Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Katedra mezinárodního práva
Diplomová práce
Mezinárodní trestní tribunály OSN a jejich interpretace zločinu genocidy
Tomáš Zwinger
Vedoucí diplomové práce: prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc. Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 11. 12. 2014
Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 11. 12. 2014
Podpis:
Chtěl bych poděkovat vedoucímu diplomové prof. JUDr. Pavlovi Šturmovi, DrSc. za odborné vedení práce a cenné rady, které mi pomohly tuto práci zkompletovat.
Obsah ÚVOD ................................................................................................................................. 6 1. POČÁTKY TRESTNÍHO STÍHÁNÍ JEDNOTLIVCŮ V MEZINÁRODNÍM PRÁVU .......................... 8 1.1. VÝVOJ DO 1. SVĚTOVÉ VÁLKY .................................................................................................... 8 1.2. VÝVOJ PO 1. SVĚTOVÉ VÁLCE DO ZALOŽENÍ NORIMBERSKÉHO A TOKIJSKÉHO VOJENSKÉHO TRIBUNÁLU 11 1.3. MEZINÁRODNÍ VOJENSKÝ TRIBUNÁL V NORIMBERKU .................................................................. 14 1.2.1. Příslušnost, obecné zásady a řízení před IMT .......................................................... 16 1.2.2. Výsledek činnosti Tribunálu...................................................................................... 18 1.3. MEZINÁRODNÍ VOJENSKÝ TRIBUNÁL PRO DÁLNÝ VÝCHOD ............................................................ 19 1.3.1. Výsledek činnosti IMTFE ........................................................................................... 20 1.4. PŘÍNOS NORIMBERSKÉHO A TOKIJSKÉHO TRIBUNÁLU PRO MEZINÁRODNÍ PRÁVO ............................. 21 1.5. OBDOBÍ PO 2. SVĚTOVÉ VÁLCE DO ZALOŽENÍ AD HOC TRIBUNÁLŮ OSN .......................................... 22 2. MEZINÁRODNÍ TRESTNÍ TRIBUNÁL PRO BÝVALOU JUGOSLÁVII....................................... 27 2.1. HISTORICKÝ ÚVOD ................................................................................................................ 27 2.2. UDÁLOSTI, JEŽ ZAPŘÍČINILY VZNIK ICTY .................................................................................... 28 2.3. ZALOŽENÍ MEZINÁRODNÍHO TRESTNÍHO TRIBUNÁLU PRO BÝVALOU JUGOSLÁVII .............................. 29 2.4. STATUT ICTY ....................................................................................................................... 31 2.5. JURISDIKCE ICTY .................................................................................................................. 31 2.7. STRUKTURA TRIBUNÁLU......................................................................................................... 33 2.6 ZAHÁJENÍ A PLÁNOVANÉ UKONČENÍ ČINNOSTI TRIBUNÁLU ............................................................ 35 3. MEZINÁRODNÍ TRESTNÍ TRIBUNÁL PRO RWANDU.......................................................... 36 3.1. UDÁLOSTI, JEŽ VEDLY K ZALOŽENÍ TRIBUNÁLU ............................................................................ 36 3.1.1. Historické pozadí ...................................................................................................... 37 3.1.2. Genocida ve Rwandě ................................................................................................ 38 3.2. ZALOŽENÍ MEZINÁRODNÍHO TRIBUNÁLU PRO RWANDU A NÁMITKY RWANDSKÉ VLÁDY..................... 40 3.3. STATUT ICTR ....................................................................................................................... 42 3.4. JURISDIKCE ICTR .................................................................................................................. 42 3.5. STRUKTURA TRIBUNÁLU......................................................................................................... 44 3.6. ZAHÁJENÍ A PLÁNOVANÉ UKONČENÍ ČINNOSTI TRIBUNÁLU ........................................................... 45 4. GENOCIDA V ROZHODOVACÍ ČINNOSTI ICTY A ICTR A INTERPRETACE TOHOTO ŽLOČINU. 47 4.1. SKUTKOVÁ PODSTATA GENOCIDY - GENOCIDA VE RWANDĚ V ROCE 1994? ..................................... 49 4.1.1. Objektivní stránka zločinu genocidy ......................................................................... 50 4.1.2. Subjektivní stránka zločinu genocidy ....................................................................... 50 4.1.2.1. Kdo může mít zvláštní úmysl? ............................................................................... 54 4.1.2.2. Genocida a etnické čistky ...................................................................................... 56 4.1.2.3. Úplně nebo částečně ............................................................................................. 59 4.1.2.4. Národnostní, etnická, rasová nebo náboženská skupina ...................................... 62 4.1.2.5. Skupina jako taková ............................................................................................... 66 4.2. TRESTNÍ ČINY SPADAJÍCÍ POD GENOCIDU (ACTUS REUS OF GENOCIDE) ............................................ 67
4.2.1. Usmrcení příslušníků skupiny ................................................................................... 68 4.2.2. Způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům skupiny ..... 70 4.2.3. Úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení ............................................................... 72 4.2.4. Opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí ................. 74 4.2.5. Násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné ........................................................ 75 4.3. TRESTNÉ FORMY GENOCIDY .................................................................................................... 76 4.3.1. Genocida................................................................................................................... 77 4.3.2. Spolčení ke spáchání genocidy ................................................................................. 78 4.3.3. Přímé a veřejné podněcování ke spáchání genocidy ............................................... 79 4.3.4. Pokus genocidy ......................................................................................................... 82 4.3.5. Účastenství na genocidě........................................................................................... 82 5.4.5.1. Účastenství na genocidě a pomoc a pomáhání pachateli genocidy ................. 84 5. ZÁVĚR ........................................................................................................................... 87 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ ...................................................................... 90 MONOGRAFIE ............................................................................................................................. 90 JUDIKATURA ............................................................................................................................... 92 ČASOPISECKÉ ČLÁNKY ................................................................................................................... 95 MEZINÁRODNÍ DOKUMENTY, REZOLUCE A ZPRÁVY ............................................................................ 95 OSTATNÍ ZDROJE ......................................................................................................................... 97 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK .......................................................................................... 99 RESUMÉ ..........................................................................................................................100 SUMMARY .......................................................................................................................102
Úvod Ve své diplomové práci se budu zabývat jednou z oblastí mezinárodního trestního práva, konkrétně Mezinárodními trestními tribunály OSN a jejich interpretací zločinu genocidy. Jedná se o mezinárodní trestní tribunály ad hoc, zřízené rezolucemi Rady bezpečnosti OSN, mezi které řadíme Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (dále také jako ,,ICTY“) a Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu (dále také jako ,,ICTR“) Psát diplomovou práci na toto téma jsem se rozhodl proto, že mě velmi zajímá problematika mezinárodního trestního práva a tento obor práva nabývá v současnosti stále většího významu pro celé mezinárodní společenství. Zvláště v posledních dekádách 20. století a na počátku 21. století zaznamenalo mezinárodní trestní právo velkou proměnu. Významný podíl na tom měly právě události v bývalé Jugoslávii a Rwandě. Na základě těchto událostí došlo ke zřízení Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii a Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu, které měly sloužit k potrestání osob odpovědných za zločiny a ukrutnosti, ke kterým došlo v těchto zemích. Zároveň tyto události také zvýšily potřebu zřízení stálého mezinárodního trestního soudu, který by sloužil ke stíhání zločinů podle mezinárodního práva. Oba Tribunály jsou v současnosti stále fungujícími orgány mezinárodní spravedlnosti a můžeme o nich říci, že byly velmi důležitým mezikrokem k vytvoření stálého Mezinárodního trestního soudu (dále také jako ,,ICC“)1, k jehož vzniku de iure došlo 1. července 2002, kdy vstoupil v platnost tzv. Římský statut, který byl přijat na diplomatické konferenci v Římě v roce 1998.2 ICC ve svém Statutu přejal některé články ze Statutů těchto dvou Tribunálů a také jejich judikatura má pro činnost tohoto soudu zásadní význam. Oba Tribunály mají tedy pro mezinárodní právo jako celek značný význam a mohli bychom je dokonce označit jako začátek nového mezinárodního trestního práva. Svou diplomovou práci jsem rozdělil do pěti kapitol. Po tomto krátkém úvodu následuje první kapitola, v níž je popsán historický vývoj trestního stíhání jednotlivců a ŠTURMA, Pavel. Vývoj v oblasti stíhání zločinů podle mezinárodního práva během poslední dekády 20. století : současné mezinárodní trestní trestní tribunály OSN. Evropské a mezinárodní právo. 2000, roč. IX., č. 9, s. 16. 2 ČEPELKA, Čestmír, ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní právo veřejné. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2008, s. 786-795. 1
6
trestního soudnictví v mezinárodním právu až do založení ICTY a ICTR. Především jsem se zaměřil na Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku (dále také jako ,,IMT“) a Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný Východ (dále také jako ,,IMTFE“), neboť tyto vojenské tribunály představují přelomový okamžik ve vývoji mezinárodního trestního práva a jsou považovány za první nástroje mezinárodní spravedlnosti. Ve druhé a třetí kapitole stručně charakterizuji oba Mezinárodní trestní tribunály OSN. Konkrétně popisuji události, které zapříčinily jejich vznik, dále založení, jurisdikci, statuty a organizační strukturu těchto mezinárodních soudních orgánů. Na konci obou kapitol se poté nachází krátké pojednání o zahájení a plánovaném ukončení jejich činnosti. Těžištěm práce je čtvrtá kapitola, kde se nachází výklad o tom, jak tyto Tribunály ve své rozhodovací činnosti chápaly a interpretovaly zločin genocidy. Postupně je zde pojednáno o objektivní a subjektivní stránce tohoto zločinu a jednotlivých trestných formách. Jsou zde obsaženy úryvky z jejich rozhodnutí, ve kterých byla řešena právě otázka genocidy. Během fungování Tribunálů se vyskytlo mnoho případů, ve kterých se museli jejich soudci vypořádat s otázkou spáchání genocidy a s výkladem jednotlivých prvků skutkové podstaty tohoto zločinu, proto zmiňuji jen ty nejdůležitější. Do jurisdikce těchto Tribunálů spadají také další kategorie zločinů podle mezinárodního práva, ovšem z důvodu největší závažnosti pro mezinárodní společenství a také z důvodu omezeného rozsahu této diplomové práce jsem se zaměřil pouze na zločin genocidy. V páté kapitole se nachází závěr spolu se zhodnocením judikatury ICTY a ICTR v oblasti genocidy a jejími nejvýznamnější přínosy pro mezinárodní trestní právo. Cílem práce je stručně popsat historický vývoj mezinárodního trestního soudnictví do založení Mezinárodních trestních tribunálů pro bývalou Jugoslávii a Rwandu, charakterizovat oba Tribunály a vyložit, jak interpretovaly zločin genocidy a jaký měla jejich judikatura přínos pro mezinárodní trestní právo. Při vypracování své diplomové práce jsem vycházel především ze zahraniční literatury, mezinárodních dokumentů a judikatury Mezinárodních trestních tribunálů OSN.
7
1. Počátky trestního stíhání jednotlivců v mezinárodním právu 1.1. Vývoj do 1. světové války Snahy o trestní stíhání jednotlivců za zločiny podle mezinárodního práva3 a o vytvoření stálého mezinárodního trestního soudu sahají daleko do historie.4 Již v době antického Řecka a pravděpodobně ještě dříve, byli stíhání váleční zločinci. Tedy už v dávné historii existovala představa, že je potřeba dodržovat určitý způsob chování i během ozbrojeného konfliktu, aby byly zachovány základní hodnoty lidství vlastní člověku. Tato představa vycházela z filosofie a náboženství.5 Prvotní pravidla práva aplikovatelného v průběhu války můžeme nalézt ve spisech klasických autorů a historiků.6 V období občanské války v USA vytvořil profesor kolumbijské univerzity Francis Lieber tzv. Lieberův kodex, který obsahoval pravidla chování pro americké vojáky během konfliktu. Kodex stanovil sankce za porušení válečného práva i za obecně trestné činy a významně ovlivnil další vývoj válečného práva.7 K potrestání těch, kteří se dopustili válečných zločinů, byly dle tohoto kodexu příslušné národní soudy. Z tohoto důvodu zůstaly nepotrestány zločiny těch, Zločin podle mezinárodního práva můžeme označit jako legální pojem, vyskytuje se totiž v řadě mezinárodněprávních dokumentů (jedná se např. o Úmluvu o zabránění a trestání zločinu genocidia, Zásady mezinárodního práva uznané ve Statutu a rozsudku Norimberského tribunálu, které vypracovala Komise OSN pro mezinárodní právo v roce 1950, návrh Kodexu zločinů proti míru a bezpečnosti lidstva, apod.). Zločiny podle mezinárodního práva (crimes under international law) jsou činy porušující nejzávažnější pravidla mezinárodního práva (kogentní povahy) týkající se ochrany míru, základních lidských práv, včetně pravidel humanitárního práva, kterých se mohou dopustit a za něž nesou odpovědnost osoby (jednotlivci) v postavení orgánů státu nebo jednající jeho jménem nebo pod jeho záštitou. Za tyto zločiny vzniká individuální trestní odpovědnost přímo na základě mezinárodního práva. Řadíme sem zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Ze zločinů proti lidskosti se postupně vlivem mezinárodněprávních dokumentů vydělil zločin genocidy, který bývá pro svou závažnost uváděn samostatně. Od zločinů podle mezinárodního práva je třeba odlišit mezinárodní zločiny (international crimes), kterými jsou nejzávažnější porušení mezinárodních pravidel, za něž nese odpovědnost stát. Jedná se o odpovědnostní vztah erga omnes, tedy vůči všem členům mezinárodního společenství, nikoliv jen o odpovědnostní vztah vůči státu. Viz. ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 9-41. 4 ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 113. 5 SCHABAS, William. An Introduction to the International Criminal Court, 2. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2004, s. 1. 6 Tamtéž. 7 Tamtéž.. Také: ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 41-42. 3
8
kteří zůstali nadále u moci v daném státě. Lze obecně říci, že v průběhu vývoje mezinárodního trestního práva docházelo k trestnímu stíhání válečných zločinců především na úrovni národních soudů, které byly často neefektivní a nemohly sloužit ke spravedlivému a nestrannému potrestání všech spáchaných zločinů.8 Za vůbec první trestní stíhání v mezinárodním právu bývá často považováno stíhání Conradina von Hofenstafena v roce 1268 za vedení agresivní války. 9 Později v v roce 1474 proběhl před soudem skládajícího se z 28 představitelů hanzovních měst proces s Peterem von Hagenbachem, který byl obviněn za zločiny spáchané při okupaci města Breisach a posléze také odsouzen a sťat. Jednalo se o první pokusy k dosažení mezinárodní spravedlnosti ve středověku, nikoliv o mezinárodní soudy jak je známe dnes.10 Spolu s rozvojem pravidel ozbrojeného konfliktu (válečného práva) v polovině 19. století11 se vynořuje také poprvé myšlenka založení mezinárodního trestního soudu, který by stíhal osoby porušující normy humanitárního práva. První návrh statutu mezinárodního trestního soudu, který měl v důsledku ukrutností spáchaných v pruskofrancouzské válce (1870) postihnout jednání porušující ustanovení Ženevské úmluvy z roku 186412, předložil v roce 1872 Gustav Moynier, jeden ze spoluzakladatelů Mezinárodního výboru Červeného kříže, ovšem jeho návrh neměl ve své době naději na úspěch.13 Rozsáhlou kodifikaci válečného práva přinesly Haagské mírové konference v letech 1899 a 1907 (označeny jako I. a II. Haagská mírová konference), jejichž cílem SCHABAS, William. An Introduction to the International Criminal Court, 2. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2004, s. 1. 9 MCGOLDRICK, Dominic, ROWE, Peter, DONNELLY, Eric. The Permanent International Criminal Court : Legal and Policy Issues. 1. vydání. North America : Hart Publishing, 2004, s. 13. 10 SCHABAS, William. An Introduction to the International Criminal Court, 2. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2004, s. 1. 11 Až do poloviny 19. století byl jediným pramenem válečného práva mezinárodněprávní obyčej. Srov. POTOČNÝ, Miroslav, ONDŘEJ, Jan. Mezinárodní právo veřejné : Zvláštní část. 5. doplněné a přepracované vydání. Praha : C.H.Beck, 2006, s 434. Odlišně ale např. ČEPELKA, Čestmír, ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní právo veřejné. 2. Vydání. Praha : C.H.Beck, 2008, s. 764. 12 Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných při armádách v poli z roku 1864, revidována v roce 1906, 1929 a 1949. Jedná se o první humanitární konvenci, která byla přijata na první ženevské konferenci, kterou svolala švýcarská vláda. Spolu s Pařížskou deklarací o námořním právu z roku 1856 tvoří první úmluvy obsahující pravidla válečného práva. Srov. ČEPELKA, Čestmír. Mezinárodní trestní soudnictví. Právník : Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1999, ročník 138, číslo 10, s. 897. Také: POTOČNÝ, Miroslav, ONDŘEJ, Jan. Mezinárodní právo veřejné : Zvláštní část. 5. doplněné a přepracované vydání. Praha : C.H.Beck, 2006, s 434. 13 SCHABAS, William. An Introduction to the International Criminal Court, 2. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2004, s. 2. Také: ČEPELKA Čestmír. Mezinárodní trestní soudnictví. Právník : Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1999, ročník 138, číslo 10, s. 897 8
9
bylo nejen vyjádřit dosavadní praxi vedení válek ve smluvní formě, ale také přispět k všeobecnému zachování míru a zastavit probíhající přezbrojování armád. Na I. Haagské mírové konferenci byla kromě jiného přijata Úmluva o zákonech a obyčejích války pozemní s přiloženým Řádem války pozemní, jež představuje písemné shrnutí dosavadní praxe vedení pozemních válek a je nejvýznamnějším přínosem konference z roku 1899. Tato úmluva doznala na II. Haagské mírové konferenci nepatrných změn a bývá citována jako IV. Haagská úmluva o zákonech a obyčejích války pozemní s přiloženým Řádem války pozemní.14 Preambule této Úmluvy jednoznačně vyjádřila myšlenku, že zásada lidskosti je obecnou zásadou, jež ovládá celé válečné právo, a kterou je nutno vykládat extenzivně a aplikovat také na všechny případy dosud smluvně neupravené. Jedná se o tzv. Martensovu klauzuli15, kterou ruský navrhovatel Fjodor Martens prosadil u vědomí toho, že do Úmluvy nemůže být vzhledem k protichůdným zájmům účastníků konference zahrnuto vše.16 Jelikož smluvní úprava válečného práva vytvořená na Haagských mírových konferencích byla závazná pouze pro účastnické státy, mohlo dojít ke vzniku situace, kdy se ozbrojeného konfliktu může zúčastnit také stát, který smluvní stranou není. Aby tomuto státu nemohla vzniknout v ozbrojeném konfliktu výhoda, protože by nemusel dodržovat ustanovení té které úmluvy, obsahují všechny Haagské úmluvy a také úmluvy jim předcházející tzv. klauzuli si omnes. Podle ní se smluvní úprava válečného práva (a to i mezi smluvními stranami) neaplikuje, pokud se ozbrojeného konfliktu účastní stát, který není smluvní stranou té které úmluvy.17
ČEPELKA, Čestmír, ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní právo veřejné. 2. Vydání. Praha : C.H.Beck, 2008, s. 761-762. 15 Martensova klauzule zní: ,,Dokud nebude moci být sepsán úplnější válečný zákoník, pokládají vysoké smluvní strany za prospěšné stanovit, že v případech, které nejsou pojaty v ustanoveních řádu jimi přijatého, obyvatelstvo i válčící strany zůstanou pod ochranou a vládou zásad mezinárodního práva, jak jsou patrny ze zvyklostí existujících mezi civilizovanými národy, ze zákonů lidskosti a z požadavků veřejného svědomí“. Překlad z: POTOČNÝ Miroslav, ONDŘEJ Jan. Mezinárodní právo veřejné : Zvláštní část. 5. doplněné a přepracované vydání. Praha : C.H.Beck, 2006, s 436. 16 POTOČNÝ, Miroslav, ONDŘEJ, Jan. Mezinárodní právo veřejné : Zvláštní část. 5. doplněné a přepracované vydání. Praha : C.H.Beck, 2006, s 436. Také: JUKL, Marek. Náš seriál : Mezinárodní humanitární právo část 1.-3. [online]. Cit. 6.10.2014. Dostupný z WWW: http://www.cervenykriz.eu/cz/mhp_vyroci/100haag.pdf 17 ČEPELKA, Čestmír, ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní právo veřejné. 2. Vydání. Praha : C.H.Beck, 2008, s. 761-764. 14
10
1.2. Vývoj po 1. světové válce do založení Norimberského a Tokijského vojenského tribunálu Po první světové válce vznikla za účelem posouzení odpovědnosti původců války, porušování zákonů války nebo válečných zvyklostí na Pařížské mírové konferenci Komise, která se skládala ze zástupců spojených a sdružených mocností. Při své činnosti se Komise opírala o čl. 3 IV. Haagské úmluvy o zákonech a obyčejích války pozemní s připojeným Řádem války pozemní, ve které je zakotvena odpovědnost válčící strany, která porušila Řád války pozemní, za všechny činy, kterých se dopustily osoby příslušící k její ozbrojené moci a tato válčící strana je v určitém případě zavázána k náhradě. Komise po prošetření navrhla vytvoření ad hoc tribunálu, který měl soudit příslušníky Centrálních mocností za porušení práva válečného a zákonů lidskosti. Tento návrh, i když jen z části, byl realizován ve Versailleské mírové smlouvě z roku 1919, která představuje důležitý milník ve vývoji mezinárodního trestního práva.18 V jejím čl. 227 obžalovaly spojené a sdružené mocnosti bývalého německého císaře Viléma II. Hohenzollerského pro nejhrubší porušení zásad mezinárodní mravnosti a posvátné autority smluv, k jehož potrestání měl sloužit ad hoc zřízený tribunál složený z pěti soudců jmenovaných po jednom Spojenými státy americkými, Velkou Britanií, Francií, Italií a Japonskem.19 Podle čl. 228 měla německá vláda přiznat spojeným a sdruženým mocnostem právo postavit před své vojenské soudy osoby obžalované z činů příčících se zákonům a zvykům válečným.20 Poprvé tak bylo dáno právo států realizovat trestní postih cizích válečných zločinců, nikoliv jen vlastních příslušníků, a to na základě mezinárodního práva.21 Následující čl. 229 dále stanoví, že osoby, které se dopustily zločinů proti příslušníkům spojené nebo sdružené mocnosti, budou souzeny před vojenskými soudy této mocnosti. Pokud se dopustily zločinů proti příslušníkům několika mocností, budou souzeny před vojenskými soudy složených z členů vojenských soudů těchto mocností.22 ČEPELKA, Čestmír. Mezinárodní trestní soudnictví. Právník : Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1999, ročník 138, číslo 10, s. 898 19 Čl. 227 Versailleské mírové smlouvy. Dostupný z WWW: http://www.beck-online.cz/bo/chapterviewdocument.seam?tocId=onrf6mjzgiyv6mrrg4wta&documentId=onrf6mjzgiyv6mrrg4wta&conversationId= 307123. 20 Čl. 228 Versailleské mírové smlouvy. 21 ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 43. 22 Čl. 229 Versailleské mírové smlouvy. 18
11
Versailleská
mírová
smlouva
tedy
byla
prvním
pokusem
o
zřízení
mezinárodního tribunálu, který měl soudit bývalého německého císaře Viléma II. Hohenzollerského a měla zřídit vojenské tribunály k potrestání německých válečných zločinců, které měly být složeny ze soudců spojených a sdružených mocností.23 Tato ustanovení Versailleské mírové smlouvy ovšem nebyla nikdy provedena, přesto v nich lze spatřovat zárodek dvou budoucích kategorií zločinu podle mezinárodního práva: zločinů proti míru a válečných zločinů. K soudu s bývalým císařem Vilémem II. nedošlo, protože utekl do Nizozemí, které mu poskytlo azyl a odmítlo jej vydat. S ustanoveními o potrestání německých zločinců před vojenskými soudy spojených a sdružených mocností Německo z politických důvodů nesouhlasilo, a nakonec byla uzavřena dohoda nová, podle které spojené a sdružené mocnosti dodají Německu seznam podezřelých, ovšem soudy proběhnou na území Německa před Říšským soudem v Lipsku.24 Původní počet 896 podezřelých, jejichž vydání Spojenci žádali, nakonec klesl na 45, z nichž bylo před soud postaveno jen 12 osob, protože někteří z nich zemřeli, skrývali se, nebo z jiných důvodů nemohli být vzati do vazby. Většina z těchto osob byla poté pro nedostatek důkazů zproštěna viny. Přestože tzv. Lipské procesy s německými zločinci působily spíše jako disciplinární řízení příslušníků německé armády než vojenské soudy za zločiny spáchané během 1. světové války a byly vítěznými mocnostmi značně kritizovány, založily důležitý precedent, že jednotlivci, kteří se dopustili válečného zločinu během války, mohou být potrestáni (voláni k odpovědnosti) také po skončení války.25 Významná jsou také rozhodnutí týkající se potopení dvou nemocničních lodí Dover Castle a Llandovery Castle, která stanovila,
POTOČNÝ, Miroslav, ONDŘEJ, Jan. Mezinárodní právo veřejné : Zvláštní část. 5. doplněné a přepracované vydání. Praha : C.H.Beck, 2006, s 481. 24 SCHABAS, William. An Introduction to the International Criminal Court, 2. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 2004, s. 2. Také: ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 43. 25 LATTIMER Mark, SANDS Philippe. Justice for Crimes agains Humanity. 1. vydání. Oxford, Anglie : Hart Publishing, 2003, s.121-123. Dostupný z WWW: http://books.google.cz/books?id=HgHDu8Oww7UC&pg=PA123&lpg=PA123&dq=leipzig+trials+preced ens&source=bl&ots=UU2R8oq04p&sig=XfdeMGuuMIMkgQOmKs794u2hTQU&hl=cs&sa=X&ei=xD A4VLmuFYXUasOSgtgK&ved=0CC8Q6AEwAg#v=onepage&q=leipzig%20trials&f=false. ISBN 184113-413-9. Také: 25 SCHABAS, William. An Introduction to the International Criminal Court, 2. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 2004, s. 4. 23
12
v jakém rozmezí lze považovat příkaz nadřízeného za okolnost vylučující trestnost a tedy i odpovědnost.26 Dalším pokusem o potrestání válečných zločinů v rámci mezinárodního práva byla Sevreská smlouva, kterou byl uzavřen po 1. světové válce mír mezi státy spojených a sdružených mocností a Tureckem (dřívější Osmanská nebo také Otomanská říše), která předpokládala potrestání Turků (včetně členů otomanské vlády) za zločiny, kterých se dopustili proti vojákům a občanům spojených a sdružených mocností, především za masové vyvražďování Arménu v západní Arménii (tzv. Arménská genocida, kdy v letech 1915-1916 bylo vyvražděno přibližně 1,5 miliónů Arménu z celkového počtu asi 2,5 miliónů). Tato ustanovení Sevreské smlouvy se stala zárodkem budoucí kategorie zločinů podle mezinárodního práva, a to zločinů proti lidskosti. Turecko ovšem Sevreskou smlouvu neratifikovalo a k soudním procesům tak nikdy nedošlo. Smlouva byla nakonec nahrazena mírovou smlouvou v Lausanne podepsanou v roce 1923, která deklarovala amnestii Turků za všechny zločiny spáchané v období od 1. srpna 1914 do 20. listopadu 1922.27 Přestože tyto počáteční snahy o potrestání zločinců v mezinárodním právu nevedly k očekávanému výsledku, měly nemalý význam, neboť díky nim začala být věnována mezinárodnímu trestnímu právu větší pozornost. Baron Descamps z Belgie, který byl členem Poradního výboru právníků při Společnosti národů, vznesl v roce 1920 návrh na zřízení stálého mezinárodního trestního soudu v rámci Společnosti národů, ovšem jeho návrh byl jejím Shromážděním označen za předčasný. Další snahy o založení orgánu mezinárodní spravedlnosti proběhly roku 1937, kdy byla přijata v rámci Společnosti národů smlouva vypracována Organizaci pro mezinárodní právo a Organizací pro trestní právo, kterou měl být zřízen mezinárodní trestní soud. Vzhledem k nedostatečnému počtu ratifikujících států smlouva nikdy nevstoupila v platnost.28 SCHABAS, William. An Introduction to the International Criminal Court, 2. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 2004, s. 4. 27 SCHABAS, William. An Introduction to the International Criminal Court, 2. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 2004, s. 4. Také: ČEPELKA, Čestmír. Mezinárodní trestní soudnictví. Právník : Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1999, ročník 138, číslo 10, s. 898. Také: LHOTSKÝ, Jan. International Criminal Court : Jurisdiction over Genocide, Crimes against Humanity and War Crimes, including the Legal Regulation of the Crime of Aggresion, 1. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2012, s. 13. 28 SCHABAS, William. An Introduction to the International Criminal Court, 2. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 2004, s. 4. Také: ČEPELKA, Čestmír. Mezinárodní trestní soudnictví. Právník : Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1999, ročník 138, číslo 10, s. 898 26
13
Založení prvního mezinárodního tribunálu tedy muselo počkat až do ukončení 2. světové války, kdy zločiny spáchané nacistickým Německem a Japonskem byly tak závažné, že nemohly zůstat nepotrestány.
