Mezinárodní ochrana průmyslových práv

APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2005

1.

JAN HÁK

Mezinárodní ochrana průmyslových práv

Vývoj právní úpravy na území České republiky

Na určitém stupni rozvoje civilizace vznikla potřeba právem ochránit nehmotné statky, na jejichž tvorbě a využití se stal další vývoj společnosti závislým. Pomineme-li těžko určitelné období, kdy první řemeslník označil jím vyráběné zboží nějakou osobní značkou pro budoucí identifikaci, což byl pravděpodobně první akt použití práva na označení, o němž nám však historie nemůže přinést žádné doklady, nalezneme mezi prvními historickými prameny benátský zákon z roku 1474, který obsahoval principy patentové ochrany. Pozdější a modernější režim nalezneme v Anglii, kde roku 1623 vznikl Statute of Monopolies. Patentové zákony v dnešním slova smyslu však přinesla teprve historie moderní. Přesněji po období prvních kodifikací občanského a trestního práva na přelomu 18. a 19. století se práce odborných právních komisí (ustavených zpravidla k tomu účelu panovníkem) začaly zaměřovat i na tvorbu norem speciálních, které se do sebelépe připraveného kodexu občanského nevešly. Tak tomu bylo i v oblasti střední Evropy. Z hlediska právní historie se ve střední Evropě stal nejvýznamnějším rokem rok 1897, kdy byl vydán na území rakousko-uherského mocnářství první patentový zákon. Na území Čech platil takřka beze změn (s výjimkou nezbytně nutných novelizací v důsledku např. vzniku ČSR) až do roku 1952. Ještě dřívější letopočet (1859) nese první právní předpis o ochranných známkách na našem území – rakouský císařský patent č. 230 o ochraně průmyslových známek, který byl později novelizován v roce 1890. I tento předpis přetrval dvě světové války a platil až do roku 1952. Politický vývoj ve druhé polovině dvacátého století přinesl nové právní úpravy, které odpovídaly tehdejšímu politickému a ekonomickému centralismu potlačujícímu jakékoliv prvky tržního prostředí a konkurence. Jedině skutečnost, že Československo zůstalo členem mnoha mezinárodních dohod v oblasti průmyslových práv a přijalo tak na tomto poli i určité závazky, zabránila úplné devastaci patentového a známkového práva. Kromě autorského osvědčení na vynález tak APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2005

9

zůstala právem zachována možnost získat ochranu vynálezu patentem (třebaže velmi omezená a pro tuzemce prakticky nevyužitelná) a vlastnictví ochranné známky bylo ponecháno na hospodářském subjektu (nedošlo ke znárodnění ochranných známek), ať už jím byl národní podnik, družstvo, koncernový podnik či pozdější státní podniky. Změna politického a ekonomického prostředí v Československu po roce 1989 vyvolala samozřejmě potřebu nové právní úpravy i v této oblasti. Velmi rychle byl jako první vydán zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech, zlepšovacích návrzích a průmyslových vzorech, následoval zákon č. 237/1991 Sb., o patentových zástupcích, dále zákon č. 529/1991 Sb., o ochraně topografií polovodičových výrobků a zákon č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech. Legislativa té doby žel nedostatečně reagovala na vývoj tržního prostředí a chování některých nových hospodářských subjektů v soutěži, což vedlo mimo jiné i díky zastaralé a nezměněné právní úpravě oblasti ochranných známek ke vzniku a nebezpečnému nárůstu známkové pirately a deformacím tohoto úseku právního prostředí. Na tuto situaci reagovala až po rozdělení Československa již samostatná Česká republika přijetím zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách. Na počátku své existence převzala Česká republika k 1. lednu 1993 existující právní úpravy, které platily k 31. 12. 1992 na území České a Slovenské federativní republiky a zároveň převzala všechny závazky z mezinárodních smluv v oblasti průmyslového vlastnictví, jichž byla až do té doby členem ČSFR. Existence odloučeného regionálního pracoviště tehdejšího Federálního úřadu pro vynálezy, stejně jako existence veřejných i služebních fondů patentové literatury umožnily v podstatě bezproblémové rozdělení československého patentního úřadu na dva samostatné a nový Úřad průmyslového vlastnictví ČR začal okamžitě plnit své úkoly vymezené zákonem č. 14/1993 Sb., o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví. Jedním z hlavních úkolů nového Úřadu bylo zajistit řádnou přípravu České republiky na přístup k Úmluvě o udělování evropských patentů, na přístup k Evropské unii a celkově harmonizovat právní úpravu v oblasti průmyslového vlastnictví v souladu s nově přebíranými závazky z mezinárodních smluv. Základním mezníkem v uvedeném procesu byl zákon č. 116/2000 Sb., kterým se mění některé zákony na ochranu průmyslového vlastnictví. Jde o velmi komplexní reakci na vývoj mezinárodního právního prostředí v oblasti průmyslových práv, zejména pak závazky ČR vyplývající z Dohody TRIPS, dále umožnil přístup České republiky k Úmluvě o udělování evropských patentů, udělování dodatkových ochranných osvědčení pro léčiva a pro přípravky na ochranu rostlin. Na tento zákon pak navazovaly zákon č. 206/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů, zákon č. 408/2000 Sb., o ochraně práv k odrůdám rostlin, zákon č. 452/2001 Sb., o ochraně označení původu, zeměpisných označeních a o změně zákona na ochranu spotřebitele. Mnohaleté úsilí bylo završeno přijetím zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, který harmonizoval tuzemskou právní úpravu s evropskými předpisy o ochranné známce společenství. Pro ochranu práv z průmyslového vlastnictví v mezinárodním obchodu bylo pak významným počinem přijetí zákona č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví a o změně dalších zákonů. Tento zákon vytvořil další předpoklad 10


k účinnému prosazování práv nejen z průmyslového vlastnictví, ale i z ostatního duševního vlastnictví.

2.

Pojem průmyslových práv

Tak jako vlastnictví věcí movitých a nemovitých představuje celou škálu hmotných statků od předmětů denní osobní spotřeby či potřeby, peněžních prostředků a jejich ekvivalentů až po byty, domy a pozemky, tak i duševní vlastnictví reprezentuje vztah vlastníka k různým „předmětům“ – druhům duševního vlastnictví, rozlišovaným rovněž podle jejich předmětu na dvě základní skupiny, a to předměty průmyslového vlastnictví a předměty autorských a příbuzných práv. Prvá skupina je spojena s výsledky technické tvůrčí činností lidí a označováním jejich produkce, druhá se vztahuje k projevům jejich intelektuální činnosti. Oběma skupinám je pak společná nezávislost na hmotném substrátu, se kterým je nehmotný statek spojován. Nehmotný statek může být opakovaně využit kdekoliv a kdykoliv neomezeným počtem subjektů, aniž by se jakkoliv spotřebovával nebo jinak utrpěl na své podstatě. Teorie označuje tuto vlastnost nehmotných statků jako potenciální ubiquitu. Průmyslové vlastnictví je tedy druhem vlastnictví duševního. Jeho předmětem jsou jednak výsledky technické tvůrčí činnosti lidí, jako jsou vynálezy, užitné a průmyslové vzory, jednak označení používaná k rozlišení výrobků a služeb pocházejících od různých subjektů. V praxi se můžeme setkat i s pojmem „průmyslová práva“, kterým bývá označován systém právních norem upravující ochranu předmětů průmyslového vlastnictví, u kterého se pak ještě používá dělení na „patentové“ a „známkové“ právo, tedy dělení podle předmětu právní úpravy, kterým jsou buď práva k výsledkům technické tvůrčí činnosti nebo práva na označení. Vycházíme-li z pozitivní právní úpravy, můžeme provést úplný výčet průmyslových práv takto: – práva k výsledkům technické tvůrčí činnosti, kam patří vynálezy, užitné vzory, průmyslové vzory, topografie polovodičových výrobků (čipy), odrůdy rostlin, mikroorganismy, – práva na označení, kam patří ochranné známky, označení původu zboží, obchodní jméno. Ačkoliv jsem si vědom toho, že ochrana průmyslových práv vždy těsně souvisela s potlačováním nekalé soutěže a že se tyto fenomény v historii velmi úzce prolínaly a navzájem ovlivňovaly,1) v zájmu konzistentnosti se soustřeďuji na výše uvedené vymezení předmětů průmyslového vlastnictví, které ponechává problematiku nekalé soutěže výlučně jako předmět práva soutěžního.

Z ekonomického pohledu přirozeně vznikající monopoly na základě registrovaných a chráněných průmyslových práv zasahovaly do práva hospodářské soutěže a vedly k zavedení mezinárodně uznávaných právních institutů bránících zneužití monopolu a naopak zneužití pravidel hospodářské soutěže ohrožuje ve svých důsledcích samu podstatu ochrany průmyslových práv. Tak se i v minulosti dostala otázka potlačování nekalé soutěže do základních ustanovení Pařížské unijní úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví.

1)


11

3.

Zásada teritoriality a národní režim

Ochrana vynálezů, ochranných známek, užitných a průmyslových vzorů vzniká tak, že příslušný státní orgán formou veřejnoprávního aktu přizná majiteli práva výlučné právo k jeho využívání. Tento veřejnoprávní akt může mít podobu vydání patentové listiny, podobu rozhodnutí státního orgánu, nebo se realizuje pouhým vyznačením skutečnosti, že právo bylo přiznáno, v příslušném státním rejstříku. Ať už má přiznání výlučného práva jakoukoliv vnější formu, svou podstatou jde vždy o projev svrchovanosti státu, který se zároveň zavazuje na svém území přiznané právo ochraňovat. Ze skutečnosti, že vznik průmyslového práva je závislý na rozhodnutí příslušného státního orgánu, pak vyplývá základní zásada průmyslově právní ochrany, kterou je zásada teritoriality. Jde o to, že práva vznikající na základě právní úpravy platné ve státě, který tato práva přiznal, jsou chráněna pouze a jedině na území tohoto státu (lex loci protectionis – zákon země ochrany). Tato teritoriální povaha průmyslových práv představuje i základní problém při jejich uplatnění v mezinárodním obchodě a je předmětem trvalé snahy mezinárodního společenství o její překonání. Avšak i poslední úspěchy na poli harmonizace právních úprav a integrace evropských právních systémů tuto zásadu teritoriality neprolamují, pouze vytvářejí nové průmyslově právní teritorium. Zůstává tedy faktem, že ochrana průmyslových práv je poskytována toliko na území toho státu, který určité konkrétní právo chrání. Konkrétním projevem zásady teritoriality je skutečnost, že kupříkladu patent udělený na vynález v jedné určité zemi je účinný pouze v této zemi. Pokud jeho majitel hodlá získat tatáž práva i v jiných zemích, musí o ně v těchto zemích požádat (ať už přímo nebo nepřímo prostřednictvím zjednodušených mezinárodních procedur) a pokusit se o jejich získání v každé ze zvolených zemí zvlášť. Hovoříme-li o zásadě teritoriality průmyslových práv jako o vůdčím principu tohoto právního odvětví, musíme mít na paměti, že z hlediska mezinárodního obchodu jde o základní nedostatek, který bývá proto často nazýván teritoriální omezeností. Snahy o její překonání nebo alespoň zmírnění jejích negativních důsledků jsou staré více než sto let. S rozvíjejícím se obchodním stykem, propojováním ekonomik států a s rostoucí internacionalizací kapitálu se začal snižovat význam právní ochrany pouze v domovském státě a na významu začala nabývat potřeba ochrany průmyslových práv v zahraničí, a to pro všechny účastníky mezinárodní výměny zboží. Obchod se zahraničním prvkem, zejména vývoz zboží, služeb a kapitálu, byl a je relativně bezpečný pouze tam, kde je zajištěna odpovídající průmyslově právní ochrana konkurenční výhody vývozce, tj. předmětů průmyslového vlastnictví. Šlo tedy o to, aby stát, do nějž se zboží nebo služba vyváží, umožnil zahraničním subjektům ochranu průmyslových práv ve stejném rozsahu jako svým příslušníkům a zároveň aby poskytl možnost účinně vynutit tato práva v případě jejich porušení či zneužití v jednotlivých případech. Z uvedených praktických potřeb vycházely historické snahy o vytvoření jednotného mezinárodního systému ochrany průmyslových práv, od nějž se očekávalo, že zajistí, aby příslušníci různých států mohli získat řádnou ochranu průmyslových práv i v jiných státech. Výsledkem těchto snah bylo sjednání mnohostranné mezinárodní smlouvy na ochranu průmyslového vlastnictví. Státy, které tuto 12


