MODERNÍ DOBA: Pevné jasno

10

Evangelický měsíčník | ročník 91/2015 | cena 25 Kč | www.ceskybratr.cz

Rozhovor o integraci azylantů z Barmy Církev živě – s Korejci v Bělči Děti a sbor: Jak na vánoční hry Diakonie: Svědectví o riskantní cestě migrantů

MODERNÍ DOBA:

„Pevné jasno“ Uprchlíci pro nás nejsou mýtické bytosti, ale lidé z masa a kostí, o které je dobré se zajímat, a když je potřeba, tak jim pomoci. Reportáž ze Semonic o pomoci uprchlíkům | 7

| 10 | 24 | 34 | 37

foto: Pavel Capoušek

ÚVODNÍK 3 Už jste u vás potkali uprchlíka? – D. Ženatá

ÚVODNÍK

ÚSTECKÝ SENIORÁT 4 Rozmanitost společenství – P. Čapek

Už jste u vás potkali uprchlíka?

HUSOVA KÁZÁNÍ PRO DNEŠEK 5 Čtvrtá neděle po sv. Trojici – J. Hus TÉMA 7 Uprchlíci nejsou mýtické bytosti, ale lidé z masa a kostí – D. Ženatá 10 Rozhovor o pomoci rodinám utečenců – D. Ženatá OTÁZKA NA TĚLO

13 Vzali byste si domů na rok uprchlíka? CÍRKEV ŽIJE

19 Neděle smíření ve Špindlerově Mlýně  – J. Kašpar

21 Slavnostní otevření církevní školky v Chebu – D. Ženatá

22  V Taizé slavili v duchu důvěry a pokoje  – J. Škubalová

24 Týden v Bělči v létě 2015 – E. Žárská 27 Dvacet let bez Milana Hájka – B. Hájek MOJE CÍRKEV

29  V Herlíkovické kuchyni uvízla na 27 let  – D. Ženatá

32 Evangelický sirotčinec „Husův asyl“  – P. Dočekal DĚTI A SBOR

33 Výzva a naděje různosti – A. Tkadlečková 34 Hrát, či nehrát? – D. Bednaříková DIAKONIE

37 Svědectví o riskantní cestě migrantů napříč Řeckem – B. Kejř

38 Harmonie v novém – M. Vodáková 39 Krabice přes ulici – A. Šůra

Z

ajímavá zkušenost. Při lamentaci nad tím, jak nás uprchlická vlna zavalí a jak jsou to stejně lidé, kteří jdou jen za lepším živobytím a navíc mají v plánu rozvrátit naši evropskou křesťanskou civilizaci, jsem se zeptala: „Už jste u vás potkali uprchlíka? Znáte jeho osud?“ A bylo ticho. Uprchlická krize se dotýká všech, a rozhodně ji nechceme zlehčovat. Proto jsme se vypravili za lidmi, kteří uprchlíky viděli a vidí docela často, starají se o ně a pracují s nimi. Reportáž ze semonického sboru, kde jsou v kontaktu s lidmi z Integračního azylového střediska v Josefově, a rozhovor s Janou Smrčkovou, jež se angažuje při snaze o začlenění barmských utečenců do naší společnosti, najdete v rubrice Téma. Otázka, kterou bývá rubrika Téma uzavřena, je tentokrát opravdu „na tělo“. Děkujeme všem odvážným respondentům za upřímné odpovědi. Na nich vidíme, jak se s problémem perou, zodpovědně a pokorně zvažují své možnosti a svá obdarování. Co nezvládne jedinec nebo rodina, může zvládnout sbor. Však také mnohé sbory se do pomoci běžencům zapojily sbírkou šatstva nebo jinak, či se k tomu chystají. K uprchlické krizi se vyjádřila i synodní rada a  Ekumenická rada církví vydala usnesení řídicího výboru. Dokumenty najdete v rubrice Nástěnka. V říjnovém čísle se ještě ohlížíme za prázdninovými akcemi a s výhledem na pořizování vánočních dárků uveřejňujeme několik recenzí a upoutávek na zajímavé knihy. Vlídný podzim a inspirativní čtení přeje všem čtenářům Daniela Ženatá

SLOVO

42 Co s uprchlíky – J. Marek 42 Hledat Pánovu tvář – J. Kirschner 43 Vydávejte svědectví o naději – P. Hlaváč 45 Chceme zpátky do ohrádky? – Š. Grauová 3

ÚSTECKÝ SENIORÁT

ŽIL, ŽIJE A BUDE ŽÍT

Rozmanitost společenství

J

e dobře, že můžeme poznávat některé tradiční sbory, které se vyznačují stálostí, věrností i obětavostí svých členů. Je to vždy povzbuzením. Ve sborech „nových“ či pohraničních na těch věrných také záleží, ale pouta ke kostelu či sborovému domu u nich bývají volnější. V řadě sborů jsme se seznamovali s reemigranty, kteří přišli většinou po válce, a to ze tří území. Volynští nám přiblížili život před mnoha lety svým vyprávěním i fotografiemi z doby, kdy na Ukrajině pilně hospodařili, věnovali se svým statkům, sadům, mlýnům, a to v čase předrevolučním. Vyprávěli o svých vztazích k místnímu obyvatelstvu: Rusům, Němcům a Židům. V kostele v Chotiněvsi u Litoměřic můžete spatřit několik fotografií mužů v uniformách, z nichž někteří prošli také dukelským tažením. Starší generace Zelovských pamatuje na svůj Zelov a vzpomínky jsou neseny prvky národními a křesťanskými. Také oni utvářejí některé sbory. Tvoří pevný základ bohoslužeb, biblických hodin, věnují se pěveckým a  trubačským sborům a  příležitostně se scházejí k slavnostním setkáním. „Místních“ není mnoho. Někteří z české menšiny ke konci třicátých let, kdy docházelo k násilí a šikanování, odešli ke svým rodinám do vnitrozemí. Tak například manželé Prudičovi, kteří si v Děčíně nechali postavit vilku, vyhledali bezpečí u příbuzných a spolu s dcerou, naší varhanicí, se vrátili po roce 1945 do poškozeného domku, který v době války převzali Němci. Výjimečný byl životní příběh Edmunda Franze, sociálního demokrata, představují-

4

cího tu část německého obyvatelstva, která se stavěla proti válečným záměrům. Byl odveden do vojska, prožil těžké časy na ruské frontě a na konci války se dostal do zajetí v Norsku. On i jeho paní patřili po desetiletí do sborového kruhu. Nemohu nevzpomenout sestru Marii Vávrovou, která pochází z reformačního střediska Békescsaba. Po válce žila s rodinou na Slovensku, později v Lázních Kynžvartě a nakonec v Jílovém u  Děčína. Mnoho let se starala o  kostel a dosvědčovala nesmírnou obětavost vůči postiženým.

Evangelický kostel reemigrantů v Chotiněvsi

Jiní členové sboru se přistěhovali do Děčína a okolí za prací, někteří v poválečných letech na „umístěnky“. Lidé starší generace s jistou tesknotou vzpomínají na své dřívější domácí prostředí, ale myslím, že většina zde svůj domov našla. To však již záleží do značné míry na tom, co se zde děje teď. Ale to už je téma jiné, k jehož dobrému naplnění církev může vydatně přispět tím nejpodstatnějším. Petr Čapek

HUSOVA KÁZÁNÍ PRO DNEŠEK

Čtvrtá neděle po sv. Trojici Lukáš 6,37–42

S

pasitel milosrdný vede své následovníky k tomu, aby Otce nebeského v milosrdenství následovali. Tu věz, že milosrdenství jest vůle, jíž kdo chce pomoci bídnému z bídy; a že Bůh má tu vůli. A nižádný člověk se nemůže vymluviti, že by nemohl míti té vůle. Nakrmení lačného, to jest vnější skutek, ale vůle, jež hnula člověkem, aby to učinil, ta jest v duši. A k tomu praví papežové svatí, Řehoř a Lev, takto: Není prázdna ruka od daru, když skříň srdce plna jest dobré vůle. A z toho máš naučení, že někdo, i když ničeho nedá chudému, jest milosrdnější než druhý, který dá mnoho; neboť by rád dal z veliké lásky a žádosti, a onen dává z malé žádosti a z velikého přebytku. Pán Ježíš vypočítává šest skutků milosrdných tělesných a za ty činy milosrdné dá svým království nebeské, řka: Pojďte, požehnaní Otce mého! Vládněte královstvím vám připraveným; neboť lačen jsem byl, dali jste mi jísti, žíznil jsem a dali jste mi píti, hostem jsem byl a přijali jste mne, nah a oděli jste mne, nemocen a navštívili jste mne, v žaláři jsem byl a přišli jste ke mně. Pak sedmý skutek milosrdný jest: mrtvého pohřbíti; jako činil svatý Tobiáš, pochovávaje židy v Babyloně. Pak jest také sedm skutků milosrdných duchovních: učiti hloupého, raditi pochybujícímu, kárati hřešícího, těšiti zarmouceného, odpustiti vinu bližnímu, trpěti mile protivenství křivé, modliti se i za nepřátely. A že k milosrdenství přísluší pravý soud, Spasitel zapovídá všetečné souzení. Proto, dí sv. Augustin, vidím­­­­­­­­­­­­­‑li člověka, an jí, když se jiní postí, nemám hned souditi, že by zle činil. Vidím­­­­­­­­­­­­­‑li, an mluví mladý muž s mladou ženou, nemám souditi, že by o zlém mluvili.

Ale dí někdo: Přece sv. Pavel soudí, že smilníci, cizoložníci a lakomci království nebeského nebudou míti. Tu věz, že Písmo tím míní, jestli se nepokají; a tak každý člověk, vida druhého, an smilní, neb jiný hřích smrtelný činí, může říci jemu: Ty budeš zatracen, jestliže se nepokaješ. Taktéž i sebe může souditi, řka: Mám hřích do sebe smrtelný, jistě budu zatracen, jestliže se nepokaji. Ale má míti naději, že se pokaje a bude spasen. Kristus byl i jest vůdce vidomý a milosrdný; nesoudil všetečně, odpouštěl těm, kteříž zle činili, a dával dobré naučení. A že kdož v tom nenásleduje Krista, není hoden, aby jiného z hříchu káral, protož dí Kristus: „I co vidíš mrvu v oku bratra svého, a břevna, jež v oku tvém jest, nevidíš?“ Jako mrva, upadnouc v oko, ne hned oslepí oka, tak všední hřích ne hned zkazí dobrého svědomí; ale břevno kdyby upadlo by na oko, vyrazilo by oko i zkazilo: taktéž hřích smrtelný všechno svědomí kazí. A dí sv. Jan Zlatoústý, že hříchu velikost má být vážena podle osoby, jež hřeší; neboť laik učiní­­­­­­­­­­­­­‑li velký hřích, malý jest proti hříchu, který kněz učiní; ale kazatel, jenž učí, jestliže malý hřích učiní, proti hříchu laika hrozný jest. Protož třeba jest těm, kteří jiné učí, hříchu se vyvarovati, aby mohli svobodně jiné z hříchů menších kárati a cestou Kristovou je vésti; jinak byli ne vůdcové, ale svůdcové, ne rádcové, ale zrádcové. Dejž Pán Bůh, abychom byli milosrdní, jiných všetečně nesoudili a rádi chudým dávali, sami správně byli živi a jiné z lásky, když pobloudili, kárali, z naučení Pána našeho Ježíše Krista! Postila, s. 227–234 upravil František Doležal

5

CYKLUS – MODERNÍ DOBA TÉMA: „PEVNÉ JASNO“

modlitba říjnová mít jasno kdekdo má jasno co je černé, co je bílé kdo je náš, kdo už ne Pane Bože ty asi máš jasno co je černé ve mně ty víš, jak míchám odstíny šedi aby napovrch černá vypadala bílá jasno do neurčitosti v nás i venku světlo pro budoucnost potřebujeme prosíme, Světlo, přijď a přebývej mezi námi aby bylo jasno amen

modlitba Lenky Ridzoňové ilustrace Johana Elisová

REPORTÁŽ ZE SEMONIC

Uprchlíci nejsou mýtické bytosti, ale lidé z masa a kostí Poznat se navzájem je přínosné pro všechny

Z

e všech stran slyšíme o „uprchlické krizi“. V České republice žádné hordy uprchlíků nepotkáváme, ale zajímat se a  být informován je určitě užitečné. Z těchto důvodů jsem se vypravila do semonického sboru; s azylanty tam mají konkrétní zkušenosti. Na farské zahradě jsme hovořili s Jarmilou Boreckou a  místním farářem Radimem Žárským.

Jak je to v okolí Semonic s uprchlíky V Josefově, což je součást města Jaroměř, byly nevyužité vojenské objekty a stát zde už před časem zřídil Integrační azylové středisko. V hierarchii péče o imigranty je to vlastně poslední stupeň chráněného pobytu. Azylanti tu mohou být rok a půl, většinou dostanou jednopokojový byt. Mají za úkol naučit se česky, najít si práci, bydlení a integrovat se do společnosti. V  Kostelci nad Orlicí je tzv.  Pobytové středisko pro imigranty, kam přicházejí žadatelé o azyl po registraci a podání žádosti, a mohou tam být poměrně dlouho. Čekají na vyřízení papírů, doplňkovou ochranu nebo azyl. Teprve pak přijdou do zmíněného Integračního azylového střediska v Josefově, které je ve zrekonstruovaném pavlačovém domě. Co se národnosti týče, bývá sešlost pestrá. Teď zde jsou tři syrské rodiny, Ukrajinci, Rusové, Bělorusové, Kubánci.

Proč lidé utíkají a jak se dostanou do České republiky Syřané a  Ukrajinci prchají před válkou, Kubánci a Bělorusové z politických důvodů. Většinou uteče muž  – živitel rodiny a  po čase se sem dostane díky humanitárním organizacím i žena s dětmi. Vypadá to po-

klidně, když se to jen tak řekne, ale rodiny cítí velikou nejistotu. Jeden Syřan vyprávěl, jak půl roku čekal na příjezd zbytku rodiny a každý den chodil brečet do lesa v hrůze, že se jim něco stalo a že už je nikdy neuvidí.

První vlaštovka s nabídkou pomoci Jednou volala semonickému faráři Radimu Žárskému paní z Centra pro integraci cizinců, že by potřebovala nějakého dobrovolníka, který by pomáhal jedné ženě z Ugandy, která má tříletého chlapečka; šlo hlavně o to chlapečka hlídat, když má maminka

Radim Žárský a Jarmila Borecká

kurz češtiny. Věci se ujala Jarmila Borecká, učitelka angličtiny a aktivní členka semonického sboru. Po čase jí nabídli, zda by nechtěla v Centru pro uprchlíky v Josefově učit cizince češtinu. ¥

7

„Když jsem chodila nějakou dobu do azylového domu, přemýšlela jsem, jak pozvat některé lidi do kostela. Zdálo se mi, že by to bylo pro ně obohacení a že by to uvítali. Před Vánocemi se sbor zapojil do akce Krabice od bot. Vezli jsme dárky pro děti, a tak některé uprchlíky poznali i další členové sboru, mohli se s nimi bavit, zjistit, co by potřebovali a čím žijí,“ vzpomíná na začátky svého angažmá Jarmila.

Nečekané těžkosti Někdy se ovšem ukáže, že i banální věc se může stát svízelnou. Sýrie nemá například

Jak je to s češtinou „Někteří jsou úplně výborní, česky se učí pilně a  chtějí co nejdřív umět,“ vypráví Jarmila o jednom syrském zubaři, který byl neobyčejně motivován a byl velmi cílevědomý, chtěl být prostě nejlepší zubař v Česku. Učil se denně, kontakt s českými pacienty mu samozřejmě pomáhal a dnes mluví perfektně. Jiný Syřan se už učil doma v Sýrii, protože dávno plánoval, že uteče do Evropy a Českou republiku si dopředu vybral za svůj cíl. Pak jsou samozřejmě takoví, co se učí těžko, moc se jim nechce a do hodin moc nechodí. Tvrdí, že to nepotřebují a že na to, aby si koupili něco v obchodě, jim dorozumění rukama stačí.

Učit svou mateřštinu je náročné Jako jazykář měla Jarmila s učením cizího jazyka dost zkušeností, ale učit češtinu –  vlastní mateřský jazyk  – je něco úplně jiného. Člověk je konfrontován s  jeho složitostí, metodicky je třeba postupovat jinak. „Přimělo mě to přemýšlet o češtině úplně z jiného konce. Nejen Angličani píšou a vyslovují něco jinak. I v češtině je to dost komplikované. No a tvrdé a měkké i, to už je vysoká úroveň znalostí!“ přiznává učitelka. Dobré učebnice češtiny pro cizince, podle kterých se dá postupovat, jsou dnes už naštěstí dostupné. Azylanti je dostanou zadarmo a měli by se pod vedením učitele podle nich učit. Děti azylantů chodí do české školky ve městě a učí se velice rychle. Na základní škole nemají většinou s češtinou žádné problémy a doma pak brzy překládají rodičům.

