Anna Golichová
4
2009
Slzičky vytryskly malému děvčátku: „Co všechno žaluji na moji matku? Mateří srdíčko bilo tak měkounce, dřív než mne povila v bělounké peřince. Má milá maminko, Orlice bílá, modlitba tvoje, Církvi, zemi zachránila“. Modlitby Církve, Orlice a plášť Boží Matky přikryly svět, s jeho nedostatky. Boží Syn zachvěl se, pro tu lásku, Ducha dá, mír srdci, a věčnou spásu.
M
• Duchovní slovo o.Dušana... str.2 • Rozhovor s o.Aloisem... str.3 • Seznam kněží začínajících v ašich farnostech... str.8 • Dar Svátosti smíření ... str.8 • Podmínky k získání odpustků v roce kněží... str.9 • Nanebevzetí Panny Marie... str.10 • Příprava na setkání se Sv.Otcem... str.11 • Historické okénko...
str.12
• Kytička poděkování... str.13 • Libhoští se osamostatnili... str.13 • Ohlédnutí za farním dnem... str.13 • Omluva...
str.14
• Okénko do knihovny... str.16 • Ve zkratce z farností... str.16 • Zamyšlení na závěr... str.16
Okénko 4/2009 vychází 16.8.2009
ilí čtenáři, jak jistě už víte, svatý otec Benedikt XVI. vyhlásil od 19. června 2009 do 19. června 2010 „Rok kněží“ a téma je „Kristova věrnost, kněžská věrnost“. První den tohoto roku je dnem modliteb za posvěcení kněží a zároveň slavnost Nejsvětějšího srdce Ježíšova. A také si v tomto roce připomeneme 150. výročí úmrtí svatého kněze, Jana Maria Vianneye. Je tedy vhodné, abychom se zamysleli nad tím, co to je kněžství, a kdo je to kněz. Jedno je jisté, kněz je člověk z masa a kostí jako všichni ostatní lidé. Ale podle vůle Církve musí byt pokřtěný a biřmovaný muž. Není to nic divného. I u Izraelitů, ze kterých si Bůh volil kněze, toto poslání zastávali muži. I Ježíš, náš velekněz, podle Melchizedechová řádu, je kněz na věky a je to muž. Je také dobré si uvědomit, že kněžství je životní stav a jedna ze sedmi svátosti, které se v Církvi vysluhují a která byla poprvé udělená samotným Ježíšem při poslední večeři apoštolům a nikomu jinému. Proto tuto svátost mohou přijímat jen muži. Není to tedy výmysl Církve. Je to Ježíšova vůle. Ženy ji nepřijaly a Církev tuto Ježíšovu vůli respektuje. Obojí je Boží dar, jak nositel kněžství, tak i samotná svátost kněžství. Abychom pochopili úlohu kněze v Církvi, je třeba obrátit svůj pohled na Ježíše Krista, Božího Syna, který se vtělil a přijal tělo z Marie Panny proto, aby se stal prostředníkem mezi Bohem a lidmi a aby naplnil své kněžské poslání, a smíření člověka s Bohem. A toto smíření, Ježíš uskutečnil skrze svoji oběť na kříži. Krásně úlohu kněze popisuje list Židům, kde se říká: „Každý velekněz je vybraný z lidí, bývá ustanoven, jako zástupce lidí před Bohem, aby přinášel dary i oběti za hříchy. Má mít soucit s těmi, kdo chybují a bloudí, protože sám také podléhá slabosti. A proto je povinen přinášet oběti za hřích, nejenom za lid, ale i sám za sebe.“ Tak to bylo chápáno ve Starém Zákoně a platí to i o kněžích Nové Smlouvy, kteří mají podíl na Kristově kněžství. Dále se tam mluví: „Hodnost velekněze si nikdo nemůže přisvojit sám, nýbrž povolává ho Bůh, jako kdysi Arona. Tak ani Kristus si nepřisvojil slávu velekněze sám, ale dal mu ji ten, který řekl: „Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil.“ A na jiném místě se říká: „Ty jsi kněz na věky podle řádu Melchizedechova.“ Kristus je tedy držitel věčného kněžství podle Melchizedechova řádu a toto kněžství na nikoho nepřechází. Můžeme na něm mít pouze účast. U Aronová kněžství, starozákonního, které bylo svěřeno rodu Leviho, to bylo jinak. Kněžství náleželo tomu rodu, který Bůh pro tuto službu určil. Kristus, který pocházel z rodu Judy, není tedy dědic starozákonního kněžství podle řádu Aronova, ale jak už zde bylo řečeno je kněz podle řádu Melchizedechova. Ježíš je tedy
ustanoven za kněze ne podle zákona tělesného původu, ale na základě svého nepomíjejícího života. Všimněme si té podobnosti mezi Melchizedechem, králem Salemu, který sloužil Nejvyššímu Bohu. I Kristus je král i On přináší oběť za lidstvo svému Otci a našemu Bohu. Melchizedechovi se také připisuje, že byl bez otce i matky, bez předků. Ani o jeho počátku a o konci nic známo není, čímž se podobá Božímu Synu, který zůstává kněz na věky. Tak to stojí i v Písmu: „Ježíšovo kněžství však nepřechází na jiného, neboť On zůstává na věky.“ Ježíš jako pravý člověk a pravý Bůh mohl jako jediný přinést Bohu oběť s nekonečnou cenou. A proto Kristus říká, když přichází na svět: „Oběť ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo.“ A proto Ježíš jednou provždy obětoval na Kalvárii své tělo, za hříchy světa, aby nás vykoupil. V plném smyslu je tedy kněžství omezené výlučně na jediného, na Krista. Ale chce-li Kristus žít dále ve své Církvi, pak musí nadále v Církvi přetrvávat kněžská a zprostředkovatelská služba. Jestliže Kristus chce uprostřed svého lidu v Církvi zpřítomňovat spasitelnou oběť kříže, oběť Nového Zákona, která se ve mši svaté na naších oltářích má zpřítomňovat až do konce světa, pak musí svoji kněžskou službu propůjčit i jiným lidem. Protože tam, kde je opravdová oběť, tam musí být i pravé, Bohem ustanovené a věrohodné kněžství, z rukou kterého Bůh přijímá oběť. Takže teď už chápeme, že kněžství je ustanovené kvůli přinášení oběti, pro slavení bohoslužeb. Kněžství je tedy pravá svátost, ustanovená Kristem, který vysvětil apoštoly při poslední večeři. Normálně může světit kněze biskup, vkládáním rukou a modlitbou, která je pro jednotlivý stupeň předepsána. Samozřejmě, toto svěcení probíhá ve mši svaté. Kněžství způsobuje udělení Ducha Svatého a vtiskuje nesmazatelné znamení, které vysvěceného navždy odlišuje od laika, přičemž plnost kněžství a služba vyučování, posvěcování a řízení Církve náleží biskupovi. Kdo je to vlastně kněz? Krásně to popsal Paul Claudel: „Kněz je pro mne zástupcem Krista na Zemi.“ Od něho se čeká zprostředkování života skrze svátosti. A já bych dodal, věčného života. Kdo chce skutečně poznat, kdo je to kněz, a jaké je jeho poslání tady na zemi, pak nemohu jinak než doporučit přečíst si životy některých svatých kněží, kteří ve svém životě odráželi Krista a jeho poslání. Určitě zde patří sv.Jan Maria Vianney, sv.Jan Bosco, sv.Filip Neri, sv.pater Pio z Pietrelciny, sv.Šarbel Machlúf a mnozi jiní svatí kněží. Otec Dušan (Čerpal jsem z Písma Svatého, z Kodexu kanonického práva a z knihy Viera Církvi v úradných dokumentech jej Magisteria – Jozzef Neuner, Henrich Roos)
