Moře pod vechtrem a letní odpoledne na šikmé ploše (circa 1955)
Když jste právě vylezli z vody s modrými rty a drkotající bradou, protože jste byli ve vodě příliš dlouho, nejlepší ze všeho je ihned zalehnout na břicho na ty veliké dřevěné plošiny, které na Sokolské plovárně na Jordánu bývaly, na které se vedle sebe krásně vešly i celé dvě rodiny. Svou šikmost získaly tak, že byly opřeny o nízký betonový ovál, který tehdy odděloval dětské pískoviště a mělký bazén, zvaný „plivátko“, od ostatní plovárny. Možná, že to tam všechno ještě tak je. Nevím. A jak tam tak ležíte na břiše a nehříváte se odspodu prohřátými prkny a zvrchu sluníčkem, budete-li tomu věnovat pozornost, zaslechnete nevtíravou, ale neutuchající zvukovou kulisu, nesoucí se sem přes hladinu z protějšího břehu. Jsou to zvuky z nákladního seřadiště, jak tam každý den „šíbují“ parními lokomotivami – třídí nákladní vagóny jeden po druhém na různé koleje a tak z nich sestavují nové vlaky, které se odtud pak rozjedou na všechny možné strany. Uslyšíte, jak lokomotiva, když chce zabrat, několikrát za sebou rychle zasupí, nebo zas, jak jen pozvolna odfukuje, když odpočívá a strojvůdce s topičem mají svačinu. Občas zahouká parní píšťala. Podél celého seřadiště jsou na sloupech rozvěšeny amplióny, z nichž se až sem nese ten samý chraplavý nádražní hlas, kterému, ať jste kdekoli na světě, není nikdy rozumět. Patrně říká posunovačům, kam má ten další vagón přijít. Ti mu kupodivu rozumí a každý pokaždé skončí na té správné koleji. Kromě toho hlasu se k vám přes vodu nese i záhadné hvízdání do mikrofónu. Jde patrně o smluvené signály srozumitelné pouze zasvěceným uším a podle počtu či tónu zahvízdání každý z posunovačů ví, co má právě udělat.
1
A když se z této své břišní pozice díváte přes Jordán na druhou stranu, napravo uvidíte Sladovnu s jejími mohutnými komíny. Ty, jak si pamatuji, byly opatřeny plechovými čepicemi s velkými kulatými kormidly, které je natáčelo podle toho odkud vítr právě vanul. Tak si komíny zachovávaly dobrý tah a vycházející kouř šel vždy pěkně po větru. Vzpomínám, že i na komíně táborského pivovaru, nedaleko Kotnovské věže, toto otáčivé zařízení s velikým plechovým kohoutem kdysi bývávalo. Když pak jedete očima doleva, objeví se vám v zorném poli vysoká stráň, celá porostlá starými modříny, nad níž se nalézá to zmíněné již kolejiště. Pojedete-li pak ještě více doleva, spatříte pole rozkládající se na táhlém svahu. Na jeho temeni stojí malý strážní domek, kterému se říkávalo „vechtr“. Ten tam podnes stojí. Vím to, protože jsem se tudy vloni v prosinci ubíral. Šel jsem pěšky zadem do Čekanic. Pěkně ten den mrzlo a tady, na ze všech stran otevřeném hřebeni, řádně fučelo od Kostelce a České Sibiře. Zdálo se mi však, že domek již neslouží účelům železnice, že ten kdo tam dnes bydlí už nekoná službu vechtra, tedy železničního strážce. Ten milý domek je však i nadále obydlen. To jsem poznal podle mrazem vysušeného prádla, které se na malé oplocené zahrádce třepetalo v ledovém vichru na šňůře. Toto pole na svahu bývalo za mého dětství osíváno obilím. Když pak v létě klasy dozrávaly do zlatova, to pole se ve větru, vanoucího od Náchoda, vlnilo jako moře. To vám byla krása! Nikdy mne vzpomínka na tu podívanou neopustila, a též na to, jak se při pohledu na to rozvlněné pole krásně snilo o dalekých krajích. O těch nám poutavě vyprávěl pan ředitel Meduna při jeho hodinách zeměpisu. Ten dobrý moudrý muž často opustil předepsanou osnovu, a tak jsme se kromě Donbasu, Moskvě, Jerevanu a Čukotce dozvídali i o Yukatánu, Borneu, Himalájích, Tahiti a Aljašce. Když už popisuji tuto část táborské topografie, právě jsem si vzpomněl na jednu epizodu, která se udála právě v těchto místech!
