Mgr. Michala Baslová (CAAT při KSA FF ZČU)

Příloha č. 1

Recenzní posudky závěrečné zprávy Pelíšková, Věra; Rohrerová, Ludmila; Dubnová Eva; Šimková Hana (2012): „Sociální ubytovny jako dlouhodobé bydlení pro sociálně slabé“ Brno: Ústav územního rozvoje. Úkol B.10/BP, MMR

(Závěrečná zpráva byla dne 22. 3. 2013 dostupná na adrese: http://www.mmr.cz/getmedia/4ac18d7b-9914-413e-b43a52c4e8b7fdf9/B10-Zaverecna-zpr-2012.pdf)

Mgr. Michala Baslová (CAAT při KSA FF ZČU) Mgr. Michala Baslová (Centrum aplikované antropologie a terénního výzkumu při KSA FF ZČU): Sociální ubytovny jako dlouhodobé bydlení pro sociálně slabé_posudek Definice Analýza se zaměřuje na sociální ubytovny, jejichž užší definici autoři nikde nepodávají. V situaci, kdy pojem „sociální bydlení“ není zakotven v zákoně a kolem jeho vymezení panují nejasnosti, se tato rezignace na zakotvení problematiky v pojmech konceptu sociálního bydlení jeví jako velmi nešťastná. Autoři nikde neodkazují na odborné texty, které se konceptualizaci tématu věnují a které nemalou měrou mohly rozšířit jejich perspektivu při navrhování i samotném zpracovávání analýzy. Z důvodu absence pojmového zakotvení výzkumného tématu není jasné, na jakém definičním základě lze zkoumané ubytovny spojovat pod název sociální? Je sociální ubytovna ta ubytovna, ve které nacházejí bydlení lidé v tíživé sociální situaci? Je definičním znakem sociální ubytovny skutečnost, že je zde poskytována sociální služba? Jaký minimální definiční základ spojuje zkoumané ubytovny, z nichž některé jsou součástí prostupného bydlení v obci a jiné fungují naopak čistě komerčně, na bytové politice obce formálně nezávisle? S vymezením toho, co je to sociální ubytovna, pak úzce souvisí otázka, jaké funkce by měla sociální ubytovna v konceptu sociálního bydlení plnit? A jaké funkce by vzhledem k tomu měla plnit směrem k lidem, kteří zde nacházejí dlouhodobé bydlení? Co vše a jakým způsobem by měla v oblasti sociálního bydlení zajišťovat? Tyto otázky si autoři bohužel nepoložili a odpovědi na ně nelze z analýzy vyčíst ani implicitně, jelikož byly zcela opomenuty v rámci tematických okruhů dotazníku. Základní předpoklad výzkumného šetření, totiž definice předmětu výzkumu, nebyl naplněn. Výzkumný vzorek, sběr dat Výzkumný vzorek sestává ze 7 ubytoven. 5 ubytoven je městských a fungují v návaznosti na bytovou politiku obce. 2 ubytovny jsou ve vlastnictví soukromých osob a fungují na komerční bázi. Omezenou velikost výzkumného vzorku autoři sami v závěru reflektují. Malá velikost výzkumného vzorku by ale nebyla v souvislosti s validitou výzkumných zjištění sama o sobě diskreditující. Konstrukce výzkumného vzorku však vykazuje další nedostatky, jako je jeho nereprezentativnost anebo skutečnost, že mu zcela chybí definiční vymezení. Nereprezentativnost výzkumného vzorku připouštějí již samotní autoři. Plyne ze skutečnosti, že zapojení se majitelů ubytoven do výzkumu bylo dobrovolné a lze předpokládat, že do vzorku byla z toho důvodu zařazena bezproblémová zařízení. Další závažný nedostatek výzkumného vzorku pak plyne z definičního vakua, ve kterém se autoři po celou dobu nacházejí. Malý vzorek zkoumaných ubytoven je rozmělněn skutečností, že jsou v jeho rámci slučovány městské a soukromé ubytovny, ubytovny zařazené v systému prostupného bydlení a ubytovny zcela na systému prostupného systému bydlení nezávislé atd. Odlišné statusy ubytoven přitom zakládají předpoklad zcela odlišného přístupu majitelů ubytoven k jejich provozu. Nic takového však autoři v analýze nereflektují. Nicméně i tento malý, nereprezentativní a definičně nepodchycený výzkumný vzorek mohl být stále ještě dobře vytěžen, kdyby byl kvalitně proveden sběr dat a následná jejich analýza. K tomu bohužel ale nedošlo. Metodika sběru dat odhaluje závažné slabiny samotného terénního šetření, již tak 1

Mgr. Michala Baslová (CAAT při KSA FF ZČU) nešťastně aplikovaného na nevhodný výzkumný vzorek. Dle tvrzení autorů byly řízené rozhovory provedeny vždy pouze s kompetentním zástupcem ubytovny. Další skupiny respondentů (zástupci obce, zástupci poskytovatelů sociálních služeb apod.) nejsou zmiňovány. Jelikož pět ze zkoumaných ubytoven provozovala obec, lze usuzovat, že kompetentní osoba byla též zástupcem města. Stále se však jedná o jednu osobu, jejíž výpověď nebyla konfrontována s výpovědí jakýchkoliv dalších aktérů bytové politiky v místě šetření a tedy ani ověřena, což významně snižuje její validitu. Ve zbylých dvou případech soukromých ubytoven město bylo pravděpodobně opomenuto úplně. Nutným důsledkem takového šetření je jednostrannost zjištěných dat, která není dána do kontrastu s jiným materiálem, ba dokonce ani se zjištěními stejně zaměřených analýz či odborných článků k danému tématu. Tato jednostrannost je znát již z koncipování dotazníku, který sloužil jako podklad pro řízené rozhovory. Tématicky pokrývá pouze oblasti zaměřené na právní, technické, provozní a finanční fungování ubytovny. Zjištění nejsou dána do kontextu s lokální bytovou politikou obcí ani konceptem sociálního bydlení jako takového. Koncepty bytové politiky v jednotlivých obcích nebyly vůbec podrobeny zkoumání. O jejich podobě, cílech a fungování se v analýze nic nedozvídáme. Faktické postavení ubytovny v rámci bytové politiky bylo sice zařazeno jako otázka a. bodu 4 dotazníku, ale v souvislosti s problematikou sociálního bydlení na úrovni bytové politiky obcí se toto téma jeví jako značně nevytěžené. Dokonce ani tam, kde ubytovna funguje jako součást systému prostupného bydlení, není tento systém hlouběji rozebrán a diskutován. Zcela stranou pozornosti autorů zůstává otázka funkčnosti (prostupnosti) systému a především toho, jakou roli v této funkčnosti prostupného bydlení sehrávají zkoumaná zařízení. Nic se nedozvíme o tom, jakou pozitivní roli v systému prostupného bydlení ubytovny mají, jak konkrétně a pomocí čeho se osvědčují (přitom k tomuto závěru autoři na konci analýzy přesto dospějí!). Chybí např. komparace toho, jak funguje ubytovna v rámci prostupného bydlení ve srovnání s ubytovnou, která je mimo takový systém. Analyzována též není úspěšnost či neúspěšnost zkoumaných zařízení v souvislosti se změnou v sociální situaci lidí, kteří zde nacházejí ubytování. V důsledku toho logicky nemohou být analyzovány ani příčiny takového úspěchu či neúspěchu. Jakoby sociální ubytovna (ať už si pod tímto pojmem autoři představují cokoliv) byla samotným řešením nikoliv jeho pouhým nástrojem. Cílem celého konceptu by přitom snad nemělo být ubytovávat lidi v nepříznivé sociální situaci dlouhodobě na ubytovně, ale systematicky jim pomáhat překonat bariéry, které jim brání dosáhnout na standardní nájemní bydlení. Jak je v tomto směru s lidmi z cílové skupiny pracováno ve zkoumaných zařízeních, příp. jak se tato zařízení v tomto směru od sebe liší v závislosti na jejich atribučních znacích (kterým autoři ostatně věnovali značnou pozornost - technické parametry, právní zakotvení, postavení ubytovny v bytové politice atd.), a dále jak jsou v tomto směru zařízení úspěšná, ponechávají autoři zcela mimo své pole zájmu. Cílová skupina Ačkoliv výše zmíněná kritika metodologie výzkumu analýzu v podstatě diskredituje již sama o sobě, stojí v tomto směru za zmínku ještě rozpory týkající se definice cílové skupiny, pro kterou by mělo bydlení na sociální ubytovně být určeno. Pomineme-li skutečnost, že systematickému definování cílové skupiny se autoři vyhnuli a jsme odkázáni na abstrahování z některých jejich tvrzení, zbývají nám k řešení nesrovnalosti v těchto tvrzeních obsažené. Na jednu stranu autoři tvrdí, že dlouhodobé bydlení na ubytovnách může být určeno 1) nájemníkům, kteří o standardní nájemní bydlení nestojí, protože je pro ně příliš svazující, na druhé straně má být bydlení na sociální ubytovně řešením i pro 2) 2

Mgr. Michala Baslová (CAAT při KSA FF ZČU) lidi v nepříznivé sociální situaci, kteří z různých důvodů (např. diskriminace ze strany majitelů bytů, nízké příjmy, nízké kompetence aj.) na standardní nájemní bydlení nedosáhnou nebo si ho neumějí udržet. Práce s těmito dvěma cílovými skupinami se nutně musí lišit. Zatímco pro první skupinu ubytování na sociální ubytovně patrně implikuje konečné řešení a cílový stav, u druhé skupiny by měla být práce směřována k překonávání bariér, které jim v dosažení standardního nájemního bydlení brání. Navíc, pokud je příčinou potenciálního bezdomovectví jednotlivce jeho nezájem o standardní nájemní bydlení, je otázka, zda právě jemu má být sociální bydlení určeno. Sociální bydlení by zde mělo být pro ty, kdo si nájemní bydlení nedokáží udržet (nízké kompetence, neplní požadavky smlouvy) anebo na něj z různých důvodů nedosáhnou (diskriminace ze strany majitelů, nízké příjmy, zadlužení)1. Koncept sociálního bydlení by těžko měl být zaměřen na překonávání takové bariéry, jakou je nezájem jedince o standardní nájemní vztah. Opět nás to přivádí k úvaze, zda autoři nevycházejí z předpokladu, že sociální bydlení (resp. sociální ubytovna) je řešení samo o sobě nikoliv jeho pouhý nástroj. Rizika, negativní jevy Negativním jevům, které mohou být s praxí některých ubytovatelů spojené, se autoři analýzy věnují pouze na úrovni jakýchsi mýtů přiživovaných mediální kampaní. Dochází tak k jejich bagatelizaci, až úplnému zpochybnění. To, že se žádný z obecně kritizovaných jevů nepotvrdil v rámci terénního šetření autorů, nemůže být vzhledem k výzkumnému vzorku důkazem o jejich neexistenci. Například nejvíce kritizovanou praxí, ať už ze strany odborné veřejnosti či médií, je byznys majitelů ubytoven na dávkách státní sociální podpory (příspěvek na bydlení) a hmotné nouze (doplatek na bydlení). Tento negativní jev nebyl v analýze vůbec diskutován a hlouběji se na něj nezaměřovaly ani otázky v dotazníku. To znamená, že autoři se vůbec nepokusili hlavní předmět kritiky a potenciální riziko dlouhodobého bydlení na ubytovně zkoumat a analyticky zhodnotit. Rizika, která se naopak ve výzkumu potvrdila, nebyla autory vůbec připuštěna, natož dále rozváděna. Příkladem je především neproblematizovaná ústní nájemní smlouva jakožto praxe jedné ze soukromých ubytoven. Právní vymahatelnost takového ujednání je jen složitě dosažitelná a výsledek takové snahy nelze vůbec zaručit. Nejsou tak dostatečně ošetřeny základní podmínky nájemního vztahu (např. výpovědní důvody, lhůta na vystěhování) a lidem nejsou účinně zajištěna práva s nájemním vztahem spojená. Těžko si představit, že by takto slabé právní zabezpečení nájemního vztahu prošlo skrz definici FEANTSA týkající se právní domény bydlení. Je s podivem, jak úzkostlivě se autoři vyhýbají definicím vlastním, a přitom umě přizpůsobují definice cizí svým potřebám. Autoři rizika ústně uzavřené nájemní smlouvy nikde kriticky nekomentují, což celkově snižuje důvěru v nezávislost jejich přístupu, nebo minimálně odkazuje na jejich přílišnou míru optimismu, která ovšem do vědeckého výzkumu nepatří, pokud se přímo nezakládá na konkrétních datech.

