Mezi nejvýše ohodnocené koncerty letošního. Významnou událostí 41. ročníku Mezinárodního. Po pětasedmdesáti letech se v souvislosti s oslavami

Z

O B S A H U

M

ezi nejvýše ohodnocené koncerty letošního ročníku Pražského jara se zařadilo vystoupení jednoho z nejobdivovanějších pianistů současnosti Murraye Perahii a souboru Academy of St Martin in the Fields, u něhož v současnosti Perahia působí zároveň jako hlavní hostující dirigent. Pro své vystoupení si tento Mistr klavíru vybral díla Wolfganga Amadea Mozarta a Johanna Sebastiana Bacha, za které získal v oblasti sólových nahrávek již několik prestižních ocenění.

V

ýznamnou událostí 41. ročníku Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha byla i návštěva slavné legendy houslového umění Ivry Gitlise, kterého si režisér Tony Palmer vybral pro svůj bezmála dvouhodinový dokument s názvem Ivry Gitlis and Great Tradition. Gitlis, hrající na vzácný Stradivariho nástroj z roku 1713 zvaný „Sancy“, jež kdysi patřil i Janu Kubelíkovi, se rovněž krátce setkal s koncertním mistrem České filharmonie Miroslavem Vilímcem. Ten společně s manažerkou orchestru dr. Evou Sedlákovou vzácného hosta přivítal v prostorách Rudolfina, kde ho rovněž provedl Kubelíkovou síní.

P

o pětasedmdesáti letech se v souvislosti s oslavami 100. výročí Dvořákova úmrtí objevila v nabídce pražského Národního divadla Dvořákova první velká opera Vanda, premiérovaná roku 1876 v pražském Prozatímním divadle. Jejího hudebního nastudování se ujal Gerd Albrecht, režie se chopil Vladimír Darjanin, autorem scény byl Daniel Dvořák a v hlavních rolích jsme mohli vidět a slyšet např. Olgu Romanko (Vanda), Jolanu Fogašovou (Božena), Valentina Prolata (Slavoj), Yvonu Škvárovou (Homena) či Ivana Kusnjera (Roderich).

P

rvním orchestrem, s nímž se Zdeněk Mácal představil po osmadvaceti letech života v zahraničí publiku v Praze, byla 30. května 1996 Česká filharmonie, s níž tehdy vystoupil v rámci festivalu Pražské jaro. Bylo to třicet let po té, co zde s tímto orchestrem debutoval a do jehož čela nastoupil v loňském roce po Vladimiru Ashkenazym. První sezonu v této roli má tedy v těchto dnech již Zdeněk Mácal za sebou a tak jsme se ho na prvních stranách naší Gramorevue zeptali, jak její průběh hodnotí a co patří k jeho nejbližším uměleckým plánům.

CO SI PŘEČTETE V PŘÍŠTÍM ČÍSLE Z mimopražských festivalů: Smetanova Litomyšl, Hudební festival Ludwiga van Beethovena, Forfest Kroměříž, Janáčkův máj – Janáčkovy Hukvaldy – „Bože mój“ – idée fixe v díle Vítězslava Nováka Zkrácenou verzi č. 7 najdete od 28. června na adrese

PRAŽSKÉ JARO Má vlast patřila Jiřímu Koutovi . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Dvořákova Svatá Ludmila . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 Skvělý Vadim Repin a Pražští symfonikové . . . . . . 6 A závěr patřil České filharmonii a jejímu šéfdirigentovi Zdeňku Mácalovi . . . . . . . . . . . 9 Murray Perahia a Academy of St Martin in the Fields . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Lipský Gewandhausorchester s Thomasem Dausgaardem . . . . . . . . . . . . . . 12 Denziho operní pasticcio Praga nascente da Libussa e Primislao . . . . 13 Trevor Pinnock s PKO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Hagen Quartet . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 Hespèrion XXI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 Návrat Josefa Suka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 Ovace pro Magdalenu Koženou . . . . . . . . . . . . . . 22 Matiné s Jaroslavou Pěchočovou . . . . . . . . . . . . . . 23 Garrick Ohlsson a jeho nedostižný Chopin . . . . 24

PRAŽSKÉ JARO – HORIZONT Životní reminiscence Michala Prokopa . . . . . . . . 26

MIMO LESK FESTIVALU Martinů fest po sedmé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 Recitál Daniela Veise . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29

STRÁNKY O MLADÝCH Talentinum Zlín . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 Klavíry na Dvořákově Lipníku . . . . . . . . . . . . . . . . 33

TELEVIZE Ze Zlaté Prahy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34

DIVADLO Vanda v Národním divadle po pětasedmdesáti letech . . . . . . . . . . . . . . . 36 Kouzelná flétna v Liberci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 Třítisící Don Giovanni v Říši loutek . . . . . . . . . . . 37

ZAHRANIČÍ Wagner v Bavorské státní opeře . . . . . . . . . . . . . . . 41

STUDIE, KOMENTÁŘE Janáček, modernismus, avantgarda . . . . . . . . . . 45

GRAMOREVUE

http://hudebnirozhledy.scena.cz

Zdeněk Mácal – rok v České filharmonii . . . . . . . 47

2

P R A Ž S K É

J A R O

Pražské jaro 2004 a 2005 Na sedmdesát koncertů a divadelních představení takový byl 59. ročník Pražského jara. Zahraničními hvězdami festivalu byli pianisté Murray Perahia, Garrick Ohlsson a Emanuel Ax, cembalista Trevor Pinnock, houslisté Vadim Repin a Julia Fischer, dirigenti Leonard Slatkin, Christopher Hogwood a Richard Hickox a nečekaně i Thomas Dausgaard, violoncellista Heinrich Schiff, orchestry z Londýna, Lipska a Nagoji, Šlesvicko-holštýnský festivalový orchestr a několik proslulých komorních souborů. Recitál měla Magdalena Kožená. Novinkou Pražského jara byla neformální nokturna a matiné. Těsně před začátkem festivalu bylo prodáno 65 procent vstupenek. Koncertní sály měly celkovou kapacitu 61. 500 míst. Z jedné třetiny byly v tom okamžiku festivalové koncerty zcela vyprodány, z jedné třetiny téměř a z jedné třetiny byly ještě vstupenky k dispozici. Po skončení festivalu statistika uváděla, že z celkového počtu 54. 649 kusů vstupenek určených k prodeji bylo distribuováno 47. 575 kusů, tedy asi 87 procent - více než loni. Je to chápáno jako úspěch; v době, kdy bylo Pražské jaro v podstatě jedinou šancí seznámit se s interpretačními hvězdami, bývalo podle ředitele Romana Bělora vyprodáno, avšak od 90. let je každoročně vystaveno kvalitativní konkurenci díky úsilí pořadatelů abonentních koncertů v pražské sezoně. Úspěšnější prodej organizátoři přičítali zvýšenému propagačnímu úsilí, nabídkovým dopisům a dalším prostředkům majícím za cíl oslovit možné posluchače. Žádné zvláštní zcela nové cesty prodeje vstupenek však festival nezavedl. „Festival bude letos o něco více český, ale zůstane českým festivalem ve světovém kontextu,“ prohlásil ředitel před zahájením. Český rozhlas ohlásil více než deset přímých přenosů či záznamů koncertních programů. Každý z nich přebírala v rámci mezinárodní výměny Eurorádia v průměru desítka evropských, australských a kanadských stanic. Program 24. května, sestavený z hudby citolibských mistrů z 18. století, mohly sledovat po Evropě na 23 stanicích až tři miliony lidí. Česká televize, která si drží označení hlavního mediálního partnera festivalu, naplánovala pro letošek z Pražského jara zprostředkovat veřejnosti jen úvodní koncert. Nízký počet přenosů či záznamů koncertů festivalu, kritizovaný odbornou veřejností, zdůvodnil mluvčí veřejnoprávní tele-

vize Martin Krafl neúprosným počítáním financí, již dávno uzavřenými výrobními plány i nízkou sledovaností podobných programů, nedosahující podle něj ani jednoho procenta. Jen zahajovací program Pražského jara má prý zhruba dvouprocentní sledovanost. „Většinovému divákovi se snažíme nabízet spíše komponované večery nebo hudební dokumenty. Jejich sledovanost je několikanásobně vyšší,“ uvedl Krafl. Snahou České televize podle něj je, nesoustředit se jen na jeden festival. Pražské jaro je nejméně z poloviny financováno ze soukromých peněz - jde o privátní či korporativní zdroje, včetně menších sponzorských částek, mimořádných plnění a vzájemných dohod. Z peněz daňových poplatníků pochází podle Bělora třicet procent a z prodeje vstupenek necelých dvacet procent získaných peněz. Rozpočet přesáhl v tomto roce 70 milionů korun. Město Praha dává letos Pražskému jaru 8,5 milionu korun a ministerstvo kultury 12 milionů. Festival navíc získal v grantovém řízení mimořádnou státní podporu z peněz určených na projekt Česká hudba 2004 - nedílná součást evropské kultury. Týkalo se to Pocty Antonínu Dvořákovi v podání orchestru lipského Gewandhausu, záznamu Dvořákova oratoria Svatá Ludmila a Pocty české avantgardě v Divadle Archa. V budoucnu by se mohli vydat posluchači koncertů Pražského jara i do vysočanské haly, v níž se nedávno uskutečnilo hokejové mistrovství. Festival prý chce tento prostor rozhodně využít. Megakoncerty na Pražském jaru budou, i když třeba nepůjde o plnou kapacitu arény, řekl ředitel Bělor. Festival podle něj určitě do netradičních prostor chce vykročit a tato aréna není jediným cílem. Původně se počítalo s tím, že Sazka Arena bude už letos dějištěm koncertu skupiny Čechomor a Collegia Českých filharmoniků, avšak projekt v březnu pořadatelé odvolali. Měl by se zřejmě uskutečnit za rok. Podcenili jsme náročnost přípravy koncertu naslepo v hale, která tehdy ještě nebyla dokončena; ukázalo se, že je rozumné projekt odložit, protože nejistot bylo mnoho, přiznal Roman Bělor. Termín by navíc z hlediska publika nebyl vhodný - jen o den dříve totiž zpíval v Praze Peter Gabriel. Pražské jaro chce i do budoucna zůstat centrem české kultury, prostorem otevřeným novým myšlenkám a podnětům z kulturního dění a místem pozitivní konfrontace českého a světového interpretačního umění. Obecný vkus spěje podle Bělora k povrchnosti, ale Pražské jaro zůstane nekompromisně zastáncem umělecké kvality. Organizátoři budou podle něj stavět

3

i nadále na úctě k českému hudebnímu dědictví. V příštím roce má Mou vlast dirigovat s Londýnským symfonickým orchestrem Colin Davis. Hostovat má Staatskapelle Dresden s BernarFoto Zdeněk Chrapek

Petr Veber

Z Vyšehradu… dem Haitinkem a Budapešťský festivalový orchestr s Ivánem Fischerem. V rámci divadelní řady bude na scéně historické budovy Národního divadla vůbec poprvé proveden kompletní Prsten Nibelungův Richarda Wagnera. Šedesátý ročník se chce věnovat skladateli Josefu Sukovi, ale také výročím Johanna Sebastiana Bacha a Georga Friedricha Händla. Mezi sólisty lze číst jména Alfreda Brendela, houslisty Gila Shahama, recitály Anny Sophie von Otter, Mathiase Goerneho a Dagmar Peckové. Příští 57. ročník mezinárodní interpretační soutěže Pražské jaro je vypsán pro obory cembalo a smyčcová kvarteta. Dramaturgické a organizační aktivity se týkají již horizontu let 2006 a 2007. !

P R A Ž S K É !

P R A H A ,

J A R O

L I C H T E N Š T E J N S K Ý

PA L Á C ,

K A I S E R Š T E J N S K Ý

PA L Á C ,

R U D O L F I N U M

Soutěž Pražského jara

V

Foto Zdeněk Chrapek

mezinárodní trombonové soutěži Pražského jara, jejíž porotu vedl německý trombonista Heinz Fadle, nezískal žádný z kandidátů první cenu. O druhou cenu se podělili Rus Dmitrij Andrejev z petrohradské konzervatoře a sedmnáctiletý Hannes Hölzl z Rakouska, student salcburského Mozartea, letošní nejmladší účastník. Němec Valentin Frederic Belli, student z Hannoveru, obsadil třetí místo a Bulhar Dimo Pišťalov obdržel čestné uznání. Do Prahy přijelo v tomto oboru soutěžit 45 mladých hráčů z celého světa. Ze tří českých semifinalistů už se do konečného klání neprobojoval žádný.

Petra Ebena a Ladislava Simona, jejich skladeb napsaných přímo pro letošní soutěž, ocenila porota v případě Mateje Arendárika a trombonisty Jiřího Kadlece. Pětadvacetiletý pianista Kahánek se stal nejúspěšnějším českým kandidátem. K první ceně převzal řadu dalších ocenění, včetně pozvání k vystoupení na příštím ročníku festivalu. „Není to sice zdaleka můj první laureátský titul, ale je to největší soutěž, kterou jsem zatím vyhrál - a tím, že je doma, mi může pomoci se zde prosadit,“ řekl Kahánek po ceremoniálu na Staroměstské radnici. Pražské jaro má podle něj ve světě velkou váhu. Kahánek plánuje, že bude příští rok po absolutoriu pokračovat na AMU v doktorandském studiu. Ale nevylučuje ani druhou alternativu - že bude hraní už tolik, že na to nebude čas.

vodů mohlo být v soutěži jen něco přes čtyřicet lidí. Vyřazeni byli kandidáti, kteří nesplňovali umělecká kritéria. Úroveň soutěže byla velice dobrá, a to i mezi těmi, kteří vypadli v prvním kole. Prvních dvacet bylo na poměrně vysoké profesionální úrovni. Finalisté byli velmi talentovaní a zdatní pianisté, přičemž o cenách rozhodlo i to, že první dva mají určité zkušenosti s hraním s orchestrem, zatímco dva, co skončili až na třetí ceně, hráli v Praze s orchestrem vůbec poprvé. To byl rozhodující moment, proč dva vypadali přece jen zkušeněji - a i na hře bylo vidět, že to pro ně není takové psychické zatížení. Řekl bych, že dvacet lidí bylo velmi dobrých a osm nebo devět skvělých. Takže vidím úroveň letošní soutěže, i proti minulé klavírní soutěži před šesti lety, zase o krok výše.

Jaká byla úroveň klavírní soutěže, jsme se zeptali Ivana Klánského Vzhledem k tomu, že na světě probíhá každoročně na devět set mezinárodních klavírních soutěží, tak zájem je rozptýlen a kromě těch nejprestižnějších a nejvíce dotovaných soutěží zájem kolísá a je více méně náhodný. Pražské jaro má to štěstí, že je na dobrém místě, v Praze, a že je členem Mezinárodní federace hudebních soutěží. Je to uznávaná, prestižní soutěž a už i ceny se zvýšily na slušnou evropskou úroveň, takže zájem ze zahraničí je stále větší. Museli jsme eliminovat v předkole, v němž se poslouchaly nahrávky, více než čtyřicet kandidátů, z nichž většina byla ze zahraničí - a byly zastoupeny i takové země jako Senegal či Indie. Z organizačních dů-

Na trombonovou soutěž jsme se zeptali Jiřího Hlaváče, předsedy soutěžní komise Pražského jara Finalista Rakušan je sedmnáctiletý, Bulhar devatenáctiletý… Sešla se tu zvláštní sestava o generaci dopředu. A v tomto věku asi těžko mohou utáhnout problematiku barokního Albrechtsbergera na altový trombon a přejít pak na Matěje nebo Filase. To je přece jen asi náročné. Ale já jsem si povídal s předsedou poroty i s dalšími členy a všichni se shodli, že ti kluci mají obrovské dispozice. Nejsou sice ještě v zenitu, který nám stejně starý Julian Sommerhalder předvedl loni na trubku, ale uvědomme si, že zde i ti, kteří nedostali první cenu, poráželi suverénně třicátníky, takže to o něčem vypovídá - je tam opravdu velký potenciál! ! Foto Zdeněk Chrapek

Petr Veber

První cenu v oboru klavír si vybojoval Ivo Kahánek. Vítězem klavírní soutěže se stal student AMU Ivo Kahánek, jediný Čech mezi čtyřmi finalisty. Mezinárodní porota vedená Ivanem Klánským rozhodla, že druhý je Lim Tong-Min z Koreje, studující v Hannoveru. O třetí cenu se dělí Takaši Jamamoto, japonský student z Varšavy, a student pražské AMU Matej Arendárik ze Slovenska. V tomto oboru přijelo do Prahy soutěžit 42 mladých hráčů z celého světa. Nejmladším úspěšným českým soutěžícím v 56. ročníku hudební soutěže Pražského jara byl osmnáctiletý pianista Martin Levický, který si odnesl čestné uznání. Nejlepší interpretaci hudby

O druhou cenu v oboru trombon se podělili zleva Rus Dmitrij Andrejev a Rakušan Hannes Hölzl.

