Milan Kalina. Odešel náš. dlouholetý redaktor. Z obsahu. Krátce. Ročník 11 Ijar 5772 Květen Měsíc ijar 2 v novodobých dějinách

Ročník 11 Ijar 5772 Květen 2012

5

Z obsahu Měsíc ijar v novodobých dějinách

2

Rozhovor s Ari Liebermanem

8

Evropská unie progresivního judaismu

12

Židé ve Francii

14

Krátce V  květnu 1967 byla situace v  Izraeli velmi tristní. Bylo sice mobilizováno sto procent záložníků, ale mnoho vládních činitelů bylo přesvědčeno, že Izrael není k  válce připraven. V  Tel Avivu hloubili obranné zákopy  a byl plán přeměnit městské parky na hřbitovy, neboť se počítalo s masovým bombardováním města.

rabín Daniel Mayer Nadšenec a aktivista, takový byl z mého pohledu Milan Kalina. Mám rád takové lidi, myslím si, že jsou velmi potřební, protože díky své charakteristické pova-  ze jsou opakem lhostejnosti, pohodl-  nosti a apatie. Aktivisté dovedou věci a děje posunovat i za cenu případných omylů a neúspěchů, to je riziko, bez kterého nelze měnit přežité stereotypy. Milan dovedl pro své myšlenky nadchnout  a strhnout ostatní, je také přirozené, že si tím vytvářel i zaryté oponenty.

Odešel náš

Václav Špale Izraelská společnost byla rozdělená do skupin podle toho, odkud lidé přišli,  a byl tam obrovský klientelismus. Ten je ale v Čechách také. Rozdíl je v tom, že tady jsem nenasazoval život, od České republiky toho tolik neočekávám.

dlouholetý redaktor

Ari Lieberman Milan Kalina v červenci loňského roku v liberecké synagoze.

foto: Jan Syka

➤

Milan Kalina

Ijar

– měsíc těžkých zkoušek, 

             ale i vítězství a radosti

Letos, v měsíci ijaru, si připomínáme 45. výročí Šestidenní války, která znamenala významný obrat v novodobých dějinách Izraele. Podívejme se, jak se měsíc ijar zapsal do naší tradice a událostí.

M

ěsíc – ijar je druhým měsícem biblického kalendáře, který začíná měsícem nisanem nebo též avívem (viz Ex 12,2n). Ijar se v bibli nazývá (ziv), což znamená nádhera květů či jasnost (1 Kr 6,1). V tomto měsíci se příroda dává člověku poznat v plné své kráse a jasu. Ijar je měsícem kvetoucích stromů a v gregoriánském kalendáři mu odpovídá měsíc květen neboli máj, jenž je nejen nejkrásnějším ze všech měsíců, ale jak jej nazval básník Karel Hynek Mácha, je i časem lásky, nejšlechetnějšího mezilidského vztahu. Podle kabalistů má měsíc též jakousi léčebnou moc, neboť písmena tvořící jeho název jsou prvními písmeny slov (Aní Ha-šem Rofechá) – Já jsem Hospodin, tvůj lékař (Ex 12,26). Celý měsíc ijar spadá do období (sefirat ha-omer), což je počítání snopku, které trvá 49 dní a je spojnicí mezi svátky Pesachem a Šavuot (viz Lv 23,15-17). V tyto dny sefiry, jak uvádí Šulchan aruch – Orach chajim § 493, se nekonají žádné svatby a nestříháme si vlasy, což je část smutečních obyčejů, které dodržujeme na památku dvanácti tisíc párů žáků rabiho Akiby, kteří v tomto období mezi Pesachem a Šavuot zemřeli na záhadnou epidemii, protože si neprojevovali vzájemně náležitou úctu, jak uvádí traktát Jevamot 62b. Moderní historici se přiklánějí k názoru, že se jednalo nejspíše o teror rozpoutaný Římany, jemuž padli za oběť Akibovi žáci, jakožto aktivní účastníci potlačeného Bar Kochbova povstání. (Blíže Maskil č. 6 z loňského roku.) Také později prožíval židovský národ toto období sefiry velmi těžce. Právě v tomto období se odehrály krvavé pogromy 1. křížové výpravy roku 1096, kdy byly křižáky a místní lůzou vyvražděny celé židovské obce v německém Porýní a kdy se vraždění Židů nevyhnulo ani Praze. Podobně tomu bylo i v ijaru roku 1648, kdy bandy Bogdana Chmelnického nelítostně vraždily Židy a Poláky na Ukrajině. V minulém století se však měsíc stal měsícem vítězství a radosti, což nám opět napovídají písmena tvořící jeho název, která jsou začátečními písmeny slov „moji nepřátelé odtáhnou pryč v náhlém zahanbení“ –

2

V moderní historii Státu Izrael má měsíc ijar výsadní postavení – vydání deníku Palestine Post z 16. května 1948 zvěstuje vyhlášení Izraele, jeho uznání Spojenými státy americkými a zároveň začátek první války v novodobých izraelských dějinách, války na obranu nezávislosti a samotné existence právě zrozeného státu

(Ojvaj jašuvu jevošu raga) – Žalm 6,11. 26. ijaru 5705, tj. 9. května 1945, skončila druhá světová válka absolutní porážkou nacistického Německa. Němečtí nacisté a jejich přisluhovači vyvraždili šest miliónů evropských Židů. Tato genocida – holocaust, která neměla v celé historii lidstva obdoby, přispěla k radikálnímu myšlenkovému posunu u zbytku židovského národa. Mnozí, kteří byli doposud odpůrci myšlenky sionismu, nyní pochopili, že neexistence vlastního suverénního židovského státu přispěla také svým dílem k obrovskému počtu obětí. Pochopili jsme, že se nemůžeme spoléhat ani na pomoc cizích národů, která ještě za doby míru selhala, ani na demokratické režimy evropských států, které se zhroutily jak domečky z karet pod tanky Wehrmachtu. Jedině nezávislý silný židovský stát má možnost s Boží pomocí ochránit národ synů Izraele před novým holocaustem. Polsko, Podkarpatská Rus, Litva, Lotyšsko, Ukrajina, ale i Maďarsko, Československo a další evropské země se opro-

ti předválečnému období staly téměř Judenrein. Avšak ani tragédie holocaustu neodradila mnohé, ba i tzv. partyzány, aby se nezúčastnili protižidovských pogromů na mnoha místech Slovenska. Připomeňme nejhorší pogrom, který se udál v září 1945 v Topoľčanech, poté počátkem srpna 1946 v Bratislavě u příležitosti sjezdu partyzánů a v létě téhož roku byly zaznamenány protižidovské akce v Čadci, Žilině, Vrbovém, Nových Zámcích a ještě v dalších slovenských městech. Také v Polsku docházelo po osvobození pravidelně k pogromům, z nichž nejkrvavější se odehrál 4. července 1946 v Kielcích, kde bylo zavražděno čtyřicet Židů, včetně těhotných žen a dětí. Kielcký pogrom byl jasnou ukázkou, že ani po válce nejsou Židé v některých evropských zemích, mírně řečeno, vítáni. Poválečné pogromy jen zvýšily tempo nelegální židovské imigrace do tehdy ještě britské mandátní Palestiny. Cosi málo se však hnulo ve svědomí národů, které mohly před a během druhé světové války Židům pomoci, ale neučinily tak. Otázka mandátní Palestiny ➤

Květen 2012

židovský rok ➤ a její nezávislosti se stala aktuálním téma-

tem OSN. Nakonec 29. listopadu 1947 valné shromáždění OSN přijalo rezoluci o rozdělení Palestiny na dva nezávislé státy, na židovský a arabský. Taktéž stanovilo, že do půl roku tam musí skončit britský mandát. Toto období můžeme nazvat „od holocaustu k obrození – (mišoa li-tkuma) “. 5. ijaru 5708, tj. 14. května 1948, po odjezdu vysokého britského komisaře pro Palestinu předseda Židovské agentury David Ben Gurion vyhlásil v  budově telavivského muzea nezávislost Státu Izrael. Naplnila se Izajášova slova (66,8): „Kdo slyšel něco takového? Kdo co takového spatřil? Což se zrodí země v  jediném dni? – “. Druhého dne se sotva zrozený Izrael stal obětí agrese vojsk Egypta, Sýrie, Jordánska, Libanonu a Iráku. Kromě toho na severu země operovala tzv. Arabská osvobozenecká armáda Fawzího elQawukjiho o síle šesti tisíc mužů. Nic však nepomohlo přesile arabských agresorů. Mladý židovský stát se ubránil a celému světu tak dokázal nejen svou životaschopnost, ale také vyvrátil staletí existující úzus, že Židy je možné beztrestně vraždit. Necelých devatenáct let trvalo velmi napjaté příměří mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy. Izrael let 1949–1967 byl zemí rozděleného Jeruzaléma, prozatímní hranice státu tvořila tzv. zelená linie příměří. Několik desítek metrů od východního břehu Genezaretského jezera začínalo syrské území s Golanskými výšinami, z  nichž Syřané ostřelovali pod nimi ležící izraelské kibucy a vesnice. Izrael oněch let byl Izraelem, který čelil pronikání vražedných teroristických skupin fedajínů z egyptského pásma Gazy, z Jordánska nebo Sýrie. Již počátkem ledna 1967 začali Syřané ostřelovat tanky a minomety izraelská sídla na severu země, včetně kibucu Šamir. Syřané svou provokační agresivitu stále stupňovali a 7. dubna při dalším ostřelování izraelských traktorů u kibucu Haon Izrael zapojil na svou obranu letectvo a ve vzdušných soubojích sestřelil šest syrských MIGů, z toho dva nedaleko Damašku. Po této lekci Sýrie naléhala na egyptského prezidenta Násira, aby zahájil v  rámci jejich dohody o vzájemné vojenské pomoci protiizraelské kroky. Násir, aby si udržel svou pozici v arabském světě, začal jednat. 4. ijaru (14. května) egyptská armáda obsazuje pozice na Sinaji poté, kdy se mírové sbory OSN začaly na egyptskou žádost odtud stahovat. 12. ijaru (22. května) Násir oznámil, že Egypt obsadil Tiranskou úžinu a uzavřel ji pro všechny izraelské lodě. Prohlásil též: „Chce-li Izrael válku, ahlan wa-sahlan.“ Tento agresivní akt z egyptské strany byl vlastně casus belli. V  Izraeli byla však situace velmi tristní. Bylo sice mobilizováno sto procent záložníků, ale mnoho vládních činitelů bylo přesvědčeno, že Izrael není k válce připraven. V Tel Avivu hlou-

bili obranné zákopy a byl plán přeměnit městské parky na hřbitovy, neboť se počítalo s masovým bombardováním města. David Ben Gurion vyčetl náčelníkovi generálního štábu Jicchaku Rabinovi, že mobilizoval záložníky, neboť tím dostal zemi do problematické situace a on ponese za ni zodpovědnost. Rabin se pod tlakem malověrných politiků téměř zhroutil. Možná si ale v tu chvíli vzpomněl na Jozueho a Kálebova slova, jimiž se obraceli k národu synů Izraele: „Jestliže nám Hospodin bude přát, uvede nás do této země a dá nám ji... Jejich ochrana od nich odstoupila, kdežto s  námi je Hospodin. Nebojte se jich.“ (Nu 14,8-9). Nakonec dala historie za pravdu Rabinovi a profesionálním velitelům, a ne politikům. 26. ijaru (5. června) Útokem na egyptské letecké základny a zničením 400 bojových letounů protivníka přímo na zemi začala Šestidenní válka. Do války se zapojují Sýrie útokem na Haifu a Jordánsko, které zaútočilo na západní část Jeruzaléma. 27. ijaru (6. června) Izraelští výsadkáři obklíčili Staré Město. Zahajuje se osvobození celého Jeruzaléma. Izraelská armáda obsadila Gazu. 28. ijaru (7. června) osvobozen Jeruzalém. Legendární Mota Gur oznamuje: „Chrámová hor je v  našich rukou! – !“ a vrchní rabín izraelské armády Šlomo Goren ohlašuje zvuky šófaru osvobození Stěny nářků. Bylo také završeno obsazení Západního břehu Jordánu. Tohoto dne vojenské námořnictvo dobylo egyptský Šarm aš-Šajch. 29. ijaru (8. června) Izraelská armáda dosáhla Suezského průplavu. 1. sivanu (9. června) Izraelská armáda obsadila Golanské výšiny. Skončila doba ostřelování izraelského území Syřany z Golanských výšin. Více než čtyři desetiletí nás dělí od Izraeli vnucené Šestidenní války. Její průběh a strategie se dodnes učí na vojenských akademiích mnoha zemí světa jako příklad moderního vedení ozbrojeného konfliktu. Pro nás nemá toto rychlé vítězství pouze vojenský význam, ale především má hlubší národně-duchovní význam pro většinu Židů. Opět srdce národa Izraele – Jeruzalém – není rozděleno a pod cizí nadvládou. Tak se naplnila slova Žalmu krále Davida (122,3): „ – Jeruzalém je zbudován jako město semknuté v jediný celek.“ Podobně je tomu i s Hebronem, městem našich praotců, kteří jsou tam v jeskyni Machpela pohřbeni. Závěrem připomeňme poslední čtvrtou sloku písně Jeruzalém ze zlata (Jerušalajim šel zahav – ), kterou hudební skladatelka a textařka Naomi Šemer (1930–2004) doplnila po Šestidenní válce: Vrátili jsme se k tvým studním, na trh i na náměstí. Šófar volá na Chrámové hoře, ve Starém Městě. A v jeskyních z kamene tisíce sluncí září, vrátíme se a sestoupíme k Mrtvému moři cestou k Jerichu.

Program Bejt Simcha

květen 2012 neděle 13. května od 16.00 hodin

Valná hromada (viz pozvánka na str. 13)

pátek 18. května od 18.00 hodin

Kabalat šabat s rabínem Joelem Oseranem

sobota 19. května od 16.00 hodin

Přednáška rabína Joela Oserana ke Dni Jeruzaléma – Jom Jerušalajim, se´uda šlišit – šabatové pohoštění, havdala

čtvrtek 24. května

od 19.00 hodin v Café Jericho

III. epes rares – kulturně-společenský večer se spisovatelem Ivanem Klímou (viz pozvánka na str. 13) PRAVIDELNÉ AKCE

Ivrit – hodiny hebrejštiny pro mírně pokročilé každé úterý od 18.30 h

kurz pro začátečníky ve čtvrtek od 18 h

Úvod do judaismu každé úterý od 19.45 h

Kabalat šabat každý pátek od 18 h

Bejt Simcha Maiselova 4, 110 00 Praha 1 Telefon: 724 027 929 E-mail: [email protected] Web: www.bejtsimcha.cz

JAK ZÍSKÁVAT MASKIL?

a) v elektronické podobě na www.maskil.cz b) v tištěné podobě za cenu poštovného a balného; pošlete, prosím svoji žádost na adresu Bejt Simcha, Maiselova 4, 110 00 Praha 1, telefon: 724 027 929, e-mail: redakce. [email protected]; výše poštovného a balného je v ČR minimálně 250 Kč ročně; uvedený obnos nám laskavě zašlete složenkou nebo na bankovní účet číslo: 86-8959560207/0100 u Komerční banky, variabilní symbol je 88888 (5x8), v popisu platby uveďte, prosím, své jméno.

