K l u b d o b r é n á l a d y J a n a W e r i c h a
Mini - ZPRAVODAJSTVÍ → Ú n o r
v
K l u b u ← „Teď jsem já u kormidla…“ /Jan Werich/
Sobota
8. února od 19.30 h
Zveme piráty a mořské vlky, jakož i statečné suchozemce, na pestrý karnevalový rej. K tanci nebo k poslechu zahraje
Tanec * Legrace * Diskotéka na přání s dj Šarapatkou * Slosovatelné vstupenky * Odměny pro nejpůsobivější masky. Věcnými dary může každý přispět do tomboly k pohodě večera.
SOKOLOVNA ŘEPY, Na Chobotě 129 /za konečnou tramvají, nebo autobus 264 z Bílé Hory/ ------------------------------------------------------------------------------------------------------------Takhle nějak vypadá pozvánka, to jen abyste o nic nepřišli. Pro členy KDN je vstupné Kč 60,-, hosté platí 100,- Kč. Vstup do sálu je možný od 19 hodin, ale když přijdete dřív, třeba od 17 hodin, budeme rádi, když nám pomůžete s úpravou sálu. Občerstvení si můžete vzít vlastní, ale bude také možné ho dokoupit v našem režijním bufetu, případně ve vedlejší restauraci. Přijďte se odreagovat, bývá hodně veselo. Jen prosíme, aspoň naznačte, že se chystáte. To proto, abychom netahali o moc víc stolů, než je potřeba. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
15.2. ĎÁBEL Z VINOHRAD Jiří Šlitr by se letos dožil devadesáti let. Chceme v tento den zajít za ním na místo jeho odpočinku na Vinohradském hřbitově. Sraz: Stanice Vinohradské hřbitovy v 15 h. Vezměte svíčky, květiny a teple se oblečte. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------26.2. Malý KLUBOVÝ KINOAUTOMAT * Centrum sociálně-zdravotních služeb, Bendova ulice v Řepích nás zase čeká, tentokrát s promítáním * Vstup od 18 h, začátek 18.30 h. Na silvestrovském řádění jsme zaznamenali váš zvýšený zájem o mimoděk promítané obrázky z Ischie na prohlížeči. Tak si je promítneme na větší obrazovku. A k tomu si můžete odhlasovat ještě event. další dokumenty - Lužnice, Paměť vody, České sklo atd., jak rozhodnete. A dá-li Milan Š., uvidíme také fotografie z našich minulých setkání. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------POCHOD. TJ Čechie Karlín, odbor turistiky - Praha 8, pořádá v sobotu 22.2.2014 48. ročník turistického pochodu ,,ZIMNÍ BRDSKÝ PŘECHOD”. Start: želez. stan. Řevnice (6:45 – 10:00 hod) Naše trasa 16km: - rozcestí U Trojáku – Řitka – Sloup - Davle. Podle propozic nemáme zapomenout dobrou obuv a tužku. Tradičně se připojujeme také my a náš sraz je na Smíchovském vlakovém nádraží v 9 h u pokladen (odjezd v 9.20) nebo po dojezdu vlaku v Řevnicích v 9.52), kde je v 10 h registrace.
→ Květnový výlet ← !!!!! Už pomalu uzavíráme přihlášky, musíme objednat ubytování a autobus. Takže úplně nejpozdější termín k přihlášení je 20. února. A připomínáme zálohu 1000 Kč !!!!!!