1

Cílové skupiny v rámci konceptu sociálního bydlení velmi dobře definuje shrnující text:

Lux, Martin. Mikeszová, Martina. Sunega, Petr. 2010. „Podpora dostupnosti bydlení pro lidi akutně ohrožené sociálním vyloučením – mezinárodní perspektivy a návrhy opatření v ČR“. Praha: Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. 2010

3

Mgr. Michala Baslová (CAAT při KSA FF ZČU) Celkově tak vzniká dojem, že podnětem pro zpracování analýzy byla reakce na medializaci špatné praxe spojené s ubytovnami, na kterou však autoři reagují programově zrcadlově. Jakoby vytčený úkol byl pověst ubytoven očistit, pročež autoři podnikli všechny kroky, aby vytčený úkol splnili. Takový přístup by byl v rozporu se základními principy vědeckého výzkumu. Nelze tvrdit, že tomu skutečně tak bylo. Analýza nicméně tento dojem na základě výše zmíněno vzbuzuje. Závěrečná zjištění Závěrečná zjištění se zaměřují na provozní chod ubytovny a představují v podstatě manuál pro ubytovatele (hlídaný vchod ubytovny, kamerový systém apod.). Nikterak nejsou uváděna zjištění, která by nějakým způsobem souvisela s konceptem bytové politiky obce, konceptem sociálního bydlení či jakkoliv odkazovala na změny v situaci potenciální cílové skupiny osob, kterým má být sociální bydlení určeno – dopady na jejich situaci, pozitivní/negativní změny v jejich situaci v souvislosti s dlouhodobým bydlením na ubytovně, potenciální způsob překonávání bariér cílové skupiny při dosažení standardního nájemního bydlení atd. Zkrátka zcela zde chybí jakákoliv zjištění týkající se sociálních aspektů fungování zkoumaných ubytoven. S ohledem na zvolený způsob sběru dat a volbu výzkumného vzorku tomu však nemohlo být jinak. Končí-li ovšem autoři analýzu závažným tvrzením, že „sociální ubytovny by se mohly stát jednou složkou sociálního bydlení…“ (str. 24), a má-li být analýza dokonce podkladem pro ministerstvo při tvorbě konceptu sociálního bydlení, nelze jinak, než klást na ni takové nároky, aby k podobnému zjištění autoři mohli vůbec hodnověrně dospět. Tyto nároky nebyly ovšem v žádném ohledu naplněny (definice předmětu zkoumání, definice cílové skupiny, reprezentativnost výzkumného vzorku, validita výpovědí, analytické zpracování dat s ohledem na jejich relační nikoliv jen atribuční charakteristiky, teoretické zázemí výzkumu). Představa, že podkladem pro tvorbu konceptu sociálního bydlení má být analýza, která se tomuto tématu zcela vyhýbá, je alarmující. Bezobsažnost analýzy ve vztahu k principům sociálního bydlení je totiž neuvěřitelná.

4

Mgr. Petr Kučera (PřF UK)

Recenze závěrečné zprávy „Sociální ubytovny jako dlouhodobé bydlení pro sociálně slabé“ z výzkumu (Úkol B.10/BP) provedeného Ústavem územního rozvoje Mgr. Petr Kučera Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Karlova v Praze Závěrečná zpráva „Sociální ubytovny jako dlouhodobé bydlení pro sociálně slabé“ z výzkumu realizovaného Ústavem územního rozvoje1 si klade za cíl provést šetření v několika vybraných ubytovnách, resp. ubytovnách, jejichž vlastníci byli ochotni se šetření zúčastnit. Šetření mělo přinést odpověď na otázku, zda za určitých podmínek může ubytovna sloužit k dlouhodobému bydlení tak, aby byly uspokojeny všechny tři domény podle FEANTSy (fyzická, právní a sociální) za předpokladu udržitelného provozu (s. 5). Je na místě vyzdvihnout důležitost této zprávy z výzkumu a podrobně zvážit její vypovídací schopnost o problematice, neboť má být jedním z podkladů pro přípravu komplexního řešení sociálního bydlení (s. 5). Přístup k výzkumnému vzorku Již samotný přístup ke zkoumání problému, zda a jak mohou ubytovny sloužit pro poskytování dlouhodobého bydlení, je velmi problematický. Výzkum se od počátku zaměřuje pouze na výpovědi poskytovatelů ubytovacích služeb a zcela opomíjí pohled ubytovaných. Výlučné zaměření na poskytovatele ubytovacích služeb znamená z pohledu sociálněvědního výzkumu pokus o objektivizaci problému prostřednictvím úplného zvýhodnění pohledu jedné strany. Výzkum tedy nelze považovat za nestranný a název závěrečné zprávy je tudíž zavádějící; měl by spíše znít takto: „Sociální ubytovny jako dlouhodobé bydlení pro sociálně slabé z pohledu majitelů a provozovatelů ubytoven.“ Pokud výzkum nebude doplněn studií problematiky bydlení na ubytovnách z pohledu ubytovaných a to alespoň ve srovnatelném rozsahu, v jakém je zpracován pohled majitelů a správců ubytoven, bude jakékoli využití pro přípravu politiky sociálního bydlení vzbuzovat závažné etické otázky. Pokud se zaměříme na samotný výzkum, jak ho dokumentuje závěrečná zpráva, musíme se zastavit u způsobu výběru zkoumaného vzorku ubytoven a kriticky se ptát, jaké závěry je možné na základě provedeného výběru ubytoven vyslovit. Autoři uvádějí, že šetření provozu ubytoven využívaných k dlouhodobému bydlení bylo prováděno na malém vzorku ubytoven. Majitelé či provozovatelé vybraných ubytoven se do šetření zapojili dobrovolně, proto lze předpokládat, že se jedná o bezproblémové ubytovny, jejichž cílem je zajistit v rámci možností důstojné bydlení osobám, které z různých důvodů nemohou získat běžné nájemní bydlení (s. 23). Odhad, že se ve výběru neobjeví ubytovny s problematičtějšími podmínkami bydlení, je na místě. Je tedy důležité odolat svodům vyslovovat na základě výzkumu závěry o charakteru bydlení v ubytovnách obecně. Tomuto lákání se však autoři neubránili. Píší: Zdá se, že ubytovny určené pro dlouhodobé bydlení jako jedna z forem sociálního bydlení jsou potřebné (s. 24). Tento závěr, nebo spíše přání, protože z výsledků výzkumu nic takového nevyplývá a vzhledem k jeho nereprezentativnímu charakteru ani vyplývat nemůže, odůvodňují autoři existencí skupiny osob, které z nejrůznějších důvodů hledají dlouhodobé ubytování mimo nájemní bydlení (s. 24). Aniž by autoři jakkoli hlouběji analyzovali ony „nejrůznější důvody“ bez ostychu budují jakýsi obraz souznějící s mediálním diskurzem „nepřizpůsobivosti“2: Zkušenosti 1 2

Zpráva z výzkumu je dostupná na http://www.mmr.cz/getmedia/4ac18d7b-9914-413e-b43a-52c4e8b7fdf9/B10Zaverecna-zpr-2012.pdf (přistoupeno 19. 3. 2013) O diskurzu „nepřizpůsobivosti“ a „nepřizpůsobivých“ viz například Lachmann 2011, Hejnal 2011 ad.

Mgr. Petr Kučera (PřF UK) majitelů a provozovatelů navštívených ubytoven ukázaly, že část stávajících uživatelů ubytovny není schopna plnit běžné povinnosti nájemce (platit nájemné a služby spojené s bydlením, dodržovat pořádek, neobtěžovat okolí hlukem apod.). Pro tyto skupiny osob jsou v současné době ubytovny řešením, protože díky svému přísnějšímu režimu chrání ubytované osoby před ztrátou jejich bydlení. (s. 24). Je nutné zdůraznit, že v této fázi byla ubytovaným osobám přisouzena celá paleta negativně vnímaných vlastností shrnutých do položky neschopnost plnit běžné povinnosti nájemce, aniž by byly ubytované osoby ve výzkumu jakkoli tázány či konfrontovány. Nejedná se v žádném případě o validní výsledek výzkumu, ale spíše o jakýsi myšlenkový experiment. Autoři výzkumu svůj přechod od výsledků výzkumu ke spekulacím nijak nereflektují, a tak jim v závěru nečiní problém navrhnout úpravy zákona, které by fakticky vedly ke zřízení institutu jakýchsi dlouhodobých ubytoven s režimem, který si troufnu označit za „polovězeňský“. Použití tohoto označení je zde skutečně na místě, autoři studie popisují jakési závěry, které mohou mít výrazný vliv na úspěšný a bezproblémový chod ubytovny, sloužící k dlouhodobému sociálnímu bydlení (s. 22): kontrola vstupu, nepřetržitý dohled, kamerový systém, omezení společenských prostor (doslova je uvedeno, že problémy přinášejí místnosti užívané pro společenské, vzdělávací, odpočinkové či sociální aktivity (s. 22)), kontrola užívání společných prostor a kontrola spotřeby energií, důsledná údržba a udržování pořádku (včetně (povinného?) zapojení obyvatel ubytovny do úklidu nebo údržby společných částí ubytovny). Domnívám se, že objektivizace potřeby zavedení institutu dlouhodobého bydlení v polovězeňském režimu lze klást za vinu právě špatnému rozvržení výzkumu (vynechání obyvatel ubytoven z výzkumu) a mylných obecných závěrů činěných na základě nereprezentativního výzkumného vzorku ubytoven (Jak vypadá režim sloužící k zajištění pořádku v ubytovnách, které nelze považovat za „bezproblémové“? Bude více či méně podobný režimu vězení? Jaká hrozí etická rizika?). Bydlení v ubytovnách a typologie ETHOS podle organizace FEANTSA Autoři výzkumné zprávy s odkazem na typologii ETHOS3 tvrdí, že pokud bychom měli posoudit ubytovnu sloužící pro dlouhodobé bydlení podle výše uvedené typologie, lze konstatovat, že bydlení v ubytovně naplňuje všechny tři domény, byť v nižší kvalitě než byt. (s. 4). Je s podivem, že výše řečené nalezneme již v kapitole Uvedení do problematiky, jako by se jednalo o východisko výzkumu, když se má přitom jednat o jeho výsledek (srovnej s cílem výzkumu, jak je popsán v úvodu této recenze). V předchozích odstavcích upozorňuji, že na základě výzkumu, jak byl proveden, nelze vyvozovat obecná tvrzení o charakteru ubytoven. V tomto případě se autoři výzkumu této zásadní chyby (opět) dopouštějí. Považuji za důležité též upozornit, že samotná klasifikace ETHOS řadí bydlení v přechodné ubytovně do kategorie bez bytu, což kontrastuje s výše citovaným tvrzením. Autoři výzkumné zprávy tento rozpor s klasifikací ETHOS nijak nediskutují. Uvedený závěr výzkumu je ve výzkumné zprávě podložen popsáním oněch „třech domén“ typologie ETHOS, zastavme se u těchto popisů nyní podrobněji4. 1. Fyzická doména – mít přiměřené bydlení, které může osoba a její rodina výlučně užívat Zpráva uvádí, že ubytovací zařízení poskytuje: prostor pro bydlení, který vyhovuje hygienickým požadavkům (přímo osvětlený, větratelný prostor s možností vytápění, se zajištěným přístupem k hygienickému zařízení a k pitné vodě (fyzická doména) (s. 3). Zdůvodnění se zaměřuje zejména na 3 4

ETHOS – Evropská typologie bezdomovství a vyloučení z bydlení v prostředí ČR, dostupná např. na http://is.muni.cz/th/134567/fss_b/ETHOS.pdf (přistoupeno 19. 3. 2013) Citace domén převzaty přímo z klasifikace ETHOS, citace v recenzované zprávě z výzkumu se poněkud odlišují.

