charlotte rocheová / modlitby klína
charlotte rocheová / modlitby klína JOTA / 2012
Tento román vychází ze skutečného příběhu. ovšem jakákoliv podobnost s žijícími nebo mrtvými osobami či reálnými událostmi je čistě náhodná a neúmyslná. © Piper Verlag GmbH, Mnichov, 2011 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2012 Translation © Jiří Strážnický, 2012 ISBN 978-80-7462-086-7 ISBN ePub 978-80-7462-202-1 ISBN mobi 978-80-7462-224-3
Martinovi
Úterý Jako vždycky jsme si dali do postele půl hodiny před sexem obě vyhřívaný deky. Můj muž koupil docela kvalitní, zakryjí nás od hlavy až k patám. Do mě se v tomhle směru musí vždycky trochu víc investovat. Mám šílenej strach, že se taková věc rozžhaví a já prostě usnu a shořím zaživa nebo se udusím kouřem. Naše vyhřívaný deky se údajně po hodině automaticky vypnou. Lehneme si vedle sebe do horký postele a koukáme do stropu. Tělo se teplem uvolní. Začínám zhluboka dýchat a usmívám se vzrušením z toho, co přijde. Pak se otáčím a líbám ho, moje ruka okamžitě zajede do jeho volných domácích kalhot. Žádnej zip nebo něco takovýho, co by mu mohlo skřípnout chlupy nebo předkožku. Nejprve se jeho ocasu nedotknu, ale sklouznu v kalhotách níž až ke koulím. Uchopím je a lehce potěžkávám jako pytlík plnej zlata. Od týhle chvíle už podvádím svou matku. Nenávidí muže. Zkoušela mě přesvědčit, že sex je něco špatnýho. Ale nikdy se jí to nepodařilo. Zhluboka dýchat. N ádech a výdech. T o je jedinej okamžik dne, kdy správně dýchám. J inak jen tak mělce lapám po dechu. N eustále ve střehu, vždycky rezervovaná, vždycky připravena na nejhorší. A le při sexu se mi kompletně změní osobnost. M oje terapeutka paní D rescherová si myslí, že se moje osobnost nevědomě rozštěpuje, protože mě má feministická matka chtěla vychovat k asexualitě. A jen abych ji nezradila, musím se v posteli stát někým jiným. Funguje to velice dobře. J sem pak úplně volná. V ůbec se nestydím. N adrženost na dvou nohou. Pak už se ani necítím jako člověk, spíš jako zvíře. Zapomenu na všechny povinnosti a problémy, jsem jen tělo bez únavnýho ducha. M ůj obličej pomalu klouže k rozkroku. Cítím jeho chlapskou vůni. Když se těsně před sexem nevykoupe, a proč by to dělal, když už jsme tak dlouho spolu, tak nějaká ta kapička moči mezi žaludem a předkožkou přece jen trošku zakvasí. V oní to jak v kuchyni mý babičky, když pekla rybu na plynovým sporáku. Zavřít oči a do toho. T rošku se mi to hnusí, ale současně mě ten hnus vzrušuje. J akmile to všechno slížu, už tam není cítit nic. J ako když kráva olíže svý telátko. Zabořím obličej do měkkýho šourku, čenichám, třu tvářemi ten trčící peň. Ztvrdl už při první puse. M ůj manžel G eorg je o hodně starší než já, jsem zvědavá, jak dlouho mu ještě bude erekce tak dobře fungovat. Líbám jeho slabiny, nebo jak se to jmenuje tam, kde jsou nohy přirostlý ke trupu. Lehce zasténá a začne chtít víc. V tu chvíli jde jen o správnou obsluhu. M ám přesně rozmyšlený, jakej rytmus co musí mít, abych ho dohnala až k šílenství. N apřed jen škádlit. Zůstat ve slabinách, koule pořád ještě pevně v ruce. Z líbání pomalu přejít k lízání. H lasitě při tom mlaskám, aby nejenom cítil, ale i slyšel, co dělám. Pod pytlíkem nahmatám prodloužení topořivýho tělesa, který pokračuje až k hrázi. Říká se u chlapa vůbec hráz? D á se tam rozeznat čára, která vypadá jako srostlý stydký pysky, no jo, všechno stejný. Vlastně ho uspokojuju tak, jak to mám ráda i já, představuju si, že má vaginu. J en právě takovou protáhlou a vyčnívající, hodně vyčnívající! Stisknu jeho pytlík pevněji a masíruju topořivý těleso za ním. A bych z toho taky něco měla, třu si vaginu o jeho koleno. Když se trochu prohnu v zádech, sedí to přesně na centimetr. Ze slabin cestuje můj jazyk pomaličku k dříku penisu. Celej ho navlhčím slinama a dýchám na něj, aby na vlhkejch místech cítil chladivej vánek. O d dříku tlačím jazykem dolů ke koulím. N asaju obě koule do pusy a hraju si s nima. N aučila jsem se dávat pozor, abych nepřekroutila chámovody. J ednou se mi to podařilo a dost ho to bolelo! Pod pytlíkem promasíruju jazykem hráz a nechám trochu slin taky pro
svůj prstík na řitním otvoru. Pak jazyk vytvaruju do pevný špičky a jezdím jím zespodu přes hráz a kůži šourku mezi koulema až úplně nahoru k žaludu a současně třu pomalu ukazováčkem okolí rozetky. Rty i žalud si pořádně nasliním. Když mu začnu kouřit žalud, napřed pootevřu rty jen maličko, aby to cítil hezky natěsno. A pouštím dovnitř a ven jen špičku jeho žaludu. D ovnitř a ven. D ovnitř a ven. D ovnitř a zase ven. Sliny neustále doplňovat. T o jsem se naučila už dřív od nějakýho chlapa, že to bolí, když se tře nasucho. Pouštím si jeho ocas stále hlouběji. J ak ho zasouvám dovnitř, obemknu ho teď rty úplně celýho. J ak ho vytahuju, současně ho saju. D íky tomu podtlaku to pak mlaskne, jak dojede nahoru. Pusou uchopím předkožku a pokaždý