Jak knihu používat Název druhu Uvedeno je vždy české a pak vědecké (latinské) jméno druhu a také čeleď.
Na začátku je zvýrazněna obzvláště typická vlastnost druhu. V dalším textu pak najdete důležité faktické informace a také zajímavosti z historie.
Znaky Typické a výstižné znaky v heslech
Barevný kód Každá skupina rostlin je odlišena svou barvou.
MODR Á BARVA K VĚTŮ
Brutnákovité (drsnolisté)
1
Pilát lékařský
Listy s drsným oděním připomínají volské jazyky. Dříve se bylina doporučovala podobně jako kostival (str. 56) zevně při pohmožděninách, onemocněních kloubů a kostí, nebo pro vnitřní použití proti kašli. Jelikož ale obsahuje toxiny, které mohou poškodit játra a vyvolávat rakovinné bujení, v současnosti se bylina už nepoužívá. Znaky 30–80 cm, doba květu květen–srpen, dvouletý. Stonek vzpřímený, jednoduchý nebo pouze nahoře s postranními větvemi bez květů. Listy střídavé, dlouhé až 15 cm, úzce kopinaté, celokrajné či nezřetelně zubaté, se štětinovitými chlupy. Květy ve zdánlivých latách na vrcholu stonku, koruna široce trubkovitá, dlouhá až 1,3 cm, při rozkvětu červená, poté modrofialová, 5 bílých, sametově ochlupených šupin. Jedovatý! Výskyt Na okrajích cest, na rumištích stejně jako úhorech. Na písčitých až štěrkovitých půdách na slunných stanovištích. Téměř celá Evropa.
Prlina rolní
Lycopsis arvensis, Anchusa arvensis (brutnákovité)
Výskyt U výskytu se dozvíte také typická stanoviště druhu.
3
Anchusa officinalis (brutnákovité)
2
Číslování Čísla umožňují jednoznačné přiřazení textu a fotografií.
Doplňkový obrázek Zvláštní charakteristiky jsou zdůrazněny malou ilustrací.
Od mladší doby kamenné doprovod polí Druh se vyznačuje charakteristicky ohnutou korunní trubkou. Zvířata, která se o rostlinu otřou, zůstanou na chvíli viset na štětinovitých chlupech a ohnou tak stonek. Při návratu do původní pozice dojde k vymrštění plodů z kalichů. Nesou na sobě výživná olejnatá tělíska a jsou roznášeny mravenci. Znaky 10–40 cm, doba květu květen–červenec, jednoletá. Stonek vzpřímený, jednoduchý či větvený, štětinatě chlupatý. Listy střídavé, kopinaté, vlnité až oble zubaté, hustě štětinaté. Květy v koncové zdánlivé latě, koruna nálevkovitá, široká až 9 mm, světle modrá. Jedovatá! Výskyt Na živiny bohatá pole, lada, bylinné nivy. Indikátor písku. Téměř celá Evropa.
Hadinec obecný
Echium vulgare (brutnákovité) Štětinovité chlupy poskytují účinnou ochranu proti herbivorům. Květy jsou v poupatech červené, poté růžové a při plném otevření modré. Barevný vývoj závisí na změnách obsahu kyselin v buňkách. Otevřené, ale ještě růžové květy nabízejí většinou nektar. S výrazně vyčnívajícími tyčinkami květy připomínají hadí hlavu. Anglický botanik a lékař W. Coles (1656) tento druh doporučoval jako lék na hadí kousnutí. Tyčinky trčí Rostlina obsahuje toxické látky. z květu Znaky 25–100 cm, doba květu květen–září, dvouletý. Stonek vzpřímený, s tuhými štětinovitými chlupy. Listy střídavé, protáhle kopinaté, šedozelené. Květy početné v řídkém hroznu, koruna nálevkovitě dvoulaločná, dlouhá 1–2 cm, při rozkvětu červená, později modrá, vzácně bílá. Jedovatý! Výskyt U cest, železnic, na skalách, rumištích, úhorech, v lomech. Celá Evropa.
