Mladá fronta
V ictor i a va n T i eMová
Přeložila Jana Mandelíková
Copyright © 2014 by Victoria Van Tiem Translation © Jana Mandelíková, 2015
Mému manželovi M., pro mě budeš vždycky hlavním hrdinou, a našim dvěma báječným klukům, Kirklenovi a Garrettovi – vaše neutuchající podpora a povzbuzování jsou vskutku úžasné. Pro AJ, ženu, která žije naplno, čímž vyvolává to nejlepší v každém kolem sebe. Vnášíš hollywoodské kouzlo do každodenního života, já tě budu vždycky obdivovat a nepřestaneš mě inspirovat.
1.
Koketní a úspesná skorotricítka
K jasně červenou fixou napsala: „Končíš.“ A přikreslila jsem
dyž mi bylo devět, vyhodila jsem svou mámu. Prostě jsem
smějící se kopretinu a žábu. No dobře, ta kytka vyhazovala tu žábu a bylo to napsané v bublině nad její hlavou. Ale kdybyste se podívali hodně zblízka, všimli byste si, že žába má na krku mámin oblíbený náhrdelník. To byl můj satirický debut. Smutné na tom bylo, že mámu to vůbec netrklo. Přihodila obrázek do šuplíku v kuchyni ke všem ostatním kresbám: k tučňákovi, kterého jsem načrtla podle fotky, ke kočce, kterou jsem pilovala k dokonalosti několik dní, dokonce k motýlovi, ke kterému moje učitelka na výtvarku připsala: „Nádherné, má opravdu talent!“ Dnes se ale nemusím bát, že by to máma přešla. Jiskřivý diamant na mém levém prsteníčku se postará o všechno. Bradley je dokonalý úlovek. Světlovlasý, svalnatý, kultivovaný a chce si mě vzít. Stanu se paní Kensington Connorsovou. Tají se mi dech, když na to jen pomyslím. Tak proč jsem tak nervózní? Bradley si všimne, že obdivuju prsten, povzbudivě se na mě usměje, chytí mě za ruku a otevře vstupní dveře. Ví, jak moc mě moje rodina znervózňuje a jak moc se těším, že jim konečně ukážu prsten a začnu plánovat svatbu. Vejdeme do kuchyně, kde se otáčí máma s Ren. Do nosu mě okamžitě udeří vůně přeslazeného pečiva. Snažím se ignorovat
povědomé sevření žaludku. Namísto sebevědomé devětadvacítky jsem zase třináctiletá holka, která zoufale touží po uznání. „Ahoj,“ řeknu a nervózně se usměju. Bradley políbí mámu na tvář a zamává Ren. Rychle mrkne směrem ke mně a zamíří do obýváku, kde sedí táta s mým bratrem Graysonem a diskutují o zdravotnictví tak nahlas, že útržky konverzace doléhají až sem. Máma odloží mísu s těstem a otře si ruce do zástěry. „Tady ji máme! Vždyť už ji skoro vůbec nevidíme, viď, Ren?“ Pronese to stylem, jako bych tady byla na návštěvě, a ne jako bych tu vyrostla. Natáhne ke mně ruce, aby mě objala. „Ahoj mami.“ Krátce mě k sobě přivine. Všimnu si, že má na sobě jedny ze svých ležérních pouzdrových šatů ve stylu Jackie Onassisové a přes ně stylovou zástěru. Ren má… no teda, má na sobě v podstatě totéž. Vypadají jako matka s dcerou – dvojčata. Pocítím osten žárlivosti. Chce se mi vykřiknout: Sežeň si vlastní mámu! Jenže vím, že o mámu přišla, když byla malá, a měla bych mít pochopení. „Ahoj, Kensington, vypadáš dobře,“ usměje se Ren krátce. Žádné objetí. Očima přejede mou zbrusu novou kabelku značky Coach. Tu, na kterou jsem si šetřila. „Všimla jsem si, že se už prodávají. Mají je snad všichni. Já mám vyhlédnutou novou kabelku od Burberry.“ Usměju se a přikývnu: ano, souhlasím, stále má navrch. „Tak ukaž. Ať se podíváme,“ řekne máma a mávne k mé ruce. Cítím, jak se mi hruď dme pýchou; na obzoru je jedna malá výhra pro tým Kenzi. Ano, je to smutné, ale vedu si statistiku. Zatím se mi ještě nikdy nepodařilo vyhrát. Celkové skóre vypadá asi takhle: Tým Ren: dvě stě sedmdesát pět. Tým máma a táta: přestala jsem počítat. Tým Grayson: přesně čtyřicet pět. Ačkoli co jsem s Bradleym, už mě tak nekritizuje. Tým Kenzi: čtyři. A to včetně dneška.
Čtyři výhry za celý život, jinak končím vždycky v závěsu. Při školní slavnosti jsem byla mezi vybranými studenty, ale nebyla jsem královnou. Absolvovala jsem v první desítce ze třídy, ale neměla jsem projev coby zástupce studentů jako Grayson. Jsem kreativní ředitelkou v přední reklamní agentuře, ale není to seriózní profese jako medicína. Táta, Grayson i Ren jsou lékaři. Moje první opravdové vítězství bylo, když jsem přivedla Bradleyho domů, aby se se všemi seznámil. Zbožňují ho. Ve skutečnosti zapadá do naší rodiny rádoby Kennedyů mnohem líp než já. Druhý zásah byl, když jsme spolu vydrželi déle než rok. Třetí, když jsme se s Bradleym minulý týden zasnoubili. A tenhle obří prsten představuje zaručenou výhru, takže skóruju počtvrté. Natáhnu ruku tak, aby na něj dopadlo světlo z kuchyňského okna, odrazilo se a prsten se dokonale zatřpytil. Ren si přitáhne mou ruku blíž, aby si ho lépe prohlédla. „Ach! To je nádhera, Kensington. Bradley je na tebe až moc hodný.“ Ve skutečnosti chce říct, že Bradley je pro mě až moc dobrý. A právě v téhle vteřině jsem hrdá na to, že si Bradley může dovolit tak kvalitní kousek a že má tak vybraný vkus. Nevadí, že prsten není podle mého vkusu. Je od Tiffanyho, je obrovský a je to trefa do černého. Ren ucukne. „Ech, ale vážně by sis měla nechat udělat nehty. Veškerá pozornost se teď upíná na tvoji ruku, takže je škoda zkazit dojem neupravenou kůžičkou. Už kvůli Bradleymu.“ Cink. Tým Ren: dvě stě sedmdesát šest. Zaloví v kabelce, vytáhne vizitku a podá mi ji. „Tumáš, zavolej tam a chtěj Cindy. Je super.“ „No jo, zrovna jsme u ní byly na dámské jízdě, vidíš?“ Máma mi podrží před očima růžově nalakované nehty a zatřepe prsty. Všimnu si, že Ren má úplně stejný odstín bledě růžové. Dámská jízda. Beze mě. Obdivně si je prohlédnu a usměju se. „Jsou bezvadné. Určitě se jí ozvu. Tak co říkáš, mami? Bradley se vytáhl, že jo?“ zeptám se v naději, že si připíšu plus. Vím, že je to ubohé.
„No jistě, zlatíčko. Bradley se opravdu ukázal,“ usměje se máma, nasměruje Ren, aby přinesla z lednice borůvky, a věnuje se dál přípravě těsta. „Můžu nějak pomoct?“ zeptám se, protože si připadám trochu mimo. „Mohla bych třeba prostřít stůl nebo začít nosit jídlo…“ „Ne, máme to vypilovaný, že ano, maminko Shawová?“ nakrčí Ren nos směrem k mámě. Chvíli tam postávám a nervózně si pohrávám s prstenem. Tak to bychom měli. První kolo nedělního brunche rodiny Shawových je oficiálně ukončeno. Určitě budeme o plánech na svatbu mluvit u oběda. Jasně že ano. Ani náhodou nepřipustím, aby se tohle uklidilo do šuplíku. Proč jsem si nedošla na manikúru? Pomalu vyjdu po schodech nahoru a zamířím do svého bývalého pokoje, který máma nechala z gruntu přestavět a má v něm teď svůj ateliér pro scrapbooking. Nechala si vyrobit obrovský čtvercový pracovní stůl jako z obchodu Pottery Barn, jenomže tenhle je jak na steroidech, má milion šuplíků a přihrádek a všechny jsou plné různých nalepovacích písmen a dekorací . Jediný kousek mě, který v místnosti zbyl, teď sídlí ve skříni v horní poličce v látkové krabici na zip s nápisem Kensington. Povzdechnu si, vylovím telefon a kliknu na ikonu Facebooku. Často se koukám do telefonu, abych viděla, co kdo dělá. Pak to porovnávám s tím, co dělám já, nebo co nedělám, a pak musím přemýšlet nad tím, co bych měla dělat. Problém je… že stejně nakonec nedělám nic jinak. Jenom tak plýtvám hodinami svého života. Protože jsme našim rodinám řekli o zasnoubení jen po telefonu, čekám s oficiálním oznámením až po dnešku. A to mě ničí. Dvě nové žádosti o přidání mezi přátele. Kliknu na ikonu a přijmu první žádost od dívky, kterou znám z posilovny. Druhá mi vyrazí dech. To není možné. Podívám se na telefon zblízka a zírám na malinkou ikonu s fotkou. Sevře se mi hruď. To nemůže být pravda. Proboha. Ale je to tak.