Mgr. Petr Kučera (PřF UK) hygienická hlediska bydlení v ubytovně, avšak to není jediný aspekt přiměřenosti bydlení, samotná zpráva uvádí například problém nedostatečného nábytkového vybavení v ubytovně (s. 19) nebo zpoplatněný přístup k teplé sprše (s. 14). O přiměřenosti bydlení využívaného ubytovanou rodinou lze pochybovat v případě sdílených kuchyní a sociálního zařízení, to je zřetelně patrné i z fotografií na straně 13 výzkumné zprávy. Pochyby o přiměřenosti bydlení v ubytovnách ve zprávě nijak diskutovány nejsou. 2. Sociální doména – mít prostor pro vlastní soukromí s možností sociálních vztahů Zpráva uvádí, že ubytovací zařízení poskytuje: možnost udržování sociálních vztahů, byť omezenou např. ubytovacím řádem. Ubytovací jednotka však poskytuje jak soukromí, tak bezpečí (sociální doména) (s. 3). Toto tvrzení však nevyzní příliš přesvědčivě v konfrontaci s konkrétními omezeními dle ubytovacího řádu. V souvislosti s udržováním sociálních vztahů se ve zprávě uvádí: Oproti běžnému nájemnímu bydlení je v ubytovnách omezen režim návštěv s cílem zajistit klid a pořádek. Návštěvy jsou možné pouze ve vymezených hodinách, popř. je stanovena i maximální délka návštěvy (2 až 3 hodiny). V některých ubytovnách se musejí návštěvy evidovat u ostrahy nebo správce objektu. Ve dvou ubytovnách může po předchozím souhlasu provozovatele nebo správce ubytovny zůstat návštěva za poplatek i přes noc. (s. 13) Co se týče soukromí, je situace též velmi problematická. Zpráva uvádí, že pokud to stavební dispozice umožňují, někteří majitelé velkým rodinám přidělují k použití samostatné sociální zařízení, popř. je zařízení určeno pro dvě konkrétní rodiny. (s. 14). Ubytovací jednotky ve zkoumaných ubytovnách často mají rozměry kolem 20 m2, prostor pro vlastní soukromí tak bude pravděpodobně minimální. Diskuzi o hranicích soukromí za takto stísněných podmínek ve zprávě velmi postrádám. 3. Právní doména – mít právní důvod k užívání Zpráva uvádí, že ubytovací zařízení poskytuje: právní jistotu užívání prostoru uzavřením smlouvy o ubytování, byť s omezenou ochranou ve srovnání s nájemním vztahem (právní doména) (s. 3). Zároveň se však ve zprávě dočteme, že i v „bezproblémových“ ubytovnách ze zkoumaného vzorku se vyskytl případ ubytování na základě ústní dohody (s. 9), z podstaty nerovného smluvního vztahu mezi ubytovatelem a ubytovaným bude v takovém případě smluvní ochrana pro ubytovaného fakticky minimální nebo žádná. Typ smluvního vztahu mezi ubytovaným a ubytovatelem může být různý, zpráva uvádí pět různých druhů smluv (s. 13). Některé druhy použitých smluv jsou určeny pro krátkodobé ubytování, přitom jsou zkoumané ubytovny využívány velmi často pro ubytování dlouhodobé (s. 3). Bylo by na místě analyzovat různé stupně ochrany ubytovaného podle jednotlivých smluvních vztahů ve srovnání s běžnou nájemní smlouvou na byt, jinak je tvrzení o právní jistotě nepodložené. Na základě výše řečeného si troufám tvrdit, že v případě vytyčeného cíle výzkumu, přinést odpověď na otázku, zda za určitých podmínek může ubytovna sloužit k dlouhodobému bydlení tak, aby byly uspokojeny všechny tři domény podle FEANTSy (fyzická, právní a sociální) (s. 5) výzkum spíše selhal. Shrnutí Recenzovaná zpráva z výzkumu má zásadní nedostatky. Její výzkumné postupy selhávají ve snaze popsat problematiku sociálních ubytoven jako dlouhodobého bydlení pro sociálně slabé, neboť se jednostranně zaměřují pouze na výpovědi majitelů či provozovatelů ubytoven a zcela opomíjejí pohled ubytovaných. Dále zpráva selhává i v prokázání vhodnosti ubytoven k dlouhodobému bydlení

Mgr. Petr Kučera (PřF UK) v návaznosti na typologii FEANTS. Pomýlenost výzkumné zprávy dále zdůrazňují výsledky, které fakticky vedou k doporučení ubytoven s „polovězeňským“ režimem k dlouhodobému ubytovávání části společnosti, která se nachází v sociální tísni. Ve zprávě je dále naprosto opomíjena složitá problematika vzájemného vlivu člověka a prostředí, zejména nejsou brány v úvahu psychické a sociální následky života v prostředí s různými prvky sociální deprivace, čímž se často vyznačují právě ubytovny s koncentrací sociálně slabých. Toto opomenutí je obzvláště alarmující v případě dětí, které v takovém prostředí mají vyrůstat. Dále zpráva ignoruje širší problémy prostorové segregace společnosti a sociální polarizace. Zpráva sice může sloužit jako přehled některých nereprezentativních charakteristik bydlení v ubytovnách a jistě dobře poslouží jako podklad k diskuzi o problematice sociálního bydlení. Jako podklad pro přípravu komplexního řešení sociálního bydlení ji však rozhodně nedoporučuji. V Praze dne 19. března 2013

Literatura: Hejnal, O. (2011): Nacionalismus, multikulturalismus, sociální vyloučení a „sociálně nepřizpůsobiví“: Analýza dominantního politického diskursu v České republice. Antropowebzin, č. 2, 2012, dostupné na http://antropologie.zcu.cz/nacionalismus-multikulturalismus-socialni-vylouceni-a-socialneneprizpusobivi-analyza-dominantniho-politickeho-diskursu-v-ceske-republice (přistoupeno 19. 3. 2013) Lachmann, F. (2011): Nepřizpůsobivost jako nálepka a mýtus. Sociální teorie.cz, dostupné na http://socialniteorie.cz/neprizpusobivost-jako-nalepka-a-mytus/ (přistoupeno 19. 3. 2013)

Mgr. Petr Matroušek (FSE UJEP) Mgr. Petr Matroušek (FSE UJEP): Posudek závěrečné zprávy Pelíšková, Věra; Rohrerová, Ludmila; Dubnová Eva; Šimková Hana (2012): „Sociální ubytovny jako dlouhodobé řešení pro sociálně slabé“ Brno: Ústav územního rozvoje. Úkol B.10/BP, MMR Problematickou úroveň textu velmi přesně ilustruje tento odstavec, který velmi názorně ilustruje nejproblematičtější části celé studie: „Hlavním cílem úkolu B.10/BP „Sociální ubytovny jako dlouhodobé bydlení pro sociálně slabé“ bylo provést šetření v několika vybraných ubytovnách, resp. ubytovnách, jejichž vlastníci byli ochotni se šetření zúčastnit. Šetření mělo přinést odpověď na otázku, zda za určitých podmínek může ubytovna sloužit k dlouhodobému bydlení tak, aby byly uspokojeny všechny tři domény podle FEANTSy (fyzická, právní a sociální) za předpokladu udržitelného provozu. Získané informace, byť z malého vzorku ubytoven, by měly být jedním z podkladů pro přípravu komplexního řešení sociálního bydlení, jehož přípravou je pověřeno Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) ve spolupráci s Ministerstvem práce a sociálních věcí (MPSV). (str.5).“ Cíl studie je velmi pregnantně formulován: „Sociální ubytovny jako dlouhodobé bydlení pro sociálně slabé“. Tento cíl je jasně deklarovanou snahou legitimizovat ubytovny jako prostor pro bydlení. V celém textu je tato snaha obhajována, legitimizována, jak ukážu ve svém textu níže. Takto stanovené zadání je velmi problematické i z epistemologického hlediska. V současné době žádná legislativní úprava takto definovaný stav neumožňuje – existuje jen typologie staveb a jejich nároků pro krátkodobé využití. Výchozí reálný stav využívání krátkodobých ubytovacích zařízení pro trvalé ubytování je nelegální. Pokud tedy opravdu zadavatel výzkumu chce legalizovat „Sociální ubytovny jako dlouhodobé řešení pro sociálně slabé, potom nepotřebuje žádný kvalitativní výzkum, žádnou analýzu současného stavu, může jen změnit legislativní normy. Tedy samozřejmě, pokud nechce ulehčit situaci majitelům ubytoven – potom chce zjistit právě to, co autorky formulují na str. 22 – pravidla pro „bezproblémový a úspěšný chod ubytovny“. Pokud opravdu chce zadavatel změnit současný nelegální stav využívání ubytoven, potom by výzkum měl být veden naopak s lidmi, kteří v ubytovnách žijí, analyzovat důsledně jejich životní situace a procesy, které vedly k jejich současné situaci. Výběr vzorku je omezen na „několik ubytoven“, jejichž majitelé „jsou ochotni (!)“ se studie účastnit. To pokládám za opravdu unikátní vymezení výzkumného vzorku. Autorky rezignují v takovémto vymezení nejen na reprezentativnost studie, ale i na její objektivitu. Využití studie je opět velmi zajímavě řešeno – přestože „získané informace, byť z malého počtu ubytoven, by měly být jedním z podkladů pro přípravu komplexního řešení sociálního bydlení.“ Proč zrovna tato nereprezentativní, neobjektivní studie je jedním z podkladů – to by mělo být objasněno zadavatelem výzkumu.

Teoretické zakotvení Mám pokušení se s tímto odstavcem vypořádat tím, že napíši, že není žádné. Autorky opravdu nepracují s žádnou koncepcí sociální politiky, žádnou studií z oblasti bydlení, ani s analýzou bezdomovectví. Stejně tak je tomu v metodologickém přístupu – nikde nenajdeme odkaz k používané metodologii, ani v rámci strukturace otázek ani v rámci způsobů analýzy. 1

Mgr. Petr Matroušek (FSE UJEP) Přesto se pozastavím u jediného použitého zdroje – „The ETHOS Definition of Homelessness (Evropská typologie bezdomovství a vyloučení z bydlení, FEANTSA 2005)“. Zde autorky jasně deklarují, že posuzují ubytovny v souladu s cílem své studie – „Sociální ubytovny jako dlouhodobé bydlení pro sociálně slabé“. Autorky si vybraly velmi účelově typologii bezdomovectví a nikoli odborné studie o struktuře sociálního bydlení, které vycházejí z inkluzivní politiky. Ale za naprosto nepřijatelné považuji to, jakým způsobem s Evropskou typologií bezdomovectví pracují. FEANSA uvádí tři domény, které se posuzují v rámci ne/vhodnosti ubytování: fyzická doména – posuzuje se, zda existuje fyzicky prostor pro bydlení, který naplňuje základní potřeby dané osoby a její rodiny, právní doména – posuzuje se, zda existuje nějaký právní nárok zajišťující určitou jistotu užívání obývaného prostoru, sociální doména – posuzuje se, zda obývaný prostor poskytuje dostatek soukromí, bezpečí a možnost udržování sociálních vztahů. (str. 3) Autorky tyto domény přejímají, ale zároveň velmi znatelným způsobem posunují tyto parametry v neprospěch občanů: „prostor pro bydlení, který vyhovuje hygienickým požadavkům (přímo osvětlený, větratelný prostor s možností vytápění, se zajištěným přístupem k hygienickému zařízení a k pitné vodě (fyzická doména), právní jistotu užívání prostoru uzavřením smlouvy o ubytování, byť s omezenou ochranou ve srovnání s nájemním vztahem (právní doména), možnost udržování sociálních vztahů, byť omezenou např. ubytovacím řádem. Ubytovací jednotka však poskytuje jak soukromí, tak bezpečí (sociální doména).“ (str. 4) To znamená, že fyzická doména se omezuje v jejich vnímání jen na hygienu, ale nijak se nezabývá soukromím, vybavením a hlavně potřebami osob (zejména dětí). Právní doména je v pojetí autorek změněna v podstatném rysu jistoty, korektního právního vztahu, který autorky opět oklešťují v dovětku o omezené ochraně, aniž by tuto omezenost vysvětlily. A sociální doména je již zcela v područí majitelů ubytoven a jejich ubytovacího řádu, který je nadřazen nad potřeby a možnosti ubytovaných udržovat a kultivovat sociální vztahy. Takovou práce s teoretickým východiskem pokládám za naprosto nepřijatelnou. Navíc se v úvodu studie, v kapitole Uvedení do problematiky na straně 4 již dočteme závěr celé studie: „Pokud bychom měli posoudit ubytovnu sloužící pro dlouhodobé bydlení podle výše uvedené typologie, lze konstatovat, že bydlení v ubytovně naplňuje všechny tři domény, byť v nižší kvalitě než byt.“ Proč je toto v úvodu studie a jakým způsobem toto tvrzení autorky objevily, není nijak vysvětleno. Metoda studie První výtkou k metodě je výzkumný vzorek. Považuji jej za zcela nedostatečný (počet 7), nereprezentativní a navíc účelový, protože autorky zkoumaly jen ubytovny, jejichž majitelé souhlasili s výzkumem.

