíků. Evangelíci podporující zemskou autonomii se soustředili do dvou směrů, luterského a kalvínského. Oporou reformačního tábora bylo Nizozemí, „mozkem“ Švýcarsko a německé evangelické akademie. Naděje byly vkládány do Jindřicha Navarrského (dokud nekonvertoval). Proti katolické lize (bavorští Wittelsbachové) vznikla protestantská unie (1609, heidelberský falckrabě). Evangelíci chtěli společné zemské konfese (závazné formulace vyznání víry), sbor defenzorů (obránců víry a svobody) a vytvoření konfederace (sdružení autonomních evangelických zemí). V Čechách měli převahu luteráni, na Moravě Jednota bratrská. Dietrichtštejnovým „protihráčem“ byl moravský zemský patriot Karel starší ze Žerotína (1564-1636), majitel velkých západomoravských panství (Náměšť, Rosice, Třebíč), středomoravského Přerova a Dřevohostic a českého Brandýsa nad Orlicí (s rodovou hrobkou). Byl oddaným členem Jednoty bratrské, která působila na jeho panstvích, byl vzdělaný a zcestovalý (pomáhal hugenotům a francouzskému králi Jindřichu Navarrskému); protivila se mu válka. Věnoval se zemskému soudu, udržoval síť evropských evangelických kontaktů (korespondence, agenti) – psal si s Petrem Vokem z Rožmberka, Václavem Budovcem či slezským Janem Jiřím Krnovským. Byl stoupencem politiky rovnováhy, tolerance, vyjednávání a konfederací.
Obr. 150 Portrét mladého kardinála Františka z Dietrichštejna, rytina rudolfínského rytce Aegidia Sadelera
Proces proti Žerotínovi. Po smrti významných politiků se katolická strana pokusila o vládní převrat. V Čechách se stal nejvyšším kancléřem katolík Zdeněk Popel z Lobkovic, který posiloval centralizační vliv České dvorské kanceláře v ostatních korunních zemích, čímž útočil na moravské svobody, hofmistrem byl Karel z Lichtenštejna, do dalších úřadů přišli Vilém Slavata a Jaroslav Bořita z Martinic. Na Moravě byl biskupem Dietrichštejn, jeho bratr podkomořím. Moravští hejtmani Jáchym Haugvic z Biskupic, Ladislav Berka z Dubé (nejvyšší komorník), Karel z Lichtenštejna a Ladislav z Lobkovic většinou podporovali centralizaci z České dvorské kanceláře. Obr. 151 Karel starší ze Žerotína
115
Moravské stavovské povstání, Moravskorakousko-uherská konfederace Matyáš markrabětem, Žerotín hejtmanem Svržení zemské vlády. Konfederace s Rakušany a Uhry. Přijetí Matyáše za pána země. Habsburkové se rozhodli nahradit neschopného Rudolfa II. ambiciózním Matyášem, který vládl v Rakousích a válčil s Turky. Matyáš uzavřel roku 1606 mír s Bočkajem i s Turky, Uhrám udělil samosprávu a náboženskou svobodu, čímž si naklonil i stavovské opozice v ostatních zemích – Uhry a Rakousy uzavřely s Matyášem spolek. Císař Rudolf byl proti míru, záleželo na postoji Čech, Morava měla být prostředníkem. Moravský Žerotín, uherský Illésházy a rakouský Tschernembl vymysleli model stavovské konfederace v čele s Matyášem, který by výměnou zastavil „změnu regimentu“ a ochránil zemské a náboženské svobody. V roce 1607 pořádal Žerotín v Rosicích tajnou schůzku Moravanů, Rakušanů a Uhrů.
Obr. 152 Štěpán Bočkaj – sedmihradský kníže a uherský protikrál „Španělská strana“ zinscenovala politický proces s vůdcem moravské stavovské protestantské opozice Karlem starším ze Žerotína, protože byl evangelíkem, zastáncem autonomie Moravy a jejích stavovských svobod. Záminkou byla údajná „urážka císařského majestátu“, jíž se měl dopustit tím, že dal uvěznit císařským glejtem chráněného Pieriho za násilí na poddaných, vzepřel se žalobě u dvorského soudu (správně měl být žalován u soudu zemského) – byl zbaven úřadu, na několik let se stáhl do ústraní; proces se však protahoval a obvinění se ukázalo jako neopodstatněné. V Čechách byly obnoveny mandáty proti Jednotě bratrské (1602), Žerotín však k nevoli biskupa Dietrichštejna soudil, že se Moravy netýkají. V roce 1605 vpadli na Moravu protihabsburští rebelové Bočkajovci – Štěpán Bočkaj vyzval (stejně jako dříve Jan Zápolský) ke spojenectví Uher s Moravou, jeho pustošící vojáci si však sympatie nezískali. Zemská šlechta nedokázala bránit hranice, muselo pomoci české vojsko – Žerotín aristokracii kritizoval a psal, že Češi nepřejí Moravanům jejich svobody.
116
V roce 1608 byla vyhlášena konfederace uherských a rakouských stavů s Matyášem a další země byly vyzvány, aby se k ní připojily. Na brněnském zemském soudu se proti Berkově vládě staví jiný katolík, Karel z Lichtenštejna (pozdější pacifikátor českého stavovského povstání), Žerotín stojí v pozadí (akce tak nemá náboženský charakter). Moravané se ujímají iniciativy v zemích Koruny české: moravská šlechta svolala bez Rudolfova souhlasu zemský sněm do Ivančic, vysílá posly ke sněmům do Slezska a do Čech, aby se země připojily k Matyášově konfederaci. Slezané neodpovídají, Češi mají jiné zájmy. Česká dvorská kancelář úspěšně vyzvala moravská města, aby se ke vzpouře nepřipojovala, na sněm se však kromě nich nedostavil už jen kardinál. Moravská šlechta a preláti se 14. dubna 1608 sjeli do Ivančic na zemský sněm, došlo ke svržení vlády Ladislava Berky z Dubé na Moravě, byl zvolen moravský zemský výbor (první direktorium) v čele s Karlem z Lichtenštejna, Žerotín byl ve výboru pro zahraniční politiku; stavovský spolek byl koncipován jako landfrýd. Ivančice se tak na několik dní staly hlavním městem středoevropské politiky. 18. dubna byla uzavřena mezi Matyášem, Uhry, Rakušany a Moravany smlouva na ochranu míru s Bočkajem a Turky a stavové ji doplnili konfederační smlouvou na ochranu stavovských a náboženských svobod; zároveň šlo o obranný spolek proti každému, včetně císaře. Moravské vojsko bylo připraveno ke spojení se uherským vojskem a k tažení na Prahu. Moravané znovu vyzvali Čechy a Slezany, aby se připojili ke konfederaci. Matyáš vyrazil s uhersko-rakousko-moravskými konfederáty proti Rudolfově Praze, ve Znojmě vydal Moravanům mandát na ochranu jejich svobod. Za vojenského ohrožení Prahy svolal Rudolf II. český sněm, Češi však císaři slíbili poslušnost, aby samostatně získali majestát na náboženské svobody (úspěšně 1609) a vynutili si změnu vlády (nepovedlo se, zůstali Lobkovic, Slavata i Martinic).
Obr. 152a Brněnský groš (1608) V libeňské smlouvě z 25. června 1608 Rudolf slíbil Matyášovi nástupnictví a předal mu země konfederace: Uhry, rakouské země a Moravu. Vláda byla v zemích Koruny české opět rozdělena (stejně jako za Vladislava či Matyáše Korvína). Slezsko, Lužice a Čechy zůstaly císaři. Po Rudolfově smrti se měla Morava vrátit pod žezlo českého krále. Moravané holdovali markraběti Matyášovi, hejtmanem byl zvolen Karel starší ze Žerotína, který eliminoval vliv České dvorské kanceláře; nežádal výslovné potvrzení náboženské svobody. V roce 1611 vpadla do Rudolfových Čech pasovská vojska, Matyáš opět táhl na Prahu, Morava mobilizovala, Matyáš byl tentokrát přijat i Čechy a Slezany za krále České koruny. Konfederace. Moravané se nechtěli vrátit ke starým poměrům (kancléřem Popel z Lobkovic), chtěli rozšířit konfederaci, Češi ale uzavřeli konfederaci na obranu stavovských a náboženských práv se Slezany. V roce 1611 alespoň uzavřely české a moravské stavy dokument o vztahu obou zemí. Není zpochybněn stát Česká koruna, společné občanství ani moravský markrabský titul českého krále, nežádá se vlastní Moravská kancelář. Nařízení České dvorské kanceláře jsou neplatná, pokud jsou v rozporu s moravskými zemskými svobodami. Moravané získávají větší autonomii a posilují svoji pozici v České dvorské kanceláři.
Obr. 153 Císař Matyáš Habsburský (Hans von Aachen, 1625)
Léta 1607-1611 však zanechala v moravsko-českém vztahu hořkost. Žerotín si bude pamatovat nepřipojení se Čechů k první konfederaci, tuto českou zradu moravského stavovského povstání, evangelismu a stavovství, v českém separátním postupu prorocky viděl destruktivní neschopnost. Kvůli Majestátu byla promarněna příležitost získat trvale to, o co se Češi pokusí neúspěšně o deset let později. Žerotínovo hejtmanství 1608-1614 je vrcholem stavovského principu a zemské autonomie v celých dějinách Moravy. Nevládne Matyáš (na nějž má velký vliv vídeňský kardinál Khlesl, Žerotínův nepřítel), vládne místokrál Žerotín – moravský patriot, protiabsolutistický stoupenec stavovského státu, filozof na trůně, ctitel zemského práva, vzorně pečující o Moravskou zemi. Politickou iniciativu přebírá zemský soud a sněm, krotí císařovy daňové požadavky. Morava zůstala tradičně nábožensky tolerantní zemí, v zemské vládě byli katolíci. Žerotín byl ovšem aristokrat, ve stavovsky nesamostatných městech dál vřel náboženský boj, silnou roli hrál Dietrichštejn. Opavsko se oddělilo od Moravy. Poměry znechucený Žerotín v roce 1614 na hejtmanství rezignoval.
Obr. 154 Ferdinand II. Štýrský České stavovské povstání a Morava Prohabsburská neutralita Moravy. Matyášova vláda však přinesla nový impuls protireformaci. V zemi vládl Dietrichštejn z titulu direktora zemských peněz, novým moravským hejtmanem byl Ladislav z Lobkovic (bratr českého kancléře Zdeňka
117
Popela), zemským sudím Lev Burian Berka z Dubé. Habsburkové určili následníkem nekompromisního Ferdinanda II. Štýrského (1619-1637), české stavy ho přesto bez přítomnosti stavů z ostatních zemí Koruny zvolily v roce 1617 nástupcem na Matyášově trůnu. Následně byl samostatně na Moravě přijat za budoucího markraběte. V Čechách narůstala nespokojenost s nedodržováním Majestátu, opozici vedl luterán hrabě Jindřich Matyáš Thurn, absolvent ivančické školy. V roce 1615 se slezský kníže Jan Jindřich Krnovský zeptal Žerotína na postoj Moravy, ten povstání neodmítl, ale neviděl reálnou šanci na jeho úspěch v době, kdy v Evropě byli protestanti nejednotní – Žerotín skvěle analyzoval dobovou situaci. V květnu 1618 však došlo k třetí pražské defenestraci, vzniklo české direktorium pod vedením Václava Viléma z Roupova a Thurn velel vojsku. Akce byla záležitostí Čech, s ostatními zeměmi České koruny nebyla koordinována – čeští stavové však předpokládali konfederaci všech zemí Koruny. Vídeň akci označila za nelegitimní vzpouru, Matyášův poradce Khlesl věděl, že jde o všechno. Moravský názor byl klíčový, situace z roku 1608 se obrátila: na Moravě záležel úspěch či neúspěch českého povstání. Vláda země byla katolická, autorita evangelíka Žerotína však byla nezměrná. Slezsko vyčkávalo, moravský zemský sněm v Brně se k jednání o konfederaci nepřipojil. Žerotín a Dietrichštejn se pokusili vyjednat mír ve Vídni, byli však odmítnuti císařem a Češi toto jednání neschvalovali. Prohabsburská neutralita Moravy byla pro české povstání diplomatickým a vojenským neúspěchem, Morava byla nakloněna spíše Habsburkům než Čechům. Karel starší ze Žerotína svým neutrálním postojem de facto znemožnil dobytí Vídně povstalci.
Obr. 155 Albrecht z Valdštejna (Wallenstein)
Květnový převrat 1619. Na Moravě vznikla radikální stavovská pročeská opozice, do jejíhož čela se postavil Karlův bratranec, Ladislav Velen ze Žerotína. Thurnovo vojsko vyrazilo na Moravu, z Olomouce do Vídně utekl Valdštejn (Moravan) a odnesl moravskou zemskou pokladnu. Po smrti císaře Matyáše pronikli povstalci do Brna, Dietrichštejn musel slíbit vrácení zemských peněz a zůstal v domácím vězení, Karlu staršímu ze Žerotína události zhoršily zdravotní stav. Zemská vláda se změnila, defenestrace však byla Morava ušetřena. Převratem roku 1619 vstoupila Morava do ničivé evropské třicetileté války – v zemi řádí vojáci obou stran, propukají morové epidemie. Vojáci a politikové válku prodlužují jako výnosné podnikání. Moravě nepřinesl klid ani vestfálský mír roku 1648, byla ohrožována boji švédsko-polskými, uherskými protihabsburskými povstáními a Turky – zemí neustále procházely armády. O 17. století na Moravě tak můžeme hovořit jako o století válek.
Moravské direktorium. I na Moravě vzniklo třicetičlenné direktorium, sněm mu dal za úkol vypovědět jezuity ze země, potrestání Valdštejna, přípravu konfederace s Čechami. Ve vládě bylo 12 pánů, 12 rytířů a 6 zástupců měst, vůdce povstání Ladislav Velen nebyl členem, aby se mohl věnovat vojsku. Byly změněny městské rady, evangelíci přebírali hlavní kostely – brněnský sv. Jakuba, olomoucký sv. Mořice. Do Prahy byla vyslána moravská delegace, která zemi měla zastupovat na generálním sněmu při vypracování konfederační ústavy.
118
Obr. 156 Kostnice pod kostelem sv. Jakuba v Brně, po Paříži druhá největší v Evropě
Thurn, podporovaný moravskými a slezskými vojsky, tak měl opět otevřenou cestu k Vídni, opět však neuspěl. Na Moravě sílily hlasy k jednání s císařem Ferdinandem II., Karel starší ze Žerotína vezl do Vídně nabídku direktorů k míru – císařský dvůr však neustoupil a preferoval vojenské řešení. Vítězství u Věstonic a upevnění vlády direktoria. Pod vedením Tiefenbacha a Ladislava Velena ze Žerotína porazilo 5. srpna 1619 v bitvě u Věstonic moravské zemské vojsko císařskou armádu generála Dampierra, na jehož straně byli i Lichtenštejn a Valdštejn. Tato bitva zachránila Moravu pro povstání a povzbudila Čechy. Brněnský sněm nařídil zabavit majetek „zrádcům vlasti“, Dietrichštejn byl vypovězen z Moravy. Do jezuitského kostela v Brně byla uvedena Jednota bratrská. Morava ve stavovské konfederaci. Na generálním sněmu zemí Koruny české byla vyhlášena konfederační ústava, která byla v září 1619 doplněna o zvláštní články pro Moravu (dle dohody z roku 1611) – bylo zaručeno vytvoření moravské evangelické církve, posílila města. V ústavě byla spojena tradiční zemská autonomie s moderním federalismem. Česká koruna se stávala stavovskou monarchií, federací autonomních zemí. Všemi zeměmi na generálním sněmu volený král přísahal věrnost konfederační konstituci a měl reprezentativní roli (nežil z daní, ale z královských statků). Nejvyšším ústavním orgánem byl sbor defenzorů, který byl volen stavy jednotlivých zemí a dohlížel na ústavní pořádek – i proti panovníkovi. Jednotlivé země byly autonomní, měly vlastní daně, vojsko, zemská práva a zvyklosti. Jediným společným úřadem byla silně omezená Česká dvorská kancelář. V ústavě byla zaručena náboženská svoboda. Tato zlomová konfederační ústava zemí Koruny české však kvůli událostem roku 1620 nevstoupila v platnost.
Obr. 157 Socha Jana Sarkandra v Olomouci
Přijetí Fridricha Falckého a hejtmanství Ladislava Velena ze Žerotína. Ke konfederaci se přihlásily také rakouské stavy, jednalo se i se stavy uherskými. Na český návrh byl všemi zeměmi zvolen králem Fridrich Falcký, Habsburkové byli zbaveni trůnu. Končí vláda direktoria, Fridrich potvrdil moravským zemským hejtmanem Ladislava Velena ze Žerotína. V únoru 1620 přijel Fridrich Falcký do Brna, byl uvítán v bratrském (dříve jezuitském) kostele; hold novému králi odmítl jediný významný evangelík, Karel starší ze Žerotína. V Olomouci král viděl folklorní vystoupení; ve vězení tam ovšem zemřel moravský kněz sv. Jan Sarkander, který byl obviněn z napomáhání polským lisovčíkům najatých Ferdinandem – to uškodilo evangelíkům a vytvořilo katolického mučedníka, který byl v roce 1995 svatořečen papežem Janem Pavlem II.
Obr. 158 Fridrich Falcký
119
a uprchl i se zemskou pokladnou. Zemi měl zachránit Karel starší ze Žerotína, poražení žádali o milost. Vláda kardinála Dietrichštejna Epilog stavovského povstání. Většina stavů přivítala Bílou horu s nadějí na konec války a ujišťovala císaře o loajalitě, aby získali generální pardon. Ferdinand II. Habsburský se však rozhodl rozdrtit stavovství, prosadit absolutismus a protireformaci. Obr. 159 Tolar moravských stavů, olomoucká mincovna 1620
Obr. 160 Bitva na Bílé hoře
Obr. 160a, b Tolar Ferdinanda II., Morava, Brno Habsburkové byli posíleni volbou Ferdinanda II. římským císařem (volil sám sebe i z titulu českého krále). Sedmihradský kníže Gábor Bethlen oblehl Vídeň a nabídl pomoc Moravanům; ani třetí pokus o dobytí města však konfederátům nevyšel. Ferdinand II. odmítal s rebely vyjednávat. Na císařově straně bylo Španělsko, papež i katolická liga v Říši. Čeští povstalci nedokázali získat mezinárodní podporu, jak předpověděl Karel ze Žerotína. V době všeobecného vyčerpání se čekalo na rozhodnou bitvu o Vídeň či Prahu, přišla bitva na Bílé hoře (8. 11. 1620). Ladislav Velen ze Žerotína nabídl vojenskou pomoc dle ústavních pravidel; bojů se zúčastnila moravskou zemí placená jednotka hraběte Jáchyma Šlika, která na rozdíl od ostatních oddílů z boje neutekla. Bitva kosmopolitních profesionálních žoldnéřů byla však předem ztracena, jelikož katolíci měli finanční převahu. Konec vlády „zimního krále“ na Moravě. Po bitvě na Bílé hoře nastal zlom v našich dějinách, konfederace se rozložila. Matyáš Thurn utekl na Moravu a snažil se vyjednat spojenectví s Gáborem Bethlenem. Bukvojovy císařské jednotky se vydaly na Moravu, Ladislav Velen byl na sněmu poražen
120
Někteří z protihabsburských Moravanů se pod velením Jana Jiřího Krnovského připravovali k dalšímu boji, v roce 1621 dobyl Thurnův syn Nový Jičín, tisíce Valachů bělohorskou porážku také nepřijaly a poslouchaly Ladislava Velena ze Žerotína. Emigranti a Valaši se spojili s Bethlenem a ovládli celé východní Pomoraví. V Brně se zatím radil Dietrichštejn, Valdštejn a Karel ze Žerotína. V říjnu 1621 Moravu obsadil Valdštejn. V lednu 1622 podepsal Bethlen s císařem mír, panovník mohl trestat. Potrestání povstání. Soudu předsedal Dietrichštejn, mezi soudci byli Vilém Slavata či Lev Burian Berka z Dubé. K smrti byli odsouzeni emigranti, kteří se nedostavili k soudu, na prvním místě Ladislav Velen ze Žerotína. Na přímluvu Dietrichštejna a Karla ze Žerotína na Moravě nedošlo k obdobě staroměstské popravy, tresty smrti členům moravského direktoria byly změněny na špilberské vězení. Rozsudek byl vynesen 3. listopadu 1622 na brněnské radnici. 234 šlechticům bylo konfiskováno 150 panství a statků s polovinou moravských poddaných. Lichtenštejn, Valdštejn a De Witte navíc podvodně dále snížili cenu těchto panství, aby získali obrovský profit. Královská města byla připravena o cca 40% svého majetku, byly dosazeny nové katolické rady. Protireformace. Panovník využil situace i ke zrušení všech náboženských svobod. Vládce Dietrichštejn vedl z Mikulova dosud zpola protestantskou Moravu k úplnému katolicismu. Nebylo to tak těžké, pro sedláky a měšťany šlo pouze o změnu faráře a obřadů, ne o změnu víry. Budování katolické farní sítě a školství bylo těžší. Šlechta a měšťané měli možnost kvůli víře emigrovat. Bratrské kněze dlouho chránil Karel starší z Žerotína, na základě patentu z roku 1625 musel emigrovat i Komenský. Na Moravě tak byla zlikvidována jak síť Jednoty bratrské, tak i novokřtěnecké osady. Vrátili se jezuité, zakládali nové koleje (díky Althanům ve Znojmě i v bývalé luterské Jihlavě), kolej v Uherském Hradišti (na gymnáziu učil Felix Kadlinský, autor Zdoroslavíčka) měla vysílat misie na Valašsko. Poslední pokus emigrace o zvrat poměrů. Emigranti se shromáždili v Mansfeldově dánském vojsku, chtěli přimět Valachy a Moravany vůbec k povstání proti Habsburkům. V roce 1626 však na Moravu spěchal i Valdštejn a zajistil Olomouc. Dánskému vojsku nově velel Mitzlaf a moravské Valachy vedl Jan Adam z Víckova; ovládli celou severovýchodní Moravu a část Slezska. V roce 1627 se na Bethlenovo přání objevil v Opavě Ladislav Velen ze Žerotína. Jenže pak začal úřadovat Valdštejn, popraven byl Václav Bítovský, jehož hlava byla vystavena nad brněnskou městskou branou. Obnovené zřízení zemské. Díky Valdštejnovým vítězstvím v Německu mohl Ferdinand II. dokončit svůj státoprávní
převrat vydáním nových ústav pro svoje země. V komisi pro ústavu byli Lichtenštejn, Valdštejn, Slavata, Nostic, na konečném znění se významně podíleli kardinálové Harrach a Dietrichštejn. Ústavy panovník oktrojoval, tj. vydal bez souhlasu sněmu. Obnovené zřízení zemské pro Moravu bylo vyhlášeno v roce 1628 (o rok později než v Čechách). Odůvodněno bylo tím, že Morava musí být přivedena k poslušnosti a její dobytí bylo drahé. Habsburkové byli ustaveni moravskými markrabaty dědičně, nevoleně. Byly zrušeny všechny náboženské svobody v zemi (od Kompaktát 1436), katolická církev byla jedinou legální. Byl zaveden absolutismus – moc soustředil do svých rukou panovník na úkor zemských stavů. Ferdinand vzal stavům staletou zákonodárnou moc – Moravský zemský sněm nebyl zrušen, ale svolával jej panovník. Byla zrušena autonomie moravského zemského práva – spory mezi stavy rozhodoval panovník. Výkonná moc zůstala zemským úředníkům (včetně hejtmana), všechny však jmenoval panovník. Na prvním místě mezi stavy je nově duchovenstvo, panský stav se nově skládá z vévodů, knížat, hrabat, svobodných pánů a pánů; následují rytíři a na čtvrtém místě jsou měšťané. Základní teritoriální jednotkou habsburské monarchie zůstaly jednotlivé země ve svých hranicích a se svými (oslabenými) zemskými institucemi. Panovník může bez souhlasu stavů udělovat inkolát (plná politická práva v zemi) cizincům, čeština (moravština) je zrovnoprávněna s němčinou a vytlačována ze zemské správy. Tajné spolky jsou trestány smrtí. Útvar Česká koruna zůstal zachován, panovník jeho zemím vládl dědičně prostřednictvím České dvorské kanceláře přenesené (1624) z Prahy do Vídně (a zrušené roku 1749). Obnovené zřízení zemské formálně platilo až do vydání ústav z poloviny 19. století. Panovník postupně vydával v rámci této ústavy dekrety, vytvářel zeměpanské úřady a přenášel na ně výkonnou moc ze stavovských orgánů, centralizoval, byrokratizoval. Poslední období vlády kardinála Dietrichštejna. Valdštejn odprodal svá moravská panství, Švédové porazili Tillyho a Sasové obsadili Prahu; v roce 1631 je Valdštejn povolán zpět do služby – po vítězství nad Švédy ho dal císař zavraždit. Za spojenectví se saským kurfiřtem obětoval císař roku 1635 pražským mírem Horní i Dolní Lužici; Česká koruna se tak redukovala na Čechy, Moravu a Slezsko. Hejtman Die trichštejn se musel starat hlavně o vojenské otázky, přitom rekatolizoval – snažil se evangelíky přemluvit ke konverzi. Jenže nekonvertoval Karel starší ze Žerotína a rozhodl se pro emigraci do Vratislavi, kam přenesl i svou knihovnu (kromě Přerova na Moravě všechno prodal). Okolo roku 1630 byla rekatolizace Moravy i díky generační výměně de facto dokončena.
Nová generace vládců a švédská okupace Tribunál. Po smrti kardinála Dietrichštejna byla ještě Ferdinandem II. po vzoru rakouských zemských vlád a českého místodržitelství byrokratizována státní správa Moravy. Roku 1636 v Brně zřídil Královský tribunál – tj. moravskou zemskou vládu, úřad hejtmanství, nejvyšší zeměpanský byrokratický úřad Moravy. Je výrazně omezena moravská zemská správní autonomie, Morava klesla na úroveň habsburské „provincie“, stala se jedním z článků systému státní správy habsburské monarchie. Tribunál na Moravě zastupoval vídeňskou centrální absolutistickou vládu, od níž získával instrukce prostřednictvím České dvorské kanceláře, kterou ve Vídni vedl nejvyšší kancléř Vilém Slavata. V čele Tribunálu stál panovníkem jmenovaný zemský hejtman – nevládne už jako jednotlivec, ale jako šéf kolektivní instituce školených byrokratů. Prvním zemským hejtmanem v čele Tribunálu byl Julius hrabě Salm-Neuburg, pán na Tovačově, který ze soukromých důvodů přestěhoval na své náklady Tribunál na několik let do Olomouce. Po jeho odvolání úřad převzal triumvirát složený z Kryštofa Pavla z Lichtenštejna-Castelcornu (z na Moravě nové štýrské větve rodu), Jana z Rotálu a Františka hraběte Magnise. Tribunál přebral soudní pravomoci zemského soudu, jemuž hejtman předsedal, byly zde uloženy sjednocené olomoucké a brněnské zemské desky. Dále se Tribunál skládal z kancléře, dvou radů a sekretářů. Úřadu byli podřízeni krajští hejtmani. Tribunál získal místnosti v brněnském Zemském domě (dnešní Nová radnice na Dominikánském náměstí). Brno se stalo hlavním správním městem Moravy, sídlily zde všechny zemské úřady. Kompetence úřadu se rozšiřovaly, což vedlo k dobudování panovnické absolutistické moci na Moravě. Výměna generací na přelomu 30. a 40. let. Po Dietrichštejnově smrti se stal novým olomouckým biskupem mocný Leopold I. Vilém Habsburský, bratr nového císaře Ferdinanda III. (1637-1657), Olomouc zůstala církevní metropolí. Nevzdávala se ani titulu zemského hlavního města, o nějž marně soupeřila s Brnem a nevolí císaře. Ač v ní Tribunál chvíli sídlil, Brno zápas nakonec vyhrálo hlavně díky tomu, že se ubránilo Švédům. Neexistence jediného moravského centra a roztříštěnost aktivit mezi Brno, Olomouc (a Vídeň) byla pro zemi velkým problémem. Po generační výměně se vláda vzdělaného císaře (Ferdinand uměl i česky) snažila ukončit válku a zajistit Habsburkům velmocenské postavení. Švédsko-francouzská koalice však byla silná, její součástí byla i moravská emigrace, jejíž nejvýznamnější osobností byl Jan Amos Komenský v lešenském exilu.
Dietrichštejn a Žerotín. Oba zemřeli v září roku 1636. Kardinálovi se podařilo Moravu rekatolizovat, získal velký majetek a jeho Mikulov byl faktickým hlavním městem Moravy s krásným manýristickým zámkem a první piaristickou kolejí mimo Itálii (v 18. století zde působil Gelasius Dobner); Kardinál, který mj. odmítal odsouzení Galilea Galileiho, zemřel v Brně, pohřben je v Olomouci. Žerotín zemřel v Přerově bez dědice, jeho představy o podobě Moravy se nenaplnily: náboženská tolerance neexistovala, Jednota bratrská byla v emigraci, stavovství bylo rozvráceno.
121
Obr. 161 Zemský dům v Brně, dnešní Nová radnice
Obr. 161a Moravská orlice, freska v Zemském domě
Obr. 162 Obléhání Brna Švédy, veduta z roku 1645 Švédská okupace Moravy v letech 1642-1650. Švédského generála Banéra vystřídal Leonard Torsenson, který přes Slezsko táhl na Moravu, kde obsadil r. 1642 Olomouc. V roce 1643 byla dobyta další města, Kroměříž byla vypálena. Torstenson v roce 1645 vyhrál bitvu u jihočeského Jankova, Švédům se vzdala Jihlava, obsadili Znojmo, Vídeň však odolala. Morava se měla stát zázemím pro připravovaný švédsko-uherský útok, byl dobyt Mikulov (odvezena Dietrichštejnova knihovna), odolalo Uherské Hradiště a švédská armáda se rozložila u Brna, poslední překážky před Vídní. Obráncem Brna byl francouzský hugenot Raduit de Souches (později konvertoval ke katolictví), velitelem Špilberku byl Skot Jiří Ogilvy. Brno bylo obléháno sto dní, ale několik stovek obránců město i přes bombardování uhájilo. Švédové ztratili 8000 vojáků, obránci 250 mužů. 15. srpna 1645, na svátek Nanebevzetí Panny Marie, Švédové pokusy vzdali a Brno upevnilo pozici hlavního města Moravy.
122
Valaši. Na neklidném Valašsku byl zřízen sbor portášů (fungoval v letech 1638-1829), tedy katolických Valachů, kteří měli potlačovat Valachy evangelické. Sbor měl policejní i vojenské úkoly, zasahoval např. proti zbojníkům – neromantickým zločincům (většinou zběhlým vojákům), kteří byli další ranou pro již tak dosti zkoušené obyvatelstvo. Evangeličtí Valaši pomáhali švédskému správci Olomouce Janu Paikulovi, měli Torstensonovi pomoci i při akcích s uherským spojencem Jiřím I. Rákoczim (dynastie zvolena po Bethlénově smrti). Hrabě Rotál Valachy porazil a asi dvě stě jich bylo popraveno. Strážnicko. Po Žerotínech kupuje Strážnici ambiciózní František Magnis, bratr kapucína Valeriána, který se snažil o evropské náboženské smíření. Oba měli dobré vztahy s polským králem Vladislavem IV. ze švédského rodu Vasa. V době švédské okupace Magnis fingovaně prodal Strážnici polskému králi, který se Švédy neválčil, čímž Strážnicko ochránil.
Konec války. V roce 1648 po vyhlášení vestfálského míru byla ukončena třicetiletá válka a katolíci společně s luterány v Olomouci slavili společným Te Deum. České země byly definitivně katolické, předbělohorské tolerantní poměry (ani Komenský) se už na Moravu neměly vrátit. Švédové zemi opustili v roce 1650. Jan Amos Komenský Komenský se narodil 28. března 1592 v rodině člena Jednoty bratrské (v Uherském Brodě, Nivnici či Komně), měšťanský rod přišel na Moravu v 15. století z Uher (původní jméno Segeš). Sirotek Komenský poznal roku 1605 při vpádu Bočkajovců do Strážnice válku. Byl vyslán na bratrskou latinskou školu do Přerova, kde zaujal Karla staršího ze Žerotína. Po třech letech odešel na evangelické akademie do Německa, kde studoval na bratrského kněze. Jeho hlavním oborem byla teologie, byl však pansofistou (přinesl na Moravu Koperníkovu knihu o pohybu nebeských těles). Komenský na Moravu také přinesl humanistické vlastenectví, Moravu považoval vždy za svou vlast (a češtinu/moravštinu za svůj jazyk). Studoval v Herbornu, navštívil Nizozemí, přes Heidelberg a Prahu se vrátil na Moravu a začal učit v Přerově. Poté byl poslán na německou bratrskou školu ve Fulneku. Na Moravě Komenský rozvíjel své reformní pedagogické představy (vliv měl reformátor školství Ratke), začal pracovat na svých životních dílech o jazyku i vševědě, začal sbírat materiál pro slovník, v neklidných časech českého stavovského povstání volá po jednotě evangelíků. Končící hejtman Karel starší ze Žerotína ho pověřil sepsáním spisů o starožitnostech Moravy (De antiquitatibus Moraviae) a o genealogii Žerotínů; tyto spisy se bohužel nedochovaly, ale citoval je Tomáš Pešina z Čechorodu. Historiografický spis líčil počátky a velkomoravskou dobu zemské historie.
Komenského školské práce a projekty. Komenský připravoval své práce původně pro Moravu, kde také na bratrských školách (Přerov, Fulnek) zahájil svoji pedagogickou dráhu. Poté emigroval do polského Lešna, kde vydal svou světoznámou Bránu jazyků. V Amsterodamu byla vydána jeho Velká didaktika, základní dílo moderní pedagogiky, které je součástí Komenského „všenápravného“ díla. Říká, že lidé mají právo se pomocí vzdělávání zdokonalovat. V emigraci píše nezlomný Moravan Komenský spisy Truchlivý či „českému a moravskému národu“ věnovaný Kšaft (závěť) umírající matky Jednoty bratrské. Komenský ovšem uznával kvalitu jezuitského školství, ač současníky vinil ze ztráty moravské náboženské svobody. Byl pozván k reformování sedmihradského školství (navštívil tak cestou Moravu). Emigrace se stále nevzdávala myšlenek na převrat, Komenský působil u Rákocziho, věřil Drábíkovým proroctvím, působil na Cromwellovo okolí – nic se však nerealizovalo. Švédové pustoší Polsko, do Brna prchá krakovský biskup Gębicki. Čeští a moravští bratři v Polsku Švédy vítali, karta se však obrátila a Komenský se dostával do úzkých – katoličtí Poláci Lešno vypálili a Komenský přišel mj. o část rukopisů; emigroval do Amsterodamu. Komenského všenáprava a pansofie. Mimo domácí katolickou učenost se stal evropsky proslulým myslitelem právě humanisticko-reformační Komenský, který vytvářel velkolepý, teo logicky podložený antropologický myšlenkový systém. Ten vtělil do svého nedokončeného stěžejního díla Všeobecná porada o nápravě věcí lidských. Nesouhlasil s Descartovým „ateismem“ a kartesianismem. Jeho „všenáprava“ má vyvěrat ze spojení hluboké víry s dokonalou utopickou pansofií (všeobecnou moudrostí; zároveň název třetí části díla) – tu nemohl obsáhnout jediný člověk, Komenský však neměl sílu na realizaci „světové akademie“.
Obr. 163 Komenského mapa Moravy, 1627/1680, Muzeum Komenského v Přerově, p.o.
123
race. S Moravou je spojena kariéra hrdiny třicetileté války, Albrechta z Valdštejna. Po bitvě na Bílé hoře bylo vydáno Obnovené zřízení zemské, tj. absolutistická ústavy Moravy z roku 1628: povoleno je pouze katolictví, panovník bere moc stavům. Moravu rekatolizuje kardinál Dietrichštejn. Zemskou vládou se stává Královský tribunál, který je řízen Českou kanceláří z Vídně. Jelikož se Brno ubránilo Švédům, stává se hlavním městem Moravy. Nejvýznamnější osobností doby je Moravan Jan Amos Komenský. 1. Jak se změnila situace na Moravě před bitvou na Bílé hoře a po ní? 2. Charakterizujte osobnosti Dietrichštejna a Žerotína. 3. Co obsahuje Obnovené zřízení zemské pro Moravu? 4. Co to byl Královský tribunál a kde sídlil? 5. Čím byl významný Jan Amos Komenský?
Barokní absolutismus Obr. 164 J. A. Komenský
Absolutismus a nová společnost Morava v habsburské monarchii a evropské politice. O všem důležitém pro Moravu se po třicetileté válce rozhodovalo ve Vídni, v císařských radách a dvorských úřadech. Země Morava byla sice stále součástí České koruny, ale především habsburské monarchie – rakouského státu. Moravští aristokraté zasedali v centrálních vídeňských úřadech, Morava přispívala daněmi. Na vrcholu moci stojí císař, v jehož titulatuře najdeme všechny země, kterým vládne, tedy i Markrabství moravské. Po korunovaci českým králem však už nepodniká cestu po zemích Koruny české, jelikož jejich privilegia byla Obnovenými zřízeními zemskými zrušena. Císařův portrét proniká do běžného života. Ve Vídni sídlila Česká dvorská kancelář (Böhmische Hofkanzlei), jíž podléhala i Morava, český kancléř tak byl nejvyšším úředníkem Moravy; z kanceláře chodily poštou příkazy Moravskému královskému tribunálu. V úřadu kancléře nahradil v roce 1628 Zdeňka Popela z Lobkovic defenestrovaný Vilém Slavata (jako majitel Telče politický Moravan), autor rozsáhlých pamětí (kde hájil koncepci České koruny); v úřadu se pak střídali Nosticové, Šlikové, Kinští, páni z Vrbna, Vratislavové a Kolovratové-Krakovští (tradiční česko-moravské panské rody).
Obr. 165 Rembrandt van Rijn: Pravděpodobně portrét Jana Amose Komenského (okolo 1660) V roce 1608 došlo k moravskému stavovskému povstání, Morava je oddělena od Čech, hejtmanství Karla staršího ze Žerotína je vrcholem moravské zemské autonomie. Češi se nepřipojili k moravskému povstání, Moravané byli na začátku českého povstání neutrální, pak se však podílejí na vytvoření konfede-
124
V letech 1657-1705 vládne monarchii syn Ferdinanda III. Leopold I. (1657-1705), rival francouzského „krále Slunce“ Ludvíka XIV. (a přítel Václava Eusebia z Lobkovic). Boj o hegemonii v Evropě pokračoval, dědičná středoevropská habsburská velmoc se upevnila, habsburské Španělsko však upadalo. Vedoucí silou se stala Francie, osmanští Turci se připravovali na další expanzi, Moravu ohrožovalo i napětí polsko-švédské či dění v Sedmihradsku a na Ukrajině. Svědčí o tom klášterní kroniky (Zábrdovice). Turci znovu na obzoru Moravy. Janičáři pod vedením velkovezíra Köprülüho obnovili kázeň v osmanském vojsku, pro
Moravu začalo poslední a nejnebezpečnější období tureckých válek (a naděje pro emigranty). V roce 1663 oblehli Turci Nové Zámky, turecké vojsko třikrát plenilo na Moravě (lidé byli bráni do zajetí). Obranu začal organizovat i Raduit de Souches. Byl uzavřen mír, klid trval dvacet let, ale Turci na jižním Slovensku zůstali. Vzpomínka na boje je dodnes uchována v lidových písních: Sobotěnka idě, aj čo je ma po něj, cesta zarúbaná k frajárečke mojej. Né tak zarúbaná, ako je zaťatá, už je moja milá od Turka zajatá. Uherská fronda a Drabíkův konec. Uhry měly náboženskou svobodu a silnou stavovskou samosprávu. Protivídeňská opozice (Zrinský, Wesselényi, Rákóczi) v roce 1670 čelila tvrdému habsburskému zásahu (hlavním komisařem byl Moravan Rotál), vůdcové povstání byli kromě Rákócziho popraveni, majetek konfiskován. Ve stejném roce zemřel v exilu Komenský (o rok později byl čtyřiaosmdesátiletý Drabík popraven jako poslední moravský protihabsburský rebel). V Uhrách vzpoura úspěšně pokračuje, oddíly kuruců – rebelů pod vedením Imricha Tökölyho – podporují Turci. Vídeň ustoupila, v Uhrách byl obnoven úřad palatina, potvrzena úloha sněmu, uchována náboženská svoboda.
Obr. 166 Budova České dvorské kanceláře na vídeňském Judenplatzu (dnes sídlo rakouského Ústavního soudu), postavena v letech 1709-1714 podle návrhu Johanna Fischera z Erlachu
Boj o Vídeň a Morava. Roku 1683 Turci naposledy zaútočili na Vídeň, k útoku přemluvil sultána Mehmeda IV. velkovezír Kara Mustafa. Morava byla strategickým předpolím, záseky na uherské hranici chránili portáši. Císařské zachránil polský král Jan III. Sobieski, kterého zásobili Moravané a jenž byl předtím vítán v Brně (město i krajinu obdivoval). Císařské, německé kurfiřtské a polské vojsko 12. 9. 1683 porazilo Turky na Kahlenbergu, v bitvě se vyznamenal Evžen Savojský, Karu Mustafu dal sultán v Bělehradu popravit. Šlo o definitivní obrat ve válčení s Turky. Rekonkvista Uher a válčení s Francií o Španělsko. „Svatá liga“ císaře, papeže, Polska a Benátek bojovala proti Turkům, habsburským vojevůdcem byl Evžen Savojský. Turci byli postupně vytlačování z uherského území, uherští stavové přijali Habsburky za dědičné vládce, evangelíci však zůstali legální. Vítězství Evžena Savojského byla slavena i v moravských kostelích, někteří sedláci kolonizovali nově dobytá území. Po vymření španělských Habsburků se rozhořely války o španělské dědictví mezi Rakouskem a Francií Ludvíka XIV. Po smrti Leopolda I. (1705) i Josefa I. (1711) došlo k mírovým jednáním: francouzský Filip V. Bourbon získal vládu ve Španělsku; Prusko bylo povýšeno na království Hohenzollernů, kteří začali v Říši soupeřit s Habsburky a směřovali k vytvoření silného Německa; Habsburkové upevnili vládu v Itálii, expandovali na Balkán a budovali moderní centralizovaný stát.
Poslední boje na moravsko-uherské hranici. V roce 1703 naposledy povstali kuruci pod vedením Františka II. Rákocziho, obrátili se i na Moravu, lokální válka trvala pět let – kurucké oddíly rabovaly jihovýchodní Moravu, Moravané svou zemi hájili. V roce 1708 uhersko-moravské boje po více než sto letech od vpádu Bočkajovců definitivně končí.
Obr. 167 Leopold I.
Pobělohorská společnost. Morava prošla v první polovině 17. století válkami, náboženskými i politickými změnami. V raně novověké společnosti se prosadila tendence k byrokratismu, absolutismu, netoleranci a potlačení svobod.
125
Obr. 168 Bitva u Vídně, 1683 Demografický vývoj. Třicetiletá válka způsobila katastrofální depopulaci (vylidňování), Morava patřila k nejpostiženějším zemím. Do horských oblastí se armádám nechtělo, nejvíce byly postiženy nížiny, kraje v blízkosti cest a obléhaných měst. Před válkou nejlidnatější Olomouc, stejně jako Jihlava, Kroměříž, Znojmo a jiná dobytá místa, čelila švédské okupaci, po Uherském Brodě se toulali vlci. Města Brno a Uherské Hradiště se uhájila. Počet obyvatel Moravy se snížil přibližně o třetinu, někde až o polovinu; zůstalo zde půl milionu lidí v cca 70.000 domech a usedlostech (před válkou 100.000). Poměr německy a česky (moravsky) hovořících Moravanů zůstal zachován. Půl století trvalo znovuosidlování a zalidňování opuštěných gruntů. Patrimonium a poddaní. Kromě měst byla ekonomicko-právní jistotou i dominia (panství), jejichž teritoriální rozložení zůstalo díky bernímu systému až do vzniku okresů v polovině 19. století stabilní. Nedělitelné dědičné vlastnictví už nezaručoval zápis do zemských desek, jen panovnický fideikomis (listina). Kanceláře na panstvích se dále byrokratizovaly, úředníci znamenali další prvek kontinuity – udržovali velkostatek v chodu, podnikání bylo zapsáno do urbářů a účetních knih. Z nich je vidět, jak obtížné bylo grunty znovu „osadit“ lidmi. Vrchnostenská půda tvořila asi 10%, základem podnikání vrchnosti byl stále pivovar. Poddanství a nevolnictví. Během války se prosadila zásada, že vrchnosti smějí zvyšovat roboty poddaným, zavádět nucené práce a monopoly. Neefektivní robota se stala hlavní příčinou ekonomické stagnace, svobodný trh (s trhem práce) se nerozvinul. I na poddanská města byl vyvíjen silný hospodářský tlak, přesto si uchovala svůj status a samosprávu a začala rozvíjet svou činnost v textilnictví a manufakturách. Židovské obce. Důležitou ekonomickou roli si na Moravě v 17. století uchovali Židé, jejichž obce válku se ztrátami přežily. Do královských měst stále nesměli, ale vrchnosti je chránily a respektovaly jejich samosprávu, za což však Židé museli platit.
126
Roku 1650 podal Český zemský sněm návrh, aby Židé mohli pobývat jen tam, kde žili před rokem 1618, z ostatních míst se měli vystěhovat – měly se tak stěhovat nejméně dvě třetiny Židů. K tomu nedošlo, protože Moravský zemský sněm vypovězení neustále oddaloval, neboť toto nařízení mělo postihnout především Židy usedlé na šlechtickém majetku, kterých byla na Moravě většina.
Roku 1652 schválila synoda zákoník vypracovaný rabínem, kterým se obec řídila. Ve větších obcích byly školy, obnovovaly se válkou zničené synagogy a stavěly se nové, židovská městečka měla své radnice a hřbitovy. Na Moravu tak utekli Židé před pogromy z Litvy, Polska a Ukrajiny (1648-1651, polsko-ukrajinské války), po vypovězení Židů z Vídně roku 1669 odešli tito do Mikulova, sídla moravského zemského rabinátu s židovskou školou. Další obce byly v Boskovicích, Holešově, Ivančicích, Kojetíně, Prostějově („hanácký Jeruzalém“), Rousínově, Třebíči, Velkém Meziříčí a Uherském Brodě. Od poloviny 17. století přenocují židovští obchodníci v brněnském předměstském hostinci Nový svět (ul. Křenová), usazují se zde, pořádají tajné bohoslužby. Židé koexistovali s křesťanskou barokní společností, její bigotnost (přepjatá zbožnost, náboženský fanatismus) však podněcovala protižidovské nálady. Od přelomu 17. a 18. století hovoříme o úředním antisemitismu. Vláda usilovala o redukci židovského obyvatelstva – císař Karel VI. v roce 1726 vydal přesídlovací nařízení (translokační reskript), který se na Moravě týkal asi 20.000 Židů: zakazoval jim usazovat se na nových místech a zároveň byl úředně stanoven počet (numerus clausus) židovských rodin na Moravě na 5106. Vládní dekrety oddělovaly Židy od křesťanů, znovu je zaháněly do ghett – zřizovaly se zvláštní ulice nebo městské čtvrti vzdálené od křesťanských kostelů a hřbitovů a obydlené výlučně Židy. V ghettech vznikaly židovské obce. Předpisy se však striktně nedodržovaly a na svých panstvích Židy chránila vrchnost. Židé obchodovali, provozovali řemesla, pronikali
do manufakturního podnikání. V době první industrializace byli moravští Židé významnou složku ekonomiky země. Romové. Násilí na Romech kulminovalo za Leopolda I., Josefa I. a zvláště Karla VI. Na Moravě se uplatňoval od roku 1701 císařský dekret, který prohlásil Romy za psance a postavil je mimo zákon – pronásledovatelé směli při organizovaných štvanicích Romy beztrestně zabít, ženy s odrostlými chlapci trestat uříznutím ucha atd. Od roku 1708 byly na základě dekretu podél cest vztyčeny tabule proti vstupu Romů se zobrazením oběšence, popř. ženy a chlapce s uřezanýma ušima. Dekrety Karla VI. (1721, 1726) upřesňovaly tresty za pomoc Romům a sjednocovaly sankce uplatňované během probíhající protiromské ofenzívy. Typickým byl případ kočovného kováře Václava Kovalského – prchal před vojenskou službou, byl uvězněn na Špilberku, vyhoštěn s vypáleným cejchem, ženám z jeho skupiny uřezány uši, za dva roky byli znovu chyceni a oběšeni (děti dány na výchovu do špitálů).
První robotní patent. V roce 1680 pocítili Habsburkové tlak Osmanů, Francouzů, moru i české selské rebelie. Ta se na Moravu nepřenesla, ovšem první robotní patent, první státní zásah do poddanských povinností, platil od roku 1713 i zde. Individuální dohoda na povinnostech s vrchností je nahrazena obecnou normou. Kompromisní patent ustálil, že všichni sedláci musí robotovat tři dny v týdnu; právně vymezené člověčenství (nevolnictví) znamenalo, že pán rozhodoval o tom, zda se může poddaný ženit, stěhovat, dát děti do učení apod. Královská města. Města v západní Evropě svobodně podnikala a kvetla, v českých zemích však po třicetileté válce města ekonomicky stagnovala, k čemuž přispívala i konkurence šlechtického velkostatku. Počet obyvatel Olomouce klesl z deseti tisíc na 1675, šťastnější osud mělo díky tomu, že se ubránilo Švédům, Brno: díky Tribunálu bylo hlavním městem Moravy, bylo zde sto šlechtických paláců. V Jihlavě se rozvíjelo soukenictví. Královská města byla zároveň pevnostmi – Brno bylo obehnáno dvěma pásy hradeb, spojeno chráněnou cestou se Špilberkem a před hradby byly vysunuty bašty – díky tomu se však města nemohla rozšiřovat. Navíc jim po válce zůstaly statisícové dluhy, ve městech tak byl nedostatek kapitálu. Stále přetrvávaly cechy, v Brně se rozpoutal zápas o vinné šenky, v Olomouci o pivní. Městská správní a soudní autonomie během války zanikla, městská rada podléhala královskému rychtáři, velký vliv měli vojenští velitelé, od soudů se odvolávalo k Tribunálu; zvyšoval se počet advokátů. Koncem 17. století je na Moravu přenesena kodifikace městského práva Pavla Kristiána z Koldína Práva městská království českého (z druhé poloviny 16. století). Až v této době bylo měšťanům s jediným stavovským hlasem dovoleno na zemském sněmu sedět. Stagnace měst se přenáší i do 18. století, měšťané vlastně byli „svobodnými sedláky“. Počet obyvatel narůstal jen pomalu, roku 1763 mělo nejlidnatější Brno 7800 obyvatel. Textilní výroba a její organizace. Vláda se snažila merkantilistickou politikou povznést ekonomiku habsburského státu. Už od druhé poloviny 16. století se rozvíjí moravské textilnictví, hlavně v Jeseníkách, v Karpatech a na Vysočině (len, ovce, přadláctví, tkalcovství). Morava byla součástí česko-moravsko-slezsko-saské textilní oblasti světového významu. Největším textilním střediskem monarchie byla Jihlava, ve 20. letech 18. století zde vznikla první akciová společnost.
S neúčinným cechovním systémem se nejdříve vypořádalo Brno. Došlo k textilní industrializaci (zprůmyslnění) země. Většina obyvatel hor se živila lnářstvím. Vrchnosti se snažily obchod s přízí monopolizovat, plátno se prodávalo na městských trzích, obchodovali i židovští obchodníci (Mikulov – Vídeň). Uplatnil se faktorský systém (faktoři dodávali přízi a vykupovali plátno) s rozptýlenou manufakturou (lidé pracovali ve svých domech). Kromě rozvoje plátenictví se obnovovalo i tradiční soukenictví (výroba látek z vlny). V 18. století se chovalo na Moravě cca půl milionu ovcí, v Novém Jičíně pracovalo 330 soukeníků. Sukna střední kvality mířila na export. Udržoval se cechovní systém. Dodávky vlny a výkup suken zajišťovali obchodníci, často Židé.
Rozvíjelo se železářství, sklářství a papírnictví, vznikala „průmyslová Morava“. Aristokracie. Moravská barokní šlechta má základ v předbělohorské době, dominují Lichtenštejnové, Dietrichštejnové a Kounicové. K dalším významným a bohatým rodům barokní Moravy patřili Althanové, Magnisové, Rotálové, Collaltové, Questenberkové – či katoličtí Žerotínové. Pokračoval příchod šlechtických rodů z jiných zemí, většinou z Čech a z ostatních sousedních habsburských zemí, moravskými stavy se stávaly na základě panovnického dekretu (asi 200 osob v 17. století). Obnovením zřízeným zemským byla kromě tradiční moravské titulatury (pán, rytíř) zavedena i titulatura říšská (vévoda, kníže, hrabě, svobodný pán, říšský svobodný pán). Šlechta zůstala na vrcholu sociální hierarchie, na Moravě měla velkolepá sídla a obsazuje nejvyšší zemské úřady. Koncentrovala pozemkový majetek, na panstvích bylo cca 62% poddaných, ubylo drobných rytířských statků. Rody se snažily o rozvoj moderního podnikání. Moravská katolická šlechta posílila svůj středoevropský charakter (o evangelické minulosti se mlčí), jednotná kosmopolitní aristokracie byla oddána službě panovníkovi na vídeňském říšském dvoře, vznikl habsburský patriotismus; šlechta získávala nejvyšší dvorské úřady, měla vliv na politiku celé monarchie. Moravská zemská politika se ze stínu Prahy dostala do stínu Vídně, byl oslaben zemský patriotismus moravské šlechty, což zkomplikovalo vznik moderního patriotismu – to usnadnilo vídeňskou centralizaci státní správy a pozdější institucionální sjednocování Moravy s Čechami. Lichtenštejnové. Na poč. 17. století rod přestoupil ke katolicismu, v habsburských službách rostl jeho rodový majetek. Na moravsko-rakouském pomezí vyženili majetky po pánech z Boskovic. Nejvýznamnější osobností byl Karel z Lichtenštejna (1569-1627), který po Bílé hoře řídil místodržitelskou vládu v Čechách. Rod získal obrovské majetky, vzniká moravské „lichtenštejnské knížectví“. Karlův syn Karel Eusebius pokračoval v budování zámků. Jeho syn Jan Adam (1657-1717) byl jmenován ředitelem vídeňské Girobanky, koupil říšská panství Schellenberg a Vaduz ve Švábsku, základ dnešního Lichtenštejnského knížectví, jehož finanční základnou byla Morava. Celý lichtenštejnský majetek získal Antonín Florian z druhé větvě rodu (gundakarovské), v roce 1719 byla švábská panství Vaduz a Schellenberg povýšena na říšské Knížectví Lichtenštejnské, páni však sídlili na Moravě a ve Vídni a do Vaduzu nejezdili. Tento rod odváděl 20% moravské zemské berně.
127
gumentoval cyrilometodějskou tradicí, knížectvím Břetislava I., univerzitou. Brnu nahrávala např. poloha na spojnici mezi Vídní a Prahou. Ferdinand III. se rozhodl pro praktické přednosti Brna před historickou Olomoucí, čemuž napomohlo i to, že se Brno ubránilo Švédům (kdežto Olomouc císaře „zradila“ a byla Švédy téměř zničena). Spor mezi Brněnskými a Olomouckými však pokračoval i nadále, Olomouci zůstal alespoň zachován formální titul hlavního města Moravského markrabství, který zrušil až Josef II. Brno, „moravský Manchester“, se z titulu hlavního města země těšilo až do zrušení zemské správy v roce 1949.
Obr. 169 Státní znak dnešního Lichtenštejnska obsahující mj. znaky Slezska, Opavska i Krnovska
Obr. 170 Zasedání moravského zemského sněmu v Zemském domě v 17. století. Kresba podle zničené fresky Kajetána Schaumberga, 70. léta 17. století. Dietrichštejnové. Tento rod měl úzký vztah k Moravě, jejich pozice vycházela ze zásluh rekatolizátora kardinála Dietrichštejna o uchování Moravy v monarchii. Kardinálův synovec Ferdinand majetky dále rozšiřoval a v Říši koupil panství Trasp. Kounicové. Tento starý českomoravský evangelický rod zachránil svůj majetek tak, že Lva Viléma (jehož kavalírskou cestu do Itálie financoval Karel starší ze Žerotína) katolicky vychoval kardinál Dietrichštejn. Kounic byl zemským patriotem, vlivným evropským politikem byl jeho syn Ondřej z Kounic. Zemská správa. Barokní habsburský stát se upevňoval pomocí vídeňské centralizace, byrokracie a absolutismu, staré formy zemské samosprávy byly potlačovány. V roce 1636 byl v Brně zřízen moravský Královský tribunál. Zemští úředníci byli dosazováni pouze panovníkem. Problém hlavního města Markrabství moravského. Morava měla dvě hlavní města, Olomouc a Brno, kde blízko dominikánských klášterů vznikly zemské soudnice a sněmovní síně. Biskupská Olomouc byla preferována i Tribunálem, který ar-
128
Moravské zemské instituce. Byla omezena pravomoc dříve suverénního zemského soudu, starého zdroje zemského práva a centra autonomie; kompetence přejal profesionální Královský tribunál, zdrojem práva byly panovnické dekrety. Zemský sněm občas zasedal, dochovaly se nádherně zdobené zemské desky. Moravskému markrabství však vládl moravský Královský tribunál, v jehož čele stál zemský hejtman, který předsedal zemskému soudu; duší kanceláře však byl kancléř. Úřaduje se česky (moravsky) i německy, němčina získává převahu. Zemský sněm a berní systém. Sněm byl rozdělen na samostatně jednající stavovské kurie, které však přijímaly společná usnesení (vydávána tiskem). Sněm se stal poslušným vykonavatelem panovnických příkazů, které císařovi delegáti přinášeli na jednání. Prvním stavem byl stav duchovní (vč. biskupa a opatů), který byl v „koalici“ se stavem panským. Význam rytířského stavu poklesl, do bezvýznamnosti byl uvržen stav městský s jediným společným hlasem. Hlavní náplní sněmovních jednání bylo projednávání daní, tj. bezproblémové povolování berní, nového základu státních financí; jejichž tíha byla na měšťanech a poddaných. Berní reformě po třicetileté válce se říká lánová vizitace, lány (i se stanovením bonity) se staly jednotkou pro vybírání zemských berní (dříve to byl tzv. zbrojní kůň). Komisaři na základě urbářů sepsali lánové rejstříky (nepřesné), tj. soupisy všech poddanských gruntů, na lány byly převedeny i městské domy. V roce 1670 vznikl přesnější a jmenovitý lánový rejstřík; dle berních rejstříků se vybíraly daně až do tereziánských katastrů. Panovník měl zajištěny i staré příjmy ze zemských cel (za přechod dobytka z Polska a Uher na západ či do Itálie) a městských dávek (lozunky) – z posudného a solního monopolu. Finanční operace kontroloval rotmistrovský úřad, který byl expoziturou české a dvorské komory. Řídce a krátce zasedající sněmy dále udržovaly pevnosti či cesty; proto vznikl v roce 1686 politicky slabý Zemský výbor (Landesaus schuss) složený ze zástupců stavů. Symbolicky zachovány byly předbělohorské zemské úřady (rozdělené mezi panský a rytířský stav) – již se nejmenují markrabské, ale královské. Pro úřady byl vybudován nový moravský Zemský (stavovský) dům v Brně, v němž dnes sídlí Magistrát města Brna (tzv. Nová radnice). Symbióza zemského domu a dominikánského kláštera a kostela sv. Michala symbolizovala posvátný charakter moci. Nově byly také uspořádány Tribunálem řízené moravské kraje, ač neměly takovou tradici jako v Čechách. Existovalo šest krajů s pevnými hranicemi (pochopitelně respektující hranice zemské): Znojemský, Jihlavský, Brněnský, Hradišťský a Olomoucký (rozdělený na Novojičínský a Přerovský). V jejich čele stáli krajští hejtmani.
Obr. 171 Sněmovní sál Moravského zemského domu v Brně, sídla zemských sněmů, soudů a Královského tribunálu. Nyní zastupitelský sál Nové radnice. Dům byl dostavěn až v 18. století. Moravu spravuje šlechta, služba v úřadu je povinností a cestou ke kariéře podobně jako služba ve vojsku. V nejvyšších úřadech se většinou střídají členové předbělohorských moravských rodů, které zůstaly během povstání věrné Habsburkům. Instituce postupně začínají ovládat i vzdělaní právníci. Nová právní kultura. Nekodifikované staré zemské právo bylo opouštěno. Právnické fakulty (v Olomouci od roku 1679) se stávají těmi nejpočetnějšími. Bylo zřízeno šest přísežných zemských advokátů, poté jich bylo šest českých (slovanských) a šest německých. Vzdělání se stalo cestou k nobilitaci, právníci (placení klienty) jsou však často terčem satiry. Vládnou úřady, v jejichž čele stojí šlechtic, zvyšuje se role byrokrata a právníka. Úřaduje se písemně, agenda raketově narůstá. Soudy se protahují, vzniká podnikavost ubíjející svět „kafkovské“ byrokracie. Habsburský barokní absolutismus a byrokratismus se tak odlišují od liberalizujícího se Západu. Katolická církev a stát Vestfálský mír roku 1648 potvrdil, že katolická církev je jedinou legální na Moravě; končí tak náboženská svoboda. Nepřítomný olomoucký biskup Leopold I. Vilém Habsburský byl nevýznamný oproti novému biskupu Karlu z Lichtenštejna-Castelcornu (1664-1695), který vyvedl moravskou katolickou církev z krize. Jeho jihotyrolský rod nebyl příbuzný s moravskými Lichtenštejny; diecézi rozdělil na čtyři archidiakonáty
(olomoucký, brněnský, znojemský, opavský), a ty na děkanáty a fary. Olomouc a Kroměříž se opět staly biskupskými rezidencemi knížecího významu. Čarodějnické procesy. Jedná se o jednu z nejtragičtějších kapitol Evropy i pobělohorské Moravy. Na základě dobové víry ve fyzickou přítomnost ďábla a v kombinaci s pověrčivostí vznikala „kladiva na čarodějnice“, tedy soubory smyšlených textů, na jejichž základě soudci soudili ženy (léčitelky), které se po nelidském mučení přiznávaly k hrozným „zločinům“, jež nespáchaly. Šířila se vlna udavačství a masová hysterie, prostřednictvím systému bludů si lidé také vyřizovali majetkové spory. Historikové procesy vysvětlují potřebou moci „mít nepřítele“, na kterou např. ve 20. století doplatili Židé. Tolerantní Moravě se procesy dlouho vyhýbaly, ale v 70. letech 17. století se šířily na Losinsku a Šumpersku. Hraběnka Sibyla z Galle (roz. Žerotínová) nechala vyšetřit, že jedna žena při mši nepozřela hostii, ale ukryla ji. Věci se ujal fanatický a chtivý právník František Boblig z Edelstadtu, který byl jmenován soudcem. V roce 1678 se tak rozpoutal desetiletý hon na čarodějnice; seznamy podezřelých se plnily žebračkami, majetnými osobami i kněžími (vážený děkan Lautner). Lidé byli mučeni a upalováni, obětí bylo přibližně sto.
Biskupové vrcholného baroka. Po Karlu Josefu Lotrinském se stal olomouckým biskupem štýrský hrabě Schrattenbach, spíše císařský politik, za nějž diecézi spravoval jeho bratr Otto, který Moravany pohrdal a sháněl na nákladný biskupův římský život židovské půjčky; kardinál Schrattenbach se načas stal dokonce i sicilským místokrálem; poté se vrátil na Moravu. Velmi světský, ale tolerantní kardinál sem přivedl barokní italské umělce, hlavně hudebníky.
129
Obr. 174 Poutní kostel Narození Panny Marie ve Vranově u Brna
Obr. 172 Brno-Tuřany – chrám Matky Boží
Kláštery. Řeholní řády zažívají v době baroka rozkvět, do poloviny 18. století vybudovaly na Moravě komplexní síť. Mniši hráli důležitou úlohu ve školství, špitálnictví, misionářství i protireformaci. Modernizace regulí přicházela ze Španělska a Itálie, řády se otevíraly světu, nápadná byla menší míra askeze oproti středověku. Bratři přicházeli z jiných zemí monarchie či střední Evropy, také z Itálie. Kláštery byly vybaveny jedinečnými knihovnami, byla to střediska vzdělanosti. Opati byli rovni biskupům, jejich rezidence se podobaly zámkům či palácům. Okolo klášterů byla organizována náboženská bratrstva. Na rozdíl od Čech přežily husitství tradiční kláštery (benediktini, cisterciáci, premonstráti, augustiniáni, františkáni a dominikáni) a přibyly nové (jezuité, kapucíni). Jezuité byli sice vypovězeni během stavovského povstání, ihned po Bílé hoře se však vrátili a ještě během války vybudovali pod patronací šlechty síť kolejí v krajských městech (1666 byla vybudována poutní rezidence v Brně-Tuřanech), které byly vybaveny konfiskovanými majetky. Jezuité vybudovali gymnázia a obnovili olomouckou univerzitu. Věnovali se misiím v evangelických oblastech i v zámoří. V moravském školství měli jezuité (na rozdíl od Čech) konkurenci v piaristech, které z Itálie pozval do Mikulova kardinál Dietrichštejn (1631; nebyl oddaným stoupencem jezuitů). František Magnis založil piaristickou školu ve Strážnici (nahradili Jednotu bratrskou). Spolu s Lipníkem nad Bečvou tak vznikla Germania, první mimoitalská provincie řádu. Později vznikla kolej v Kroměříži i jinde.
Obr. 173 Kostel sv. Leopolda u Milosrdných bratří v Brně Konzistoř a kapituly. Soudní pravomoc nad duchovenstvem měla starobylá byrokratizovaná konzistoř (diecézní kurie, poradní sbor biskupa), jednající německy a latinsky. Byla obdobou světského Tribunálu. Konzistoř zatlačovala význam Olomoucké kapituly, ta si však svůj lesk uchovala; kanovníky se většinou stávali vysocí aristokraté, kteří tak byli téměř na úrovni biskupa. Mnoho vzdělaných kanovníků je z rakouských zemí, hodně jich je zároveň kanovníky v Olomouci, Salzburgu i Vratislavi (jen několik i v Praze). Ostatní kapituly měly pouze lokální význam.
130
Moderní kazatelský řád kapucínů doplnil svou předbělohorskou síť – Brno (klášter před hradbami byl kvůli obraně města stržen, proto vzniká nový na dnešním Kapucínském náměstí), Olomouc, Vyškov, Mikulov – o Třebíč, Jihlavu, Fulnek, Kyjov, Prostějov a Náměšť ad. V zemi také působí nemocniční a pečovatelský řád Milosrdných bratří původně z Granady (Valtice, Prostějov, Brno, Letovice, Vizovice), ve Vranově působí pavláni. Do protireformace se začlenily i tradiční řády, ovšem jejich síť se již nerozšiřovala. Opati premonstrátů v Louce u Znojma, v Hradisku u Olomouce a v Zábrdovicích u Brna, benediktinů v Rajhradě, cisterciáků na Velehradě a ve Žďáře a augustiniá-
nů v Brně, Olomouci a Šternberku tvoří základnu prelátského stavu. Ve všech královských městech byla obnovena síť středověkých žebravých řádů (dominikáni, františkáni); ženské kláštery stagnovaly (přísnost, nemožnost se uplatnit v protireformačních misiích). Na severní Moravě ožila činnost Řádu německých rytířů, Bruntál se stal centrem jejich středoevropských majetků. Kláštery byly vybudovány i v poddanských městech, poptávka převyšovala nabídku. Jejich funkce byla pastorační, misijní, školská, nemocniční, sociální a organizační (poutě, slavnosti). Bohaté kláštery však začaly ve společnosti vzbuzovat i nevoli. Církev a barokní absolutismus. Ač navenek církev a stát v době barokního absolutismu tvořily jednotu, uvnitř existoval latentní konflikt. Církev se nechtěla vzdát své autonomie. Duchovním ještě za Dietrichštejna vadilo to, že v čele krajů stály světské osobnosti. Za vlády císaře Leopolda I. došlo k zákazům dalšího rozšiřování církevního majetku (20% půdy na Moravě). Papežská moc byla omezena mocí státní, na církevní majetek byly uvalovány daně – církev začala státní moci podléhat. Za tolerantního Josefa I. vše nasvědčovalo usmíření mezi konfesemi, Karel VI. však tyto naděje na mnoho desetiletí zase pohřbil. Jinověrectví bylo zločinem, soudil Tribunál, tresty byly kruté (galeje, smrt).
Obr. 175 Josef I.
Pokusy o reformy a merkantilismus Josef I. a Karel VI. Po vítězství nad Turky byla habsburská monarchie velmocí. Císaře Leopolda I. krátce na trůnu vystřídal mimořádný Josef I. (1705-1711). Josef nebyl vychován jezui ty, ale konvertitou Theodorem Salmem. Nedostatek financí v době válek o španělské dědictví s Francií ho nutil k reformám západního střihu. Císař Karel VI. (1711-1740) však byl protikladem svého bratra. Byl připravován na vládu ve Španělsku, vychován byl katolickým Florianem z Lichtenštejna a jezuity. Ve prospěch Bourbonů se musel se vzdát vlády ve Španělsku, získal španělské Nizozemí (Belgii) a državy v Itálii. Habsburská říše se definitivně stala středoevropskou. Vliv na Karlově dvoře měl hrabě Althan. Od roku 1713 Karel prosazoval pragmatickou sankci, tedy možnost, aby trůn v případě nedostatku mužských potomků mohla zdědit žena (roku 1717 se narodila Marie Terezie). Pragmatickou sankci potvrdily i moravské stavy. Po smrti Karla VI. někteří čeští stavové porušili věrnost Habsburkům a zvolili králem Karla Albrechta Bavorského, ještě silnějším nepřítelem byl Fridrich II. Pruský. Tak začala nová, skutečně reformní epocha.
Obr. 176 Karel VI. jako český král
131
Obr. 177 Pragmatická sankce Reformy správního systému – sbližování s Čechami. Česká dvorská kancelář ve Vídni vydávala stále více patentů a reskriptů stejného znění pro Čechy i Moravu, tedy dvě země se správní autonomií. V letech 1709 a 1710 vznikly komise pro revize Obnovených zřízení zemských. Zatímco Češi usilovali o uchování útvaru zemí Koruny české (základu české státnosti), Moravané podporovali unifikaci monarchie a jejího státního práva, zároveň chtěli udržet moravskou zemskou autonomii – posílení české státnosti je příliš neoslovovalo. K revizi nedošlo, obě ústavy byly „převrstveny“ císařskými patenty (zákony). Nejvyšším moravským zemským úřadem byl zpočátku Královský tribunál. Placenými úředníky byli stále šlechtici (ač formál-
ně nemuseli být členy stavů). V roce 1716 Karel VI. začlenil do Tribunálu nejvyšší úředníky Moravské země – komorníka, sudího, hofrychtáře, podkomořího a písaře. V letech 17201746 byl moravským reformním hejtmanem hrabě Maxmilián Oldřich z Kounic. Prosadil reformu Tribunálu, aby posílil jeho prestiž a oddělil soudní a správní agendu. Německý registrátor byl přetížen, proto byl zrušen nevyužívaný český registrátor. Česká dvorská kancelář ve Vídni návrhy doplnila. Po schválení (1727) začala nová éra úřadu, bylo posíleno přímé řízení z Vídně. V roce 1739 byly zavedeny senáty politický a soudní. Aristokraté v čele brněnského úřadu už nereprezentovali moravskou zemskou autonomii, ale centrální rakouskou státní správu. Rovněž rostl význam advokátů, propracovává se berní správa. Soudy se zabývaly kriminalitou, klesal počet poprav a mučení, vězni byli posíláni na galeje (nucené práce). Morava je stále „válečným mostem“ a dodává vojáky do armád Habsburské monarchie. Reformátoři se snažili nahradit tradice racionálními normami, což mělo i své stinné stránky. V Kounicově instrukci je však vedle mnoha kompetencí krajských hejtmanů v duchu úředního antisemitismu formulováno i omezování obchodní a hospodářské aktivity Židů (nemají vlastnit mlýny, ovčíny, pivovary a dvory a mohou být usazováni jen tam, kde sídlili před rokem 1657) a pronásledování Romů a kacířů. Po Dvořákově mapě krajů (1677, Pešinův Mars) byla roku 1720 vytištěna definitivní Müllerova mapa krajů, která zakresluje hranice krajů Znojemského, Jihlavského, Brněnského, Hradišťského, Přerovského a Olomouckého.
Obr. 178 Müllerova mapa Moravy, mědirytina z r. 1716. Matrice mapy byly nalezeny na zámku v Kroměříži, © Soukromá sbírka, poskytl Historický ústav AV ČR, v.v.i. Praha.
132
Moravští merkantilisté. Merkantilismus je první ekonomickou teorií moderního státu. Stát měl dosáhnout aktivní obchodní bilance zpracováním domácích surovin a vývozem výrobků z nich (vlastní trh si pak chránil cly). Merkantilisté podporovali budování manufaktur. Léta 1650-1750 jsou v Habsburské monarchii nazývána dobou merkantilismu; merkantilisté se snažili vyrábět zboží západoevropské kvality, manufaktury podporovala aristokracie. Překážkou byla zaostalost, odpor cechovních řemeslníků (uzavírali městské trhy před konkurencí manufaktur); tržní prostředí bylo likvidováno i státem podporovanými monopoly. První merkantilistický projekt předložil císaři brněnský měšťan Pavel Hynek Morgenthaler. Když v roce 1654 skončil službu u Valdštejnů, podal císaři návrh na zavedení manufaktur v jeho zemích. Morava se má specializovat na výrobu jemných suken po francouzském způsobu a na vlněnou přízi. Vláda však jeho návrh zamítla. O deset let později otevřel Fabián Šebestián Malivský z Maliv brněnskou manufakturu, první textilní podnik většího rozsahu v budoucím „moravském Manchesteru“. Manufakturní utopie. Říšský místokancléř Dominik Ondřej z Kounic usiloval o výrobu jemných látek na svém slavkovském panství a o monopol na jejich prodej v habsburské monarchii. Slavkov byl ohrožen vpádem kuruců Františka II. Rákocziho, proto usadil švýcarské soukeníky v Křižanově (200 zaměstnanců). Na Moravu přicházeli jak odborníci, tak i šarlatáni. Pokusy o unifikaci. Habsburský stát se snažil v duchu merkantilistických teorií o vybudování jednotného hospodářského prostoru alespoň v západní části monarchie (země Koruny
české, rakouské země). V první polovině 18. století bylo textilních manufaktur málo, rozvíjelo se hutnictví a železářství, sklářství, papírenství. Morava byla zemí zemědělskou a textilní. Zemská správa pečovala o měnu (zlaté moravské tolary), snažila se omezit oběh zahraničních (méně hodnotných) měn. Měnová reforma byla provedena roku 1750, kdy byly vyraženy nové mince s pevným množstvím drahého kovu. Obtížné bylo i sjednocení měr a vah. Postupně se prosazují úlevy z cel vybíraných mezi jednotlivými zeměmi monarchie i České koruny (celní úřady v Brně, Olomouci, Mikulově). Stát budoval nové silnice (a vysazoval aleje). Na Moravu byly přenášeny vídeňské či české obchodní normy. Agrární komplex. Většina obyvatel žila na venkově a živila se zemědělstvím. Vrchnostenský velkostatek postupně začíná podléhat zeměpanským úřadům. Na přelomu 17. a 18. století sedláci protestovali proti výši roboty, k povstání však nedošlo. V roce 1717 byl vydán robotní patent nejdříve pro Čechy a poté ve stejném znění i pro Moravu. Zakazuje se násilí ze strany sedláků, stanovuje se délka roboty atd.
Kultura baroka na Moravě Baroko jako kultura V letech 1650-1750 byla Morava zemí katolického baroka. Barokní forma je na rozdíl od renesance přehnaná, nepravidelná, dynamická, vzrušující, baroko je harmonické, dojemné a krásné. Pevnost víry byla zkoušena vědeckými objevy, válkami, změnami, „odcházením“ Boha. Baroko nabízí obraz světa jako divadla řízeného Bohem, života jako hry. Katolická mystika spatřuje Boha v zázracích, v pomoci Panny Marie, proto je rozvíjen kult ostatků světců.
Obr. 178a Domy s barokními štíty (Telč)
133
Vědění a vzdělání. Dle klášterních kronik a korespondence byli Moravané dobře informováni o nových objevech, sami se jako misionáři, diplomaté a cestovatelé podíleli na objevování nového světa. Školství ovládá katolická církev, Morava je pokryta hustou sítí farních škol a kvalitními středními školami jezuitů a piaristů. Základy gramotnosti se učí v rodné češtině (moravštině) či němčině, olomoucká jezuitská univerzita se studuje v latině. Aristokraté se na západoevropských univerzitách dozvídají o osvícenství a merkantilismu. Nejvyšší barokní kultura je spjata s panovnickým dvorem a vysokými církevními hodnostáři. To se na Moravě týká olomouckého biskupství, nejbohatších klášterů a několika rodů vysoké aristokracie. Střední literární produkce je poprvé masovou záležitostí, je rekatolizační, týká se měst či venkovských kostelů – vzniká lidové baroko. Morava zůstává zemí otevřenou univerzální evropské kultuře, která se šířila z katolických center. V umění pokračuje vliv Itálie, odkud stále přicházejí umělci. Moravská aristokracie má své paláce ve Vídni, na Moravě působí němečtí umělci (Svatá říše římská však dosud nebyla chápána nacionálně). K zemské barokní kultuře počítáme vše vytvořené na Moravě, tedy nejen díla vytvořená rodilými Moravany či napsaná česky. „Průchozí“ Morava byla prostorem intenzivní kulturní činnosti. Vědění a literatura Školství. V důsledku rekatolizace Moravy bylo evangelické školství zničeno, Moravany edukovala katolická církev. Na Moravě se prosadil oproti Komenskému konzervativnější vzdělávací systém jezuitů, který byl pevně spjat s katechismem. Farní školy vyučovaly i českému či německému psaní, čtení a počítání, venkov byl spíše negramotný. Gymnázia. Protestantské městské školy nahradila v první polovině 17. století síť gymnázií. Ve všech krajských městech byly jezuitské koleje, které byly doplněny městskými piaristickými školami. Existovaly i školy řádové. Základním úkolem těchto škol bylo vychovat nové kněze. Gymnázia měla 4-6 tříd, vyučovacím jazykem byla latina, základním učivem pak kromě katechismu gramatika a rétorika. Žáci hráli pro veřejnost hry s náboženskými či historickými náměty. Olomoucká univerzita byla vrcholem jezuitského školství. Její rozkvět zastavila švédská okupace, která znamenala i ztrátu knihovny. K rozvoji dochází za biskupa Karla z Lichtenštejna. Studovaly zde stovky domácích i zahraničních studentů, byla však hlavně univerzitou moravskou a řádovou. Jezuité ji chápali jako teologické učiliště a bránili vzniku světských fakult, univerzita měla pouze fakulty filozofickou a teologickou. Na přípravné filozofické fakultě se tři roky studovala matematika, logika, fyzika, metafyzika a etika. Vrcholem studia byla šestiletá teologie. Civilní právo bylo přednášeno mimo univerzitu. Výchova aristokracie. Vysoká šlechta byla nejvzdělanější světskou vrstvou společnosti, vzdělání získávala prostřednictvím soukromých učitelů a na právnických fakultách zahraničních univerzit. Šlechtické akademie. První polovina 18. století přináší na Moravu s podporou zemského hejtmana Maxmiliána Oldřicha
134
z Kounic šlechtické akademie, tj. nadstandardní vzdělávání i pro nižší šlechtu. U zrodu olomoucké šlechtické akademie stál olomoucký krajský hejtman, baron Šubíř. Šlechtickou akademii založil rovněž opat žďárského cisterciáckého kláštera Václav Vejmluva. Vědění a učenci. Komenský musel zemi opustit, Moravu plně zasáhla rozvinutá katolická barokní učenost. Církev (jezuité) má vědu pod kontrolou, cenzuruje ji. Moravou procházel učený kapucín Valerián Magni. Na olomoucké univerzitě působí matematikové a fyzikové Baltasar Conrad, Valentin Stanzel, Jakub Kresa ad. Knihovnu vybudoval olomoucký kanovník se zájmem o lingvistiku Gianini. Knihovny. Na Moravě byly klášterní knihovny, z nichž některé se dodnes zachovaly (rajhradští benediktini, brněnští augustiniáni, biskupská Kroměříž). Vznikající evropský knižní trh zásoboval i knihovny zámecké. Kromě teologických spisů roste počet právnické literatury, nalezneme zde komplety učených spisů od antiky po současnost, např. práce historiografické (Hájek, Veleslavín, Balbín, Pešina). Dějepisectví, které se od zábavné literatury posouvalo k vědě, bylo vrcholem „učené“ katolické kultury na Moravě. Studovalo se více pramenů, vznikaly pomocné vědy historické. V souboji ideologií mělo moravské dějepisectví přinést katolickou verzi zemských dějin. Dějepisci jsou moravskými zemskými patrioty bránícími moravskou zemi. Obyvatelstvo země není chápáno etnicky (jazykově), Moravany jsou všichni obyvatelé Moravy. Český Balbínův okruh spojuje zemské dějiny Čech s dějinami státního útvaru Koruna česká, kdežto na Moravě dominuje zemské dějepisectví. Prvním velkým dějepiscem Moravy byl Tomáš Pešina z Čechorodu (1629-1680). Narodil se v Počátkách na českomoravské hranici (zdůrazňoval, že téměř na Moravě) v řemeslnické rodině. Po gymnáziu jindřichohradeckých jezuitů ho čekala pražská teologie a litomyšlské děkanství. Podporoval češtinu, šlechtický přídomek si zvolil „z Čechorodu“. V roce 1666 se stal členem pražské svatovítské kapituly (později děkanem) a do Prahy natrvalo přesídlil. Požádal císaře o potvrzení českých státních privilegií. V roce 1680 již jako biskup podlehl morové epidemii.
Pešina studoval historické prameny v moravských a slezských archivech, neoficiálně se nazýval „historiografem Markrabství moravského“. Na základě celoživotní heuristické práce (shromažďování pramenů) napsal literárně zdařilé souborné dějiny Moravy od mytologických počátků po svoji současnost. Nemohl se opírat o humanistickou tradici ani o středověké kroniky, znal Paprockého i Komenského práce. Jelikož Moravu neustále pustošila vojska, nazval své životní dílo Mars Moravicus (Moravský Mars, vydáno 1677) s podtitulem Strašlivé a kruté války, vzpoury, bouře, bitvy a vřavy a z nich pošlé četné a nešťastné převraty, hrůzné pohromy, požáry, záhuby, vylidnění venkova a zpustošení měst… a jiná toho druhu neštěstí, která Morava dosud postoupila. Přes tento barokní název se nejednalo jen o válečné dějiny. Objemný první díl dovedl do roku 1526. Dějiny Moravy líčí dramaticky, dává jim ucelenou strukturu. Dílo napsal pro učené publikum výbornou latinou, odkazuje ke kompletní historiografické produkci, uvádí vlastní soudy. Jedná se o vynikající dílo barokní evropské zemské historiografie. Mělo značný ohlas
u duchovenstva. Druhý díl „Moravského Marta“ však zůstal v rukopise a nebyl dodnes vydán. Na rozdíl od protestanta Komenského katolík Pešina varuje před muslimskými Turky. Počátky Moravy Pešina spojuje s Biblí a antikou. Moravany pokládá za Markomany a téma na základě pramenů rozvíjí. Předkládá dobové znalosti o Slovanech, podrobně píše o Velkomoravském království, které i s cyrilometodějským křesťanstvím přenáší do Čech. Od 13. století líčí děje Moravského markrabství, jež je úzce spjato s Českým královstvím. Ač katolík, pokouší se líčit husitství objektivně.
Kniha je naplněna zemským patriotismem; autorův celoživotní přítel Balbín, který jako jezuitský novic poznal Tuřany u Brna (spis Diva Turzanensis), Pešinu nazval „moravským Titem Liviem“. Pešina neměl kvalitního pokračovatele, na konci 17. století zájem o moravské zemské dějepisectví upadá. Všechny moravské kláštery však mají barokní kroniky, jejichž autoři se zajímají i o zemské dějiny; z řádů vynikají jezuité, piaristé a augustiniáni, z klášterů Hradisko u Olomouce, Zábrdovice či Louka. Morava čekala na osvícenství, které by její dějepisectví zbavilo mýtů a postavilo jej na vědecké základy. Na počátku 18. století navázal na Pešinu zemský historik Jan Jiří Středovský (1679-1713), moravský vlastenec z rodu Dubčanských. Tento kněz zemřel mladý, tudíž nestihl napsat zamýšlené Moravské letopisy. Tvrdil, že všichni Slované mluví slovanským jazykem, který je od dob Cyrila a Metoděje jazykem bohoslužebným; cituje Komenského Bránu jazyků. Snažil se napomoci svatořečení Jana Nepomuckého.
Literatura. Na Moravě nevzniká mnoho původních literárních děl, je zde však přístup k evropské literatuře. Ve městech pracují cenzurou kontrolované tiskárny. V knihách najdeme náboženskou tematiku (mariánský kult, cyrilometodějská tradice, Nepomucký, Sarkander). Barokní homiletika (kazatelství) je na Moravě nejčastějším žánrem, slavným kazatelem byl např. Antonín Josef Dreser či B. H. Bilovský. Kázalo se německy, latinsky, ale i řečí, která byla na Moravě nazývána moravštinou, češtinou či slovanštinou, kterou pak tzv. obrozenci nemuseli křísit. Moravská katolická duchovní píseň je starší než česká, vznikaly kancionály. Divadlo. Na Moravě se rozvíjí amatérské divadlo, které hrají studenti, klerici či aristokraté. Je hráno hlavně při jezuitských a piaristických řádových školách. Hry psali učitelé, témata byla výchovná. Divadlo provozují rovněž menší náboženská bratrstva. S mimocírkevními divadelními aktivitami bylo možno se v rámci barokní festivity setkat na slavnostech – vnitřní divadelnost doby baroka byla dobrým základem pro vnímání divadla. Nejúspěšnější a nejpopulárnější byly primitivní frašky. Většina her měla náboženské nebo duchovní poselství, ale vyskytovaly se i exotické náměty. Divadlo se na Moravě hrálo obvykle v němčině. Postupně se prosazuje i profesionální divadlo herců a zpěváků, na Moravu zajíždějí anglické, italské, později francouzské, nizozemské a německé kočovné herecké společnosti. Pro tato divadla se v Brně a Olomouci stavějí divadelní budovy. Již z doby okolo roku 1600 pochází budova taverny na brněnském Horním (Zelném) trhu, která byla adaptována k divadelním účelům – nejstarší divadelní budovu ve střední Evropě tak má brněnské divadlo Reduta, divadlo bylo do starší budovy vestavěno roku 1733. V Olomouci se hrálo od roku 1721 v purkrabském domě a také v sále Hauenschildova paláce. V 50. letech bylo divadlo zřízeno i v Opavě.
Obr. 179 Tomáš Pešina
Obr. 180 Mars Moravicus
135
Obr. 181 Divadlo Reduta na Zelném trhu v Brně Ze začátku 20. let 18. století máme v Brně doloženo loutkové, maňáskové nebo stínové divadlo. Specializovaní loutkáři měli svoje obecenstvo, ale šlechta se o tento typ divadla nezajímala, což loutkáře odkazovalo na jarmareční vystoupení. Hudba byla doprovodem náboženských a společenských aktivit. Na hudební život Moravy působí italské a vídeňské hudební vlivy. U křesťanského obyvatelstva byly oblíbené židovské kapely. S kroměřížským dvorem je celoživotně spjat nejvýznamnější moravský barokní skladatel Pavel Josef Vejvanovský (asi 1639-1693), rodák ze slezského Hlučína, který vystudoval jezuitské gymnázium v Opavě. Byl členem Lichtenštejnova orchestru v biskupské Kroměříži, kde se stal kapelníkem. Zanechal obsáhlé orchestrální dílo, v němž vycházel z moravské lidové hudby. Během 18. století byla nedostižným vzorem italská opera, která byla provozována výhradně v italštině. Její vliv byl dán vysokou uměleckou úrovní skladatelů a výbornou interpretační schopností italských operních společností, jež působily v celé Evropě. Od roku 1728 hrály italské společnosti (impresário Mignotti) v Brně ve stavovské jízdárně pod Špilberkem a od roku 1734 v městském divadle Reduta na Zelném trhu. Šlechta měla vlastní kapely, na zámky byly zvány operní společnosti. Vyhlášené šlechtické divadlo bylo na zámku v Holešově. Významným centrem byl zámek v Jaroměřicích nad Rokytnou – hrabě Johann Adam z Questenbergu (1678-1752) udržoval vřelé styky s vídeňskými uměleckými vrstvami, obzvlášť s maestrem Antoniem Caldarou, původem z Benátek. Proto není překvapením, že maestrova hudba a hudba jeho žáka Francesca Contiho se hrála u hraběte na zámku. Roku 1730 zazněla v Jaroměřicích první původní opera v dějinách naší hudby O původu Jaroměřic třebíčského rodáka Františka Antonína Míči (1694-1744), která se zpívala italsky i německy. Hrabě udržoval třicetičlennou kapelu maestra Míči, sólisty, sbor (i dětský) a balet, kapela měla vynikající pověst. Nejvýznamnějším hudebním centrem Moravy byla olomoucká katedrála za biskupa Wolfganga Hanibala kardinála Schrattenbacha (1711-1738). Kapitule se dařilo o hudbu pečovat a zajišťovat ji finančně. Nejvýznamnějším moravským hudebním tělesem byl kapitulní kůr. Téměř všichni hudebníci zaměstnaní kapitulou byli původem Moravané a Slezané.
136
Obr. 182 Schrattenbachův palác v Brně, barokní přestavba staršího brněnského dvojdomu dle projektu Mořice Grimma (1738) Dalšími významnými centry byly farní kostel sv. Mořice v augustiniánském klášteře Všech svatých, premonstrátský klášter na Hradisku a k němu přináležející poutní chrám P. Marie na Svatém Kopečku u Olomouce. Uzavření Olomouce jako pevnostního města bylo příčinou zastavení jeho uměleckého vývoje. Vojenská kapela, která se zúčastňovala všech městských oslav, oslabila pozici polních trubačů a tympanistů.
Barokní výtvarné umění Výtvarné baroko. Morava byla prostoupena katolickým barokem. Jako „královna Moravy“ je znázorňována Panna Maria, dále věrozvěstové Cyril a Metoděj, či český patron svatý Václav. Jsou zobrazováni Janové Nepomucký i Sarkander. Do sídel pronikají portréty vládnoucího monarchy. Aristokratické baroko se projevuje např. v sále předků (mauzoleum ve vranovském althanském zámku). Bratrstva a umělecká akademie. Vídeňská Akademie výtvarných umění (soukromá škola založena 1692, obnovena 1725) se stala základní vzdělávací institucí i pro Moravany. Moravští umělci a řemeslníci byli stále organizováni do cechů a bratrstev sv. Lukáše v Olomouci a Brně (1700), které se snažily o monopolní postavení. Mladí tvůrci se vzdělávali i v italských a německých zemích a ve Francii. Již od 30. let vznikaly návrhy na zřízení umělecké akademie na Moravě, nenašly však podporu úřadů. Architektura a stavitelství. Nové kostely na Moravě spíše nevznikají, ale většina těch starých (gotických) prošla barokizací exteriéru i interiéru. Nejvýznamnějším architektem působícím na Moravě byl pražský rodák italského původu Jan Blažej Santini-Aichel či vídeňský Johann Bernhardt Fischer z Erlachu. Nejvýznamnější rody se pustily i do barokizace svých zámků v čele s knížecím biskupským sídlem v Kroměříži. Barokní přestavba neminula ani kláštery v Hradisku u Olomouce, v Louce u Znojma, v Zábrdovicích u Brna, ve Velehradu, Žďáru a Rajhradu, popř. brněnské augustiniány a minority či olomoucké jezuity. Aristokraté si také stavějí pohodlné barokní vily (Buchlovice). Stavitelem v době války je kardinál Dietrichštejn (Mikulov) a Lichtenštejnové. Prvním barokním architektem Moravy je Ital Giovanni Giacomo Tencalla, který navrhl Dietrichštejnský palác v Brně a pro Lichtenštejny zámek v Lednici (památka UNESCO). V této době však ještě doznívá renesance.
Obr. 186 Zámek Plumlov
Obr. 183 Kostel v Zábrdovicích
Obr. 184 Buchlovice
Obr. 187 Květná zahrada v Kroměříži
Obr. 188 Ústav šlechtičen v Brně, postaven 1679 (z nadace hr. Magnisové) dle projektu Jana Křtitele Erny (upraven v 18. století)
Obr. 185 Dietrichštejnský palác v Brně Obr. 189 Svatý Tomáš v Brně
137
Obr. 191 Kašna Parnas Malířství. Od poloviny 17. století si zemské hlavní město Brno zvykalo na barokní estetiku. Na začátku ji uplatňovali umělci a stavitelé ze zahraničí – Italové, Nizozemci, Němci a později i Rakušané. Malíři pracovali nejen na freskové výzdobě, ale také na závěsných (i oltářních) obrazech. Antverpan Jan de Herdt, který byl ovlivněn italskou tvorbou, zhotovil obraz pro někdejší hlavní oltář brněnského svatojakubského kostela.
Obr. 190 A. M. Lublinský: Mystické zasnoubení sv. Kateřiny Alexandrijské Ve druhé polovině 17. století dochází k obnově Moravy, a tudíž i k nárůstu stavební činnosti. Ohniskem barokní kultury se stává biskupská Olomouc a Kroměříž (Velehrad, Svatý Kopeček). Italský architekt Luchese navrhl rotálovský zámek v Holešově (Rotálové vymřeli roku 1762, Petřvaldští následujícího roku) či přestavbu biskupského zámku v Kroměříži se stopami manýrismu. Příkladem manýrismu je lichtenštejnský plumlovský zámek. Významným architektem období byl Gio vanni Pietro Tencalla, který přestavěl biskupskou rezidenci v Olomouci, navrhl přestavbu Hradiska u Olomouce, kostela na Svatém Kopečku či chrámu v Lomnici u Tišnova; nejvíce ho zaměstnávala realizace Lucheseových projektů – například kroměřížské zahrady (památka UNESCO). V Brně a okolí se prosadil architekt Jan Křtitel Erna, jehož otec rovněž pocházel z Itálie. Dokončil průčelí kostela sv. Tomáše v Brně, projektoval dominikánský kostel – „chrám moravských stavů“.
138
Už v osmdesátých letech 17. století nacházíme zmínky o více než padesáti malířích působících v Olomouci, často se však nedaří spojit jména umělců s obrazy. Původem Slezan Antonín Martin Lublinský (1636-1690) byl nejen převorem augustiniánského kláštera v Olomouci, ale také malířem, spolupracovníkem Karla Škréty a vlivným intelektuálem své doby. Jeho tvorba je velmi pestrá a zcela odpovídá barokní estetice. Vytvořil monumentální nástěnné malby (téměř se nedochovaly), pro zasedací síň královského Tribunálu namaloval alegorii Spravedlnosti. Vytvořil barokní zemskou emblematiku (titulní list Pešinova díla Mars Moravicus), odkazuje na Markomany. Na katolické Moravě byli populární Italové: Tencalla-Carpoforo je autorem freskové výzdoby v rotundě Květné zahrady v Kroměříži. Paolo Pagani (1655-1716) byl malířem ve službách biskupa Karla z Lichtenštejnu-Castelcorna, je autorem fresek v kroměřížském zámku a kostele cisterciáckého řádu. Boloňský malíř Cristoforo Monti (1644-1710) vytvořil malířskou výzdobu v klášterní knihovně na Hradisku a refektáře kláštera františkánů v Uherském Hradišti.
Doba vlády uměnímilovného Karla VI., kterého šlechta napodobovala, je dobou vrcholného baroka na Moravě. Stavěly se krásné zámky, přestavovaly kláštery. Přetrvával silný vliv Vídně – moravští umělci studují na vídeňské akademii, moravská šlechta staví paláce ve Vídni i na Moravě. Vídeňský dvorní architekt Johann Bernhardt Fischer z Erlachu
realizoval část staveb v Lednici, úpravy mikulovské Lorety, snad mauzoleum ve Vranově; jeho nejznámějším moravským dílem je kašna Parnas na brněnském Zelném trhu. Na přelomu 17. a 18. století byl vytlačen Italem Domenicem Martinellim, který pro Kounice vytvořil urbanistický plán Slavkova a Uherského Brodu. Lucas von Hildebrandt i Jakob Prandtauer na Moravě realizovali stavby pro Questenberky. Na Moravě působil v Itálii vystudovaný nejvýznamnější architekt originálního českého a moravského baroka Jan Blažej Santini-Aichel (1677-1723), původem z italské rodiny usazené v Praze. Santini se setkal se žďárským opatem Václavem Vejmluvou, z Brna pocházejícím „duchovním kavalírem“ Moravy. Jejich spolupráce vrcholí originálním poutním kostelem sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře (památka UNESCO). Santini silně ovlivnil okolí Brna, projektoval přestavbu rajhradského klášterního komplexu, vystavěl poutní kostel ve Křtinách. Plastika je spolu s malířstvím „učebnicí“ baroka, věnují se jí Italové, přicházejí umělci z Rakouska, v Brně a Olomouci se obnovuje sochařská práce místních dílen. Početná skupina umělců vrcholného baroka (od r. 1690) zaplňuje nové i staré stavby barokní masovou produkcí. Ital Baldassare Fontana na biskupskou Moravu přináší berniniovskou plastiku. Z pruského Královce pocházející Jan Sturmer v Olomouci zakládá domácí sochařskou tradici, vytvářel morové sloupy – mariánské a morové sloupy byly kolektivními díly. Jeho tyrolský spolupracovník Filip Sattler je např. tvůrcem figur olomoucké Merkurovy kašny. Ke Sturmerově dílně příslušel i Jan Jiří Schauberger, tvůrce oltářů brněnských kostelů sv. Jakuba a sv. Tomáše.
Obr. 192 Jan Blažej Santini-Aichel: poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, památka UNESCO
Obr. 192a Zelená hora
Obr. 193 Jan Blažej Santini-Aichel: poutní kostel P. Marie ve Křtinách
Obr. 194 Merkurova kašna v Olomouci
139
195 Oltář „Ukřižování“ od Jana J. Schaubergera, kostel sv. Janů Brně
Obr. 197 Náhrobek Raduita de Souches v brněnském svatojakubském kostele
Obr. 198 Ecksteinova freska na zámku v Miloticích
Obr. 196 Josef Winterhalder starší, hlavní otář kostela sv. Michala v Brně
140
Z Bádenska přišel na Moravu Josef Winterhalder starší, Donnerův žák, který proslul zdobením kazatelen (dominikánský kostel v Brně). V Brně působily sochařské rodiny Pröbstlů (náhrobek Raduita de Souches) a Schweiglů. Moravan Jan Antonín Heinz tvořil plastiky světců. Dietrichštejnským dvorním sochařem byl Ignác Lengelacher.
Malba. V 18. století se baroko stalo v moravských uměleckých kruzích samozřejmostí. Dvorská šlechta stále najímala vídeňské malíře (Rottmayr ve Vranově), začínají se však prosazovat domácí malíři z olomouckého a brněnského bratrstva sv.. Lukáše. Všichni se vzdělávají ve Vídni a Itálii. Vynikající moravské barokní fresky se snaží překonat rozdíl mezi realitou chrámové stavby a iluzí malby. V Brně se usadil z Čech pocházející František Řehoř Ignác Eckstein (asi 1689-1741), jemuž byly svěřeny větší zakázky. V Itálii nabyté vzdělání uplatnil na Moravě ve freskách v církevních a profánních (světských) stavbách na Pernštejně, Velehradě, v brněnské Loretě u minoritů, ve Cvilíně, Kravařích, Zemském domě v Brně a Miloticích u Kyjova. Moravu opustil zřejmě po neúspěšné soutěži na výzdobu brněnského sněmovního sálu. Brněnský rodák Johann Georg (Jan Jiří) Etgens (1693-1757), který tvořil nástěnné malby i závěsné obrazy, studoval v Itálii, dle italských vzorů (Andrea Pozzo) tvořil fresky v moravských poutních kostelech – v Rajhradě, Křtinách, na Vranově u Brna a v mariánské kapli premonstrátského kostela v Brně-Zábrdovicích. Fresku Hold Olympu moravské zemi v Zemském domě v Brně s portréty habsburských moravských markrabat pro hejtmana Kounice dokončili vídeňští malíři Gran a Fanti. Daniel Gran (1694-1757) byl osobností respektovanou církevními a šlechtickými vrstvami, jeho tvorba je ovlivněna cestou do Benátek, Neapole a Říma. Jeho přehledně uspořádané kompozice a barevnost odpovídají estetice klasicizujícího baroka. Tvořil nástěnné malby, závěsné i oltářové obrazy. Mecenáši měli stále v oblibě umělce z Itálie, ti však přijížděli na Moravu už jen kvůli jednotlivým zakázkám. Aktivní je nová generace místních umělců. Po roce 1714 přichází do Olomouce Jan Kryštof Handke (1694-1774), školený v Bruntále a Moravské Třebové. Stal se nejvýraznější osobností olomouckého barokního malířství.
Obr. 199 J. J. Etgens: stropní freska nad lodí kostela sv. Janů v Brně (narození sv. Jana Křtitele)
Handke vytvořil malířskou nástěnnou výzdobu v nově postaveném jezuitském kostele P. Marie Sněžné a také soubor obrazů s jezuitskou ikonografií. Seznámil se s rakouským „velkým slohem“ vycházejícím z římsko-benátské tradice, a to prostřednictvím díla dvou rakouských malířů Karla Josefa Harringra (1687-1734) a Josefa Františka Wickarta (1691-1729), kteří v Olomouci pracovali na výzdobě jezuitského kostela. Na Handkeho styl mělo vliv zřejmě také dílo Petra Brandla (1668-1735), se kterým měl možnost se seznámit mj. během pracovních pobytů v Čechách. Úroveň jeho tvorby odpovídá dobré středoevropské kvalitě, jeho projev je velmi individuální. Robustní pozdně barokní tvary, expresivita vyjádření a těžší barvy nenechal ovlivnit rokokovou jemností, která tehdy ve středoevropské malbě dominovala.
Obr. 200 Alegorie Moravy, freska v Zemském domě (dnešní Nové radnic)i v Brně, autor Daniel Gran
141
Obr. 201 Handkeho freska Potvrzení regulí jezuitského řádu v kostele Panny Marie Sněžné v Olomouci zobrazuje, jak Ignác z Loyoly přijímá papežskou bulu Regimini militantis Ecclesiae od papeže Pavla III.
Obr 203 Tizian: Apollo a Marsyas Slavnosti a dvojí tvář baroka
Obr. 202 J. T. Rotter, sv. Jan Nepomucký a sv. Jan Sankander (1755) Josef Tadeáš Rotter (1701-1763) pocházel z Opavy a ve své tvorbě navazoval na Ecksteina a Etgense. Maloval hlavě závěsné a oltářní obrazy. V Brně zdobil kapucínský kostel a pracoval také pro augustiniány. Ve Strážnici a v kostele v Bystrém byl pověřen zpracováním interiérů. Rotterův styl charakterizuje typ asketické mužské postavy s plnovousem. Plochy na obrazech jsou ostře členěny pomocí světla.
Sběratelství umění, vzácností a kuriozit bylo šlechtickou manýristickou módou i součástí barokní reprezentace (Kunstkammer, Schatzkammer). Zvyšuje se zájem o umělecká díla, vznikají zámecké galerie. Sběrateli byli biskupové Leopold I. Vilém Habsburský či Karel z Lichtenštejna-Castelcornu, který zakoupil Tizianův obraz Apollo a Marsyas. Vysoká aristokracie nezůstávala za biskupem pozadu. Všichni se nechávají portrétovat. Sbírají například i habánskou keramiku.
142
Slavnosti byly intenzivní součástí barokní kultury, která je bez jejich pochopení nepoznatelná. Vrcholem byly Velikonoce a Vánoce, dále svátky světců, korunovace atd. Četné slavnosti byly otevřeny velkému počtu diváků i účastníků, režírovány jako velkolepé divadlo, často trvaly osm dní. Přežívá prastará karnevalová tradice. Typickým prvkem slavností byla procesí. Slavnosti organizovaly např. kláštery, často církev a světští lidé společně; všichni se jich účastnili s radostí. Zvláštním druhem „slavností“ byly i popravy. V Brně se každoročně 15. srpna konal průvod na památku osvobození od Švédů. Moravští stavové se finančně podíleli na pražské korunovaci Karla VI., Morava uvítala svatořečení Jana Nepomuckého (Žďár); Morava se také pokoušela o svatořečení Jana Sarkandera, Středovský napsal jeho legendární životopis. Na Moravě probíhaly symbolické korunovace Panny Marie (Sv. Kopeček, sv. Tomáš v Brně). Ke slavnostem byly vydávány tisky. Dvojí tvář baroka. Moravu sjednocuje katolicismus, barokní kultura divadelně vyjadřuje přání po harmonii. Strnulá ekonomika však ztrácí kontakt se Západem, marnotratné baroko prohlubuje krizi. Církev ztrácela autonomii, stát byl nadřazen stavům. Širší vrstvy obyvatel získávají vzdělání, je dokončena katolizace venkova, kultura je masovou záležitostí. Morava má vlastní vlasteneckou inteligenci (duchovní, úředníky). Literární práce vycházejí i v češtině, jsou rozvíjeny „posvátné“ zemské dějiny – připravuje se tak půda pro možné „národní obrození“. Vlastenecká zemská šlechta však slábne, vysoká aristokracie je oddána vídeňskému dvoru. Zemské tradice byly udržovány institucemi – Moravské markrabství bylo pevným státním útvarem v čele s biskupstvím a Královským tribunálem a jemu podléhajícími kraji. Baroko neznalo nacionální rozpory, Moravané původu slovanského, germánského i židovského koexistovali vedle sebe a spolu. Na Západě se však začíná rozvíjet osvícenství, racionalistický až ateistický způsob myš-
lení, který okouzlí světskou moc. Reformy musely neodvratně přijít, ovšem opozdily se. Moravští bratři Po smrti J. A. Komenského (1678) Jednota bratrská fakticky přestala existovat, moravské Valašsko však zůstávalo tajně evangelické a odbojné. Moravští bratři pocházeli z těch částí Valašska nebo jeho přilehlých oblastí, kam zasahovalo ozbrojené povstání Valachů (1620-1644). Pocházeli převážně z moravských obcí Suchdol nad Odrou, Kunín, Rutavice, Mankovice, Šenov, Životice, Ženklava, Štramberk, Mořkov, Nová Ves, Karlova Ves atd. Odešli do Horní Lužice, tam za podpory hraběte Mikuláše Ludvíka Zinzendorfa moravští exulanti založili roku 1722 osadu Ochranov (Herrnhut) a tam Jednotu bratrskou obnovili. Připojili se k nim další evangelíci nejen z Moravy, ale i z Německa a Čech. Bratry vedl Kristián David, tesař ze Ženklavy u Štramberka, brzy začali plánovat svoje celosvětové misie. Označení Moravští bratři zřejmě vzniklo v Anglii, odkud v roce 1735 vypluli do Severní Ameriky a dostali se na území státu Georgia. Britové nutili Moravské bratry k aktivní účasti na bojích proti španělským kolonistům, ti to z náboženských důvodů odmítli a odešli do Pensylvánie, do údolí řeky Lehigh (nedaleko Filadelfie a New Yorku), kde začali stavět osadu (1740). Vedl je David Nitschman ze Suchdolu, kterého v Berlíně vysvětil Daniel E. Jablonský, vnuk J. A. Komenského, jako prvního biskupa církve Moravských bratří. Roku 1741 přijel bratry navštívit do Pensylvánie i hrabě Zinzendorf, který na Štědrý večer 1741 slavnostně novou osadu pojmenoval Bethlehem. Založili zde dívčí internát, čímž položili základ dodnes fungující vysoké škole Moravian College (www.moravian. edu). Město dnes má přes 70.000 obyvatel, je zde muzeum, archiv a ústřední chrám Moravské církve.
Moravští bratři byli průkopníky misionářské činnosti mezi indiány na americkém východě. V Ohiu David Zeisberger ze Suchdolu na Moravě založil první křesťanskou osadu se školou pro indiány (což je obsahem románu amerického spisovatele Zane Greye Duch pohraničí). V roce 1734 začínají Moravští bratři pronikat do oblasti kanadských jezer mezi kmeny Mohykánů, Munsů, Delawarů a Mohawků. Indiáni, kteří přijali víru a nový způsob života, odešli s bratry do Pensylvánie, kde si vystavěli osady a farmy. Začali se nazývat Moravian Indians – Moravští indiáni. Jejich situace byla komplikovaná – odmítali válku jako jejich učitelé; kolonisté je vytlačili do rezervací – nyní žije pouze sto Moravských indiánů, kteří se hrdě označují za Moravany. Roku 1753 založili bratři v Severní Karolině své druhé sídlo, dnešní Winston–Salem s okolními bratrskými osadami Bethalova, Bethanie a Friedlant. Salemská osada byla zrestaurována na Moravský skanzen. Moravští bratři přes 200 let působili mezi Inuity severního Labradoru (Kanada). Díky této misii byli Inuité zachráněni před krutým osudem Inuitů z jižního Labradoru, kteří podlehli bělošské expanzi. Guvernér oblasti Wiliam MacGregor o Moravských bratrech napsal: „Protože jsem se na vlastní oči přesvědčil o misijní práci na Labradoru, cítím za svoji povinnost, abych pověděl, že neznám jiných mužů a žen, kteří by si zasloužili větší úcty a sympatie a povzbuzení za svou jedinečnou, naprosto altruistickou činnost plnou osobních obětí.“ V době bojů v roce 1782 se sto čtyřicet Moravských indiánů mohlo vrátit do své vesnice, ale byli napadeni a zmasakrováni bělochy, jejich vesnice byla vypálena. Zbývající Moravané se v roce 1791 pod vedením Zeisbergera přestěhovali do Kanady a postavili vesnici Fairfield (na řece Retrenche). Zde je však opět v roce 1812 napadli bílí. Nakonec se usadili v černošské čtvrti Thanes Orford, v Kentu (Ontario), kde jich v roce 1906 žilo tři sta čtyřicet osm.
Obr. 204 Hrabě Zinzendorf Roku 1849 byl Moravskými bratry pokřtěn kmen Miskitů usazený na březích řeky Coco nikaragujského atlantského pobřeží. Bylo zde utvořeno místní duchovenstvo, které existuje vedle tradičních struktur. V dobách sandinovské revoluce (1959-79) proti diktátoru Somozovi, kdy proti sobě bojovali somozovci (národní gardy) a sandinovci (FSLN), zůstali Miskitové věrni svému moravskému protestantskému vyznání a nebojovali. Moravští bratři působili v jihoamerických pralesích i na Aljašce. Tam, kde bratři prováděli svoji misionářskou činnost, se tamější lidé začali nazývat Moravany a ke vzdálené Moravě vzhlíželi jako k „zemi zaslíbené“. Moravané podporovali i kulturu, vytvořili nejstarší americký symfonický orchestr, čímž položili základy k provozování vážné hudby v Americe. Bratři se dostali až do indického Džamu a Kašmíru, roce 1885 zde založili ve městě Leh v Himalájích na indicko-tibetských hranicích kostel, nad jehož vchodem je tabule s nápisem Moravian Church. Dnes zde funguje Moravský institut (škola s internátem) pro chudé děti a uprchlíky z Tibetu. Moravská misie působila v Jižní Africe, kde Moravan Jiří Schmid založil školu. Moravské bratry můžeme najít ve vesnici Elim (zal. 1824) – v místním kostele jsou nejstarší hodiny v zemi (1764), pocházející z lužické Žitavy. Domorodci zde žijí v barevných zděných domcích s prvky moravské venkovské architektury. Elim je jedním ze dvou center Moravské církve v Jihoafrické republice, druhým je Genanendal. Moravští bratři jsou malou evangelickou církví, jejímž posláním je šíření křesťanství, míru. Ve své správě mají mnoho škol, internátů, nemocnic, např. v Izraeli, domovů pro mentálně postižené, domovy pro bezdomovce – např. Moravian Open Door (Moravské otevřené dveře) v New Yorku. Bratři působili nebo působí v Kanadě, USA, Nicaragui, Hondurasu, Zairu, Malawi, JAR, Surinamu, Tibetu, Indii, Aljašce, záp. Evropě, karibské oblasti atd. Moravská církev (Moravian Church) je jednou z mnoha samostatných součástí mezinárodní Jednoty bratrské (lat. Unitas fratrum, UF). UF tvoří svazek osmnácti provincií spjatých původem, vyznáním, učením a biskupstvím. Společné řády vytváří
143
synod UF, který se schází jednou za sedm let a je nejvyšším řídícím orgánem UF. Předsedové jednotlivých provincií tvoří tzv. Unity Board (společnou radu), která je výkonným orgánem synodu a zasedá v mezidobí synodů.
