Sebevražda Lukrécie pravděpodobně jižní Německo, druhá třetina 16. století olej, dřevo, 67 × 51 cm soukromá sbírka Provenience: majetek vévodů anhaltských – 1952 Moritzburgmuseum v Halle/Saale jako součást inventáře Landesgalerie Sachsen- Anhalt
Námětem díla je známý příběh o ctnostné římské matroně Lukrécii, která byla zneuctěna římským princem Sextem Tarquiniem a posléze spáchala sebevraždu před zraky svého manžela a jeho přátel. Její smrt měla za následek vyhnání etruských králů z Říma a nastolení republiky. Historii
opakovaně zpracovali klasičtí autoři (zejm. Livius I. 57-60; Valerius Maximus VI.1; Ovidius, Fasti II. 721–852. Ve středověku a raném novověku se příběhu chopili vedle výtvarných umělců i básníci a spisovatelé (mj. Shakespeare). Přestože křesťanství, na rozdíl od římského stoicismu, sebevraždu obecně zavrhovalo jako nepřípustné zasahování do Božího záměru, Lukrécie tvořila v tomto ohledu výjimku posvěcenou církevními autoritami. Sv. Augustin ve svém Městě Božím (426) ji uvádí jako vzor pro křesťanské ženy znásilněné při dobytí Říma barbary. Dante umístil v Božské komedii (Inferno IV) Lukrécii do předpeklí mezi ctnostné a ušlechtilé pohany, jejichž jediným „hříchem“ je to, že žili a zemřeli před příchodem Ježíše Krista. Christine de Pizan bránila s použitím odkazu na Lukrécii ženy před nařčením z apriorních sklonů k hříchu. V podobném smyslu ji zmiňuje i Geoffrey Chaucer v Legendě o dobré ženě. Filosof a literát Sperone Speroni z Padovy (1500–1588) byl přesvědčen, že „nikdo není natolik hloupý, aby nikdy neslyšel“ o Lukréciině příběhu. Umělce fascinovalo Lukréciino nezvratné přesvědčení, že je lépe zemřít nežli žít dále v hanbě. Pohaněná žena se raději vzdala života, než aby obětovala svůj ideál ctnostného života. Její smrt byla hrdinská a nanejvýš důstojná. Navíc se tato „soukromá“ sebevražda stala příčinou dalekosáhlých politických změn. Tyto skutečnosti přivedly Lukrécii v rámci výtvarných cyklů slavných žen do ideální společnosti velkých heroin klasické a starozákonní historie. Její důraz na cudnost a čistotu z ní navíc poněkud paradoxně činil jeden z předobrazů Panny Marie coby kvintesence veškerých ženských ctností. Na těchto ideových předpokladech se od sklonku 15. století zejména v záalpském výtvarném umění rozvinul a rozkošatěl poněkud profánněji pojatý obraz Lukréciiny sebevraždy s neskrývaným erotickým podtextem. Ctnostná římská matrona se zde objevuje jako luxusně oblečená a šperky ověšená renesanční krasavice, která dává vyniknout dráždivému kontrastu mezi okázalým šatem a dokonalým inkarnátem obnaženého poprsí. Vlastní akt sebevraždy probodnutím zde nebývá pojat nijak drasticky; jde spíše o symbolický moment, který jen zvyšuje smyslnost výjevu. V německém a nizozemském prostředí zpravidla postrádáme jak výraz tragédie a zoufalství, tak i snahu o zasazení příběhu do klasického antického prostředí, známou ze soudobého malířství italského (srov. cassonovou malbu Sandra Botticelliho z let 1496–1504 v Isabella Stewart Gardner Museum v Bostonu). Spíše zřídka se zde objevuje expresivnější pojetí Lukréciiny sebevraždy, jak je známe např. z rozšířených děl tzv. Mistra ze Svaté krve, činného v Bruggách v první čtvrtině 16. století. Do naznačeného hlavního proudu vyobrazení sebevraždy Lukrécie, reprezentovaného v Nizozemí tamními romanisty (Joos van Cleve, Ambrosius Benson, Frans Floris) a v Německu především Lucasem Cranachem st. a jeho okruhem (ale též Albrechtem Dürerem a v grafice mj. Hansem Sebaldem Behamem a Hansem Baldungem Grienem) náleží i posuzovaný obraz ze soukromého
majetku. Zachycuje Lukrécii v polopostavě jako nádherně oděnou a šperky ozdobenou dámu, jejíž vlasy jsou vzadu staženy do uzlu pod ozdobnou síťku. Umělec situoval výjev do realisticky pojednaného interiéru a znázornil i jeho zařízení, charakteristické pro hmotnou kulturu společenských elit 16. století v Evropě na sever od Alp. Perspektivní iluzi podtrhuje „úběžníkové“ zachycení stropního trámu, na němž visí osvětlovací těleso. Levou část výjevu vyplňuje zavřené okno, jehož výplň tvoří olovem spojované skleněné terče. Toto okno současně představuje hlavní světelný zdroj scény. Prostorové uspořádání posuzovaného díla tak na první pohled připomene Sebevraždu Lukrécie od Ambrosia Bensona (činného v Bruggách nejpozději od 1519, † 1550).
