Oz 1
Ozeáš – I. 1. První čtení: 5 M 6,4−9;14−15; 7,9−11; J 3,17−21 Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hos− podina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou si− lou. A tato slova, která ti dnes přikazuji budeš mít v srdci. Budeš je vště− povat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíeš je také na veřeje svého domu a na své brány... Nesmíte chodit za jinýmu bohy z bož− stev těch národů, které jsou kolem vás, neboť uprostřed tebe je Bůh žárli− vě milující, Hospodin, tvůj Bůh... Poznej tedy, že Hospodin, tvůj Bůh, je Bůh, Bůh věrný zachovávající smlouvu a milosrdenství do tisícího pokole− ní těm, kteří ho milují a dbají na jeho přikázání. Avšak tomu, kdo ho nená− vidí, odplácí přímo a uvrhne ho do záhuby. Nebude odkládat; tomu, kdo ho nenávidí, odplatí přímo. Proto bedlivě dbej na přikázání, nařízení a práva, která ti dnes přikazuji dodržovat. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože je− jich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí prav− du, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu. 2. Píseň č. 243 – Hrad přepevný 3. Modlitba 4. Základní text: Oz 1. 5. Kázání 6. Píseň č. 246 – Kdo bude v stánku tvém 7. Závěrečné čtení: Žalm 82 8. Modlitba 9. Závěrečná píseň: 1. sloka písně č. 93 – Slyš, Bože, prosbu
1
Milost Vám a pokoj od Boha Otce, jeho Syna, Ježíše Krista a Ducha svatého. Slovo pro dnešní uvažování je zapsáno v proroctví Ozeášově, v 1. kapitole... Ozeáš, hebrejsky Hošea znamená Hospodin vysvobozuje, ale dá se také přelo− žit jako Hospodin vysvobodí. Jména ve Starém zákoně jsou jména vyznavačská a nejinak je tomu u Ozeáše. Prorokovo jméno, tedy předznamenává celou knihu a má hluboký význam. Je zároveň optikou, skrze kterou se máme na knihu dívat. Chci vás na to zvláště upozornit, protože text, který jsme četli a který se pokusí− me společně poodhalit, tuto vizi, vizi Hospodina, který vysvobozuje, na první po− hled nemá. Pamatujme, jeho jméno znamená – Hospodin vysvobozuje – teď, ale i vysvobodí pro budoucnost. Ozeáš byl patrně prorokem severního Izraele asi 150 až 200 let poté, kdy se po smrti Šalomouna, severní izraelské kmeny oddělily od kmene Judova. Působil krátce před a patrně i v průběhu napadení Izraele asyrským králem Šalmaneserem, který tehdy definitivně dobyl a pokořil Samaří. V 1 Kr 11,33 čteme o důvodech, které vedly k rozdělení davidovy říše... To pro− to, že mě opustili, klaněli se Aštoretě, božstvu Sidóňanů, Kemóšovi, božstvu Mo− ábců, a Milkómovi, božstvu Amónovců. Nechodili po mých cestách, neřídili se tím, co je správné v mých očích, mými nařízeními a právními ustanoveními, jako jeho otec David. Šalomoun se nedržel Hospodinových příkazů, a proto Hospodin rozhodl odejmout království od jeho domu. Nikoliv však celé – jako dědictví mu zbyl alespoň jeden kmen – Juda, který i nadále sídlil v Jeruzalémě a jeho blízkém okolí. Paradoxně se však v průběhu let ukázalo, že právě severní Izrael, skládají− cí se z ostatních kmenů, upadal do modloslužby daleko rychleji, než jeho jižní bratr a také jeho konec byl rychlejší a horší, než konec Judského království. Asy− řané, kteří pokořili Samaří, hlavní město severního Izraele, totiž nejednali vůči dobytým zemím, tak jako jejich následovníci babylóňané. Jejich politikou vůči obsazeným územím byla genocida, vyvražďování, rozprášení a vytržení celých kmenů a národů z jejich přirozených kořenů a tím fakticky jejich