V době vlády Leopolda I., Josefa I. a Karla VI. byla Morava zemí katolického baroka. Turci naposledy ohrožovali Moravu, dokud nebyli poraženi u Vídně (1683). Po třicetileté válce kvetla barokní kultura, ovšem na pozadí byrokratického nesvobodného absolutismu a netolerance. Komenský tvořil v emigraci, u nás byl důstojně nahrazen jezuitským školstvím. Šlechta byla oddána více dvoru než zemi. Menšiny pronásledoval úřední antisemitismus a násilí páchané se státním souhlasem na Romech. Tragickou kapitolou byly i čarodějnické procesy. Robota, kterou zmírňovaly robotní patenty, vedla
k ekonomické stagnaci. Ekonomickou naději přinášel merkantilismus, vznikaly manufaktury a Morava byla zaslíbena textilnictví. 1. Charakterizujte tzv. dobu pobělohorskou na Moravě. 2. Jaké barokní památky ze svého okolí znáte a co o nich víte? 3. Jak se dařilo Židům a Romům za vlády Karla VI.? Proč? 4. Jak na tom byla na přelomu 17. a 18. století Morava ekonomicky? 5. Uveď hlavní reformy tohoto období.
Doba osvícenského absolutismu Marie Terezie a Josefa II. (1740-1790) Časová přímka: ●● 1722 – v Lužici obnovena Jednota moravských bratří ●● 1740 – Fridrich II. Pruský vpadl do Slezska ●● 1742 – Marie Terezie ztratrila většinu Slezska ●● 1745/1749 – Marie Terezie neúčinně vypověděla Židy/ Romy z Moravy ●● 1746 – Josef Petrasch založil v Olomouci osvícenskou Společnost neznámých ●● 1749 – Morava podřízena centrální dvorské kanceláři ve Vídni (Česká kancelář zrušena) ●● 1756-1763 – Sedmiletá válka ●● 1763 – vznik Moravského zemského gubernia v Brně ●● 1765 – Ondřej Schweigl založil v Brně soukromou uměleckou akademii ●● 1777 – Olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství, vzniká Brněnské biskupství ●● 1781 – Josef II. vydal Toleranční patent ●● 1782 – Brno oficiální hlavním zemským městem Moravy (do 1949) ●● 1789 – Josef Dobrovský rektorem semináře na Hradisku u Olomouce Na počátku čtyřicátých let 18. století se Habsburská monarchie nachází v existenční krizi. Po smrti Karla VI. v roce 1740 se měla podle pragmatické sankce (1713) ujmout vlády jeho dcera Marie Terezie, což ovšem neuznával především pruský král Fridrich II. i další země. Ač Marie Terezie v následných válkách o rakouské dědictví ztratila většinu Slezska, dokázala pro habsbursko-lotrinský rod (jejím manželem byl František Štěpán Lotrinský) zabezpečit vládu ve střední Evropě až do roku 1918. Za její vlády zvolna začíná doba tzv. osvícenského absolutismu, doba reforem a následného hospodářského rozkvětu. Panovnice je ovšem také antisemitkou a podílí se na likvidaci Polska. Její syn Josef II. má na svoje radikální reformy pouhých deset let.
144
Obr. 205 Mapa českých zemí 17./18. stol. Marie Terezie (1740-1780) Války o rakouské dědictví (1740-1748) Pruský král Fridrich II. vpadl roku 1740 do Slezska a rakouské vojsko se stáhlo na Moravu. Na konci roku 1741 vtrhl pruský generál Schwerin na Moravu a zmocnil se Opavy, Uničova, Olomouce a dalších moravských měst. Rakouské velení opravovalo opevnění Brna a Špilberku.
Obr. 207 Marie Terezie Obr. 206 Fridrich II. V roce 1742 Prusko okupuje Moravu až po Dyji, a to s výjimkou Brna obklíčeného saským vojskem. Rakouské vojsko pod vedením Karla Lotrinského ale prusko-saské síly vytlačilo. Po prohře v bitvě u Chotusic byl uzavřen Vratislavský mír (1742) – Koruně české zbyla jen asi osmina Slezska, tzv. moravské (české) Slezsko organizované jako samostatná země s hlavním městem Opavou; zahrnovalo celé těšínské knížectví, jih knížectví opavského a krnovského a malou část hornatého Niska (s Cukmantlem, Vidnavou a Javorníkem). V roce 1745 došlo u Krnova k drobným střetům mezi pluky maršála Josefa Esterházyho a pruským sborem markrabího Karla. Prusové obsadili Krnov a Opavu, pak se však stáhli za řeku Nisu. Boje byly ukončeny roku 1748, mírem byla potvrzena pragmatická sankce, Marie Terezie tedy obstála – až na ztrátu Slezska, se kterou se ovšem nesmířila. Haugwitzova správní reforma habsburské říše 1749 V tereziánské státní správě se prosazují tendence, které mají původ v 16. století: panovnický absolutismus, oslabování stavů, byrokratizace a centralizace. Po ztrátě Slezska vybudoval ministr Fridrich Vilém hrabě Haugwitz (1702-1765), saský konvertita od protestantismu ke katolictví, Královský úřad v Opavě, který sloužil jako model reformy správy v ostatních zemích monarchie – politická a finanční správa se spojily, byl odstraněn zbytek stavovského vlivu.
V roce 1748 se novým ústředním orgánem Moravského markrabství stala Moravská deputace v Brně, která měla v kompetenci vojensko-hospodářské, kontribuční a komorní záležitosti vyňaté z pravomoci zemských stavovských úřadů. Jejím předsedou a vykonavatelem reformy na Moravě se stal Jindřich Kajetán Blümegen (1715-1788). Moravská deputace byla podřízena centrální dvorské kanceláři ve Vídni (Haugwitzovo Directorium in publicis et cameralimus), která vznikla sloučením vídeňských dvorských kanceláří rakouské s českou a byla zřízena pro politickou a finanční správu zemí západní části rakouské monarchie. To byl největší Haugwitzův úspěch. Brněnský Královský tribunál (moravská zemská vláda) byl roku 1749 nahrazen novým zemským orgánem, Královskou reprezentací a komorou, s níž splynula i Moravská deputace.
V roce 1749 byl v Brně ustaven soudní a politický senát, čímž bylo soudnictví odloučeno od politické správy. Politický senát spravoval politické záležitosti za předsednictví nejvyššího zemského hejtmana či komorníka, soudní záležitosti jiný senát za předsednictví nejvyššího sudího. Pro všechny rakouské dědičné země byl zřízen Nejvyšší soud ve Vídni, kterému byl podřízen nový Nejvyšší soud Moravského markrabství v Brně, jemuž předsedal moravský zemský hejtman. V roce 1752 byl v Brně zřízen Apelační soud (jednání česky a německy), čímž se Morava vyčlenila z pravomoci pražské apelace – tím se dále uvolňoval svazek Koruny české a posilovala vídeňská centralizace.
145
Obr. 208 Fridrich Vilém hrabě Haugwitz, který dožil na Moravě Nejdůležitější institucí slabého stavovství zůstal Moravský zemský sněm zasedající v Brně. Sněm měl právo řídit panovník. Zabýval se berněmi, zemskou bezpečností, portáši, či úpravou sporných hranic s Rakouskem a Uhrami. V roce 1748 sněm schválil smlouvu o desetiletém recesu, tj. opatření hraběte Haugwitze (podepsané císařovnou), které umožnilo panovníkovi vybírat berni po dobu deseti let bez každoročního schvalování sněmem; tím ztratil Moravský zemský sněm zbytek politického vlivu a téměř nebyl svoláván. Moravští stavové povolili každoroční částku 1,5 milionu zlatých (Čechy 4,6 milionu). Od roku 1764 řídil moravské zemské sněmy zemský hejtman. Prvním stavem na sněmu byli preláti, od roku 1778 v čele s olomouckým arcibiskupem, od téhož roku na sněmu zasedal brněnský biskup, dále zástupci olomoucké a brněnské kapituly a po rušení klášterů (1782) rajhradský probošt, probošt hradišťský u Znojma a opati od sv. Tomáše v Brně a v Nové Říši. V panském stavu byly zavedeny říšské šlechtické stupně, následovala nižší šlechta. Čtvrtým stavem bylo sedm královských měst s jediným hlasem. Stavovský zemský výbor měl na starosti některé hospodářské záležitosti, vše ostatní náleželo zeměpanským úřadům. Moravské Slezsko mělo celozemský knížecí sněm (s kuriemi knížecí, stavovskou a městskou) a sněmy jednotlivých knížectví.
Stejně jako ostatní země habsburské monarchie bylo Moravské markrabství v oblasti vojenské, politické, soudní i finanční podřízeno centrálním úřadům ve Vídni. Po zrušení České dvorské kanceláře v roce 1749 se zcela uvolnilo státní pouto mezi Čechami a Moravou.
146
Obr. 209 Kníže Václav Antonín hrabě Kounic Kounic a sedmiletá válka. Od roku 1753 působil ve funkci dvorského a státního kancléře moravský šlechtic Václav Antonín z Kounic a Rietbergu (1711-1794), císařský diplomat a vyslanec, syn moravského zemského hejtmana Maxmiliána Oldřicha. Tomuto nejbližšímu poradci Marie Terezie byl udělen říšský i český knížecí titul. Kounic sloužil pěti Habsburkům, od Karla VI. po Františka II. Jeho vnučka Eleonora se provdala za knížete Metternicha, Kounicova nástupce v úřadě. Po zvratu aliancí v Evropě začal pruský král Fridrich II. rozsáhlou sedmiletou válku (1756-1763). Velitelem rakouské armády u Olomouce byl kníže Octavius Piccolomini, maršál Leopold Daun zformoval na Moravě pomocný sbor pro Prahu. V roce 1758 vpadli Prusové na Moravu a oblehli opevněnou Olomouc. Kounic se opřel o svazek s Francií a Ruskem, pod tlakem rakouských generálů Leopolda Dauna a s Moravou spjatého Ernsta Gideona von Laudona (1716-1790, zemřel v Novém Jičíně) pruská vojska ustoupila. Již rozhodnutím Ferdinanda III. se roku 1655 stala Olomouc pevnostním městem a po roce 1741 hlavním posádkovým městem celé monarchie. Ve 40. letech 18. století Olomouc jako kulturní i obchodní centrum stagnuje. V roce 1756 bylo město uzavřeno do nově vybudovaného obranného systému, který nedovolil jeho další vývoj.
Obr. 211 Znaky Olomoucké arcidiecéze a Brněnské diecéze
Obr. 210 Generál Laudon Roku 1770 již Josef II. jednal s pruským králem v Uničově o společném vystoupení proti Rusku a o Turecku, dohodli se na prvním dělení Polska. Kounicova reforma státní správy 1763 V roce 1763 kníže Kounic provedl reformu státní správy v českých zemích. Královské reprezentace a komory byly v roce 1763 nahrazeny zemskými gubernii. Moravskému zemskému guberniu v Brně byla svěřena samospráva ve věcech politických, daňových a finančních, vojenských, obchodních, mincovních, zdravotnických, v otázkách hornictví a veřejné bezpečnosti. Guberniu byly podřízeny krajské úřady. V čele gubernia stál moravský zemský hejtman. Soudní otázky i nadále vyřizoval zemský tribunál. V roce 1758 byly na Moravě zavedeny dolnorakouské míry a váhy (v Čechách až roku 1765; Josef II. však roku 1785 povolil návrat k původním mírám). Jednotný metrický systém tak byl zaveden až roku 1871.
Konec vlády Marie Terezie V roce 1773 byl papežem zrušen jezuitský řád, který spravoval olomouckou univerzitu a šest gymnázií. V roce 1774 byla Všeobecným školním řádem zavedena povinná školní docházka pro děti od šesti do dvanácti let. Školy byly rozděleny na triviální (čtení, psaní, počítání), hlavní (v krajských městech) a normální (v Brně). I na Moravě se začaly objevovat protirobotní bouře, Moravské gubernium mělo zabezpečit hranici s Čechami. Marie Terezie reagovala vydáním posledního robotního patentu pro Moravské markrabství (1775), který upravoval výši a druh roboty. V roce 1777 došlo na Valašsku k náboženským nepokojům, protože bývalí jezuité šířili mylné informace o královském patentu na náboženskou svobodu; důvodem byla snaha zjistit počet tajných nekatolíků. K evangelickému vyznání se na Vsetínsku a Vizovicku přihlásilo 10.000 lidí.
Na doporučení Marie Terezie bylo olomoucké biskupství roku 1777 povýšeno papežem Piem VI. na olomoucké arcibiskupství, jemuž podléhala i pruská část Opavska (něm. Troppau), arcibiskupem se stal Antonín Theodor Colloredo-Waldsee. Současně bylo zřízeno brněnské biskupství u kapituly sv. Petra; k této diecézi patřil Jihlavský a Znojemský kraj a polovina Brněnského kraje. Prvním brněnským biskupem byl hrabě M. F. Chorinský. Arcibiskupská Olomouc si všal oproti ekonomicky sílícímu Brnu získala pověst protiosvícenského střediska. Jezuitský řád byl obnoven na počátku 19. století a vrátil se nejprve na Hostýn a Velehrad.
Josef II. (1780-1790) Se jménem tohoto císaře je spojen termín josefinismus, tedy vládní praxe habsburského absolutistického státu, která se dotýká všech oblastí společenského života. Jeho vrchol tvoří reformy z let 1780-1785. Císařský dvůr ztrácí politickou moc, jsou zrušeny kláštery nezabývající se charitou a edukací, je vyhlášen toleranční a židovský patent, zrušeno nevolnictví, pozvedá se kulturní život. Toleranční patent Josefa II. umožnil příchod nekatolických (protestantských) odborníků (1781, vydán rovněž patent o zrušení nevolnictví); v roce 1781 došlo ke zrušení potupného označení Židů (žluté kolečko a skládaný bílý krejzlík), Židé se směli vzdělávat na všech školách s výjimkou teologické fakulty a směli podnikat. Tak nastal obrat v politice vůči Židům, bylo zahájeno postupné občanské zrovnoprávňování Židů. Po ztrátě většiny Slezska se řešil problém, zda má mít takto malé území vlastní zemskou správu. Nakonec Josef II. připojil zbytek Slezska k Moravě. Královský úřad v Opavě byl zrušen a jeho agendu převzalo nově zřízené Moravskoslezské gubernium v Brně (od roku 1784 se sídlem v bývalém konventu augustiniánského kláštera, tj. v Místodržitelském paláci) v čele s moravským zemským hejtmanem jako guvernérem (spojení funkcí, prvním byl jmenován Ludvík Cavriani); guvernér byl zástupcem panovníka v zemi, měl rozsáhlé pravomoci. Roku 1782 se Brno stalo oficiálním královským hlavním městem Moravy / Moravskoslezska, kterým bylo až do roku 1949. Úplné spojení obou zemí bylo projednáno na poradách ve Vídni a panovník je vyhlásil dekretem 15. 3. 1783. V letech 1783-1849 a 1860-1861 tak bylo Slezsko administrativně spojeno s Moravou.
147
Obr. 212 Místodržitelský palác s kostelem sv. Tomáše (1842)
Obr. 214 Josef II. s mladším bratrem Leopoldem II. Soudy reorganizoval v roce 1783 Josef II., hrdelní soudy byly redukovány už v letech 1729 a 1752. Císař oddělil soudy od správy a propojil Moravu se Slezskem. Úplnou soudní pravomoc místních soudů vykonávaly magistráty. Brněnský magistrát se značnou pravomocí začal působit od roku 1784. Pozemkové vrchnosti měly svoje samosoudy, které byly od roku 1773 podrobeny státnímu dozoru. Privilegovaným soudem byl Moravský (Moravskoslezský) zemský soud v čele s prezidentem. Druhou instancí byl Apelační soud v Brně. Roku 1785 byla zřízena policejní ředitelství v Brně a Opavě s celozemskou působností, byla podřízena zemskému šéfovi i přímo Vídni. V roce 1786 byl po zrušení jezuitského kláštera císařem Josefem II. věnován městu Brnu prostor Lužánek ke zřízení jednoho z prvních veřejných parků ve střední Evropě.
Obr. 213 Pomník císaři Josefu II. v brněnském lužáneckém parku Nově byla organizována i krajská správa, druhá nejdůležitější instance veřejné správy. Před jejím tereziánským postátněním (1751) stavovský hejtman působil v oblasti trestní, vojenské, policejní, politické a soudní, po postátnění se ze stavovských hejtmanů stali státní úředníci – tím se dovršil absolutismus. Josef II. začal hejtmany dosazovat z měšťanských kruhů (poprvé 1787 v Brně). I nadále bylo na Moravě šest krajů – Brněnský, Jihlavský (kvůli poloze chvíli se sídlem ve Velkém Meziříčí), Znojemský, Hradišťský, Olomoucký (chvíli sídlo v Uničově) a Přerovský (sídlo v Hranicích). Krajské úřady byly na Moravě zrušeny až roku 1860, kdy se veškerá moc přesunula k místodržiteli. Moravské Slezsko bylo rozděleno do Opavského a Těšínského kraje.
148
V roce 1787 vstoupil v platnost všeobecný občanský trestní zákoník, který přesně vymezoval kriminální a politické zločiny. Na Moravě bylo zřízeno šest krajských kriminálních soudů. Špilberské vězení. Součástí špilberské pevnosti bylo i vězení. Po porážce stavovského povstání (1620) byli na Špilberku několik let vězněni moravští účastníci protihabsburské „rebelie“. Od poslední čtvrtiny 17. do počátku osmdesátých let 18. století zde bylo vězněno také několik vysoce postavených vojenských osobností, např. proslulý plukovník pandurů Franz Trenck, který na Špilberku zemřel (1749) a jehož mumii můžete spatřit v kryptě brněnských kapucínů. V roce 1783 rozhodl císař Josef II. o přeměně zrušeného pevnostního vězení na Špilberku na civilní věznici, určenou pro nejtěžší zločince. K vězeňským účelům byla především určena a upravena nedostatečně využívaná součást zdejšího pevnostního systému – kasematy. Od poloviny devadesátých let 18. století se však v nadzemních prostorách špilberské pevnosti začínají objevovat i vězni, které lze označit za politické. Kromě několika významnějších francouzských revolucionářů, zajatých za koaličních válek s Francií – nejznámější z nich byl bývalý poštmistr Jean B. Drouet – to byla především patnáctičlenná skupina tzv. uherských jakobínů v čele se spisovatelem Ferencem Kazinczym. O více než čtvrt století později (od r. 1822) se nově vybudova-
né cely pro „státní vězně“ v severním křídle nyní už bývalé pevnosti zaplnily italskými vlastenci, usilujícími o sjednocení, svobodu a nezávislost své země. Italský básník Silvio Pellico, který zde nedobrovolně prožil plných osm let, pak svou knihou Mé žaláře proslavil špilberské vězení po celé Evropě. To už Špilberk přestal být významnou vojenskou pevností a z císařského rozhodnutí zůstal pouze velkou civilní věznicí. O tuto změnu se přičinila především francouzská armáda císaře Napoleona, která při svém odchodu z okupovaného Brna na podzim roku 1809 zničila některé důležité části špilberského opevnění. V roce 1841 byl uvězněn na Špilberku pod číslem 1042 český kriminálník Václav Babinský. Poslední velkou „národní“ skupinu politických vězňů na Špilberku představovalo téměř dvě stě polských revolucionářů, zejména účastníků tzv. krakovského povstání z roku 1846. V roce 1855 císař František Josef I. špilberskou věznici zrušil a po odchodu posledních vězňů o tři roky později se její prostory přeměnily na vojenská kasárna, kterými pak zůstala dalších sto let. Dnes na Špliberku najdete expozice Muzea města Brna.
Židé Marie Terezie byla ještě tvrdší antisemitkou než její otec Karel VI., jehož úřední antisemitismus se snažil oddělit Židy od křesťanů. Císařovna roku 1745 vypověděla všechny Židy z Moravy, kvůli finančním zájmům však příkaz nebyl proveden, na Židy byla alespoň uvalena toleranční daň. V roce 1754 vydala císařovna Generální policejní a procesuální a komerční řád pro židovstvo v markrabství Moravském, na jehož základě Židé nesměli zaměstnávat křesťany, nesměli jim ani konkurovat. V letech 1753-1816 v Brně existuje hebrejská tiskárna Františka Josefa Neumanna (tiskne modlitební knihy, knihy v jidiš, díla místních autorů). V letech 1759/1770 byly povoleny bohoslužby na brněnské Křenové ulici, kde žilo přes sto Židů. V Rousínově byla krátce od roku 1765 první židovská manufaktura na Moravě, která vyráběla vlněné cajky; šlo o jediné privilegium Marie Terezie na výrobu suken, které bylo uděleno Židovi (L. Pollitzerovi, který byl pod Kounicovou ochranou). Židovské podnikání jinak mělo být omezeno na finančnictví. Židovský toleranční patent Josefa II. V roce 1786 byl zvýšen počet židovských rodin na Moravě na 5400 (asi jen legalizace skutečného stavu). Židé se začínají prosazovat i v manufakturách – ovládali obchod s vlnou (nejdůležitější surovinou pro manufaktury), domácí vlny byl nedostatek, úřady nerady vydávaly pas pro její dovoz z Uher. Krajské úřady měly povolovat židovské sňatky tak, aby se nezvyšoval počet Židů, a neměly povolovat jejich stěhování do míst, kde se do té doby žádní Židé nevyskytovali. Tam, kde již byli, se musel jejich počet regulovat tak, aby nerostl. Povolení k usazení Židů se mělo udělovat jen tehdy, když se prokázali větším jměním v hotovosti než tisíc zlatých, a to za předpokladu, že svého kapitálu po užijí ke zřízení manufaktury nebo továrny. Dalším patentem z roku 1798 bylo na Moravě vytvořeno padesát dva židovských obcí. Proti tereziánskému období tak došlo k výraznému posunu; tyto kroky císař nečinil z lásky k Židům, ale proto, že je chtěl začlenit do státu. Také jim nařídil přijmout německá jména, aby se usnadnil jejich styk s úředníky. Stále však platil středověký zákaz trvalého pobytu Židů v moravských královských městech z r. 1454 a zákaz zakupování poddanských nemovitostí (panské vlastnit směli), královská města se Židům otevřela až roku 1848. Největší počet židovských rodin (620) byl v té době v Mikulově, který byl vždy centrem moravských Židů, a nacházelo ze zde i sídlo zemského rabína. Vedle Mikulova byl velký počet židovských rodin také v Prostějově (328),
Boskovicích (326) a Holešově (265). Mimo povolené obce směly žít jednotlivé rodiny i na venkově, ovšem jen na základě zvláštního povolení, a Židé si museli nadále držet příslušnost k židovské obci. Romové Marie Terezie zprvu pokračovala v tvrdé represivní protiromské politice. V roce 1749 nařídila panovnice vyhoštění Romů spojené se zmrskáním. O nový přístup k Romům se pokusil Josef II. – v roce 1784 nařídil usazení Romů na majetku tzv. náboženského fondu. Cílem byla asimilace Romů a jejich přeměna na rolníky. V rámci přijatých opatření měly být jednotlivé romské rodiny usídleny ve vsích, kde je tamní obyvatelstvo nemělo nazývat jako dosud „Cikáni“, a namísto toho byli pojmenováni jako „noví Maďaři“, popř. „noví sedláci“. Takto usazení Romové měli být přejmenováni, aby se zbavili typických romských příjmení. Dále měli tito noví usedlíci zakázáno užívat romštinu a nesměli také používat tradiční romský oděv. Děti mezi 7-12 rokem měly být dávány na převýchovu do neromských rodin. Tyto aktivity byly vyvíjeny hlavně v Uhrách, na Moravě tímto způsobem vzniklo romské osídlení v Bohosoudově na Jihlavsku a v Oslavanech u Brna. Na Moravě (na rozdíl od Čech) začalo již v době nejtvrdšího pronásledování Romů jejich usazování na panstvích některých šlechtických rodů. Zvláště aktivní v tomto ohledu byly rody Kouniců a Lichtenštejnů na jihovýchodní Moravě. Již před rokem 1698 přichází na uherskobrodské panství hraběte Dominika Ondřeje Kounice rodina romského kováře Štěpána Daniela. V roce 1783 potom žilo v okolí Uherského Brodu a Uherského Ostrohu podle provedeného soupisu celkem devadesát devět Romů ve dvaceti třech rodinách. Mezi typická romská příjmení patřila na Moravě jména Daniel, Ištván, Malík a Holomek. Na tyto Romy se nevztahovala represivní nařízení s výjimkou asimilačních, protože měli zapovězeno používat romštinu a typický romský oblek.
Obr. 215 Reliéf na rohu domu při ústí Masarykovy ulice připomínající Židovskou (Ferdinandovu) bránu
149
založil plátenickou manufakturu (tj. továrnu) v Letovicích, Pernštejnové produkovali plátno, v Lednici se pokusili o výrobu hedvábí, na lichtenštejnském panství v Adamově fungovaly železné hamry atd. Na Moravě byly tisíce pláteníků, soukeníků a krejčích, nejrozšířenějším řemeslem bylo obuvnictví. Nejvíce řemeslníků bylo na severu Moravy (kraje Přerovský a Olomoucký), např. v Novém Jičíně bylo 260 soukeníků. Celkem bylo na Moravě cca 12.500 řemeslnických mistrů. Až do hospodářské krize (1815) se počet živností zvyšoval. Měšťané často žili z vlnařských manufaktur, ač nevyráběli tu nejlepší kvalitu.
Obr. 216 Františkova huť u Adamova
Morava od merkantilismu k liberalismu Tereziánské zásahy do výroby a obchodu (1740-1780) Hospodářství Hospodářskou situaci měly v polovině 18. století řešit státní zásahy do ekonomiky v duchu merkantilistických teorií. Stát podnikal, levně půjčoval kapitál či pomocí řádů podnikatelům detailně nařizoval např. i pracovní postupy. V duchu merkantilismu byl chráněn domácí trh (což ale mohlo vést k technickému zaostávání), bylo bráněno dovozu luxusního zboží, byly vydávány celní tarify. Roku 1775 byly zrušeny vnitřní celní hranice mezi zeměmi západní části monarchie (mezi západní a východní částí monarchie byla cla vybírána až do roku 1851). Roku 1783 byla za náhradu zrušena všechna soukromá mýta. Monopoly vláda považovala za brzdu hospodářského rozmachu. Už Karel VI. zrušil autonomii cechů pomocí generálního cechovního patentu (1731) a generálních cechovních artikulů (1739). Mistrovské právo mohly udělit i orgány politické správy, uchazeč musel povinně absolvovat vandr. Živnosti byly roku 1754 rozděleny na policejní (omezené, cechovní, často potravinářské) a komerční (neomezené, svobodné, často textilní). Marie Terezie v Opavě a Brně zřídila i hospodářské společnosti pro podporu zemědělství, které se později sloučily v Moravskoslezskou hospodářskou společnost v Brně. Pomocí továrních privilegií jsou připravovány zárodky moravské průmyslové velkovýroby na industrializaci 19. století (císařsko-královské /zkratka c. k./ privilegované továrny). Takovéto privilegium získal už na počátku 18. století pro svůj slavkovský podnik hrabě Kounic, již za vlády Karla VI. bylo udělováno i nekatolíkům, aby bylo možno získat západní protestantské „know-how“ – od druhé poloviny 17. století přicházeli na Moravu evangeličtí odborníci (v Čechách museli být propuštěni). Ve větší míře se začala privátní privilegia udělovat za vlády Marie Terezie. Hrabě Jindřich Kajetán Blümegen (1715-1788), zemský hejtman a nejvyšší kancléř,
150
V roce 1771 bylo na Moravě 98 měst, 165 městeček, 2885 vsí a 176.283 domů. Celková ekonomická situace byla kritická, zboží přestávalo jít na odbyt. V roce 1771 vypukl po dvou neúspěšných žních na Moravě poslední obrovský hladomor způsobený neúrodou. V Brně na Křenové ulici sloužil chudým špitál u kaple sv. Štěpána (Milosrdní bratři, jejichž klášter a kostel na Starém Brně založil roku 1748 nejvyšší zemský komoří hrabě Leopold z Dietrichštejna, tehdy svůj špitál teprve zařizovali). V roce 1775 bylo na Moravě velké selské povstání proti vysoké robotě, na které reagoval tereziánský robotní patent. Osmitisícové Brno, které od 14. do 18. století nezměnilo svoji velikost, se stává hospodářsky významným městem, zásadní merkantilistická změna se odehrála ve 40. -80. letech 18. století. V Brně bylo v roce 1748 čtyři sta padesát dva spíše malých budov (pětipokojových), většinou měšťanských, velkých šlechtických paláců bylo jedenáct. Řemeslníci byli sdruženi ve čtyřiceti šesti ceších a bratrstvech, nejvíce bylo obuvníků a krejčích; jednalo se o malovýrobu pro místní spotřebu. Kvalita suken nebyla nejlepší. Roku 1702 získal od městské rady koncesi na kavárnu Turek Ahmed (čímž Brno o dvanáct let předběhlo Prahu). Brněnský rychtář Morgenthaller ještě obchodoval s vínem a měl výčep; Malivský již zřizuje dílnu na Radlase (pod jurisdikcí královopolských kartuziánů), nejstarší továrna na vlněné zboží v Tišnově po jeho smrti zaniká.
V polovině 18. století působí na Moravě zahraniční odborníci, z belgického Verviers přicházejí zakládat soukenickou manufakturu do Jihlavy, podnik byl roku 1763 díky řediteli Půjčovní banky v Brně (založena roku 1751 po ztrátě Slezska hrabaty Chotkem, Blümegenem a Aloisem Podstatským z Prusinovic, tedy významnými merkantilisty) Johannu Kernhoferovi (a inspektorovi Manufakturního úřadu v Brně L. F. Prokopovi) přenesen blíže Vídni, tedy do Brna. Cílem státního podniku bylo omezit dovoz drahých jemných suken ze zahraničí. Od roku 1780 manufaktura patřila přímo společnosti Johanna Leopolda Köffilera (tento mladík ji řídil od roku 1766, zaměstnával asi tisíc dělníků). Köffiler získal i továrnu na plyš a cajky vybudovanou Francouzi z Amiensu, která však v důsledku války s Tureckem (dříve obchodním partnerem) zanikla, stejně jako soukenická továrna (1790). Založení první továrny na jemná sukna v Brně bylo klíčovou inovací – pro srovnání: v Čechách byly k roku 1800 čtyři továrny na sukna, jen v Brně jich tehdy bylo deset (+ cechovní mistři). Brněnskou industrializační vlnu lze srovnávat pouze s anglickým Manchesterem. Iniciativa vycházela ze státních úřadů, tj. Půjčovní banky, Manufakturního úřadu a Komerčního konsesu v Brně. Severní Morava a Slezsko pokračovaly v tradici tkalcovství lnu a výroby příze, odbytiště však byla ztracena připojením Slezska k Prusku. Hrabě Harrach rozvíjel s pomocí šluknovských mistrů průmyslovou výrobu v Janovicích u Rýmařova, odbytištěm byla hlavně Vídeň. Podnik rozšířil i do Náměšti na Hané.
Obr. 217 Klášterní manufaktura v Náměšti nad Oslavou Kořeny moravského osvícenského vlastenectví Osvícenští myslitelé 18. století se považovali za racionální patrioty, jejich vlastenectví nebylo založeno primárně na citech. Věděli, že člověku není vrozeno, musí k němu dospět rozumem, jenž jim velel pracovat pro dobro celku (čím byl celek menší, tím byl patriotismus citovější) – mohlo jít o stát, zemi, ale i panství, klášter…. Osvícenci bojovali proti pověrám, fanatismu, nesnášenlivosti a lži, aby byly odstraněny předsudky a dosaženo společenského pokroku. Vlastenectvím rozuměli mravní jednání směřující k dosažení svobody, rovnosti, státní reformy a sociálního pokroku, mělo být předstupněm bratrství celého lidstva, utvoření utopické „republiky vzdělanců“. Šlo o kosmopolitní humanistické vědce, politiky, filantropy, mecenáše umění. Jejich vlastenectví bouralo hranice mezi stavy. Pochopitelně však existovali i „vlastenci“ povrchní, pouze rétoričtí.
Obr. 218 Josef Petrasch
Morava postrádala silné celozemské městské centrum, kde by se koncentroval politický, společenský a kulturní život. Mezi Brnem a Olomoucí byla rivalita a lákavá Vídeň byla blízko. V Brně sídlil Tribunál/Gubernium a bylo blíže k Vídni – šlechta zde vystavěla paláce, město bylo liberální, průmyslové, vznikala slovanská předměstí. V Olomouci zase sídlila univerzita i arcibiskup, jezuitská univerzita však vlastenecké snahy nepodporovala, ač byla první moravskou školou, na níž se vyučovalo česky (moravsky). Osvícenství oslovilo i církevní představitele na arcibiskupském dvoře (Olomouc, Kroměříž) či ve významných klášterech (Louka, Hradisko, Rajhrad). Roku 1746 (tedy mnohem dříve než v Praze či Brně) založil v Olomouci učenou Společnost neznámých (Societas eruditorum incognitorum in terris Austriacis) rodilý Slovinec baron Josef Petrasch (1714-1772), schopný organizátor, voják, cestovatel a učenec. Toto první činné sdružení osvícenců v zemích Koruny české bylo zároveň první „akademií věd“ v celé rakouské monarchii. Členy byli mj. hrabě F. Ř. Giannini či M. Ziegelbauer. Členové byli evropskými kosmopolity i moravskými vlastenci – milovali vědu, umění, rodnou zemi (Moravu) a rodnou řeč (němčinu); společnost vydávala první vědecký časopis ve střední Evropě, měsíčník Monatliche Auszüge – první naučné periodikum v monarchii v němčině. Společnost se orientovala na německou kulturu, zajímala se i o kulturu slovanskou, s níž sympatizovala. Byla tolerantní k nekatolíkům.
Obr. 219 Josef von Sonnenfels V roce 1754 na farní zahradě v Příměticích u Znojma postavil premonstrát Prokop Diviš první bleskosvod.
Významnou osobností osvícenství na Moravě byl Josef, svobodný pán von Sonnenfels (1732-1817), mikulovský rodák
151
pocházející z židovské rodiny, který konvertoval ke křesťanství. Byl jedním z tvůrců osvícenského absolutismu, ideologem josefinismu. Zasloužil se o to, že Marie Terezie zrušila mučení jako vyšetřovací metodu. Tento svobodný zednář (vedl vídeňskou lóži Zur wahren Eintracht), vídeňský profesor státu a práva, dvorní rada a žurnalista byl nazýván „nejznamenitějším Moravanem 18. století“. Nositelem osvícenského vlastenectví byla vzdělaná a kuturní šlechta. Jednotlivé zemské šlechty Čech a Moravy byly svébytné – moravská šlechta měla blíže k Habsburkům, česká se je pokusila nahradit bavorským králem (1742). Šlechtic se necítil být ani v 19. století součástí národa, ale stavu, rodu, katolické církve, měl silný vztah k panovnické dynastii. Od druhé poloviny 18. století byl i patriotem, zajímal se o vědu a dobročinnost. K těmto patriotům patřila hraběnka Truchsess-Zeil, Leopold Berchtold, či „moravský Démokritos“ hrabě Maxmilián z Lambergu (1729-1792), brněnský rodák, autor Zápisníku světáka a pařížský známý Giacoma Casanovy, který v Brně založil landkraběcí hessen-homburskou Patriotickou společnost (Société patriotique, 1780) – členové psali své články latinsky, francouzsky či německy (čeština nebyla v říši obecně známa, a tudíž byla náročná na překlad). Vlastenecká šlechta se scházela v osvícenských salonech, např. u krásné, vzdělané a emancipované kněžny Marie Kristýny z Dietrichštejna (1738-1788, rozené hraběnky z Thunu) v Mikulově (a v Židlochovicích u Brna), sběratelky, díky níž přišel na severní Moravu moderní ekonom Jan Josef Trnka z Krnovic a která roku 1784 iniciovala v Židlochovicích první vzlet vzdušného balonu – montgolfiéry – na Moravě (za přítomnosti moravského guvernéra Cavrianiho a hraběte Mitrovského). Nejvýznamnější salon osvícenské Moravy vedl mecenáš Jan Křtitel Mitrovský z Mitrovic a Nemyšle (1735-1811), který sídlil od roku 1773 v Brně ve Starobrněnské ulici č. 7 (kde měl i svoji knihovnu). Je tedy podstatným rysem pozdního osvícenství na Moravě (cca 1770-1810), že se k němu hlásili lidé sdružení v různých veřejných, soukromých i tajných společnostech. Morava je v 80. a 90. letech kultuní oblastí středoevropského významu. Pozdní osvícenství proniká celou mentalitu těchto osob. Tito intelektuálové byli nadšeni pro vlastivědu – poznávání historie a geografie své země; módní byla i filologie. Šlechta (více ta česká než moravská) tak posilovala své politické sebevědomí – její vlastenectví mělo politický odstín. Roku 1778 byla s bývalými jezuity svázaná olomoucká univerzita s arcibiskupovou podporou přesídlena do Brna, do tzv. dietrichštejnského traktu v prostorách bývalého jezuitského kláštera; rektorem se stal jansenista Václav Schanza. Byla vytvořena právnická fakulta a Brno si získávalo pověst výborného osvícenského univerzitního střediska monarchie. Rektorem univerzity v Brně (inaugurován 1780 u svatotomášských augustiniánů) se stal člen Patriotické společnosti prof. JUDr. Phil. Dr. Josef Vratislav, urozený pán Monse (1733-1793), Sonnenfelsův žák. Monse zakládal konkrétní moravské právo na obecném právu přirozeném. V roce 1767 začal přednášet na olomoucké univerzitě historii a stal se za-
152
kladatelem moderního moravského dějepisectví. Jeho vlastenectví mělo historizující odstín. Svou vlast Moravu, její dějiny a moravský (český) jazyk, miloval. Byl na Moravě nejdůvěrnějším přítelem Dobrovského, shromažďoval české knihy. Vydal soubor dopisů Karla staršího ze Žerotína (1781). Napsal práce o moravských učencích spějících ke katolickému osvícenství (Infulae Doctae Moraviae, Brno 1779) či nedokončenou kritickou práci o dějinách Moravského markrabství (Versuch einer kurzgefassten politischen Landesgeschichte des Markgrafthums Mähren, 1-2, Brno 1785-1788) – k o půl století mladšímu Palackého pojetí dějin se blíží tím, že oba vidí Slovany od počátku jako svobodné, svobodu hájili proti Frankům (slovansko-germánský antagonismus). Autorův moravský patriotismus cítíme v pojednání o Svatoplukovi, kterého líčil jako vynikajícího panovníka. Obyvatele Moravy označuje jako Slovany, Moravany, jejichž „národní ctí“ je pohostinnost. Provázanost moravských dějin s českými vidí od doby Břetislava I. Moravané četbou takovýchto knih ztráceli nedůvěru k Čechům, takto tedy můžeme Monseho chápat jako předchůdce českého národního hnutí na Moravě. Josef II. zredukoval počet hlavních univerzit v monarchii s cílem soustředit do nich nejvýznamnější profesory, a tak byla v roce 1782 moravská univerzita v Brně zrušena (císaři vadilo její pozdně jansenistické zaměření) – vynikající profesoři zamířili většinou do Vídně. Univerzita se přes odpor profesorů i moravských stavů navrátila do pevnostní Olomouce, ovšem pouze se statutem lycea; v Olomouci byla také znovuotevřena stavovská akademie.
Roku 1783 byly zrušeny všechny řádové a biskupské semináře, vznikl jediný generální seminář v Olomouci. Faráři nově podléhali krajským úřadům, dostali státní funkce (např. vedení matrik), bylo zrušeno odvádění desátků a duchovní byli placeni státem. Olomoucké (arci)biskupství přestalo být zvláštním knížectvím a stalo se součástí Moravy. Tajemné svobodné zednářství propagovalo a koncentrovalo osvícenské a josefínské ideje, lóže byly elitními vzdělávacími a kulturními institucemi s cílem „zušlechtit občany“. V roce 1782 vznikla na Moravě první zednářská lóže Zur aufgehenden Sonne im Orient (U vycházejícího slunce na východě, 17821786), jejíž založení v brněnském Kounicově paláci iniciovala hrabata František Václav Kounic-Rietberg a vzdělaný Karel Josef Salm-Reifferscheidt (1750-1838, dobudoval zámek v Rájci). Tato aristokratická lóže měla sídlo v brněnském paláci Salm-Dietrichštejnů. Její představený, ambiciózní hrabě Salm, protestoval proti podřízení lóže Praze, argumentoval blízkostí Vídně; poté žádal ustavení samostatné moravské zemské provincie. Členství v lóži bylo podmíněno významným původem, majetkem či vzděláním, hrabě Lamberg v brněnské lóži představil svého přítele Casanovu. Členové lóže se scházeli i v letohrádku Antonína Arnošta Mitrovského (u dnešního brněnského výstaviště). Po vydání císařského patentu z roku 1785, který na Moravě povoloval jedinou lóži, k rosenkruciánství se přiklánějící Salm svoji lóži rozpustil.
(1744-1812) – původem z lombardského patriciátu, za sedmileté války v habsburských službách, zraněn u Torgavy, na Moravě vyženil Jimramov (s belcrediovskou knihovnou), v Brně měl palác na dnešním náměstí Svobody. Brněnští ilumináti byli ve spojení s Josefem Sonnenfelsem ve Vídni. V tomto prostředí působil i tolerantní protestantský pastor Viktor Heinrich Riecke (1759-1830), který roku 1782 sloužil v brněnské Köffilerově manufaktuře první protestantskou mši a v Brně vybudoval školu. Osvícenský luterán Riecke se stal klíčovou postavou pozdního osvícenství na Moravě – podílel se na založení filantropického institutu hraběnky Truchsess-Zeil v Kuníně – zde získal základní znalosti syn luteránského učitele z Hodslavic u Nového Jičína, František Palacký. Roku 1785 však bylo středisko tajného svazu iluminátů v Brně rozpuštěno. Společnost svobodných zednářů (1785-1794) však v Brně působí i nadále. Útočištěm bývalých iluminátů se stala Rieckeho úspěšná osvícenská Čtenářská společnost v Brně. Zednáři začali vydávat Mährisches Magazin (1789), prohlubovali zájem o moravskou vlastivědu, dějiny, venkov. V Brně vydali kroměřížští piaristé Adolf Pilař a František Moravec (členové Patriotické společnosti) ve třech svazcích první kritické Politické a církevní dějiny Moravy (Moraviae historia politica et ecclesiastica, 1785-1787), které psali v Dobnerově duchu.
Obr. 220 Karel Josef Salm-Reifferscheidt
Obr. 221 Zednářské pečetidlo K velké Salmově nelibosti založili členové tajného řádu iluminátů v Brně druhou zednářskou lóži Zu den wahren vereinigten Freunden (U opravdových sjednocených přátel, 1783-1785). Po odchodu hraběte Františka Josefa Kolowrata-Liebsteinského se do jejího čela postavil tolerantní hrabě Antonio Belcredi
V Olomouci působící moravský osvícenský patriot a člen iluminátů Jan Alois Hanke z Hankenštejna (1751-1806) vydal roku 1783 ve Vídni německy napsanou jazykovou obranu češtiny Empfehlung der böhmischen Sprache und Literatur (Doporučení české řeči a literatury) s programem rozvoje a povznesení mateřského českého jazyka v Čechách i na Moravě. Hanke doporučoval používat na Moravě Bohem darovaný český jazyk, který otevíral dveře do celého slovanského světa. Obdivoval Kroniku t. ř. Dalimila, Hasištejnského, Komenského, Žerotína či Petrasche. Jeho vlastenectví již bylo jazykové. Jan Petr Cerroni (1753-1826) byl významný moravský historik a archivář, jehož otec přesídlil z Lombardie do Uherského Hradiště. Na vídeňské univerzitě ho pro moravanství nadchl učitel na tamějším nejstarším bohemistickém ústavu Josef Valentin Zlobický (1743-1810). Dopisoval si s přítelem Dobrovským, četl Stránského a Balbínovy české knihy, netrpěl moravsko-českým antagonismem. Vydal Slovník moravských spisovatelů. Především však shromáždil nejrůznější materiály o historii moravských církevních institucí, olomoucké univerzity i šlechtických rodů Moravy. Cerroni vytvořil významnou práci na poli kulturní topografie – v díle Skizze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren und dem oesterreichischen Schlesien (1807) popsal historické památky různých moravských měst, obcí a také jednotlivých umělců. Jeho práce je výjimečná i proto, že měl přístup k archivům zrušených moravských klášterů (které inventarizoval).
153
Obr. 222 Jan Petr Cerroni Obr. 224 Pamětní deska u Milosrdných bratří v Brně Osvícenci Cerroni ani Monse své moravské vlastenectví nikomu nevnucovali. Ani by je nenapadlo vzdát se moravské zemské minulosti ve prospěch českého národa, při vědeckém zkoumání historie se však pro nedostatek moravských pramenů opřeli o vlivný český historický pramen, pražskou Kosmovu Kroniku Čechů.
Obr. 223 Josef Dobrovský
154
Nejvýraznější osobností působící na přelomu 18. a 19. století na Moravě byl uherský rodák a racionální osvícenský vědec Josef Dobrovský (1753-1829), zakladatel slavistiky (nauky o slovanských jazycích a kulturách). V roce 1772 se stal v Brně jezuitským novicem, řád byl však následujícího roku zrušen; v Brně pak několikrát pobýval. Roku 1787 přišel na olomouckou univerzitu jako prorektor kněžského semináře v Hradisku u Olomouce. V josefínském semináři panoval duch kritického osvícenství a Dobrovský tu nalezl dvě spřízněné duše – moravské osvícenské patrioty a intelektuální špičky Jana Petra Cerroniho a Josefa Vratislava Monseho. Dobrovský se stal roku 1789 rektorem generálního semináře na Hradisku u Olomouce, po smrti Josefa II. však byl seminář zrušen (a Dobrovský odchází v roce 1791 do Prahy). Z jeho sborníků o české a moravské literatuře můžeme jmenovat Böhmen und Mähren Litteratur auf das Jahr 1780 či Magazin von Böhmen und Mähren, (1786/87). V roce 1828 studoval v brněnských knihovnách; když onemocněl, byl hospitalizován v klášteře Milosrdných bratří na Starém Brně, kde také zemřel. Pochován je na brněnském Ústředním hřbitově.
Obr. 226 Porcelánové kropenky s motivem rokaje
Obr. 225 Hrob Josefa Dobrovského v Brně
Umění pozdního baroka (1740-1780) Pozdní baroko přineslo koexistenci více uměleckých stylů, umělecké druhy jsou nově hierarchizovány. Prosazuje se sběratelství uměleckých děl, vzniká nový způsob jejich vystavování a rodí se dějiny umění. Morava neměla jednoznačné ohnisko barokní kultury, nejlepší umělce si mohly dovolit pouze špičkové církevní instituce a nejvyšší aristokracie. Po roce 1740 začíná období, kdy baroko, nejmohutnější katolický slohový proud, přechází do poslední fáze své existence – jeho konec předznamenaly velké slavnosti 30. a 40. let 18. století. Jako ve většině případů byl sloh nejdříve podroben zničující kritice a následnému opovržení, baroko začalo být vnímáno jako přebujelé a nepovedené pokračování renesance. Barokní sloh dozníval, ale jeho protireformační úloha byla v podstatě splněna, i když barokní zbožnost postupem času zploštěla. Odumírání barokních idejí ve svém důsledku znamenalo, že i umění, které jim sloužilo, bylo aplikováno mechanicky, bez hlubšího významu. Osvícenství přinášelo zcela nové ideje. Soužití obou myšlenkových proudů přináší nesourodost v uměleckém vyjadřovaní. Vedle sebe existují jak pozdně barokní tendence, tak nové, krajně odlišné estetické trendy. V důsledku malého zájmu objednavatelů se v moravském sochařství a malbě neobjevily evropsky výjimečné osobnosti. Po roce 1740 začala vznikat nová umělecká centra – byla to obzvlášť menší města, kde regionální umělci nacházejí zájem o svoji zejména sochařskou tvorbu; z malých měst působili na široké okolí. Objednávky přicházely původně od církve, s koncem století také od světské společnosti. Lokální tvorba, které se říká lidové baroko, je směsicí barokní formy, rokokové hravosti a klasicistní umírněnosti.
Obr. 226a Relikviář v rokokovém slohu, kostel Nejsvětější Trojice, Brno-Královo Pole V tónech rokoka Slovo rokoko je odvozeno od francouzského slova rocaille (mušle). Ve Francii se rozvinulo v době panování Ludvíka XV. Říkalo se mu také plaménkové baroko či style rocaille. Rokoko, na rozdíl od baroka, nemělo plnit funkcí reprezentačního umění královského dvora, ale vyjadřovalo touhu po intimitě a uzavření se před okolním světem. Velmi často se opakujícím motivem byl rokaj (rocaille), který se stal symbolem tohoto stylu. Rokaj je dekoračním asymetrickým motivem, který vycházel z tvaru lastury. Různé varianty rokajového motivu byly shromažďovány v grafických sbornících (Francie, Německo), které využívali umělci všech oborů. Nejoblíbenější motivy bylo možno najit v interiérech na nábytku jak světském, tak církevním, na rámech obrazů a zrcadel, na nádobí, keramice, textilu nebo zbraních a samozřejmě také na fasádách a interiérech budov i v nástěnné malbě.
V našich zemích rokoko působilo s doznívajícím barokem, a proto je také často považováno za jeho poslední fázi. Zároveň se v umění objevovaly tendence klasicistní, populární mezi aristokraty i měšťany.
155
Obr. 227a M. a Fr. A. Grimmové: interiér kostela sv. Leopolda v Brně
Obr. 227 Ondřej Schweigl: socha sv. Česlava v kostele sv. Michala v Brně Ondřej Schweigl (1735-1812) byl výjimečnou osvícenskou uměleckou osobností v umění, zřejmě byl členem brněnské Patriotické společnosti. Tento sochař tvořil výhradně v Brně, kde se vyučil v dílně svého otce. Studoval ve Vídni, v níž se seznámil s klasicismem. V roce 1765 zakoupil dům na brněnské Jánské ulici, kde zřídil sochařskou dílnu a založil zde soukromou uměleckou akademii v Brně (Hausakademie zur grosseren Aufnahme der Kunst fur junge Maler, Bildhauer und Architekten) – ta ho sice nepřežila, ale jiní umělci po jeho vzoru otevřeli v Brně své vlastní umělecké školy. Systematicky sbíral podklady k prvním dějinám moravského umění: „Prošel jsem naši Moravu a část Slezska až k hranicím Čech, abych mohl spatřit ty nejkrásnější staré gotické stavby i ty nynější nové, potěšit se z nich a podat o nich zprávu i jiným.“ Ve své tvorbě byl Schweigl věrný rokokovým tradicím. K jeho prvním pracím patří sochařské doplňky pro hlavní oltář kostela Nanebevzetí P. Marie na Starém Brně. Ve Vizovicích kromě interiéru zámecké kaple a andílků (putto) na fasádě zámku zhotovil dva gladiátory. Pro biskupský dóm v Brně vytvořil sochařskou výzdobu a sochy Cyrila a Metoděje, které patří k jeho nejvýznamnějším dílům.
Architektura na Moravě Slavné architekty tohoto období na Moravě nenajdeme, hlavně kvůli nedostatku větších církevních zakázek; menší objednávky byli schopni zajistit lokální drobní stavitelé. Na jižní Moravě byl v roce 1784 dle návrhu dolnorakouského dvorního architekta Franze Antona Pilgrama dostavěn loucký klášter (ve Znojmě).
156
Obr. 228 Fr. A. Grimm: zámek ve Vizovicích (objednavatelem Heřman Hannibal z Blümegenu) Pro moravskou architekturu tohoto období jsou charakteristické dva proudy: První zachovává kontinuitu v duchu vrcholného baroka a reprezentuje ho Mořic Grimm (1669-1757), architekt a stavitel bavorského původu, který se roku 1704 usadil v Brně. Zde vybudoval stavební firmu, jež se stala zázemím pro jeho syna Františka Antonína Grimma, který získal v pozdějším období na poli architektury významné postavení. Druhým proudem v architektuře Moravy byl proud klasicistní, který reprezentovala mladší generace umělců. Omezoval barokní formu, kterou nahrazoval vyvážeností. Hlavním reprezentantem těchto tendenci je František Antonín Grimm (1710-1784), který vystudoval vídeňskou akademii a podílel se na stavitelských pracích v Římě, Vídni, Francii a Německu. Od roku 1738 začal stavět na Moravě, kde byl především Dietrichštejnským dvorním architektem a inženýrem. Fr. A. Grimm přestavěl rezidence a budoval letohrádky ovlivněné francouzskými vlivy, např. Leopoldsruhe u Pohořelic, dále v Židlochovicích. V Divákách stavěl pro brněnské jezuity. Zámek ve Vizovicích je novostavbou s kaplí Matky Boží Dobré rady. V Napajedlech navrhl zámek s parkem. Výše zmíněné objekty jsou postaveny na půdorysu písmene „U“, s centrálně umístěným oválným sálem v ose, což bylo inspirováno francouzskou architekturou. Je také autorem sakrálních staveb, např. Nejsvětější trojice v Drnholci, v Hranicích, v Soběchlebech, klášterního chrámu augustiniánů Zvěstováni P. Marie ve Štenberku na Moravě. Mumii F. A. Grimma i jeho otce naleznete v brněnské kapucínské hrobce.
Obr. 230 Josef Stern: freska v kostele sv. Leopolda (u kláštera Milosrdných bratří), Brno 1771
Obr. 229 P. Troger: freska v Hradisku u Olomouce Malířství na Moravě V tomto období malířství dosáhlo svého zenitu a silně podléhalo vlivům vídeňské akademie. Moravu obzvlášť ovlivňovali Daniel Gran (1694-1757), Michelangelo Unterberger (16951758) a Paul Troger (1698-1762), který působil po dvě desetiletí i na Moravě, kde maloval fresky pro hradiské premonstráty.
Obr. 231 Freska v levé boční kapli Nejsvětější trojice v Brně, tzv. Andělské, od Františka Antonína Maulbertsche (1769)
Obdivovatel benátského umění Josef Stern (1716-1775) přijel po studijní cestě v Itálii (Řím) v roce 1750 do Brna, byl dvorním malířem hraběte Leopolda Dietrichštejna v Brně. Vytvářel závěsné oltářní obrazy i nástěnné malby. Olomoucký biskup Leopold II. Fridrich z Egkhu a Hungersbachu (1699-1760) ho pověřil výzdobou klenby obou knihoven a později i zámecké kaple ve své letní rezidenci v Kroměříži. U Milosrdných bratří v Brně Stern vytvořil fresky na klenbě interiéru kostela a oltářní závěsné obrazy. Je autorem maleb pro piaristický kostel v Mikulově. Pro loucké premonstráty v sedmdesátých letech zhotovil fresku farního kostela v Dyji a také pro louckou klášterní knihovnu, dnes nedochovanou (1778).
Jeho malby ze sedmdesátých let reprezentují osvícenský klasicismus jak výtvarnou formou, tak ikonografií. Zcela zřejmý je jeho příklon k reformní katolické politice Marie Terezie. Franz Anton Maulbertsch (1724-1796) byl výjimečným rakouským umělcem pozdního baroka. Na kroměřížském zámku pracoval na fresce v tzv. Manském/Lenním sále (1759), na níž znázornil apoteózu obnovitele zámku biskupa Leopolda z Egkhu s výjevy z dějin biskupství. V Králově Poli se Stern a Maulbertsch sešli při výzdobě interiéru kartuziánského kláštera – Maulbertsch vytvořil fresky v sakristii a kapitulní síni, Stern namaloval pro loď kostela cyklus expresivních obrazů s tematikou dvanácti apoštolů.
Obr. 232 Josef Stern: sv. Filip, kartuziánský klášter v Brně-Králově Poli
157
Obr. 232a F. V. Korompay: svatý Prokop (brněnský Petrov) František Vavřinec Korompay (1723-1779) tvořil obrazy s náboženskou tematikou, např. křížové cesty a také portréty. Na Moravě namaloval velká oltářní plátna pro Uherský Brod a Dědice u Vyškova, rovněž obrazy pro brněnské dominikány, františkány a kostel sv. Jakuba. Je autorem malířské kompozice slavnosti Božího Těla v Brně v roce 1748 (za účasti Marie Terezie). Barevnost jeho obrazů je laděna do světlých studených tónů, kompozice zbytečně nedramatizuje. Maulbertsch ovlivnil moravského malíře Felixe Ivo Leichera (17271812), který pocházel z Bílovce v Moravském Slezsku a po studiu na akademii se stal úspěšným malířem vídeňských oltářních obrazů. Působil také na Moravě, kde spolupracoval s Maulbertschem, například při výzdobě piaristického kostela v Mikulově (obrazy pro hlavní a boční oltáře). Maloval obrazy pro minoritský kostel v Brně, pro františkány v Opavě, augustiniány ve Fulneku, ale především pracoval pro piaristy. Josef Winterhalder mladší (1743-1807) se původně učil sochařství, pak byl tovaryšem v Maulbertschově dílně. Podílel se na freskách v Louce a v Dyji. František Antonín Palko (1717-1766) působil v Bratislavě a Brně, a pak se usadil ve Vídni. Pro hlavní oltář trinitářského kostela v Holešově dodal obraz Sv. Anna vyučuje P. Marii (1748).
Styly a stylové tóniny pozdního baroka Ve druhé polovině 18. století přichází ke slovu nová početná generace domácích umělců. Evropa dozrává ke změně stylu a baroko odeznívá, ale na Moravě teprve rozkvétá. Pracuje se po celé zemi, velké množství umělců přichází z jejího jihu. Jedná se o výzdobu chrámů, poutních míst, klášterů i zámků, obzvlášť ve městech Brně, Znojmě, Mikulově, Uherském Hradišti a Jihlavě. Umělci byli ovlivněni vídeňskou akademií a cestami do Itálie a Francie.
158
Obr. 233 F. I. Leicher: Oslava sv. Šebestiána, Brno kol. 1760 (kostel sv. Janů)
Obr. 234 Kracker: sv. Tomáš Akvinský (1746), sochy od J. Winterhaldera st. – sv. Lev Veliký a sv. Ambrož; kostel sv. Michala v Brně Johann Lucas Kracker (1717-1779) pocházel z vídeňské sochařské rodiny. Na Moravě se usadil v polovině čtyřicátých let 18. století a dostával objednávky od církevních institucí. Jeho nejvýznamnější prací na Moravě byla malířská výzdoba premonstrátského klášterního kostela v Nové Říši u Jihlavy. Ve svém díle se odvolává na benátskou barokní tvorbu, jeho malba je pojata luministicky.
Sochařství na Moravě V druhé polovině století se centrum sochařské práce přemístilo z Olomouce do Brna. Důvodem mohla být proměna, kterou prošla Olomouc – stala se z ní totiž vojenská pevnost, což nemělo pozitivní vliv na rozvoj tvůrčí činnosti. Sochařství se až na několik málo výjimek soustředilo na drobné sochařské práce a tvoření plastik do už stávajících sakrálních staveb. Šlechta, která udržovala blízké kontakty s Rakouskem (v zimě trávila čas ve Vídni a v létě se vracela na svá moravská panství), pověřovala realizací zakázek na Moravě rakouské umělce. Šlo o běžné praktiky, ale týkaly se hlavně malířských prací. Sochařinu obstarávali obvykle rodilí Moravané nebo na Moravě usazení umělci. K rané tvorbě Jana Adama Nesmanna (1710-1773) z Mohuče patří postavy dominikánských světců na rampě před kostelem sv. Michala v Brně. Jeho dalším významným dílem je socha sv. Petra na hlavním oltáři v kostele sv. Martina v Lulči. Tvoří v duchu tradic baroka, které spojuje s umírněnou rokokovou elegancí. Nejvýznamnější sochařskou realizací a dovršením vývoje moravské barokní plastiky bylo dokončení sloupu Nejsvětější Trojice na Horním náměstí v Olomouci (1752). Jeho sousoší vytvořil Ondřej Zahner (z Bavorska) se spolupracovníky původem z Francie – jedná se velkolepé kolektivní dílo, které bylo vysvěceno roku 1754 za přítomnosti císařovny Marie Terezie a císaře Františka Lotrinského (památka UNESCO).
Obr. 235 Kostel sv. Michala v Brně
Divadlo mezi barokem a romantismem Divadlo bylo zásadním prostředkem pro možnost šíření her v českém/moravském jazyce. V brněnské Redutě uvedla roku 1767 bádenská divadelní společnost první představení v češtině Zamilovaný ponocný, ve stejném roce v Redutě koncertoval jedenáctiletý W. A. Mozart. V Olomouci v roce 1770 město zřídilo stálé divadlo. Klasicismus změnil společenskou funkci divadla, které se stalo školou etiky. V tomto období existovalo zároveň s divadlem živých herců loutkové divadlo, doba však nebyla pro loutkáře příznivá. Byli to obvykle negramotní lidé, proto svoje texty odříkávali improvizovaně, aniž by je měli předem napsané. To znemožnilo úřadům mít nad nimi dohled a kontrolu, proto bylo v roce 1796 v Brně vydáno nařízení, že loutkové divadlo může hrát jenom pantomimu. S klesajícím postavením loutkáře upadala úroveň odehrávaných představení. Nejpopulárnějšími postavami byli Faust a don Juan. Hudba V letech 1740-1792 v Evropě došlo k velkým proměnám v oblasti vývoje hudby. V hudebních dílech se prosadil klasicismus s preromantickými tendencemi. Hudební baroko odešlo s největšími osobnostmi: J. S. Bachem, G. F. Händelem a A. Vivaldim. Šlechtické rodiny si vydržovaly zámecké kapely (18. století), tato tradice však ustupovala a v 19. století téměř zanikla.
Obr. 236 Sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci
159
Pro Moravu byla příznivou okolností blízkost císařské Vídně. Tento fakt měl vliv na všechny oblasti hudebního života s výjimkou kantorského zpěvu. Vytvořilo se tu víc hudebních středisek než v Čechách, jinak byl vývoj obdobný. I tady postupně od poloviny 18. století narůstaly finanční potíže rezidenčních kapel – tento problém se dotýkal všech, i těch nejvýznamnějších: collaltovské v Brtnici, magnisovské ve Strážnici a lichtenštejnské v Telči. Na konci 18. století se kapely, které přetrvaly, modifikovaly na tzv. harmonie, tj. malá seskupení dechových nástrojů, která se orientovala jen na hudbu taneční a „užitkovou“ při tabuli a u lovu.
symfonií. K jeho ceněným dílům patří kvartety a symfonie, jsou znát silné vlivy Haydnovy tvorby, do své tvorby také vkomponoval lidové melodické prvky – jeho hudební formy zřetelně odpovídají klasicismu. Dodejme, že se věnoval i poezii.
Na Moravě fungovalo několik významných hudebních kulturních center, jednalo se především o piaristické koleje v Nízkém a Hrubém Jeseníku. V Bílé Vodě působil jako kněz, pedagog, ale především významný skladatel a teoretik hudby Antonín Jan Nepomuk Brossmann (1731-1798) z Fulneku. Zkomponoval padesát mší, které byly velmi oblíbené, hrály se nejenom na Moravě, ale dnes jsou téměř zapomenuty. I když jeho tvorba je pozdně barokní, nacházíme v ní i vliv klasicismu.
První pastorálu v českém jazyce napsal Josef Leopold Dukát (zemřel 1717), nedochovala se, důkazem o její existenci je jen incipit v hradišťském inventáři.
Výjimečným případem byl zámek Jánský Vrch, který patřil vratislavskému biskupovi Filipu Gotthardovi hraběti Schaffgotschovi, velkému milovníku hudby, který jakožto mecenáš vyvinul na zámku pozoruhodnou aktivitu (ve druhé polovině 18. století). Jako vedoucího své kapely získal jednoho z nejvýznamnějších klasicistních skladatelů, Karla Ditterse z Ditters dorfu. V posledních dvou dekádách 18. století se objevila nová hudební forma, singspiel, útvar spojující mluvenou divadelní hru se zpívanými a hudebnými motivy. V Brně se občas hrávalo i v českém jazyce, nejpopulárnější byly právě singspiely. Velké oblibě se tu těšily singspiely od Karla Ditterse z Dittersdorfu, např. Lékař a lékárník (1786), který ho proslavil po celé Evropě. Zajímavostí je, že Mozartovo dílo tu k oblíbeným nepatřilo. Anton Neumann (nar. cca 1720-30) je představitelem čistého klasicistního proudu v oblasti moravské hudby. Byl zaměstnán biskupem Leopoldem Egkhem, pro kterého měl příležitost vytvořit téměř padesát symfonií, z nichž se zachovalo pouze šest. V Olomouci se velkému veřejnému zájmu těšily veřejné koncerty, které byly od roku 1771 organizovány dvakrát týdně. Pořádány byly v biskupské olomoucké rezidenci. Collegium musicum bylo složeno téměř výhradně z příslušníků vysoké církevní a vojenské honorace, např. z arcibiskupa, děkana, krajského hejtmana atp. Zúčastňovat se této společenské akce v arcibiskupském paláci mohli členové a prorektoři, v panském domě se na zvláštní vstupenky mohla zúčastnit i vybraná městská honorace.
Dalším hudebním fenoménem je kantorská profese, která je nerozlučně spojena s hudební výchovou na škole. Jednou z nejdůležitějších povinností kantora bylo starat se o místní kůr, což bylo možná přísněji kontrolováno a hodnoceno než samotné úspěchy v edukaci svěřenců. Zároveň byli kantoři obvykle zaměstnáni realizací hudebních produkcí pro aristokratické rezidence. Někteří se také věnovali skladatelské práci. Hanácký patriot Jan Tomáš Kuzník (1716-1786) studoval na piaristickém gymnáziu v Kroměříži, pak pracoval jako kantor a stal se rektorem v Kojetíně. Zachovaly se např. jeho dva sextety, dvanáct menuetů, sedm smyčcových kvartetů a šest
160
Pastorální hudba byla spjata jak s kantorskou činností, tak i s tvorbou profesionálních skladatelů. Pastorály jsou skladby pro sóla a sbor s doprovodem vybraných nástrojů nebo orchestru, jedná se o vánoční hudbu. Předpokládáme, že hlavní vzory námětů tohoto žánru se vytvořily už na začátku 18. století: zvěstování, ukolébavka, vokální dialog, hold Tří králů a pastýřská scéna u jeslí.
Moravskou pastorální tvorbu charakterizuje čitelná inspirace moravskými lidovými písněmi a valašskými koledami. Za nejcennější moravskou pastorální mši se považuje Čuj, Miko, čuj kantora z jihovýchodní Moravy Josefa Schreiera (1718?) z Dřevohostic. Tvořil během pobytu ve slováckých Bílovicích u Uherského Hradiště, jeho práce je osobitá a vychází z tradic východomoravských pastorál. Hudební výchova na školách dosahovala dobré úrovně, proto se v domácím prostředí nemohli všichni zdatní absolventi uplatnit, a tak docházelo ke značné emigraci. Při znalosti italského jazyka se mohl každý cítit jako doma v celé Evropě. Nejvíce pracovních možností poskytovaly rakouské a německé země. Hmotná situace a příležitosti k získání výdělku se během 18. století postupně zhoršovala, což bylo zapříčiněno úpadkem šlechtických rezidencí a školskými reformami. Dalším zajímavým jevem týkajícím se nejen Hané a Moravy je tzv. hanácká opera, což byly lidové zpěvohry. S operou je spojovalo jen rozdělení na recitativy a árie nebo duety. Vystupovaly v nich dvě až tři postavy, děj nebyl komplikovaný. Zachovalo se jen několik textů těchto her; jejich název vznikl dle toho, že byly napsány v moravském hanáckém dialektu. Jejich tvorba nebyla možná bez znalosti klasické opery a použití dialektu zřejmě mělo za účel vyvolat efekt parodie. Jednalo se o útvar umělý, nikoli lidový, což dokazuje zpěvohra Píseň o císařovi Josefovi II. z roku 1790, kde se hanáčtina potkává s češtinou. Knižní kultura Ve druhé polovině 18. století bylo zvykem kombinovat při tisku knih dřevořez, mědiryt (obzvlášť u knih odborných, typografických a přírodovědných) a později i lept. Tisk samotné rytiny vyžadoval větší tlak než tisk liter, tiskly se nadvakrát, anebo byl tisk zhotoven přímo v rytecké dílně a později byl vlepován do knih. Ve druhé pol. 18. století se objevily noviny, a to i díky zlepšení silniční sítě a zřízení poštovnictví. Na Moravě byl činný Mikuláš Adaukt Voigt (1733 Horní Litvínov – 1787 Mikulov), průkopník bibliografie, který vydával latinsky psaný neperiodický časopis Literární činnost v Čechách a na Moravě (1774-83), v němž přinesl velmi bohatý materiál k česky psané literatuře 14. až 17. století.
Marie Terezie dokázala uhájit svoji vládu, ztratila však Slezsko. Spolu s Haugwitzem a Kounicem rakouskou říši reformovala, zároveň však byla antisemitkou. Její země byly podřízeny centrální dvorské kanceláři ve Vídni. Olomoucké biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství. Ještě významnější reformy osvícenského absolutismu než jeho matka (toleranční patent, zrušení nevolnictví) zavedl Josef II. Stát provádí merkantilistické zásahy do ekonomiky, rozvíjí se textilní manufaktury. Vznikají zárodky moravského osvícenského vlastenectví, na Moravě působí i Josef Dobrovský. V umění doznívá baroko a rokoko, začíná se rozvíjet klasicismus a empír. 1. Charakterizujte dobu vlády Marie Terezie a Josefa II., zaměřte se na reformy. 2. Jak se rozvíjelo moravské hospodářství v 18. století? 3. Charakterizuj umělecké slohy působící v 18. století na Moravě, uveď jejich představitele a díla.
161
Dlouhé 19. století (1789-1914)
Časová přímka: ●● 1790 – obnoven Moravský zemský sněm ●● 1794 – v Olomouci uvězněn markýz La Fayette ●● 1805 – bitva tří císařů u Slavkova ●● 1806 – zánik Svaté říše římské ●● 1815 – Vídeňský kongres, Morava v rámci Rakouska součástí Německého spolku ●● 1817 – vznik Františkova muzea v Brně ●● 1827 – olomoucké lyceum opět povýšeno na univerzitu ●● 1839 – železnice spojila Vídeň s Brnem
Úvod Devatenácté století v kalendáři zahrnuje roky 1801-1900, historikové však vymezují tzv. dlouhé 19. století roky 1789-1914, tedy počátkem Velké francouzské revoluce a počátkem první světové války, dvou dějů, které navždy změnily svět, Evropu i Moravu. V této době se formuje moderní občanská společnost, probíhá proces parlamentarizace a demokratizace veřejného života. Smrtí nejvýznamnějších osvícenských myslitelů na konci 18. století zároveň končí jedna éra v dějinách evropského myšlení i významné období v dějinách Moravy. V evropském myšlení se začíná prosazovat národní vědomí – vznikají moderní národy, například český, k němuž se nakonec přiklonila i většina slovanských Moravanů a v němž nebylo místa pro Moravany německé. Se vznikem moderních národů je spjat nacionalismus, který je v současnosti často po právu spojován s množstvím zla, které bylo ve jménu toho či onoho národa napácháno. Ve své době však byl chápán spíše neu trálně jako jeden z prvků vznikající novodobé demokratické společnosti – národní hnutí bylo výsadou intelektuálů. Cílem evropských národních hnutí byla nejdříve kulturní, později politická emancipace daného národa, ideálem se stalo vytvoření samostatného státu. Právě v této době proniká do dosud zemsky (nenárodně) pojímané moravské společnosti české a německé národní hnutí. Roku 1775 měla Morava 1,1 milionu obyvatel, v roce 1910 už 2,6 milionu, společně s Moravským Slezskem pak 3,3 miliony obyvatel – přírůstek obyvatelstva byl i přes značnou emigraci vysoký. Morava a zejména Moravské Slezsko byly v rámci rakouské monarchie nejhustěji zalidněnými zeměmi. V roce 1790 císař Leopold II. (1790-1792) zrušil na Moravě a ve Slezsku berní a urbariální reformu Josefa II., čímž byla obnovena naturální robota. Leopold chtěl vybudovat stát založený na síle stavovského zřízení jednotlivých zemí. Na výzvu panovníka byl obnoven zemský sněm Moravského markrabství, jemuž předsedal Alois hrabě Ugarte. Vzniklo Desiderium moravských stavů z roku 1790 obsahující požadavky na restituci staršího zemského a stavovského zřízení, s nimiž císař souhlasil, pokud neoslabovaly jeho moc. Při korunovaci českým králem mu moravská delegace samostatně holdovala jako moravskému markraběti. Snahy o samostatné markraběcí úřady a holdování novým pánům na Moravě však nebyly úspěšné. Podmínkou držby majetku na Moravě bylo moravské občanství.
162
Obr. 237 Leopold II.
Obava z šíření revolučních myšlenek a vznik moderní vědy na Moravě (1791-1805) Brzy po vypuknutí Velké francouzské revoluce (1789) začaly mít rakouské vládní kruhy obavu nejen z francouzské armády, ale hlavně z šíření revoluce a revolučních myšlenek. V roce 1791 nařídil Leopold II. zemským vládám, aby ho informovaly o smýšlení obyvatelstva. Roku 1792 však císař Leopold II. neočekávaně zemřel. Dochází k prudké změně politického kurzu. Konzervativní protiosvícenský poslední římsko-německý císař František II. (1792-1806, jako první rakouský císař František I. 18041835), zastavuje ty z josefínských reforem, které by mohly aktivizovat veřejné mínění. Nařizuje přísnou cenzuru domácího tisku (na což doplatil časopis Brünner Zeitung), knih, letáků a brožur – o francouzské revoluci se k lidem nesměly dostat pozitivní zprávy. Zahraniční tisk smí být čten jen na povolení zemské vlády.
Obr. 238 Císař František II. (1792)
Obr. 240 Jan Nepomuk Mitrovský Moravskou osvícenskou šlechtu inspiroval francouzský filozof C. A. Helvetius (1715-1771). Aristokracie začala uvažovat o anglickém modelu konstituční monarchie, stává se obdivovatelkou anglické civilizace. Osvícenské francouzské 18. století šlechta mění za podnikatelské anglické století 19., zároveň se aristokracie v době Velké francouzské revoluce postupně izoluje od zbytku společnosti. Z Brna byl odsunut osvícenský guberniální rada hrabě Josef z Dietrichštejna, brněnská zednářská lóže Josefova bratrance ze starší moravské větve Jana Nepomuka Mitrovského (17571799), člena Patriotické společnosti, orientující se na přírodovědu a vlastivědu Moravy, byla vyšetřována pro svůj údajný styk s francouzskými kluby. Obr. 239 Erb Mitrovských z Nemyšle Císař František zavlekl říši do války s revoluční Francií, s čímž nesouhlasil hrabě Josef Mitrovský (1733-1808). Pocházel z uherské větve rodu, sídlil v Paskově, byl sečtělý a přátelil se s Maxmiliánem Lambergem. Tento generál, který pod Laudonovým vedením prošel sedmiletou válkou, na tureckých hranicích zajal valašského/moldavského hospodara Alexandra Ypsilantiho st. a přivezl jej jako státního vězně do Brna (17881791), které si Ypsilanti velmi oblíbil. Osvícenci Mitrovský i Ypsilanti se spřátelili. Josef docházel do salonu svého strýce Jana Křtitele Mitrovského.
Byl-li Josef Mitrovský aristokratický osvícenec umírněného francouzského typu, v osobě kosmopolitního osvícence usilujícího o lidské štěstí, podnikatelského aristokrata nového typu a zakladatele moderního vědeckého myšlení na Moravě Jana Nepomuka Mitrovského (srovnatelného s Ignácem Bornem v Čechách), v Dolní Rožínce (pracovali pro něj oba Schweiglové) sídlícího manžela hraběnky Antonie Žerotínové, již vidíme nejvýznamnější příklad specifického moravského šlechtického pozdního osvícenství, jemuž dal pevnou organizační strukturu. Po své italské a německé cestě v Brně vstoupil roku 1785 do Mehofferovy lóže svobodných zednářů a prosazoval badatelskou činnost.
163
Obr. 242 František Josef Schwoy
Obr. 241 Markýz de La Fayette Cestoval po Moravě, zkoumal minerální prameny (v Luhačovicích), věnoval se filantropii. S majitelem manufaktur evangelíkem Heinrichem Friedrichem Hopfem (1754-1825) putoval na Slovensko a v Dolní Rožínce rozšířil svoji zámeckou knihovnu (zachovala se na Pernštejně) i sbírku minerálů (byl zakladatelem vědecké mineralogie na Moravě) a zasáhl ve prospěch Köffilerovy manufaktury. Účastnil se císařské korunovace Leopolda II. ve Frankfurtu, zastavil se v Herrenhutu – Ochranově, centru moravských bratří. Francouzskou revoluci uvítal, odmítl však jakobínský teror. Na druhé německé cestě se v Hamburku stýkal se svobodnými zednáři, které reformoval J. G. Herder. Jan Nepomuk Mitrovský se blížil girondistům, byl obeznámen s Kantovou filozofií. V roce 1792 z Francie uprchl slavný markýz La Fayette a stává se na tři roky (1794-1797) státním vězněm v Olomouci, odkud se pokusil utéct – Mitrovský zasahoval v jeho prospěch. Na výmarském dvoře se setkal s Goethem. Podobnou roli jako Jan Nepomuk Mitrovský hrál na Moravě i Ignác Mehoffer (1747-1807). Pocházel z fulnecké obchodnické rodiny, vystudoval právnickou fakultu ve Vídni. Byl nadšen z Felbigerovy (Komenského obdivovatel) tereziánské školské reformy, podle níž Mehoffer roku 1775 v Brně zřídil normální školu, kterou vedl, vzdělával v ní pedagogy, vybíral učebnice a otevřel na Moravě i hlavní školy. Byl členem brněnské zednářské lóže U opravdových sjednocených přátel, roku 1785 lóži převzal a zapojil do ní krajské školské komisaře. Stal se organizátorem vědecké práce na Moravě, inicioval spisky o dějinách moravských měst, podílel se na německém překladu Pilařových a Moravcových dějin Moravy, možná inicioval i Schweiglův spis o dějinách umění. Mehoffer chtěl Mitrovského myšlenky rozvinout v projekt soukromé moravské Společnosti přátel přírodovědy.
164
Obr. 243 Titulní list Schwoyovy Topografie Markrabství moravského (1793) Umírněný osvícenec Leopold Berchtold (1759-1809) byl majitelem buchlovského panství, moderním podnikavým aristokratem a stoupencem anglického civilizačního modelu. Věnoval se medicíně a „sociologii“. Na buchlovickém zámku zřídil veřejnou nemocnici.
Imigranti byli v Rakousku v duchu merkantilismu vítáni a podporováni jako nositelé cenných poznatků a technologií; často byli ubytováni v bývalých klášterních statcích. Roku
1792 však byla zrušena pomoc imigrantům, uprchlým Francouzům je pobyt na Moravě zakazován, uprchlíci si musí najít ručitele, složitá pasová agenda ochromila lázeňství. Policie prohlížela knihy francouzských imigrantů – např. francouzské emigrantské hraběnce Sacrati byly v Brně knihy zabaveny. Roku 1794 byly v Brně konfiskovány knoflíky s nápisem Liberté et egalité. Jak už však bývá u přirozené touhy po zakázaném, cenzura byla obcházena. Docházelo i k absurdním situacím, kdy rakouští úředníci uprchlí z obsazeného Rakouského Nizozemí byli v Rakousku podezříváni – např. v Brně penzionovaný nizozemský vládní rada F. X. Burtin či penzionovaný finanční rada v Bruselu E. de Cock, který na Moravě požádal hraběte Ugarta o povolení k pobytu.
František Josef Schwoy (1742-1805) vystudoval jezuitské gymnázium v Tuřanech a stal se dietrichštejnským úředníkem. V brněnské lóži se zabýval moravskou historickou tematikou, se kterou jej sblížil olomoucký biskup Hamilton a kněžna z Dietrichštejna. Je autorem vzorového středoevropského díla, pětisvazkové historicko-topografické Topografie Markrabství moravského (Topographie vom Markgrafthum Mähren, 1793-1794). V této vypjaté době je nucen Josef Sonnenfels prostřednictvím publicistiky (časopis Politisches Sieb) hájit osvícenství a jeho myšlenky, roku 1793 vydává svou obranu osvícenství. Na jeho straně stojí i Jan Nepomuk Mitrovský, v roce 1794 se však brněnská zednářská lóže, která nahrazovala kolektivní moravské badatelské centrum, v ovzduší represe rozešla. Rozpuštění brněnského zednářství přineslo nutnost založit moravskou osvícenskou vědeckou společnost. Okolo Rieckeho Čtenářské společnosti (v níž byl členem Mehoffer) se tehdy vytváří brněnské radikální „jakobínské křídlo“, bývalí zednáři tedy potřebují mít institucionální záštitu před podezřením z podílu na vídeňském a uherském „jakobínském spiknutí“ (do značné míry policejně vyprovokovaném a zveličeném). Františkův ultrakonzervativní policejní ministr Johann Anton hrabě von Pergen (1725-1814) nepřipustil žádný projev veřejného mínění, směřoval k policejnímu státu. Osvícence na vídeňském dvoře chránil hrabě Zinzendorf, právní stát nebyl v rakouské monarchii zničen. Roku 1794 Jan Nepomuk Mitrovský inicioval vznik Moravské společnosti pro přírodovědu a vlastivědu (Mährische Gesellschaft der Natur- und Vaterlandskunde). Společnost spojuje bývalé ilumináty i rozenkruciány. Prezidentem společnosti byl Jan Křtitel Mitrovský (zastánce právního státu), sekretářem Jan Nepomuk Mitrovský. Činnost společnosti je omezena na oblast Moravy, v analytické vědecké práci je upřednostňována přírodověda. Mehoffer i Mitrovský byli vášnivými sběrateli. Hlavní město Moravy, vědecké a průmyslové (textilnické) Brno, získává v rámci celé habsburské monarchie jedinečný význam. V roce 1795 docházelo na Novoměstsku a Žďársku k mnoha případům dezerce; císař vyzval obyvatele Moravy, aby se do vojenské služby hlásili dobrovolně, postupně se vyhláškami zvyšovaly počty dobrovolníků pro válku s Francií.
Obr. 244 Kristián Karel André (MZM Brno) Bitva o právní stát, resp. Pergenova cenzorská a policejní činnost, zasáhla i Moravu. Po roce 1796 dalo moravské gubernium sledovat činnost moravských protestantů. V roce 1797 bylo z obavy před útokem poddaných a činnosti bývalých iluminátů vykonstruováno tzv. helvetské spiknutí neboli frajmauerská rebelie. Na Českomoravské vysočině měli poddané osvobozovat helvetští kazatelé a svobodní zednáři. Do akce prý byli zapojeni i francouzští agenti, aby narušovali zázemí mocnářství. Na panství na vrchovině náhle vtáhlo vojsko, v lesích se zde skrývalo mnoho vojenských rekrutů, kteří skončili na Špilberku. Protestanti, osvícenci a zednáři se dostávají do zájmu policejních vyšetřovatelů. Roku 1798 je zakázán iluminátská Čtenářská společnost a Riecke uvažuje o emigraci. Německý protestant Christian Karl André (1763-1831), ctižádostivý, protirevoluční a raně liberální filantrop, přírodovědec, zednář a jeden z iniciátorů moderního chovu ovcí, dostal roku 1798 nabídku od brněnské protestantské obce stát se ředitelem jejího výchovného institutu. André se znal s Janem Nepomukem Mitrovským a na Moravu se přestěhoval. V roce 1799 v Brně vznikla druhá vědecká společnost Přátelé přírodovědy a vlastivědy, v níž vynikal hrabě Hugo František Salm-Reifferscheidt. Do této společnosti André jako hospodářský rada Salmů vstoupil a stal se předním organizátorem vědeckého života na Moravě. Jan Nepomuk Mitrovský navrhl těsně před smrtí sloučení obou moravských vědeckých společností do Soukromé společnosti sjednocených přátel k podpoře přírodovědy a vlastivědy (1800, Privat-Gesellschaft der vereinigten Freuden zur Beförderung der natur- und Vaterlandskunde in Mähren). Stanovy společnosti vypracoval André dle Mitrovského rukopisu, společnost se sjednotila pod původním zednářským symbolem. Spolu s posledním moravským osvícenským guvernérem Josefem Mariou Dietrichsteinem (1763-1825) André načrtl roku 1803 plán budoucí vědecké společnosti. Zaměřili si na sběr statistických dat pro Moravu, založení zemského muzea.
165
Ještě Jan Nepomuk Mitrovský navrhl pro Společnost vydávání úspěšného pozdně osvícenského časopisu Patriotický deník (1800, Patriotisches Tageblatt) – vydavatelem se stal André, redaktorem Riecke. Kolem časopisu se dále shromažďovali L. Berchtold, Antonín Bedřich Mitrovský, Josef Maria Dietrichstein i Hugo František ze Salm-Reifferscheidtu. Tito lidé stojí u počátku národního hnutí na Moravě. Riecke založil knihovnu, spolu s Berchtoldem pak Humanitní společnost, vznikla nadace Josefa Heřmana Agapita Gallaše v Hranicích atd. Vláda však přiměje „moravského jakobína“ Riecka k emigraci do rodného Stuttgartu (1803).
Obr. 245 Hraniční kámen na zemské hranici mezi Čechami a Moravou u Žďáru nad Sázavou
Napoleon a Morava (1805-1814) Od roku 1798 prochází několikrát Moravou ruská vojska v rámci akcí rakousko-ruské protifrancouzské koalice. V Brně se objevuje císař František i maršál Suvorov. Cenzura byla do roku 1801 protifrancouzská a protirevoluční, poté naopak zakazuje vše, co by mohlo být vykládáno jako protifrancouzské a proti Bonapartovi. Vláda se bála šíření revolučních myšlenek hlavně mezi prostými lidmi, proto na Nový rok 1803 tvrdě zasáhla proti sympatizantům revoluce na jižní Moravě – kaplan v Lukově Josef Lang a další dva osvícenští faráři byli obviněni ze sympatií k revoluci. Lang byl zbaven úřadu a odsouzen do vězení na Mírově. Rok 1805 znamená konec pozdně osvícenského období moravských dějin. André otevřeně kritizuje státní cenzuru a za-
stavuje vydávání Patriotického deníku. Mehofferovy školní komisariáty jsou rušeny. Bývalí josefinisté Gallaš a Fryčaj protiosvícensky ovlivňují své okolí. V listopadu 1805 vstoupila z jihu na Moravu francouzská vojska, císař František musel z Brna odjet do Olomouce (kde se setkal s ruským carem Alexandrem I.) a do moravského hlavního města vstoupil bez boje Napoleon. Nejslavnější bitvou s nejzávažnějšími důsledky pro Evropu, která se odehrála na území Moravy, byla krvavá bitva tří císařů, která proběhla 2. prosince 1805 poblíž Slavkova u Brna (Austerlitz). Armáda francouzského císaře Napoleona Bonaparta, který bitvu řídil z kopce Žuráň, porazila vojsko tzv. Třetí koalice, v níž byli osobně přítomni ruský car Alexandr I. (s generálem Kutuzovem) a rakouský císař František I. Moravské domy a zámky zaplňují ranění a nemocní.
Obr. 246 Bitva u Slavkova
166
Obr. 247 Maršál Kutuzov (MZM Brno)
Obr. 249 Kníže Metternich
Obr. 248 Vlajka Rakouského císařství Rakousko se muselo vzdát Tyrol, Vorlarlberska a Augsburgu, jež přešly pod Bavorsko, dále ztratilo Benátsko, Istrii a Dalmácii, které přešly pod Italské království. Rakousko se také vzdalo všech nároků na německé státy, jako kompenzaci získalo Salcbursko. Po tomto Bratislavském míru navíc cenzura zakazuje nejen protifrancouzské a protibonapartistické tisky, ale i ty publikace, které předtím vláda sama iniciovala. Novým státním kancléřem se stává hrabě Jan Filip Stadion, který zavádí reformní politický kurz založený na stavovském patriotismu jednotlivých zemí monarchie a snaží se pozdvihnout hospodářství; k tomu potřebuje i tiskové tribuny. V roce 1806 zanikla „tisíciletá“ Svatá říše římská „národa německého“ a Františkovi I. zůstal titul dědičného rakouského císaře (1804); Moravě vládne i nadále z titulu moravského markraběte. V roce 1806 vznikla sloučením Zemědělské společnosti a Soukromé společnosti přátel Společnost pro podporu zemědělství, přírodovědy a vlastivědy (K. k. Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde). V čele této moravské vědecké společnosti („akademie věd“) stál Hugo František starohrabě ze Salm-Refferscheidtu, sekretářem se stal k ranému liberalismu směřující Chriastian Karl André, který zdůrazňoval nutnost založení moravského zemského muzea jako sídla vědecké zemské akademie.
V roce 1808 začalo být na Moravě v souvislosti s probíhajícími napoleonskými válkami zřizováno zemské vojsko jako doplněk k vojsku říšskému; o vstup do něj však byl malý zájem. Nadšení obyvatel Moravy pro ideu svobody a bratrství vyprchala s příchodem vojsk, která přinášela spíše rabování a hlad. V roce 1809 Napoleon vyhrál u Wagramu a bojuje u Znojma s vojskem arciknížete Karla, úspěch oslavil Napoleon v Brně. Stadionova éra reforem končí, vrací se konzervatismus a s ním nastupuje čtyři desetiletí trvající období absolutistického režimu rakouského ministra zahraničí Klementa Václava Nepomuka Lotara von Metternicha (1773-1859), manžela bohaté moravské šlechtičny Eleonory Kounicové (vnučky slavného kancléře; svatbu měli roku 1795 ve Slavkově). V roce 1809 ještě začal André vydávat časopis Hesperus aneb poučení a zábava pro obyvatele rakouského státu, v němž se pojí pozdní osvícenství, sentimentalismus a raný liberalismus. Časopis je obhájcem anglického civilizačního modelu. Do časopisu přispívá i Josef Dobrovský či vzdělaný brněnský průmyslník a spisovatel Heinrich Friedrich Hopf, který poprvé v habsburské monarchii předvedl spřádací textilní stroj (za účasti Josefa Dietrichsteina), navrhl první průmyslový spolek ve střední Evropě (1816). Po nástupu konzervativismu André Moravu opouští. Objevuje se nový umělecký směr a životní styl, biedermeier.
167
zemí včetně Pruska, Rakouska, Čech a Moravy. Kongres byl laděn protiliberálně, protirevolučně a protinacionalisticky. Z Moravy pocházel bandita Johann Georg Grasel, který „působil“ na pomezí jižních Čech, jižní Moravy a Rakouska. Pocházel z rodiny pohodného (rasa), což bylo tehdy všeobecně opovrhované povolání. Byl chycen roku 1815, o tři roky později byl popraven. V německém prostředí byl vnímán jako „Robin Hood“, v češtině se slovo grázl vyskytuje s negativním významem.
Vrcholný rozkvět hospodářství od roku 1781 do krize roku 1815 Obr. 250 Vídeňský kongres
Všeobecná ekonomická konjunktura na Moravě do roku 1815 byla způsobena: 1. tolerančním patentem Josefa II., 2. židovským tolerančním patentem, 3. válečnými událostmi – boje se Moravy, kromě francouzských vpádů do Brna (1805, 1809), týkaly spíše nepřímo. Protianglická kontinentální blokáda chránila trh, úbytek lidí v důsledku války byl nahrazován stroji. Kvůli úspoře dřeva bylo jako palivo zaváděno uhlí. V průmyslové výrobě bylo nejdůležitější soukenictví a vlnařství. Přenesení neprosperující manufaktury z Kladrub do Brna vedlo ve svých důsledcích k proslavení brněnských jemných suken po celém světě. Nedostatek odborníků řešil jejich příchod ze zahraničí (Verviers), zakladatel druhé manufaktury na jemná sukna, původně chudý nizozemský tovaryš Wilhelm Mundy, řekl, že za třiadvacet let chodu svého podniku vyučil více než tisíc soukenických tovaryšů. V této době se daří brněnskému textilnictví, zejména protestantu Heinrichu Friedrichu Hopfovi.
Obr. 251 Johann Georg Grasel
Vídeňský kongres a Morava (1814/1815) Vídeňský kongres (1814-1815) byl zásadním setkáním zástupců téměř všech zemí Evropy po napoleonských válkách, upravil mezinárodní vztahy soustavou smluv. Kongres se konal pod řízením rakouského císaře Františka I., jenž byl zastoupen ministrem zahraničí Metternichem. Jednání byla přerušena Napoleonovým „stodenním císařstvím“, proto roku 1815 prošla Moravou ruská vojska k bitvě u Waterloo, která znamenala Napoleonovu definitivní porážku. Vídeňský kongres vytvořil Německý spolek (1815-1866) – volné soustátí třiceti devíti
168
V roce 1799 byl vydán zřejmě nejstarší tovární řád v monarchii, a to Policejní řád pro brněnské soukenické podniky (upravoval vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem). Jelikož vlna byla drahá, začal hrabě Alois Ugarte (v letech 1787-1802 moravskoslezský guvernér) uvažovat o kameralistických zásadách; vycházel z toho, že ač je na Moravě soukenická manufakturní výroba mladá, sukno svou jemností konkuruje zahraničí a obchod převyšuje milion zlatých ročně. Josefovi II. se nepodařilo zrušit cechy, které se bránily přijímat nové členy. V Brně rostl počet soukenických továren i mistrů. Císař Josef II. navštívil Köffilerovu i Mundyho továrnu. Roku 1802 už bylo v Brně deset soukenických továren, dále továrny na cajk (pevná bavlněná látka) a haras (vlněná tkanina na pláště), velké soukenické dílny; poté byla udělována další privilegia (mj. židovskému podnikateli Jakobu Hällerovi). Na Moravě a ve Slezsku existuje padesát pět továren (1807), většinou textilních; jen v Brně tak máme více než dvě desítky továren, z nichž se sukno vyváží do Lipska i Istanbulu. Olomoucké pokusy o centrum soukenictví byly neúspěšné. V Prostějově vznikla židovská manufaktura (1804). Vlnařství se rozvíjelo na moravském venkově. Po zrušení kontinentální blokády však přišla v letech 1815-1820 těžká krize, která mnoho textilních podniků zničila. Brněnští podnikatelé však zaváděli do výroby převratné technické novinky. Již roku 1801 starohrabě Hugo František Salm přivezl z Anglie dokumentaci ke spřádacím strojům na vlnu,
čímž začal rozvoj strojírenství na Moravě. První strojírenská továrna SAG (Salm-Arzberger-Goetz) vznikla na salmovském panství v Doubravici nad Svitavou. Továrna vyráběla přístroje, ozubená soukolí, parní stroje a parovozy. Výroba byla přenesena do Blanska a spojena s blanenskými železárnami. Mechanici a technici byli získáváni z Velké Británie (Samuel Dieky), brněnský Karl Alexandr Offermann byl jedním z vynálezců postřihovacího stroje na vlnu. Dále v Brně působili Woodward, Reiff, Schöll a Luz (spolu s Bracegirdlem položili základ První brněnské strojírny) ad. Spřádací a postřihovací stroje byly v Brně zaváděny do výroby v letech 1814-1817, většinou je progresivní podnikatelé dovezli ze zahraničí. Moravská výroba byla reprezentována v kabinetu rakouských výrobků ve Vídni. V roce 1804 byl dán v Brně do chodu první stroj na výrobu mykané příze. V roce 1814 byl na Moravě (Štěpánov nad Svratkou, Olešnice) pro Christiana Wünsche stavěn první parní stroj použitý ve výrobě v celém Rakousku.
Obr. 251a Brno s předměstími a okolím roku 1815, navrhl a nakreslil hejtman z Scheibenhofu
Moravští osvícenští vlastenci (do r. 1830) Vlastenectví je důležitou součástí změn doby Velké francouzské revoluce, lidé se začali cítit být součástí sociálních celků; tak byla připravena půda pro nacionalismus 19. století. Tzv. „národní obrození“ na Moravě bylo především kulturním procesem (politika a ekonomika byly pro jeho šíření jevy sekundární). U nás byli osvícenci převážně vzdělaní moravští šlechtici (většinou francouzsky a německy mluvící) s kosmopolitními kontakty v celé měnící se Evropě. Mnoho šlechtických rodů se v zemi usazuje až po roce 1620, v 18. století však byly s Moravou naprosto sžity a o svoji zemi se zajímaly. Vliv aristokracie ve společnosti však pozvolna slábne. V této době se začal rozcházet habsburský státní zájem s politickým zemským zájmem šlechty. Tereziánské a josefínské reformy doby osvícenského absolutismu a hlavně centralistická politika císaře Františka I. vedly k aristokratické stavovské opozici vůči panovníkovi – moravská šlechta hájila historická práva své země, stala se vlasteneckou, šlechtický kosmopolitní osvícenský patriotismus se proměnil v patriotismus zemský. Vlastenectví se na Moravě vztahovalo výlučně k Moravě, nikoliv k zemím Koruny české, nikoliv k Čechám (v Čechách zase pouze k Čechám, nikoliv k Moravě či zemím Koruny české). Vlastenci usilovali hlavně o založení muzea pro shromažďování vlastivědných památek a poznatků. Díky patronátu moravské šlechty tak bylo roku 1817 založeno v Brně přírodovědně zaměřené Františkovo museum (dnešní Moravské zemské muzeum) sídlící v Dietrichsteinském paláci na Zelném trhu. Vzniklo z iniciativy hrabat Huga Františka Salma-Reifferscheida, Antonína Bedřicha Mitrovského, Josefa Auersperga a vědce Kristiána Karla Andrého. Muzeum založili němečtí Moravané, kteří však podporovali i slovanské hnutí na Moravě. Prvním veřejným muzeem v zemích České koruny bylo Gymnazijní muzeum v Opavě (1814), pražské Vlastenecké muzeum v Čechách (1818, dnešní Národní muzeum) mělo větší péči a bylo humanitněji zaměřeno.
Obr. 252 Hugo Františel Salm-Reifferscheidt Za zakladatele moderního moravského zemského patriotismu můžeme považovat vzorového šlechtice-podnikatele Huga Františka starohraběte ze Salm-Reifferscheidtu (17761836), který se mj. zasloužil o rozvoj železářství v Blansku. Získal osvícenské vzdělání, zabýval se přírodními vědami. Byl ovlivněn Andrého raným liberalismem a hlavně romantismem – pro svůj zámek v Rájci nad Svitavou objednával obrazy rakouských romantiků. Shromáždil sbor dobrovolníků proti Napoleonovi, byl ale ve Francii uvězněn. Byl stoupencem hraběte Stadiona, stýkal se s Josefem Dobrovským. V návaznosti na Jana Nepomuka Mitrovského měl hlavní podíl na založení Františkova muzea.
169
Obr. 254 Park Františkov v Brně, první veřejný park u nás založený veřejnou správou (1820). V souvislosti se vznikem Československa byl park přejmenován po fr. historikovi E. Denisovi (1919; Brňané mu však často říkají Francisberk).
Obr. 253 Hrabě Antonín Bedřich Mitrovský z Nemyšle Nejtypičtějším dobovým příkladem výlučně moravského vlastence je hrabě Antonín Bedřich Mitrovský (Anton Friedrich Mittrowsky, 1770-1842). Byl majitelem evropsky významné knihovny Mitrovských, rozvíjel železářství v Loučné a Sobotíně. Tento osvícenec získal po studiu na brněnském gymnáziu právnické a historické vzdělání ve Vídni (vliv na něj měl Gottfried von Swieten, ale i policejní ministr hrabě Pergen). Stal se z něj racionální byrokrat, zastával hejtmanské funkce, po Andrého aféře ale odešel do ústraní (1805). V roce 1815 se však stal moravským zemským hejtmanem (moravsko-slezským guvernérem, 1815-1827). V této funkci podporoval Moravskou hospodářskou společnost a stál u zrodu Františkova muzea v Brně, jemuž věnoval rozsáhlé mineralogické sbírky; sám se zabýval hlavně historií. V Brně se zasloužil o vybudování prvního veřejného parku v zemích České koruny Františkov (dnešních Denisových sadů), kde také byl odhalen dosud stojící obelisk na počest císaře Františka I. (1818). Reorganizoval chudinskou péči, podporoval založení brněnského ústavu pro nevidomé a hluchoněmé. Podporoval Antonína Bočka při práci na diplomatáři a Řehoře Volného při vydávání moravské topografie – jemu v korespondenci o univerzitách napsal: „jakožto Moravanu zůstane mi olomoucká nejdůležitější…“ – roku 1827 se tak zasloužil o opětovné povýšení lycea v Olomouci na Františkovu univerzitu (Universitas Franciscea); moravská univerzita měla tři fakulty: filozofickou, právnickou a teologickou. Byl jmenován kancléřem spojené dvorské kanceláře a prezidentem dvorské studijní komise („ministrem školství“ Rakouska). Aristokratický osvícenec hrabě Josef Auersperg (1767-1829) byl na Moravu přeložen z Prahy pro pokus o obnovu zednářské lóže (1811). Stal se prezidentem apelačního soudu pro Moravu a Slezsko (1813). I on se podílel na založení Františkova muzea. Jeho přítelem byl J. W. Goethe.
170
Obr. 255 Obelisk v parku Františkov, který byl v roce 1818 vztyčen k připomínce vítězství nad Napoleonem
Obr. 257 František Josef z Dietrichsteina Obr. 256 Josef Auersperg Posledním z moravských osvícenských aristokratů byl syn kněžny Marie Kristýny František Josef, kníže z Dietrichsteina (1767-1854), ironický, vzdělaný a bohatý pozemkový magnát a dobrý ekonom. V bojích proti Francii byl povýšen na generálmajora, poté se věnoval diplomacii a stal se liberálem anglického střihu. Byl příznivcem federalizace rakouské monarchie, nesouhlasil s císařem Františkem a s nastupujícím kurzem kancléře Metternicha a policejního ministra Sedlnitzkého. Obnovil ve Vídni zednářskou lóži, která byla policejně zlikvidována (1811); odmítl Řád zlatého rouna. Tento aktivní šlechtický kosmopolita se však postupně stával kuriozitou nové doby. V první polovině 19. století Brno stále posiluje jako ekonomické centrum, ovšem kulturně se z něj stává spíše „předměstí“ Vídně. Osvícenského vlastence Hankeho označil za „zněmčilého Moravce“ již nový typ moravského vlastence, jeden z prvních bojovných moravských buditelů Josef Heřman Agapit Gallaš (1756-1840) – protiosvícenský konzervativní katolík, ranhojič, malíř a spisovatel. Snažil se již o osvětu, v Hranicích vybudoval knihovnu. Věří v sílu rakouského státu, slovanského etnika (národa) v něm, vyzývá k podpoře mateřského jazyka – moravštiny (češtiny), má povědomí o dějinách rodné moravské země. Jeho sentimentální a patetické vlastenectví již nebylo kosmopolitní a racionální, blíží se netoleranci k jiným národům – ze zemského patriotismu se stává etnický nacionalismus založený na mateřském jazyce – Gallaš je tak typově velmi blízký českému národnímu hnutí 19. století. Dalším z buditelů byl Gallašův přítel P. Tomáš Fryčaj (1759-1839), farář z brněnských Obřan. Pro povznesení obyčejných lidí sebral Gallašovy básně (nepříliš vysoké úrovně) do generačně nejvýznamnějšího díla Múza moravská. Na počátku 19. století stáli v čele moravských vlastenců (slovanského jazyka) v Brně právě Gallaš s Fryčajem – jejich vlastenectví bylo národopisné a osvětové.
Obr. 258 Josef Gallaš
Obr. 259 Tomáš Fryčaj
171
Obr. 260 Dominik Fr. Kynský K volnému brněnskému vlasteneckému kroužku patřil i osvícenec Matěj Josef Sychra, milovník Čechů i Moravanů a mateřského jazyka; ač kněz, tak bělohorskou porážku považoval za neštěstí. Jeho vlastenectví bylo prosyceno filantropií.
Ústřední postavou kroužku se po svém příchodu z Čech do Brna (1809) stal piarista Dominik František Kynský (17771848). České vlastenecké cítění v něm posílili Puchmajer, Hněvkovský či Kramerius. Přátelil se s Dobrovským, pomáhal Jungmannovi se Slovníkem. V Brně působil na filozofickém ústavu. Seznámil se se Sychrou, Gallašem, augustiniánem Filipem Nedělou. Usiloval o rozšiřování českého jazyka a literatury v Brně a na Moravě – rozšiřoval české časopisy a knihy, překládal. Byl zavražděn ve sklepě svého domu, pachatele se nepodařilo vypátrat. Kynský jako jeden z prvních přispěl k šíření české kultury na Moravě. Moravan František Bohumír Štěpnička se v Praze sblížil s puchmajerovci, zapojil se do půtek pražských vlasteneckých skupin (o básnictví a pravopis). Nadšený Julius Urban, rytíř ze Švábenova (zemřel už v 26 letech), četl Pelovy Geschichte Böhmens, vášnivě studoval moravské dějiny a údajně se začal národně cítit Čechoslovanem. Četba dějepisných knih se tak silně podílela na vytváření národního vědomí.
Tato generace moravských vlastenců se stýkala hlavně korespondenčně, nešlo o cílevědomou skupinu. Působili na velmi malý okruh lidí, nezanechali po sobě velké literární dílo (snad kromě Múzy moravské). Všechny tyto vlastence však spojovala láska k zemi, k Moravě. Generace však vytvořila zázemí pro své nástupce. Na brněnské centrum se tam ve 30. a 40. letech mohli napojit zakladatelé české Moravy – František Sušil, František Matouš Klácel, Alois Vojtěch Šembera ad. Vlastenectví však cítila jen malá část obyvatel Moravy, ti vzdělaní. Od kultury odříznutí konzervativní moravští venkované byli k vlastenectví lhostejní, lpěli na tradicích. Národní vědomí je především vědomím o společné minulosti, znalosti zemských dějin však byly mezi prostými lidmi velmi slabé – zřejmě dělili historický čas pouze na dobu před josefínskými reformami a po nich. Přítomno však bylo mytické a legendární vědomí, např. král Ječmínek, popř. byly mytizovány skuteč-
172
né postavy – Josef II. Negramotný a egocentrický venkovan nebyl zasažen racionalismem a kriticismem, zajímal se pouze o svoje hospodářství, nejevil zájem o politické dění, vzrušovaly jej pouze zprávy o válkách. Věřil v Boha, který zajišťoval běh všech věcí, řád, s nímž jej seznamovala katolická církev, jíž byl pevnou součástí; lidová zbožnost pak přinášela různé pověry. Byl rovněž součástí své obce – moravské dědiny byly do poloviny 19. století dosti izolované, každá měla svůj odlišný kroj, mezi sousedními dědinami doutnala řevnivost, přespolní svatby byly výjimkou (scházeli se pouze na jarmarku). Jednotlivé moravské kraje žily izolovaně, výrazné byly hospodářské rozdíly – bohatá Haná a střední Morava, ale chudé a zaostalé Valašsko a Slovácko. Vědomí příslušnosti ke kraji či „kmenu“ zabraňovalo obyvatelům Moravy cítit příslušnost k zemi (zřejmě neměli citové pouto ani k panství a jeho majiteli – ti se střídali, patrimoniální soustava se rozkládala) – to také neumožnilo integraci Moravy. Např. obyvatelé dvou sousedních oblastí – Zlínska a Hané – si uvědomovali rozdíly mezi sebou. Neotřesitelnou autoritou však byl pro nevzdělané venkovany panovník – šlo o autoritu mytickou, neopřenou o konkrétní zkušenost – nebyly to však sympatie k rakouské monarchii. Moravská nářečí jsou dosti rozdílná (na rozdíl od Čech), některá nářečí měla blíže k nemoravským sousedům než k jiným moravským dialektům – slovácké nářečí se blíží západoslovenskému, liší se však výrazně od hanáckého či horáckého (to se podobá nářečí českým). Nevznikla také žádná obecná moravština. Neexistovalo silné kulturní centrum, které by svůj dialekt (zbavený výrazných znaků) prosadilo jako obecnou mluvu. O tom podává obraz vlastenecky smýšlející moravský kněz Jan Šmídek (40. léta 19. století): Morava (…) ve svých kmenech, ve svých nářečích reprezentuje živly i české i slovenské. Tak na hranických českých a na straně severozápadní panuje všude ta samá řeč jako v Čechách, stejný tu ráz národní, stejné zvyky, stejné interesy, kdežto na straně jihovýchodní, na hranicích uherských, převládá nářečí uhersko-slovenské a stejný se Slovenskem národní genius; jenom ve středu Moravy, na nivách statných Hanáků a nebetyčných horách leporostlých Valachů zachován jest původní živel moravský, arciť ještě jako v zajetí dřímající. Pro venkovana nebyla jeho řeč, nářečí, takovou hodnotou jako pro vlastence literární čeština. Fryčaj označoval Hanáky za národ s vlastními tradicemi a etikou, který je rovnoprávný s jinými národy (např. francouzským, německým či českým). Hanáckým patriotem byl i básník, skladatel a kantor Tomáš Kuzník. Na každého cizího příchozího pohlíželi venkované s nedůvěrou, pramenící ze strachu z neznámého – moravský venkov velmi nedůvěřoval Čechům. Setkání s Čechem bylo pro Moravana na počátku 19. století větší vzácností než setkání s Němcem, Češi byli na Moravě považováni za cizince. Venkovan rovněž silně vnímal propast mezi měšťanem a sedlákem – v nářečí/jazyku, oděvu, chování. Měšťané nosili dlouhé kalhoty. Pro venkovana byl bilingvní měšťan člověkem z cizího bohatého světa s jinými starostmi. Kategorie vlasti a národa, fenomén mateřského jazyka a dějiny země, v níž žili, tak byly naprosté většině obyvatel Moravy cizí; na Moravu na rozdíl od Čech také nezasáhly slezské války – Češi si uvědomili svou odlišnost od vojáků v cizích armádách,
ožila svatováclavská idea, jeden ze základů moderního českého národa. Moravanům byla svatováclavská idea naprosto cizí, svátek se neslavil. Moravští vlastenečtí kněží podporovali ideu cyrilometodějskou, která se prosadila až ve 40. letech 19. století – do té doby společnost vlastence a jejich činnost nechápala. Přesto právě tyto nevzdělané vrstvy měly největší předpoklady k přijetí ideje nacionalismu – ovládaly jediný jazyk, znaly jen svoji kulturu, k vysvětlení světa potřebovaly jednoduché schéma, které jim po katechismu poskytl nacionalismus.
Hospodářská krize a její překonávání v letech 1815-1847 Antonín Bedřich Mitrovský byl v čele Moravskoslezského gubernia nahrazen ekonomicky liberálním Aloisem Ugartem, který byl ve funkci v letech 1834-1845 a proslul jako zkrášlovatel Brna – zřídil sady, zlepšil silnice, osvětlení, dláždění či humanitární ústavy. Již v roce 1814 přicházely na Moravu zprávy o krachu továren na Západě, soukenictví a vlnařství bylo na Moravě postiženo již v roce 1815. Po zrušení kontinentální blokády pronikaly do Evropy kvalitnější a levnější britská sukna. Např. počty lidí pracujících v brněnských soukenických a vlnařských továrnách poklesly až o 75%. Ve Slezsku bylo centrum soukenictví v Bílsku a Bílé (Bielsko-Biala), které nacházelo odbyt v Orientě. Obě moravskoslezská centra se začala technologicky modernizovat, úzce specializovat a prosazovat ve světě. V Brně se o to zasadili bratři Schoelerové. Na konci dvacátých let však liberecká konkurence a epidemie cholery znamenaly opět pokles brněnské výroby, avšak změnu módy („raději lehkost než trvanlivost“) zvládlo Brno bravurně, vyrábělo ve všech kvalitách. Specializace a odkázanost na zahraniční trhy znamenaly nutnost rychle reagovat na změnu módy.
Obr. 261 První parní lokomotivou na našem území byla Moravia, která přijela do Brna z Rajhradu již roku 1838. Šlo o lokomotivu Stephensonovy konstrukce, vyrobenou roku 1837 v anglickém Newcastlu.
Obr. 262 Příjezd prvního vlaku do Brna v roce 1839. Lokomotiva Saturn měla při zpáteční cestě u Vranovic první železniční nehodu.
Pro Brno bylo zásadní železniční spojení s Vídní vybudováno již roku 1839 (Severní dráha císaře Ferdinanda) – díky němu se stal vídeňský trh hlavním odbytištěm brněnských výrobků, které byly z místních obchodních domů exportovány do zahraničí. Brno se stalo ve 40. letech největším průmyslovým městem v zemích České koruny a třetím v celém „Předlitavsku“. První rakouská průmyslová statistika (1841) konstatuje, že Morava a Slezsko jsou na stejném stupni rozvoje s Čechami, hlavním výrobním odvětvím je výroba suken, vlněného zboží, plátna a železa. Pro srovnání představovala roční produkce sukna a vlněného zboží Moravskoslezské země 31 milionů zlatých, Čech 20 milionů a Dolních Rakous (s Vídní) 11 milionů.