→ Pojďte také, možná se potkáme ← Písecká brána /vždy od 16 h, vstup zdarma/ Úterý 4.2. * BESEDA SE ZUZANOU RŮŽIČKOVOU, českou klavíristkou a cembalistkou a hudební pedagožkou. Úterý 11.2. VIETNAMSKÝ VEČER – věnovaný vietnamské kultuře, tradicím a životnímu stylu. Úterý 18.2. HRÁTKY S PAMĚTÍ – zábavný podvečer plný her, kvízů a cvičení, které potěší i naučí, jak nezapomínat. Odborné vedení: Mgr. Jitka Suchá Úterý 25.2. * EXKURZE DO ČESKÉHO MUZEA HUDBY – ukázky starých a vzácných hudebních nástrojů, notové zápisy vybraných hudebních skladeb, staré gramofonové desky a další dokumenty a artefakty včetně ukázek jednotlivých hudebních nahrávek. Protože předpokládáme, že o tento program bude i z našich řad zájem, upozorňujeme, že je NUTNÁ REZERVACE na tel. 725537143. Sraz je v 16 h před hlavním vchodem Českého muzea hudby. Úterý 4.3. * Zlatá 60. léta – MILAN DROBNÝ
Divadlo Troníček - Přemysl Rut /vždy od 18 hodin/ Vstupné 100,- Kč 26. a 28. února * BRUMENDO aneb Zpěv širé Rusi (ruské romance staré i nové; pozvání ke stolu přijal Milan Dvořák). Rezervujte si vstupenky na tel. 776379836. 12. a 14. března * PŘEMYSL SI HRAJE: živé provedení právě vycházejícího stejnojmenného CD; je na něm dvaadvacet písniček P. Ruta na texty autorů vskutku rozmanitých: Vodňanský, Vladimír Vokolek, Shakespeare, Brecht, Suchý, V+W, Verlaine, Karásek ze Lvovic, Nezval, Eichendorff, Jan Burian atd. Obvyklé obsazení Okolostolalala bude tentokrát rozšířeno o několik instrumentalistů. To vše s přípitkem k jeho šedesátinám. 28. a 31. března * PIERRE-JEAN de BĚRANGER, první francouzský šansoniér. Je to vůbec poprvé, co budou u nás jeho písně představeny nejen jako texty. Vznikaly v první polovině 19. století.
Salmovská kavárna - Vstupné 100 Kč Středa 5.2. - 19.30 h • JITKA VRBOVÁ a HOT JAZZ PRAHA v pořadu „Swing“ Úterý 18.2. - 19.30 h • RENATA DRÖSSLER – recitál šansonů zpěvačky a herečky. Na piano ji doprovodí Petr Ožana (oceněný jako pianista roku 2013, který - jen tak na okraj - coby jedenáctiletý byl také vítězem někdejší soutěže "Taky máte rádi Ježka, Voskovce a Wericha?" na Průhonu). Rezervace vstupenek denně po 17. hodině na tel. 604645624. Čtvrtek 20.2. - 19.30 h • JITKA VRBOVA & kapela LTW Čtvrtek 27.2. - 19.19 hodin • VEČER S PEGASEM v režii Vráti Ebra – poetický večer bude provázet Jaroslava Panýrková. (Minulý večer byl zcela mimořádný hlavně díky Libušce Švormové, která nás nečekaně pobavila několika vtipnými vstupy. Zpívala také Marta Balejová (tu znáte například z Průhonu) a na piáno hrál naprosto excelentně Petr Ožana.)
Kavárna Caféidoskop, Lazarská 8, Praha 2 Čtvrtek 13.2. - 19:30 * PIAF ZNÁMÁ NEZNÁMÁ * Pouť za legendární Edith Piaf, jejíž život byl zahalen rouškou mýtů a dohadů. Účinkují: Eva Kriz, Jana Hermachová, Milan Dvořák (klavírista, skladatel). Vstupné Kč 180,- Kč. Úterý 25.2. - 19:30 * JAN PETRÁNEK HOSTEM JANY RYCHTEROVÉ A V.I.PECHÁČKA. Vstupné 180,- Kč.
Sešli jsme se Oba klubové večery nás hodně potěšily, i když byly úplně odlišné. Od Dr. Taussiga jsme se dověděli spoustu zajímavého o slavných osobnostech v historických souvislostech a Vráťa Ebr zase jiskřil vtipem a překvapoval neuvěřitelnými znalostmi knížek. Sešli jsme se sice pokaždé v příjemném salonku restaurace, ale přece jen v prostředí pro kulturní setkání poněkud atypickém. Zatím pořád hledáme stabilní prostory, které by byly vhodné pro tyto příležitosti. A také vánoční večer se nám líbil, stejně jako Silvestr. Kupodivu se nás sešlo dost. Za pá dní se podívejte na www.werichovci-prazaci.webnode.cz, budou tam fotografie. Ale byli jsme také párkrát v Písecké bráně (Spirituál kvintet, Klubíček Ondřeje Suchého, Hynek Bočan, Jiří Lábus) a v divadle Troníček ve Vladislavově ulici na pořadu Přemysla Ruta, kde vzpomínal na Jiřího Šlitra (bylo by mu devadesát). Mimochodem, pro příznivce semaforských písniček je to velmi příjemně strávený večer, na kterém jsme si také zazpívali, jak to bývá ostatně i na jiných pořadech Okolostolalala Přemysla Ruta. Pro mimořádný zájem přidali ještě dvě představení – 7. a 18. února, ale i ta jsou prý vyprodána. Ale zkusit to můžete.
