Mgr. et Mgr. Jana Mlýnková PEČOVATELSTVÍ 1. DÍL Učebnice pro obor sociální péče pečovatelská činnost Recenze: Bc. Marie Šiková

��

��

��

��

��

Mgr. et Mgr. Jana Mlýnková PEČOVATELSTVÍ 1. DÍL Učebnice pro obor sociální péče – pečovatelská činnost Recenze: Bc. Marie Šiková © Grada Publishing, a.s., 2010 Autorka i nakladatelství děkují společnosti Linet spol. s r. o. za zapůjčení obrázků 30 až 33, společnosti Soral & Hanzlik s.r.o. za zapůjčení obrázku P1 a společnosti ConvaTec Česká republika s.r.o. za zapůjčení obrázku P4. Obrázek P7 otištěn s laskavým svolením společnosti Nutricia, a.s. Obrázky P2 a P6 otištěny s laskavým svolením společnosti HARTMANN – RICO, a.s. Obrázky 8–18 a 20 převzaty z knihy Páral, J.: Malý atlas obvazových technik. Praha, Grada Publishing, a.s., 2008. Autorem ilustrací je PhDr. Josef Bavor. Obrázky 5, 19, 25, 26, 29, 36, 40, 42, 46, 47, 53, 58, 61 podle návrhů autorky přepracoval Karel Mikula, obrázek 49 Petr Žalmánek. Ostatní obrázky a fotografie dodala autorka. Cover Photo © fotobanka allphoto, 2010 Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 4099. publikaci Odpovědná redaktorka Mgr. Ivana Podmolíková Sazba a zlom Karel Mikula Počet stran 272 + 4 strany barevné přílohy 1. vydání, Praha 2010 Vytiskla Tiskárna PROTISK, s.r.o., České Budějovice Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků, což není zvláštním způsobem vyznačeno. Postupy a příklady v této knize, rovněž tak informace o lécích, jejich formách, dávkování a aplikaci jsou sestaveny s nejlepším vědomím autorky. Z jejich praktického uplatnění ale nevyplývají pro autorku ani pro nakladatelství žádné právní důsledky. Všechna práva vyhrazena. Tato kniha ani její část nesmějí být žádným způsobem reprodukovány, ukládány či rozšiřovány bez písemného souhlasu nakladatelství. ISBN 978-80-247-3184-1 (tištěná verze) ISBN 978-80-247-6942-4 (elektronická verze ve formátu PDF) © Grada Publishing, a.s. 2011

Obsah 1 Úvod do pečovatelství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 1.1 Charakteristika a cíle pečovatelství . . . . . . . . . . . . . . 11 1.1.1 Hlavní cíle pečovatelství . . . . . . . . . . . . . . . . 11 1.1.2 Charakteristické rysy pečovatelství . . . . . . . . . . 12 1.1.3 Uplatnění pečovatele . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 1.1.4 Kompetence pečovatele . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 1.2 Nárys vývoje pečovatelství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 1.2.1 Pečování ve středověku . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 1.2.2 Války a vývoj péče o raněné a nemocné . . . . . . . . 16 1.2.3 Vývoj ošetřovatelského a sociálního školství . . . . . 17 1.2.4 Alice Masaryková . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 1.3 Samostudium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 Kontrolní otázky, cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 2 Etika v práci pečovatele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.1 Etika, etické normy pečovatele . . . . . . . . . . 2.1.1 Etika a pečovatelství . . . . . . . . . . . . 2.1.2 Etické normy v práci pečovatele . . . . . 2.2 Osobnost pečovatele . . . . . . . . . . . . . . . . 2.2.1 Charakteristika zralé osobnosti . . . . . 2.2.2 Předpoklady k práci pečovatele . . . . . 2.3 Samostudium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kontrolní otázky, cvičení . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . 22 . . . . . . . 22 . . . . . . . 23 . . . . . . . 24 . . . . . . . 26 . . . . . . . 26 . . . . . . . 27 . . . . . . . 27 . . . . . . . 28

3 Ošetřovatelský proces a potřeby nemocných . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 3.1 Charakteristika a fáze ošetřovatelského procesu . . . . . . . 29 3.1.1 Charakteristika ošetřovatelského procesu . . . . . . 29 3.1.2 Fáze ošetřovatelského procesu . . . . . . . . . . . . . 30 3.2 Ošetřovatelská a sociální dokumentace . . . . . . . . . . . . 33 3.3 Potřeby nemocných . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 3.4 Samostudium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Kontrolní otázky, cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 4 Obvazová technika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 4.1 Dělení obvazů podle materiálu . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 4.1.1 Šátkové obvazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 5

4.1.2 Obinadlové obvazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 4.1.3 Obvazy z pružných hmot . . . . . . . . . . . . . . . . 48 Samostudium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48

4.2 Kontrolní otázky, cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50

5 Nozokomiální nákazy a jejich prevence . . . . . . . . . . . . . 5.1 Nozokomiální nákazy . . . . . . . . . . . . . . . 5.1.1 Dělení nozokomiálních nákaz . . . . . . 5.1.2 Proces šíření nozokomiálních nákaz . . 5.2 Prevence nozokomiálních nákaz . . . . . . . . . 5.2.1 Úklid . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.2.2 Mytí a praní . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.2.3 Péče o ruce pečovatele . . . . . . . . . . . 5.2.4 Dezinfekce . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.2.5 Sterilizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.3 Samostudium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kontrolní otázky, cvičení . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . 51 . . . . . . . 51 . . . . . . . 51 . . . . . . . 53 . . . . . . . 54 . . . . . . . 55 . . . . . . . 55 . . . . . . . 56 . . . . . . . 59 . . . . . . . 65 . . . . . . . 68 . . . . . . . 68

6 Sledování fyziologických funkcí . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1 Sledování tělesné teploty . . . . . . . . . . . . . . 6.1.1 Faktory ovlivňující tělesnou teplotu . . . 6.1.2 Hodnoty tělesné teploty . . . . . . . . . . 6.1.3 Příznaky změněné tělesné teploty . . . . 6.1.4 Měření tělesné teploty . . . . . . . . . . . 6.1.5 Samostudium . . . . . . . . . . . . . . . . Kontrolní otázky, cvičení . . . . . . . . . . . . . . 6.2 Sledování pulzu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.2.1 Hodnocení pulzu . . . . . . . . . . . . . . 6.2.2 Místa měření pulzu . . . . . . . . . . . . 6.2.3 Postup při měření pulzu . . . . . . . . . . 6.2.4 Samostudium . . . . . . . . . . . . . . . . Kontrolní otázky, cvičení . . . . . . . . . . . . . . 6.3 Sledování krevního tlaku . . . . . . . . . . . . . 6.3.1 Faktory ovlivňující krevní tlak . . . . . . 6.3.2 Hodnocení krevního tlaku . . . . . . . . 6.3.3 Měření krevního tlaku . . . . . . . . . . 6.3.4 Místa a metody měření krevního tlaku . 6.3.5 Zásady měření krevního tlaku . . . . . . 6.3.6 Chyby při měření krevního tlaku . . . . 6.3.7 Samostudium . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . 70 . . . . . . . 70 . . . . . . . 71 . . . . . . . 72 . . . . . . . 73 . . . . . . . 74 . . . . . . . 79 . . . . . . . 79 . . . . . . . 80 . . . . . . . 80 . . . . . . . 82 . . . . . . . 84 . . . . . . . 84 . . . . . . . 85 . . . . . . . 85 . . . . . . . 85 . . . . . . . 86 . . . . . . . 87 . . . . . . . 89 . . . . . . . 89 . . . . . . . 91 . . . . . . . 91

6

Kontrolní otázky, cvičení . . . . . . . . . . . . . 6.4 Sledování dechu . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.4.1 Faktory ovlivňující dýchání . . . . . . . 6.4.2 Hodnocení dechu . . . . . . . . . . . . 6.4.3 Postup při měření dechu . . . . . . . . 6.4.4 Samostudium . . . . . . . . . . . . . . . Kontrolní otázky, cvičení . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . .

. . 91 . 92 . 92 . 93 . 94 . 95 . . 95

. . . . .

7 Péče o základní potřeby klientů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 7.1 Péče o lůžko klienta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 7.1.1 Typy lůžek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 7.1.2 Pomocná zařízení a pomůcky lůžka . . . . . . . . . . 98 7.1.3 Úprava prázdného lůžka . . . . . . . . . . . . . . . 100 7.1.4 Úprava lůžka s klientem . . . . . . . . . . . . . . . . 102 7.1.5 Samostudium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 Kontrolní otázky, cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 7.2 Péče o osobní hygienu dospělých . . . . . . . . . . . . . . . 103 7.2.1 Význam hygienické péče pro klienta . . . . . . . . 104 7.2.2 Zásady při zajištění hygieny . . . . . . . . . . . . . 104 7.2.3 Posouzení hygienické péče . . . . . . . . . . . . . . 105 7.2.4 Hygienická péče u chodícího klienta . . . . . . . . 106 7.2.5 Hygienická péče u částečně soběstačného klienta . 107 7.2.6 Hygienická péče u imobilního klienta . . . . . . . . 107 7.2.7 Samostudium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115 Kontrolní otázky, cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116 7.3 Péče o osobní hygienu kojenců a batolat . . . . . . . . . . . 117 7.3.1 Koupel kojence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 7.3.2 Péče o zánětlivé projevy kůže kojenců . . . . . . . . 119 7.3.3 Samostudium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120 Kontrolní otázky, cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 7.4 Polohy nemocných . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 7.4.1 Léčebné polohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122 7.4.2 Vyšetřovací polohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126 7.4.3 Vynucené polohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127 7.4.4 Změny polohy, manipulace s klienty . . . . . . . . 128 7.4.5 Samostudium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129 Kontrolní otázky, cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130 7.5 Imobilizační syndrom . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130 7.5.1 Poruchy pohybového systému . . . . . . . . . . . . 131 7.5.2 Poruchy krevního oběhu . . . . . . . . . . . . . . . 131 7

7.5.3 7.5.4 7.5.5 7.5.6 7.5.7 7.5.8 7.5.9

Poruchy dýchacího systému . . . . Poruchy trávicího traktu . . . . . . Poruchy močového systému . . . . Poruchy kožního systému . . . . . . Metabolizmus a výživový systém . Psychosociální reakce na imobilitu Samostudium . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

Kontrolní otázky, cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.6 Prevence dekubitů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.6.1 Definice a faktory ovlivňující vznik dekubitů 7.6.2 Predilekční místa vzniku dekubitů . . . . . . 7.6.3 Hodnocení rizika vzniku dekubitů . . . . . . 7.6.4 Klasifi kace dekubitů . . . . . . . . . . . . . . . 7.6.5 Preventivní opatření vzniku dekubitů . . . . . 7.6.6 Léčení a ošetřování dekubitů . . . . . . . . . . 7.6.7 Samostudium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kontrolní otázky, cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.7 Péče o vyprazdňování . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.7.1 Vyprazdňování stolice . . . . . . . . . . . . . . 7.7.2 Vyprazdňování moči . . . . . . . . . . . . . . 7.7.3 Péče o stomie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.7.4 Samostudium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kontrolní otázky, cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.8 Péče o dýchání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.8.1 Faktory ovlivňující dýchání . . . . . . . . . . . 7.8.2 Poruchy dýchání . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.8.3 Příznaky u poruch dýchání . . . . . . . . . . . 7.8.4 Hodnocení dýchání a příznaků onemocnění . 7.8.5 Stanovení ošetřovatelských problémů klienta 7.8.6 Ošetřovatelská péče . . . . . . . . . . . . . . . 7.8.7 Použití inhalátoru . . . . . . . . . . . . . . . . 7.8.8 Aplikace kyslíku . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.8.9 Samostudium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kontrolní otázky, cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.9 Péče o výživu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.9.1 Charakteristika výživy . . . . . . . . . . . . . 7.9.2 Faktory ovlivňující výživu . . . . . . . . . . . 7.9.3 Poruchy výživy . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.9.4 Příznaky poruch výživy . . . . . . . . . . . . . 8

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . .

