DVOřáK : I N F L A C E
SLOVA
V
NAŠEM
VĚKU
C
H E R M
2009
ukázka
Miloš Dvořák: I N F L A C E S L O V A V N A Š E M V Ě K U
Sled textů Úvaha první chvíle Na okraj Holanovy Panychidy a Zahradníčkova Žalmu Básník a svět aneb Postavení umělce specialisty William Butler Yeats: Básně Ferdinand Herčík: Život na ruby Pásmo válečné lyriky I. Názory z K. P. Pásmo válečné lyriky II. Nová sonáta horizontálního života aneb inflace v poesii Pásmo válečné lyriky III. K Yeatsově filozofii umění Čepova Polní tráva Dozvuky soudů nad protektorátní vládou Robert Konečný: Má vlast Robert Konečný: Chudobky O pojetí díla Horova Ke kořenům kulturní krize
Henri Pourrat: Příhody z našeho kraje Thomas Hardy: Drobné ironie života Dva válečné dokumenty Timotheus Vodička: Obraz, maska a pečeť Antonín Bartušek. Fragmenty. Michal Sedloň: Větévka mimózy Eisner básník Vzkázání československému rozhlasu Co říká F.X. Šalda dnešku Halas, Holan, Deml Robert Konečný: Živá slova Osobnost narcisovská a osobnost křesťanská Odpověď P. Eisnerovi Jan Zahradníček: Svatý Václav Vojtěch Jirát: O smyslu formy Jaroslav Kolman-Cassius: Balada z Českého ráje Vladimír Holan: Rudoarmějci Suzannne Renaud: Dveře v přítmí
Co říká F. x. Šalda dnešku
Aloysius Bertrand: Kašpar noci Timotheus Vodička: Stavitelé věží Stanislav Zedníček: Dopisy Albíně Arne Novák: Stručné dějiny literatury české Rozjímání o dnešní poesii Stendhal, Kainar, Pavlok a Slavík William Butler Yeats: Objevy Josef Kainar. Osudy Duch svobody Josef Kostohryz: Ať zkamení Carl Sandburg: Ocel a dým T.S. Eliot: Pustá země Navštívenka Člověk budoucnosti. Architektura dnešní doby Věci jež souvisí Několik znamení času. Inflace slova v našem věku
v dobách nouze dovedeme už jen mátožně vzpomínat a který se v sousedství barbarských primitivů vyjímá velmi groteskně. F.X. Šalda vyrostl v době, která měla zajisté své vady a nedostatky (budou je mít všechny doby až do skonání světa), ale měla ještě jakýsi úřední respekt k hodnotám ducha, bylo v ní jakési místo pro vnitřní úctu a to všechno z našeho života dávno vyprchalo. Výsledkem ustavičného překonávání a přerůstání včerejška je duchovní zakrslictví, jakého tu dosud nebylo. Dnešní člověk se bude muset náramně přičinit, aby svých včerejších předků vůbec dorostl. Měřena F. X. Šaldou, vyznačuje se naše doba velikými duchovními úbytěmi, které se epidemicky rozmohly v krátkém poměrně čase. Nechceme tím říci, že by F. X. Šalda byl největší mírou velikosti, jisto však je, že dnešní doba nedovedla nijak rozšířit jeho duchovní vlastnictví, naopak její život se nesmírně zúžil a zploštěl a bude potřeba nemalého heroismu k tomu, aby se o tomto vlastnictví udrželo alespoň dostatečně silné povědomí.
„Barbaři jedou – přikrčme se!“ říkával v posledních letech svého života často před přáteli F.X. Šalda: „Barbaři jedou, přikrčme se!“ Po desíti letech, která uplynula od jeho smrti, zdá se mi, jako by právě tento výrok nejlépe vystihoval jeho postavení v dnešním světě. Černé mraky nacismu kupily se už tehdy na našem nebi hezky vysoko – dnes se sice roztrhly, ale naprosto nejsme zbaveni pocitu, že se jejich kusy mohou spojit v nový zátah. Nacismus byl dosud nejdokonaleji a nesystematičtěji vypěstěnou formou zla, jehož kořeny tkví v člověku mnohem hlouběji a nejsou z něho nikterak vyrvány jeho vojenskou porážkou. V obměněných formách bude nám s ním ještě dlouho zápasiti a v tomto tuhém zápase bude nám duchovní odkaz F.X. Šaldy jednou z nejvydatnějších zbrojnic a posil. Když si z krátké perspektivy uplynulých deseti let představíme postavu a dílo F. X. Šaldy, cítíme mimoděk, jak pusté jsou všechny žvásty o pokroku v kultuře. Nepochybujeme, že i na jeho hlavu bude navěšována otřelá fráze, která se používá o velikých lidech, že totiž současná doba je nechápala a teprve budoucnost je dovedla pochopit, bylo by však záhodno od této formule už jednou upustiti a desáté výročí Šaldovy smrti je pro to příležitostí nad jiné vhodnou. Za těch deset let totiž náš život tak zpustl a zhrubl, že bohatství osobnosti Šaldovy i jiných jeho současníků jeví se nám královským přepychem, na který si
Každá doba má své paradoxy a já bych tu chtěl velmi krátce upozornit na jeden z paradoxů doby dnešní. Ačkoli na duchovní odkaz F.X. Šaldy se náramně zapomíná (jako se ostatně zapomíná na odkazy jiných velkých lidí nedávné minulosti), přesto dnešní naše kultura žije převážně z něho. Kritický jazyk dnešní doby je v podstatě jazykem F.X. Šaldy, ve většině případů ovšem jazykem nesmírně ošuntělým, odřeným a opotřebovaným. Přečteme-li si nejbídnější referát posledního plátku,
DVOřáK : I N F L A C E
SLOVA
V
NAŠEM
VĚKU
C
H E R M
2009
každé dílo – v tom smyslu jsou pravda a dílo synonyma a f.X. Šalda právem neuznává žádné pravdy, která by zároveň nebyla tvůrčím dílem – tedy každé dílo má hodnotu života, kterým bylo vykoupeno, života, který autor za ně dal a kterého se nám v něm dostává bez ohledu na jeho cechovní příslušnost. A tohle jest jedna ze základních pravd křesťanských. Vidíme, že nejvyšší mírou, nejvyšším kriteriem vší tvorby je Šaldovi sám život, a to život v duchu a pravdě. Je v něm hluboká úcta k životu, která byla právě v posledním desítiletí člověku strašlivě zasuta a zapomenuta. Veškera tvorba umělecká má svůj poslední smysl a své odůvodnění v tvorbě krásnějšího života, k němuž přispívá. Základním předpokladem takové tvorby je duchovní svoboda a jejím smyslem je opět jen vyšší naplnění této svobody. Každá zpronevěra tomuto příkazu je v životě lidstva trestána stále krutěji, protože síly, které jsou ve hře, nabývají stále na ničivosti. Když si představíme Šaldovu osobnost nesmírně bdělou, jakoby v ustavičném střehu, leckdy i podrážděně reagující, cítíme u něho jistou žárlivou nedůtklivost upínající se k něčemu, čeho si cení nade všecky statky světa a tímto statkem je duchovní svoboda člověka. Ve smyslu křesťanského principu, že „hoden je dělník mzdy své“ pokládal F.X. Šalda denní chléb člověka za jeden z nutných předpokladů a prostředků duchovní svobody člověka. Člověk, který se nemůže najíst, nebyl mu člověkem vpravdě svobodným, nýbrž člověkem zotročeným. Proto jsme ho také nikdy nespatřili na straně těch, kteří chléb člověku upírali a ubírali. Dílo dnešního socialismu, pokud chce dáti člověku chléb, ve všech jeho formách veskrze kladně přijímal. Okamžitě se však dovedl se vším důrazem postavit proti socialismu, který si osobuje výhradní právo na duši člověka a který by ji chtěl prostřednictvím totalitního státu podřídit jakémusi státnímu monopolu na utváření člověka. Tento socialismus je ve svém základě popřením lidské duše a v tom je právě Šalda v celém svém díle jeho důsledným odpůrcem. Svoboda lidské duše je pro něho statkem nejvyšším a nejcennějším. Hospodářská svoboda člověka má jen tedy smysl, prospívá-li jeho svobodě duchovní, a ztrácí okamžitě všechnu svou cenu, stane-li se někde nástrojem duchovního útlaku. I Šalda po svém způsobu opakuje vlastně celým svým dílem větu evangelií: „Co by bylo platno člověku, kdyby celý svět získal…“ Socialismus, který popřel duši člověka, je v jistém smyslu přímým dědicem a pokračovatelem kapitalismu. Je obměněnou formou výrobního imperialismu, protože člověk je v něm pouze producentem a spotřebitelem statků potřebných k životu, tedy jakýmsi výrobním a spotřebním mechanismem. Tento hospodářský imperialismus se pokouší získat výlučné právo na člověka. V této podobě se nám dnes představuje odvěký zápas dvou protichůdných pojetí života a nemůže býti nejmenších pochybností o tom, jaké je v tomto zápase místo Šaldovo. Své názory o zasahování státní moci do věci umění, do skrytého vnitřního rozhodování, jehož uzrálým plodem je básnické dílo, zkrátka do uměleckého svědomí autora, vyslovil Šalda velmi jasně ve svém Zápisníku a u příležitosti
