Blesky, hromy a jasno Od té doby, co jsem se ujal vydání Spisů, chodil jsem k Šaldovi sice vždycky nedočkavě, ale v podstatě trochu nerad. Věděl jsem už, že se k němu hrnou ze všech stran v hotových procesích lidé, kteří nemohli odolat snobskému nutkání a kteří zneužívajíce jeho navenek sice hartusivé, ale vpravdě dobromyslné laskavosti a starosvětské zdvořilosti, mu byli na obtíž – po jejich odchodu je Šalda nejednou nemilosrdně parodoval i soudil, ač zároveň vyhovoval jejich sebenicotnějším žádostem a přáníčkům. A právě těch, o něž nestál, bylo devadesát procent z celkového proudu návštěvníků, a nebylo nesnadné si na prstech vypočítat, co to Šaldu stojí času a duševních sil, s nimiž se přece ve stáří už musí hospodařit šetrněji. Záviděl jsem Mathesiovi a Halasovi, s jejichž společenským šarmem bylo i tak těžko konkurovat a kteří si mohli dovolit zajít za Šaldou, kdykoli je posedla chuť či dlouhá chvíle, zatímco já se mohl odvážit jít soukromě a z vlastní potřeby jen tu a tam. A čím dál řidčeji; o to řidčeji, oč častěji jsem k němu musil úředně hned od počátku své práce v nakladatelství Melantrich, kde Šalda řídil Knihovnu klasiků. Jednou ročně bylo třeba stanovit pořadí příslušného běhu, určit překladatele (zpočátku chtěl Šalda číst i překlady), ilustrátory, autory úvodních studií, které s pozornou kritičností studoval a leckdy dával přepracovat nebo doplnit. Nešlo to vyřídit globálně a najednou – nezbývalo než se podřídit administrativnímu rozmaru, s nímž věci přicházely na pořad. Šalda byl vzorný redaktor, trénovaný v desítkách časopisů, sbírek a slovníků, puntičkářsky starostlivý a prohánějící nakladatelství i tiskárny metlou nesmlouvavou. A já byl přitom v podstatě jen prostředník, kterého citýroval na kobereček při každé sebemenší příležitosti. Napsat lísteček, ať osobní, nebo na nakladatelství, bylo pro něho podle starého zvyku a tradice snadnější 23
a rychlejší než styk přes telefon, který neměl a nechtěl. Ale to bylo ještě v mezích normálu. Vlastní tanec autorsko-nakladatelský nastal s převzetím Spisů a pak i Zápisníku po neblahém obchodním pádu Otty Girgala, jehož nezáviděníhodnou úlohu jsem převzal zároveň se Spisy. Pokládal jsem se vždycky jen za služebníka a prostředníka autorů ke čtenáři, Šalda to věděl a ironicky říkával: „Jen trp, atamane, na to tady ráčiž být,“ a já dělal, seč jsem byl instruován hned na počátku dobrákem Girgalem, který byl zvyklý na Šaldovo sekýrování jako na chleba. Přitom, jak jsem rovněž naneštěstí uhodl, Šalda v té době už nedoufal, že se dočká svých spisů u Girgala, který uvízl dřív, než začal, a tak od prvních svazků Díla F. X. Š. vydávaných v Melantrichu autor hartusil o to víc na mne. „Nemám už moc času,“ utrousil jednou, a mně ta věta trčela jako memento v hlavě a měla mě k sebezapření o to většímu, oč netrpělivější byl Šalda. I ty dva svazky Díla ročně, smluvně stanovené, mu byly málo, ač sám na víc při jejich přípravě a Zápisníku nemohl stačit; taky náklady se mu zdály malé, otloukal mi je o hlavu, ať se to hodilo, či nehodilo, srovnávaje je s výší nákladů knih Karla Nového – Charles Nouveau, říkával s ironickým přízvukem. Proč si vybral ke srovnání zrovna tohoto autora, se mi nepodařilo zjistit. Ne, chodil jsem k Šaldovi nerad, jednak z ostychu, jednak z obavy, že ho okrádám o drahocenný čas i tehdy, když jsem šel jen v případě, že mě volal. Jakmile se vyřídila „úřední záležitost“, zvedal jsem se přes námitky, které jsem pokládal za zdvořilost. Zapomněl jsem v pracovním a psychickém náporu na dvě tři pěkná jen-tak-posezení z roku 1931–32, ba i na pozdější, z nichž vyšel nápad na fundamentální přehled české moderní poezie a prózy a básnictví barokního, které jsem svedl ke šťastným přednáškám Kmene. 24
A přesto jsem nezabránil bouřce, která v Šaldově permanentně netrpělivé náladě hrozila vypuknout kdykoli a zahřměla ve chvíli, kdy jsem se toho mohl nejméně nadít. V červnu 1936 jsme se chystali na celosvětový nakladatelský kongres v Londýně. V klubu Kmen jsem v rámci příprav navrhl, abychom se na něm prezentovali dvacíti- třicetistránkovým bibliofilským tiskem, ve kterém by byl ve velkých obrysech načrtán obraz moderní české prózy z perspektivy a měřítek světových, tedy žádné vyprávěnky vydumané na bidýlku českých obzorů, řadících okresní literární veličiny do stejné roviny s Čapky, Vančury, Durychy a Olbrachty. Výborně! Ale kdo takový text napíše? Nu ano, Šalda, ovšem. Odmítl jsem jít za Šaldou, a teprve když se uvolil dr. Laichter, že na sebe vezme ožehavou roli obtížného petenta, jsem projevil ochotu ho do Dobřichovic zavézt. Bez ohlášení, jinak jsem psával dva tři dny před návštěvou, aby Šalda měl