MIMOŘÁDNÉ ČÍSLO SOPOTNICKÉHO ZPRAVODAJE

MIMOŘÁDNÉ ČÍSLO SOPOTNICKÉHO ZPRAVODAJE VYDÁVÁ OBECNÍ ÚŘAD SOPOTNICE U PŘÍLEŽITOSTI VÝSTAVY

„SOPOTNICE A VELKÁ VÁLKA“

1

Události léta roku 1914 změnily život nejen těm, kteří byli do válečného dění aktivně zapojeni, ale boje v různých podobách museli svést i civilní občané. Velká válka, jak byla tehdy označována, neboť nikdo nemohl tušit, že konflikt takových rozměrů se bude již dvacet let po ukončení opakovat, přetvořila Evropu, dala vzniknout Československu, ale poznamenala nenávratně život i občanům Sopotnice. Podle sčítání roku 1910 zde tehdy žilo 1493 obyvatel, 730 mužů a 763 žen v 306 domácnostech. Katolíků bylo 1488 a 5 židovského vyznání. Školu navštěvovalo 282 žáků ve čtyřech ročnících. Přinášíme vám některé záznamy z kronik, abychom nastínili obraz tehdejšího života. Bezprostřední zachycení doby najdeme v Kronice obecné školy v Sopotnici.

»Ohromující zpráva, jež zatřásla veškerou naší říší, došla dne 28. června 1914 z bosenského hlavního města Sarajeva: Následník trůnu, arcikníže František Ferdinand Este, i vznešená jeho choť, Žofie, vévodkyně z Hohenbergů, stali se oběťmi úkladné vraždy…« Následuje dvoustrana připomínající arcivévodovy přednosti a zpráva, že na školní budově vlaje smuteční prapor a slouží se zádušní mše. »Neděle dne 26. července 1914 zůstane v dějinách světových dnem věkopamátným. Nejvroucnější přání našeho milovaného mocnáře, císaře Františka Josefa I, aby léta, která by Jemu ještě byla popřána, mohl zasvětiti dílům míru a uchrániti Svoje národy před břemeny války, bylo pletichami protivníka, království Srbského, zmařeno a On na obranu cti Své říše nucen byl chopiti se meče. Obrátil se manifestem dne 26. července 1914 ke Svým věrným národům, kteříž ihned v jednotě a věrnosti kol Jeho trůnu se seřadili a pro čest, velikost a moc vlasti ke všem obětem ochotni býti se projevili. Téhož dne odpoledne dostavil se do obce rychlý posel c. k. okresního hejtmanství v Lanškrouně, jenž přinesl vyhlášku o částečné mobilisaci vojska. Jí svolán byl do zbraně mimo jiné pěší pluk 98. a zeměbranecký pěší pluk 30., kteréžto doplňují branci z naší osady. Nařízeno nejdéle ve 24 hodinách se dostaviti. Nastaly rychlé přípravy k neodkladnému odchodu. Druhého dne ráno shromažďovali se odcházející vojíni. Po mši se svými přáteli a příbuznými ubírali se v dojemném průvodu na nádraží (do Potštejna). Tichý drobný déšť spustil se s nebe a chladné jeho krůpěje mísily se s hojnými slzami, jež stékaly po lících loučících se sobě drahých bytostí. Kdo nemohl odcházející obránce vlasti vyprovoditi, provázel je aspoň zvlhlým zrakem a přál jim v nastávajícím těžkém boji za domovinu a po vybojovaném vítězství šťastný návrat. Mezi odcházejícími byl i učitel František Frydrych. Dne 31. července t. r. došla nová vyhláška, kterouž se nařídila mobilisace všeobecná. Tím odešli během 24 hodin ostatní vojíni a domobranci 39 letí a mladší, pak i nováčkové z jara t. r. odvedení. Následovaly během roku další prohlídky mužů ve stáří 18 – 42 léta. « V Pamětní knize obce Sopotnice, založené roku 1923, tyto události zpětně zachytil řídící učitel Oldřich Müller, rodák z České Třebové, působící od roku 1888 v Sopotnici. Místy opsal téměř doslovně školní kroniku, ale díky časovému odstupu si mohl dovolit i poznámku: »Nadšení válečného naprosto nebylo, vojíni šli jen proto, že museli. «

