Modelový dům Arnoštka Roubíčková Praha 1909–1943)
Eva Uchalová (ed.)
Arnoštka Roubíčková 1916 Národní archiv, Praha
Uměleckoprůmyslové museum v Praze Karel Kerlický – KANT
Maison Roubiček Maison Ernestine Roubiček Modelhaus Roubíček Modelový dům Roubíček Modelový dům Arnoštka Roubíčková
Úvod) Modelový dům Arnoštka Roubíčková patřil od svého založení v roce 1909 mezi nejvýznamnější pražské módní salony; největší slávu zažil v období stylu art deco ve dvacátých letech, ale kvalitní úroveň a dobrou pověst si zachoval až do svého zániku v průběhu německé okupace. Proto byl vždy ve středu zájmu bádání o pražských módních salonech, které již delší dobu probíhá v pražském Uměleckoprůmyslovém museu, a byl tedy zařazen v roce 1996 i do výstavy a publikace Elegance 1. republiky. Jak to v kurátorské praxi bývá, každá výstava a knížka následně přináší nové poznatky a nové kontakty, a to se stalo i v případě salonu Arnoštky Roubíčkové. Tehdy nám americká novinářka a spisovatelka Helen Epsteinová zprostředkovala kontakt na rodinu Roubíčkových, žijící od emigrace v roce 1939 ve Spojených státech amerických, která vydala jako soukromý tisk vzpomínky své matky a babičky Heleny Mautnerové, dcery Arnoštky Roubíčkové. Knížku jsem získala a můj výzkum nabyl daleko osobnější charakter s možností konfrontovat ho se vzpomínkami pamětnice. Výsledkem byla kapitola v knize Pražské módní salony 1900–1948, vydané v roce 2011 při příležitosti stejnojmenné výstavy. Ve výzkumu jsem pokračovala a nyní předkládám čtenářům rozšířenou studii o Modelovém domě Arnoštka Roubíčková. Je založena na materiálu, který mi poskytly české archivy, dobový tisk i údaje pamětníků, a je doplněna bohatou dokumentací tvorby tohoto salonu, fotografiemi modelů a návrhových kreseb uveřejňovaných v soudobých časopisech i ukázkami šatů dochovaných ve sbírce oděvů Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Pozornost ve studii je věnována i fenoménu stylu art deco, jeho projevům a jednotlivým výrazovým prostředkům, uplatňovaným v modelovém domě Arnoštky Roubíčkové i v módní tvorbě obecně. Pro zvýšení autenticity a přiblížení širšího dobového kontextu jsme se rozhodli studii doplnit vzpomínkami Heleny Mautnerové. Přestože vznikly se značným časovým i místním odstupem od událostí Helenina pohnutého osudu, názorně vypovídají o životě v multikulturní Praze v období jejího největšího společenského i kulturního rozmachu a současně zaznamenávají rozvoj a způsob podnikání v oblasti pražské
Arnoštka Roubíčková asi 30. léta Archiv rodiny Mautnerových
11 1111
módní tvorby. V neposlední řadě na portrétu Arnoštky Roubíčkové, odvážné podnikatelky a současně matky, vychovávající po rozvodu sama své tři dospívající děti, ukazují v podtextu rozsah emancipačních proměn v pražské ženské společnosti. Pokrývají období od počátku dvacátého století až k tragickému konci, spojenému s vražděním židovského obyvatelstva a zánikem demokratické Československé republiky. Rodina Mautnerových se zachránila a paměti pokračují líčením života Heleny Mautnerové, která evidentně po své matce zdědila podnikavost, obchodního ducha a především odvahu postavit se svému osudu. Po bezstarostném dětství a mládí, stráveném v Praze a Vídni, to byla ona, která se musela po emigraci do Spojených států amerických vyrovnat s nelehkým úkolem vybudovat pro svou rodinu novou existenci ve zcela neznámém prostředí, uživit a vyslat do života své dvě děti. Propojením obou částí publikace nabízíme čtenářům možnost vytvořit si plastický obraz příběhu této pražské židovské rodiny a současně hlouběji nahlédnout do historie módní tvorby, která sama o sobě je výmluvným svědectvím o tehdejší společenské a kulturní úrovni Prahy.
Historie a tvorba Modelového domu Arnoštka Roubíčková) Založení dámského krejčovství: období 1909–1915)
1 12
Zakladatelkou firmy Maison Roubiček, Modelový dům Roubíček či Modelový dům Arnoštka Roubíčková, jak se v průběhu času salon jmenoval, byla Arnoštka Roubíčková. Narodila se 1. června 1869 v Kralovicích na Plzeňsku jako šesté dítě kupce Marcuse Poppera a Heleny, rozené Weilové.1 V roce 1895 se provdala za Julia Roubíčka, obchodníka s uherským obilím. Podle pražského adresáře z roku 1901 byl Julius Roubíček hlavním zástupcem parního mlýna Johanna firmy Brüder Glück v Guylafehérváru v Uhrách a s rodinou obýval byt na Václavském náměstí.2 Podle policejních konskripcí se v roce 1904 Roubíčkovi přestěhovali na adresu Praha II, čp. 884, Nekázanka 6.3 Manželé měli tři děti, nejstarší Helena se narodila v roce 1896, Josef zvaný Roby 1898 a o rok později přišla na svět nejmladší Adéla, užívající s oblibou jméno Alice i v oficiálních dokumentech a variantu Ada ve své profesní činnosti. V roce 1909 se Roubíčkovi rozvedli a až po osmi letech rozchod završili rozlukou manželství po vzájemné dohodě.4 Arnoštka se dostala do obtížné existenční situace, podle rodinné tradice se teprve po rozvodu začala učit šít u dámské krejčové v Nekázance. Studium archivních pramenů však ukázalo, že v té době se rozhodla založit si krejčovství – krejčovskému řemeslu se vyučila již před sňatkem. Učila se od 6. dubna 1890 do 30. dubna 1892 u pražské švadleny Kristýny Weinerové na adrese Praha II, Senovážné náměstí 19. Zkoušku zřejmě nevykonala, jak dokládá záznam v knize učednic, kde u položky „zkouška“ je uvedena nula.5 O výuční list požádala až 8. října 1909, týž den zaplatila inkorporační taxu a o den později ohlásila krejčovskou živnost na šití dámských a dětských šatů v domě čp. 1304 v Praze II. Dne 9. listopadu toho roku získala živnostenský list a byla přijata do „Společenstva krejčí novoměstských v Praze“.6 V roce 1910 se v adresáři objevuje jméno Arnoštky Roubíčkové jako majitelky dámského krejčovství na adrese Praha II, Nekázanka 8.7 Arnoštka neměla důkladné vzdělání, vychodila jen základní školu v Kralovicích a podle dcery Heleny později navštěvovala soukromou školu pro dospělé (viz paměti s. 163). Nevíme ani, zda absolvovala ve své výuční době nějakou pokračovací školu, ale měla zřejmě velký obchodní a podnikatelský talent a její firma od začátku prosperovala. Podle vzpomínek dcery Heleny byla její matka při vypuknutí války v roce 1914 již haute couturière a její zákaznice pocházely z vyšších
