Moje ulice KAPITOLA PRVNÍ

Imámova dcera - zlom

30.4.2012

13.58

Stránka 11

KAPITOLA PRVNÍ

Moje ulice

Hráli jste někdy hru na strašidla pod schody? Řekla bych, že si tak hraje spousta malých dětí. Je to táta, samozřejmě, vy víte, že je to táta. Ale předstíráte, že není. Předstíráte, že nevíte, že to on je to strašidlo, jen aby to bylo ještě trochu strašidelnější, jen abyste ospravedlnili ten úprk, jekot, ztřeštěný smích. Nejste ještě v posteli a máma s tím moc spokojená není. Je kousek za vámi, něžné ruce vás postrkují nahoru po schodech. Myslí si, že když si táta hraje na strašidla, budete z toho mít noční můry. Vy si myslíte, že je to nesmysl. Líbí se vám to. Tajně doufáte, že dnes večer to zase přijde. Dneska večer táta odněkud vyskočí a pěkně vás vyděsí, bude zase dělat, že je strašidlo. Zastavíte se na třetím schodu. „Tati, dneska večer nebudeš strašit, že ne?“ Tajně doufáte, že bude. „Žádné strašidlo pod schody není.“ A pak najednou: „Huáááá! Huáááá! HUÁÁÁÁÁ!“ Je tam! Je to on! Je to tak legrační a tak nádherně, úžasně strašidelné. Co uděláte? Vyběhnete po schodech, ale budete riskovat, že vás přitom strašidlo chytí? Nebo se vrhnete zpátky dolů do matčiny vždycky tak trpělivé, bezpečné náruče? 11


30.4.2012

13.58

I M Á M O VA

Stránka 12

DCERA

Je to táta, drží si pod bradou lampu, bláznivě se šklebí a ve tmě pod vámi se míhají jenom stíny. Je to táta, vrčí jako děsivá příšera a celou tu dobu přitom sotva zadržuje smích. Je to táta, prsty má zkroucené jako dračí drápy, chňape vám po hubených nohou v pyžamu, zatímco vy, malé pětileté dítě, ječíte a smějete se a hrajete svou vyděšenou roli a snažíte se dostat do postele, než vás to strašidlo chytí. Je to táta s polštářem na hlavě, stojí na židli, aby byl větší, táta s prsty v ústech dělá žabí strašidlo se širokou tlamou, ječí a celou tu dobu se snaží skrývat pobavení i lásku ve svých očích. Je to táta. Je to jenom táta. Je to jenom váš bláznivý, zbožňující, vždycky tak shovívavý táta. Není to tak strašidelné, protože to je jenom táta. Není to tak strašidelné, protože jste za otce nikdy neměli takového tátu, jako jsem měla já. Váš táta nikdy surově neškubal za provaz, aby vás na chladné holé podlaze svázal ještě pevněji. Váš táta nikdy neměl vyhrnuté oblečení a nesmýkal vás za vlasy blíž k sobě. Váš táta nikdy netahal vaši ruku nebo obličej blíž a blíž. Váš táta z vás nerval oblečení, oči plné opovržení i chtíče. Nikdy to tak nebylo. Nikdy takhle. Nebo se aspoň modlím, aby nebylo. Protože svoje dětství bych nikdy nepřála ani nejhoršímu nepříteli. Představte si jen na chvíli, že by se ta hra na strašidlo pod schody stala skutečností. Představte si, že váš je táta surovec, děsivější a temnější, než by si vaše dětská mysl kdy dokázala vyfantazírovat. Představte si, že v té hře na strašidlo žijete. Váš otec je strašidlo pod schody a vy jste jeho bezmocná dětská oběť. ***