2

Mgr. Petr Matroušek (FSE UJEP) Operacionalizace výzkumného vzorku – v tomto případě ubytoven je naprosto nedostačující. Autorky nemají žádnou definici ubytovacích zařízení, nerozlišují jejich status, míchají ubytovny dohromady se zařízeními sociálních služeb, aniž by toto vysvětlily. Je otázkou také, zda přístup obcí a soukromníků k ubytovnám není jiný, mimo jiné, protože hospodaření obcí podléhá mnohem větší kontrole. Tohle autorky ve studii vůbec neakcentují. Zajímavé je třeba rozlišení na dělnickou a sociální ubytovnu (ubytovna G v tabulce - str. 9). Znamená to, že sociální je jen pro nedělníky – tj. např.: inteligenci, rolníky, nezaměstnané? Nikde se nelze dočíst, jakým způsobem rozhovory probíhaly – jaká byla jejich délka, jak byly rozhovory zapisovány, jak byly analyzovány. Kapitola 2.3 Metodika zpracování dat (str. 7) je ze sociologického hlediska naprosto nedostatečná. Dokonce není ani zřetelné, s kým vlastně autorky rozhovory dělaly – a vlastníkem ubytovny – kdo to je, v případě obce – starosta? Nebo snad rozhovory proběhly se správci ubytoven? A jak tomu bylo v případě občanského sdružení? Autorky jen shrnují, že se vlastně ptaly všech: rozhovory probíhaly „s vlastníkem ubytovny, zástupcem vlastníka, provozovatelem nebo jinou kompetentní osobou“ (Str. 7), aniž by považovaly za nutné vysvětlit výběr osob, jejich pracovní pozici, status. Etika studie Nemohu se nezastavit u etických aspektů celé studie. V celém textu je mnoho eticky sporných bodů, či dokonce diskriminujících praktik. „Majitelé a provozovatelé ubytoven, kteří se zúčastnili řízeného rozhovoru, hodnotili postup MMR při provádění analýzy ubytoven pro dlouhodobé bydlení většinou pozitivně.“ (str. 6) Ano, to jistě hodnotili, protože úředníci MMR byli při rozhovorech přítomní! Přítomnost úředníků nadřízeného ministerstva, kteří mají možnost do rozhovorů zasahovat, ptát se, vyžadovat hodnocení svého přístupu, to je v metodách kvalitativního výzkumu opravdu velký etický prohřešek. Dalším velmi sporným etickým bodem je jazyk celé studie. V textu se objevují například tyto stigmatizující pojmy: nesvéprávní – takové slovo česká legislativa nezná, každý člověk na území ČR má svá práva. alkoholici – znamená to, že opravdu autorky měly přístup ke zdravotnické dokumentaci? Jaký je účel takovéto kategorizace pro zkoumanou otázku? Psychicky nemocní – viz výše. Dále autorky vytvářejí dojem nějaké skupiny lidí, kteří ubytovny sami vyhledávají jako bydlení výhodné. V tomto vymezování hranic skupiny se objevují stereotypy jako je například etnická příslušnost, problémy s dodržováním pořádku, platební neschopnost… Udržují tak diskriminační a stigmatizující principy dělení na MY a Oni, které obsahuje velké množství předsudků. „Důvodem, proč někteří lidé dlouhodobě žijí v ubytovacích zařízeních, je celý komplex sociálních jevů, jehož součástí bývá nedostatek finančních prostředků, vysoké zadlužení, problémy s dodržováním povinností vyplývajících z nájemní smlouvy, příslušnost k romské menšině a další. Tito lidé, opustí-li prostor nájemního bydlení, mají jen malou šanci k návratu, nájemní bydlení na trhu získávají zpět

3

Mgr. Petr Matroušek (FSE UJEP) velmi těžce, a pokud je získají, mají často problémy s jeho udržením. Bydlení v ubytovacím zařízení pak pro tyto osoby často představuje přijatelnou alternativu.“ (Str. 3). Všechny uvedené charakteristiky nejsou v rámci sběru dat nijak ověřovány, jsou prostě jen přebrány z perspektivy majitelů ubytoven. Přesto jsou vydávány v celé studii za prokázané. To je naprosto nepřijatelné. Autorky nepovažují za nutné dát hlas ve své studii také lidem, kteří ubytovací zařízení obývají, zeptat se na jejich zkušenosti, na to, jak ne/fungují pravidla, která na papíře vypadají přijatelně, jaké možnosti mají v systému prostupného bydlení… A tím korigovat jednostrannost sebraných dat. Tato jednostrannost by měla být zmíněna již v názvu textu. Za neetické považuji i to, že autorky na stránce 4 a 5 poukazují na mediální obraz ubytoven, který je dle nich zkreslený, ale necitují ani jeden článek, ani neupřesňují, odkud své tvrzení o špatné práci médií vzaly.

Přechodné ubytování a ubytování na doživotí Autorky v celé své studii přijímají fakt, že lidé jsou v ubytovnách na dobu neurčitou, na dobu dlouhodobou. Přestože konstatují, že toto zákon neumožňuje – zařízení byla zkolaudována pro jiný účel: „Ve stavebních předpisech (viz Příloha 2) jsou ustanovení týkající se ubytovacích zařízení vesměs formulována ve vztahu k ubytovacím zařízením sloužícím pro cestovní ruch. Ubytovací zařízení jsou zde charakterizována jako zařízení určená pro poskytování přechodného ubytování. Technické parametry pro ubytovací zařízení sloužící k dlouhodobému bydlení zcela chybí.“ (str. 3) Autorky nijak nepracují s faktickou nelegalitou tohoto stavu. Dokonce srovnávají normy pro přechodné ubytování se stavem, který je diametrálně odlišný: „Lze konstatovat, že kapacity ubytovacích jednotek, které si stanovili majitelé ubytoven, jsou v souladu s vyhláškou č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby ve znění vyhlášky č. 20/2012 Sb., která stanovuje nejmenší plochu pokoje v ubytovací jednotce.“ Toto tvrzení je naprosto zavádějící, protože kapacita a prostor je stanoven v uvedených vyhláškách pro krátkodobé ubytování nebo pro ubytování v sociálních službách – to je ona ubytovací jednotka. Opravdu se autorky domnívají, že v ubytovací jednotce například „hotelu“ mohu žít celý život se svojí rodinou? A opravdu kapacita a struktura ubytoven vyhovuje i například této větě vyhlášky: „V těchto případech je nutno na každém podlaží, nejméně však na každých 10 pokojů, zřídit koupelnu s vanou nebo se sprchovým koutem a umyvadlem, a dále záchod uspořádaný odděleně pro muže a pro ženy, s předsíní a umyvadlem.“ O dodržení tohoto předpisu se ve studii vůbec nedočteme. Přesto autorky paušálně tvrdí, že znění vyhlášky je dodrženo. Závěr Závěr studie je velmi problematický, protože nijak nesouvisí se zkoumaným problémem. Autorky formulují doporučení bezproblémového chodu ubytoven: 4

Mgr. Petr Matroušek (FSE UJEP) „Na základě zjištěných skutečností lze učinit některé závěry, které mohou mít výrazný vliv na úspěšný a bezproblémový chod ubytovny, sloužící k dlouhodobému sociálnímu bydlení.“ Ale jejich úkolem bylo zjistit, jestli tyto ubytovny jsou vhodné, nikoli, jakým způsobem zajistit „úspěšný a bezproblémový chod ubytovny“. Celá strana 22 je tedy z hlediska zkoumané otázky irelevantní. Autorky v závěrečné větě dokonce navrhují vlastní systém „prostupného sociálního bydlení“: „Sociální ubytovny by se mohly stát jednou složkou sociálního bydlení, a to jako jeden ze stupňů prostupného bydlení. V případě, že ubytovaní zvýší své sociální kompetence či změní názor na způsob svého bydlení, měli by mít možnost získat bydlení v nájemním bytě.“ Autorky tedy v podstatě navrhují dvoustupňový systém sociálního bydlení v rámci ČR. První stupeň je ubytovna, druhý stupeň nájemní byt. Takový závěr opět vůbec nevychází ze zadání výzkumu, není podložen hodnověrnými daty a je tedy pouze názorem autorek, který by neměl být brán v potaz v diskusi o dalším směřování bytové politiky a budování systému prostupného sociálního bydlení jako vědecky doložitelný, jako odborný, jako analytický.

Stanovisko ke studii: Studie je z odborného hlediska, ale i etických principů sociálněvědního výzkumu zcela nevyhovující. Nedoporučuji ji použít jako odborný zdroj pro jakékoli kompetentní rozhodování o bytové problematice.

Mgr. Petr Matoušek Univerzita J. E. Purkyně Fakulta sociálně-ekonomická katedra sociální práce Ústí nad Labem

5

Mgr. Alexander Mušinka, PhD. (URŠ Prešovská Univerzita) Mgr. Alexander Mušinka, PhD. Vedecký pracovník - kultúrny antropológ Ústav rómskych štúdií Prešovskej univerzity, Prešov Niekoľko poznámok k záverečnej správe Sociální ubytovny jako dlouhodobé bydlení pro sociálně slabé1 Záverečnú správu vypracoval Ústav územního rozvoje ČR a jej cieľom bolo: „Hlavním cílem úkolu B.10/BP „Sociální ubytovny jako dlouhodobé bydlení pro sociálně slabé" bylo provést šetření v několika vybraných ubytovnách, resp. ubytovnách, jejichž vlastníci byli ochotni se šetření zúčastnit. Šetření mělo přinést odpověď na otázku, zda za určitých podmínek může ubytovna sloužit k dlouhodobému bydlení tak, aby byly uspokojeny všechny tři domény podle FEANTSy (fyzická, právní a sociální) za předpokladu udržitelného provozu.2“ Hneď na úvod musím skonštatovať, že predložená správa, v zásade jednoznačnú odpoveď neposkytuje a v podstate sa vyjadruje iba k jednej jej časti (doméne) – fyzickej. Skôr ako prejdem k popisu jednotlivýchkritických poznámok, chcel by som uviesť, že s autormi tejto záverečnej správy v zásade súhlasím v konštatácii, že: „ubytovny určené pro dlouhodobé bydlení jako jedna z forem sociálního bydlení jsou potřebné“3 (zvýraznenie moje).Musím však skonštatovať, že s týmto tvrdením v zásade súhlasím nie na základe tejto správy, ale na základe môjho všeobecného presvedčenia, že je vhodné ak v komplexných spoločnostiach (akým je bezpochyby aj Česká republika) budú prítomné rôzne alternatívne riešenia, ktoré by umožňovali cieľovej skupine vybrať si to, ktoré jej bude najviac vyhovovať. Presadzovať formu ubytovní ako „hlavnú“, „jedinú“ alebo „dominantnú“, by som v žiadnom prípade neodporúčal. Uvedená správa má z odborného hľadiska niekoľko nedostatkov, ktoré jej výpovednú hodnotu výrazným spôsobom obmedzujú. Výpočet všetkých mojich pripomienok by presiahol možnosti tohto materiálu, preto sa zameriam iba na niektoré, ktoré sú podľa môjho názoru výrazné. V prvom rade nie je jasné, kto celú správu vypracoval a na základe akej kvalifikácie bol vybratý výskumný tím. Zo štyroch mien uvedených v úvode správy sú traja technického zamerania (inžinieri). Na základe takéhoto prístupu mi nie je jasné kto by mal mať na starosti v tejto správe spomínaný právny cieľ alebo sociálny cieľ. Výsledkom toho je skutočnosť, že celá správa pojednáva iba o technických a ekonomických ukazovateľoch a vôbec sa v nej nič nehovorí o sociálnych aspektoch alebo právnych. Aj napriek tomu v závere je uvedené, že: „Výsledky šetření vybraných ubytoven vedou k otázce, zda není potřeba úprava legislativy. Jedná se zejména o stavební předpisy, které nezahrnují ubytovací zařízení pro dlouhodobé bydlení.“ 4 V celej správe nie je nikde uvedený ani jeden príklad, kedy by uvedené ubytovne porušovali alebo boli vrozpore s nejakou legislatívou alebo stavebnými predpismi. O sociálnom aspekte ubytovní, sa v tejto správe nehovorí vôbec a nezmieňuje sa o nich ani záverečná kapitola. Veľkým nedostatkom je aj samotný výber ubytovní. V metodologickej časti sa síce uvádza: „Ve spolupráci s krajskými koordinátory romských poradců a Agenturou pro sociální začleňování bylo vytipováno celkem 13 ubytoven, z toho 7 obecních a 6 soukromých, jejichž vlastníci by mohli být ochotni se do šetření zapojit.“5,ale niekde nie su uvedené a) koľko je v ČR všetkých ubytovní a b) na základe akých kritérií, bolo týchto 13 ubytovní vytipovaných. Výsledkom toho nie je možne ani približne určiť, či sa jedná o reprezentatívnu vzorku. Konštatovanie, že išlo o ubytovne, ktoré boli 1

Správa je dostupná na adrese http://www.mmr.cz/getmedia/4ac18d7b-9914-413e-b43a-52c4e8b7fdf9/B10Zaverecna-zpr-2012.pdf 2 Str. 5. 3 Str. 24. 4 Str. 24. 5 Str. 6.