a třeba ani ne referát, nýbrž jen inserát nebo reklamu dvouletky, můžeme často téměř slovo za slovem určovat jako rozkradený a k nepoznání znešvařený majetek Šaldův. Slova, která kdysi svítila novostí, válí se tu jako zašpiněné a odřené stavební kostky, které se přehazují do dvou tří fason, dodané družstevní továrnou pro rychlé zpracování knižních novinek. Snad bychom tu mohli s jistou obměnou citovati verše Otokara Březiny: „Ruce, jež zimnicí žití se v práci a rozkoši chvěly, na cestě tisíců dávno už v zářícím prachu smíseny jsou“ – v prachu nikoli však zářícím, nýbrž tmu sypajícím a dusivém, protože všechen život z něho už dávno vyvětral. Jsou to slova namnoze z několikáté ruky přejatá, slova, v nichž dávno pohasl všechen záblesk poznání, z něhož se zrodila a jež je udržuje na živu, dokud nejsou zastíněna poznáním vyšším. A tohoto světelného zastínění se Šaldovi dosud nedostalo. Naše literární a umělecká kritika nevytvořila dosud nových kritérií pro posuzování básnického díla, nenašla nových a plnějších způsobů jeho prožívání. Možno říci, že se o to ani vážně nepokusila. Dnešní naše kritika přijímá v nejlepších případech kriteria Šaldova, v případech pochybnějších se uchyluje k různým kriteriím náhražkovým, které by chtěly zapřáhnout umění do služebné káry různých hesel, jež nemají s uměním nic společného, anebo nemá kriterií zhola žádných a v takovém případě je ovšem pro autora i čtenáře zhola nezávazná. Pravé kriterion je mravním závazkem, který na sebe autor bere jako důsledek svého poznání a který nutí čtenáře, aby jej buďto přijal, anebo – odmítá-li jej – své odmítnutí řádně odůvodnil. Takovéto mravní povahy jsou všechna kriteria Šaldova. V jeho díle máme velký morální kapitál, z něhož dosud žijeme, ale který se povážlivě blíží k svému vyčerpání, neboť každý majetek, o nějž není dbáno a pečováno, sám od sebe pustne a schází. V této krátké vzpomínkové stati nehodláme se zabývat Šaldovým dílem v celém jeho rozvětvení, ani jednotlivými jeho fázemi, nýbrž pokusíme se tu jen postihnouti jádro jeho duchovního odkazu, jádro, jehož přítomnost – někde zastřeněji, jinde zjevněji – cítíme v celém rozpětí jeho díla. Tedy jakési ústřední kriterion, z něhož vyrůstají a do něhož ústí veškerá ostatní jeho kriteria, kriterion, jehož platnost trvá, i kdyby se mu člověk nevím jak zpronevěřil. Volím za tím účelem citát z poznámkové stati Vruby a vroubky na mé holi poutnické (Časové i nadčasové, str. 33): „Pravda stojí za tolik, zač byla koupena. Jsou pravdy lacinější než housky; jsou jiné,pro něž větší škoda se shýbnout než pro rezavý hřebík na silnici. A jsou jiné, jež nemohou být zaplaceny ani životem, ani smrtí. A jest ona jediná, poslední, stále tušená…Křídla ti rostou, myslíš-li na ni, a duše volá: Zab mne bleskem své záře, abych nikomu nepravil o slávě a kráse tvojí – ale dříve přej mi na vteřinu zahlédnouti ji… Okamžiky pravdy oslňující jsou úžasně řídkým a vzácným jevem v historii lidského pokolení na zemi a F.X. Šalda ji tušil spíše z dálky, aniž se ocitl v takové její blízkosti, aby ho mohla sežehnout, ale v těchto řádcích je zároveň vyslovena pravda dělná, kterou je cítit ve všem úsilí Šaldově. Nejen každá pravda, nýbrž
2
DVOřáK : I N F L A C E
SLOVA
V
NAŠEM
VĚKU
C
H E R M
2009
hrnné essayi O tak zvané nesmrtelnosti básnického díla, v níž prochází labyrintem autorské marnivosti, jemuž se říká touha po nesmrtelnosti, a dochází k závěru, že pravým smyslem vší básnické tvorby jest vejíti do života věčného.
posledního velikého sjezdování sovětských autorů před touto válkou. Tehdy takové zásahy zcela jednoznačně odmítl. Představíme-li si úhrn Šaldova díla, nemůžeme míti nejmenších pochybností o tom, že by veškeré ty čistky, jichž jsme v poslední době byli svědky, znovu velmi důrazně odmítl, neboť jde při nich v jádře o jednu věc: úkoly, které v kulturách, jež se přirozeně rozvíjejí, obstarává svobodná kritika, bere na sebe stát se svými orgány a tj., myslím, zjev nezdravý, neboť stát na takový úkol stačit nemůže. Není to zajisté ani první a pravděpodobně ani ne poslední zásah se strany státu do věcí umělecké tvorby, avšak takovéto zásahy nikdy nepřinesly kultuře národa nějaký prospěch. Důsledné postátnění kultury a života skončilo by nepochybně jeho zadušením. Nelze si zajisté představit, že by F.X. Šalda, který tak důsledně hájil práva kritiky svobodné,souhlasil s jejím postátněním, s jejím včleněním do administrativní exekutivy státu. A lze si naopak snadno představit, jak by mu bylo n zvracení, kdyby jen na okamžik zaslechl žvanění našeho rozhlasu o povinnostech umělců všeho druhu k naší dvouletce. Tak nízké představy o umění se opravdu málokde najdou. Jsou tak negramotné, že sotva mohou pravého umělce nějak zasáhnout, jenomže těch paumělců jsou už u nás celé regiony a nejvíce se jich kupí kolem rozhlasu. Nikoli stát, nýbrž osobnost člověka, tj. jedinečný osud každé lidské duše je smyslem života. Taková je konečná perspektiva Šaldova pohledu na život. A nyní si položme otázku závěrečnou. Jaký smyl může mít svoboda lidské osobnosti, kterou Šalda tak žárlivě střeží, že bychom jej právem mohli nazvati rytířem duchovní svobody? A tu je před námi v základě dvojí možnost: buďto narcisovské sebetvoření a sebevzhlížení, v němž naše osobnost jest nejvyšší instancí tohoto vesmíru, anebo uznání instituce vyšší a služba této instituci, která z našeho uznání vyplývá. Šalda, který se dovedl převtělovati do různých básnických útvarů, nebyl úplně prost tohoto narcisismu, jejž u nás propracovává v důsledný systém kritik, pokládající se za jeho nástupce a pokračovatele a hájící práva svobody s nemenším zápalem. Šaldův narcisismus byl však pouze jednou ze složek jeho vnitřního dramatického sváru a nikdy jej nepovýšil na důsledný princip duchovního růstu člověka, protože příliš dobře věděl, že osobnost člověka, která se chce ustavit v sobě samé, je neúplná a velmi snadno se scvrkáme na pouhou osobu. Dramatický svár Šaldův je složitý a mnohoznačný a není tak lehké vystopovati jej, to bude patrně úkolem jiného věku než našeho, v němž jest zápasiti o věci nejprimitivnější.Sotva však možno pochybovati o tom, co v tomto sváru nabylo převahy: „Máme se klanět a máme být poslušni Boha, pravého Boha, nikoho a ničeho jiného,“ praví v posledním ročníku svého Zápisníku. Tedy nikoli modlám průmyslových koncernů a totalitních států, nikoli sobě samému, nýbrž jen pravému Bohu se klaněti budeš. Nejvyšší smysl lidské osobnosti u Šaldy, toť svoboda synů Božích. Představíme-li si celek Šaldova díla, cítíme, že by opravdu nemělo plného smyslu bez tohoto závěru, a není také náhodné, že na sklonku svého života pronáší právě tato významná slova, jež doplňují mnohé z toho, co bylo u něho řečeno již dříve, zejména v sou-
Akord 13, 1946-47, č. 8, s. 281 – 285.