rozhovor ... Připravil A.Urban
V
každém životě, soukromém, profesním, ale i duchovním, zažíváme určité milníky, rozhodující chvíle. V manželském životě je to svatba, v kněžském životě přijetí svěcení kněžství. Tyto rozhodující chvíle si připomínáme při různých výročích. Můžeme tak činit pro pouhou vzpomínku. Ale to je málo. Lépe je vzpomínat s cílem načerpání síly a energie do dalších dní. Tuto energii pak především čerpáme při pohledu 3
na krásné chvíle, při kterých jsme poznali Boží vedení a lásku k nám. Například v manželství pomůže vzpomínka na krásné spolu prožité okamžiky překonat občasné bouřky a beznaděj. Proto pěkná oslava výročí svatby s připomenutím si vzájemné lásky čerpané s Boží lásky, může manželství velmi pomoci. V případě kněze bychom měli toto společenství, tuto společnou oslavu vytvořit celá farnost, neboť i ta je rodina Božích dětí. Ve smyslu této úvahy jsme položili několik otázek i našemu jubilantovi – otci Aloisovi, slavícímu stříbrné kněžství, tedy 25 let od vysvěcení na kněze. Otče, v dnešní době, není moc moderní slavit výročí, neboť ani mnohdy žádná nejsou. Lidé dnešní uspěchané doby málokdy vydrží, jsou nestálí. V případě manželství tomu říkají, že láska již vyhasla, v případě různých poslání, hrozí dnes moderní nemoc, jíž se říká syndrom vyhoření. Kde čerpáte sílu Vy, aby k tomu nedošlo? Od Ježíše, bez Něho bych nevydržel. To je tajemství – alfa a omega, vytrvání kněze až do smrti. Láska Boží Vás jistě vedla i k povolání k svátosti kněžství. Můžete nám tuto cestu přiblížit? Domnívám se, že každý z nás je jaksi předurčen k nějaké cestě. To všeobecné předurčení je doputovat do nebe přes povolání být křesťanem od okamžiku sv.křtu, kdy jsme dostali krásný úkol – dozrát do podoby Ježíšova života a tím dosáhnout účast na Božím životě. Je zvláštní, že na tuto cestu povolání nás Bůh nenutí. Je to velkorysá nabídka, na kterou můžeme odpovědět. Tady bych viděl souvislost s povoláním ke kněžství. Jsem přesvědčen, že si mě Bůh povolal již od matčina lůna. Děkuji P. 4
Bohu za to, že moje cesty šly tak, abych dokázal mu říci své neodvolatelné ano. Kněžství mě jaksi přitahovalo od mládí, již jako ministranta. Když jsem se rozhodoval, kterou cestou jít, poznával jsem, že nejvíce mě přitahuje právě tato cesta – být přítelem Kristovým ve službě kněze. Ano, kněžství pro mne bylo povoláním, koníčkem i naplněním života. Tak jsem to cítil tehdy na začátku a tak to cítím i dnes po 25 letech. Lásku nejprve čerpáme v rodině. Můžete nám něco prozradit o svém dětství a jinošství? Mohu prozradit, že mě moji rodiče nijak nevedli k tomu, abych byl kně-
zem. Byl jsem jim vděčný za to, že mě k ničemu, co se týkalo kostela nenutili. Rozhodoval jsem se sám. Ani mi nějak nedávali zvláštní příklad zbožného života, ani mě nevedli k tomu, abych se stýkal s duchovními osobami nebo jezdil co nejvíce na setkávání, které by mě nějak ovlivnil k tomu, abych se stal knězem. Rozhodující vliv k tomu, abych byl křesťanem, měla moje kmotra, která se za mne od mého křtu modlila a nechával pravidelně sloužit mše sv. Byla to i její praktická prostá víra, která mě inspirovala jít křesťanskou cestou. Pokud moji rodiče pod vlivem přestěhování se do moderního soci-
alistického města opomíjeli mou křesťanskou výchovu, tak to byla především ona, která jim často připomínala, aby to nezanedbávali. Jsem přesvědčen, že vliv mé kmotry na mou víru a vyprošení cesty víry, měla především ona. Rodina mě naopak svými nedokonalostmi utvrzovala v tom, že jít cestou s Bohem je požehnáním a že se tak vyhnu zbytečným komplikacím v životě. Bez Něho to nemá prostě smysl. Lásku k Bohu jste však také čerpal ve farním společenství v Havířově. Velký vliv na vás měla i komunita jezuitů, s nimiž je velmi úzce vázána i historie našeho města… Určitě významný vliv na mě měli kněží v havířovské farnosti a dobré společenství ministrantů, které bylo vedeno saleziánskými spolupracovníky. Byli to prakticky tátové některých z nás, kteří se nám věnovali, dělali v létě tábory, chodili s námi na hory a pravidelně se s námi setkávali. Bez společenství dobrých křesťanských kamarádů a kamarádek to prostě nejde. Hlavně v době dospívání. Ve městě nebyla komunita jezuitů. Působil tam v uvolněném roce 68 jeden jezuitský kněz, který měl na mě určitý vliv, že jsem se nějakou dobu zajímal o řád jezuitů. V červnu jste stříbrné výročí kněžství velmi pěkně
oslavil ve společenství kněží. Co pro Vás znamená toto společenství? Kněz je vysvěcen pro společenství církve a ve společenství církve také naplňuje své kněžství. Nedovedu si představit, že bych byl inidividuální jednotkou ve svém povolání. Kněz žije a musí žít v hlubokém přátelství s Ježíšem. Bez Ježíše by byl pohou karikaturou, komediantem. Možná jen obřadníkem. Kolik věnuji svého času Ježíši v osobní modlitbě, v otevřenosti srdce, tím víc dozrávám k tomu, abych byl pravdivější před Ním a církví. Ale je zde i lidský rozměr. Kněz i lidsky nemůže být sám. Potřebuje také dobré přátelé a ideální je, aby to byli přátelé z řad kněží, protože jen kněz nejlépe porozumí knězi a zároveň, aby každý kněz byl kolegou – kamarádem na společné cestě. V děkanátu máme pěkné společenství kněží a jsem za to P. Bohu moc vděčný.
