MODLITBA V DÍLE ANTHONY DE MELLA

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI CYRILOMETODĚJSKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA KATEDRA PASTORÁLNÍ A SPIRITUÁLNÍ TEOLOGIE

Mgr. Markéta Kozlová

MODLITBA V DÍLE ANTHONY DE MELLA Bakalářská práce

Vedoucí práce: Doc. Dr. Michal Altrichter, Th. D. OLOMOUC 2013

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jsem při tom jen uvedené zdroje a literaturu.

V Olomouci dne 12. 11. 2013

Chtěla bych poděkovat Doc. Dr. Michalu Altrichtrovi, Th. D. za odborné vedení této práce, za jeho jedinečně povzbuzující přístup a cenné rady při samotném zpracování práce. Chtěla bych také poděkovat svému manželovi za neustálou vnější motivaci k sepsání této práce a Bohu, že každou kvalifikační práci užije k mému růstu.

OBSAH ÚVOD .................................................................................................................................... 6 1

KŘESŤANSKÁ MODLITBA SE ZŘETELEM K IGNACIÁNSKÉ TRADICI

MODLITBY ......................................................................................................................... 8 1.1

Definice modlitby.................................................................................................... 8

1.1.1 1.2

Druhy modlitby ..................................................................................................... 11

1.2.1

Formy modlitby podle Romana Guardiniho .................................................. 11

1.2.2

Druhy modlitby podle Tomáše Špidlíka ........................................................ 12

1.3

2

Ignaciánské druhy modlitby .................................................................................. 14

1.3.1

Principy ignaciánské metody rozjímání ......................................................... 15

1.3.2

Ignaciánská kontemplace ............................................................................... 17

1.3.3

Lectio divina, meditace .................................................................................. 18

1.3.4

Modlitba rytmu .............................................................................................. 18

1.3.5

Rozhovor ........................................................................................................ 19

IGNACIÁNSKÁ SPIRITUALITA........................................................................... 21 2.1

Pojem spiritualita .................................................................................................. 21

2.1.1

Krátký exkurz do historie pojmu spiritualita ................................................. 21

2.1.2

Definice pojmu spiritualita?........................................................................... 22

2.2

Život svatého Ignáce z Loyoly .............................................................................. 23

2.2.1

3

Exkurz: Ježíš vzorem modlitby...................................................................... 10

Dílo svatého Ignáce z Loyoly ........................................................................ 24

2.3

Ignaciánská spiritualita.......................................................................................... 25

2.4

Ignaciánská spiritualita v současnosti ................................................................... 26

ŽIVOT A DÍLO ANTHONY DE MELLA .............................................................. 29 3.1

Životopis Anthonyho de Mella ............................................................................. 29

3.1.1 3.2

Dětství a rodina .............................................................................................. 29

Dílo Anthony de Mella.......................................................................................... 31

3.2.1

Sádhana. Cesta k Bohu .................................................................................. 31

3.2.2

Spojení s Bohem. Exerciční promluvy .......................................................... 33

3.2.3

K pramenům. Wellsprings ............................................................................. 33

3.2.4

Knihy krátkých příběhů a anekdot ................................................................. 34

3.2.5 3.3

Další díla Anthony de Mella .......................................................................... 35

Vyjádření Kongregace pro nauku víry ve věci díla Anthony de Mella ................ 36

3.3.1

Problematika Mellových spisů definovaná ve vyjádření Kongregace pro

nauku víry .................................................................................................................... 36 3.3.2 4

Vyjádření bratra Anthony de Mella Billa de Mella ....................................... 37

MODLITBA V DÍLE ANTHONY DE MELLA ..................................................... 39 4.1

Modlitba Anthony de Mella .................................................................................. 39

4.1.1

Ježíšova modlitba jako vzor ........................................................................... 41

4.1.2

Pravidla modlitby........................................................................................... 41

4.1.3

Druhy modlitby .............................................................................................. 43

4.1.4

Doporučení ohledně modlitby ....................................................................... 45

4.2

Praktické ukázky modlitby podle Anthonyho de Mella ........................................ 47

4.2.1

Modlitba 1 ...................................................................................................... 48

4.2.2

Modlitba 2 ...................................................................................................... 49

4.2.3

Modlitba 3 ...................................................................................................... 50

4.2.4

Modlitba 4 ...................................................................................................... 52

4.2.5

Modlitba 5 ...................................................................................................... 53

ZÁVĚR ............................................................................................................................... 55 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY.............................................................................. 59 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK .............................................................................. 61

ÚVOD „Proto církev vybízí své syny, aby s rozumností a láskou při rozhovoru a za spolupráce s vyznavači různých náboženství uznávali, ponechávali a umožňovali rozvoj oněch duchovních a mravních dober a sociálně-kulturních hodnot, které se u těchto náboženství vyskytují, a přitom, aby vždy vydávali svědectví své víře a křesťanskému životu.“ Z Prohlášení Nostra aetate Druhého vatikánského koncilu „Víš, že je Mello na indexu?“ Přesně takto zněla provokativní odpověď a „poděkování“ jednoho nejmenovaného kněze, kterému jsem dala k Vánocům jednu z posledních knih Anthony de Mella. Snad právě do tohoto okamžiku lze klást počátek této bakalářské práce. Anthony de Mello je totiž postavou, která provokuje otázky v mysli toho, kdo se jí začne hlouběji zabývat. Zdá se mi, že Anthony de Mella a jeho dílo je stále aktuálním tématem, jestliže budí v reakci na svá díla stále podobné odpovědi. Obecným cílem této práce je tedy předložení potřebných materiálů k hlubšímu zamyšlení se nad touto pozoruhodnou postavou dnešní spirituality. Není možné věnovat se celistvě všem aspektům Mellovy tvorby, jeho nadmíru zajímavému učení, které snad jen tak mimochodem může vyplývat z jeho díla. Proto také vybírám pro tuto práci téma modlitby v Mellově díle. Konkrétním cílem této práce je tedy reflexe inspirativní modlitby, kterou předkládá Mello ve svých dílech. K naplnění tohoto cíle snad napomůže struktura této práce. V prvních dvou kapitolách bude pojednáno o křesťanské modlitbě a ignaciánské tradici modlitby. V následující kapitole se budu věnovat životu a dílu Anthonyho de Mella. V poslední kapitole pak pojednám o konkrétním pojetí modlitby v jeho díle s uvedením praktických příkladů. V práci budu vycházet ze samotného díla Anthonyho de Mella, především při tvorbě třetí a čtvrté kapitoly, dále z díla jezuitských autorů, které se věnují obecně tematice modlitby a samozřejmě na různých místech užiji Písmo Svaté, konkrétně jeho ekumenický překlad. Jakou metodu budu při práci užívat? Bude se jednat o metodu induktivní, protože půjde o vyvození závěrů z osobních zkušeností dané osobnosti, zde tedy Anthonyho de Mella. Jsem ráda, že jsem mohla pohled na modlitbu u Anthonyho de Mella vnímat v kontextu rozlišování Druhého vatikánského koncilu, zejména s pohledem na známý 6

dekret Nostra aetate, který uvádím na začátku tohoto úvodu. Budu doufat, že Anthony de Mello, přes všechny své zdánlivé kontroverze a provokace, zůstává jedním z těch „bratří“, kteří se stále v rámci křesťanské a katolické víry snaží o vytvoření prostoru pro společné setkávání se různých náboženství, třebaže se mohlo někdy zdát, že leckteré své současníky napříč vyznáním též rozdělil.

7

1 KŘESŤANSKÁ

MODLITBA

SE

ZŘETELEM

K IGNACIÁNSKÉ TRADICI MODLITBY Jak říká Romano Guardini ve své známé knize O modlitbě – člověk nemůže být natrvalo křesťanem, aniž by se nemodlil, je to pro něj jakoby nedýchal. Modlitba je pevným bodem v životě křesťana, je pro něj zdrojem, ze kterého čerpá, je důležitým středem a zároveň není projevem slabosti či útěku před světem. Modlitba podporuje víru a víra modlitbu, je nejzákladnějším projevem vztahu, protože je setkáním s Bohem. Modlitbou vlastně i pečujeme o to, co do nás Bůh vložil jako zárodek, o věčný život.1

1.1 Definice modlitby Na začátku našeho přemýšlení o modlitbě je vhodné zabývat se tím, co vlastně modlitbou nazýváme? V průběhu křesťanských dějin jistě vzniklo mnoho definic tohoto pojmu, my se na některé z nich podíváme. Dle Tomáše Špidlíka je těžké definovat pojem modlitba. Lepší cesta je podle něj začít od rozlišení druhů modlitby, od nichž lze dojít k tomu, co vlastně nazýváme pojmem modlitba. Člení proto modlitby takto: 1. modlitba ústní, což je v podstatě recitace formulí, modliteb předem stanovených; 2. modlitba mentální, jinými slovy také modlitba „vnitřní“, která je charakteristická snahou dostat se do styku s Bohem ne ústy, ale myšlením; 3. modlitba mystická, kterou lze vyjádřit cestou dospívání k Bohu skrze lásku, srdce, často je přirovnávána k výstupu na horu, kde končí lidské myšlení. Z těchto druhů modliteb pak vyplývají definice modlitby jakožto: 1. rozhovoru s Bohem, 2. pozdvižení mysli k Bohu, 3. pozdvižení srdce k Bohu.2

1

Srov. Guardini, Romano: O modlitbě. Praha: Zvon, 1970. ISBN 80-7113-038-9, str. 18-24.

2

Špidlík, Tomáš: Prameny světla. Příručka křesťanské dokonalosti. Olomouc: Refugium, 2009. ISBN 978-

80-7412-035-0, str. 347-351.

8

James Martin, americký jezuita, přebírá ve své knize model P. Barryho, který považuje modlitbu za projev přátelství s Bohem. Toto přátelství pak vykazuje stejné požadavky jako každé jiné přátelství: 1. přátele na sebe musí mít dostatek času – proto je důležité věnovat čas osobní modlitbě v soukromí, 2. přátele touží po vzájemném poznání – Boha můžeme poznávat ze zkušeností druhých lidí, ale také z Písma Svatého a ze zkušeností světců, 3. přátelství stojí na upřímném sdílení svého života – proto i upřímnost v modlitbě je jeden z jejích důležitých předpokladů, protože umožňuje sdílet vše s Bohem, 4. přátelé si naslouchají – stejně tak je důležité naslouchaní Bohu, které se může dít různými způsoby – od získání náhledu v modlitbě přes slova někoho jiného až ke skutečnému projevu Božího hlasu, který je spíše výjimečným či okrajovým jevem, 5. přátelé se v průběhu vztahu mění – stejně tak se mění i naše představa ve vztahu k Bohu, roste náš vztah k němu, 6. přátelé spolu dovedou i mlčet – stejně tak i Bůh někdy mlčí, ale stále zůstává přítelem, mlčení je rovněž podmínkou naslouchání Bohu. Jak vidíme, existuje analogie vztahu k Bohu s lidským přátelstvím. Je ale důležité si uvědomit, že Bůh je vždy více než lidský přítel, přesto nám tyto analogie mohou pomoci náš vztah k Bohu prohloubit a zlepšit.3 Existují tedy různé analogie vztahu mezi Bohem a námi, analogie přibližující nám samotnou modlitbu jakožto místo setkávání se s Bohem, místo rozhovoru. Stejně jako se účastníme rozhovoru s Bohem, máme skrze modlitbu také účast na rozhovoru Trojice, která se sdílí v odvěkém vzájemném dialogu. I proto se křesťanská modlitba obrací ke všem třem osobám Boží Trojice. Modlíme se jako křesťané k Bohu Otci skrze Syna Ježíše Krista v Duchu Svatém. Skrze Syna máme přístup k Otci a zároveň si přejeme, aby se s námi modlil Duch Svatý.4

3

Srov. Martin, James: Jezuitský návod (takmer) na všetko. Spiritualita pre každodenný život. Trnava: Dobrá

kniha, 2010. ISBN 978-80-7141-736-1, str. 137-169. 4

Srov. Špidlík, Tomáš: Umíme se modlit? Velehrad: Refugium, 2001. ISBN 80-86045-66-8.

9

1.1.1

Exkurz: Ježíš vzorem modlitby

Při hledání definice modlitby se rovněž zabýváme různými cestami, jak vůbec dojít k tomu, co to modlitba je a v důsledku tohoto přicházíme k obecným definicím, jakými je setkání či rozhovor s Bohem. Pro ty, jimž by se zdály tyto definice příliš abstraktní, existoval vzor modlitby, který celým svým životem, svým chováním a jednáním ukazoval, jaká modlitba vlastně je a jaký je její smysl či cíl. Tímto vzorem modlitby byl bezpochyby Ježíš. Při přemýšlení o modlitbě je dobré mít na něj upřeny své oči a dívat se na jeho život popsaný v evangeliích. Je jedinečným a nejdůležitějším vzorem duchovního života a s ním spojeného života modlitby. Toto tvrzení potvrzuje i touha učedníků, kteří viděli Ježíše modlit se, a toužili, aby i je naučil modlit se tak, jak to činil on5. Sami v ní zřejmě cítili dokonalost náklonnosti srdce a celého bytí Ježíše k Bohu. Ježíš dával ve svém životě modlitbě důležité místo – modlí se ve všech důležitých chvílích, před důležitými rozhodnutími, modlí se na různých místech, modlí se i na místech, která k tomu nejsou primárně určena. I po svých učednících a následovatelích žádá Ježíš, aby se modlili neustále, než však dojde k daru neustálé modlitby, je potřeba modlitbě vyhrazovat určitý čas. Pro Ježíše hraje obrovskou roli modlitba přímluvná6, o nichž svědčí mnoho míst v evangeliích, především ta místa, která jsou spojena s jeho obětováním se (např. Ježíš modlící se za své trýznitele7) a ustavuje tak nový rozměr této modlitby – nejen ústy, ale i obětí. Proto má přímluvná modlitba i pro dnešní křesťany tak významný charakter – skrze ni mohou zvát Boha do svých každodenních, těžkých i radostných situací, a mohou tak spojovat svůj praktický život s životem modlitby. V Ježíši se tyto životy snoubily, pojila se v něm modlitba se službou, nestávaly se oddělenými sférami, jejichž rozpor zvláště dnes pociťujeme. V Ježíši se spojují protiklady, nejen protiklad aktivity a tiché kontemplace, a vytvářejí jednotu bytí, novou jednotu, která má prostoupit každého křesťana, a proto se Ježíš stává nejen vzorem modlitby, ale i prostředníkem modliteb k Bohu Otci.8 5

Srov. Lk 11, 1- 13.

6

Srov. níže, modlitba prosebná.

7

Srov. Lk 23, 34.

8

Srov. Kodet, Vojtěch: Marta a Marie trochu jinak. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007.

ISBN 978-80-7195-175-9, str. 75-87.

10

1.2 Druhy modlitby Jak jsme se dozvěděli z předchozí podkapitolky, definice modlitby není jednoznačná a v podstatě je vždy důležitý předpoklad individuálnosti prožívání duchovní cesty každého jedince. My se nyní zaměříme na tento předpoklad, z něhož vyplývá, že modlitba bude mít mnoho podob, bude skýtat mnoho nabídek cest, po nichž se každý z křesťanů může vydat ke svému jedinečnému „setkávání se s Bohem“. Autorů věnujících se modlitbě je mnoho, pro účely této práce vybíráme dva z nich – známého teologa Romana Guardiniho a neméně významného českého jezuitu Tomáše Špidlíka.

1.2.1

Formy modlitby podle Romana Guardiniho

Modlitba dle Guardiniho odpovídá na Boží svatost, proto také existují různé formy modlitby. Svatost se totiž dotýká každého člověka jedinečně, a proto i jeho odpověď je jedinečná.9 Rozlišuje čtyři základní formy modlitby: 1. klanění – člověk se sklání před velikostí Boží, je uznáním „malosti člověka“ a velikosti Boha, člověk uznává, že Bůh je hoden jeho klanění, klanění je důležité pro zdravý postoj člověka k Bohu, ale i k sobě sama a ke světu; 2. chvála – v Boží velikosti září i Boží krása, nádhera – klanění se tak mění v chválu, protože člověk Boha chválí za Jeho nádheru, člověk se skrze chválu stává čistým a velkým, protože oceňuje a vzdává čest tomu, který je větší než on, duch člověka se chválou rozšiřuje, proto je tak důležité se chvále učit; 3. prosba – tato forma modlitby je nám jakoby nejpřirozenější, má být neustálá, ale také má svou důstojnost a je potřeba, aby byla pronášena v úctě, s vědomím pokory a odevzdanosti Bohu a jeho úsudku, má směřovat k lásce živého Boha; 4. dík – je odpovědí na dary, které dostáváme od Boha, je to odpověď na dobrotivé Boží řízení, je to uznání Boží dobroty a Božích darů, odpovídáme tak na to, co není samozřejmé, dík je projevem křesťana, že vše, co dostává, dostává od Boha jako Boží dar.