1) Pokud není uvedeno jinak, opírá se stať o paměti Heleny Mautnerové, Hella, Washington, D.C., 1996 a archivní výzkum fondů, provedený v roce 2007: Národní archiv (NA), Policejní ředitelství Praha II – všeobecná spisovna 1931–1940, sign. R 2009/2, karton 10192, Arnoštka Roubíčková; NA, Policejní ředitelství Praha II – všeobecná spisovna 1941–1950, sign. S 5695/1, karton 10947, Alice Steinhauerová; NA, Policejní ředitelství Praha II – všeobecná spisovna 1921–1930, sign. M 1143/24, karton 2276, Helena Mautnerová a další výzkum, provedený v roce 2011 v Státním oblastním archivu v Praze, fond Krajský soud obchodní sign. A XIII 265, karton 1186. 2) Adresář král. hl. m. Prahy a obcí sousedních, Praha 1901, s. 652. 3) Adresář král. hl. m. Prahy a obcí sousedních, Praha 1907, s. 172. Číslování domů se měnilo, č. 6 i čp. 1304 (viz níže) bylo sjednoceno na č. 884/8. 4) Opis dokladu o rozloučení manželství ze dne 20. 12. 1917. Opis datován 11. 9. 1934. Státní oblastní archiv v Praze (viz pozn. 1). 5) Adressář královského hlavního města Prahy a sousedních obcí..., Praha 1896, s. 104. – Archiv hlavního města Prahy, fond Společenstvo krejčí Praha; Kniha učednic 1909 Společenstva krejčí novoměstských. 6) Archiv hlavního města Prahy, fond Společenstvo krejčí Praha, Kniha členů založená za starosty pana P. T. Josefa Jirouska roku 1888. Číslo živnostenského listu bylo 16 679, číslo výměru přijetí paní Roubíčkové do „Společenstva krejčí novoměstských v Praze“ 547.
Nekázanka – pohled z ulice Na Příkopě v Praze po roce 1912 Archiv Osvalda Polívky
14
15
Přesídlení do paláce Koruna a rozvoj salonu ve dvacátých letech: období let 1916–1931)
Palác Koruna na rohu Václavského náměstí a ulice Na Příkopě 30. léta 20. století Muzeum hlavního města Prahy inv. č. H 038 436
2
Palác Koruna Přes proklamované obavy z ohrožení existence závodu Arnoštka dokázala využít situace, kdy zámožné zákaznice nemohly v důsledku války cestovat do svých módních salonů ve Vídni a v Paříži. Jejímu krejčovství se dařilo i proto, že celá řada pražských krejčích byla povolána do války, takže módní produkce, a tedy i konkurence, byla značně oslabena. V roce 1916 se Arnoštka přestěhovala do moderního paláce Koruna na rohu Václavského náměstí a ulice Na Příkopě, postaveného v letech 1912–1914 podle projektu architekta Antonína Pfeiffera v pozdně secesním slohu, se sochařskou výzdobou Vojtěcha Suchardy. Tento multifunkční palác, vybudovaný technikou železobetonové konstrukce, nabízel prostory pro obchody, kanceláře, služby pro veřejnost i kulturní aktivity. V suterénu byly umístěny lázně a biograf a ve vyšších patrech byty a ateliéry.10 Nejvíce však palác proslavil oblíbený a hojně navštěvovaný Automat Koruna, centrum kvalitního rychlého občerstvení s částečně automatizovaným prodejem, zřízený v přízemí v roce 1931. Arnoštka si byla jistě vědoma významu paláce Koruna z hlediska společenské prestiže. Dům patřil mezi nejvýznamnější reprezentanty čilého stavebního ruchu, který před první světovou válkou proměňoval provinční Prahu v moderní evropskou metropoli. Jeho výsledkem byly nejen veřejné stavby určené ke společenskému životu, jako byl Obecní dům, dokončený v roce 1911, nebo Lucerna, budovaná v letech 1907–1921, ale i bankovní domy, obchody a celé nové obytné čtvrti se světlými, moderní hygieně odpovídajícími byty, stejně jako zahradní vilové kolonie na předměstích. A Koruna stála přímo v centru obchodního i společenského dění, na nejživějším místě Prahy, kde se setkávalo z jedné strany korzo německé v ulici Na Příkopě a z druhé strany korzo české na Ferdinandově třídě. Salon Arnoštky Roubíčkové obsadil místnosti ve druhém patře, do paláce se přestěhovala i rodina. Brzy po nastěhování 20. dubna 1916 krátce po půlnoci vypukl v dílně v důsledku zkratu v elektrickém vedení požár. Rychlý zásah požárního sboru, který přivolal obyvatel domu, požár záhy zlikvidoval, přesto vznikla velká škoda. Byly poškozeny šicí stroje a ostatní pracovní nástroje, byla zničena značná zásoba látek, jež měly za války velkou cenu, a byly poškozeny nebo zcela zničeny i šaty, ušité pro zákaznice na velikonoční svátky,11 které v roce 1916 připadly na 24. dubna.
10) Koruna, http://www. koruna-palace.cz/cz/historie/, vyhledáno 25. 4. 1916. 11) Viz Národní archiv (pozn. 1); Národní listy LVI, 1916, č. 110, 20. 4., večerní vydání, s. 4. Za upozornění na článek děkuji Filipu Wittlichovi.
Žádost o povolení cesty do Švýcarska z listopadu 1916 Národní archiv, Praha
20
21
Arnoštka se neorientovala výhradně na pražské zákaznice, ale zajímala ji i zahraniční klientela. Ještě před válkou udržovala obchodní kontakty s francouzskými firmami, které, jak uvádí ve svých žádostech o pas, jí dlužily peníze, což znamená, že ona byla dodavatelem zboží či služeb. V roce 1917 založila filiálku v Karlových Varech pod názvem Ernestine Roubitschek – Handel mit Damenkleidern- Huten sowie die Auffertigung, Umänderung und Ausbesserung derselben, Karlsbad Esplanade (Ernestine Roubitschek – obchod s dámskými oděvy, klobouky a jejich zhotovování, přešívání a vylepšování, Karlovy Vary, lázeňský dům Esplanade).12 Zaměřením na opravy šatů Arnoštka Roubíčková opět prokázala svou obchodní zdatnost, protože nedostatek látek ve válečných poměrech klienti nahrazovali právě renovací a přešíváním staršího oblečení. Ovšem ani tento druh činnosti asi nebyl příliš lukrativní v době války, kdy se lázeňský život značně omezil a lázeňské domy obývali ve větším počtu ranění vojáci v rekonvalescenci spíše než společenská smetánka, ale je možné předpokládat, že Arnoštka svou filiálku v Karlových Varech založila již s perspektivou poválečného rozvoje těchto světově proslulých lázní. Filiálka byla činná až do roku 1925, přes sezonu v ní pracovaly dcery majitelky Helena s Adélou, později je nahradila blíže neznámá Francouzka Yvonne.