8

Integrační azylové středisko

s Českou republikou smlouvu o uznání řidičských oprávnění. Takže Syřané, kteří řídili doma auto, tady nemohou. A udělat si řidičák znovu je pro ně dost drahé, navíc s testy v češtině dost dlouho téměř nesplnitelné.

bude dost prostoru pro vzájemné poznávání a rozhovory,“ říká Radim a hned ukazuje na mobilu krátké video s hudební produkcí pana Rameha z letošní Noci kostelů.

Kontakty se sborem v Semonicích Rodiny z Josefova zvou semoničtí často na své sborové akce. „Nedávno byl v kostele varhanní koncert a na něj přijely dvě syrské rodiny a jedna paní z Běloruska. Ze strany sboru to znamená pro ně zajet autem, ale vždy se někdo ochotný najde. Zpravidla Jarmila nebo někdo další,“ přidává se k hovoru farář Radim Žárský. Obyvatelstvo Integračního azylového střediska se stále obměňuje, ale loni měl semonický sbor hezkou zkušenost s několika rodinami z Běloruska. Byla to větší skupina letničních křesťanů, kteří bohoslužby pravidelně navštěvovali a krásně při nich zpívali. Letničtí byli (a asi jsou dodnes) v Bělorusku pronásledováni. Říkali, že v azylovém domě každý večer u někoho pořádají bohoslužby a společně se modlí. Radim k tomu dodává: „Tihle Bělorusové nemohli dlouho sehnat u nás práci a nakonec odešli do Itálie. V létě se ale přijeli podívat, navštívili bohoslužby, zazpívali a vyprávěli, jak se jim vede.“ Na závěr školního roku byli pozváni na farskou zahradu zase Syřané. Ti mají velkou snahu se integrovat. Lidé ze sboru pomáhají potřebným rodinám hlavně materiálně. Azylanti mají střechu nad hlavou, mají kde spát a v čem vařit. Rádi ale přijmou třeba kolo nebo tříkolku pro děti, to už je pro ně investice. Tak někteří lidé ze sboru už bicykl po dětech nebo i kolo dospělému k cestám do práce darovali. Pro semonický sbor je styk s cizinci zajímavý a obohacující. Radim Žárský se nesoustřeďuje jen na pomoc lidí ze sboru. Na podzim se chystá seniorátní setkání rodin v Bělči, a tak i tam pozvali jednu syrskou rodinu z  Josefova. „Pan Rameh hraje na arabskou loutnu a pěkně zpívá, paní vaří dobrá syrská jídla. To vše se v Bělči zanedlouho vyzkouší a navíc

Předsudky Někteří lidé v uprchlících cítí ohrožení, považují je za barbary, kteří se nemyjí a zavlečou sem kdovíjaké infekce. Takovým Jarmila říká: „A už jsi viděl nějakého uprchlíka? Mluvil jsi s ním? To bys viděl, jak jsou čistotní, milí, chytří a často velice vzdělaní!“ Už byla řeč o zubaři; mezi azylanty bývají často učitelé, inženýři, lékaři, teď je v Josefově například také jeden šikovný zlatník, který umí vyrobit nádherné šperky. Zejména Syřané, kteří přišli ve válce o své domovy, chtějí začít jinde a pokud možno rychle. Dali až deset tisíc eur na hlavu převaděčům a jsou rádi, že jsou zde. Ani kulturně k nám nemají zdaleka tak daleko, jak by se zdálo z mapy. V televizi vidíme spíše negativní zprávy, politici opatrně lavírují, aby nepřišli o hlasy voličů. Je velice sympatické, že u křesťanů, jako třeba těch ze Semonic, vidíme tendenci bořit předsudky a pomáhat, kde je potřeba. „A má­­­­­­­­­­­­­‑li sbor ochotné a angažované lidi, dělají se dobré věci snáze. Uprchlíci pro nás nejsou mýtické bytosti, ale lidé z masa a kostí, o které je dobré se zajímat, a když je potřeba, tak jim pomoci,“ uzavírá naše setkání Radim Žárský.  Daniela Ženatá

9

ROZHOVOR S JANOU SMRČKOVOU O POMOCI RODINÁM UTEČENCŮ

Rozdíl kultur obohacuje, ačkoli přináší problémy Uprchlíci z Barmy v Novém Městě na Moravě

Jana Smrčková (*1969) prošla profesemi jako osobní asistentka nebo pečovatelka. Vystudovala gymnázium, pak uměleckou nástavbu se zaměřením na textilní krajku, pracovala v muzeu, v kanceláři i v malé fabrice. Po čase naplněném hlavně péčí o děti a rodinu vystudovala na Husově institutu teologických studií v Praze misijně­‑ charitativní činnost. Nyní pracuje jako sociální pracovnice. Před šesti lety, v době, kdy pracovala na zkrácený úvazek, se přidala k péči o uprchlickou rodinu z Barmy a zůstala u toho do dneška. Jak dlouho se v Novém Městě na Moravě s rodinami z Barmy setkáváš? První rodina přišla před šesti lety, dva roky nato druhá. Věnovala jsem se jim hodně, protože jsem měla díky zkrácenému pracovnímu úvazku více času. Před dvěma lety přišla ještě jedna paní s holčičkou, která se tu také usadila. Druhé a třetí rodině jsem byla oficiální osobní asistentkou. Jak se k nám uprchlíci dostali? V Barmě žijí desítky rozmanitých etnických skupin. Naprostá většina obyvatel dosud žije tradičním způsobem života, západní civilizací nepoznamenaným. Je známo, že v  Barmě vládne vojenská junta, je to asi nejtvrdší vojenský režim na světě. Ty „naše“ rodiny navíc pocházejí z etnických menšin, jedna žila u hranic s Indií, druhé dvě na opačném konci Barmy, u  hranic s  Čínou. Menšiny usilují už několik desetiletí o autonomii, ale kvůli nerostnému bohatství v těchto oblastech to stát nechce dopustit a aktivní občany perzekvuje. Roli hrál také hladomor, způsobený přemnožením krys, a zadržovaná humanitární pomoc pro tyto menšiny. Situace v Barmě je velice složitá.

10

Je zde na sto třicet různých jazyků, každá z etnických skupin mluví jinak. Náboženská různost také hraje svou roli. Většinová společnost vyznává buddhismus, ale tyto rodiny jsou křesťané. I to je v Barmě důvod k  pronásledování. V  minulosti v  těchto oblastech působili baptističtí misionáři z Ameriky, takže zdejší rodiny jsou baptisté. Zmapovat dráhu utečenců není vůbec jednoduché. Lidé většinou prchají přes Thajsko do Malajsie. Pokud je cestou policie nebo vojáci nechytí, nějaký čas tam tvrdě pracují a vyřizují si doklady, někteří i k přesídlení do dalších zemí, což může trvat několik let. Podle vyprávění mají naši Barmánci za sebou strastiplnou cestu. Utíkali po skupinkách, pěšky, někdy v autech a hlavně v noci, aby je vojáci nepochytali. V Thajsku existují utečenecké tábory, kde lidé žijí i desítky let. Mimo tyto tábory se tu nedá dlouho být. Jsou i případy, kdy zadržené běžence zneužívali k práci jako otroky. A tak většinou pokračují dále do Malajsie, kde nějakou práci načerno seženou. V  Malajsii utečenecké tábory ne­ jsou, zato je tu Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), takže jistá ochrana a možnost vyřízení žádostí existuje. Uprchlíci sepíšou svůj životní příběh a nechají se zapsat do mezinárodního přesídlovacího programu. Pak čekají na vyřízení, což může trvat i několik let a v podstatě si moc nemohou vybrat, kam se přemístit. Mezitím musí pracovat, nejčastěji v pohostinství, a nikdo je moc nešetří ani nechrání. Paní z jedné z našich rodin vyprávěla, že obsluhovala dvanáct hodin denně v restauraci, ačkoli byla v pokročilém stupni těhotenství. Takže Česká republika jim byla přidělena? Byla jim nabídnuta. Samozřejmě lukrativnější by byla Kanada nebo severské země,

jenže na takovou nabídku by mohli čekat i několik dalších let. Proto se pro Českou republiku rozhodli, ačkoli se prý prvně dívali na mapu, kde naše republika vůbec leží. Jak se stalo, že se barmské uprchlické rodiny ocitly zrovna v Novém Městě na Moravě? Na naší straně zařizuje umístění Ministerstvo vnitra. Nejprve jdou utečenci do uprchlického tábora, pak se domlouvá se starosty měst a s různými organizacemi, kde by tito lidé mohli najít nový domov. Pro naši první rodinu bylo prvním šokem počasí.

Přijeli v zimě do tábora u České Lípy, sníh v  životě neviděli, foukalo, byla brzo tma. Byla jim zima. Ve své domovině jsou zvyklí žít většinou venku, tady to nebylo možné. Blízký jim je pospolitý vesnický život, kde se vaří, slaví, chodí na bohoslužby dohromady, a tady byli sami a měli k dispozici jeden byt. V  rámci programu na přijetí barmských uprchlíků, který prosadil ještě prezident Havel, se Nové Město na Moravě přihlásilo – ještě za bývalé starostky Zdeny Markové – že zajistí bydlení a vybavení domácnosti, mužům zajistí na půl roku veřejně pro-

spěšné práce a ve spolupráci s občanským sdružením SOZE (Sdružení občanů zabývajících se emigranty) a s OPU (Organizace pro pomoc uprchlíkům) bude dál pracovat na jejich integraci. Když vyšlo najevo, že jsou to baptisté, oslovila paní starostka místní evangelický sbor, zda by se nechtěl na pomoci podílet. A co konkrétně jsi pro rodiny dělala ty sama? První rodina se nastěhovala v roce 2009 do malého bytu v takzvané „hotelovce“, ubytovně hotelového typu. Tam bydlela tehdy také jedna rodina z novoměstského sboru. Tak jsem se o nich dozvěděla a postupně začala pomáhat. Jak to zvládali Barmánci psychicky? I to bylo složité. Nejenže je nový domov přivítal chladným počasím, ale první rodina si s sebou nesla velikou zátěž. Pan L. utekl z Barmy už dříve a asi dva roky pracoval v Malajsii, když se za ním vydala paní s třemi dětmi. Pluli z  Thajska do Malajsie na neosvětleném a přeplněném člunu, srazili se s neosvětlenou pytláckou lodí a všechny tři děti se utopily. Paní taktak přežila. K nám přijela s tímto obrovským traumatem, kterým byly počátky jejich pobytu zde poznamenány. Teď mají už tři další děti, ten zážitek ale sotva co z mysli vymaže. Zpočátku jsem za paní L. často chodila, potřebovala velkou podporu. Hlavně aby nebyla sama doma, když byl manžel v práci. Později se hodně rodině věnovala sestra Marie, která vedla ve zdejší katolické farnosti „modlitby matek“. Kromě psychické podpory bylo potřeba s nimi chodit po doktorech, obchodech, všechno jim vysvětlovat, pomáhat na úřadech, zprostředkovávat kontakty se sousedy, hledat kamarády k dětem… prostě všechno. Jak se integrace rodin z tak kulturně vzdáleného prostředí daří? Daří i  nedaří. Obrovskou bariérou je například jazyk. Dopomoci si šlo zpočátku angličtinou, často nastoupily r uce, ¥

11

nohy nebo obrázky. Hodně lidí ze sboru chtělo být nápomocno, ale dorozumění bylo klopotné. Sestry pak raději upekly buchtu nebo přinesly nějakou materiální pomoc, na návštěvu se styděly jít, že se nedomluví. To bylo ale oboustranné, i Barmánci jsou dost uzavření. Víme, že jsou v kontaktu s jinými

z toho, jak je chytrý, poslušný a šikovný. Na Vánoce přednášel a zpíval. Teď už je z něho školák. Ostatní rodiny mají menší děti. Myslím, že ty už problém mít nebudou vůbec. Pokud jde ale o dospělé, mám někdy pocit, že učení češtiny trochu vzdali. Mají živitelé rodin práci? Po veřejně prospěšných pracích si měli hledat práci, ale to se moc nedařilo. Hodně lidí s hledáním vhodné práce pomáhalo. Pro pana L. bylo příliš složité někam dojíždět, i když nabídku práce měl v jedné truhlářské dílně v ne příliš vzdálené vesnici. Nakonec získal na přímluvu sestry Marie práci u  zdejší firmy, kde se vyrábí různá kování. Má teď tedy dobrou a dobře placenou práci. Pro barmské rodiny je důležitý také kousek země, jsou s půdou spjati. Tak jedna místní rodina uvolnila kus své zahrady a za drobnou pomoc jim umožnila, aby si něco pěstovali podle svého.

uprchlíky z Barmy, roztroušenými v ČR i po celém světě. Volají si pomocí Skype a sjíždějí se. Jsou to praktikující letničně zaměření baptisté a víra je pro ně důležitá. Vím, že mají domluvené časy a po Skype pořádají modlitební chvíle se soukmenovci i v jiných zemích. Ale s místními lidmi příliš kontaktů nenavázali. Sdílení důvěrných a složitých věcí víry jim v češtině ještě moc nejde. Barmánci jsou v Novém Městě už docela dlouho. Čeština jim dělá stále problémy? Je to pro ně velice těžký jazyk. Slova se tvoří úplně jinak než v jejich jazyce. Děti to zvládají lépe. Chlapeček z jedné z barmských rodin mluví česky po roce chození do školky úplně perfektně. Paní učitelky byly nadšeny

12

Začlenění uprchlíků není nijak snadné, že? Integrace uprchlíků opravdu není snadné. Do pomoci bylo zapojeno hodně lidí – z církve i  z  města; společnými silami se toho podařilo zvládnout hodně. Rodiny měly po určitou dobu osobního asistenta, i úředníci byli nakloněni zdárnému průběhu integrace. Z mého pohledu se barmské rodiny měly a mají relativně dobře. Chodí někdy rodiny do kostela? Nechodí pravidelně, mají svou zbožnost, kterou sdílejí spolu. Zveme je však na různé akce, a to občas přijdou. Poslední slovo má ale hlava rodiny, takže když někdy zavelí, že ne, nejdou nikam. Od pracovníků ministerstva jsme ale jako sbor i město dostali velkou pochvalu, jak se o rodiny uprchlíků staráme. Po šesti letech už je co vyhodnocovat. To však nic nemění na faktu, že naši Barmánci jsou zde stále cizinci a že by raději žili ve své domovině. Samozřejmě se jim po příbuzných a po domově stýská. I když jsou zde v bezpečí a v zásadě spokojeni, doma je doma. ptala se Daniela Ženatá

OTÁZKA NA TĚLO

Vzali byste si domů na rok uprchlíka? Monika Žárská, lingvistka a překladatelka Nevím. Ale protože jsem se v poslední době zabývala Přemyslem Pittrem, vím, co by udělal on. Vzal by si domů uprchlíků několik a okamžitě by jim začal vyprávět o Ježíši. Antonín Plachý, pracovník Armády spásy Celý problém přece nestojí na tom, zda přijmeme, nebo nepřijmeme uprchlíky domů! Od roku 1991 pracuji s bezdomovci, nikdy

Wiera Jelinek, farářka Nebýt alespoň minimální vstřícnosti lidí z jiných národů, asi bych tady vůbec nebyla ani já a můj manžel, ani mnoho dalších potomků exulantů – uprchlíků pro víru a svědomí. Nebýt pohostinství lidí ve Slezsku, Sasku, Velkopolsku nebo dnešním centrálním Polsku, nevznikla by polská větev Jednoty bratrské a sestra Štěříková by dnes neměla o čem psát. To je ale jedna věc. A druhá je můj přístup dnes. A jsem si jista, ačkoli dnes beru vážně Ježíšovu výstrahu z Mt 25,42–46, že s Boží pomocí by to šlo. A se schválením sboru, protože bydlíme ve služebním bytě. Marta Židková, spirituálka na církevní škole Nevím. V tuto chvíli nejspíš ne. Nechci dělat ramena, že mám jasno, a pak neobstát. Neumím ani dohlédnout, jak by to zasáhlo chod mojí rodiny, práci, blízké, sousedy… Toto je situace, o které nemohou rozhodnout sama, bez ohledu na ostatní. Musela by tomu předcházet celá řada rozhovorů a promýšlení s mými nejbližšími.

jsem si žádného nevzal domů. Znamená to, že to dělám špatně a že se společnost o tyto lidi nebude starat? A co ti, kteří se starají například o psychicky nebo mentálně nemocné? Nebo lidi se závislostmi, s neléčitelnými nemocemi? Máme si je také brát domů? Má odpověď tedy je, že bych si na rok uprchlíka domů nevzal, ale to neznamená, že jsem proti tomu, aby v České republice byli. Nevadí mi, když je budu třeba potkávat v Opavě na náměstí nebo v našem sboru. Určitě mne celá ta situace a manipulace vůči uprchlíkům ze strany státu velice zneklidňuje a bolí.