9

Srov. Guardini, Romano: O modlitbě. Praha: Zvon, 1970. ISBN 80-7113-038-9, str. 70.

11

Těmito formami se dle Guardiniho projevuje, jaký je Bůh, a jestliže člověk na toto objevování odpovídá, stává se tak plně sám sebou. Člověk však nemusí odpovídat jen těmito formami, může používat i jiné formy modlitby.10

1.2.2

Druhy modlitby podle Tomáše Špidlíka

Rovněž Tomáš Špidlík se ve svých dílech věnuje různým druhům modliteb. Podle něj nutnost modlitby vyplývá z dialogičnosti lidské přirozenosti, ale také z neschopnosti člověka dosáhnout spásy svými silami. Modlitba je také ve smyslu trichotomie činností ducha, „dýcháním ducha“, je důležitá pro duchovní růst, protože proměňuje člověka.11 Definice modlitby je obtížná, protože pravá povaha modlitby je dle Špidlíka nepopsatelná, skutečným učitelem modlitby je Duch Svatý a ten učí, jak se modlit. Dle trichotomického charakteru člověka lze modlitby také dělit na tělesnou modlitbu ústní, modlitbu mentální, modlitbu srdce a modlitbu duchovní. Tyto modlitby lze také přiřadit k různým úrovním duchovního pokroku. My se zde věnujeme typům modliteb, o kterých píše Špidlík ve dvou svých dílech Prameny světla a Vnitřně zakoušet. 1. Modlitba prosebná Špidlík rozeznává modlitbu prosebnou a modlitbu díků. Modlitba prosebná je prosbou, kterou se obracejí lidé k Bohu. Modlitba díků pak modlitbou, kterou člověk Bohu za obdržené dary děkuje. Prosebná modlitba se vyskytuje ve všech náboženstvích světa, tryská z potřeby nejistoty. Nastává zde jistě otázka po oprávněnosti či důležitosti proseb, ale církev prosebnou modlitbu hájí a dovoluje či dokonce doporučuje, důležité je, aby prosící přemýšlel o vhodnosti své prosby a měl dobrý úmysl. Patří zde jistě modlitby nejen za velké potřeby, ale i za potřeby každodenní, za bližní, za sebe navzájem, rovněž za zemřelé, za duše v očistci, které nám mohou odplácet také svou modlitbou, protože jsou

10

Srov. tamtéž, str. 87-121.

11

Srov. Špidlík, Tomáš: Vnitřně zakoušet. Eseje pro duchovní cvičení. Olomouc: Refugium, 2009. ISBN

978-80-7412-028-2, str. 213-214.

12

v posvěcující milosti, za ty, kteří nám ubližují, ale také za ty, kteří sešli z cesty. Prosebná modlitba nás učí pokoře, má pedagogický smysl především pro nás a je účinná.12 2. Modlitba ústní Má jistě svůj velký význam, někdy může být považována za předstupeň modlitby vnitřní, ale spíše má svůj význam sama o sobě. Můžeme zde rozlišit modlitbu veřejnou a soukromou, obě dvě tyto modlitby mají svou důležitost a opodstatněnost. Řadíme zde rovněž modlitbu žalmů, která má v církvi velmi důležitou úlohu a je zároveň součástí denní modlitby církve. Patří zde také modlitby střelné, což jsou kratičké modlitby vystřelené k Bohu v aktuální situaci. Dále zde řadíme také duchovní četbu, velmi důležitá je v tomto ohledu četba Písma Svatého, církevních Otců, životopisů svatých, poslouchání kázání a duchovních promluv.13 3. Liturgická modlitba Tělo se skrze modlitbu stává duchovním a nachází tak svou vlastní přirozenost. Společná modlitba má svou důležitost, sjednocuje, vytváří společenství. Liturgie je určitým jazykem, který užívá slov, míst a času a má ve společné modlitbě privilegované místo.14

4. Meditace V nejpůvodnějším slova smyslu pochází tento pojem z hebrejštiny a znamená „šeptat polohlasem“, převedením do latiny či řečtiny se význam pojmu rozšiřuje na „pečovat o něco“, „vzít si k srdci“, „bdít“, v latině také „cvičit se“, „zvykat si“. Tato etymologie nám přibližuje i dnešní význam tohoto slova, zde druhu modlitby. Původně se týkala „přežvýkávání“ úryvků Písma, které se měly stát potravou duše a v podstatě se tak stala synonymem pro modlitbu bez přestání. V meditaci je zapojen člověk celou svou 12

Srov. Špidlík, Tomáš: Prameny světla. Příručka křesťanské dokonalosti. Olomouc: Refugium, 2009. ISBN

978-80-7412-035-0, str. 359-372. 13


14

Srov. Špidlík, Tomáš: Vnitřně zakoušet. Eseje pro duchovní cvičení. Olomouc: Refugium, 2009. ISBN

978-80-7412-028-2, str. 242-249.

13

bytostí, se všemi svými schopnostmi, rozumu ani obrazotvornosti nevyjímaje. Důležitým faktorem se ale stává dbaní na správné a uměřené využívání těchto schopností právě v meditaci.15

5. Modlitba srdce Dokonalá modlitba je modlitbou srdce. Srdce je zde myšleno jako celé lidské „já“, zřídlo lidských sil. Modlit se celým srdcem znamená modlit se celou bytostí, celým svým bytím. Skrze srdce přicházejí útěchy, zjevení v intimitě a citlivosti pro daného jedince, které ale odvisí od soupodstatnosti srdce s Božími tajemstvími, s Bohem samotným. Pro tuto modlitbu je velmi důležité vnější i vnitřní ticho. K přípravě modlitby může posloužit také psychofyzická metoda rozvíjená především ve východní církvi. Je však pouze tělesným přizpůsobením, přípravou na vnitřní modlitbu srdce, která je vždy Božím darem.16 Dalším druhem modlitby, kterému se Špidlík věnuje hlouběji, je metoda rozjímání dle svatého Ignáce z Loyoly. Jelikož je pro nás ignaciánská modlitba v této práci zvláště důležitá, věnujeme tomuto rozjímání samostatnou podkapitolku v následující podkapitole

1.3 Ignaciánské druhy modlitby James Martin, stejně jako jiní autoři věnující se tématu modlitby ve svém díle, hovoří o možnosti výběru různých druhů modlitby každým člověkem. Je nebezpečné nadřazovat jeden způsob modlitby způsobu jinému, protože každému může být blízká jiná metoda. Martin uvádí ve svém díle výběr různých metod modliteb se zřetelem k metodám ignaciánským, tedy k těm, které jsou oblíbené v jezuitském řádu, a jejichž původ hledáme již v samotných Duchovních cvičeních Ignáce z Loyoly. Vyjmenujeme zde jednotlivé druhy těchto modliteb a zvláštní pozornost je v úvodu věnována obecným principům ignaciánského rozjímání aplikovatelnému na většinu uvedených metod.

15


16


14

1.3.1

Principy ignaciánské metody rozjímání

Návodů k rozjímání nalezneme jistě velké množství. Pro účely naší práce je však důležité rozjímání, kterému se věnuje ve svých dílech svatý Ignác z Loyoly. Jeho metoda se zdá být scholasticky suchá a analyticky popisná, přestože se o Ignácovi ví, že byl mystikem a snadno se modlil. Přesto zde má stručnost a jistá schematičnost své opodstatnění, protože takový zápis umožňuje jiným jedincům přístup ke zkušenostem Ignáce společně s tím, že je mají vést k jejich vlastnímu rozvoji zážitku s Bohem. Podívejme se nyní na schéma ignaciánského rozjímání. 1. Vzdálená příprava k rozjímání Ignác zdůrazňuje přípravu a uschopnění duše k rozjímání. Za nutné považuje vyvarovat se nedostatku zájmu, starosti o něco jiného, výčitek svědomí, záplavy tělesných představ. Překážkou modlitby jsou hříchy, zlé sklony a vášně, starosti o práci, denní záležitosti, dále nestálost a přelétavost mysli. Oproti těmto negativním vlivům existují však i pozitivní dispozice, jakými jsou čistota svědomí, umrtvenost, ovládání vášní, velkodušnost v poměru k Bohu, pozornost a usebranost. Nejsou zde míněny věci, které si lze osvojit hned, ale hlavním se stává přemýšlení o tom, jací ve skutečnosti jsme. 2. Příprava látky k rozjímání, tzv. body Tato příprava má být individuální, osobní. Množství látky je rovněž individuální. Jde o poznamenání si myšlenek k rozjímání, nejde zde ale o omezující ustanovení, nýbrž o záchranu v prázdných chvílích, které při modlitbě jistě nastanou. 3. Večerní mlčení Mlčení je důležitá součást přípravy před modlitbou, aby se zklidnily dojmy. Důležité je zahnat tyto dojmy dříve než se začneme modlit. 4. Ignaciánské přídavky, tzv. adice Ignaciánská metoda rozjímání přidává do schématu tzv. přídavky. Patří mezi ně: 15

a. myslet večer před ranním rozjímáním po dobu jednoho Zdrávas na hodinu vstávání a jeho účel, jedinec si tak připomíná ranní rozjímání b. po probuzení je důležité ihned připoutat myšlení k tomu, o čem budu rozjímat17 c. tělesný postoj při modlitbě má odpovídat tomu, aby měl člověk v nitru klid, který je potřebné získat již před modlitbou d. v rozjímání lze rovněž prosit o to, co potřebujeme, po čem toužíme v dobrém slova smyslu, je dobré k rozjímání přidat modlitbu k Duchu Svatému či jinou modlitbu. 5. Jádro rozjímání: užívání schopností Rozjímání má být činností celého „já“, uvádí do činnosti naše schopnosti: představivost, rozum, vůli, city. V průběhu dějin byly pro rozjímání zdůrazňovány především paměť, rozum a vůle, které byly pojímány v jiném slova smyslu, než jak si je představíme dnes. Prvotním hříchem se Bůh jakoby vytratil právě z těchto našich schopností, rozjímáním se je k němu snažíme navrátit. 6. Představa místa Ignác k rozjímání předkládá tzv. dvě průpravy: a. představit si místo děje, b. pomodlit se o tu milost, která má být cílem rozjímání. Při tomto rozjímání mohu užívat představivost, ale samotná představivost není cílem rozjímání. Někomu půjde rozjímání skrze představivost snadno, někomu hůře.

7. Rozmluva

17

V těchto dvou přídavcích se zdůrazňuje fakt, o němž hovoří i dnešní psychologie, a to o velkém vlivu,

který mají na psychiku představy a myšlenky, kterými se jedinec zabývá před usnutím. Ignác zdůrazňuje tyto „malé věci“, protože i na nich závisí úspěch v modlitbě.

16

Úvaha, v níž používáme především rozum, může sklouznout k přemýšlení o Bohu, ale ne k rozhovoru s Bohem. Proto Ignác vybízí, aby jedinec mluvil s Bohem a svatými v určité době svého rozjímání. Čím častěji jsou vedeny přímé rozhovory, tím lépe. Rozmluva může být také závěrečnou modlitbou, kterou se ukončuje rozjímání. Ignác v Duchovních cvičeních hovoří také o tzv. trojí rozmluvě, kdy doporučuje tři rozmluvy – nejprve s Marií, poté s Ježíšem a na závěr s Bohem Otcem. Samozřejmě však těchto rozmluv může být i více (s andělem strážným, se svatými). 8. Reflexe, zpytování po rozjímání Zde jde o krátké zpytování svědomí o prožitém rozjímání, shrnutí jeho užitku. Nabízí se zde možnost vybrat si myšlenky, můžeme je i zapsat a vracet se k nim přes den. Tímto způsobem můžeme přenášet rozjímání do celého dne.18 Věnovali jsme se obecnému schématu ignaciánského rozjímání, jak se mu věnuje Špidlík vycházeje z díla Duchovní cvičení Ignáce z Loyoly. V dalších podkapitolkách se budeme věnovat ignaciánským metodám, jak o nich hovoří James Martin.

1.3.2

Ignaciánská kontemplace

První metoda, o které Martin hovoří, se zakládá na představě událostí z Písma či Boží přítomnosti, jíž jsme účastni. Věříme, že Bůh k nám promlouvá prostřednictvím naší představivosti, že může být využita jako prostředek naší komunikace s Bohem. Martin předkládá schéma této kontemplace: a. výběr příběhu pro rozjímání, b. prosba o Boží pomoc, c. vnímání situace všemi smysly – co vidím, slyším, cítím čichem, hmatem, chutí.

18

Srov. Špidlík, Tomáš: Prameny světla. Příručka křesťanské dokonalosti. Olomouc: Refugium, 2009. ISBN

978-80-7412-035-0, str. 407-433.

17

Skrze tento postup při modlitbě můžeme dostat nové náhledy, můžeme vnikat do tajemství událostí mnohem hlouběji, můžeme zde předložit také své emoce, které se dotýkají našeho života, a můžeme prosit o nasměrování v konkrétní události či situaci.

1.3.3

Lectio divina, meditace

Tato druhá forma ignaciánské modlitby znamená v překladu „posvátné čtení“ a do jisté míry se podobá metodě předchozí. Je to setkání s Bohem prostřednictvím Písma Svatého. Přestože ji nevynalezl Ignác, je mezi jezuity velmi oblíbená. Její schéma je následovné: a. čtení – nejprve je potřeba vybrat text, přečíst jej, popř. vysvětlit nejasná místa, b. meditace – následuje otázka, co mi skrze tento text říká Bůh, co říká pro mou osobní, aktuální situaci, co mi chce sdělit pro můj život, c. modlitba – opět nastává otázka, co chci o své situaci, o tom, co mne oslovuje, povědět Bohu já, d. činnost – závěrem následuje položení otázky, co chci na základě své meditace učinit, a tento krok potvrzuje požadavek, aby modlitba ústila do konkrétní činnosti. Jinou variací tohoto typu modlitby je také možnost nechat se oslovit určitým místem a zkoumat, jaké emoce vyvolává v nitru, zda negativní či pozitivní, a nechat se oslovit skrze tyto emoce, zkusit se zamyslet nad tím, co mi skrze ně chce Bůh sdělit, co pro mne chce skrze ně udělat, v čem mi chce pomoci, z čeho mne chce uzdravit.

1.3.4

Modlitba rytmu

Zdá se, že tato modlitba se nepojí s ignaciánskou spiritualitou, ale dle Martina nacházíme její ozvěnu v Duchovních cvičeních, kde o ní Ignác mluví jako o „třetím způsobu modlitby“, jako o „modlitbě podle rytmu“. Tato modlitba probíhá způsobem, že si vybereme jedno slovo a soustředíme se na něj při nádechu i výdechu. Modlitba rytmu nás tak uvádí do našeho středu, kde přebývá Bůh a chce se s námi setkat. Někteří jsou k ní podezřívaví, protože se zdá, že má blízko k východním modlitebním praktikám. Může probíhat v těchto třech krocích: 18

a. ztišení, na jeho konci vycházíme z nitra směrem k Bohu a modlíme se Otče náš, b. po chvíli spočinutí v Boží přítomnosti a vírou proniknuté lásce si zvolíme jednoduché slovo a necháme ho v sobě rezonovat, c. kdykoli si začneme uvědomovat něco jiného, vracíme se k danému slovu. V této modlitbě nejde o výkon, o snahu, o produkci, ale především o „bytí v Boží blízkosti“.

1.3.5

Rozhovor

Ignác doporučuje i tento druh modlitby, který je dobré zařadit na konec většiny meditací, doporučuje i tzv. trojí rozmluvu (viz výše). Při rozhovoru si můžeme představovat Ježíše na kříži, Ježíše s učedníky a mluvit s kým chceme a toužíme. Je důležité, abychom v této metodě rozmlouvali s Bohem jako přítel s přítelem. Tyto metody nejsou jedinými modlitbami, které využívali jezuité v průběhu dějin. Samozřejmě existují i další modlitby a metody, jakými jsou modlitby v komunitě (liturgie hodin, mše svatá, růženec), recitování modliteb, psaní si duchovního deníku, modlitba skrze přírodu a v přírodě, modlitba hudbou, modlitba prací.19 Jak vidíme, existuje mnoho metod modlitby, důležité je nalézt modlitbu, která člověku nejvíce vyhovuje a mít na mysli, že čas modlitby je privilegovaným časem, ve kterém věnujeme svou pozornost Bohu a můžeme zaslechnout jeho hlas.20 Dnešní doba, doba pokoncilní, přinesla mnohé změny, ale ne všechny jsou k dobrému – došlo k zrychlení života, důraz je kladen na aktivismus, přestože mnohé aktivity ztrácejí svůj smysl, odloženy jsou tradiční formy modliteb a nejsou ještě nahrazeny formami

19

Zde je zvláště důležité upozornit na aktivismus, který modlitbu degraduje na pouhou práci. Modlitba má

mít svůj čas, svou dobu v každém dni, aby křesťanské konání bylo upřímné a vroucné, aby mělo z čeho vycházet a čerpat. Důležité je hledat rovnováhu mezi prací, odpočinkem a časem pro modlitbu, pro setkání se s Bohem. Tato doba může být u každého různě dlouhá, opět je tato otázka velmi individuální, ale většina autorů se shoduje, že je potřeba takovou dobu, věnovanou Bohu, v každém dni jistě mít, vyhradit si ji. 20

Více k ignaciánským metodám modlitby srov. Martin, James: Jezuitský návod (takmer) na všetko.