likvidace. Severní Izrael tak tehdy zmizel jako národ. Text první kapitoly Ozeášova proroctví lze rozdělit do pěti oddílů. Prvním od− dílem je prolog, kde je Ozeáš představen a zasazen do reálií, ať už duchovních či světských, které jsou ale ve vzájemné úzké provázanosti. Druhým oddílem je Hospodinova výzva k Ozeášovi, která je vyznavačským počinem, podobně tak ja− ko to známe u jiných proroků. Například Ezechiele či Jeremjáše. Dalšími třemi oddíly jsou narození jednotlivých potomků – syna, dcery a syna. Ozeáš podle první kapitoly prvního verše se představuje jako současník čtyř judských králů a jednoho krále izraelského. Proč pouze jednoho krále izraelské− ho, když podle chronologických tabulek a knih královských můžeme zjistit, že v době kralování judských králů Uzijáše až Chizkijáše kralovalo v Izraeli dokon− ce králů sedm včetně jmenovaného Jarobeáma? Ozeášovi ale přesto stojí za zmín− ku pouze tento jediný král a za jeho současníka se pokládá. Možné vysvětlení je následující: judští králové jsou dědičně v jediné linii 2
vedoucí až k Davidovi, a i když je mezi nimi Achaz, o kterém je psáno, že dokon− ce nechal upálit svého syna jako modloslužebnou oběť, přesto tato linie končí u Chizkijáše, krále, který je pověstný svou náboženskou reformou a obnovou Hospodinova kultu. U severního Izraele je tomu jinak. Jarobeám je poslední ze slavných izrael− ských králů. Je potomkem Jehúa, kterého si vybral a nechal pomazat sám Hospo− din ke královskému úřadu. Za Jarobeáma dochází k velkému hospodářskému rozkvětu a on dobývá a politickými smlouvami získává zpět dříve ztracená úze− mí, takže celková rozloha království se opět přibližuje velikosti davidovy říše. Hospodin naposledy vyslýchá úpění Izraele a přesto, že Jarobeám nepotírá mod− loslužbu – ba právě naopak – je skrze něj Izrael vytržen. A ačkoliv Jarobeám má ještě syna, který také kraluje, nestojí to již Ozeášovi za zmínku. A to nejenom proto, že Zekarjáš pokračuje v otcových modloslužebných praktikách, ale především proto, že se stává po půl roce kralování obětí spiknutí. Na trůn se dostávají samozvanci a začíná se linie spiknutí a zrad. Navíc zle začí− nají na Izrael dotírat Asyřané a izraelští králové se musí draze vykupovat a stáva− jí se tak vazaly těchto pohanských králů. Nejsou tedy již vazaly Hospodinovými, nýbrž vazaly cizích božstev, protože pohanští králové byli začasté sami bohy svých národů. Do této situace promlouvá svým slovem Hospodin. Slovo Hospodinovo – sku− tečnost, kterou bychom si přáli všichni prožít. Kvůli které jsme se zde konec kon− ců shromáždili. Slovo, o kterém tušíme a možná i víme, že proměňuje a naplňuje – máme o tom mnohé záznamy v Bibli. Toto Slovo se stává k Ozeášovi. Můžeme mu závidět. Kolikrát nám se dostalo zjevného Hospodinova slova? Tak, aby Hos− podin k nám přímo promluvil. Nebo je to slovo pouze pro proroky? Je to ale sku− tečně slovo, které bychom mu mohli závidět? Hospodinovo slovo není pouze řečeno. Není to výtka, či rada. Není připomín− kou a už vůbec ne nezávazným polemizováním. Slovo se stává. To znamená, že když zazní, něco se děje. A my vidíme, že se skutečně něco děje. Uneseme stává− ní se Slova? Neuhýbáme raději před ním? Ne−promlouvá k nám Hospodin právě proto, že to s námi už ani nehne? Nebo jinak: Vystavujeme se vlivu jeho Slova i s rizikem, že nám poví něco, co nebudeme chtít slyšet? Že bychom rádi, aby nám pouze nezávazně radil? Dobrá, snad jsme tedy připraveni ho přijmout. „Ale mu− sí mít námi odsouhlasenou podobu. Je přece samozřejmé, že toto, támhleto a ono nemůže Hospodin po nás chtít, ba přímo se to jistě příčí jeho přiroze− nosti! A zase – toto si jistě přeje!“ Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků. (Žid 1,1) Kádrujeme Hospodina a předepisujeme mu co má cítit, jak se má na věc koukat a jaké by bylo optimální řešení problému. Slovo k Ozeášovi: Jdi vezmi si nevěstku!... Strávili jsme to? Prostituce byla ve Starém zákoně striktně zakázána. (Namátkou pouze dvě místa: 3 M 19,29; 5 M 23,18.19) A to takovým způsobem, že je tam řečeno, že je to Bohu ohavnos− tí. (5 M 23,19) Tedy ne nějaký umírněný zákaz. 3
Snad tedy Hospodin chce, aby ji Ozeáš vzal k sobě a převychoval. Snad si má otevřít nějaký sociální ústav pro padlé ženy. Možná to má učinit z humanitárních důvodů. Je to zvláštní přání, ale... Najdeme si jistě spoustu důvodů jak to dovy− světlit z tehdejšího, ale i dnešního pohledu. To ale není zdaleka vše! A ze smilstva měj děti! To už přestává být legrace. Bůh nenechává prostor k manévrování a klič− kování. Odsouvá naše hypotézy, přání a úniky a nastoluje své slovo. Rozum nám tady zůstává stát. Bůh přesně definuje svou vůli a je to teď na prorokovi. Co na to Ozeáš? Unese to? On tedy šel... Slovo Hospodinovo se stalo. Proč právě nevěstku? Je to jistě obrazem toho, že Hospodin je ochoten vzít si za ženu i takový národ, který se „odvrací od Hospodina“ a „smilní a smilní“ ja− ko Izrael. Přijímá každého, včetně nás. Nevěstka prodává to, co je zdarma a co je založeno na vztahu lásky a důvěry. Zhodnocuje, ekonomizuje, kalkuluje se vztahy, s intimními a ryze soukromými záležitostmi. Tam, kde zhodnocuji svůj vztah k Bohu, kde mu předepisuji nebo mu dávám něco, abych za to cosi dostal, jsem ve stejné pozici. Tam kde Hospo− dina vylučuji a zajišťuji si život čímkoliv jiným abych nemusel mít důvěru v něj, jsem ve stejné pozici. Tam, kde se snažím otevřít něco, co je soukromé, co je pou− ze mezi mým bratrem a Bohem, jsem ve stejné pozici, protože zveřejňuji to, co má zůstat skryto. Ona vystavuje na veřejnost intimitu. Nepodobáme se jí, když vystavujeme na odiv naší intimitu, naše zápasy a boje, přátelství, lásky a bolesti? Prohry, ale především vítězství – třeba tzv. zkušenosti víry? Nejsou to věci, které mají zůstat mezi mnou a Hospodinem? Neumožňují podobné exhibice pouze posuzování různosti kvality křesťanství? Abych se ubezpečil, že já jsem na tom lé− pe, než ten co sedí vedle mne? Možná je to ale už přeci jenom trochu vzdálené od tohoto obrazu. Jméno té nevěstky je Gomera, dcera diblajimská. Problematický přívlastek dib− lajimská možná odkazuje pouze na místo jejího původu, které mělo podle překla− du cosi společného s fíky či koláči. Ale zajímavé je její jméno – Gomera – je to− tiž v originálu v mužském rodě a znamená dovršit, učinit konec či cele stát. Její jméno tedy jednoznačně vypovídá o prorockém významu. Tím že si Ozeáš bere tuto nevěstku, dovršuje se osud Izraele a je mu učiněn konec. I přesto, ale Hos− podin cele stojí u Izraele. Tedy jinak. Co je z našeho pohledu konečné a jako ko− nečné to vyhlásí i Hospodin, není ještě v Hospodinově úradku odepsáno a zavrže− no navždy. Toto jméno nás vyzývá, abychom nehleděli pouze na okolnosti našeho života pouze přízemně s perspektivou každodenního přežívání, ale pokusili se přehlédnout trochu dál a možná až za obzor, který jsme schopni vidět. První výskyt jména je v bibli vždy velmi důležitý a do značné míry určující. Jméno Gomer se poprvé vyskytuje v Gen 10,2.3. Je tak pojmenován nejstarší syn Jefeta, který byl nejmladší ze synů Noe. Na něj přechází požehnání, které udělil Noe jeho otci, jako spolupodílníku na požehnání prvorozeného Šema. Tedy jmé− no nikterak hodné zatracení. Gomera není podle jména ženou, kterou bychom mě− li apriori odsoudit. 4
