Mít tak křídla O panu Štástkovi, jeho synech, táborské věži a jejích zvonech, o kafkách, švédské kouli a touze létat jako pták Pan Šťástka Starý pan Vojtěch Šťástka a jeho dva synové, František a Josef, patří v mých vzpomínkách neoddělitelně k chrámu Nanebevzetí Páně na našem hlavním náměstí, společně s varhaníkem a regenschorim panem Hartem,. Tři generace Šťástkových se o tento kostel věrně staraly coby kostelníci, zvonící a ministranti. Jinak byli Šťástkovi našimi sousedy z Převrátilské ulice. Kdyby bývalo nebylo té vysoké střechy domku, kde bydlela stará panna slečna Veselá, Šťástkovi by bývali viděli k nám na pavlač a my zas na jejich okna. Nejvíce dětských vzpomínek mám právě na tu zvonickou službu na nebetyčné kostelní věži, kterou toho času stále ještě vykonával starý pan Štástka. Byl už hodně v letech, mohlo mu tehdy už být k osmdesátce. Dvakrát denně vyšplhat do zvonice, která se nacházela až pod mechanizmem věžních hodin a bytem Hovorkových, jej už trochu zmáhalo. Manželé Hovorkovi za toho času na věži ještě bydleli coby hlásní požárů. Jejich maličký byt byl až pod samými bachratými báněmi věže a měl po třech okénkách na všechny světové strany. Přesto, že Tábor leží v dolíku, bylo odtud vidět dost daleko, kdyby někde v okolí hořelo. Nedovedu si dnes představit, jak do té výše vynášeli nákupy a vodu, jak zde pečovali o hygienu, a kam se v této výšce chodilo na stranu. U jednoho z oken na severní straně byl silnější drát, který vedl až dolů na ulici, asi dva metry nad zem. Po něm Hovorkovi posílali dolů klíč od věžních dveří, když toho bylo třeba. Právě zde, před těmito masivními dveřmi, docházelo mezi námi hochy k velkým šarvátkám a dohadováním, na kterém z nás je dnes řada vydat se starým panem Šťástkou nahoru ke zvonům, pomáhat mu s vyzváněním poledne. Někdy musel starý pán zasáhnout, aby to naše haštěření zarazil, a sám pak ukázal prstem na toho, kdo s ním půjde. Byl jsem často mezi vybranými šťastlivci, jelikož mne znal. Pak dveře odemkl a vpustil z nás dva až čtyři a zas za námi zevnitř zamkl. My vylétli vzhůru do zvonice jako vítr. Než on se tam pozvolna vyškrábal, byl čas na tu skvělou a nezapomenutelnou prémii – klukovskou duší zachvívající výhledy do všech světových stran až k obzoru, za kterým se skrývaly tajemné dálky! Když o tom 1
dnes tak přemýšlím, již zde, v té zvonici vysoko nad městem, byla vysazována seménka touhy po pohledech z výšin do dálek, po zvědavosti, co leží tam za horizontem. Je jen málo životních radostí, které se dají srovnat s blahem sedět někde na vrcholu kopce a dívat se dolů do krajiny. Ach, být tak ptákem, rozepnout křídla a moci si dopřávat této rozkoše kdykoli a dosytosti… Když se konečně nahoru dostavil starý pán, trochu se vydýchal a pak vytáhl z kapsičky vesty stříbrné hodinky na řetízku. V pravý okamžik nám dal signál, abychom již začali zvon taháním za silné lano rozhoupávat. Z dlouholeté zkušenosti přesně věděl, jak dlouho to bude trvat, než se zvon rozhoupá natolik, aby srdce zvonu začalo tlouci do jeho stěn. Pak nám zas posunky přikázal, kdy už přestat tahat, aby zvon ještě chvíli zvonil setrvačností a pak se v přesnou chvíli zastavil. Vyzvánění poledne a večerního klekání trvalo asi pět minut. Kromě dvou zvonů – Václava (z roku 1633) a Michala (1677) byl ve zvonici i o mnoho menší zvon, zvaný Umíráček. Na ten jsem si však nikdy nezazvonil. Naposled jsem se na věž vyšplhal letos v květnu 2007. Dnes je přístupná veřejnosti. Uvnitř věže jsem si odkrokoval, že vnitřek věže je 17 stop x 17 stop (skoro 5¼ metru na 5¼ metru) a zdi silné 7 stop (skoro 2¼ metru). Rozhoupání zvonů se dnes děje elektricky a je ovládáno časovačem odněkud zdola. Kluci se už před polednem v uličce za kostelem nesrocují.
Na Svatého Mikuláše Ještě na dvou každoročních událostech naší rodiny, na které si podnes rád a s velkou vděčností vzpomínám, se též starý pan Šťástka a jeho dva synové podíleli. Tou první byl svátek Svatého Mikuláše, který se slavil 6. prosince a tou druhou svátek Tří králů, který jsme slavili 6. ledna. Ulicemi a uličkami Starého města chodilo v ten den po setmění Mikulášů, andělů a čertů celá řada. Ale z těch všech barvitých skupinek k nám chodila jen jedna jediná – ta Šťástkovic. Bylo slyšet, jak dolní domovní dveře vrzly a pak již bylo slyšet kroky na schodech. Pak chvilku byla malá pauzička, jak se Svatý Mikuláš, anděl a čert v horní předsíni chystali, aby jejich vejití k nám do bytu bylo jaksepatří důstojné a působivé. Já v tuto chvíli již preventivně bleskurychle vklouzl jako úhoř pod gauč, odkud jsem pak veškeré následující dění napjatě, a musím též říci, s velkými obavami sledoval. 2
Konečně se dveře otevřely a celá trojice se ocitla v našem pokoji. Já jen koutkem oka ještě stačil zahlédnout Mikulášovu biskupskou mitru, bílý vous, ornát s křížem a stříbrnou berlu nahoře zatočenou, čelenku anděla se zlatou hvězdou, bílá křídla a rohy a červený vyplazený jazyk čerta. Ze zkušenosti jsem již věděl co bude následovat a tak jsem se stáhl pod gauč hlouběji. Odtud jsem již viděl pouze ty dva bílé, až k podlaze splývající hábity a dvě černé chlupaté nohy čerta a kus řetězu, kterým neustále hrozivě chřestil. A pak jsem již slyšel důstojný a vážný hlas Svatého Mikuláše, jak se ptá maminky a tety Josefky, „Tak nám prosím popravdě povězte, jak se ten váš Pepík letos choval. Polepšil se snad trochu ten chlapec, nebo stále pořád tak velmi zlobí?“ „No Svatý Mikuláši musím Ti s politováním říci, že to s tím jeho chováním není o mnoho lepší. Třeba dostat ho ráno z postele, aby byl včas ve škole, je námaha přímo nadlidská“, patetickým hlasem zadeklamovala maminka. Jelikož odcházela do zaměstnání v nemocnici již ráno po šesté, následující situace se u nás opakovala každého všedního rána (ne však o weekendech, kdy jsem vyběhl na Klášterák, čilý jako rybička): Teta Josefka vlídně: „Pepo vstávej, už je půl osmé, škola volá.“ Já nic. Teta Josefka už trochu rezolutněji: „No tak Pepo, už je přece čas, je už tři čtvrtě! Raz, dva, tři, Sokolové vztyk!“ Já nic. Teta Josefka už bezradná volá zoufale: „Pepíčku, už je za deset minut osm! Budeš pozdě! Proboha tě prosím, vstávej!“ „Ano Svatý Mikuláši, někdy si už nevíme rady, co si s ním počít. Ve škole prý též lajdačí, vyrušuje a domácí úkoly nechává až na večer, když už je ospalý. Neposlouchá nás a nechce si třeba po celý týden umýt nohy! Nechce si mýt ani krk a uši! I ve škole mu prý soudruh učitel řekl, že by se tam daly sázet brambory!“ Ano, ano, drahý čtenáři, tak tomu jeden čas u nás vskutku bylo. Teta za těch 3
časů zaúpěla, „Pepo, Pepo, na kolenou tě prosím, umyj si nohy, zrovna jsem čistě povlékla postele.“ Pepa byl jedináček, který by býval potřeboval, aby otec odepnul pásek a notně mu vyprášil kožich. Ale Pepa tatínka neměl a obě ty předobré a přelaskavé ženy na něho nestačily a kalhoty s páskem nenosily. „Co to slyším Pepíku?! Já dobře vím, kde se skrýváš! Jen polez ven!“, pravil přísně Svatý Mikuláš. Já však zalezl ještě hlouběji a ani nedutal. Tu pod gaučem začala šmejdit proutěná metla, kterou mne čert chtěl vyšťourat ven. Chřestil při tom nyní svým řetězem ještě hrozivěji a dělal jazykem takové ty čertovské zvuky. Já se tiskl až ke zdi, ale dál už to nešlo. „No polez, polez ty zlobivý hochu!!!!!“, dál zle dotíral metlou čert. „Svatý Mikuláši musím ti však též říci, že Pepík není úplně zlý chlapec a někdy nás i poslechne“, začala mi to žehlit ta předobrá duše, teta Josefka, „a já pevně věřím, že se určitě polepší.“ „To vskutku rád slyším“, řekl Mikuláš a nařídil zvučným hlasem, „tak už dost čerte!!!!!“ Metla sice přestala dotírat, ale mne by ven ještě nedostali ani heverem. Jelikož toho večera čekalo Svatého Mikuláše, anděla a čerta takových návštěv ještě hodně, museli se s důrazným napomenutím, „buď tedy již lepším chlapcem“, odporoučet. Ale přece jenom nějakou tu sladkost či malý dárek anděl ze své nůše (nebo to snad byly maminka s tetou?) pro mne pokaždé zanechal. Ale s tím zlobením se to příliš nelepšilo. Strýc Václav Kaplický, tehdy již velmi známý spisovatel, nás čas od času přijel s tetou Jájou z Prahy navštívit. Jednou, právě za jeho návštěvy, jsem opravdu hodně zazlobil. Stalo se to tak. Ve škole nás tehdy učili, že na světě žije hodně dětí, které mají hlad, jelikož rodiče jsou tak chudí, že nemají ani na chléb, natož aby bylo na hračky. Myšlenka 4
„ubohé děti, ubohé děti“, mne ne a ne opustit. Já měl hraček habaděj. Malý diktátor Pepa Mussolini například ráno zavelel, že by si přál mít loutkové divadlo. Toho samého večera se teta Josefka, zpěněná jako oř, dostavila z práce s loutkovým divadlem se vším všudy! Stahovací opona na kličku, kulisy, loutky. Jindy to zas třeba bylo autíčko dovážené z NDR, nádherná červená hasičská stříkačka i s hadicemi a vysunovacím žebříkem. Nyní se mne však hluboce dotklo to, že některé děti žádné hračky nemají, a hned jsem se pustil, abych tuto nespravedlnost napravil. Z naší pavlače jsem začal metat dolů do ulice své hračky, barevné dřevěné kostky, skládačky, autíčka, lodičky, letadýlka, stavebnice, pastelky, omalovánky a dětské knížky. Děti ze sousedství se sem houfně sbíhaly a jeden hoch zvolal, „ještě nám shoď dolů tu lokomotivu a vagóny a koleje.“ Všichni, včetně váženého strýce Vény, toho času již Laureáta státní ceny, později Zasloužilého umělce, nakonec dokonce Národního umělce, byli z mé akce solidarity s chudšími dětmi světa celí pryč. Nepovšiml jsem si, že se tito dospělí na něčem radí, ani toho, že posléze se strýc někam vytratil. Toho večera, když se setmělo, začaly se z půdy ozývat podivné zvuky. Ty pak sílily a sílily! „Ach běda, to bude Šopejstal!“, zaúpěla teta Jája. Po schodech z půdy se vskutku někdo šmátravě ubíral dolů! Znenadání se dveře z předsíně do pokoje rozlétly, a v nich stála strašidelná bytost! Ani jsem nedutal a ve strachu se skryl za ochranou hradbu tří žen, kterou tyto bezděčně vytvořily. Až za čas jsem se dozvěděl, že to byl strýc Véna, který byl oděn ve starý zatuchlý ovčí kožich obrácený naruby, který našel na půdě v zaprášené truhle. Hlavu měl ovázanou zkrvaveným obinadlem (rajský protlak?) a na obličeji měl plynovou masku s dlouhým chobotem, kterým byla gumová hadice s filtrem, která se při každém pohybu hrozivě bimbala ze strany na stranu. Na rukou mělo strašidlo staré černé děravé rukavice a v jedné ruce třímalo smeták a ve druhé mop na vytírání podlahy. Strýc mi později z Prahy poslal dopis, kde mne nabádal, abych doma i ve škole poslouchal a začal věnovat učení patřičnou pozornost, že se to v pozdějším životě velmi vyplácí. S dopisem přišel dárkem i autorský strojopis dětské knížky „Olinka“, která strýci nikdy nevyšla tiskem, jelikož asi nebyla dosti budovatelská. Podnes toto unikátní dílko mám. Strýc s ním přiložil i tuto básničku: Povídala vrána stehlíku, že prý velmi zlobíš Pepíku. 5
Povídala krůta krůtě, že tě musí ztrestat krutě. Pepíku! Udělá ti díru v pupíku!