Spiritualita pre každodenný život. Trnava: Dobrá kniha, 2010. ISBN 978-80-7141-736-1, str. 172-205.

19

novými, přestože snaha je viditelná. Nauka o modlitbě se utvářela mnoho let a byla utvářena především zasvěcenými osobami, které vycházely ze zkušenosti své či ze zkušenosti svých předchůdců. Tímto způsobem byly ustaveny různé formy modliteb, o některých z nich jsme pojednali výše. Problémy ovšem vznikaly v souvislosti s aplikací některých forem modliteb do života laiků, jejichž situace je odlišná od situace života zasvěcených osob.21 Proto je tak důležité znovu o modlitbě pojednávat a poukazovat na její nezastupitelnost v životě každého křesťana, je velmi důležité zdůrazňovat hodnotu modlitby a času vyhrazeného jen pro ni. Důležité je rovněž věnovat se různým přístupům k modlitbě a ukazovat nové cesty, ukazující se jako vhodné a prospěšné, a rovněž je nechávat ověřit v duchovním životě.

21

Srov. Kodet, Vojtěch: Marta a Marie trochu jinak. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007.

ISBN 978-80-7195-175-9, str. 73-74.

20

2 IGNACIÁNSKÁ SPIRITUALITA Ignaciánská spiritualita se odvíjí od osobnosti a životní cesty svatého Ignáce z Loyoly žijícího v 16. století. Způsob následování Boha, které právě tento světec ukázal svým životem, lákalo a láká dodnes množství lidí různých způsobů života. Tím je i splněn Ignácův úmysl – jeho snaha totiž spočívala právě v zásadě oslovit co největší okruh lidí. Spiritualita je zde míněna jakožto způsob života ve vztahu k Bohu, přičemž každá spiritualita je osobitá a odlišná od spirituality jiné. Ignaciánskou spiritualitu, které se zde budeme věnovat, pak můžeme definovat jakožto souhrn praktik, metod, důrazů a modelů křesťanského způsobu života, které pocházejí od osobnosti svatého Ignáce. Nejprve však pojednáme o spiritualitě obecně.

2.1 Pojem spiritualita Je velmi těžké nalézt definici pojmu spiritualita, což tento pojem řadí mezi obtížné objekty odborného zkoumání – zdá se, jako by byl význam tohoto pojmu jasný do doby, kdy je potřeba jej exaktně definovat. Samotný termín spiritualita má podobu nedávnou, protože její význam se v průběhu doby měnil – každá generace si znovu definuje obsah tohoto pojmu, probíhá rovněž posun od teologie spirituální ke spiritualitě, jako by k zosobnění spirituality.22

2.1.1

Krátký exkurz do historie pojmu spiritualita

V pavlovských listech se objevuje slovo duchovní jakožto to, co je pod vlivem Ducha Božího, nejde zde o pouhé vymezení se vůči fyzickému – toto vymezení nabývá na významu až s příchodem scholastiky. Až v 17. století se prosadilo slovo spiritualita opět ve vztahu k duchovnímu životu, přestože byl tento pojem používán i pejorativně ve vztahu k entuziastickým či kvietistickým hnutím té doby. Postupně se však toto slovo dostalo na okraj slovníku „hlavních křesťanských církví“ až do počátku 19. století. Užívání tohoto pojmu převládalo spíše v náboženských skupinách mimo hlavní církevní proudy. 22

Srov Sheldrake, Philip: Spiritualita a historie. Úvod do dějin a interpretace křesťanského duchovního

života. Brno: CDK, 2003. ISBN 80-7325-017-9, str. 41- 42.

21

Vyjádření

spirituality

se

v římskokatolickém

prostředí

systematizuje

do učebnicového, encyklopedického a slovníkového rázu až s počátkem 20. století ve Francii, odkud taková podoba přechází do Anglie. Ve Francii se tomuto pojmu dostává potvrzení v 30. letech tohoto století, kdy dochází k začátku vydávání Revue d’Ascetique et de Mystique a později k vydávání Dictionnaire de spiritualité. Jako potvrzení tohoto postupu je pojem spiritualita zařazen jako heslo do teologického slovníku Sacramentum mundi v době po Druhém vatikánském koncilu.

2.1.2

Definice pojmu spiritualita?

Pojem spiritualita byl používán v různých staletích s různou intenzitou. Přestože nebyl v minulosti používán často, v současné době o tomto pojmu vznikají diskuse v souvislosti se specifikem oboru spirituální teologie a jeho místem mezi teologickými disciplínami.23 Teolog Hans Urs von Balthasar vymezuje obsah pojmu spiritualita takto: „Jedná se o základní postoj (Grundhaltung), praktický nebo existenciální, který je důsledkem a vyjádřením toho, jak člověk pojímá své náboženské bytí – nebo obecněji – svůj etický postoj: jde o činné a habituální určení svého života, na základě jeho objektivního přímého poznání a konečných rozhodnutí.“24 Anglický jezuita Philip Sheldreake vymezuje spiritualitu jakožto vědomou odpověď člověka Bohu, jejíž podoba je jak osobní, tak i církevní. Spiritualita je podle něj krátce řečeno „život v Duchu“.25 Sheldreake rovněž přináší zajímavý příspěvek k odlišení spirituality a spirituální teologie26 a poukazuje na posun k celistvějšímu chápání spirituality 23

Srov. Solignac, Aimé: Spiritualita., in Studijní texty ze spirituální teologie I. Axiomy duchovního života.,

Velehrad: Refugium Velehrad-Roma, 2003. ISBN 80-86045-98-6. Viz blíže k vývoji pojmu spiritualita v latinském a francouzském jazyce tamtéž, str. 22 – 35. 24

Tamtéž, str. 37.

25

Sheldrake, Philip: Spiritualita a historie. Úvod do dějin a interpretace křesťanského duchovního života.

Brno: CDK, 2003. ISBN 80-7325-017-9, str. 46. 26

Spiritualita dle Sheldreaka na rozdíl od spirituální teologie není nutně spojena s jedním náboženstvím či

s tradicí uvnitř náboženství, není normativní aplikací absolutních nebo dogmatických zásad na reálný život, spiritualita se zabývá podrobným zkoumáním spletitého tajemství člověka v kontextu živého vztahu

22

v dnešní době (na rozdíl od antinomického chápání v minulých staletích). Křesťanskou spiritualitu pak definuje body jakožto spiritualitu pojednávající o celém životě člověka ve všech jeho aspektech. Tato spiritualita dle něj zahrnuje postupy při modlitbě, vědomý vztah k Bohu v Kristu Ježíši prostřednictvím Ducha Svatého v prostředí obce věřících.27 Dle Sheldreaka pak vyvstává otázka, zda mluvíme v křesťanství o spiritualitě či o spiritualitách. Ve svém díle nechá Sheldreake odpovídat výše již zmíněného teologa H. U. von Balthasara, podle něhož je základní jednota veškeré spirituality v Kristu to důležitější před rozličností darů. Všechny možné formy spirituality se tak setkávají a stékají v tzv. evangelijní spiritualitě, která je zároveň i normou dle které je potřeba poměřovat všechny jednotlivé tradice.28 Každý křesťan tak stojí tváří v tvář evangeliu, na nějž odpovídá svým osobitým způsobem. V tomto smyslu pak existuje mnoho cest, tedy i mnoho spiritualit. Jen některé však nabývají formativního vlivu v dějinách.29 Mezi tyto formativní spirituality pak zcela jistě můžeme zařadit právě ignaciánskou spiritualitu, o níž budeme pojednávat níže.

2.2 Život svatého Ignáce z Loyoly Ignác z Loyoly se narodil roku 1491 v Baskicku, které se nachází na severu Španělska. V mládí byl vychováván k budoucí kariéře vojáka, kterou také začal naplňovat a ve které toužil po světském úspěchu. Tuto jeho touhu však překazila událost v roce 1521, kdy mu koule z kanónu rozdrtila nohu. Z tohoto úrazu se musel vzpamatovávat několik měsíců. V době rekonvalescence se mu dostaly do rukou knihy o životě Ježíše Krista a rovněž o některých svatých. Nejprve se snad z pýchy rozhodl, že se stane také velikým světcem, jakými byli svatý František z Assissi či svatý Dominik. I tato jeho negativní vlastnost však byla využita k dobru. Po uzdravení zanechal své vojenské kariéry a zasvětil svůj život Bohu. V roce 1522 vykonal pouť do Montserrate, kde se gestem vysvlečení se ze šatů (podobně jako František z Assissi) odevzdal Bohu. Poté prožil rok v nedalekém městečku s absolutnem, snaží se o integraci všech stránek lidského života a zkušenosti, nezaměřuje se jen na vnitřní život. Srov. Sheldrake, Philip: Spiritualita a historie. Úvod do dějin a interpretace křesťanského duchovního života. Brno: CDK, 2003. ISBN 80-7325-017-9, str. 60. 27

Srov. tamtéž, str. 62, 63.

28

Srov. tamtéž, str. 183.

29

Srov. tamtéž, str. 184.

23

Manresa, kde zažil těžké duchovní období a dokonce zde pomýšlel na sebevraždu. Propadal zoufalství a beznaději nad myšlenkou celkové změny svého života. Po roce se rozhodl sloužit církvi jako vzdělaný kněz, začal tedy navštěvovat různé stupně škol, až vystudoval dvě univerzity. Při studiu v Paříži kolem sebe shromáždil větší počet přátel, kteří se stali jeho společníky a prvními jezuity. V roce 1534 se zavázal společně s několika přáteli sliby čistoty a chudoby (na kněze byl vysvěcen již o tři roky dříve) a rozhodl se požádat papeže o formální souhlas se založením nové řehole s názvem Společnost Kristova (Tovaryšstvo Ježíšovo). Získat souhlas však nebylo snadné, Ignác byl již dříve uvězněn inkvizicí pro křesťanský styl života, který hlásal a který se mohl zdát v špatném podání blízký dobovým herezím. Rovněž jeho představa řeholního života mimo zdi kláštera byla jen těžko představitelná, i samotný název nové řehole se zdál být poněkud drzým. V roce 1540 však bylo řeholní společenství Společnost Ježíšova oficiálně uznáno papežem Pavlem III. Cílem tohoto společenství se stala pomoc duším (nikoli boj proti reformaci, jak se často nesprávně uvádí). Ignác však i po schválení nadále rozpracovával stanovy a pracoval pro společnost – založil školu, sirotčinec, dům pro polepšené prostitutky. Postupem času se však zhoršoval jeho zdravotní stav až do dne 31. července 1556, kdy Ignác zemřel.30

2.2.1

Dílo svatého Ignáce z Loyoly

Ignác z Loyoly napsal dvě velká díla. Prvním dílem z těchto děl je Duchovní cvičení. Toto dílo se dělí do čtyř částí dle týdnů, do nichž má být samotné duchovní cvičení, k němuž činí toto dílo návod, rozděleno. Podle tohoto díla by tedy exercicie měly trvat 30 dní, ale Ignác umožňuje konat duchovní cvičení v různých variantách podle životního stavu či povinností. Každý týden je pak věnován určitému rozjímání. První týden je zaměřen na vděčnost za Boží dary a na lidskou hříšnost. Druhý týden se věnuje meditacím o Kristově narození, dospívání a veřejné činnosti. Třetí týden se soustředí na Ježíšovo utrpení. Čtvrtý týden se zakládá na meditaci o zmrtvýchvstání a na vnímání Boží lásky k nám. Mezi tato témata jsou zařazeny rovněž meditace o pokoře, rozhodování se, o volbě mezi dobrem a zlem. Celé dílo je návodem k modlitbě. 30


kniha, 2010. ISBN 978-80-7141-736-1., str. 16 - 25. Více k životu Ignáce z Loyoly např. Ravier, André: Ignác z Loyoly zakládá Tovaryšstvo Ježíšovo. Velehrad: Refugium Velehrad-Roma, 2002. ISBN 80-8604597-8, str. 436 – 482 (podrobný životopis), dále str. 486 – 500 (duchovní vývoj).

24

Druhým významným dílem, které Ignác sepsal, jsou Konstituce. Jedná se o soubor směrnic, kterými se mají řídit jezuité v práci, v komunitě, ve vztazích. Zájem je zde zaměřen na každodenní fungování řehole, ale rovněž i na jiná témata, jakými je životní styl, rozhodování, otázky přátelství. Jako další primární zdroj pro zkoumání ignaciánské spirituality může být použit Ignácův životopis a jeho korespondence, která dosáhla obrovských rozměrů (6 813 listů). Ovšem nejen Ignácova díla, ale i celá historie činnosti jezuitů mohou sloužit jako zdroj pro poznání ignaciánské spirituality, jak tvrdí Martin.31

2.3 Ignaciánská spiritualita Ignácova spiritualita má charakter mystiky služby. Známé heslo, které je v souvislosti s touto spiritualitou používáno, zní: „Modli se, jakoby vše záleželo na tobě. Pracuj, jakoby vše záleželo na Bohu.“32 Člověk se stává spolupracovníkem v jediné akci, kterou je svět. Zároveň je ale vše žádoucí jen vzhledem k Bohu, nejdůležitější je touha člověka po Bohu a Boha po daném jedinci. Základní zkušeností je činnost, činnost spolupracující s Bohem, odvíjející se od něj, právě taková činnost pak jedince vtahuje do života Nejsvětější Trojice, která je činná a účinná ve světě. Po zkušenosti touhy po Bohu a osvobození se sám od sebe si pak jedinec přeje prožít svůj život v souznění s Boží činností a touží dělat cokoli, co jej přivede co nejrychleji k součinnosti s Božím dílem ve světě. Jak jsem již naznačila, je zde velmi důležitý aspekt osvobození se od sebe sama, aby se jedinec mohl sjednotit s Bohem a být jím ztvárňován. Jak ale dosáhnout této indiference? Dle Ignáce k ní jedinec nemůže dospět ihned, jde o proces, který probíhá celý život a v němž hraje ústřední roli modlitba, společenství s Bohem, zpytování svědomí, postupně tak roste jedincova láska k Bohu, která postupně odstraňuje všechny ostatní nezřízené náklonnosti. Mezi tyto nezřízené náklonnosti se mohou řadit i jedincova přání, vztahy, které mohou být nezdravé. To vše je potřeba osekat, aby došlo ke sjednocení se s Bohem, k větší lásce k Bohu Otci i Synu, 31


kniha, 2010. ISBN 978-80-7141-736-1, str. 25 – 36. 32

Barry, A. William: Jezuitská spiritualita na celý život. In: Studies in the Spirituality of Jesuits, 2003, roč.

35, č. 1, str. 15.

25

kterým se bude jedinec chtít odevzdat cele a zcela se poddat Božímu plánu a úkolu, který je v něm jedinci svěřen. I tento úkol však není cílem, kořenem jedincovy identity je vždy Bůh, který v něm a skrze něj pracuje, a tím nedopustí vznik závislosti na úkolu.33 Dle Martina tvoří základ ignaciánské spirituality tyto body: -

nacházení Boha ve všem – důležité je vše, v této spiritualitě není nic, co by se mělo uzavřít „do šuplíku“ a nepočítat s tím v duchovním životě, vše, co jedinec prožívá, je součástí jeho cesty,

-

kontemplace v činnosti – jezuité jsou aktivní lidé, kteří si osvojili kontemplativní nebo meditativní postoj ke světu, svět je pro ně klášterem,

-

spiritualita vtělení – Boha lze skrze toto vědomí nalézat v každodenních událostech našeho života, Bůh není nikde daleko, je stále zde, je stále přítomen,

-

svoboda a odpoutání se – jedinec se nemá vázat na nedůležité věci, má se osvobozovat od nezřízených vášní, měl by se stávat postupně indiferentním, protože vášně brání duchovnímu růstu.34

2.4 Ignaciánská spiritualita v současnosti Ignaciánská spiritualita je založena na činnosti v možná až příliš lidském světě, její prožívání se odvíjí v různých situacích. Ignác z Loyoly je jejím prvotním vzorem. Tato spiritualita přes mnohé pochybnosti a otázky vyvstávající během dějin stále nevysychá a slouží jako pramen pro mnoho lidí k němu přistupujících, ať už jsou to lidé žijící ve světě či lidé žijící zasvěceným životem.35 Přesto dochází zvláště ve 20. století k mnohým proměnám nejen v katolické církvi, ale i v řeholních společenstvích, tato proměna se nevyhýbá ani Tovaryšstvu Ježíšovu, jak reflektuje ve své úvaze o proměnách Tovaryšstva Ježíšova jeho generální představený Pedro Arrupe.36

33

Srov. tamtéž, str. 24 – 29.