Pro ilustraci jména Gomer jsem si dovolil vytvořit kompilaci z veršů Žalmů, v nichž se výraz gomer vyskytuje. Možná nám něco napoví o významu tohoto jména a o situaci, do které Ozeáš píše: Hospodine pomoz! Se zbožným je konec, berou za své věrní mezi lidmi. (Ž 12,2) Je snad jeho milosrdenství pryč natrvalo? Nebude už mluvit v dalších pokoleních? (Ž 77,9) Kéž je konec zlobě svévolníků. Dej ať spravedlivý stojí pevně, Bože spra− vedlivý, jenž skoumáš srdce a ledví. (Ž 7,10) Volám k Bohu nejvyššímu, k Bohu, jenž za mě dokončí zápas. (Ž 57,3) Hospodin za mě dokončí zápas. Hospodine tvoje milosrdenství je věčné, neopouštěj dílo vlastních rukou. (Ž 138,8) Pokračujme: Pojmenuj syna Jizreel... Význam jména Jizreel je rozsévat či pří− mo rozmnožovat semeny, ale také mít potomky. Tedy jméno, které silně asociuje pozitivní významy a naději do budoucna, vždyť co jiného je setí, než doufání v úrodu a obživu a co jiného je mít potomky než zajištění svého stáří a také pře− sah sama sebe – dotek s nekonečnem. Toto jméno ale je v příkrém protikladu k si− tuaci, kterou Ozeáš dále popisuje. Prorok pokračuje ...neboť já zakrátko potrestám Jehúův dům za krev prolitou v Jizreelu. Správně! Konečně slovo, jak mu rozumíme i my. Potrestat za prolitou krev. V tom je přece spravedlnost, a tu Hospodin požaduje! Ale co se to tam ten− krát vlastně stalo? Proti zlopověstnému králi Achabovi a jeho manželce Jezábel prorokoval Elijáš a nejenom on, že budou zabiti pro svou neposlušnost vůči Hos− podinu. Jehú se stává Hospodinovým nástrojem. Vraždí nejenom Achabova syna Jórama a Achabovu ženu Jezábel, ale i Achabova a Jóramova spojence judského krále Achazjáše. Sedmdesát Achabových synů a dvaačtyřicet Achazjášových bra− trů. V Samaří potom lstí i zbytek Achabova domu a všechny ctitele Baalova kul− tu, kterých byla plná svatyně – hlava na hlavě (2 Kr 10,21) Řekli bychom jatka, asi to s tou horlivostí přehnal a proto je potrestán, – ale Hospodin řekl Jehúovi: „Poněvadž jsi dobře udělal, co je v mých očích správné, poněvadž jsi domu Acha− bovu činil všechno tak, jak jsem to měl v úmyslu, tvoji synové do čtvrtého pokole− ní budou sedět na izraelském trůnu.“ (2 Kr 10,30). Jak je možné, že Hospodin jednou chválí vyvražďování, byť svých nepřátel, a jindy to samé vyvražďování podle Ozeáše trestá? Možná je to proto, že Jehú šel dál cestou modloslužby a ni− koliv cestou Hospodinových příkazů. Nevidíme ale Hospodinu do karet a jedno− značně jeho činy a úradky přesahují naše chápání. Samozřejmě si můžeme po− moci intelektuálními konstrukcemi o nevyhnutelnosti takových zákroků, které se ale ve skutečnosti Bohu nelíbí, a proto je nucený je trestat. Tím by se ale Bůh do− stával do slepé uličky, kdyby musel stále znovu a znovu trestat, toho koho před chvílí pochválil. Vyrážel by neustále klín klínem. Vždy v podobných příbězích zůstane něco nedořečeného, něco neúplného, čemu neporozumíme. Různá vy− světlení se stávají tedy pouze naším alibi, prostředkem abychom Hospodina stáh− li na zem, abychom si přiblížili jeho jednání našim parametrům a cílům. Přesto Bůh nezůstává kdesi nad oblaky, ale svobodně jedná v čase a sám vstu− puje do konkrétní situace. Tedy ne tak, jak my o to usilujeme. Život pro něj není 5
