Mirari vos arbitramur List pastýřský J. Sv. papeže Řehoře XVI. o náboženské svobodě a ekumenismu. 1832 Ctihodní bratři, pozdrav a apoštolské požehnání! Jistě Vám musí být divné, že od doby, co je vložena péče o celou církev na Naši nestatečnost, ještě jsme se Vám neohlásili nějakým listem, jak je zvykem od prvních časů a jak to vyhledává i Naše dobrotivost k Vám. Bylo Naší snahou, abychom ihned otevřeli své srdce před Vámi a ve společenství Ducha promluvili k Vám tím hlasem, kterým je Nám přikázáno utvrzovat bratry v osobě svatého Petra (Luk. 22,32). Je Vám však dobře známo, jakébouřenehod a zármutků se strhly hned za prvních dnů naší církevní správy a uvrhly Nás do mořské hlubiny, a kdyby nebylo mocné ruky Páně, snad byste již truchlili nad naší zkázou připravenou hanebným srocením bezbožných proti Nám. Duch se vzpouzí obnovovat způsobenou bolest smutným vypravováním o tolika nebezpečích, raději velebme Boha a dárce všeho utěšení, který rozptýlil naše odpovědné nepřátele, vytrhl Nás z hrozícího nebezpečí a dopřál oddechu po utišení té strašlivé bouře.Rozhodli jsme ihned Vám sdělit radu v otázce vyléčení těchto ran v Izraeli, avšak množství starostí o zjednání a utvrzení obecného řádu, které jsou na Nás uvrženy, byly tehdy překážkou ve splnění Našeho předsevzetí. Na to pak novou příčinou Našeho mlčení byla zpupnost buřičů, kteří opětně usilovali rozněcovat pochodeň rozbrojů. Zdálo se Nám potřebné zatvrzelost tohoto lidu – jehož vzteklost puštěná z uzdy se nedala ukrotit dlouhou shovívavostí a všemi důkazy Naší dobrotivosti, nýbrž tím hůř si počínala – ačkoli k Naší nemalé lítosti jsme museli kárat metlou (1.Kor. 4,12) podle moci, propůjčené Nám od Boha a jak sami můžete usoudit, v práci Našehoúřadu
přibylo den ode dne potíží. Když jsme pak nyní již nastoupili – neboť pro tytéž příčiny bylo prodléváno – úřad a papežské důstojenství v Lateránském hlavním chrámu podle ustanovení a obyčeje Našich předchůdců, neprodléváme dále a spěcháme k Vám, ctihodní bratři. Vydáváme jako svědectví Naší laskavosti k Vám tento list a sice v den nejradostnější, kdy slavíme slavnost Nanebevzeti Panny nejslavnější, aby Ona, která se Nám propůjčila za patronku a ochránkyni v Našich velikých potřebách, také nyní přispívala svou pomocí Nám a do Naší mysli svým vnuknutím vštípila takové úmysly, které by byly křesťanskému stádci ku spáse. Ne bez lítosti, se srdcem naplněným zármutkem, obracíme se k Vám, víme, jak jste horliví ve víře a plni obav o ni v tomto klopotném stavu, v jakém se za nynějších časů nalézá. Opravdu můžeme říci, že nyní přišla hodina mocností temnoty, aby jako pšenice byli tříbeni synové vyvolení (Luk. 22,53). Kvílila opravdu a splynula země – nakažená od svých obyvatel, protože přestoupili zákony, změnili právo, rozptýlili věčnou smlouvu (Iz. 24, 5). Mluvíme s Vámi, ctihodní bratři, o věcech, které vidíte vlastníma očima a které jsou příčinou Našich společných zármutků a nářků. Hle, plesá smělá bezbožnost, studu prázdné umění, opovážlivá nevázanost. Vše co je svaté, tím se pohrdá: velebnost božských obřadů, mající v sobě velkou moc i velký užitek, zavrhuje se od ničemného lidu, zhanobuje a zesměšňuje. Spasitelné učení se vyvrací, bludy všeho druhu směle