Halas, Holan, deml – Mám v rukou kratší básnickou prózu Františka Halase „Já se tam vrátím…“ ). Totiž na vysočinu, Českomoravskou vysočinu, do rodné půdy Halasových předků. Vyšlo to před časem ve sborníku Vysočina a nyní to vychází v též edici jako tenounký tisk se svěžími a radostnými dřevoryty Michaela Floriana. Je to datováno rokem 939, tedy rokem, kdy téměř všichni naši básníci ucítili potřebu zahrabat se trochu do země a ten kousek prsti, kde tak mohl učinit, našel Halas právě zde. Tato drobná próza zřejmě nepatří k jeho slabším věcem, jsou zde věty důvtipně rozkřesané, vzpomeneme si při ní na Halasovu předmluvu k Mánesovým Květinám, kterou chystal v téže asi době. A hned na první stránce, na samém začátku vpadáme do věty, která nám mimoděk ozáří celou vnitřní rozlohu jeho poesie: „Zatím vábím a chytám a vějičky slov pěknost toho všeho tam u nás, ať se chytí co se chytí.“ Věta za větou je tu odkapávána v jemných dosách jako výtažky rostlinných šťáv dopadající na citlivé lékárenské vážky a věta za větou probouzí v nás reminiscenci stále zřetelnější a určitější: „Divizny vyhrnou zlato země a svízel, to mateřské znaménko našeho kraje, přitiskne se ke všemu co najde. Ale nejkrásnější je přece jen Slzička. Obrušuje mi srdce do samé něhy. Hřivnatý červenec v hodině hadí rozežhaví květ a pole vyhřeznou dusnem.“ Za čímž následuje věta poněkud halasovštější: „Země se odkryje, až je jí vidět kamsi…“ I věty zcela prosté zní nám tu důvěrně a známě, přicházíme tu na místa a místečka, která v nás zanechávají dojem, že čteme Demlovy Moje přátele v novém vydání. Halas, jeho habitus je veršový, zřejmě si potřeboval vypůjčit něčí habitus, jakmile začal psát básnickou prózu. Nebo že by Českomoravská pahorkatina byla tak silně okupována Jakubem Demlem, že každý, kdo se jí jako básník chce zmocnit, bezděky podlehne jeho vlivu jak přitažlivé síle hory magnetové? Domníváme se, že tento „vrchol evropské lyriky“ (mluveno s Václavem Černým) měl mu přece jen lépe vzdorovat. V minulém čísle Akordu jsme měli příležitost upozornit na vztahy Pavla Eisnera k dílu Demlovu. Halasovo setkání je nepochybně letmější, v naší paměti však vybavuje vzpomínku na méně letmé setkání jiného našeho básníka s Demlem, tentokráte Vladimíra Holana, který si čestného titulu „vrchol evropské lyriky“ zajisté vyslouží neméně než Halas.Jde tu o jeho deníkové záznamy „Hadry, kosti, kůže z let 938 – 945“, vyšlé v . čísle melantrišských Listů. Je vskutku nadmíru pozoruhodné, že Holan, který se odhodlal vrhat své myšlenky v bezprostředních deníkových záznamech jako chuchvalce chrlené krve (ač nepostrádají koncepce velmi důmyslné), vypůjčil si k tomu až do rozkyvů rytmické textace deníkový habitus
3
DVOřáK : I N F L A C E
SLOVA
V
NAŠEM
VĚKU
C
H E R M
2009
) Vyšlo v Praze, v edici Vysočiny. 2) Myšlenka Valéryho (l’univers n’est qu’un défaut dans la pureté duN on-etre) rytmovaná a stavěná po demlovsku. 3) Slovo akcentu holanovského.
Jakuba Demla, zejména z jeho fugových pasáží, habitus naroubovaný na kmen nejčernějšího pohlaví. Mimochodem řečeno, tyto hadry, kůže a kosti jsou pro nás přesvědčivým a téměř „litanickým důkazem“ o existenci dědičného hříchu a nutnosti neposkvrněného Početí, v tom jest jejich síla. Nuže, můžeme tu sáhnout po kterékoliv stránce a všude vylovíme celé tucty vět, v nichž se to hýbe Demlem: „ – Zahříváme dinosauří vejce a čekáme, že hlas, který se z něho vyklube, potvrdí nám konečně, že svět vznikl z nemožnosti utajovati to dál a z rozhodnutí tedy, které dalo přednost skandálu…)2 Skoro každá lepší nemocnice má pro zemřelé pacienty umrlčí komoru s chladícím zařízením Frigidaire. – Každé krematorium má mrlčí kobky chlazené amoniakem nebo jsou zařízeny na tak zvanou mumifikaci, vzduch se z nich totiž odsává! Zdokonalili jsme tanky. – Ale tank je v tibetštině genitiv v plurálu a znamená kostelní korouhve – Tanka jsou také tibetské peníze – U Indiánů je to cisterna – U Japonců jedna z lyrických forem – Tanka v chorvatštině: tenká – Zdokonalili jsme protiletadlová děla – A jednotlivé jejich hlavně pojmenovali úděsně:) 3 ,kolébavý nosič‘, ,duše hlavně‘ – Můj Bože, jistý typ výbušných se jmenuje Pegas“ atd. atd. Ujišťuji na svou čest všechny čtenáře, že bych mohl takto citovat téměř bez zastávky a všude by nám do toho znělo Zapomenuté světlo, Kollokvia z Česna, Z mého okovu, nespočetné stránky z Demlových deníků. Je to doslova Demlův básnický rukopis. Neuvádím tato fakta snad proto, že bych chtěl Františka Halase nebo Vladimíra Holana zahrnout nějakými výčitkami nebo rozhořčením, chraň Bůh! Básnické dílo je zdrojem otevřeným, neohrazeným a každý má z něho právo čerpat, jak dovede a jak je schopen. Vždyť ani jeho původci nepřiznávám výlučného vlastnického práva nad ním, jsa si vědom, že na tomto světě není vlastnictví absolutního a každý z nás je jen velmi dočasným správcem všeho, čeho se mu dostává. Chtěl bych tu pouze upozorniti na jeden křiklavý nepoměr: zatím co Halas a Holan jsou „vrcholy evropské lyriky“, není Jakub Deml v žádné příručce a v očích zákoníků dnešní kultury vlastně vůbec neexistuje. Nemohu se zajisté ztotožnit se vším, co Jakub Deml napsal, ale právo na existenci si zaslouží alespoň takové jako ti, kdož se u něho občas přiživí. Před časem prý se pozastavila milostpaní Rovnost nad tím, že Demlovi je dovoleno vydávati tenké sešitky. Snad by jejím subalterním redaktorům mohl k tomu něco rozumného podotknout jejich šéf, pan František Píšek, nynější předseda moravského ZNV. Setkal jsem se s panem Píškem, tehdy redaktorem Lidových novin, v Třebíči v dubnu r. 944. Seděli jsme v hotelu U zlatého kříže a pan Píšek se mne zeptal, jezdím-li do Tasova za Jakubem Demlem. Byl zřejmě překvapen a udiven, když jsem mu řekl, že tam nejezdím, a řekl mi, že on tam jezdívá. Pan Píšek jistě věděl, proč tam jezdí, a snad by toto proč mohlo míti i v redakci Rovnosti nějakou váhu, snad by mohlo přispěti i k lepšímu míru v národě.