1.3. Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku Myšlenka potrestání válečných zločinů Němců se objevila již v průběhu 2. světové války. Dne 25. října 1941 vydali americký prezident Franklin Delano Roosevelt a britský premiér Winston Churchill prohlášení, ve kterém odsoudili nacistické zločiny a praktiky, kterých se Němci dopouštěli především na okupovaných územích, a veřejně přislíbili jejich potrestání. 13. ledna 1942 pak byla spojenci v Londýně přijata tzv. Svatojakubská deklarace, kterou si spojenci stanovili za cíl potrestání osob, které se válečných zločinů dopustily nebo je nařídily. Na ní navázala Moskevská deklarace mezi USA, SSSR a Británií z 30. října 1943, v níž byla jasně vyjádřena společná vůle tří hlavních spojeneckých mocností potrestat válečné zločiny nacistů. 29 Dle této dohody, k níž později přistoupilo dalších 30 států, měli být nacističtí váleční zločinci po skončení války souzeni před orgány států, na jejichž území se svých zločinů dopustili, s výjimkou hlavních zločinců, kteří měli být potrestání podle společného rozhodnutí spojeneckých vlád, neboť jejich činy nebyly spojeny s konkrétním místem. 30 Stěžejní pro založení Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku byla Londýnská konference, na které byla 8. srpna 1945 přijata Dohoda o stíhání a potrestání hlavních
válečných
zločinců
evropských
zemí
Osy,
s připojeným
Statutem
Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku31 (tzv. Londýnská charta), kterou mezi sebou uzavřely vlády čtyř vítězných mocností: SSSR, USA, Prozatimní vláda DELPLA, François. Nuremberg : Face à l'histoire (Norimberský proces : Poučení z historie), 1. vydání. Z francouzského originálu přeložil Vladimír Čadský, Praha : Nakladatelství Slovart s.r.o., 2009, s. 19-20. 30 POTOČNÝ Miroslav, ONDŘEJ Jan. Mezinárodní právo veřejné : Zvláštní část. 5. doplněné a přepracované vydání. Praha : C.H.Beck, 2006, s 481. Také: DELPLA, François. Nuremberg : Face à l'histoire (Norimberský proces : Poučení z historie), 1. vydání. Z francouzského originálu přeložil Vladimír Čadský, Praha : Nakladatelství Slovart s.r.o., 2009, s. 20. 31 The Agreement for the Prosecution and Punishment of Major War Criminals of the European Axis and Charter of the International Military Tribunal (IMT). Český oficiální překlad vyhl. pod č. 164/1947, uveřejněná ve Sbírce zákonů č. 79/1947. Dostupný z WWW: http://portal.gov.cz/app/zakony/download?idBiblio=15886&nr=164~2F1947~20Sb.&ft=pdf. Londýnská charta (tedy Statut Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku) má 30 článků a je rozdělena do 7 kapitol. Obsahuje ustanovení o založení Tribunálu, jeho jurisdikci, pravomocech a hlavních zásadách, o jmenování Výboru pro vyšetřování a trestní stíhání hlavních válečných zločinců, ustanovení zaručující obžalovaným spravedlivý proces a také ustanovení o výdajích na fungování Tribunálu. 29
14
Francie a Spojeného královsví Velké Británie a Severního Irska (dále také jako ,,Signatáři“)32. Dohoda ve svém čl. 5 umožňovala přístup dalším vládám Spojených národů. Nakonec k ní po jejím podpisu, ale ještě před zahájením procesů s válečnými zločinci, přistoupilo 19 států, včetně ČSR.33 Celkem měla Dohoda 7 článků a odkazovala na výše zmíněnou Moskevskou dohodu. Stanovila, že bude zřízen Mezinárodní vojenský tribunál34, před kterým budou souzeni hlavní váleční zločinci, jejichž zločiny nejsou spjaty s žádným konkrétním místem, kdežto ostatní zločinci budou posláni zpět do zemí, kde se svých činů dopustili a tam souzeni a potrestáni podle zákonů těchto zemí.35 Za sídlo IMT bylo zvoleno město Norimberk a to z několika důvodů. Jednak proto, že v Norimberku se konaly sjezdy německé nacistické strany36 a konání procesu zde mělo symbolizovat konec Hitlerovy vlády a tedy celé Třetí říše. Dalším důvodem bylo, že zdejší Justiční palác, ve kterém procesy probíhaly, nebyl v průběhu války příliš poškozen a jeho věznice poskytovala dostatečný prostor pro umístění válečných zločinců.37 Dle Statutu byl IMT zřízen ke spravedlivému a rychlému trestnímu řízení a potrestání hlavních válečných zločinců evropských zemí Osy. Skládal se ze čtyř členů a jejich zástupců. Po jednom členu a jednom zástupci volil každý ze Signatářů. Zástupci měli být pokud možno přítomni všem zasedáním a v případě potřeby nahradit člena. Členové si mezi sebou zvolili vždy před započetím projednávaného případu svého předsedu. Pro vytvoření kvóra byla vždy zapotřebí osobní přítomnost všech čtyř členů (nebo zástupce za nepřítomného člena), rozhodovalo se většinou hlasů, v případě rovnosti rozhodoval hlas předsedy. Pro odsouzení a uložení trestu však bylo zapotřebí nejméně tří kladných hlasů členů tribunálu.38 SCHABAS, William. An Introduction to the International Criminal Court, 2. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 2004, s 5. Také: ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 44-45. 33 ČEPELKA, Čestmír. Mezinárodní trestní soudnictví. Právník : Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1999, ročník 138, číslo 10, s. 900 34 Dle oficiálního překladu Mezinárodní vojenský soudní dvůr. 35 Článek 1 a 4 Dohoda o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců evropských zemí Osy 36 Národně socialistická německá dělnická strana. Německy: Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei (NSDAP) 37 History, Nuremberg Trials. [online zdroj]. A&E Television Networks, LLC, 2014. [cit. 10.10..2014], Dostupný z WWW: http://www.history.com/topics/world-war-ii/nuremberg-trials. Také: TRUEMAN, Chris. Nuremberg War Crime Trials [online zdroj]. HistoryLearningSite.co.uk 2000-2014, [cit. 10.10.2014]. Dostupný z WWW: http://www.historylearningsite.co.uk/nuremberg_war_crime_trials.htm. 38 Článek 1-4 Statutu Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku. 32
15
1.2.1. Příslušnost, obecné zásady a řízení před IMT Podle čl. 6 Statutu byl IMT příslušný soudit a potrestat osoby, jež jednaly v zájmu evropských zemí Osy, buď jako jednotlivci nebo jako členové organizací, a dopustily se při tom některého ze zločinů spadajícího do jurisdikce Tribunálu.39 Tribunál se tedy zabýval pouze válečnými zločiny, kterých se dopustili příslušníci některého z evropských států Osy, nikoliv válečnými zločiny příslušníků vítěžných mocností, a to pouze zločiny, které byly spáchány od 1. září 1939.40 Pod pravomoc tribunálu spadaly zločiny proti míru (crimes against peace), válečné zločiny (war crimes) a zločiny proti lidskosti (crimes against humanity) 41 Statut IMT vymezil tedy tři kategorie zločinů podle mezinárodního práva: zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.42 Vymezení posledního ze jmenovaných zločinů bylo patrně největším přínosem Statutu IMT pro mezinárodní právo. Poměrně složitou otázkou ovšem bylo jejich přesné odlišení od válečných zločinů. Ve Statutu nenalezneme ustanovení, které by tento problém řešilo, a IMT nestanovil jasné hranice mezi těmito kategoriemi ani ve svých rozsudcích. Z definic těchto dvou zločinů sice vyplývá, že na rozdíl od válečných zločinů mohou být zločiny proti lidskosti spáchány i před válkou, ovšem za podmínky, že k nim došlo při provádění kteréhokoliv zločinu spadajícího pod pravomoc IMT (tzn. zločinu proti míru nebo válečného zločinu) nebo ve spojení s takovým zločinem (war nexus). Z toho důvodu činy, ke kterým došlo před rokem 1939, nespadaly do vymezení zločinů proti lidskosti ve smyslu Statutu IMT. Tato podmínka podstatně zužovala možnou sféru aplikace kategorie zločinů proti lidskosti a k jejímu definitivnímu odstranění došlo až přijetím Statutu Mezinárodního trestního soudu roku 1998.43
Článek 6 Statutu Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku. TRUEMAN, Chris. Nuremberg War Crime Trials [online zdroj]. HistoryLearningSite.co.uk 20002014, [cit. 10.10.2014]. Dostupný z WWW: http://www.historylearningsite.co.uk/nuremberg_war_crime_trials.htm. 41 Článek 6 písm. a), b), c) Statutu Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku. 42 U každé kategorie zločinů je uveden seznam trestných činů, které lze pod danou kategorii podřadit. Vyjma válečných zločinů se jedná o taxativní výčty. U válečných zločinů navíc Statut IMT odkazuje na porušení válečných zvyklostí a porušení zákonů války, mezi které patří především Řád války pozemní a další Haagské úmluvy. Srov. ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 46. 43 Čl. 6 písm. c) Statutu Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku. Také: ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 45-46. 39 40
16
V čl. 6 Statutu byla dále stanovena odpovědnosti vůdců, organizátorů, podněcovatelů a spoluviníků, kteří se zúčastnili osnování nebo provádění společného plánu (Common Plan) nebo spiknutí k provedení některého ze zmíněných zločinů, za činy všech osob při provádění takového plánu.44 Na toto ustanovení o společném plánu jako formy kolektivního páchání zločinů v mezinárodním právu (v současnosti znám jako společný zločinný podnik – Joint Criminal Enterprise) navázal ICTY v případu Tadič a podobné ustanovení můžeme najít také ve Statutu Mezinárodního trestního soudu (srov. čl. 25 odst. 3 písm. d)).45 Významné také bylo, že dle Statutu IMT úřední postavení obžalovaných, ať jako hlav států nebo úředníků ve veřejných úřadech, není okolností vylučující odpovědnost, ani důvodem ke zmírnění trestu. Okolností vylučující odpovědnost není ani skutečnost, že obžalovaný jednal na základě rozkazu své vlády nebo představeného, může být ale polehčující okolností pro výměru trestu, pokud IMT dojde k závěru, že je to třeba ke spravedlivému rozhodnutí.46 Z dalších ustanovení Statutu IMT stojí za zmínku článek 12 a 26. Podle nich mohl IMT vést řízení proti obviněné osobě i v její nepřítomnosti, řízení bylo jednoinstanční, výrok byl tedy konečný a nepodléhal přezkumu. To je velký rozdíl oproti ICTY a ICTR, jejichž Statuty možnost jednat v nepřítomnosti obviněné osoby nezaložily a řízení při nich je dvojinstanční, což sice zvýšilo ochranu práv obviněných na spravedlivý proces, ale zároveň to znamenalo značné prodloužení řízení před Tribunály a také vznik rizika, že vina obviněných nemusí být nikdy prokázána, neboť důkazy postupem času slábnou (např. svědci zapomínají), pozbývají spolehlivosti, anebo je již nelze opatřit.47 Protože k přijetí Statutu IMT a vymezení tří kategorií zločinů došlo až poté, co byly spáchány, musel se Tribunál při své činnosti vypořádat s námitkou, že tím dochází k porušení důležitých dvou právních zásad, a to konkrétně: nullum crimen sine lege, Čl. 6 písm. a) Statutu Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku. Ivana JANŮ. Mezinárodní spravedlnost : tribunály OSN, Jihoafrická komise pravdy a usmíření [online dokument], 2010. [cit. 16.10.2014], s. 114. Dostupný v rámci časopisu Paměť a dějiny, který vydává Ústav pro studium totalitních režimů České republiky, z WWW: http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pametdejiny/pad1004/113-122.pdf. 46 Čl. 7 a 8 Statutu Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku. 47 Čl. 12 a 26. Statutu Mezinárodního vojenského soudu v Norimberku. Také: Ivana JANŮ. Mezinárodní spravedlnost : tribunály OSN, Jihoafrická komise pravdy a usmíření [online dokument], 2010, s 115. [cit. 16.10.2014]. Dostupný v rámci časopisu Paměť a dějiny, který vydává Ústav pro studium totalitních režimů České republiky, z WWW: http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1004/113-122.pdf. 44 45
17
nulla poena sine lege (není trestného činu ani trestu bez zákona) a zákazu zpětného působení zákona (zákaz retroaktivity). IMT ovšem uvedl, že obžalovaní museli vědět, že jednají v rozporu s mezinárodním právem, neboť jim byly známy smlouvy, které Německo podepsalo, a které prohlašovaly válku za nezákonný prostředek při řešení mezinárodních sporů. Svůj názor podepřel zejména o Briand-kellogův pakt, jímž se státy zřekly války jako nástroje státní politiky. Na jeho základě je třeba válku považovat za nezákonnou a za zločin, který je v rozporu s mezinárodním právem, i když to není v paktu takto výslovně vyjádřeno.48
1.2.2. Výsledek činnosti Tribunálu V říjnu 1945 bylo obžalováno 24 nacistických vůdců. Jeden z obžalovaných nebyl schopen pro svůj zdravotní stav se soudu zúčastnit, další spáchal před zahájením sebevraždu.49 Samotný proces, známý jako Proces proti hlavním válečným zločincům, byl zahájen 20. listopadu 1945 a skončil 1. října 1946. Po tomto procesu s hlavními válečnými zločinci následovalo v Norimberku 12 dalších procesů50, které probíhaly až do roku 1949.51 Rozsudek vynesl tribunál na zasedání 1. října 1946. Z 24 obžalovaných bylo dvanáct odsouzeno k trestu smrti oběšením a zbytek byl odsouzen k trestu odnětí svobody, který se pohyboval od 10 let vězení do doživotí. Pouze tři byli zproštěni obžaloby. Všechny popravy byly vykonány 16. října 1946. Herman Göring spáchal sebevraždu den před svou popravou kyanidovou kapslí, kterou se mu povedlo ukrýt před dozorci.52
SCHABAS, William. An Introduction to the International Criminal Court, 2. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 2004, s 6. Také: HEYDECKER, Joe J., LEEB, Johannes. Norimberský proces (Der Nürnberg Prozess), aktualizované vydání, Köln : Verlag Kiepenheuer & Witsch, 2003, s. 671. Z německého originálu přeložil Vladimír Čadský, vydala Euromedia Group, k.s. – Ikar, 2007. 49 Na jaře 1945, než mohli být předvedení před soud, spáchali sebevraždu také Hitlerovi nejbližší spolupracovníci, Heinrich Himmler a Joseph Goebbels. 50 Právním základem pro tyto procesy byl zákon č. 10 Kontrolní rady pro Německo přijatý 20. prosince 1945. SCHABAS, William. An Introduction to the International Criminal Court, 2. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 2004, s 6. 51 HEYDECKER, Joe J., LEEB, Johannes. Norimberský proces (Der Nürnberg Prozess), aktualizované vydání, Köln : Verlag Kiepenheuer & Witsch, 2003, s. 13, 149, 655-685. Také: History, Nuremberg Trials. [online zdroj]. A&E Television Networks, LLC, 2014. [cit. 17.10.2014], Dostupný z WWW: http://www.history.com/topics/world-war-ii/nuremberg-trials. 52 History, Nuremberg Trials. [online zdroj]. A&E Television Networks, LLC, 2014. [cit. 17.10.2014], Dostupný z WWW: http://www.history.com/topics/world-war-ii/nuremberg-trials. 48
18
1.3. Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný východ Kromě uzavření Londýnské charty na Londýnské konferenci, vydaly 26. července 1945 Velká Británie, Francie, USA a SSSR tzv. Postupimskou deklaraci, v níž oznámily záměr potrestat za stejné zločiny jako nacistické vůdce čelné japonské představitele. Statut Mezinárodního vojenského tribunálu pro Dálný Východ však nebyl zřízen mezistátní smlouvou, jak tomu bylo u Norimberského tribunálu, ale pouhým Vyhlášením generála Douglase MacArthura ze dne 19. ledna 1946, který působil jako vrchní velitel USA v Japonsku a také jako zmocněnec spojeneckých mocností v Tichomoří. Statut byl přílohou řečeného Vyhlášení a na jeho sepsání se podíleli pouze Američané, především hlavní žalobce tokijského tribunálu Joseph B. Keenan. Byl velmi obdobný Norimberskému statutu, který sloužil při jeho vypracování jako předloha, přesto byly mezi oběma texty určité rozdíly. Se Spojenci byl Statut konzultován až po jeho vydání.53 Stejně jako Statut Norimberského tribunálu obsahoval Tokijský statut ustanovení54 o složení tribunálu, jeho působnost a funkce. Na rozdíl od IMT, kde působili čtyři soudci a jejich náhradníci jmenováni Signatáři Londýnské charty (USA, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, SSSR a Francií), IMTFE se skládal z jedenácti soudců bez nahradníků, které jmenoval generál MacArthur z osob, které navhrly signatáři Protokolu o kapitulaci Japonska (Austrálie, Kanada, Čína, Francie, Nizozemsko, SSSR, Spojené království Velké Británie a Severního Irska a USA) a dále z Indie a Filipín. Tribunály se lišily také v počtu hlavních žalobců. V Norimberku působili čtyři hlavní žalobci, kdežto v Tokiu pouze jeden (Američan Joseph B. Keenan) a deset jeho zástupců (po jednom z každé země, které byla u soudu zastoupena, kromě USA).55 Tokijský tribunál byl rovněž příslušný k potrestání jednotlivců nebo členů organizací za zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Definice CASSESE, Antonio, RÖLING, B.V.A. Tokijský proces. 1 vydání. USA : Polity Press ve spolupráci s Blackwell Publisher v Californii, 1989, s. 10-11. 54 Statut Mezinárodního vojenského tribunálu pro Dálný Východ má celkem 17 článků, které jsou rozděleny do pěti kapitol. Dostupný z WWW: http://www.jus.uio.no/english/services/library/treaties/04/4-06/military-tribunal-far-east.xml 55 CASSESE, Antonio, RÖLING, B.V.A. Tokijský proces. 1 vydání. USA : Polity Press ve spolupráci s Blackwell Publisher v Californii, 1989, s. 10-11.. Také: Office of the Historian, United States Department of State, The Nuremberg Trial and the Tokyo War Crimes Trials (1945–1948) [online]. Office of the Historian, Bureau of Public Affairs, United States Department of State, [cit. 20.10.2014], dostupný z WWW: http://history.state.gov/milestones/1945-1952/nuremberg 53
19
zločinů byly téměr totožné s těmi, které byly obsaženy ve statutu IMT. Nicméně Tokijskému tribunálu příslušelo stíhat zločiny spáchané již před zahájením 2. světové války a to od Japonské invaze do Mandžuska v roce 1931 až do podpisu japonské kapitulace v roce 1945.56 Dalším rozdílem bylo, že v Norimberku bylo možno na základě čl. 9 jeho Statutu postavit před soud jak jednotlivce, tak údajné zločinné organizace. Statut Tokijského tribunálu podobné ustanovení postrádal.57
1.3.1. Výsledek činnosti IMTFE Proces s hlavními japonskými válečnými zločinci byl zahájen 3. května 1946 a trval přibližně dva a půl roku (do listopadu 1948)58. Před Tokijský tribunál bylo postaveno 28 obžalovaných. Jednalo se především o nejvýznamnější politické a vojenské vůdce.59 Japonský císař Hirohito a další členové císařské rodiny souzeni nebyli a Spojenci navíc dovolili Hirohitovi na trůnu dále setrvat.60 Z 28 obžalovaných v průběhu procesu dva zemřeli z přirozených přičin a jeden byl z důvodu nervového zhroucení převezen do psychiatrické léčebny, ze které byl v roce 1948 propuštěn na svobodu. Zbývajících 25 bylo uznáno vinnými. Sedm z nich bylo odsouzeno k trestu smrti oběšením, šestnáct bylo odsouzeno k trestu odnětí svobody na doživotí, jeden dostal trest odnětí svobody na 20 let a jeden na 7 a půl let. 56
Office of the Historian, United States Department of State, The Nuremberg Trial and the Tokyo War Crimes Trials (1945–1948) [online]. Office of the Historian, Bureau of Public Affairs, United States Department of State, [cit. 20.10.2014], dostupný z WWW: http://history.state.gov/milestones/19451952/nuremberg 57 CASSESE, Antonio, RÖLING, B.V.A. Tokijský proces. 1 vydání. USA : Polity Press ve spolupráci s Blackwell Publisher v Californii, 1989, s. 10-11. 58 Stejně jako v Norimberku i zde se konaly další procesy, ve kterých byli souzení méně významní váleční zločinci. Tyto procesy se ovšem neodehrávaly před mezinárodním tribunálem, jak tomu bylo u hlavních válečných zločinců, ale pouze před vnitrostátními soudy nebo tribunály, které vedl jeden z vítězných národů. V těchto procesech bylo obžalováno z válečných zločinů více než 5 000 Japonců. Viz. MCGOLDRICK, Dominic, ROWE, Peter, DONNELLY, Eric. The Permanent International Criminal Court : Legal and Policy Issues. 1. vydání. North America : Hart Publishing, 2004, s. 21. Také: Office of the Historian, United States Department of State, The Nuremberg Trial and the Tokyo War Crimes Trials (1945–1948) [online]. Office of the Historian, Bureau of Public Affairs, United States Department of State, [cit. 20.10.2014], dostupný z WWWt: http://history.state.gov/milestones/19451952/nuremberg. 59 CASSESE, Antonio, RÖLING, B.V.A. Tokijský proces. 1 vydání. USA : Polity Press ve spolupráci s Blackwell Publisher v Californii, 1989, s. 10-11. Z anglického originálu The Tokyo Trial and Beyond přeložil Pavel Vereš. 60 Office of the Historian, United States Department of State, The Nuremberg Trial and the Tokyo War Crimes Trials (1945–1948) [online]. Office of the Historian, Bureau of Public Affairs, United States Department of State, [cit. 20.10.2014], dostupný z WWWt: http://history.state.gov/milestones/19451952/nuremberg
20
Ovšem z šestnácti odsouzených k trestu odnětí svobody na doživotí tři zemřeli v letech 1949 až 1950, ostatní byli v období mezi roky 1954 - 1956 podmíněně propuštěni. Bývalý velvyslanec Mamoru Shigemitsu, který byl odsouzen k 7 letům vězení, vstoupil po svém podmíněném propuštění v roce 1950 opět na politickou scénu a v roce 1954 byl dokonce jmenován ministrem zahraničí.61
1.4. Přínos Norimberského a Tokijského tribunálu pro mezinárodní právo Vojenským tribunálům v Norimberku a Tokiu bylo vytýkáno, že se jednalo pouze o soudy vítězů nad poraženými státy a nikoliv o nezávislé mezinárodní soudy v pravém slova smyslu62. Byly označovány jako společné vnitrostátní soudní orgány jmenované vítěznými mocnostmi, jež jsou mezinárodní pouze podle svého názvu. Je pravdou, že vítězné mocnosti převzaly po skončení 2. světové války nad územím poražených států na základě jejich kapitulace nejvyšší moc a mohly tak rozhodnout o osudu poražené strany a jejího obyvatelstva, jak tomu bylo v minulosti po skončení válek. Zároveň ale těmto Tribunálům vyjádřily podporu i další státy, kdy k Dohodě o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců evropských zemí Osy, s připojeným Statutem Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku přistoupilo dalších 19 států a u Tokijského tribunálu, jehož Statut byl přílohou Vyhlášení generála MacArthura, bylo 11 účastnických států. Tyto přistupující státy nevykonávaly vůči Německu či Japonsku žádnou územní pravomoc, což vtisklo trestnímu stíhání hlavních válečných zločinců mezinárodní charakter.63
61
Office of the Historian, United States Department of State, The Nuremberg Trial and the Tokyo War Crimes Trials (1945–1948) [online]. Office of the Historian, Bureau of Public Affairs, United States Department of State, [cit. 20.10.2014], dostupný z WWW: http://history.state.gov/milestones/19451952/nuremberg. Také: MCGOLDRICK, Dominic, ROWE, Peter, DONNELLY, Eric. The Permanent International Criminal Court : Legal and Policy Issues. 1. vydání. North America : Hart Publishing, 2004, s. 21. 62 U obou tribunálů nebylo možné trestně stíhat Spojence za jejich spáchané zločiny, i když nebyly pochybnosti o jejich spáchání (např. atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki Spojenými státy americkými). Viz. CASSESE, Antonio, RÖLING, B.V.A. Tokijský proces. 1 vydání. USA : Polity Press ve spolupráci s Blackwell Publisher v Californii, 1989, s. 116. Také: MCGOLDRICK, Dominic, ROWE, Peter, DONNELLY, Eric. The Permanent International Criminal Court : Legal and Policy Issues. 1. vydání. North America : Hart Publishing, 2004, s. 21. 63 ČEPELKA, Čestmír. Mezinárodní trestní soudnictví. Právník : Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1999, ročník 138, číslo 10, s. 899-900. Také: CASSESE, Antonio. International Criminal law, 1. vydání, New York : Oxford University Press Inc., s. 332-333.
21
Tyto Tribunály znamenaly zcela jistě přínos pro mezinárodní právo a to v mnoha ohledech. Za prvé se staly důkazem toho, jak může být mezinárodní spravedlnost efektivní, pokud je zde politická podpora států a dostatečné finanční zdroje. Za druhé před těmito Tribunály byly poprvé souzeny válečné činy jako mezinárodní zločiny, které byly do té doby projednávány vždy před národními soudy. Za třetí ve Statutu Norimberského tribunálu byly poprvé použity a definovány zločiny proti míru a zločiny proti lidskosti. Téměř identicky byly definovány ve Statutu Tokijského tribunálu. Za čtvrté byly prvními soudními orgány v mezinárodním právu, před kterými byli potrestáni viníci války, a sloužily jako model pro Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii a Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu. Také založily významné precendenty: např. že i jednání hlavy států nebo úředníků ve veřejných úřadech podléhá odpovědnosti podle mezinárodního práva a není okolností vylučující odpovědnost, a že okolností vylučující odpovědnost není ani skutečnost, že obžalovaný jednal na základě rozkazu své vlády nebo představeného (může být maximálně polehčující okolností pro vyměru trestu).64 Tokijskému tribunálu sice není z hlediska mezinárodního trestního práva přikládán takový význam jako Norimberskému tribunálu, což je dáno tím, že vznikl později a šel ve stopách svého předchůdce.65 Ovšem oba procesy byly velkými událostmi v mezinárodním právu a v rámci jeho vývoje velkým krokem kupředu.
1.5. Období po 2. světové válce do založení ad hoc tribunálů OSN Po Norimberském a Tokijském tribunálu přisla v mezinárodním trestním soudnictví dlouhá odmlka. Došlo sice k vypracování návrhů Statutu Mezinárodního trestního soudu, ale žádný z nich nebyl úspěšný.66 Toto období také značně ovlivnila Studená válka, kdy politické napětí mezi státy činilo pokrok v této oblasti práva téměř
CASSESE, Antonio. International Criminal law, 1. vydání, New York : Oxford University Press Inc., 2003, s.332-333. Také: Office of the Historian, United States Department of State, The Nuremberg Trial and the Tokyo War Crimes Trials (1945–1948) [online]. Office of the Historian, Bureau of Public Affairs, United States Department of State, [cit. 20.10.2014], dostupný z WWWt: http://history.state.gov/milestones/1945-1952/nuremberg. Také: History, Nuremberg Trials. [online zdroj]. A&E Television Networks, LLC, 2014. [cit. 20.10.2014], Dostupný z WWW: http://www.history.com/topics/world-war-ii/nuremberg-trials. 65 MCGOLDRICK, Dominic, ROWE, Peter, DONNELLY, Eric. The Permanent International Criminal Court : Legal and Policy Issues. 1. vydání. North America : Hart Publishing, 2004, s. 21. 66 Římský statut Mezinárodního trestního soudu byl schválen až v roce 1998. 64
22
nemožným.67 Změna přišla až s jejím skončením, kdy došlo k založení Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii a Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu. Přesto v tomto mezidobí bylo přijato několik pro mezinárodní trestní právo významných dokumentů, které bych zde stručně zmínil. Jelikož ve Statutu Norimberského tribunálu chyběla definice zločinu genocidy68, byly zločiny nacistů proti židovským obyvatelům v Evropě odsouzeny jako zločiny proti lidskosti. Tento nedostatek a také to, že dle Statutu mohly být zločiny proti lidskosti potrestány Tribunálem pouze tehdy, pokud byly spáchány v souvislosti se zločinem proti míru nebo s válečným zločinem, měla pomoci odstranit Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia (dále také jako ,,Úmluva o genocidě“)69, kterou přijalo Valné shromáždění OSN v roce 1948.70 V ní se smluvní strany dohodly, že genocida je zločinem podle mezinárodního práva, ať je spáchána za války nebo v době míru. Definici genocidy obsaženou v této Úmluvě v čl. 2 můžeme dnes najít nezměněnou v čl. 4 Statutu ICTY, v čl. 2 Statutu ICTR a v čl. 6 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu. Čl. 2 této Úmluvy zní: ,,V této Úmluvě se genocidiem rozumí kterýkoli z níže uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, ethnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou: a) usmrcení příslušníků takové skupiny; b) způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny; c) úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fysické zničení; d) opatření směřující k
SCHABAS, William. An Introduction to the International Criminal Court, 2. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 2004, s 9. 68 Slovo genocida poprvé použil Raphael Lemkin ve své knize Axis Rule in Occupied Europe: Laws of Occupation, Analysis of Government, Proposals for Redress, publikované roku 1944. Jedná se o složeninu z řeckého slova genos (kmen, rasa) a latinského cide (odvozeno z caedere, což znamená zabít). Slovo genocida dokonce použila i obžaloba v Norimberku, ovšem nikoliv samotní soudci. Zločinem podle mezinárodního práva byla genocida prohlášena Valným shromážděním OSN v roce 1946. Srov. SCHABAS, William. The UN International Criminal Tribunals : The former Yugoslavia, Rwanda and Sierra Leone, 1. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2006, s.163. Také: VAN DEN HERIK, Larissa, The Contribution of the Rwanda Tribunal to the Development of International Law, Koninklijke Brill NV, Leiden, The Netherlands, 2005, s. 89. 69 Convention for the Prevention and Punishment of the Crime Genocide, 1948. Český úřadní překlad pod č. 32/1955, dostupný z WWW: http://portal.gov.cz/app/zakony/zakonStruct.jsp?idBiblio=28005&fulltext=&nr=32~2F1955&part=&nam e=&rpp=15#local-content 70 ČEPELKA, Čestmír. Mezinárodní trestní soudnictví. Právník : Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1999, ročník 138, číslo 10, s. 900-901 67
23
tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí; e) násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné.“71 Článek 3 Úmluvy stanovil, že trestným činem kromě samotného genocidia jsou i činy, které s genocidiem souvisí, konkrétně spolčení k spáchání genocidia, přímé a veřejné podněcování ke spáchání genocidia, pokus spáchání genocidia a účastenství na genocidiu.72 Dlě čl. 6 Úmluvy měly být osoby obviněné ze zločinu genocidia (nebo z kteréhokoli jiného činu uvedeného v čl. 3) souzeny příslušným soudem státu, na jehož území byl tento zločin spáchán nebo před speciálním mezinárodním trestním soudem, který by byl příslušný pro smluvní strany, jež uznaly jeho pravomoc. Ke zřízení takového soudu však nikdy nedošlo.73 S mezinárodním trestním soudem počítal také článek 5 Mezinárodní úmluvy o potlačení a trestání zločinu apartheidu z roku 1978, ani zde však dané ustanovení nebylo provedeno.74 Krátce po skončení procesu s hlavními válečnými zločinci v Norimberku, v roce 1947, byla Komise pro mezinárodní právo75 pověřena Valným shromážděním OSN úkolem vypracovat Kodex zločinů proti míru a bezpečnosti lidstva. V průběhu prací na Kodexu Komise v roce 1950 zformulovala Zásady mezinárodního práva, uznané v Chartě Norimberského tribunálu a jeho rozsudku (tzv. Norimberské zásady)76, které byly nejvýznamnějším počinem v mezinárodním právu v tomto období a byly přijímany za obecně platné obyčejové právo, jakož i za kogentní normu. Ještě předtím, než byly tyto principy samostatně reformulovány v tomto dokumentu, je již v prosinci 1946 přijalo rezolucí Valné shromáždění OSN za principy mezinárodního práva 77. Dokument tvořilo celkem sedm zásad. Zásada I. stanovila, že ,,každý, kdo spáchá čin zakládající zločin podle mezinárodního práva, odpovídá za tento čin a
Čl. 2 Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia Čl. 3 Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia 73 Čl. 6 Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia. Také: ČEPELKA Čestmír. Mezinárodní trestní soudnictví. Právník : Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1999, ročník 138, číslo 10, s. 901 74 ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 115. 75 Komise pro mezinárodní právo je skupina osob s uznávanou kvalifikací v mezinárodním právu, jejichž úkolem je zasazovat se o pokrokový rozvoj a kodifikaci mezinárodního práva. Komise se schází jednou za rok a tvoří ji 34 členů volených Valným shromážděním na pětileté funkční období. 76 ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 46-47. 77 ČEPELKA Čestmír. Mezinárodní trestní soudnictví. Právník : Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1999, ročník 138, číslo 10, s. 900-901. 71 72
24
podléhá trestu“. Zločinem podle mezinárodního práva se pak rozumí podle zásady VI.: zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti (v řečeném článku je pak obsažen jejich výčet pod písmeny a), b) a c)). Kategorie zločinů tedy odpovídají těm, které jsou uvedeny v čl. 6 Statutu IMT v Norimberku. Podle zásady VII. je zločinem podle mezinárodního práva také účastenství na těchto zločinech. Významná je zásada II., která postavila mezinárodní právo před právo vnitrostátní. Dle této zásady skutečnost, že čin, kterého se pachatel dopustil, není trestný podle vnistrostátního práva, neznamená, že pachatel nemůže být trestně odpovědný podle mezinárodního práva. Na tomto principu byly rovněž založeny Statuty mezinárodních trestních tribunálů zřízených ad hoc Radou bezpečnosti OSN, jakož i Statut Mezinárodního trestního soudu.78 Zásady III. a IV. stanovily, že okolností vylučující odpovědnost nejsou případy, kdy pachatel jednal jako hlava státu nebo odpovědný vládní činitel anebo podle příkazu své vlády nebo nadřízeného, pokud měl skutečnou možnost morální volby. A nakonec poslední nezmíněná zásada V., která zakotvila právo každého obviněného na spravedlivý proces. 79 Co se týče Kodexu zločinů proti míru a bezpečnosti lidstva, tak konečný návrh byl po několika doplněních a změnách přijat až v roce 1996 na zasedání Komise pro mezinárodní právo, ovšem dosud nezískal formu právně závazného smluvního dokumentu. Jeho šance na samostatnou existenci snížil také obsahový nesoulad a formální nepropojení s Římským statutem Mezinárodního trestního soudu. Kodex určitě představuje důležitý přínos k rozvoji a kodifikaci mezinárodního práva, ovšem jedná se v podstatě pouze o deklaraci, která není pro státy závazná.80 Významným počinem pro mezinárodní právo byla také rozsáhlá kodifikace humanitárního práva provedena ve čtyřech Ženevských úmluvách81 v roce 1949.
ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 46-47. Také: MRÁZEK, Josef. Dokumenty ke studiu mezinárodního práva. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s. 44. 79 MRÁZEK, Josef. Dokumenty ke studiu mezinárodního práva. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s. 44. 80 ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 46-76. 81 Ženevská úmluva I. o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli; Ženevská úmluva II. o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři; Ženevská úmluva III. o zacházení s válečnými zajatci; Ženevská úmluva IV. o ochraně civilních osob za války. 78
25
Později roku 1977 byly k těmto úmluvám doplněny dva protokoly82. Ve společném čl. 3, který obsahuje každá z těchto úmluv je obsažen minimální standart lidskosti, který musí být dodržován vždy a za všech okolností. Ustanovení obsažena v tomto článku mají povahu mezinárodního obyčejového práva a jejich porušení zakládá válečný zločin, za nejž nese jednotlivec trestní odpovědnost podle mezinárodního práva83. Jak již jsem zmínil na začátku této podkapitoly, bylo toto období výrazně ovlivněno Studenou válkou, která bránila pokroku v mezinárodním trestním soudnictví. Během této války došlo k mnoha vnitřním ozbrojeným konfliktům, ve kterých docházelo k hrubým porušováním norem humanitárního práva.84 Reakce mezinárodního společenství přišla až po událostech, které se odehrály na území bývalé Jugoslávie po jejím rozpadu. Masové vyvraždování a etnické čistky spáchané během vzniklých konfliktů již nemohly zůstat nepotrestány. Reakcí bylo zřízení Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii na základě rezoluce Rady bezpečnosti. Stejným způsobem pak vznikl Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu.85 Období po skončení Studené války lze charakterizovat jako období vzniku mezinárodních soudních institucí, které mají pravomoc stíhat a potrestat jednotlivce za vážné porušení mezinárodního humanitárního práva a lze jej rozdělit do dvou etap. Do první můžeme zařadit založení dvou ad hoc tribunálů OSN pro bývalou Jugoslávii a Rwandu86 a do druhé přijetí Statutu a pozdější vznik Mezinárodního trestního soudu.87 Díky vývoji dosaženému v tomto období ,,přestala být možnost stíhání závažných zločinů podle mezinárodního práva před mezinárodními trestními tribunály pouze teoretickou hypotézou, ale stala se skutečností“.88
Protokol I o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů a Protokol II o ochraně obětí ozbrojených konfliktů nemajících mezinárodní charakter. 83 TÜRK, Danilo. Základy mezinárodního práva. 1.vydání. Beroun : Eva Roztoková, 2010, s. 462-463, 478-479. Ze slovinštiny přeložil David Blažek. 84 CASSESE, Antonio. International Criminal law, 1. vydání, New York : Oxford University Press Inc., 2003, s.334-335. 85 ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 115. 86 V roce 2002 vznikl ještě speciální soud pro Sierra Leone a to na základě dvoustranné smlouvy mezi vládou Sierra Leone a OSN. 87 CASSESE, Antonio. International Criminal law, 1. vydání, New York : Oxford University Press Inc., 2003, s.335. 88 ŠTURMA, Pavel. Vývoj v oblasti stíhání zločinů podle mezinárodního práva během poslední dekády 20. století : současné mezinárodní trestní tribunály OSN. Evropské a a mezinárodní právo. 2000. Číslo 910, s. 3. 82
26
2. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii89 2.1. Historický úvod Jugoslávský stát vznikl po 1. světové válce 1. prosince 1918 jako Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Součástí tohoto státu byly Srbsko, Černá Hora, Chorvatsko a Slavonie, Dalmácie, Bosna a Hercegovina, Vojvodina, Srem a Slovinsko. Po 2. světové válce v listopadu 1945 se konaly parlamentní volby, které jednoznačně vyhrála komunistická strana. Ta na svém prvním zasedání 29. listopadu 1945 zrušila monarchii a vyhlásila Federální lidovou republiku Jugoslávie.