rozsévají. Ani zákony svatého tajemství, práva, ustanovení, sebevětší řády nejsou bezpečné před opovážlivostí tohoto lidu, mluvícího bezbožné věci. Nejsilnější útok se děje na náš římský Stolec svatého Petra, na který položil Kristus základ své církve. Svazky jednomyslnosti den ze dne více povolují a mocí se roztrhávají. Na božskou vážnost církve se obořují, její práva podrývají. Je vystavována soudu světa a s největším bezprávím se uvádí v nenávist národů a je uvedena v hanebnou podrobenost. Povinná poslušnost biskupů se vypovídá, po jejich právech se šlape nohama. V akademiích a gymnáziích se rozlévá znetvořené učení, kterým se katolická víra podkopává, ne už potají a pomalu, nýbrž zjevně a veřejně se proti ní brojí nepravosti, že se je čeho hrozit. Pravidla a příklady učitelů napustily jedem studentskou mysl, odtud příchází ono velké poklesnutí náboženství, tato
ohyzdná zvrácenost mravů. Odtud vidíme, jak se z vysmeknutí z uzdy nejsvětějšího náboženství – které jedině dává stálost královstvím a upevňuje moc a sílu panovníků – obecný řád se ruší, trůny se řítí, víc a více se vzmáhá zamítání veškeré mocnosti, dobyté z práva. Původ všech těchto velkých a častých pohrom je však třeba zvláště hledat ve skrytém působení oněch společností, které jsou stokami a kalužemi veškeré bezbožnosti, ohavnosti a všeho rouhání, jaké lze najít u kterýchkoli zavržených kacířů a bludařů. Takové metody, ctihodní bratři, a mnohé jiné snad ještě větší, jejichž vyjmenování by Nás dlouho zdrželo, a které jsou Vám dobře známy, Nás naplňují trpkou a neustálou bolestí, zvláště když jsme povýšeni na Stolec knížete apoštolů a především jiným jsme povinni planout horlivostí pro oslavení Božího domu. Poznáváme však, na jakém místě jsme postaveni a že nestačí pouze oplakávat tato mnohá zla, nýbrž že je nutné ze vší síly a moci je plenit; obracíme se proto k Vaší věrné pomoci a zveme Vás a Vaši pečlivost, ctihodní bratři, ke spasení katolického stáda, jelikož Vaše příkladná ctnost a nábožnost, jakož i opatrnost a neúnavná bedlivost Nám dodává dobré mysli, ano v tom množství přehořké péče Nás naplňuje příjemnou útěchou. Náš úřad vyžaduje, abychom pozvedli hlas a nasadili všechno, aby divoký kanec nekazil vinici a vlci netrhali stáda. Je naší povinností honit ovečky na ty pastvy, které jediné jim slouží ke spáse a o jejichž neškodnosti není žádné pochybnosti. Buď od Nás vzdáleno, nejmilejší, aby při těchto nebezpečích a útocích pastýři zanedbávali své povinnosti a strachem poraženi opouštěli své ovečky, anebo nepečujíce o své stádo, trvali v zahálce a rozmařilosti. Přičiňme se tedy v jednotě Ducha o společnou věc, nebo lépe řečeno, o věc Boží, at’ je proti společným nepřátelům společná bedlivost, společná snaha nás všech o spásu všeho lidu. Toho však nejlépe docílíte, jestliže, jak to přináší sebou Váš úřad, obrátíte pozornost na sebe a učení, stále myslíc na ona slova: že všeobecná církev každou novotou se ruší (S. Celest. PP. Ep. 21 ad Episc. Galliar.) a řídice se napomenutím sv. papeže Agathona, že na řádných ustanoveních se nemá nic měnit, nic ubírat ani přidávat, nýbrž jak slova tak i smysl se má zachovávat bez porušení (S. Agatho, PP ad Imp. apud Labb. Tom. 11, pag. 235. Ed. Mansil).