Je to Shane. Shane Bennett. Tentýž Shane, který mi kdysi zlomil srdce, poté co jsme spolu čtyři roky chodili. A teď chce být můj přítel? To jako vážně? Vzedme se ve mně vlna emocí. Ale žádné slzy. Slz jsem kvůli němu už prolila dost; stovky, možná tisíce slz. To, co teď cítím, jsou jen dozvuky bolesti, které se vynoří, kdykoliv narazím na nějakou zmínku o něm. Malá ozvěna toho, co bylo kdysi. Přistěhoval se z Anglie sem na Středozápad ke svým prarodičům. Chodil tady na střední školu a pak si to protáhl až na vysokou. Tam jsme se potkali. Už si nepamatuju, proč jsme se spolu dali do řeči, ale začali jsme spolu mluvit a už nepřestali. Byli jsme pořád spolu. Byl sebejistý a měl rozcuchané vlasy. Zbožňovala jsem jeho vlasy. Byla to moje první opravdová láska. Moje první opravdu zlomené srdce. Moje opravdu první všechno. Pohlédnu do skříně na krabici s nápisem Kensington. Měla by být vlastně nadepsaná Kensington a Shane. Uvnitř je bezpečně uložený každičký lístek, který jsme si kdy poslali, a všechny naše vzpomínky. Přejdu ke skříni, stoupnu si na špičky a popostrkávám krabici tak dlouho, až ji dokážu pevně zachytit a sundat. Je v ní jedna fotografie, kterou nutně potřebuju vidět. Stávala v rámečku vedle mé postele; tak si ho pamatuju. Položím krabici na pracovní stůl a pomalu rozepnu zip na víku, jako by vzpomínky, které jsem dovnitř uložila, mohly nějak uniknout. Prohrabuju se obsahem krabice a pátrám po fotografii. Lístky jsou poskládané na sobě a převázané provázkem. Froté potítko tu leží volně. Přiložím ho k nosu a nadechnu se. Jeho vůně už dávno vyvanula, ale vzpomínka na to, jak jsem si ho brala na spaní, nikoliv. Odložím ho a probírám se fotkami. Když ji spatřím, semknu rty do úzké linky. Shane se opírá o zeď, má ohrnutý límec a v ruce drží blok. Tohle je ta tvář, které
jsem přála dobrou noc, která mě každé ráno vítala a která mi tak dlouho chyběla. Prohlédnu si starou fotografii a obrázek na jeho facebookovém profilu a porovnám je. Tytéž vlnité tmavé vlasy. Tytéž medově hnědé oči. Tentýž Shane. Je starší. Ale rozhodně je to on. Zhluboka vydechnu. Proč mi neřekl, že to všechno byla lež? Uvěřila bych mu. Chtěla jsem, aby vše zůstalo při starém. Chtěla jsem ho. Ale on neřekl nic, jenom že je mu to líto. A že to není něco, co by dokázal vysvětlit, protože – „Kenzi?“ To je moje teta Greta. „Tady jsem,“ odpovím, hodím fotku zpátky do krabice a přiklopím víko. Rychle zapnu zip a zastrčím ji zase nahoru do poličky. „Myslela jsem si, že tě najdu tady. Jídlo je už připravené.“ Má na sobě tmavé džíny a volnou bílou tuniku. Tyrkysový náhrdelník zvýrazňuje její modré oči a tluče se s červenými, nedávno obarvenými vlasy. „Máš hezký vlasy,“ usměju se a rychle vypnu telefon. Teta Greta pohodí kudrnami, které jí padají na ramena. „Tvojí mámě se hrozně nelíbí. Říká, že moc upoutávají pozornost.“ Pozvednu obočí. „Není to účel?“ Vřele a od plic se zasměje. „Je to bonus.“ Nejsem si jistá, jestli je bonus to, že to štve mámu, nebo to, že přitahují pozornost. Nejspíš obojí. Teta Greta je považovaná za černou ovci rodiny, je nekonvenční, protože je jí jedno, co si kdo myslí. Na žebříčku Shawovic rodiny je ještě o stupínek níž než já; je ta, které to nikdy nevyjde, ale aspoň se snaží. Přitáhne si mou ruku, aby si s obdivem prohlédla prsten, a hvízdne. „No teda. To muselo stát majlant. Co říkala Renson?“ Teta Greta je jediný člověk, který zná mou přezdívku pro dokonalé duo Ren a Graysona. Zakřením se, ale potlačím smích. Usměje se. „Věř mi, až ji příště potkáš, bude mít na svém prstýnku přidané další kamínky.“ Pustí mou ruku a pokyne ke dveřím. „Pojď, ať může ten mejdan začít.“
Následuju ji a vylovím opět telefon. Pořád netuším, proč mě chce Shane kontaktovat, po tolika letech. Moment. Žádost o přidání mezi přátele je pryč. Kde je ta žádost? Žaludek se mi sevře. Poklepu na aplikaci, aby se otevřel můj profil, a nevěřím svým očím: „Kenzi Shawová se teď přátelí se Shanem Bennettem a jednou další osobou.“ Cože? Poslední objev tety Grety se jmenuje Finley. Zdá se být milý, ale neobtěžuju se tím, abych ho poznala blíž, protože na příštím brunchi už zase nebude. Až příliš se zajímá o Ren, která se snaží zdvořile ignorovat neustálý proud otázek týkající se jejího původu. „Ren je z Chicaga, Fine,“ pronese teta Greta s tvrdým pohledem, který říká: už dost. „Tak jak se k tobě chovají v nemocnici, Graysone? Mohl jsi použít to 3D zobrazení při torakoskopii?“ zeptá se táta a přelije si vajíčka pálivou omáčkou. Grayson chvíli drží prázdnou sklenici ve vzduchu. „Víš co, minulý týden se mi to povedlo. Je to efektivní nástroj. Hodlám navrhnout radě, abychom do toho zainvestovali.“ „To je dobré,“ odvětí táta a podává Ren párečky v těstíčku. „Něco vzrušujícího na poli pediatrie?“ zeptá se jí a po chvilce vrátí talíř zase zpátky. „No, ano, když pracuješ s dětmi, vždycky se přihodí něco zajímavého,“ odvětí Ren s úsměvem. Táta přikývne, sní pár soust a obrátí se na Finleyho. „Nuže, Finley, čím se zabýváte vy?“ Bradley si nabere na talíř další dva párky a zamítavě mávne na mámu, která se mu pokusí přidat pár lívanců. „Bradley nejí sacharidy, mami,“ připomenu jí. Finley se narovná a odkašle si. „No, zabývám se obchodem. Teď to jsou telefony. Vždycky jsem pracoval někde v prodeji.“ „To je dobré,“ odpoví táta. „Bradley pracuje ve městě jako obchodní ředitel v Safii, největší reklamní agentuře v Indianapolis.
Stará se o všechny moje mediální záležitosti.“ Táta vlastní kosmetickou kliniku tady ve Village, kde si můžete nechat udělat botox, zvětšit rty nebo mít konzultaci s plastickým chirurgem, vše pod jednou střechou. Vůbec nerozumím tomu, proč jsou on i máma tak pyšní na Bradleyho a na jeho postavení, zatímco mou pozici kreativní ředitelky považují za nedůležitou. Pracujeme přitom oba ve stejné agentuře a oba máme titul. Bradley přikývne a mávne vidličkou. „To mi připomíná, že mám pár čísel pro odpolední reklamní masáž na Kanálu 6, jak jsme o tom mluvili.“ Čekám, až Bradley dopovídá o tom, kdy se koukají na televizi ženy v domácnosti s 2,3 dítěte na soukromých školách a šesticiferným disponibilním příjmem. Navenek se usmívám a přikyvuju, ale uvnitř celá hořím vzrušením a nemůžu se dočkat, až začneme probírat naše svatební plány. Teta Greta na mě mrkne a přeruší Bradleyho sáhodlouhý proslov. „Kensington, už jste si stanovili nějaké datum?“ Všechny zraky se upřou na mě. Jenom zářím. To je moje chvíle. Už je to tady. Žaludek mi poskočí. Bradley mě vezme za ruku a vroucně se usměje. „Zatím nemáme žádné pevné plány, ale co třeba na jaře? Co myslíš?“ „Snad ano,“ rozzářím se při té představě. „Jaro by mohlo být opravdu hezké...“ „Ách! Už to nevydržím. Hádejte, co dalšího tu ještě bude na jaře?“ vyhrkne Ren. Její hlas nezvykle překypuje nadšením. „Miminko! Čekáme dítě!“ „Ach! Proboha!“ vypískne máma a už běží kolem stolu. Pažemi sevře Ren i Graysona do nemotorného objetí. „Ona je těhotná! Bude ze mě babička Shawová!“ Všichni výskají a tleskají. Je to jako v Las Vegas u hracích automatů. Cink. Cink. Cink. Cink. Tým Ren: dvě stě sedmdesát sedm. Ne, tři sta! Pět set! Nedá se to ani spočítat. Zpropadeně, vyhrála celý jackpot!