2
Vyrůstal jsem v dobách hesel jako: „Bdělost a ostražitost!“, „Neprojdou!“, „Pozor! Nepřítel naslouchá!“ a tehdy velmi populárním: „Se Sovětským Svazem na věčné časy! A nikdy jinak!“ Někomu se věčnost asi nezdála dostatečně dlouhá. Tábor musel být v té době důležitým strategickým bodem, protože obránců míru a jejich železné techniky v barvě khaki, zde bývalo velmi hodně. Nejedna trhlina ve zdivu prastarých domů a sklepení jistě vzpomíná na vibrace ocelových pásů a na dunění kol těžkých vojenských vozidel po kamenné dlažbě. Ale co by člověk neudělal pro světový mír! Jednou v létě byla v rámci nějakých oslav uspořádána pro veřejnost ukázka vojenského přesunu přes vodní překážku. Této role se zhostila hladina našeho milého Jordánku. Celá operace měla vyvrcholit dobytím a zneškodněním pozic „na území nepřítele“, což byla právě plovárna, v tu chvíli plná lidí v plavkách a dětí bez. Z protějšího břehu od Sladovny vyrazil výsadek osvoboditelů, který se tam nalodil na flotilu velkých gumových člunů. Nyní usilovně pádloval naším směrem. Nám bylo v tom odpoledním vedru hej, ale chudák upocený nepřítel, hájící plovárnu, byl v plné polní, v přilbách a posléze i v plynových maskách. Přesto pálil ze samopalů a lehkých kulometů vleže, ze svých pozic v trávě, jako divý. Děvčata v plavkách, kolem dvacítky, byla vzrušením celá bez sebe. Bylo vidět, že obráncům plovárny jejich obdivný zájem dělal velmi dobře, kdy se taky na prašném cvičáku za Klokoty potkáte s tolika děvčaty v bikinkách, a k tomu ještě pištícími obdivem vaší mužnosti a odvahy? Velitelský štáb proto ještě fotogeničtěji bičoval vodní hladinu svými dalekohledy, zbraně se mohly uštěkat a radistovi, který přikrčeně pobíhal sem a tam s vysílačkou na zádech, se bič antény kýval přímo filmově. Tajné depeše typu: „Sojka volá vránu – Havran kráká na stehlíka - přepínám“, byly tímto
3
rafinovaným zakódováním vzrušeně pronášeny komusi důležitému do éteru. Přes vskutku impozantní a ohlušující kadenci se však zdálo, že palba jaksi nezpůsobuje nafukovacím člunům a jejich posádce patřičnou škodu. Ale kolik škody natropíte slepou municí, byť se snažíte sebevíc. Čluny byly čím dál blíž a blíž. Nyní už i z té strany bylo zřetelně vidět záblesky vycházející z hlavní samopalů. Plovárenský nepřítel se proto uchýlil k nové taktice a nyní se snažil pomocí „zamlžáků“ celé pobřeží lstivě zamaskovat, aby ho výsadky osvoboditelů nenašly. Podnes mi živě utkvělo v paměti, jak nás zahalila ta stěna čpícího červeného dýmu, že jsem si v ten okamžik pomyslel, „tak takhle to smrdí když okolo tebe zuří válka“, a v duchu si řekl, „tohle bych ani za nic nechtěl zažít naostro“. Palba z automatických zbraní sice mohutněla, ale to se pořád dalo nějak vydržet. Potom se kouřová clona poněkud zdvihla a my v plavkách a froté županech spatřili, že invaze pevniny již propukla. Invazní jednotky se vyloďovaly pod těmi krásnými starými vrbami, které zde lemují břehy. Nyní však začalo jít opravdu do tuhého. Nepřítel byl osvoboditelem rapidně zatlačován a ustupoval blíž a blíž k nám, kteří jsme se uchýlili k hradbě dřevěných kabin na převlékání. Náš další ústup byl nemožný, už nebylo kam! Nyní nastala chvíle k rozhodujícímu úderu. Osvobozenecké síly se rozhodly likvidovat zbývající odpor tím, že začaly metat