Kongo, Etiopie, Gruzie. České stopy jsou snad všude Editorial Tereza Hronová Člověk v tísni
U
Pomoc v Kongu Lepší zdravotní péči, přístup k pitné vodě i léčbu podvýživy řeší společnost Člověk v tísni v Demokratické republice Kongo od roku 2008. Lidé na fotografii se učí také základní znalosti práva. Zjistili například to, že děti se bez porodního certifikátu nemůžou zapsat do školy, komu hlásit domácí násilí nebo jak prokázat vlastnictví půdy. Foto: Tereza Hronová
Český vědec zakládal univerzitu v tropech Marek Hrubec je asi jediný český rektor, který se potýká s výpadky elektřiny a vody na akademické půdě. Pracuje totiž v Burundi.
obědy a večeře s místními vlivnými lidmi, ale také starost o zavedení vody nebo elektřiny do školy.
Tereza Hronová Společnost Člověk v tísni
N
a hranici nestabilního Burundi vznikla díky podpoře českých akademiků univerzita. „Snažíme se učit to, co je užitečné pro danou oblast,“ říká její první rektor, Marek Hrubec z Akademie věd.
Jak se zakládá taková univerzita v Burundi? Nápad založit univerzitu ve východní Africe nevznikl na zelené louce. Moji afričtí a čeští kolegové a přátelé se dlouho věnují rozvojové pomoci a já, akademik, s nimi tento zájem sdílím v rámci mého zaměření, což jsou globální studia. Zabývám se výzkumem různých stránek globalizace, včetně konfliktů s celosvětovými dopady. To mě samozřejmě vede k zaměření na oblasti, které nejvíce trpí chudobou, tedy na subsaharskou Afriku, na Indii apod. Kamarádka a kolegyně o
Burundi Mnoho zdejších dětí nechodí do školy. Není dost školních budov ani učitelů. Na univerzitu se dostane jen zlomek populace. Foto: Profimedia
tomto mém zájmu věděla a kontaktovala mě. Mám zkušenost s chodem univerzit a vědeckých institucí v mnoha oblastech světa: v Evropě, USA, Indii, Brazílii, Chile i v afrických zemích. Stal jsem se prvním rektorem univerzity. To je mnoho práce nejen s vlastním chodem univerzity. Kromě vedení kolegů na univerzitě to znamená také komunikaci s ministerstvem školství, s guvernérem a dalšími představiteli státu a provincie ohledně pozemků či cest, s rozvojovými organizacemi a velvyslanectvími ohledně finanční a další podpory. Zakládat univerzitu v chudých podmínkách na hranicích Burundi, Rwandy a Konga znamená nejen
Profil Marek Hrubec Zaměřuje se na sociální, ekonomické, politické problémy a ozbrojené konflikty, na odstraňování chudoby a lepší vzdělávání v rozvojových zemích. Vede Centrum globálních studií na Filozofickém ústavu Akademie věd ČR v Praze. Přednášel v Brazílii, Chile, Indii či Indonésii. Byl prvním, zakládajícím rektorem East Africa Star University na hranici Burundi, Rwandy a DR Konga.
Proč jste se rozhodli založit ji zrovna tady? Na různých místech světa, zejména v těch chudých, mají lidé zájem o vysokoškolské vzdělávání. Burundi je podle mnoha statistik pátou nejchudší zemí na světě, kde univerzity chybějí. V oblasti na hranicích Burundi, Rwandy a Konga navíc nikdy žádná univerzita nebyla. Kromě toho po sobě genocida ve Rwandě, krvavé konflikty v Kongu a občanská válka v Burundi zanechaly neblahé stopy, které ovšem lze částečně napravit vzděláním. Pomoci právě v této oblasti mi dávalo větší smysl než pomáhat někde jinde. Navíc to byla výzva. Univerzita se nachází v jedné z nejchudších zemí světa, kde navíc po pokusu o státní převrat zuří konflikt. Jak se vypořádáváte s těmito podmínkami? Nemůžu si stěžovat. Zakládat univerzitu do této oblasti jsem jel právě proto, že tam jsou tyto obtížné podmínky. Nicméně jsem netušil, že tam proběhne vojenský převrat s mnoha násilnostmi, ozbrojená okupace burundských opozičních jednotek s podporou Rwandy a východního Konga. Ozbrojené střety – se stovkami raněných a více než stovkou mrtvých – se nevyhnuly ani našemu univerzitnímu městu. Pokračování na straně 4
prostřed africké Angoly jsem se setkala s Ludmilou, která je sice Angolanka jako poleno, ale mluví krásnou češtinou. Studovala totiž v Praze. Chutnaly jí knedlíky a ráda vzpomíná na Karlův most. Ve „velkém“ Kongu i v té nejzapadlejší vesnici, kde není elektrický proud a nevedou tam silnice, místní kluci komolí jména slavných českých fotbalistů. Vzdělanější lidé tu znají také bývalého prezidenta Václava Havla. V Nigérii obchodují české firmy – ať už se žiletkami, nebo kvalitním brokátem. Etiopie je prioritní zemí české vlády a hned několik organizací tu vede rozvojové projekty. Zlepšují vzdělávací systém, zemědělské postupy i protierozní opatření. A Etiopané si dobře uvědomují, odkud přichází pomoc. V gruzínských horách se můžete vydat na túru po „českých“ turistických značkách, stejně jako v Brazílii. V kambodžském městě Takeo prý kdysi Československo pomohlo postavit místní nemocnici. Zkrátka české stopy i Češi samotní jsou snad všude, což je vzhledem k tomu, jak malou zemí jsme, celkem k podivu. Možná se po přečtení této speciální přílohy budete divit i vy.
Žiji tady a teď, říká ekonom v Barmě Sedmatřicetiletý ekonom Jiří Bednář z Brna pracoval v prestižní auditorské firmě nebo pro vlastníka černouhelných dolů. Pak se rozhodl vyrazit na misi společnosti Člověk v tísni v Barmě. Místo vyžehlené košile teď nosí do práce dlouhou barmskou sukni, takzvanou longyi, a už nemusí tolik spěchat. „Ve firmách jsem často slyšel, jak jsou lidé frustrovaní, dřou, nemají čas na osobní život. Není jednoduché přestat přemýšlet o procentech ze zisku a tvrdých finančních ukazatelích. To, že něco děláte ne s cílem získat, ale s cílem dávat, je nezvyk,“ popisuje rozdílnost neziskového a soukromého sektoru. Oceňuje, že v Barmě je možné oprostit se od konzumu, který ho stejně nedělal šťastným. „V Evropě jsme obklopeni věcmi, které nemají hodnotu. Tady tu hodnotu ovšem získávají,“ říká. Jako finanční mana-
žer mise společně se třemi místními kolegy kontroluje finanční transakce, faktury a smlouvy. Dohlíží, komu a za co Člověk v tísni platí, zda jsou projekty efektivní a zodpovídá za vyúčtování využitých prostředků do poslední koruny. Na rozdíl od komerční sféry nakládá z velké části s veřejnými zdroji a má tak odpovědnost k dárcům – jsou mezi nimi obyčejní lidé, ale třeba i Evropská unie nebo česká vláda. „Snažím se vymýšlet, jak dělat úkoly snáz, rychleji a efektivněji. Čekám, že té práce budu mít méně a méně a moji barmští kolegové více a více. Vidím, že můj tým opravdu roste,“ popisuje Jiří Bednář, který podrobuje důkladné zkoušce své manažerské dovednosti – učí se motivovat lidi z jiné kultury, předávat jim odpovědnost a zvyšovat jejich kompetence. Pokračování na str. 2
Co se dále dočtete Kde Česko pomáhá? Mapa světa s místy, kde české neziskové organizace, univerzity či firmy stavějí školy, pomáhají ve zdravotnictví, lidem žijícím uprostřed válek a podobně. Strana 3
Český slabikář zná i Afrika Pomáhá ve Středoafrické republice, jejíž obyvatelé patří k nejméně vzdělaným na světě. Strana 5
Češka sní o chlebu s máslem Jihočeška na Filipínách idylku občas nemá, ale svou charitativní práci miluje. Strana 3 Syřané prosí o pomoc Humanitární pracovníci považují Aleppo za nejnebezpečnější město světa, bombardování téměř neustává. Syřané se bojí, že na ně svět zapomněl! Strana 4
Ženy se učí od šperkařů Mistři z Trutnova jezdí na Západní břeh Jordánu, kde je vysoká nezaměstnanost, učit chudé ženy novému řemeslu - výrobě šperků. Sami se jejich nápady inspirují. Strana 6
Naše turistické značky zná i Brazílie Klub českých turistů pomáhá brazilskému městečku založenému podnikatelem Baťou Tomáš Nídr nezávislý novinář
D