4

P R A Ž S K É P R A H A ,

O B E C N Í

D Ů M ,

R U D O L F I N U M ,

K A T E D R Á L A

Orchestrální řada

Z

ahajovací koncerty 12. a 13. května ve Smetanově síni s cyklem symfonických básní Bedřicha Smetany Má vlast byly letos svěřeny Symfonickému orchestru hl. města Prahy FOK a dirigentovi Jiřímu Koutovi. Těleso to pojalo jako nejvyšší a nejzodpovědnější úkol a hrálo skutečně znamenitě: se zaujetím, zápalem a nasazením, inspirovaně a přitom technicky téměř dokonale. Pozoruhodný byl i výkon Jiřího Kouta. Jak se předpokládá u českého dirigenta, školeného a v mládí vyrůstajícího doma, zná znamenitě nejen partituru, ale i českou tradici interpretace díla. Vychází zejména z podání Talichova a Ančerlova, blízko má i k tomu, jak hrával Mou vlast Zdeněk Košler: zejména ve velké ploše pochodové hudby z poslední třetiny Blaníku, kterou asi uprostřed výrazně zpomaluje a ztišuje, aby gradace k závěru byla co nejmohutnější. Polku ve Vltavě dává o poznání rychleji, než jak předepisuje Smetanovo lístesso tempo. To dělávají cizinci, kteří neznají českou polkovou tra-

V Í T A

České orchestry

Má vlast patřila Jiřímu Koutovi Jaroslav Smolka

S V .

dici. Kout tu však není zdaleka tak rychlý jako Rafael Kubelík, který pří koncertech po návratu domů právě tady vyjádřil svou radost a vlas-

tenecké nadšení velmi rychlým tempem. Byla to Má vlast výsostně česká a organicky vystavěná: Jiří Kout svou koncepci podřizoval tradici, ale i pozoruhodně tvořil. !

Foto Ivan Malý

!

J A R O

Jiří Kout se letos poprvé představil pražskojarnímu publiku při provedení Smetanovy Mé vlasti.

Dvořákova Svatá Ludmila Petar Zapletal

Č

tyři „pracovní“ dny po skvělém Koutově provedení Smetanovy Mé vlasti byla Česká filharmonie partnerem svému někdejšímu šéfdirigentovi. Pro Jiřího Bělohlávka bylo provedení Dvořákova oratoria Svatá Ludmila (16. 5.) úkolem, jemuž chtěl dát to nejlepší ze svého umění; mnoho úsilí věnoval nejen studiu partitury, ale i účelnému sjednocení škrtů. Výsledek byl impozantní: všichni účin-

kující (vedle orchestru Pražský filharmonický sbor, připravený sbormistrem Jaroslavem Brychem, dětský sbor Bambini di Praga, vedený Bohumilem Kulínským, a pětice sólistů (Eva Urbanová, Bernarda Fink, Stanislav Matis, Aleš Briscein a Peter Mikuláš) usilovali poctivě o reprezentativní výkon. Takový podal zejména sbor: svítivě lesklým zvukem, bezpečnou intonací a témbrovou barevností splnil nároky partu téměř beze zbytku. Sólistický kvintet už tak vyrovnaný nebyl: dominovali Eva Urbano-

vá a Peter Mikuláš; Bernarda Fink nemá ve Dvořákově díle dost příležitosti demonstrovat své umění, a navíc je její kulatě zaoblený alt vedle masivu ostatních složek díla přece jen poněkud upozaděn. Z obou tenoristů obstál lépe Aleš Bris cein, zatímco mladý slovenský interpret Stanislav Matis si s nároky partu poradit zatím příliš nedovedl. Nade vším ovšem zazářila Bělohlávkova důsledná koncepce: tři části oratoria sevřel do jednolité formy a zkušeně dosahoval zvukového i výrazového souladu. !

Skvělý Vadim Repin a Pražští symfonikové Hana Jarolímková

V

adim Repin nezavítal na Pražské jaro letos poprvé, a proto ti, kteří jej už slyšeli, si nenechali jeho vystoupení ujít. Sympatický rodák ze Sibiře, hostující již celou řadu let u nejvýznamnějších orchestrů světa, si navíc tentokrát pro své vystoupení vybral krásný a efektní

Brahmsův Houslový koncert D dur, op. 7, při kterém ho pod taktovkou Serge Bauda doprovodil Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK. A nutno konstatovat, že tento vynikající houslista opět nikoho ze svých fanoušků nezklamal, protože jsme se stali svědky technicky naprosto dokonalé a výrazově bohaté hry, při níž člověk zapomene na celý svět a nechá se unášet pouze krásou

5

hudby samotné. I když s ušlechtilou interpretací houslí se mohlo z řad orchestru srovnávat pouze vybroušené hobojové sólo Liběny Séquardtové v nádherně klenutém Adagiu, orchestr se až na poněkud rytmicky rozhozené Finale. Allegro molto držel v náročném doprovodu poměrně statečně, a tak se po závěrečné větě rozpoutaly ve Smetanově síni zcela nevídané ovace, které

J A R O

přiměly Vadima Repina ještě ke dvěma neméně náročným přídavkům: jedné ze slavných Šesti sonát pro sólové housle op. 27 belgického virtuosa Eugèna Ysaÿe a Paganiniho třicet strhujících Variací na téma „O mamma, mamma cara“ z Benátského karnevalu op. 10, které zahrál slavný houslista opět s virtuositou a lehkostí, jež jsou dány pouze těm největším z největších…

Dvořákova nepříliš hraná Symfonie č. 5 F dur, op. 76 pak tento výjimečný večer nejen uzavřela, ale zároveň představila Pražské symfoniky nejen jako orchestr schopný nejrůznějších zvukových kouzel, ale i precizní souhry a sugestivního výrazu, který posluchače naplnil radostnou a slunnou náladou, jež prolíná i celé toto Dvořákovo dílo. !


P R A Ž S K É

Vadim Repin při zkoušce

Dvořák a Hanuš s Rozhlasovými symfoniky Jaroslav Smolka

S

ymfonický orchestr Českého rozhlasu hrál v pátek 21. května pod taktovkou svého šéfa Vladimíra Válka v katedrále sv. Víta spolu se sólisty Reginou Renzovou, Ivanem Kusnjerem a Kühnovým smíšeným sborem (sbormistr Jan Rozehnal). Šest let po premiéře v ČF tu Válek uvedl Symfonii č. 7 „Klíče Království“ op. 116 Jana Hanuše, letos 89tiletého doyena českých skladatelů. Kupodivu: při premiéře v akusticky pro velké vokálně symfonické obsazení přece jen trochu stísněném prostředí Dvořákovy síně Rudolfina dílo působilo zejména na vrcholech snad až příliš pastózně; vhodně upravená akustika Svatovítské katedrály posloužila Hanušově partituře mnohem lépe. Vokální i or-

chestrální barvy tu vycházely plasticky, výrazně se uplatnily i velkolepé stavebné linie všech tří vět. Dílo tak vyznělo jako lyrický monument vyznání víry a lásky, umocňující zpívané myšlenky zhudebněného hymnu Te Deum a Osmera blahoslavenství. Skladatel tu má blízko ke slohovému výrazu pozdního Josefa Suka a svého někdejšího učitele Otakara Jeremiáše, je to však zároveň jakási shrnující suma jeho vlastní osobité lyriky. Druhým dílem večera bylo Antonína Dvořáka Te Deum op. 103, proud převážně radostného zpěvu a hudby, před plavbou do USA napsaný k oslavám 400. výročí Kolumbova objevení Ameriky. Dílo má mnohem širší obsahovou platnost: vyjadřuje životní radost a vnitřní jistotu, jaká u skladatele plynula z víry. Vladimír Válek dává krajní díly této skladby velmi rychle, ve

Foto Ivan Malý

Brněnští filharmonikové s Garrickem Ohlssonem

Soustředěný Garrick Ohlsson Jaroslav Smolka

D

alšího večera v sobotu 22. května ve Smetanově síni hrála Státní filharmonie Brno s dirigentem Petrem Altrichtrem. Na

prvním místě programu měla symfonickou novinku brněnského skladatele Pavla Blatného Erbeniáda, napsanou na objednávku Pražského jara. Skladatel ji pojal jako vlastní retrospektivu, když se znovu po kantátách Vrba, Štědrý sen, Polednice

6

znatelně živějším tempu, než jaké jsme slýchali ve starších interpretacích. Tentokrát je však ani o píď nepřehnal: sbor i orchestr akceptoval, tj. uzpíval a uhrál jeho ostré nasazení. Výsledkem je výraz znásobené radosti a jasu. Skvělí byli i oba sólisté a sbor. ! a Vodník z 80. let vrátil k inspirci Erbenovou Kyticí a citoval tu znovu témata ze jmenovaných kantát. Ve vyjádření pro program orchestru tuto linii vlastní tvorby označil jako svou postmodernu. Tak ji nemohu vnímat: je to návrat k námětové oblasti, kdysi u českých skladatelů velmi oblíbené, ale dnes už po dlouhá desetiletí opuštěné. Blatného hudba je přitom romantickou a nanejvýš secesní slohovou dikcí bez jakékoliv konfrontace či ozvláštnění – a také bez nějak pozoruhodné invence – je jen hodně tradicionalistickým výlevem: nepřináší žádný nový hudební pohled na zvolenou romantickou poezii. Velkými a přitom i slohově přiměřenými hudebními básníky Erbenových balad tak zůstávají i dnes Antonín Dvořák a Zdeněk Fibich. Garrick Ohlsson, který se stal už jako mladá pianistická hvězda před desetiletími miláčkem pražského publika, potvrdil pověst čelného umělce svého oboru jedinečnou interpretací Dvořákova Koncertu pro klavír a orchestr g moll op. 33. Technicky skvělým a přitom vrcholně romanticky básnivým podáním všech tří vět z díla doslova vykouzlil zážitek, rovnocenný poslechu nejslavnějších vrcholných děl světové romantické koncertantní literatury. Se sólisty Helenou Kaupovou, Evou Blahovou, Janem Vacíkem a Rafalem Siwkem, Českým filharmonickým sborem Brno a varhaníkem Martinem Jakubíčkem za-

P R A Ž S K É vršila koncert Janáčkova Glagolská mše. Petr Altrichter ji dával v tiskem vydaném skladatelově autorizovaném znění a přesvědčivě potvrdil jeho správnost. Je spádnější, vyváženější a proporč-

D

vě z Dvořákových raných symfonií dirigovali zahraniční hosté festivalu. 26. května řídil Symfonii č. 4 d moll,

op. 13 uruguayský umělec Roberto Montenegro. Jeho solidní přístup k dílu přinesl sice nevýbojný, ale velmi příjemný zážitek především proto, že Montenegro dokázal překvapivě zvýraznit ty stránky díla, jež už ve skladbě z roku 1874 prokazují osobité znaky Dvořákovy invence, typické prvky jeho instrumentace a nezaměnitelně „dvořákovské“ harmonické postupy. Montenegrovu Dvořákovi nescházela ani zpěvnost, ani esprit; rozhlasoví symfonikové odvedli standardně seriózní výkon. Středem pozornosti publika byla ovšem prvá půle koncertu, v níž po závěrečné části baletu Estancía dnes už i u nás známého argentinského komponisty Alberta Ginastery s názvem Malambo (škoda, že se do programu nevešlo více z díla, které tak hýří barevností a temperamentem!) vstoupil na pódium ve Smetanově síni dirigentův krajan, světoznámý virtuóz na bandeon René Marino Rivero, aby demonstroval možnosti nástroje, který dokonale ovládá, v Koncertu Ginasterova žáka Astora Piazzolly. V díle s kompozičně poměrně složitou fakturou neoslňoval ale sólista jen technickou brilancí: mimořádně zajímavě dovede totiž Rivero pracovat s pestře proměnlivou dynamikou a umí na svém nástroji vykouzlit i velice působivou elegickou náladu. V bachovské úpra-

Foto Ivan Malý

Foto Ivan Malý

René Marino Rivero – virtuos na bandoneon par excellence Petar Zapletal

té brněnské tradice janáčkovské interpretace. Jen témbr tenoristy Vacíka byl příliš měkký, než aby mohl dát plnohodnotný výraz vrcholně exaltovaným frázím ze závěru věty Věruju. !

nější, než z nehotových verzí díla odvozené znění, které v 90. letech uvedl do interpretační praxe sir Charles Mackerras. Petr Altrichter přinesl podání přesné a přiměřené, zřejmě těžící z boha-

SOČR a Roberto Montenegro

J A R O

Temperamentní Uruguayec Roberto Montenegro dirigoval i Dvořákovu Čtvrtou symfonii zpaměti! vě, jíž zahájil sérii vyžádaných přídavků, pak Rivero ohromil jedinečnou technikou levé ruky, díky které je schopen přesně a naprosto „čitelně“ vyhrávat v polyfonním předivu i sebenáročnější pasáže. !

Foto Ivan Malý

Česká filharmonie s Christopherem Hogwoodem Petar Zapletal

N

a druhého dirigentského hosta Christophera Hogwooda, jenž je znám jako vynikající interpret barokní a raně klasické tvorby a zakladatel souboru Academy of Ancient Music, připadla v rámci kompletního provedení Dvořákových devíti symfonií třetí z nich, Symfonie Es dur, op. 10. Dvořákova síň, ve které se koncert odehrával, má poněkud odlišnou akustickou dispozici nežli síň Smetanova, a tak se po několika orchestrálních koncertech v Obecním domě mohlo zdát, že v menším prostoru je zvuku příliš. Hogwood maličko podtrhl i jisté – řekněme – salonní prvky v agogickém uvolnění prvé věty, jinak však v úzkém kontaktu s orchestrem České filharmonie podal dílo s přesvědčivou porcí melodické vřelosti i mladistvé energie. Mozartova kratičká Ouvertura k opeře La clemenza di Tito, hraná v úvodu, byla skutečnou muzikantskou lahůdkou; vrcholný zážitek ale přineslo provedení druhého Koncertu pro housle a orchestr (H. 293) Bohuslava Martinů. Bohuslav Matoušek, jemuž dílo Martinů představuje hlavní těžiště

Velký obdivovatel tvorby Bohuslava Martinů Christopher Hogwood

7

P R A Ž S K É

J A R O

sólistického působení, tu podal jeden z nejlepších svých výkonů. Technické problémy, intonace ani rytmické obtíže nehrály tu žádnou roli: houslista

zaujatě naplňoval svůj interpretační ideál, zaplavoval sál proudem hudby a okouzloval nádherným tónem svého nástroje v celé skladbě, zejména však


Pražští symfonikové s Richardem Hickoxem Richard Hickox

Jaroslav Smolka

V

pondělí 31. 5. ve Smetanově síni hrál Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, který řídil Richard Hickox, dvě rozsáhlá díla Antonína Dvořáka. Znamenité-

ho britského dirigenta rád chválím za entusiasmus, se kterých provedl málo hranou Symfonii č. 1 c moll „Zlonické zvony“. Podařilo se mu vystihnout ambiciózní tvůrčí nasazení mladého skladatele, volícího komplikovanou formu cyklu s návraty hudebních myšlenek z předchozích

v pomalé větě. Nedal se z absolutní koncentrace vyrušit ani tím, že orchestr se s dílem nevypořádal beze zbytku. ! vět a zápasícího přitom s hypertrofií fantazie při motivické a tematické práci. Dvořák jak známo při pozdějším uvádění svých raných děl někdy i podstatně krátil a usiloval o koncisnější formu. Toto dílo takovou revizí neprošlo, protože partitura se objevila až po Dvořákově smrti; je autentickým svědectvím o fantazii a kompoziční technice 24letého autora. Cítíme, že by celku skladatelova pozdější revize byla prospěla; sledovat původně široce vržené znění však má také svůj půvab a hudební logiku. Hickox symfonii dokázal pomoci znamenitým stavebným vyklenutím a důrazem na opěrné momenty skladatelovy invence, která je už tady neobyčejně krásná a místy zřetelně osobitá.. Sólový part Koncertu pro housle a orchestr a moll op. 53 znamenitě zahrál americký houslista Kurt Nikkanen. Projevil skvělý smysl pro Dvořákovu osobitou hudební poetiku a přitom znamenité ovládání nástroje: velkolepě a s přiměřeným výrazem hrál rapsodicky vzletnou I. větu i v jednom proudu připojenou větu II., prohřátou Dvořákovou osobitou lyrikou. Minuciézní smysl pro svět jeho hudby prokázal Nikkanen volbou tempa pro závěrečný furiant: dost volným na to, aby vyzněl zřetelně a lidově tanečně, ale zároveň dost rychlým, aby dal vyniknout virtuosním finesám houslového partu. !

Foto Ivan Malý

A závěr patřil České filharmonii a jejímu šéfdirigentovi Zdeňku Mácalovi Jaroslav Smolka

P

ražské jaro opustilo tradici závěrečných dvou koncertů s Beethovenovou Devátou a vzhledem k letošnímu stému výročí úmrtí Antonína Dvořáka zařadilo na 2. a 3. června do Smetanovy síně koncerty s programem z jeho děl v podání České filharmonie s jejím šéfdirigentem Zdeňkem Mácalem. Volba padla na jedno jeho krátké, jedno střední a jedno rozsáhlé dílo. Zařazení Slavnostního pochodu z února 1879 považuji za ne příliš šťastné pro tak slavnostní příležitost. Je to skladba ne dost inspirovaná – podobně jako kantáta Americký prapor nebo symfonická báseň Píseň bohatýrská: tady všude Dvořák uplatnil svou kompoziční techniku, inspirace k nim však nebyla tak silná, aby vedla – zejména v krajních dílech – k jedinečné invenci. V případě Slavnostního pochodu je to velmi pochopitelné: vlastence Dvořáka asi pramálo inspirovala oslava stříbrné svatby císaře a císařovny, k jejíž příležitosti dostal

Dramatické gesto šéfdirigenta Českých filharmoniků, Zdeňka Mácala

8

P R A Ž S K É na pochod objednávku. Pro vrcholný slavnostní koncert by se byl mnohem více hodil např. Karneval nebo další symfonická báseň. Na Slavnostním pochodu ovšem neměl orchestr ani dirigent co ukázat: zahráli jej (až na rozházený nástup trubek na začátku) s rutinní dokonalostí, s jakou skladatel napsal tuto partituru. Holoubka op. 110 dával Zdeněk Mácal překrásně. Vyvážil fenomén baladičnosti, přispívající ke zcelující stavebnos!