12) Okresní archiv Karlovy Vary, fond OÚ KV, rejstřík řemeslnických živností 1908–1948, Okresní národní výbor Karlovy Vary, výpis ze živnostenského rejstříku č. 55.
Nároží paláce Koruna s vývěsním štítem salonu Roubíčková ve druhém patře detail z fotografie Po bouři Miloše Poláka ze soutěže časopisu Pestrý týden Pestrý týden IV, 1929, č. 6
22
23
Zaměstnanci V salonu s Arnoštkou pracovaly její dcery, obě byly vzdělané a uměly cizí jazyky. Starší Heleně patrně její matka chtěla dopřát vzdělání, které sama nedostala. Helena v pamětech uvádí, že studovala německé gymnázium a poté pobyla dva roky v penzionátu Madame Bosset ve švýcarském Avenches. Podle svých vzpomínek se však také v závodě své matky vyučila dámskou krejčovou. Adéla je ve školním roce 1914–1915 uvedena jako žákyně šestého ročníku Veřejného německého dívčího lycea v Charvátově ulici 5 v Praze, kde získala velice dobré všeobecné vzdělání. Vedle němčiny studovala angličtinu a francouzštinu, dále matematiku, dějepis a zeměpis, historii přírody a přírodní vědy a volné kreslení. Jako nepovinný předmět si zvolila stenografii.13 V červenci 1919 měla podle žádosti o umožnění cesty nastoupit také do penzionátu v Avenches, ale do Švýcarska neodjela. Již 24. července 1919 podává novou žádost o povolení cesty, tentokrát spolu s matkou do Paříže za obchodním účelem.14 V pražském adresáři z roku 1924 jsou Adéla a Helena Roubíčkovy uvedeny jako kreslířky,15 což byl mylný údaj, pokud jde o Helenu, která pracovala od začátku války do svého sňatku v roce 1923 jako účetní a prodavačka, ale Adéla skutečně pro firmu kreslila a navrhovala. Měla k tomu plnou kvalifikaci – jak opakovaně uvádí v žádostech o pas, byla absolventkou kreslířské školy. Nepodařilo se nám zjistit, jakou kreslířskou školu a kde Adéla absolvovala, ale je pravděpodobné, že to byla pražská škola, protože Adéla do roku 1915 pobývala na lyceu a v letech světové války těžko mohla studovat v zahraničí. Není vyloučeno, že kreslířskou zručnost získala přímo na lyceu, kde se volné kreslení vyučovalo. Tento druh šestiletých škol měl sice dívky připravit pro další studium, ale zároveň jim měl poskytovat všeobecné středoškolské vzdělání pro případ, že by v dalším studiu nemínily pokračovat. Absolvování lycea bylo dostatečnou kvalifikací pro výkon řady povolání, jako učitelství na nižších stupních či v poštovní službě.16 Je ale pravděpodobné, že se Adéla v době války zdokonalovala v nějakém specializovaném kurzu nebo odborné škole. Nespoléhala jen na akademické vzdělání, v saloně své matky se vyučila švadlenou dámských šatů. Na závěr dvouapůlletého učení předložila ušitou dámskou blůzu a 26. května 1920 složila krejčovskou tovaryšskou zkoušku s výtečným prospěchem.17
13) Archiv hlavního města Prahy, fond Německé spolkové dívčí reformní reálné gymnasium, Praha II-Nové Město, Charvátova ul. 5, hlavní kniha 1914/1915 a třídní katalog 1914/1915. Za informaci děkuji Zoře Damové. 14) Viz Národní archiv (pozn. 1). 15) Chytilův Adresář hl. m. Prahy, část I–II, Praha 1924–1925, s. 10. 16) Zuzana Drahotušská, Univerzita Pardubice – FHS Kulturní dějiny SOGE, Dívčí středoškolské vzdělávání v Českých zemích na přelomu 19. a 20. století, s. 3–6, www.feminismus, vyhledáno 6. 11. 2015. 17) Archiv hlavního města Prahy, fond Společenstvo krejčí Praha, Knihy zápisů z tovaryšských zkoušek pražského Společenstva krejčí města Prahy. Za informaci děkuji Zoře Damové.
Helena Roubíčková 1918 Národní archiv, Praha
24
25
Arnoštka Roubíčková zaměstnávala ve svém salonu i další příbuzné, kterých měla hodně, protože pocházela z rodiny, kde bylo dvanáct dětí. Ovšem soužití s příbuznými zřejmě nebylo vždy ideální. V roce 1928 podává Arnoštčina sestra Joska Langová na Obchodní soud stížnost, že Arnoštka nechce uznat její nárok na polovinu zisku firmy od založení v roce 1909 až do konce roku 1927. Tvrdí, že od začátku byla tichou společnicí, se kterou se Arnoštka dělila o zisk, který obě nechávaly ve firmě. Arnoštka ovšem jakékoliv tiché společenství kategoricky popírá s tím, že firmu si založila sama a od Josky Langové nikdy žádný příspěvek do firmy neobdržela. Josku označuje za pouhou zaměstnankyni, pověřenou prodejem zboží.18 Je ovšem nutno si všimnout, že na jiném místě, totiž ve své žádosti o povolení cesty do Spojených států amerických za synem Robym Arnoštka Roubíčková uvádí, že o firmu se v době její nepřítomnosti bude starat její sestra a spolumajitelka Josefa Langová.19 Jak konkrétně dopadl spor, nevíme, z pramenů vyplývá, že znesvářené příbuzné upravily svůj poměr dohodou za asistence rozhodčího Arthura Poppera v Kralovicích. Pracovní poměr Josky Langové skončil 31. prosince 1928,20 ale jejího syna Ottu poslala Arnoštka do Paříže vyučit se kožešníkem a ve firmě pracoval až do své emigrace před druhou světovou válkou. Potom přesídlil do Chile, kde si zavedl velmi prosperující živnost.21 Jediným krejčím, o kterém se zmiňuje Helena ve svých pamětech, byl Jan Novotný, otec později světově proslulé pěvkyně Jarmily Novotné. Připomíná také kožešníka pana Janíka, kterého si údajně Arnoštka Roubíčková vychovala. V dubnu 1930 nastoupil v Modelovém domě Roubíček jako kožešník Jan Littmann (1908–1987). Narodil se ve Vídni v české rodině, která se po roce 1918 vrátila do Československa, v letech 1923–1926 se vyučil ve Vídni v kožešnictví Roberta Dillische a složil tovaryšskou zkoušku. Podle jeho pracovní knížky byl po návratu do republiky zaměstnán jako kožešnický dělník v Hlinsku a později v Lounech a v roce 1930 přišel do Prahy. V salonu Arnoštky Roubíčkové pracoval až do jeho likvidace v roce 1943.22
18) Viz Státní oblastní archiv v Praze (pozn. 1). 19) Viz Národní archiv (pozn. 1). 20) Viz Státní oblastní archiv v Praze (pozn. 1). 21) Paměti Heleny Mautnerové, s. 166, 234 – Ukázky práce Otty Langa v Pestrém týdnu VIII, 1933, č. 40, 30. 9., s. 206. 22) Za informace děkuji Zdeňku Littmannovi, synovi Jana Littmanna. Podle něho přešel tatínek po likvidaci salonu Roubíčková k firmě Jan Beran v Jilské ulici, v říjnu 1945 se osamostatnil, ale v polovině padesátých let v rámci likvidace soukromého podnikání byla zrušena i jeho firma. Pan Littmann poté pracoval jako pomocný stavební dělník v Aritmě ve Vysočanech, později jako skladník v téže firmě.