esetitisícové městečko Bataypora, utopené hluboko v jihoamerickém vnitrozemí, založil v roce 1953 slavný obuvnický magnát Jan Antonín Baťa. Ke kolonizaci zapomenutého koutu Brazílie přivedl řadu českých emigrantů, první starosta obce se jmenoval Jindřich Trachta. A i dnes se tam cítíte jako doma, když na sloupech a stromech vidíte cedulky známé z našich luhů a hájů, které pomocí barevných proužků navigují návštěvníka k obhlídce zajímavostí. Nainstalovali je sem v minulých dvou letech zástupci Klubu českých turistů (KČT), kteří tak poprvé se štětcem a barvou zamířil mimo Evropu. Systém značkování už Češi přenesli i do rumunského Banátu, do ukrajinských Karpat, na chorvatské pobřeží či do albánských hor – tedy do míst našemu vandrovníkovi dobře známých. Ale co dělají v Brazílii? „Češi, kteří o baťovské kolonizaci jižní Brazílie slyšeli, mají mylný dojem, že je to oblast kdesi v hlubokém pralese, kam se bojí vyjet. Známým značením jim dodáváme odvahu vyrazit mimo Rio a proslulé pobřeží,“ říká Ondřej Veselý, který je v KČT za značení stezek kolem Bataypory zodpovědný. Pomohlo ministerstvo S iniciativou přišli Evandro Trachta a Pavel Šembera. První je brazilský podnikatel, vnuk prvního starosty a také honorární konzul České republiky, který studoval v Brně veterinářství a dnes uchovává vzpomínky na české začátky Bataypory. Druhý se jako student zúčastnil v obci dobrovolnické práce na stavbě hřiště pro děti a do Brazílie se zamiloval. S lidmi z Baťovy Dobré vody, jak zní překlad indiánského jména vesnice do češtiny, udržuje vřelé
Žiji tady a teď, říká finanční manažer Dokončení ze str. 1 Člověk v tísni v Barmě dlouhodobě pracuje na ochraně lidských práv a podpoře občanské společnosti, usiluje o řešení etnicko-náboženských konfliktů mezi komunitami nebo se v klášterních školách snaží o ochranu dětí z chudých rodin. „Když lidem rozdáváte jídlo, stavíte školu nebo vodovod, výsledek vidíte hned. Když zorganizujete trénink, změnu nepoznáte. Je to běh na dlouhou trať a já tu jsem zatím jen pár měsíců,“ popisuje Bednář. Je něco, co českému ekonomovi v Barmě chybí? „Když jsem naposledy letěl do Česka, koupil jsem si květák a usmažil si ho. Dovezl jsem si koření, jako je majoránka nebo sladká paprika,“ líčí. Domů se zatím natrvalo nechystá. „Mám tu smlouvu ještě na rok, a to je teď pro mě ten horizont. V byznysu je oblíbená otázka ‚Kde se vidíte za pět let?‘. Já se nikde nevidím. Žiji tady a teď a naplňuje mě to,“ dodává Jiří Bednář z Člověka v tísni. — Tereza Hronová, Monika Ticháčková
Příležitost Hledáme kolegy Společnost Člověk v tísni hledá nové kolegy a kolegyně s ekonomickým vzděláním. Hledáme účetní, účetní kontrolory i finanční manažery na pražskou centrálu i zahraniční mise. Více na www.clovekvtisni.cz/ kariera
styky a jako podnikatel tam často jezdí. Jednou společně přemýšleli, jak spojení mezi Batayporou a starou vlastí upevnit, a napadlo je využít českou turistickou specialitu. KČT s nápadem souhlasil, jen bylo třeba sehnat finance. Přes sbírku na internetu to nevyšlo, ale akci pak podpořilo ministerstvo zahraničí z fondů pro záležitosti krajanů. „Při dvou pobytech jsme vyznačili tři trasy, které mají celkem 61 kilometrů. Dvě jsou okružní, třetí vede na farmu, kde návštěvník může přespat a půjčit si třeba k projížďce koně,“ říká Veselý. „Na příští rok je v plánu udělat ještě žlutou trasu. Kudy by měla vést, musí vymyslet Evandro. Nejspíš to bude cyklostezka z Bataypory do blízkého města Nova Andradina,“ dodává. Kaplička s Pražským Jezulátkem Ohniskem stezek je postupně a podle vzoru Veselí nad Moravou budovaná kaplička, která po dokončení bude pod neprůstřelným sklem předvádět kopii Pražského Jezulátka. To do Brazílie před třemi lety přivezl kardinál Dominik Duka. Hned vedle leží Muzeum Jindřicha Trachty, kde se Evandro se svým strýcem snaží roztřídit ohromnou spoustu předmětů, map, fotografií a písemností zachycujících kolonizaci brazilského státu Mato Grosso do Sul před necelými 70 lety z první ruky. Mimochodem překlad tohoto jména do češtiny už je velmi neaktuální. Zní Jižní hustý prales. Jenže po džungli zbyly jen občasné kapsy vegetace. V okolí Bataypory, která není žádnou zaostalou výspou civilizace, si kvůli rovným pastvinám pro skot připadáte jak někde v Texasu. Jen četná termitiště tento dojem kazí. Pro agroturistiku je okolí Bataypory jako dělané. Jenže je to sem odevšad daleko. Zatím sem občas zamíří při velkém brazilském okruhu cestovka Tam Tam, české značení cest by mělo svést k návštěvě i více indi-
V Brazílii jako v Česku Okolí města Bataypora v brazilském vnitrozemí nabízí jednu českou specialitu - barevné turistické značení. Klub českých turistů tu zatím vyznačil tři trasy, další je naplánovaná na příští rok. 3x foto: archiv Klubu českých turistů
Po modré Rozcestník ve městě, které založil Jan Antonín Baťa.
Barva a štětec Trasy zatím v Brazílii značí Češi, ale možná už příští rok to budou učit místní obyvatele, kteří značky rozšíří po celé zemi.
Biozemědělci z ČR předávají své know-how na východ
N
a biofarmě ve Velkých Hoštěrádkách na jihu Moravy představují místní farmáři ukázková políčka se svou úrodou. Načerpat zkušenosti sem přijeli zástupci zemědělských rozvojových projektů z východoevropských zemí. Ze skupiny se ozývá angličtina, ruština, rumunština i srbština. Návštěvníci hledají správné názvy ve svém jazyce pro chrpu polní, dýni muškátovou či měsíček lékařský a pomáhají si při tom latinou. Zájem o biopotraviny stoupá. Od roku 2010, kdy v Česku bylo registrováno 3 503 ekologických zemědělců, jejich počet stoupl na 4 316. Musí splňovat přísné normy. Kvalitní plodiny z Moldavska Plocha polí obhospodařovaných ekologickým způsobem představuje více než 11 procent celkové výměry zemědělské půdy v ČR. Aby české firmy pokryly poptávku po svých produktech, navazují spolupráci se zahraničními farmáři. Rozvojové země v tomto směru mají hodně co nabídnout. „V EU se zvyšuje poptávka po biopotravinách, ale plocha na jejich pěstování nepřibývá. V rámci rozšíření produkce jsme se proto rozhodli navázat spolupráci s Moldavskem,“ říká zakladatel firmy Pro-Bio Martin Hutař. „Dají se tam pěstovat plodiny, o které je u nás zájem. Moldavští farmáři dodávají velmi kvalitní konkurenceschopné produkty,“ popisuje Hutař spolupráci. „Děláme v tomto
Návštěva Moravská biofarma představuje své hospodářství Východoevropanům. Foto: M. Ticháčková
V EU se zvyšuje poptávka po biopotravinách, ale plocha na jejich pěstování nepřibývá. oboru již dvacet let. Když jsme začínali, učili jsme se od kolegů ze Západu, především Švýcarů a Němců. Nyní cítíme povinnost to vrátit a pomoci na oplátku lidem v zemích, kde jsou nyní na začátku, tak jako my tehdy,“ dodává. Od roku 2011 podporuje moldavské zemědělce také Člověk v tísni. Za pomoci modelových farem
a ukázkových políček je učí principům ekologického zemědělství, aby dokázali nabízet zdravější produkci a přispívat tak k ochraně a regeneraci půdy a vody. Ve spolupráci s experty navíc místním farmářům vysvětluje základy marketingu a podnikání, aby za pomoci certifikace získali za své produkty lepší ceny a uspěli na trhu. Biofarmu na jihu Moravy navštívili zástupci misí Člověka v tísni nejen z Moldavska, ale také z Kosova, Ukrajiny a Gruzie. „Hlavním problémem, který zásadně omezuje rozvoj zemědělského sektoru v Gruzii, je malé vlastnictví půdy. Přibližně 760 tisíc rodin se u nás přímo věnuje zemědělství, většina z nich ale vlastní jeden hektar zemědělské půdy nebo méně,“ popisuje Buba Jafarli, který řídí jeden z největších rozvojových projektů Člověka v tísni v Gruzii. „Tak malé pole může nakrmit vás a vaši rodinu, a když máte hodně štěstí, tak si i něco málo vyděláte. Ale veškeré peníze navíc okamžitě utratíte za základní potřeby, jako je elektřina, dřevo na topení a na vaření nebo oprava domu. Pak už nezbývá nic na další investice do hospodaření,“ dodává. Člověk v tísni proto v Gruzii poskytuje zemědělcům podporu nutnou k založení a rozvoji vlastní živnosti: granty na nákup nutného vybavení nebo konzultace a semináře zaměřené na podnikatelské záměry. — Monika Ticháčková
viduálních cestovatelů. Možná nezůstane jen u Bataypory. „Naše stezky zaujaly i představitelku úřadu, který má v Mato Grosso do Sul na starosti rozvoj turismu. Ráda by náš systém rozšířila na celý stát. Je možné, že příští rok bude značení žluté stezky spojeno s workshopem, kde bychom místní naučili, jak to dělat,“ říká Veselý s vědomím, že od proklamace k činu je v Brazílii ještě dále než v našich zeměpisných šířkách. Nicméně představa, že si v budoucnu bude možné po zelené od KČT projít Pantanal, který je jedním z nejlepších míst na pozorování divoké fauny v Jižní Americe, zní o něco méně neuvěřitelně než dosud.