Akord 13, 1946-47, č. 8, s. 306 – 309.
Robert konečný: Živá slova Tato knížka je souborem nedělních rozhlasových projevů, jež byly autorem z valné části proneseny do našeho rozhlasu v prvním roce po našem osvobození z germánské okupace a většina těchto projevů nese také pečeť tohoto času. Svou hodnotou převyšují nemálo obvyklou úroveň našich rozhlasových projevů, při nichž téměř pravidelně honem honem sklapujeme přijímače, jakmile se tam začne „něco povídat“. Většina těchto projevů by prostě neobstála v tisku, tíhnouc svou vnitřní podstatou či prázdnotou k tomu, aby co nejrychleji odšuměla. Projevy Konečného, které vytrvale tíhnou k pevným a neměnným hodnotám života, si naopak tisku žádají. Je v nich všude cítit, jak autor se snaží vtisknout pevný ethický řád rozkolísané a rozvrácené době revoluční, v čemž jest největší jeho zásluha. Autor se dovedl podivuhodně přizpůsobit formě rozhlasového projevu. Jeho jazyk je jadrný a srozumitelný značně široké obci posluchačů, nikde není znát, že by podceňoval řadového posluchače,to jest nekrmí ho splaškami a pomyjemi nejrůznějších frází, na jaké býváme zvyklí. Naopak vymezený rozsah rozhlasového projevu přiměl ho k hutnosti a sevřenosti myšlenky; nikdy se nedomnívá, že pro lid to postačí všelijaké. Ústřední myšlenkový motiv každého projevu je rozvinut v pevné a soudržné komposici, nikdy však neupadá do samoúčelného teoretického přemítání, nýbrž zůstává co nejblíže životní praxi a ve svých důsledcích je schopen hluboko do ní zasáhnout, poněvadž před touto životní praxí neztrácí opět se zřetele zásadní otázky lidské existence. A tak se mu nejednou podařilo podati ve zhuštěné zkratce jeho filosofické pojetí světa a života. Stačí přečíst si např. stať Tradice a pokrok, abychom viděli, s jakým uměním dovedl jeden z nejzávažnějších problémů kultury a politiky na rozloze několika stránek skutečně rozřešit. V jedné věci zdají se mi myšlenky Konečného poněkud přistřiženy potřebami převratné doby, v níž knížka vznikla. Konečný vychází z filosofie Masarykovy a v jejím duchu zdá se mi poněkud přeceňovati ethické principy života: „Obětovat bližnímu své síly a obětovat mu je prací vytrvalou – není většího hrdinství práce, přátelé, není většího posvěcení práce, a řeknu hned: není bez této vytrvalé oběti, bez tohoto ustavičného zřetele na celek vůbec ničeho, co by dalo i jen nazvat prací.“ (Str. 62.) Kristus nikterak nezavrhuje 99 spravedlivých, ale nad ně klade jediného nespravedlivce pokání činícího. Logos klade všude nad ethos a tento logos zdá se mi u Konečného příliš zastíněn ethosem. Nejvyšším dárcem člověka je dárce blaženosti, dárce milosti, svět třeba i výborně fungující pocítil by neodolatelnou potřebu zničiti se, kdyby v něm vyschly prameny milosti. Nepochybuji o tom, že tohle všechno autor Studnice zapečetěné dobře ví, jenomže pro
4
DVOřáK : I N F L A C E
SLOVA
V
NAŠEM
VĚKU
C
H E R M
2009
i skutečností ontologickou, uf! Ať se třeba i mýlí ve vyjádření systému světa! Ale nemůže se mýlit v expresi sebe sama oním svým vyjádřením. Jeho sebe-výrazem mluví o sobě stále ještě život, dává se jím poznat a mluví jímo svém smyslu. Více než zjištění, že se filosof může mýlit a že individuální duch je vzhledem k úhrnu jsoucna vyhlídkou, celkem vzato špatně umístěnou, zajímá mne zjištění, že je jedinou možnou vyhlídkou.“ (str. 55.) „Dobyv svůj názor na svět bojem o sebe, našed jej jako vnitřní pravdu a smysl své bytosti, zosobnil jsem objektivitu; plně činem poznaný úmysl, vložený do mne nekonečným životem, )2 objektivisuji osobnost.“ (Str. 56.) Východiskem Černého jsou sice jiní duchové, především Valéry, ale tohle je nesporně blízké našemu Ladislavu Klímovi. Černý se jistě nedá do tak krutého experimentu, jaký na sobě provedl Klíma svou „praxí“, ale jeho perspektivy směřují k něčemu analogickému, provozovanému na nižším pohoří. Proti tomuto základnímu pojetí vztahu, jenž existuje mezi lidským individuem a celým ostatním vesmírem, nelze míti námitek. Opravdu je pro nás nejdůležitější záležitostí osud našeho já. A hned vzápětí vyvstává před námi otázka: co s naším já, jaký smysl může míti toto já, k čemu má tíhnout? Tu by nám jistě Václav Černý odpověděl: člověk musí tíhnout k tomu, aby své já co nejvíc rozvinul a naplnil, v nejvyšším naplnění našeho já je smysl naší existence, jediné tímto naplněním může pouhá naše osoba vyrůsti v osobnost, která je smyslem života a tohoto vesmíru. Tvrdí-li V. Černý, že vůbec žádných kategorických imperativů neuznává, není to úplná pravda, protože tento imperativ prakticky uznává, protože tento imperativ skutečně existuje, ať už ho uznáváme nebo ne. V tom všem se s ním plně shodujeme, rozcházíme se však v odpovědi na otázku další: jak této plnosti života dojíti, jak jí dosáhnouti. Ladislav Klíma objevil, že největším konkurentem, který mu brání dojíti této pnosti, jest osobnost Boha. Popřel tudíž radikálně jeho existenci a oddal se zuřivě absolutní sebeafirmaci, přistoupil ke zcela metodickému a systematickému výcviku, jenž ho měl uschopnit k jeho nov, egodeistické funkci a důstojenství. Bůh jsem já. Že tento jeho pokus skončil krachem, uznává Klíma v jednom dopise Otokaru Březinovi. Skončil vyprázdněním a posléze vyčerpáním. Václav Černý naprosto nehodlá takovýto pokus opakovat. Pro něho je stav, který chtěl Klíma realisoovat (ostatně i on se upjal k vidění lidstva v budoucnosti), historickým procesem náramně širokého rozsahu, rozloženým na staletí a tisíciletí, v němž takový Klíma je horečně udýchaným předchůdcem-mučedníkem, kterému bylo proto nezbytně souzeno padnouti. V posledních důsledcích však jeho úsilí směřuje tam, kam zamířil Klíma: státi se výlučným a bezvýhradným sebetvůrcem: „A přece možná není největším zážitkem tvůrce jeho dílo. Je jím, může jím být – on sám.“ (Str. 7.) „Neboť lidská moje duše chce být sebou samou. Jednou jedinou mezi všemi. Zakouší opět a opět bolestnou žádost darovat se úplně sobě samé, nařídit si tedy ticho, samotu a poušť.“ „Nedávno zavrhla představu spásy, neboť spása náboženstvím slibovaná je jedna a táž pro všechny, přichází z vnějška (!), ze šlechetné, ale cizí oběti, a ona touží po spáse
náš revoluční rozhlas by to znamenalo takovou evoluci, že by se z ní těžko vzpamatoval. Akord 13, 1946-47, č. 8, s. 317 – 318.