132 133 134 134 135 135 135

. 136 137 137 140 141 148 149 155 158 . 159 . 160 . 161 . 175 . 184 . 193 . 194 . 195 . 196 . 196 . 196 . 199 . 199 . 200 . 202 . 204 . 206 . 206 . 207 . 208 . 211 . 213 . 213

. . . . . . . .

7.9.5 7.9.6 7.9.7 7.9.8 7.9.9 7.9.10

Zhodnocení výživy klienta Ošetřovatelská péče . . . . Dietní systém . . . . . . . . Způsoby podávání stravy . Výživa dětí . . . . . . . . . Samostudium . . . . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

Kontrolní otázky, cvičení . . . . . . . . . . . . . . 7.10 Péče o spánek a odpočinek . . . . . . . . . . . . 7.10.1 Charakteristika spánku a odpočinku . . 7.10.2 Fáze spánku . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.10.3 Faktory ovlivňující spánek a odpočinek . 7.10.4 Poruchy spánku . . . . . . . . . . . . . . 7.10.5 Ošetřovatelská péče . . . . . . . . . . . . 7.10.6 Samostudium . . . . . . . . . . . . . . . . Kontrolní otázky, cvičení . . . . . . . . . . . . . . 7.11 Péče o klienta s bolestí . . . . . . . . . . . . . . . 7.11.1 Význam bolesti . . . . . . . . . . . . . . . 7.11.2 Faktory ovlivňující bolest . . . . . . . . . 7.11.3 Fyziologie bolesti . . . . . . . . . . . . . . 7.11.4 Typy bolesti . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.11.5 Projevy bolesti . . . . . . . . . . . . . . . 7.11.6 Posuzování bolesti . . . . . . . . . . . . . 7.11.7 Ošetřovatelská péče . . . . . . . . . . . . 7.11.8 Samostudium . . . . . . . . . . . . . . . . Kontrolní otázky, cvičení . . . . . . . . . . . . . . 7.12 Péče o pohyb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.12.1 Význam pohybu . . . . . . . . . . . . . . 7.12.2 Faktory ovlivňující pohyb . . . . . . . . . 7.12.3 Poruchy pohybového aparátu . . . . . . . 7.12.4 Ošetřovatelská péče . . . . . . . . . . . . 7.12.5 Rehabilitační ošetřovatelství . . . . . . . 7.12.6 Samostudium . . . . . . . . . . . . . . . . Kontrolní otázky, cvičení . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

215 217 218 221 222 225

. 226 227 227 228 229 231 231 233 . 234 . 235 . 235 . 236 . 236 . 237 . 237 . 238 . 240 . 241 . 242 . 242 . 243 . 243 . 245 . 246 . 248 . 251 . 251 . . . . . . .

Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 253 Slovník odborných výrazů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 258 Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 266

9

Úvod do pečovatelství

1


Vzdělávací cíle Po prostudování kapitoly je student schopen: ■ charakterizovat termín pečovatelství, cíle a rysy pečovatelství ■ popsat vývoj oboru pečovatelství ■ vyjmenovat kompetence pečovatele ■ vysvětlit význam Československého červeného kříže

1.1

Charakteristika a cíle pečovatelství

Lidské zdraví je jednou ze základních podmínek kvalitního a spokojeného života lidí. Světová zdravotnická organizace definuje zdraví jako „stav úplné fyzické, psychické a sociální pohody, nejen jako nepřítomnost nemoci“. Zdraví je významné jak pro jedince samotného, tak i pro jeho nejbližší, rodinu, přátele, ale i pro celou společnost. Úroveň zdraví populace ovlivňuje její celkový vývoj, hospodářský a ekonomický růst, zvyšování životní úrovně. Význam pečovatelství se na konci 20. století začíná měnit. Stárnutí populace je jedním z významných demografických rysů současné doby. Je to proces, v jehož průběhu se postupně mění struktura obyvatelstva tak, že se zvyšuje podíl osob starších šedesáti let a snižuje se podíl osob mladších patnácti let. Zároveň žije v naší společnosti mnoho lidí s fyzickým, mentálním či jiným handicapem, kteří potřebují k zajištění svých potřeb stálou přítomnost druhé osoby. Nejbližší rodinní příslušníci tuto roli zpravidla neplní, např. z ekonomických či jiných důvodů. Proto je třeba zajistit péči jinou, kvalifikovanou osobou. Zde hraje pečovatel nebo pečovatelka nezastupitelnou sociální i zdravotní roli, a to v domácí i institucionální péči nebo např. formou osobní asistence. Pomoc pečovatelů bude více a více žádaná a potřebná.

1.1.1

Hlavní cíle pečovatelství

Při definování cílů pečovatelství můžeme vycházet z cílů ošetřovatelství, neboť oba obory si jsou podobné a mají mnoho styčných ploch. 11

1

1

Pečovatelství 1. díl

Pečovatelství má za úkol ■ Pomáhat jednotlivci, rodině, skupinám dosáhnout tělesného, duševního a sociálního zdraví a pohody ■ Podpořit jejich pozitivní zdraví, tzn. že chceme, aby se náš klient aktivně podílel na péči o vlastní zdraví a byl ochoten o sebe pečovat ■ Provádět prevenci onemocnění ■ Zajišťovat ordinace lékaře – např. máme na mysli podat klientovi připravené léky nebo připomenout, aby klient léky užil, dodržovat rehabilitační režim ■ Snižovat negativní vliv onemocnění na celkový stav jedince, předcházet dalším onemocněním a komplikacím ■ Nacházet a uspokojovat potřeby klientů s porušeným zdravím, osob zdravotně postižených nebo s nevyléčitelným onemocněním Zjednodušeně můžeme říci, že cílem pečovatelské práce je poskytování služeb seniorům a osobám se zdravotním, mentálním či jiným handicapem, které nejsou schopny si zajistit své potřeby a denní úkony vlastními silami. Touto pomocí je možné zajistit co nejdelší setrvávání klienta v domácím prostředí.

1.1.2

Charakteristické rysy pečovatelství

■ Pečovatel poskytuje aktivní péči, tedy péči vstřícnou, kterou odborník sám nabízí. ■ Péče je poskytována individualizovaně, vychází z individuálních potřeb klienta. ■ Péče respektuje nejnovější vědecké poznatky. ■ Pečovatel chápe klienta komplexně, tj. holisticky, pojímá jej jako biologický, psychosociální a duchovní celek. ■ Péči poskytuje tým pečovatelů. ■ Péče má preventivní charakter – pečovatel je zaměřen především na podporu zdraví, avšak respektuje i sekundární a terciární prevenci.

1.1.3

Uplatnění pečovatele

Pečovatel zajišťuje u svých klientů činnost ošetřovatelskou (pečuje) a sociální. Přímá práce s uživatelem sociálních služeb (klientem) zahrnuje následující oblasti, v nichž se pečovatel může uplatnit: 12


■ Činnosti v domácím prostředí seniorů. Jde především o saturaci základních a vyšších potřeb (potřeby nemocných viz dále), zajištění nákupů, doprovod k lékaři, na vyšetření, pobyt s klientem v domácím prostředí po různě dlouhou dobu podle potřeb klienta. V těchto případech je pečovatel zaměstnán např. u agentur domácí péče, u humanitární organizace Charita apod. ■ Péče o osoby s fyzickým, duševním, mentálním a jiným handicapem a nesoběstačné klienty různého věku. Pečovatel zajišťuje např. hygienickou péči, příjem potravy, tekutin apod. ■ Činnosti v institucionální péči – v domovech pro seniory, domovech s pečovatelskou službou apod. ■ Péče o děti s mentálním a jiným postižením v domácí či institucionální péči – v dětských centrech, denních stacionářích apod. ■ Péče o klienty závislé na omamných látkách, provádění terciární prevence – streetworking.

1.1.4

Kompetence pečovatele

Termín kompetence znamená pravomoc, rozsah působnosti. V našem případě jde o rozsah činností, postupů, které pečovatel může vykonávat po ukončení kvalifikačního studia. Přesný výčet kompetencí a výkonů, které může pečovatel vykonávat, uvádí vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. Uvedeme si výčet činností, které pečovatel zajišťuje a je za ně osobně odpovědný: ■ Osobní asistence = pomoc při stravování, osobní hygieně, pohybu a přemísťování ■ Nácvik dovedností pro zvládání péče o vlastní osobu, nácvik soběstačnosti ■ Pomoc při obstarávání osobních záležitostí – doprovod klienta na úřad, k lékaři, na vyšetření, na terapii, do jiných institucí ■ Péče o domácnost klienta – úklidové práce, praní a žehlení prádla, nákupy dle přání klienta ■ Průvodcovské a předčitatelské služby ■ Provádění fyzioterapeutické péče dle pokynů, aktivní a pasivní cviky ■ Edukační (vzdělávací) činnosti – nácviky dovedností (jak si namazat chleba), edukace za účelem zlepšení či udržení zdraví a kvality života 13

1

1


■ Zprostředkování návazné péče či pomoci ■ Pomoc při vytváření integrační strategie a plánů k začlenění jednotlivce či etnické skupiny do společnosti – tvorba individuálního plánu klienta, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím ■ Kontakt s rodinou, nejbližšími osobami klienta

1.2

Nárys vývoje pečovatelství

Z historického hlediska můžeme rozlišit tři vzájemně se překrývající vývojové linie péče. Nejstarší, laická péče, kterou si nemocní poskytují sami (tzv. sebepéče), nebo ji poskytují rodinní příslušníci. V pravěkých dobách ji také poskytovali lidoví léčitelé a porodní báby. Druhý typ péče se vyvinul s příchodem křesťanství v 9. století a nazýváme jej charitativní péče. Ta byla zaměřena na chudé, mentálně, fyzicky a jinak handicapované jedince, osamělé staré osoby bez přístřeší. Byla a dosud je zajišťována církevními organizacemi. Třetí typ péče vznikl na konci 19. století, kdy můžeme hovořit o organizované léčebné, ošetřovatelské a sociální péči o nemocné. V této době došlo k velkému rozmachu medicínských poznatků, v oblasti sociální vznikaly zákony, které řešily např. situaci osob s postižením. Ještě v 19. století se většina lidí léčila doma a byla ošetřována členy rodiny. V bohatších rodinách péči poskytovaly služky nebo ošetřovatelky. Neškolené ošetřovatelky však měly skutečně nízké sociální postavení. V nemocniční službě bylo mnoho žen pocházejících z nižších vrstev obyvatelstva a za svou práci byly skromně ohodnocovány.