Jste také velikým mariánským ctitelem. Jak se promítla láska k Panně Marii ve Vašem životě? Přímluvě P. Marie vděčím za to, že jsem vydržel různé zkoušky mé cesty za Ježíšem. Nedokážu to nějak vysvětlit. Asi když potřebujete pomoc, pak Vám je nejblíže maminka. Tak jsem to vždy cítil a proto jsem se k ní obracel v rozhodujících momentech mého života, když jsem měl problémy dostat se na střední školu z důvodu náboženského přesvědčení nebo později, kdy mi Státní bezpečnost dělala problémy dostat se do semináře. P.Maria se ukázala silnější a mocnější ve své přímluvě než celá Státní bezpečnost. Proto mi nedělalo problém se od mých bohosloveckých let každodenně pomalu modlit celý růženec. V tom pro mě byl vzorem a učitelem mariánské cesty zesnulý velký papež Jan Pavel II. 5
Kdo je Vaším oblíbeným světcem a proč? Sv.Alois mi zpočátku nepřirostl k srdci. Později jsem pochopil jeho význam v mém životě. Jméno Alois má svůj základ v slově moudrý – myslím z němčiny. Sv.Alois je patronem mravní čistoty. Ta má hodně společného s moudrostí. Ale daleko bližší mi je můj biřmovací patron sv.Pavel z Tarsu. Vždy mě přitahoval svým zapálením pro Krista a Boží věc. O to intenzivněji jsem prožíval Rok sv.Pavla a byl jsem opravdu P.Bohu vděčný, že na konci tohoto roku, při mém stříbrném jubileu, jsem mohl děkovat u jeho hrobu v Římě. V manželství si manželé sice někdy lezou na nervy, ale také se vzájemně dovedou povzbudit a společně překonávat těžké chvíle. Jak je tomu u kněze, který je z lidského pohledu na vše sám? Kněz není nikdy sám. Jedině tehdy, kdyby chtěl být sám. Řešit vše s Ježíšem je to nejlepší, co je v životě možné. Samozřejmě, že při tom nemohu odmítat lidskou pomoc a radu. K tomu potřebuje kněz dobré kněžské přátelé, které mám, a jsem za to P. Bohu moc a moc vděčný. Kněz má také svou rodinu – tou je farnost. Jak by měla dle Vás vypadat ideální farní rodina? Ideální farní rodina neexistuje. Tak jako neeexistuje ideál6
ní rodina. K tomu směřujeme a dozráváme. Kdybych měl ideální farní rodinu, tak bych měl z takové rodiny strach. Protože sám vím, že ještě nejsem ideální, a to by v takovém případě pro mě bylo moc nebezpečné. Asi bych neobstál. Nemohu se v této souvislosti nezeptat, jak by měly vypadat ideální vzájemné vztahy kněze a laiků. Co od nich především očekáváte? Zase bych odpověděl podobně. Ideální vzájemné vztahy kněží a laiků neexistují. Můžeme se o ně pokoušet. Pro mě je opravdu povzbudivé, když někdo z řad věřících přijde, a má konkrétní nápad, který chce se mnou prodiskutovat, a aniž by stál na všem, co vymyslel, chce se podílet i na realizaci onoho nápadu. V tom vidím dobrou spolupráci kněze a věřících. Mám radost, že takoví v našem společenství jsou, a kéž by jich bylo co nejvíce. Obdivuji především ty, kteří se podílejí na přípravě farního dne. A není to malý počet lidí. Můžete nám nyní přiblížit Vaši cestu kněze? Kde jste všude působil? Vysvěcen jsem byl 30.6.1984 v katedrále v Olomouci. Pak jsem byl ustanoven za kaplana u P. Marie v Kroměříži, kde jsem měl ještě ve správě farnost Zlobice. Odtud jsem byl převelen v dubnu 1986 do farnosti Dobrá u Frýdku, kde jsem spravoval i farnost Dobratice. Po sedmi letech v roce 1993 jsem byl přeložen do Nového Jičína, kde jsem doposud. V církvi působíte nejenom jako novojičínský farář, ale také jako děkan. Jezdíváte do Ostravy, Olomouce. Jaké zastáváte další funkce? Můžete nám přiblížit také jejich obsah? Na prvním místě jsem farářem. To znamená, že mám nějakou farnost nebo více farností pod svou správou, o které se starám duchovně – kázání, vysluhování svátostí, duch. vedení, vyučování, ale i administrativně – myslím tím papírovou práci, a také i ekonomicky – opravy a finanční správu. Tady na to nejsem sám. Mám pomocníky – kaplany, katechety a k technickému zabezpečení pastor. asistenty. Jako děkan koordinuji dohromady faráře z 27 farností novojičínského děkanátu. Ať jsou to pravidelná setkání, zajišťování zástupů, předávání informací a požadavků z biskupství a jednoroční vizitaci všech farností v zastoupení o. biskupa, což je zkontrolování chodu farností po všech stránkách, která má vést k nápravě nedostatků a zároveň povzbuzení v práci jednotlivých farářů. Jsem také v kněžské radě, což jsou, volení kněžími nebo vybráni o. biskupem, kněží, kteří tvoří poradní sbor biskupa, který z církevního práva je povinen zeptat se na názor kněžské rady v určitých záležitostech správy diecéze. Je pouze poradním sborem biskupa.