po nepřátelských kulometných hnízdech „dělbuchy“! Jedno z těch hnízd bylo jen na tři metry od nás! A skrýt se nikde! Obě armády byly nyní v plynových maskách s gumovými choboty. Vypadali hrůzně! Dělbuchy dopadaly blíž a blíž a při vybuchnutí vydávaly tak hroznou ránu, že se mne pojednou zmocnila panická hrůza. Začal jsem tak hrozně kvílet, že na mne musel nalehnout celým tělem manžel jedné dámy z Prahy. Ta sem do Tábora přijížděla každoročně na letní byt a byla přítelkyní mé maminky. Ten dobrý muž musel na mně takto setrvat, dokud osvobození plovárny nebylo úplné. Když bylo po všem, obě armády společně odpochodovaly nazpět do nedalekých kasáren. Nemám ponětí, proč si podnes tak zřetelně pamatuji, že to bylo za zpěvu písně s refrénem: „Čobogaj, něbogaj, čáry něbogaj, bogaj, bogaj, bogaj, bogaj, čáry něbogaj“! Dodnes nevím co ta slova znamenají. A ještě si pamatuji i na to, a snad
4
právě proto, že ten samý podvečer se strhla nad Táborem tak hrozná větrná smršť, jaká snad zde ještě nikdy předtím nebyla! Mnoho střech u nás na Starém městě to zle odneslo, nejvíc snad střecha na protějším klášteře a okresní věznici, na které bylo vidět od nás z okna. Odtud z plovárny bylo vidět jak obloha nad Starým městem zlověstně zčernala! Stačili jsme včas doběhnout domů, než to začalo naplno. Když jsme dorazili, naskytla se nám další podívaná, na kterou se též nedá zapomenout. Stará teta Jozefka, její bílé vlasy jinak vždy vzorně stočené do úhledného drdolu, byly nyní rozevláté jako na starém obraze zachycujícím heroickou scénu nějaké ženské hrdinky. Rám jednoho z našich oken totiž býval v těch dobách nějak zkřížený a nešel pořádně zavřít. Teta Jozefka měla nyní hrůzu, že ta vichřice celé okno vyrve a odnese. Klouby prstů a ruce jí zbělely námahou a jak je měla omotané provazem, který v nich pevně třímala. Druhý konec provazu byl přivázaný ke kování zavírací petlice. Tetička, jako lodník na rozbouřeném moři, táhla ze všech sil směrem dovnitř, aby se vichru nepodařilo najít nějakou skulinu, do které by se mohl opřít a naše nebohé okno odnést ssebou. Před chvílí zde byla zmíněna ta paní z Prahy, toho času v Táboře na letním bytě. Její manžel, ano ten, který mě tak obětavě a nezištně ochránil svým vlastním tělem, byl nějakým významným inženýrem a přijížděl za ní a jejich synem jen o weekendech. Nyní už je namístě říci, že tato jeho paní se mi moc líbila. Ba řekl bych, že jsem byl do ní přímo zamilován! I když mi bylo jen devět či deset let, vždy, když jsem spatřil hezkou ženu, prostě mi to neuniklo. To, že té krásné dámě bylo v té době, jak dnes odhaduji, už něco přes třicet, se mi tehdy vůbec nezdálo být nějakou nepřekonatelnou věcí či překážkou. Planoucí láska se v takovýchto okamžicích nezabývá takovými malichernými a nepodstatnými detaily. Byla skutečně velice krásná. Nádherně modelované rty si s pomocí malého zrcátka zdobila rtěnkou úchvatného odstínu. Celý efekt byl ještě umocněn neskutečnými slunečními brýlemi, které z ní dělaly úplnou Američanku. Nepochybně se najde nějaký škarohlíd, který nyní určitě namítne, „Jak by dítě pionýrského věku mohlo vědět, jak
5