4
Kamejka modronachová Lithospermum purpurocaeruleum, Buglossoides purpurocaerulea (brutnákovité)
Plůdky jsou tvrdé jako kámen. Kromě květních lodyh kamejka vytváří i sterilní stonky, které přiléhají k zemi a na konci zakořeňují – slouží k vegetativnímu množení rostliny. Může na stinných stanovištích pokrývat i velké plochy. Znaky 30–60 cm, doba květu duben–květen, víceletá. Stonek vzpřímený, málo větvený, silně ochlupený. Listy střídavé, kopinaté, zašpičatělé, široké až 1,5 cm, dlouhé 8 cm. Květy krátce stopkaté po 2–12 ve vijanech, kalich s 5 úzkými cípy, koruna o průměru přes 2 cm, zprvu červená, později temně modrá. Výskyt Světlé listnaté lesy, suché křoviny. Na našem území roztroušeně, v teplejších oblastech.
178
6
006_017__Atlas rostlin.indd 6
13/05/16 09:35
JAK KNIHU POUŽÍVAT
2
1
Typický vzhled Snímky ukazují důležité určovací znaky popisovaného druhu. 3
4
7
006_017__Atlas rostlin.indd 7
13/05/16 09:35
Seznámení s rostlinami Provázejí nás na každém kroku: Ať v lese, či na louce, na okraji pole a cestě, na polích nebo v nivách, dokonce i v malých skalních štěrbinách a trhlinách, všude se setkáme s nejrůznějšími druhy rostlin. Škála sahá od pestrobarevných květin přes mohutné stromy až k mechorostům a kapraďorostům. Před každým, kdo umí jednotlivé druhy rozpoznávat, se otevírá fascinující bohatost a rozmanitost našeho domácího světa rostlin.
Výběr druhů Ve střední Evropě roste přibližně 3000 domácích druhů cévnatých rostlin a k nim přistupuje velké množství kapraďorostů, mechorostů, řas a hub. Z celého souboru je v této publikaci představeno zhruba 900 druhů, přičemž velkou část tvoří cévnaté rostliny. Výběr byl proveden tak, abyste v tomto průvodci našli především ty nejběžnější středoevropské rostliny, ovšem vzhledem k německému originálu této knihy se zaměřením na území Německa a hraničících zemí. Kromě toho jsou zařazeny také výrazné rostliny, a tak se do výběru dostaly i druhy, které jsou sice vzácnější, ale nalézají se v lokalitách ve více regionech střední Evropy. A v knize nemohou chybět ani druhy se zvláštním významem pro člověka.
květy vyplňují spektrum odstínů mezi červenou a modrou. Pokud jsou spíše červenofialové, naleznete je v červené skupině, vnímáme-li je jako modrofialové, byly zařazeny do modrého oddílu. Květy u mnoha druhů však procházejí během vývoje rostliny barevnou proměnou. V takovém případě musíte rostlinu hledat ve všech barvách, které přicházejí v úvahu. Trávy a travám podobné druhy, stejně jako stromy a keře, rovněž patří mezi cévnaté rostliny, ale najdete je v samostatných skupinách. Kapraďorosty, lišejníky, mechorosty a řasy tvoří dohromady jednu skupinu, a zvláštní barevný kód mají houby. V rámci těchto skupin jsou druhy uspořádány podle čeledí. Pospolu tak zůstávají například všechny žlutě kvetoucí druhy růžovitých. U hlavních skupin rostlin s barevnými květy stojí vždy na prvním místě dvouděložné, až pak jed-
Řazení druhů Bylinné cévnaté rostliny, které pro jejich barevné a často nápadné květy označujeme typicky jako „květiny“, jsou v této knize seskupeny podle barvy květů. Barevným kódem jsou druhy rozděleny na rostliny kvetoucí červeně, bíle, modře, žlutě a zeleně/nenápadně. Barvu je nejlepší hodnotit u plně otevřených květů. Fialové
Barevná proměna u plicníku
8
006_017__Atlas rostlin.indd 8
13/05/16 09:35
SEZNÁMENÍ S ROSTLINAMI noděložné rostliny. Dřeviny jsou rozčleněny na stromy a keře.