Jana Trusinová, sociální pracovnice Já si dovedu představit, že bych doma rok uprchlíka měla. Proč? Protože potřebuje pomoct. Napadá mě otázka, proč není náš stát schopen se o tyto lidi postarat. Pokud bych byla já „příchozí“, radši bych volila přechodný pobyt v rodině než ve státním lágru. Noemi Batlová, pastorační pracovnice Nevzala, sama na to nemám síly ani schopnosti. Času, který trávím doma, je moc málo. Pokud by si ale náš sbor vzal na starost například jednu nebo dvě rodiny, ráda se aktivně přidám. DaZ, foto Pavel Capoušek

13

NÁSTĚNKA

ISYNODNÍ RADAI

Na zasedáních 25. 8. a 8. 9. projednala synodní rada 63 titulů. Z nich vybíráme: Sbory a pracovníci Synodní rada potvrdila volbu Lenky Ridzoňo‑ vé za farářku v Praze­‑ Dejvicích na třetinový úvazek a Benjamina Kučery za faráře v Opa‑ tovicích na plný úvazek. SR vzala na vědomí rezignaci farářů Jaroslava Féra, Jana Opo‑ čenského a Tomáše Jirků na povolání faráře z důvodu odchodu do důchodu a souhlasí se zachováním jejich způsobilosti k ordinované službě výpomocného kazatele. S politováním vzala na vědomí rezignaci Filipa Ženatého na povolání faráře z rodinných důvodů. Přijala návrh na ukončení zaměstnaneckého poměru v církvi s farářkou Tabitou Landovou z důvodu jejího povolání do služby učitelky teologie na Evangelické teologické fakultě UK v Praze. SR souhlasí s ukončením zaměstnaneckého poměru pastorační pracovnice Dariny Hybské Majdúchové; prodlužuje pověření Evy Tkadleč‑ kové jako pastorační pracovnice ve Volyni; pověřuje Otu Tichého jako pastoračního pracovníka ve sboru v Merklíně u Přeštic na poloviční úvazek; vysílá Tomáše Mencla do kaplanské služby v Nemocnici s poliklinikou Česká Lípa a pověřuje Janu Plíškovou ducho‑ venskou a pastorační službou ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Fakulta a bohoslovci, vikariát Synodní rada vzala na vědomí odhlášení Zory Novákové z vikariátu 2015/2016. Souhlasí s udělením stipendia ve výši 10 000 Kč stu‑ dentovi závěrečného ročníku magisterského studia ETF UK Karlu Müllerovi.

14

Mládež Na vědomí vzala SR zprávu, že místopředseda Celocírkevního odboru mládeže (COM) Daniel Matějka podal rezignaci. Do konce volebního období bude tuto funkci vykonávat první náhradník z řad farářů Leonardo Teca. Správa církve V sobotu 21. 11. bude mimořádné zasedání synodu. Bude mít dvě části: 1) pracovní zasedání včetně jednání synodních komisí; 2) rozloučení se stávající synodní radou a instalace nové synodní rady za účasti zahraničních hostů. Synodní rada vzala s lítostí na vědomí informace z mimořádného zasedání seniorátního výboru Moravskoslezského seniorátu, které řešilo spory ve sborech Bruntál a Frýdek­‑Místek. Zahraniční sbory SR vzala na vědomí zprávu faráře Pavla Šebesty o návštěvě čtyř členů hodonínského sboru v partnerském sboru v Peregu Mare v Rumunsku. Rekreační střediska Synodní rada souhlasí s ukončením pachtovní smlouvy s paní Kadlečkovou a uložila ÚCK nabíd‑ nout penzion Doubravka v Luhačovicích sboru v Uherském Hradišti za roční nájemné 200 tisíc Kč. Zároveň zve zástupce staršovstva uhersko‑ hradišťského sboru k rozhovoru. Ekumena SR souhlasí s vysláním celocírkevního kantora Ladislava Moravetze na zasedání Evropské konference pro evangelickou církevní hudbu do Štrasburku. Na valné shromáždění Luterského světového svazu do Namibie v květnu 2017 vysílá Olgu Navrátilovou. Gerharda Frey­ ‑Reininghause pověřila, aby zastupoval ČCE na konferenci k M. J. Husovi v německém Torgau.

Na Rüstezeit saských superintendentů v Míšni delegovala Jaroslava Pechara. SR vzala na vědomí podněty k přípravě nového plánu podpory projektů od Pomocného díla evangelických církví Švýcarska (HEKS) a počítá s účastí na připravovaném workshopu. Daniel Ženatý podal zprávu z účasti na synodu Valdenské evangelické církve v italském Torre Pellice. Dále podal zprávu ze slavnostního roz‑ loučení s odcházejícím biskupem saské církve a slavnostním uvedením nového biskupa do úřadu, které se konalo v Drážďanech. Péče o uprchlíky Na základě jednání se zástupci Nadačního fondu Generace 21 považuje synodní rada za důležité postupovat podle následujících bodů: 1) smě‑ řovat ke společné aktivitě Ekumenické rady církví a České biskupské konference, 2) udržovat náboženskou neutralitu uvnitř křesťanské části náboženského spektra, 3) směřovat jednání k zís‑ kání statutu uprchlíka alespoň pro vybraných 152 osob, 4) směřovat k získání povolení k pobytu pro tuto skupinu. Synodní rada doporučuje synodnímu seniorovi jednat ve smyslu těchto bodů.

• vážíme si všech, kdo již finančně přispěli do sbírek pro zmírnění utrpení lidí v místě (Liba‑ non, Sýrie, Irák, Turecko, Ukrajina); • vyslechli jsme informace o jednání pracovní skupiny Ministerstva vnitra ČR se zástupci měst a obcí, České biskupské konference a ERC a podporujeme své zástupce v aktivním nava‑ zování na kroky státu; • nepřehlížíme napětí a obavy ve společnosti i církvích, navzdory tomu považujeme konkrétní pomoc lidem v nouzi za projev následování Krista; • vzali jsme na vědomí jednání s diakonickými a charitativními organizacemi, s N. f. Generace 21 a dalšími, vážíme si jejich konstruktivního přístupu, stejně jako praktických nabídek ubytování a další podpory ze strany církví a jejích členů; • podporujeme účinný přístup státu a spo‑ lečnosti k řešení této krize a jsme otevřeni spolupráci, která je jedinou možnou cestou k zvládnutí tohoto civilizačního a humanitár‑ ního problému.

Synodní rada očekává od Poradního odboru pro společenské a mezinárodní záležitosti, že se bude zabývat otázkou uprchlíků v současné evropské situaci.

• Řídicí výbor ERC si uvědomuje vážnost situace a vnímá současnou krizi jako výzvu křesťa‑ nům prakticky osvědčit víru, naději a lásku.

Různé Na členství v Církevní pastýřské radě rezignovali Pavel Ruml a Petr Sláma. Na jejich místa byli povoláni Miloslav Vašina a Lydie Mamulová. DaZ

Rady Církve bratrské

Daniel Fajfr, předseda ERC a předseda Joel Ruml, 1. místopředseda ERC a synodní senior Českobratrské církve evangelické Dušan Hejbal, 2. místopředseda Ekumenické rady církví a biskup Starokatolické církve Tomáš Butta, patriarcha Církve československé husitské

IEKUMENICKÁ RADA CÍRKVÍI

Jan Klas, biskup Jednoty bratrské Jan Waclawek, biskup Slezské církve evangelické a.v.

Usnesení ERC k uprchlické krizi • S vděčností konstatujeme, že pomoc ze strany členských církví již probíhá a má různou podo‑ bu: modlitební, finanční, osvětovou a pora‑ denskou; promítá se již do dalších praktických důsledků a nabídek;

Marian Čop, superintendent Evangelické církve a.v. Milan Kern, předseda Výkonného výboru Bratrské jednoty baptistů Martin Moldan, biskup Apoštolské církve Marek Prosner, pastýř Církve Křesťanská společenství 15. září 2015

15

IZE SYNODU VALDENSKÝCHI

Valdenští odmítli přijmout omluvu papeže Františka Za pronásledování v minulosti se Valdenské evangelické církvi papež František omluvil již na konci června při své návštěvě Turína. Církev reagovala až nyní. Odpověď poslala ze synodu, který se konal koncem srpna v italském Torre Pellice. Valdenští list papeže přijali s hlubokým

završen výletem do Valdenských údolí, kde se ve 14. století ukrývali tajní evangelíci. Podhorské městečko Torre Pellice považují členové valden‑ ské církve, roztroušení po celém světě, za své centrum. Radio Vaticana/DaZ

I26. SBORMISTROVSKÝ KURZ IV BYSTŘICI POD HOSTÝNEMI

Církevní hudba z Lotyšska Srdečně zveme (nejen) evangelické sbormistry všech kategorií, nové zájemce o sbormistrovství, zpěváky různého věku a varhaníky na 26. sbor‑ mistrovský kurz, který proběhne v termínu 16.–18. října 2015 ve středisku Sola gratia v Bystři‑ ci pod Hostýnem. Lektorkou kurzu je Ilze Spranceová, absol‑ ventka Hudební akademie v Rize (sbormistrov‑ ství) a Vysoké hudební školy v Lübecku (církevní hudba). V Lotyšsku působí od r. 1990 jako církev‑ ní hudebnice, na Lutherově akademii vyučuje řízení sboru, liturgickou varhanní hru a sborový zpěv, je vedoucí oddělení pro liturgii a církevní hudbu v Evangelické luterské církvi v Lotyšsku, v současné době je viceprezidentkou Evropské konference pro evangelickou církevní hudbu. Program kurzu: 1. Nácvik a interpretace přenádherných latin‑ ských sborových zpěvů lotyšských skladatelů. Skladby jsou jednoduché až středně těžké. pohnutím. Zároveň ale vyjádřili, že Františkovu omluvu nemohou přijmout, protože jeho osoba není zodpovědna za viny předchozích pokolení. V Itálii vyvolalo odmítnutí mediální pozor‑ nost. Bez vzájemného odpuštění nemohou být vyléčeny rány minulosti, a tak zůstáváme otroky historie, připomněl pro Rádio Vatikán italský bis‑ kup Francesco Cavina. Podle něho je odmítnutí tohoto gesta v rozporu s evangeliem. Na synod byli pozváni také hosté z partner‑ ských církví a organizací. Za Českobratrskou církev evangelickou se synodu účastní i Daniel Ženatý, první náměstek synodního seniora. Program synodu pro zahraniční hosty byl

16

2. Lotyšská evangelická církevní hudba dnes – přednáška. 3. Jednoduchá varhanní tvorba lotyšských auto‑ rů – poslech s komentářem. 4. Příprava programu a vystoupení v neděli 18. 10. 2015 ve 13:30 hod. v kostele sv. Jiljí v Bys‑ třici pod Hostýnem, kde budou také účinkovat studenti a absolventi Semináře církevní hudby Evangelické akademie. 5. Pobožnosti a dopolední nedělní bohoslužby povede farář Lubomír Kabíček.

Provoz kurzu uhradíme z fondu pro církevní hudbu. Noclehy a stravování si budou účastníci kurzu platit sami. Poplatek na osobu činí 1.200 Kč (ubytování v hlavní budově) případně 1.100 Kč (ubytování v chaloupce). Na kurz je možno se při‑

Svoboda, ministr zahraničí ČR v letech 2002 až 2006, o otázce „Vetřelci, či uprchlíci?“ Ve středu 21. října 2015 od 19 hodin v modli‑ tebně ČCE, Korunní 60, Praha 2. www.krestanskaakademie.cz

Třebenice hledají faráře Farní Sbor ČCE v Třebenicích hledá kandidáta na nového faráře. Bližší informace telefonicky a e­‑mailem. Jan Zalabák, 603 196 154, e­‑mail: [email protected]

I NAKLADATELSTVÍ EMAN NABÍZÍ I hlásit do 11. 10. 2015, přihlášku posílejte poštou nebo e­‑mailem. Kvůli velké oblibě kurzů doporu‑ čujeme, aby se zájemci přihlásili co nejdříve. Zahájení kurzu je v pátek 16. 10. 2015 v 19.30 hod. v kapli Sola gratia. Na sboropění na lotyšskou notu se těší Ladislav Moravetz, celocírkevní kantor Na Chaloupkách 172, 768 72 Chvalčov tel.: 573 378 607, 737 506 119, e ­‑ mail: moravetz@e ­‑ cirkev.cz

Nico ter Linden: Povídá se… podle Tóry V novém přepracovaném a doplněném vydání vychází převyprávění biblických příběhů pěti knih Mojžíšových od známého nizozemského vykladače a vypravěče. Autor před čtenářem otevře kompletní bohatství a sílu příběhů stvoření a praotců a nově přidává příběhy o vyvedení z otroctví egyptského a cestě pouští do zaslíbené země. Poutavost vypravěče, který podle mnoha

IOZNÁMENÍI

Bohoslužba vděčnosti za stvoření Ekologická sekce České křesťanské akademie zve na Bohoslužbu vděčnosti za stvoření, která se bude konat v úterý 13. 10. 2015 v 18:00 hodin ve sboru Církve bratrské v Praze 1, Soukenická 15. Kázat bude RNDr. Jiří Nečas, ordinovaný presbyter Českobratrské církve evangelické, zazpívá pěvecký sbor Scandula z Libčic nad Vltavou. Po bohoslužbě (přibližně od 19 h.) bude následovat beseda s ředitelkou Ekologické sekce RNDr. Mgr. Leonou Svobodovou, Ph.D. o encyklice papeže Františka Laudato si’.

Vetřelci, či uprchlíci? Česká křesťanská akademie ve spolupráci s vinohradským sborem ČCE si vás dovoluje pozvat na večer, na kterém promluví plk. Pavel Skácel, účastník armádních misí, a JUDr. Cyril

ohlasů vrátil biblické příběhy současnému člověku, plyne z jeho poučenosti o zvláštnosti hebrejského vyprávění či vykladačském přístupu rabínů, ale i z toho, že své čtenáře nemoralizuje za to, že světu biblických vyprá‑ vění hned nevěří a nerozumějí. nakladatelství EMAN, 288 s., 296 Kč. ISBN 978-80-88060-01-7 Objednávejte na tel. 317 722 215 nebo na http://eman.evangnet.cz

17

CÍRKEV ŽIJE

„Tajemství smíření je paměť“ Ekumenické shromáždění 5. září ve Špindlerově Mlýně

70 LET PO SKONČENÍ VÁLKY

Neděle smíření ve Špindlerově Mlýně Odpočívejte v pokoji

S

ešlo se nás v sobotu 5. září ve Špindlerově Mlýně nakonec asi 120. Tak ze dvou třetin Češi, z té zbývající Němci. Někteří z těch Němců byli vlastně původně Češi – tedy vlastně Čechoslováci – občanstvím, Němci jazykem a  národností. Od roku 1945 jejich rodiny musely vyměnit Špindlerův Mlýn, kde žily „odjakživa“, za bavorský Mark­toberdorf. Ale ne všichni se do odsunu dostali.

Stíny z minulosti

Pomník nemá ani dnes za cíl soudit tehdejší události, ale ani jejich aktéry, ať už z řad popravených, nebo těch, kdo popravu provedli či o ní rozhodli. Sedmdesát let po těchto událostech chceme pomníkem připomenout, že k nim v našem regionu došlo a dát najevo, že spravedlivý soud a možnost obhajoby jsou v právním státě základním předpokladem udělení jakéhokoli trestu. A tedy že nechceme, aby k podobným událostem kdykoli v budoucnu znovu došlo.

V květnu a červnu 1945 se totiž ve Špindlerově Mlýně (jako na řadě jiných míst v Čechách a na Moravě) uskutečnila série poprav, provedených bez řádného soudu. Popravení byli odsouzeni jen samozvanými soudci z řad některých špindlerovských Čechů a především členů partyzánské skupiny Nikolaj, která do Špindlu dorazila 14. května 1945. Popravy probíhaly až do konce června 1945, a kolik lidí jim padlo za oběť, se dodnes neví. Případy nebyly prošetřeny ani dodatečně, neboť spadají do období amnestovaného zákonem z 8. 5. 1946.