vypadá taková fešná občanka Spojených Států?“ Ale já bych mu však mohl už tenkrát s naprostým přehledem odpovědět, že náhodou vím, protože jsem už jednu viděl. Toto je třeba namístě ihned vysvětlit, ale bude to s malou oklikou. Pražské dítky, pokud to bylo jen trochu možné, trávívaly své prázdniny u prarodičů na zdravém vzduchu venkova. Já trávíval každé léto značnou část prázdnin u babičky a dědečka v malebném prostředí Prahy 9 – Vysočan. Ale pro objektivnost musím dodat, že zvláště dědeček se vždy velmi vynasnažil udělat mi z každého prázdninového pobytu nezapomenutelný zážitek. Jinak bych nyní ani toto vysvětlení nemohl psát. Jednou spolu takhle jdeme po nábřeží Vltavy. Potom se stáčíme na jeden z těch krásných mostů, protože naším dnešním cílem je Petřín. A jak tak jdeme přes ten most, málem jsem si sedl na zadek z toho, co jsem pojednou spatřil! Pozvolna a absolutně neslyšně se k nám šinul obrovský americký bourák se stahovací střechou. Ta též v té chvíli stažena byla. Píší se léta padesátá a vozy vyrobené ve zmíněné části světa jsou velmi, velmi veliké! Za bílým volantem sedí nádherná žena, svůj bílý hedvábný šátek má uvázán pod bradou a pak okolo krku do elegantní kukličky, jako Audrey Hepburnová. Na sobě má slušivé letní šatičky s tehdy modními polokrátkými rukávky, které jsou nepochybně z Fifth Avenue – New York City. Celý dojem dokreslují bílé rukavičky a neuvěřitelné brýle proti slunci, které má ta dáma na očích. Její nedozírný vůz je kombinací bílé, tyrkysové a spousty zářícího chromu. Klouže neslyšně, na širokých pneumatikách s bílými boky, z té strany Vltavy, kde podnes sídlí zastupitelské úřady zemí, které by tehdy člověk tak velmi rád navštívil. To však v těch zvláštních dobách, a potom ještě hodně dlouho, nešlo realizovat. Well, doufám, že toto již postačí každému pochybovači coby dostatečný důkaz, že jakousi představu o tom, jak taková Chic Americàine vypadá, jsem i v tom útlém věku už měl! Ale nyní však je třeba rychle se vrátit na tu naši plovárnu, kde mi mezitím zničehonic, co se tady rozptyluji zbytečným vysvětlováním zcela jasných věcí, vyvstal vskutku „king size“ problém! Ale i ten každému skeptikovi opět potvrdí můj vkus v ženách. Najednou jsem už totiž nebyl jediným mužem, kterému ta moje tajná láska padla do oka! Z čista jasna se stalo toto:
6
Je opět jedno z těch prosluněných odpolední. Na naší prkenné plošině ležíme v této sestavě: Luděk, stejně starý jako já. Je to syn mé krásné Bellissimy, která žel o spalující trýzni v mém srdci nemá nejmenší ponětí. Pak je zde, ách, ONA, má krásná víla. Potom je tady moje maminka a já. Pojednou se zde objeví a na okraj plošiny si nezván přisedne neznámý muž, též tak něco přes třicet. Je v plavkách, na očích sluneční brýle, a snaží se navázat konverzaci tím, že se ležérně ptá, kde se tady u nás v Táboře dá dobře povečeřet a potom případně i někde příjemně posedět a zatančit si. Dává si velmi záležet, aby bylo zřejmé, že je mužem velkoměsta, nyní žel „stuck“ v tomhle našem malém Pupíkově. Netřeba snad podotknout, že cizincova řeč se mi ani trochu nelíbila. Po chvíli, aby udělal patřičný dojem, ledabyle během řeči utrousil, „Dámy, nechtěl jsem o tom sice mluvit, ale točím tady u vás v okolí svůj nejnovější film. Jsem herec a režisér“. Když je vám kolem třicítky, jako těmto dvěma elegantním ženám v té době bylo, již vás jen tak něco nevyvede z míry. Už dávno víte, že svět je plný herců a režisérů. Ale