ji přetáhnu přes žalud. J azykem kroužím kolem dokola. Žalud mi zevnitř dělá bouli na tváři. H erečky v pornofilmech vždycky trhají rukou předkožkou prudce sem a tam. T o u mýho muže nejde. T o ho doopravdy bolí. N etuším, proč to v těch filmech pořád ukazujou. J ednou jsem o tom v nějaký knížce o sexu četla. Když mu ho žena honí rukou, měla by raději použít levou, pokud je pravačka. Protože pak ho nedrží tak pevně a může do toho dát víc citu. Bohužel neumím jako herečky v pornofilmech ten trik s úplným zasunutím až do krku. Párkrát jsem se skoro pozvracela a rychle to vzdala. Člověk přece nemusí dělat všechno jako v pornofilmech! Taky jsem už častokrát v životě zkoušela polykat. T o u mně ale taky nefunguje. Ta chuť a konzistence vzadu na patře mi při polykání připadá tak odporná, že to prostě nedostanu dolů. M ám docela silnej dávicí reflex, a to se chlapovi taky neposlouchá zrovna příjemně. Zvládla bych to jen s obrovským hereckým výkonem a to se mi zdá příliš náročný. A si bych to překousla při nějaký rychlovce na jednu noc, ale z manžela si takhle kozy dělat nemůžu. Ten ví, že to nesnáším, takže ani nechce, abych to dělala. J ediný, co dokážu, je, že se mně udělá v puse, ale já to vystřelující sperma zase vytlačím jazykem ven. O bčas si pusa i čelistní kloub potřebujou odpočinout, v tom případě vezmu ten mokrej olízanej ocas do ruky a předkožku opatrně přetahuju nahoru přes žalud. Sama bych na to nepřišla. A le kdysi, když jsme se teprve seznámili, jsem jednou manžela poprosila, aby se udělal sám. Když jste čerstvě spolu, tak ještě děláte takový srandičky. Při tom jsem toho spoustu odkoukala. Během doby jsem zjistila, že čím líp mu to rukama a nohama udělám, jako kdyby se ukájel sám, tím je to pro něj lepší. Proti desetiletím sexuální socializace člověk vlastními nápady nic nezmůže. Chtěla bych se přiblížit jeho masturbaci co nejvíc, samozřejmě s větším instrumentáriem. O n může používat jen ruku. J á jazyk, pusu a další a další. Pokud pokračuju rukama, tak přitisknu pytel nahoru k ocasu, zatímco druhou rukou ho třu směrem k žaludu. Takže má pocit, jako bych ho pevně obemkla úplně celýho. M ezitím si on leží na zádech jako brouk a naprosto se mi oddává. N ohy roztažený, ruce za hlavou, bělmo v očích jako v transu. J á mám naopak silnej pocit moci, jak tam tak leží. M ohla bych ho podříznout a ani by si toho nevšiml. O bčas vypadnu z role sexuální služky a pozoruju scénu z třetí perspektivy. T o se pak musím pousmát, jak je to všechno legrační, co spolu provádíme. To ale rychle potlačím a s veškerou vážností pokračuju dál. V ětšinou začínáme tak, že jeden obsluhuje druhýho. Když to děláme třeba na devětašedesátku, tak vždycky zjistíme, že je to sice hezký, jak máte všechny ty orgány přímo před očima, jenže ona ta obsluha rozptyluje, takže si vlastní pocity pořádně nevychutnáte. Buď, anebo! Ne že bychom se o tom někdy otevřeně bavili. To prostě vyplyne beze slov. N aše souznění v sexu. A le když ho obsluhuju, stejně dbám na to, abych se vždycky mohla taky někde otírat, protože jinak je se svým vzrušením kilometr přede mnou a já snaživě kulhám daleko za ním. J ak dopřávám svýmu čelistnímu kloubu přestávku
a naplno obouruč přetahuju a shrnuju jeho předkožku, mám svou vaginu posazenou na jeho stehně, nohy doširoka rozevřený, a celý mu ho namastím. V ždycky se vzrušíme až do úplnýho rauše a mě to naplňuje hrdostí, co všechno umím se svým mužem udělat. Kromě vyhřívaný deky ale musím pokaždý udělat ještě jedno opatření. H rozně se bojím, že by nás při sexu uslyšeli sousedi. K předehře tak patří i zavírání všech oken a dveří. J enom tak se dokážu úplně uvolnit. O bčas se stalo, že jsem se spoléhala na manžela a on na některý okno zapomněl. Když to pak zjistím po všech těch hlasitejch orgasmech, studem zčervenám jako rak. A sousedy to určitě taky obtěžuje. M anžel si kvůli tomu ze mě pořád dělá srandu. Terapeuticky vzato je ovšem pro něj tahle role dost jednoduchá, protože se může spolehnout, že z nás dvou budu ta ustrašená vždycky já. V partnerském vztahu každej obsadí roli, která zůstala volná. J á jsem ta panická, upjatá, stydlivá. Pak může být on ten pohodář a exhibicionista. J á hlídám, aby nás nikdo neslyšel. Zavírám okna, dveře, zatahuju záclony. N ěkdy vyjdu potmě v županu před dům a on se v posteli při světle převaluje a protahuje, abych mohla venku zkontrolovat, jestli někdo může vidět dovnitř. O bčas mi totiž naše záclony připadají moc tenký. J sou z kravatovýho hedvábí s hnědým kašmírovým vzorem. V zimě nám někdy vyhřívaná deka nestačí, takže si do našeho kutlochu vezmeme jako další tepelnej zdroj jeho horský slunko na bolesti zad, je to poměrně velkej, širokej a drahej model. A když jsme pak tak hezky červeně nasvícení jako ve výloze v A msterdamu, mám zase strach, že hedvábná záclona promítá naše dvě zpocený propletený těla do světa. O n ví, že jsem na