Na Moravě byla rozvinuta koželužská výroba, naopak chemické produkty vyráběl pouze baron dr. Karel Ludwig von Reichenbach (ředitel a spolumajitel salmovských železáren v Blansku). Málo rozvinutá byla i potravinářská výroba – 15 řepných cukrovarů, 1156 lihovarů, 423 pivovarů, produkce vína však dosahovala 311 859 věder. Byly tu i dvě továrny na kávoviny. Celkem bylo na Moravě a ve Slezsku 347 továren a manufaktur.
Obr. 263 Karl Reichenbach
173
Léta 1844-1849 přinesla zejména na severní Moravu a do Slezska (hlavně na Těšínsko) hladomor. Zemědělci emigrovali do Uher, jelikož v přelidněném kraji byl nedostatek půdy i práce (dlouhodobá nezaměstnanost). V letech 1845-1847 přišla neúroda, bramborový mor, zvýšila se úmrtnost. Rostly ceny obilí, lidé se bouřili. Obyvatelé jedli ječmen, někdy bukové listí, kopřivy, otruby – byli tak méně odolní proti nakažlivým chorobám, hlavně tyfu. V lednu 1848 věnoval císař na podporu Těšínska 30.000 zlatých, gubernium zakázalo vývoz potravin z Moravy a Slezska. Nezaměstnanost např. v Brně se řešila pracemi na regulaci Svitavy. Příčinami nezaměstnanosti byly mj. ztráty trhů kvůli ochranářské politice (Uhry, Itálie), soupeření na domácím trhu, zahraniční konkurence. Tradiční brněnské továrny hledaly nová odbytiště v celé Evropě.
Moravští „buditelé“ (1830-1848) Po smrti císaře Františka I. v roce 1835 monarchie netruchlila, lidé v něm viděli Metternichovu loutku. Na trůn nastoupil jeho syn, epilepsií stižený Ferdinand I. Dobrotivý (18351848), poslední korunovaný český král, kterému otec kladl na srdce, aby poslouchal všemocného kancléře Metternicha a nedělal nic bez porady s ním.
Obr. 264 Rakouský císař Ferdinand I.
Na počátku emancipace slovansky mluvícího obyvatelstva na Moravě stálo jen několik jedinců. Brno ve vlasteneckém ruchu zastínilo Olomouc, navazovalo na předchozí generaci osvícenských vlastenců. Nová buditelská generace moravských vlastenců, ovlivněná romantismem, výrazně změnila tvář Moravy. Nestačilo jim pouze pěstování mateřského jazyka, české literatury a zkoumání moravské historie, ale vlastenecky působila na své okolí. Zabýval se moravskými dějinami, češtinu příliš neovládal, k vlastenectví byl zprvu netečný. Z Prahy ovšem zvláště František Palacký bedlivě sledoval moravské dění, s Bočkem se setkal již roku 1832 v Olomouci, když pátral v moravských archivech po materiálech pro své Dějiny; poté si dopisovali – Palacký mu připomínal, že zastává „svatý ouřad“ pěstouna literatury národní na Moravě. Palacký pozval Bočka do Prahy, ten byl vlasteneckou společností okouzlen, fascinovala ho úcta prokazovaná Palackému a Jungmannovi. Trápilo ho, že Morava je chladná a moravští vlastenci nemají žádnou prestiž – v důsledku toho Boček na Moravě ve vlastenectví poněkud ochladl. Šlechtický moravský patriot Antonín Bedřich Mitrovský (politicky motivovaný zemský vlastenec) získal Bočka pro vydávání moravského diplomatáře Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae, které financoval; Boček však kodex zatížil četnými falzy z vlastní dílny (typickými pro dobu romantismu, kdy se jazyk i historie měly podřídit kulturně společenským požadavkům vlasteneckého společenství), což bylo odhaleno až Jindřichem Šebánkem v roce 1936. V diplomatáři pokračovali Petr rytíř Chlumecký, V. Brandl a B. Bretholz. Boček pod vlivem Mitrovského přejal protičeské názory moravského zemského patriotismu – obávali se, že Češi si chtějí Moravu podmanit a vládnout jí. Vztah mezi Bočkem a vlastenci v Čechách se zhoršil, Palacký mu to vyčítal, Boček napsal Palackému velmi ostrý protičeský dopis. Např. Šembera měl pro Bočkův spor s Palackým pochopení, rovněž odmítal pražský diktát.
174
Obr. 265 Antonín Boček Moravská protičeská rétorika byla tehdy běžná, převládal pocit, že Češi Moravany přehlížejí. Tento pocit s Moravany sdíleli i Češi, kteří přijeli na Moravu. Odpor Brna ku Praze byl běžným odporem proti sebestřednému centru. Nebylo to však výrazem moravského separatismu, chyběla touha po kulturní nezávislosti na Čechách ze strany slovansky mluvících Moravanů. Spor o tzv. jazykový separatismus. Mnoho evropských národních hnutí, to české a moravské nevyjímajíc, šlo cestou umělého přetváření jazyka. Nejčastější byl jazykový purismus, snaha očistit jazyk od cizích a přejatých slov. O úpravu jazyka se nejvíce zasazoval moravský buditel, kněz a překladatel Vincenc Pavel Žák (Ziak, 1797-1867) a František Dobromysl Trnka (1798-1837). Chtěli, aby byl jazyk libozvučnější a bližší obyčejným lidem, proto ho chtěli obohatit o prvky moravských nářečí. Palacký však v jejich činnosti mylně viděl moravský
separatismus. V té době totiž štúrovci na Slovensku vytvářeli spisovnou slovenštinu, což Palacký s Jungmannem vnímali jako ohrožení kulturní jednoty Čechů, Moravanů a Slováků, o niž usilovali. Moravští jazykoví brusiči však svými snahami naopak chtěli vytvořit předpoklad pro sblížení Čechů, Moravanů a Slováků. Moravané věřili, že jsou srdcem tzv. českoslovanských zemí, pojítkem mezi Čechy a Slováky. Většina jazykových reformátorů a jejich sympatizantů (Kampelík, Šembera) pocházela z Čech, Trnka a Žák z českomoravského pomezí. Jim byl moravský separatismus opravdu zcela cizí. Jejich myšlenky byly ušlechtilé, romantické, evropské. Experimentování s jazykem na Moravě úspěšně zamezil František Palacký (1798-1876), v Praze působící rodák z moravských Hodslavic, který byl vychován v duchu brněnských iluminátů v kunínském filantropismu. Paradoxně tak Moravan žijící v Čechách zasahoval proti Čechům žijícím na Moravě. Palacký měl cit pro jazyk, zdůrazňoval, že o změnách v něm nemůže rozhodovat několik spisovatelů. Jazyk prý žije „v ústech národa“, takovéto počínání vede k „rozdrobení jazyka i národu“. Tak selhaly veškeré obrozenecké pokusy o rozlišení mezi moravským a českým spisovným jazykem; v roce 1848 byla čeština zavedena do škol. Mimořádná osobnost Fr. Palackého se zcela liší od ostatních vlasteneckých buditelů pocházejících z Moravy. Vzešel z evangelického prostředí se silným vztahem k Bibli kralické. K Moravě neměl citový vztah, studoval na Slovensku, jeho sympatie získala idea českého národa, zaujalo ho Jungmannovo Dvojí rozmlouvání o jazyku českém. Četba byla nejdůležitějším podnětem uvědomění jeho identity. Jeho vlastenectví se vztahovalo výlučně k národu, nikoliv k vlasti (k Moravě); ke svému moravskému původu se však vždy vřele hlásil („Moravan hodslavský“, „rodem z Moravy“), ovšem kvůli tomu, aby ji získal pro českou národní myšlenku, které byl oddán. Svoji pozornost věnoval výlučně Praze jako centru národního života. Tamější šlechtě imponovaly jeho znalosti a společenskost. Sledoval však stále dění na Moravě, která byla k českému národnímu hnutí dosud chladná. Korespondoval, získal si na Moravě přátele a ctitele, ale i protivníky. Přátelil se hlavně s Cyrilem Nappem, opatem augustiniánského kláštera v Brně. Palacký se stal vůdčí osobností českého národního hnutí, je spolutvůrcem moderního českého národa, jemuž dal dějinnou ideu. Tvrdil, že má-li být správně pochopena minulost českého národa, musí se stejným dílem přihlížet k oběma zemím (Čechám i Moravě), protože „jedněm bez druhých dorozuměti nelze“. Moravské dějiny však pro něj byly pouhou součástí „dějin národa českého v Čechách i v Moravě“, jak pojmenoval svoje slavné (zprvu německy vycházející) dílo. Od jeho zásahu proti jazykové reformě byl brán i na Moravě za nespornou autoritu. Kynský, Urban, Žák ani Trnka neměli na moravskou společnost velký vliv, idea lásky k moravské vlasti se nešířila, vědomí o přináležitosti k českému národu se neprosazovalo – Moravě chyběly velké osobnosti slovanského jazyka. Díla české kultury přicházela výhradně z Čech, moravské pokusy byly diletantské (falza, úpravy jazyka). Zásahy českých autorit přitom často vyvolávaly odpor. Z Čech však na Moravu přišly tři nejvýznamnější osobnosti národního hnutí na Moravě – Kampelík, Klácel a Šembera, které doplnil rodilý Moravan František Sušil.
Obr. 266 František Palacký František Cyril Kampelík (1805-1872) byl český lékař a spisovatel, národní buditel na Moravě. Z Prahy do Brna přišel už jako český nacionalistický vlastenec a Jungmannův obdivovatel a prožil kulturní šok. Češi vytýkali tradičně bilingvním Brňanům zněmčilost a nevraživost Moravanů na Čechy. Studoval v Brně filozofii (1828), vstoupil do bohosloveckého semináře (1831) – moravským spolužákům půjčoval knihy, ti jim rozuměli s obtížemi, protože každý mluvil svým nářečím s germanismy, proto je začal učit česky. Kampelík v semináři mezi slovanskými Moravany rozšířil ideu českého národa a přivedl je k pěstování svébytné slovanské kultury; seznámil je s Rukopisem královédvorským (falzem), obratně odkazoval na moravské dějinné symboly (Velehrad), organizoval vycházky. Jako horlivý vlastenec v semináři založil českou knihovnu, která se postupně stala společenským střediskem lidí nakloněných české věci (navštěvovali ji vlastenci z Moravy i Čech – Šafařík, Hněvkovský); tento český vlastenecký podnik byl pro mladé moravské studenty přitažlivý jistým spiklenectvím a tajemností, stával se prestižní záležitostí. Z těchto nadšených studentů, kteří byli přesvědčeni o důležitosti národnosti, se pak stali venkovští kněží, kteří myšlenku rozšířili po celé Moravě, zakládali knihovny při školách. Kampelík tak mezi Moravany přenesl nacionalistickou víru v jedinečnost českého národa, který Josef Jungmann založil především na jazyku. Jeho kulturní nacionalismus byl romantickým a nekritickým vlastenectvím: hodnotné je to, co je národní – je potřeba vytvářet pro národ kulturní hodnoty. Kampelík byl na rozdíl od svých předchůdců úspěšný, jelikož nalezl vnímavé prostředí kněžského semináře s mladými muži, kteří hledali celoživotní ideu – národní hnutí (vlastenectví i nacionalismus) přijali za svoje, navíc se stali celoživotními přáteli. Kampelík se podílel na revoluci v Praze r. 1848, načas emigroval. Je známý i jako podporovatel svépomocných záložen, kterým dal u nás jméno – kampeličky.
175
Obr. 267 Fr. Cyril Kampelík
Šemberu, Rambouska, Cigánka, Bratranka i Křížkovského. Klácel podstatně ovlivnil život v Brně: roku 1835 se stal profesorem filozofie na biskupském filozofickém ústavu v Brně, z něhož učinil důležitou instituci pro národní hnutí na Moravě. V tomto ideálu vychoval mnoho mladíků. Spolu s ním tam působil další Čech a Dobrovského žák Jodl, jejich studenti Bílka, Mikšíček a Šmídek dokonce založili vlastenecký časopis Concordia (1840). Svérázné a novátorské (i když nekvalitní) Klácelovy přednášky byly přitažlivé, týkaly se nové německé filozofie. Klácel byl přátelský (to bylo vzácné) a studentům dokázal předat i svoje vlastenecké hodnoty. Jeho dílo je osvícenské i romantické, stejně jako jeho osobnost rozporuplné. Je autorem traktátu Kosmopolitismus a vlastenectví se zvláštním zřetelem na Moravu. Výchozím bodem jeho myšlení je osvícenský kosmopolitismus, který nadřazuje nad vlastenectví, které je sobecké; toto sobectví překoná náboženství, univerzální vzor pro uspořádání lidské společnosti. Všechny národy spojuje úsilí o svobodu, v tom jsou jednotné. Na rozdíl od jiných vlastenců přemýšlel o povaze a souvislostech patriotismu. Vlastenectví vnímal jako dědictví po otcích, viděl v něm ale i ctižádost a snobismus. Z vlasteneckých citů považoval za nejdůležitější lásku k mateřskému jazyku. Uvědomoval si i negativní stránky nacionalismu – slovní okázalost, hádky, lži, přepjaté převracení na „českou víru“, šovinismus. Vlastenectví jako nejvyšší ctnost by mělo být snahou o zdokonalování člověka a nápravou věcí veřejných. Vlastenecké přesvědčení přenášel i na své žáky. Mezi Klácelovým vlastenectvím a kosmopolitismem není rozpor. Klácelova filozofická práce je zapomenuta, jeho vliv na „národní uvědomění české Moravy“ je však silný – oživil slovanský společenský život v Brně. Tento Čech se s Moravou naprosto sžil, oslavil ji slokou k písni Kde domov můj (zpívané na slovanských besedách ve Vídni r. 1847). Jeho vliv však slábl, i pro svoji myšlenkovou nesrozumitelnost. Roku 1848 byl členem Národního výboru a delegátem Slovanského sjezdu, poté působil v redakci Moravských novin. V roce 1849 se podílel na založení Národní jednoty sv. Cyrila a Methuda, která se roku 1855 změnila na apolitickou Matici moravskou. Roku 1869 odplul do Ameriky, kde se s krajany několikrát pokusil založit utopickou společnost založenou na lásce lidí a jejich dobročinosti. Členové těchto společenství se oslovovali bratře a sestro a říkali si nemýlenci. Prováděl výzkumy dědičnosti znaků u rostlin. Zemřel v Belle Paline v Iowě (USA).
Obr. 268 František Matouš Klácel František Matouš Klácel (1808-1882) – kněz, původem český básník z České Třebové, novinář a filozof, zastánce česko-moravské jednoty, přítel Boženy Němcové. Filozofii vystudoval v Litomyšli, odkud si přinesl český vlastenecký zápal. Stal se knězem, v roce 1827 přišel do Brna a vstoupil do starobrněnského augustiniánského kláštera, který tehdy kvetl kulturním životem. Mniši sekundárně působili na život v Brně; opatem byl Cyril Napp, příznivec českých vlasteneckých snah, zájemce o historii, obdivovatel Dobrovského a Palackého, svých přátel. Napp tak podporoval podobně smýšlející bratry: Klácela,
176
Rod Aloise Vojtěcha Šembery (1807-1882) z Moravy pocházel, on však byl „Moravan z Čech“ (z Vysokého Mýta), později snad nejrespektovanější moravský vlastenec; byl to jazykovědec, literární historik, překladatel z němčiny. Stejně jako Klácel navštěvoval litomyšlskou filozofii, poté odešel do Prahy, kde se stýkal např. s Palackým a Hankou – tak se dostal do styku s českým nacionalismem. Rozhodl se šířit ideu českého národního vědomí na Moravě a zvelebovat zde slovanskou národní kulturu. Do Brna přišel roku 1830, pracoval na magistrátu, stal se členem vlasteneckého kruhu (Boček, Trnka, Žák, Sušil, Klácel…). O Moravě korespondoval s Palackým, zmiňuje „dědičnou“ nevraživost Moravanů na Čechy („přehlíživé, úskočné a podlézavé“). Neúspěch české literatury na Moravě vidí už v jejím názvu „česká“, což se Moravanům pochopitelně nelíbí; problém byl rovněž v distribuci knih (z Prahy přes Vídeň do Brna). Vzdělaný a příjemný Šembera s tichým souhlasem magistrátu pro „českou
věc“ intervenoval u vyšších brněnských kruhů, rozšiřoval české knihy a časopisy (Časopis Českého musea), roku 1836 založil s přáteli soukromý podnik Matičku moravskou, fond pro vydávání českých knih na Moravě – nejaktivnějšími spolupracovníky byli F. M. Klácel a J. Ohéral. Českou veřejnost informoval o dění na Moravě (časopis Květy, Česká včela). Zřejmě díky němu se v divadelní sezoně 1838/9 začaly v brněnském divadle hrát každou neděli odpoledne veselohry v češtině. Prostřednictvím vydávání kalendářů působil na obyčejný lid. Na magistrátu prosadil rozmístění českých tabulek na brněnských ulicích. V roce 1839 přechází do Olomouce, kde se stal po Bočkovi vyučujícím češtiny na stavovské akademii a na rozdíl od něj zde oživil slovanský kulturní život. Pečlivě se připravoval na hodiny, ukazoval krásy češtiny a historie českých zemí; na jeho poutavé přednášky začali chodit i úředníci. Ve svém bytě pořádal pěvecké zábavy, do ulic opět prosadil tabulky s českými nápisy, obnovil konání českých divadelních představení. Napsal několik knih s moravskými vlastivědnými tématy (Vpád Mongolů do Moravy, 1841), podporoval začínající literáty (Brandla, Kuldu). Rozsahem českého vlastenectví se tak Olomouc vyrovnala Brnu, vlastenci se scházeli v Richtrově kavárně (Mathon, Helcelet). Šembera se od Klácela lišil intelektuální inspirací – byl vzdálen osvícenství i spekulativní německé filozofii; byl ovlivněn Kollárovou Slávy dcerou, která silně působila na celou generaci a probudila myšlenky slovanské vzájemnosti), a Jungmannovou Slovesností – Jungmann slovanství překryl češstvím, českým národním vědomím. Šembera se dokonale sžil s Moravou, stal se moravským vlastencem; v roce 1842 píše do Květů již v jiném duchu než Palackému v roce 1830: s nechutí k Čechům to na Moravě není tak horké, moravské knihy jsou však přirozeně populárnější než české či jiné, neboť „Morava jest Moravanovi matkou, Čechy a Slovensko toliko tetičkami…“. Šembera se nakonec stal profesorem bohemistiky ve Vídni. Je mj. autorem díla Obyvatelstvo české a německé na Moravě (1873).
Na rozdíl od první generace osvícenských vlastenců nepovažovali buditelé Šemberova typu za podstatu vlastenectví lásku k vlasti – Moravě, ale lásku k národu. Národem však nemysleli to, co Čechové o několik desetiletí později, popř. to, co jím myslí nacionalismus 20. století. Chtěli veřejně šířit národní kulturu a vědomí. Kampelík, Klácel a Šembera šířili na Moravě takovou podobu idejí národa a vlasti, jak je poznali v Čechách – byli tedy jedním zdrojem národního vědomí, to by však k jeho rozvoji nestačilo. Bylo potřeba buditelů přímo z Moravy, hlavně těch, kteří by ideu šířili na venkově. Těmi se stali katoličtí kněží okolo Františka Sušila – Sušilova družina byla druhým významným zdrojem národního uvědomování slovanské Moravy, originálně čerpala z domácích, katolických tradic. Oba proudy se prolínaly. František Sušil (1804-1868) proslul sbírkou téměř 2400 lidových písní, kterou vydal pod názvem Moravské národní písně s nápěvy do textů vřazenými (1835, 1860). Tento moravský teolog a kněz byl aktivní v národním hnutí na Moravě. Byl rodákem z Nového Rousínova, dokončil gymnázium v Kroměříži a od roku 1821 studoval filozofický ústav v Brně. Zde byl strýcem představen Dominiku Kynskému, který ho povzbudil ke studiu klasických i moderních jazyků a uvedl do literatury i vlasteneckých kruhů. Překládal klasické autory a sám psal básně. Roku 1827 byl vysvěcen na kněze, stal se kaplanem v Olbramovicích.
Obr. 269 Alois V. Šembera Roku 1837 byl povolán jako profesor Nového zákona na teologický ústav v Brně, kde působil až do smrti a kde zaplnil prostor opuštěný Kampelíkem. Své žáky vedl k vlastenectví a seznamoval se s kulturou v Čechách – zvýšil odběr Pražských novin, Květů a Včely. Na tzv. slovanských akademiích si žáci tříbili mateřštinu, přednes, proslovy, přidala se i veřejná hudební vystoupení – pro obyvatele Brna byly bohoslovecké akademie atrakcí (Brno nemělo slovanskou divadelní scénu, časopis ani plesy). Rozvoji semináře pomohl i k národním snahám tolerantní biskup Gindl, což však skončilo nástupem biskupa hraběte Schaffgotsche, který v projevech vlastenectví viděl ohrožení pro klid v diecézi a autority církve; roku 1843 byly zakázány akademie, o rok později uzavřena knihovna. I tak se vlastenečtí kněží scházeli, kromě Sušila byl iniciátorem mladý kněz hrabě Bedřich Sylva-Taroucca (1816-1881, vnuk českého šlechtice hraběte Františka ze Šternberka), který poskytl svůj byt a knihovnu. Zde se ustavila Sušilova družina, v níž bylo i mnoho Kampelíkových žáků. Sušil vycházel ze dvou myšlenkových zdrojů, katolictví a vlastenectví – vytvořil proto působivé heslo: Bůh a vlast! (víra stála na prvním místě; je vidět, že náboženství a nacionalismus jsou si v lecčems podobny). Do svých básní vybírá historické postavy spojené s církví – sv. Cyrila a sv. Metoděje, sv. Václava, sv. Vojtěcha, sv. Jana Nepomuckého. Moravský separatismus byl Sušilovi cizí, naopak usiloval o vyvrácení předsudků, které Moravané měli k Čechům (káral úzkoprsý moravismus), snažil se vysvětlit, že moravanství a češství nejsou v rozporu. Hlásí se k Jungmannovi, národní vědomí zakládá na jazyku – čeština dělá z Čechů a Moravanů jeden národ. Sušil tak byl zároveň katolickým patriotem, panslavistou, českým nacionalistou i moravským vlastencem. Nejčastěji však používal v básních
177
moravské symboly – Rajhrad, Velehrad a Hostýn, opěvoval však i Prahu. Od Palackého pojetí se lišil v chápání husitství, kde nesmlouvavě zachovával katolické pozice. To mohlo ohrozit spolupráci vlastenců z Čech a z Moravy: pro Moravany bylo vše nekatolické špatné, pro Čechy bylo husitství vrcholem českého postavení v Evropě. Sušil však nedovolil rozkol, navíc věřil v to, že Morava navrátí Čechy do lůna katolicismu. Patriotismus a nacionalismus nebyl ohrožen. Na Svatém Hostýně se nachází mariánské poutní místo, zahrnuje baziliku Nanebevzetí Panny Marie (z 18. století), křížovou cestu Dušana Jurkoviče i vyhlídkovou věž. Nacházelo se zde rozlehlé pravěké hradiště.
Sušil se stal čelným představitelem obrozeneckých snah v prosazování všeslovanské cyrilometodějské ideje. Aktivně se podílel na přípravách jubilea příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu (1863). Podílel se na vzniku časopisu Cyril a Metod v Olomouci (1849) a v Brně roku 1850 podpořil založení Dědictví sv. Cyrila a Metoděje jako centra pro šíření vzdělanosti, mravnosti a vlastenectví mezi širokými lidovými vrstvami. Významně tak ovlivnil dění na Moravě. Za jeho žáka a pokračovatele lze pokládat Antonína Cyrila Stojana, arcibiskupa olomouckého. Sušilův žák Jan Bílý vydal v roce 1855 Stručný dějepis vlasti moravské, kde se v Sušilově duchu vyslovuje pro jednotu Čechů a Moravanů a zachází ještě dál: těžiště národního života vidí v Praze, jelikož moravská zemská hlavní města jsou velmi německá. Jako katolík ve své knize vynechal dokonce i Komenského.
Roku 1863 byl Sušil vyznamenán ruským Řádem sv. Anny a roku 1865 dostal čestný doktorát Vídeňské univerzity. Sušil významně ovlivnil celou generaci moravských kněží (Bílý, Pojmon, Kulda, Šmídek, Zrzavý aj.), kteří si udržovali vazby na brněnský alumnát. Sušil byl pro ně ústřední postavou národního hnutí na Moravě. Moravský zemský patriotismus byl u kněží velmi silný, prostupoval i jejich privátní život, přenášel se i na kněze na Moravě sice působící, ale pocházející např. ze Slovenska.
Obr. 270 Návrh sochy Cyrila a Metoděje na brněnský Petrov od sochaře Vladimíra Matouška a architekta Radima Horáka. Socha by měla být odhalena při příležitosti oslav příchodu věrozvěstů na Moravu v roce 2013 (možná za přítomnosti papeže).
Písně začal sbírat ještě jako student v roce 1824, první sbírku vydal roku 1835. Sbíral na Moravě, ale i na Opavsku a na Těšínsku v místech, kde čeština neustoupila polštině, ve slovanských osadách v Rakousku. Jeho pomocníci sezvali zpěváky na jedno místo (na faru, do hospody), kde je poslouchal a po jednom či dvou předvedeních byl schopen zapsat melodii a text. Protože však byl kněz, zůstaly mu písně bujnější utajeny. Snažil se zachovávat všechno tak, jak to slyšel. Z obrovského sesbíraného materiálu vybral jen část (a dokonce snad pouze menší), když třeba některé varianty sloučil, někde též očišťoval dialekty, aby ve slovácké písni nebyly hanácké koncovky apod. Také písně, které byly již v Erbenovi, do své sbírky zpravidla nezařazoval. V pozdějších sbírkách jiných autorů pak je jen málo písní, které František Sušil nezachytil. Shromáždil 2361 skladeb. Pozdější sběratelé zaznamenávali moravské melodie věrněji, u některých písní byla intonace jemnější než na půltóny. Sušil byl velmi plodný překladatel (přeložil např. Válku židovskou Josefa Flavia). Jeho lidové písně jsou podstatnou částí repertoáru Jaroslava Hutky a řady pěveckých sborů. Po Františku Sušilovi je pojmenován asteroid 21229 Sušil (1995 SM1), objevený na hvězdárně v Ondřejově roku 1995.
Obr. 271 František Sušil
178
Zásluhou činnosti těchto vlastenců se na Moravě rozvinul slovanský kulturní a společenský ruch, k němuž nacházeli inspiraci v Praze. Češi Kampelík, Klácel a Šembera využili zkušeností Moravanů Monseho, Fryčaje, Gallaše a Kynského a organizovali na Moravě společenský život, seznamovali Moravany s ideou českého národa, napomáhali české kultuře a vědě. Díky Sušilovi proniklo české národní vědomí do konzervativních katolických kruhů; považoval Čechy a Moravany za příslušníky jednoho národa a vystupoval proti všemu, co sbližování bránilo. Ideu českého národa naplnil svébytným obsahem – cyrilometodějstvím – šlo o syntézu českého národního vědomí, starého moravského zemského vlastenectví a katolictví. Pro šíření idejí národní emancipace vychoval řadu kněží, kteří ji rozšířili po celé Moravě 2. pol. 19. stol. O kulturní styk mezi Čechami a Moravou se starali jen Moravané (a na Moravě žijící Češi), Praha byla vzorem; obě země se však vyvíjely stále odděleně, pořád bylo mnoho nedorozumění, nevraživostí, předsudků – přesto vědomí sounáležitosti sílilo. Mateřský jazyk, národní historie a česká kultura – o to šlo buditelům především. Na Moravě zdomácněl pojem národ, ale jak mu tehdy Moravané rozuměli, není jednoduché říct. Často věřili, že národy jsou dílem boží prozřetelnosti. Bylo na něj pohlíženo jako na živý organismus, který se probouzí (rodí), dospívá, stárne a umírá. Směšuje se náboženská a národní symbolika. Vlastenectví a první stopy národního vědomí Moravanů byly nesourodou směsí lásky k Moravě, sympatiemi k slovanství a zaujetím pro český jazyk a historii. Moravané označovali svůj národ za moravský a slovanský, tedy nikoliv český. Považovali se za Moravany, intelektuálové nadto ještě za Slovany. Rovněž vlastenci z Čech vedli Moravany k moravanství. City ke slovanství k nim vzbudila Kollárova Slávy dcera, fascinovala je idea velkého slovanského národa, jehož jsou členy. Čelili tak německému nacionalismu, aniž si uvědomovali, že právě pangermanismus je vzorem pro panslavismus (každý nový nacionalismus byl vyvolán kontaktem s nacionalismem již zavedeným). Navíc byl v tehdejším nacionalismu (na rozdíl od dnešního) přítomen i prvek kulturní – pěstovat vlastní kulturu a povznášet ji na úroveň vyspělých kulturních evropských národů. Začalo se ukazovat, že národ nemůže být složen jen z buditelů-literátů, ne každý obyvatel Moravy byl kulturně a literárně založen. Definitivně tak končí doba exkluzivního osvícenského patriotismu, úspěšné národní hnutí muselo být obecně sdílenou ideou. Nové romantické vlastenectví již nemělo kulturní střízlivost svého předchůdce. Byly vytvářeny velkolepé historické obrazy, život prostých venkovanů idealizován (prý nezkažení příslušníci národa) – studovaly se národní dějiny (hledaly se slavné momenty), vznikl zájem o lidovou kulturu. Počátek českého národního života na Moravě byl dílem několika jednotlivců metaforicky označovaných za buditele – nešlo tedy o výsledek působení sociálních či hospodářských sil. Byl založen na reformách osvícenského absolutismu (zrušení nevolnictví), rozvoj však byl velmi pomalý a skrytý. Proces národního obrození se nejdříve šířil mezi humanitně (literárně) založenými jednotlivci, počátky nacionalismu byly filologickou revolucí – u zrodu národů (národních hnutí) stáli ti, kdo pracovali s jazykem – moravští učitelé, studenti, kněží. Osvětou získávali ostatní slovanské Moravany pro lásku k vlasti, jazyku a historii. Díky nim se i na Moravě zrodil český nacionalismus kulturního rázu. Opírali se i o existenci dřívější samostatné politické jednotky. Vytvářeli svět literárně-historické romantické fikce.
Obr. 272 G. J. Mendel Třicátá a čtyřicátá léta 19. století nevyřešila otázku identity Moravanů, představila však možnosti: moravské zemské vlastenectví, slovanské vědomí, český jazykový a historizující nacio nalismus. O výsledku mělo rozhodnout vření po roce 1848. Matěj Mikšíček (1815-1892) byl moravský národní buditel ze 40. let 19. století, novinář, sběratel lidové tvorby a spisovatel. Jako první sbíral na Moravě pohádky a pověsti: Pohádky a pověsti lidu moravského (1847).
Na Moravě prožil většinu svého života německy mluvící rodák ze slezských Hynčic Gregor Johann Mendel (1822-1884), společně s Ch. Darwinem považovaný za zakladatele moderní vědy o přírodě, zakladatel genetiky a objevitel základních zákonů dědičnosti, který působil jako mnich a později opat augustiniánského kláštera na Starém Brně. Dalším slavným německy mluvícím Moravanem byl Ernst Mach (1838-1916), který se narodil v Chrlicích (dnes součást Brna). Studoval na kroměřížském piaristickém gymnáziu, poté na vídeňské univerzitě, byl rektorem Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze – jako umírněný nesouhlasil s rozdělením univerzity z finančních důvodů. Stal se slavným fyzikem a filozofem – jeho jménem je označena řada fyzikálních veličin a pojmů: Machův princip, který zavedl Albert Einstein, vedl později k teorii relativity; aerodynamika nadzvukových rychlostí se neobejde bez Machova čísla.
179
ček s jistým despektem vyjádřil názor nové generace českých obrozenců, že Brno je pouhým „předměstím“ Vídně. Společnost Markrabství moravského se v 19. století nijak významně nelišila od společnosti v Království českém. Žilo tu obyvatelstvo mluvící jak česky (moravsky), tak německy. Na Moravě byl etnický poměr pro slovanské obyvatelstvo příznivější než v Čechách, ale nacionalizace přišla později – chybělo silné centrum. Vytvořila se skupina lidí, která mohla a chtěla investovat do umění – byla to aristokracie a stát, kdo vystřídal klášterní komunity, opaty a preláty. Šlechta dokázala spojit zemský patriotismus s kulturním kosmopolitismem. Tato společenská vrstva se dostávala do kontaktu s evropským uměním během svých diplomatických a studijních cest. Investovali už nejenom do svých městských paláců a venkovských sídel, ale brali zřetel na potřeby obce, pomáhali vystavět farnosti, hospodářské budovy, pamatovali na vzdělávání obyvatel.
Obr. 273 Ernst Mach (1905)
Umění na Moravě 1780-1840 S koncem 18. století byly vyšší vrstvy moravské společnosti dotčeny poměrně silnou krizí. Společensky i kulturně byly stále posilovány úzké vazby na metropolitní Vídeň, která byla obklopena hlavními městy provinčních zemí. Přímý vliv na tuto tendenci měly absolutistické tereziánské a centralizující josefínské reformy. Praha ve vědomí moravských aristokratů, vzdělanců a podnikatelů nezastávala funkci hlavního města, byla vnímaná jako město provinční. Morava se ve srovnání s Čechami vždy jevila jako odlišný kulturní fenomén, byla geograficky otevřena na jih, do Podunají. Výjimkou bylo (biskupské) Olomoucko, které udržovalo bližší vztahy s pražským prostředím. Obě země se ve druhé polovině 18. století projevovaly odlišně i v oblasti umění. V Čechách proběhl vrchol uměleckého barokního vyjádření v polovině 18. století a od 40. let pozorujeme postupné doznívání „českého“ baroka. Moravské vrcholné baroko reprezentuje velmi kvalitní odnož rakouského baroka a teprve od 40. let dozrává k vlastní specifické formě „moravského pozdního baroka“. Styl tohoto umění odborníci specifikují jako rokokový klasicismus a jedná se o místní variantu podunajského umění s centrem ve Vídni. Během první poloviny 19. století bude Morava i nadále udržovat úzkou vazbu na hlavní město rakouské monarchie. V průběhu druhé poloviny 18. století byla korelace (vzájemný vztah) s Vídní pro obě stany prospěšná, Morava často přinášela inovace. V první polovině 19. století se však stala spíše pasivnějším příjemcem. Týkalo se to nejen umění, ale i širší oblasti života včetně vzniku klasicistních pozdně osvícenských společností a svazků (vlastivědných a patriotické společnosti, svobodného zednářství, zrodu muzejnictví a galerijní systematiky). Ve třicátých letech 19. století český novinář Karel Havlí-
180
Dva největší moravští zednáři se bezpochyby ne náhodou angažovali v architektonických projektech: Jan Nepomuk Mitrovský, který se soustředil na tvorbu sentimentálních zahrad, a Karel Josef Salm-Reif ferscheidt se svou sbírkou architektonických plánů. Mitrovský se nadchnul pro vybudování „pohádkového lesa“ u sídla v Dolní Rožínce na svahu blízkého hradu Pernštejna. V souvislosti s tímto projektem spolupracoval s brněnským sochařem Andreasem Schweiglem. Památníky a stavby jsou v těchto případech provázané se zednářskou symbolikou. Salmova sbírka neoklasicistních francouzských projektů tzv. revoluční architektury na rájeckém zámku je důkazem rostoucího zájmu vyšších společných vrstev o palladianismus a neoklasicismus.
Východiska osvícenského klasicismu Pojem klasicismus se týká tvorby z oblasti výtvarného umění, hudby a krásné literatury a samozřejmostí je, že ho odborníci spojují s pojmem osvícenství, který je používán v kontextu filozofie i ideologického myšlení a vědy. Nastala nová doba lidské existence, která přinesla rovněž svěží pohled na uměleckou tvorbu a měla od ní odlišná očekávání. Přehnaná barokní vášnivost a rafinovanost byla silně kritizována a jevila se směšnou. Nový pohled přinesl do výtvarného vyjádření novou estetiku. Vrchol klasicistního umění, jeho kulminace, připadá na první desetiletí 19. století.
Dalším uměleckým slohem, který se objevuje ve dvou posledních desetiletích 18. století, je empír [ámpír] (empire, imperial). Tento sloh k nám přišel s Francie, kde byl zformován za vlády císaře Napoleona. Sloh se inspiroval estetikou antiky, objevily se také vlivy starobabylonské a egyptské. Typickými formami jsou antické sloupy bez patek, trojúhelníkové štíty s tympanonem ozdobeným štukovým reliéfem, nápisem nebo půlkruhovým oknem, dvojitá okna, běžně se používaly různorodé konzole.
Obr. 275 Zámek v Rájci nad Svitavou
Obr. 274 Kostel Vzkříšení Páně, Slavkov u Brna Architektura nastupujícího klasicismu V tomto období bylo dění na Moravě a ve Slezsku bezprostředně spjato se situací ve Vídni. Zdejší aristokracie byla úzce spojena s vídeňským dvorem a nové myšlenky uskutečňovala ve svých venkovských sídlech. Až do poloviny 19. století si šlechta zachovávala v kultuře dominantní postavení. Za Josefa II. se stavěly obecně prospěšné stavby, jako např. nemocnice, ústavy pro duševně nemocné apod. Klasicistní architektura této doby byla velmi skromná, získala označení kasárenská. Jelikož i barokní sloh pracoval s antickými prvky (hlavice sloupů a pilastrů byly vyzdobeny korintskými organickými ornamenty), příchod klasicistní estetiky se nemusel jevit až tak novátorsky. Klasicismus používal sice stejné antické motivy, ale dával je do nového kontextu – nejen že se inspiroval antikou, ale chtěl ji v plné kráse obnovit. V důsledku uskutečnění josefínské reformy církevních organizací vznikaly nové farnosti a s nimi patronátní kostely. Ty byly stavěny ve střídmém klasicistním slohu. Byly jednolodní, kněžiště mělo půdorys polokruhový, čtvercový a polygonální. Věž, pokud byla vybudována, byla postavena do západního průčelí. Loď byla zastřešena plackovou nebo valenou klenbou, či plochou střechou.
Václav Antonín Kaunitz-Rietberg (předseda tajné a státní rady ve Vídni, rakouský velvyslanec v Paříži, hlavní zastánce protiřímské církevní politiky, ale také protektor Akademie výtvarných umění) patřil k nejdůležitějším stavebníkům – nejvýznamnější rakouský architekt Johann F. Hetzendorf von Hohenberg pro něj navrhl kostel Vzkříšení Páně ve Slavkově (1786-89).
Obr. 276 Antonín Karel Salm-Reifferscheidt Kostel je velmi strohý, má krychlový tvar s věží nad kněžištěm. Stavba je čitelně inspirována antickou estetikou, kterou reprezentuje sloupová předsíň, nad ní se nachází trojúhelníkový štít, kde je umístěn reliéf rozeslání apoštolů od Franze Zächerleho. Jeho průčelí s portikem (nesoucím štít) ukazuje vlivy aktuálních francouzských trendů (Soufflot, kostel sv. Genevieve, 1757-90). Kostel je jednolodní se dvěma čelnými ambonami (místo dřívější kazatelny).
Jednou z prvních venkovských rezidencí na Moravě je zámek v Rájci nad Svitavou, který byl stavěn od roku 1763 Antonínem Karlem Salmem-Reifferscheidtem. Stavba je založena na v baroku populárním trojkřídlém půdorysu. Nově byl uplatněn stavební princip známý z Francie, jenž je založen na přesunu místností určených k soukromým účelům do prvního patra, půdní patro bylo určeno služebnictvu (v baroku se půdní prostory nevyužívaly) a přízemí bylo ponecháno pro oficiální záležitosti.
181
Obr. 277 Zámek v Náměšti na Hané
Obr. 279 Vranov nad Dyjí K moravskému uměleckému dění konce 18. století neodmyslitelně patří problematika zahradní architektury. Pohádková zámecká zahrada Jana Nepomuka Mittrovského v Dolní Rožínce (1791) návštěvníka vedla k „anglickým lázním“ a kolem egyptského obelisku k chrámku s hlavicemi, rovněž v egyptském stylu.
Obr. 278 Letohrádek Mitrovských v Brně Stejný princip byl použit při stavbě zámku v Náměšti na Hané. V letech 1760-1763 ho nechal vybudovat Ferdinand Bonaventura z Harrachu. Stavba je výjimečná díky přístupu z kruhového parku, uvnitř nějž leží a který dělí od sálu úzký středový rizalit (část stavby vystupující po celé výšce z průčelí). Další důkaz novátorského přístupu vidíme na vnější straně zadních traktů, kudy vedla cesta, podél níž byly umístěny domky pro zaměstnance textilní manufaktury. Novátorský a zároveň i osvícenský přístup reprezentuje stavba Antonína Arnošta Mitrovského, který na své usedlosti Na Nivkách v Brně v roce 1779 postavil letohrádek. Bohužel nevíme, kdo pro něj tento projekt zrealizoval. Jedná se o jedno z nejkvalitnějších děl rané klasicistní architektury na jižní Moravě. Centrální část stavby je koncipována do oválu, ke kterému jsou připojena čtvercovitá křídla. Celek je zdoben ornamentem girland. V ústředním prostoru nacházíme nástěnné malby představující motivy exotických krajin s palmami a ptactvem. Zámek ve Vranově nad Dyjí získal klasicistní podobu, byly k němu přidány dvojice bran a terasy. V 80. letech byl za úpravy zodpovědný Anton Erhardt Martinelli.
182
Podobné sentimentální realizace najdeme na mnoha dalších místech Moravy: ve Vranově nad Dyjí, v Hradci nad Moravicí, v Bystřici pod Hostýnem i jinde. Tato lyrická reflexe přírody a architektury kulminuje v lednickém parku, kde Lichtenštejni už od dob pozdního středověku upravovali pozemky lednicko-valtického areálu (dnes památka UNESCO). Jejich činnost vyvrcholila v 18. století – v letech 1766-1772 získal zámek v Lednici klasicistní podobu, v 19. století byl přestavěn ještě jednou. Kníže Alois Josef po roce 1781 zahájil v Lednici úpravy barokní zámecké zahrady na osvícenský park, zahradu radikálně proměnili Johann Ferdinand Hetzendorf von Hohenberg a Josef Hardtmuth (1758-1816). Pozemek měl velikost mnoha hektarů, byl rozvržen do tvaru oktogonu a v jeho středu se sbíhalo sedm alejí u Slunečního chrámku (s tvarem řeckého monopteru). Na vnějším obvodu uzavírají aleje stavby v duchu anglo-čínských parků podle vzoru Angličana Williama Chamberse: zřícenina, hranice dříví ukrývající uvnitř slováckou světnici, gotický dům, čínský letohrádek, mešita. Její podoba se zachovala v dobové publikaci Desciptrion des Princiption Parcs et Jardin de l´Europe. Minaret v lednicko-valtickém areálu je tvarován do čtyřboku, nad budovou se tyčí věž do výšky 68 metrů a je ověnčena vyhlídkovým ochozem. V parku nacházíme jak francouzské (geometrické) řešení prostoru, tak i anglické. Všechny objekty zhmotňují myšlenku spojování užitečnosti a účelnosti s krásou. Josef Hardtmuth je klíčovou osobností lichtenštejnských staveb. Je autorem Slunečního chrámku, Nových lázní, Čínského letohrádku, Obelisku a Turecké věže – jen poslední dvě stavby přetrvaly. Od roku 1805 se Jan I. Josef ujal vedení a zahradu přestavěl na park. Na nejvyšším pahorku nad Valticemi, s výhledem na Moravu, Rakousko a Uhry, postavil kolonády na Rajstně (1810-17) se sochami stavebníka, jeho otce a bratrů (nápis hlásá: Služebníkům věčnosti jediný přeživší syn.) Dianin chrám v lednickém parku (1810-12) představoval stavebníky jako nástupce římských imperátorů.
Obr. 282 Haugvitzova hrobka v Náměšti nad Oslavou
Obr. 280 Minaret v Lednici
Obr. 283 Zámek Boskovice Zmínku si zaslouží také zámek v Boskovicích, který v letech 1819-26 František Xaver Dietrichstein přestavěl v klasicistním slohu, pravděpodobně podle návrhu architekta Josefa Esche z Bonnu. Exteriér nepůsobí zvlášť mimořádným dojmem – jedná se o čtyřkřídlou dvoupatrovou budovu. V interiéru najdeme zajímavě koncipovaný trojlodní sloupový vestibul, dvojité schodiště a tzv. Taneční sál. Součástí areálu je rozměrný skleník a park. Obr. 281 Zámek v Lednici Pro moravskou šlechtu stavěli obvykle vídeňští architekti. Pro Haugvitze vytvořil ve 20. letech několik realizací Josef Kornhäusel. Rodinná hrobka (1823) na hřbitově v Náměšti nad Oslavou patří k hodnotným realizacím náhrobní architektury na Moravě. Interiér je koncipován jako pravoúhlý prostor, který je pomocí vějířových pendantivů spojen s kazetovou kupolí. Plastiky s vysokou uměleckou hodnotou zhotovil pro tuto stavbu Josef Klieber.
Byly vypracovány klasicistní příručky s hotovými vzory i pro úkoly inženýrské architektury – mosty, viadukty, továrny. V první polovině století byla největší inženýrskou výzvou výstavba železniční Severní dráhy Ferdinandovy. Inženýr zemského stavebního ředitelství v Benátkách Luigi Carl Gheg (18021860) vedl projekt stavby v úseku od Břeclavi do Brna, který vyústil 637 metrů dlouhým brněnským viaduktem Jiným zajímavým inženýrským objektem byly řetězové mosty. První takový byl postaven v parku ve Strážnici (1823-1824) a je součástí kuriózních objektů patřících k tomuto areálu.
183
. Obr. 284 Brněnský železniční viadukt (dnes většinou skrytý v náspu či zničený)
Obr. 287 Apollonův chrám
Obr. 288 Hotel Padowetz Klasicistní tendence v sochařství V sochařství, stejně jako v architektuře, pozorujeme okouzlení antikou. Zakázky přicházely od zcela nových společenských skupin – byly to střední vrstvy, spolky a města. Objednávané sochy měly zvěčnit historické události, výjimečné osobnosti společenského života, portréty, legendární postavy, alegorie. Doznívá cechovní systém a ve vzdělávání se prosazují vysoké školy. Sochaři se často vydávali na studijní cestu do Itálie. Obr. 285 Tři Grácie
V lednicko-valtickém parku je chrámová architektura ozdobena zajímavými sochařskými díly. Před chrámkem Tří Grácií je umístěno sousoší představující tři ženské postavy, antické bohyně Athénu, Afroditu a Artemidu. Sousoší původně stávalo v lednickém zámeckém parku, ke kolonádě bylo přemístěno v roce 1825. Tvůrcem plastiky je Johann Martin Fischer. Fischerův žák Leopold Kiesling vytvořil pro lednicko-valtický areál sochu Psyché. Kornhäusel se stal v roce 1812 ředitelem knížecích lichtenštejnských staveb, pravidelně zval ke spolupráci Fischerova žáka Josefa Kliebera (1773-1850). Vyzdobil Apollónův a Dianin chrám, pro který vytvořil alegorické postavy čtyř denních dob vedle reliéfu s loveckou tematikou, kde se inspiroval římským Oltářem míru.
Obr. 286 Chrám Tří Grácií
184
Nejistý autor (snad Josef Seifert) vytvořil pro podnikatele Vavřince Padovce (Lorenz Padowetz) hotel U císaře rakouského (v ulici Bašty naproti tehdy novému brněnskému nádraží),
který slohově souvisel s původní stavbou nádraží (1836-1839), dnes už neexistující Ferdinandovou branou (1836) a rovněž tak neexistujícím nájemním domem naproti nádraží. Tento komplex tvořil sourodý celek nádražního náměstí. Čtyři alegorické postavy antických bohyň a bohů umístěné u hlavní fasády Padovcova hotelu a baseréliefy tančících múz v tympanonu stylově odpovídají Klieberově tvorbě. Malířství klasicismu a preromantismu 1780-1840 V kontextu soudobé malířské tvorby se Morava jeví jako velmi konzervativní a během 19. století zůstává pod vlivem barokní kultury. Pražané se snažili vzkřísit kulturní význam bývalého císařsko-královského hlavního města a vytvořit samostatné výtvarné centrum. Země moravsko-slezská takové aspirace neměla, na což měl vliv „nedvorný“ ráz na Vídeň orientované markrabské správy.
Obtížná byla také volba kulturního centra. Olomouc se zdála vzhledem ke své kulturní tradici, univerzitnímu učilišti a uměleckým arcibiskupským sbírkám vhodným městem, ale postrádala příklon k Vídni. Brno bylo spíše obchodně, průmyslově a politicky zdatné, ale jako kulturní centrum se jevilo málo perspektivní.
Obr. 289 Martin Ferdinand Chvátal: Kocour v zahradě vily Negthon v Římě, olej, plátno, 74 x 102 cm, ze sbírek Moravské galerie v Brně
Od sedmdesátých let 18. století se na Moravě vytvářela vyhraněná josefinsko-osvícenská společnost, jejíž aktivity, v souladu s centralistickou politikou Vídně, nevedly k podpoře tradičních a pro rozvoj umění příznivých podmínek. Během dalšího století se začaly utvářet některé instituce důležité pro rozvoj uměleckého centra: Františkovo muzeum s obrazárnou (1817) a umělecký spolek – Kunstverein (1829). Problematiku moravského malířství 19. století otevírají umělci starší generace, kteří byli schopni přehodnotit svůj barokizující a rokokizující vztah k umění a podrobit ho klasicistní revizi: Do této skupiny patří malíř Jan Nepomuk Steiner (1725-1793), jehož návštěva Říma měla vliv na jeho klasicizující tvorbu. Po návratu na Moravu do Jihlavy realizoval obrazy pro místní kostely a kláštery. Podpora od knížete Kaunitze-Rietberga mu otevřela cestu k tereziánskému dvoru (1755). Tvořil portréty vídeňské smetánky, které mu přinesly i přízeň Vídeňské akademie. V roce 1786 se vrátil zpět do Jihlavy. V Steinerově díle je podstatná náboženská malba. Barbara Krafftová-Steinerová (1764- 1825) pocházela z Jihlavy, navázala na tvorbu svého otce J. N. Steinera. Studovala vídeňské sbírky a samostatně se zabývala kopírováním děl nizozemského žánru 17. století. Za zmínku stojí skupinový portrét obchodníka Antona von Marxe s rodinou (1803) – jedná se o skupinu devíti osob, u které citlivě pozoruje a zaznamenává jejich gesta a jemný pohyb. Martin Ferdinand Chvátal zvaný Quadal (1736-1808) po sobě zanechal profánní dílo. Jeho intimní zobrazení a animalistické výjevy jsou poznamenány rokokovým sensualismem. Během studijního pobytu v Paříži (1767) měl možnost se setkat s těmito tendencemi ve výtvarném vyjádření. Maloval také v Londýně, Dublinu a Itálii. V letech 1786-1790 tvořil ve Vídni mistrovské plátno s cílem přijetí za člena akademie. Další životní období strávil v Německu. Své poslední tvůrčí období strávil na dvoře cara Pavla I. Vybraná díla: portrét Antona hraběte Lamberka-Sprinzennsteina se psem (1784), Portrét houslisty Pierra Rode (1808).
Obr. 290 František Richter: Krajina se zříceninou Landštejna, olej, plátno, 71 x 95 cm, ze sbírek Moravské galerie v Brně Existovala skupina umělců narozených před rokem 1765, absolventů vídeňské Akademie, kteří působili na Moravě jako pedagogové ve svých soukromých školách. Kromě portrétní tvorby se vyvíjí také na Moravě, i když slaběji než v jižních zemích, krajinomalba. Neustále dozníval typ ideální arkadické krajiny, tento druh zobrazování však prošel proměnou – postupně se ho umělci snažili přizpůsobit a začlenit do něj reálnou moravskou krajinu, měl nově vést k přemýšlení o dějinách společnosti, která byla se zobrazovanou krajinou spojena. František Richter (1774-1860) maloval a kreslil moravskou krajinu, její památná místa a objekty. Je autorem kresby Vysoká pec u Blanska – Mariánská huť. Zajímala ho jak starší, tak i současná místa a objekty: pomník Josefa Dobrovského v Brně (1846), Lysice (1842). Vytvořil album Dějiny Moravy, kde znázorňuje významná místa země, což svědčí o jeho zemském austro-moravském vlastenectví. Jeho tvorba, která ze začátku nese znaky empirismu, je postupně časem poznamenána zkušenostmi spojenými s přímou prací (kresbou) v přírodě, což ho vedlo k bedlivému studiu místa a přinášelo realistický záznam skutečnosti. Týká se to také obrazů, které zaznamenávají i romantické scenérie: Ruiny Cornštýna na Dyjí (1832), Pohled na jeskyni Šipka u Šternberka (1833). Nenesou v sobě symboliku tajemna nebo nebezpečí, ale jsou záznamem místa.
185
Počátky romantického umění na Moravě a Josef von Hormayr zu Hortenburg Pro pochopení přechodu od osvícenství k době romantismu je důležitý článek významného literárního kritika Matthäuse von Collin – jeho článek o národní podstatě umění se stal oporou historické malby a plastiky v Rakousku a zasáhl do rozprav na Moravě a v Čechách. Jednalo se o myšlenku, že teprve historické umění vyjadřuje snahy každého národa ukázat vlastním způsobem smysl svého bytí.
Pro Moravu se měly stát zdrojem historických témat dějiny Velkomoravské říše a nejstarších Přemyslovců. O rozšíření historických témat z dějin Moravy se na stránkach Archivu zasloužil mladý historik František Xaver Richter (1783-1856). Josef von Hormayr zu Hortenburg (1781-1848) byl historik, ředitel a reorganizátor Státního dvorního a domácího archivu ve Vídni. V roce 1810 založil časopis Archiv für Geographie, Historie, Staats- und Kriegskunst, od roku 1819 Archiv für Geschichte, Statistik, Literatur und Kunst, který vydával a redigoval ve Vídni do roku 1828. Pracovala po něj skupina mezinárodních vědců a spisovatelů. Po pokusu otevřít tzv. Alpský spolek (v Rakousku) byl uvězněn na Špilberku, vězení mu bylo později změněno na nucený pobyt v Rájci u Brna (1814-1815), kde se podílel na tvorbě rájecké sbírky Huga Františka starohraběte Salm-Reifferscheidta (1776-1836). Sbírku tvoří obrazy rakouských romantických umělců Karla Russa, Ludwiga Schnorra a Petra Fendiho. Z obrazů vytvořil tematické celky. K zajímavostem patří to, že Hormayr nejen sbírku utvářel, navrhl její uspořádání, ale také ovlivňoval vytváření zámeckého parku. Bez Hormayrova přičinění by se nerozvinulo romantické hnutí ani v Rakousku, ani v Čechách, ani na Moravě. Na Moravě existovaly začátkem 19. století vedle Františkova muzea už jen soukromé sbírky, na základě kterých se dnes sleduje vývoj názoru na soudobé umění. Jednalo se o díla převážně rakouských umělců, kteří ale nepůsobili na Moravě. Jako příklad můžeme uvést sbírku v Kounickém zámku ve Slavkově u Brna. Pro Huga hraběte Salma ji vybudoval zmíněný ideolog rakouského romantismu Josef Hormayr v letech 18161828; sbírku tvoří díla rakouských klasicistů. Po vyvlastnění církevních kulturních statků se na trhu objevilo velké množství uměleckých předmětů. Poptávka byla menší než nabídka. Trh byl přesycen, což vedlo k podhodnocení prodávaných objektů. Rozprodej cenných artefaktů proběhal spontánně. Své kolekce vytvářeli také reprezentanti středních vrstev. Měšťanské sbírky, obohacené o díla z bývalých klášterních majetků, bohužel nezůstaly dlouho na Moravě (kvůli nestabilní majetkové situaci vlastníků).
Umělecké řemeslo klasicismu a empíru Umělecké řemeslo bylo téměř po celé 18. století v rukou městských cechovních řemeslníků, což vedlo k udržování tradičních tendencí. Zároveň k nám přicházely podněty z celé Evropy prostřednictvím architektů a řemeslníků, kteří byli zváni z Vídně moravskou šlechtou. Fascinace antikou, která byla dominantní posledních čtyřicet let 18. století v celé Evropě, samozřejmě zapříčinila vznik klasicismu.
Na Moravě a Slezsku převládal klasicismus až po roce 1763, i když stále s vlivy rokoka – zejména byl populární motiv rokaje. Práce zůstávají převážně anonymní a na pohled nejsou k rozlišení od prací zahraničních autorů, které byly také zakupovány pro nově zařizovaná sídla.
186
Obr. 290a Salmovský podnik produkující litinu (Blansko) S přelomem 18. a 19. století přišlo mírné oživení manufakturní výroby. Rozvoj průmyslového podnikání v cele Evropě brzdily napoleonské války. Morava však překonala dočasné problémy a postupně úspěšně zaznamenávala růst ekonomiky a s ním se zvyšovala snaha o co nejvyšší úroveň řemeslnické práce. V prvním čtvrtletí 19. století se stal dominantním empír. Inspiroval se řemeslnou tvorbou starověkého Řecka a Říma, ale forma byla lehká a hybná. Morava reagovala na podněty, které přicházely obzvlášť z Vídně a Anglie. Výroba skla na Moravě a ve Slezsku je písemně doložena od 14. století, ale je zřejmé, že je starší. V 18. a 19. století byla významnou konkurencí pro českou produkci. Skláři zásobovali všechny provincie rakouského státu, obzvlášť velký zájem byl o malované a zlacené sklo v Turecku, které bylo jediným stálým odběratelem v zahraničí. Na přelomu 18. a 19. století moravskou keramiku charakterizuje tradiční výroba lidových toufarů, která v jednotlivých oblastech země získávala jedinečnou podobu. Provozovaly se mnohé továrny a manufaktury na fajáns a jemné kameniny (např. podle anglického vzoru). Také slévárenství mělo na Moravě dlouhou tradici. Nejkvalitnější výrobky se připisují Salmovým železárnám v Blansku u Brna. Vytvořil se zde sochařský ateliér, ve kterém vznikaly umělecké předměty z litiny, obzvláště velké figurální plastiky. Umělecká litina z této dílny ve dvacátých letech 19. století získala v rakouské monarchii dobré jméno. Proslavila se dokonalým technickým a uměleckým provedením svých realizací. Blanenský podnik vystavoval svoje výrobky na průmyslové výstavě v Praze v roce 1829. Vzorem pro Blansko zůstávaly výrobky navrhované ve slezské Hlivici. Za zmínku stojí také portrétní medaile z roku 1802 vytvořené v železárnách v Adamově u Brna, jejichž vzorem také byla produkce slezské železárny v Hlivici. K tradiční výrobě na Moravě patří rozsáhlá textilní produkce. Na pozitivní vývoj v tomto odvětví manufakturní výroby měly zásadní vliv vojenské zakázky. Po ukončení napoleonských válek se začala vyvíjet i specializace na výrobu bavlněných produktů. Dávnou tradici má výroba plátna, v této oblasti se proslavila v evropském měřítku harrachovská manufaktura v Janovicích specializovaná na umělecké tkalcovství. V roce 1803 byla oceněna medailí rakouského císaře.
Obr. 291 Německé městské divadlo Na hradbách, dnešní Mahenovo divadlo v Brně Moravské divadelnictví
Obr. 290b Ukázka salmovské litiny – Josef II. (Rájec) Potiskování plátna a bavlny se věnovali jak individuálně pracující barvíři a tiskaři, tak i manufaktury. Tvůrci vzorů žili v blízkosti vesnického prostředí, pro které také jejich práce byla určena, a to ovlivňovalo výsledek jejich práce. Ruční tisk se stal postupně minulostí, vytlačoval ho válcový tiskařský stroj. V Moravské galerii v Brně můžeme najít vzorník potiskových látek z let 1780-1795. V prvních dvou desetiletích 19. století vedle figurálních scén pojednávajících o nejzajímavějších událostech doby se samozřejmě potiskovaly tkaniny květovými a ornamentálnímí motivy, odpovídajícími ve své estetice dobovému zájmu o antiku. V první polovině 18. století se rozvinula výroba krajek, obvykle určených k výzdobě lidových krojů. Truhláři zpracovávali jak místní, tak cizokrajné dřevo, stejně jako ostatní středoevropští výrobci nábytku. Z místních druhů to byly např. jedle, buk, dub, jasan nebo bříza, z dovozu mahagon, eben a cedr. Nábytek byl zdoben zlaceným bronzem nebo mosazí. Cínaři v Brně působili pravděpodobně od 13. století. Řemeslo bylo zastoupeno početnou skupinou. Cínové nádobí si udržovalo i v empíru převážně klasicistní podobu i s oblíbenými festony (dekorativní prvek s rostlinným motivem). Ve druhé čtvrtině 19. století jeho význam klesal. I když zpracování drahých kovů má na Moravě dlouhou tradici, počet zlatnických mistrů zřejmě nebyl vysoký. Bylo vytvářeno stolní a církevní stříbrné náčiní a dekorace.
V roce 1840 bylo zřízeno v Pisárkách první divadlo v přírodě a v roce 1842 letní divadlo v Lužánkach. Ve staré divadelní budově Reduty na Zelném trhu působilo německé městské divadlo, v roce 1870 však tuto scénu zachvátil požár. Nahradit ji mělo Prozatímní divadlo (Iterimtheater) – bylo dřevěné, v neorenesančním slohu (stálo na místě pozdější kavárny Bellevue). V roce 1882 bylo nahrazeno Divadlem Na hradbách, tedy německým městským divadlem (dnešním Mahenovým divadlem). Z architektonického hlediska se jedná o prvořadou stavbu včleňující Brno do evropského kontextu. Iniciativa vzešla z brněnské městské rady a zvláště od starosty Gustava Winterhollera. Stavba byla zahájena roku 1881 a už za osmnáct měsíců se konalo slavnostní uložení posledního kamene. Budova zaujímající plochu 2700 m2 si vyžádala náklad 500.000 zlatých. Na realizaci se podílela početná řada vídeňských a brněnských podnikatelů, umělců a řemeslníků. Architektonický návrh divadla zadal stavebník vídeňské kanceláři architektů Ferdinanda Fellnera ml. (1847-1916) a Hermanna Helmera (1849-1919), kteří se specializovali na projektování divadelních budov. Na území bývalé rakousko-uherské monarchie i v okolních zemích realizovali od Hamburku po Oděsu celkem 48 divadel. Bylo to jedno z prvního divadel v Evropě s elektrickým osvětlením (s žárovkami „edisonkami“). Hostilo špičkové umělce tehdejší doby: Sarah Bernhardtovou, Johanna Strausse, Marii Pospíšilovou. Divadelní představení v češtině se v Brně prosadila už ve 20. letech 19. století a v té době zde byla tato produkce četnější než v Praze. V roce 1841 bylo v moravské Telči uvedeno do provozu první slovanské divadlo v zemích České koruny. Už od roku 1838 se v Brně konala nedělní představení v češtině, v roce 1843 však brněnské divadelní neděle zanikly a slovanské divadlo se přesunulo na venkov – o jeho rozvoj se zasloužily kočovné společnosti (Bidermanova, Muškova, Štanderova); hrály se hlavně veselohry, nejpopulárnější byl Tyl, Klicpera a Kolár. K moravským divákům se tak dostávala čeština i česká historie. Česká scéna měla nouzový útulek do roku 1881v Besedním domě. Družstvo národního divadla v Brně získalo a roku 1884 uzpůsobilo dům s restaurací a tančírnou U Marovských na ulici Veveří, kde se moravsko-české divadlo
187
provozovalo až do roku 1952, kdy proběhla demolice domu. Bylo otevřeno romantickým Kolárovým dramatem Magelóna. Účinné divadlo tak stálo v čele propagace národního hnutí na Moravě.
V umění je vlivný rokokový klasicismus, empír a (pre)romantismus, šlechta si přestavuje zámky, lichtenštejnský lednicko-valtický areál je dnes památkou UNESCO.
V době vlády císaře Františka II. byl v Olomouci vězněn francouzský a americký hrdina markýz La Fayette. Moravu proslavila bitva tří císařů u Slavkova (1805), v níž zvítězil Napoleon. U kořenů moderního vědeckého myšlení na Moravě stál Jan Nepomuk Mitrovský. U zrodu Moravského zemského, tehdy Františkova muzea (1817) byla hrabata Hugo František Salm-Reifferscheid, Antonín Bedřich Mitrovský a vědec Kristián Karl André. Olomoucké lyceum bylo opět povýšeno na univerzitu.
1. Jak dlouho trvala existence Svaté říše římské a za jakých okolností zanikla? 2. Jmenuj tři císaře z bitvy u Slavkova. 3. Zjisti, ve kterém roce vzniklo muzeum v Praze, v Brně a v Opavě. 4. Zhodnoť přínos německy mluvící šlechty pro rozvoj vědeckého života Moravy. 5. Jaký průmysl přispěl k ekonomickému rozkvětu Moravy? Jaký je jeho vliv na hospodářství dnes a proč?
Za vlády císaře Ferdinanda I. získává Morava železniční spojení s Evropou. Šlechtické osvícenské kosmopolitní patrioty střída generace moravských „buditelů“ (Klácel, Šembera, Sušil). Divadlo se rozvíjí v Redutě či v Německém městském divadle. František Palacký učinil v rámci své národní koncepce z moravských dějin pouhé doplnění dějin českých. Češi byli na Moravě stále považováni za cizince ze sousední země. Na Moravě působil zakladatel genetiky G. J. Mendel či fyzik Ernst Mach. Průmyslové Brno je považováno za „moravský Manchester“.
6. Jmenuj významné osobnosti Moravy, které hrály důležitou roli v kulturním a vědeckém životě Moravy. 7. Které moravské památky jsou chráněny UNESCO? Jaké umělecké slohy reprezentují?
Revoluční rok 1848 a 50. léta na Moravě Časová přímka: ●● březen 1848 – revoluční bouře na Moravě ●● listopad 1848 – Říšský sněm přesunut z Vídně do Kroměříže ●● 1849 – v Brně zřízeno moravské c. k. místodržitelství ●● 1863 – cyrilometodějská slavnost na Velehradě ●● 1867 – rakousko-uherské vyrovnání ●● 1874 – postavena budova Moravské zemské sněmovny (dnes Ústavní soud) ●● 1893 – založeny Lidové noviny ●● 1905 – Volkstag; Moravské vyrovnání ●● 1914 – druhé moravské vyrovnání; začátek první světové války Jedná se o období mezi předbřeznovým raným liberalismem, který je svým charakterem provázán s projevy josefinismu, a etapou poslední třetiny století. Moravy se dotkla hospodářská krize, ustupovaly liberální postoje, zároveň probíhal proces ustavení české národní společnosti v rámci již politicky strukturované a diferencované občanské společnosti. V Brně přetrvávaly silné liberální nálady. V březnu 1848 na Moravě (stejně jako v témže roce v celé Evropě) se část společenských vrstev spojených s brněnskými manufakturami bouřila. Zbytek společnosti s očekáváním přihlížel dění ve Vídni, z tohoto důvodu města Brno, Opava a Olomouc přijímala s nadějemi liberální příslib konstituce a svobody slova. Rozvoj národního hnutí na Moravě urychlila evropská revoluční léta 1848/1849. Po březnu 1848 nastala částečná liberalizace režimu a zeslabení cenzury. Pořádaly se manifestace,
188
ustavovaly spolky, zakládaly se noviny. Lidé si uvědomovali, že jsou součástí společnosti, někteří si stanovovali veřejné cíle, zamýšleli se nad svou identitou. Netušili, že z této příčiny se následujících sto let stane dobou národnostních sporů s tragickými důsledky apokalyptického rozsahu. Moravské slovanské dění v roce 1848 navázalo na činnost předchozích dvou generací, ovšem v nových podmínkách – z buditelů se měli stát „osmačtyřicátníci“, revolucionáři, politici. O své totožnosti museli přemýšlet v souvislosti s jednáními o státoprávním spojení Čech, Moravy a Slezska a kvůli otázce voleb do všeněmeckého parlamentu ve Frankfurtu. Návrh státoprávního spojení zemí Koruny české Svatováclavský výbor v Praze vznesl bez konzultace se zástupci Moravy a Slezska v petici pro císaře požadavek státoprávního spojení Čech, Moravy a Slezska. Moravané na český požadavek poprvé reagovali už 6. března 1848 v brněnských novinách Týdeník, orgánu vlastenecké slovanské Moravy. V jeho čele stál nepřehlédnutelný Jan Ohéral (1810-1868), rodák ze Žalkovic, schopný novinář a spisovatel, duší Týdeníku byl Klácel – reagovali na český požadavek negativně: list nepopíral úzký vztah mezi oběma zeměmi, ale zdůraznil touhu Moravanů po zachování autonomie, nechtěli nechat Moravu rozpustit v Čechách s odkazem na vyšší princip svobody. V článku Hlas z Moravy do Čech Moravané kritizovali Svatováclavský výbor za to, že se Češi neobrátili nejdříve na Moravany, nýbrž rovnou na císaře – pochopitelně se cítili být opomenuti v závažné záležitosti, která se jich bezprostředně týkala; takovéto české akce posilovaly v Moravanech pocit, že Češi jednají o osudu Moravy za jejich zády, „o nás bez nás“. Požadavkem Svatováclavského výboru se zabýval i Moravský zemský sněm, nejdříve jej
projednal sněmovní výbor, jehož zprávu četl JUDr. Alois baron Pražák (1820-1901) – poslanec za město Uherské Hradiště, pozdější vůdce slovanské Moravy: požadavek státoprávního spojení Čech a Moravy byl označen za útok na celistvost Moravy. Totéž obsahovala i sněmovní petice císaři, hájící blaho společné vlasti, Rakouska, a proto je sněm proti spojení Čech a Moravy, neboť Morava je nezávislou zemí patřící výhradně do svazku habsburské monarchie. Petice obsahuje doklady o tom, že Morava nikdy nepostoupila svá práva Českému království, že tedy nemůže dojít ke sloučení obou sněmů. V rámci debaty hrabě Sylva-Taroucca ve spisku Slovo k moravským pánům stavům konstatoval, že slovanští Moravané mají pouze dvě možnosti: splynou s germánskými Moravany, nebo si zachovají svoji národnost a sloučí se s Čechy z Království (Čechy jsou prý předurčeny pomoci Moravě k jejímu znovuzrození). Taroucca tak předjímal princip, který se stal základem uspořádání Evropy. Ve sněmu spis vyvolal spíše odmítavé reakce, odpůrci zdůrazňovali historickou nezávislost Moravy na Praze. Do debaty zasáhl prezident Moravského zemského sněmu kníže Hugo Karel Salm-Reifferscheidt, který při hájení samosprávné Moravy připomněl hrdinnou obranu Brna před Švédy. Hugo Karel Salm-Reifferscheidt (1803-1885) byl majitelem železárenských podniků, cukrovaru v Rájci nad Svitavou a dolů na lignit v Kyjově, později prvním prezidentem Obchodní a živnostenské komory v Brně, ředitelem Moravskoslezské společnosti pro povznesení orby, propagátorem moderních hospodářských postupů a přírodovědného bádání, c. k. tajným komorním radou vyznamenaným Řádem zlatého rouna a velkokřížem Leopoldova řádu, členem stálé a rozšířené Říšské rady (centrálního vídeňského parlamentu), od roku 1861 dědičným členem panské sněmovny.
Tento přístup spojoval šlechtu se zástupci měst. Mezi nimi vystoupil zmiňovaný Alois Pražák, který za Uherské Hradiště prohlásil, že trvá na zděděné samostatnosti Moravy. V konstituční době se ohrazoval proti anachronickému obnovení instituce generálních sněmů. Názor Salma a Pražáka byl na sněmu jasně většinový, proto se sněm rozhodl vytisknout leták pro veřejnost: „Češi zapomněli, že Morava stejností jazyka a národnosti s Čechami vždy sice bratrsky spojena byla, že jsme my ale jakožto svobodný, od Čech nezávislý národ od vždy své vlastní sněmy a ouřady v zemi měli; zapomněli, že Morava jednou jakožto veliká slovanská říše i Čechám zákony dávala, že z jejího prostředku svatými apoštoly Cyrilem a Metudem světlo víry dokola se šířilo, tak že i vévoda Bořivoj křesťanskou svou víru a křest z našeho prastarého Velehradu dosáhnouti musel; že tedy Morava nikdy na své staré památnosti zapomenouti a svou samostatnost a svobodu naproti Čechám obětovati nemůže. Morava od Čech nezávislá jedině svazkem přátelství s nimi spojena byla.“
Obr. 292 Alois Pražák
Počátky moderního moravského zemského parlamentarismu Návrh moravského zemského zřízení z roku 1848 V revolučních letech 1848-1849 se jako jeden ze zemských sněmů Rakouska konstituoval i nový Moravský zemský sněm v Brně, který se chtěl stát suverénním. Poprvé byly ustaveny parlamentní orgány volené ze zástupců různých vrstev obyvatelstva – byl složen z 58 virilistů (majitelé statků, velkostatků a představení klášterů), 18 poslanců zastupovalo venkovské statky měst, pět poslanců moravskou univerzitu v Olomouci, 77 poslanců města a 108 poslanců venkovské obce. Tento sněm vypracoval návrh moravského zemského zřízení (ústavy), jehož úvodní paragrafy zněly: ●● Markrabství Moravské je samostatnou zemí, spojenou pouze s konstitučním císařstvím rakouským. ●● Ve vztahu na všechna zařízení a prostředky k tomu potřebné náleží zemi právo svézákonnosti a samosprávy. ●● Zemské hranice nemohou být změněny bez souhlasu sněmu. ●● Slovanskému a německému kmenu země jsou zaručeny neporušitelnost jeho národnosti a rovná oprávnění. ●● Země Morava podrží svůj dosavadní zemský erb, tj. orlici zlatě a červeně v modrém poli šachovanou, napravo hledící a korunovanou. Zemské bary jsou zlatá a červená. ●● Univerzita zřízená v zemi má trvat dále. Moravský zemský sněm jako zákonodárný orgán měl mít jednu komoru složenou ze zástupců venkovských obcí, měst a zemské univerzity. Hrabě Belcredi v diskuzi o zastoupení na sněmu řekl, že každý, ať Slovan či Němec, je Moravanem. Po dlouhé debatě sněm přijal na popud aristokracie (Belcredi, Salm, Chlumecký, Mitrovský) zásadu rovného volebního
189
práva, tj. že na každých deset tisíc lidí bez rozdílu připadne jeden poslanec. Dodatkem však bylo přiznáno zastoupení dvěma poslancům za univerzitu. Voličem byl rakouský státní občan s bydlištěm na Moravě, věk 24 let, svéprávný a bezúhonný. Morava měla rozhodovat o svých zákonech – zemský sněm by sdílel legislativu (zákonodárnou moc) s císařem, rozhodoval o daních, o vnitřní politické správě, vojenských záležitostech, školství, veřejných stavbách, trestním i občanském soudnictví atd. Nejvyšším zemským úředníkem měl být císařem jmenovaný moravský zemský hejtman, který měl mít výkonnou moc (exekutiva); má znát oba zemské jazyky (slovanský a německý) a každoročně by podával sněmu, který ho směl obžalovat, zprávu o stavu země. Sněm sám měl volit svoje nejvyšší orgány a úředníky – prezidenta a viceprezidenty. Šlechtictví mělo být zrušeno. Tento demokratický návrh, který byl prodchnut duchem samosprávy a suverenity Moravy, však nebyl realizován – následovaly říjnové události ve Vídni a v Uhrách a centralizační zásady v monarchii, které neakceptovaly např. podřízení nejvyššího zemského úředníka (ovládajícího oba jazyky) demokratickému sněmu, který by měl na starosti justici atd. Moravské symboly Na Moravě v roce 1848 jasně převažovalo vědomí o svébytnosti země a jejích obyvatel nad všemi ostatními svazky, apelovalo se na moravské zemské cítění. V textech převládají moravské symboly – moravská orlice (rozhodně ne český lev), místa jako Radhošť či Hostýn. Vznikl spor o barvy znaku Moravského markrabství, moravské orlice. Šlo o to, zda má být třetí barvou (vedle červené a modré) bílá (slovanská) či žlutá (germánská). Je tak vidět počátek národnostního napětí mezi česky a německy mluvícími Moravany, který nakonec převládne nad potřebou obrany společných zemských hodnot – symbol země byl vedlejší, šlo o symbol národnosti. Geografické a heraldické symboly Moravy (hory – Radhošť, orlice) byly v roce 1848 nahrazeny kulturními symboly vlasti (historické postavy – Cyril a Metoděj, Svatopluk; události – slovanská misie) – tyto symboly byly přijatelnější i pro Čechy. Moravané cítili svoji svébytnost, Moravu líčili jako slabou, ale krásnou bytost. Prof. Helcelet charakterizoval Moravany jako dobré, ale pasivní lidi.
Později bylo téma moravské zemské svobody zastíněno zájmy rodících se českého a německého národního hnutí. Symbolem toho byly kokardy: nejprve všichni měli bílé, později nosili buď slovanskou (červeno-bílou), rakouskou (černo-žlutou), nebo všeněmeckou (černo-červeno-žlutou).
Volby do Všeněmeckého sněmu ve Frankfurtu Dalším popudem k úvahám, zda je moravská identita součástí ještě nějakého vyššího celku, byly volby do Všeněmeckého sněmu ve Frankfurtu. I tuto otázku projednal Moravský zemský sněm. Ministerstvo rozhodlo o vykonání těchto voleb; šlo o to, zda Moravský zemský sněm bude volbám vzdorovat a hájit práva Moravy vůči případným nárokům Všeněmeckého sněmu, nebo bude loajální ke státní moci a volby budou vykonány. Východisko navrhl Alois Pražák: volby vykonejme, roz-
190
hodnutí Frankfurtského sněmu nebudou pro Moravu závazná; rozhodnutí bylo odloženo pro nový Moravský zemský sněm. Salm údajně provedl na svém panství průzkum, zdali jeho poddaní chtějí spíše spojení Moravy s Čechami, či její přináležitost k Všeněmeckému sněmu; výsledek prý byl, že nechtějí ani jedno, ani druhé, stačí jim nezávislá Morava a její oddanost rakouskému císaři.
Došlo k rozmíškám, moravští němečtí liberálové byli pro Frankfurt, moravští slovanští vlastenci proti volbám (Hanuš, Helcelet), a to ještě před slavnou Palackého negativní odpovědí – studenti poučovali venkov o zrušení poddanství, konstituci, nebezpečí Všeněmeckého sněmu a nutnosti přimknutí se k Čechám (např. Vojta Náprstek přijel z Vídně do Kroměříže). Volby nakonec proběhly chaoticky, na Moravě klidněji než v Čechách, přesto se začal projevovat slovansko-germánský (česko-německý) antagonismus. Studenti obou stran roznášeli tiskoviny, byl zaset pocit rozdílnosti mezi německy a česky mluvícími obyvateli Moravy, společné zemské vědomí bylo oslabeno. Rok 1848 tedy naznačil, že nad ideou zemskou zvítězí idea národnostní, což povede k problematickému soužití slovanských a germánských Moravanů (kteří mají mnoho společného), z nichž se stanou Češi a Němci žijící na Moravě (kteří se od sebe liší). Lidé totiž obecně lehčeji a negativně vnímají rozdíly, než by si dali náročnou práci s budováním vlastní pozitivní identity – být nenávistným nacionalistou nevyžaduje intelektuální námahu, být tolerantním patriotem vyžaduje cit i intelektuální úsilí.
V Evropě se neprosadil na myšlení náročnější patriotismus, ale jednoduchý nacionalismus, který se bleskově rozšířil a zapustil hluboké kořeny. Když slovansky/česky mluvící Moravané nabyli vědomí, že se liší od svých germánských/německých moravských spoluobčanů a netvoří s nimi jedno společenství (ve státním smyslu byly obě skupiny Rakušany), začali se intenzivně zajímat o Čechy. Elity obou zemí se setkaly na pražském Slovanském sjezdu – obdobě („trucpodniku“) frankfurtského Všeněmeckého sněmu. Svolání Slovanského sjezdu ukázalo sílu všeslovanské ideje mezi vlastenci – slovanští Moravané byli často označováni za Slovany, slovanský národ (nikoliv za český národ), kteří svůj jazyk označovali nejčastěji za slovanský, občas už i za český, na rozdíl od dřívějška už málokdy za moravský (v tzv. vceňovacím operátu stabilního katastru z poloviny 40. let 19. stol. je uváděna mährisch-slawische Sprache). Pojem Slovan měl ještě jednu funkci: pojem Moravan totiž nerozlišoval mezi německými a slovanskými Moravany. Čech znamenal opravdu pouze Čecha z Království. Přídavné jméno slovanský bylo velikostí obsahu důstojnějším soupeřem slovu německý než adjektivum český. Ohlas Slovanského sjezdu nebyl na Moravě tak velký jako v Čechách, přesto se ho účastnilo 90 delegátů z Moravy – přes svůj neúspěch znamenal Slovanský sjezd silný impulz pro další rozvoj národního vědomí – elity pohovořily, Moravané zjistili, že je s Čechy více spojuje, než rozděluje, že Češi nepracují proti moravské samosprávě a češství neohrožuje moravanství. Moravský sněm tak byl informován o tom, že Češi pečují o budoucnost národa českého i slovanského v rakouském mocnářství. K dalšímu upevňování vazeb docházelo na stálém vídeňském Říšském sněmu, kde se scházeli volení zástupci obou zemí,
Moravy i Čech. Ten byl velmi pestrý, malá skupina moravských poslanců musela hledat spojence k prosazení svých zájmů – slovanští Moravané je přestali hledat u Moravanů „germánských“, začali je hledat u Čechů. K mimoparlamentním setkáním poskytl svůj byt Jan Dvořáček, ve Vídni žijící Moravan. V kosmopolitní Vídni tehdy panoval čilý slovanský a český ruch, snad dokonce větší než v Praze. Potvrzovalo se tak, že společenským a kulturním centrem Moravy bylo hlavní město státu, tedy Vídeň, kde byla daleko silnější idea slovanské vzájemnosti než v centrech ve slovanských zemích – v německém prostředí k sobě měli Slované, Moravané a Češi, daleko blíže. Vídeňští Moravané zastávali již v roce 1848 silné pročeské stanovisko, které sdělovali v rámci ustavené Česko-moravsko-slezské jednoty; ani zde se však Moravané nepovažovali za totožné s Čechy, i v zahraničí se vždy nazývali Moravany (jako jeden ze slovanských „kmenů“ v rámci monarchie, kde žili Češi, Moravané, Slováci, Chorvati…). Po Říšském sněmu 1848 začali moravští politici prosazovat politiku národní namísto zemské. Nejdůležitějším přátelstvím zde uzavřeným bylo spojenectví mezi Aloisem Pražákem a Františkem Ladislavem Riegerem. Názorový posun Aloise Pražáka je dokladem změny jeho identity v roce 1848 – z moravského patriota se ve Vídni stal českomoravský nacionalista – zastánce českého národního hnutí. Moravské prostředí se k druhé fázi revolučního vystoupení ve Vídni v říjnu roku 1848 nevyjadřovalo jednoznačně. Zatímco nově vytvořený Moravský zemský sněm vyslovil revolučnímu říšskému sněmu umírněnou podporu, proběhly na sklonku října ve městě Brně rozsáhlejší demonstrace ve prospěch vídeňské revoluce – opět ovšem pouze v řadách manufakturních dělníků. Říšský ústavodárný sněm byl přeložen z Vídně do arcibiskupské Kroměříže (listopad 1848 – březen 1849). Do poloviny 19. století byly politické názory v podstatném rozsahu konzervativní, když zde první pobřeznový zemský sněm (starý zemský sněm rozšířený o zástupce měst) odmítl proklamované státoprávní spojení s Čechami. V moravské stavovské společnosti zůstával pevně zakotven především zemský stavovský patriotismus. Další spolupráce českých a moravských poslanců probíhala na podzim 1848 na rakouském Říšském sněmu, který byl přesunut z Vídně na Moravu, do Kroměříže. Poslanci navázali na spolupráci z Vídně, ale organizačně zcela nesplynuli – byli členy jednoho slovanského klubu (kde byli všichni Slované kromě Poláků), ale měli vlastní sekce – předsedou té moravské byl Ohéral. Pro Kroměříž, Hanou a celou Moravu to byla obrovská událost (ač většina lidí nechápala její dosah) – pro všechny byla významná přítomnost císaře Ferdinanda na sněmu, pro Slovany zvláště setkávání slovanských poslanců, hlavně příjezd těch českých – slovanští poslanci se scházeli v restauraci a kavárně, navštěvovali olomouckou Slovanskou lípu, navštívili Buchlov – na výjezdech byl aktivní F. L. Rieger a populární F. Brauner, který dovedně spojil hnutí národní (české) se sociálním (zrušení poddanství). Zvláště studenti se začali okázale hlásit ke slovanskému národnímu vědomí.
s Čechy – ač veškerá nevraživost nezmizela. Moravští vlastenci také nezapomínali na Slovensko. Moravskou protičeskou náladou byl ve svých dopisech z Moravy (tištěných v Národních novinách) znechucen i Karel Havlíček Borovský – Češi jsou prý obviňováni z toho, že chtějí přenést všechny úřady z Moravy do Prahy, obohatit se na úkor Moravy, Praha je rovněž obviňována z chorobného protiněmectví. Během svého moravského pobytu se však Havlíček přesvědčil, že většina Moravanů nesmýšlí protičesky (utvrdit ho v tom mohly např. Holomoucké noviny). Pro nutnou, byť historicky novou, národní česko-moravskou spolupráci v zájmu občanských práv Moravanů se vyslovovali např. dopisovatelé Týdeníku ze Štýrského Hradce (Graz), v podobném duchu se nesla výzva olomouckých měšťanů – odtržení od Čechů by znamenalo smrt moravské národnosti, která by neodolala Němcům.
Podstatné je, že v tomto duchu se začal projevovat už i venkov v tzv. peticích moravského lidu selskému sněmu – šlo jim hlavně o zrušení poddanství (roboty), ale také o posílení mateřského jazyka a slovanské národnosti (kmene česko-moravského). Některé petice však trvaly na zachování moravské svébytnosti. Daleko více než v době předbřeznové se „bratři Češi“ stávali pro Moravany vzorem vlasteneckého usilování, jejich vlastenecké instituce (Národní výbor) jim nebyly cizí. Pro národní hnutí bylo zásadní, že moravský tisk začal vykreslovat Čecha jako člověka Moravanovi blízkého, v dobovém nacionalistickém duchu byli označováni za příbuzné – český národ byl bratr, Morava mu byla sestrou, společně to byla dvojčata/blíženci; pro nacionalismus je důležitý odkaz na společnou krev: „proudila jim v žilách společná krev“ (slovanská), byli to pokrevní bratři. Moravané se však dosud neztotožnili s českým národním vědomím, neoznačovali se za Čechy. Sbližování začalo být označováno za přirozený proces, odkazovalo se na jazyk a historii. O nezvratnosti procesu hovořil např. I. J. Hanuš (1812-1869) – filozof, odborník na slovanskou mytologii, knihovník. Hlas vlastence otiskl článek zdůrazňující, že Morava sice byla samostatná, ale zůstala svázána s Korunou českou, navíc prý obyvatele pojí stejná řeč a národnost. Čeština se stala základem všech úvah o příbuznosti. Představitelé národního hnutí na Moravě tvrdili, že mezi češtinou a moravštinou, jak byla mateřština Moravě stále označována, není rozdíl. V Holomouckých (!) novinách proto vyšel článek „Česky, čili Moravsky!“ – lidé prý stále říkají, že nemluví česky, ale moravsky, ale všude jinak (nářečí); píše se a káže však českým jazykem. Moravské noviny napsaly, že odjakživa existuje jazyk společný Čechům, Moravanům a Slovákům, který vznikl na Moravě a užívá se ve školách. Kdo si myslí něco jiného, je podle autora článku nedouk. Národní jednota, ústřední vlastenecká organizace slovanských Moravanů, napsala, že i když lidé mluví moravsky, píší jazykem, který je stejný na Moravě i v Čechách a říká se mu čeština (protože v Praze byla větší produkce knih), na vzniku jazyka však měla hlavní podíl Morava.
Rok 1848 tak celkově ohromně přispěl k česko-moravskému sblížení, což zaznamenala i publicistika, která se po negaci požadavků Svatováclavského výboru přikláněla ke spolupráci
191
Obr. 293 Mapa moravských nářečí Moravské dialekty Středomoravská (hanácká) nářeční skupina -- Haná, Brno -- např. Dé móku/o ze mléna na vozék -- ý se změnilo v é (stréc), ú se změnilo v ó (hóser) Východomoravská (moravskoslovenská) nářeční skupina -- zachován velmi starý stav jazyka, součástí jsou kopaničářská nářečí slovenského původu -- např. Daj múku ze mlýna na vozík. Slezská (lašská) nářeční skupina -- např. Daj muku ze mlyna na vozik. -- v 16. století zkrácení všech samohlásek Jazykové ostrovy: -- enklávy ve Slezsku -- Vídeň – 19./20. stol. 1 mil. Čechů/Moravanů, dnes asi 15.000 -- Chorvatsko, Rumunsko -- USA – Moravané v Texasu, moravské noviny -- Kanada -- Jižní Amerika – Argentina V současnosti má termín moravština rozdílný obsah podle toho, zda volíme pohled historický, jazykovědný nebo sociolingvistický. Popis srovnávající „situaci na Moravě“ se spisovným jazykem klame, neboť jde o jazyk užívaný spíše v psaném připraveném textu. Ani srovnání s obecnou češtinou není zcela vhodné, neboť ta je dnes již funkčně rozrůzněna. Podstatné nejsou jednotlivé prvky, ale na Moravě existující vědomí rozdílu mezi vyjadřováním spisovným a nespisovným, založeným na sjednoceném nářečí. V dnešním globalizovaném světě, jehož důsledkem je mj. stírání nářečí, přesto dochází k nárůstu moravského patriotismu, s nímž souvisí tvorba psaných textů záměrně užívajících nářečí a vznik laických slovníků, které rozdílnost proti mluvě Čech akcentují. Jazyk se tak stává nástrojem identifikace jedince se společností, k níž má vztah citový, nikoli materiální, jazyk je prožíván, ne užíván.
192
Selský sněm. Poslanci Říšského sněmu měli zaujmout stanovisko k prvnímu bodu připravované Moravské zemské ústavy (Markrabství moravské jest země samostatná, jen s konstitučním císařstvím rakouským, a to organicky spojená.) Čeští poslanci (Wurm, Chlumský) protestovali proti slovu jen, tvrdili, že Morava byla vždy spojena s Čechami. Moravští zastánci návrhu (šlechtici i měšťané) naopak popírali jakoukoliv dějinnou podřízenost Moravy Čechám, naopak poukazovali na velkomoravské období, kdy byly Čechy podřízeny Moravě, odkazovali na Tovačovskou knihu i pragmatickou sankci – nešlo o proněmecké či protičeské poslance, ale o moravské patrioty a rakouské občany. Zúčastnění moravští rolníci se soustředili výhradně na téma zrušení roboty, desátků a naturálních dávek a vyvazování z poddanství, české národní snahy byly moravskému venkovu naprosto cizí (na čemž nic nezměnil ani průjezd delegace Svatováclavského výboru Slováckem roku 1848). Publicistika na Moravě. Potřebu neněmeckých novin na Moravě si uvědomovali buditelé již dříve. V letech 1848/9 existovalo na Moravě 46 periodik, z toho 15 slovanských. Listy byly často apolitické, vycházely krátce, v malých nákladech a na omezeném území. Vlivným novinám německých liberálů nemohl slovanský tisk na Moravě konkurovat, zvláště pak po jeho omezení v době bachovského režimu. První slovanský žurnalistický počin na Moravě vznikl až v lednu 1848, kdy Ohéral, Klácel a Mikšíček začali vydávat umírněně liberální Týdeník, jehož vzorem byly Havlíčkovy pražské Národní noviny. Klácel vzdělával o fenoménu (moravského) národa, a to v duchu humanistickém a kosmopolitním. List však nepřečkal rok 1849. V říjnu 1848 navázaly na Týdeník významné Moravské noviny, v jejichž čele stál opět F. M. Klácel a A. V. Šembera. Noviny soustředily dosud rozptýlené síly moravských vlastenců, jichž byly tribunou; nutily k pro-
mýšlení a konkretizaci názorů. Byla vytvořena síť dopisovatelů z Moravy i z Čech, což postupně přispělo ke ztotožnění Moravanů s národním vědomím. Právě Klácel začal přičítat nevraživost mezi Čechy a Moravany tlaku zvnějšku. V 50. letech vycházely pod názvem Moravský národní list. Podobně jako Brünner Zeitung vycházely zemským nákladem s podporou vlády. Olomoucký Die Neue Zeit (Hanuš) přešel do rukou „frankfurtistů“. V Olomouci se ustavily Sedlské noviny (vyšly jen třikrát), za nimiž stál Hanuš a prof. Dr. Med. Jan Helcelet (něm. Johann Helzelet, 1812-1876) – moravský přírodovědec, novinář, lékař a zastupitel v Říšské radě, zakladatel brněnského Sokola, přítel Boženy Němcové, a na ně navazující úspěšné Prostonárodní Holomoucké noviny, které vycházely s vládní podporou. Spolkový život. Noviny nemohly suplovat spolky, organizace a politické strany. Roku 1764 bylo stanoveno, že žádný spolek nesmí vzniknout bez svolení panovníka, Pillersdorfova ústava (oktrojovaná ústava z dubna 1848) však dávala občanům právo spolky tvořit. Slovanské spolky na Moravě vznikaly obtížně a byly jen omezeně propojeny s parlamentními frakcemi. Moravské zemské instituce (Františkovo muzeum, Moravská hospodářská společnost) byly původně obounárodnostní (germánsko-slovanské), na rozdíl od jejich obdob v Čechách se však na Moravě vyvíjely v opory německého národního hnutí. První organizací slovanských Moravanů byla Česko-moravsko-slezská jednota. Tu zformoval v dubnu 1848 Jan Dvořáček ve Vídni, kde i sídlila. Chtěli rovnoprávnost obou národností na Moravě, společný česko-moravský sněm a stejná práva pro Čechy, Moravu i Slezsko.
Obr. 294 Jan Helcelet
Prvními vlasteneckými organizacemi na území Moravy se staly tzv. slovanské lípy, které vznikly dle českých radikálních vzorů. Vykonávaly spolkovou a kulturně-osvětovou činnost – první takovýto velmi aktivní spolek na Moravě vznikl v květnu v Olomouci (Hanuš, Helcelet, Šembera aj.). Vznikaly mimo politickou reprezentaci, měly však politické cíle: těsnou spolupráci s Čechy, státoprávní spojení Čech, Moravy a Slezska a pěstování slovanské vzájemnosti; v době kroměřížského sněmu byli jejími hosty Havlíček, Palacký a Brauner. Slovanské lípy byly roztroušeny po Moravě, decentralizovány, brzy však zanikly. V červnu 1848 vznikla v Brně Jednota moravská (pokračovatelka Šemberovy Matičky moravské). Šlo o první slovanský celomoravský národně uvědomělý spolek s cílem pomáhat slovanské národnosti a vzdělanosti a dosažení rovnoprávnosti obou jazyků na Moravě; náplní její činnosti nebyla politika, ale kultura a osvěta (vydávání knih), vlastně odkaz slavného Moravana Komenského. Poprvé Moravané silně odsuzují pobělohorské období, výklad moravských dějin se začal sbližovat s českými dějinami – vzniká nová národní ideologie. Politicky se příliš neprosadila, také díky tlaku brněnského biskupství, negativně na ni reagovali moravští němečtí nacionalisté a její činnost omezily úřady. Obr. 295 Moravské noviny
193
V dubnu 1849 byla v bytě Jana Ohérala založena opět apolitická nová vůdčí organizace Moravy Národní jednota sv. Cyrilla a Methoda, která tak navázala na Jednotu moravskou s cíli vzdělávání moravského lidu a probouzení národního vědomí. Prostředky mělo být vydávání knih, časopisů, zakládání knihoven, péče o školství. Jako jakási obdoba pražského Národního výboru stanul v čele této Moravské národní jednoty čtyřicetičlenný výbor (většinou Brňané), v jehož čele stál Klácel. Její tribunou byly Moravské noviny (bez politických úvah). Důležité bylo její odmítnutí jazykově reformních pokusů. Zřejmě kvůli tlaku brněnského biskupa Antonína Arnošta Schaffgotscheho (1841-1870) došlo v Národní jednotě k rozkolu mezi laiky a kněžími (ti tvořili většinu moravských vlastenců), kteří ji v dubnu 1850 opustili a založili Dědictví sv. Cyrilla a Metoděje s tribunou Hlas jednoty katolické a zachováním Sušilovy cyrilometodějské ideje. Kněží s obavami přihlíželi, jak se na Moravě popularizují české husitské symboly. Náboženství stavěli nade vše ostatní, to bylo hlavním obsahem jejich vlastenectví. Dva revoluční roky 1848/1849 změnily slovanskou Moravu – došlo k uvolnění ve společnosti, Moravané získávali nové informace, seznámili se idejemi vlasti a národa, vznikla publicistika a spolky. Vlastenci však byli stále poměrně malou skupinou intelektuálů a měšťanů, byli na Hané, ovšem nikoliv na Slovácku a Valašsku. Politický život byl výlučně záležitostí elit. Moravští vlastenci se stále soustředili především na Moravu, vzrušovala je slovanská idea, v symbolice převažovaly moravské náměty. Rok 1848 však díky vyostřenému slovansko-germánskému antagonismu zásadně změnil pohled Moravanů na Čechy a posílil pocit sounáležitosti s nimi – tomu napomohl sněm v Kroměříži: zaujal Palacký, Rieger, Havlíček a Brauner, moravští poslanci byli v jejich stínu. Národní idea se pevně uchytila v myslích lidí, naopak vlastenecké cítění oslabovalo. Umělá idea národa se proměnila v národní organismus s vlastnostmi danými od Boha. Jednotlivé obce (města) začaly být součástí národní obce moravské (země), která pak s ostatními národními obcemi (českou, slezskou, rakouskou, uherskou, polskou ad.) tvoří velkou obec Rakouského císařství (státu) – národ tak byl v Klácelových úvahách chápán stále územně, jako kulturní celek se společným osudem. Národní život byl v roce 1848 synonymem svobodného, demokratického života. Nacionalismus začal splývat s patriotismem, láska k národu s láskou k vlasti. Parlamentní a spolkový život byl přerušen nástupem bachovského režimu, po jeho pádu však bylo na co navazovat.
Počátky politických stran na Moravě Politické cíle prosazují jednotlivci, kteří se sdružují do spolků a politických stran – nejprve honoračních, později masových, nejdřív „všenárodních“, poté zájmových; tím se vývoj na Moravě neliší od ostatní Evropy.
V habsburské monarchii se na rozdíl od většiny jiných států strany nedělily podle společenských konceptů, ale hlavně podle národnosti (ač v počátcích byla možná změna národnosti jejich představitelů). Každá z národností si vytváře-
194
la vlastní spektrum liberálních, katolických, agrárních a dalších stran. Zemské strany tvořily svébytný systém nezávislý na národních centrech. Na etnicky smíšené Moravě se vyvíjely politické strany založené primárně na národnostním principu, až sekundárně na světonázorovém, sociálním či zájmovém. Důsledkem toho bylo oddělené formování slovanských (českých) a germánských (německých) politických stran na Moravě; slovanské strany na Moravě v důsledku českého národního hnutí pak hledaly spojence v Čechách, ve Slezsku i Dolních Rakousích, německé strany pak v obdobných stranách ostatních zemí rakouské monarchie. Politická reprezentace jednoho národa však nebyla jednotná. Metternichovský režim bránil přeměně stavovských zemských sněmů na parlamentní zastupitelstva. Základní předpoklady pro vývoj politických stran vytvořil rok 1848, kdy byl svolán říšský i zemský sněm. Po bachovské éře nastala se zavedením rakouské ústavnosti v 60. letech doba rozvoje politických stran, která byla deformována kuriálním volebním systémem: kurie byly seskupeními voličů a poslanců zemských sněmů a říšské rady, do nichž se rozčleňovalo podle výše majetkového censu – přímé daně poplatníka; nemajetné (neprivilegované) vrstvy obyvatelstva tak byly diskriminovány. Rakouská ústava pojem „politická strana“ neznala, znala jen politické spolky s různými omezeními – politické strany tak vyrostly ze zájmových spolků. V počátcích parlamentního politického života se politiky účastnila úzká skupina lidí – elita, honorace. Většina obyvatel neměla volební právo, nebylo nutné vytvářet stranické struktury – honorační strany měly často nevolené vedení (zároveň volební výbor) tvořené poslanci, majetnými a vzdělanými příslušníky elit. Postupně se vedení přeměnilo ve výkonný výbor volený sjezdy. Organizačním jádrem strany byl stranický tiskový orgán (a vydavatelství, často ve formě akciové společnosti). Komunikaci mezi vedením a voliči zajišťovala síť stranických důvěrníků. „Všenárodní“ honorační strany zastřešovaly nejrůznější zájmové frakce. Všenárodní strany, velkostatkářské strany, sociální demokracie: Politickými reprezentanty dvou vzájemně se vymezujících národnostních táborů na Moravě se tedy staly dvě „všenárodní“ honorační strany – slovanská/česká moravská národní strana (federalistická) a germánská/německá liberální strana (centralistická). Ty ve spojení s politickými frakcemi velkostatkářů ovládaly politické dění na Moravě až do 90. let 19. století. Obě strany byly tvořeny sociálními i vzdělanostními elitami; u moravských Němců šlo kromě početné vzdělané vrstvy a vyššího úřednictva i o průmyslové kruhy, kdežto u moravských Čechů o jednotlivce či skupinky zejména řemeslníků a živnostníků, dále inteligenci, studenty, kněží, nižší úředníky a později i rolníky. Mezi oběma nacionálními stranami stála šlechta, konzervativní byrokracie, část katolíků, dělnické hnutí a část národně nevymezujícího se měšťanstva. Národnostnímu principu těchto dvou stran se vymykali hlavně velkostatkáři a sociální demokraté. Velkostatkáři tvořili rodové šlechtické strany majetkových elit, které neměly členskou základnu, odbouráváním privilegovaného volebního práva ztrácely na významu
a odcizovaly se voličům. Od 70. let se prosazovala sociální demokracie se vzrůstající členskou základnou, ovšem bez účasti na parlamentním životě – postupně se však parlamentarizovala a nacionalizovala, čímž se začlenila do nacionálně a občansky formovaného systému politických stran. Kořeny moravské národní strany Slovanské národní hnutí na Moravě se postupně přeměnilo v moravskou národní stranu honoračního typu (paralelu staročechů v Čechách). Její zárodky můžeme vidět v době předbřeznové či v roce 1848, kdy došlo k emancipaci měšťanstva, vzniká tisk, spolky a parlamentní frakce. Strana však vznikla až v 60. letech v souvislosti s ústavními změnami. Strana vzešla z národního hnutí na Moravě prostřednictvím volebního a parlamentního seskupení aktivistů, jejich tisku a spolků. I přes svůj úzký záběr, národní lhostejnost většiny Moravanů a jistou nezávislost katolického, dělnického a rolnického tisku chtěla jako jediná „všenárodní“ politická strana reprezentovat veškeré slovanské obyvatelstvo Moravy. Politická činnost byla až do konce 80. let vyhrazena pouze parlamentní reprezentaci národní strany. Moravská národní strana měla své těžiště ve venkovské kurii, což ji sbližovalo s rolnickým a katolickým hnutím a jejich jednotami – ve straně fungovala agrární frakce, katolické hnutí bylo na stranu navázáno jen volně. Mimo dosah strany zůstalo dělnické hnutí, sociální demokracie vytvořila mimoparlamentní subkulturu. Zárodky národně sociálního hnutí vznikly v rámci boje za volební právo a sociální požadavky. Staročeši – příslušníci české národní strany, která vznikla roku 1848 v Čechách (její obdobou byla svébytná moravská národní strana A. Pražáka). Pohromadě ji drželi vůdci Palacký, Rieger, Kaizl a Brauner; zastávali pasivní resistenci. Mladočeši – roku 1874 se odštěpili od staročechů jako národní strana svobodomyslná, k jejich představitelům patřili bratři Grégrové, K. Sladkovský, K. Kramář. Byli proti pasivní resistenci, jejich program byl nacionálně-liberální, antiklerikální, antiaristokratický.
Revoluce 1848 zastihla slovanskou politickou reprezentaci na Moravě nepřipravenou, ze slovanských patriotů (Klácel, Šembera, Sylva Taroucca, Mikšíček, Melichar, Kozánek, Fritz, Rozehnal, Helcelet, Hanuš ad.) uspěl díky neuvědomělosti obyvatel a podcenění volební kampaně do Všeněmeckého parlamentu ve Frankfurtu, rakouské Říšské rady ve Vídni i Moravského zemského sněmu v Brně málokdo. Ani kroměřížský sněm neznamenal mobilizaci slovanského obyvatelstva na Moravě. Na říšském sněmu bylo (oproti Čechům) z Moravy daleko menší i méně reprezentativní slovanské zastoupení – z 38 říšských poslanců z Moravy bylo 20 slovanských poslanců, z nichž však pouze třetina byla národně uvědomělá: mj. Pražák, Beck, Brázdil, Ohéral, Ganzwohl. Národně nejaktivněji vystupovali advokáti zvolení za velkostatky (Dvořáček, Pražák, Lachnit), nejpočetněji zvolení poslanci za venkov nevystupovali aktivně národně (kromě Wurma a Chlumského). Na stavovském (duben/květen 1848) i na něj navazujícím selském sněmu (červen 1848 – leden 1849) byli moravští slovanští poslanci věrni myšlence moravské zemské autonomie, proto nebyli nacionálně organizováni. Na kroměřížském sněmu už slovanští Moravané vstoupili do Slovanského klubu, v jehož rámci vytvořili Moravský klub v čele s J. Ohéralem.
Velkostatkářské strany na Moravě Velkostatkářské (šlechtické) strany byly fenoménem habsburské monarchie, pozůstatkem stavovství. Velkostatkáři byli většinou šlechtici, kteří měli velké majetky, silnou pozici v podnikání a privilegované postavení v kuriovém systému – měli vyhrazeno 30% míst na Moravském zemském sněmu, ač měli jen dvě stě voličů. V národnostním pnutí v Moravském zemském sněmu hráli velkostatkáři roli jazýčku na vahách, bez nich nebylo možno vytvořit sněmovní většinu – o spolupráci s nimi usilovaly měšťanské strany obou národností a vtahovaly je do nacionálního, parlamentního a masového dění. Mimo parlament se šlechta tradičně angažovala v kultuře a spolcích (katolických, hospodářských). Snaha zatáhnout velkostatkáře do nacionálního konfliktu bránila jejich přeměně v moderní politickou stranu – rozdělili se na konzervativní a ústavověrné, vznikala strana středu. Přes tlak nacionalizace a demokratizace se nakonec více semkli a nepřizpůsobili se – spojovala je oddanost dynastii, vazby přes hranice zemí monarchie, výsady. Roku 1848 šlechta působila v popředí dobového dění, což bylo patrno na moravském zemském i selském sněmu. Zasazovala se o zastoupení ostatních vrstev společnosti, větší kompetence sněmu, zřízení obecní samosprávy, svobodnější tisk, někteří i o zrušení poddanství, jazykovou rovnoprávnost a o zrušení šlechtických privilegií. L. Neuwall se nechal jako člen stavovského zemského sněmu volit do frankfurtského parlamentu, i když moravský zemský sněm se k volbám stavěl spíše záporně.
Aristokracie lpěla na zemské autonomii Moravy, odmítala jakýkoliv radikalismus i centralismus – frankfurtský, vídeňský či pražský. Svá stanoviska šířila pomocí zemského tiskového orgánu Brünner Zeitung a národnostně nevyhraněného Spolku k podpoře politického vzdělávání (Verein zur Beförderung der politischen Bildung) – jeho hlasem byl Politisches Wochenblatt (s editory Hingenauem a Chlumeckým). Šlechta po revoluci (a za Bacha) postupně ustupovala od liberálního demokratismu, jak ukazuje proměna E. Belcrediho. Stavěla se proti centralistickému státu, proti revolučnímu demokratismu. Chtěla mírné reformy ve prospěch zastupitelského systému v neostavovské společnosti (zahrnující města i venkov) s vedoucím postavením šlechty.
Morava od liberalismu k omezující hospodářské politice Odklon od liberální ekonomické politiky v letech 1848-1853 Liberalismus na Moravě Morava a Slezsko byly na podobné úrovni vývoje jako Čechy. Hlavním výrobním odvětvím byla výroba suken, vlněného zboží, plátna a železa. V tomto období se těžilo uhlí v okolí Brna a ve Slezsku. I když se rozvoj zdál být prudký, před rokem 1848 především ve Slezsku i na severní Moravě byla patrná stagnace. V roce 1843 proběhly i nepokoje v brněnských manufakturách. Pozitivní vliv na situaci měl nový živ-
195
nostenský řád, který byl vydán v roce 1859. Obchodní a živnostenské komory po roce 1861 získaly silnější politickou roli a až od přelomu padesátých a šedesátých let jejich vážnost nabírala na síle. Hájily především zájmy velkoprůmyslu a bank. Na Moravě byl v této době pozorovatelný mohutný rozvoj moravského železářství a stavebnictví. Se vzestupem liberalismu šly ruku v ruce i nové reformy státní správy. Na Moravě žilo ve čtyřicátých letech 19. století 1.253.000 slovanských Moravanů, 494.000 německých Moravanů, 37.000 židovských Moravanů (německy mluvících) a v zemské ústavě byla garantována rovnoprávnost „obou kmenů“ žijících v zemi. Ministrem vnitra ve vládě Felixe Schwarzenberga (1848-1852) byl hrabě Franz Stadion, který se podílel na březnové oktrojované ústavě z roku 1849, která nově organizovala postátněnou veřejnou správu. V Brně (i v Opavě) bylo podle Stadionovy ústavy zřízeno c. k. místodržitelství (nahradilo gubernium) jako orgán výkonné moci země v čele s c. k. místodržitelem jmenovaným panovníkem. Sídlilo v budově bývalého augustiniánského kláštera na Lažanském (nyní Moravském) náměstí. Místodržiteli podléhali okresní hejtmani a komisaři. Zemský výbor (vláda) Moravského markrabství se skládal z osmi členů volených z řad poslanců. Úřady výboru se nacházely na Joštově třídě a Žerotínově náměstí. V čele krajů byly krajské vlády. Moravské markrabství mělo užívat erbu a barev udělených roku 1462 císařem Friedrichem III. a potvrzených Ferdinandem II. (1628) – zlato-červené šachované orlice v modrém poli, na praporu pak zlato-červená (a modrá) barva. V sedmdesátých letech 19. století byla na brněnské okružní třídě vybudovaná nová Moravská zemská sněmovna. Základní územní jednotkou se staly politické okresy s okresními hejtmanstvími (na Moravě 25). Morava byla v letech 1850-1855 rozdělena na dva kraje (Brněnský a Olomoucký), každý měl svoji krajskou vládu v čele s krajským prezidentem. Správa Slezska byla od Moravy opět oddělena (na kraje členěno nebylo). Vedle státní správy byla vybudována územní samospráva. V roce 1848 vznikl při brněnském magistrátu třicetičlenný reprezentační výbor jako předobraz vytvoření městské samosprávy a výraz odporu občanů proti zbyrokratizovanému a postátněnému magistrátu. V roce 1849 bylo vydáno prozatímní obecní zřízení. Volené orgány obecní samosprávy v čele se starosty vykonávaly jak přirozenou/samostatnou, tak i přenesenou působnost (tj. úkoly státu). V roce 1862 přijaly zemské sněmy rámcový obecní zákon, uskutečnily se druhé volby, vznikly zemské výbory. Stát dal obcím úkoly, ale ne finance. Jednou z moravských zvláštností byla existence několika desítek samostatných židovských obcí, které zanikly až roku 1919. Roku 1850 začalo působit Zemské finanční ředitelství v Brně, které vykonávalo správu daní. Vrchní vedení příslušelo místodržiteli a bylo podřízeno vídeňskému Ministerstvu financí. Kvůli revolučním událostem roku 1848 došlo v obchodu ke ztrátám, nemohly se konat veletrhy. Problémy brněnského textilního průmyslu měla řešit první instituce organizující vývoz z monarchie, brněnský Obchodní spolek (1849). Úřady
196
přestávaly povolovat nová tovární a živnostenská oprávnění, což mělo i protižidovský charakter. Až v roce 1853 se v hospodářské politice vlády prosadil hospodářský liberalismus, tovární velkovýroba měla zvítězit. Při udělování komerčních živností se napříště nemělo přihlížet k místní potřebě, pouze k osobním schopnostem žadatele; praktický účinek pozorujeme na Moravě až od roku 1857. Konečně v roce 1859 zrušil živnostenský řád cechovní zřízení a zavedl svobodu, která byla oklešťována od 80. let 19. století. Období vrcholného ekonomického liberalismu 1853-1873 Pravomoci zemí byly maximálně omezeny. Politická správa byla ze zrušeného Moravskoslezského gubernia přenesena na krajské vlády (podřízené přímo Ministerstvu vnitra). Slezské místodržitelství bylo přeměněno na Zemskou vládu v čele se zemským prezidentem (1854). Už v roce 1855 však byla Morava rozdělena na šest krajů. V letech 1860/1 bylo Slezsko nakrátko opět administrativně spojeno s Moravou, což vzbudilo odpor v zemi, proto byla znovu zřízena Zemská vláda v Opavě (se zemským prezidentem). Definitivní organizace politické správy se uskutečnila v roce 1868 (trvala do roku 1918), na Moravě vzniklo 30 okresních hejtmanství a šest statutárních měst. Moravským místodržitelem byl v letech 1849-1860 Leopold hrabě Lažanský (1808–1860), moravský politik a státník. Až do vzniku Československa existovaly jako určité anomálie moravské enklávy ve Slezsku tvořené 58 obcemi a osadami (Osoblaha, Jindřichov). Porážka Rakouska v severní Itálii (1859) ukončila konzervativní politiku Alexandra svobodného pána von Bacha. Na Říjnový diplom (1860), kterým císař slíbil návrat k parlamentarismu, navázala oktrojovaná Schmerlingova ústava Rakouského císařství z února 1861, jíž se zřídila zákonodárná Říšská rada (výkonnou moc měl panovník). Z této ústavy vycházelo moravské zemské zřízení jako jedna z patnácti unifikovaných zemských ústav pro země západní části monarchie. Na rozdíl od demokratického návrhu z roku 1848 byla působnost Moravského zemského sněmu omezena. Moravské markrabství bylo v zemských záležitostech zastupováno zemským sněmem, který měl pečovat o vlastnictví Moravy. Moravský zemský sněm spolupůsobil při výkonu zákonodárné moci a vysílal do vídeňské Říšské rady 21 poslanců. Byla schválena zásada zastoupení zájmů – sněm se skládal se sta členů: z virilistů (knížete-arcibiskupa olomouckého a biskupa brněnského) a dále z 98 volených poslanců – z kurií velkostatkářů (30), měst, obchodních a živnostenských komor (37) a venkovských obcí včetně moravských enkláv ve Slezském vévodství (31). Tento kuriový systém nebyl zrušen ani tzv. moravským vyrovnáním 1905, kdy jen přibyla kurie všeobecná (pro volby do Říšského sněmu bylo všeobecné, přímé, rovné a tajné volební právo zavedeno roku 1907). Nejvyšší orgány a úředníky sněmu jmenoval císař – hejtman a jeho zástupce měli funkční období šest let. Sněm se scházel zpravidla jednou ročně v moravském zemském hlavním městě Brně, nerozhodl-li císař jinak.
ské metropole v moderní velkoměsto, jenž se pak dovršil radikální přestavbou centra na přelomu 19. a 20. století.