Táta se nemůže vzpamatovat z toho, že bude dědeček. Grayson vysvětluje, jak nemohou odkládat děti donekonečna, zvlášť když je Ren už dvacet devět a tak. Teda, proboha, vždyť jí už je skoro třicet. Dokonce i Finley potřásá mému tátovi rukou a gratuluje mu. Máma zaječí, že já taky nemám času nazbyt a že bych se měla s Bradleym rychle vzít, aby se věci pohnuly. Teta Greta na mě pohlédne s výrazem říkajícím: já vím, zlatíčko. Přinutím se pousmát, abych jí ukázala, že o nic nejde. Jasně že z nich mám radost. Dítě. To je jackpot. Ještě mi není třicet, takže mám pořád čas. Pohlédnu na svůj zásnubní prsten a představím si nový nápis „Končíš“, vyvedený tlustým červeným fixem. Tentokrát je určený mé švagrové. A žádné kytky nebo žáby. Už má dítě. O svatbě jsme se vůbec nebavili. Hodím tašku na kuchyňskou linku, stáhnu ze sebe kabát a zamířím do lednice pro víno. Byl to dlouhý den. Místo toho, abych se cítila vzrušená a šťastná, jsem úplně vyčerpaná. Myšlenky na dnešní nedělní brunch rodiny Shawových, Shaneovo náhlé znovuobjevení a Reninu velkou novinu mi víří v mysli, až se mi z toho točí hlava. Lahev vína je otevřená a vychlazená, tak si naliju sklenku. Bradley má radši kvalitní víno, ale zásobuje mě méně nákladným sladkým vínem, protože ví, že ho mám ráda. Usrknu a opřu se o linku. Nechám směs s ovocným podtónem, aby rozpustila knedlík, který se mi usadil v hrdle. Dítě je velká novina. Je to přece první vnouče. Až se máma vzpamatuje z prvotního šoku, určitě se mnou bude chtít probrat svatbu a pomůže mi se všemi detaily. Jasně že ano. Jsem její jediná dcera a je potřeba toho tolik zařídit: najít šaty, vybrat místo – ještě nemáme ani datum.
Prsten se jí opravdu líbil. Natáhnu ruku a pokochám se jím. Komu by se nelíbil? Třpytí se a vyzařují z něj všechny čtyři zásadní vlastnosti: čistota, řez, konzistence a karáty. A asi bych měla přidat ještě jednu: nerozum. Protože mně se nelíbí. Teda, chci říct, že se mi líbí – jenomže to prostě není prsten, který bych si vybrala já. Je tradiční a opravdu velký. Možná až příliš velký. Koutky se mi zvednou do úsměvu, protože Bradley říká, že já za to stojím. Na prstenu stejně nezáleží, je krásný a já jsem šťastná. Budu se vdávat a zase budu o krok blíž k založení rodiny. Bradley chce hodně dětí, celý fotbalový tým. Já se spokojím s jedním. Možná se dvěma. Minimálně s jednou holčičkou. Zírám do prázdna a představuju si hodiny baletu a taneční vystoupení. Mohla bych pomáhat ve škole a připravovat kostýmy. Jednou jsem panence vyrobila baletní sukénku ze spodničky z jedněch mých šatů. Vzpomínám si, jak máma vyváděla, protože to byly šaty od nějakého nóbl návrháře. To by mě zajímalo, jestli se moje dcera narodí s vlásky? Bradley byl plešatý a já měla pár vlasů, na které se stěží dala připnout mašle. Máma mi ji musela na hlavu přilepit. Ren bude mít nejspíš holku. To je v pořádku. Jsem další na řadě. Mám čas. Dopiju víno a hned si naleju další sklenku. Tohle dělám po každém nedělním brunchi rodiny Shawových. Mučím se tím, že si v hlavě přepočítávám skóre, abych viděla, jak se vyrovnávám s očekáváními své rodiny. Nikdy nevyhraju. Nevím, proč jsem si myslela, že by to dneska mohlo dopadnout jinak. Ještě jeden dlouhý doušek, abych se obrnila, pak přejdu ke stolu, posadím se a přihlásím se na Facebook. Odolávala jsem celých patnáct minut. Srdce mi bije trochu rychleji, když do vyhledávacího okna píšu „Shane Bennett“. Když se na mém seznamu přátel objeví
jeho obličej, zašimrají mě malé jiskřičky vzrušení. Úplně dospělý. Ale dospěl opravdu? Shane míval velké plány, ale chyběla mu schopnost dotáhnout věci do konce. Skoro ani nechodil do školy. Dokonce jsem dost úkolů dělala za něj. Usrknu další doušek a prohlédnu si pečlivě jeho fotografii. Má stále vlnité, rozcuchané vlasy, jen jsou kratší. Na tváři má lehké strniště. Je tu i náznak úsměvu. Bože, pořád je nádherný. To mě dost žere. Ďábelský plán, který jsem zosnovala, spočívá v tom, že vyvěsím několik fotek svého megaprstenu, několik náhodných postů o tom, jak jsem báječně šťastná a úspěšná, a pak, po pár dnech – musím se ujistit, že bude mít dost času na to, aby si všechno prohlédl – ho vymažu. Znovu. Navždycky. Sbohem. Odfouknu uvolněný pramínek vlasů z obličeje. Tonya, což je holka, se kterou jsme se oba znali a která teď se mnou pracuje, byla ta, která přišla na to, že mě podvedl. Nechtěla jsem tomu uvěřit, ale když jsem se ho na to zeptala, jeho obličej udělal tu zvláštní věc, kdy výraz neodpovídá slovům, a hned mi to bylo jasné. Cítila jsem to. Když se mi to později pokoušel vysvětlit, nechtěla jsem nic slyšet. Pak odjel do Anglie pracovat se svým tátou a já tu zůstala sama. A byl konec. S námi byl konec. Povzdechnu si. Už dost. Odhlašuju se a převléknu se. Hlavu mám plnou miminek a Shanea Bennetta. Musím se trochu zklidnit. Zítra mě v práci čeká velká prezentace. Bradley chce, abychom si dobře odpočinuli a dobře se připravili. Ale já neodpočívám, ani dobře, ani jinak. Zavrtám se do polštáře a přitáhnu si přikrývku. Kdyby tu byl Bradley, aspoň by mě zahřál. Je jako moje osobní topení a já mám pořád studené nohy. Měla jsem ho nechat, aby tu přespal, ale
řekla jsem mu, že se necítím dobře. Vážně se necítím dobře. Srdce mám až v žaludku. Ve filmu Přes noc třicítkou si Jenna, postava, kterou hraje Jennifer Garnerová, přeje, aby jí bylo třicet, a s pomocí prášku snů se vzbudí a zjistí, že jí je opravdu třicet a její život je přesně takový, jaký si přála. Dokud se neponoří do hloubky a nepřijde na to, za jakou cenu. Ale dostane druhou šanci. Kde mám svou druhou šanci já? Je mi skoro třicet a můj život je… jaký? Všechno je tak, jak má být, ale pořád to není dost dobré. Já nejsem dost dobrá. Zírám do stropu a potlačuju slzy. Dnešek měl být jeden z těch neobyčejných dnů, na které nikdy nezapomenete. Taková ta velká, dojemná scéna, jakou vidíte ve filmech. Jak tatínek nemůže uvěřit, že se jeho malá holčička bude vdávat, a maminka uroní slzy štěstí. Místo toho jsem v slzách já a moje slavná chvíle skončila ve střižně na zemi.
2.
Láska bez výstrahy
Sbook. Shane nemá žádný nový update. Přidal si mě mezi přá-
edím na parkovišti před kanceláří a zběžně projíždím Face-
tele, takže dívání se je povoleno. Máma a Ren ale mají nový status. Na Renině stojí: Dítě na palubě, a pod tím moře gratulací a lajků. U mámy je: Tady Patrice Shawová. Nemůžu se dočkat, až budu babičkou! Ani zmínka o mém zasnoubení. Ne že já bych to oznámila, ale stejně. Zhluboka se nadechnu, potlačím pocity, které se prodírají na povrch, a napíšu: „Gratuluji, Ren a Graysone.“ To vyjadřuje, že jsem šťastná, a taky mou účast. I když se toho vlastně neúčastním… ale mám z nich radost. Vypnu displej, hodím telefon do tašky a vyrazím do kanceláře, abych se připravila na svůj výkon. To velké jednání se týká trendy restaurace Carriage House, která se snaží přilákat randící dvojice o víkendech. Je součástí větší společnosti a Clive, náš ředitel, chce dostat všechno. Slíbil mi, že když se mi tu zakázku podaří získat, dostanu prémie. Peníze navíc bychom mohli použít na svatbu, protože Bradley trvá na tom, že si skoro všechno budeme platit sami. Když vyrůstal, moc toho neměli, a proto je pro něj opravdu důležité, že je schopný stát na vlastních nohou. Ani ho nenapadne uvažovat o tom, že by nám mohli pomoct naši, stejně jako Ren a Graysonovi. Tohle je jedna z věcí, které na něm miluju. Bohužel to ale zároveň znamená menší svatbu a velmi pečlivý výběr.