šablona, která se musí vyplnit obsahem, který je předem dán. Vlamuje se do naše− ho života a my naprosto nemůžeme odhadnout kdy se to stane a k čemu to pove− de. Tak jako Abraham má zabít Izáka, tak jako Jákob zápasí u potoka Jábok, tak jako Ozeáš si má vzít nevěstku a plodit s ní děti, tak je i Kristus na této zemi a v našich životech a my nevíme kam budeme směřovat a co to s námi udělá. Ozeášův syn Jizreel má být živou připomínkou situace izraelského národa. Ja− ko nyní tak i tehdy byla zachvácena celá země, ať sever či jih modloslužbou. Jako tehdy tak i dnes válčí izrael s okolními národy, jako tehdy tak i teď od nich přejí− má jejich bohy. Stejně tak dnes se rozhoduje bitva v dolině Jizreelu, která z histo− rického pohledu již proběhla. Tehdy zasáhl Hospodin a zasahuje do ní i dnes. Tenkrát byl nástrojem Jehú a Izrael ještě dostal milost. Dnes izraelské království Hospodin ruší – verš čtvrtý a opět se na tom Hospodin aktivně podílí – láme Izraelovo lučiště – verš pátý. Můžeš mít síly kolik chceš. Jinými slovy můžeš se na sebe spolehnout jak chceš, ale pokud já, Hospodin, se do skutečnosti vložím nemůžeš se bránit ani útočit. Jsi v bitvě naprosto nemohoucí. Hospodin je tedy ten, který jedná. Stejná bitva probíhá tehdy a nyní. Druhá z dětí byla dcera. Pojmenuj ji Lórucháma to je Neomilostněná, tedy Ona není objektem smilování, možná tvrději, nevyvolává ve mně nic, co by mě k ní táhlo. I ona je živou připomínkou skutečnosti, že Hospodin odnímá svou ochranu od Izraele. Navíc narozdíl od prvorozeného syna, ve kterém se zobrazuje trest za určitou skutečnost, tak v její osobě, respektive v jejím jménu, se vypovídá o tom, že Hospodin je ten, který byl až doposud milostivý, až doposud byl shovívavý, ale situace už je taková, že ji nehodlá dále akceptovat. „Dost jsem jim promíjel“ říká v závěru šestého verše. Tedy není to tak, že by se Bůh rozhodl v nějakém svém rozmaru nebo že by nebyl ochoten svou milost udělit, ale jednoznačně to vypoví− dá o neochotě Izraele tuto milost přijmout. O tom svědčí i následující sedmý verš, ve kterém se hovoří o domu judském. Ten je v odlišném postavení než dům izraelský. Jemu se milosti dostane. Nikoliv však prvotně v tom, že by byl schopen se ubránit nepříteli. To s tím možná sou− visí, ale především je záchrana skrze Hospodina, jejich Boha. Válečné atributy prorok přímo vylučuje. Nezachráním je lukem, mečem a válkou, koni a jezdci. Co tedy může být tou milostivou záchranou? Jedna možnost výkladu tohoto verše je v tom, že touto záchranou je náboženská reforma a očista kultu za králů Chizki− jáše a posléze Jóšijáše. Oba tito králové vymýtili modloslužbu z Judy, sjednotili celý národ u Hospodinova chrámu a dařilo se jim i politicky a vojensky. Odolávali snahám nepřátel o porobení. Bůh zjevně podporoval jejich snažení a odpovídal na jejich modlitby. Milostivou záchranou je zde změna vnějších okolností Izraele a na drugé straně Judy. Zatímco jeden je na základě své modloslužby poroben, druhý je na základě své reformy a příklonu k Hospodinu omilostněn a zachován. Zkusme se blíže podívat na motivy jednání obou králů. Byl jejich prvotní zá− jem v prosperitě a bezpečnosti, tedy důvody zištné, nebo to bylo aktem víry u vě− domí vlastní závislosti na Hospodinu? Napovědět nám může 4. verš 19. kapitoly 6