Obr. 296 Velká (stará) synagoga v Brně Na Moravě fungovaly čtyři okresní finanční ředitelství a čtyři hlavní celní úřady. Soudy byly okresní, zemské nebo krajinské soudy, z Apelačního soudu se stal Vrchní zemský soud. U soudů vznikla státní zastupitelství. Pracovní spory řešily živnostenské soudy. Od roku 1849 začalo být vytvářeno četnictvo jako ozbrojený strážní sbor. V Brně vzniklo Zemské četnické velitelství. Už v roce 1850 byly v Brně, Olomouci a v Opavě zřízeny obchodní a živnostenské komory, od roku 1861 hrály i důležitou politickou roli (zrušeny byly až v roce 1949). Brněnská komora požadovala po Ministerstvu obchodu či po panovníkovi pojišťovací zákon, zrušení zákona proti lichvě, živnostenské školství, omezení svátků, zavedení metrické soustavy. Dalším liberálním zásahem bylo zrušení celní hranice mezi západní a východní částí monarchie (1850) či vydělení obchodního práva z občanského přijetím všeobecného obchodního zákoníku (1862/3). Byl vydán nový spolkový zákon, horní zákon či zákon na ochranu vzorků a modelů. Rozmach ekonomiky byl umožněn hlavně liberálním živnostenským řádem Karla Ludwiga svobodného pána von Brucka, který byl vydán v letech 1859/1860 v souvislosti se změnou politického kurzu. Řád zrušil cechy a pro podnikání vyžadoval pouze dostatečný kapitál a placení daní. V roce 1857 ovlivnila pokles výroby v českých zemích světová hospodářská krize, bavlnářská krize přišla v letech 1862-1865. Pak ovšem následovala vrcholná konjunktura. Zemské hlavní město Brno. V roce 1857 mělo Brno 60.000 obyvatel, v roce 1869 už téměř 74.000, Brno rostlo rychleji než Praha. S Brnem rostly i blízké dělnické vsi Židenice, Juliánov, Husovice ad., či průmyslové Královo Pole; takto vzniká širší brněnská průmyslová oblast nového typu. Rozsáhlá urbanistická proměna Brna v druhé polovině 19. století byla provedena podle regulačního plánu z let 1861-63 od vídeňského architekta Ludwiga von Förstera a městského stavitele Johanna Lorenze. Na místě zbouraných hradeb byly postupně budovány rozlehlé uliční prospekty, reprezentační veřejné budovy, obytné domy a promenádní parky. Podobně jako krátce předtím ve Vídni byl mezi historické jádro a předměstí vložen útvar Okružní třídy. Nová výstavba na bývalých pevnostních pozemcích, realizovaná převážně od šedesátých do osmdesátých let, představovala počátek dynamického přerodu morav-
Židé. Zákazy pobytu Židů v královských městech nebyly přísně dodržovány, k roku 1839 mělo v Brně trvalé bydliště 38 Židů (nebyli započteni ti, kteří netvořili rodinu, např. studenti…). S hladomorem a nezaměstnaností související bouře v průmyslových městech před rokem 1848 však měly často protižidovský podtext. V roce 1848 Židé v rakouské monarchii nabyli plných občanských práv – mohli se svobodně stěhovat; občanské zrovnoprávnění židovského obyvatelstva bylo vyhlášeno v průběhu revoluce jako zásada, nebylo ale uskutečněno; v Brně žilo 445 Židů. Silvestrovské patenty z roku 1851 sice zrušily platnost březnové ústavy, ale rovnost občanů před zákonem, autonomie náboženských společností a právo na volný pohyb pro Židy byly výslovně ponechány. V 50. letech tak byl založen židovský hřbitov v brněnském Juliánově, ustavena židovská náboženská obec, postavena Velká synagoga – v Brně žilo 2.500 Židů. Císařským nařízením z 2. 10. 1853 (v době Bachovy vlády) opět vstoupila v platnost omezení, která pro Židy platila před 1. lednem 1848 – neměla však zpětnou platnost, takže jim bylo ponecháno bydliště (např. v Brně), ale nově se sem stěhovat nemohli. Do Brna byly po mnohaletém úsilí a boji s úřady z Bučovic přeneseny vlnařské továrny Strakoschů, Popperů a Teltscherů, kteří byli židovského původu. V roce 1859 Rakousko potřebovalo kredit v zahraničí, proto muselo liberalizovat i židovské zákonodárství. Po vydání živnostenského řádu (1859) byla konečně vzata v úvahu právní úprava postavení Židů v monarchii. 20. 1. 1860 panovník zrušil ve všech korunních zemích s výjimkou Vojenské hranice všechny zákony, jimž se Židům zakazovaly některé živnosti (hlavně lékárny, pivovarnické a mlynářské živnosti), a rozhodl, že Židé mohou všude, kde jsou oprávněni k pobytu, provozovat všechny živnosti pod podmínkou dodržování zákonů. Další nařízení jim dovolilo vlastnit nemovitý majetek. V této době se v moravském Příboře (německy Freiberg, okres Nový Jičín) do německy mluvící židovské rodiny (pocházející z Haliče) narodil později světově proslulý zakladatel psychoanalýzy Sigismund Šlomo Freud (1856-1939). Dalším slavným židovským moravským rodákem je prostějovský Edmund Husserl (1859-1938), maturant z německého gymnázia v Olomouci (ve Vídni se setkal s Masarykem, filozofii studoval u Brentana), filozof světového významu a zakladatel moderní fenomenologie (na konci života byl v Německu šikanován nacisty). V roce 1862 bylo na Moravě z původních 52 židovských obcí ustanoveno 27 politických obcí. Nařízení se vztahovalo na obce, které měly vlastní teritorium a finanční zdroje na správu. Zbývajících 25 obcí, které nesplňovaly požadavky, svou samostatnost ztratily. Toto nařízení platilo pouze pro Moravu a šlo o evropský unikát. Židé tak získali vlastní samostatné obce uvnitř měst, s vlastním starostou, zastupitelstvem, školou, policistou a hospodařením. Podle ústavy z roku 1867 pak Židé získali stejná práva jako všichni ostatní. Začali se hromadně stěhovat z přelidněných židovských obcí do větších měst. Postupem času se začleňovali i do vyšší společnosti jako dobří obchodníci a průmyslníci.
197
Obr. 297 Sigmund Freud (1926)
Obr. 299 Edmund Husserl
Obr. 298 Freudův rodný dům v Příboře Romové. Důležitější než josefínský pokus o usazení Romů se staly spontánní pokusy jednotlivých romských rodin usadit se v jednotlivých obcích. Romové byli v průběhu 19. století trestáni především pro porušování nařízení týkajících se tuláctví. Základním problémem se pro Romy stávala otázka domovské příslušnosti. Snahy o spontánní usazování se datují v jednotlivých místech jihovýchodní Moravy od poloviny 19. století i přes odpor místních obyvatel a pogromy na tyto pro obce nežádoucí usedlíky. Usazovací proces, který dal vzniknout velkým tzv. cikánským táborům na jihovýchodní Moravě, byl regionálně omezen. Tato situace byla způsobena zřejmě především sousedstvím se Slovenskem, kde již žila stabilizovaná a usazená romská komunita.
198
Obr. 300 Ludwig von Förster
Umění na Moravě 1840-1860 Toto období můžeme charakterizovat a přiblížit na příkladu tří architektonických projektů – Kleinova paláce, Kasina a okružní třídy. Všechny jsou spojeny s Brnem, vídeňskou architekturou a architektem Ludwigem von Försterem (1797-1863).
Obr. 302 Kasino v Lužánkách
Obr. 301 Kleinův palác Förster je spolu s Theophilem Hansenem (1813-1891) autorem Kleinova paláce, který byl postaven v letech 1847-1848 na Velkém náměstí (dnes náměstí Svobody) v Brně. Šlo o zakázku pro podnikatelskou rodinu, díky jejíž velkorysosti se architekti mohli oprostit od neoklasicismu. Fasádu domu zdobí litinové dekorace – arkýře s postavami hutníků (vyjadřujícími povolání majitele stavby), které evokují karyatidy aténského Erechtheionu; dekorace byly vyrobeny v železářských podnicích bratří Kleinů – tímto individuálním přístupem bylo dosaženo potlačení historismu. Stavba byla vzorem městského stavebního stylu, Brno se vedle Vídně i Brno stalo symbolem v hledání nového stavebního typu. V letech 1853-1855 bylo architektem Försterem vybudováno pro novou liberální společnost brněnské městské Kasino, pavilon v parku Lužánky (dnes Středisko volného času). Stavba vychází z koncepce trojlodní baziliky. Po polovině 19. století byl proveden velký zásah v oblasti města Brna – jeho rozšiřování, které proběhlo díky Leopoldovi, hraběti Lažanskému. Opět Ludwig Förster v roce 1860 dostal zakázku na zrušení městských hradeb. Měl s tímto typem práce zkušenosti, už dříve pro Vídeň připravil projekt okružní třídy Ringstrasse. Další rok byla vyhlášena soutěž, do které bylo přihlášeno větší množství projektů brněnských architektů, které se staly východiskem pro brněnskou okružní třídu. Brněnský model nenavazuje přímo na vídeňský. Ve všech projektech byla základem starší myšlenka pozdně josefínská (úřednicko-vojenská) v současné liberální podobě akademické čtvrti pod Špilberkem. Projekty vycházely z konceptu oktagonu s parkovým okruhem.
Obr. 303 Budova Prvního německého reálného gymnázia na Husově ulici, dílo autorů vídeňské opery Eduarda van der Nülla a Augusta Siccardsburga. Na její návrh byla uspořádána pravděpodobně první architektonická soutěž u nás (1860). Ke studentům, kteří tehdy navštěvovali tuto budovu gymnázia, patřili Tomáš Masaryk, Adolf Loos či Alfons Mucha. Dnes v ní sídlí Janáčkova akademie múzických umění. Z mnoha projektů, které Förster pro Brno vytvořil, byla tím posledním novostavba reálky (1856-1859), nárožní stavba, jejíž detail výzdoby je inspirován románskou a florentskou palácovou architekturou.
Liberální vrstvy střední Evropy kladly důraz na morální, vědecké a estetické hodnoty. Proto bylo velmi ceněno vzdělání, čehož názorným důkazem je zrealizovaná výstavba institucí, z nichž některé navazovaly na racionální a výchovné tradice pozdního 18. století. Jedná se o podporu technického a humanitního školství a také symbol nového přístupu „druhé společnosti” ke vzdělání a k umělecké tvorbě. Příkladem může být nové brněnské náměstí u bývalých městských hradeb pod Špilberkem, které je obklopeno budovami Prvního německého gymnázia, Technického ústavu a nového chrámu brněnské luteránské obce.
199
Obr. 304 Novorenesanční budova architekta J. Arnolda německé vysoké školy technické na Komenského náměstí (1860, dle projektu finančního rady Latzela), která stála na počátku technického vzdělávání v Brně. Dnes sídlo Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Pokud jde o univerzitní vzdělávání na Moravě, starobylá olomoucká univerzita přeměněná na lyceum stagnovala. Brněnský Filozofický ústav, umístěný v prostorách bývalého minoritského kláštera, získal na uznání (vlastnil významnou knihovnu).
Biedermeier, realismus a romantismus I když si nová měšťanská liberální „druhá společnost“ Moravy vážila estetických hodnot a kulturu vnímala jako vizitku svého sociálního statutu, neúspěchem skončila snaha o oživení staršího Uměleckého spolku na Moravě. I když se nepodařilo zřídit samostatný spolek, vídeňský Kunstverein od roku 1851 organizoval v Brně dvakrát ročně pravidelné prodejní výstavy, v nichž se objevovaly práce vídeňských umělců a postupně i tvůrců z Čech a Moravy. Jejich prostřednictvím se do povědomí společnosti dostávalo umělecké dění kolem berlínské školy dějin umění a z vídeňské univerzity. Objevují se nové projekty, které přinášejí inovativní přístup k utváření architektonické formy, kde se klíčovým stává vyhledávání individuálního stylu vhodného pro každou stavbu. Styl byl volen různě, např. podle účelu stavby, nebo jako stylová dekorace. Nová architektura romantického raného historismu byla stylově velmi proměnlivá. V tomto období se architekti ve svých konceptech rozhodovali mezi tradicí a modernizací. Architektura se snažila vyjít vstříc novým sociálním potřebám, ale zároveň se nevzdávala tradiční estetické složky, což je typické pro historismus v umění. V roce 1873 valná hromada moravského živnostenského spolku schválila podle vídeňského vzoru zřízení Moravského umělecko-průmyslového muzea v Brně. Jedním z hlavních mecenášů byl Vladimír hrabě Mitrovský, jeden z mála aristokratů hlásících se k politice liberálů a představitel „druhé společnosti“ z neměšťanských kruhů. Muzeum bylo otevřeno v roce 1873. Úkolem muzea bylo informovat o historii uměleckoprůmyslových výrobků a také shromaždovat vzorníky a příklady pro inovace v uměleckoprůmyslovém sektoru.
200
Obr. 305 Neorenesanční budova Uměleckoprůmyslového muzea, součásti Moravské galerie v Brně Architektura romantického historismu Architektura v tomto období na Moravě a ve Slezsku zůstává pod vlivem vídeňského okruhu. Kolem poloviny století se historismus diferencuje. Historici umění toto období nazývají romantickým historismem. Kromě stavební aktivity aristokracie, která dává stylotvorné podněty, je také oživena církevní tvorba, měšťanská výstavba a industrializace. Kromě tradičních typů staveb (zámky, kostely a paláce) se objevují stavby nového typu – inženýrská díla: objekty železnice a mosty. Snahou bylo přizpůsobit nové typy objektů tradiční estetické formě, což je pro historismus typické. Problém spojený s migrací populace za prací se na Ostravsku pokusil vyřešit architektonický návrh typu cottage. Jednalo se o jednopodlažní domy pro více rodin s hospodářským zázemím. I nadále se stavěly sakrální stavby, příkladem může být Adamov u Brna, kde byly zřízeny lichtenštejnské železárny. Adamovský kostel sv. Barbory je vystavěn v neogotickém slohu z červené cihly, autorem byl Josef Hieser. Velkolepé stavební úpravy v lednicko-valtickém areálu dovršil kolem poloviny století Alois II. Josef kníže Lichtenštejn (17961858). Pověřil stavbou skleníku a přestavbou lednického zámku Vídeňana Georga Wingelmüllera (1810-1848), který se kvůli tomu vydal na studijní cestu zejména do Anglie a Skotska. Postavil novou oranžerii, která patří dnes k nejstarším dochovaným železným skleníkům. Konstrukce je zakřivená tak, aby byla maximálně přizpůsobena pohybu slunce po obloze. Dále byly v letech 1846-58 přestaveny obytné části. Z důvodu jeho náhlé smrti stavbu převzal jeho spolupracovník Johann Heidrich, který ji realizoval v neogotickém slohu s výraznou inspirací anglickou architekturou. Měl na starosti přestavby dvorů, které hlavní trakt s tzv. Vlajkovou věží dělí na čestný a hospodářský, ze strany je připojený lovecký dvůr. K zámku je dostavěno úřednické křídlo, které velmi příjemně narušuje symetrii. Anglickou transformací prošel také zámek v Novém Světlově (1846-1856), zámek v Hradci nad Moravicí či bzenecký zámek (1853-1854).
Obr. 306 Neogotický kostel sv. Barbory v Adamově u Brna
Obr. 308 Vřetenové schodiště na lednickém zámku (1851) vyrobené vídeňskou firmou Karla Leistera
Obr. 307 Zámecký skleník v Lednici Obr. 309 Zámek Nový Světlov
201
Obr. 310 Městský dvůr, dnes hotel Barceló Palace Brno
Obr. 312 Ondřej Lach: Hrozny (Tmavé a světlé hrozny), olej, plátno, 46,2 x 36,1 cm, ze sbírek Moravské galerie v Brně Sochařství romantického historismu Obr. 311 Berglerova vila, tj. Muzejka. Ferstlova neogotická budova z roku 1863. Podle projektu Augusta Prokopa roku 1888 částečně přestavěna na kavárnu. Další důležitou stavbou byl experimentální Městský dvůr (1853-1855). Jeho autorem je Vídeňan Franz Fröhlich (18241889). Rozlehlý činžák měl stroze působící vnější fasádu a jižně se otevírala arkádovým interiérem do dvora. Stavba měla troje schodiště a každé vedlo ke dvěma bytům (což se v Brně stalo často opakovaným řešením). Dalším architektem, který v Brně našel prostor pro svou novátorskou uměleckou práci, byl Heinrich Ferstel (1828-1883). Účastnil se vídeňsko-brněnské debaty o hledání nových forem životního prostředí. V 1860-1863 postavil palác pro obchodníka K. Berglera ve stylu anglikanizující neogotiky. Brněnským urbanismem se zabýval Josef Esch (1784-1854). Hradební systém stále bránil rozvoji města. Prvním úkolem, kterému se věnoval, bylo zřízení parkových úprav pevnostního předpolí. 1845 roku předložil návrh regulačního plánu, který měl usměrňovat výstavbu na v té době jediném volném pozemku v rámci hradeb: mezi vnitřním městem a svahem Špilberka. Území mohlo pojmout kolem stovky novostaveb. Vyznačil dvě základní kompoziční i komunikační osy. Doba ale na tak novátorské řešení neuzrála. V roce 1855 Josef Seifert (1808-1857) vytvořil územní plán, který převzal Eschovou myšlenku o přetnutí dvou reprezentačních os a doplnil ji okružní třídou.
202
V sochařství sledujeme postupný přechod k italské renesanci i severské gotice. Objevil se nový kánon nevysoké lidské figury, který odpovídal představě o fyzické podobě středověkého hrdiny. Tématem byla vlastenecká, historická vyobrazení. Anton Dominik Fernkorn (1813-1878), původem z Vídně, byl velkým protagonistou rakouského historického sochařství. Své schopnosti zdokonaloval v salmovských železárnách v Blansku. Je autorem znojemského desetimetrového žulového obelisku na paměť rakouského vojenského hrdiny plukovníka Karla Kopala, na jehož vrchol postavil litinovou sochu – okřídlenou bohyni Vítězství. Je také autorem soch šesti Nibelungů vytvořených na přání ředitele salmovských železáren Karla von Reichenbacha (1851) a vystavených na světové výstavě v Londýně. Od třicátých let 19. století se objevuje nový trend, do kostelů se začalo vracet současné umění, což mnoha místním sochařům dalo možnost obživy. Od 40. let se obnovování moravského umění věnoval rajhradský opat Viktor Schlossar. Architektonickým a sochařským provedením poutního kostela v Hostýně pověřil Benedikta Edeleho, který se podílel i na obnově rajhradského klášterního kostela.
Malířství biedermeieru: tradice a realismus Pozorujeme nárůst realistických tendencí, jimiž se nechávali ovlivnit i umělci starší biedermeierské generace: Jan Nepomuk Andreas Gebhardt, Antonín Ferenc, František Richter. Mladší generace vzhlížela k minulosti a jejím anachronickým stereo typům. Malíři zátiší a krajin Josef Schuster a Ondřej Lach udržovali kontakt s rodnými místy jen prostřednictvím účasti na výstavách.
Obr. 313a Litinová výzdoba Kleinova paláce
Obr. 313 Josef Haier: Harém, olej, plátno, 79 x 94 cm, ze sbírek Moravské galerie v Brně V té době na Moravu přišlo i několik figuralistů. Josef Haier se v Brně věnoval nejenom malbě, ale i fotografii, zároveň vytvářel i zdařilá realistická plátna (Muž s plnovousem, 1860). Matthias Adolf Charlemont se usadil ve Znojmě, v nedaleké Louce na vojenské akademii učil kreslení. Jeho tvorba se v tomto období soustředila na miniaturu a krajinářství (Znojmo od Louckého kostela).
Čtyřicátá léta 19. století jsou známá knižními ilustracemi. Na vídeňské Akademii studovalo několik Moravanů – malířů a grafiků. Důležitou osobností byl Patrick Kittner (18091900), moravský miniaturista. František Kalivoda (1824-1858) připravil malířsko-historické album Moravy a Slezska (1860). Je autorem vídeňského Paternova alba Rakouské narodní kroje a připravoval album Ze života lidu na Moravě a Slezsku. Umělecké řemeslo biedermeieru a druhého rokoka Od roku 1815 historici sledují nástup nových tendencí – projevoval se zájem o minulost (středověk), čemuž v umění odpovídal biedermeier. V druhé polovině třicátých let 19. začal z Francie pronikat i styl druhého rokoka, na Moravě se plně objevil až v závěru první poloviny 19. století. Přinesl do dílen oblíbené motivy rokaje a naturalistický květinový dekor. Nadále byl v tvorbě udržován klasicismus (na Moravě déle než v Čechách). Úspěšné průmyslové podnikání ze začátku 19. století se udrželo i v dalším období. Výrobky odesílané na celorakouské výstavy byly oceněny nejvyššími cenami a medailemi. Sklářské výrobky levného dutého (i barevného) skla byly exportovány do stejných oblastí jako české sklo – do provincií rakouského státu, do Turecka a na Balkán. Brusiči a řezači skla se věnovali výrobě upomínkového skla, kde ztvárňovali moravské a slezské pamětihodnosti a lázeňská města. Moravské sklo bylo lokální parafrází jednodušších tvarů českých výrobků. České sklo bylo vzorem pro celou Evropu. Výroba kameniny ve třicátých a čtyřicátých letech byla úspěšná, obvykle ve stylu empíru, postupně od poloviny třicátých let v podobě druhého rokoka, zdobena byla malbou a tiskem. Přední místo si udržovala továrna ve Vranově nad Dyjí, jiné továrny, i když byly schopné přejímat a zavádět nové formy a vzory, se jí nedokázaly vyrovnat.
Obr. 313b Ukázka paličkování moravské krajky I slévárny železa byly úspěšné. Zaváděly nové postupy a dokázaly udržet vysokou výtvarnou kvalitu. Do hlavních zakázek spadala výroba hřbitovních křížů. V Ludvíkově na Opavsku vznikaly portrétní medaliony a reliéfy náboženského obsahu. Závod v Blansku realizoval velké zakázky pro železnice, v umělecké dílně vznikaly kandelábry, lampy, sochy, vázy a náhrobky. Blanenské dekorativní předměty byly zdobené vegetativními florálními prvky charakteristickými pro biedermeier. Táž dílna se specializovala na lití velkých plastik (hlavně pro vídeňské objednávky) a byla oceňována. Také textilní výroba se skvěle vyvíjela a byla oceňovaná medailemi. Obzvlášť v uměleckém tkaní je znatelná reakce výrobců na nové trendy. Na Moravě existovaly dvě velké manufaktury, které se specializovaly na potisk látky mnohobarevným vzorem pro lidové kroje a zásobovaly celé Hanácko (Bayerova továrna v Přerově a Jeřábkova v Uničově). Krajky vyráběné na Valašsku a paličkované krajky ze Slezska se těšily velkému uznání a byly stejně oblíbené jako české. Úspěšně se vyvážely do Vratislavi a do Brna. Také do dalších oborů – truhlářství, nábytkářství – proniká estetika biedermaieru a druhého rokoka. I když účelnost nábytku vesměs v klasicismu přetrvává, je už zdoben dle nových trendů. Mezi mistrovské práce patřily dekorativní skříňky hodinových strojů z dílen brněnských řezbářů. Zpracovávaly se kovy a drahé materiály (slonovina, želvovina, bronz, mosaz). Ve druhé polovině 19. století se pro umělecké řemeslné práce běžně zpracovávaly drahé i prosté kovy. Cínaři se snažili také o udržení svého místa na trhu, ale bohužel doba přála jiným materiálům, i když kvalita jejich prací nepoklesla.
203
Rakouský říšský sněm načas sídlil v Kroměříži, císaře Ferdinanda nahradil mladý Franz Josef I. Naděje roku 1848 vystřídal tvrdý režim ministra Bacha. Z Moravy vzešli slavní Židé Sigmund Freud či Edmund Husserl. Novou architektonickou tvář Moravy tvoří především vídeňští architekti – např. Ludwig von Förster či Theophil Hansen. Vznikají i první fotografie. 1. Co pozitivního a co negativního přinesl Moravě rok 1848? 2. Jak se moravští politici stavěli k českému státoprávnímu programu a proč? Obr. 314 Bedřich Franz: Slavnost Božího těla na Zelném trhu v Brně, 10. června 1841, první snímek události v českých zemích a jeden z nejstarších svéhu druhu na světě, originál daguerrotypie je uložen v Muzeu města Brna Počátky fotografie Fotografie se realizovala díky technice zvané daguerrotypie (na stříbrnou desku, speciálně upravenou chemickou reakcí krystaly jódu, díky čemuž se stávala destička citlivá na světlo a v cameře obscuře byla exponována; konečný výsledek zůstával na této destičce, nebylo možné ho množit). Obraz z kamery byl technicky programován a způsob snímání odvozen od výtvarných kánonů a společenských zvyklostí. Za skutečné znalce byly považovány pařížské ateliéry, pak londýnské. Od nich byla přejímána většina technických a formálních inovaci. Portréty a momentky Bedřicha Franze (1796- 1860) jsou ve svých žánrech nejstarší, které se u nás dochovaly: pět portrétů členů brněnského spolku Ackerbaugesellschaft (18411842) a záběry slavnosti Božího těla na Zelném trhu v Brně připomínající reportážní fotografii (1841). Fotografie jsou deponovány v Brně v Moravské galerii. Naprostá většina dochovaných daguerrotypií jsou portréty, v pozdějším období také s pigmentovým práškem a pastou malovaným pozadím. Většina portrétních malířů využívala fotografie jako pomůcky – předlohy pro malbu. Fotografie na papíře se prosazovala velmi pomalu, po celá čtyřicátá léta nemělo Brno stálý ateliér. I v padesátých letech tu fotografovali cestující fotografové. Dění na Moravě bylo ve víru evropského revolučního roku 1848, který přinášel naději svobody, demokracie, ústavnosti, ovšem i hrozbu nacionalistické nenávisti. Moravští politici zastoupení např. Janem Ohéralem, Aloisem Pražákem či Janem Helceletem tehdy ještě odmítali český státoprávní program, Moravu stále chápali jako nezávislou součást habsburské monarchie. Slovanští a němečtí Moravané se však neshodli na účasti na všeněmeckém frankfurtském sněmu, bylo oslabeno jejich společné zemské vědomí, nacionalismus se začal prosazovat nad patriotismem. Slovanskou Moravu zastupovala formující se moravská národní strana. Vycházely Moravské noviny, Holomoucké noviny či Týdenník, začaly vznikat spolky a jednoty. Morava byla řízena z brněnského c. k. místodržitelství, působnost Moravského zemského sněmu byla omezena.
204
3. Čím se proslavil Sigmund Freud a čím Edmund Husserl? 4. Co víš o architektuře tohoto období?
Od Moravy slovanské k Moravě české (1860-1890) Moravští Slované (první polovina 60. let 19. století) Politický život První desetiletí vlády mladého konzervativního císaře Františka Josefa I. (1848-1916), který nahradil císaře Ferdinanda v prosinci 1848 v Olomouci, je spojeno s ministrem vnitra Alexandrem svobodným pánem von Bachem (1813-1893). Tehdy sice došlo k rozvoji hospodářství, avšak po rozpuštění kroměřížského sněmu (na Moravě populární čeští poslanci – Palacký a Brauner – museli odjet) došlo k omezení občanských práv. Klácelovy Moravské noviny však nebyly na rozdíl od Havlíčkových Národních novin zakázány. Rozštěpená světská Národní jednota se utlumila (jako celé národní hnutí na Moravě), svou politicky neambiciózní kulturně-osvětovou činnost vyjádřila i změnou názvu na Matici moravskou (1853); v jejích kalendářích Koleda byly tištěny úryvky z Palackého Dějin národu českého v Čechách i v Moravě. Převahu získávalo katolické Dědictví sv. Cyrilla a Methoda, vlivná byla i nadnárodní Jednota katolická (na Moravě od 1848 s tribunou Hlas Jednoty katolické). Dědictví vydávalo populární kalendář Moravan; náboženské náměty byly důležitější než ty národní. Po porážce Rakouska v severní Itálii, propuštění ministra Bacha (1859), vydání Říjnového diplomu (1860) a Únorové ústavy (1861) muselo Rakousko reformovat svůj politický systém. Morava roku 1861 plynule navázala na druhý revoluční rok 1849. Společnost moravských vlastenců, která se v 50. letech scházela v brněnském hostinci U Černého orla na Orlí ulici (Pražák, Brandl, Klácel, Helcelet, dále kněží Sušil, Procházka, Rambousek ad.), se připravovala na volby do Moravského zemského sněmu. Moravské noviny byly pod vedením (provládního) Petra Chlumeckého tribunou moravských politických názorů, např. zrovnoprávnění slovanských Moravanů s germánskými.
Obr. 317 Hostinec U černého orla
Obr. 315 Mladý František Josef I. (1853)
Sám A. Pražák, který v roce 1848 odmítl státoprávní spojení zemí Čech, Moravy a Slezska, udělal v roce 1861 z obnovení státoprávního svazku zemí Koruny české v rámci habsburské monarchie hlavní bod své politické kampaně – z těchto moravských patriotů se stali stoupenci českého státoprávního programu. Byla zdůrazňována iracionální „přirozená“ (Boží) spřízněnost bratrských Čechů s Moravany v rámci českoslovanského kmene, rovněž tak kulturně-historická spojitost; postupně se zdůrazňoval politický rozměr vzájemnosti. Stále však byl kladen důraz na autonomii Moravy – Češi, Moravané a Slezané jsou si rovni, každá země má svůj samostatný sněm, který jedná nezávisle o záležitostech vlastní země. V Moravském zemském sněmu na sebe narazily dva nacionalismy: na jedné straně pročeský nacionalistický program části moravských etnických Slovanů, na druhé straně liberální nacionálně německý program moravských etnických Germánů. Mezi oběma netolerantními národními tábory Moravy (českým i německým) stál nenacionalistický patriotický moravský autonomistický proud, pro nějž Moravané zůstávali Moravany a neměli se stát ani Čechy, ani Němci. Tento populární konzervativní směr byl založen na tradičním moravském zemském patriotismu, loajalitě k habsburskému panovníkovi (rakouskému státu) a katolicismu. V jeho čele stál Petr rytíř Chlumecký (1825-1863) z Moravských novin. V novinových článcích vidíme odpor ke spojení zemí Koruny české z důvodu ohrožení moravské autonomie i rakouského státu. Moravané jsou považováni za svébytný národ odlišný od Čechů, který s Čechy nikdy nesplyne, Morava je autonomní, nesmí být ani poněmčena, ani počeštěna, bude prostředníkem mezi Prahou a Vídní, Praha nebude hlavním městem Moravy (Moravské noviny, 1862). Opět čteme odvolávání se na velkomoravskou tradici a hájení moravské autonomie ve středověku a raném novověku. Noviny nesouhlasily s institucí generálního sněmu, v němž by měli Češi převahu. Rovněž varovaly před českou protikatolickou náladou a českým lehkomyslným sentimentálním (až zbabělým) nacionalismem.
Obr. 316 Ministr vnitra Alexander von Bach, z jehož příjmení bylo odvozeno úsloví: „Dej si bacha!“
Moravské noviny však nebyly výhradně protičeské, moravští autonomisté ctili starobylou českou kulturu, historickou spřízněnost. Politické zájmy Moravanů a Čechů se však různily – nechtěli popírat historickou spřízněnost v rámci zemí Ko-
205
runy české, společnou řeč a literaturu, ale odmítli jí podrobit moravskou politickou autonomii.
Organizační a frakční vývoj moravské národní strany (v 60.-80. letech)
Někteří moravští autonomisté se hlásili ke svému slovanství, chápali ho však kulturně; později proto měli blíže k programu moravských Němců. Tento program byl přijatelný pro německé Moravany, nepříčil se ani Moravanům českým. Později tyto argumenty převzala i Moravská národní strana.
Důvěrnický organizační systém: Utlumení politického života po roce 1849 zpomalilo vývoj politických stran. Až s rozmachem spolků a tisku v 60. letech tak vzniká moravská národní strana. Podobně jako u jiných honoračních evropských stran souvisel její vznik s formováním parlamentní frakce a tisku. Jejím jádrem byl poslanecký klub v čele s A. Pražákem, v době voleb pak volební výbor (Pražák, Lachnit, Helcelet, Wurm, Mathon). Vedení strany tak bylo v rukou brněnských advokátů. V čele strany stál až do svého jmenování ministrem A. Pražák, po něm F. Šrom (1879-1895), J. Žáček (1896-1908) a po něm F. Šromota. Důvěrnický systém byl založen na síti přátel a lokálních činitelů (zárodek okresních volebních výborů), na něž se poslanecké vedení obracelo (korespondenčně) o podporu ve volbách. Národní strana se prosazovala hlavně ve venkovské kurii, kde se volilo prostřednictvím volitelů.
Petr rytíř Chlumecký se narodil v italském Terstu jako syn guberniálního rady. Po studiích na filozofickém ústavu v Brně a na právnické univerzitě v Olomouci byl od roku 1846 členem Moravského zemského sněmu, posléze zemského výboru. Ve sněmu podal návrh o zrovnoprávnění moravského jazyka s německým a usiloval o maximální identitu kultury na Moravě. Po Bočkově smrti se stal ředitelem Moravského zemského archivu v Brně. Navázal na vydávání Bočkova Codex diplomaticus Moraviae. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří sedmisvazková monografická edice veřejných a soukromých listů Karla staršího ze Žerotína. Jeho přičiněním vznikla Historicko-statistická sekce Hospodářské společnosti moravsko-slezské, kterou vedl liberální moravský Němec Christian D´Elvert. Od roku 1858 byl členem Pruské akademie věd v Berlíně. Zemřel ve věku 38 let Brně.
Čtyři moravští poslanci (předákem byl A. Pražák) hájící český národní program v rakouské Říšské radě vstoupili do Klubu autonomistických poslanců, kde podléhali autoritě českých zastupitelů (Palackého, Riegra, Clama-Martinice). Moravsko-česká spolupráce v roce 1863 dostala vážnou trhlinu. Čeští zastupitelé prosazovali opuštění Říšské rady (politika pasivní rezistence), prý kvůli její údajné nelegitimitě z důvodu neúčasti uherských poslanců, Moravané chtěli v rakouském parlamentu zůstat. Když došlo v Riegerově bytě na hlasování, Palacký si neuvědomil hodnotu česko-moravské spolupráce a její nezralost, a aby získal jeho názor většinu, účelově z hlasování vyřadil moravské poslance, což pochopitelně vyvolalo konflikt – Moravané se na protest odmítli dále účastnit hlasování společného česko-moravského klubu a všichni Moravané na rozdíl od části Čechů v Říšské radě roku 1863 zůstali. V následujícím roce však pod silným českým tlakem Moravané z Říšské rady rovněž odešli – přesto jim Češi vyčítali, že neučinili žádné silné prohlášení. Moravští poslanci, kteří si byli vědomi rozdílů mezi sousedními autonomními zeměmi, si od těch českých zachovávali odstup – tak končí první období moravsko-české národní parlamentní spolupráce (s počátkem v roce 1848). Moravsko-český politický konflikt neměl vliv na další vývoj národního hnutí na Moravě. Moravská národní strana, jediná politická síla na Moravě hlásící se ke slovanskému (českému) národnímu programu, nebyla řádně organizována, neměla kontakt s masovou veřejností, o její politice rozhodovalo několik jednotlivců v Brně, neměla místní pobočky, nevyužívala sítě vlasteneckých organizací. Tito politici však formulovali základní program slovanských Moravanů: rovnoprávnost mezi moravskými Slovany a moravskými Němci, státoprávní spojení zemí Koruny české – tím byl program ve shodě s programem pražských politiků. Politický program popularizovala publicistika: byl založen olomoucký Moravan (1862), brněnská Moravská orlice (1863) či Olomoucké noviny (1864), které nahradil Našinec (1869). Tyto tiskoviny prosazovaly český politický program, byly pročeské, proslovanské a protiněmecké.
206
Šlechtická strana velkostatkářů Na prahu konstitučního vývoje začala šlechta (E. Belcredi, H. Salm, K. Wolkenstein) vydávat periodikum Vaterland. Díky Belcredimu se z konzervativního Vaterlandu stal podnik rakouské konzervativní šlechty a katolického duchovenstva. Liberálnější šlechta šla vlastní cestou. Tato šlechtická roztržka se po nástupu liberální Schmerlingovy vlády a přijetí Únorové ústavy (1861) odehrála v celé monarchii: vznikla skupina konzervativních velkostatkářů (proti ústavě a Schmerlingovi) a ústavověrná skupina velkostatkářů (liberální, V. Mitrovský). Rozdíly se prohlubovaly; dle konzervativců (E. Belcredi, Salm, oba církevní virilisté) měla být oporou společnosti reorganizovaná šlechta, selský stav a církev na základě kontinuity historických zemských práv. Ústavověrci (Dubský, Mitrovský, Mensdorf-Pouilly, Chlumecký, Herbstein, Kübeck, Manner) měli liberální požadavky, odmítali federalistický státoprávní program konzervativní šlechty, byli pro silný stát – nezříkali se zemského autonomismu, lpěli na jeho zakotvení v ústavním rámci, akcentovali upevnění monarchie a věrnost dynastii.
Obě šlechtické strany hledaly partnery u obou občanských stran – ústavověrná šlechta s německými liberály byli centralistickou většinou, konzervativní velkostatkáři s národní stranou byli federalistickou opozicí. Ústavověrní blokovali všechny pokusy federalistické pravice o změnu volebních řádů a prosazení státoprávních usnesení. Postavení mezi oběma frakcemi přilákalo skupinu umírněných spíše liberálně konzervativních velkostatkářů (Mitrovský, Mensdorff-Pouilly, později F. Trautmansdorff, F. Vetter, S. Berchtold, E. Laudon, K. Žerotín, A. Skene) občas označovaných za „mlhavé“; někdy hlasovali s konzervativci. Tato skupina nebyla vyhraněná, často však byla rozhodujícím hlasem na sněmu. Měli blíže k ústavověrným, zprostředkovávali dialog mezi státoprávními a nacionálními extrémy. Sázeli na posilování zemské autonomie jako opory proti národní separaci a nacionalizaci veřejné správy. Nechtěli federalizaci, ale silný stát, byli věrni ústavě, provládní, tolerantnější k národnostním otázkám než ústavověrní.
Spolkový život O vzrůst národního hnutí na Moravě se nezasloužila exkluzivní skupina politiků. Lidé odjakživa toužili po sociálním vyžití, proto se sdružovali ve spolcích. Po roce 1860 byla na Moravě vybudována síť kulturních slovanských spolků, v nichž mohli Moravané nově nabývaný pocit národního vědomí vzájemně sdílet. V této době (první vlna vrcholí rokem 1863) začaly
na Moravě vznikat četné spolky čtenářské, pěvecké (díky Janáčkovi slavné brněnské spolky Beseda brněnská a Svatopluk) a tělocvičné (Moravský tělocvičný spolek, Sokol – kromě sportu začal ve svých členech podporovat i národní ideu), které vedle spolků hospodářských, spořitelen a záložen hrály nejvýznamnější roli v národním dění v zemi. Spolky vznikaly ve městech, kam přicházelo za prací mnoho slovanských venkovanů – spolky jim nahradily venkovskou pospolitost; měšťanům zase nahradily starobylé cechy (spolky zdědily zálibu v rituálech a symbolech). Nejvíce spolků bylo zakládáno na střední Moravě (Brno) a na Hané (Olomouc), četné byly spolky i na Valašsku, málo jich bylo na západní Moravě. Jižní, jihovýchodní a severní Morava příliš „národně uvědomělou“ nebyla. V řadě spolků se na počátku scházeli Moravané mluvící česky i německy, od šedesátých let však postupně docházelo k jejich nacionalizaci – národní zájmy byly jako „vyšší cíl“ upřednostňovány před vším ostatním, spolkové akce se stávaly demonstracemi nacionálního slovanství-češství či němectví. Organizace přestaly primárně sloužit k setkávání lidí stejného zájmu, ale k budování a službě národnímu vědomí, k přijetí „národního ducha“ národně uvědomělými členy. Zpívaly se písně, recitovaly básně, pronášely plamenné proslovy o národních zájmech, chodilo se na propagační výlety. Členové měli svoje vlastenecké oděvy (čepice s trikolorou), vlajky, u veřejnosti byli populární. Svoji národnost lidé nazývali slovanskou, českoslovanskou či českou – a začali na ni být hrdí. Spolky byly často ovládnuty maloměšťany, důraz byl kladen na prázdnou okázalost, většina členů bývala pasivních. Národní vědomí stále zůstávalo omezeno na inteligenci, měšťany a podnikatele, proto se realizovaly podniky, které nacio nální hnutí přiblížily venkovanům. Šlo o „posvátné“ vlastenecké výlety přes dědiny na Buchlov, Hostýn a Radhošť, které jako by pokračovaly v tradici křesťanských poutí – vlastenci zpívali, prapory vlály. V jubilejním roce 1863 se uskutečnila církevní cyrilometodějská slavnost na Velehradě (účastnilo se více než 200.000 lidí, hlavně Moravanů). Ještě důležitější (mezní) jubilejní masová českoslovanská vlastenecká akce se odehrála v moravském zemském hlavním městě Brně – na brněnském nádraží uvítaly tisíce lidí hosty ze sousedních zemí, rovněž z Čech. Mši sloužil František Sušil, hlavním bodem programu bylo vystoupení pěveckých spolků v Lužánkách, druhý den průvod spolků (z akce se však omluvili Pražák z Helceletem). Šlo o zlomovou akci v národním hnutí. Masovost akcí (davová psychóza) upevnila národní vědomí lidí, k čemuž pomohly národní písně – chorály, bílo-červeno-modré slovanské kokardy využili i místní podnikatelé, prodávaly se portréty Cyrila a Metoděje. Největšímu zájmu se těšili hosté z Čech – Palacký, Rieger, Purkyně – z podezřívaných Čechů se stali největší přátelé Moravy, kteří už zůstali „miláčky národa“ s obrovskou autoritou; moravští představitelé zůstali v pozadí, což zásadně posílilo česko-moravskou jednotu. Pojmy národ a vlast stále splývaly, širší vlastí bylo Rakousko, za užší vlast už začala být považována země českoslovanská, dělící se na Čechy, Moravu a Slezsko i Slovensko. Takto je vlast pojímána geograficky, národ se stával kulturní vlastí. Člověk mohl mít vlastí několik. Definování národa bylo problematičtější – kněží v něm viděli posvátné dílo Boží, světské
kruhy se soustředily na společnou řeč. Slovo národnost zastupovalo souhrn domnělých vlastností odlišujících vlastní národ od ostatních, nejdůležitější byla opět řeč. Moravan – vlastenec měl na sebe po vzoru buditelů klást vysoké kulturní nároky, myslet na blaho obce. Honorační odtrženost vedoucích politiků od svých voličů byla jen nedostatečně eliminována spolkovou činností a působením tisku. Moravská národní strana se mohla opřít jen o několik spolků. Nedostatečná stranická organizovanost byla problémem 60. a 70. let. Členové strany byli aktivní ve Slovanském čtenářském spolku v Brně, Brněnské besedě či Sokole – okolo roku 1861 takto byli nejaktivnější Fanderlík a Prúdek. Potenciál velkého množství nejrůznějších spolků nedokázalo vedení strany využít, což potvrzoval nezájem vedení strany o cyrilometodějské výročí a táborové hnutí. To nezměnila ani možnost vytváření politických spolků po vydání Prosincové ústavy (1867), které využili němečtí liberálové a katolické křídlo národní strany – v letech 1872/3 se k moravské národní straně hlásilo 6 spolků, kdežto němečtí liberálové měli již 19 spolků; 35 katolicko-politických jednot si od národní strany udržovalo odstup.
Věda a umění Vzrostla i aktivita moravských umělců a vědců, rostl počet knih, témata byla stále romanticky buditelská – všeslovanství, láska k Moravě. Výjimkou z průměrnosti byl rodilý Moravan František Bartoš (1837-1906), zlínský pedagog, jazykovědec (vůdčí osobnost moravské filologie), etnograf, významná osobnost moravské vzdělanosti a kultury druhé poloviny 19. století, organizátor vědeckého a národního života na Moravě, autor dosud jediného souborného moravského dialektologického slovníku (dvoudílný Dialektický slovník moravský, 1905-1906). Jako středoškolský profesor vychoval k českému národnímu vědomí na Moravě mnoho žáků, nechtěl čerpat z cizích vzorů, ale z domácích lidových tradic. Byl uvědomělým Čechem, jeho konzervativní protievropská korespondence je plná provincialismu, antisemitismu a kulturního šovinismu. Vůdčí osobností moravského dějepisectví byl Brňan Vincenc Brandl (1834-1901) – historik a moravský zemský archivář, poslanec Moravského zemského sněmu. Zabýval se moravskými dějinami, místopisem a národopisem. Připravoval kritická vydání historických pramenů, psal životopisy významných osobností. Aktivně se podílel na probouzení národního povědomí na Moravě a na činnosti českojazyčných spolků v Brně. Byl oceňován pro mnohostrannou a hlubokou vzdělanost, objektivitu i vlastenectví (někdy zvaný „moravský papež“). Od Brandla se očekávalo, že napíše velké dějiny slovanské Moravy, což nenaplnil, napsal ale populární Knihu pro každého Moravana s výkladem moravských dějin do roku 1628 – husitství odsoudil z katolických pozic, přisoudil mu však zásluhy na vývoji českého národa (mravný Hus zdokonalil češtinu), Lipany chápal pozitivně (na rozdíl od Palackého). Brandl byl hlasatelem česko-moravské jednoty. Za její klíčový moment považoval rok 1197, kdy se z Moravy stal jednotný politický celek (Moravské markrabství), ač silně svázaný s Českým královstvím – Morava vždy toužila po autonomii, uvědomovala si ale sepětí s Českou korunou. Brandl se tak hlásí k tomu, co tehdy říkali politici: Morava přináleží k Čechám, existuje jeden národ, Morava je však autonomní, má vlastní zemské orgány – říkal, že tím, že hájí Svatováclavskou korunu, silně hájí moravskou autonomii a sněm; nechtěl centralizaci ani do Vídně, ani do Prahy; ta by podle něj vyhladila moravskou individuálnost.
207
Obr. 320 Beda Dudík
Obr. 318 František Bartoš
To platí i o díle Františka Bedy Dudíka (1815-1890) – kněze a benediktinského mnicha v rajhradském klášteře. Tento moravský historiograf a církevní historik (někdy zvaný „moravský Palacký“) je autorem dvanáctisvazkové Historie Moravy (podrobné, avšak dovedené jen po rok 1350). Byl hlavně Brandlem neprávem kritizován za to, že správně zpochybnil totožnost současného Velehradu velkomoravským Veligradem. Byl sice pilný, ovšem neměl větší literární nadání. V Čechách a na Moravě byla v 60. letech stále poněkud odlišná politicko-národní situace. Čechy byly kulturně liberálnější, Morava konzervativnější, katoličtější (což bylo vytýkáno Brandlovi). Věda a umění bylo u nás (na rozdíl od Čech) mnohem déle svázáno s romanticky chápaným vlastenectvím (viz silný odpor vůči Dudíkovu tvrzení o Velehradě). Na Moravě byla navíc silná slovanská myšlenka podpořená knihou asi nejuznávanějšího moravského vlastence Šembery Západní Slované v pravěku – na jazykové spekulaci vybudoval pochybnou tezi, že Slované jsou původními obyvateli střední Evropy.
Obr. 319 Vincenc Brandl Bartoš a Brandl byli nejvýznamnějšími moravskými vědci 50.-80. let 19. století, jelikož se zabývali základními „národními disciplínami“: jazykovědou a dějepisectvím. Morava přijala za své poutavé české dějiny rodilého Moravana Františka Palackého, i když jí tam nebyla věnována zvláštní pozornost (kromě raného období). Tak se začaly na Moravě oblibě těšit dějiny sousedních Čech, nikoliv vlastní zemské dějiny Moravy. Palacký v předmluvě říká, že Čechy a Moravu obývá tentýž národ, jehož osudy jsou navždy spojeny historií. Žádný z moravských historiků (většinou píšících německy či latinsky) nedal moravskému patriotismu takový monumentální romantický tvar, jako ho dal českému národnímu hnutí Palacký svými Dějinami.
208
Umění slovanské Moravy rovněž zaostávalo za produkcí Čech, výjimkou byl pouze slezský rodák a skladatel Pavel Křížkovský (1820-1885), člen starobrněnského augustiniánského kláštera, autor písní pro pěvecké sbory. Moravě chyběl velký básník, ač talent prokázali Jindřich Dvořák, syn A. V. Šembery Vratislav či Aleš Balcárek, který opěvoval česko-moravskou svornost i Moravu jako zemi. Duchovní obzor mladých Moravanů utvářel romantismus a panslavismus, byli pod vlivem Kollárovy Slávy dcery a padělaných Rukopisů. Z odborných knih četli Palackého Dějiny a Šafaříkovy Slovanské starožitnosti. Tito umělci 60. let považovali Čechy pouze za své příbuzné v rámci slovanského národa. Z prozaiků byli schopnější L. Hansmann, F. J. Kubíček a nejlepší satirik F. Brzobohatý (upozorňující na strach Moravanů z českých zájmů), všichni byli autory povídek. Za nářky moravských umělců však nestál pouze moravský patriotismus, nacionalismus či separatismus, ale také nenaplněné ambice vůči šťastnějším českým kolegům, popř. stesk nad tím, že Češi tvorbu moravských kolegů nikterak nepodporují – šlo o napětí mezi českým pražským národním centrem a autonomní moravskou slovanskou periferií. Nebyl to však problém pro další sjednocování národní společnosti.
Obr. 322 Hrabě Richard Belcredi Obr. 321 Pavel Křížkovský
Moravští Čechoslované (2. polovina 60. let a 70. léta 19. století) V letech 1860-1890 nastupovala urychlená industrializace celé Moravy. Formují se nové průmyslové regiony, což přesahuje dané období. Vytváří se moderní dopravní síť. Hlavním centrem vývoje zůstává Brno, o kterém se definitivně mluví jako o „rakouském Manchestru“. Od začátku sedmdesátých let se mění nálady ve společnosti, postupně se prohlubuje nespokojenost s liberalismem. Objevuje se nacionální frustrace, která zvyšuje napětí mezi jednotlivými národnostmi a v důsledku vede k rozkladu moravského zemského patriotismu. Mezi Moravany německého jazyka sílí tendence velkoněmecké, moravští Slované se ohlížejí k českému národnímu prostředí. V roce 1873 vídeňskou burzou otřásá krach. Společnost hledá jistotu a stabilizaci v řemeslné výrobě, rozvíjí se cechovně-maloburžoazní myšlení, rozmáhá se dělnické hnutí. Myšlenka přináležitosti slovanské společnosti k české národnosti se na konci 19. století stala velmi silnou a na místo zemské nezávislosti byla všeobecně preferovaná jednota českých zemí. Vyvrcholením českého národního obrození je přesvědčení Moravanů, že neexistuje svébytný moravský jazyk odlišný od českého, a uznání dějinné ideje Františka Palackého, že země Čechy a Moravu obývá jediný národ – český. Od roku 1891 existovala na Moravě jediná česká strana, která spojovala všechny vrstvy slovanského společenstva. Velmi silně českou národnostní myšlenku propagovali klerici (obzvlášť na venkově), a byli v menších městech důležitými činiteli v národních spolcích.
Moravští vlastenci přivítali pád liberální Schmerlingovy vlády (1865) a jmenování konzervativního moravského hraběte Richarda Belcrediho rakouským premiérem. Závažným středoevropským problémem bylo, že doba vzniku masové politiky předcházela či byla současná s dobou budování státu a budování národa, kdežto v západní Evropě stála masová politika až na konci tohoto procesu. Důvodem byla podoba habsburské monarchie a protesty jejích periferních národů. Porážka Rakouska ve válce s Bismarckovým Pruskem u Hradce Králové (stvrzená Pražským mírem, 1866), po níž Prusko porazilo i Francii a dalo vzniknout Německému císařství Viléma I. (1871), donutila Rakousko k ústavní reformě. Roku 1867 se po Belcrediho demisi stal předsedou vlády Friedrich Ferdinand von Beust se svou koncepcí rakousko-uherského vyrovnání, které měnilo centralistické Rakouské císařství na dualistické Rakousko-Uhersko se suverénním postavením uherského Zalitavska i rakouského Předlitavska. Vyrovnání znamenalo porážku federalistické koncepce i českého státoprávního programu, pro české národní hnutí však bylo impulzem k aktivitě. Při jednáních s rakouskou vládou podléhal moravský zástupce A. Pražák autoritativním českým politikům (Palackému, Riegerovi). Ne vždy však byli čeští a moravští zástupci ve shodě: když se v roce 1867 jednalo o federalizaci Rakouska, Moravané chtěli, aby se federalisté dostavili na Říšskou radu, o čemž přesvědčovali i Čechy, ti však trvali na pasivní rezistenci (neúčasti poslanců v parlamentě) a odmítli o tom jednat. Informace navíc pronikly do Národních listů a Moravané byli pohoršeni bezohledným textem v duchu „Češi zůstanou pasivní a Moravané, Poláci a Slovinci ať si dělají, co chtějí.“ Tato hořkost ovšem opět nevedla k rozkolu mezi českou a moravskou politikou.
209
Prosincová ústava z roku 1867 (platila až do zániku státu v roce 1918), znamenala výraznou demokratizaci monarchie – obsahovala katalog základních práv občana, vymezovala postavení císaře, zákonodárnou pravomoc Říšské rady, zaručovala nezávislost soudů a obsahovala vyrovnávací zákon. Morava byla jednou z multietnických a multiligvních zemí Předlitavska. Musela řešit problém politického soužití Moravanů, kteří se postupně rozčlenili do dvou vyhraněných národnostních segmentů – 70% patřilo ke slovanské většině, 30% německy mluvících obyvatel Moravy mělo ekonomickou a politickou převahu (hlavně ve velkých městech). Problémy možných nespravedlností národnostních většin proti menšinám (v zastupitelstvech) se zabývali myslitelé (Montesqueiu, Tocqueville) od druhé poloviny 18. století. Jako řešení navrhovali decentralizaci správy, zákonodárství a institucionální ochranu menšin. Rakouský liberál Adolf Fischhof od roku 1867 varoval německé liberály v Předlitavsku, aby nezneužili své majoritní postavení v Říšské radě proti jiným národnostem, které byly v habsburském státě většinové.
Obr. 323 Znak Rakousko-Uherska – zkuste najít moravskou a slezskou orlici či českého lva
Obr. 324 Mapa Rakousko-Uherska: Rakouské císařství (Předlitavsko): 1. Čechy, 2. Bukovina, 3. Korutany, 4. Kraňsko, 5. Dalmácie, 6. Halič, 7. Přímoří, 8. Dolní Rakousy, 9. Morava, 10. Salcbursko, 11. Slezsko, 12. Štýrsko, 13. Tyrolsko, 14. Horní Rakousy, 15. Vorarlbersko; Uherské království (Zalitavsko): 16. Uhersko 17. Chorvatsko-Slavonsko; Rakousko-uherské kondominium: 18. Bosna a Hercegovina
210
Moravští slovanští politici podlehli roku 1867 českému tlaku, odmítli se účastnit voleb do říšského sněmu a opustili proti svému přesvědčení i Moravský zemský sněm. Svojí deklarací se přihlásili k českému státoprávnímu programu, k sounáležitosti zemí Koruny české, k národu mluvícímu stejnou řečí. Premiéři rakouských vlád se pak snažili přimět slovanské zástupce několik let k návratu do Říšské rady, neúspěchy vedly k mnoha demisím. Masové akce na Moravě (1867-1874) Převoz českých korunovačních klenotů přes Moravu (1867). Národní vědomí na Moravě rostlo díky pořádání masových akcí, z nichž první byl převoz českých korunovačních klenotů, symbolu českého státoprávního programu, z Vídně přes Moravu do Prahy (1867 – ještě v roce uskutečnění dualismu). Lidé doprovodem vlaku vlastně schvalovali politický program, který prosazovali jejich reprezentanti. Moravské noviny vyzývali k pokojným demonstracím. Svatováclavská koruna se stala trvalým symbolem národního cítění Moravanů, spojovala jejich světské i církevní zástupce. Noviny psaly i o tom, že spojené země Koruny české a Koruny uherské jsou předpokladem existence Rakouska. Opět bylo zdůrazňováno, že Morava bude autonomní pouze v rámci zemí Svatováclavské koruny, kde Slezsko, Morava a Čechy jsou tři rovnoprávné země s vlastním zákonodárstvím, které není závislé na Češích. Moravan je Čechovi bratrem („společně krváceli na Bílé hoře“), něco může být projednáno na generálním sněmu, jednotlivé zemské sněmy jsou však zachovány. Metafory šly ještě dále – moravská orlice se stala chotí českého lva. Podpora Moravy stavbě Národního divadla v Praze (1868). Stejně jako rakouský císař, rovněž Morava přispěla na stavbu českého Národního divadla v Praze, ač sbírka nebyla tak úspěšná jako v Čechách. Při slavnosti kladení základního kamene však bylo z Moravy vypraveno 26 zvláštních vlaků, dále např. 24 krojovaných jezdců z Hané. Z Moravanů promluvil (kromě Palackého) Alois Pražák (za poslance), Florian Novák (za města), František Skopalík (za obce), Jan Křtitel Rudiš (za pěvecké spolky) a Ferdinand Urbánek (předseda spolku pro zřízení ND). Divadlo bylo koncipováno jako celonárodní (tj. včetně Moravy), v základech je i šest moravských kamenů (Buchlov, Záhlinice, Radhošť, Lipník-Helfštýn, Podivín). Palackého 70. narozeniny (1868) a cesta po Moravě (1873). Morava („která dala Palackého národu českoslovanskému“) prožívala Palackého narozeniny obzvláště silně, vyvrcholením oslav byla akce v rodišti „otce národa“, ve valašských Hodslavicích. Politik a historik Palacký měl obrovské charisma, bych chápán jako svorník mezi Čechami a Moravou. Nemocný Palacký se ještě roku 1873 vydal na triumfální (a rozlučkovou) cestu po Moravě (Brno, Olomouc, Přerov a zvláště Valašsko) – za deset let dokázal Moravu pevně připoutat k Čechám, ke své myšlence českého (českoslovanského) národa v Čechách a na Moravě.
Tzv. tábory lidu na Moravě (1868-1874). Táborové hnutí Morava solidárně převzala z Čech jako projev národní angažovanosti, protestu proti dualismu a zvyšování daní; šlo tedy o podporu českým politikům (první bylo na Řípu v roce 1868). Na rozdíl od Čech moravské tábory lidu neorganizovali politici, Alois Pražák jako vůdčí představitel moravské národní strany se jim vyhýbal. Šlo spíše o spontánní akce organizované místními reprezentanty, akce tak byly konzervativní a loajální vůči vládě, kněží tábory zahajovali modlitbami, řečníci
odkazovali k historii, kvůli katolickému charakteru země bez mnoha odkazů k husitství (na rozdíl od Čech). Hovořilo se o hospodářských problémech, projednávaných zákonech, školství (chtěli více českých škol a zrovnoprávnění češtiny s němčinou), zněly hlasy za jednotu Moravy a Čech. Ozývalo se, že když nemá Morava vlastní národně smýšlející zemské hlavní město, podporuje Prahu. Akce byly pro české národní hnutí úspěšné, jedinci v davu zcela podléhali pateticky hlásané nacionální ideji. Poprvé se vzedmula celomoravská táborová vlna (dokonce i na Slovácku a ve Slezsku), která jako by smetla moravskou patriotistickou ideu a přinesla český nacionalismus, tehdy však vnímaný jako vlastenecké poselství o Božím českoslovanském národu v zemích Koruny české, v nichž si Morava udrží vlastní autonomii. Neúspěšný pokus o česko-rakouské vyrovnání. V této době vláda Alfreda Józefa von Potockého (1870-1871) nepřesvědčila české liberály k návratu do Říšské rady, proto byl jmenován premiérem Karl Sigmund von Hohenwart (1871), který se snažil pomocí tzv. fundamentálek provést česko-rakouské vyrovnání. Morava měla u jednání své zástupce; moravská národní strana preferovala české národní hledisko před moravským zemským a v tisku přesvědčovala Moravany, že autonomie Moravského markrabství bude zaručena realizací českého státoprávního programu – obě země jsou rovnoprávné, symbolem má být korunovace panovníka. Moravané zastávali stejnou pozici jako Češi, ale byli více přístupní kompromisu – Češi trvali na původním návrhu česko-rakouského vyrovnání, moravští zástupci Alois Pražák a Egbert Belcredi se vyslovovali pro zmírnění českých požadavků. Dojednané fundamentálky však císař na popud ministra von Beusta odmítl podepsat a Hohenwart podal demisi. Neúspěch jednání o česko-rakouském vyrovnání vedl u Čechů k dalšímu pocitu hořkosti, u Moravanů k silnému pocitu sounáležitosti s Čechy. Tzv. smiřovačkám pak opět neúspěšně věnoval mnoho energie český místodržící, kníže Thun.
Tak skončila další etapa (1865-1871) politicky českého národního hnutí na Moravě, kdy byli slovanští Moravané (i přes časté sebezapření – např. opuštění zemského sněmu) velmi solidární s českou politikou, ač ta k nim byla netaktní (stejně jako český tisk). Pevné česko-moravské politické spojenectví však už nikdy nebylo narušeno (ani přes vážné rozepře let sedmdesátých). Moravané, nebo Češi? V 60. letech 19. století (stejně jako kdykoliv předtím) se pro označení obyvatele Moravy používal pojem Moravan. Ten však nebyl chápán jako příslušník moravského národa – toto sousloví z dobového tisku vymizelo. Pro označení národnosti slovanských Moravanů dominoval termín Slovan jako výraz všeslovanského cítění (které vrcholilo roku 1863). Později termín Slovan ustoupil termínu Čechoslovan (termín se v Čechách používal od Jungmannových dob) jako označení příslušníka českoslovanského národa v zemích Koruny české – Morava přijala problémy Čech za své, Moravané a Češi společně sdíleli českou kulturu v českém jazyce, vedli jednotnou národní politiku. Sílilo tak vědomí jednoho národa, jednoho jazyka, jednotných zemí České koruny. Termín slovanský už se nehodil (byl pro země Koruny české příliš významově široký), slovo
211
český se však týká pouze Čech a moravský pouze Moravy; proto se ujalo adjektivum českoslovanský, které ve spojení se slovem národ dominovalo celá 60. léta). Teprve od přelomu 60. a 70. let 19. století se začíná vedle pojmu českoslovanský užívat i adjektivum český k označení národního hnutí v zemích Koruny české včetně Moravy – tak se někteří Moravané (Slované, Čechoslované) začali postupně stávat Čechy, tedy příslušníky Palackého „národa českého v Moravě“. Souvisí to s politickým děním v letech 1868/9, ale také s tím, že v 60. letech 19. století se již slovanský jazyk Moravy označoval výhradně za český – to byl zásadní moment pro upevnění jediného národního vědomí v zemích Koruny české. V českých novinách na Moravě se začaly objevovat patetické články o tom, že Češi a Moravané vždy tvořili jeden národ, vždy měli společnou historii a byli odděleni pouze geograficky – a společně budou za svůj národ bojovat až do poslední kapky krve. Česko-moravský politický/národní boj proti rakouskému státnímu centralismu se prostřednictvím moravského tisku dostával k široké vrstvě obyvatel a působil na jejich národní vědomí, které bylo okouzleno masovými národními akcemi 60. let. Společenství lidí sdílejících českou národní myšlenku začalo dávat smysl životu mnoha Moravanů. Zkoušky moravsko-českého spojenectví (70. léta) Národní euforie však po roce 1871 odezněla, přišly zkoušky prověřující pevnost moravsko-české vzájemnosti. Protičeská publicistická kampaň na Moravě. Jejím tvůrcem byl paradoxně původně český vlastenec Václav Antonín Crha (sám se stal „hrdinou“ nelichotivého Kosmákova románu Chrt), který na Moravu přišel z Čech. Vedl deník Morava (později Moravan), který z pozic vídeňského centralismu vystupoval proti českému státoprávnímu programu. Zastával pozice autonomní Moravy v rámci monarchie, budoval antipatie k Čechům. Odkazoval se na samostatnost Moravského markrabství vedle Českého království s tím, že obě země mají v rámci zemí Koruny české rovnoprávné postavení. Argumentoval i ekonomicky: nový celek země Koruny české by přinesl více ministrů a sněmů, které by Moravané museli platit. Na rolníky působil kontrastem mezi úrodnou Moravou a neúrodnými Čechami. Deník upozorňoval na nebezpečí husitismu pro tradiční moravskou katolickou víru. Nepopíral historickou a kulturní souvislost Moravy s Čechami, brojil však proti ztrátě autonomie. Čeští vlastenci tuto novinovou kampaň ostře odsoudili, české národní vědomí na Moravě však nemohla zvrátit.
Averze katolické církve vůči trendům českého národního hnutí. Kněží, pro něž byla vždy na prvním místě víra, původně představovali největší sílu šířící národní vědomí Moravě. Ústřední postavou byl František Sušil se svou cyrilometodějskou syntézou katolicismu a nacionalismu pod heslem Bůh a vlast. Po krátkém rozkolu občanští poslanci spolupracovali s duchovními v době konzervativní Belcrediho vlády v Matici moravské, protihusitští a prohabsburští kněží hráli významnou roli v moravském táborovém hnutí. Vlivem evropské sekularizace (kterou v Čechách prosazovali mladočeši) a kontaktů s liberálními a antiklerikálními Čechami oslaboval vliv kléru i v národním hnutí na Moravě. Činnost kněží nahrazoval spolkový život. Největšími postavami literatury moravského vlasteneckého katolicismu byli básník Vladimír Šťastný (zakladatel časopisu Obzor, učitel na Prv-
212
ním českém gymnáziu v Brně, v jeho korespondenci s Bartošem najdeme antisemitské výrazy „židovští smradi“ apod.) a prozaik Václav Kosmák – na smysl života se dívá z pohledu katolíka a klade si existenciální otázku po domově – odpověď nenachází v národní hymně Kde domov můj, v místě, kde jsme pouze krátký čas, pravý domov mají lidé v nebeském ráji. Rok 1869 Čechy slavily jako Husův, Morava jako cyrilometodějský. Kněží si uvědomovali slábnutí svého vlivu, proto založili jednotu Velehrad či časopis Obzor – uvědomovali si, že úspěšní mohou být pouze v součinnosti s vlastenectvím.
Kněží Sušilovy družiny (Bílý, Těšík) si v korespondenci stěžují na Čechy, že přehlížejí moravskou literaturu, nabádají k husitismu, antiklerikalismu. České vlastenectví odsuzovali jako sobecké, pragocentrické, pokrytecké. K Čechám pozbyli důvěru, k Čechům byli nevraživí – přiblížili se pozicím moravského separatismu a izolacionismu. Církev se tak o své vůli vzdálila národnímu hnutí, cyrilometodějský symbol neuspěl. Hlavní příčinou byl zřejmě přerod starého světa s vůdčí úlohou náboženství do světa nového, jemuž vládla idea národní. Problémy kléru přestaly být pro společnost zajímavé. Rozepře mezi českými a moravskými politiky Veřejné mínění poutala politika, i když i v ní byly vážné rozepře mezi Čechy a Moravany. Příčinou politického útlumu 70. let byl důsledkem politiky tzv. pasivní rezistence (trpného odporu): čeští politici odešli v roce 1863 z Říšské rady a v roce 1872 se Češi dokonce odmítli účastnit voleb do školních rad. Moravanům a mladočechům však tato staročeská pasivní politika nevyhovovala – moravští liberálové v Brně založili Politický spolek, jejich tribunou byl olomoucký Občan. Aby nedošlo k rozštěpení moravských politiků, oznámili roku 1873 v Riegerově bytě, že o setrvání v pasivní rezistenci si rozhodnou samostatně, což vyvolalo nevoli staročechů, hlavně Palackého, který prý hrozil, že se Moravy odřekne (poslanec Mildschuh reagoval, že kvůli vlasti nemohou činit jinak). Na rozdíl od Čechů se Moravané v roce 1873 vrátili do Moravského zemského sněmu a roku 1874 i do Říšské rady. Staročeši se s tím nesmířili, Rieger naléhal na Pražáka, obviňoval Moravany z porušení národní svornosti. Moravané Čechům trpělivě vysvětlovali, že mají stejný cíl, k němuž vedou specifické cesty jednotlivých zemí. Moravanům vadila značná neznalost moravských záležitostí v Čechách, starali se i o svou „užší vlast“, Moravu. Moravané také Čechům připomněli „nechutné“ vyloučení z hlasování roku 1863. Na Palackého pohřbu roku 1876 došlo k vyhrocení situace, kdy se očekávalo uzavření „míru“ mezi staročechy a mladočechy i Čechy a Moravany; moravští politici Pražák, Mezník a Fanderlík se proto sešli s Riegerem v jeho bytě, ten je však osočil, že jsou „dvorskou stranou“ – Moravané opět opouštěli Prahu rozhořčeni, navíc proti nim rozpoutal Skrejšovský kampaň v deníku Politik. Moravské noviny reagovaly, že to může ohrozit třicetileté česko-moravské úsilí. Moravané byli znechuceni z českého protektorského tónu, nechtěli odejít z Říšské rady, chtěli mít svůj silný hlas v českém národě. Napětí mezi českými a moravskými politiky začalo odeznívat v roce 1879, kdy se i Češi vrátili do Říšské rady. Již v roce 1880 byli Moravané (Mezník, Wurm, Fanderlík) opět napadeni, že hlasovali jinak než Češi v souvislosti se zákonem o pozemkové dani. Moravská orlice (hlavní orgán moravské národní strany) Moravany bránil, že se nejednalo o věc národní či státoprávní, tudíž politici hájili zájmy Markrabství moravského. V 80. letech se Rieger hlasitě vyslovoval pro podporu jednotného maďarského politického národa, čímž ještě více oslaboval možnou česko-slovenskou spolupráci. Slovensko zařadil do své politické agendy až Masaryk.
Na politiku moravské národní strany však začala útočit i moravská periodika – brněnská Lucerna a olomoucký Pozor, vášnivý stoupenec česko-moravské solidarity a odpůrce „moravského samostatnictví“; ostře vystupoval proti moravské národní straně, která prý odtrhuje Moravu od Čech (v souvislosti s pozemkovou daní) – tento silný pročeský hlas z Moravy vyvolal podezření, že je placen Prahou.
V rozhodujících 60. letech české národní hnutí na Moravě zmohutnělo, a to hlavně díky mnoha masovým akcím. Morava spojila svůj osud s Čechami, Moravané se stali součástí českého národa. Povědomí o autonomní Moravě však nezmizelo, v literatuře převládají moravské náměty. Moravanství podporují kněží i politikové, kteří tvořili samostatný celek v rámci české politiky a snažili se o jednotný postup s Čechy, kteří však jednali autoritativně a nesympaticky. Moravané se dokonce samostatně vrátili do Říšské rady a Alois Pražák se stal ministrem. Odtažité konflikty mezi českými a moravskými politiky sice „otravovaly vzduch“, neznamenaly však už nebezpečí pro české národní hnutí. Moravané už zůstali součástí českého národa, moravanství bylo sice silné, nebylo však v opozici vůči češství. Moravská národní strana Strana byla zastřešením různých proudů, okruh národnostně uvědomělého obyvatelstva zůstával do 80. let malý. Šlo o honorační stranu v čele s výkonným výborem. Vedli ji A. Pražák (největší autorita až do 90. let, člen vlády Eduarda Taafeho 1879-1892), Wurm, Mathon, Brandl, Lachnit, Helcelet, Kozánek, v dalších letech se prosadili i Mezník, Šrom, Fanderlík a Kusý. Pražákovi se dařilo držet na Moravě jedinou národní a celkově jednotnou stranu, ovšem za cenu lavírování mezi katolickým, liberálním a agrárním křídlem. Národní klub byl vytvořen v Brně až roku 1893. Katolické křídlo. Významnou součástí národního hnutí byl politický katolický proud. Duchovní měli na moravském venkově výjimečné postavení. V rámci Sušilova cyrilometodějského programu usilovali o posílení víry, jazyka na vymanění církve z josefínského postavení. Kněží Procházka, Kulda, Sušil, Sylva Taroucca, Wurm ad. se od roku 1848 organizovali v Jednotě katolické v Brně a jejího tiskového orgánu Hlas. V roce 1850 kněží odešli z Národní jednoty sv. Cyrila a Metoděje a založili konkurenční vydavatelství spolek Dědictví sv. Cyrila a Metoděje. Roku 1854 mělo 54 filiálek Katolické jednoty na Moravě tisíce členů. Na dělnictvo byly zaměřeny spolky katolických tovaryšů, tak se rodilo křesťansko-sociální hnutí (stimulované radikální sociální demokracií) – Mathon, Jiroušek (vydávali čtrnáctidenníky Dělník a Obecné noviny).
Katolíci se s moravskou národní stranou sblížili po roce 1867 kvůli odporu k liberálním vládám německých centralistů – i (arci)biskupové (Fürstenberg, Schaffgotsche) se báli liberalismu ve školství; ideologickým pojítkem byla cyrilometodějská tradice. Klíčovou postavou propojení byl I. Wurm se vztahem k arcibiskupství i ke konzervativním velkostatkářům (Egbertu Belcredimu, který si našel vztah i k národnímu hnutí). V 70. letech se náboženské a charitativní katolické jednoty proměnily na Katolicko-politické jednoty, v nichž došlo k propojení s konzervativními velkostatkáři – hnutí ovládl E. Belcredi, který ho využíval i proti zájmům vedení národní strany. Státoprávní zápas (1867-73) stmeloval celý federalistický tábor, katolické sídlo uvnitř strany posílilo, Pražákova strana se stala konzervativnější a blízká katolicko-konzervativní Ho-
henwartově straně práva. Sblížení s konzervativní šlechtou však nebylo takové jako v Čechách, naopak opuštění pasivní rezistence (1873/4) vedlo k roztržce moravské národní strany s konzervativní šlechtou a oslabení katolického křídla (duchovenstvo nebylo ve vztahu k Belcrediho abstinenční politice jednotné).
Liberální křídlo. Vedení moravské národní strany přenechávalo spolkovou aktivitu katolickému křídlu, samo bylo aktivní až pod tlakem liberálního křídla (moravských mladočechů), aby čelilo posílení jejich pozic. Oproti mladočeským pozicím v Čechách však bylo křídlo slabé – patřili k němu poslanci Helcelet, Kozánek, Rozehnal, Izák a publicisté Foustka, Kříž, Kubíček, Prúdek. Ti kritizovali vedení strany v časopisu Vosa. Průraznější byli brněnští opoziční advokáti Kusý, Hoppe, Janků, Tuček, Černoch a Šílený v Českém politickém spolku v Brně a Olomouci s listem Občan (od 1872 v Brně). Skupina vznikla jako reakce na neúspěch fundamentálek, šlo o radikální nacio nalisty prosazující spojení českých zemí. Byli proti pasivní politice, ústupkům klerikálům, proti spojenectví se šlechtou. Žádali demokratizaci (všeobecné volební právo). Toto moravské mladočeské křídlo ztratilo vliv ve svých spolcích, usmířilo se však s vedením strany po přechodu k aktivní politice (proti E. Belcredi, pro W. Kusý) – moravská národní strana se odcizila konzervativnímu velkostatku a oslabili klerikálové. Moravská mladočeská opozice se pak prosadila jen v brněnském spolku Měšťanská beseda (1876) a Tělocvičném spolku Sokol. Liberálové neměli na Moravě silnou základnu, šlo o jedince za řad inteligence. Agrární krize přivedla k liberálům část moravského rolnictva. Tato opozice se na Moravě prosadila až v 90. letech, kdy se v nové lidové straně na Moravě spojila liberální městská inteligence s rolnickým hnutím.
Agrární křídlo. Rolníci tvořili rozhodující část obyvatelstva slovanské Moravy, kompenzovali tak slabost národní strany ve městech. Již v 50. letech vznikaly nepolitické okresní hospodářské (zemědělské) jednoty, které se staly základnou táborového hnutí; vzešla z nich většina slovanských poslanců (18 z 22) zvolených za venkovskou kurii. Tyto jednoty zakládaly první záložny, akciové sladovny a cukrovary. Postupně vznikla agrární skupina (Deml, Vrba, Kandus), která tvořila opozici vůči vedení národní strany a sdružila se v Českomoravském selském spolku pro Moravu (1883) s orgánem Selskými listy. Moravští staročeši však stále rolnické hnutí na Moravě ovládali, kdežto v Čechách již bylo opoziční hnutí rolnictva v 80. letech v rukou mladočechů. Tisk. Na počátku 60. let byly jediným česky psaným listem úřední Moravské noviny, moravský autonomista Petr Chlumecký je zaměřil proti zájmu národní strany. Skutečným tiskovým orgánem strany se tak stala Moravská orlice (1863). Sociální základna. Slovanské Moravě chyběly v 19. století skupiny velkopodnikatelů a průmyslníků, převládala drobná inteligence, živnostníci a rolníci. Volební systém a povaha strany orientovala pozornost agitace na lokální špičky – velkostatkáře (bývalou vrchnost), kněží, úředníky, majetné sedláky; o politický program a nacionalismus šlo spíše sekundárně, primární byla mimopolitická autorita místní nobility.
Politici byli sociálně a mentálně odtrženi od voličů, voliči byli národně lhostejní, proto v 60. letech nebyla podpora národně-politické orientace moravské národní strany stabilní, někteří lidé přecházeli do protivníkova tábora (sociální vzestup byl snazší prostřednictvím němectví), etničtí Slované byli naopak přetahováni z německého liberálního tábora (pokud nesou-
213
hlasili, byli zatracováni za „národní zradu“). Někteří etničtí Němci (rakouská šlechta, velkostatkáři) se však z politických důvodů hlásili k české federalistické koncepci, na zemském sněmu byli součástí pročeské moravské národní strany. Sociální složení zemské poslanecké reprezentace. Mezi poslanci slovanských Moravanů na zemském sněmu byli v letech 1861-1890 nejpočetněji zastoupeni rolníci, dále právníci a duchovní; podnikatelů bylo málo (průmysl však byl spjat s agrárním sektorem). Typickým představitelem moravského staročecha tak byl advokát (či sedlák) angažovaný v rolnických akciových podnicích (kdežto moravsko-německý podnikatel byl spíše továrníkem).
Volební systém téměř znemožňoval moravské národní straně prosadit se v městské kurii, ale ovládala kurii venkovskou. Moravští Němci byli naopak zastoupeni inteligencí a podnikateli (často nejvýznamnějšími moravskými průmyslníky) – moravsko-němečtí zemští poslanci byli část zároveň starosty významných moravských měst. Část vedení moravské národní strany byla povýšena do šlechtického stavu, stali se dvorními rady či byli povoláni do panské sněmovny nebo do vlády (Pražák, Šrom, Mezník, Žáček) – byli k Rakousku loajální. Ve straně se pak uplatnili i příbuzenské vztahy: Pražákův syn Otakar a synovec Fanderlík, Helceletův syn Ctibor (navíc Helceletova dcera si vzala Fanderlíka); navíc Helcelet začínal u Pražáka advokátní praxi – tento pracovní vztah byl ve straně častý.
Programové zásady. Roku 1848 hájili slovanští poslanci zemského sněmu program moravské zemské autonomie spojený s jazykovými a zemskými požadavky. V 60. letech byl doplněn požadavkem státoprávního spojení zemí Koruny české (což nebylo v rozporu s autonomií Moravy) a rovnoprávnosti obou národů na Moravě při zachování celistvosti monarchie na federativním principu. Program národní strany počítal se šlechtou jako s reálnou politickou silou. Chránil malovýrobu vůči hospodářskému liberalismu, zároveň podporoval vytváření slovanského kapitálu na základě sdružování a spolčování.
Vztah ke šlechtě. Spojenectví se šlechtou (částí velkostatkářů) mělo moravské národní straně zajistit většinu na Moravském zemském sněmu. Na oplátku byla moravská národní strana ochotna rezignovat na solidaritu s českou národní stranou. I proto byla národní strana na Moravě umírněnější a konzervativnější než v Čechách. Přesto němečtí liberálové opět nabyli na sněmu převahu. Rozpad Českého klubu po volbách 1891 spolupráci ukončil: moravští staročeši utvořili samostatný Moravský klub (1891-6), s nímž pak přešli do mladočeského klubu na Říšské radě. Tento posun k mladočechům znamenal i rozpad společného klubu na Moravském zemském sněmu. Vztah k národní straně v Čechách. Pražákova moravská národní strana postupně opouštěla starý moravský stavovský patriotický program zemského autonomismu a přimykala se k českému státoprávnímu programu sjednocení zemí České koruny. V proticentralistické (porážka Pruskem) a protidualistické (táborové hnutí) době konce 60. let se prosadila idea národní jednoty slovanského obyvatelstva Čech a Moravy. Poslanci obou občanských stran se scházeli, moravskou politiku v Praze a ve Vídni prosazoval Pražákův důvěrník A. Mezník. Ač se moravská národní strana roku 1861 přihlásila k české státoprávní politice, nerezignovala zcela na samostatnou politiku zemskou ani říšskou – byli pro aktivní politiku, v tom se neshodovali se zastáncem pasivní resistence Riegerem.
214
V rámci prosazovaného svazku zemí Koruny české však hájili autonomní postavení Moravy, jak psal A. Pražákovi např. F. Mathon (1866): „…nemůžeme my Moravané nikdy se vzdáti samostatnosti našeho sněmování a správy zemské, jak to snad mnozí z našich přátel v Praze asi sobě myslí.“ Pragmatičnost Moravanů (Pražáka a Belcrediho) vedla k výzvě zmírnit české požadavky při vyjednávání fundamentálek s Hohenwartovou vládou. Na Moravě radikální státoprávní postoj moravskou národní stranu izoloval – proto se Morava stavěla ke staročesko-mladočeskému konfliktu v Čechách neutrálně a v zastupitelských sborech přešla k aktivní politice. V roce 1871 nastoupila liberální vláda premiéra knížete Adolfa Auersperga (1871-1879), českého ústavověrného šlechtice a protivníka Clam-Martinice. Auersperg nejednal o českých státoprávních požadavcích, ale vyřešil problém slovanské (české a polské) neúčasti na Říšské radě tak, že ji zbavil závislosti na zemských sněmech pomocí přímých voleb do poslanecké sněmovny (a vyhověním polským požadavkům).
Moravané byli v Říšské radě součástí konzervativně-katolického Hohenwartova klubu (spolu s polskými a německými katolíky), podíleli se na vytváření federalistické a konzervativní politiky; Pražák byl místopředsedou. Prosazovali školské a samosprávné požadavky českoslovanské Moravy, proto odmítali útoky českého tisku pro přílišnou loajalitu vídeňské vládě a odmítali opustit na výzvy staročechů vídeňský parlament. Přesto byly vztahy mezi Riegerem a Pražákem korektní (ač byli Moravané zklamáni z neusmíření staročechů s mladočechy na Palackého pohřbu), spojoval je rezervovaný postoj ke konzervativní šlechtě. Strach z odcizení mezi Čechy a Moravany, mladočechy a staročechy, vedl k dalším smiřovacím pokusům. Ke smíru došlo po pádu vlády premiéra Auersperga, kterou položil nesouhlas německých liberálů s okupací Bosny a Hercegoviny. Nová konzervativní vláda hraběte Eduarda Taafeho (1879-1893), do níž byl povolán i A. Pražák, získala v Říšské radě podporu „železného kruhu pravice“, tedy společného Českého klubu (do nějž vstoupila i moravská národní strana), Polského klubu a Hohenwartovy Strany pravice. Taafe se dílčími ústupky snažil uspokojit co největší množství stran – např. Stremayrova jazyková nařízení (1880) zrovnoprávnila češtinu s němčinou ve vnějším úředním styku, pražská univerzita byla rozdělena na německou a českou (1882). Šlo o nejdéle úřadující vládu Předlitavska, v opozici vůči ní stály německé ústavověrné strany.
Do Českého klubu (pro nějž v rámci solidarity W. Kusý neprosazoval název Českomoravský) vstoupili kromě mladočechů i staročeši (Rieger), šlechtičtí velkostatkáři obou zemí (Clam-Martinic) a moravská národní strana (Pražák). To mělo demonstrovat solidaritu celého českého národa v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Pro moravské poslance byl přechod z Hohenwartova klubu obětí, ze strachu z naprosté podřízenosti Čechům to dlouho odmítali Wurm a Fanderlík. Moravané pak skutečně těžko nesli nespokojenost staročechů s moravským ministrem Pražákem a podřízenost Čechům v klubu vedeném Riegerem a Clam-Martinicem – proto se sbližovali s mladočechy, v roce 1885 uvažovali i o vystoupení z klubu. Z klubu však vystoupili mladočeši (1887) a po volbách (1889 zemské, 1891 říšské) zatlačili staročechy do úzkých, což oslabilo i Moravany. Celkově byla moravská národní strana v 60.-80. letech sebevědomá a úspěšná na mnoha pozicích: A. Pražák byl ministrem, české školství na Moravě se šířilo; pod politický tlak se dostala až v 90. letech.
Obr. 325 Ministerský předseda Eduard Taaffe Konzervativní velkostatkáři Moravští velkostatkáři byli v důsledku spolupráce s českým a německým národním hnutím rozděleni. V roce 1868 moravští velkostatkáři a virilisté podepsali (na rozdíl od českých) státoprávní osvědčení slovanských/českých poslanců na Moravském zemském sněmu (Belcredi, Salm-Reiffercheid, olomoucký arcibiskup kníže Fürstenberg, biskup Schaffgotsche); konzervativní šlechta podporovala slovanské školství, tisk, národní akce, E. Belcredi byl zvolen předsedou Matice moravské. Moravská konzervativní šlechta spolupracovala v rámci státoprávního boje s federalisty v Čechách (Clam-Martinic, Nostic-Reinecke), což ji ovšem paradoxně vzdalovalo moravské národní straně – Belcredi prosazoval solidaritu s Čechy nacionálními argumenty, kritizoval nedůslednost moravských státoprávních poslanců. E. Belcredi tak důrazem na nacionální aspekt státoprávního programu překonával pozůstatky zemského separatismu a autonomismu a svými postoji v národnostní otázce se sám dostával až na pozici české národní identity. Po smrti Palackého (1876) E. Belcredi nebyl např. pro postavení jeho pomníku jako velkému Moravanovi, protože by to vyznělo jako akt moravismu.
E. Belcredimu ostatní moravští velkostatkáři vyčítali čechismus. Pro liberální i střední velkostatkáře byla autonomie Moravy (spolu se silným Rakouskem) základem politiky. Jelikož byl Belcredi ojedinělý i mezi konzervativci, zužovala se možnost spolupráce s národní stranou.
Obr. 326 Hrabě Egbert Belcredi Belcredi měl ale výjimečné postavení, byl vůdčí osobností prosazující se v celé zemské politice, kvůli svým pročeským postojům uvažoval o převzetí celé moravské národní strany (1883, místo slabého Šroma); jako takový však odrazoval část konzervativní šlechty a jako konzervativní katolík část národní strany. Vedení národní strany se stavělo proti Belcredimu, v roce 1885 ho v Říšském sněmu nahradil advokát W. Kusý.
Když se národní strana sblížila s mladočechy, moravští konzervativní velkostatkáři odmítli v polovině 90. let společný klub a prohloubili své katolické zaměření. Oslabený Belcredi hledal spojence v katolickém politickém hnutí. Již roku 1867 předali Salm a Belcredi císaři adresu Moravanů s téměř čtvrt milionem podpisů proti odloučení školy od církve a proti občanskému sňatku. Belcredi byl mostem mezi církví a národní stranou, roku 1868 se stal předsedou Matice moravské a roku 1870 předsedou Katolicko-politické jednoty v Brně. Tento blok byl oslaben po přerušení pasivní rezistence. Belcredi se zařadil mezi rakouské reformní katolíky, spolu s Liechtensteinem a Schönbornem patřili jako „sociální aristokraté“ k nejvýznamnějším činitelům sociálního křídla katolického hnutí v Rakousku. Po úpadku staročechů chtěl Belcredi přeměnit katolické hnutí na pevnou politickou organizaci, katolickou stranu národní.
Taafeho středová vláda iniciovala vznik strany středu umírněných velkostatkářů, kteří porazili ty ústavověrné. E. Belcredi vstoupil do Českého klubu. V 80. letech přešli středoví do koalice s ústavověrnými, což zaručilo převahu německých liberálům na zemském sněmu. V polovině 90. let se však velkostatkáři začali vůči oběma nacionalistickým extrémním proudům vymezovat a sbližovat sami mezi sebou. Za předlitavské vlády konzervativního polského šlechtice Kazimíra Badeniho (1895-1897), která směřovala ke všeobecnému volebnímu právu, byla vydána Badeniho jazyková nařízení (potvrzení Stremayrových nařízení), která zrovnoprávňovala češtinu s němčinou i ve vnitřním úředním styku. To vyvolalo německé nacionální protesty (Češi němec-
215
ky ze školy uměli, Němci česky ne), kvůli rvačkám v parlamentu vláda padla a nařízení byla zrušena (1899), což zase pobouřilo Čechy. Neujala se ani jazyková nařízení následné Gautschovy vlády. Moravští konzervativní velkostatkáři po vydání jazykových nařízení postupovali s celou pravicí v Říšské radě, ústavověrní zase byli solidární s německými stranami v boji o postavení Němců v Rakousku. Moravští velkostatkáři byli rozděleni do tří frakcí.
Vznik české či německé většiny v Moravském zemském sněmu na přelomu století závisel na několika hlasech středních velkostatkářů, čímž si kurie udržovala váhu. Na rozdíl od nacionálních třenic za Badeniho vlády reagovali moravští velkostatkáři na výbuch nacionálního šovinismu po brněnském Volkstagu zdrženlivěji a jednotněji. Jejich váha a zprostředkovací role strany středu pomohla k završení Moravského vyrovnání (1905) ihned po Volkstagu. Ústavověrní (liberální centralisté) lpěli na moravské zemské autonomii proti konzervativní šlechtě z Čech (státoprávní). Moravští velkostatkáři byli více spjati s průmyslovým podnikáním, čeští byli latifundisty. Proto měla moravská šlechta blíže k německým měšťanským podnikatelům než ta česká. Belcredi oceňoval, že v agrárněji orientované konzervativní straně není „žádný žid, fabrikant ani někdo jinak závislý na velkokapitálu“ (opět vidíme antisemitský prvek v argumentaci). Střední strana byla více než ústavověrná spjata s rodovou šlechtou a silnými pouty k Moravě. Logickým výrazem nesladěné emancipace německého a českého měšťanstva je spojení agrárnějších konzervativních velkostatkářů s národní stranou a průmyslovějších ústavověrných velkostatkářů s německými liberály. Politická izolace velkostatkářů však upevnila jejich kuriovou solidaritu.
Spolkový život Největší rozkvět spolky zaznamenaly po vydání Prosincové ústavy roku 1867 (druhá vlna zakládání vrcholí v letech 18681869). V 80. letech bylo na Moravě téměř 300 etnicky slovanských (nacionálně českých) čtenářských a divadelních spolků, těch etnicky germánských (nacionálně německých) nebyla ani polovina. Ze vzdělávacích spolků jmenujme Schulverein (126 místních skupin), Ústřední matice školská (46) či Národní jednota. Z nacionálních spolků v Olomouci působil Verein der Deutschen Nodrmährens (56). Dále jmenujme brněnskou Vesnu (1870), Brünner Männergesangverein (1861), filharmonickou Besedu brněnskou (1861) a Musikverein (1862); Družstvo českého divadla národního v Brně (1881), Mährischer Kunstverein (1871), Český čtenářský spolek (1861) ad. Spolky byly v Československu zlikvidovány až po komunistickém převratu v únoru 1948. Hospodářský život Šedesátá léta 19. století byla vrcholem brněnské textilní výroby, brněnským textilním podnikatelem byl mj. rytíř Gustav von Schoeller (1830-1912). Postupně se však dostává do popředí cukrovarnictví a strojírenství. Roku 1873 bylo v Brně zřízeno Průmyslové muzeum. Dalšími moravskými oblastmi továrního průmyslu se stalo Moravskotřebovsko se Svitavskem, Šternbersko a Novojičínsko. Ve Slezsku to bylo Krnovsko, Opavsko a Bílsko. Druhou nejvýznamnější městskou oblastí byla od poloviny 19. století Moravská Ostrava a Slezská Ostrava, jejíž úspěch byl založen na těžbě uhlí.
216
Poměr mezi nacionálně českým a německým kapitálem na Moravě. Roku 1875 bylo na Moravě 57 akciových společností, z toho pouze 19 v nacionálně českých rukou. Z moravských Čechů patřili k prvním podnikatelům Kokora, F. Wichterle či F. Křenek, později Klazar či Bartelmus, Donát a Janík. Nacionálně český kapitál však byl slabší (nejvíce byl v zemědělství – cukrovarnictví; prosazoval se také v malých s. r. o.), moravské textilní závody byly většinou podniky moravských Němců. K nim tedy patřilo cca 80% podnikatelů na Moravě, včetně Brna.
Moravští Češi (80. a 90. léta) Počátky českého národního hnutí hledejme ve 30. letech 19. století; za padesát let změnilo Moravu k nepoznání. Z okruhu několika málo intelektuálů se rozšířilo do celé dříve jednotné nenacionální moravské společnosti, která se polarizovala na českou a německou – někteří Moravané moravského či německého jazyka se rozdělily na česky mluvící moravské Čechy a německy mluvící moravské Němce. Přesto velká část venkova (hlavně Valašsko a Slovácko) byla i v 70.-90. letech k abstraktnímu českému národnímu hnutí netečná, zůstávali Hanáky, Valachy, Slováky či Horáky nezajímajícími se o politiku, žijícími pro své hospodářství – přináleželi k rodině, obci a církvi. Venkované ignorovali historické symboly, Praha a Čechy pro ně nic neznamenaly (jak vzpomínal Moravský Slovák Tomáš Garrigue Masaryk), „městem měst“ pro ně byla Vídeň. Rovněž spisovná čeština na východomoravském venkově nefungovala, valašské a slovácké dialekty mají blíže ke slovenštině; různost řeči i národnosti pro ně byla přirozená. Netrápila je němčina ve škole, trápily je sociální problémy; nezajímal je rozdíl mezi Čechy a Němci, ale mezi bohatstvím a chudobou. Němectví pro ně bylo symbolem sociální prestiže, Němec byl spořádaným majetným člověkem, kterého je třeba si vážit, němčina je kulturním jazykem – stát se německým Moravanem neznamenalo pro slovanského Moravana z venkova národní odrodilství, ale sociální a kulturní vzestup (pro českého vlastence to však byla „zrada národa“: Čech se odrodil v Němce). Venkované se divili, že se vyostřují konflikty mezi česky a německy mluvícími Moravany – říkali, že dokud nepřišlo české národní hnutí, byl na Moravě klid: „…oni potřebují nás a my je, slovem, my zůstaneme bratři, dokud vedle sebe žíti budeme. Nač bychom člověka zatracovali, že je Němec?“ Stranou národního hnutí zůstávali i dělníci ve městech, brněnský dělník se cítil především Brňanem či Moravanem, neměl českou identitu. U národně uvědomělých Moravanů však již toto cítění venkova a dělnictva vzbuzovalo pohoršení. Konzervativní rolník se dle nich ubránil jak poněmčení (germanizaci), tak se nyní brání českému nacionalismu (čechizaci). Jako další důvod uváděli nechuť ke čtení a sklony k alkoholismu. Hlavní příčinou laxnosti těchto lidí k národní myšlence bylo to, že je k jednomu či druhému táboru nevedla škola – neměli totiž vyšší vzdělání, nečetli noviny, četli pouze zábavnou literaturu.
Obr. 327 Třináctiletý Tomáš Masaryk
Obr. 328 Čamara
Rolníci a dělníci tedy žili dlouho ve svém vlastním uzavřeném myšlenkovém světě, který se odlišoval od světa příslušníků vyšší kultury. Stejně jako se nezajímali o vědu, umění, dějiny a politiku, neznali ani koncept vlasti a národa, dokonce neměli tyto abstraktní pojmy ve své slovní zásobě. První československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk (1850-1937), jehož otcem byl negramotný Slovák a jeho hanácká matka mluvila německy, ve vzpomínkách na dětství dokazoval, že pro Moravské Slováky bylo vlastí-domovem jen Slovácko: „Jako chlapec jsem neznal nacionalismus, leda tak čejkovský…“. Odchylky v mluvě či oděvu byly pokládány za nepatřičné. Nejen že nevnímali země České koruny jako jeden blok, ale jako celek nevnímali ani Moravu. Na svět pohlíželi především jako křesťané ovlivnění Biblí, nikoliv Palackým, Jungmannem a Kollárem. Čechy tak vnímali jako odpadlíky od víry, národní hnutí chápali jako (mladočeskou) hrozbu zvnějšku. Chudý, nevzdělaný a bigotní venkov byl však přesto ve druhé polovině 19. století zasažen modernizací země, mladí venkované přicházeli po nových silnicích a železnicích do přitažlivých průmyslových měst za prací. Přechod z komunitního vesnického života do anonymního života městského pro ně znamenal i změnu identity. Etiku již neurčovala primárně rodina a fara, ale škola – literatura, vrstevníci. Vícegenerační model soužití byl nahrazen jednogeneračním, prarodiče již nemohli přenést tradice na své příbuzné, důležitější než tradice byl individuální úspěch, docházelo ke generačním konfliktům – proto mohly být změny identity rychlé a zásadní. Hranice mezi městy a venkovem se začaly stírat, rovněž venkov se převlékl z kroje do civilního obleku – kroje se nejdéle udržely na Slovácku, kam také nejpozději proniká národní vědomí. Se změnou bydliště lidé také mění svoji řeč – používání některého z moravských nářečí bylo vnímáno jako společenský prohřešek a znak nevzdělanosti, vítězila spisovná čeština (už podle názvu dříve určena pro psaní, ne pro mluvení), jejíž neznalost bránila kariéře. Vlastenci věnovali kvůli úspěchu národního hnutí venkovu více pozornosti. Dle českých vzorů byly zakládány národní jednoty s cílem „národního probuzení“, kulturního povznesení a hospodářského posílení. Jednoty se soustředily na školství, které stíralo krajové zvláštnosti a zapojovalo mládež do moderní společnosti – moravské děti si poprvé mohly uvědomit národnostní rozdíly (česko-německé), nejdříve spolu jen nevědomě soupeřily. Mladé lidi fascinovaly módní nacionální vnějškové znaky – slovanské klobouky, slavnostní kabáty čamary, označovali se i trikolorami, veřejné projevy byly v češtině atd. I Masaryk získal české vědomí až na střední škole v Brně, kde už se i učitelé vymezovali dle národnosti a studenti obou národností se spolu dokonce prali. Sami studenti (olomoučtí, brněnští) pak pořádali národní besedy, založili časopis Hvězda, s vlasteneckými zpěvy putovali po moravském venkově. Národní hnutí již nebylo v 80. letech elitářské, stalo se masovým. Učitelé začali spojovat výchovu moravské mládeže k mravnosti s výchovou k vlastenectví, a to k rakouskému státu, někteří však byli zapálenými českými vlastenci. Brněnský pedagog Otakar Sadovský sepsal Vyučování dějepisu na škole obecné, hodiny českého jazyka a dějepisu považoval za nejvhodnější pro vštěpování českého národního vědomí – učitel se má ptát žáků na národnost (když mluví česky). Hlavními zprostředkovateli českého národního vědomí na Moravě se postupně stali učitelé.
217
Obr. 329 Gymnázium na třídě Kapitána Jaroše v Brně
Obr. 331 Alois Mrštík
Obr. 330 Pamětní deska na gymnáziu Brněnský filozofický ústav, kněžský seminář a olomoucká univerzita byly vzorem pro šíření české národní myšlenky na moravských středních školách. Na obecných školách se vyučovalo v mateřském jazyce, ale všechna moravská gymnázia, ve kterých byla vzdělávána pozdější elita země, byla až do poloviny 60. let 19. století jazykově německá (popř. řádová). Proto byly v roce 1861 zřízeny první paralelní třídy na nižších stupních státních gymnázií s českým vyučovacím jazykem, vyšší stupeň zůstal německý. V roce 1867 byla v Brně (na dnešní třídě Kapitána Jaroše) a Olomouci zřízena první slovanská gymnázia, která předávala studentům silný vlastenecký étos, a měla tak zásadní význam pro budoucnost české Moravy. Při jejich obhajobě Jan Herben zdůrazňoval, že tak byli studenti připoutáni ku Praze a Morava k Čechám, tam získali přesvědčení, že Češi a Moravané tvoří jeden politický národ. Gymnázia soustředila i významné profesory, kteří produkovali vědeckou práci – např. brněnští František Bartoš, Václav Royt a Vladimír Šťastný, či olomoučtí Jan Evangelista Kosina, Vincenc Prasek a Jan Havelka. Vzešli z atmosféry moravského romantického cyrilometodějského vlastenectví, k Rakousku byli loajální. Vštěpovali svým žákům jednoznačně české národní vědomí, ovšem založené výhradně na domácích konzervativních tradicích, lumírovce Vrchlického s jeho evropským rozhledem odmítali – u svých studentů tedy vzbuzovali protievropské české národní vědomí silně moravského charakteru – antagonismus vůči Čechům byl dosti silný (bylo kritizováno to, že o Moravě nic nevědí). Rovněž Masaryk, který chodil na německá gymnázia, vzpomínal, že mu byl v době vídeňských univerzitních studií blízký moravský separatismus ve spojení s panslavismem.
218
Od 70. let sílí ze strany českého národního hnutí tlak na zakládání českých škol, a to hlavně v národnostně smíšených oblastech, kde moravské děti navštěvovaly německé školy. Německá politická reprezentace naproti tomu chtěla udržet status quo. Někteří studenti kritizovali, že jejich učiteli a poslanci jsou kněží, kterým je milejší Bůh a papež než národ. Moravismus ztotožňovali s klerikalismem a považovali jej za zastaralý. Ke svým učitelům byl v románu Santa Lucia výjimečně kritický Alois Mrštík (1861-1925, autor námětu Maryši). Studenti si však ze slovanských gymnázií většinou odnášeli pozitivní vzpomínky a silné národní cítění – na národopisných výletech pěli Kde domov můj či Hej, Slované. O prázdninách pak „pracovali pro národ“ na venkově, kde např. zakládali knihovny. Symboly a vzory této generace byly české: Jungmann, Čelakovský, Němcová, Rajská, Purkyně, Palacký, Havlíček.
Gymnázia oživila české národní hnutí na Moravě a dala mu významné osobnosti. V Brně to byli literární vědec František Bílý, filozof Leander Čech, polyhistor Jan Koloušek, historik František Šujan (autor Dějepisu Brna), spisovatelé Jan Herben (novinář, politik, zakladatel časopisu Čas), Josef Večeřa a Vilém Mrštík, historik František Kameníček, pedagogové Jan Mrazík a Josef Úlehla. V Olomouci literární kritik Hynek Babička, František Táborský č národopisec Josef Klvaňa. Poté byla založena další slovanská gymnázia: v Přerově, Valašském Meziříčí a Třebíči (1870/1), v 80. letech pak v Kroměříži, Uherském Hradišti a Brně (nižší gymnázium), v druhé polovině 90. let pak v Místku, Zábřehu, Moravské Ostravě, Kyjově, Strážnici, Prostějově, Vyškově a Boskovicích. České reálky byly založeny v 70. letech jen v Telči, Prostějově a v Brně, další zase až v letech devadesátých. Česky cítící studenti ale chodili i na německá gymnázia, do brněnského kněžského semináře či učitelského ústavu.
obyvatelstvo zemí Koruny české, byla jasným kulturním ohniskem – Morava takové neměla, byla roztříštěna mezi Brno, Olomouc a Vídeň.
Absolventi českých gymnázií na Moravě přicházeli ve druhé polovině 70. let na pražskou univerzitu, což bylo zásadním zlomem v dějinách českého národního hnutí na Moravě. Byli úplně jinou generací než všechny předchozí (dříve přicházeli lidé z Čech na Moravu). Šlo o plně česky národně uvědomělou mládež, která se dle konceptu F. Palackého opírala o významné okamžiky českých dějin, když ty moravské považovala za méně důležité – jejich hrdiny už nebyli moravští Cyril s Metodějem, Svatopluk a Karel starší ze Žerotína, ale čeští Hus, Žižka a Havlíček.
Obr. 332 Mladý Petr Bezruč Absolventi slovanských gymnázií pak často studovali na pražské univerzitě (do rozdělení v roce 1882 spíše německé), nikoliv na vídeňské univerzitě, která byla pro Moravany přátelská, tradiční, bližší a kvalitnější (s čilým slovanským ruchem) – tam působili Kollár či Šembera (s ním se tam sblížil i Masaryk, kterému pomáhal i Petr Bílka). Na konci 19. století píše Miloslav Hýsek, že se v Praze cítili moravští studenti jako v cizině, kdežto ve Vídni jako doma. Vlastenci si však uvědomili, že pravý český vlastenec z Moravy by neměl studovat v germánské Vídni, ale ve slovanské Praze, která v jejich očích nabývala až mytických rozměrů (viz romány Viléma Mrštíka Santa Lucia či Zumři). Studenti z Moravy dokonce už roku 1861 založili v Praze tajný spolek Blaník, důležitější však byl spolek Radhošť, jehož smyslem bylo moravské studenty odvracet od Vídně ku Praze a odchovat v Praze českou inteligenci pro Moravu. V roce 1873 vznikl v Praze spolek Moravská beseda. Existence těchto spolků však svědčila i o silném vědomí moravské svébytnosti. Ve Vídni se studenti sdružovali podle jednotlivých zemí monarchie, nikoliv podle národnosti – v roce 1860 zde založili spolek Morava, jehož členy byli etnicky slovanští i germánští Moravané (studenti z Čech měli od roku 1865 spolek Vltava); oba spolky si úzkostlivě střežily svůj zemský charakter; v roce 1868 však vznikl česko-moravský Akademický spolek (spolek Morava se do něj včlenil až o rok později). Většina moravských studentů si Prahu zamilovala a Morava se jim po návratu zdála provinční; moravskou autonomii vyměnili za český nacionalismus. Menšina moravských studentů však začala Prahu kritizovat, vadil jim přehnaný nacionalismus a národní ideály, které ve skutečnosti neodpovídaly realitě; mezi kritiky byl i Petr Bezruč, který si ku Praze nevytvořil citový vztah. Žurnalistika a literatura lákala do Prahy, představované jako centrum českého národa, i Moravany-nestudenty, zároveň zdůrazňovala provinčnost německé metropole Moravy, Brna. Vykonat alespoň jednou za život pouť do Prahy bylo chápáno jako povinnost každého správného moravského Čecha. Praha se stala symbolem spojujícím slovanské
Tito studenti už nečekali na impulzy z Čech, sami chtěli české národní hnutí utvářet. Kritizovali stagnaci národního hnutí a povrchnost (formálnost) svých českých kolegů v národním cítění, kritizovali neshody mezi staročechy a mladočechy a politiku pasivní rezistence. Prosazovali se v umění, z literárního kroužku Moravské besedy vzešel almanach Zora s podtitulem Almanach moravské omladiny (1877, 1878, 1885) – kolem něj se sdružila generace tzv. Mladé Moravy, kterou spojovalo nadšené vlastenectví (do almanachu přispěl i Masaryk). Nejvýznamnějším představitelem sebevědomé tzv. moravské kritiky byl Leander Čech, který vyslovil závěr, že moravští spisovatelé by měli usilovat o takovou literaturu, kterou bychom právem nazývali moravskou a která by ve veškerém proudu literatury české byla zvláštním, význačným směrem. Uvědomoval si odlišnost českého lidu na Moravě od „šťastnějších bratří v Čechách“. Smyslem bylo opět vést Moravany k českému vlastenectví – moravská kritika tak stála v literárním sporu mezi školou kosmopolitní („umění pro umění“, lumírovci) a školou národní („umění pro národ“, ruchovci) na nacionální straně, Mladí Moravané chtěli dát literaturu plně do služeb českého národního hnutí na Moravě a v rámci tohoto imperativu tvořit umělecky náročnou literaturu jako předzvěst uměleckého realismu (již bez romantismu, konzervativismu a intolerance předchozí generace). Soudržnost Mladých Moravanů byla Čechy nesprávně chápána jako projev moravského separatismu – Herbenově a Bílého generaci přitom nebylo nic vzdálenějšího. Právě tato generace naplno otevřela Moravu českému vlivu, poprvé neviděla protiklad mezi češstvím a moravanstvím, viděli, že moravský svéráz může být obohacením a pevnou součástí českého nacionalismu. Brno se mělo odpoutat od Prahy a stát se přirozeným centrem české Moravy. Přes veškeré nadšení pro český nacio nalismus i Herben věřil v různou povahu Čechů (chytrost) a Moravanů (opravdovost). Prahu kvůli její národní povrchnosti a sebestřednosti kritizoval Vilém Mrštík, který nikoliv proti ní, ale vedle stavěl Moravu – sice za Prahou vývojově zpožděnou, ovšem beroucí si z ní to nejlepší a s Prahou nerivalizující, naopak si ji idealizující a respektující. Moravané Prahu milovali, ač viděli její nedostatky – viděli, že když se chce moravský Čech v Praze prosadit, narazí na antagonismus. Výjimečnými osobnostmi světového formátu byli dva nejvýznamnější Moravané druhé poloviny 19. století: Tomáš Garrigue Masaryk (1850-1937) a Leoš Janáček (1854-1928). Mladí moravští literáti byli Masarykovi blízcí svou kritikou tehdejší politiky – do Moravské orlice psal Masaryk o znechucení z pasivní politiky; oproti absolventům slovanských gym-
219
názií však postrádal jejich národní patos a povrchní nacionalismus (na rozdíl od nich znal i Goetheho a Schillera, nejen Kollára a Čelakovského) – byl však velkým vlastencem nezatíženým historismem, byl aktivní a praktický, bylo mu bližší státotvorné vlastenectví než to romantické, byl tak dosti blízký osvícenskému patriotismu. Masaryk byl vlastencem i kosmopolitou, v odvážném boji o Rukopisy, na jejichž falešnosti stála značná část romantického českého nacionalismu (staročechů i mladočechů), neváhal bořit mýty a dát českému národnímu hnutí moderní realistický obsah. Rovněž Leoš Janáček patřil svým způsobem ke generaci Mladé Moravy, jeho jediným cílem byla hodnota jeho umělecké tvorby. Věděl, že jeho dílo není kvalitní kvůli češství, ale pro svoji uměleckou hodnotu. Tím se dostal do rozporu s konzervativními vlasteneckými kruhy v Brně, na něž byl „příliš náročný“. Janáček byl sbormistrem pěveckých souborů Besedy brněnské a Svatopluka (kde překonal dosud ubohé spolkové zábavy) a ředitelem varhanické školy (předchůdkyně brněnské konzervatoře). Díky Janáčkovi tak české umělecké Brno zastínilo i centrální Prahu a přiblížil kulturní úroveň minoritního českého Brna k vyspělejší německé majoritě. Janáček Prahu obdivoval, proto těžce nesl odmítání, kterého se mu odtud dostalo (viz kritika v pražském hudebním časopisu Dalibor). Janáček odmítal vlastenecký diletantismus, obrozenecký romantismus a průměrnost. Musel se prosazovat jak proti moravskému konzervativismu, tak proti sebestředné Praze. Gabriela Preissová nebyla moravskou rodačkou, ale provdala se do Hodonína, a tak poznala Slovácko a Slovensko. Napsala dramata Gazdina roba a Její pastorkyňa, kterou proslavilo hudební zpracování Leoše Janáčka (Jenůfa).