Mgr. Alexander Mušinka, PhD. (URŠ Prešovská Univerzita) ochotne participovať na tomto výskume, skôr naznačujú (alebo dokonca dokazujú), že o reprezentatívnosti vzorky tu nemôžeme hovoriť vôbec. To si uvedomili aj autori správy, keď v záveroch skonštatovai: „Šetření provozu ubytoven využívaných k dlouhodobému bydlení bylo prováděno na malém vzorku ubytoven. Majitelé či provozovatelé vybraných ubytoven se do šetření zapojili dobrovolně, proto lze předpokládat, že se jedná o bezproblémové ubytovny...“6 Na základe tohto môžeme hovoriť, že výpovedná hodnota tejto správy je značne obmedzená a vo veľmi zjednodušenej podobe môžeme skonštatovať (to čo sme povedali na začiatku), že za určitých podmienok (definovanie ktorých je veľmi vágne a nejasné), ubytovňa môže slúžiť ako alternatíva pre určitú cieľovú skupinu. Bohužiaľ nevieme z tejto správy zistiť nie len veľkosť tejto skupiny, ale ani jej presné „špecifikácie“. Vieme len, že by sa tam pravdepodobne vyskytovali sociálne slabé rodiny (viacpočetné ale aj jednotlivci) a problémové osoby (alkoholici a pod.). Zo záverečnej správy netušíme, ako by sa zmenila cieľová skupina ľudí v ubytovniach, ak by sa zmenili parametre nájomného bývania alebo ak by sa zmenili ekonomické parametre v rámci existujúceho sociálneho systému (jedinou výnimkou je konštatovanie, že ak by ubytovne neboli platené v rámci sociálneho systému, súkromní majitelia by ich s najväčšou pravdepodobnosťou zatvorili). Zo záverečnej správy nie je napríklad ani jasné ekonomické ukazovatele ekonomickej efektívnosti týchto ubytovní. Táto časť sa obmedzuje len na výpočet poplatkov za užívanie ubytovne a služieb v nich poskytovaných, ale nevieme nič o reálnych ekonomických nákladoch na ich prevádzku a poskytovanie služieb. Toto sa obmedzuje len na konštatovanie, že náklady sú v menšej alebo väčšej miere kryté z dotácií alebo obmedzovania služieb. Toto sú podľa môjho názoru najväčšie nedostatky uvedenej správy, ktorú však nehodnotím ako zlú, ale ako správu, ktorá má veľmi malú výpovednú hodnotu. Na množstvo veľmi podstatných otázok neodpovedá alebo (v tom lepšom prípade) odpoveď iba naznačí. Táto správa relatívne dobre popisuje technickú stránku dobre fungujúcich niektorých ubytovní, ale širší pohľad na uvedenú problematiku určite neposkytuje.

Kontakt: Mgr. Alexander Mušinka, PhD. Ústav rómskych štúdií PU Prešov Ul. 17. Novembra 1, 08001 Prešov [email protected] mob.: +421 905436538

6

Str. 23.

Mgr. Hedvika Novotná (FHS UK) Mgr. Hedvika Novotná (FHS UK): Posudek závěrečné zprávy Pelíšková, Věra; Rohrerová, Ludmila; Dubnová Eva; Šimková Hana (2012): „Sociální ubytovny jako dlouhodobé řešení pro sociálně slabé“ Brno: Ústav územního rozvoje. Úkol B.10/BP, MMR

Na základě závěrečné zprávy šetření "Sociální ubytovny jako dlouhodobé bydlení pro sociálně slabé" lze konstatovat, že autoři šetření zvolili k otázce šetření, tj. "zda za určitých podmínek může ubytovna sloužit k dlouhodobému bydlení tak, aby byly uspokojeny všechny tři domény podle FEANTSA (fyzická, právní a sociální za předpokladu udržitelného provozu)", nevhodnou metodiku. Řešení formulovaného cíle analýzy by si žádalo a) terénní výzkum v ubytovnách pro posouzení fyzické domény (to, zda "fyzický prostor bydlení naplňuje základní potřeby dané osoby a její osoby" nelze zjistit jinak než prostřednictvím analýzy konkrétních prostorů, analýzy jejich konkrétního obývání a analýzy reflexe jejich obyvatel s daným bydlením, to vše při jasné definici "základních potřeb", která v textu absentuje; 2) analýzu stávající legislativy a jejího naplňování pro posouzení právní domény (právní rozbor + statistické šetření); 3) terénní výzkum pro posouzení sociální domény (zúčastněné pozorování + semistrukturované rozhovory s aktéry). Pro posouzení situace, zda "by se sociální ubytovny mohly stát jednou složkou sociálního bydlení" (s. 24), by nicméně bylo zapotřebí provést předně analýzu sociálního systému (legislativa a její naplňování) a analýzu stávající situace ve vztahu k sociálnímu bydlení v konkrétních lokalitách (např. SWOT analýzu). Předložená závěrečná zpráva vzhledem ke zvolené metodice představuje pouhou deskripci vybraných ubytoven z perspektivy jejich provozovatelů, navíc, jak autoři přiznávají, ubytoven "neproblematických". Ve vztahu k metodologii sociálněvědního výzkumu shledávám navíc nejasnost v deklaraci epistemologického přístupu - rozsah a charakter vzorku, stejně jako žánr některých pasáží závěrečné zprávy (popisy ubytoven) implikuje kvalitativní strategii šetření, ale vlastní analýza dat (3 ze 7) a závěry textu (generalizace) odpovídají spíše strategii kvantitativní. Závěrečná zpráva tedy nevypovídá o ničem jiném než o zkušenosti 6 provozovatelů s provozováním 7 ubytoven. Závěry analýzy stran sociálních kompetencí kompetencí obyvatel ubytoven, důvodů ubytování, adekvátnosti obývaného prostoru potřebám ubytovaných atp. jsou tedy vzhledem k charakteru provedeného zcela irelevantní. Stejně tak irelevantní je argumentace oprávněnosti finančního nároku na ubytování, protože zohledňuje pouze potřeby provozovatelů, nikoli souvislost sociálního bydlení jako řešení ekonomického a sociálního postavení těch, kteří by jej mohli/měli využívat. Vedle výše uvedených metodologických nesrovnalostí nicméně jako kruciální problém shledávám samotná východiska výzkumného šetření, tj. definování problémové situace a jejích aktérů bez uvedení pramenů, na jejichž základě by bylo možné posoudit relevanci výzkumné otázky (zda, pro koho, proč a v jakém kontextu by bylo lze uvažovat "sociální ubytovny jako dlouhodobé bydlení pro sociálně slabé"). Argumentace zkresleným mediálním obrazem problému (navíc opět nepodložená) smysluplnost výzkumné otázky neopravňuje.

Mgr. Štěpán Ripka (FHS UK) Mgr. Štěpán Ripka (FHS UK): Posudek závěrečné zprávy Pelíšková, Věra; Rohrerová, Ludmila; Dubnová Eva; Šimková Hana (2012): „Sociální ubytovny jako dlouhodobé řešení pro sociálně slabé“ Brno: Ústav územního rozvoje. Úkol B.10/BP, MMR

Shrnutí textu: Text je závěrečnou zprávou z výzkumu mezi majiteli a provozovateli sedmi ubytoven, které byly původně určeny pro krátkodobé ubytování, nyní však prakticky slouží jako dlouhodobé bydlení. V úvodu jsou shrnuty důvody, proč se lidé na ubytovny dostávají a proč ubytovny prosperují, následuje diskuse, zda je možné ubytovny považovat za dlouhodobé bydlení z pohledu typologie ETHOS. Již v úvodu je konstatován závěr, že "bydlení v ubytovně naplňuje všechny tři domény (podle typologie ETHOS – pozn. ŠR), byť v nižší kvalitě než byt" (str. 4). V druhé části úvodu je kritizován mediální diskurz, ale i některé výzkumné práce (bez citací či další specifikace), které údajně o ubytovnách informují nepřesně. Výzkumná otázka byla stanovena následovně: „zda za určitých podmínek může ubytovna sloužit k dlouhodobému bydlení tak, aby byly uspokojeny všechny tři domény podle FEANTSy (fyzická, právní a sociální) za předpokladu udržitelného provozu.“ (str. 5) a dále uvádí, že zjištění tohoto výzkumu budou „jedním z podkladů pro přípravu komplexního řešení sociálního bydlení, jehož přípravou je pověřeno MMR ve spolupráci s MPSV“. Průzkum byl proveden na vzorku sedmi ubytoven, které jsou určeny k „přechodnému ubytování, ale ve skutečnosti jsou využívány k dlouhodobému bydlení jednotlivců a rodin.“ (str. 6), z toho byly dvě ubytovny soukromé a pět vlastněných městy, dohromady bylo provedeno šest rozhovorů s majiteli a provozovateli ubytoven. Výzkum probíhal od 7. března 2012, závěrečná zpráva je datována prosincem 2012. Kapitola o datech shrnuje charakteristiky jednotlivých ubytoven: technické a architektonickyurbanistické parametry, charakter budov, kapacitu budov, velikost ubytovacích jednotek. Kapitola dále představuje provozní charakteristiky ubytoven, jako je ubytovací a provozní řád, typy smluv, délka ubytování, způsob a možnosti využívání společných prostor, přehled poskytovaných služeb a ostraha. Následně je věnována pozornost financování ubytoven, a to jak platbám za ubytování, tak podnikatelskému plánu majitelů soukromých ubytoven. Závěrečná část kategorizuje obyvatele ubytoven na cílové skupiny a věnuje se postavení ubytoven v sociální a bytové politice obce. V závěru práce je uvedeno několik doporučení pro „úspěšný a bezproblémový chod ubytovny sloužící k dlouhodobému sociálnímu bydlení“ (str. 22). „Bezproblémový chod“ je zde uvažován jako dodržování provozního a ubytovacího řádu ze strany ubytovaných. Na ubytovny má být ideálně kontrolován vstup, pokud je to možné, měl by zde být nepřetržitý dohled nad ubytovanými, kamerový systém „výrazně přispívá k dodržování ubytovacího řádu“, devastaci společenských prostor „ze strany ubytovaných a zejména jejich dětí“ se lze vyhnout zrušením společenských místností, anebo jejich používání pouze za přítomnosti zaměstnance provozovatele ubytovny, je vhodné kontrolovat a omezovat spotřebu energií a zapojovat ubytované do úklidu nebo údržby společných částí ubytovny, nebo jejího okolí. Dále je v závěru konstatováno, že 

na základě analýzy „nelze činit všeobecné závěry k činnosti soukromých ubytoven“ (s. 23)

Mgr. Štěpán Ripka (FHS UK) 

„obecně lze konstatovat, že platby za ubytování v šetřených soukromých i městských ubytovnách jsou srovnatelné. Přičemž požadované platby za ubytování odpovídají kvalitě poskytovaných služeb.“ (s. 23).



„šetření nepotvrdilo žádné negativní jevy, které se v souvislosti s ubytovnami objevují v tisku“ (s. 24)



"ubytovny určené pro dlouhodobé bydlení jako jedna z forem sociálního bydlení jsou potřebné" (str. 24)



Ubytovny poskytují bydlení (střechu nad hlavou, prostor pro sociální kontakty, „určitou právní ochranu“ a přitom vyžadují od ubytovaných méně sociálních kompetencí a „méně osobní zodpovědnosti ve srovnání s bydlením v bytě v nájemním vztahu.“ (s. 24)



Podle majitelů a provozovatelů "část stávajících uživatelů ubytovny není schopna plnit běžné povinnosti nájemce" (str. 24), z čehož plyne závěr (analytiků), že „Pro tyto skupiny osob jsou v současné době ubytovny řešením, protože díky svému přísnějšímu režimu chrání ubytované osoby před ztrátou jejich bydlení.“ (s. 24)

Nakonec se autorky zamýšlí nad tím, zda není potřeba úprava legislativy, která by legalizovala a regularizovala dlouhodobost ubytování na krátkodobých ubytovnách.