P R A H A ,

O B EC N Í

D Ů M ,

ti, s tónomalebnými momenty přírodní kresby a užité hudby, provázející příběh. Zdůraznil tak výrazovou prostotu a při ní nejen názornost, ale i citovou hloubku, se kterou pojal skladatel Erbenovu báseň. V plném lesku ovšem zazářila Česká filharmonie v Symfonii č. 9 e moll Z nového světa op. 95, na jejíž interpretaci je právem uznávanou světovou autoritou. Dirigent se tady – jak jsme mohli očekávat – přidržel tradice svých před-

J A R O

chůdců a podal dílo jako bohatě proměnlivé pásmo, mísící prožitky slavnostní nálady, obdivu k dynamice amerického životního stylu i zaujetí pro černošskou a indiánskou hudební kulturu, ale i vroucí české lyriky a lásky ke vzdálenému domovu. Vysoká hudební kultura v sólech zejména dechových nástrojů, jednotlivých skupin i celého orchestrálního zvuku byla plně na úrovni špičkového výkonu České filharmonie. !

RU D O L F I N U M


Orchestry ze zahraničí

Dvakrát nejlepší rozhlasový orchestr z Velké Británie

Hana Jarolímková

J

ako první se z pětice zahraničních hostů představil v čele se svým v pořadí již jedenáctým šéfdirigentem Leonardem Slatkinem slavný BBC Symphony Orchestra, který vystoupil 19. a 20. 5. ve Smetanově síni se dvěma různými programy a dvěma významnými hosty. Jedním z nejžádanějších klavíristů současnosti Emanuelem Axem a proslulým švédským trombonistou, považovaným za jednoho z nejlepších hráčů na žesťové nástroje na světě, Christianem Lindbergem. Protože však oba umělce naše publikum již dobře zná (stejně jako dirigenta Slatkina, který byl tentokrát v Praze již počtvrté), jejich vynikající výkony nebyly pro většinu posluchačů žádným překvapením. Emanuel Ax, který si pro své vystoupení (19. 5.) vybral Mozartův Koncert pro klavír a orchestr G dur, KV 453, vládne fenomenální technikou a smyslem pro nesmírnou kultivovanost a krásu tónu, které z Mozartova díla vykouzlily pravý klenot křehké klasicistní faktury. Zvláště pak, když se velký symfonický orchestr sólistovi i typu hudby přizpůsobil a hrál téměř jako výborně sehrané, ale zvukově křehčí komorní těleso: v krajních větách lehce a průzračně a v pomalém Andante s půvabem nokturnového dostaveníčka. Christian Lindberg představuje oproti noblesnímu Axovi zcela odlišný typ umělce. Svou ne-

spoutanou živelností má totiž spíše sklon k brilantní zábavné show, v níž ale zůstává vedle až neskutečné virtuozity stejně důležitý i smysl pro soustředěné a velmi hluboké vystižení výrazové stránky skladby. Vedle strhujícího provedení jazzově laděného díla Another set To, psaného přímo pro něj čtyřiačtyřicetiletým Markem-Anthonym Věhlasný Leonard Slatkin

9

Turnagem, se tento rys jeho interpretace projevil zejména ve zvukově nápaditém díle nestora japonské skladatelské scény Toru Takemitsu, nazvaném Fantasma/Cantos II. Na první poslech zdánlivě beztvarou hudební masu dokázal totiž společně s výborně řízeným orchestrem rozšifrovat do přehledné stavby s pevnou vnitřní strukturou a všemi jejími zákonitostmi. Protože však provedení skladeb, které Lindbergovo vystoupení rámovaly (vedle zvukově krásné Barberovy Medea´s Meditation and Dance of Vengeance, op. 23a zejména pak Dvořákova Symfonie č. 6 D dur, op. 60), však nijak výrazně nepřesáhlo rovinu spolehlivého nastudování, vrcholem vystoupení orchestru BBC se stala Foto Ivan Malý

V průběhu letošního 59. ročníku Pražského jara se na našich pódiích prezentovaly celkem čtyři symfonické a jeden komorní orchestr ze zahraničí, které tentokrát přijely z Velké Británie, Japonska a Německa. Některé z jejich výkonů patřily k nejzářivějším ozdobám celého festivalu, jiné zanechaly pouze dojem průměrnosti, ani jeden však nepředvedl výkon zcela špatný. Navíc všechny - kromě komorního Academy of St Martin in the Fields - nastudovaly minimálně jednu Dvořákovu symfonii, které tak mohly poprvé na Pražském jaru zaznít kompletně.

P R A Ž S K É

J A R O

Šostakovičova závažná Symfonie č. 11 g moll, op. 103 „Rok 1905“, která tvořila protipól Axovu Mozartovi předchozího večera. Leonard Slatkin tu držel orchestr v naprosté soustředěnosti, a tak výrazo-

vě proměnlivou, více než hodinu trvající emotivně vypjatou hudební plochu dovedl až k fascinujícímu finále, vygradovanému v samotném závěru skomírajícím zvukem zvonů jako děsivého me-

menta… Naprosto nevhodně zvolený přídavek, půvabná Pavana Gabriela Faurého tak působila po dramaticky vyhroceném Šostakovičovi téměř jako špatný vtip. !

Zeptali jsme se:

filharmonie -- měl jsem tady první koncert s ČF– na to, jak dosahuje třeba Filadelfský orchestr takového báječného zvuků dechové skupiny. Říkal jsem jim, že nepotřebují někoho kopírovat a ať hrají jako dosud a drží si, co je pro ně typické.

Korngolda a Miklose Rozsy. Jak jste je objevil a bude cyklus pokračovat? Oba pocházeli ze střední Evropy a přišli do USA před válkou, tedy jen o něco později než moji rodiče, kteří oba tehdy působili v Hollywoodu jako hudebníci v různých filmových studiích. Každé studio mělo svůj orchestr a hudebníci v nich měli dost práce, bylo to zlaté období pro skladatele filmové hudby. Moji rodiče, aby se odreagovali, založili tehdy proslulý Hollywood Quartet, kde mohli hrát klasickou hudbu, k níž se přes den nedostali. Bydleli sice v Los Angeles, ale dojížděli do Hollywoodu, takže jsem tam vlastně vyrůstal. Znal jsem prostředí velice dobře a tak, když mi anglická BBC tuto možnost nabídla, hned jsem ji přijal. Podařilo se mi objevit spoustu krásné muziky obou skladatelů ukrytou v dnes již málo známých snímcích, hodně z toho jsme nahráli pro oba pořady. Cením si zejména violoncellového koncertu Korngolda, ten jsem objevil v jednom filmu dokonce z hudebního prostředí, kde hlavní hrdina je cellista. Nahráli jsem koncert s mým bratrem, který je výborným cellistou, ale na rozdíl ode mne si ponechal původní formu našeho jména Zlotkin. Koncert by měl vyjít i na CD, další díly programu se však již nepřipravují. !

Vladimír Říha České hudbě jsem se učil u Waltera Süsskinda, říká dirigent Leonard Slatkin Americký dirigent Leonard Slatkin se shodou okolností objevil v květnu v Praze vlastně dvakrát. Nejdříve nepřímo - jako protagonista jednoho z nejlepších programů na televizním festivalu Zlatá Praha, poté přímo jako šéfdirigent londýnského Orchestru BBC, se kterým hostoval na festivalu Pražské jaro. Šéfujete dva orchestry - ve Washingtonu National Symphony Orchestra, se kterým jste v Praze hostoval přede dvěma lety a londýnský BBC Symphony Orchestra. Je nějaký rozdíl mezi americkými a britskými orchestry? Možná jen ve způsobu práce, protože americké orchestry nemají tolik času na zkoušení jako londýnský BBC. Jinak ale rozdíly mezi orchestry mizí a ty, co zůstaly, je třeba zachovat. Vzpomínám si, jak se mne v roce 1982 v Praze ptali členové České

Jaký máte vztah k české hudbě a ke Dvořákovi? Díky mým učitelům velice dobrý. Jednak moji rodiče, oba muzikanti, pocházeli z Ruska, takže dobře znali hudbu východní Evropy a hlavně jsem měl při studiích v Aspenu jako učitele Waltera Süsskinda a ten pocházel z Československa, takže o vaší hudbě toho věděl opravdu hodně. Učil mne i o Dvořákovi, který je v Americe ze známých důvodů nejpopulárnější a z jehož díla jsem si oblíbil nejvíce 6. symfonii, kterou hrajeme i tady na festivalu. Když jsem působil několik let jako šéf orchestru v St. Louis, dokonce jsme ji nahráli i na CD. Jste známý jako skvělý televizní moderátor -týden před Pražským jarem jsme v Praze na festivalu Zlatá Praha viděli vaše dva pořady natočené pro BBC a věnované hollywoodskému působení dvou filmových skladatelů, Ericha Wolfganga

Foto Ivan Malý

Vystoupení, na které nelze zapomenout: Murray Perahia a Academy of St Martin in the Fields Hana Jarolímková

N

Murray Perahia si ani na chviličku neodpočinul…

edělní koncert ve Dvořákově síni Rudoflina (23. 5.), na kterém se posluchačům představil orchestr založený roku 1959 sirem Nevillem Marrinerem, Academy of St Martin in the Fields, řízený jeho hlavním hostujícím dirigentem a zároveň jedním z nejobdivovanějších pianistů současnosti Murrayem Perahiou, se bezesporu zařadil k těm nejvýznamnějším vystoupením letošního Pražského jara. Perahia si totiž pro něj vybral díla autorů, za které získal v oblasti nahrávek již několik prestižních ocenění: W. A. Mozarta (Koncert pro klavír a orchestr C dur, KV 467, doplněný skladatelovým Adagiem a fugou c moll a Symfonií Es dur, KV 543) a J. S. Bacha (Koncert pro klavír a orchestr d moll, BWV 1052). I když Mozartovy orchestrální skladby zazněly se všemi kompozičními delikatesami a interpretačními preciznostmi (okouzlilo ze-

10

jména dokonalé vedení hlasů v polyfonně spletitých úsecích fugy či skvělá sóla fagotu a klarinetu ve II. větě a v graciézním Menuetu dynamicky i stavebně propracované symfonie), pravými perlami večera se stalo až Perahiovo provedení obou koncertů, které si od klavíru i sám oddirigoval. Souhra mezi nástrojem a orchestrem však byla precizní, a navíc uvolněná a přirozeně pulsující, vypracovaná do všech nejjemnějších dynamických fines a logicky vystavěných frází. Zcela podmanivě tak např. vyzněla druhá věta Mozartova koncertu s téměř neslyšným vstupem klavíru do pizzicat úvodních smyčců či třetí věta Bachova koncertu, v němž předávání hlasů mezi jednotlivými skupinami smyčců a klavírem působilo dojmem až snové lehkosti a téměř dokonalé plynulosti. Vystoupení se tak stalo ukázkou toho nejušlechtilejšího interpretačního umění, jaké si vůbec dovedeme představit: nejen technicky naprosto brilantního, ale především muzikantsky opravdového a strhujícího. !

P R A Ž S K É

J A R O

Hana Jarolímková

O

den později vystoupil ve Smetanově síni Filharmonický orchestr z Nagoje. Jeho první koncert, při kterém se pod taktovkou Hideaki Muta představil s Dvořákovou Symfonií č. 8 G dur, op. 88 a s díly Tokuhide Miimiho (Kosmický strom - Cesta duše) a Felixe Mendelssohna-Bartholdyho (Koncert pro housle a orchestr e moll, op. 64), na jejichž provedení se podílely i dvě sólistky - hráčka na koto Keiko Nosaka a houslistka Keiko Urushihara, se kryl s datem vystoupení Murraye Perahii. Pro ty, kteří tedy nejprve volili Perahiu a navštívili teprve až druhý koncert tohoto japonského orchestru dirigovaného naším Tomášem Hanusem, bylo těžké kvality obou těles nesrovnávat. I přes velice atraktivní program, Koncert pro klavír a orchestr č. 3 d moll, op. 30 Sergeje Rachmaninova, s nímž se představil Karel Košárek a Dvořákovu Symfonii č. 2 B dur, op. 4, však nemohl japonský orchestr ani český sólista v tak těžké konkurenci obstát. Výrazově i dynamicky spíše plochá a monotónní hra Nagyoa Philharmonic Orchestra, kde se oproti měkkým dřevům příliš nedařilo zejména hornám, tak Karla Košárka nijak

výrazněji neinspirovala a i když technicky měl tento talentovaný klavírista jedno z nejtěžších děl klavírní literatury zvládnuté obdivuhodně, koncert plný lesku, širokodechých a velkolepých romantických gradací a brilance vyzněl téměř šedivě: rozplynutý do řady až snově pianissimových ploch, které zcela pohřbily okázalou virtuozitu, v jejímž duchu byla skladba zkomponována, a kterou její koncepce přímo vyžaduje. Dvořák vyšel - především zvukově - Japoncům o něco lépe, ale k výraznějšímu zážitku z tohoto večera nijak významně nepřispěl. !

Foto Ivan Malý

A z nebeských výšin dokonalosti opět na zem s orchestrem ze Země vycházejícího slunce Karel Košárek

Foto Ivan Malý

Thomas Dausgaard - zcela adekvátní náhrada za onemocnělého Herberta Blomstedta Claudio Bohórquez

Hana Jarolímková

L

ipský Gewandhausorchester, s nímž se návštěvníci Pražského jara setkali 29. a 30. 5. ve Smetanově síni, patří k nejstarším symfonickým tělesům na světě. Pyšní se již více než dvěstěpadesátiletou tradicí a takovými osobnostmi ve svém čele, jakými byli např. Felix Mendelssohn-Bartholdy, Wihlelm Furtwängler, Bruno Walter, Václav Neumann či Kurt Masur. Tentokrát měl tento orchestr přijet na náš nejvýznamnější festival se svým šéfdirigentem Herbertem Blomstedtem, kterého však vzhledem k jeho náhlému onemocnění musel zastoupit kodaňský rodák Thomas Dausgaard. Do Prahy přijel narozdíl od Lipských symfoniků, kteří tu byli již posedmé, tento čtyřicetiletý umělec poprvé, ale v Lipsku úspěšně debutoval již přede dvěma lety. Původně ohlášené programy obou koncertů převzal bez jakýchkoliv změn a pražskému publiku se navíc představil v tom nejlepším světle.

11

J A R O

První z koncertů věnovali lipští hosté výhradně tvorbě Antonína Dvořáka, z níž zaujal především technicky a zvukově (škoda drobných intonačních nepřesností!) skvěle zvládnutý Violoncellový koncert h moll, op. 104 v podání někdejšího vítěze Concertina Praga Claudia Bohórqueze. Karneval, op. 92 i Symfonie č. 7 d moll, op. 70 vyzněly sice v plném zvuku, se švihem a temperamentem, ale jejich volnějším částem zejména kouzelné II. větě symfonie Poco adagio, prolnuté nádherným dvojhlasem dřev, by neškodilo více vroucnosti, něhy a půvabu. Program

druhého večera, Straussovy skladby Don Juan, op. 20 a Enšpíglova šibalství, op. 8, které v závěru doplnila Čajkovského Symfonie č. 4 f moll, op. 36, však „sedí“ naturelu orchestru mnohem lépe, a tak jsme se stali svědky jeho vrcholného umění až o den později. Především Straussova Dona Juana a Enšpíglova šibalství vymodeloval Thomas Dausgaard (mj. absolvent mistrovských kurzů u Leonarda Bernsteina) s takovou sugescí a citem pro vše, co Straussova hudba vyžaduje, až se tajil dech. Nechyběla zde dynamická ani výrazová plasticita, smysl pro detail v četných,

Šlesvicko-holštýnský festivalový orchestr a Heinrich Schiff tentokrát nijak nezazářili Hana Jarolímková

Š

lesvicko-holštýnský festivalový orchestr, tvořený členy Akademie orchestrální hry založené v rámci festivalu roku 1986 Leonardem Bernsteinem, vystoupil ve Smetanově síni 1. 6. a plejádu orchestrálních hostů ze zahraničí tak uzavřel. Posluchačům se představil Haydnovým Koncertem pro violoncello a orchestr D dur, Hob. VIIb/2, jehož sólový part nastudoval mnoha úspěchy ověnčený Heinrich Schiff, výběrem z Legend, op. 59 Antonína Dvořáka a Beethovenovou Symfonií č. 5 c moll, op. 67. Obě orchestrální díla - zejména měkce ve zvuku i dynamice tvarovaný Dvořák - vyzněla hostům z Německa poměrně dobře (i když Beethoven byl přece jenom v dynamice i výrazu trochu jednotvárný a rychlejší pasáže měly rozmlžené kontury), úvodní provedení Haydna, při němž !

seděl sólista čelem do publika na dirigentském stupínku a vedle hraní zároveň i dirigoval, však již bylo velmi diskutabilní. Orchestr i Heinrich Schiff se sice svých partů zhostili s velkým zaujetím a temperamentem, ale vedle příliš na Haydna hutného zvuku se z orchestru ozývala řada nepřesností (a to zejména ze skupiny žesťů), kolísala souhra a interpretace sólisty byla provázena poměrně dobře slyšitelnou intonační labilitou. Nicméně sympatickému mládí i Heinrichu Schiffovi se dostalo poměrně bouřlivých ovací - na jiných místech Smetanovy síně to asi nebylo slyšet… Z celé pětice orchestrů tak podala na Pražském jaru nejlepší výkon zejména Academy of St Martin in the Fields, k níž se však v těsném závěsu připojila i skvělá vystoupení Symfonického orchestru BBC a Lipského Gewandhausorchesteru. !