No, a do Olomouce jezdím během školního roku k Církevnímu soudu, kde se snažíme pomoci těm, jejichž manželství ztroskotalo, a je naděje, že prakticky pro určité nedostatky a překážky bylo od počátku neplatné. To pak po prošetření církevní soud za neplatné prohlásí. Velmi výrazně se podílíte na vedení a formaci kněží. Určitě ne náhodou Vám otec biskup svěřil vedení mladých kněží po vysvěcení. Není to určitě jednoduché, když se Vám velmi rychle střídají kaplani. Máte o nich přehled, co dnes dělají? Vychoval jste jako děkan i nějaké další děkany? Těžko říci jestli jsem vychova! Dřív jsme mohli spolu běžet na počátku jejich kněžské cesty. Mám o všech přehled, kde jsou, a co dělají. Většinou již jako faráři v naší diecézi. Mezi nimi jsou i děkani – o. Lumír Tkáč v Bílovci, o. František Cinciala v Holešově a o. Mons. Josef Nuzík jako generální vikář v Olomouci. Opravdu se jich během těch let vystřídalo velmi hodně. Hovoříme-li o kněžství nemůžeme zapomenout na to, že jste také několik mužů přivedl ke kněžství… Zase bych neřekl přivedl, dřív jsem mohl doprovázet. V Dobré to byl o. Petr Bohačík, který pochází z Vyšních Lhot pod Prašivou a o. Jiří Ramík přímo z Dobré. A tady v Novém Jičíně, náš jáhen z Kunína Vlastimil Krajčovič a bohoslovec Jakub Štefík. Otče, Vaše stříbrné výročí kněžství spadá do období zahájení Roku kněží, který vyhlásil papež Benedikt. Jak se do tohoto roku mohou zapojit laici? Podmínky k získaní odpustků o tom jasně hovoří. Tím, že se za kněze budou modlit, obětovat svá trápení, konat dobré skutky, pomáhat jim při jejich úkolech a takto budou pomáhat víc posvěcovat kněze a zároveň i sebe sama. V tom je smysl tohoto roku. Přál bych si, aby také naši věřící víc dozráli k tomu, co pro ně kněz v životě znamená, co od něho očekávají. Aby víc věděli o kněžské práci a zároveň se stávali dobrými spolupracovníky kněží na proměně lidských srdcí. Ještě poslední otázka. Rok kněží jistě patří především vám, kteří jste přijali svátostné kněžství. Nicméně můžete nám vysvětlit co je to všeobecné kněžství, jehož nositeli jsou všichni věřící? Rok kněží se opravdu týká především kněží. Je pro ně velkou výzvou a myslím, že přišel v pravý čas. Ať sv.Jan Maria Vianey se přímlouvá za nás kněze. Všeobecné kněžství se týká všech pokřtěných. V Novém Zákoně je totiž pouze jediné kněžství Ježíše Krista a všichni věřící na něm mají podíl. Na základě křtu všeobecnou účast, což je velkou výzvou stávat se podobným Ježíši Kristu – Knězi.
Prakticky ve slovech a skutcích žít dobrý křesťanský život a proto se posvěcovat, modlit, konat dobro a svědčit o Božím království. K tomu je potřeba mnoho kněžských obětí, ke kterým nám Pán dává posilu v účasti na Jeho kněžství všeobecným způsobem. Někteří, a to v naší církvi muži, kteří jsou povolaní, mají pak hlubší tzv. svátostnou účast na kněžství Ježíšově skrze svátost kněžství, která pak dává možnost vysluhovat svátostí, vést svěřené a je učit. Jsou více podobní Kristu – Knězi, a proto jsou nositeli i nezrušitelného znamení kněze Kristova, což znamená, že takový nositel je knězem navěky, i kdyby z kněžství odešel a nemohl kněžství vykonávat. Aby takových případů bylo co nejméně, každodenně se modlete za nás kněze a za nové kněze, abychom byli dobrými a svatými a na cestě do nebe pomáhali i Vám.
7
Kněží a jáhni působící s o.Aloisem Jola Orlíková
O
tec Alois Peroutka k nám přišel v létě roku 1993. Od té doby zde jako jáhni nebo kaplani působylo mnoho mužů. Zde je jednoduchý seznam s roky působení a místem, kde v současnosti působí:
1993-1994 o.Artur Górka o.František Cinciala 1993-1995 o.Josef Nuzík 1994-1996 o.Lumír Tkáč 1995-1999 o.Petr Bohačík 1996-1998 o.Jacek Domański 1996-1997 o.Vítězslav Řehulka 1997-1998 o.Karel Doležel 1998-2001 j.Antonín Glogar 1998o.Piotr Rak 1999-2000 o.Michal Petr 2000o.Petr Okapal 2001-2002 o.Przemyslaw Traczyk 2002-2004 o.Josef Motyka 2004-2008 j.Antonín Urban 2006o.Dušan Zelina 2008j.Jaromír Bok 2009-
Dřevohostice u Přerova Holešov (děkan) Olomouc (generální vikář) Bílovec (děkan) Březová u Vítkova Nový Bohumín Ostrava - Zábřeh Kopřivnice Slatina u Bílovce Šenov u Ostravy Bolatice Stěbořice
Dar Svátosti smíření Jan Solař
T
ento příběh se stal poměrně nedávno. Můj kamarád byl pohledný, příjemný a veselý člověk. Byl vždy plný elánu do života, plný energie, optimismu a legrace. Často jsme o mnoha věcech spolu diskutovali, smáli se. Bylo s ním dobře a veselo. V poslední době se mi 8
zdálo, jako by měl něco na srdci, avšak dosud své srdce neotevřel natolik, aby se mi svěřil. Věděl jsem, že na něho nesmím naléhat. To co mi chtěl říci, muselo v jeho srdci uzrát a zřejmě zrálo hodně dlouho. Až už to jednou nevydržel: „Honzo, ty chodíš do kostela. Víš, já jsem nebyl u svatého přijímání už hodně let. V poslední době na to často myslím. Chtěl bych zažít ještě znovu ten nádherný pocit, kdy se člověk cítí lehce, zbaven všeho nečistého. Chtěl bych se smířit s Pánem Bohem. Prostě, chtěl bych jít ke sv.zpovědi, nemám k tomu však dost odvahy“. Tak a je to venku! To bylo to, co mého kamaráda tížilo a co mi chtěl říci. Teď už jsem ho nepustil. Nemohl jsem dovolit, aby od tohoto záměru upustil. Po delší debatě jsme se domluvili, že se sejdeme v kostele na nejbližší první pátek. A opravdu jsme na první pátek oba přišli v dohodnutou dobu do kostela. Stáli jsme v řadě před zpovědnicí mezi ostatními kajícníky a čekali jsme, až na nás přijde řada. Můj kamarád, stojící za mnou, se třásl jako stromek ve vichřici. Stál tam s velkým přemáháním, možná by rád utekl, ale nevzdal to. Pak na nás přišla řada a já jsem šel do zpovědnice první. Po rozhřešení jsem řekl zpovídajícímu knězi, že za mnou jde člověk, který nebyl řadu let u sv.zpovědi, a poprosil jsem ho, aby mu pomohl. Pak jsem šel do lavice, modlil jsem se uložené pokání a také za svého kamaráda. Kamarád třesoucí se po celém těle, zpocený a bledý vešel do zpovědnice. Když po chvíli ze zpovědnice vyšel, byl celý proměněný. V obličeji měl klid a radost. Přišel ke mně a jeho první slova zněla: „Čeho jsem se bál?“ Od této doby můj kamarád pilně chodil na mši svatou a často přistupoval ke sv.zpovědi a sv.přijímání. Avšak nebylo mu dopřáno, aby této Boží milosti užíval dlouho. Za nějaký čas po této příhodě jsem se dozvěděl, že můj kamarád onemocněl zákeřnou chorobou. Po jeho návratu z nemocnice jsem ho potkával často na procházkách. Když jsme spolu hovořili, nemluvil o své nemoci, jako mívají lidé ve zvyku mluvit o svých chorobách, nýbrž mluvil o Pánu Bohu. O radosti, kterou prožíval po své zpovědi, a o štěstí, které cítil skrze smíření s Pánem Bohem. Přestože se zákeřnou nemocí bojoval, zanedlouho po těchto událostech zemřel. Často na tuto událost vzpomínám. Milostivý Pán Bůh upozornil mého kamaráda a zavolal ho ke smíření a on jeho hlas uslyšel. Prosme Pána Boha, abychom i my slyšeli jeho volání v pravý čas.