2

Ne všichni byli uznáni jako způsobilí, školní kronika v předchozích letech informuje o špatném zdravotním stavu žáků, což se při odvodech promítlo. Například Jan Prachař z č. p. 5, jízdní dělostřelecká jednotka: pol. houf. pl. č. 2,1 zemřel již 23. srpna 1914 v posádkové nemocnici v Olomouci na tuberkulózu plic. »V obci zůstalo jen několik málo domů, z nichž nebyl nikdo na vojně. Z některých rodin rukovalo více bratří, někde i otec se synem. Z č. p. 10 musel na vojnu rolník Václav Král a jeho tři svobodní synové. Ježto narukoval první radní Jos. Martinec z č. p. 45 a v lednu 1915 i starosta obce Josef Malý z č. p. 140, vedl potom správu obce po celou válku druhý radní Josef Fogl z č. p. 194. Práce domácí a polní prováděti musely namnoze toliko ženy a děti. Pole obdělávána byla proto nedostatečně a úroda klesala. Ze sboru učitelského povoláni byli na vojnu Fr. Frydrych, Mikuláš Matyáš, Jaroslav Novotný a Josef Jiroušek, třídy musely býti proto spojovány, učitelé nahrazováni sílami nezkušenými, docházka školní byla špatná a výchova školní značně upadla. « Do válečného konání byla zapojena i škola. »Sbíralo se listí ostružinové k přípravě čaje, místní školní rada zakoupila 3 kg vlny za 25 K 20 h, z níž žačky upletly 7 kuklí a 10 párů punčoch. Ušily 6 košil pro raněné, ve školní obci mládeží sebráno a odesláno 2 kg mědi, 11 kg mosazi, ½ kg olova a 2 kg cínu. Učitelstvo konalo sbírky pro Červený kříž, bylo nápomocno při vyhledávání nezvěstných vojínů, poradách i dopisování vojínům a zajatcům, odvádělo 1% ze služného a přídavků, konalo přednášky o nakažlivých nemocech… Dospělejší mládež vypomáhala pilně ve všech pracích na poli, lukách i doma, sbírala jahody, borůvky, houby, paličkovala a musela nahrazovati všude úbytek pracovních sil válkou vzniklý. Tím a polodenním vyučováním trpělo velmi vzdělání. « »Každoročně z jara prováděn byl soupis osevu, dle toho odváděti museli zemědělci pro erár pšenici, žito, ječmen, oves a brambory, což vše řízeno bylo c. k. okresním hejtmanstvím v Lanškrouně. Každé domácnosti ponecháno z úrody jen tolik, aby do žní vystačila, a i z toho se v pozdějších měsících vždy ještě ubíralo. Jelikož ponechaná dávka byla celkem nepostačitelná, museli rolníci vždy část úrody skrýti a zapříti a z toho pak svou potřebu doplňovati. Kde nebyly předepsané dávky odvedeny, tam prohledáváno bylo stavení za vojenské neb četnické asistence. Mlýny byly pod dohledem a každý mleč musel zároveň s obilím odvésti ve mlýně úřední povolení, že smí tuto částku obilí semlíti. Aby vyhověno bylo skutečné potřebě obyvatelstva, mlelo se ve mlýnech na zapřenou, za což ovšem stanoveny byly pokuty, popřípadě hrozilo se i zavřením mlýna. « »Občas sepisován byl dobytek a každého měsíce musel býti z obce určitý počet kusů odveden. Ježto rolník nesměl žádnému z obyvatelů obilí prodati a obchody s moukou a chlebem též byly zastaveny, byla do obce dodávána nadřízeným politickým úřadem mouka pro ty, kteří zásob žádných neměli, anebo malé svoje zásoby již spotřebovali. Tato mouka prodávána byla za předepsané ceny a vydávána byla domácnostem jen na tak zvané chlebové lístky. «