ª Rabín Daniel Mayer

Ijar 5772



ODEŠEL MILAN KALINA (1946–2012) Kdykoliv v posledních sedmi letech zemřela osobnost, které jsme chtěli v Maskilu věnovat vzpomínkový text, bylo to vždy jasné. Nekrology psal Milan Kalina. Náš dlouholetý grafik kdysi prohlásil, že je to „Milanův mistrovský žánr“. A jak níže vzpomíná Karel Goldmann, byl Milan vskutku přesvědčen, že to je umění, kterému je třeba se učit (a kterému jsme my mladší ještě nedorostli). A tak, když nás ve středu 4. dubna (12. nisanu 5772) Milan navždy opustil, usoudili jsme, že raději, než abychom se pokoušeli o klasický nekrolog, dáme prostor osobním vzpomínkám více lidí, kteří jej dobře znali a zejména v posledních několika letech s ním spolupracovali, a kteří jej zároveň považovali za svého přítele. Tvůj humor, Milane, mě provází celá léta, co se známe. Když jsem přišla do Zemědělských novin a stala se Tvou kolegyní, chodil jsi po redakci (kde jsme mimochodem byli před tehdejším režimem dobře ukrytí) a vyprávěl jsi, že bych byla pro Tebe dobrou partií. Ohradila jsem se: „Milane, jsem už rok vdaná!“ Ty jsi ovšem s noblesou Tobě vlastní prohlásil: „To přece není na škodu a na věci to nic nemění...“ O mnoho let později jsi psal jako novinář-recenzent o mé knížce Jak přežít v  rodině. Knížka je psaná „ústy“ našeho psa, anglického buldoka Lily. „Tu recenzi jsi napsal moc hezky,“ zavolala jsem Ti, když vyšla. „Opravdu Ti děkuji, že jsi mě tak pochválil.“ „Cože?“ zvolal jsi do mobilu. „Já chválil pravého autora knížky, Tvého psa, a ne Tebe. Ať je mezi námi dvěma jasno – nepřivlastňuj si autorská práva, nebo Tě dám k soudu!“ Milane, naučil jsi mě vidět svět o něco veselejší, než je... Zuzana Peterová Vzpomínám na večery u nás Doutník a pivo si Milan odpustit nedokázal v obývacím pokoji, kde se rozléhal hlas bonvivána Milana, který měl vždy poVzpomínám na jeho urputnost, upovídanost hotově glosu či příběh ke každé situaci. Vzpoa bojovnost. mínám na procházky Prahou, kdy Milan dovedl Na jeho ohromnou lásku k dětem. Trpělivé chodníky tančit jako baletka, ač štíhlý opravdu a laskavé chování ke starým lidem. Něhu ke nebyl. Vzpomínám na jeho práci pro renesanci zvířatům. judaismu. Na jeho touhu vrátit židovský život Na jeho nesmírnou aroganci vůči tupcům, agrezpět do synagogy v Libni. Na nadšení myšlensivitu vůči všemu, co se mu nelíbilo i na jeho kou postavit památník jedinému muži, který bezmeznou ješitnost. nepodepsal pozvání vojsk Varšavské smlouvy, Vzpomínám, s jakou galancí, nonšalancí panu Františku Krieglovi. Vzpomínám na jeho a úctou jednal vždy s mojí maminkou. skvělé články v Maskilu a Obecních novinách. Jak drsný dokázal být k těm, kteří se s ním doNa to, jak moc jsem si přála, aby po mě převzal stali do sporu. předsednictví Bejt Simcha a jak tomu byl rád. Vzpomínám na pana Milana Kalinu, neboť on



stojí za to, aby byl dlouho vzpomínán. Je lepší dobré jméno než dobrý olej... Sylvie Wittmannová Nadšenec a aktivista, takový byl z mého pohledu Milan Kalina. Mám rád takové lidi, myslím si, že jsou velmi potřební, protože díky své charakteristické povaze jsou opakem lhostejnosti, pohodlnosti a apatie. Aktivisté dovedou věci a děje posunovat i za cenu případných omylů a neúspěchů, to je riziko, bez kterého nelze měnit přežité stereotypy. Milan dovedl pro své myšlenky nadchnout a strhnout ostatní, je také přirozené, že si tím vytvářel i zaryté oponenty. V synagoze na Palmovce usedají již patnáct let návštěvníci divadelních představení a koncertů do sedadel ze zrušeného kina Paříž, které Sdružení SERPENS získalo právě díky Milanu Kalinovi. On sám už do žádného z nich neusedne, ale typická silueta jeho postavy s nezbytným diktafonem a fotoaparátem bude do zdí synagogy natrvalo otištěna. Václav Špale Milana Kalinu jsem osobně poznal až začátkem roku 2005 poté, co jsem se stal tajemníkem Židovské obce v Praze. Milan mne požádal o interview, který pak uveřejnil v Maskilu (ročník č. 4, leden/únor 2005, švat 5765, str. 4–5). Šli jsme se posadit do restaurace v Široké ulici, prakticky na rohu Maiselové, a Milan začal zeširoka, vykal mi, prostě oťukával mne. Já jsem se bavil a čekal jsem, co z toho vyleze. Přirozeně jsem chtěl vědět, s kým mám tu čest. A netrvalo to snad více než pět minut, než jsem z toho, co mi řekl, vydedukoval, že musel chodit do školy s lidmi, které jsem znal. Když jsem se ho přímo ➤

Květen 2012

vzpomínka ➤ zeptal, byl překvapen. Konec konců měl udělat

interview se mnou, ne já s ním. Ale pak šlo vše jako na drátku, povídali jsme si a článek, který napsal, odpovídal naši diskusi. Poté, co Milan převzal redakci Obecních novin, jsme se přirozeně viděli častěji. Dveře mé kanceláře byly vždy otevřeny dokořán a kdokoliv mohl kdykoliv vejít. Milan patřil mezi ty, kteří toho využívali, ale nezneužívali. Milan měl v sobě něco na svůj věk staromódního. Kinderstube. Uměl se chovat. To neznamenalo, že se mnou vždy souhlasil. Ale uměl svůj názor předložit neagresivně, věcně a někdy až květnatě. Bylo vždy příjemně s ním diskutovat, neboť měl všeobecné znalosti, které přesahovaly průměr toho, s čím jsem se setkával. Abych dokumentoval Milanův styl, uvádím text, který mi napsal před necelým půl rokem o setkání s více než devadesátiletou maminkou našeho společního přítele: „Moc jsem se potěšil, protože jsem tam zastihl jeho maminku. Vypadá naprosto úžasně a já se vedle ní cítil jako trabant omylem zaparkovaný vedle Rollse. Samozřejmě jsem jí okamžitě složil poklonu, kterou starosvětsky odmítala, ale řekl jsem jí, že je stále pěkná komsomolka.“ Podle toho, co jsem slyšel, to kinderstube do Milana vtloukla jeho maminka. Jeho kamarádi k ní rádi chodili, neb dělala výborné koláče, kterými je hostila. V té době byl Milan štíhlý, štíhloučký. Což je doloženo i fotkou z tanečních. A hlavně byl recesista. Na gymplu například jeden čas chodil s lebkou na provázku. Na matematiku a fyziku byl naprosto tvrdý a je zázrak, že ty vědy přežil. Se slovy si však hrál, a tak žurnalistika byla pro něho jako by stvořena. Milanovou slabinou bylo jeho zdraví. Srdce ve velmi špatném stavu (trojnásobný bypass, tachykardie, myslím i aneurysma srdeční stěny) a cukrovka. Podle společného přítele, lékaře, to byl zázrak, že se něco nestalo dříve. Osobně jsem zhoršení zpozoroval v listopadu, když jsme spolu šli po Starém Městě a on byl strašně dýchavičný a musel se zastavovat. Že by to však bylo tak vážné, jsem si nedomyslel. Milan byl člověk z masa a kostí, jistě měl i stránky hodné kritiky. Já jsem měl to štěstí, že jsem poznal Milana jako kulantního, milého a šarmantního člověka, který uměl zpříjemnit den. Seděli jsme vždy u stejného stolu na zasedáních Rady Federace, kde zastupoval Bejt Simcha. Tam jsem mu vozil čokolády pro diabetiky, které měl rád. Uměl také být labužník. Bude mi scházet. Charles N. Wiener (Ženeva, Švýcarsko)

Shodou okolností jsem na Tebe zrovna v  ten den myslel. Hovořil jsem totiž s Tvým kolegou Pavlem Kučou o nějaké reportáži z Varů Karlových. Dost mne ta zpráva „vzala“ a zcela jistě nejsem zdaleka sám. Je faktem, že jsme se znali poměrně krátce. Co je to pár let v životě lidském.

Ijar 5772

Takhle si Milana budeme pamatovat – rád vášnivě debatoval a bavil společnost (duben 2010 v pražské restauraci Mánes, při pesachovém sederu)

Na Radě FŽO jsme sedávali proti sobě u jednoho stolu. Měl jsem rád Tvůj způsob humoru a poutaly mne také Tvé připomínky, ať již ty vážné k  danému tématu anebo jen tak, aby schůze nebyla tak „suchá“. Mám prostě rád veselé lidičky. Slibovali jsme si snad při každé příležitosti, že se jednou sejdeme ve Varech, kde jsi stejně jako já vojákoval. Že projdeme místa důvěrně známá, posedíme někde v hospůdce a zavzpomínáme na léta, nevím, jestli dávno či nedávno minulá. Čas strašně letí, a i když to bylo již před 45 lety, je to jako včera. Milane, tohle již spolu tady dole absolvovat nemůžeme, projdu to ale tady i za Tebe a po cestě i přes to všechno pokecáme. Na Radě jsi vždy zaníceně bojoval za svoji věc a v  tu chvíli jsi zastával názor „padni komu padni“. Budeš nám chybět, na protější straně stolu Tě budu vždy vidět. Nechť je Tvá duše zahrnuta ve svazku živých! Pavel Rubín Naposledy jsem psal nekrolog za Miloše Picka. Milan mi tehdy strašně vynadal, že jsem nesepsal nekrolog, ale seminární práci. Jeho hlavní výtkou bylo, že se musím naučit pořádně psát nekrology, protože on sám může za čas jeden potřebovat. Tehdy jsme se tomu zasmáli, dnes to zní jako temné proroctví. Milan mi byl dobrým přítelem. I když jsme se v ledasčem neshodli, kolikrát se pohádali, bezpočetněkrát si vynadali, stále jsme zůstávali přáteli a věděli, že si můžeme věřit a že nejsme třasořitky, abychom k sobě nebyli upřímní. To ale nakonec zůstává mezi námi. Milan mi v srdci zůstane jako bodrý muž upřímně usilující o to, co považuje za správné. Ba přímo s buldočím zápalem jdoucí za svým cílem a cupující vše, co se mu postaví do cesty. I když ne vše, co dělal, se mu povedlo, snaha byla upřímná, a to se cení. Krásně to ilustruje historka z návštěvy rabína Mosheho Yehudaie. Tehdy jsme s ním šli na večeři do jedné

pizzerie. Milan dlouze zkoumal jídelní lístek, doptával se na všechno možné kolem kašrutu a přidával historky k dobru. Číšník se ale trochu zapomněl, takže Milan odložil jídelák a bavil společnost. Po nějaké době se pingl našel, posbíral objednávky a po delší době začal nosit na stůl. Zatímco všichni spořádaně volili jídla odpovídající pravidlům kašrutu, před Milanem se kouřilo z talíře špaget frutti di mare. Milan se na ten talíř podíval, rozhlédl se po stole a všem nám dal přednášku o tom, jaké krevety jsou nejlepší a jak je připravovat, aby byly ještě lepší. Pak se s gustem pustil do jídla. Když byl po večeři tázán, proč si dal zrovna toto jídlo, chytal se za hlavu, že mu to vůbec nedošlo, že se tak moc soustředil na vyřazení vepřového a kombinace masa s mléčným, že se nakonec rozhodl pro jídlo, které mu je nejbližší. A beztak za to mohl číšník, který se hned z počátku večera zdržoval bůhví kde. Co mu ale nemohu zapomenout, když mé tehdejší partnerce poslal e-mail s tím, že je po mně vyhlášeno policejní pátrání. To, že tak učinil, jsem zjistil díky tomu, že mě celá vyděšená nebohá budila v neděli v sedm ráno. Jak já Milanovi tehdy nadával! E-mail totiž chytře strukturoval tak, aby na první pohled nebylo rozřešení patrné. Stačilo přitom srolovat níže, aby byla objevena fotka mě sedícího na zahrádce restaurace Mánes, u které byl uveden popisek: Po Karlu Goldmannovi se slehla zem, namísto něj se ve společnosti zjevuje jeho dvojník! Trvalo dlouho, než jsem mu tuto zlomyslnost mohl vrátit. Podařilo se jen díky tomu, že Milana zradila jeho láska ke zvířatům. Seděli jsme na zahrádce v jakési uličce kousek od Dejvického náměstí a v družném hovoru popíjeli pivo, když kolem stolu prošla jakási paní s velkým psem. Milan se okamžitě vrhl na kolena a začal psa drbat za ušima a žvatlat na něj. Pes nic nenamítal, panička vypadala, že je na podobné reakce zvyklá, nicméně mně to nedalo a tak jsem Milana okřikl: „Nech toho, Milane. Vždyť víš, že ti to soud zakázal!“ V Milanovi by se ➤



➤ v tu chvíli, podle toho jak ztuhl, krve nedoře-

mnohem delší a intenzivnější. Irena Dousková, s níž jsem na Maskilu pracovala od jeho vzniku, odjížděla v létě 2004 na několik let do zahraničí, a tak jsme museli hledat nového redaktora (tím spíš, že já jsem v lednu 2005 očekávala narození prvního potomka). Po několikaměsíčním tápání jsme se rozhodli nabídnout spolupráci právě Milanovi, který nabídku celkem nadšeně přijal. A tak jsme spolu Maskil dělali od listopadu 2004 do února 2012, více než sedm let. Nezůstalo však jen u spolupráce na časopise. Milan se postupně začal více angažovat i v Bejt Jakožto editorka tohoto „kolektivního nekroloSimcha. Od ledna 2008 byl jejím místopředsedou a v září 2009 se stal i předsedou. Za jeho gu“ mám tu výhodu, že jsem si mohla nejprve přečíst vzpomínky ostatních a svůj vlastní příspěpředsedování se odehrálo mnoho akcí, které vyvek potom podle potřeby přizpůsobit, doplnit to, žadovaly velké nasazení. Mimo jiné jsme vyco řečeno nebylo, a neopakovat již řečené. Není dali vlastní sidur, na jehož grafickou přípravu a tisk Milan, který měl k tiskařině blízko, pečlitedy třeba přidávat další historky, dokumentující Milanův smysl pro humor, není třeba více mluvit vě dohlížel. Na jaře 2010 byl také „vrchním velitelem“ během našeho stěhování z Vinohrad do o tom, jak se dokázal brát za svou věc. Co ale ještě nezaznělo, je výčet toho, co všechMaiselovy ulice číslo 4. Několik let také zastuno Milan v posledních letech vykonal pro Bejt poval Bejt Simcha v Radě Federace židovských Simcha a pro českou židovskou komunitu jako obcí. Mnoho úsilí věnoval plánu na revitalizatakovou, a na čem jsem s  ním měla možnost ci Libeňské synagogy a hřbitova, zasazoval se i o záchranu židovského hřbitova v  Poděbradlouhé roky intenzivně spolupracovat. dech, kde se rovněž zasloužil o umístění pamětní desky na rodný dům matky Franze Kafky. Několik let byl redaktorem Obecních novin, vydávaných pražskou židovskou obcí. Celkem slušný výčet na člověka, který často žertem připomínal, že mu tatínek vždycky radil „držet se od Židů dál“. Již v  době, kdy jsme se poznali, nebyl Milan příliš zdráv. Po celých sedm let jsem s ním byla v  téměř každodenním kontaktu a mohla tak vidět, jak se jeho zdravotní stav zejména v  posledních dvou letech stále zhoršoval a jak těžce to nesl. Nejednou si postěžoval, že „je strašné, když tě zradí tvoje vlastní tělo“. Velmi tím trpěl. Miloval společnost, miloval pocit, že může věci zařizovat, organizovat, u všeho být. A miloval dobré jídlo, pití Pro malé princezny měl Milan, sám obdařený čtyřmi syny, velkou slabost. Když měla v květnu 2010 moje starší dcera (vpravo) taneční vystoupení na a doutníky. Neuměl se šetřit. Nedejvickém „Kulaťáku“, kde Milan poslední dva roky bydlel, nemohl si tuto byl velkým znalcem tradiční nápříležitost nechat ujít a vyrazil i s nezbytným fotoaparátem (foto: rodinný boženské literatury, a tak nevím, archív K. Weberové) jestli znal slavný výrok rabiho Milana jsem poznala někdy počátkem roku Tarfona: „Tu práci nemusíš dokončit, avšak ani s ní nesmíš o své vlastní vůli přestat.“ Ta první 2004. Jeho syn navštěvoval Lauderovo gymnázium, kde tehdy vládly poměrně turbuletní část výroku by se asi Milanovi nelíbila, neustápoměry a odehrával se velmi ostrý boj o bule měl hlavu plnou velkých plánů, hrozně moc doucí směřování školy i o pozice v jejím vedetoho chtěl ještě stihnout. Nicméně vůle vyšší, ní. Milan se tehdy v redakci Maskilu zjevil ve než byla ta jeho, nakonec rozhodla, že mnohé „funkci“ velmi angažovaného (a rozhořčeného) zůstane nedokončeno. Ale toho, co ještě stihl, rodiče, který má zároveň dlouholeté novinářské byla velká spousta. Nechť je jeho duše přijata zkušenosti a jako takový nabízel spolupráci na do svazku živých! sérii textů o situaci v Lauderových školách. Již Kateřina Weberová brzy se mělo ukázat, že naše spolupráce bude ª Foto: Jan Syka zal. Panička vyloudila výraz, který byl směsicí šoku, znechucení a touhy utéct, a nebohého nejlepšího přítele člověka přitáhla násilím ke své noze. Skoro bych přísahal, že se od nás vzdálila poklusem. Milan se posbíral ze země, posadil se ke stolu a s vyčítavým tónem mi řekl: „Ty vole, proč mi děláš vostudu? Dyť mě tady všichni znaj!“ A rozesmál se. Takhle si ho budu pamatovat. Karel Goldmann