Odtud potom přijede nedobytná pevnost jednoty, která na tomto Stolci sv. Petra jako svém základu je založena, aby, odkud užitky svatého společenství plynou, tam také „všichni měli ohradu i bezpečnost i přístav před vším vlnobitím, i poklad dobrých věcí bez počtu a konce (S. Innocenc. PP Ep. 11 plud Constat.). Vy tedy buďte co nejvíce pečliví, abyste překazili drzost těch lidi, kteří usilují buď o potlačení práv tohoto sv. Stolce anebo o zrušení spojení mezi ním a církvemi, které jedině od něj přijímají pevnost a zdar. Proto vzbuzujte u věřících pravou důvěru a upřímnou uctivost k tomuto Stolci a volejte se sv. Cypriánem: „Křivě se domníváš být v lůně církve, kdokoliv se Stolce Petrova spouštíš, na němž je církev založena“ (S. Cypr. de unitate Eccles.). Na to jste povinni vynakládat svou snahu a bdít, aby byl střežen základ víry v tomto velkém spolčení bezbožných, právě nyní cítíme bolest proto, že jej chtěli uloupit a uvést ve zkázu. Buďte pamětliví, že soud nad čistotou učení, jímž se mají sytit národy, jako i správa a řízení celé církve přísluší římskému papeži, „jemuž je dána úplná moc od Krista, Pána našeho, aby pásl, spravoval a řídil všeobecnou církev“, jak prohlásili jasně otcové na florentinském sněmu (Conc. Flor. Sess. 25 In definit. apud Labb. Tom 18, col. 528, edit. Venet). Povinnost pak jednotlivých biskupů je zachovávat víru k Stolci Petrově svatě a svědomitě střežit poklad víry a pokud je na nich, pást stádo Boží. Kněží buďte poddáni biskupům, považujíce je – podle slov sv. Jeronýma – za rodiče svých duší (S.Hieron. Ep. 2. ad Nepot. a 1. 24); nezapomínejte nikdy, jak už nejdávnějšími církevními ustanoveními se zapovídá, aby ve svém přijatém úřadě nekonali nic, aniž si osobovali právo ve vyučování a kázání bez „přivolení biskupa, jehož péči je lid svěřen a od něhož se bude žádat počet za jejich duše“ (Ex Can. Ap. 38 apud Labb. Tom 1. pag. 38. Edit Mansl.) Buďte konečně ujištěni a přesvědčeni, že jeden každý, kdo cokoliv proti uvedenému řádu podniká, tak ten, pokud je při něm, ruší a podkopává i ustanovení církevní. Bylo by pak hříšné smýšlení, příčící se uctivosti s jakou se mají církevní zákony přijímat, kdyby se někdo osmělil zavrhovat řád od církve zavedený a obsahující v sobě konání svatých tajemství, pravidla mravů, základy práv církve, jako i jejich služebníků,
v zajetí
nesmyslných domněnek, nebo utvrhovat se na něj, jakoby odporoval nějakým základním zásadám přirozeného práva, nebo jej stíhati (obviňovat) z neúplnosti a
nedokonalosti, nebo jej I chtít podřizovat světské moci. Protože však podle učení tridentských otců je ustanoveno, že Církev byla vyučena od Ježíše Krista a jeho apoštolů a posud bere poučení od Ducha svatého, který jí poskytuje veškerou pravdu (Conc. Trid. Sess. 13. dec. de Eucharist. in proem.), je pak nerozumné počínání a nejvvšší rouhání, namítá-li se, že potřebuie
obnovy
a jakési obrození, aby se zachovala ve své celosti a vzrůstu,
jako by bylo možné pomyslit, že by mohla podléhat nějakému klesání nebo zatemnění nebo jiným podobným nedostatkům. Při takovém usilování směřují novotáti k tomu, aby byl položen základ novým lidským ustanovením, a pak bylo následkem to, čeho se hrozil sv. Cyprián, totiž
aby věc ta z Boha vzešlá stala se