smlouvu podepsaly, se přihlásily k zásadě národního zacházení (asimilační režim) a zavázaly se tak, že cizinci mohou ve smluvních státech získat průmyslově právní ochranu a nebudou diskriminováni ve vztahu k tuzemcům. Znamená to, že příslušné vnitrostátní normy upravující průmyslová práva se vztahují stejně tak na příslušníky daného státu jako na cizince ze smluvní států. V praxi obě skupiny předmětů průmyslového vlastnictví znamenají pro své majitele výhodu proti ostatním účastníkům hospodářské soutěže, která bývá v ekonomickém pojmosloví vyjádřena jako konkurenční výhoda. Majitelé průmyslových práv tak mohou (a většinou tomu tak také bývá) v hospodářské soutěži zaujímat výhodnější postavení než ty subjekty, které takovými právy nedisponují. Toto postavení je dříve či později přivede k expanzi mimo území svého domovského státu, tedy k zahraničnímu obchodu. Jakmile však zboží nebo služba překročí hranice, nabude na významu otázka ochrany nejen zboží nebo služby jako takových (poškození zboží, jeho zcizení nepovolanou osobou, ztráta kvalifikovaných zaměstnanců apod.), ale i těch konkurenčních výhod (průmyslových práv), jichž jsou nositeli. Teritoriální omezenost průmyslového práva se stane překážkou mezinárodního obchodu. Mezinárodní ochrana průmyslových práv se uskutečňuje prostřednictvím mezinárodních smluv, jimž je věnována pozornost v dalším textu. To, že si celosvětovou ochranu průmyslových práv bez mezinárodních souvislostí nelze představit, dokládají statistické údaje zveřejňované Světovou organizací duševního vlastnictví. Na tomto místě postačí k těmto údajům poznamenat významnou skutečnost, že v drtivé většině ekonomicky vyspělých států převažuje počet přihlašovaných vynálezů od subjektů ze zahraničí nad domácími přihláškami a že jedinými technologicky vyspělými zeměmi, kde dosud nedošlo k přebytku zahraničních vynálezů nad domácími, zůstávají pouze Japonsko a USA.2)

4.

Mezinárodní dohody o ochraně průmyslového vlastnictví

Internacionalizace průmyslově právní ochrany vedla v historii ke vzniku celé řady mezinárodních smluv. Většina z nich se věnuje řešení pouze určitého, přesně vymezeného problému, tj. úpravě a nalezení společného minima např. při získávání zahraniční ochrany vynálezů, ochranných známek, průmyslových vzorů, nebo řeší související problémy nutné pro bezporuchové fungování systému mezinárodní ochrany průmyslových práv, jako je např. mezinárodní patentové či známkové třídění. Všechny tyto smlouvy však vycházejí ze společného základu, kterým jsou mezinárodní smlouvy podrobně popsané v této části příspěvku.

Česká republika, stejně jako již zaniklá ČSFR, nejsou v tomto směru výjimkou. Po skončení období, kdy na základě tzv. plánovité tvorby vynálezů byly uměle každoročně zvyšovány počty podaných domácích přihlášek vynálezů až na úroveň přes 9 tisíc ročně, již v roce 1990 došlo k narovnání počtu na reálnou úroveň a zájem zahraničních přihlašovatelů nových vynálezů narůstal úměrně s tím, jak se zvyšovala ekonomická a právní „atraktivita“ našeho území. Je možné konstatovat, že dnes je vztah zahraničních k domácím přihláškám ustálen na poměru cca 4 : 1, který byl narušen pouze v posledních letech v důsledku přístupu České republiky k Dohodě o Evropském patentu.

2)


13

4.1

Pařížská unijní úmluva

Prvním impulsem pro zahájení příprav smlouvy byla mezinárodní výstava vynálezů konaná v roce 1873 ve Vídni, která v praktické rovině ukázala na nedostatečnou ochranu průmyslového vlastnictví překračujícího hranice států. V tomtéž roce byl svolán Vídeňský kongres pro reformu patentů, na němž byly vlády zúčastněných států vyzvány, aby usilovaly o vypracování mezinárodní dohody o patentové ochraně. O pět let později byl do Paříže svolán Mezinárodní kongres o průmyslovém vlastnictví, který doporučil státům uspořádat mezinárodní diplomatickou konferenci, která se následně uskutečnila v roce 1880 opět v Paříži a schválila text návrhu úmluvy o průmyslovém vlastnictví. Konečně další diplomatická konference, která se sešla v roce 1883 v Paříži, přijala text úmluvy, který je znám pod názvem „Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví“. V platnost vstoupila už v létě 1884, koncem 19. století bylo jejími členy 19 smluvních států. Pařížská unijní úmluva je do dnešních dnů základním dokumentem zakotvujícím mezinárodní systém právní ochrany průmyslového vlastnictví. Tehdejší Československo se stalo členským státem úmluvy 5. října 1919. Je pochopitelné, že problémy a nové situace, které se postupně s rozvíjejícím se mezinárodním obchodem v průběhu let objevovaly, vyvolávaly nutně doplňování původního textu. Tyto kroky jsou nazývány revizními akty. Došlo k nim na konferencích v Římě v roce 1886, v Madridu v letech 1890 a 1891, v Bruselu v letech 1897 a 1900, ve Washingtonu v roce 1911, v Haagu v roce 1925, v Londýně v roce 1934, v Lisabonu v roce 1958 a naposledy v roce 1967 ve Stockholmu. Každý smluvní stát Pařížské unijní úmluvy je vázán tím jejím zněním, které odpovídá poslednímu reviznímu aktu přijatému tímto státem. Česká republika je vázána stockholmským zněním, jako velká většina ostatních smluvních zemí, a text úmluvy je vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 64/1975 Sb., ve znění č. 81/1985 Sb. Smluvní státy Pařížské unijní úmluvy tvoří tzv. Pařížskou unii, která má v dnešní době více než 160 členů. Význam tohoto svého druhu ojedinělého dokumentu spočívá mimo jiné v tom, že řeší zároveň cizinecký režim, unijní prioritu, přímá smluvní pravidla průmyslově právní ochrany, stejně jako nezbytný institucionální (administrativní) rámec. Řešení cizineckého režimu jsou věnovány články 2 a 3 úmluvy. Podle ustanovení těchto článků jsou smluvní státy povinny zajistit příslušníkům všech ostatních smluvních států stejnou ochranu, jakou poskytují příslušníkům vlastním. Jde o zavedení tzv. národního (asimilačního) režimu. Tento asimilační režim se vztahuje i na jiné osoby, mají-li na území smluvního státu trvalé bydliště, a pokud jde o právnické osoby, mají-li na tomto území své sídlo. Z takto upraveného národního režimu se vymykají dvě situace, a to možnost uplatnění zvláštních procesních pravidel vůči cizincům a naopak přiznání cizincům některých zvláštních práv, které tuzemci nemají. V prvém případě jde např. o požadavek složení žalobní jistoty cizincem, ve druhém případě jde kupříkladu o právo na zápis známky tak, jak je proveden v domovském státě přihlašovatele. V obou případech nejde o závažné zásahy do národního režimu a tím, že cizinci jsou na straně jedné v dílčích otázkách zvýhodněni a na straně druhé rovněž v dílčích otázkách znevýhodněni, nikterak nesnižuje význam obou ustanovení pro stanovení základních pravidel cizineckého režimu v systému mezinárodní průmyslově právní ochrany. 14


Z praktického hlediska je pro získání zahraniční průmyslově právní ochrany nejvýznamnějším právním institutem obsaženým v Pařížské unijní úmluvě zavedení tzv. unijní priority v článku 4. Jde o to, že přihlašovatel průmyslového práva k ochraně (vynálezu, průmyslového vzoru či ochranné známky) získává na základě první přihlášky v kterémkoliv ze smluvních států právo přednosti, které mu umožňuje v průběhu prioritní lhůty podat stejnou přihlášku v kterémkoliv dalším smluvním státě, kde se na tuto přihlášku hledí, jako by byla podána ve stejný den jako přihláška první. Znamená to tedy, že taková přihláška má přednost před všemi, které byly v daném státě podány v průběhu prioritní lhůty jinými přihlašovateli pro stejný vynález, průmyslový vzor nebo ochrannou známku. Zavedení unijní priority odstranilo dvě velmi významné překážky při získávání zahraniční průmyslově právní ochrany. Odpadla především nutnost žádat o ochranu ve všech státech obchodního zájmu přihlašovatele současně a zároveň pominulo nebezpečí, že zveřejnění vlastní přihlášky v jedné zemi zabrání jakožto překážka novosti v udělení patentu v zemi jiné. Přihlašovatel tak má dostatek času po podání první přihlášky připravit v prioritní lhůtě všechny nezbytné právní kroky k zajištění zahraniční ochrany v dalších zemích svého obchodního zájmu, včetně volby zastoupení na příslušném teritoriu a nezbytných formalit, překladů apod. Délku prioritní lhůty stanoví Pařížská unijní úmluva na 12 měsíců pro vynálezy a užitné vzory a na 6 měsíců pro průmyslové vzory a ochranné známky. Ze znění úmluvy dále vyplývá, že právo priority se neuplatňuje automaticky, ale že přihlašovatel se tohoto svého práva musí v každé další přihlášce dovolat a doložit ho tzv. prioritními doklady. Tento proces se v praxi nazývá nárokování priority a může být poměrně komplikovanou administrativní procedurou, pakliže se přihlašovatel dovolává více priorit při sloučení přihlášek nebo naopak jen priority částečné. Úmluva tím umožňuje přihlašovateli po podání první přihlášky reagovat na paralelní technický vývoj řešení problému, který je předmětem první přihlášky, neboť každá priorita se může vztahovat pouze na stejné řešení. Popsaný institut unijní priority spolu s asimilačním režimem doplňují zásadu teritoriality, kterou Pařížská unijní úmluva neprolamuje, ale nachází s jejich pomocí východisko pro odstranění bariér mezinárodního obchodu a omezení vyplývajících z posledně jmenované zásady. Je tudíž možné konstatovat, že systém mezinárodní průmyslově právní ochrany je založen na uplatnění tří základních principů: teritoriality, asimilace a unijní priority. Dalším nepopiratelným přínosem Pařížské unijní úmluvy je skutečnost, že je základním mezinárodně právním dokumentem, který vymezuje průmyslové vlastnictví. Tento význam nespočívá pouze v rovině teoretické, ale má i nesporný praktický význam. Pokud totiž jiné mezinárodní či jen národní dokumenty odkazují na průmyslové vlastnictví, aniž by obsahovaly bližší definici tohoto pojmu, při jeho výkladu se zpravidla využívá vymezení průmyslového vlastnictví, jak je obsaženo v Pařížské unijní úmluvě. Ačkoliv je text úmluvy poplatný době svého vzniku a jeho terminologie může být pokládána za nemoderní či překonanou, nebyl zatím vytvořen žádný jiný mezinárodně právní dokument, který by výklad pojmu průmyslové vlastnictví obdobným způsobem umožňoval. Podle Pařížské unijní úmluvy průmyslové vlastnictví zahrnuje tyto předměty: patenty na vynálezy, užitné vzory, průmyslové vzory a modely, tovární a obchodní známky a známky služeb, obchodní jméno, APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2005