Památník Těmto událostem je věnován nenápadný pomníček z  „labáku“  – žulového balvanu, obroušeného vodou horského toku řeky Labe – s prostým česko­‑německým nápisem Odpočívejte v  pokoji  – V/VI 1945 a  jednoduchým křížem. Na jeho podobě jsme se shodli s německými krajany z Heimatkreis Hohenelbe­‑Riesengebirge v Marktoberdorfu a definitivně jej navrhla Kateřina Nováková­ ‑Kašparová z Hořic v Podkrkonoší. Do „labáku“, který je opravdu ze Špindlu, jej realizoval kameník Roland Hantl z Mladých Buků. Pomník stojí přímo na místě poprav – a také pravděpodobných hromadných hrobů, kam kati své oběti zakopali – na počátku cesty, zvané Věřina, nedaleko samotného centra města, směrem do údolí Svatého Petra.

Ekumenická bohoslužba Vlastnímu odhalení pomníku předcházela ekumenická bohoslužba smíření v  místním kostele Sv. Petra. Společně ji sloužili P. Jiří Šlégr, děkan římskokatolické farnosti Vrchlabí; Petr Chlápek, farář Českobratrské církve evangelické ve Vrchlabí; Vladi- ¥

19

mír Hraba, farář Církve československé husitské ve Vrchlabí, a Erich Busse, farář Evangelické luterské církve v Drážďanech, který také přednesl kázání. Řekl v  něm mimo jiné: „Morální vina Německa, spojená se jmény Stalingrad, Osvětim, Coventry, Lidice, Rotterdam, Oradour nebo Guernica, bude ještě na našem národě ležet velmi, velmi dlouho. Ale smíření není jednosměrka. Na obou stranách vyžaduje lidi dobré vůle, děti Boží. Porozumění v Evropě rostlo tak, jak si byly evropské národy schopny přiznat celou pravdu, a to i o temných kapitolách své vlastní historie.“

Cesta ke smíření Jako by Hartmut Koschyk, zmocněnec německé spolkové vlády pro vysídlence a ná-

rodnostní menšiny na něj navázal v poselství, které do Špindlerova Mlýna z Berlína poslal: „Nejen budoucnost potřebuje paměť, i smíření potřebuje paměť. Jedno židovské přísloví to dobře shrnuje slovy: Tajemství smíření je paměť.“ Ve slušné demokratické společnosti, v právním státě má každý, i kdyby byl sebevětším zločincem, právo na spravedlivý soudní proces. Ten byl mužům, popraveným v květnu a červnu 1945 na Věřině cestě ve Špindlerově Mlýně odepřen. Stali se obětmi takzvané „revoluční spravedlnosti“, která ovšem se spravedlností nemívá společného zpravidla vůbec nic. Mír jejich duším. Jakub Kašpar, náměstek ředitele Správy Krkonošského národního parku (KRNAP), místokurátor sboru ve Vrchlabí

JEŠTĚ K HUSOVSKÝM SLAVNOSTEM 2015

Smysluplná pomoc Ohlédnutí dobrovolníků

N

a začátku letních prázdnin se skupina dobrovolníků z Brna, ze Střední zdravotnické školy Evangelické akademie vypravila na čtyři dny na Husovské slavnosti do Prahy. Jelo nás dohromady šestnáct a byli jsme největší skupinou z ČR. První den nás organizátoři provedli po Praze a  ukázali nám místa, kde budeme během slavností pomáhat. Jednalo se o více než 10 míst (v kostelech, Karolinu, na Staroměstském náměstí…). Roznášeli jsme letáky, brožurky, bavili se s lidmi, prodávali knihy a různé materiály, pomáhali jsme v dílnách. Během dnů strávených v Praze jsme navštívili i představení v divadle Járy Cimrmana, zúčastnili jsme se večerního pochodu se svíčkami, byli jsme na Zahradní slavnosti pro dobrovolníky, spali

20

jsme ve skautské ubytovně, jezdili jsme napříč Prahou metrem a měli jsme se dobře. Monika Vargová

DIAKONIE PROVOZUJE NOVÉ ZAŘÍZENÍ

Slavnostní otevření církevní školky v Chebu Čtyřicet dětí našlo své místo ve zcela nové školce

P

řestřižením pásky nůžkami v dětských rukou zároveň s nůžkami představitelů Českobratrské církve evangelické a Luterské zemské církve v Bavorsku byla ve čtvrtek 17. září slavnostně otevřena církevní mateřská škola v Chebu. „Škola bez hranic“ je společným projektem obou církví, provozována je pod křídly Diakonie ČCE.

tem biblický příběh a připomněla, že jenom v okrsku, za který zodpovídá, je 240 evangelických církevních zařízení pro děti, ačkoli je zde jen 214 obcí. (Kromě toho existují ještě církevní zařízení, která provozuje katolická církev.) Nadějné však je, že i na české straně vznikla církevní školka, která chce vnášet do společnosti křesťanské poselství. Slovo dostal i senior Západočeského seniorátu, zástupce Regionálního operačního programu, z jehož peněz se projekt z větší části financoval, partneři z německé strany a presbyter chebského sboru.

Ve školce

V kostele Slavnostnímu aktu předcházelo shromáždění v evangelickém kostele, kde se sešli zástupci obou církví, města Cheb a partnerského Marktredwitz, Diakonie, investorů, dalších dárců a organizátorů projektu. Zaznělo několik příspěvků a pozdravů. V krátkém zamyšlení si synodní senior Joel Ruml pohrál s pojmem „hranic“. Na jedné straně mizí hranice mezi zeměmi, Čechy a Němci, na druhé straně je nutné při výchově dětí určité hranice vytyčit a dbát na jejich dodržování. Regionální biskupka bavorské církve Dorothea Greinerová vyprávěla dě-

Po přestřižení pásky následovala prohlídka celé školky. Vše zářilo novotou, dvě třídy – každá pro dvacet dětí – hýří barvami a vybavením. Sociální a hygienické zázemí všichni obdivovali, stejně jako výzdobu, výtvarné a bezbariérové architektonické řešení. Školka funguje již od začátku září a obě třídy jsou naplněny. Děti v kostele dokonce zazpívaly písničku, kterou už stihly nacvičit. Projekt mateřské školy, kterou provozuje Diakonie ČCE, navázal na neúspěšný projekt budování mezinárodního komunitního centra, který začal již v roce 2005. Po zastavení projektu a několikaletém chátrání rozestavěné budovy je velkým úspěchem spuštění jiného projektu v tomto objektu a dokončení díla. Celkové náklady 16 milionů korun, o něž se kromě Regionálního operačního programu podělili evangelické církve z Porýní, Hesenska a Nasavska, Luterská církev v  Bavorsku, T­‑ Mobile, ČCE, Dia­k onie a další individuální dárci, stojí určitě za to. Mateřská škola Diakonie ČCE v  centru Chebu bude sloužit dětem zdravým i dětem s handicapem a za poslání si vytyčuje klidné prostředí, umožňující dětem všestranný rozvoj.  D. Ženatá

21

RADOST, PROSTOTA, MILOSRDENSTVÍ

V Taizé slavili v duchu důvěry a pokoje Ekumenická komunita si připomněla kulatá výročí

L

etošní rok se ve vesničce Taizé v jižním Burgundsku nese v duchu oslav. Ekumenická komunita bratří slaví hned tři výročí: sto let od narození jejího zakladatele bratra Rogera, deset let od jeho úmrtí a sedmdesát pět let od založení komunity (tj. od chvíle, kdy bratr Roger na kole přijel do Taizé). Rogerovy narozeniny, připadající na květen, se staly příležitostí k děkovným modlitbám za jeho život v mnoha zemích. Několik z nich proběhlo i u nás – mimo jiné v Praze a v Jičíně.

světě. Každý den měl proto hned po ranní modlitbě jeden z bratrů zamyšlení nad tématy radosti, prostoty a milosrdenství. Právě tato slova byla pro bratra Rogera obzvlášť důležitá a v komunitě je slýcháme už mnoho let. Letos nabrala ještě jasnějších obrysů také pomocí velkého plakátu na kostele či na objednávku napsané ikony.

Festival národů

Týden mladých

Odpoledne bylo věnováno nejprve festivalu národů – pod širým nebem se na improvizovaném pódiu mohli představit amatérští umělci doslova z celého světa. Ukrajinské kroje tak střídaly africké bubny či asijské píšťalky. Byla to pestrobarevná podívaná, která trvala bohužel každý den jen hodinu. Vzápětí ji totiž vystřídaly diskuse k duchovním a sociálním otázkám. Každý den bylo na výběr z osmnácti témat a byla to opravdu těžká volba. Témata se mi vždy líbila aspoň čtyři, a tak jsem byla postavena před velká dilemata: zúčastnit se debaty o migrantech či bezpečnosti v Evropě, jít na koncert slavného pianisty z Argentiny, nebo si raději zahrát pantomimu s dalšími třiceti lidmi? Bratři pozvali u této příležitosti z celého světa své přátele, kteří měli spoustu možností sdílet své zkušenosti. Setkala jsem se tak se zakladatelem komunity Archa Jeanem Vanierem, s bývalým českým diplomatem ve Francii Pavlem Fischerem, několika europoslanci či s pracovníky OSN a různých nevládních organizací.

16. 8. 2005 byl bratr Roger napaden při modlitbě v kostele Smíření v Taizé duševně nemocnou osobou a na následky útoku zemřel. A právě kolem tohoto data bratři zorganizovali hned několik vzpomínkových akcí. Celý druhý srpnový týden patřil mladým lidem a byl příležitostí k tomu uzavřít tříleté přemýšlení nad novými cestami solidarity ve

Velkou novinkou v Taizé se staly také nově otevřené prostory bývalých stodol, kde bratr Roger společně se svou sestrou skrývali první uprchlíky během 2. světové války. Vznikl tam prostor pro vyjádření umění pod širým nebem. Mohli jste se tam tak setkat se sleč-

22

Umění ve stodole

nou z Bangladéše, co tká koberce. Sami jste si mohli vyzkoušet japonské origami, vytvořit růži z ubrousku pod vedením bezdomovců

z jižní Francie, anebo pozorovat děti, jak si hrají na improvizovaném hřišti z recyklovaných materiálů. Čím více se blížilo datum vyvrcholení oslav, tím více lidí do Taizé přijíždělo. Na slavnostní víkend přijeli také představitelé různých církví a  organizací, včetně předsedy ERC v  ČR Daniela Fajfra, a  přítomni byli dokonce i zástupci dalších světových náboženství. Velkým překvapením bylo, že se poprvé od doby, co někteří z bratří žijí na jiných kontinentech, sešli všichni bratři komunity. Poslednímu z nich se podařilo přijet ze Senegalu přesně v den oslav.

roristického útoku, kvůli kterému celý areál střežili na povel francouzských úřadů a k nevoli komunity těžkooděnci a zdravotníci. Po zataženém a chladném dni ale půl hodiny před začátkem modlitby vysvitlo zapadající slunce a jeho zlatavá zář zaplavila celou krajinu svým pokojem a tichou radostí. Klidný dav sedící na trávě začal zpívat Haleluja a jakýkoliv zárodek strachu vystřídala tichá důvěra, tolik typická pro mé pobyty v Taizé. Po celé léto byla na zdech kostela Smíření ke zhlédnutí výstava. Pečlivě zvolené fotografie znázorňovaly nejdůležitější momenty z života bratra Rogera a celé komunity. Nejvíce se mi líbily ty, na kterých byl vyobrazen Roger společně s  dětmi či velmi chudými lidmi z různých kontinentů. V jeho obličeji byla něha a v jeho očích tichá radost, která ho provázela až do posledních dní. Jsem opravdu moc vděčná, že jsem se s ním směla setkat – naposledy to bylo dva dny před tím osudným večerem. Jeho život připomíná také čerstvě natočený celovečerní film, který snad bude již brzy k dispozici i u nás.  Jana Škubalová, foto Wiesia Klemens

Modlitby v tiché důvěře Všichni přítomní se zúčastnili hned dvou modliteb pod širým nebem, protože by se do kostela nevešli. Dle odhadu nás bylo 6000. Přiznám se, že z tohoto momentu jsem měla strach. Počasí bylo po celý týden hodně kolísavé. Navíc se mi nedařilo přestat myslet na jistou, byť mizivou pravděpodobnost te-

23

CÍRKEV ŽIVĚ

Týden v Bělči v létě 2015 Korejština se mísila s češtinou

P

o neuvěřitelných 57 letech. Nečekané rozhodnutí poznat a  zakusit, jak si představuje dříve evangelizační odbor naplnění svého záměru „Církev živě.“ Vše je jiné, poznávám jen „jezero hladké v křovích

stinných“, i když se zdá být poněkud menší než kdysi. S radostí objevuji pár známých tváří. Účastníci velmi, velmi rozmanití od několika měsíců do 82  let, dokonce ani s  češtinou zde nebylo možno vždy vystačit. Více než stovka účastníků zahrnovala i skupinu asi třiceti korejských křesťanů, od nejmenších po střední věk. Přizvat je bylo skutečně Duchem vedené rozhodnutí, svou přítomností, službou, připravenými programy a svědectvím celé společenství nesmírně obohatili. Projevy se překládaly z angličtiny do korejštiny a češtiny. Ke korejsky proneseným modlitbám při ranních a večerních modlitebních setkáních jsme bez pochybností přidali své amen. Není možno vypsat, co vše jsme přijali v promyšleném a jistě i promodleném „korejském dni“. Přínos pro všechny, násobený a oboustranný, prožitek blízkosti i skutečného přijetí. Často jsme zpívali korejsky a česky.

24

Od stvoření světa k Cimrmanovi Farář římskokatolické církve Václav Vacek, kterého znáte z Křesťanského magazínu, zaujal hlubokým, pro posluchače přístupným vhledem do prvých kapitol Bible. Neopustil ho přitom jeho jemný a  svébytný humor. V podobném tónu pokračoval i evangelický farář Miroslav Erdinger o solidaritě ve službě. Vylepšil, alespoň pro mě, vnímání slova sebevědomí jakožto vědomí sebe sama, svých možností i mezí, jeden z důležitých předpokladů pro dobrou službu. Bratr Mikuláš Vymětal zjevem (poněkud), ale především důrazy na solidaritu ve společnosti působil až starozákonně a prorocky naléhavě. Zvláště myšlenka, že „my, křesťané, jsme v současné době jediná Bible, kterou svět ještě čte“, se vytrvale vrací. Cenné byly znalosti a postřehy Jana Hamáčka z Evangelické církve metodistické k pomoci zadluženým. Jeden večer a část dopoledne s námi pobyl i synodní senior Joel Ruml.

Nakonec jsme byli seznámeni i s novými objevy z Liptákova a s přínosem „největšího Čecha“ Járy Cimrmana ke vztahům českých a korejských křesťanů. A pokud se to nebude zdát nevhodné, o jídle jen to nejlepší.

Programy, dílny a bohoslužba Děti a mládež měly také každý den svůj program. Mládež a  TenSing s  vynikajícím hudebním doprovodem vyplnili jeden večer. Na večerníček jakož i na ranní pobožnosti chodili prakticky všichni, pokud nezaspali. Účast na připravených programech byla nepovinná. V dílnách bylo možno naučit se vyrábět krásné dárkové kabelky a jako vždy byl otevřen i bazárek. Času na hry, koupání, vycházky

nebo výlety na kolech v této rovinaté krajině bylo dostatek. Při závěrečné bohoslužbě s večeří Páně byli všichni, jak se stalo dobrou tradicí, obdarováni dřevěnou medailí, kde heslo letošního setkání „Přijímejte jeden druhého“ Řím.5.7 s láskou umně vypálila sestra Marie Hurtová. Rozcházeli jsme se obohaceni, naplněni vděčností s nadějí, že příští rok, dá­­­­­­­­­­­‑li Pán… Eva Žárská, účastnice

Z CÍRKEVNÍCH ŠKOL

Pomáhat je lidské Tábor J.A. Komenského, Běleč nad Orlicí, červenec 2015

M

y, studentky Střední zdravotnické školy Evangelické akademie Brno jsme byly na týdenním táboře asistovat rodinám s mentálně postiženými dětmi. O táboru jsme se dozvěděly ve škole z letáčku na nástěnce. Pro nás to byla velká zkušenost. Jsme rády, že jsme mohly pomoci druhým. Obdivovaly jsme rodiče za jejich sílu a vytrvalost. Snažily jsme se pomáhat podle svých sil… Hrály jsme si s klienty… A chtěly jsme, aby rodiče mohli mít chvilku času… jen se zastavit a odpočívat… dobít energii.