3

»Následkem rekvisic zbylo lidem velice málo bramborů a na chlebové lístky nedostávalo se časem předepsaného množství chleba a mouky, i byl veliký nedostatek potravin. Dítky nebyly řádně vyživovány a známky jevily se na mnohých bledých tvářích a vyhublém těle, jakož i na skleslejší duševní čilosti. Dne 16. srpna 1917 odevzdán byl k účelům válečným školní zvonek ve váze 1 kg 85 dkg. « »Na jednu osobu 1 kg 40 dg mouky, nebo 18 dg chleba. Víc se nesmělo prodat. Rolníci, aneb kteří měli jaké zásoby obilí neb mouky, těm bylo všechno sepsáno a bylo mu odpočítáno 30 dg obilí denně na osobu. Kdo by popřel nějaké zásoby a byly u něho nalezeny, byl mu vyměřen přísný trest a velká peněžitá pokuta. « To zapsal člen Spolku vojenských vysloužilců do jejich pamětní knihy a připsal: »Co se týče našeho spolku, zůstalo doma asi 5 členů. Tak zůstal spolek v úplné nečinnosti. « »Kdo mohl, koupil si u rolníka obilí pod rukou a tajně ve mlýně semlel. Okolnost tato vedla ovšem i k tomu, že za obilí požadována někdy cena i nesvědomitá. Podobně byl na výkazní lístky přidělován domácnostem cukr, petrolej, někdy i tuky a také uhlí. Nemajetné manželky narukovaných vojínů dostávaly pro sebe a děti ze státní pokladny tak zvaný vyživovací příspěvek. Bylo též nařízeno odvésti věci mosazné, měděné a cínové. Dne 7. prosince 1916 zrekvírovány dva menší zvony na vížce kostelní (Umíráček, 18 kg z r. 1787 a Sanktusník, 10 kg z r. 1898) a dva zvony větší ze zvonice (Poledník, 225 kg z r. 1800 a Mariánský, 132 kg z r. 1765). « Farář Josef Bezdíček ve farní kronice zapsal přesné parametry všech zvonů a sečetl, že váha všech »odebraných zvonů byla 415 kg a dostalo se za ni 1660 K, kterýžto obnos má tvořiti zvláštní fond ku pořízení po válce zvonů nových. « »Snímání zvonů trvalo od 8 – 9½ hodiny ráno, kdy na vůz naloženy a na potštýnské nádraží odvezeny. Větší dva zvony byly jižním oknem zvonice shozeny a dopadly na zemi neporušeny, menší byly sneseny půdou kostela a otvorem ve stropě na kůr. « »Ceny všech životních potřeb za války velice se zvýšily a nastala veliká drahota, k níž připojovalo se zhusta ještě lichvářské využitkování tísně spoluobčanů. « Srovnání předválečných a válečných cen: 1 litr mléka: 14 haléřů – 1,40 K; 1 kg másla: 2 K – 6o K; vejce: 4 haléře – 1 K; 1 kg hovězího masa: 1,20 K – 20 K; 1 kg vepřového masa: 1,60 – 40 K; husa: 3 K – 75 K; 1 kg pšeničné mouky: 44 haléřů – 4 K (pod rukou prodávána i za 12 K); boty: 10 K – 250 K; 1 metr sukna: 10 K – 400 K; 1 metr dříví: 8 K – 80 K; 1 cent uhlí: 3 K – 40 K. »Po ukončení války ceny neklesly, ba objevilo se u něčeho i zvyšování další. Poměry válečné měly příznivý účinek na zdejší rolnické usedlosti, které zbavily se svých předválečných dluhů. Na rakouské válečné výpůjčky, které vymáhány byly velkým nátlakem, upsala zdejší záložna 124 000 K a ostatní obyvatelstvo 51 000 K. Prodlužování války a útrapy s ní spojené působily zhoubně na dospělé a zvláště pak na mládež, která rostla bez řádného vedení. Přátelská upřímnost předválečná vzala většinou za své, zavládlo namnoze sobectví a zhrubnutí mravní teprve časem snad bude napraveno.