K+M+B Tato tři písmena byla rok za rokem nadepisována křídou nad dveře do našeho bytu starobylým gotickým písmem, které se podobalo německému písmu švabach. Rok za rokem nás na svátek Tří králů navštívilo Šťástkovic zpěvácké trio. Až dnes, při psaní těchto řádků, jsem se z Wikipedie na Internetu dozvěděl, že to patrně nejsou počáteční písmena jmen „Tří králů“ – Kašpara, Melichara a Baltazara, jak se traduje, nýbrž zkratka latinského „Christus Mansionem Benedicat“ – „Kriste žehnej tomuto domu“. Už jsem se často vzdával veškeré naděje, že ještě kdy získám nějaký materiál, vzpomínky či staré fotografie, kterým bych mohl pojednání o této nesmírně obětavé rodině doplnit. Jak velice jsem se zaradoval, když jsem se při jedné z návštěv vlasti sešel na setkání spolužáků s vnukem starého pana Šťástky, Ivanem. Přijel na setkání až z Brna. A s jakým nevšedním pochopením mi Ivan vyšel vstříc! Získal jsem rodinné fotografie, písemné vzpomínky na celá desetiletí služby v kostele, sepsané jeho tatínkem a strýcem, kazetu s tříkrálovskou písní, kterou u nás vždy zpívali a dokonce i fotokopii toho nápisu křídou, který po zazpívání ve všech domácnostech zanechávali!
Na tento svátek se zpěváci dostavili opět večer po setmění, ale bez kostýmů a rekvizit, jen v šálách a zimácích. Jedinou rekvizitou byla veliká zlatá kaditelnice 6
vypůjčená z kostela. Když vešli zkušeně nadzdvihli její poklop, rozdmýchali řeřavé uhlí a vhodili trochu kadidla. Pokoj ze v okamžení naplnil velebnou vůní. Zpěváci se nyní postavili se starým pánem uprostřed a odkašláním si pročistili hrdla. Kaditelnice pokračovala mírným houpáním v rozdávání svého orientálního aroma, a již zazněla tato píseň. Tříkrálovská píseň (známá a zpívaná pouze na Táborsku) [: Pochválen buď Pane pánů od nás tří pohanů :] [: K Tvým svatým nohám padáme a v počtu býti žádáme Tvých věrných křesťanů :] [: Pozdraven buď Pane pánů od východních králů :] [: Z hlav svých koruny skládáme, přitom v korunu doufáme svatých nebešťanů :] [: Spolu když Tě pozdravujem dary obětujem :] [: Zlato kadidlo a myrhu, lásku, naději a víru, tím Tobě věnujem :] I tento večer tříkrálový měli zpěváci napilno, neboť je opět čekalo na Starém městě ještě mnoho zastavení. Celý byt byl kadidlem vykouřen, nastalo vinšování Božího požehnání a ke dveřím byla přistavena židle a jeden ze synů starého pána, František, křídou obtáhl ten nápis starobylým písmem a přepsal číslici letopočtu. Pak již nastalo rozloučení, při kterém zpěváci obdrželi dárek na údržbu kostela, který každý rád dal. Jsem nesmírně rád, že nyní mohu toto vyprávění doplnit i dvěma cennými písemnostmi, kterých se mi též dostalo laskavostí Ivana, někdejšího souseda a spolužáka. Ivan byl vlastně tou třetí generací, která v chrámu Nanebevzetí Páně sloužila. Jako chlapec zde sloužil jako ministrant. Z té doby se zachovala i tato velmi pěkná fotografie. 7
Vzpomínky za bratrem Josefem a moje zážitky z mládí až do dnešní doby František Šťástka V krásném měsíci srpnu dne 13. dotlouklo předobré srdce mého bratra Josefa. Od té doby, kdy nám zemřel náš tatínek Vojtěch Šťástka, který byl kostelníkem v táborském chrámu Páně, nepocítili jsme žal v naší rodině, až tohoto osudného třináctého srpna roku ticícího devítistého osmdesátého ve 4 hodiny 5 minut, kdy bratr Josef vypustil svou šlechetnou duši. Smrt byla pro něho vysvobozením z jeho dlouhého utrpení, které mu působila jeho zákeřná choroba přes dva poslední roky. I v těch největších bolestech nebral Boží jméno nadarmo a trpělivě snášel svá utrpení, jako opravdový křesťan a sluha Boží. Já, nejmladší bratr jsem mu byl blízký, poněvadž věkový rozdíl mezi námi byl jednoroční. Naše zájmy nás obou již od ranného mládí byly stejné a vše točilo se kolem kostela. Doma jsme si sami vyráběli různé oltáříčky a napodobovali jsme bohoslužby, které jsme dobře znali jako ministranti. Vyráběli jsme malé svíčičky na miniaturní oltář. Naše „bohoslužby“ jsme konali s úctou, tak jak jsme je poznali v kostele. Ani zpěvy nechyběly, zvláště když se s námi zúčastňovali naši spolubydlící v domu čp. 325 v Dlouhé ulici v Táboře, kde naše rodina bydlela. Zvláště se nám věnovala paní Jánská, velmi pobožná paní, která bydlela nad námi a byla to zvláště ona, která nás učila nábožné písně. I pohřební obřady jsme dělali. Žádný ptáček, kterého jsme kolikrát našli mrtvého nezůstal jen tak ležet, ale byl pochován obřadně do „hrobky“, kterou jsme si vybudovali na našem dvorečku. Ani nechyběla při tom výzdoba z květin. Rakev jsme si zhotovili z dřevěných špánků – ze širokých louček – a po úpravu toto slepovali voskem. Podobných dětských her a zábav bylo mnoho a mnoho. Tak jsme vyrůstali tři bratři s nejstarším bratrem Vojtěchem. I ten chodil ministrovat jak při bohoslužbách v táborském kostele tak i při pohřbech. Když bratr Vojtěch začal chodit do gymnasia ministroval při mši sv. panu profesorovi P. Staňkovi každý den ráno do klášterního kostela v 7 hodin před školním vyučováním. Na tuto mši sv. chodili studenti gymnasia. Léta pomalu běžela a bratr Josef nastoupil do učení jako obchodní příručí u fy. Antonín Novotný v Táboře v obchodě se střižním zbožím a pak u p. Valáška až ve Vyškově na Moravě, kde byl pro svoji vlídnou povahu velmi oblíben a znám po celém okolí, neb dovedl vždy dobře poradit zákazníkům ve výběru látek. Sám poznal, že je třeba mít vyšší specializaci pro tento obor a proto absolvoval kurs aranžérský v Brně. Výlohy, které dělal vzbuzovaly pozornost zájemců z okolních míst a z Brna. Když se opět vrátil po druhé světové válce z Vyškova do Tábora v roce 1945, nastoupil do administrativy na městském národním výboru v Táboře. Zde byl však jen krátkou dobu. V roce 1946-47 náš tatínek Vojtěch Šťástka již t.č. uvažoval přejít do důchodu, neb byl nemocen a stářím se ohlásily různé zdravotní potíže. Tak se stal bratr Josef jeho nástupcem ve službě kostelníka při děkanském chrámu Páně v Táboře. Tatínek ale nepřestával chodit do kostela a byl Josefovi stále nápomocen radou i skutkem. Soulad mezi nimi byl bezvadný. Otec předával mu tak jak rok 8
běžel svoje velké zkušenosti ve službě kostelníka, kterou vykonával již od roku 1905 přes 40 let, již od svého mládí. Za jeho dobrého vedení stal se bratr Josef – mohu snad říci – dobrým a zvláště velmi svědomitým kostelníkem po všech stránkách. Měl pro vše co bylo potřeba zvelebit a zkrášlit pochopení a to jak v děkanském chrámu Páně, tak i v kostele klášterním, kde t.č. byla sloužena mše sv. po několik let každé pondělí. Také o svátku sv. Jakuba a o svátku Dušiček – 2. listopadu – včas předem vše uklízel ve hřbitovním kostele, kde v tyto sváteční dny se t.č. konaly bohoslužby. My všichni tři bratři jsme již za služby našeho tatínka konali všechny pomocné práce v kostelích v Táboře pod jeho vedením a to již od svého útlého věku. Bratr Josef svoje schopnosti jako schopný aranžér uplatňoval při každé příležitosti v kostele jako například při stavění Božího Hrobu, při okrášlení oltářů o Božím Těle na náměstí, při stavění katafalku o Dušičkách atp. Rád dělal vždy před prvním májem výzdobu oltáře panny Marie, který se vždy skvěl krásou, čistotou a voněl květinami po celém kostele. Květinové výzdoba i rozmístění svíček bylo jím vždy provedeno velmi vkusně a bezvadně. Bratr Josef chodil i na věž zvonit v době, když ještě nebylo zvonění elektricky mechanizováno. Při tom jsme mu také i my oba bratři spolu s kamarády pomáhali. Já mám krásné vzpomínky jak na mého otce, tak na mého bratra Josefa. Několikráte jsem je zastupoval v době nemoci a snažil jsem se dělat vše ku spokojenosti důstojného pana děkana P. Žitného, i věřících. Při těchto vzpomínkách bych se také rád zmínil i o sobě. Když jsem vychodil školu po vyučení „černému řemeslu“ u fy. bratří Krchů v Táboře, nastoupil jsem v roce 1928 k ČSD v Táboře do výtopny jako zámečník. Již od svých 14 let jsem chodil zpívat na pohřby. To bylo za ředitele kůru pana Mathyho. Tehda jsme zpívali na pohřbech i dva, například se pamatuji na p. Libiše a jiné. Chodilo se tehda pohřebním průvodem z nemocniční kaple na hřbitovy v Táboře, v Čekanicích a do Čelkovic. Celou cestu jsme po určitých intervalech zpívali žalmy. Při zahájení pohřebních obřadů jsme zpívali písně, někdy i jen dvouhlasně. Byly to písně pěkné, které mi i dnes po tolika letech zní m.j. „Ještě Vy otče duchovní, za mě se pomodlete a poslední své žehnáni nade mnou vyřkněte, Vy jste se za mě modlíval, Vy jste se za mě modlil, když duch můj v těle prodléval, i teď na mě poměte..." atd. Po p. řediteli Mathym stal se ředitelem kůru děkanského chrámu Páně v Táboře pan profesor Bohumír Halouzka, absolvent vídeňské konzervatože, výborný varhaník, profesor hudby a zpěvu. Já jsem byl i posledním „kalkantem“ – (měchošlapem) v táborském kostele, což bylo asi v roce 1934, kdy v té době jsem byl bez práce a nějaká ta korunka byla mi dobrá. V roce 1933 jsem se oženil s Marií Kotounovou z Tábora. Pan profesor Halouzka ve mě poznal tenoristu a tak jsem zpíval jak v chrámovém sboru, tak i na pohřbech. Již jako chlapec jsem měl zájem o hudbu. Můj bratr Vojtěch se učil hře na housle a já poslouchal jak doma cvičí a když položil housle, sám jsem se, na ně učil hrát. Zajímal jsem se tehdy i o jiné nástroje. Hrál jsem v orchestru v táborském tamburašském tělesu na různé nástroje. Pak jsem si koupil mandolínu a kytaru, na které jsem se také naučil sám hrát. V roce 1949 až 1951 jsem vedl v ČSD mužský sbor, kde nás bylo ke třiceti členů. Vystupovali jsme při různých příležitostech na veřejnosti. Zpívali jsme t.č. na tdborském „Mevru“ až 10 písní. To byly večery „pracující – pracujícím“. Tento soubor byl v tehdejší době jediný v Jihočeském kraji. Také i naše některé sborové písně byly vysílány do rádia. Základy dirigování jsem 9