15

údaje o původu zboží a označení původu. Nad tento rámec obsahuje i ustanovení o potlačování nekalé soutěže, jehož zařazení do systému průmyslového vlastnictví působí teoretické obtíže, neboť jde nikoliv o předmět nehmotného vlastnictví, ale o nástroj k ochraně těchto předmětů. Potlačování nekalé soutěže navíc sice může na straně jedné sloužit účinnější ochraně všech předmětů průmyslových práv, avšak na straně druhé se týká i nepřípustných jednání v soutěži, která s průmyslovými právy nemusí vůbec souviset (např. skutková podstata nekalých soutěžních jednání, jako je podplácení nebo ohrožování životního prostředí). Bude proto lépe potlačování nekalé soutěže systematicky i při výkladu pojmu průmyslové vlastnictví zařazovat do práva soutěžního. Pařížská unijní úmluva v článcích věnovaných jednotlivým průmyslovým právům obsahuje i některé přímé normy. Ty jsou přímo aplikovatelné v členských státech. Kromě toho, co je uvedeno v těchto přímých normách, mají smluvní státy volnost v tom, zda budou ve své vnitrostátní úpravě recipovat pouze minimální standard upravený přímou normou mezinárodní smlouvy, nebo zda se budou pohybovat nad rámec toho minimálního standartu. Administrativní rámec úmluvy je upraven v článcích, které se zabývají organizační strukturou Pařížské unie, která je tvořena smluvními státy. Tato unie má pracovní a výkonné orgány, kterými jsou shromáždění, výkonný výbor a sekretariát. Unie hospodaří s vlastním rozpočtem. Pařížská unie je tak plnohodnotnou mezinárodní organizací, která však v mezinárodních vztazích nevystupuje samostatně, ale v rámci jiné mezinárodní organizace, která sdružuje všechny podobné unie v oblasti průmyslových a autorských práv. Touto organizací je Světová organizace duševního vlastnictví se sídlem v Ženevě, označovaná zkratkou WIPO nebo také OMPI, podle toho, zda vycházíme z názvu v anglické nebo ve francouzské verzi.3) Členy Pařížské unie jsou všechny státy, které kdy k Pařížské unijní úmluvě přistoupily, bez ohledu na to, kdy se tak stalo a které znění úmluvy je pro ně závazné. Členy Pařížské unie tak mohou být státy, které jsou vázány různým zněním, podle toho, který z revizních aktů byl jimi přijat jako závazný. Platí však, že státy, které jsou vázány posledním, tj. stockholmským zněním, jsou povinny toto znění aplikovat ve vztahu ke všem ostatním členským státům a naopak jsou povinny strpět, aby vůči nim jiná země aplikovala to znění úmluvy, které je pro ni závazné. Mezinárodní administrativní rámec Pařížské unijní úmluvy je doplněn na úrovni členských států závazkem zřídit v každém členském státě národní úřad – státní instituci – pro průmyslové vlastnictví, která bude zajišťovat udělování průmyslových práv a vedení příslušných rejstříků pro účely zveřejňování udělených práv. Na území České republiky tuto funkci plnil Patentní úřad v období meziválečném, později v druhé polovině minulého století Úřad pro vynálezy a objevy, v osmdesátých letech až do rozdělení ČSFR to byl Federální úřad pro vynálezy. V současné době je institucí naplňující administrativní pravidla Pařížské unijní úmluvy Úřad průmyslového vlastnictví České republiky se sídlem v Praze, který

3) WIPO: World Intellectual Property Organization, OMPI: Organisation Mondiale de la Propriété Intellectuelle.

16


je ústředním orgánem státní správy pro tuto oblast. Jeho působnost je upravena v zákoně č. 14/1993 Sb., o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví. Vyplývá z něj, že Úřad průmyslového vlastnictví rozhoduje o poskytování ochrany na předměty průmyslového vlastnictví, vykonává činnost podle předpisů o patentových zástupcích a vede ústřední fond světové patentové literatury. Úřad dále vydává Věstník, v němž publikuje rozhodné údaje o přiznaných či odmítnutých právech a plní i významnou informační funkci směrem k odborné i laické veřejnosti.

4.2

Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví

Více než jedno století po historickém vzniku Pařížské unie a základního mezinárodního smluvního dokumentu, zabývajícího se celou oblastí průmyslových práv, došlo k další historické události. Mezi 25 mnohostrannými mezinárodními dohodami o mezinárodním obchodu byla v rámci 8. kola (nazvaného uruguayským) jednání Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT) uzavřena Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví. Dohoda je známa pod zkratkou TRIPS, která vychází z jejího anglického názvu: Trade Related Intellectual Property Rights. Stejně jako v případě Pařížské unijní úmluvy, tak i v případě Dohody TRIPS byla důvodem k jejímu uzavření situace v oblasti mezinárodního obchodu. Stálá konference Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT), kterou v roce 1994 nahradila nově vytvořená Světová obchodní organizace (WTO), na straně jedné usilovala o co největší liberalizaci světového obchodu, na straně druhé však narůstající výskyt pirátského a padělaného zboží tento obchod podkopával (a žel podkopává stále), proto bylo u zahraničních investic či transferu technologií nezbytné zajistit ochranu duševního vlastnictví s větším důrazem zejména na vymahatelnost práv poskytnutých v zahraničí. V současné době jde o nejucelenější mezinárodní smlouvu týkající se průmyslového vlastnictví. Neřeší totiž pouze podmínky ochrany jednotlivých předmětů průmyslových práv, ale zabývá se danou problematikou komplexně, s důrazem na uplatnění obchodních aspektů těchto práv – odtud i název Dohody. Jestliže jsem uvedl u Pařížské unijní úmluvy tři základní principy, obdobně u Dohody TRIPS lze vyzvednout z jejího obsahu základní, vůdčí principy. Jde o rozšíření cizineckého režimu národního zacházení o zacházení podle nejvyšších výhod, stanovení prostředků vynucení práv a konečně úprava pravidel pro prevenci a řešení sporů mezi smluvními státy. Nezbytným obsahovým rámcem je hmotně právní úprava jednotlivých předmětů duševního vlastnictví. Hmotně právní ustanovení týkající se práv z průmyslového vlastnictví jsou obsažena v části II. Dohody v tomto pořadí: ochranné známky (oddíl 2), zeměpisná označení (oddíl 3), průmyslové vzory (oddíl 4), patenty (oddíl 5), topografie (oddíl 6). Dále jsou v této části zařazena i ustanovení o kontrole protikonkurenčních praktik ve smluvních licencích (oddíl 8) a rovněž ochrana nezveřejněných informací (oddíl 7). U posledně jmenovaného prvku je třeba poznamenat, že jde o první mezinárodní smlouvu zabývající se problematikou obchodního tajemství a know-how. APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2005

17

Používá pro ně společného názvu nezveřejněné informace a podle smlouvy jde o kategorii duševního vlastnictví. Uvedené zařazení ochrany nezveřejněných informací do systému práv k duševnímu vlastnictví je předmětem některých teoretických sporů,4) které však nepopírají opodstatněnost zařazení příslušných ustanovení do Dohody TRIPS, neboť zcela nepochybně jde o jeden z obchodních aspektů práv k duševnímu vlastnictví. Uvažujeme-li však o zařazení ochrany nezveřejněných informací do systému ochrany práv z průmyslového vlastnictví z užšího pohledu průmyslového vlastnictví, přikloníme se nejspíše k dílčímu závěru, že utajované informace nejsou součástí průmyslového vlastnictví. Vyjdeme-li totiž v úvaze ze tří základních vlastností průmyslového vlastnictví (teritoriální omezenost, potenciální ubiquita, časová omezenost), zjistíme, že v případě utajené informace nemůžeme prokázat existenci ani jedné ze základních vlastností předmětů průmyslového vlastnictví. S ohledem na neurčitost této nové kategorie by proto bylo lépe považovat ji za obchodní aspekt práv k duševnímu vlastnictví a nevytvářet nějaký nový zvláštní druh duševního vlastnictví, který by mohl jedině být předmětem duševního vlastnictví sui generis. Shora uvedená ustanovení Dohody TRIPS o jednotlivých předmětech průmyslového vlastnictví obsahují minimální standard ochrany ve smluvních státech, který představuje nadstavbu nad základními ustanoveními Pařížské unijní úmluvy, na niž také text Dohody TRIPS na mnoha místech odkazuje. Cizinecký režim, jak je upraven Dohodou TRIPS, vychází ze zásady nediskriminace. Každý smluvní stát je povinen poskytnout cizincům z ostatních smluvních států stejné zacházení při ochraně práv z duševního vlastnictví, jaké uplatňuje vůči svým vlastním občanům. Jde o zakotvení národního režimu, jak ho již známe z Pařížské unijní úmluvy. Zde je princip zacházení podle národního režimu doplněn ještě režimem zacházení podle nejvyšších výhod. Tento režim ukládá, aby v případě, že smluvní stát přizná občanům některého jiného smluvního státu výhody, musí tyto výhody přiznat i občanům všech ostatních smluvních států. Touto koncepcí zacházení s příslušníky cizích smluvních států Dohoda TRIPS jednak zabraňuje jakékoliv diskriminaci mezi smluvními stranami a jednak umožňuje rozšíření působnosti mezinárodních právních institutů i za „hranice“ Pařížské unie. Podle Dohody TRIPS je totiž možné, aby např. Česká republika respektovala mezinárodní prioritu přihlášky vynálezu ze země, která sice není členem Pařížské unie, ale je smluvním státem Dohody TRIPS. Uvedené zásady cizineckého režimu se postupně rozšířily i v předpisech Evropské unie (zapsaným majitelem ochranné známky společenství může být i subjekt z členského státu Dohody TRIPS). V České republice byly principy podle této dohody implementovány zákonem č. 116/2000 Sb., kterým se mění některé zákony na ochranu průmyslového vlastnictví. Prostředky k dodržování práv k duševnímu vlastnictví jsou obsaženy v části III. Dohody TRIPS. Jsou uspořádány v pěti oddílech a roztříděny na všeobecné

Srovnej např. Dobřichovský, T.: Moderní trendy práv k duševnímu vlastnictví. Praha, Linde Praha 2004, s.34, kde autor zastává názor shodný se zařazením podle Dohody TRIPS, a Týč, V.: Průmyslová a autorská práva v mezinárodním obchodě. Praha, Linde Praha 1997, s. 28, který zastává opačné stanovisko, že totiž „utajovaná informace není součástí duševního vlastnictví“.