Podmínky k získání odpustků v ROCE KNĚŽÍ • Všeobecné podmínky: 1. sv.zpověď, 2. sv.přijímání, 3. modlitba na úmysl Sv.otce • Kdy mohou věřící získat plnomocné odpustky: 1. v den zahájení a zakončení Roku kněží 19.6.2009 a 19.6.2010 2. v den 150. výročí zbožného odchodu sv.Jana Maria Vianneye (4. srpna 2009) 3. každý čtvrtek před prvním pátkem (rozhodnutím našeho o. biskupa) • Zvláštní podmínky, které se připojí ke všeobecným:
A: pro všechny věřící, kteří chtějí získat plnomocné odpustky pro sebe a věrné zemřelé: 9
1. zbožná účast na mši sv., 2. modlitby za kněze Ježíši Věčnému Veleknězi 3. dobrý skutek za kněze, aby je Ježíš posvětil a přetvořil podle Srdce svého
B: pro všechny věřící, kte-
ří chtějí získat částečné odpustky pro sebe a věrné zemřelé a to každý den: 1. pětkrát modlitba Otčenáš, Zdrávas Maria a Sláva Otci… 2. nebo: modlitba ke cti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova – litanie, zásvětná modlitba s úmyslem, aby byli kněží zachováni v čistotě a svatosti života
C: pro staré a nemocné lidi
a všechny, kteří z oprávněných důvodů nemohou vycházet z domova a kteří chtějí získat plnomocné odpustky ve výše stanovené dny pro sebe nebo duše v očistci: 1. úmysl splnit tři obvyklé podmínky, jakmile to bude možné (sv.zpověď, sv.přijímání, modlitba na úmysl Sv.otce), 2. jakákoliv modlitba za posvěcení kněží 3. obětování svých nemocí a životních obtíží Bohu skrze P. Marii, Královnu apoštolů
D: Plnomocné odpustky
pro kněze, které mohou získat pro sebe nebo zemřelé 10
Nanebevzetí Panny MARIE o.Dušan
N
anebevzetí Panny Marie. Toto je poslední mariánské dogma, neměnný článek naši katolické víry. Je to vrcholné vítězství Boha skrze Pannu Marii, nad naším odvěkým a úhlavním nepřítelem, ďáblem. V knize Moudrosti se píše, že smrt přišla na svět z ďáblovy závisti, aby jí panoval nade vším. Kdyby Panna Maria zůstala v moci smrti, pak by to znamenalo, že nad ní ďábel zvítězil. My ovšem věříme, že Maria byla uchráněná od jakéhokoli hříchu, osobního i dědičného, a proto není možné, aby zůstala v moci smrti navždy. Je, ale pravda, že se v Církvi o Mariině smrti, nebo konci života a jejím oslavení v prvních čtyřech stoletích moc nepřemýšlelo. Až teprve v pátém století se začíná mluvit o Mariině tělesném vzkříšení a po přenesení mrtvoly do pozemského ráje. A až v šestém století se začíná mluvit o Mariině Nanebevzetí. Ovšem jednalo se o zbožnou víru a ne o dogma. Tento pohled na Marii byl spíše na východě na západě se začal prosazovat spíše v sedmém a osmém století, až se nakonec stal všeobecnou zbožnou vírou. Samozřejmě, probíhaly diskuse a spory, ale v polovině dvacátého století, kdy si papež Pius XII. vyžádal pohledy biskupů na problematiku Mariina Nanebevzetí, došel papež i Církev k závěru, že jde o všeobecné přesvědčení Církve. Že Panna Maria byla Vzata do nebe s tělem i duší. A tentýž papež v konstituci Nejdobrotivější Bůh (Munificentissimus Deus), prvního listopadu 1950, slavnostně prohlásil tělesné nanebevzetí Panny Marie za článek víry. Vynesl, prohlásil a definoval, jako božsky zjevené dogma, že neposkvrněná, vždy panenská Matka Boží Maria po dokončení běhu pozemského života, byla s tělem i s duší vzata do nebeské slávy. Nemluví se tam O Mariině smrti, ale o dokončení běhu jejího pozemského života, protože smrt je trest za hřích a Maria přece hřích neměla. Byla ovšem člověk a měla lidství, které od ní přijal i Kristus. Je tedy možné, že její smrt byla zároveň proměněním a oslavením. Šlo by tedy o předjímání všeobecného vzkříšení, které souvisí se spojením s Kristem. Mariino nanebevzetí tak předjímá a předznamenává i naše nanebevzetí, tedy Církve. Neboť od chvíle, kdy jsme s Kristem neoddělitelně spojení ve svatém křtu, máme s ním sdílet stejný úděl. Tak jako Maria, která byla s Ježíšem spojená
lidstvím i tělem, které mu dala. A vstal-li z mrtvých Kristus a vstoupil-li na nebe, pak i my, kteří s ním tvoříme jedno Mystické tělo, Církev, můžeme klidně s vírou očekávat po naši tělesné smrti své vzkříšení, oslavení a nanebevstoupení. (Čerpal jsem z knihy Mariánská dogmata - P. Metoděj Minařík O. Carm.)
Příprava na setkání se P.Sv.otcem Alois Peroutka
Z
ažil jsem tři návštěvy Sv.otce Jana Pavla II. u nás. Každá byla jiná a jinak prožívaná. Nejspontálnější byla první. Dokázali jsme pro tuto návštěvu udělat hodně. Obětovat cestu, spánek, několik hodin ve stoje. Byl to pro nás zázrak, Sv.otec je mezi námi. A to jeli i ti, kteří měli pomalu osmdesát a více let. Dnes se situace změnila. Sv.otce vidíme pomalu každodenně na televizních obrazovkách. Jsme víc zpohodlnělí. Ti obětaví buď nejsou již mezi námi a nebo natolik zestárli, že nepojedou a mnozí ostatní často bojují ve své duši o to, aby P. Bohu dali minimum z minima. A to se odráží i vůči návštěvě Sv.otce. Proč se setkat se Sv.otcem? Co mi to dá? Papežská návštěva je významná celospolečenská událost. Pro věřícího člověka jde ovšem o něco víc – o setkání s Petrem dnešních dnů, který dostal od Ježíše úkol utvrzovat bratry ve víře. Setkání se Sv.otcem není nějaký mítink se státníkem nebo politikem, který nás chce o něčem přesvědčovat a vést na svou stranu, jde o setkání s tím, který nás chce víc zakořenit v Krista, upevnit naši víru, naději a lásku k Bohu. Dát nám skrze Ježíše odvahu být i v 21. století opravdovými křesťany. Nasměrovat nás na Ježíše. Toto setkání určitě nebude davovou událostí. Lidé se nepojedou podívat na Sv.otce se zvědavostí, jak tomu bylo v roce 1990 po revoluci. Proto nepočítejme s velkou účastí a hlavně se zájmem veřejnosti. Když byl Sv.otec v roce 1997 v Praze na své již třetí návštěvě u nás, mnozí ani nevěděli, že papež je v tyto dny v Praze.