protože je takové pomalé a líné odpoledníčko, a zrovna nic jiného není na programu, podívaly se jedna na druhou tím prazvláštním způsobem, kterým se dovedou podívat jen ženy, a vše je v okamžiku a beze slov jasné. S pobavenou zvědavostí odvětily, „Ano, opravdu? To je skutečně velmi zajímavé. Rády si poslechneme, když nám o sobě, své tvorbě a o svém novém filmu prozradíte více“. Já seděl hned vedle, zachmuřen jako kakabus, a slyšel každé slůvko. Byl jsem však rád, že Luděk byl zrovna ve vodě nebo stavěl tunely na písku, že jsem se nyní nemusel případně rozptylovat nějakými stupidními dětinskými trivialitami. Byť tak mlád, přesto jsem si řekl: „Hochu, je třeba něco podniknout, a to pěkně pronto! Tento neomalenec ti tady filmově a přímo před očima balí tvé děvče!“ V té chvíli mne ani nenapadla druhá možná alternativa, že by se tomu muži mohla třeba líbit právě moje, neméně pohledná maminka. S rezolutností a logikou desetiletého muže jsem už déle nečekal a vypálil od boku jako John Wayne. Nebojácně a s velmi špatně skrývanou žárlivostí jsem na nenáviděného cizince vyhrkl, jako by se celou tu dobu bavil se mnou: „Herec a režisér? Já vás ještě v žádném filmu nikdy neviděl! Můžete mi tedy říct v čem jste hrál? Já si vás z ničeho nepamatuju, a to s klukama chodíme do kina skoro každý týden!“ Takticky jsem ovšem zamlčel, že je to jen ve středu do kina Svět za korunu na filmy pro mládež a v sobotu odpoledne na Čas. Má milovaná krasavice a maminka se na sebe opět podívaly tím zvláštním holčičím kukuč a bylo vidět, že mají co dělat aby nepropukly ve smích. Bylo však dobré, že zde v tu chvíli byly, protože jinak by mi ten herec a režisér nepochybně jednu vrazil. Též bylo dobré, že měl na očích ty tmavé brýle, za kterými se v takovýchto rozpačitých chvílích dá ledacos ukrýt. Muži z Barrandova nyní určitě přišlo vhod studium na herecké fakultě. Dokonale se ovládl a nepohnul brvou. Po několika chvílích rozpačitého ticha, kdy nikdo nevěděl co říci dál, prohlásil, že je dnes odpoledne opravdu teplo, že bude dobré jít se trochu
7
schladit do vody. Pak se k mé nemalé radosti zdvihl a pozvolna zamířil k té části plovárny, které se tehdy říkalo „padesátka“. Zde se koupali jen dospělí a dobří plavci. Za chvíli jsem se jako smrad tiše vytratil z té naší vyhřáté plošiny a vydal se nenápadně k té hluboké vodě padesátky. Bývaly tam proti sobě dva pěkně velké prámy, od sebe padesát metrů, které spočívaly na prázdných plechových barelech. Byly na nich dřevěné startovní bloky a též byl odtud vždy opravdu pěkný pohled na naše město. Herec a režisér zde seděl vedle nějaké dívky a právě jí sděloval, že v okolí točí svůj nejposlednější film, a že by dnes večer chtěl někde dobře povečeřet a pak někde posedět a trochu se pobavit. Na plovárně ani na stříbrném plátně jsme ho už nikdy nespatřili. Co ale bylo ze všeho nejlepší? Až do příštího weekendu, než zase Luďkovi přijede z Prahy táta, bude Mia Bellissima patřit zas jen a jen mně! Co k tomu dodat? Snad jen to, že dnes již zajisté vím, že na řádného gentlemana se absolutně nesluší, aby propůjčoval svůj zrak k okukování dámy, která již patří jinému muži. Ale to vykládejte desetiletému, po uši zamilovanému zajíci.
Oakville, Ontario, březen 1997
Kanada,
Doplněno fotografiemi v lednu 2003
8