církví lidskou (S. Cypr. Ep. 52, Edit Baluz.). Ať pak vezme v úvahu, ten, který o něco takového ukládá, že podle svědectví sv. Lva jedině římskému papeži je svěřena správa církevních ustanovení a že tedy přísluší jemu a ne kterémukoliv člověku, aby dělal závěry o dědičných ustanoveních a od Otců přejatých, a podle toho, jak píše sv. Gelas. PP in Ep. ad Episc. Lucanie)
grozhodnutí kanonická
brát v uvážení a vyměřovat od předchůdců uložená pravidla, aby po bedlivém rozvážení byly povoleny úlevy, jaké okolnosti časů činí potřebnými k prospěchu církve. Zvláště pak chceme podnítit Vaši stálost ve víře ohledně onoho přehanebného spiknutí proti bezženství kněžského stavu, které, jak je Vám známo, se denně rozmáhá, když se spojili ve snažení s některými zhoubnými filozofy naší doby i někteří členové duchovního stavu, kteří zapomenouce na svou hodnost a úřad a povolujíce rozkošnému lákání zašli v opovážlivosti tak daleko, že na některých místech se veřejně a opětovně odvážili předkládat knížatům své žádosti o zrušení tohoto přesvatého ustanovení. Nechceme Vás však zdržovat dlouhou řečí ohledně tohoto jejich hanebného usilování, nýbrž důvěřujíce raději ve Vaši víru, nařizujeme, abyste podle předpisů svatých kanonických pravidel se snažili ze vší své sily v celosti tento důležitý zákon zachovávat, chránit a hájit před střelami odevšad naň dorážejícími. Dále pak počestné sňatky křesťanských osob, které apoštol Pavel nazývá velikou svátostí v Kristu a v církvi (Žid. 13,4), vyžadují naši společnou péči, aby o svátosti
stavu manželského a o jeho nerozlučitelnosti se nic křivého nevěřilo anebo snad i neuvádělo. Již Náš předchůdce blažené paměti Pius VIII. důtklivě Vám tuto věc vložil do srdce ve svém listu k Vám; nicméně nepřátelé nepolevili ve svém počínání. Patří se tedy, aby byl lid náležitě vyučován, že řádně uzavřené manželství nemůže být rozloučeno, a že Bůh osobám spojeným manželským svazkem ukládá v tomto životě stálé společenství, které nelze rozloučit jinak než smrtí. Máme-Ii na mysli, že manželství je připočteno ke svátostem, a proto náleží do církevní správy, nechť mají před očima zákony ustanovené církví a vztahující se k němu, a jsou jim svědomitě poslušni, protože na jejich plnění pak záleží síla a stálost řádného udržování manželských sňatků. Sledujte, aby žádným způsobem a v ničem se nepovolovalo něco, co by odpqrovalo svatým kanonickým ustanovením a bylo proti usnesení církevních sborů, dobře zvažte, že k nešťastným koncům přichází taková manželství, která se uzavíraií buď proti církevním nařízením nebo bez předcházejícího usmíření s Bohem (tj. svatokrádežně) anebo pouze z tělesné rozkoše, když totiž ani na samu svátost, ani na její taiemství a jeho význam, snoubenci nehledí. Nyní obracíme zřetel kjinému hojnému prameni všech těchto zel, jimiž v tomto čase vidíme sklíčenou církev, a to k Našemu zármutku, a sice ke lhostejnosti neboli netečnosti ve víře, k oné zlé domněnce, rozšířené na všechny strany skrze lest bezbožníků, že totiž vyznáváním kterékoliv víry je možné získat věčnou spásu duše, jen když člověk uspořádá svůj způsob života podle pravidel spravedlnosti a mravopočestnosti. V této tak jasné a do očí bijící věci Vám bude možno bez