Mgr. Blanka Antošová Kejíková Recenze na knihu PhotoTherapy Techniques od Judy Weiser Název: PhotoTherapy Techniques Exploring the Secrets od Personál Snapshots and Family Albums Autor: Judy Weiser Rok vydání: 1999 – 2. vydání Místo: Vancouver, Canada ISBN: 0-9685619-0-X Počet stran: 384 Náhoda necíleného klikání na různé odkazy ohledně arteterapie mě zavedla na stránky www.phototherapy-centre.com a odtud byl už jen krůček ke knize, která mě zaujala svojí obsáhlostí a konkrétními návody, jak zacházet s fotografiemi v rámci terapeutického působení. Autorka se pokusila shrnout to, co na své životní cestě nashromáždila – i jako fotografka i jako terapeutka. Hned v předmluvě upozorňuje na skutečnost, která se možná v dnešní době – 10 let po druhém vydání knihy, zdá ještě naléhavější. A to sice na vliv technického pokroku na rozvoj této terapeutické metody a využití jejích potenciálů i v rámci on-line nebo chcete-li kyberterapie. Techniky fotoarteterapie (název používám na základě malého lingvistického zamyšlení pro usnadnění orientace v tématu) mají schopnost expandovat do různých postmoderních přístupů v terapii, nicméně síla individuálních sezení je stále mocná. Fotoarteterapie může najít využití ve více pomáhajících profesích – psychologové, terapeuti, psychiatři, sociální pracovníci, poradci atd., ale může být přínosná i pro práci speciálních pedagogů, učitelů jazyka, vědců z transkulturálních oblastí, antropologů, sociologů a dalších. Kniha je psaná samozřejmě pro tu první skupinu lidí. Není to ale návod, jak se stát terapeutem – a to autorka hned v předmluvě zdůrazňuje, ale může být návodem, jak zlepšit terapeutickou práci. Jak ji s pomocí tohoto fotoarteterapeutického nástroje učinit ještě trochu lepší. Také upozorňuje na často kladenou otázku, která se týká fotografického vzdělání. Její zkušenost je ta, že odborné umělecké vzdělání je spíše na obtíž, než že by pomáhalo nebo bylo dokonce nutné. Fotografie, která byla pořízena ve špatném světle a s nedokonalým zaostřením je pro fotoarteterapii stejně cenná, jako ta, která byla pořízena s uměleckým záměrem a řemeslnou dokonalostí. Píše, že dělání terapie a dělání dobré terapie je už uměním samo o sobě. Všechny kapitoly knihy jsou věnovány prezentaci různých fotoarteterapeutických technik z různých pohledů: - co se děje, když se díváte na nějakou fotografii (fotoprojektivní techniky) - vaše interakce s fotografií, když můžete kontrolovat vznik obrázku (vlastní portrét) - fotky, kde vás fotil někdo jiný – spontánní i aranžované (fotky snímané další osobou) - fotky, které fotil klient sám anebo sbíral fotky jiných autorů (fotky dělané nebo shromážděné klientem) - fotky dělané jako dokumentární – různé rodinné a osobní (fotky z rodinných alb)
Každá kapitola obsahuje různé ukázky, které ilustrují terapeutovy i klientovy zkušenosti a hlavně nabízí bezpočet jednoduchých návodů na počáteční cvičení, na počáteční kontakt s metodou. Má být nápomocná terapeutům začít techniky používat v praxi a porozumět jim. Autorka sama uvádí, že se právě z výše uvedeného důvodu nevěnovala historii fotoarteterapie ani různým srovnávacím studiím nebo filozofickým východiskům. Tento zdánlivý deficit nahrazuje v závěru knihy velmi obsáhlým seznamem doporučené literatury – asi 320 odkazů. První kapitola je nazvaná ‘‘Fotografie jako terapeutické nástroje‘‘. V úvodu je naznačeno, co vlastně fotografie může být – může to být stopa našich myšlenek, zrcadlo našich životů, reflexe našich srdcí, vzpomínky, které můžeme v rozjímavém tichu držet v rukách tak dlouho, jak si přejeme. Dokumentují nejen to, co bylo, ale i to, co by mohlo být. Ať už si to uvědomujeme nebo ne. Všechno, co vidíme na fotkách je najednou zpátky tady a teď, byť jsou to třeba i generace předešlé a vzdálené. Fotografie jsou emocionálně nabité a je až neskutečné, jakou sílu může tento kousek papíru v sobě nést. Člověk, který fotografuje, se snaží co nejlépe a nejvěrněji zachytit konkrétní okamžik. Ten člověk má určitá očekávání a tak výsledný snímek vypovídá o něm samém. Také lidé, kteří pozují fotografovi mají nějakou představu a očekávání týkající se konečného obrázku. Potom lze