Feigele v Kosově Hoře

dětský divadelní soubor ŽOP vychovává a baví už 32 let Divadlo Feigele (v jazyce jidiš „ptáček“) působí na Židovské obci v Praze od  roku 1980. Založila jej Vida Skalská (dnes Neuwirthová) s  úmyslem seznamovat židovské děti příjemnou formou se svými tradicemi a historií. „V té době to bylo téměř to jediné, co se pro ně dalo dělat. Každou práci s dětmi jsem musela ohlašovat. Tak jsem nahlásila, že budeme cvičit pohádku. Ale ve  skutečnosti jsme hráli purimový příběh o královně Ester,“ říká Vida Neuwirthová, vedoucí souboru, režisérka, herečka, loutkoherečka a členka Reprezentace Židovské obce v  Praze. Široké české veřejnosti je Vida známa z filmu Tři veteráni, kde hrála princeznu Bosanu s nezadržitelně rostoucím nosem. Dnes Vida Neuwirthová pracuje jako turistická průvodkyně. Napsala také dvě knížky pro děti: Opuštěný palác a jiné židovské pohádky a Dobře ukryté poklady aneb příběhy z Midraše. Své znalosti a schopnosti se snaží předávat nejmladší generaci: „V představeních hrají děti ze židovské školky, školy a jejich kamarádi ve věku od 6 do 12 let. Často s námi spolupracují i herci z pražských divadel. Tématem bývají biblické příběhy, pohádky a legendy, většinou spjaté s určitým svátkem,“ říká Vida. Feigele má široký repertoár, ve  kterém se různá představení pojí s  různými svátky. Dosud realizovali hry Juda Makabejský, Mojžíš, příběh o Abrahámovi, Jonáš s velrybou, Stvoření světa, Příběh o Rút, Rabi Löw a jeho Golem, Příběh o Mordechaji Maiselovi a Příběhy z Midraše. Divadlo Feigele jezdí hrát i mimo Prahu, nejčastěji do jiných židovských obcí (Liberec, Děčín, Teplice, Plzeň, Brno), je zváno na festivaly a hraje i v kulturních domech a ve školách. Novým projektem divadla je navracení života do opravených mimopražských synagog. Takto se mladí herci z ŽOP vypravili i v neděli 11. března do synagogy v Kosově Hoře u Sedlčan. Tato malá barokní synagoga ze 17. století leží na okraji romanticky vyhlížející bývalé židovské čtvrti s  vkusně zrenovovanými domky. Vlast- ➤

Květen 2012

reportáž

Děti ze souboru Feigele účinkují v purimové hře v synagoze v Kosově Hoře. Vpravo za dětmi Vida Neuwirthová, vlevo v popředí Vladimír Tausinger v roli Hamana

➤ ní ji a provozují manželé Marie a Petr Ehlovi.

Synagogu odkoupili roku 1987 od tehdejší Židovské náboženské obce v  Praze. „Důvodem bylo sdělení místních obyvatel, že synagoze hrozí demolice. Začátek oprav jsme financovali z vlastních prostředků, po jejich vyčerpání jsme si vzali úvěr a nakonec hypotéku. Zrestaurování vlastní modlitebny a dokončení opravy pláště objektu pak byly financovány s podporou několika nadací a institucí,“ řekl Petr Ehl, majitel a správce patrně jediné rodinné synagogy v  Česku. Na purimové divadelní představení sem přišel i Otakar Süsser, starší pán, který žije na své farmě ve tři 3 km vzdálených Štětkovicích: „Na židovském hřbitově v  Kosově Hoře jsou pochováni moji prarodiče Leopold a Julie Pollákovi a několik dalších příbuzných. Právě Leopold zakoupil roku 1882 náš statek. Byl rakouským říšským poslancem a prosadil stavbu železnice Olbramovice–Sedlčany. Leopoldův syn byl legionářem v Rusku, potom hospodařil ve Štětkovicích až do arizace. Babička se dvěma dcerami zahynuly v plynu v Osvětimi. Maminka, která se narodila roku 1907, a prastrýc Emanuel se z lágru vrátili. Po válce nám byl statek vydán a Emínek ještě hospodařil až do  roku 1948, kdy se vyvlastnění opakovalo. Restitucí nám byl majetek znovu v  omezené míře vydán a dnes jej spravuje má dcera Zuzana,“ řekl pan Süsser, očividně dojatý z purimšpílu, který děti z pražské židovské obce v Kosově Hoře zahrály a zapívaly. „Je to vždy velký zážitek pro všechny, jak pro herce, tak i pro  diváky. Hřeje nás u srdce, když s našimi dětmi navrátíme trochu života do synagog, které v ostatní dny slouží už

jen jako výstavní síně,“ zhodnotila Vida Neuwirthová. Připravit každý rok jinou, obměněnou verzi příběhu o perském králi Achašverošovi, zlém Hamanovi a krásné Židovce Hadase (persky Ester), která svůj lid zachránila před vyhubením, vyžaduje značnou dávku divadelního umění, schopnost inovace a fantazii. Zvykem je přidávat do hry místní témata a herci i diváci se mají především dobře bavit. A tak v letošní purimové hře vedle lidových písní v jazyce jidiš a v hebrejštině zazněly i variace na melodie Máme rádi zvířata či Jedna dvě, Honza jde. Vida do představení zakomponovala také loutky. Hamana v  Kosově Hoře mistrovsky zahrál Vladimír Tausinger, absolvent DAMU, herec a loutkoherec. Zároveň vodil a mluvil loutky: „Loutkové divadlo je jednou z nejhezčích věcí na  světě. Dává hodně nejen divákům, velkým i malým, ale i těm, kteří ho dělají. Je specifické svými vyjadřovacími prostředky, rozvíjí silně imaginaci, fantazii a schopnost vnímat, rozvíjet a interpretovat viděné i slyšené, a právě proto se dnes jednoznačně ví, že toto divadlo má schopnost silně oslovit nejen dětského, ale i dospělého diváka,“ řekl Tausinger. S Vidou se poznal v polovině osmdesátých let a později spolu působili v divadle Minor, kde Vida hrála i režírovala. Ve Feigele působí dlouhodobě: „Představení s  dětskými spoluherci je velice specifická záležitost a hezká a zajímavá zkušenost. Pro děti je to úžasná příležitost pro rozvoj pohybu, vyjadřování, zpěvu, orientace i pohotovosti, učí se spolupráci s ostatními, ale i soustředění a kázni, vystupování před obecenstvem a s tím související sebejistotě, ale hlavně rády

LETNÍ MEZINÁRODNÍ TÁBOR V SZARVASI

22. července - 3. srpna 2012

Pro přihlášky a bližší informace kontaktujte do 30. dubna Marian Ziss ([email protected], tel. 775 979 895) nebo madrichu Evu (tel. 602 868 146). Podle celkového počtu zájemců se rozhodneme, zda pojedeme vlakem či autobusem. Tuto informaci vám sdělíme ihned po uzávěrce přihlášek. Ve stejný okamžik vám také sdělíme přesnou cenu (ta je závislá právě na způsobu dopravy). Zatím jen orientačně – nemělo by dojít k překročení částky 4000 Kč na dítě + cestovní pojištění + kapesné (doporučujeme cca 500 Kč).

Ijar 5772

chodí do dobré party s vrstevníky, se kterými si rozumí a vyblbnou se. Specifikum je, že Feigele je divadlo v rámci židovské obce. Pro dnešní židovské děti je příslušnost k židovskému národu samozřejmost. I díky tomuto divadlu vnímají své židovství silněji než na příklad já, který svou národnost nevnímá ani jako problém, ale ani jako přednost. Navíc jsem ateista a židovství jako víra jde zcela mimo mne, u každého ale jeho víru zcela respektuji. Hraní s dětmi ve Feigele je pro mne jedna z nejhezčích činností,“ dodává Tausinger. Ve hře samozřejmě nechyběl ani Hamanem nenáviděný Esteřin strýc Mordechaj. Toho ztvárnil herec divadla Komedie Jiří Štrébl, který říká: „S Feigele spolupracuji čtyři roky a jsem vděčný, že jsem za tu dobu potkal mnoho podnětných lidí i míst spjatých se židovskou tradicí. Každý rok jsem nazkoušel jednu až dvě inscenace. Práce s dětmi ve Feigele je pro mne radostná a osvěžující. Těší mne jejich radost z hraní.“ Na představení v Kosově Hoře přišlo vedle místních diváků také několik rodičů dětí, které ve Feigele účinkují. „Myslím, že Julince bylo tehdy tak sedm, když nás na židovské obci oslovili kvůli roli Ester. Sama jsem jako malá divadlo hrála a myslím, že je to pro děti nádherný koníček, ve Feigele navíc obohacený o spolupráci s dospělými herci, o cestování a hlavně spojení s židovskými tradicemi. Občas mám možnost s divadlem navštívit představení po školách, kde je úžasné vidět, jak se děti zábavnou formou seznamují se židovskou kulturou a svátky. Teď je dceři Julii skoro třináct a v souboru hrají i syn Matěj a neteř Lea,“ prozradila maminka Pavlína Ondračková. „O divadle Feigele vím už roky a Keshet jsem k Vidě přivedla před čtyřmi lety. Je pro nás důležité, že je to divadlo, které se zaměřuje na židovskou tematiku. Pro Keshet je přirozenější hrát o něčem, čemu sama věří a v čem vyrůstá od malička. Divadlo ji jemným způsobem pomáhá uvědomovat si svou židovskou identitu. Děti byly v Kosově Hoře úžasné, ostatně jako vždy. Je vidět, že je to baví, užívají si to. Já jsem to představení viděla už mockrát, přesto mě pokaždé něčím překvapí,“ svěřila se další z maminek Diana Ester Ben-Perets. Feigele hraje různé hry ze svého repertoáru i vícekrát za měsíc. Např. v neděli 29. dubna můžete zajít na vystoupení Feigele v synagoze v Kolíně, ve čtvrtek 24. května v synagoze ve Vodňanech. Všichni jsou srdečně zváni. ª Pavel Kuča

MACHOL Čechia 2012 Již 15. ročník mezinárodního semináře izraelských lidových tanců MACHOL Čechia pořádá letos taneční skupina Besamim v termínu od 4. do 8. 7.

Seminář je vhodný i pro úplné začátečníky. Bližší informace na www.besamim.cz, [email protected] nebo tel.: 603852917.



Čech, Izraelec a Islanďan: Ari Lieberman

Adolf Lieberman se narodil roku 1947 židovským rodičům, kteří přežili šoa, v  Užhorodu na Zakarpatské Ukrajině. Krátce na to se rodina pokusila o nelegální překročení hranice tehdejšího SSSR, v důsledku čehož byl otec poslán do gulagu. Matce s malým Adolfem se podařilo dostat za manželovým bratrem do Prahy, kde žije dodnes. Strýc byl v 50. letech zavražděn ve vyšetřovací vazbě. V 60. letech Adolf spolu s otcem udělal aliju do Izraele, kde přijal jméno Arije, v armádní službě zažil dvě války a pracoval jako fotograf a novinář. Poté, co rozkryl korupci v Ejlatu, odešel raději na Island, kde si změnil jméno na Ari a přijal občanství Islandu. Od 90. let žije v Praze na Letné. Působil jako radní na Praze 7 (1998–2002 za Demokratickou unii, 2002–2006 jako bezpartijní za Evropské demokraty), nyní pracuje opět jako novinář. Přispívá do islandských novin Dagbladid, řídí multimediální zpravodaj www.tvpraha7.cz a s přítelkyní se podílí na interaktivním webu www.seniorclub.cz, kde si senioři předávají zkušenosti. Víkendy rád tráví na chalupě v Českém středohoří. Tamní sopečné kopce mu připomínají jeho milovaný Island. Osud vaší rodiny ukazuje těžký život středo- a východoevropských Židů ve 20. století. Narodil jste se až po šoa. Proč vám rodiče dali jméno Adolf? Rodiče mého otce žili na uherské a později československé Podkarpatské Rusi, rodiče matky pocházeli z Polska a byli velmi zbožní. Jméno Adolf jsem dostal po dědečkovi. V  50. a 60. letech jsem tím jménem velmi trpěl, nerad se k němu přiznávám. Kde byli vaši rodiče za šoa? Můj otec Evzen se narodil roku 1922 v Mukačevu. Roku 1939 sem přišli Maďaři, kteří otce stejně jako mnohé jiné Židy internovali do pracovního tábora. Odtud utekl do SSSR, kde byl u partyzánů až do konce války. Maminka Elizabeta se narodila v  roce 1929 ve Velkém Berezném (ukrajinsky ) na dnešní ukrajinsko-slovenské hranici. Po obsazení německou armádou byla spolu s dalšími Židy poslána do Osvětimi. Stála v  poslední řadě fronty do plynu spolu s kamarádkou, když k nim přišel dozorce a dal se s nimi do řeči. Řekl jim, že je ze Sudet, že má doma stejně staré dcery a odvedl je zpátky do tábora. Tam mu jeho nadřízený z SS přikázal, aby dal každé z dívek čtyřicet ran holí. Ten sudetský Němec to odmítl. Esesák ho na místě zastřelil. Jak se vaši rodiče seznámili a jak se dostali do Prahy? Maminka byla po válce švadlenou v  Užhorodu a otec si k  ní přišel nechat ušít bílou košili. Krátce poté se pokusili překročit sovětsko -rumunskou hranici, odkud se chtěli dostat za strýčkem do Prahy. Máma už byla těhotná. Na udání přátel, kteří jim v tom měli pomoct, však byli vyzrazeni. Matka si odseděla tři měsíce,



Před rezidencí Hofdi, ve které v roce 1996 Reagan a Gorbačov podepsali konec Studené války, což umožnilo politické změny také v ČSSR

otec dostal deset let na Sibiři, napařili mu špionáž. Pracoval s  polským vězněm, kterému zbývalo několik týdnů do propuštění, když zemřel. Otec si s  ním vyměnil čísla a na základě změněné identity ho propustili. Z Polska se pomocí Jointu (American Jewish Joint Distribution Committee) dostal v  roce 1950 do Prahy k jeho později zavražděnému bratru Hermannovi. S maminkou jsme se k němu za krátko přidali. Jak se do Prahy dostal váš strýc? Starší otcův bratr Hermann přišel do Prahy za první republiky studovat stomatologii a za války

se ukrýval. Roku 1955 ho sebrali. Dosud nevím za co, v roce 1992 mi odmítli ukázat jeho spis. Zavraždili ho ve vyšetřovací vazbě na Ruzyni. Strýcovu smrt odůvodnili mozkovou mrtvicí, ale tělo, co nám vydali, byli značně potlučené. Jak na mládí v Praze vzpomínáte vy? Ze Žižkova jsme se krátce po příjezdu do Prahy přestěhovali na Vinohrady, rodiče zde dostali byt a práci na Hagiboru. Po zestátnění tohoto židovského starobince jsme se přestěhovali do Dejvic, kde otec dělal údržbáře ve výzkumném ústavu. Jistý pán, kterému rodiče pomáhali po- ➤

Květen 2012

rozhovor

Ari Lieberman (nahoře) jako řidič izraelské vojenské sanitky

➤ stavit se na vlastní nohy po jeho propuštění z vě-

zení, udal otce, že si přivydělává obchodováním s tuzexovými bony. Našli u nás dolary, tak otci přišili hospodářské delikty. Po jeho odsouzení jsme museli opustit služební byt ve výzkumném ústavu a přestěhovali se na Letnou. V  té době jsem chodil na hotelovou školu v  Hloubětíně. Tam mi učitel němčiny dával najevo antisemitismus, před spolužáky mě oslovoval výrazem „der Jude“. V  té době byl otec po pětiletém věznění propuštěn a oba jsme si uvědomili, že tu nemáme budoucnost, a tak jsme v roce 1964 požádali o vystěhování do Izraele. Rodiče se rozvedli a sestra s matkou zůstaly v Praze. Jaké byly vaše začátky v Izraeli? Asi rok jsme byli v integračním táboře Pardes Rubin u Petach Tikva, bydleli jsme v jednoduchém azbestovém domku a učili se hebrejštinu v ulpanu. Otec si našel ženu z Rumunska a přes Sochnut (židovská agentura pro Izrael) dostali byt v Petach Tikva, který pak spláceli. Já jsem narukoval do armády, kde jsem sloužil jako řidič sanitky, od Šestidenní války zejména na Sinaji.

Jak jste se dostal k  práci novináře a fotografa? Fotografuji už od svých šesti let. Jednoho dne jsem v Tel Avivu uviděl inzerát, že mezinárodní agentura hledá fotografa, tak jsem se přihlásil. Dostal jsem za úkol vyfotit zkoušku sirén. Vzal jsem kamaráda, vylezli jsme na střechu, on si zacpal uši a já ho vyfotografoval u sirény. Tím snímkem jsem si udělal jméno, ve zpravodajské fotografii hraje roli nápaditost. V agentuře jsem zůstal tři týdny, získal zajímavé kontakty a začal jsem fotit na volné noze. Všechny redakce měly v  budově Úřadu tisku (Liškat ha´itonut) přihrádky, kam jim fotograf snímky vhodil, když nějaký otiskly, tak zaplatily. Fotil jsem hlavně pro Jediot Achronot a Jerusalem Post. Všechny fotografie, na kterých se objevila byť jen vojenská uniforma, musely být před zveřejněním schváleny vojenskou cenzurou. Měl jsem z vojenské služby na Sinaji dobré kontakty jak v armádě, tak i jako bývalý řidič sanitky jsem se znal s  beduíny. To mi umožňovalo snadný pohyb po Sinaji a získávání exkluzivních novinářských fotografií z této oblasti.