Potřebuju ty prémie, takže se musím převtělit do ženy, která je přesvědčivá, do někoho jako je… Lucy Kelsonová, postava Sandry Bullockové ve filmu Láska s výstrahou. Je chytrá, vlivná a přišla na to, že rozhodujícím faktorem při výběru mezi dvěma takřka stejnými obálkami je jejich chuť. Nesmírně chytrá dívka. Ona by ty prémie dostala. Kráčím dovnitř a v duchu si všechno znovu procházím. Na roli jsem připravená: elegantní pouzdrová sukně, nažehlená bílá blůzka a dokonale rovné, vyžehlené vlasy. Scénář znám: představit tři vizuální varianty pro účinné uvedení značky. Teď už stačí to jenom podle scénáře zahrát, abych je získala na svou stranu. Být chytrá, mazaná a sebevědomá. Když vstoupím do kanceláře, vidím, že Clive stojí u mého stolu. Sedím v obrovské společné místnosti spolu s ostatními designéry, takže jsem blízko svému týmu. „Dobré ráno,“ řeknu, vklouznu do židle a spustím počítač. Clive se zahledí na rozházené papíry a zoufale zkrabatí husté obočí. Mám svůj systém. Znamená to trochu nepořádku. S tím se musí smířit. „Ahoj. Chtěl jsem se ještě jednou podívat na ty dnešní koncepty.“ V rychlém rytmu poklepává rukou o nohu. „Chci se přesvědčit, že to máme v kapse.“ Má na sobě černý oblek s bílou košilí a cihlově červenou kravatou. Tohle nosí vždycky na všechna velká jednání. Říká, že mu to nosí štěstí. Doufejme, že ano. Chci ty prémie. „Včera jsem je dala dohromady,“ řeknu vesele. „Jsou připravené v zasedací místnosti.“ Nesnáším jeho kontroly na poslední chvíli. Stejně už je na změny pozdě. Šéf Lucy Kelsonové nikdy nezpochybňoval její volby. Jasně, její šéf byl Hugh Grant. Clive je spíš jako Howard, postava jeho bratra, akorát s vlasy. „Třicet minut,“ řekne, když pohlédne na hodinky, a zamíří do zasedačky, aby zkontroloval mou práci. Nevím proč, ale Clive o tohoto zákazníka usiluje obzvlášť horlivě. Jsem z něj nervózní.
Jakmile se přihlásím, otevřu okno s Facebookem, jenom abych se koukla, jestli třeba někdo během posledních pěti minut neoznámil mé zasnoubení. Se známou znělkou se otevře chatovací okno. Ellie musí být tady. Stočím na něj zrak. Srdce mi poskočí. Není to Ellie. SHANE BENNETT: Čau, Kensington. Nikdy jsem nebyla Kenz nebo Kenzi. Vždycky Kensington a zbožňovala jsem, jak to znělo, když moje jméno vyslovil. Ztuhnu a tupě zírám na jeho jméno a fotografii na ikoně. Jsou to už celé roky, a přesto… Cítím ho skrz počítač. Cítím ho. Dobře, dýchej. To je v pohodě. Zkrať to a řekni, že musíš běžet. Trochu se narovnám, položím obě nohy chodidly pevně na zem, odhodlaná působit vyrovnaně a nenuceně. S přehnanou důkladností, jako bych komponovala nějaké zásadní literární dílo, napíšu přesně tři písmena a pak stisknu Enter. KENZI SHAWOVÁ: Čau. SHANE BENNETT: Vypadáš bezvadně. Vypadám bezvadně? Neodpovídám. Místo toho přihlouple zírám na ta slova, čelisti stisknuté a oči vytřeštěné. SHANE BENNETT: Ta fotka z práce je hezká, ale mně se nejvíc líbí ta, co na ní máš barvu ve vlasech. On si prohlížel moje alba? Rychle projedu obrázky v galerii a najdu své pracovní snímky, ty jsou naprosto profesionální a dokonalé. Bradleymu se hrozně líbí, říká, že vypadám milionově. Sjedu níž a najdu fotku, kterou zmínil Shane. Sedím na ní před plátnem, štětec v ruce, barvu
na tváři a zapletené copánky mám pocákané žlutou a modrou barvou. Směju se, celá umazaná. Měla bych si v profilu změnit obrázek na jednu z fotek s Bradleym z letošní letní párty u bazénu u našich. Smějeme se a blbneme. A navíc má na většině z nich sundanou košili, a on má opravdu vypracované svaly. SHANE BENNETT: Jsi tam? KENZI SHAWOVÁ: Pracuju. Připravuju se na důležité jednání. Píšu to, jako bychom takhle spolu mluvili pořád a nikdy se mezi námi nic nestalo. Emoce ve mně divoce bublají, jako by byly nasycené oxidem uhličitým a někdo zatřepal lahví. Uběhla taková doba. Co to dělá? Proč mě teď kontaktuje? Sedím na krajíčku židle a nevěřícně poulím oči na obrazovku. Srdce mi buší v krku. Tohle je šílené. SHANE BENNETT: Před necelými šesti měsíci jsem se vrátil do Států. Zakryju si ústa rukou. On je tady? Neodpovídám. Místo toho zamrkám a vyčkávám. Zhluboka dýchám nosem. SHANE BENNETT: Viděl jsem tuhle v televizi Pretty Woman. Vzpomínáš? Asi tak na každičkou větu. Proti své vůli se usměju. Je to jeden z filmů, které mám nejradši. Na romantických filmech něco je, jsou tak nevinné a milé. Svět občas nedává smysl, ale v dobré romantické komedii mám vždycky zaručený šťastný konec. Ta dívka vždycky získá toho pravého, kluka, který ji opravdu chápe v té nejzákladnější rovině. V Pretty Woman vnímá Edward Vivian jako bystrou a výjimečnou ženu. A ona zoufale touží tomu sama věřit.
Hruď se mi dme blažeností. Vsadím se, že Pretty Woman jsme s Shanem viděli nejmíň padesátkrát. Pozdě v noci, přitulení k sobě na pohovce. Smáli se a odříkávali text. A mezitím se líbali. Pocítím známé zachvění u srdce, po němž následuje ostrá výčitka svědomí. Úsměv mi ztuhne. O tomhle bych neměla přemýšlet. Jsem šťastně zasnoubená. Skloním se nad klávesnici a chvatně píšu. KENZI SHAWOVÁ: Vážně musím pracovat. Promiň. Proboha. Zavřu Facebook, ale pořád zírám na obrazovku. Rychle se nadechnu, abych rozptýlila ten zmatek, a opřu se. Co to mělo znamenat? Musím se zase soustředit. Mám jednání. A snoubence. Otočím se na židli, vyskočím a zamířím k jeho kanceláři. Po cestě nakouknu k Tonye. Má u sebe potenciálního klienta a zdá se, že se nudí. Vždycky to poznám, protože se jí zamlží zrak a nasadí nepřítomný úsměv. Když se jí nepodaří uzavřít dohodu do třiceti minut, je s ním hotová. „Je to hra čísel, milánku,“ říká vždycky. Tonya chodila na stejnou vysokou jako já a Shane. Bývaly jsme si celkem blízké. Vlastně to byla ona, kdo mi řekl o tom, že se ve firmě uvolnila pozice kreativního ředitele; ačkoliv si myslím, že ji překvapilo, když jsem to místo získala. Ví Tonya o tom, že se Shane vrátil? „Ahoj.“ Usměju se na Bradleyho a usadím se do křesílka naproti němu. Zachytím závan jeho vody po holení. Voní po lese, dřevitě a čerstvě. Vzhlédne, krátce se na mě usměje, ale pak zase zvážní. „Jsi v pohodě?“ Trhnu sebou. „Jak to myslíš? Jo, cítím se báječně.“ Necítím. Jsem naprosto zmatená. Je to tak zřejmé? Bradley svěsí svá mohutná ramena. „Pořád jsi naštvaná kvůli včerejšku, nebo ne?“
Lhostejně pokrčím rameny. „Jo, jasně.“ I když ve skutečnosti jsem na to nepomyslela minimálně patnáct minut. Ale předtím, to ano, rozhodně jsem byla naštvaná. „Já jenom… no víš, jak Ren načasovala to oznámení.“ Nesnáší celou tu záležitost mezi Ren, mámou a mnou. Nejsem si jistá, jestli tomu rozumí. „Kenz, prostě jsou z toho všichni nadšení. Je to první vnouče.“ Bojovně zkřížím ruce na prsou a zamračím se. „Chápu to, věř mi, opravdu ano. Mimino je úžasný. Ale to je i svatba. Naše svatba. To nemohla počkat na příští týden a nechat mi aspoň tenhle jediný den?“ Slyším, jak nabroušeně to zní, a v duchu ostří trochu otupím. Uvolním paže a místo toho si začnu kousat svůj neupravený nehet. „Já jenom… že jsem chtěla se všemi začít plánovat.“ „Já vím. A taky budeš. Jakmile se situace trochu uklidní, ještě si budeš přát, aby tě máma nechala na pokoji.“ Bradley rád hledá řešení. Kdyby to záleželo na něm, my tři bychom si spolu sedly a dospěle si všechno vyříkaly, abychom to urovnaly. Ale copak jde napravit celý život plný křivd, když je cítí jenom jedna strana? Vstanu a vyrazím ke dveřím. Koutky rtů zvednu nahoru a pokusím se o úsměv. „To je v pohodě.“ „Hele… je to v pohodě.“ Člověk by řekl, že muži by už měli být schopni rozluštit, co znamená v pohodě. Neznamená to, že je všechno v pořádku. Ne, znamená to, že mnohem víc zůstalo nevyřčeno, mnohem víc. Mohla by to být zkratka pro: mám toho hodně na srdci. A ještě je třeba přidat PS., protože nakonec ještě něco zákonitě vyplave na povrch. Je to jen otázka času. Mávnu směrem k chodbě. „Skočím si pro vodu, než začneme. Chceš taky?“ „Ne, to je dobrý. Poslyš…“ Bradleymu ztvrdne výraz ve tváři a nakloní se za stolem dopředu. „Chtěl jsem s tebou něco probrat, ale nechci, aby sis dělala starosti.“ „Co probrat?“ Ztuhnu ve dveřích a už se bojím. Ztiší poněkud hlas. „Agentura má trochu potíže. Finanční potíže.“
Udělám krok vpřed. Jsem překvapená. „Co to povídáš? Jak velké?“ „Takové, že všechno záleží na tomhle zákazníkovi, jinak nezvládneme příští kvartál.“ „Počkej, cože?“ Stojím vzpřímeně, ruce mám v bok. Upírám na něj veškerou pozornost. Co je to za blbost? Máme tolik práce. „Clive musí provést škrty. Někoho propustit.“ To není možné. Přistoupím blíž, takže stojím přímo před jeho stolem s očima doširoka otevřenýma. „Jo, a ehm…“ Jeho pohled zjihne. „Týká se to i pozice kreativní ředitelky, Kenz.“ „Počkej. Mé pozice… nebo mě?“ „Je mi to líto, ale obojího.“ Kolena se mi podlomí. Opřu se o stůl, abych se přidržela rukama. Bradley rychle pokračuje: „Clive tak ušetří tvůj plat a využije jen pár designérů, a tak to přečkáme. Takhle to dělal dřív. Chtěl s tebou mluvit po dnešním jednání.“ „Takže mi to říkáš teď? Deset minut před prezentací?“ Odstrčím se od desky stolu a polknu. Nevím, co ještě říct. Rozuměla jsem mu dobře? Možná jsem se až moc vžila do Sandřiny postavy z Lásky s výstrahou. Já tuhle práci potřebuju. Rukou si otráveně přejede po tváři. „Nechtěl jsem ti to říkat vůbec. Bojoval jsem, snažil jsem se Clivea přesvědčit o jiných možnostech. Ale dneska ráno mi říkal, že si s tebou promluví, a já nechtěl, aby ses to dozvěděla od něj… mrzí mě to.“ Zavrtěl se a narovnal. „Podívej, v nejhorším případě posuneme svatbu na později.“ Posuneme svatbu na později. Posunutí svatby nepřichází v úvahu. Znamená to odsunout založení rodiny. Ren už je těhotná a je jí skoro třicet! Mně je skoro třicet. Cítím, jak se mi oči zalévají slzami a hrozí, že si zničím make-up. Do háje.