4)

18


povinnosti smluvních států, prostředky v oblasti občanskoprávního a správního řízení, prozatímní opatření, zvláštní předpisy týkající se opatření na hranicích a trestní řízení. Článek 7 Dohody TRIPS uvádí cíle tohoto smluvního dokumentu. Je z něj patrný zájem mezinárodního společenství o vyváženost mezinárodně právní úpravy této oblasti obchodních vztahů. Podpora práv z duševního vlastnictví má přispět k rozvoji a šíření inovací při zachování vzájemných výhod výrobců a uživatelů s cílem dosáhnout na základě rovnováhy práv a povinností prosperity. K dosažení těchto cílů obsahuje Dohoda TRIPS další „nadstavbová“ ustanovení upravující prevenci vzniku sporů mezi smluvními státy a jejich řešení podle zvláštního mechanismu Světové obchodní organizace. K naplnění základních cílů Dohody TRIPS směřuje i část IV., která je tvořena článkem 62. Ten ukládá členským státům povinnost odstranit ve vnitrostátní úpravě zbytečné komplikace v procesu udělování ochrany jednotlivým právům z duševního vlastnictví. Jde o to, že například patentové řízení se stalo mnohde velmi komplikovaným druhem správního řízení s celým množstvím dílčích a procesních rozhodnutí, která mohla být řešena i v několika instancích. V takových případech jsou samozřejmě zvýhodněny domácí subjekty vůči zahraničním, neboť mají znalost právního prostředí, komunikují v mateřském jazyce, nepotřebují žádné zastoupení před státním orgánem. V neprospěch cizinců jsou pak společným jmenovatelem neúměrně vysoké náklady na řízení o přihlášce vynálezu a dlouho trvající období právní nejistoty.5) Shrneme-li základní přínosy Dohody TRIPS pro mezinárodní ochranu práv z průmyslového vlastnictví, jde především o zacházení podle režimu nejvyšších výhod a důraz na vnitrostátní zabezpečení prostředků vynucení práv z průmyslového vlastnictví. Významnou je rovněž skutečnost, že dohoda nepopírá ani nijak nemění základní mezinárodní normy vyplývající z Pařížské unijní úmluvy, které zachovává nedotčeny. Tyto normy pak v jednotlivých ustanoveních o předmětech průmyslového vlastnictví rozvíjí a doplňuje novými pravidly, která odpovídají stupni poznání a rozvoje mezinárodních obchodních vztahů. Dohoda TRIPS, tím že na pravidla podle Pařížské unijní úmluvy odkazuje, významným způsobem rozšířila okruh zemí, v nichž se tato pravidla mohou aplikovat, jestliže jsou členy Světové obchodní organizace a signatáři dohody, aniž by musely být členy Pařížské unie. Tím se významně usnadnila pravidla ochrany průmyslového vlastnictví při uskutečňování mezinárodního obchodu na větším teritoriu, než tomu bylo kdykoliv předtím.

5) Praktickou ukázkou byl stav v 80. a 90. letech minulého století v Japonsku, kdy každá námitka proti zveřejněné přihlášce vynálezu byla předmětem samostatného řízení o této námitce s možností definitivního rozhodnutí až ve druhé instanci po předchozím odvolání. Japonské firmy byly podáním mnoha námitek proti přihlášeným vynálezům konkurence z USA v podstatě schopny zablokovat řízení na několik let. V souvislosti s jednáními o Dohodě TRIPS byla tato „patentová válka“ v druhé polovině 90. let ukončena.


19

5.

Předměty průmyslového vlastnictví v mezinárodních úmluvách

5.1

Smlouva o patentové spolupráci (PCT)

V šedesátých letech minulého století vzrostl počet celosvětově přihlašovaných vynálezů na takovou míru, že se stalo prakticky velmi obtížným koordinovat souběžně podávané přihlášky a řízení o nich v jednotlivých státech, přičemž přihlašovatel mohl jen těžko odhadovat, jakou má na jednotlivých teritoriích naději na udělení patentu. Tato situace vedla k sepsání Smlouvy o patentové spolupráci (PCT) 6) a jejímu podepsání prvními signatáři 19. června 1970 ve Washingtonu. Smlouva byla později změněna v roce 1979 a v roce 1984. Česká republika je členským státem Smlouvy od roku 1991, kdy k této smlouvě přistoupila tehdejší ČSFR. Státy, které jsou členy PCT, tvoří Mezinárodní unii pro patentovou spolupráci. Hlavním smyslem přijetí Smlouvy o patentové spolupráci bylo zjednodušit, zefektivnit a zlevnit získávání patentové ochrany ve více zemích. Smlouva o patentové spolupráci neobsahuje žádnou pozitivní definici vynálezu nebo pozitivní či negativní vymezení patentovatelných předmětů, neboť vychází z toho, že tyto otázky jsou více či méně dostatečně upraveny národním zákonodárstvím členských zemí. Jednotlivá ustanovení smlouvy se věnují otázkám nikoliv hmotněprávním, ale řeší procesní pravidla na mezinárodní úrovni, která se členské státy zavázaly respektovat. Podstatou PCT je rozšíření principu unijní priority tím způsobem, že podání jedné mezinárodní přihlášky vynálezu má ve zvolených zemích stejné účinky jako podání národních přihlášek v těchto smluvních zemích. Z hlediska potřeby snadného zajištění patentové ochrany v zahraničí jde o nejvýznamnější mezinárodně právní instrument pro ochranu průmyslových práv v mezinárodním obchodu. Hlavní změny, které smlouva PCT přinesla, lze shrnout do čtyř bodů. Místo několika národních přihlášek se podává jediná mezinárodní přihláška se stejnými účinky – cílem je usnadnit přihlašovateli koordinaci prvních kroků při zajišťování prioritních lhůt podle Pařížské unijní úmluvy. Formální průzkum přihlášky se provádí pouze jednou – sjednocení požadavků na formální podobu mezinárodní přihlášky zjednodušuje řízení o přihlášce a představuje úsporu pracovních odborných kapacit jednotlivých národních úřadů. Ke každé mezinárodní přihlášce se provádí mezinárodní rešerše – zpráva o této rešerši dává přihlašovateli první relevantní informace o tom, jakou naději na udělení patentu může mít a dává mu tak možnost včas upustit od zbytečně vynakládaného úsilí i prostředků. Mezinárodní přihlášky se zveřejňují centrálně prostřednictvím Mezinárodního úřadu – vytváří se ojedinělý zdroj mezinárodních informací o stavu techniky ve světě a zároveň se snižují náklady na zveřejňování v jednotlivých členských zemích. Přihlašovatelé mají možnost požádat o provedení mezinárodního předběžného průzkumu přihlášky ve zvolených zemích – tím se ještě zvyšuje přihlašovatelova schopnost před-

Zkratkou PCT se v praxi tato Smlouva běžně označuje. Jde o zkratku mající původ v anglickém názvu smlouvy: Patent Cooperation Treaty.

6)

20


vídat výsledek řízení v jednotlivých zemích a včas snížit náklady na zajištění zahraniční patentové ochrany. Důležitým faktorem procedury podle PCT je čas. Přihlašovatel může totiž podat mezinárodní přihlášku třeba poslední den dvanáctiměsíční prioritní lhůty od podání první přihlášky v domovském státě a pak má ještě osm měsíců (a požádá-li o mezinárodní předběžný průzkum, ještě dalších deset měsíců) na zajištění vstupu do tzv. národní fáze řízení. Má tedy celkem až třicet měsíců na to, aby pečlivě zvolil země, ve kterých bude nakonec usilovat o udělení patentu, eliminací nevhodných teritorií na základě výsledků mezinárodního předběžného průzkumu postupně snižoval budoucí náklady a zajistil ještě před vstupem do národní fáze potřebné překlady a zastoupení ve zvolených zemích. Úloha Mezinárodního úřadu je zde koncipována jako procedurální. Tento úřad nevydává žádné patentové listiny ani nerozhoduje o tom, zda nějaké řešení je či není patentovatelným vynálezem. Provádí „pouze“ vstupní registraci přihlášek, jejich evidenci, zajišťuje formální průzkum přihlášek a mezinárodní rešer ši, která zjišťuje existenci relevantních patentových dokumentů vztahujících se k přihlašovanému řešení. Na žádost přihlašovatele pak provádí mezinárodní předběžný průzkum, který se zaměřuje na přihlašovatelem zvolené země a dává přihlašovateli kvalifikovanou informaci o patentové právní situaci v dané zemi. Poté už je povinností přihlašovatele ve zvolených zemích požádat o vstup do národní fáze, která se už řídí zcela právním řádem zvolené země s tím, že je samozřejmě zachována mezinárodní priorita. Úloha národních úřadů se pak již omezuje na provedení úplného průzkumu přihlášky, udělení patentu na vynález a jeho publikaci, popřípadě zamítnutí přihlášky vynálezu. Přestože je Smlouva o patentové spolupráci dokumentem povahy pouze procesní, její význam pro zajištění průmyslově právní ochrany v mezinárodním obchodu je nepopiratelný. Dokládá to i skutečnost, že v současnosti je drtivá většina všech patentových přihlášek ve světě podávána prostřednictvím procedury podle této smlouvy.

5.2

Dohoda o Evropském patentu

Na rozdíl od předešlé mezinárodní smlouvy je Dohoda o udělování evropských patentů uceleným právním textem, obsahujícím jak ustanovení hmotně právní povahy, tak normy procesní. Tak jako většina mezinárodních smluv v oblasti průmyslového vlastnictví obsahuje i tato dohoda část institucionální, která svěřuje povinnosti podle smlouvy určitému mezinárodnímu orgánu. Úmluva o udělování evropských patentů byla podepsána 5. října 1973 v Mnichově a vstoupila v platnost v roce 1978. Součástí úmluvy je také prováděcí předpis k této dohodě, Protokol o výsadách a imunitách Evropské patentové organizace, Protokol o centralizaci a zavedení evropského patentového systému, Protokol o příslušnosti soudů a uznávání rozhodnutí o nároku na udělení evropského patentu. Touto úmluvou byla zřízena Evropská patentová organizace v čele se správní radou, která dohlíží na činnost Evropského patentového úřadu se sídlem v Mnichově. Tento úřad má ještě pobočky v Haagu, v Berlíně a ve Vídni. Jednacími jazyky Evropského patentového úřadu jsou angličtina, francouzština a němčina. Ostatně text smlouvy je sepsán v těchto třech jazycích se stejnou platností. APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2005

21

Podstata Dohody o Evropském patentu spočívá v tom, že mezinárodní smlouva stanoví jednak hmotně právní podmínky udělení patentu, jednak procesní pravidla řízení o přihláškách, mezinárodní úřad pak zajistí nejen řízení o přihláškách, ale i registrační a publikační povinnosti, přičemž národní úřady členských zemí již pouze recipují výsledek řízení u mezinárodního úřadu za podmínek smlouvou stanovených. Evropský patentový úřad tedy provede formální průzkum přihlášky, rešerši, poté přihlášku zveřejní, na žádost přihlašovatele provede věcný průzkum přihlášky a podle jeho výsledku buď patent udělí nebo přihlášku zamítne. Udělení patentu má účinky ve vztahu k těm členským státům, které přihlašovatel ve své přihlášce určil. Podmínkou jeho platnosti je však akt tzv. validace, kdy je nezbytné, aby přihlašovatel v určeném státě podal překlad patentového spisu do úřadního jazyka tohoto státu a zaplatil příslušný poplatek. Evropský patent tak není jedním patentem, ale jde vždy o svazek národních patentů, které musí jejich majitel samostatně v každé zemi udržovat placením tzv. udržovacích poplatků. Ačkoliv Úmluva o udělování evropských patentů není součástí komunitárního práva a členy Evropské patentové organizace jsou i státy stojící mimo Evropskou unii (Švýcarsko, Turecko, Bulharsko a další), přispěla úmluva k harmonizaci patentového práva v Evropě více než tomu bylo v minulosti např. v souvislosti s Pařížskou unijní úmluvou. Členské státy jsou totiž povinny zajistit rovné postavení evropského patentu s patenty národními (třebaže u nich státní expertizu domovský patentový úřad neprovedl), stejná práva musí požívat i majitel evropského patentu. Tytéž požadavky na nediskriminaci platí i pro zveřejnění přihlášek a uplatňování prioritních práv. Členské státy Evropské patentové organizace velmi důsledně harmonizovaly své hmotné právo s textem úmluvy a rovněž vytvořily podmínky pro fungování evropského patentového systému i v rovině procesní. Příkladem této harmonizace je skutečnost, že pozitivní vymezení vynálezu v českém právu je doslovně převzato z textu úmluvy, a to včetně ustanovení upravujících výluky z patentovatelnosti a stanovení těch předmětů, které se nepovažují za vynálezy.