Se stejným přístupem se v Praze setkal i malíř Joža Uprka, literát Miloslav Hýsek („Viděli jsme … starou nepřejícnost Prahy k Moravě, která ve vzájemném poměru natropila tolik zla.“) V Masarykovi, Janáčkovi, Herbenovi a dalších vyvrcholil proces českého národního hnutí na Moravě, kvalita a výsledky jejich díla jsou důkazem úspěchu tohoto procesu. Jimi zásadně promluvil do českých dějin moravský venkov, který se na konci 19. století přiklonil k českému národnímu vědomí, jež se stalo primární součástí totožnosti téměř každého slovanského Moravana a jímž bylo zastíněno moravské zemské vědomí. Moravanství však nezmizelo, stalo se součástí češství, ne však v podobě separatismu, ale snah o decentralizaci.
Všeobecná hospodářská krize let 1873-1896
Obr. 333 Friedrich Wannieck liberální novele živnostenského řádu (jejímž zpravodajem byl v Poslanecké sněmovně hrabě Egbert Belcredi): byly zavedeny řemeslnické živnosti, jejichž výkon byl vázán na průkaz způsobilosti, rovněž byla zavedena nucená společenstva pro veškerá živnostensky provozovaná povolání. Nejpočetnější byly dřevozpracující živnosti, textilní byly na ústupu. Vznikl Moravský živnostenský spolek v Brně (národnostně německý), později i Ústřední spolek pro živnostníky na Moravě (národnostně český). V roce 1912 se ustavila Jednota průmyslníků pro Moravu a Slezsko (národnostně česká, za součinnosti Moravské národní rady) – místopředsedou Jednoty se stal Tomáš Baťa. Moravští podnikatelé hráli důležitou roli i v zájmových organizacích se sídlem ve Vídni – např. Friedrich Wannieck (1838-1919), moravský strojírenský továrník (dnes brněnská Vaňkovka), podporovatel stavby brněnského Německého domu, byl členem výboru Spolku montánních, železářských a strojírenských průmyslníků v Rakousku. V době konzervativní vlády Eduarda Taafeho se s ní do konfliktu dostávaly obchodní a živnostenské komory národnostně německých liberálů.
Krize z let 1873-1896 se svou délkou a hloubkou nedá srovnávat s předchozími dílčími krizemi. Od jara 1872 se projevovala výrobní krize v textilnictví. V době pádu burzy se šířila nezaměstnanost (tisíce textilních dělníků), byly otevírány lidové kuchyně. Mzda klesala, lidé odcházeli (do Vídně či USA), došlo i na sebevraždy.
Od 80. let 19. století byly opět zakládány nové akciové společnosti, rozvíjí se železářství, petrochemie a elektrotechnika. Na Moravě bylo roku 1890 asi 2600 továren s 200.000 zaměstnanci. Konjunktura nastoupila téměř ve všech průmyslových odvětvích, hlavně v cukrovarnictví, železářství, těžbě uhlí a strojírenství. V roce 1884 však přišla agrární krize trvající až do poloviny 90. let.
Moravská národní strana spatřovala příčinu krize v německé liberální politice, poslanec Ignát Wurm (1825-1911) takto hovořil na Moravském zemském sněmu. Konzervativní živnostenský zákon prosazoval například poslanec moravského zemského sněmu Jan Kozánek (1819-1890), proti byli moravští němečtí liberálové (E. Proskowetz). V roce 1883 došlo k anti-
Morava byla světovým průkopníkem automobilismu. Prvním automobilem sestrojeným na území Rakousko-Uherska byl Marcusův automobil vyrobený v Adamovských strojírnách již v letech 1888/9, tedy těsně po vynálezu auta. V roce 1897 byl v Kopřivnici vyroben první továrně vyráběný automobil na území Rakouska-Uherska Präsident (dnes firma Tatra).
220
Obr. 334 Marcusův automobil
Obr. 335 Präsident
Obr. 337 Neogotický kostel německých luteránů Christuskirche, dnes Českobratrský evangelický chrám J. A. Komenského. Projekt Heinricha Ferstela (autora vídeňského Votivního kostela) byl realizován v letech 1863-1865.
Umění na Moravě v letech 1860-1890
Obr. 336 PhDr. Bertold Bretholz (1862-1936) – moravský historik z Příbora, editor archivních pramenů (Kosmovy Kroniky Čechů) a autor dějin Moravy i Brna, ředitel Moravského zemského archivu, otevřel Muzeum města Brna
Vídeň se postupně stávala kulturním centrem už jen pro německé Moravany, slovanští umělci z Moravy začali volit jako místo pro své studium lákající Prahu. S koncem 19. století se tak plně projevil kulturní dualismus – slovanská/česká a německá kultura Moravy se vyvíjí odděleně. Práce umělců působících na Moravě tak odrážejí umělecké tendence vídeňského kulturního centra a později i toho pražského. K podpoře slovanského/českého národního umění chyběl Moravě mecenát. Objevily se zakázky z národně katolického prostředí, hlavě s cyrilometodějskou tematikou, ve výtvarném umění se však víceméně nesetkáváme s včleňováním národních prvků do struktury jednotlivých uměleckých děl. Až v roce 1900 byl vytvořen Klub přátel umění, na jehož založení se podíleli František Mareš, Leoš Janáček, Joža Uprka, František Uprka, Dušan Jurkovič, Adolf Kašpar, Jan Štursa a další. Klub měl osvětově-spolkový charakter, kladl vedle sebe národní cíle s uměleckým stylem (mladé secesní umění). Rozpory mezi členy vedly v roce 1907 k založení Sdružení výtvarných umělců moravských v Hodoníně. Na sklonku 19. století se projevoval ve větších moravských městech pozdní historismus, jehož silnou osobností byl August Prokop, který se vyjadřoval v jeho neogotické variantě. Kolem roku 1900 existovaly souběžně vedle sebe historismus a secese (něm. Jugendstil), stylově se umělci vyjadřují také pomocí idealismu, neoromantismu i realismu.
221
Obr. 338 Besední dům (dnes sídlo Filharmonie Brno i restaurace Hansen)
Obr. 339 Pražákův palác (dnes jedna z budov Moravské galerie)
Obr. 340 Nemocnice u sv. Anny Architektura přísného a pozdního historismu Město Brno pokračovalo v urbanistickém plánování. Zásadní změnou v regulačním plánu okružní třídy města bylo umístění dominanty u nově se formujícího náměstí – evangelického kostela. V roce 1862 proběhla soutěž, ve které uspěl Heinrich Ferstel (1828-1883). Kostel byl postaven naproti Pichlovu triumfálnímu obelisku na Františkově v letech 1863-1867. Nezapadá do kontextu moravské sakrální architektury (pomineme-li starobrněnskou baziliku), je postaven v souladu s principy severoněmecké protestantské tradice. Neogotická stavba je postavena z červené cihly a kamene. Stala se vzorem pro další protestantské modlitebny na Moravě, např. v Olomouci, Opavě a Moravské Ostravě.
222
Obr. 341 Moravská zemská sněmovna (Joštova třída), dnes sídlo Ústavního soudu České republiky V tomto období probíhaly přípravné práce pro zastavování jihovýchodní části městské okružní třídy a od poloviny šedesátých let tu začaly rychle probíhat stavební práce (hlavně se jednalo o nájemní domy). Severnější část byla původně zamýšlena jako rezidenční čtvrt, stavby získaly palácový charakter. Šlo o realizace návrhů architektů Josefa Jelinka (1828-1884), Josefa Arnolda (1824-1887) a Arnolda Webera (asi 18431875). Severozápadní část okružní třídy získala reprezentační ráz. Vyrůstaly tu veřejné budovy, stavěli tu vídeňští umělci. Výjimečnou osobností je slavný dánsko-rakouský architekt Theophil Edvard von Hansen (1813-1891), tvůrce athénských staveb, budov vídeňské okružní třídy, hlavně budovy Říšské rady (rakouského parlamentu). Hansen postavil v roce 1873 na brněnské okružní třídě budovu (českého) Besedního domu ve slohu italské neorenesance. Hansenův Pražákův palác byl postaven v letech 1873-74 s prvky romantického historismu. Přestavba Nemocnice u sv. Anny byla ukončena v roce 1868 a podílel se na ní opět architekt Hansen. Stavba byla zrealizována v klasicizujícím duchu s výraznými renesančními palladiánskými reminiscencemi. Nová budova Moravského zemského sněmu (Zemský stavovský dům) byla vystavěna v roce 1874 dle návrhu autorů Antona Heffta (18151900) a Roberta Raschky (1847-1908). Jde o stavbu s vnitřním arkádovým nádvořím. Od šedesátých let se doménou okružní třídy stává typ italského renesančního paláce v celé šíři svého stylového rozpětí – od přísné a hmotné formy po elegantní benátské vzory. Formy italské renesance najdeme i v dalších městech, např. restaurace průčelí olomouckého Edelmanova paláce z let 1867-1871 v souvislosti s přizpůsobením budovy pro městské úřady. Zmínit bychom se měli i o městech, kde rozkvět průmyslu přinesl i investice do rozvoje architektury podle vídeňských vzorů a vídeňských architektů – byly to Šumperk, Nový Jičín a Znojmo. V sakrální architektuře byly dominantní neogotické tendence, příkladem je restaurování kostelů sv. Mořice v Olomouci a sv. Jakuba v Brně.
August Prokop (1838-1915) pocházel z Jihlavy, od roku 1867 působil v církevních službách v Brně. Byl pedagogem na zdejší technice, exponentem památkové péče a historikem umění. Ve svých stavbách do sedmdesátých let vycházel z cihlové neogoticky, později u vilových objektů čerpal ze severské a u nájemních domů z francouzské renesance. Jako hlavní zemský restaurátor dostal na starost úpravy hlavního průčelí a presbytáře brněnského dómu sv. Petra a Pavla. Vytvořil také návrhy dostavby Pernštejna pro hraběte Vladimíra Mitrovského.
Obr. 344 Gymnázium Kroměříž
Obr. 342 Presbytář katedrály sv. Petra a Pavla v Brně dle návrhu A. Prokopa Obr. 345 Katedrála Božského Spasitele v Moravské Ostravě, druhý největší kostel na Moravě (po Velehradě)
Obr. 343 Neogotická tělocvična pod brněnským hradem postavená v severském stylu Augustem Prokopem pro německý tělocvičný spolek Brünner Turnverein, 1868 Gustav Meretta (1832-1888) byl brněnský rodák, sakrální architekt a restaurátor, absolvent brněnské techniky. Pracoval pro olomoucké arcibiskupství. V šedesátých a sedmdesátých letech ve své tvorbě volně vycházel z romantizující interpretace minulosti. Jednou z řídkých staveb neinspirovaných gotikou se stala jeho budova kroměřížské reálky z let 1875-1887 s benátským průčelím. Novostavba kostela Božského Spasitele v Moravské Ostravě z let 1883-1889 má tvar trojlodní baziliky s neorenesančním průčelím. V roce 1883-1888 vytvořil návrhy a řídil restaurační práce v olomouckém dómu sv. Václava. Bylo to už druhé architektovo období, v němž uplatňoval katedrální gotiku.
Obr. 345a Hrad Bouzov V projektech rozsáhlých hradních a zámeckých staveb se upouštělo od anglické ideje, nahradila ji severská pozdě romantická architektura. V letech 1895-1901 byla provedena radikální rekonstrukce a přestavba hradu Bouzov, která byla svěřena mnichovskému architektovi Georgovi Josephovi von Hauberrisserovi (1841-1922). Restaurování tovačovského zámku od Maxe von Fleischera (1841-1905) bylo provedeno v roce 1890 a poukazuje na tendence stylové plurality, kde vedle sebe existují neogotika, neorenesance a neobaroko.
223
Obr. 347 Kostel v Poštorné
Obr. 346 Petrov Na přelomu století se Brno vrátilo k problematice ukončení prací na katedrále sv. Petra a Pavla. Byla vyhlášena soutěž, kterou vyhrál August Kirstein (1856-1939), podle jehož návrhu byly vystavěny nové věže (1904-1905). V letech 1906-9 bylo zbořeno západní barokní průčelí, barokní interiér však gotizován nebyl. V letech 1881-1882 byla v Brně realizována novostavba městského divadla podle projektantů Ferdinanda Fellnera mladšího (1847-1916) a Hermanna Helmera (1849-1919). Vstupní průčelí rozvíjí motivy vrcholné italské renesance a interiéry baroko. Moravské uměleckoprůmyslové muzeum v Brně dostalo vlastní budovu, která byla inspirována vídeňskými muzei a nese autorství Johanna Georga Schöna (1838-1914). V sakrální architektuře nejdéle přetrvávaly tendence stylové jednoty a čistoty. Pluralismus se ze začátku objevoval jako stylové inovace. Zajímavým projektem provedeným v tomto duchu je kostel Navštívení Panny Marie v Poštorné u Břeclavi. S koncem století bylo postaveno mnoho synagog s maurskou stylistickou podobou. Německé nacionálně laděné kruhy vyvolaly iniciativu, díky které se realizovala stavba Německého domu, jenž měl sloužit spolkovému životu. V letech 1888-1891 tak proběhla soutěž a výstavba Německého domu v Brně dle návrhu architektů Hermanna Endeho (1829-1907) a Wilhelma Böckmanna (1832-1902). Projekt čerpal z tzv. staroněmeckého stylu, který navazoval na severskou cihelnou renesanci.
224
Obr. 348 Německý dům (Deutsches Haus, v popředí s pomníkem Josefa II.) stával na Moravském náměstí v Brně mezi lety 1891-1945. Tato stavba byla založena jako spolkový dům (podobně jako český Besední dům). V devadesátých letech se objevily snahy vytlačit tendence výstavby zámků či městských paláců, které byly nahrazovány vilami nebo nájemními domy. Stylová rozpjatost byla velmi široká, kombinovala se neorenesance s neogotikou a švýcarským stylem. Sochařství historismu – obnovená vazba sochařství a architektury Druhá polovina století přinesla změnu v charakteru zakázek. Vedle tradičních sakrálních a funerálních objednávek se vytvářely průmyslové aglomerace. Byly odstraňovány hradby a usilovalo se o propojení měst s jejich industrializovanými předměstími, což přinášelo nové prostory pro výstavbu a její plastickou výzdobu.
Obr. 350 Alegorické sochy z pomníku Josefa II. (dnes v lužáneckém parku)
Obr. 349 Socha císaře Josefa II., původně dominanta pomníku na Moravském náměstí (dnes v Brně-Černovicích) Antonín Břenek (1848-1908) studoval na Vídeňské akademii, v Liberci získal úvazek jako pedagog. Pro Brno připravil sochu císaře Josefa II. (1892), která stála na dnešním Moravském náměstí v pohledové ose směřující nově proraženou ulicí od Německého domu k náměstí Svobody. Sousoší bylo složeno z postavy stojícího Josefa II. v doprovodu dvou sedících alegorií Tolerance a Obchodu v nadživotní velikosti – byl to brněnský nejmonumentálnější pomník. Jako symbol německé kultury se však stal trnem v oku českým nacionalistům, a tak byl na první výročí vzniku Československa potají stržen skupinou českých legionářů a zakopán v areálu městských jatek na Křenové ulici. Dnes již můžeme postavu Josefa II. zhlédnout v parku Psychiatrické léčebny v Brně-Černovicích, alegorie Tolerance a Obchodu jsou umístěny v parku Lužánky. Břenek je také autorem památníku brněnského starosty Gustava Winterhollera (1895) a olomouckého reliéfního naturalistického portrétu architekta Camilla Sitteho (1843-1903). Jan Eduard Tomola (1845-1919) je autorem Ukřižování pro brněnský kostel sv. Jakuba a dále dvou andělů a sv. Cyrila a Metoděje pro klášterní kostel v Rajhradě. Na brněnském Kolišti stávala jeho pomníková busta slavného německého básníka Friedricha Schillera (1887), dodnes stojí jeho pomník Raduita de Souches (1902) na Špilberku. V době nástupu generace devadesátých let docházelo k útlumu stavební činnosti. Dochovaly se funerální plastiky a sochy zdobící náročnější stavby.
Obr. 351 Busta Radouita de Souches na pomníku Theodor Charlemont (1858-1938) na začátku své umělecké cesty využil pomoci Johanna Evangelisty Makarata, jenž mu půjčil ateliér. Později získal příležitost vytvořit větší sochařskou realizaci na vídeňské Ringstrasse v duchu neobarokního historismu. Další sochař Carl Wollek (Karel Volek, 1862-1936) prokazoval svůj talent i mimo rodné Brno. Našel zakázky také ve Vídni. Vytvořil postavy germánských kvádských králů spojených s územím Moravy Vannia a Gabinia v nadživotní velikosti pro vstupní síň Německého domu (1896). Pro ni zhotovil také naturalistickou plastiku Friedricha Wanniecka, továrníka a významného kulturního organizátora, bustu dvorního kapelníka Hanse Richtera (1898) a také postavy z germánské mytologie (1899). Malířství „okružní třídy“: historismus a naturalismus Styl brněnské okružní třídy můžeme označit za kosmopolitní historismus. Dotýkal se hlavně architektury, částečně i sochařství; jeho inspirací byla Vídeň. Monumentální malířství nenašlo uplatnění ani ve velkolepých stavbách typu Besední či Zemský dům.
225
Obr. 353 Josef Zelený: Vlastní podobizna, olej, plátno, 124,5 x 95,5 cm, ze sbírek Moravské galerie v Brně Obr. 352ab Sláva původního brněnského secesního Domu umělců (první obrázek) pohasla s omezováním umělecké svobody od roku 1938, roku 1945 byla původní budova silně poškozena nálety a s vysídlením německého obyvatelstva Moravy zanikla i činnost spolku Mährischer Kunstverein. Na troskách Domu umělců však vznikl dnešní Dům umění (druhý obrázek), přestavěný ve stylu funkcionalismu dle návrhu Bohuslava Fuchse (rekonstrukce 2009). Vyvíjel se spolkový život. V roce 1882 zahájil v Brně činnost německý Moravský umělecký spolek (Mährischer Kunstverein), jehož zakladatelem byl brněnský starosta a idealista Christian d’Elvert (a významní sběratelé Heinrich Gomperz a Eduard Sykora). V roce 1896 začal vést spolek Camillo Paletta a v roce 1911 byla pro stou výstavu spolku dle návrhu architekta Heinricha Carla Rieda vystavěna secesní budova specializovaná na výstavy – Dům umělců (Kaiser Franz-Josefs-Jubiläums Künstlerhaus) Architekt Germano Wanderley v něm zavedl tradici barevného rozčlenění výstavních ploch. Slovanská/česká část moravské společnosti provozovala svou spolkovou činnost v brněnském Besedním domě, kterému se neoficiálně říkalo Národní dům; výstavy se tu však konaly vzácně. V roce 1897 bylo v lužáneckém Kasinu prezentováno dílo Joži Uprky. Předpokladem pro vznik českého výtvarného spolku na Moravě se stalo založení Klubu přátel umění v Brně (1899). Nedostatek příležitostí k vývoji historizujícího malířství ve stylu okružní třídy vedl k intimizaci výtvarného projevu. Z obrazů Josefa Zeleného (1824-1886) promlouvá vlastenecký historismus například v pracích se sakrální tematikou – Příchod věrozvěstů na Moravu (1862).
226
Obr. 354 František Felbinger: Žebrák, olej, plátno, 85,5 x 73,5 cm, ze sbírek Moravské galerie v Brně František Felbinger (1844-1906) přišel z Dolního Rakouska na Moravu jako inženýr, pak odešel studovat malířství na Akademii do Mnichova. Jeho obrazy v sobě spojují prvky biedermeieru a naturalismu a jsou sociálně laděné s moralizujícím podtextem.
Obr. 356 Současná produkce Thonetových židlí
Obr. 355 Alfons Mucha Kresba: naturalismus a nebarokní historismus Drsný naturalismus nebyl běžný, jeho příkladem však je tvorba některých Moravanů, kteří studovali a byli výtvarně činní ve Vídni (Eduard Charlemont). Raná tvorba světově proslulého ivančického rodáka Alfonse Muchy (1860-1939) je spjaata s Vídní a Mnichovem osmdesátých let (ve Vídni se živil malováním divadelních dekorací). Z toho období se zachovaly kresebné studie pro výzdobu jihomoravského zámečku Emmahofu: Scéna sv. Cecílie (1886) v neobarokním duchu. Zachovala se také studie k závěsnému obrazu sv. Cyrila a Metoděje (1885). Uhlovou kresbou vytvořil ilustrace ke Goethově Faustovi (Moravská galerie má v depozitáři mnoho kreseb s výjevem Heleny zjevující se Faustovi). Umělecké řemeslo historismu Na počátku druhé poloviny 19. století zesílily historické reminiscence – uplatnilo se druhé rokoko a romanticky pojímaná gotika. V padesátých a šedesátých letech byla na Moravě a ve Slezsku klíčová výstavba a zařizování některých šlechtických sídel. Pro Lednici byl vytvořen nový nábytek podle současných módních trendů, a to zejména dle gotických vzorů, a doplněn byl původními historickými památkami. Na pracích v témže areálu se podíleli místní sochaři a truhláři. Na Pernštejně byl doplňován nábytek ve stylu romantické gotiky. Také pro hrad Bítov byl vyroben gotizující mobiliář. Zachovala se tam navíc iluzivně malovaná výzdoba částí přízemních prostor, prvního a částí druhého parta. Gotizující tendence byly na Moravě a ve Slezsku významně silnější než v Čechách a Rakousku. Ještě v roce 1873 na světové výstavě ve Vídni Rudolf Feeg, renomovaný výrobce nábytku v Brně, vystavoval gotický portál, který vytvořil pro kostel sv. Jakuba. V posledních dvaceti letech se v uměleckém řemesle uplatňovala neorenesance, neobaroko i neogotika. Bedlivě byly studovány historické předlohy. Forma náhrobního obelisku byla vystřídána baldachýnem, který vyráběla většina moravských a slezských sléváren železa. Kříže byly tvořeny gotickým větvovím nebo pruty.
Obr. 357 Thonetova továrna Pro moravskou výtvarnou výrobu je důležitá osoba Michaela Thoneta (1796-1871). Byl to truhlář, který po více než deseti letech experimentů s ohýbáním bukových svazků navzájem sklížených tenkých tyčí čtvercového průřezu uspěl a vytvářel židle v dílnách v Koryčanech, Bystřici pod Hostýnem, ve Vsetíně a v dalších šestnácti pomocných výrobnách. Židle s jednoduchou formou s úspěchem prodával po světě. I v jeho sedacím nábytku najdeme gotické reminiscence. Na světových výstavách v Paříži v roce 1851 a v Londýně v roce 1862 byl oceněn medailí a v roce 1867 v Paříži zlatou medailí. Do roku 1878 získal dvacet jedna medailí. Vznikají odborné uměleckoprůmyslové školy – od roku 1860 úspěšně působila v Brně odborná škola textilní, v roce 1872 byla ve Znojmě otevřena odborná keramická škola. Podporou pro řemeslníky měla být také uměleckoprůmyslová muzea – v Brně existující už od roku1873, v Opavě o deset let později. V Olomouci bylo Průmyslové muzeum Františka Josefa otevřeno roku 1873. V posledních dvou desetiletích se významně vyvinulo umělecké kovářství. Umělecký kovář Bílek z Brna je autorem mříže oddělující prostor chóru v brněnském kostele sv. Jakuba. Ferdinand Oplustil vykoval mříže pro brněnský dóm. Moravské a slezské slévárny se sice industrializovaly, ale stále se podílely na přípravě dekoračních prvků pro náročnější architektonická díla, jak např. zábradlí, mříže balkonů a také dekorativní předměty: přilby, štíty, ozdobné mísy a větší plastiky. Zlatnictví se věnovalo hlavně produkci bohoslužebného náčiní a bylo tradičně na vysoké úrovní.
227
Obr. 358 Zemský dům II
Obr. 359 Moravský zemský archiv v Brně na Žerotínově náměstí (Zemský dům II, 1907), dnes sídlo Jihomoravského kraje Fotografie pro každého
Obr. 357a Vitráž z katedrály sv. Petra a Pavla v Brně (konec 19. stol.) Také výroba tkanin dosahovala vysoké úrovně a byla uznávanou doma i v zahraničí. Jedná se o pokročilý způsob průmyslové výroby. Ve výrobě keramiky v druhé polovině 19. století byli úspěšní výrobci tzv. znojemské kameniny. Byla vyráběna podle zapůjčených vzorů z vídeňského uměleckoprůmyslového muzea. Znojemské výrobky byly exportovány do celé rakouské monarchie, na Balkán, do jižního Ruska, do Polska a Německa. Sklářství se také dobře dařilo, obzvlášť díky podnikání rodin Reichů a Schreiberů, díky otevření velkého počtu skláren a mimořádným exportním úspěchům.
228
Velmi rychle se prosadilo podnikání v oboru fotografování, jednotlivé ateliéry se od sebe v kvalitě své práce významně nelišily. Vytvářela se klasická fotografie na kartonu, fotografie byly také kolorovány na slaném papíru. V padesátých letech byly běžné kolorované portréty na fotografickém podkladě. Vytvářely se ale také fotografie na kovu, skle a plátně. Jedním z nejvýznamnějších moravských fotografů byl Josef Kunzfeld (1842-1915), který od roku 1867 vlastnil ateliér v Brně. Vytvořil bohatou produkci brněnských vedut z období kolem přelomu století. Ateliéry existovaly i v dalších moravských městech, např. v Olomouci a Opavě. Počátek vlády Franze Josefa I. je spojen s hospodářským rozkvětem Moravy, ale hlavně s rozehnáním kroměřížského sněmu a následným omezením občanských práv za ministra Alexandra Bacha. V 60. letech však rakouský stát směřoval k ústavnosti, rozvinula se činnost pěveckých, čtenářských a tělocvičných spolků (Brněnská beseda, Sokol), organizují se vlastenecké akce. Politici moravské národní strany pod vedením Aloise Pražáka se rozhodli prosazovat český státoprávní program, podléhali autoritě Františka Palackého, stále však hájili i moravskou autonomii. Prosadil se názor o spojitosti českých a moravských dějin a o jednotě jazyka. I na Moravě se rozhořel vážný střet mezi netolerantními nacionalisty – českými i německými. V kulturním životě se prosazuje František Bartoš či Vincenc Brandl. Po rakousko-uherském vyrovnání
roku 1867 došlo k vydání kvalitní ústavy, ovšem český státoprávní program nebyl naplněn. Od této doby se někteří slovanští Moravané začínají považovat za Čechy. Moravští politikové prosazovali na rozdíl od českých aktivní politiku. Jak potvrzuje moravský rodák Tomáš Masaryk, moravský venkov a dělníci zůstávali k českému nacionalismu dlouho neteční. Jsou zakládána slovanská gymnázia, tvoří Alois Mrštík či Jan Herben, Leoš Janáček či Joža Uprka. V podnikání se prosazují Tomáš Baťa či Friedrich Wannieck, Morava je průkopnickou zemí v oblasti automobilismu. V architektuře se prosadil historismus, na brněnské okružní třídě pracují vídeňští architekti. Svoji kariéru začíná ivančický rodák Alfons Mucha. Rozvíjí se i obor fotografie.
1. V čem se lišil politický život na Moravě v letech 50. od let 60.? 2. Ve kterém momentu se z etnicky slovanských a germánských Moravanů stávají moravští Češi a Němci? 3. Navrhni řešení nacionálního konfliktu mezi oběma etniky na Moravě. 4. Zamysli se nad nacionalistickou úlohou volnočasových sdružení. 5. Jak se změnil postoj Aloise Pražáka k českému státoprávnímu programu? 6. Opustili moravští politici program moravské autonomie? 7. Jmenuj oblasti kulturního života Moravy a některé architektonické památky.
Morava před první světovou válkou (1890-1914) Rozpad moravské národní strany a formování stran národněliberálního tábora Od počátku 90. let 19. století došlo i v moravské společnosti k nacionální a sociální radikalizaci, řešila se úloha církve a rozpory mezi městy a venkovem, rozšiřovalo se volební právo. Skončila doba třicetiletého politického monopolu moravské národní strany, ve třech vlnách vznikly strany nové. Moravská národní strana – generálové bez vojska Staročeské jádro moravské národní strany se ještě pod vedením A. Pražáka před volbami 1890/1 spojilo s konzervativním katolickým křídlem. To nevyhovovalo liberálnímu mladočeskému křídlu A. Stránského (Moravské listy, 1889), které se ustavilo v lidovou stranu na Moravě (1891). Pro české mladočechy byli partnerem nejdříve moravští staročeši (lidovci-mladočeši neměli mandáty, kdežto moravská národní strana měla v Říšské radě vlastní Klub Moravanů). Moravští staročeši slábli ve spolcích, někteří poslanci přešli k opozici, A. Pražák podal demisi a byl jmenován do panské sněmovny (1892).
Po pádu Taafeho vlády (na kterou tlačili němečtí liberálové, socialisté i mladočeši) a nástupu premiéra Alfreda zu Windisch grätze (1893-1895) odešel Moravský klub do opoziční slovanské koalice. Po odchýlení liberálů a katolíků zůstalo v národní straně staročeské jádro – slábnoucí konzervativci dávali přednost spolupráci s katolíky, naopak Fandrlíkovo křídlo se orientovalo na lidovce. Roku 1896 došlo k volební dohodě mezi moravskou národní stranou (staročechy) a lidovci (mladočechy), která měla z Čech podporu národní strany svobodomyslné (mladočechů). Český politický spolek v Brně přešel do rukou lidovců (1892), proto se novou organizační základnou moravské národní strany stal Národní klub. Moravská národní strana zůstávala honorační stranou opřenou o síť důvěrníků, ne o podporu mas.
Moravská národní strana těžila ze zájmu českých mladočechů a řevnivosti moravských lidovců a katolíků (katolická strana národní, 1896).
Rozpad jednotné politiky na Moravě urychlilo sblížení poslanců Žáčkovy moravské národní strany, která si na rozdíl od staročechů v Čechách udržela vliv, s mladočechy v Říšském sněmu. Moravská národní strana nevzdávala úsilí o udržení „národní jednoty“ a plnila roli zprostředkovatele mezi liberály a katolíky, ve vyrovnávacím výboru (jednajícím o Moravském vyrovnání) byli respektováni i moravskými Němci. Po volbách 1902 na Moravě existovaly tři kluby samostatných českých politických stran (katolíci a moravští staročeši dohromady by se vyrovnali lidovcům). Spolu s lidovci a katolíky hájila moravská národní strana Moravské vyrovnání proti radikálním pokrokářům a národním sociálům. Říšské volby 1907 proběhly poprvé podle všeobecného volebního práva, z třiceti moravských Čechů byli jen tři staročeši (J. Žáček, O. Pražák., V. Kulp). Moravská národní strana se od integrační role přikláněla na Říšském sněmu k mladočeské pozitivní politice, na Moravském zemském sněmu ke konzervativnímu katolickému bloku s agrárníky (proti radikálnějším lidovcům, pokrokářům a sociální demokracii). Nebyla dostatečně vyprofilovaná, nedokázala se modernizovat – o „všenárodní“ stranu již nebyl zájem. Umírněný Žáček byl jmenován ministrem v Bienerthově vládě (1908). V roce 1911 se moravská národní strana poprvé nedostala do Říšské rady a na tzv. druhém moravském vyrovnání (1914) se už strana nepodílela.
Moravští staročeši přežili ty české díky integrační úloze a silným osobnostem – J. Žáček, O. Pražák, M. Ursíny ad. Vždy usilovali o pozici umírněné všenárodní strany, jako liberálně konzervativní strana (patřící do národně liberálního tábora) stáli mezi lidovou stranou pokrokovou (tendovala k umírněné Bulínově lidové straně) a katolickou stranou národní. Přesto byli poraženi masovými stranami.
Staročechům zůstali věrní majetnější sedláci, živnostníci, netechnická inteligence a starostové. Mladší inteligence však na jejich straně nebyla.
229
vůdcovství českých mladočechů (kdežto Pražákova moravská národní strana byla na Riegrových staročeších organizačně nezávislá). Pod tlakem mladočechů dospěli radikálně nacionalističtí moravští lidovci k volebnímu kompromisu (1896) s méně nacionalistickou moravskou národní stranou. Volby z lidovců učinily nejsilnější českou politickou stranu na Moravě.
Obr. 360 Titulní stránka prvního vydání Lidových novin, 1893 Lidová strana na Moravě Opožděný nástup českých liberálních sil na Moravě Mladočešství na Moravě před rokem 1891: Liberální opozice uvnitř moravské národní strany měla kořeny už v 60. letech. W. Kusý a A. Stránský nebyli úspěšní, protože Moravě chyběli čeští podnikatelé a průmyslníci. Stránského skupina se opřela o Moravské listy (1889), zacílila v době agrární krize na rolníky (Selské listy), inteligenci a živnostníky (slavjanofilský Velehrad – F. Barvič). V roce 1891 vznikla v Olomouci lidová strana na Moravě. Byla spjata s mladočechy z Českého království (s národní stranou svobodomyslnou bratří Grégrů), pro niž však byla v době říšských voleb z Moravského markrabství důležitější staročeská moravská národní strana; lidová strana na Moravě v říšských volbách neuspěla. Oporou lidové strany byl tisk (Moravské listy, Selské listy, Velehrad), získávali na svou stranu spolky, vytvořili celomoravský Klub lidové strany v Brně (1893, založení se účastnila mladočeská delegace s E. Grégrem a T. Masarykem), založili chloubu české žurnalistiky Lidové noviny (1893), které vznikly sloučením Moravských listů a Pozoru. Tuček, Stránský a Vychodil byli kooptováni do výkonného výboru národní strany svobodomyslné, lidová strana na Moravě byla uznána za zemskou organizaci národní strany svobodomyslné v Čechách (1894). Tím byl poprvé prolomen zemský princip a organizace moravské mladočeské strany se podřídila
230
Lidovci se v duchu liberálních tradic stylizovali do strany „všenárodní“, opírala se o sociální vrstvy, které procházely nacionalizací, zastřešovala mnoho opozičních proudů: ●● brněnští liberálové – tvořili vedení strany (Stránský, Tuček, Šílený), řečník Stránský měl vliv u vídeňských poslanců, ●● slavjanofilská frakce Velehradu – kroměřížský Slovanský politický spolek a list Velehrad akcentovaly cyrilometodějství, radikální protistaročešství a státní právo, ●● olomoucká rolnická (agrární) frakce – proti brněnskému liberálnímu centru, Selská jednota odmítla princip všeobecného volebního práva. Rakousko-uherské vyrovnání 1897 byli moravští liberálové ochotni podpořit výměnou za splnění jazykových požadavků (průmyslové zájmy), rolníci v tom viděli zradu agrárního programu – žádali zrušení obchodní a celní unie s Uhry, ●● studentské hnutí a Mladá Morava – moravští studenti v Praze sympatizovali s pokrokovým hnutím a Masarykovým realismem (E. Čermák), lidová strana pro ně byla nacionálně-sociální nadějí (Stránský dokonce právně zastupoval omladináře). Pod mladočeským tlakem vliv realismu slábl, Bulín odmítl sblížení lidovců se staročechy i mladočechy. Studenti a inteligence zformovali přechodné hnutí Mladá Morava (1896, tisk Niva a Olomoucký pozor); olomoucká část se přihlásila k radikálně pokrokové straně v Čechách, brněnské křídlo se částečně vrátilo k lidovcům. Na rozdíl od Čech (pokrokáři, realisté) na Moravě samostatné mladé strany nevznikly, existovalo jen opoziční pokrokové hnutí, kterému se líbila Stránského antiklerikální liga. Hodáčova skupina kolem časopisu Vatra věřila v obrodu lidovců zevnitř. Až v roce 1907 byla ustavena moravská pokroková strana, ovšem blízkost k lidovcům vedla k opětovnému spojení.
Lidová strana byla středostavovskou stranou středních a nižších vrstev měst a venkova. Agrární krize a úpadek malovýroby nacionálně radikalizoval rolníky a živnostníky, čehož lidovci využili, ač to znamenalo odklon od hospodářského liberalismu a přiklonění se ke stavovskému ochranářství. V. Šílený a další stavěli stranu proti moravským německým průmyslníkům, podporovali české podnikatele na Moravě. Zájem o nacionalizaci dělnictva vedl lidovce k vyostření vztahu se sociální demokracií, lidovci se stali patrony národních dělníků (podobně jako mladočeši v Čechách), stali se spoluzakladateli Politického klubu národního dělnictva českoslovanského v Brně (1898), národní sociálové dostávali prostor v lidoveckém tisku. Politická diferenciace moravské společnosti, příklon lidovců k mladočeskému oportunismu a moravskému vyrovnání straně odcizovaly právě její „středostavovskou“ základnu. Oddělovalo se od ní agrární hnutí, nacionální socialisté (1901), pokrokové hnutí (městská inteligence a část živnostníků, 1906) – to vše značně zúžilo sociální základnu lidovců (na zbytky rolníků, živnostníků a inteligence).
Strana byla založena na důvěrnickém honoračním systému, spolcích a tisku (Lidové noviny).
Lidovci neměli stranický programový dokument, program byl obsažen v článcích v tisku, volebních programech, projevech a rezolucích schůzí. Tvořil ho široký (někdy protichůdný) soubor sociálních a hospodářských požadavků. Nejdůležitějším programem byly nacionální a státoprávní požadavky, daleko ostřeji formulované než u staročechů. Nejobsažnější byl školský a kulturní program s požadavkem zřízení české univerzity na Moravě. Ve vztahu k moravským Němcům převažovala snaha po smíru a rovnoprávnosti. V roce 1894 se sjezd vyslovil proti rasově a nábožensky pojímanému antisemitismu, ale v roce 1896 žádal ochranu „před národními a hospodářskými přehmaty židovstva“ a přikláněl se tak k hospodářskému antisemitismu. Rolnické křídlo nesouhlasilo s požadavkem všeobecného rovného volebního práva. Liberalismus lidovců byl podmíněn nacio nálními a sociálními aspekty – ochrana malovýroby, dohled státu nad zájmovým organizováním, vyvlastnění velkých pozemkových majetků, nacionálně motivovaný hospodářský bojkot; navíc se distancovali od moravsko-německých liberálů. Lidovecký liberalismus byl antiklerikální (ne proti náboženství, ale proti jeho zneužívání v politice a veřejném životě).
V roce 1897 byli lidovci nejsilnější českou politickou stranou na Moravě. Na Moravském zemském sněmu spolupracovali ve společném vlasteneckém klubu se staročechy a katolíky, ve vyrovnávacím výboru v rámci smiřovaček i s moravskými Němci. Kdežto na Říšské radě podporovali mladočeské smlouvání s vídeňskou vládou o jazykových požadavcích – aby neztratili radikální přívržence (rolníky, pokrokáře), byli Stránského lidovci ve Vídni ještě radikálnější než mladočeši. Lidovci tak bojovali proti Němcům, katolíkům (cyrilometodějský antiklerikalismus) a socialistům (volby 1901/2). Lidovci se na počátku století chtěli odpoutat od neúspěšné mladočeské jazykové politiky, své cíle – českou většinu na Moravském zemském sněmu, okresní zastupitelstva a prioritní zřízení české univerzity na Moravě (důležitější než vnitřní úřední čeština) – začali prosazovat pomocí smiřovaček s moravskými Němci, Stránský se vzdal místopředsednictví v mladočeském poslaneckém klubu (1905); lidovci hledali cestu ven z mladočeského klubu. Těchto cílů chtěli lidovci dosáhnout pomocí volební reformy, která radikalizovala veřejnost (1904/5) – Stránský podal návrh na všeobecné hlasovací právo do zemského sněmu. Lidovci přispěli návratem do výboru k obnovení česko-německých jednání na Moravě (1904). Zároveň sami radikalizovali veřejnost tlakem na nacionalizaci a demokratizaci. Kompromisní Moravské vyrovnání, na němž měli lidovci podíl, vytvořilo předpoklady pro českou většinu na moravském sněmu. Kramářovi mladočeši v Čechách v něm však viděli oslabení své „pozitivní politiky“ (z let 1903-1914), kdy za podporu vlády získávali ústupky Čechům. Zřízení páté kurie pro sociální demokraty a pokrokáře však stranu oslabovalo.
Zemské volby 1906 poprvé přivedly k urnám i sociální demokraty, pokrokáře, agrárníky a část živnostníků. Nejsilnější českou stranou na Moravě byli katolíci, až po nich lidovci, kteří byli tlačeni zleva ke středu. Ve druhém kole voleb se Stránský spojil s agrárníky, národními sociály, staročechy a katolíky proti sociální demokracii, což ovšem lidovce vedlo do politické izolace, protože ztratili spojenectví s pokrokáři, kteří ustavili vlastní moravskou stranu pokrokovou. Stránský chtěl být v opozici za každou cenu, aby oslabil sociální demokraty i pokrokáře. Po mediálních sporech o jmenování českých ministrů Fořta a Pacáka do vlády
Maxe Wladimira von Becka (1906-1908) odešli lidovci z mladočeského klubu. Lidovci tak byli v opozici a izolaci proti provládním mladočechům, agrárníkům a klerikálům, na zemské úrovni si navíc znepřátelili i staročechy. Umírnění lidovci Bulín, Perek a Špaček s tímto radikalismem marně nesouhlasili, Stránský kontroloval Lidové noviny. Lidovci hledali společnou řeč se sociálními demokraty a pokrokáři (společné obstrukce na Moravském zemském sněmu 1908).
V roce 1909 došlo ke sloučení lidové a pokrokové strany, byly obnoveny vazby na opoziční maloměšťanské voličstvo. A. Stránský měl pevnou pozici, důraz na živnostenský a rolnický program mířil na „střední stav“. S antiklerikalismem spojený vypjatý hospodářský nacionalismus oslovoval české podnikatele, kteří nechtěli hrát za německými druhé housle – v lidové straně nastupovala generace K. Engliše a dalších ekonomů. Lidovci se úspěšně modernizovali, ač se lidová strana pokroková nikdy nestala masovou stranou – rolníci přešli k agrárníkům, část podnikatelů k živnostníkům. Od roku 1909 se důvěrnický systém měnil, váha se přenášela na hierarchizované organizační mezistupně. Strana měla tři celozemské organizace – Politický klub, Selskou jednotu a Živnostnicko-řemeslnickou jednotu, začala se prosazovat mladá generace (Hodáč, Budínský). Lidovci měli vlivné pozice v moravském odboru České národní hospodářské společnosti a v České hospodářské společnosti pro Moravu i v Jednotě českých průmyslníků pro Moravu a Slezsko. Strana se tak místo venkova orientovala na města, místo inteligence na podnikatele.
Koaliční politikou k udržení pozic. Lidoví pokrokáři se snažili adaptovat liberalismus na situaci masového voličstva. Proti českému konzervativnímu bloku na Moravě (národní, národně katolická a agrární strana) vznikal liberální blok (radikální, účelově antiklerikální). Před říšskými volbami 1911 lidovci utvořili svobodomyslně-pokrokový blok s agrárníky (nyní liberálnějšími), a sociálními demokraty (národnostně se uvědomující českou částí – autonomisty; vydělali na koalici nejvíce), byly stanoveny společné kandidatury (Masaryk, Staněk) – katolický blok byl poražen. Stránského postup se nelíbil promladočeskému konzervativnímu křídlu (Perek, Bulín), uvažovalo o vytvoření moravské mladočeské strany (propagoval K. Kramář), oddáleno do roku 1913 (Bulínova lidová strana). V zemských volbách koalice v městské kurii úspěšně podporovala lidové pokrokáře, ve venkovské agrárníky a ve všeobecné sociální demokraty – blok ovládl českou kurii.
Lidovci se opět stali nejpočetnější českou poslaneckou reprezentací na Moravě – opozice začala mít zodpovědnost: rozbroje v české kurii nahrávaly německé straně, zemi ohrožoval deficit, ohrožena byla celá autonomní moravská zemská samospráva. Lidovci kolísali od účelového, radikálního, propagandistického, negativistického antiklerikalismu a nacionalismu k reálnějšímu, konstruktivnímu, odbornějšímu, zodpovědnému postupu ke stabilitě země. V roce 1910 moravští Němci obstruovali sněm, aby dosáhli svých národnostních požadavků, české strany se tajně dohodly na smířlivých krocích v otázce zemských financí (1912) – to ostře kontrastovalo s oficiálním lidoveckým nacionalismem. Kvůli antiklerikalismu lidovci naoko vyhrožovali spojenectvím s německými svobodomyslnými stranami (1913). Morav ští Češi i Němci chtěli udržet zemskou autonomii Moravy, v reálné politice byli lidovci ke katolíkům vstřícnější. Ohledy na prosperitu země a živnostníků tak před válkou z nacionalisticko-antiklerikálních lidovců (což jim v rétorice zůstalo) dělaly stranu oportunističtější a reálnější politiky (v praxi). Účelová radikální opo-
231
ziční politika odůvodňovaná potřebami Moravy na říšském sněmu se neměnila, opírala se o agrárníky a tzv. Moravský sněm – volné uskupení všech moravských poslanců; odcizili se mladočechům a umírněným českým silám, blížili se českým státoprávníkům a realistům v rámci Sdružení neodvislých poslanců pokrokových (a s agrárníky a národními socialisty) – do opozice vůči vládě hraběte Karla von Stürgkha (19111916).
Lidovci se před válkou stali středostavovskou stranou s integrujícím potenciálem, který se orientoval na národní sociály, agrárníky a živnostníky. Moravští pokrokáři 1896-1909 Mladá Morava V letech 1896/7 byla vydána Badeniho jazyková nařízení a proběhly dvoje volby, lidé se nacionálně radikalizovali. Národní a lidová strana se sblížily, katolíci i levé křídlo lidovců se separovali – vznikla Mladá Morava a moravské pokrokové hnutí. Volné sdružení Mladá Morava bylo tvořeno studenty a mladou inteligencí (mladí advokáti, lékaři, učitelé, úředníci) sympatizující s radikálním mladočešstvím a českými pokrokáři, Masarykovým realismem a dobovým sociálním reformismem. Vymezovali se vůči svému bývalému ideálu, lidové straně – nelíbil se jim kompromis se staročechy, jednání s moravskými Němci o smíru a odpor k sociální demokracii. Byli proti mladočeskému a lidoveckému oportunismu, chtěli „vrátit dělníka národu“. Soustředili se okolo brněnského měsíčníku Niva a listu Olomoucký pozor. V Brně byl patrný vliv realismu, sociálního demokratismu, lidovců, Olomouc byla státoprávně radikálnější, chtěla se stát členem české radikálně pokrokové strany. Hnutí se rozpadlo už roku 1897. Pokrokové hnutí na Moravě. Rozpad Mladé Moravy naznačoval radikalizaci levice, která od lidovců přecházela k radikálním pokrokářům, realistům, národním socialistům a radikálnímu státoprávnictví. Ti spolupracovali v rámci pokrokového hnutí – šlo o demokratickou opozici mimo tehdejší politické strany, která měla podporu z Čech. Pokrokáři se opírali o spolky a volná sdružení, na sjezdech si domlouvali program a podmínky spolupráce. Celozemskými se měly stát Politický spolek pokrokový pro Moravu (Olomouc, radikální pokrokáři) a Pokrokový klub pro Moravu (Brno, realisté), Politický spolek pokrokový (Moravská Ostrava, tiskový orgán Ostravský deník). Z dalších tiskovin měli k dispozici Pozor, Moravský kraj a Moravské rozhledy. Moravští radikální pokrokáři (Fischer, Sedl, Koželuha – Olomouc, Uh. Hradiště) stáli u většiny (neúspěšných) akcí. Moravští realisté (Kalandra, Kalabis, Kraicz, Jokl – Brno, Přerov) založili Pokrokový klub pro Moravu (1905) v Brně svázaný s Masarykovou stranou.
Moravská pokroková strana. V době boje za všeobecné rovné hlasovací právo, radikálního nacionalismu a odporu k česko-německému vyrovnání se dohodly pokrokářské spolky v Brně (Svozil), Olomouci (Fischer) a Moravské Ostravě (Skýpala) na společném volebním postupu moravských radikálních pokrokářů a realistů (1906), kteří vytvořili moravskou pokrokovou stranu (1907). Jejich pojítkem byl antiklerikalismus, demokratismus a sociální politika. Byla proti mladočeské provládní politice („Morava do opozice!“) a pro zřízení druhé české univerzity. Na podzim 1908 společně s lidovci obstruovali zemský sněm a obě liberálně demokratické strany založené na antiklerikalismu se sloučily (1909).
232
Stejně jako lidovci i pokrokáři stáli na středních vrstvách měst – živnostníků, úředníků a především mladá inteligence. Prosazovali středostavovskou politiku, kterou původně vydávali za „celonárodní“ – vystupovali proti politice pro „horních deset tisíc“ i proti „sobecké“ politice sociální demokracie. Program byl stejně jako u lidovců založen na nacionalismu, antiklerikalismu, důraz byl kladen na samosprávní autonomismus na státoprávním základě. Zájmy národně-liberálního tábora na Moravě hájilo mnohem méně stran než v Čechách.
Politická strana českoslovanského živnostnictva Od 80. let měli živnostníci slovanské části Moravy síť spolků. Toužili po omezení svobodného podnikání a podpoře malovýroby, s čímž nesouhlasili hlavně liberální moravští Němci. To živnostníky spojovalo s moravskou národní stranou (později i s lidovci a národními katolíky), která se na hospodářství dívala nacionálně – údajně šlo o spor české malovýroby s německým velkokapitálem. Převaha moravských Němců v Moravském živnostenském spolku vedla moravské Čechy k separátnímu organizování v celozemském Ústředním spolku živnostníků moravských (1886, list Živnostník). Druhým celozemským spolkem byla brněnská Zemská jednota živnostenských společenstev. Živnostníci se politizovali až na začátku století, do té doby probíhala oboustranná spolupráce s národní stranou, katolíky a hlavně lidovci. Krize mladočeské politiky a samostatnost agrárníků otřásla důvěrou živnostníků ve schopnost dosavadních stran hájit jejich zájmy. Skupina kolem J. Fausta a A. Holubičky iniciovala vznik politické strany živnostníků, snahy vycházely z Českého politického spolku v Brně a z Okresní živnostenské jednoty v Prostějově. Ústřední volební výbor živnostenský požadoval roku 1906 po politických stranách alespoň šest kandidatur pro živnostníky. Živnostenstvo však bylo nejednotné – Zemská jednota volila s lidovci, oba spolky spolupracovaly se staročechy a katolíky, prostějovská frakce postupovala samostatně. Neúspěšní a rozložení se živnostníci neúčastnili voleb do říšského sněmu 1907.
Až v roce 1908 tak byla založena v Prostějově živnostenská strana na Moravě, což se kvůli lokálnosti setkalo se značnou kritikou části živnostníků. Základem strany byly místní organizace, přesto byla stranou s důvěrnickým organizačním systémem – klíčovou úlohu hrál list Zpravodaj (R. Mlčoch) a vydavatelství Vlastní silou. Strana se nestala reprezentantkou většiny živnostnictva, nezískala na svou stranu hlavní celomoravské živnostenské korporace a tisk. Bylo to kvůli malé důvěře starých živnostnických vůdců v samostatnou politickou akci, prestižní reformě živnostenského řádu z roku 1907, napětí mezi Brnem a Prostějovem, díky všeobecnému hlasovacímu právu se o živnostníky zajímaly i ostatní strany, hlavně lidovci. Strana měla finanční těžkosti. Sloučení s českými živnostníky (Najman) se ne uskutečnilo. Strana usilovala o podporu středních vrstev malovýrobců a obchodníků, program tedy podporoval úzce stavovské zájmy. Mělo být zřízeno ministerstvo živností, zákony měly chránit maloživnostnictvo před velkokapitálem (který však měl sanovat zemské finance). Byli proti kapitalismu, socialismu, centralismu. Na národních sociálech jim vadil radikalismus, na sociálních demokratech neuznávání stavovství, na agrárnících daňová politika, antiklerikalismem patřila do národně liberálního tábora.
Moravská lidová strana (Hynka Bulína) Poslední českou politickou stranu na Moravě před první světovou válkou založil roku 1913 promladočeský brněnský advokát a poslanec JUDr. Hynek Bulín. Vystoupil proti Stránského lidovcům a jejich volebnímu kompromisu s agrárníky a sociální demokracií. Byl proti rozchodu Stránského s Kra-
mářovou mladočeskou „pozitivní politikou“ národní strany svobodomyslné, spolu s Perkem chtěl již roku 1907 vstup lidovců do mladočeského klubu. Bulínovu lidovou stranu (1907) je třeba odlišit od Stránského lidové strany (1891, od 1909 lidová strana pokroková), od Masarykovy české strany lidové (realisté, 1900, od 1906 česká strana pokroková) a od československé strany lidové (1918, spojení katolických stran).
Bulín se chtěl vymanit z radikalismu a směřoval k umírněnému liberalismu, platformou se staly jeho Moravské listy (1913), které se hlásily k odkazu lidovců z 90. let a k mladočechům. Měla vzniknout silná středostavovská strana orientovaná proti katolíkům i socialistům. K nové straně však přistupovali pouze jednotlivci z řad inteligence, studentů, úředníků a podnikatelů – těch, kterým se nelíbilo Stránského spojenectví se sociální demokracií. Ve volbách 1913 (v městské kurii) uspěl proti lidovým pokrokářům jen H. Bulín, podporovali také staročechy (J. Žáčka, O. Pražáka, M. Ursínyho). Bulín lidové pokrokáře nezavrhoval zcela, neúspěšně kritizoval Lidové noviny a Stránského spojenectví s Tusarovou sociální demokracií („teror červené církve“), který v důsledku posílí katolíky („teror černé církve“). Po vítězství pokrokového bloku zůstal Bulín spolu se staročechy (Pražák, Žáček) a národním sociálem (Konečný) členem klubu nezávislých poslanců. Bulínovy Moravské listy kritizovaly hašteření uvnitř české kurie oproti opoziční jednotě německých stran v boji o sanaci moravských zemských financí. Neustále napadaly Stránského, Tusarovo a Staňkovo vedení české politiky na Moravě, např. tajnou česko-německou dohodu z roku 1914. V pozadí zemské politiky byla politika říšská, kde Stránský oslabil dohodou se sociální demokracií Kramářův mladočeský měšťanský blok a jeho pozitivní politiku – Bulín kritizoval odlišné vystupování pokrokových poslanců na Říšské radě a Moravském zemském sněmu, kritizoval Stránského, Staňkův a Klofáčův prázdný vídeňský radikalismus. Oproti této politice moravských lidovopokrokářů a agrárníků a českých státoprávníků a národních sociálů se Bulín po anenských patentech stavěl za věcnou a jednotnou politiku proti německým autonomistickým požadavkům. Na katolících jim po smrti Koudely a Šilingra, „kteří byli především nacionalisty“, vadilo, že u nich byl oslaben smysl pro národní otázky.
Bulín měl blízko k lidové straně pokrokové, národně-liberálnímu táboru. Na rozdíl od Stránského zemského radikalismu volil Bulín cestu jednoty všech umírněných českých politických stran Moravy, hlavně mladočechů. Odmítal účelové rozlišení zemské a říšské politiky, spojování se státoprávními radikály ve Vídni („Pro říšskou politiku nesmí být hranice mezi Moravou a Čechami“). Bulínova strana však byla jen krátkou epizodou, po válce se spolu s dalšími měšťanskými národně liberálními stranami integrovala do národní (státoprávní) demokracie – strukturovaný národně liberální tábor (se společnými hodnotami i mentálními stereotypy) tak byl spolu s katolíky, socialisty, agrárníky a národními sociály součástí politického základu ČSR.
Obr. 361 Hynek Bulín Formování stran katolických, sociálně demokratické, agrární a národně sociální České katolické strany na Moravě Český katolický proud na Moravě, který se od 60. let vyvíjel jako pravé křídlo národní strany s vazbami na konzervativní šlechtu, se v 90. letech osamostatnil. Reagoval tak na situaci po nástupu mladočechů a lidovců i na encykliku papeže Lva XIII. Rerum novarum (1891) – z katolických spolků se začalo formovat moderní křesťansko-sociální hnutí. Ze silného konzervativního katolického křídla moravské národní strany svázaného s vysokým klérem a šlechtou vznikla katolická strana národní, z křídla se zájmem o charitu a vzdělávání křesťansko-sociální strana. Po založení promladočeské lidové strany (1891) katolíci aspirovali na ovládnutí národní strany, ale odstoupení Taafeho vlády vedlo moravské staročechy ke sblížení s mladočechy. Když pak poslanci moravské národní strany vstoupili do mladočeského klubu v říšské radě a uzavřeli zemskou volební dohodu s lidovci, vznikla roku 1896 samostatná katolická strana národní. Strana se opřela o katolicko-politické jednoty, koordinátorem bylo vydavatelství listu Hlas, vliv měl i olomoucký Našinec. Ve vedení strany stáli kněží A. C. Stojan (budoucí arcibiskup), V. Ševčík, T. Šilinger a další, advokáti M. Hruban a J. Koudela, zástupci rolnictva (J. Šamalík) a inteligence (J. Sedláček). Vliv měl i brněnský biskup F. S. Bauer.
233
nou byla modernější křesťansko-sociální strana – ač nedokázala zamezit vlivu sociální demokracie, přesto toto křídlo vítalo zavedení všeobecného volebního práva. Katolictví bylo prezentováno duchovními, politickými i nepolitickými katolickými organizacemi, na mnohatisícových sjezdech, byla pěstována cyrilometodějská a velehradská tradice – vznikaly katolické domy, orlovny, záložny, konzumy, družstva, kina, knihovny, hřiště atd.
Obr. 362 Churchill a Šrámek (v době 2. světové války) Moravské křesťansko-sociální hnutí bylo spjato s českým i německým, v duchu encykliky působilo i na dělníky, aby je vymanilo z vlivu sociální demokracie. Opíralo se o jednoty katolických tovaryšů, svatojosefské jednoty a spolek Svornost; byl založen Politický klub katolického dělnictva v Brně. Celkově se k hnutí hlásilo 123 spolků do roku 1899. Spolky byly zahrnuty pod katolickou stranu národní, hnutí se organizovalo spíše na zemské bázi. Brněnské centrum (A. Ripp, Cejpek, listy Dělník a Obrana práce) prosazovalo vznik samostatné strany, kdežto olomoučtí J. Šrámek ad. postupovali před říšskými volbami 1897 v souladu s národní stranou katolickou. S podporou vysokého kléru došlo ke sjednocení katolických spolků v olomoucké i brněnské diecézi, a v roce 1899 tak bylo ve Vyškově dohodnuto založení křesťansko-sociální strany pro Moravu a Slezsko, která byla ustavena na Velehradě.
Vznikající křesťansko-sociální strana, která k sobě přitáhla celou členskou základnu katolíků, se prohlásila za součást katolické strany národní, která se zúžila jen na vedení jako ideologické centrum. Členské zázemí podchycovaly diecézní výbory sdružující katolické spolky. Z katolické „dvoustrany“ se stala masová strana – největší politická síla na Moravě. Podchycovali i kulturní zájmy (Katolická moderna), zakládali záložny (raiffeisenky) atd. Duchem hnutí byl docent teologie Jan Šrámek (1870-1956) – absolvent kroměřížského Piaristického gymnázia a bohoslovecké fakulty v Olomouci a novojičínský kaplan, který se kvůli neshodám s arcibiskupem Kohnem (židovského původu) přesunul do brněnské diecéze. Později se stal předsedou Čs. strany lidové, vlivným prvorepublikovým ministrem, předsedou exilové vlády v Londýně za druhé světové války. Po únoru 1948 se neúspěšně pokusil emigrovat. Páteří katolické politiky se staly odbory, které sdružovaly různorodé katolické dělnictvo; bylo založeno Všeodborové sdružení křesťanského dělnictva pro Moravu a Slezsko (1902, Velehrad), které sdružovalo přes osmnáct tisíc platících členů. Katolický spolek českého rolnictva na Moravě pod vedením J. Šamalíka byl založen 1901 na Velehradě a hrál mezi rolníky podobnou roli jako odbory mezi dělníky. Sdružoval dvacet tisíc členů, měl časopisy Selské hlasy či Naše omladina. Moravská vesnice se stala základnou katolického politického tábora. Mládež podchycovalo Sdružení venkovské omladiny (Kadlčák, 1906) a tělocvičný Orel (1902) – masová organizace s 12.000 členy, reakce na antiklerikální Sokol. Vysokou politiku obstarávala národní strana katolická (podporovaná zámožnějšími vrstvami a inteligencí), masovou stra-
234
Pátý sjezd křesťansko sociální strany (1908) se poprvé konal společně pro Moravu, Slezsko a Dolní Rakousy. Katolický výbor se změnil v moderní masovou stranu včetně členských příspěvků. Před válkou bylo v různých katolických organizacích sdruženo na 150.000 členů. Měli k dispozici rozsáhlý tiskový arzenál, stali se nejsilnějším politickým seskupením Moravy, kterému v triumfu bránila pouze koalice sociálních demokratů, agrárníků a lidových pokrokářů. Sociální demokracie: národnostní dezintegrace a politická integrace do stranického systému na Moravě Jelikož byla Morava zemí s průmyslovými oblastmi, došlo k organizaci moravského dělnictva poměrně brzy. Po revoluci 1848 a živelných stávkách se v 60. a 70. letech organizovaně projevovali socialisticky orientovaní dělníci, vznikly zárodky sociální demokracie, jejíž základnou se staly dělnické spolky, tisk a propaganda agitátorů. Klíčovou roli v tom sehrálo Brno, později jedno z nejdůležitějších sociálně demokratických center celé monarchie. Vznikl zde Dělnický vzdělávací a podpůrný spolek (1869) ad. Spolky sdružovaly moravské dělníky české i německé národnosti, byly národně tolerantní, oprostily se od vlivu moravské národní strany i německé liberální strany, nacionalizační snahy obou stran skončily na nezájmu moravského dělnictva. České i německé odborové spolky se bez ohledu na národní příslušnost v 70. letech slučovaly. To vyvrcholilo založením politického spolku Vorwörst-Vpřed, který se zúčastnil i zakládacího sjezdu celorakouské sociální demokracie v Neudörflu (1874). Dělnické spolky byly vystaveny úřední perzekuci, přesto jich bylo v roce 1873 na Moravě devadesát tři. Pro vývoj sociální demokracie bylo podstatné, že se v moravských jazykově smíšených oblastech zachovávala rovnost moravského dělnictva obou národností – funkce byly obsazovány dvojmo či střídavě, agenda byla projednávána v obou jazycích – mimo výše uvedené spolky šlo o Eintracht-Svornost, dvojjazyčný časopis Noppeisen. Rovněž brněnské zemské vedení sociální demokracie na Moravě a ve Slezsku mělo českou i německou sekci (na rozdíl od Čech, kde se české centrum formovalo v Praze a německé v Liberci). Po založení českoslovanské sociálně demokratické strany (Praha-Břevnov, 1878, v rámci celorakouské strany) jí byla podřízena česká sekce moravské strany, ta německá byla podřízena přímo centrální komisi rakouské sociální demokracie ve Vídni. Rozkol radikálů a umírněných nenabyl národnostního charakteru a umírnil se, proto mohl být v roce 1885 na Moravě založen deník Rovnost a v Lužánkách mohl započít proces rozhodnutý v Hainfeldu. Vzhledem k perzekuci se na Moravu dostávaly propagační materiály z hlavních měst okolních zemí, popř. se tiskly přímo na Moravě (brněnský Arbeiterzeitung, Spravedlnost, Volks feund, Bojovník). K radikálním listům patřila Práce, Duch
času či Hlas lidu. Význam agitátorů vzrostl po vypovězení socialistů z Vídně (1884), kdy rozšířili socialistické myšlenky do nejzazších moravských koutů. V 90. letech se sociální demokracie měnila na masovou stranu. Z tříště pololegálních sociálně demokratických spolků vyrostla silná rakouská sociální demokracie. Na Moravě se projevily silné federalizační tendence, Brno a Morava byly v 90. letech silným sociálně demokratickým centrem Rakouska. Organizování českých sociálních demokratů na Moravě na zemském základě muselo být vybojováno v pražském ústředí. Počet členů českých i německých sociálně demokratických spolků na Moravě rostl, možnost legálně prosazovat všeobecné a rovné hlasovací právo, osmihodinovou pracovní dobu, starobní a nemocenské pojištění aj. upevňovalo solidaritu mezi dělníky. Společně stávkovali i slavili první máj, četli stejné noviny, chodili do dělnických domů na dělnické divadlo, do sportovních klubů. Česká sociální demokracie měla v roce 1907 na Moravě 12.000 členů v 304 organizacích, pronikla i do obecních zastupitelstev. Německá organizace měla na Moravě a ve Slezsku 10.500 členů (1911). Silnou součástí sociálně demokratické organizace zůstávaly odborové a vzdělávací spolky, odborová organizace vzrostla na 50.000 členů (1907). Brno bylo i střediskem sociálně demokratického hnutí žen, od roku 1892 zde vycházel Ženský list či zde působil odborový spolek Jednota žen a dívek (1896) – bojovaly za rovnoprávnost a volební právo žen. Německé sociální demokratky byly organizovány ve Volných politických organizacích žen. Česká dělnická mládež byla organizována v Dělnických tělocvičných jednotách, obavy z vlivu národních dělníků a křesťanských sociálů na dělnickou mládež vedly k pečlivému zájmu o ni. V roce 1911 bylo v DTJ 13.800 členů. Německé sociálně demokratické mládežnické organizace měly málo členů, soustředily se na zřizování knihoven.
Po volební reformě 1897 byla moravská soc.-dem. významně zastoupena ve vídeňské Říšské radě (J. Hybeš) a po Moravském vyrovnání i v Moravském zemském sněmu. V zemském vedení strany na Moravě působili poloprofesionální politici – z české sekce J. Krpaka, V. Tusar ad., z německé L. Czech, A. Pokorný ad. V Brně byl v roce 1895 ustaven česko-německý spolek Dělnický dům/Arbeiterheim s působností na celé Moravě, který vystavěl a provozoval společný Dělnický dům v Juliánově. Na Moravě (na rozdíl od Čech) nedošlo k oddělení organizací obou národností, zemské a krajské organizace měly společné vedení, okresní a místní organizace úzce spolupracovaly. Po národnostním oddělení politických a odborových organizací v Čechách postupovali na Moravě čeští, němečtí a ve Slezsku i polští sociální demokraté společně. Po úplném rozkolu české sociální demkracie na Moravě na autonomisty (nacionalismus, pro Prahu) a centralisty (anacionální, pro Vídeň) tento trend pokračoval na Ostravsku, kde v roce 1911 vznikla tajná tzv. ostravská internacionála složená ze zástupců české (centralistické), polské a německé sociální demokracie. Nutnost česko-německé spolupráce na Moravě vedla socialisty k zájmu o udržení zemského vedení strany – i proti mínění vedení ve Vídni a Praze. Ani moravským sociálním demokratům se na počátku století nevyhnuly nacionální spory, které byly ovlivněny rozkolem mezi Prahou a Vídní, kdy se vystupňovaly pražské snahy o úplnou nezávislost na vídeňském stranickém ústředí, k če-
muž potřebovali i Moravu. Moravští odboráři odmítli nacionální dělení a respektovali vídeňskou odborovou komisi až do roku 1910. Čeští a němečtí socialisté proti sobě v Brně poprvé vystoupili při volbách do městského zastupitelstva 1905. Odbory jako poslední jednotné organizace představovaly překážku pro emancipační snahy českoslovanské sociální demokracie (v Čechách se podřídili autonomistickému vedení). Na Moravě snaha zemského vedení české strany (Tusar, Vaněk) podřídit odbory stranickému ústředí narazila na odpor (Jura, Merta). V odborech nastal ostrý rozkol (hlavně kvůli financím) – v roce 1910 v Brně vznikla autonomistická moravská zemská komise Českoslovanského odborového sdružení a centralistická (věrná Vídni) česká sociálně demokratická strana v Rakousku (1911). Centralistická strana měla před válkou 4.000 členů a 30.000 odborářů (Merta, Jura – byli vyloučeni z autonomistické sociální demokracie), rychle zakládala komplexní síť spolků. Převahu však na Moravě měli autonomisté. Sociální demokraté (autonomisté) byli nutnými spojenci liberálů proti katolíkům, kdežto německá sociální demokracie zůstávala v opozici. Přerod agrárního hnutí na Moravě v agrární stranu Moravská agrární strana byla založena roku 1904 v Olomouci jako vyústění složitého a dlouhodobého vývoje stavovského agrárního hnutí po zrušení poddanství (1848) a kvůli agrární krizi 70. a 80. let (postihla hlavně producenty cukrovky a obilí). V četných spolcích a akciových společnostech hledali rolníci ochranu svých zájmů a podnikatelské příležitosti již od 60. let, nejdříve ve filiálkách C. k. moravsko-slezské hospodářské společnosti. K nejaktivnějším členům táborového hnutí patřili právě členové zemědělských jednot (J. R. Demel, J. Hoch ad.). Agrární hnutí bylo i faktorem národní integrace. Hustota např. rolnických záložen byla na Moravě vyšší než v Čechách.
Na střední Moravě se soustřeďovala většina rolnických podnikatelských aktivit. Na národnostně kompaktní Hané (90% venkovských okresů tvořili čeští Moravané) se pěstovala cukrovka, ječmen i chmel, proto se zde rozvinul zpracovatelský průmysl. Zde vznikala ideologie glorifikující sedláka a vymezující ho vůči městu. Jejich předáci (F. Skopalík, J. Rozkošný aj.) se stávali poslanci moravské národní strany, ovšem se svébytnými zájmy. Vzniku agrární strany předcházel Selský spolek a Selská jednota. V čele emancipačních snah agrárního hnutí stál prof. J. R. Demel, poslanec národní strany a vydavatel listu Pozor, který byl vůči vedení moravské národní strany v opozici již v 70. letech. V 80. letech byl založen zájmový Selský spolek, z jehož vedení byl Demel vytlačen liberálním J. J. Tvrdíkem a J. Vychodilem. Selskému spolku se nepodařilo prosadit se proti rolnickým poslancům národní strany (Skopalík, Rozkošný). Spolek se přesto ostře vymezoval proti velkostatkům, národní straně i mladočechům. Po rozpuštění Selského spolku se hlavní rolnickou organizací Moravy stala Selská jednota (1892), původně součást nové lidové strany na Moravě – Vychodil se stal dokonce členem pražského výkonného výboru mladočeské strany. Selská jednota však odmítla všeobecné a rovné hlasovací právo, což napadl K. Kramář – tehdy se stavovské agrární hnutí začalo distancovat od mladočechů (1894). O vliv na agrární hnutí zápasili kromě národní strany a lidovců také katolické strany, mnoho rolníků bylo členy Katolického spolku. Za politickou radikalizací agrárníků stál J. Staroštík. Mladočeská jazyková politika se dostávala do rozporu s agrárním tlakem na zrušení celní a obchodní unie s Uhry.
235
Mladá generace (ideolog K. Sonntag) měla přátelské vztahy např. k pozdějšímu sociálnímu demokratovi R. Bechyněmu. V roce 1904 tak mimo strukturu Selské jednoty vznikla moravsko-slezská agrární strana – až do roku 1911 moravská zemská agrární strana, která se prohlásila za českoslovanskou, zahrnovala i Slezsko. Byl zvolen společný ústřední výkonný výbor pro české země (1905), zemské organizace se ovšem vyvíjely autonomně. Na Moravě se prosadilo Sonntagovo pokrokové křídlo proti Vacovu konzervativnímu (podobně v Čechách Švehla proti Práškovi). Moravští agrárníci byli na Říšské radě liberálnější, proto s nimi Masaryk jednal o společném klubu (1907). Moravsko-slezská agrární strana vybudovala hustou síť důvěrníků, ústředním listem strany byly Selské listy, stala se třetí nejsilnější českou stranou na Moravě (1906, vedle lidovců a katolíků) – Staněk porazil Stojana, Dostál a Vaca lidovce Vychodila a Perka. Sonntagovo křídlo chtělo vybudovat masovou stranu, překonat stavovské pojetí strany a soustředit se i na nemajetné venkovany, kdežto konzervativní křídlo chtělo honorační stranu, tedy hájit zájmy (hanáckých) středních sedláků (Vaca, Rozkošný) – dostávali se tak do izolace. Ve straně došlo k rozkolu mezi oběma křídly, ke kompromisu došlo v roce 1910, kdy si obě křídla rozdělila klíčové funkce: předsedou strany se stal F. Staněk, předsedou poslaneckého klubu J. Staroštík. Fakticky zvítězilo pokrokové křídlo.
Již v roce 1904 vystoupili moderní agrárníci Švehla (Čechy) a Sonntag, kteří chtěli politicky integrovat veškeré venkovské obyvatelstvo. Moravská agrární strana (na rozdíl od české) neměla problém se zavedením všeobecného, přímého a tajného volebního práva s poměrným zastoupením menšin, definovali svůj antiklerikalismus a negativní postoj k šlechtickým velkostatkům. V této situaci se mohli agrárníci sblížit s lidovými pokrokáři i sociálními demokraty (blok pokrokových stran, 1911). Pod heslem „Venkov jedna rodina“ byla i nadále prosazována ochranářská politika, glorifikace vztahu k půdě, potřeba obrany před nezemědělci. Na venkově vznikla jediná česká „buržoazie“ na Moravě. Z moravsko-slezské strany agrární v Brně se stala masová celomoravská strana s vlastní Rolnickou tiskárnou a Vydavatelským družstvem (Moravský venkov, Mladá Morava). Byla opřena o mnoho dalších zájmových organizací, které se propojovaly v rámci českých zemí. Zálohou strany bylo rozsáhlé (10.000 členů) a aktivní Sdružení českého agrárního dorostu pro Markrabství moravské a Vévodství slezské (1907). Agrární strana měla před válkou 50.000 členů s 3.000 důvěrníky. Sdružení českých zemědělců pro Moravu a Slezsko mělo 20.000 a Řepařská jednota 15.000 členů. Po volbách 1913 se agrárníci stali nejsilnější českou stranou na Moravě, F. Staněk byl předsedou české kurie. Formování národně sociální strany na Moravě Strana vznikla jako reakce na protistátoprávní prohlášení sociálních demokratů, vznik souvisel s nacionalizací (dosud politicky intaktního) obyvatelstva od 90. let. Se zřízením páté kurie tak v době nacionálního napětí začal totální boj o „mladého muže“. Vznikly spolky národně orientovaných dělníků, které v národnostní otázce nesouhlasily se sociální demokracií – Beseda dělnictva českoslovanského v Brně (1897). Za účasti člena pražského výkonného výboru Simonidese byl zvolen přípravný výbor, v roce 1898 první sjezd národních dělníků v Praze přijal název „národně sociální strana v Čechách,
236
na Moravě, ve Slezsku a Dolních i Horních Rakousích“, strana na Moravě se stala její zemskou organizací. Nacionální radikalizace proti socialistické straně podporované z pražského ústředí a lidovci přinesly dva mandáty v říšských volbách (1901, slévač Sehnal, stavitelský asistent Reichstädter). Roku 1909 měla strana 12.500 stoupenců (včetně nepolitických spolků) – tak vyrůstal svébytný národně sociální politický tábor. Národní sociálové (podobně jako sociální demokraté, ovšem ne s takovým úspěchem) brzy rozvinuli odborové, mládežnické i ženské organizace, v nichž si pěstovali oporu pro svou politickou činnost (nebyli ani tak úspěšní jak NS v Čechách, ač byli populární třeba u železničářů) a které zastřešoval Ústřední všeodborový spolek českoslovanský pro Moravu v Brně. Národně sociální mládež byla antimilitaristická, měla odpor ke státní autoritě (1905 – při odvodu branců z Babic u Brna jich bylo 10 odsouzeno); perzekuce po pražském procesu s NS rozvraceči armády (1909, dva z Moravy) růst mládežnických organizací zastavila. Za pomoci reprezentantek ženského NS hnutí v Čechách (Zemínové, Klečákové) se zformovaly ženské organizace i na Moravě (ženy poslanců Konečná a Reichstädterová). Organizace byla založena na důvěrnickém principu, v čele zemského výkonného výboru stál typograf F. Adamíra z Husovic, stranický tisk měl nízkou úroveň (demagogie) – čtrnáctideník Českoslovanské dělnické rozhledy, později Pokrok a Moravský lid, popř. Stráž na Hané, Národní socialista, Svobodná Morava.
Díky lidovecké (patronátní – finanční i intelektuální) podpoře uspěli jako protiváha sociální demokracie ve volbách roku 1901 (v páté kurii). Osobní spory a negativistický boj proti všem (socialistům, katolíkům, mladočechům i lidovcům) přivedl stranu do bezvýznamnosti – odštěpila se frakce „nezávislých“ (Sehnal), do lidové strany odešel redaktor Pokroku Šlesinger, vyloučen byl Karnet atd. Ve volbách se proto spojila se staročechy. Strana byla zcela podřízena zájmům pražského ústředí, jako pomoc na Moravu vyslalo Šafra a Laubeho.
NS vznikla jako strana dělnická, tovární dělnictvo však ovládala sociální demokracie, větší ohlas měla mezi zaměstnanci, malovýrobním dělnictvem, živnostníky, dělnickou a učňovskou mládeží a částečně venkovskou rolnickou mládeží (u rolníků však vítězili agrárníci). Strana se odcizovala měšťanům, trpěla nedostatkem inteligence, kterou odrazovaly střety se státní mocí. Základním dokumentem by Klofáčův pražský program (1898-1918) – silně nacionální, protiněmecký, proti sociální demokracii; moravští NS nekladli takový důraz na historické státní právo, zdůrazňovali sociálně radikální tón (Šlesinger) – i moravští NS však přikládali klíčovou váhu národním a státoprávním otázkám. Prostředkem k sociálnímu osvobození mělo být odstranění národního útlaku a obnovení českého státu. Žádali zespolečenštění majetku veřejné důležitosti (plynáren, vodáren, dolů, lesů apod.). Odmítali (na rozdíl od soc. dem.) třídní boj a chtěli „kooperaci práce a kapitálu“, podnikatele chápali jako „záruku žádoucího konsumu schopného dělnictva“. K demokratizačním prvkům patřil požadavek všeobecného hlasovacího práva, zrovnoprávnění žen, antiklerikalismus (nebránil volebním kompromisům se staročechy a katolickými stranami), „zrušení“ militarismu, zpřístupnění vzdělávání – šlo však spíš o dle potřeby využívaná agitační hesla. NS byli hlavně proti soc. dem., bojovali společně o „mladého muže“. Protisociálnědemokratický negativismus byl často spojen s antisemitismem. Radikální a nestálá strana se nemohla prosadit.
Obr. 363 Mapa Moravského markrabství
Moravské vyrovnání Možnosti a limity národnostního smíru ve střední Evropě Od debat v ústavním výboru kroměřížského sněmu (1849) až po brněnský národnostní program celorakouské sociální demokracie (1899) se jako návrh řešení národnostních sporů objevovala myšlenka národnostních kurií a komor v zastupitelských sborech. Pokusy o česko-německé vyrovnání (fundamentálky 1871), snaha o tzv. punktace (1890, neúspěch kvůli rivalitě uvnitř českého tábora), osud Badeniho a Gautschových jazykových nařízení – to byly příklady nedostatku ochoty ke kompromisu obou národních táborů. Na Moravě byla německá elita nucena postupovat kompromisně, když český živel ekonomicky sílil, což se odráželo v etnickém složení kurií a komor. Němci v Čechách byli ochotni zemi rozdělit, Němci na Moravě však byli rozptýleni, a proto museli hledat jiné řešení. Moravští Češi také stáli o kompromis, aby volební právo vyjádřilo jejich etnickou převahu.
V 90. letech probíhalo nesčetné množství národnostních sporů. Tehdy bylo také velmi silné hnutí za volební reformu. V roce 1898 začala moravská usmiřovací jednání mezi oběma národnostmi na Moravském zemském sněmu, tzv. moravské smiřovačky: liberální velkostatkáři (Skene, Chlumecký) se setkali se zástupci moravské národní strany (Žáček) a lidové strany (Stránský, Perek). Bylo nutné realizovat reformu volebního řádu. Moravsko-čeští poslanci navíc prosazovali jazykovou rovnoprávnost, založení druhé české univerzity a techni-
ky a obecně vyrovnání pozic ve školství. Vznikl permanentní sněmovní výbor v čele s Karlem hrabětem Žerotínem (po jeho jmenování místodržitelem jej vystřídal Ludwig hrabě Herberstein) – šlechta byla zprostředkovatelem: působila v rámci tzv. Mittelpartei moravských šlechtických velkostatkářů, kteří měli zájem prostředkovat mezi elitami obou národností. Lidovci před volbami a pod tlakem mladočeských spojenců výbor opustili. Žáčkova moravská národní strana (staročeská) však preferovala dohodu před císařským oktrojem. České strany na Moravském zemském sněmu vystupovaly nejednotně. Němečtí vyjednavači vnímali etnickou realitu Moravy, za umožnění změny volebního systému však žádali národnostní kurie s právem menšinového veta. V roce 1901 vyhráli Kramářovi mladočeši zemské volby v Čechách, měli odpor ke všemu německému a byli rusofilní. Ve volbách do Moravského zemského sněmu roku 1902 moravští Němci oslabili, ale ani moravští Češi nedosáhli kýženého výsledku. V letech 1904/5 na Moravě kulminoval boj za všeobecné volební právo. To všechno nahrávalo kompromisu mezi elitami moravských Čechů a Němců.
Prvního října 1905 se v Brně uskutečnil tzv. Volkstag – sjezd zástupců německého obyvatelstva z Moravy a německých politických činitelů z Čech i celého Rakouska. Moravští Němci demonstrovali před Německým domem (stál na dnešním Moravském náměstí), moravští Češi před Besedním domem (stojí na dnešním Komenského náměstí). Došlo k násilnostem, na německý podnět zasahovala policie a vojsko (byl zabit
237
dělník František Pavlík). V důsledku nacionálního konfliktu došlo k rozbití vyrovnávacího výboru, který měl jednat o české univerzitě v Brně. O situaci jednal Moravský zemský sněm, za moravské Čechy mluvil hlavně Otakar Pražák a Jan Žáček. Moravská národní strana kvůli tlaku na moravské Němce prosazovala zavedení všeobecného, rovného, přímého a tajného volebního práva. Moravské vyrovnání (moravský pakt) z r. 1905 Národnostním vyrovnáním se na přelomu 19. a 20. století v Předlitavsku mínil kompromis ve sporných národně-politických otázkách dosažený na základě dialogu volených národně-politických reprezentací jednoho správního celku, např. Moravského markrabství. Moravští politikové byli přesvědčeni, že rozdělení Moravy v co nejvíce oblastech života na českou a německou povede ke snížení nacionalistického napětí. Čtyři zákony upravující vztahy mezi Čechy a Němci na Moravě byly přijaty v říjnu a listopadu 1905 (a ihned potvrzeny císařem). Byla přijata zásada neteritoriálních národnostních volebních katastrů, byl snížen volební census, byla zavedena všeobecná kurie při respektování stávajícího systému. Prakticky byla zajištěna blokační minorita moravských Němců. Největším neúspěchem moravských Čechů bylo nezřízení české univerzity v Brně. Moravští Češi navrhovali rovnost zastoupení úměrnou k počtu lidí (kvantitativní přístup), moravští Němci navíc požadovali i rovnost úměrnou výši daňových odvodů (kvalitativní přístup); vyrovnání zohlednilo obě tato pojetí stejnou měrou.
„Zápas o děti“. Lex Perek (Perkův zákon) reprezentuje část Moravského paktu věnovanou školství, jelikož „jednotné vzdělávání národa rozhoduje o jeho budoucnosti a je velikým národním zájmem“, jak psal dobový tisk. JUDr. Perek navazoval na návrh českého filologa Jana Kvíčaly; jeho zákon měl na Moravě bránit „germanizaci českých dětí“, ve skutečnosti si dělal nárok na bilingvní a k českému nacionalismu chladné rodiny. Na základě národnostního principu byly školské rady na zemské, okresní a místní úrovni rozděleny na české a německé; do školských úřadů byla zavedena jazyková rovnoprávnost atd. Perkův zákon stanovil zásady přijímání žáků do moravských veřejných národních škol – do obecných škol směly být zpravidla přijímány jen ty děti, které ovládaly vyučovací jazyk (zásada: „Dítě patří do té školy, jejíž jazyk ovládá.“). Nakonec se od jazyka výklad zákona posunul k národnosti, která se stala rozhodující pro přijetí žáka do školy: „české dítě patří do české a německé dítě do německé školy“. Takto byl zákon také téměř beze zbytku v praxi naplňován. I když byl roku 1918 Moravský pakt odsouzen na smetiště dějin, převzalo Perkův zákon Československo (recepce rakouského právního řádu), platil pouze na Moravě (až do roku 1938). Zákon ve své době pomohl uklidnit národnostní situaci na Moravě, moravští rodiče však ztratili možnost volit pro sebe a své děti národnost. Šlo o součást boje, kdo je vlastně Čechem a kdo Němcem (nikoliv o boj mezi etniky). Prováděcí nařízení (1907), které bylo odmítáno správním soudem, vyšlo naopak vstříc německé straně: pro přijetí do školy stačila pasivní znalost jazyka, na přání rodičů mohlo být české dítě zařazeno do německé školy, či jednalo-li se o výměnu dětí s cílem naučit se cizímu jazyku. Vídeňská vláda nejvyššímu správnímu soudu nakonec ustoupila a prováděcí nařízení byla revidována.
238
Všeobecné, rovné, přímé a tajné volební právo do Moravského zemského sněmu (na rozdíl od říšského) zavedeno nebylo. Na základě Moravského vyrovnání se na Moravském sněmu ustálila česká většina a německá menšina. Brněnský pakt podpořil za staročeskou Moravskou národní stranu Jan Žáček, k němu se připojil i lidovec Václav Perek a národní katolík Mořic Hruban. Proti bylo šest lidovců (Stránský, Šílený ad.) a agrárník Michlovský. Brněnský pakt se stal terčem kritiky radikálních novin i mladočeských Národních listů. Žáček proto přišel s myšlenkou, aby poslanci svým voličům vysvětlili dopad změn v tom smyslu, že národní zájmy nebyly poškozeny. Moravští říšští poslanci intervenovali u premiéra Gautsche, aby byly provedeny změny i ve správní oblasti, která byla v německých rukou. Žáček na Moravě připomněl neúspěšnou taktiku „vše či nic“ z doby vlád Potockého a Hohenwarta.
Národnostní kompromis na Moravě byl z mnoha pokusů o řešení národnostní otázky v habsburské monarchii jedním z mála, které skončily úspěchem. Poprvé se po vzájemné shodě prakticky uplatnily principy napomáhající soužití etnicky/ národnostně smíšeného obyvatelstva s protichůdnými nároky, tedy slovanských a germánských Moravanů, kteří přes staletí soužití byli rozděleni desetiletími českého a německého nacionálního hnutí a začali se nacionalisticky sebeprosazovat jedno na úkor druhého, stali se z nich moravští Češi a Němci. Šlo o významný pokus o národnostní smír uvnitř mnohonárodnostního Rakouska-Uherska. To představovalo možný model, který by i v jiných rakouských zemích mohl pomoci překonat národnostní pnutí (pokusy byly učiněny v Bukovině, Haliči či Českých Budějovicích). Ukázalo se, že jazykový boj a národnostní otázka jsou řešitelné. Přijetí tohoto kompromisního národnostního smíru vyvolávalo v době bouřlivých nacionálních vášní jak naděje, tak i nesouhlas. Na rozdíl od Čech získala moravsko-česká politická reprezentace majoritu na Moravském zemském sněmu až Moravským paktem, měla tudíž nést zodpovědnost za zemské záležitosti; chovala se však, jako by byla stále v opozici, protestovala proti „nedodržování jazykové a národní rovnoprávnosti“; navíc byla nejednotná. Moravská národní strana (staročeši) dlouhodobě poukazovala na potřebnost národního usmíření. Její vůdce Jan Žáček, český nacionalista i rakouský patriot, který zdůrazňoval Palackého myšlenku, že národy v Rakousku musí být rovnoprávné, patřil k hlavním tvůrcům moravského paktu, formuloval mnoho českých národních vyrovnávacích požadavků. Poslanec Bubela prohlásil, že nyní, když si sebe obě národnosti váží, měly se také naučit trochu se mít rády, milovat i řeč druhého etnika, aby na Moravě nastaly lepší časy. Velký podíl na Moravském vyrovnání měli politici Lidové strany – Václav Perek a Adolf Stránský. Moravské vyrovnání bylo konsenzem politických elit všech hlavních českých i německých politických táborů na Moravě. I přes větší segregaci země umožnil koexistenci, která byla udržitelná a ekonomicky výhodná. Zemská politika však nebyla demokratizována, liberálové i šlechtický velkostatek se „zabarikádovali“ ve svých pozicích. To poškozovalo sociální demokracii a agrárníky. Na rozdíl od těch se však moravská zemská politika odblokovala. Došlo ke větší politické diferenciaci, hlavně u moravských Čechů. Vzájemná nacionalistická nevraživost byla oslabena, nacionalistická rétorika směrem k voličům však nevymizela.
Obr. 364 Moravské vyrovnání Morava pro česko-německé vztahy neměla rozhodující význam a vyrovnání v Čechách bylo odmítáno. Byla však inspirací pro jiné části monarchie a vyrovnání je vnímáno pozitivně. Tento moderní prvek politického demokratického liberalismu Moravu přiblížil západní Evropě. Česko-německý národnostní konflikt přispěl k rozkladu rakousko-uherského liberalismu, který spojoval vládu většiny s právy menšin. Český přístup (kvantitativní) upíral menšině právo stát se v budoucnu většinou, německý přístup (kvalitativní) zase umožňoval menšině vetovat rozhodnutí většiny. Moravské vyrovnání národnostní většinu a menšinu nesjednocovalo, ale naopak ještě více rozdělovalo – pojetí „ne spolu, ale vedle sebe“, které bylo typické pro všechna vyrovnání v mnohonárodnostní monarchii, vedlo společně s podceňováním možné spolupráce k jejímu rozpadu – nepodařilo se překročit národnostní pohled. Kompromisní vyrovnání z roku 1905 nevyřešilo všechny sporné otázky, vzniklo v době české ofenzívy, němečtí poslanci byli pod tlakem. Útočili na něj radikální nacionalisté obou národnostních táborů (prý přílišné ústupky druhé straně a žádné „národní zisky“ pro vlastní stranu) i sociální demokracie. Moravští pokrokáři vyčítali českým poslancům, že počet českých zemských mandátů nedosáhl 50%, německým radikálům chybělo právo veta národnostních kurií či vadil Perkův školský zákon. Sociální demokracii se nelíbil starý princip censovního a kuriového volebního práva a obrátili se na premiéra barona Becka (např. Vaněk, Hybeš). Český národní sociál (radikál) Klofáč podporoval maďarský boj proti Vídni, což štvalo Slováky. Antiklerikální Lidová strana na Moravě (Adolf Stránský, pokrokářské Lidové noviny) útočila na profesora brněnské české techniky Michala Ursínyho (uherského Slováka kandidujícího za Národní stranu na Moravě), což Slováci opět nesli nelibě. Národní strana svobodomyslná v Čechách charakterizovala roku 1906 Moravský pakt jako „dílo nesnesitelné nutnosti, nikoli národního smíru.“ Národní boj na Moravě se prý povede dále.
Zemské volby roku 1906 již proběhly dle Moravského paktu, přesto padaly návrhy na změnu volebního řádu. Další české návrhy směřovaly k jazykové rovnoprávnosti u úřadů, k zákonnému stanovení národnosti na základě etnického původu hned při narození (už ne na základě jazyka). Německé návrhy zase tlačily na zavedení národnostního klíče v co největším spektru zemských záležitostí, k posílení národnostní autonomie a prosazení národnostního daňového katastru. Jednání sněmu navíc provázely obstrukce vyvolané z obou stran. Nemožnost sestavit dvoutřetinovou většinu pro důležitá rozhodnutí ohrožovala podstatu moravského zemského parlamentarismu, zvyšovala nebezpečí zásahu státní moci (viz anenské patenty v Čechách, které roku 1913 suspendovaly zemskou samosprávu). Tato hrozba oktroje přiměla moravské poslance obou národností ke spolupráci. Na radnice se dostávají nacionalističtí radikálové z obou táborů. Volby do celorakouského státního parlamentu, Říšské rady (1907), se uskutečnily již podle všeobecného hlasovacího práva, čímž byl po čtyřech desítkách let dovršen proces zahrnutí do té doby neprivilegovaných vrstev do plnohodnotného podílení se na politice, ovšem pouze pro muže. Volby do zemských sněmů však stále probíhaly na základě kuriálního volebního systému. Politické strany na Moravě v éře masových stran (1905-1914) Přerod v moderní politické strany Ve čtvrtstoletí před první světovou válkou se lidé politizovali (v roce 1897 byla zřízena všeobecná volební kurie) a z moravské národní strany se odštěpovaly moderní politické strany zdůrazňující nacionální, sociální či náboženské aspekty.
239
Na konci 19. století Morava nabízela stranu národní, lidovou, sociálně demokratickou a strany katolické, na začátku 20. století také agrárníky a národní dělníky. Rozhodující pro vývoj politických stran byla doba Moravského vyrovnání, které zřízením volebních katastrů eliminovalo zápas mezi českými a německými stranami na Moravě. Demokratizační volební reformy (1905, 1907) zajistily masovou účast na volbách (sociální demokracie), přechod od honoračních stran k masovým ale zároveň natrvalo vedl i ke zhrubnutí politiky. Všechny strany měly závazný organizační statut – namísto z centra jmenovaných důvěrníků byly základním kamenem místní organizace, které vysílaly (volily) důvěrníky do vyšších organizačních grémií. Místní organizace stran se neřídily spolkovým, ale volnějším shromažďovacím zákonem, navíc byly těsněji navázány na stranické vedení. Výkonné výbory byly voleny dle stanov na sjezdech stran. Z něj byl volen užší výkonný výbor a předsednictvo strany, k ruce jim byl placený tajemník a sekretariát. Vazby na strany v ostatních korunních zemích. Moravská sociální demokracie vznikla na celorakouském (předlitavském) základě, později byla součástí českoslovanské (české) sociální demokracie Národní strana na Moravě se s národní stranou v Čechách (staročeši) nepropojila, měly jen společný poslanecký klub ve vídeňské Říšské radě. Lidová strana se s mladočechy rozešla. Ani moravská pokroková strana nesouvisela s českými realisty a radikálními pokrokáři. O něco těsnější vztahy k Čechám měli jen agrárníci a národní sociálové jako autonomní zemské části celočesky koncipovaných stran, ovšem kromě společného klubu v říšské radě bylo moravské zastoupení ve vedení strany formální. Katolické strany a moravská živnostenská strana rezignovaly na snahu utvořit celočeské organizace. Kromě Čech se utvářela pouta i na Slezsko a Rakousy. Každodenní agitační a organizační činnost vyžadovala profesionalitu a zázemí, což se nejdříve projevilo v sociální demokracii. Poměr vedení strany a její administrativy se rovnal poměru majitelů tisku a redaktorů. Placení tajemnící a sekretariáty zvyšovaly nároky na stranické finance, které na začátku 20. století byly získávány pouze z individuálních darů (většinou od poslanců). Náklady na noviny a kampaně hradili majitelé a kandidáti. Strany zavedly členské příspěvky, snažily se získat finance z hospodářské a reklamní činnosti.
Členství ve straně znamenalo až do počátku 20. století pouze souhlas s programem, od této doby bylo svázáno s členstvím v místní organizaci a odváděním stranické daně. Prosadil se zákaz členství v jiné straně, zaváděla se civilní evidence členstva a procedura přihlášek a vydávání legitimací. Tisk utvářel strany od 60. let 19. století, byl čím dál tím více závislý na vedení strany. Tiskoviny vydávala družstva a tiskárny vlastněné předáky strany. Takto fungovala Moravská orlice (moravských staročechů), lidovecké Lidové noviny, národně katolický Hlas, sociálně demokratická Rovnost, pokrokářská Snaha, agrárnické Selské listy a Moravský venkov, živnostenský Zpravodaj, národně sociální Moravský lid ad. Nutné zdroje byly získávány z reklamy, ta však byla komplikovaná nacionalismem a antisemitismem: Lidové noviny musely čelit kritice, že zveřejnily inzeráty německých obuvníků (1910), Selské listy se veřejně zřekly inzerce židovských podnikatelů (1902), po několika měsících však musely od tohoto záměru nenápadně upustit.
Od přelomu století strany budovaly výhradně na sebe navázané masové organizace, které sloužily k podchycování různých zájmových složek obyvatelstva. Ženy byly organizovány od 90. let nejprve v sociální demokracii, poté i v dalších stranách (národně-sociální i křesťansko-sociální), úspěšnější
240
bylo organizování mládeže (dívek i chlapců). Masové organizace byly důležitou příčinou volebního úspěchu stran katolických, sociální demokracie i agrární. Moravské politické strany pronikaly do národních, samosprávných, hospodářských aj. korporací, obsazovaly (často po vzájemné dohodě) pozice v zemské samosprávě a veřejných institucích. Po moravském vyrovnání, které umožnilo nástup nových stran a znamenalo národnostní rozdělení některých zemských orgánů, zesílil politický tlak na získávání zemských funkcí, z nichž některé byly honorované, hlavně po nástupu konzervativní koalice katolíků, staročechů a agrárníků (volby 1906), zcela tak rozhodovali agrárníci, lidoví pokrokáři a sociální demokracie (1913). Komise stran připravovaly propracované souhrnné programy, sjezdy je přijímaly jako závazné dokumenty – nedodržování bylo důvodem k vyloučení. Kromě soc. dem. programových dokumentů byly stále národnostní, státoprávní, kulturní a školské požadavky, nově otázky zahraničně politické a vojenské, zvýšila se i pozornost věnovaná samosprávě a komunální politice. Programy byly často blízké programům sesterských stran v Čechách. Strany se neobešly bez hospodářského a sociálního programu, „všenárodnost“ ustupovala „stavovským“ zájmům. Masové strany chtěly oslovit co nejširší vrstvy obyvatel (agrárníci i dělníky, sociální demokracie i zemědělce…). Tak se programy vyprazdňovaly do podoby vágních hesel, strany se lišily spíše konkrétními politickými činy. Strany vydávaly deníky, krejcarové (levné) noviny, večerníky, agitační brožury, kalendáře, plakáty atd. Mluvená propaganda zněla na stovkách schůzí, na něž připravovaly řečnické kurzy. Poslanci více dbali na osobní styk se svými voliči. Stranické rozdíly pronikly ke každému občanovi – odděleně sportovali (Sokol, Orel, D.T.J.), chodili za kulturou (ochotníci, Národní, Dělnické, Katolické, Živnostenské domy). I obyvatel dědiny se světonázorově přikláněl buď ke konzervativnímu (katolickému) či liberálnějšímu (agrárnímu) táboru. Strany bojovaly o každého voliče, chtěly si podmanit jejich vědomí, včetně dětí. Člověk už svým rozhodnutím pro konkrétní družstvo, záložnu, školu či restauraci ukazoval, do kterého tábora náleží. Systém českých politických stran na Moravě Strany byly nuceny formovat účelové volební koalice s politickými soupeři, což vyvolávalo pnutí uvnitř stran. Většina občanů měla ke stranám volnější vztah, tudíž mohli mezi stranami přecházet. Aby nebyly strany izolovány, budovaly si svými aktivitami mimo politickou sféru svoje politické tábory, čímž se vytvářela sloupová struktura a sociálně morální prostředí. Společnost na Moravě měla tři pilíře – národně liberální, katolický a sociálně demokratický – které vyrůstaly z různých společenských vrstev. Vytvářela se odlišná sociálně morální prostředí, která se odlišovala kulturně mentálními, sociálně hospodářskými regionálními i konfesijními postoji, v táborech tak vznikly subkultury.
Tábor byl tvořen jednou či více stranami, opíral se o společné sociomorální prostředí. Důležitá byla národnostní a sociální otázka, postavení církve a rozpor mezi městy a venkovem. V některých táborech bylo více stran, koalice však vznikaly přes hranice táborů. Moravská společnost se rozestoupila do pěti táborů.
1. Národně liberální tábor Na Moravě vykrystalizoval z českého národního hnutí, usiloval o monopol zastupovat „české národní zájmy“ na Moravě proti německé mocenské hegemonii. Štěpením původně jediné národní strany byla oslabena přitažlivost nacionálně motivované jednoty. Tábor byl dle míry nacionálního či sociálně ekonomického radikalismu značně roztříštěn. V různých obdobích zahrnoval národní, lidovou, pokrokovou, lidově pokrokovou, živnostenskou a lidovou stranu H. Bulína. Strany se opíraly o bohatší měšťany české Moravy – inteligenci, vyšší úředníky, příslušníky svobodných povolání, řemeslníky a podnikatele. Tábor se vymezoval vůči katolíkům a sociální demokracii, kteří na úkor nacionalismu zdůrazňovali náboženské a sociální cíle. Nacionalismus byl zásadní dělicí čarou mezi oběma tábory. Uměle byl zveličován rozdíl mezi českým dělníkem a německým podnikatelem. Cesta k sociální demokracii nebyla zcela uzavřená, ač bylo poukazováno na její anacionálnost – nacházely styčné body v zemské politice a sociální demokracie se do systému politických stran na Moravě začlenila i díky jisté nacionalizaci. Oba tábory sbližoval účelový antiklerikalismus, který integroval nekatolické síly proti sílící katolické konkurenci. Katolickému táboru bylo vyčítáno, že nehájí dostatečně „národní zájmy“ – vznikl hrubý konkurenční zápas, který se přenesl do všech oblastí života, i do školství, kultury a tělovýchovy. Tento antiklerikalismus měl značný koaliční potenciál – i s nacionalizující se sociální demokracií. Radikální nacionalismus národních sociálů byl bloku blízký. Strany uvnitř tábora kladly na nacionalismus, sociální otázky a antiklerikalismus různý důraz. Umírnění staročeši tak měli blízko ke katolíkům, druhé křídlo tvořili radikálně nacionalističtí a antiklerikální pokrokáři, kteří měli blízko k sociální demokracii (do 1907). Ústřední silou byla lidová strana, která se od koalice se staročechy a katolíky posunula radikálně doleva k pokrokářům a autonomistické sociální demokracii; národní strana se naopak stala konzervativnější díky koalici s katolíky a agrárníky. Do středu tábora se tak posunula slabá Bulínova lidová strana. Stejně slabá středostavovská živnostenská strana měla odpor k sociální demokracii, blízko měla k agrárníkům a národním socialistům. Míra radikalismu v nacionálních a klerikálních otázkách tvořila dělicí čáru (která šla napříč tábory i stranami) mezi konzervativci (klerikální, umírnění) a pokrokáři (antiklerikální, nacionální) na zemském sněmu. Umírněná křídla stran protestovala proti vítězství radikálů uvnitř lidových pokrokářů, agrárníků i sociální demokracie. Proto se odtrhla Bulínova lidová strana od lidových pokrokářů, centralistická sociální demokracie od autonomních socialistů a vydělovali se i konzervativní agrárníci.
2. Katolický tábor Katolické hnutí vycházelo ze silné tradice, dokázalo se modernizovat a formovat každodenní život mas (raiffeisenky, družstva, charita, pěvecké spolky, poutě). Katolická strana národní byla ústředím, křesťansko-sociální strana byla stranou masovou. Hnutí bojovalo proti sociálně demokratickým a liberálně pokrokářským idejím. Kohnova aféra, Judova aféra a učitelský sjezd r. 1906 v Olomouci vyostřily zápas o volnou školu, odluku církve od státu, rozluku manželství a volnomyšlenkářské hnutí. Katolíci triumfovali ve volbách 1906/7 (koalice se staročechy a agrárníky), poté však agrárníci přešli k lidovcům a antiklerikalismus většiny stran katolíky izoloval.
Jako nejsilnější tábor čelili katolíci před válkou útokům ostatních čtyř bloků. Byli odděleni od soc. dem. a nár. soc. Vůči „mezinárodním socialistům“ (soc. dem.) se katolíci vymezovali nacionálně, od nár. soc. se distancovali kvůli jejich antiklerikalismu. Katolíci i liberálové se zaklínali „národními zájmy“ (protiněmeckost), přesto mezi nimi vznikla po fúzi Stránského lidovců s pokrokáři nepřekonatelná bariéra (a brzy vznikala i k živnostníkům). Ke staročechům byli smířlivější (nacionalismus). Každodenní hrubý politický boj o voliče pak rozdělil celou společnost. Nejblíže měli mít katolíci kvůli zájmu o venkov a odporu k městu k agrárníkům, moravští agrárníci však nebyli typickými konzervativci a tradicionalisty – venkov byl rozpolcen mezi liberalismus a katolicismus.
Na rozdíl od Čech byli na Moravě katolíci nejsilnější, kdežto sociální demokracie byla slabší. Dělicí čarou mezi politickými tábory tedy byl antiklerikalismus, nacionalismus a sociální otázky byly poněkud v pozadí. Katolíci byli napadáni za zne užívání víry k nenáboženským účelům, spojenectví se šlechtou, oddanost Vídni. Ke své obraně používaly katolické strany mj. i antisemitismus. 3. Agrární tábor Agrárníci vyrostli z moravského svébytného rolnického hnutí, venkov hrál zásadní úlohu v českém národním hnutí na Moravě – venkovská kurie zvyšovala prestiž venkova. Moravský venkov hrál významnou úlohu při formování českého kapitálu a průmyslového podnikání, vznikla vrstva sedláků-podnikatelů (Haná). Část rolníků se hospodářsky emancipovala, podnikala i v nezemědělské sféře, sekularizovala se i liberalizovala, nacionalizovala a radikalizovala. Agrárníci podpořili opoziční vystoupení liberální lidové strany, hnutí mělo blízko k měšťanskému národně liberálnímu táboru, s nímž se kvůli konkurenci politického katolicismu rozcházelo poměrně dlouho. Arárníci se neuplatnili ve městech, ovšem z venkova vytlačovali ostatní strany. Agrárníci nejdříve spolupracovali s katolíky, ti však byli jejich největší konkurencí (agrárníci stáli mezi katolíky a sociální demokracií). K oslabení katolíků agrárníci (venkovská kurie) zvolili spolupráci (1911) s lidovými pokrokáři (městská kurie) i s nacionalizovanou autonomistickou sociální demokracií (všeobecná kurie) – tyto strany se vzájemně podporovaly při boji o tři hlavní volební kurie proti katolíkům.
4. Sociálně demokratický tábor Dělnické hnutí se vyvíjelo nezávisle na národním hnutí, bylo podchyceno internacionální sociální demokracií. Prolínáním obou proudů však vznikly křesťansko-sociální a národně-dělnické strany. Česká a německá sociální demokracie na Moravě držely dlouho při sobě. Radikálnost sociální demokracie a její parlamentarizace zesílila vnímavost k národnostní otázce – „třídní nepřítel“ byl postupně ztotožňován s „nepřítelem národním“. Národní hnutí však šířilo obraz „českého dělníka“ bojujícího s „německým kapitalistou“, což se na Moravě mohlo uplatňovat až po národnostním rozdělení sociální demokracie do národních volebních katastrů a národnostních kurií v důsledku Moravského vyrovnání. Na soc. dem. opozici bylo útočeno jako na málo nacionalistickou a vídeňskému vedení podřízenou stranu. Sociálně třídní ideologie sociální demokracie vymezovala vůči národním stranám jako dědicům liberalismu, přesto to jejich účelovou spolupráci nevylučovalo. Průlomem byla Masarykova kandidatura za sociální demokracii (1907); více než nacionalistického strašáka „německého kapitalisty“ se strany bály hlavně pře-
241
vahy katolíků – proto mohlo na Moravě (na rozdíl od Čech) dojít ke koalici sociální demokracie s agrárníky a lidovými pokrokáři – zvláště když byli omezeni na městský dělnický elektorát ve všeobecné kurii. Antiklerikalismus byl hlavním pojítkem, odchod centralistů umožnil většinovým autonomistickým sociálním demokratům nacionalizaci. 5. Národně sociální tábor Národní sociálové na Moravě neměli tradici, jejich základna byla v nacionalizovaných nižších vrstvách. Strana měla silnou konkurenci v sociální demokracii a liberálním táboře. Silný nacionalismus a antiklerikalismus a síť organizací jí umožnily vytvořit zázemí. Bylo založeno na radikálním nacionalismu, opozičnosti, antiautoritářství, antimilitarismu a antiklerikalismu. Svůj radikální nacionalismus těžko prosazovali vůči radikálnímu nacionalismu lidových pokrokářů, kteří se sblížili s národní demokracií – národní sociálové byli nuceni bojovat proti všem a spojit se s konzervativními staročechy (již bezvýznamnou moravskou národní stranou). Šlo o tábor nejslabší a nejméně konsolidovaný.
Srovnání se stranickými poměry v Čechách I přes příbuznost s politickými poměry v Čechách mělo politické stranictví na Moravě svá specifika. V Čechách proběhla politická diferenciace v druhé polovině 90. let, na Moravě s desetiletým zpožděním, a to díky jiné sociální a národnostní struktuře obou zemí – v Čechách těžily české strany z většiny na Českém zemském sněmu a národnostní kompaktnosti, na Moravě až do Moravského vyrovnání musely české strany zachovávat jednotu vůči většině moravských Němců na Moravském zemském sněmu a zohledňovat kandidatury ve smíšených oblastech. Na Moravě (i v Čechách) bylo pět politických táborů, nebyla zde však strana radikálně pokroková, radikálně státoprávní, česká pokroková (realistická) a některé katolické; dokonce jednotlivé strany a tábory hrály poněkud jiné úlohy.
Katolický tábor byl na Moravě silný, v Čechách roztříštěný. Navíc byla pro českou Moravu rozhodující venkovská kurie. V roce 1911 byli v říšských volbách v Čechách nejsilnější sociální demokraté (36%) a agrárníci (26%), dále nár. soc., nár. lib. a katol. (vždy 12-13%), na Moravě to byli katolíci (37%) a sociální demokraté (26%), agrárníci (19%), strany nár. lib. (12%), nár. soc. (2,5%). V Čechách tak zvítězily městské strany, na Moravě venkovské. Hlavní dělicí čára v Čechách byla mezi soc. dem. a ostatními, na Moravě mezi katolíky a ostatními. Lidoví pokrokáři byli na Moravě radikálnější než v Čechách, agrárníci demokratičtější, soc. dem. oportunističtější, nár. soc. slabší.
Ke strukturálním změnám však nedošlo, tudíž se mohli morav ští předáci prosadit za první čs. republiky v celostátním měřítku – katolík J. Šrámek, sociální demokrat V. Tusar a agrárník F. Staněk. Systém německých stran na Moravě Německé strany na Moravě se formovaly ve specifických podmínkách, ovšem v souvislosti s politickým vývojem německého obyvatelstva v ostatních zemích monarchie – podobnost se systémem českých stran na Moravě byla jen povrchní, ač se jednalo o stejné typy táborů: měly však jiný vývoj, vnitřní složení i význam jednotlivých stran. Problémem je chápání německé dělnické strany (Deutsche Arbeiterpartei) jako základu německého nacionálně dělnického tábora či jistá nesvébytnost německého agrárního tábora.