90
Tvořilo ji šest republik: Bosna a
Hercegovina, Chorvatsko, Makedonie, Černá Hora, Srbsko a Slovensko. V rámci Srbska existovaly ještě dvě autonomní provincie: Kosovo a Vojvodina. V čele vlády stál Josip Broz Tito, který se později v roce 1953 stal prezidentem. V roce 1963 byla vyhlášena nová ústava, která změnila název státu na Socialistickou federativní republiku Jugoslávie.91 Protože Jugoslávie byla vytvořena z několika států, existovaly mezi příslušníky jednotlivých států národnostní rozpory.92 Prezidentu Titovi se podařilo situaci dočasně uklidnit, ovšem v 60. a 70. letech se díky změně politické atmosféry a hospodářské, sociální a demografické krizi začíná opět šířit nacionalismus. Po Titově smrti 4. května 1980 se Jugoslávie začíná postupně rozpadat. V Kosovu se situace začíná vyhrocovat a roste nacionální napětí mezi Albánci na straně jedné a Srby, Černohorci a Makedonci na straně druhé. Této krize využil pro své mocenské cíle Slobodan Milošević, který vystupoval jako horlivý obhájce srbských občanů v Kosovu. V roce 1987 se stal srbským vůdcem a později v prosinci 1990 srbským prezidentem.93
Celým názvem Mezinárodní trestní tribunál pro stíhání osob odpovědných za vážná porušení mezinárodního humanitárního práva na území bývalé Jugoslávie od roku 1991 90 PELIKÁN, Jan, TEJCHMAN, Miroslav. Dějiny Jugoslávie (1918-1991). 1. vydání. Praha : Univerzita Karlova, vydavatelství Karolinum, 1994, s. 8-32. 91 PELIKÁN, Jan, TEJCHMAN, Miroslav. Dějiny Jugoslávie (1918-1991). 1. vydání. Praha : Univerzita Karlova, vydavatelství Karolinum, 1994, s. 29, 54, 69. Také: BBC News, Timeline: Break-up of Yugoslavia [online]. @BBC MMIX., aktualizováno: Pondělí, 22. května 2006, 11:19. [cit. 23.10.2014]. Dostupný z WWW: http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/4997380.stm 92 SCHABAS, William. The UN International Criminal Tribunals : The former Yugoslavia, Rwanda and Sierra Leone, 1. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2006, s.13. 93 PELIKÁN, Jan, TEJCHMAN, Miroslav. Dějiny Jugoslávie (1918-1991). 1. vydání. Praha : Univerzita Karlova, vydavatelství Karolinum, 1994, s. 70-87. 89
27
Konečný zlom přinesly volby v roce 1990, které se uskutečnily ve všech svazových republikách a jež proběhly ve znamení velkého nacionalismu.94
2.2. Události, jež zapříčinily vznik ICTY V červnu 1991 vyhlásily nezávislost Chorvatsko a Slovinsko. Zatímco ve Slovinsku k žádným velkým bojům nedošlo, v Chorvatsku se rozhořel konflikt mezi chorvaty a srbskou menšinou podporovanou Miloševićem. Boje se vyznačovaly nebývanou krutostí, docházelo k pálení vesnic a tísice lidí začali opouštět své domovy.95 Již v prvních bojích o Dálmicii, Zadar a Šibenik, kde žili především Chorvaté, docházelo k etnickým čistkám, které provázely všechny konflikty na území bývalé Jugoslávie. Vzhledem k intenzitě bojů vyslalo OSN mírové sbory, kterým se podařilo dohodnout příměří v lednu 1992. Po uzavření příměří bylo Chorvatsko fakticky uznáno za samostatnou zemi Evropským společenstvím a srbská armáda se stáhla z jeho území.96 Další konflikt vypukl v roce 1992 v Bosně a Hercegovině, která také vyhlásila nezávislost. Proti tomu se zvedla vlna odporu ze strany bosenských Srbů, kteří byli zastánci vzniku nové Jugoslávie se Srbskem a Černou Horou a ještě před vyhlášením nezávislosti Bosny a Hercegoviny vyhlásili Republiku srbského národa Bosny a Hercogoviny. Ta však byla bosenskou vládou v Sarajevu označena za neústavní.97 Konflikt, kterého se zúčastnili bosenští muslimové98 (obyvatelé Bosny a Hercegoviny neboli Bosňáci), bosenští Srbové, na jejichž straně se angažovala sbrská bělehradská vláda a bosenští Chorvaté s podporou chorvatské armády, se stal nejkrvavějším konfliktem od 2. světové války a přinesl utrpení zejména civilnímu obyvatelstvu. Provázely jej etnické čistky, mimořádná krutost a brutalita. Jejím projevem bylo i ostřelování Sarajeva a masakr civilistů ve Srebrenici, kterému nezabránila ani přítomnost vojáků OSN, neboť kvůli slabému mandátu nemohli uplatnit PELIKÁN, Jan, TEJCHMAN, Miroslav. Dějiny Jugoslávie (1918-1991). 1. vydání. Praha : Univerzita Karlova, vydavatelství Karolinum, 1994, s. 85-87. 95 Tamtéž. 96 ŠVAMBERK, Alex. Rozpad Jugoslávie : 1991 – Válka v Chorvatsku. [online]. Novinky.cz. 2008. Datum aktualizace cca 2008. [cit. 24.10.2014]. Dostupný z WWW: http://special.novinky.cz/jugoslavie/valka-v-chorvatsku.html 97 ŠVAMBERK, Alex. Rozpad Jugoslávie : 1992-1993: První roky války v Bosně [online]. Novinky.cz. 2008. Datum aktualizace cca 2008. [cit. 24.10.2014]. Dostupný z WWW: http://special.novinky.cz/jugoslavie/prvni-roky-valky-v-bosne.html 98 Termín bosenští muslimové se používal z toho důvodu, aby se zdůraznilo, že šlo o odlišné etnikum. 94
28
sílu a zabránit tak genocidě. Konflikt si vyžádal přes sto tisíc obětí a více než 1,8 obyvatel Bosny a Hercegoviny muselo opustit své domovy.99 V listopadu 1995 Američané iniciovali mírová jednání v Daytonu, kde spolu válčíci strany uzavřely Daytonskou dohodu, která ukončila válku v Bosně a vytvořila dva autonomní celky s vlastní vládou: Federaci Bosny a Hercegoviny a Republiku Srbska.100 Události, ke kterým došlo v letech 1991 – 1995 na území bývalé Jugoslávie vyvolaly pobouření u světové veřejnosti a zároveň ukázaly na neschopnost mezinárodního společenství zabránit činům porušujícím pravidla humanitárního práva a principy lidskosti.101 Odpovědí na tyto zločiny se měl stát Mezinárodní trestní tribunál, jež měl sloužit jako nástroj mezinárodní spravedlnosti a potrestat pachatele těchto zločinů.
2.3. Založení Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii Myšlenka založení mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, který měl stíhat osoby odpovědné za zločiny spáchané během konfliktů na Balkáně, vyvstala v roce 1992. Dne 6. října 1992 přijala Rada bezpečnosti rezoluci 780, kterou byla založena Komise odborníků, jejichž úkolem bylo prověřit a získat důkazy vážných porušení Ženevských úmluv z roku 1949 a dalších norem humanitárního práva během bojů v bývalé Jugoslávii.102 Po shromáždění dostatečného množství důkazů doporučila Komise ve své zprávě z 16. ledna 1993 Radě bezpečnosti založení mezinárodního tribunálu. Ten byl, na základě jejího doporučení a zprávy Generálního tajemníka s přiloženým návrhem Statutu z 3. května 1993, založen rezolucí Rady bezpečnosti č. ŠVAMBERK, Alex. Rozpad Jugoslávie : 1992-1995: Válka v Bosně. [online]. Novinky.cz. 2008. Datum aktualizace cca 2008. [cit. 24.10.2014]. Dostupný z WWW: http://special.novinky.cz/jugoslavie/valka-v-bosne.html. Také: PELIKÁN, Jan, TEJCHMAN, Miroslav. Dějiny Jugoslávie (1918-1991). 1. vydání. Praha : Univerzita Karlova, vydavatelství Karolinum, 1994, s. 87. 100 The Washington Post, Timelines Balkans 1940s to 1999 [online]. The Washington Post Company 2000, dostupný z WWW: http://www.washingtonpost.com/wp-srv/inatl/longterm/balkans/timeline.htm. 101 ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 115. 102 SCHABAS, William. The UN International Criminal Tribunals : The former Yugoslavia, Rwanda and Sierra Leone, 1. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2006, s.13-18. Také: CASSESE, Antonio. International Criminal law, 1. vydání, New York : Oxford University Press Inc., 2003, s.336337 (poznámka pod čarou č. 25). 99
29
827 ze dne 25. května 1993 v souladu s kapitolou VII. Charty OSN (Akce při ohrožení míru, porušení míru a činech útočných)103. Dle článku 39 této kapitoly pokud Rada bezpečnosti dospěje k závěru, že došlo k ohrožení míru, porušení míru nebo útočnému činu, může učinit některé z opatření nezahrnujících užití ozbrojené síly, jejichž demonstrativní výčet je uveden v čl. 41104, případně některé z opatření v čl. 42. Právním základem založení tribunálu se stal právě čl. 41, což vyvolalo mnoho diskuzí a pochybností, zda je Rada bezpečnosti oprávněna zřídit mezinárodní tribunál tímto způsobem. S tímto problémem se musel soud vypořádat ve svém prvním případu, konkrétně
s bosenským
Srbem
Duško
Tadićem,
který
námítal
právě
jeho
neoprávněnost.105 ICTY byl zřízen jako pomocný orgán Rady bezpečnosti v souladu čl. 29 Charty OSN, podle kterého ,,Rada bezpečnosti může zřídit pomocné orgány, které považuje za nutné k výkonu svých funkcí.“, jemuž Rada svěřila samostatné pravomoci. Závaznost tohoto rozhodnutí (rezoluce) Rady bezpečnosti o zřízení ICTY plynula pro členy OSN z čl. 24 a čl. 25 Charty. První ze jmenovaných článků ve svém prvním bodě stanoví, že členové OSN svěřují Radě bezpečnosti základní odpovědnost za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti a jsou zajedno v tom, že Rada bezpečnosti, vykonávajíc své úkoly, jež vyplývají z této odpovědnosti, jedná jejich jménem. Druhý článek v sobě nese povinnost členů OSN přijmout a provést rozhodnutí Rady, které učinila v souladu s Chartou OSN.106 ICTY byl prvním mezinárodním trestním tribunálem od dob Norimberského a Tokijského tribunálů. Rozdíl oproti nim je, že v době založení ICTY konflikt v Jugoslávii ještě stále trval, nejednalo se tedy o soud vítězů nad poraženými. Odlišný je i způsob jeho založení na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN107, kdežto
103
SCHABAS, William. The UN International Criminal Tribunals : The former Yugoslavia, Rwanda and Sierra Leone, 1. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2006, s.13-22, 78. 104 Čl. 41 Charty OSN: ,,Rada bezpečnosti může rozhodnout, jakých opatření nezahrnujících užití ozbrojené síly má být použito, aby jejím rozhodnutím bylo dodáno účinnosti, a může vyzvat členy Organizace spojených národů, aby taková opatření provedli. Tato opatření mohou zahrnovat úplné nebo částečné přerušení hospodářských styků, spojů železničních, námořních, leteckých, poštovních, telegrafních, rádiových a jiných, jakož i přerušení styků diplomatických.“ 105 VÁLEK, Petr. Klíčová rozhodnutí mezinárodních trestnách tribunálů ve světle mezinárodního práva. 1. vydání, Praha : C.H.Beck, 2009, s.3-4. 106 ČEPELKA Čestmír. Mezinárodní trestní soudnictví. Právník : Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1999, ročník 138, číslo 10, s. 902-903 107 Zřídit ICTY mezinárodní smlouvou nebylo možné kvůli nesouhlasnému postoji jednotlivých zemí bývalé Jugoslávie.
30
Norimberský tribunál byl zřízen na základě mezinárodní smlouvy a Tokijský tribunál vyhlášením generála MacArthura.108
2.4. Statut ICTY Statut Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii byl připojen k rezoluci Rady bezpečnosti č. 827 z 25. května 1993, která Tribunál zřídila. Statut byl od svého přijetí několikrát doplněn, naposledy rezolucí Rady bezpečnosti z června 2009. Statut má 34 článků, ve kterých je popsána pravomoc, příslušnost a organizace Tribunálu, ale také zde najdeme ustanovení o sídle Tribunálu (nizozemský Haag), výdajích a úředním jazyku.
2.5. Jurisdikce ICTY Pravomoc (Competence) Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii je obecně vymezena v čl. 1 Statutu: ,,stíhat osoby odpovědné za vážná porušení mezinárodního humanitárního práva, spáchaná na území bývalé Jugoslávie od roku 1991“. Jurisdikce tribunálu je vymezena v následujích článcích Statutu.109 Věcná jurisdikce (nebo také věcná kompetence či příslušnost ratione materiae) je vymezena v článcích 2 až 5 Statutu ICTY. Patří do ní čtyři kategorie zločinů podle mezinárodního práva: Závažná porušení Ženevských úmluv o ochraně obětí války z roku 1949 (čl. 2), Porušení zákonů a obyčejů války (čl. 3 110), Genocida111 (čl. 4) a Zločiny proti lidskosti (čl. 5). V uvedených článcích jsou vždy uvedeny činy, které lze do dané kategorie zločinu zařadit. Od Statutu Norimberského tribunálu, Statutu ICTR a Římského statutu Mezinárodního trestního soudu se Statut ICTY liší především v rozdělení válečných zločinů do dvou samostatných kategorií uvedených v článcích 2 a 3. Došlo také k osamostatnění genocidy od zločinů proti lidskosti, které jsou subsidiární skutkovou podstatou ve vztahu k ní, neboť nevyžadují prokázání úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národnostní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako VÁLEK, Petr. Klíčová rozhodnutí mezinárodních trestnách tribunálů ve světle mezinárodního práva. 1. vydání, Praha : C.H.Beck, 2009, s. 3. 109 ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 78. Také: Čl. 1 Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. 110 Článek vychází z Haagské úmluvy č. IV. z roku 1907 s připojeným Řádem války pozemní. 111 Skutková podstata genocidy je přebrána z Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948, konkrétního z článku 2 a 3. 108
31
takovou.112 Jejich výčet byl rozšířen o zločiny, jež byly spáchany v souvislosti s etnickými čistkami, které provázely konflikty v Jugoslávii a které pobouřili mezinárodní veřejnost.113 Nadále u nich zůstala zachována požadována souvislost s ozbrojeným konfiktem (war nexus), ale modifikována tím, že již nerozlišuje mezi konfliktem mezinárodním a vnitřním.114 Do osobní jurisdikce (příslušnost ratione personae) ICTY patří podle čl. 6 Statutu pouze fyzické osoby, je tedy vyloučeno stíhání právnických osob. Čl. 7 odstavec 1 Statutu stanovil princip individuální trestní odpovědnosti za spáchané činy. Dle odstavce 2 a 4 řečeného ustanovení oficiální postavení (official position) ani rozkaz vlády nebo nadřízeného nezbavují obžalovaného trestní odpovědnosti. Rozkaz vlády nebo nadřízeného ale může být považován za polehčující okolnost. Tyto principy byly obsaženy také ve Statutu Norimberského tribunálu, můžeme tedy vidět, že Norimberský statut sloužil tvůrcům Statutu ICTY jako vzor. Oproti němu zde najdeme úpravu odpovědnosti nadřízeného v případě, že se činu dopustil podřízený (čl. 7 odstavec 3).115 Místní a časovou příslušnost upravuje čl. 8 Statutu. Místní jurisdikce (příslušnost ratione loci) se vztahuje na území bývalé Socialistické federativní republiky Jugoslávie, zahrnujíce souš, vzudšný prostor a teritoriální vody. Časová jurisdikce počíná obdobím
ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 78-80. Také: Statut Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. 113 ČEPELKA, Čestmír. Mezinárodní trestní soudnictví. Právník : Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1999, ročník 138, číslo 10, s. 905. 114 ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 78-80. Jedna z prvních otázek, kterou musel ICTY řešit, byla, zda konflikt v Jugoslávii byl mezinárodního nebo vnitrostátního charakteru. Toto určení bylo důležité, neboť obhajoba v případu Tadić vznesla námitku, že veškeré zločiny náležející do jurisdikce Tribunálu lze spáchat pouze v rámci mezinárodního konfliktu. Odvolací soud rozhodl, že na konflikt v bývalé Jugoslávii lze nahlížet jak na konflikt vnitrostátní tak mezinárodní, neboť původně vnitrostátní konflikt se stal mezinárodním vstupem Chorvatské armády do Bosny a Hercegoviny a vstupem Jugoslávské národní armády do Chorvatska. Zároveň z výkladu Statutu dovodil odvolací senát, že přijetím rezoluce č. 827 Rada bezpečnosti vytvořila Mezinárodní tribunál s cílem přivést před spravedlnost osoby odpovědné za vážná porušení humanitárního práva v bývalé Jugoslávii a znovunastolit mír a bezpečnost. Tento cíl Rada bezpečnosti sledovala dle odvolacího senátu bez ohledu na to, zda konflikt v bývalé Jugoslávii byl mezinárodní nebo vnitrostátní povahy. Z toho důvodu odvolací senát potvrdil zamítnutí námitky soudním senátem prvního stupně. Navzdory tomu ale následně potvrdil, že závážná porušení Ženevských úmluv z roku 1949 lze opravdu spáchat pouze v kontextu mezinárodního ozbrojeného konfliktu, jak namítala obhajoba. Viz. ICTY, Prokurátor vs. Tadić, IT-94-1-A. Decision on the Defence Motion for Interlocutory Appeal on Jurisdiction, ze dne 2. října 1995, bod 72. a 84. Dostupný z WWW: http://www.icty.org/x/cases/tadic/acdec/en/51002.htm. Také: VÁLEK, Petr. Klíčová rozhodnutí mezinárodních trestnách tribunálů ve světle mezinárodního práva. 1. vydání, Praha : C.H.Beck, 2009, s. 124-125. 115 Čl. 7 Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. 112
32
od 1. ledna 1993.116 Tím se Statut ICTY liší od Statutu Mezinárodního tribunálu pro Rwandu, kde je časová příslušnost přesně ohraničena začátkem a koncem. Statut ICTY pouze stanoví začátek jurisdikce a v důsledku toho je Tribunál příslušný stíhat nejen zločiny spáchané v počátcích konfliktu před uzavření Daytonské dohody, ale také zločiny, ke kterým došlo na konci 90. let v Kosovu.117 Statut nevyloučil možný vnitrostátní postih pachatele, ale při konkurenční jurisdikci (concurrent jurisdiction) ICTY a vnitrostátních soudů stanovil přednost (primacy) ICTY. Ten může ve kterémkoliv stádiu řízení před národním soudem požádat národní soud, aby podřídil svou jurisdikci Mezinárodnímu tribunálu.118 Zásada non bis in dem, obsažená v čl. 10, je formulována s ohledem na přednost Mezinárodního tribunálu. Podle ní je zcela vyloučeno, aby osoba, která již byla pro čin zakládající vážná porušení mezinárodního humanitárního práva souzena Mezinárodním tribunálem, byla znovu souzena za stejný čin před národním soudem. Naproti tomu osoba, která již byla za takový čin souzena před národním soudem, může být postavena před ICTY, pokud národní soud čin špatně kvalifikoval jako běžný trestný čin (ordinary crime) nebo řízení před národním soudem nebylo nestranné či nezávislé, mělo sloužit jako ochrana obviněného před mezinárodní trestní odpovědností (were designed to shield the accused), nebo případ nebyl řádně prošetřen.119
2.7. Struktura Tribunálu Dle čl. 11 Statutu jsou orgány Mezinárodního trestního tribunálu tři soudní senáty (Trial Chambers), jeden odvolací senát (Appeals Chamber), prokurátor (Prosecutor) a Kancelář (Registry).120 Jednotlivé soudní senáty se skládají ze tří stálých soudců a maximálně z šesti soudců ad litem121, kteří jsou voleni Valným shromážděním OSN na dobu čtyř let
Čl. 8 Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 81. 118 ČEPELKA, Čestmír. Mezinárodní trestní soudnictví. Právník : Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1999, ročník 138, číslo 10, s. 905. Také: Čl. 9 Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. 119 ČEPELKA, Čestmír. Mezinárodní trestní soudnictví. Právník : Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1999, ročník 138, číslo 10, s. 906. Také: ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 81. Také Čl. 10 Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. 120 Čl. 11 Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. 116 117
33
s možností znovuzvolení ze seznamu, který předkládá Rada bezpečnosti. Soudci ad litem jsou k jednotlivým případům přidělováni na žádost předsedy ICTY Generálním tajemníkem OSN. Odvolací senát je společný s Mezinárodním tribunálem pro Rwandu a skládá se ze sedmi soudců, z nichž pět jsou stálí soudci ICTY a dva jsou stálí soudci ICTR. Soudní senáty zasedají v počtu tří soudců, z nichž alespoň jeden musí být stálý soudce, odvolací senát zasedá v počtu pěti soudců.122 Maximální počet stálých soudců, kteří mohou u Mezinárodního tribunálu působit je šestnáct, soudců ad litem pak dvanáct. Stálí soudci si ze svého středu volí předsedu a místopředsedu. Současným předsedou tribunálu je soudce Theodor Meron z Polska.123 Dalším orgánem je prokurátor, který je nezávislým orgánem Mezinárodního tribunálu, jež nesmí vyhledávat ani přijímat žádné instrukce od vlád, mezinárodních organizací nebo od jiných zdrojů a je odpovědný za vyšetřování a stíhání osob odpovědných za závažná porušení humanitárního práva, kterých se dopustily na území bývalé Jugoslávie od 1. ledna 1996. Je jmenován Radou bezpečnosti na návrh Generálního tajemníka OSN na dobu čtyř let s možností znovuzvolení. Současným prokurátorem je Serge Brammertz z Belgie.124 Z prvu byl také prokurátor společným orgánem ICTY a ICTR, protože však v řízení docházelo k velkým průtahům, vydala Rada bezpečnosti rezoluci č. 1503 ze dne 28. srpna 2003, kterou byl doplněn čl. 15 Statutu ICTR o ustanovení zajišťující samostný Úřad prokurátora pro ICTR.125 Posledním hlavním orgánem působícím při Mezinárodním tribunálu je Kancelář, která zajišťuje chod Tribunálu po administrativní stránce. Skládá se z tajemníka (Registrar) a dalších osob, kterých je k její činnosti třeba.126
V letech 2001-2004 působila jako soudkyně ad litem JUDr. Ivana Janů, současná soudkyně Ústavního soudu. 122 Statut Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Také: UN, ICTY, About the ICTY : Chambers. [online] UN-ICTY., [cit. 24.10.2014], dostupný z WWW: http://www.icty.org/sections/AbouttheICTY/Chambers 123 Tamtéž. 124 Tamtéž. 125 Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1503, S/RES/1503 (2003), ze dne 28. srpna 2003, Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/English/Legal/Resolutions/English/s-res-1503e.pdf 126 Tamtéž. 121
34
2.6 Zahájení a plánované ukončení činnosti Tribunálu Svou činnost zahájil ICTY po více než roce po svém založení. V listopadu 1993 byli Valným shromážděním zvoleni soudci, kteří se poprvé sešli ke konci roku. Na začátku následujícího roku vypracovali jednací řády a pravidla provádění důkazů (Rules of Procedure and Evidence), které podrobněji upravují řízení před Mezinárodním tribunálem. První žaloby127 byly podány v průběhu roku 1994 a ke konci téhož roku bylo již několik podezřelých ve vazbě, i když se jednalo pouze o zločince menšího významu. První proces s Duško Tadićem byl zahájen 7. května 1996 a stal se velmi důležitým i pro další případy, neboť právě zde se musel Tribunál vypořádat s námitkou zákonnosti svého založení.128 Ukončení činnosti (Completion Strategy) bylo původně plánováno v roce 2010. Jelikož však poslední obviněný byl vzat do vazby až v červenci 2011, muselo dojít k odkladu. V současnosti se předpokládá, že poslední odvolací řízení v případě Mladić by mohlo být skončeno 31. července 2016.129 Uplynulo tedy již více než 20 let od založení Tribunálu a jeho činnost stále není ukončena.130 Tyto průtahy jsou způsobeny jednak ukrýváním se obviněných a také tím, že na rozdíl od Norimberku nebo Tokia mají obžalovaní možnost se odvolat proti rozhodnutí soudního senátu prvního stupně k odvolacímu senátu a soud nemůže soudit v nepřítomnosti obžalovaných.
Prvním obžalovaným byl Dragan Nikolić za zavažné porušení Ženevských úmluv, obyčejů válků a za zločiny proti lidskosti, kterých se dopustil v době, kdy byl velitelem táboru Susica v Bosně a Hercegovině. 128 SCHABAS, William. The UN International Criminal Tribunals : The former Yugoslavia, Rwanda and Sierra Leone, 1. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2006, s.22-23. Také: UN, ICTY. About the ICTY : Chambers. [online] UN-ICTY., [cit. 24.10.2014], dostupný z WWW: http://www.icty.org/sections/AbouttheICTY/Chambers 129 UN, ICTY, About the ICTY : Completion Strategy. [online] UN-ICTY., [cit. 24.10.2014], dostupný z WWW: http://www.icty.org/sid/10016 130 22. prosince 2010 Rada bezpečnosti OSN založila Mechanismus pro Mezinárodní trestní tribunály (The MICT). Jedná se o dočasný soudní orgán, na který přešla jurisdikce, práva, povinnosti a základní funkce ICTY a ICTR po skončení jejich mandátů, za účelem dokončení jejich činnosti a zachování jejich odkazu. Skládá se ze dvou větví. Na jednu přešly funkce ICTR a nachází se v Arushe v Tanzánii. Svou činnost zahájila 1. července 2012. Druhá větev pokračuje v činnosti ICTY, nachází se v Haagu a činnost zahájila 1. července 2013. Fakticky zahájí svou činnost MICT později, neboť oba Tribunály dokončí všechna řízení, včetně odvolacích, která byla zahájena před očekávaným započetím činnosti obou větví MICT. Řízení zahájená později spadají do působnosti MICT. V počátečním období se tedy činnost obou tribunálů a MICT bude překrývat. Viz: United Nations, The Mechanism for International Criminal Tribunals. About the MICT [online]. United Nations. [cit. 1.11.2014]. Dostupný z WWW: http://unmict.org/en/about. 127
35
K dnešnímu dni bylo obviněno 161 osob, z nichž 74 bylo odsouzeno, 18 bylo zproštěno obžaloby, 13 případů bylo podstoupeno národním soudům jednotlivých zemí bývalé Jugoslávie, 36 žalob bylo vzato zpět a 20 řízení stálé probíhá.131
3. Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu132 Druhým ad hoc tribunálem, který byl rovněž zřízen rezolucí Rady bezpečnosti OSN, je Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu. Byl zřízen necelý rok po založení svého jugoslávského předchůdce, jenž posloužil jako vzor. Z těchto dvou Tribunálů je ICTR tím méně známým 133, ovšem pro vývoj mezinárodního práva stále velmi významným, obzvláště pro zločin genocidy.
3.1. Události, jež vedly k založení tribunálu Založením Mezinárodního tribunálu Rada bezpečnosti reagovala na ukrutnosti, kterých se dopustili v průběhu občanské války134 ve Rwandě v roce 1994 extrémisté z kmene Hutů, které podporovala také prezidentská garda, část vojska a policie, proti Tutsijské menšině a umírněným Hutům.135 Ačkoliv konflikt trval pouhých 100 dní, vyžádal si asi 800 000 tisíc obětí a asi 2,7 milionu lidí muselo opustit své domovy. Dle odhadů bylo zabito 20 procent obyvatel země a asi 70 procent rwandských Tutsiů. Jednalo se o nejkrvavější, nejhrůznější a nejrychlejší genocidu vůbec. O tom svědčí i až těžko uvěřitelný průměrný počet 8 000 mrtvých za jeden den. Dle francouzského
131
UN, ICTY, About the ICTY : About the ICTY : Infographic: ICTY Facts & Figures. [online] UNICTY., [cit. 18.11.2014], dostupný z WWW: http://www.icty.org/sid/11186 132 Celým názvem Mezinárodní trestní tribunál pro stíhání osob odpovědných za genocidu a jiná závažná porušení mezinárodního humanitárního práva spáchaná na území Rwandy a Rwandských občanů odpovědných za genocidu a jiná taková porušení spáchaná na území sousedních států, mezi 1. lednem 1994 a 31. prosincem 1994. Originální název: The International Criminal Tribunal for the Prosecution of Persons Responsible for Genocide and Other Serious Violations of International Humanitarian Law Committed in the Territory of Rwanda and Rwandan Citizens responsible for genocide and other such violations committed in the territory of neighbouring States, between 1 January 1994 and 31 December 1994. 133 ŠTURMA, Pavel. Vývoj v oblasti stíhání zločinů podle mezinárodního práva během poslední dekády 20. století : současné mezinárodní trestní tribunály OSN. Evropské a a mezinárodní právo. 2000. Číslo 910, s. 12. 134 Vzhledem k tomu, že se jednal o konflikt mezi dvěmi etniky či kmeny, bylo by přesnějším označením válka kmenová či etnická. 135 ŠTURMA, Pavel. Vývoj v oblasti stíhání zločinů podle mezinárodního práva během poslední dekády 20. století : současné mezinárodní trestní tribunály OSN. Evropské a a mezinárodní právo. 2000. Číslo 910, s. 12.