velké těžkosti tento zhoubný blud odvrátit od lidu svěřenému Vaší péči. Ať se tedy zhrozí apoštolského výroku „Jeden Bůh, jedna víra, jeden křest“ (Efes. 4,5) ti, kteří se domýšlejí, že by z každého náboženství vedla cesta do přístavu věčné blaženosti a ať rozváží sami u sebe Spasitelova slova, že jsou proti Kristu nejsouce s Kristem (Luk. 11, 23) a že nešťastně rozptylují, protože neshromažďují s ním a proto „zajisté na věky zahynou, nepřidrží-li se víry katolické a nezachovají-li ji úplně a v celosti“ (Vyznání sv. Athanasia). Ať slyší sv. Jeronýma, vypravujícího, jak stále a vytrvale domlouval každému, kdo ho chtěl přivábit na svou stranu, když se církev roztrhla na tři díly: „Kdo se připojuje k Stolci Petrovu, ten je můj“ (S. Hieron. Ep. 58). Avšak marnou nadějí by se kojil, kdo by spoléhal na to, že i on došel znovuzrození vodou. Vhodně by mu odpověděl sv. Augustin:
„Tutéž podobu má
i haluz uříznutá od vinného kmene; co však prospěje podoba, nebere-li život z kořene? “ (S. August. In Psalt. contra part. Donat.). Z tohoto nečistého zřídla lhostejnosti v náboženství plyne ono převrácené a bludné učení, ať neřeknu pominutí se všemi smysly, že totiž každému se má dovolit a vydobýt svoboda svědomí. Tomuto zhoubnému bludu klestí cestu ona úplná a neomezená svoboda v myšlení, která se ke zkáze církve a obce dosti šíří. Dokonce se i někteří osmělují hlásat s náramnou nestydatostí, že by odtud vyplýval i prospěch pro náboženství. „Je-li ale horšího vraždění duše než svoboda v bludu?“ řekl by sv. Augustin (S. Aug. Ep. 166). Jestliže se povolí otěže udržující lidstvo na stezkách pravdy, poněvadž i bez toho lidé chvátají a chýlí se ke zlému „hle, tu již spatřujeme otevřenou studnici propasti“ (Zjev. 9,3), z níž viděl sv. Jan vycházet dým zatemňující slunce a z toho dýmu vycházející kobylky na celou zemi. Odtud přichází tato zvrácenost mysli, odtud zkáza mládeže, odtud to, že se mezi lidmi pohrdá svatými ustanoveními a zákony, jedním slovem odtud pochází i ten mor, vše potírající v obecních zprávách, ano nejdávnější věky svědčí a zkušenost učí, že kvetoucí země v hojnosti, moci a slávě tímto jediným nástrojem vzaly za své. Tímto nástrojem je z uzdy puštěná svoboda myšlení, volnost v řečech a bažení po obnovách. Sem také patří ona svoboda tisku, hodná vší kletby a ošklivosti, aby se vydávaly jakékoli spisy vůbec a tuto svobodu se někteří opovažují žádat a hájit tak bezostyšně. Hrůza nás jímá, ctihodní bratři, pozorujeme-li, jaké znetvořené učení, ano spíše jaké bludné příšery se na nás valí, které se široko daleko rozmnožují v nesmírném množství knih, knížeček a spisků na pohled sice nepatrných, ale svou zločinností tím obsažnějších a které nás pro zlořečenost, rozlehlou po tváři země, přivádí k pláči. Ó jen pohleďte: jsou ještě lidé tak nestydatí, že neústupně vyvozují, že toto nastávající rozšíření bludů bývá vrchovatě nahrazeno tou či onou knihou, vydanou na obhajobu náboženství a pravdy v této hrozné bouři všemožných nepravostí. Zajisté by bylo hříchem, a proti všemu právu, páchat jistý veliký zločin proto, že se můžeme dočkat, že z něho vyplyne nějaké menší dobro. Může někdo rozumný říci, že má být dovoleno veřejné rozdávání jedu, poněvadž tento někdy slouží jako prostředek, který pomohl toho či onoho vytáhnout z rukou smrti? Docela jiná byla kázeň v církvi co se týče vyhlazování zlých a otravujících knih