P R A H A , M Í ČOV N A P R A Ž S K É H O H R A D U,

výborně zahraných sólech a schopnost na jedné straně docílit neobyčejných gradací a na druhé - v plochách elegického zamyšlení - téměř nadpozemského klidu a vyrovnanosti. Čajkovského symfonie však rovněž hýřila barvami a pestrou výrazovou paletou v takové míře, jakou slýcháváme málokdy. A navíc se zaskvěla i v perfektním technickém provedení a téměř dokonalé souhře, docílené bezesporu i díky přesným a inspirativním gestům dirigenta, který po oba dva večery dirigoval Lipské symfoniky bez zaváhání zpaměti. ! Foto Ivan Malý

P R A Ž S K É

Heinrich Schiff při provedení Haydnova koncertu

RU D O L F I N U M , O B EC N Í D Ů M


Komorní orchestry

Denziho operní pasticcio Praha založená Libuší a Přemyslem Julius Hůlek

J

ednou z výrazných a významem jedinečných událostí letošního festivalu bylo uvedení, vlastně novodobá premiéra barokní opery Praga nascente da Libussa e Primislao – Praha založená Libuší a Přemyslem – v Míčovně Pražského hradu ( 22. 5.). Už přiblížení historického kontextu vzniku, dobového uvedení a hlavně současná rekonstrukce předpokládané původní podoby opery by vydaly na samostatnou důklad-

nou studii, nehledě na komplexní notové vydání takto rekonstruovaného díla. Dotyčná opera byla před 270 lety – právě na jaře 1734 – provedena na scéně Šporkova divadla v Praze. Zásluhou hraběte Šporka byla roku 1724 uvedena, jak známo, první stálá italská operní scéna do Čech a prezentovala se zde střídavě na Šporkově sídle v Kuksu a v jeho paláci v Praze až do poloviny třicátých let 18. století. Šporkovská scéna založila společensky a percepčně osobitou tradici, která v Praze prolíná celým 18. stoletím

12

a vede až k překvapivému přijetí Mozartovy hudebně-dramatické tvorby. Jediným přímým pramenem rekonstrukce dotyčné opery (nehledě na písemné prameny archivního rázu) je unikátně zachované dobové libreto. U příležitosti PJ bylo pohotově ve faksimilované podobě vydáno zásluhou Národní knihovny ČR a na večeru přidáváno k programové brožuře. Libreto kromě původního textu v italštině informuje o řadě dalších záležitostí důležitých pro rekonstrukci – mj. o charakteru rolí a jejich obsazení,

Hudba z Citolib Julius Hůlek

J

iž potřetí v rámci dosavadních ročníků PJ se Dvořákova síň Rudolfina rozezněla krásnou a po stránce hudebně-historické pozoruhodnou klasicistní hudbou z citolibského panství rodu Pachtů z Rájova na Lounsku (24. 5.). Iniciátorem dosavadního citolibského „triptychu“ je skladatel a muzikolog PhDr. Zdeněk Šesták. Všechny tři koncerty (ale i četné nahrávky) jsou výsledkem jeho celoživotního badatelského zaujetí, nezměrné píle a zasvěcených znalostí při spartaci, muzikologické rekonstrukci a realizaci autentických dobových notových záznamů z 18. století. Z. Šesták v odborně erudovaném programovém komentáři mj. hovoří o venkovských šlechtických sídlech a zvláště o Citolibech jako o „líhni pro venkovské talenty“ a „explozi tvůrčího talentu místních hudebníků“. Ta slova platí pro kompoziční vyspělost skladeb, které byly na zámku a v chrámu sv. Jakuba v Citolibech provozovány a zejména pro kompoziční um tamějších skladatelů, pocházejících z prostých

Z inscenace… Právě interpretace tu zasluhuje samostatné pozornosti. V celku ji definovala velmi dobrá souhra a výrazově svěží „švih“. Vesměs jde o mladé interprety, kteří však už zkušenosti se starou hudbou nepochybně mají. Rozhodně to platí pro devítičlenný kolektiv sólistů, v němž jistě zaujala Libussa (Hana Blažíková), a to spíše komorním než dramaticky pojetím, dále Primislao (Marie Fajtová), mj. působivou koloraturní árií v prvním aktu, rovněž oba mužské hlasy, tenor Clodomiro (Hasan El-Dunia), ten venkovských rodin. Tyto kvality také určují výběr „citolibských“ koncertů na PJ především. Už v úvodu zaujal poněkud zvláštní náladový ráz Sinfonie in Dis Jana Adama Galliny, mj. spoluurčený přítomností dvou anglických rohů v partituře. Jakub Lokaj psal „na míru“ zejména dechových nástrojů, včetně dechové harmonie. Tentokrát nadchl svým Koncertem pro fagot a orchestr C dur. Měkkým, kultivovaným tónem, pěkným frázováním a vzornou technikou podal sólový part Jaroslav Kubita. Obě skladby ohraničily první polovinu programu. Jeho druhou polovinu otevřelo Offertorium in D „Te Trinitas beata“ pro sbor orchestr a varhany známého citolibského autora zakotveného mezi barokem a klasicismem, Václa-

13

zvláště v prvním aktu, a bas Stirado (Jaroslav Březina), jenž ze všech nejvíce vystihl dramatický charakter postavy. Festivalové uvedení opery o Libuši a Přemyslovi je tedy velkým příslibem do budoucna. Žánr barokní opery je u nás zatím takřka netknutý, ovšem předpoklady pro jeho realizaci tu rozhodně jsou. V případě pojednávaného, s obětavostí a nadšením rekonstruovaného díla, by bylo rozhodně škoda, kdyby se vše dělo jen pro jediné uvedení. ! Foto Zdeněk Chrapek

výpravě i o orchestru. Děj opery v souladu s dobovým pojetím historických námětů je směsicí známých motivů českého „dávnověku“ s barokními reáliemi, včetně interiéru a kostýmů (např. Přemysl jako pohan má turban). Záslužná a u nás dosud unikátní rekonstrukce je dílem Roberta Huga, známého a poučeného badatele i interpreta v oboru barokní hudby. Vyšel z toho, že opera je svým založením tzv. pasticcio, tedy koláž árií a recitativů z pera různých dobových skladatelů, kde roli hlavního kriteria hraje soulad mezi rozměrem textovým a hudebním. Tím se řídil Hugův výběr hudby árií, přizpůsobení a přepracování recitativů (některé složil sám). Autorem libreta je Antonio Denzi, impresario a sólista šporkovské operní scény a takto „vyslanec“ benátského operního stylu v Praze. Bohatá je škála zastoupených italských skladatelů, počínaje A. Bionim, dirigentem zaměstnaným u Šporka, přes A. Vivaldiho, A. Lottiho, G. Giacomelliho a jiné až k L. Vincimu. Festivalová rekonstrukce v Míčovně počítala i s dobovou scénou a kostýmy a o přestávce s vtipným uvedením tanečního intermezza „Šárka a Ctirad“ na hudbu barokního autora J. C. F. Fischera, rovněž v duchu dobových zvyklostí, s choreografií Heleny Kazárové. Hudební a pěveckou realizaci svěřil R. Hugo (sám dirigoval od cembala) „svému“ souboru Capella Regia Praha, založenému a úspěšně působícímu od roku 1992. Nastudování měl na starosti anglický houslista Simon Standage, specializovaný na interpretaci hudby starších období.

J A R O Foto Ivan Malý

P R A Ž S K É

Spiritus agens koncertu z tvorby citolibských Mistrů, Zdeněk Šesták, se podepisuje do pamětní knihy Pražského jara.

J A R O

va Jana Kopřivy. Vyvrcholením večera však byly skladby jeho syna, jenž zemřel ve věku pouhých 29 let, Karla Blažeje Kopřivy. Nejdříve Moteto in Dis „Dictamina mea“ pro sóla, sbor, orchestr a varhany uprostřed první poloviny programu a zejména Missa solemnis in Dis pro stejné obsazení ve finále. Provedení osobitě strukturované slavnostní mše s četnými sóly nejen vokál-

ními, ale i instrumentálními doložily haydnovsko-mozartovský rozměr předčasně zlomeného talentu. Konkrétní ztvárnění uvedených děl Pražským komorním orchestrem a Kühnovým smíšeným sborem (Jan Rozehnal) – mělo výbornou úroveň, včetně podílu Marie Šestákové u varhan. Z dobře voleného sólistického pěvec-

Nadějný Tomáš Netopil se na Pražském jaru představil s Pražskou komorní filharmonií


P R A Ž S K É

Tesknice Martina Smolky, Dvořák a Schumann eden z relativně tradičněji koncipovaných festivalových koncertů náležel Pražské komorní filharmonii s dirigentem Tomášem Netopilem ve Smetanově síni Obecního domu (25. 5.). Hned v úvodu ovšem tento ráz poněkud narušily Tesknice, takto lapidárně pojmenovaná, zhruba desetiminutová skladba pro symfonický orchestr současného progresivního autora Martina Smolky (1959). Smolkovy Tesknice jsou sledem dílčích, zvukově, strukturně i náladově odlišných ploch založených převážně na témbrovosti. Nicméně kompozice vyzněla přesvědčivým průběhem i určitou gradací s převažujícím pocitem či dojmem tísně. Zcela jinak posluchače naladily Biblické písně, op. 99 Antonína

Dvořáka, psané na žalmovou poezii. Za interpreta sólového partu byl povolán pěvec nadmíru kompetentní, basista Richard Novák. Výrazově maximálně zdůraznil, že průběh meditativních Biblických písní je dán nikoliv náladovými kontrasty natož zvraty, nýbrž jen odstíny, maximálně povlovnými proměnami. Rozvinul v nich hlas krásně znějící a intonující ve všech polohách. Jeho projev byl ozdoben zralou zkušeností a myšlenkovým nadhledem. Průběh koncertu po přestávce zahranou Symfonií č. 4 d moll, op. 120 Roberta Schumanna jako by potvrzoval domněnku, že teprve a právě zde mohl dirigent spolu s jemu svěřeným tělesem rozvinout umění svého pojetí a gesta. V programové brožuře jsme s odvoláním na zahraniční agentury mohli číst, že je „objevem roku 2003“. Ano, osmadvacetiletý Tomáš Netopil je charakteristický nejen výrazným talentem, ale i vyzrálým projevem. Jeho gesta jsou neafektovaná, účelná. Vyznění i ohlas Schumannovy čtvrté symfonie, postihující kompoziční založení skladby na nepřetržitém plynutí, to potvrdily. !

zakulacenými gesty dirigoval, co bylo potřeba, pomáhal si v dílčích výrazových zvratech a v citlivých nuancích hlavou, rameny, pohledem. V tutti se zvukově ztrácel, ale když mělo sólo vystoupit, orchestr ubral na dynamice tak výrazně, že cembalo kralovalo. Pinnock kouzlí perlivou technikou (zejména ve finále), ale umělecká síla jeho projevu spočívá i v dokonalém artikulování, v odstiňování hlasů a v minuciézní práci s barvou tónů i s jemnou agogikou. Ve druhé větě lehkým zadržováním klíčových tónů budoval drobné napětí a vědomí toho, že je posluchač účasten na něčem, co není ani zběžné, ani zdaleka běžné. Od cembala, nyní obrácen

čelem k orchestru a zády k publiku, dirigoval poté Pinnock také Haydnovu „Ohnivou“ symfonii v tónině A dur (Hob.I/59). Zazněla v ideálním obsazení, v mnohotvárnosti, jako nakažlivě živá hudba. Pražský komorní orchestr předtím v první polovině připomněl Předehru C dur Antonína Rejchy a pak s velkou naléhavostí 4. symfonii Miloslava Kabeláče, která měla v jeho programu premiéru před 45 lety. Je to skladba stupňovaná v opakováních, dramaticky temná, rytmicky pregnantní, plná úderů tympánů, směřující v závěrech vět vždy k „vykřičníku“, skladba efektní, soustředěná až úporná, mistrovská. Byla velkým objevem. !

Julius Hůlek

J

Trevor Pinnock s PKO Petr Veber

D

en po svém recitálu (26. 5.), o němž se dočtete na straně 25, zazářil Trevor Pinnock opět, a to nejen skvělou virtuozitou, ale i obrovskou muzikalitou. V druhé polovině koncertu Pražského komorního orchestru bez dirigenta v Rudolfinu nádherně na cembalo hrál sólový part Haydnova Klavírního koncertu D dur (Hob. XVIII/11). Jasnými, v tempu ostrými, ve zvolnění

kého kvarteta ležela největší tíha na sopranistce Karolině Dvořákové s dramaticky průraznými výškami a zastřenější střední polohou. Skvěle se zhostil svého úkolu dirigent Jiří Stárek, velice pozorně sledující zvláště výrazovou stránku interpretace, a to i v naprostých detailech. Umožnil mu to mj. technicky i dobrou souhrou disponovaný orchestr. !

Sub olea pacis et palma virtutis J. D. Zelenky Julius Hůlek

D

alší festivalovou akcí, kde se problematika interpretace staré hudby propojila s připomínkou konkrétní, navíc slav-

né hudební, kulturní i politické události české minulosti, bylo uvedení jednoho jediného, zato rozsáhlého vokálně-instrumentálního díla českého pozdně barokního skladatele Jana Dismase Zelenky (1679--1745). Teprve ve dvou-třech po-

14

sledních desetiletích je Zelenkův tvůrčí odkaz náležitě kriticky vydáván a hodnocen – přisuzuje se mu totiž rovnocenná úroveň ve srovnání s tvorbou takových „velikánů“ a jeho současníků, jakými byli J. S. Bach, A. Vivaldi, G. Ph. Telemann

P R A Ž S K É a další. Koncert, který pojednáváme, se uskutečnil ve Dvořákově síni Rudolfina 27. 5. Na programu bylo – podle dobového označení – svatováclavské „melodrama“ honosně nazvané Sub olea pacis et palma virtutis conspicua regia Bohemiae Corona, neboli Pod olivou míru a palmou ctnosti před celým světem nádherně se skvoucí koruna Čech (ZWV 175). Typologicky jde o žánr duchovního dramatu či duchovní opery nebo také školské hry, ovšem s minimem scénicky dramatických prvků, tedy dílo spíše koncertantní, odvíjející se ve sledu sólových árií, recitativů a sborů. Takovou podobu mělo i na letošním PJ. Rozsah celku časově odpovídal celovečernímu koncertu v plném

rozsahu. Vzdělání, včetně hudebního získal Zelenka u jezuitů v pražském Klementinu, jemuž ještě před odchodem do Drážďan věnoval některé své skladby. Pražští jezuité si u Zelenky velkolepé dílo objednali ke korunovaci císaře Karla VI. na českého krále a to zde bylo provedeno pod autorovým vedením v září 1723. Jeho festivalové provedení po téměř třech stoletích je třeba rozhodně pochválit, tím spíše, když interpreti patřili k mladé, ba velmi mladé generaci. Jádro orchestru, respektujícího dobové obsazení, tvořil soubor Musica Florea (věnuje se hudbě od raného baroka po klasicismus) spolu s bratislavským sdružením Musica Aeterna obdobného charakteru

!

S Á L

P R A H A ,

R U D O L F I N U M ,

J A R O

(jeho uměleckým vedoucím je Peter Zajíček, jenž tentokrát plnil funkci koncertního mistra celého instrumentálního ansámblu). Rozsáhlý sbor tvořili výborně sezpívaní Boni Pueri (sbormistři Pavel Horák a Jakub Martinec). Pětici pěvců-sólistů, kteří se rovněž dobře zhostili svých partů, a to spíše v rámci celkového spektra než individuálně, tvořili dvě sopranistky Nancy Argenta (Kanada) a Susanne Rydén (Švédsko), španělský kontratenor Flavio Oliver, náš přece jen výraznější tenor Jaroslav Březina a basista François Bazola (Francie). Roli dirigenta úspěšně splnil třicetiletý Marek Štryncl (vede soubor Musica Florea, který založil 1992), jenž kladl důraz zejména na rytmus a tempo. !