získal od pana profesora Halouzky. Ten mě nechal nacvičovat dětský sboreček pro děkanský chrám Páně. Byly to ponejvíce písně mariánské, vánoční – koledy a i také „Svatohorské zdrávas“. Toto jsme tehdá zpívali každou sobotu adventní v táborském kostele. Vzpomínám rád na pana profesora Halouzku jaký to byl umělec, varhaník, dirigent a i měl svoje vlastní skladby, jak zpěvy chrámové, tak i písně a hudební skladby. Složil za svého působení v Táboře několik táborských písní jako například „Táborský pan děkan...“ a jiné. Krásná je jeho symfonická skladba „Tam tichou nad Lužnicí“. Když se p. prof. Halouzka odstěhoval po druhé světové válce z Tábora do Ústí nad Labem, kde nastoupil jako ředitel hudební školy, žádal mě, abych za ním přijel zpívat na koncertě v Ústí nad Labem. Pokud se pamatuji, byl to koncert duchovní hudby, který se konal v tamním kostele. Tam jsem zpíval s basistou Fraitanzlem a na varhany hrál známý prof. varhaník Vachulka. Na housle tam hrál p. Ších a jiní dobří muzikanti. Na takové zážitky se nezapomíná! Tento koncert byl natáčen i do rádia. Kyptovy varhany v Borotíně pamatuje jistě i důstojný pan děkan P. Procházka, kde byla též provedena od skladatele Kypty mše svatá, ve které jsem zpíval tenor i tenorová sóla, což bylo vysíláno také i rozhlasem. Vše dirigoval p. prof. Halouzka. Když jsem v roce 1954 dostal první srdeční infarkt, i přes svoje onemocnění nezůstával jsem hudebně pozadu, učil jsem se dále na housle jako samouk, chodil jsem opět zpívat do kostela v Táboře, později k nástupci prof. Halouzky k řediteli panu Hartovi. Tehdy v Táboře i na Klokotech působil jako výpomocný varhaník pan Josef Procházka, který mě něco málo vysvětlil o hraní na pianino a později i na varhany. Hra na varhany je krásná, ale složitá. Snažím se i dnes hrát na varhany a housle tak, aby to mělo potřebnou úroveň i při mých 72 letech, které mi dovrší letos 4. října. I přes můj věk stále se ve hře na varhany učím a jsem rád, že hudbou mohu chválit Pána Boha jak zpěvem, hrou na housle i na královský nástroj, jakým jsou varhany. Vím, moc toho neumím, na pochvalu nečekám, ale jsem šťastný, když mohu podle svých sil a schopností dále hudebně pokračovat. Rád si ještě dále zazpívám vždy o vánocích tenorové sólo při vánoční mši sv. „Hej mistře...“ od slavného našeho skladatele Jana Jakuba Ryby, i při jiných příležitostech buď jako tenoriska neb barytonista. Měl jsem své vlastní kvarteto. Zpívali jsme při pohřbech a rozloučeních např. v Malšicích, v Soběslavi a jinde. I nyní ještě chodím do Soběslavi, kde zpíváme v terčetu i na okolních farnostech při pohřbech. Tak například již 5 roků chodíme i do Skalice a okolí. Sám též chodím hrát na varhany na pohřby do Sudoměřic u Bechyně, kde zpívám při svém varhaním doprovodu. Rád a s vděčností vzpomínám na své bývalé zpěváky, které jsem měl ve svém 10
kvartetu a postrádám, Kostelecký, vzpomínám
kteří již nám bohužel odešli na onen svět. Každého z nich i dnes neb náhrada za ně již není. Vzpomínám na jména Novotný Otto, Paleček, Tichý, Matoušek, Kroupa, Stárek ze Soběslavi a jiné. Zvláště na p. Suchomela, dobrého tenoristu.
Jak člověk stárne, přicházejí s tím i různé starosti a to jak rodinné, tak i osobní. Mám již řadu let těžce nemocnou manželku o kterou musím po všech stránkách pečovat, vařím, nakupuji, uklízím a dělám vše co je třeba v domácnosti. Toto dělám již přes deset let, obětavě i když je to nyní nad mé síly. Také i já jsem vážně nemocen již delší dobu. Léčím se, držím přísnou dietu, jezdím pravidelně na lékařské kontrolní prohlídky a vyšetřování na kliniku do Prahy 2x každý měsíc a snažím se udržet svůj zdravotní stav, abych mohl vše co mně život přináší zdolávat. Ale i přes svoje onemocnění nedovedu si představit život bez zpěvu a hudby. I přes svůj pokročilý věk – 72 roků – zastanu zpívat tenorová sóla při různých příležitostech v kostelích. Tak i letos jsem zpíval tenorové sólo Rybovy mše vánoční v Soběslavi na Hod Boží Vánoční, kde basové sólo zpíval důstojný pán P. Kotal, okresní vikář v Soběslavi. Tato oblíbená vánoční skladba byla tam – jako každoročně v posledních letech – provedena s orchestrem a sborem za spoluúčinkování muzikantů z okolí i z Prahy. Ve volné chvilce, rád si doma sednu k pianinu a nacvičuji co je třeba. To jsou moje milé chvilky aktivního odpočinku. Rád bych ještě dlouho hudebně působil jako zpěvák, houslista a varhaník při provozování chrámové hudby, neb hudba a zpěv jsou nezbytné k tomu, aby člověk žil život, který bez muzicírování by byl opravdu životem bez radosti. „Tam tichou nad Lužnicí…“ L. P. 1982 PS.
František Šťástka
Tyto svoje vzpomínky věnuji památce mé maminky, po které jsem zdědil lásku a určité schopnosti ke zpěvu a hudbě. Ještě dnes vzpomínám jak nám, dětem, hrávala na citeru.
Kostelník vzpomíná Josef Šťástka Večerní V mém rodném Táboře, tam na náměstí, ční k nebi věž a chrám. Je kamenný. Ten mi v životě byl dán, bych sloužil v něm ke slávě Boží, co pouhý sluha jen. A před ním stojí kaštany dva, s rozpjatými větvemi, sousoší svatých 11
– vše tone v šeru večera a tiše stojí pod sněhem. Slunce dávno již zašlo za vrchy, už stmívalo se, jen chrámu okna září malebně, v korunách kaštanů sněm všech věžních vran a varhany zní velebně. Já vyšel tiše, po špičkách si zavzpomínat v samotě... a měsíc se mi vysmívá „blázínku, co píšeš, co kdys bývalo? – to dávno již jsem zapomněl a čas to zanes daleko!“ „Však nesměj se mi měsíčku, snad někoho to pobaví a vydrží až do konce si dočíst moje vzpomínky...“ Klekání dávno doznělo, já vracím se a zadumán, jen noční stín mě provází... Zde, všude je milý můj dům, má láska a ten velký chrám! Hojivé ticho večera zas vrací moje vzpomínky... Já vyšel tiše, po špičkách si zavzpomínat v samotě.
Únor 1978
J.Š.
V Dlouhé ulici č. 335 L.P. 1881 se narodil můj otec Vojtěch Šťástka, kostelník v Táboře, v rodině obuvníka, který měl sedm dětí. Bydleli v jedné světnici, kde můj děda ševcoval a na domě měl dřevěnou firmu. Byl to výborný řemeslník se zkušenostmi z Vídně a měl plno zákazníků. Dělal obyčejné boty, jaké se tehdy nosívaly, boty do práce, ale i baronkám střevíčky z glazé kůže, vždy k největší spokojenosti. Bohužel záhy zemřela mu manželka a tím i otci matka, když mu byly čtyři roky. Zprvu hospodařila mu babička a později se této povinnosti ujala nejstarší dcera Marie, když ji bylo čtrnáct let. Můj tatínek Vojtěch jako chlapec chodil ministrovat. Chodil ministrovat i do kostela na Klokotech. Vzpomínám, že v kapli sv. Vojtěcha byla o sv. Vojtěchu pobožnost celý oktáv. Otec nám rád vyprávěl o dětských a chlapeckých létech a i různé příhody, které se mu staly. Tak například jako kluci se houpali na větvích, přeskakovali ze stromu na strom a při jedné takové klukovině si otec zlomil nohu. Kamarádi dovlékli ho domů, otec to tajil, babička mu dala na to hlínu ředěnou močí, ale noha otékala, přišel doktor, vynadal ženským a otci nohu ošetřil. Ve čtrnácti létech se začal Vojtěch učit ševcem u našeho dědečka. Starší bratr Karel žárlil na Vojtěcha a „zpříjemňoval“ mu tak chvíle u verpánku, že Vojtěch jak mohl utekl do kostela, kde tehdy byl kostelníkem pan Ťoupalík, velmi sečtělý člověk, který bydlel v domě hned naproti přes ulici. Otec často pana Ťoupalíka v jeho funkci zastupoval a v kostele mu od mládí vypomáhal. Později již za něho chodil na ranní mše svaté, které začínaly v šest hodin ráno. V létě se vstávalo dobře. Hůře tomu bylo v zimě, elektrika ještě nebyla a svítilo se jen svíčkou nebo petrolejovou lampou. Ráno budil p. Ťoupalík otce tak, že mu mával z okna lucernou, toho si již někdo v rodině všimnul, Vojtěch se rychle oblékl a již byl pod okny pana Ťoupalíka. Ten mu podal z okna něco pro zahřátí, lucernu a klíče od kostela. 12
Tak čas utíkal a v roce 1899 jako osmnáctiletý byl již Vojtěch podkostelnIkem. Takto sloužil pět roků za pana děkana, Landkamra. Později nastoupil jako děkan profesor táborského gymnasia P. František Korecký, který si otce velmi oblíbil. V roce 1903 pan Ťoupalík vážně ochuravěl a místo kostelníka se obsazovalo, na naléhání městské rady a vlivných věřících. Sešlo se o místo kostelníka několik žádostí, ale na přání pana děkana Koreckého s ohledem na zkušenosti, které otec jako podkostelník měl, přinesl otci pan děkan jeho žádost o místo kostelníka vyřízenou a otec od 1. ledna 1904 nastoupil službu kostelníka. Roku 1906 se oženil s Mařenkou Rybovou, s naší zlatou maminkou, která mu až do své smrti věrně a trpělivě stála po boku. Vojtěch jako kostelník sloužil k plné spokojenosti pana děkana, všech velebných pánů a věřících. Práce bylo dosti. Svatby byly o ranní mši svaté, často i více párů, pohřby byly s průvodem z domu smutku a neb od budovy městské váhy – to byl malý domek na náměstí před hotelem Grand, který stál uprostřed; na jedné straně domku byla městská váha a na druhé straně domku strážnice městské policie. Pohřby byly na starém hřbitově pod Kotnovem, někdy i z okolních vesnic, takže se, když bylo více pohřbů, přišlo na hřbitov i potmě a to se svítilo pak u hrobu lucernami, které nosili na tyčích ministranti v průvodu. Tyto lucerny byly nejprve dřevěné a později mosazné. Pohřeb byl buď jen s jedním ministrantem, který nesl křížek, neb se třemi ministranty nesoucími křížek a dvě lucerny a neb t.zv. velký pohřeb, kde nesl otec velký těžký kříž, kolem čtyři ministranti s lucernami a v čele průvodu ministrant nesoucí malý kříž na tyči. Na pohřeb se nosila kaditelnice, pohřeb byl v černém pluviálu, neb jen v rochetě, ale i s asistencí. To vezli pohřební vůz dva páry černých koní, zahalených do černého stříbrem olemovaného sukna v černých postrojích a na hlavě měli připevněny chocholy z peří černého a když zemřel svobodný neb svobodná byly chocholy z peří bílého. Později se od toho upustilo. V roce 1922 se uzavřel starý hřbitov pod Kotnovem a pochovávalo se pak na nově zřízený hřbitov, kam se pochovává