Byla metodologie řešení zvolena vhodně vzhledem k cílům analýzy (výzkumné otázce)? Výzkumná otázka analýzy zněla: „zda za určitých podmínek může ubytovna sloužit k dlouhodobému bydlení tak, aby byly uspokojeny všechny tři domény podle FEANTSy (fyzická, právní a sociální) za předpokladu udržitelného provozu.“ (str. 5) Nejprve je třeba věnovat se citované typologii ETHOS. Ta definuje čtyři formy absence bydlení (bez střechy, bez bytu, nejisté bydlení, nevyhovující bydlení) na základě třech oblastí, „jejichž absence může vést k bezdomovství“ a uvádí, že „Mít domov může být chápáno jako: mít přiměřené bydlení, které může osoba a její rodina výlučně užívat (fyzická oblast) ; mít prostor pro vlastní soukromí s možností sociálních vztahů (sociální oblast) ; mít právní důvod k užívání (právní oblast).“ a dále konkretizuje praktické použití typologie: „může být využita pro monitoring bezdomovství, pro vytváření politik a jejich rozvoj a vyhodnocování“1. Tato typologie negativně vymezuje absenci domova, to však neznamená, že domov či bydlení sestávají pouze z výše uvedených tří oblastí. Výzkum proto nemohl prokázat, že ubytování na ubytovnách je bydlením podle typologie FEANTSA, maximálně mohl verifikovat či falzifikovat, že je ubytování na ubytovnách některou z forem bezdomovectví. Tuto otázku si však analýza vůbec nekladla. Bylo by na místě, aby výzkumníci zadavatele o neprávnosti formulace cíle výzkumu informovali v průběhu vyjednávání zadání zakázky. Zadání se ptá, zda může ubytovna uspokojit požadavky fyzické, právní a sociální domény podle FEANTSA. 1

Zdroj: ETHOS – Evropská typologie bezdomovství a vyloučení z bydlení v prostředí ČR, dostupné na http://www.feantsa.org/IMG/pdf/cz.pdf

Mgr. Štěpán Ripka (FHS UK) Fyzická oblast je definována FEANTSou jako „mít přiměřené bydlení, které může osoba a její rodina výlučně užívat“. Proto by bylo třeba na začátku definovat přiměřené bydlení (nejlépe podle uznávaných mezinárodních standardů, s odvoláním na právo na přiměřené bydlení a v konzultaci s reportérem OSN k právu na přiměřené bydlení) a potom provést výzkum na ubytovnách, zda mohou ubytovaní bydlení výlučně užívat. Pro takový výzkum by bylo nejvhodnější zúčastněné dlouhodobé pozorování na ubytovnách doplněné o dotazování reprezentativního vzorku ubytovaných, zda jejich zkušenost odpovídá definici přiměřeného bydlení a FEANTSA. Dotazování ubytovaných je pro tuto část naprosto nepostradatelné. Autoři výzkumu se však v této oblasti spokojili s výpověďmi majitelů a provozovatelů ubytoven, nedozvěděli se proto nic o zkušenostech ubytovaných, a tak nemohli odpovědět na tuto část výzkumné otázky. Právní oblast je FEANTSou definována jako „mít právní důvod k užívání“. Pro zodpovězení otázky by bylo nutné shromáždit reprezentativní vzorek právních vztahů (a absence právních vztahů) mezi ubytujícími a ubytovanými a provést na něm právní analýzu. Tato část nebyla splněna ani ve vzorku zkoumaných ubytoven, opět se zde výzkumníci opírali pouze o výpovědi ubytujících, které však nepodrobili právní analýze. Analýza tak nemohla odpovědět na tuto část výzkumné otázky. Sociální oblast je FEANTSou definována jako „mít prostor pro vlastní soukromí s možností sociálních vztahů“. Žádná ze složek této definice není v analýze konceptualizována, jako by tato analýza byla první, co se na podobnou otázku ptá. Pro zodpovězení otázky by také bylo znovu nutné provést dlouhodobé zúčastněné pozorování v různých ubytovnách v různých časech a vážně se zabývat perspektivami ubytovaných o tom, co je pro ně vlastní soukromí a sociální vztahy, co pro ně soukromí a sociální vztahy byly před jejich ubytováním, a zda ubytovna naplňuje jejich potřeby v této oblasti. Bylo by vhodné doplnit analýzou užívání prostorů ubytoven. Výzkumnice žádný z těchto kroků neudělaly, a proto ani nemohly odpovědět na tuto otázku. Otázku po udržitelném provozu mohly výzkumnice zodpovědět na základě provedených rozhovorů s majitelů a provozovateli ubytoven. Shrnuto, zaprvé, cíl výzkumu byl s ohledem na možnosti použití typologie ETHOS nesprávně zadán a zadavatel o tom nebyl pravděpodobně informován výzkumnicemi. Zadruhé, metodologie výzkumu (šest rozhovorů s majiteli a provozovateli ubytoven) nemohla odpovědět na výzkumnou otázku, a proto je nutné konstatovat, že byla metodologie zvolena nesprávně.

Jsou závěry analýzy dostatečně argumentovány a v souladu s představenými daty? "bydlení v ubytovně naplňuje všechny tři domény (podle typologie ETHOS – pozn. ŠR), byť v nižší kvalitě než byt" (str. 4) 1) Fyzická oblast: Přiměřené bydlení, které může domácnost výlučně užívat (definice ETHOS), vůbec není v analýze operacionalizováno ani testováno, a proto analýza na otázku, zda jsou či nejsou lidé ubytovaní ve zkoumaných zařízeních bezdomovci podle typologie ETHOS, vůbec nemohla odpovědět. Pokud byla operacionalizace přiměřeného bydlení provedena s ohledem na zákonné technické požadavky na stavby, konkrétně na minimální plochu pokoje určeného k ubytování, je tato operacionalizace nesprávná, protože se jedná o technické požadavky ubytování, a ne o přiměřené bydlení (například legislativa nevyžaduje, aby

Mgr. Štěpán Ripka (FHS UK) součástí hotelového pokoje byl stůl pro děti, kde si mohou dělat úkoly). U ubytovny G vůbec není uvedena rozloha „bytů“ a „apartmá“. U ostatních ubytoven sice ubytovatelé uváděli hodnoty, které indikují splnění vyhlášky, tato tvrzení však nebyla nijak ověřována (ani stavební dokumentací, ani zjišťováním reálných počtů ubytovaných). V rámci fyzické domény se nepodařilo prokázat, že by ubytovaní na zkoumaných ubytovnách nebyli bezdomovci podle typologie ETHOS. 2) Právní oblast: Analýza se opět opírá pouze o tvrzení ubytovatelů, která nijak neověřovala, a navíc nepodrobila žádné právní analýze. Z představených dat lze však velmi jednoduše dovodit, že alespoň někteří ubytovaní jsou bezdomovci dle typologie ETHOS, protože mají s majitelem ubytovny pouze ústní dohodu bez písemné smlouvy (s. 14). V tomto případě se jednoznačně jedná o ubytování bez právního důvodu k užívání pokoje (jak právní oblast definuje FEANTSA), takže závěr, že právní oblast ve zkoumaných ubytovnách je splněna, byť v nižší kvalitě, je v rozporu s představenými daty. Vedle toho výzkum zjistil, že na třech ubytovnách ze zkoumaných sedmi se ubytovaní nemohou přihlásit k trvalému pobytu. Navíc nejsou vůbec diskutovány ostatní právní vztahy mezi ubytujícími a ubytovanými (smlouva o ubytování, smlouva o dočasném ubytování, dohoda o poskytnutí přístřeší), které ubytovaným pravděpodobně ubytovaným neposkytují právní ochranu. Kategorii bydlení odpovídá nájemní smlouva, ostatní smlouvy se týkají právě výhradně krátkodobých ubytovacích vztahů. 3) Sociální oblast: Analýza nedefinovala soukromí ani sociální vztahy, neptala se ubytovaných, zda mají dostatek soukromí a sociálních vztahů, ani jinak neargumentuje dostatek soukromí a sociálních vztahů. Proto není možné, aby analýza v závěrech tvrdila, že tato podmínka splněna byla (plně či částečně). Naopak, představená data poukazují, že soukromí je na ubytovnách systematicky narušováno, například přítomností kamerového systému, ale hlavně kontrolami v pokojích ubytovaných (str. 13). Co se týče sociálních vztahů, analýza správně kontrastuje možnost sociálních vztahů na ubytovně s běžným nájemním bydlením („Oproti běžnému nájemnímu bydlení je v ubytovnách omezen režim návštěv s cílem zajistit klid a pořádek. Návštěvy jsou možné pouze ve vymezených hodinách, popř. je stanovena i maximální délka návštěvy (2 až 3 hodiny). V některých ubytovnách se musejí návštěvy evidovat u ostrahy nebo správce objektu. Ve dvou ubytovnách může po předchozím souhlasu provozovatele nebo správce ubytovny zůstat návštěva za poplatek i přes noc.“) Z uvedeného však vyplývá, že sociální vztahy jsou provozními a ubytovacími řády ubytoven systematicky znemožňovány. V sociální oblasti je proto na místě hodnotit ubytované jako bezdomovce. Shrnuto, závěr analýzy představený na jejím počátku, že zkoumané ubytovny vyhovují požadavkům typologie ETHOS na domov či bydlení, není představenými daty nijak podložen, naopak některá data ho přímo vyvracejí. Na základě představených dat lze dovozovat, že část ubytovaných je v situaci bezdomovectví dle typologie ETHOS, a část lze klasifikovat jako osoby ohrožené bezdomovectvím.

„obecně lze konstatovat, že platby za ubytování v šetřených soukromých i městských ubytovnách jsou srovnatelné. Přičemž požadované platby za ubytování odpovídají kvalitě poskytovaných služeb.“ (s. 23).

Mgr. Štěpán Ripka (FHS UK) 1) Formulace je zavádějící – tvrdí, že lze „obecně konstatovat“ nějakou skutečnost v rámci šetřených ubytoven, to však potom není obecné konstatování, ale konkrétní konstatování vztahující se pouze na šetřené ubytovny. Zvláště v případě soukromých ubytoven nelze nijak zobecňovat, jak analýza uvádí o několik řádků výše: na základě analýzy „nelze činit všeobecné závěry k činnosti soukromých ubytoven“ (s. 23) 2) Na základě použité metodologie by bylo možné konstatovat pouze, zda platby za ubytování, které uvedli ubytující, jsou v šetřených městských i soukromých ubytovnách srovnatelné a ne zda reálné platby, které proběhly, jsou srovnatelné. Pro takový závěr by bylo nutné platby ověřit. 3) Platby na základě údajů z Tab. 2 analýzy srovnatelné nejsou. Kategorizace údajů neumožňuje modelovat stejnou situaci pro všechny ubytovny, aby bylo možné srovnávat, zejména proto, že některé platby za ubytování již obsahují v sobě spotřebu energií pro domácnost, jiné obsahují pouze zálohu na energie, a další předpokládají nezávislou smlouvu na energie s poskytovatelem. Z údajů v tabulce není možné ani srovnávat náklady na ubytování včetně služeb (bez energií), protože je nelze u některých ubytoven rozdělit. 4) Výši plateb za ubytování lze srovnat pouze v případě ubytoven A, B (městské) a E (soukromá). Domácnost sestávající ze dvou dospělých a tří dětí zaplatí podle vyjádření ubytovatelů v ubytovně A 6598 Kč/měs., v ubytovně B 2971 Kč/měs. a v ubytovně F 7200 Kč/měs. Ze srovnání jednoznačně vyplývá, že soukromá ubytovna je ze tří srovnatelných nejdražší, městská ubytovna A je levnější o 8%, městská ubytovna B pak o celých 59%. 5) Chybí jakýkoliv argument pro tvrzení, že „požadované platby za ubytování odpovídají kvalitě poskytovaných služeb“, proto ani není možné toto tvrzení prezentovat jako závěr. Shrnuto, analýze se nepodařilo prokázat, že by byly platby na městských a soukromých ubytovnách srovnatelné, z představených dat poskytnutých ubytovateli naopak vyplývá, že zkoumané ubytovny soukromé jsou dražší o 8%, respektive o 59%. Data nejsou reliabilní, jedná se pouze o neověřená tvrzení ubytovatelů. Tvrzení, že kvalita služeb odpovídá platbám není ničím podložené, takže není možné jej představovat jako závěr.

„šetření nepotvrdilo žádné negativní jevy, které se v souvislosti s ubytovnami objevují v tisku“ (s. 24) I přes to, že zvolená metodologie (rozhovory s poskytovateli ubytování) neumožnila generování dat, která by mohla potvrdit jakékoliv „negativní jevy“ na straně ubytovatelů a přes to, že analýza nijak necituje konkrétní mediální zdroje, o které by bylo možné se opřít, lze konstatovat, že „negativní jevy, které se v souvislosti v ubytovnami objevují v tisku“ alespoň zčásti představená data potvrzují. Podle analýzy „Mediální zprávy vesměs představují ubytovny jako objekty poskytující nekvalitní a nedůstojné bydlení za vysoké ceny, hrazené ze sociálních dávek. Dle médií žijí lidé na ubytovnách v malých prostorách, provozovatelé údajně nedodržují hygienické a stavební předpisy. Novináři kritizují společné využívání sociálního zařízení, pravidla pro příjem návštěv, vysoké platby za ubytování apod.“ Většinu uvedených jevů v představených datech najdeme, rozhodně nelze tvrdit, že by byla jejich přítomnost na zkoumaných ubytovnách vyvrácena, a to včetně výše celkových plateb za ubytování.