Adéla Roubíčková 1919 Národní archiv, Praha
26
27
Vedle stálých a domácích zaměstnanců nezanedbatelnou pracovní sílu poskytovaly učednice-tovaryšky, které po dobu tří let pracovaly v závodě a svou učební dobu ukončily tovaryšskou zkouškou. V letech 1922–1930 se vystřídalo u paní Roubíčkové šedesát dívek z Prahy a z jejího okolí, výjimečně ze vzdálenějších míst Čech, v prvních letech po šesti až deseti dívkách za rok, v závěru dvacátých let zájem o vyučení i o ukončení učební doby zkouškou opadl.23 Po vzniku Československé republiky Konec války přinesl Arnoštce naději na oživení cestování za módou do Francie a dalších zemí, které mělo posloužit opětovnému rozvoji salonu. Arnoštka neztrácela čas. Svou žádost o pas do Paříže ze studijních a obchodních důvodů, podanou na místodržitelství již 25. listopadu 1918, tedy necelý měsíc po politickém převratu, si dobře připraví: přikládá domovský list, živnostenský list z roku 1909 a dva dosud nevyrovnané účty pařížské firmy Seigniez z roku 1914, později dodá i doporučení Obchodní a živnostenské komory, datované 20. prosince 1918. Společně s ní si podává žádost i dcera Adéla. Z její žádosti se dovídáme více o cíli cesty, kterým je „zhlédnutí veškerých dámských toaletních modelů, dle kterých jsou pak veškeré dámské toalety v našem ateliéru zhotoveny“. Přestože o dámách nebylo známo nic, co by svědčilo proti jejich „zachovalosti“ a spolehlivosti, povolení k odjezdu nedostaly. Začátkem roku 1919 ještě nebyla situace příznivá, jejich cesta do Paříže se uskutečnila o několik měsíců později. Vyplývá to ze série dokumentů z počátku prosince 1919, kdy se žádostí Arnoštky Roubíčkové zabývá ministr vnitra a posílá dokument na policejní ředitelství s přípisem, aby žadatelka prokázala nutnost opětovné cesty do Paříže, odkud se teprve před krátkou dobou vrátila. Dne 19. prosince 1919 odchází z policejního ředitelství zpět na pasové oddělení ministerstva vnitra Arnoštčina žádost, doložená obchodní korespondencí a vysvětlením, že další cesta je nutná k nákupu studií jarních modelů a krejčovských potřeb, které potřebuje k provozování své živnosti. Dne 31. prosince 1919 získává Arnoštka cestovní list. Od začátku roku 1920 můžeme sledovat její pravidelné cesty do zahraničí, které v prvních letech mají až hektický ráz. Směřují přes Rakousko, Německo a Švýcarsko do Paříže, později na Riviéru, do Berlína, Lipska i Drážďan, přes Gmünd nebo Děvínskou Novou Ves i do Vídně.24
23) Archiv hlavního města Prahy, fond Společenstvo krejčí Praha, Kniha učedníků 1922–1930. Za nalezení děkuji Zoře Damové. 24) Viz Národní archiv (pozn. 1). Hned 5. 1. 1920 odjíždí na nákupy oděvních modelů do Berlína, vrací se 8. 1. 1920. Do Francie odjíždí 8. 2. 1920, dne 16. 2. žádá v Paříži o švýcarské průjezdní vízum, vrací se 20. 2. přes Švýcarsko. Často improvizuje, stává se, že v Paříži zůstávala déle nebo že mění trasu své cesty zpět, takže v Paříži musela žádat o prodloužení nebo o víza do průjezdních zemí. Do Francie vyráží znovu 27. 3. a již 1. 4. 1920 se vrací, dne 25. 4. získává razítko z celní kontroly v Horním Dvořišti a 26. 4. razítko Švýcarské federace s označením Orient Express, dne 27. 4. již znovu žádá v Paříži o tranzitní vízum do Švýcarska i do Rakouska pro cestu zpět. Vrací se 5. 5. 1920. Cestu do Francie opakuje koncem srpna, odjíždí 27. 8., tentokrát přes Děčín, vrací se 8. 9., ale již 16. 9. odjíždí znovu z Děčína na nákup modelů do Berlína a Lipska, odkud se vrací 19. 9. Tuto cestu i účel opakuje o měsíc později 14.–19. 10., ovšem mezitím podniká zřejmě cestu do Vídně, když 3. 10. odjíždí přes Gmünd, a stejnou cestou se 6. 10. 1920 vrací. Do Lipska míří v obchodní záležitosti i 5. 11., ale vrací se již 7. 11. Ještě 21. 11. odjíždí do Berlína a Lipska za účelem nákupu módního zboží, odkud se vrací 24. 11, ale již 29. 11. odjíždí přes Cheb do Francie, kde 3. 12. žádá o víza na zpáteční cestu. Vrací se přes Kehl a Cheb 6. 12. Předvánoční cesta vede přes Děvínskou Novou Ves a Marchegg 15. 12. do Vídně, vrací se 19. 12. přes Gmünd. Myslí již na příští rok: 22. 12. 1920 přebírá Adéla další pas pro svou matku na rok 1921. Rok 1921 je stejně naplněn cestováním
Manekýny modelového domu Arnoštky Roubíčkové Salon III, 1924, č. 8–9, foto arch. Vaněk, Praha
28
29