Výskyt Krajina střední Evropy nabízí od pobřeží Severního a Baltského moře přes lesy a louky až do vysokohorských poloh spektrum rozmanitých stanovišť. Mnohé rostlinné druhy přitom vystupují jako generalisté, to znamená, že nemají speciální nároky na podmínky prostředí. Často bývají široce rozšířené a rostou v různorodých biotopech. Tak například borovice může růst jak na výrazně suchých, tak na obzvláště vlhkých stanovištích. Naproti tomu se vyvinuly i druhy s vyhraněnými nároky na růstové podmínky. Mezi takové specialisty patří rosnatka okrouhlolistá: najdeme ji výlučně na vrchovištích chudých na živiny. Některé druhy rostlin, jež prospívají jedině za zcela určitých abiotických podmínek, hrají úlohu indikačních rostlin. Jejich výskyt poukazuje na konkrétní vlastnosti jejich prostředí. Přítomnost indikačního druhu přitom vypovídá obzvláště o půdních charakteristikách. Kopřivy, pampelišky a hluchavka bílá jsou známými ukazateli zvýšeného obsahu dusíku v půdě. Rostou na stanovištích mimořádně bohatých na živiny. Výskyt kopretiny nebo kručinky naproti tomu značí
Pampeliška ukazuje na vyšší obsah dusíku.
Kopretiny indikují místa chudá živinami. živinami chudou plochu. Další druhy vypovídají o tom, zda je půda kyselá, nebo vápnitá, vlhká, či suchá, nebo obzvláště zhutnělá. U každé rostliny je uvedeno její rozšíření a hojnost v Evropě. Informace o hojnosti se ale nevztahuje na jednotlivé rostliny (jejich početnost), nýbrž na výskyt druhu jako takového. Druh je tedy hojný tehdy, když se s ním setkáme takřka v celé střední Evropě.
Jména rostlin Známé a rozšířené rostliny získaly v průběhu staletí často řadu přízvisek v lidovém názvosloví, některá pojmenování představují odlišné krajové, místní či nářeční varianty, našli bychom i druhy s desítkami různých lidových názvů. Někdy pojmenování vycházelo z charakteristických morfologických znaků rostliny, na základě přirovnání třeba se zvířaty, také z léčivých účinků, které byly danému druhu přisuzovány, ať už oprávněně nebo jen na základě tradovaných pověr atd. Teprve švédský přírodovědec Carl von Linné v roce 1753 zavedl jednotný vědecký systém k jednoznačnému pojmenování druhů. Každé vědecké jméno druhu (např. Ranunculus repens pro pryskyřník plazivý) sestává ze dvou částí: na prvním místě stojí název rodu (Ranunculus), druhé je pojmenování druhu (repens). Vědecké jméno často o rostlině něco vypovídá. Latinské 9
006_017__Atlas rostlin.indd 9
13/05/16 09:35
slovo ranunculus tak znamená „žabička“ – zvláště velký počet druhů pryskyřníků roste na vlhkých místech, tedy tam, kde se dobře cítí i žáby. Druhový přívlastek repens nese mnoho rostlin, znamená plazivý a vztahuje se k tomu, že rostlina vytváří výběžky. Aby bylo možné popsat obrovskou rozmanitost rostlinné říše a vyjádřit příbuzenské vztahy mezi druhy, byly rostliny uspořádány do hierarchického systému. Přiřazování jmen v sobě částečně odráží tento systém: blízce příbuzné druhy, které sdílejí řadu společných znaků, jsou zařazené do společného rodu. Tak patří pryskyřník zlatožlutý (Ranunculus auricomus) do druhově bohatého rodu pryskyřník. Rody vykazující společné znaky jsou pak seskupeny do jedné čeledi. Čeleď pryskyřníkovité zahrnuje vedle rodu pryskyřník také například rody oměj, sasanka nebo čemeřice. Na chlopních zadní obálky je představeno osm ve střední Evropě druhově nejbohatších rostlinných čeledí s jejich nejdůležitějšími znaky. Moderní taxonomie využívá při posuzování příbuznosti mezi rostlinami a definování rodů, druhů i nižších taxonomických úrovní výzkum genetické informace rostlin. Získáváme tak detailnější znalosti a zpřesňuje se naše představa o vývoji a fylogenetických vztazích mezi různými rostlinami. Některé druhy jsou napří-
klad nově přeřazovány do jiného rodu, nebo se ustavuje rod nový. Vědecké a české názvy v tomto průvodci se řídí podle názvosloví použí va né ho v publikacích: Rothmaler Ex kursionsflora von Deutschland (E. J. Jäger, 2011) a Klíče ke květeně České republiky (K. Kubát a kol., 2002).