4

Státní převrat. Zpráva o prohlášení československé samostatnosti došla do obce naší dne 29. října 1918. Radostnou ozvěnu této události pozorovati bylo lze jen u malé menšiny uvědomělejších občanů, ježto ostatní lid význam události nechápal a jsa útrapami válečnými utrmácen, těšil se více z konce války, očekávaje ihned návrat pravidelných poměrů předválečných, což ovšem možno nebylo a způsobilo lidu zklamání, tak že i u nás možno bylo zaslechnouti ojediněle hlasy neuvědomělých „že lépe bylo za Rakouska“. « Školní kronika přibližuje aktuální situaci: »Do naší vsi stihla tato radostná zpráva teprve druhého dne a vzbudila mezi obyvatelstvem nejvyšší rozruch a radost. Prapory ohlašovaly událost tu všemu lidu. Ve škole právě toho času pro chřipkovou epidemii se nevyučovalo. Veřejná oslava vykonána teprve 2. listopadu večer. V okně školní budovy zazářil bílý lev… Oddechli jsme si opravdu zhluboka. Kolik bylo zvláště v poslední době vydáno fermanů, dle nichž učitel byl nucen konati to, co příčilo se jeho cítění… Na obecním pozemku poblíž školy zasazena lípa svobody. «

Památník odboje a padlým. » Dne 7. června 1925 odhalen ve školní zahradě památník odboje a padlým jakož i ve válce zemřelým vojínům z obce zdejší. Myšlenka postaviti po způsobu jiných obcí památník padlým vojínům vznikla zde již asi před dvěma roky a uskutečnění její vzal na sebe Sbor dobrovolných hasičů. Jednalo se především o to, aby sebráním většího obnosu peněžního podnik předem byl zajištěn. Sbor hasičský podnikl sbírku po domech, pořádal též pro sebrání peněz různé zábavy a podporován byl v té věci i místní Ochotnicko-čtenářskou besedou, která výtěžek z několika divadel též na památník věnovala. Z obecní pokladny dostalo se sboru 2 000 Kč a od místní záložny 1 000 Kč. I někteří jinde usedlí zdejší rodáci přispěli a to: MUDr. Fr. Malý, lékař sanatoria v Luži 1 000 K; Jos. Vašátko, továrník ve Žďáru na Moravě 300 K; Jos. Vašátko, mlynář v Sirači ve Slavonii 200 dinárů; Bohumil Podhájecký, lesní správce v Němčicích u Sloupu na Moravě 100 K; Frant. Boháč, stavitel ve Vamberku 50 K; Marie Šklíbová, choť učitele v Čes. Třebové 50 K. Mezi tím ustálilo se v obci mínění, aby památník, který má státi na předním místě v osadě a jejž občané budou míti stále na očích, byl zároveň i znamením radosti z uskutečněné naší samostatnosti a vzpruhou vlasteneckého cítění občanstva a tak uznáno za potřebné, aby v památníku bylo viděti nejen uctění padlých vojínů, ale aby byl zároveň památníkem české síly a českého odboje proti bývalému Rakousku a myšlenku tu aby svým provedením zřejmě vyjadřoval. Dne 19. října 1924 zadána práce sochaři Ladislavu Koulovi v Chocni, narozenému roku 1885 v Doubravce (okres Hořovice), absolventu sochařské školy v Hořicích, a smluveno s ním, že památník z hořického pískovce provede a v květnu 1925 zde postaví. Hliněný model byl v prosinci 1924 shlédnut a přijat. V květnu 1925 začato se stavbou a byly všechny části památníku zdejšími rolníky na šesti vozech ochotně a zdarma z Chocně sem dopraveny. I členové sboru hasičského, zvláště dělníci, po své denní práci přicházeli a při stavbě horlivě a bez odměny pomáhali.