36
historika Gérarda Pruniera se jednalo až o pětkrát větší masakrování lidí než při nacistickém holocaustu.136
3.1.1. Historické pozadí Pozadím těchto ukrutností byl historický konflikt mezi dvěma etnickými skupinami, Huty a Tutsii, jejichž příslušníci tvořili téměř veškeré137 obyvatelstvo Rwandy.138 Jejich rozlišování začalo již při prvním osídlení Rwandy. Lidé, kteří vlastnili většinu dobytka, byli označování jako Tutsiové a ostatní jako Hutuové. Zpočátku toto rozlišování nemělo rasový podtext. Ten získalo až v roce 1894, když se ze Rwandy stala německá kolonie. Němci postavili do čela země představitele Tutsiů, protože jim připadali více podobní evropanům než Hutuové.139 Po skončení 1. světové války získala Rwandu jako svou kolonii Belgie, která zavedla povinnost každého nosit u sebe identifikační kartu s označením, podle níž bude možno určit, zda se jedná o příslušníka Hutů nebo Tutsiů. Vedoucí pozice v zemi byly nadále ponechány v rukou Tutsiů, i přesto, že Hutuové tvořili skoro devadesát procent obyvatelstva Rwandy, což vyvolalo vlnu nespokojenosti na jejich straně. Během bojů o nezávislost se pokusili Belgičané zvrátit revoluci tím, že jmenovali novou vládu složenou pouze z příslušníků kmene Hutů. Logickým výsledkem byla nespokojenost Tutsiů na druhé straně. 140 Situace se ještě více vyostřila v roce 1973, kdy se stal prezidentem Juvénal Habyarimana, člen kmene Hutů, jež zavedl ve Rwandě totalitární režim založený na rasové ideologii proti Tutsiům, kteří byli vyloučeni ze všech vedoucích pozic. Napětí, které ve Rwandě vládlo, nakonec vyústilo v občanskou válku v roce 1990. Tutsiové domáhajíce se změny situace, zahájili ofenzívu s jejich nově vytvořenou Rwandskou
Česká tisková kancelář. Genocida ve Rwandě v 1994 byla pětkrát horší než holokaust. [online]. Praha : ČTK. Vydáno 4. dubna 2014, aktualizováno 6. dubna 2014 [citováno 26. října 2014]. Dostupný z WWW: http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/genocida-ve-rwande-v-1994-byla-petkrat-horsi-nezholokaust/1063529 137 Asi 99%, zbytek tvořila malá skupinka lovců z kmene Twa. 138 SCHABAS, William. The UN International Criminal Tribunals : The former Yugoslavia, Rwanda and Sierra Leone, 1. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2006, s. 24. 139 Jennifer Rosenberg, Rwanda Genocide : A Short History of the Rwanda Genocide [online]. About.com 2014 20th Century History, [cit. 27. října 2014], dostupný z WWW: http://history1900s.about.com/od/rwandangenocide/a/Rwanda-Genocide.htm 140 Tamtéž. 136
37
vlasteneckou frontou (FPR). Změna měla přijít 3. srpna 1993, když prezident Habyarimana podepsal mírovou dohodu, jež měla ukončit rozbroje mezi oběma skupinami a zajistit Tutsiům účast na vládě. Dohlížet nad jejím plněním měla Pozorovatelská mise OSN pro Rwandu (UNAMIR).141
3.1.2. Genocida ve Rwandě Extremističtí Hutuové s podmínkami mírové dohody spokojeni nebyli, a když 6. dubna 1994 bylo sestřeleno letadlo prezidenta Habyarimany nad hlavním městem Kigali, svalili vinu na příslušníky Tutsiů a zahájili jejich masové vyvražďování. Jako první byli popraveni opoziční politici (Tutsiové i Hutuové) včetně premiérky, při jejíž ochraně bylo zabito deset beligických vojáků UNAMIR, v důsledku čehož Belgie stáhla zbytek svých sil ze Rwandy. Na vraždění se nejvíce podíleli extremističtí Hutuové z milicí Interahamwe a Impuzamugambi.142 Většina obětí byla usmrcena mačetami, holemi nebo noži, neboť zbraně a náboje do nich byly příliš drahé. Díky identifikačním kartám, zavedených belgickou vládou, bylo pro Hutu extremisty velmi snadné Tutsie vypátrat. Byli zabíjeni muži, ženy i děti, nikdo neměl být ušetřen. Mnoho z nich bylo před svou smrtí mučeno, ženy byly znásilňovány. Tisíce Tutsiů se snažilo ukrýt před masakrem v kostelech, nemocnicích nebo školách. Ovšem i v těchto místech docházelo k masovým vraždám. K jednomu z největších masakrů během genocidy ve Rwandě došlo ve dnech 15. – 16. dubna 1994, kdy bylo zabito kolem 1 500 Tutsiů v římsko-katolickém kostele ve městě Nyarubuye.143
141
Jennifer Rosenberg, Rwanda Genocide : A Short History of the Rwanda Genocide [online]. About.com 2014 20th Century History, [cit. 27. října 2014], dostupný z WWW: http://history1900s.about.com/od/rwandangenocide/a/Rwanda-Genocide.htm. Také: Česká tisková kancelář. Genocida ve Rwandě v 1994 byla pětkrát horší než holokaust. [online]. Praha : ČTK. Vydáno 4. dubna 2014, aktualizováno 6. dubna 2014 [citováno 27. října 2014]. Dostupný z WWW: http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/genocida-ve-rwande-v-1994-byla-petkrat-horsi-nezholokaust/1063529 142 Jennifer Rosenberg, Rwanda Genocide : A Short History of the Rwanda Genocide [online]. About.com 2014 20th Century History, [cit. 27. října 2014], dostupný z WWW: http://history1900s.about.com/od/rwandangenocide/a/Rwanda-Genocide.htm. Také: Česká tisková kancelář. Genocida ve Rwandě v 1994 byla pětkrát horší než holokaust. [online]. Praha : ČTK. Vydáno 4. dubna 2014, aktualizováno 6. dubna 2014 [citováno 27. října 2014]. Dostupný z WWW: http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/genocida-ve-rwande-v-1994-byla-petkrat-horsi-nezholokaust/1063529. 143 Tamtéž.
38
Nenávist vůči Tutsiům šířila i média, jmenovitě Kangura noviny, kontrolovány Huty, a RTLM (Radio Télévison des Milles Collines). RTLM se do konfliktu dokonce aktivně zapojovalo a ve vysílání oznamovalo jména těch, jež měli být zavražděni. Genocidu zastavil až vpád Tutsijské vlastenecké fronty, která převzala kontrolu nad územím Rwandy a válka skončila. Po jejím vítězství odešlo ze strachu z pomsty ze země na 1,7 milionu Hutů. Prezidentem země a premiérem byli sice jmenováni zástupci Hutů, ale většinu ve vládě měli Tutsiové. Faktickou vládu nad zemí převzal šéf FPR generál Paul Kagame z kmene Tutsi, který se později vroce 2000 stal prezidentem.144 Dodnes si můžeme klást otázku, proč svět těmto událostem pouze přihlížel a nezasáhl. Bylo zřejmé, že zločiny, kterých se Hutuové dopouštějí, naplňují skutkovou podstatu genocidy, i když si to mezinárodní společenství nechtělo přiznat. Naopak v době největších masakrů stáhla Rada bezpečnosti ze země více než 2 500 vojáků a počet členů v mírové misi UNAMIR redukovala na pouhých 270. Postup OSN je dnes pro nás ještě více zarážející, když v roce OSN 1997 potvrdila, že o chystaném masakru věděla a mohla genocidě zabránit.145 Rada bezpečnosti nejen, že nedokázala na vzniklou situaci reagovat, ale ani neměla odvahu ji nazývat pravým jménem. Prvním státem, který poprvé přiznal, že ve Rwandě probíhá genocida, byla Česká republika. Svou řečí na půdě Rady bezpečnosti OSN takto učinil český zástupce Karel Kovanda dne 5. května 1994. 146 Následně zástupce Argentiny Emilio Cardenas ve své řeči zdůraznil, že události ve Rwandě musí být vyšetřeny a ti, kteří se dopustili genocidy, nemohou zůstat nepotrestaní.147
Tamtéž. Jennifer Rosenberg, Rwanda Genocide : A Short History of the Rwanda Genocide [online]. About.com 2014 20th Century History, [cit. 27. října 2014], dostupný z WWW: http://history1900s.about.com/od/rwandangenocide/a/Rwanda-Genocide.htm. Také: Česká tisková kancelář. Genocida ve Rwandě v 1994 byla pětkrát horší než holokaust. [online]. Praha : ČTK. Vydáno 4. dubna 2014, aktualizováno 6. dubna 2014 [citováno 27. října 2014]. Dostupný z WWW: http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/genocida-ve-rwande-v-1994-byla-petkrat-horsi-nezholokaust/1063529. 146 POSPÍŠIL, Ivo, KŘÍŽ, Zdeněk a kolektiv. Ozbrojené konflikty po konci studené války. 1. vydání, Brno : Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2012, s. 262. 147 SCHABAS, William. The UN International Criminal Tribunals : The former Yugoslavia, Rwanda and Sierra Leone, 1. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2006, s. 26. 144 145
39
3.2. Založení Mezinárodního tribunálu pro Rwandu a námitky Rwandské vlády V červnu 1994 navštívili Rwandu tři členové Komise pro lidská práva u OSN a potvrdili nejhorší. Systematické vyvražďování, které zde probíhalo, naplňuje skutkovou stránku genocidy podle Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia. Na základě tohoto zjištění doporučili OSN buďto založení zvláštního mezinárodního ad hoc tribunálu nebo rozšířit jurisdikci již existujícího Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii.148 O měsíc později zřídila Rada bezpečnosti rezolucí č. 935 Komisi odborníků (stejně jako tomu bylo v případě bývalé Jugoslávie), jejiž úkolem bylo prošetřit situaci ve Rwandě a podat zprávu s doporučeným postupem.149 Komise ve své předběžné zprávě doporučila Radě bezpečnosti doplnit Statut Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugosávii, aby bylo zajištěno, že jeho jurisdikce pokryje také zločiny podle mezinárodního práva spáchané během ozbrojeného konfliktu na území Rwandy, který započal 6. dubna 1994.150 Komise se tedy ve své zprávě přiklonila k rozšíření jurisdikce ICTY, nikoliv k založení samostatné instituce. Z důvodu obav, aby nebyl rwandský tribunál pokládán za podřízený svému předchůdci v Jugoslávii, předložily USA spolu s Novým Zélandem nový návrh, podle kterého měl být založen samostatný tribunál, který bude sdílet Úřad prokurátora a Odvolací senát s Mezinárodním tribunálem pro bývalou Jugoslávii. K tomuto řešení se přiklonila i Rada bezpečnosti a 8. listopadu 1994 přijala rezoluci č. 955, kterou byl zřízen Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu. Stejně jako ICTY byl tento tribunál zřízen podle kapitoly VII. Charty OSN a jako pomocný orgán OSN. Hlasování se zdržela Čína, podle níž konflikt ve Rwandě byl na rozdíl od jugoslávského ryze vnitrostátní a založením tribunálu tímto způsobem dochází k zásahu do státní
Tamtéž SCHABAS, William. The UN International Criminal Tribunals : The former Yugoslavia, Rwanda and Sierra Leone, 1. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2006, s. 26. 150 Preliminary report of the Independent Commission of Experts established in accordance with Security Council resolution 935 (1994) [online]. Security Council Report, S/1994/1125, s. 31, bod 151. Dostupný z WWW: http://www.securitycouncilreport.org/atf/cf/%7B65BFCF9B-6D27-4E9C-8CD3CF6E4FF96FF9%7D/s_1994_1125.pdf. 148 149
40
suverenity.151 Podle jejího názoru měl být tento Tribunál založen mezinárodní smlouvou a nikoliv rezolucí Rady bezpečnosti podle kapitoly VII. Charty OSN.152 Rwanda153, ačkoliv 28. září 1994 formálně požádala OSN o založení tribunálu, hlasovala proti přijetí rezoluce.154 Proti návrhu vznesla Rwanda několik námitek. Jednak nebyla spokojena s omezenou časovou jurisdikcí Tribunálu od 6. dubna 1994 do konce roku 1994. Žádala, aby datum určující počátek jurisdikce bylo stanoveno na 1. října 1990, a zároveň datum určující konec na 17. července 1994. Tento den je považován za den ukončení občanské války a Tutsijská vláda měla obavy, že pokud by časová působnost Tribunálu trvala až do konce roku 1994, mohl by Tribunál stíhat také zločiny, kterých se dopustili příslušníci Tutsijské vlastenecké fronty. Požadavku vlády bylo vyhověno pouze částečně a jurisdikce Tribunálu byla stanovena od 1. ledna 1994 až do konce roku 1994.155 Dále se rwandská vláda domáhala toho, aby bylo přijato ustanovení, které by bránilo Francii, kterou Tutsiové obviňovali z pomoci Hutům, nominovat soudce ICTR. Tento návrh Rada bezpečnosti zamítla, ale je zajímavostí, že dosud v průběhu činnosti Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu nebyl zvolen žádný kandidát z Francie. Svou nespokojenost vyjádřila také k tomu, že dle původního návrhu Statutu měly být tresty vykonány v cizině, nikoliv ve Rwandě. Této námitce bylo vyhověno a ustanovení bylo v konečné verzi změněno.156 Další námitkou bylo, že Statut nepřipouštěl trest smrti, který naopak rwandský právní systém dovoloval. Rwandská vláda také vyjádřila obavy, že ICTR bude pokládán pouze za rozšíření již existujícího ICTY, a že sdílený Úřad prokurátora a odvolací senát bude snižovat jeho efektivitu. Patrně však hlavním důvodem, proč rwandská vláda hlasovala proti návrhu, bylo, že ICTR měl mít sídlo mimo území Rwandy. Bylo tomu tak především proto, aby byl zajištěn spravedlivý a nezávislý proces s obviněnými, a také z důvodu bezpečnosti. Tutsijská vláda požadovala, aby se sídelním městem stalo 151
SCHABAS, William. The UN International Criminal Tribunals : The former Yugoslavia, Rwanda and Sierra Leone, 1. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2006, s. 28-30. 152 VÁLEK, Petr. Klíčová rozhodnutí mezinárodních trestnách tribunálů ve světle mezinárodního práva. 1. vydání, Praha : C.H.Beck, 2009, s. 10. 153 Rwanda byla v té době jedním z deseti nestálých členů Rady bezpečnosti OSN, kteří jsou voleni Valným shromážděním OSN na dobu dvou let. 154 SCHABAS, William. The UN International Criminal Tribunals : The former Yugoslavia, Rwanda and Sierra Leone, 1. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2006, s. 26-29. 155 PESKIN, Victor. International Justice in Rwanda and the Balkans : Virtual Trials and the Struggle for State Cooperation. 1. vydání, New York : Cambridge University Press, 2008, s 161-169. 156 Tamtéž.
41
hlavním město Rwandy Kigali, aby byla zajištěna možnost rwandským občanům se procesů účastnit. Sídlem se nakonec na základě rezoluce Rady bezpečnosti č. 977 z 22. února 1995 stalo město Arusha v Tanzanii. Umístění soudu zde mělo symbolický význam, neboť právě v tomto městě byla podepsáná mírová dohoda mezi Huty a Tutsii v roce 1993, která měla zajistit rozdělení moci ve státě mezi obě etnické skupiny. Jako ústupek rwandské vládě bylo dohodnuto, že v Kigali bude Kancelář zástupce prokurátora (Deputy prosecutor´s office).157
3.3. Statut ICTR Statut Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu byl stejně jako Statut Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii připojen k rezoluci Rady bezpečnosti, kterou byl Tribunál založen. Byl také několikrát pozměněn rezolucemi Rady bezpečnosti OSN, naposledy rezoluci č. 1901 z prosince roku 2009.158 Statut má celkem 32 článků, ve kterých jsou popsány pravomoc, jurisdikce, organizace, základní zásady řízení, výdaje a jazyk Tribunálu.159 Je velmi podobný Statutu ICTY, který byl jeho předlohou, ale najdeme zde i podstatné odlišnosti, především v jurisdikci Tribunálu ratione materiae (viz. níže).160 Rozdílem také je, že zde nenajdeme ustanovení ohledně sídla tribunálu. Jak již jsem zmínil výše, přijetí Statutu provázely spory mezi Rwandskou vládou a Radou bezpečnosti ohledně sídla ICTR, kterým se nakonec stalo město Arusha v Tanzanii na základě rezoluce Rady bezpečnosti č. 977 z 22. února 1995.
3.4. Jurisdikce ICTR Stejně jako u ICTY je pravomoc ICTR obecně vymezena v prvním článku Statutu. Podle něj je Mezinárodní tribunál pro Rwandu nadán pravomocí stíhat osoby odpovědné za zavážná porušení mezinárodního humanitárního práva, kterých se dopustily na území Rwandy, a spolu s nimi rwandské občany odpovědné za taková
Tamtéž. Statut Mezinárodního tribunálu pro Rwandu, dostupný z WWW: http://www.unictr.org/Portals/0/English/Legal/Statute/2010.pdf 159 Tamtéž. 160 ŠTURMA, Pavel. Vývoj v oblasti stíhání zločinů podle mezinárodního práva během poslední dekády 20. století : současné mezinárodní trestní tribunály OSN. Evropské a a mezinárodní právo. 2000. Číslo 910, s. 12. 157 158
42
porušení spáchané na území sousedních států mezi 1. lednem 1994 a 31. prosincem 1994.161 Rozdíl mezi statuty obou tribunálů je především v jejich věcné jurisdikci (příslušnost ratione materiae). Oproti ICTY je ICTR oprávněn trestat pouze tři kategorie zločinů. Na prvním místě je zařazena genocida, jako hlavní zločin, k jehož stíhání a potrestání je Tribunál určen. Definice zločinu genocidy je rovněž vymezena shodně s Úmluvou o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948, jak je tomu v čl. 4 Statutu ICTY. Další dvě kategorie zločinů tvoří zločiny proti lidskosti a porušení článku 3 společného Ženevským úmluvám a Dodatkového protokolu II. U zločinů proti lidskosti (čl. 3) Statut tribunálu pro Rwandu upustil od požadováné souvislosti těchto zločinů s ozbrojeným konfliktem (war nexus), jak tomu je v článku 5 Statutu ICTY, čímž opustil zbytečně zužující pojetí tohoto zločinu, zavedl však novou obecnou podmínku, podle níž tyto zločiny musejí být spáhány jako součást rozšířeného či systematického útoku proti jakémukoliv civilnímu obyvatelstvu z národnostních, politických, etnických, rasových nebo náboženských důvodů.162 Výčet jednotlivých skutkových podstat je pak shodný s výčtem uvedeným ve Statutu ICTY.163 Hlavním rozdílem mezi oběma Statuty je kontrukce čl. 4 rwandského Statutu (Porušení článku 3 společného Ženevským úmluvám a Dodatkového protokolu II.) oproti podobnému čl. 2 jugoslávského Statutu (Závažná porušení Ženevských úmluv z roku 1949). Rada bezpečnosti touto konstrukcí reagovala na situaci, kdy konflikt ve Rwandě měl povahu vnitrostátního konfliktu, na nějž se nemohou uplatnit Ženevské úmluvy z roku 1949 jako celek, ale pouze jejich společný článek 3, který stanoví humanitární minimum, jež musí být vždy a za všech okolností dodržováno. Odkazem na tento článek, jakož i na Dodatkový protokol II., který jej doplňuje, Rada bezpečnosti
Čl. 1. Statutu Mezinárodního tribunálu pro Rwandu. Čl. 3 Statutu tedy požaduje na rozdíl od Statutu ICTY spáchání zločinů s diskriminačním úmyslem. K tomuto požadavku se vyjádřil odvolací senát ICTR v případě Akayesu a konstatoval, že článek 3 Statutu nevyžaduje, aby všechny zločiny proti lidskosti vyjmenované v tomto článku, byly spáchány s diskriminačním úmyslem. Jediným zločinem, který tento úmysl vyžaduje, je dle názoru odvolacího senátu perzekuce civilního obyvatelstva založena na politických, rasových a náboženských důvodech. Viz. VÁLEK, Petr. Klíčová rozhodnutí mezinárodních trestnách tribunálů ve světle mezinárodního práva. 1. vydání, Praha : C.H.Beck, 2009, s. 10. Také: ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR96-4-A, ze dne 1. června 2001, bod 468-469. Dostupný z WWW: http://www.refworld.org/docid/4084f42f4.html. 163 ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 100. Také: Čl. 2 – 4 Statutu Mezinárodního tribunálu pro Rwandu. 161 162
43
zajistila, že ICTR bude věcně příslušný stíhat také zločiny spáchané v průběhu vnitřního konfliktu.164 Časová a místní příslušnost Tribunálu, které již vyplývají z čl. 1, jsou vymezeny v samostatném článku 7. Podle něj je ICTR příslušný stíhat zločiny spáchané od 1. ledna 1994 do 31. prosince 1994. Jak již uvedeno výše, je příslušnost ICTR oproti ICTY přesně ohraničena svým začátkem a koncem, zatímco jugoslávský Tribunál má svou příslušnost vymezenou jen začátkem (od 1. ledna 1991). Rozdíl je také v územní příslušnosti, která se vztahuje nejen na území Rwandy, zahrnujíce zemský povrch a vzdušný prostor, ale také na území sousedících států, pokud jde o zločiny tam spáchané rwandskými občany. Jugoslávský tribunál byl příslušný stíhat pouze zločiny spáchané na území bývalé Socialistické federativní republiky Jugoslávie, nikoliv také na území sousedních států.165 Shodně se statutem ICTY je vymezena osobní jurisdikce (příslušnost ratione personae), do níž patří pouze fyzické osoby a nikoliv osoby právnické. Rovněž jsou zde totožná ustanovení ohledně odpovědnosti osob v oficiálním postavení, jednání na rozkaz a odpovědnosti nadřízeného. Čl. 8 Statutu ICTR, stejně jako čl. 9 ICTY, stanovil konkureční jurisdikci s národními soudy s přednostní jurisdikcí Mezinárodního tribunálu pro Rwandu. Totožná je i úprava principu ne bis in dem připouštějící opět dvě možné výjimky.166
3.5. Struktura Tribunálu Co se týče organizační struktury Tribunálu, je ICTR obdobou ICTY. Skládá se rovněž ze soudních senátů, odvolacího senátu, prokurátora a Kanceláře. Jak již bylo zmíněno výše, odvolací senát a prokurátor byli zpočátku společnými orgány ICTY a ICTR za účelem sladění postupů obou tribunálů. Od 15. září 2003 mají však oba Mezinárodní tribunály vlastního prokurátora. Současným prokurátorem ICTR je Hassan Bubacar Jallow z Gambie. Je nezávislým a samostatným orgánem ICTR, který je odpovědný za vyšetřování a trestní stíhání osob odpovědných za zavážná porušení ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 100-101. Také: VÁLEK, Petr. Klíčová rozhodnutí mezinárodních trestnách tribunálů ve světle mezinárodního práva. 1. vydání, Praha : C.H.Beck, 2009, s. 11. 165 Čl. 7 Statutu Mezinárodního tribunálu pro Rwandu. Také: ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 102. 166 Statut Mezinárodního tribunálu pro Rwandu. 164
44
mezinárodního humanitárního práva spáchané na území Rwandy a rwandských občanů, kteří spáchali takové činy na území sousedních států, v období od 1. ledna 1994 do 31. prosince 1994. Odvolací senát je nadále společný s ICTY.167 Statut ICTR stejně jako statut ICTY rozlišuje stálé soudce a soudce ad litem168, kteří jsou rozděleni do tří soudních senátů. Obě kategorie soudců jsou voleny Valným shromážděním OSN na dobu 4 let, stálí soudci s možností znovuzvolení. U tribunálu může působit najednou maximálně šestnáct stálých soudců a děvět soudců ad litem. Rozdílem oproti Statutu ICTY je menší počet soudců ad litem a nemožnost jejich znovuzvolení.169 Soudci si ze svého středu volí předsedu. Současným předsedou Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu je soudce Vagn Joensen z Dánska.170 Stejně jako u ICTY, zajišťuje chod ICTR po administrativní stránce Kancelář. Rovněž se skládá z tajemníka a dalších osob, jichž je k její činnosti třeba.171 Můžeme tedy vidět, že struktura ICTR skutečně kopíruje svého jugoslávského předchůdce, od něhož se odchyluje pouze v maličkostech. Za pozitivní můžeme pokládat rozhodnutí Rady bezpečnosti osamostatnit Úřad prokurátora od ICTY, což urychlilo řízení u obou tribunálů. Toto zahlcení ICTR zřízením společného Úřadu prokurátora předvídala již rwandská vláda, když vyjádřila své námitky k návrhu Tribunálu, ale Rada bezpečnosti odmítla učinit, co učinila o devět let později.
3.6. Zahájení a plánované ukončení činnosti Tribunálu Soudci do soudních senátů byli jmenováni na začátku roku 1995. Vzhledem k tomu, že ICTR měl společný odvolací senát a Úřad prokurátora s ICTY, nebylo třeba provádět volby do těchto orgánu. Ve stejném roce vypracovali jednací řády a pravidla provádění důkazů (Rules of Procedure and Evidence) upravující řízení před Tribunálem. První žaloby byly podány 12. prosince 1995, v nichž Tribunál obvinil osm
VÁLEK, Petr. Klíčová rozhodnutí mezinárodních trestnách tribunálů ve světle mezinárodního práva. 1. vydání, Praha : C.H.Beck, 2009, s. 11. Také: International Criminal Tribunal for Rwanda. About ICTR : ICTR Structure : Office of the Prosecution. [online]. Arusha, Tanzánie. [cit. 19.11.2014]. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/tabid/104/default.aspx 168 V letech 2006-2008 a poté 2010-2012 působil jako soudce ad litem současný soudce Mezinárodního trestního soudu JUDr. Robert Fremr. 169 Čl. 11, č. 12 ter, čl. 12 quater Statutu Mezinárodního tribunálu pro Rwandu. 170 Čl. 13 Statutu Mezinárodního tribunálu pro Rwandu. 171 Čl. 16 Statutu Mezinárodního tribunálu pro Rwandu. 167
45
osob z genocidy.172 První proces u Mezinárodního tribunálu pro Rwandu byl zahájen 9. ledna 1997173, tedy více než 2 roky od založení Tribunálu.174 Stejně jako u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii původní Strategie ukončení (Completion Strategy) nebyla dodržena a podle dopisu předsedy ICTR z 15. května 2014, by Tribunál mohl ukončit svou činnosti v průběhu roku 2015.175 K dnešnímu dni bylo obviněno 93 osob. Z tohoto počtu bylo 54 odsouzeno, 14 zproštěno obžaloby, v 7 případech ještě probíhá odvolací řízení, 10 osob bylo předáno k řízení před národními soudy, 3 případy byly podstoupeny MICT, 2 žaloby byly vzaty zpět a 3 obvinění zemřeli před zahájením procesu nebo v jeho průběhu.176
172
SCHABAS, William. The UN International Criminal Tribunals : The former Yugoslavia, Rwanda and Sierra Leone, 1. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2006, s. 30. 173 Prokurátor vs. Jean Paul Akayesu, ICTR-96-4. Jean Paul Akayesu byl starostou venkovské obce Taba v Gitaramě od dubna 1993 do června 1994. Během jeho správy bylo zabito v této obci více než 2 000 Tutsiů. Akayesu byl odsouzen k trestu odněti svobody na doživotí za spáchání genocidy a zločinů proti lidskosti. 174 JONES, John R.W.D. The Practice of the International Criminal Tribunals for the Former Yugoslavia and Rwanda. 2. vydání, New York : Transnational Publishers, 2000, s. 25. 175 Dopis předsedy Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu předsedovi Rady bezpečnosti z 15. května 2014, S/2014/343, s. 21, bod 82. [online]. International Criminal Tribunal for Rwanda, About ICTR, ICTR Completion Strategy. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/English/FactSheets/Completion_St/S-2014-343e.pdf 176 International Criminal Tribunal for Rwanda. Home : The ICTR in Brief. [online]. Arusha, Tanzánie. [cit. 19.11.2014]. Dostupný z WWW: http://www.unictr.org/en/tribunal
46
4. Genocida v rozhodovací činnosti ICTY a ICTR a interpretace tohoto žločinu Genocida je zločinem podle mezinárodního práva od roku 1946, kdy ji za mezinárodní zločin prohlásilo Valné shromáždění OSN. Poprvé byla definována v Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidia v článku 2. Článek 3 řečené Úmluvy prohlásil za zločiny kromě samotné genocidy také spolčení a podněcování ke genocidě, pokus genocidy a účastenství na ní. Jak je již zmíněno výše, byly tyto články ve své původní podobě inkorporovány do Statutů ICTY (čl. 4) a ICTR (čl. 2). Ačkoliv definice genocidy je v obou Statutech shodná, její umístění mezi zločiny spadajícími do jurisdikce Mezinárodních tribunálů nikoliv. Ve Statutu ICTR je zločin genocidy umístěn na prvním místě, před zločiny proti lidskosti a před Porušeními článku 3 společného Ženevským úmluvám a Dodatkového protokolu II. Z toho vyplývá, že genocida, kterou ICTR označil v případě Kambanda jako zločin všech zločinů, je pro Mezinárodní tribunál pro Rwandu prioritou. Tento závěr lze vyvozovat také z celého názvu tribunálu177, jenž se nachází v úvodním odstavci Statutu ICTR, ve kterém je obsaženo slovo genocida hned dvakrát. Naproti tomu Statut ICTY zařadil zločin genocidy až na místo třetí, za závažná porušení Ženevských úmluv o ochraně obětí války z roku 1949 a za porušení zákonů a obyčejů války. Na posledním místě se nacházejí zločiny proti lidskosti.178 Že byl ICTR vytvořen především za účelem stíhání zločinu genocidy, svědčí také to, že téměř každý, proti komu bylo vedeno trestní řízení před Tribunálem, byl obviněn z genocidy nebo jiného trestného činu s ní související (čl. 2 odst. 3 Statutu ICTR). Dokladem toho je i případ Ntuyahaga, kdy soudní senát odmítl soudit
177
The International Criminal Tribunal for the Prosecution of Persons Responsible for Genocide and Other serious Violations of International Humanitarian Law Committed in the Territory of Rwanda and Rwandan Citizens responsible for genocide and other such violations committed in the territory of neighbouring States, between 1 January 1994 and 31 December 1994 - Mezinárodní trestní tribunál pro stíhání osob odpovědných za genocidu a jiná závažná porušení mezinárodního humanitárního práva spáchaná na území Rwandy a Rwandských občanů odpovědných za genocidu a jiná taková porušení spáchaná na území sousedních států, mezi 1. lednem 1994 a 31. prosincem 1994. 178 JONES, John R.W.D. The Practice of the International Criminal Tribunals for the Former Yugoslavia and Rwanda, 2. vydání, New York : Transnational Publishers, Inc., 2000, s. 477-478.
47
obviněného ze zločinu genocidy pro nedostatek materiálů předložených prokurátorem v obžalobě a následné zpětvzetí žaloby prokurátorem.179 U Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii byla situace jiná. Ačkoliv před založením Tribunálu byly události v bývalé Jugoslávii popisovány jako genocida, Rada bezpečnosti v rezoluci č. 827 z 25. května 1993, kterou ICTY založila, popsala situaci jako etnické čistky (více o vztahu genocidy a etnických čistek v podkapitole 4.1.2.2. Genocida a etnické čistky). Právě proto, že byla situace v Jugoslávii charakterizována jako etnické čistky, bylo podáno k ICTY velmi málo žalob, které by zahrnovaly obvinění z genocidy. První osobou odsouzenou za zločin genocidy, se stal až rozsudkem z 2. srpna 2001 Radislav Krstić.180 Možným důvodem, proč prokurátor ICTY nezahrnul do jednotlivých žalob obvinění z genocidy, bylo, že si byl vědom obtížnosti prokázání zvláštního úmyslu u tohoto zločinu. O etnických čistkách, stejně jako o genocidě ve Rwandě, nebylo pochyb, jejich prokázání se tedy jevilo mnohem schůdnější než u genocidy. Z výše uvedeného plyne, že pro zločin genocidy je základem především judikatura ICTR. Ale nelze naprosto opominout judikaturu ICTY, neboť i zde se soudci genocidou v několika případech zabývali a řešili sporné otázky ohledně tohoto zločinu. Ve své diplomové práci budu především čerpat z judikatury ICTR, jež budu doplňovat judikaturou ICTY. O obou Tribunálech však platí, že byly prvními soudními orgány, které interpretovaly a aplikovaly v praxi Úmluvu o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948, a které vyložily skutkovou podstatu tohoto zločinu a jeho samotný obsah, čímž napomohly lepšímu porozumění genocidy v mezinárodním právu.181
179
SCHABAS, William. The UN International Criminal Tribunals : The former Yugoslavia, Rwanda and Sierra Leone, 1. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2006, s.162-163. Také: ICTR, Prokurátor vs. Bernard Ntuyahaga (Decision On The Prosecutor's Motion To Withdraw The Indictment), číslo případu ICTR-98-40-I, ze dne 29. září 1998. Dostupný z WWW: http://www.unictr.org/sites/unictr.org/files/case-documents/ictr-98-40/trial-decisions/en/990318.pdf 180 JONES, John R.W.D. The Practice of the International Criminal Tribunals for the Former Yugoslavia and Rwanda, 2. vydání, New York : Transnational Publishers, Inc., 2000, s. 99-101. Také: SCHABAS, William. The UN International Criminal Tribunals : The former Yugoslavia, Rwanda and Sierra Leone, 1. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2006, s.161-163. 181 AKSAR, Yusuf. Implementing International Humanitarian Law : From the Ad Hoc Tribunals to a Permanent International Criminal Court. 1. vydání, Londýn : Routledge, 2004, s. 203.
48
4.1. Skutková podstata genocidy - genocida ve Rwandě v roce 1994? V prvních rozsudcích v případech Akayesu a Kayishema and Ruzindana se ICTR vypořádal s otázkou, zda události ve Rwandě po 6. dubnu 1994 tvoří zločin genocidy nebo nikoliv. Ačkoliv již v několika dokumentech OSN nebo oficiálních zprávách o událostech ve Rwandě bylo potvrzeno, že se jedná o genocidu, soud považoval tuto otázku za tak důležitou pro projednávané případy, že se cítil povinen učinit o těchto událostech vlastní závěr. Dalším důvodem proč tak činil, bylo objasnění podstaty zločinu genocidy a jeho lepší porozumění.182 Zároveň Tribunál předeslal, že zodpovězení této otázky nemá vliv na vinu či nevinu obviněných.183 Podle článku 2 odst. 2 Statutu ICTR naplňují skutkovou podstatu genocidy různé činy, které musí být spáchány s úmyslem zničit úplně nebo částečně některou národnostní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou. V souladu s tímto článkem stanovil ICTR dva nezbytné prvky zločinu genocidy. První, subjektivní stránku (mental element of crime, mens rea) neboli úmysl zničit úplně nebo částečně některou národnostní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou, a druhý, objektivní stránku (physical element of crime, actus reus), kterou tvoří činy vypočtené v čl. 2 odst. 2 Statutu ICTR (v případě ICTY čl. 4 odst. 2 Statutu).184
182
VAN DEN HERIK, Larissa. The Contribution of the Rwanda Tribunal to the Development of International Law, Leiden, The Netherlands : Koninklijke Brill NV, 2005, s. 102. Také: ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T, ze dne 2. září 1998, bod 112-129. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf; Také: ICTR, Prokurátor vs. Clément Kayishema and Obed Ruzindana, číslo případu ICTR-95-1-T, ze dne 21. května 1999, bod 273-313. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/kayishema/judgement/990521_judgement.pdf 183 Dle názoru senátu v případě Akayesu je zřejmé, že obviněná osoba může být prohlášena za nevinnou i v tom případě, kdy události v zemi byly charakterizovány jako genocida, a naopak může být shledána vinnou, aniž by se genocida v zemi odehrála. Viz. ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4T, ze dne 2. září 1998, poznámka pod čarou č. 61. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf 184 ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T, ze dne 2. září 1998, bod 113. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf; Také: ICTR, Prokurátor vs. Clément Kayishema and Obed Ruzindana, ICTR-95-1-T, ze dne 21. května 1999, bod 274. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/kayishema/judgement/990521_judgement.pdf; Také: VAN DEN HERIK, Larissa. The Contribution of the Rwanda Tribunal to the Development of International Law, Leiden, The Netherlands : Koninklijke Brill NV, 2005, s. 102.