Víte o tom?
V Muzeu hudby, Karmelitská 1, probíhá výstava Století valčíku a polky. Kromě řady pořadů v únoru jsme tam také objevili jeden, který bychom neměli vynechat: Středa 5. března od 18.00 * MUZIKA JE NA DVĚ NEBO NA TŘI * Polka a valčík v české písni 19. a 20. století - ve svých podobách buržoazních, lidových, pokleslých, ambiciózních i parodických. Zpívají a hrají Přemysl Rut, Markéta Potužáková, Martina Kafková, Marcela Šiková a další. Vstup 60 Kč.
Koncem minulého roku vyšla kniha Přemysla Ruta: GLORIA I GAUDIUM - Duchovní i světské písně od středověku do počátku obrození. Je to volné pokračování knihy„Orchestrion v hlavě“ , kterou jsme loni křtili na Průhonu. Kdybyste o ni měli zájem, pokusíme se ji s velkou slevou získat. Přemysl Rut slíbil, že ji obstará přes nakladatele za 300,- Kč (to je o 200 Kč méně!). A prý ještě i pár výtisků té první "Orchestrion v hlavě" by mohl někde ve skladu najít. Hlaste se rychle.
Co se chystá v Semaforu 14.2. OSVOBOZENÉ DIVADLO SEMAFOR - premiéra 16.2. NÁVŠTĚVNÍ DEN U MILOSLAVA ŠIMKA - speciální představení k 10. výročí úmrtí Miloslava Šimka.
Zápisník Jiřího Suchého ÓDA NA NAŠE VZÁCNÉ DIVÁKY Když poskakuju po jevišti spolu se svou kolegyní herečkou J.M. a vydávám naučené zvuky, připadám si i já jako herec. Opravdu. Odříkávám uložený text, zpívám veselé písně, dělám přesně
to, co dělají herci. Asi to nedělám tak jak se to má dělat, protože občas se dočtu, že divadlo už bych neměl mít, ale ve své prostotě se domnívám, že tuhle věc by měli vyřešit diváci.
Až k nám přestanou chodit, tak co já pak s divadlem? Tiše a pokorně se ho vzdám a doma pak budu mít dost času na kreslení, třeba. Publikum Semaforu stárne, i když, pravda, v průměru je o hodně mladší, než jsem já. Před každým představením hledím do sálu a pozoruju přicházející diváky a počítám. A tak vím dost přesně, že většinu publika tvoří střední generace – řekněme 35 až 55 let. Jsou to děti a vnoučata mých příznivců z šedesátých let. Počítejte se mnou: v roce 1960 jsem byl idolem šestnáctiletých. Těm je letos sedmdesát. A sedmdesátník může mít klidně padesátiletá dítka a pětadvacetiletá vnoučátka. Kdysi jedna paní recenzentka ve ctihodném deníku mé počty zpochybnila. Chodí k nám a žádnou mládež nevidí. Z jejích slov se dalo vyčíst, že jsem tak trochu něco jako lhář. Paní recenzentka si nejspíš zapomněla uvědomit, že ona k nám chodí na premiéry a na ně skutečně pozvánky teenagerům neposíláme. Ty obdrží významné osobnosti, úředníci z nadřízených úřadů a také recenzenti. A ti většinou už jsou pěkně dlouhou dobu plnoletí. Ostatně ani ta paní redaktorka už není teenager. Já však se musím dostavit na každé představení, protože to mám v úvazku. A mám ve zvyku odhadovat věk diváků a po času vypočítat průměr. Zkrátka pravdu mám já. Ale o to mi teď nejde. Chtěl bych se pozastavit nad jistým jevem, který mi velí, abych se nenechal zviklat. Když shasnou světla v sále a nastane ten krásný svátek, kterému dr. Osolsobě říkal metakomunikace hlediště s jevištěm, vídávám v hledišti diváky, o kterých bych se tu chtěl rozepsat. Jiří Menzel, filmový režisér zvučné pověsti se ve své knize vzpomínek vyznává ze sympatií k Semaforu oněch šedesátých let. Krdyby 1000 klarinetů a Nevěsta – to byly filmy vzniklé ze semaforského podhoubí a on v nich hrál. S Jiřím Šlitrem jsme naopak hráli v jeho Zločinu v šantánu. Ale odvedl si notný kus práce i v našem divadle. A po celou tu dobu jsme ho vídali na našich představeních. A léta plynou a já ho v hledišti vídávám stále. Takže pětapadesát let nás má pod dohledem. A když skončí představení zajde zpravidla do mé šatny a vynese soud. U něho se nemusím bát, že mu přehnaná zdvořilost nedovolí říct pravdu a nemusím se bát, že by tu pravdu sdělil neomaleně. Vytkne mi obvykle všechno co mu ve hře vadilo, a o to víc si pak považuju, když začne říkat co mu nevadilo. Nedávno vysekl poklonu mým dialogům. Ocenil tu mou práci s rodnou řečí a já mu byl vděčen. Všiml si totiž něčeho na čem si právem? neprávem? zakládám.