Ijar 5772

Proč jste odešel z Izraele? Za Jomkipurské války jsem opět narukoval do armády. Golda Meir a Moše Dajan tehdy dopředu věděli o chystaném útoku nepřátel a nechali zahynout naše mladé kluky, aby světu ukázali, že agresorem je druhá strana. Já jsem měl štěstí. Po válce jsem byl bez peněz, a tak jsem nastoupil u bezpečnostní agentury na letišti v Ejlatu. Tam jsem narazil na korupci ředitele letiště, který zneužíval sanitku k osobním účelům. Například jednou, protože sanitka nebyla při přistání letadla k  dispozici, došlo k  úmrtí turistky. Já se zkušeností řidiče sanitky jsem to již nemohl ignorovat, a proto jsem se rozhodl záležitost zpracovat novinářsky a zveřejnit. Ředitel letiště se to dozvěděl, zavolal náčelníkovi policejní stanice a ten mne nechal zatknout. Zatčení zdůvodnil tím, že jako imigrant z Československa bych mohl být špiónem. Ve vazbě mne dali do cely s agresivním vězněm a byl na mně vyvíjen nátlak, abych reportáž o korupci ředitele nezveřejňoval. Po 48hodinové vazbě, kde jsem držel protestní hladovku, jsem byl propuštěn a důkazní materiály o korupci, které jsem shromáždil, jsem předal investigativnímu novináři Baruchu Nadelovi. Ten je uveřejnil v  deníku Jediot Achronot v sérii článků, ve kterých rozkryl prohnilost jak ejlatské policie, tak vedení tamního letiště. Do celé záležitosti se vložili politici. Dostal jsem omluvný dopis od ministra vnitra, ale žádná hlava korupčníků nepadla. A noviny ode mne přestaly brát fotky. Po roce jsem se rozhodl z Izraele vycestovat. Kam jste odjel? Odletěl jsem do Londýna, bylo to v roce 1976. Za našetřené peníze jsem si koupil auto, ve kterém jsem přespával, ale na izraelský pas jsem nemohl v  Evropě sehnat práci. Na demonstraci proti oficiální návštěvě nějakého sovětského generála v  Londýně jsem se potkal s  Čechem Petrem. Ten mi poradil, že na Islandu je práce dost a že dobře platí. Tak jsem prodal auto a za 150 dolarů jsem si koupil letenku do Keflavíku. Jaké byly vaše začátky na Islandu? Vyhledal jste tam židovskou obec? Imigračnímu úředníkovi na letišti v  Keflavíku jsem řekl, že jsem turista, a on mne donutil koupit si za 100 dolarů zpáteční letenku. Zbylo mi

asi dvacet, třicet dolarů. Dvě noci jsem strávil v mládežnickém hostelu v Reykjavíku a od turistů jsem se dozvěděl, že na západním pobřeží v městečku Ólafsvík je hodně práce v rybářském průmyslu. Tak jsem šel na stopa. Do Ólafsvíku jsem však nedojel. Už se stmívalo a pozdní dubnový mrazivý vítr se mi začal vtírat až do morku kostí. Uvědomil jsem si, že v této pustině už asi žádné auto neprojede a vydal jsem se pěšky dál. Asi po 15 km jsem dorazil kolem 22. hodiny do městečka Grundarfjordur. Tam jsem uviděl ubytovnu pro zaměstnance rybí továrny. Byli to převážně cizinci. Mezi nimi byl jeden Jugoslávec, který se mě, celý štěstím bez sebe, že našel Slovana a bratra, hned ujal. Bez váhání běžel probudit mistra, aby mě okamžitě přijal do práce. Tak jsem dostal práci v  rybí továrně. Když se rozkřiklo, že jsem novinářský fotograf, přijel za mnou šéf fotografů z deníku Dagbladid a nabídl mi práci zpravodaje celého západního cípu Snaefellsnessu. Od té doby jsem tomuto deníku, s krátkými pauzami, kdy jsem vydával mezinárodní časopis Popular Hobbies, zůstal věrný. Židovská obec na Islandu žádná není. A také tam neexistuje antisemitismus. Islanďany dlouho utlačovali Dánové, a tak v  sobě mají soucit. K  tomu je vede i drsné klima. Navíc lidí je tam málo, tak každý každému vidí do talíře. Když se odhalí podvodník, opravdu je donucen se stydět. Islanďané jsou lidé úplně z  jiného těsta než my Středoevropané. Jsou otevření a vstřícní. Když jsem urgentně potřeboval mluvit s ministrem rybářství, našel jsem si v telefonním seznamu jeho číslo domů, pozdě večer jsem mu zavolal a domluvil schůzku na ráno. Nikdy jsem na Islandu neměl žádný problém a po osmi letech jsem obdržel islandské občanství. Jméno mi poislandštili z Arje na Ari, na to je tam zákon, protože příjmení se vytváří ze jména otce. Kdybych měl děti, dostaly by příjmení Arason a Aradottír. Byl jste u jednání Gorbačova s  Reaganem v Reykjavíku? Ten summit přišel jako blesk s čistého nebe. Já jsem získal novinářskou akreditaci a pomáhal v  tiskovém středisku. Byla to zajímavá práce i přesto, že jsem nebyl vybrán mezi těch několik málo šťastných fotografů, kteří ve vile Hofdi měli možnost podpis mezi Reaganem a Gorbačovem vyfotografovat. První zahraniční cesta prezidenta Václava Havla v únoru 1990 vedla do USA přes Reykjavík, kde pobyl přes víkend. Zde byla shodou okolností v té době v národním divadle uvedena slavnostní premiéra Havlovy hry Asanace, které se autor v  doprovodu islandské prezidentky zúčastnil. Byl jsem spolu s  kamarádem požádán českým vyslancem Zemanem o překlad divadelního programu z islandštiny do češtiny. I přesto jsem to byl právě já z těch několika málo Čechoslováků žijících na Islandu, který nebyl českou ambasádou na recepci s prezidentem Havlem přizván. A to už na ambasádě působili „noví“ lidé… ➤



➤ Kdy a proč jste se vrátil do Česka? V roce 1992. Chtěl jsem vidět maminku a sestru. A byla to euforická doba, my z ciziny jsme si mysleli, že máme povinnost přispět k budo-

Ve výkonu funkce radního měl Ari Lieberman na starosti mimo jiné zahraniční spolupráci. Na fotografii je v bývalé pracovně srbského krále spolu s tehdejším starostou Bělehradu a nynějším poslancem za Demokratickou stranu Srbska Želko Ožegovičovem.

vání demokracie. Měl jsem peníze. Chtěl jsem obchodovat s Islandem s palivovými katalyzátory, které v Československu nebyly. Byl to technicky jednoduchý systém, ušetřilo by se palivo a zvýšila ekologičnost. Avšak business tu ovládly místní skupiny, když jste byl vně, neměl jste šanci. Korupce mne tak naštvala, že jsem se vrhnul do politiky. Dvě volební období jste byl radním na radnici Městské části Praha 7. Čeho jste dosáhnul a na co jste hrdý? Byl jsem radním pro dopravu. Vyjednal jsem zavedení tramvajové linky číslo 15, která svou trasou propojuje celou Prahu 7. Dále jsem připravil rekonstrukci Strossmayerova a Letenského náměstí s tramvajovými zastávkami tzv. vídeňského typu. Předchozí dopravní situace zde byla pro chodce dosti nebezpečná. Ale těch změn v ulicích Prahy 7, které nesou moje stopy, je víc… V té době jsem byl předsedou Demokratické unie na Praze 7. Celorepubliková předsedkyně Alena Hromádková chtěla především potrestat komunisty, hnát je k zodpovědnosti. Proto se pak proti ní vedla mediální kampaň.

tereZÍnská trYZna 2012 vzpomínková akce k uctění obětí nacistické perzekuce se koná v neděli 20. května od 10 hodin na Národním hřbitově před Malou pevností Po dobu konání Terezínské tryzny (cca do 12 hod.) je Malá pevnost pro veřejnost uzavřena! Po celý den se nevybírá vstupné v žádném objektu Památníku Terezín. Pořádají: Ústřední výbor Českého svazu bojovníků za svobodu, Památník Terezín Spolupořadatelé: Federace Židovských obcí v ČR, Krajský úřad Ústeckého kraje a Město Terezín, Terezínská iniciativa

10

V Čechách prakticky nikdo z provinilých komunistů potrestán nebyl. Důležité posty jsou obsazeny lidmi, kteří byli vyselektováni za minulého režimu. Měla se provést očista justice a policie tak jako v postnacistickém Německu. Vyšetřovatelé vražd, schopní a slušní lidé měli zůstat. Ale lidé angažovaní v politických procesech měli odejít. Celé to vede k úpadku morálky, proto dnes máme kauzy jako je právnická fakulta v Plzni, kmotři ovládající radnice apod. Jak celkově hodnotíte společenskou a ekonomickou transformaci u nás a v dalších postkomunistických zemích? Ukazuje se, že celý koncept přechodu k pseudodemokracii, ve které tu žijeme, vznikl už za Andropova, kdy se zjistilo, že komunistický systém je ekonomicky neudržitelný. Za Gorbačova už ten systém nebyl schopen čelit vojenskému závodu, Reagan navíc blafoval s hvězdnými válkami. Aparátčíci si spočítali, že nemají na to, aby se postarali o práci a hmotné zajištění lidí. A tak vznikly prognostické ústavy v SSSR i v Praze. Podle mého názoru ti ekonomové dostali za úkol řešit přechod k tržnímu hospodářství výhodný pro vládnoucí elitu, v praxi tedy převod národního majetku do soukromých rukou té elity, která měla zprivatizovat významné podniky. Jejich výnosy měly sloužit jako zdroj financí pro nově utvářené politické strany. Klíčové posty v nich obsadili právě bývalí prognostici, kteří měli na transformaci dohlížet, ať už ve volbách vyhrála ta či ona strana. Proto se razilo heslo tlusté čáry za minulostí. Právě zde vzniklo dnešní korupční prostředí. Jak tedy vnímáte českou politiku dnes? Politiku se nikdy nepodaří úplně vyčistit. Žádná politická strana dnes nemůže dlouhodobě fungovat bez korupce, stačí si vzít za příklad billboardové kampaně a jejich fiktivní i faktické ceny. Do vysoké politiky vstupují lidé s nekalými záměry, proto korupci nikdy nevymýtíte. Chtělo by to větší občanskou angažovanost a volit důsledně neparlamentní strany, dát šanci novým lidem. Média však malé strany bohužel

ignorují, protože jsou také závislá na příjmech zájmových skupin. Politici si musí uvědomit, že tu nejsou na stálo, že mohou být vyměněni. Když se na začátku ekonomické krize provalila korupce na Islandu, lidé tam povstali. Občanská referenda tam zcela přepsala ústavu. A lidé se domohli potrestání viníků. Cítíte se být Čechem, Židem, Čechem i Židem, Izraelcem, Islanďanem? Mám v sobě český zemský patriotismus. Podobně to měl třeba Karel Čapek. Z Izraele jsem odešel zklamaný. Je to země, za kterou jsem nasazoval svůj život, a která se ke mně zachovala nehezky. Izraelská společnost byla rozdělená do skupin, podle toho odkud lidé přišli, a byl tam obrovský klientelismus. Ten je ale v Čechách také. Rozdíl je v tom, že tady jsem nenasazoval život, od České republiky toho tolik neočekávám. Bohužel mi stále chybějí roky do důchodu, protože má práce v Izraeli se tu nezapočítává a proto mi nebyl dosud přiznán důchod, i když na to mám už věk. Jaký máte vztah k Židovské obci v Praze? Slavíte židovské svátky? Nerad se spolčuji, nemám tu potřebu ani čas. S dobrými lidmi se dobře snáším, těm špatným se vyhýbám. O víkendech jezdíme s partnerkou na chalupu v Českém středohoří, kde chodíme po horách. Je to můj český Island, krajina je tam podobná. Když si vyjedeme na kole, cítíme se lépe než na opeře. Na chalupě se hrabeme v hlíně a pěstujeme rajčata. Slavíme tam společně Pesach – děláme jarní úklid. Máte i jiné koníčky? Baví mne má práce nezávislého novináře. Portál www.tvpraha7.cz je multimediální zpravodaj Prahy 7, natáčím hodně na kameru a sám si to stříhám. Ve volném čase natáčíme s kolegou i dokumenty o zajímavých lidech, které zveřejňuji na internetu a také např. svatby svých přátel, ale i neznámých lidí, kteří mne osloví. Děkuji za rozhovor. ª Ptal se Pavel Kuča Foto: archiv Ariho Liebermana

Pietní akt ve Varech V pátek 18. května v 10 hodin proběhne pietní akt za dvě stovky především francouzských obětí pochodu smrti z jara 1945, jejichž ostatky nacisté ponechali v hromadném hrobu na židovské části komunálního hřbitova v Karlových Varech. Jednalo se o zajatce pracující v továrně na letecké motory v českých Potůčkách (Breitenbach) na předměstí saského Johanngeorgenstadtu, kde byla pobočka koncentračního tábora Flossenbürg. Pietní akt proběhne v místě současného uložení tělesných ostatků v křesťanské části hřbitova, potom také u pamětní

desky v židovské sekci. Pozváni budou všichni tři židovští velvyslanci v ČR, tedy velvyslanci Francie, Izraele a USA, zúčastní se mimo jiné i početná francouzská delegace. Program bude pokračovat na Židovské obci v Karlových Varech. Srdečně zve její předseda Pavel Rubín ve spolupráci s místní organizací Českého svazu bojovníků za svobodu a Magistrátem města Karlovy Vary. Komunální hřbitov se nachází na rohu ulic Mozartovy a Hřbitovní u autobusové zastávky Hřbitov Drahovice. Pavel Kuča

Květen 2012

vzdělávání

Mišne Tóra: Hilchot Talmud Tóra na pokračování

Kapitola pátá

(1) Jako je nám dán pokyn ctít své rodiče, jsme povinni ctít i své učitele. Respekt k nim je ještě vyšší než vůči rodičům. To proto, že rodiče nás uvádějí do tohoto světa, ale učitel, jenž nám předává moudrost, nás uvádí do budoucího světa. (2) Máš-li současně řešit újmu svého otce a svého učitele, učitel má přednost. Nesou-li otec a učitel břemeno, je naší povinností ulehčit nejprve učiteli a vzápětí otci. Octnou-li se otec a učitel v zajetí, vykoupíš nejprve učitele a vzápětí otce. Je-li však tvůj otec zároveň učenec, vykoupíš nejprve jeho. Stejně tak i v jiných případech – je-li tvůj otec učenec, i kdyby se úrovní vzdělání nevyrovnal tvému učiteli, postaráš se nejprve o jeho újmu. Není nic, co by předčilo úctu k učiteli, ani většího respektu než respekt vůči němu. Moudří učí, že respekt ke vzdělancům je stejně silný jako respekt vůči nebesům. (3) Proto také učí, že každý, kdo zpochybňuje učitele, jako by se protivil šechině. Neboť je psáno: (o Korachovi a jeho rotě, protivíví se Mojžíšovi) „…když se vzpírali Hospodinu“ (Nu 26:9); Kdo má spor se svým rabim, jakoby se svářil s  nebesy, jak stojí psáno: „To je ten spor, o který se svářili synové Jisroele s  Hospodinem…“ (Nu 20:13). A každý, kdo žehrá na svého učitele, jako by žehral na Vznešeného, jak stojí psáno: „Ne proti nám reptali jste, ale proti Hospodinu.“ (Ex 16:8). Každý, kdo „mluví proti“ svému rabimu, jakoby mluvil proti Bohu, neboť je psáno: „…a mluvil lid proti Bohu a proti Mojžíšovi! (Nu 21:5) (4) Jak lze charakterizovat zpochybnění učitele? Například tím, že se sám pasuješ na učitele (anebo jsi byl skutečně instalován), posadíš se, vyučuješ a podáváš výklad bez autorova svolení, ačkoli autor je dosud naživu. I kdyby učitel žil v  jiné krajině. Protože je naprosto nemyslitelné vyučovat v  přítomnosti svého učitele, a kdo se toho dopustí, je hoden smrti. (5) Je-li mezi tebou a učitelem vzdálenost dvanácti mil a někdo by chtěl znát správný postup (halachu), smíš mu odpovědět. Zamezit všemu zakázanému je ale povoleno dokonce i v přítomnosti učitele. Jsi-li například svědkem, že někdo páchá něco zakázaného – ať už z nevědomosti anebo svévolně – je třeba ho od toho odvrátit slovy: To je zakázáno. Dokonce i v přítomnosti učitele a bez jeho svolení. Protože kdykoli hrozí znesvěcení Jména a my zasáhneme, nelze to považovat za vzepření se autoritě učitele. (6) Kterých případů se to týká? Jedině pokud ke znesvěcení Jména dochází. Ale svévolně se pasovat na halachickou autoritu, zasednout a vyučovat každého, kdo se ptá, je zakázáno, i kdyby učitel žil na druhém konci světa do té doby, dokud je naživu. Anebo dokud si nevyžádáme jeho svolení.