12


30.4.2012

13.58

MOJE

Stránka 13

ULICE

Jak to napsat, aby to nevypadalo jako scény z hororu? Možná to nedokážu. Dokážu to jen vylíčit tak, jak to bylo, a doufat, že mi uvěříte, že takový byl doopravdy můj život. Probouzela jsem se zvukem pleskající ruky. Byla to máma, bušila dlaní na dveře nade mnou. Chvilku předtím byl vzduch plný něžné, omamné vůně levandule. Ležela jsem na louce, nade mnou se mírně pohupovaly fialové květy. Letní slunce mi posévalo obličej letmými polibky a na jasné, bezmračné modři nebe kroužily ochranitelsky velké bílé holubice. Byla jsem šťastná. Byla jsem, myslela jsem si, někde blízko ráje. Někde nade mnou se ozval skřípot otevíraných dřevěných dveří. Dovnitř se zhoupl pruh světla. Pevně jsem zavřela oči, když dopadlo na mě, sloup světla probodávající prázdnou tmu. Pomalu jsem pak oči zase otevřela. Nejdřív jsem byla oslepená. Po dnech strávených ve svém vězení jsem byla zvyklá na samotu, hlad a tmu. Velké bílé holubice – mí Ptáci osamění – byly dávno pryč. Stejně jako Levandulová pole. Celý můj překrásný, magický, předstíraný svět mi vyprchal přímo před očima. Něco mi přeběhlo přes nohy, něco smekajícího se a chlupatého. Nejspíš myš. Modlila jsem se, aby to nebyla krysa. Kde jsou mí Ptáci osamění, když je potřebuju? Jak si oči zvykaly na ostré světlo, vynořovaly se kolem mě zase holé cihlové zdi sklepa. Moje vězení, jsem ve vězení. Vězení nočních můr mého dětství. Podívala jsem na své polonahé tělo. Bylo pokryté rudými škrábanci a temně fialovými modřinami – jizvy mé špinavé, ostudné, nenávistí naplněné existence. Zachvěla jsem se. Nebylo to z chladu. Bylo to z hanby a z hrůzy vzpomínek. „Tvůj otec říká, že je čas, abys odtamtud vylezla.“ Slova ke mně doléhala shora – přísný, napjatý tón. Hlas 13


30.4.2012

13.58

I M Á M O VA

Stránka 14

DCERA

jsem znala. Patřil matce. Nikdy mě takhle neviděla. Nikdy nesejde dolů, nečelí mému nahému zneužívání. Protože udělat to by znamenalo přiznat to, a ona si dnes stejně jako jindy zvolila snadnější cestu, cestu úmyslné ignorance. Posadila jsem se, opřela se bolavými zády o studené cihly stěny. Zjistila jsem, že moje žluté kalhoty a košile leží na hromádce kousek ode mě. Natáhla jsem si je a cukla sebou, když jsem se pokusila pohnout ztuhlými bolavými údy. Jak dlouho to bylo tentokrát? Dva dny? Tři? Čtyři? Kdoví? Jako už tolikrát předtím jsem strávila ty ztracené dny ve svém vysněném světě – ve světě Levandulových polí a Ptáků osamění. Protože tam mi bylo teplo, byla jsem hodna lásky, opečovávaná a volná, tam jsem také nacházela únik před tmou. „Pospěš si!“ křikla máma. „Tvůj otec má hosty!“ Vlekla jsem se po schodech nahoru, pracně jsem kladla jednu nohu před druhou. Vyšla jsem do kuchyně. Matka už připravila podnos s čajem a sušenkami. „Koukej se jít upravit!“ plísnila mě. Nedokázala se na mě pořádně podívat. Byla jsem něco špinavého, provinilého a ostudného, odporné tajemství naší rodiny, schovávané pod schody. Zalykala jsem se pocitem viny. Chtěla jsem se omluvit, povědět matce, že ji miluju a že bych chtěla, aby to přestalo a že já to nepřivolávám. To nejsem já. Je mi to líto. Jsem jenom malé dítě. Jsem tak provinilá. Místo toho mi ale nařídila, abych šla do koupelny a umyla se. Tam jsem si také kolem hlavy ovinula šátek, zastrkala jsem pod něj všechny mastné, ulepené pramínky vlasů. Pak mi máma do rukou strčila čajový podnos a ukázala mi do chodby směrem k mužskému pokoji. Vyšla jsem těch několik schodů k přednímu salonu jako ve snu a zaklepala jsem na dveře. Na květovaných pohovkách 14