Každý den byl jiný, šikovní asistenti vymysleli program „Vesmírný svět“ a spolu s klienty jsme objevovali zákoutí planetek. Někteří klienti („děti“) se programu účastnili více, někteří si našli aktivitu jinou. S klienty jsme odpočívali, jezdili na kole, malovali si, pluli v loďce nebo plavali. Nuda tam rozhodně nebyla. Někdy to nebylo nejlehčí, ale říkáme si „pomáhat je lidské“. Na tento týden budeme ještě dlouho vzpomínat. Studentky Kristýna Loucká a Lucie Janků – 3. ročník

25

SPOLEK SEM PŘÁTELÉ HERLÍKOVIC

V Herlíkovicích s Bohdanem Mikoláškem a při čištění hřbitova Plány na další sezonu

P

rvní červencovou neděli se v Herlíkovicích konala výroční česko­‑německá bohoslužba, tentokrát spojena i s husovským jubileem. Kazatelka Jana Mikolášková připomněla, jak byla ovlivněna osobností mistra Jana Husa v protivenstvích v dobách komunistického režimu, kdy se proti ní postavilo i tehdejší vedení evangelické církve. Nakonec spolu se svým manželem Bohdanem emigrovali do Švýcarska. Koncert Bohdana Mikoláška následoval po dobrém obědě v Horském domově.

Práce na hřbitově V týdnu jsme pak po dohodě se starostou obce Strážné vyčistili starý německý hřbitov, který vypadal spíše jako džungle. Jeden den při tom výrazně pomohla i dvacetičlenná skupina mládeže z biblického kurzu v Křížlicích. Jednalo se o jednorázový projekt u příležitosti výročí konce války a začátku odsunu krkonošských Němců, který byl podpořen i Česko­‑německým fondem budoucnosti. Doufáme, že po našem impulzu bude obec o svůj majetek více dbát.

K ochraně krajiny v národním parku patří i péče o lidovou architekturu a paměť místa. V případě poptávky by zde mohl vzniknout například i diakonický projekt, podobně jako se uvažuje o využití střediska Sola Gratia. Mohl by být financován z programu EU Obnovy a rozvoje kulturního dědictví venkova, a stal by se tak přínosem i pro středisko Horský domov, které se potýká s nízkou obsazeností. Vzhledem k drsným klimatickým podmínkám i možnostem hospodaření (agroturistika) zatím uvažujeme pouze o letní sezoně. Milá by byla přítomnost uprchlíků, kteří by se nebáli života na horách a možná, na rozdíl od nás, neztratili vztah k půdě.

Dočká se i Kunzárna Po dvou letech prací na secesním kostele (o nátěru oken a obnově vitráží byla zmínka v článku o architektuře kostela v ČB 10/2014) a obecním hřbitově se v následujících letech chceme více zaměřit na obnovu Kunzárny – staré krkonošské chalupy, kterou má náš spolek SEM Přátelé Herlíkovic na pět let v zápůjčce od evangelické církve. Ještě v září se povedlo zadat první dodavatelské práce a  mohli jsme nechat natřít střechu. S brigádníky jsme natřeli okna a zakončili práce hezkým večerem a dobrou večeří na prosluněné terase pod chalupou s výhledem do údolí Labe. Rádi bychom, aby objekt kromě ubytování sloužil k zatraktivnění lokality, proto uvažujeme o malé historické expozici.

26

Pozvání Na závěr vás již s předstihem mohu opět pozvat na mezinárodní pobyt na začátku červen-

ce příštího roku, jehož základ by mohla tvořit i skupina mladých německých dobrovolníků, kteří budou žít v Čechách celý rok. Také spolupořádáme pravidelný prvomájový úklid po

zimě a mezigenerační brigádu od 15. srpna, na kterou naváže brigáda mládeže, zaměřená zejména na přípravu dřeva pro Horský domov. Jan Kirschner

VZPOMÍNKA NA FARÁŘE A SYNODNÍHO SENIORA

Dvacet let bez Milana Hájka Vykladačské nadání spojoval s výstižnou jednoduchostí

T

hDr h.c. Miloslav Hájek zemřel 2. října 1995 ve Zlíně ve věku nedožitých 72 let. Byl také synodní senior, ale především byl pečlivý vykladač Nového zákona s neobyčejně širokým rozhledem a zároveň prostotou výrazu. Ovlivnil značnou část alespoň dvou poválečných generací kazatelů i členů církve. Svými učiteli i vrstevníky byl tolik respektován, že mu byla otevřena akademická teologická dráha, avšak on se přidržel svého přání od samého dětství: být farářem sboru. A tuto službu poskytl sborům ve Veselí na Českomoravské vysočině (1949–1965) a ve Zlíně (1965–1977). Pak v letech 1977 až 1987 byl pak synodní senior naší církve. Po celou tuto cestu byl provázen skvělou ženou Dagmar; všechny tři jejich děti si víru rodičů přivlastnily a jsou dobře začleněny do církevního společenství. Milan pocházel z Brna, vyrůstal ve sboru silném, tradičně biblicky orientovaném. Patřil k poslední generaci, která získala vzdělání na úplném klasickém gymnáziu, takže přišel na bohosloveckou fakultu vybaven nejen znalostí klasických jazyků, ale i značným rozhledem v historických a vůbec humanitních oborech.

Vykladač Své vykladačské nadání uplatňoval Milan nejen v kazatelské službě, ale i v desítkách článků v církevním tisku populárním i odborném. Zkušenosti válečné i  poválečné

generace mu sotva dovolovaly zaujímat jednostranná stanoviska, jeho postoje byly vždycky otevřeny k dialogu – a přece rozhodnutí kristovské víry bylo pro něho nekompromisně jednoznačné. Snad nejzřetelněji byl ve svém živlu, když vykládal biblický oddíl vnímavému publiku, což mohl uplatnit při nejednom z biblických kurzů, které tehdy církev pořádala. Když pak byl žádán o publikaci těchto výkladů, vydal knihu Vím, komu jsem uvěřil – soubor asi třiceti článků, v nichž podává souvislý výklad víry, církve, věrouky. Zamýšlí se v ní nad lidstvím samotným, nad pojmy jako hřích, pokání, spravedlnost, veřejná moc, svátosti, kazatelé, modlitba apod. To vše s pokorou, neboť, jak také píše, Bůh před námi zůstává jako otázka, jako výzva, jako tajemství, které nelze odhalit a zvládnout.

Spisovatel Sepsal také stručný Evangelický katechismus (94 otázek a odpovědí) a Biblickou dějepravu – vlastně její převyprávění po strýci Viktoru Hájkovi. Jeho nejvýznamnější dílo však zůstalo nedokončeným torzem, protože práci na něm přerušil konec jeho svěřených dnů. Šlo o výklad Evangelia Matoušova – z něho mohla vyjít v Kalichu jen první třetina. Čtenář může být překvapen tím, kolik výroků kázání na hoře mělo již obdobu ve starších i dobových rabínských výkladech, a kde jsou proto ¥

27

Ježíšova specifika. Kniha zahrnuje bohatou srovnávací šíři sond do soudobých literatur, řadu asociací či připomínek možných analogií, úvah o poslání evangelia i odkazů na jiné teologické autory – spolu s vlastním, tu souhlasným, tu kritickým stanoviskem. Jak jinde napsal: „Všechna teologie – úsilí lidskými myšlenkami a jazykem vyjádřit skutečnosti hlubší než naše pochopení.“

nerace, která už neměla válečnou a poválečnou politickou a sociální zkušenost. A tato generace už znala vládnoucí partaj jen jako duchem vyprázdněnou, operující především svými mocenskými zásahy a pokryteckými frázemi. Mnohým se v té době jevilo, že čestná povaha nemůže jinak než se vůči zkažené veřejné moci ostře vymezit. A k tomu se Miloslav nedokázal a nechtěl připojit. Jeho prioritou zůstala provždy vstřícnost vážného rozhovoru. Své námitky proti křivdám a  nespravedlnostem vládnoucího režimu vyslovoval na patřičných  – jak předpokládal – kompetentních místech, ale nesvěřoval se s nimi jinde a dalším. Když jednou státní orgány při kterémsi výročí pořádaly slavnost pro všechny církve, očekávaly od jejích představitelů sotva co jiného než slavnostní zdravice. Většinou se jich také dočkaly. Milan se však lišil: ve svém příspěvku upozornil, jak nemístné je, když se ideologický ateismus, vybavený veřejnou mocí, uchyluje k represím vůči jemu nepohodlným. Nikdy se k tomuto neobvyklému veřejnému příspěvku ani v soukromém rozhovoru nevracel, tím méně by si asi přál, aby se zpráva o něm dostala do dalších řečí nebo dokonce do zahraničního vysílání. Přál si poctivý dialog s vlivnými, ne pikantní zprávičky ze zákulisí.

V odpovědném úřadě v těžkých dobách V církvi Miloslav Hájek získal poměrně širokou důvěru, ba oblibu, ač o ni nikdy neusiloval. Zřejmě byl trvale a vědomě poslušen apoštolského slova „cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu“. Asi to byla tato důvěra, co ho dostalo do pozice synodního seniora, a to v době politicky citlivé a nesnadné. Stalo se to na podzim 1977, když ještě dozníval okázale teatrální nápor tehdejší veřejné moci proti Chartě 77. S veřejnou komunistickou mocí by byl v této funkci rád očekával poctivý dialog, sotva se jej však dočkal. Veřejná moc v těchto letech už spíše jen bezradně lavírovala. Na jedné straně se snažila otevírat obzor do humanistického světa, na druhé straně vykazovala rozhněvané represivní výbuchy proti „disidentům“. V církvi v té době nabývala vliv střední ge-

28

Rozkvět zájmů v důchodu Teprve v důchodovém věku, už bez napětí, zbaven veřejné odpovědnosti, obnovil své zájmy, otvíral se širokým nabídkám kultury a domýšlel její podněty. „Já jsem vlastně renesanční člověk“ – objevoval tehdy takto sebe sama. A ovšem se věnoval studiu, jehož plodem byl například už jmenovaný nedokončený výklad Evangelia Matoušova. Svůj přínos jednou shrnul takto: „Podílel jsem se na novém biblickém překladu i na novém církevním zpěvníku. To stačí!“ A ještě jeden citát: „Jsme hledajícím dlužni jadrné přímé evangelium, co nejvíce obrážející zatajený dech nad úžasným zjevením Kristovy milosti, co nejméně směšované s lidskými názory a předpojatostmi a povahovými sklony.“ Blahoslav Hájek

MOJE CÍRKEV

ROZHOVOR S BOŽENOU JELÍNKOVOU

V Herlíkovické kuchyni uvízla na 27 let Život ve službě druhým Božena Jelínková (*1927) vyrostla v Semonicích na statku, vychodila hospodyňskou školu a dospělý věk prožila s manželem a dvěma syny v Pardubicích. Povolání kuchařky ji celý život baví a svým obdarováním slouží církvi víc než čtyři desetiletí. Vařila v Herlíkovicích, v Chotěboři, na pastorálkách Chrudimského seniorátu i osamělým lidem v pardubickém sboru. Na jaře oslavila v plné duševní svěžesti 88. narozeniny. Odkud pocházíte a kde jste vyrůstala? Pocházím ze Semonic, to je sbor u Jaroměře ve východních Čechách. Bydleli jsme na statku, který postavil můj děda. Byly jsme tři děti, já jsem byla nejmladší. Školní léta jste prožila za války. Jak to bylo se vzděláním? Obecnou školu jsem prožila za války v Semonicích. Za Jaroměří už byly Sudety. Bylo to docela drsné. Na začátku války přicházelo mnoho Čechů z pohraničí, ve školách byla najednou spousta dětí. Vyřešili to tak, že už jsme ani nevychodili čtyři ročníky měšťanky, jako moji starší sourozenci, ale po třetím ročníku jsme byli předaní úřadu práce. A tam nás rozdělili buď do fabriky nebo do zemědělství. Žádná škola nepřipadala tehdy v úvahu. Já i ostatní jsme zůstali na hospodářství. To vám bylo tak čtrnáct, ne? No, právě. Bylo to na podzim, pěstovala se hlavně řepa a brambory, a to byla samá velice

těžká práce. A můj tatínek byl tehdy starostou a řekl: „Já přece nemůžu tyhle děti poslat na řepu!“ A v obci pro nás vymysleli, že budeme pást krávy. Tak to trvalo dva roky. Pak jste přece získala nějaké vzdělání? Po dvou letech nejprve setra a pak i já jsme se dostaly na dvouletou hospodyňskou školu. Ta byla ve Stěžerách u Hradce Králové. Bylo to docela terno, normálně byly tyto školy jen roční, nebo dokonce jen zimní, to když bylo v zemědělství méně práce. Stejně jsem ji celou nedochodila, protože ve druhém ročníku školu zabrali Němci. To bylo ve čtyřiačtyřicátém roce. Po válce jsem se tam vrátila a školu dodělala, pak ji ale brzo zavřeli komunisti. Co se učilo v hospodyňské škole pro děvčata? Bylo tam pět oborů. Zahradnictví a chovatelství, zdravotnictví, kuchařky čili vaření, šití a práce a vedení domácnosti. Ke všem těmto oborům tam bylo perfektní zázemí a výborné učitelky. Učili jsme se praxí – obsluhovat dobytek, drůbež, šít, vařit a všechno kolem vedení domácnosti. Škola měla výbornou úroveň i pověst. Byla internátní, domů jsme se sestrou jezdily jen na velké svátky a na dovolenku. Jak to bylo po válce? Obytný dům statku byl dvoupodlažní, polovina domu byla zájezdní hospoda a  druhá polovina hospodářské stavení. Tu část, která patřila hostinci, tatínkovi zabrali komunisti. Do prvního patra, kde byl výměnek a bydlela tam babička, nastěhovali důstojníky ¥

29

z Josefova, kteří neměli na důchod kam jít. Spodní část, kde byl výčep, nedovolili otevřít. Hrozilo nám dokonce vystěhování celé rodiny jako všem tzv. kulakům, proto jsem se na radu místního pana faráře Bohumila Lopoura provdala a chtěla odejít za manželem. Těch rodin k vystěhování mělo být více, ale celá vesnice se postavila za nás všechny, abychom zůstali.

B. Jelínková v Herlíkovicích v roce 1973

Jak jste se dostala do Herlíkovic? To byla taková náhoda. O Herlíkovice se staral pan farář Svatoň, tajemník synodní rady a jeho paní Hana byla naše příbuzná. My jsme mezitím bydleli už v Pardubicích a měli dva malé kluky. Pardubáků jezdilo do Herlíkovic v létě hodně a my jsme jednou taky jeli. Líbilo se nám tam, byla tam fajn parta. Napřesrok jsme jeli zase. A tu se přihodilo, že kuchařce, která tam vařila, se udělalo špatně, odvezli ji do nemocnice a zjistili, že má nemocné srdce. Řekli jí, že se tam rozhodně nemůže vrátit.