5.3

Patent Evropských společenství

V současné době je evropský patentový systém předmětem snah o zdokonalení a modernizaci, zejména pak zlevnění procesu získání patentu, který by mohl platit ve více zemích. Finanční náročnost související zejména s nutností zajišťovat překlady celých patentových spisů do všech národních jazyků a zdlouhavost řízení je pociťována jako hlavní nedostatek evropského patentového systému. Řešením uvedeného problému by se měl stát patent Společenství, který by platil na celém území Evropské unie, byl by udělen v jednom z úředních jazyků, patentové nároky by byly přeloženy do dalších dvou úředních jazyků a patent by bez dalších překladů platil ve všech státech EU. Součástí řešení je i zjednodušení soudního systému. Mělo by dojít k vytvoření společného soudu první a druhé instance ve věcech duševního vlastnictví, který by projednával jak žaloby na zrušení evropského patentu, tak žaloby z porušení patentu. Vzhledem k tomu, že návrh příslušného nařízení Rady EU naráží na některé překážky, neboť otázka překladu patentové listiny do úředního jazyka stejně jako přenesení soudní pravomoci patří v mnoha zemích mezi otázky ústavní, nelze 22


přesně odhadnout, kdy bude patent Společenství jedním z nových právních institutů komunitárního práva.

5.4

Haagská dohoda

Česká republika sice není smluvním státem této mezinárodní dohody, avšak její význam pro snazší získání zahraniční ochrany průmyslových vzorů je stejný, jako mají obdobné mezinárodní smlouvy řešící mezinárodní přihlašování vynálezů či ochranných známek. Haagská dohoda o mezinárodním přihlašování průmyslových vzorů a modelů byla uzavřena dne 6. listopadu 1925 v Haagu, dále byla revidována v roce 1934 v Londýně a doplněna opět v Haagu v roce 1960. Podstatou smlouvy je, že mezinárodní přihláška průmyslového vzoru, která se podává prostřednictvím domovského úřadu průmyslového vlastnictví k mezinárodnímu úřadu v Ženevě, má účinky národních přihlášek ve všech členských zemích dohody, které přihlašovatel v přihlášce určil. Haagská dohoda nevyžaduje, aby mezinárodní přihlášce předcházel zápis průmyslového vzoru v zemi původu. Stanoví základní náležitosti mezinárodní přihlášky, procesní postupy, povinnosti mezinárodního úřadu stejně jako poplatky za úkony tohoto úřadu. Mezinárodní úřad vede mezinárodní rejstřík vzorů a modelů a provádí zápisy mezinárodních přihlášek. Je také povinen zasílat národním úřadům členských zemí periodický věstník, kde všechny přihlášky průmyslových vzorů a modelů uveřejňuje. Významným institutem Haagské dohody je tzv. hromadná přihláška, která může zahrnovat větší množství vzorů nebo modelů, pokud jsou určeny k použití na předmětech začleněných do téže třídy mezinárodního třídění vzorů a modelů.7) Toto třídění je v podstatě abecedním seznamem výrobků, které mohou být předmětem vzorů a modelů, seřazeným do tříd a podtříd.

5.5

Evropský design

Proces harmonizace právních předpisů o ochraně průmyslového vlastnictví byl v úzké oblasti průmyslových vzorů odstartován přijetím směrnice Evropského parlamentu a Rady o právní ochraně vzorů v roce 1998. V tomto dokumentu, který obsahoval výhradně hmotně právní ustanovení, se poprvé setkáváme s dnes

7) Samostatnou kapitolu mezinárodních smluv v oblasti průmyslového vlastnictví představují četné mezinárodní smlouvy týkající se třídění vynálezů, ochranných známek a průmyslových vzorů podle jednotných pravidel, která jsou nezbytná k tomu, aby mezinárodní systém ochrany průmyslového vlastnictví mohl vůbec fungovat. Mezinárodní patentové (vzorové či známkové) třídění usnadňuje úřadům pro průmyslové vlastnictví provádění průzkumu přihlášek a vyhodnocování jejich novosti, odborné veřejnosti pak toto třídění usnadňuje provádění rešerší a zjišťování aktuálního stavu průmyslových práv v daném oboru podnikání. Průmyslových vzorů se týká Locarnská dohoda o zřízení mezinárodního třídění průmyslových vzorů a modelů z roku 1968, doplněná v roce 1979, patentové třídění řeší Štrasburgská dohoda o mezinárodním patentovém třídění z roku 1979 a ochranných známek se týkají Niceská dohoda o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu ochranných známek z roku 1957 (naposled revidovaná v roce 1979) a Vídeňská dohoda o zřízení mezinárodního třídění obrazových prvků ochranných známek z roku 1973 (doplněná v roce 1985).


23

známými podmínkami zápisné způsobilosti, tedy s novostí a zejména s podmínkou individuální povahy. Na tuto směrnici pak navázalo nařízení Rady ze dne 12. prosince 2001 o „vzoru Společenství“, který platí na území celé Evropské unie. Podle nařízení o vzoru Společenství (nebo také „komunitární vzor“), jsou možné dva typy ochrany průmyslového vzoru, a to zapsaný a nezapsaný vzor Společenství. Přes dále popsané odlišnosti musí oba typy splňovat základní hmotně právní podmínky – novost a individuální povahu, aby bylo možno uvažovat o nich jako o chráněných vzorech. Zapsaný vzor společenství je takový průmyslový vzor, který byl po splnění formálních a věcných požadavků stanovených nařízením zapsán „Úřadem pro harmonizaci ve vnitřním trhu (známky a vzory)“, jehož zkratka je známější než tento název – OHIM. Úřad sídlí v Alicante a jak je patrno z názvu, kromě agendy průmyslových vzorů mu byla rovněž svěřena i agenda komunitárních známek. Na základě zápisu je komunitární vzor chráněn po dobu 5 let od data podání přihlášky a za předpokladu, že tak majitel zapsaného vzoru učiní, může být jeho platnost opakovaně prodlužována až na maximální dobu 25 let. Systém zápisu vzorů Společenství funguje zatím poměrně krátce (od roku 2003), a to po přijetí odpovídající procesní úpravy o podrobnostech zápisného řízení a druzích a výši poplatků. Nezapsaný vzor společenství je podle nařízení rovněž chráněn a nevyžaduje se pro vznik této ochrany žádného formálního úkonu. Ochrana totiž vzniká dnem, kdy byl průmyslový vzor jakýmkoliv způsobem poprvé zveřejněn kdekoliv na území Společenství. Rozdíl oproti zapsanému vzoru spočívá v rozsahu ochrany. Zapsaný vzor chrání jeho majitele proti zneužití spočívajícímu v úmyslném napodobení, ale i proti nezávislému vývoji podobného vzoru třetí osobou neúmyslně. Majitel nezapsaného vzoru je chráněn proti úmyslnému napodobení nebo kopírování.

5.6

Madridská dohoda a Madridský protokol

Jen několik let po podpisu Pařížské unijní úmluvy byla podepsána první mezinárodní dohoda usnadňující získání zahraniční ochrany jednoho z předmětů průmyslového vlastnictví. Stalo se tak v Madridu 14. dubna roku 1891. Celý název této smlouvy zní Madridská dohoda o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek, od doby svého uzavření byla šestkrát revidována a její konečné znění pochází z roku 1979. Tato dohoda je zvláštní úmluvou ve smyslu článku 19 Pařížské unijní úmluvy. Umožňuje získat jedinou mezinárodní přihláškou známkovou ochranu ve více zemích, a to na základě jediného zápisu, který provádí Mezinárodní úřad v Ženevě. Podmínkou pro podání mezinárodní přihlášky je však zápis ochranné známky v zemi původu, přičemž tato vazba na národní zápis trvá ještě pět let od data mezinárodního zápisu, poté se mezinárodní zápis stane na národní ochranné známce nezávislým. K zajištění zápisu ochranné známky v zahraničí cestou Madridské dohody je zapotřebí nejprve přihlásit označení k ochraně v tuzemsku, sdělit zápisnému úřadu, že se bude požadovat také ochrana mezinárodní (to pro urychlení zápisného řízení), podat vlastní žádost o mezinárodní zápis tomuto úřadu a vyčkat zápisu známky v domovském státě. Úřad v tuzemsku pak zpracuje mezinárodní přihlášku na předepsaném formuláři a potvrdí na něm, že údaje v přihlášce uvedené 24


odpovídají skutečnosti. Mezinárodní úřad pak zkoumá, zda přihláška splňuje náležitosti podle Madridské dohody a Prováděcího řádu. Věcný průzkum se neprovádí, ten je svěřen národním úřadům v zemích, které si přihlašovatel zvolil. Po oznámení mezinárodního zápisu úřadům zvolených zemí mají tyto úřady jeden rok na to, aby oznámily Mezinárodnímu úřadu, že na svém území odmítají přihlašovanému označení přiznat ochranu. Jde o tzv. prozatímní odmítnutí ochrany, které je sděleno přihlašovateli ve formě úředního výměru, který se nazývá „Avis de Refus Provisoir“. Přihlašovatel má pak možnost ve speciálním řízení překonat tyto námitky a nepodaří-li se mu to, je vydáno rozhodnutí o konečném odmítnutí ochrany na daném území, které se nazývá „Avis de Refus Definitif“. Mezinárodní ochranné známky zapsané podle Madridské dohody je třeba udržovat v platnosti formou tzv. obnovy ochranné známky, je možné postupně rozšiřovat zvolená území o další smluvní země a stejně jako u ochranných známek národních se u mezinárodních ochranných známek provádějí formou zápisů rozhodných skutečností převody, popřípadě jiné změny údajů o majiteli, změně sídla, názvu, právní formy apod. Vzhledem k tomu, že ve světě existovalo značné množství zemí, kterým z hlediska domácího známkového práva madridský systém plně nevyhovoval, přičemž šlo o ekonomicky vyspělé země jako např. USA, Velká Británie a Japonsko, vytvořil se v 80. letech minulého století silný tlak na vytvoření systému, který by navazoval na Madridskou dohodu a odstranil zároveň některé nedostatky jejího systému. Dne 27. června 1989 byl v Madridu přijat Protokol k Madridské dohodě o mezinárodním zápisu ochranných známek, zkráceně nazývaný Madridský protokol. Smluvní stranou tohoto Protokolu se může stát každý členský stát Pařížské unijní úmluvy. Kromě toho se smluvní stranou může stát každá mezivládní organizace, jejímž alespoň jedním členem je člen Pařížské unie a která disponuje regionálním úřadem pro zápis ochranných známek s účinky zápisu pro území této organizace. Obsahově Protokol přinesl některé zásadní změny. Podmínkou mezinárodního zápisu již není zápis ochranné známky v zemi původu, ale postačí pouze přihláška mezinárodní známky. Doba zápisu mezinárodní ochranné známky se zkrátila z dvaceti na deset let, přičemž možnost obnovy zápisu zůstala samozřejmě nedotčena. Jednoroční lhůta pro podávání námitek jednotlivými úřady zvolených zemí byla prodloužena na minimálně 18 měsíců. Pokud dojde k napadení mezinárodního zápisu, je možné změnit jej na zápisy národní se zachováním data podání podle mezinárodní přihlášky.

5.7

Známka Evropských společenství (ECTM)

Ochranná známka Evropských společenství, známá pod zkratkou ECTM 8), nazývaná též známkou Společenství, případně též komunitární známkou, je prvním skutečným integračním produktem v oblasti průmyslového vlastnictví v rámci Evropské unie. Umožňuje totiž získat prostřednictvím jediné přihlášky

Zkratka je vytvořena z úplného anglického názvu tohoto druhu ochrany: European Community Trade Mark.