Spolková a publikační činnost Vůdčí osobností v salonu byla bezesporu sama Arnoštka Roubíčková, ale čím dál větší vliv v podniku získávala Adéla. Uplatňovala se i mimo závod, přes své mládí reprezentovala salon ve všech profesních organizacích a aktivně pracovala v některých jejich komisích. Například ve Spolku majitelů živností oděvních, založeném v předvečer prvních Pražských vzorkových veletrhů 11. září 1920 na sjezdu českých krejčích, byly Adéla spolu s Hannou Podolskou zvoleny do ústředního výboru. K jeho členům patřili nejváženější pražští i mimopražští krejčí o celou generaci starší, jako například komerční rada Hugo Orlik, Raimund Konečný či Vilém Kolář za předsednictví Františka Matějovského. Adéla zastupovala salon i ve vrcholném profesním sdružení, jakým bylo „Společenstvo krejčí Praha“, a byla delegována do živnostenské komise Svazu zaměstnanců oděvních živností v Republice československé. Když tento Svaz pořádal v březnu 1921 svůj první společenský večer, byla Adéla opět s paní Podolskou a několika manželkami pražských krejčích členkou komitétu, který zajišťoval občerstvení.26 Významná byla její spolupráce s měsíčníkem Elegantní Praha, který tvořil platformu úsilí vrstvy mladých československých intelektuálů a podnikatelů o překonání provincionalismu a snahy proniknout do evropského poválečného kulturního, společenského i hospodářského dění. Časopis si kladl za cíl kultivovat Pražany nejen po stránce vzhledu, ale i vystupování, tak aby se z Prahy stala po všech stránkách elegantní evropská metropole, a současně usiloval o propagaci kultury, umění, módy i některých oblastí hospodářského života nového československého státu, jako byl automobilismus a lázeňství, v zahraničí. Za tím účelem se v Elegantní Praze od druhého ročníku uveřejňovaly příspěvky ve francouzštině a v Paříži ji distribuovalo známé nakladatelství Hachette. Jejím šéfredaktorem byl architekt Josef Svoboda, redaktory výtvarné části mimo jiné mladí podnikatelé v oboru dámské módy: Hanna Podolská, v prvním roce i Oldřich Rosenbaum, Anna Masáková, dále pánští krejčí Vilém Kolář a Raimund Konečný a modistka Marie Hulpachová. Jako pařížský dopisovatel působil malíř Josef Šíma. V roce 1925 se členkou redakční rady stala i Adéla Roubíčková, která po celou dobu vydávání tohoto časopisu, tedy v letech 1922–1925, do některých čísel kreslila módní návrhy a psala módní zprávy z Paříže.
26) Krejčovské listy XII, 1920, č. 17–18, 15. 9., s. 1. – Krejčovské listy XIII, 1921, č. 7, 15. 3., s. 4.
Obálka časopisu Elegantní Praha s kresbou Rigo Schönborna Elegantní Praha I, říjen 1922, č. 5–6
34
35
Adéla Roubíčková: – návrhy společenských šatů – návrhy vycházkových šatů Elegantní Praha II, 1923, č. 1
40
4141
Večerní šaty předvedené na podzimní módní přehlídce Pražských vzorkových veletrhů v divadle Varieté v Praze v roce 1924 Salon III, 1924, č. 6, foto: Drtikol a spol. © František Drtikol – dědicové
František Drtikol: bez názvu 1924, bromostříbrná fotografie Fotografie večerních šatů předvedených na podzimní módní přehlídce Pražských vzorkových veletrhů v divadle Varieté v Praze v roce 1924. Uměleckoprůmyslové museum v Praze, inv. č. GF 40 201 © František Drtikol – dědicové
62
Večerní oděvy předvedené na podzimní módní přehlídce Pražských vzorkových veletrhů v divadle Varieté v Praze v roce 1925 Salon IV, 1925, č. 4, foto: Drtikol a spol. © František Drtikol – dědicové
63
Večerní šaty z hedvábného saténu, vyšívané štrasem Pestrý týden IV, 1929, č. 5, foto: Pollaková
84
Vyšívané večerní oděvy předvedené na podzimní módní přehlídce Pražských vzorkových veletrhů v divadle Varieté v Praze v roce 1925 Salon IV, 1925, č. 4, foto: Drtikol a spol. © František Drtikol – dědicové
8585
Výšivka ale nemusela být používána jen jako samoúčelný dekor, zvýrazněním určité části oděvu byla schopná do jisté míry opticky upravit proporce těla nebo střih šatů. Když například Madeleine Vion netová nechala vyšít na dlouhé večerní šaty dekor malých kroužků na živůtek a na sukni kroužky zvětšující se směrem k lemu sukně, zdůraznila tím rozšiřující se střih a vytvořila iluzi bohatší sukně.70 Výšivkou se nezdobily jen večerní šaty, ale i halenky a jumpry, šaty, kostýmy a pláště pro denní nošení. Škála vyšívaných motivů byla široká – sahala od geometrických výšivek přes stylizované květy k inspiraci folklórem. Specifickým motivem bylo napodobování egyptského ornamentu v období po roce 1922, kdy objev Tutanchamonovy hrobky vyvolal ve světě vlnu „egyptománie“. Podle výše citovaného článku Adély Roubíčkové výšivky musely odpovídat účelu a stylu šatů a podle toho měly být provedeny vhodným materiálem. Příklad nám nabízejí dvoje šaty ze salonu Arnoštky Roubíčkové, uložené ve sbírce oděvů Uměleckoprůmyslového musea v Praze: Bílé krepdešínové vycházkové letní šaty zcela moderního účelného střihu (inv. č. 75 049, obr. s. 109) mají vyšitý barevně výrazný dekor vegetabilních art deco motivů bavlněnou přízí, zatímco večerní šaty (inv. č. 91 625 obr. s. 83, 110, 111) z bronzového lamé jsou zdobené plošnou elegantní nenápadnou výšivkou čirými sekanými korálky a perličkami. Jak je dobře patrné na fotografii šatů na majitelce, výšivka vytváří plastický efekt a jemně prokresluje hladkou lesklou plochu látky protkané kovem.
70) Lydia Kamitsis, Vionnet, London 1996, s. 78 a nestránkovaná příloha.