spolubratry: (kromě všeobecných podmínek) 1. opravdová lítost svých hříchů 2. zbožná modlitba ranních chval nebo nešpor před vystavenou Sv.oltářní nebo ve svatostánku v kterýkoliv den 3. slavení svátostí a to především sv.smíření podle příkladu sv.Jana M. Vianneye
E: Částečné odpustky pro
kněze, které mohou získat pro sebe nebo zemřelé spolubratry: kteří se kdykoli zbožně pomodlí řádně schválené modlitby pro vedení svatého života a pro svaté plnění úřadů, které jim byly svěřeny, Modlitby je možné použít z knihy: „Průvodce kněžské modlitby a služby“ nebo „Muž Boží“ či modlitbu J. M. Vianneye vydanou k tomuto roku.
My víme, že Sv.otec bude u nás od 26.9 do 28.9.2009. A že zde bude pro nás. Bylo by z naší strany víc než smutné, kdybychom mu nedokázali ukázat, že nám ještě jde o Ježíšovou věc a že chceme být kvasem pro tuto společnost. 11
Mám radost, že z naších farností, které spravujeme se rozhodlo předběžně setkat se se Sv.otcem kolem 100 věřících. Přidejte se k nám další. Jistě, že nezáleží na počtu. Ale i toto je projev naší víry a odvahy být církví 21. století v naší vlasti. Díky všem za tuto odvahu.
Kvasu je vždy málo. Důležité je, aby prokvasil celé těsto národa. Téma návštěvy je najít svou křesťanskou identitu v dnešní konzumní společnosti. Čím se křesťan liší od ostatních kolem sebe? Je to víra, naděje a láska, které jsou podstatnými znaky křesťana. Pokud se tyto znaky v životě křesťana neuplatňují, pak jsme křesťany podle jména, ale ne skutečně. Toto téma vyjadřuje i motto. „Láska Kristova je naší silou“. Tím, čím se chceme ve společnosti prosazovat není moc a síla ale láska, ve které chceme být pevní a v ní vítězit. Především bych se chtěl obrátit na mladé, rodiny ale i ostatní věřící. Pokud máte rádi Ježíše, pak máte rádi i Sv.otce a nebude pro Vás těžké se s ním setkat. Láska nám dá překonat námahu cesty a všechny těžkosti a útrapy, které s tím budou spojené. Věřím, že všichni budeme obohaceni tím, co potřebujeme nejvíce – Boží blízkost a milost, která proměňuje lidská srdce a buduje si z nich takto Boží království. 12
historické okénko...
Smutný příběh z dávné historie města. Václav Bubeník
K
oncem 16. století byl Nový Jičín malým městečkem s pěkným náměstím, které lemovaly z cihel a kamene postavené domy. Nevládl mu žádný feudál. Naopak samo bylo majitelem rozsáhlého Novojičínsko – Štramberského panství a jako komorní město odvádělo daně přímo císařské komoře. Ale i v dobách rozkvětu a politické stabilizace dochází mnohdy k událostem, kterými je na dlouhou dobu poznamenáno celé okolí. Nebylo tomu jinak ani v roce 1590, který přinesl mnoho bolesti a smutku do domu novojičínského městského notáře Thomase Kerbera. V tomto roce totiž jeho rodinu připravila ruka zákeřného vraha o dvě milované dcery Barboru a Salome. Obě byly pohřbeny na hřbitově, který se v té době rozprostíral kolem nynějšího farního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Do dnešních dnů o tom svědčí náhrobní kámen zabudovaný do zdi domu na Kostelní ulici. Je na něm tento dosud dobře čitelný nápis: EPITAPH SISTE QVI TRANSIS CE CELERES VIATOR HIC GRADVS INFANS SA LOME NEFANDAE VINECIS SECVMQVE SO= ROR PEREMTA BARBARA DORMIT. LAVDEK ERBERO CELEBRI PARENTE VIDIMVS LVCEM GENI= TAE: SEDOSSA HAEC TEGIT TELLVS
SVPERVM FAVORE VIVIMVS AMBAE ANNO 1590 THOMAS KERBER NOTA RIV RIERICVRAVIT D SPEMRE SVRRECTIO NIS EVTVRAE V překladu to znamená: Zastav poutníku, který jdeš kolem, své rychlé kroky! Zde odpočívá Salome a její sestra Barbara, které zahynuly hanebnou vraždou. Spatřily světlo světa jako dcery vysoce ctěného otce Kerbera, ale kosti jejich ukrývá tato země. Obě však žijeme skrze milost Boží. Tento pomník nechal postavit v roce 1590 notář Thomas Kerber v naději na budoucí vzkříšení. Když půjdeme kolem pomníčku bude již každý z nás vědět, co se tu před 419 léty stalo, a mnozí si jistě na obě nešťastné dívky vzpomenou tichou motlitbou.
napsali jste nám... Kytička poděkování Otec Alois
K
aždoročně v naší farnosti prožíváme kulatá výročí. Letos tyto kulatiny padly i na naší milou paní varhanici Jarmilu Šnerchovou. Především děkuje za 50 let života a zároveň je to letos 35 let služby varhanice v naší farnosti. Jménem celé farnosti jí přeji a vyprošuji od Pána Boha na přímluvu Naší Paní Panny Marie mnoho zdraví, Božího požehnání a darů Ducha svatého. Ať stále zpívá a hraje k oslavě Boží v našich chrámech nejen po celičký svůj pozemský život, jak jí Pán dovolí, ale jednou i po celou věčnost. P. Alois Peroutka
Libhoští se osamostatnili Antonín Urban
M
nohým tato velká událost v našem městě utekla, ale je to tak. V Libhošti mají svého vlastního kněze Rafała Józefa Walu, který, kromě této krásné vesnice, spravuje i Rybí a Závišice. Tímto se tato farnost stává nezávislou na našem farním společenství farností Nový Jičín (včetně Žiliny,
Bludovic), Šenov a Kunín (Tím nemám na mysli že by se odtrhli z našeho děkanátu, ale nebudou spravováni našimi kněžími ex curendo). Osamostatnění farníkům z Libhoště upřímně přeji. Přesto budu vždy rád vzpomínat na krásně prožité velikonoce, kde jsem jezdíval jako jáhen, na krásné lidi s pravou vesnickou čistou vírou, kterou jsem obdivoval již, když jsem kdysi žil v Bernarticích. Zkrátka na krásné farní společenství, kde jsem se cítil vždy dobře. Rád budu vzpomínat i na mnohé společné akce, při nichž jsem si vždy hlídal, aby na mne zbyla alespoň jedna velmi dobrá cukrářská specialita – trubička upečená farníky z Libhoště. Rád budu také vzpomínat na věčně optimistickou zástupkyni farníků z Libhoště v našem Okénku – Pavlu Kvitovou, která přinášela do našeho redakčního kolektivu vždy něco svého specifického, čímž dokázala nás měšťáky dostat na zem… Tedy Libhošťané, přeji na ¨Vaši samostatné cestě vše dobré….