1.2.1

Pečování ve středověku

Počátky organizované péče o nemocné a potřebné můžeme v českých zemích sledovat již v 10. století, kdy vznikaly na území Prahy první hospice. Byly to útulky pro pocestné a osoby, které cestovaly do cizích zemí za účelem obchodování. Později byly hospice zřizovány pro chudé, opuštěné a nemajetné osoby bez přístřeší, nemocné, sirotky a nechtěné děti. Péči poskytovaly náboženské řády, které viděly své poslání ve službě trpícím a potřebným. Vedle svých klášterů zakládaly první špitály, které zajišťovaly zabezpečení základních potřeb – střechu nad hlavou, alespoň částečnou výživu, lůžko a teplo. O léčení a kvalitním pečová14


ní o nemocné nemohla být ve středověké době řeč. Špitály měly spíše sociální a preventivní charakter. Pobytem ve špitálech byl zachráněn nejeden lidský život. Pečovatelství představovalo laickou službu trpícímu člověku a mělo vysoce humánní charakter. O nemocné pečovali členové a členky církevních ošetřovatelských řádů bez jakéhokoliv odborného vzdělání. Péči poskytovali na základě postupného získávání praktických zkušeností. Významnou postavou počátků ošetřovatelské péče o potřebné a nemocné u nás byla Anežka Přemyslovna (obrázek 1), která žila ve 13. století. Byla to sestra českého krále Václava I. Jejím otcem byl český král Přemysl Otakar I. Založila v Praze několik klášterů, první v roce 1233 U sv. Haštala, kde byl umístěn i špitál. Anežka Česká také založila ošetřovatelský Řád křižovníků s červenou hvězdou, který při pečování o nemocné vycházel z pravidel vypracovaných Anežkou. V pozdějších letech byla Anežka Přemyslovna pokládána za zakladatelku českého ošetřovatelství. Z dalších ošetřovatelských řádů, které se věnovaly péči o nemocné, je možné zmínit: ■ Suverénní vojenský a špitální řád sv. Jana Jeruzalémského – řád maltézských rytířů, původně nazývaný johanité, který vznikl v Jeruzalémě. Do českých zemí přišel ve 12. století. ■ Řád sv. Lazara – pochází též z Jeruzaléma. Tento řád se věnoval péči o nemocné s leprou (přenosné infekční onemocnění, tehdy neléčitelné). ■ Diakonky – pracovaly kromě špitálů a lazaretů také v domácnostech ■ Řád milosrdných bratří – vznikl ve Španělsku, na našem území začal působit od 17. století ■ Řád sv. Alžběty – působil ve své nemocnici v Praze od počátku 18. století ■ Řád sv. Karla Boromejského – boromejky – působily ve své nemocnici v Praze na Malé Straně Pečovatelská služba poskytovaná potřebným byla nesmírně náročná a pochopitelně málo placená. Mezi civilními pečovatelkami a ošetřovatelkami byly i osoby poznamenané hanbou a prostitucí, které ošetřovatelskou činnost vykonávaly z donucení. Tímto způsobem např. Marie Terezie snižovala prostituci. 15

1

1


1.2.2

Války a vývoj péče o raněné a nemocné

Vývoj péče o nemocné souvisel s válkami. Velký počet raněných vojáků, stálé infekce, nedostatečná hygiena lazaretů a nedostatečné odborné znalosti lékařů i pečujících osob vyvolávaly potřebu lékařské a ošetřovatelské péče. O zvýšení úrovně ošetřovatelské péče o raněné vojáky se zasloužil švýcarský kupec Henri Dunant (čte se Ánry Dynán, 1828‒1910), který byl svědkem nelidského utrpení vojáků v bitvě u Solferina v roce 1859, kde bojovala francouzská vojska proti rakouské armádě. Byl tak nemile překvapen utrpením mladých, zraněných a sténajících mužů, že jim sám začal poskytovat péči. Vyvinul značné úsilí k tomu, aby vznikla organizace, která by poskytovala péči raněným lidem. V roce 1864 byla založena mezinárodní organizace Červený kříž v Ženevě. Bylo to dosud největší humanitární hnutí, jaké kdy svět poznal. V mezinárodním Červeném kříži byly sdruženy organizace jednotlivých států. Dnes pomáhají nejen oblastem, kde řádí válka, ale starají se o oběti záplav, zemětřesení, zasahují v zemích, kde se šíří infekční nemoci apod. Zásadní zlom v rozvoji pečování o nemocné přinesla Krymská válka (1853‒1856). Na Krymu bojovala ruská vojska proti anglické

Obr. 1 Anežka Přemyslovna 16

Obr. 2 Florence Nightingalová


a francouzské straně. Anglická vláda vyslala na bojiště vzdělanou ošetřovatelku Florence Nightingalovou (čte se florens najtingelovou, 1820‒1910) (obrázek 2). S pečováním o nemocné se seznámila v Anglii, Německu a ve Francii. Se skupinou ošetřovatelek se v lazaretu starala o raněné vojáky, organizovala ošetřovatelskou službu, uvedla do provozu prádelnu, zavedla hygienická pravidla, která tam neexistovala. Tak se podstatně snížil počet infekčních onemocnění a úmrtnost vojáků. Na druhém pólu fronty, na ruské straně, pečoval o raněné ruský lékař Nikolaj Ivanovič Pirogov (1810‒1881). Na Krym přivedl skupinu ošetřovatelek, jež byly odborně vycvičeny v ošetřovatelské péči.

1.2.3

Vývoj ošetřovatelského a sociálního školství

Jistý posun v péči o nemocné můžeme sledovat v 19. století, kdy se začínají objevovat názory, že pečování má být prováděno osobou, která disponuje určitým vzděláním a vědomostmi. Vzdělání představuje záruku, že pečovatelka bude umět poskytnout kvalitní péči. Na myšlenku vzdělané pečovatelky měl pozitivní vliv rozvoj medicíny a vznik prvních nemocnic na konci 18. století. Tento vývojový trend si vynutil postupné zakládání ošetřovatelských škol. První ošetřovatelská škola vznikla v Londýně v roce 1860 zásluhou Florence Nightingalové. Škola připravovala ošetřovatelky pro nemocniční i domácí službu. Florence vytvořila vůbec první koncepci ošetřovatelství. Ošetřovatelské školy jako vzdělávací instituce v naší zemi jsou poměrně mladé. Myšlenka, jak vzdělávat ošetřovatelky pro domácnost, se zrodila v Ženském výrobním spolku českém, jenž byl založen v rámci emancipačního hnutí v roce 1871 Karolinou Světlou v Praze. Tento spolek zřídil první školu pro ošetřování nemocných v roce 1874. Nebyla to škola v dnešním slova smyslu. Šlo o nestejně dlouhé několikaměsíční kurzy, kterých bylo realizováno pouze pět. Byla to první ošetřovatelská škola svého druhu v Rakousku-Uhersku (české země byly jeho součástí). V této škole získaly posluchačky teoretické a praktické znalosti a dovednosti pod vedením českých lékařů, učitelů lékařské fakulty. Kurzy byly pro posluchačky pořádány zdarma, platil se pouze poplatek ve výši jeden zlatý jako příspěvek na učební pomůcky. Posluchačky kurzů byly rozděleny na řádné a mimořádné. Řádná posluchačka byla ta, která se prokázala „vysvědčením o mravnosti“, absolvovala praktická cvičení v chorobinci a na konci 17

1

1

Pečovatelství 1. díl *

kurzu se podrobila závěrečným zkouškám. Mimořádné posluchačky byly paní a dívky, které docházely pouze na přednášky, neúčastnily se praktické výuky a neskládaly závěrečné zkoušky. Chtěly se pouze dozvědět informace pro svou vlastní potřebu, aby si dovedly poradit při ošetřování nemocného člena rodiny. Pro řádné posluchačky byla navíc organizována výuka německého jazyka, aby se mohly domluvit v německých rodinách. Škola neměla dlouhého trvání. Po pěti kurzech zanikla. Přesto je třeba ocenit, že to byla první škola na území Rakouska-Uherska, která vzdělávala mladé ženy v péči o nemocné. V roce 1882 vznikla ošetřovatelská škola ve Vídni (Rudolfinerhaus). Poté, co zanikla škola pro ošetřování nemocných, se ve vzdělávání ošetřovatelek nepokračovalo. Teprve v roce 1916 byla v Praze otevřena Státní dvouletá ošetřovatelská škola, která zůstala v činnosti až do roku 1948. Škola měla vysokou odbornou, zejména teoretickou úroveň. V prvních letech existence školy ukončovalo studium deset až patnáct dívek. Později byl počet absolventek mnohem vyšší. V době první republiky byla škola po určitou dobu pod záštitou Československého červeného kříže (dále ČSČK). ČSČK pozval tři zkušené americké sestry, aby pomohly zvýšit úroveň školy a prestiž ošetřovatelského povolání. Miss Parsons (americká sestra) a její asistentky vypracovaly koncepci teoretické a praktické výuky. Po odchodu amerických sester se v roce 1923 stala první ředitelkou školy Sylva Macharová, která absolvovala ošetřovatelskou školu ve Vídni. V době první republiky i během 2. světové války byly zakládány další dvouleté ošetřovatelské školy. Čtyřleté studium vzniklo až v roce 1948. První sociální škola V roce 1918 byla v Praze otevřena Ženská vyšší škola pro sociální péči, která připravovala v jednoletém studiu sociální pracovníky. Vyšší škola přijímala ke studiu ženy od 18 let s předchozím středoškolským vzděláním. Vybudovat tento typ školy bylo dávným přáním dr. Alice Masarykové, dcery prezidenta T. G. Masaryka. Angažovala se v sociální oblasti a byla velmi činnou členkou ČSČK. Cílem ČSČK bylo věnovat se zdravotnímu stavu obyvatel, jejich sociální situaci, posílit zdravotní výchovu obyvatelstva pořádáním ošetřovatelských kurzů pro veřejnost, podílet se na odborném výcviku ošetřovatelek. Snažil se o zlepšení zdravotního stavu mužů, kteří se navrátili z války s tělesným 18


postižením nebo jinak podlomeným zdravím. Vznik školy tedy úzce souvisí s úkoly, které si ČSČK stanovil. Absolventky školy pro sociální péči byly průkopnice v oblasti sociální péče a pečovatelství. Je třeba si uvědomit, že dosud u nás neexistoval podobný typ školy. Je zajímavé, že zde studovaly i ženy, jež absolvovaly ošetřovatelskou školu a chtěly si zvýšit a doplnit vzdělání a získat tak širší okruh znalostí a dovedností. Absolventky školy se mohly uplatnit: ■ ve veřejném zdravotnictví jako inspektorky bytů, zdravotní úřednice v obci, ve spolcích proti tuberkulóze, protialkoholních spolcích, ve spolcích pro kojence, jako ošetřovatelky ve školách apod. ■ v péči o mládež a v lidovýchově jako úřednice v sirotčincích, ve spolcích pro péči o mládež (České srdce), jako úřednice při soudech o mládež, v poradnách pro volbu povolání, jako vychovatelky zanedbané mládeže, jako učitelky v kurzech pro veřejnost, v kurzech pro výchovu pěstounek apod. ■ ve všeobecném chudinství jako úřednice chudinských ústavů, v péči o sirotky, invalidy a pozůstalé po padlých vojínech apod. Škola zajišťovala přednášky v následujících oborech ■ Sociální lékařství – byly sem zahrnuty např. tyto předměty: praktická hygiena, sociální instituce, hygiena ženy-matky, hygiena dítěte ■ Pedagogicko-psychologický obor – zahrnoval např. předměty obecná psychologie, pedopsychologie, patopsychologie, odborná pedagogika ■ Právní obor – občanská nauka, občanské právo, rodinné, trestní právo, veřejné pojišťování a další Vedle těchto hlavních předmětů se posluchačky učily účetnictví, vaření, stenografii. Praktická výuka byla zajišťována v sociálních ústavech, v Jedličkově ústavu, v pracovních dílnách, v úřadovnách, poradnách apod. Po zrušení této školy byla otevřena v roce 1936 Masarykova státní škola zdravotní a sociální péče v Praze, aby připravila posluchačky pro kurativní péči. Při škole byl i internát. Výše školného a internátního poplatku daleko přesahovaly možnosti širších vrstev obyvatelstva. Škola přijímala pouze maturantky.