Český papír z hyacintu čistí Viktoriino jezero
M
alé ruční papírně z Liberecka se podařilo vyvinout technologii výroby papíru z vodního hyacintu. Keňské Viktoriino jezero květinou zarůstá a hrozí tak katastrofa. Luboš Kyselo v Keni zkoumal, proč lidé ve velkém odcházejí z venkova do městských slumů. Zjistil, že jednou z příčin je ekologická katastrofa na Viktoriině jezeře. To od 80. let zamořuje vodní hyacint. Rostlina mimo jiné brání tamním obyvatelům v rybolovu, což je jedna z mála možností obživy. Čech se na internetu dočetl o možnosti výroby papíru právě z vodního hyacintu. Hyacintové stonky nechal otestovat na univerzitě v Pardubicích a oslovil papírnu ve Zdislavě u Liberce, zda by se nechtěla pustit do výroby „hyacintového papíru“. Inspirace ve starém Japonsku Bylo nutné přizpůsobit techniku výroby tamním podmínkám, aby byla co nejlevnější, nevyžadovala elektřinu a chemikálie. Papírna se inspirovala starou japonskou metodou z 6. století, kdy se surová hmota nemele na papírenském mlýnku jako obvykle, ale rozbíjí se dřevěnými palicemi. Jeden kilogram hyacintu vystačí na výrobu zhruba stovky listů papíru formátu A4. „Celý projekt je postaven na reálných zkušenostech naší papírny. Je soběstačný, rentabilní a dlouhodobě udržitelný. Dá se případně rozšířit do dalších oblastí Keni i dalších států Afriky,“ popisuje zdislavský papírník Michal Gorec.
Ruční výroba V Keni se učí od papírny z Liberecka. Foto: archiv
Papírny by se v budoucnu mohly objevit nejen v Keni, ale také v Tanzanii nebo Ugandě, které vodní hyacint také trápí. Kromě zbavení se vodního hyacintu z jezera může výroba papíru pomoci i rozvoji turistického průmyslu. Češi vidí případné využití papíru také ve školách nebo jako doplněk pro bytový textil, například pro stínidla lamp. „Největší přínos je ve vytvoření pracovních míst ve venkovských lokalitách. Přitom zde využijí materiál, který lze zdarma nasbírat na jezeře. V jedné papírně našlo uplatnění pět až osm lidí,“ dodává Gorec. Papírnu ve Zdislavě v minulém roce navštívil keňský velvyslanec pro rozvojové projekty Ken Okongo, který od českých kolegů získal kromě praktické instruktáže i další výukové materiály. V současné době společně hledají partnera, který by umožnil papírnu přímo na místě v Keni vybudovat. — Charlota Dědková
České neziskové organizace, univerzity, firmy a další aktéři vedou rozvojové projekty, jako je stavba škol, oprava vodních zdrojů nebo školení zdravotnického personálu ve více než 70 zemích světa. Kromě toho Češi pomáhají také při humanitárních katastrofách a v konfliktech, aktuálně například v Sýrii, na Ukrajině nebo v Nepálu. Oficiální rozvojová pomoc České republiky se však soustřeďuje do 14 zemí, jako je Kambodža, Etiopie nebo Moldavsko. „Pořád si s dcerou nemůžeme moc vyskakovat, ale už umíme spořit i z mála. Nemusíme chodit pro půjčky do banky. Na to, co jsem se naučila ve spořicí skupině, jsem hrdá a těším se na budoucnost.“
„Na zimu jsem se snažil připravit a nachystat si velké zásoby sena a krmiva. Letošní zima byla extrémně náročná. Všechny zásoby jsou pryč. Jídlo od Člověka v tísni nám pomůže přečkat tohle těžké období.“
Rusko Bělorusko Ukrajina
Moldavsko
Mireille z Haiti projekt organizace CARE
Rumunsko Srbsko
Bosna a Hercegovina Černá Hora Ázerbájdžán Kosovo Albánie Makedonie Arménie
Mexiko
Kuba Haiti
„V ústavu jsem nepotřebovala umět číst, byli tam pracovníci, kteří to dělali za mě. Ale teď žiju ve své vlastní domácnosti, a tak se musím naučit dělat všechno sama – a líbí se mi to tak mnohem víc!“ Andja ze Srbska projekt Člověka v tísni na zlepšení ústavní péče
„Vystudoval jsem díky podpoře českého sponzora v rámci programu adopce na dálku vysokou školu. Teď pracuji jako administrativní pracovník ve škole Salim, kterou postavila organizace Wontanara."
Guinea Sierra Leone
Thierno z Guiney projekt organizace Wontanara Peru
Mali Burkina Faso
Niger
Írán
Nigérie
Zambie
Natalia z Moldavska projekt Diakonie ČCE
Mary z Jižního Súdánu projekt Člověka v tísni proti podvýživě
Michal Kaplan ředitel České rozvojové agentury
R
ozvojových projektů vede Česká republika řadu. Zambijským dívkám a chlapcům jsme pomohli se vyučit v praktických oborech, jako je krejčí či elektrikář, a tím získat pravidelné zaměstnání. V odlehlém gruzínském regionu Tušeti jsme zprostředkovali zdravotní péči a plán rozvoje chráněné přírodní oblasti. V několika mongolských provinciích jsme zkvalitnili místním lidem přístup k pitné vodě, a i proto mají menší motivaci migrovat do hlavního města. Podobně Česko pomáhá ve 12 zemích a ve třech dalších už projekty skončily. Spolupracuje se státní správou, kraji a obcemi i s firmami, univerzitami, nevládními organizacemi a řadou dobrovolníků. Přispívá tak ke globálnímu úsilí za odstranění chudoby. Důstojného života pro každého nelze dosáhnout bez ekonomického růstu ani bez ochrany životního prostředí.
Ve finančním srovnání ještě za vyspělými dárci, jako jsou severské země, Nizozemsko nebo Německo, zaostáváme, nicméně se nebojím konstatovat, že rozvojovou pomoc děláme typicky českým způsobem – pokorně, úsporně a šikovně. Pokorně proto, že nepropadáme mesiášskému komplexu, ale snažíme se vždy přizpůsobit potřebám a zvyklostem místní komunity. Úsporně proto, že na administrativu jde jen pět procent nákladů každého projektu. A šikovně proto, že dokážeme improvizovat i tam, kde zdánlivě hi-tech řešení selhávají. „Rozdáváme schopnosti, předáváme zkušenosti“ Ptáte se, zda český přístup nese výsledky? V Kambodži jsem mluvil s rodinami, které díky domácím bioplynárnám šetří energii a jejich děti se mohou učit i po setmění. Na předměstí etiopské Addis Abeby jsem potkal ženy, které se díky českému projektu organizují do skupin a dosáhnou na mikroúvěry pro své podnikání. V Bosně jsem navštívil farmáře, kteří díky naší pomoci zvýšili zemědělskou produkci a teď ji mohou vyvážet na evropský trh. To jsou cíle, kterých chtějí Češi ve světě dosáhnout. Nerozdáváme chudým lidem peníze ani jídlo. Rozdáváme jim schopnosti, díky kterým se o své živobytí postarají sami. Předáváme jim naše zkušenosti z přechodu k demokracii, ale vždy s citem pro místní situaci a kulturu. Nepoučujeme o potřebě dobrého vládnutí, ale snažíme se motivovat ke změně a podporovat míst-
Thajsko
„Už můžu chodit do školy. Mým oblíbeným předmětem je angličtina. Snažím se učit co nejlépe. Chci být doktorem. Ne proto, abych pomáhal – ale aby lidi nic nebolelo.“
Malawi
Kambodža
Filipíny
„Když jsme zjistili, že dcerka má šedý zákal, báli jsme se ji nechat operovat, když je ještě tak malá. Ale ujistili nás, že jde o jednoduchou 15minutovou operaci. Teď už dcerka vidí a vím, že má před sebou normální budoucnost.“ Tsadkan z Etiopie o své dceři EyeRus, program oční péče Světla pro svět
„Když jsem se dozvěděla o systému intenzifikace rýže, řekla jsem si, proč to nezkusit. Neměla jsem co ztratit. Ostatní zemědělci se tvářili skepticky, zato nyní obdivují moji úrodu – největší, kterou jsem kdy sklidila.“ Anna z Filipín projekt na podporu zemědělství Charity Česká republika
Indonésie
Ismail ze slumového vzdělávacího centra organizace ADRA v Bangladéši
„Jsem velmi hrdá na to, že díky své práci recepční na lékařské klinice Ostrova Naděje teď zvládám dobře se postarat o všechny své děti a nejsem už závislá na svém násilném a věčně opilém manželovi.“ Linet z Keni komunitní centrum Ostrov Naděje – projekt Centra Narovinu
Pracujeme s pokorou, úsporně a šikovně Na březích Zambezi, v údolích Kavkazu a také ve stepích Mongolska – tam všude Češi zanechali stopy. A nejen jako turisté.