34


kniha, 2010. ISBN 978-80-7141-736-1, str. 5 - 16. 35

Srov. Ravier, André: Ignác z Loyoly zakládá Tovaryšstvo Ježíšovo. Velehrad: Refugium Velehrad-Roma,

2002. ISBN 80-86045-97-8, str. 502 – 507. 36

Pedro Arrupe (1907 – 1991) působil jako generální představený Tovaryššstva Ježíšova v letech 1965 –

1983.

26

Dle něj dochází i zde k některým proměnám v rámci jistého „zdnešnění“ či v odpovědi na požadavky doby. Změny byly provedeny v řádových pravidlech, v uspořádání klášterů, rovněž i v samotném vedení života jezuitů lze pozorovat jisté, nemalé změny. Jsou kladeny požadavky na vyrovnání se s otázkami, které klade dnešní doba a které se ptají na místo života jezuitů v ní.37 Arrupe se zamýšlí nad charakteristikami jezuitského života a shrnuje ty nejdůležitější, které neztrácejí svou aktuálnost ani v dnešní, stále se měnící době. Patří mezi ně tyto charakteristiky: -

láska ke Kristu – jezuitská spiritualita je vysoce kristocentrická, spojuje tak dvojice života jezuity, jakými je například modlitba a čin, vlastní zdokonalení a zdokonalení bližního, vlastní úsilí a naprostá závislost na Bohu, aj., důležitá je intenzivní láska ke Kristu, úsilí o jeho následování;

-

disponibilita – můžeme říci pohotovost, činná svoboda, která se rodí z poslušnosti a z touhy sloužit, jde zde také o stálou otevřenost k plnění různých úkolů;

-

duch dobrovolnosti a bezplatnosti při angažování – je zde obsažen předpoklad disponibility a zároveň otevřenosti pro všechny lidi a pro různé úkoly, jedná se zde o Ignácovu specifickou představu chudoby;

-

univerzalita – opět je obsažena v disponibilitě, je to snaha překonávat různé hranice, nejen zeměpisné, ale také hranice mezi lidmi;

-

duch jednoty – zde je obsažena snaha o sjednocení, o vytvoření rodinného společenství, semknuté skupiny, která plní své poslání v lůně církve;

-

jemnocit pro lidské – snaha rozvíjet solidaritu s jednotlivci;

-

přísnost a vysoká úroveň – důležitost studia, vysoké nároky jezuitské služby, která slouží lidem a nelze ji brát na lehkou váhu, důležitá je zde i formace člověka;

-

láska k církvi – zahrnuje celou církev, veškerý Boží lid, hierarchii, laiky a projevuje se v konkrétních formách (úcta k prostému lidu, poslušnost vůči nadřízeným, badatelská práce, vzdělávání, spoluutrpení s církví);

-

služba v pokoře – služba bez prosazování sebe sama a svých zájmů, bez touhy upozorňovat;

-

37

smysl pro rozlišování – snaha hledat Boha a rozlišovat, kde je a kde není;

Srov. Arrupe, Pedro: Pokojně v protikladech. Soubor teologických reflexí generálního představeného

jezuitů. Velehrad: Refugium Velehrad-Roma, 2002. ISBN 80-86715-01-9, str. 241 – 245.

27

-

smysl pro Tovaryšstvo – snaha připodobnit se Kristu a skrze tuto snahu vytvářet smysl pro Tovaryšstvo, který vytváří i předpoklad pro uchování jeho identity38.

38


28

3 ŽIVOT A DÍLO ANTHONY DE MELLA Anthony de Mello je rozporuplnou postavou soudobé spirituality. Někdo jej právem může nazývat mystikem, prorokem, který předkládá teze jen těžce přijatelné strnulým myšlením, jiný jej může zavrhnout s odkazem na blízkost k heretickému pojetí křesťanství. Pro nás samotné je toto základní otázkou. Do které skupiny jej zařadit? Podívejme se však nejprve na jeho život a dílo.

3.1 Životopis Anthonyho de Mella 3.1.1

Dětství a rodina

Anthony de Mello se narodil 4. září 1931 v Santa Cruz, tedy na předměstí hlavního města Indie – Bombaje. Jeho rodiče Frank a Louisa pocházeli z portugalské kolonie Goa na jihozápadě této země a patřili do rozsáhlé rodové linie katolíků, která proslula svou horlivostí. Právě z této kolonie odcházelo mnoho obyvatel za prací do hlavního města Indie, které bylo pod správou Velké Británie a Britové zde tyto obyvatele zaměstnávali u železnic, ve správě pošt a telegrafů. Stejně na tom byli i rodiče Anthonyho de Mella – otec dostal práci u železniční dráhy, matka zůstala v domácnosti. Právě zde poskytovala svým dětem primární náboženskou výchovu. Anthony de Mello byl vzděláván ve škole sv. Stanislava, která spadala pod jezuitskou správu ve farnosti sv. Petra v Bandře39. Učení mu šlo velmi dobře a kromě něj vynikal i v mezilidských vztazích, dalo by se říci, že byl „idolem školy“. Byl oblíben u studentů i učitelů. Rodiče měli o Tonym (takto Anthony de Mella oslovovali jeho blízcí a přátelé) své představy. Představovali si, že si vybere jakoukoli profesi a vystuduje univerzitu, předpokládali, že nastoupí k železničním drahám jako jeho otec a jako pracující syn bude tím, kdo zajistí své rodiče, až zestárnou. Anthony však měl jiné přání. Již od svého dětství snil o tom, že se stane knězem. Toto jeho přání však rodiče nebrali příliš vážně, spíše jej považovali za mladické nadšení podporované jezuity, se kterými se setkával ve farnosti i ve škole. Tonyho však jeho sen nepřešel. Rodičům slíbil, že se o ně postará dítě, které se jim ještě narodí a skutečně se tak stalo, narodil se jim další syn Bill de Mello.

39

Severní předměstí hlavního města Bombaje.

29

V roce 1947 Anthony de Mello končil školu a bylo potřebné, aby se rozhodl, co bude dělat dál. Jeho sen o tom, že se stane knězem, rodiče nebrali příliš vážně. V definitivním rozhovoru o budoucnosti svého syna však byla matka ochotná jeho představě vyhovět. Schvalovala, ať se Anthony připojí k církvi, ale přála si, ať se nepřipojuje k jezuitům.40 Navrhovala mu, ať se připojí k některému ze světských řádů, ať vstoupí do semináře místo k jezuitům. Na tento její návrh Anthony reagoval tvrzením, že bude raději pracovat u železnic jako jeho otec, ale bude v tomto povolání velmi nešťastný. Nakonec však Anthony dostal svolení obou svých rodičů a jeho odhodlání stát se jezuitou se začalo naplňovat. 1. července 1947 byl přijat jako novic do jezuitského řádu, konkrétně vstupuje do semináře Vinayalaya na předměstí Andherir v Bombaji.41 Anthony tedy zůstal stále nablízku svým rodičům. V noviciátě byl Anthony velmi striktním obhájcem katolické víry a katolické církve, zdálo by se, jakoby byl ve svém přemýšlení až strnulým či rigidním. Jezuitský řád mu byl, dle mínění jeho bratra Billa de Mella, šitý na míru, přijímal s lehkostí všechna jeho pravidla a ustanovení, vyhovovala mu řeholní přísnost a neměl s ní žádné potíže. Jeho pohled na svět se však začal postupně měnit po návratu ze Španělska v roce 1955, kde studoval filozofii v Barceloně a kde strávil tři roky. Jakoby v té době začal upouštět od své strnulosti. Z pevného a přesvědčeného se proměnil v chápajícího a neodsuzujícího člověka. Přesto se však nezpronevěřil svému křesťanskému a katolickému přesvědčení. V letech 1958 – 1962 vystudoval teologii v Pooně, v Indii. 23. března 1961 se mu splnil jeho velký sen – v Bandře byl vysvěcen na kněze. V letech 1963 – 1964 se věnoval studiu psychologie v Chicagu a v letech 1964 – 1965 vedl kurzy spirituality v Římě. 2. února 1965 složil Anthony de Mello věčné sliby v jezuitském řádu. V letech 1966 – 1967 sloužil jako misionář v Indii, v roce 1968 byl ustaven rektorem v semináři pro jezuitské novice Vinayalaya v Bombaji, kde sám studoval. V letech 1972 – 1987 zakládá pastorační a duchovní centrum v Pooně. Později je toto centrum přesunuto do Lonavly a bylo přejmenováno na Sadhana42 Institute.

40

Zřejmě bylo toto její přání způsobeno striktními omezeními v případě vstupu a prvotní formace

v jezuitském řádu – návštěvy u jezuitů jsou totiž striktně omezeny, zejména v prvních třech letech noviciátu. Jezuité nemají dovoleno jet domů a rodina je může navštívit pouze třikrát do roka. 41

Později zde bude v letech 1968 – 1972 sloužit jako rektor.

42

V překladu „cesta k Bohu“.

30

Anthony de Mello umírá náhle dne 1. června 1987, při své cestě do New Yorku, kde byl pozván, aby přednášel na Fordhamské univerzitě. Jeho ostatky byly uloženy v rodné farnosti sv. Petra v Bandře, v Bombaji. Pro mnoho lidí bylo jeho úmrtí nečekané a šokující. Zemřel pravděpodobně příčinou srdečního infarktu.43

3.2 Dílo Anthony de Mella Anthony de Mello ve svých dílech nezůstává v mezích jednoho náboženství. Přestože v několika dílech zmiňuje svou vděčnost vůči katolické církvi a jezuitskému řádu a potvrzuje tak pevnost svého křesťanského přesvědčení, je mu cizí odsuzovat jiná náboženství. Spíše mu slouží jako zdroj neustálé inspirace, kterou s lehkostí předkládá křesťanství jako možnost poučit se. Anthony de Mello je bytostně přesvědčen, jak vyplývá z jeho díla, že Bůh má místo pro každého, bez rozdílu vyznání, rasy. Z Mellových spisů vyplývá teze, že milosrdenství je primární vlastností Boží, jakoby až „nespravedlivé“ milosrdenství, skrze něž je potřebné vnímat celé jeho dílo.44 Nejprve bude pojednáno o dílech, ve kterých se Mello především věnuje modlitbě a jejím pravidlům, doporučením ohledně modlitby, významu modlitby v duchovním i celkovém životě člověka. Dále budou zmíněna i díla, která pro modlitbu nejsou konstituujícími, spíše jde o další díla Mellovy tvorby, i když by se dalo říci, že všechna jeho díla k modlitbě vybízejí a v ní mají své vyústění.

3.2.1

Sádhana. Cesta k Bohu

V tomto díle se Anthony de Mello snaží ukázat, že je potřebné, aby se člověk duchovně probudil. K tomuto probuzení vede pouze jediná cesta a tato cesta je svou povahou úzká a strmá. V každém náboženském systému v ní lze zabloudit ke zbožšťování autorit, struktur, ceremonií a mýtů. Jednotlivé cesty se podle něj sbíhají k jediné, všechny podle něj vedou jedním směrem. Všechna náboženská organizace a struktura má smysl

43

Životopis Anthony de Mella byl sepsán na základě webových stránek De Mello, Bill: Tony de Mello, SJ: A

short

biography.

Users.tpg.com.au

[online].

2000

[cit.

2013-08-23].

Dostupné

z:

http://users.tpg.com.au/adsligol/tony/index.html 44

Srov. Remeš, Prokop: Anthony de Mello a teorie duchovního života. Teologické texty. 2001, č. 4, str. 147 –

149.

31

tehdy, jestliže vede k vnitřnímu uzdravení a osvobození. Všechny tyto organizace a struktury se snadno mohou stát překážkou, jestliže se stanou bodem, u něhož člověk ustrne.45 Kniha je ve své podstatě psána jako návod k modlitbě, jako pomoc při cestě ke kontemplaci, k tomu, aby člověk našel ve svém nitru Boží přítomnost, která je pramenem všeho. Dílo má sloužit jako návod, ale je potřebné, aby se mu jednotlivec skutečně věnoval, aby se věnoval modlitbě a neváhal ji obětovat dostatek svého času. Kniha je rozdělena do tří částí. První z nich je nazvána Uvědomění a podává návody k počátkům cesty modlitby. Anthony de Mello v ní předkládá 14 konkrétních cvičení, která mají posloužit k uklidnění člověka a k tomu, aby ve svém nitru nalezl tolik potřebné ticho. Ticho, které je nutné pro další rozvoj modlitby. Jednotlivá cvičení mají sloužit k uklidnění mysli a k přenesení důrazu z mysli na srdce, modlitba totiž podle Mella nespočívá v „množství slov“, ale ve vztahu srdce. Člověka, který se vydává na cestu modlitby, mohou tato cvičení dovést k uvědomění. Uvědoměním Mello chápe změnu člověka, ke které dojde jakoby samovolně, ctnosti při ní přicházejí jakoby samy od sebe, závislosti nás v té chvíli také opouštějí jakoby samovolně a právě v tomto uvědomění se vrací všechna energie a čas investovaný do úsilí utišit svou mysl a připravit své srdce pro setkání s Bohem. Toto uvědomění nemá přínos pouze pro jednotlivce, ale také pro modlící se skupinu. Tichá kontemplace, při které dochází k vnitřnímu i vnějšímu tichu, totiž podle Mella může skupinu pevně spojovat, často jsou to totiž slova, která komunikaci brání. V druhé části s názvem Fantazie se Mello věnuje rozvíjení fantazie a představivosti v modlitbě. Předkládá 18 konkrétních cvičení, do nichž jsou tyto psychologické schopnosti zapojeny ve velké míře. Předkládá tvrzení, že fantazie je důležitým prvkem našeho modlitebního života, přestože byla v dějinách spirituality často napadána. Je nutné ji užívat rozumně, a jestliže se skutečně takto užívá, pak může mít v duchovním životě velký přínos, může jej velmi obohatit. Fantazie může být opět využita jako prostředek k vnitřní usebranosti, k nalezení vnitřního ticha.46

45

Srov. Anthony de Mello: Sádhana. Cesta k Bohu. Brno: Cesta, 1996. ISBN 80-85319-48-9, str. 7.

46

V tomto tvrzení by s ním jistě souhlasili někteří velikáni dějin spirituality. Z mnohých uveďme skutečnou

učitelkou modlitby sv. Terezii z Avily, která se zdaleka nebránila používání fantazie a představivosti v modlitbě, jak svědčí výroky v jejich dílech.

32

V poslední, třetí části, která se nazývá Modlitba, se Mello věnuje samotné modlitbě. Předkládá různé způsoby modlitby, které přebírá z různých křesťanských spirituálních tradic. Opět předkládá i 14 konkrétních příkladů modlitby. Nalezneme zde známé způsoby, ať se již jedná o benediktinskou modlitební metodu či modlitbu Ježíšovu, i ty méně známé, ve kterých se Mello inspiruje ve východních tradicích jakým je například cvičení Tisíc Božích jmen. Cílem této části je pomoci nalézt člověku způsob, který mu nejvíce vyhovuje, případně umožnit seznámení se s těmito různými způsoby modlitby a umožnit tak čtenáři inspiraci při modlitební cestě a v jejich jednotlivých fázích.47

3.2.2

Spojení s Bohem. Exerciční promluvy

V tomto díle se Mello věnuje především tématu modlitby a jejímu vlivu na utváření a vývoj duchovního života jedince. Kniha je souborem jeho přednášek, které pronesl při konkrétních exercíciích, které vedl. Exercicie, z nichž pochází tyto přednášky, byly proneseny a věnovány kněžím, jezuitům, ale drtivou většinu Mellových myšlenek lze snadno vztáhnout na životy laiků. Proto je i tato kniha určena pro všechny. Byla vydána posmrtně, jde tedy o sebrané spisy, poznámky k jednotlivým promluvám. Tyto promluvy se postupně věnují třem základním tématům. První část se věnuje modlitbě (bude o ní pojednáno níže), druhá část pokání a hříchu a poslední část Kristově lásce.48

3.2.3

K pramenům. Wellsprings

Toto dílo předkládá návrhy jednotlivých cvičení pro modlitbu. Jedná se vždy o krátká, konkrétní cvičení, v podstatě jde o zkonkretizování cvičení, která jsou předkládána v díle Sádhana. Cesta k Bohu. V tomto díle se jedná o přímé návody, které mohou být provedeny pod vedením v modlitební skupině, kde je může vedoucí předčítat nahlas a ostatní mohou rozjímat dle svého uvážení a dle svého tempa. Cvičení mohou být provedena také soukromě jednotlivcem. Důležité však je tato cvičení nejen číst, ale především je prakticky provést. Důležité je provádět jednotlivá cvičení třeba i několikrát za sebou, protože mohou přinést hlubší vhled, přivést člověka k hlubší rovině. Někdy může při cvičení pomoci i psaní, které udržuje mysl bdělou. Ale i psaní je pouze pomůcka, která 47

Srov. Anthony de Mello: Sádhana. Cesta k Bohu. Brno: Cesta, 1996. ISBN 80-85319-48-9.