Osobnost narcisovská a osobnost křesťanská Osobnost, tvorba a boj, tyto tři věci jsou vskutku v nejtěsnějším, nerozlučitelném sepětí. Zvolil-li Václav Černý pro svou poslední knihu ) tento název, dlužno říci, že k jejímu organickému celku opravdu těsně přiléhá: osobnost není možná bez tvorby, není tvorby bez utváření osobnosti a základní podmínkou obého jest duchovní boj. A řekneme hned předem, že tato kniha je vskutku taková, za jakou ji autor v předmluvě vydává. Je to nejzávažnější věc, kterou jsme četli z jeho pera. Autor v ní podává přímo své ledví, je tu ve zhuštěném souhrnu samo jádro jeho pojetí života a umění. A má rovněž úplnou pravdu, prohlašuje-li o své knize, že „je těžká, avšak naprosto ne nečasová, ač jí běží o nadčasové. Je časová tak velmi, že většina lidí to nepozná. Ano, je vskutku eminentně časová, neboť jsou v ní velmi přesně mapovány určité útvary duchovního života, v nichž dozrálo tíhnutí včerejška a dneška. Nečasová by se snad mohla zdát jen těm, kdož nevidí, že V. Černý si všímá především forem nejčistších, a kdož nedovedou tyto formy vnímat. V tto knize se vydal ze svých myšlenek nejvíce, nabyl v ní definitivní tvářnosti, ohraničil se, a nedojde-li u něho později k nějakému zvratu,sotva bude schopen vydati více. Bude jen prakticky aplikovat a do šíře rozvádět, k čemu zde dospěl. Kniha V. Černého má pevný vnitřní kontext, jednotlivé stati do sebe zapadají a navzájem se doplňují, i když snad jejich názvy by se zdály na první pohled odlehlé. říká-li autor např. v poslední stati Kritik a generace právem, že kritik podobně jako každý tvořící umělec nemusí být generačně determinován, vyplývá to zcela organicky z toho, co pověděl předtím o tvůrčí osobnosti vůbec. Tvrdí-li v předposlední stati Paradox o umělcově upřímnosti, že ne každá upřímnost v uměleckém díle je ta tvůrčí, nýbrž jen ta, která je básnickou a tudíž i životní nezbytností a která autora také něco stojí (upřímností vypočítaných na levný afekt máme v literatuře na kopy), vyplývá to opět z jeho pohledu na růst osobnosti. A totéž můžeme říci o jeho pojetí vzájemného ovlivňování tvůrčích duchů v literatuře a umění, které pokládá za nezbytné (originalita, která by odmítala veškeré vlivy, byla by paskvilem), protože je nejúčinnějším a nejrychlejším prostředkem k poznání sebe. Ať vezmeme jeho pohled na kterýkoli zjev umění a života, klíč k němu najdeme vždycky v jeho základním pojetí tvůrčí osobnosti, jemuž zde chceme věnovat krátkou pozornost. V. Černý je v něm zřejmě personalistou určitého typu. Osobnost člověka je mu alfou a omegou celého vesmíru. Nešel tak daleko, že by popřel všechno ostatní, avšak osobnost člověka, jeho já je pro něho nejjistější a nejvýznamnější skutečností: „Toť se ví, že filosof, poznávaje věci, sám je věcí. Že, jsa subjektem gnoseologickým, je
5
DVOřáK : I N F L A C E
SLOVA
V
NAŠEM
VĚKU
C
H E R M
2009
vabně pro ně utracen,“ jak praví Černý ve své knize na str. 28.). Byl to Kristus, který spolkl Hada Valéryho a snažil se to zastřít, Kristus jako zasmušilý sebetvůrce. Ne snad úplně totožně, ale jistě příbuzně by jej pojal Černý. Ale ten, který řekl: „Prve nežli Abrahám byl, já jsem,“ ten nebyl ani dost málo sebetvůrcem, ten odmítl být sebetvůrcem. Ten, který v nejúplnějším smyslu tohoto slova vytvořil svou smrt jako nikdo jiný na tomto světě, učinil tak jen a jen z poslušnosti a z žádné choutky sebetvůrčí. Pravím tak u vědomí výroku, který se musel zdáti na výsost rouhavý: „Zbořte chrám tento a já jej ve třech dnech opět postavím!“ Tento mistr Galilejský nebyl sebetvůrcem, nýbrž jen nejvyšším naplnitelem života a jeho zákona, který pojal v úplnosti, proto jeho lidská osobnost je zároveň božská, má nejvyšší obecnou platnost a závaznost pro každou lidskou duši. Čím úplnější osobnost člověka, tím méně je v ní výlučného a tím více obecného, což není synonymem plochosti. Tak zvaná tvůrčí osobnost (jak lehko a lacino se to dnes říká!), může být v pravém slova smyslu jen osobností spolutvůrčí. Opravdu základním a očividným faktem našeho života jest, že se člověk svou vlastní mocí a silou nevytvořil, a proto může tvořit jen souhlasu a spolupráci s tvůrčí silou, jejímž jest dílem. Úsilí býti tvůrcem naprosto autonomním, býti sám svým dílem a cílem, musí ztroskotat. Skončil sebevraždou Josef Chaloupka, který napsal verš „já sebe sama tvořím“. Jiní mají nervy arci silnější a vydrží to déle. Jistě se nemýlí Václav Černý, říká-li, že se tvůrčí duch „nemůže mýlit v expresi sama sebe.“ Tato exprese vydává o něm vždycky svědectví pravdivé, ale může býti těžkým a tragickým omylem v jeho kosmickém osudu. říká-li pak dále, že „tvůrce, jenž zanechal stopy své osobní reakce tváří v tvář vesmíru v každém ze svých omylů, přežil vítězně veškeré refutace“, můžeme namítnouti, že např. Nero, Hitler a jiní rovněž „nechali stopy své osobní reakce tváří v tvář vesmíru v každém ze svých omylů“, a přece se lidstvo sotva zbaví refutací proti těmto omylům, které jsou pro jeho budoucnost stále nebezpečnější. Černému zřejmě záleží především na tom, aby se člověk projevil dosti silně, méně mu záleží na tom, jakého druhu tento projev jest. Tvůrčí osobnost v pojetí Černého jest někdejší titanská osobnost, osobnost vzbouřeného anděla, osobnost, která sebe povýšila na nejvyšší instanci vesmíru. Jeho osobnost narcisovská, toť jemnější a vyspělejší stadium této osobnosti titanské. Osobnost úplně autonomní a soběstačná, jež patření na Boha nahradila patřením na sebe. Podle něho tvůrčí osobnost vlastně vždycky jen na sebe a „patření na Boha“ je pouze výrazem jejího nedosti uvědomělého stadia. Byl to pouze optický klam, který snad je některým lidem dodnes potřebný, kterého se však pravá tvůrčí osobnost dovede zbaviti. Tvůrčí osobnost, toť stále stupňované vědomí, nejsilnější možné vědomí, po příkladu Valéryho přímo odbornicky pěstované. Černý na mnoha místech své knihy podal výbornou charakteristiku tohoto typu, neboť opravdu zná sebe, a ukázal přitom velkou zběhlost a rozsáhlé znalosti. Na jeho stránkách cítíme růst tohoto typu ode renaissance až po Valéryho, třebaže jej nesleduje soustavně. Není toho