palici, jak říkáme. Znovu musím zvenčí zkontrolovat, jestli nás může při tomhle osvětlení někdo vidět. Kolikrát v životě už jsem zjistila, že lidi si vůbec nedělají starosti, jakou stínohru na okně promítá jejich stowa ová žárovka. Zdravýho člověka by pohled na svlíkající se ženskou možná potěšil. J á si ale jen neustále v duchu opakuju: Panebože, jen ať se to nestane mně, tomu musím za každou cenu zabránit. Takže právě uspokojuju svýho muže. Stává se, že dlouhý minuty jen odpočívá a nechá všechno plynout. V ětšinou leží na zádech, protože ho už léta trápí bolesti zad, a tím pádem i mě, protože se dokážu do manžela tak vcítit, že mě pak záda rozbolí taky. Nesnáší, když dá přede mnou najevo svou slabost. J sme spolu taky proto, že jsem si vybájila, jak je neskutečně silnej. Když se ho každej den ptám „Co tvoje záda?“, jako bych ho kastrovala. A le jen chci být slušná. Chci mu ukázat, že s ním soucítím. Takovej problém se může objevit, když jste s někým starším. N ejde o to, jak se chovám já, ale o to, že on si připadá hrozně, že ho vedle mě bolí záda. T o, že si může jen tak ležet, je pro něho, myslím, taky nová věc. D říve měl vždycky ženy, který musel obsluhovat, až měly dost, a pak toho pro něj už moc nezbylo. N o, pěkně děkuju, milý emancipační hnutí! Takhle to přece nebylo myšlený. Že se udělají jen ženský a muži se na to musí koukat. Ten můj miluje, když mu v posteli sloužím. O pakuju všechno, co umím a co jsem právě popisovala, chvíli rychle, pak zase v pomalým rytmu. U ž u toho nemusím přemýšlet, všechno funguje samo, jako na drogách. Když se rozjedeme, zapomenu na prostor i čas. J sou to jediný chvíle dne, kdy můžu vypnout. Fakt si myslím, že je to spíš v tom dýchání než v sexu, ale možná v obojím. N a rozdíl od toho, co chtěla moje matka, jsem se za ty dlouhý roky terapie naučila, že jsem taky sexuální bytost. A pomaloučku se učím vnímat svůj vlastní chtíč. D řív, tedy celý ty poslední roky s mým mužem, to u nás fungovalo podle toho hloupýho klišé, že žena nemá chuť nikdy a muž chce vždycky a všude! A le když se pak zmáčkly ty
správný knoflíky, pokaždý jsem si říkala: Proč jsem na to nepřišla sama? Proč ho nikdy nesvádím, proč musí dělat vždycky všechno sám? Pro něj to bylo hodně ponižující, pořád dostávat košem a být pokaždý iniciátorem našeho sexu. Často jsme se i pohádali. M usela bych lhát, kdybych tvrdila, že jsem na sex měla chuť. N ikdy. A ni jedinkrát. J en jsem reagovala, abych mu udělala radost, a protože jsem věděla, že jinak by šel náš vztah do kytek. T o ví přece každej: J ak to přestane fungovat v posteli, je jen otázkou času, než skončí všechno. O tom jsem pevně přesvědčená. A le potom, jak jsme překonali tu počáteční nechuť, tak jsem se taky rozjela. A pokaždý mě napadla věta: Proč mi nikdy nepřipomeneš, jak mě to bude bavit, pak se taky nenechám prosit! D íky svý terapeutce začínám sama stále častěji. Tak dvakrát týdně navrhnu: „Co takhle dneska?“ Při předehře můžu být tak nezištná jen proto, že dobře vím, že se mi to později všecičko a ještě víc vrátí. Prostě ať se snažím jakkoliv chlípně ho ukojit, na jeho orální umění nikdy mít nebudu. Často se ptám, jestli se mu to, co dělám, opravdu líbí tak, jak se mně líbí to, co dělá on. Je to dilema. Nikdy se to nedozvíme. Když mám pocit, že už je toho obsluhování dost, pomalu přestanu. O n to vždycky pozná a velice vděčně se pak o mě postará. D oširoka mi roztáhne nohy a lehne si hlavou mezi ně, aby na všechno dokonale viděl. Zkoumá mě milimetr po milimetru, jako gynekolog. Říká se tomu „hra na doktora“ i u dospělých? Každopádně to u nás tak probíhá. Pak je ale lepší se aspoň ve stejnej den osprchovat. Když se někdo dívá a čichá tak zblízka, zpozoruje každej kousek nečistoty. Vezme moji ruku a položí ji na vaginu. V ím přesně, co to znamená. Chtěl by, abych se před ním ukájela. Sama od sebe to nikdy nedělám. M oje matka mě vychovala dost feministicky. Podle mě se při tý výchově něco pokazilo a ze mě se stalo něco na způsob sexuální katoličky. J eště nikdy jsem se neukájela sama. J ediný, co v nejširším možným smyslu může spadat pod sebeukájení, je, že se stydlivě podrbám na ochlupení. A si podvádím sama sebe. Říkám si, jejda, něco mě svědí v rozkroku, a tak se podrbu na svým krátce sestřiženým ochlupení, většinou když ležím v posteli, a cítím, že mě to vzrušuje, a okamžitě přestanu. Z nějakýho divnýho, nemoderního důvodu nepokračuju. Svůj chtíč v rozkroku si pletu s nějakou nemocí, jednoduše si to nechci přiznat. Když jsme několik dní neměli sex a já prováděla to tajný drbání v posteli pod peřinou, tak někdy ta touha opravdu až bolela, já si to ale nechci připustit, že jsem nadržená, raději si myslím, že mám nějakou plíseň nebo zánět močovýho měchýře nebo že jsem chytla herpes. A čkoliv jsem absolutně imunní, jinak už bych ho dávno měla. Buď to člověk dostane, nebo to nedostane, a já se zdám být imunní. A