V dnešní relaci Světem Bible chceme otevřít text základního textu Božího Zákona, slova Desatera. Vernon McGee hned na začátku upozorňuje, že se Desatero skládá ze dvou základních částí. První z nich se zabývá otázkou vztahu mezi člověkem a Bohem, druhá část řeší problematiku vzájemných mezilidských vztahů. Než otevřeme vlastní text Desatera, řekněme si něco k jeho dělení na jednotlivé příkazy. V původním hebrejském textu totiž žádné dělení naznačeno není. Že skutečně šlo o deset příkazů, vidíme z poznámky ve 28. verši 34. kapitoly 2. knihy Mojžíšovy a ve 13. verši 4. kapitoly 5. knihy Mojžíšovy. Tam se mluví o deseti přikázáních napsaných na dvou kamenných deskách. Vlastní dělení nám ale různé tradiční směry zachovaly značně nejednotně. Rabínská tradice považuje za 1. přikázání úvodní slova Desatera, tedy náš 2. verš. Verše 3. až 6. považuje za 2. přikázání a 17. verš za přikázání 10. Římsko-katolická a luterská tradice považuje za 1. přikázání text 3. až 6. verše a 17. verš dělí na 9. a 10., přikázání. Starocírkevní, pravoslavná a reformovaná tradice cítí 4. až 6. verš jako 2. přikázání a 17. verš jako přikázání 10. Mluvím o této nejednotě pouze proto, abychom si uvědomili, že ohraničení jednotlivých přikázání není z Bible vůbec jasné a nedají se z tedy z něho vyvozovat žádné příliš závažné závěry. Rozhodující je vlastní plný text Božích příkazů. Pojďme jej tedy postupně číst. Náš učitel začíná 3. veršem 20. kapitoly 2. knihy Mojžíšovy. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. (2M 20,3.) První Boží příkaz zakazuje polyteismus, tedy víru v množství bohů. Mimořádnost Izraele byla dána i jeho vírou v jediného Boha. Všechny ostatní národy se domnívaly, že existuje celý zástup božstev. Islám, který je v současné době jediným monoteistickým nebiblickým náboženstvím, vnikl až o staletí později, až v 7. století našeho letopočtu. První přikázání neřeší problém ateismu, to nás může zarazit. Ale problém ateismu nebyl v době izraelského putování vůbec problémem. Podle našeho učitele se s ním poprvé setkáváme až mnohem později, až v 53. žalmu, kde můžeme číst: Bloud si v srdci říká: "Bůh tu není." (Ž 53,2.) Některé překlady totiž toto místo chápou ve smyslu, že Pán Bůh vůbec není, neexistuje. V každém případě, ateismus je jev, který se v lidské historii objevil a se kterým se dnes můžeme setkat velmi často. Není rozumný, protože vyslovuje kategorický soud o neexistenci nedokazatelného Boha. Skutečně, ateismus předpokládá velmi silnou víru. Jestliže ale ateismus stojí na víře, není vázán na rozumové schopnosti svého zastánce. Dokonce nemůže být rozumem ani zdůvodňován. myslím teď na slova apoštola Pavla z jeho dopisu římským křesťanům, kde o pohanech psal: Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů.
Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla; vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli - on budiž veleben na věky! Amen. (Ř 1,21-25.) Krátce předtím apoštol mluví o tom, že Pána Boha je možné poznat, že jej i pohané poznali. Problém člověka ale neleží v rovině poznání, v rovině rozumu. Proto je strach z rozumu, který někteří křesťané mají, neopodstatněný. Lidský problém je problémem naší reakce na poznání, našich vnitřních vztahů, naší pýchy. Dobře víme, že Pánu Bohu náleží všechna moc i čest. Navzdory tomu si ji stále nárokujeme pro sebe. To je náš hřích. Ne člověk, ale Bůh je pánem tohoto světa. Ne bohové, ale jeden jediný Bůh. Žádný osud zapsaný ve hvězdách, žádné slepé zákonitosti věčně fungující bez jakékoliv kontroly. Nade vším ostatním stojí Hospodin, svrchovaný vládce, spravedlivý soudce, dobrotivý a laskavý Otec, který za nás v lidském těle Ježíše z Nazareta zemřel a pro nás vstal ze smrti. Žádného jiného Boha není. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. (2M 20,4-7.) Druhé přikázání zapovídá modloslužbu. "To už přece není problém naší doby a naší společnosti", můžete namítnout. Opravdu není? Já bych si tím nebyl až tak jist. Jistě, asi bychom v našich městech a vesnicích těžko hledali oltáříky starořeckého boha Bakcha. Těžko by se někdo přihlásil, že tomuto božstvu slouží a přináší oběti. Ale bez ohledu na to, kolik lidí uctívá láhev, kolik lidí obětuje svůj čas, své peníze, své přátele alkoholu, božstvu alkoholu? A kolik je mezi námi ctitelů Afrodíty, bohyně lásky, nebo spíše sexu (na lásku přitom vlastně nezbývá času). A pak ta další božstva: peníze, úspěch, síla, obdiv přátel, auto, zahrádka, děti na studiích, pověst dobrého křesťana, to všechno se může postavit na místo živého Krista a pak je zle. Na prvním místě chce stát Pán Bůh sám. Jaký je vlastně Bůh, ve kterého věřím a kterému chci sloužit? Je to skutečně ten Bůh, který se mi představuje v Bibli? Vidím ho takového, jak se mi opravdu představuje on sám? Nebo si mnoho domýšlím? Není to více Bůh mých přání? I tady vidím veliké nebezpečí uctívání obrazu, obrazu Boha, který jsem si já sám vytvořil ve své mysli. Třetí přikázání mluví o Božím jménu, Říká: Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. (2M 20,7.) Klasický výklad tohoto přikázání, jak jsem jej slýchal od nejranějšího dětství a jak se ho drží i Vernon McGee je jeho aplikace na bezobsažné vyslovování Božího jména. Je to jistě výklad pravdivý. Používat Boží jméno jako prázdné výplně naší
řeči, to je přinejmenším hloupé. Jak by se vám líbilo, kdybych takto používal vaše jméno? Lidé to tak říkají, je to všeobecně rozšířeným zvykem, ale jde tu o překračování Božího přikázání. Boží jméno, tedy i jméno Pána Ježíše, je svaté. Když ale Hospodin dával Mojžíšovi Desatero, asi na tento případ nemyslel. Pochybuji, že by prázdné vyslovování Božího jména bylo rozšířené i v oné staré době, kdy lidé měli všeobecně úctu k nadzemským věcem. Daleko spíše se tady myslelo na zneužívání Božího jména k magickým úkonům. To je závažná věc. Že nepatří do naší doby? Velký omyl! Kolik všelijakých léčitelů, kartářek, hadačů a psychotroniků pracuje s Božím jménem. Že to dělají v dobré víře? Ale Pán Bůh to výslovně zakázal! Překračují třetí přikázání. A ještě jeden způsob, který je podle mého názoru pro církev vůbec nejnebezpečnější. Řekli jsme, že Božím jménem je i jméno Pána Ježíše Krista. Co děláme, když sami sebe označujeme za křesťany? Používáme Boží jméno. Křesťan znamená Kristův člověk, podoba se slovem křest je v podstatě náhodná, v jiných jazycích ji nenajdeme. Používáme jméno Pána Ježíše oprávněně? Jsme opravdu jeho? Jsme si tím jisti? Pokud ano, je to v pořádku, pak nám jméno křesťan patří. Nejsme si jisti? Pochybujeme o realitě vztahu k našemu Bohu? Pak si raději křesťané zatím neříkejme a hledejme nejprve v Bibli a ve společenství věřících přátel ujištění o realitě Boží milosti. I v tomto ohledu je třeba bedlivě dbát na pravdivost našich slov. Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý. (2M 20,8-11.) Čtvrté přikázání je přikázáním práce a přikázáním odpočinku. Ne jen ledajakého odpočinku, ale času věnovaného Pánu Bohu. Mám za to, že často bývá upozorňováno na Boží příkaz odpočívání, ale méně se v církvi mluví o Božím příkazu práce. Křesťan má pracovat a má dobře pracovat. Mám teď na mysli zejména upozornění apoštola Pavla, který píše: Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili. (1Te 4,11.) Lidé kolem nás pracují nejčastěji pro peníze na vlastní spotřebu. Jsou i takoví, kteří pracují pro potěšení, z vnitřní nutnosti. Křesťanská motivace práce je ještě jiná. Bible mluví o dvou důvodech, které nás vedou k práci. Oba najdeme v Pavlových dopisech. Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu (Ko 3,23.), to je první důvod, proč křesťan pracuje a proč pracuje jak nejlépe umí. Věřící člověk dělá všechno pro Pána Boha, kvůli Pánu Bohu.