5

V den před odhalením ozdobeno okolí památníku lesními stromky a památník sám zakryt dvěma státními prapory, připevněnými za příčinou pozdějšího vytáhnutí na dvou stožárech po stranách památníku postavených. V neděli 7. června ve 2 hodiny odpoledne seřadil se průvod u hostince čís. 182. Průvodu zúčastnila se školní mládež vedená svými učiteli, legionáři družiny vamberecké v krojích, hasičské sbory z Potštejna, Záměle, Polomi, Čes. Libchav a sbor místní, dále pak množství občanstva zdejšího a z obcí okolních. Když došel průvod s hudbou až na místo, zaujali legionáři místo před pomníkem, vedle nich členové zdejšího hasičského sboru, členové obecního zastupitelstva, dále smíšené pěvecké sdružení řízené učitelem Frant. Frydrychem, na obou koncích zahrádky umístěny školní děti. Ostatní účastníci průvodu zastavili se na silnici před zahradou. Z řečnické tribuny, postavené na zahrádce, zahájil slavnost starosta zdejšího hasičského sboru Karel Kuneš, který ve své řeči podal přehled vzniku památníku a vzpomněl též padlých a zemřelých vojínů, kteří dnešní slavnosti se nedočkali. Nato pěvecké sdružení zapělo „Kdož jste boží bojovníci“. Následovala báseň Osvobození, kterou přednesl student Frant. Vanžura z čís. 68. Po něm promluvil učitel – legionář Antonín Bíl z Kostelce nad Orlicí. Ve své řeči zdůraznil svornost a jednotu národní, povinnost práce pro vlast, neopomenul též poukázati na vnitřní nepřátele, kteří stále ještě nedovedou se smířiti se svým postavením v demokratické republice a na konec vzpomněl i padlých, kteří zpět do vlasti se nevrátili. Po této řeči vytaženy byly na stožáry vlajky zakrývající až dosud památník, při čemž pěvecký sbor zazpíval hymnu „Kde domov můj?“ Následovala pak báseň Panychida, kterou přednesla Lidmila Kopsová, dcera nezvěstného vojína Al. Kopsy z čísla 129, a smíšený sbor. Starosta hasičů Karel Kuneš poděkoval všem, kteří se o postavení památníku přičinili, a požádal starostu obce Frant. Krále, aby obec vzala památník do svého opatrování, načež starosta jménem obce tak učinil a slíbil, že obec nezapomene památník, jakožto viditelné znamení naší národní a státní samostatnosti, v dobrém stavu vždy udržovati. Většina účastníků odebrala se potom do zahrady hostince Jindř. Blohona č. p. 177, kde uspořádán koncert místní kapely řízené kapelníkem Frant. Bílkem a kde návštěvníci setrvali po celý zbytek odpoledne. Mládež pobavila se pak ještě tancem při věnečku v hostinci č. p. 58. « Téma lva drtícího pod tlapou dvouhlavou orlici a heslo „Pravda vítězí“ se v době vzniku díla objevovalo v různých zpodobněních. Na boční straně soklu je nápis: „Ve světové válce 1914 – 1918 ze zdejší obce padli“, následují ve dvou sloupcích vytesaná jména padlých, která pokračují i na druhé straně. Výčet uzavírá věta: „Rodáci! My jsme dali život, vy máte svobodu“. V roce 1923 byl seznam zapsán do kroniky, jsou v něm některá jména, na pomníku neuvedená, naopak tři, která byla na pomník vytesána, tu chybí.