doposud. To pak bylo pro otce špatné, průvody byly dlouhé, vypravovány z domu smutku neb z kaple staré nemocnice /dnešní poliklinice/. Pohřbů často bylo i několik denně za sebou a tak, abychom vše stihli, jako kluci-ministranti na zpáteční cestě jsme oblečeni v ministrantském naskákali do pohřebního vozu, otec si sedl ke kočímu na kozlík a odjížděli jsme na další pohřeb, neb jedině tak jsme mohli časově vše zvládnout. Tenkrát se tomu ani lidi nedivili. Pohřby ohudých lidí, kteří zemřeli v nemocnici byly jednoduché. Zemřelého odvezli v rakvi obyčejné, bez nožiček, na vozíku ze staré nemocnice, později t.zv. „furgonem“ t.j. uzavřeném voze. Církevní obřad pohřební, t.zv. „výkrop“ býval jen na hřbitově. Od toho se později upustilo. Zaopatřovat se chodilo pěšky, kočárem neb bryčkou z vesnice. Vzpomínám jak jednou se jelo do Sezimova Ústí zaopatřovat kočárem. U závor, které tam tehdy ještě nebyly, chtěli jsme koleje přejeti a jen taktak jsme přejeli před uhánějícím vlakem. Také se jezdilo na „duchovní cvičení“. Jednou přijeli v zimě, všude plno sněhu, i na ulicích Tábora. Pan děkan Korecký odjížděl na saních v košatině zabalený do přikrývek. V Pražské ulici práskl kočí do koní, košatina i s panem děkanem ze saní sklouzla a lidé volali na kočího, že ztratil pana děkana. Kočí se vrátil a našel pana děkana sedícího uprostřed ulice v košatině. Takových legrací bylo více. Tak jednou zase šel pohřební průvod z kostela za velikého povětří. A jednoho domu vypadla vyhlídka z okna, rozbila se o římsu a jednomu pánovi stojícímu na ohodníku se navlékla na hlavu, zpěváci přestali zpívat žalmy, za chvíli se o to znovu pokusili, ale marně, jak se jeden na druhého podíval, zpívat to dále nešlo. Až u „Grandu“ se jim 13
to zase povedlo. Jednou zase na pohřbu v Klokotech, bylo zima a náledí; při přenášení rakve se zesnulým na hrob jeden funebrák uklouzl a válel se s nebožtíkem, který vypadl z rakve, ve hrobě. Večer ještě přišli se k němu zeptat příbuzní zda se vážně neporanil./Myslím, že to byl p. Rais/. Ale abych se vrátil zase do kostela. Po celou dobu adventu, co dnes již není, zpívalo se každou sobotu před každou adventní nedělí svatohorské „Zdrávas“. Před každými roráty se zpívalo třikrát „Ejhle Hospodin přijde…“, vždy o tón výše. V kostele svítilo se t.zv. „sloupkama“ /tenké stočené svíce do sloupku, z něhož se při dohořívání povytahovaly/. 8. prosince byl svátek Neposkvrněného početí P. Marie. Ranní mše sv. začínaly v 6 hodin. Před vánočními svátky se vše v kostele čistilo, věčná lampa, kadidelnice, loďky na kadidlo, svícny atd. Přivezli 50, později 30 stromů vánočních, které se zasazovaly do dřevěných velkých podstavců. U hlavního oltáře otec ozdobil stromy vlastnoručně dělanými svičičkami, později byly svíčičky elekrické. Postavily se jesle. Nejprve malé, zapůjčené p. arciknězem Slivkou. V roce 1919 zakoupil pan děkan Fridrich vyřezávané dřevěné Alšovy, které jsem později pro bezpečnost před odcizením našroubovával každou figurku zespod na ocelový pásek, což se děje dodnes. Na vánoční svátky se sejmula horní část svatostánku na hlavním oltáři, na místo se postavil osvětlený stromeček a před něj se postavila soška Jezulátka. Na Štědrý den v 17 hodin se zvonilo všemi zvony „klekání“ a v 6 hodin večer se uzavřel kostel, který se otevřel až ve 23 hodin. Ve 23,30 h. a 23,45 hod. se zvonilo všemi zvony na půlnoční, která začínala o půlnoci na Štědrý den. Zpívala se Vánoční mše od Jana Jakuba Ryby „Hej mistře“, kterou zakončilo sborově „Tichá noc, svatá noc…“" Na Hod Boží vánoční byly mše sv. ráno v 6 hodin, pak v 7, 8, 9 a v 10,30 hodin, slavná mše sv., zpívaná latinsky; ta byla s asistencí /dva kněží v dalmatikach a jeden ještě v pluviálu/. Ten den míval každý kněz tři mše svaté. Odpoledne na Hod Boží v 15 hodin byly slavné nešpory s asistencí, při kterých se konaly postupně bohoslužby u všech oltářů postupně s průvodem kolem kostela uvnitř. Druhý den na svátek svatého Štěpána byly bohoslužby jako na Boží Hod, odpoledne sv. požehnání u jesliček a pak u hlavního oltáře. Na Silvestra bylo k večeru kázání a pak děkovná pobožnost jako doposud je zvykem. Na Nový rok byly bohoslužby jako na Hod Boží vánoční. Pak přišel den sv. Tří Králů, svěcení vody, křídy a kadidla. To bývalo odpoledne v 15 hodin a přišlo vždy hodně lidí i z venkovských obcí z celého okolí. Na 2. ledna na svátek Jména Ježíš byla oféra. Původně tento svátek býval 15. ledna. 2. února, na Hromnice, bylo svěcení hromniček, chodíval průvod kolem kostela. Často se muselo správci městského dvora říci, aby protáhl cestu sněhem kolem kostela. Na svátek svatého Blažeje se udělovalo svatoblažejské požehnání proti neduhům krčním, a to dvěmi svícemi křížem svázanými. Pak přišla předpostní doba – dvě neděle Děvítníku, což dnes odpadlo. Postní doba začínala Popeleční středou, kdy se uděloval „popelec“ z popele ze spálených posvěcených kočiček z loňského roku. Pak pokračovaly za sebou postní neděle a každý pátek bývaly Křížové cesty. Na Květnou neděli, kdy se do kostela sešlo mnoho i mladých lidí z venkova, býval průvod kolem kostela, zpěváci vešli do kostela hlavními dveřmi, které se pak zavřely, průvod s knězem zůstal před dveřmi, zpíval 14
se žalm, pak se zaklepalo křížem na dvéře, které se otevřely a průvod pokračoval k hlavnímu oltáři. Přípravy na velikonoce daly mnoho práce. Pan Adam, z ochoty pocínoval vnitřek mísy na křestní vodu, tácky pod konvičky, čistily se všechny kovové svícny, věčná lampa, kadidelnice, svorky, lodička na kadidla, kropáče a vše ostatní. Po smrtelné neděli přišli tesaři, pak čalouníci, truhláři, elektrikáři, postavil se Boží Hrob, který nakonec ozdobil pan Šilhan, zahradník, květinami, které přivezl na žebřiňáku ke kostelu. Přivezl i velké zelené vavříny a j. To jsme se často vždy na zpáteční cestě na žebřiňáku svezli až k němu pod sady. Později to tesaři odmítli dělat, neb město nebylo již patronem kostela, pak i čalouníci, že je v kostele zima a že je to práce ve výšce, pan Šilhan zemřel a jeho synové již pro to také nebyli. Pan děkan Fridrich byl dobrý známý pana Šilhana, ke kterému rád na zahradnictví zacházel, i v zimě do skleníku, kde bylo vše krásné a z jara již vše v plném květu. To již na něho čekali. Když přišel, tak oba syny pana Šilhana, kteří byli velcí dříči, vyhnal od práce, aby si se všemi porozprávěl. Pak, když řemeslníci odmítli dělat Boží Hrob nezbylo nám nic jiného a my jsme se museli do postavení celého Božího Hrobu pustit sami; otec radil a já se švagrem jsme nejdříve postavili kostru pod malým kůrem; bylo to dost složité a muselo se to postavit spolehlivě, aby to nespadlo. Byly to dva staré těžké oblouky plné hřebíků a tak práce byla těžká a dost nebezpečná. Pak jsme dělali čalounění t.zv. baldachýn z různých délek ze čtrnácti kusů bílé látky, po straně ze třinácti kusů červené látky a vpředu olemování ze tří kusů červené látky sametové, olemované zlatými třásněmi. Pak jsme přinesli z děkanství Boží Hrob. Pak jsme se pustili do práce elektrikářské, našroubovali jsme barevné žárovky a naposled ozdobili Boží Hrob květinami, které z velké části tenkrát nosívali věřící. Až později se musely objednávat z květinářství. Tak na to vše vzpomínám, jak vše dalo práce, ale nakonec blažený pocit, když vše bylo dokončeno. Rád vzpomínám na to velebné ticho v tomto zákoutí kostela, na osvětlenou velebnou svátost pod rouškou, zvláštní omamnou vůni z hyacint ve velebném tichu kostela i na modlitbu napsanou v takové černé knížce, „…zmučený Ježíši, spočíváš v tomto tichém hrobě, ruce i bok probodány…“ Před velikonocemi se také připravila „velká řehtačka“ za oltářem a místo zvonků „klapačky“. Večer o svatém týdnu byly t.zv. „Hodinky“ – pobožnost s čtením, na kterou se doprostřed před oltář postavil trojramenný velký černý stojan s červenými svíčkami a uprostřed s jednou svíčkou bílou. Při čtení modliteb se vždy po několika čteních zhasla jedna červená svíčka. Ze začátku seděl otec v lavici za mnou a vždy zaťukal na lavici, když se měla svíčka zhasnout. Později jsem si vše do modliteb poznačil a již jsem pak to věděl. Na konci se šlo za oltář s bílou svíčkou /poslední svíčkou/ a 3X se zařehtalo na velkou řehtačku. To bylo na Zelený čtvrtek a na Velký pátek, kdy hlavní obřady se konaly dopoledne. Pamatuji se, že ještě za pana děkana Fridricha se při obřadu umývaly nohy 12 starcům. Později se od toho upustilo. Obřady na Bílou sobotu začínaly již v 7 hodin ráno. Časně ráno se postavila před kostelem za kaštany hranice dříví, kde se světil oheň a spálily se staré sv. oleje. Pak následovaly obřady v kostele. Večer v 19 hodin bylo „vzkříšení“ a průvod obešel celé náměstí kolem dokola. Pan Barvíř, sluha od soudu, dělal přitom ohňostroj u piety mezi kaštany z trubiček, které byly naplněny hořícím práškem, dole zářila obruba červená a nad ní HIS. Také se zapaloval ohňostroj kolem kašny na náměstí. Večer na Bílou sobotu bylo již vše sváteční, lidé přišli na vzkříšení oblečeni do svátečního obleku. V oknech na věži kostela a i ve všech oknech kolem náměstí hořely svíčky, postavené na stojanech do tvaru trojúhelníku. Ještě si vzpomínám, že na Zelený čtvrtek se zakrýval kříž nad svatostánkem bílým flórem a 15