Večerní šaty: 1) z černého a bílého žoržetu, vyšitého korálky, 2) z černého taftu Pestrý týden III, 1928, č. 3, foto: Langhans
86
87
Kožešiny Kožešiny stejně jako dekorativní peří měly v období art deco mimořádný význam; svým živočišným a chvějivým charakterem zvyšovaly výtvarnou zajímavost a dynamičnost oděvu, současně oživovaly osobitost ženy a zvyšovaly její sexuální atraktivnost.71 Dnes nás překvapuje množství používaných typů oblečení vyrobených z kožešin a děsí nás, jakého rozsahu muselo pěstování zvířat na kožešiny dosahovat a jak nezměrný počet srstnaté zvěře musel zahynout kvůli módní vlně, vyžadující kožešinu jako materiál či jako ozdobu téměř všech druhů oděvů. Stejně jako kožešiny byly vysoce módní také doplňky – střevíce, kabelky, rukavice – vyrobené z exotických usní. V módním průmyslu dámském i pánském se používaly snad veškeré druhy zvířat se srstí nebo zajímavou kůží jak pro tepelné vlastnosti kožešiny, tak k čistě dekorativnímu účelu. Mnohé z těchto druhů jsou dnes ohroženy vyhynutím a jsou chráněny, zásadně se změnil i přístup veřejnosti k přírodě a životu. Mezi nejužívanější svrchní oděv patřily kožichy, které široká nabídka v různých cenových relacích činila dostupnými převážné většině společnosti. O jejich druzích nás informuje například Zdenka Wattersonová, novinářka z okruhu Mileny Jesenské, v referátu z kožešnické výstavy, která se v Praze konala na podzim roku 1929.72 Kožich považuje za bezesporu nejatraktivnější a nejoblíbenější svrchní oděv na zimu. Musel být hezký, moderní, „slušný“ a také trvanlivý. Nesměl být však příliš moderní, aby nevyšel rychle z módy, musel nějaký čas vydržet, ale zase ne příliš dlouho, aby nebyl považován za úsporný kus šatníku. Krásný kožich měl mít kvalitní kožešinu, dobrý střih a límec a manžety z odlišné kožešiny s vysokým vlasem. Za nejvýhodnější byl považován perzián, buď samotný, nebo s garniturami límce a manžet ze skunka, z lišky, vačice, mývala a vydry, bobra, veverky, lasičky nebo světlého rysa. Cena perziánového kožichu byla přiměřená možnostem střední třídy, ale v žádném případě nebyl vhodný pro mladé dívky, představoval jistou usedlost a důstojnost a i v nejzajímavějších kombinacích měl v sobě smuteční rys. O to oblíbenější byl u žen „perziánového věku“, protože hodně vydržel a ke všemu se hodil. Za mondénní a luxusní byl ovšem považován breitschwanz, vyrobený z kůží ještě nenarozených jehňat karakulské ovce, zvláště v kombinaci s černou nebo stříbrnou liškou. Byl lehčí a jemnější
71) Anrew Bolton with contribution by Shannon Bell-‑Price and Elyssa Da Cruz, Wild: Fashion Untamed..., New York 2004. (Obliba kožešin byla i předmětem psychiatrických studií, byla jim připisována sexuálně fetišistická konotace, psychiatři v nich viděli symbol uvolněné sexuality a emancipace ženy.) 72) Zdenka Wattersonová, Pelzmäntel. Ein Rückblick auf die Pelzwarenaustellung in Prag, Prager Presse IX, 1929, č. 265, 28. 9., příloha Die kultivierte Frau, s. 10.
Dcery pražského kožešníka Vendera, Emma a Ola Elegantní Praha IV, 1925, č. 8, obálka, foto: Drtikol a spol., Praha © František Drtikol – dědicové
88
89
a lépe se dal tvarovat, ale byl dražší než perzián. Hodil se pro mladé i staré. Za kožešinu pro mladé byla také považována stříbřitě nebo modro šedá popelka (sibiřská veverka) či jihoamerický bisam, který měl nádherně lesklý vlas a jeho malé kůže se daly výborně tvarovat a sestavovat do vzorů. Pro podobné vlastnosti byla oceňovaná i kožešina z krtka, která je luxusní, krásná, ale málo praktická, vhodná pro majitelky, které už jeden praktický kožich vlastnily. Výhodou bylo, že krtčí kožich nebyl příliš drahý, na výstavě stál 3 500 korun. Mezi užitkové kožešiny řadila Zdenka Wattersonová různé druhy svišťů a kožichy z perziánových nožiček s výbornými tepelnými vlastnostmi. Byly levné, ale nepříliš krásné – kvalita kůže nedovolila je formovat podle střihu. Za „kožich všech kožichů“ byla označena nutrie, která je teplá a neobyčejně trvanlivá a v kombinaci s liškou byla pokládána za nádherný pièce de resistance (trvalá součást šatníku) každé garderoby, i když poměrně drahý. Kožich z norka označila autorka referátu za sen za 30 000 korun. Vzhledem k jeho výborným vlastnostem ho doporu čovala jako dobrou investici. Výstava také představila celou řadu kožešin vhodných na sportovní oděvy. Na prvním místě byl ponny (koníček), který byl sice považován za neohebného, ale existovaly z něho ušité velmi měkké a poddajné kabátky, které, doplněné límcem z lišky nebo rysa, byly velmi krásné. Nízkou kožešinu měla i antilopa, která patřila mezi nejlevnější, kožíšek se dal pořídit za 2 500 korun a opět s límcem z lišky nebo vlka mohl vypadat velmi dobře. Mezi nejmódnější kožešiny patřil na sklonku dvacátých let ocelot s výraznou černou kresbou na stříbřitě šedozeleném podkladu, kterého redaktorka pokládala za elegantnějšího než leoparda. Doporučovala ho dámám do automobilu stejně, jako ho nosila herečka Andula Sedláčková, když usedala za volant. Výstavu doplnila široká nabídka kožichů z králíka, různě zbarvených a upravených, které patří mezi nejlevnější kožešiny a dále pláště ušité z anglických látek, zateplené uvnitř nízkou kožešinou jako byl krtek, křeček, bizam nebo popelka.