30

Oběd rozvařený, sto brigádníků na senách, včetně mládeže. Co teď? Bylo nutné něco udělat. Jednou z možnosti, o které pan farář Svatoň začal přemýšlet, byla tato: „Děti vám pohlídá manžel a ochotní mládežníci a vy to s mou manželkou a sestrou Brahovou snad zvládnete.“ Další roky se tam střídaly pravidelně ochotné spolupracovnice Rut Nývltová a její setra Světla Pechová a další. No, a tak jsem tam uvízla na 27 let. Jak vypadala práce kuchařky v Herlíkovicích? V Herlíkovicích bylo zprvu malé hospodářství. Mnoho let tam hospodařili Kolískovi, to byli horalové. Hlavní prací brigádníků bylo sušení sena. Hospodáři se tam potom hodně střídali. Největšího hospodářského rozmachu Herlíkovice dosáhly v období, kdy hospodařili Medkovi. Začalo se chovat více dobytka – krávy, býci, koně, prasata, slepice. Mléko se odevzdávalo do mlékárny, ale v létě, když přijížděli brigádníci a sušilo se seno, tak zůstávalo mléko právě pro ně. Takže se ráno nadojené mléko odstředilo. Smetana se spotřebovala do omáček a na vaření. Z odstředěného mléka se dělal tvaroh. Večerní mléko se nechávalo pro vlastní potřebu, všechno jsme zpracovali. Měli jsme i vlastní vajíčka. Medkovi nasázeli jahody – tak dobré jahody jsem už pak nikdy nejedla. Takže jsme si mohli dovolit je podávat jako dezert se studeným mlékem nebo šlehačkou… Hospodáři se opět několikrát vystřídali, až přišli Kielarovi. Ti měli navíc i ovce. Jezdili jste do Herlíkovic léta. To jste tam potkala celou církev. Na koho zvlášť ráda vzpomínáte? Potkali jsme tam spoustu lidí. Farářské rodiny, mládež… Z nich dnes hodně dál pracuje v církvi. Z toho mám velikou radost. Mnozí, co se tam potkali, se zamilovali, vzali, mají dnes rodiny. Taky se hodně muzicírovalo a z té party vzešlo několik výtečných profesionálních hudebníků. Václav Šíblo, Jarmilka Hanychová, Michael Kocáb… Hlavní byla ale sklizeň sena. Když se sklízelo seno do stodoly, musela někdy kvůli odběru proudu fukarem

ustoupit i kuchyně. Ale vždy byla u práce i po ní báječná atmosféra. Co vám herlíkovická zkušenost dala? Naučila jsem se nejen rozdávat, ale také přijímat. Já jsem vlastně celé léto nevěděla, že mám nějaké děti! Bylo o ně výborně postaráno. Za to dlužím poděkování všem, kteří je přibrali ke svým dětem. Na to nikdy nezapomenu. Vařila jste také mnohokrát v Chotěboři. Jak to vzniklo? Chrudimský seniorát dostal na starost církevní středisko v Chotěboři, který začal před mnoha lety využívat Pražský a  poté Chrudimský seniorát pro své sbory k pobytům pro důchodce. Při jedné rozmluvě s paní farářovou

bude mládež zdarma a tím se bude vlastně připravovat pro činnost v křesťanské službě. Ten nápad se moc v seniorátu líbil a hned se přihlásila téměř stovka zájemců o pobyt, hlavně z venkova. Práce tam pokračuje dodnes, už jsme oslavili třicátou sezónu. Jak jste to stíhala? Během léta jsem jezdívala vařit jak do Herlíkovic, tak do Chotěboře. Pracovala jsem totiž ve školní jídelně, a tak jsem měla o prázdninách víc volna. Angažovala jste se taky v pardubickém sboru, kde jste s manželem zakotvili. Mnozí vzpomínají na kulinářské zážitky při pastorálkách. To zase zosnoval pan farář Doležal. Bylo zvykem, že pastorálky Chrudimského seniorátu byly v Pardubicích a ženy ze sboru vařily oběd. Když původní parta zestárla a už to na ně bylo moc, zorganizoval pan farář Doležal hlídání, abych mohla jednou měsíčně pro faráře vařit. A bylo to. Taky spoustu let. V Pardubicích jsme v rámci křesťanské služby vařili ve sboru tak dvakrát do roka pro starší a osamělé lidi. To byla moc hezká věc. Brali jsme je do rodin, měli společný oběd, dezert, kafe a pak si povídali… Časem se vykrystalizovaly pevné sestavy, já jsem pak zvala na nedělní oběd lidi, co bydleli blízko nás. Chodilo jich asi šest. Letos v květnu ocenila církev vaši službu udělením Medaile vděčnosti. To mě velice překvapilo. Vždyť já jsem všechno, co jsem dělala, dělala moc ráda! Bylo to přece potřeba! Ale že si církev cení lidí, kteří pro ni něco dělají, je dobře.

při převzetí Medaile vděčnosti v roce 2015

Smolíkovou jsem byla dotázána, zda bych byla ochotná vařit. Křesťanskou službu a pobyty důchodců našeho seniorátu měla na starosti sestra Dobrkovská. Tak jsme se dohodli, že kuchařku tam budu dělat já a pomáhat mi

Co byste vzkázala čtenářům Českého bratra? Co bych vzkázala? Ať ho lidi čtou. Pamatuju ještě, když měl časopis na starosti pan farář Svatoň, byl tajemník na synodní radě. A je dobře, když člověk ví, co se v církvi děje. Nás evangelíků není mnoho a  je moc důležité o sobě vědět, být v obraze a taky vědět, že církev nemlčí k různým věcem, co se kolem nás dějí. Ptala se Daniela Ženatá

31

ODKAZ MISTRA JANA HUSA

Evangelický sirotčinec „Husův asyl“ Pomník obětavosti v Čáslavi

L

etos si připomínáme 600 let od upálení mistra Jana Husa. Význam mistra Jana Husa je tak velký, že skoro v každém městě je jeho pomník. I v Čáslavi byl pomník této osobnosti věnovaný, byla to budova, která sloužila dobročinným účelům, a její zaměstnanci svojí prací a obětavostí zdobili tento pomník více než květiny. Evangelický sirotčinec Husův asyl založil farář František Kozák za pomoci sboru i města. Husův asyl byl otevřen roku 1915 a stál v Těsnohlídkově ulici. Sirotčinec zde existoval až do roku 1952, kdy byl zrušen. Sirotčinec byl smíšený, děti chodily do obecní školy a měš-

ťanky a pak z asylu odcházely, nejčastěji do učení. Kromě školy a učení se děti musely věnovat i domácím pracím a zahradničení. Asyl měl dokonce i své pole, které se pronajímalo, aby byl stálý příjem. Roku 1946 děti musely sklízet úrodu samy, protože nájemci vypršela smlouva a už ji nechtěl prodloužit. Potraviny se většinou kupovaly, ale občas asyl dostal i přebytky od věřících. Financování Husova asylu bylo složité, existovaly k tomu účelu zřízené fondy, pronajímalo se pole a do roku 1930, kdy se přistavělo první patro a zvýšila se tak kapacita, stát přispíval subvencemi. Nejvíce financí ale přinesly dary.

32

Ty poskytovaly podniky města Čáslavi, věřící a církev. K tomuto účelu asyl pravidelně přispíval do časopisu //Hus//, který vycházel v Čáslavi a Semtěši. V každém čísle časopisu se objevilo poděkování dárcům a byl tam i seznam, kdo co daroval. Občas asyl uveřejnil i článek nebo inzerát o tom, co je potřeba, i o dění v sirotčinci. V této podobě pak sirotčinec fungoval až do svého konce. Budova byla přestavěna na čtyři byty a měla sloužit k ubytování evangelických duchovních v důchodu. Roku 1978 byla však odkoupena městem a zbořena, protože se stavělo nové panelové sídliště. Důležitý pro sirotčinec Husův asyl byl i ženský dobročinný spolek Marta, který byl založen manžely Kozákovými roku 1889. Ženy se scházely během školního roku jednou nebo dvakrát za 14 dnů. Věnovaly se rukodělným pracím a výrobky vždy 8. prosince prodávaly na dobročinném bazaru. Výtěžek z bazaru šel na pomoc potřebným, zejména chudým studentům učitelského ústavu a sirotkům z evangelických sirotčinců v Telecím (od roku 1925 Mladé Boleslavi), v Krabčicích a Čáslavi. Spolek Marta si sirotky i  adoptoval, podobně jako se to v chudých oblastech světa dělá s  dětmi i  dnes. Byl zrušen roku 1948 a některé členky přešly do sociálního odboru sboru a Křesťanské služby. V posledních letech fungování spolku se už bazary nekonaly, důvodem byl patrně přídělový systém a cena látek. Konaly se místo toho besídky, jejichž výtěžek šel opět Husovu asylu. Členky se scházely v budově Husova asylu a spravovaly dětem oblečení. Na tradici spolku dnes navazuje Diakonie. Chtěl bych se obrátit touto cestou na pamětníky. V mém bádání by mi pomohly vaše vzpomínky nebo fotografie. Kontaktovat mě můžete na telefonním čísle 725 809 331 a na e­‑mailu [email protected].  Pavel Dočekal

DĚTI A SBOR

PRÁCE S DĚTMI

Výzva a naděje různosti Smíšená skupina v nedělní škole

Z

rovna jsem dočetla knihu Lois Lowriové Dárce (vřele doporučuji dětem i dospělým). Příběh o bezbolestně bezpečné jednotě společenství, které se tím ale stává šedivé a lživé, mě přiměl k chvále různosti. Stejně jako krásu duhy tvoří plnost barev, je úžasné, když společenství tvoří různorodí lidé. Svou růzností obdarovávají ty druhé. Vždyť každý je jedinečný a žije svůj jedinečný příběh. Tak jako se v kostele scházejí nejrůznější lidé, do nedělní školy přicházejí nejrůznější děti. Různé nejen věkem, ale i zkušenostmi, znalostmi a schopnostmi. Mají různé povahy, potřeby, zájmy, očekávání, otázky, míru soustředění. Přicházejí z různých domovů, různě ovlivněny prioritami rodin, hodnotami školy, společnosti. Pro učitele nedělky může být tahle různost noční můrou, anebo velkou výzvou s nadějí barevné duhy na konci. Jde o to o vší té různosti vědět, a přitom moci zažít jednotu. Připustit si náročnost

situa­ce a  najít, co nás spojuje, jak jít kus cesty společně. A to se děje, když se necháme vtáhnout dobrou zprávou z Božího světa, v  prostředí přijetí a  pochopení, kde mám své místo, kde různost není překážkou, ale naopak obohacením, inspirací a možností ke spolupráci. Jak na to? Obvyklé řešení různorodosti spočívá v rozdělení dětí do skupin (nejčastěji podle věku), ať už do zcela oddělených, nebo formou malotřídky. Mým řešením je zůstat „u jednoho stolu“, zůstat i v různosti spolu. Úspěch spočívá na jednom základu: najít jedno silné téma (myšlenku, poselství), které je pro mě zajímavé, aktuální, oslovující. To téma pak prostupuje celou nedělkou a je uchopeno různými způsoby – v rekvizitě, v otázce, v řeči, v akci. • Rekvizita  – „něco“ (předmět, výjev, obraz, apod. v překvapivé podobě) upro- ¥

33

střed stolu. Každý se na „to“ dívá ze svého úhlu, malí i velcí svýma očima na základě svých různých zkušeností. Každý ale soustředí svoji pozornost na jedno místo. Ten průbojný i ten nesmělý. Například k tématu „Boží a náš pohled na cizince“ je na stole busta Komenského zahalená v šátku a dvě ženské postavičky.

bariéry různosti posluchačů. Například: Příběh o cizince Rút, ztvárňovaný pomocí postaviček, v němž se odráží vlastní zkušenost, kdy a kde jsem se cítila jako cizinec a co mi pomohlo. Aktuální otázky nad dnešními cizinci mezi námi. Proč přicházejí? Co hledají? Jak jim pomoci?

• Otázka – dobře promyšlená, která není primitivní ani vědomostní, ptá se spíš na postoj, vede k přemýšlení, sdílení zkušeností, je srozumitelná všem. Postupně (osloveni jménem) na ni všichni odpovídají. Každý má možnost promluvit (či nepromluvit), vyjádřit se, na každého je chvíli soustředěna pozornost všech. A on se zároveň učí naslouchat, respektovat, nechat se inspirovat, poznávat druhé. Například: Znáte nějakého cizince? Čím je cizí?

• Akce – Ztvárnění tématu aktivním zapojením, za vzájemné pomoci jednotlivých skupin. Například: Skupinky dostávají obrázek dítěte­‑ cizince, žijícího v ČR, s popisem (jméno, rodina, trable – převzato z  http://www.czechkid.cz/). Čtenář ve skupince představí svého cizince ostatním, společně si o něm povídají. Dostávají svíčku a přemýšlejí, zač konkrétně mohou u svého cizince prosit v modlitbě. Postupně svíčky zapalujeme a jednotlivé prosby ukončíme společnou modlitbou Otčenáš.

• Řeč – zaujatě vyprávěný příběh, jehož pomocí učitel zároveň věrohodně vysloví „svoje svědectví“. Nejde o přemíru informací, poučování, moralizování, ale o krátce a jasně vyjádřenou zprávu, o střípek z Božího světa, kterým je sám osloven, který ho nějak posunul a proměnil. Nejsem pro reprodukování pravd, které ve mně samotné nerezonují. Těžko někoho oslovím tím, čemu sama nevěřím, i kdyby to bylo krásně srozumitelné. Vlastní zaujetí je naopak tím, co překonává

Co z popsaného plyne? Nutnost dobré a promyšlené přípravy. „Vytěžit“ text. Najít téma, které mě oslovuje. Dobrou zprávu, kterou chci předat. Vymyslet, jak ji ztvárnit rekvizitou, otázkou, řečí i akcí. A pak už odvážně (ale stále s respektem) přijmout výzvu různorodosti a těšit se z ní – je to velké bohatství. Přináší zajímavá a opravdová setkání s dětmi i jejich světy, sblížení, nečekané podněty i zajímavé otázky. A pomáhá nám, aby naše společenství nezešedlo. Alena Tkadlečková

INSPIRACE PRO VÁNOČNÍ HRY

Hrát, či nehrát? Jak na vánoční hry

V

 našich sborech je zvykem nacvičovat s dětmi vánoční divadlo, besídku, hru… Jak na to, aby se vánoční hry nestaly noční můrou učitelů či faráře, stresem pro děti a zdrojem mrzutosti části sboru? A kdy a jak

34

vlastně vánoční hry dělat? Při nedělních bohoslužbách, na Štědrý den, nebo jako nedělní odpolední besídku? Musí se hrát vždy na vánoční téma? Je třeba mít perfektní kulisy a kostýmy?

Správná odpověď není. Ale je tu další otázka, která vás může přivést k nalezení správné odpovědi právě pro váš sbor: Proč vlastně vánoční hry s dětmi nacvičujeme? Je to tradice? Učí se tím děti sloužit ve sboru? Mají děti předvést, jak jsou šikovné (a roztomilé)? Mají děti zažít nějakou legraci a společnou činností prohloubit vzájemné vztahy? Je to možnost zapojení dětí z okraje sboru? Je to misijní příležitost?

Odpovědi seřaďte dle důležitosti, případně přidejte jinou odpověď. A pak už přemýšlejte, jak u vás nacvičování a hraní vypadá a zda odpovídá tomu, proč to vlastně děláte.

Vánoční hra jako služba dětí sboru Děti se mohou účastnit i programu bohoslužeb a na to lze navázat i během roku. Připomínejte dětem aspekt služby: motivujte, aby zřetelně mluvily a u zpěvu nezívaly. Ve volných chvílích během zkoušek pak mohou připravit přáníčka, která rozdají dospělým.

Hodí se hrát při nedělních bohoslužbách nebo na Štědrý den. Hra by měla obsahovat zvěst evangelia.

Vánoční hra jako prohloubení vztahů mezi dětmi (a učiteli) Při nácviku je možno lépe se navzájem poznat a něco spolu zažít. Děti by se na zkoušky a na hru měly těšit. Měla by to být i legrace. Na začátek zkoušky je fajn zařadit nějakou hru „ledolamku“, na konci zkoušky sladkou odměnu.

Po vystoupení se kouknete na fotky či video ze hry, můžete hodnotit, chválit…

Vánoční hra jako možnost i pro děti z okraje sboru Platí předchozí odstavec. Kromě toho je třeba více péče věnovat jednotlivým rodinám. Je to příležitost s některými navázat kontakt. Včas a  podrobně je informujte o zkouškách, nabídněte pomoc s dopravou či nocleh dětem, jsou­­­­­­­­­‑li z diaspory. Srdečně pozvěte celou rodinu. Lidé mimo sbor ¥

35

spíše přijdou na Štědrý den nebo odpolední představení než na ranní bohoslužby.

Vánoční hra jako misijní příležitost Děti mohou pozvat na vystoupení svoje kamarády, širší rodinu, učitele. Na vystoupení můžete pozvat i školu nebo můžete jít zahrát jinam (stacionář, domov důchodců, živý betlém na náměstí). Děti mohou připravovat pozvánky, vylepovat plakátky. Dejte si záležet i na kostýmech, kulisách, dobře nacvičeném zpěvu. Chcete­­­­­­­­­‑li jít touto cestou, zařaďte hru na Štědrý den nebo na nedělní odpoledne.

Obecně Je třeba, aby se k  pomoci při zkouškách přidalo více lidí. Režisér nemůže zároveň hlídat, konejšit, kárat, starat se o rekvizity. Věnujte se i zpěvu. Naučte děti text nebo jim ho napište na velký plakát. Se zpěvníkem v ruce děti zpívají se sklopenými hlavami a jsou málo slyšet. Přidejte hudební nástroje (f létna, klarinet, triangl…). Text písní promítejte nebo rozdejte, aby lidé rozuměli textu, případně se mohli přidat. Úroveň hry pozvednete i hudbou (reprodukovanou či živou) při některých scénách nebo mezi nimi. Například při příchodu anděla k Marii může zaznít Ave Maria.

Jak děti pro hru nadchnout? Třeba tak, že se účastní výběru hry, že si vyberou nebo upraví roli. Že pomohou při výrobě kulis. Dejte dětem kostýmy (více se do role vžijí). Nadchněte vlastním nadšením. Ukažte, jak scénu zahrát.