To by snad potěšilo každého. Nepamatuju si, že by si dialogů v původních hrách, které jsme uvedli na naší scéně všiml renomovaný kritik. Miloš Forman, rovněž filmový režisér. I s ním jsem natočil pár filmů. Žije v USA, ale kdykoliv se objevil v Praze, jeho kroky vedly vždy do Semaforu. Nejdřív do hlediště a pak ke mně do šatny, kde chválil. Což bych mohl považovat za projev zdvořilosti, kdyby mi také kdysi nedal, velmi vkusně, pocítit své rozpaky nad mým dílkem. Hráli jsme tehdy představení, které se jmenovalo Ten pes je váš?. Miloš Forman hned po skončení šel za mnou a setrval v zákulisí, než jsem se odděkoval tleskajícím divákům. Pak jsme se teprve setkali, ale místo obvyklého chvalozpěvu okomentoval pan Forman potlesk, který ještě dozníval z hlediště: „Musí vás mít asi moc rádi.“ O hře samotné pak nepadlo slovo. A já věděl: Nelíbila se. Ale jindy zase, když se přišel podívat na zkoušku naší Lysistraty, řekl mi jen jedno slovo: „Nádhera.“ Dodnes má pro mě to slovo větší cenu než titul Zasloužilý umělec. Milan Uhde, další tvář, kterou jsem zaznamenal na našich představeních. I on, když u nás viděl Lysistratu, srovnával ji s realizací této komedie v Divadle Na Vinohradech. Líbila se mu a ocenil, že se nebereme vážně. Jednou, když jsme hráli v Brně naši Mam´zelle Nitouche, stál po představení před budovou a vyřkl slova, která byla balzámem pro mou zjitřenou duši. Povšiml si totiž, že náš humor má jisté kvality, kterých není dnes nadbytek. A dokonce mě vyzval, abychom se této cesty drželi, protože je to cesta cenná. Od té doby to vím a on to ví taky. Takže už jsme dva. V našem hledišti sedává další divadelník. Herec Stanislav Zindulka. Toho si velmi považuju, protože herci k nám cestu nenacházejí a já pochopil, že někteří mají za to, že jsme kolezi, kteří jich nejsou hodni. Stanislav Zindulka nevynechal žádnou naší inscenaci a řekl bych, že nás má rád. Chodívá k nám Soňa Červená, operní pěvkyně. V rubrice Chvalozpěvy si můžete najít slova, která píše na naši adresu. Prohlašuje se za našeho fandu a dává nám to svým spontánním potleskem najevo. Já jsem jí to dával najevo, když jsem kdysi chodil opakovaně na představení Divotvorný hrnec, kde hrála po boku Jana Wericha. Kdepak by mi napadlo, že jednou s ní budu zpívat v televizi píseň, kterou mě v Divotvorném hrnci oslňovala! Ani její vztah k Semaforu není nekritický. Dokáže se přiznat k tomu, že se jí něco nelíbilo a to způsobem velmi kultivovaným, takže její výtku nelze nepřijmout. A o to víc mě těší její nadšení a její přízeň. Děkujeme.