své, také jediné mezi všemi a nepodobné jiným, po sebeurčení – třebas vystlaném bolestmi – své podoby, své síly, svých hříchů a svých ctností. Chce být sebou samou.“ 3) (Str. 72) (Předběžná poznámka. Nemohl by býval Hitler tohle opakovat téměř doslova o sobě a svém národě?) Růst osobnosti v pojetí Václava Černého, toť proces sebeuvědomovací a sebeuplatňovací, který má posléze vrcholit sebetvůrčí autonomií člověka. Vytvořit např. obraz jako „novou věc“ při důsledném zapření reality dosud existující, to by zajisté mohlo být příkladem této svrchované tvůrčí autonomie. U Černého je mimořádně silný akcent právě na zvláštnosti, odlišnosti a jedinečnosti jeho já. K tomu se jeho chtění zcela záměrně upíná, na tom si nejvíce zakládá. Ale tohle všechno náleží mnohem spíše k osobitosti člověka než k osobnosti. Zdá se mi, že tyto dva pojmy Černý dosti nerozlišil. Obojí má zcela jiné, namnoze opačné zákony růstu. Pravá osobnost je totiž co nejméně soukromá a co nejvíc obecná. Osobnost roste od jednotlivého k obecnému, nemluví nikdy jen za sebe, nýbrž za všechny ty, jejichž životní zákon do sebe pojala a kteří pociťují jeho závaznost pro sebe. Osobností je ten, kdo dovede postihnouti obecněji platný zákon života, čím obecnější jest jeho platnost, tím větší osobnost. Zákon života je vždycky to, co jej rozmnožuje. O pravé osobnosti možno opakovat slova Ot. Březiny: „Krev silných je imunní proti jedu; neboť i jed je rozpuštěn ve skvostné její šťávě: připravovali se k svému poslání tím, že poznali a v sebe pojali vše, co rozmnožuje i co usmrcuje život.“ Je možno a je záhodno přijímati osobnost, nelze však přejímati a není zdrávo pěstovati osobitost. Nejsme ani dost málo proti osobitosti, naopak je nám milá a ceníme si jí, ale musí být úplně přirozená, tj. člověku darovaná, nesmí se v ní zračit záměr a úmysl, který nám ji stále zdůrazňuje a na odiv vystavuje. Osobnost a osobitost nemusí být tudíž v žádném rozporu. Zavrhuje-li Černý spásu náboženstvím slibovanou, poněvadž je stejná pro všechny, můžeme poukázat na to, že světci naprosto nejsou bytosti uniformované, ba že dokonce sotva kde najdeme tolik rozmanité osobitosti jako mezi nimi. Připustíme-li však, že spása může nebo dokonce musí být pro každého jiná, pak není žádného prostředku, kterým bychom zabránili, aby každý hledal spásu na úkor druhého. A jaký argument budeme mít proti Hitlerovi, který hledal spásu pro svůj národ prostředky opravdu jedinečnými? Na jedno místě své knihy se V. Černý jaksi mimochodem zmiňuje o tom, že největší osobností, která byla vytvořena na tomto světě, je osobnost Kristova. Máme zato, že ten, kdo chce vskutku poznati, co je to osobnost a její zákony, nemůže se vyhnouti osobnosti Kristově. Černý se jí však zabývá ku podivu málo. Kdyby jí však věnoval zájmu více,co by z toho asi vešlo? Vzpomínám si jen, jak jsem si před mnoha lety, kdy jsem toho velmi málo věděl o leopardu da Vinci, koupil reprodukci jeho hlavy Krista a pověsil na zeď. Z několikdní jsem ji musel sundat se zdi, protože pohled na ni byl mi nesnesitelný. Byl to Kristus, který našel nesmírné zalíbení v sobě, zastřené zasládlým smutkem („Život je k tomu, aby byl statečně a pro věci toho vhodné vystavován nebezpečí, a není-li zbytí, pů-
6
DVOřáK : I N F L A C E
SLOVA
V
NAŠEM
VĚKU
C
H E R M
2009
dém člověku vedou tyto dvě koncepce dramatický boj o jeho duši, boj, který nikdy neustává. Domnívat se, že zítra nebo ve vzdálenější budoucnosti zvítězí ta neb ona koncepce, je pošetilostí. Každý člověk se rozhoduje pro tu neb onu možnost. I v knize Černého se obě koncepce navzájem prolínají, koncepce titanská má však velkou převahu. „Mám se proměnit, nebo se přijmout?“ - tak si formuluje Černý svoje dramatické dilema, v němž se rozhoduje pro možnost druhou. Možnost první zdá se mu buďto sebeklamem, nebo pokryteckým předstíráním, nikoliv skutečností. Jeví se mu ilusí, která nemá naděje na dlouhý život, ilusí, kterou je záhodno strhnout. A tak se před ním otvírá perspektiva sebeafirmace stále se stupňující. Toto rozhodnutí se pak zrcadlí mnohonásobně ve všech essayích jeho knihy. Obě pojetí osobnosti – pojetí titanské a pojetí křesťanské – neuplatňují se v každé době ve stejné míře. Dnes nabylo nesporně veliké převahy pojetí prvé. Dnes dominuje ve světě především dvojí forma sebeafirmace: je to sebeafirmace individua a hromadná sebeafirmace státu. Obě se vzájemně doplňují a přitom vzájemně potírají. Křesťanské pojetí osobnosti nemůže přijmout žádnou z těchto forem, ač jinak jsme si vědomi, že sebeafirmace individuální je mnohem přístupnější pravému poznání než sebeafirmace státu, která vědomí člověka nutně mrzačí. Jestliže titánská osobnost musely kdysi bojovat o své uplatnění, tedy dnes už se vlastně nemusí mnoho namáhat, protože dnes už je dědičná a její formule začínají sborově recitovat už děti v mateřských školkách. Bylo by omylem domnívati se, že vědomí člověka stále jen vzrůstá, vědomí člověka se často jen mění a někdy také zakrňuje. A veliká jest propast mezi pravým vědomím a hrdým nebo pyšným sebevědomím. Nejsme a nemůžeme býti proti růstu vědomí, jsme jen proti kultu vědomí. Přejeme si velmi upřímně co největší vzrůst vědomí a tudíž osobnosti každého člověka, protože je předpokladem svobodného rozhodování a protože nevěříme v dlouhý život náboženské víry, která nevyrůstá ze svobodného poznání a rozhodování. I když titánská a narcisovská osobnost slaví dnes ve světě takové triumfy, tradice osobnosti křesťanské není nikterak mrtva. Zejména v současné Francii silně ožívá. Toto obrození tkví svými kořeny už v minulém století. Osobnost křesťanská má přirozeně svou odlišnou logiku a zákonitost. Jestliže Černý pochybuje jaksi zásadně o její skutečnosti, myslím, že dílo takového Bernanose, který dovedl postavit na scénu svých románů tváří v tvář světce i ďábla, sotva nám ponechá možnost o tom pochybovat, jsme-li schopni viděti a nejsme-li zaujati. Tato skutečnost může se nám jevit strašná, ale všechno svědčí o tom, že skutečnost našeho života bude jednou ještě strašnější, jestliže tuto skutečnost popřeme a odmítneme. A Bernanos rozhodně není z těch, kdož by narcismus neznali, pro něž by byl nějakým „novým výbojem tvůrčího ducha“. Možná, že se ani tolik nemýlím, řeknu-li, že u nás málo známý autor Marcel Jouhandeau podal v knize „Monsieur Godeau intime“, která je v mnohém souběžná s Valérym, nejpronikavější a nejdůkladnější analysu narcismu, třebaže ani on není prost jistého estetismu. Mnohé z toho,