Pryskyřník plazivý
Nepůvodní bolševník velkolepý
Nově příchozí druhy Již delší dobu vzbuzují stále znovu pozornost rostliny jako ambrozie peřenolistá, křídlatka japonská nebo bolševník velkolepý. Tito přivandrovalci nejsou našimi původními, domácími druhy, teprve po objevení Ameriky v roce 1492 se působením lidské činnosti dostaly prostřednictvím obchodování a transportu přes oceán a byly zavlečeny na náš kontinent. Mnoho z těchto nových druhů, nazývaných také neofyty, se ve volné přírodě vyskytovalo jen přechodně, ale pro některé byly i místní podmínky příznivé a zdomácněly zde. Neofytní druhy, které způsobují nebo mohou způsobovat rozsáhlé ekologické, ale také hospodářské škody nebo poškozovat zdraví, označujeme jako invazní. I tyto druhy v knize najdete, vždy s příslušnou poznámkou a případně s informací o historii jejich zavlečení.
10
006_017__Atlas rostlin.indd 10
13/05/16 09:35
SEZNÁMENÍ S ROSTLINAMI Jedovaté rostliny Rostliny se chrání toxickými látkami před býložravci a škůdci. Mnohé druhy, s nimiž se setkáme v naší přírodě, ale i v zahradách a parcích, jsou jedovaté i pro člověka. V této knize jsou takové rostliny opatřeny odpovídající poznámkou. Neznamená to ovšem, že všechny ostatní druhy jedovaté nejsou. Jde o to, že o případných toxických účincích často víme u druhů nápadných nebo třeba nějak významných z hlediska zemědělství, zatímco o mnoha dalších druzích informace takřka scházejí. Navíc může množství toxických obsahových látek výrazně kolísat u různých jedinců stejného druhu, protože záleží i na konkrétním stanovišti, povětrnostních podmínkách a také na dostupnosti živin. Navíc se mohou kořeny, listy nebo plody jedné rostliny lišit koncentrací dané látky, případně obsahovat různé toxické sloučeniny.
Oměj je jednou z nejjedovatějších rostlin.
Při kontaktu s rostlinami platí pravidlo: žádnou rostlinu, o níž s jistotou nevíme, že není jedovatá, bychom neměli konzumovat. Opatrnost si vyžadují také určité případy možné záměny druhů. Tak může například dojít k záměně listů medvědího česneku za silně jedovatou konvalinku. Jedovaté dvojníky má také řada jedlých hub. Proto je dobré naučit se spolehlivě poznávat známé jedovaté druhy rostlin i hub, protože příčinou většiny otrav je neznalost a lehkovážnost.
Jedlé rostliny Už před více než 12 000 lety se rozšířilo zemědělství a pěstování rostlin. V průběhu času tak lidé vyšlechtili z planých druhů kulturní užitkové rostliny, které dnes tvoří základ naší potravy. Na plané rostliny se přitom postupně stále více zapomínalo, až v poslední době zaznamenávají jistý návrat na naše talíře. Jedlé plané druhy jako sedmikráska a ptačinec mohou obohatit jídelníček jako součást salátů, polévek nebo třeba pesta.
Sedmikrásky chutnají také v salátu. 11
006_017__Atlas rostlin.indd 11
13/05/16 09:35
Červený náprstník obsahuje látky povzbuzující srdce.
Hořec jarní je ze zákona chráněn. V ČR patří ke kriticky ohroženým druhům.