19

1

1


1.2.4

Alice Masaryková

Alice Masaryková (1879 ve Vídni – 1966 v Chicagu) (obrázek 3) zaujímá v rozvoji sociální péče nezastupitelné místo. Studovala na dívčím gymnáziu Minerva v Praze. Jako jedna z prvních žen začala studovat vysokou školu. Nastoupila na lékařskou fakultu, ale studium ji neuspokojovalo. Proto přešla na filozofickou fakultu, kde se věnovala historii a filozofii. Svá zahraniční studia sociologie absolvovala na univerzitě v Lipsku a v Chicagu. Po návratu ze studijních pobytů se začala věnovat sociální péči. Založila Ženskou vyšší školu pro sociální péči v Praze v Holešovicích, která byla později přejmenována na Vyšší školu sociálního zabezpečení a studium bylo rozšířeno na dva roky. Masaryková zde učila. Škola byla otevřena právě včas. Konec války představoval katastrofální životní podmínky pro většinu lidí. Přišla s nápadem založit na Slovensku Ústav Milana Rastislava Štefánika v Turčianském Svatém Martinu, který měl vychovávat slovenské sociálně zdravotní pracovnice. Ústav byl za přítomnosti prezidenta republiky slavnostně otevřen v roce 1926. V roce 1918 byla dr. Alice Masaryková jmenována první předsedkyní ČSČK. Spolupracovala s Americkým a Britským červeným křížem, kde hledala pomoc při řešení sociálních podmínek v Československé republice a zejména na Slovensku. V oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi, která byla součástí ČSR, byla sociální a zdravotní situace obyvatel mnohem horší než v Čechách. Alice Masaryková se vzdala funkce předsedkyně na konci roku 1938 a odjela do ciziny, kde pokračovala ve své práci. Nad Československou republikou se začala stahovat nacistická mračna a po mnichovského diktátu dr. Masaryková nemohla již déle zůstat ve své zemi. V zahraničí dále pracovala ve prospěch naší republiky a ČSČK. V roce 1940 gestapo obsadilo budovu ČSČK, nacisté zničili nebo zabavili veškerý majetek a ČSČK byl na celém území naší republiky zrušen. Obr. 3 Alice Masaryková 20


V září roku 1945 se spolu s bratrem Janem Masarykem, ministrem zahraničí, vrátila do vlasti. Avšak jeho tragická smrt a převzetí státní moci komunisty v roce 1948 ji vedly k druhé emigraci. Usadila se v USA, kde zemřela v českém domově pro seniory. V roce 1994 se Český červený kříž postaral o převoz ostatků své zakladatelky. Alice Masaryková byla pohřbena do rodinné hrobky v Lánech.

1.3

Samostudium

K zapamatování ■ cíle pečovatelství ■ Anežka Přemyslovna, Henri Dunant, Nikolaj Ivanovič Pirogov, Florence Nightingalová ■ Ženská vyšší škola pro sociální péči ■ dr. Alice Masaryková, Československý červený kříž

Kontrolní otázky, cvičení ■ ■ ■ ■

Vyjmenujte kompetence pečovatele. V jakých sociálních oblastech se může pečovatel uplatnit? Jaké znáte vývojové linie ošetřovatelské péče? Charakterizujte zakladatelku českého ošetřovatelství a v čem spočívá její význam? ■ Jaký význam měly války pro pečování? ■ Popište počátky ošetřovatelského a sociálního školství. ■ Jaké cíle své činnosti si stanovil ČSČK? Která významná osoba je spjata s touto organizací a co o ní víte?

Literatura ■ Jarošová, D. Péče o seniory. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Zdravotně sociální fakulta, 2006. ■ Kafková, V. Z historie ošetřovatelství. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 1992. ■ Kolektiv autorů. Základy ošetřování nemocných. Praha: Karolinum, 2005. ■ Švejnoha, J. Alice Masaryková, první předsedkyně Československého červeného kříže. Praha: Český červený kříž, 2003. ■ Mlýnková, J. Ošetřovatelství a Československý červený kříž. In: Diagnóza v ošetřovatelství, 2009, r. 5, č. 2, s. 18. 21

1

2


2

Etika v práci pečovatele

Vzdělávací cíle Po prostudování kapitoly je student schopen: ■ objasnit pojem etika a její souvislosti a původ ■ vyjmenovat cíle ošetřovatelské etiky a uvést konkrétní příklady ■ zhodnotit význam etických norem v práci pečovatele ■ vysvětlit a zdůvodnit předpoklady k práci pečovatele ■ uvést charakteristiku zralé osobnosti, vysvětlit adaptivní a expresivní chování Příprava studenta na nové učivo Ze základů filozofie si zopakujte životopis, dílo a hlavní myšlenky Aristotela. Z odborné literatury nastudujte termín etika, její význam a cíle. Z psychologie osobnosti si zopakujte termín osobnost a její utváření.

2.1

Etika, etické normy pečovatele

Etika je filozofická disciplína a bývala nazývána praktickou fi lozofií. Jako první se této vědecké disciplíně systematicky věnoval filozof Aristoteles ze Strageiry (385‒322 př. n. l.). Je pokládán za největšího myslitele starověku. Sepsal dílo Etika Nikomachova. Touhu po štěstí a rozkoši prohlašoval za základ etiky a za nejvyšší dobro. K touze po rozkoši však patří i strast a jenom ti, co se drží středu, jsou dokonalí. Nejdůležitějším úkolem etiky je hledat dobro a cesty k jeho dosažení. Etika je vědecká disciplína, jejíž náplní je mravnost. Morálka je systém pravidel a norem, které určují chování a jednání lidí. Každý obor lidské činnosti má svou etiku a má ji i ošetřovatelství a pečovatelství. Etika je součástí kultury určité společnosti. Kultura představuje předávané, naučené a sdílené hodnotové systémy, přesvědčení, názory, tradice, normy skupiny lidí. Kultura ovlivňuje naše chování a jednání, názory, životní styl, morálku společenství. Morálka určuje společensky žádoucí a nežádoucí chování a jednání, a tak usměrňuje každého jednotlivce ve společnosti. Také rozeznává dobro od zla. Utváří v nás jisté přesvědčení o tom, co je dobré, co se může, co je špatné, co je nepřípustné. Morálka ovlivňuje hodnotový systém každého z nás. 22


2.1.1

Etika a pečovatelství

Etika v pečování vychází z ošetřovatelské etiky. Předmětem ošetřovatelské etiky jsou: ■ Vztahy a postoje sestry, ošetřovatelky k pacientům a klientům. Ty se zrcadlí ve verbální a neverbální komunikaci při všech praktických úkonech, při kontaktu s klientem. ■ Kolegiální vztahy jedné sestry k druhé, vztahy k lékařům a dalším spolupracovníkům. Jde tedy o interpersonální vztahy, jež ovlivňují atmosféru pracoviště, pracovní spokojenost, výkonnost apod. Úkolem ošetřovatelské etiky je ■ Zkoumat kvalitu vztahů a postojů mezi sestrou, v našem případě pečovatelem a klientem, a vytýčit eticky žádoucí mezilidské vztahy ■ Formulovat povinnosti a odpovědnost ošetřovatelek, v našem případě pečovatelů, a stanovit mravní normy jejich práce ■ Podrobit analýze eticky sporné a komplikované situace a stanovit cíle a hodnoty konkrétní situace ■ Studovat pravidla interpersonálních vztahů na pracovišti, např. vztahů mezi pečovateli a všeobecnými sestrami v ústavu sociální péče apod. Cílem současné ošetřovatelské etiky je ■ Humanizace mezilidských vztahů, zejména mezi ošetřujícím personálem a nemocným a jeho rodinou ■ Zlepšení mezilidských vztahů mezi pečovateli a jejich klienty, rodinnými příslušníky, mezi členy ošetřujícího týmu vůbec ■ Usměrnit chování a jednání při profesionálních ošetřovatelských a pečovatelských výkonech ■ Vhodným způsobem usilovat o uspokojení terapeutických, psychických, sociálních, kulturních, duchovních a jiných potřeb klientů. Pomoci nalézt klientovi smysl osobní existence při jeho omezeném způsobu života. Pečovatel poskytuje svým klientům služby na základě společensky přijatých etických norem tak, aby dospělým či dětem nezpůsobil bolest, utrpení či jinou újmu. S nejlepším vědomím a v souladu se svým 23

2

2


svědomím se pečovatel rozhoduje k činnostem, za jejichž vykonání nese odpovědnost. Ta bývá spojována s plněním povinností vůči klientovi. Povinností pečovatele je podporovat zdraví, předcházet nemocem, navracet zdraví a zmírňovat utrpení.

2.1.2

Etické normy v práci pečovatele

Vycházejí z etických norem v ošetřovatelském povolání a jsou upraveny tak, aby byly přijatelné pro studium žáků středních sociálních škol. Norma 1 Pečovatel si váží každého jednotlivce jako jedinečné lidské bytosti, která má hodnotu a důstojnost. Nedělá rozdíly mezi pohlavím, etnickými skupinami, kulturním zázemím jednotlivců či skupin, náboženstvím, ekonomickým postavením. ■ Zajišťuje soukromí klienta při vyšetření, léčení, ošetřování a zaznamenávání osobních údajů. ■ Podporuje klienta ve vyjádření myšlenek týkajících se zdraví. ■ Akceptuje klienta takového, jaký je, nehodnotí jej. ■ Podporuje sebeúctu svěřené osoby tím, že jí umožní podílet se na plánování péče, která je jí poskytována. Norma 2 Pečovatel pomáhá jednotlivcům, rodinám, komunitám dosáhnout a udržovat co nejvyššího stupně zdraví, soběstačnosti a schopnosti udržet zdraví na optimální úrovni. ■ Pečovatel používá při ošetřování klienta všechny dostupné poznatky z oblasti psychologické, pedagogické, behaviorální, přírodních věd. ■ Provádí ošetřovatelské a sociální šetření, sbírá průběžně informace, dodržuje mlčenlivost o všech informacích, které se dozvěděl při ošetřování klienta. ■ Udržuje přehlednou dokumentaci, plánuje péči o klienta, pracuje s informacemi získanými od pečovatelského a ošetřovatelského týmu, rodiny, lékařů. ■ Zjišťuje a saturuje potřeby klientů. ■ Zjišťuje reakce a odpovědi klienta na současné i potenciální problémy (potenciální problémy jsou ty, které mohou vzniknout). ■ Plánuje ošetřovatelskou péči ve spolupráci s klientem nebo po poradě s dalšími odborníky. 24


Norma 3 Pečovatel zajišťuje bezpečné prostředí pro klienta, snaží se minimalizovat možné nebezpečí ohrožující zdraví. ■ Pečovatel je informován o nebezpečích, která mohou hrozit v ústavech sociální péče či v domácím prostředí klienta. ■ Sleduje rizikové prostředí (např. přítomnost madel v domácnosti, kompenzační pomůcky, mokrou chodbu). ■ Pečovatel zná prostředí v obci, kde klienta ošetřuje. ■ Pomáhá klientovi zajistit protiskluzové pomůcky, madla, držáky apod. Norma 4 Pečovatel využívá při své práci vědecké poznatky. ■ Aplikuje nové poznatky do praxe tak, aby se zvýšila úroveň péče o klienty. ■ Sbírá údaje týkající se problémů pečovatelské praxe. Norma 5 Pečovatel vykonává vhodné úkony, které vedou k ulehčení v procesu úzdravy nebo přispívají k důstojnému umírání. ■ Uspokojuje všechny bio-psycho-sociální a duchovní potřeby, jak to vyžaduje klient a jeho zdravotní stav. ■ Vytváří příznivé prostředí přispívající k uzdravení nebo důstojnému umírání. Norma 6 Pečovatel hodnotí efekt poskytované ošetřovatelské péče podle výsledků péče, podle subjektivního a objektivního stavu klienta. ■ Využívá vlastního hodnocení klienta. ■ Průběžně kontroluje a reviduje plán péče. Norma 7 Pečovatel pomáhá klientům zvyšovat schopnosti sebepéče a sebeobsluhy. ■ Hodnotí schopnost klienta naučit se zručnost v sebeobsluze. ■ Učí klienta manuální zručnosti s pomůckami a bez pomůcek.