30.4.2012

13.58

MOJE

Stránka 15

ULICE

sedělo několik mužů, které jsem znala. Všichni měli dlouhé plnovousy a tradiční oblečení – volné džalabíje a čapku na temeni. A uprostřed jejich vůdce, imám naší mešity – můj otec. Jakmile jsem ho spatřila, sklopila jsem oči. Beze slova jsem položila tác. „No ne, to je přece Hannan!“ pronesl jeden z mužů. „Těší mě, že ji vidím obsluhovat hosty. Jsem rád, že není pod vlivem těch zvrhlých anglických způsobů jako řada mladých dívek, které bych mohl jmenovat. Kolik jí to teď je – sedm?“ „Ale ne. Zrovna jí bylo šest,“ odpověděl otec. Jeho něžný tón mě polekal, podívala jsem se na něj. Na kratičký okamžik jsem mu pohlédla do očí. Ale v těch nebylo nic laskavého. Jako vždy byly plné odporu a znechucení. Znovu jsem sklopila hlavu a tiše vycouvala z místnosti. V očích mě pálily slzy. Věděla jsem, že jsem jen kousek od pekla.

Z dětství – ty obrázky jsou útržkovité a zamžené, jen tu a tam skvrnka barvy mezi temnotou a jednotvárnou šedí. Možná jsem ty vzpomínky potlačila. A kdo by mi to mohl vyčítat? Ale pamatuju si na naši ulici. Zažívali jsme tu spoustu zábavy, to bylo na naší ulici skvělé. Mým hřištěm byla East Street v Bermfordu na severu Anglie. Dvě řady stejných cihlových viktoriánských domů a stinný park na severním konci. Stromy byly pokroucené a sukovité a připadaly mi prostě obrovské. Byly tak vysoké a tak staré, že jsem si často představovala, že to jsou strašidla. I s děsivýma očima a strašlivými zuby. Vrhaly na nás pokroucené, obludám podobné stíny, když jsme si pod nimi hráli na schovávanou: tahle stromová strašidla přidávala naší hře vzrušení. Ale své představy o stromových strašidlech jsem si nechá15


30.4.2012

13.58

I M Á M O VA

Stránka 16

DCERA

vala jen pro své kamarády. Nikdy bych to nepověděla nikomu z rodiny. Tam se mi už tak dost posmívali kvůli mému věčnému snění. Bylo normální, že jsme si všichni hráli na ulici a chodili k sobě na návštěvu. Dveře se nechávaly otevřené, nikdo se nebál, že ho vykradou. Mohla jsem si zajít ke své kamarádce Amině, kdykoli mě napadlo. Uvítali mě, mohla jsem u nich zůstat, jak dlouho jsem chtěla. Když jsem byla venku víc než tři či čtyři hodiny, někdo se na mě přišel podívat – matka nebo někdo z bratrů. Ale přesto to pro malé dítě byla určitá svoboda. U kamarádky mi nabídli něco k pití – džus nebo čaj, připravený tradičním způsobem. Voda se vařila s čajovými lístky, přidalo se stejné množství horkého mléka a spousta cukru, někdy i kardamom. A dostala jsem i něco k jídlu. Mohlo to být cokoli od čokoládových oplatek nebo sušenek Rich Tea až po kari nebo placky čapátí. Byla to typická asijská ulice v Británii z počátku osmdesátých let: uzavřená, semknutá komunita, kde každý znal každého. Moje matka byla skvělá kuchařka, vařila lahodná kořeněná jídla za málo peněz. Pekla čapátí ze speciální mouky. Přidala do ní vodu a uhnětla těsto, pak z něj udělala bochánky velikosti pěsti a ty rozválela do kruhu a pekla je v pánvi, až na povrchu naskákaly tmavé skvrny. Jindy napekla parathy: z těsta udělala lívanečky a ty smažila v tava – pánvi s dlouhým držadlem. Když kousky těsta hodila do horkého oleje, nafoukly se jako malé těstovité balonky. Jedli jsme rukama, čapátí nebo parathy jsme používali k nabírání. Nožem máma jen krájela zeleninu. Zapékala samosa s kořeněným mletým masem, s brambory nebo hrachem. Pakory z kusů cibule a čerstvých chilli papriček, obalovaných v cizrnové mouce, smažila v hluboké pánvi na vrstě rozpáleného oleje. Poznali jste, že jsou hotové, podle 16