49
4.1.1. Objektivní stránka zločinu genocidy Při prokázování obou prvků zločinu genocidy vycházel ICTR z předložených důkazů, především z výpovědí svědků. V rozsudku v případě Akayesu je zmíněna výpověď Dr. Zachariaha, který ve své výpovědi uvedl, že mrtví byli házeni na hromady, které se nacházely všude po okolí. V kostele ve městě Butare viděl nespočet zraněných Tutsiů, kteří utrpěli zranění mačetama na hlavě, krku a mnohým byla přeřezána Achillova šlacha, aby nemohli utéci. Dále je v rozsudku zmíněno svědectví generála Roméa Dallaira, bývalého velitele Pozorovatelské mise OSN pro Rwandu, ve kterém uvedl, že vojáci rwandské armády (RAF)185 spolu s prezidentskou gardou vyvražďovali obyvatele domů v Kigali, kteří byli předtím označeni jako Tutsiové. Další svědectví potvrdila, že vyvražďování probíhalo napříč celou zemí. Svědectví stejného druhu měl k dispozici tribunál také v případu Kayishema and Ruzidana. Tato svědectví byla podložena fotografiemi, na kterých jsou zachycena těla mrtvých v mnoha kostelech různých měst. Na zemích vedle těl byly rozházeny indentifikační karty, všechny s označením Tutsi. Na základě těchto důkazů došel Tribunál k závěru, že objektivní stránka zločinu genocidy, konkrétně usmrcení a způsobení těžkých tělesných ublížení příslušníkům skupiny, byla naplněna.186 Vykládu jednotlivých činů, kterými lze naplnit objektivní stránku genocidu, se budu věnovat níže.
4.1.2. Subjektivní stránka zločinu genocidy Druhým požadavkem zločinu genocidy je úmysl zničit úplně nebo částečně některou národnostní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou187. Dle názoru Tribunálu bylo vyvražďování namířeno proti zvláštní skupině, etnické skupině Tutsiů, za účelem jejich úplného vyhlazení. Oběti byly vybírány kvůli svému etnickému původu, nikoliv proto, že by byli příslušníky Rwandské vlastenecké fronty (RPF), což dosvědčovalo i to, že těhotné ženy a děti mezi bojovníky nebyly. Tím se Tribunál vypořádal s námitkou, že tyto tragické události byly pouze součástí války mezi 185
Rwandan Armed Forces ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T, ze dne 2. září 1998, bod 114-116. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf; Také: ICTR, Prokurátor vs. Clément Kayishema and Obed Ruzindana, ICTR-95-1-T, ze dne 21. května 1999, bod 273313. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/kayishema/judgement/990521_judgement.pdf 187 Intent to destroy, in whole or in part, a national, ethnical, racial or religious group, as such. 186
50
RAF a RPF. Důkazem toho jsou i svědectví, dle kterých političtí vůdci prohlašovali na veřejných setkáních, že všichni Tutsiové musí být zabiti, aby jednou děti Hutů nevěděly, jak Tutsiové vypadají. Také již zmíněné přeřezávání Achillových šlach, které mělo zajistit, že neuteče žádný Tutsi. Dále mnoho tutsijských těl bylo hozeno do řeky Nyabarongo, přítoku řeky Nilu, s úmyslem poslat je zpět do země jejich původu Etiopie. Z výše řečených a také dalších svědectví ICTR došel k závěru, že i subjektivní stránka zločinu genocidy byla naplněna, a tedy, že ve Rwandě skutečně došlo v roce 1994 ke genocidě. Tato genocida byla navíc podle názoru soudního senátu velmi pečlivě připravena.188 Tento úmysl zničit úplně nebo částečně některou národnostní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou nazval ICTR zvláštní úmysl neboli dolus specialis genocidy189. Senát ICTY v případě Stakić vyslovil názor, že tyto pojmy lze užívat zaměnitelně. Tento zvláštní úmysl právě odlišuje genocidu od zločinů proti lidskosti a válečných zločinů, kde vyžadován není.190 Zároveň vylučuje spáchání genocidy z nedbalosti.191 Soudní senát ICTR vysvětlil, že zvláštní úmysl u genocidy vyžaduje, aby pachatel skutečně zamýšlel spáchat skutek, z něhož je obviněný.192 Pachatel je vinen pouze v případě, že se dopustil některého z činů obsažených v čl. 2 odst. 2 Statutu ICTR s jasným úmyslem zničit úplně nebo částečně některou chráněnou skupinu. Pokud by však tento faktor chyběl a pachatel se dopustil některého z činů zde vypočtených nebo činu velmi podobného, nejednalo by se o genocidu.193 V případě Kayishema and Ruzidana soudní senát vyslovil názor, že subjektivní stránka zločinu genocidy (tedy zvláštní úmysl) musí být u pachatele formulována dříve, než se dopustí některého z činu
ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T, ze dne 2. září 1998, bod 112-129. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf; Také: ICTR, Prokurátor vs. Clément Kayishema and Obed Ruzindana, ICTR-95-1-T, ze dne 21. května 1999, bod 273313. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/kayishema/judgement/990521_judgement.pdf 189 V angličtině označován jako special intent, specific intent, dolus specialis, particular intent a genocidal intent. 190 SCHABAS, William. The UN International Criminal Tribunals : The former Yugoslavia, Rwanda and Sierra Leone, 1. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2006, s.164-165. 191 SCHABAS, William. Genocide in International law : Crime of Crimes. 1. vydání, United Kingdom : Cambridge University Press, 2000, s. 227. 192 VAN DEN HERIK, Larissa, The Contribution of the Rwanda Tribunal to the Development of International Law, Leiden, The Netherlands : Koninklijke Brill NV, 2005, s. 109. 193 ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T, ze dne 2. září 1998, bod 517-520. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf 188
51
zakládajícího genocidu. Nicméně čin, kterého se pachatel dopustí, nemusí být promyšlený, stačí pouze, že je spáchán se zvláštním úmyslem genocidy. Dle senátu tedy k tomu, aby se jednalo o genocidu, není třeba předem připraveného plánu, ale zároveň dodal, že není jednoduché uskutečnit genocidu bez takového plánu nebo organizace.194 ICTY v případě Jelisić také došel k závěru, že existence plánu nebo taktiky není součástí skutkové podstaty genocidy. Nicméně mohou být velmi významným faktorem právě při prokazování zvláštního úmyslu.195 Tato stanoviska jsou zajímavá proto, že oba Tribunály v podstatě naznačily, že genocida nemůže proběhnout bez předem připraveného plánu, ale zároveň tento plán nevyžadovaly jako znak skutkové podstaty. Dle mého názoru bylo záměrem Tribunálů zdůraznit zvláštní úmysl genocidy, jež staví genocidu do pozice nejohavnějšího činu proti samostnému lidství. Postavily tak zvláštní úmysl nad předem připravený plán, což se jeví jako odůvodněné, neboť pokud někdo jedná
s úmyslem
vyhladit
určitou
skupinu
obyvatel,
dopouští
se
jednoho
z nejhrůznějších zločinů a pro jeho posouzení jako genocidy by neměla být důležitá formální stránka, tedy zda si předem připravil plán a jednal podle něj, ale především materiální stránka, tedy úplné nebo částečné zničení skupiny jako takové. Dále ICTR v případě Akayesu dodal, že úmysl je vnitřní psychický stav pachatele k trestnému činu, který je velmi těžké, až téměř nemožné dokázat, pokud se obviněný nepřizná. Lze jej však dovodit z různých skutečností existujících v době činu. Takovou skutečností může být souvislost činu s dalšími činy, které jsou systematicky a záměrně mířeny proti vybraným jednotlivcům z důvodu jejich příslušnosti k určité skupině, ať už se jich dopustil pachatel nebo jiné osoby. Dále to může být závažnost spáchaných zločinů, jejich povaha, zda jsou páchány v celé zemi nebo pouze v určité oblasti atd. Významným faktorem při dokazování zvláštního úmyslu dle ICTY může být existence připraveného plánu nebo organizace, jak jsem již zmínil výše. ICTR v případě Kayishema and Ruzidana dodal, že důkazem zvláštního úmyslu může být také užívání ponižujících výrazů vůči členům cílové skupiny, druhy použitých zbraní,
ICTR, Prokurátor vs. Clément Kayishema and Obed Ruzindana, ICTR-95-1-T, ze dne 21. května 1999, bod 91, 94. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/kayishema/judgement/990521_judgement.pdf 195 ICTY, Prokurátor vs. Goran Jelisić, číslo případu IT-95-10-A, ze dne 5. července 2001, bod 48. Dostupný z WWW: http://www.icty.org/x/cases/jelisic/acjug/en/jel-aj010705.pdf 194
52
závažnost způsobených zranění a v neposlední řadě také počet obětí skupiny.196 Nicméně v případech Rutaganda a Bagilishema upozornil soudní senát ICTR na to, že je třeba prokazovat speciální úmysl vždy případ od případu, a že ačkoliv jsou zde okolnosti, ze kterých lze dovozovat tento úmysl, vždy je třeba přihlédnout ke skutečnému chování obviněného, tedy k jeho činům a vyjádřování.197 Je třeba odlišit zvláštní úmysl, který je vyžadován ke spáchání genocidy, od motivu. Motivem rozumíme jakýsi vnitřní podnět, který vedl pachatele k rozhodnutí spáchat trestný čin. Motivem může být např. získání majetkového prospěchu, pomsta vůči oběti, nenávist k oběti atd.198 Z pohledu mezinárodního práva je motiv pachatele při páchání zločinu genocidy irelevantní. K této problematice se vyjádřil také odvolací senát ICTR v případě Kayishema and Ruzindana, kdy Ruzindana namítal, že se nemohl dopustit genocidy, neboť cílem (motivem) jeho jednání bylo odstranění konkurentů v oblasti jeho podnikání. Na tomto základě tvrdil, že pokud osoba sleduje osobní cíl, má být shledána vinnou za běžný trestný čin a nikoliv za genocidu. Odvolací senát toto tvrzení zamítl s tím, že zvláštní úmysl u genocidy nesmí být zaměňován s osobním motivem, a tento motiv nevylučuje trestní odpovědnost pachatele za genocidu, pokud byla spáchána s požadovaným zvlášním úmyslem.199 Podobně postupoval odvolací senát ICTY v případě Jelisić, který shledal, že osobní motiv neznemožňuje, aby pachatel měl zároveň zvláštní úmysl spáchat genocidu. Oba znaky se tedy mohou nacházet u pachatelova činu současně. Jako příklad motivu senát uvedl získání ekonomického prospěchu, politické výhody nebo moci.200 Lze ještě dodat, že ke
ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T, ze dne 2. září 1998, bod 523. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf; Také: ICTR, Prokurátor vs. Clément Kayishema and Obed Ruzindana, ICTR-95-1-T, ze dne 21. května 1999, bod 93. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/kayishema/judgement/990521_judgement.pdf 197 ICTR, Prokurátor vs. Georges Anderson Nderubumwe Rutaganda, ICTR-96-3-T, ze dne 6. prosince 1999, bod 63. Dostupný z WWW: http://www.refworld.org/docid/48abd5880.html. Také: ICTR, Prokurátor vs. Ignace Bagilishema, ICTR-95-1A-T, ze dne 7. července 2001, bod 63. Dostupný z WWW: http://www.refworld.org/docid/48abd5170.html 198 JELÍNEK, Jiří a kolektiv. Trestní právo hmotné : Obecná část, Zvláštní část. Praha : Leges, 3. vydání, 2013, s. 240-241. 199 ICTR, Prokurátor vs. Clément Kayishema and Obed Ruzindana, ICTR-95-1-A, ze dne 1. června 2001, bod 161. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/kayishema/judgement/010601.pdf 200 ICTY, Prokurátor vs. Goran Jelisić, IT-95-10-A, ze dne 5. července 2001, bod 49. Dostupný z WWW: http://www.icty.org/x/cases/jelisic/acjug/en/jel-aj010705.pdf 196
53
stejnému závěru došel také odvolací senát ICTR v případě Niyitegeka.201 Na základě výše uvedeného, bychom mohli na osobní motiv v mezinárodním trestním právu pohlížet podobně, jak tomu činí naše nauka trestního práva hmotného, tedy jako na fakultativní znak trestného činu. Zvláštní úmysl a jeho prokázání k tomu, aby se jednalo o genocidu, zajišťuje genocidě výsadní postavení mezi ostatními zločiny podle mezinárodního práva a staví ji do pozice nejzávažnějšího zločinu, kterého se může člověk dopustit. Jeho vyžadování oběma Tribunály lze hodnotit na jedné straně pozitivně, neboť nelze zničit skupinu nebo její část bez tohoto úmyslu, ale na druhé straně prokázání tohoto úmyslu ztěžovalo práci obžalobě, která jej musela prokázat, což jak jsem již zmínil výše, bylo velmi obtížné. Nyní bych se věnoval významu slova zničit (destroy), které je dále obsaženo v subjektivní stránce zločinu genocidy. Soudní senát ICTY v případě Krstić si byl vědom, že musí výkladat Úmluvu o zabránění a trestání zločinu genocidia a z ní inkorporované články ve Statutu ICTY v souladu se zásadou nullum crimen sine lege. Proto na základě dosaženého vývoje v této oblasti stanovil, že mezinárodní obyčejové právo limituje definici genocidy pouze na činy, které sledují fyzickou nebo biologickou destrukci členů chráněné skupiny. Tudíž činy, jejichž účelem je zničit kulturní nebo sociologickou charakteristiku určité skupiny, která ji odlišuje od zbytku obyvatel, nespadají pod definici genocidy. ICTY odkázal také na stanovisko Komise pro mezinárodní právo z roku 1996, která uvedla, že pojmem zničení skupiny v definici genocidy je myšlena materiální likvidace chráněné skupiny, ve smyslu fyzickém nebo biologickém, nikoliv destrukce národní, jazykové, náboženské, kulturní, etnické nebo jiné identity chráněné skupiny. Zároveň však soudní senát upozornil, že při materiální destrukci často dochází k útokům na kulturní a náboženské statky cílové skupiny. Tyto útoky lze vzít v potaz jako důkaz úmyslu fyzicky zničit určitou skupinu.202
4.1.2.1. Kdo může mít zvláštní úmysl? Jak jsem již zmínil výše, je třeba ke spáchání genocidy prokázat u pachatele zvláštní úmyl. Kdo ale může být pachatelem? Statuty ICTY a ICTR nepřevzaly
ICTR, Prokurátor vs. Eliézer Niyitegeka, ICTR-96-14-A, ze dne 9. července 2004, bod 53. Dostupný z WWW: http://www.refworld.org/cgi-bin/texis/vtx/rwmain?docid=41591f1b4 202 ICTY, Prokurátor vs. Radislav Krstić, IT-98-33-T, ze dne 2. srpna 2001, bod 576 a 580. Dostupný z WWW: http://www.icty.org/x/cases/krstic/tjug/en/krs-tj010802e.pdf 201
54
ustanovení článku 9 Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia, ve kterém je stanovena odpovědnost státu za genocidu (čl. 2) nebo jiné činy trestné podle této Úmluvy (čl. 3). Statuty obou Tribunálu tak zakotvily pouze individuální trestní odpovědnost jednotlivce, nikoliv právnických osob nebo státu. Pachatelem genocidy podle obou Statutů tak může být pouze fyzická osba. Otázkou zůstávalo, zda touto osobou může být každý, nebo jen osoba v oficiálním postavení a s dostatečnými prostředky. S touto otázkou se vypořádal odvolací senát ICTR se v případě Kayishema and Ruzindana. Kayishema namítal, že genocidy se nemohou dopustit jednotlivci, kteří k tomu nemají dostatečné prostředky. Tvrdil, že jako obyčejný obchodník neměl dostatečné materiální prostředky pro spáchání genocidy ani postavení, které by mu zaručovalo autoritu nad civilistama a příslušníky armády.203 ICTR rozhodl, že článek 2 Statutu ICTR nevyžaduje, aby obviněný měl určité prostředky k přípravě a spáchání genocidy. Finanční situace obviněného není dle senátu rozhodující pro posouzení odpovědnosti obviněného. Dále dodal, že genocida není zločinem, který by mohl být spáchán jenom osobami v určitém postavení. Důkazem toho je historie, kdy byla genocida páchána obyčejnými osobami, stejně tak jako osobami v oficiálním postavení. Z toho důvodu Tribunál námitce obviněného nevyhověl.204 Přístup, který zvolil ICTR je dle mého názoru správný. Genocida je největším zločinem proti lidství a je jenom správné, že Tribunál stanovil princip, že není zločinem jenom oficiálních představitelů nebo vůdců režimu, ale také běžných jednotlivců bez ohledu na jejich postavení. Někteří odborníci sice argumentovali, že obyčejná osoba, např. voják nebo člen domobrany, by neměl být viněn z genocidy, ale pouze z vraždy, neboť bude nesmírně složité dokázat genocidní úmysl. Tento názor ovšem ICTR nesdílel, protože by byl podle něj v rozporu s konceptem genocidy.205 ICTR, Prokurátor vs. Clément Kayishema and Obed Ruzindana, ICTR-95-1-A, ze dne 1. června 2001, bod 167. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/kayishema/judgement/010601.pdf 204 ICTR, Prokurátor vs. Clément Kayishema and Obed Ruzindana, ICTR-95-1-A, ze dne 1. června 2001, bod 169-173 Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/kayishema/judgement/010601.pdf 205 AKSAR, Yusuf. Implementing International Humanitarian Law : From the Ad Hoc Tribunals to a Permanent International Criminal Court. 1. vydání, Londýn : Routledge, 2004, s. 217-218. 203
55
4.1.2.2. Genocida a etnické čistky Ve Rwandě nebylo pochyb o tom, že se jednalo o fyzickou destrukci etnické skupiny Tutsiů. Jak již je zmíněno výše, zločiny, ke kterým docházelo během válek v bývalé Jugoslávii, byly většinou označovány jako etnické čistky, jež se dají zařadit spíše pod kulturní než fyzickou genocidu.206 Komise expertů OSN charakterizovala etnické čistky v bývalé Jugoslávii ve své zprávě jako snahu vytvořit etnicky stejnorodou oblast, neboli území obývané jedním etnikem, odstraněním osob příslušících k jiným etnickým skupinám, a to za pomoci síly nebo zastrašování. Prostředkem k dosažení cíle v bývalé Jugoslávii byly vraždy, mučení, svévolné zatýkání nebo věznění, popravy, znásilňování nebo jiné sexuální násilí, umístění do ghett, násilné přesuny, vyhnání nebo deportace, úmyslné útoky vojáků nebo vyhrožování těmito útoky a svévolné ničení majetku příslušníkům jiné etnické skupiny. Tyto činy naplňují skutkovou podstatu zločinů proti lidskosti a lze je podřadit pod některé válečné zločiny. Mimoto spadají také pod definici genocidy uvedenou v Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidia.207 V roce 1992 Valné shromáždění OSN označilo etnické čistky jako jednu z forem genocidy, což bylo později potvrzeno řadou následujících rezolucí. Některé členské země OSN, jmenovitě Malajsie, Česká republika, Pakistán, Egypt, Bangladéš a Senegal, dokonce postavily etnické čistky na roveň pojmu genocida. Ostatní členské země tyto pojmy odlišovaly, ale nepochybovaly o jejich souvislosti.208 Tímto problémem se zabýval také ICTY v několika případech. V případě Karadžić and Mladić označil etnické čistky jako formu genocidy. Podobně postupoval v případě Nikolić, kdy dokonce soudní senát vyzval prokurátora, aby, pokud je to 206
SCHABAS, William. The UN International Criminal Tribunals : The former Yugoslavia, Rwanda and Sierra Leone, 1. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2006, s. 166. 207 Considered in the context of the conflicts in the former Yugoslavia, ’ethnic cleansing’ means rendering an area ethnically homogenous by using force or intimidation to remove persons of given groups from the area. Ethnic cleansing has been carried out by means of murder, torture, arbitrary arrest and detention, extra-judicial executions, rape and sexual assaults, confinement of civilian population in ghetto areas, forcible removal, displacement and deportation of civilian population, deliberate military attacks or threats of attacks on civilians and civilian areas, and wanton destruction of property. Those practices constitute crimes against humanity and can be assimilated to specific war crimes. Furthermore, such acts could also fall within the meaning of the Genocide Convention. Viz. Final Report Of The Commission Of Experts Established Pursuant To Security Council Resolution 780 (1992), UN. Doc. S/1994/674, bod 129. Dostupný z WWW: http://www.un.org/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/1994/674 208 SCHABAS, William. Genocide in International law : Crime of Crimes. 1. vydání, United Kingdom : Cambridge University Press, 2000, s. 192-193.
56
proveditelné a vhodné, doplnil žalobu o obvinění z genocidy, neboť shledal, že politika etnických čistek, namířená proti Muslimským obyvatelům, měla v tomto případě genocidní charakter. K doplnění žaloby však nedošlo. Naproti tomu odlišný soudní senát v případě Tadić doplnění žaloby o obvinění z genocidy nenavrhnul. Rozpory se tak objevovaly i v názorech soudních senátů ICTY.209 Názor vyjádřený v několika rezolucích Valného shromáždění OSN a v knihách některých autorů, že etnické čistky jsou jednou z forem genocidy, je přinejmenším matoucí. Jelikož, na rozdíl od genocidy, neexistuje žádná definice etnických čistek v mezinárodním dokumentu, můžeme se setkat s pokusy o jejich vymezení pouze v publikacích od právníků, diplomatů nebo jiných odborníků. Ti shodně popisují etnické čistky jako nucené odsuny obyvatelstva s cílem změnit etnické složení na určitém území tak, aby dané území bylo etnicky stejnorodé neboli čisté. Z toho vyplývá, že etnické čistky a genocida nejsou totéž, neboť cílem genocidy je úplné nebo částečné zničení některé národnostní, etnické, rasové nebo náboženské skupiny jako takové. Jeden z předních odborníků v oblasti mezinárodního trestního práva, profesor William Schabas, zhodnotil vztah etnických čistek a genocidy ve své knize Genocide in International law. Podle jeho názoru, je nesprávné prohlašovat, že etnické čistky jsou formou genocidy, nebo dokonce v některých případech, že jde o totožnou věc. Sdílejí sice stejný cíl, což je eliminace pronásledované skupiny obyvatelstva z určitého území, a činy, které používají k dosažení žádoucího cíle, se mohou navzájem podobat, liší se však svým zvláštním úmyslem. U etnických čistek se jedná o přesun nebo vyhnání určité skupiny obyvatelstva, u genocidy o její zničení. Je tedy vyloučeno, aby etnické čistky byly formou genocidy nebo, aby se dokonce jednalo o tentýž čin. To samozřejmě nevylučuje trestání etnických čistek jako zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny. Dále dodal, že etnické čistky jsou často varovným signálem nadcházející genocidy. Dojde k ní většinou z frustrace těch, kteří se o etnické čistky pokoušeli.210 Jak můžeme z výše uvedeného usoudit, je vymezení rozdílu či vztahu mezi genocidou a etnickými čistkami složitou záležitostí a názory na tuto problematiku se dodnes liší. Názorově bych se přiklonil k profesoru Schabasovi, který je pokládá za dva
SCHABAS, William. Genocide in International law : Crime of Crimes. 1. vydání, United Kingdom : Cambridge University Press, 2000, s. 197-199. 210 SCHABAS, William. Genocide in International law : Crime of Crimes. 1. vydání, United Kingdom : Cambridge University Press, 2000, s. 199-201. 209
57
odlišné pojmy v mezinárodním právu. Genocidu totiž považuji za závažnější zločin, kde je skutečně úmyslem pachatele od počátku vyhladit úplně nebo částečně určitou skupinu obyvatel jako takovou, nikoliv pouze jejich vysídlení. Je pravdou, že u obou těchto činů je k dosažení žádoucího cíle pácháno násilí na civilním obyvatelstvu. Většinou dochází k hrůzným jednáním, jako jsou vraždy, znásilnění a jiné sexuální násilí, nezákonné popravy, vyhnání, ničení majetku apod. Jednoduše řečeno, jak genocida, tak etnické čistky jsou provázeny terorem. Tyto hrůzné činy jsou si navenek velmi podobné a rozlišit se dají až za pomoci předložených důkazů, především výpovědí svědků, které mají pomoci odhalit zvláštní úmysl pachatele. Právě tento zvláštní genocidní úmysl je hranicí mezi genocidou a etnickými čistkami. Jak jsem již uvedl výše, neexistuje žádná definice etnických čistek v mezinárodním dokumentu, přestože se jedná o pojem v mezinárodním právu běžně užívaný. To pochopitelně příspívá k nejednotnosti názorů na tuto problematiku. Etnické čistky nejsou samostatnou kategorií zločinů podle mezinárodního práva, ale jsou podřazovány pod jednotlivé již existující kategorie. Opět i zde bych souhlasil s profesorem Schabasem, že etnické čistky lze bez pochyby podřadit pod válečné zločiny nebo pod zločiny proti lidskosti. Podřazení pod zločin genocidy je však velmi problematické. Aby mohly být etnické čistky podřazeny pod genocidu, musel by pachatel naplnit zvláštní genocidní úmysl, tedy úmysl zničit úplně nebo částečně některou chráněnou skupinu. U etnických čistek však pachatel jedná s úmyslem vyhnat konkrétní skupinu obyvatel z určitého území. Nelze si reálně představit situaci, ve které by pachatel mohl naplnit oba požadované úmysly zároveň. Z toho důvodu jsem názoru, že není vhodné podřazovat etnické čistky pod genocidu jako jednu z jejich možných forem. Nicméně není vyloučena situace, že pachatel začne jednat s genocidním úmyslem až v průběhu etnických čistek. Zde se pak nabízí otázka, zda by bylo možné odsoudit pachatele zároveň za etnické čistky a genocidu nebo pouze za jeden z těchto činů. Jedná se o složitou otázku, která by pravděpobně ani v judikatuře nebyla řešena shodně a záleželo by na konkrétním případu a úvaze soudců. V jednom případě by mohli soudci považovat etnické čistky jako přípravu ke genocidě, jako součást genocidního plánu a tedy odsoudit pachatele za závažnější čin genocidy. Ve druhém případě by soudci mohli oba činy považovat za samostná jednání, kterých se pachtel
58
dopustil s odlišným úmyslem a záměrem. V tomto případě by mohl být pachatel shledán vinným z obou činů. Při řešení této otázky by vždy záleželo na konkrétních okolnostech daného případu. Jedná se však pouze o hypotetickou úvahu. Ke vztahu genocidy a etnickým čistkám bych uvedl ještě příklad z našich dějin. Za etnické čistky by se dalo dle mého názoru považovat vysidlování Němců po 2. světové válce z tehdejšího Československa, i když proběhlo jako součást mezinárodně schváleného a dohlíženého procesu. Ačkoliv se jedná o stinnou stránku našich dějin, která byla provázena velkou nenávistí k Němcům, jež se projevovala násilím i vraždami, nelze rozhodně uvažovat o tom, že by se mohlo jednat o genocidu, neboť úmyslem nebylo zničit úplně nebo částečně německé obyvatelstvo, pouze jeho vyhnání z Československa. Je pravdou, že v uvedeném příkladě je odlišení genocidy a etnických čistek jednodušší než např. v konfliktech v bývalé Jugoslávii, ale jelikož ICTR genocidu označil jako zločin všech zločinů, který je tím nejhorším, čeho se může člověk v mezinárodním právu dopustit, měla by být odlišována a stavěna nad ostatní trestné činy.
4.1.2.3. Úplně nebo částečně Subjektivní stránku genocidy je možné rozdělit na čtyři části: 1) úmysl zničit, 2) úplně nebo částečně, 3) národnostní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu, 4) jako takovou.211 Tribunály se zabývaly ve své rozhodovací činnosti každou z těchto částí. První z nich jsem se již věnoval v předchozím výkladu, zbývajícím se budu věnovat v následujících pasážích své diplomové práce. Aby mohl být pachatel shledán vinným ze zločinu genocidy, musí být prokázáno, že zamýšlel zničit jednu z chráněných skupin úplně nebo částečně. Při interpretaci této části subjektivní stránky genocidy odkázal ICTR v případě Kayishema and Ruzindana na stanovisko Komise pro mezinárodní právo při přípravě Kodexu zločinů proti míru a bezpečnosti lidstva. Dle Komise čin genocidy ve své přirozené podstatě vyžaduje úmysl zničit alespoň významný počet jednotlivců konkrétní skupiny. Dále poukázal na zprávu zvláštního zpravodaje subkomise pro genocidu Benjamina
211
VAN DEN HERIK, Larissa, The Contribution of the Rwanda Tribunal to the Development of International Law, Leiden, The Netherlands : Koninklijke Brill NV, 2005, s. 105.
59
Whitakera212, který uvedl, že slovo částečně znamená přiměřeně významný počet v poměru k celkovému počtu osob dané skupiny nebo také vybranou významnou část skupiny, kterou měl na mysli vedení (leadership) dané skupiny. Soudní senát konstatoval, že termín částečně vyžaduje úmysl zničit značný počet jedinců, kteří jsou členové té které skupiny. Aby bylo vyhověno tomuto požadavku, musí být útoky mířeny proti jednotlivcům z důvodu jejich příslušnosti ke konkrétní skupině.213 Významný je v tomto ohledu také rozsudek soudního senátu ICTY v případě Krstić. V tomto případě se senát zabýval otázkou, zda muži a chlapci, kteří dosáhli dostatečného věku pro výkon vojenské služby, tvoří významnou skupinu bosenských muslimů ve Srebrenici, tedy zda jejich likvidací je naplněn požadavek genocidy, zničit zcela nebo částečně skupinu chráněnou dle Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia. Senát došel k názoru, že úmysl zničit skupinu, i když jen částečně, znamená snahu zničit významnou část této skupiny. Pokud pachatel nemá v úmyslu zničit celou skupinu jako takovou, ale pouze její část, musí ji považovat za významnou a jako takovou se ji snažit eliminovat. Naproti tomu zabíjení příslušníků skupiny, které je rozprostřeno v rozsáhlé oblasti, nemusí být navzdory vysokému počtu obětí kvalifikováno jako genocida, neboť zde nemusí být patrný úmysl pachatele zaměřit samotnou existenci skupiny jako takové. Naopak zabití členů části skupiny, která se nachází v malé územní oblasti, i s menším počtem obětí, může být kvalifikováno jako genocida, pokud pachatel jednal s úmyslem zničit část této skupiny v dané geografické oblasti. Genocida tedy může být zaměřená pouze na jednu část chráněné skupiny, která se nachází v územní oblasti odlišné od oblasti zbytku skupiny, pokud pachatel jednal v úmyslu zničit celou skupinu jako takovou nebo její část. V tomto ohledu je, dle názoru senátu, vždy důležité brát v potaz celkový kontext, ve kterém fyzická destrukce probíhá.214 Na základě této argumentace došel senát k závěru, že vyvraždění mužů a chlapců ve věku dostatečném pro výkon vojenské služby, spolu s násilným 212
Whitaker, B., Revised and Updated Report on the Question of the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide, U.N. Doc. E/CN.4/Sub.2/1985/6, z 2. července 1985, s. 16, bod 29. Dostupný z WWW: http://www.preventgenocide.org/prevent/UNdocs/whitaker/section6.htm 213 ICTR, Prokurátor vs. Clément Kayishema and Obed Ruzindana, ICTR-95-1-T, ze dne 21. května 1999, bod 96-97. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/kayishema/judgement/990521_judgement.pdf 214 ICTY, Prokurátor vs. Radislav Krstić, IT-98-33-T, ze dne 2. srpna 2001, bod 581, 590. Dostupný z WWW: http://www.icty.org/x/cases/krstic/tjug/en/krs-tj010802e.pdf
60
přemísťováním zbytku bosenských muslimů, mělo vliv na existenci skupiny jako takové a ve výsledku vedlo k vyhlazení populace bosenských muslimů ve Srebrenici, v důsledku čehož musí být toto jednání charakterizováno jako genocida. Dále uvedl, že bosenští srbové, včetně generála Krstiće, si museli být tohoto následku vědomi a shledal generála Krstiće odpovědného za zločin genocidy.215 Odvolací senát pak ve svém rozsudku tuto úvahu senátu prvního stupně potvrdil jako správnou.216 Zprávou zvláštního zpravodaje Benjamina Whitakera, že úmysl zničit chráněnou skupinu částečně, může být naplněn také likvidací vedení skupiny, tedy vůdčích osobností, se inspirovala Komise expertů OSN.217 Ve své zprávě uvedla, že o genocidu může jít i v tom případě, pokud je cílem útoku nejvyšší vedení (total leadership) určité skupiny. Tím se rozumí např. političtí, administrativní, náboženští či obchodní vůdci, dále akademikové a intelektuálové nebo armáda. Tento útok se musí posuzovat podle toho, jaký má následek na osud zbytku skupiny. Pokud je tato likvidace vedení skupiny spojena se zabíjením, deportací, nuceným útěkem nebo jinými ohavnými činy vůči velkému počtu členů dané skupiny, je možné ji také považovat za genocidu.218 Ke stejnému názor došel soudní senát ICTY v případě Jelisić. Konstatoval, že úmysl spáchat genocidu se může projevit dvěma způsoby. Buď likvidací velkého počtu členů skupiny, nebo menšího počtu osob vybraných z důvodu dopadu jejich odstranění pro přežití skupiny jako takové.219 ICTY ještě v případě Sikirica uvedl, že taxikáře, učitelé, právníky, piloty, řezníky a majitele kaváren nelze považovat za vůdčí osobnosti skupiny, neboť nemají zvláštní význam pro jejich skupinu, kromě toho, že v případě dostatečného věku by mohli sloužit v armádě.220
ICTY, Prokurátor vs. Radislav Krstić, IT-98-33-T, ze dne 2. srpna 2001, bod 595, 598, 634, 653. Dostupný z WWW: http://www.icty.org/x/cases/krstic/tjug/en/krs-tj010802e.pdf 216 ICTY, Prokurátor vs. Radislav Krstić, IT-98-33-A, ze dne 19. dubna 2004, bod 23. Dostupný z WWW: http://www.icty.org/x/cases/krstic/acjug/en/krs-aj040419e.pdf 217 SCHABAS, William. The UN International Criminal Tribunals : The former Yugoslavia, Rwanda and Sierra Leone, 1. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2006, s. 170. 218 Final Report Of The Commission Of Experts Established Pursuant To Security Council Resolution 780 (1992), UN. Doc. S/1994/674, bod 94. Dostupný z WWW: http://www.un.org/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/1994/674 219 ICTY, Prokurátor vs. Goran Jelisić, IT-95-10-T, ze dne 14. prosince 1999, bod 82. Dostupný z WWW: http://www.icty.org/x/cases/jelisic/tjug/en/jel-tj991214e.pdf 220 ICTY. Prokurátor vs. Duško Sikirica, Damir Došen, Dragan Kolundžija (Judgement on Defence Motions to Acquit), číslo případu IT-95-8-T, ze dne 3. září 2001, bod 80. Dostupný z WWW: http://www.icty.org/x/cases/sikirica/tjug/en/010903r98bis-e.pdf 215
61
Někteří odborníci se zamýšleli, zda spojení úplně nebo částečně se může vztahovat také na případy tzv. individuální genocidy (např. usmrcení jednoho příslušníka skupiny). Whitaker podotkl, že taková interpretace by nebyla v souladu se zněním Úmluvy o genocidě, neboť Úmluva ve všech činech vypočtených v čl. 2 používá množné číslo. Z tohoto důvodu je zapotřebí více obětí, aby se mohlo jednat o genocidu.221 S tímto výkladem se úplně neztotožnil ICTR v případě Akayesu. Dle něj postačuje, pokud jeden z činů vypočtených v tomto článku, byl spáchán alespoň proti jednomu jednotlivci, ovšem s úmyslem zničit úplně nebo částečně skupinu jako takovou.222 Tento výklad je třeba vykládat v souladu s ostatní judikaturou ICTR a ICTY. Dojdeme k závěru, že o genocidu může jít i tehdy, pokud pachatel způsobí smrt i jednomu členovi chráněné skupiny, musí ovšem jednat s úmyslem zničit značný počet členů skupiny nebo vůdčí osobnosti skupiny, na které útočí z důvodu jejich příslušnosti k této skupině. Jak poznamenal ICTY v případě Brdanin, slovní spojení úplně nebo částečně se váže k zamýšlenému rozsahu destrukce skupiny, nikoliv ke skutečně dosažené destrukci, což vyplývá ze samotného textu Úmluvy o genocidě – s úmyslem zničit úplně nebo částečně skupinu jako takovou.223 Závěrem bych ještě dodal, že prokázání úmyslu zničit úplně nebo částečně některou skupinu, neodráží míru zapojení jednotlivého pachatele. Ten se může účastnit pouze některých trestných činů v rámci spáchané genocidy, neboť nelze rozumně předpokládat, že by jednotlivec, jako hlavní pachatel, byl odpovědný za úplné nebo částečné zničení skupiny jako takové.224
4.1.2.4. Národnostní, etnická, rasová nebo náboženská skupina Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia byla přijata po 2. světové válce, s cílem zajistit lepší ochranu určitým skupinám obyvatel, jako jsou například Židé. Definice genocidy v Úmluvě a Statutech obou Tribunálů poskytuje ochranu 221
Whitaker, B., Revised and Updated Report on the Question of the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide, U.N. Doc. E/CN.4/Sub.2/1985/6, z 2. července 1985, s. 16, bod 29. Dostupný z WWW: http://www.preventgenocide.org/prevent/UNdocs/whitaker/section6.htm 222 ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T , ze dne 2. září 1998, bod 521. Dostupný z WWW: http://41.220.139.29/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf 223 ICTY, Prokurátor vs. Radoslav Brdanin, IT-99-36-T, ze dne 1. září 2004, bod 700. Dostupný z WWW: http://www.icty.org/x/cases/brdanin/tjug/en/brd-tj040901e.pdf 224 SCHABAS, William. The UN International Criminal Tribunals : The former Yugoslavia, Rwanda and Sierra Leone, 1. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2006, s. 170.