na Velký pátek černým flórem. Na Velký pátek se sejmula i věčná lampa a místo ní se pověsilo cingulum. Po Allelujah byly již ty hlavni práce v kostele za námi. Na Hod Boží velikonoční o ½11 h. byla slavná mše zpívaná a odpoledne v 15 hodin nešpory, vše s asistencí v dalmatikách a přišlo i plno ministrantů i těch, kteří málo ministrovat chodili. Při bohoslužbách na pondělí velikonoční lidé si přinesli k posvěcení mazance a vajíčka. Na neděli bílou – provodní – bývala pouť a mše sv. v kostele na starém hřbitově. O křížových dnech na den svatého Marka chodilo procesí na tři strany do okolí Tábora, jednou do Klokot, jednou za Čelkovice a jednou na Měšice. To byla mše sv. prvý den na Klokotech, druhý den v kostele na starém hřbitově a třetí den v táborském kostele hlavním. V tyto dny – to byla radost pro školáky, kteří se zůčastňovali průvodů a do školy v tyto dny nešli. Školáci šli v průvodu, nesli červené, bílé a fialové korouhve a po cestě natrhali polní kvítí, kterým ozdobili kříže korouhví. Ještě po létech mi znějí zpívané odpovědi malým sborečkem školáků pod řízením ředitele kůru p. Mathyho trojhlasně při pobožnostech u křížů a kapliček, kde se průvod vždy zastavoval k pobožnosti za úrodu zemskou. Za svatého Jana Nepomuckého chodilo procesí odpoledne do Čelkovic k soše sv. Jana z Nepomuku, kde byla pobožnost. V průvodu v čele se nesl kříž a kolem červené korouhve. Po cestě kluci stříleli z „bouchaček“/na klíč s dírkou, který si uvázali na motouz, nasadili po naplnění prachem na provázek hřebík a nárazem o něj to vybouchlo/. To již bývalo teplo a kluci se i koupali v Lužnici. Doma jsme si ozdobili u sochy sv. Jana Nepomuckého z rozkvetlého šeříku malý oltáříček. Venku v tento krásný čas bylo vše rozkvetlé, všude plno vůně a opravdové krásné jarní počasí. Po celý měsíc květen se konaly májové pobožnosti. Každý den měl před požehnáním jiný kněz kázání z kazatelny podle předem vypracovaného seznamu a věřící se vždy předem ptali kdo bude mít promluvu. Po kázání byla pak pobožnost u oltáře P. Marie ozdobeného spoustou květů, které provoněly celý kostel. Po mariánských litaniích bylo pak sv. požehnání u hlavnfho oltáře. Tyto májové pobožnosti byly vždy hojně navštěvovány, zvláště na 1. a posledního máje, kdy se zúčastňovaly bohoslužby drůžičky. Na svátek sv. Floriána 4. května bývala pobožnost venku před kostelem u sochy sv. Floriana na náměstí. Před touto sochou se přistrojil oltář a kolem otec vždy zasazoval 6 břízek – máječek. Při této pobožnosti hrávala kapela s tympány. V den svatého Jana Nepomuckého bylo sv. požehnaní u oltáře sv. Jana se zpívanými litaniemi svatojánskými, které se zpívají doposud. V tento den pobožnost mariánská nebyla. Na svátek Božího Těla mám hezké vzpomínky. Nejdříve postavili tesaři na náměstí na třech stranách „kostru“ tří oltářů a po očalounění je ozdobili máječkami. Později péčí městské správy byly postaveny jen kostry oltářů a já jsem pak je ozdobil. Jako čtvrtý oltář byl ozdoben tam co je „pieta“. To jsme vstávali velmi časně ráno, aby vše bylo včas hotovo. V dřívějších létech se nad oltářem u kostela stavěl bleděmodrý stánek se střechou. Časně ráno přivezli povozy ze statku z Hejlova dvě fůry zeleného rákosí, které rozprostřeli kolem celého náměstí po cestě, po které procházel průvod. Celé náměstí vonělo puškvorcovou vůní, kluci z rákosí si dělali 16
„píšťalky“ a po ránu se scházeli ostrostřelci do budovy Střelnice. Před průvodem připochodovala setnina ostrostřelců s kapelou v plné parádě a nastoupili na náměstí. Při pozdvihování velebné svátosti u oltáře u kostela na povel stříleli salvu z pušek. Slavnosti Božího Těla se zúčastnilo mnoho drůžiček, které šly v čele průvodu a z košíčků sypaly na cestu lístky květů. Také i u kostela házely květy po nás ministrantech. Před polednem a později odpoledne bývalo Boží Tělo na Klokotech s průvodem po návsi s oltáři a střílením z t.zv. hmoždýřů, po cestě vysypané rákosím jako ve městě. První neděli v květnu se slavil svátek matek, který je nyní nahražen MDŽ 8. března. Pamatuji, že po Božím Těle jezdíval pravidelné pan děkan Fridrich na léčení do Karlových Varů. Doprovázeli jsme ho na nádraží. Po celý červen byly večerní pobožnosti u oltáře Božského Srdce Páně, ozdobeného květy většinou růžovými a červenými. Na den sv. Petra a Pavla 29. června – se jezdilo na pouť do Chotovin. 5. červenec – svátek sv. Cyrila a Metoděje – se slavil hlavně na Moravě. Krásná je píseň cyrilometodějská, která se zpívá i dodnes. 25. července na svátek sv. Jakuba bývala mše sv. v kostele na starém hřbitově, zasvěceném tomuto patronovi. Na svátek sv. Anny bývalo večerní požehnání svatoanenské. 10. srpna na svátek Nanebevzetí P. Marie byla slavná pouť na Klokotech dříve i s průvodem. V tento den se sjíždělo mnoho lidí ze širokého okolí k účasti na bohoslužbách, které poslední dobou vede kapitulní vikář českobudějovický. Krásné byly promluvy k věřícím pana biskupa Hloucha, velmi oblíbeného celým českým jihem. 28. září na svátek českého patrona svatého Václava se konalo poslední procesí na Klokoty. 8. září v den Narození P. Marie, bývaly bohoslužby v klášterním kostele, zasvěceném P. Marii. Po celý říjen se konaly růžencové pobožnosti. Na den 2. listopadu Dušiček se v kostele stavěl katafalk v presbitáři, na který kolem se zavěšovaly staré obrazy olejové lebek, na hlavách s různými odznaky hodnostářů, například s mitrou papežskou, obraz přesýpátka, kardinálský klobouk, zlomená svíce atp. Nahoru se postavila vymodelovaná lebka se zkříženými kostmi, kolem katafalku na černém sukně byly postaveny na černých svícnech svíčky. Od tohoto se později upustilo. Bylo by toho mnoho a mnoho vyprávět o mé službě jako kostelníka, při které jsem utrpěl i úrazy jako například při stavění Božího Hrobu; v zimě pro nachlazení jsem si také nějaký den 17
poležel, ale práci pro kostel jsem konal rád, s láskou a obětavě. Při pohledu na kostelní věž vzpomínám, že tam nahoře bydlel t.zv. hlásný a současně zvoník. Po vystěhování posledního, p. Hovorky, chodil na věž zvonit můj otec až do svého stáří, později moje sestra Anička a na zvonění jsme se tam vystřídali všichni z naší rodiny. Hlásný v nočních hodinách dříve vytruboval na všechny strany každou noční hodinu. Později se od toho upustilo. Dnes již se zvonit na věž nechodí, neb zvonění je elektrické. Já jsem se na věž také nachodil za ta všechna léta, neb se tam muselo chodit na zvonění t.zv. „hodinky“ při každém úmrtí. To jsem zvonil nejmenším zvonem „Františkem“. Při pohřbu bylo zvonění „malé“, kdy se zvonilo t.zv. „polednikem“, neb „velké“ všemi zvony. V den pohřbu se zvonila t.zv „hrana“ hned po poledním zvonění, půl hodiny největšim zvonem. Před první světovou válkou, kdy byly i dva zvony na malé věžičce, zvonil jimi před každou devátou mší sv., kterou sloužil pan děkan, oběma zvony najednou můj otec, v každé ruce jedním řemenem. Škoda zvonů, zrekvírovaných za válek, zvláště je škoda „Dominika“, zvonu s velkým obsahem stříbra a krásným zvukem. Pamatuji, jak při rekvírování zvonů a jejich snášení z věže, lidé plakali. V době předvelikonoční, kdy „zvony odletěly do Říma“ se na věži řehtalo velkou řehtačkou, místo zvonění. Když jsme zvonili hranu mému otci, zapsali jsme tento smutný den na horní trám zvonice s jeho iniciálkami „V.Š.“ na jeho památku, neb jeho výstupů k zvonům na věž za těch jeho 70 let služby by se ani dobře nedalo spočítat. Za p. kapitulního vikáře Zeise obdržel za svou práci pochvalné uznání z konzintoře z Č. Budějovic a byl jmenován správcem sakristie. 22. března r. 1962 zemřel. Dožil se 80 let. Je pochován na hřbitově na Klokotech ve společném hrobě s naší maminkou, kterou jsme pochovali 2. února r. 1957. Nad jejím hrobem při pohřbu krásně ocenil její práci pro kostel P. Kostelecký, který stejným způsobem poděkoval při pohřbu za všechnu velkou práci pro kostel i mému tatínkovi, který vše rád v kostele dělal ke slavě Boží. Já jsem prožil svoje mládi v Táboře, kde jsem po ukončení školy se vyučil jako aranžér u fy. Novotný v prodejně textilu na Novém městě. V roce 1931 jsem nastoupil místo na Moravě ve Vyškově. V roce 1945 jsem se vrátil do Tábora, kde jsem pak pracoval na zásobovacím úřadě a později v podatelně na radnici. Od 1. července r. 1947 jsem za otce nastoupil místo kostelnika. Otec, již za mnoho let zkušený, zasvěcoval mě do všeho a pomáhal mi kde bylo třeba. Jako kostelník jsem sloužil až do 15. května r.1974, kdy jsem pro zhoršení mého zdravotního stavu svoji práci jako kostelník skončil, ale v myšlenkách jsem byl stále v kostele, neb svoji 18
práci jsem konal s láskou. Sloužil jsem za p. děkana Šebesty, p. administr. Trdly z Č. Budějovic a za p. děkana Žitného. Můj otec nastoupil službu za p. děkana Landkamra, Koreskýho, Thiera, Fridricha a Šebesty. Když jsem chodil ministrovat bylo v Táboře plno kněží, že jsme ministrovali současně u několika oltářů. Za p. děkana Fridricha byl zde kooperator a dva kaplani. Pamatuji p. Beránka, p. Šebestu, p. Schmída, p. Prokopa. Vzpomínám si dále na p. Škopka, p. Bezpalce, p. Drnka, kteří byli kaplany v Táboře. V duchu vidím i ostatní důstojné pány, kteří sloužili mše sv. v táborském kostele – p. Novotný, katecheta na obecná škole, který mě učil náboženství, p. Musil, katecheta, který byl duchovním táborských ostrostřelců, p. Krajíc, který bydlel v Květově domě, kde byl i v penzi v ústavě, kde o staré lidi pečovaly ctihodné sestry, p. profesora Kuklu, p. profesora Schwaba, který učil na reálce, p. Váchala; na prázdniny do Tábora jezdíval z Prahy p. Žák, který i působil literárně, p. Vitůrku, který chodil v cylindru, p. Kroupu, polního kuráta, Msgra Starého, profesora na gymnasiu, který chodil celebrovat do táborské nemocnice, Msgra Prossera, p. Huňáčka, který působil na Klokotech, p. Křemena, katechetu, velkého turistu, který o prázdninách pěšky procestoval celou Šumavu, na řádové kněze na Klokotech, kde nyní působí p. Alois Matulík, p. Bednaříka, vojenského duchovního, p. Korbela, který zemřel ještě mlád, jehož bratr pomáhal v kostele do posledních let, kapitulního vikáře p. Trdlu, který v Táboře administroval a dojížděl na neděli z Č. Budějovic, arcikněze p. Slivku a mnoho jiných. Rád vzpomínám na pana Raaba, který po čtyři roky jako důchodce obětavě pomáhal v kostele, který je již pochován na Klokotech. V Táboře na penzi žil i Msgr Kaspr, pamatuji i p. Rabišku, p. Marunu, p. Hoffra, syna kostelníka na starém hřbitově v kostele sv. Jakuba, který pak přestoupil jako duchovní k církvi československé, p. Hančíka, který se do Československa přestěhoval z Ameriky, který je pochován na čelkovickém hřbitově, p. 19