8)


25

zápis ochranné známky s účinky pro celé území Evropské unie. Je to zároveň první instrument, který překonává nevýhodu teritoriální omezenosti průmyslových práv, nikoliv však tak, že by zásadu teritoriality popíral, ale vytvořením nového známkoprávního teritoria. Zvolený systém podle Nařízení Rady ES z roku 1994 začal fungovat v dubnu roku 1996, kdy Úřad pro harmonizaci ve vnitřním trhu (známky a vzory) OHIM začal v Alicante přijímat první přihlášky komunitárních ochranných známek. Systém funguje vedle všech národních systémů právní ochrany známek členských států EU, avšak díky tomu, že navazuje na harmonizační směrnici, není s nimi – pokud jde o hmotně právní ustanovení – v žádném rozporu. Ochrannou známkou Společenství může být jakékoliv označení, které může být graficky znázorněno, pokud má rozlišovací způsobilost. Na rozdíl od tradičního tuzemského přístupu mohou být ochrannou známkou Společenství i barvy nebo jejich kombinace, dále pak např. zvukové známky, respektive hudební fráze. Nařízení obsahuje výčet tzv. absolutních důvodů pro zamítnutí přihlášky. Tím je především absence rozlišovací způsobilosti. Dále je to případ, kdy je známka tvořena výlučně označeními nebo údaji, které mohou v některém z členských států sloužit v obchodě k označení druhu, jakosti, množství, určení ceny, zeměpisného původu nebo doby výroby výrobku či poskytnutí služby nebo jiných vlastností. Stejně tak bude přihláška zamítnuta, jestliže je označení tvořeno výlučně označeními nebo údaji, které jsou obvyklé v běžném jazyce některého členského státu nebo v poctivých a zavedených obchodních zvyklostech. Prokáže-li však přihlašovatel, že jím přihlašované označení získalo užíváním ve vztahu k výrobkům nebo službám, pro něž je zápis požadován, rozlišovací způsobilost nebo „druhotný význam“, může k zápisu ochranné známky dojít. Dalšími, již nepřekonatelnými absolutními důvody zápisné způsobilosti jsou skutečnosti, které brání zápisu označení třeba i majícího rozlišovací způsobilost, avšak trpící jinými defekty či rozporem s jinými mezinárodními normami. Jde o případ, kdy je označení tvořeno výlučně tvarem, který je dán samotnou povahou výrobku, dále označení klamavá, označení odporující veřejnému pořádku či morálce, označení podle článku 6 ter Pařížské unijní úmluvy 9) a ochranné známky pro vína a lihoviny, které obsahují zeměpisné označení. Relativní důvody zápisné způsobilosti jsou v zásadě dva. Prvním je shodnost se starší ochrannou známkou při současné shodnosti výrobků a služeb, pro něž je ochrana požadována. Druhým důvodem je existence nebezpečí záměny v povědomí veřejnosti, daná totožností či podobností přihlašovaného označení a starší ochranné známky a totožností či podobností výrobků a služeb obou známek. Přitom nebezpečí záměny nastává i v případě nebezpečí asociace se starší ochrannou známkou. Mezi starší ochranné známky zahrnuje Nařízení poměrně rozsáhlý soubor ochranných známek, pokud mají dřívější datum podání, než je datum podání přihlášky nové komunitární známky. Jsou to především již zapsané ochranné znám-

Uvedený článek Pařížské unijní úmluvy nařizuje odmítnout zápis ochranné známce obsahující erby, vlajky a jiné znaky či symboly státní svrchovanosti, úředních zkušebních, puncovních a záručních značek. 9)

26


ky Společenství, národní ochranné známky členských států nebo zapsané mezinárodní ochranné známky s účinky pro alespoň jeden z členských států. Patří sem i přihlášky těchto známek s výhradou jejich zápisu. Konečně sem patří i ochranné známky požívající v některém členském státě ochrany podle článku 6 bis Pařížské unijní úmluvy. Relativním důvodem zamítnutí přihlášky komunitární známky je i skutečnost, že známka byla přihlášena tzv. nehodným zástupcem. Tím je jednatel nebo zástupce majitele ochranné známky, který tuto známku přihlásil svým jménem bez souhlasu jejího majitele. Nařízení tak řeší problém, který se rozšířil zejména v 90. letech minulého století jako velmi škodlivý nekalosoutěžní nešvar. Proces vedoucí k získání komunitární známky je poměrně jednoduchý a v podstatě kopíruje obdobný proces probíhající v jednotlivých zemích Evropské unie na úrovni národní. Po průzkumu přihlášky, který provede mezinárodní úřad s pomocí úřadů národních, se přihláška známky zveřejní, k takto zveřejněné přihlášce může veřejnost podávat námitky ze stanovených důvodů a když označení projde i tímto sítem, bude zapsáno jako ochranná známka Společenství s dobou platnosti 10 let, s možností neomezeného dalšího obnovování zápisu vždy o dalších 10 let. Jazykový problém je v systému komunitární známky vyřešen tak, že známka může být podána v kterémkoliv úředním jazyce Evropské unie, avšak přihlašovatel musí uvést i druhý jazyk z úředních jazyků OHIM (angličtina, francouzština, němčina, italština a španělština) s tím, že tak souhlasí s jeho užitím v námitkovém, zrušovacím řízení nebo v řízení o neplatnosti ochranné známky. Věstník OHIM pak všechny rozhodné údaje o ochranných znánkách zveřejňuje ve všech úředních jazycích Evropské unie.

6.

Získání zahraniční průmyslově právní ochrany

Většina subjektů účastnících se zahraničního obchodu se dříve či později setká s nutností řešit otázku zahraniční průmyslově právní ochrany. Při jejím získávání pak tento subjekt bude samozřejmě usilovat o co nejširší teritoriální ochranu, o co nejrychlejší cestu k získání patentu nebo registrace jiného průmyslového práva a samozřejmě o co nejnižší finanční náklady spojené se zajištěním nezbytných právních kroků. Rozhodovací proces musí být proto kvalifikovaný a musí vycházet ze znalosti podmínek ochrany v zahraničí, znalosti průzkumových systémů při udělování právní ochrany, ze znalosti pravidel pro placení příslušných správních poplatků v jednotlivých zemích, dále z možností mezinárodních smluv a regionálních uskupení a patří sem samozřejmě i volba patentového zástupce v zahraničí. Získání právní ochrany v zahraničí pro ochranné známky a průmyslové vzory se pro tuzemské podnikatele do značné míry zjednodušilo existencí komunitární známky a komunitárního vzoru a vstupem České republiky do Evropské unie. Samotné přihlášení těchto předmětů průmyslového vlastnictví není konec konců nijak složité a totéž lze konstatovat o průběhu řízení, které k registraci příslušného práva vede. Nejsložitější zůstává přihlašování vynálezů v zahraničí, které pro tuzemské podnikatele často představuje velmi složitý problém, v němž se těžko orientují a jenž někdy i z důvodů finanční náročnosti zůstává neřešen. APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2005

27

Základem dnešního mezinárodního systému udělování patentů jsou dřívější „patentové soustavy“, vycházející z tradic a právních úprav průmyslově vyspělých zemí z doby kodifikace průmyslového práva na konci 19. a na počátku 20. století, které se postupně sbližovaly v procesu harmonizace patentového práva. Britská patentová soustava byla založena na průzkumu novosti s vykládáním přihlášek a možností podávání odporů ještě před udělením patentu. Tato soustava, zahrnující kromě Velké Británie i britské kolonie, používala vlastní patentové třídění. Soustava USA se jí do jisté míry podobala, s výjimkou odporového řízení. Rovněž tato soustava používala vlastní patentové třídění a jejím výrazným prvkem bylo právo přednosti odvozené od prvního vytvoření vynálezu. Francouzská patentová soustava neobsahovala vůbec věcný průzkum splnění podmínek patentovatelnosti před udělením patentu, šlo tedy v podstatě o registrační systém, který převzaly kromě frankofonních zemí i země latinskoamerické a další státy románské kultury. Německá patentová soustava byla založena na věcném průzkumu patentovatelnosti přihlašovaného řešení, zveřejnění přihlášky, možnosti podávat námitky proti zveřejněnému řešení. Kromě bývalého Rakousko-Uherska byl tento systém používán i ve Skandinávii a Nizozemí. Uvedené patentové soustavy jako takové již neexistují, avšak některé jejich prvky byly v procesu harmonizace zachovány, popřípadě došlo k jejich kombinaci. Svůj charakter si zachovává pouze soustava USA, ačkoliv i zde dochází k přijetí mnoha prvků sbližování, zejména se stavem v Evropě, a k názorovým posunům v otázce nezbytnosti zachování zásady prvního vynálezce.

6.1

Národní cesta

Než dojde k přihlášení vynálezu k ochraně v zahraničí, musí majitel tohoto průmyslového vlastnictví rozhodnout, zda zvolí ochranu jen v jednom státě, ve více státech jednotlivě, ve více státech prostřednictvím některé z mezinárodních smluv usnadňujících přihlašovací proceduru, ať už světové, evropské či jiné regionální, nebo zda využije možností kombinace uvedených způsobů. Pro případy, kdy se vynález přihlašuje samostatně v každém státě podnikatelského zájmu majitele patentu, se používá v praxi termínu „národní cesta“, využije-li přihlašovatel některé z mezinárodních smluv, hovoříme o tzv. „mezinárodní cestě“. Podle množství států a jejich regionální příslušnosti lze obě cesty vhodným způsobem kombinovat, přičemž rozhodujícím kriteriem bude flexibilita, tedy možnost pružného reagování na budoucí vývoj řízení, a samozřejmě cena. Zpravidla platí, že má-li být přihláška podána ve více než třech státech, je namístě uvažovat o využití mezinárodní cesty. Při podání patentové přihlášky do zahraničí je také významné, zda přihlašovatel bude uplatňovat mezinárodní prioritu či nikoliv. Pokud se má totiž prioritu uplatnit, musí k podání dojít ve dvanáctiměsíční prioritní lhůtě a příprava na takové přihlášení musí být zahájena s dostatečným předstihem, aby byly včas k dispozici překlady popisu vynálezu a odpovídající prioritní doklady. Jak již bylo uvedeno, původní patentové soustavy doznaly vývojem značných změn, různě se prolínaly, některé téměř vymizely. Hlavním principem dělení různých patentových systémů je použití různých typů průzkumu přihlášek, prováděného příslušným patentovým úřadem. Jde o formální průzkum, průzkum novosti a průzkum patentovatelnosti, přičemž prvý typ průzkumu je prováděn 28


prakticky všude na světě bez dalšího, ostatní dva typy mohou být aplikovány buď z moci úřední nebo na žádost přihlašovatele. Formální průzkum pouze zkoumá, zda přihláška splňuje formální požadavky stanovené zákonodárstvím té které země. Státy, které po úspěšné prověrce formálních náležitostí přistupují k udělení patentu, řadíme do tzv. registračního systému. Ten už dřívější francouzské (románské) soustavě neodpovídá, neboť se změnily požadavky na stavbu popisu vynálezu a formulaci patentových nároků. Ty byly dříve velmi benevolentní, neboť třeba patentové nároky byly vlastně pouhým stručným shrnutím hlavních znaků vynálezu („résumé“), a byly již nahrazeny obdobnými požadavky, jak jsou známy např. z Dohody o evropském patentu. Průzkum novosti se provádí po ukončení formálního průzkumu a bývá shrnut v tzv. rešeršní zprávě, ke které se nevyžaduje vyjádření přihlašovatele. Je to rešeršní zpráva ke stavu techniky, která se zpracovává buď z moci úřední nebo na žádost přihlašovatele podanou ve stanovené lhůtě. Dalším možným stupněm řízení je pak průzkum patentovatelnosti přihlašovaného řešení, nazývaný též úplný průzkum nebo také hluboký průzkum. Na základě rešeršní zprávy a dalšího vlastního průzkumu patentový úřad zjišťuje, zda přihlášené řešení splňuje kromě novosti i ostatní podmínky patentovatelnosti. V řízení má přihlašovatel možnost se k dílčím výsledkům zjištění úřadu vyjádřit a oponovat názorům průzkumového referenta. V průběhu této odborné polemiky pak může docházet k úpravám patentových nároků, k jejich zpřesnění, popřípadě zúžení či vypuštění. Opět se můžeme setkat se státy, které tento průzkum provádějí z moci úřední (např. USA) a se zeměmi, kde se provádí na základě žádosti přihlašovatele podané v zákonem stanovené lhůtě.