Ijar 5772

(7) A ani po smrti učitele nemůže vyučovat každý, nýbrž jen student, který dosáhl patřičné úrovně vzdělání. Každý, kdo jí nedosáhl, a přesto vyučuje, je považován za svévolníka (raša), odpadlíka a povýšence (gas ruach) a vztahuje se na něj slovo: „nemoudrost mnohé zranivši porazila je“ (Př 7:26). – A naopak, student kvalifikovaný, který by vyučovat mohl a nevyučuje, jakoby bránil šíření Nauky a „kladl překážku před nevidomého“. Vztahuje se na něj slovo: „A všichni, byť při síle, zmordováni byli…“ (Př 7:23). Týká se to zejména nedovzdělaných studentů (talmidim ha-ktanim), kteří si chtějí získat obdiv u obecného lidu a svých spoluobčanů, kteří převracejí dikci Nauky, a přesto se instalují za soudce v Jisroeli. Tím vším jen dávají příčinu k roztržkám a destruují vesmír, protože zhášejí světlo Nauky a pustoší vinici Vznešeného (Adonaj Cevaot). Na jejich adresu prohlásil Šalomoun ve své moudrosti: „pochytejte lišky…“ (Pís 2:15). (8) Žák nesmí svého vlastního učitele jmenovat (oslovit plným jménem) v jeho přítomnosti. A to nejen v přítomnosti bezprostřední. Je nutno jméno uctivě opsat. Dokonce potřebujeme-li hovořit o někom, kdo se jmenuje stejně. V tomto ohledu je postup stejný jako s citováním jména rodičů. Jejich jméno je třeba upravit (dosl. změnit), i když už nežijí. Stejně tak nelze pozdravit svého učitele nebo odpovědět na jeho pozdrav tak, jak odpovídáme ostatním. Lze se mu pouze uklonit a popřát mu zdraví a čest slovy: „Pokoj tobě, mistře“, případně (odpovídáme-li na jeho pozdrav): „I tobě, mistře a učiteli.“ (9) V  přítomnosti mistra nelze sejmout tefilin anebo se chovat ležérně (doslova – položit se na lehátko). Sedíme jako v přítomnosti panovníka. Nelze se také modlit, ani před jeho tváří, ani za ním, ani po jeho boku. A netřeba zdůrazňovat, že není vhodné kráčet mistrovi bok po boku. Naopak, kráčíme uctivě za ním – ne však přímo za jeho zády. A teprve takto se modlíme. Nevstupujeme společně s  ním do lázně, neusedáme na jeho místo, nerozhodujeme za něj v jeho přítomnosti, neprotiřečíme mu. Bez jeho svolení se nelze ani posadit, ani zvednout. Při našem odchodu se k němu neobracíme zády, ale couváme pozpátku tváří k němu. (10) Je vhodné povstat, vidíme-li ho přicházet a zůstat tak, dokud nepřejde tak daleko, že už zřetelně nerozeznáme jeho postavu. Přijmout učitele během svátků je samozřejmě povinnost. (11) Nelze ze strany ostatního lidu Jisroele snížit důstojnost studentů v  přítomnosti mistra, i kdyby ji mistr nakrásně sám zdánlivě snižoval, protože student je povinen konat pro mistra jakékoli činnosti třeba dokonce ty samé jako jeho služebník. Ale v situaci, kdy se veřejnost neorientuje a mohl by vzniknout dojem, že je student skutečně otrokem, nepomáhá svému

mistrovi ani jen s podáním anebo sejmutím řemínku. Každý, kdo brání svým studentům, aby mu posloužili, brání jim v  konání skutků milosrdenství a ničí jejich bohabojnost. A každý student, který nerespektuje učitele, má podíl na tom, že se šechina od Jisroele vzdaluje. (12) Jsme-li svědky, že mistr překračuje slova Nauky, upozorníme ho: „Mistře, učil jsi nás tak a tak!“. Kdykoli citujeme mistra, uvedeme to slovy: „Mistře a učiteli, učil jsi nás…“ Skutečnosti, které jsme neslyšeli od svého učitele, necitujeme jinak než s uvedením autora. (13) Zemře-li učitel, provedeme keriu (roztržení roucha) na všech součástech oděvu, a to až k srdci (až se symbolicky obnaží srdce). A nikdy ji nezacelujeme. To ovšem v případě úmrtí mistra, který nám dal podstatnou část našeho poznání. Ne-li, pak je pro nás (v tomto ohledu a v záležitostech avejlut) na stejné úrovni jako studijní partner (chaver), a takto hluboký druh pocty mu neprokazujeme. Nicméně běžnou keriu pro něj ve stoje provedeme a truchlíme jako pro všechny, nad nimiž nám Nauka truchlit ukládá. Bez ohledu na to, kolik jsme se toho od něj naučili. (14) Žádný ani vysoce vzdělaný student nikdy nemluví v přítomnosti někoho, kdo ho poznáním převyšuje, a to ani tehdy, kdy se od dotyčného osobně nic konkrétního nenaučil. (15) Rav natolik skromný, že chce rezignovat na některý nebo dokonce na všechny projevy úcty prokazované mu některým z jeho studentů nebo všemi, rezignovat může. Nicméně student je stále povinen ho velebit, dokonce i v okamžiku, kdy se toho učitel zříká. (16) Stejným způsobem, jako jsou studenti povinni vážit si svého učitele, je učitel povinen vážit si svých studentů a být k nim vřelý. Proto tradice učí: Budiž ti důstojnost tvých žáků stejně vzácná, jako tvá vlastní… Učitel své žáky miluje a pečuje o ně, jsou totiž dětmi, jimiž se těší v tomto i v budoucím světě. (17) Žáci zvyšují učencovu moudrost a „otvírají jeho srdce“. Tradice učí: Mnoho moudra jsem se naučil od svých mistrů a mnoho od přátel, ale od svých studentů ze všeho nejvíce… A tak jako tříska podpaluje větší polínko, tak i nezkušený student ostří a zoceluje mistra tím, že ho svými otázkami přivádí k obdivuhodné moudrosti. Talmidim, o. s., je neziskové občanské sdružení, které si klade za cíl překládat rabínskou literaturu do českého jazyka. Postup překladu je možné zdarma sledovat na internetových stránkách http://www.talmidim.cz. Sdružení je financováno z dobrovolných darů. Dárcem se můžete stát zasláním příspěvku v libovolné výši na účet GE Money Bank číslo 173 536 401/0600. Za každý příspěvek předem děkujeme.

11

Z pokolení na pokolení Setkání evropských progresivních Židů

Ve dnech 15. – 18. března se v  Amsterdamu uskutečnila konference Evropské unie progresivního judaismu (EUPJ). Program byl zahájen ve čtvrtek večer slavnostním večerem v  Nieuwe Kerk, nedávno zrekonstruovaném kostele, který je využíván k  řadě společenských a kulturních akcí. V době konání konference zde právě probíhala výstava „Judaismus – svět příběhů“. Delegáty pozdravil mimo jiné i amsterdamský starosta Eberhard van der Laan nebo bývalý nizozemský premiér Jan Balkenende. Ma tovu ohalejcha Ja´akov Jak dobré jsou tvé stánky, Jákobe. – Asi jen málokde znějí slova této modlitby příhodněji než v synagoze hostitelské komunity Liberaal Joodse Gemeente (LJG), kde se odehrával celý program konference, počínaje pátečním ránem.

Synagoga hostitelské Liberaal Joodse Gemeente Amsterdam byla slavnostně otevřena v roce 2010. Patří k ní i terasa a dětské hřiště.

Nemohly pochopitelně chybět ani bohoslužby, o jejichž vedení se podělilo několik kantorů, rabínů i laiků z různých zemí. Dojemný byl zejména páteční Kabalat šabat. Ústředním tématem celé konference bylo předávání tradice z  generace na generaci – le-dor va-dor. Lze si představit, jakou radost a hrdost pociťoval charismatický rabín (a profesionální kantor) hostitelské komunity Menno ten Brink, když bohoslužbu před zaplněnou synagogou zahajoval slovy: „Dámy a pánové, dnešní bohoslužbu povede kantor Daniel ten Brink, můj syn.“ Amsterdamská LJG má vůbec silnou a velmi aktivní mládežnickou skupinu, která organizovala bohatý program pro mladší účastníky konference. O budoucnost se tu zřejmě obávat nemusejí.

Komunita byla založena již v  roce 1931. Po Město Anny Frankové Sobotní odpoledne bylo vyhrazeno prohlídce skončení druhé světové války ovšem byla, stejně jako tolik jiných evropských komunit, zcela města. Účastníci si mohli vybrat ze tří variant: projížďku lodí po amsterdamských kanálech, zdecimována. Podařilo se jí však doslova poprohlídku míst spojených s Annou Frankovou vstat z  popela. Po skromných začátcích v  malé modlitebně v  roce 1966 postavila vlastní synebo prohlídku židovské čtvrti. Sobota byla pochopitelně zakončena havdalou, která se konagogu, první synagogu postavenou po válce nala v budově Židovského historického muzea. v Holandsku. I ta však časem přestala potřebám Sbírky, které muzeum vlastrozrůstající se komunity stačit. Dlouhá léta plánování ní, nejsou pravděpodobně a shánění finančních prostředtak bohaté jako ty, které má v majetku například pražské ků byla korunována úspěchem v roce 2010, kdy byla dokonŽidovské muzeum. To však bohatě vynahrazuje moderní čena překrásná moderní synapojetí nedávno obnovených goga. Kromě hlavního prostoexpozic. Vedle vystavených ru modlitebny (která pojme až 800 lidí), se v  třípatrové bupředmětů jsou návštěvníkům k  dispozici desítky indově nachází dva přednáškoteraktivních panelů, kde je vé sály, řada menších učeben možné zhlédnout krátké doa knihovna. Uspořádání přízemí je velmi variabilní. Stěny kumentární filmy, rozhovory s pamětníky i členy současné obou zde umístěných sálů se dají během několika vteřin židovské komunity, vyslechnout si nahrávky, prohlížet zcela odsunout a společně se fotografie a další dokumenty. vstupní halou pak vytvoří jeden velký prostor vhodný pro Interiér synagogy je velmi variabilní Muzeum má i zvláštní sekci pro děti, kde jsou jednotlivé místnosti zařízeny společenské akce. Tohoto uspořádání bylo využito při společných šabatových jídlech. Menší jako židovská domácnost či škola a fungují jako učebny a výtvarné dílny. učebny ve vyšších patrech budovy zase umožnily konání několika souběžných programů v pátek Havdalu organizovala mládežnická skupina a v neděli dopoledne. Celkem se během víkendu hostitelské komunity, která rovněž pořádala následnou večeři v orientální restauraci Bazaar. uskutečnily více než tři desítky workshopů, přednášek a diskusí. Vrcholem programu pro mladé pak byla taneč-

12

ní party, které se zúčastnilo kolem stovky mladých z řad účastníků konference i místních, a to zdaleka ne jen reformních židů. Unie se rozšiřuje V neděli ráno byla na programu výroční Valná hromada EUPJ. Kromě standardních zpráv o činnosti, hospodaření a personálních změnách ve vedení unie, bylo na programu i přijímání nových členů. Svou žádost předložila jedna komunita z Lucemburska a dvě komunity španělské. Právě španělských reformním komunitám byla věnovaná zvláštní prezentace. Pro nás může být zajímavé, že se o ně dlouhodobě stará rabín

V této části Židovského historického muzea se děti mohou hravou formou seznamovat se základy kašrutu

Hillel Athias-Robles, kostarický rodák, který je druhým rabínem londýnské Northwood and Pinner Liberal Synagogue a s jejich mládežnickými skupinami pravidelně jezdí i do Prahy a Kolína. Velmi emocionálně, a zároveň profesionálně, bylo pojednáno zejména vystoupení zástupce barcelonské skupiny ATID. Svůj výklad doprovodil projekcí fotografií a zprávu o historii a současnosti ATIDu proložil údaji z  historie vlastní rodiny, která všem připomněla, že španělské židovstvo se v současné době obrozuje po dlouhých pěti stech letech. Na jednom ze snímků jsme se tak mohli dočíst: „V roce 1989 jsme se s  mojí ženou Atarou přestěhovali z  Buenos Aires do Barcelony. Patříme k sefardské rodině, vyhnané v  roce 1492 (nejstarší zaznamenaný předek se jmenoval Juan Falcon El Viejo). V roce 1992 jsme společně s  dalšími 25 rodinami založili ATID. V roce 1993 se nám narodil syn Alex – první dítě, narozené v  komunitě ATID a první Falcon, narozený ve Španělsku po pěti staletích.“ Předávání tradice z generace na generaci je někdy běh na hodně dlouhou trať... ª Text a foto: Kateřina Weberová

Květen 2012

událost

E V RO P S K Á U N I E Tedy ne ta, co sídlí v Bruselu, ale European Union for Progressive Judaism (EUPJ – Evropská unie progresivního judaismu), jedna ze šesti regionálních odnoží Světové unie progresivního judaismu (WUPJ), která je s 1,5 miliónem členů největším světovým židovským hnutím. Její členové se označují za reformní, liberální, rekonstruktivní či progresivní a setkat se s nimi můžete po celém světě. Nové skupiny se formují například v Pekingu, Šanghaji a Singapuru, v Evropě se progresivní judaismus nejrychleji rozvíjí ve Španělsku. Dvě členské organizace jsou také v Praze – Bejt Simcha a Židovská liberální unie.

Do Kolína jezdí rabín Andrew Goldstein již desítky let; v  dubnu 2010 se zde účastnil vernisáže stálé expozice „Žili tu s námi“, věnované historii místní židovské komunity, která je instalována na galerii kolínské synagogy

Právě jsem ukončil své působení ve funkci předsedy Evropské unie progresivního judaismu a právě Bejt Simcha byla tím důvodem, proč jsem se v EUPJ začal před dvaceti lety angažovat. Do Československa jsem začal jezdit již v osmdesátých letech, kdy jsem tu snažil dozvědět co nejvíce o zaniklé židovské obci v Kolíně. Naše londýnská synagoga totiž má svitek Tóry z kolínské synagogy. Byl jsem tu v době komunismu několikrát, aniž bych měl možnost vyučovat judaismus či vést bohoslužby. Dokonce jsem několikrát přijel s malými skupinkami z naší kongregace, navštěvovali jsme Plzeň, Kolín a samozřejmě i pražské památky. Jednou jsem dostal příležitost promluvit při mincha ve Staronové synagoze, přičemž mě pan Feuerlicht, skvělý kantor a skvělý člověk, předem varoval, abych nezmiňoval Izrael. Nakonec mi komunisté další návštěvy znemožnili, ale to je jiný příběh.

VALNÁ HROMADA

ČLENŮ BEJT SIMCHA

Po sametové revoluci jsem se nemohl dočkat, abych se zase podíval do Prahy. Několik let jsem přijížděl poměrně často, abych učil a vedl bohoslužby v Bejt Simcha (a rovněž v Plzni a Brně), a právě to mě přivedlo k tomu, abych se stal členem a nakonec i předsedou výboru EUPJ. Své působení v této funkci jsem ukončil na nedávné konferenci v Amsterdamu. Jsem rád, že mohu prohlásit, že to bylo naše doposud nejúspěšnější setkání; zúčastnilo se jej více než 350 progresivních židů ze 17 evropských zemí. Velmi mě potěšilo, že jsem zde mohl přivítat i Katku Weberovou, která byla rovněž jednou z účastníků panelové diskuse, kde mluvila o dobrovolné práci členů Bejt Simcha na českých židovských hřbitovech. Co budu dělat teď? I nadále budu pracovat pro výbor EUPJ, nyní ve funkci „rabínského poradce“. Ale budu mít také čas věnovat se dalšímu výzkumu, zaměřenému na mého hrdinu – rabína dr. Richarda Federa, posledního kolínského rabína a vrchního českého rabína. A také bych rád sepsal historii Evropské unie progresivního judaismu. Dovolte, abych se s vámi podělil o to, co jsem nedávno objevil. Když jsem se zabýval první poválečnou konferencí Světové unie progresivního judaismu, která se konala v roce 1946 v Londýně, zaujaly mě dvě skutečnosti. Mezi účastníky byla i československá delegace, kterou tvořili pan Marek Lesný (Bardejov), paní Paula Mecklerová (Bratislava), paní K. Rychnowská (Praha) a pan R. Spielman (Bratislava). Kdo byli tito lidé? A zastupovali nějaké konkrétní reformní komunity?