Kostýmy ano, či ne? Je­­­­­­­­­‑li vánoční hra ve vašem sboru spíše komorní záležitostí rodinného charakteru, není to nutné. Dobrá a dobře nacvičená hra se bez nich také obejde. Čím větší akce, tím spíše se kostýmům věnujte. Není­­­­­­­­­‑li to vaše parketa, zkuste ve sboru najít nějakého kreativce. Jako kostýmy se hodí univerzální bílá roucha, která lze pomocí šátků na konkrétní role upravovat. Kolegové katolíci využívají na živé betlémy bílé ministrantské alby, které dotvářejí pomocí šátků či přehozů. Dbejte, aby bylo dětem rozumět. Musí mluvit pomalu a zřetelně, vždy čelem k publiku. Máte­­­­­­­­­‑li velký kostel, dejte dětem mikrofon, který si budou předávat. Myslete na to už při výběru hry. Kde hledat? Na webu katecheze.evangnet. cz v rubrice vánoční divadla. Nebo zkuste internetovou stránku pastorace, rubriku živé betlémy. Nebojte se hru upravit vám na míru. Veselé Vánoce!  Daniela Bednaříková

ISEMINÁŘ UČITELŮ NŠI

Zveme na celocírkevní seminář učitelů nedělních škol Seminář se uskuteční v sobotu 7. listopadu v Plzni. Letos je možnost přijet už v pátek a strá‑ vit společný večer, nocleh pro přihlášené bude zajištěn. Uslyšíme přednášku biblisty Jana Roskov‑ ce s názvem Starý zákon jako Bible křesťanů. Odpoledne se rozdělíme do pracovních skupin podle témat: Ne/kázeň dětí – vedoucí skupiny Martin

36

Čech; Pedagogická metoda F. Ketta – Petra Macháčková; Výtvarná dílna – Renáta Rado‑ vá; Zpracování jedné letošní úlohy pro NŠ. Seminář je příležitostí nejen se něco dovědět, ale také se setkat s učiteli nedělky z jiných sborů. Můžete přijet i s dětmi, hlídání bude zajištěno. Více informací a přihlášky na webu: http://katecheze.evangnet.cz/ nebo na adrese: vychova@e­‑ cirkev.cz nebo u vašeho faráře

DIAKONIE

O SITUACI BĚŽENCŮ

Svědectví o riskantní cestě migrantů napříč Řeckem Státní moc nedokáže přivézt cisternu s pitnou vodou, ale vodní děla ano

I

nformace o cestě tisíců uprchlíků Evropou se mění každým týdnem. Zatímco před prázdninami byly hlavnímu náporu uprchlické vlny vystaveny přímořské státy jako Řecko či Itálie, o prázdninách se už mluvilo hlavně o Maďarsku. Poté co Maďaři svoje hranice uzavřeli plotem s ostnatým drátem, uprchlická vlna se převalila do Chorvatska. Jména států se mění, jedno ale zůstává stále stejné: neschopnost jejich vlád zorganizovat pro lidi na cestě účinnou pomoc. „Stát zvládl jen represi. Nedokázal přivézt cisternu s pitnou vodou, ale dokázal přivézt vodní děla. Natáhl žiletkový drát, ale řezné rány zašívali Lékaři bez hranic,“ popsal jeden z pomáhajících dobrovolníků svou zkušenost z improvizovaného uprchlického tábora na maďarsko­‑srbské hranici. Zachraňovat co se dá se snaží právě dobrovolníci a nestátní organizace. Pokud jde o konkrétní fakta, je následující svědectví, získané díky Eurodiaconii, kvůli rychle se měnící situaci pravděpodobně zastaralé. Pokud jde ale o princip, platí pořád. Pro mnohé může být výzvou k tomu, aby také vyrazili pomáhat tam, kde je to nejvíc třeba. Může také ale inspirovat k otázkám mířeným na zodpovědné politiky a úředníky u nás doma. Jak je naše země připravena na případnou vlnu uprchlíků? Co máme nachystáno? Vodní děla, nebo cisterny s vodou? Takové otázky jsou teď skoro stejně důležité jako konkrétní pomoc. Uprchlíci se naší

zemi zatím vyhýbají. Nedá se ale vyloučit, že i u nás se objeví v počtu, který půjde do desítek tisíc. Nejsme pro ně cílová země, budou chtít jen projít. Byla by však naší zemi ke cti, kdyby jim zajistila cestu co nejdůstojnější. Stále je čas se připravit. O situaci v Řecku, tak jak vypadala letos v srpnu, mluví Polis Pantelidis z řecké Armády spásy, která je členem Eurodiaconie:

250 lidí, jeden kohoutek „S uprchlíky pracujeme již měsíc. Žel, musím říci, že problém se stává stále obtížnějším. Počet přicházejících utečenců roste každým dnem. Asi 2 000 jich do Athén denně přichází z řeckých ostrovů. Většina zůstává v Athénách od několika hodin po několik dní. Řecko není jejich konečnou stanicí, většina chce jít do Německa, Rakouska nebo Švédska. Avšak mnozí z nich v Athénách uvíznou, protože jim chybí peníze, aby mohli ve své cestě pokračovat. ¥

37

V centru Athén, v oblasti zvané Pedion Areos, blízko našeho střediska, zbudovali tábor, kde vztyčili své stany, aby nalezli úkryt před horkým počasím a trochu bezpečí. Počet stanů roste každým týdnem. Odhadujeme, že během jednoho týdne stoupl počet lidí v táboře na 250 až 450. Až donedávna zde měli lidé tekoucí vodu jen z jediného kohoutku a dvě přenosné toalety. Před dvěma dny počet toalet vzrostl na osm, podmínky v táboře jsou ale otřesné. Na konci minulého týdne navštívili tábor zdravotní zmocněnci, aby zhodnotili místní zdravotní podmínky, přišli i lékaři, aby vyhledali děti s teplotami; deset jich bylo přijato do místních nemocnic. Na druhou stranu jsme viděli, že každým dnem vzrůstala pomoc od nevládních organizací i místních obyvatel. Poskytují vodu, mýdlo, jídlo, plenky, mléko a ošacení. Řecká vláda se pokouší založit tábor s kontejnery v jiné oblasti Athén, kam by mohli být lidé přemístěni. Nejsem si ale jist, zda by takový tábor přinesl lépe organizovanou pomoc, nebo pouze přesunul problém z centra Athén na jejich okraj. Na řecké ostrovy Mytilini, Kos a  Leros přichází každý den z Turecka asi 2 000 lidí. Zůstávají na ostrovech několik dnů, dokud jim policie nevydá povolení zůstat až šest měsíců. Jakmile obdrží tento dokument, cestují

lodí do Athén. Z přístavu Piraeus se dostanou autobusy nebo metrem do centra města a přesunou se na Pedion Areos a náměstí Viktorie. Tam se setkají s krajany, kteří jim poskytnou informace, jak v cestě pokračovat. Většina z nich opustí Athény ten samý den, asi 40 autobusů denně odjíždí do Soluně. Ze Soluně cestují do Edomeni, vlakové zastávky blízko hranic bývalé jugoslávské republiky Makedonie, kde hranice překročí pěšky. Makedonské úřady jim vydají pas, aby mohli zemí projít. Pěšky nebo veřejnou dopravou cestují do Srbska, aby pokračovali v cestě, dokud nedorazí do konečného cíle.

Mladí muži, mladé rodiny Většina těch, kteří do Řecka přicházejí, jsou mladí muži. Ale je zde také mnoho mladých rodin s malými dětmi a mladé ženy. Jen velmi vzácně jsou vidět i ro diny se staršími lidmi. Mezi všemi těmito lidmi je také mnoho nezletilých dětí bez doprovodu. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se staly obětmi obchodování s lidmi. Doufám, že tato informace může lidem „na cestě“ přispět k nějaké další pomoci. Jsem totiž přesvědčen, že problém je ještě větší, než jak jej vidíme.“ podle materiálů Eurodiaconie, srpen 2015 pro Českého bratra a Evangelický týdeník Kostnické jiskry Bohumil Kejř

ZDÁRNĚ DOKONČENÁ REKONSTRUKCE

Harmonie v novém Vsetínští senioři jsou zpět v domově

P

o ročním pobytu v náhradních prostorách léčebny dlouhodobě nemocných se klienti Diakonie Vsetín vrátili na začátku září do svého Domova Harmonie. Diakonický domov pro seniory na sídlišti Ohrada se

38

ovšem změnil, prošel totiž náročnou rekonstrukcí za 35 milionů korun. „Na rekonstrukci domova jsme vynaložili velké úsilí, a tak tu teď stojí pěkný a funkční domov pro seniory. Svou radost za podařené

dílo jsme vyjádřili na jeho slavnostním otevření, které se neslo ve vděčnosti Hospodinu i  všem na projektu zúčastněným osobám a firmám,“ uvedl ředitel Diakonie Vsetín Dan Žárský.

Cimbálová muzika Jasénka provázela návštěvníky neformální částí programu, který nabídl hostům i  komentovanou prohlídku zrekonstruovaných prostor. Mohli tak nahlédnout do všech koutů domova: rekonstruované

kuchyně, společenských místností i jednotlivých pokojů. K vidění byla i speciální vana pro nepohyblivé seniory, kterou Diakonie Vsetín mohla pořídit díky velkorysému daru vsetínské firmy Austin Detonator, s. r. o. Prohlídka se uzavřela v  prvním patře v menší společenské místnosti, která svým charakterem připomíná kavárnu. „Věříme, že se tato místnost stane oblíbeným místem nejen pro klienty domova a jejich rodiny, ale i pro seniory ze sídliště Ohrada. „Příchozím zde nabídneme možnost posezení a  občerstvení, odborné informace či bezplatné využití internetu,“ informovala Jitka Adámková, vedoucí Harmonie. Při slavnostním otevření nechyběl ani pozdrav a poděkování paní místostarostky Simony Hlaváčové, která kromě jiného řekla: „Jsme rádi, že město Vsetín má v Diakonii silného partnera, který dokáže vytvořit živou komunitu, dokáže myslet i do budoucna, nebojí se dělat věci inovátorsky, inspiruje se v zahraničí a to všechno ještě dokáže skloubit a vytvořit harmonii.“ Rekonstrukce je součástí projektu Domov Harmonie financovaného z Programu švýcarsko­‑české spolupráce. Marta Vodáková, Diakonie Vsetín

ZAPOJTE SE!

Krabice přes ulici – návod k použití

J

iž počtvrté u nás proběhne předvánoční Krabice od bot, která má za cíl potěšit děti z chudších rodin. Radost jim udělají zase děti. Vezmou obyčejnou krabici od bot a za pomoci dospělých ji naplní vhodnými dárky k Vánocům. Potom ji zabalí a odešlou na některé ze sběrných míst. Dárky jsou pak doručeny konkrétním dětem, především z tzv. sociálně vyloučených lokalit.

Není ale vyloženě nutné odesílat dárky na sběrná místa, o sběr a rozdělení dárků se mohou církevní sbory nebo zájmové skupiny postarat i přímo v místě, kde působí. Má to svoje kouzlo. Člověk může bezprostředně zažít radost obdarovaných, ale také přímo zjistit, kolik žije v jeho okolí potřebných lidí a udělat si konkrétní představu o tom, jakou pomoc potřebují. To je základem účinné solidarity. ¥

39

Jak tedy při akci „Krabice přes ulici“ postupovat? 1. Nastudujte si, jak funguje již zavedená „Krabice od bot“ na http://www.krabiceodbot.cz/.

6. Shromažďujte od nich „krabice od bot“. 7. Dárky před Vánoci rozdejte přesně podle seznamu. 8. Nebojte se celou věc dokumentovat a šířit její slávu do světa. Adam Šůra

2. Dohodněte se na staršovstvu nebo s několika přáteli. 3. Na místním úřadě navštivte člověka, který má na starosti sociálně právní ochranu dětí, vysvětlete mu svůj záměr a požádejte ho o informace o potřebných dětech ve vaší obci. Se stejnou žádostí lze zajít k místnímu dětskému lékaři, učitelkám ve školce nebo do neziskové organizace, která pracuje se znevýhodněnými dětmi a mládeží v místě, kde žijete.

4. Dejte dohromady seznam těch, kteří mají být obdarováni. Udělejte si představu o tom, co by je nejvíce potěšilo. Dohodněte se také na vhodné a citlivé formě předání dárků. Může to být třeba při společném vánočním večírku. Nebo lze dárky předat rodičům dětí, aby jim je sami dali pod stromeček. Pozor! Některé rodiny se necítí být chudé, i když reálně žijí pod hranicí chudoby. Je třeba se připravit i na to, že dárky budou odmítány. Není za tím ale zlá vůle, spíš ostych. 5. Informujte o  akci členy vašeho sboru, známé či třeba učitele a žáky místní školy.

40

IAKTUALITYI Kdo všechno namaloval beránka? Pestrá směsice autorů bude vystavovat v Muzejním a galerijním centru v zámku Žerotínů ve Valašském Meziříčí. Herec Pavel Zedníček, popularizátor společen‑ ské etikety Ladislav Špaček, teolog Tomáš Halík, pomocný biskup pražský Václav Malý, zpěvák Karel Gott a mnozí další věnovali své kresby pro benefiční výstavu

organizovanou valašskomeziříčským diakonickým střediskem. Akce je inspirována známou knihou Malý princ a nese název „Namaluj mi beránka“. Právě originální kresby beránků vytvořily a dodaly známé osobnosti. Výstava vyvrcholí slavnostní dražbou kre‑ seb a benefičním koncertem 28. listopadu. Výtěžek půjde na druhou etapu rekon‑ strukce zdejšího diakonického zařízení pro lidi s mentálním a zdravotním posti‑ žením. Kresby beránků jakož i dalších výrobků od podporovatelů místního diakonického střediska si lze prohlédnout každý všední den mimo pondělí od 9 do 17 hodin, v sobotu a v neděli od 13 do 17 hodin. Alena Hellerová

SLOVO

Téma uprchlíků nás nenechává chladné

A

 to je dobře. Do redakce přišlo několik příspěvků od čtenářů, které z kapacitních důvodů bohužel nemůžeme otisknout všechny najednou. I tak má poslední dobou Český bratr místo plánovaných 44 stran mnohem více (a to se prodražuje na papíru i poštovném)

V  předtuše Vánoc a  pořizování dárků pod stromeček bychom v podzimním čase rádi dali více prostoru recenzím a doporučením na hodnotnou literaturu. Reakce čtenářů a příspěvky k uprchlické krizi budeme však postupně zveřejňovat také. Redakce

ČTENÁŘI PÍŠÍ

Co s uprchlíky Reakce na články T. Pavelky a M. Vymětala

K

dyž jsem četl článek Tomáše Pavelky „Fobie? Snad raději ne“ (ČB 7+8), říkal jsem si: Konečně se někdo pokusil v Českém bratru nastínit objektivní pohled na islám a z něho pramenící rizika pro „křesťanskou“ Evropu. Článek je psán s evangelickou laskavostí. Rozhodně však není středověce xenofobní, jak jej označuje M. Vymětal (ČB č. 9). Pouze ukazuje na rizika, která s invazí muslimů do Evropy narůstají. Znalci islámu tvrdí, že má řadu možných výkladů. Jsou muslimové mírní a laskaví, jak připomíná M. Vymětal, jsou ale i muslimové agresivní či radikální. Jsou ovšem i takoví (např. na tzv. Západním břehu Jordánu), kteří jsou zdánlivě slušní, avšak na pokyn imáma jdou a zavraždí rodinu židovských osadníků. Kázání Petra Tureckého, připojené k názoru M. Vymětala, je srozumitelné a vůči uprchlíkům vstřícné. Cosi v něm však chybí (i když chápu, že v jednom kázání nelze říci všechno). K určité vyváženosti v něm chybí zmínka, že

cizinci, pokud chtějí v Evropě zůstat, musí – ač z jiné kultury – respektovat zdejší zákony a zvyklosti. To je sice teoreticky jasné, avšak z praxe je zřejmé, že jsou v Evropě místa (některé čtvrti v Londýně, v Marseille, v Belgii…), kde silná muslimská komunita zavedla právo šaría, kde je vysoká kriminalita a kam se místní policie neodváží vkročit. Poslyšme, co v nedávném rozhovoru pro týdeník Echo k tomuto přívalu muslimů do Evropy říká americký historik a odborník na Blízký východ Daniel Pipes: „Pokud by Evropané po imigrantech vyžadovali, ať přijmou stávající pořádek a pravidla, pak by se Evropa mohla uchovat zhruba v takovém stavu, jak ji znáte dnes. Ale to Evropané nedělají. Místo aby žádali dodržování svých pravidel, akceptují, když přistěhovalci mění evropské zvyklosti a způsob života. Především v zemích, kde je podíl muslimů největší, jako je Francie. Neznám v historii žádnou paralelu, kdy ¥

41

by většinové obyvatelstvo s takovým klidem akceptovalo zvyklosti a dokonce kriminalitu slabší a  chudší přistěhovalecké komunity. Evropské společnosti mají ohromnou převahu a zároveň hluboké rozpaky tuto převahu použít.“ Jsem pro přijetí co možná velkého počtu křesťanů ze Sýrie, Iráku a dalších zemí – kéž by k tomu naši politici našli dost odvahy. Právě křesťané jsou ti, kdo brutalitou Islámského

státu nejvíce strádají. Navíc by tito naši bratři a naše sestry mohli církev v naší zemi oživit. Avšak velká ostražitost je na místě; už dnes je zjevné, že mezi uprchlíky, kteří se tlačí do Evropy, je mnoho radikálních muslimů, kteří jsou schopni na pokyn svých šéfů zahájit dílo zkázy. Do té doby budou využívat sociální dávky bohatých evropských zemí, jakož i ochranu mnohých mešit v západoevropských zemích. Jiří Marek