Bradley nakloní hlavu. „Kenz, zlato, to bude v pořádku.“ Vstane, obejde stůl a postaví se přede mě. Jednou rukou mi nadzvedne bradu. „Jsem si naprosto jistý, že to zvládneš a toho zákazníka získáš, vždycky se ti to povede. A ať tak či onak, zvládneme to, budeme v pohodě.“ Snaží se mluvit povzbudivě, ale všimnu si obav, které se mu zračí v očích. „No jo, dobře. Budeme v pohodě.“ Akorát tentokrát v pohodě znamená v pořádný polízanici. Přinutím se k úsměvu. „Já, ehm… potřebuju minutku. Uvidíme se tam.“ Jak je možné, že máme tolik práce a přitom máme finanční potíže? To nedává smysl. A moje práce je v ohrožení? „Margaritaville, dneska večer?“ zavolá na mě Tonya, když procházím kolem její kanceláře. Zacouvám a nakouknu dovnitř. Ellie sedí vedle na židli a v ruce má šálek kávy. Tonya si svou práci udrží. Dělá v obchodním oddělení, pracuje za provizi. Ale Ellie je programátorka, takže si nejsem jistá, že je za vodou. Usměju se a opřu o dveře. Drink s holkama, to zní opravdu dobře. „Jo, počítejte se mnou.“ „Tak co včera, šíleli vaši z budoucích svatebních příprav?“ zeptá se Ellie a usrkne kávu. Její slova nezáměrně působí, jako by mi sypali sůl do rány. „Ééé… k tomu jsme se vlastně vůbec nedostali. Rensoni jsou těhotný.“ „Proboha, vážně?“ Ellie rozevře doširoka své modré oči a odfrkne si. „Umíte si představit těch krámů, co bude muset mít? Všechno značkový. Bude z ní úplná Mimizilla.“ Mimizilla, to se mi líbí. Tonya zdvihne obočí. „No nic. Bylo jasný, že k tomu dojde. To je přece to, co vdané ženské dělají, ne? Mají děti. Kromě toho je Kenzi další na řadě.“ „No, takový je plán; jakmile budeme mít za sebou svatbu a všechno to kolem, začneme na dítěti pracovat.“ Ale svatba musí být dřív. Při tom pomyšlení mě bodne u srdce. Nechci čekat. Chci
naplánovat naši svatbu a založit rodinu. Já chci být Mimizilla. Teda bez té -zilly. Tonya zašroubuje lahev vody a nakrčí nos. „Zlatíčko, nikdy na to nedojde, když budeš čekat moc dlouho. A tvoje plány na svatbu? Jo, tak ty se zařadí za Rensonovic mimi. Jakmile to na ní začne být vidět, celá rodina se dostane do mega miminovskýho režimu.“ „Potvoro,“ řekne Ellie Tonye a přimhouří oči. „Jo, zasloužím si to.“ Zvedne bradu a pohlédne na mě. „Ale Kenz ví, že to tak je, že jo, zlato?“ „Která část? Ta o mé rodině, nebo to, že jsi potvora?“ „Obojí!“ směje se Ellie. Přestože je Tonya ve všem přehnaně soutěživá, a tím myslím ve všem, tohle chápe. Proto ji toleruju. Ale kdybych měla být upřímná, vždycky se řadila někam mezi kamarádku a přítele/nepřítele. Zaklepu na zárubně. „Jednání je za pět minut. Uvidíme se tam.“ Carriage House je technicky Tonyin zákazník, ale vždycky když jde o pořádné peníze, tak to Bradley a Clive v zásadě převezmou do svých rukou. U konferenčního stolu sedí naproti Tonye dva programátoři a probírají funkčnost navrhovaných webových stránek. Jejich místa nejspíš taky škrtnou. Stáhne se mi žaludek. „Ahoj,“ pokývnu na pozdrav, odložím si věci a pak se přesvědčím, že mé tři návrhy jsou na svém místě vepředu. Vše je v pořádku, tak se posadím a opřu si čelo do dlaní. Musím se uklidnit. Pořád slyším Bradleyho slova: posuneme svatbu na později. Ještě nemáme ani žádné plány, a už mi je berou. A teď ještě moje práce? A co moje prémie? „Jsi v poho?“ zeptá se Tonya a dloubne mě do ramene. „Definuj v pohodě,“ řeknu a v tom okamžiku mi na telefonu cinkne chat na Facebooku. Je to Ellie. Tichý režim. Zrak mi padne na dřívější zprávu od Shanea. Kliknu na ni a podržím telefon
Tonye před očima, aby to viděla. Ta bude koukat. Zamžourá na obrazovku a pak vyvalí oči. „Proboha! To je Shane!“ Vzrušeně se ke mně obrátí. „Ty už s ním zase mluvíš?“ „Pst… Ne. Ne.“ Rozhlédnu se, abych se přesvědčila, že Bradley nečíhá na chodbě. Měl by s Clivem čekat na chodbě, aby klienta doprovodili do zasedačky. „Zkontaktoval mě,“ řeknu a pak si všimnu, že se o telefon začali zajímat i programátoři. „O nic nejde, je to starý kamarád ze školy, kterého oba s Tonyou známe.“ Tonya hlasitě vydechne a přitáhne si mou ruku blíž, aby lépe viděla. „Pretty Woman?“ „Nečti to.“ Ucuknu rukou zpátky. Chtěla jsem jenom, aby se podívala na fotku. Najednou se ozvou kroky a hlasy. Clive přivádí tým z Carriage House. Vstaneme, všichni vejdou a Clive nás začne představovat. Je to jako na poněkud chaotické recepci, lidé napřahují paže sem a tam, třesou si rukama a trousí jména. V této fázi projektu jsem zatím pracovala pouze se svým týmem a nechytám jména ostatních. Mozek mám pořád jako v mlze. Kde je Bradley? Všichni si hledají místa a usazují se. Je to tady. Jsem první na řadě. Srovnám si poznámky, loknu si vody a pak vyrazím dopředu, abych spustila. Clive zvedne prst. „Počkej, Kenzi. Ještě čekáme na majitele Carriage House...“ Náhle obrátí hlavu ke dveřím. „Aha, tady je.“ Rychle se otočím, zahlédnu Bradleyho a... „Takže kolegové, tohle je pan Shane Bennett.“ Vyprsknu vodu. Dusím se. Dávím. Vdechla jsem ji! Proboha. Plíce se mi mohou rozskočit. Všichni se otočí a pozorují mě, jak se v křeči opírám o stůl. Zvednu prst, abych naznačila moment. Nemůžu to zastavit. Obrátím se a pohlédnu ke dveřím. Do háje. Je to on… je to Shane. Sleduje mě. Zakryju si ústa rukou, znovu zamávám prstem, tentokrát abych se omluvila. Rychle kolem něj s dávivým kašlem proběhnu a zmizím na toaletu.