25

2

2


Norma 8 Pečovatel sleduje změny zdravotního a sociálního stavu a optimálního vývoje (např. u dětí). ■ Sbírá údaje o zdravotním a sociálním stavu klienta, jeho vývoji (tělesném, psychickém, sociálním). ■ Mění podle potřeby plán péče. ■ Sleduje stav klienta po změně péče. Norma 9 Pečovatel je povinen se kontinuálně vzdělávat, doplňovat si poznatky z oboru, přispívat ke svému profesnímu růstu.

2.2

Osobnost pečovatele

Každé povolání klade určité podmínky na osobnost pracovníka. Je pochopitelné, že i pečovatelství disponuje určitými a nemalými nároky na reprezentanty tohoto povolání. Práce pečovatele je nesmírně náročná a vyčerpávající a nemůže ji vykonávat každý člověk. Předpoklady k pečovatelské práci má ten jedinec, který je sociálně zralou osobností, identifikoval se s rolí pečovatele a je schopen svědomitě a odpovědně vykonávat tuto činnost.

2.2.1

Charakteristika zralé osobnosti

Stručná charakteristika zralé osobnosti zahrnuje ■ Sociocentrizmus ■ Toleranci, přizpůsobivost ■ Autonomii – nezávislý vztah k autoritám ■ Přiměřené sebehodnocení ■ Kooperaci – schopnost spolupráce Sociocentrizmus nebo též kolektivní orientace je významnou hodnotou pečovatele. Znamená, že pečovatel při své práci nevychází ze svých zájmů a potřeb, nýbrž z potřeb klienta. Tento postoj je spojen s jistým sebezapřením a motivací pomoci druhým. V souvislosti se sociální zralou osobností je třeba vysvětlit pojmy expresivní a adaptivní chování. Expresivní chování je bezprostředním a spontánním vyjádřením toho, co daná osoba právě teď prožívá. 26


Jestliže pečovatel se sociálně nezralou osobností uvidí dítě s fyzickým či mentálním postižením, může se odvrátit a situaci komentovat nepřijatelnými slovy bez ohledu na to, zda-li je přítomna matka a další osoby. Tento typ chování je v souladu s prožíváním, tedy se subjektivním stavem dané osoby. Adaptivní chování nesouvisí s prožíváním. Je zvládnuté, stylizované, upravené. Člověk, který se chová adaptivně, nedává na sobě znát, co právě prožívá nebo co si myslí. Postará se o postiženého jedince, aniž by dával najevo, že je postižením „vyveden z míry“. Sociálně zralý pečovatel ovládá své chování a reakce na podněty.

2.2.2

Předpoklady k práci pečovatele

Nezbytnou podmínkou je vysoká míra odpovědnosti za vykonávání jednotlivých činností, přijatelný způsob jednání a chování ke klientům a dalším osobám (rodinným příslušníkům, členům ošetřovatelského týmu). ■ Senzomotorické předpoklady – šikovnost, manuální zručnost, pohybová obratnost, neporušené smyslové vnímání ■ Estetické předpoklady – jde o smysl pro úpravu vlastního zevnějšku, zevnějšku klienta, pro úpravu domácnosti ■ Intelektové předpoklady – schopnost řešit náročné situace v pečovatelství, myšlenkové procesy, schopnost volit přiměřené řešení apod. ■ Sociální předpoklady – pozitivní vztah k lidem, schopnost navázat kontakt a vést dialog, schopnost empatie, ovládat své jednání, chtít druhým skutečně pomáhat, být užitečný pro druhé ■ Autoregulační předpoklady – přizpůsobivost, sebezapření, zvýšená odolnost vůči stresu

2.3

Samostudium

K zapamatování ■ sociocentrizmus, expresivní, adaptivní chování ■ kooperace ■ senzomotorické, estetické, intelektové, sociální, autoregulační předpoklady 27

2

2


Kontrolní otázky, cvičení ■ ■ ■ ■

Co je etika a jaké jsou úkoly současné ošetřovatelské etiky? Charakterizujte vlastními slovy etické normy v práci pečovatele. Jaké jsou znaky sociálně zralé osobnosti pečovatele? Jaký je rozdíl mezi expresivním a adaptivním chováním? Písemně zpracujte deset příkladů na obě varianty a ústně okomentujte. ■ Vypracujte vlastní seznam vlastností pečovatele a zdůvodněte, proč jsou pro povolání pečovatele významné.

Literatura ■ Brejchová, M., Tichánková, J. Etika – věda o morálce a péče o staré občany. In: Sborník příspěvků z konference Cesta k modernímu ošetřovatelství X. Praha, 2009, s. 42. ■ Čechová, V., Mellanová, A. Psychologie a pedagogika pro 3. ročník středních zdravotnických škol a obory sociální. Praha: H&H, 1998. ■ Fišerová, J. Etika v ošetřovatelství. Pomocný učební text. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 1996. ■ Gulášová, I., Gerlichová, K., Matišáková, I. Etické aspekty zdravotnickej a ošetrovatelskej starostlivosti u onkologicky chorých pacientov. In: Sborník příspěvků z konference Cesta k modernímu ošetřovatelství X. Praha, 2009, s. 43‒46. ■ Haškovcová, H. České ošetřovatelství 5: Manuálek o etice. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 2000. ■ Hladík, J. Společenské vědy v kostce pro střední školy. Havlíčkův Brod: Fragment, 1996. ■ Kutnohorská, J. Etika v ošetřovatelství. Praha: Grada Publishing, 2007. ■ Munzarová, M. Zdravotnická etika od A do Z. Praha: Grada Publishing, 2005.

28

Ošetřovatelský proces a potřeby nemocných

3


Vzdělávací cíle Po prostudování kapitoly je student schopen: ■ vyjmenovat a vlastními slovy popsat jednotlivé fáze ošetřovatelského procesu ■ vypracovat plán péče u konkrétního klienta ■ pracovat s ošetřovatelskou dokumentací Příprava studenta na nové učivo Z psychologie osobnosti si zopakujte potřeby člověka, Maslowovu pyramidu potřeb.

3.1

Charakteristika a fáze ošetřovatelského procesu

3.1.1

Charakteristika ošetřovatelského procesu

Ošetřovatelský proces je základním metodickým rámcem pro realizaci cílů ošetřovatelství. Lze jej s úspěchem po určité úpravě využívat i v pečovatelství. Umožňuje zaujmout individualizovaný přístup k ošetřování klienta v institucionální a terénní péči (tj. v domácím prostředí klienta). Je to způsob řešení praktických ošetřovatelských a sociálních situací vycházející z interakce mezi klientem a pečovatelem. Realizuje se v pěti fázích (obrázek 4): 1. Zhodnocení nemocného = zjišťování informací 2. Stanovení problému klienta = ošetřovatelské a sociální diagnózy 3. Stanovení intervencí, výkonů v rámci ošetřovatelské péče 4. Provedení navržených opatření = realizace ošetřovatelských intervencí 5. Zhodnocení efektu poskytnuté péče Jednotlivé fáze se prolínají a opakují. Pečovatel musí nejprve klienta poznat, zjistit jeho problémy z ošetřovatelského a sociálního hlediska, rozhodnout se ve spolupráci s klientem, případně s jeho rodinou, pro správný a vhodný postup péče. 29

3

3

Pečovatelství 1. díl zhodnocení zdravotního stavu klienta

zhodnocení účinku péče

provedení

stanovení problému klienta

plán péče

Obr. 4 Fáze ošetřovatelského procesu Ošetřovatelský proces je série vzájemně propojených činností, které se provádějí ve prospěch klienta, případně za jeho spolupráce, a ovlivňuje přístup pečovatele ke klientům.

3.1.2

Fáze ošetřovatelského procesu

1. fáze – zhodnocení klienta Nejprve musí být pečovatel důkladně o klientovi informován, a to ze dvou hledisek: 1. Z hlediska klientova aktuálního stavu 2. Z hlediska předchozího vývoje problémů včetně sociální situace a charakteristiky jeho osobnosti Je nezbytné, aby pečovatel provedl kvalitní zhodnocení klienta s cílem získat co nejvíce potřebných informací. Pak je možné poskytovat kvalitní ošetřovatelskou a sociální péči. Hodnocení klienta má dvě části. Pečovatel nejprve získá informace o klientovi, tedy odebere ošetřovatelskou a sociální anamnézu, poté provede zhodnocení současného stavu klienta. Jako první získá pečovatel informace, které jsou nezbytné pro okamžité zahájení ošetřovatelské a sociální péče, eventuálně pro zajištění ordinací lékaře (např. při změně diety přestane pečovatel nakupovat nevhodné potraviny). Jsou to: ■ Identifikační údaje, které umožní zajistit kontakt s klientem ■ Současný zdravotní a sociální stav ovlivňující další péči 30


2. fáze – ošetřovatelská a sociální diagnóza Je výsledkem zpracování informací o klientovi. Vztahuje se k potřebám a problémům klienta, které mohou být saturovány ošetřovatelskými a sociálními intervencemi, činnostmi. Cílem této fáze je společně s klientem najít to, co ho trápí, čím je ohrožen, co si sám nezajistí. Znamená to, že identifikujeme (určíme, stanovíme) ošetřovatelské a sociální diagnózy, tj. problémy, potíže klienta. Ty seřadíme podle priorit, tedy podle míry závažnosti, významu. Při stanovení ošetřovatelské a sociální diagnózy bereme v úvahu vedle odborných znalostí pečovatele i stanovisko klienta. Jinak řečeno – klient může své problémy vidět odlišně než pečovatel. Příklady názorové neshody pečovatele a klienta ■ Klient neshledává nedostatečný příjem potravy jako závažný problém. Pečovatel je opačného názoru. ■ Klient nevidí nic špatného na tom, že obden užívá léky podporující vyprazdňování střev. Pečovatel však namítá jiné řešení problému, s nímž klient nesouhlasí. ■ Pečovatel upozorňuje klienta na nedostatečný příjem tekutin. Klient je přesvědčený, že necelý litr tekutin za den je dostačující. Stanovení problému (diagnózy) nesmí být formální. 3. fáze – plán ošetřovatelské a sociální péče Výsledkem této fáze je stanovení plánu péče o klienta, tj. v jakém pořadí budeme společně řešit problémy klienta. Je třeba si ujasnit, co pro klienta učiní pečovatel, co může vykonat rodina a klient sám. Plánování individualizované péče se týká dvou oblastí: 1. Nejprve stanovíme cíle péče a očekávané výsledky péče. 2. Poté je třeba vypracovat individuální plán ošetřovatelské a sociální péče, stanovit intervence, kterými chceme dosáhnout stanovených cílů. 4. fáze – vlastní realizace plánu péče = vlastní pečování V průběhu této fáze plní pečovatel/rodina/klient své úkoly stanovené plánem péče. Pečovatel nadále získává a shromažďuje nové poznatky o klientovi, které pomohou modifi kovat (změnit, upravit) ošetřovatelskou péči. 31

3

3


5. fáze – zhodnocení efektu poskytované péče Zhodnocení účinnosti poskytnuté péče spočívá ve: ■ Zjištění, zda bylo dosaženo stanoveného cíle ■ Změření úspěchu poskytnuté péče pomocí různých stupnic, škál, testů, např. stupnice k měření bolesti, testy soběstačnosti ■ Získání dalších informací o klientovi, které pomohou upravit a změnit plán péče, pokud jsme nedosáhli stanovených cílů péče Tab. 1 Příklad jednoduchého plánu péče (uvedené problémy nejsou vyčerpávající, pouze ilustrativní) Ošetřovatelský plán Jméno klienta Potřeby klienta

Cíle péče

Plánování péče

Realizace péče

Hodnocení péče

31. 8. Nedostatek tekutin

Klient bude dostatečně hydratován (zavodněn)

Nabízet tekutiny po hodině, sledovat a zaznamenávat příjem a výdej tekutin*

Po hodině podáváme vhodné tekutiny, zaznamenáváme příjem tekutin

1. 9. podávány tekutiny po hodině v dostatečném množství, klient nepociťuje žízeň

31. 8. Zácpa 31. 8. Snížená hybnost 31. 8. Neschopnost klienta uvařit si 31. 8. Neschopnost klienta vést domácnost 31. 8. Izolace klienta od okolí *Příjem a výdej tekutin (zkratka P + V) = počítá se, kolik tekutin klient vypil, měří se množství moči za 24 hodin.