hned od časů apoštolských o kterých čteme, že velké množství knih veřejně spálili (Skut. 19). Stačí si přečíst zákony pátého lateránského sněmu, rovněž i později vydané ustanovení Našeho předchůdce blažené paměti Lva X., kde se dává napomenuti: „aby umění užitečné a vynalezené k prospěchu víry a rozšiřování pěkných věd, neobrátilo se na škody, aniž bylo na újmu spasení pravověrných křesťanů“ (Act. Conc. Lateran.V. sess. 10., kde je citována Const. Lva X. Viz též předcházející Const. Alexandri VI. Inter multiplices, kde je k tomu dost řečeno). K tomu pak i s velkou péčí přihlíželi Tridentští otcové a ustanovili ve svém spasitelném usnesení lék pro tento neduh – totiž aby byl zhotoven rejstřík knih, obsahujících nečisté učení. (Conc. Trid. sess. 18 et 25). Musíme horlivě bojovat, říká Klement XIII., blažené paměti náš předchůdce, ve svém pastýřském listě (Lit. Clem. XIII., Christianae 25. Nov. 1766) ohledně likvidace škodlivých knih, „horlivě musíme bojovat, jak toho žádá sama věc, a plenit ze vší síly nakažlivý mor tolika knih; neboť je nemožné odstranění samotných bludů, dokud živly tohoto zlosynství, Nám odbojné, nebudou ohněm spáleny a zničeny“. Z takové pečlivosti, po celou dobu trvání s jakou tento apoštolský Stolec vždy usiloval zamítat knihy podezřelé a škodlivé a vytrhávat je z rukou lidí dost jasně vysvítá, jak ošemetné, opovážlivé, dotýkající se cti apoštolského Stolce a jak hojným původem všeho zlého mezi křesťanstvem je učení a smýšlení těch lidí, kteří nejenom odsuzují cenzuru knih jako nějaké příliš obtížné břemeno, nýbrž ve své bezbožnosti se pouštějí až tam, že tvrdí a vyhlašují, že takové nařízení odporuje všemu lidskému právu a směle odpírají toto právo církvi – dělat o něm svá rozhodnutí a mít nad ním správu. Protože ale, jak jsme o tom zpraveni, ve vydávaných spisech se vůbec roztrušuje i takové učení na zviklání povinné věrnosti a poddanosti mocnářům a na vyvolání rozbrojů ze všech stran, je třeba věnovat zvláštní pozornost tomu, aby nebyly takovou lstí svedeny národy z pravé cesty. Vzpomeňte všichni apoštolovo napomenutí, že není vrchnosti, leč od Boha a které jsou, ty jsou od Boha zřízeny. A proto, kdo se vrchnosti protiví, protiví se Božímu zřízení a kteří se pak protiví sami sobě, dobudou odsouzení (Řím. 13, 1-2). Proto Božské i lidské zákony volají k soudu ty, kteří jednají s hanebnými úmysly, jak by se dala podnítit spiknutí a rozbroj, vypovídala se věrnost knížatům, ano jak by se i dala svrhnout
vláda. A právě proto, aby se taková hanba nestala, křesťané v prvních dobách, ačkoliv byli krutě pronásledováni, přece si dobyli velké zásluhy o své vládce a blaho říše, nezradili je tam, kde se to nepříčilo samotnému náboženství. Byli věrní a prolévali za ně v bitvách i krev, jak Nám o tom letopisy podávají důkazy. Sv, Augustin říká (S. Aug. in Psalt. 