30.4.2012

13.58

MOJE

Stránka 17

ULICE

toho, že vypluly na hladinu, všechny šťavnaté a zlatavě hnědé. Mým nejoblíbenějším jídlem bylo mámino kořeněné kari z okry – s práškem kari, garam masalou, paprikou, zelenými chilli papričkami a konzervovanými rajčaty. Nikdo jiný to nedokázal uvařit tak jako ona. K snídani jsem nejraději měla vaječný chléb. To není tradiční pákistánské jídlo, jako byly naše ostatní pokrmy. Ale máma ho měla ráda a já ho prostě zbožňovala. Maminka namočila krajíce bílého chleba do syrového vajíčka a osmažila je na oleji. Vynikající! Naproti našemu domu bydlela arménská rodina, matka a její jediný syn. Jedna z mála rodin v naší ulici, která neměla muslimský a pákistánský původ. Arménka se pokoušela komunikovat s naší mámou, ale angličtina na obou stranách byla hodně omezená. Matka nám přikazovala, abychom sousedku oslovovali „tetičko“, což byla tradiční známka úcty. Ale otec nechtěl, abychom to dělali. V podstatě odmítal projevovat respekt komukoli jinému než pákistánským muslimům. Ani indičtí muslimové, kteří bydleli za rohem, si nevysloužili jeho skutečnou úctu. Arménská „tetička“ nám nosila arménská jídla. Máma jí na oplátku připravovala pákistánské lahůdky. Naštěstí arménská tetička pamatovala na to, aby nám nenabízela vepřové. To by nedopadlo dobře! Většinou vařila vegetariánská jídla z jednoho hrnce – lilky, brambory a mrkev dušené ve slané kořeněné omáčce. Než nám máma dovolila dát se do jídla, vždycky prohrábla obsah hrnce vidličkou, jestli neobsahuje nějaké podezřelé maso. Pokud tam nebylo, mohli jsme se do jídla pustit. Když bylo hezké počasí, vynesla si arménská tetička na přední zahradu křeslo. Posadila se tam se svým synem, vyhřívala se v paprscích slunce a většinou loupala brambory. Zastavili jsme se, když jsme šli kolem, popovídali jsme si 17


30.4.2012

13.58

I M Á M O VA

Stránka 18

DCERA

s nimi, ale nikdy jsme nešli dovnitř. Asi si uvědomovala, že z nějakého důvodu u nás není vítaná, takže nás ani ona nezvala dál. Díkybohu nemohla vědět, že důvodem naší nedostatečné vstřícnosti je to, že otec nenávidí bělochy. O několik domů dál bydlela ještě jedna arménská rodina: matka, otec a dcera. Hodně se lišili od arménské tetičky. Chodívali na mši do pravoslavného kostela, ale nezdálo se, že by problémem byla skutečnost, že byli křesťané a my muslimové. Mračili se na všechny bez ohledu na vyznání. Myslím, že na nás dost často mluvili arménsky, ale neznělo to moc přívětivě. Prostě to nebyli „lidští“ lidi. Jeden či dva domy v naší ulici si najímali studenti, takže se tam často střídaly různé skupiny mladých lidí. Jeden rok to byli studenti ze střední Afriky, z Konga. V mém rodném městě bydlelo poměrně dost černých Afričanů, ale v naší ulici byli tihle jediní. A na úplně opačném konci ulice stál dům, ve kterém žila osamělá bílá dáma. Až na tyhle výjimky bydleli v celé naší ulici muslimové pákistánského původu. V naší čtvrti byla taková jenom naše a ještě jedna ulice – dost výlučné pákistánské muslimské teritorium. Než jsem dorostla do puberty, žilo v okolí ještě víc Pákistánců, než jich tam bylo v době, kdy jsem se narodila. Dospělí v naší ulici se oblékali víceméně tak, jako kdyby žili v nějaké pákistánské vesnici. Ženy i muži nosili šalvar kamiz – volnou, jednoduše střiženou halenu a barevně sladěné kalhoty. Ženy je měly pestřejší, muži nosili pytlovité kalhoty v umírněnějších, pánských barvách – hnědé, šedé a bílé. Otec měl na sobě vždycky bílý šalvar kamiz korunovaný topi, tradiční paňdžábskou čepičkou. Většina mužů se tak oblékala, pokud nešli do práce. A do práce chodili většinou do západního prostředí, takže v západním oblečení. To byla jejich „kůže“ kterou si natahovali, když vycházeli do vnějšího světa. Tam měli alternativní iden18