Mgr. Štěpán Ripka (FHS UK) Proto není možné závěr považovat za podložený, naopak část představených dat naznačuje pravý opak. "ubytovny určené pro dlouhodobé bydlení jako jedna z forem sociálního bydlení jsou potřebné" (str. 24) Jedná se o hodnotové tvrzení, které není nijak argumentováno, proto ani není na místě, aby bylo prezentováno jako závěr. Ubytovny poskytují bydlení (střechu nad hlavou, prostor pro sociální kontakty, „určitou právní ochranu“ a přitom vyžadují od ubytovaných méně sociálních kompetencí a „méně osobní zodpovědnosti ve srovnání s bydlením v bytě v nájemním vztahu.“ (s. 24) Tento závěr není dostatečně argumentován, naopak představená data poukazují, že právní ochrana pro ubytované je naprosto nedostačující, někteří z nich nemají dokonce ani žádný právní důvod k užívání místnosti. Podle majitelů a provozovatelů "část stávajících uživatelů ubytovny není schopna plnit běžné povinnosti nájemce" (str. 24), z čehož plyne závěr (analytiků), že „Pro tyto skupiny osob jsou v současné době ubytovny řešením, protože díky svému přísnějšímu režimu chrání ubytované osoby před ztrátou jejich bydlení.“ (s. 24) Závěr je představením jednostranného pohledu poskytovatelů bydlení, který není nijak argumentován, dokladován či podpořen. Proto ani závěr, že ubytovny chrání ubytované před bezdomovectvím, který činí již analýza samotná, není vůbec nijak argumentován.

Další poznámky k analýze 

Analýza tvrdí, že bydlení na ubytovně se „blíží svým charakterem bydlení v bytě“ (str. 11) a přitom výzkumnice pokoje ubytoven pravděpodobně vůbec nenavštívily.



Z představených dat vyplývá, že může docházet k situacím, kdy v jedné ubytovně bydlí rodiny s dětmi společně s tzv. „s osobami s nimiž jsou vážnější problémy“ (s. 19). Jakkoliv nejsou tyto osoby nijak blíže specifikovány, lze se domnívat, že takové ubytování pro rodiny s dětmi vhodné není. Analýza se však tématu dále nijak nevěnuje.



Je zde konstatováno, že ubytovny jsou původně určeny pro krátkodobé ubytování v režimu cestovního ruchu, a proto „je sporné, zda tyto parametry skutečně vyhovují pro zařízení využívaná k dlouhodobému bydlení rodin s dětmi“ (str. 3). Této otázce se však analýza dále nijak nevěnuje, přitom naznačuje, že ubytovny by měly i nadále jako dlouhodobé ubytování pro rodiny s dětmi fungovat.



Na několika místech analýzy jsou velmi nekonzistentním způsobem představeny domněnky o bytových trajektoriích ubytovaných. Na bytovou historii se však výzkumníci ubytovaných vůbec neptali a tato otázka není ani v přiloženém seznamu otázek pro řízené rozhovory. Jedná se tedy pravděpodobně pouze o domněnky, které nejsou nijak empiricky podloženy.

Mgr. Štěpán Ripka (FHS UK) 

V analýze je prezentována celá řada dalších domněnek, které nejsou vůbec nijak empiricky podloženy, zejména v úvodu textu a v závěrech, objevují se však i na jiných místech v definici cílů výzkumu („Nájemní vztah se jeví pro určitou skupinu lidí zřejmě jako málo pružný, vyžaduje více osobní zodpovědnosti a větší sociální kompetence. Zdá se tedy, že existuje skupina lidí, pro které je akceptovatelné bydlení v „přísnějších“ podmínkách, kdy ubytovatel víceméně okamžitě reaguje na případná pochybení při plnění ubytovací smlouvy.“)



Pouze jedna ze zkoumaných ubytoven byla postavena pro bydlení, ostatní byly přestavěny na ubytovny z jiných objektů, anebo postaveny jako ubytovny pro krátkodobé ubytování.



Analýza se nevěnuje dostatečně fyzické lokaci zkoumaných ubytoven. Většina z nich se nachází na místech, která nejsou určena pro bydlení („rozhraní bytové a průmyslové zástavby, nebo v zóně smíšené funkce“ (str. 10), a mohou přinášet ubytovaným vážné zdravotní potíže. Není zde nijak zohledněna dostupnost standardních služeb a dopravní obslužnost.



Charakter analýzy vůbec neodpovídá časové dotaci výzkumu (10 měsíců), analýzu založenou na šesti rozhovorech je možné považovat za dílčí sondu vyhotovitelnou během cca dvou týdnů.



V závěrečné zprávě chybí seznam zdrojů.



Závěrečná zpráva nebrala v úvahu žádné studie, které byly na toto téma zpracovány, přitom to by měl být první krok řešení výzkumné zakázky.

Hodnocení analýzy Výzkumná otázka byla vzhledem k typologii ETHOS zadavatelem nesprávně položena (ETHOS nedefinuje, co je bydlení, ale za jakých okolností lze někoho považovat za bezdomovce) a řešitelky zadavatele na tuto chybu pravděpodobně opomněly upozornit. Výzkumná metodologie nemohla odpovědět na položenou výzkumnou otázku, protože byla nevhodně zvolena. Metodou bylo šest rozhovorů s poskytovateli ubytování, pro uspokojivé zodpovězení otázky by však byly nutné přinejmenším rozhovory s ubytovanými a fyzická návštěva ubytoven, adekvátní zadání by pak bylo dlouhodobé zúčastněné pozorování na vybraných ubytovnách. Nutností by byla též právní analýza ubytovacích kontraktů. Časová dotace výzkumu (10 měsíců) by toto řešení dovolovala. Představená data nepodporují hlavní ani vedlejší závěry analýzy, některé z hlavních závěrů jsou představenými daty přímo zpochybněny a část závěrů není vůbec argumentačně podložena. Z těchto důvodů je hodnocený text kategoricky nezpůsobilý k publikování a nemůže být základem pro formulaci politik založených na výzkumných zjištěních.

V Praze dne 12. 3. 2013

Štěpán Ripka

PhDr. OLGA ŠMÍDOVÁ-MATOUŠOVÁ Ph.D. (FHS UK, FSV UK) POSUDEK VÝZKUMNÉ ZPRÁVY PhDr. OLGA ŠMÍDOVÁ-MATOUŠOVÁ Ph.D. (Katedra řízení a supervize FHS UK; FSV UK) Strategie a metodologie výzkumu je pomýlená a pro sledování vytčeného cíle a zodpovězení výzkumné otázky nevhodná. Cíle a záměry deklarované míjí, předmětem zkoumání se de facto stávají jen a pouze názory strany, která má evidentně zájem na udržení (neudržitelného) statu quo domů (obcí a fyzických soukromých osob). Nereflektovaným předmětem, tedy tím o čem výzkum informuje, je obhajoba, legitimizace současných forem přechodného a nouzového ubytování a jeho vhodnosti i pro dlouhodobé (nikoli trvalé) ubytovávání prakticky všech skupin sociálně slabých a vyloučených nájemců. Výzkumníci tuto apologii vhodnosti, přiměřenosti a spravedlnosti z hlediska majitelů a provozovatelů přejímají, aniž by si toto uvědomili, a vydávají ji za jakési nestranné objektivní zjištění. Autoři hájí oprávněnost i těch forem a praktik majitelů a správců ubytoven, které jsou nejen neetické, ale které evidentně porušují občanská a lidská práva ubytovaných a technické stavebněprovozní normy. Řadu vysloveně diskriminačních praktik, jako neustálý dohled kamer na chodbách a společných prostorách, omezení návštěv, neplacenou práci nájemců, absenci řádné nájemní smlouvy na dobu obvyklou, která by skutečně zajistila práva nájemců k užívání pokoje či bytu a zamezila libovůli či zvůli majitelů, hodnotí autoři jako normální anebo dokonce prospěšné pro tyto kulturně "nekompetentní" osoby. Nereflektují, že tyto praktiky pronajímatelů, často na hraně práva, tuto mnohdy nižší kompetenci (anebo nouzi) lidí zneužívají a de facto tyto lidi v ní udržují, místo aby ji zvyšovali a kultivovali jejich schopnost ohajovat a vymáhat svá práva. Výzkum tak nesplňuje především nároky etické. Autoři by za toto měli nést odpovědnost. Ani po odborně-technické stránce není výzkum zdařilý a standardní. Na centrální výzkumnou otázku, zda lze ubytovny dále využívat k dlouhodobému bydlení a místo zavedení/rozšíření sektoru „sociálního bydlení“, nálezy neodpovídají. Respektive odpovídají jen na její jediný aspekt, že vlastníci a pronajímatelé tuto variantu hájí. I z nesystematického měření parametrů úrovně ubytování je však zřejmé, že sledované ubytovny jsou podstandardní a k trvalému bydlení, zejména pro sociálně potřebné rodiny, seniory, mentálně aj. postižené, jsou tyto ubytovny nevhodné. Ani tvrzení o láci (nepředraženosti) plateb za ubytování a služby nejsou vůbec přesvědčivá, neodpovídají ani výsledkům jiných šetření.

Právní důvod užívání zjevně není zajištěn. Šetření navzdory tvrzením o opaku v mnohém potvrzuje onen negativní obraz ubytoven, který není jen dílem medií. Sociologická šetření zejména vyloučených lokalit jej dlouhodobě potvrzují. Zdá se, že autoři tyto studie ignorují. Také znalost mezinárodních lidskoprávních norem ve vztahu k bydlení je jim, zdá se, cizí. Jde o tendenční, neobjektivní reprezentaci evidentních (institucionalizovaných) porušení práv pronajímatelů a to i těch základních, jako je právo na soukromí a svobodu pohybu atd.

PhDr. OLGA ŠMÍDOVÁ-MATOUŠOVÁ Ph.D. (FHS UK, FSV UK) Obyvatelé jsou evidentně segregováni (uvnitř i ve vztahu k okolí) a ubytovny nesou většinu rysů totální instituce, resp. ústavnictví. To je v době politiky deinstitucionalizace MPSV alarmující (monokulturní ubytovny pro jisté kategorie uživatelů, přesun lidí v kontingentech, dosažitelnost, průchodnost uzavřenost etc.) Název "prostupné bydlení" je z hlediska (jakkoliv tendenčně) popsaných rysů a absentujících opatření k inkluzi/s. integraci vyloučených zcela paradoxní až cynické. Mělo by se nazývat NEPROSTUPNÉ BYDLENÍ. Jde o uzavřených kruh, a vystoupení z něj je podobno zázraku.

Mrg. Ondřej Špaček (FHS UK, FSV UK) Posouzení závěrečné zprávy z úkolu „Sociální ubytovny jako dlouhodobé bydlení pro sociálně slabé“ Vypracoval: Mrg. Ondřej Špaček (FHS UK, FSV UK) Byl jsem přizván k odborné diskuzi o výstupu projektu „Sociální ubytovny jako dlouhodobé bydlení pro sociálně slabé“ (Úkol B.10/BP) vypracovaném ÚÚR. Jedná se o zprávu z empirického výzkumu, která má být oporou pro formulování koncepce politiky bydlení. Výzkum i jeho interpretaci hodnotím v následujícím posudku především z pohledu společenskovědní metodologie a z hlediska adekvátnosti použitých metod a závěrů. Analýza představuje relevantní příspěvek k diskuzi o problematice sociálního bydlení a je ocenitelným zdrojem pro koncipování bytové politiky. Zároveň je ale třeba připomenout, že každý empirický výzkum má své metodologické limity, kterých by si měl být vědom nejen samotný badatel, ale i uživatel zjištěných závěrů. V tomto smyslu bych chtěl upozornit na několik více či méně závažných omezení, která spatřuji v posuzované studii. Podstatné omezení výpovědní hodnoty prezentovaných zjištění je způsobené omezeným výběrem šetřených ubytoven. V pěti případech ze sedmi se jednalo o městské ubytovny, ve zbývajících dvou o ubytovny soukromé, u kterých byl navíc přítomen silný předvýběr v podobě ochoty majitelů spolupracovat. Přestože je zřejmé, že tento postup usnadnil, či snad dokonce umožnil, provedení výzkumu, je zároveň nutné uvažovat o omezené reprezentativitě, kterou přináší. Lze předpokládat, že v této selekci budou zahrnuty spíše ubytovny vstřícnější ke svým klientům a méně orientované na zisk. Autoři analýzy jsou si tohoto omezení vědomi (viz str. 5), ale nezdá se, že by se tento fakt dostatečně odrážel v diskuzi zobecnitelnosti závěrů studie. Nelze například předpokládat, že soukromí provozovatelé ubytoven budou ve větší míře motivováni jiným než finančním záměrem. Druhé omezení výzkumu se týká validity zjištění založených na použité metodě. Rozhovor s majitelem či provozovatelem zařízení poskytne řadu podstatných informací, vzhledem k záměru výzkumu zde ale zásadním způsobem chybí šetření samotných klientů. Opodstatněnou otázkou zde je, nakolik mohou provozovatelé vědomě či nevědomě podávat informace výrazně formované jejich vlastní optikou. Tento problém je navíc umocněn tím, že autoři chtějí posuzovat bydlení na ubytovnách na základě typologie ETHOS, která kromě relativně zjevných fyzických parametrů zahrnuje i adekvátnost bydlení z hlediska sociální a právní dimenze. Významnou součástí postupu, jak tyto dimenze hodnotit, by přitom měly být výpovědi samotných uživatelů. V analýze je dostatečnost ubytoven z hlediska kritérií ETHOS pouze konstatována v úvodu práce (str. 4), není ale přesvědčivě dokladována daty ani argumentací. Myslím, že vzhledem k cílům studie by se mělo jednat o stěžejní část empirické práce, a nikoli o apriorní a dále neověřovaný předpoklad. Konkrétně lze obtížně posoudit bez dobře strukturovaného rozhovoru se samotnými klienty, zda bydlení na ubytovně poskytuje prostor pro vlastní soukromí (sociální dimenze) či právní jistotu bydlení (právní dimenze). Při hodnocení těchto rozměrů bydlení jsou tedy výpovědi ubytovaných klíčové. Kromě výše uvedeného se v závěru i úvodu studie autoři vymezují vůči kritice ubytoven přítomné v médiích („nekvalitní a nedůstojné bydlení za vysoké ceny, hrazené ze sociálních dávek“, str. 4). Vzhledem k reprezentativitě a velikosti šetřeného souboru je ale zpochybnění této kritiky do značné