242
Obr. 365 Christian d´Elvert, brněnský starosta, mj. zakladatel sadů pod Špilberkem 1. Strany německého národně liberálního tábora Tábor byl tvořen německou liberální (pokrokovou) stranou (Deutschliberale Partei), německou nacionální (lidovou) stranou, všeněmeckou stranou a volnou všeněmeckou (německou radikální) stranu; k táboru inklinovala i německá dělnická a německá agrární strana. Německá liberální strana vstupovala na Moravě nejčastěji pod názvem Deutschmährische Partei (od roku 1896 německá pokroková strana – Deutschfortschrittliche Partei). Reprezentovala německé centralisticky a liberálně orientované obyvatelstvo Moravy. Šlo o stranu honorační, zastupující německé vyšší a střední městské vrstvy; po desetiletí byla hegemonem politiky na Moravě i díky tisku (Rohrerův Tagesbote aus Mähren und Schlesien) a významným poslancům (Karl Giskra, Alfred Skene, Eduard Sturm, Christian d´Elvert, Adolf Promber, Heinrich d´Elvert, Gustav Gross). Strana měla oporu ve špičkách průmyslu a finančnictví. Úzce spolupracovala s ústavověrnými velkostatkáři. Dominanci liberálů v německé politice Moravy nenarušil ani nástup masových stran, ovšem za cenu nacionalizace. Německá nacionální strana na Moravě (Deutschnationale Partei Mährens, zal. 1890) se v roce 1895 přejmenovala na německou stranu lidovou (Deutsche Volkspartei). Šlo o slabší radikálně nacionalistickou a antisemitskou opozici (s jistým ohlasem na severní Moravě). Orientovala se na střední a na nižší vrstvy obyvatel. Jejím jediným poslancem byl dlouho Johann Luksch, dalšími předáky Karl Chiari a Hermann Brass; strana spolupracovala s liberály. V rámci svobodomyslného tábora byla druhou nejsilnější. Všeněmecké (alldeutsche) hnutí se vnímalo jako nejnacionalističtější skupina z německé lidové strany (1900), byla úspěšná ve venkovské kurii. Díky rozporům (G. Schöner X K. H. Wolf) vzniklo na Moravě volné všeněmecké (freialldeutsche) hnutí a v rámci něho i německá dělnická strana Moravy (Deutsche Arbeiterpartei Mährens). K volné všeněmecké straně (od 1907 nazývané německá radikální strana) přešla většina stoupenců všeněmeckého hnutí na Moravě. Strana se orientovala na nacionálně a sociálně citlivé obyvatele žijící na jazykové hranici, takto se stala třetí nejsilnější německou stranou na Moravě (1906). Konkurovala německým lidovcům, zapojila se do koalice s pokrokáři (liberály) a lidovci (nacionály).
Německý národně liberální tábor se velmi diferencoval: pokrokáři měli vliv mezi majetnými (volebním censem zvýhodněnými) obyvateli, radikálové a lidovci vytlačili pokrokáře z vlivu na nižší střední a nižší vrstvy. Pokrokáři zas úspěšně útočili na německé sociální demokraty křesťansko-sociální stranu. Německý národně liberální tábor byl ostře vymezen vůči soc. dem a křesť.-soc., kdežto k německé dělnické německé agrární straně byli smířlivější.
2. Německý nacionálně dělnický tábor Formoval se v prostředí nacionálně orientovaného německého dělnictva, maloživnostnictva a drobného úřednictva – konvenoval jim nacionalismus a antisemitismus. Jejich stranou byla německá dělnická strana na Moravě (Deutsche Arbeiterpartai Mährens, 1906) – zemská organizace celorakouské německé dělnické strany (1904). V celorakouském měřítku přispěl k politizaci hnutí Svaz německých svépomocných a dělnických jednot Rakouska se sídlem v Moravské Třebové (F. Burschofsky, tisk Der Deutsche Arbeiter, Freie Volksstimme). V procesu vzniku strany se projevovala spolupráce s všeněmeckou stranou. R. Jung a H. Knirsch hráli v roce 1918 důležitou roli v přeměně strany v německou národně socialistickou dělnickou stranu (Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei). Nacionální dělníci byli podporováni jako protiváha sociální demokracie křesťansko sociálním táborem svobodomyslných stran, odstup od německého nac. dělnictva od velkopodnikatelů byl velký. 3. Německý agrární tábor na Moravě Kořeny tábora byly staré, při sociální a nacionální radikalizaci zůstala část rolnického hnutí pod patronací křesťansko sociální, značná část se od liberální (pokrokové) strany uchýlila k lidovcům (nacionálům), všeněmcům a radikálům. Samostatná strana vznikla až po odlivu radikálního nacionalismu nejdřív v Čechách (1905), poté i v ostatních zemích Předlitavska. Německá agrární strana na Moravě vznikla „shora“ seskupením rolnických poslanců různých stran. Opírali se o spolky (Organizace německých rolníků na Moravě – Organisation der deutschen Landwirte Mährens, 1908). Na zemské úrovni se strana podřizovala klubu německých svobodomyslných stran a na říšské úrovni Německému nacionálnímu svazu (Deutscher Nationalverband). Strana tak byla poměrně slabá. 4. Německý katolický politický tábor Od 50. let vyrůstal ze spolků, které byly obdobné k českým, ale slabší. Někdy přerůstaly do politických katolických spolků (kasin), měly vazby na aristokratický konzervativní list Vaterland i Hohenwartovu stranu práva. Křesťansko-sociální proud se na Moravu rozšířil z Dolních Rakous, měl oporu v antiliberálně a antisemitsky laděných vrstvách; organizačně se hnutí opíralo o Zemský svaz křesťanských Němců. Německá křesťansko-sociální strana na Moravě (Christlichsoziale Partei Mährens) se však výrazněji neprosadila. Proti katolickému táboru ve městech ostře vystupovaly německé svobodomyslné strany a soc. dem., na venkově lidovci a radikálové, poté agrárníci. Katolíci sice měli tisk (Mährisch-Schlesische Post, Christliches Volksblatt für Mährens und Schlesien, Olmützer Zeitung, Mährischer Volksbote), významné osobnosti (F. Budig), přesto byli oproti českému katolickému táboru slabí.
5. Německý sociálně demokratický tábor Vzešel z národnostně původně jednotné soc. dem. strany, jeho formování, nezávislé na českém soc. dem. zázemí, bylo pomalé a záviselo na národnostní federalizaci celorakouské sociální demokracie. Opírala se o tisk (Volksfreund, 1881) a spolky (Eintracht, Vorwörts, Volksfreund, Freiheit). Základy organizace byly položeny na první zemské konferenci v Šumperku (1892). S českou soc. dem. těsně spolupracovala hlavně na Ostravsku a Znojemsku. Zemské vedení odborové organizace bylo až do roku 1910 společné pro moravské Čechy i Němce a úzce napojeno na vídeňskou centrálu. Postupně se však prosadilo národnostní vnímání problematiky. Tábor byl ostře ohraničen vůči ostatním. Jako představitele uveďme poslance M. Eldersche a W. Niessnera. Srovnání českých a německých politických stran a táborů Moravy České a německé strany na Moravě byly rozděleny do obdobných táborů, byly však mezi nimi podstatné rozdíly. Ve volbách do Říšské rady 1907 získal český národně liberální tábor 10 z 30 poslaneckých míst Moravy, katolický rovněž 10 a poslední třetinu si rovným dílem rozdělili agrárníci a soc. dem.; v roce 1911 soc. dem. získala 11 mandátů, 7 katolíci, 6 agrárníci, 5 nár. liberálové, 1 nár. sociálové. Německé výsledky byly jiné – 1907: nac. lib. tábor získal 15 z 19, soc. dem. 3, křesť. soc. 1. V roce 1911 získal německý svobodomyslný tábor 16 hlasů, 3 zbyly na agrárníky – soc. dem. i křesť. soc. tak vyšli naprázdno, i když dohromady získali celkem přes 40% hlasů.
V českém táboře na Moravě se ziskem mandátů i počtem odevzdaných hlasů prosadili sociální demokraté a katolíci (na úkor národně liberálního tábora, jen 11% hlasů); to kontrastuje s 45% pro německé liberální strany. Z Moravy tak byl v parlamentu zastoupen každý z pěti českých politických táborů, kdežto zastřešovací politika německého národně liberálního tábora (a soustředění nacionalistických stran) vytlačila i soc. dem. a křesť. soc. Obdobné to bylo v zemské politice. Německé svobodomyslné strany zastřešoval Deutscher Volksrat für Mähren, společný poslanecký klub na zemském sněmu i celorakouský Německý nacionální svaz, který vedl představitel německé lidové strany na Moravě K. Chiari a od r. 1911 představitel německé pokrokové strany na Moravě G. Gross. Při zemských volbách 1913 se spojili němečtí pokrokáři, lidovci, radikálové i dělníci pod vedením pokrokáře H. d´Elverta. Německá liberální (pokroková) strana tak byla nahrazena novu integrací svobodomyslných stran (které vzešly z liberální strany). Naproti tomu čeští národní liberálové (jádro tvořili lidoví pokrokáři) nebyli jednotní, tudíž nestačili na soc. dem. a katolíky. Tábor pokrokových stran sice izoloval katolíky, ale za cenu vzestupu soc. dem. a agrárníků (volby 1913).
Převaha národně liberálního tábora na moravské německé politické scéně nebyla založena pouze na většinovém volebním mechanismu (umožňujícímu účelová spojení stran). Němečtí liberálové se opírali již v 90. letech o radnice, obchodní a živnostenské komory v Brně a Olomouci, vlivný tisk (Tagesbote aus Mähran und Schlesien, Mährischer Correspondent) a síť spolků. Roku 1871 existovalo 19 německých liberálních politických spolků oproti 5 politickým spolkům Pražákovy moravské národní strany (podobně zaostávala i Moravská orlice). Typickým představitelem moravské národní strany byl advokát (rolník, kněz), který měl blízko k drobnému živnostníkovi či sedlákovi. Němečtí liberálové měli na špici inteligenci (advokáti, profesoři, lékaři, úředníci) a hlavně skutečné velkopodnikatele, byli více vymezeni vůči nižším vrstvám a konzervativním
243
katolíkům (na rozdíl od moravských staročechů) – např. německý liberální poslanec Julius Gomperz (1824-1909) byl továrníkem, velkoobchodníkem, bankéřem, prezidentem brněnské obchodní a živnostenské komory a velkostatkářem – navíc předsedou Židovské náboženské obce, vyhraněným typem německého liberála. Úspěch německých liberálů tak tkvěl v opoře ve městech, od velkopodnikatelů a ve spolupráci s velkostatkem – to jim stačilo k dlouholeté hegemonii na Moravě. Moravská národní strana naopak musela nedostatek podpory od majetných kompenzovat halasnou nacionální politikou (bez rozdílu stavu i světonázoru) – integrovala konzervativní katolíky. Zmasovění politiky a krize liberalismu vedly moravskou národní stranu k rozpadu na lidovce (moravské mladočechy), národní katolíky a zbytek moravských staročechů, kdežto němečtí liberálové se stále orientovali na společenské špičky (separace nacionalistického křídla nezúžila její sociální základnu). Radikálové byli svobodomyslní a nacionální, nemohli tedy spolupracovat s katolíky a soc. dem., ale po nacionalizaci a radikalizaci liberálů s nimi kooperovat mohli.
Německá liberální strana na Moravě měla od 60. let v programu rakouský patriotismus a moravský autonomismus jako protiváhu českému státoprávnímu programu. V důsledku maloněmeckého řešení sjednocení Německa a úspěchu českého státoprávního programu byl však rakouský patriotismus i moravský autonomismus do jisté míry nahrazen německým nacionalismem. Na 7. sjezdu moravských liberálů v Brně 1880 E. Sturm prohlásil za nemožné dohodnout se s moravskými Čechy, sjezd se vyslovil pro solidaritu všech Němců v Rakousku; navrhli celorakouskou organizaci německých národních sil, která respektovala národnostní, nikoliv zemské hranice. Nastoupila nová generace nacionálně laděných politiků (Steinbrecher, Kaniak, Brass, Albrecht), která se jako nacionální strana (Deutschnazionale Partai) vyčleňovala z liberální strany a prosazovala se v masových (ochranných, pracovních) spolcích (Deutscher Schulverein 1880, Bund der Deutschen Nordmährens 1886, Bund der Deutschen Südmährens 1899). Nacionálové se soustředili v severomoravských městech, kde se frustrace z hospodářského úpadku dříve kvetoucích měst vybíjela jak v nacionalismu namířenému proti moravsko-české konkurenci, tak v antisemitismu namířeném proti moravským židovským velkopodnikatelům. Stejně jako se Stránského lidovci profilovali v 90. letech vůči moravským staročechům, německá nacionální strana se formovala na odporu vůči honorační politice liberálů. Volební kompromis moravských staročechů s mladočechy (1896) vynesl Stránského stranu do čela české politiky na Moravě, podobný kompromis moravských německých nacionálů (zvaných lidovci) s německými liberály (pokrokáři) jen potvrdil hegemonii liberálů, která však byla vykoupena zvýšeným nacionálním akcentem, kterými po odstoupení předsedy A. Prombera (1897) přinesl nové vedení liberálů (pokrokových) v čele s H. d´Elvertem, H. Fuxem, O. Lecherem, R. Rohrerem a G. Grossem. Volební neúspěch moravských (extrémně) radikálních všeněmců (na rozdíl od Čech, 1901/2) měl příčinu ve složité národnostní situaci Moravy, která neměla jednoduché řešení.
244
Obr. 366 Julius Gomperz
Obr. 367 Rakouské císařské manévry na Moravě 1909 (Velké Meziříčí): rakouský císař František Josef I. (2) a německý císař Vilém II. (1)
utváření moderních středoevropských národů na Moravě, národní společenství si o svém osudu mohla rozhodovat již před rokem 1914.
Obr. 368 Manifestace za druhou českou univerzitu na Moravě, Brno, 1911 Liberálové (pokrokáři) a nacionálové (lidovci) hájili zájmy moravských Němců cestou tzv. vyrovnávacích jednání s moravskými Čechy. Až Moravské vyrovnání 1905 odstranilo volební konkurenci Čechů a Němců, a umožnilo tak kontrastnější odstínění německého politického spektra. Liberálům a nacionálům se vlastní nacionalizací podařilo oslabit radikály a zabránit vzestupu sociální demokracie, křesťanských sociálů i agrárníků. Německé voličstvo bylo většinou městské, tedy příznivé liberálnímu táboru. Kdežto síla moravského venkova v české politice národním liberálům nepřála, byla nakloněna katolíkům a agrárníkům; ve městech zase nižší české vrstvy podporovaly českou sociální demokracii, německá byla slabá.
Vypuknutí první světové války v roce 1914 a následné rozbití Rakouska-Uherska v roce 1918 však neumožnily prověřit fungování moravského modelu v delším časovém období. Meziválečné období přineslo novou situaci, otázka menšin se ještě více zkomplikovala. Některé principy moravského vyrovnání (jazyková práva, školská a kulturní autonomie) byly sice stále přitažlivé, doba však takovému řešení nepřála. Německé prostředí reflektovalo Moravské vyrovnání jako možnost národního smíru, české prostředí jako „handl“, nic neřešící nedokonalý kompromis. Někteří historici poukazují na to, že v důsledku Moravského paktu došlo ke ztrátě vícejazyčnosti smíšeného obyvatelstva a k ještě hlubšímu odcizení obou etnik. Ukazuje se však také, že i v této pohnuté době byly elity obou skupin schopny nalézt kompromis. Chybou bylo, že kromě omezování třecích ploch nedošlo k zavádění opatření na podporu sbližování obou národností. Až do poloviny 20. století bylo ve střední Evropě možné, že stejné obyvatelstvo, aniž by se přestěhovalo, bylo jednou národní většinou, jindy národnostní menšinou. Češi i Němci se proti roli národnostní menšiny urputně bránili. Československo neuvažovalo o národnostním vyrovnání s Němci, pouze se otočilo pořadí národů ve státě (už nebyli arbitři typu Vídně či aristokracie). I proto česko-německé vztahy skončily nejen na Moravě tragicky v době před druhou světovou válkou a po ní.
Druhé moravské vyrovnání z r. 1914
Vzestup ekonomiky (1896-1914)
V roce 1914 došlo na Moravském zemském sněmu k uzavření nového národnostního kompromisu, který doplnil dohody z roku 1905. Moravští čeští poslanci byli pod tlakem těch německých kvůli nutnosti získat dvoutřetinovou většinu pro sanování zemských financí. Tuto dohodu vyjednali zástupci devíti politických stran, jak českých (Stránský, Staněk, Tusar, Hruban), tak i německých (Sommer, Jarolim, d´Elvert) a velkostatkářských (Bařina, Gomperz), podepsána byla za předsednictví zemského hejtmana hraběte Otto Serényiho.
Hospodářský vývoj
Dohoda se týkala jazykového zákona (Lex Perek), měl být posílen prvek národnostní autonomie školství. Rozdělování dle národnostního principu mělo pokračovat i v dalších oblastech samosprávy, především v otázkách finančních a hospodářských. Dohoda tak vycházela vstříc německým poslancům Moravy, kteří prakticky získali právo veta. Došlo k prohloubení národnostní a personální autonomie na Moravě a zároveň ještě většímu odcizení obou národností. Tím byl završen vývoj v otázce česko-německého vyrovnání na Moravě. Příznačné je, že dohoda byla původně přijata jako tajná, protože veřejnost nebyla na národnostní kompromis připravena – politické reprezentace ji vychovávaly k nacionalismu. Schopnost uzavřít dohodu ochránila moravský zemský parlamentarismus před českým osudem.
Oživení let 1894/5 přerostlo v mohutnou konjunkturu, rostla výroba i zakladatelská investiční činnost. Značně se zvyšoval počet akciových společností (Spolek moravských cukrovarů), byl zvyšován kapitál starších společností (Moravská lihovarnická společnost, První moravská vodovodní továrna, továrna na železné zboží Moravia aj.). Od roku 1906 se rozvíjejí oblíbené společnosti s ručením omezeným (k roku 1912 jich bylo na Moravě 143). Použití elektrické energie a mobilního elektromotoru odstranilo závislost na pevně vybudovaném pohonném systému. K roku 1913 připadalo na obyvatele Moravy a Slezska 99 kWh vyrobené elektřiny (na obyvatele Čech 78 kWh). Na počátku 20. století začala druhá fáze industrializace, průmyslový rozvoj Moravy byl na úrovni Francie (ovšem za Německem zaostával). Došlo k poslední vlně rozvoje textilního průmyslu. Tehdy se Tomáš Baťa seznamuje v USA, Anglii a v Německu s organizací moderní obuvnické výroby. Roku 1910 bylo na Moravě 1559 továren. Vznikl také průmysl cestovního ruchu. Předválečná deprese se projevila již roku 1912, a to velkým počtem úpadků.
Jazyková a poznenáhlu jen nacionální příslušnost se stala legitimním a zákonným důvodem pro národnostní rozdělení nejen institucí, ale i pro určování lidských osudů. Tím končí
245
masové kultury. Mladí intelektuálové měli krajně rozdílný názor na moderní umění, na nacionální ideologii a politiku. Nesouhlasili s cílenou, účelovou nacionalizací, ale neodmítali reflektovat a uplatňovat národní identitu. Moravští umělci, stejně jako umělci z jiných zemí, vnímali Paříž přelomu století jako Mekku tehdejšího dění, proto byla cílem uměleckých cest. Dalším zdrojem inspirace byla německá avantgardní kultura, což trvalo do doby první světové války a vzniku Československa. Moderní výtvarné umění, které se vyjadřovalo především prostřednictvím expresionismu a kubismu, se nepohybovalo v kontextu ideologických zátěží. Samozřejmě ne všichni umělci se chtěli vymanit z vlivu tradice a ideových trendů, proto nacházíme v umění tohoto období i vlivy barokní tvorby či humanistického kulturního projevu. Morava se na přelomu století nacházela ve složitých národnostních, kulturních a sociálních podmínkách. Během posledního desetiletí si zdejší společnost začala plně uvědomovat rozdíly uvnitř ní samotné. Obr. 369 Nová synagoga v Brně Židé Podle zákona z roku 1890 bylo vytvořeno padesát židovských náboženských obcí. Měly čistě náboženský charakter, zhruba jako katolické farnosti. Tyto obce byly zřízeny téměř ve všech židovských politických obcích a také v místech s větším počtem židovského obyvatelstva. K roku 1890 žilo na Moravě a ve Slezsku téměř 50.000 Židů (2% všech obyvatel Moravy, nikdy jich zde nebylo více) – stěhovali se do Brna, ale často i do blízké Vídně. Roku 1883 byla v Brně na Křenové ulici zřízena synagoga zvaná Polská škola. Roku 1900 zde žilo 8.243 Židů, vznikla nová obřadní síň na brněnském židovském hřbitově. V letech 1905/6 byla v Brně postavena Nová synagoga na ulici Ponávka. Na konci 19. století se opět objevuje snaha o tzv. „řešení židovské otázky“, Moravské vyrovnání (1905) bylo zajímavé i pro sionisty.
Umění na Moravě v letech 1890-1914 Společnost a kulturu na přelomu století formoval rozvoj polytechnické a technologické civilizace. Tato situace se týkala celého rakousko-uherského státu. Na konci 18. století se ve společnosti projevoval kulturní a politický patriotismus, vztah k místu byl s koncem 19. století silně ideologizován a projevoval se v nacionalismu jak česky, tak německy mluvící části společnosti na Moravě. Masaryk razil názor, že je zapotřebí komplexního a nejednostranného přístupu ke světu, v němž věda, umění a víra patří do společného kulturního diskurzu. Umění bylo postaveno nejen na úroveň vědy, ale stalo se její součástí. Paralelně se vyvíjely přírodovědné, fyzikální teorie, filozofická studia. Lidé si uvědomovali potřebu jejich konfrontace, prolínání a interakce i s uměním. Tehdejší nacionalizující se společnost prožívala úspěchy ekonomiky moderní civilizace, například na jubilejních a národopisných výstavách, kde byly prezentovány projevy lidové tvořivosti, v nichž byla spatřována cesta k moderním formám
246
V nově sebevědomé Praze bylo obrozenecké dychtění završeno v podstatě již v šedesátých a sedmdesátých 19. století a v kultuře byly tyto proudy formulovány činy generace Národního divadla. Praha vnímala Moravu jako příliš poněmčenou, Brno bylo považováno za „předměstí Vídně“.
Symbolem polarity moravské společnosti byly brněnské spolkové domy: český Besední dům a Německý dům, který svou činnost zahájil na začátku devadesátých let. V roce 1907 založené Sdružení výtvarných umělců moravských, které dokázalo ovlivnit rozvoj české výtvarné kultury na Moravě, je zároveň symbolem snahy o zdůraznění rozdílů mezi českou a německou společností. Literatura na přelomu 19. a 20. století Na toto období měla velký vliv osobnost Tomáše Garrigue Masaryka. V Brně působící Petr Bezruč, syn slezského buditele Antonína Vaška, se proslavil sbírkou Slezské písně. Moravský pobyt měl značný vliv na tvorbu S. K. Neumanna (Kniha lesů, vod a strání). Z Čech přišel na Moravu i Jiří Mahen, v Brně působil anarchistický buřič František Gellner, syn židovského obchodníka z Mladé Boleslavi. S redakcí Lidových novin je spjat Rudolf Těsnohlídek. Literatura a nacionalismus. Literatura přelomu 19. a 20. století byla vytvářena jak se záměrem působit nacionalisticky (či za jiným účelem), tak i jako čisté umění. Některé nacionální akcenty mohou zůstat čtenáři 21. století skryty. Na společenské elity působila díla vysoké kultury, masy však vyhledávaly literaturu méně kvalitní. Jednou z vůdčích osobností moravské literatury této doby byl Josef Merhaut (1863-1907), redaktor Moravské orlice (moravská národní strana), který přišel na Moravu z Čech a zasloužil se o brněnský kulturní ruch, např. v souvislosti s moravsko-českým Národním divadlem v Brně (1884, na ul. Veveří) – „objevil“ Hanu Kvapilovou či Eduarda Vojana. Je považován za zakladatele brněnského románu a brněnské povídky, v nichž naturalisticky vylíčil národnostní a sociální problémy Brna přelomu století.
Obr. 370 Karikatura od Františka Gellnera
Obr. 372 Marie von Ebner-Eschenbach
Obr. 371 Josef Merhaut Katolická literatura na přelomu století. Na tradičně katolické Moravě se začalo prosazovat modernistické hnutí, které reprezentoval časopis Nový život. K představitelům Katolické moderny patřili Sigismund Bouška či Karel Dostál-Lutinov. Z generace se asi nejvíce proslavil básník Jakub Deml, který se však s Katolickou modernou rozešel. Zmiňme také Josefa Floriana.
Německy psaná literatura. S Moravou byla úzce spjata německy píšící spisovatelka Marie von Ebner-Eschenbach (1830-1916), narozená v hraběcí rodině Dubských v Zdislavicích na Kroměřížsku. Část tematiky jejích děl je moravská – ve Zdislavicích se odehrává její významný realistický román Das Gemeindekind (Obecní dítě, 1887). Významnou roli hrála Morava i v díle rakouského básníka Ferdinada von Saara. Nejvýznamnější literární osobností spjatou s německou Moravou však byl Robert Musil (1880-1942), který se sice narodil v Klagenfurtu, rodina však pocházela z Rychtářova na Vyškovsku. Zážitky z vojenské reálky v Hranicích na Moravě vtělil do průkopnického expresionistického románu Zmatky chovance Törlesse (Verwirrugen des Zöglings Törless, 1906). Musil studoval na brněnské technice a konal zde vojenskou službu – do Brna se z Vídně k rodičům vracíval až do roku 1924. Jeho nejvýznamnějším románem je slavný Muž bez vlastností (Der Mann ohne Eigenschaften).
V Nové Říši u Telče (a v Jaroměřicích nad Rokytnou) vznikalo symbolistní dílo jihočeského básníka Otokara Březiny, který měl silný vliv na Jakuba Demla.
247
Obr. 375 Camillo Sitte: Regulační plán Mariánských Hor Z Rychtářova pocházel i profesor Alois Musil (1868-1944), v Olomouci, Jeruzalémě a Bejrútu vystudovaný teolog, jeden z nejvýznamnějších orientalistů a arabistů přelomu 19. a 20. století, mj. objevitel pouštního paláce Qasr Amra v Jordánsku (památka UNESCO).
Architektura secese na Moravě
Obr. 373 Malba od Marie von Ebner-Eschenbach
Podle nařízení Moravského zemského místodržitelství z roku 1894 měla moravská města vytvořit regulační plány. Bývalá pevnost Olomouc potřebovala plán novodobého vývoje. Pro realizaci toho úkolu byl osloven vídeňský architekt Camillo Sitte (1843-1903), který v Olomouci přednášel o urbanismu. Navrhoval spojit moderní architekturu s už existující historickou tak, aby byl vytvořen komplexní urbanistický útvar. Snažil se rehabilitovat plán středověkého italského města s důrazem na veřejné prostory a promyšlené zastavovaní ulic, nesouhlasil s myšlenkou okružní třídy, jejímž základem by byly pásy městské zeleně. Byl proti bezduchému bourání historických částí měst a proti jejich šablonovému zastavování. Zajímala ho zároveň problematika náměstí. Sitte je autorem návrhu regulačního plánu pro Olomouc a také řady variací jejích náměstí. Pro Moravskou Ostravu vytvořil nerealizovaný regulační plán předměstí Přívoz. Regulační plán Mariánských Hor (1903) byl realizován ve zjedodušené podobě. V Brně byl v roce 1896 schválen asanační zákon. Stejně jako v jiných metropolích (např. ve Vídni, Paříži a Praze) mělo i zde dojít k přestavbě historického jádra. Nejvýraznějším zásahem bylo proražení nové komunikační cesty z hlavního náměstí kolem sv. Jakuba. V letech 1901-02 město vyhlásilo soutěž na regulační plán celého Brna. Brněnská akce byla jednou z prvních a zahájila tento proces v urbanismu v evropském měřítku.
Obr. 374 Robert Musil
248
Velkou osobností, která ovlivnila středoevropskou architekturu a zároveň i moravské dění, byl rakouský architekt Otto Wagner (1841-1918), který v roce 1894 nastoupil jako profesor na vídeňskou Akademii výtvarného umění. Nejenže v jeho díle docházelo k razantnímu dobovému zlomu, ale ovlivnil i skupinu studentů, kteří přicházeli také z Moravy. Byli to obvykle absolventi brněnské průmyslové školy, kteří měli díky jejímu působení vytvořen vztah k jižní středomořské klasické architektuře.
Obr. 377 Bauer, dům K. Reissiga v Brně Obr. 376 Bratmannova vila Příkladem může byt raná, ještě studentská tvorba valašskoklobouckého Huberta Gessnera, který v rodném městečku v roce 1895-1896 postavil první secesní stavbu v českých zemích, vilu J. Bratmanna. Uplatnil aktuální detail – štukový a kovový dekor s organickou formou. V zahradním průčelí vystupuje vedle tradiční nárožní věže blok zdiva, který se v patře otevírá prosklenou lodžií, jejíž stěna, držená kovovými rámy, se elegantně vzdouvá. Nové hnutí reprezentovala především wagnerovská škola. Soustředilo se na vnější vzhled a jeho proměnu. Byly opouštěny historizující motivy ve prospěch přírodních tvarů, rostlin a lidského těla. Už nebylo maskováno použití nových materiálů: kovu, skla, betonu. Postupně se tento přístup rozšiřoval i na interiér staveb.
Obr. 378 Bauer, Brno, Lipová 4
Na přelomu století se střední Evropy dotkla vlna anglikanizace, která přinesla do obytného stavebnictví nové ostrovní uspořádání místností. Charles S. Mackintosh ze skotského Glasgow během osmé výstavy vídeňské Secese na sebe upozornil projektem Scottish Room – tento koncept významně ovlivnil Josefa Hoffmanna (1870-1956). V roce 1898 Brňan a talentovaný wagnerovec Leopold Bauer publikoval krátký článek Starý a nový směr ve stavebním umění – byl to první pokus o filozoficky pojaté objasnění problematiky moderní architektury. Díky pozoruhodné tvorbě se z něj stala významná osobnost vídeňského uměleckého světa. V kontextu středoevropské moderny patří ke klíčovým dvě Bauerovy stavby: vila dr. K. Reissinga (1901-02), v níž pracuje s geometrizací dekoru a anglickou halovou dispozicí, a přestavěná vila F. Kurze v Krnově (1902-03), kde rozvíjí Wagnerovu tezi o jednotě umění a řemesla. Vybavení interiéru na restaurovaném zámku ve Zlíně (1905) a také projekt Obchodní a živnostenské komory v Opavě (1908-10) ukazuje, že se přikláněl k neobiedermeieru. Při své výrazové prostotě využíval i secesního dekoru. Stavitelem mnoha brněnských domů byl bořitovský rodák Franz Pawlu (František Pavlů, 1854-1922), který se rovněž inspiroval domy Otto Wagnera. Nejznámějším je jeho honosný nájemní dům Tivoli (dříve Pawlu Hof ) na dnešním Konečného náměstí (1900-1902), který byl inspirován pařížskou architekturou.
Obr. 379 Brno – F. Pawlu: Tivoli Hubert Gessner (1871–1943) patří k první generaci wagnerovců a jeho práce se profesorovu dílu nejvíce blíží. Jeho tvorba je po roce 1900 plně koncipovaná v duchu moderny. Okresní nemocenská pokladna v Brně, postavená v letech 1903-04, nápaditě prezentuje funkci materiálů: kovu, cihly, betonu a skla. Forma je geometrizována. Tento způsob realizace zopakoval při několika stavbách na Moravě a ve Slezsku. V letech 1905-07 uskutečnil největší projekt, areál Zemského léčebného ústavu pro choromyslné v Kroměříži. I tady zůstal věrný wagnerovským postojům jak v urbanistické koncepci, tak i u architektonických principů. U některých svých staveb dosáhl zjednodušení formy (správní budova, pavilon pro lepší stavy, infekční pavilon), zatímco jiné byly blízké wagnerovské geometrické secesi (kostel či márnice). V Gessnerově projektu realizovaném s bratrem Franzem v opavské lékárně U bílého anděla (1906) můžeme pozorovat klasicistní tendence.
249
Obr. 382 Vila Primavesi v Olomouci
Obr. 380 Okresní nemocenská pokladna v Brně postavená r. 1904 architektem Hubertem Gessnerem
Obr. 383 Národní dům v Prostějově
Obr. 381 Gessner: Zemský léčebný ústav pro choromyslné v Kroměříži Šumperský rodák Karl J. Benirschke prošel brněnskou průmyslovkou a Wagnerovým vzděláváním, začátkem nového století se vracel do rodného města kvůli stavbám rodinných domů.
Tvorba vídeňského architekta Franze von Krausse byla inspirována anglikanizující variantou. Vila E. Weisse v Jeseníku má důsledně antikizovaný exteriér a halové dispoziční řešení. Vila O. a E. Primavesiových v Olomouci z let 1905-06 má barokizující siluetu a halovou dispozici.
250
V díle dalšího Brňana, Wagnerova studenta a profesora pražské uměleckoprůmyslové školy Jana Kotěry (1871-1923), jsou zřejmé secesní tendence. Kotěrův otec byl učitelem kreslení, maminka německou Brňankou – Jan měl německé školy. Jeho tvorba probudila v dalších umělcích sklony k progresivnosti. Měl zájem o velké projekty, bránil se přehnaným dekoracím, ornamentům a secesním efektům. Zmáhalo ho pražské umělecky zpátečnické prostředí. Jeho první velkou veřejnou zakázkou byla budova Národního domu v Prostějově (1905-07). Objekt je vytvořen ze tří hmotových celků. Restaurační křídlo a spolkový dům vkomponoval kolmo k dominantní divadelní budově. Jednotlivé prvky stavby stupňovitě narůstají, vytvářejí efekt hloubky, navíc byl použit častý dobový motiv – velké termální okno prolomené v hlavním štítu. Ornament je inspirován biomorfními motivy.
Obr. 385 Jurkovičova vila v Brně
Obr. 384 Pamětní deska Jana Kotěry v Brně, Lidická ul. Kromě anglických tradic se objevily tendence k inspiraci v lidové architektuře. Spojení secese s lidovými motivy se objevovalo po celé Evropě a na Moravě bylo obzvlášť silné. Příčina tohoto jevu je spatřována v oblibě německého vysokého umění a orientaci na něj po celé 19. století. Proto sebeidentifikaci hledající moravská tvorba ji nacházela v lidové tvorbě. Slovenský stavitel Dušan S. Jurkovič (18681947) se zúčastnil Národopisné výstavy čechoslovenské Praze, kde byl už jako uznávaná osobnost pověřen výstavbou části skansenu. Architekt rychle pochopil, že není správné se omezovat jen na parafrázování formy, a proto se soustředil na hledání „pratvaru“. Jeho první významnou zakázkou byl soubor budov pro Klub českých turistů na radhošťských Pustevnách: ubytovna Maměnka, jídelna Libušín, kuželna, letní tělocvična a vyřezávané orientační tabule (1897-99). Rozhodl se pro typické slovenské motivy, v nichž spojoval secesi s lidovou ornamentikou. Navenek stavby působí malebně, jde o kombinaci prvků roubené architektury. Snažil se využít už existující typologické řešení a dát mu novou funkci, např. Libušín byl formován na půdorysu kostela s křížovou lodí a polygonálním presbytářem. V lázeňském komplexu v Luhačovicích, který bohužel zůstal nedokončen, dokázal architekt roubenou architekturu ještě více transformovat. Použil malované barevné motivy, které umístil na zděné prvky. Využil hrázděné zdivo takovým způsobem, aby organizoval plochu fasád. Folklorismus uzpůsobil, aby se podobal geometrické secesi. Silné hmoty střech s okny uspořádanými do pásů působí dekorativně. Pro Jožu Uprku přestavěl dům v Hroznové Lhotě (1904). V roce 1905-6 postavil vlastní dům v Brně. Dalšími známými stavbami jsou např. úprava interiéru školy Vesna, letní vila v Rezku u Nového Města nad Metují pro R. Bartlmuse, soubor Kaple zastavení křížové cesty na Hostýně.
Obr. 386 Fotografie interiéru Jurkovičovy vily, ze sbírek Moravské galerie v Brně, foto: Kamil Till Také Jurkovič se v některých svých pracích inspiroval anglickými podněty, například v návrhu interiéru Spolkového domu ve Skalici. Rovněž u své vlastní vily v Brně a v Rezku najdeme dispoziční halové řešení. Brněnský Škardův nájemní dům (1908) reprezentuje střízlivou modernu. V létě 1900 se podílel na založení brněnského Klubu přátel umění.
251
Obr. 387a Pustevny, hotel Maměnka, architekt Dušan Jurkovič, autor fotografie: Otto Wapienik
Obr. 388 Mohyla míru
Obr. 387b Pustevny, útulna Libušín (secesní restaurace), architekt Dušan Jurkovič, autor fotografie: Otto Wapienik V posledním předválečném desetiletí pracovali ve stylu pozdní secese na Moravě i architekti z Čech. V sakrální a memoriální tematice přežívaly tradiční, historizující formy. V roce 1907 se družstvo pro stavbu pomníku slavkovské bitvy obrátilo s žádostí na zhotovení návrhu památníku na Otto Wagnera a Josefa Fantu. První umělec návrh zamítl, avšak Josef Fanta (1856-1954), všem známý jako autor Wilsonova nádraží v Praze, zakázku přijal. Mohyla míru u Slavkova je pojata v duchu rané secese. Památník má tvar čtyřbokého komolého jehlanu, jehož tvar se blíží pyramidě. Na špici je umístěn stylizovaný kříž, stavba je postavena na široké platformě. Důkazem historizujících reminiscencí je komplex kaple sv. Jana Sarkandra se Sarkandrinem v Olomouci z let 1908-12 v neobarokním slohu od Eduarda Sochora, také kostel Nejsvětějšího Srdce Páně z let 1906-10 v Brně-Husovicích od Karla H. Kepky, kde se jedná o historizující architekturu se secesním dekorem. Další ukázkou je brněnský secesně byzantizující kostel Neposkvrněného Početí Panny Marie (1910-14), postavený Franzem Holikem.
252
Obr. 389 Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně, Brno-Husovice
Obr. 392 Adolf Loos, vila v Hrušovanech u Brna, 1914
Obr. 390 Kostel Neposkvrněného Početí Panny Marie, Brno
Obr. 391 Vila J. Kovaříka Dalšími Wagnerovými žáky byli Brňan Jan Mráček, autor mj. nájemního domu K. Čupra (1906-07), Pražan František Roth, autor luhačovického divadla (1906), Brňan Emil Králík v Prostějově v letech 1910-11 postavil dům J. Kovaříka, kde předjímal Loosův Raum-Plan. Také Adolf Loos (1870-1933) studoval na brněnské průmyslovce. Už v druhé polovině devadesátých let se zviditelnil díky své publicistické činnosti. Distancoval se od vídeňské secese. Pro svou věcnou a racionální tvorbu hledal inspiraci v Anglii a Americe. Dnes je považován za předního představitele funkcionalismu. Ve druhém desetiletí 20. století postavil vilu v Hrušovanech u Brna, která jasně znázorňuje novátorské principy funkcionalismu.
Důležitou otázkou týkající se kulturního života české Moravy byl v tomto období projekt výstavby brněnského Národního divadla. Protože ve společnosti existovaly velmi rozdílné představy, kdo a v jakém stylu by měl tento projekt realizovat, a dokonce jestli by se měl omezit jen na moravské umělce, byla v roce 1910 vyhlášena soutěž. Předložené návrhy reprezentovaly velmi široké stylistické spektrum od tradicionálních až k moderním konceptům. Druhá soutěž byla vyhlášena v roce 1913 a byla omezena jen na účastníky první soutěže. Byly rozděleny ceny, ale projekt nebyl realizován.
Období pozdní secese je charakteristické existencí široké škály paralelních proudů. Secese vrcholila především v geometrismu a doznívání moderny. Paralelní tendencí bylo hledání zakotvení v historické kontinuitě nebo v konkrétním kontextu. Příkladem může být nejen tvorba Leopolda Bauera, který se kolem roku 1910 snažil formulovat i teoreticky v článcích. Zdůrazňoval důležitost vědomí historických souvislostí a rozcházel se s myšlenkami moderny. Stejnou proměnou prošel i jeho spolužák Josef Hoffman, i on vyjadřoval vztah k historické kontinuitě obzvlášť v kontextu klasicizujících elementů. Zároveň se soustředil na základní secesní problematiku po užití ornamentu. Postavil pro rodinu Primavesi v Koutech nad Desnou letní sídlo (1913-15). Je to ukázka aplikování biedermeierovských a klasicistních principů v moderní architektuře. Jde o jednopatrový roubený dům na kamenném podnoží s doškovou střechou otevřenou nad portikem třemi polokruhovými okny, s portikem o osmi dórských sloupech a se dvěma postranními schodišti. Z interiéru se otevírá výhled na údolí. Letní sídlo bylo doplněno dalšími stavbami: garáže, stáje, vodní elektrárna, lázeň, koupaliště, tenisové kurty, vodárna a další. Materiálově a barevně se pokusil navázat kontinuitu s typickým místním stavitelstvím.
253
Obr. 393 Letní sídlo Primavesi, Kouty nad Desnou
Obr. 395 Jaruškův dům, Brno (1909–1910) Architektura kubismu Obr. 394 Obchodní a průmyslová banka v Moravské Ostravě, dílo architekta Wunibalda Deiningera Vztah k historicky zakotvenému cítění v kombinaci se secesním stylem můžeme pozorovat v Moravské Ostravě, kde byl v roce 1903 přijat asanační plán. V roce 1905-06 byla postavena Obchodní a průmyslová banka, v roce 1911 bylo vystavěno několik významných celků. Město získalo částečně velkoměstský ráz. I nejmladší generace z vídeňské uměleckoprůmyslové školy, obzvlášť Hoffmanovi studenti, rozšiřovala tento stylový proud. Soutěž vyhlášenou v roce 1907 na výstavbu Obchodní živnostenské komory v Brně vyhrál Ohmannův žák Heinrich C. Ried a v roce 1910-11 postavil i brněnský Jubilejní dům umělců. Na Moravě se nevytvořilo jasné kulturní centrum, navíc vznikaly regionální varianty. Tradiční umělecká architektonická společnost se i nadále orientovala na Vídeň. Inženýrská architektura a užitkové stavby Výtvarný koncept historismu přetrvávající v inženýrském stavebnictví skrýval pod zámeckou fasádou konstrukce a použité materiály. Historizující tendence, které se udržovaly velmi dlouho, vystřídala secese. Stavěly se průmyslové objekty, mosty, přehradové systémy. Nová perspektiva pro užitkové stavitelství se otevírá před rokem 1910, kdy Jan Kotěra spolu se spolupracovníky rozšiřuje tematiku „materiálové estetiky“ a plošné geometrie premodernistického racionalismu. Materiálem používaným při realizacích velkých užitkových staveb byl beton. V budově Severní dráhy v Ostravě byly použity Hennebiqueovy železobetonové stropní konstrukce.
254
Architektura kubismu se vyvíjela v letech 1910-1913. V roce 1911 bylo založeno Sdružení výtvarných umělců. Byli v něm sdruženi malíři, sochaři a architekti, zájem o abstrakci byl jasným uměleckým cílem, samozřejmě i tady docházelo k názorovým střetům. Jednalo se o spor, který vedl k odchodu umělců vyznávajících expresionismus a kubismus. V roce 1909 Josef Gočár (1880-1945), významný představitel kubismu, navrhl pro Karla Jaruška v Brně nájemný dům. Jedná se o jeho počáteční tvůrčí období. Stavba je dvoupatrová, tehdy volně stojící při západní straně ulice. Navržena byla s třítraktovou dispozicí se střední vstupní chodbou, na kterou navazuje prostor s dvouramenným schodištěm, což bylo typické řešení. Arkýřová okna v krajních osách jsou geometricky členěna a v arkýři jsou umístěna oblouková okna s tématem zdvojené arkády s medailonem. Novinkou při konstrukci stavby bylo užití armovaného betonu. Další ukázkou kubismu v architektuře může být Stockarova vila Františky Lipčíkové v Olomouci, která reprezentuje vícesměrnost kubismu v jeho druhém období (1913-20). Sochařství na přelomu století V sochařství nastupuje období rozkvětu. Sochařství bylo i nadále nerozlučným doplňkem architektury. Jednalo se o plastickou výzdobu fasád, reliéfy pro nové měšťanské domy a reprezentační stavby. Objevovaly se i soutěže a objednávky na volnou sochu pojímanou často ve větším měřítku pro nové veřejné prostranství. Realizace pomníků byla spojena s národním sebeuvědomovaním. Klíčovou pařížskou osobnosti, která ovlivnila českou modernu, byl August Rodin. Během devadesátých let umělci postupně ve snaze hledání individuálního stylu překonávali naturalismus a ubírali se směrem k symbolismu, secesi, expresivismu a dekorativismu. I mladší generace moderních umělců se soustředila na individuální ráz svého výtvarného projevu, ten se stal intimnějším a lyričtějším.
Obr. 397a Jan Štursa v ateliéru (1915)
Obr. 396 Jan Štursa: Raněný, odlévání, bronz, v. 201,5 cm, ze sbírek Moravské galerie v Brně, foto: Kamil Till
Obr. 397 Jan Štursa: Melancholické děvče (1906)
Představitelem této generace byl Jan Štursa (1880-1925), rodák z Nového Města na Moravě. Jeho práce jsou plně oddány charakteru nové doby, pro niž byla charakteristická lyričnost a melancholie. Studoval v Praze, vykonal studijní cestu do Paříže, roku 1904 se stal členem Mánesa. K jeho raným sochařským dílům patří dívčí akt Puberta (1905), Melancholické děvče (1906), V koupeli a Zamyšlený muž (1905-6). Jeho pozdější jeho práce, např. Den a Noc (1911), už byly vytvořeny pod zřejmým vlivem Bourdella pomocí redukcí objemů (ke zdůraznění dekorativních ploch). Plastiky působí jako moderní parafráze antiky. Socha Odpočívající tanečnice (1913) reprezentuje novoklasicistní tendenci, vrátil se ke svému oblíbenému tématu sedící ženské postavy. Zdůrazňuje tu dokonale vyjádření prostorových sochařských objemů, ve srovnání s dřívějšími socha ztrácí na smyslnosti. Franta Uprka (1868-1929), bratr malíře Joži Uprky, se narodil v Kněždubu na Moravském Slovácku. Navštěvoval řezbářskou školu ve Valašském Meziříčí, v Praze se učil kamenickému řemeslu. I když celý umělecký život žil a působil v Praze, často se vracel na rodné Slovácko, které ho silně inspirovalo. Mimo Prahu můžeme obdivovat jeho dílo např. v Brně na hlavních průčelích Střední průmyslové školy na Sokolské ulici, kde je umístěna alegorie Strojnictví a Stavitelství (1901), v sadech na Kolišti je umístěno sousoší Poutníci z tmavého dioritu, pro gymnázium v Příboře vytvořil čtyři alegorické sochy (1904), v Hodoníně u Domu umělců sochy Babička (1911) a poblíž umístěný Hájník (1923), v Uherském Ostrohu nacházíme památník padlým Odboj (1926) a pomník MUDr. Františka Veselého z bílého kararského mramoru v Luhačovicích (1926). Vytvářel také velké množství náhrobních plastik (Olomouc, Přerov, Hodonín, Ostrava, Mařatice, Brno, Hranice). Pro vlastní náhrobek vytvořil plastiku Znavený rolník (1930), pohřben je v Kněždubu.
255
Obr. 400 Lederer: Šermíř (kašna ve Vratislavi)
Obr. 398 Franta Uprka: Poutníci (Koliště, Brno)
Umělec Jakub Obrovský (1882-1949) pocházel z Bystrce (Brno). Studoval na pražské Uměleckoprůmyslové škole a Akademii výtvarných umění. Díky získanému stipendiu pobýval i v Itálii a Řecku, kde měl příležitost seznámit se se sochařem Janem Štursou, který inspiroval jeho prostorové vyjadřování. V roce 1909 vstoupil do Sdružení výtvarných umělců moravských, kde v hodonínské Galerii výtvarného umění vystavil mnoho obrazů, plastik, kreseb a grafik. Od roku 1919 získal místo profesora malířství na pražské Akademii výtvarného umění, kde se v roce 1935 stal rektorem. Byl to velmi plodný umělec, který tvořil pod čitelným vlivem italské renesance a tradice řeckého sochařství. Ústředním námětem jeho tvorby je lidské tělo, koncipované v antickém duchu. Rád se odvolával i k biblické mytologii. Známá jsou i jeho díla se sportovní tématikou. Své literární práce doprovázel kresbou, kde např. v knize Malá řeka ztvárnil umělecký obraz Bystrce z období svého dětství. Největší sbírkou jeho uměleckých děl se těší muzeum v Hodoníně.
Jako i v dřívějších dobách se od sebe Čechy a Morava lišily politicky, společensky i v oblasti umění. Samozřejmě i v devadesátých letech 19. století existovala generace německo-moravských sochařů. Pocházeli z různých částí Moravy, někteří z nich se sem často vraceli, vystavovali a zanechali zde i své umělecké pozůstalosti. Morava přirozeně přijímala všechny umělecké podněty z Vídně, kulturního centra monarchie. Německo-moravští sochaři studovali na akademiích v Mnichově, Vídni nebo Berlíně, což mělo na jejich tvorbu značný vliv.
Obr. 399 Franta Uprka: Alegorie stavitelství (Sokolská, Brno)
256
Hugo Lederer (1871-1940) je významným evropským sochařem. Jeho z Německa pocházející otec se živil jako dekoratér ve Znojmě, kde si našel moravskou manželku. Sochař působil v Německu, stal se profesorem na Akademii v Berlíně. Stal se představitelem tzv. neoklasické sochařské tendence. Inspiroval se antickým dědictvím a berlínskou univerzitní sbírkou, v jeho tvorbě nacházíme silnou paralelu s krajinou a přírodou v okolí rodného Znojma. V roce 1894 ve Vídni a 1895 v Berlíně vystavil Návrat do vlasti roku 1812, v roce 1901 byl v Hamburku otevřen podle jeho návrhu postavený velkolepý památník kancléře Bismarcka. V letech 1901-1904 vytvořil pro kašnu na Univerzitním náměstí ve Vratislavi (dříve německá Breslau, dnes polská Wrocław) bronzovou sochou Šermíře (mužský akt v mírně nadživotní velikosti).
Obr. 402 Fr. Bílek: Socha Jana Blahoslava v Přerově (1923)
Obr. 401 Theodor Charlemont: Památník G. J. Mendela V předešlé kapitole jsme se zmínili o umělci, jehož tvorba spadá i do tohoto období. Theodor Charlemont (1859-1938), stejně jako Lederer, pocházel se Znojma. Studoval na Akademii výtvarného umění ve Vídni, která měla klíčový vliv na jeho sochařský rukopis, jejž charakterizuje antická dokonalost a chladná krása. Je představitelem tradice pozdního historismu. V rámci Sdružení výtvarných umělců moravských absolvoval svoji první výstavu v Hodoníně. Ve Vídni měl příležitost podílet se na sochařské výzdobě vídeňské Ringstrasse. Je autorem mnoha sochařských prací: medailonů a bust osobností, které tvořil nejen pro soukromé zákazníky, ale často pro veřejné instituce. Je autorem sochařské výzdoby na městských hřbitovech. Podílel se také na výzdobě centrálního hřbitova ve Vídni s katolickým chrámem sv. Karla Boromejského, pro který vytvořil mramorový reliéf Císařovna Alžběta se svým Geniem, vedoucím ji do věčnosti. Je autorem mramorového pomníku Johanna Gregora Mendela, prvního secesního pomníku v Brně, který byl odhalen v roce 1910 na Klášterním, nyní Mendelově náměstí. O umělci jménem Karel Wollek (1862-1939) jsme už také psali v dřívější kapitole. Jeho tvorba spadá i do tohoto období. Wollek studoval ve Vídni, v Mnichově, během let 1884-1888 dosáhl veškerých akademických vyznamenání. Absolvoval mnoho poznávacích cest. Po ukončení studií pracoval v ateliéru profesora Otto Lessinga (1846-1912). V Berlíně v letech 1889-1991 spolupracoval na zakázkách plastické výzdoby budovy Říšského sněmu. Podílel se na výzdobě pařížské univerzity a následně restaurátorských pracích zámku ve Versailles. Pařížské zkušenosti s prací s mramorem bohatě zúročil především v náhrobní plastice. Od Friedricha Wanniecka získal zakázku a pro Německý dům v Brně vytvořil sochu kvádského krále Gabinia.
Brněnský rodák Anton Hanak (1875-1934) v roce 1889 odešel do Vídně, cestoval po Evropě. Z jeho dřívějších prací by se nemělo zapomenout na sochu Na pokraji zoufalství (1902) či Ukládání do hrobu (1904), za niž získal stipendium v Itálii, dále Jeptiška/Otčenáš (1905). Roku 1906 se stal členem vídeňského spolku Secese (Secession). Od téhož roku začal tvořit první zakázky pro rodinu Primavesi. Jednalo se o návrhy výtvarných doplňků interiérů sídel rodin Primavesi a Skywa: vila Primavesi v Olomouci, venkovský dům Primavesi v Koutech nad Desnou, vila Primavesi-Skywa ve Vídni. V roce 1907 vytvořil sochařskou výzdobu nástěnné kašny ve vile Primavesi, která byla později použita pro hrob rodiny Ottahalů na Ústředním hřbitově v Olomouci. Na Ústředním hřbitově v Olomouci pro rodinu Primavesi vytvořil sochařskou výzdobu hrobky Věčnost (1909). Spolupracoval s malířem Gustavem Klimtem a architektem Josefem Hoffmannem. Navrhoval také nábytek a užitkové umění, vyráběné v uměleckořemeslných dílnách Wiener Werkstätte. V roce 1913 získal místo profesora sochařství na Uměleckoprůmyslové škole ve Vídni. V roce 1932 byl jmenován profesorem sochařství na vídeňské Akademii výtvarných umění. Jeho umělecký odkaz je deponován v mu zeích v Olomouci, Prostějově, Opavě a v Praze. V souvislosti s hnutím Katolická moderna byla v roce 1906 Františkem Bílkem zrealizována Křížová cesta v prostějovském chrámu Povýšení sv. Kříže. Umění secese a symbolismu, počátky modernosti: malířství, kresba a grafika generace devadesátých let České země zaznamenaly v devadesátých letech 19. století a v prvním desetiletí 20. století mohutný rozvoj moderního umění. V roce 1887 skupina českých studentů Mnichovské akademie utvořila Spolek výtvarných umělců Mánes. Spolek od roku 1897 vydával umělecký měsíčník Volné směry, kde se významně podílel na práci v redakci J. Kotěra. Umělci tak vkročili na cestu vedoucí k novým uměleckým možnostem.
257
V Hodoníně byli aktivní výtvarníci seskupeni kolem Joži Uprky. V roce 1902 byla zorganizována Umělecká výstava slovenská, která byla předzvěstí vzniku Sdružení výtvarných umělců moravských (SVUM). Z moravských umělců vystavovali J. Uprka, F. Uprka, C. Mandel, A. Frolka, J. Köhler, L. Ehrenhaft aj. Výstavu navštívil francouzský sochař August Rodin.
Obr. 403 Skupina umělců na nádvoří Besedy v Hodoníně při příležitosti výstavy v roce 1907
Rozpory, které vznikly v brněnském Klubu, vyústily odchodem skupiny výtvarníků v čele s Jožou Uprkou. Rozhodli se založit vlastní sdružení. Při příležitosti uskutečnění druhé výstavy moravských výtvarníků v roce 1907 bylo oficiálně ustanoveno Sdružení výtvarných umělců moravských. Hlavní důraz byl kladen na vztah k moravské lidové kultuře, která byla ztotožněna s obrozeneckými idejemi. SVUM vystavoval i v zahraničí, mj. v Mnichově, Londýně, Kyjevě a ve Vídni. Zásadním obdobím byla léta 1907-1913, kdy se členové sdružení neomezovali pouze na připravování expozic, vedli také osvětovou činnost a v roce 1908 se snažili o zřízení Lidové akademie umělecké na Moravě (v Brně) – zřízení tohoto ústavu sněm Markrabství moravského neakceptoval. Členové SVUM žádali také o rozhodující vliv při utváření sbírky Františkova muzea v Brně a v otázce výzdoby Národního divadla v Brně. V roce 1913 se povedlo otevřít v Hodoníně Dům umělců. Vytvoření vlastní organizace znamenalo v praxi snahu o oddělení se od pražského centra a zdůraznění odlišnosti názorových tendencí.
Obr. 404 Stálá expozice plastik F. Uprky v Domě umělců v Hodoníně; foto je majetkem Galerie výtvarného umění v Hodoníně Morava byla silně vázaná na tradice lidové kultury a zároveň se věnovala otázkám tzv. národního obrození, ale to až kolem přelomu století. Byla to tzv. generace devadesátých let, patřili k ní mj. malíř Joža Uprka, spisovatel, dramatik, překladatel a literární kritik Vilém Mrštík, spisovatel a dramatik Alois Mrštík, hudební skladatel a hudební pedagog Vítězslav Novák, dramatička a spisovatelka Gabriela Preissová, malířka Zdenka Braunerová a hudební skladatel Leoš Janáček. Teoretikové umění projevovali silnou náklonnost k moravskému venkovu, k jeho tradicím, lidovému umění, folkloru – systematicky jej studovali, zpracovávali a znázorňovali. Ve folklorismu byla vnímána národní svébytnost. Uvědomovali si hodnoty, které ohrožovala rozvíjející se technika. Příprava národopisné výstavy československé v Praze v roce 1895 podněcovala národopisný ruch. Místem, kde se soustřeďovali moravští umělci poprvé, byl brněnský Klub přátel umění, založený v roce 1900. U jeho zrodu stáli především ředitel Vesny J. Mareš, dále Leoš Janáček, Joža Uprka, architekt Dušan Jurkovič a další moravské osobnosti. Také se tam objevili Jan Štursa (1880-1925), Max Švabinský (1873-1962), Adolf Kašpar (1877-1934), Franta Uprka (1868-1929), Stanislav Lolek (18731936) nebo Alois Kalvoda (1875-1934). Aktivita členů Klubu vedla k organizaci výstav v Brně a mimo něj. Spolek projevoval jasnou tendenci odtrhnout se od Vídně a spolupracovat s Prahou jako centrem českého kulturního života.
258
Se začátkem devadesátých let se v tvorbě silně projevil naturalismus, který vytlačil poetiku starého umění, ale už s koncem devadesátých let se objevily snahy o integraci různých kulturních sklonů v duchu uplatnění vztahu kultury a přírody: symbolismus a impresionismus. Objevují se nová média (fonografie, fonoskop, kinematoskop), která pomohla v uměleckém vyjádření moderního, dynamického života a která spojila protichůdné staré a nové tendence ve výtvarném vyjadřování. Léta 1905-1914 byla pro vůdčí generaci devadesátých let kritická. Přírodní stylizace byly zastupovány geometrizujícími tvary, pokračovaly tendence k syntéze formy a přírodní motivy byly spojovány s poetikou moderního umění 20. století. Rychle se modernizující společnost, která v sobě nesla hluboce zakořeněné tradice, prožívala kulturní, ideologickou, sociální i tvůrčí krizi. To vedlo ke zrodu nových postojů a tvorby. Přineslo to kritiku místních malířských konvencí i středoevropských modelů vidění. Nově se prosadila orientace na Paříž. Alfons Mucha (1860-1939) se rozhodl odejít z Mnichova do významného centra středoevropského umění, do Paříže. V polovině devadesátých let jeho projev ztratil těžkopádnost a získal na světlosti. Pomocí ornamentální kresby se postupně propracoval k dekorativnímu stylu. Tuto změnu můžeme sledovat už v plakátech pro divadlo Sarah Bernhardtové, také v jeho kresbách a litografiích jak např.: Velkonoční zvony probouzené přírodou (1898), Roční doby (1897), Umění (1898), Hvězdy (1902) – vyjadřuje se pomocí symbolismu.
Obr. 406 Alfons Mucha: Zavedení slovanské liturgie na Velké Moravě (1912), z cyklu Slovanská epopej (dlouhá desetiletí k vidění v Moravském Krumlově, nyní převezena do Prahy)
Obr. 405 Alfons Mucha: Tanec (1898)
Joža Uprka (1861-1940) studoval jak na pražské, tak na mnichovské Akademii. Pracoval na Moravském Slovácku, Slovensku a v Uherském Hradišti. Cestoval do Francie, Londýna, Neapole, Holandska, Říma, Benátek, Egypta a na Balkán, kde všude maloval. Založil Sdružení výtvarných umělců moravských v Hodoníně (1907). Už v osmdesátých letech byla jeho tvorba velmi prosvětlena, což vyjadřuje uplatnění nových myšlenek, se kterými se setkal na akademiích, kde studoval. Také znalost pozdně barokní moravské sakrální tvorby měla vliv na jeho výtvarné vyjádření. Upozornil na sebe zvláštní volbu motivů. Maloval život na venkově a moravské tradice. Jeho tvorba byla zpočátku naturalistická, pak se transformovala pod vlivem impresionismu a získala i stopy secesní dekorativnosti. Venkovské motivy idealizoval a sakralizoval. K příznačnému motivu ze Slovácka patří Pouť u sv. Antoníčka z let 1893-1894. Krojovaná děvčata, která tvoří dominantní část kompozice, se stala typickým motivem jeho obrazů. Ve druhé polovině devadesátých let pozorujeme zabstraktnění jeho světelných, barevných a tvarových prvků. Tvořil nejen malbu, ale i grafiku. Získal
Obr. 407 Joža Uprka: Jízda králů, olej, plátno (detail), ze sbírek Moravské galerie v Brně ocenění i na výstavě v Praze v roce 1897, kde mu SVU Mánes věnoval samostatné číslo Volných směrů. V zahraničí byl úspěšný na výstavách v Paříži a Vídni v roce 1900, 1903 v Berlíně, Kolíně nad Rýnem a Düsseldorfu. Joža Uprka nikdy nevyučoval na umělecké škole, ani nevytvořil svou vlastní, ale měl několik žáků, které vedl a vyučoval přímo ve svém ateliéru v Hroznové Lhotě. Jeho žákem byl především Antoš Frolka, ale také Cyril Mandel a Ludvík Ehrenhaft. Byli významně ovlivněni jeho tvorbou natolik, že současníkům se může zdát, že jejich vlastní individuální cesta se příliš neliší od výtvarného projevu mistra. Malířství osobností profilujících generaci devadesátých let Český malíř Antonín Chittussi (1847-1891) tvořil také na Moravě, maloval v plenéru. Jeho krajiny na plátně získávaly zvláštní stříbrný koloryt. Jeho tvorbu můžeme řadit mezi starou ateliérovou krajinomalbou a impresionismus.
259
Obr. 408 Antonín Chittussi: Krajina
Obr. 409 Alois Kalvoda: Cesta, olej, plátno, 97 x 97 cm, ze sbírek Moravské galerie v Brně Pražan Antonín Slavíček (1870-1910) přerušil studium a vstoupil do kláštera v Rajhradě na Moravě, kde i maloval. Krajina Vysočiny ho okouzlila natolik, že se tu zdržel delší dobu a vytvořil spoustu kvalitních uměleckých děl. Maloval jak krajiny, tak město. Jeho krajiny jsou jiskřivě světelné, což ho přibližuje k impresionismu a symbolismu.
Alois Kalvoda (1875-1934) byl moravský krajinář a figuralista narozený ve Šlapanicích u Brna. Studoval na Akademii v Paříži, podnikl studijní cestu do Mnichova. Z Prahy, kde se usadil, udržoval kontakt s brněnským Klubem přátel umění. V Hodoníně roku 1907 spoluzaložil Sdružení výtvarných umělců moravských. V letech 1909-1912 redigoval výtvarný měsíčník Dílo. Ve své tvorbě vyzkoušel široké spektrum vyjadřovacích prostředků a forem. Maloval naturalistické, symbolické, impresionistické, poetické, secesní a expresivní krajiny.
260
Obr. 410 Max Švabinský: Splynutí duší, kresba perem, papír, 72,5 x 49 cm, ze sbírek Moravské galerie v Brně Kroměřížský rodák Max Švabinský (1873-1962) po absolvování pražské Akademie vyjel na studijní cesty do Paříže, Německa, Holandska a Belgie. Byl členem Mánesa a od roku 1908 redaktorem Volných směrů. Byl jedním ze zakladatelů
SVUM v Hodoníně. Na grafické škole AVU v Praze a ve škole malby byl jmenován profesorem. Vyjadřoval se pomocí malby a grafiky. Jeho tvorba reprezentuje v dřívějších pracích impresionismus, který se později mísí se symbolismem, ale také i s náznaky secese a naturalismu. Pro své práce zvolil alegorii, která mu umožnila pohybovat se ve figurativních kompozicích, kde se soustředil na vyjádření psychických motivů, smyslovosti a erotiky. Byl mu také blízký portrétní žánr, který byl médiem psychické reflexe a kde se mohl bezpečně projevovat pomocí naturalismu. Virtuózně používal kresbu a barvu. Příklady prací: Splynutí duší (1896), Dáma s rajkou (1901). Český malíř Miloš Jiránek (1875-1911) v letech 1902 až 1906 vykonal několik cest na Moravské Slovácko a na Slovensko. Vyjadřoval se pomocí barevné skvrny, světla, jasné kompozice. Lidská postava byla v barevném a světelném kontextu, k čemuž ho naplno přivedla získaná praxe na venkově. Tvořil portrétní malbu, která mu dovolila odkrýt důvěrnější vztah s figurálním tématem. Jeho nejvýraznější smyslová malířská díla pochází z let 1908-1910, např. Bílá záclona (1908), Balkon II. (1908), Na písku I. a II.
Epilog českomoravského malířství, kresby a grafiky počátku 20. století v projevech modernismu Pro umělce, kteří vkročili na uměleckou cestu po roce 1900, byla klíčovou Munchova pražská výstava (1905). Poukazovala na nové způsoby psychologizace výtvarného projevu s důrazem na barvu a další prvky výrazového vyjadřovaní psychické výrazovosti.
Nový duchovní impuls orientoval umělce vázané na krajinářskou tradici generace devadesátých let k expresivitě citů, příkladem čehož může být tvorba uherskohradišťského Jindřicha Pruchy (1886-1914, zemřel na haličské frontě). Výstava norského expresionisty Muncha přinesla kolem 1905 roku založení skupiny Osma, kde byli činní např. z Chropyně pocházející Emil Filla, boskovický rodák Otakar Kubín či Moravan Antonín Procházka. Výraznou skupinou byla skupina mladších symbolistů – Sursum (1910-1912). V roce založení se v brněnském Klubu přátel umění konala první výstava tohoto volného výtvarného sdružení. Symbolismus byl výtvarným jazykem pro vyjádření jejich vlastního tvůrčího vidění, zprostředkovávajícího dialog magickými a fantazijními motivy. V kontextu kresby a grafiky není možné opomenout tvorbu významného českého umělce Františka Bílka, který v časopise Nový život, vydávaném tzv. katolickou modernou, velmi často publikoval svoje práce, např. kresbu Stmívá se, reprodukce plastiky Svatý Cyril umírá i s věnováním „patronovi“ katolické moderny B. M. Kuldovi, kresby (Kristus na kříži) z cyklu Modlitby. S katolickými modernisty navázal kontakt v roce 1895, v době, kdy hledali výtvarníka pro almanach Pod jedním praporem. Bílek se významně podílel také na výtvarné a grafické úpravě prvních ročníků časopisu Nový život, který umožnil osobnostem moderního výtvarného umění z konce 19. století dostat se do širšího povědomí kulturní veřejnosti – byli to např. malíř Felix Jenewein (1857-1905), K. Z. Wellner (1875-1926), A. Runie (vl. jménem Thein, 1870-1944), František Kaván (1866-1941), anebo Polák Stanislav Wyspiański (1869-1907).
Obr. 410a Fr. Bílek: Otčenáš (1900) Plakát Umělci koncem 19. století uskutečňovali cesty do Francie. Nové kontakty a zkušenosti ovlivnily vývoj českomoravského plakátu. Secesní plakát se koncem přelomu století stal nejvýznamnějším obdobím pro plakát a jeho klíčovou osobností je bezpochyby Alfons Mucha. Jeho francouzká tvorba vychází ze všedních, pro některé bulvárních motivů, kterým dává poetiku a romantiku. Tvořil plakáty pro divadlo Sarah Bernhardtové, pro salon des Cent, pro cigaretové papírky Job, pro likér Trapistine a šampaňské značky Ruinart. Jeho vyjádření je kreativní hrou s konvencemi doby. Pracoval jak s organickými formami, tak i s čistě abstraktními. České umělecké prostředí nebylo pro Muchu příznivým ani v období jeho největšího rozkvětu. Konzervativní akademické prostředí hodnotilo jeho tvorbu jako povrchní a pro novou generaci umělců příliš holdoval komerčním a módním konvencím. I když jeho tvorba nebyla v domácím prostředí plně pochopena, byla jednoznačným přínosem. Malířství v českých zemích 1907-1914 Osma, Skupina výtvarných umělců a jejich druhové Léta 1905-1914 byla ve zdejším prostředí umělecky velmi plodná, objevily se nové, „importované“ tendence. Kromě výše zmíněného symbolismu a secese se objevil kubismus, orfismus a futurismus. Některé s nich se staly nerozlučnou součástí místního uměleckého života, jiné prošly nejen asimilací, ale i velkou proměnou. Jejich adaptace do moravského prostředí samozřejmě stála v opozici k místním tradicím a kulturnímu povědomí.
261
Obr. 411 Emil Filla: Dvě ženy, olej, plátno, 138 x 122,7 cm, ze sbírek Moravské galerie v Brně Obr. 414 Antonín Procházka: Prometheus, olej, plátno, 110 x 88 cm, ze sbírek Moravské galerie v Brně Výtvarná akademie v Praze byla prosáklá konzervativismem. Na výstavách Mánesa byla představována secesní a symbolická tvorba. Nová generace s novým myšlením, postupy a s trendy se mohla poznat během výstav, které byly důležité pro celé umělecké prostředí – jedná se o již zmíněné výstavy A. Rodina a E. Muncha, také v roce 1907 v Praze vystavovali francouzští impresionisté.
Mladí umělci podnikali studijní umělecké cesty za poznáním, jako např. z Moravy pocházející Emil Filla a Antonín Procházka, kteří se zúčastnili první výstavy skupiny Osma.
Obr. 412 Otakar Kubín: Francouzská krajina, olej, plátno, 45 x 54,5 cm, ze sbírek Moravské galerie v Brně
Obr. 413 Otakar Kubín (Coubine): Němčice u Sloupu
262
Emil Filla (1882-1953) prožil dětství v Brně, kde vystudoval obchodní školu. Je považován za klíčovou osobnost tohoto uskupení. Během druhé výstavy skupiny v roce 1908 vystavil Čtenáře Dostojevského (1907). Obraz odráží náladu této generace, jejíž hodnoty se mění. Představuje čtenáře, který po dočtení knihy upadá do stavu duševní skleslosti. Je malován měkce, malíř dosud není stylisticky vyhraněn. Ve stejném roce namaloval obraz Milostná noc, kde krajina představuje stav duše. Dílo je svým charakterem symbolické a připomíná Munchovou tvorbu. Filla redigoval Volné směry, což mu pomáhalo v prosazování expresionismu. V roce 1910 pobýval v Paříži, kde se plánoval usadit nastálo. Setkal se tam s uměním kubistů, P. Picassa a G. Braqua. Jeho malba prochází proměnou, tvary se zaostřují, geometrizují a někdy mají cézan novský nádech (Jitro 1911). Jeho umělecká proměna dospěla k kuboexpresionistickému pojetí, vesměs krystalického tvaru. Od roku 1912 tvořil v analytickém kubismu, „krystalickém“ – např. Hlava (1912), Dvě ženy (1912), Zátiší (1913). Otakar Kubín (1883-1696) se zúčastnil první výstavy skupiny Osma a jeho obraz Barbarský chaos se setkal velkou kritikou. Nezúčastnil se druhé výstavy skupiny, od roku 1911 žil v Paříži. Jeho tvorba spojuje syntetismus Osmy s kuboexpresionismem, ale uchopeným individuálně. Liboval si ve výrazu, který
působil dojmem obhroublosti, syrovosti a primitivismu (obraz Vybírání brambor). Časem jeho obrazy získávaly na magičnosti pomocí netradičního spojovaní předmětů – Postava I, Postava II (1912-14), Krajina u moře (1912). Jako jediný z představitelů české a moravské avantgardy se stal významným a úspěšným i v zahraničí. V roce 1913 vystavoval v Moskvě spolu s Tatlinem, Picassem, Derainem a Braquem. Samostatně vystavoval roku 1914 v Berlíně v galerii Der Sturm. Z jeho tvorby se zachovalo velmi málo děl. Antonín Procházka (1882-1945) se účastnil výstav Osmy v letech v letech 1907 a 1908. Tvořil pod dojmem Munchovy výstavy. Maloval spontánně uvolněnou barevnou pastou, jeho malba se od roku 1907 postupně začala dramatizovat (obraz Hráči). V předválečné době byla jeho tvorba poznamenána Kubínovým kuboexpresionismem a krystalizací formy. Objekty se prolínají, což přivádí k analogii melodičnosti, prolínání se zvuků v hudbě – Koncert (1912). Jeho kubismus je velmi osobně pojatý, je pro něj hravým chaosem. Tematicky se soustředí na existencionální tematiku – Hamlet (1912), Láhev a sklenka (1913). V roce 1911 vznikla v Praze Skupina výtvarných umělců. Členy se stali převážně umělci, kteří patřili k Mánesu. Vydávali časopis Umělecký měsíčník. Do skupiny patřili z umělců původem z Moravy E. Filla (člen redakce časopisu a důležitá postava této skupiny), O. Kubín (záhy se vrátil do Mánesa), A. Procházka, F. Kysela. Umělci se vyjadřovali pomocí kubismu.
Fotografie Fotografie se stávala přístupnější a pokrok techniky umožnil hlavně vyšším vrstvám se jí věnovat. I u nás platil slogan známé fotografické firmy: Vy zmáčknete knoflík a my uděláme to ostatní. Tento fakt otevřel dveře amatérské fotografii. Vyvíjela se také umělecká fotografie, prosazovala se tendence práce se světlem a stínem. Umělecká fotografie pracovala i s výtvarnými grafickými technikami gumotisku, olejotisku (1904), bromolejotisku (1907). Portrét a figurální fotografie byla natolik komplikovaná, že se jí věnovali převážně profesionálové. Oblíbeným žánrem amatérů byla krajinářská fotografie. V roce 1888 byla v Brně zorganizována Císařská jubilejní výstava, kterou při příležitosti výročí čtyřiceti let panování císaře Františka Josefa I. uspořádalo Průmyslové muzeum v Brně a Moravský průmyslový spolek. Šlo o výstavu rozvoje průmyslu v Markrabství moravském a konala se v prostorách nově přestavěného Moravského průmyslového muzea. Zúčastnilo se jí přes 100.000 návštěvníků, svoje produkty zde prezentovalo čtyři sta vystavovatelů moravského průmyslu, živnostníků různých oborů a profesí. V polopatře Moravského průmyslového muzea vystavovaly svoje práce čtyři ateliéry. První samostatná odborná fotografická výstava v Brně se konala v červnu 1910 v budově kasina v lužáneckém parku. Pořádalo ji Společenstvo fotografů moravských. Výstavy se zúčastnili Moravané a Slezané, byli to živnostníci, učni a studenti Odborné průmyslové školy v Brně. Jednalo se o portréty, tvorba byla na průměrné úrovni. Od roku 1911 můžeme mluvit o osamostatnění se brněnských fotografů. Bylo založeno Společenstvo fotografů pro obvod Obchodní a živnostenské komory v Brně (Photographen – Gennossen – Schaft für den Sprengel des Handles Geewerbekammer in Brünn). Spolek zahrnoval zhruba oblast poloviny Moravy se severní hranicí u Prostějova a Svitav. První řádná valná hromada společenstva se konala roku 1912.
Obr. 414a Secesní figurální světelný kandelábr pro divadelní sál Národního domu v Prostějově, autor Jan Kotěra Napjaté česko-německé vztahy na Moravě vedly ke zbytečným nedorozuměním. Národnostně čeští fotografové z obavy, že ti němečtí budou mít zájem během schůze obsadit všechna volná místa, pozvali fotografy i z těch nejmenších vesniček Moravy. Na setkání přijelo dvakrát více fotografů české národnosti – ti němečtí byli natolik pobouřeni, že bojkotovali hlasování.
Umělecké řemeslo Dekorativní charakter secesní tvorby spojoval všechna odvětví umění. Užité umění se podílelo na formování dobového stylu. Malíři, sochaři a hlavně architekti viděli v odvětví uměleckého řemesla nový a velký potenciál. Pro pařížskou výstavu (1900) byly připraveny dvě expozice, přípravou byl pověřen jeden z průkopníků secesní myšlenky, Friedrich Ohmann. Jeho nástupcem se stal Jan Kotěra, který měl za úkol expozici dokončit – přidal jeden kus nábytku se secesními tvary. Kotěra v roce 1904 uskutečnil na Světové výstavě v St. Louis (USA) moderní exteriérovou expozici, pojatou jako výtvarný celek. Jan Kotěra je důležitou postavou v kontextu užitého umění. Vyvíjel pedagogickou činnost a publikační aktivitu. Jeho secesní projev v oblasti návrhářství nábytku a skla byl silnou inspirací pro dobový design. Jeho styl je čitelný, založený na konstrukci a geometrii. Své realizace plánoval velmi detailně od architektonického návrhu stavby přes detailně navržené interiéry. Uplatňoval široké spektrum materiálů, pohrával si se strukturami a barevností. Kombinoval malířská díla, sochařská, štukaterie, mozaiky, kamenné obklady, keramické dlaždice, barevná okna, také kovové mříže a zábradlí, osvětlovadla, nábytek, tapety, bytový textil, předměty ze skla a keramiky – dle vlastního návrhu. Kotěra nezískal mnoho veřejných zakázek. V raném období tvorby vytvářel interiér Národního domu v Prostějově
263
(1905-07). Nábytek, který navrhoval pro vily, rodinné domy a také občas i veřejné objekty, zrcadlil dobové reformní hnutí. Inspiroval ho selský místní nábytek. Po roce 1906 ráz návrhů změnil. Kotěra vytvářel modernisticky koncipované celky. Věnoval se zařízení v dopravních prostředcích. Také organizoval výstavy Mánesa a Rodinovu. Velikost umělce Dušana Jurkoviče (1868-1947) spočívá ve výjimečnosti jeho tvorby, která neodpovídala internacionálnímu secesnímu stylu. Jeho interiéry s folklorními slovenskými a moravskými motivy splňují požadavek funkčnosti. Lidovost návrhů spojuje zároveň se secesním charakterem. Příkladem je vlastní vila v Brně-Žabovřeskách (1906). S koncem roku 1910 získává navrhovaný nábytek geometrickou jednoduchost, kterou můžeme sledovat v přestavěné části bartoňovského zámku v Novém Městě nad Metují. Alfons Mucha (1860-1939) se začal věnovat užitému umění až v době, kdy byl jeho styl zcela zformován. Návrhy dekorativních a užitkových předmětů publikoval. Věnoval se přípravě návrhu šperků pro pařížskou herečku Saru Bernhardtovou. Spojuje inspirace antické, prehistorické a orientální. V roce 1910 uplatnil svůj charakteristický projev v interiéru pražského klenotnictví Georgese Fouqueta. Ženská figura se tu stala dominantním opakujícím se motivem, který použil k ozdobě např. krbu, fontány, vstupního portálu. Používal malovaná vitrážová okna, která byla secesním slohem rehabilitována a velmi oblíbena. Barevné světlo příjemně formovalo prostor. Vytvářel také nábytek, kladl ale důraz na silný divadelní efekt na úkor funkčnosti. Umělec je autorem složitých předlohových publikací, které obsahují kreslené návrhy nábytku a předmětů každodenního užitku: malířská a plastická interiérová výzdoba, nábytek všeho druhu (např. stolní servisy, svítidla, krajky). Předměty působí lehce, spojuje je ornament. V roce 1895 otevřel na moravsko-slovenském pomezí v obci Zašová Rudolf Schlattauer (1861-1915) tkalcovskou dílnu. V ní byly ručně vyráběny nevelké bytové gobelíny dle návrhu zakladatele. Byly určeny k pověšení na zeď nebo k použití jako paravány. Květové a krajinářské motivy vycházející z lokální scenerie byly zpracovány plošně, v souladu se secesní estetikou, působily velmi dekorativně. Dílna existovala nezávisle na vlivech Uměleckoprůmyslové školy, její produkty využíval pro svou práci např. architekt Dušan Jurkovič. Od roku 1908 dílna rozšířila svoji činnost o pedagogické působení a byla proměněna v Zemskou gobelínovou a kobercovou školu ve Valašském Meziříčí. Pro keramickou výrobu byla důležitá existence keramických škol, které svůj učební program měly přizpůsobený povaze existující v daném regionu výroby. Kontakt škol s výrobou byl velmi blízký. Na Moravě to byla škola ve Znojmě. Od roku 1900 škola, stejně jako další v českých zemích, reagovala na vlivy nových směrů. Napodobeniny renesančních majolik byly nahrazeny vláčnými, do prostoru rozvedenými tvary nádob a massierovské listrové glazury. Ředitelem školy byl Leo Chilla, který do značné míry nový design ovlivňoval. S koncem prvního desetiletí se stala pod vídeňským vlivem dominantní geometrizace – jak ve tvarech, tak v dekorech. Z jihomoravských závodů vynikala továrna Rudolf Ditmar a dědicové ve Znojmě, jež měla plný nárok chlubit se zvláštními glazurami, které pravděpodobně vznikly ve spolupráci se znojemskou školou.
264
Sklárny, aby se udržely na trzích, potřebovaly sledovat evropské trendy. Obvykle byly umístěny v pohraničí. Běžná produkce vycházela z francouzských, severoamerických, německých či belgických zkušeností. Pro výstavy, kde bylo důležité získání špičkových produktů, byli ke spolupráci zváni mj. původem z Moravy Josef Hoffmann a Leopold Bauer. Secesní sloh je považován za poslední, jenž se dokázal prosadit ve všech výtvarných odvětvích i uměleckém řemesle, které doplňovalo vzhled architektury – jak exteriérů, tak interiérů. Stalo se tak proto, že to bylo lákavé pro umělce, kteří v tom viděli potenciál a možnost doplnit svůj estetický, obvykle architektonický, záměr. Hudba Na hudební život Moravy ve druhé polovině 19. století až do vzniku první republiky měli vliv hlavně moravští Němci. Dokazuje to fakt, že v hlavním moravském městě Brně v městském divadle nebyl do roku 1918 uveden jediný český operní titul. Hrál se Verdi a od šedesátých let i Wagner. Proto hudební talenty obvykle odcházely do některého z evropských měst. Rodák ze Šlapanic Heinrich Schaubelt (1814-1871) odešel do Salzburgu, kde uspěl se svou operou Die Rose von Hallwyl. Odešli také Ignaz Brüll z Prostějova (1846-1907), klavírní virtuos a skladatel, a také Brňan Wilhelm Floderer (1843-1906). Hudba se na Moravě vyvíjela v rámci pěvecko-hudebních spolků. Pro samotný její vývoj a růst byla podstatná slovanská kultura a východomoravský folklor – proto se pro Moravu tak významnou stala tvorba geniálního Leoše Janáčka, i když nebyl jediným, který vycházel z lidových tradic. Byli to také Moravan A. Hába nebo Češi V. Novák a E. F. Burian. Leoš Janáček (1854-1928) se v Brně živil jako učitel hudby. Projevoval velký zajem o moravskou folklorní hudbu. Byl sběratelem, který zapisoval a zpracovával lidové melodie. Do svých padesáti let nebyl v sousedních Čechách znám jako skladatel, i když měl už napsanou kantátu Amarus, operu Šárku a také měl za sebou premiéru první verze opery Její pastorkyňa (1904). Byla to první opera napsaná nikoliv na verše, ale na prózu. Ještě před první světovou válkou se mu podařilo zkomponovat opery Osud a Výlety pana Broučka. V roce 1908 pro svoji varhanickou školu získal budovu na nynější Kounicově ulici v Brně. V Praze se významnou stala premiéra Její pastorkyně v Národním divadle až v roce 1916. I během podzimu života Janáček velmi intenzivně tvořil. V kontextu příchodu absolventů pražské varhanní školy na Moravu se mluví o sblížení moravské a české hudební kultury; byli to např. František Musil (1852-1908), Moravan Josef Čapka-Drahlovský (1847-1926) nebo Josef Nešvera (18421914), který v roce 1880 přišel do Olomouce a převzal úřad ředitele metropolitního chrámu. Jeho opera Černokněžník bývá v pramenech zmiňovaná jako „první moravská opera“. Stranické systémy zastupující obě moravská etnika (české a německé) vyrostly z odlišných sociálních vazeb. Jejich spojnicí byly národně nerozlišené počátky sociálně demokratického i konzervativně katolického proudu, vazby na anacionální velkostatkáře, rovněž tak reakce na dění v druhém národním táboře. Původní „všenárodní strany“ na Moravě (česká národní
Obr. 415 Její pastorkyňa – plakát zvoucí na premiéru
Obr. 416 Mladý Leoš Janáček s manželkou Zdeňkou
a německá liberální) byly postiženy procesem zmasovění politického života, každá jinak: německý národně liberální tábor se nacionalizoval, český tábor se teprve diferencoval. Německý národně liberální tábor byl ostře antiklerikální a protisociálně-demokratický, slabší čeští národní liberálové se zpočátku málo vymezovali vůči silným katolíkům a obtížně vzdorovali agrárníkům a sociální demokracii. Německé strany (svobodomyslné) se znovu integrovaly, v českých stranách vznikl blok pokrokových stran až po 1911 (a byl jiný). Rozdílné bylo zapojení stran do vyšších politických struktur: české strany na Moravě byly zapojeny jen do politiky ve vídeňské Říšské radě, v zemích České koruny a symbolicky i v Rakousích, německé strany na Moravě byly integrální částí stran celého Předlitavska – např. němečtí moravští politici K. Giskra, E. Sturm, CH. d´Elvert, G. Gross, K. Chiari svým významem přesahovali moravské hranice a hráli klíčovou úlohu v německých stranách na celorakouské úrovni. Po nacionálních bouřích v Brně roku 1905 se nadějí pro další vývoj stalo Moravské vyrovnání, konsensus politických elit všech hlavních českých i německých politických táborů na Moravě. I přes větší segregaci země umožnil koexistenci, která byla udržitelná a ekonomicky výhodná. Nacionalistická nevraživost byla oslabena, nacionalistická rétorika směrem k voličům však nevymizela. V roce 1914 ještě došlo ke druhému moravskému vyrovnání, veškeré naděje však zmařilo vypuknutí první světové války. V umění byla univerzální inspirací Paříž, moravští umělci se však orientovali už nejenom na Vídeň, ale ve velké míře nově na Prahu – zásadní roli hrál nacionalismus, což v literatuře reprezentuje mj. Josef Merhaut; s Moravou je však spjat i slav-
ný spisovatel Robert Musil. V architektuře se prosazuje secese, Kotěra staví národní dům v Prostějově. Lidové prvky se projevují v architektonickém výrazu Dušana Jurkoviče. Josef Fanta staví Mohylu míru u Slavkova. Začíná se prosazovat i novátorský Adolf Loos. Kubismus není pro Moravu tolik typický, přesto např. v Brně najdeme Jaruškův dům od architekta Gočára. Ze sochařů pochází z Moravy Jan Štursa, ve Znojmě se narodil Hugo Lederer. Proslavil se také Anton Hanak, Mendelův památník vystavěl Theodor Charlemont. S katolickou modernou je spjato dílo Františka Bílka. Výtvarníci se sdružili ve Sdružení výtvarných umělců moravských v Hodoníně. Nepřehlédnutelnou osobností byl světově proslulý ivančický rodák Alfons Mucha, moravské tradice zobrazoval Joža Uprka, jmenujme i Aloise Kalvodu a Maxe Švabinského. Morava byla i rodištěm Emila Filly, Otakara Kubína či Antonína Procházky. Nejvýznamnější hudební osobností byl Leoš Janáček. 1. Charakterizuj nejvýznamnější politické strany na Moravě. 2. Co obsahovalo tzv. Moravské vyrovnání z roku 1905? 3. Měly dle tvého názoru obě etnika na Moravě šanci spolu žít v poklidu dodnes? Uveď argumenty pro i proti. 4. Jmenuj nejvýznamnější moravské umělce a zhodnoť jejich dílo. 5. Které architektonické památky z tohoto období znáš ze svého okolí? Jakou funkci dnes plní?
265
Krátké a kruté dvacáté století (1914-1989)
Je až neuvěřitelné, jak výrazné proměny se odehrály v tak krátkém čase (75 let) mezi počátkem první světové války v Rakousko-Uhersku a koncem komunistické totality v ČSSR. Na začátku máme Moravu stále jasně vymezenou jako politický subjekt, zemi česky a německy mluvícího obyvatelstva, na konci se nacházíme ve federalizovaném státě Čechů a Slováků.
rozrostla na zemskou organizaci Maffie pro Moravu a Slezsko (v čele s A. Heinrichem).
V tomto krátkém časovém horizontu se vystřídalo období monarchie, tří republik a dvou totalit. Morava prodělala zásadní demografické, správní, ekonomické a v neposlední řadě také obecně civilizační změny. Z vyspělé země s bohatou historickou tradicí se proměnila na území periferie Evropy, se zpřetrhanými tradicemi, odsunutým obyvatelstvem, velmi špatným historickým povědomím občanů a nulovým politickým zastoupením.
V roce 1917 se začal naplno projevovat hospodářsky rozvrat Rakousko-Uherska. Prohlubující se negativní dopady války na zázemí začaly na Moravě vyvolávat demonstrace a stávky proti zdražování a nedostatku potravin. Největší demonstrace proběhla v dubnu v Prostějově. Zúčastnilo se jí osm tisíc dělníků. Vojskem přivolaným z Olomouce bylo zabito třiadvacet lidí. Stávky propukly i v následujícím roce (generální stávka v druhé polovině ledna se společným heslem: „Mír, chléb, demokracie“).
Od roku 1949 přestala Morava existovat jako samostatná země, proto bude toto datum důležitým přelomem také v naší učebnici. Možná by bylo nejvhodnější učebnici k tomuto datu ukončit. Na druhou stranu bychom tak přišli o možnost sledovat, jak ve sjednocené Evropě tato historická křivda přestává být bolestivá, protože národní státy jsou dnes (a doufejme, že napořád) už naštěstí minulostí. Jsme lidmi, Evropany, Moravany. Přesto budeme o období po roce 1948 pojednávat už stručněji a přehledově. Hlavním důvodem je nedostatečné odborné historické zpracování tohoto období, které může učebnice pouze iniciovat, ale nikoliv zastoupit.
První světová válka (1914-1918) Rakousko-Uhersko rozpoutalo v létě 1914 první světovou válku, když 28. července vyhlásilo válku Srbsku. Podpora rakouské politiky v první světové válce je na Moravě spjata především s působením katolických elit. V srpnu proklamovaly loajalitu Rakousku v Katolických listech klerikální strany zastoupené Janem Šrámkem a Mořicem Hrubanem. Rakousko podporoval také brněnský biskup Pavel Huyn. Podpora ale nebyla celospolečenská, především v listopadu 1914, kdy dosáhla ruská vojska výrazných úspěchů v Haliči, probíhaly na Moravě protirakouské aktivity, především šíření letáků (oblíbené heslo: „Pečte hus – přijde Rus!“). Za tyto aktivity bylo zatčeno a souzeno mnoho osob, proběhly také odstrašující popravy (např. S. Kratochvíl, E. Matějka, J. Kotek). Ústřední vojenskou věznicí byl Špilberk, v čele výzvědné služby stál moravský místodržitel baron Bleyleben. Boje první světové války se bezprostředně zemí Koruny české nedotkly. Na počátku roku 1915 byla většina politických představitelů Moravy prorakouských, spolu s nimi také většina starostů a část moravského tisku. Přesto v březnu vznikla z Pokrokové strany lidu na Moravě brněnská pobočka Maffie, která se v létě
266
Koncem roku 1916 vznikl devítičlenný Český svaz (za Moravu Hruban, Stránský a Tusar) spolu s Národním výborem (za Moravu: Fischer, Mašek, Sonntag, Šrámek, Vaněk a Zika), které měly funkci sjednocujících orgánů všech českých politických stran v zemích České koruny.
V lednu roku 1918 se ustavila Moravskoslezská strana pokroková, která se hlásila k Tříkrálové deklaraci a proklamovala spojení českých zemí se Slovenskem. Následně vznikla sloučením pěti stran Česká státoprávní demokracie (za Moravu v předsednictvu Budínský, výkonný výbor Engliš a Klac, jednatelem Stránský). V dubnu se v Praze zúčastnila tzv. národní přísahy také reprezentace z Moravy (včetně klerikálů). V květnu se sjezd křesťansko-sociální strany v Brně vyslovil pro „přebudování habsburské monarchie ve federativní svaz samostatných národních států“. Katolické strany byly prorakouské ještě v září, ke změně došlo až v důsledku zásahu Jana Šrámka. Sloučením Hrubanovy Katolické strany národní a Šrámkovy Křesťansko-sociální strany vznikla Československá strana lidová (název přijat v lednu 1919). V červnu konali v Brně moravští Němci celoříšský Volkstag, na kterém vystoupili proti „trhání Rakouska“, proti vyhlášení samostatného českého státu a požadovali připojení Rakouska k Německu. Podobná prohlášení proběhla také v Novém Jičíně, Znojmě a Jihlavě. V říjnu moravští členové Národního výboru, kteří se nedostali do Prahy, úřadovali jako moravský Národní výbor v Zemském domě v Brně, který představoval mocensko-správní centrum Moravy. V pražském Národním výboru, který měl čtyřicet dva členy, připadalo na Moravu osm zástupců (za agrárníky: Sonntag, Staněk, Zika; za sociální demokraty: Bechyně, Vaněk; za klerikály: Hruban, Šrámek; za státoprávní demokracii: Budínský). V Olomouci byl ustaven Národní výbor již 26. 10. z iniciativy advokáta Richarda Fischera. Zpráva o samostatnosti přišla do města 28. 10. večer. Německé zastupitelstvo odstoupilo pod tlakem národního výboru 5. listopadu.
Obr. 417 Mým národům!
267
Obr. 418 Manifestace 29. 10. 1918 před Besedním domem v Brně
Obr. 420 Jan Černý, rodák z Uherského Ostrohu (kde i zemřel), od roku 1912 přednosta moravského místodržitelství, prezident moravské země (1920-1928) a prezident Moravskoslezské země (1928-1939); dvojnásobný československý úřednický premiér (1920, 1926) a ministr vnitra
Obr. 419 Otto hrabě Serenyi, poslední moravský zemský hejtman Dne 28. října krátce po poledni začaly na Moravu přicházet první zprávy o převratu v Praze. Přesto měly revoluční události na Moravě jednodenní zpoždění, když až 29. 10. propukly v Brně manifestace oslavující konec monarchie a vznik samostatného státu. Představitelé moravského Národního výboru (Heinrich, Sonntag, Vaněk, Bulín a Máša) požadovali odstoupení místodržitele barona Heinolda, ten odstoupil ve večerních hodinách. Státní moc na Moravě byla předána do rukou správní komise, kterou tvořili agrárník Kuneš Sonntag, lidovec Jan Šrámek, sociální demokraté Karel Vaněk a Hynek Bulín, dvě místa vyhrazená německým politickým stranám zůstala neobsazena. V souvislosti se státním převratem koncem října 1918 není možné zapomenout na významné působení brněnských Lidových novin řízených Adolfem Stránským a jeho synem Jaroslavem Stránským.
268
30. 10. byl místodržitelský úřad předán Janu Černému. Poslední moravský zemský hejtman Otto Serényi se vzdal funkce 8. listopadu. Problémy nastaly v Moravské Ostravě, kde národní výbor (v čele s Prokešem a Fajfrlíkem) narazil na odpor okresního hejtmana barona von Gehmeidlera a vojenského velitele celého ostravsko-karvinského revíru generála Naumanna. Ti předali vedení města národnímu výboru 1. listopadu. Rozchod s monarchií byl vyjadřován také symbolicky likvidacemi soch Františka Josefa I. a Josefa II. (např. v Olomouci byla stržena bronzová socha Františka Josefa I. v roce 1919). Po více než sedmi staletích tak zaniklo Moravské markrabství, Moravská země však byla zachována. Zemskou politickou správou pro celou Moravu se stal Moravský zemský výbor v Brně. V Praze byla zřízena moravskoslezská kancelář Národního výboru v čele s Karlem Englišem.
1. Jak se vyvíjel vztah politické reprezentace Moravy k Rakousku-Uhersku v průběhu první světové války? 2. Které osobnosti veřejného života na Moravě se nejvýrazněji podílely na vytvoření československého státu? 3. Které osobnosti a z kterých politických stran zformovaly na konci října 1918 moravský národní výbor? 4. Vyhledej v dějepisném atlase vývoj průběhu východní fronty v prvním půlroce války. Zjisti, jak hluboko pronikla ruská vojska na území R-U a zda se válečné operace nějak dotkly také území budoucího Československa. Obr. 421 Karel Engliš
První československá republika (1918-1938) Rakousko-Uhersko zaniklo, Morava se stala součástí nového státu, Republiky československé. Tento stát zdědil po svém předchůdci mnohonárodnostní charakter. Kromě proklamovaného národa československého, který byl novodobým konstruktem, jehož životaschopnost se ukázala být už za dvacet let velmi iluzorní, žilo v republice více než tři miliony občanů německé národnosti. Mnoho z nich přitom cítilo svou spřízněnost s Rakouskem. Je velkou tragédií našich novodobých dějin, že se mnohonárodnostní povahu republiky nepodařilo udržet. Nová republika se musela na svém počátku vypořádávat se dvěma zásadními problémy, které spočívaly v radikalizaci některých skupin obyvatelstva. V prvé řadě šlo o separatismus části německého obyvatelstva a následně o radikalizaci levicových hnutí.
Německý separatismus Němečtí poslanci z Moravy a Slezska vyhlásili ve Vídni 30. října odtržení Sudetenlandu, oblastí severní Moravy a Slezska (Opavsko, Krnovsko, Jesenicko, Šumpersko, Bruntálsko, Rýmařovsko, Novojičínsko, část Zábřežska, část Šternberska, Moravskotřebovska a Svitavsko, případně i se součástí měla stát i Olomouc) s většinovým německým osídlením od republiky. Hlavním městem Sudetenlandu se stala Opava, vláda byla ustavena 16. 11., v jejím čele stáli poslanci Freissler (zemský hejtman) a Jokl. Vláda začala organizovat vojsko (Volkswehr čítal asi šest tisíc mužů). Na jihu Moravy došlo k vyhlášení druhé německé provincie: Německá jižní Morava (Deutschsüdmähren – Znojemsko, Mikulovsko, Slavonicko, část Břeclavska, Pohořelicka, Moravskokrumlovska a Hustopečska) dne 3. 11. s centrem ve Znoj mě. V jejím čele stál továrník Oskar Teufel. Obě moravské provincie proklamovaly připojení k Německému Rakousku. Německé Rakousko zákonem z 21. 11. 1918 vyhlásilo obě provincie za svou državu. Teuflovi poslala rakouská vláda na podporu dva prapory ozbrojených námořníků, s nimiž se pokusil obsadit (neúspěšně) Hustopeče.
Proti provinciím stálo špatné zásobování a málo pomoci z Rakouska. Levicové revoluční napětí situaci také nevylepšovalo. Československé úřady mohly s pomocí vojska postupně převzít iniciativu. Od konce listopadu byl postupně Sudetenland pacifikován, Opava byla obsazena 18. prosince. Provinční vláda uprchla, veřejnou správu pak převzal zemský prezident Jan Černý. Některé oblasti ale byly obsazeny až později (Bruntál v lednu), Cukmantl (Zlaté Hory) dokonce až v červnu. Na jihu vojenské akce vyvrcholily obsazením Znojma 16. 12. československým vojskem. K potlačení separatismu německy hovořícího obyvatelstva jižní Moravy byla využita i Slovácká brigáda, která byla počátkem listopadu sestavena v Hodoníně (z vojáků, sokolů, orlů ad.). I když byl separatismus potlačen, problémy přetrvávaly. K nejhorším střetům došlo v březnu, v době konání voleb do rakouského parlamentu. V Československu se tyto volby nesměly konat, a proto vyhlásila německá sociální demokracie generální stávku, kterou doprovázely velké demonstrace. Střety s vojskem si celkem vyžádaly třiapadesát obětí na životech. Nejtragičtější na Moravě byl Šternberk, kde byli ve zmatku ušlapáni dva českoslovenští vojáci a následná střelba si vyžádala patnáct mrtvých a padesát zraněných z řad zdejšího německy hovořícího obyvatelstva. Nespokojenost v pohraničí pokračovala i v souvislosti s uzavřením saint-germainské smlouvy (znemožňovala vznik Německého Rakouska). Nepokoje probíhaly až do listopadu 1920 (Pohořelice v únoru a Zlaté Hory v srpnu 1920). Na úkor Rakouska byly k Moravě připojeny oblasti Valticka (10 tis. obyvatel, obce Valtice, Poštorná, Hlohovec, Charvátská Nová Ves, Úvaly) a moravsko-dyjského trojúhelníku. Valticko bylo důležité ze strategických důvodů, vedla tudy železnice z Břeclavi dále na Znojmo. Správy Valticka se československé úřady ujaly až na konci července 1920.
269
Obr. 422 Mapa ČSR
Poválečné projevy radikalismu Morava byla sice ušetřena rozsáhlých pokusů o levicový převrat, jako je známe především z Německa, ale přesto i sem revoluční nálada pronikla. Navíc se objevily také projevy antisemitismu. V listopadu 1918 došlo na Uherskobrodsku k plenění židovských obchodů. Největší protižidovský pogrom proběhl v prosinci v Holešově (rabování, vypalování, dva mrtví a mnoho zraněných). Nebylo to způsobeno pouze sociálními důvody, ale také náboženskými a národnostními. Vzhledem k poválečné situaci probíhaly na některých místech na venkově rekvizice potravin pod dohledem četníků nebo i vojska. Nedostatek a vysoké ceny potravin vyvolávaly demonstrace, které probíhaly na jaře a v létě 1919 v Brně, Přerově a vyvrcholily v lednu 1920 generální stávkou na Ostravsku (130 tisíc lidí). Radikální levice podporovala maďarskou a slovenskou republiku rad a podporovala také sověty v rusko-polské válce. Železničáři blokovali železniční uzly v Břeclavi, Přerově a Bohumíně, aby nemohly být do Polska přes naše území převáženy zbraně. Byly vznášeny požadavky na zestátnění velkých průmyslových závodů a dolů. Radikální sociální hnutí vyvrcholilo v prosinci 1920. Vedení levicové sociální demokracie (Bohumír Šmeral) tehdy sice
270
nechtělo provést revoluci, ale na některých místech se situace nebezpečně vyhrotila. Na Moravě byl nejbouřlivější rosicko-oslavanský revír, kde horníci odzbrojili vojenský oddíl, obsadili elektrárnu, poštu a nádraží v Oslavanech. Až další přivolaný vojenský oddíl zjednal klid (devět zraněných). V Hodoníně byl na radnici dokonce vztyčen rudý prapor, opět zasahovalo vojsko. Situace byla ale napjatá i jinde (Moravský Písek, Uherské Hradiště, Břeclavsko, Boskovicko, Třebíč, Prostějovsko, Ostravsko a Brno). Na některých místech bylo dokonce vyhlášeno stanné právo. Všechny pokusy o státní převrat byly ne úspěšné, v roce 1921 proběhly soudy a odsouzení hlavních aktérů, kteří byli ale ještě téhož roku amnestováni prezidentem.
Území a obyvatelstvo Moravskoslezská země měla v roce 1928 rozlohu zhruba 27 tisíc km2. Podle statistických údajů se počet obyvatel této země v průběhu první republiky pohyboval okolo tři a půl milionu. Při sčítání lidu byla místo obcovací řeči uváděna nově národnost, což mělo za následek pokles německého a vzrůst počtu českého obyvatelstva (další příčinou měla být i větší porodnost českého obyvatelstva). Také Židé, kteří před válkou většinou uváděli němčinu, se nyní hlásili k židovské národnosti. A navíc k české (československé) národnosti se nyní hlásili i ti Češi, kteří dříve uváděli obcovací řeč německou.
meckého osídlení jazykové ostrůvky (Jihlava, Brno, Olomouc). V průběhu první republiky ale dochází ke značnému poklesu procentuálního zastoupení Němců ve velkých městech (o desítky procent, např. v Brně oproti stavu z roku 1910 – 64,5%, v roce 1930 – 18,3%). Zřejmě se také muselo projevit stěhování německého obyvatelstva z jižní Moravy do Rakouska. Kromě Čechoslováků a Němců žilo na Moravě a ve Slezsku také asi 2,3% Poláků a asi 0,5% Židů (podle národnosti, k níž se přihlásili, podle vyznání asi dvojnásobek). Přesný počet je nejistý v případě Romů, kteří většinou kočovali nebo se k „cikánské národnosti“ nehlásili. V roce 1927 byl vydán zákon podrobující „potulné cikány“ přísnému dozoru. Na jihu Moravy ve Frélichově, Novém Přerově a Dobrém Poli žily také asi tři tisíce Chorvatů.
Správní vývoj Se vznikem Československa zaniká Moravské markrabství. V letech 1918-1928 existují vedle sebe samostatně Země moravská a Země slezská. Od 1. 12. 1928 pak vznikla jejich sloučením Země moravskoslezská. Obr. 423 Bohumír Šmeral, jeden ze zakladatelů Komunistické strany Československa V Moravskoslezské zemi tak žilo zhruba 74,1% Čechoslováků a 22,8 % Němců. Největším moravským městem bylo podle údajů sčítání lidu z roku 1921 Brno (227 tis.), dále Ostrava (175 tis.), Olomouc (57 tis.), Opava (44 tis.). Na Moravě a ve Slezsku uvádělo římskokatolické vyznání 90 % obyvatel. Němců bylo více než 70% v okresech Bruntál, Rýmařov, Moravský Beroun, Krnov, Jeseník, Šternberk, Šumperk a Mikulov. Převažovali také v Moravské Třebové, ve Znojmě a dalších místech. Na Moravě na rozdíl od Čech tvořily velkou část ně-
Moravské místodržitelství převzalo název Zemská správa politická. Zemským prezidentem se stal Jan Černý, známý předseda úřednických vlád ČSR v letech 1920-1921 a v roce 1926. Již v roce 1920 došlo k pokusu o zavedení župního zřízení (na Moravě a ve Slezsku mělo být šest žup: X. Jihlavská, XI. Brněnská, XII. Olomoucká, XIII. Uherskohradišťská, XIV. Moravsko-ostravská, XV. Těšínská). K realizaci župního zřízení ale nedošlo, protože organizační zákon z července 1927 negoval župní uspořádání a zaváděl opět zemskou a okresní správu. Na základě tohoto zákona došlo ke spojení Moravské země a Slezské země do jedné Moravskoslezské země se sídlem v Brně. Jedním z důvodů byla zřejmě obava z koalice Němců a Poláků proti Čechům ve Slezsku.
Obr. 424 Návrh žup 1920
271
Obr. 425 Enklávy ve Slezsku
Obr. 426 Správní rozdělení Země moravskoslezské (k roku 1938)
272
Podle nového zákona o organizaci politické správy (účinného od 30. 11. 1928) byly zřízeny v ČSR čtyři země, mezi nimi také Země moravskoslezská. K realizaci zákona došlo od 1. 12. 1928. Zemský úřad byl umístěn v Brně, prvním zemským prezidentem byl opět Jan Černý. Zemský prezident byl jmenován prezidentem republiky a byl podřízen ministerstvu vnitra. Zemský prezident byl zároveň předsedou voleného zemského zastupitelstva (60 členů). Volby se konaly jednou za šest let na zásadě poměrného zastoupení. Voleny byly ale pouze 2/3 členů, zbytek jmenovala vláda z odborníků. Zemské úřady měly velkou pravomoc (policejní a četnické orgány, činnost okresních úřadů). Sloučením zemí dochází také k zániku moravských enkláv ve Slezsku (největší byla Osoblažská enkláva). První volby do zemského zastupitelstva se konaly hned v prosinci 1928 a zvítězili v nich lidovci, druzí byli sociální demokraté, třetí agrárníci. Brno se stalo sídlem nově zřízeného Nejvyššího soudu (zůstal v něm také Vrchní soud) a nacházelo se zde i sídlo vrchního státního zastupitelství. Také zemské vojenské velitelství na Moravě mělo sídlo v Brně.
Hospodářský vývoj Byla provedena nostrifikace akciových společností – firmy musely přenést své sídlo na území republiky (ne Vídeň nebo Budapešť jako dosud). V době vzniku republiky převládali ještě na Moravě zemědělci (Z) nad průmyslníky (P) a živnostníky (Ž) (1921 Z 39%, PŽ 37%; v roce 1930 PŽ 41%, Z 29%). Po poválečných obtížích zažilo také hospodářství na Moravě ve druhé polovině 20. let období konjunktury. Průmysl Byla zastoupena především následující průmyslová odvětví: těžební průmysl, dále kovodělný, textilní, obuvnický, potravinářský, kamenický, sklářský, dřevařský, chemický a stavební. Některá odvětví si popíšeme podrobněji. Dominantní byla těžba černého a hnědého uhlí. Černé uhlí se těžilo především v ostravsko-karvinské a rosicko-oslavanské uhelné pánvi. Hnědé uhlí (lignit) hlavně v jihomoravské pánvi. S těžebním průmyslem byl spjat také průmysl chemický. Kovodělný průmysl se soustředil především do ostravské průmyslové oblasti. Vítkovické železárny (Rotschildové, Guttmannové) byly největším výrobcem železa v ČSR, vyvážely do Itálie, Rumunska, Rakouska i SSSR. Významné byly také Třinecké železárny. Strojírenství se soustřeďovalo v Brně (První brněnská strojírna, Královopolská strojírna, Zbrojovka Brno), Blansku, Adamově ad. Důležité byly také podniky na výrobu dopravních prostředků (Tatra Kopřivnice, vagóny Studénka). Industrializace byla ve druhé polovině 30. let ještě umocněna nacistickým nebezpečím, proto se budovaly zbrojovky na moravsko-slovenském pomezí v Uherském Brodě, Vsetíně aj. Kamenický průmysl byl situován na Vysočině a především na Jesenicku (Zlaté Hory, Žulová, Vápenná ad.). Sklářský průmysl je spjat s Krásnem (Valašské Meziříčí), Vsetínem, Novým Hrozenkovem, Jablůnkou, Velkými Karlovicemi ad. Významná byla papírna na ruční papír ve Velkých Losinách.
Obr. 427 Areál Baťovy továrny ve Zlíně Brno vynikalo spřádáním a tkaním vlny (moravský Manchester). Prostějov byl proslulý výrobou oděvů. V obuvnickém průmyslu měla absolutní primát v celé ČSR (a také v celé střední Evropě) Baťova firma ve Zlíně. Už za Tomáše Bati měla firma dvacet tisíc efektivně využitých zaměstnanců. Promyšlený pracovní systém a úspěšná cenová politika (prudké zlevnění počátkem 20. let) způsobily vytlačení jakékoliv konkurence. Baťova firma si přímo vychovávala zaměstnance a dobře o ně pečovala (postaven obchodní dům, levné bydlení ad.). Postupně firma expandovala (Otrokovice, Třebíč, i Čechy, Slovensko, Podkarpatská Rus), a to i do zahraničí. Na sklonku první republiky měla firma již třicet tisíc zaměstnanců. Firma také investovala do jiných odvětví (gumárenství, hnědouhelné doly, strojírna, elektrárna, plynárna ad.) a nakupovala rozsáhlé plochy zemědělské půdy. Velký vliv měla na výstavbu Zlína (filmové ateliéry, Baťova nemocnice, sportovní kluby ad.) Pokračovatelem budovatelské činnosti Tomáše Bati byl jeho bratr Jan A. Baťa, který je významný také jako autor knihy Budujeme stát pro 40 milionů obyvatel, ve které předkládal návrh hospodářské rekonstrukce a modernizace Československa v letech krize. V neposlední řadě je třeba připomenout také nerealizovaný projekt Baťovy dálnice (ze západních Čech přes Brno a Zlín až do Podkarpatské Rusi). V potravinářském průmyslu dominovalo cukrovarnictví (především Haná a Slovácko), významné bylo také pivovarnictví (Brno, Moravská Ostrava, Přerov, Hanušovice, Jarošov, Černá Hora), lihovarnictví (Vysočina – brambory), mlékárenství (Loštice – tvarůžky), výroba čokolády (Oppova továrna v Brně, Zora a Deutschova továrna v Olomouci, Maryša v Hodoníně), konzervárenství (Znojmo – okurky ad.) a výroba pálenek (Slovácko – slivovice, borovička, Vizovice – Jelínek ad.). Pěstování vína bylo soustředěno do tří vinařských oblastí: jižní (Mikulov, Bzenec, Valtice, Hustopeče), východní (Uherské Hradiště, Hodonín, Břeclav) a západní (Znojmo). Míra elektrifikace byla na Moravě největší, pokud srovnáváme s Čechami a Slovenskem. Nejvýznamnější elektrárny byly Západomoravské elektrárny v Brně (ZME), Středomoravské elektrárny v Přerově (SME) a elektrárny v Moravské Ostravě (největší výkon). Byly vybudovány nové přehrady (Vranovská, Plumlovská na Prostějovsku, Brněnská (Kníničská) přehrada.