Ten druhý text se sice obrací ke zlodějům, ale v podstatě ukazuje na důvod pracovní činnosti kohokoli z nás. Apoštol píše: Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými. (Ef 4,28.) Pracujeme tedy nejen pro sebe, máme na mysli i ostatní. Práce je podmínkou dobré služby. Dává nám příležitost být užiteční druhým lidem. Vraťme se teď ještě na chvíli k té druhé stránce čtvrtého přikázání, k příkazu oddělení sedmého dne pro odpočinek. Sedmý den týdne, sabbat, byl Izraeli dán jako zvláštní znamení smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidem. Můžeme to zřetelně vidět z textu 31. kapitoly 2, knihy Mojžíšovy, kde je psáno: "Promluv k Izraelcům: Dbejte na mé dny odpočinku; to je znamení mezi mnou a vámi pro všechna pokolení, abyste věděli, že já Hospodin vás posvěcuji. Budete dbát na den odpočinku; má být pro vás svatý. Kdo jej znesvětí, musí zemřít. Každý, kdo by v něm dělal nějakou práci, bude vyobcován ze společenství svého lidu. Šest dní se bude pracovat, ale sedmého dne bude slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku. Každý, kdo by dělal nějakou práci v den odpočinku, musí zemřít. Ať tedy Izraelci dbají na den odpočinku a dodržují jej po všechna svá pokolení jako věčnou smlouvu. To je provždy platné znamení mezi mnou a syny Izraele. V šesti dnech totiž učinil Hospodin nebe a zemi, ale sedmého dne odpočinul a oddechl si." (2M 31,13-17.) Náš učitel k tomu poznamenává, že není důležité, který den budeme považovat za sedmý. Podle jeho přesvědčení už není možné rozpoznat, jestli sedmý den byla skutečně sobota, nebo jiný den týdne. Kalendář byl příliš často měněn. Abychom byli poctiví, musíme na tomto místě podotknout, že někteří křesťané jsou přesvědčeni o významu soboty jako takové. Většina věřících lidí ale rozumí biblickému textu stejně jako Vernon McGee. Já se k tomuto názoru přikláním také. Pro většinu církví je sedmým dnem neděle. Je to dáno památkou vzkříšení našeho Pána Ježíše Krista, nejslavnější událostí světových dějin. Oddělení neděle je výrazem křesťanské vděčnosti. K tomu je třeba povědět, že křesťané neděli vlastně nesvětí v tom smyslu, v jakém Židé světili sobotu. Sobota byla znamením smlouvy mezi Hospodinem a Židy. Křesťané jsou lidmi Nové Smlouvy s novými znameními. Křesťané neděli slaví. Sobotě rozumí podle epištoly Židům tak, že skutečná sobota je teprve před námi, že svěcení soboty je záležitostí nebe. Do jaké míry je v dnešní době důležité nedělat v neděli žádnou práci? Vždyť Pán Ježíš neměl z žádného jiného důvodu tolik sporů se zbožnými Židy, jako kvůli svěcení soboty? Proč to tak dělal? Dostali jsme jednou dopis od jednoho z našich posluchačů, kousek z něj byl otištěn v podzimní Anténě. Tento bratr vzpomínal, jak v době svého dětství, jako šestiletý chlapec, chodil v sobotu zapalovat oheň do židovských domácností, protože Židé nesměli v sobotu škrtnout zápalkou. Z evangelia můžeme vidět, že nesměli dělat ani řadu jiných věcí. Z dodržování soboty se stalo břemeno,
místo aby byl sedmý den lidem k pomoci. Farizeové Pánu Ježíši dokonce bránili v sobotu pomáhat lidem, uzdravovat nemocné. Pro jim Pán Ježíš s hněvem říkal: Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu (Mk 2,27.). Na druhou stranu, je mnoho lidí, kteří se považují za křesťany a chtějí žít život poslušnosti Božího slova, ale potřebu přestat v neděli pracovat nějak necítí. Kde je hranice, kde platí slova Pána Ježíše o připravenosti konat dobré činy i v sedmý den a kde je třeba skutečně odpočinout? Hranice jsou dvě a platí pouze obě současně. Kritériem může být prospěch člověka a možnost udělat to či ono jindy, než v neděli. Nejednou se mě ptaly mladé maminky, jestli mohou v neděli prát prádlo. To je velmi praktická otázka, malé děti špiní plínky i v neděli. Vždycky jsem se jich ptal, jestli by praní nezvládly v jiný den. Znám takové, které nemají dost velkou zásobu plen a neprat v neděli by pro ně znamenalo problém. Takovým říkám s čistým svědomím: Perte. Ale jestli některá z nich strávila celou sobotu u televize a v neděli chtěla dohnat, co zameškala, takovou jsem varoval: Pán Bůh to nechce, Pán Bůh stanovil lidský pracovní režim jinak.