Mrg. Ondřej Špaček (FHS UK, FSV UK) míry nepodložené. Jak ostatně konstatují i autoři, zabývají se spíše těmi bezproblémovými ubytovnami (str. 23), tudíž se zde spíše nesetkají s nejhorší podobu zkoumaného jevu. Zároveň posouzení adekvátnosti platby za ubytování (str. 4) je spíše povrchní a zjednodušeně přejímá obvyklou obranu provozovatelů ubytoven. Přesvědčivá argumentace by vyžadovala podrobnější finanční analýzu konkrétních příjmů a výdajů ubytoven, kterou studie neobsahuje (kromě deklarování stavu z pohledu provozovatelů). Závěrečný výčet technických a provozních podmínek, které mohou zajistit bezproblémový provoz ubytovny, považuji za poměrně rizikový a váhal bych, zda je možné ho označit za „best practice“ v pravém slova smyslu. Mimo jiné zde totiž chybí i přímá empirická konfrontace se situací v problémových ubytovnách. Jinak řečeno, není jasné, zda stejná opatření v jiné situaci nevedou k odlišným výsledkům. Z věcného hlediska pak většina uvedených návrhů výrazným způsobem snižuje kvalitu bydlení z hlediska sociální dimenze ETHOS, konkrétně v oblasti soukromí a možností sociálních vztahů (kontrola vstupu, dohled, omezené užívání prostor atp.). Ubytovna tedy může mít ve výsledku méně problémový chod, ale nejedná se již o zařízení, které lze označit za vhodné bydlení. Na závěr lze upozornit ještě na jeden subtilnější limit prezentované studie. Autoři vycházejí implicitně z pojetí, které chápe bydlení na ubytovně jako důsledek svobodné volby ubytovaných (str. 5, 24) a opomíjí tak širší sociální a strukturální vlivy, které vedou k tomu, že se lidé ocitnou v tomto typu zařízení. Toto východisko je samozřejmě možné, ale zároveň v kontextu diskuze sociálního bydlení spíše kontroverzní a mělo by být explicitně deklarováno a argumentačně podloženo. Celkově může být studie důležitým příspěvkem k diskuzi o situaci na ubytovnách, zároveň jsou ale její závěry silně omezené, v žádném případě by proto neměla být příspěvkem jediným. Autoři se zabývajíá pouze velice úzkým výsekem šetřeného jevu (tzn. méně problémová zařízení), a zároveň svá zjištění zakládají pouze na rozhovorech s provozovateli ubytoven. Vzhledem ke zvoleným kritériím ETHOS se ale šetření klientů a detailnější posouzení situace jeví jako zcela nezbytné. Jako opora pro formulování širších politických opatření je analýza nedostatečná a vzhledem k závažnosti celé problematiky by se nemělo jednat o hlavní podkladový materiál.

V Praze dne 12. března 2013

Mgr. Kateřina Vojtíšková (Sociologický ústav AV ČR) Mgr. Kateřina Vojtíšková (Sociologický ústav AV ČR) Pražská 62 Máslovice 250 69 V Praze dne 9. března 2013 Věc: Posouzení Závěrečné zprávy „Sociální ubytovny jako dlouhodobé bydlení pro sociálně slabé“ (2012) Dne 5. 3. 2013 jsem obdržela žádost Mgr. Štěpána Ripky o posouzení závěrečné zprávy vypracované Ústavem územního rozvoje pod názvem „Sociální ubytovny jako dlouhodobé bydlení pro sociálně slabé“, která má sloužit jako podklad pro Návrh komplexního řešení sociálního bydleni jehož přípravou je pověřeno Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) ve spolupráci s Ministerstvem práce a sociálních věcí (MPSV). Dovoluji si své hodnocení rozdělit do tří částí – v první se budu zabývat metodologickými aspekty, ve druhé naplněním cílů, které si práce klade, v třetí se zaměřím na adekvátnost závěrů. 1. Metodologie Studie je vzhledem k rozsahu zkoumání kvalitativní sondou úzce zaměřenou na majitele či provozovatele ubytoven. Způsob výběru není popsán dostatečně na to, aby bylo zřejmé, jakou cílovou populaci zkoumané ubytovny mají reprezentovat. Výzkumníci využili expertní vědění v dané oblasti, nevysvětlují, jaké zadání dostala oslovená Agentura pro sociální začleňování a romští poradci. Z textu pouze vyplývá, že kritériem pro doporučení vlastníků byla ochota vlastníků souhlasit se zapojením do šetření (s. 6). Nikoli tedy například – vzhledem k šetřeným tématům – podíl dlouhodobě ubytovaných nebo přítomnost rodin s dětmi. Výběr vzorku nebyl dále zdůvodněn ani s ohledem na umístění ubytoven – velikost sídla, kraj, charakteristika regionu vzhledem k vládní politice (hospodářsky slabý, strukturálně postižený, region s vysoce nadprůměrnou nezaměstnaností). Ochota majitelů (zejména soukromých) ubytoven poskytnout požadované informace mohla vést k významnému ovlivnění šetřeného vzorku. Z popisu metodologie nelze kvalifikovaně určit, jaký segment ubytoven studie reprezentuje. 2. Naplnění cíle Cílem zadané studie bylo: „provést šetření v několika vybraných ubytovnách, resp. ubytovnách, jejichž vlastníci byli ochotni se šetření zúčastnit. Šetření mělo přinést odpověď na otázku, zda za určitých podmínek může ubytovna sloužit k dlouhodobému bydlení tak, aby byly uspokojeny všechny tři domény podle FEANTSA (fyzická, právní a sociální) za předpokladu udržitelného provozu.“ (s. 5)

První část úkolu byla splněna, šetření bylo provedeno. Druhá část naplněna nebyla. Studie již svým designem, který zjišťoval pouze perspektivu majitelů či provozovatelů ubytoven (nikoli na ubytované), nemohla přesněji specifikovat

Mgr. Kateřina Vojtíšková (Sociologický ústav AV ČR) vyhovění standardům pro ubytovny, aby mohly být zařazené jako segment pro dlouhodobý pobyt sociálně slabých obyvatel v systému prostupného bydlení, zejména pro rodiny s nezletilými dětmi. Závěry studie nevypovídají o tom, do jaké míry pobyt ve sledovaných ubytovnách odpovídá pojetí domova podle FEANTSA. Signifikantní je, že o třech doménách FEANTSA (s. 3-4) se píše pouze v úvodní 1. části práce (s. 3-5). Zjištěné podmínky v šetřených ubytovnách nejsou konfrontována s tím, jak je bezdomovství definováno v typologii ETHOS (Evropská typologie bezdomovství a vyloučení z bydlení). Z textu je zřejmé, že zjištěné podmínky v ubytovnách se podstatně lišily (např. způsob placení, typ uzavírané smlouvy, …) a zároveň, že některé popisované aspekty svědčí o absenci bydlení v ubytovnách (výslovně – ústní dohoda o ubytování s majitelem, s. 14), jiné by spíš měly být předmětem diskuse (dohled, omezení návštěv, omezování spotřeby energií apod.). Značná diference, která vyvstává již z takto malého a úzce zaměřeného vzorku ubytoven, se zdá být hlavním zjištěním celé studie, a východiskem pro další výzkum. 3. Adekvátnost závěrů V závěrečné části je naznačeno, že vedlejším cílem studie mohla být konfrontace negativního obrazu objevující se v tisku v souvislosti s „ubytovnami pro sociálně slabé“: „Každopádně šetření nepotvrdilo žádné negativní jevy, které se v souvislosti s ubytovnami pro sociálně slabé objevují v tisku.“ (s. 24)

Kvalita zpravodajské práce médií ve vztahu k ubytovnám je ostatně zpochybňována již v úvodní části (s. 4), kde před uvedením jakékoli evidence text argumentuje proti tvrzení o nepřiměřenosti plateb. Výběr vzorku ovšem autorům nedává možnost aspirovat na vyvrácení tvrzení z médií (která nejsou dokonce ani citována). Jak by bylo přípustné u reprezentativního výzkumu, případně u speciálního šetření v ubytovnách, o kterých média konkrétně referovala. Následná tvrzení ze závěru nevyplývají ze získaných dat: „Zdá se, že ubytovny určené pro dlouhodobé bydlení jako jedna z forem sociálního bydlení jsou potřebné. Na trhu s bydlením totiž dlouhodobě existují skupiny osob, které z nejrůznějších důvodů hledají dlouhodobé ubytování mimo nájemní bydlení. Takový druh bydlení na jedné straně poskytuje střechu nad hlavou, prostor pro sociální kontakty a také určitou právní ochranu. Na druhé straně při splnění určitých podmínek může vyžadovat méně sociálních kompetencí od ubytovaných a méně osobní zodpovědnosti ve srovnání s bydlením v bytě v nájemním vztahu.“ (s. 24)

Vztahují se totiž k potřebám sociálně potřebných osob, které nebyly vůbec osloveny. Dokonce ani názory majitelů k potřebám klientů nebyly předmětem řízených rozhovorů (viz okruhy otázek na s. 26). Autoři tak nemohou odpovědět, jaký podíl dlouhodobých obyvatel šetřených ubytoven by upřednostnil nájemní bydlení. Přesto zobecňují. Výhodou dlouhodobého pobytu v ubytovně oproti nájemnímu bydlení má být poskytnutí „domova“ s nižším důrazem na sociální kompetence a osobní zodpovědnost. Zde je potřebné navázat analýzou, zda lidé, kteří v praxi jsou schopni dlouhodobě bydlet v ubytovnách, ač jsou s nimi uzavírány smlouvy na 1 až 3 měsíce (s. 14), by v systému prostupného bydlení neměli mít nárok na vyšší kvalitu ubytování (lepší právní ochranu, větší soukromí, kvalitu bydlení), než se jim dostává na ubytovnách. Zda by o takovou změnu měli zájem a jaké kroky by zvýšili jejich šance na udržení si nájemního bydlení.

Mgr. Kateřina Vojtíšková (Sociologický ústav AV ČR) Tato otázka je zásadní u rodin s nezletilými dětmi. U rodičů se nemůžeme spokojit s konstatováním nedostatečných kompetencí a odpovědnosti. Rodiče zastávají vrcholně zodpovědnou a náročnou výchovnou roli. Posilování jejich sociálních kompetencí a osobní zodpovědnosti je základem sociální práce. Systém sociálního bydlení musí usilovat o co nejlepší kvalitu bydlení pro rodiny s nezletilými dětmi. Potřebné by bylo výzkum doplnit o speciální šetření, jak podmínky ubytoven popisované studií (provozní řád, zvýšená kontrola, složení obyvatel v objektu apod.) působí na socializační proces nezletilých dětí a jejich kvalitu života. Toto téma je neopominutelné, pokud je cílem přispět k diskusi o sociálním bydlení a možnosti využití ubytoven pro dlouhodobé bydlení sociálně slabých obyvatel, včetně rodin s dětmi. Závěr Empirická studie se opírá se o původní výzkum provedený v sedmi ubytovnách, který se sestával z řízených rozhovorů s majiteli a analýzu dat, která majitelé na žádost poskytli. Přináší nové poznatky o fungování veřejných a soukromých ubytoven, v nichž žijí sociálně slabí. Nedostatečné zdůvodnění výběru zkoumaného vzorku neumožňuje zjištěné výsledky zobecňovat. Studie dále důsledně nezhodnotila podmínky ve sledovaných ubytovnách ve smyslu nároků na „domov“, které definuje FEANTSA (tři domény – fyzická, právní a sociální). K dosažení tohoto cíle by bylo nutné rozšířit šetření také o názor ubytovaných osob a rodin. Dle mého názoru může zadavatel studii využít jako dílčí sondu, nikoli ovšem jako podstatný podklad pro tvorbu Návrhu komplexního řešení sociálního bydleni.

Mgr., Bc. Kateřina Vojtíšková