Nováka, kaplana na Klokotech, pak faráře v Malšicich, kde na hřbitově odpočívá, p. Zvánovce, který byl kaplanem za p. děkana Koreckýho a později byl až do okupace farářem v Číměři u Jindř. Hradce, odkud musel za okupace pryč, p. Chramostu, který byl pak děkanem v Ústí nad Labem, p. Staňka, profesora na gymnasiu, velmi jemného pána atd, atd. To bývalo kněží k celebrování a oblékání, to dnes si ani nikdo nedovede představit, a toho prádla co maminka pro kostel právala, škrobila a žehlila, plné košíky! Pan děkan Fridrich působil i na radnici jako první náměstek starosty a byl i referentem panského dvora a městského hospodářství. Od otce jsem slyšel vyprávět i jednu veselou historku. Jednou byl v t.zv. panském dvoře, kde byli i ustájeni koně, co s nimi jezdili při pohřbech, na které pan děkan pamatoval vždy kostičkou cukru. Když pan děkan přišel na dvůr, byli tam koně ve výběhu. Jak kůň Karel pana děkana zhlédl, pustil se za ním a pan děkan utíkal co mu nohy stačily. Kočí za ním volal, aby se nebál, ale pan děkan uháněl dál, aby se ukryl za stojící tam vůz. Byla z toho legrace, jak Karel prohnal pana děkana. Sestra pana děkana Fridricha slečna Albína – panu děkanu hospodařila a jako děti jsme se vždy těšily na mísu cukroví a o velikonocích na mazanec a vajíčka, které nám vždy po slečně Fanynce posílala. Než pan děkan Fridrich zemřel, dal si zavolat otce na děkanství jakoby se s ním chtěl rozloučit a na konec návštěvy řekl „Vojtěchu, už brzo přijdu do kostela“, pak zavolal svoji sestru Albínu, aby dala otci 100 Kčs na nějaké to pivo a pak se rozloučili a pak skutečně zakrátko se setkali v kostele naposled při jeho pohřbu. Bylo by toho o mém životě a práci kolem kostela ještě mnoho a mnoho vyprávět. Ve svých vzpomínkách jsem se omezil jen na záznam toho, co čas změnil a co se již dnes nekoná a nevidí. Jsou to vzpomínky, které nám vyprávěl otec a také vzpomínky moje, které jsem s otcem a pak sám při své službě kostelíka prožil. Jsou to vzpomínky za 70 let od roku 1904 do roku 1974, po která jsme spolu s otcem jako kostelníci v Táboře sloužili. Letos mi bude 69 roků, již jsem skoro čtyři léta v důchodu, rád na vše vzpomínám, rád vše jsem vykonával, ale zdravotní důvody mi nedovolily, abych dále pracoval. Až bude někdo tyto řádky číst, věnujte mi i mému otci dobrou vzpomínku a pomodlete se za nás „Otče náš...“ L.P. 1978 – Tam tichou nad Lužnicí, v tom kraji mileném... 20
Ach ten jarní neklid Na jihu Čech se jaro dostavuje o mnoho dříve než tady v Ontariu, kde se jaro někdy ani nekoná. Zima se obyčejně nekonečně vleče a tu je to náhle „z kožichu do plavek“. Ještě včera jste byli zachumláni v nějakém zimním burnusu a dnes již poskakujete s nesmírnou radostí okolo domu jen v kraťasech, triku a plátěnkách. První známky, že vláda zimy končí, se začaly na Klášterák dostavovat už někdy koncem února. Závany větru už v sobě nenesly to mrazivé ostří jako předtím, zato den ze dne jim na vlahosti přibývalo. Dostavil se březen. Pamatuji si to živě, jako by se to stalo teprve včera. Muselo to být o weekendu, protože jinak už bych býval seděl ve školní lavici. Hned po snídani jsem vyběhl naší soutkou do náměstíčka, kde ještě nikdo z kamarádů nebyl. Sedl jsem si na kamenné schody do sousedního domu, kde bydleli Tesařovi, Studenovských, pan Móz, pan Korbel a stará panna slečna Pešulová. Tu se na ty schody zničehonic dostavil závan, který byl tak vlahý, svěží, čerstvý a prosycený úžasnou vůní, proto mi to utkvělo v paměti dodnes. Ten úžasný závan sem v tom okamžiku nepochybně právě docestoval až z krajin okolo Středozemního moře, možná dokonce až ze severní Afriky. Na tu nádhernou chvíli jsem nezapomněl. Ba naopak, každého jara, kdy sníh mizí, led taje a vlahý vítr začné vanout, znovu a znovu se dostaví ten samý neklid jako tehdy. V takové chvíli zatoužíte mít křídla… Koncem března už byla ta touha vznést se a letět nesnestitelná. Vznést se vysoko jako pták… nad střechy Starého města, nad okolní krajinu, LETĚT!
Mít tak křídla Jak vzrušující myšlenka, která nikdy nepřestane dotírat a v různých obměnách a situacích se znovu a znovu vrací. Ty výstupy vzhůru do zvonice táborské věže s panem Šťástkou, se zasněnými výhledy do dálek jen jaksi přilévaly petrolej do tak již silně planoucího ohně. Well, křídla nemáme a tak podvědomě vyhledáváme „the next best thing“, jak se tady v anglickém světě říká. Vyhledáváme to, co je nejbližší tomu, co jsme původně hledali, ale co žel nalézt nešlo. Proto tuto hluboko zakořeněnou touhu řešíme lezením po výškách, po stromech, svazích, stráních, kopcích, skalách, hřebenech a štítech hor, po střechách, rozhlednách, věžích kostelů a hradů a triangulačních bodech. Čtenáři možná už namítáš, a co vznášet se na křídlech letadel? Na ty pisatel zajisté nezapomněl, ale toto vše je psáno spíše z pohledu chlapce a jeho omezených možností. Nechť jsi však čtenáři už nyní ujištěn, a jak z dalšího textu vyplyne, že autorovi je existence letadel, vrtulníků, vírníků, křídel rogallo a ultra lehkých letadélek, paraglidingu, vzducholodí a balónů dobře známá.
Geniální nápad Nevím už přesně kolik mi to bylo, deset, jedenáct? Jednou jsem si to zkrátka vykračoval Svatošovou ulicí k Žižkovu náměstí. Tu, někde tam u hasičské zbrojnice, 21
která tam dnes už není, mne zčistajasna napadl geniální nápad, alespoň za takový jsem jej v té chvíli považoval! V té době jsme se ve škole právě učili, že celá zeměkoule se otáčí kolem své osy, a že jedno toto otočení trvá 24 hodin. Jelikož ten nápad udeřil jako blesk z modrého nebe, nelenil jsem a bez prodlení se vydal za strýcem Rudolfem na Maredův vrch. Ze Starého města je to tam sice kousek cesty, ale tento nápad za to bezpochyby stál. „Strýčku, přišel jsem na něco neuvěřitelného!“ Strýček Rudolf již ode mne slyšel celou řadu „neuvěřitelných“ nápadů, ale protože byl dokonalý muž a pedagog, nikdy by mne neodbyl nějakým výrokem jako, „tak z jakou pitomostí přicházíš Pepíku dneska?“ „Strýčku“, začal jsem, „Zeměkoule se otáčí kolem své osy za 24 hodin a my s ní. Kdybych se však nějak zavěsil ve vzduchu a jednoduše pod sebou nechal zeměkouli otáčet, za 24 hodin by šlo takto obletět celý svět!“ Strýc trpělivě naslouchal mé hypotéze a nechal mne, abych ji rozvedl dál. „Stačilo by třeba mít pár takových balónů, které používají meteorologové, nafouknout je héliem a pod ně přivázat nějaké sedátko. Ale muselo by se vylétnout výš než domy a stromy, aby se do nich nenaráželo.“ „No nápad je to zajímavý, jen kdyby to šlo“, odvětil strýc a sáhl po nějaké příručce. „Obvod Země na rovníku je 40 075 km. Kdybys tedy na rovníku visel na té své sedačce hodinu, Země by se pod tebou pootočila o 1669,8 km, za minutu 27,83 km a za pouhou jednu vteřinu skoro půl kilometru! Však to zkus i bez balónů a sedačky. Běž ven na dvůr a vyskoč si do vzduchu! Za ten zlomek vteřiny bys měl být o pár set metrů dál.“ „To jsem už strýčku vyzkoušel na náměstí u kostela pod kaštany, a nic.“ „Buď rád Pepíku, že to nejde. A víš proč to nejde? Obal atmosféry, který je okolo celé planety, se naštěstí otáčí spolu s ní. Život by zde jinak nemohl existovat.“
Skandinávská koule Být vysoko, letět, mne pronásledovalo dál. V Pražské ulici stojí nedaleko náměstí dům, z jehož průčelí vyčuhuje půl dělové koule. Ta je tam od doby, kdy byl Tábor v roce 1648 obléhán Švédy. Jako hoch jsem si této památky nikdy předtím nepovšiml, až mne na ni upozornil můj dědeček z Prahy za jedné letní návštěvy svého rodiště. Když jsme tehdy spolu před tím domem stáli, vůbec mi nepřišlo na mysl, že by tu kouli mohl někdo, až o mnoho později, někde nalézt a teprve až potom ji tady zazdít. Od první chvíle jsem měl za naprostou samozřejmost, že ta koule sem byla vstřelena, že ve zdivu uvízla a proto tady podnes visí! 22
Dědeček Alexander klukovské duši dobře rozumněl, a když viděl, jak se motory mé představivosti roztáčí na plné obrátky, nechal mne při tom. Průčelí toho domu je situováno k jihu, z čehož jsem usoudil, že švédské kanóny ostřelovaly Tábor z plání nad Čelkovicemi, a že jejich dostřel musel být nejméně kilometr. Ihned jsem začal tyto představy rozvíjet. Spatřil jsem ustarané středověké sousedy a konšely města, jak pod rouškou noci tiše vycházejí z bludiště uliček na kamenné hradby Parkánů, v hloučcích rokují a odtud z výšin shlíží na ležení táhnoucí se až k Babí hoře. Tam lze odtud rozeznat temné siluety vozů a stanů. Do výše šlehají plameny desítek táborových ohňů. Dým a vůni pečeného masa je cítít až sem na hradby. Občas sem zalehne i zaržání koně a opilá vřava severské hordy, která při drancování v okolních vesnicích asi dnes tak dobře pořídila. Avšak bylo to pomyšlení na tu vysoko letící dělovou kouli, na ten fascinující oblouk její dráhy, který mne ne a ne opustit! Jak hluboce je zakořeněná touha létat, vznášet se, spatřit město z perspektivy ptáků. Aby ta koule mohla takto uvíznout v průčelí domu, musela na vzestupu svého letu vyletět hodně vysoko nad Lužnici, aby pak za svého sestupu mohla přeletět střechy okolních domů, které by ji jinak stály v cestě, a aby získala potřebnou razanci k svému zaboření do zdiva. Ach, moci při tom letu na ní sedět, jako v té pohádce baron Prášil, a přeletět domky Čelkovic, přenést se vysoko přes hluboké údolí Lužnice, přes Koželuhy a ty strmé stráně a hradby tyčící se nad nimi. A pak se vznášet nad nepravidelnou mozaikou taškových střech, nad kouřícími komínky baráčků, nad spletí dvorků, plácků a pavlačí! Ještě dnes je to myšlenka vzrušující. Za takovýchto vzletných a poetických okamžiků se chlapci obyčejně nezabývají něčím tak malicherným a nedůstojným, jako je to tvrdé přistání nárazem do zdi.