124. n. 7): Křesťanští bojovníci sloužili císaři pohanskému, kde se však jednalo o věc Kristovu, neuznávali leč toho, který je v nebesích. Rozeznali Pána věčného od pána časného a přece, z vůle věčného Pána, byli poddáni i pánu časnému. To měl na mysli i nepřemožený mučedník Mauricius, setník u Thébanského pluku, když podle zprávy sv. Eucheria odpověděl císaři takto: „Jsme, ó císaři, tvoji válečníci, jsme ale také – svobodně se k tomu známe – služebníci Boží… A hle, ani toho největšího nebezpečí života nás nepodnítilo ke vzpouře; zbraň je v našich rukou a neprotivíme se, protože milejší věc je nám umřít, než vraždit“ (S. Eucher. apud Ruinart SS. MM de SS. Maurit. et soc. N, 4). věrnost prvních křesťanů ke svým mocnářům se tím jasněji zaskví, vzpomene-li s Tertuliánem (Tertul. in Apologet. Cap. 37), že za tehdejších časů „na straně křesťanů byl i počet lidstva i síla, kdyby se chtěli protí svým nepřátelům postavit na odpor. „Jsme jako ode včera“ říká dále, „i naplnili jsme všechny vaše kraje, vaše města, ostrovy, hrady, posádky, sbory ano i tábory, vaše třídy, i královský hrad, senát, veřejné soudy… Zdali bychom nebyli schopni, nebyli hotovi k jednotnému boji a kdyby nás byl i menší počet, protože tak ochotně se vydáváme na smrt, kdyby podle našeho učení nám nebylo dovoleno raději od jiných smrt přijímat, než bychom sami zabíjeli?… Když u vás tvoříme takové množství, kdybychom se vytrhli a odstěhovali do nějakého vzdáleného konce světa, jistě ztráta tolika obyvatel by uvalila hanbu na vaše panování a zpustlost krajů by vás nejvíce pokárala. Nepochybně by vás polekala vaše osamělost… byli byste si museli hledat lid, nad nímž byste panovali, větší počet nepřátel než měšťanů by vám zůstal: nyní však menší počet máte nepřátel pro množství křesťanů.“ Tyto výtečné příklady pravé poddanosti knížatům, jaké nutně musely vyplývat z největších přikázání křesťanské víry, jsou právě hanbou a ohyzdnou drzostí a
bezbožností těchto nynějších lidí, kteří dychtíce po rozpustilé svobodě, vzdorují všemu řádu, cele se vydali na to, jak by všechna práva v mocnářstvích zviklali a vyplenili, aby pod rouškou svobody uvedli lid do své služebnosti. K tomu zajisté směřovaly nesmyslné rady a zločiny Valdenských, Pikhartů, přívrženců Viklefových a jiných synů podobných Beliálovy, kteří byli a jsou odpadem a hanbou lidského pokolení, a proto vším právem byli poraženi klatbami tohoto apoštolského Stolce. Jistě z žádné jiné příčiny nezasazují tito podvodníci všechno své úsilí, než aby plesajíce s Lutherem, si mohli v tom přát štěstí, že se od všeho osvobodili; aby všeho dosáhli snáze a rychleji, dopouštčji se směle všech možných nepravostí. Nic utěšenějšího jak pro náboženství, tak pro zemské vlády, nelze čekat z úsilí lidí, kteří chtějí mít církev oddělenou od království a rozrušit oboustrannou svornost mezi světskou a duchovní mocí. Je zřejmé, že se této jednoty, obcí a církvi po celou dobu příznivé i prospěšné, strachují milovníci bezostyšné svobody. K takovým příčinám Našeho zármutku a zvláštní bolesti, která na Nás při tomto všeobecném nebezpečí doléhá, připojují se ještě některé společnosti a jednoty, jejichž členové se hrnou pod jeden prapor s kýmkoli a jakékoli nepravé víry nebo sekty vyznavačů, sice pod rouškou nábožné horlivosti, v srdci ale chovají touhu po novotách a péči o rozšíření rozbrojů. Prohlašují svobodu všeho druhu, tropí zmatky v zemích a v církvi a snižují každé důstojenství. Toto, ctihodní bratři, Vám píšeme sice