Ohlédnutí za Farním dnem Antonín Urban
M
ilí přátelé. Čas od času se setkám s názorem. „Co bych na farním dnu dělal. To není pro mne.“ Nechci sahat těmto lidem do svědomí, mnohdy se oprav13
du jedná o lidi nemocné či jinak zaměstnané, kteří by rádi přišli, ale prostě nemohou. Ale u těch, kdo takto smýšlejí z přesvědčení jde spíše mnohdy o pýchu nebo zatrpklost či o sobectví nebo ztracení zájmu o společnou farní rodinu. „Proč bych tam s těmito lidmi byl, mám lepší přátelé. Proč bych tam chodil, stačí, že se účastním nedělní mše svaté na nic jiného nemám čas. Já se přece bavím ušlechtileji, na lepších formách odpočinku! Zkrátka necítím žádnou potřebu se s těmito lidmi setkávat, neboť na vše si stačím sám.“ O to více mne těší atmosféra setkání na farním dnu. Tuto atmosféru si dělají sami účastníci tím, že se jeden na druhého usmějí, tím, že společně začnou setkání farní rodiny modlitbou. Pak si také mohou prostě mezi sebou „poklábosit“, potěšit, povzbudit nebo také třeba zjistit jak jeden druhému může pomoci. Jestliže je atmosféra na farním dnu taková jaká je, jsou také ještě lidé, kteří se o to zasloužili jiným způsobem a to tím, že pro to vytvořili zázemí. Je to především celý obrovský tým bezejmenných ochotných lidí, vedených neúnavnou Jolou Orlikovou, a úsměvem povzbuzovaných otcem Michalem, i když mu tito lidi obsadili jeho kuchyň a omezili jeho soukromí. Jsou to však také lidé okolo manželů Brožových (kdo by poznal, že Markétka byla čerstvě po druhé maminkou a obětavě kolem všeho lítala) a Jirky Adamce. Takže ještě jednou díky všem a příští rok na shledanou!!!!
O M LU VA Antonín Urban
Č
as od času se i přes velkou snahu a poctivou přípravu vloudí do přípravy našeho časopisu tiskařský šotek. Takto se v minulém čase stalo, že se u některých slov v rozhovoru s trvalým jáhnem Jaromírem Bokem stalo, že se opakovala stejná přípona. Za tuto technickou chybu, která článek znehodnotila, se panu Bokovi omlouváme. 14
okénko do farní knihovny... připravuje Pavel Golich
Sv.Jan Vianney farář arský P. Karel Dachovský
J
an Maria Vianney, patron farářů, se narodil 8. května 1786 jako syn zbožných sedláků v Dardilly nedaleko Lyonu. Jeho mládí spadá do neklidné doby Francouzské revoluce, kdy byli katoličtí křesťané pronásledováni. V tajnosti se mu dostalo náboženské výchovy. V sedmnácti letech se rozhodl stát se knězem. Dva roky poté započal studium u otce Balleye, která přerušilo narukování do Napoleonovy armády. Po narukování onemocněl a léčil se v nemocnici. Po uzdravení se k útvaru nevrátil, ale zběhl z armády a ukrýval se v zapadlé vesnici Les Noës. Po amnestii se Jan vrátil do Ecully a pokračoval ve studiu pod vedením otce Balleye, který ho poslal do malého semináře ve Vericcés. Učilo se latinsky. Jan nebyl schopen držet krok s ostatními, kteří se mu občas smáli. V roce 1813 vstoupil do velkého semináře Saint Irénée, kde měl opět těžkosti s latinou. Byl požádán, aby seminář opustil. Vrátil se k otci Balleyovi, který ho začal doučovat a prosadil, aby byl jeho žák připuštěn k závěrečným zkouškám. U první zkoušky neuspěl, u druhé ano. Generální vikář rozhodl milosrdně. Ptal se:“Je abbé Vianney zbožný? Má úctu k Paně Marii? Umí růženec? Ano? Potom je vzorem zbožnosti. Milost Boží učiní zbývající.“ V roce 1815 ve věku 29 let byl Jan Maria Vianney vysvěcen v Grenoblu na kněze. Při vzpomínce na den svěcení Jan říkával:“Jak velký je kněz! Kněz bude pochopen pouze v nebi, kdyby byl pochopen na zemi, lidé by zemřeli, ne ze strachu, ale z lásky.“ V roce 1818 je Jan Maria Vianney poslán do Arsu, který je vzdálen 35 kilometrů od Lyonu, kde ho čekala zchátralá fara a náboženská lhostejnost v obci. Teď se ukázala pravá velikost prostého kněze z Dardilly. Horlivě a obětavě s velkou láskou působil Vianney na duchovní a mravní obnovu ve své farnosti. Jeho kněžský a osobní boj byl tvrdý, ale nakonec se všechny námahy vyplatily. Za několik let se vesnice Ars zcela změnila. Nevyčerpatelnou trpělivostí, stálou dobrotou a v neposlední řadě svými nadpřirozenými dary milosti – měl dar uzdra-
vování a prorokování, viděl do srdce člověka, znal jeho minulost, se Janu Marii Vianneyovi s boží pomocí podařil zázrak. Z trosek vytvořil namáhavou duchovní péčí, vzornou, bohabojnou farnost. Brzy začaly pravidelné poutě do Arsu. Davy lidí přitahovala prostá kázání Vianneye, z něhož vycházelo silné charisma. Farář s Arsu, jak ho brzy nazívali, potlačoval své vlastní potřeby zcela do pozadí. Málo jedl a skoro nespal, takže mohl působit ve dne v noci. Ve dne na kazatelně, v noci ve zpovědnici. Též zažil útoky Zlého ducha, např. byl vláčen po podlaze. S pomocí boží však Jan zvítězil. Jan Maria zemřel zcela vyčerpán ve věku 73 let, 4.srpna 1859 na své faře. 31.května 1925 byl papežem Piem XI svatořečen a roku 1929 jmenován patronem všech farářů. 15
Co jsme prožili • v pondělí 25.5. se uskutečnil koncert ve farním kostele známého zpěváka J.Zmožka • 4.6. se konala přednáška křesťanské akademie docenta z Cyrilometodějské fakulty v Olomouci Dr.Smahela „Proč to u nás doma nefunguje“ • v neděli 7.6. se uskutečnil farní den v Libhošti • ve stejný den se uskutečnilo v Novém Jičíně představení Popelka Nazaretská mládeže z Oder • v sobotu 13.6. se uskutečnil v našem městě atletický den orelské župy Bauerovy • v neděli 14.6. se uskutečnil eucharistický průvod Božího Těla městem • ve čtvrtek 18.6. Při slavnostní koncelebrované mši svaté oslavil otec Alois 25 let kněžství • v sobotu 20.6. v konkatedrále v Opavě byli vysvěceni na jáhna Vlastimil Krajčovič a na trvalého jáhna Jaromír Bok. • 21.6. proběhl farní den Novojičínské farnosti • ve dnech 23.6-1.7. se uskutečnila pouť do Itálie do Říma, k otci Piovi, do Asisi a do Padovi • 25.7. se uskutečnila pouť na Radhošť
Co nás čeká • pouť 15.8 a 16.8 ve farním kostele, • v sobotu 5.9 děkanátní pouť do baziliky ve Frýdku za obnovu rodin a nová duchovní povolání, kde bude mše sv.v 18.00 hod. • v pátek 4.9 v 17.00 hod. zahájení Dne Města ve farním kostele mší sv., a pak slavností požehnání obnoveného náměstí spolu se sochou sv.Mikuláše. • v neděli 13.9 pouť v kostele Povýšení Sv.Kříže v Kuníně • další neděli 20.9 pouť k P. Marii Bolestné ve Španělské kapli. 22.8-29.8 zájezd do Dolomit.