Léčivé rostliny
natých rostlin České republiky; případně údaj ve středoevropském kontextu. Podobně existují červené seznamy pro jiné země či regiony, které obsahují mnoho druhů (velmi) vzácných, a tedy chráněných na příslušném území. Tyto informace zde nejsou zohledněny. Pokud máte pochybnosti, zda je konkrétní druh v dané zemi chráněný, držte se pravidla rostlinu raději nechat dál žít! Při určování většiny rostlin mnohé napoví samotné stanoviště a není nutné rostlinu trhat, jen abychom ji prozkoumali. V územích podléhajících různé úrovni ochrany přírody se obecně nesmí rostliny trhat nebo poškozovat. A opatření se nevztahuje pouze na chráněné rostliny, nýbrž i všude rozšířené „tuctové“ druhy. Abychom zachovali druhovou rozmanitost, je nezbytné chránit nejen jednotlivé druhy, ale především jejich životní prostor. Šetrné zacházení s přírodou tak znamená, abychom svévolně nepoškozovali nebo přímo neničili přírodní stanoviště. Pouze tak budeme moci i v budoucnu obdivovat třeba krásu rozkvetlých luk a přirozeně se vyvíjejících lesů.
Od pradávna lidé využívali rostliny pro léčení nemocí a mírnění zdravotních potíží. I v současnosti nachází řada z tradičních léčivých rostlin uplatnění v lidovém léčitelství. U některých z nich byly účinky mezitím i vědecky prokázány. Také mnohé jedovaté druhy se využívají, byť s jistým rizikem, coby léčivé rostliny. Určité obsahové látky se dnes uplatňují v klasických léčivech. Tak například srdeční glykosidy izolované z rostlin náprstníku slouží při poruchách srdečního rytmu jako povzbuzující prostředek.
Ochrana přírody Mějte na paměti, že chráněné druhy je zakázáno sbírat či poškozovat. V knize najdete u dotčených druhů informaci o jejich zákonné ochraně, případně stupni ohroženosti podle již zmíněného Klíče ke květeně ČR, respektive podle jejich zařazení na červeném seznamu cév12
006_017__Atlas rostlin.indd 12
13/05/16 09:35
Stavba rostlinného těla Semenné rostliny a v ní obsažené minerální látky z kořenů až do listů. V listech vytvořené látky pak rozvádějí opačným směrem. Hlavní stonek je rozdělený na uzliny a mezi nimi ležící články. Listy a také postranní větve vycházejí z uzlin. Zelené listy obsahují barvivo chlorofyl nezbytné pro průběh fotosyntézy, a tedy k fixaci oxidu uhličitého ze vzduchu do organických látek. Kromě toho rostlina prostřednictvím listů odpařuje vodu, čímž se udržuje neustálý transpirační proud nutný pro příjem vody kořeny, a navíc je rostlina chráněna proti přehřátí. Květy mnohdy tvoří nejnápadnější část rostliny. Slouží k pohlavnímu rozmnožování. Květy opylované hmyzem bývají často velké a pestře květ zbarvené, zatímco větrosprašné druhy mívají většinou množství drobných, nenápadných blizna květů. Květní obaly jsou rozlišené na zprakalich čnělka vidla zelený kalich a jinak zbarvené korunní korunní lístek lístky, u některých zástupců se ale tvoří nestonek tyčinka rozlišené okvětní lístky, jako např. u tulipánu. semeník Uvnitř květů nacházíme samčí orgány – tyčinky, které sestávají z nitek a prašníků, v nichž okraj listu vznikají pylová zrna. Samičími orgány jsou kališní plodolisty. Blizna, čnělka a semeník dohromalístek dy tvoří pestík, přičemž čnělka slouží k přijetí prašník pylu. Květy jsou většinou, jak je zde popsáno, oboupohlavné. nitka Vyskytují se však i jednopohlavné květy, jež obsahují buď pouze tyčinky, nebo jen plodolisty. list U jednodomých druhů vznikají samčí i samičí listová žilnatina květy na stejném jedinci, zatímco dvoudomé druhy se vyznačují čistě samičími a čistě samčími jedinci. kořen Rostliny mohou nést jednotlivé květy, ale často větší počet květů skládá dohromady květenství. Po úspěšném opylení a oplození se začne z květu vyvíjet