6

»Ve válce padli neb následkem útrap a nehod ve vojenském táboře zemřeli tito zdejší obyvatelé a příslušníci: Bartoš František z čís. 35, nar. 1887, svob. Padl v Rusku 1. 10. 1918 Barvínek Vít nar. 1882 v čís. 56, padl 17. 12. 1918 Beneš Jaroslav nar. 1889 (odstěhován do Bosny), padl 26. 8. 1914 Diblík Josef z čís. 25, nar. 1896, svob. syn rolníka, nezvěstný Diblík František z čís. 176, nar. 1888, zemřel Diblík František z čís. 112, nar. 1893, svob., zemřel v nemocnici rychnovské 5. 12. 1916, zranil se střelou, kterou si z vojny vzal domů Divíšek Antonín z č. 14, nar. 1893, svob. obuvník, zemřel v Tulnu 7. 9. 1917 Dostál František z čís. 18, nar. 1877, ženatý dělník, nezvěstný Frydrych Jan z čís. 138, nar. 1897, svob. dělník, padl Hájek Jan z čís. 64, nar. 1895, svob. krejčí, zemřel v Prostějově 12. 1. 1915 Javůrek Josef čís. 202, nar. 1875, žen. chalupník, nezvěstný Jiroušek Jaroslav, syn říd. učitele zde, nar. 1888, svob. bankovní úředník, padl v Haliči 30. 8. 1915 Jiřele Vincenc z čís. 79, nar. 1893, svob., padl v Italii Jiskra Josef čís. 33, nar. 1874, ženatý dělník, nezvěstný Jiskra Josef čís. 93, nar. 1881, ženatý dělník, nezvěstný Jiskra Josef čís. 115, nar. 1887, ženatý syn chalupníka, nezvěstný Kalous Josef čís. 83, nar. 1891, svob. syn rolníka, nezvěstný Kalous Bohumil, nar. 1888, zemřel 22. 7. 1915 Kalous František, ž. (?) 224, nar. 1876, zemřel 10. 7. 1916 Kapucián Karel čís. 8, nar. 1896, svob. kovářský pomoc., nezvěstný Kchajl Jindřich čís. 128, nar. 1890, svob. syn rolníka, nezvěstný Král Josef z čís. 12. nar. 1890, svob. mlynářský děl., padl na ruské frontě již dne 27. 8. 1914 Křen Josef z čís. 7, nar. 1880, svob. mlynářský, padl 8. 5.1915 u Čížkovic (u Gorlice – Halič) Kopsa Alois čís. 129, nar. 1872, žen. hrnčíř. Zůstal nezvěstný na ústupu v Srbsku. Ledr Josef čís. 133, nar. 1893, svob. dělník, padl 21. 6. 1916 Luňáček Frant., čís. 127, nar. 1886, svob. syn chalupníka, padl v Rusku Malý František čís. 73, nar. 1888, žen. chalupník. Nezvěstný Martinec Frant., čís. 100, nar. 1899, svob. syn rolníka. Padl v Italii. Martinec Frant., čís. 153, nar. 1873, ženatý chalupník. Zemřel v Lublani dne 28. 1. 1917. Martinec Frant., čís. 206, nar. 1899, svob. syn chalupníka. Zemřel v Halle 21. 9. 1918. Martinec Jaroslav z č. 172, nar. 1878, žen. obchodník v Bohdanči, padl v Rusku Plocek Jan z čís. 198, nar. 1876, žen. dělník. Padl u Lublína 3. 8. 1915 Prachař Jan čís. 5, nar. 1890, svob. syn rolníka. Zemřel v Olomouci r. 1914. Rázl Antonín čís. 245, nar. 1880, ženatý dělník. (Zůstal nezvěstný) při ústupu armády srbské zemřel v Prištině 29. 1. 1915 Rázl Stanislav čís. 136, nar. 1889, svob. dělník. Padl na ruské frontě 14. 7. 1915 Rychtr Josef čís. 75, nar. 1879, ženatý hostinský Samek Josef z čís. 158, nar. 1886, svob. sluha. Zranil se ve vlaku cestou domů a zemřel v Lublani 10. 9. 1916 7

Skuček Josef čís. 94, nar. 1871, ženatý dělník. Zemřel následkem poruchu mozku v Kosmonosích. Šejna Josef z čís. 159, nar. 1897, svob. Zemřel v Lublani 20. 12. 1916 Šubrt Rudolf z č. 12, nar. 1885, svob. dělník. Sloužil v legiích, bojoval u Zborova, při návratu legionářů ze Sibiře zůstal zúmyslně v Sibiři, kde dle doslechu pak padl. Šubrt Josef, čís. 125, nar. 1881, ženatý dělník Toběrný Josef, čís. 149, nar. 1882, žen. chalupník. Padl v Rusku. Tomášek čís. 162, nar. 1890, svob. syn chalupnice. Nezvěstný. Vanžura Jaroslav, nar. 1884 v čís. 191, žijící ve Vídni. Zemřel dne 27. 10. 1914 Vanžura Jaroslav, nar. 1894, svob. dělník. Zemřel v Krakově 4. 6. 1915 Vašátko Emanuel z čís. 50, nar. 1887, svobodný, padl Vašátko Josef, nar. 1890 v čís. 56. Zemřel 7. 5. 1915 Valach Antonín, nar. 1878, ženatý dělník, nar. v čís. 60. Padl 24. 5. 1917 Vítek Antonín čís. 91, nar. 1891, ženatý dělník, padl Vyčítal Antonín z čís. 101, nar. 1881, ženatý dělník. Zemřel ve Vídni dne 4. 11. 1914 Zeman Josef čís. 212, nar. 1888, ženatý dělník. Sloužil jako legionář v Italii, byl Rakušany zajat a popraven. « Na pomníku padlým jsou tato jména neuvedená v kronice: Čermák Frant., čp. 89 Jiskra Ant., čp. 164 Kubíček Fr., čp. 21 Jména ani počet všech místních vojáků neznáme, řada z nich ale vstoupila do legií.