třeba, poněvadž jej nosí v sobě. Je pravým virtuosem tohoto typu. Odtud jeho veliké pohrdání duší prostou, kterou nijak nepohrdal takový F.X.Šalda. Vědomí však samo o sobě není tvůrčí a může dokonce tvůrčí sílu nebezpečně ochromit. Vědomí, které směřuje jen k tomu, aby se nazíralo a zrcadlilo be své křišťálové čistotě, vědomí samoúčelné, musí skončit v sterilnosti. Tragedie Klímova spočívá do veliké míry v tom, že nebyl dosti umělcem. Hypertroficky zbytnělé vědomí může se stát vězením autora, sítí, v níž se jako ryba zmítá. Záměrně a odbornicky pěstované vědomí musí vésti k negativní sebeafirmaci, na niž bych ze současné poesie mohl uvést celé tucty různých dokladů. A tato negativní sebeafirmace je jen zrcadlením vnitřní prázdnoty a sterilnosti. Že takové vědomí může růstu osobnosti nakonec spíše překážet nežli mu prospívat, je na bíle dni. Odsuzuje ji k náramně subtilním s přitom nesmírně těžkopádným operacím sebetvoření. Přinášíme zde menší ukázku takové produkce: „Život mění se dvěma směry: narůstá jako stále se obnovující a zvětšující kvantum života; a mění se tam, kde tvorbou rodí kvalitu. Více života! A více - než - život! Na vývojovém stupni ducha – a organisace hmoty a vznik vědomí v hmotě organisované je zajisté nejzdárnějším úspěchem života na jeho cestě k sebepřekonání – stává se hlavním nositelem pudu tvořivého, hlavním mluvčím oné vůle k sebetranscendenci, životu imanentní, právě člověk. Je nejdokonalejším výrazem života přiznávajícího se k životu )4 a jeho vůli k více – než – životu: je rozený přestupník mezí“. (Str. 28.) Vím, že tohle není žádná výjimka a že jsou to termíny dnes běžné, přiznávám se však, že při čtení podobných vět jsem vždy v pokušení věřiti z důvodů čistě estetických. Co pak je to ten více-než-život, nebo jak se dále praví nadživot (bezpochyby příbuzný nadčlověka) nežli opět jen život , Zde však je to hodnota v závorkách, s níž se operuje jako při řešení rovnice, avšak při při prováděném způsobu řešení nikdy se nemůže dospět k otevření této závorky, poněvadž je to jazyk ducha, který si tajně přeje tohle všechno pokud možno zmechanizovat, aby se to stalo spíše neosobním procesem, jehož je člověk pouhou složkou. A to je ovšem tvorbě osobnosti spíše na překážku než na prospěch. Není to jednodušší, věřím-li, že kvalita se rodí ze smrti („pějeme hymnu ze slov, jež značí smrt ve všech jazycích země“ – Ot. Březina) a že Kristus podstoupil smrt, aby nám získal život věčný? Tato koncepce se ostatně na některých místech knihy přechodně jeví i pohledu Černého, avšak její důsledky nepřijímá. Tvůrčí silou života není vědomí, tvůrčí silou života je láska, jejíž vědomí je prostší vyšší než vědomí záměrně pěstované. To věděl dobře Dostojevský, který znal nejsubtilnější závity lidského vědomí. „Milujeme tam, kde se tajemně zrcadlíme,“ napsal Otokar Březina a Černý v nejlepších částech své knihy toto poznání opakuje. Nemůžeme se však zrcadlit jen v sobě a naše vědomí, stane-i se nám nejvyšším cílem, toto zrcadlení porušuje a naši osobnost omezuje. Proti této koncepci osobnosti, jak ji pojal Václav Černý, stojí v protikladu pojetí křesťanství. V málokterém člověku jest jedno nebo druhé pojetí čistě vyhraněno, v kaž-
7
DVOřáK : I N F L A C E
SLOVA
V
NAŠEM
VĚKU
C
H E R M
2009
) Vyšla nákladem Václava Petra v Praze. 2) Myslím, že výraz „nekonečný život“ je zde spíše běžným rčením než pevným filosofickým kredem. 3) Podtrhuje autor této stati. 4) Zde potrhuje autor tohoto článku. „Život přiznávající se k životu,“ toť formule života v bludném kruhu.
k čemu se druzí upínají v tvůrčím pachtění, je zde holou a samozřejmou skutečností, zejménave dvou oddílech významně pojmenovaných Véronique ou La Conquete de soi-meme. V této knize je narcismus dotažen až na samé pomezí dvojnictví, do něhož musí nutně vyústit. Není to vlastně historie člověka, který chce být sebou, nýbrž člověka, kterému jiného nezbývá než býti velmi krutě sebou, a který zakouší poznání, že plně sebou může býti jen jako obraz trpícího Boha. Kniha končí ve svém závěru velmi smělým, výsostným paradoxem, v němž cítíme závan šťastného nalezení sebe v nové, vyšší osobnosti: „Ona: Mám strach z Boha. On: Jste ze Starého Zákona. Ona: Snad On: V Novém je to Bůh, který má strach. Ona: Jak je to divné, co říkáte. On: Ano, strach ze mne, z vás, ze zla, které mu mohu ještě učiniti skrze sebe a skrze vás. Ona: Bůh má strach. Ona: A vy jste slyšela, že jsem to řekl přirozeně, jako se říká pravda.“ Možnosti sebetvůrčího narcismu jsou v této knize obhlédnuty a zváženy jako sotva v které jiné. Tady, zdá se mi, roste skrytě nová osobnost, roste cestami paradoxními vzhledem k zákonům, které dnešní svět pro růst osobnosti dekretoval. Na knize Černého mi vadí, že o této části francouzské literatury se v ní nedozvídáme, že ji nijak nebere na vědomí, jako by to byla záležitost jednou provždy vyřízená, a zrcadlí se téměř napořád v autorech svého typu. Jsme zajisté pro to, aby byl každý co nejvíce sebou, ale to je věc, která musí býti mnohem spíše skromnou samozřejmostí, jak tomu bylo u Alše, Josefa Čapka nebo Josefa Floriana, nežli náročnou sebeprodukcí, která nám vytrvale připomíná: pozor, já se tvořím, já se tvořím! Tohleje myslím také vyšší stadium kultury, s jakým se zde setkáváme zejména u Angličanů, ale mnohem méně u Němců. „Zde bude národ prožívat sebe,“ říkali ve čtyřicátém roce němečtí průvodci našim kulturním představitelům, nahnaným na okružní cestu po Německu, když je přivedli k rozestavěnému kolosálními stadionu norimberskému. A to je memento, které by nebylo radno přeslechnouti. Z převážné části dnešní básnické produkce slyšíme v nesčetných nuancích ten známý povyk „já se tvořím“. Přiznáváme se, že si před ním začínáme zacpávat uši, protože z toho bývají nejčastěji zmetky. Dílo Valéryho jest ve svých nejryzejších pasážích theologií člověka-boha. Ano, tento člověk nutně potřebuje svou theologii. Ale patrně an Bůh nebyl sám sobě nejvyšším zážitkem,když potřeboval, tento největší narcista, stvořiti svět a člověka ke své největší cti a chvále. Teprve člověk prohlašuje, že chce být sám sobě nejvyšším, svrchovaným zážitkem. Ale pravá osobnost, zdá se nám, neroste z umíněnosti, jakou nacházíme u Klímy, Valéryho a celé řady jiných, ta roste ze zdrojů mnohem hlubších nežli je vůle pouhé naší osoby.
Akord 13, 1946-47, č. 9 – 10, s. 351 – 360.