48

Srov. Anthony de Mello: Spojení s Bohem. Exerciční promluvy. Brno: Cesta, 1999. ISBN 80-85319-86-1.

33

má být jednou odložena. Cvičení jedinec neprovádí jen pro dobro své, ale pro dobro všech, protože dle Mella modlitba mění svět k lepšímu, přináší do něj dobro. Kniha si klade za cíl vést modlícího se člověka od mysli ke smyslům, od myšlenky k fantazii a pocitu a pak až k tichu. Skutečně se zde v mnoha vrstvách setkává a rozvíjí Mellovo předchozí dílo Sádhana. Cesta k Bohu.49

3.2.4

Knihy krátkých příběhů a anekdot

Jestliže je vysloveno jméno Anthony de Mello, většina lidí si jej spojí právě s jeho díly, ve kterých přináší soubor krátkých příběhů a anekdot, které sesbíral z různých náboženských tradic západních i východních. To jsou ostatně i prvky, které jeho dílo činí originálním a které přesahují hranice jednotlivých lidských skupin. Mezi nejznámější v této skupině jistě můžeme zařadit dílo Ptačí zpěv, ve kterém Mello předkládá příběhy různých tradic – od chasidských přes čínské, hinduistické k súfistickým či ruským. Všechny však mají dle autora společné poselství – mají podněcovat duchovní růst člověka. Autor zdůrazňuje, že je možné číst tyto příběhy různým způsobem – jen tak pro zábavu pěkně za sebou, nebo je možné chtít z nich vytáhnout hlubší myšlenku a přečíst si je dvakrát, případně se o své myšlenky podělit s ostatními, anebo, dle autora, číst je nejlepším způsobem – tedy přečíst si je dvakrát a nechat je na sebe působit, nechat příběhy, aby zjevily svou hloubku, aby pronikly k srdci. Autor příběhy nejen v této knize řadí, ale i stupňuje, mají svou linii, proto doporučuje číst je postupně. Dalším, neméně známým dílem, ve kterém Mello shromažďuje krátké příběhy z různých tradic, je Modlitba žáby. V českém vydání je toto dílo rozděleno do dvou dílů. V úvodu Mello čtenáře dokonce varuje před „nebezpečností“ těchto příběhů, které si mohou svým poselstvím vyhloubit cestičku i do srdce člověka, který je čte jen pro zábavu. Každý příběh zde opět doporučuje vztáhnout především na sebe – sebepoznání je totiž podle autora důležitější než lpění na teoriích či dogmatech. Jsou to podle autora právě tyto příběhy, které mohou pomoci otevřít bránu „Božímu duchu“, i kdyby byly čteny jen pro zábavu. Autor opět doporučuje podobnou metodu čtení jako je tomu v díle Ptačí zpěv. Člověk si může příběh několikrát přečíst, rozjímat nad ním, ale příběh může i sám promluvit v případě nějaké události či situace, kdy samovolně vyvstane v mysli. Každý

49

Srov. Anthony de Mello: K Pramenům. Wellsprings. Brno: Cesta, 1996. ISBN 80-85319-61-6.

34

příběh se totiž může stát určitým vyjevením Pravdy pro čtenáře. 50 Kniha se skládá z příběhů dotýkajících se různých témat od spirituality přes modlitbu k mezilidským vztahům, lásce, náboženství. Příběhy jsou tedy vždy uspořádány do tematických celků. Dalšími dvěma díly sbírek příběhů z pera Anthony de Mella jsou Minutová moudrost a Minutové nesmysly. Původně Anthony de Mello plánoval, aby vyšly Minutové nesmysly po Minutové moudrosti, ale nakonec vyšla dříve Modlitba žáby a Minutové nesmysly vyšly až posmrtně, protože Anthony de Mello náhle zemřel. V obou dílech Mello předložil krátké, anekdotické příběhy, ve kterých vystupuje jako hlavní postava Mistr. Tento Mistr není jedinou osobou představující někoho konkrétního, ale spíše je osobou, ve které se spojují různé osoby a s nimi tradice východní i západní. Tyto příběhy mají za úkol probouzet, je v nich skryta podle autora moudrost, která je svým způsobem nesdělitelná, jejich moudrost je v jejich atmosféře, náladě, duchu příběhů. Při pročítání těchto příběhů může čtenář nalézt „tichou moudrost“ a může se u něj vyvolat „probuzení“, proměnu, která „není ze slov a která je mimo jejich dosah“.51

3.2.5

Další díla Anthony de Mella

Kromě těchto výše uvedených děl Anthony de Mella jsou v českém jazyce vydána i další jeho díla. Tato díla spojuje jedna vlastnost – všechna byla vydána posmrtně. Jedná se tedy většinou o sebrané spisy, které byly nalezeny v pozůstalosti Anthonyho de Mella. Konkrétně jsou to díla Cesta k lásce, Bdělost, Hledání Boha a Čirá radost. Některá z nich byla připravena k vydání, některá ne. Ve všech se vydavatelé snažili o co nejmenší zásahy, ale je potřebné poznamenat, že tato díla mají poněkud jiný charakter, všechna jsou poněkud radikálnější, co se týče cesty k probuzení a k úplnému osvobození. Doplňují tak sice originální podněty, kterých autor předkládá velké množství v celém svém díle a vůbec jeho pojetí, ale mohou se stát také „kamenem úrazu“, protože v mnohých úvahách se autor dostává skutečně na tenký led, jestliže se na tato díla díváme z hlediska katolické nauky. Důležitou informací však zůstává, že díla jsou vydávána bez vědomí autora, tedy nejsou autorizovaná a zůstává otázkou, zda by sám Mello skutečně vydal.

50

Srov. Anthony de Mello: Modlitba žáby. Kniha meditací v povídkách. I. díl. Brno: Cesta, 1995. ISBN 80-

85319-45-4, str. 7 – 11. 51

Srov. Anthony de Mello: Minutová moudrost. Brno: Cesta, 1994. ISBN 80-85319-37-3, str. 9.

35

3.3 Vyjádření Kongregace pro nauku víry ve věci díla Anthony de Mella Jestliže se zde obšírněji věnujeme osobnosti Anthony de Mella, jeho dílu a životu, nepochybně je důležité zmínit také vyjádření, které předložila Kongregace pro nauku víry katolické církve v červnu 1998, tedy 11 lety po smrti Anthonyho de Mella.

3.3.1

Problematika Mellových spisů definovaná ve vyjádření Kongregace pro nauku víry

V úvodu tohoto vyjádření Kongregace pro nauku víry (dále jen kongregace) zmiňuje Anthony de Mella jakožto autora mnoha spisů, které byly přeloženy do mnoha jazyků a vydány v různých zemích. Upozorňuje, že mnohá z těchto děl, jak jsme zmínili výše i my, jím nebyla autorizována. Jeho práce, ve kterých je používána metoda krátkých příběhů, obsahují platné hodnoty orientální moudrosti. Tyto příběhy mohou pomoci člověka osvobodit od různých negativních pocitů, které mohou být způsobeny ranami života, mohou posílit také sebeovládání. Zvláště v raných spisech svého díla zůstává Anthony de Mello v linii křesťanské spirituality, přestože je zde značný vliv východních tradic, především buddhistických a taoistických proudů. Předkládá také různé druhy modlitby. Ovšem, podle kongregace, už zde dochází k postupnému vzdalování se od základního obsahu křesťanské nauky, ve vyšším stupni pak k němu dochází v pozdějších dílech Anthonyho de Mella. Zjevení Ježíše Krista nahrazuje intuicí Boha bez obrazu a formy, a to do té míry, že mluví o Bohu jako o prázdnotě. Chcete-li vidět Boha, stačí se dívat ve světě. Nikdo nemůže vypovídat o Bohu, samotné vědomí, naše poznání je nevědomé. Pokládat otázku Boží existence je tedy nesmyslné. Tento radikální apofatismus vede k tvrzení, že ani Bible neobsahuje platná tvrzení o Bohu. Slova Písma mohou vést pouze k tichu. V jiných pasážích Anthony de Mello dle kongregace dokonce tvrdí, že tvrzení založená na svatých náboženských textech či knihách, nevyjímaje Bibli, zabraňují lidem v jejich zdravém rozumu a způsobují, že se stávají krutými a tupými. Náboženství se tak stávají překážkou k objevování skutečné pravdy. Tato pravda však dle kongregace nebyla Anthonym de Mellem nikdy přesně formulovaná. Jestliže některé náboženství tvrdí, že Bůh je vlastní pouze jemu, pak se stává fanatismem. Bůh je 36

dle kongregace Mellem považován za kosmickou realitu, všudypřítomnou, personální Bůh je jakoby ignorován a prakticky popřen. Mello dle kongregace oceňuje Ježíše, za jehož učedníka se pokládá. Ale Ježíše považuje za jednoho z mistrů vedle jiných, je tím „probuzeným, zcela svobodným“, zatímco ostatní takoví nejsou. Ježíše nerozpoznává jako Syna Božího, ale jako učitele, který nás učí, že všichni lidé jsou dětmi Božími. Kromě tohoto je pak u Mella dle kongregace problematické jeho tvrzení o konečném osudu člověka. V jednom bodě říká, že půjde o rozpuštění se v neosobním Bohu, jako se rozpouští sůl ve vodě. V jiném pak považuje Mello otázky po posmrtném životě za irelevantní, v centru zájmu by měly být otázky současného života. V tomto současném životě je zlo pouhé nepoznání, neexistují zde objektivní pravidla morálky. Dobro a zlo jsou pouze vnucovanými mentálními hodnoceními v dané realitě. V souladu s tím, co bylo uvedeno výše, lze podle kongregace souhlasit s autorem, že jiná víra či vyznání víry v Boha nebo v Krista nemohou bránit přístupu jednotlivce k pravdě. Církev, která by však redukovala Písmo Svaté na pouhý idol, by skončila vyhnáním Boha z chrámu, chrám by stal prázdným bez živého Boha. S cílem chránit dobro věřících proto kongregace uvádí, že pozice Anthonyho de Mella, které uvedla ve svém vyjádření, jsou neslučitelné s katolickou vírou a mohou způsobit vážné škody. Toto vyjádření bylo schváleno v audienci papežem Janem Pavlem II. a bylo nařízeno její zveřejnění.52

Vyjádření bratra Anthony de Mella Billa de Mella

3.3.2

Toto vyjádření Kongregace pro nauku víry katolické církve zasáhlo nemalý počet příznivců Mella, jak o tom svědčí Mellův bratr Bill Mello na svých webových stránkách. Také on cítil potřebu zaujmout k tomuto vyjádření stanovisko, protože Anthony de Mello jej již zaujmout nemohl. Bill de Mello k vyjádření Kongregace argumentuje tím, že všechna díla Anthonyho de Mella měla Imprimi Potest53 od představeného jezuitů 52

Ratzinger, Joseph a Tarsicio Bertone. Notification concerning the writings od father Anthony de Mello, SJ.

Congregation

for

the

doctrine

of

the

faith.

[online].

[cit.

2013-08-20].

Dostupné

z:

http://www.vatican.va/roman_curia/congregations/cfaith/documents/rc_con_cfaith_doc_19980624_demello_ en.html 53

Povolení k tisku.

37

a Imprimatur54 od místního biskupa. Bill de Mello také poukazuje na předmluvu Anthony de Mella ke svému dílu Ptačí zpěv, kde demonstruje svou věrnost katolické církvi následujícími slovy: „Tato kniha byla napsána pro lidi všech přesvědčení, náboženských i nenáboženských. Nemohu však před čtenáři skrýt, že jsem katolický kněz. Volně jsem se pohyboval i v mystických tradicích, jež nejsou křesťanské ani náboženské, a velmi mne ovlivnily. Přesto se však stále vracím k církvi, neboť ta je mým duchovním domovem. Jsem si sice naprosto vědom jejích nedostatků a omezení, a ty mě někdy velmi tíží, ale také vím, že to byla ona, kdo mě formoval a učinil ze mne to, co jsem dnes. Jí proto s vděčností věnuji tuto knihu.“55 Bill de Mello z těchto argumentů dedukuje, že jeho bratr Anthony zůstal po celý svůj život věrným synem katolické církve. Katolicitu podle svého bratra vnímal jako spojení různých lidí různých vyznání či „nevyznání“ v jedno velké společenství ve jménu Krista. Bill de Mello tak soudí z pozitivních reakcí na dílo Anthony de Mella, které mu stále přichází od různých lidí z různých zemí celého světa.56 57

54

Potvrzení, že ve spisech není nic v rozporu s katolickou vírou či morálkou, uděluje se po důkladném

přezkoumání díla. 55

Anthony de Mello: Ptačí zpěv. Brno: Cesta, 1997. ISBN 80-85319-67-5., str. 7.

56

Srov. Bill responds to your email. [http://users.tpg.com.au/adsligol/tony/tony11.html] [26. 10. 2013]

57

V roce 2007 vyšla kniha Mellova žáka Ananda Nayaka s názvem Anthony de Mello. His life and his

spirituality. Columbia Press, 2007. ISBN 1856075605. Nayak se v této knize snaží podat obhajobu Mella proti stanovisku, které vydala Kongregace pro nauku víry. Tuto knihu se mi však nepodařilo sehnat.

38

4 MODLITBA V DÍLE ANTHONY DE MELLA V předcházející kapitole jsme pojednali alespoň ve stručnosti o díle a životě Anthony de Mella. Nyní můžeme postoupit k poslední kapitole naší práce – k tématu modlitby v díle tohoto autora. Pokusíme se předložit jeho pohled na modlitbu, její význam, přínos a způsob, pokusíme se předložit myšlenky o modlitbě tak, jak prosvítají především z některých spisů Anthonyho de Mella, o nichž bylo obecně pojednáno v předchozí kapitole.

4.1 Modlitba Anthony de Mella Modlitba je podle Anthonyho de Mella „komunikace s Bohem, jež se děje převážně prostřednictvím slov, představ a myšlenek“. Kontemplace je podle něj „komunikace s Bohem, která užívá minimum slov, představ a pojmů nebo se bez slov, představ a pojmů zcela obejde“.58 Cesta modlitby je směřována od modlitby ke kontemplaci, ale tyto dvě části se mohou vzájemně prolínat.59 Anthony de Mello předkládá pro modlitbu mnohá cvičení a způsoby, které mohou v jejím zrání pomáhat. Míní například, že i při uvědomování si tělesných smyslů, což je jedno z jeho prvních modlitebních cvičení, lze mluvit o komunikaci s Bohem, tedy o modlitbě. V každém jedinci je bytostná touha po Bohu, jeho srdce je k Bohu taženo, ale často je obaleno množství myšlenek natolik, že tuto touhu ani nepociťuje. Proto je důležité a podstatné nalézt prostředky, jak srdce „odbalit“ a tuto touhu nechat vyplynout na povrch. Hlavní mohutností, která je stvořena pro modlitbu, je podle Mella již zmíněné srdce. Proto je zapotřebí věnovat mu patřičnou pozornost, snažit se přenést těžiště modlitby z hlavy do srdce. Není to tak jednoduché, a proto je potřebné modlitbě se učit. Nejprve to vyžaduje mnoho času stráveného díváním se do prázdnoty (podle Mella se tak Bůh v prvopočátcích modlitby skutečně jeví) a ještě k tomu se tam dívat s láskou. Podstatné však je, aby se člověk díval soustředěně a klidně, a proto by měl trénovat, aby se tomu skutečně naučil. Nejdůležitější je utišit svou mysl a pokusit se ji usměrňovat v myšlení, aby 58

Srov. Anthony de Mello: Sádhana. Cesta k Bohu. Brno: Cesta, 1996. ISBN 80-85319-48-9, str. 37.