62
národnostní, etnické, rasové nebo náboženské skupině. Jelikož tyto pojmy nebyly v Úmluvě ani ve Statutech definovány, zůstal výklad těchto pojmů opět na rozhodovací praxi ad hoc Tribunálů. Potřeba tyto pojmy definovat vyvstala spolu s otázkou, zda vůbec a pod jakou z chráněných skupin spadají příslušníci kmene Tutsi. 225 Zodpovězení této otázky bylo klíčové ve vztahu k prokázání, zda zločiny, spáchané na území Rwandy a rwandskými občany na území sousedních států, naplňují subjektivní stránku zločinu genocidy. Nejvýznamnějším případem pro tuto problematiku je bezpochyby případ Akayesu, ve kterém ICTR podal definice jednotlivých skupin na základě objektivních kritérií, ale také se zabýval otázkou, zda je výčet chráněných skupin taxativní, nebo zda lze podřadit pod definici genocidy také další skupiny. Jednotlivé skupiny senát popsal následovně: a) Při definici národnostní skupiny vycházel soudní senát z rozsudku Mezinárodní soudního dvora v případě Nottebohm a shledal, že národnostní skupinou lze rozumět společenství lidí, které se vyznačuje vzájemným právním poutem založeným na společném občanství a vzájemnými právy a povinnostmi.226 b) U etnické skupiny odkázal na obecnou definici, kdy etnická skupina je chápána jako skupina, jejiž členové sdílejí společný jazyk nebo kulturu.227 c) Rasová skupina je založena na dědičných fyzických znacích často spojených s některou územní oblastí. Při určování, zda jednotlivec náleží ke konkrétní rasové skupině, nehrají roli jazykové, kulturní, národnostní nebo náboženské faktory.228 d) Náboženská skupina je ta, jejíž členové sdílejí stejné náboženství, církev nebo způsob uctívání.229
225
VAN DEN HERIK, Larissa, The Contribution of the Rwanda Tribunal to the Development of International Law, Leiden, The Netherlands : Koninklijke Brill NV, 2005, s. 124-127. 226 : ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T , ze dne 2. září 1998, bod 512. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf 227 ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T , ze dne 2. září 1998, bod 513. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf 228 ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T , ze dne 2. září 1998, bod 514. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf 229 ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T , ze dne 2. září 1998, bod 515. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf
63
Dále se senát zabýval otázkou, zda Úmluva o genocidě poskytuje ochranu pouze těmto čtyřem zmíněným skupinám nebo také dalším. Při tom odkázal na přípravné práce (travaux préparatoires) při Úmluvě o genocidě, podle nichž došel k závěru, že úmyslem tvůrců bylo zajistit ochranu jakékoliv stabilní a trvalé skupině, nikoliv pouze čtyřem výslovně v Úmluvě zmíněným. Stabilní a trvalou skupinou lze dle názoru senátu rozumět takovou skupinu, která se vyznačuje neměnností, a jejíž členové náleží k těmto skupinám automaticky, narozením, a to trvale a často nezměnitelně. Nelze sem tedy zařadit tzv. mobilní skupiny, do kterých může jednotlivec vstoupit na základě dobrovolného závazku, jako jsou politické a ekonomické skupiny.230 Na základě výše uvedeného došel senát k závěru, že během událostí ve Rwandě v roce 1994, tvořili Tutsiové stabilní a trvalou skupinu a v oficiálním roztřídění dle Úmluvy o genocidě je podřadil pod etnickou skupinu. Při odůvodnění poukázal na identifikační karty, které odkazovaly na příslušnost k etnické skupině (ubwoko in Kinyarwanda), tedy Hutu, Tutsi nebo Twa. Dále poznamenal, že svědci, jež vypovídali před tribunálem, se na výzvu prokurátora identifikovali svou etnickou skupinou a většinou znali také etnickou skupinu svých přátel nebo sousedů.231 ICTR v případě Akayesu definoval etnickou skupinu na základě objektivních kriterií, společného jazyka nebo kultury. Soudní senát v případě Kayishema and Ruzindana rozřířil tuto definici o dvě subjektivní kritéria, a původně alternativně stanovené objektivní kritéria jazyk nebo kultura, nově stanovil kumulativně. Podle něj je etnickou skupinou ta, jejíž členové sdílí společný jazyk a kulturu, nebo skupina, která se jako taková sama odlišuje od jiných (sebeidentifikace), nebo skupina, která je jako taková identifikována ostatními, včetně pachatelů trestných činů (identifikace ostatními). Dalo by se říci, že tato definice původní definici z případu Akayesu změkčuje, neboť podle ní, aby se jednalo o etnickou skupinu, stačí, aby se za takovou skupinu považovali sami členové, nebo aby ji za takovou považoval pachatel. Rovněž i zde podřadil senát Tutsi pod etnickou skupinu.232
ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T , ze dne 2. září 1998, bod 511, 516. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf 231 ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T , ze dne 2. září 1998, bod 171, 702. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf 232 ICTR, Prokurátor vs. Clément Kayishema and Obed Ruzindana, ICTR-95-1-T, ze dne 21. května 1999, bod 98, 526. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/kayishema/judgement/990521_judgement.pdf 230
64
Soudní senát, který rozhodoval případ Akayesu, se později v případě Rutaganda odchýlil od svého prvotního stanoviska. Poznamenal, že ačkoliv byla pojmům národnostní, etnická, rasová a náboženská skupina věnována velká pozornost, neexistuje dosud obecná a mezinárodně příjímaná definice. Při posuzování, zda se jedná o některou chráněnou skupinu, by se podle názoru senátu měl kombinovat subjektivní přístup s objektivním a mělo by se rozhodovat vždy případ od případu, přičemž je třeba brát v úvahu relevatní důkazy a také politický, sociální a kulturní kontext. Dále poznamenal, že pro účely Úmluvy o genocidě je členství ve skupině spíše subjektivním než objektivním konceptem. Pachatel považuje obět za člena určité skupiny, kterou má v úmyslu zničit, nebo v některých případech se obět považuje za příslušníka dané skupiny.233 Zmínil bych ještě rozsudek ICTY v případě Jelisić. Senát odkázal na přípravné práce Úmluvy o genocidě, ze kterých dovodil, že bylo původním záměrem tvůrců, aby skupiny zmíněné v Úmluvě byly definovány objektivně a do kterých by jednotlivci patřili bez ohledu na jejich vlastní touhy. Dle senátu je sice možné užít objektivní kritéria u náboženské skupiny, avšak u národnostní, etnické a rasové skupiny by použítí těchto kritérií mohlo vést k výsledku, který by se nutně nemusel krýt s představou či vnímáním osob, kterých by se týkal. Proto je dle Tribunálu vhodnější vyhodnotit postavení národnostní, etnické a rasové skupiny z pohledu těch, kteří je chtějí vyčlenit od zbytku komunity. Zdůraznil především pohled pachatele, čímž částečně souhlasil s názorem ICTR z případu Kayishema and Ruzindana. Pachatel může odlišit skupinu na základě pozitivního nebo negativního přístupu. Pozitivní přístup spočívá v tom, že pachatel považuje určitou osobu za součást skupiny. Naproti tomu u negativního přístupu pachatel jednotlivce za člena skupiny nepovažuje. V důsledku toho, zvolil ICTY při rozhodování o tom, zda jednotlivec náleží do jedné z těchto skupin, subjektivní kritérium.234 Soudě podle posledních případů subjektivní přístup nakonec převážil. V případě Ndindabahizi došlo k tomu, že jedna z obětí, Nors, měla rwandskou matku a neměckého otce. Podle rwandské kultury se etnická příslušnost dítětě určuje podle otce. Dle
ICTR, Prokurátor vs. Georges Anderson Nderubumwe Rutaganda, ICTR-96-3-T, ze dne 6. prosince 1999, bod 56-58. Dostupný z WWW: http://www.refworld.org/docid/48abd5880.html 234 ICTY, Prokurátor vs. Goran Jelisić, IT-95-10-T, ze dne 14. prosince 1999, bod 69-71. Dostupný z WWW: http://www.icty.org/x/cases/jelisic/tjug/en/jel-tj991214e.pdf 233
65
objektivních kritérií by Nors nemohl spadat pod tutsijskou etnickou skupinu. Senát odkázal na rozsudek z případu Bagilishema, podle nějž, pokud byla oběť považována pachatelem za člena chráněné skupiny, měla by být, pro účel genocidy, považována za člena této chráněné skupiny také soudním senátem. ICTR i v tomto případě považoval za hlavní ukazatel subjektivní pohled pachatele.235 ICTR chápal jednotlivé skupiny uvedené v definici jako rozdílné a samostatné lidské skupiny a každou z nich se pokusil definovat.236 Pro identifikaci skupiny nejdřívě zvolil v případě Akayesu objektivní kritérium, následně však konstatoval, že objektivní kritérium není dostatečné a je třeba jej kombinovat se subjektivním. Nakonec se ICTR přiklonil spíše k subjektivnímu kritériu, kdy je důležitý především pohled pachatele (ICTY jej v případě Jelisić považoval za nejdůležitější), které doplňuje objektivním. Definování skupin zmíněných v Úmluvě o genocidě bylo pro Tribunál důležité především ze dvou důvodů. Za prvé, pro rozhodnutí, zda daná skupina spadá pod chráněnou skupinu v definici genocidy, a za druhé, zda jednotlivec, který byl obětí útoku, je členem takové skupiny. Na tomto základě ICTR konstatoval, že Tutsiové tvoří etnickou skupinu a také stabilní a trvalou skupinu, čímž došel k názoru, že je lze zařadit mezi chráněné skupiny.237
4.1.2.5. Skupina jako taková Jak jsem již zmínil výše, aby se jednalo o genocidu, musí disponovat pachatel zvláštním genocidním úmyslem zničit úplně nebo částečně některou chráněnou skupinu jako takovou (as such). Slovní spojení jako takovou znamená, že obětí genocidy je skupina jako celek, nikoliv jednotlivci. K tomu se vyjádřil ICTR v případě Akayesu. Podle něj musí být genocida spáchána proti jednomu nebo více jednotlivcům, kteří jsou
ICTR, Prokurátor vs. Emmanuel Ndindabahizi, ICTR-2001-71-I, ze dne 15. července 2004, bod 468474. Dostupný z WWW: http://41.220.139.29/Portals/0/Case/English/Ndindabahizi/judgement/150704_Judgment.pdf; Také: VAN DEN HERIK, Larissa, The Contribution of the Rwanda Tribunal to the Development of International Law, Leiden, The Netherlands : Koninklijke Brill NV, 2005, s. 131-132. 236 ICTY v případě Krstić naopak došel k názoru, že přípravné práce při Úmluvě o genocidě ukazují, že seznam skupin v definici genocidy má popisovat spíše pouze jediný úkaz, zhruba odpovídající pojmu národní menšiny, než rozdílné lidské skupiny. Pokus definovat každou z vyjmenovaných skupin na základě vědeckých objektivních kritérií by tedy byl rozporuplný s cílem a účelem Úmluvy. Viz. ICTY, Prokurátor vs. Radislav Krstić, číslo případu IT-98-33-T, ze dne 2. srpna 2001, bod 556. Dostupný z WWW: http://www.icty.org/x/cases/krstic/tjug/en/krs-tj010802e.pdf 237 VAN DEN HERIK, Larissa, The Contribution of the Rwanda Tribunal to the Development of International Law, Leiden, The Netherlands : Koninklijke Brill NV, 2005, s. 134-135. 235
66
vybráni nikoliv kvůli jejich osobní identitě, ale kvůli jejich členství v národnostní, etnické, rasové nebo náboženské skupině. Z tohoto důvodu je třeba za obět zločinu genocidy považovat skupinu samotnou a ne pouze jednotlivce.238 Totéž potvrdil senát v případě Kayishema and Ruzindana. Spojení zničit úplně nebo částečně některou národnostní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou souvisí se zvláštním genocidním úmyslem. Zničení musí být namířeno proti skupině jako takové, tedy proti jedné z vyjmenovaných skupin jako celku.239 S výše uvedeným se shodoval také ICTY v případě Sikirica. Zdůraznil, že je to právě subjektivní stránka (mental element of crime), která odlišuje zločin genocidy od jiných zločinů, které jsou doprovázeny podobnými činy, jež naplňují skutkovou podstatu genocidy. Z důkazu musí být zřejmé, že cílem útoku je skupina jako celek, nikoliv pouze konkrétní jednotlivci v ní. Jednotlivými oběti jsou sice jednotlivci, ale hlavní obětí je skupina, jejíž zničení nezbytně provázejí hrůzné činy proti jejím členům. To je to, co odlišuje genocidu od perzekuce jako zločinu proti lidskosti a od etnických čistek. Zároveň senát řekl, že k tomu, aby byl naplněn genocidní úmysl, jsou potřeba dva elementy, které jsou kumulativní. Jsou to úmysl zničit alespoň částečně a úmysl zničit chráněnou skupinu jako takovou. 240
4.2. Trestní činy spadající pod genocidu (actus reus of genocide) Článek 2 odst. 2 Statutu ICTR a článek 4 odst. 2 Statutu ICTY obsahují pět trestných činů spadajících pod genocidu. Tyto trestné činy tvoří objektivní stránku zločinu genocidy, ale každý z nich má zároveň svou subjektivní a objektivní stránku, jež je nutno naplnit spolu se zvláštním genocidním úmyslem, tedy subjektivní stránkou genocidy jako takové, aby mohl být pachatel odsouzen. Výčet v obou Statutech je taxativní, čímž je vyloučena možnost analogie.241 Tento restriktivní výklad obou článků
ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T , ze dne 2. září 1998, bod 521. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf 239 ICTR, Prokurátor vs. Clément Kayishema and Obed Ruzindana, ICTR-95-1-T, ze dne 21. května 1999, bod 99. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/kayishema/judgement/990521_judgement.pdf 240 ICTY, Prokurátor vs. Duško Sikirica, Damir Došen, Dragan Kolundžija (Judgement on Defence Motions to Acquit), IT-95-8-T, ze dne 3. září 2001, bod 89, 90. Dostupný z WWW: http://www.icty.org/x/cases/sikirica/tjug/en/010903r98bis-e.pdf 241 SCHABAS, William. The UN International Criminal Tribunals : The former Yugoslavia, Rwanda and Sierra Leone, 1. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2006, s. 170. 238
67
je zastáván odborníky242, Komisí pro mezinárodní právo a také vyplývá z prostého porozumění textu.243 Pro jejich porozumění je pro nás nejdůležitější rozsudek ICTR v případě Akayesu, který se stal základem pro výklad jednotlivých činů, jež spadají pod objektivní stránku genocidy.
4.2.1. Usmrcení příslušníků skupiny První z vyjmenovaných činů, usmrcení příslušníků některé chráněné skupiny (killing members of the group), je typickým činem provázejícím genocidu. Někteří odborníci dokonce definují genocidu jako masové zabíjení civilistů, proto není divu, že interpretace tohoto prvního činu nečiní velké problémy.244 Na začátek bych zmínil debatu, která probíhala, už při přípravách Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia, o tom, zda slovo killing (zabití) v anglickém textu a meutre (vražda) ve francouzském jsou stejného významu. Tímto se zabýval také ICTR v případě Akayesu.245 Podle názoru soudního senátu anglický termín killing je příliš obecný, neboť v sobě může zahrnovat úmyslné i neúmyslné usmrcení/zabití člověka, zatímco francouzský termín meutre je přesnější, znamenající pouze úmyslné usmrcení člověka. S ohledem na zásadu presumpci neviny a v souladu s dalšími základními zásady trestního práva, je senát toho názoru, že je třeba užít verzi, jež je pro obviněného příznivější, a že je třeba tento článek 2 odst. 2 písm a) Statutu ICTR vykládat v souladu s definicí vraždy ve rwandském Trestním zákoníku, podle nějž zabití člověka spáchané s úmyslem způsobit smrt bude trestáno jako vražda. Dále ještě odkázal na přípravné práce při Úmluvě o genocidě, kdy byl zamítnut návrh některých delegací, aby podmínkou tohoto činu byl rozmysl.246 Soudní senát v případě Kayishema and Ruzindana citoval Komisi pro mezinárodní právo, která v návrhu Kodexu zločinů proti míru a bezpečnosti lidstva poznamenala, že všechny činy spadající pod genocidu jsou ve své podstatě vědomé, Např. Lawrence J. LeBlanc MCGOLDRICK, Dominic, ROWE, Peter, DONNELLY, Eric. The Permanent International Criminal Court : Legal and Policy Issues. 1. vydání. North America : Hart Publishing, 2004, s. 163. 244 VAN DEN HERIK, Larissa, The Contribution of the Rwanda Tribunal to the Development of International Law, Leiden, The Netherlands : Koninklijke Brill NV, 2005, s. 138. 245 MCGOLDRICK Dominic, ROWE Peter, DONNELLY Eric. The Permanent International Criminal Court : Legal and Policy Issues. 1. vydání. North America : Hart Publishing, 2004, s. 163. 246 ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T , ze dne 2. září 1998, bod 500-501. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf 242 243
68
úmyslné a dobrovolné činy, které jednotlivec nemůže obvykle spáchat bez vědomí pravděpodobných následků. Nejedná se o činy, které lze spáchat náhodou nebo pouhou nedbalostí. Senát poté vysvětlil, že všechny vyjmenované činy musejí být spáchány spolu se zvláštním genocidním úmyslem, tedy s úmyslem zničit úplně nebo částečně skupinu jako takovou. Na základě výše uvedeného došel k závěru, že mezi pojmy killing a meutre není v kontextu genocidy prakticky rozdíl, neboť anglické killing je spojeno s úmyslem zničit úplně nebo částečně skupinu jako takovou.247 Kayishema toto stanovisko soudního senátu napadl odvoláním, ovšem odvolací senát jej následně potvrdil. Shodoval se s názorem senátu prvního stupně, že se jedná o rozdílné pojmy, ale v kontextu genocidy a spolu se zvláštním genocidním úmyslem se tyto rozdíly prakticky stírají. Oba pojmy lze v rámci genocidy chápat jako úmyslné, ale ne nutně promyšlené vraždy, což odpovídá významu franzouského meutre.248 S tímto názorem se shoduje i Mezinárodní trestní soud ve svém dokumentu Znaky skutkových podstat trestných činů (Elements of Crimes).249 Dále se ICTR, ale také ICTY, zabýval otázkou, zda objektivní stránku tohoto činu naplňuje usmrcení již jedné osoby z chráněné skupiny nebo je zapotřebí více osob.250 Opět zmíním rozsudek ICTR v případě Akayesu, neboť stejný názor sdílí Mezinárodní trestní soud.251 ICTR v případě Akayesu konstatoval, že všechny činy vypočtené v článku 2 odst. 2 Statutu musí být spáchány alespoň proti jednomu nebo více jednotlivcům, a to kvůli jejich členství v některé chráněné skupině, s úmyslem zničit úplně nebo částečně skupinu jako takovou.252
ICTR, Prokurátor vs. Clément Kayishema and Obed Ruzindana, ICTR-95-1-T, ze dne 21. května 1999, bod 103. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/kayishema/judgement/990521_judgement.pdf 248 ICTR, Prokurátor vs. Clément Kayishema and Obed Ruzindana, ICTR-95-1-A, ze dne 1. června 2001, bod 150-151. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/kayishema/judgement/010601.pdf 249 VAN DEN HERIK, Larissa, The Contribution of the Rwanda Tribunal to the Development of International Law, Leiden, The Netherlands : Koninklijke Brill NV, 2005, s. 139. 250 MCGOLDRICK, Dominic, ROWE, Peter, DONNELLY, Eric. The Permanent International Criminal Court : Legal and Policy Issues. 1. vydání. North America : Hart Publishing, 2004, s. 165. Tato otázka souvisí s již výše zmíněným problémem tzv. individuální genocidy v podkapitole 4.1.2.2. Úplně nebo částečně. 251 INTERNATIONAL CRIMINAL COURT, Elements of Crimes. The Netherlands : The Hague, 2011, s. 2. Dostupný z WWW: http://www.icc-cpi.int/NR/rdonlyres/336923D8-A6AD-40EC-AD7B45BF9DE73D56/0/ElementsOfCrimesEng.pdf. 252 ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T , ze dne 2. září 1998, bod 521. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf. 247
69
Závěrem lze konstatovat, že aby došlo k naplnění objektivní i subjektivní stránky činu usmrcení příslušníků skupiny a také genocidy samotné, musí se jednat o úmyslné usmrcení jednoho nebo více příslušníků národnostní, etnické, rasové nebo náboženské skupiny, které nemusí být nutně promyšlené, a které musí být spácháno se zvláštním genocidním úmyslem zničit úplně nebo částečně národnostní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou.
4.2.2. Způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům skupiny Další ze zločinů spadajících pod genocidu, který jsou Tribunály příslušné stíhat, je způsobení těžkých tělesných ublížení (causing serious bodily harm) nebo duševních poruch (mental harm) členům některé chráněné skupiny. Jelikož v Úmluvě o genocidě ani ve Statutech obou Tribunálů není obsažena definice těžkých tělesných ublížení ani duševních poruch, je judikatura těchto orgánů pro mezinárodní trestní právo naprosto zásadního významu, neboť určuje obsah těchto pojmů a trestné činy, jež lze pod ně podřadit.253 ICTR v případě Akayesu uvedl, že pod pojmy těžké tělesné ublížení a duševní poruchy lze mimo jiné zařadit činy jako mučení, nelidské nebo ponižující zacházení nebo pronásledování. Újma způsobena těmito činy nemusí být nutně trvalá a nevyléčitelná.254 Jedním z nejvýznamnějších přínosů tohoto rozsudku však bylo, že soudní senát podřadil pod těžké tělesné ublížení a duševní poruchy také znásilnění255 a jiné sexuální 253
AKSAR, Yusuf. Implementing International Humanitarian Law : From the Ad Hoc Tribunals to a Permanent International Criminal Court. 1. vydání, Londýn : Routledge, 2004, s. 223. 254 ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T , ze dne 2. září 1998, bod 502-504. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf 255 V části rozsudku, která je věnována zločinům proti lidskosti, podal senát první definici znásilnění v mezinárodním právu vůbec. Definoval jej jako fyzický útok (physical invasion) sexuální povahy, který je spáchán na osobě za okolností, které jsou nátlakové (coercive). Jedná se o poměrně širokou definici, která navíc ani nevyžaduje prokázání nedostatku souhlasu oběti, ale stačí pouze, aby k němu došlo za nátlakových okolností. Tuto definici podpořil později ICTR v případě Musema a ICTY v případě Delacić et al. Naopak rozdílný názor vyjádřil ICTY v případě Furundžija. Ten definoval objektivní stránku znásilnění jako (i) pohlavní penetraci, jakkoliv nepatrnou: (a) vagíny nebo konečníku oběti penisem pachatele nebo jiným objektem pachatelem použitým; nebo (b) úst oběti penisem pachatele; (ii) nátlakem (donucením) nebo silou nebou hrozbou síly vůči oběti nebo třetí osobě. Tato definice byla mírně pozměněna soudním senátem ICTY v případě Kunarac et al., kdy namísto nátlaku, síly nebo hrozby silou, stanovil jako znak skutkové podstaty nesouhlas oběti. Také definoval subjektivní stránku (mens rea) jako úmysl způsobit tuto pohlavní penetraci a vědomí, že se tak děje bez souhlasu oběti. Shodný názor vyjádřil ICTY v případě Kvočka a ICTR v případě Gacumbitsi. V druhém jmenovaném případě
70
násilí, čímž poprvé v historii stanovil, že tyto činy mohou konstruovat zločin genocidy. Tímto rozhodnutím založil historický precedent v mezinárodním humanitárním právu, který ovlivnil v rozhodovací činnosti nejen Mezinárodní tribunál v bývalé Jugoslávii, ale také Mezinárodní trestní soud.256 Podle názoru senátu, znásilnění a sexuální násilí způsobuje oběti těžkou tělesnou a duševní újmu, a to jedním z nejhorších možných způsobů. Z předložených důkazů došel senát k názoru, že tyto činy byly namířeny pouze vůči ženám z kmene Tutsi, kdy několik z nich bylo veřejně poníženo, zmrzačeno, znásilněno, často více než jedním útočníkem a následně zabito. Toto sexuální násilí ve výsledku vedlo k fyzickému a duševnímu zničení tutsijských žen, jejich rodin a skupiny Tutsiů jako takové. S ohledem na tyto skutečnosti senát konstatoval, že znásilnění a jiné sexuální násilí mohou naplnit skutkovou podstatu genocidy stejně jako jiné činé uvedené v čl. 2 odst. 2 Statutu ICTR, pokud jsou spáchány se zvláštním úmyslem zničit úplně nebo částečně některou chráněnou skupinu jako takovou.257 Stejný názor sdílel soudní senát v případě Kayishema and Ruzindana, který dále dodal, že težkým tělesným ublížením lze rozumět ublížení, které závažně/těžce poškozuje zdraví, způsobuje zohyzdění nebo jakékoliv závažné zranění vnějším nebo vnitřním orgánům nebo smyslům. Pojmy těžké tělesné ublížení nebo duševní porucha musejí být dle senátu interpretovány s ohledem na okolnosti konkrétního případu.258 ICTY v případě Krstić řekl, že těžké tělesné ublížení nebo duševní porucha je, v kontextu čl. 4 Statutu ICTY, jako actus reus genocidy úmyslné konání nebo opomenutí způsobující těžké tělesné nebo duševní utrpení. Intenzita utrpení musí být posuzována případ od případu na základě konkrétních okolností. V souladu s rozsudkem z případu Akayesu senát uvádí, že újma způsobena těmito činy nemusí být
odvolací senát potvrdil, že nesouhlas oběti je znakem skutkové podstaty znásilnění, může však být dovozen z nátlakových okolností, za kterých lze předpokládat, že by obět souhlas nikdy neudělila, jako je např. probíhající genocida nebo zadržování oběti. Tyto definice obsažené v judikatuře ICTR a ICTY se staly hlavním pramenem pro tvorbu definice obsažené ve Znacích skutkových podstat trestných činů (Elements of Crime) Mezinárodního trestního soudu. Viz. VÁLEK, Petr. Klíčová rozhodnutí mezinárodních trestnách tribunálů ve světle mezinárodního práva. 1. vydání, Praha : C.H.Beck, 2009, s. 111-116. Také: BOAS, Gideon, SCHABAS, William. International Criminal Law Developments in the Case Law of the ICTY. Leiden, The Netherlands : Koninklijke Brill NV, 2003, s. 173-174. 256 AKSAR, Yusuf. Implementing International Humanitarian Law : From the Ad Hoc Tribunals to a Permanent International Criminal Court. 1. vydání, Londýn : Routledge, 2004, s. 224. 257 ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T , ze dne 2. září 1998, bod 731-733. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf 258 ICTR, Prokurátor vs. Clément Kayishema and Obed Ruzindana, ICTR-95-1-T, ze dne 21. května 1999, bod. 108-113. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/kayishema/judgement/990521_judgement.pdf
71
nutně trvalá a nevyléčitelná, ale musí se jednat o újmu, která překračuje dočasný pocit něštěstí, nesnází nebo ponížení, a jež ve výsledku způsobuje oběti dlouhodobé a závažné potíže vést opět normální a konstruktivní život. Senát dokonce prohlásil, že takovou újmou jsou také utrpení a muka, které si prožili muži, jež přežili masakr ve Srebrenici.259 S tímto názorem se ztotožnil také senát v případě Blagojević, který rovněž považoval trauma a zranění utrpěna těmi, kterým se povedlo přežít masové popravy ve Srebrenici, za dostatečně intenzivní k naplnění požadavku těžkého tělesného ublížení nebo duševní poruchy. Uvedl, že strach ze zajetí, pocit naprosté beznaděje, strach o bezpečnost svou i své rodiny a přátel, přihlížení popravám a poté hodiny ležet nehybně a ve strachu pod mrtvými těly jsou traumatickou zkušeností, ze které se člověk nemusí již nikdy zotavit. Za traumatickou zkušenost, která dosahuje požadované intenzity způsobení těžké duševní poruchy, považoval také násilné přemísťování žen, dětí a postarších osob.260 Za způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům některé chráněné skupiny lze tedy považovat takové jednání, které závažně/těžce poškozuje zdraví, způsobuje zohyzdění nebo jakékoliv závažné zranění vnějším nebo vnitřním orgánům nebo smyslům, a které způsobuje oběti traumatickou zkušenost, přičemž újma oběti způsobená nemusí být nutně trvalá a nevyléčitelná. Může sem patřit např. mučení, nelidské nebo ponižující zacházení, pronásledování a znásilnění a jiné sexuální násilí. Nicméně, zda dané jednání lze zařadit pod tuto kategorii činů, je třeba posuzovat vždy případ od případu.