spoň proti něčemu. T yhle myšlenky pak nosím v hlavě, než dojde k sexu, z iniciativy mýho muže samozřejmě, a on mi pak všechny obtíže vyšuká z hlavy. Pokud to ale manžel chce, uspořádám pro něj tu největší masturbační show všech dob. Když se dívá a vyzve mě k tomu, jedu na plnej plyn. T řu a dřu, co to dá. A ni jednou se mi nepodívá do obličeje. Pak se opravdu skládám jen ze svý vaginy. Splynu se svou vaginou. O n nechá hlavu mezi nohama a pečlivě sleduje, jak provádím všechno, co jsem kdy viděla o sebeukájení na internetu a D V D . J eho oči, jeho nos a ústa jsou jen několik centimetrů od mých vnitřních stydkých pysků. Kroužím prsty po poštěváčku, rozevírám stydký pysky, třu se mezi nima a občas zasunu jeden či dva prsty dovnitř a píchám se sama. A čkoliv mi to připadá spíš legrační než vzrušující, když pak vidím, jak moc ho to vzrušuje, vzruším se taky. D ýl už to nevydrží a chce svým ocasem dělat to, co dělají moje prsty. Ležím před ním,
úplně nahá, roztahuju nohy, jak jen to jde. Sklouzne dopředu a několikrát plácne svým tvrdým ocasem do mý vaginy. M yslím, že to taky odkoukal v nějakým pornofilmu. A le mně se to líbí. A niž bych zrovna mohla vysvětlit proč. Párkrát plácnout a dovnitř. J á se udělám většinou velice rychle. Stačí párkrát proniknout. A hotovo. M oje matka a přední feministky tvrdily, že vaginální orgasmus neexistuje. Sedí mezi mnou a G eorgem a šeptají mi do ucha: „Žádnej vaginální orgasmus neexistuje!“ Teď, ve třiatřiceti, bohužel sama zjišťuju, že to nesouhlasí. Při sexu jsem to cítila vždycky a považovala to napřed za psychický ukojení. M yslela jsem si: J enom ta úžasná představa, že mě píchá, pomyšlení, ach, že je ve mně, mě naplňuje tak, že bych se udělala i bez doteku poštěváčku. Protože do mě z politických důvodů velice přesvědčivě nalívali, že jinej orgasmus než klitorální neexistuje! Pak je logický, že si člověk jednou začne myslet, že je blázen nebo má velkou představivost. V posteli jsem zjistila, že má feministická výchova je na míle vzdálená realitě. Zcela nenápadně, potají, za zády svý matky i za zády A lice Schwarzerový, jsem si myslela: N emají pravdu! Cítím to přece pokaždý: Vaginální orgasmus existuje! J děte se vycpat! Teď jsem dokonce četla i vědecký potvrzení ve dvacátým čísle Geo Kompaktu. M ůj oblíbenej časopis. Článek se jmenuje „Láska a sex“. H odně jsem se z něj naučila, ještě víc než z Emmy. A lice Schwarzerová pořád ještě sedává při sexu mezi mnou a mým mužem a šeptá mi do ucha: „J asně, A lžběto, to si jen myslíš, že teď prožíváš vaginální orgasmus, to si jen namlouváš, aby ses mohla podřídit svýmu muži a jeho mocnýmu ocasu.“ Ve zmíněném G eo Kompaktu jsem se dočetla, že žena má dvě cesty k orgasmu, který můžou fungovat i současně. Vaginální orgasmus, slovy laika, je vedený do mozku nervovými dráhami střev, klitorální pak míchou. O bčas zažiju obrovskou rozkoš, to je zřejmě oběma způsoby současně. M ám taky pocit, že se nejrychleji udělám, když si to beru tak, jak potřebuju. M yslím tím, že jeho pohyby vlastně dokončuju já, vzepnu se proti jeho ocasu ještě víc, než ho on vrazí do mě. T o je pak přesně můj rytmus. A je už jen otázka vteřin, než se udělám. J sem hodně hlučná, pokaždý totálně ztrácím kontrolu. A hotovo. O n si musí dávat velkej pozor, aby se neudělal, protože ho samozřejmě šíleně vzrušuje, když si beru, co chci. Zbožňuje, jak mě jeho ocas rozjede. A le možná si to jen namlouvá, ve skutečnosti se rozjedu sama. Takže se musí na chviličku soustředit a myslet na svou katolickou matku či co, než se udělám. A by se neudělal přede mnou a já už pak ne. J sem mu velice vděčná, že to myslí vážně a dává mi přednost. O dhaduju, že se za sedm let našeho vztahu stalo snad jen třikrát, že byl hotovej moc brzy a pak už mě nešlo udělat ocasem. O všem pokaždý to všechno napravil prsty a jazykem. Pak se mi to jeho špatný svědomí opravdu vyplatí. Když odhlédnu od těch tří výjimek, je vždycky na řadě, až se udělám. Pak se zase stanu jeho služkou jako na začátku. T o je jedinej moment, kdy při sexu promluvím. Bohužel neznám žádný sprostý průpovídky. Zřejmě ze stejnýho důvodu, proč nemasturbuju. V šechno je vina mý matky! J ako vždycky. Zeptám se ho: „J ak bys to chtěl?“ O no zas tolik možností není. M ůže si vybrat mezi rukou, pusou, vaginou – ale že já píchám jeho, tedy sedím nahoře, už kvůli jeho zádům – a velice zřídka, protože už mě to jednou hodně bolelo, do mýho zadku. Když se na něj posadím, většinou to chce obráceně. A by mě mohl popadnout za zadnici a všechno vidět. Roztáhne pak moje půlky, aby mohl přesně sledovat, jak jeho ocas klouže v mý vagině. Podrobně mi líčí, co vidí. N a rozdíl ode mě ovládá dirty talk velmi dobře. Velice lituje, že nemůžu vidět, jak kůže mý vaginy obepíná jeho ocas, když se nadzvedám. Říká, že to vypadá jako koupací čepice, kůžička zůstane trošku viset a protáhne se podél celýho ocasu.