273
Obr. 428 Hráz Brněnské přehrady (zvané Prygl)
Obr. 430 Moravská banka na náměstí Svobody v Brně (dnes KB), architekti B. Fuchs a E. Vízner (1930)
Obr. 430a Brněnské krematorium, architekt E. Vízner (1925)
Obr. 429 Obchodní dům Brouk a Babka v Brně Život ve městech Ve většině měst byl počet živnostníků a jejich zaměstnanců větší než počet továrních dělníků. Byly vybudovány obchodní domy: ASO (Olomouc, Brno), Brouk a Babka (Brno, Moravská Ostrava), Jepa (Brno), RIX (Moravská Ostrava). Stavěly se hotely: Grandhotel (Brno, Prostějov), Palác (Moravská Ostrava, Olomouc). Oblíbené byly kavárny Bellevue a Slavia v Brně, Opera a Korso v Olomouci. V Brně sídlila Moravská banka. Stavební průmysl zažíval největší rozmach právě ve městech, kde se stavěly desetitisíce nových domů a bytů. Nejvýraznější výstavba probíhala v Brně, kde bylo v letech 1918-1938 postaveno deset tisíc nových domů a třicet pět tisíc bytů. Rozsáhlá výstavba ale probíhala také v Moravské Ostravě, Prostějově, Znojmě, Olomouci a Zlíně. Lázně Luhačovice se rozvíjely zásluhou Františka Veselého (Vincentka a Aloiska se vyvážela do celé republiky i do zahraničí).
274
Nejrozšířenějším způsobem dopravy byla železnice (převážně parní lokomotiva). Zajímavé je, že nebyla až do roku 1937 centralizována, kromě státu na ní působila celá řada lokálních společností. Například Baťova společnost stavěla železnici do Horní Lidče (dokonce plánovala transmoravskou železnici z Čech na Slovensko přes Zlín – nerealizováno). Rozvíjela se také autobusová doprava a automobilismus. Letecká doprava fungovala postupně na linkách Praha-Brno, Vratislav-Brno-Vídeň, Moravská Ostrava-Praha. Již na počátku 30. let zřídil Tomáš Baťa v Otrokovicích letiště (a v roce 1932 zde tragicky zahynul). V roce 1934 byla také zahájena stavba Baťova kanálu. Rozhlas začal v Brně pravidelně vysílat od 1. března roku 1925, v Moravské Ostravě od roku 1929. Zemědělství a pozemková reforma Zákon o pozemkové reformě byl přijat v dubnu 1919. Zábor postihl na Moravě a ve Slezsku 788 tisíc hektarů půdy. Největším vlastníkem půdy na Moravě byli před rokem 1918 Lichtenštejnové, a i po rozsáhlé konfiskaci jim zůstala značná rozloha půdy (zvláště lesů), četné průmyslové podniky a zámky (to bylo zkonfiskováno až v roce 1945). Druhým největším vlastníkem bylo olomoucké arcibiskupství (Beskydy, Mírov, Kroměříž ad.). Díky intervencím Československé strany lidové se podařilo větší část půdy před reformou uchránit. Řád německých rytířů nejprve o veškerý majetek přišel, protože velmistr arcivévoda Eugen byl Habsburk, následně mezinárodní soud v Haagu (1923) rozhodl, že majetek nepatří
Eugenovi, ale řádu. Většina majetku tak byla řádu vrácena. Proběhla rozsáhlá konfiskace půdy Habsburků (Hodonín, Velké Pavlovice, Čejkovice, Židlochovice). S ohledem na využití zabrané půdy existovaly dvě koncepce, sociálně demokratická a agrárnická. Sociální demokracie chtěla zabranou půdu združstevnit, zatímco agrárníci ji chtěli rozdělit. Agrárníci byli úspěšní, rozdělena byla 1/8 veškeré plochy velkostatků. 1. Jak probíhaly pokusy o německý separatismus na severní a jižní Moravě a jak vůči němu postupovaly československé úřady? 2. Uveď radikalizaci levicových hnutí na Moravě v počátcích první republiky do souvislosti levicovým hnutím v Evropě. 3. Jaké bylo národnostní složení obyvatelstva Moravy v době první republiky? 4. Jaký byl správní vývoj Moravy v době první republiky? 5. Do mapky Moravskoslezské země zakresli nejdůležitější průmyslová centra a uveď druh průmyslu, který rozvíjela.
Politický vývoj Politický vývoj na Moravě byl spjatý s centrálním politickým děním v Praze, ale vzhledem k existenci zemského uspořádání nepostrádal vlastní osobitost. Moravská politika byla samozřejmě ovlivněna vnějšími faktory, poválečnou recesí, oživením ekonomiky ve druhé polovině 20. let, ale také propuknutím hospodářské krize na sklonku 20. let. Zaměříme se postupně na jednotlivé fáze politického vývoj na Moravě. Politické strany a parlamentní volby 1920 Ve volbách v roce 1920 mohly poprvé volit také ženy. Aktivní volební právo bylo svázáno s věkem od 21 let. Od roku 1927, v souvislosti s nárůstem radikalismu, nesměli volit příslušníci bezpečnostních složek. Na Moravě a ve Slezsku existovalo pět krajů pro volby do poslanecké sněmovny (Jihlava, Brno, Olomouc, Uherské Hradiště, Moravská Ostrava). Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou volilo v roce 1920 na Moravě 32% voličů. V roce 1921 se z ní vydělila radikální levice a vytvořila Komunistickou stranu Československa (KSČ). Mezi přední moravské komunisty patřili R. Filip, T. Koutný, B. Grebeníček. „Pravici“ sociální demokracie za Moravu zastupoval Rudolf Bechyně (člen „Pětky“). Československou stranu lidovou vedl nadále předseda Jan Šrámek (člen „Pětky“). Strana reprezentovala politický katolicismus, opírala se především o věřící moravského venkova. Ve volbách v roce 1920 získala na Moravě a ve Slezsku 27% hlasů. Dalšími významnými osobnostmi strany byli Mořic Hruban, František Světlík a Josef Dolanský. V součinnosti s lidovou stranou působil také Orel a Svaz katolických žen a dívek v zemi Moravskoslezské.
Obr. 431 Ludwig Czech, který zahynul roku 1942 v koncentračním táboře Terezín Agrární strana (do roku 1922 Republikánská strana československého venkova, od roku 1922 Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu) získala v roce 1920 na Moravě 18% hlasů. Významnými představiteli Moravy byli František Staněk, a především Viktor Stoupal (nazýván „moravským markrabětem“). Mezi další významnější československé strany na Moravě patřila Československá strana socialistická (B. Macků, K. Tomeš), Československá národní demokracie (A. Stránský, J. Stránský, R. Fischer, F. X. Hodáč), Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská (R. Mlčoch). Významné zastoupení měly také německé politické strany. Nejúspěšnější byla ve volbách v roce 1920 Německá sociálně demokratická strana dělnická (Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei), získala na Moravě a ve Slezsku 11% hlasů. V čele nejprve Josef Seliger, po jeho smrti brněnský advokát židovského původu Ludwig Czech. V roce 1921 se od ní odtrhla radikální levice v čele s Karlem Kreibichem a následně se sloučila s KSČ.
275
ravsku, ale rozšířila se po celé republice, zúčastnilo se jí asi sto dvacet tisíc havířů. Levicová nálada ve společnosti byla znát i podle výsledků voleb roku 1920 (nejvíce hlasů měla československá a německá sociální demokracie). Rozkoly ve vládní sociální demokracii také vyvolaly pád vlády a vytvoření úřednické vlády v čele s moravským zemským prezidentem Janem Černým. Kromě Černého působili za Moravu ve vládách 20. let ministři za lidovou stranu Jan Šrámek a Josef Dolanský a také agrárník František Staněk a sociální demokrat Rudolf Bechyně. Obr. 432 Příjezd prezidenta Masaryka na výstavu 1928 Mezi nestátotvorné německé strany patřila nacionalistická Německá národní strana (Deutsche Nationalpartei, na Moravě významní představitelé E. Schollich, G. Oberleithner). Nechvalně proslul především její člen A. Baeran, který v roce 1922 vypálil na předsednictvo poslanecké sněmovny „smrdutou bombu“ (balík s fekáliemi). Obdobně problematická byla Německá nacionálně socialistická strana dělnická (Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei – DNSAP), která měla své kořeny ještě v době monarchie (1918). Vůdcem strany na Moravě byl do roku 1925 Rudolf Jung (následně celostátní vůdce), dále Leo Schubert a Franz Köhler. Německá Hitlerova NSDAP převzala název právě od DNSAP. Mezi další německé strany patřila Německá křesťansko-sociální strana lidová (Deutsche christlichsoziale Volkspartei, na Moravě F. Luschka, R. Schälzky, K. Fritscher), dále Svaz zemědělců (Bund der Landwirte, na Moravě Franz Spina) a Německá živnostenská strana (Deutsche Gewerbepartei, významný A. Stenzl). Politický vývoj ve 20. letech Již jsme uváděli, že v období poválečné hospodářské deprese (až do roku1923) docházelo k radikalizaci obyvatelstva (levice), probíhaly demonstrace a stávky. Ještě v roce 1923 se konala generální hornická stávka, která začala v červenci na Ost-
Rozkoly se netýkaly pouze sociální demokracie, z Československé národní demokracie se odštěpila Národní strana práce (vedená J. Stránským, v čele také J. Herben, K. Engliš), která byla napojena na Edvarda Beneše. Strana se opírala o úředníky a inteligenci (K. Čapek, F. Peroutka), ale ve volbách roku 1925 neuspěla. Beneš pak probojovat svůj vliv v Československé straně socialistické, kde musel porazit Jiřího Stříbrného, který byl v roce 1926 ze strany vyloučen, strana se pak přejmenovala na Československou stranu národně socialistickou. Jiří Stříbrný se následně přiklonil k fašismu, což vrcholilo jeho působením v Národní lize. První fašistická skupina se zformovala už v roce 1922 v Holešově okolo listu Hanácká republika (redigovaný Robertem Machem). Český fašismus se upevnil po lednovém sjezdu Velké rady fašistické v Brně roku 1927 vznikem Národní obce fašistické, v jejímž čele stanul Radola Gajda, někdejší generál legií v Rusku. Roku 1926 byl již jako náčelník československého generálního štábu obviněn z přípravy fašistického puče, suspendován a degradován na vojína. Národní obec fašistická byla inspirována italským fašismem, její nacionální propaganda byla protiněmecká (a protižidovská), sociální demagogie byla směřována proti Hradu. Usilovala o vládu „silné ruky“ a ustavení korporativního státu. Silnější pozice měli fašisté na střední Moravě a na Slovácku. Nosili černé košile, napadali Židy a Němce. Jednotná Národní liga proti vázaným kandidátním listinám (spojení R. Gajdy a J. Stříbrného) získala ve volbách 1929 tři poslanecké mandáty.
Obr. 433 Prezident Masaryk na Výstavě soudobé kultury v Brně v roce 192, zdroj: www.tugendhat.eu
276
Ani KSČ nebyla zcela jednotná, komunističtí disidenti z Neodvislé strany komunistické (tajemníkem K. Votava) ale ve volbách 1925 neuspěli a většina z jejích členů se vrátila k sociálním demokratům. Parlamentní volby v roce 1925 na Moravě vyhrála Československá strana lidová (21%), druzí skončili agrárníci (11,5%), třetí KSČ (11%), sociální demokraté byli až čtvrtí (10%). Z německých stran byla nejúspěšnější křesťansko-sociální strana, svaz zemědělců a sociální demokraté, všechny tyto tři strany začaly spolupracovat s československým státem. Výsledek voleb v roce 1925 znamenal počátek stabilizace československé politické scény. Po rychlém vystřídání předchozí koalice a druhé úřednické vlády moravského zemského prezidenta Jana Černého se roku 1926 vlády ujala koalice občanských stran (1926-1929) v čele s Antonínem Švehlou. Kromě českých, slovenských a německých agrárníků v ní měla významnou úlohu Československá strana lidová, ale také němečtí křesťanští sociálové a později i Hlinkova slovenská ľudová strana. Z moravských činitelů ve vládě působili Jan Černý, Karel Engliš, Franz Spina a především Jan Šrámek. Když Švehla onemocněl, vládu vedl jako náměstek právě Šrámek. V této funkci také absolvoval několikadenní cestu po Moravě s prezidentem Masarykem (v roce 1928). Tehdy byli lidovci v politice nejvlivnější, předsedou senátu byl tehdy lidovec Mořic Hruban. Parlamentní volby v roce 1929 na Moravě vyhrála opět Československá strana lidová (18%), druzí byli sociální demokraté (15%), třetí agrárníci (12%), čtvrtí národní socialisté (10%), KSČ skončila až pátá (9%). I v těchto volbách ještě 75% německých hlasů směřovalo k aktivistickým státotvorným stranám (křesťanští sociálové, sociální demokracie, zemědělci). Po volbách byla vytvořena vláda široké koalice, která s menšími odchylkami fungovala až do roku 1938. Tvořily ji státotvorné strany: agrárníci, lidovci, živnostníci, národní a sociální demokraté, národní socialisté, němečtí agrárníci a sociální demokraté. V Udržalově vládě byli za Moravu aktivní Jan Šrámek a Rudolf Bechyně (přechodně také Engliš a Mlčoch) a také němečtí politikové Franz Spina a Ludwig Czech. Politický vývoj ve 30. letech Na vývoj ve 30. letech měla největší dopad světová hospodářská krize. Hospodářské obtíže, vzrůst nezaměstnanosti a prohloubení sociálních a národnostních rozdílů vedlo k radikalizaci velké části obyvatelstva. Někdy ústilo strádání do beznaděje a končilo zoufalými činy. V roce 1932 se v hotelu Evropa v Brně zabil muž pomocí výbušniny ukryté v kufru, o život přitom připravil také svou milenku, dítě a další čtyři lidi. V roce 1933 byl vydán zmocňovací zákon (k potlačení svobody obchodu), následujícího roku byla provedena devalvace (znehodnocení) koruny. V Malypetrově vládě byli z Moravy aktivní opět Šrámek, Bechyně, Spina, Czech a Černý. V Komunistické straně Československa provedl další převrat (bolševizaci) na V. sjezdu strany v roce 1929 radikál Klement Gottwald (rodák z Dědic u Vyškova), který v parlamentu vyhrožoval, že se učí od sovětských bolševiků „kroutit krky“ politickým odpůrcům. Komunistický poslanec Štětka musel být vynesen z parlamentu i s lavicí, které se odmítal pustit. Gottwald nakonec uprchl v roce 1934 před zatčením do Moskvy.
Obr. 434 Klement Gottwald, komunistický politik, za jehož vlády na přelomu 40. a 50. let 20. století byl v Československu rozpoután teror Nejčastějšími reakcemi na krizi byly stávky a demonstrace. Nejtragičtěji skončila frývaldovská stávka (Frývaldov – Freiwaldau, dnešní Jeseník). Dne 25. 11. 1931 došlo ke srážce nezaměstnaných kamenodělníků na křižovatce u Dolní Lipové (nedaleko Freiwaldau) s četníky. Četníky bylo smrceno osm osob, třicet osob bylo zraněno. Proti postupu československých úřadů protestovali mj. významní kulturní představitelé (V. Vydra, J. Ježek, J. S. Machar a F. X. Šalda). Pohřbu v Zig harticích (dnes Vápenná) se účastnilo dvacet tisíc lidí, události využili komunisté (i Gottwald řečnil) i němečtí nacio nalisté. V roce 1932 probíhala velká stávka (trvala šestnáct týdnů) v rosicko-oslavanském revíru, demonstrace se konaly také ve Zlíně a v dalších moravských městech. Radikalizace německých voličů začala být využívána německou NSDAP. V roce 1932 prokázal soud v Brně, že německá organizace Volkssport napojená na DNSAP má skrytě vojenský charakter a její funkcionáři (R. Jung v Opavě a L. Schubert ve Fulneku) mají vazbu na německou NSDAP (špionážní činnost). V únoru 1933 byli oba obvinění zbaveni poslanecké imunity, následně uprchli do Německa. V listopadu téhož roku byla DNSAP rozpuštěna a v ČSR bylo zakázáno po užívání symbolu hákového kříže. Brzy ji však nahradila Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei) v čele s Konrádem Henleinem. Také čeští fašisté (Národní obec fašistická) radikalizovali své metody, když se v lednu 1933 pokusili o puč. Chtěli obsadit brněnská kasárna a po obsazení Brna vytáhnout na Prahu. V noci z 21. na 22. ledna nadporučík Ladislav Kobzinek s padesáti sedmi fašisty přepadl Svatoplukova kasárna v Brně-Židenicích. Přivolaní vojáci a policie fašisty odzbrojili a zatkli.
277
Kobzinek byl odsouzen k osmnácti letům vězení, souzen byl i Gajda, ale vina mu nebyla dokázána. Vlivnější než fašisté byli radikálové z Československé národní demokracie. To se projevilo v roce 1934 dohodou této strany s fašisty Stříbrného (Národní liga) a Mareše (Národní fronta), což vedlo o rok později ke vzniku Národního sjednocení (v čele s K. Kramářem, heslo: „Nic než národ“). Ve volbách roku 1935 však neuspělo. V dubnu 1937 propukly v Národním sjednocení rozpory a stoupenci Stříbrného v něm vytvořili vlastní frakci. Po Kramářově smrti se Národní sjednocení rozpadlo a Stříbrný obnovil činnost Národní ligy. Národní sjednocení pak reprezentovala bývalá národní demokracie (F. X. Hodáč, L. Rašín). V parlamentních volbách v roce 1935 na Moravě zvítězili opět lidovci (16%), druhé místo ale již obsadila Sudetoněmecká strana (15%, v čele F. Karmasin, F. Hodina), dále se umístili agrárníci (14%), sociální demokraté (13%), národní socialisté (10%), KSČ (9%). Vzhledem k rostoucímu ohrožení státu došlo v druhé polovině 30. let k potlačení moravských politických specifik. Hodžovy vlády široké koalice se za Moravu účastnil Šrámek, Czech, Mlčoch, Bechyně, Spina a Tučný. V prosinci 1935 byl zvolen druhým prezidentem ČSR Edvard Beneš. Československo přes všechny obtíže představovalo i v těchto časech ostrov demokracie, a proto se stalo útočištěm emigrace z okolních států. Přímo na Moravě nalezli útočiště mnozí demokratičtí němečtí a rakouští uprchlíci. Předáci rakouských sociálních demokratů Julius Deutsch a Otto Bauer se po porážce na barikádách ve Vídni roku 1934 usídlili v Brně, odkud pak pokračovali do západní Evropy. Útočiště nalezl na Moravě také polský trojnásobný premiér (agrárník) Wincenty Witos, jehož vláda byla svržena v roce 1926 Pilsudskim. Roku 1933 mu hrozilo vězení, proto utekl do ČSR, dlouhodobě sídlil (až do roku 1938) v Rožnově pod Radhoštěm. Pod ochranou ministerstva vnitra se stýkal s polskou opozicí, zvláště s generálem W. Sikorským, pozdějším exilovým londýnským premiérem. Mezi další významné Poláky v exilu patřil Hermann Liebermann (socialista) a Wojciech Korfanty (katolík). Pobyt polských exulantů zvyšoval napětí mezi Polskem a ČSR. Napětí mezi oběma státy eskalovalo po podepsání polsko-německého paktu (1934). Poláci organizovali protičeské nacionalistické akce (především na Těšínsku), na organizaci akcí se podílel také polský konzulát v Moravské Ostravě (konzul Leon Malhomme). Na Moravě působil v exilu také bulharský komunistický předák Grigorij Dimitrov. V době španělské občanské války československá vláda uplatňovala spolu se západem politiku nevměšování. Levicoví intelektuálové však založili roku 1936 Výbor pro pomoc demokratickému Španělsku, v němž byl činný i Josef Ludvík Fischer (významný sociolog a filozof) a Bedřich Václavek (významný estetik, literární teoretik a kritik). Stovky dobrovolníků odešly přímo do Španělska. Mladí němečtí demokratičtí politici se pokoušeli ještě v roce 1937 postavit Henleinovi. Byli to především sociální demokrat Wenzel Jaksch, agrárník Gustav Hacker a křesťanský sociál Hans Schütz. Navrhli česko-německé vyrovnání (1937), jehož
278
cílem bylo zlepšit hospodářské a sociální poměry v pohraničí a zvýšit počet Němců ve státní službě. Návrh byl přijat vládou, ale ostře proti byla Sudetoněmecká strana. Konec první republiky V novoročním projevu 1938 Rudolf Beran vyzýval ke spolupráci s Henleinem a Hlinkou a také k hledání dohody s Německem. Jeho projev byl zásadně odmítnut demokratickými činiteli, zvláště Jan Šrámek napsal: „Nepůjdeme s žádnou protidemokratickou stranou, ani henleinovci, ani s komunisty.“ V březnu 1938 dal Henlein Němcům v ČSR ultimátum, aby vstoupili do Sudetoněmecké strany. Reakcí na to byl vstup Svazu zemědělců (v čele G. Hacker) i živnostníků a rozpuštění strany křesťanských sociálů (Spina a Zajicek se vzdali míst ve vládě, ale nevstoupili do SdP). Jedinou demokratickou německou stranou zůstala sociální demokracie, v jejímž čele stanul po Czechově demisi W. Jaksch. Ve vládě už nebyli žádní němečtí ministři. Přesto i poté probíhaly pokusy obnovit demokratické německé strany. Spina se v květnu pokusil o obnovení Svazu zemědělců, Adolf Hroch v Šumperku se pokusil o vytvoření nového občanského hnutí, získal širší podporu, ale byl zavražděn (zřejmě henleinovci). Spina byl uštván v září 1938 k smrti. Na 1. máje 1938 se konala řada profašistických (Fulnek, Mohelnice) i protifašistických demonstrací (Čechů i Němců v Moravské Ostravě, Olomouci). Dne 19. května proběhla v Brně velká protifašistická demonstrace pod heslem: „Praha-Moskva-Paříž – Henlein musí za mříž!“ V průběhu léta postupně eskalovaly provokace a protistátní činnosti henleinovců. Krajské soudy v Brně, Olomouci i Moravské Ostravě řešily stovky případů přechovávání zbraní, hlásání nacismu ad. Jedno z největších spiknutí bylo odhaleno v červenci v Jeseníku. Nejrazantnější henleinovci byli tzv. ordneři (Freiwilliger Schutzdienst), v Šumperku byl jejich krajským náčelníkem pozdější spolupracovník nechvalně proslulého nacisty A. Eichmana, Hermann Krumey. Protistátní puč henleinovců (12. – 13. 9.), který organizovali ordneři, si vyžádal životy devíti četníků a desítky zranění. Po jeho potlačení byla 16. 9. zakázána SdP. Henleinovci pak v Německu založili teroristickou organizaci Sudetendeutsche Freikorps, jejíž jednotky přecházely s podporou německých vojáků hranice a podnikaly teroristické útoky v pohraničí, ostřelovaly československé celní, poštovní a jiné úřady (Hnanice, Bílá Voda). Prováděly přepady Stráže obrany státu a četníků (Javorník, Zlaté Hory). Největší srážky na severu probíhaly ve Vidnavě, Zigharticích, na jihu ve Valticích a Novém Přerově. Ve stejné době probíhaly také útoky polských bojůvek na Ostravsku a Těšínsku. Runcimanova mise (3. 8. – 16. 9. 1938), která měla nezávisle posoudit postavení německé menšiny v ČSR, se setkala z demokratických německých činitelů pouze se Zajickem, ani ten ji nepřesvědčil, že ne všichni Němci sympatizují s Henleinem. Pod tlakem demonstrací (Brno, Olomouc, Ostrava) odstoupila 22. 9. 1938 Hodžova vláda a nastoupila „vláda národní obrany“ generála Jana Syrového, která 23. 9. vyhlašuje vše obecnou mobilizaci. Na jejím základě obsadila československá armáda obranná postavení.
jala, a to i přes protesty části generality a některých poslanců (Šrámek, L. Rašín, Gottwald). Sám armádní generál L. Krejčí považoval odpor za beznadějný, ale byl připraven bojovat. 1. Uveď důležité politické strany působící na Moravě v době první republiky a jmenuj jejich hlavní osobnosti. 2. Zhodnoť působení moravských fašistů a dohledej další informace o jejich čelných představitelích.
Obr. 435 Součást opevnění u Břeclavi Německý plán útoku na ČSR (Fall Grün) původně počítal s tím, že útok bude veden na Moravu ze severu a z jihu, což způsobí zhroucení obrany Moravy a oddělení Čech a Slovenska. Nakonec byl plán pozměněn, hlavní útok měl být veden na Plzeň a pak na Prahu, na Moravu měly být vedeny vedlejší útoky. V souvislosti s prohlubujícím se mezinárodním napětím probíhala výstavba československého pohraničního opevnění. Na Moravě začala v roce 1935 u Bohumína, významný byl pevnostní úsek u Moravské Ostravy. V srpnu 1937 se konaly na Moravě velké manévry československého vojska, které sledoval i prezident Beneš. Pohraniční opevnění nebylo v kritických zářijových dnech 1938 zdaleka dobudováno. Narychlo bylo částečně dokončeno lehké a těžké opevnění od Králík po Bohumín, na jihu ale existovalo pouze lehké opevnění. Nedokončená byla také obranná linie proti Polsku, chyběla opevnění v horských oblastech Jeseníků. Oblast severní Moravy a Slezska zajišťovala 2. armáda (krycí jméno Jirásek) vedená divizním generálem Vojtěchem Lužou (velitelství v Olomouci), oblast jižní Moravy měla na starosti 4. armáda (Neruda) vedená armádním generálem Lvem Prchalou (velitelství v Brně). Koncem září 1938 bylo vytvořeno Hlavní velitelství československé armády (Palacký) v čele s armádním generálem Ludvíkem Krejčím (Račice u Vyškova). Po válce vyšlo najevo, že německá armáda chtěla hned po zahájení války Račice vybombardovat. Už před mnichovskou konferencí se podařilo henleinovcům ovládnout některé oblasti ve Slezsku (některé oblasti před linií opevnění). Československé jednotky zadržovaly jejich nápor u Zighartic a Frýdberku (Žulová), v Bruntále obsadili henleinovci zámek i klášter Řádu německých rytířů. Oproti tomu se ještě v této době organizovaly oddíly německých antifašistů, které stály po boku československé armády (Mikulov, Rapotín na Šumpersku). Na Olomoucku němečtí sociální demokraté vedení poslancem Rudolfem Zischkou pozatýkali nebezpečné funkcionáře SdP. Na základě rozhodnutí zástupců čtyř evropských států v Mnichově (29. – 30. 9. 1938) mělo ČSR vyhovět požadavkům nacistického Německa a odstoupit pohraniční území republiky s většinovým německým osídlením. Po zvážení situace tento mnichovský diktát československá vláda 30. 9. při-
3. Jaké dopady měla hospodářská krize počátku 30. let na moravské hospodářství a jak zapůsobila na radikalizaci německých politických stran? 4. Vypracuj referát o osobnosti moravského zemského prezidenta Jana Černého. 5. Bylo podle tebe možné zabránit separatismu německých oblastí v závěru první republiky? V čem měl podle tebe vhodný postup československých úřadů spočívat?
Kulturní život první republiky Po období dlouhotrvající prosperity českých zemí za rakouské monarchie, krátce přerušeném válkou, představuje období první československé republiky dobu největšího kulturního rozmachu v naší novodobé historii. Poměřujeme-li kulturní vyspělost srovnáním s jinými vyspělými státy, zřejmě ještě ani dnes (více než dvacet let po sametové revoluci) jsme vzniklé zpoždění ve vývoji nevyrovnali. Důvody jsou zřejmé, prvorepubliková kultura nebyla svazována umělými ideologickými bariérami (jako tomu bylo později za nacismu a komunismu) a odvíjela se od tradic a vzájemného obohacování jednotlivých a pestrých kulturních vzorů (moravský, německý, židovský ad.), které byly od 40. let postupně devastovány a unifikovány. Všimněme si nyní celé řady projevů kultury první republiky. Spolkový život Mnohé spolky pokračovaly kontinuálně v předválečné činnosti: zemědělské a řemeslnické spolky, studentské spolky, skauting, dobrovolní hasiči ad. V činnosti pokračoval Sokol i Orel. Sokol byl největší organizací (v roce 1937 měl osm set tisíc členů), jeho starostou byl J. Scheiner a následně S. Bukovský. Pro Moravu je ale charakterističtější katolický Orel, který měl ústředí v Brně. Byl úzce spjat s Československou stranou lidovou a jeho starostou byl přímo J. Šrámek. Vznikaly ale také spolky nové, některé zcela, některé reorganizací starších organizací. Národní jednota pro východní Moravu (Olomouc) a Národní jednota pro jihozápadní Moravu (Brno) nebyly spojeny se žádnou politickou stranou (i když jimi byly podporovány). Vyvíjely činnost nejen politickou a kulturní, ale i ekonomickou. Věnovaly se zakládání menšinových českých škol, podporovaly slučování obcí tak, aby v nich posílilo zastoupení česky mluvícího obyvatelstva. Obdobně vznikly i německé spolky Bund der Deutschen Nordmährens (Olomouc) a Bund der
279
Deutschen Südmährens (Brno). Sloužily především k ochraně německé národnosti a výchově k německému národnímu uvědomění. Vystupovaly proti rušení německých škol, často také proti přehmatům české správy. Původně sice také nebyly spojeny s politickými stranami, ale postupně se staly silně vázánými na henleinovce. Zajímavým fenoménem byly spolky žen. Na Moravě byla aktivní Zemská organizace pokrokových žen moravských (Lidmila Konečná a Lidmila Zatloukalová-Coufalová, která byla předsedkyní až do zániku organizace), která usilovala o rovnoprávnost mužů a žen (hlavně ve školství). Vystupovala jako protikatolická, bojovala proti alkoholismu. Podporovala akademicky vzdělané ženy a snažila se je prosadit na volitelná místa na kandidátkách. Největší organizací žen na Moravě byl ale Svaz katolických žen a dívek Moravy, Slezska a Hlučínska (vytvořen 1924), jehož předsedkyní byla manželka ministra za lidovou stranu Zdenka Dolanská (od roku 1927 Františka Menšíková). Svaz se tak těšil podpoře lidové strany. Věnoval se výchově, podpoře ústavů pro sociálně potřebné, podpoře charity. Prosazoval tradiční křesťanské hodnoty (rodina, víra), bojoval proti potratům. Existovaly také mládežnické spolky, vázané na politické strany: katolická Omladina (vazba na lidovce a Orel), Sdružení republikánské mládeže (agrární strana), komunistický Komsomol ad. Jednotlivé politické strany také vytvářely odborové ústředny, nejvýznamnější bylo sociálně demokratické Odborové sdružení československé. Vznikla Československá obec legionářská, Československý červený kříž, aktivní byly také židovské spolky Makabi (tělocvičný) a Chewra Kadischa. Školství Negramotných obyvatel bylo na Moravě a ve Slezsku v roce 1921 jen 3,3%, přesto byla dotvořena hustá síť škol. Školství zažilo velké národnostní změny, došlo k masivní podpoře českých škol, především ve velkých městech s nadvládou německých radnic a ve smíšeném pohraničí. Okresy s pouze německými školními radami byly na Moravě jen v Mikulově, Moravském Berouně, Rýmařově a Šternberku. Důležité bylo také osvobození školství od dosavadního katolického vlivu. Výuka náboženství zůstala sice povinná, ale rodiče mohli požádat o vyvázání z této povinnosti. Mezi středními školami (existovala německá a česká gymnázia) rostl počet reálných gymnázií (bez řečtiny) na úkor klasických. Učitelé nebyli za první republiky vzděláváni na vysokých školách, ale absolvovali učitelské ústavy (Brno, Olomouc, Kroměříž, Příbor). Až ve 30. letech vznikla v Brně Škola vysokých studií pedagogických, kde se mohli, pokud měli zájem, dále vzdělávat. Zvláštní postavení měly střední školy odborné (strojní, elektro technické, chemické a stavební). Rozsáhlé bylo také církevní školství, fungovalo arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, arcibiskupský kněžský seminář v Olomouci, arcibiskupské německé gymnázium v Bruntále, filozofické učiliště dominikánů v Olomouci a jezuitské učiliště na Velehradě.
280
Obr. 436 Busta prof. Ing. Dr. Victora Kaplana, který v Brně působil v letech 1903-1931 a vytvořil zde slavnou Kaplanovu turbínu Vysoké školy byly původně v republice pouze dvě, německá Karlo-Ferdinandova a česká Karlova univerzita v Praze. Nově byla otevřena (už v roce 1918) Vysoká škola zvěrolékařská v Brně (první rektor Edward Babák) a Vysoká škola zemědělská v Brně. Především byla ale v Brně založena nová Masarykova univerzita (prvním rektorem prof. Karel Engliš). Již v roce 1919 na ní byly otevřeny fakulty lékařská a právnická, od roku 1921 k nim přibyla i filozofická a přírodovědecká fakulta. Dokonce existoval velkolepý návrh výstavby univerzitního města v Brně na Kraví hoře (architekti Kumpošt, Fuchs), ale nikdy nebyl realizován. Na MU působila na jednotlivých fakultách celá řada výjimečných vědců. Na lékařské fakultě to byli E. Babák, F. K. Studnička a O. Teyschel (zřídil dětskou kliniku). Filozofickou fakultu zaštiťovali takové osobnosti mezi jazykovědci, jako byli F. Trávníček, B. Havránek, a dokonce krátce i Roman Jacobson. Působili zde také historikové R. Urbánek, F. Hrubý a V. Groh, filozofové F. Novotný, K. Svoboda, J. L. Fischer, J. Tvrdý a sociologové A. Bláha a O. Chlup. Výtvarné umění pěstoval E. Dostál a muzikologii V. Helfert. Práva organizovali K. Engliš, J. Loevenstein a F. Weyr (normativní teorie práva). Přírodověda stála na matematicích M. Lerchovi a E. Čechovi, fyzikovi B. Hostinském a chemikovi J. V. Dubském. Na předválečnou tradici navázaly obě brněnské techniky: České vysoké učení technické a Německé vysoké učení technické. Na prvně jmenovaném působili fyzikové B. Macků a M. Ursíny, proslul zde také železniční stavitel F. Müller (dru-
há kolej trati Česká Třebová – Přerov, přestavba olomouckého hlavního nádraží) a významní architekti E. Králík, V. Fischer, J. Syřiště a J. Kroha. Německé vysoké učení technické se mohlo pyšnit V. Kaplanem, autorem nového typu turbíny (sestrojil ji v Brně, v roce 1931 odešel). Vysoké školy v Brně ohrožovala hospodářská krize, měly být v rámci úspor omezeny, ale byly zachráněny, a to i zásluhou vlivných moravských politiků. Pro studenty byly v letech 1922-1923 vybudovány Kounicovy koleje. Souhrnně se tak v Brně nacházelo pět vysokých škol, které vzdělávaly také značné množství zahraničních studentů, hlavně z Jugoslávie, Ruska (emigranti), Polska a Bulharska. V Olomouci zůstala jen Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta (nazvána A. C. Stojanem). Působili na ní dogmatik F. Cinek, historik A. Neumann a filozof a dogmatik J. Matocha. Před koncem války zde nastoupil ke studiu i František Tomášek (rodák ze Studénky, pozdější kardinál). Náboženství a církve Po rozpadu monarchie zasáhly největší potíže Římskokatolickou církev, jejíž představitelé až do poslední chvíle podporovali Rakousko a byli s rakouským prostředím silně spjati i po vzniku republiky. Moravský metropolita arcibiskup olomoucký kardinál Lev Skrbenský ze Hříště byl prorakousky smýšlející šlechtic, který se s novými poměry nesmířil a v roce 1920 rezignoval. Olomouckým arcibiskupem se stal senátor lidové strany Antonín Cyril Stojan (pořadatel unionistických sjezdů na Moravě), po jeho smrti v roce 1923 vystřídán Leopoldem Prečanem. V Brně byl biskupem od roku 1931 Josef Kupka. Ke katolíkům za Rakouska hlásilo 90% občanů a ještě v roce 1930 to bylo na Moravě 86% obyvatel. Přesto se po vzniku ČSR zvedlo silné protikatolické tažení, docházelo k ničení soch Jana Nepomuckého, byl vznášen nepolitický požadavek odluky církve od státu. Na Moravě byly ale protikatolické tendence pochopitelně slabší. Obtížné bylo pro katolíky také reformní hnutí mladých kněží, kteří požadovali výrazné změny (na Moravě hnutí opět slabší) jako zrušení celibátu, zavedení české liturgie, demokratizaci, pohřeb žehem nebo rehabilitaci Jana Husa a Jeronýma Pražského. Na základě tohoto hnutí vznikla Jednota katolického duchovenstva, která na Moravě nebyla podpořena, a to ani katolickými modernisty z počátku století (F. Světlík, J. Šrámek, K. Dostál-Lutinov). Požadavky reformistů byly odmítnuty apoštolským stolcem, Jednota byla rozpuštěna, ale část jejích členů (za Moravu kroměřížský Matěj Pavlík) volila cestu rozkolu s katolíky a vytvořila Československou církev. Obnovy vlivu katolicismu se ujali lidovci, především monsignore Jan Šrámek. Podařilo se jim odvrátit odluku církve od státu a zabránili důsledné pozemkové reformě, museli ale povolit pohřeb žehem, reformy na školách, občanské sňatky a také rozvod a rozluku. Pro konsolidaci katolicismu bylo důležité, že v roce 1927 ČSR s Vatikánem podepsala a následně ratifikovala smlouvu, která do velké míry urovnala vleklé spory, mnohé nejasnosti byly ale odstraněny až v 70. letech.
Obr. 437 Svatý Hostýn (1930) Na Moravě dále působily početné mužské řády: benediktini (Rajhrad), premonstráti (Nová Říše, Sv. Kopeček u Olomouce), františkáni (Kroměříž), kapucíni (Brno, Olomouc). Nadále působil také Řád německých rytířů (velmistři: arcivévoda Eugen, Norbert Klein, Paul Heidler, Robert Schälzky). Mezi intelektuální elitu patřili olomoučtí dominikáni, kteří zřídili filozoficko-teologické učiliště, nejvýznamnější centrum novotomismu v ČSR (Silvestr Braito, Metoděj Habáň), vedli léta tzv. akademické týdny a konference (často za účasti agnostiků a komunistů), přeložili Teologickou summu Tomáše Akvinského a vydávali Filozofickou revui. Mezi známá poutní místa Moravy patřil Velehrad (unionistické sjezdy, útulna Stojanov), Svatý Hostýn, sv. Antoníček v Blatnici ad. Důležitou událostí byl první celostátní katolický sjezd v Praze (27. – 30. 6. 1935) za předsednictví Leopolda Prečana. Pontifikální mše, kterou sloužil kardinál Jean Verdier, se zúčastnilo tři sta padesát tisíc lidí. Sjezd měl demonstrovat sílu katolíků, překonání národnostních rozporů a podporu Vatikánu. K evangelickým církvím se na Moravě a ve Slezsku hlásilo asi jen 5% obyvatelstva. Dělily se podle národností na Česko bratrskou církev evangelickou (na Moravě superintendentem Ferdinand Císař, „kmotr“ TGM při přestupu k evangelíkům) a Německou evangelickou církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Na Moravě působila také církev adventistů sedmého dne.
281
Novou alternativou (zrušen celibát), především ke katolické církvi se v lednu 1920 stala Československá církev, ke které se pro odpor k prorakouské katolické církvi přihlásilo na Moravě asi 4,5% věřících. Její sídlo se na Moravě nacházelo v Olomouci (krajská rada starších). Biskupem moravské diecéze se stal (výše zmíněný) Matěj Pavlík, protože ale odešel v roce 1924 k pravoslavným, byl olomouckým biskupem zvolen Rostislav Stejskal. V Olomouci byl vybudován H. Austem Husův sbor, další moderní kostely vznikly v Brně a Boskovicích. Pravoslavná církev byla na Moravě a ve Slezsku zastoupena jen málo (0,3%). Jejím duchovním správcem byl Matěj Pavlík, který byl již v roce 1921 vysvěcen v Bělehradě na pravoslavného biskupa, přijal jméno Gorazd. V Olomouci vznikla Eparchiální rada moravskoslezské pravoslavné církve, v jejím čele byl protopresbyter Josef Rezek. Vznikly chrámy v Olomouci a Brně. Židovské vyznání (na Moravě a ve Slezsku 1,2%) zaštiťoval od roku 1924 Svaz židovských náboženských obcí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Největší obce byly v Brně, Olomouci, Boskovicích, Holešově, Prostějově, Lomnici u Tišnova, Břeclavi a Mikulově. Bez vyznání byla z dnešního pohledu zanedbatelná 3% obyvatel Moravy a Slezska. Přesto byla už tehdy řazena ČSR k zemím s největším podílem nevěřících (hned po sovětském Rusku).
Obr. 438 Mladý básník Jiří Wolker
Umělecká činnost Literatura Moravská literatura období první republiky je velmi rozsáhlá. Rozdělit ji můžeme jazykově na českou a německou, dále také podle literárních uskupení a podle preference témat, která autoři volili. V Brně se organizovali spisovatelé do dvou důležitých uskupení, Literární skupiny a Moravského kola spisovatelů (Kola). Literární skupina se zorganizovala po válce a od roku 1921 začala vydávat časopis Host. V manifestu z roku 1922 se hlásila k socialismu (ale ne marxismu) a humanistickým a etickým hodnotám. V prosinci 1923 byl v jejím rámci založen brněnský Devětsil, který zahájil spolupráci s pražským Devětsilem (v redakci Hosta krátce působili i J. Seifert a K. Teige). Teoretickým mluvčím brněnského Devětsilu byl František Götz, mezi významné členy patřili Lev Blatný, Čestmír Jeřábek, Dalibor Chalupa, Josef Chaloupka a později i Jiří Wolker (z Prostějova, známé sbírky Host do domu a Těžká hodina). Moravské kolo spisovatelů vzniklo už za monarchie (1912), v jeho čele byl Viktor Kamil Jeřábek (otec Č. Jeřábka). Od roku 1925 vydávalo zpravodaj Pískle v trní. Významnými členy byli K. E. Sokol, J. Marcha, V. Martínek ad. Dalšími významnými brněnskými autory byli především Rudolf Těsnohlídek a Jiří Mahen, kteří měli podobné osudy. Oba působili v Lidových novinách, napsali romány o Brně (Kolonia Kutejsík a Nejlepší dobrodružství), věnovali se divadlu a zakončili život tragicky sebevraždou.
282
Obr. 439 Básník Jiří Mahen (1882-1939), zakladatel veřejné knihovny města Brna
Obr. 442 Vilém Závada
Obr. 440 Rudolf Těsnohlídek
Moravská katolická literatura byla díky spolupráci s nakladatelem J. Florianem ve Staré Říši v trvalém kontaktu se světovou katolickou literaturou (např. Georges Bernanos). Mezi nejvýznamnější moravské literáty patřili Jaroslav Durych, Jakub Deml, Jan Čep a Jan Zahradníček. Opomenuti nemohou zůstat ani další česky píšící moravští autoři jako František Kožík, Petr Bezruč, Jan Karafiát nebo Vilém Závada. Většina německých moravských literátů už žila v období první republiky mimo Moravu (hlavně ve Vídni). Nejslavnější německy píšící autorka Maria Ebner-Eschenbach zemřela už za války. Připomeneme především autory, kteří na Moravě v různých obdobích svého života pobývali. Brno často navštěvoval světově uznávaný autor knihy Muž bez vlastností Robert Musil. Z Hané pocházeli prozaik Franz Spunda (Olomouc) a dramatik Max Zweig (Prostějov). Dále můžeme připomenout architekta a spisovatele Paula Engelmanna a spisovatelku Hedwig Teichmannovou (Mohelnice). Divadlo
Obr. 441 Pamětní deska Jana Zahradníčka
Národní divadlo v Brně (od 1931 Zemské divadlo) provozovalo operu, operetu i činohru. Šéfem opery byl F. Neumann, předními dirigenty byli Z. Chalabala a B. Bakala. Inscenovaly se Janáčkovy opery, díla Smetany, Dvořáka, Foerstra ad. Opereta se nejvíce zaskvěla za působení Oldřicha Nového. Činohra byla nejprve pod dramaturgií Jiřího Mahena (díla Shawa, Gorkého, bratří Čapků), pak Lva Blatného a na konci 20. let pod vlivem pražských režisérů J. Honzla a E. F. Buriana (díla Šaldy, Brechta, Nezvala). Po odchodu Honzla a Buriana do Prahy stál v čele činohry A. Podhorský. Významnými herci byli Bohuš Záhorský, Jaroslav Průcha, Nina Balcarová ad. Opera a činohra se hrála také německy.
283
Obr. 443 Břetislav Bakala Hrálo se také v Českém divadle v Olomouci (skladatel a dirigent K. Nedbal, představitel avantgardy O. Stibor) a Národním divadle moravskoslezském v Moravské Ostravě (opera E. Bastl, J. Vogel, činohra J. Škoda).
Obr. 444 Hugo Haas
Hudba V Brně se o rozvoj hudebního života staralo několik organizací: Klub moravských skladatelů, Filharmonický spolek Beseda brněnská a především Státní hudební a dramatická konzervatoř (řídil ji Leoš Janáček, následně Jan Kunc). Právě Leoš Janáček se o rozvoj moravské hudby zasloužil nejvíce. Jednak tvorbou nových oper (např. Příhody lišky Bystroušky a Věc Makropulos), jednak skladbami (např. Symfonietta pro velký orchestr) a v neposlední řadě přípravou vynikajících žáků (Josef Černík, Václav Kaprál, Vilém Petrželka, Jaroslav Kvapil, Osvald Chlubna, Josef Blatný ad.). Vedle Janáčka byl nejvýznamnějším skladatelem Vítězslav Novák. Němečtí muzikanti a skladatelé většinou studovali ve Vídni nebo Německu, kde pak už i zůstali. Na veřejnost měly velký vliv rozhlasové stanice (Brno, Ostrava) a jejich orchestry. Vzrůstal také počet kin, ale první filmové studio bylo založeno až ve 2. polovině 30. let ve Zlíně. Mezi oblíbené herce patřili Hugo Haas, Vlasta Burian, František Smolík, Jindřich Plachta, Lída Baarová, Adina Mandlová, Jiřina Štěpničková ad. Výtvarné umění V Brně byly činné dvě skupiny výtvarníků. Klub výtvarných umělců Aleš (Josef Podešva, Čeněk Vořech) a Skupina výtvarných umělců v Brně (Josef Šíma, Jaroslav Král, František Foltýn, Emil Filla, Rudolf Kremlička ad.). V Olomouci vynikli malíři J. Lenhart a M. Rožánková, grafik K. Wellner a sochař J. Pelikán.
284
Obr. 445 Josef Šíma: Evropa, olej, plátno, 80 x 65 cm, ze sbírek Moravské galerie v Brně
Obr. 446 Jaroslav Král: Čtoucí muž, olej, plátno, 90 x 65 cm, ze sbírek Moravské galerie v Brně
Obr. 448 Rudolf Kremlička: Česající se žena, olej, plátno, 60 x 45,3 cm, ze sbírek Moravské galerie v Brně
Obr. 447 Foltýn: Cikánská čtvrt, olej, plátno, 73,4 x 99,6 cm, ze sbírek Moravské galerie v Brně
285
Obr. 450 Kostel sv. Augustina v Brně
Obr. 449 Detail sochy TGM od V. Makovského Specifické dílo vytvořil sochař samouk Stanislav Rolínek v Rudce u Kunštátu. Jednalo se o sochu T. G. Masaryka a Jeskyni blanických rytířů. Architektura V Brně byla sice ještě ve 20. letech silná tradice architektury Adolfa Loose, který stavěl především ve Vídni a v Praze (následovníci E. Wiesner a O. Eisler), ale nejvýraznější vliv měl moderní směr v architektuře – funkcionalismus. Bez nadsázky platí, že Brno je skutečný klenot funkcionalistické architektury. Mírou zastoupení funkcionalistických staveb a jejich uměleckou hodnotou se Brnu pravděpodobně nevyrovná žádné město střední Evropy. Po celé období první republiky se stavělo na mnoha místech města. Nejrozsáhlejší byla bytová výstavba, stavěly se unikátní vily, rodinné domy a celá řada činžovních domů. Funkcionalismus ale zasáhl také architektonickou podobu administrativních budov, továren, nemocnic nebo kostelů – srovnat můžeme tyto brněnské církevní stavby: katolický kostel sv. Augustina, protestantský Husův sbor, pravoslavný chrám sv. Václava a židovskou synagogu na Skořepce.
Obr. 451 Husův sbor postavený brněnským architektem Janem Víškem (1929), jeden z prvních funkcionalistických chrámů v Československu
Obr. 452 Pravoslavný chrám sv. Václava
286
Interiér vily Tugendhat, zdroj: archiv SDC-VT Obr. 453 Židovská synagoga na ul. Skořepka
Obr. 454 Vila Tugendhat, jejíž stavbu financoval otec Grety Tugendhat Alfred LöwBeer a dceři ji daroval jako svatební dar, zdroj: archiv SDC-VT Za první světové války hledaly v Brně útočiště tisíce válečných židovských uprchlíků z východu monarchie. V roce 1924 byla na ulici Hybešova 43 v Brně zřízena spolková židovská obecná škola a reformní reálné gymnázium. V letech 1934-6 byla postavena ortodoxní synagoga na ulici Skořepka (arch. Otto Eisler), v Brně tehdy žilo 11.500 Židů. Většina z nich se bohužel stala obětí nelidského nacistického holocaustu v době druhé světové války. Mezi nejvýznamnější moravské funkcionalistické architekty řadíme Emila Králíka, Jindřicha Kumpošta, Jiřího Krohu, Jana Víška, Josefa Poláška a Bohuslava Fuchse. V mezinárodním měřítku je nejvýznamnější stavbou v Brně vila Tugendhat
(od roku 2001 zapsána na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO), vystavěná v letech 1929-1930 podle návrhu německého architekta Ludwiga Miese van der Rohe pro Gretu a Fritze Tugendhatovy, příslušníky německých židovských rodin brněnských textilních průmyslníků. Také areál nového brněnského výstaviště byl realizován v duchu funkcionalismu v letech 1927-1928 v souvislosti s Výstavou soudobé kultury v Československu (J. Kalous, J. Valenta, B. Fuchs, J. Kroha, B. Čermák, J. Kočár, P. Janák aj.). Tato výstava se konala v období 26. 5. – 28. 10. 1928 a představovala vrchol československého výstavnictví mezi válkami. Celkem ji navštívilo 2,7 milionu osob.
287
Obr. 456 Výstaviště v Brně
Obr. 457 Brněnské výstaviště, které bylo vystavěno za účelem Výstavy soudobé kultury 1928
Obr. 458 B. Fuchs
Obr. 457a Pavilon Morava na brněnském výstavišti, architekt B. Fuchs
288
Druhá republika (1938-1939) Charakter druhé republiky bývá označován jako „autoritativní demokracie“. Bez iluzí si musíme uvědomit, že šlo především o kontinuální nárůst autoritativnosti na úkor demokracie. Přesto nelze jednoduše označit Česko-Slovensko za fašistický stát, český fašismus (inspirovaný Itálií) nezískal nikdy dostatečnou podporu obyvatelstva. Navíc byl po celé období první republiky budován na národním základě proti Němcům (a Židům). Duch druhé republiky byl spíše konzervativně autoritativní, do popředí se dostávali předmnichovští oponenti Hradu, extrémněji uvažující agrárníci a katolíci (např. Deml a Durych) a antisemité.
Důsledky Mnichova Obr. 459 Baťův mrakodrap (Budova 21) Ve Zlíně byla pro stavební ruch rozhodující podpora Baťových závodů. Bylo tak vybudováno moderní město s typickými budovami z neomítnutých červených cihel, v železobetonovém skeletu a obklopené zelení. Hlavními architekty města byli J. Kotěra, F. L. Gahura a V. Karfík. Byly vybudovány čtvrti baťovských domků (co do rozsahu světový unikát), nová radnice, obchodní dům, Baťova nemocnice, filmové ateliéry a nejvýraznější stavba, mrakodrap správní budovy Baťových závodů. V roce 1935 navštívil Zlín hlavní iniciátor moderní architektury Le Corbusier a ocenil jeho výstavbu jako příklad pozoruhodného řešení moderního průmyslového města. Také v Moravské Ostravě vzniklo několik nových staveb, mezi kterými je třeba vyzvednout především novou budovu radnice, Bachnerův obchodní dům (architekt E. Mendelsohn) a obchodní dům Brouk a Babka (architekt K. Kotas). Funkcionalismus se projevil také v Prostějově, Novém Městě na Moravě (vily B. Fuchse), Přerově a Luhačovicích (lázeňské penziony od B. Fuchse). 1. Jaké spolky působily na Moravě v době první republiky? 2. Jmenuj významné představitele náboženského života první republiky na Moravě. 3. Vyjmenuj čelné umělecké představitele literárního života na Moravě a dohledej jejich nejvýznamnější díla. Některé z těchto děl si přečti a vypracuj o něm referát. 4. Kromě uvedených funkcionalistických architektů dohledej i další, kteří vytvořili stavby v tvém regionu. 5. Pořiď fotografie významných funkcionalistických staveb v tvém městě (regionu), případně se pokus v archivu dohledat jejich historické fotografie.
V prvním říjnovém týdnu obsadila postupně německá vojska nejprve pohraniční pásmo (I.) na jižní Moravě a poté pásmo (IV.) na severní Moravě a ve Slezsku. Následně pak bylo ještě obsazeno dodatečně určené pásmo (V., Opavsko, Bílovecko, Zábřežsko, Břeclavsko, Mikulovsko) jako náhrada za německé jazykové ostrovy (Jihlava, Vyškov ad.). Zábor byl doprovázen jediným větším ozbrojeným střetnutím u Moravské Chrastové na Svitavsku, kde nacisté přepadli české pozice a museli být vyhnáni československým vojskem (přesto byla Moravská Chrastová nakonec odstoupena). Moravskoslezská země ztratila 37% z celkové územní rozlohy a asi 35% obyvatelstva. Od severní k jižní hranici bylo na Moravě vzdušnou čarou padesát sedm km. Z větší části odstoupených území ČSR byla vytvořena nová Říšská župa sudetoněmecká (Sudetengau), která zahrnovala všechny oblasti od Ostravy až k Chodsku. Jejím hlavním centrem byl Liberec, jejím říšským místodržitelem se stal Konrád Henlein. Moravskoslezské oblasti župy tvořily vládní obvod s centrem v Opavě. Odstoupené oblasti jižní Moravy byly připojeny k župě Dolní Podunají (Gau Niederdonau). Obyvatelé na odstoupeném území, kteří se zde narodili před rokem 1910, byli prohlášeni za říšské státní příslušníky, a to včetně Čechů. Byly zde zrušeny všechny české školy. Jediná veřejná funkce, kterou směli Češi zastávat, a to jen v čistě českých obcích, byla funkce starosty. Osobami českého původu, které musely odejít, byli především státní zaměstnanci, úředníci, vojáci a četníci. Odcházeli ale také další česky mluvící obyvatelé, němečtí antifašisté a Židé. Pokusíme-li se kvalifikovaně odhadnout počet osob, které obsazené pohraničí opustily, dojdeme k zajímavým závěrům. Pokud v období mezi říjnem 1938 a zářím 1939 opustilo obsazené území někdejší Moravskoslezské země minimálně sto osmdesát tisíc obyvatel, pak by to vzhledem ke statistikám z roku 1930 znamenalo, že na německém území země zůstalo minimálně několik desítek tisíc česky mluvících obyvatel (možná až sto šedesát tisíc). Nedocházelo k plošnému vysídlování česky mluvícího obyvatelstva. Toto zjištění je důležité s ohledem na stále přetrvávající zdůvodňování poválečného plošného odsunu německého obyvatelstva z ČSR. Toto citlivé téma je potřeba podrobit dalšímu důkladnému historickému zkoumání.
289
Obr. 460 Železniční mapa okleštěné Moravy 1938/39
Obr. 461 Mapa Čech a Moravy – doba Protektorátu
290
Obr. 463 Prof. PhDr. Jan Uher Obr. 462 Vojtěch Luža V Česko-Slovensku byl zřízen Ústav pro péči o přestěhovalce, který musel řešit především rozsáhlé problémy s ubytováním a zaměstnáním uprchlíků ze Sudet. Neřešitelným problémem nového uspořádání hranic bylo přerušení železniční dopravy, především železniční trati z Prahy na Přerov a Ostravu a stejně tak i trati z Prahy na Brno. To vedlo k zahájení výstavby nové železniční trati z Brna do Havlíčkova Brodu (dokončena až 1953). V listopadu 1938 byla uzavřena mezi Německem a Česko-Slovenskem dohoda o výstavbě exteritoriální dálnice (z Vratislavi a Kladska k Brnu a dále k Vídni) a o projektu říčního kanálu (Odra-Morava-Dunaj). Pozemky dálnice měly být předány bezplatně Německu a pás kolem dálnice se měl stát de facto německým územím. Stavba dálnice byla zahájena v dubnu 1939, ale v roce 1942 byla definitivně zastavena. Projekt říčního kanálu nebyl nikdy zahájen, stejně jako se nerealizoval projekt dálnice Praha-Brno-Bratislava.
Politický vývoj Česko-Slovenska Už 5. října rezignoval E. Beneš a 22. října odešel do emigrace. Novým prezidentem Česko-Slovenska byl zvolen Emil Hácha. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi byla vyhlášena autonomie. V Syrového vládách se angažoval především J. Černý, který byl místopředsedou vlády a ministrem vnitra. Zaangažováni byli také představitelé Baťova koncernu. Důležitou mocenskou skupinou byli vojáci z povolání. V čele Zemského vojenského velitelství pro Moravu a Slezsko zůstal Vojtěch Luža. Vláda se vymezovala proti Benešovi a k Mnichovu vedoucím politikům, větší důraz kladla na autoritativní řízení státu. V lednu byla rozpuštěna zemská zastupitelstva, jejich působnost nahradili zemští prezidenti.
Hlavní politickou organizací byla Strana národní jednoty, ve které se sdružili agrárníci, živnostníci, lidovci, ale i Gajda a jiní fašisté. Dále vznikla Národní strana práce, složená ze sociálních demokratů a národních socialistů. KSČ byla v prosinci rozpuštěna a vstoupila do ilegality. Poslanecká sněmovna byla složena v únoru 1939 tak, že vedle zástupců Rusínů, Slováků a Maďarů v ní měla většinu Strana národní jednoty. Prosazovaly se hlasy vyzývající ke smíření s Německem a otevíral se stále větší prostor pro antisemitismus. Docházelo k dalšímu organizování fašistů, vedle Gajdovy Národní obce fašistické vznikla také Akce národní obnovy (ANO) a Vlajka (v čele Jan Rys). V listopadu byla v Moravské Ostravě založena Gajdova garda (od října 1939 Svatoplukova garda). Přesto se už v době druhé republiky organizovala demokratická opozice, především z řad legionářů, sokolů, důstojníků a inteligence. Na Moravě se pod hlavičkou Kulturní rady moravské zorganizovalo několik profesorů Masarykovy univerzity (J. Uher, V. Helfert, V. Groh), národní socialista F. Richter, ředitel brněnské pobočky Radiožurnálu A. Slavík ad. Německého obyvatelstva zůstávalo na Moravě asi sto čtyřicet tisíc, především v oblasti velkých měst. Jejich postoje byly výrazně pronacistické. Hlavním představitelem nacistů v Česko-Slovensku byl Ernst Kundt. Nepokoje mezi německým obyvatelstvem propukaly především v březnu 1939 v Brně, Jihlavě a Olomouci. Brno a Jihlava byly obsazeny nacisty již před příchodem německého vojska. Na Ostravsko vstoupila německá armádu už 14. 3. 1939 po páté hodině večerní a už v sedm hodin byla u Frýdku a Místku. V místeckých Čajánkových kasáren narazila na první, i když jenom spontánní a krátkodobý ozbrojený odpor příslušníků zdejšího 3. praporu 8. pěšího pluku slezského, v jehož čele byl kapitán Karel Pavlík. V boji padlo jednadvacet německých vojáků, po asi hodinovém střetu vyvěsil pluk z příkazu nadřízených bílý prapor.
291
Oficiálně zahájily německé jednotky obsazování Moravy z jihu i severu 15. 3. 1939 po šesté hodině ráno. Na několika místech bylo obsazování provázeno vypalováním synagog, někdy německým nacistům pomáhali i fašisté čeští (Olomouc).
a slovenských úřadů. Po válce byli iniciátoři souzeni za kolaboraci. 1. Jaký dopad mělo přijetí mnichovského diktátu pro Moravskoslezskou zemi? 2. Jak bys charakterizoval proměny demokracie v Česko-Slovensku?
Dne 15. března 1939 bylo v Hroznové Lhotě u Strážnice vydáno prohlášení Národopisné Moravy, organizace, která usilovala o přičlenění okresů Hodonín, Strážnice, Kyjov, Uherské Hradiště a Uherský Brod ke Slovensku (s koncepcí tzv. Velkého Slovenska). V čele organizace stál Jan Uprka (syn malíře Joži Uprky), spolu s J. Vávrou a J. Rybou. Tato iniciativa se nesetkala s podporou zdejšího obyvatelstva, ale ani německých
3. Dohledej další informace o odporu československého vojska proti německé armádě v místeckých Čajánkových kasárnách. Dohledej také další životní osudy kapitána Karla Pavlíka.
Protektorát Čechy a Morava (1939-1945)
Obdr. 464 Hitlerův příjezd do Brna Období první totality v krátkém dvacátém století se časově kryje s dobou druhé světové války. Morava se jako součást protektorátu stala územím okupovaným nacistickou třetí říší. Budeme si všímat postupů okupačních protektorátních úřadů, plánů na poněmčení moravského prostoru a politického útisku, kterému bylo obyvatelstvo vystaveno. Posoudíme také hospodářské, sociální a kulturní poměry v protektorátu. Samozřejmě nás budou zajímat také cesty protinacistického odboje a průběh osvobození Moravy na konci války. Obr. 465 Adolf Hitler na balkoně brněnské radnice, 1939
Protektorátní správa Poté co byla úspěšně dokončena okupace, došlo 16. března k vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Výkonnou moc nad Moravou převzal stejného dne generál S. W. List a civilní správy se ujal J. Bürckel. Další den navštívil Brno Adolf Hitler. Základem okupační moci na Moravě byla brněnská expozitura pražské Úřadovny říšského protektora, kterým byl ustanoven Konstantin von Neurath. V čele expozitury byl do prosince 1941 H. Naudé. Úřadu protektora byly podřízeny úřadovny vrchních zemských radů (Oberlandraten).
292
Ustavena byla také autonomní česká protektorátní správa (zemské, okresní a obecní úřady, soudy, bezpečnostní sbory). Zemského prezidenta Jana Černého (na vlastní žádost penzionován, do konce života žil v Uherském Ostrohu, zemřel 1959) vystřídal v červnu 1939 Jaroslav Caha, ten však v lednu 1941 náhle zemřel, a proto byl moravským zemským prezidentem jmenován Jaroslav Mezník. Tento vlastenec byl za účast v odboji v listopadu 1941 zatčen, vězněn v Kounicových kolejích, kde byl při sebevražedném pokusu postřelen stráží a následně zemřel. Od března 1942 byl zemským prezidentem Emil Rathouský.
Mezi zemský úřad a okresy byly vsunuty úřady oberlandrátů, které měly dvojí funkci, kontrolovat české úřady ve svém obvodu a spravovat záležitosti německého obyvatelstva. Původně bylo na Moravě sedm oberlandrátů, ale nakonec od poloviny roku 1942 jen tři (Brno, Moravská Ostrava a Jihlava). Místo starostů fungovali často i v českých městech tzv. úřední starostové německé národnosti. V Brně byl starostou nacista Oskar Judex. V Brně byla také zřízena řídící úřadovna gestapa pro Moravu, v jejím čele byl nejprve G. Hermann a následně W. Nölle. Využívala rozsáhlou síť konfidentů z řad původních odbojářů, sovětských zajatců a parašutistů z východu i západu. Vedle protektorátního četnictva, policie a tzv. vládního vojska fungovaly také další orgány nacistické moci (SD - Sicherheits dienst, Kripo - Kriminalpolizei, Schupo - Schutzpolizei, Abwehr – vojenská rozvědka, jedna divize SS a oddíly SA). Byly zřízeny policejní věznice, využívané zejména gestapem (Brno– Kounicovy koleje a Cejl, Olomouc, Uherské Hradiště, Zlín ad.).
Obr. 466 JUDr. Jaroslav Mezník, moravský zemský prezident
Na Moravě byla zřízena celá řada internačních táborů (tábory nucené práce, zajatecké tábory ad.) a také pobočky koncentračních táborů. Jako příklad můžeme uvést Svatobořice u Kyjova, Brno – Pod Kaštany, Dětřichov na Svitavsku, Ostrava-Kunčice a také Hodonín u Kunštátu (nejprve tábor nucených prací, následně tzv. cikánský tábor).
Obr. 467 Mapa českých zemí z doby okupace
293
Politický a národnostní útisk Obyvatelstvo protektorátu bylo rozděleno do tří kategorií: na občany říšské státní příslušnosti (německé národnosti), protektorátní příslušníky a bezprávné Židy a Romy. Styk s německými úřady byl jedině v němčině, jinak fungovala důsledná dvojjazyčnost. Vzápětí po vzniku protektorátu začala probíhat akce Gitter (březen – květen 1939), během které bylo preventivně pozatýkáno mnoho potenciálně aktivních odpůrců nacismu (i emigranti z Německa). Na Moravě bylo zatčeno patnáct set až dva tisíce osob. Během následné akce Albrecht I. bylo v září 1939 na Moravě zatčeno ještě dalších osm set osob (představitelé veřejného života).
Obr. 468 Od 1. září 1941 museli židovskou hvězdu nosit také Židé v Protektorátu Čechy a Morava
Projekty germanizace Moravy Vzhledem k blízkosti severní a jižní protektorátní hranice na Moravě (zmíněných padesát sedm km) a velkému počtu německých jazykových ostrovů měla Morava v projektech germanizace českého prostoru výsadní postavení. Říšský protektor Konstantin von Neurath označil Moravu za spojovací most mezi Slezskem a Rakouskem. Bylo uvažováno několik variant poválečného uspořádání území Moravy, mohla být vytvořena samostatná moravská župa (s centrem v Brně nebo Olomouci), nebo mohlo být moravské území zcela rozděleno mezi existující župy. K. H. Frank a K. von Neurath vytvořili memorandum o řešení české otázky, které bylo schváleno Hitlerem. Na jeho základě mělo dojít ke germanizaci celého prostoru protektorátu, poněmčení mělo být kombinováno s částečným vystěhováním stávajícího obyvatelstva a fyzickou likvidací některých skupin obyvatelstva. Ale otázka nebyla zcela dořešena, nakonec mohl být určitý český celek zachován. Každopádně Morava měla zvláštní postavení, bylo navrhováno několik variant, jak její české osídlení přetnout germanizačními pásy. Nejschůdnější varianta předpokládala vytvoření koridoru německého osídlení od jižních hranic protektorátní Moravy přes Brno a německé ostrovy na Vyškovsku dále k Olomouci a Šternberku. Mělo také dojít k připojení Jihlavy k dolnorakouské župě a zároveň ke Svitavsku na severovýchodě a Moravským Budějovicím na jihozápadě. Využito mělo být také linie exteritoriální dálnice z Vratislavi do Vídně. Návrhy nezůstaly pouze v teoretické rovině, vojenský výcvikový prostor na Drahanské vrchovině byl výrazně rozšiřován pro potřeby německé armády, což vedlo k vysídlování zdejšího obyvatelstva (Vyškovsko). Ke germanizaci bylo využíváno i přesídlování Němců z východu (Volyně, Besarábie, Bukovina, Dobruž) a také z jižních Tyrol. Germanizační projekty měly vliv na úvahy londýnské emigrace o poválečných změnách hranic a vysídlení Němců.
294
Další represe byly spjaty s událostmi výročí vzniku ČSR 28. 10. 1939 v Praze a dalších místech protektorátu (Moravská Ostrava), několikatisícová demonstrace se shromáždila k výročí republiky také v Brně. Oběť nacistů medik Jan Opletal pocházel z Lhoty nad Moravou. Vysoké školy byly uzavřeny 17. 11. i v Brně, do Sachsenhausenu odtud bylo odvezeno celkem 286 studentů, devět z nich zemřelo. Kounicovy koleje začaly sloužit jako policejní věznice, Sušilovy koleje využívalo Kripo a v budově práv sídlilo gestapo. Kounicovými kolejemi pak prošlo asi třicet tisíc vězňů, z nichž bylo asi osm set v areálu kolejí pod sgrafitem sv. Václava popraveno. Systematicky byl likvidován protinacistický odboj. Již na přelomu let 1939 a 1940 byla zlikvidována široká síť odboje. Další podlomení odboje proběhlo v době I. stanného práva (1941/1942) po nástupu R. Heydricha do úřadu zastupujícího říšského protektora. V Brně bylo v jeho průběhu popraveno sto čtyřicet dva osob, mnozí další byli posláni do Mauthausenu. Byl zrušen Sokol i Orel, postupovalo se proti tzv. Moravské pětce a PVVZ. V průběhu II. stanného práva (do července 1942) bylo v Brně popraveno dalších skoro čtyři sta osob. Pro usmíření nacistické moci byly organizovány akce vyjádření věrnosti říši (E. Moravec). Probíhaly rozsáhlé represe proti Židům v důsledku zavedení platnosti norimberských zákonů. Tato opatření výrazně podporovali i čeští fašisté. Na Moravě žilo v době vzniku protektorátu asi třicet dva tisíc Židů. Postupně byla zřizována sběrná střediska (Brno, Olomouc, Ostrava, Třebíč, Uherský Brod ad.). První transport byl vypraven 18. 10. 1939 z Ostravy do Niska nad Sanem (devět set osob). První transport brněnských Židů směřoval v listopadu 1941 do Minsku, ostatní pak už do Terezína. Z celkového počtu asi deseti tisíc brněnských Židů se jich konce války dožila přibližně desetina. V roce 1945 obnovili Židovskou náboženskou obec v Brně a opravili synagogu na Skořepce, Velká synagoga (1939 vypálena) obnovena nebyla.
Represe postihly také Romy žijící v protektorátu. Na Moravě byli umísťováni především do tábora v Hodoníně u Kunštátu. Jako kárný pracovní tábor pro protektorátní romské občany byl zřízen již v srpnu 1940. V lednu 1942 byl přeměněn na sběrný tábor a od srpna pak na tzv. cikánský tábor. Tábor byl zlikvidován 1. 12. 1943, prošlo jím tisíc tři sta třicet Romů, z nichž zde více než dvě stě zemřelo, většinou na tyfus. Většina byla odvlečena do Osvětimi. Z celého protektorátu bylo do koncentračních táborů posláno asi pět tisíc Romů, vrátilo se jich asi šest set. Obr. 469 Deportace moravských Židů z Uherského Brodu do terezínského ghetta
Specifickou funkci měl internační tábor ve Svatobořicích u Kyjova, kam byli umístěni v rámci akce Emigration příbuzní emigrantů (hlavně legionářů). Celkem zde bylo vězněno od roku 1942 do konce války asi tři a půl tisíce osob.
Veřejný život v protektorátu Politické strany druhé republiky byly nahrazeny Národním souručenstvím, které bylo jediným povoleným politickým sdružením českého obyvatelstva v Protektorátu. V Čechách i na Moravě se do něj přihlásila naprostá většina dospělých mužů. Národní souručenství bylo vnímáno jako národní, sebezáchovné hnutí, které se snažilo vyvarovat pravicových extrémů, ale postupně směřovalo ke kolaboraci. Někteří jeho funkcionáři ale spolupracovali (hlavně 1939) s odbojem. Jako politická organizace bylo zrušeno v lednu 1943. Obr. 470 Terezín, památný hřbitov
Obr. 471 Vyhlazovací tábor Auschwitz-Birkenau (Osvětim)
Aktivní byli moravští fašisté, jejichž přívrženci v Brně již v květnu 1939 pod vedením J. Valy pořádali protižidovské demonstrace. Zorganizovala se Nacionálně socialistická česká dělnickorolnická strana, která používala jako symbol zelený hákový kříž v bílém kruhu na červeném poli. Aktivní byla především na střední Moravě, v jejím čele byl F. M. Mlčoch. V Brně vznikl také Národní tábor fašistický, v Ostravě byly Svatoplukovy gardy (v čele A. Pořízka a J. Niemczyk), které měly na Moravě asi osm set aktivních členů. Na základě Svatoplukových gard a dalších organizací vzniká v říjnu 1939 Český nacionálně socialistický tábor = Vlajka (nová Vlajka). Byli v ní aktivní L. Moravec, J. Viktorin, J. Denemark ad. Byli výrazně protižidovští, nabízeli dokonce Německu bojové jednotky, ale byli odmítnuti. Nacisty byla Vlajka spíše trpěna, výhodnější pro ně byla promyšlená kolaborace soustředěná kolem E. Moravce. V lednu 1943 byla Vlajka po zatčení několika jejích funkcionářů rozpuštěna. Na jihovýchodní Moravě pokračovaly separatistické akce, podporované i ze Slovenska, které v podstatě nahrávaly německé germanizační politice na Moravě. V memorandu slovenské vlády Hitlerovi se uvažovalo o připojení Slovácka, Valašska, části Slezska a dokonce i Hané ke Slovensku. Katolickou církev na Moravě nelze jako organizaci obvinit ze spolupráce s nacisty (kolaborace byla individuální). Československá církev nezanikla, ale byla přejmenována na Českomoravskou církev. Docházelo k pronásledování Svědků Jehovových. Po atentátu na Heydricha byli popraveni přední činitelé pravoslavné církve biskup Gorazd (Matěj Pavlík) a kněz Vladimír Petřek za ukrývání atentátníků v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Následně byla tato církev zakázána.
Obr. 472 Pohled na tzv. cikánský tábor v Hodoníně u Kunštátu
295
několik vynikajících filmových tvůrců, Jindřich Honzl, Elmar Klos a průkopníci loutkových a kreslených filmů Hermína Týrlová, Karel a Bořivoj Zemanovi. Počátkem července 1940 byla uspořádána první přehlídka českých celovečerních i krátkých filmů s názvem Filmové žně. Hlavní cenu získal film Minulost Jany Kosinové od režiséra J. A. Holmana, o rok později cenu získal film Noční motýl režiséra Františka Čápa. Další ročník už nebyl povolen, protože se jednalo o čistě českou akci. V květnu 1941 zasáhl kulturní život hromadný zákaz českých novin a časopisů. I v době protektorátu fungovalo Moravské kolo spisovatelů (O. Mikulášek, J. Zahradníček, I. Blatný, J. Kainar, F. Kožík ad.), fungovala také surrealistická skupina Ra a především umělecká Skupina 42 (J. Chalupecký, J. Kolář, I. Blatný, J. Hauková, J. Kainar). Jiří Mahen a Arne Novák zemřeli v roce 1939, B. Václavek a O. Stibor zemřeli za účast na odboji ve vězení. F. Halas, V. Nezval a P. Bezruč přežili válku v ústraní. 1. Jak byla organizována německá protektorátní správa území Moravy?
Obr. 473 Pravoslavný biskup sv. Gorazd II., vlastním jménem Matěj Pavlík (1879-1942), rodák z Hrubé Vrbky
2. Do mapky zakresli, v kterých místech měly být vytvořeny německé jazykové mosty napříč územím protektorátní Moravy.
Hospodářství a sociální poměry Hospodářství bylo primárně podřízeno válečné výrobě, investováno bylo do zbrojovek a obecně i do strojírenství, železáren ad. Zachován byl i textilní a obuvní průmysl pro potřeby armády. Následně byl zbrojní průmysl přesouván z bombardovaného Německa do klidnějšího zázemí protektorátu (využívány jeskyně Moravského krasu – Kůlna, Býčí skála, Mariánská jeskyně, Výpustek ad.) Německý kapitál brzy ovládl české banky a jejich prostřednictvím i průmyslové a jiné podniky. Cesty k ovládnutí byly různé, přes vyvlastnění, arizaci, změny v akciových společnostech a bankách až po bezprostřední nátlak. Specifické postavení měl Baťův koncern. J. A. Baťa v roce 1939 emigroval a podnikal v cizině (Brazílie, zakládal města po vzoru Zlína), T. Baťa ml. také emigroval a podnikal v Kanadě. Další společníci (včetně Marie Baťové) udrželi akciovou společnost (celkem 60%), když Göringovu koncernu poskytli 26% akcií, čímž si zajistili podporu a ochranu. V roce 1945 byl koncern znárodněn. Na začátku okupace byl mezi obyvatelstvem poměrně značný zájem o práci v říši, zájem ale s postupem války opadal. Následně bylo K. H. Frankem v únoru 1943 zavedeno totální nasazení na práci v Německu, které celkem z protektorátu absolvovalo čtyři sta až pět set tisíc osob.
Kulturní život Okupace velmi drtivě zasáhla školství, kromě zavření vysokých škol došlo i k omezování nižšího školství, většina mládeže tak absolvovala pouze obecnou školu. Posilovány byly pouze střední odborné a učňovské školy, které produkovaly kvalifikované pracovníky. Pod záštitou Baťovy firmy se skryli někteří příslušníci české elity. Zlín se stal především na počátku války centrem filmu, neboť se zde nacházely Filmové ateliéry Baťa. Ve Zlíně se sešlo
296
3. Jaké politické strany (hnutí) působily na území Moravy v době Protektorátu? 4. Jak probíhal holocaust Židů a Romů na území Moravy? 5. Vypracuj referát o osobnosti moravského zemského prezidenta Jaroslava Mezníka.
Odboj Jedny z prvních projevů nesouhlasu s okupací byly spjaty s církevními poutěmi na Radhošť, Hostýn, Velehrad nebo Svatý Kopeček. Podobně vyzněly i národopisné slavnosti na Strážnicku (Petrov-Plže). Rozsáhlé nepokoje probíhaly především od 28. 10. 1939, doprovázela je letáková kampaň po celé Moravě. Záhy po vzniku protektorátu se také začaly vytvářet odbojové organizace. Odbojové organizace na Moravě Z podnětu generality vznikla již v březnu 1939 Obrana národa (ON). Jejím hlavním iniciátorem na Moravě byl divizní generál Sergej Ingr, který ale v červnu 1939 odešel do emigrace a následně působil jako ministr národní obrany exilové vlády v Londýně. V čele zemského velitelství ON stál generál Bohuslav Všetička. Území Moravy bylo rozděleno v květnu 1939 na dvě oblasti Morava-západ s centrem v Brně (gen. František Slunéčko) a Morava-východ s centrem v Olomouci (gen. Václav Ždímal). Celá organizace vycházela ze struktury někdejší armády. Na Moravě v ní byli kromě důstojníků výrazně zastoupeni také členové Sokola a Orla. Členská základna mohla čítat snad až devadesát tisíc osob. V civilní složce ON měli významné postavení také J. Jaroš, J. Hrubý a J. Grňa, kteří měli kromě Politického ústředí (PÚ) spojení i s PVVZ (Petiční výbor Věrni zůstaneme).
Obr. 474 Generál Sergej Ingr Obr. 476 Vladimír Groh Obrana národa se stala zastřešující organizací odboje na Moravě. Její členové očekávali, že k porážce Německa dojde velmi záhy (v souvislosti s útokem na Polsko a poté na Francii). Organizovali protinacistickou propagandu, ilegální letáky a noviny, získávali informace a předávali je do zahraničí, shromažďovali zbraně, organizovali útěky do zahraničí s cílem vstupu do legií (přes Polsko a Slovensko). Na konci roku 1939 se dostalo gestapo ON i ZNV na stopu. Helfert byl v listopadu zatčen (zemřel krátce po válce na následky věznění), následovalo rozsáhlé zatýkání členů ON i ZNV po celé Moravě (Uher, Hrubý, Blažek, Ptašínský, Všetička ad.). Do poloviny roku 1940 se gestapu podařilo ON fakticky rozbít. Na Moravě působil i Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ), ale byl organizován pomaleji než v Čechách. V jeho čele byl profesor Josef Grňa. Díky pomalejší organizaci nebyl tolik postižen zatýkáním na přelomu let 1939 a 1940, hlavní aktivity prováděl v roce 1941. Obr. 475 Prof. Vladimír Helfert Vedle vojenské ON vznikl také civilní Zemský národní výbor (ZNV), obdoba pražského PÚ, který s ON úzce spolupracoval. Byl ustanoven v Brně již koncem března 1939, jeho předsedou byl profesor Vladimír Helfert. Dalšími členy byli major F. Ptašínský za vojáky, profesoři J. Uher a V. Groh za Sokol, O. Blažek za komunisty. Měli vazbu na PÚ skrze F. Richtera a V. Helferta. ZNV organizoval část demonstrací 28. 10. 1939, podílel se také na ilegálních odchodech do zahraničí.
Národní hnutí pracující mládeže (NHPM) bylo zcela zlikvidováno v květnu 1940. Situace komunistického odboje se zkomplikovala v souvislosti s paktem Molotov-Ribbentrop, který způsobil, že se komunistický odboj ocitl v izolaci. Zatýkání v letech 1940 a 1941 postihlo i komunisty. Nový odboj a heydrichiáda Na Moravě se v průběhu března 1941 vytvořila jako koordinační výbor moravského odboje (obdoba ÚVODu) Moravská
297
pětka. Tři její členové V. Bureš, V. Groh a J. Trumpeš byli v průběhu války zatčeni a popraveni, válku přežili pouze F. Píšek a J. Grňa. Po napadení SSSR se počet odbojových aktivit opět rozšířil. Situace se zlepšila také pro postavení komunistického odboje, V. Mařík vytvořil ilegální organizaci KSČ na Moravě. Odboji začaly být nápomocné výsadky z Velké Británie. Přímo na Moravě působily výsadky Zinc (velitel O. Pechal), Out Distance (velitel A. Opálka, pocházel z ní zrádce atentátníků na Heydricha K. Čurda), Silver A (velitel Alfréd Bartoš, Josef Valčík, propojili domácí odboj vysílačkou Libuše s Londýnem) a především Antropoid (Jan Kubiš, Jozef Gabčík). Výsadky pokračovaly i později, tak v roce 1944 na Moravě operovaly skupiny Calcium, Barium, Clay (nejúspěšnější, velitel Antonín Bartoš), Carbon (velitel F. Bogataj), Spelter a Potash. Výsadky byly směřovány také ze SSSR. Vzhledem k nárůstu odbojových aktivit a k pacifikaci protektorátu zavedl zastupující říšský protektor R. Heydrich I. stanné právo (28. 9. 1941 – 20. 1. 1942). Největším úspěchem odboje v protektorátu byl zdařilý atentát na Heydricha, provedený Josefem Valčíkem, Janem Kubišem, a Jozefem Gabčíkem v Praze 27. 5. 1942. Kubiš a Valčík pocházeli z Moravy, Kubiš z Dolních Vilémovic u Třebíče a Valčík ze Smoliny u Valašských Klobouk. Význam tohoto činu nespočíval ani tak v likvidaci zastupujícího říšského protektora, jako v likvidaci jedné z nejvýše postavených osobností nacistické diktatury v Evropě a spoluautora tzv. konečného řešení židovské otázky. Poslední chvíle strávili atentátníci v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze v Resslově ulici, kde 18. 6. 1942 všichni společně zemřeli.
Obr. 477 Jan Kubiš
V nastoleném II. stanném právu se nacistům opět podařilo postavení domácího odboje podlomit. Velké množství aktivních odbojářů bylo dopadeno a popraveno. Smutné světlo vrhá na atentát skutečnost, že byli krutě pronásledováni rodinní příslušníci atentátníků. Bylo popraveno čtrnáct příbuzných Josefa Valčíka. V souladu s tím probíhala také již zmíněná akce Emigration. I přes decimaci odboje se ale začínají formovat první partyzánské skupiny a od podzimu 1942 vzniká nové moravské centrum odboje, které od léta 1944 nese název Rada tří (R3), tvořená V. Lužou (zastřelen četníky v říjnu 1944), J. Grňou a J. Císařem. Udržovala styk s exilovou vládou v Londýně. Její centrum byla na Vysočině, postupně zasahovala i na Brněnsko a do Beskyd. Odboj se orientoval stále více levicově, k čemuž přispěly především vánoční dohody, které uzavřel Beneš se Stalinem v prosinci 1943.
Obr. 478 Josef Valčík
298
Obr. 480 Dajan Bajanovič Murzin (1921-2012)
Obr. 479 Prof. JUDr. Josef Grňa Partyzánský odboj a osvobození Moravy Morava byla vzhledem ke svým geografickým podmínkám důležitá pro vznik partyzánských skupin: První partyzánské skupiny začaly vznikat už v létě 1942 (Zelený kádr, Jiskra). Jiskra operovala na Frýdecku a Místecku, její základ tvořili komunisté J. Bílek a F. Harabiš, se kterými se spojili dva sovětští váleční zajatci. Prováděli diverzní akce proti dopravě a spojům. Skupina se postupně rozrůstala, až v roce 1944 vytvořila štáb s vojenským a politickým výborem a prosazovala svůj vliv v celé oblasti. V květnu 1944 byl proto ve Frýdku umístěn operační oddíl Miethe (Einsatzkommando Miethe), který byl v srpnu posílen a přesunut do Rožnova pod Radhoštěm. Štramberští partyzáni začali fungovat v roce 1943, v čele s V. Rajnochem (pak J. Jaškem). Byli soustavně pronásledováni, ale činnost vyvíjeli až do dubna 1945, kdy se spojili s partyzánským oddílem Za vlast. Ve druhé polovině roku 1943 vznikla na Ostravsku také skupina Jan Žižka pod vedením poručíka československé armády J. Čapky. Jejich největší sabotáží bylo vykolejení vlaku v noci z 31. 8. na 1. 9. 1943. Připojili se k ní také parašutisté vyslaní ze SSSR (R. Peschel). Od jara 1944 postupně rozšiřovali činnost i mimo Ostravsko (Olomouc, Frýdek a Místek, Hranice). Vrchol jejich činnost nastal v létě 1944, kdy mohutně narušovali dopravu, spoje a elektrické vedení. Zorganizovali také rozsáhlou síť pomocníků. Na Brněnsku operovala také skupina Prokop Holý.
Vlivem Slovenského národního povstání se v druhé polovině roku 1944 na území Moravy zvětšují partyzánské skupiny a dochází k vytvoření dvou základních partyzánských oblastí: východomoravské (Moravskoslezské Beskydy-Bílé Karpaty-Chřiby) a západomoravská (Českomoravská a Drahanská vrchovina). Koncem března 1945 na Moravě působilo již přes čtyřicet partyzánských jednotek, které přepadaly četnické stanice, vojenské kolony, přerušovaly spoje, elektřinu ad. Velká část partyzánských skupin na Moravě byla vázána na levicové politické směry. Organizace partyzánů na východní Moravě probíhala pod vlivem partyzánských velitelů poručíka Jána Ušiaka a majora Rudé armády Dajana B. Murzina. Skupina byla zorganizována na Slovensku jako 1. československý partyzánský oddíl Jana Žižky, který v září 1944 dostal rozkaz přejít na východní Moravu. K největšímu střetnutí nacistických jednotek s partyzány na území protektorátu pak došlo 25. 9. 1944 právě v souvislosti s přechodem na Moravu do Moravskoslezských Beskyd. Nacisté velmi usilovali o rozbití tohoto partyzánského uskupení, největší zátah nacistů proběhl pod dohledem K. H. Franka mezi 16. a 22. listopadem 1944 jako akce Tetřev. Do akce bylo nasazeno dvanáct tisíc příslušníků SS a wehrmachtu. Akce byla doprovázena odstrašujícími veřejnými popravami podporovatelů partyzánů, především v Horní Bečvě, která byla důležitým střediskem partyzánů. Nacisté přesto neuspěli, oddíl se rozrostl na Brigádu Jana Žižky. Do čela brigády se dostal Murzin a řídil její činnost až do osvobození. Brigáda rozšiřovala od počátku roku 1945 činnost z Beskyd do Vizovických, Vsetínských i Hostýnských vrchů, do Chřibů a Bílých Karpat. V brigádě nakonec působilo třicet tři oddílů s téměř dvěma tisíci partyzány. Nejznámější akci provedl oddíl Olga v Chřibech, když zajal v Hošticích u Kroměříže generálmajora H. von Müllera (19. 4. 1945). Oddíly se podílely také na osvobození některých míst na Moravě (Přerov, Velehrad, Vizovice, Vsetín ad.) V závěrečném období války byly neustále oddíly posilovány novými partyzány ze Slovenska, dalšími výsadky, dobrovolníky, ale také „vychytralými“ jednotlivci, kteří se chtěli v závěru války obohatit nebo skrýt svou nacistickou minulost. Jednotky SS určené pro potírání partyzánů měly ještě v dubnu a květnu 1945 na svědomí zločiny a vraždy v Ploštině, Javoříčku aj.
299
Obr. 481 Mapa osvobození Československa Na Drahanské vrchovině byly činné výsadky Jermak (velení N. I. Dimitrijev), působil zde také výsadek Mistr Jan Hus a na Vysočině partyzánský oddíl Dr. Miroslav Tyrš. Nacistický protiútok na přelomu let 1944 a 1945 rozbil mnoho partyzánských skupin (smrt Dimitrijeva), ale na jaře se oddíly opět rozrostly.
Válečné operace na Moravě Od poloviny roku 1944 docházelo k častému bombardování cílů na Moravě a ve Slezsku, především v Ostravě, Brně, Přerově a Prostějově, tam, kde se nacházely zbrojní závody a důležité dopravní uzly. Největší nálet amerických letadel na Brno proběhl 20. 11. 1944 a vyžádal si asi čtyři sta mrtvých. V prosinci 1944 začali nacisté s přípravami ústupového plánu, který měl za cíl zanechat za sebou spálenou zemi, postupně byly ničeny továrny v Brně, Hodoníně, Adamově ad. Na konci roku vydal K. H. Frank nařízení o pracovní mobilizaci českých mužů k zákopovým pracím, na které bylo v lednu do podhůří Beskyd a do Moravské brány posláno čtyřicet tisíc osob. Morava byla osvobozena Rudou armádou, která postupovala v hlavních směrech na severu na Berlín a na jihu na Vídeň. Na severu zahájil 4. ukrajinský front 10. 3. 1945 Ostravskou operaci, na jihu 2. ukrajinský front zahájil 25. 3. Bratislavsko-brněnskou operaci. Německá armáda chtěla Moravu udržet, proto prováděla výrazné opevňovací práce v oblasti Moravské brány a na řece Moravě. Především města Brno a Olomouc byly přeměněny v pevnosti.
300
Obr. 482 Bratislavsko-brněnská operace Prostor Moravy a Slezska ležel v útočných pásmech tří sovětských ukrajinských frontů. Severní oblast až po linii Krnov-Vrbno-Staré Město náležela 1. UF maršála I. S. Koněva, střední část až po linii Lidečko-Kojetín-Boskovice náležela 4. UF generála A. I. Jeremenka a celá jižní Morava náležela 2. UF maršála R. J. Malinovského.
Obr. 485 Osvobození Brna Rudou armádou, 26. dubna 1945
Obr. 483 Sovětský maršál R. J. Malinovskij
Obr. 484 Osvobozování Brna 1945 Na jihu byla Bratislava osvobozena už 4. 4. a u Lanžhota vstoupily první sovětské jednotky na území někdejšího ČSR 11. 4. O dva dny později byl osvobozen Hodonín. Brno bylo Němci velmi bráněno, rozhodující boje o Brno proběhly mezi 23. a 26. dubnem. Poté 2. UF zamířil dále na sever, 30. 4. osvobodil Vyškov a zastavil se u Tovačova. Přes Bílé Karpaty postoupily převážně rumunské jednotky a osvobodily v prvních květnových dnech Valašské Klobouky, Uherské Hradiště, Zlín, Kroměříž a Kojetín. Na severu byl přímý útok na Ostravu neúspěšný, proto došlo k obchvatu na Opavu (osvobozena 24. 4.), o Ostravu se pak bojovalo mezi 26. a 30. dubnem. V rámci Pražské operace byla 8. 5. osvobozena Olomouc, Prostějov ad. Většina západní Moravy se dočkala osvobození až 9., nebo dokonce 10. května.
Obr. 486 Památník osvobození v Brně-Tuřanech V květnu propukala také spontánní povstání v moravských městech. První povstání vypuklo už 1. 5. v Přerově, ale bylo potlačeno. Zesilovala partyzánská činnost na Vizovicku a Zlínsku, 1. československá brigáda Jana Žižky osvobodila v součinnosti s 1. československým armádním sborem 4. května Vsetín. Vlády nad osvobozenými městy se ujímaly revoluční národní výbory. Závěrečné dny války si bohužel vyžádaly ještě řadu lidských životů především v Javoříčku, Třešti a Velkém Meziříčí, kde nacisté prováděli trestné akce nebo se nechtěli smířit s porážkou. Dne 12. 5. byl v Brně ustaven Moravskoslezský zemský národní výbor, který měl dvanáct členů (3 KSČ, 3 národní socialisté, 3 sociální demokraté a 3 lidovci), jeho předsedou byl F. Loubal.
301
1. Vyjmenuj organizace politického odboje a jejich hlavní představitele na Moravě v době Protektorátu Čechy a Morava. 2. Vypracuj referát o osobnosti moravského rodáka Jana Kubiše nebo Josefa Valčíka. 3. Do mapky zakresli místa, kde na Moravě operovaly nejvýznamnější partyzánské sku-
piny a kde propukla na počátku května 1945 povstání proti nacistům. 4. Dohledej další informace o průběhu osvobozování tvého regionu. 5. Pokus se do mapky zakreslit průběh fronty Moravou v okamžiku německé kapitulace.
Morava mezi nacistickou a komunistickou totalitou (1945-1948) Krátké období ČSR mezi totalitami vedlo na Moravě k obrovským změnám, které se týkaly především jejího demografického, správního a politického uspořádání. Ihned po skončení války začalo nejprve spontánní a následně organizované vysídlování autochtonního (původního, dříve usídleného) německého obyvatelstva. Vzhledem k tomu, že se vysídlování netýkalo pouze pohraničních území, ale i všech velkých národnostně smíšených měst, znamenalo totální proměnu obyvatelstva Moravy a přineslo s sebou nenapravitelné kulturní škody. V roce 1948 bylo navíc rozhodnuto o změně státoprávního uspořádání republiky, v důsledku něhož byla zrušena historická Moravskoslezská země. Toto druhé drastické a nesmyslné rozhodnutí vedlo postupně k rozkladu historického povědomí i zbývajících obyvatel Moravy. Židovští Moravané
byli povražděni nacisty, německy mluvící Moravané byli vyhnáni „českým národem“ a česky mluvící Moravané přišli o svou historickou zemi. Moravě jako samostatnému státoprávnímu útvaru byla po více než tisíci letech upřena existence. K moci se v průběhu tohoto období dostali komunisté, pro které historická identita jednotlivých zemí Československa nebyla důležitá. Důležitá byla komunistická ideologie, které měl být poslušný český národ vhodným nástrojem. Československo se stalo satelitem Sovětského svazu, který měl sám s likvidací tradic a tvarováním historie bohaté zkušenosti, na Moravě stejně jako jinde v ČSR byla likvidována politická pluralita, svobodné vyjadřování, tradiční společenské vazby, náboženské přesvědčení ad. Obyvatelstvo Moravy ztratilo svou identitu.
Obr. 486a Mapa správního členění Československa a územní změny v letech 1945-1949
302
Vysídlení německého obyvatelstva Otázka vysídlení německého obyvatelstva z území ČSR zůstává i po více než dvaceti letech, kdy je o ní možné otevřeně hovořit, mezi veřejností stále velmi kontroverzní. Naštěstí už existuje řada nezávislých historických prací, které toto tragické téma analyzovaly. Cesta k vyhnání Situaci k vyhnání připravil už Mnichov, panovala zjednodušená představa, že se prostřednictvím odsunu zabrání nové válce. Hlavní roli ale hrály především geopolitické zájmy. Odsun německého obyvatelstva postihl všechna německým obyvatelstvem historicky osídlená území střední a východní Evropy. Hlavním spontánním spouštěčem byla samozřejmě poválečná nenávist a touha po odplatě vůči Němcům, na které byl aplikován iracionální princip kolektivní viny. Pro odsun německého obyvatelstva z Moravy (obecně z ČSR) bylo rozhodující stanovisko exilového prezidenta Edvarda Beneše, který až do roku 1943 jednal se zástupci demokratických sudetských Němců, především se zástupcem německé sociální demokracie W. Jakschem, ve Velké Británii. Beneš byl na počátku ochoten odstoupit některá území ČSR výměnou za částečný odsun německého obyvatelstva, mělo jít o „narovnání“ nebo spíš „zakulacení“ hranic republiky. Později, jak postupovala válka, se rozsah těchto území zmenšoval a množství odsunutého obyvatelstva naopak stupňovalo. Ještě v listopadu 1944 ale Beneš plánoval, že v ČSR zůstane zhruba osm set tisíc Němců. Jaksch spoléhal na to, že v Německu propukne revoluce. Beneš, který spíše doufal ve vojenskou porážku Německa, navrhl v roce 1940 Jakschovým sociálním demokratům vstup do Státní rady. Mělo se jednat o vytvoření tří kantonů v ČSR a o přesunu obyvatelstva v rámci ČSR. Proti takovému smírnému řešení se ale stavěl na odpor domácí odboj, ke kterému se přidaly při novém jednání v roce 1941 i československé zahraniční jednotky. Jaksch si postupně uvědomoval, že dohoda s Benešem nebude možná. Odmítal se ale smířit s tím, že uzavře dohodu pro pouhý necelý milion Němců, kteří mohou zůstat. Po krachu jednání s Benešem se hlavně v roce 1944 pokoušel získat na svou stranu britskou veřejnost. Beneš se naopak úspěšně pokusil vyvolat rozkol mezi německými sociálními demokraty. Britští odborníci, politikové a následně i veřejnost začali myšlenku přesídlování souhrnně podporovat v průběhu roku 1940, když začaly německé útoky na Británii. Důležitým okamžikem byl 6. červenec 1942, kdy britský válečný kabinet prohlásil mnichovskou dohodu za neplatnou a vyslovil souhlas s transferem německého obyvatelstva ze střední a středovýchodní Evropy. Podpisem vánočních dohod v prosinci 1943 přijal myšlenku transferu definitivně také Stalin, následkem čehož změnilo názor i moskevské vedení KSČ. Pro Stalina bylo nakonec velmi výhodné, když z území východní Evropy, které začal mocensky ovládat, německé obyvatelstvo odsunul. Spojené státy byly obezřetnější (obava z řecko-tureckého scénáře), ale nakonec také souhlasily.
Obr. 487 Prezident Edvard Beneš Vysídlení moravských Němců Odsun německého obyvatelstva probíhal ve dvou odlišných formách, nejprve jako divoký odsun (mezi květnem a říjnem 1945) a následně jako organizovaný odsun (především v roce 1946, ale dodatečné odsuny probíhaly až do roku 1948). V období divokého odsunu, vzhledem k absenci volených státních orgánů, byly jedinou právní normou tzv. Benešovy dekrety. Probíhaly mimořádné lidové soudy. Německé autochtonní obyvatelstvo neočekávalo hromadné vysídlování, většina se domnívala, že sice dojde k obnově ČSR, ale oni v jejím rámci zůstanou. Smutné bylo, že se běžně dostávali do vysídlovacích transportů i antifašisté, protože získat status antifašisty nebylo vůbec snadné. Zvlášť ledové muselo být politické vystřízlivění pro německé komunisty, kteří fungovali v rámci KSČ. Mysleli si původně, že se budou podílet na politické obnově ČSR, ale s tím se absolutně nepočítalo, Košický vládní program mluvil jasně o vládě jednotné Národní fronty. Edvard Beneš navštívil Brno již 12. 5. 1945, pronesl zde projev, z něhož můžeme citovat následující: „Nyní se dáme hned do práce. A budeme dělat pořádek v městě Brně s Němci a všemi ostatními. (Potlesk.) Můj program je – já to netajím – že otázku německou musíme v republice vylikvidovat. (Potlesk, výborně!).“ Můžeme to jistě připsat na vrub zjitřené poválečné atmosféře, bohužel ale jen o pár týdnů později, na konci května (30. – 31. 5.) došlo ke zvlášt tragickému a odsouzeníhodnému projevu tzv. divokých odsunů, který je veřejnosti znám pod expresivním názvem tzv. „brněnský pochod smrti“.
303
Obr. 488 Vítání prezidenta E. Beneše v Brně, 1945
Obr. 489 Prezident Beneš na balkoně brněnské radnice, 1945 Obr. 491a Památník v klášterní zahradě na brněnském Mendlově náměstí s textem v němčině i češtině: „30. května 1945 museli Němci z Brna a okolí opustit svou domovinu. Kéž v budoucnosti všichni lidé v Evropě mohou žít v míru a s úctou k lidským právům. Zřízeno Domovským spolkem Brňanů Bruna v květnu 1995.“
Obr. 490 Brněnští Němci v době tzv. divokého odsunu Z Brna bylo zhruba dvacet tisíc místních Němců (Brno a Líšeň) přesouváno pěšky směrem na Rajhrad do Pohořelic, kde byli dočasně internováni před vysídlením do Rakouska. Není jasné, kdo pochod zorganizoval, mohlo jít o pokyn Zemského národního výboru nebo národního výboru, ale možná se jednalo o iniciativu dělníků brněnské Zbrojovky. Podle posledních podrobných průzkumů při něm zemřelo nejméně tisíc sedm set osob (včetně obětí, které zemřely až v Rakousku), příčiny smrti byly různé, nejčastější pravděpodobně vyčerpání a nemoci. Střelba na vyčerpané v průběhu pochodu je z české strany marginalizována, ale podle výpovědi svědků byla daleko častější.
304
Podobné pochody byly vedeny také z Jihlavy a Krnova. K dalším prokazatelným aktům hromadného násilí docházelo v Brně v Kounicových kolejích, které sloužily jako internační zařízení (asi tři sta obětí), dále v Bruntále, Jihlavě, Ostravě aj. Nechvalně známý je případ z Horní Moštěnice u Přerova, kde bylo československými vojáky zastřeleno dvě stě padesát slovenských Němců (včetně žen a dětí). Odpovědným velitelem a pachatelem byl poručík Karol Pazúr. Od června měla rozhodující vliv na vysídlování československá armáda. Vojáci často jednali spontánně, protože měli zafixováno, že Němci budou vysídleni. Beneš proti tomu nezasahoval, v polovině července Britům tvrdil, že bylo zatím odsunuto minimum německého obyvatelstva. Podrobně museli být o situaci informováni kromě Beneše také Nosek, Svoboda, Fierlinger a Gottwald. Souhrnně bylo zřejmě během divokého odsunu vysídleno z Moravskoslezské země přibližně sto devadesát tisíc Němců, z toho dvě třetiny byli autochtonní obyvatelé.
Obr. 491 Mapa odsunu/vyhnání obyvatel německé národnosti z Československa Od května byly také zřizovány kromě internačních i pracovní tábory (celkem v MS zemi asi 175), uplatňovala se nucená práce (hornictví, zemědělství). Počet internovaných dosáhl na Moravě a ve Slezsku v září asi padesát tisíc osob. Podle posledních odhadů zahynulo během divokého odsunu v důsledku represí vůči německým civilistům minimálně deset tisíc lidí (nejméně polovina z toho ve vězeňských a táborových zařízeních). K tomu musíme připočítat ještě asi pět a půl tisíce sebevražd. Po organizovaném odsunu se území Moravy ocitlo téměř bez německého obyvatelstva. Jen v průběhu roku 1946 bylo z Moravy odsunuto zhruba půl milionu Němců (převážně do americké okupační zóny). Určité německé enklávy zůstaly zachovány především na Jesenicku, které nebylo pro nové obyvatele lákavé. Celkové počty obětí odsunu v Československu nejsou dodnes jasné, odhady jsou velmi rozkolísané. V některých německých publikacích můžeme nalézt počty mezi dvěma sty dvaceti až dvěma sty padesáti tisíci nevyjasněných případů úmrtí. Počátkem 90. let byl určen z české strany odhad dvacet čtyři až čtyřicet tisíc tzv. odsunových ztrát, společná německo-česká komise historiků odhadla patnáct až třicet tisíc obětí.
Komunisté předběhli všechny ostatní strany v plánování nového osídlování pohraničí (Gottwald a Slánský), které vesměs interpretovali jako navrácení půdy z rukou středověkých německých kolonistů do českého vlastnictví. Na vysídlených územích byli stanoveni tzv. národní správci pro zemědělskou činnost, kterých bylo na podzim 1945 v MS zemi evidováno už několik desítek tisíc. Největší zájem byl o úrodné oblasti na jihu Moravy (Znojmo, Moravský Krumlov, Mikulov, Hustopeče) a na severní Moravě (Zábřeh, Moravská Třebová, Šternberk, Šumperk). Velmi malý zájem byl o Jeseník, Moravský Beroun a Rýmařov. Od konce září nesměl být v německých rukou žádný podnik, a tak národní správa postihla i živnosti. V pohraničí docházelo k velké fluktuaci obyvatelstva, protože mnozí sem směřovali jen krátkodobě za obohacením a pak se vraceli zpět do vnitrozemí. Dramatický úbytek obyvatelstva v pohraničí měl být saturován také návratem zhruba sto dvaceti tisíc krajanů ze světa (od konce války do počátku 50. let), což představovalo asi 8% nových osídlenců (v celé republice). Docházelo také k reemigraci volyňských Čechů (třiatřicet tisíc), kteří se usazovali nejvíce na Krnovsku, Šumpersku, Šternbersku, Mikulovsku a Moravskokrumlovsku. Méně se vracelo vídeňských a francouzských Čechů.
305
Nástup komunistické moci V květnu 1946 proběhly první poválečné volby do Ústavodárného národního shromáždění. Na Moravě a ve Slezsku získala nejvíce hlasů KSČ (34%), druzí byli lidovci (28%), třetí národní socialisté (21%) a čtvrtí sociální demokraté (17%). V porovnání s celostátními výsledky nebyl úspěch komunistů na Moravě nijak omračující, setrvale silné pozice naopak měli lidovci. V červnu proběhla na základě výsledků voleb schůze obnoveného Zemského národního výboru Moravskoslezské země, v červenci se jejím novým předsedou stal komunista F. Píšek. V únoru 1947 byla slavnostně otevřena obnovená Univerzita Palackého v Olomouci (se čtyřmi fakultami). V květnu 1947 se konal v Brně I. zemský sjezd reemigrantů do MS země (z Jugoslávie, Rakouska, Volyně, Francie, Polska ad.). V srpnu vstoupila do obce Jestřabice na Kyjovsku skupina dvaceti až třiceti banderovců (ukrajinských bojovníků za nezávislost své země, kteří chtěli projít do amerického okupačního pásma Německa), kteří se ale brzy stáhli zpět do lesů. Také jinde na Moravě, především na moravsko-slovenském pomezí, docházelo ke střetům mezi banderovci a československými vojáky. V září 1947 (10. 9.) byly třem ministrům československé vlády (Zenkl, Drtina, Masaryk) zaslány poštou krabičky s náloží. Vyšetřování vedlo k vysledování linie spiknutí na krajský sekretariát KSČ v Olomouci, kde byly také nalezeny nehlášené zbraně. Krabičky na nálože vyrobil stolař J. Kopka z Krčmaně, proto se mluví krčmaňském případu (krabičkovém atentátu). Tento incident se přenesl do parlamentu a do vlády a stal se předehrou února 1948. Trestní oznámení podal poslanec za olomouckou župu V. Krajina. Komunisté tvrdili, že šlo o akt národních socialistů, ale stopy jasně ukazovaly na komunisty. Jednalo se pak o soupeření ministerstva vnitra (komunista Nosek), které se snažilo celou aféru co nejvíce zatemnit, a ministerstva spravedlnosti (Drtina). Po únoru bylo vyšetřování uzavřeno, ačkoliv nebyl skutečný pachatel vypátrán, podezřelou roli v případu sehrál Alexej Čepička (později také nechvalně proslulý v souvislosti s politickými procesy proti církvi) z Kroměříže, v té době předseda KV KSČ v Olomouci. KSČ měla tajnou podporu v řadách ČSSD, protože existovala tajná dohoda Gottwalda a Fierlingera o společném postupu. Dohoda se ale prozradila, Majer a Laušman byli ostře proti dohodě, což Fierlingerovu pozici na chvíli oslabilo. V listopadu 1947 se konal v Brně sjezd sociálně demokratické strany, na kterém bylo poraženo prokomunistické Fierlingerova křídlo a novým předsedou se stal Bohumil Laušman (gen. tajemník Vilím - proti komunistům). Nakonec ale v červnu 1948 došlo ke sloučení obou stran (Fieringer se vrátil na výsluní). Dne 21. 2. 1948 proběhly z podnětu komunistů ve velkých moravských městech (Brno, Ostrava) manifestace, vznikaly akční výbory Národní fronty. Docházelo k prohlubování vládní krize. Dne 25. února převzala KSČ na více než čtyřicet jedna let moc poté, co prezident Beneš přijal demisi demokratických ministrů.
306
Obr. 492 Komunistická manifestace na náměstí Svobody v Brně, 21. 2. 1948
Obr. 493 Projevy komunistických funkcionářů na demonstraci 21. 2. 1948 na náměstí Svobody v Brně (tribuna na korbě nákladního automobilu, před Moravskou bankou) Už v březnu se projevily první komunistické represe na Moravě, když v rámci „očisty od reakce“ došlo ke změnám v Zemském národním výboru MS země. V květnových volbách (30. 5.) do Národního shromáždění byla voličům předložena jednotná kandidátka, která získala za MS zemi přibližně 88% hlasů. V září 1948 proběhl první politický proces, s tzv. Krajinovou kanceláří, ve kterém byli souzeni převážně národní socialisté. Byli obžalováni z toho, že pod vedení Vladimíra Krajiny vytvořili kancelář, která měla provádět špionáž. Vykonstruovaný proces byl špatně připraven a skončil propuštěním řady obžalovaných. V prosinci byly budovány tábory nucených prací (TNP) v Brně, Oslavanech, Znojmě aj.
Zrušení Moravskoslezské země Dne 21. prosince 1948 byl přijat Národním shromážděním zákon o krajském zřízení, který znamenal zrušení tradičního zemského zřízení a zavedení zřízení krajského. K 1. lednu 1949 tak došlo k likvidaci Moravskoslezské země (a k 21. 3. 1949 také Zemského národního výboru). Byl opuštěn model, ve kterém figurují země, velké politické okresy a malé soudní okresy, nyní se přešlo k modelu s malými kraji a malými okresy. Na Moravě bylo zřízeno pět krajů (Brněnský, Jihlavský, Olomoucký, Ostravský, Zlínský-Gottwaldovský). Nové členění nerespektovalo historickou hranici mezi Moravou a Čechami, Brněnský kraj zasahoval částečně do Čech.
1. Pokus se zmapovat, jak se vyvíjel názor na vysídlení německého obyvatelstva z ČSR v případě osobnosti exilového prezidenta E. Beneše a v případě hlavních představitelů KSČ. 2. Vypracuj referát o osobnosti W. Jaksche. 3. Vyhledej ve svém okolí pamětníka vysídlování Němců z tvého regionu a podle připravených otázek s ním veď rozhovor o průběhu těchto událostí. 4. Jaké byly podle tebe nejdůležitější důvody vzestupu obliby KSČ po válce? 5. Zjisti, jak tví rodiče a prarodiče hodnotí zrušení zemské správy v ČSR a zánik Moravskoslezské země v roce 1949.
Od moravské zimy k moravskému jaru (1948-1969)
Obr. 493a Pozůstatky „železné opony“ u Čížova Po únoru začaly nebo pokračovaly v celé ČSR zásadní proměny politické, hospodářské, sociální ad. Začalo období vlády jedné politické strany a pronásledování potenciální politické opozice. Změna čekala celé československé hospodářství, které se mělo zcela orientovat na centrálně plánovanou ekonomiku pod patronátem SSSR. Velká část československých občanů, převážně předúnorových elit, volila raději cestu emigrace. Významnou komunistickou agitací počátku totality byla akce „Mládež vede Brno“ 9.-15. května 1949, kterou organizoval vedoucí tajemník KV KSČ Otto Šling. Na všechna vedoucí místa v Brně nastoupili svazáci, vrcholem akce bylo setkání na stadionu (za účasti Zápotockého, Slánského) kde proběhla manifestace věrnosti KSČ. V souvislosti s formováním mládeže je třeba připomenout, že komunisté likvidovali junák
a zakládali pionýr – první Dům pionýrů a mládeže byl v Brně (Šling). Později probíhaly další akce: „Mládež vede Hustopečsko“, Znojmo, Plzeň atd. Stávky a nepovolená shromáždění začaly být považovány komunisty za trestný čin. Tak bylo například již v roce 1951 zadrženo osmdesát sedm dělníků brněnské Zbrojovky, kteří se zúčastnili protestů proti redukci vánočních příplatků. Tato akce, která nezůstala omezena pouze na Brno (rozšířila se do dalších průmyslových míst tehdejšího Brněnského kraje), byla důležitým projevem nespokojenosti s komunistickým režimem. Byl také nastolen všeobecný postup proti reakci. Docházelo k masovému propouštění ze zaměstnání, vylučování z vysokých škol, odebírání národního správcovství v pohraničí ad.