6.2

Mezinárodní cesta

Nejčastěji využívanou mezinárodní cestou pro získání právní ochrany vynálezu v zahraničí je cesta podání přihlášky prostřednictvím Smlouvy o patentové spolupráci (PCT). Taková přihláška může být podána prostřednictvím národního úřadu členské země nebo přímo u Mezinárodního úřadu v Ženevě. Jazyk, v němž se mezinárodní přihláška PCT podává, závisí na jazyku přijímacího úřadu a na jazyku rešeršního a průzkumového úřadu, který přijímací země zvolila. Pro české přihlašovatele to znamená angličtinu, francouzštinu nebo němčinu, neboť český Úřad průmyslového vlastnictví zvolil jako mezinárodní rešeršní a průzkumovou autoritu Evropský patentový úřad. Přijímací úřad provede formální průzkum přihlášky, její kopie zašle jednak Mezinárodnímu úřadu a jednak mezinárodní rešeršní autoritě a vybere předepsané poplatky. Jako mezinárodní rešeršní autority byly Shromážděním PCT stanoveny kromě Evropského patentového úřadu také patentové úřady Austrálie, Číny, Japonska, Rakouska, Ruska, Španělska, Švédska a USA. S výjimkou španělského úřadu plní tyto úřady i funkci mezinárodní autority pro předběžný průzkum. Výsledky mezinárodní rešerše jsou zpravidla vyhotoveny do čtyř až pěti měsíců ve formě rešeršní zprávy, která je dána k dispozici přihlašovateli a slouží mu jako podklad pro další rozhodování. Dále následuje mezinárodní zveřejnění přihlášky PCT, které se uskutečňuje v tom jazyce, ve kterém byla přihláška podána, avšak anotace a rešeršní zpráva musí být zveřejněna také v angličtině. APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2005

29

Požádá-li přihlašovatel o mezinárodní předběžný průzkum, obdrží od mezinárodní průzkumové autority jeho výsledek ve vztahu k zemím, které v přihlášce zvolil. Řízení před úřady jednotlivých zemí, které přihlašovatel zvolil, tzv. národní fáze řízení, je zahájeno teprve poté, co přihlašovatel zaplatil národnímu úřadu příslušné poplatky, předložil překlad popisu vynálezu a patentových nároků do úředního jazyka dané země a určil místního zástupce pro řízení. Je možné, že v zemích, kde se provádí úplný průzkum, budou proti přihlášce vzneseny i další námitky. Pokud bude český přihlašovatel uvažovat o získání patentové ochrany jen v rámci evropského regionu, využije pravděpodobně možností, které dává členství České republiky v Dohodě o udělování evropských patentů. Přihláška evropského patentu se podává buď přímo u Evropského patentového úřadu v Mnichově nebo u jeho poboček v Haagu nebo v Berlíně, popřípadě lze přihlášku podat i prostřednictvím domovského úřadu průmyslového vlastnictví. Průzkum evropské patentové přihlášky je vlastně totožný s postupy, které známe z patentových systému s tzv. odloženým průzkumem, tedy s úplným průzkumem podmínek patentovatelnosti. Zvláštností je to, že Evropský patentový úřad ještě před zveřejněním přihlášky provede rešerši a přihlášku pak zveřejní s touto rešeršní zprávou. Další zvláštností je možnost podat odpor proti udělenému evropskému patentu ve lhůtě devíti měsíců od data jeho publikace ve Věstníku. K platnosti patentu v jednotlivých zvolených státech je třeba uskutečnit „validaci“, která spočívá v předložení překladu evropského patentu do úředního jazyka dané země, zaplacení příslušných poplatků a dále jeho udržování v platnosti. Analogicky jako řízení o přihlášce evropského patentu probíhá i řízení o přihlášce evroasijského patentu. Tento další regionální systém mezinárodního přihlašování se však odlišuje tím, že přihláškou se automaticky žádá o ochranu ve všech členských státech (přihlašovatel tedy nemá možnost užšího výběru). Lhůta pro podání odporu je kratší a činí 6 měsíců od zveřejnění uděleného patentu. Udržovací poplatky je nutno platit ve všech zemích prostřednictvím Evroasijského patentového úřadu v Moskvě. Členy evroasijské dohody jsou Arménie, Ázerbajdžán, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Moldavsko, Ruská federace, Tádžikistán a Turkmenistán. Jednacím jazykem před Evroasijským patentovým úřadem je ruština. Dalšími regionálními integračními uskupeními, která by mohla být z hlediska získávání zahraniční ochrany vynálezů důležitá, jsou organizace vytvořené v důsledku integračního úsilí probíhajícího na africkém kontinentu. Prvá z nich, sdružující 14 států, je známa pod zkratkou ARIPO (African Regional Industrial Property Organization), druhá pak má zkratku OAPI, která vychází z francouzského názvu, a sdružuje 15 francouzsky mluvících afrických zemí. Stejně jako Evropský patent, může být i ARIPO patent a OAPI patent uveden v přihlášce PCT a po skončení mezinárodní fáze řízení o přihlášce PCT přejde přihláška do národní – regionální fáze řízení ve zvolených regionálních systémech.

7.

Prostředky ochrany průmyslových práv

Zajištění ochrany průmyslových práv v mezinárodním obchodě proti jejich porušování či zneužívání je důležitou úlohou právních řádů všech vyspělých zemí. Ty se k tomu zavázaly v Dohodě TRIPS, která základní podmínky této ochrany 30


koncipuje v Části III, v článcích 41 a následujících. Podle této dohody můžeme prostředky ochrany rozlišit na občanskoprávní, správní a trestně právní. Základní požadavky Dohody TRIPS jsou pro všechny druhy prostředků ochrany společné. Proklamovaným cílem je přitom vyloučení překážek oprávněnému obchodu a ochrana proti zneužití, k tomu mají být zajištěna spravedlivá a nestranná řízení, která nesmějí být nadměrně složitá nebo nákladná, nebudou obsahovat nerozumné lhůty ani nepovedou k bezdůvodným zdržením. Členské státy Dohody TRIPS však mají volnost ve způsobech aplikace těchto požadavků a nepožaduje se po nich vytváření žádných speciálních rozhodovacích orgánů ani žádná speciální struktura organizace soudů. V případě porušení práva k jakémukoliv předmětu průmyslového vlastnictví požaduje Dohoda TRIPS, aby měl majitel práva k dispozici občanskoprávní soudní řízení. Pro toto řízení stanoví obecně používané zásady, jako je oznámení žaloby žalované straně, možnost zastoupení stran nezávislým právním zástupcem, ochrana utajovaných skutečností v soudním řízení, předkládání důkazů stranami (článek 42). Pokud se důkazy, o něž se žaloba opírá, nalézají v držení nebo pod kontrolou protistrany, může soud nařídit předložení takového důkazu (článek 43). Soudní orgány mají mít též pravomoc nařídit ukončení porušování práva, odstranění zboží, které porušuje práva z průmyslového vlastnictví, z obchodní sítě, včetně odstranění strojů, nářadí a nástrojů, které sloužily k výrobě takového zboží. Tato pravomoc zahrnuje i možnost nařídit zničení zboží. V případě zboží s padělanou ochrannou známkou nepostačí k propuštění zboží do obchodní sítě pouhé odstranění známky ze závadného zboží. Při uplatňování této pravomoci má být brán zřetel na přiměřenost mezi závažností porušení práva a nařízeným opatřením k nápravě (články 44 a 46). Dále je stanovena pravomoc soudů nařídit porušujícímu subjektu náhradu škody, kterou majitel práva utrpěl, včetně náhrady nákladů soudního řízení. Stejně jako v našem právním řádu i zde je požadována příčinná souvislost mezi vznikem újmy a jednáním narušitele práva (článek 45). Mezi další pravomoci soudů patří i možnost nařídit předběžná opatření a pro případ jejich zneužití žalující stranou stanoví přiměřenou náhradu za škodu, kterou žalovaná strana utrpěla v důsledku nesprávně uložené povinnosti konat nebo nekonat (článek 48). Prozatímním opatřením je věnován článek 50 Dohody. Pro taková opatření jsou stanoveny podmínky podobné těm, které jsou formulovány v české právní úpravě (§ 74 občanského soudního řádu). Prozatímní opatření bude možné přijmout bez slyšení protistrany, pokud by odklad mohl způsobit nenapravitelné poškození majiteli práva, popřípadě hrozí-li zničení důkazu. Žadatel musí předložit přiměřené dostupné důkazy, aby soud mohl získat dostatečnou míru jistoty, že žadatel je majitelem práva, že toto právo je porušeno a že hrozí nebezpečí z prodlení. Dále jsou stanovena pravidla pro následné přezkoumání rozhodnutí o prozatímním opatření, které má vést buď k potvrzení, změně nebo zrušení přijatých opatření. Zároveň je upravena možnost zrušit bez dalšího přijatá opatření, nebude-li v přiměřené lhůtě zahájeno žadatelem soudní řízení ve věci samé. Lze konstatovat, že požadavky na rychlost řízení a lhůty pro zahájení následného řízení ve věci samé jsou tuzemskou právní úpravou respektovány v míře APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2005

31

dostatečné. Předběžným opatřením českého soudu se prozatímně upravují vztahy mezi spornými subjekty do doby, než bude vydáno rozhodnutí soudu ve věci samé. Navrhovatel je povinen doložit návrh důkazy tak, aby soud mohl rozhodnout bez výzev k odstraňování vad, neboť občanským soudním řádem je stanovena sedmidenní lhůta k vydání předběžného opatření ode dne podání návrhu. Lhůta pro plnění předběžného opatření je obvykle deseti až patnáctidenní, a to již od doručení, nikoliv od nabytí právní moci rozhodnutí. Protistrana se může proti takovému rozhodnutí odvolat, avšak musí nařízené opatření dodržovat. Žaloba ve věci samé musí následovat nejpozději ve lhůtě stanovené soudem. Při použití prostředků ochrany občanskoprávní povahy může majitel průmyslového práva v České republice použít některé zvláštní druhy žalob. Jde kromě žaloby na vydání předběžného opatření především o žalobu zdržovací, která má preventivní funkci a její význam spočívá v tom, že rušitel se musí zdržet zásahu do práva oprávněného subjektu. I v tomto případě se předpokládá bezprostředně hrozící porušení práva. Dalším typem je žaloba odstraňovací, která má funkci restitutivní a jejíž podstatou je odstranění trvajícího rušení. Předpokladem je zde trvání účinků protiprávního zásahu do práv majitele, a to i kdyby jednání rušitele již skončilo. Nejobtížnějším typem žaloby je v případě porušení práva z průmyslového vlastnictví žaloba na náhradu škody. Obtížnost spočívá nikoliv snad v jejím uchopení formálně právním, ale v praktických potížích při stanovení výše škody. Zákony na ochranu průmyslového vlastnictví stanoví, že poškozený majitel průmyslového práva má právo na náhradu škody, přičemž se nahrazuje to, oč se majetek poškozeného v důsledku škodné události zmenšil (skutečná škoda) i to, čeho by dosáhl, kdyby škodná událost vůbec nenastala (ušlý zisk). Pokud byla zásahem do práv majiteli způsobena nemajetková újma, může poškozený požadovat přiměřené zadostiučinění, které může spočívat i v penězích. Bude-li požadována náhrada skutečné škody, může být vyjádřena buď jako ztráta zisku, nebo může být vyčíslena jako ztráta z omezení výroby či služeb na trhu, popřípadě snížení cen výrobků nebo jiným způsobem. V praxi však nebude snadné odhadnout, zda by majitel průmyslového práva byl schopen dosáhnout vyšší produkce nebo realizace výrobků s vyšší cenou, a pokud ano, v jakém rozsahu. Judikatura se v tomto směru často uchyluje k domněnce, že ztráta zisku způsobená neoprávněným prodejem výrobků nebo poskytovaných služeb činí 50 % zisku, kterého dosáhl narušitel. Tím se do jisté míry eliminuje základní problém žalující strany, totiž prokázat příčinnou souvislost mezi škodou, kterou utrpěla, a jednáním protistrany, neboť ta se bude vždy snažit prokázat, že ke snížení výroby, snížení cen, ztrátě zisku nebo jiné újmě došlo i z jiných důvodů, než pouze v důsledku jednání žalovaného. Pro poškozeného přichází také v úvahu možnost podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení. Vydání obohacení, které bylo bezdůvodné a bylo získáno nekalou soutěží je možné, pokud byla dostatečně prokázána její výše. Oprávněný se může domáhat vydání všeho, co nekalý soutěžitel takto nabyl. Dohodou TRIPS je správní řízení zmíněno velmi obecně v článku 49, a to ve stejném oddíle jako prostředky občanskoprávní ochrany. Jediným požadavkem podle smlouvy je uplatňovat ve správním řízení obdobné zásady, jaké se uplatňují v řízeních občanskoprávních. Tomuto požadavku v zásadě odpovídá i česká platná 32