RECENZE

Hledat pánovu tvář Kniha evangelického faráře a katolického novináře Martina T. Zikmunda

N

ová kniha Martina Zikmunda obsahuje tři části: soubor šestnácti esejí původně určených pro čtenáře přílohy Katolického týdeníku  – Perspektivy a  dvanácti kázání pronesených v  evangelických kostelích v Polabí, kde autor působí v duchovní správě. Klíč k pochopení názorů autora nabízí úvodní rozhovor Jana Paulase. Evangelický duchovní pracující v Katolickém týdeníku je výjimečná kombinace a můžeme se ptát, jaké životní cesty svedly Martina k tomuto ekumenickému setkání. To prozrazuje hned v úvodním rozhovoru, když se hlásí k odkazu svého dědečka J. L. Hromádky, který, ačkoliv patřil k největším evangelickým teologům, napsal již ve dvacátých letech 20. století spis Katolicismus a boj o křesťanství. Ten autor považuje za svěží a vábivé uvedení do katolictví. Hromádkův význam v Martinově respektu ke katolicismu ale nepřeceňujme. V rozhovoru nabízí i více inspirativních osobností (nejen) z katolického myšlenkového světa, které ho ovlivnily, a hledá i společné cesty a odpovědi na sporné ekumenické otázky. Svému dědečkovi pak věnuje celý

42

jeden článek psaný původně pro Perspektivy, kde ho představuje jako představitele tzv. teologie krize, která vznikla v reakci na hrůzy první světové války. Popisuje zde Hromádkovu zajímavou životní cestu a slepou uličku spojení křesťanství s komunismem i jeho zklamání z invaze v roce 1968 a normalizačního selhání jeho „mírových spolupracovníků“. Soubor esejí psaných pro Katolický týdeník je nejzajímavější částí knihy, kde Martin nabízí čtenáři řadů fundovaných sond do náboženského světa i portrétů zajímavých osobností. Nabídne srovnání Martina Luthera s papežem Benediktem XVI., přiblíží Jana Husa, papeže Františka nebo nedávno zesnulého německého prezidenta protestantského vyznání Richarda von Weizsäckera. Do hloubky jdou i jeho sondy o ruské okupaci Krymu nebo konfliktu v Sýrii a o islamistickém násilí. Poněkud diskutabilní může být názor, že ruská podpora prezidenta Asada je mnohem smysluplnější než americká letitá destruktivní politika vůči Iráku a Sýrii, jejímž výsledkem je pravý opak toho, oč Američané usilovali. Každodenní znepoko-

jivé zpravodajství o hrůzném násilí v kdysi kulturní zemi a proudy uprchlíků na cestě do Evropy nás ale musí nutit k zamyšlení nad tím, jak je možné toto bezpráví zastavit. Inspirativní i pro evangelické čtenáře jsou dále ekumenické eseje o Marii jako patron-

ce ekumenismu nebo o  christologickém zaměření svátku Krista krále. Ke čtení poslední části knihy, souhrnu kázání, je potřeba více klidu a soustředění, kázání je přece jen především mluvené slovo, útvar, který patří na kazatelnu. Kázání jsou až na dvě žalmové výjimky a jeden oddíl

z Matoušova evangelia zaměřeny na výklad knih proroka Samuela. Závěrečný text na Žalm 90 pak kazatel pronesl v den devadesátých narozenin svého otce MUDr. Vojtěcha Zikmunda. Text otevírá evangelijním povzbuzením o lidské nepatrnosti a pomíjivosti, která nemusí být poslední skutečností, ale je pravým opakem, směřujícím k věčnosti. Martin je i autorem knižních rozhovorů s politikem a politologem Petrem Pithartem a afrikanistou a islamologem Lubošem Kropáčkem, jak na sebe prozrazuje v úvodním rozhovoru. Máme tedy před sebou další knihu inspirativního myslitele a publicisty, který se pohybuje se značným politologickým rozhledem na pomezí evangelické a katolické tradice. Název Hledat Pánovu tvář autor vybral podle hlavního motivu života sv. Vojtěcha, libického rodáka, kde Martin působí jako farář. A  tak i  svatovojtěšská tradice rozšiřuje myšlenkové spektrum evangelíka, jehož názory stoji za to sledovat. Jan Kirschner Zikmund, Martin: Hledat Pánovu tvář. Katolický týdeník 2015, 245 s., ISBN 978-80-86615-39-4

Vydávejte svědectví o naději Kázání a vzpomínky Bláži Šourka

P

ři příležitosti nedožitých osmdesátin faráře Jana Blahoslava Šourka vydal jeho nejstarší syn Michal knížku textů, které jeho otec psal „…během několika posledních týdnů života, uprostřed těžké nemoci, před odchodem ke svému Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu“. Blážova nemoc a jeho smrt, necelé čtyři roky po padesátce, jeho rodinu, rodinu jeho sboru, jeho kolegy a přátele velice zaskočila a převelice zarmoutila. Byla to však právě pevná víra a nezlomná naděje, které v těch

posledních měsících, týdnech a dnech zápasu s nemocí prozařovaly Blážovu bolest a strázeň. Návštěvy přátel u Šourků a u Blážova lůžka v té době nebyly svědky žádného zoufalství či rezignace, nýbrž jen hluboké vážnosti, vděčnosti, radostné víry a pokorné odevzdanosti. To se obráží hlavně ve sbírce třinácti kázání, která tvoří první, silnou a hluboce působivou část této útlé knížky. Některá z prvních, od léta 1987, dokud ještě mohl nemocný farář chodit, přednesl svému vsetínskému ¥

43

sboru z kazatelny. Později, když již byl trvale upoután na lůžko, alespoň svá kázání namlouval. Poslední ze třinácti kázání, na text Řím 8,29: „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha…“, vyslechl sbor v neděli 7. února L. P. 1988 z magnetofonu. Je známo, že slova a myšlenky Blážových kázání byla pro mnohé, kteří se ocitli v podobně těžké situaci, velikou posilou jejich víry i naděje. Druhou část knížky tvoří vzpomínky na dětství a mládí a na evangelické brigády a pak zde nalezneme poznámky, postřehy a komentáře přibližující osudy letničního sboru v Nejdku. Bláža se narodil v „Kerkonoších“, kde měly rodové kořeny otec Miloš i maminka Miloslava. Své dětství a mládí prožil se sestrami Liou a Naďou ve farářské rodině na Hrubé Lhotě a v Šumperku. V závěru nedokončených vzpomínek píše: „tak jsem si zamiloval Boží slovo a shromáždění, že pro mě byla nepředstavitelná neděle bez bohoslužeb. Když tatínek kázal, psal jsem si poznámky… co jsem zachytil na papír, pamatoval jsem si velmi dobře“. Bláža byl jedním z hlavních organizátorů a duchovních vůdců letních prázdninových lesních brigád evangelické mládeže. Tradice těchto brigád začala v YMCA brzy po válce, již v roce 1947, a brigády ukončil mocenský zásah Státní bezpečnosti v roce 1975. Konaly se ovšem před tímto zásahem i po něm. Organizovali je někteří faráři a studenti bohosloví. Některé byly legální, většinou pololegální a nejednou i docela ilegální. Bláža jich organizoval mnoho desítek a jako vedoucí se jich zúčastňoval po více než třicet let. V instruktážním dopise pro vedoucí udílel i velice konkrétní a praktické rady a pokyny – některé vybírám: • Před brigádou se nauč jména, příjmení, rok narození i sbor účastníků své brigády… • Nedělej všechnu práci sám, nech si zvolit výbor a rozdělte si práci… • Hleď, aby všichni psali domů a kontroluj to… • Veď lidi k tomu, aby byli iniciativní… aby se i k nářadí chovali laskavě… • Dbej na to, aby skalní volejbalisté nechali někdy zahrát taky ostatní… • Protože jsi vedoucí, musíš vstávat první a jít spát poslední… překontroluj světla a dům…

44

• Nezapomeň na to, že na synodní radě hodně pracovala Marta Kačerová a Kája Trusina, aby brigády zařídili… aspoň lístek jim pošlete… Bláža se s letničním hnutím setkal v listopadu 1958, když nastoupil jako seniorátní vikář do Mariánských Lázní. Nejvíce letničních bylo v té době především v kazatelské stanici Tři Sekery. Později se hnutí rozšířilo hlavně do sborů s reemigranty a také do Blážova sboru v Nejdku. Brzy se k tomu připojil problém hromadného stěhování do Německa. Marné bylo úsilí faráře i kurátora o porozumění a smíření obou stran. Letniční hnutí sbor hned několikrát rozštěpilo a oslabilo. Na závěr dva citáty:

„Rozdělení sboru je jedním z největších neštěstí, která se mohou stát. Nezasáhne jen jedince, ale právě také manželství, rodiny, děti. Rozbije vztahy. Pošpiní jméno Kristovo ve světě. Rozdělení sboru byl hřích. Hřích obou stran. Také my ve sboru jsme to vyznávali jako vinu a hřích.“ Jednou řekl jeden z letničních bratří hluboce pravdivou větu: „Kdyby na straně církve bylo více porozumění a pochopení a na naší straně méně duchovní pýchy, nemuselo k rozdělení dojít!“ Měl pravdu! Tuto drobnou, leč vydatnou publikaci si můžete za 130 Kč koupit ve sboru ČCE v Praze na Jižním Městě (v kostele Jana Milíče z Kroměříže) nebo objednat na adrese: Michal Šourek, Donovalská 53, 149 00 Praha 11-Chodov nebo na e­‑mailu: [email protected]. Lze ji zakoupit za 150 Kč též na sekretariátu Ústřední církevní kanceláře nebo v knihkupectví Kalich v Jungmannově ulici 9 v Praze. Pavel Hlaváč

UPOUTÁVKA

Uwe Hauser: Jan Hus – Pravda vítězí

R

ozehrát příběh kazatele Husa v historických souvislostech dokázal na necelých šedesáti stranách německý autor Uwe Hauser v publikaci nazvané Jan Hus – Pravda vítězí. V českém překladu vydala knížku Českobratrská církev evangelická.

Uwe Hauser popisuje nejen Husův život a dílo, ale také kontext doby, v níž působil, a společenské změny, které se tehdy odehrávaly. Popisuje například důsledky morové epidemie v Evropě v polovině 14. století pro

církev nebo přibližuje myšlenky vůdce reformního hnutí v Anglii Johna Wyclifa, na něž Hus částečně navazoval. Vysvětluje také okolnosti velkého schizmatu a zmiňuje nepokoje na pražské univerzitě. Obsáhlé jsou informace o Kostnickém koncilu, okolnostech Husova upálení, formování husitských skupin a o snaze církve potlačit reformní hnutí v Čechách. Publikace poprvé vyšla německy v roce 2013. Její české vydání vytváří most mezi reformací českou a německou a nabízí neotřelý zahraniční pohled na českou osobnost. Do češtiny dílo přeložil Tomáš Koptík. Uwe Hauser, který je ředitelem nábožensko­‑pedagogického institutu v Badenu, se na českém vydání velmi aktivně podílel. Text umně doplňují dobové ilustrace či vyobrazení řady dopisů a dokumentů. Encyklopedické uspořádání a množství obrázků činí z publikace atraktivní dárek pro všechny generace. K dostání v Ústřední církevní kanceláři, Jungmannova 9, ppř.466, 111 21 Praha 1, vyřizuje Monika Voženílková, vozenilkova@e ­‑ cirkev.cz

POSLEDNÍ SLOVO

Chceme zpátky do ohrádky?

S

lavný rakouský psychiatr Viktor Frankl kdysi na adresu Spojených států poznamenal, že země, která má na jednom konci sochu Svobody, měla by mít na druhém konci sochu Odpovědnosti. Chtěl tím říct, že v evropské tradici jsou tyto dvě hodnoty odedávna spojeny. Být Evropan znamená to vědět: máme­­­­­­­­­­­‑li v srdci svobodu, musíme mít v hlavě odpovědnost – nebo naopak, jak kdo. Současná diskuse o přijímání uprchlíků vede tím, čemu říkáme Evropa, dělicí čáru: proti jsou kromě ostrovní Británie Česká republika, Slo-

vensko, Polsko, Maďarsko, o něco menší odpor projevují Rumunsko a Lotyšsko. „Východní Evropané by se měli připravit na to, že jejich nezájem pomoct zbytku EU řešit uprchlickou krizi způsobí ztrátu zájmu o ně a jejich problémy,“ napsala k tomu na twitteru odbornice na střední a východní Evropu Anne Applebaumová. „Nikdy od roku 1989 nebyla propast mezi východní a západní Evropou tak hluboká jako dnes,“ komentoval to Martin Šimečka. „Jak jsem nyní vděčna za dříve uzavřené ¥

45

hranice a jak ráda bych je nyní obnovila!“ napsala našim představitelům jistá Blanka Horáková, někdejší lektorka češtiny na Karlově univerzitě, dnes pracující v cestovním ruchu. Její dopis si lidé posílají, protože proti přijímání uprchlíků je u nás dnes bezmála 80 procent. Do voleb do Evropského parlamentu se u nás loni zúčastnilo 16 procent obyvatel. Odpovídá to. Chceme žít jen pro sebe, co je za plotem, se nás netýká. Zvykli jsme si na myšlenku, že pokud se má někomu pomáhat, jsme to my. A to i když jsme na tom lépe, než jsme kdy v dějinách byli. A přitom nejsme zlí a naším oblíbeným hrdinou je Nicholas Winton. Jela jsem nedávno vlakem s hovornou mladou ženou, řeč došla i na uprchlíky – co prý tomu říkám. Říkala jsem tomu to, že byly doby, kdy se utíkalo od nás, teď se zase utíká odjinud. A taky, že to dělá jednoho uprchlíka na 2 500 obyvatel a že kvůli tomu hladem trpět nebudeme, zejména vyplácí­­­­­­­­­­­‑li Evropská

unie 6 000 € na osobu. Když jsme v Benešově vystupovaly, řekla: „Jsem moc ráda, že jste mi to s těmi uprchlíky řekla. Děkuju vám.“ V našem sboru se zrovna tou dobou kdovíjakým řízením ocitla kamerunská dívka. Nějaký čas už u nás žije, ale pomoc stále potřebuje. Probírali jsme to na staršovstvu přes hodinu. Sborové finance. Právní úpravy. Proč my. Riskantní. Ať se obrátí tam a tam. Důvěra. Záruky. Strach. Co když. Pak přišla ona sama. Choulila se ve své růžové mikině s kapucí na židli jako provinilec v pasťáku. Dali jsme si tři měsíce, mezitím se uvidí, co se dá dělat, pak se znovu sejdeme. Nikoli s uprchlicí, ale s novou členkou sboru, která má jméno a tvář. Víme, že i ona má strach. Že selže, že ji vyhodíme. Vsadili jsme na jedenácté přikázání: „Nebojte se.“ Udělali jsme důležitý krok. A paradoxně je to krok přes Kamerun směrem do Evropy. Šárka Grauová

Evangelický měsíčník

vydává Českobratrská církev evangelická

NA OBÁLCE foto: Benjamín Skála REDAKČNÍ UZÁVĚRKA listopadového čísla je 18. října 2015. Vyhrazujeme si právo nevyžádané příspěvky krátit.

DISTRIBUCE PRO ZRAKOVĚ POSTIŽENÉ elektronicky a ve zvukové podobě: Diakonie ČCE, Klimentská 18, 110 05 Praha 1, tel.: 222 316 306, e­‑mail: [email protected] TISKNE

OPUS v.d.i. Janáčkovo nábřeží 1075/27 150 00 Praha 5

ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE Jungmannova 9, p. p. 466, 111 21 Praha 1, tel.: 224 999 236, e­‑mail: ceskybratr@e­‑cirkev.cz, www.e­‑cirkev.cz, sekce Publikace, časopis Český bratr www.ceskybratr.cz

(ev. č. MK ČR E810), vychází 12x ročně, jednotlivá čísla 25 Kč, předplatné 290 Kč, do zahraničí 790 Kč. Informace o předplatném podá, objednávky rozšiřuje (i do zahraničí) redakce.

V cyklu Moderní doba připravujeme pro číslo 11/2015 téma „Odhalování zahaleného“.

46

ISSN 1211-6793

REDAKČNÍ RADA šéfredaktorka: Daniela Ženatá redaktorka: Gabriela Fraňková Malinová členové: Adam Balcar, Romana Čunderlíková, Jiří Hoblík, Bohumil Kejř, Jan Kirschner, Ondřej Kolář, Tomáš Pavelka, Jana Plíšková, Lenka Ridzoňová, Adam Šůra

47