Vietnam
Barma
Šrí Lanka
Zimbabwe
Namibie
Čína
Tibet
Bangladéš
Jemen
Angola
„Hodně jsem se toho od vás naučila o přípravě zdravějších jídel pro moje děti. Dávám si také pozor, aby místo, kde vařím, bylo čisté a před vařením si vždy umyju ruce mýdlem.“
Afghánistán
Indie
JAR
„Poslední zimu jsem neměla ani dostatek dřeva na topení. Teď mě navštěvuje každý týden pečovatelka a pomáhá mi se vším, na co už sama nestačím.“
Mongolsko
Nepál
Jižní Etiopie StředoafrickáUganda Súdán republika Kamerun Uganda Benin Demokratická Keňa Ghana republika Rwanda Kongo Tanzanie Burundi
Bolívie
Baasanjav z Mongolska humanitární pomoc Člověka v tísni po ničivém mrazu
Uzbekistán Kyrgyzstán
Gruzie
Turecko Libanon Sýrie Palestina Irák Izrael Jordánsko Egypt
Libye
Senegal
Kazachstán
prioritní země zahraniční rozvojové spolupráce ČR další země, kde působí české neziskové organizace/členové FoRS „Díky vašemu školení jsem si zlepšila své právnické dovednosti jako obhájkyně zranitelných občanů Barmy.“ advokátka Khin Khin Kyaw z Barmy projekt na podporu právního státu od organizace Barmského centra Praha
Jihočeška na Filipínách sní o chlebu s máslem
Česká pomoc v číslech
„Své bohatství ani bezpečí nemůžeme ochránit, aniž se o ně dělíme s ostatními.“ Michal Kaplan
ní instituce v jejich reformním snažení. Nenahrazujeme soukromé investice, ale usnadňujeme obchod a navazování podnikatelských partnerství. A co když se některý projekt nepodaří? Může se to stát. Pracujeme ve složitém klimatickém, bezpečnostním a právním prostředí. Rozvojová pomoc je investice a ta se bez rizika neobejde. Důležité je, že prostředky daňových poplatníků spravujeme svědomitě a dovedeme se z chyb poučit. A proč to všechno děláme? Protože rozvojovou spolupráci chápeme jako nedílnou součást české zahraniční politiky. Protože svět není jen zdrojem hrozeb, před kterými by bylo možné se schovat za vysokou zdí. Své bohatství ani bezpečí nemůžeme ochránit, aniž se o ně podělíme s ostatními. Protože sdílíme stejnou planetu se sedmi miliardami dalších bytostí. Spousta Čechů a Češek to ví, a tak vyrazila do světa zanechat své stopy.
0,12 0,33 14 90 1 21 26.
procenta HND posílá česká vláda na rozvojovou spolupráci (4,9 miliardy korun). procenta HND je mezinárodní závazek pro Česko (naplní ho v roce 2030). zemí je pro Česko tzv. prioritních – např. Etiopie, Gruzie či Kambodža. zemí získává od ČR veřejné peníze (např. přes OSN a Evropskou unii). miliarda se vybrala na pomoc ve veřejných sbírkách a ze soukromých zdrojů. let uplynulo od obnovení českého programu zahraniční pomoci.
místo zaujímá ČR ve výboru OECD DAC, jenž sdružuje 29 dárcovských států.
Na vlastní kůži Domovem Heleny Kotkové je nyní tropický ostrov Samar. S místními si už vyzkoušela lecjakou práci – třeba orat pole. Foto: archiv
H
elena Kotková (30) z Jindřichova Hradce pracovala ve Vietnamu, v Jižní a Střední Americe, v Mongolsku a Gruzii. Poté zamířila na Filipíny, kde je v současnosti její domov. Vede tu rok a půl misi Charity Česká republika. I když život na tropickém ostrově Samar vypadá jako idylka, často to tak není. „Jako jediná cizinka žiji v malé vesnici. Mám pronajatý pokoj v místní škole, kde jsem první rok neměla ani tekoucí vodu. Zásobování vesnice je minimální a je možné nakoupit si jen na vedlejším ostrově,“ říká Helena. Domů jezdí většinou dvakrát ročně. „Chybějí mi drobné věci, jako je pít vodu z kohoutku beze strachu ze střevních potíží, namazat si chleba máslem či vyrazit na houby.“ Svou práci na Filipínách má však ráda. Dohlíží na šest zemědělských projektů v jedné z nejchudších provincií. Několikrát týdně na motorce vyráží navštívit farmáře, ale hodně času tráví v kanceláři a na schůzkách. „Největší odměnou mi je vi-
dět pozitivní výsledek naší práce v oblastech, kde lidé čelí i několikrát ročně přírodním katastrofám,“ říká Češka. Její tým radí místním, jak zvýšit výnosnost polí nebo používat méně chemikálií při pěstování. Základ úspěchu je podle ní pokora a trpělivost. Vést místní kolegy není vždy jednoduché. „Na filipínské poměry jsem moc přímá, což je pro ně občas těžko snesitelné. Díky nim jsem si také rozšířila míru tolerance. Překvapivě ryze katolická filipínská společnost toleruje absolutně kohokoliv a cokoliv,“ líčí. Vypadá to, že Filipínci svou českou šéfku přijali vřele. „Chci zažít na vlastní kůži všechno, co místní. Zkoušela jsem orat pole s vodním buvolem, sázet s farmáři rýži, sklízet kokosové ořechy,“ směje se Helena. Z Filipín se domů zatím nechystá. Přemýšlí o další zemi, kterou by ráda poznala: „Záleží, jestli bych se vydala na dovolenou, nebo znovu vyrazila pracovně. Tak jako tak bych nejspíš hledala další destinaci v Africe.“ — Tereza Hronová
Češi ve světě Fakta Češi pomáhají v zemích, ve kterých se válčí Na humanitární pomoc poskytovanou v případě válek, živelních katastrof či jiných akutních problémů vyčlenilo letos Ministerstvo zahraničí ČR 73 milionů korun. Patnáct milionů putuje do Sýrie, Iráku a syrského uprchlického tábora v Jordánsku. Část peněz v roce 2015 získala syrská mise společnosti Člověk v tísni. Od ní dostalo každý měsíc přes 187 tisíc lidí potravinovou pomoc, pekárny upekly chleba z více než 6 000 tun mouky, 20 škol s více než 8 000 studenty dostalo nové vybavení, školení nebo platy pro učitele a 3 000 lidí si mohly čtvrt roku vydělávat veřejnými pracemi. Česká humanitární pomoc šla i do dalších zemí. Organizace Omega Plus za české peníze vyrábí obvazy pro nemocné leprou v Indii a v Africe. Diakonie ČCE pomáhala vnitřně vysídlenému obyvatelstvu v důsledku etnického konfliktu v Barmě. ADRA tu zase na jihovýchodě země zajišťovala zdravotní a nutriční péči. Pomáhala i jihosúdánským uprchlíkům a obětem sucha v Etiopii. Mezinárodní organizace pro migraci získala od MZV podporu na ochranu vnitřně vysídlených lidí v Jemenu, Lékaři bez hranic na základní zdravotní a nutriční péči pro matky s dětmi v Nigeru. MZV podpořilo i Palestinu, Středoafrickou republiku či Ukrajinu. Humanitární pomoc 2015 ● 87 milionů korun ● 46 projektů ● 23 zemí Zdroj: MZV ČR
Válka v Sýrii v číslech
2011
V tomto roce začala válka v Sýrii jako protestní boj za svobodu. Situace se stále zhoršuje.
250
tisíc lidí přišlo o život a dalších téměř 300 tisíc jich stále zůstává v bombardovaném Aleppu.
5
MLADÁ FRONTA DNES ❘ pátek 21. 10. 2016 tisíc škol poškodily či zničily bomby. V Sýrii vyrůstá „ztracená“ generace dětí bez vzdělání.