Taky Richard Haan je operní pěvec a zároveň přítel našeho počínání, což, jak vidno, se nevylučuje. Vídáváme ho co chvíli v hledišti a dlužno říct, že své návštěvy Semaforu dohnal až ke skvělému happy-endu: pojal za svou choť naši herečku Jolanu a jejich potomek je výstavní kus. Mezi stálé diváky můžeme směle zařadit i dirigenta Libora Peška, který, když na to přišlo, dokázal na chvíli vyměnit symfonický orchestr za Swing band Ferdinanda Havlíka. Byl to od něho spíš recesistický kousek, kterým potěšil všechny, co toho byli svědky. Ostatně jeho jméno jsem poprvé zaznamenal v roce 1958, když jsem šel na představení hry Voskovce a Wericha s Ježkovou hudbou. Byla to Balada z hadrů, které nastudovali po ochotnicku studenti v divadle E.F.Buriana. V tomto programu byl Libor Pešek uveden jako dirigent a jako představitel jedné z hlavních rolí jistý Miloš Forman. Zavzpomínali jsme si na to, když nás společný úkol postavil na scénu Národního divadla, kde jsme způsobili onu Dobře placenou procházku. Miloš Forman za režisérským pultíkem, Libor Pešek v orchestřišti a já na scéně. A na tomto společném díle nechyběla ani Jitka Molavcová. Zůstaneme u hudby. Václav Hudeček se svou chotí Evou si znovuobjevili Semafor před několika lety a od těch dob nás sledují pečlivě a oddaně a veřejně proklamují své sympatie k naší práci. Potěšení na naší straně je nezměrné. Dík. Taky výtvarníci patří mezi naše štamgasty. Adolf Born, Jiří Slíva, Vladimír Suchánek – jejich grafické dílo překročilo státní hranici, jsou věhlasní a ví se o nich ve světě. I já jsem výtvarník. Mé dílo hranici nepřekročilo a proto se ve světě o mně neví. V tom se poněkud lišíme. Ale tomu, že se pokouším o něco, čemu lze při troše shovívavosti přiřknout označení výtvarný projev vděčím za to, že dokážu obdivovat grafická díla těch tří jmenovaných víc, než to dokáže člověk, který se sám o něco takového nepokusil. Obdivuju tu nádhernou citlivou linku Bornových postaviček, jejich nádhernou stylizaci, která už na sto honů prozrazuje autora, obdivuju fantazii Jiřího Slívy, který kresbou, provedenou tím nejprostším způsobem, dokáže rozesmát – to mu závidím. Já, když hodlám rozesmát publikum, musím napsat hru, pak ji nastudovat a po večerech v ní vystupovat. A Jiří Slíva docílí totéž kresbou, kterou vytiskne a ona už jednou provždy tu práci dělá za něj dál. A Vladimír Suchánek? Já, odchovanec dekadentů (ano, jsem unikát: komik, který trávil mládí nad knihami Karáska ze Lvovic, Karla Hlaváčka, Artura Breiského, jihna nad jejich dekadentní noblesou)
podléhám stejným způsobem námětům a barvám Suchánkových grafik. A tyto tři výtvarníky vídám zcela pravidelně na našich představeních a jejich smích je mi darem nejcennějším. Pak jsou tu ještě další výtvarníci: Karel Vilgus, jeho grafické úpravy knih se poznají na první pohled, nebo Valdemar Sokol, který maluje obrazy z nichž sálá jeho vztah k mystice... A zapomenout na pana profesora Dvořáka by bylo trestuhodné. Nejen, že se mu líbí má opona tak, že jí a mému malování věnoval jeden díl svého televizního seriálu, ale i to, co se odehrává po jejím zvednutí shledává dobrým a po představení mi neopomene sdělovat své dojmy, které se velmi podobají tomu, co jsem svou hrou zamejšlel. A navíc v nich mnohdy nacházel valéry o nichž jsem sám neměl tušení. Taky spisovatelé k nám chodí. Minulý týden jsem tam zase jednou spatřil Ludvíka Vaculíka, který před časem napsal do novin, že do divadel už nechodí, jen občas do Semaforu. Když mi bylo osmdesát, zazpíval mi zpaměti píseň o nesčetných slokách a pokud jste to viděli v televizi, ujišťuji vás, že mu řadu slok vystřihli. V hledišti taky vídávám Vladimíra Párala, dalšího spisovatele, který se k nám přichází zasmát. Není to zase tak dávno, co jsme přišli o řadu přátel našeho počínání. Odpluli do onoho Neznáma, k němuž plujeme všichni, akorát oni byli rychlejší. Arnošt Lustig dokázal k nám přijít i dvakrát v jednom týdnu. Když se vrátil z emigrace, ptal se na Semafor. Kdosi mu řekl, že už to není ono. Arnošt Lustig se přišel přesvědčit a pak napsal: Je to ono! A od té doby až do svého onemocnění chodil na každé naše představení, mnohdy i několikrát. A Adolf Branald, který občas okomentoval naše představení vlídným dopisem a ještě v pětadevadesáti létech k nám nacházel cestu. Pak už jsem ji občas nacházel jen já k němu. Odešli i ministři kultury, kteří k nám pravidelně chodili. Dva Pavlové, Tigrid a Dostál, a dvě vzpomínky: Pavel Tigrid, který nevynechal jedinou naši inscenaci, mi jednou zavolal. Že se chce přijít podívat do Kolowratského paláce, pod jehož krovy jsme uskutečňovali pořad Včera večer poštou ranní, a že by stál o to setkat se po představení s Jitkou Molavcovou a se mnou dole v divadelní kavárně. Seděli jsme tam potom asi hodinu a povídali si o všem možném. Zanedlouho na to opustil Pavel Tigrid ten náš svět. A tu mi došlo, že se s námi vlastně přišel rozloučit.