kdy návštěvu zarazit, kdyby se mu to nehodilo. Už přijetí neslibovalo nic dobrého, Šalda se tvářil nad všechno pomyšlení nevlídně – výraz nezdvořile by byl zase snad upřílišený, ač mnohem bližší pravdě –, František Laichter stačil taktak přednést svou prosbu. Sotvaže mu však uklouzlo slovo o dobré propagaci českého jména, Šalda vybuchl. Proč on, jak k tomu přijde on, aby dělal státní propagandu, kterou má obstarávat ministerstvo zahraničí, v němž se zbůhdarma vyhazují statisíce, pan sekční Hájek má k dispozici balíky peněz, ale výsledek jeho informací o české kultuře v zahraničí se rovná nule, a on, Šalda, není nádeník, který má oddřít jeho nedbalost. Neplní-li Hájek svůj úkol, je dost možností ho za to pranýřovat a přivést k rozumu. Taková propagace je Hájkovou věcí, ne povinnost Šaldy, soukromníka, literáta, který to, co chceme, už několikrát řekl a nebude to rozmělňovat donekonečna. 25
V té chvíli se už spíše než k Laichterovi obracel ke mně, který v ten ráz odhadl, že je zle, a mlčel; musím prý přece nejlépe vědět, že takovéto příležitostné fušky ho odvádějí od práce na vlastním díle, na němž přece záleží, je to hanba, že se s takovými nicotnými krámy obracíme na něho. A to už mluvil nezastřeně a naplno jen ke mně: „A vůbec – chodíte ke mně, jen když něco potřebujete, ale abyste přišel na kus lidské řeči, to vás ani nenapadne. Pohovořit si o dění básnickém, o ideách a třeba jen a nejraději o docela obyčejných věcech, to ne, to všechno pěstujete tajně, jen se svými kamarády po kavárnách!“ Byl jsem ohromen, přestal jsem vnímat – všechnu mou uctivou zdrženlivost si Šalda vykládal úplně obráceně! Ale ještě nebylo všemu konec. Už jsme se zvedali, když mě Šalda velitelsky usadil. Ještě prý něco, když už jsem tady, chtěl mi tak jako tak napsat: Byl u něho Štorch-Marien, chce vydat Dítě, a on mu je dá, je poškozován, když je nemohou sehnat zájemci, kteří je chtějí hrát, a Melantrich je nevydává, jako se vůbec opožďuje s vydáváním Díla, a musí tedy vydání Dítěte připustit kdekoli jinde. Jenže to už se obracel ne k soukromé osobě, ale k řediteli nakladatelství, a ten přece jen mohl mluvit bez zábran: nakladatelství plní smlouvy přesněji, než se zavázalo, vydalo ve dvou letech pět svazků místo stanovených čtyř, svazek divadelních her byl se souhlasem autora a ve shodě s pořadím jím samým určeným odsunut až po nejdůležitějších svazcích kritických a prozaických už vzhledem k tomu, že zbytky aventinského vydání Tažení proti smrti z roku 1921, koupené od Girgala, který je zase převzal od Štorcha, má Melantrich dosud na skladě. Případné sólové vydání Dítěte edici divadelních her oddálí ještě víc. Mluvil jsem marně. Šalda zřejmě neposlouchal ani mě, ani věcné, zmírňující a varovné poznámky Laichterovy, opakoval 26
jen se zlobou, kterou jsem u něho viděl jen dvakrát v neosobní věci, že Dítě vydá u Štorcha. A já zase velmi důrazně a s předstíraným ledovým klidem prohlásil, že tím poruší smlouvu a bude odpověden za její zrušení. A že tedy čekám na jeho vyjádření písemné. Dohra byla dlouhá a složitá. Zklamání, rozpaky a hořkost osobní se u mne mimoděk a pohodlně posunuly do vzteku úředního, který byl bezhlavě odhodlán smlouvu zrušit i za cenu skandálu, jehož obětí by byl ovšem ten slabší, totiž já sám. Naštěstí se objevili dva andělé varující. Druhý den přikvačil Girgal, který bydlil ve Všenorech, kousek od Šaldovy vily, a skoro denně za Šaldou chodíval a mluvil s ním večer po naší návštěvě, Girgal, roztřesený, poděšený a nešťastný. Šalda prý mu řekl, že jsem vypověděl nakladatelskou smlouvu. Uklidnil se trochu, když zvěděl, co a jak, a že se zatím nic nestalo, a dokud Šalda nesplní svou hrozbu, ani nestane. Girgal, sloužící vždy Šaldovi do úpadu, se zpovídal ze své minulé zkušenosti, dlouhé a bolestné: kolikrát mu Šalda vypověděl smlouvu na Zápisník a co toho slízl za to, že nevydává Spisy tak namáhavě získané od Aventina, nedovedl ani spočítat. Šaldova autorská tyranie byla zřejmě i zde úměrná oddanosti nakladatelského partnera. Ta bouřka prý odezní, on prý přece ví, co Šalda o mně a nakladatelství doopravdy soudí, pozadí Šaldovy zloby je někde docela jinde, poví mi to, až bude po všem. Klid, klid, proboha klid! Aspoň týden, aspoň čtrnáct dní! A za mými zády se spojil s mou ženou, která měla krotit druhého z rozdováděných kohoutů soukromě, zatímco on si vzal na starost Šaldu. Utekl měsíc zarytého oboustranného mlčení, než se ozval Šalda. Opakoval všechno, co řekl ústně, ale formou už přijatelnou (viz archiv Melantrichu). Odpověděl jsem ve stejném duchu a odjel jsem do Londýna se závěrečnou poslední prosbou své ženy, abych poslal Šaldovi lístek, jako že se nic 27