Adéla Roubíčková: návrhy kostýmu a plášťů Elegantní Praha II, 1923, č. 3
Adéla Roubíčková: kresba večerních šatů s kožichem ze salonu Roubíčková Elegantní Praha II, 1924, č. 5
90
91
I když se zdá, že Zdenka Wattersonová vyčerpala kompletní škálu používaných kožešin, v dalších zprávách se objevují další, dosud necitované druhy. Například Pavla Lindová-Gutfreundová uvádí z dlouhovlasých kožešin vedle skunka a lišky také opici, připomíná vydru, gazelu, tuleně a sobola. Za krásný dárek doporučuje kožešinové peleríny a přehozy k večerním šatům, boa z lišky, vlka a šakala, široké šály z breitschwanzu, norka nebo popelky, užší štoly a kravaty z hermelínu, kuny a krtka, bohaté límce a široké lemy a manžety k vlněným a večerním hedvábným plášťům, ale i drobné doplňky k ozdobě odpoledních šatů, čapky a rukávníky, které mohly být z nižší kožešiny, ale třeba i z peří ledňáčka. Velmi dekorativní byla takzvaná lyrová kočka se světlou kresbou lyry na hnědavém podkladě.73 Kožešina se neužívala jen v zimě na kožichy a zimní pláště, uplatňovala se po celý rok, dokonce i v horkém létě, kdy sloužila především k dekorativnímu účelu. Luxusní přehozy k večerním šatům ve formě kápí, přehozů a boa, ale i kožichy se zhotovovaly z lehkých a efektních kožešin, ať to byla stříbrná liška, činčila, cibetka, ale i levnější stříhaný beránek. Jejich kůže byly tak jemně a na tenko zpracované, že byly stejně elastické a lehké jako látky. Navíc pro další odlehčení se kožešiny kombinovaly se vzdušnými tkaninami, například se šifonem, s tylem, lamé, s hedvábím nebo hedvábnými stuhami. V letním oblečení se uplatnily i volné kabátky a bolerka z jemného breitschwanzu, bobra, krtka nebo letního hermelínu s hnědými hřbety a nožičkami, které mohly doplňovat letní plátěné šaty, ale vhodné byly i k hedvábným či vlněným šatům po celý podzim. Módní bylo i pouhé zdobení oděvu pruhy kožešin v místech, kde kožešina nehřála, ale jen zdobila, například na rukávech.74
73) Pavla Lindová-Gutfreundová, Nejnádhernější vánoční dárek, Salon IV, 1925, č. 11, příloha Moda a společnost. Za informaci o „lyrové kočce“ děkuji profesorce Zdeně Bauerové. 74) Zdenka Wattersonová, Sommerpelzwerk, Prager Presse XII, 1932, č. 35, 4. 2., příloha Die Welt am Sonntag.
Společenské šaty a plášť z módní přehlídky salonu Roubíčková v roce 1929 Prager Presse IX, 1929, č. 293, obrazová příloha č. 43, foto: Pollak, Prag
Žoržetové šaty vyšité korálky a zlatý plášť s liškou Pestrý týden IV, 1929, č. 9, foto: Pollaková
92
93
Ze salonu Arnoštky Roubíčkové máme fotograficky zdokumentováno použití kožešin na večerních šatech i pláštích, o kožešinách se zmiňují také referáty z módních přehlídek: například v létě 1929 redaktorka obdivuje spoustu krásných modrých lišek, breitschwanze, ale i pětačtyřicet hranostajů na večerním kabátku. Produkce salonu Roubíček však musela být daleko většího rozsahu, když Helena Mautnerová zmiňuje, že její matka nakupovala v Londýně velké balíky kožešin, které byly levnější, ale nestejné kvality, a pak sama sestavovala komplety barev a vzorů pro jednotlivé pláště (viz paměti s. 180). Vzory, vytvářené sešíváním malých či větších, různě zabarvených kůží v období art deco byly velmi výrazné. Kombinace jednotlivých kožešinových dílků mohly tvořit geometrický parketový, šachovnicový, trojúhelníkový nebo cik-cak vzor, jak ukazují některé návrhové kresby alba Pražská moda, vydávaného od roku 1923 stejnojmenným spolkem pražských krejčích. Návrhy obsažené v tomto albu také představují kožešinové přehozy a pelerinky opatřené vypreparovanou hlavičkou, s ohonem a nohama s tlapkami nebo se samotnými ocásky zavěšenými k dolnímu lemu peleriny.75 Takto naturalisticky zpracovaná boa, zejména z lišky, byla velmi populární a v méně luxusním provedení rozšířená i v sociálně slabších vrstvách ženské společnosti. To ukazuje, že tento necitlivý vztah k živé přírodě zasáhl celou generaci populace, pro kterou podřízení se módě bylo životní nutností.
75) Pražská moda I, Podzim – zima 1923–1924, č. 1, například přílohy D X, D XI, D XIII, D XIV ad.
Tvídový plášť z módní přehlídky salonu Roubíčková v roce 1929 Prager Presse IX, 1929, č. 286, obrazová příloha č. 42, foto: Pollak, Prag
94
95
Praktická a sportovní móda V závodě Arnoštky Roubíčkové se ve dvacátých letech samozřejmě nešily jen večerní toalety, ale i velmi účelné a praktické oblečení pro denní nošení i pro sport. Mezi nejoblíbenější novinky denního oblečení ve druhé polovině dvacátých let patřily jumprové šaty, tedy komplety s pohodlnými plizovanými nebo sklady rozšířenými sukněmi a delším rovným kazakem, tunikou či pulovrem, zvanými jumpery. Mohly být ušity z tkané látky nebo strojového úpletu nebo byly pletené, většinou zdobené pruhy a jiným geometrickým vzorem ve sportovním stylu, který nejlépe odpovídal životnímu pocitu moderních dívek. Zhotovovaly se ale i jumprové oděvy společenské – například červený kostým z kaši, tedy vlněné látky, doplnily dámy Roubíčkovy pleteným jumprem se zlatou přízí.76 Za známku elegance byla považována kombinace látek, barev a vzorů, kdy všechny součásti oděvu byly řešeny ve vzájemné estetické vazbě a tvořily barevně a stylově sladěný celek. Proto byly tak oblíbené komplety, vhodné do školy i do zaměstnání, na vycházky či do kina. Byly to například kostýmky s pohodlnými sukněmi, s halenkou nebo jumprem, doplněné kabátkem či pláštěm, kde se látka halenky opakovala na podšívce pláště. Další variantou byly šaty a plášť s podšívkou zhotovenou z materiálu šatů. Za nejhodnotnější byly považovány takzvané trois pièces – komplet sukně, jumpru nebo halenky a pláště, které si vzorem, barvou či aplikovanými ozdobami navzájem odpovídaly, jak vidíme například na fotografii z Pestrého týdne (obr. s. 97), která představuje komplet z černého a růžového hedvábí odstínu bois de rose, kde spodní oděv sestává z černé sukně a růžového jumperu s černým páskem a stejná barevnost se opakuje na podšívce černého pláště – dolní část je černá, horní růžová s černým pruhem v místě černého pásku. Ke kompletu patří klobouk v barvě jumperu. Dobově příznačné je i řešení modelu z Prager Presse (září 1928, č. 258), kde je použito stejné drobně vzorované hedvábí na šatech i na podšívce pláště s tím, že lem sukně šatů zdobí pruh látky barvy pláště ve stejné šíři, jako je záložka kabátu, takže při rozepnutém kabátu probíhá stejný tmavý pruh po celém lemu oděvu.