Č N B

Komorní hudba

České soubory

Ohnivé Pražákovo kvarteto: Zářivé poselství noblesy a krásy Boris Kobrle

K


dyby chtěl někdo zvláště uctít středoevropskou interpretační tradici a úroveň a pochlubit se jí, nemohl by lépe volit než Pražákovo kvarteto: Václav Remeš a Vlastimil Holek – housle, Josef Klusoň – viola, Michal Kaňka – violoncello. A kdyby chtěl někdo zvláště uctít hudební slávu a tradici rakouské monarchie, nemohl by volit lepší program než ten, který zazněl v rámci komorní řady Pražského jara

v Rudolfinu 17. 5. 2004: Druhý kvartet d moll Bedřicha Smetany (1883) a Americký kvartet F dur op. 96 Antonína Dvořáka (1893) doplnil První kvartet A dur op. 4 Alexandera Zemlinského z roku 1896. Vedle všeobecně známých dvou mistrovských kusů zaznělo ohnivé (tóninou i předpisem con fuoco v krajních větách) rané dílo mladého Zemlinského jako živoucí důkaz skvělé úrovně komposiční třídy na vídeňské konservatoři a prolnutí tradice Schubert-Bruckner-Brahms v ideální podobě. Nese v sobě žhavé emoce národů z povodí

Pražákovo kvarteto: zleva Václav Remeš, Vlastimil Holek, Michal Kaňka a Josef Klusoň

15

Dunaje i všudypřítomný kousek nostalgie, tak typický pro náš kout Evropy. K pochvale samotné hry se nedostává slov. Ideální vyváženost zvuku v celku i v hlasech je dána jak nástroji (Lorenzo Guadagnini – housle 1730, Tomáš Pilař – housle 1995 a viola 1985, Giovanni Grancino – violoncello 1710), tak jejich mistrovským ovládáním. Lahodná, měkká a jímavá barevnost umožňuje expresivní intonaci promyšleně oscilující mezi přirozeným a pythagorejským laděním, což neobyčejně oživí polyfonii v každém detailu, šťavnatý tón plný chuti a radosti ze hry, dokonalá artikulace, kdy se melodie lehce a půvabně vyloupne ze skvostně vibrujících doprovodných figur (Dvořák, 2. věta), mystický okamžik senza vibrato (Dvořák, vedlejší myšlenka ve 4. větě), rozervané, zběsile brutální víření a zas grandiosní pleno v urputné tvůrčí vůli, jež se prolomí v něhu, která bere dech (Smetana). A nad veškeré toto umění ční schopnost budovat a dodržet tempový plán, jenž dává ideální přehled o formě, umožňuje strojovou přesnost v promyšlených pohybech i dokonalé tvarování frází, ba i agogiku sempre rubato, neboť každý motivicko-tematický prvek se vždy objeví v žádoucí proporci, ve správný okamžik na správném místě, jako vybroušený diamant vsazený neomylně do celkové struktury blyštícího se zlatého šperku. Jaké kvarteto, takové i publikum: pausy hustým, intensivním tichem naplněné, potlesk hutný, nadšený, vřelý, a přece měkký. Odměna taky skvostná, dva přídavky, Dvořákův Valčík z op. 54 virtuosně pojatý a pohádkově křehké pianissimo possibile v pomalé větě od Haydna z op. 76/5 na dobrou noc. !

P R A Ž S K É

J A R O

Wihanovo kvarteto a Martin Kasík aneb Askeze, nebo chudoba? Boris Kobrle

R

yze dvořákovský večer připravilo Wihanovo kvarteto (Leoš Čepický a Jan Schulmeister – housle, Jiří Žigmund – viola, Aleš Kaspřík – violoncello) a pianista Martin Kasík v komorní řadě 18. května v Rudolfinu. Smyčcový kvartet C dur op. 61 a Klavírní kvintet A dur op. 81. Soubor má spíše křehčí zvuk, lehký, světlý, v barvě trochu jednotvárný, jako by se bránil intensivnímu prožitku. I fortissimo je světlé, působí spíše řezavě než plně, sit venia verbo, s jakousi příměsí písku šustícího

po papíře, pianissimo takřka bezzvučně šeptá. Také tam, kde je v dynamice, ladění, artikulaci a tempu vše v pořádku, zůstává odstup, hlasy jsou technicky rovnocenně vedeny, very cool, máme-li užít oblíbeného anglismu. Místy však tento typ tónu artikulaci omezuje, tak třeba jím nelze zahrát intensivní splývavé legato espressivo, a znesnadňuje intonaci, bez barevných alikvótů se špatně dolaďuje. Ani barevná hra Martina Kasíka nepřiměla kvarteto k vřelosti, i když přispěl zvonivě hravými figurami (1. věta Kvintetu) a zadumaně poetickými polohami ve vzorně komorním projevu

(2. věta Kvintetu). Jednotlivé části přicházely a odcházely, bez vnitřního pnutí a bez hluboké souvztažnosti. Finale Kvintetu přecenilo v tempu akustické možnosti sálu, posluchač by měl dostat příležitost rozšifrovat harmonickou strukturu a průběh komposice. Publikum působilo bezradně, primárius musel gestem zastavovat potlesk mezi větami. Přál bych hráčům v kvartetu nějaký skvělý dar v podobě vynikajících nástrojů, třeba by je rozpálily v žár. U Dvořáka, myslím, platí citát z Babičky Boženy Němcové, který si neodpustím: Co do hocha, když není v něm ohně? !

Ivan Žáček

K

dyž posloucháte čtyřruční verzi Slovanských tanců Antonína Dvořáka, třeba právě ve znamenitém podání tohoto dnes již ostříleného klavírního dua, znovu se ujistíte, že ona je tou pravou podobou díla, původní nejen z hlediska geneze. Klavír je jistě lépe mocen ztvárnit autentickou i stylizovanou tanečnost, neboť on a ne symfonický orchestr zněl celé 19. století k tanci. Dvěma spřízněným muzikantským duším, souznějícím v tomto případě i mimo klavír, je dovolena daleko vyšší míra rubata a vůbec jemných výrazových fines, když se, rameno vedle ramene, loket vedle lokte, probírají krásami této skvostné hudby. Kdejaký živelný rytmický detail, figura či jemná synkopizace, doklad Dvořákova spontánního muzikantského naturelu, může v širokém orchestrálním plénu snadno zaniknout – nehraje-li zrovna špičkové symfonické těleso (a to u populáru, jakým Slovanské tance až pohříchu jsou, nebývá pra-

vidlem). I z čistě technického pohledu, 80 průměrných orchestrálních hráčů - a jistě netřeba to blíže dovozovat - nikdy nemůže dát faktuře tu transparenci a brilanci, jako dva virtuózové, jejichž muzikantská srdce, jak tomu bylo v případě Kolářové a Hršela, bijí se shodném rytmu a jejichž prsty běhají v záviděníhodném zákrytu. Tak se mi alespoň zdálo při prvé půli, kdy jsem seděl zcela vzadu. Architektonicky inspirující prostor sálu bývalé Plodinové burzy, dnes České národní banky, má sice přijatelnou akustiku, ale i zde platí zákony fyziky. Z prvé řady zněla druhá řada Slovanských tanců, jejíž faktura je o poznání rafinovanější, již s příměsí detailu, který bych i oželel, neboť mi trochu dobrý dojem ze souhry páru pokazil. Provedení dua Zdeňky Kolářové a Martina Hršela tedy nadchlo spíše spontánním projevem a rytmickou dravostí, než precizností. Nevím, jak to mají v životě, ale u klavíru je ona tím rubatem a on metronomem. Z této polarity však vyrostlo pozoruhodné provedení: Slovanské tance jsou pro ně inspirativní kus sa-


Pražské duo - Zdeňka Kolářová, Martin Hršel Zdeňka Kolářová a Martin Hršel

lónní muziky, která se jim oběma dobře hraje, a celý večer to bylo slyšet. !

Smetanovo trio vyrovnaně Boris Kobrle

S

metanovo trio (Jitka Čechová – klavír, Jana Nováková – housle, Jan Páleníček – violoncello) prokázalo smysl pro dramaturgickou výstavbu večera v komorní řadě 21. května správným rozhodnutím, byť i na poslední chvíli, totiž zařazením Tria f moll op. 65 Antonína Dvořáka před přestávku, a teprve po ní provedením Tria g moll op. 15 Bedřicha Smetany. Zcela ve shodě s partiturou obou děl vystoupila pianistka jako přirozený leader ansámblu a chopila se své role se

samozřejmostí a s rasantní noblesou. Velký podíl racionální složky při zralé emocionalitě je jistě její hlavní zásluhou, ale celé trojici patří uznání za vzornou jednotu a interpretační kázeň. Dvořákovo komplikované dílo zaznělo energicky, soustředěně, vášnivě, jako by tu skladatel chtěl uctít vřelý heroismus svého přítele Johannesa Brahmse. I když se violoncello v dynamice místy poněkud obtížněji prosazovalo, přece výborná souhra a vzájemná spolupráce v artikulaci i ve střídmé a funkční agogice mu nedala ani na chvíli zaniknout. Expresivní legato ve smyčcích

16

znamenitě doplnilo neúprosný chod klavírních akordů (non sentimento, díky za to), s vychutnáním svítivých výšek i spodních melodických vrcholů v houslích (3. věta), graciesně lehký a poetický tanec správně nesl povinnou porci celkové tíže (2. věta), v klavíru okouzlily znamenitě pointované rytmické figury, zvláště výtečný lehký mateník v basu před G. P. (4. věta). Jakkoli houslistka v díle Smetanově několikrát technicky zaváhala, přece to celkovému vyznění neuškodilo. Urputné a naléhavé zaujetí pro výraz, pro autora tak typické, nikde nesklouzlo

k forsi. Tempové řešení prvých dvou vět zaslouží obdiv, jak scelení tahu v 1. větě, tak sempre rubato ve 2. větě, symbolisující kolísání mezi steskem, prázdnotou, něžnými vzpomínkami a tragickou tíhou, až po ten bolestný vzdech k subdominantě na konci 2. věty. Tempová smršť v hlavním tematu 3. věty je znamenitá, klavír tu správně působí přesností, nikoli silou, ale v tom případě nelze akceptovat příliš poklidné tempo vedlejší myšlenky, věta se tak rozpadne a ztratí tah, ona fantasijní hru neunese, a reprisa hlavního tematu působí pak neústrojně jak v základním tempu, tak i těsně před koncem v náznaku pohřebního kroku (quasi marcia funebre), který na místo neúprosného chodu rozbředne v ufňukanou tryznu. Tento nedostatek však nemohl zastínit vynikající výkon doplněný třemi přídavky z Dvořákových Dumek, jimiž soubor poděkoval publiku za vřelé přijetí a bouřlivé ovace. ! !

Po koncertě. Uprostřed Jana Nováková a partnerské duo Jan Páleníček s Jitkou Čechovou

P R A H A , RU D O L F I N U M , KO S T E L S V. Š I M O N A

Komorní hudba Hagen Quartet

A JUDY, SÁL ČNB

Zahraniční soubory

přesvědčivými momenty v partu primu) zůstával za oběma předcházejícími větami v něčem pozadu. Tempově na doraz rozvířené finále však znělo opět mistrovsky. Osobitě, s krajním dramatickým akcentem se Hagenovo kvarteto chopilo Bartókova 2. smyčcového kvartetu. Šlo o mocně expresívní podání, se sugestivně prožitými sólovými vstupy (legatová viola a cello v 1. věty), neúprosným toccatovým tlakem (2. věta) a hluboce procítěnými

Miloš Pokora

Foto Ivan Malý

R

akouské Hagenovo kvarteto, jehož jádro tvoří sourozenecký trojlístek primária, violistky a cellisty stejného jména, předcházela na letošním Pražském jaru pověst nejen zcela výjimečného mozartovského souboru, nýbrž také zasvěceného interpreta Dvořákovy a Bartókovy hudby. Tím víc jsem byl zvědav, jak si tento slavný a vzácným instrumentářem disponující komorní ansámbl (primárius hraje na stradivárky, violistka na nástroj z dílny G. P. Magginiho) poradí s repertoárovou dominantou dalšího českého klasika – Smetanovým 1. kvartetem „Z mého života“. Začátek večera ve zcela zaplněné Dvořákově síni (20. 5.) patřil Mozartovu smyčcovému kvartetu B dur K. 589 a troufám si předeslat, že už v jeho vstupní větě byl hlavní vrchol večera. Allegro znělo hostům ideálně lehce a ve všech hlasech vyrovnaně. Part primu se znamenitě pojil s ostatními hlasy a nikde nevyčníval, stejně jako kompozičně mocně exponovaný part cella, což je u této hudby velmi vzácné. Prováděcí díl zněl rozohněně, jen viola jako by celkový pohyb v modulačních partiích trochu retardovala. V Larghettu bylo zážitkem poslouchat ideálně sjednocený dech frází sólujícího cella s violou, zatímco poněkud technicistně pojatý menuet (s ne-

J A R O Foto Václav Vonášek

P R A Ž S K É

Hagen Quartet

17

partiemi kontemplativních akordických pláství (1. fáze finále). Navíc podání vzorně zažité – to, že se chystá nějaká strmá gradace či klíčový akcent, bylo znát (viz part primu před závěrem 1. věty) několik taktů dopředu. Žel Smetanův 1. smyčcový kvartet mě v podání hostů nepřesvědčil. Ne proto, že ho hosté chápali jaksi univerzálně jako jeden z řady kvartetů vrcholného romantismu (vytýkat zahraničním sou-

P R A Ž S K É

J A R O

borům nečeskost pojetí není nikdy na místě), ale pro určité zploštění celkového výrazu díla. Hned vstupní, tempově uspěchaně rozehrané fáze, včetně violového monologu, zněly Hagenovu kvartetu nezvykle uhlazeně. Zpěvné partie mu vycházely

přesvědčivěji, ale stále bylo znát, jako by hosté celkový tah této hudby necítili. Ve 2. větě vystihl soubor nejpřesvědčivěji onen nenapodobitelný zvukový a rytmický vtip střední části, výraz krajních dílů však (přehnaně rychlý pohyb a lehkost)

neúměrně zploštil. Dojem nekompaktnosti jsem si odnesl i z Largetta (např. cello jako by začínalo svůj part z nějaké jiné skladby) a bylo to teprve finále, zvláště jeho pozdější fáze, které dokázalo v podání hostů strhnout. !

Arditti Quartet

tivní homofonie) a místy s až blaženě cítěnou zvukovostí (celá konfese nezapírala bájný poetický námět). Lekcí bylo sledovat, jak precizně, jemně (a se samozřejmou hráčskou lehkostí) vybrousilo kvarteto každý kamínek stavby a vůbec jednotný dech tohoto podání, o jehož autentičnosti nebylo pochyb. Druhou z prezentovaných kreací v podobě Beriova 4. smyčcového kvartetu s názvem Glosy, libujícího si ve fantazijní hře s pizzicatem a útržkovitými citáty, bych přirovnal spíš k jakési zvláštní minimalistické kompoziční studii na atonálním poli než k plnokrevné komorní konfesi, nicméně zvuková jemnost a preciznost podání opět imponovala. Velmi zajímavé bylo sledovat, jak se erudovaným specialistům na Novou hudbu jeví smyčcové kvartety Leoše Janáčka. Předesílám, že oba vyzněly v podání Ardittiho kvarteta ve své zvukové věcnosti podstatně moderněji, než jsme zvyklí. Tlak zjitřených melodických návalů jako by ustoupil permanentní nervnosti. Už první kvartet vzrušoval a dráždil přímo posedle podrobnou akcentací každého melodického záchvěvu, doslova blesko-

vě mihotavými figuračními modely, sugestivními nárazy tremol (to cellové ve 2. větě doslova explodovalo), značně úsečně cítěnými konci fází a neustále vyhledávanými tempovými i výrazovými zlomy. Nádherný prostor však dostávala i ryzí kantiléna (např. primu s cellem ve 2. a 3. větě), ve své vroucnosti dokonce o poznání volnější, než ji cítíme my. Zvukově ideálně vyzněl hostům začátek finálního Adagia, které jako by na okamžik evokovalo zvuk varhan. Co se týče Janáčkova 2. kvartetu, dávaly některé detaily (zejména nečekaná odsazování) tušit, že je interpretován podle nějakého sporného vydání, z celkového pohledu však platilo v jeho případě totéž, co bylo konstatováno u kvartetu prvního. Imponovala precizně dynamicky odstíněná akordika a o ryzím melodickém prožitku podávaly (v 1. a 3. větě) výmluvné svědectví zvláště partie violoncellisty a primária. Na druhé straně – právě ti jako by občas chápali svůj part až příliš cudně a celou zvukovou výslednici nelogicky zesvětlovali. Rušila i některá až okázale efektní pianissima - takové berličky k výkladu Janáčkova hudba nepotřebuje. !

Bergův mahlerovsky zatěžkaný kvartet, do jehož táhlého plynutí se tak podivuhodně prolíná svět atonality, rozkryli hosté mistrovsky: 1. větu pojali jako nádherně spojité pásmo, v jehož přelívajících se vlnách jako by se rýsoval nějaký pohnutý příběh a rozvrásněnější, figurativně drobenou větu druhou, pak prolnuli ostrůvky kantabilní něhy, s precizní koncentrací na každý záchvěv. Na druhé straně podstatně zemitější Schulhoffův sextet zněl rozšířenému souboru hostů nádherně spontánně – nejen v rytmicky srša-

té Burlesce, nýbrž i v ostatních větách (např. ve znamenitě vystižené originální zvukovosti nebo v sugestivním odměřování času prostřednictvím cella ve 2. větě) bylo znát, že touto hudbou žijí. To v Dvořákově sextetu jako bychom tytéž interprety nepoznávali. Snad s výjimkou Furiantu a některých fází prvních dvou vět trpěla od pultu primu nedostatečně inspirovaná interpretační kreace nediferencovaností jednotlivých hlasových linek, a rovněž logika frázování se někam vytrácela. Že by nedostatečná přípravná fáze? !

tvůrčí odkaz Marka – Antoina Charpentiera, od jehož smrti uplynulo právě letos 300 let. Ti z posluchačů, kteří od večera očekávali jakési prostě líbezné pásmo raně barokní hudby, museli být notně překvapeni, jak mocný témbr, jas i dramatický akcent je v Charpentierově hudbě obsažen. V zapáleném podání tří ženských a tří mužských vokálů, dvou houslistek, violoncellistky a leadra (Jerome Correás), který řídil soubor od cembala a varhan současně, to tento exkluzivní ansámbl demonstroval jak v jímavé operní miniatuře (Cecilie,

panna a mučednice), tak v zajímavě mollově zasazeném výjevu Zapření svatého Petra, s jeho překvapivě smělými modulačními spirálami, nebo sborově exponovaném obraze Vraždění neviňátek. I subtilnější výjevy, kde se k dvojici nádherně přirozeně muzicírujících houslistek a neméně znamenitě si počínající violoncellistky přidával třeba pouhý osamocený vokál, znamenaly silný zážitek. Trochu intonační lehkomyslnosti (ve velenáročném polyfonickém legatu) jsme pod neustálým tlakem vzrušující hudby pěvcům snadno odpouštěli. !