Během našich společných sedmi let mi roztahováním půlek párkrát trochu natrhl kůži řitního otvoru a lehce mě poranil. D ruhej den, když se vrátím ze záchodu, mu pak říkávám: „Příště už mi tak prosím nervi ten zadek, něco tam prasklo, dík.“ H ned má špatný svědomí a slibuje nápravu. Holt stane se v zápalu boje! Často mám pocit, že se divokej sex pohybuje na hranici zranění. N ěkdy se mu podaří natrhnout citlivou kůžičku i při roztahování vaginy, když ji chce dokonale prozkoumat. D o určitý míry mě ta slabá bolest ještě víc vzruší. J e tak nadrženej, že už se vůbec nekontroluje a nedokáže odhadnout svou sílu. Zní to, jako bych mluvila o někom postiženém, ale tohle mi při sexu běhá hlavou. Pokud se to teda ještě dá vydržet, počkám, až jsme hotoví, a až potom si přátelským tónem postěžuju. Často mě taky štípe do tvrdých, vzrušených bradavek, to pak teprve bolí! Říkám mu o tom velmi opatrně, protože jinak ho potom trápí špatný svědomí a příště je až přehnaně opatrnej. T o taky nechci. A on v žádném případě nesmí mít pořád pocit, že je nějakej grobián. Teď se udělá. Za ta léta jsem se naučila jeden trik, kterej jsem poprvý viděla ve filmu Kuřecí ranč od N icka Broomfielda. Prostitutky ho v tom filmu zkoušejí na svý kunšofty, aby pich proběhl rychleji a mohly za hodinu víc vydělat. J akmile se totiž chlap udělá, penis mu klesne a prostitutka má za stejný prachy dřív volno. Ten fígl používám na konci sexu se svým mužem. Když se udělám, většinou se nedomnívám, že by to mělo pokračovat ještě věčnost. Za ty roky jsem si extrémně vytrénovala svý poševní svalstvo. D okážu se uvnitř stáhnout na mnohem menší velikost než normálně. N etuším, jestli je člověk po porodu trošku vyklochtanej nebo ne, můj gynekolog tvrdí, že ne, že se všechno zase obnoví jako předtím. Každopádně ale asi z toho chlap nemá zrovna dobrý pocit, být obemknutej v těsný vagině, když při sexu produkuju tolik šťávy. Při předehře je to velmi vítaný, později, když se chce udělat třením ocasu uvnitř, to spíš obtěžuje. Když ho někdy zasune, ještě než stačím pořádně zvlhnout, poznám na jeho reakci, že ho víc vzrušuje, když je tření silnější. V každým případě, když se udělám, tak moje touha ochabne a chci, aby to rychle skončilo. Během V ánoc nebo našeho výročí a podobně bych to ještě překousla a pečovala o něj ještě dlouho po svým orgasmu. J inak sevřu veškerý poševní svalstvo, co mám, a on se okamžitě, ale skutečně okamžitě udělá, proti tomu nic nezmůže. M ám z toho vždycky velice blaženej pocit, že díky svýmu vnitřnímu svěráku na jeho ocase mám pevně v rukou, kdy skončíme. Úžasný. Když si pak při orgasmu poměrně hodně zakřičí, vždycky se ho z legrace zeptám, jestli už se udělal. Podle mě hlasitost vystupňuje sexualitu, zdůrazní živočišnost a opojnost sexu. D řív, na začátku našeho vztahu, jsem vždycky křičela jen já, až mu málem upadly uši. D nes už si pěkně zavýskne i on. Hodně mě to baví. D ohru nesnáším. Po sexu jsem hodně neklidná a hned chci vstávat a něco dělat, třeba se umýt. N e že bych se cítila špinavá, ale protože jsem náchylná k ženskýmu problému číslo jedna, zánětu močovýho měchýře. A nezbavím se pocitu, že ho po sexu dostávám obzvlášť často. Takže zcela nevědecky jsou v mý hlavě na vině mužský bakterie. Rychle je smyju a svýho muže nechávám jako vždy ležet na místě činu, protože ten se okamžitě po sexu hluboce uvolní a tvrdě spí, někdy celý hodiny. H ow does a cliché become a cliché? N ěkde jsem četla, že je tohle rozdílný chování mužů a žen po sexu úplně normální a způsobujou ho hormony. U klidňuje mě, když vím, že je to vědecky zdůvodněný, protože jsem předtím musela roky poslouchat, jak jsem neromantická, když pokaždý hned vyskočím a uklízím. V tom článku psali, že to známý vtipkování o malý smrti muže a hyperaktivitě ženy po sexu
skutečně souvisí s tvorbou různých hormonů. V ědu miluju, protože mě zbavuje špatnýho svědomí. O d tý doby, co to víme, smím hned vyskočit z postele a něco kutit, aniž by se na mě někdo zle díval. O n už hluboce a tvrdě spí, já vypnu obě vyhřívaný deky, aby ho nějaká dečka ve spánku neudusila! Vezmu si plyšáka svý dcery, kterej se povaluje na podlaze naší ložnice, orangutana, a podržím si ho dole na vagině, aby sperma po cestě do koupelny nevyteklo. J e legrační, že ve filmech se to nikdy nestane, aby po sexu z ženské všechna ta polívka zase vytekla ven. T o dokáže pěkně naštvat! U směju se. Po sexu se z hlavy vykouří všechny problémy. H ned po styku si vždycky myslím, že větší pohoda už snad být nemůže, ale někdy si on nebo já ještě přisadíme. T ěsně před koupelnou stojí ratanovej koš na prádlo, v rámci naší přípravy na smrt máme rádi starý, tmavohnědý věci, tam hodím orangutana, a pak šup do koupelny. N ež by tam moje dcera plyšáka našla, bude už semeno zaschlý. D ítě by to stejně považovalo spíš za chrchel, určitě. Posadím se obráceně na bidet a myju se, jak jsem to už jako dítě viděla v Plechovým bubínku. M oje matka nám v dětství neustále pouštěla nepřístupný filmy. Podle jejího názoru se nemají umělecký filmy cenzurovat. T o mám od tý doby tak zafixovaný v hlavě, že si po sexu v podřepu nad bidetem vždycky připadám jak ta služebná z Plechovýho bubínku, Kateřina T