30.4.2012

13.58

MOJE

Stránka 19

ULICE

tity jako taxikáři, policisti, strojvůdci a prodavači. Ale jakmile byli zpátky v naší ulici, vrátili se do pákistánské vesnice. V generaci mých rodičů ženy nechodily do práce, ale některé mladší začínaly pracovat jako asistentky nebo v obchodech, tedy aspoň dokud se neprovdaly. A když chodily do práce, také se oblékaly v západnějším stylu. Přesto se však musely patřičně zahalovat a projevovat přiměřenou skromnost. O čtyři domy dál od nás bydlel můj prastrýc Kramat a prateta Sakina. Fungovali jako naši náhradní prarodiče, protože ti skuteční žili ve vesnici v Pákistánu. Ale nechodila jsem k nim moc ráda. Bála jsem se strýce Kramata, který často zuřil a byl pak opravdu děsivý, s mohutným vousem a hustým ježatým obočím. On i teta Sakina pomlouvali mé rodiče. Zdálo se, že s mou matkou a otcem nikdy moc nevycházeli, ale nepochopila jsem, proč. Strýc Kramat a teta Sakina měli tři dospělé děti – dva syny, Ahmeda a Saghira, a dceru Kumar. Ahmed pracoval jako řidič autobusu. Vlastnil dům, který pronajímal africkým studentům, a přitom se ženou bydleli u strýce Kramata a tety Sakiny. Jeho bratr Saghir se svou ženou – stejně jako Kumar s manželem – tam také bydleli. Takže v jednom domě byly nacpané čtyři manželské dvojice a žili jako jedna veliká, rozrostlá rodina. Ostatně v naší ulici to nebylo zase tak neobvyklé. Žádný ze strýcových a tetiných potomků neměl vlastní děti. Zřejmě nebyli schopni počít. Někteří z našich sousedů si šeptali, že je to Alláhův trest. Strýc Kramat nebyl moc zbožný – aspoň ne „zbožný“ způsobem, jak byl definován v naší ulici. Občas ani nechodil do mešity. A pořád kouřil, což se považovalo za zvrácené. Kouření se v Muhammadově době neprovozovalo, takže se k němu korán přímo nevyjadřuje. Ale uvádí se v něm: 19


30.4.2012

13.58

I M Á M O VA

Stránka 20

DCERA

„Nevrhejte se do zkázy vlastníma rukama“ a „Nezabíjejte sami sebe“. Protože kouření způsobuje rakovinu, mnoho zbožných muslimů interpretuje tyto verše jako zákaz kouření. V naší komunitě bylo štěstí nebo smůla často připisováno morálce či duchovnímu životu dané osoby. Strýcova chabá zbožnost se tedy považovala za důvod toho, proč jsou jeho děti neplodné. Ve všech těch klepech, které se v naší ulici vedly o tom, proč strýc Kramat a teta Sakina nemají vnuky, se ale nikdy nezmínila skutečnost, že Ahmed, Saghir a Kumar žijí v manželství s přímými sestřenicemi a bratrancem – což, jak potvrzují lékaři, zvyšuje riziko neschopnosti počít. Děti strýce Kramata se pokoušely i o umělé oplodnění. To se považovalo za další prohřešek. Jestli bylo Alláhovou vůlí, že nebudete mít děti, pak jste do toho neměli nijak zasahovat. Měli jste to prostě přijmout. Islám je zaprvé a především o podrobení se Alláhově vůli. O věřícím se opravdu často mluví jako o „otroku božím“. Obecně panuje mylná představa, že primárním významem islámu je „mír“, ale to je pravda jen v tom, že věřící nachází „mír“ v podrobení se Alláhově vůli. Mojí nejlepší kamarádkou v naší ulici byla Amina. Měla nepoddajné tmavé vlasy, které jí v divoké změti padaly na ramena. Nepovažovala jsem to za příliš pěkné a ona také ne. Ale tenkrát si vlasy nikdo nenarovnával, takže s tím musela žít. Aminina sestra Ruhama byla všeobecně považovaná za mnohem půvabnější. Její vlnité vlasy se mnohem lépe upravovaly. Obě dívky měly světlejší pleť než moje sestry a já. „Je moc hezká!“ říkali lidé o Ruhamě. „Má tak krásné vlasy a tak světlou pleť!“ Když jsem slýchala takové poznámky, usoudila jsem z toho, že tmavá pleť je vadou na kráse. Aminina rodina byla uvolněnější než naše. Její rodiče se 20