2. královské, kde je zaznaménána reakce na vyzývavá a drzá slova posla asyrské− ho krále, který obléhal Jeruzalém, s cílem jej dobýt. Touto reakcí je Chizkijášova modlitba: „Kéž Hospodin... slyší všechna slova..., kterými haněl Boha živého. Kéž jej potrestá za ta slova.“ Chizkijášovi tedy v první řadě nejde o sebe a království, ale o Hospodina, jeho čest. Hospodin ale projeví svou svrchovanost právě tím, že ochrání svůj lid, který je jeho vlastnictvím. Milostivá záchrana přijde, ale ne jako na Hospodinu vynucený akt, ale jako svrchovaná Hospodinova vůle. Dalšího zmíněného krále – Jóšijáše – nám odhaluje prorokyně Chulda v 19. verši 22. kapitoly téže knihy: „Protože tvé srdce zjihlo a pokořil ses před Hospo− dinem, když jsi uslyšel, co jsem mluvil proti tomuto místu a proti jeho obyvatelům, že tu bude poušť a zlořečení, protože jsi roztrhl své roucho a přede mnou plakal, vyslyšel jsem tě, je výrok Hospodinův.“ Jóšijášovým motivem je hrůza z viny, kte− rou Juda na sobě nese a král jako představitel lidu samozřejmě odpovědnost za tento stav na sebe přijímá. Je upřímně zděšen z toho co má přijít, ale také z toho co se stalo a děje. Verš 13. téže kapitoly říká: „...Vždyť je proti nám rozlíceno veli− ké Hospodinovo rozhořčení za to, že naši otcové neposlouchali slova té knihy a nejednali podle toho všeho, co je v ní o nás napsáno.“ Jóšijáš toužil obnovit kult a proto se rozhodl o obnovu chrámu. Svitek, který byl nalezen při rekonstrukci a který se k němu dostal, ale hovořil o tom, že u chrámu to nemůže skončit. Svitek králi neděkoval za vykonané skutky, ba právě naopak. Vyvolal v králi zděšení a hrůzu. Ale je to legitimní motiv pro další jednání, protože Hospodin jej přijímá a v důsledku vede k poslednímu narovnání vztahů mezi Hospodinem a jeho lidem před exilem v babylóně. Milostivá záchrana v tomto případě jistě vposledku zna− mená vytržení ze zajetí modloslužby a také fyzické poroby nepřátelům, ale tato cesta není snadná, naopak je velmi krušná. Je to cesta zděšení se vlastní vinou a zápasem o očistu náboženského života. To není boj s vnějším nepřítelem, ale s nepřítelem, který se umně infiltroval do společnosti a stal se již její integrální součástí. Odstranění je tudíž řezání do vlastního těla a to začasté bez narkózy. Druhá možnost výkladu záchrany skrze Hospodina“ spočívá v tom, že do po− dobné situace jako je v době Ozeášově Izrael, to znamená přímého ohrožení exi− stence Asyřany, se dostane Juda o nějakých stodvacet či stotřicet let později. Teh− dy bude ohrožován babylóňany. Ale zatímco soud nad Izraelem i nad Judou probíhá s podobnými vnějšími skutečnostmi. Tak severní Izrael se již nikdy ne− vzpamatuje, ale Juda vychází ze zajetí s novou koncepcí a novým uspořádáním svého náboženského života a svého vztahu k Hospodinu. Je ve skutečnosti přeta− ven v životních zkouškách a utrpeních. Ale v tom spočívá právě záchrana Hospo− dinova skrze něj. Nikoliv tedy v tom, že by změnil vnější okolnosti, ale v tom, že tyto okonosti pomůže vydržet, snést a přežít a tím je absorbovat do zkušenosti, která se odrazí v následném životě. Zdaleka tedy nevychází Juda ze zajetí nezmě− něn, s radostným úsměvem, jak s těmi babylóňany „vyběhl“, bez jizev a šrámů. Nelze tedy spoléhat na to, že by milostivá záchrana pro nás znamenala snadné projití všemi životními situacemi, či to, že Hospodin zasáhne vždy v náš pro− 7