Na Starém městě svého času létal kdekdo Na Starém městě žili mnozí, kterým něco tak triviálního jako létání, nedělalo nejmenší potíže. 23
„Kam pak tak letíte, Šebková? No kam bych asi letěla? K Lustykům, zrovna prej jim přivezli čerstvej karfiól.“ Nebo: „Čau, kam letíš, kámo? No na Trafouš přece.“ (Trafouš, Traf, Trafík bylo kdysi podvečerní korzo od nárožních hodin na hotelu „Grand“ až k prodejně „Sportovní potřeby“ za hotelem „Slovan“. Naše korzo bylo takto nazváno po Trafalgar Square v Londýně, tuším zásluhou znalcem angličtiny a místním nestorem rock’n’rollu, Bohoušem Kuberou. Povinností každého táborského mladého muže či mladé dámy bylo, být zde co nejčastěji viděn). Nebo: „Kam tak letíš Fando? No k Horovi na pivko, ne? No tak to já Fando letím s tebou.“ Nebo: „Nezlobte se paní Beringrová, ale musím už letět, doma mě čeká hrozná halda žehlení.“ I neživá hmota u nás na Starém městě létala. Například zvony kostelní věže! Proč o Velikonočních svátcích nevyzváněly? Protože všechny zvony odlétly na svátky do Říma! Takovouto věc prosím povězte dítěti! Hned jsem si začal představovat celá hejna okřídlených zvonů, jak se nad malebnou jihočeskou krajinou houfují, a jak letí dál, a jak se k nim postupně přidávají zvony z Plané, Choustníka, Soběslavi, Jindřichova Hradce, Veselí, Třeboně, a ze všech dalších měst, městeček a vesnic. A jak pak všechny ty zvony společně letí přes zasněžené vrcholky Alp a dál a dál jižním směrem až na ten Apeninský poloostrov! Takové představy berou chlapcům dech!
Děkanovi holubi Létala i hejna černých kavek, která na táborské chrámové věži přebývala v trámoví baňatých bání. Ta se pne do výše bezmála 90 metrů a vždy pro mne byla, jak už bylo vzpomenuto a doposud je, silnou inspirací. Někteří z našich sousedů těmto černým ukrákaným obyvatelům věžních bání říkali „děkanovi holubi“. Jiní znalci místních věcí a bádaví pozorovatelé, jako na příklad PHDr. Arnošt Mrzena, zase tvrdili, že kafky ve věži nepřebývají nastálo, ale že hned po setmění houfně odlétají na noc na Babí horu. To je nevysoký pahorek nad 24
Čelkovicemi, který je pokryt modřínovým lesíkem. Kafky se prý zas brzy zrána za rozbřesku vrací na Staré město, a to nejen do bání věže, ale i děr v kamenném zdivu Kotnovské věže. Při svých návštěvách jsem si povšiml, že kolem Kotnovské věže je nyní ticho, že ta početná kolonie, která věž hlučně obletovala, už neexistuje. Též se zdá, že báně kostela a hřeben střechy převzali do patronátu holubi. Jsou vidět, jak trůní na hřebenu hlavní chrámové lodi, namačkáni vedle sebe, aby se tam všichni vešli. Nedivím se jim, musí být odtud skvělý výhled. Pak zničehonic, jako na povel, všichni najednou vzlétnou, chvíli krouží a plácají křídly nad kostelem, náměstím a okolo věže, a pak se zas, a opět jako na povel, všichni uvelebí a zas na chvíli to táborské hemžení pod nimi pozorují. Za chvíli se celý ten cyklus opakuje.
Nezapomenutelné ráno Na okně seděla kočka, byl horký letní den na okně seděla kočka a koukala se ven byl horký letní den a kdekdo chodil bos na okně seděla kočka, venku zpíval kos Byl horký letní den a celý svět se smál a mně veselý sen se pod jabloní zdál a celý svět se smál, vidím to jako dnes na okně seděla kočka a venku štěkal pes Přesně takový den to byl, slunce svítilo a nebe jako šmolka, když jsme, teta Josefka a já, vyrazili kolem deváté ráno na nákup na náměstí a do Pražské ulice. Nebylo ještě horko, jako pak k polednímu. Byl to obyčejný den, ale přece naň nikdy nezapomenu. Je tomu asi tak proto, že až na samém vrcholku táborské věže, kde je ten praporec se znakem města, seděl krásný bílý čáp! Seděl tam a zobákem si urovnával peří, patrně to byla ranní toaleta, a když byl hotov, rozhlížel se na všechny a chvílemi tím dlouhým červeným zobákem zaklapal do výše, asi ze samé radosti, že se nám to ráno tak pěkně vyvedlo a určitě i z toho rozhledu (ach ten panečku musel být). Vyšli jsme zrovna od Macáků (potravinářství) a zamířili vedle k panu Matouškovi (maso a uzeniny) a pak dál k Lustykům (ovoce a zelenina), každý pamětník však ví o co jde. Jak jsme vyšli od Macáků, ovanula nás vůně linoucí se z vedlejší uličky vedoucí do náměstí, kde bývala malá hospůdka „Na Polánce“. Větrák z její kuchyně i z kuchyně vedlejšího hostince „U Lva“ zanášely k našim nosům tu báječnou hospodskou vůni připravovaných pokrmů. Toto je mimochodem osvědčený trik všech restaurací po celém světě! Takový větrák z kuchyně do ulice a o hosty pak nikdy není nouze. Právě v té chvíli jsme si povšimli toho čápa trůnicího na korouhvi. Maminka podnes podle toho, jak se korouhev podle větru natočí, pozná z pavlače jak bude. Než jsme vše obešli, též mlékárnu v Pražské ulici, bylo už k polednímu a ranní svežest už ustoupila vedru. Ó, ty letní táborské náměstí, vždy plné zájezdových autobusů, školních výprav, davů výletníků a vodáků sjíždějících Lužnici. Ti se zde 25
objevili v pruhovaných tričkách, trenýrkách a všelijakých čepičkách, hučkách a slamácích, jindy byli jen bosi a v plavkách, jak vyrazili vzhůru od řeky doplnit si zásoby a zajít si do některé z hospod na pár piv. Někdy se pak s kytarami uvelebili na schůdcích kašny a dali se tam do koncertování. Dno kašny bylo od výletníků plné mincí, hotový poklad! Vláďa Krätzer byl první, kdo na to lišácky vyzrál. Z plechového víčka od konzervy a dřevěné laťky si zhotovil šikovné zařízení, kterým se mince ze dna kašny stěhovaly k němu na povrch. Někteří odvážnější, též jsem k nim občas patřil, se za pozdních odpolední, kdy v tom horku bylo náměstí skoro liduprázdné, se potápěli do kašny jako lovci perel. No a zas bylo na další láčenku nebo krabičku mražené ovocné drtě, kterou u Lustykových též prodávali. Láčenky byly za korunu. Paní Lustyková zalovila dřevěnými kleštěmi ve velikém sudu a vylovila velikou láčenku. Hned před krámem jsme se do nich pustili. Byly báječně prosáklé kyselým lákem. Jak jsme se do nich zakousli, šťáva nám tekla po bradě a po rukou až po lokty! Obyčejně jsme pak zamířili k prohřátým kamenným schodům okolo kašny a tam dál slastně vychutnávali ty naše pochoutky. V kašně byla naštěstí voda a tak jsme si po hodech mohli ty uprtlané pusy a ulepené ruce umýt. Když jsme se toho rána vrátili s tetou z nákupu, udělali jsme si pohodlí. Celá upocená a jen tak v kombiné se pustila do oloupání okurky na okurkový salát. Vzala škrabku a nikdy nezapomenu, jak si za toho parného letního předpoledne nalepovala ty dlouhé tmavozelené okurkové slupky na čelo, aby se trochu schladila. Přitom tiše vyhrávalo naše staré rádio. To jsou prostě ty chvíle, které se tak hluboce vryjí do paměti, že na ně člověk nikdy nezapomene. Třeba ta vůni Lužnice, tam kde se u Harrachovky prudce stáčí pod lávku, a kde její proud na chvíli nabere na rychlosti a síle. A okolo ty strmé skály a stráně porostlé tmavými smrky. Ach, jak tam ta řeka voní…
Moci tak být alespoň tím psaníčkem! Po celý zbytek dětství a mládí jsem podnikal vše, co jen bylo možné, co by bylo létání a pohledům z výšky nejvíce podobné. Kromě kostelní a kotnovské věže byla nám nejblíže rozhledna Hýlačka se svými barevnými skly, skrze které měla okolní krajina pokaždé jinou podobu a náladu. Přes některou barvu se zdálo, že je podmrakem, přes jinou, že je noc. 26
Když jsme s maminkou dorazili na vrchol Kostelce, byl celý zarostlý. Tyčil se tam sice nádherný vysoký triangulační bod, který okolní porost převyšoval, ale na ten jsem si netroufal vylézt. Na Choustník jsme se s tetou Josefkou vydali jednoho léta autobusem. Splnil se mi tím dávný sen, jelikož jsem siluetu tohoto kopce a zříceninu hradu po léta okukoval z Parkán. Autobus se posléze dostal ze zajetí temných turoveckých lesů a pojednou se celý Choustník s hradem objevili skoro již na dosah ruky. Již za chvíli jsme byli v městečku a vystoupili. Když jsme se po příkré lesní cestě konečně vyšplhali až k hradu, i zde lesní porost bránil výhledům do kraje. Až nyní jsme zjistili, že hradní věž je veřejnosti nepřístupná. Dva vojáci měli nahoře službu a nádherná středověká věž sloužila jako protiletecká hláska. Jak jsem záviděl těm dvěma vojákům, kteří se z věže rozhlíželi dalekohledy do dálek. Musela to pro ně být ta nejideálnější zašívárna. A tak nadlouho zas jen zůstalo u stavby draků a leteckých modelů. Drakům jsme pouštěli papírová psaníčka. Vítr je hnal výš a výš! Moci tak být alespoň tím psaníčkem!