30.4.2012

13.58

MOJE

Stránka 21

ULICE

nemodlili pravidelně a kromě lekcí koránu ji jen zřídka nutili číst svatou knihu. Ani ona, ani Ruhama nemusely nosit hidžáb – muslimský šátek – když šly někam mimo dům. Nosily ho jen na hodiny koránu do mešity. Já jsem ho ale musela nosit pořád, protože otec byl imám naší komunity. S Aminou a Ruhamou jsme často skákaly panáka. Vzaly jsme si křídu a nakreslily ho na chodník. Dláždění chodníku tvořilo čtverce, takže stačilo jen na ně napsat čísla. Pravidla byla jednoduchá: hoď kamínek a skoč do určeného čtverce, pak skoč oběma nohama do dvojitého čtverce. Jestli se chodidly dotkneš kterékoli čáry nebo – v našem případě – spár v dlažbě, vypadáváš. Pokračuje další na řadě a snaží se dostat dál než ty. Začaly jsme si měřit čas – počítaly jsme od jedné do sta a sledovaly, kdo odskáče panáka nejrychleji. Ruhamě to šlo skvěle, já jsem ale nebyla ani tak šikovná, ani soustředěná. V polovině panáka jsem ztratila pozornost a zasnila jsem se. Můj svět nebyl vždycky šťastný a jedinou možnost úniku představovalo vytvoření si jiného. Mým nejmilejším místem byl můj pokoj nebo dům Amininy rodiny. Nejraději ze všeho jsem si četla. Spoustu času jsem trávila čtením, vymýšlením si příběhů a kreslením. Často jsem kreslila malý domek s hezkou květinovou zahrádkou. Dům z mých fantazií. Ve skutečnosti jsme měli maličkou zahradu, kde máma pěstovala mátu a koriandr. Žádné květiny tam nerostly; matka na ně neměla čas ani místo. Z celého roku jsem se nejvíc těšila na pátý listopad, kdy se i v naší ulici slavila Noc Guye Fawkese. Celé dny se všichni podíleli na stavbě ohromné hranice z odpadového dřeva, pořezaných větví a starých beden. Každá domácnost nakoupila podle svých možností palivové dříví a prskavky. V listopadu už bylo pokaždé chladno, ale nabalili jsme se do vlněných šálů a čepic. Pak jsme se nadšeně seběhli kolem ohně a če21


30.4.2012

13.58

I M Á M O VA

Stránka 22

DCERA

kali, až bude zapálen. Milovala jsem tu chvíli – to nádherně, vzrušující očekávání, až se celá hranice rozzáří v plamenech letících vzhůru. Muži z naší ulice většinou prolili hranici starým olejem. Pak nás varovali, abychom couvli, a hranici zapálili. Zničehožnic zahučel oheň, vrhl nám do tváří palčivý žár a jiskry vyletěly vysoko k tmavému nebi. Zanedlouho už jsme si v ohni pekli brambory a marshmallowy, ohřívali jsme si ruce i obličeje a žmoulali „ohňostrojové“ – melasové – karamely. Arménská rodina odnaproti chodívala také, stejně jako afričtí studenti z domu mého strýce. Byly to jediné chvíle v roce, kdy byli všichni v naší ulici opravdu spojení – všichni až na mého otce. Ten stával před naším domem s nespokojeným výrazem. Táta neměl rád, když se lidé bavili. Protože byly Vánoce a Velikonoce křesťanské svátky, komunita nesměla dělat nic, čím by je oslavovala. Ale táta nevěděl, o čem je Noc Guye Hawkese, protože neznal nic z historie a tradic Anglie, země, kterou si zvolil za svůj domov. Otec byl přesvědčený, že Anglie je země nemravnosti, obydlená bezvěrci, a zajímal se jen o tradice a víru své rodné země. V očích mého otce byla Noc Guye Hawkese zcela bílou anglickou záležitostí, nic pro nás. Ale nedokázal přijít na žádné „náboženské“ oprávnění pro to, aby oslavy zakázal. Všichni se při nich tak bavili, takže by vyvolal pořádný rozruch, kdyby se je pokoušel je zarazit. Dbal tedy na to, aby se ani náznakem nezúčastnil a aby všichni viděli, že je neschvaluje. V dolní části se naše ulice křižovala se silnicí vedoucí k West Albion Street. Bylo jen málo důvodů tam chodit – nebo spíš žádný, protože škola i centrum města leželo jiným směrem. Stálo tam několik luxusních domů s velkými zahradami a železnými ploty. Na příjezdových cestách parkovaly 22