Syřané se bojí, že na ně celý svět zapomněl, pomoc stoply bomby Východní Aleppo zažívá nejkrvavější nálety od začátku války v Sýrii. Kvůli protibunkrovým střelám už není bezpečno ani v podzemních úkrytech pro civilisty. Eleanor McClelland Společnost Člověk v tísni
H
umanitární organizace považují Aleppo za nejnebezpečnější město světa, přes tři měsíce sem nemohly doručit žádnou pomoc. Češi tu pracovali jako jedni z prvních. Bitva o syrské Aleppo, která začala v roce 2012, představuje zhmotnění válečné brutality. Město je rozděleno na provládní a opoziční zónu. Dva miliony civilistů žijících v obou částech zažívají peklo. Bomby ničí domy, pekárny, nemocnice, tržnice i dětská hřiště. Zhroutila se tu ekonomika i infrastruktura, nefunguje elektřina, dochází pitná voda, roste chudoba a hlad. „Matka všech bitev“, tak se boji o toto strategicky a historicky významné město přezdívá. „Utrpení
moci, kanceláře zahraničních organizací i konvoje přivážející pomoc z Turecka. Od začátku července prochází Aleppo jednou z nejintenzivnějších bitev za celých pět let. Provládní síly odřízly poslední z přístupových cest do východní části města. Zhruba 300 tisíc civilistů se ocitlo v obležení bez možnosti pomoci. „Od 7. července, kdy byla odříznuta jediná přístupová cesta ze západní části města, letecké útoky neustaly. Bombardování se nezastavuje déle než na hodinu,“ popisuje současnou situaci Syřan Munther, který stále žije ve východním Aleppu.
obyčejných lidí se zhoršuje. Dochází nám jídlo, nedá se sehnat zelenina, rýže, bulgur ani sušené mléko pro děti. Bombardování zničilo zdroje pitné vody. Ceny benzinu se ztrojnásobily,“ říká Abdel-Hader z východního Aleppa. Češi jsou zde čtyři roky Společnost Člověk v tísni tu pomáhá od léta 2012. Tehdy byla tato česká nevládní organizace jedinou ve městě a jednou z mála v celé Sýrii. „Lidé tenkrát působili ještě docela optimisticky, věřili v brzký konec války. I přes všudypřítomnou chudobu byli vstřícní vůči cizincům, ochotně a pohostinně sdíleli i to málo, co měli,“ vypráví Maciek Perczynski, který vedl český tým ve východním Aleppu, toho času pod kontrolou opozičních sil. Česká organizace se tehdy starala o to, aby ti nejchudší dostali chléb a další potraviny a přečkali zimu. V následujících měsících se humanitární situace v Aleppu výrazně zhoršila, tisíce lidí začaly opouštět své domovy. Ti, kdo se rozhodli zůstat, se dívali, jak se jejich země rozpadá. Viděli dopadat bomby na školy a nemocnice. Vyučovalo se a operovalo raději v podzemí, ve větším bezpečí. Kamiony přijíždějící z Turecka vykládaly humanitární pomoc za tmy. Všude vládl strach.
Trosky Východní Aleppo prochází od července jednou z nejhorších bitev od začátku války. Bombarduje se téměř bez přestávky. Foto: archiv ČvT
„Báli jsme se, že světlo přiláká pozornost vládních leteckých jednotek. Ráno už byla mouka z kamionů přeložena na malá nákladní auta a ta ji rozvážela do pekáren. Za pár hodin už lidé dostávali příděly chleba, který je hlavní součástí jejich jídelníčku,“ vzpomíná Perczynski. Situace se ještě zhoršila koncem roku 2013. Vláda zesílila letecké útoky na opozicí ovládané části města. Na civilisty dopadaly desítky nechvalně proslulých barelových
Jediná Češka žijící s válkou za humny
bomb. „Letadla shazovala okolo třiceti bomb denně. Nespočet lidí byl zabit. Vzpomínám si na naše zaměstnance, jak se vraceli z práce v zakrvavených šatech. Snažili se pomoci vytahovat zraněné civilisty z trosek,“ kroutí hlavou Perczynski. Česká organizace dál pomáhala tisícům lidí. Dovnitř země už nebylo bezpečné posílat zahraniční pracovníky, a tak misi řídila z Turecka. Násilí v Sýrii se stupňuje, bomby dopadají na sklady humanitární po-
Jak to v Burundi vypadá teď? Nejhorší situace z hlediska bezpečnosti tam byla loni, od té doby dochází jen k občasným násilnostem. Rok 2015 byl rokem prezidentských voleb, kdy vláda uplatňovala autoritářské přístupy a opozice na ně reagovala násilnými střety na ulicích. To pak oboustranně eskalovalo. Ze země kvůli tomu uprchlo přibližně 170 tisíc lidí. Usadili se v okolních zemích, hlavně v Tanzanii a DR Kongo. V uprchlických táborech propukla i cholera a jiné nemoci, i když v poslední době se na většině míst zdravotní situace zlepšila. Učí na univerzitě spíše místní, nebo Evropané? Na univerzitě přednášejí především místní kolegové. Většina je z Burundi, některé jsme získali také z Konga, Rwandy či Ugandy. Rozvíjíme rovněž spolupráci s evropskými a dalšími univerzitami ve světě, například s evropskými mediky. Česko-syrské hospodářství Olga a Hosen Jannanovi žijí na severu Sýrie. Dříve se živili chovem dostihových koní, než válka vše změnila. Místo o koně se nyní starají o ovce, které chovají na maso. Foto: Markéta Kutilová
P
cestách vesničkami mezi stády ovcí. Máme štěstí a brzy nás – překvapivě plynulou češtinou – vítá manžel paní Olgy, Hosen Jannan. Česko-syrský pár se nezalekl blízkosti islamistů a rozhodl se zůstat ve svém domově, na obrovské farmě. Hranice takzvaného Islámského státu je odtud 25 kilometrů. Projíždíme sadem olivovníků a citrusů. Po levé straně míjíme stádo ovcí a výběh pro koně. U vchodu do domu nás do nohy málem kousne želva. „To je náš pes, vyjede po každém, kdo chce dovnitř,“ směje se blondýna, která právě vyšla ven. Olga Jannanová, drobná padesátnice, která se nezalekla válečné vřavy kousek za humny. Vzácná chvíle, kdy jde elektřina „Seznámili jsme se v Praze, na plese, Hosen studoval zemědělku. Pak jsme žili nějaký čas v Německu, ale na nás je tam všechno moc organi-
zované. Vydrželi jsme tam dvacet let a pak jsme se rozhodli, že z toho evropského stresu potřebujeme někam do klidu,“ vypráví Olga v moderně zařízeném domě. Právě pustili proud. Chtěla zrovna začít žehlit – musí využít vzácný okamžik, kdy jde elektřina. Stěhovat se nechce. „Rakety nám padaly na dům, když Asad bezdůvodně bombardoval tuhle oblast. Byli jsme rozhodnutí se bránit se zbraní v ruce. Když tu žijete, naučíte se ledacos,“ naznačuje Olga, že se musela naučit zacházet se zbraněmi. Není jediná. V Rožavě se učí střílet děti od čtrnácti let a každý má doma zbraň. Takzvaný Islámský stát totiž často útočí v noci. Farma Jannanových je jako oáza uprostřed ničeho. Hlavním zdrojem příjmů farmy dřív bývali dostihoví koně. Hosen jim rozumí jako nikdo široko daleko. Dřív stačilo prodat jedno dobré hříbě a měli na
celý rok vystaráno. Válka ovšem dostihy a chov koní zničila. Nakoupili tedy ovce a chovají je na maso. Proč mám vysvětlovat, kdo jsem a kam jedu? Paní Olgu štve i mnoho checkpointů na silnicích. „Proč mám několikrát během cesty někomu vysvětlovat, kam jedu? Co je jim po tom? Všichni mě tu znají, vědí, co jsem zač.“ Ne všichni v Rožavě podporují hlavní opoziční stranu PYD, zato prý všichni stojí za kurdskými milicemi YPG a YPJ. „Jen díky YPG nás Daeš zatím nesežral. Ale byli hodně blízko – dívali jsme se odsud z domu, jak je koalice bombardovala. YPG neutíkají, a kdo sám nebojuje, rád je podpoří. I my. Když k nám přijdou, dáme, co máme, vždyť nás chrání,“ líčí Olga. Na strach prý nemá čas, musí se starat o hospodářství. — Markéta Kutilová, Lenka Klicperová, Femisphera
Docházejí potraviny i pitná voda Stupňují se útoky na vodovodní stanice a Aleppu hrozí epidemie průjmových onemocnění ze špinavé vody. „Lidé používají vodu ze studní, které si museli vykopat. Ta je plná bakterií,“ dodává Munther. Humanitární organizace nemůžou přivážet zásoby. Lidem docházejí potraviny, pitná voda, pohonné hmoty, léky a jiné základní položky. Syřané už nevěří, že jim mezinárodní společenství pomůže. Bojí se, že na ně svět zapomněl. Když východ města padl do obležení, vyšli lidé do ulic s transparenty. Na některých ze zoufalství žádali o pomoc Marťany.
Český vědec zakládal univerzitu v Burundi Pokračování ze strany 1
aní Olga je jediná Češka, která žije přímo v Sýrii, a to v oblasti Rožava, kde Kurdové vyhlásili autonomii na režimu Bašára Asada. O tom, že na severu Sýrie žije Češka, se dozvídáme už v Praze. Těžko tomu věřit. Ale nakonec jsme ji opravdu vypátraly. Víme, že se jmenuje Olga. Oblast Rožava je ze všech stran obklopena nepřáteli – na jihu takzvaným Islámským státem, na severu Tureckem, které na Rožavu vyhlásilo embargo a hranici neprodyšně uzavřelo vysokým plotem a střeleckými věžemi. Nezbývá nám než se za Olgou vydat z Iráku. V malé plechové loďce překračujeme řeku Tigris a jedeme do Kámišlí, hlavního města Rožavy. Zde se potkáváme s panem Bahrim, který studoval v Bratislavě. Je to jediný člověk, který ví, kde Olga s manželem bydlí. Jejich telefon je totiž nedostupný. Kodrcáme se po prašných
11,5
milionu Syřanů muselo opustit svou zemi a vydalo se hledat bezpečnější domov.