Shane Bennett je tady. Teda, je tam. Já jsem tady na záchodě. Odkašlu si a cáknu si trochu studené vody za krk. Tohle není náhoda. Musel vědět, kde pracuju. Když jsme spolu chatovali, už věděl beztak všechno. Proboha. Řekla jsem mu, že mě čeká důležitá prezentace. V duchu rychle projíždím celou naši konverzaci. On je ten klient. Je majitelem? Proč mi to neřekl? Proč je tady? Dveře na toaletu se otevřou. Je to Tonya. Vrtí hlavou, ústa otevřená dokořán. „Proboha, to je něco, viď? Shane Bennett? Mimochodem, dobrý výstup – poprskat klienty a utéct v šíleném záchvatu kašle.“ Zasměje se a zkontroluje si v zrcadle rtěnku. „Mohlas mě varovat.“ Srdce mi stále divoce buší. Tonya přimhouří oči a zadívá se na mě v zrcadle. „Varovala bych tě, kdybych to věděla. Na všech jednáních byli jen Clive a Bradley; já jsem mluvila jenom s tím velkým chlápkem z marketingu.“ Otočí se. „Koukej, šéfík mě poslal, abych tě nahnala zpátky. Tak se zhluboka nadechni a seber se. Jsi v pohodě, že jo?“ „Jo.“ Ne. „Řekni Cliveovi, že jsem, ehm, hned tam,“ řeknu a zaobírám se v zrcadle límečkem halenky. Měří si pohledem můj odraz v zrcadle. Naše oči se střetnou. „Co je? Jsem v pohodě. Běž. Jdu hned za tebou.“ Nenuceně si pročísnu vlasy a čekám, dokud neodejde. Jakmile za ní zapadnou dveře, složím se a rukama se opřu o umyvadlo. Proboha. Ví Bradley, o koho jde? Nemůže to vědět. Ani Tonya o něm nevěděla. Co tady k čertu dělá? Hlava mi šrotuje, jak se snažím všechno vstřebat. Shane Bennett je ten klient. Zakázka, kterou musím získat, abych nepřišla o práci, o prémie, o svatbu. Narovnám se a potřesu hlavou, abych se vzchopila. Musím se sebrat. No a co, že jsem se proměnila v Bridget Jonesovou, když jsem ho spatřila? Teď jde o všechno. O sakumprásk všechno. Ani vlastně nevím, co sakumprásk přesně znamená, ale chci to všechno. Takže – kašlu na to.
Kašlu na něj. Vyrazím zpátky k zasedací místnosti, odhodlaně máchám rukama, ale před dveřmi se zastavím, aby se mi zpomalilo bušící srdce. Zhluboka se nadechnu… a v klidu vydechnu. A znovu. Hluboký nádech a… držím… držím… držím… a výdech. Výdech ze mě vyjde jako hlasité, chraplavé ššš. Zní to jako vyšinutý Darth Vader. „Já jsem tvůj otec,“ řeknu a skoro se zasměju. Můžu se smát, anebo brečet. „Takže jsi vyměnila dojáky za Hvězdné války?“ Budu brečet. Ztuhnu a pevně zavřu oči. Samozřejmě, bude to on. Otočím se a opravdu, stojím tváří v tvář dospělému Shaneovi, který drží kávu a tváří se poněkud zmateně. „Ahoj, Kensington.“ Svým smíšeným americko-britským přízvukem trochu protáhne hlásku n a zbytek lupne jako suchá větvička. Na okamžik mě omámí, jak zní moje jméno z jeho rtů. „Nevěděl jsem, jak dlouho ti to potrvá, takže…“ Pozvedne kelímek s kávou a hledí mi stále pevně do očí. Nuceně se usměju. Nepřirozeně a strojeně. Nemohu si pomoct, ale všimnu si, jak se změnil. Je starší, mohutnější. Muž. Podle toho, jak mu černý svetr s výstřihem do véčka obepíná hruď, bych řekla, že pořád boxuje nebo aspoň posiluje. Kousnu se do rtu a snažím se přijít na nějakou výstižnou, ale neutrální poznámku. Dveře do zasedací místnosti se s cvaknutím otevřou. „Ano, prima, je zpátky. Teď můžeme začít, podruhé.“ V Cliveově tónu je zřetelně slyšet podráždění. Rozevře dveře a pokyne nám, abychom vstoupili. „Kensington, prosím.“ Ukáže dopředu do místnosti. „Ano, jistě.“ Žaludek se mi zhoupne. Bradley na mě povzbudivě kývne. Tonya se ušklíbne, a když procházím kolem ní, odsune mou vodu stranou. Šlehnu po ní pohledem.
„Jistě,“ zopakuju a rychle pohlédnu na Shanea, který už sedí vzadu vedle Clivea. Obrátím se ke svým návrhům, sejmu z nich obal a opřu desky o zeď. Zvládnu to. Jsem Lucy Kelsonová, postava Sandry Bullockové, chladnokrevná a přesvědčivá. „Agentura Safia vytvořila tři celkové koncepty, založené na jedinečných potřebách vaší společnosti na trhu.“ Ta slova odříkávám popaměti. Srdce se mi zastaví, když se mé oči na okamžik střetnou s jeho zrakem, než pohlédne stranou. „Každý z nich používá nepatrně odlišný přístup k dosažení stejného cíle.“ Ruce se mi třesou, když pokládám první vzorek na okraj tabule, vedle něj druhý a třetí nechám stát na stojanu, aby byly vidět všechny najednou. Rozhlédnu se po místnosti, podívám se na všechny kromě Shanea. „Náš první návrh se zaměřuje na...“ „Mohla byste prosím na okamžik poodstoupit?“ požádá mě Shane, který se naklání, aby viděl za mě. „Promiňte?“ pohlédnu zmateně na něj a pak na Clivea. Clive mávne rukou, aby mi naznačil, že mám uhnout, takže poodstoupím. Shane se zahledí postupně na všechny tři návrhy. Položí si ruku pod bradu a zvažuje koncepty jeden po druhém. Místnost ztichne. Všichni ho pozorují. Tohle je šílené. Takhle se to nedělá. Tohle by se Lucy Kelsonové nestalo. Vystoupím dopředu. „Právě jsem se chystala projít podrobně plány u všech...“ „Ano, jistě. Chápu. Každý návrh má svůj plán.“ Jeho rty se semknou do tvrdé linky. „Ale zdá se, že se k vám nedostal ten můj.“ „Prosím?“ Shane vstane a přejde k prvnímu návrhu, aby si ho prohlédl zblízka. Jsem naprosto v šoku. Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Já mám předvést své číslo, klient má poslouchat a pak si jeden z návrhů vybrat. Možná se sem tam něco poupraví, ale takhle se to dělá. Proč je tady vepředu? Clive pokrčí rameny, když se na něj
tázavě podívám. „Obávám se, že vám něco nepřetlumočili.“ Nastane odmlka. O čem to k čertu mluví? Usměje se. Je to jeho úsměv ze slušnosti. Viděla jsem ho stokrát, jenomže teď je z obou stran orámovaný nepatrnými vráskami. Jsem naprosto bezradná. Clive ťuká perem do stolu. Shane pokračuje: „Jedná se o kinosál. Je to restaurace a kino v jednom. Možná, že nebylo dostatečně zdůrazněno, že kinosál je stejně důležitý jako restaurace, Clive. Ale jestli bude mít ten koncept úspěch, plánujeme otevřít další pobočky.“ „Kinosál? Uvnitř restaurace?“ řeknu nevěřícně. Prostě mi to vyklouzne. „Je to nečekané, že?“ Shane na mě tázavě pohlédne. Řekla bych, že celý tenhle den je nečekaný. „Chci se zaměřit na kinosál, ne jen na jídlo.“ Pokývne ke Cliveovi a obrátí se na celou skupinu. „Chceme poskytnout zážitek. Skvělé jídlo, zatímco sledujete ty nejlepší romantické komedie. Je to dokonalé rande.“ Clive je teď na nohou a přikyvuje. „Jistě. Kenzi s vámi může doladit detaily. Zapracujeme to tam, to by neměl být problém.“ Shane nečeká na mou reakci. „Použijeme momenty ze známých, klasických filmů, jako součást značky a celkového zážitku. Například, řekněme, z Pretty Woman.“ Žaludek se mi sevře. Šlehnu po něm pohledem. „Ach, ten film zbožňuju, ty ne, Kenz?“ ušklíbne se Tonya a pak pohlédne na jednoho z programátorů. „Ta scéna s nakupováním je nejlepší.“ Proboha. „Ano! Skvělé. Co další filmy nebo scény?“ Shane se otáčí a pobízí ostatní, aby se přidali. Úplně přebral mou prezentaci. Clive si založí ruce na prsou a zdvihne obočí. „Já mám rád Když Harry potkal Sally.“ „Řekni cokoliv je klasika,“ přidá se Rand Peterson,
marketingový ředitel Carriage House. Tonya se nakloní nad stůl, aby na něj viděla. „V těch filmech je vždycky špatné karaoke a vždycky se potkají v nějaké šílené situaci.“ „To bývá pro romantické komedie charakteristické,“ podotkne Shane. Tonya se ušklíbne a pohlédne nejprve na něj a pak na mě. „Myslím, že to je celkem romantické.“ Probodnu ji pohledem. Shane si jí nevšímá a nadšeně pokračuje: „Můžeme vybrat třeba deset nejlepších scén a filmů a pak je zapracovat do značky. Přidat životopisy celebrit, perličky o filmech… Co myslíte?“ Místnost se zaplní vzrušenou změtí hlasů. Ten nápad se očividně všem líbí. Podlejzavci. Shane se zahledí na mě. A teď se na mě dívají i všichni ostatní. „Co si myslím?“ Myslím si, že jsem naprosto ztratila kontrolu nad svým hřištěm a nad postavou Lucy Kelsonové. Místo abych ztělesnila její vlastnosti, bystrost a přesvědčivost, skončím stejně jako v té scéně s prohnutým preclíkem. Pohlédnu Shaneovi přímo do očí. „Tedy, nejsem zrovna fanoušek romantických filmů, ale...“ „Ale ano, jsi,“ řekne přesvědčivě Bradley. „Miluješ romantické komedie. Nejspíš bys dokázala odříkat všechny repliky zpaměti.“ Pohlédnu ze šplhouna Bradleyho na Shanea. Stejně tak i všichni ostatní. Je to jako tenisový zápas. „Aha, já zapomněl. Fanynka Hvězdných válek, že?“ usmívá se Shane, který si to celé očividně užívá. Opravdu ho nenávidím. Clive přejde dopředu. „Co kdybychom nechali kolovat email, kam by všichni napsali svých deset nejlepších filmových okamžiků, a pan Bennett si pak může vybrat, které z nich použije ve svém novém konceptu?“ Obočí má v očekávání zdvižené. „Zní to dobře, Kenzi?“ Vlažně se usměju. „Samozřejmě,“ odpovím, protože vím, že tuhle zakázku prostě musím získat. V sázce je toho příliš mnoho.