307
Obr. 493b Dobový policejní vůz Na uvolněná místa byli dosazování ke komunistům loajální a často také nevzdělaní lidé, což vedlo k tzv. zlidovění celé řady institucí, které původně zaměstnávaly odborníky (nejtragičtější zřejmě v soudnictví). Masově byly likvidovány živnosti, odstraňováni byli tzv. kulaci (komunistické pejorativní označení pro movitější obyvatele venkova). Do zřizovaných táborů nucené práce (TNP, Ostrava-Vítkovice, Hodonín u Kunštátu, Jaroslavice na Znojemsku) byli umísťováni komunistům nepohodlní občané (např. důstojníci předúnorové československé armády, Mírov). V rámci plánované akce T-43 mělo dojít k umístění sto padesáti až dvou set tisíc občanů do TNP. Akce byla naštěstí nakonec v roce 1950 pro odpor veřejnosti a další potíže zrušena. Kdo byl loajální režimu, ten se mohl těšit řadě výhod, tak byli kupříkladu důstojníci lidové armády a příslušníci StB ubytováni v rámci akce B v brněnských bytech, které muselo opustit asi šest set až osm set rodin původních obyvatel. Četné pokusy o emigraci realizovali předúnoroví demokratičtí politici. Úspěšná byla při svých pokusech o emigraci většina demokratických ministrů, z Moravy např. Jaroslav Stránský za národní socialisty nebo Hubert Ripka. Úspěšní byli také generální tajemníci stran Vladimír Krajina, Adolf Klimek (ČSL). Ne všichni ale měli štěstí. Při nezdařeném pokusu o útěk do exilu byli zatčeni představitelé Československé strany lidové F. Hála a J. Šrámek. Zbytek života pak prožili v nedobrovolné internaci, Šrámek zemřel v roce 1956 v Praze.
Politické procesy na Moravě Prvním důležitým krokem komunistické diktatury byla likvidace skutečných i potenciálních ideologických nepřátel režimu. Tak začala od konce 40. let éra politických procesů. Jako první přišla na řadu demokratická opozice předúnorových stran, následovala církev a armáda. Neméně důležité byly o něco pozdější procesy s tzv. nepřáteli ve vlastních řadách. Perzekuce probíhala také z hospodářských důvodů a nevyhnula se ani představitelům inteligence. Pro Moravu byly specifické především procesy s členy Československé strany lidové, procesy s církví a hospodářské. Vyskytovaly se zde ale i ostatní druhy procesů. Divadelní monstrprocesy se neodehrávaly vždy jen v Praze, asi nejslavnější moravský politický proces je spojený s tzv. babickým případem.
308
Obr. 494 Záviš Kalandra s manželkou Nemůžeme zde vypočítat veškeré druhy strádání a utrpení, fyzické a psychické násilí, kterému byli nespravedlivě odsouzení vystaveni. Asi nejznámější místo systematického komunistického politického teroru byla věznice v Uherském Hradišti, kde také mimo jiné působil nechvalně proslulý vyšetřovatel Alois Grebeníček. Procesy s představiteli opozičních stran Na Moravě byl nejvíce důležitý proces s funkcionáři Československé strany lidové (výše jsme už také popsali osudy J. Šrámka a F. Hály). Postup byl organizován ve dvou paralelních liniích jako akce Modrý štít (proti politickému křídlu strany) a akce Orel. Krom obecné likvidace oponentů byl proces iniciován také odbojovou činností osob spjatých s ČSL a Orlem. Jednalo se o středisko odboje kolem bývalého poslance ČSL Aloise Janáčka, dále o středisko kolem V. Jandečky, F. Boublíka a J. Cuhry, konečně skupinu členů náčelnické rady Orla (Koubal, Malásek, Pištělák). Především posledně zmíněná skupina slavila úspěch v srpnu 1948 při pouti Orlů na Hostýn, kde byla provolána sláva Šrámkovi a Benešovi. Hlavní vlna orelských procesů, hlavně s náčelníky Orla, probíhala v létě 1949. Moravské motivy měl také proces s Miladou Horákovou (oficiálně „vedení záškodnického spiknutí“). I zde byl proces iniciován obavou z organizace jednotného odboje nekomunistických stran (na podzim 1948 proběhla schůzka Horákové a Nestávala za ČSNS, V. Beneše (bratr prezidenta), Pešky za ČSSD a Jandečky za lidovce). Z Moravanů byl kromě Z. Kalandry odsouzen k trestu smrti také O. Pecl. Zajímavostí je také to, že se do soukolí procesů načas dostal také z Moravy pocházející Ludvík Svoboda, pozdější prezident republiky.
Obr. 496 Felix Maria Davídek Obr. 495 Olomoucký arcibiskup Josef Matocha Církevní procesy Církev představovala pro komunisty důležitého ideologického nepřítele, kterého na rozdíl od politických oponentů nebylo možné jednoduše zrušit. Tisíciletá tradice křesťanství nebyla jednoduše vykořenitelná v průběhu několika málo let (a nepovedlo se to ani za čtyřicet let komunismu). Proto volili komunisté různorodé postupy, jednak likvidaci nepohodlných a preventivní zásahy jako v případě politických stran, ale zároveň také kompromitování kněží a vytváření sítě s režimem loajálních duchovních. Na přelomu listopadu a prosince 1950 probíhal v Praze politický proces s biskupy v čele s generálním vikářem olomouckým a světícím biskupem Stanislavem Zelou. Všichni byli odsouzeni k vysokým trestům na svobodě (k internaci). Od dubna roku 1950 byly likvidovány kláštery (akce K) a mužské řeholní řády, s představiteli řádů byly vedeny procesy až do poloviny 60. let. Zlikvidována byla také řeckokatolická církev (akce P). Internováni byli v roce 1950 také olomoucký arcibiskup a moravský metropolita Josef Karel Matocha a litoměřický biskup Štěpán Trochta (původem z Moravy). V létě 1949 vznikla státem organizovaná Katolická akce, která stála na činnosti tzv. vlasteneckých kněží (např. Josef Plojhar). Katolická církev na to zareagovala protiakcí, společným pastýřským listem československých katolických biskupů s názvem Hlas československých biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky. Jedním z důsledků vydání tohoto pastýřského listu byla internace arcibiskupa Berana.
V červenci roku 1950 se pod nepřímou patronací státu konala v Luhačovicích mezinárodní konference křesťanských církví, na kterou pak navazovala pracovní konference tzv. vlasteneckých kněží na Velehradě (čtyři sta padesát duchovních), kteří si zvolili řídící výbor v čele s Josefem Plojharem. V katolické církvi tak byla po neúspěchu Katolické akce vytvářena nová nosná báze pro kolaboraci s KSČ. Mezi další pronásledované katolické duchovní patří i tzv. moravská skupina: R. Dacík, J. Vlček a A. Svinka. Zajímavou osobností katolického undergroundu byl Felix Davídek, který založil v Horním Štěpánově školu Atheneum, jež měla zajistit vzdělání těm, co nesměli studovat. V 60. letech byl tajně vysvěcen na biskupa a následně se proslavil vedením podzemní církve. Mezi jeho kontroverzní aktivity patří tajné svěcení kněží a dokonce i svěcení žen. S touto kontroverzí si katolická církev dodnes neporadila, což je patrné na postavení tajně vysvěcených kněží (např. František Mikeš). Vojenské procesy Na přelomu 40. a 50. let bylo velmi pravděpodobné, že Evropu zachvátí další válka, která bude vedena mezi někdejšími spojenci proti nacismu. Také ČSR se na válku z podnětu Moskvy připravovala. Důležité bylo tudíž provést rozsáhlé obměny v armádě, především odstranit odbojáře ze západní fronty a předúnorové důstojníky. V roce 1949 proběhla akce Květa, která na základě vykonstruovaného obvinění, že byl plánován globální vojenský převrat ve všech důležitých vojenských centrech (na Moravě v Brně, Olomouci a Šternberku), vynesla tři tresty smrti (J. Borkovec, V. Janda, K. Prokeš).
309
Obr. 497 Otto Šling Souhrnným výsledkem postupů proti armádě bylo, že do roku 1955 ubyly v armádě tři čtvrtiny důstojníků činných v roce 1945 a dříve. Procesy s vnitřním nepřítelem Z podnětu Moskvy začíná v roce 1950 vlna procesů namířených na nepřítele ve vlastních řadách, s komunisty, kteří měli často židovské kořeny. Vypukl proces s krajskými tajemníky, v jehož rámci byl v roce 1950 zatčen a uvězněn krajský politický tajemník KSČ v Brně Otto Šling (židovského původu, 1952 popraven) spolu s M. Švermovou, poslankyní KSČ za Brno, za údajnou přípravu spiknutí. V rámci procesu se Slánským (židovského původu; Slánského protistátní spiklenecké centrum) byl odsouzen a popraven přerovský rodák divizní generál Bedřich Reicin (židovského původu, původním jménem Friedrich Reinzinger), v čase zatčení náměstek ministra národní obrany. Reicin byl přednostou Obranného zpravodajství, které generovalo vykonstruované procesy, sám byl spolustrůjcem čistek v armádě (justiční vražda generála H. Píky ad.). Hospodářské procesy a kolektivizace zemědělství Vlna kolektivizace v zemědělství a zestátnění ekonomiky vyvolávala ve společnosti napětí a nespokojenost, kterou komunistický režim tlumil vzorovými vykonstruovanými procesy s tzv. kapitány ekonomiky, sabotéry, vesnickými boháči a kulaky ad. Často tak také zdůvodňoval neúspěchy socialistického plánovaného hospodářství. Pro Moravu jsou nejcharakterističtější procesy s tzv. kulaky, z nichž nejznámější, i když ne jediný (např. akce Hranice v roce 1950) je babický proces (1951), který byl oficiální propagandou dáván na roveň procesu s Miladou Horákovou. Souhrnně sloužily tyto procesy komunistům jako nástroj rychlejšího prosazení kolektivizace zemědělství, která zásadním způsobem proměnila život velké části obyvatelstva Moravy. Bez nadsázky můžeme považovat kolektivizaci zemědělství hned na druhém místě po odsunu německého obyvatelstva za nejzásadnější proměnu charakteru Moravy. Ještě více než šedesát let po událostech stále není jasné, jak objektivně události, které v Babicích proběhly, zrekonstruovat. Faktem zůstává, že dne 2. 7. 1951 byli v Babicích u Moravských Budějovic zastřeleni tři členové MNV: předseda MNV Tomáš Kuchtík, místopředseda Josef Roupec a pokladník Bohumír Netolička. Akci provedla skupina tří mužů, kteří byli následujícího dne dopadeni a dva z nich na místě zastřeleni (přežil A. Mytiska).
310
Obr. 498 Básník Zdeněk Rotrekl, v komunistických procesech nespravedlivě odsouzen na doživotí Akce měla být podle oficiální propagandy komunistů provedena údajnou teroristickou skupinou západního agenta kapitána Ladislava Malého (jeden ze zastřelených), která chtěla zastrašit vesnici, zejména organizátory kolektivizace. Navíc při tom došlo také k odhalení hanebné role Vatikánu, protože na akci měl spolupracovat také farář Jan Bula. Akce byla využita jako záminka k represím proti odpůrcům kolektivizace v zemědělství a představitelům církve. Následně proběhl ve dnech 12. až 14. 7. v Jihlavě proces se čtrnácti osobami (sedm trestů smrti, zbytek vězení nad dvacet let). V Třebíči v listopadu proběhl další soud se sedmnácti osobami, k trestu smrti odsouzen babický farář Jan Bula, ostatní dlouholeté vězení. V následujících letech (1951 – 1952) proběhlo dalších sedm jiných tzv. babických procesů (Jihlava, Znojmo, Moravské Budějovice) které si vyžádaly dalších čtyřicet čtyři odsouzených. Všichni odsouzení byli rehabilitováni až v roce 1990. Je dost možné, že samotná vražda v Babicích byla vyprovokována agenty StB. Podle oficiální verze komunistů se měl L. Malý vrátit do ČSR ze zahraničí z pověření USA s úkolem organizovat odboj. Je možné, že se skutečně jednalo o mluvčího exilu. Ale také je možné, že se jednalo o osobu využitou StB, mohl být původně přímo do zahraničí vyslán nebo jí mohl být následně získán jako spolupracovník. Nicméně L. Malý se zřejmě vymkl kontrole, ať už sloužil v jakémkoliv zájmu. StB každopádně o skupině odbojářů s největší pravděpodobností věděla, ale zřejmě nejpravděpodobněji, podle zprávy Generální prokuratury z 15. 10. 1952 ministerstvu spravedlnosti, se jí i přes působení nasazených osob vymkla situace v Babicích z rukou. I přesto dokázali komunisté situace následně vhodně využít ve prospěch represí. Procesy se spisovateli Komunisté postupovali také proti nezávislým myslitelům, tak byl zorganizován v roce 1951 proces se spisovateli. Do čela spiknutí byl postaven v Čechách Josef Kostohryz, na Moravě měl být v čele Václav Prokůpek. K odnětí svobody byli v rámci brněnského procesu odsouzeni Jan Zahradníček, Václav Renč, Václav Prokůpek, Zdeněk Rotrekl a Bedřich Fučík.
Protikomunistický odboj na Moravě Mezi kontroverzní témata našich nedávných dějin patří reflexe domácího protikomunistického odboje (třetí odboj). Většinou společnosti je na něj stále nahlíženo jako na něco nepatřičného, pravděpodobně kvůli mediálně známým neortodoxním postupům bratrů Mašínů. Ctirad Mašín a Václav Švéda prováděli své odbojové aktivity také na Moravě. V září 1953 zapálili v okolí Pivína několik stohů, což zdůvodnili tím, že chtějí oslabit násilnou kolektivizaci. Faktem zůstává, že únorové události v ČSR nebyly standardními demokratickými proměnami, ale zmanipulovaným státním převratem, na který zcela pochopitelně reagovali mnozí lidé snahou o odpor a někdy i odboj. Na Moravě se vytvořilo několik odbojových skupin, především v hornaté oblasti východní Moravy, někdy i v návaznosti na předchozí partyzánský odboj proti nacismu. Odbojová skupina Jana Brejchy Příkladem rozsáhlé ilegální skupiny protikomunistického odboje je na Moravě především zpravodajská síť, kterou v roce 1950 na Brněnsku vytvořil Jan Brejcha. Závažností její činnosti, počtem odbojářů a některými použitými metodami se jedná o jednu z největších ilegálních skupin třetího odboje na Moravě. Brejcha se vrátil v roce 1950 do ČSR jako agent britské zpravodajské služby. Skupina shromažďovala informace, provozovala ilegální vysílací stanice, pomáhala osobám ohroženým komunisty. Skupina byla prozrazena v říjnu 1950, celkem bylo zatčeno šedesát čtyři osob včetně pěti členů SNB (jeden rozsudek smrti: příslušník SNB L. Doležal, pět doživotí). Při zatýkání v Modřicích byl také smrtelně postřelen další britský agent J. Kolísko. Brejchovi se podařilo uprchnout z obklíčeného domu v Brně-Židenicích a uniknout do zahraničí. Jako velmi úspěšný agent, kurýr západoněmeckých tajných služeb působil v letech 1950 až 1953 také Štěpán Gavenda z Vizovic (popraven 1954). ČSRK – Hory Hostýnské Zakladateli odbojové skupiny byli J. Čuba, L. Smékal, J. Rajnoch a A. Kohout, skupina vznikla v červnu 1948 v Rajnochovicích. Členové prováděli nátlakové akce na příliš aktivní komunisty, tiskli a rozšiřovali letáky, shromažďovali zbraně a další zásoby pro případ vypuknutí převratu. V roce 1949 k nim přičleňuje R. Sacher svou skupinu Troják, díky čemuž navazují spolupráci se slovenskými odbojáři V. Žingora. Snažili se také navázat kontakt se skupinou Světlana ze Vsetínska. Do čela rozrůstajícího se uskupení se v září 1949 dostává V. Janečka. Když skupina v září zlikvidovala pomocníka StB Veličku, zahájila StB pátrání a mnoho členů skupiny (vůdčích) se musí skrývat. V průběhu listopadu a prosince byla skupina výrazně oslabena, ale na jaře 1950 opět zvyšuje aktivita. V létě 1950 je při zátahu na Hory Hostýnské zabit člen StB (Šimčák). Šéf HH (M. Pospíšil) je zatčen v lednu 1951 a na jaře 1951 jsou zlikvidovány zbytky skupiny. Proces se skupinou HH probíhal ve Velkém kině v Gottwaldově v květnu 1951. K trestu smrti byli odsouzeni: M. Pospíšil, V. Rajnoch, S. Bakala a J. Čuba. V oblasti pak následovalo velké množství dalších procesů.
Obr. 499 Josef Vávra-Stařík Libuše 23 Vznikla z iniciativy Vlasty Románkové a Josefa Machů a byla organizována opět na Bystřicku a Vsetínsku. Machů byl od října 1953 velitelem. Opět docházelo ke shromažďování zbraní, šíření letáků ad. Na počátku roku 1954 byli členové postupně vypátráni, o Velikonocích 1954 spáchal Machů v bezvýchodné situaci sebevraždu. Světlana Vznik Světlany (podle dcery Staříka) inicioval mezi bývalými partyzány na Zlínsku dřívější partyzánský velitel Josef Vávra-Stařík v září 1948 (v té době ve Francii). Hlavním Staříkovým člověkem v Československu byl bývalý partyzán Antonín Slabík, který jeho jménem skupinu organizoval a instruoval. Záhy se objevilo podezření, že jde o síť vytvářenou StB, zejména poté, co došlo k mohutnému zatýkání a následným procesům. K trestu smrti v nich byli odsouzeni A. Jánošík, R. Lenhard, K. Zámečník a mnoho dalších. Vávra-Stařík byl osobností těžko čitelnou pro všechny strany (německou, francouzskou, ale i československou), nakonec byl v roce 1949 unesen do ČSR, uvězněn, odsouzen a v roce 1953 popraven, rehabilitován byl v roce 1990.
Moravské jaro Po celá 50. a 60. léta probíhala v rámci plánovaného hospodářství další mohutná industrializace Moravy. Nejvýraznější byl tento postup na Ostravsku. Ostrava, „ocelové srdce republiky“ také předstihla Brno v zavedení televizního vysílání, první pokusné vysílání ostravského televizního studia se
311
odehrálo na Silvestra roku 1953. Brno se vysílání dočkalo až v červenci 1961. V září roku 1955 byla v Brně zahájena první Výstava československého strojírenství, které se zúčastnilo třicet zahraničních delegací a navštívilo ji více než devět set tisíc návštěvníků. Výstava se pak opakovala v následujících dvou letech. V září roku 1958 se v Brně konal I. mezinárodní veletrh (strojírenský), kde vystavovalo devětadvacet zemí a přišly se na něj podívat více než dva miliony návštěvníků. Od roku 1968 byly v Brně pořádány specializované veletržní akce (EMBAX, WELDING, INVEX, SALIMA ad.) Od roku 1970 byl zaveden také každoroční veletrh spotřebního zboží. Přes jednostrannost řízení hospodářství a převládající sociální a kulturní útisk zažívala Morava i v průběhu 50. a 60. let v některých ohledech rozvoj. Především v činnosti zůstaly moravské vysoké školy (Brno, Olomouc, Ostrava) a jejich počet se v porovnání s dobou první republiky dokonce zvětšil (Univerzita Palackého v Olomouci). Vzhledem k ideologii komunistické strany, která se pokoušela navazovat na myšlenku slovanského národa, byla také podporována moravská archeologie (především velkomoravská). Pozitivním důsledkem této snahy byla výstava Velká Morava v Domě umění v Brně roku 1963. Kulturní dění na Moravě zažívalo především v 60. letech vzestup, hlavně ve velkých moravských městech. Zejména v Brně, kde byl vydáván časopis Host do domu a svůj kulturní program uvádělo divadlo Večerní Brno. Velmi aktivní byli také spisovatelé Jan Skácel, Milan Kundera a Ludvík Vaculík, kteří zažili perzekuci komunistického režimu po srpnových událostech roku 1968 (především za své půsoení na IV. sjezdu československých spisovatelů v roce 1967). Mezi další významné literáty 50. a 60. let můžeme zařadit především Viléma Závadu, Josefa Kainara, Ivana Blatného, Jana Zahradníčka, Oldřicha Mikuláška (ale také Čestmíra Jeřábka, Vladimíra Körnera ad. Na konci 60. let pak období krátkého uvolnění poměrů využili též Václav Renč nebo Milan Uhde. Pokus o obnovení Moravskoslezské země V roce 1960 byla z rozhodnutí Národní shromáždění zavedena nová územní organizace československého státu. Bylo zřízeno deset krajů, z toho dva na Moravě, Jihomoravský kraj s centrem v Brně a Severomoravský kraj s centrem v Ostravě. Dva moravské kraje měly dohromady necelé čtyři miliony obyvatel. Krajské zřízení opět nedbalo historických hranic Moravy. Uspořádání státu bylo motivováno administrativními potřebami centrálního a direktivního řízení hospodářství. Podobně jako v Čechách, také na Moravě byl rok 1968 spjat s mnohostrannými pokusy o reformu socialismu. Bylo přehodnocováno centrální plánování ekonomiky, změny byly prováděny také v oblasti společenské a kulturní. Vytvářela se reformní nálada, která nebyla jen záležitostí elit, ale byla přítomna v celé společnosti, obnovovala se občanská společnost. Počátky moravského jara jsou spjaty s březnovými dny (22. – 23. 3.), kdy se v Brně konal celostátní aktiv zástupců všech vysokých škol. Tento aktiv se vyslovil pro založení samostatné organizace vysokoškoláků, která bude fungovat mimo rámec Československého svazu mládeže (ČSM).
312
Obr. 500 Gustáv Husák, komunistický prezident normalizačního Československa Hlavním specifikem moravského jara je pokus moravských reformních činitelů o revizi státoprávního krajského uspořádání a obnovení zemského zřízení. Už v dubnu byla na plenárním zasedání Jihomoravského krajského národního výboru (JM KNV) přijata rezoluce ke státoprávnímu uspořádání. Zasedání se rezolucí vyslovilo se pro vytvoření trojdílné federace: Čechy, Morava se Slezskem a Slovensko. Zvažováno bylo i dvoudílné uspořádání, v němž by se specifické postavení Moravy a Slezska projevilo formou zavedení zemského zřízení. Ze 125 poslanců hlasovalo 114 pro, 10 proti a 1 se zdržel hlasování. Dne 20. května 1968 vydalo v brněnském hotelu International tři sta osobností Moravy a Slezska z oblasti kultury, vědy a hospodářství tzv. Moravskoslezskou deklaraci a rozhodlo o založení Společnosti pro Moravu a Slezsko (SMS). Sídlo SMS bylo v Brně v Paláci šlechtičen. Čelným představitelem této organizace byl Boleslav Bárta. Na počátku června pak proběhlo na zámku v Kolodějích jednání patnácti zástupců Moravy a Slezska (jmenováni JM i SM KNV) s předsedou komise pro státoprávní uspořádání Gustávem Husákem, který Moravskoslezskou deklaraci odmítl. Stejně tak ji v červenci odmítlo i Národní shromáždění. V červenci svolaly SMS a Přípravný výbor pro Slezsko do Krnova schůzi představitelů obcí a měst Severomoravského a Jihomoravského kraje k jednání o problematice připravované federace. Akce byla jednou z aktivit směřujících k obnově zemského zřízení v Československu a k obnově československého Slezska jako samostatného správního celku nebo alespoň jako součásti země moravskoslezské. Společnost pro Moravu a Slezsko registrovala v srpnu 1968 již dvě stě tisíc členů.
Obr. 501 Okupace Brna vojsky Varšavské smlouvy, 1968
Obr. 504 Evžen Plocek, pamětní deska na Masarykově náměstí v Jihlavě V listopadu propukly protisovětské demonstrace v Brně a dalších moravských městech, byla dokonce vyhlášena jednodenní stávka a hladovka. Proti demonstrujícím zasáhly jednotky SNB a Lidových milicí. Ještě mezi 14. a 17. listopadem probíhala třídenní stávka v řadě moravských měst. Je obecně známo, že 16. ledna 1969 se na prostest proti proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti k okupaci v Praze upálil student Jan Palach. Stejným způsobem spáchal v Praze sebevraždu 25. února 1969, v den výročí komunistického puče, ve Vítkově narozený student z moravského Šumperka Jan Zajíc.
Obr. 502 Sovětské tanky v ulicích Brna v době okupace, 1968
Obr. 503 Brňané v době okupace Brna vojsky Varšavské smlouvy, 1968 Srpnová okupace Vojenským vpádem armád pěti států Varšavské smlouvy pod vedením SSSR do ČSSR (v noci z 20. na 21. srpna 1968) došlo k obsazení většiny důležitých měst na Moravě. Po celé zemi propukal živelný odpor k okupaci. V důsledku okupace se v Československu zastavilo reformní úsilí a k moci se dostali konzervativní komunisté, kteří byli poslušnými nástroji sovětské moci.
Velkou osobností konce moravského jara je bezesporu Evžen Plocek. Byl reformním komunistou, zastáncem změn, které přinesl rok 1968. Zastupoval Jihomoravský kraj na vysočanském sjezdu KSČ, který se postavil proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. V reformní činnosti byl rozhodnut pokračovat i po srpnové okupaci republiky, ale na počátku dubna 1969, na plenární schůzi ÚV KSČ si uvědomil, že reformní doba skončila. Na Velký pátek, 4. dubna 1969 se kolem šesté hodiny večerní polil ředidlem. Cestou k budově okresního výboru KSČ odhodil dva složené papíry s texty: „Pravda je revoluční - napsal Antonio Gramsci“ a „Jsem pro lidskou tvář nesnáším necit – Evžen“. Před sídlem strany se zapálil, stal se třetí lidskou pochodní, která vzplála v Československu od ledna 1969 na protest proti posrpnovému vývoji. Pohřbu se účastnilo asi pět tisíc osob. Povědomí o jeho činu se ale mimo Jihlavu dostalo až koncem osmdesátých let, kdy o něm v samizdatovém revue Alternativa napsala stať spisovatelka Eva Kantůrková. Poslední velké protesty občanské společnosti probíhaly v souvislosti s prvním výročím okupace (18. – 21. 8. 1969). V Brně, Ostravě a dalších moravských městech došlo k živelným pouličním demonstracím. K jejich potlačení byla nasazena armáda, jednotky Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí. Tyto nepokoje představovaly nejživelnější odpor proti totalitní moci, zároveň se jednalo o definitivní konec reformního období moravského jaro. S nástupem normalizace byly také ukončeny veškeré pokusy o obnovení moravské samosprávy.
313
1. V čem byly politické procesy 50. let na Moravě specifické oproti politickým procesům v Čechách? 2. Dohledej podrobnější informace o tzv. babickém případu a vypracuj na jejich základě referát. 3. Do mapky Moravy zakresli místa (zařízení, tábory) totalitní represe proti politickým odpůrcům režimu. 4. Zjisti, zda v tvém regionu existovali (a dosud žijí) protagonisté třetího odboje. 5. Kdo se podílel na vraždách v souvislosti s událostmi 21. 8. 1968 a kdo podobně „pacifikoval“ demonstrace k 21. 8. 1969? 6. Napiš fiktivní popis událostí, jak by podle tebe proběhly, pokud by se jako první živá pochodeň upálil komunista Evžen Plocek a pokud by se jeho čin stal veřejně známým, jako tomu bylo v případě Jana Palacha.
Obr. 505 V srpnu 1969 zastřelili v Brně vojáci Stanislava Valehracha, některý z československých milicionářů či příslušníků Sboru národní bezpečnosti zastřelil osmnáctiletou Danuši Muzikářovou (na obrázku její pamětní deska na domě v Brně)
Morava v době normalizace (1969-1989) Po skončení krátkého období moravského jara se opět rozpadla občanská společnost a nastalo období normalizace společenských poměrů. Obyvatelé Moravy stejně jako celé republiky se postupně přizpůsobovali poměrům konzervativního komunismu. Smířili se s nemožností realizovat svá občanská práva a stáhli se do svého soukromí. Také myšlenka moravské samosprávy a samostatného politického života byla ve velké míře zapomenuta, živá zůstala pouze v úzkých intelektuálních kruzích. V české společnosti, často i na Moravě samotné, přestala mít Morava svébytné postavení. Došlo k vytvoření federativního státu Čechů a Slováků, ve kterém se Morava rozplynula jako součást českého prostoru. Ze správního hlediska se projevoval výrazný pragocentrismus. V učebnicích dějepisu se žákům a studentům předávaly petrifikované (zkamenělé) české dějiny, svědčící o vzrůstajícím boji proletariátu za socialismus. Pro regionální a zemskou historiografii nezůstávalo (a nezůstává) místo. Hlavním problémem vybudovaného socialismu byl postupující hospodářský rozvrat. Nereformované centrálně plánované hospodářství ztrácelo čím dál tím více za vyspělým demokratickým světem. Tyto problémy se nedařilo řešit ani velkými projekty, jako byla stavba jaderné elektrárny v Dukovanech (započata v roce 1974, první blok spuštěn 1985, v roce 1987 zprovozněn poslední čtvrtý blok), vodní dílo Nové Mlýny pod Pálavou nebo stavba a zprovoznění dálnice D1mezi Prahou, Brnem a Bratislavou (zprovozněna v listopadu 1980 v délce 317 km). Specifickou výjimku představovala socialistická výkladní skříň, kterou byla na přelomu 70. a 80. let malá valašská obec
314
Slušovice (asi tři tisíce obyvatel). V této době zde pod vedením F. Čuby prosperovalo JZD Slušovice, byl zde dokonce postaven obchodní dům, tříproudá silnice, největší dostihová dráha na Moravě a hrálo zde i ligové FC Slušovice. Tato obec se stala častým cílem školních výletů. Po roce 1989 se však z pochopitelných důvodů tento ekonomický „zázrak z Moravy“ rozpadl. V souvislosti s dobou normalizace nemůžeme opomenout činnost moravských disidentů a odpůrců Husákova režimu. Konkrétně se jednalo o aktivity brněnské organizace Československé strany socialistické (1969-1972) v čele s Milanem Šilhanem, Jaroslavem Mezníkem (synem moravského zemského prezidenta) ad. Disidentskou činnost prováděli také vyloučení komunisté v čele s Jaroslavem Šabatou ad. Od konce 70. let byla také důležitá činnost moravských signatářů Charty 77. A opomenuti nemůžou zůstat ani moravští katolíci (zejm. Augustin Navrátil). Pokud jsme výše mluvili o úzkých intelektuálních kruzích, které udržovaly na Moravě zemskou historickou paměť, pak je třeba připomenout, že v 70. a zejména v 80. letech existoval v Brně moravsky orientovaný křesťanský pěvecký sbor Proglas, neoficiálně nazývaný Gorazdovo bratrstvo. Sbor vedl dr. Richtr, který s některými členy sboru v roce 1990 založil Moravské občanské hnutí. Mezi lety 1985 a 1990 také v Brně existoval Klub přátel Moravy (KPM). Tento klub sice nebyl nikde oficiálně hlášen, ale přesto vydával vlastní členské průkazky s moravskou orlicí. Jeho členové založili Společensko-vědní kroužek (SVK), který vydával moravské Věstníky. Ve Věstnících byly na pokračování otištěny Dějiny slovanské Moravy v datech. V roce
Obr. 506 JE Dukovany
Obr. 507 Velehrad 1985 Egregia virtutis, v němž prohlásil Cyrila a Metoděje za spolupatrony Evropy. Papež také věnoval bazilice na Velehradě Zlatou růži, kterou obdrželo jen šest dalších křesťanských chrámů na světě. Dalším příznakem konce totality a vlivu SSSR bylo dokončení stahování sovětských operačně taktických raket z Hranic na Moravě. Z Československa se tak stala země bez jaderných zbraní (1988).
Sametová revoluce
Obr. 506a Moravský tanec, typický obrázek moravského malíře Aleše Černého (1920-1984) 1991 tyto dějiny jako celek vydal nástupnický subjekt Klubu – Moravská národní obec (MNO). Vydáván byl také samizdatový časopis „Střední Evropa – brněnská verse“ (od roku 1988). Na jeho stránkách od samého začátku probíhala diskuse o Moravě, do níž se zapojili historik Jaroslav Mezník, básník Jiří Kuběna ad. Církev byla v době normalizace stále plně podřízena státu a v jejím rámci často působili přizpůsobiví a manipulovatelní kněží. Tito se také sešli v červnu 1975 v Brně na I. celostátním sjezdu katolických duchovních organizace Pacem in terris, jejímž předsedou byl zvolen A. Veselý. Organizace navazovala na obdobně prorežimní Mírové hnutí katolického duchovenstva. Významnou událostí předznamenávající konec totality bylo ale mohutné shromáždění věřících (snad více než sto tisíc) v červenci roku 1985 na Velehradě, označované jako Národní pouť na Velehradě. Pouť probíhala při příležitosti 1100 let od úmrtí arcibiskupa Metoděje. Shromáždění se zúčastnil kardinála František Tomášek a státní tajemník Vatikánu A. Casaroli. Před poutí probíhala podpisová akce, která vyzývala papeže Jana Pavla II. k návštěvě ČSSR. Papež při této příležitosti vydal encykliku Slavorum Apostoli a apoštolský list
Především od 20. listopadu roku 1989 propukají na mnoha místech Moravy manifestace občanů proti totalitnímu režimu v ČSSR. Demonstranti požadovali především vyšetření a potrestání policejního zásahu na Národní třídě v Praze 17. listopadu proti studentskému průvodu, dále také odchod zkompromitovaných politiků, demokratizaci politického života, odstranění politického monopolu KSČ, celospolečenský dialog ad. Na vysokých školách byla vyhlášena okupační stávka, která se brzy rozšířila i na mnohé střední školy. Protestní akce přerostly ve státní převrat, který je pro svůj nenásilný průběh nazýván „sametovou“ nebo také „něžnou“ revolucí. Zakládala se občanská fóra (OF), která měla být vyjádřením nepolitické (tj. autentické) politiky. Skončilo jednačtyřicet let vlády komunismu v Československu. Když se v Brně 10. 12. konala na náměstí Svobody další velká manifestace občanů proti komunistické totalitě, vystoupil na ní i Boleslav Bárta, který vyzýval k obnově Společnosti pro Moravu a Slezsko. Nastala nová fáze pokusů o obnovu moravské samosprávy. 1. Popiš vzrůstající ekonomické potíže ČSSR v době normalizace. Pokus se zjistit jejich konkrétní projevy ve tvém regionu. 2. Vyjmenuj důležité průmyslové (stavební) projekty realizované v době normalizace na území Moravy. 3. Vyhledej ve svém okolí osoby činné v sametové revoluci a na základě připravených otázek zmapuj průběh revoluce konce roku 1989 ve tvém regionu.
315
Obr. 508 Brněnské náměstí Svobody, listopad 1989
Obr. 509 Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, listopad 1989 Obr. 510 Text Václava Havla
Obr. 510a Československý a český prezident Václav Havel při jedné z návštěv Brna (s autorem knihy)
316
SOUČASNOST (1989-2012)
Morava po sametové revoluci (1989-2012)
Od pádu komunismu v ČSSR až do současnosti, kdy je ČR už osm let součástí Evropské unie, uplynulo už téměř čtvrt století. Toto období je těžko uchopitelné, protože ještě nejsme schopní zaujmout dostatečný odstup, abychom zahlédli jasné kontury celkového běhu událostí. Navíc ještě výrazněji než v případě druhé poloviny 20. století nám schází dostatek odborných historických prací. Jestliže se těžko píší dějiny českých zemí v této době, tak tím hůře se píší dějiny jedné země, Moravy. Omezíme se proto pouze na přehled některých důležitých událostí, a především na pokusy obnovit Moravskoslezskou zemi jako územně-samosprávní útvar. Období si rozčleníme podle politického subjektu, jehož součástí Morava byla. Budeme proto zkoumat Moravu v České a Slovenské federativní republice (do roku 1992), v České republice (do roku 2004) a v Evropské unii (do současnosti).
Morava v ČSFR (1989-1992) Nejvýraznějšími událostmi na Moravě v období existence ČSFR byly pokusy některých moravských politiků a aktivistů o znovuobnovení moravské samosprávy. Z perspektivy dnešní sjednocené Evropy, kde se prosazuje překonávání nacionalismu, mohou tyto události působit nepatřičně. Snaha proklamovat Moravskou zemi a moravskou národnost je ale v revolučním období po listopadu 1989 pochopitelná. Navíc, jak uvidíme, měla myšlenka moravské samosprávy a spolkového uspořádání republiky v první polovině 90. let také značnou podporu u velké skupiny obyvatel Moravy (v září 1990 petice s podpisy cca 630 tisíc osob). Hnutí za moravskou samosprávu Již v prosinci roku 1989 a v lednu roku 1990 docházelo ke vzniku organizací, které se soustředily na obnovení zájmu veřejnosti o Moravu a její historii. Členové Klubu přátel Moravy (KPM) založili Moravské hnutí proti byrokracii (MHPB), které se v roce 1991 přejmenovalo na Moravskou národní obec. Svoji činnost obnovila také Společnost pro Moravu a Slezsko (SMS) a vzniklo Moravské občanské hnutí (MOH). Vrcholem těchto snah bylo vyhlášení Charty pro Moravu a Slezsko, ke kterému došlo dne 20. ledna 1990. K Chartě se mohly přihlásit všechny občanské iniciativy usilující o obnovení samosprávy Moravy a Slezska. K obnovení mělo dojít v jejich historických hranicích a Moravu a Slezsko měl opět zastřešovat moravskoslezský sněm. Zakládajícími členy Charty byly SMS, MOH, MHPB ad. SMS stále zastupoval především B. Bárta, který se pokoušel s primátory Brna (J. Pernica) a Ostravy (L. Vejr) dohodnout společné zájmy při podpoře Charty. SMS koncem února registrovala už sto šedesát tisíc členů a jejich počet neustále rostl.
V Kroměříži uspořádala SMS 1. dubna 1990 Moravskoslezskou neděli a sněm, na němž došlo k vyhlášení Moravskoslezské deklarace, která požadovala vytvoření samosprávné spolkové Moravskoslezské země. Došlo také k ustavení politické strany s názvem Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko (HSD-SMS), jejímž předsedou byl zvolen B. Bárta. V květnu přijalo Federální shromáždění (FS) ČSFR usnesení, v němž bylo zrušení Moravskoslezské země (rok 1948) označeno za nespravedlivý akt, který byl v rozporu s principy demokracie a samosprávy. Obdobné usnesení schválila také Česká národní rada. V červnu, v prvních svobodných volbách po období komunistické totality do Federálního shromáždění a do České národní rady, získalo HSD-SMS téměř 10 % hlasů. Do Sněmovny národů FS získalo HSD-SMS 9,1 % hlasů (devět mandátů) a do Sněmovny lidu FS 7,9 % hlasů (sedm mandátů), ve volbách do ČNR získalo Hnutí 10 % hlasů (dvaadvacet poslanců). Těsně po volbách vznikla v Brně Společnost moravsko-slezské mládeže (SMSM) která byla autonomní součástí HSD-SMS. Jejím předsedou byl zvolen V. Novotný. V srpnu vznikla z podnětu MOH Moravská národní strana (MNS), v čele s I. Dřímalem, která považovala Moravany za svébytný národ a požadovala přebudování ČSFR na spolkový stát se samosprávnou Moravou. V říjnu se MHPB přejmenovalo na Moravskou národní obec (MNO). Předsedou byl opět zvolen J. Krábek. V prosinci vznikl tzv. Moravský kulatý stůl (MKS) který nahradil Chartu pro Moravu a Slezsko. Na výročí československé státnosti 28. 10. 1990 se na zámku ve Slavkově u Brna setkali spolu s prezidentem Václavem Havlem všichni tři premiéři (M. Čalfa za federální vládu, P. Pithart za českou vládu a V. Mečiar za slovenskou vládu) a přijali společnou Deklaraci o československé státnosti, kterou si vzájemně slibovali udržení společného státu. Koncem roku 1990 proběhla jednání mezi B. Bártou, V. Mečiarem (předseda HZDS) a předsedou JZD Slušovice F. Čubou. Jednání probíhala v době, kdy propukaly na Moravě demonstrace za samosprávu a na Slovensku demonstrace za samostatnost. K 1. lednu 1991 byly na území ČSFR zrušeny kraje (na Moravě dva), které byly zavedeny v roce 1960. Na přelomu roku 1990 a 1991 uspořádalo HSD-SMS v Brně, Olomouci a Ostravě několik velkých demonstrací za obnovení moravské samosprávy. Nejmasovější demonstrace se konala 16. března 1991, byla v přímém přenosu vysílána televizí z Brna. Podle zprávy BBC se jí účastnilo na padesát tisíc lidí. Vážně bylo kalkulováno s možností radikální nátlakové akce, kdy mělo dojít ve spolupráci s moravskými zemědělci na česko-moravském pomezí k zablokování dálnici D1.
317
Boleslav Bárta, předseda HSD-SMS. Bárta byl charismatickou a vůdčí osobností, kterou moravské hnutí už nedokázalo nahradit. V červnu byl v Brně na II. sjezdu HSD-SMS zvolen poslanec J. Kryčer novým předsedou strany. Zánik federace Ještě v dubnu 1992 podal poslanecký klub HSD-SMS v České národní radě další (již čtvrtý) návrh na zemské uspořádání spolkového typu v ČR (podle vzoru Německa a Rakouska). Toto uspořádání mělo respektovat historické země, především samosprávu Moravy a Slezska. Text návrhu, stejně jako návrh zákona poslaneckého klubu KDU-ČSL, byl odmítnut. Postupně se začalo ukazovat, že regionálně orientované moravské politické hnutí nemá naději na trvalý ohlas u občanů. Počet stoupenců „moravanství“ začal pomalu, ale jistě klesat. V červnových volbách roku 1992 se moravské politické strany nedostaly do Federálního shromáždění (ve Sněmovně lidu získalo HSD-SMS 4,2 % hlasů), zastoupení mělo HSD-SMS jen v ČNR se ziskem 5,9 % hlasů (čtrnáct poslanců). Hnutí po volbách náleželo k opozici. Obr. 511 Boleslav Bárta Nové moravské jaro (březen – květen 1991) Vrchol promoravského naladění veřejnosti nastal zřejmě v březnu roku 1991. Podle celostátního výzkumu veřejného mínění bylo na Moravě a ve Slezsku nejsilnějším politickým subjektem HSD-SMS (27%), Občanské fórum skončilo až na druhém místě (20%). V březnu také proběhlo sčítání lidí, domů a bytů, při kterém se k moravské národnosti přihlásilo cca 1,36 milionu (13,2 %) občanů ČSFR. Moravská národnost nebyla ve sčítacích arších předtištěna, byla proto samotnými občany dopisována. Na konci března se v Praze uskutečnil demonstrační pochod Moravanů (pod patronátem HSD-SMS) za moravskou samosprávu, kterého se účastnilo asi pět tisíc lidí. Dne 25. dubna 1991 vydaly níže uvedené strany Rezoluci politických stran ke státoprávnímu uspořádání: „Vzhledem k probíhajícímu jednání ČNR shodli se zástupci stran zúčastněných na dnešním kulatém stole konaném v Brně, které ve svém součtu představují názory značné části voličů, na tom, že optimální cestou státoprávního uspořádání naší republiky je do budoucna stát složený ze tří rovnocenných subjektů. Žádáme ČNR, aby jako první a přechodný krok k takto vytčenému cíli přijala koncepci samosprávného zemského uspořádání České republiky.“ ČSSD, ČSL (dnes KDU-ČSL), Československá strana socialistická (ČSS), Hnutí československého porozumění, HSD-SMS, Liberální kongres, MNS, Strana slobody, Strana zelených, Svobodná rolnická strana, Wspólnota-Soužití-Egyitelés, Zemědělská strana. Smutný závěr nového moravského jara nastal 31. května, kdy v Budmericích na Slovensku v průběhu jednání zástupců parlamentních politických stran, hnutí a jednotlivých vlád o státoprávním uspořádání ČSFR náhle zemřel
318
Poslední pokusy o prosazení moravské samosprávy v době ČSFR pak už měly pouze symbolický charakter. Na podzim byl nejprve zřízen Moravský národní kongres (MNK) a následně v listopadu byl ustaven opozičními poslanci (24) České národní rady a Federálního shromáždění tzv. Moravskoslezský zemský sněm. Na Moravě se odehrávala závěrečná kola jednání mezi ODS a HZDS o zániku československé federace. Nejprve v srpnu v Brně ve vile Tugendhat, následně v říjnu v Jihlavě. V Brně byl dohodnut termín zániku federace k 1. lednu 1993, v Jihlavě byl tento termín potvrzen. V listopadu se pak v Židlochovicích konalo společné jednání vlád ČR a SR, na kterém byla schválena smlouva o dobrém sousedství, přátelských vztazích a spolupráci.
Morava v ČR (1993-2004) Období mezi vznikem samostatné ČR a vstupem ČR do Evropské unie můžeme zpětně popsat jako dobu pomalé transformace od totality k demokracii. Proměna musela zasáhnout všechny dimenze fungování demokratického státu, od dimenze ekonomické, přes politickou (zahrnující jasné oddělení složek moci a jejich nezávislé fungování) až po obecně společenskou. Právě vytvoření občanské společnosti trvalo nejdéle a její absence způsobovala obtíže pro zdravé fungování politického života. Upřednostňování rychlých ekonomických reforem před reformami legislativy a jurisdikce uvrhlo republiku do let hospodářské stagnace, doprovázené ekonomickou kriminalitou nezanedbatelných rozměrů. Nedospělé politické prostředí vedlo ke krizím nových politických stran (ODS, ČSSD) a inertnosti těch starých (KSČM). Příliš silná pozice vůdčích osobností velkých politických stran pak vedla k nestandardním krokům, jako byl například vznik a fungování tzv. opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS.
Obr. 512 Papež Jan Pavel II. na Velehradě, 1990 V období vyhroceného nacionalismu se dostávaly moravské strany do spojitosti s některými radikálními stranami (SPR-RSČ), což jejich oblibě mezi veřejností rozhodně neprospělo. Pokusy o vytvoření samostatné Moravskoslezské země se nezdařily. Podle nové krajské územní samosprávy opět nebyl Moravě přiznán nezávislý status a nebyly ani respektovány historické hranice Moravy. Důležitým mezníkem ve vývoji republiky ve směru k západním demokraciím byl vstup do Severoatlantické aliance (NATO) v březnu 1999. Když byly v první polovině 90. let podepisovány první evropské smlouvy o budoucím vstupu ČR do Evropské unie, těžko se dalo předvídat, že se tak stane až v roce 2004. Morava v době transformace (1993-1999) K 1. lednu 1993 byla ČSFR rozdělena na dva samostatné státy, Českou republiku (ČR) a Slovenskou republiku (SR). Pokojný zánik československého státu dokončil v duchu sametové revoluce změny přelomu 80. a 90. let. Drobné územní změny proběhly až v červenci roku 1997, kdy začala platit mezivládní smlouva o změně moravsko-slovenské hranice mezi ČR a SR. Úprava znamenala výměnu lokalit dvou obcí, ČR připadla lokalita Sidonie a na území SR se ocitla osada U Sabotů. Volební úspěchy moravských stran z počátku 90. let se už ne opakovaly. Myšlenka moravské samosprávy se postupně dostávala na stále větší periferii politických debat. Současně s tím začaly moravské politické strany upadat do zapomnění. Přispěly k tomu částečně také samy, jednak častou změnou názvů a jednak spoluprací s radikály. První příčinu můžeme demonstrovat na případu HSD-SMS, které se nejprve v lednu 1993 přejmenovalo na Hnutí za samosprávnou demokracii Moravy a Slezska (HSDMS), o rok později se toto hnutí
změnilo na Českomoravskou stranu středu (ČMSS) a na konci roku 1994 ČMSS, Liberálně sociální unie a Zemědělská strana vytvořily koalici nazvanou Českomoravská unie středu (ČMUS), která chtěla svou působnost rozšířit i do Čech. Propojení s republikány M. Sládka se nejvýrazněji realizovalo v březnu 1993, kdy Moravskoslezský zemský sněm v Brně schválil (samozvanou) moravskoslezskou vládu. Předsedou vlády byl zvolen bývalý republikánský poslanec V. Kobliha. Vláda i sněm byla složena ze členů SPR-RSČ a Moravskoslezského hnutí. Celá akce byla protiústavní a nesetkala se s žádnou výraznější odezvou u politiků ani veřejnosti. Generální prokurátor vydal pokyn k zahájení stíhání ve věci trestného činu poplašné zprávy. Zemský sněm Moravskoslezského hnutí rozhodl o svém zrušení a o svém sloučení s MNS v prosinci roku 1995. Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v roce 1996 skončily opět neúspěchem, moravské strany získaly úhrnem 1,14% hlasů (nejvíce získala ČMUS, 0,45 % hlasů). V roce 1997 se ČMUS a MNS sloučily za vzniku Moravské demokratické strany (MoDS), jejímž předsedou se stal I. Dřímal. MoDS byla také jedinou moravskou stranou, která se zúčastnila parlamentních voleb v roce 1998 (získala 0,37% hlasů). Do kontrastu s neslavným koncem moravské vysoké politiky můžeme položit úspěšné obnovování moravské kultury. Samozřejmě, že obnovování bylo pozvolné (dodnes nedokončené) a v mnoha ohledech naráželo na vytvořené kulturní stereotypy z doby socialismu. Docházelo k obrodě a rozšíření moravských univerzit a rozšíření činnosti moravských kulturních institucí (divadla, muzea, galerie). Tyto subjekty naprosto spontánně soustřeďovaly svou činnost na témata světová (evropská) nebo regionální. Naprosto přirozeně tak docházelo (a dochází) k oslabování pragocentrismu.
319
Obr. 512a XII. zastavení křížové cesty, Petrov, akademický sochař Jiří Marek
Obr. 513 Olomoucký arcibiskup Jan Graubner
320
Důležitý byl odkaz na moravskou historii, především období Velké Moravy, která byla základem křesťanské tradice západní i východní církve. V tomto ohledu nejvýrazněji prospěl papež Jan Pavel II., který své pročeskoslovenské aktivity ze závěru normalizace korunoval návštěvou Moravy již v roce 1990, kdy zavítal na Velehrad. V roce 1995 navštívil Moravu podruhé, tentokrát Olomouc, kde kanonizoval Jana Sarkandra a Zdislavu z Lemberka. Také pravoslavná církev podpořila velkomoravskou tradici, když byl v roce 1994 za přítomnosti konstantinopolského patriarchy Bartolomea v brněnském pravoslavném chrámu sv. Václava svatořečen velkomoravský kníže Rostislav. Katolická církev zažívala zejména v první polovině 90. let velkou obrodu, která se projevovala především nárůstem počtu věřících (i když pouze krátkodobým). V roce 1990 došlo po osmnácti letech komunistických obstrukcí ke znovuobsazení brněnského biskupství řádným biskupem, kterým se stal Vojtěch Cikrle. Olomoucká arcidiecéze prodělala proměnu, když z ní byla v roce 1996 vydělena nově zřízená opavsko-ostravská diecéze (biskupem se stal F. V. Lobkowicz). Olomouckým arcibiskupem a moravským metropolitou byl již od roku 1992 Jan Graubner. Brno v roce 1998 rozšířilo své náboženské spektrum, když v něm kromě již existujících křesťanských chrámů celé řady vyznání a židovské synagogy přibyla také první mešita na území ČR. Tragickou událostí, která zasáhla téměř celé území Moravy, byly katastrofické povodně, které zasáhly v červenci roku 1997 převážnou část severní, střední a jižní Moravy. Povodně (tzv. stoletá voda) způsobily smrt padesáti osob, zcela zničily na jeden a půl tisíce domů a dalších osmnáct tisíc domů poškodily. Velké škody zanechaly i na komunikacích, zemědělství, majetku podniků, obcí, měst i jednotlivých občanů. Celkové škody dosáhly výše šedesáti tří miliard korun. Od NATO k EU (1999-2004) Když Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR přijala v říjnu 1999 ústavní zákon o vzniku vyšších územních samosprávných celků, stala se vize moravské samosprávy již jen pouhým snem. Za velmi nízké účasti voličů (v celostátním měřítku 33,6 %) pak v listopadu roku 2000 proběhly první volby do krajských zastupitelstev. V platnost vstoupila reforma státní správy k 1. lednu roku 2001. V ČR bylo na jejím základě zřízeno čtrnáct krajů. Jako při předchozích reformách, opět nebyly respektovány historické hranice Moravské země. Kromě toho, že se část Moravy ocitla v Pardubickém a Jihočeském kraji, kraj Vysočina naopak zahrnuje velkou část Čech. Podle současné územní samosprávy tak Morava sousedí přímo se Středními Čechami. Na Moravě bylo zřízeno pět krajů: Jihomoravský se sídlem v Brně, Moravskoslezský se sídlem v Ostravě, Olomouc ký se sídlem v Olomouci, Vysočina se sídlem v Jihlavě a Zlínský se sídlem ve Zlíně. Zároveň byly také utvořeny tzv. regiony soudržnosti, na Moravě celkem tři: Jihovýchod (Jihomoravský kraj a Vysočina), Střední Morava (Olomoucký a Zlínský kraj) a Moravskoslezsko (Moravskoslezský kraj).
Obr. 514 Mapa diecézí v ČR, které (víceméně) respektují zemskou hranici mezi Čechami a Moravou
Obr. 515 Morava dnes – hranice krajů (nerespektující zemskou hranici)
321
v roce 2006 pouhých 0,23% hlasů a v roce 2010 jen 0,22% hlasů. Naopak je třeba vyzvednout že strana Moravané, jako jediná neparlamentní strana v ČR získala v roce 2006 členství v některé z celoevropských stran Evropského parlamentu. Stala se řádným členem Evropské svobodné aliance (EFA – European Free Alliance). I přes zanedbatelnou podporu moravských politických stran je ale opět vidět, a to podle výsledků sčítání lidu z roku 2011, silnější příklon k moravské národnosti (cca šest set tisíc Moravanů).
Obr. 515a Krojovaný průvod v Brně-Líšni (2011) V březnu roku 2001 proběhlo sčítání lidu, domů a bytů. K moravské národnosti se přihlásilo zhruba 373 tis. občanů (8,9 % obyvatel Moravy a Slezska). I tentokrát si museli občané národnost moravskou i slezskou do sčítacích archů dopsat. Celkový počet obyvatel Moravy a Slezska činil v době sčítání cca 4,2 milionů obyvatel. Ve volbách do poslanecké sněmovny v roce 2002 opět kandidovala pouze MoDS (získala 0,27% hlasů). Nicméně blížící se vstup do Evropské unie začal blahodárně působit, a tak se již v listopadu 2001 zúčastnila moravská delegace valné hromady EFA (European Free Alliance), kde Svaz Moravanů obdržel status pozorovatele. V červnu roku 2002 se v brněnském hotelu Voroněž konalo generální shromáždění a kongres „EFA – Moravia 2002“. Kulturní vzestup Moravy pokračoval ve zrychleném tempu. Kulturní instituce nadále vhodně podporovaly rozvoj moravského historického povědomí. V červnu 2000 byla v Brně na Špilberku, bývalém sídelním hradě moravských markrabat, instalována výstava Moravští Lucemburkové, která byla později zapůjčena do Lucemburska. Lucemburský velkovévoda Jindřich s manželkou Marií Teresou navštívili Brno v říjnu téhož roku a v kostele sv. Tomáše se poklonili památce moravských Lucemburků při návštěvě hrobky moravského markraběte a římského krále Jošta Lucemburského. Prvního května roku 2004 se stala Morava konečně součástí postnacionální Evropy, když se Česká republika spolu s dalšími devíti evropskými státy stala členskou zemí Evropské unie.
Morava v Evropě (od roku 2004) Moravské politické subjekty i v uplynulých osmi letech zažily celou řadu změn, ustáleným trendem je ale pokles získaných hlasů ve volbách. Strana Moravané, která vznikla sloučením Moravské národní strany s Hnutím samosprávné Moravy a Slezska na konci roku 2005, získala v parlamentních volbách
322
Co je neustále potřeba, je budování historické paměti. A v tomto směru se trend nastolený v předchozích obdobích dále rozvíjel. Kupříkladu od června roku 2005 funguje v prostorách benediktinského kláštera v Rajhradě Památník písemnictví na Moravě. Již od roku 2004 je otevřen pro veřejnost unikátní archeoskanzen u obce Modrá, který představuje ideální podobu slovanského opevněného hradiště z doby Velké Moravy. V roce 2006 byla v nově zrekonstruovaném Přemyslovském paláci v Olomouci zahájena výstava Sága moravských Přemyslovců, která byla v průběhu roku přemístěna na brněnský Špilberk. Postavení Moravy jako země uprostřed Evropy se jasně ukázalo v květnu roku 2007, kdy se v Brně na výstavišti uskutečnil summit evropských prezidentů Albánie, Bulharska, Bosny a Hercegoviny, ČR, Černé Hory, Chorvatska, Itálie, Maďarska, Makedonie, Moldavska, Polska, Rakouska, Rumunska, Slovenska a Srbska (tuto událost provázela velká demonstrace Moravanů na náměstí Svobody, které bylo zaplněno moravskými vlajkami a transparenty s nápisem „Free Moravia“). O dva roky později navštívil Brno papež Benedikt XVI. Moravské univerzity zažívají také díky dotacím EU rozkvět a dosahují standardu univerzit západní Evropy. V Brně roste i nejvyšší budova v ČR (111 metrů). Nezapomíná se ani na historii, po obnově Špilberku a historického centra Brna bude turistům zpřístupněna kostnice pod sv. Jakubem, druhá největší v Evropě. Velkomoravské Mikulčice (spolu se slovenskými Kopčany) se snaží o zápis na seznam světového dědictví UNESCO. 1. Jaké moravské politické strany působily a působí na Moravě po sametové revoluci? Jak se vyvíjela a vyvíjí jejich podpora voliči a proč? 2. Zhodnoť výhody a nevýhody krajské územní samosprávy ve srovnání se zemskou územní samosprávou. 3. Dokumentuj kulturní rozvoj Moravy v posledním desetiletí na příkladu vlastního regionu. 4. Napiš esej na téma „Moravská národnost“ nebo „Moravská zemská samospráva“ nebo „Morava v Evropě“, ve které vyjádříš vlastní názor a podložíš jej argumenty.
Obr. 516 Papež Benedikt XVI. v Brně, 2009
Obr. 518 Pomalu se rodí nová Morava…
Obr. 517 Současná architekura v Brně
Obr. 519 Vlajka Evropské unie
Obr. 517a Zastávka brněnské MHD „Loosova“, vybudována dle nerealizovaného projektu pražské Národní knihovny architekta Jana Kaplického
Obr. 520 Vlajka Moravy
323
Namísto závěru
V dnešní sjednocené Evropě působí na Moravu mnohost okolních center (Vídeň, Bratislava, Budapešť, Krakov, Praha ad.) a rozpouštějící se hranice (což je patrné hlavně na Ostravsku). Jakmile se stala ČR součástí Evropské unie, domníváme se, že je jenom otázkou času, kdy se pociťovaná nerovnováha mezi Čechami a Moravou zcela odstraní. Současná Morava čelí také mnoha nebezpečím, která se skrývají za slovy netolerance, extremismus, nacionalismus, rasismus, xenofobie, hospodářská krize, kriminalita, nezájem, pasivita, lidská hloupost ad. Nesmíme je podceňovat, nesmíme se jich však ani bát.
Žijeme v době velmi šťastné pro nás, přejeme Moravě, aby byla šťastnou i pro ni. Věříme, že vámi prostudovaná učebnice vám (přes jistá zjednodušení a snad i chyby, vždy však neúmyslné) nejen dovolila nahlédnout do minulosti této krásné země, ale rovněž vám pomohla porozumět současnému stavu Moravy, starobylé země uprostřed Evropy. Pokud se tak stalo, splnila tato kniha i celý projekt Učíme o Moravě svůj účel. Děkujeme vám, že budete nabyté znalosti o dějinách Moravy šířit mezi svými přáteli, ve svých rodinách, že obohatíte turisty o zajímavé příběhy a hlavně že se nepřestanete o minulost, současnost i budoucnost Moravy aktivně zajímat a přispějete k jejímu zvelebení.
Učebnici i další projektové materiály naleznete v elektronické verzi na projektovém webu www.ucimeomorave.cz
324
Prameny a literatura
Arburg, A. von, Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 19451951, Praha 2011. Bartoš, J., Trapl, M., Dějiny Moravy – Svobodný stát a okupace, Brno 2004. Brandes, D., Cesta k vyhnání 1938-1945, Praha 2002. Čapka, František, Dějiny Moravy v datech, Brno 2001. Droberjar, E., Příběh o Marobudovi a jeho říši, Praha 2000. Droberjar, E., Věk barbarů, Praha 2005. Fasora, L. a kol., Člověk na Moravě v první polovině 20. století, Brno 2006. Fasora, L. a kol., Člověk na Moravě ve druhé polovině 20. století, Brno 2011. Fasora-Hanuš-Malíř, Člověk na Moravě 19. století, Brno 2008. Filip, J., Keltská civilizace a její dědictví, Praha 1996. Galuška, Luděk, Uherské Hradiště-Sady, Brno 1996. Galuška-Mitáček-Novotná (eds.), Poklady Moravy, Brno 2010. Havlík, L. E., Moravské letopisy, Břeclav 2009. Holečková, M.-Machart, Kameel, Templáři, Beroun 2010. Hýsek, Miloslav, Literární Morava, Praha 1911. Hýsek, Ondřej a kol, Dějepis 8 a 9, Olomouc 2008. Chropovský, Bohuslav, Slované, Praha 1989. Janák, Jan, Hospodářský rozmach Moravy, Brno 1999. Janák, Jan, Morava v národním a politickém ruchu 19. století, Brno 2007. Janiš, Dalibor, Práva a zřízení Markrabství moravského z roku 1545, Praha 2005. Janiš, Dalibor (ed.), Moravský zemský sněm na prahu novověku, Praha 2010. Jordánková, H.-Sulitková, L., Brno I./II., Praha-Litomyšl 2008/2010. Kábele, S., Babice, 1951-2011. Praha 2011. Kačer, Jaroslav, Malířství 19. století, Moravská galerie, Brno 1992. Kasáček, M., Příběhy třetího odboje. Brno 2010. Klenovský, Jaroslav, Brno židovské, Brno 2002. Klenovský, Jaroslav, Židovské památky Brna, Brno 1995. Knoz, Tomáš, Karel starší ze Žerotína, Praha 2008. Knoz, Tomáš (ed.), Morava v době baroka, Brno 2004. Kol. autorů, Dějiny Brna, Brno 1969. Kol. autorů, Dějiny českého výtvarného umění, Academia Praha, díly vyšlé do r. 2012. Kol. autorů, František Foltýn, Brno 2007. Kol. autorů, Historik na Moravě, Brno 2009. Kol. autorů, Krása, která hřeje, Uherské Hradiště 2008. Kol. autorů, Moravské vyrovnání z roku 1905, Brno 2006. Kol. autorů, Nový Mars Moravicus, Brno 1999. Kol. autorů, Osobnosti moravských dějin I., Brno 2006. Kol. autorů, Velké dějiny zemí Koruny české, Praha-Litomyšl, 1999-2012. Kol. autorů, Vládcové Moravy, Brno 2007. Konečný, L. J., Románská rotunda ve Znojmě, Brno 2005. Konečný, Jan, Velkomoravské Mikulčice, Brno 2006. Krafl, Pavel a kol., Ves Leštno za městečko vysazovati ráčíme, Brno-Líšeň 2011. Kratochvil, Jan, Židovská Morava – židovské Brno, Brno 2001. Kšica-Kšicová-Maršál-Podborský, Žena v pravěkém umění, Brno 2007. Kubíček, Tomáš a kol, Literární Morava, Brno 2002. Macek, Josef, Jagellonský věk v českých zemích, Praha 1992.
Malíř, Jiří, Od spolků k moderním politickým stranám, Brno 1996. Malíř, Jiří a kol, Člověk na Moravě ve druhé polovině 18. století, Brno 2008. Měřínský, Zdeněk, České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I., II., Praha 2006, 2009. Mezník, Jaroslav, Lucemburská Morava, Praha 1999. Nečas, Ctibor, Historický kalendář. Dějiny českých Romů v datech, Olomouc 1997. Nečas, Ctibor, Romové na Moravě a ve Slezsku, Brno 2005. Paleček, P., Komunistický režim a politické procesy v Československu, Brno 2008. Paprocký z Hlohol, Bartoloměj, Zrcadlo sklavného Markrabství moravského, faksimile vydání 1593, Ostrava 1993. Pernes, J., Pod moravskou orlicí, Brno 1996. Podborský, V., Pravěké dějiny Moravy, Brno 1993. Profantová, N.-Profant, M., Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, Praha 2004. Rothkirchen, L., The Jews of Bohemia & Moravia, Jerusalem 2005. Řepa, Milan, Moravané nebo Češi?, Brno 2001. Samek, Bohumil, Umělecké památky Moravy a Slezska, Praha 1994. Semotamová, Eva, Atlas českých dějin, Praha 2002. Semotamová, Eva, Mapy Čech, Moravy a Slezska v zrcadle staletí, Praha 2001. Skowronek-Tanty-Wasilewski, Slowianie poludniowi i zachodni VI-XX wiek, Warszawa 2005. Springerová, P., Analýza vývoje a činnosti moravistických politických subjektů v letech 1989-2005, Hradec Králové 2010. Stoklásková, Zdeňka, Cizincem na Moravě, Brno 2007. Štaif, Jiří, František Palacký, Praha 2009. Štěříková, Edita, Jak potůček v jezeře, České Budějovice 2009. Téra, Michal, Perun, Praha 2009. Třeštík, Dušan, Vznik Velké Moravy, Praha 2001. Válka, Josef, Dějiny Moravy I, Brno 1991. Válka Josef, Dějiny Moravy II, Brno 1995. Vašica, Josef, Literární památky epochy velkomoravské, Praha 1996. Vykoupil, Libor, Slovník českých dějin, Brno 2000. Wihoda, Martin, Morava v době knížecí, Praha 2010. Wihoda, M.-Reitinger, L. a kol., Proměna středovýchodní Evropy raného a vrcholného středověku, Brno 2010. Zatloukal, J., Svědectví Kounicových kolejí, Brno 1947.
Internetové zdroje http://stara.hvezdarna.cz/brno/prvohory.htm [online 5. 5. 2012] http://www.ustrcr.cz/ [online 12. 5. 2012] http://www.moderni-dejiny.cz/ [online 15. 5. 2012] http://www.nemeckoceskeumeni.cz/ [online 15. 5. 2012] http://www.moravian.edu/ [online 16. 5. 2012]
325
Seznam vyobrazení a jejich autorů/zdrojů (titulní list) Polepšený znak Moravy (1462), http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Moravia_coat_of_ arms.jpg; 1. Mapa Moravy v paleolitu, autor A. Hýsková; 2. Neandrtálci v jeskyni Kůlna, Pavilon Anthropos MZM (dále Anthropos), foto A. Hýsková; 3. Zlomky čelistí neandrtálců, Anthropos, foto A. Hýsková; 4. Mužská lebka z Předmostí, Anthropos, foto A. Hýsková; 5. Pěstní klín, Anthropos, foto A. Hýsková; 6. Sídliště Předmostí, autor L. Balák; 7. Loutka, Anthropos, foto A. Hýsková; 8. Obličej ženy, Anthropos, foto A. Hýsková; 9. Jemné nástroje, Anthropos, foto A. Hýsková; 10. Lebka ženy, Anthropos, foto A. Hýsková; 11. Mamut, Anthropos, foto A: Hýsková; 12. Hrob ženy, Anthropos, foto A. Hýsková; 13. Věstonická venuše, Anthropos, foto A. Hýsková; 14. Mapa Moravy v mezolitu, autor A. Hýsková; 16. Mapa Moravy v neolitu, autor A. Hýsková; 16. Moravská malovaná keramika, autor L. Balák; 17. Hlubokomašůvecká venuše, MZM, www.pokladymoravy.cz; 18. Mapa Moravy v eneolitu, autor A. Hýsková; 19. Mapa Moravy v eneolitu 2, autor A. Hýsková; 20. Mapa Moravy v době bronzové, autor A. Hýsková; 20a. Bronzový kůň, www.pokladymoravy.cz; 21. Mapa Moravy v pozdní době bronzové, autor A. Hýsková; 22. Mapa Moravy ve starší době železné, autor A. Hýsková; 23. Rekonstrukce halštatského hrobu, autor L. Balák; 24. Býček, www.lh-shop.cz; 24a. Býčí skála, foto A. Hýsková; 25. Mapa Moravy v laténu, autor A. Hýsková; 25a. Konvice, www. pokladymoravy.cz; 26. Keltský bojovník, autor L. Balák; 27. Mapa Moravy v době římské, autor A. Hýsková; 28. Terra sigillata, http://www.home.karneval.cz/0353861801/pages/articles/legincz/legincr. html; 28a Mapa Markomanie,autor: Cristiano64, licence Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported, http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Marcomannia_e_Sarmatia_178-179_dC_ jpg.jpg; 29. Germánský bojovník, autor L. Balák; 30. Dvouhlavý orel, http://cs.wikipedia.org/wiki/ Soubor:Quaterionenadler_David_de_Negker.jpg; 31. Koruna, http://cs.wikipedia.org/wiki/ Soubor:Weltliche_Schatzkammer_Wien_(169)pano2.jpg; 32. Karel Veliký, http://de.wikipedia.org/w/ index.php?title=Datei:Karl_der_Grosse_-_Pippin_der_Bucklige. jpg&filetimestamp=20051123173447; 33. Kostel v Modré, foto O. Hýsek; 34. Křížek, autor Dragovit, Creative Commons CC0 1.0 Universal Public Domain Dedication, http://en.wikipedia. org/wiki/File:K%C5%99%C3%AD%C5%BE_z_Mikul%C4%8Dic.png; 35. Rostislav, http://ank. in.ua/sviatsy.php?dtoday=24&mtoday=05&mtodaystr=%EC%E0%E9&fz=sviatsy/s05_24_03. php&ViewMonth=10; 36. Fótios, http://apotixisi.blogspot.com/2010/04/normal-0-false-falsefalse_21.html; 37. Cyril a Metoděj, foto O. Hýsek; 38. Hlaholský text, http://cs.wikipedia.org/wiki/ Soubor:ZographensisColour.jpg; 39. Kostel sv. Margity v Kopčanech, foto Dan Marek; 40. Pamětní desky slovanských států slovanských států u hrobu svatého Cyrila v bazilice sv. Klimenta v Římě, zveřejněno se svolením autora Michala Klemena; 41. Mikulčice, autor A. Hýsková; 42- Svatopluk, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Dalimil2.jpg; 43. Základy baziliky Mikulčice, foto O. Hýsek; 44. Industriae Tuae, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Letter_svatopluk.jpg; 45. Pečeť Arnulfa Korutanského, http://de.wikipedia.org/w/index.php?title=Datei:Siegel_Kaiser_s_Arnulf_ von_K%C3%A4rnten.gif&filetimestamp=20080301163342; 46. Mapa Velké Moravy, autor A. Hýsková; 47. Svatopluk na Arnulfově dvoře, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Dalimil1.jpg; 48. Sokolník, www.pokladymoravy.cz; 49. Staré Zámky u Líšně, Ústav archeologické památkové péče v Brně, autor Miroslav Bálek; 50. Boleslav Chrabrý, http://pl.wikipedia.org/w/index. php?title=Plik:1925_Polen_20_Zloty.JPG&filetimestamp=20100503201627; 51. Mapa říše B. Chrabrého, autor A. Hýsková; 52. Únos Jitky, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Bretislav1_Jitka. jpg; 53. Mapa Římské říše, autor A. Hýsková; 54. Denár, www.lh-shop.cz; 55. Břetislavův náhrobek, http://dobakarlova.brodec.org/viewtopic.php?f=49&t=371&start=20; 56. Zderadův sloup, foto A. Hýsková; 57. Denár Konráda Brněnského, www.lh-shop.cz; 58. Denár Svatopluka Olomouckého, www.lh-shop.cz; 59. Rotunda sv. Kateřiny, foto A. Hýsková; 60. Zdíkův palác, http://www.olmuart. cz/AMO/O-MUZEU/; 61. Rotunda interiér, Jihomoravské muzeum ve Znojmě; 62. Petrov, foto Anna Hýsková; 63. Zdík, Arcidiecézní muzeum Olomouc; 64. Barbarossa, http://de.wikipedia.org/w/ index.php?title=Datei:Friedrich-barbarossa-und-soehne-welfenchronik_1-1000x1540. jpg&filetimestamp=20050717092542; 65. Konrád II. Ota, http://cs.wikipedia.org/wiki/ Soubor:PecetKonradaIIOty.jpg; 66. Vladislav Jindřich, http://cs.wikipedia.org/wiki/ Soubor:PecetVladislavaJindricha.jpg; 67. Řeznovice, foto A. Hýsková; 68. Portál minorité Brno, foto A. Hýsková; 69. Velehrad, foto O. Hýsek; 70. Dolní Kounice, foto A. Hýsková; 71. Louka u Znojma, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Kl%C3%A1%C5%A1ter_Louka_u_Znojma_konec_17_ stolet%C3%AD.gif; 72 Zábrdovice, foto D. Hodaňová; 73 a 74 Privilegium s pečetí, foto O. Hýsek; 75 Porta Coeli, foto A. Hýsková; 76. Tvrz v Čejkovicích, http://www.vychodni-morava.cz/cil/1332/ templarska-tvrz; 77. Bruno ze Schauenburgu, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Biskup_Bruno_ze_ Schauenburku.gif; 77a Dóm Václav, foto A. Hýsková;78. Přemysl Otakar II., http://cs.wikipedia.org/ wiki/Soubor:PO2jakomormarkrabe.jpg; 79. Špilberk, foto A. Hýsková; 80. Pernštejn, http://cs. wikipedia.org/wiki/Soubor:Hrad_Pern%C5%A1tejn.jpg; 81. Jan Lucemburský, http://cs.wikipedia. org/wiki/Soubor:JenikLucvGelnhausenu.jpg; 82. Bazilika Staré Brno, foto A. Hýsková; 83. Rejčka, http://de.wikipedia.org/w/index.php?title=Datei:Rej%C4%8Dka. jpg&filetimestamp=20080210142129; 84. Karel IV., http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Charles_ IV-John_Ocko_votive_picture-fragment.jpg; 85. Hrob Jana Lucemburského, http://upload. wikimedia.org/wikipedia/commons/9/99/Jang-de-Blannen-Sarkophag--w.jpg; 86. Markéta Pyskatá, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Margarethe_Tirol.jpg; 87. Brněnská právní kniha, AMB; 88 Iniciála z právní knihy, AMB; 89. Madona z Michle, foto Draceane, http://cs.wikipedia.org/wiki/ Soubor:Michelsk%C3%A1_madona.jpg; 90. Madona minorité, foto A. Hýsková; 91. Jan Jindřich, foto A. Hýsková; 92. Jan ze Středy, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:JanStreda_liberviaticus.jpg; 93. Jošt, AMB; 94. Hrad Boskovice, foto A. Hýsková; 95. Joštův dukát, http://www.antiquanova.cz/ morava-brno-jost-lucembursky-dukat-1375-1411-zlacena-mosaz-replika-mince-%5Blng%3Dcs%5D? ItemIdx=9&id=1458; 96. Prokop náhrobek, foto A. Hýsková; 97. Jošt král, foto A. Hýsková; 98. Mapa Lucemburkové, autor A. Hýsková; 99. Kostel sv. Jakuba, foto A. Hýsková; 99a archeologové, foto A. Hýsková;100. Kostel sv. Mikuláše, foto A. Hýsková; 101 Pieta, foto A. Hýsková; 102. Mistr rajhradského oltáře, MG; 103 Kartuziáni, foto A. Hýsková; 104. Lacek z Kravař, http://cs.wikipedia. org/wiki/Soubor:Lacek_z_Krava%C5%99.jpg; 105. Zikmund Lucemburský, http://cs.wikipedia.org/ wiki/Soubor:Zikmund_Zho%C5%99elecka_radnice.jpg; 105a Zazděný, foto A. Hýsková; 106. Albrecht Habsburský, http://de.wikipedia.org/w/index.php?title=Datei:Albrecht_II._von_Habsburg. jpg&filetimestamp=20101212074843; 107. Ladislav Pohrobek, http://cs.wikipedia.org/wiki/ Soubor:Ladislas_the_Posthumous_001.jpg; 108 Jiří z Poděbrad, http://de.wikipedia.org/w/index. php?title=Datei:Martin_Kuthen-George_of_Podebrady_.jpg&filetimestamp=20110212203417; 109 Pečeť Friedricha III., http://de.wikipedia.org/w/index.php?title=Datei:Muenzsiegel-kaiser-friedrichIII_1-1000x1000.jpg&filetimestamp=20051209225217; 110abcd znaky, wikipedie; 111. Znojemská mince, http://antiquanova.cz/morava-znojmo-mestska-razba-kruhovy-peniz-2.-pol.-15.-stol.-hlinikreplika-mince-%5Blng%3Dcs%5D?itemIdx=39&id=1378; 112. Korvín, http://cs.wikipedia.org/wiki/ Soubor:Matei_Corvin_Johannes_de_Thurocz_f137.jpg; 113. Pečeť Vl. Jagellonského, http://cs. wikipedia.org/wiki/Soubor:Vladislav_II-pe%C4%8De%C5%A5.jpg; 114. Ludvík Jagellonský, http:// cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Bernhard_Strigel_003.jpg; 115. Zemské desky, http://www.mvcr.cz/ clanek/moravske-desky-zemske.aspx; 116. Agenda Olomucensis, exemplář z MZK Brno, sign. PT1-1203.556; 117. Stará radnice, foto A. Hýsková, 118. Kolo a drak, foto A. Hýsková; 119. Znojmo věž, foto A. Hýsková; 120 Znojmo sv. Václav, foto A. Hýsková; 121. sv. Václav ve Znojmě interiér, autor Michal Maňas, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Vault_in_Saint_Wenceslas_chapel_in_ Znojmo.jpg; 122. Kopie sousoší Olivetské hory u kostela sv. Mořice v Olomouci (detail), autor Jan Jeništa, Tento soubor podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora 2.5 Generic, http://cs. wikipedia.org/wiki/Soubor:Olivetska_hora6.JPG; 123. Světelský oltář, foto Jiří Kaňa; 124. Nesení kříže, foto A. Hýsková; 125 Pilgrim, foto Piotr Łaski; 126. Tovačov, http://zamek.tovacov.cz/ fotogalerie; 127 Ctibor Tovačovský, http://region-verovany.info/dv2_20/reg_18.htm; 128. Bitva u Moháče, http://hu.wikipedia.org/w/index.php?title=F%C3%A1jl:Battle_of_Moh%C3%A1cs,_ Turkish_miniature.jpg&filetimestamp=20080227000829; 129. Ferdinand Habsburský, http://cs. wikipedia.org/wiki/Soubor:The_Emperor_Ferdinand.jpg; 130. Mapa habsburské monarchie, autor A. Hýsková; 131. Sulejman, http://commons.wikimedia.org/wiki/File:EmperorSuleiman.jpg; 132. 1.
326
Obléhání Vídně, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Siegeofvienna1529.jpg; 133. Speratus, http:// www.jersin.info/images/Pavel%20Speratus_79.htm; 134. Hubmaier, http://cs.wikipedia.org/wiki/ Soubor:Balthasar_Hubmaier.png; 135. Novokřtěnci, http://www.trsteniceumorkrumlova.cz/index. php?nid=980&lid=CS&oid=79743; 136. Doubravník, foto A. Hýsková; 137. Maxmilián II., http:// cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Maximilian_II_HRR_MATEO.jpg; 138. Rudolf II., http://cs. wikipedia.org/wiki/Soubor:Arcimboldovertemnus.jpeg; 139. Židovský hřbitov Boskovice, foto A. Hýsková; 140. Kapucíni Brno, foto A. Hýsková, 141. Jan Blahoslav, http://cs.wikipedia.org/wiki/ Soubor:Jan_Blahoslav.JPG; 142. Telč, foto A. Hýsková; 143. Bučovice, foto A. Hýsková; 144. Páni z Lipé, foto A. Hýsková; 144a Edelmannův palác, foto A. Hýsková; 145. Šamotulský kancionál, http://www.antologiehudby.cz/foto.php?obdobi=2&id_obrazku=4&rok=1561; 146. Jezuité Olomouc, http://en.wikipedia.org/wiki/File:Jezuitsk%C3%A1_kolej_v_Olomouci.gif; 147. Bible kralická, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Bible_Kralicka.JPG; 148. Tomáš z Klausenburku, AMB; 149. Paprockého Zrcadlo, www.numismatika-ostrava.cz; 150. Dietrichštejn, http://cs.wikipedia.org/wiki/ Soubor:Franti%C5%A1ek_z_Ditrich%C5%A1tejna.jpg; 151. Žerotín, foto A. Hýsková; 152. Bočkaj, http://hu.wikipedia.org/w/index.php?title=F%C3%A1jl:Budapest_Heroes_square_Bocskai_ Istv%C3%A1n.jpg&filetimestamp=20090531151420; 152a Groš, foto A. Hýsková, www. antiquanova.cz; 153. Matyáš, http://de.wikipedia.org/w/index.php?title=Datei:Matthias_-_Holy_ Roman_Emperor_(Hans_von_Aachen,_1625).jpg&filetimestamp=20081020091935; 154. Ferdinand II., AMB; 155. Valdštejn, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Albrecht_von_waldstein.jpg; 156. Kostnice sv. Jakub, autor Kirk, This file is licensed under the Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported licence, http://en.wikipedia.org/wiki/File:Mesto_Brno_-_Kostnice_pod_ kostelem_sv._Jakuba_1.jpg; 157. Jan Sarkander, foto Jan Kameníček, http://cs.wikipedia.org/wiki/ Soubor:Holy_Trinity_Column-John_Sarkander.jpg; 158. Fridrich Falcký, http://cs.wikipedia.org/ wiki/Soubor:Friedrich_V._von_der_Pfalz.jpg; 159. Tolar, www.lh-shop.cz; 160. Bílá hora, http:// de.wikipedia.org/w/index.php?title=Datei:Schlacht_am_Wei%C3%9Fen_Berg_C-K_063. jpg&filetimestamp=20060916204241; 160ab tolar, foto A. Hýsková, www.antiquanova.cz; 161. Nová radnice, foto A. Hýsková; 162. Obléhání Brna, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Veduta_z_ obl%C3%A9h%C3%A1n%C3%AD_Brna_%C5%A0v%C3%A9dy_v_roce_1645.jpg; 163. Komenského mapa, Muzeum Komenského v Přerově, p.o.; 164. Komenský, http://sk.wikipedia.org/ wiki/S%C3%BAbor:Johann_Amos_Comenius.jpg; 165. Komenský Rembrandt, http://www. euroskop.cz/8613/10657/clanek/co-opravdu-ohrozuje-evropu; 166. Česká dvorská kancelář Vídeň, foto Piotr Łaski; 167. Leopold I., http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Merian_Einz%C3%BCge_ Seite_118.jpg; 168 Bitva u Vídně, http://de.wikipedia.org/w/index.php?title=Datei:Anonym_Entsatz_ Wien_1683.jpg&filetimestamp=20100909013728; 169 Znak Lichtenštejnska, http://cs.wikipedia. org/wiki/Soubor:National_Coat_of_arms_of_Liechtenstein.svg; 170. Moravský zemský sněm, http:// upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/fc/Moravsk%C3%BD_zemsk%C3%BD_ sn%C4%9Bm_17._stolet%C3%AD.jpg; 171. Zasedací sál Nová radnice, foto A. Hýsková; 172. Tuřany, foto A. Hýsková; 173. Milosrdní bratři, foto A. Hýsková; 174. Vranov, foto Ojin, licence 1.0 Generic, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:VranovUBrna-kostel.jpg; 175. Josef I., http://de. wikipedia.org/w/index.php?title=Datei:Joseph_I_Holy_Roman_Emperor. png&filetimestamp=20120218134216; 176. Karel VI., http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Karel_ VI.jpg; 177. Pragmatická sankce, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Pragmatica_Sanc.jpg; 178. Müllerova mapa, HU AV ČR; 178a Baroko, A. Hýsková; 179/180. Tomáš Pešina z Čechorodu: Mars Moravicus, 1677, digitalizovaný exemplář z Historického fondu MZK v Brně, http://kramerius.mzk. cz/search/i.jsp?pid=uuid:52688e6d-9dff-11e0-a742-0050569d679d; 181. Reduta, foto A. Hýsková; 182. Schrattenbachův palác, foto A. Hýsková; 183. Kostel Zábrdovice, foto A. Hýsková; 184. Buchlovice,foto Jan Groh, licence Creative Commons Uveďte autora 3.0 Unported, http://cs. wikipedia.org/wiki/Soubor:Buchlovice-zamek.jpg; 185. Dietrichštejnský palác, foto A. Hýsková; 186. Plumlov, foto Pernak, licence Creative Commons Uveďte autora-Zachovejte licenci 1.0 Generic, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Z%C3%A1mek_Plumlov.JPG; 187. Zahrada Kroměříž, foto P. Matel, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Flower_Garden_Kromeriz.jpg; 188. Ústav šlechtičen, foto A. Hýsková; 189. sv. Tomáš, foto A. Hýsková; 190. Lublinský, Arcidiecézní muzeum Olomouc, http://www.olmuart.cz/AMO/SBIRKY/nase-unikaty/unikaty-sv-katerina-AMO/; 191. Parnas, foto A. Hýsková; 192 Zelená hora, foto A. Hýsková; 193. Křtiny, foto A. Hýsková; 194. Merkurova kašna, foto Michal Maňas, licence Creative Commons Uveďte autora-Zachovejte licenci 2.5 Generic , http:// cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Mercury_Fountain.jpg; 195. Oltář Schauberger, foto A. Hýsková; 196. Oltář Winterhalder, foto A. Hýsková; 197. Náhrobek Souches, foto A. Hýsková; 198. Eckstein freska, http://squirrel.webgarden.cz/zamky-cr/milotice.html; 199. Etgens freska, foto A. Hýsková; 200. Gran freska, foto A. Hýsková; 201. Handke freska, foto Michal Maňas, http://cs.wikipedia.org/wiki/ Soubor:Regimini_militantis_Ecclesiae.jpg; 202 Rotter obraz, foto A: Hýsková; 203 Tizian, http:// ovidsmetamorphoses.blogspot.com/2011_11_01_archive.html; 204. Zinzendorf, http:// walkingthroughsalem.blogspot.com/2011/01/zinzendorf-and-moravians.html; 205. Mapa českých zemí, autor A. Hýsková; 206.Fridrich II., http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Frederick_II_of_ Prussia_Coloured_drawing.png; 207. Marie Terezie, http://da.wikipedia.org/wiki/Fil:Kaiserin_Maria_ Theresia_(HRR).jpg; 208. Haugwitz, foto Andreas Praefcke, Creative Commons Attribution 3.0 Unported licence, http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Wien_Maria-Theresien-Denkmal_ Friedrich_Wilhelm_von_Haugwitz.jpg; 209. Kounic, http://de.wikipedia.org/w/index. php?title=Datei:Wenzel_Anton_Graf_von_Kaunitz-Riethberg.jpg&filetimestamp=20100225002713; 210. Laudon, http://de.wikipedia.org/w/index.php?title=Datei:HGM_L_Allemand_Gideon_von_ Laudon_Kunersdorf.jpg&filetimestamp=20101020020138; 211ab znaky olomoucké a brněnské diecéze, Wikipedie; 212. Místodržitelský palác, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:BrnoSvtomas.jpg; 213. Lužánky, foto A. Hýsková; 214. Josef a Leopold, http://de.wikipedia.org/w/index. php?title=Datei:Pompeo_Batoni_002.jpg&filetimestamp=20111017055720; 215. Židovská brána, foto A. Hýsková; 216. Františkova huť, foto A. Hýsková; 217. Manufaktura Náměšť, foto Radek Folprecht; 218. Petrasch, http://de.wikipedia.org/w/index.php?title=Datei:Josef_von_Petrasch. jpg&filetimestamp=20100706132614; 219. Sonnenfels, http://www.austria-lexikon.at/attach/ Wissenssammlungen/Biographien/Sonnenfels,_Joseph_Freiherr_von/Sonnenfels%20Rathauspl.%20 Kopie.jpg; 220. Karel Josef Salm, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Karel_Josef_Salm.jpg; 221. Pečetidlo, foto A. Hýsková; 222. Cerroni, AMB; 223. Portrét Dobrovský, AMB; 224. Deska Dobrovský, foto A. Hýsková; 225. Hrob Dobrovský, foto A. Hýsková; 226. Rokaj, http://cs.wikipedia. org/wiki/Soubor:Bustelli_Weihwasserbecken_BNM.jpg; 226a relikviář, foto D. Hodaňová; 227. Schweigl, foto A. Hýsková; 227a Grimmové interiér, foto I. Šturchová,; 228. Vizovice, foto Pornero, licence Creative Commons Uveďte autora 3.0 Unported, http://cs.wikipedia.org/wiki/ Soubor:Vizovice_37.jpg; 229. Troger freska, http://olomoucky-kraj.com/object. php?photo=151&f=40&object=9; 230. Stern freska, foto I. Šturchová; 231. Maulbertsch freska, foto A. Hýsková; 232. sv. Filip od Sterna, foto D. Hodaňová; 232a Korompay, foto A. Hýsková; 233. Leicher, foto A. Hýsková; 234. Kracker, foto A. Hýsková; 235. Kostel sv. Michala, foto A. Hýsková; 236. Sloup Olomouc, foto A. Hýsková; 237. Leopold II., http://de.wikipedia.org/w/index. php?title=Datei:Johann_Daniel_Donat,_Emperor_Leopold_II_in_the_Regalia_of_the_Golden_ Fleece_(1806).png&filetimestamp=20100609023415; 238. Císař František, http://upload.wikimedia. org/wikipedia/commons/6/6d/FranciscusII.png; 239. Erb Mitrovských, http://cs.wikipedia.org/wiki/ Soubor:Mittrowsky_erb.jpg; 240. J. N. Mitrovský, upraveno dle J. Kroupy (Duchem, ne mečem); 241. LaFayette, http://fr.wikipedia.org/wiki/Fichier:Gilbert_du_Motier_Marquis_de_Lafayette.PNG; 242. Schwoy, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:J_F_Schwoy.jpg; 243. Topografie, http://www. ztichlaklika.cz/antikvariat/show/schwoy-franz-joseph-topographie-vom-markgrafthum-mahrenzweyter-band-enthalt-den-brunner-und-hradischer-kreis-id9217; 244. André, foto A. Hýsková; 245. Hraniční kámen, www.starecesty.cz; 246. Bitva u Slavkova, http://cs.wikipedia.org/wiki/ Soubor:Austerlitz-baron-Pascal.jpg; 247. Kutuzov, foto A. Hýsková; 248. Vlajka rakouského císařství, Wikipedie; 249. Metternich, http://de.wikipedia.org/w/index.php?title=Datei:Prince_Metternich_by_ Lawrence.jpeg&filetimestamp=20111120114943; 250. Vídeňský kongres, http://cs.wikipedia.org/
wiki/Soubor:CongressVienna.jpg; 251. Grasel, http://de.wikipedia.org/w/index. php?title=Datei:Johann_Grasel_Faehding_Stangel.jpg&filetimestamp=20100721125947; 251a Plán Brna, foto A. Hýsková; 252. H. F. Salm-Reifferscheidt, státní zámek Rájec na Svitavou, foto A. Hýsková; 253. A. B. Mitrovský, AMB; 254. Františkov; http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Brno,_ Denisovy_sady_(1820).jpg; 255. Obelisk, foto A. Hýsková; 256. Auersperg, AMB; 257. Fr. J. z Dietrichštejna, http://sl.wikipedia.org/wiki/Slika:Franz_Joseph_von_Dietrichstein.jpg; 258. Gallaš, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Josef_Herman_Agapit_Galas_Vilimek.png; 259. Fryčaj, AMB; 260. Kynský, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Dominik_Kynsky_Scheiwl.png; 261. lokomotiva, http://en.wikipedia.org/wiki/File:KFNB_Austria.jpg; 262. Příjezd vlaku, AMB; 263 Reichenbach, http://de.wikipedia.org/w/index.php?title=Datei:Karl_von_Reichenbach_Litho. jpg&filetimestamp=20120401155013; 264. Ferdinand I., AMB; 265 Boček, AMB; 266 Palacký, AMB; 267 Kampelík, AMB; 268. Klácel; http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Frantisek_Klacel_ Vilimek.png; 269. Šembera, AMB; 270. Cyril a Metoděj, www.archiweb.cz; 271. Sušil, MMB; 272. Mendel, AMB; 273. Mach, http://de.wikipedia.org/w/index.php?title=Datei:Mach,_Ernst_(1905). jpg&filetimestamp=20070609124925; 274. Slavkov kostel, http://cs.wikipedia.org/wiki/ Soubor:Slavkov_u_Brna,_kostel_ Vzk%C5%99%C3%AD%C5%A1en%C3%AD_P%C3%A1n%C4%9B.jpg; 275. Rájec zámek, foto A. Hýsková; 276. A. K. Salm, státní zámek Rájec, foto A. Hýsková; 277. Náměšť na Hané, foto Pernak, licence Creative Commons Uveďte autora-Zachovejte licenci 3.0 Unported, http://cs. wikipedia.org/wiki/Soubor:Z%C3%A1mek_(N%C3%A1m%C4%9B%C5%A1%C5%A5_na_ Han%C3%A9-_czech_republic).jpg; 278. Letohrádek Mitrovských, foto A. Hýsková; 279. Vranov nad Dyjí, foto A. Hýsková; 280. Minaret, foto Ing. Chrást; 281. Lednice zámek, foto T. Chrástová; 282. Haugwitz hrobka, foto Radek Folprecht; 283. Zámek Boskovice, foto A. Hýsková; 284. Viadukt, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Brn%C4%9Bnsk%C3%BD_viadukt_1.jpg; 285. Tři Grácie, Archiv NPU, www.zamek-lednice.com; 286. Chrámek Tří Grácií, Archiv NPU, www.zamek-lednice. com; 287. Apollo, Archiv NPU, www.zamek-lednice.com; 288. Padowetz, foto A. Hýsková; 289. Chvátal: Kocour, MG; 290. Richter: Landštejn, MG; 290a továrna, foto A: Hýsková; 290b Josef II. foto A. Hýsková; 291. Mahenovo divadlo, foto A. Hýsková; 292. A. Pražák, AMB; 293. Mapa dialektů, autor A. Hýsková; 294. Helcelet, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Jan_Helcelet_1876_ Mukarovsky.png; 295. Moravské noviny, http://archiv.ucl.cas.cz/index.php; 296. Velká synagoga, AMB; 297. Freud, http://nl.wikipedia.org/wiki/Bestand:Sigmund_Freud_1926.jpg; 298. Freudův dům, http://fr.wikipedia.org/wiki/Fichier:P%C5%99%C3%ADbor-_ Freud%C5%AFv_d%C5%AFm.jpg; 299. Husserl, http://www.espaciovirtual.net/Epistem/biografias/ Ferrater/husserl.htm; 300. Förster, http://de.wikipedia.org/w/index.php?title=Datei:LudwigF%C3%B6rster-(1863).jpg&filetimestamp=20110622130702; 301. Kleinův palác, foto A. Hýsková; 302. Kasino Lužánky, foto A. Hýsková; 303. JAMU, foto A. Hýsková; 304. LF MU, foto A. Hýsková; 305. Průmyslové muzeum, foto A. Hýsková; 306. Kostel Adamov, Jiří Kaňa; 307. Skleník Lednice, foto. T. Chrástová; 308. Schody, Archiv NPU, www.zamek-lednice.com; 309. Nový Světlov, www. zameksvetlov.cz; 310. Barceló, foto A. Hýsková; 311. Muzejka, foto A. Hýsková; 312. Lach: Hrozny, MG; 313. Hayer: Harém, MG; 313a. litina, foto A. Hýsková; 313b paličkování, Muzeum Horažďovice; 314. Boží Tělo, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Bedrich_Franz_Slavnost_Boziho_ tela_v_Brne_10.6.1841.jpg; 315. Franz Josef, AMB; 316. Bach, http://cs.wikipedia.org/wiki/ Soubor:Alexander_von_Bach.jpg; 317. Černý orel, http://mojebrno.wz.cz/inka--brno-dalsizajimavosti-hospoda-u-cerneho-orla.html; 318. Bartoš, AMB; 319. Brandl, http://cs.wikipedia.org/ wiki/Soubor:Vincenc_Brandl_1884_Vilimek.png; 320. Dudík, AMB; 321. Křižkovský, foto A. Hýsková; 322. R. Belcredi, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Belcredi.png; 323. Znak RU, Wikipedie; 324. Mapa RU, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Austria-Hungary_map_cs.svg; 325. Taafe, http://de.wikipedia.org/wiki/Datei:Eduard_Taaffe.jpg; 326. E. Belcredi, http://cs.wikipedia. org/wiki/Soubor:Egbert_Belcredi.png; 327. Masaryk mladý, http://www.muzeumtgm.cz/cz/osobnosti/ Podrobny-zivotopis; 328. Čamara, http://cz.texsite.info/%C4%8Camara; 329. Gymnázium tř. Kpt. Jaroše, foto A. Hýsková; 330. Deska gymnázium, foto A. Hýsková; 331. Mrštík, AMB; 332. Bezruč, AMB; 333. Wannieck, AMB; 334. Marcusův automobil, foto Lukáš Malý; 335. Praesident, http:// eo.wikipedia.org/wiki/Dosiero:Pr%C3%A4sident_1897.jpg; 336. Bretholz, AMB; 337. Červený kostel, foto A. Hýsková; 338. Besední dům, foto A. Hýsková; 339. Pražákův palác, foto A. Hýsková; 340. sv. Anna, foto A. Hýsková; 341. Sněmovna, foto A. Hýsková; 342. Petrov, foto A. Hýsková; 343. Tělocvična, foto A. Hýsková; 344. Gymnázium Kroměříž, foto Marzper, licence 1.0 Generic, http:// cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Kromeriz_-_budova_Gymnazia.JPG; 345. Katedrála Ostrava, foto Podzemník, licence 1.0 Generic, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Ostrava,_Bazilika_ Bo%C5%BEsk%C3%A9ho_spasitele_-_zadn%C3%AD_pohled_na_hlavn%C3%AD_lo%C4%8F. JPG; 345a. Bouzov, http://sk.wikipedia.org/wiki/S%C3%BAbor:Hrad_Bouzov_-_pohled_z_dalky_1. JPG; 346. Petrov, foto A. Hýsková; 347. Poštorná, foto Fredericus, licence Creative Commons Uveďte autora 3.0 Unported, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:B%C5%99eclav,_Church_in_ Po%C5%A1torn%C3%A1.JPG; 348. Německý dům, AMB; 349. Josef II., foto A. Hýsková; 350. Sochy v Lužánkách, foto A. Hýsková; 351 Radouit, foto A. Hýsková; 352a. Dům umělců, http:// static1.akpool.de/images/cards/46/467185.jpg ; 352b Dům umění, foto A. Hýsková; 353. Zelený, MG; 354. Felbinger, MG; 355. Mucha; 356. Židle, http://pl.wikipedia.org/w/index. php?title=Plik:Czachy_053.jpg&filetimestamp=20100713180055; 357. Thonet, http://de.wikipedia. org/w/index.php?title=Datei:Thonet_-_Mundus.gif&filetimestamp=20090226191321; 358. Zemský dům II., http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:MZA_Brno_1908.png; 359. Zemský dům II., foto A. Hýsková; 360. Lidovky, http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Lidov%C3%A9_ noviny,_1893-12-16,_title_page.djvu&page=1; 361. Bulín, AMB; 362. Šrámek,http://www.mzv.cz/ jnp/cz/o_ministerstvu/organizacni_struktura/specializovany_archiv_mzv/zverejnujeme_nove_ fotografie_z_valecneho_1.html; 363. Mapa Moravy, http://cs.wikipedia.org/wiki/ Soubor:Morava.1897.jpeg; 364. Vyrovnání, http://www.bruntal.net/2005062703-moravskevyrovnani-1905-1906-mahrischer-ausgleich-von-1905-06; 365. D´Elvert, foto A. Hýsková; 366. Gomperz, AMB; 367. Franz a Wilhelm, http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/86/ Kaiserman%C3%B6ver_M%C3%A4hren_1909.jpg; 368. Manifestave, AMB; 369. Nová synagoga, AMB; 370. Gellner, foto A. Hýsková; 371. Merhaut, AMB; 372. Ebner, http://upload.wikimedia.org/ wikipedia/commons/0/0a/Ebner-Eschenbach.jpg; 373. Ebner malba, foto A. Hýsková; 374. Musil, AMB; 375. Plán Sitte, http://liberec-reichenberg.net/autori/karta/jmeno/4-camillo-sitte; 376. Bratmannova vila, www.slavnevily.cz; 377. Reissigův dům, foto A. Hýsková; 378. Bauer-Lipová, foto A: Hýsková; 379. Tivoli, foto A. Hýsková; 380. Pokladna, foto A. Hýsková; 381. Ústav Kroměříž, http://www.plkm.cz/cs/nase-lecebna/fotogalerie-lecebny; 382. Primavesi, www.slavnevily.cz; 383. Národní dům Prostějov, autor Pernák, licenci Creative Commons Uveďte autora-Zachovejte licenci 3.0 Unported; http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Divadlo_(Prost%C4%9Bjov-_czech_republic). jpg; 384. Kotěra deska, foto A. Hýsková; 385. Jurkovičova vila, foto A. Hýsková; 386. Jurkovič interiér, MG; 387ab. Pustevny, foto Oto Wapienik; 388. Mohyla míru, foto A. Hýsková; 389. Kostel
Husovice, foto D. Hodaňová; 390. Kostel Křenová, foto A. Hýsková; 391. Kovaříkova vila, www. slavnevily.cz; 392. Loos Hrušovany, www.slavnevily.cz; 393. Letní sídlo Primavesi, http://www. primavesi.eu/historie/; 394. Banka Ostrava, http://radiocyp.cz/mainframe/node/662; 395. Jaruškův dům, foto A. Hýsková; 396. Štursa, Raněný, MG; 397 Štursa, Melancholické děvče, foto A. Hýsková; 397a Štursa, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Jan_Stursa_1915.jpg ; 398. F. Uprka, Poutníci, foto A. Hýsková; 399, F. Uprka, Alegorie stavitelství, foto A. Hýsková; 400. Lederer Šermíř, http://upload. wikimedia.org/wikipedia/commons/a/ad/Szermierz1.JPG; 401. Mendel, foto A. Hýsková; 402. Fr. Bílek, J. Blahoslav, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Blahoslav_Bilek_1923.JPG; 403. Beseda Hodonín, Sdružení výtvarných umělců moravských, http://www.svum.org/index.php?id=19; 404. Expozice, z majetku Galerie výtvarného umění v Hodoníně; 405. Mucha, Tanec, http://upload. wikimedia.org/wikipedia/commons/2/26/Alfons_Mucha_-_1898_-_Dance.jpg; 406. Slovanská epopej, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Zavedeni_slovanske_liturgie_na_velke_morave.jpg; 407. Joža Uprka, MG; 408. Chittussi, foto A. Hýsková; 409 Kalvoda, MG; 410. Švabinský, MG; 410a Bílek, [10:48:37] Anna Hýsková: http://commons.wikimedia.org/wiki/ File:Ot%C4%8Den%C3%A1%C5%A1_(list_%C4%8D._5),_Franti%C5%A1ek_B%C3%ADlek. jpg; 411. Filla, MG; 412. Kubín; MG; 413. Kubín, foto A. Hýsková; 414. Procházka, MG; 414a Kotěrův kandelábr, autor Petr Douda, http://www.houska.cz/form/kontakt/3/27/; 415. Její pastorkyňa, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Jenufa.jpg; 416. Janáček, http://de.wikipedia.org/w/ index.php?title=Datei:Janacek_with_wife.jpg&filetimestamp=20050423013409; 417. Mým národům, http://cs.wikisource.org/wiki/Soubor:M%C3%BDm_n%C3%A1rod%C5%AFm.jpg; 418. Manifestace 1918, http://neviditelnypes.lidovky.cz/foto.asp?foto1=WAG3ee750_652_ manifestaceobyvatelBrna29101918p.jpg; 419. Serenyi, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Otto_ Serenyi_1897.PNG; 420. Černý, Národní archiv Praha; 421. Engliš, AMB; 422. Mapa ČSR 1918, autor A. Hýsková; 423. Šmeral, http://www.cpslib.org/aip/1951-597.htm; 424. Župy, http://cs. wikipedia.org/wiki/Soubor:Neuskute%C4%8Dn%C4%9Bn%C3%A9_%C5%BEupn%C3%AD_ rozd%C4%9Blen%C3%AD_Moravy_a_%C4%8Cesk%C3%A9ho_Slezska_z_roku_1920.png; 425. Enklávy, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Moravske.enklavy.ve.Slezsku.png; 426. Morava 1938, autor A. Hýsková; 427. Baťa, http://ca.wikipedia.org/wiki/Fitxer:Zlin-Areal_Svit.JPG; 428. Přehrada, foto David Novák, licence Creative Commons Uveďte autora 3.0 Unported, http://cs.wikipedia.org/ wiki/Soubor:Hraz_Brn%C4%9Bnsk%C3%A9_p%C5%99ehrady.jpg; 429. Brouk a Babka, foto A. Hýsková; 430. Moravská banka, http://www.spilberk.cz/old/Other/wiesner.html; 430a Krematorium, foto A. Hýsková; 431. Ludwig Czech, http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Terezin_CZ_Ludwig_ Czech_plaque_673.jpg; 433. TGM příjezd 1928; 432. TGM v Brně 1928, http://www.tugendhat.eu/ cz/vznik-ceskoslovenska.html; AMB; 434. Gottwald, http://ustava.wz.cz/hlavy/Klement_gottwald.jpg; 435. Opevnění, foto A. Hýsková; 436. Kaplan, foto A. Hýsková; 437. Hostýn, http://cs.wikipedia. org/wiki/Soubor:Svat%C3%BD_Host%C3%BDn_1930.gif; 438. Wolker, http://files.zivotvpoklusu. webnode.cz/200007125-9939e9a344/Ji%C5%99%C3%AD%20Wolker.jpg; 439. Mahen, AMB; 440. Těsnohlídek, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Rudolf_Tesnohlidek.jpg; 441. Deska Zahradníček, foto A. Hýsková; 442. Závada, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Vilem_ Zavada_1930.jpg; 443. Bakala, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Bretislav_bakala-2.jpg; 444. Haas, http://www.semanovice.cz/znami.aspx?id=72281758; 445. Šíma, MG; 446. Král, MG; 447. Foltýn, MG; 448. Kremlička, MG; 449 TGM Makovský, foto A. Hýsková; 450. Augustin, foto A. Hýsková; 451. Husův sbor, foto A. Hýsková; 452. Václav, foto A. Hýsková; 453. Skořepka, foto A. Hýsková; 454. Tugendhat, foto David Židlický, http://www.tugendhat.eu/; 455. Interiér Tugendhat, foto David Židlický, http://www.tugendhat.eu/; 456. Výstaviště 1928, AMB; 457. Výstaviště, foto A. Hýsková;457a Pavilon, foto. J. Bendová; 458. Fuchs, AMB; 459. Mrakodrap, http://cs.wikipedia.org/ wiki/Soubor:Zlin-21Budova.JPG; 460. Mapa železnice, http://www.parostroj.net/historie/Mapy/ mapy_moravy_slezska.htm; 461. Mapa Protektorát, autor A. Hýsková; 462. Luža, http://cs.wikipedia. org/wiki/Soubor:Vojt%C4%9Bch_Lu%C5%BEa.gif; 463. Uher, Archiv MU; 464. Hitler příjezd, AMB; 465 Hitler balkon, AMB; 466. Mezník, AMB; 467. Mapa okupace, autor A. Hýsková; 468. Hvězda, autor Daniel Ullrich, Threedots, licence Creative Commons Uveďte autora-Zachovejte licenci 3.0 Unported, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Judenstern_JMW.jpg; 469. Deportace, http://www1.yadvashem.org/yv/en/exhibitions/this_month/january/10.asp; 470. Terezín, http://cs. wikipedia.org/wiki/Soubor:Terezin_CZ_Memorial_Cemetery_01.JPG; 471. Osvětim, http://cs. wikipedia.org/wiki/Soubor:Auschwitz-Birkenau.JPG; 472. Hodonín u Kunštátu, http://www. holocaust.cz/cz2/history/camps/hodonin; 473. Gorazd, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Gorazd_ (Mat%C4%9Bj_Pavl%C3%ADk).jpg; 474. Ingr, http://www.nove-slovacko.eu/general-ingr-rodak-zvlkose-ovlivnil-dejiny; 475. Helfert, http://www.ebrno.info/eb_img.php?ID=2083; 476. Groh, Archiv MU; 477. Kubiš, AMB, 478. Valčík, AMB; 479. Grňa, Archiv VUT; 480. Murzin, AMB; 481. Mapa osvobození, autor A. Hýsková; 482. Mapa operace, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Bratislavskobrn%C4%9Bnsk%C3%A1_operace.gif; 483. Malinovskij, AMB; 484. Osvobozování, AMB; 485. Osvobození, AMB; 486. Památník, foto A. Hýsková; 486a. Mapa ČSR, autor A. Hýsková; 487. Beneš, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Edvard_Bene%C5%A1.jpg; 488. Vítání Beneše, AMB; 489 Beneš balkon, AMB; 490. Odsun, http://img1.rajce.idnes.cz/ d0103/3/3120/3120392_76939ce9c5f5eeb1312d51ced794bcce/images/006_-_Brno_1945.jpg?ver=0; 491. Mapa odsunu, autor. A. Hýsková; 491a Památník vyhnání, foto A. Hýsková; 492. Demomstrace, AMB; 493 řečníci, AMB; 493a opona, foto A. Hýsková;493b VB, foto A. Hýsková; 494. Kalandra, http://www.ustrcr.cz/cs/zavis-kalandra; 495. Matocha, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Josef_ Karel_Matocha.jpg; 496. Davídek, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:F.M.Davidek-portet.jpg; 497. Šling, http://www.tyden.cz/obrazek/201007/4c4556d6cd174/crop-1951-4c82fdcd1caa3-sling.jpg; 498. Rotrekl, z obalu publikace (vyd. 68 Publishers); 499. Stařík, http://www.ustrcr.cz/cs/josef-vavrastarik; 500. Husák; http://www.prezidenti.estranky.cz; 501-503. Okupace 68, AMB; 504. Plocek, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:EvzenPlocek.JPG; 505. Muzikářová, foto A. Hýsková; 506. Dukovany, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Nuclear.power.plant.Dukovany.jpg; 506a. Aleš Černý, foto A. Hýsková; 507. Velehrad, http://www.charta77.org/epocahusak4.htm; 508. Stávka, AMB; 509. 1989, AMB; 510. Havel, neznámý zdroj (Facebook); 510a, Havel, foto A. Hýsková; 511. Bárta, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Boleslav_Barta.jpg; 512. Papež, http://www.farnostvelehrad.cz/ fotogalerie/Navsteva-papeze-1990-7/?flag=Navsteva-papeze-Jana-Pavla-II-1990-objektivemvatikanskeho-fotografa-26; 512a Kristus, foto A. Hýsková; 513. Arcibiskup, http://cs.wikipedia.org/ wiki/Soubor:Jan_Graubner.jpg; 514. Mapa diecézí, autor Tomáš Urban, licence Creative Commons Uveďte autora 3.0, http://markrabstvimoravske.cz/2011/05/soucasne-kraje-cr/; 515. Mapa krajů, autor: A. Hýsková; 515a Líšeň, foto A. Hýsková; 516. Papež, AMB; 517. Spielberg, foto D. Hodaňová; 517a Chobotnice, autor D. Hodaňová; 518. Mrakodrapy, foto O. Hýsek; 519. Vlajka EU, http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Flag_of_Europe.svg
327
MORAVA – DĚJINY ZEMĚ UPROSTŘED EVROPY Učebnice pro střední školy, víceletá gymnázia a žáky druhého stupně ZŠ k obohacení základního učiva Mgr. Ondřej Hýsek (koncepce, úvod; středověk, raný novověk, XIX. století) Mgr. Lukáš Hadwiger Zámečník, Ph.D. (pravěk, XX. století, současnost) Mgr. Anna Hýsková (obrazová část, umění) Vytvořeno v rámci projektu ESF CZ.1.07/1.1.02/02.0084 Jak učit Moravany o Moravě – moderně a evropsky. Gymnázium INTEGRA BRNO, 2012
ISBN 978-80-260-2227-5