plod. V semeníku založená semena Stavba rostlinného těla Ačkoli jsou třeba jetel luční, ovsík a buk tak odlišné, přesto sdílejí řadu společných znaků, které vycházejí ze základní obecné stavby rostlinného těla. Tak má každý z těchto druhů kořeny, hlavní nadzemní výhon a listy, tedy základní orgány semenné rostliny. Kořeny ukotvují rostlinu v půdě, slouží k příjmu vody a v ní rozpuštěných minerálních látek. Hlavní osa prýtu roste zpravidla svisle, směrem ke světlu. Stonek může být bylinný a krátkověký (byliny a trávy), nebo dřevnatý a dlouhověký (stromy a keře). Stonkem procházejí cévní svazky, které transportují vodu
13
006_017__Atlas rostlin.indd 13
13/05/16 09:35
Strboulovité květenství jetele lučního
Nepukavé plody lísky obecné
postupně dozrávají. Pukavé plody se v době zralosti otevírají a uvolňují semena, která jsou pak rozšiřována. U nepukavých plodů zůstávají semena uzavřená v semeníku a celý plod tak slouží k jejich rozšiřování. Obměny v základním plánu rostlinného těla pak poskytují charakteristické znaky, jež lze využít při určování rostlin. Botanické termíny na obrázcích (viz str. 420 a dále) přinášejí na konci této publikace přehled rozmanitých forem, s nimiž se můžeme setkat u kořenů, stonků a listů, stejně jako u květů a plodů.
duté a nazýváme je stébly. Typicky na stéblech rozeznáme kolénka (nodia) a mezi nimi ležící články (internodia). Listy mají uspořádané ve dvou řadách. Jsou dlouhé, úzké a bez řapíku, se souběžnou žilnatinou. Spodní část listů často objímá jako listová pochva stéblo, dříve než přechází v samotnou čepel. V hraniční zóně mezi pochvou a čepelí běžně najdeme jazýčky, jejich přítomnost a tvar mohou být důležitým určovacím znakem. Větrosprašné květy trav jsou velmi nenápadné. Jeden či více květů skládají dohromady klásky. Klásek je uzavřen dvěma plevami, každý jednotlivý květ pak obklopuje plucha, která může vybíhat v osinu, a pluška. Potom následují dvě plenky, ty se při otevírání květu odtlačují od sebe, aby se mohly uvolnit a vystoupit tyčinky a blizna. Jednotlivé klásky pak skládají dohromady květenství – klas, klasnatou latu nebo latu. Sítinovité a ostřicovité představují dvě čeledi travám podobných rostlin, které se však dají od trav, tedy lipnicovitých dobře odlišit. Okrouhlý stonek sítinovitých postrádá kolénka a listy často bývají na průřezu také okrouhlé, podobné stonkům. Květenství má zpravidla podobu kružele, složeného z většího počtu květů a často hlávkovitě či okoličnatě staženého. U ostřic nacházíme jako rozpoznávací znamení trojhranný stonek a na něm ve třech řadách uspořádané ploché listy. Květy skládají dohromady klásky.
Trávy a traviny Lipnicovité patří k nejstarším užitkovým rostlinám. Všechny druhy obilovin jako pšenice, žito, ječmen, oves, rýže, kukuřice a proso náležejí do této skupiny. Počínaje stepmi a savanami a konče lidmi obhospodařovanými loukami a pastvinami – trávy a traviny vytvářejí takřka po celém světě jako dominantní rostliny obraz otevřené krajiny. S přibližně 10 000 druhy ve více než 700 rodech představují jednu z největších rostlinných čeledí. U nás roste téměř 100 domácích druhů ze zhruba 60 rodů. Do této publikace byly vybrány obzvláště důležité a hojné druhy, které se dají dobře rozpoznat. Všechny trávy se vyznačují řadou společných znaků, podle nichž můžete snadno identifikovat, že jde o trávu. Jejich stonky jsou zpravidla 14
006_017__Atlas rostlin.indd 14
13/05/16 09:35
STAVBA ROSTLINNÉHO TĚL A koruna větvená blizna tyčinka plenky
pluška plucha větev pleva kmen
větévka
Schéma travního klásku s třemi květy
Dub
Stromy a keře
charakteristiky listů, květů a plodů si můžete terminologicky osvojit podle vyobrazení zařazených od str. 420.