Jak složité je získat pro univerzitu tamní experty? Má Burundi vysokoškolsky vzdělané lidi? Burundi má jen menší procento vysokoškolsky vzdělaných obyvatel. Nicméně univerzitu nezaměřujeme pouze na Burundi, ale na východní Afriku, a to jak z hlediska studentů, tak z hlediska učitelů. Oslovujeme tedy případné pedagogy z celého regionu a v tom už nějaký výběr udělat můžeme. Z jakých oborů si mohou studenti vybrat? Máme už akreditované tři fakulty a další dvě jsou v procesu utváření. Cílem je pět fakult: medicína, zemědělství, technika, ekonomie a právo, sociální a humanitní vědy. Rád bych zdůraznil, že nabízíme nejen obecné vzdělání jako jinde, ale také specifické vzdělání, které může pomoci v dané oblasti. Zaměřujeme se tedy nejen na lékařství, ale také konkrétně na tropickou medicínu, podobně i na tropické zemědělství s ekonomikou, pochopení východo-
africké společnosti v globálním rámci a podobně. Od založení univerzity uplynulo několik let. Je již dnes viditelný její přínos pro zemi či celý region? Těší nás, že jsme v červnu měli první absolventy. Jsme teprve na začátku. Než se naši bývalí studenti dostanou do pozic, ze kterých by mohli výrazněji ovlivnit zemi nebo region, potřebují několik let. K takovým vlivům obvykle dochází až po větší pracovní zkušenosti, a to zpravidla až ve vyšším nebo alespoň středním věku, a to i v Evropě. Vidíme, že by se studenti mohli dobře uplatnit v praxi už jen proto, že lidí s vysokoškolským vzděláním tam není mnoho. A navíc se domníváme, a to pokládám za skutečně důležité, že poskytujeme vhodné vzdělání, které je šité na míru tamním podmínkám. Co myslíte, že mohou Češi, potažmo Evropané, danému regionu nabídnout? Češi, Evropané i lidé z jiných oblastí světa tam mohou nabídnout pomoc a spolupráci, pokud pochopí a budou respektovat především hlavní potřeby, zájmy a hodnoty tamních lidí. Bohužel mnohdy dochází k vnucování cizích zájmů různých zahraničních politiků, firem a dalších subjektů, ať už jsou ze Rwandy, nebo jiných afrických zemí, z Evropy nebo odjinud. Respektování jejich odlišností při zachování alespoň základních práv je nutnou cestou k porozumění a kooperaci. Existuje něco, čím bychom se měli naopak inspirovat my? Mohli bychom se inspirovat jejich intenzivními mezilidskými vztahy, které by mohly pomoci odstranit mnohé deprese a frustrace vzájemně izolovaných a přepracovaných Evropanů. Poznání tamní úchvatné tropické přírody nás přitom může přivést k větší úctě k přírodě jako takové a k uvědomění si neudržitelné planetární devastace životního prostředí, kterou je třeba zastavit.
Máma nemele maso. Prozatím Český slabikář pomáhá v minimálně vzdělané Středoafrické republice
S
větou „Máma mele maso“ se čtenáři prvního slabikáře ve středoafrickém nářečí nesetkají, přesto unikátní kniha vznikla právě v České republice. Tu nejzákladnější učebnici zde vytvořila česká organizace Siriri a abecedu se podle ní v jedné z nejchudších zemí světa naučilo už prvních sto prvňáčků. Nyní míří do dalších škol. Středoafrická republika je podle statistik OSN jedna ze tří zemí s nejméně dostupným vzděláním na světě. „Většinu škol tvoří chýše bez jakéhokoliv vybavení, kde děti mechanicky opakují výklad učitele,“ říká Ludmila Böhmová z neziskové organizace Siriri, která v místě dlouhodobě působí.
Pomohli místní učitelé Ve spolupráci s italskými misionáři a místními učiteli vytvořili učebni-
Veronika Jelínková programová manažerka, Člověk v tísni, Etiopie Baví mě psát nové projekty a sbírat pro ně data v terénu, potkávat se s novými lidmi a rozšiřovat si přitom obzory. Mám pak dobrý pocit z toho, že projekty, které následně realizujeme, mají smysl a vycházejí ze skutečných potřeb lidí. To, že skutečně rozumím situaci v Etiopii, je pro mě pocit k nezaplacení. Arthur F. Sniegon ochránce slonů, Kongo, Brazzaville
Nové pomůcky Český slabikář, s nímž se učí abecedu prvňáci ve Středoafrické republice, není jedinou cestou, jak si osvojit základy gramotnosti. Sdružení Siriri nechalo pro děti vyrobit i další pomůcky, například karty s jednotlivými písmeny. 2x foto: David Böhm
ci, v níž texty i pestrobarevné ilustrace vycházejí z místních reálií. Texty jako „Dnes jsem jedl brambory a banány“ či „Usnul jsem ve stínu velikého stromu“ napsali středoafričtí učitelé a jsou proložené obrázky výtvarníka Davida Böhma. Mají motivy například z místního trhu, školy, pekárny nebo ordinace lékaře. Spolu s abecedou si totiž jeho prostřednictvím mají prvňáčci osvojit i základní hygienické návyky a rozšířit si představu o zaměstnáních, kte-
rým by se jednou mohli – kromě práce na poli – věnovat. Mít vlastní učebnici je dle pracovníků Siriri pro místní děti luxus. Aby tedy knihy posloužily školákům co nejvíce, je formát slabikáře uzpůsoben tomu, aby se z něj mohly učit až tři děti najednou. Za pár měsíců umí většina školáků celou abecedu V pilotní fázi se podle českého slabikáře na přelomu roku učilo 150 prvňáků. „Po několika měsících
Co vidí, to znají Slabikář ilustroval David Böhm. Obrázky dětem usnadňují výuku, jde o motivy z jejich reálného života.
ovládlo abecedu devadesát procent z nich,“ pochvaluje si Ludmila Böhmová. Nyní sdružení Siriri zahájilo tříleté pokračování projektu, během něhož nechalo v Kamerunu vytisknout dalších pět tisíc kusů slabikáře, které distribuuje do dalších středoafrických škol. Kromě výroby té nejzákladnější učebnice je v plánu i školení místních učitelů vedené pedagogy-dobrovolníky z Česka a výroba dalších základních pomůcek k výuce abecedy.
Afrika je školou pro začínající diplomaty Afričané dobře znají český fotbal, žiletky i rozvojové projekty. Tereza Hronová Společnost Člověk v tísni
P
avel Mikeš je znalec Afriky a diplomat. Nyní je velvyslancem v Nigérii, kde místní seznamuje s českými firmami i Járou Cimrmanem. Vědí Nigerijci něco o České republice? Vědí. A není toho málo. I několikrát týdně se tu v novinách píše o brankáři Petru Čechovi, o tom slyšeli snad všichni. Kromě toho znají naše výrobky, například žiletky. Těch vyvážíme do Nigérie asi za 200 milionů korun ročně. Jmenují se tam Tiger a je na nich nápis Made in Czech Republic. Slavný je v Nigérii i český brokát, což je pevně tkaná bavlněná tkanina z egyptské bavlny, u nás paradoxně téměř neznámý. Na světě jsou jen tři firmy, které jsou schopny vyrobit tak kvalitní brokáty jako česká společnost Veba. Pro bohatší Nigerijce je oblečení hned po jídle ta nejdůležitější věc. Potrpí si na kvalitu daleko více než my. Ti vzdělanější také vědí, že jsme jim v historii několikrát pomohli, když byla ohrožena jednota jejich státu. Během občanské války v 60. letech jsme jim dodali letadla a další vojenský materi-
Jana Gašparíková chargé d’affaires, Kambodža Ke Kambodži mám dlouholetý vztah. Začal díky mému dobrému kambodžskému kamarádovi z dětství, který přicestoval do Česka v 80. letech, a pokračoval na studiích. Proto jsem ráda, že jsem mohla své vědomosti zúročit při znovuoživení vzájemných česko-kambodžských vztahů. Kambodža si naši pozornost určitě zaslouží.
Lucie Kavanová novinářka
Místní slabikář popisuje něco, co si děti neumějí ani představit V zemi zmítané občanskými válkami nefungují základní státní struktury včetně vzdělávání. Výklad ve většině škol tak probíhá i 56 let poté, co se bývalá francouzská kolonie osamostatnila, ve francouzštině, které ale většina prvňáčků vůbec nerozumí. A francouzsky je napsáno i to málo učebnic, které jsou zde k dispozici, včetně slabikářů. Reálie v nich jsou navíc zejména venkovským dětem vzdálené. „Například se v nich popisuje, jak někdo přiletěl letadlem a rodina ho jela autem vyzvednout na letiště. To je pro zdejší děti naprosté sci-fi,“ říká Böhmová. Výsledkem je šestapadesátiprocentní negramotnost. Právě proto se Siriri, české sdružení, které se ve Středoafrické republice deset let zaměřuje na vzdělávací projekty, vloni rozhodlo vytvořit slabikář v nářečí sango. To je v této oblasti velmi rozšířené.
Anketa Co pro vás znamená pracovat v zahraničí?
čané v nouzi. Řešíme sňatkové podvody i půjčky. Stává se, že lidé, kteří v Česku nedosáhnou na půjčku, naletí Nigerijcům na nějaký podvodný úvěr na internetu. To je teď úplný hit. Ale kromě toho všeho je tu i oblast kultury, v té jsme hodně aktivní. Organizovali jsme třeba představení hry Járy Cimrmana. Nigerijští herci odehráli Dobytí severního pólu a byl to obrovský úspěch.