zamyšlení na závěr... Život kněze nepovstal z ničeho: má svůj Duchovní a Božský původ, nese v sobě nebeský zárodek. Proto je povolání kněze tak vznešené, tak svaté, tak nadlidské. Pan Ježíš o svých kněžích Conchitě Armidě. „Duchovní deník matky rodiny“
4/
20
09
M
ilé, milí... tak se zase sešel rok s rokem a máme tu ty „otravné“ prázdniny. Ty letošní začaly nějak jinak, deštivě. Někdo měl vody nad hlavu a nevěděl, co si počne, a někdo si ho užil na některém z táborů...
Ani letos nás neohrozily vyhlídky škaredého počasí a s vírou, že nás v tom Pán nenechá a sluníčko svítit bude, jsme se vydali vstříc dobrodružství 11. ročníku Farního tábora do Dolních Nětčic.
1. července jsme dorazili na ostrov, kde se nás ujali tamější domorodci. Ale aby náš pobyt nebyl bez nějakého toho „háčku“! Byli domorodci z naší návštěvy nebyli zrovna nadšení snažili se nám pobyt co nejvíce znepříjemnit. Naším úkolem tedy bylo – udobřit se s nimi. Ale jak? V tom nám pomáhali ti druzí - hodní. V první půlce tábora jsme se učili, jak se o sebe postarat – museli jsme si umět zajistit vodu, potraviny a oheň. A při té příležitosti jsme postupně přicházeli na to, že radikální domorodce si usmíříme díky formulce, která přivolá jejich posvátného ptáka. Tuto formulku jsme získali během pátého dne. A v noci, při kmenové radě domorodců, jsme přivolali posvátného ptáka a usmířili jsme se s radikály. Také jsme navštívili hrad Helfštýn a až do tábora nás pronásledovala Zelená paní, kterou jsme úspěšně večer z našeho tábora vyhnali. Šli jsme se také zchladit na koupaliště v nedaleké vesničce. Během druhé poloviny tábora jsme hledali poklad, po kterém domorodci toužili už více než 2000 let. Jeden den jsme zjistili, kterými místy prochází trasy, po kterých se každá skupinka zvlášť další den vydala. Na konci cesty jsme našli pomůcky, které jsme později
potřebovali při konečné pouti za pokladem – plášť, kouzelný lektvar, prak a lano. Poslední den jsme šli za pokladem, ale nebylo to vůbec jednoduché. Když jsme byli těsně u tábora, začalo pršet, a tak jsme si na cestu museli vzít i pláštěnky a gumáky, a během cesty déšť ještě zesílil. Ale to nás vůbec neodradilo. Další překážkou na cestě byl oheň, kterým jsme mohli projít jen v případě, že jsme se napili kouzelného lektvaru. Museli jsme se proto spojit celý tábor a navzájem si své získané pomůcky půjčit. Po několika metrech jsme použili plášť, pod kterým jsme se schovali a stali se tak neviditelnými. Po úspěšném přejití nebezpečného území nás čekal další náročný terén a to řeka, přes kterou jsme pro přebrodění natáhli lano a mohli jsme směle pokračovat vstříc pokladu.
Ten byl umístěn vysoko na skále, proto jsme jej museli sestřelit pomocí praku, který jsme dříve získali. Večer při kmenové radě domorodců jsme zjistili, že pokladem, který tak dlouho domorodci hledali a který jsme jim pomohli najít, je Bible. Domorodci nám byli moc vděční a jako poděkování jsme od nich dostali diplomy. Po kmenové radě na nás čekalo poděkování od vedoucích a krásné ceny, bohaté občerstvení a diskotéka. Takže se jedlo a pilo (nealko samozřejmě ☺) a tancovalo až do noci. A bylo veselo!!! Ráno se nám samozřejmě nechtělo moc vstávat, ale museli jsme se dostat z postýlek, abychom se sbalili a pak hurá domů za dalšími prázdninovými dobrodružstvími.
Chceme poděkovat našim rodičům, že nás poslali na Farní tábor 2009, všem těm, kdo na nás mysleli v modlitbách a našemu duchovnímu vedení – otci Aloisovi, Dušanovi, Dokládalovi a novopečenému jáhnu Vlastimilovi. Děkujeme také těm, kteří se starali o naplnění našich bříšek – paní Pobořilové a Chrobákové a také panu Chrobákovi, který se postaral o veškeré technické problémy. Velké díky patří naší zdravotnici Malibu (Aďa Kholová), která se o nás starala, když nás trápila nějaká ta bolístka. Nemalé díky patří také našim vedoucím – Quitovi (Jarek Seidl), Umbaj-kví (Verča Janková), Eldoret (Katka Uhrová), Aloe (Jana Volková), Mulongovi (Peťa Maslák), Ubongovi (Adam Pišl), Nakuru (Mirek Kašný) a Elylei (Šárka Urbanová) – kteří se postarali o to, aby na táboře nechyběla zábava. Nesmíme zapomenout ani na hlavního vedoucího Jirku Fojtů, který zajistil nejen místo, ale také veškeré věci, které nejsou vidět, ale dají spoustu práce! A Tobě Pane, děkujeme za to, že jsi nás chránil, vedl a žes vyslyšel naše prosby a my jsme na táboře prožili krásných 11 dní plných zábavy a zážitků a taky Tvé blízkosti!