I když se Bensonovo dílo mohlo hypoteticky stát sumárním východiskem pro naši kompozici, mezi oběma obrazy je ve skutečnosti více rozdílů nežli shod, a to po stránce stylové, ikonografické i ideové. Zatímco Benson erotický podtext scény rafinovaně potlačil, autor posuzované malby jej přenesl do prvního plánu. Bruggský mistr navíc na pozadí znázornil (a od popředí důsledně oddělil) časově předcházející scénu Lukréciina zneuctění. Realistické pojednání dřevem obloženého
interiéru, který svou věcností a deskriptivním charakterem kontrastuje s emotivní povahou ústředního motivu, vede náš zájem k jinému typu pojetí Lukréciina příběhu, spojeného s tzv. Mistrem ženských polopostav.
Tato záhadná figura, v minulosti neúspěšně ztotožňovaná s různými konkrétními jmény (mj. Jean Clouet, Lucas de Heere, Clement Marot, Hans Vereycke), je dnes většinově považována spíše za zastřešující označení pro výkonnou dílnu, jejíž působiště leželo nejspíše v Antverpách a časové těžiště působnosti spadalo do první poloviny 16. století. Friedländer tomuto kolektivnímu mistrovi připsal 67 položek a dalších asi čtyřicet jich bylo publikováno později, především ve španělských sbírkách, což se zdá dokládat zaměření dílny na export. Provizorní označení autora, lépe řečeno produkčního centra vychází ze specifického typu nevelkých maleb na dřevě, zachycujících v polopostavách jemné mladé dámy aristokratického vzezření (s pečlivě upravenými účesy!), zpravidla v dřevem obložených interiérech, případně před neutrálním pozadím. Sebevražda Lukrécie byla tímto ateliérem replikována mnohokrát, a to dosti stereotypně; jedna z drobnějších variant námětu je i ve sbírkách Pražského hradu (O 239). Posuzovaná Sebevražda Lukrécie však do oeuvru Mistra ženských polopostav nenáleží, a dle všeho nepatří ani do kontextu nizozemského malířství. Je malována na pečlivě upravené žlábkované desce z měkkého dřeva, které se v 16. století jako podklad hojně používalo v jižních oblastech
Německa, nikoliv ale v Nizozemí. Figurální typ zobrazené Lukrécie je navíc na hony vzdálen aristokratické vytříbenosti a lyricky něžnému, tklivému půvabu, jímž se vyznačují modely Mistra ženských polopostav. Poněkud živočišné vzezření ženy z našeho obrazu, okázale vystavující své vnady pohledu diváka, spojené s nepříliš oduševnělým výrazem, je charakteristické pro nesčetné varianty zpodobnění Lukréciiny sebevraždy, jak je v téže době produkoval Lucas Cranach st. (1472 Kronach – 1553 Výmar) společně se svou dílnou a širokým okruhem žáků, následovníků a
napodobitelů. Kvalitativně jde o značně nesourodý a kolísavý konglomerát maleb na totéž téma, dobově nepochybně velmi oblíbené. Figurální typ, reprezentovaný dámou na posuzovaném obraze, však rozhodně nelze interpretovat jako „cranachovský“, i když k předlohám tohoto typu má jistě blíže, nežli ke vzorům nizozemským. Obraz má zajímavou provenienci, jak naznačují identifikační znaky dochované na jeho rubové straně. Strojopisný štítek z počátku 20. století jej identifikuje jako majetek vévody Anhaltského, další štítek, datovaný 4. květnem 1952, jej určuje jako položku inventáře Moritzburgmuseum v Halle nad Sálou, provozovaného Sasko-Anhaltskou zemskou galerií v Desavě. Razítko na rámu spadá rovněž do období někdejší Německé demokratické republiky. Pohnuté osudy fondu dnešní Anhaltské obrazárny (Anhaltische Gemäldegalerie) v Desavě jsou dosud zmapovány pouze
rámcově. Jednalo se o složitý konglomerát souborů uměleckých děl pocházejících z majetkových podstat anhaltských vévodů, země Anhaltska, města Desavy, soukromých odkazů a nadací (např. Joachim-Ernst-Stiftung). Přesnější údaje o provenienci našeho obrazu není možné získat bez podrobného archivního studia. Prozatím je třeba se spokojit negativním zjištěním, podle něhož se obraz v prvním tištěném inventáři desavské sbírky z roku 1937 nenalézá. Nezmiňují se o něm ani žádné další katalogy současné Anhaltische Gemäldegalerie a Kunstmuseum Moritzburg, které byly autorovi této zprávy k dispozici. Prozatímní soud o dotyčném obraze, který bude jistě dalším bádáním doplněn a upřesněn, zní následovně: Sebevražda Lukrécie je podle dostupných komparací dílem dosud neznámého malíře, který pracoval ve druhé třetině 16. století nejspíše v jižním Německu, avšak inspiroval se aktuální soudobou produkcí nizozemskou, na prvním místě malbami kladenými dnes do okruhu tzv. Mistra ženských polopostav. Posuzovaná kompozice představuje zajímavou a neobvyklou stylovou syntézu dvou vůdčích národních škol záalpské renesance v jejím vrcholném období. V Praze, v květnu 2016
Prof. PhDr. Vít Vlnas, Ph.D