ál a i dnes má Nigérie naši podporu v boji proti terorismu, proti Boko Haram na severu. Narazil jste na české stopy i jinde v Africe? Dobře nás znají i v Demokratické republice Kongo, kde jsme od 60. let měli ambasádu a pracovala tam řada krajanů. Navíc dost Konžanů studovalo v Česku a mnoho z nich má dnes vysoké postavení. Podobné je to i v tom druhém, „malém“ Kongu, což bývala ve své době také socialistická země, proto jsme měli silné vazby. Ty přežívají a máme tu dobré jméno. Ale například s Gabonem jsme v minulosti nebyli propojení, protože to byla prozápadní země, ale v současnosti spolupracujeme díky několika zdravotnickým firmám. Snažíme se posílit i vztahy v oblasti kultury, například otevřít spolupráci s Nolywoodem, jak se říká nigerijskému filmovému průmyslu. Po indickém je druhý největší na světě. Přineslo by to příležitosti pro česká filmová studia. Myslíte si, že současné česko-africké vztahy jsou spíše dědictvím minulosti? Spíše ne. Jedním z pilířů je ekonomická spolupráce – náš obchod s Afrikou se v poměrně krátkém období zdvojnásobil. V mnoha zemích vzniká střední vrstva – lidé bohatnou a cestují k nám. Navíc Češi hledají od pádu železné opony uplatnění v zahraničí – žijí v Kamerunu, v Nigérii i jinde.
Milovník Afriky Pavel Mikeš působil v Kongu, Etiopii a nyní je v nigerijské Abudži. Afrika ho lákala od dětství. Foto: archiv Pavla Mikeše
A pak jsou v Africe vidět i české rozvojové projekty. Česká vláda pomáhá vzdělávat etiopské děti i zlepšovat zdravotnictví v Zambii… Ano, například Etiopie patří mezi prioritní země české rozvojové spolupráce a posíláme tam dlouhodobě peníze i odborníky. Kromě toho, že tyto projekty pomáhají, tak vytváří lepší image Česka, což je zase důležité pro obchod. Bohužel zatím české firmy opravdu jen obchodují, nejedná se o investice. Ke kterým zemím v Africe máme tak nějak nejblíže?
Určitě je to Etiopie, Nigérie a Ghana, kde působíme dlouhodobě. Jihoafrická republika je významný obchodní partner a řada lidí tam emigrovala. Naše první diplomatické zastoupení bylo v roce 1948 v DR Kongo. Na otevření konzulátu tehdy tlačila firma Baťa. Je to vlastně vaše práce, tyhle vztahy vytvářet a udržovat. Co přesně dělá ambasáda v nigerijské Abudži? Pomáháme českým podnikatelům. Nabízíme jim poradenství, snažíme se prověřovat jejich obchodní partnery. Pak se na nás obrací i čeští ob-
Proč jste si vybral Afriku? Pracoval jste v Nigérii, Etiopii, Kongu… Na africké ambasády se diplomaté úplně nehrnou. Vystudoval jsem africkou historii a lingvistiku, domluvím se amharsky, svahilsky, trochu somálsky. Afrika mě lákala vždycky. Myslím, že pro začínající diplomaty je to skvělá zkušenost a podle mě by první výjezdy měly být vždycky sem. Je to taková škola ohněm. A kde jste doma? V Nigérii? Ne, určitě v České republice. Čím dál tím víc. I když mám velmi rád Etiopii, ta si podmaní snad každého. Člověk si ale s věkem a uplývajícím časem uvědomuje, že doma je doma. Znám řadu afrických přísloví, která to jen potvrzují. A vzpomenete si na nějaké? Jedno amharské z Etiopie říká, že člověk cestuje a cestuje, a stejně nakonec přistane doma, stejně jako člověk žije a nakonec stejně skončí v zemi. To, že zemřeme, je stejně jasné jako to, že se vrátíme domů.
Život v Kongu přináší každodenně mnohá překvapení, a ta jsou buď negativní (opět nejde voda, diktátor uzavřel kvůli státním oslavám všechny hranice), anebo člověku připomenou, proč snáší ta početná úskalí – přejde vám přes cestu slon nebo uslyšíte v pralese šimpanze. A víte, že pro ně děláte maximum. Jan Styblík průvodce a fotograf, Thajsko Jsem rád, že jako fotograf mohu už 18 let dokumentovat tradiční svět jihovýchodní Asie s jeho pestrými etnickými skupinami, než nadobro zmizí; že jako průvodce mohu ukázat země regionu jinak než jenom jako turistické cíle a představit každodenní život obyvatel mimo známé a navštěvované lokality. Tomáš Nídr novinář, Peru
Nezpochybnitelnou výhodou Peru je jeho výborná kuchyně a to, že čerstvé a levné ovoce je na trhu po celý rok. Problém však je, že když chce člověk žít v evropském standardu, vyjde ho to v Latinské Americe mnohem dráž než doma. Především proto, že bezplatné školství a zdravotnictví má tak zoufalou úroveň, že si každý, kdo jen trochu může, tyto služby platí soukromě. Karel Lizerot diplomat Evropské unie, Jižní Súdán Mám rád svoji práci v zemi, kde působím, přestože tam v těchto dnech kvůli bezpečnosti vlastně nepobývám. Mám ji rád, protože nastavuje zrcadlo. Ukazuje mezní hodnoty pro mě osobně i pro rozvojovou pomoc EU. Učíme se, jak citlivě pracovat v nejkřehčí zemi světa. Doufám, že naše evakuace nebude trvat dlouho. Petr Schmied Člověk v tísni, Ukrajina Práce v zahraničí mi umožňuje poznat a ocenit pracovitost, inteligenci a přátelskost lidí, o kterých v České republice přemýšlíme často zbytečně stereotypně. Je skvělé na čas vystoupit z té naší bubliny a poznat svět takový, jaký opravdu je. Často cítím, že mě takové zkušenosti – ať už z Ukrajiny, Etiopie, nebo Afghánistánu – dělají vnitřně mnohem bohatším.
Ženy se od výroby šperků neodtrhnou Čeští šperkařští mistři z Turnova učí chudé Palestinky na Západním břehu Jordánu Štěpán Macháček Český rozhlas
Z
aměstnanci českého zastupitelského úřadu v Ramalláhu z toho měli nejdřív obavy. Mezi palestinské ženy a dívky z dobročinného spolku v Túbásu měli do čistě ženského kolektivu na týden přijet dva čeští šperkaři z turnovské uměleckoprůmyslové školy. V kurzu je měli naučit novým technikám při výrobě šperků. Jak se nakonec ukázalo, obavy to byly zbytečné. Túbáské ženy v muslimských šátcích a různého věku mezi sebe přijaly evropské muže úplně bez problémů. Spolupráci a atmosféru si pochvalovali i oba čeští učitelé – Jaroslav Prášil a Jiří Kmošek. Túbás je malé městečko v severní části Západního břehu Jordánu. Práce tu rozhodně není tolik jako třeba v nedalekém Nábulusu nebo v Ramalláhu, a tím spíš ne pro ženy. Právě na ně se zaměřuje zdejší dobročinný spolek. Kromě toho, že poskytuje ženám třeba právní poradenství v rodinných záležitostech, je vlastně takovým výrobním družstvem. Ženy bez práce tu v dílnách vyrábějí oblečení, výšivky,
Řemeslo pro ženy Palestinky jsou z výroby šperků nadšené. Baví je tvořit i vymýšlet vlastní návrhy. 2x foto: Štěpán Macháček
Jazyk není v této dílně bariérou, přestože zdejší ženy světové řeči moc neovládají a českým učitelům zase chybí arabština. Mají tu ale tlumočnici a hlavně, jak říká Jaroslav Prášil, u řemesla se nemluví, ale pracuje. Stačí prý ukazovat. Jaroslav Prášil teď prohlíží další vznikající výrobek. S kovem dělají ženy poprvé v životě, ale učí se prý rychle: „Vypadá to velmi pěkně. Řemeslně je to trošku složité, ale výtvarně je to zajímavé.“ Některé nápady můžou inspirovat i české učitele: „U tohoto náramku jsem překvapený, jak neuvěřitelně zvládla do mosaze včlenit provázky. Jsou obyčejné, ale v té skladbě, v tom propletení, to vypadá velmi pěkně, protože to celý předmět zjemnilo,“ popisuje šperk Prášil.