V legiích sloužili: BARTOŠ František, *26. 1. 1887 v Sopotnici čp. 35, vojín v Ruské legii, 11. stře. pluk ČERMÁK Josef, *10. 6. 1878 v Sopotnici čp. 108, vojín v Ruské legii, stráž. rota štábu ČIŽINSKÝ Rudolf, *17. 4. 1883 v Sopotnici čp. 169, vojín v Ruské legii, obr. vlak Orlík DVOŘÁK Otto, *17. 3. 1885 v Klášterci n. Orlicí, desátník v Ruské l., 2.zál. pl., 3. nemocnice FOGL František, *1. 5. 1892 v Sopotnici čp. 143, vojín v Italské legii, 33. pě. pl. HÁJEK František, *20. 10. 1893 v Sopotnici čp. 64, vojín v Ruské legii, 3. střel. pl. JISKRA František, *16. 12. 1875 v Sopotnici čp. 48, vojín ve Francouzské leg., 23. pě. pl. KRÁL Adolf, *21. 8. 1893 v Sopotnici čp. 15, desátník v Italské legii, 39. pě. pluk KRÁL Václav, *15. 9. 1895 v Sopotnici čp. 15, vojín v Ruské legii, štáb 1. střel. divize KUBÍČEK Josef, *18. 3. 1893 v Sopotnici čp. 145, desátník ve Francouzské l., 23. pě. pl. LANGER Zikmund, *25. 7. 1887 (28. 8.) v Sopotnici čp. 211, strážm. v Italské leg., 33. pě. pl. MARTINEC František, *30. 12. 1895 v Sopotnici čp. 96, vojín v Ruské leg., 2. střel. pluk MARTINEC Jan, *23. 7 1893 v Sopotnici čp. 44, desátník v Ruské legii, 9. střel. pluk MARTINEC Josef, *4. 1. 1890 v Sopotnici čp. 44, vojín v Ruské legii, 9. střel. Pluk NOVÁK Antonín, *19. 9. 1884 v Sopotnici čp. 49, vojín v Ruské legii, 5. střel. Pluk 8

PRACHAŘ Josef, *28. 2. 1884 v Sopotnici čp. 128, vojín ve Francouzské l., 24. stře. pl. STARÝ Josef, *7. 8. 1898 v Sopotnici čp. 230, vojín v Italské legii, 35. pě. Pluk ŠUBRT Rudolf, *12. 4. 1885 v Sopotnici čp. 197, desátník v Ruské legii, 2. stř. p. ŠULC Jan, *31. 5. 1890 (10. 5. 1889) v Sopotnici čp. 23, voj. v Ruské l., 8. stř. pl. VALACH Karel, *14. 12. 1893 v Sopotnici čp. 155, Ruská legie, 3. střel. pluk VANŽURA Josef, *8. 8. 1883 v Sopotnici čp. 108, Ruská l., Fr. arm., Fra l., 21. stř. pl., voj. ZÁŘECKÝ Antonín, *12. 7. 1888 v Sopotnici čp. 86, vojín v Italské leg., 33. pě. pluk ZEMAN Antonín, *11. 10. 1891 v Sopotnici čp. 87, vojín ve Francouzské l., 22. stře. pluk ZEMAN Josef, *24. 12. 1888 v České Rybné čp. 137, vojín v Italské leg., 39. pě. pl., zajat na Montello rakouskou armádou 15. 6. 1918 a týž den popraven na Colle di Guarda. Pozn: obec Sopotnice je místy chybně uvedena jako Sobotnice, Lopotnice apod.

Výlohy, spojené s postavením památníku: sochaři Koulovi za zhotovení a postavení – 10 424 K; dělnická práce při stavbě – 225 K; za různé potřeby (vápno, cement, písek) – 94 K; k tomu úprava plotu školní zahrady před pomníkem - 400 K. Úhrnem 11 142 K. « Při budování základů pro pomník bylo použito některých kusů pocházejících buď z náhrobku nebo podstavce pro sochu či kříž, což bylo objeveno při dláždění okolí v roce 2011. Konala se zde řada slavností nebo tu alespoň zastavoval průvod, jako například 24. června 1928 při jubileu školní budovy, v roce 1937, kdy na státní svátek 28. října při hasičské slavnosti obnovovali členové sboru slavnostní slib a 24 členek družstva hasičských dorostenek slib skládalo.