Program: 1) Schválení účetní uzávěrky za rok 2011 2) Projekt komunitního centra v Libni 3) Diskuse o možné transformaci občanského sdružení Bejt Simcha na židovskou obec 4) Volby do představenstva a revizní komise 5) Různé

Ijar 5772

ª Rabín Andrew Goldstein Foto: František Stráník

Bejt Simcha, komunita progresivního judaismu si vás dovoluje pozvat na

se koná

v neděli 13. května 2012 od 16 hodin v Bejt Simcha (Maiselova 4, Praha 1)

A pak jsem si v zápisech projevů, přednesených na konferenci (jimž pochopitelně dominovaly bezprostřední reakce na holocaust), všiml několika zajímavých citací: „Před válkou byly podniknuty kroky na podporu stoupenců progresivního judaismu ve Vídni, v Praze a v Budapešti…“ Nebo: „Asociace progresivních židů v Československu požádala o členství a vrchní rabín Frieder, když nás letos navštívil, prezentoval názor jejích mladých členů, že progresivní judaismus je judaismem budoucnosti… S lítostí zde musíme oznámit, že rabín Frieder před několika týdny zemřel. Jménem svých souvěrců, kteří v průběhu války tak nezměrně trpěli, požádal rabín Světovou unii o pomoc pro progresivní synagogu, jedinou z mnoha, která unikla zničení. Synagoze chybí střecha, ale sami kongreganti vybrali na její obnovu 1000 liber. Vidíme to jako jasný důkaz entusiasmu a silné víry, a proto jsme požádali rabína Wice, aby se pro progresivní synagogu v Pressburgu pokusil získat finanční pomoc v Americe.“ Samozřejmě, všechny tyto počínající aktivity skončily nástupem komunistického režimu, ale snad lze z výše řečeného soudit, že i v Praze byla kdysi vyhraněně progresivní synagoga. Která to byla? A měla by na ni případně Bejt Simcha morální právo? A bývala skutečně reformní synagoga v Bratislavě, ve městě, které bylo kdysi centrem striktní ortodoxie? Fascinující… Tak to vypadá, že teď, když jsem jako rabín své synagogy a jako předseda EUPJ odešel „na odpočinek“, budu mít spoustu práce.

III. epes rares čtvrtek 24. května 2012 od 19 hodin v Café Jericho (Opatovická 26, Praha 1) Hlavním hostem večera bude tentokrát spisovatel Ivan Klíma. Vstupné 50 Kč

Těšíme se na vás!

13

Francouzští Židé

Více na mušce, přesto jistější sami sebou

Letos 19. března došlo k tragédii v židovské škole Ozar Hatorah v Toulouse na jihozápadě Francie. Mohamed Merah, 23letý francouzský občan alžírského původu, zde zavraždil čtyři Židy, mezi nimi tři děti ve věku tří, pěti a osmi let. Malé děti zavražděné střelnou zbraní. Pro všechny, kdo znají těch pár existujících snímků Einsatzgruppen, jak na Východě popravují celé rodiny, oživuje nedávná událost v Toulouse ty nejstrašnější noční můry. Francouzští Židé jsou vystaveni závažnějším problémům než Židé čeští. Přesto se zdá, že svou židovskou identitu přijímají s větší sebejistotou. Podívejme se blíže na tento paradox.

F

rancie v  roce 2012 nemá s  Ukrajinou roku 1943 téměř nic společného. I proto nás vraždění v  Toulouse tak znepokojuje a klademe si otázku, jak se ještě dnes něco takového vůbec může stát. Navíc se nejedná o první případ, kdy cílem útoku byla židovská škola ve Francii: od roku 1995 proběhlo sedm útoků podobného typu. Výbuchy a požáry, jejichž následkem vyjma toho posledního nezemřeli lidé. Od roku 1978 zažila Francie 22 antisemitských atentátů, které si vyžádaly 19 mrtvých a několik zraněných. K  nejzávažnějším se řadí útok na pařížskou synagogu v rue Copernic roku 1980 a v rue des Rosiers v roce 1982. Doplňme, že krátce po vraždění v Toulouse, tedy před pouhými pár týdny, byl v Paříži napaden mladý gymnazista. V České republice nic takového neexistuje. Místní Židé od pádu komunismu žádný srovnatelný útok nezažili. To neznamená, že by tu neexistovaly zločiny rasového charakteru, jejich oběťmi jsou však především Romové a pachateli extrémně pravicové skupiny. Přenesení izraelsko-palestinského konfliktu do Francie Zdá se tedy, že francouzští Židé jsou v porovnání se svými českými židovskými protějšky více vystaveni antisemitským útokům. Ve Francii štafetu v  roli pachatelů převzali od extrémní pravice radikální islamisté. Začalo to vypuknutím druhé intifády v  září 2000, kdy došlo k importování izraelsko-palestinského konfliktu do Francie, jež je zemí s největší židovskou i největší muslimskou komunitou v  Evropě. Zdržme se ale zobecňujících tvrzení: Stoupenci radikálního islamismu totiž v  rámci francouzského muslimského společenství představují

14

jen nepatrnou menšinu, dvojnásob to platí pro jejich aktivistickou odnož. Jasně to ukázala jednomyslná a obdivuhodná reakce muslimských autorit po události v Toulouse. Společný vzkaz představitelů židovského a muslimského společenství ostatně dobře symbolizuje každodenní realitu Francie, jejíž komunitní a republikánské modely fungují mnohem lépe, než jak se někteří zpravodajové snaží ukázat. Pokud si někdo představuje situaci ve Francii jako válku mezi Židy a muslimy, svědčí to o jeho hluboké neznalosti současné Francie. I tak je ale nárůst antisemitismu mezi některými mladými lidmi na předměstích jevem opravdu znepokojivým. Jedná se přitom o důsledek průsečíku sociálních a kulturních problémů, jež mají za následek vnitřní ztotožnění některých nezaměstnaných mladíků s Palestinci, ale

především vzestup popularity některých kruhů, které propagují návrat k  domnělému prvotnímu islámu – právě ony jsou dnes největší hrozbou pro Židy. A také pro některé muslimy: Připomeňme si, že mezi oběťmi Mohameda Meraha jsou také čtyři francouzští vojáci muslimského vyznání. Shrneme-li výše uvedené, tyto skupinky dosáhly pozornosti, která neodpovídá jejich skutečné váze ve společnosti. Není však právě toto samotným principem terorismu? Francouzští Židé jsou co do pravděpodobnosti více vystaveni nebezpečí. Přesto se zdá, že jsou paradoxně se svou židovskou identitou ve větším souladu než čeští Židé. Je to pravděpodobně především rozdílná historická zátěž, která může vysvětlit rozdílný vývoj a sebepojetí obou komunit. A to navzdory tomu, že asimilantské a demokratické modely francouzských a českých Židů vykazovaly až do roku 1939 značnou podobnost. Rozdílné pocitové pojetí identity Komunismus v Československu představoval dlouhé přerušení vývoje společnosti a zanechal značné stopy na sebepojímání českých Židů. Státní antisemitismus, antisionismus a boj proti „kosmopolitní buržoazii “ – být opravdu Židem hold v „lidové demokracii“ znamenalo být outsiderem. Pro mnoho českých Židů představovala náboženská i prostá komunitní identita tabu. Proto až do pádu komunismu nedošlo k opravdové práci s pamětí ani k hloubkové sebereflexi židovské identity. S obojím čeští Židé začali až po roce 1989, zatímco francouzští Židé to dělali už od počátku šedesátých let. Proces s Eichmannem v Jeruzalémě roku 1961 zna- ➤

Květen 2012

ze světa menal na Západě začátek reflexe šoa, a to jak u Židů, tak ve většinovém veřejném mínění. Naopak v zemích východního bloku zůstal diskurs o hrůzách druhé světové války neměnný: negace jedinečného postavení šoa ve jménu boje všech národů proti „fašismu“, úplná absence pojmenování genocidy, předstírání řazení všech obětí nacismu do stejné kategorie atd. Negacionismus o to zákeřnější, že se schovával za vlajku univerzálního bratrství. Stejný jev existuje i ve Francii. Ale práce na skutečném vyrovnání se s minulostí začala od šedesátých let a pokračovala především v letech sedmdesátých a osmdesátých, odkdy se pravidelně objevuje ve veřejných debatách, filmové produkci a četných vzpomínkových akcích. Byl to především zájem naslouchat ze strany veřejnosti, který popoháněl snahu zpytovat svědomí. Právě toto v Čechách ve skutečnosti začalo až po roce 1989. Příznačným projevem určité zralosti sebereflexe těch černých let, ač opožděným, byl projev prezidenta Jacquese Chiraka, jenž roku 1995 oficiálně přiznal odpovědnost Francie za šoa. Avšak nejen minulost, nýbrž i současnost dělí české a francouzské Židy v jejich pocitech a prožívání své identity. Rasismus je v Česku snáze tolerován Na rozdíl od českých Židů žijí ti francouzští už několik desetiletí v multietnické společnosti a debaty nad komunitními tématy jsou ve Francii časté, zvláště od konce devadesátých let. Francouzští Židé vůbec nepotlačují svou identitu. Na rozdíl od českých Židů, kteří jsou v tomto ohledu bez pochyby mnohem introvertnější. Francie je domovem 600 tisíc jedinců židovského vyznání (třetí nejpočetnější židovské společenství na světě) oproti třem tisícům v České republice (45. židovská komunita světa). Součástí francouzské společnosti je také 5 milionů muslimů. Dožadování se komunitních práv (v tom lepším i v tom horším slova smyslu) se ve Francii stalo běžným. Důsledkem je komplexů zbavená rozprava nad minulostí, vzájemné „soutěžení“ lidí s různými vzpomínkami na minulost šoa, otroctví a kolonialismu. Komunitní různorodosti Francie ostatně odpovídá i různorodost jejího židovského společenství: přítomnost mnoha Sefardů (Židé ze severní Afriky),

Židovská obec v Praze společenský sál, Maiselova 18 pOdvečer YvOnne pŘenOsIlOvÉ Malířka, grafička a herečka

koexistence ortodoxních, konzistoriánů, liberálů a agnostiků, dokonce i černých Židů přináší nejednu výzvu ve snaze vytvořit společnou synagogu, která by tu byla pro všechny. Dalším zásadním rozdílem v životní zkušenosti a postojích k vlastnímu židovství je odlišné politicko-kulturní prostředí a zvláště pak boj proti rasismu. Ve Francii se především od osmdesátých let vyvinula politická a institucionální tradice antirasismu, která pokud nevymýtila rasismus úplně, tak alespoň zkulturnila chování lidí. Jinými slovy, ve Francii na začátku 21. století nepůsobí dobře, když jste rasistou. Z toho pramení i kontrola výrazových prostředků u většiny Francouzů (to se mimochodem začíná měnit), jež zatím vůbec není běžná u mnoha Čechů. Pozor, nesnažím se zde srovnávat míru rasismu nebo antisemitismu ve Francii a České republice, jako spíše rozlišit dva socio-kulturní přístupy, které jsou samy předurčeny rozdílnými dějinnými skutečnostmi. V komunistickém Československu se oficiální ideologie smířila s latentní xenofobií, která vytvořila něco jako „nacionální komunismus“. Ten se na venek projevoval ukazováním prstem na dekadentní Západ, ale uvnitř země se skutečnými oběťmi stali Romové (zejména nucenými sterilizacemi romských žen). Pokud jde o Židy, ti už v Československu tolik diskriminováni nebyli (na rozdíl např. od Polska), ale byli nuceni udržovat svou židovskou identitu v určité diskrétnosti. Jedním z důsledků dlouhého vybočení v době komunismu je i chybějící zamyšlení nad rasismem a absence boje s ním v dnešní České republice. Tato prázdnota se bohužel vyplnila postojem zbaveným zábran před rasismem, který je v České republice mnohem akceptovanější než ve Francii. Selma Muhič Dizdarevič, spoluautorka české zprávy Evropské sítě proti rasismu (ENAR), o tom nedávno na mikrofon hovořila pro Radio Prague: „Antidiskriminační zákon v České republice existuje, ale není vymáhán. To, co tady potřebujeme změnit, je především chování lidí. Citliví lidé, kterým není lhostejná diskriminace ať už kterékoli menšiny, by měli dát najevo své znepokojení. Tak jako se to nyní děje v Paříži, kde v reakci na antisemitský útok v Toulouse všichni vyšli do ulic, aby projevili svůj nesouhlas s násilím proti Francouzům ži-

Autor článku je Francouz a vyrostl v Paříži, kde na univerzitě vystudoval historii. Narodil se francouzské židovské matce polského původu a izraelskému otci. Se svojí českou manželkou žije v Praze. Několik let pracoval pro zahraniční redakci Českého rozhlasu – Radio Prague.

Jiřina adamcová: tereZínSKá (kresby, grafiky, malby)

řeKa ČaSU

david bartoň: MalBY

„Lidé si často představují, že „létám“ jako postavy mých obrázků, ale myslím, že stojím víc nohama na zemi. Někdy by mi trochu „bláznivosti“ neuškodilo.“ úterý 22. května 2012 v 15 hodin

Více informací na www.pamatnik-terezin.cz

Ijar 5772

ª Text a ilustrace: David Alon

památník terezín zve na dvě nedávno otevřené výstavy:

Obě výstavy probíhají ve výstavních prostorách IV. dvora Malé pevnosti v Terezíně, otevřeny jsou denně od 9 do 17 hodin. Výstava D. Bartoně je instalována v cele č. 41 do 1. 7. 2012, výstava J. Adamcové v cele č. 42 do 1. 10. 2012.

eMMa SrncoVá

dovského původu,“ řekla Muhič Dizdarevič. Veřejně vyřčená slova řadových Čechů překvapí množstvím stereotypů a nepřátelství. Nejednou jsem v Praze zaslechl výraz „židák,“ např. když si jistá zaměstnankyně stěžovala na svého šéfa. A to nezmiňuji odsuzující poznámky na adresu černochů a další předsudky vůči muslimům. Netýká se to pouze lidí na ulici, ale i lidí v politické sféře, což je o to zarážející. Věra Tydlitátová v rámci svých studií o antisemitismu zanalyzovala volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v roce 2008 a došla ke znepokojivým závěrům: Mnohé politické strany otevřeně používají rasistické a antisemitské narážky. Zatímco ODS a KDU-ČSL pracovaly bez uzardění s protiromskou rétorikou, KSČM ve své kampani použila antisemitské a antisionistické slogany, např. ve svém deníku Haló noviny. Petr Paulszynski z Brna (ODS) dokonce neváhal nakládat s pochybným antisemitským humorem na svých webových stránkách. Musím konstatovat, že ve Francii jsou podobné výroky na takto vysoké společenské a politické úrovni zcela nemyslitelné. A sice z jednoho důvodu – způsobily by velký mediální skandál a jejich autoři by se setkali s rozhodným odporem veřejného mínění, což by mělo za následek jejich politický konec. Ještě jednou zopakuji, že tím netvrdím, že by Francouzi byli méně rasističtí či antisemitští než Češi. Ale rasistické projevy jsou ve Francii mnohem méně akceptovány. I to je nepochybně jednou z příčin větší vyrovnanosti francouzských Židů ve své židovské identifikaci i občanských postojích. V roce 2012 jsou francouzští Židé více vystaveni fyzickým útokům než jejich čeští souvěrci. Ale své židovství žijí jednoznačně volněji a přirozeněji. Jedno je však jisté, v dnešní Evropě není vždy pohodlné být Židem, ať už jste ve Francii či v České republice.

15

Člověkem v době nelidskosti maďarská výstava putuje Českem V pondělí 21. května bude v Oddělení pro vzdělávání a kulturu Židovského muzea v Praze veřejnosti představena putovní výstava s názvem Člověkem v době nelidskosti (Man amidst Inhumanity). Název parafrázuje báseň Ember az embertelenségben, jejímž autorem je maďarský básník Ady Endre (1877–1919). Výstavu v rámci maďarského Vzpomínkového roku Raoula Wallenberga do českých škol a kulturně-vzdělávacích institucí nabízí Velvyslanectví Maďarska.