76) Viz O-ja (Olga Vojáčková, pozn. 63).
Letní kostým s halenkou z módní přehlídky salonu Roubíčková v roce 1928 Prager Presse VIII, 1928, č. 258, foto: Atelier Pollak
Jumperové šaty – sukně z béžové crepelly a jumper stejné barvy z trikotinu, zdobený aplikací z látky sukně Pestrý týden III, 1928, č. 6
96
97
Fotografie lyžařského obleku norského typu (obr. s. 101) ukazuje, že v salonu Roubíčková se šily i sportovní oděvy, navíc fotografie Adély Roubíčkové s přáteli na lyžích v českých horách dokládá,77 že jejich tvorba vycházela z vlastní sportovní zkušenosti. Také automobilismus, těšící se ve dvacátých a třicátých letech velké oblibě i v dámské společnosti, vyžadoval specifický druh oblečení. Velmi jednoduchý a účelný charakter pánského ražení má kožený plášť do automobilu s límcem z jezevčí kožešiny herečky Libuše Freslové (viz s. 100), v letech 1923–1959 členky divadla na Vinohradech. Ve stejném pojetí je ušitý i kostkovaný kabátek z červenobílé vlněné látky ze sbírky Uměleckoprůmyslového musea, který sama majitelka, Marie Tilleová, označila za „sportovní“. Ne všem řidičkám však vyhovoval tento styl, mnohé oblékaly drahé kožichy, zvláště pro oblíbené „soutěže elegance“, kde se společně hodnotila elegance automobilu i jeho řidičky. Rozšířeným sportovním oblekem byl tenisový úbor, který se šil většinou z bílého nebo nažloutlého hedvábného krepu a zdobil se barevnými lemy nebo vsazenými pruhy, zvláštností byly šedé šaty s kabátkem. Na jarní přehlídce 1928 předvedl salon Roubíčková i úbor pojmenovaný podle populární světové tenistky „Lenglen“ – údajně vtipně řešený komplet s ryze sportovními šaty a s převlekem pro ulici. Na stejné přehlídce předvedl salon jezdecký kostým z hnědé anglické látky s halenkou ze surového hedvábí a červenobílé plážové koupací šaty s pláštěm a slunečníkem, „koketní a distinguované“.78
77) Elegantní Praha II, 1924, č. 4, s. 54. 78) Viz O-ja (Olga Vojáčková, pozn. 63).
Jarní komplet z černého a růžového hedvábí Pestrý týden III, 1928, č. 6
98
99
Automobilový plášť z hnědé kůže s límcem z jezevčí kožešiny Model předvádí herečka Městského divadla na Královských Vinohradech Libuše Freslová. Salon IV, 1925, č. 10, foto: Schlosser & Wenisch, Praha
100
Adéla Roubíčková s přáteli na lyžích Elegantní Praha II, 1924, č. 5
Lyžařský oblek Salon IV, 1925, č. 6–7, foto: Drtikol a spol. © František Drtikol – dědicové
101
„Od rána do večera“ – garderoba herečky Národního divadla Liběny Odstrčilové-Schmoranzové Pestrý týden III, 1928, č. 19, foto: Wildt
104
105
Oděvy ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze Kolekce oděvů dochovaných ve sbírce pražského Uměleckoprůmyslového musea není sice početná, ale dobře ukazuje rozsah tvorby salonu v raných dvacátých letech. Nejstarší jsou večerní tyrkysově modré šaty z kombinace saténu a tylu se zajímavě řešenou sukní, aranžovanou z pruhu spirálovitě obtočené tkaniny, na bocích vytvářející cípy, které se objevují například v kresbách pražského časopisu Moda a vkus v roce 1919. Pocházejí ze zámku Frýdlant, je tedy pravděpodobné, že patřily některé dámě z rodiny Clam-Gallasů, možná i některé ze sedmi dcer hraběte Franze Clam-Gallase.81 Téměř ve stejném období vznikl kabátek sportovního střihu z jahodově červenobílé kostkované vlněné látky, lemovaný bílými tresami (obr. s. 108). Je poměrně krátký, jen pod boky, zapínaný na dva knoflíky, se zajímavě řešeným límcem, kombinovaným se šálkou a umožňujícím variabilní způsob úpravy. Jeho majitelka, Marie Tilleová, vypověděla, že kabátek nosila spolu s bílou ševiotovou sukní se sklady, patřící ke kostýmu vídeňské firmy Winternitz a s kloboukem z koženého copánkového pletiva od firmy René. Pravděpodobně z roku 1924, ale údajně v roce 1925 zkrácené, jsou letní šaty stejné majitelky z krémově bílého krepdešínu se sníženým pasem, na bocích plizovanou sukní, připnutou k živůtku perleťovými knoflíky, a s krátkými kimono rukávky (obr. s. 109). Mohly by sloužit jako tenisové šaty, ale vzhledem k výraznému dekoru je spíš můžeme považovat za ukázku letní módy ve stylu art deco. Z prvních let třetí dekády také pocházejí večerní šaty z bronzového lamé, s plošnou výšivkou skleněnými trubkovitými korálky motivů stylizovaných jablek a kapraďovitých listů. Mají košilový střih nabraný na bocích, bez rukávů, s oválným výstřihem, s délkou zhruba do půli lýtek se zakulaceným lemem u bočních rozparků sukně. Jsou to šaty luxusní, i když v podstatě střídmé a elegantní. Patřily Heleně Justové (1891–1976), manželce majitele knihařského závodu v Praze a dceři Jindřicha Vojáčka, rady a viceprezidenta c. k. místodržitelství v Praze. Její matka byla dlouholetou zákaznicí salonu Roubíčková.
81) Nadační fond Clam-Gallas, http://clam-gallas.webnode.cz, vyhledáno 1. 9. 2016.
Společenské šaty hedvábný satén a tyl, kolem r. 1919 Uměleckoprůmyslové museum v Praze, inv. č. 70 244
106
107
Sportovní kabátek, vlněná tkanina, hedvábné tresy, 1920–1925 Komplet v této sestavě nosila majitelka spolu s bílou vlněnou sukní od kostýmu firmy Winzberger, Wien a koženým kloboukem firmy Renée, Prague, Carlsbad Uměleckoprůmyslové museum v Praze, inv. č. 86 431 (kabátek), 73 607 (sukně), 75 040 (klobouk)
108
Letní šaty z krepdešínu, pestře vyšívané 1924, zkrácené v r. 1925 Uměleckoprůmyslové museum v Praze, inv. č. 75 049
109