32


3.2

Ošetřovatelská a sociální dokumentace

Ošetřovatelská dokumentace je součástí celkové zdravotní a sociální dokumentace o klientovi. Slouží k zaznamenávání ošetřovatelské a sociální péče, která je příjemcům (obyvatelům domovů pro seniory, klientům agentur domácí péče, pečovatelské služby) poskytována. Informace slouží pro všechny profesionály, kteří se z různého hlediska starají o dotyčného klienta. Údaje slouží pečovatelům, sestrám, fyzioterapeutům (starší název je rehabilitační pracovník), lékařům apod. Základní ošetřovatelskou dokumentaci tvoří: ■ Vstupní ošetřovatelský a sociální záznam, který obsahuje ošetřovatelskou anamnézu, subjektivní hodnocení pečovatele (např. klient má suchou kůži, bude potřeba jej hydratovat), objektivní hodnocení klienta pomocí měřicích technik. ■ Plán ošetřovatelské a sociální péče, který obsahuje ošetřovatelské diagnózy (problémy klienta), cíle péče, plán jednotlivých kroků (intervencí), hodnocení efektu poskytované péče, data u jednotlivých údajů. ■ Výstupní ošetřovatelský a sociální záznam = ošetřovatelská a sociální zpráva, jež podává informace dalšímu zdravotnickému nebo sociálnímu zařízení, pokud je klient přemístěn nebo je propuštěn domů. ■ Záznamy ošetřovatelských testů – např. měření soběstačnosti, rizika vzniku dekubitů, škála deprese, mapa bolesti (obrázek 5). Mapa bolesti umožňuje klientovi, aby ukázal konkrétní místo, kde pociťuje bolest. Barevně zakresluje pomocí koleček či jiných útvarů místa bolesti, vystřelování bolesti do jiných lokalit apod. O škálách a hodnotících systémech bude pojednáno v příslušných kapitolách.

3.3

Potřeby nemocných

Péče o klienty vychází z hodnocení potřeb klientů a jejich saturace = uspokojování. Pojem potřeba chápeme jako projev nedostatku nebo nadbytku směřující k obnovení homeostázy (rovnováhy, pohody, optima). Potřeba pobízí k vyhledávání nějaké podmínky nezbytné k životu, popřípadě vede k vyhýbání se určité podmínce, která je pro život nepříznivá. Potřeba je něčím, co lidská bytost nutně potřebuje pro svůj život a vývoj. 33

3

3


levá

pravá

levá pravá

pravá levá pravá

pravá

levá

levá

levá pravá

pravá

levá

levá

pravá

pravá

levá

Obr. 5 Mapa bolesti Zdroj: Křivohlavý, J. Bolest, její diagnostika a psychoterapie, 1992, s. 17. Podle M. S. Margolese, 1983.

34

levá


Na začátku procesu uspokojování potřeb je objektivní nedostatek nebo přebytek. Člověk si tuto skutečnost uvědomuje, např. dochází k uvědomění pocitu žízně, hladu, bolesti apod. V další fázi je člověk motivován k uspokojení potřeby, tedy vykoná určité aktivity vedoucí k eliminaci nepříjemných pocitů, kterými se potřeba projevuje. Každý člověk uspokojuje potřeby jiným způsobem – žádoucím nebo nežádoucím. Lidé s postižením jsou v situaci, kdy své potřeby uspokojovat neumí, nemohou nebo z různých důvodů nechtějí. Potřeby se během života člověka kvalitativně i kvantitativně mění. Co je prioritní a významné pro osoby středního věku, přestává být stěžejní ve věku seniorů. Faktory ovlivňující uspokojování potřeb ■ Věk ■ Nemoc ■ Osobnost jedince ■ Kvalita mezilidských vztahů a vazeb ■ Okolnosti, za nichž potřeba vznikla

Hierarchie potřeb podle Maslowa Americký psycholog Abraham Maslow (1908‒1970) byl představitelem humanistické psychologie, která byla inspirována existenciální filozofií. Ta se velmi zjednodušeně řečeno cíleně zaměřila na žití člověka, na bytí vůbec, a to prostřednictvím jedince. Maslow uznával existenci specifických lidských potřeb, které motivují chování člověka. Hierarchie uspořádání potřeb (obrázek 6) znamená, že nižší potřeby musí být dostatečnou měrou uspokojeny dříve, než se uplatní potřeby vyšší. Jinak řečeno, pokud nejsou potřeby určitého stupně v hierarchii v dostatečné míře uspokojeny, další vzestupný krok nenastane. Fyziologické potřeby Objevují se při porušení homeostázy organizmu a vyjadřují potřeby organizmu sloužící k přežití. Řadíme sem potřebu vzduchu, příjmu tekutin, příjmu potravy, vyprazdňování moči a stolice, spánku a odpočinku, tepla a pohodlí, být bez bolesti, sexuální aktivitu apod. V době nemoci a u seniorů jsou tyto potřeby pro dané jedince prioritní. Zpravidla mají přednost před ostatními vyššími potřebami.

35

3

3


Potřeby seberealizace realizovat vlastní potenciál Potřeby estetické potřeby symetrie, krásy Potřeby kognitivní potřeba poznávat, vědět, rozumět Potřeby uznání a sebeúcty potřeba sebeúcty, sebekoncepce, potřeba uznání, souhlasu, autonomie Potřeby sounáležitosti a lásky potřeby afiliační, milovat a být milován, potřeba náklonnosti, sounáležitosti, integrace Potřeby jistoty a bezpečí potřeby vyvarovat se nebezpečí, ohrožení, vyjadřují touhu po důvěře, spolehlivosti, stabilitě Potřeby fyziologické potřeby pohybu, čistoty, výživy, vyprazdňování, spánku, kyslíku, sexuální potřeba, vyjadřují narušenou homeostázu

Obr. 6 Hierarchie potřeb podle Maslowa Zdroj: Trachtová, E. Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu, 1999, s. 15.

Potřeba jistoty a bezpečí Představuje potřebu vyhnout se ohrožení a nebezpečí. Vyjadřuje touhu po důvěře, spolehlivosti, stabilitě, ekonomickém zajištění, soběstačnosti, klidu apod. Potřeba lásky a sounáležitosti Je také nazývána jako potřeba afiliační (afiliace = navazování těsného osobního kontaktu, vztahu) a vyjadřuje potřebu někoho milovat a být milován, potřebu sounáležitosti, být sociálně integrován, někam patřit. Do popředí vystupuje zejména v době osamocení a opuštění. 36


POTŘEBY ČLOVĚKA seberealizace

sebeaktualizace

duchovní potřeby

estetické

kulturní

pohybové

různé pracovní

uznávání sebe sama

důstojnosti

neudělat ostudu

úspěchu

poznávání sebe sama

sociální postavení (role)

učení

láska (pozitivní vztah)

důvěra

komunikace

přátelství

moci – dominance

podřízenosti submise

pečovat o druhé

rodiny

bezpečí

jistoty

zdraví (FF)

vyhnout se ohrožení

soběstačnosti

ekonom. jistoty

potřeba informací

míru a klidu

O2 H2O výživy vyprazdňování moči, stolice

fyzická aktivita duševní

spánek odpočinek

teplo pohodlí

vyhýbání se bolesti

hygiena

různé zájmy

sexuální potřeby

Obr. 7 Dům potřeb Zdroj: PhDr. Helena Chloubová, 1992.

Potřeba uznání, ocenění, sebeúcty Vyjadřuje potřeby sebehodnocení a zároveň respekt a důvěru druhých, statut uvnitř sociální skupiny (např. postavení v rodině, v ústavu sociální péče). Do popředí vystupuje při ztrátě respektu druhých, kompetence, důvěry ze strany okolí. Potřeba seberealizace, sebeaktualizace Vystupuje jako tendence realizovat své schopnosti, záměry a plány, člověk chce být tím, kým podle svého mínění být může. Je na vrcholu pomyslné pyramidy potřeb. Do této skupiny dále můžeme zahrnout potřeby estetické, smysluplné trávení volného času apod. Praktický význam má „Dům potřeb“, který vypracovala PhDr. Helena Chloubová (obrázek 7). Zde jsou potřeby podrobněji rozpracovány. Diagnostika potřeb Při hodnocení potřeb pečovatel vychází ze subjektivních a objektivních projevů potřeb. Mezi subjektivní projevy patří pocity žízně, hladu, únavy, chladu, zbytečnosti apod. Objektivní příznaky na klientovi pozorujeme. Proto musí pečovatel disponovat dobrými pozorovacími schopnostmi pro sledování změn, které nemusí být na první pohled patrné. Mezi objektivní příznaky patří např. okoralé a suché rty a jazyk, snížený kožní turgor 37

3

3


(kožní napětí při dehydrataci), apatie, nezájem o komunikaci, úlevová poloha při bolestech břicha „v klubíčku“ apod. Je třeba si uvědomit, že vnitřní pocity (prožívání) nemusí odpovídat objektivním projevům.

3.4

Samostudium

K zapamatování ■ ošetřovatelský proces ■ vstupní ošetřovatelský záznam, plán ošetřovatelské a sociální péče, výstupní ošetřovatelský a sociální záznam, ošetřovatelské testy ■ Maslowova hierarchie potřeb, afiliace, homeostáza

Kontrolní otázky, cvičení ■ Vlastními slovy popište jednotlivé fáze ošetřovatelského procesu. ■ Vyjmenujte potřeby dle Maslowovy hierarchie a podrobně je charakterizujte. ■ Zopakujte si z psychologie vztah prožívání – chování. Případová studie Žena, 80 let, vdova, žije ve svém bytě sama. Třikrát denně za klientkou docházejí všeobecné sestry z agentury domácí péče – ošetřují rány na dolních končetinách a provádějí hygienu; třikrát denně docházejí pečovatelky – jejich úkolem je podat stravu, ženu nakrmit, obstarat nákupy. Klientka je imobilní, obézní, z lůžka nevstane, pouze se posadí. Hygiena probíhá na lůžku. Nyní má průjem, neboť snědla velké množství tučného salámu. Obědy jsou zajištěny obvodním ústavem sociálních služeb. Dcera klientky se o matku téměř nestará. Klientka odmítá úklid v domácnosti, neboť to stojí velké peníze. Je patrné, že je byt vysoce zanedbaný. Vypracujte plán ošetřovatelské a sociální péče o klientku. Jaké další (potenciální) problémy se u klientky mohou objevit při nedostatečné péči? Žena odmítá další pomoc v domácnosti, např. úklidové práce, vyprání prádla. Vycházejte z „Domu potřeb“. Jak si vysvětlíte termín sociální izolace klienta?