Konečně křídla, první let Jednou, bylo to asi v roce 1962, se stalo, že ve výkladu kanceláře Svazarmu v Palackého třídě, se zčistajasna objevilo oznámení, že na letišti u Čápova dvora se konají vyhlídkové lety! V té době to bylo něco absolutně neslýchaného! Konečně létat, konečně spatřit naše město a okolní krajinu z výšky, tak jak to vidí ptáci! Hned příští odpoledne jsme se s kamarádem Vaškem Kohoutem na letiště vypravili. Ach to zklamání, že let se musí nejprve předem objednat! Ale toho odpoledne se na nás štěstí přece jenom pousmálo. Naše žadonění zaslechl instruktor, který se chystal do vzduchu s jedním pilotem, který si právě obnovoval pilotní zkoušky. „Víš co, já ty kluky vezmu nahoru s námi, když už se až sem harcovali“, řekl ten instruktor náčelníkovi letiště. Nádherná, skoro nová žlutočervená čtyřsedadlovka „Meta Sokol“ čekala před hangárem venku na trávníku. Usedli jsme a instruktor zkontroloval naše upoutací pásy se slovy, „budeme je potřebovat“. Letadlo pak rolovalo až na opačný konec louky. „Tak dnes konečně se mi splní ten velký sen“, mihlo mi v tu chvíli hlavou. Pak už se koníci v motoru naplno probudili z dřímoty a letadlo se rozjelo proti větru a nabíralo rychlost. Pojednou drncání ustalo, letadlo se již odlepilo od země a my se vznášeli! Pod pravým křídlem se mihl hřbitov, silnice na Budějovice, zahrádkářská kolonie nad Lužnicí, most vláčku Bechyňky a už jsme nad Babí horou a stále stoupáme. A nyní je již pod námi Staré město! Několikrát nad ním a Jordánem kroužíme. To je nádhera! Červené střechy domů jsou jako veliký trs zralých zahradních jahod a okolní zeleň Sadů a Pintovky jako jeho listoví! Bože, to je krása! Toto není jen tak obyčejný desetiminutový let. Jsme ve vzduchu dlouho. Instruktor zkouší žáka v různých režimech letu. Ještě jednou kontroluje naše připoutání. „Chcete hoši zažít beztížný stav?“, ptá se pak. Ze zadních sedaček samou radostí křičíme, „ano, chceme!“ Jsme právě nad zelení Turoveckých lesů. Pilot ždímá motor a žene stroj kolmo vzhůru. Posléze, když už se letadlo skoro 27
zastavuje, strhává jej do střemhlavého letu, a jak letadlo prudce padá, na pár chvil jsme beztížní! Pištíme rozkoší! Pilot a instruktor z toho mají radost a celý manévr kvůli nám ještě několikrát opakují! Ještě několik koleček nad hradem Choustník a už se vracíme k letišti.
Létající kolo Jana Tleskače a létající stroj zvaný vírník Jak dobře musel Jaroslav Foglar znát klukovskou duši! Jak jinak by mohl za centrální téma svých slavných knih “Stínadla se bouří” a “Záhada hlavolamu” vybrat právě létající kolo Jana Tleskače, jehož plán byl ukryt uvnitř kuličky v hlavolamu „Ježek v kleci“. Z této fotografie je naproprosto jasné, že i akademický malíř Kristian Kodet podlehl tomuto kouzlu. Několik let zas uběhlo, a jednoho dne se mi dostal do rukou časopis „Letectví a kosmonautika“. V něm byl článek o nějakém leteckém nadšenci, někde na severní Moravě, který si podomácku postavil létající stroj zvaný 28
autogyro, česky vírník. Tento stroj vzhledem trochu připomíná helikoptéru, vrtulník, ale ve skutečnosti se velmi liší. Rotor vírníku, oproti vrtulníku, není poháněn motorem, pouze se volně protáčí. Začně se otáčet až po rozjezdu, kdy je vírník hnán kupředu tlačnou vrtulí. Posléze se rotor skutečně roztočí a autogyro se počně vznášet. Vírník tedy, ve srovnání s vrtulníkem, potřebuje rozjezd, neodstartuje do výše z pevného startu. „Tak něco takového si lze dokonce postavit doma!“, zaradovali jsme se s Vaškem. Nelenil jsem a hned jsem na severní Moravu napsal dopis, který se až dodnes zachoval: Vážený soudruhu! Článek v „našem“ časopise „Letectví a kosmonautika“ vzbudil ve mně veliký zájem. O existenci, výhodách a schopnostech vírníků jsem sice již věděl dříve, ale celkem v době kosmických letů a „super“ rychlostí jsem se ani nezajímal o vírníky hlouběji, natož o amatérskou stavbu. Až poslední dobou roste zájem a zpráva o Vašem vírníku způsobila poprask. Slyšel jsem v Čs. rozhlase relaci o vírnících s redaktory L+K, kde udávali i Vaši adresu. Sice na stavbu vírníku v dohledné době nepomýšlím, ale zajímám se moc o jejich problematiku. Byl bych Vám velmi povděčen, kdybyste mi mohl odpovědět na několik otázek. 1.) 2.) 3.) 4.) 5.)
Výpočet vírníku (těžiště a pod.) Profil rotorových listů Zavěšení rotor. listů a rotorová hlava Hnací jednotka (výkon, otáčky, vrtule) Jaký motor dostupný u nás (stačil by motocyklový motor 250-350 neb více ccm?)
Avšak hlavně tu teorii. Až nasbírám a důkladně prostuduji podklady a dokumentaci, možná bych požádal Státní leteckou inspekci o povolení ke stavbě. To je však ještě hudba daleké budoucnosti a ještě je mnoho problémů k vyřešení. Byl bych Vám velice povděčen a zavázán, kdybyste mi sdělil výše uvedené dotazy, stačí v nouzi jenom skica na papíře, náčrtek a pod. Těším se na brzkou odpověď a další spolupráci. Rotorům zdar! Posléze opravdu přišla odpověď a my se vydali obhlédnout vírník na vypůjčené motorce. Bylo to na jaře. V Táboře již bylo pěkně, ale na českomoravské Vysočině ještě panovala zima! V Humpolci jsme se několikrát vyváleli na náledí a při posledním pádu se nám podařilo ulomit řadící páku. Jinak se nám naštěstí nic nestalo. Další cestu za autogyrem jsme vzdali a celou cestu až domů jsme jeli na jedničku! O nějaký čas později jsme opatřili nějaké trubky na rám a začali stavět rotorovou hlavu. Mezitím se dostavila přátelská návštěva spřátelených armád Varšavské smlouvy a všechno pak již bylo jinak. 29
Kdysi dávno předtím jsem v časopise „Popular Mechanic“ u pana faráře Miřejovského obdivoval ta malá, doma postavená letadélka, autogyra, helikoptery, rogalla motorová i bezmotorová, jejichž stavebnice si šlo v zahraničí koupit. Posléze však, když jsem se do těch zaslíbených krajů konečně dostal a mohl se těmto věcmi opravdu zabývat, uvědomil jsem si, že to nepůjde. Mám přece ženu a malého Martínka! Kdybych si srazil kokos, kdo by platil hypotéku, co by bylo s nimi…
Na létajícím koberci První velký let se konal v říjnu 1968. O půlnoci jsme tehdy startovali na palubě čtyřmotorového Boeingu 707 společnosti QANTAS na trati Vídeň – Karáčí – Singapur – Sydney. Na palubu letadel se tehdy nevstupovalo „rukávem“ jako dnes, ale autobus vás po letištní ploše dovezl až ke schůdkům. Blížíme se k nádhernému bílému letadlu. Do výšky se vypíná jeho směrovka. Je červená s velikým bílým klokanem! Je to nezapomenutelný pohled! Jsme klokanovi blíž a blíž tu ouha! Hned vedle parkuje skoro stejně velký Tupolev, sovětského Aeroflotu! Hlavou bleskne nemožná myšlenka, zastaví autobus u klokana nebo až u těch rudých hvězd?! Odtud bychom byli za pět minut v Bratislavě! Ale tento scenář se neuskutečnil. Vídeň se po chvíli propadla do noční černě a na druhém konci této cesty na nás čekal Jižní Kříž! Od té doby přestalo být létání zvláštností, ale sedět u okenka je stále vzrušující. Na několik letů člověk obzvláště vzpomíná, jako ten z Launcestonu na Tasmánii zpět na pevninu do Melbourne. Nad průlivem Bass Strait zmítala turbulence turbovrtulovým Fokkerem – Friendship jako hračkou z papíru. Bledly i stewardky! Let z ostrova Moorea na Tahiti byl též nezapomenutelný. Moorea tehdy měla malé ospalé letiště. Trup letadla, které na nás na ploše čekalo, byl z šedého vlnitého plechu! Zdálo se, že toto letadélko typicky francouzké koncepce vyšlo z té samé návrhářské dílny jako rozkošné autíčko Citroen 2 CV, a že se přitom vycházelo z té samé filozofie, podle které má jednoduchost a účelovost vždy přednost před elegancí. V trupu nebylo místo ani na uličku ! Z letištní plochy jsme proto nasedali do této uzoučké kabiny z boku letadla celou serií vedle sebe se nacházejících dveří! Bylo to legrační sedět takto za sebou jako žáčci v lavicích, kteří očekávají příchod pana učitele, zde tedy pana pilota. Ten už na sebe nenechal dlouho čekat. I on nastoupil do svého cockpitu dalšími bočními dveřmi! Nyní nás čekalo překvapení největší. Když se na nás ohlédl, aby nás na palubě přivítal, zjistili jsme, že do Papetee nás 30
vzduchem zřejmě dopraví identické dvojče Louis De Funèse! Předposlední návštěva do vlasti byla veselejší než ta letošní. I když i tato nakonec dopadla dobře. Maminka byla tehdy ještě o trochu více fit. Vraceli jsme se jednoho odpoledne z nákupu, když jsem si u silnice náhle povšiml malé šipky, která sdělovala „Letiště“. Již tolik let je tomu, když jsme se tehdy s Vaškem sem vypravili. „Zajedeme se tam podívat“, navrhl jsem mamince. Zastavil jsem u hangáru, kde muž v montérkách něco šteloval na motoru nevelkého letadla. Pozdravil jsem a optal se, „Ještě se tady dělají, prosím, vyhlídkové lety?“ „Třeba hned!“, odvětil ten sympaťák v montérkách a hned si začal hadrem utírat ruce! Milou maminku jsme, přes její počáteční protest, dostali nahoru na křídlo a odtud do kabiny. „Nemějte obavu, kdyby vám bylo nevolno, ihned se vrátím a přistaneme“, slíbil pilot. Motor naskočil a už jsme se po travnaté ploše dali do pohybu jako tehdy dávno. Dokonce jsme pak odstartovali tím samým směrem! „Tam kam to bude?“ optal se ten šíleně vstřícný pán, když jsme již byli ve vzduchu. „Nejprve prosím o několik koleček nad Starým městem, nad Klokoty, Jordánem a Lužnicí, a pak někam tam nahoru nad Jistebnici, na Javorovou skálu, Čertovo břemeno a Ounuz.“ „Támhle je penzión mojí kamarádky Mileny“, ozvala se zezadu maminka, když jsme se vraceli přes vesničku Hůrka. Let už se jí nyní velmi líbil. Pan pilot na nic nečekal a provedl pár parádních průletu přímo nad terasou, ale nikdo se žel venku neukázal, abysme mu mohli křídly zamávat. „Ještě nějaké přání“, otázal se pan pilot, když už jsme byli někde nad Náchodem a malým Jordánem. „Víte co?, udělejme ještě Choustník, ať na to třeba praskne banka!“ Přes turovecké lesy to chvíli trvá a tak jsem vzpomínal, že tady někde se kdysi 31
konaly ty beztížné stavy. Zakroužili jsme několikrát nad věží hradu a měli ještě větší rozhled než tehdy ti dva vojáčkové. „Nechcete si to na chvíli vzít“, navrhl hodný pan pilot. „Jen si hlídejte horizont, aby zůstával ve stejné úrovni s vrtulí, aby nešel nahoru či dolů.“ A tak jsem nakonec nejen zažil, jaké je to mít křídla, ale „na stará kolena“ si dokonce i zakočíroval! P.S. Po přistání, které bylo jako do peřinky, jsme se konečně představili. Visitka sdělovala, že ten hodný pan pilot se jmenuje Jirmus. Po návratu do Kanady toto vše vyprávím. „Pepo, ty jsi vážně létal s Jirmusem?“, překvapeně se ptá kamarád Karel Růžička, sám někdejší plachtař. „Ano, s panem Jirmusem, co má být?“ „Pepo, vy jste s maminkou totiž létali s několikanásobným mistrem světa v letecké akrobacii! Ten by ti teprve předvedl pár beztížných stavů!“ Á, proto bylo to přistání tak měkkoučké! P.S. 2 Toto vyprávění by nebylo možné napsat, sestavit a doplnit fotografiemi bez Tvoji pomoci milý Ivane. Ještě jednou za veškerou pomoc a všechny materiály veliký dík! Oakville,Ontario, Kanada srpen 2007 32