4.2.3. Úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení261 Rovněž u tohoto jednání nebylo jasné, jaké činy lze pod něj podřadit a opět bylo ponecháno na Tribunálech, aby vymezily obsah tohoto pojmu ve svých rozhodnutích.262
ICTY, Prokurátor vs. Radislav Krstić, IT-98-33-T, ze dne 2. srpna 2001, bod 513, 635 Dostupný z WWW: http://www.icty.org/x/cases/krstic/tjug/en/krs-tj010802e.pdf 260 ICTY, Prokurátor vs. Vidoje Blagojević and Dragan Jokić, IT-02-60-T, ze dne 17. ledna 2005, bod 647-650. Dostupný z WWW: http://www.icty.org/x/cases/blagojevic_jokic/tjug/en/bla-050117e.pdf 261 ,,Deliberately inflicting on the group conditions of life calculated to bring about its physical destruction in whole or in part“ 262 AKSAR, Yusuf. Implementing International Humanitarian Law : From the Ad Hoc Tribunals to a Permanent International Criminal Court. 1. vydání, Londýn : Routledge, 2004, s. 225. 259
72
ICTR v případě Akayesu shledal, že tento zločin by se dal označit jako metoda, kterou sice pachatel nezpůsobí členům skupiny okamžitou smrt, ale ve výsledku vede k jejich fyzickému zničení. Tato metoda zahrnuje mimo jiné zkrácování přídělů jídla na životní minimum, systematické vyhánění z domovů a snížování základní lékařské péče pod minimální úroveň.263 V případě Kayishema and Ruzindana souhlasil ICTR s názorem Sekretariátu OSN při přípravných pracích Úmluvy o genocidě, který pod tento zločin podřadil uvedení skupiny do takových podmínek, které mají způsobit pomalou (nikoliv okamžitou) smrt, jako např. nedostatek patřičného ubytování, oblečení, hygieny a lékařské péče nebo přílišné pracovní nebo fyzické vytížení.264 Poněkud diskutabilní je, že Tribunál zde jako možné jednání, jež způsobuje tyto podmínky, uvedl také znásilnění, které naopak mnohem více zapadá do konceptu způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům skupiny. Tento názor soudního senátu nebyl přijímán jednotně. Odborník na mezinárodní trestní právo Cherif Bassiouni argumentoval, že znásilnění a jiné sexuální násilí může vytvořit takové životní podmínky, které mají přivodit úplné nebo částečné fyzické zničení skupiny. Poukázal na islámské právo, podle kterého se nemohou vdávat ženy, které mají pohlavní styk mimo manželství. Podle něj, právě znásilňování a jiné sexuální násilí na muslimských ženách v bývalé Jugoslávii mohlo přivodit úplné nebo částečné fyzické zničení skupiny, protože bylo pácháno za účelem oddělení žen a můžů ve skupině bosenských muslimů. Naopak jiný odborník na mezinárodní trestní právo profesor William Schabas je názoru, že je poněkud přehnané tvrdit, že by znásilnění a jiné sexuální násilí mohlo vést k úplnému nebo částečnému zničení skupiny jako takové.265 Dále senát v případě Kayishema and Ruzindana řešil situaci pronásledovaných Tutsiů, jež se ocitli v podmínkách, kdy byli zbaveni vody, jídla a adekvátních hygienických a lékařských vybavení. Poznamenal však, že tyto podmínky vznikly v důsledku jejich pronásledování, jehož cílem primárně bylo, krátce po dopadení všechny Tutsie zničit. Nejednalo se tedy o úmyslné uvedení do takových životních ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T , ze dne 2. září 1998, bod 505-506. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf 264 ICTR, Prokurátor vs. Clément Kayishema and Obed Ruzindana, ICTR-95-1-T, ze dne 21. května 1999, bod 105-116. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/kayishema/judgement/990521_judgement.pdf 265 SCHABAS, William. Genocide in International law : Crime of Crimes. 1. vydání, United Kingdom : Cambridge University Press, 2000, s. 170, 174. 263
73
podmínek, které mají přivodit úplné nebo částečné fyzické zničení určité chráněné skupiny. K tomu ještě senát dodal, že Tutsiové nebyli vystaveni těmto podmínkám dostatečně dlouho na to, aby jejich následkem mohlo být zničení skupiny jako takové.266 ICTY v případě Stakić stanovil, že úmyslné uvedení do takových životních podmínek, které mají přivodit úplné nebo částečné fyzické zničení určité chráněné skupiny, nevyžaduje způsobení následku, tedy úplné nebo částečné zničení skupiny, ale postačí jenom samotné vytvoření takových životních podmínek s úmyslem způsobit úplné nebo částečné zničení skupiny. Dále judikoval, že k naplnění objektivní stránky tohoto zločinu nepostačuje deportace skupiny nebo její části, která způsobí pouhý rozpad skupiny. Je třeba činit rozdílu mezi rozpadem a fyzickým zničením skupiny. 267 Úmyslné uvedení skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení, je jednáním, jehož cílem není způsobit okamžitou smrt, ale ve výsledku vede k fyzickému zničení skupiny jako takové. Zahrnuje mimo jiné nedostatek jídla, oblečení, hygieny, systematické vyhánění z domovů, snížování základní lékařské péče pod minimální úroveň, přílišné pracovní nebo fyzické vytížení a v krajních případech bychom zde mohli zařadit také znásilnění nebo jiné sexuální násilí. Toto jednání nevyžaduje způsobení následku, tedy úplné nebo částečné zničení skupiny, ale postačí jenom samotné vytvoření takových životních podmínek s úmyslem způsobit úplné nebo částečné zničení skupiny.
4.2.4. Opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí Ačkoliv Šestý výbor Národního shromáždění OSN považuje za zřejmé, že extrémní opatření jako nucené potraty a sterilizace sem nepochybně patří, více příkladu těchto opatření neuvádí.268 Praxe dvou ad hoc Tribunálů však ukázala, že rozsah tohoto zločinu je mnohem širší a dají se do něj zařadit i další opatření. Dle ICTR v případě Akayesu, lze pod opatření směřující k tomu, aby se ve skupině bránilo rození děti (imposing measures intended to prevent births within the ICTR, Prokurátor vs. Clément Kayishema and Obed Ruzindana, ICTR-95-1-T, ze dne 21. května 1999, bod. 548. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/kayishema/judgement/990521_judgement.pdf 267 ICTY, Prokurátor vs. Milomir Stakić, IT-97-24-T, ze dne 31. července 2003, bod 517-519 Dostupný z WWW: http://www.icty.org/x/cases/stakic/tjug/en/stak-tj030731e.pdf 268 MCGOLDRICK, Dominic, ROWE, Peter, DONNELLY, Eric. The Permanent International Criminal Court : Legal and Policy Issues. 1. vydání. North America : Hart Publishing, 2004, s. 172. 266
74
group) zařadit: pohlavní mrzačení, sterilizaci, nucenou antikoncepci, oddělení obou pohlaví a zákaz manželství. Navíc v patriarchálních společnostech, kde členství ve skupině je určováno na základě příslušnosti otce, může být takovým opatřením také znásilnění, neboť pokud ženu určité skupiny znásilní muž příslušející k jiné skupině s úmyslem, aby porodila dítě, tak nově narozené dítě nebude patřit do skupiny matky, nýbrž do útočníkovy. Dále senát poznamenal, že tato opatření mohou být nejen fyzická, ale také psychická. Např. znásilnění může způsobit, že znásilněná osoba odmítá následně pohlavní styk, stejně jako může člen skupiny odmítat pohlavní styk z důvodu výhružek nebo traumatu.269 S tímto názorem se později shodoval např. soudní senát v případě Kayishema and Ruzindana a v případě Rutaganda.270 Rozsudek ICTR v případě Akayesu vytvořil významný precedent pro ICTY a také pro ICC. Obzvlášť důležitý byl pro posouzení zločinů, ke kterým došlo během bojů v Bosně a Hercegovině. Stejně jako ve Rwandě zde docházelo ke znásilňování žen, konkrétně žen ze skupiny bosenských muslimů. Podle místní kultury je znásilnění chápáno jako poskvrnění ženy, která se poté nemůže vdát a zároveň, pokud je znásilněna vdaná žena, má manžel možnost ji zavrhnout. Právě díky rozsudku v případě Akayesu je možné znásilnění podřadit pod opatření směřující k zabránění rození děti ve skupině, a tedy potrestat jako zločin genocidy.271
4.2.5. Násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné Pátým a posledním z možných činů spadajících pod zločin genocidy je násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné (forcibly transferring children of the group to another group). ICTR v případě Akayesu řekl, že stejně jako v případě opatření, jež mají zabránit rození děti ve skupině, není účelem pouze postihnout samotný akt násilného převádění, ale také postihnout výhružky nebo trauma, které mohou k násilnému
ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T , ze dne 2. září 1998, bod 507-508. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf 270 ICTR, Prokurátor vs. Clément Kayishema and Obed Ruzindana, ICTR-95-1-T, ze dne 21. května 1999, bod 117. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/kayishema/judgement/990521_judgement.pdf; Také: ICTR, Prokurátor vs. Georges Anderson Nderubumwe Rutaganda, ICTR-96-3-T, ze dne 6. prosince 1999, bod. 52. Dostupný z WWW: http://www.refworld.org/docid/48abd5880.html 271 AKSAR, Yusuf. Implementing International Humanitarian Law : From the Ad Hoc Tribunals to a Permanent International Criminal Court. 1. vydání, Londýn : Routledge, 2004, s. 227. 269
75
převádění dětí z jedné skupiny do jiné vést.272 Jinak tento čin nebyl v praxi obou Tribunálů řešen, neboť ze zjištěných skutečností nevyplývá, že by k takovému zločinu během konfliktů v bývalé Jugoslávii a Rwandě došlo.273 Co se týče požadavků na subjektivní stránku tohoto činu, tak pachatel musí tímto činem sledovat úplné nebo částečné zničení skupiny jako takové, musí vědět, že se jedná o děti některé chráněné skupiny a musí vědět, že děti jsou převáděny do jiné chráněné skupiny. Objektivní stránku lze naplnit, jak uvedl soudní senát v případě Akayesu, jednak fyzickou silou, ale také hrozbou síly.274
4.3. Trestné formy genocidy Článek 4 Statutu ICTY a článek 2 Statutu ICTR obsahují ve třetím odstavci ustanovení, které stanovuje trestní odpovědnost nikoliv pouze pro pachatele genocidy, ale také pro ostatní osoby, které se na tomto hrůzném zločinu nějakým způsobem podílely. Trestné jsou tyto činy: genocida, spolčení ke spáchání genocidy (conspiracy to commit genocide), přímé a veřejné podněcování ke spáchání genocidy (direct and public incitement to commit genocide), pokus spáchání genocidy (attempt to commit genocide) a účastenství na genocidě (complicity in genocide). Zločin genocidy, jako jediný ze všech zločinů v jurisdikci obou Tribunálů, má takovéto ustanovení. Pro ostatní zločiny platí generální ustanovení v čl. 6 Statutu ICTR a čl. 7 Statutu ICTY, které také stanovují trestní odpovědnost za jiné formy trestné součinnosti. Podle prvního odstavce těchto článků osoba, která některý ze zločinů v jurisdikci Tribunálů naplánovala, někoho k němu navedla, nařídila, spáchala nebo jinak pomohla či napomáhala při jeho plánování, přípravě nebo spáchání275, je individuálně trestně odpovědná za tento čin.276 Nabízí se otázka, zda toto speciální ustanovení u genocidy není nadbytečné. Vztahem těchto dvou ustanovení se zabýval jak ICTY, tak ICTR, přičemž oba Tribunály došly
ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T , ze dne 2. září 1998, bod 509. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf 273 SCHABAS, William. The UN International Criminal Tribunals : The former Yugoslavia, Rwanda and Sierra Leone, 1. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2006, s. 178. 274 INTERNATIONAL CRIMINAL COURT, Elements of Crimes. The Netherlands : The Hague. 2011, s. 3. Dostupný z WWW: http://www.icc-cpi.int/NR/rdonlyres/336923D8-A6AD-40EC-AD7B45BF9DE73D56/0/ElementsOfCrimesEng.pdf 275 A person who planned, instigated, ordered, committed or otherwise aided and abetted in the planning, preparation or execution of a crime. 276 Čl. 4 odst. 3 a čl. 7 odst. 1 Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, Čl. 2 odst. 3 a čl. 6 odst. 1 Statutu Mezinárodního tribunálu pro Rwandu. 272
76
k jiným závěrům (více v podkapitole 5.4.5.1 Účastenství na genocidě a pomoc a pomáhání pachateli genocidy). Tvůrci Statutu tedy tímto ustanovením zdůraznili důležitost stíhat všechny formy genocidy, proto za krok zpět v mezinárodním trestním právu lze považovat neinkorporování tohoto ustanovení do Římského statutu, kdy vyjma přímého a veřejného podněcování ke spáchání genocidy (čl. 25 odst. 3 písm. e) Římského statutu), nemají tyto formy genocidy speciální ustanovení, ale spadají do ustanovení čl. 25 Římského statutu (Individuální trestní odpovědnost), jež je společné pro všechny zločiny spadající do jurisdikce ICC. Toto ustanovení navíc umožňuje ICC stíhat spolčení ke spáchání genocidy pouze tehdy, pokud dojde k zamýšlenému trestnému činu. Tedy nikoliv jako předčasně dokonaný trestný čin.277 V případě spolčení ke spáchání genocidy, přímého a veřejného podněcování ke spáchání genocidy a pokusu spáchání genocidy jde o předčasně dokonané trestné činy (inchoate crimes), které mohou být spáchány, i když k samotné genocidě nedojde. Genocida je tak jediným zločinem v jurisdikci obou Tribunálů, u kterého jsou obecně trestné i nedokonané trestné činy.278 Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia, ani Statuty obou Tribunálů, neobsahují definice jednotlivých trestných forem genocidy. Opět to byly až tyto mezinárodní ad hoc Tribunály, které jednotlivé formy interpretovaly, vymezily jejich obsah a aplikovaly v praxi.279
4.3.1. Genocida Každý kdo spáchá některý z vyjmenovaných činů v čl. 2 odst. 2 Statutu ICTR a čl. 4 odst. 2 Statutu ICTY s úmyslem zničit úplně nebo částečně národnostní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou je individuálně trestně odpovědný za zločin genocidy.280 Genocidě jako takové jsou věnovány předchozí kapitoly diplomové práce. V následujících částech se budu věnovat pouze čtyřem zbývajícím formám genocidy. 277
AKSAR, Yusuf. Implementing International Humanitarian Law : From the Ad Hoc Tribunals to a Permanent International Criminal Court. 1. vydání, Londýn : Routledge, 2004, s. 230, 235. 278 SCHABAS, William. The UN International Criminal Tribunals : The former Yugoslavia, Rwanda and Sierra Leone, 1. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2006, s. 179.. 279 AKSAR, Yusuf. Implementing International Humanitarian Law : From the Ad Hoc Tribunals to a Permanent International Criminal Court. 1. vydání, Londýn : Routledge, 2004, s. 227-229. 280 Čl. 2 Mezinárodní tribunálu pro Rwandu, Čl. 4 Mezinárodní trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii
77
4.3.2. Spolčení ke spáchání genocidy Spolčení je chápáno odlišně v kontinentálním právu a v common law. V kontinentálním právu se jedná o formu účasti na hlavním činu a o trestný čin jde pouze tehdy, když dojde ke spáchání činu hlavního.281 Kontinentální právo vychází u spolčení z principu, že osoba nemůže být potrestána za pouhý úmysl spáchat trestný čin nebo přípravu k němu. Spolčení je trestné pouze tehdy, pokud by se jednalo o velmi závažné trestné činy, jako třeba činy ohrožující bezpečnost státu.282 V common law je spolčení chápáno jako dohoda dvou nebo více osob spáchat určitý trestný čin, která je sama o sobě trestným činem, bez ohledu na to, zda k dohodnutému trestnému činu skutečně dojde. Pouze v systému common law se tedy jedná o předčasně dokonaný trestný čin.283 Tvůrci Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia, zvolili přístup common law. Spolčení ke spáchání genocidy tedy může být definováno jako dohoda dvou nebo více osob spáchat genocidu, kdy jednotlivec je trestně odpovědný za účast na této dohodě, bez ohledu na to, zda ke genocidě skutečně dojde. Samotná dohoda je tedy postačující k obvinění ze zločinu genocidy. Tento způsob chápání je dle tvůrců v souladu s celým názvem Úmluvy, z něhož plyne, že jejím účelem je nikoliv pouze trestat zločin genocidy, ale také mu zabránit.284 Jelikož čl. 2 a čl. 3 Úmluvy o genocidě byly inkorporovány do obou Statutů, je pro ICTY a ICTR základem teorie z common law, což potvrdil soudní senát ICTR v případě Musema. Prokurátor tedy musí v řízení před soudem dokázat existenci dohody mezi dvěma nebo více osobami. Senát dále poznamenal, že stejně jako u genocidy, musí být u spolčení ke spáchání genocidy zvláštní genocidní úmysl neboli úmysl zničit úplně nebo částečně národnostní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou. Trestným činem je samotné spolčení, bez ohledu na dosažené výsledky tohoto spolčení. Senát také řešil otázku, zda může být osoba odsouzena zároveň z genocidy a spolčení ke spáchání genocidy. Došel k názoru, že účelem vytvoření tohoto speciálního ustanovení při genocidě, bylo potrestat zločiny, které nenaplňují skutkovou podstatu genocidy, SCHABAS, William. Genocide in International law : Crime of Crimes. 1. vydání, United Kingdom : Cambridge University Press, 2000, s. 259-260. 282 ICTR, Prokurátor vs. Alfred Musema, ICTR-96-13-A, ze dne 27. ledna 2000, bod 186. Dostupný z WWW: http://41.220.139.29/Portals/0/Case/English/Musema/judgement/000127.pdf 283 SCHABAS, William. Genocide in International law : Crime of Crimes. 1. vydání, United Kingdom : Cambridge University Press, 2000, s. 259-260. 284 AKSAR, Yusuf. Implementing International Humanitarian Law : From the Ad Hoc Tribunals to a Permanent International Criminal Court. 1. vydání, Londýn : Routledge, 2004, s. 229-230. 281
78
proto není důvodné trestat pachatele již odsouzeného za genocidu, zároveň za spolčení ke genocidě. Jinými slovy, jakmile je trestný čin dokonán, není důvod trestat pachatele za pouhou přípravu k tomuto činu, tedy za méně závažnou formu trestné činnosti. Senát tak vybral možnost, která svědčí více ve prospěch obžalovaného.285 Naopak tomu ale bylo např. v případě Niyitegeka, kde byl obžalovaný shledán vinným jak ze zločinu genocidy, tak ze zločinu spolčení ke spáchání genocidy.286 Za správnější a spravedlnější považuji názoru senátu z případu Musema, protože stejný princip je zakotven i v našem trestním právu, kde se pachateli přičítá pouze nejzávažnější forma trestné činnosti. Přímým důkazem spolčení ke spáchání genocidy mohou být dokumenty prokazující existenci dohody mezi osobami nebo výpovědi těchto osob. Nicméně existenci spolčení lze dovodit také z nepřímých důkazů. ICTR v případech Niyitegeka a Nahimana jmenoval příklady takových nepřímých důkazů. V případě Niyitegeka uvedl senát účast na schůzích, na kterých bylo diskutováno zabíjení Tutsiů, řízení těchto schůzí, slib a dodání zbraní útočníkům. V případě Nahimana soudní senát dovodil, že spolčení může vyplývat z koordinovaného jednání jednotlivců v rámci sdružení, kteří mají společný záměr. Může jím být i neformální sdružení, pokud jsou si členové vědomi jeho existence, jejich účasti v něm a společného záměru.287 V praxi ICTY se neobjevil žádný případ, ve kterém by prokurátor někoho obžaloval ze spolčení ke spáchání genocidy, proto je základem interpretace tohoto zločinu judikatura ICTR.288
4.3.3. Přímé a veřejné podněcování ke spáchání genocidy Další z trestných činů spadajících pod zločin genocidy je přímé a veřejné podněcování ke spáchání genocidy. ICTR ve svém rozsudku Akayesu poznamenal, že při přijetí Úmluvy o genocidě delegáti jednotlivých zemí souhlasili, že přímé a veřejné
ICTR, Prokurátor vs. Alfred Musema, ICTR-96-13-A, ze dne 27. ledna 2000, bod 184-198 Dostupný z WWW: http://41.220.139.29/Portals/0/Case/English/Musema/judgement/000127.pdf 286 SCHABAS, William. The UN International Criminal Tribunals : The former Yugoslavia, Rwanda and Sierra Leone, 1. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2006, s. 179-180. 287 ICTR, Prokurátor vs. Ferdinand Nahimana, Jean-Bosco Barayagwiza, Hassan Ngeze, ICTR-99-52-T, ze dne 3. prosince 2003, bod 1046-1047 Dostupný z WWW: http://www.refworld.org/cgibin/texis/vtx/rwmain?docid=404468bc2; Také: ICTR, Prokurátor vs. Eliézer Niyitegeka, ICTR-96-14-T, ze dne 16. května 2003, bod 427-428. Dostupný z WWW: http://www.refworld.org/docid/48abd5a3d.html 288 SCHABAS, William. Genocide in International law : Crime of Crimes. 1. vydání, United Kingdom : Cambridge University Press, 2000, s. 265. 285
79
podněcování ke spáchání genocidy bude samostatným trestným činem, zejména kvůli jeho klíčové roli při plánování genocidy. Delegát SSSR během jednání u přijetí Úmluvy prohlásil, že by bylo nemožné, aby tisíce lidí spáchálo tolik zločinů, kdyby k nim nebyli podněcováni. Zodpovědnost za tyto zločiny ve skutečnosti nesou inciátoři a ti by měli být hnáni k odpovědnosti. Senát také odkázal na rozsudek Norimberského tribunálu, v němž IMT odsoudil k smrti Juliuse Streichera za jeho antižidovské články v novinách Der Stürmer, kterými dle názoru Tribunálu podněcoval ke zločinům proti Židům.289 V common law je podněcování chápáno jako zvláštní druh trestné součinnosti, která je trestná jako taková. Naopak ve většině systému kontinentálního práva jde o jednu z forem účastenství. Stejně tak je tomu ve rwandském Trestním zákoníku. Ve Statutu ICTR je přímé a veřejné podněcován ke spáchání genocidy samostatným trestným činem, jak je tomu v systému common law.290 Senát definoval přímé a veřejné podněcování jako přímou snahu vzbudit v pachatelovi (pachatelích) rozhodnutí spáchat genocidu (directly provoking the perpetrator(s) to commit genocide), ať už prostřednictvím:
proslovů, výkřiků nebo výhružek pronesených na veřejných místech nebo veřejných shromážděních,
nebo prostřednictvím prodeje či jiného šíření, nabídek k prodeji nebo k vyobrazení psaných nebo tištěných materiálů na veřejných místech nebo veřejných shromážděních,
nebo prostřednictvím veřejného vyobrazení plakátů/poutačů,
nebo prostřednictvím jiných prostředků audiovizuální komunikace.291
Výše zmíněná jednání, jež mohou být podnětem k tomu, aby pachatel spáchal zločin genocidy, tvoří objektivní stránku přímého a veřejného podněcování.
ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T , ze dne 2. září 1998, bod 500-551. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf 290 ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T , ze dne 2. září 1998, bod 552-554. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf 291 Direct and public incitement must be defined for the purposes of interpreting Article 2(3)(c), as directly provoking the perpetrator(s) to commit genocide, whether through speeches, shouting or threats uttered in public places or at public gatherings, or through the sale or dissemination, offer for sale or display of written material or printed matter in public places or at public gatherings, or through the public display of placards or posters, or through any other means of audiovisual communication. Viz. ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T , ze dne 2. září 1998, bod 559. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf 289
80
O přímé podněcování nejde, jsou-li podněty pouze nepřímé nebo vágní. Na podněcování je třeba pohlížet ve světle jeho kulturního a lingvistického kontextu, neboť konkrétní řeč může být posluchači v jedné zemi považována za přímou, nikoliv již v druhé. Proto je třeba přímé podněcování hodnotit podle konkrétních okolností případu.292 Subjektivní stránku tohoto činu tvoří úmysl přímo pohnout nebo vyprovokovat druhého ke spáchání genocidy. Tento úmysl zahrnuje touhu pachatele vyvolat v druhých takový stav mysli, který je potřebný ke spáchání tohoto zločinu. Zároveň musí pachatel jednat se zvláštním úmyslem zničit zcela nebo zčásti národnostní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou.293 Důležitou otázkou, kterou se senát zabýval, bylo, zda přímé a veřejné podněcování ke spáchání genocidy může být potrestáno i v případě, kdy bylo neúspěšné a nevedlo k pachatelem zamýšlenému následku. Z přípravných prací Úmluvy o genocidě vyplývá, že původním záměrem tvůrců bylo sankcionovat i tento druh jednání, ačkoliv bylo nakonec většinou hlasů rozhodnuto jinak. Senát poznamenal, že v právních systémech existují trestné činy, které jsou obzlášť nebezpečné pro společnost a jsou trestány i v případě, že nevyvolají požadované následky (předčasně dokonané trestné činy). Dle jeho názoru, přímé a veřejné podněcování do kategorie obzvlášť nebezpečných činů pro společnost patří, neboť může být zárodkem nejhrůznějšího zločinu v mezinárodním právu. Proto senát došel k závěru, že přímé a veřejné podněcování musí být potrestáno i tehdy, když nevede k pachatelem očekávaným následkům.294 Dalším významným případem byl případ Nahimana. V tomto případě byli Ferdinand Nahimana, Jean-Bosco Barayagwiza a Hassan Ngeze odsouzeni kromě jiného za přímé a veřejné podněcování ke spáchání genocidy, kterého se dopustili prostřednictvím médií (RTLM - Radio-télévision Libre Milles Collines a noviny Kangura) a shromáždění CDR (Coalition for the Defence of the Republic). Senát došel k závěru, že všichni obvinění jednali se zvláštním genocidním úmyslem a zároveň s úmyslem vzbudit v ostatních rozhodnutí spáchat genocidu, neboť prostřednictvím
ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T , ze dne 2. září 1998, bod 557-558. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf 293 ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T , ze dne 2. září 1998, bod 560. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf. 294 ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T , ze dne 2. září 1998, bod 561-562. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf. 292
81
výše zmíněných médií, jež byly přístupné širokému okruhu veřejnosti, a prostřednictvím shromáždění CDR šířili nenávist vůči Tutsiům a podněcovali ostatní, aby pomohli k jejich vyhlazení. Kromě toho senát potvrdil závěr senátu z případu Akayesu, že podněcování je trestným činem bez ohledu na to, zda způsobí následky, které pachatel zamýšlel.295 Stejně jako u spolčení jde tedy o předčasně dokonaný trestný čin, který je trestný, i když k samotné genocidě nedojde. Ovšem musí se jednat o veřejné podněcování. Soukromé podněcování je součástí účastenství na genocidě a jako takové je trestné pouze v případě, že k samotné genocidě dojde.296 Stejně jako u spolčení ke spáchání genocidy, ani přímé a veřejné podněcování ke spáchání genocidy se neobjevilo v žádné z žalob podaných k ICTY.297
4.3.4. Pokus genocidy Pokus genocidy je dalším z předčasně dokonaných trestných činů, jehož trestnost nezávisí na následku. Jelikož byly oba Tribunály založeny jako reakce mezinárodního společenství na spáchané zločiny, jejichž úkolem bylo potrestat jejich pachatelé, není divu, že v praxi ICTR ani ICTY nenajdeme žaloby, které by obsahovaly obvinění z pokusu genocidy.298 Toto ustanovení tedy nemělo v judikatuře obou Tribunálů žádné uplatnění.
4.3.5. Účastenství na genocidě Poslední z možných forem genocidy, kterou jsou Tribunály příslušné stíhat, je účastenství na genocidě.299 Důležitost stíhat nejen samotné pachatele trestného činu, ale ICTR, Prokurátor vs. Ferdinand Nahimana, Jean-Bosco Barayagwiza, Hassan Ngeze, ICTR-99-52-T, ze dne 3. prosince 2003, bod 1029-1039 Dostupný z WWW: http://www.refworld.org/cgibin/texis/vtx/rwmain?docid=404468bc2 296 SCHABAS, William. Genocide in International law : Crime of Crimes. 1. vydání, United Kingdom : Cambridge University Press, 2000, s. 266. 297 SCHABAS, William. The UN International Criminal Tribunals : The former Yugoslavia, Rwanda and Sierra Leone, 1. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2006, s. 181. 298 SCHABAS, William. The UN International Criminal Tribunals : The former Yugoslavia, Rwanda and Sierra Leone, 1. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2006, s. 183. 299 ICTR v případě Akayesu dovodil z přípravných prací při Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidia, že trestné je pouze účastenství na dokonaném zločinu genocidy, nikoliv účastenství na pokusu, přímém a veřejném podněcování ke spáchání genocidy a spolčení ke spáchání genocidy, neboť tyto činy byly mnoha delegacemi považovány za příliš vágní a nejasné. Viz. ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T , ze dne 2. září 1998, bod 527, poznámka pod čarou 105. Dostupný z WWW: http://41.220.139.29/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf 295
82
také ty, co se na něm nějakým způsobem podíleli (účastnili), zdůraznil ICTY v případě Tadić. Dle jeho názoru je většina mezinárodních zločinů páchána nikoliv pouhým jednotlivcem, ale skupinou jednotlivců sledujících společný záměr. Ačkoliv samotný zločin fyzicky spáchají pouze někteří členové, účast a přispění ostatních členů skupiny často značně spáchání daného zločinu usnadňuje. V důsledku toho, může být jednání účastníka trestného činu stejně závažné jako jednání samotného pachatele.300 Nejvýznamnějším rozsudkem pro tuto problematiku byl opět rozsudek v případě Akayesu. V něm soudní senát poprvé v historii mezinárodního práva vyložil pojem účastenství na genocidě. Senát podotkl, že účastenství je ve všech právních systémech chápáno jako forma trestné součinnosti. Účastník (accomplice) trestného činu může být definován jako ten, kdo se připojuje k činu jiného, proto účastenství nezbytně vyžaduje existenci hlavního činu. V důsledku toho dospěl senát k názoru, že aby mohl být obviněný shledán vinným z účastenství na genocidě, musí být nejprve nade vší pochybnost prokázáno, že byla spáchána genocida. Nicméně pokud není znám hlavní pachatel nebo nebyla prokázána jeho vina, nebrání to trestnímu stíhání účastníka. Dále senát poznamenal, že s ohledem na výše uvedené je logickým závěrem, že jednotlivec nemůže být zároveň hlavním pachatelem a účastníkem konkrétního trestného činu.301 Při definování objektivní stránky účastenství vycházel ICTR také z rwandského Trestního zákoníku. Dle senátu jsou tři možné formy účastenství na genocidě:
opatření prostředků302, jako jsou zbraně, nástroje nebo jakékoliv jiné prostředky, jež mohou být použity ke spáchání genocidy, s tím, že účastník si je vědom toho, že tyto prostředky budou k takovému účelu použity;
vědomá/úmyslná
(knowingly)
pomoc
(aiding)
nebo
napomáhání
(abetting)303 pachateli při plánování nebo páchání genocidy;
ICTY, Prokurátor vs. Tadić, IT-94-1-A., ze dne 15. července 1999, bod 191. Dostupný z WWW: http://www.icty.org/x/cases/tadic/acjug/en/tad-aj990715e.pdf 301 ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T , ze dne 2. září 1998, bod 527-532. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf 302 Complicity by procuring means, such as weapons, instruments or any other means, used to commit genocide, with the accomplice knowing that such means would be used for such a purpose. 303 Complicity by knowingly aiding or abetting a perpetrator of a genocide in the planning or enabling acts thereof. 300
83
navádění (instigation)304 prostřednictvím instrukcí, darů, slibů, výhružek, zneužití autority nebo moci, za pomoci intrik nebo lsti anebo podněcování ke spáchání genocidy (nikoliv ale veřejné).305
Co se týče subjektivní stránky, tak účastník si v době jednání musel být své pomoci hlavnímu pachateli vědom, musel tedy jednat úmyslně. Samotný účastník pak nemusí mít úmysl zničit úplně nebo částečně národnostní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou, ale musí si být vědom toho, že ho má hlavní pachatel.306 Dle soudního senátu z případu Semanza se účastenství na genocidě vztahuje na veškerou pomoc nebo povzbuzování, které mají podstatně přispět k dokonání zločinu genocidy. Obviněný musí jednat úmyslně a s vědomím, že přispívá ke zločinu genocidy.307
5.4.5.1. Účastenství na genocidě a pomoc a pomáhání pachateli genocidy Senát v případě Akayesu rovněž řešil problematiku vztahu mezi účastenstvím na genocidě dle čl. 2 odst. 3 písm. e) Statutu ICTR (čl. 4 odst. 3 písm. e) Statutu ICTY) a pomoci a napomáháním dle čl. 6 odst. 1 Statutu ICTR (čl. 7 odst. 1 Statutu ICTY).308 Tyto formy účastenství nejsou nijak ve Statutu ICTR odlišeny, proto se jeví jako podobné. Podle senátu však jsou mezi těmito ustanoveními dva podstatné rozdíly. První rozdíl je v subjektivní stránce. Aby mohl být někdo shledán vinným z pomoci a napomáhání genocidě podle čl. 6 odst. 1, musel by jednat se zvláštním úmyslem požadovaným pro genocidu, což u účastenství na genocidě v čl. 2 odst. 3 písm. e) není potřeba. Zde je vyžadováno pouze, aby si byl účastník vědom tohoto úmyslu u hlavního pachatele. Druhý rozdíl je v objektivní stránce. Účastenství na genocidě dle čl. 2 odst. 3 písm. e) vyžaduje nutně jednání, kdežto pomoc nebo napomáhání dle čl. 6 odst. 1 může
304
Complicity by instigation, for which a person is liable who, though not directly participating in the crime of genocide crime, gave instructions to commit genocide, through gifts, promises, threats, abuse of authority or power, machinations or culpable artifice, or who directly incited to commit genocide. 305 ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T , ze dne 2. září 1998, bod 537. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf 306 ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T , ze dne 2. září 1998, bod 538-545. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf 307 ICTR, Prokurátor vs. Laurent Semanza, ICTR-97-20-T, ze dne 15. května 2003, bod 395. Dostupný z WWW: http://www.refworld.org/docid/48abd5a30.html 308 Podle prvního odstavce těchto článků osoba, která některý ze zločinů naplánovala, někoho k němu navedla, nařídila, spáchala nebo jinak pomohla či napomáhala při jeho plánování, přípravě nebo spáchání, je individuálně trestně odpovědná za tento čin.