V sázce je všechno. „Obávám se, že to bohužel asi nebude stačit,“ řekne Shane, podívá se přímo na mě a pak se obrátí na Clivea. „Možná budu nucen své záměry přehodnotit. Obávám se, že mi možná lépe bude vyhovovat nějaká jiná agentura.“ Cože? Spadne mi čelist. O tuhle zakázku nemůžeme přijít. Co to dělá? Přece věděl o tom, že tu pracuju. Tak proč podstupovat tohle všechno jenom proto, aby odešel středem? Jednou už to udělal. Nepotřebuju to představení opakovat.
3.
Chces to, chci to?
„J
eště dvě lehké margarity, prosím,“ překřikuje Ellie hudbu. Sedíme u baru v Champps; je to skvělé místo, kam si po práci zajít na něco k snědku a na drink. Navíc je součástí nákupního centra Circle Center, což je Tonyino oblíbené místo. Odešla jsem sice z kanceláře dřív, ale neměla jsem čas zajet na druhý konec města do Bates Art Supply, obchodu s výtvarnými potřebami, což je moje oblíbené místo. Tak jsem si půjčila to její. Ale stejně nejsem šťastná. Vzhledem k tomu, že můj zaměstnanecký poměr je nyní nejistý, nepřipadá nakupování v úvahu. Tak jsem si místo toho pohrála v parfumerii ve Fossie’s a teď voním po květinách a pižmu. Tuhle kombinaci bych asi nedoporučila. Pohlédnu směrem k boxu, kde sedí Bradley s Clivem. Když mi volal, řekla jsem mu, že jdu na drink s holkami, a on si to mylně vyložil jako pozvání. Co jsem mu měla říct? To je dobrý. Je mi to jedno. Proto sedíme u baru. „To je tak blbý.“ Zavrtím hlavou. Už jsem Ellie vylíčila celý pitomý příběh o mně a Shaneovi a o fiasku při prezentaci, tedy aspoň ty nejlepší momenty. Vynechala jsem, že mě to úplně rozložilo. „Chápeš to? Jaká je pravděpodobnost, že se něco takového stane? Co mám říct Bradleymu?“ zeptám se barmana, který tráví až příliš mnoho času na našem konci barového pultu.
Pokrčí rameny. „A navíc, Ellie,“ položím si ruku na čelo a zavrtím hlavou, „byla jsem v podstatě zralá na Heimlichův chvat. Taková ostuda.“ Ellie mě šťouchne do ramene. „Přece to nemohlo být až tak zlé.“ „Vážně to bylo až tak zlé, Ellinko,“ ozve se Tonya, která stojí za námi. „Tak co, holky?“ Tonya začichá a opovržlivě ohrne rty. „Fuj, co je to za smrad?“ Povzdechnu si a obrátím oči v sloup. „Schovávala jsem se v parfumerii ve Fossie’s.“ „Bože, Kenz, od toho tam mají přece takový ty malý testovací papírky. Brr.“ Zamává rukou ve vzduchu. Pokynu barmanovi, aby nám přinesl další rundu. „Tohle je na ni,“ ukážu na Tonyu. Usrknu a ve snaze uvolnit napnutou šíji zakroužím rameny. Letmo pohlédnu na Bradleyho a Clivea. Vím, že se stále pokoušejí vymyslet nějaký plán, jak získat tuhle zakázku. Abych řekla pravdu, cítím zodpovědnost, jako bych to zvorala já. Ale jak jsem mohla vědět, že jde hlavně o ten kinosál? Nikdo mi to neřekl. A ani nemůžu říct Bradleymu, jak se se Shanem znám, aspoň zatím ne. Ještě jeden doušek a obrátím se ke dveřím právě v tom okamžiku, kdy jimi do baru vchází Shane. Jak jinak. Naše pohledy se střetnou. Jo, ještě ať začne hrát hudba a pak mě zabte. Zalknu se margaritou. „Ježíši, zase se budeme dusit?“ Otočím se zpátky k baru a Tonya mi vrazí herdu do zad. „Brzdi, kotě,“ řekne Bradley za mými zády. Ani jsem nepostřehla, že se zvedl. Tonya vstane a zatahá Ellie za paži. „Pojď. Objednala jsem nám ke stolu něco na zobání.“ Složím hlavu do dlaní a zakryju si obličej. Bradley se posadí na stoličku vedle mě. „Tak co, zlobí se Clive?“ „Ne. Nezlobí se. Má obavy.“
Zvednu hlavu a pohlédnu na něj. „Takže myslíš, že bychom o tu zakázku mohli opravdu přijít?“ Upiju malý doušek ze svého drinku. „Nevím,“ pokrčí Bradley rameny. „Je to vlastně moje chyba. Věděl jsem, že jde o filmy, jenže kdykoli jsem se s tím chlápkem potkal, mluvili jsme hlavně o restauraci, takže…“ Zavrtí hlavou. Kouknu se přes rameno směrem k jejich stolu. Shane zvedne sklenici, jako by mi připíjel, a pak se zakření. Odvrátím pohled. Bradleymu teď rozhodně nic neříkat. „Bennett si není jistý, že dokážeme ten koncept vytvořit. Jak říkám, je to moje chyba. Musím ho prostě nějak přesvědčit, že už nedojde k žádnému komunikačnímu šumu.“ Bradley se otočí, takže sedím mezi jeho nohama. „Možná, že kdybys s ním promluvila ty, třeba bys ho přesvědčila.“ Dotkne se mé brady a nakloní se ke mně. Vím, že mě tady nepolíbí; myslí si, že jsme stále v práci, když se věnujeme klientovi. Ale zrovna teď mám chuť mu dát pořádnou pusu. Ne proto, že by se snad Shane díval nebo tak něco. Ale dívá se. Vidím ho koutkem oka. „Tak pojď, přidej se k nám a buď trochu společenská.“ Bradley mě šťouchne do nohy a mile se usměje. „Za minutku, ano? Chci si tady ještě chvíli posedět a vydýchat to.“ „No a co kdybys s ním teda prohodila pár slov tady?“ ohlédne se ke stolu a mávne na něj. „Bradley...“ „Jen pár slov. To bude dobrý.“ Ignoruje můj sžíravý pohled, stiskne mi nohu a zamíří zpátky ke stolu. Skvělý. Tonya se něčemu směje, ale já se k nim otočím zády. Skloním se k brčku a pořádně se napiju. „Tak ještě jednou ahoj,“ řekne Shane a usedne na stoličku vedle mě. Nic neříkám. Zkoumám své pití a přemýšlím, jestli bych získala tu zakázku, i kdyby mu čirou náhodou skončilo v klíně.