Š

védský diplomat Wallenberg zachránil především v roce 1944 tisíce maďarských Židů, když jim vydal švédské cestovní pasy. Sám však po válce za nejasných okolností zahynul v Sovětském svazu. Výstava seznamuje s jeho hrdinstvím, ukazuje situaci v horthyovském Maďarsku i změnu poměrů po německé okupaci. Věnuje se také maďarskému politikovi na Slovensku, Jánosi Esterházymu, který po válce stejně jako Wallenberg zemřel ve vězení. Esterházy jako jediný poslanec nehlasoval pro vydání slovenských Židů a označil ho za nemorální a nelidské. „Měl jsem mnoho přátel, co utekli ze Slovenska do Maďarska, protože tam až do příchodu německé armády bylo možné přežít,“ uvedl Oldřich Stránský. Esterházy však ve svém projevu tvrdil, že je antisemita, přestože později pomáhal jednotlivcům právě v útěku do Maďarska. A tak se nad jeho pohnutkami k  oběma krokům dodnes vedou diskuse. „Vystoupení zmíněného poslance ve  Slovenském sněmu v roce 1942 bylo statečné a zasluhuje si naše uznání, a to i mé osobní – člověka, který přežil nacistický holocaust. Nelze akceptovat projevy slovenských ani českých nacionalistů, kteří osočují Esterhazyho hlavně z důvodu, že byl Maďar, což ostatně platilo za stigma již u našeho Haška,“ říká k tomu historik Toman Brod. Právě on výstavu uvede svou přednáškou o známých i neznámých hrdinech, spravedlivých mezi národy. Zmíní např. dnes již většinou bezejmenné německé občany, kteří v Berlíně během války tajně ukrývali a dokáza-

K á v a

o

li zachránit přes tisíc Židů. Výstava bude dále k  vidění např. v  Centru judaistických studií Univerzity Palackého v  rámci říjnových Dnů

Šest panelů výstavy zahajuje svou pouť po Česku

v kavárně Česká unie židovské mládeže pořádá téměř každý měsíc setkání v  kavárně. Pravidelně by tato akce měla připadat na poslední úterý v měsíci, ale většinou záleží na preferencích hostů. Místo konání měníme dle potřeby, nicméně takovou základnou se nám stala kavárna Krásný ztráty. Na začátek bych chtěla uvést, že tato setkávání by měla mít vzdělávací a socializační účel. Nechci však, aby to znělo až moc vznešeně. Jde o to, aby se mladí lidé potkávali a poznávali a u toho se třeba i dozvěděli něco nového, pobavili se a rozšířili obzory. Osobně si myslím, že na vyloženě naučné přednášky by moc lidí nechodilo, takže se témata snažíme co nejvíce přibližovat cílové skupině. Protože naše „kavárny“ fungují už přes rok, můžeme se pochlubit velmi zajímavými hosty i tématy. Ráda bych vzpomněla paní Ruth Bondyovou, velmi milou překladatelku českého původu žijící v Izraeli, která nám s velkým nadhledem vyprávěla o své práci i osobním životě. Opravdu poutavého hosta jsme měli naposledy, byl to MUDr. Karel Nešpor, který je známý svou prácí s  alkoholiky. Navíc u nás prosazuje tzv. terapii smíchem a meditační cvičení. Můžu potvrdit, že tato přednáška rozhodně stála za to a dokonce došlo i na praktické cvičení. Já osobně mám nejradši, když naše pozvání přijmou lidé, které známe a kteří nás mohou obohatit svými vědomostmi. Jako příklad bych uvedla „medovou

židovské kultury v Olomouci. Na podzim také chystá Velvyslanectví Maďarska ve spolupráci s Velvyslanectvím Švédského království a Velvyslanectvím Státu Izrael vzpomínkovou akci v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Zapůjčení výstavy pro školy či kulturněvzdělávací instituce je možno domluvit s prvním radou velvyslanectví Istvánem Buczkó na e-mailové adrese [email protected]. ª Text a foto: Pavel Kuča

č t v r t é :

Jaroslav Flégr „Parazit Toxoplasma gondii, který přenášejí kočky, přeprogramuje váš mozek, změní vaši osobnost. Nakažen je každý třetí Čech,“ říká profesor Flégr, který se zabývá evoluční biologií a evoluční parazitologií na Přírodovědecké fakultě UK. pondělí 30. dubna 2012, 15:00 hod.

Jiří Suchý po druhé Místo vzpomínání na zlatou éru 60. a 70. let budeme probírat současný Semafor a jeho protagonisty středa 16. května 2012, 15:00 h

Připravil a moderuje: Honza Neubauer ([email protected], 602 364 682)

16

Sejdeme se

Sára Dubná vypráví během „medové kavárny“ o včelaření

kavárnu“, na které nás Sára Dubná seznámila s  včelařením a já konečně pochopila, že čmelák není manžel od včely. S  lidmi, kteří jsou ze  židovské komunity, se můžete potkat už v  květnové kavárně. Na téma „Judaismus a homosexualita“ promluví Sylvie Wittmannová, Pavel Kuča a v  Praze žijící Izraelci Noa Nahari a Tomer Atias. O přesném termínu bude ČUŽM informovat. Pokud máte nápad na zajímavé téma nebo chcete více informací, pište na [email protected]. Těším se na vaše podněty a sejdeme se v kavárně! ª Eva Wichsová

Květen 2012

z obcí vZpOMÍnkOvÉ akCe k UCtěnÍ paMátkY ObětÍ HOlOCaUstU pŘI pŘÍleŽItOstI 70. vÝrOčÍ OdJeZdU tŘebÍčskÝCH květnOvÝCH transpOrtŮ v rOCe 1942

čtvrtek 17. května 2012 18.00 Přednáška: V předvečer tragédie Příprava deportační fáze šoa přednáška Mgr. Táni Klementové (Zadní synagoga Třebíč, Subakova 1/44) Vstupné 30 Kč

pátek 18. května 2012 18.00 BRUNDIBÁR – dětská opera (Foyer divadla Pasáž v Třebíči) Operu Adolfa Hoffmeistera a Hanse Krásy, jejíž premiéru odehrály terezínské děti 23. 9. 1943 v Magdeburských kasárnách, zazpívá Dětský pěvecký sbor z Hudební akademie v Postupimi „Singakademie Potsdam“ v německém jazyce. Prolog a text opery v češtině bude k dispozici v písemné formě. Vstupné dobrovolné.

sObOta 19. května 2012 17.00 BESEDA S PAMĚTNICÍ HOLOCAUSTU (Zadní synagoga, Subakova 1/44, Třebíč) O své vzpomínky a zážitky z dětství stráveného v koncentračním táboře Terezín se podělí paní Marta Kottová, předsedkyně Historické skupiny Osvětim. Vstup zdarma 18.30 Projekce filmu HANIN KUFŘÍK (Zadní synagoga, Subakova 1/44, Třebíč) Unikátní filmové zpracování světoznámé stejnojmenné dětské knihy spisovatelky Karen Levine. Anglicky s českými titulky. Režie: Larry Weinstein, Kanada, Česká republika, 2009 Vstup zdarma

Židovská obec v Praze srdečně zve na výstavu:

ZapOMEnUTÉ ŽEnY

švýcarská humanitární dětská pomoc 1917–1948 Jeruzalémská synagoga (Jeruzalémská 7, Praha 1),  výstava potrvá do 21. června 2012 a je otevřena denně  kromě sobot a židovských svátků od 11 do 17 hodin Výstava připomíná ženy, které se dobrovolně angažovaly ve švýcarské humanitární organizaci Dětská pomoc. Zdravotní sestry, učitelky, sociální pracovnice, ženy s akademickým vzděláním a dámy ze společnosti, z nichž většina nakonec upadla v zapomnění. Výstava je inspirována knihou Zapomenuté ženy, humanitární Dětská pomoc a oficiální politika pro uprchlíky 1917–1948 autorky Heleny Kanyar Beckerové, která se na výstavě kurátorsky podílela. Švýcarská humanitární tradice má kořeny v 16. století, kdy tato malá protestantská země pomáhala hugenotským uprchlíkům, v 18. a 19. století i politickým emigrantům. Po první světové válce se v cizinecké politice prosadily restriktivní tendence, které se ve 30. a 40. le-

tech zostřovaly a vedly k uzavření hranic pro ohrožené „pouze z rasových důvodů“, tj. pro Židy. Proti těmto nařízením se postavilo obyvatelstvo, které židovským uprchlíkům spontánně pomáhalo. Humanitním principům se zpronevěřil také Švýcarský červený kříž, který 1942 převzal Dětskou pomoc a vyžadoval od svých spolupracovnic a spolupracovníků striktní „neutralitu“, která se neslučovala s jejich morálními principy. Přes všechny zákazy členové Dětské pomoci i nadále pomáhali ohroženým Židům a starali se o 3000–5000 židovských dětí, které tam legálně či nelegálně přežily válku. Výstavu pořádají Židovská obec v Praze a Švýcarské velvyslanectví v ČR za finanční podpory VSJF – Švýcarského svazu Židovské pomoci v Curychu.

neděle 20. května 2012 14.00 Pietní shromáždění u památníku před budovou gymnázia na Masarykově nám. 15.00 Vzpomínkové setkání v Zadní synagoze, vernisáž výstavy Židé v boji a odboji 17.30 KONCERT (Zadní synagoga): Kristina Fialová – viola, Terezie Fialová – klavír. Vstup zdarma Více informací: [email protected], tel. 568 610 023

➤

ČESKÁ

UNIE ŽIDOVSKÉ MLÁDEŽE VÁS ZVE NA AKCI

Židé sobě: veletrh českých židovských organizací ➤ KDY? V neděli 13. května, od 10 do 17 hodin ➤ KAM? Do Lauderových škol v Belgické 25, Praha 2 ➤ PROČ? Protože se tam odehraje v krásném májovém dni veletrh, na kterém vám své

aktivity představí nejrůznější židovské organizace, které fungují nejen v Praze, ale v celém Česku. Organizace, které se budou prezentovat, tak mohou učinit libovolnou formou, k dispozici jim budou stánky na hřišti ve dvoře a hlavní pódium. Na něm se vedle vystupujících židovských aktivistů a aktivistek bude střídat hudební a jiný zábavný program. Venku se bude čepovat pivo a jiné nápoje, bude se grilovat, zajistíme dětský koutek a můžete se těšit i na další zábavu. Přijďte s námi strávit pěknou neděli, poučit se o možnostech, které vám český židovský život nabízí (a třeba jste o nich dosud nevěděli), ale také setkat se s přáteli, poznat nové, občerstvit se a pobavit! Akce je otevřena pro širokou židovskou veřejnost, vstupné nebude vybíráno. Děkujeme NFOH za příspěvek na organizaci veletrhu a Lauderovým školám za poskytnutí prostor!

Ijar 5772

Jeruzalémská synagoga se znovu otevírá pro veřejnost

Od počátku dubna 2012 je pro veřejnost znovu otevřena Jeruzalémská synagoga. Jedna z nejkrásnějších synagog v Praze byla postavena v roce 1906 a je unikátním spojením maurského a secesního stylu z počátku 20. století. Pražská židovská obec zahájila obnovu Jeruzalémské synagogy v roce 1992; v roce 2004 byla zahájena restaurace nástěnných maleb v interiéru. Návštěvníci mají nyní možnost vidět obnovené stropní malby i schodiště. Na balkóně Jeruzalémské synagogy je pak ke zhlédnutí stálá expozice, která prezentuje život pražské židovské obce od konce války do současnosti. Součástí výstavy je i filmový dokument „Židé v Československu“ z roku 1947. I nadále pokračují restaurátorské práce na původních varhanech pražského varhanáře Emanuela Štěpána Petra (1853–1930), které jsou v současnosti movitou kulturní památkou a Židovská obec v Praze předpokládá, že již v létě letošního roku se uskuteční první koncerty. Otevírací doba (1. dubna – 31. října): od 11 do 17 hodin, denně mimo soboty a židovské svátky

17

KULTURNÍ PROGRAM – KVĚTEN 2012 Židovské muzeum v Praze, Oddělení pro vzdělávání a kulturu PRAHA: Maiselova 15, 110 00 Praha 1, 3. patro, www.jewishmuseum.cz/vkc středa 2. 5. v 18 h Po-Lin. Střípky paměti. Další z pořadů v rámci Polské sezóny v Židovském muzeu – projekce unikátního dokumentárního filmu Jolanty Dylewské představujícího ztracený svět haličských štetlů. Vstup volný. středa 9. 5. v 18 h Simon Wiesenthal - Skutečnost a legenda. Setkání s izraelským novinářem a historikem Tomem Segevem, autorem nové biografie o známém „lovci nacistů“, Simonu Wiesenthalovi, která právě vychází v českém překladu v Nakladatelství Paseka. S autorem bude diskutovat Michal Frankl z  Židovského muzea v Praze. Pořad bude s českým překladem. 13. 5. ve 14 h Nedělní program pro děti a jejich rodiče Lvíček Arje slaví Šavuot. Víte, co se slaví o „Svátku týdnů“ neboli Šavuot? Víte, jak vypadá svitek Tóry, co obsahuje a jak to všechno se Šavuot souvisí? Prohlídka: Španělská synagoga. Jednotné vstupné 50 Kč. pondělí 14. 5. v 18 h Sefardové ve světě. Vernisáž výstavy o sefardských Židech a jejich poutích po evropském a africkém kontinentě, kterou představí Evropský sefardský institut za podpory belgického

BRNO:

středa 16. 5. v 18 h Sofiina volba po česku. Stejnojmenný projekt publicistky a badatelky Vojenského historického ústavu v Praze Judity Matyášové mapuje osudy 150 židovských dětí z Československa. Podobně jako hlavní hrdinka románu Williama Styrona Sofiina volba si jejich rodiče museli vybrat jen jednoho z potomků a poslat ho do bezpečí. V lednu 2011 Judita Matyášová zjistila, že se někdejší děti neviděly 70 let. Vyhledává je po celém světě a na přednášce představí jejich osudy, které objevila v Čechách, Dánsku, Švédsku a Izraeli. pondělí 21. 5. v 18 h Spravedliví mezi národy. Přednáška historika Tomana Broda, přeživšího šoa, která uvede téma tzv. „spravedlivých mezi národy“ ve středoevropském kontextu. Řeč bude o Židech, které v Berlíně ukrývali dnes často již bezejmenní němečtí zachránci, ale také o postavách jako Oskar Schindler či János Esterházy. Po přednášce bude následovat představení putovní výstavy s názvem Člověkem v době nelidskosti uvedené v rámci maďarského „Roku Raoula

Wallenberga“. Pořad proběhne za účasti zástupců Velvyslanectví Maďarska v ČR, které výstavu zapůjčilo. čtvrtek 24. 5. v 18 h Život po katastrofě II. – od 60. let po r. 1989. Volné pokračování pořadu, který se zaměřuje na fungování židovských obcí v  podmínkách komunistického režimu. Jejich úsilí zachycuje stálá výstava, instalovaná v Jeruzalémské synagoze. Libreto sestavil filmový dokumentarista Martin Šmok, který zároveň shromáždil unikátní vizuální materiál. Nad touto sbírkou dokumentů bude o vývoji židovské obce od 60. let po „Sametovou revoluci“ s autorem výstavy diskutovat Petr Brod. středa 30. 5. v 18 h Judaismus očima židovských velikánů: Ba’al Šem Tov. Přednáška Markéty Holubové z  Ústavu židovských studií HTF UK se zaměří na postavu Jisraele ben Eliezera (kolem r. 1698? - 1760), která stojí u kořenů východoevropského chasidismu. Cyklus vznikl s laskavou podporou NFOH. Výstava v prostorách OVK: Do 10.5. – Brno židovské; od 15.5. do konce června - Sefardové ve světě. Po–čt 10–15, pá 10–12, během večerních programů a po domluvě.

tř. Kpt. Jaroše 3, 602 00 Brno, tel. 544 509 651, tel. i fax: 544 509 652

čtvrtek 4. 5. v 18 h Předsudky vůči kresleným příběhům? aneb Komiks není žádná bublina! – historie českého komiksu v  přednášce Tomáše Prokůpka – vydavatele časopisu AARGH. Po pádu komunismu zažila česká komiksová scéna velké oživení a komiks ztratil nálepku zákonitě pokleslé a nejapné narativní formy. Příkladem může být i album Ještě jsme ve válce (Praha, Argo 2011), které přináší příběhy o konfliktu konkrétních lidí s  totalitní mocí zpracované v  komiksu (V rodinném táboře, Gestapácké razítko, Borské povstání a další). čtvrtek 10. května v 18 h Ješajahu Leibowitz – Úvahy nad Tórou. Představení knihy Úvahy nad Tórou (P3K, 2011), jejímž autorem je známý izraelský náboženský a politický myslitel Ješajahu Leibowitz (1903–1994). V přednášce doplněné audiovizuálním materiálem představí Leibowitzovu osobnost dr. Pavel Sládek z  FF UK. Ukázky

18

velvyslanectví v Praze. Vernisáž se uskuteční za přítomnosti J.E. paní Renilde Loeckx, velvyslankyně Belgického království v ČR. Vstup volný.

z knihy přečte její překladatel, ředitel Židovského muzea v Praze dr. Leo Pavlát. středa 16. 5. v 18 h Podvečer se spisovatelem Ivanem Krausem. Jemný humor a laskavá nadsázka zaznívají ve všech knihách Ivana Krause. Na tomto autorském čtení představí autor některé kapitoly ze svých knih Číslo do nebe, Rodinný sjezd a Muž za vlastním rohem. Následnou besedu moderuje Erika Bezdíčková. neděle 20. 5. ve 14,30 h Jozue a bitva o Jericho - dílna pro rodiče s dětmi, které čeká čeká příběh o Jerichu v podobě zvukového i výtvarného tvoření. úterý 22. 5. V 18 h Nekropole - místa nejen pro zemřelé – přednáška, která navazuje na květnovou výstavu fotografií, ve které se jejich autorka PhDr. Helena Bretfeldová pokusí vysvětlit slovem

i obrazem svou zálibu ve fotografování pohřebišť a povědět něco málo o historickém kontextu pohřbívání v různých kulturách a náboženstvích. čtvrtek 24. 5. v 18 h Trochu košer o víně. O dlouhé cestě vína z vinohradu až do kidušového poháru na svátečním stole bude vyprávět ing. Lubomír Dvořáček, Ph.D., v současné době jediný výrobce košer vína na Moravě, spolu s rabínem brněnské židovské obce Šlomo Kučerou. Výstava v  měsíci květnu: R.I.P. neboli Requiescet in pacem - výstava černobílých fotografií Heleny Bretfeldové z moravských židovských hřbitovů v Bzenci, Dolních Kounicích a Ivančicích, z  muslimských pohřebišť v centrální Bosně, katolických hřbitůvků v chorvatské Slavonii a ostrovů Dalmácie. Není-li uvedeno jinak, činí vstupné na jednotlivé programy 30 Kč.