38


Vypracujte subjektivní a objektivní projevy u následujících potřeb: Potřeba

Subjektivní projevy

Objektivní projevy

Příjem potravy Spánek Vyprazdňování stolice Vyprazdňování moči Potřeba jistoty a bezpečí Potřeba být bez bolesti

Literatura ■ Kelnarová, J., a kol. Ošetřovatelství pro zdravotnické asistenty. 1. ročník. Praha: Grada Publishing, 2009. ■ Kol. autorů. LEMON I. Učební texty pro sestry a porodní asistentky. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 1996. ■ Kol. autorů. Základy ošetřování nemocných. Praha: Karolinum, 2005. ■ Trachtová, E., a kol. Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 1999. ■ Workman, B., A., Bennett, C., L. Klíčové dovednosti sester. Praha: Grada Publishing, 2006.

39

3

4


4

Obvazová technika

Vzdělávací cíle Po prostudování kapitoly je student schopen: ■ respektovat zásady obvazové techniky při zhotovení obvazu ■ vyjmenovat a zdůvodnit funkce obvazů ■ vysvětlit postup při zhotovení různých obvazů ■ demonstrovat přiložení obvazu a použít různé druhy otoček V této kapitole se seznámíme se základy obvazové techniky. Vyčerpávající informace týkající se obvazování podává předmět zdravotní nauka v souvislosti s tematickým celkem první pomoc. Umět dobře a účelně obvázat jakoukoliv část těla patří k základním manuálním dovednostem pečovatele. Např. bércový vřed je častá problematika lidí vyššího věku a pečovatel se s ní ve své praxi rozhodně setká. Obvazy se zhotovují z obinadel, ze šátků, z náplastí. Funkce obvazu ■ Krycí – obvaz chrání ránu před vstupem infekce, nečistotou a dalšími zevními vlivy ■ Zpevňující = fixační – zpevňují zlomenou kost, klouby, celou končetinu ■ Tlakové = kompresivní – zastavují krvácení ■ Natahující = extenční – vyrovnávají zkrácení na končetinách při zlomenině kosti ■ Podpůrné – udržují určitou část těla v žádoucí poloze po ochrnutí, úraze ■ Nápravné = regresní – na ortopedii se používají při pozvolné změně tvaru postižené části těla

4.1

Dělení obvazů podle materiálu

Obvazy dělíme na: ■ Šátkové ■ Obinadlové 40

Obvazová technika

■ ■ ■ ■ ■

Náplasťové Prakové Z tuhnoucích hmot Z pružných hmot Dlahové

Dále si uvedeme příklady pouze některých obvazů.

4.1.1

Šátkové obvazy

Pro svou jednoduchost a dostupnost patří mezi často využívané obvazy zejména při improvizaci a v rámci první pomoci. Mohou nahradit na nezbytně nutnou dobu i obinadlové obvazy. Na jejich přípravu se používá trojcípý šátek rozvinutý (obrázek 8) nebo složený do kravaty (obrázek 9). Velký šátkový závěs se používá pro znehybnění horní končetiny (obrázek 10, 11). Základna šátku se položí ke konečkům prstů, vrchol šátku sahá k lokti. Cíp blíže k postiženému obíhá dotyčné osobě za krk ze strany blíže k lokti. Na vrcholu šátku je možné udělat uzel nebo jej připevnit zavíracím špendlíkem, který však nikdy nepoužíváme u dětí nebo neklidných osob. Zdůvodněte tento pokyn. Šátkový obvaz horní končetiny můžeme zpevnit dalším šátkem, který přikládáme přes paže a hrudník. Tím fi xujeme postiženou končetinu k trupu a omezíme hybnost. Tento obvaz nazýváme velký zpevňující šátkový závěs. Šátek stočený do kravaty též můžeme použít jako improvizované škrtidlo. Uveďte, v jakých situacích takto upravený šátkový obvaz použijete.

vrchol

ramena

základna 120 cm

cípy

Obr. 8 Trojcípý šátek 41

4

4


Obr. 9 Trojcípý šátek složený do kravaty

Obr. 10 Velký šátkový závěs – přikládání šátku

4.1.2

Obr. 11 Velký šátkový závěs – konečná úprava

Obinadlové obvazy

Zásady při zhotovování obvazu ■ Šířka obinadla musí být vhodně zvolena vzhledem k obvazované části těla. ■ Hlavici obinadla držíme v té ruce, kterou obvazujeme, tzn. praváci v pravé, leváci v levé. Volný konec obinadla držíme v druhé ruce (obrázek 12). ■ Rána musí být nejprve ošetřena, přikryta sterilním materiálem, poté se obváže. ■ Obvaz začínáme a ukončujeme základními upevňovacími otočkami (obrázek 13). 42

Obvazová technika

■ Otočky vedeme jedním směrem, následující otočka kryje tu předchozí ze dvou třetin. ■ Většina obvazů je vedena směrem k srdci, tedy od užší k širší části těla. Výjimkou jsou obvazy ruky od zápěstí k prstům a obvaz nohy od hlezenního kloubu k prstům. ■ Otočku je potřeba přiměřeně utáhnout, nesmíme příliš utahovat, neboť by mohlo dojít ke sníženému prokrvení končetiny a bolesti klienta. Na druhé straně nesmíme nechat otočky příliš volné. Ani v jednom případě neplní obvaz svou funkci. ■ Při obvazování stojíme vždy tak, abychom viděli klientovi do obličeje a mohli sledovat barvu kůže, výraz tváře, grimasy při bolesti. Zdůvodněte, proč sledujeme obličej klienta a barvu kůže. Uvědomme si, že pracujeme s člověkem, který cítí a prožívá strach.

Obr. 12 Držení obinadla

Obr. 13 Základní otočka 43

4

4


Druhy základních otoček Mezi základní obinadlové obvazy zařazujeme spirálový, hoblinový a klasový obvaz. Spirálový obvaz – Jednotlivé otočky se nepřekrývají, tento typ obvazu volíme např. k fi xaci dlahy. Hoblinový obvaz (obrázek 14) – Jednotlivé otočky se překrývají a využíváme jej k fi xaci dlah i krycích sterilních čtverců. Klasový obvaz (obrázek 15, 16) – Je pevnější než hoblinový, zavazujeme jím části těla, které se cylindricky rozšiřují nebo zužují, tedy nejvíce končetiny. Klasový obvaz rozbíhavý (obrázek 17) – Loket obvazujeme ve fyziologickém postavení, pokud to poranění umožňuje. Začínáme otočkou přímo přes loket, odkud se jednotlivé otočky rozbíhají. Obvaz ukončíme otočkou nad loktem. Klasový obvaz sbíhavý (obrázek 18) – Začneme v horní třetině předloktí. Osmičky, které se nám vytvářejí, se sbíhají k jamce loketní, kde obvaz ukončíme otočkou. Oba uvedené typy obvazů je možné použít při obvazování kolene nebo paty.

Obr. 14 Hoblinový obvaz 44

Obr. 15 Klasový obvaz

Obvazová technika

Obr. 16 Klasový obvaz

Obr. 17 Klasový obvaz rozbíhavý Obr. 18 Klasový obvaz sbíhavý Bandáž dolních končetin Bandáž je obvaz dolních končetin do třísla (tzv. vysoká bandáž) nebo po koleno pomocí elastického obinadla. Nejčastější indikace bandáže ■ Onemocnění žilního systému dolních končetin ■ Léčba lymfatického systému ■ Dlouhodobý pobyt na lůžku, kdy hrozí tvorba trombu ■ Před operací Postup (obrázek 19) Před výkonem si umyjeme ruce. Zvolíme elastické obinadlo, které je dostatečně široké (8‒10 cm), přiměřeně dlouhé a krátkotažné. Krátkotažné obinadlo (např. IDEALFLEX, trvale elastické krátkotažné obinadlo, IDEALAST–HAFT, trvale elastické krátkotažné obinadlo) je charakteristické nízkou tažností, která způsobuje tuhou kompresi. Obinadlo je měkké, prodyšné, při nošení se nevytahuje. Lze jej přiložit 45

4

4

Pečovatelství 1. díl 1

2

3

4

5

6

7

8

Obr. 19 Bandáž dolní končetiny 46

Obvazová technika 9

11

10

12

Obr. 19 Bandáž dolní končetiny – pokračování na kónické části těla, přičemž bezpečně sedí. Lze je prát při teplotách do 60 °C. Bavlněná vlákna odnímají vlhkost kůže. Zpravidla se na lýtkovou bandáž používají dvě obinadla, na vysokou bandáž čtyři obinadla. Bandáž se provádí ráno před opuštěním lůžka. Klient zaujímá polohu vleže. Nikdy nesmí mít spuštěné končetiny z lůžka, v tomto případě by bandáž neplnila svůj účel. Pokud nemocný vstal, necháme jej 30 minut v lůžku se zvednutými končetinami. Teprve potom se provede bandáž. Cévy dolních končetin musí být maximálně vyprázdněné. To zajišťuje poloha vleže, kdy je krev rovnoměrně rozmístěna po celém těle. Jestliže klient vstane z lůžka, začne se hromadit krev v žilách končetin (vliv gravitace). Komprimovat takto naplněné žíly nemá smysl. Účelem přiložených bandáží je prevence trombózy hlubokých žil. Komprese urychluje krevní tok v žilách. Obinadlo přikládáme od článků prstů, otočky vedeme přes patu. Největší utažení provádíme přes kotník, takto zde vyvineme největší 47

4

4


tlak. Utažení obinadla postupně zmenšujeme. Pod kolenem má být tlak obinadla o polovinu menší než kolem kotníku. Bandáž ukončíme na místě, které určí lékař. K ukončení obvazu použijeme svorky, náplast nebo zavírací špendlík. Místo elastických obinadel lze využít i elastické (antiembolizační) punčochy. Kompresivní elastické punčochy se používají ke stabilizaci onemocnění žilního systému a k další dlouhodobé léčbě. Vyrábějí se ve čtyřech kompresních třídách podle tlaku, kterým působí na končetinu v oblasti kotníku. Na rozdíl od bandáží plně zajišťují správný kompresivní tlak. Nejvyšší komprese punčochy je kolem kotníku a směrem vzhůru klesá. U ležících klientů postačují antiembolizační punčochy I. kompresní třídy. Chodící klienti již musí mít punčochy II. kompresní třídy. Nevýhodou bandáží pomocí obinadel je, že se při pohybu uvolňují a nemohou zajišťovat požadovaný tlak. Nevýhodou elastických punčoch je, že někteří lidé nemohou sehnat příslušnou velikost. Potom musí využívat bandáže elastickými obinadly.

4.1.3

Obvazy z pružných hmot

Velké využití v praxi má pružná tkanina, která se nazývá Pruban. Je to elastický síťový obvaz s vysokým podílem tkaniny. Slouží k rychlé fi xaci krytí na ráně. Pruban s úspěchem využijeme pro jakoukoliv část těla. Dobře se snáší s pokožkou, je možné jej sterilizovat. Nepoškodí jej pot, masti, tuky. Prodává se v několika velikostech podle toho, na kterou část těla je určen (obrázek 20).

4.2

Samostudium

K zapamatování ■ funkce obvazu: krycí, fi xační, kompresivní, extenční, podpůrné, regresní ■ spirálový, hoblinový, klasový obvaz ■ velký šátkový závěs, velký zpevňující šátkový závěs, Pruban ■ bandáž dolních končetin ■ elastické kompresivní punčochy (antiembolizační punčochy)

48

Obvazová technika

Obr. 20 Jednotlivé typy Prubanu 49

4

4


Kontrolní otázky, cvičení ■ Jaké zásady dodržujete při obvazování? Demonstrujte je při výuce pečovatelství. ■ Jaké jsou rozdíly mezi základními druhy otoček? Která z nich je nejpevnější? ■ Vyjmenujte druhy obvazů podle materiálu. ■ Jakým obvazem budete fixovat dlahu při zlomenině předloktí? Zvolíte obvaz hoblinový, šátkový, spirálový nebo Pruban? Zdůvodněte. ■ V hodině pečovatelství si s ostatními žáky vzájemně procvičte obvazování předloktí, lýtka, kolene, lokte. Pečlivě si procvičte bandáž dolních končetin. ■ Při odborné praxi v ústavu sociální péče budete provádět bandáž dolních končetin. Vysvětlete klientovi, jaký výkon budete provádět a jaký má účel. ■ Které pomůcky použijete k bandáži dolních končetin? Je mezi nimi rozdíl?