Odpověď P. eisnerovi. – Na můj článek eisner básník odpověděl p. eisner v 32. čísle kulturní politiky. zde moje replika. P. Eisner říká, že jeho omyly domnělé se snažím vyvracet notorickým omylem vlastním. Nevím, v čem spočívá můj notorický omyl. Dokud to p. Eisner blíže neoznačí, musím jej hledati především v tom, že nejevím dosti pochopení a tím méně obdivu pro jisté jeho afekty. „Má děvenko zlatá“ se dnes už neříká proto,že dnešní mládež tímto jazykem nemluví, mladík, který by se takhle projevoval, sotva by před svou dívkou obstál. Dnes se to řekne jen s přídechem humoru. řečeno vážně bylo by to nemálo afektované. Ale p. Eisner, který je pln nejrůznějších afektů, takové afekty dosti necítí. Nezáleží snad tolik na tom, je-li slovo záští společného indoevropského původu s německým Hass a francouzským haine, velmi však záleží na tom, jaký význam a jaký zvuk má to slovo v dnešní češtině. Nelze přece pochybovat o tom, že jím lze velmi vhodně tlumočit výraz německý i francouzský právě tam, kde slovo „nenávist“ zdá se slabé. Že slova žijí, mění svůj význam a že mluvící naprosto nemusí mít v povědomí jejich etymologii, to snad dokazuje ve své knize i p. Eisner. P. Eisner nám dále tvrdí,že je vyloučeno, aby imitoval Jakuba Demla, poněvadž ho už velmi dávno nečetl. Připomeneme mu, co napsal kdysi o jedné velmi prosté a obyčejné větě Demlově: „Také tato věta je z rodu neumírajících a mimo to nitroglycerinem a ekrasitem: ) Prostě tím, že je, že byla jednou napsána, metá do prostoru celé stohy v knhovněžádnéhočeskéhovzdělancescházetinesmějících arciděl. Rasance takových tichých vět je tím strašnější, čím tišší nevěra“.Nuže, tento vulkanický výbuch z rozměru slunečních protuberancí se zajisté musel odehrát v nitru Eisnerově (snad proto se dodnes časem popadá za třeštící hlavu), musela to přece být pro něho skutečná událost a že by stopy takové události se daly v člověku úplně vyhladit a že by se její vlivy nemohly objevit po dlouhých letech i proti vůli postiženého, to odporuje všem zkušenostem literární vědy. Nemohu přece předpokládat, že Eisnerův výrok byl pouhý ž, pakliže ano, těžko si dovedu představit, že by ze svých žvástů autor zcela vyrostl. Terbium non datur. Dovolává-li se proti mně fakultní expertisy, tedy podotýkám: Naprosto se nedomnívám, že bych našim fakultám stál za to.Nepochybuji však ani dost málo o tom, že by p. Eisner dosáhl plného spěchu. Předem se vzdávám. Ale fakt by
8
DVOřáK : I N F L A C E
SLOVA
V
NAŠEM
VĚKU
C
H E R M
2009
sii Zahradníčkovu na milost s důraznou výhradou k jeho postoji za druhé republiky, pak nepochybuji, že si budoucí literární historik položí otázku, proč právě Zahradníčkova poesie dovedla nésti břímě této války nejvytrvaleji a nejvěrněji, i když je u nás dodnes mnoho lidí, kteří si před tímto faktem musejí zastírat oči a kteří její existenci prostě zamlčují. Nepochybuji ani dost málo o tom, že Zahradníčkovo dílo dá na tuto otázku ve svém úhrnu odpověď veskrze uspokojivou. Už dne se vývoj věcí o to přičiňuje. Sotva najdeme dnes v české poesii báseň takových rozměrů, která by byla ve všech svých částech tak dokonale vyvážena jako tato báseň Zahradníčkova. Komposičně mi v mnohém připomíná Smetanův Tábor. Je postavena na širokém základě, dopřává si potřebného času ke svému růstu,aby v dané chvíli vydala svůj nejsytější a nejplnější hlas. Jenom básník méně zkušený než Zahradníček by urychloval její počáteční tempa. Je vidět, že je to báseň, která déle zrála, která hledala svůj vnitřní čas, až jej plně nalezla. Vnitřní čas básně a její tvar, to jsou nejdokonalejší synonyma. Báseň, která se míjí se svým vnitřním časem, míjí se také se svým tvarem.V Zahradníčkově básni je tato jednota dokonalá. Vnitřní koncepce Svatého Václava je plamenným protestem proti pokřivenému a znásilněnému obrazu národního světce, jak nám jej chtěli vnutit naši utlačovatelé. Je plně vyrostlý z úzkosti a potřeby válečné chvíle, z úzkosti o budoucnost národa, je to táž podoba, která žila po věky v našem národě a z níž čerpal posilu v nejkrutějších okamžicích své historie. Ten, který prolil svou mučednickou krev na samém prahu naší národní historie, je tu vzýván, aby nás sílil v odhodlání přinášet nové oběti, jež jsou v povodni krutých válečných dějin schopny získati národu jeho podíl na životě: „A třeba-li smrt, nauč nás lámat její hroty, / a třeba-li krev, přes smrt jak přes životy / ať očistné proudy její / s tvou krví vlastní se na zem lejí. / Slabost naši svou silou ještě si změř – jenom jak zvěř / ať nadarmo, nadarmo nepadáme.“ Slovo Zahradníčkovo dozrálo v této básni k pádné monumentalitě. Autor je tu střídmý v užívání metafor a hlavně: v ekonomii jeho verše není tu metafora nejvyšším principem, nevyssává parasitně jeho slovo, nezeslabuje jeho platnost, nýbrž ve všem je podrobena jeho svrchovanosti. Zahradníček dovede používat slova velmi směle, ale nikde u něho neklesá na pouhý materiál experimentů, které jsou cizí jeho možnostem. Takto se mu podařilo vytvořit novou dikci, nový pathos, novou platnost slova. Nejvýraznějším znakem básnického jazyka Zahradníčkova jsou jeho časté přesahy, jimiž dosahuje vyšší vazebné klenby mezi jednotlivými verši a vyvažuje nový důraz, kterým obtěžkává své slovo. („Zlou pohodou / kdesi se stmívá a kdesi zrána / šťastna je s dětmi, jež se smějí.“) V této charakteristické vazbě se zrcadlí pocit nového společenství, k němuž jeho poesie tíhne. Je to vazba organicky rostlá z kořenů jeho díla a bylo by nemálo záslužné podrobit její růst pozorné analyse.
zůstal, jaký je, a já bych od svého mínění upustit nemohl. Souhlasím s tím, že p. Eisner imituje i autory, které jsem nejmenoval. Jeho hlas je ozvukem velikého množství různě deformovaných hlasů, je jako radiová vlna, na níž se ozývá několik hlasů navzájem se zastírajících, mezi nimiž každou chvíli jiný nabývá převahy nad ostatními. Vyladit svůj hlas se mu dosud nepodařilo. Nevím, kde jsem se dotkl náboženského vyznání Eisnerova. Proto se mne pasus o jeho křesťanství a židovství netýká. Užil jsem slova „nevěřící“ v nejtěsnější spojitosti s jeho proroctvím o zániku českého jazyka, který p. Eisner určuje přibližně do r. 2800. Může o mně jistě říci, že nemám smyslu pro veliké dějinné perspektivy a nutnosti, ale mě při tom zaráží jedna věc: p. Eisner totiž předpokládá, že se český národ vzdá svého jazyka, že to bude pro něj dějinná nezbytnost. Jako Čech to nedovedu připustit. Dovedu připustit, že by náš národ mohl být v nějakém velkém konfliktu fysicky vyhlazen, ale dokud bude fysicky žít, nemůže se vzdát nejvyššího statku, který má, zejména je-li tak výborným nástrojem. Tohle tkví v samé podstatě jeho křesťanské tradice (bez křesťanství by náš národ opravdu už neexistoval) a divím se, že p. Eisner tohle jako křesťan necítí. Pokládá-li zánik českého jazyka přibližně do r. 2800 za dějinnou nutnost, pak opravdu může být jeho modlitba za jeho věčné trvání jen čistě literárnm úkonem. Za vítězství v boji se modlí ten, kdo v ně věří, jakmile v ně přestal věřit a modlí se dál, pak se jen obelhává. Víra sama o sobě je modlitbou jistě platnější a účinnější než modlitba bez víry. Ale vedle krokodýlích slz existuje patrně i krokodýlí modlení. říká-li p. Eisner, že se zařazuji do jednoho šiku nacisty a fašisty, pak je to jen očerňování, nikoli argument. Mohu mu říci, že i mně věnoval za války Der neue Tag svou pozornost. Jistě ne proto, že bych hověl nacistům. A domnívá-li se, že ze mne promlouvá rasová nenávist, mohu klidně poukázat na svůj delší referát o Jílkově cestě k mrazu, který jsem napsal za války, znaje dobře pravé jméno autora. Není to samozřejmě pražádná zásluha a uvádím to jenom na obranu proti možným podezřením. P. Eisner mluví rovněž o možnosti pohnati mne před soud. Snad by svou při vyhrál, já sev právech nevyznám. Myslím však, že praví básníci vždycky cítili, že existují vyšší pravdy, než jaké jsou schopny pojmout nálezy soudů lidských, a o ty jediné stáli. Divoký Pisatel Akord 13, 1946-47, č. 9 – 10, s. 373 – 374
Jan zahradníček: Svatý Václav. Vydala edice akord v Brně. Svatý Václav náleží do velkého souhrnu válečné poesie Zahradníčkovy. Je to jedna z jeho nejmohutnějších básnických skladeb, široce rozkřídlená, prostá kazu. Myšlenkově se připíná k jeho Korouhvím, vyšlým v druhém roce války. Ke čtyřem korouhvím této sbírky je zde připojena pátá, která si v ničem nezadá před svými staršími družkami. Jestliže se jisté kruhy rozhodly vzíti válečnou poe-
Akord 13, 1946-47, č. 9 – 10, s. 381 – 382.
9