Květen 2012

kultura

Výstava Arché

pozvánka

do židovské kaple v Lounech

V neděli 20. května v 17 h se uskuteční vernisáž výstavy s názvem Arché (řecky „počátek“) v obřadní místnosti židovského hřbitova v Lounech. Hřbitov byl založen roku 1874 a nachází se v severním sousedství hřbitova komunálního vedle železniční tratě, mezi ulicemi Jungmannovou a V  domcích. Eklektická obřadní síň připomíná svým vzhledem spíše kapli, avšak její zdi uvnitř pokrývají hebrejské a aramejské modlitby. Opravena byla péčí Židovské obce v Teplicích. Nyní její prostor svými díly zaplní akademický sochař Tomáš Polcar ze Slavětína nad Ohří. Jeho výstava potrvá od 20. května do 30. srpna. Autor ve své sochařské instalaci pracuje s předělem, který je pro něj vzhledem k danému prostoru nejdůležitější inspirací. Vytvořil konstrukci domu, jenž z půli již vymizel. Divák tak může vstoupit do nehmotného stavení, které v symbolické rovině znamená naše tělo, rodinu a hmotný svět. Vstupem dovnitř se prostor stává něčím osobním, intimním. Člověk tak osobně pociťuje dvojakost svého bytí, je mezi bytím a nebytím. Na vernisáži zazní hudba rodáka z nedalekého Žatce a skladatele moderní hudby Karla Reinera (1910–1979). Byl vězněn v Terezíně, kde inscenoval staročeskou hru Esther na biblické motivy. Ta byla původně připravována pro divadlo E. F. Buriana (v 30. letech pravidelně měnilo svůj název) a v Terezíně ji režíroval celoživotní Reinerovův přítel, spisovatel Norbert Frýd. Právě písně z Reinerovy Esther představí ve vokální podobě lounský pěvecký sbor Kvítek, ve vlastní instrumentální úpravě pak klarinetista, saxofonista a fujarista Michal Hrubý. Spolu s ním vystoupí i Jaroslav Svoboda, vedoucí kapely Trabant, Zuzana Hanzlová, zpěvačka a flét-

nistka Neočekávaného dýchánku (kapela, která podstatně ovlivnila vývoj českého klezmeru), a freejazzový kontrabasista Petr Tichý. Samostatnou hudební poctu Karlu Reinerovi připravil lounský experimentální skladatel Jan Grunt, student hudební vědy Masarykovy univerzity v Brně. Experiment vychází z číselných údajů data Reinerova úmrtí a má zdůraznit jeho podíl na rozvoji české moderní vážné hudby.

Doprovodné akce výstavy neskončí vernisáží, nýbrž budou pokračovat dalšími koncerty a filmovými projekcemi. Během léta zde Pavel Straka z Památníku Terezín promítne ruské němé filmy L‘Chajim (1910) a Gore Sary (1913). Snímek L‘Chajim (Na zdraví) vznikl na motivy židovské lidové písně, kdy rodiče provdají svoji dceru Rochele za bohatého ženicha Matesa, ačkoliv ta miluje chudého Šloma. Po narození svého dítěte opouští manžela, který začne následkem toho pít. Po letech k opilci přichází dvojice žen, ten však až po jejich odchodu zjišťuje, že mu býva-

lá manželka přivedla ukázat společnou dceru. Gore Sary je psychologický film vyrovnávající se s židovským náboženským právním zvykem, že bezdětné manželství má být rozvedeno. Dále bude promítnut snímek Židé na zemi (1927), propagandistický film, jehož cílem bylo oslavovat vznik židovských kolchozů na Krymu. Organizátory letošních programů v  obřadní síni židovského hřbitova v  Lounech jsou spolek Svéráz ze Slavětína nad Ohří a Židovská obec v  Teplicích. Pavel Straka za organizátory shrnul: „Lounská židovská pohřební kaple je specifická a svým obsahem a funkcí velmi náročná. Předěl mezi životem a smrtí, mezi nebytím a bytím je nutné akceptovat jako důležitý mezník v životě každého člověka. Právě naše konečnost z nás dělá etičtější, morálnější bytosti. Pohřební kaple je velmi zajímavá i po architektonické stránce. Jedná se o budovu s neoklasicistními a maurskými prvky, interiér je krásný, čistý prostor bez tíživé stránky, což odpovídá prostotě židovských pohřebních obřadů. Kaple je v Lounech málo známá, protože se již delší dobu nepoužívá k rituálním účelům. Upozorněním na tento prostor chceme zároveň připomenout lounské židovstvo, které na konci 19. a na začátku 20. století tvořilo výraznou část obyvatelstva města. Chceme také umožnit širší veřejnosti prohlédnout si prostor kaple.“ Více informací je možné získat na e-mailové adrese [email protected]. ª Pavel Kuča Foto: Pavel Straka

REAKCE NA ČLÁNEK JIŘÍHO BLAŽKA Z MASKILU Č. 4/5772 Dobrý den, v dubnovém čísle Maskilu jsem četla článek p. Blažka „Kšaft umírající Masorti Česká republika“, na který bych ráda reagovala. Autor v něm svaluje vinu za stav české konzervativní komunity na rabína Hoffberga. Je to tak ale opravdu? Česká konzervativní komunita se začala formovat kolem Bejt Praha, která byla založena americkými Židy pobývajícími v ČR. Patrně tedy do té doby českému židovstvu tento směr nechyběl. Američané se prý chovali jako „starší bratři“, což prostě vyplývá z toho, že konzervativní směr mají více zažitý než čeští Židé. Zde tedy Češi dostali šanci, jak se přirozeně naučit praktikovat. Setkávám se s tím, že lidé sice mají teoreticky nastudovaný judaismus, ale v praxi ho nějak neumějí používat. Přístup rabína Hoffberga k českým členům

Ijar 5772

byl prý hostilní (= nenávistný, nepřátelský). Proč by tu s takovým pohledem na Čechy rabín Hoffberg zůstával? Nebo si autor myslí, že je rabín takový outsider, že by nemohl působit jinde? Ačkoli dle tvrzení autora nepovažují Masorti Olami českou komunitu za perspektivní, rabína zde drží. A ruku na srdce – kolik českých členů Masorti chodilo pravidelně např. na kabalat šabat nebo na šachrity? Rabín Hoffberg prý odmítá mluvit česky. Jestliže měli čeští členové Masorti potíže s komunikací v angličtině, řešili je s rabínem? Navrhli mu kurs češtiny? Rabín měl k dispozici překladatele. Z vlastní zkušenosti musím říci, že i když nemluvím plynně anglicky, rabín Hoffberg měl vždy snahu porozumět, vysvětlovat a poradit. Svým lidským přístupem mi velmi pomáhal v době rodinných těžkostí, což se opravdu neslučuje s údajnou nenávistí k Čechům.

Sám autor zmiňuje, že česká konzervativní komunita byla založena v době, kdy byly rozdány karty a důležitá místa a funkce ve FŽO rozebrány. Nešlo tedy autorovi o získání postu ve FŽO za konzervativní komunitu? Nešlo také trochu o přístup k penězům Masorti Olami? Jsou čeští členové Masorti bez viny na stavu českého konzervativního judaismu? Problémem rabína Hoffberga je, že je především rabín a učitel, který se nezapojuje do mocenských bojů českého židovstva. Není typ „politického“ vůdce a má své pevné zásady, které neprosazuje násilím. Nevěřím, že je to on, kdo popichuje lidi a štve je proti sobě. A v žádném případě si nezaslouží, aby mu byla nasazována psí hlava. S pozdravem Ivana Šprtová

19

1. května 1909 se narodil GIOVANNI PALATUCCI Italský rod Palatucciů byl významnou kampánskou rodinou. Jako většina Italů byli tradičně oddanými katolíky, mnozí Palatucciové vstoupili do služeb římskokatolické církve. Giovanni Palatucci byl rovněž vychován v tradici hluboké zbožnosti, profesionální uplatnění však nenalezl v církvi, ale ve službě právu a zákonu. Svou hlubokou víru a smysl pro dobro a vyšší spravedlnost pak naplno osvědčil v temných dobách, kdy světské zákony byly pokřiveny a strážci práva se měli stát vykonavateli bezpráví. Narodil se v jihoitalské Montelle a vystudoval práva na univerzitě v Turíně, kde promoval v roce 1932. Několik let vykonával právnickou praxi a poté vstoupil do řad italské policie. Působil nejprve v Janově, později v tehdejším Fiume (dnešní chorvatská Rijeka). V roce 1938 se stal velitelem místní policie. Právě v roce 1938 přijala Itálie, na nátlak svých německých spojenců, protižidovské diskriminační zákony. Palatucci cítil, že jakákoliv diskriminace jiných lidských bytostí je v hlubokém rozporu s jeho vírou a přesvědčením. Doslova prohlásil: „Oni chtějí, abychom věřili, že srdce je pouze sval, aby nám zabránili chovat se tak, jak nám velí naše srdce a víra.“ Itálie sice nevyhlásila plán přímé likvidace Židů, byla však ochotná vydávat Židy (z počátku hlavně ty, kteří byli v Itálii uprchlíky a neměli italské občanství) svému německému spojenci. A právě přímořský přístav Fiume byl takových uprchlíků plný. Palatucci si velmi dobře uvědomoval, že v Německu nečeká Židy nic dobrého a rozhodl se využít svého postavení a konexí k jejich záchraně. Pro svůj plán získal i svého strýce Giuseppeho Mariu Palatucciho, který byl františkánským řádovým knězem a od roku 1939 rovněž biskupem jihoitalského města Campagna. Giovanni Palatucci byl jakožto velitel policie ve Fiume pověřen soupisem všech uprchlíků, kteří ve městě nalezli azyl, a zejména selekcí uprchlíků židovského původu. Palatucci skutečně provedl důkladný soupis a shromáždil veškerou dokumentaci. Jenže místo toho, aby evidenci a s ní i dotyčné uprchlíky předal německým úřadům, dokumenty zlikvidoval a uprchlíky začal vybavovat falešnými doklady. A místo deportace do německých koncentračních táborů začal stovky Židů odesílat do zcela jiných táborů – chráněných táborů, které jeho strýc Giuseppe zřídil ve své diecézi a jejichž chod i financoval. Na akci se částečně podílel i další Giovanniho strýc Alfonso, provinciál františkánského řádu v Apulii. Giovanni Palatucci se nespokojil pouze s pomocí těm Židům, kteří se již ocitli ve Fiume, snažil se maximálně využít svého postavení v řadách policie a monitorovat dění v širším okolí. Kde mohl, informoval představitele židovské komunity o plánovaných zátazích, pomáhal i finančně a materiálně, ukrýval uprchlíky. V roce 1939 se mu podařilo zmařit plánovaný útok na loď směřující do Palestiny, na jejíž palubě bylo 800 uprchlíků z Německa. I těchto osm set zachráněných posléze poslal do táborů, o něž se starali jeho strýčkové. Celkem takto trojice Palatucciů „uklidila“ zhruba pět tisíc Židů, kteří se pod jejich ochranou dočkali osvobození Itálie spojeneckými armádami. Toho se bohužel nedočkal sám Giovanni Palatucci. Falešné deportace židovských uprchlíků nebyly jeho jedinou protinacistickou činností, do odbojového hnutí se zapojil na více frontách. Mraky nad jeho hlavou se začaly stahovat po italské kapitulaci v září 1943.

Palatucci sice zůstal šéfem policie ve Fiume, přišel však o většinu pravomocí a musel Němcům předat i veškerou dokumentaci. Již tehdy v nich pravděpodobně začalo klíčit podezření, že není všechno úplně v pořádku. Přátelé Palatucciho varovali a snažili se ho zachránit. Jeden z nich, který byl švýcarským konzulem v Terstu, mu dokonce vydal bianco vízum do Švýcarska a poradil mu, aby urychleně vycestoval. Palatucci však vízum přenechal své židovské snoubence (která tak válku přežila a vystěhovala se posléze do Izraele) a sám zůstal ve Fiume a pokračoval v odbojové činnosti. V září 1944 byl zatčen Gestapem a jako „zrádce a nepřítel Říše“ odsouzen k trestu smrti. Jeho vlivným přátelům se podařilo vymoci zmírnění rozsudku, a tak byl Palatucci v říjnu 1944 „pouze“ deportován do německého koncentračního tábora Dachau. Zde 10. února 1945, v necelých šestatřiceti letech zemřel. Podle různých svědectví byl buď zastřelen dozorci, nebo zemřel hlady a vyčerpáním. V roce 1990 udělil památník Jad Va-šem Giovannimu Palatuccimu titul „Spravedlivý mezi národy“, v izraelském Ramat Ganu je po něm od roku 1953 pojmenována ulice, stejně jako v mnoha italských městech. Když mu Italská unie židovských komunit v roce 1955 udělila in memoriam zlatou plaketu, řekl její prezident Amos Luzzato: „Palatucciho každodenní hrdinství bylo stále znovu a znovu opakováno a potvrzováno tváří v tvář jistotě smrtelného nebezpečí. Jako součást bezpečnostních struktur si policejní šéf musel být vědom rizika. Jednal s vědomím, že je na cestě k sebeobětování. Podle něj se vyplatilo dát svůj život i jen za jediného člověka.“ A když v roce 2002 zahájila katolická církev proces, při němž zkoumá možnost Palatucciho blahoslavení, svědčila Rozsi Neumannová, jedna ze zachráněných, před vatikánskou komisí takto: „Giovanni Palatucci šel nad rámec přikázání – miloval svého bližního více než sama sebe.“ ª Připravila Kateřina Weberová

co se také stalo v květnu: • v roce 942 (26. ijaru) zemřel významný babylónský učenec Sa´adja Gaon • roku 1021 se ve španělské Malaze narodil básník a filozof Šelomo (Salomon) ibn Gabirol • roku 1572 (18. ijaru 5332, na lag ba-omer) zemřel slavný talmudista Moše Iserles (Rema), autor spisu Mapa k Šulchan aruchu • v roce 1648 začalo povstání Bohdana Chmielnického, doprovázené pogromy, při nichž bylo povražděno několik set tisíc ukrajinských Židů • v roce 1911 se narodil hudební skladatel Gustav Mahler • roku 1965 navázaly Izrael a Německo diplomatické vztahy • v roce 1987 se narodila izraelská tenistka Shahar Peerová, vítězka pěti turnajů WTA, v roce 2011 světová hráčka číslo 11

Věstník Maskil - registrace MK ČR č. E 14877 Vydává židovská kongregace Bejt Simcha, přidružený člen Federace židovských obcí v ČR, Maiselova 4, 110 00 Praha 1, Česká republika, IČO: 61385735, tel.: 724 027 929, e-mail: [email protected]. Maskil vychází měsíčně za laskavé podpory Ministerstva kultury ČR, Federace židovských obcí v ČR, Nadačního fondu obětem holocaustu a The Dutch Humanitarian Fund (JHF). Zájemci mohou přispět na vydávání věstníku libovolnou částkou na bankovní účet: 86-8959560207/0100 u Komerční banky, variabilní symbol: 88888 (5x8). Manipulační poplatek 10 Kč. Redakce: Pavel Kuča, Kateřina Weberová. Redakční rada: Irena Dousková. Ilustrace: Lucie Lomová. Korektury: Jitka Kroupová. Předtisková příprava a tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha 13 - Stodůlky. Uzávěrka tohoto čísla 3. 4. 2012. Uzávěrka příštího čísla 2. 5. 2012.

Kalendárium