Stromy a keře jakožto dřeviny se vyznačují tím, jak samo označení napovídá, že všechny části jejich stonku jsou dřevnaté. Tyto zdřevnatělé části na zimu neodumírají a rostlinám umožňují dožívat se i velmi vysokého věku. Stromy dosahují výšky většinou více než 3 m. Mají zpravidla nevětvený kmen a bohatě rozvětvenou korunu. Keře naproti tomu zůstávají v mnoha případech výrazně nižší. Zakrslé keříky mohou být dokonce vysoké pouze několik centimetrů. Keře netvoří žádný hlavní kmen, už odspodu se větví na více, často stejně silných kmenů. V našich klimatických podmínkách zpravidla keře a stromy na podzim shazují své listí a na jaře pak vyraší listy nové. Vyskytují se tu však i druhy vždyzelené. K nim počítáme takřka všechny zástupce jehličnatých dřevin, ale existují také listnaté stromy a keře, které si zachovávají zelené listy po celý rok. Listy poskytují podstatné znaky pro určování dřevin. Při determinaci pomáhá také prohlédnout si květy a plody, pokud jsou k dispozici. Obzvláště v zimním období poslouží při určování jako důležité znaky vzhled pupenů a borky. Různé
Kapraďorosty Kapraďorosty mají, stejně jako předchozí semenné rostliny, tělo rozdělené na kořeny, výhon a listy. Řadíme k nim početnou skupinu kapradin, dále přesličky a plavuně (včetně vranečků). Tyto rostliny nevytvářejí květy, a tedy ani žádná semena, rozmnožují se prostřednictvím výtrusů (spor). Kapradiny pod zemí ukrývají víceletý oddenek. Nad zem vystupují pouze listy, někdy rozlišené na trofofyly (s asimilační funkcí) a sporofyly (nesoucí výtrusnice, bez asimilační funkce). Listy mohou dorůstat délky až více než 1 m, čepel mají často vícekrát zpeřenou do početných lístků. Na spodní straně listů se tvoří ve výtrusnicích výtrusy. Výtrusnice se zpravidla seskupují ve větším počtu do výtrusnicové kupky (sorus), která může být chráněna tenkou blankou nazývanou ostěra. 15
006_017__Atlas rostlin.indd 15
13/05/16 09:35
víčko list tobolka štět tobolky
úkrojky 1. řádu vřeteno
kauloid s fyloidy
spodní strana
úkrojky 2. řádu
výtrusnicová kupka
rhizoidy
oddenek
Kapradina
Mech
Přesličky mají výhony vystavěné z uzlin a článků. Na uzlinách vznikají přeslenovitě uspořádané listy nebo postranní výhony. Plavuně jsou oproti tomu vidličnatě větvené, listy mají drobné a šupinovité. Kapradiny existují na Zemi už přibližně 400 milionů let. V karbonu (období prvohor) vytvářely stromové kapradiny společně s přesličkami a plavuněmi obří lesy, z nichž později vznikly v současnosti využívané zásoby dřevěného uhlí.
s fyloidy, v půdě ale nejsou ukotveny pravými kořeny, nýbrž jemnými vlákny, rhizoidy. Mechorosty se rozšiřují pomocí spor, které vznikají v tobolkách. Ve střední Evropě se vyskytuje přes 12 000 druhů mechorostů. Z tohoto bohatého a rozmanitého souboru zde nabízíme pouze malou ochutnávku obzvláště nápadných nebo hojných druhů.