halbachová, která se v rámci následné antikoncepce pokouší vypláchnout sperma svýho zaměstnavatele vodou. T y obrazy mi asi nikdy nezmizí z hlavy. Po důkladným umytí mýdlem se ještě jednou opláchnu čistou vodou. Vezmu si škrábavej ručník ekologicky usušenej na vzduchu a přehnaně silně se drhnu v rozkroku. Chci být rychle hotová. Za chvíli přijde dítě ze školy, pak chceme brzy jíst. J eště nemám nic připravený. D ívám se na sebe nahá v zrcadle. N ejlíp vypadám právě po sexu, protože mám všechny rysy obličeje dokonale uvolněný. Prsa jsou mohutně prokrvený a trošičku větší, bradavky tvrdý a vzpřímený, zorničky rozšířený jako v drogovým rauši, vnitřní stydký pysky a klitoris tlustý a nateklý z toho tření, visí mezi vnějšími pysky ven. N a krku a mezi prsama mám typický skvrny po orgasmu. T y se nedají zapřít. M anžel z nich má vždycky obrovskou radost, z těch červenejch fleků na mý bílý kůži. N eustále má strach, že orgasmus předstírám. Což nedělám, protože nemusím. U češu se, abych nebyla rozcuchaná, až se Líza vrátí domů. Tamponem nebo vatovou tyčinkou si otřu rozmazaný šminky pod očima. A než si natáhnu kalhotky, složím do nich dva listy toaletního papíru. V íc ne, to učím i svý dítě, když jde na záchod, kvůli životnímu prostředí. Pak se vplížím co nejtišeji do komory vedle naší ložnice a vyhrabu si tam pohodlný oblečení na večer. Za chvíli, ještě před rodinnou večeří, musím zaskočit ke svý terapeutce paní D rescherový. Smím tam chodit v jakýmkoliv oblečení. Což je příjemný. J e jí jedno, jak vypadám nebo jak voním, můžu dovnitř kdykoliv v jakýmkoliv stavu. N eříkají to většinou pánbíčkáři o svým bohu? A le zase si tak jistí nejsou a raději se kvůli němu umyjou, kdyby náhodou nebyl tak milej, jak si ho vymysleli. Paní D rescherová si dokonce přeje, abych u ní taky někdy šla na záchod, na velkou, to se ale ještě neodvážím. Ale pracujeme na tom! Potom vyběhnu nahoru do kuchyně. Po cestě zavírám všechny dveře, abychom G eorga neprobudily. V ím, že bude spát minimálně hodinu. N amlouvám si, že jsem ho sama tak vyčerpala. Pak mi tolik nevadí, že spí, protože jsem na to pyšná. Za tu hodinu uvařím něco zdravýho. A díky hlubokýmu dýchání zmizí ty do ruda prokrvený skvrny na krku, ty by mý dítě nemělo vidět. D ěti nechtějí, aby spolu dospělí měli sex. Ze svých vyrovnaných
kuchyňských prkýnek vyberu to s vyrytým motivem česneku a cibulí a z magnetickýho držáku vezmu značkovej Mühlenmesser s nápisem Česnek. O d tý doby, co nekouřím, mám tak dobrý čichový a chuťový pohárky, že poznám, co se tím nožem krájelo předtím, a kdyby to byla cibule nebo česnek, asi bych se pozvracela. Když jsou věci, který mají vlastně chutnat sladce, ostrý, vytočí mě to. A le až teď, ke stáří, dřív jsem byla víc v pohodě. D aleko víc v pohodě! Cibule bydlí v dřevěný bedýnce pod dřezem. T o vždycky říkávala moje babička: „Now, where do the onions live?“ M oje bývalá nevlastní matka mě naučila jeden dobrej trik, jak nejlíp nakrájet cibuli nadrobno. K osmahnutí na pánvi, jako základ skoro každýho jídla, který vařím, by měla být tak jemně nasekaná, že se při vaření skoro rozpustí. Cibuli oloupu, odkrojím hlavu a zadeček a vypláznu jazyk, jenom špičku, to stačí, protože kyselina, která z cibule stoupá, si hledá nejbližší vlhký místo. Kdybych pusu neotevřela, byly by to oči, což je dost nepříjemný. N erada brečím. J ak začnu, nepřestanu. A le takhle jazyk zachytí všechnu štiplavost ještě dřív. O či nepálí a brečet vůbec nemusím. Cibuli otočím naříznutým vrškem k sobě, nakrojím ji vodorovně a svisle těsně vedle sebe a pak ji nakrájím z boku na malý kostičky. T y hodím na pánev s olivovým bioolejem a osmahnu, až zesklovatí. Z ledničky vezmu hlávku kapusty, nejkrásnější zeleniny vůbec. Velkým, velmi ostrým nožem rozkrojím kapustu na půlky a řez si pořádně prohlídnu. Směrem dovnitř přechází od tmavě zelené do světlé. Zešikma vyříznu tvrdej košťál, hodím ho do bioodpadků a kapustu nakrájím na tenký proužky. Ze začátku to vždycky vypadá, že je jí moc, ale dušením se objem zmenší. Přihodím hrst svý speciální přísady, zeleninovýho biovývaru bez kvasnic. Sháněl se dost těžko. I ve zdravý výživě měli jen vývar s kvasnicovým výtažkem, což je moderní greenwashingovej název pro glutamát. J ako dobrá matka nemůžu glutamát v naší kuchyni strpět. N ěkolikrát jsem provedla pokus, když se u nás ještě jedlo maso, ještě před érou J onathana Safrana Foera: U vařila jsem pravej kuřecí vývar z celýho kuřete a kostí. Rodině chutnal průměrně. D ruhej den jsem naservírovala kuřecí polívku z biopytlíků ze zdravý výživy a všichni byli nadšení. T o způsobuje výhradně posilovač chuti glutamát, respektive výtažek z droždí, to zní tak hezky nevinně. Pokud bych svou rodinu navykla na tohle dochucovadlo, už by jim pak chutnaly jen ty „posílený“ jídla a přirozený věci ne. Proto s tím nechci nic mít. D o pánve tedy nasypu speciální práškovej biovývar bez glutamátu, našla jsem ho na internetu, ještě trošku vody na podušení zeleniny a na to celej kelímek smetany, kousek másla, hodně soli, hodně pepře a večeře je hotová. Cinkne zvonek u dveří, jdu otevřít Líze. J ak jdu ke dveřím, říkám si: Vaření pomáhá proti šílenství. Zelenina pomáhá nezbláznit se. „Jak bylo ve škole?“ „Dobře.“ Když vejde dovnitř, v pubertální bundě, upnutých džínách a kozačkách, vůbec nemůžu uvěřit, jak vyrostla. T ohle že má být mý dítě? N o dobře. Zvládla jsem ji vypiplat z nejhoršího. D okázala jsem, že ještě žije. V naší rodině to vůbec není běžný. J eden z mých bratrů umřel už v šesti letech, další v devíti, třetí ve čtyřiadvaceti, to musí má dcera ještě zvládnout! A le už teď jsem dokázala více než moje matka. M oje dítě ještě žije. Tedy sto procent mých dětí přežilo šestý narozeniny. O na měla pět, tři jsou mrtvý. J edno z nich bylo mladší, než je teď má dcera, tedy dvacet procent svých dětí ztratila dřív, než jim bylo osm. Rychle opláchnu nádobí, co jsem zašpinila při vaření. V ůni cibule nemusím stírat úplně,