30.4.2012

13.58

MOJE

Stránka 23

ULICE

naleštěné landrovery a mercedesy a majitelé chovali vzteklé psy, většinou rotvajlery nebo podobné rasy. Děti z těch domů si hrály spolu a my jsme se drželi dál hlavně kvůli těm psům. Tyhle rodiny žily život zcela odděleně od nás a my jsme věděli, že si nikdy nebudeme hrát v jejich zahradách. Na opačném konci ulice stál „Jack“, dům, kde měli Jack Russell teriéra. I když byl mnohem menší než rotvajleři, nebyl o nic míň vzteklý. Ta drobná kulička chlupů vyrazila z domu své paničky, jakmile nás zahlédla procházet kolem, už v běhu vrčela a ňafala. Kdyby nás chytil, bylo by jeho kousnutí právě tak zlé jako jeho štěkání! Jednoho dne se dvě mé kamarádky vracely z města. Zahnuly do naší ulice a ten mrňavý pes je uviděl. „Jacku! Jacku!“ křičela jeho majitelka. „Pojď sem, vrať se!“ Ale Jack se nedal zastavit. Kamarádky se hnaly domů, jak nejrychleji dokázaly, ale jedna z nich, Saira, byla pomalá. Psík ji doběhl a zaťal jí zuby do nohy. Jakmile jsem se o tom doslechla, vydaly jsme se ji s mámou navštívit. Saira opatrně odmotala obvaz a ukázala nám ránu. Byla zašitá několika stehy a bylo dobře znát, kde Jack stiskl poprvé. Vypadalo to dramaticky a na mě celá událost udělala velký dojem. Saira navíc dostala do zadku protitetanovou injekci. Její rodiče byli velmi rozzlobení. Ve vedlejší ulici bydlel jeden pákistánský muslim, který pracoval u policie. Když měl někdo v naší ulici problém, vždycky se obrátil na něj, takže i Saiřini rodiče mu ohlásili, že teriér pokousal jejich dceru. Trval na sepsání policejního hlášení a oznámil Jackově paničce, že pes musí nosit náhubek. Ale to se nikdy nestalo. Jackovou majitelkou byla drobná stará běloška, poslední bílá Britka v naší ulici. Když svítilo sluníčko, seděla někdy na židli před svými dveřmi. Ale my jsme ji nikdy nezdravili, 23


30.4.2012

13.58

I M Á M O VA

Stránka 24

DCERA

protože jsme se báli Jacka. V každém případě k ní chodily návštěvy z její komunity a jejich životy se nikdy neprotnuly s těmi našimi. Proti Jackově domu stál zchátralý dům zarůstající hustým křovím. Vypadal temně a tajemně, moji bratři říkávali, že tam bydlí bubák. Věřila jsem jim a nerada jsem kolem toho domu chodila. Myslela jsem si, že bubák je nějaké strašidlo s příšerně ohyzdným obličejem – proč by jinak zůstával uvnitř v domě? A představovala jsem si, že je to běloch, protože někdo jednou prohodil: Viděl jsem toho bubáka; je bílý jako duch. Vyprávěli jsme si strašidelné historky o tom, co by nám bubák udělal, kdyby nás chytil. Zakir, nejstarší z mých bratrů, tvrdil, že bubák požírá děti k snídani. S parkem se strašidelnými stromy, zlostným Jackem a Bubákem byl tohle vážně zlověstný kus ulice. Jakmile jsem se k němu přiblížila, rozběhla jsem se a nezastavila se, dokud jsem nebyla na našem „bezpečném“ konci. Jenže ve skutečnosti ani zdaleka bezpečný nebyl. Nikdy jsem nebyla v bezpečí, protože opravdový bubák byl můj otec.

24

Moje ulice KAPITOLA PRVNÍ

Recommend Documents