Lišejníky Mechorosty Mechorosty se pravděpodobně vyvinuly ze zelených řas jako první suchozemské rostliny. Jde o rostliny bezcévné, netvoří žádná podpůrná ani vodivá pletiva, která jsou typická pro cévnaté rostliny jak semenné, tak výtrusné (kapraďorosty). Hlevíky a druhy jaterníků bez fyloidů vytvářejí málo diferencovanou stélku, ostatní jaterníky nesou trojřadě uspořádané fyloidy (připomínající lístky). Mechy sice mají kauloid
Lišejníky jsou fascinující organismy. Jde o úzký symbiotický vztah – společenství houby (mykobionta) a sinice nebo řasy (fotobionta neboli fykobionta). Houba vytvoří spleť svých hyf, tedy stélku, ve které se pak nachází sinice/řasa. Oba partneři z tohoto vztahu profitují: houba je zásobena sacharidy produkovanými asimilujícím fykobiontem a sinice/řasa je uvnitř stélky chráněna před suchem a horkem. U lišejníků rozlišujeme různé růstové formy. Korovité lišejníky mají stélku pevně přichyce-
16
006_017__Atlas rostlin.indd 16
13/05/16 09:35
STAVBA ROSTLINNÉHO TĚL A nou k podkladu, zatímco lupenité lišejníky na podklad jen volně přiléhají. Keříčkovité lišejníky rostou zpravidla vzpřímeně a svou stonkovitou rozvětvenou stélkou připomínají drobné keříky.
Řasy Řasy jsou organismy, u nichž sice probíhá fotosyntéza, ale nepatří mezi rostliny. Různé kmeny řas se výrazně liší svou stavbou. Zahrnují spektrum různých vývojových stupňů, od nepatrných jednobuněčných druhů přes vláknité a rozvětvené formy až po velké, ploché chaluhy, které mohou v mořích pod vodní hladinou vytvářet husté porosty. Většina řas má pravá buněčná jádra. Ta scházejí sinicím, které však spadají pod bakterie. Převážní část řas žije v mořích nebo sladkých vodách, s některými druhy se ovšem setkáme i na souši – na půdě, skalách či kmenech dřevin.
Ačkoli houby neasimilují (neprobíhá u nich fotosyntéza), byly dříve řazeny k rostlinám vzhledem k jejich přisedlému (sesilnímu) způsobu života. V současnosti už víme, že tvoří samostatnou říši na úrovni říší rostlin a živočichů, přičemž jsou dokonce blíže příbuzné živočichům než rostlinám. Houby hrají důležitou úlohu v přírodním koloběhu. Patří mezi významné rozkladače odumřelého organického materiálu, a tak přispívají k tvorbě humusu. Mnohé houby vystupují jako partneři v různých typech mykorhizní symbiózy s kořeny cévnatých rostlin. Svým půdním myceliem napomáhají rostlinám v příjmu vody a v nich rozpuštěných minerálních živin. Na oplátku získává houba od rostliny cukry. Naproti tomu jiné druhy hub se živí na rostlinách paraziticky. Mohou vyvolávat závažné houbové choroby, a jsou proto obzvláště obávané u užitkových rostlin.
Houby Především na podzim se pro nás řada hub stává viditelnými. Tehdy se objevují jejich plodnice, které lákají do lesů houbaře. Vlastní houbové „tělo“ nám ale zůstává skryto v půdě. Skládá se z rozsáhlé podzemní sítě jemných, vzájemně propojených houbových vláken (zvané mycelium). Také plodnice jsou vytvořené z těchto vláken, v plodnicích vznikají spory sloužící k rozmnožování. Plodnice většiny makroskopických hub (makromycetů) mají nám známou typickou podobu třeně s kloboukem, přičemž spory vznikají na spodní straně klobouku. Z hlediska determinace je důležité, zda je klobouk lupenatý, nebo rourkatý. Mezi kloboukatými houbami najdeme řadu stopkovýtrusných hub s nápadným kloboukem (např. kuřátka), který často usnadňuje jejich určení. Stejná situace panuje u mnoha druhů vřeckovýtrusných hub (platí to třeba pro smrže a lanýže).
Rourkatá houba dužnina klobouku
Lupenatá houba pokožka klobouku klobouk lupeny hrana lupenů
rourky ústí rourek
prstenec vrchol třeně třeň
síťovaný klikatý pochva báze třeně mycelium (podzemní)
Schéma rourkaté a lupenaté houby 17
006_017__Atlas rostlin.indd 17
13/05/16 09:35