protože tohle prkýnko je vyhrazený speciálně pro ni. Jsme pěkní snobáčci! „Musíš prosím tě pokaždý házet bundu na zem, když přijdeš?“ „A proč ne?“ „A kde máš svýho sluhu, co po tobě všechno posbírá?“ Ukáže na mě. O bě se rozesmějeme. Zvedne bundu z podlahy a pověsí ji na náš ručně vyřezávanej dětskej věšák, kterej mi sahá sotva po kolena. „Můžeš prostřít.“ „Ach, ne.“ „Jinak nedostaneš nic k jídlu.“ „Oukej.“ D emonstrativně dupe ke kuchyňský lince, vyšvihne se nahoru jako na hrazdu, špičkou kozačky se opře o madlo zásuvky a stojí a kouká. „Copak to bude?“ ptá se. „Kapusta.“ Zvednu pokličku z pánve. „Jenom?“ Protočí oči a vyplázne jazyk. „Jo.“ U směju se na ni. T o je můj starej trik, uvařit jen velkou porci zeleniny. Přijde ze školy hladová, a i když si na moji zeleninu postěžuje, stejně se potom nají dosyta, protože jednoduše nic jinýho není. T o mě jako matku těší. D ítě musí mít zdravou výživu. H odně vitamínů v bříšku. Proto udělám cokoliv. Protože svý dítě miluju. Za ty roky jsem už vymyslela spoustu věcí, jak má všechno fungovat, abych se předvedla jako dobrá matka. A myslím to přesně tak, jak píšu: předvedla. J aká mám být, abych byla co nejlepší pro svý dítě? Chtěla bych být usedlá, co nejvíc doma. A by měla Líza co nejnudnější, neustále se opakující všední den, takovej, jakej jsem já jako dítě nikdy neměla. A aby pak z toho důvodu odlítla do světa, protože doma bude taková nuda. V mým dětství bylo všechno až moc vzrušující, samý stěhování, samí noví otcové, že mi ani nezbylo nic jinýho než stát se domácí puťkou, co nemá ráda cestování a rozruch. Vařit každej den. Žádný objednávaný jídla, maximálně tak čtyřikrát do roka, a nikdy, jen přes mou mrtvolu, od McDonalda. U nás vždycky jíme u jídelního stolu, všichni, kdo jsou doma. Během jídla nikdo nesmí k telefonu, číst nebo zpívat. N evím proč, ale tohle zpívání se zdá být velkým problémem, moje dcera i můj nevlastní syn si pořád chtějí u stolu prozpěvovat. T o je přísně zakázaný, protože jinak se nikdo pořádně nenají. T o jsou spíš ty nedůležitý věci, kterýma svýmu dítěti předvádím dobrou matku. N ejdůležitější na tom seznamu je, že každou vteřinu dne jí budu svým chováním dokazovat, že je dítětem chtěným a dítětem z lásky. Což je pravda. U kazuju jí, jakou mám radost, že se narodila. Že jsem na ni hrdá, jaká je, co umí, a pravidelně jí říkám, že ji miluju. Říkám jí, jak je chytrá a krásná. A veselá. Když chce, naučí se všechno. Svým chováním se jí pokouším naznačit, že budu v pohodě, i když nebude taková jako já, že ji přesto dál budu milovat, a je jedno, co za blbosti ve svým životě ještě provede. M oje matka tohle nikdy nedělala, ta mi vždycky signalizovala: Buď budeš jako já, nebo tě nebudu mít ráda. Tohle se další generaci předávat nebude. Tomu zabráním. Ha! Líza vezme z police tři talíře, dřepne si, postaví talíře na pracovní desku a seskočí dolů, hbitá jako opice. Pak musí uklidit rozložený noviny Zeit a Freitag, jediný noviny, který
čteme, aby mohla prostřít naši stranu jídelního stolu. J e pro sedm lidí, ale používáme jen konec stolu, abychom seděli co nejvíc pohromadě. N utím ji prostírat stůl, protože jsem to četla v jedný knize o výchově od J espera J uula. D řív jsem vždycky dělala všechno za ni, abych jí ukázala, jak moc ji miluju. Pak by se ale nikdy nic nenaučila a v šestnácti by si ani neuměla vyprat prádlo nebo uklidit nádobí z myčky. M usím svýmu nutkání odolat a trápit ji, aby dělala věci, který by v naší domácnosti vlastně vůbec dělat nemusela. V tý knize o výchově se píše, že se dítěti musí vštípit všechno do dvanácti let, aby v nouzovým případě mohlo bydlet samo, potom už je na nějaký vyučování pozdě. T ohle ještě ve zbývajících pěti letech rychle zvládneme. Prostřít stůl, složit oblečení, uklidit pokoj a vyčistit záchod. Zdola přichází G eorg. V ypadá rozespale, šklebím se na něj, což má znamenat: Zrovna nemůžu mluvit, protože je v pokoji dítě, ale bylo to s tebou super. O pětuje mi úsměv. M á na sobě dlouhý, volný bílý trenýrky s rozparkem. Líbí se mi v nich, vypadá jako kovboj, co má volno. Když ho hladím po zadku, což dělám často, když se dítě nedívá, látka je na dotek neuvěřitelně hebká, je už stokrát sepraná a na mnoha místech skoro průhledná. V G eo Kompaktu (to už je zřejmě moje bible sexu!) jsem četla teorii, která absolutně dokonale vystihuje mou lásku k manželovi. N azývá se „teorie visutých mostů“. Poměrně atraktivní žena, při testu to byla dosazená