59

Jak si rozvrstvit hranici mezi časem, který věnujeme meditaci a kontemplaci? Dle Mella je dobré poradit se

se svým duchovním vůdcem, máme-li nějakého, případně se nechat vést samotným Bohem. Srov. tamtéž, str. 44.

39

dávala prostor rozvoji srdce. Postupně se tak srdce naučí dívat se do prázdnoty a brzy mu tento jeho pohled přinese mnohé ovoce tím, že začne zakoušet Boha.60 Kontemplace a modlitba nás dle Mella přetvářejí a umožňují nám aktivněji a účinněji žít a konat pro Boží slávu a blaho tohoto světa. Účinkem modlitby je totiž příchod Ducha Svatého. Tento příchod se často projeví až po notné dávce čekání. I proto se jej mnozí nedočkají, protože nejsou schopni čekat a utíkají se do aktivity. Mello doporučuje přistupovat k Bohu s velkým očekáváním a skutečně jej žádat o Ducha Svatého, o nic menšího. Právě tyto hodiny, které strávíme nasloucháním, které strávíme navracením se ke Zdroji, prohlubováním vztahu k Bohu, by měly být v základech každé apoštolské činnosti. Kontemplativním se totiž člověk stává právě skrze mnoho času věnovaného osobnímu, důvěrnému rozhovoru s Kristem. Je potřebné stát se odborníky ve schopnosti předávat Ducha Svatého, který je prvním a základním darem Boha člověku, ale důležité je, abychom o tento dar prosili. Duch Svatý je ten, kdo proměňuje srdce a životy druhých lidí, člověk, jemuž byl dán, tak může měnit svět silou svého slova, ale především silou své modlitby, protože ta je nejdůležitější. Proto je období samoty a ticha tak důležité. Samoty, kterou člověk tráví sám se sebou a s Bohem. Člověk, který chce nalézt Boha, by měl vyhledávat poušť a ne tržiště, protože na poušti se zraje, právě tam dochází k pravé formaci. Toto setrvávání s Bohem pak vede ke správnému rozlišování.61 Pro modlitbu je důležitá skutečná touha, vřelá touha a také odvaha a velkorysost. Modlitba totiž rozbíjí sebeklamy a obranné mechanismy. Setkání s Bohem proto není vždy utišující, někdy nás Bůh může volat k věcem, které se nám nelíbí či na které si připadáme příliš slabí. Jestliže nás však Bůh volá, dá nám také dostatek síly pro to, k čemu nás povolává.62

60


61

Anthony de Mello uvádí na příkladech z knihy Skutků apoštolů skutečnou sílu modlitby, která měla tak

významnou roli v životech apoštolů. Srov. Anthony de Mello: Spojení s Bohem. Exerciční promluvy. Brno: Cesta, 1999. ISBN 80-85319-86-1, str. 30. 62


40

4.1.1

Ježíšova modlitba jako vzor

Při modlitbě je důležité prožívat svůj vztah k Bohu a setrvávat v tichu.63 Proto pro modlitbu neexistuje lepšího učitele, než jakým byl sám Ježíš. Jeho modlitby byly primárně soustředěny na Boha. Ježíšovou vášní bylo dle Mella naplňovat vůli svého Otce a Otec byl tím, ke kterému chtěl vést i lidi kolem sebe a nejen je. Otec byl Ježíšovým základním východiskem i cílem. A právě Ježíš nás učí, že se máme modlit za své potřeby, máme prosit, uvědomovat si své potřeby duševní, ale i hmotné a zvedat své ruce k prosbě. Velmi důležité však je, abychom se stali opět dětmi, abychom uměli prosit. Často tuto možnost opouštíme a zabýváme se úvahami, přílišným filozofováním a přestáváme prosit. Dle Mella má ale právě prosebná modlitba velký význam, učí nás přijímat život jako dar a také všechny věci, které nám Bůh dává jako Jeho dary. Boha tak skrze tuto modlitbu činíme aktivním činitelem svého života, stejně jako byl aktivním činitelem v životě Ježíšově.64

4.1.2

Pravidla modlitby

Anthony de Mello předkládá dvě základní pravidla modlitby. Prvním z nich je víra, druhým odpuštění.

1. Víra Ježíš se po víře ptá vždy, než vykoná některý ze svých zázraků. Vyžaduje víru buď přímo daného člověka, nebo jeho blízkých. Dnes však této novozákonní víry ubývá, proto je dle Mella i tak malé množství zázraků. Naše víra je slabá, tak slabá, že zázraky už ani neočekává, protože nebere Boha jako aktivního činitele v životě. K Bohu se neobracíme, spíše se obracíme k moderním výdobytkům a od nich očekáváme změnu ve svých životech. Víra je darem, ale pro jeho přijetí je potřebné se otevřít. Pak se začne dít změna.

63

Mello pracuje s pojmem ticha spíše jako se stavem těla a duše než jako s pojmem, který vyjadřuje absenci

vnějších zvuků. 64

Srov. Anthony de Mello: Spojení s Bohem. Exerciční promluvy. Brno: Cesta, 1999. ISBN 80-85319-86-1,

str. 49 – 64.

41

Měli bychom Bohu důvěřovat natolik, že mu společně s prosbou předkládáme i poděkování za to, že nás vyslyší.

2. Odpuštění Odpuštění je dalším důležitým předpokladem modlitby. Bez zbavení se zášti totiž nevede cesta v modlitbě dál. Podle Mella je potřebné odehnat od sebe zášť, nemusíme hned odpustit, ale je důležité opustit zavilost vůči druhému. Jak to ale učinit? Mello předkládá následující rady: -

můžeme se modlit, aby se těm lidem, vůči kterým pociťujeme zášť, dobře dařilo;

-

můžeme se dívat na křivdy, jenž nám druzí způsobili, jako na Bohem chtěné pro naše dobro, jestliže tak přeneseme naši zlost na Boha, je dobré dát ji volný průchod;65

-

dívat se na ukřižovaného Krista, naše křivdy se pak zdají být malými, dokonce se můžeme stát vděčnými za to, že jsme hodni podílet se na utrpení Boha.66

Anthony de Mello kromě těchto dvou základních pravidel modlitby předkládá i další pravidla: a. Nebýt světský – Ježíš nás učí žít prostým životem, láska k penězům (případně jiným hmotným statkům) a láska k Bohu nemohou existovat vedle sebe. b. Být velkorysý – pro modlícího se člověka je důležité být velkorysý v almužně i službě. c. Modlit se ve jménu Ježíše Krista – Kristus je prostředníkem, kterého Bůh miluje, skrze něj se můžeme k Bohu utíkat.67 65

Mello míní, že schopnost „naštvat“ se na Boha prokazuje pevnost vztahu k Němu. Člověk se totiž dokáže

naštvat jen na člověka, kterého má skutečně rád, protože se nebojí, že jej projevením své zlosti ztratí. 66


str. 64 – 83. 67

Prosit skrze Ježíše Krista je velká výsada, ale také závazek. Je totiž potřebné prosit o to, co je v souladu se

životem Krista, který byl jedinečně prostý a zcela zaměřený k Bohu…

42

d. Být vytrvalý – v evangeliu nalézáme doklady o neodbytné prosbě, která je Bohem vyslyšena.68 Sám Kristus tedy k vytrvalé modlitbě vybízí.69

4.1.3

Druhy modlitby

Anthony de Mello ve svých dílech uvádí velké množství návodů k tomu, jak je možné se modlit. Velký význam přikládá těmto druhům modlitby. 1. Prosebná modlitba O tomto druhu modlitby Mello tvrdí, že není stupněm, který je možné přerůst, není modlitbou začátečnickou, která se postupně vytrácí. Naopak, tato modlitba zůstává stále přítomna, ať jsme duchovně v kterémkoli stádiu, přestože je filozoficky neobhajitelná. Má svou jedinečnou sílu, která vede člověka k větší důvěře, k tomu, že si zvykne na dlaň Boží, ze které vše pochází. Důvěra je totiž tou nejdůležitější hodnotou, ke které prosebná modlitba člověka vychovává. Prosebná modlitba mění nezvratitelné, Bůh je totiž otevřený modlitbám těch, kdo jej milují. Bůh se podrobuje mocné síle neodbytné modlitby. Tento druh modlitby z Boha činí aktivního činitele našeho života, uvědomujeme si při ní svou závislost na Bohu, svou potřebu Boha v životě. Máme samozřejmě používat i prostředky, které nám svět nabízí, ale vždy s vědomím, že na nich nejsme závislí. Za těmito prostředky bychom měli vždy rozpoznávat Boží sílu.70 2. Ježíšova modlitba Autor tuto modlitbu doporučuje v některých dílech jako návod k opravdové modlitbě srdce. Základním principem tohoto druhu modlitby je opakování krátké větičky, která může být vybrána člověku jeho duchovním učitelem, případně si ji může člověk vybrat sám. Mělo by však jít o krátkou větu, která člověka oslovuje, neměla by se jen tak 68

Srov. např. Lk 11, 5 – 13; Lk 18, 1 – 8; Mt 15, 21 – 28.

69

Srov. tamtéž, str. 65 – 83, 94 – 99.

70

Srov. Anthony de Mello: Sádhana. Cesta k Bohu. Brno: Cesta, 1996. ISBN 80-85319-48-9, str. 143 - 151,

Anthony de Mello: Spojení s Bohem. Exerciční promluvy. Brno: Cesta, 1999. ISBN 80-85319-86-1, str. 84 93.

43

zničehonic měnit. Odříkávání této větičky by mělo být rytmické, rezonantní, neměnné, ale časté. Je potřebné se této repetici věnovat i v období zkoušek a odporu. Tato modlitba se dostává do srdce a může působit jako lék. Dobře k ní může posloužit i modlitba růžence.71 3. Společná modlitba Tato modlitba v podstatě dle Mella nemá příliš pravidel, ale má některé překážky. Například účastnit se této modlitby za účelem své vlastní modlitby, příliš při ní přemýšlet a pečlivě formulovat své modlitby vyslovené nahlas, odosobnit se a mluvit za druhé, nenaslouchání Pánu v srdci, vytváření příliš dlouhých modliteb, aj. Mello považuje tento druh modlitby za velmi prospěšný, zvláště při exerciciích, ale také při jiných situacích – mohou se modlit společně spolupracovníci ve farnosti, katecheté, apod. Tato modlitba má na skupinu stmelující účinek.72 4. Benediktinská modlitební metoda Tento druh modlitby se skládá ze tří částí – lectio (svaté čtení), meditatio (meditace) a oratio (modlitba). Nejprve je potřebné ztišit se v Boží přítomnosti, přečíst si vhodný úryvek až do té chvíle, kdy mne z něj některá část osloví. Pak následuje rozjímání nad tímto úryvkem – necháváme na sebe působit jeho slova. Toto rozjímání se zakončí modlitbou, která by měla být krátká, bez rozptýlení, jakoby vytrysklá ze srdce při meditaci. Po modlitbě se můžeme opět vrátit k četbě.73 Při této metodě je možné rozjímat také známé modlitby, které používáme denně.

71

Mello zde provádí zajímavé srovnání této modlitby s vlivem autosugesce na nevědomí. Každopádně jde o

zajímavou záležitost. Více viz Anthony de Mello: Spojení s Bohem. Exerciční promluvy. Brno: Cesta, 1999. ISBN 80-85319-86-1, str. 117 – 121. 72


Anthony de Mello: Spojení s Bohem. Exerciční promluvy. Brno: Cesta, 1999. ISBN 80-85319-86-1, str. 102 123. 73

Srov. Anthony de Mello: Sádhana. Cesta k Bohu. Brno: Cesta, 1996. ISBN 80-85319-48-9, str. 125 – 130,


44

5. Meditace o životě Krista Tato modlitba pracuje s tzv. imaginativní vírou, vírou, která se primárně odkazuje k představivosti. Při této modlitbě si zkoušíme představit, že jsme v určité evangelijní situaci. Tuto situaci pak můžeme prožívat v různých rolích nebo být pozorovateli, dívat se na Krista, ptát se ho, slyšet, co odpovídá. Tato metoda není příliš teologická, ale učí skryté moudrosti, učí nás stávat se znovu dítětem, umožňuje například trávit celý den s Kristem, představovat si jej ve své blízkosti, nechat jej odpovídat na různé situace našeho života. Můžeme zde s Bohem mluvit, někdy nám samozřejmě bude odpovídat naše já, ale někdy nám skrze něj něco může říci i on samotný a použít si k tomu slova, která mu darujeme. Skrze tento druh modlitby můžeme léčit i své vzpomínky, opět se vracet k událostem, které nás bolestně zasáhly, dívat se, kde je v nich Kristus, co dělá, co říká. Je totiž důležité léčit naše stále hnisající rány, vracet se k nim, dokud se rána nevyléčí, dokud není posvěcena Kristovou přítomností. Můžeme se takto ale vracet i k radostným událostem našich dní a prožívat tyto radostné okamžiky znovu.74

4.1.4

Doporučení ohledně modlitby

I modlitbě se musíme učit, není to nic snadného, přestože je pro člověka jakoby činností přirozenou. Jsme ale jen lidé, kteří mají jisté zařazení, životní prostředí, ve kterém přebývají. Z toho také vyplývají některé podmínky modlitby, požadavky, které bychom měli klást na modlitbu, ať jsme v jakékoli fázi. Mello poukazuje na některá doporučení týkající se právě těchto požadavků vyplývajících z naší lidské přirozenosti. 1. Tělo a modlitba – při modlitbě je velmi důležitá pozice těla, měla by vždy být taková, jakou bychom zaujali, kdyby před námi byl sám Pán ve své slávě.

74



45

2. Neverbální komunikace – je dobrým pomocníkem při modlitbě, můžeme skrze ni vyjádřit své emoce, pocity a city vůči Bohu. Zdá se být dokonce hlubší či opravdovější než komunikace slovy, skrze která často něco zakrýváme. 3. Nehybné tělo – Mello doporučuje různá cvičení, která k tomuto stavu dopomáhají. Je důležité, aby se tělo uklidnilo natolik, aby nám pomáhalo zvládnout nesoustředěnost mysli. Zde je možné využít cvičení vnímání počitků na své těle, pomoci si pootevřením očí nebo vzpřímenou páteří. Vše by mělo směřovat k větší soustředěnosti. 4. Napětí a klid – v jejich paradoxu vzniká problém udržení těla v určité pozici. Je to velmi obtížná otázka, protože dosáhnout klidu při modlitbě při dnešním uspěchaném životním stylu je velmi těžké. Podle Mella bychom se však o to měli upřímně pokoušet. 5. Oblíbená pozice – je dobré určit si jednu oblíbenou pozici těla při modlitbě a příliš ji neměnit, spíše u ní setrvávat a často ji cvičit. 6. Zranitelnost našeho modlitebního života – modlitební život je totiž stejně jako všechny ostatní životy velmi zranitelný, je důležité jej chránit a jemně pěstovat. 7. Výběr vhodného místa k modlitbě – výběr místa k modlitbě se jeví jako velmi důležitý, některá místa k modlitbě přímo vybízejí. Je důležité být si vědomi toho, že i materiální věci nás při modlitbě ovlivňují. 8. Modlitba vždy na tomtéž místě – vymezit si své místo, které bude určeno právě pro modlitbu. Vymezit si koutek v domě, v bytě, je dobré modlit se také na místech, kde se lidé běžně modlí a které jsou k modlitbě jakoby „více“ disponovány (poutní místa, kostely, kaple, aj.). 9. Opora modlitby = čas – také modlitba je činnost, která potřebuje svůj čas, dnes jsou v životě člověka dvě velké překážky pro modlitbu. Jsou jimi nervové napětí, které člověku znemožňuje zklidnit se, a nedostatek času. Modlitba je považována za ztrátu času, protože nepřináší okamžitý užitek. 10. Rytmus modlitby – Mello zde popírá teorii, že každý je konstituován pro modlitbu jinak, někdo ji potřebuje více, někdo méně, a proto je dobré modlit se v té době, kdy člověk cítí touhu po modlitbě. Modlitba totiž podle Mella vyžaduje jako každá jiná činnost trénink, investování času, pravidelné cvičení. Přijde však doba, kdy se člověku přestane chtít se modlit, právě v tomto čase je dobré nic neměnit, vytrvat, ale dokonce si i něco přidat (jak ostatně doporučuje i sv. Ignác z Loyoly), 46

je potřebné razantně se postavit svádějícímu hlasu na odpor. Podle Mella neplatí teorie, že se máme modlit jen tehdy, když jsme k tomu voláni, ale naopak máme vytrvat. Sami nemůžeme rozlišit, která modlitba pro nás přináší větší plody. Dnes se stává problémem ucítit touhu po Bohu, ucítit, že naše srdce je opravdu prázdné bez Boha. Modlitba je činností, které je potřebné se učit a také se v ní zdokonalovat. Stejně jako se tenista nestane dobrým tenistou bez tréninků, aniž by si vybíral, kdy bude trénovat.75 Skutečně duchovní člověk je podle Mella zvyklý po modlitbě toužit, touží se od všeho oprostit a dostat se do styku s osobní Věčností, s osobním Nekonečnem. S touto touhou se setkáváme především u svatých. I když toto puzení nemohli vždy naplnit, stává se pro ně stálým rozporem mezi touhou být s Bohem či být s bližními. Tito lidé byli taženi na obě strany. Jen málokdo dnes pociťuje tento rozpor – zaplňujeme si mysl jinými „potřebami“ než bytostnou touhou po Bohu. Necítíme tak onu velkou prázdnotu po Bohu, kterou máme v srdci, a kterou může vyplnit jen on sám. Neinvestujeme proto čas do toho, co je skutečně důležité. Toto přebíjení velké touhy po Bohu nás vede k tomu, že nežijeme evangelijní životy – životy, které jsou ze své podstaty nekompromisní a které naplňují to, k čemu jsme byli povoláni. Modlitba je základem, ze kterého takový život může růst.