Literatura ■ Bydžovský, J. První pomoc. Praha: Grada Publishing, 2006. ■ Kelnarová, J., a kol. První pomoc I. Praha: Grada Publishing, 2007. ■ Nejedlá, M., Svobodová, H., Šafránková A. Ošetřovatelství III/1 pro 3. ročník SZŠ a vyšší zdravotnické školy. Praha: Informatorium, 2004. ■ Rozsypalová, M., Staňková, M. Ošetřovatelství 1/1 pro střední zdravotnické školy. Praha: Informatorium, 1996. ■ http://www.onkologickecentrum.cz/downloads/prirucky/PrevenceTEN-STH-V06.pdf

50

Nozokomiální nákazy a jejich prevence

5


Vzhledem k významu a důležitosti tématu této kapitoly jsou předkládané informace podrobně zpravované.

Vzdělávací cíle Po prostudování kapitoly je student schopen: ■ vyjmenovat a charakterizovat jednotlivé druhy nozokomiálních nákaz (dále NN) ■ popsat vlastními slovy proces šíření infekce ■ uvědomit si význam prevence NN ■ vysvětlit, v čem spočívá protiepidemický režim ■ uvést příklady dekontaminace ■ používat v praxi správné způsoby péče o pokožku rukou ■ použít v praxi správné dezinfekční postupy ■ připravit pomůcky ke sterilizaci

5.1

Nozokomiální nákazy

Nozokomiální nákazy jsou nežádoucím jevem ústavní zdravotní péče. Vznikají v souvislosti s diagnostickým, terapeutickým nebo ošetřovacím postupem ve zdravotnickém i sociálním zařízení (v léčebnách dlouhodobé péče, kojeneckých ústavech, v domovech pro seniory, ústavech sociální péče, hospicích apod.). Pro stanovení nozokomiální nákazy je důležité, aby jedinec při příchodu do zdravotnického nebo sociálního zařízení nebyl v inkubační době (to je doba od vniknutí infekce do organizmu člověka do objevení prvních příznaků infekční nemoci). Pokud je dotyčný jedinec v inkubační době, jde o nákazu komunitní, tj. zavlečenou z prostředí mimo dané zařízení.

5.1.1

Dělení nozokomiálních nákaz

NN dělíme na endogenní a exogenní. Nákazy endogenního (vnitřního) původu jsou způsobeny mikroorganizmy běžně se vyskytujícími v těle člověka, které se uplatňují 51

5

5


zejména při oslabení imunity. Je-li oslaben imunitní systém, mohou bakterie z gastrointestinálního traktu proniknout do krve a způsobit sepsi (sepse = „otrava krve“, přítomnost choroboplodných zárodků v krvi). Nákazy exogenního (vnějšího) původu jsou způsobeny proniknutím mikrobů do organizmu z okolního prostředí dotyčného jedince, např. z rukou pečovatele. Dále se NN dělí na specifické a nespecifické. Specifické NN jsou typické pro některá speciální oddělení a způsobují např. komplikované hojení pooperačních ran. Jejich výskyt je ovlivňován způsobem dodržování protiepidemického režimu na konkrétním oddělení zdravotnického nebo sociálního zařízení. Nespecifické NN zpravidla odrážejí epidemiologickou situaci v oblasti zdravotnického nebo sociálního zařízení, dostávají se do nemocničního prostředí zvenčí. Typickým příkladem je chřipková epidemie. Mezi faktory podporující vznik nemocničních nákaz (tzv. predispoziční faktory) můžeme zařadit věk nad 60 let, způsob životního stylu, diabetes mellitus (úplavice cukrová = cukrovka), zhoubné nádory, nedostatečnou výživu, obezitu, popáleniny, dekubity (proleženiny – odúmrť kůže) a další. Podle místa vzniku se NN dělí na ■ Močové ■ Infekce v místě chirurgického zákroku – dříve nazývané ranné pooperační infekce ■ Infekce dýchacích cest = respirační infekce ■ Infekce krevního řečiště = sepse ■ Infekce trávicího traktu = gastrointestinální infekce ■ Jiné Močové infekce (uroinfekce) se vyskytují zejména u jedinců, kteří mají problémy s vyprazdňováním močového měchýře, a jsou řešeny zavedením permanentního močového katétru. Katétr (sterilní cévka) je zaveden do močového měchýře a odvádí moč do sběrného sáčku. Při nesterilním zavádění katétru nebo při nesterilním způsobu péče o katétr dojde k zavlečení infekce do močových cest. Infekce v místě chirurgického zákroku prodlužují dobu pobytu ve zdravotnickém zařízení a jsou nejčastější NN na chirurgických pra52


covištích. Nákazy se vyskytují povrchově v místě incize (naříznutí kůže při začátku operace) i hlouběji v místě operovaného orgánu. Respirační infekce se projevují nejčastěji jako infekce horních nebo dolních dýchacích cest. Původcem infekce jsou zpravidla bakterie a viry. Infekce trávicího traktu se manifestují průjmovitými stavy. Původcem může být salmonela. K infekci ve zdravotnickém nebo sociálním zařízení dochází zejména po požití kontaminované potravy, která je nedostatečně nebo vůbec tepelně upravená (majonéza, vejce, maso infikovaných zvířat).

5.1.2

Proces šíření nozokomiálních nákaz

K šíření každé infekce je nutná existence tří faktorů: původce nákazy, cesta přenosu původce, vnímavý jedinec (hostitel), např. oslabený klient. Zdroj nákazy Zdrojem nákazy bývá pacient nebo klient, zdravotník, pečovatel, návštěva a jiná osoba. Původcem NN u klienta je jeho vlastní mikroflóra (osídlení mikroorganizmy, tj. přítomnost mikroorganizmů v dutině ústní, ve střevech a jinde). Ta za určitých okolností aktivizuje infekční proces. Zdrojem může být jiný klient nebo pacient např. se zánětem plic, který nedodržuje protiepidemický režim, při kašli si nezakrývá ústa a mikroby se šíří do ovzduší. Ošetřující personál se stává zdrojem exogenní infekce v případě vlastního onemocnění (chřipka, lehká angína) nebo přenáší infekci tehdy, když nedodržuje protiepidemický režim. K tomu dochází při nedostatečné hygieně rukou. Přenos původce NN Přenosem nákazy rozumíme přenos mikroorganizmů ze zdroje nákazy na vnímavého hostitele. Rozlišujeme dva způsoby přenosu: přímý a nepřímý. Přímý přenos se uskutečňuje přímým kontaktem původce nákazy s vnímavým jedincem. Jde např. o polibek, pohlavní styk, nejvíce však dotyk. Zde je podstatná čistota rukou ošetřujících osob, které jsou kontaminovány mikroby. K přímému přenosu může dojít i vzduš53

5

5


nou cestou (hovoříme o kapénkové infekci), kdy dochází k vdechnutí infekční kapky při kýchání, kašlání, plivání druhých osob. U nepřímého přenosu chybí osoba, která je zdrojem nákazy. Tento přenos je zprostředkován: ■ Kontaminovanými (znečištěnými) předměty a pomůckami – např. nesterilní materiál přiložený na ránu, prádlo, nádobí ■ Kontaminovanými jehlami a stříkačkami – tento způsob přenosu se uplatňuje u závislých jedinců, kteří si aplikují omamné látky do krevního oběhu jednou jehlou a stříkačkou; následně dochází nejčastěji k přenosu viru hepatitid, viru HIV ■ Kontaminovaným vzduchem – např. z klimatizace ■ Kontaminovanou potravou – typický je výskyt salmonel v potravě ■ Hmyzem – mouchami, komáry Vnímavý jedinec Vnímavý jedinec (hostitel) je osoba se sníženou imunitou. V tomto případě dochází snadno ke vzniku infekčního procesu.

5.2

Prevence nozokomiálních nákaz

V každém zdravotnickém zařízení a v ústavech sociální péče musí být vypracován protiepidemický režim a stanoveny dekontaminační postupy. Protiepidemický režim slouží k zabránění přenosu infekce, dekontaminace představuje účinné ničení původců infekce. Veškeré postupy vedoucí k zabránění šíření infekce respektují vyhlášku č. 195/2005 Sb., která upravuje podmínky předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění. Dále si všímá i požadavků na provoz zdravotnických zařízení a ústavů sociální péče. V rámci protiepidemického režimu pečovatelé dodržují tyto zásady ■ Při ošetřování klientů v institucionální i domácí péči používají ochranný oděv – pracovní obuv, pracovní oděv, ústenku a jiné pomůcky. ■ Při manipulaci s biologickým materiálem (krev, moč, stolice apod.) respektují přísné hygienické požadavky – např. při hygienické péči používají jednorázové rukavice, igelitovou zástěru na jedno použití apod. 54


■ Po ukončení hygienické péče a ošetření klienta provádí vedle důkladného umytí rukou též dezinfekci a kosmetické ošetření rukou. ■ Při ošetřování ran používají sterilní pomůcky. ■ Dodržují zásady manipulace s čistým a znečištěným prádlem. Pro znečištěné prádlo je určena na pracovišti zvláštní místnost. Zároveň je vyčleněn personál, který se znečištěným prádlem manipuluje. ■ Dodržují pravidla osobní hygieny – přiměřeně dlouhé nehty, úprava zevnějšku pečovatelů, vhodný oděv při domácím ošetřování. Dekontaminační postupy slouží k odstraňování původců NN z předmětů, nábytku, prostředí. Zahrnujeme mezi ně úklid, mytí a praní, mytí rukou, dezinfekci, vyšší stupeň dezinfekce a sterilizaci.

5.2.1

Úklid

Pečlivý úklid na pracovištích sociální péče má zajistit vlastní přerušení cest přenosu mikroorganizmů, ale také udržovat estetické prostředí. Při úklidu se používají běžné detergenty (čisticí prostředky). Úklid se provádí navlhko na pokojích, vstupních prostorách, na chodbách, místnostech pro personál apod. Na místech potřísněných biologickým materiálem (krví, stolicí) se úklid navlhko doplní dezinfekcí. V tomto případě se používají detergenty a dezinfekční přípravky s virucidním účinkem (virucidní účinek = ničí viry – viz tabulka 2). Úklid jedenkrát denně platí obecně. Při náhodné kontaminaci (znečištění) prostor a ploch se provádí dekontaminace okamžitě.

5.2.2

Mytí a praní

Mytí se týká omyvatelných povrchů a pomůcek k ošetřování. Pomůcky omýváme pod hladinou vody, abychom nevytvářeli infekční aerosol při mytí pod proudem vody. Praní prádla zajišťuje prádelna. Mezi zařízením a prádelnou musí existovat dohoda o třídění a značení obalů na prádlo podle druhu jednotlivých kusů prádla. Počítání znečištěného prádla se na pracovišti provádí ve vyčleněném prostoru a za použití osobních ochranných pomůcek. Použité prádlo se ukládá do obalů, které zabraňují kontaminaci okolí nečistotami z tohoto prádla. Čisté prádlo se skladuje v čistých a pravidelně dezinfikovaných skříních nebo regálech v uzavřených skladech čistého prádla. 55

5

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Mgr. et Mgr. Jana Mlýnková PEČOVATELSTVÍ 1. DÍL Učebnice pro obor sociální péče pečovatelská činnost Recenze: Bc. Marie Šiková

Recommend Documents