spěch, když se na nás něco valí. Jediné co můžeme a máme právo očekávat je to, že ve víře přežijeme. Je to málo? Domnívám se, že nikoliv. Všechna jména v tomto příběhu byla jména−nejména. O to více významu v so− bě skrývají. Do třetice se Ozeášovi narodil opět syn. Jeho jméno znovu není jmé− nem podle našich zvyklostí, ale jménem vyznavačským. Jmenuje se Lóami – Ne− jste−lid−můj. To jméno stejně jako Lórucháma se vyskytuje pouze v Ozeášovi. Jediný podobný tvar má Izaiáš 27,11. Tam je použit tvar Lóam – Ne−lid. Tito lidé ztratili své lidství, svou tvář. Hospodin v této kapitole mluví o své vinici – svém národu –: Až jeho snítky uschnou a olámou se, přijdou ženy a spálí je. Ten lid nic nechápe; proto ten, který jej učinil, se nad ním neslituje, jeho Tvůrce se nad ním nesmiluje. Toto již je finále soudu. Není co dodat. Pozice Izraele vůči Hospodinu je vyob− razena v synu jménem Jizreel. Pozice Hospodina vůči jeho lidu je vyřčena v dce− ři. Druhý syn je již pouze zkonstatováním tragické skutečnosti: ... nejste můj lid a já nejsem váš Bůh. Severní izrael byl fyzicky zlikvidován. Shrnutí 1. kapitoly Ozeášova proroctví. Ozeášovo slovo je slovo o soudu do krizové situace, kterou si ale mnozí ještě nejsou ochotni přiznat, protože stále in− trikují a snaží se získat výhody. Dále Hospodin není podřízen ve svém jednání svým vlastním direktivám a už vůbec ne našim přáním. Jeho slovo je jako meč na obě strany ostrý (Žd 4,12), tudíž nic příjemného pro nás. Hospodin nenechává vě− cem volný průběh. Naopak se velmi zajímá o to, co se děje s jeho lidem a do je− ho osudu se vkládá. Hospodin může změnit vnější okolnosti, tak jako je změnil Judovi a Izraeli. Ale posléze se Juda dostal do podobné situace jako Izrael, totiž byl pokořen nepřítelem a narozdíl od Izraele skrze Hospodina obstál. Soud nad Izraelem se tak stal konečným. Z našeho přízemního pohledu by zde mohla kniha Ozeáš skončit. Úděl se napl− nil, čas a spolu s ním historie jdou dál. Kniha proroka Ozeáše však zde nekončí a je svědectvím, že existuje ještě jiný úhel pohledu, než ten náš horizontální z prašného povrchu této planety. A nedá mi to abych závěrem nepokračoval ales− poň 1. veršem 2. kapitoly: „Izraelských synů bude však zase jak mořského písku: nikdo je nezměří, nikdo je nesečte. Na místě, kde se jim říká: „Nejste lid můj“, bu− de se jim říkat: „Synové živého Boha.“ Amen. Modlitba: Hospodine, nerozumíme Tvým cestám a úradkům. Jediné co tušíme je to, že Tvé myšlení o nás je k našemu dobrému. Toto svědectví se pokoušíme vyčíst z Tvého Slova. Odpusť nám, když nejsme schopni prohlédnout skrze naše zatem− nělé mysli a očisti si nás, abychom zřetelněji viděli Tvou vůli v našich životech. Odpusť nám naše manipulace s Tvým Slovem a dej ať Duch svatý pomůže nám všem v porozumění a pochopení. Dej ať jsme schopni snést, když k nám promlu− víš a toto Slovo ať se na nás stane. 8
Přimlouváme se, abychom nebyli neteční k potřebám našich bratří a spoluobča− nů. Dej nám sílu vykročit s napřaženou pomocnou rukou. Vyznáváme, že jsme spolupodílníky na mnohých křivdách a neštěstích právě díky naší netečnosti a lhostejnosti. Dej nám nadšení k angažovanosti a moudrost ke konání, tam kde se děje bezpráví a i tam, kde nejsme dostatečně citliví k našemu životnímu pro− středí. Nauč nás orientaci v tomto tak chaotickém a povrchním světě a zmocni nás, abychom dokázali zprostředkovávat Tvojí hlubinu. Amen.
9