pomocí otázek zjistit, jak sami sebe hodnotí, jaké měli a mají pocity. Často se stává, že i na velké fotografii je nějaké jedno konkrétní místo, které je pro celé vnímání a prožívání nejdůležitější. A může to být i místo, které jakoby beze slov promlouvá uvnitř nich samých v nějaké vizuálně symbolické formě, v osobní metafoře. Nehledě na to, že někdy je dokonce víc důležité to, co na fotografii není než to, co tam je. Stejně tak jako může být v terapeutickém rozhovoru důležitější to, o čem klient nehovoří než to, o čem se zmiňuje. Autorka při práci s fotografiemi využívá různé terapeutické přístupy – hypnozu, gestalt, hraní rolí, arteterapii, práci se sny apod., ale nikdy nepracuje podle stejného schematu. Tvrdí, že dobrý terapeut neulpívá na jednom směru, na jedné metodě. S každým klientem přichází nový jedinečný cíl, nová jedinečná potřeba. Velmi příhodně to srovnává s fotografováním, kdy ani fotograf nepoužívá jen jeden objektiv nebo malíř jen jednu barvu. Vychází z toho, že každý klient je unikátní a potřebuje si zažít jak kognitivní zpracování, tak i emocionální prožitek. Paměť je součástí klientova těla stejně tak, jako celé jeho myšlení a propojení s emocemi může navodit podmínky pro osobnostní změnu. Pro práci s nevědomými složkami je dobré používat neverbální techniky a techniky založené na smyslovém vnímání. V závěru první kapitoly se autorka pokouší hledat styčné body i rozdíly mezi fotarteterapií a arteterapií. Poznamenává, že u fotografií se těžko postihují jednotlivé vývojové momenty, tak jak je známe z malování a kreslení. Zajímavý je její názor, že v arteterapii je cílem hotový produkt, kdežto při práci s fotografiemi je kladen větší důraz na proces vzniku snímku. Druhá kapitola se jmenuje ‘‘Pět technik fotoarteterapie‘‘. Základní techniky jsou přímo spojeny s předpokládaným vztahem mezi osobou a fotoaparátem a osobou a fotografií. Vzniká tak pět oblastí. - projektivní proces - práce s autoportréty - práce s fotkami klienta, které snímala další osoba - práce se snímky, které dělal a shromáždil klient - práce s rodinnými alby a jinými autobiografickými fotkami Každá z těchto oblastí reprezentuje jednu ze základních technik fotoarteterapie, přičemž v každé z nich se využívá projektivního procesu, který nastupuje jako důsledek prohlížení snímků. Většina toho, co si myslíme, že vidíme ve skutečnosti vychází z nás. Díváme se na určitou fotografii a vnímáme náš vlastní význam, který mohl, ale také nemusel být záměrem při vzniku snímku. To, čeho si člověk všimne, je vždycky zrcadlem jeho vnitřní mapy, kterou
používá při uspořádání a porozumění tomu, co mu jeho smysly zprostředkovávají. Autorka klade důraz na respektování klientova rámce a jedinečných vnitřních map a také na nebezpečí hodnotících výroků – co je ‘‘dobře‘‘ a co‘‘špatně‘‘. Také upozorňuje na to, že úvodní rozdělení na čtyři základní oblasti je jen orientační a během terapie ve skutečnosti dochází k jejich prolínání a kreativnímu propojování. Součástí této kapitoly jsou také praktické návody a kazuistiky včetně jejích vlastních fotografií a příběhů s nimi spojených. Třetí kapitola je věnována projektivnímu procesu a přibližuje, jak využít fotografie k odkrytí klientova vnímání, hodnot a očekávání. Jsou zde předloženy různé cesty zpracování spontánních asociativních procesů, které vycházejí z vizuálního vnímání a následných vědomých a nevědomých obsahů. Metaforicky i doslovně vidíme, v co věříme a věříme tomu, co vidíme. Často bývá slovo vidět užíváno jako synonymum ke slovu vědět. Autorka opět nabízí konkrétní příklady ze své praxe. Uvádí terapeutem kladené dotazy i klientovy odpovědi včetně návodu, jak to všechno integrovat do terapeutického procesu. Také vysvětluje svoje důvody ke kladení těchto kontrétních dotazů. V závěru kapitoly je nabídnuto několik stran cvičení, jak se dá s fotografiemi pracovat. Je možné vyzvat klienta k použití mnoha fotografií – ty mohou být jeho vlastní nebo i z časopisů a ty dál rozděluje do skupin, pro která si sám vytvoří kriteria. Může také vybrat fotografii, která reprezentuje jeho samotného a s tou se dále pracuje podle toho, jestli je na ní on sám nebo nějaká