V obecní kronice není zapsána informace o odstranění dvouhlavé habsburské orlice. V almanachu vydaném při stém výročí SDH Sopotnice je uveden rok 1942, a prý k tomu došlo v souvislosti s režimem zavedeným zastupujícím říšským protektorem Reinhardem Heydrichem. Obecní kronikář, řídící učitel František Frydrych, zaznamenal 14. září 1940, že všechny upomínky na Československou republiku musí být odstraněny (např. ve škole busta TGM). 20. listopadu toho roku pak píše, že podle nařízení byly obecní a školní kroniky odevzdány okresnímu úřadu v Rychnově nad Kněžnou. Obecní kronika byla patrně doplněna zpětně. S nástupem Heydricha v září roku 1942 píše o vyřazení obrazů českých velikánů ze školy a řady titulů z knihovny. Po atentátu na Heydricha byly obcházeny domy a všichni občané podepsali text: „Podepsaný odsuzuje útok na protektora Heydricha.“ O osudu pomníku není žádná zmínka. Podle pamětníků byla orlice nejdříve zakryta (snad prkny a pytlovinou), později musela být odsekána a zůstalo jen křídlo na zadní straně sousoší. Pomník v původní podobě vydržel asi necelých 17 let. Kdo práci provedl, nevíme.

9

V roce 1945 se 28. října konala u památníku odboje oslava státního svátku a rok poté v den prvního výročí pražského povstání tryzna za padlé a umučené v průběhu války. Nad pomníkem vlály vlajky na půl žerdi, Junáci, hasiči a členové Dělnické tělovýchovné jednoty se po celý den střídali v čestných strážích a k pomníku byly položeny věnce. Podle tradice pokládali „ke lvu“ věnce místní chlapci při odvodu a po změně politických poměrů se u něj slavil den vítězství a připomínaly události jara 1945. Okrasné záhony udržovali žáci ZŠ. V říjnu roku 2003 byly skáceny dvě vzrostlé túje obklopující lva. Kořeny narušovaly statiku, dřeviny byly přestárlé a hrozily pádem. Spoluprací školy a nadace Partnerství bylo upraveno okolí lva, vybudovány schody a položena dlažba. Oslava dokončení proběhla 28. října 2011. Nutné opravy pomníku samotného se ujala obec. Současně bylo rozhodnuto, že po 72 letech se na sousoší vrátí i ty části orlice, které byly odstraněny. V roce 2013 byla podána žádost na opravu pomníku obětem 1. světové války v Sopotnici k Odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany v Praze. Žádost prošla hodnocením a byla schválena realizace opravy v roce 2014. Ve výběrovém řízení byl jako zhotovitel vybrán akademický sochař a restaurátor Martin Kovařík, Cikánka 11, Svratka 592 02 za nabídkovou cenu 223 560,-Kč vč. DPH. Ministerstvo obrany v rámci spolufinancování opravy pomníku poskytlo z programu PPGR 107191 účelovou dotaci ve výši 156 000,Kč. Obec Sopotnice poskytla v rámci opravy částku 67 560,-Kč a zroveň bylo obcí Sopotnice uvolněno dalších 45 870,- Kč vč. DPH na obnovu dvouhlavé habsburské orlice, která byla odstraněna v roce 1942. Tímto krokem byl opět uveden pomník obětem 1. světové války v Sopotnici do důstojného stavu a původní podoby z roku 1925.

10

Pomník padlým v Sopotnici, celkový pohled – stav před rekonstrukcí v r. 2014

Pomník padlým v Sopotnici, celkový pohled – stav po rekonstrukcí v r. 2014

11

Editor: Mgr. Hana Prachařová, Autor seznamu legionářů: Ing. Karel Novák, Zdroje: Pamětní kniha obce Sopotnice, Kronika obecné školy v Sopotnici, Památník spolku vojenských vysloužilců v Sopotnici, Gedenkbuch der Pharre Sopotnitz, 100 let založení SDH v Sopotnici Chyba tisku vyhrazena. Vydáno 20.10.2014 Vydává Obecní úřad Sopotnice. Tiskne OÚ Sopotnice. Tisk povolil OÚ Ústí nad Orlicí, reg. číslo SOPOTNICKÝ ZPRAVODAJ MK ČR E 12748

12