„Ty se mnou nebudeš mluvit?“ Zachytím vůni santalového dřeva a Shanea a můj nos ji vyhodnotí jako povědomou. Popuzeně zavrtím hlavou. „Co tady děláš?“ „Á, tak přece jen mluví.“ Šlehnu po něm pohledem, který říká, aby mě nepokoušel. Uchichtne se. Nakloní se blíž a tlumeně řekne: „Takže ty chodíš s tím Bradleym?“ Aniž bych na něj pohlédla, napřáhnu ruku a zatřepu prsty, aby si všiml toho megašutru. „Vážně?“ Stále na sobě cítím jeho pohled. „Hm, nevidím to.“ Vrazím mu ruku přímo před obličej. „Ne, tohle vidím. Chci říct, že nechápu, že vy dva...“ Vyvalím oči. „Ne,“ řeknu a varovně mu prstem zahrozím. Srdce mi rozkolísaně skáče v hrudníku. Doufám, že nevypadám tak příšerně rozhozeně, jak se cítím. Nemůžu vystát, že mě tak vyvádí z míry. „Koukej, nevím přesně, o co jde, a nechci se s tebou hádat, takže jestli se se mnou chceš bavit o práci, fajn. Ale…“ Shane přimhouří oči. „My se hádáme?“ „Hledáš si jinou agenturu?“ Prostě to rovnou vybalím. Potlačí smích. „Hm, nebývalas tak přímá.“ „Hodně se toho změnilo,“ řeknu a pohlédnu na něj úkosem. Pohledem přejíždí mé oblečení. „To vidím. Skoro jsem tě nepoznal v tom kancelářském…“ Mávne rukou k mé sukni. Narovnám ramena a dopáleně zopakuju: „Zůstáváš u nás, nebo ne, Shane?“ „No, tak uvažoval jsem o tom a…“ Shane se zakloní. „Mám pro tebe takovou obchodní nabídku.“ V koutcích úst mu pohrává slabý náznak úsměvu. Položím loket na bar a opřu si bradu. Předstírám, že mi nedochází, jak moc se to podobá hlášce z filmu Pretty Woman. To
jako vážně? Čeká snad, že odpovím: „Jo, klidně ti budu po ruce, když chceš, ale seš bohatej, pohlednej chlap, můžeš mít miliony holek.“ Kruci. Bradley má pravdu, umím to nazpaměť. Ale znovu se soustředím na něj. „Jaký návrh?“ „Chci, abys se mnou těch deset filmových okamžiků prožila. Udělej to a já to podepíšu.“ Cítím, jak mi po šíji stoupá horko a rozlévá se mi ve tvářích. Zkouší to na mě? „Filmové okamžiky?“ zmateně na něj zírám. „Prožít filmové okamžiky? To jako přehrát je?“ Nervózně se zasměju. Dělá si ze mě legraci. „Jasně, takže třeba Báječný svět shopaholiků – budu předstírat, že mluvím finsky, a ty mi koupíš zelenou šálu?“ „No, svým způsobem ano, ale to není na seznamu. Právě jsem ti poslal finální desítku, kterou jsem vybral.“ Spadne mi brada. „To myslíš vážně? Vydíráš mě filmy? To nebudu dělat. Ani nevím, jestli jsem to pochopila. A Bradley s tím rozhodně nebude souhlasit, takže...“ „Počkej, počkej… vyslechni mě.“ Jeho ruka se zastaví ve vzduchu. „Celá restaurace a kino, no, hlavně to kino, to všechno je inspirováno tebou… vlastně námi.“ Obrátí se a podívá se mi přímo do očí. „Je pravda, že...“ „Ha, pravda. Co ty víš o pravdě?“ zamumlám a napiju se. „Chtěl jsem říct… kdo jiný by dokázal porozumět tomu konceptu líp než ty, ne?“ Pokrčím rameny. Nevím, co dál říct. Pokusím se trochu uvolnit zakaboněný výraz, který mám na tváři, a taky sesbírat staré křivdy, které se prodraly na povrch, abych je mohla zase potlačit. „Dobře.“ Shane se podrbe na bradě. „A jestli jsi s tím Bradleym šťastná...“ „Ano, velice šťastná.“ Nevěřím vlastním uším. Doprčic, co to má znamenat? Narovnám se, zamračím a najednou se cítím nedůtklivá a otrávená. „Bradley s tím nemá nic společného. Tohle je práce. Moje práce.“
„Máš pravdu. A ta práce, kterou jsem dneska viděl, byla dobrá, ale standardní.“ Shane se zakloní a zmírní tón. „Chci něco jako jsi dělávala dřív. Jako to, co máš ve svém albu. A jestli to je něco, co nedokážeš, pak ano, možná, že to jiná agentura dokáže.“ Počkat… album? Jaké album? Zamrkám a sklopím zrak. Moje facebookové album. Mám tam všechny své abstrakce a návrhy ze školních let. „Moje práce ze školy,“ řeknu a kouknu se na něj, že rozumím. „Ano. Když jsi pořád sledovala romantické filmy. Znalas všechny hlášky a zápletky a mělas barvu ve vla...“ „Shane, to je tak dávno. Nejsem tatáž holka. Já jsem vyrostla.“ „Škoda. Protože ten koncept, který já chci, potřebuje tamtu holku. Takže je možné, že když projdeme ten seznam, znovu ji v sobě objevíš. A protože jsi očividně ve svém vztahu šťastná a spokojená, neměl by to být problém.“ Otevře pusu, jako by se chystal ještě něco dodat, ale rozmyslí si to. „No nic, takový je můj návrh.“ „To myslíš opravdu vážně?“ „Ano, Kensington, myslím to opravdu vážně.“ Ovzduší mezi námi ještě víc zhoustne. Přitáhnu si sklenici blíž, dlouze se brčkem napiju a přitom uvažuju o jeho nabídce. Jeho slova mi víří v hlavě. Měla bych být schopná s ním trávit čas, protože jsem šťastná. „Dobře, tak tady je můj návrh.“ Napřímím se a přinutím ho uhnout pohledem. „Budu souhlasit s tvým seznamem filmů, když ty budeš souhlasit s mou klauzulí.“ „Tvou klauzulí?“ Pozdvihne obočí. „Ano, přidala jsem svůj vlastní, soukromý filmový dodatek,“ řeknu a konečně cítím, že mám věci pod kontrolou. „Budu muset koupit velké balení lentilek a vytřídit všechny hnědé?“ Shane se s nakrčeným obočím usměje. Neodpovídám. A taky předstírám, že jsem nepochytila narážku na Svatby podle Mary. „Je to klauzule o pravdě.“ „Klauzule o pravdě?“ „Jo. Chci slyšet celou hořkou pravdu.“ Musím to říct, vyslovit
to. Srdce mi asi pukne. „Na vejšce… řekni mi, proč jsi mě podvedl.“ Úsměv mu zmizí. „Nepodvedl.“ „Ne.“ Nespokojeně zavrtím hlavou. „Takhle to nepůjde. Jestli chceš, abych do toho šla, tak chci slyšet pravdu.“ „Chceš to řešit teď? Tady?“ Stiskne čelisti. „Tady to rozebírat nebudu.“ Postaví se, hodí barmanovi dvacku, protože si neuvědomí, že byl pozvaný, pohlédne na mě a čeká. Na co? Otočím se a odvrátím pohled. Zavrtí hlavou a zamíří k toaletám. Nechce to rozebírat tady? Tak to tady nemusím být, až se vrátí. Hrábnu po kabelce a vyplížím se ven. Možná, že jsem se vzdala pohádky, ale nepůjdu do toho, dokud nebudu znát odpověď. Stejně jako Vivian v Pretty Woman, já chci víc. Ležím v posteli a kontroluju Facebook na telefonu. Ren už má pod svým statutem „Dítě na palubě“ padesát tři lajků a nespočet komentářů s gratulacemi. Odfrknu si. Mám chuť napsat komentář: Mimino se nudí. Žádá nové téma. Třeba zasnoubení tvé švagrové. Telefon mi zazvoní v ruce – mámino speciální vyzvánění. Nikdy mi nevolá pozdě večer. Co když se něco stalo? Posadím se a zvednu to. Mám nepříjemný pocit v žaludku. „Mami? Děje se něco?“ „Kensington? Tady máma.“ „Ano, já vím. Je všechno v pořádku?“ „Ano, proč by ne?“ Mávnu rukou. „Je skoro jedenáct. Většinou nevoláš po šesté.“ „Ach, no jistě, zlatíčko, ano. Jen jsem se chtěla ujistit, že s Bradleym víte o plánech na přespříští sobotu.“ Kvůli tomu volá tak pozdě? „É… o jakých plánech?“ „Ano, když tedy máme takové novinky, rozhodli jsme se s otcem, že by bylo jedině dobře, kdybychom se všichni sešli a oslavili
to, a u toho samozřejmě musíte být. Ach, moment, mám druhý hovor. Haló?“ „Pořád já, mami.“ „Aha,“ řekne. „Haló?“ „Mami, tady jsem pořád já. Musíš zmáčknout to tlačítko, na kterém je napsáno odpovědět.“ „Aha, dobře,“ řekne a pak se telefon odmlčí. Až zjistí, že hovor ukončila, zavolá mi zpátky. Vsadím se, že ukončila i ten druhý hovor. Znovu si lehnu a zamyslím se nad jejími slovy. Rodinné setkání kvůli oslavě. A já tam musím být? Na oslavu narození dítěte je ještě brzo. Zalapám po dechu. Zásnubní hostina? No jistě, naši pro nás samozřejmě uspořádají oslavu, to přece dá rozum. Tedy chci říct, že jsem přece jejich jediná dcera, a Bradleyho zbožňují. Přece jen se dočkám svého okamžiku. Přece se dočkám druhé šance. Najednou mám skvělou náladu a vznáším se na obláčku štěstí. Po tom, jaký jsem měla dneska den, je tohle přesně to, co jsem potřebovala. Vidíš, Shane? Já jsem šťastná… díky dospělým záležitostem, jako je zásnubní hostina. Jeho hlas mi pořád zní v hlavě. Tenhle koncept potřebuje tamtu holku. Co o tom ví? Nic. Jsem úplně stejná holka, jako jsem byla na škole, akorát lepší. Jenom proto, že jsem už dlouho nedržela štětec v ruce, to přece neznamená, že nejsem umělkyně. Pořád… no dobře, ani v muzeu umění jsem už dost dlouho nebyla. Býval to můj každotýdenní rituál. To mi chybí. A taky mi chybí práce s hrnčířským kruhem. Zbožňovala jsem, jak se mi blátivá hnědá hlína pod rukama mění v něco krásného. Ale pořád se dívám na romantické komedie. Nedělá mi vůbec problém zapracovat je do konceptu restaurace; jen jsem nevěděla, že by měla mít filmové téma. Nepotřebuju prožít ty okamžiky s ním, abych to dokázala. Kdo si myslí, že je? Vezmu telefon do ruky, kliknu na e-mailovou aplikaci a ještě jednou se podívám na to, co Shane poslal. Nazval ten seznam