P

ro nejnovější světovou komorní tvorbu pověstně zapálený čtyřlístek hudebníků v podobě slavného Arditti kvarteta posluchače tolik nelákal, Dvořákova síň byla při jeho festivalovém vystoupení (25. 6.) zaplněna asi ze dvou třetin. Škoda, vždyť i ty milovníky české komorní hudby, kteří nemají zrovna v lásce ony moderní kompoziční počiny, jež vycházejí z estetiky Nové hudby, by mělo zajímat, jak zasvěcení znalci hudby Ligettiho, Beria, Stockhausena, Xenakise a dalších podobných autorů (s nimiž své interpretační kreace vždy osobně konzultují), cítí například kvartety Leoše Janáčka. Svěží kompoziční fantazií mě okouzlilo první repertoárové číslo večera v podobě sedmidílného smyčcového kvartetu s názvem Arcadiana od mladého britského skladatele Toma Adése. Šlo o moderní impresi, atomizovaně strukturovanou, podivuhodně přirozeně prolnutou s některými charakteristickými tonálními intonacemi (melodická zvolání, lehounký opar tanečnosti, kontempla-

Schönberg Quartet

T

rochu rozporný dojem zanechalo v zaplněné Dvořákově síni (1. 6.) nizozemské Schönbergovo kvarteto. To, co - hrajíc ve zvláštním rozesazení (cello vedle primu) – předvedlo v Bergově 2. kvartetu a ve spolupráci s dalšími instrumentalisty (A. Besa – viola, J. Bárta – violoncello) i v Schulhoffově smyčcovém sextetu, si zasloužilo obdiv, jeho zvědavě očekávané vystoupení v Dvořákově Sextetu A dur však notně zklamalo.

Les Paladins

N

esporně hodnotné zpestření letošní festivalové nabídky zahraničních komorních souborů představoval francouzský vokálně – instrumentální soubor s rameauovsky inspirovaným názvem Les Paladins (kostel sv. Šimona a Judy, 1. 6.). Nejen proto, že jde o ansámbl, jež objevuje pro nás stále tak poučnou autentickou tradici barokního muzicírování, ale také proto, že k nám prostřednictvím pětidílného dramatického pásma hudby, zastřešeného shrnujícím názvem Biblické příběhy, připomenul téměř neznámý

18

Hespèrion XXI Michaela Freemanová

J A R O

Foto Ivan Malý

P R A Ž S K É

H

Les Paladins v kostele sv. Šimona a Judy ský (Hespèria ultima), i jejich obyvatelstvo. Hespèros je také jedním ze jmen, které pozemšťané dali Večernici - planetě Venuši. Dlouho už stála na obloze, když poslední návštěvníci koncertu neradi opouštěli sál České národní banky a jeho vskutku hvězdnou atmosféru. Doufejme, že Hespèrion XXI nenavštívil Prahu naposledy - a že snad v budoucnu budeme mít příležitost poznat i druhý Savallův soubor, Le Concert des Nations. ! Foto Zdeněk Chrapek

espèrion XXI patřil v našich zeměpisných šířkách až do 28. května letošního roku tak trochu k velkým neznámým. Nikoli ovšem pro diskofily, orientované na starou hudbu a zasvěcence, kteří měli v 90. letech minulého století v promítacím sále Francouzského institutu v Praze možnost shlédnout Tous les matins de monde: špatný film o znamenitém francouzském gambistovi a skladateli 17. století Marinu Maraisovi, s hudbou nahranou uměleckým vedoucím Hespèrionu, dnes už téměř legendárním hráčem na violu da gamba Jordi Savallem. Hespèrion vznikl roku 1974 jako výraz zájmu několika předních představitelů hnutí za historicky poučené provozování starší hudby o evropskou a hispánskou tvorbu doby před rokem 1800 (původní číslovka XX v názvu naznačovala, že putování souboru za hudební historií má ryze současný charakter: s příchodem nového století se proměnila na XXI). V Praze vystoupilo pět členů Hespèrionu: vedle Jordi Savalla (který hrál na altovou violu da gamba z doby kolem roku 1500 a basovou violu da gamba anglického výrobce Baraka Normana z roku 1697) jeho dcera, harfistka Arianna Savall, dále kytarista a loutnista Xavier Díaz-Latorre, cembalista Michael Behringer a hráč na bicí nástroje Pedro Estevan. Program byl sestaven z u nás stále ještě málo známé španělské, italské a anglické hudby doby od poloviny 16. století do roku 1700 - variací a tanečních stylizací Diega Ortíze, Luyse de Narváez, Gaspara Sanze, Franciska Correa de Arrauxo, Antonia Valenteho, Santiaga de Murcia, Joana Cabanillese, Antonia Martina y Coll a Alfonsa Ferraboska mladšího. Večer ubíhal až příliš rychle - jako každý vrcholný umělecký zážitek, který se po léta vynořuje z paměti ve spojení se vzpomínkou na téměř nedýchající publikum a dlouho trvající potlesk na konci koncertu, prodlouženého o několik přídavků. Poslední z nich, sefardskou píseň Yo m’enamorí d’un aire věnoval Jordi Savall obětem současného rasismu a terorismu; zazpívala ji Arianna Savall, která potvrzuje přísloví, že jablko nepadá daleko od stromu: její matkou je světově proslulá specialistka na interpretaci historické vokální hudby Montserrat Figueras, která do Prahy se souborem přijet nemohla. Projev každého člena souboru charakterizovala nejen technická dokonalost, ale i přirozenost a uvolněnost; na papíře jednoduše vyhlížející, interpretačně ale náročná hudba renesance a raného baroka plynula lehce, v přívětivé atmosféře, kde nechyběl ani úsměv. Hespèrion odvozuje své jméno od jména Hespèria (Západní země) - starořeckého názvu pro nejjižnější evropské poloostrovy, Italský a Iber-

Jordi Savall se představil pražskému publiku nejen jako vynikající gambista, ale rovněž jako charismatický a sympatický muž.

19

P R A Ž S K É !

P R A H A ,

J A R O

R U D O L F I N U M

Recitály Foto Zdeněk Chrapek

Návrat Josefa Suka

Josef Suk a Marián Lapšanský Jitka Slavíková

K

olegyně dr. Hanka Jarolímková mne dodatečně požádala, abych napsala recenzi na recitál Josefa Suka (Dvořákova síň,

19. 5.), protože objednaný kritik HR se koncertu nemohl zúčastnit. Jenomže já jsem si právě ten večer dopřála luxus být pouhým posluchačem: mého milovaného Dvořáka hrál Mistr, jehož umění již řadu let bezvýhradně obdivuji a ctím; a tak jsem zavřela oči a nechala se unášet kongeniálním spojením dvou (vlastně tří, protože na klavíristu Mariána Lapšanského nesmím zapomenout) svrchovaných uměleckých osobností. Následující řádky jsou proto pouhým shrnutím dojmu z onoho mimořádného festivalového večera. Celý recitál byl poctou Antonínu Dvořákovi. I když byl Dvořák sám houslista (a violista), právě tomuto oboru se věnoval z komorní hudby nejméně. Přesto napsal několik nástrojově vděčných a dodnes populárních děl. A je jedno, že tak vedle sebe zazněly skladby technicky nepříliš náročné (Balada d moll, op. 15/1, Sonatina G dur pro housle a klavír, op. 100) či naopak vysoce virtuózní (Mazurek, op. 49), protože všem bez výjimky (na programu byly dále Romantické kusy, op. 75, Sonáta F dur, op. 57 a Nokturno H dur, op. 40) vtiskl Josef Suk pečeť svého nenapodobitelného umění a demonstroval zároveň, že i ve snadných, drobných skladbách (Sonatinu psal skladatel pro své děti) je Dvořák nemenším Mistrem jako v rozsáhlých dílech symfonických, oratorních či operních. Není to ovšem snadný úkol: menší

zastoupení virtuóznosti partů je nutné nahradit o to hlubším výrazem a prožitkem. A právě zde se opět projevilo, jak bohatý výrazový rejstřík má sugestivní tón Josefa Suka, jak s neobyčejně obrovským vkusem a neokázalým, veškerého efektu zbaveným přednesem dokáže Mistr Suk tlumočit každou skladbu. S pianistou Mariánem Lapšanským tvořil ideální dvojici. U obou se cit spojuje s přemýšlivostí, snaha proniknout k jádru díla je hlubší než jakýkoliv náznak předvádění virtuózních dovedností například v efektním Mazurku (i když pro oba je svrchovaná technická virtuozita naprostou samozřejmostí). Koncert byl dokonalou ukázkou špičkové komorní souhry. Atmosféra večera byla sváteční a přitom důvěrně nekonvenční. Mistr Josef Suk v roce 2001 právě na pražskojarním koncertě uzavřel oficiálně svou koncertní dráhu a letos se sem vrátil z výjimečného důvodu: aby osobně uvedl díla skladatele, k němuž chová hlubokou úctu a s nímž ho spojuje rodinné pouto. Závěrečné mohutné ovace přeplněného Rudolfina byly poctou Josefu Sukovi, umělci velkého charismatu a podmanivého kouzla osobnosti, a zároveň vyjádřením obdivu k jeho výjimečnému interpretačnímu umění. Kéž by nám Pražské jaro darovalo návrat Mistra Suka i příští rok. !

Smetana a Chopin ve vynikajícím podání Ivana Klánského Ivan Poledňák

J

en trochu všímavější čtenář tohoto časopisu nemohl nezaregistrovat velký rozhovor s Ivanem Klánským, který zde vyšel nedávno, konkrétně v čísle 5. A ačkoli znám výkony a úspěchy tohoto našeho předního pianisty už po léta, byl jsem až ohromen rozsahem a intenzitou jeho činnosti (viz výkony v oblasti sólistické, komorní, pedagogické), jak je popsala ve spolupráci s umělcem Hana Jarolímková. Jistě by nemělo smysl opakovat zde to, co bylo v interview uvedeno v rovině faktografie, ale nemohu se nepřipojit při své recenzi umělcova recitálu, který se konal 29. května v rámci Pražského jara v Dvořákově síni Rudolfina, k nadšeným slovům, které autorka Klánskému věnovala. Pokud jsem dobře informován, repertoár večera vzal v potaz i přání festivalové dramaturgie a vypa-

dal na první pohled až jako jistá koncese jubilejnímu roku a publiku: z poloviny Smetana, z poloviny Chopin. Na druhý pohled tomu ovšem bylo jinak: klavírního Smetanu zdaleka neslýcháme tolik a tak, jak si jeho hudba zaslouží, a ze Smetany i z Chopina nevolil Klánský běžný repertoár, ale většinou věci méně hrané a slýchané. Konkrétně se přiznám, že ač patřím k obdivovatelům klavírního díla Smetanova, vlastně jsem se dosud nesetkal s dílkem ze Smetanovy mladosti s názvem Poklad melodií. Přitom podobně jako jiní mistři (vzpomínám třeba na Richtera, který někdy hrál věci, jež se mnohým spojují spíše s programy večírků hudebních škol), i Klánský dokázal z této miniatury udělat výsostný muzikantský zážitek. Dva první přídavky (Smetanovy drobnosti Nevinnost, Láska) patřily ke stejnému druhu a ten, kdo je třeba v mládí hrál, nemohl nežasnout, co v nich hudebník Klánského formátu slyší a zvukově rozvine. Jako skvosty zazářily též Tři

20

poetické polky; skladby řekněme střední technické obtížnosti přinášejí v Klánského interpretaci výpověď takové síly, jež nebývá obsažena v dílech mnohem obsáhlejších a pretencióznějších. Klánský dokázal spojit skutečný taneční element s výsostnou reflexí tance i českosti. Taková citlivost ve volbě temp, taková promyšlená a procítěná míra a podoba agogického vlnění, taková rafinovaná pedalizace pomáhající vytvářet nádherně se klenoucí a prostupující zvuková pásma, to se neslyší právě často. Totéž by se ovšem dalo říci i o výběru z Českých tanců a i tady byl Klánského výběr (Hulán, Obkročák, Sousedská, Skočná) ne právě ten nejběžnější. Závěr první části večera, koncertní etuda Na břehu mořském, jen podtrhl zcela suverénní Klánského zvládání těch nejobtížnějších technických prvků klavírní hry. Chopinovská polovina po té smetanovské mi připadala – přes nezmenšený obdiv ke Klánské-

ho pojetí i technické realizaci – o poznání matnější. Patrně tomu tak bylo proto, že ve mně přezníval nesmírně silný zážitek ze Smetany, v jehož hudbě (a zejména v takové výsostné interpretaci, jakou byla ta Klánského!) cítím – možná se tak trochu dopouštím sakrilegia – ještě víc originality, víc individuálnosti v každé jednotlivé skladbě, víc jakési aktuálnosti hudební řeči, než v interpretovaném Chopinovi. Tím spíše, že se ztotožňuji s textem v programu, který označil první číslo, Introdukci a variace B dur op. 12, za dílo přece jenom trošku vnějškové, líbivé; dodejme, že dalšími čísly – z vrcholného Chopina – byla Barkarola Fis dur op. 60 a Klavírní sonáta h moll op. 58; zejména v sonátě mohl Klánský uplatnit více než kde jinde své umění výstavby velké formy. Ta poněkud rouhačská poznámka k Chopinovi nic nemění na celkovém skvělém dojmu z koncertu: Klánský dnes patří k vrcholným představitelům českého interpretačního umění a je dobře, že jako takový mohl před dobře navštíveným sálem toto umění v rámci festivalu předvést. !

J A R O Foto Zdeněk Chrapek

P R A Ž S K É

Ani Ivana Klánského nechtěli nadšení posluchači propustit z pódia…

Skvělý technik Bernd Glemser Ivan Žáček

N

ěmecký pianista Bernd Glemser má již vynikající jméno, převážně v německé oblasti, především díky interpretaci Liszta, Skrjabina, Rachmaninova či Prokofjeva. Pražskojarní recitál plně tuto pověst potvrdil. Právě Rachmaninov (Elegie es moll, Barkarola g moll, op. 10/3 a Sonáta b moll, op. 36) se stal vrcholem večera, především Sonáta b moll jež nezazněla ani v jedné z obou autorských redakcí (1913, 1931), ale v jeho vlastní úpravě, jež se blíží původnímu znění, pouze jej nepatrně krátí. Zde fyzicky ideálně disponovaný mladý muž vysokého vzrůstu a dlouhých paží mohl předvést ohňostroj technické virtuozity a dokázal, že Rachmaninov je jeho autor. Biomechanika Glemserových pohybů je maximálně efektiv-

ní a propracovaná, nic tu není vypočteno na efekt, ruce mu dopadají i vzlétají od klaviatury jen po takových křivkách, které bezprostředně souvisí s kvalitou zvuku. Jeho technika je více než znamenitá, jaksi samozřejmá a zažitá a plně využívá dlouhých pák. Přestože má vše pod racionální kontrolou, jeho styl není nikterak suchý, ale košatý a květnatý a v jeho hře je patrné porozumění a souznění s charakterem autorova jazyka, ať hraje Brahmse, Liszta, Smetanu či Rachmaninova. Z Českých tanců provedl hned na úvod Furianta, Slepičku a Cibuličku, s pozoruhodným porozuměním pro specificky český taneční idiom, které snad lze od německého pianisty očekávat, ale přesto v míře, jež více než potěšila. Jeho přístup ke Smetanovi jistě nezapře dobrou obeznámenost s kreacemi českých pianistů, z nichž většinu však technicky převyšuje.

Brahmsovy 4 Ballady, op. 10, málokdy provozované jako celek, hrál s ukázněným smyslem pro proporce a výstavbu, ani rozlehlé lyrické plochy vytvořené jednotnou barvou neztratily v jeho podání, důsledně respektujícím pomalé tempové předpisy, svou naléhavost, tah a soudržnost. Glemser je nade vší pochybnost výrazně se uplatňující osobnost mladší pianistické generace i ve světovém měřítku. Absolutní techniku prokázal strhujícím motorismem při provedení Bachovy Chorální předehry – všechna tři rytmická pásma vyhrál s naprostou nezávislostí, a blýskl se především těžce exponovanou levou rukou, jež musí, už tak obtížena, ještě vyťukávat palcem cantus firmus. Lyrismus a smysl pro kantilénu prokázal pak i v Schubertově Dostaveníčku, byť se tato úprava nevkusnými pasážemi ve třetí sloce hodí spíše do kavárny. !