jiná postava nebo nějaký abstraktní objekt. Autorka ke každému výběru nabízí řadu možných dotazů a poznámek. Čtvrtá kapitola je věnována práci s vlastními portréty. Je to druhá největší oblast, která pomáhá odkrýt obrazy, které o sobě klient má. Pomáhá pracovat s tématy jeho sebevědomí, sebehodnocení, sebepřijetí apod. Tyto techniky jsou zaměřené na klientovo vnímání sebe sama, své individuální identity bez ohledu na sociální rámec. Některé autoportréty mohou vznikat spontánně, některé vznikají jako důsledek terapeutovy intervence, ale vždycky jsou součástí určitého procesu a aktivní diskuze po jejich vytvoření. Doporučuje vést rozhovor v pozitivním duchu a uvádí, že sama většinou začíná rozhovor nabídkou, aby klient uvedl 3 věci, které se mu na autoportrétu líbí. Pokud má klient problém najít pozitivní věci, pokouší se ho povzbudit k další práci – co by se mělo na snímku změnit, aby s ním byl spokojený…apod. Skrytým poselstvím této situace je, že někdy si lidé myslí, že nejsou dostatečně dobří takoví, jací jsou. Autorka opět nabízí jednoduchá cvičení a rozebírá jejich možný průběh, tak jak to zná ze svých vlastních zkušeností. Pátá kapitola je věnována fotografiím klienta, které jsou snímány nějakou jinou osobou. Všímá si pocitů klienta jako objektu fotografování. Jestli jsou jeho pocity a tělesný postoj stejné, jako kdyby ho nikdo nefotil. Máme možnost se dozvědět, jak se klient vnímá i jaká je jeho neverbální komunikace s ostatními. Také se objevuje diskuze o tom, jaký je vliv fotografa a jaká je jeho zodpovědnost za výsledný snímek. Pro terapeuty systemicky orientované je to také oblast, ve které mohou více pracovat s fotografiemi ostatních členů rodiny nebo určité skupiny. Klient může být také požádán, aby se nechal vyfotit s někým z rodiny, se psem, s cizím člověkem, v práci, doma, apod. Může pracovat s časovou linií, vytvářet koláže, vizuální příběhy, komiksy, scénáře … Šestá kapitola popisuje práci s fotografiemi, které dělal klient sám anebo které má doma uložené. Mohou mít metaforický význam a také vypovídají o zaměření a pozornosti klienta. Je zajímavé vědět, co vedlo klienta k uchování fotografií. Jaký je jejich emocionální význam a celkový vizuální obsah v určitém rámci klientova života. Nemusí je zpočátku vnímat ani tak, že o něm něco vypovídají, že mohou mít symbolický obsah. Klient může být také vyzván, aby
popsal neviditelné anebo neexistující fotografie nebo ty, které si sice pamatuje, ale jsou ztracené. Sedmá kapitola je věnována práci s alby a rodinnými snímky. Zasazuje jedince do systému rodiny. Čtenář se dozvídá výhody využití rodinných fotografií pro zobrazení rodinného příběhu. Důležitá je i role toho, kdo alba uchovává. Je to strážce rodinného příběhu. Zdůrazněný je i význam chybějících fotografií. V této souvislosti je zmíněný i systemický přístup jako teoretický rámec práce s těmito snímky. Osmá kapitola pojednává o využití fotoarteterapie k uzdravování a osobnostnímu růstu. Autorka je přesvědčená, že prohlížení osobních fotografií nás může naučit spoustu o nás samotných. Některé věci můžeme odhalit až po nějaké době prohlížení, protože naše nastavení je vždy nové a neopakovatelné. Fotografie nás jemně upozorňují nebo i bezpečně konfrontují s minulostí. Pomáhají nám najít, co čekáme od života. Naše, někdy i skryté, hodnoty, které ovlivňují naše rozhodování. Přibližují nám naše pocity a vlastní jedinečné symboly, které mají ten správný význam jen pro nás. Využíváním fotoarteterapie se můžeme naučit víc o skrytých, tajemných a ‘‘tichých‘‘ místech, která jsou v našem jádru sebepoznání a promítají se do komunikace s ostatními. Závěr knihy je povzbuzením pro terapeuty i klienty k odkrývání tajemství fotografií a tím i samotného života. Autorka věří, že po jejím přečtení se už nikdo nikdy nebude dívat na vlastní fotografie stejně jako před jejím přečtením. A tak trochu ‘‘varuje‘‘, že jakmile jednou začneme s fotografiemi pracovat, vydáváme se na nikdy nekončící cestu. I když kniha poprvé vyšla už před 15 lety, je stále přínosná svým praktickým zaměřením a konkrétními návody, jak metodu zvládnout a využívat ve prospěch klientů i nás samých.