právní úprava správních prostředků ochrany obsažených v patentovém zákoně, kde se uplatňují základní zásady správního řízení. Vznikne-li spor o tom, zda určitý subjekt využívá chráněné řešení či nikoliv, může se kterákoliv ze sporných stran obrátit na Úřad průmyslového vlastnictví se žádostí, aby určil, zda výrobek či postup, který je předmětem sporu, spadá či nespadá do rozsahu daného patentu na vynález. Jde o tzv. určovací řízení, které se řídí zásadami řízení správního (s odchylkami uvedenými v patentovém zákoně)10) a je ukončeno rozhodnutím Úřadu podle § 67 patentového zákona. Toto rozhodnutí však na rozdíl od minulosti (před tzv. velkou novelou) není již pro soudy závazné a soudy mohou tuto předběžnou otázku řešit samy přizváním znalce, a mají-li rozhodnutí Úřadu k dispozici, pak je mohou hodnotit stejně jako jiné důkazní prostředky. Správním prostředkem ochrany je bezpochyby i tzv. řízení zrušovací, kterým lze dosáhnout zrušení již uděleného patentu (popřípadě řízení o výmazu, na základě kterého může být vymazán z rejstříku již zapsaný užitný nebo průmyslový vzor, či ochranná známka). Toto opatření však chrání spíše domnělé narušitele neprávem udělených průmyslových práv, popřípadě osoby odvolávající se na právo předchozího uživatele. Podle platných předpisů je v České republice pro výmazová a zrušovací řízení dána pravomoc Úřadu průmyslového vlastnictví. V zahraničí se můžeme setkat s tím, že tato řízení jsou svěřena soudům. Zrušení či výmaz již uděleného nebo zapsaného průmyslového práva má účinky ex tunc, tedy od počátku vzniku tohoto práva. Hledí se tedy na něj, jako by nebylo nikdy uděleno. Znamená to také, že v případech, kdy je to v praxi nezbytné, je možno žádat o výmaz nebo zrušení práva i po jeho zániku. Zánik práva, jak je popsán v příslušných zákonech, totiž působí vždy až od doby rozhodné pro tento zánik, tedy ex nunc. Pokud se tedy napadené straně podaří dosáhnout zrušení uděleného práva, odpadá předmět sporu. Dohoda TRIPS obsahuje ve své části III, oddíl 5 nazvaný Trestní řízení. Jeho obsahem je opět jediný článek (61), ale s mnohem konkrétnější formulací než tomu bylo v případě prostředků správního charakteru. Členským státům je uloženo, aby v případě úmyslného padělání ochranné známky nebo porušení autorského práva v komerčním měřítku zajistily jejich potrestání v trestním řízení, a to alespoň tak, jak je tomu u jiných trestných činů odpovídající závažnosti. Jako možné tresty se uvádí odnětí svobody, peněžité pokuty, zabavení a zničení poškozujícího zboží. U ostatních předmětů průmyslového vlastnictví se trestní řízení uvádí jako možnost, nikoliv jako povinnost členských států. V platném trestním zákoně jsou skutkové podstaty trestných činů týkajících se průmyslového vlastnictví upraveny v § 127 – porušování pravidel hospodářského styku, v § 149 – nekalá soutěž, v § 150 – porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu (firmě) a chráněnému označení původu a konečně v § 151 – porušování průmyslových práv.11)

V řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví platí obecné předpisy o správním řízení s výjimkou případů taxativně uvedených v § 63 patentového zákona, kterými jsou ustanovení správního řádu o přerušení řízení, o čestném prohlášení, o lhůtách pro rozhodnutí a opatření proti nečinnosti.

10)

11)

Pro úplnost je třeba uvést, že dále následuje § 152 – porušování autorského práva.


33

Z uvedeného výčtu je patrné, že naše právní úprava dostála (kvantitativně) požadavkům vyplývajícím z Dohody TRIPS, včetně fakultativních řízení uvedených v poslední větě jejího článku 61. Z vývoje kriminality, zejména z její vzrůstající frekvence i v této oblasti, však vyvstává otázka naplnění kvality požadované Dohodou TRIPS, zvláště pak, zda tresty uvedené u jednotlivých skutkových podstat skutečně odpovídají nebo jsou srovnatelné s tresty aplikovatelnými v případech jiné, stejně závažné trestné činnosti. Část III Dohody TRIPS obsahuje kromě již uvedených prostředků ochrany práv z průmyslového vlastnictví zvláštní oddíl 4, nazvaný „Zvláštní předpisy týkající se opatření na hranicích“, která jsou podrobně popsána v článcích 51 až 60. Uruguayské kolo stálé konference o liberalizaci světového obchodu, v jehož rámci byla Dohoda TRIPS přijata, skončilo v dubnu roku 1994. Ještě téhož roku v prosinci přijala Rada Evropských společenství nařízení č. 3295 (později novelizované v roce 1999), které umožňuje celním orgánům pozastavit průběh celního řízení v případech, kdy existuje podezření, že zboží, které je předmětem celního řízení, by mohlo být padělkem nebo nedovolenou napodobeninou zboží originálního požívajícího průmyslově právní ochranu. Nařízení je aplikováno ve všech členských státech EU, což značně usnadňuje ochranu originálního zboží v mezinárodním obchodě. V České republice byly jak požadavky podle Dohody TRIPS, tak i pravidla stanovená uvedeným nařízením Rady ES implementovány zákonem č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví a o změně některých dalších zákonů, ve znění zákonů č. 121/2000 Sb. a č. 260/2002 Sb., který se v praxi zkráceně označuje jako zákon o opatřeních na hranicích. Stanoví základní podmínky, za nichž celní úřady mohou přijímat opatření, mají-li podezření, že dovážené, vyvážené nebo provážené zboží je padělkem nebo nedovolenou napodobeninou, pokud bylo podáno celní prohlášení na jeho propuštění do volného oběhu, k vývozu nebo ke zpětnému vývozu nebo do režimu s podmíněným osvobozením od cla a zboží je umísťováno do svobodného celního pásma a svobodného celního skladu, nebo pokud bylo odhaleno v jiných případech při provádění celního dohledu nebo kontroly. Zákon rovněž opravňuje celní orgány ke zničení nebo jinému znehodnocení zboží, které bylo soudem uznáno za padělek nebo nedovolenou napodobeninu. Ať už jsem popisoval v textu tohoto příspěvku právní úpravu jednotlivých předmětů průmyslového vlastnictví nebo prostředky jejich ochrany v civilním, správním nebo trestním řízení, vždy provedené srovnání ukazovalo na skutečnost, že (hlavně díky zvýšenému integračnímu úsilí z posledních let) česká právní úprava respektuje minimální požadavky vyplývající z mezinárodních závazků, přijatých naší zemí nejen v souvislosti se vstupem do EU, ale i v souvislosti s členstvím ve Světové obchodní organizaci. Dílčí pochybnosti by mohly nastat snad jedině v případě výše trestní sazby v souboru trestných činů porušujících práva k průmyslovému vlastnictví. Domnívám se totiž, že odstupňování sazby (za porušení práv k ochranné známce až šest měsíců odnětí svobody, za porušení práv k vynálezu až jeden rok, za porušení autorského práva až dva roky a při značné škodě šest měsíců až pět let) postrádá logické zdůvodnění.

34


Použitá literatura: Boháček, M. a kol.: Právo průmyslového a jiného duševního vlastnictví, VŠE, Praha 1994. Čermák, K., jr.: Dispozice s průmyslovými právy, ÚPV, Průmyslové vlastnictví 1– 2/2003. Dobřichovský, T.: Moderní trendy práv k duševnímu vlastnictví, Linde, Praha 2004. Jakl, L.: Evropský systém ochrany průmyslového vlastnictví a jeho vliv na vývoj v České republice, ÚPV, Praha 1990. Jakl, L. a kol.: Ochranné známky a označení původu, ÚPV, druhé vydání, Praha 2002. Jakl, L.: Škody z porušování práv k předmětům průmyslového vlastnictví, ÚPV, Průmyslové vlastnictví 1 – 2/1996. Jakl, L.: Zákon o opatřeních na hranicích, ÚPV, Průmyslové vlastnictví 1 – 2/2000. Jakl, L. – Přádná, Z.: Vývoj mezinárodní úpravy a praxe při přihlašování vynálezů, užitných a průmyslových vzorů do zahraničí, ÚPV, Praha 2000/2001. Jenerál, E.: Evropský patentový systém, ÚPV, Praha 1997. Kopecká, S.: Evropská unie a ochrana průmyslového vlastnictví, ÚPV, Praha 2002. Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé, Doplněk, Brno 2004. Kupka, P.: Správní a soudní ochrana práv z průmyslového vlastnictví, ÚPV, Průmyslové vlastnictví 3 – 4, 5 – 6, 7– 8/2002. Kupka, P.: Trestněprávní aspekty ochrany průmyslového vlastnictví, ÚPV, Průmyslové vlastnictví 7– 8/2001. Malý, J.: Obchod nehmotnými statky, Beck, Praha 2002. Týč, V.: Průmyslová a autorská práva v mezinárodním obchodě, Linde, Praha 1997. ••• Jan Hák The International Protection of Industrial Property Rights The author focuses on the international aspects of the protection of industrial property which play a role in foreign trade. The development of legal regulation in this field to a large extent copies trends abroad. The interruption caused by the political situation during the second half of the 20th century did not prevent us from tying into our common international legal tradition. Having outlined the necessary historical context, the author classified the terms of the various subjects of industrial property. The common features forming the international legal environment are territorial limits and the potential ubiquity of industrial rights. These are at the root of the never-ending efforts of the international community for cooperation in arriving at rules which simplify international industrial legal protection. Universal international treaties concerned with the protection of industrial property, such as the Paris Union Treaty for the Protection of Industrial Property, and the Agreement on the Trade-related Aspects of International Property Rights, regulate the means to achieve this goal. The Paris Union Treaty introduces the institute of the union priority; the TRIPS Agreement introduces rights enforcement mechanisms. In both cases, this is a foreign regime based on the principle of national treatment, or the most-favoured-nation clause. APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2005

35

Other international agreements regulating the various subjects of industrial property, both procedural and substantive, are important for international cooperation. These include the Agreement on Patent Cooperation, Agreement on Awarding European Patents, and the Hague Convention on the Protection of Industrial Design. In the field of trademark protection, these include the Madrid Treaty and the Madrid Protocol. A significant part of the international protection of industrial rights is EC Regulations, which represent a set of European Union legal regulations. Special attention must be paid to the issue of obtaining foreign industrial legal protection through national and international means. A comparison of the industrial rights enforcement mechanisms, as regulated by international agreement (the TRIPS Agreement) and by the Czech legal order, shows a high degree of harmonisation of the Czech legal order. This corresponds to the contemporary requirements for international cooperation in the protection of industrial rights

36


Mezinárodní ochrana průmyslových práv

Recommend Documents