I druhý ministr kultury, Pavel Dostál. I on k nám chodil na všechno, žel jen tak dlouho, než mu v tom zabránila ta zhoubná choroba. Ale i potom nebylo premiéry, aby nám neposlal velkou kytici s ministerskou stuhou. Když jsem se zmiňoval o hercích, kteří k nám nenalezli cestu, nepatřil mezi ně Ladislav Smoljak. Bohužel i jeho musím připomínat v rubrice, kterou tvoří výčet těch, co už dosáhli druhého břehu. Málokdo už dnes ví, že Ladislav Smoljak začínal svou divadelní kariéru v Semaforu v roce 1960, kdy jako mladý učitel, který nastudoval se svými žáky Aškenázyho Ukradený měsíc, vyzkoušel si režii této hry i na scéně Semaforu, tehdy sídlem Ve Smečkách. S Jiřím Šlitrem jsme mu složili písničky a svou roli tam dostal i Waldemar Matuška. Ale obraťme se zpátky k životu. Vědci. Mezi stálé diváky patří prof. Pavel Pafko, věhlasný lékař, do jehož péče byl svěřen i prezident republiky. Mám od něho dokonce schovaný dopis, který se rozhodl napsat po shlédnutí našeho představení a který způsobil, že jsem na nějaký čas zpychl. Z lékařů mohu připomenout docenta Bartůňka, jenž své sympatie k Semaforu prokazuje tím, že se obětavě stará o zdraví nás komediantů. A taky populární doktor Radim Uzel sedává často v našem hledišti. Ve výčtu osobností vědeckého světa, které nás nespouštějí z očí připomínám dr. Jiřího Grygara, který přestože by mohl pozorovat Semafor na obloze, protože jméno našeho divadla obdržela i jedna planetka, chodí se dívat na Semafor i do Dejvic. Další nositel četných vědeckých titulů,
kterému není naše práce lhostejná, je prof. Ivan Havel. Jeho absence na našich premiérách je mizivá. A už mi naskakují další jména: Jiří Just, někdy i jeho bratr Vladimír, který narozdíl od recenze v prestižním listu, v němž kritička neskrývala svůj nepřekonatelný odpor k nové inscenaci naší Kytice, doporučil toto představení ocenit jako inscenaci roku. On totiž se svým bratrem v minulosti na scéně stál, a tak ví co to obnáší nejen teoreticky, ale i skutečně. A o to důvěryhodnější je jeho soud. A teď, na závěr, proč jsem tyto řádky napsal. Snad proto, abych se tu vytahoval? To taky, ale napsal jsem je hlavně v naději, že těm co nad tím naším Semaforem lámou hůl, způsobím jednou problémy s vysvětlováním proč si tak výjimečné osobnosti oblíbily pokleslé divadlo, jemuž se v poslední době občas někdo pokouší upřít právo na existenci. Proto také nepřipomínám jména těch, co k nám chodili kdysi, kdy podle mínění některých kruhů, jsme byli ještě dobří, narozdíl od současného stavu. A byla to velká jména. Že by dnešní osobnosti pozbyly vkus? Odváží se je z toho někdo nařknout? Schválně. Začínáme druhou polovinu pětapadesáté sezóny. Těším se, že v ní zase uvidím ty vzácné tváře, těším se ale i neméně na ty anonymní diváky, kteří k nám chodí demonstrovat, že jsme jedné krevní skupiny. /23.1.2014 webové stránky Jiřího Suchého
Renčín