84
spočívat také v nekonání (failing to act) nebo zdržení se konání (refraining from action).309
K jinému závěru došel ICTY v případě Krstić. Senát vysvětlil, že čl. 7 odst. 1 Statutu ICTY je generální ustanovení týkající se individuální trestní odpovědnosti, které je aplikovatelné na všechny zločiny uvedené ve Statutu. Naproti tomu čl. 4 odst. 3 je aplikovatelný pouze na zločin genocidy. V tomto článku jsou obsaženy druhy trestné činnosti, které v čl. 7 odst. 1 zahrnuty nejsou, jako spolčení ke spáchání genocidy a pokus spáchání genocidy. Tvůrci Statutu tím chtěli zajistit, že ICTY bude mít jurisdikci nad všemi možnými formami genocidy, které jsou zakázané mezinárodním obyčejovým právem. Důsledkem toho je, že některé druhy trestné činnosti v čl. 4 odst. 3 a čl. 7 odst. 1 se překrývají.310 S tímto názorem se ztotožnil také soudní senát ICTR v případě Semanza. Zde dokonce senát uvedl, že speciální ustanovení u zločinu genocidy je nadbytečné. Tuto nadbytečnost lze vysvětlit tím, že při tvorbě Statutu ICTR byl doslovně přejat čl. 3 Úmluvy o genocidě. Dle jeho názoru je subjektivní stránka účastenství na genocidě dle čl. 2 odst. 3 shodná se subjektivní stránkou pomoci a napomáhání v čl. 6 odst. 1 Statutu ICTR.311 Vzhledem k obtížnosti této problematiky není divu, že Tribunály měly odlišné přístupy. První, který se snaží odlišit obě ustanovení na základě rozdílu v objektivní a subjektivní stránce, a druhý, který považuje ustanovení za překrývající se. Tento spor svým způsobem vyřešili tvůrci Římského statutu Mezinárodního trestního soudu. Zde v čl. 6 věnovaném genocidě podobné speciální ustanovení nenalezneme. Jak již je zmíněno výše, lze tento krok na jedné straně považovat za krok zpět v mezinárodním trestním právu, neboť vyjma přímého a veřejného podněcování ke spáchání genocidy (čl. 25 odst. 3 písm. e) Římského statutu), nemají tyto formy genocidy speciální ustanovení, ale spadají do ustanovení čl. 25 Římského statutu (Individuální trestní odpovědnost), jež je společné pro všechny zločiny spadající do jurisdikce ICC. Toto ustanovení navíc umožňuje ICC stíhat spolčení ke spáchání genocidy pouze tehdy, pokud dojde k zamýšlenému trestnému činu. Tedy nikoliv jako předčasně dokonaný
ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu, ICTR-96-4-T , ze dne 2. září 1998, bod 546-548. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf 310 ICTY, Prokurátor vs. Radislav Krstić, IT-98-33-T, ze dne 2. srpna 2001, bod 639-640 Dostupný z WWW: http://www.icty.org/x/cases/krstic/tjug/en/krs-tj010802e.pdf 311 ICTR, Prokurátor vs. Laurent Semanza, ICTR-97-20-T, ze dne 15. května 2003, bod 391, 394. Dostupný z WWW: http://www.refworld.org/docid/48abd5a30.html 309
85
trestný čin.312 Na druhou stranu např. k využití ustanovení o pokusu genocidy v judikatuře ad hoc Tribunálů nikdy nedošlo a k užívání jednotlivých forem vyjma účastenství na genocidě docházelo sporadicky. Proto lze tento krok hodnotit v závěru spíše pozitivně, neboť tímto krokem předešli tvůrci Římského statutu dalším možným rozporům v judikatuře.
312
AKSAR, Yusuf. Implementing International Humanitarian Law : From the Ad Hoc Tribunals to a Permanent International Criminal Court. 1. vydání, Londýn : Routledge, 2004, s. 230, 235.
86
5. Závěr V závěru své diplomové práce bych krátce zhodnotil přínos judikatury obou Tribunálů a také Tribunálů samotných. Genocida je zločinem podle mezinárodního práva od roku 1946, kdy ji za mezinárodní zločin prohlásilo Valné shromáždění OSN. V roce 1948 byla přijata Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia, jejímž úkolem bylo, jak již vyplývá z názvu, nejen potrestat zločin genocidy, ale také se mu pokusit zabránit. Signátáři této Úmluvy se dohodli, že genocida je zločinem podle mezinárodního práva, ať již k ní dojde během války nebo v době míru. Ustanovení této Úmluvy se stala součástí mezinárodního obyčejového práva a také ius cogens. Jelikož však Úmluva o genocidě neobsahovala žádné sankční mechanismy, nebylo možné dodržování těchto ustanovení vynutit. Až vznik dvou ad hoc Tribunálů OSN pro bývalou Jugoslávii a Rwandu přinesl možnost a oprávnění stíhat a potrestat v souladu s mezinárodním právem osoby odpovědné ze spáchání zločinu genocidy, kterého se dopustily během konfliktů v těchto zemích. Až tyto Tribunály se staly prvními nástroji mezinárodní spravedlnosti na poli zločinu genocidy. Byly prvními soudními orgány, které interpretovaly čl. 2 a čl. 3 zmíněné Úmluvy a výrazně ovlivnily vývoj mezinárodního trestního práva v této oblasti. Významné jsou především rozsudky ICTR v případech Akayesu, Kayishema and Ruzindana, Rutaganda a Nahimana a rozsudky ICTY v případech Krstić, Jelisić a Stakić. V těchto, ale i v dalších rozsudcích, interpretovaly Tribunály skutkovou podstatu genocidy a její jednotlivé trestné formy, čímž napomohli chápání a porozumění zločinu genocidy. Při výkladu skutkové podstaty genocidy stanovily Tribunály dva nezbytné prvky zločinu genocidy. Subjektivní a objektivní stránku. Subjektivní stránku (mental elements of crime, mens rea) tvoří zvláštní genocidní úmysl zničit úplně nebo částečně některou národnostní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou. Tímto zvláštním genocidním úmyslem odlišily Tribunály zločin genocidy od ostatních zločinů podle mezinárodního práva, především od zločinů proti lidskosti. Tím zdůraznily závažnost tohoto zločinu. Rovněž uvedly, jak lze tento úmysl dovodit u pachatele, který se nepřizná. Dále Tribunály stanovily, že ačkoliv jednotlivými oběti
87
genocidy jsou jednotlivci, tak hlavní obětí je samotná skupina jako taková. Ochrana je poskytována skupinám uvedených v Úmluvě o genocidě, tedy národnostní, etnické, rasové nebo náboženské. Jelikož v Úmluvě nebyly tyto skupiny definovány, byla to až praxe těchto Tribunálů, která jednotlivé skupiny vymezila. Navíc ICTR došel k závěru, že záměrem tvůrců Úmluvy o genocidě nebylo chránit pouze čtyři zde výslovně zmíněné skupiny, ale každou stabilní a trvalou skupinu, vyjma politických a ekonomických skupin. Objektivní stránku genocidy (physical elements of crime, actus reus) tvoří činy vypočtené v čl. 2 odst. 2 Statutu ICTR (čl. 4 odst. 2 Statutu ICTY, čl. 2 Úmluvy o genocidě). Výklad některých činů činil problémy, neboť nebylo jasné, co konkrétně měli některými pojmy tvůrci Úmluvy o genocidě na mysli. Mezinárodní tribunály vysvětlily význam jednotlivých pojmů, podstatu těchto činů a za pomocí příkladů z praxe ukázaly ICC i celému mezinárodnímu společenství, co vše může pod jednotlivé trestné činy spadat. Významné bylo především rozpoznání znásilnění a jiného sexuální násilí jako jedno z možných jednání naplňujících zločin genocidy, výklad pojmů způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch, dále stanovení, že pod pojem usmrcení příslušníků skupiny spadá i usmrcení jediného příslušníka chráněné skupiny, pokud pachatel jedná se zvláštním genocidním úmyslem a definování životních podmínek, které mají přivodit úplné nebo částečné fyzické zničení skupiny jako takové. Jednotlivé trestné formy genocidy se nacházejí v ustanovení čl. 3 Úmluvy o genocidě (čl. 2 odst. 3 Statutu ICTR, čl. 4 odst. 3 Statutu ICTY). Podle něj je kromě samotné genocidy trestné také spolčení ke spáchání genocidy, přímé a veřejné podněcování ke spáchání genocidy, pokus genocidy a účastenství na genocidě. Jelikož v mezinárodním právu definice těchto trestných forem genocidy chyběla, opět to byly až tyto ad hoc Tribunály, které tyto pojmy vymezily a aplikovaly v praxi. Za nejvýznamnější považuji definici přímého a veřejného podněcování, stanovení, že u spolčení ke spáchání genocidy a u přímého a veřejného podněcování ke genocidě není potřebné vyvolání zamýšlených následků, tedy aby skutečně ke genocidě došlo, ale že již samotné spolčení a podněcování je trestným činem, a dále, že u účastenství na genocidě Tribunály dovodily, že samotný účastník nemusí mít úmysl zničit úplně nebo částečně národnostní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou, ale
88
postačí, pokud si je vědom toho, že ho má hlavní pachatel. Je pravdou, že tvůrci Římského statutu ICC na toto ustanovení již nenavázali, přesto je interpretace tohoto čl. 3 Úmluvy o genocidě bezpochyby pro mezinárodní trestní právo velmi významná, neboť posloužila jeho lepšímu pochopení. Z výše uvedeného můžeme dojít k závěru, že judikatura těchto dvou ad hoc mezinárodních trestních Tribunálů OSN sehrála klíčovou roli v interpretaci a porozumění zločinu genocidy a její přínos pro mezinárodní trestní právo byl obrovský. Nebýt těchto dvou soudních orgánů, tak by dodnes výklad Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia mohl činit značné obtíže. Svou činností tak vydláždily cestu Mezinárodnímu trestnímu soudu, který na tuto interpretaci genocidy může navázat a pouze ji doplnit a vylepšit.
89
Seznam použité literatury a pramenů Monografie
ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, 311 s. ISBN 80-246-0305-5.
SCHABAS, William. An Introduction to the International Criminal Court, 2. vydání, Cambridge : Cambridge University Press, 2004, 481 s. ISBN 0 521 53756 8.
MCGOLDRICK, Dominic, ROWE, Peter, DONNELLY, Eric. The Permanent International Criminal Court : Legal and Policy Issues. 1. vydání. North America : Hart Publishing, 2004, 498 s. ISBN 1-84113-281-0.
POTOČNÝ, Miroslav, ONDŘEJ, Jan. Mezinárodní právo veřejné : Zvláštní část. 5. doplněné a přepracované vydání. Praha : C.H.Beck, 2006, 511 s. ISBN 80-7179-536-4.
ČEPELKA, Čestmír, ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní právo veřejné. 2. Vydání. Praha : C.H.Beck, 2008, 836 s. ISBN 978-80-7179-728-9.
LATTIMER, Mark, SANDS, Philippe. Justice for Crimes agains Humanity. 1. vydání. Oxford, Anglie : Hart Publishing, 2003, 512 s. ISBN 1-84113-413-9
LHOTSKÝ, Jan. International Criminal Court : Jurisdiction over Genocide, Crimes against Humanity and War Crimes, including the Legal Regulation of the Crime of Aggresion, 1. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2012, 222 s. ISBN 978-80-210-6065-4.
HEYDECKER, Joe J., LEEB, Johannes. Norimberský proces (Der Nürnberg Prozess), aktualizované vydání, Köln : Verlag Kiepenheuer & Witsch, 2003, 734 s. ISBN 978-80-249-0940-0. Z německého originálu přeložil Vladimír Čadský, vydala Euromedia Group, k.s. – Ikar, 2007.
DELPLA, François. Nuremberg : Face à l'histoire (Norimberský proces : Poučení z historie), 1. vydání. Z francouzského originálu přeložil Vladimír
90
Čadský, Praha : Nakladatelství Slovart s.r.o., 2009, 312 s. ISBN 978-80-7391339-7.
CASSESE, Antonio, RÖLING, B.V.A. Tokijský proces. 1 vydání. USA : Polity Press ve spolupráci s Blackwell Publisher v Californii, 1989, 182 s. ISBN 80204-0278-0. Z anglického originálu The Tokyo Trial and Beyond přeložil Pavel Vereš.
CASSESE, Antonio. International Criminal law, 1st edition, New York : Oxford University Press Inc., 2003, 472 s. ISBN 0-19-925911-9
MRÁZEK, Josef. Dokumenty ke studiu mezinárodního práva. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, 444 s. ISBN 80-8689809-3.
TÜRK, Danilo. Základy mezinárodního práva. 1.vydání. Beroun : Eva Roztoková, 2010, 554 s. ISBN: 978-80-904209-9-1. Ze slovinštiny přeložil David Blažek.
PELIKÁN, Jan, TEJCHMAN, Miroslav. Dějiny Jugoslávie (1918-1991). 1. vydání. Praha : Univerzita Karlova, vydavatelství Karolinum, 1994, 89 s. ISBN 80-7066-939-X.
VÁLEK, Petr. Klíčová rozhodnutí mezinárodních trestnách tribunálů ve světle mezinárodního práva. 1. vydání, Praha : C.H.Beck, 2009, 221 s. ISBN 978-807400-151-2.
POSPÍŠIL, Ivo, KŘÍŽ, Zdeněk a kolektiv. Ozbrojené konflikty po konci studené války. 1. vydání, Brno : Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2012, 320 s. ISBN 978-80-210-6047-0.
PESKIN, Victor. International Justice in Rwanda and the Balkans : Virtual Trials and the Struggle for State Cooperation. 1. vydání, New York : Cambridge University Press, 2008, 272 s. ISBN 978-0-521-87230-0.
AKSAR, Yusuf. Implementing International Humanitarian Law : From the Ad Hoc Tribunals to a Permanent International Criminal Court. 1. vydání, Londýn : Routledge, 2004, 314 s. ISBN 0-714-65584-8.
91
VAN DEN HERIK, Larissa, The Contribution of the Rwanda Tribunal to the Development of International Law, Leiden, The Netherlands : Koninklijke Brill NV, 2005, 324 s. ISBN 90 04 14580 X.
JONES, John R.W.D. The Practice of the International Criminal Tribunals for the Former Yugoslavia and Rwanda. 2. vydání, New York : Transnational Publishers, 2000, 666 s. ISBN 1-57105-124-4.
SCHABAS, William. Genocide in International law : Crime of Crimes. 1. vydání, United Kingdom : Cambridge University Press, 2000, 624 s. ISBN 0 521 78262 7.
JELÍNEK, Jiří a kolektiv. Trestní právo hmotné : Obecná část, Zvláštní část. Praha : Leges, 3. vydání, 2013, 968 s. ISBN 978-80-87576-64-9.
BOAS,
Gideon,
SCHABAS,
William.
International
Criminal
Law
Developments in the Case Law of the ICTY. Leiden, The Netherlands : Koninklijke Brill NV, 2003, 309 s. ISBN. 90-411-1987-6.
Judikatura
ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu (rozsudek odvolacího senátu), číslo případu
ICTR-96-4-A,
ze dne 1. června
2001. Dostupný z WWW:
http://www.refworld.org/docid/4084f42f4.html.
ICTR, Prokurátor vs. Bernard Ntuyahaga (Decision On The Prosecutor's Motion To Withdraw The Indictment), číslo případu ICTR-98-40-I, ze dne 29. září 1998.
Dostupný
z WWW:
http://www.unictr.org/sites/unictr.org/files/case-
documents/ictr-98-40/trial-decisions/en/990318.pdf
ICTR, Prokurátor vs. Jean-Paul Akayesu (rozsudek), číslo případu ICTR-96-4-T, ze
dne
2.
září
1998.
Dostupný
z WWW:
http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/Akayesu/judgement/akay001.pdf
ICTR, Prokurátor vs. Clément Kayishema and Obed Ruzindana (rozsudek), číslo případu ICTR-95-1-T, ze dne 21. května 1999. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/kayishema/judgement/990521_ju dgement.pdf
92
ICTR, Prokurátor vs. Clément Kayishema and Obed Ruzindana (rozsudek odvolacího senátu), číslo případu ICTR-95-1-A, ze dne 1. června 2001. Dostupný
z WWW:
http://207.150.203.251/Portals/0/Case/English/kayishema/judgement/010601.pdf
ICTY, Prokurátor vs. Goran Jelisić (rozsudek odvolacího senátu), číslo případu ze
IT-95-10-A,
dne
5.
července
2001.
Dostupný
z WWW:
http://www.icty.org/x/cases/jelisic/acjug/en/jel-aj010705.pdf
ICTR, Prokurátor vs. Eliézer Niyitegeka (rozsudek odvolacího senátu), číslo případu ICTR-96-14-A, ze dne 9. července 2004. Dostupný z WWW: http://www.refworld.org/cgi-bin/texis/vtx/rwmain?docid=41591f1b4.
ICTY, Prokurátor vs. Radislav Krstić (rozsudek), číslo případu IT-98-33-T, ze dne
2.
srpna
Dostupný
2001.
z WWW:
http://www.icty.org/x/cases/krstic/tjug/en/krs-tj010802e.pdf
ICTY, Prokurátor vs. Radislav Krstić (rozsudek odvolacího senátu), číslo případu
IT-98-33-A,
ze
dne
19.
dubna
2004.
Dostupný
z WWW:
http://www.icty.org/x/cases/krstic/acjug/en/krs-aj040419e.pdf
ICTY, Prokurátor vs. Goran Jelisić (rozsudek), číslo případu IT-95-10-T, ze dne 14.
prosince
Dostupný
1999.
z WWW:
http://www.icty.org/x/cases/jelisic/tjug/en/jel-tj991214e.pdf
ICTY, Prokurátor vs. Duško Sikirica, Damir Došen, Dragan Kolundžija (Judgement on Defence Motions to Acquit), číslo případu IT-95-8-T, ze dne 3. září
2001.
Dostupný
z WWW:
http://www.icty.org/x/cases/sikirica/tjug/en/010903r98bis-e.pdf
ICTY, Prokurátor vs. Radoslav Brdanin (rozsudek), číslo případu IT-99-36-T, ze dne
1.
září
2004.
Dostupný
z WWW:
http://www.icty.org/x/cases/brdanin/tjug/en/brd-tj040901e.pdf
ICTR, Prokurátor vs. Georges Anderson Nderubumwe Rutaganda (rozsudek), číslo případu ICTR-96-3-T, ze dne 6. prosince 1999. Dostupný z WWW: http://www.refworld.org/docid/48abd5880.html
93
ICTR, Prokurátor vs. Emmanuel Ndindabahizi (rozsudek), číslo případu ICTRze
2001-71-I,
dne
15.
července
2004.
Dostupný
z WWW:
http://41.220.139.29/Portals/0/Case/English/Ndindabahizi/judgement/150704_Ju dgment.pdf ICTY, Prokurátor vs. Vidoje Blagojević and Dragan Jokić (rozsudek), číslo případu
IT-02-60-T,
ze
dne
17.
ledna
2005.
Dostupný z
WWW:
http://www.icty.org/x/cases/blagojevic_jokic/tjug/en/bla-050117e.pdf
ICTY, Prokurátor vs. Milomir Stakić (rozsudek), číslo případu IT-97-24-T, ze dne
31.
července
2003.
Dostupný
z WWW:
http://www.icty.org/x/cases/stakic/tjug/en/stak-tj030731e.pdf
ICTR, Prokurátor vs. Alfred Musema (rozsudek), číslo případu ICTR-96-13-A, ze
dne
27.
ledna
2000.
Dostupný
z WWW:
http://41.220.139.29/Portals/0/Case/English/Musema/judgement/000127.pdf
ICTR, Prokurátor vs. Ferdinand Nahimana, Jean-Bosco Barayagwiza, Hassan Ngeze (rozsudek), číslo případu ICTR-99-52-T, ze dne 3. prosince 2003. Dostupný
z WWW:
http://www.refworld.org/cgi-
bin/texis/vtx/rwmain?docid=404468bc2;
ICTR, Prokurátor vs. Eliézer Niyitegeka (rozsudek odvolacího senátu), číslo případu ICTR-96-14-T, ze dne 16. května 2003. Dostupný z WWW: http://www.refworld.org/docid/48abd5a3d.html
ICTR, Prokurátor vs. Ferdinand Nahimana, Jean-Bosco Barayagwiza, Hassan Ngeze (rozsudek), číslo případu ICTR-99-52-T, ze dne 3. prosince 2003. Dostupný
z WWW:
http://www.refworld.org/cgi-
bin/texis/vtx/rwmain?docid=404468bc2.
ICTR, Prokurátor vs. Laurent Semanza (rozsudek), číslo případu ICTR-97-20-T, ze
dne
15.
května
2003.
Dostupný
z WWW:
http://www.refworld.org/docid/48abd5a30.html ICTR, Prokurátor vs. Ignace Bagilishema (rozsudek), ICTR-95-1A-T, ze dne 7. července
2001,
bod
63.
http://www.refworld.org/docid/48abd5170.html
94
Dostupný
z
WWW:
Časopisecké články
ČEPELKA Čestmír. Mezinárodní trestní soudnictví. Právník : Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1999, ročník 138, číslo 10.
ŠTURMA, Pavel. Vývoj v oblasti stíhání zločinů podle mezinárodního práva během poslední dekády 20. století : současné mezinárodní trestní tribunály OSN. Evropské a a mezinárodní právo. 2000. Číslo 9-10 Ivana JANŮ. Mezinárodní spravedlnost : tribunály OSN, Jihoafrická komise pravdy a usmíření [online dokument], 2010. Dostupný v rámci časopisu Paměť a dějiny, který vydává Ústav pro studium totalitních režimů České republiky, z WWW: http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1004/113-122.pdf.
Mezinárodní dokumenty, rezoluce a zprávy
Versaillská
mírová
smlouva.
Dostupný
z WWW:
http://www.beck-
online.cz/bo/chapterviewdocument.seam?tocId=onrf6mjzgiyv6mrrg4wta&documentId=onrf6mjzgiyv6mr rg4wta&conversationId=307123 Dohoda o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců evropské osy s přiloženým Statutem Mezinárodního vojenského soudního dvora (The Agreement for the Prosecution and Punishment of Major War Criminals of the European Axis and Charter of the International Military Tribunal). Český oficiální překlad vyhl. pod č. 164/1947, uveřejněná ve Sbírce zákonů č. 79/1947. Dostupný
z WWW:
http://portal.gov.cz/app/zakony/download?idBiblio=15886&nr=164~2F1947~20 Sb.&ft=pdf. Statut Mezinárodního vojenského tribunálu pro Dálný východ. Dostupný z WWW: http://www.jus.uio.no/english/services/library/treaties/04/4-06/militarytribunal-far-east.xml Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia. Dostupný z WWW: http://portal.gov.cz/app/zakony/zakonStruct.jsp?idBiblio=28005&fulltext=&nr= 32~2F1955&part=&name=&rpp=15#local-content 95
Statut Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Dostupný z WWW: http://www.icty.org/x/file/Legal%20Library/Statute/statute_sept09_en.pdf Statut Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu. Dostupný z WWW: http://www.unictr.org/sites/unictr.org/files/legallibrary/100131_Statute_en_fr_0.pdf Římský
statutu
Mezinárodního
trestního
soudu.
Dostupný
z WWW:
http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=26245 Charta
OSN.
Dostupný
WWW:
http://www.osn.cz/dokumenty-
osn/soubory/charta-organizace-spojenych-narodu-a-statut-mezinarodnihosoudniho-dvora.pdf Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1503, S/RES/1503 (2003), ze dne 28. srpna Dostupný
2003,
z WWW:
http://207.150.203.251/Portals/0/English/Legal/Resolutions/English/s-res1503e.pdf Preliminary report of the Independent Commission of Experts established in accordance with Security Council resolution 935 (1994), S/1994/1125. Dostupný
z WWW:
http://www.securitycouncilreport.org/atf/cf/%7B65BFCF9B-6D27-4E9C-8CD3CF6E4FF96FF9%7D/s_1994_1125.pdf Dopis předsedy Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu předsedovi Rady bezpečnosti
z 15.
května
2014,
S/2014/343.
Dostupný
z WWW:
http://207.150.203.251/Portals/0/English/FactSheets/Completion_St/S-2014343e.pdf Final Report Of The Commission Of Experts Established Pursuant To Security Council Resolution 780 (1992), UN. Doc. S/1994/674. Dostupný z WWW: http://www.un.org/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/1994/674
96
Whitaker, B., Revised and Updated Report on the Question of the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide, U.N. Doc. E/CN.4/Sub.2/1985/6, z 2.
července
1985.
Dostupný
z WWW:
http://www.preventgenocide.org/prevent/UNdocs/whitaker/section6.htm
Ostatní zdroje JUKL Marek. Náš seriál : Mezinárodní humanitární právo část 1.-3. [online]. Dostupný z WWW: http://www.cervenykriz.eu/cz/mhp_vyroci/100haag.pdf Office of the Historian, United States Department of State, The Nuremberg Trial and the Tokyo War Crimes Trials (1945–1948) [online]. Office of the Historian, Bureau of Public Affairs, United States Department of State, dostupný z WWW: http://history.state.gov/milestones/1945-1952/nuremberg. History, Nuremberg Trials. [online zdroj]. A&E Television Networks, LLC, 2014.
Dostupný
z
WWW:
http://www.history.com/topics/world-war-
ii/nuremberg-trials. TRUEMAN,
Chris.
Nuremberg
HistoryLearningSite.co.uk
War
Crime
Trials
[online
Dostupný
2000-2014.
z
zdroj]. WWW:
http://www.historylearningsite.co.uk/nuremberg_war_crime_trials.htm. BBC News, Timeline: Break-up of Yugoslavia [online]. @BBC MMIX., aktualizováno:
Pondělí,
22.
května
2006.
Dostupný
z
WWWt:
http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/4997380.stm ŠVAMBERK, Alex. Rozpad Jugoslávie : 1991 – Válka v Chorvatsku. [online]. Novinky.cz.
2008.
Dostupný
z WWW:
http://special.novinky.cz/jugoslavie/valka-v-chorvatsku.html ŠVAMBERK, Alex. Rozpad Jugoslávie : 1992-1993: První roky války v Bosně [online].
Novinky.cz.
2008.
Dostupný
z WWW:
http://special.novinky.cz/jugoslavie/prvni-roky-valky-v-bosne.html The Washington Post, Timelines Balkans 1940s to 1999 [online]. The Washington
Post
Company
2000.
Dostupný
z
WWW:
http://www.washingtonpost.com/wp-srv/inatl/longterm/balkans/timeline.htm
97
UN, ICTY, About the ICTY : Chambers. [online] UN-ICTY., dostupný z WWW: http://www.icty.org/sections/AbouttheICTY/Chambers United Nations, The Mechanism for International Criminal Tribunals. About the MICT [online]. United Nations. Dostupný z WWW: http://unmict.org/en/about. UN, ICTY, About the ICTY : Completion Strategy. [online] UN-ICTY., dostupný z WWW: http://www.icty.org/sid/10016 Česká tisková kancelář. Genocida ve Rwandě v 1994 byla pětkrát horší než holokaust. [online]. Praha : ČTK. Vydáno 4. dubna 2014, aktualizováno 6. dubna 2014. Dostupný z WWW: http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/genocidave-rwande-v-1994-byla-petkrat-horsi-nez-holokaust/1063529 Jennifer Rosenberg, Rwanda Genocide : A Short History of the Rwanda Genocide [online]. About.com 2014 - 20th Century History. Dostupný z WWW: http://history1900s.about.com/od/rwandangenocide/a/Rwanda-Genocide.htm International Criminal Tribunal for Rwanda. Home : The ICTR in Brief. [online]. Arusha, Tanzánie. Dostupný z WWW: http://www.unictr.org/en/tribunal International Criminal Tribunal for Rwanda. About ICTR : ICTR Structure : Office of the Prosecution. [online]. Arusha, Tanzánie. Dostupný z WWW: http://207.150.203.251/tabid/104/default.aspx INTERNATIONAL
CRIMINAL
COURT,
Elements
of
Crimes.
The
Netherlands : The Hague, 2011. Dostupný z WWW: http://www.icccpi.int/NR/rdonlyres/336923D8-A6AD-40EC-AD7B45BF9DE73D56/0/ElementsOfCrimesEng.pdf. ISBN 92-9227-232-2.
98
Seznam použitých zkratek IMT
International Military Tribunal at Nuremberg
IMTFE
International Military Tribunal for the Far East
OSN
Organizace spojených národů
ICTY
The International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia
ICTR
The International Criminal Tribunal for Rwanda
ICC
International Criminal Court
MICT
Mechanism for International Criminal Tribunals
99
Resumé Tato práce pojednává o Mezinárodních trestních tribunálech OSN a jejich interpretaci zločinu genocidy. Mezi tyto ad hoc tribunály řadíme Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii a Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu. Jedná se o první mezinárodní tribunály od dob Norimberského a Tokijského procesu. Oba byly založeny na základě rezolucí Rady bezpečnosti OSN v souladu s kapitolou VII. Charty OSN jako pomocné orgány Rady bezpečnosti. Tyto Tribunály se staly prvními mezinárodními soudními orgány, které interpretovaly a aplikovaly v praxi Úmluvu o zabránění a trestání zločinu genocidia, která byla přijata Valným shromážděním OSN v roce 1948, tedy téměř po 50 letech její existence. Svou činností ukázaly celému mezinárodnímu společenství, že jednotlivec může být obviněn z genocidy a následně odsouzen. Cílem práce je stručně popsat historický vývoj mezinárodního trestního soudnictví do založení Mezinárodních trestních tribunálů pro bývalou Jugoslávii a Rwandu, charakterizovat oba Tribunály a vyložit, jak interpretovaly zločin genocidy a jaký měla jejich judikatura přínos pro mezinárodní trestní právo. Diplomová práce je rozdělena do pěti kapitol. V první kapitole je popsán historický vývoj trestního stíhání jednotlivců a trestního soudnictví v mezinárodním právu až do založení obou Tribunálů. Důraz je kladen především na Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku a Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný Východ, neboť tyto vojenské tribunály představují přelomový okamžik ve vývoji mezinárodního trestního práva a jsou považovány za první nástroje mezinárodní spravedlnosti. Druhá a třetí kapitola pojednává o událostech, které zapříčinily vznik Mezinárodních trestních tribunálů OSN, dále o založení, jurisdikci, statutech a organizační struktuře těchto mezinárodních soudních orgánů. Těžištěm práce je čtvrtá kapitola, kde se nachází výklad o tom, jak tyto Tribunály ve své rozhodovací činnosti chápaly a interpretovaly zločin genocidy. Postupně je zde pojednáno o objektivní a subjektivní stránce tohoto zločinu a jednotlivých trestných formách.
100
V páté kapitole se nachází závěr spolu se zhodnocením judikatury obou Tribunálů v oblasti genocidy a jejími nejvýznamnější přínosy pro mezinárodní trestní právo.
101
Summary This thesis deals with the United Nations International Criminal Tribunals and their interpretation of the crime of genocide. There are two United Nations courts: The International Criminal Tribunal for former Yugoslavia and the International Criminal Tribunal for Rwanda. These ad hoc Tribunals were the first international Tribunals since the Nuremberg and Tokyo trials. They were established by Security Council Resolutions in accordance with Chapter VII of the United Nations Charter as subsidiary organs of the Security Council. The Tribunals were the first international bodies which, after almost 50 years of existence, interpreted and applied the Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide which was adopted by United Nations General Assembly in 1948. Their practice has shown the whole world that individuals can be charged with the crime of genocide and consecutively sentenced. The purpose of this thesis is to briefly describe the historical development of the international criminal justice until the establishment of these two United Nations International Criminal Tribunals, characterize both Tribunals and find out how they interpret the crime of genocide and the contribution of their case law to the international criminal law. The thesis is divided into five chapters. The first chapter deals with the description of the historical development of the international prosecution of individuals and international criminal justice until the establishment of United Nations Tribunals. The emphasis is put on the International Military Tribunal in Nuremberg and the International Military Tribunal for the Far East because they represent significant moment in the development of international criminal law and they are considered to be the first instruments of international justice. The second and the third chapter contain exposition about the events which led to the establishment of International Criminal Tribunal for former Yugoslavia and the International Criminal Tribunal for Rwanda, their establishment, jurisdiction and Statutes.
102
The centre of the thesis lies in its fourth chapter that focuses on the crime of the genocide in the practice of these Tribunals. This chapter analyses the mental and the physical element of the crime of genocide and its punishable forms. In the last fifth chapter, there is a conclusion with the summary of the case law of both Tribunals and their most important contributions for the international criminal law.
103
Název práce v češtině Mezinárodní trestní tribunály OSN a jejich interpretace zločinu genocidy
Název práce v anglickém jazyce The United Nations International Criminal Tribunals and their interpretation of the crime of genocide
104
Klíčová slova Genocida, Interpretace, Mezinárodní trestní tribunály OSN
Key words Genocide, Interpretation, The United Nations International Criminal Tribunals
105