4.2 Praktické ukázky modlitby podle Anthonyho de Mella V předchozí kapitole jsme pojednali o modlitbě tak, jak na ni nahlíží Anthony de Mello. Základní částí mnoha z jeho děl však je praktický návod k modlitbě a mnohá konkrétní cvičení vhodná pro modlitbu samotnou. V této části bychom chtěli předložit několik praktických ukázek, jak by mohla vypadat modlitba inspirovaná Mellovými modlitebními cvičeními. Každý „modlitební návod“ se skládá ze dvou částí – nejprve jednoho cvičení, které připravuje mysl, koncentruje ji a utišuje k lepší dispozici k modlitbě a po něm následujícím druhém cvičení, které má modlitební charakter, často využívající fantazii.

75


str. 212 - 239.

47

4.2.1

Modlitba 1

Nejprve je potřebné nalézt místo vhodné pro modlitbu, v počátku je dobré nalézt klidné místo přímo vybízející k modlitbě. Toto místo by mělo být uklizeno tak, aby nás v něm nerušila roztržitost a přemýšlení např. nad uložením věcí či případným brzkým úklidem. Místo můžeme vhodně uzpůsobit modlitbě tím, že rozsvítíme svíčku, pověsíme ikonu, kříž. Poté zaujmeme pohodlnou a uvolněnou pozici, zavřeme oči (případně je můžeme mít lehce pootevřeny). 1. Ztišení a zklidnění V této modlitbě využijeme cvičení uvědomování si jednotlivých tělesných pocitů. Postupně si uvědomujeme všechny pocity, které vnímáme na těle. Uvědomujeme si postupně pocity na různých částech svého těla – dotek oděvu na ramenou, dotek šatů na zádech, dotek opěradla židle či křesla, na němž sedíme, vzájemný dotek nohou či rukou, dotek chodidel a země. Uvědomujeme si pozici, v níž sedíme. Několikrát si toto cvičení zopakujeme tak, že jdeme okruhem po celém svém těle – vnímáme, jaké vjemy si uvědomujeme na zádech, stehnech, ramenou, ale můžeme zde zařadit také vjemy na hlavě, krku, pažích, hrudi, břichu. U každé části setrváváme několik vteřin a pak se přesunujeme dále. Toto cvičení můžeme vykonávat několik minut. Můžeme je stále opakovat. Pomůže nám zklidnit se a přenést důraz z mysli na smysly, které nám pomáhají lépe prožívat přítomnost. Cílem není vytvářet si myšlenkové obrazy jednotlivých částí, ale spíše je vnímat svými smysly, cítit je. 2. Využití fantazie – židle pro Ježíše Když dojde k uklidnění a ztišení, můžeme zapojit svou fantazii či představivost. Můžeme si představit, že vedle nás sedí samotný Ježíš. Naše fantazie se tak může dát k dispozici víře, může nám pomoci lépe si představit Boží přítomnost, i když v realitě není taková, jak si představujeme. Zkusme s Ježíšem promluvit, můžeme i tichým hlasem, jestliže jsme sami. Můžeme se na něco zeptat a poslouchat, co nám odpovídá. Můžeme si představovat, že nám odpovídá. Můžeme mu vyprávět, co se stalo v dnešním dni, v posledních dnech, čím žijeme, co si myslíme. Můžeme mu svěřit naše trápení, ale podělit se s ním i o naše radosti. Nemusíme si představovat detaily Ježíšovy postavy, stačí cítit jeho blízkost jako blízkost důvěrného přítele, jehož přítomnost cítíme, ale nemůžeme jej 48

zrovna vidět, protože je třeba tma. Tato metoda je aplikovatelná i ve všedním dni, kdy si můžeme Ježíše představovat v průběhu našich činností i každodenních situací.76

4.2.2

Modlitba 2

Opět zde platí zásada vhodného místa a vhodné pozice, kterou zaujímáme při modlitbě. Mello doporučuje, abychom při modlitební pozici měli vzpřímenou páteř, která napomáhá soustředěnosti. Není sice základní podmínkou, ale je doporučením, které může pomoci se snadnějším zaměřením pozornosti. 1. Ztišení a zklidnění Při této modlitbě můžeme začít jiným uvědomovacím cvičením, které připraví půdu pro další fázi modlitby. Zavřeme oči a chvíli si uvědomujeme smysly jako v prvním cvičení. Poté si začneme uvědomovat své dýchání, uvědomujeme si, jak vzduch prochází nosními dírkami a zase se vrací zpět. Neovládáme své dýchání, naopak se soustředíme na dýchání tak, jak je. Jen si jej uvědomujeme. Vnímejme i ten nejjemnější vánek dechu, vnímejme chlad či teplo, které přináší, vnímejme množství vzduchu, které proudí v jednotlivých nosních dírkách. V tomto cvičení setrvejme několik minut. Poté přejdeme k uvědomování si vzduchu, který dýcháme, jako prosyceného Boží přítomností. Vzduch kolem sebe vnímejme jako oceán prosycený Boží přítomností, který když vdechujeme, vdechujeme i Boha. Vdechujeme jeho přítomnost, pomalu si to uvědomujme. Co cítíme při vědomí, že s každým nádechem vdechujeme Boží přítomnost? S každým nadechnutím si uvědomujme, jak do nás vstupuje Duch Boží, jak naplňuje naše plíce i celé tělo. Když vydechujeme, představujme si, jak vydechujeme své nečistoty, strachy, negativní pocity. Celé naše tělo se tímto nadechováním a vydechováním rozsvěcuje a oživuje. Setrvejme určitou dobu v tomto vědomí. 2. Modlitba Ježíšova Po tomto uklidňovacím cvičení můžeme přejít k tzv. Ježíšově modlitbě, která může mít mnoho obměn a která může být prohloubením předchozího cvičení ke ztišení. Zakládá se

76

Srov. Anthony de Mello: Sádhana. Cesta k Bohu. Brno: Cesta, 1996. ISBN 80-85319-48-9, str. 21 – 24, 92

– 94.

49

na opakování krátké větičky či jména Božího. Nejprve si představme, že Kristus stojí před námi. Pak se soustřeďme znovu na své dýchání. Při nádechu řekněme první část věty, která nás oslovuje, či jména Božího. Příkladem může posloužit věta „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou“ často užívaná v pravoslavné církvi. Při nádechu tedy říkejme „Pane Ježíši Kriste“ a uvědomujme si lásku, milost, přítomnost Krista, které vdechujeme. Poté krátce zadržíme dech a představíme si, co vše jsme v sobě zadrželi, co jsme vdechli – celou nádheru Boží přítomnosti, krásu Krista. Při výdechu řekněme druhou část modlitby „smiluj se nade mnou“ a představme si, jak vydechujeme všechny nečistoty, překážky, které se staví do cesty Boží milosti. Můžeme také použít některá ze jmen, kterými oslovujeme Boha. Toto jméno vyslovujme při nádechu nebo při výdechu, můžeme jej rovněž rozdělit na slabiky. Můžeme jej říkat v duchu či nahlas, záleží na okolnostech. Po nějaké době můžeme skrze toto vyslovování jména vyjádřit své city k Bohu. Jak vyslovíme jeho jméno, jestliže mu chceme vyjádřit svou lásku? Jak toto jméno vyslovíme, jestliže mu chceme vyjádřit svou důvěru nebo chválu nebo vděčnost, odevzdání? Můžeme si na závěr představit také, jak Ježíš říká naše jméno. S jakými city je vyslovuje On? Můžeme si představit, jak se cítíme, když Bůh vyslovuje naše jméno?77

4.2.3

Modlitba 3

K této modlitbě je vhodné vyhledat místo, kde budete sami a kde budete mít dostatek prostoru, aniž byste byli někým pozorováni. V podstatě se jedná i o základní předpoklad realizace tohoto modlitebního postupu. 1. Zklidnění mysli modlitbou těla Na počátku se postavíme s rukama podél těla a vzpřímenou páteří. Pokusíme si uvědomit Boží přítomnost. Nyní se pokusme svým tělem vyjádřit Bohu tuto větu „Můj Bože, dávám se Ti“, vyjadřujte toto gesto velmi pomalu a s plným vědomím svých pohybů a s jistotou, že tímto pohybem skutečně vyjadřujete daný cit. Můžeme využít některé tyto pohyby. Stojíme vzpřímeně se zavřenýma očima, ruce začneme pomalu zvedat před sebou směrem nahoru, až budou rovnoběžně s podlahou, rozevřeme dlaně a otočíme je směrem

77

Srov. tamtéž, str. 34 – 36, 45 – 46, 133 – 139.

50

nahoru. Hlavu nakloníme tak, abychom viděli na nebe. Můžeme otevřít oči a dívat se do nebe a představovat si, že se díváme na Boha v gestu sebeodevzdání. Tyto pohyby můžeme obměnit tím, že zvedneme ruce s dlaněmi směrem vzhůru do rovnoběžné polohy se zemí a spojíme je, vytvoříme tak z dlaní misku či kalich. Takto spojené dlaně pomalu přibližujeme k srdci. Hlavu jemně zvedáme k nebi. V této pozici chvíli zůstaneme. Poté můžeme celé gesto opakovat znova do té doby, dokud v něm pociťujeme význam. Můžeme zde také domyslet vlastní gesta k vyjádření chvály, adorace, lásky. Toto ztišení nám může velmi pomoci zvláště v době vyprahlosti, prázdnoty, gestem či pohledem můžeme snadněji vyjádřit svou touhu po Bohu, svou odevzdanost, naléhavost. 2. Vděčnost za život Po ztišení můžeme přejít k modlitebnímu cvičení, které nám pomáhá uvědomovat si hodnotu těla, jeho významu jako daru Božího. Při tomto cvičení můžeme ležet na podlaze nebo v posteli. Představíme si, že ležíme ochrnutí v nemocnici. Od krku dolů nemůžeme pohnout ani jedním údem. Prožijme v mysli den takto ochrnutí. Na co myslíme? Co děláme? Čím se zaměstnáváme? V tomto svém přemýšlení si uvědomme, že máme ještě zrak. Poděkujme za něj. Dále si uvědomme, že máme ještě sluch, poděkujme za něj. Máme také stále schopnost přemýšlet, mluvit, vyjadřovat se. Máme také chuť, skrze niž se nám může dostávat potěšení. Poděkujme za všechny tyto dary, které máme od Boha i přes své ochrnutí. Po chvíli si můžeme představit, že na nás začíná účinkovat léčba. Můžeme pohnout hlavou ze strany na stranu. Nejprve to bolí, ale pak to jde čím dál snadněji. Poděkujme Bohu za tuto novou možnost. Nyní se pomalu vracejme do reality a uvědomujme si, že nejsme ochrnutí. Zlehka pohybujme prsty a uvědomme si život a pohyb v nich. Můžeme postupně zahýbat různými údy našeho těla a poděkovat za tento pohyb, za každý z nich. Toto modlitební cvičení nás učí vděčnosti za zdánlivě „běžné a samozřejmé“ věci, učí nás žít ve vděčnosti, která je pramenem radosti.78

78

Srov. tamtéž, str. 51 – 55, 108 – 109.

51

4.2.4

Modlitba 4

Toto cvičení můžeme praktikovat téměř kdekoli. Používá opět uvědomovací techniku a také naši fantazii. 1. Ztišení a uklidnění Nejprve začneme s uvědomovacím cvičením skrze smysly, soustředíme se na co největší počet vjemů na různých částech svého těla. Nyní se soustředíme na Boha, který je Tvůrcem a Příčinou všech těchto vjemů. Nyní se soustřeďme na Boží sílu působící ve vyvolávání každého jednotlivého vjemu. Postupně vnímejte, jak se nás Bůh skrze tyto vjemy dotýká. Vnímejme jeho dotyk na různých částech našeho těla. Jaký je tento dotyk? Hladký, drsný, bolestivý, příjemný? I to je způsob, jak můžeme Boha zakoušet, jak můžeme být s ním ve všednosti a všedních pocitech a připravit se k modlitbě. 2. Adorace v představě Po uklidňovacím cvičení se přeneseme k představivosti. Můžeme zavřít oči a zaujmout naši modlitební pozici. Představíme si, že vcházíme do kostela, abychom se poklonili Nejsvětější Svátosti. Kostel je ztemnělý, jediný zdroj světla jsou svíčky na oltáři. Díváme se upřeně na hostii, která vystupuje ze tmy svou průzračnou bělostí. Přitahuje k sobě naše oči i celou bytost, je jako magnet. Nepřestáváme se na ni dívat a padá na nás ticho. Veškeré myšlení se tiší a vytrácí. Ticho nám vniká do těla a šíří se po celém kostele. Všechno se zdá ztichlé a nehybné. Pak vidíme jakoby světelné paprsky, které vycházejí směrem z hostie a prostupují nás, zaplavují nás a očišťují. Očišťují nás od všech našich špatností. Temnota v nás se dává na útěk a my se stáváme průhlednými. Cítíme, jak k nám proudí Boží milost, která upevňuje našeho ducha a činí jej silnějším vyrovnávat se se životními úkoly. S touto milostí jakoby se v nás rozléval i oheň, který očišťuje naše srdce ode vší nenávisti, zášti, hořkosti a přináší nám sílu milovat. Dychtivě nastavujeme své srdce tomuto životodárnému slunci, které září ze středu tmavého a tichého chrámu.79

79

Srov. Anthony de Mello: Sádhana. Cesta k Bohu. Brno: Cesta, 1996. ISBN 80-85319-48-9, str. 55 – 57,

Anthony de Mello: K Pramenům. Wellsprings. Brno: Cesta, 1996. ISBN 80-85319-61-6, str. 61 – 62.