Janáček a Musorgskij Iana Fountaina Ivan Žáček

A

ngličan Ian Fountain fyzicky velmi podobného typu jako Glemser již při prvních taktech Janáčkova cyklu Po zarostlém chodníčku naznačil, že jeho vnitřní fyziognomie bude od německého pianisty zcela odlišná. Jestliže jsem hovořil o dobré poučenosti Glemsera, pokud jde o českost podání, jakkoli neurčitý je to pojem, pak v případě Fountaina bych už musel pět ódy na autentičnost a stylovou zasvěcenost.

Ani nejrigoróznější stoupenec názoru, že Janáčka správně hrají pouze v Brně, by při jeho hře nemohl nic namítat, a nebo by se dal přesvědčit. Za nastudováním nejen tohoto cyklu, ale i dvouvěté Sonáty „Z ulice – 1. 10. 1905“ je obrovský kus pianistické práce. Vše je patrně detailně promyšleno a zváženo, ale přitom se nemohu zbavit dojmu jakési lehkosti a improvizace – pokud jde o „Chodníček“, Sonáta je vystavěna pevně a definitivně. Mám svou teorii, že již příštího dne ráno by to vše Fountain zahrál trochu jinak, podle

21

okamžitého popudu a toho, k čemu ho inspiruje zvuk právě toho a nejiného nástroje. Pečlivě odstiňuje každičký melodický článek, skladbička mu pod prsty vyrůstá do neobyčejně plastického a sdělného tvaru. Jistým dílčím problémem této metody ovšem je, že díky tomuto kontrastnímu nasvícení tím více vynikne Janáčkova slepovací kompoziční technika a švy mezi jednotlivými dvoj– a čtyřtaktími se dále posílí. Silnou stránkou jsou sčasovky, které jako by mu snad na klavíru předehrával sám Janáček. Inovativním prvkem

P R A Ž S K É

J A R O

jsou naopak některé manýrismy, jež sem Fountain přenáší z jiných stylových oblastí, například trochu jazzem líznuté rubato a především lomené akordy, nezávislost pravé a levé ruky, typická manýra romantických mistrů klavíru. Takhle prý hrával Cortot, že se mu pravička předcházela či opožďovala za levou. A to byl Janáčkův současník…Někdy také volí trochu odlišná tempa a dynamické hladiny, nejnápadněji v Pláči, jež mu zní, a překrásně, i v nejtišším pianissimu. Všemu vládne silně vznícená citovost, ostenze afektu a především vypjatý, silně kontrastní dramatismus. Fountain nehraje „při zdi“, nebojí se jít do rizika a volit extrémně vylehčené staccato,

con tutta leggerezza, zcela suché, bez pedálu, s tím, že každý tón, jenž se neozve, bude citelně chybět. Jednotlivé skladbičky stávají se tu malými dramatickými scénkami, jejichž půdorys přímo fyzicky cítíme. Když přiletí, už bůhvípokolikáté, sýček a usadí se na římse, aby už neodletěl, zamrazilo mi z toho symbolu až poeovsky zlověstně v zátylku: A má duše nevzchopí se – už víckrrrrrrrát ne. Byl to sýček či havran? Jedinečné v pojetí byly i Musorgského Kartinky. Po úvodní Promenádě vpadne okamžitě Gnómem – s tímto geniálním řešením přišel Richter, a Fountain se mu zde téměř přibližuje. Ten zlý skřet mu tam vpadá až s nečekaností flashbac-

ku, jako šeredná vidina vodkou zpitého mozku. Všechny Promenády jsou programově odstíněny, to je přímo povinnost, ale Fountain přidává i jemné nuance: poslední takty 3. promenády, když se blížíme k Tuileriím, už cupitají něžně jako děti. Veškerá bída života zní z hrubého, neotesaného drkotajícího Bydla. Plastické portréty dvou Židů, ten maličký jako by drmolivě opakoval v hlubokém předklonu: dejte penízky! dejte! Baba jaga jak z Mrazíka, jen ještě trochu mongolštější, s působivými allargandy ve středním dílu. Brána Kyjevská se po předchozím běhu otvírá zmírna, aby se pak při bestiálních augmentacích rozezněly snad všechny zvony po širé matičce Rusi. !

Foto Ivan Malý

Ovace pro Magdalenu Koženou Magdalena Kožená

Jaromír Černý

K

omorní písňový recitál je u nás stále vzácnějším úkazem – jak v rámci PJ, tak i v koncertní sezoně. Ovšem nejen z tohoto důvodu bylo vystoupení Magdaleny Kožené v Dvořákově síni (2. června) jednou z vrcholných událostí letošního Pražského jara! Magdalenu Koženou není nutné nijak „představovat“ – její výsostné postavení na světových jevištích i koncertních podiích je všeobecně známo a jeho zřetelným odrazem bylo Rudolfinum

zcela naplněné – zdálo se mi – citlivým publikem schopným reflektovat umělkyni nejen jako „celebritu“, ale především jako jedinečnou básnířku zpívané poezie. Kožená (s vynikajícím klavírním doprovodem Malcolma Martineaua) zvolila neobyčejně mnohostranný, vnitřně kontrastující, a přece ve svém souhrnu sjednocený program. Nikoli snad „stylově“ – od sklonku 18. století do poloviny století dvacátého se vystřídalo mnoho slohů a slohových rovin. Umělkyně je umí bezpečně odlišit, dát všem stylovým polohám jejich přesvědčivé vyznění, ale zároveň je navzájem spojit mimořádným pochopením a vyjádřením jejich námětů, obsahů, slov – a tónů! Slyšíme jaksi, že M. Kožená jako by disponovala mnoha specifickými hlasy, mnoha různými způsoby zpěvního nasazení a výrazu. Posluchač tak jen neposlouchá, ale vnímá a žije svět, který před ním umělkyně otvírá. (Pomůže-li si občas pointujícím gestem, je to právě jen ta výstižná a přesná tečka za básnickým obrazem.) Připomeňme si některé momenty koncertu. Výběr z italských ariet L. Koželuha (komp. před r. 1790) nás zavedl do“předromantického” údobí písňové tvorby, kdy byla vším právě ariózní kantiléna či dramatický (trochu oper-

22

ní) akcent. Melancholický světobol fin de siècle (Vítězslav Novák, cyklus Pohádka srdce, op. 8, 1896) traktuje Kožená s dojímavě upřímným, čistým lyrismem; zralého Nováka v této juvenilii napovídá jen motivická a harmonická drobnokresba klavírního doprovodu. Erwina Schulhoffa připomenou dva cykly – mladičký autor měl ve Třech písních…,op. 14 (1911) ještě celou kariéru před sebou; romanticky rozmarný tón těchto písní však umělkyně dokáže zřetelně odlišit od zemité dikce jeho úprav Lidových písní a tanců z Těšínska (1936), v nichž avantgardní autor zpracovává předlohy s kompoziční uměřeností, leč s náležitou dávkou humoru a temperamentu. Zdá se mi, že vrcholem koncertu byly Tři Bilitiny písně (Cl. Debussy, 1897/8). Symbolistní poezii umí Kožená zpívat v zasněných valérech svého hlasu i v energickém „parlandu“ bez jakéhokoli vágního „quasi-impresionismu“. F. Poulenc má u nás pověst hravého neoklasika, ale dvěma písněmi (Hořící zrcadla, op. 98, 1938/9) nám Kožená odhalila hlubší výrazové polohy tohoto všestranného, zřetelně francouzského autora. Na zlomu romantismu a moderny Hugo Wolf během svého krátkého tvůrčího života doslova „vychrlil“ tři stovky písní, jež dodnes neopouštějí repertoár předních pěvců. V malém výběru (z tzv. Mörike-Lieder, komp. od roku 1888) znovu Magdalena Kožená potvrdila versatilitu svého umění, s nímž je schopna minuciézního odstiňování básnických nálad – něhy, meditace, humoru (Elfenlied) i groteskní satiry (Abschied). („Abschied“ s umělkyní se nicméně protáhl – Rudolfinum ji prostě nechtělo propustit bez ovací a přídavků, např. Janáčka či Brittena.) Všechny superlativy tu snad už byly naznačeny: záslužná dramaturgie („obnovené premiéry“ Nováka a Schulhoffa) i jedinečné ztvárnění „klasiků“, to vše mělo na strhujícím dojmu z recitálu Magdaleny Kožené svůj významný podíl. !

P R A Ž S K É !

P R A H A ,


PA L Á C ,

R U D O L F I N U M

Nokturna Foto Ivan Malý

Matiné Jaroslava Pěchočová nadějný příslib do budoucnosti Ivan Žáček

J

aroslava Pěchočová, která zahájila jednu ze dvou letos nově zavedených řad Pražského jara s názvem Matiné, je velmi nadějný zjev nastupující pianistické generace a dokázala o tom přesvědčit i na dopoledním sobotním matiné v Sále Martinů, kde během necelé hodiny provedla reprezentativní výběr českou klavírní tvorbou, Janáčkův cyklus V mlhách, který je klíčem k pochopení jeho pozdně romantického klavírního stylu, výběr ze Smetanových Českých tanců, doplněný o exkurs do světa mistrů světového klavíru, Debussyho (z jehož dílazahrála výběr z obou knih cyklu Dvanácti preludi) a Chopina, u kterého si vybrala Scherzo cis moll. Křehký, ještě dívčí zjev Pěchočové kontrastuje se zdravě

J A R O

robustním projevem, který jako by se zdál pojistkou proti nadměrnému sentimentu či příliš prchavým vidinám. U Pěchočové je všechno pevně usazeno, s pevným půdorysem, zdánlivě definitivním, pod jehož povrchem tušit košatost kořenů, jež ji spojují s tradicí a jsou jistě plodem vynikajícího školení u Martina Hršela, Ivana Moravce a Nelly Akopian na londýnské Royal College of Music. Zároveň však její zemitý, temperamentní projev již nese rysy inovace a individuálního přístupu, což bylo vysloveně přínosem u Janáčka a Smetany, u Debussyho si možno představit i jiné zvukové řešení, a Chopin – tam je přetěžká konkurence, ale ani zde nelze hovořit o zklamání. Lze u této mladé pianistky právem očekávat další růst a výrazové prohloubení, už teď je to však výrazná postava českého klavíru. !

Jaroslava Pěchočová dostala příležitost v dopoledním matiné.

Boris Kobrle


Varhaník Christoph Bossert Christoph Bossert

D

ruhou letos nově posluchačům nabídnutou řadu – Nokturna – zahájil muzikolog, cembalista, hudební skladatel a znalec církevní hudby Christoph Bossert, který vystudoval ve Stuttgartu a ve Fribourgu a nyní přednáší na Vysoké hudební škole v Trossingen. Jakkoli s jeho tvrzením, jež uvedl v tištěném programu ke svému nočnímu koncertu 17. května v Rudolfinu, že Johann Ulrich Steigleder (1593– 1635) nebo John Cage (1912--1992) varhanní hudbu exemplárně obohatili právě tak, jako Bach a Reger, lze stěží souhlasit, jeho varhanní nokturno doplnilo festivalový program zajímavě a vkusně. Christoph Bossert je zvyklý přemýšlet, hledat a nalézat vnitřní souvislosti, alternativy a varianty. Už v úvodním fragmentu Bachovy Fantasie C dur zaujal střídmou registrací, aby pak v následném dodatku, ve struktuře důsledně neobachovské, na způsob prolamované fantasie s interpolacemi, rozvinul jednotlivé plochy do časové i zvukové šíře. Celkem třikrát přednesl první část skladby Johna Cage, As Slow As Possible, tedy Co nejpomaleji, opatřenou autorovou poznámkou: jako chrchlání po ránu. Jednotlivé plochy staticky visí v jakési nelibozvučné dishar-

monii sfér, jež nemá nic líčit, nikam dojít, snad jen postupně hůře a hůře otravovat posluchače, pravda, v důsledné gradaci – radikální ekolog by asi takovou hudbu zakázal. Mezi tato opakování vsunul interpret měkce bolestné sostenuto

23

O Traurigkeit, o Herzeleid Maxe Regera a Steiglederovy variace na melodii Otče náš s vizí Posledního soudu. Program uzavřela Bachova Fuga d moll BWV 538 ve vznosném pohybu a temně svítivé barvě varhanního plena. !

P R A Ž S K É

J A R O

Garrick Ohlsson a jeho nedostižný Chopin Ivan Žáček

A

merický pianista Garrick Ohlsson kdysi vyrostl na Chopinovi. S ním vyhrál v roce 1970 Varšavu, s ním o rok později okouzlil Prahu, kde ovšem hrál i Rachmaninovův Koncert d moll a Musorgského Kartinky, jedinečně. Zdálo se tehdy, že jsme svědky zrodu pianistického zázraku a že Ohlssona čeká ta nejoslnivější světová kariéra. Pražské kritiky se předháněly v superlativech, ke kterým bych asi dlouho hledal paralelu. Ta závratná superkariéra se však potom jaksi nekonala – to říkám při vědomí toho, že Ohlsson je stále velmi žádaným pianistou světové třídy a má za sebou přes třicet let naplněných intenzívní koncertní činností ve významných světových centrech a řadu nahrávek pro známé firmy. Po provedení Kartinek se totiž leckomu zdálo, že je před námi nový Horowitz či Richter. Tón některých českých kritik, s nimiž chci tak trochu polemizovat, tomu ostatně nasvědčuje i dnes. Ohlssona by dnes asi většina světových kritiků dala do prvé stovky světových pianistů, kam nesporně patří, i když by bylo možno se přít, zda do horní či dolní poloviny. Do prvé desítky největších pianistů všech dob jej však nedá nikdo – opět správně, protože tam nade vší pochybnost nepatří. S jednou, ovšem veledůležitou výjimkou: pokud nehraje Chopina. Ohlsson je opravdu svého druhu zázrak, na Chopinovi rázem vyroste o jednu kategorii. Jeho pianistické kvality jsou nesporné, je možno chválit to či ono, ale šíři stylového záběru bych mezi ně rozhodně nepočítal, pokud tím nechceme vyjádřit, že Ohlsson hraje kdeco od Bacha až po Barbera. Jistěže hraje, i nahrává. Jde o to, jak. I letošní převážně beethovenský noční recitál prokázal, že – za prvé - Ohlssona mezi vytříbené stylisty počítat nelze (a tvrdím to právě oněch třicet let) a – za druhé – že v Chopinovi patří stále mezi světovou extratřídu. Problém ovšem spočívá v tom, že prvého hraje jako druhého. Své vystoupení zahájil stylově obtížnou Sonátou A dur, op. 101, která

je kvintesencí Beethovenova pozdního stylu, tak jak se mu postupně vytvořil v důsledku hluchoty, lidské i umělecké osamocenosti, a to se všemi jeho atributy: vypjatě polyfonním myšlením, jež v závěru zpravidla vrcholí v relativně přísným stylem napsané fuze, razantním pochodem místo lyrické volné věty. Kdybych měl říci, která z jeho pěti pozdních sonát je pianisticky nejbizarnější a nejnevděčnější, možná bych zvolil právě Sonátu A dur. Ohlsson ji hraje spíše s větší mírou, ale stále snesitelného rubata, jeho pojetí je vysoce uhlazené, nesporně úhozově, pianisticky vytříbené, s hojnou pedalizací, měkkým, poddajným, citlivým, až žensky zaokrouhleným gestem. Z jeho celkového projevu je dobře patrné, že v jeho pianistické filosofii stojí dnes nejvýše tónová kultura, směřující k zvukově dokonalému ovládnutí nástroje. Ohlsson vždy byl manuálně založeným pianistou, technika u něj vždy trochu předbíhala hlavu, v tomto smyslu je tedy tento jeho vývoj až ke smyslovému okouzlení ušlechtile ovládnutým zvukem, neseným všemi finesami pianistického umění, vlastně zcela logický, i když se cestou někde vytratil ten bouřlivák mužného, ocelově strohého úhozu, jímž fascinoval třeba v groteskním Gnómovi – co naplat, jeho technika již není taková jako před třiceti lety. Jeho úhoz je ovšem jemný, kultivovaný, snad ještě více než dříve, odtahy precizní, vše ladí zraku i sluchu. Otázka je, zda to ladí s Beethovenem. Jako posluchače mě až tolik nezajímá, do jaké míry pianista ovládl svůj nástroj, nýbrž jak zvládl vysoce abstraktní, vlastně protiklavírní styl pozdního Beethovena. Pojmy jako hebkost, měkkost, zvukový opar, lehce nadýchnutá elegance sem alespoň podle mé představy – naprosto nepatří. Patří sem úplně jiná slova. Strohost, brutálnost, příkrost dikce, jež na eleganci nedbá, ani co by se za nehet vešlo, děravost, nespojitost tónového prostoru, naprostá převaha myšlenky, řádu, architektury nad smyslovostí a zvukovostí. Prvá věta, myšlenkové centrum sonátového cyklu, pak zákonitě dopadla nejhůře. Pochod byl zcela nepřijatelně změkčilý, zde jsem ocelový úhoz z dob

jeho mládí postrádal nejvíce, ještě nejlépe vyzněly capriciózní momenty v závěrečném allegru. Mladý Beethoven, obdivovaný zjev vídeňského salónu, tvůrce Sonáty cis moll, op. 27/2, kde ještě některé z výše uvedených kvalit mají svou relevanci, je Ohlssonovu projevu podstatně bližší, a slavná „Mondscheinka“ dopadla tedy lépe, i když ani její provedení z něj beethovenského specialistu neučinilo. Závěrečné Presto agitato však bylo dobrou příležitostí, aby uplatnil své manuální dispozice v plné míře, přesto se nevyhnul problematickým místům, zřejmě v důsledku nezvládnutého tempa. Stejně dobře, tedy přijatelně dopadla Sonáta Martinů, H 350, zahraná s vervou a zjevnou chutí. Neustále stoupající úroveň večera nakonec vyvrcholila v přídavcích. Ač autoři v programu neuvedení, Chopin a Skrjabin, vlastně dva vidy téhož klavírního idiomu, nám připravili vrcholný, absolutní zážitek. Šarm, elegance, noblesa, kterou Ohlsson vkládá naprosto neopakovatelně do chopinských valčíků, z něj činí jednoho z největších interpretů tohoto žánru v pianistické historii. Nelze přitom ani docenit, jak autenticky polsky tomuto Američanovi Chopinovy valčíky znějí. V kupletech slyšet dokonce ještě východnější odstíny dumek, které do Varšavy infiltrovaly přes mazurská jezera a Bílou Rus až odkudsi z Ukrajiny. To vše má Ohlsson neomylně v prstech i po třiceti pěti letech, kdy Chopina studoval po varšavských archivech. Jde o výkon srovnatelný snad jedině s Lipattim. Neodolatelné je např. tempové i úhozové odstínění hlavního dílu ve Valčíku As dur, op. 42, které dělá jedině on. Koncepce kódy a vtipná pointa v artikulaci repetice, největšího technického problému Valčíku Es dur, op. 18, jenž takřka nikdy není dokonale zvládnut, je v jeho podání omračující stejně jako kdysi – je v ní vášeň, lesk salónu, erotické okouzlení, prostě vše, co chopinovský valčík má mít. Jedině Ohlsson se zde nepotýká s žádnými problémy a jeho provedení tohoto valčíku jej staví, i kdyby v životě nezahrál nic jiného, až na samotný pianistický Olymp. Byl to Chopin tvrdě vykoupený Beethovenem. !