s bolestným srdcem, avšak důvěřujíce v Něho, který rozkazuje větrům a činí utišení, abyste pod štítem víry statečně bojovali boj Páně. Vám zvláště přísluší stát jako hradba na odpor všemu vzpínání se proti božskému umění. Vytaste tedy meč ducha, který je slovo Boží a podávejte chleba těm, kteří lačnějí po spravedlnosti. Byli jste povoláni jako pilní dělníci na vinici Páně, to jediné vyhledávejte, o to jediné pečujte, aby byl vyplet kořen vcškeré hořkosti na roli Vám svčřené, a aby bylo udušeno símě nepravosti a radostné pak ctnosti osení mile vzhůru klíčilo. Mějte zvláštní otcovskou lásku k těm, kteří obětují mysl a srdce nábožným naukám a moudrému umění, buďte jim učiteli, ďte jim vůdci, aby zc stezky pravdy neopatrně nezabloudili na cestu bezbožných, spoléhajíce
na sílu svého ducha. Připomínejte jim, žc Bůh je „vůdce moudrosti a napravitel moudrých“ (Moudr. 7, 15) a že je nemožné poznal Boha bez Boha, který mocí svého slova učí lidi poznávat Boha (S. Ireneus Lib.14, cap. 10). Je to jednání hrdého, ano spíšc nemoudrého člověka, chtít odvažoval na vážkách lidského smyslu tajemství víry, které sc žádným smyslem ncdají vystihnout a důvěřovat ve vlastní rozum, vclmi slabý a nedostatečný vzhledem ke stavu, ve kterém se lidská přirozenost nachází. Ostatně ať naši nejmilejší synové v Kristu, knížata a mocnáři tyto naše společné žádosti, směřující k prospěšnosti církve a všech zemí, svým slovem i skutkem podporují, užívajíce moci, která je jim propůjčena nejen k panování světskému, ale mnohem více k ochraňování církve. Ať bedlivě rozváží, že cokoliv činí pro dobro církve, že rovněž slouží k upevňování jejich moci a klidu; že prospěch víry mnohem více jim má ležet na srdci, než prospěch jejich králoství, ať i to berou na mysl, jak říká sv. papež Lev, jakým vekým ziskem je, „jestliže ke koruně jim propůjčené z Božích rukou bude také přidána koruna víry“. Když byli postaveni jako otcové a opatrovníci národů, zjednají jim pravý a hojný pokoj, jestliže svou péči obrátí zvláště k tomu, aby bez porušení zůstávalo náboženství a uctivost k Bohu, který na svém šatě ve výši beder má napsáno: „Král králů a Pán pánů“ (Zjev. 9, 16). Aby však tyto naše úmysly dosáhly šťastného a požehnaného cíle, pozvihněme oči a své ruce k nejsvětěší Panně Marii, která má moc vyhubit veškeré kacířství, v ní klademe veškerou důvěru a která je celou naší nadějí (Ex S.Bernardo Serm. de nat. B.M.V. § 7). Kéž ona ráčí svým zástupnictvím vyprosit v těchto časech, nebezpečných stádci Hospodinovu, aby naše snažení, rady a jednání došly žádoucího účinku. O to vzývejme také v modlitbách a v pokoře Petra, knížetc apoštolského a jeho spoluapoštola Pavla, abyste všichni stáli jako hradba tak, aby se nezakládal jiný základ než ten, který je položen. Těšíme se touto sladkou nadějí, důvěřujeme, že zakladatel a dokonatel víry, Ježíš Kristus bude i potěšitelem v Našich souženích, která až tuze na Nás dolehla a tak Vám udělujeme, ctihodni bratři, i Vašim svěřeným ovečkám, jako předchůdce nebeské pomoci, Naše apoštolské požehnání.
Dáno v Římě při S. Marii Maggiore dne 15. srpna na den slavnosti Nanebevzetí Nejblahoslavenější Marie Panny, léta vtělení Páně 1832, Našeho apoštolského úřadu (roku) druhého. Řehoř XVI.