tvůrčí projev bez našeho zásahu. Včera si přinesla vlastní návrh, začala svěšovat kamínky dohromady a zapojila do toho tento vyřezaný prvek. To už je dost rychlý posun.“ Manár popisuje, jak ke svému návrhu dospěla: „Přemýšlela jsem o náhrdelníku. Tak jsem si nakreslila takový návrh, napadla mě kombinace mědi a korálků. A teď se pokouším dát ty materiály dohromady a ozdobu vyrobit.“
Vzdělané ženy, kterým diplom práci nezajistil Palestinky ve zdejším kurzu nejsou jen nevzdělané vesničanky. Ty mladší mají dokonce vystudované vysoké školy, jako třeba Sundus: „Já jsem studovala management, ale práci v oboru nenajdu. Absolventů je hodně a během studia jsem se nic praktického nenaučila. Tak jsem se dala na řemeslo. Uvidíme, co bude dál.“ Sundus zatím
nebo šperky a spolek se pak stará o jejich prodej a distribuci. V městečku mají i svůj družstevní butik. Jejich výrobky mají v oblibě třeba Palestinci, kteří žijí v diaspoře a do rodné vlasti jezdí jen na letní prázdniny. Měď, korálky, provázky Túbáské ženy si chtějí svoje dovednosti rozšiřovat a zpracování kovů pro ně bylo vítanou disciplínou. Jsou mezi nimi svobodné dívky i rozvedené ženy, které to mají v tradiční arabské společnosti poměrně obtížné a musí se spolehnout samy na sebe. „Chodí sem na půl devátou ráno a my musíme rozhodnout, kdy se skončí, jinak by tady vydržely až do večera,“ říká Jiří Kmošek. S kolegou Jaroslavem Prášilem má na starosti výuku pro osm budoucích šperkařek. U šestibokého pracovního stolu, připraveného v České republice speciálně pro tuto výuku, ženy usilovně pilují, řežou a kroutí mosazné plechy a drátky. Práce je evidentně baví a baví je také vymýšlet nové šperky. Jiří Kmošek chválí dvaadvacetiletou Manár, která soustředěně pracuje na svém šperku s modrými korálky: „Tady vidíme, jak vzniká
Originál Čeští mistři připouštějí, že i oni sami se učí od svých žaček.
Den v Iráku: nejhorší je vidět to utrpení dětí
vdaná není. Směje se, že je to tak mnohem lepší. Raději si prý užívá života a učí se něco nového. Tahle kolektivní ruční výroba je pro ženy i důležitým sociálním momentem. Vytrhne je ze stereotypu domácnosti a umožní jim se smysluplně setkávat. Maha Darághme je šéfkou dobročinného spolku a říká, že zatímco se muži setkávají po večerech v kavárnách, pro ženy se to nehodí. Společná výroba šperků je tak pro ně dobrou alternativou. Jiří Kmošek a Jaroslav Prášil zároveň přiznávají, že se od těchto žen něco naučí i oni. Jejich tvorba je prý totiž „opravdová“. „My do těch zdobných prvků dáváme techniku a šperk už je potom mrtvý. V těchto zemích, které navštěvujeme, je cítit živočišno, srdce a touha něco udělat bez jakéhokoliv odborného vzdělání. To je ta nádhera, která nás s Jirkou do těchto končin táhne.“ Jaroslav Prášil už dělal s kolegou Jiřím Kmoškem podobné kurzy také v egyptské Núbii a Káhiře. Tady, v palestinském Túbásu, se na konci kurzu shodly palestinské ženy i čeští muži, že pouhý týden výuky byl zoufale krátký. Už teď se proto pracuje na pokračování kurzu třeba v příštím roce.
Soutěž Vyhrajte atraktivní biotričko
Zdeněk Müller je jako logistik na své třetí misi s Lékaři bez hranic. Je vystudovaný stavební inženýr a pět let působil jako statik. Jak se mu pracuje v nebezpečném Iráku?
D
o Iráku jsem odjel loni v červnu jako nováček v řadách Lékařů bez hranic. Během několika měsíců jsem se toho tady spoustu naučil: jak se starat o flotilu našich aut, jak zapojit generátor, jak zajistit dodávky vody, jak ji vyčistit, aby byla pitná, a mnoho dalšího. Tyto zkušenosti se mi náramně hodí teď, když jsem v Iráku potřetí a začínáme pracovat v Tikrítu. Vojenské operace spojené se znovudobytím měst Širkat a Havídža, při kterých irácké spojenecké síly vytlačují válečníky takzvaného Islámského státu zpět směrem do západních pouští a na sever k metropoli Mosul, mají za následek, že civilisté utíkají ze svých domovů právě směrem k městu Tikrít. Cestou jsou prchající lidé zadržováni v detenčních táborech a pak umisťováni do prozatímních obydlí ve městě a jeho blízkém okolí. Tikrít má kolem 150 tisíc obyvatel a odhadem sem zatím dorazilo asi sto tisíc uprchlíků. Denně přijdou tisíce dalších a očekává se, že celkem jich bude půl milionu! Místní zdravotnické kapacity nejsou na tuto situaci absolutně připraveny a hrozí kolaps základní zdravotní péče. Kromě uprchlického tábora Domíz, kde máme porodnici pro syrské uprchlíky, pracuje můj tým ještě v městečku Zummar, odkud denně vyjíždí naše mobilní kliniky, aby poskytovaly zdravotní péči obyvatelům v odlehlých vesnicích kolem hory Sindžár, jen pár kilometrů od válečné fronty. A brzy budeme pomáhat lidem i tady, v Tikrítu. To je teď dočasně můj nový domov. Odtud vyjíždíme do terénu.
Soutěžte o stylová biotrička! Stačí odpovědět správně. Odpovědi zasílejte do pondělí 24. října na adresu [email protected]. Vylosujeme 10 výherců. Napište i poštovní adresu a typ trička, které chcete vyhrát (velikost, pohlaví). Do jakých zemí posílá peníze česká vláda (uveďte alespoň 3)?
O společnosti Člověk v tísni Čekání „Lidé na útěku potřebují naši pomoc. Zasahují mě příběhy těch, kterým před očima zastřelili rodinu,“ říká Zdeněk Müller. Foto: Gabrielle Klein, MSF Vstáváme asi v šest. Nakládáme léky a vše potřebné do dvou autobusů. Ty teď slouží jako lékárna a konzultační prostor pro naše sestry a lékaře. Před odjezdem do uprchlického tábora asi 20 minut jízdy od Tikrítu ještě jdeme nakoupit velkou zásobu lahví s pitnou vodou a ledové bloky. Teplota je přes den stále kolem 50 °C ve stínu. Odjíždíme směrem k táboru a parkujeme autobusy asi osm metrů od sebe. Prostor mezi nimi slouží jako čekárna. Přes autobusy přetáhneme plachtu chránící pacienty před sluncem. Rozmisťujeme židle a čtyřicetilitrové zásobníky s vodou, abychom předešli jejich dehydrataci. Během čtvrt hodiny je hotovo. Jdu na obhlídku tábora, kontroluji
„Místní kapacity nejsou na tisíce uprchlíků připraveny. Hrozí kolaps základní zdravotní péče.“ počet latrín, jejich umístění a čistotu, sleduji, jak funguje zásobování vodou. V budoucnu plánujeme v táboře postavit karavanovou nemoc-
nici s pohotovostí, takže je potřeba najít vhodné místo, které by bylo přístupné pro pacienty a zároveň by se tam cítili bezpečně. Odpoledne se chystáme balit, ale náhlý poryv větru boří velký stan, pod kterým čekají nově příchozí uprchlíci. Všude panika a zmatek. Beru náš logistický tým a běžíme tam. Společně se skupinou dobrovolníků sundáváme nebezpečnou ocelovou konstrukci stanu, aby nespadla na lidi. Jako zázrakem se nikomu nic vážného nestalo. Přemýšlíme, co ještě můžeme udělat. Raději část stanu sundáme úplně, je to tak bezpečnější. V úmorném vedru to ve čtyřech lidech není žádná legrace. Pak už nezbývá než sbalit naši mobilní kliniku a odjet zpět do Tikrítu.
Mimořádná příloha společnosti Člověk v tísni, o. p. s. Příloha byla finančně podpořena z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR a z fondů Evropské unie. Za obsah nese plnou zodpovědnost společnost Člověk v tísni. redakce: Tereza Hronová, Tereza Česká editorka: Ivana Faryová kontakt: [email protected] www.rozvojovka.cz
Vykládáme léky, následuje porada s logistickým týmem, pauza na svačinu a pár e-mailů a pak jedeme obhlédnout město, abychom našli dům pro naši základnu a sklad. Chceme tu totiž otevřít nemocnici a pohotovost. Lidé na útěku zoufale potřebují naši pomoc. Nejvíce mě zasahují příběhy těch, kterým před očima zastřelili členy rodiny. Někteří dostávají SMS zprávy od bojovníků Islámského státu z čísel svých příbuzných: pokud se prý nevrátí, budou popraveni. Nejhorší je asi vidět v těchto podmínkách děti. Večer je porada, pomáhám zdravotní sestře připravit krabice s léky na další den a hodinu po půlnoci vyčerpaně uléhám. — Zdeněk Müller
Během téměř čtvrtstoletí své existence se Člověk v tísni stal jednou z největších neziskových organizací ve střední Evropě. Vznikl v roce 1992 v okruhu válečných zpravodajů a novinářů, kterým už nestačilo jen přivážet ze zahraničních cest informace a začali lidem v konfliktních oblastech pomáhat. Dnes má asi 1 200 pracovníků a 168 projektů v rámci 19 stálých zahraničních misí. Nepůsobí pouze v chudých zemích. Snaží se také zlepšovat vzdělávací systém nebo pomáhat v sociálně vyloučených lokalitách v České republice. Součástí organizace je také festival Jeden svět. Oddělení Rozvojovka se zaměřuje na osvětu o rozvojových zemích. www.clovekvtisni.cz www.rozvojovka.cz