volavka, zastaví na chodníku v pěší zóně několik mužů ve zcela běžných situacích a položí jim několik otázek. Údajně pro vědeckou studii. M uži poslušně odpovídají a ona jim dá svý telefonní číslo, kdyby se zajímali o výsledek ankety. T o stejný pak udělá na frekventovaným visutým mostě v parku. M ost se ve větru pohybuje a ta žena klade stejný otázky a všem mužům opět rozdá svý telefonní číslo. V ýsledek experimentu: Zavolá daleko víc mužů z mostu než z chodníku. T o znamená, že člověk si rychleji vytvoří vazbu, když je v extrémní situaci. Pocit, že jsou na visutým mostě, říká těm chlapům, jejda, teď jsme spolu něco prožili a ta ženská se mi moc líbí. Protože v extrémní situaci si člověk vytváří vazbu k spolutrpícím. Při seznámení s mým mužem bylo tím visutým mostem těhotenství, respektive porod. N aše seznámení bylo úplně nudný skoro jako u každýho páru, poznali jsme se v práci. O n byl galerista a chtěl vystavovat mý fotografie. Jeho žena měla krátce před porodem, já krátce po něm. Takže jsme právě založili rodinu, ovšem každej s jiným partnerem. T olik ten visutej most. A pak už to šlo rychle. Přitahovali jsme se jako dvě komety. Byla to láska na první pohled. A le aniž bychom si toho všimli. Běželo nám to v hlavě jako program na pozadí, jako trojskej kůň v počítači, mimo naše vnímání. Prostě jsme si mysleli: D obře, budeme si rozumět, určitě se musíme spřátelit. Byli jsme jako spřízněný duše, samozřejmě čistě platonicky. Porod se stal naším visutým mostem. O n chtěl o mně a mým porodu vědět úplně všechno, vlastně jsme nemluvili o ničem jiném. M imochodem jsme začali spolupracovat. Příliš brzy, tedy ještě před koncem mateřský, jsem musela nebo směla vystavovat svý fotografie v G eorgově galerii. Kvůli stresu, i když pozitivnímu, jsem po třech měsících kojení přestala mít mlíko. Takže jsem nakonec kvůli tomu mohla zase naplno pracovat a můj tehdejší přítel se konečně zapojil do krmení našeho ptáčátka. Když rodil můj budoucí muž, samozřejmě se svojí tehdejší ženou, byla jsem nervóznější než u svýho vlastního porodu. M ěla jsem pocit, jako by se jednalo o mý vlastní dítě, protože jsem se s jeho otcem cítila tolik spjatá. Děti jsou tedy věkově tak blízko sebe, že vypadají jako dvojčata. V šechno vypadá jako předurčený. J asně, že předurčení neexistuje, ani bůh, ani osud, do prdele, existuje jen náhoda a visutý mosty. M ysleli jsme si, že jsme kamarádi, a nikomu jsme nic nenalhávali, protože jsme
jednoduše sami víc nevnímali. Když se narodil jeho syn, komu asi zavolal? Stál před nemocnicí, jak to tak muži dělávají po porodu, a nezavolal vlastní matce nebo sourozencům, ne, zavolal mně! Měla jsem radost za něj. Všechno šlo dobře. Při našem porodu jsem sledovala svýho tehdejšího manžela a myslela si: N o, tohle by ale šlo udělat líp. A můj budoucí muž pozoroval při porodu svou manželku a myslel si: N o, tohle by ale šlo udělat líp. A oba jsme věděli, kdo by to všechno mohl udělat líp. M y! V okamžiku, kdy se i jemu narodilo vlastní dítě, už naši lásku nešlo zadržet. M yslela jsem si, že je silnější než můj muž. O n si myslel, že jsem silnější než jeho žena. Samozřejmě, že později se všechno ukázalo jako omyl, jako se vždycky ukáže být omylem skoro všechno, co si na začátku jeden o druhým myslí, když je zamilovanej. O n je chlap, takže má přirozeně syna. J á jsem ženská, samozřejmě mám dceru. V šechno přece perfektně sedí, jen kdyby tady nebyli ti bývalí partneři. T ěch se ještě musíme zbavit. A le jak? Představovala jsem si to všechno hodně jednoduše. Za vzor jsem měla svou matku, která opouštěla absolutně všechno a všechny. O n měl za vzor svý poblázněný, skalně věrný křesťanský rodiče, kteří byli už víc než padesát let svoji. V celý rodině nula celá nula rozvodů. J ak z toho vybruslit? Jeho žena si toho ale okamžitě všimla: „Snad se do ní nechceš zamilovat?“ Ženy si něčeho takovýho všimnou rychleji než muži nebo jsou minimálně tak hloupý, že o tom ještě mluví, a nejpozději od tý chvíle jde všechno do kytek. „M iluješ mě ještě?“ „A ch.“ V teřina zaváhání. Přistižen při činu. Špatnej herec. J ežkovy oči, řekni přece úplně jednoduše: „Samozřejmě, že tě miluju! Co je to za otázky?“ Potom bychom měli trochu víc času na přemýšlení. Takhle to u nich skončilo ještě dřív, než se dalo něco zachránit. O to se totiž nejdřív snažil. N ajednou dostal záchvat křesťanství, rodina a tak, a chtěl svoji starou rodinu uchovat. „U ž se nesmíme vídat, právě mi porodila dítě, musím jí a nám dát ještě šanci. Kvůli tomu dítěti.“ M usela jsem čekat. Za celou dobu toho bolestnýho čekání jsem byla přesvědčená, že to zvládnou. Tak to přece funguje, když je člověk skutečně zamilovanej. N ení si sám sebou jistej a říká si: J asně, žádnej problém, stejně se vrátíš. Svýmu tehdejšímu, bývalýmu muži jsem ještě nic říkat nemusela, buď nechtěl o ničem vědět nebo si opravdu ničeho nevšiml. Ono toho taky ke všímání moc nebylo. N ež jsme svý partnery opustili, neměli jsme spolu ani jednou sex, proto mě tolik překvapuje, že to mezi náma tak dobře klape. Vlastně je to čím dál lepší, dokonce i po sexuální stránce. J eště nikdy jsem nezažila, jaký to je, mít sex tak dlouho jen se stejným partnerem. Díky, mami!