52

4.2.5

Modlitba 5

Tato modlitba má velkou souvislost s jedním ze dvou nejdůležitějších pravidel pro modlitbu, o kterých jsme psali výše – je jím odpuštění. Mello ve svých dílech předkládá různá cvičení k tomu, aby člověk dovedl odpustit. 1. Ztišení a uklidnění Zavřeme oči a pozorujeme myšlenky, které se nám vybaví v mysli. Máme dvě možnosti, jak s nimi naložit. Můžeme se za nimi rozběhnout a nechat se jimi odvést nebo je můžeme pozorovat nezaujatě, jakoby kolem nás jen procházely. Vybereme si druhý způsob. Po chvíli, kdy pozorujeme jednotlivé myšlenky, si uvědomme, že myslíme. Můžeme si v duchu říkat – „myslím, myslím,…“, abychom si nepřestali uvědomovat proces myšlení, který v nás probíhá. Za chvíli si uvědomíme, že se naše mysl vyprazdňuje. Čekejme, až se objeví nějaká další myšlenka. Buďme ve střehu a čekejme, abychom si tuto myšlenku mohli hned uvědomit. Při tomto cvičení, při kterém si uvědomujeme, že myslíme, má celé naše myšlení tendenci utichnout. Myšlení se jakoby zastavuje. Toto cvičení může pomoci ve chvílích, kdy jsme nadmíru rozptýleni. Můžeme je také vkládat do jiných cvičení sloužících ke zklidnění mysli. 2. Výchova k odpuštění Toto cvičení vychází z úryvku Bible, ve kterém se pojednává o tom, jak Ježíš pohlédl na Petra. Ježíšův pohled změnil Petrovo srdce. Přemýšlejme nyní, na co by pohlédl Ježíš dnes, kdyby se vrátil na tento svět? Představujme si, že jako první jej upoutá ohromná dobrota lidstva. Dobrý člověk má totiž tendenci vidět dobro, zlý člověk zase spíše zlo, vždy vidíme obraz sami sebe. Ježíš odkrývá svým pohledem množství dobra, které se skrývá v každém člověku. Představujme si, jak se Kristus dívá na prostitutku, na celníky, nevěrnou ženu, na zloděje, lotra na kříži. I my se dívejme. Kristus vidí zlo a nazývá jej pravým jménem, ale uvědomuje si také nevědomost těch, kteří toto zlo činí. V tom se můžeme učit a dívat se na svět podobně. Představme si, jak se na svět nyní díváme my sami. Představme si, že při každém setkání s druhými vidíme dobrotu v každém člověku. Dívejme se na všechny lidi, se kterými žijeme nebo pracujeme a ptejme se, kolik dobra jsme schopni v nich vidět. Dívejme se rovněž na ty, které nemáme rádi, protože i v nich je dobro. Představme si, jak 53

vedle nás stojí Ježíš a učí nás dívat se na tyto lidi shovívavěji, jak společně hledáme nevědomost u těchto lidí, polehčující okolnosti jejich jednání. Potom můžeme každému z těchto lidí říci něco v tomto duchu – „Tvé skutky jsou zlé, to je pravda, ale ty jsi dobrý.“ Nebo „Odsuzuji zlé skutky, kterých se dopouštíš, ale nemohu odsoudit tebe, protože opravdu nevíš, co činíš.“ Na konci tohoto cvičení se vystavme Ježíšovu pohledu plnému dobroty a lásky, dívejme se do jeho očí a buďme ohromeni dobrotou, kterou v nás nachází. Vnímáme, že se odsuzujeme za své viny a máme problém dívat se mu do očí plných lásky a odpuštění, které ani nemůžeme unést. On odsuzuje naše viny, ale neodsuzuje viníka. Vydržme jeho pohled, který může být ze začátku těžce přijatelný pro ty, kdo se nemají rádi. Pokud však tento pohled vydržíme, i my se naučíme dívat se na druhé s tou láskou, s jakou se dívá Ježíš na nás.80 Pět předložených modliteb či modlitebních cvičení jsou jen malou ochutnávkou toho, co předkládá Anthony de Mello ve svých dílech. Skutečně stojí za námahu se těmito cvičeními zabývat a posloužit si jimi jako možností oživení naší modlitby. Je možné modlitební cvičení různě kombinovat, Anthony de Mello ve svých dílech předkládá obrovské množství návodů a podnětů. Tím je pro nás a pro duchovní život mnohých velkým přínosem.

80


Anthony de Mello: K Pramenům. Wellsprings. Brno: Cesta, 1996. ISBN 80-85319-61-6, str. 161 - 163.

54

ZÁVĚR „A vše nacházím v modlitbě, jež je pro mne vůní i potravou, domovem, ochranou i lékem. Vybavuji si časy modlitby: okamžiky, kdy křičím zoufalstvím, dny, kdy v radosti vzdávám díky, chvíle klidu, blízkosti, obdivu.“ Anthony de Mello81 Tento citát je výstižným shrnutím pojetí modlitby v díle (ale i v životě) Anthonyho de Mella. Modlitba je pro něj činností, ze které vyvěrá autenticky křesťanský život. Bez modlitby nelze být, nelze existovat jako křesťan, stejně jako nelze udržovat vztah bez vzájemného setkávání se, i když ne třeba přímého, tváří v tvář. Modlitba je pramenem, ze kterého vyvěrá (nebo by spíše měla vyvěrat) i veškerá apoštolská činnost. Mohli bychom chautardovsky říci, že je „duší veškerého apoštolátu“. Modlitba je činností tvůrčí, činnosti, v níž nelze jen růst, ale v níž je potřeba i žít, modlitba se skrze ticho, jenž vytváří, rozlévá do celého života modlícího se člověka. Modlitba je vztahováním se k dobrému Bohu s vědomím své ubohosti, která vše žádá od Něj. Modlitba je projevem díků, vzdechem duše, jenž poznává nádheru Milovaného. Modlitba je setkáním, někdy méně vydařeným z lidské strany, ale vždy láskyplným ze strany Boží. Modlitba je místem setkávání, místem, kde mohou pronikat různé vlivy, inspirace, rady těch, kdo se s nekonečným Bohem setkávají a stali se v tomto setkávání zkušenými. Tyto vlivy, rady, inspirace je nutné zkoumat, důsledně zkoumat, a prověřovat. Jestliže však projdou tímto zkoumáním a osvědčí se, mohou velmi prospět k vzájemnému se sblížení jednotlivých skupin lidí, ale především mohou prospět setkávání se s Bohem. Modlitba může pomoci ukazovat cestu ke sblížení se společenství různých lidí, různých náboženství, různých ras ve jménu Krista, Božího Syna. I přestože je společenství jména Kristova, pozemsky putující, církví katolickou, nic nemění na možnosti přijímat. Přijímat,

81

Anthony de Mello: K Pramenům. Wellsprings. Brno: Cesta, 1996. ISBN 80-85319-61-6, str. 25.

55

ne přizpůsobovat se příchozím vlivům, ale nechat se jimi obohacovat. A milovat. Především milovat. Snad je předchozí odstavec stručným shrnutím pojetí modlitby Anthonyho de Mella tak, jak na mne působilo při čtení jeho díla. Obdivuhodným se zdá jeho zápal pro modlitbu, v místech mne přiváděl k úžasu, místy k výčitkám ve vlastním svědomí. Velká hodnota modlitby je dnes jen málo vnímána. Život se děje jinde. Tepající srdce Boží lásky lze jen málo slyšet. Jeho tlukot je příliš přehlušen. Ale skrze dramatický útok některých autorů lze tlukot opět zaslechnout a zavzpomínat, jak zní. Nechat se jím opět uchvátit a rozvzpomínat se, že jedině přitištěním se k tomuto Srdci se člověk stává skutečně člověkem. Anthony de Mello patří mezi tyto autory, kteří stojí jako organizátoři ochutnávek v supermarketu. Nabízejí produkty, na jejichž chuť jsme třeba už dávno zapomněli. Ve spěchu je míjíme a možná se i trochu stydíme přiblížit se a ochutnat. I v oblasti setkávání se s Bohem se někdy bojíme ochutnat, abychom se nenechali příliš unést. Anthony de Mello ukazuje, jak velká škoda to je. Na konci této práce se Anthony de Mello jeví jako mystik, třebaže s tímto pojmem bychom měli pracovat velmi obezřetně. Mystik jakožto ten, který zří a proniká do hloubi. Mystik, který se potápí a vidí perly. Nemůže si je však odnést, a všechno vyprávění o nich se zdá pouhým „blázněním“. Toto „bláznění“ nezná hranice. Možná se to stalo i v případě díla Anthonyho de Mella. Zdá se, že nemá hranice. Zdá se, že sahá až za hranice samotného křesťanství. Není to ale jen důsledek neschopnosti přesně vypovědět? Jedná se skutečně o formulování učení sahajícího mimo rámec křesťanství, katolické církve? Není to vše jen prostředek k burcování opravdovosti? Prostředek k probuzení touhy vypravit se také na cestu za perlami? To vše zůstává otázkou, na niž nám Anthony de Mello nemůže a také nedá odpověď. Zůstává nám možnost přistoupit k jeho dílu s tímto předpokladem, s hlediskem mystického nádechu, který byl snad pokaždé v dějinách tolik provokativní a věřit, že mnohokrát opakovaná slova o věrnosti a oddanosti katolické církvi nejsou jen Mellovou přetvářkou. Přínos způsobu modlitby, jak jej předkládá Anthony de Mello je jistě mnohý. Nejde jen o inspiraci v modlitbě jako takové, ale také o možný způsob mezináboženského dialogu, dnes tolik potřebného. Anthony de Mello ukazuje cestu k tomuto dialogu, na místě setkávání kultur, v evropsky nepředstavitelně multikulturní Indii, právě zde lze nalézt možnost, jak vedle sebe nejen žít, ale k sobě také vycházet – jednou z cest se může stát vzájemná inspirace v modlitbě, ale nejen inspirace, i samotná společná modlitba. Snad se 56

toto smýšlení, jehož zastáncem můžeme Anthonyho de Mella směle nazvat, uchytí a přinese své plody. Závěrem je potřebné podat nejen reflexi pojetí modlitby i celkového díla Anthony de Mella, ale také reflexi své práce. Snažila jsem se naplnit v úvodu stanovený cíl – reflexi inspirativního způsobu modlitby v díle Anthony de Mella. Snažila jsem se poukázat na jeho zakořeněnost v jezuitské tradici. I proto se zdá, že se některé kapitoly ohledně modlitby opakují – z tohoto opakování má vyplynout souvislost a shoda mezi jezuity, kteří napsali daná díla, ať už jde o Tomáše Špidlíka či Jamese Martina nebo o jiné jezuity věnující se tomuto tématu ve svých dílech, a Anthonym de Mellem, z čehož bychom měli odvodit Mellovu skutečnou věrnost bez odchylování se z této linie. Mimo toto Mellovo setrvávání v ignaciánské tradici jsem však chtěla také naznačit jeho inovativní přístup k modlitbě, do které promítá prvky východních modlitebních cvičení. Toto tvrzení, a myslím si, snad největší přínos Mellova pohledu na modlitbu, jsem se snažila demonstrovat na praktických modlitebních cvičeních, kde jsou v prvních částech těchto cvičení záměrně využity tyto pro křesťanskou modlitbu ne zcela běžné metody ke ztišení. Se sebekritickým pohledem však musím také konstatovat, že práce není zcela podle mých představ. Velký vliv na zpracování měl jistě nedostatek času a jeho špatné rozvržení z mé strany, jistě by mnoho z naznačeného bylo možno protáhnout k hlubšímu zamyšlení. Také se pro mne stala obtíží horší dostupnost zdrojů o Anthonym de Mello. Neexistuje o něm dostatek odborné literatury, špatně se také shánějí některé tituly vydané americkými nakladatelstvími (např. dílo o Mellově životě The Happy Wanderer či shrnutí vzpomínek na něj v díle We heard the bird sing či snaha o obhajobu Mella v díle Ananda Nayaka), rovněž chybí odborné články k problematice Mellova učení. Máme-li závěrem shrnout největší přínos Anthonyho de Mella, pak by jím jistě byl důraz, který klade v neklidné době současnosti na modlitbu a ticho, které pravidelná modlitba vytváří. Modlitba pro něj nezůstává prázdným pojmem, ale vyvíjí obrovské úsilí k „výuce“ modlitby a k jejím obměnám. Tím přináší mnohé inspirace pro modlitební život každého jedince. V těchto návodech k modlitbě využívá nové přístupy, což je dalším bodem jeho přínosu. Tyto přístupy přejímá především z východních tradic a implantuje je nenásilně k tradičním způsobům modlitby, případně tradiční způsoby rozvíjí novým směrem. Rozšiřuje tak cestu mezináboženskému dialogu vzájemným respektem a schopností dívat se a učit se. Ve všem tomto svém přínosu zůstává věrný katolické tradici a církvi, jejíž se vždy cítil členem. Anthony de Mello je totiž tím, kdo chtěl zůstat církvi 57

věrným za všech okolností. Nechť jeho slovům, která jsou dalším z potvrzení předchozího názoru, patří i úplný závěr této práce: „Je třeba, abychom zapustili do Boha hluboké kořeny, máme-li se naladit na jeho tvůrčího Ducha a máme-li mít sílu tuto církev milovat a být jí věrni, třebaže s námi nebude vždy souhlasit a nebude nás vždy chápat. To dokáže jen kontemplativní člověk. Jen ten umí snoubit loajalitu a poslušnost s tvořivostí a srovnáváním. Modlím se při této mši, aby nás Bůh a historie nezastihli nepřipravené. Modlím se, aby měl svatý Ignác důvod být na nás hrdý …“ Z homilie Anthonyho de Mella pronesené při mši svaté dne 31. 7. 1983

58

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 1. BIBLE A CÍRKEVNÍ DOKUMENTY BIBLE. Český ekumenický překlad. Praha: Česká biblická společnost, 1996. 80-85810-115. DOKUMENTY II. VATIKÁNSKÉHO KONCILU., Řím: Křesťanská akademie, 1983.

2. PRIMÁRNÍ LITERATURA DE MELLO, Anthony: Cesta k lásce. Poslední meditace Anthonyho de Mella. Brno: Cesta, 2005. 80-85319-58-6. DE MELLO, Anthony: Hledání Boha. Ignaciánská duchovní cvičení. Praha: Portál, 2011. 978-80-7367-848-7. DE MELLO, Anthony: K Pramenům. Wellsprings. Brno: Cesta, 1996. 80-85319-61-6. DE MELLO, Anthony: Minutová moudrost. Brno: Cesta, 1994. 80-85319-37-3. DE MELLO, Anthony: Minutové nesmysly. Brno: Cesta, 1995. 80-85319-41-1. DE MELLO, Anthony: Modlitba žáby. Kniha meditací v povídkách. I. díl. Brno: Cesta, 1995. 80-85319-45-4. DE MELLO, Anthony: Modlitba žáby. Kniha meditací v povídkách. II. díl. Brno: Cesta, 1996. 80-85319-55-1. DE MELLO Anthony: Ptačí zpěv. Brno: Cesta, 1997. 80-85319-67-5. DE MELLO, Anthony: Sádhana. Cesta k Bohu. Brno: Cesta, 1996. 80-85319-48-9. DE MELLO, Anthony: Spojení s Bohem. Exerciční promluvy. Brno: Cesta, 1999. 8085319-86-1.

3. SEKUNDÁRNÍ LITERATURA ARRUPE, Pedro: Pokojně v protikladech. Soubor teologických reflexí generálního představeného jezuitů. Velehrad: Refugium Velehrad-Roma, 2002. 80-86715-01-9. BARRY, A. William: Jezuitská spiritualita na celý život. In: Studies in the Spirituality of Jesuits, 2003, roč. 35, č. 1. GUARDINI, Romano: O modlitbě. Praha: Zvon, 1970. 80-7113-038-9. 59

KODET, Vojtěch: Marta a Marie trochu jinak. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 978-80-7195-175-9. MARTIN, James SJ: Jezuitský návod (takmer) na všetko. Spiritualita pre každodenný život. Trnava: Dobrá kniha, 2010. 978-80-7141-736-1. RAVIER, André: Ignác z Loyoly zakládá Tovaryšstvo Ježíšovo. Velehrad: Refugium Velehrad-Roma, 2002. 80-86045-97-8. REMEŠ, Prokop: Anthony de Mello a teorie duchovního života. Teologické texty. 2001, č. 4. SHELDRAKE, Philip: Spiritualita a historie. Úvod do dějin a interpretace křesťanského duchovního života. Brno: CDK, 2003. 80-7325-017-9. SOLIGNAC, Aimé. Spiritualita. In: Studijní texty ze spirituální teologie I.: Axiomy duchovního života. Velehrad: Refugium Velehrad-Roma, 2003. 80-86045-98-6. ŠPIDLÍK, Tomáš: Prameny světla. Příručka křesťanské dokonalosti. Olomouc: Refugium, 2009. 978-80-7412-035-0. ŠPIDLÍK, Tomáš: Umíme se modlit? Velehrad: Refugium, 2001. 80-86045-66-8. ŠPIDLÍK, Tomáš: Vnitřně zakoušet. Eseje pro duchovní cvičení. Olomouc: Refugium, 2009. 978-80-7412-028-2.

4. JINÉ ZDROJE DE MELLO, Bill. Tony de Mello, SJ: A short biography. Users.tpg.com.au [online]. 2000 [cit. 2013-08-23]. Dostupné z: http://users.tpg.com.au/adsligol/tony/index.html

RATZINGER, Joseph a Tarsicio BERTONE. Notification concerning the writings od father Anthony de Mello, SJ. Congregation for the doctrine of the faith. [online]. [cit. 2013-08-20]. Dostupné z: http://www.vatican.va/roman_curia/congregations/cfaith/documents/rc_con_cfaith_doc_19 980624_demello_en.html

60

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK CDK Centrum pro studium demokracie a kultury ISBN Mezinárodní standartní číslo knihy Mt

Evangelium podle Matouše

Lk

Evangelium podle Lukáše

např. například srov. srovnej str.

strana

sv.

svatý

61

MODLITBA V DÍLE ANTHONY DE MELLA

Recommend Documents