Malé lingvistické zamyšlení nad českým označením metody s anglickým názvem PhotoTherapy. Už při výběru tohoto tématu jsem narazila na terminologické otázky a hlavně problém, jak metodu s názvem PhotoTherapy nazvat výstižně česky. Z webových stránek vyplývá, že podobnou otázku si kladli i v anglicky mluvících zemích, kde se nakonec ustálil název PhotoTherapy (k odlišení od fototherapy využili velkého písmene uprostřed slova) Je to metoda, která používá rodinné fotografie a osobní snímky v rámci odborně vedené psychoterapie, kdy je terapeut vzdělaný v nějaké terapeutické metodě a nepotřebuje žádné umělecké vzdělání. Důraz je kladem na terapii. Existuje ale ještě metoda Therapeutic Photography, což je označení pro aktivity využívající fotografií, ale bez odborného terapeutického vedení. Zde je cílem osobní růst, vhled a posílení osobnostní změny. Člověk praktikující tuto metodu by měl být vzdělaný v oblasti fotografování, ale nemusí mít žádnou psychoterapeutickou průpravu. Důraz je kladený na fotografie. Třetí oblastí, která s předcházejícími dvěma úzce souvisí, je Photo Art Therapy. To je metoda, kde jsou fotografie používány jako medium terapeutem, který je proškolený v
arteterapii a tudíž má i psychoterapeutické znalosti i znalosti týkající se fotografování. Nicméně na snímky není pohlíženo jako na umění. Může se zdát, že rozdíly mezi jednotlivými směry jsou trošku uměle vytvořené. K tomuto vymezení pojmů došlo na základě diskuzí na ‚‘International symposium of PhotoTherapy and Therapeutic Photography‘‘, které se konalo v roce 2008 ve Finsku. Toto vydefinování bylo pravděpodobně nutné z důvodů vymezení kompetencí lidí z pomáhajích profesí, kteří jednotlivé metody používají. Zajímala jsem se, jak si s označením poradili v jiných zemích, kde je metoda již nějakou dobu zavedená a má tudíž i pojmové zázemí. Jednou ze zemí, kde má metoda letitou tradici a vývoj, je právě Finsko. Tam využili specifika svého jazyka a nazvali ji Valokuvaterapia. Kuva znamená obrázek a valokuva je potom označení pro fotografii. Také se tam vyskytuje název Fotosynteesi, ale ten je spojený více s uměleckou oblastí než s ryze terapeutickou. Další zemí, kde si museli terminologicky poradit, je Izrael. Tam se metoda označuje mezinárodním výrazem Fototerapia, přičemž fotografie se hebrejsky řekne tmuna (sg.) , tmunot (pl.) a terapia se ve významu terapie vůbec nepoužívá. Hebrejský termín je tipul, což znamená také lékařský úkon, léčení. V češtině je termín ‘‘fototerapie‘‘zatím jednoznačně zavedený jako odborný název pro léčbu světlem. Je to oblast medicíny, ve které jsou pacienti léčeni světelnými paprsky. Využití tohoto pojmu pro označení metody ‘‘PhotoTherapy‘‘, se tak jeví spíše jako nevhodné. Jeden z možných termínů, který by mohl tuto metodu označovat je ‘‘fotoarteterapie‘‘. Sice až tak úplně nekopíruje označení v anglicky mluvících zemích, ale po diskuzích s lingvisty i terapeuty na toto téma, se mi tento název zdá jako nejvhodnější. Je to však stále otevřené téma, které se možná začne více vyjasňovat se širším zavedením ‘‘Photo Therapy‘‘nebo chcete-li fotoarteterapie, do českého terapeutického povědomí.