Trevor Pinnock opět okouzlil Petr Veber

C

embalo bylo pro pražskojarní nokturna po varhanách a klavíru asi zvukově tím nejlepším řešením. Intimní dynamika vtahuje posluchače do vnitřně souznějícího a úzkého, ani nedutajícího společenství, které si může pozdní večerní setkání skutečně užít. Proslulý britský hráč (a dirigent) Trevor Pinnock se ukázal být

v hodinovém recitálu (25. 5.) opravdovým mágem, který si neokázale vynutí pozornost a už si ji nenechá vytratit. Jak je nevelký, tichý a skromný při osobním setkání, tak i hraje - proměňuje se ovšem současně ve velkou osobnost, která má uměleckou autoritu a dovede zvoleným interpretačním způsobem přesvědčit a publikum si podmanit. Zvony od Williama Byrda hrál na nedávno postavený menší nástroj, zvukově subtilnější, archaičtější, velmi zají-

24

mavý, inspirovaný vlámskými nástroji a znějící velmi příjemně a delikátně. Byl pro koncert vypůjčen z dílny Petra Šefla. Zbytek programu zazněl na Pinnockově vlastním koncertním cembalu, rovněž kopii, dvoumanuálovém nástroji s plnějším zvukem a většími možnostmi proměn; využil je jak u Bachovy Partity č. 4 (BWV 828) s fascinujícími pomalými částmi, tak u tří drobnějších, zvukově ovšem plných sonátových kompozic Domenika Scarlattiho.

P R A Ž S K É Pinnock hraje přesně, bez přehnaných rubat, ale ne strojově, hraje s radostí a pokorou, kouzlí s úhozy, jakoby ani nehrál na cembalo. Bacha a Scarlattiho oddělil pětiminutovou skladbou Odliv od současného anglického autora mladší generace Johna Webba. Její celkové vyznění je velmi „cembalové“ - tiché a klidné, a to přesto, že sazba je místy hustší a že se hudba uprostřed formy vzpíná v accelerandu k větší komplikovanosti. Pinnock publikum, které skutečně přišlo na něj, nadchl. Usmíval se a překvapil: za přídavek si vybral rozkošně jazzově traktovaný úryvek a pak ještě dvě již zase klasické ukázky repertoáru. Končil asi dvacet minut před půlnocí neokázalým uměleckým triumfem. O dojmech z koncertu Trevora Pinnocka jsme hovořili s cembalistou Petrem Šeflem, který se zabývá už dvacet let stavbou cembal a restaurováním klávesových nástrojů. Má mimořádné schopnosti prezentovat svůj interpretační záměr. Vkráčel velmi civilně na pódium, po úkloně přistoupil k cembalu, zalistoval v notách a usedl. Načež sáhl do saka, vytáhl brýle, které si soustředěně nasadil, a pak se obrátil do publika. Přes brýle si pozorně prohlédl, komu vlastně bude hrát, doširoka se na lidi usmál, na což síň !

P R A H A ,

B A Z I L I K A

S V.

srdečně zareagovala, a velmi přátelský večer, plný očekávání, mohl začít. Myslím, že by stálo za úvahu, aby se umění zaujmout ještě před počátkem hry učili i studenti. Úzce to totiž souvisí s vnitřním soustředěním a zaujetím pro hru samu. Pinnockova hra ukazuje na velkou znalost děl i nástroje. Cembalo je spíše introvertní nástroj než předmět vhodný k virtuózní exhibici. Ale rozeznít cembalo tak, jak jsme to mohli slyšet, dovede jen několik lidí na světě. U cembala se změny dynamiky vytvářejí plošně. Kdo ale zná detaily konstrukce a různá drobná tajemství - způsob intonace trsacích jazýčků, jejich pružnost, jak jsou dlouhé atd. - může způsobem různorodosti stisků kláves (až po mnohými odsuzovaný úder) dosáhnout při náležité citlivosti neuvěřitelných zvukových možností. Je báječné, že tento mistr svého nástroje má zájem dělit se s mladými prostřednictvím mistrovských kursů a že je prý otevřen pozvání. Na pódiu byly dva nástroje, jeden jeho, jeden z Vaší dílny. Jak se k němu Trevor Pinnock dostal? Loni v Budapešti jsem se náhodou dozvěděl o mimořádném vystoupení jeho souboru. On hrál ten večer na velké dvoumanuálové cemba-

J A R O

lo podle kopie Hieronima Hasse postavené německou firmou Walker. Je to komplikovaný model a byl postaven s výrobními chybami - a ty se projevily. Když jsme se po koncertě - poprvé - setkali, byla z toho velmi zajímavá a plodná diskuse, která vyústila ve dvě věci: jednak ve výzvu k dopracování tohoto nástroje a odstranění konstrukčních vad. To jsme s kolegy Janem Bečičkou a Stanislavem Hüttlem ještě v témže roce udělali. A dále projevil pan Pinnock zájem poznat nástroje z naší dílny. To se nyní v Praze uskutečnilo. Přesto, že mu byl přivezen jeho nástroj, velmi zdařilá kopie podle francouzského stavitele Henri Hemsche z první poloviny 18. století od stavitele Jacquese Waye z roku 1982, tak si s velkým zájmem vyzkoušel naši podobnou kopii z roku 2000 a také náš zatím poslední opus - jednomanuálovou kopii podle Rückerse z poloviny 17. století, dokončenou dva měsíce předtím. Tu si vybral pro obohacení svého recitálu. Spolu se středotónovým nerovnoměrně temperovaným laděním, které jsem na nástroji připravil, vytvářela optimální podmínky pro interpretaci raně barokních skladeb - Byrdových Zvonů a posledního přídavku. Naše nástroje se mu velmi líbily a dal nám navíc inspirativní rady. !

J I Ř Í

Chrámové koncerty Gutta Musicae a Svatopluk Jányš Jaromír Černý

P

řepestrý program připravila GUTTA MUSICAE návštěvníkům PJ v bazilice sv. Jiří 18. května! Umělecký vedoucí souboru Svatopluk Jányš se nicméně hlásí k prof. Miroslavu Venhodovi jako ke svému učiteli, a proto by pamětníkům Venhodových Pražských madrigalistů měl být pořad koncertu důvěrně známou vzpomínkou: takřka vždy přinášel zajímavou a podnětnou konfrontaci „staré hudby“ s hudbou novější, ba současnou. Tuto tradici není nutno odsuzovat, spíše prohlubovat a aktualizovat. Jádrem repertoáru byla pochopitelně jen“malá antologie” hudby v českých zemích od raného středověku do (zhruba) poloviny 17. století. (Je na pováženou, že v rámci PJ to byla jediná prezentace historické hudby v českých zemích!) Soubor je zkušený a dobře se vyrovnal s ukázkami chorálu, byť to spíše byla nikoli gregoriánská vrstva, ale ta, jež byla aktuální a oblíbená na vrcholu středověku (Media vita, Triumphat Dei filius). Mezi raná orga-

na (Procedentem, lekce Primo tempore a Consolamini, hymnus Lux vera), jež by byla ještě dokonalejší, kdyby se tu zpívaly“větší” velké sekundy (tj. v přirozeném ladění, 9:8), se ovšem vloudila kantilénová píseň ze 14. století (Gentis mens), jejímž základem rozhodně není „lidový popěvek“. Píseň Bóh všemohúcí a její vícehlasá zpracování by mohla být stylověji zařazena až do druhého bloku, tj. k středověkým motetům 14. století, neboť tím je právě její závěrečné „aranžmá“ (nápěv v tenoru byl zbytečně dynamicky zdůrazněn). Škoda, že se Gutta vyhnula polyfonii 15. století a do rudolfinské „etapy“ nevtěsnala nějaké svěží dílko českého literáta 16. století; Michnova písňová tvorba na ono repertorium sice svým způsobem navazuje, ale slohově je již o epochu dále. Perlou tohoto 3. bloku bylo ovšem Harantovo motetové zpracování písně Maria zart s textem Maria Kron. Mezi tyto bloky zařadila Gutta čtyřhlasou mši H. I. Bibera (1644–1704), jubilanta, leč především velmi důležitého“budovatele” českého či snad lépe moravského baroka. O interpretační stránce koncertu lze jistě hovořit s uznáním; přísný kritik by

25

jen varoval před poněkud romantizujícím zpěvním stylem (od skladeb 16. století) a („venhodovskou“) přemírou uplatnění nástrojů… Protože přebývám většinu svého času někde v 15. století, Kantátu o čaji Lukáše Hurníka (nar. 1967) si netroufám seriózně posoudit. Přísný husita by asi řekl, že je to „daremné uší lektání a dyndování kratochvilné“; ale oni už tací byli, ti husité, inštrumenty neschvalovali. Pro nás ostatní by to bylo obzvláštní – co to je ten „čaj“? Jakás medowina?? Zdalipak author všech pravidel Mistra Philomata šetřil? „Nota, která připadá na tactus, ať je vždy souladná. O ostatní neměj žádnou starost…často vkládej fugy a skladba bude jemná…posunout noty mimo tactus mensury je ozdoba a krášlí zpěv jako květy louku etc. etc.“ Nuž, snad tak bylo. Bene! Nakonec ještě (i pro mne z mnoha důvodů) nepříjemnou poznámku: průvodní text v programu nebyl dobrý. Omyly, polopravdy a nepřesnosti byly pak bohužel ještě násobeny improvizovaným průvodním slovem vedoucího souboru. !

!

P R A H A ,

M E R C E D E S

J A R O

–

F O R U M ,

H O R I Z O N T

D I VA D L O

A R C H A

Životní reminiscence Michala Prokopa

Foto Ivan Malý

P R A Ž S K É

Petar Zapletal

M

ezi čtyřmi koncerty, které dramaturg Pražského jara zařadil letos do Populární řady, zaujal večer v Mercedes Foru na pražském Chodově roli tak říkajíc reminiscenční: rocker Michal Prokop (1946), který se po listopadu 1989 stal na čas politikem, ministerským úředníkem i moderátorem vlastní talk-show v televizi, dostal (jak sám publiku sdělil) po pětatřiceti letech konečně příležitost k vystoupení na festivalu. Prokop je ovšem ve vývoji české rockové scény zjevem podstatně významnějším, nežli jen „jedním z mnoha“. Osobitý pěvecký výraz, vyhraněná orientace na vzory černošského soulu, především Raye Charlese a Otise Redinga, nekompromisní schopnost obklopovat se vynikajícími partnery v doprovodných kapelách (Framus Five, resp. Framus 5 v různých sestavách) i pozoruhodný talent kompoziční z něj už v šedesátých letech učinily osobnost, jejíž přínos neoslabily ani odskoky k popu, ani dočasné angažmá v Divadle Semafor. Festivalový večer naplnil Prokop vskutku reprezentativně: k připomenutí těch nej… původních písniček (Kolej Yesterday, Bitva o Karlův most, Nech mě bejt, V baru jménem krásný ztráty ad.) v první půli večera přidal po pauze ve vyprodaném sále písně svých rhythm and bluesových vzorů (Raye Charlese, Johna Lee Hookera, Willie Dixona ad.) Z poslední sestavy Prokopovy doprovodné kapely se na pódiu neobjevil nikdo; zato ale nechyběli houslista Jan Hrubý a kytarista Luboš Andršt. Původní sound Prokopova repertoáru si lze jen stěží představit bez strhující vitality Hrubého hry a bez melodicky bohatých improvizovaných sól Andrštovy kovově znějící kytary. Publikum, v němž zdaleka nebyli jen pamětníci Prokopových začátků a jeho hvězdné slávy, se brzy po úvodní Skoumalově a Šrutově Koleji Yesterday identifikovalo s navozenou atmosférou: i když to nebyla vyprodaná Lucerna ani bouřící stadion, i když kvalita zvuku stěží snesla porovnání s nahrávkami na LP deskách Kolej Yesterday, Nic ve zlym, nic v dobrym, Snad nám naše děti ad., dokázal Prokop i tentokrát

Michal Prokop evokovat pocity, s nimiž jsme jeho tvorbu sledovali před desítkami let. To není nijak málo: kolik interpretů z oblasti pop music se může na sklonku pátého životního decenia pochlubit podobným úspěchem? !

26

P R A Ž S K É

J A R O

–

H O R I Z O N T

Ebony Band k poctě E. F. Buriana

K

(1927) a Americká suita (1926). Obě vokální kompozice jsou markantně ovlivněny jazzovými idiomy: většinou stručné „písničky“ obou cyklů jsou psány na rozkošné verše Vítězslava Nezvala; do Burianovy hudby pronikly prvky experimentálně prezentované exprese, ale i způsobu skladebné práce, kterou dnes označujeme jako minimalismus. V Americké suitě použil Burian i tzv. violofon: zvuk nástroje bez resonanční skříně, zato s velkým roztrubem

oncert nizozemského souboru Ebony Band, složeného z hráčů orchestru Concertgebouw (31. 5. v Divadle Archa) patřil k těm několika málo festivalovým akcím, jež nebyly zcela vyprodány („konkurence“ byla silná: ve Smetanově síni hrál FOK s dirigentem Hickoxem, v Rudolfinu pianista Ian Fountain). Do Archy přišlo však vděčné a soustředěné publikum, které se opravdově zajímá o tvorbu představitelů české meziválečné umělecké avantgardy. Tato Pocta E. F. Burianovi (nar. 11. 6. 1904, z. 19. 8. 1959) přinesla kromě jubilantových skladeb ještě díla Erwina Schulhoffa, Miroslava Ponce, Karla Reinera a Ernsta Tocha. Večer měl zvláštní atmosféru: patnáct vynikajících instrumentalistů, dva pěvci a šéf souboru, dirigent Werner Herbers muzicírovali s takovým zaujetím, ba nadšením, až – při vší vysoké profesionalitě – vytvořili dojem jakoby amatérsky bezprostřední produkce, podané ovšem na vysoké interpretační úrovni: k tomu přispělo nejen nekonvenční oblečení a chování hráčů, ale i fakt, že měli k dispozici jen jednoho manipulanta, takže četná „stěhování“ na pódiu obstarávali sami účin- Zleva Gerard Bouvohuis a Danïel Esser kující – nejaktivněji pak právě obětavý dirigent Herbers, jemuž nebylo zabarvuje celek lyricky znějícím tónem. Jak ve zatěžko přenášet mezi jednotlivými skladbami skladbách Burianových, tak v ostatních hraných dílech má samozřejmě své místo brilantpulty, nástroje i rekvizity… Hraná díla ovšem pečlivě respektovala noto- ní hudební vtip. Publikum se skvěle bavilo jak vý „text“ i programové a interpretační předsta- při Schulhoffově Erotické sonátě pro mateřskou vy autorů. Z odkazu Burianova zazněla dosud trubku sólo, doprovázené na plátno promítnunezveřejněná, v pozůstalosti skladatelova syna tým varováním „Nur für Herren!“, v níž herecky Jana objevená Malá předehra (1927), dále pak do detailu propracovaný výkon sopranistky Elepísňové cykly Na pohlednice (1927) a Coctaily ny Vink sugestivně „ilustroval“ zvukový dopro-

27

vod temperamentně probíhajícího coitu, tak zejména v závěrečné „scéně z manželského života“ Ernsta Tocha Egon a Emilie: z bohorovného klidu nevyrušitelný manžel (mimicky i pěvecky výborný barytonista Romain Bischoff) stoicky ignoruje nářek své choti… Do tajů skladatelské kuchyně dalo publiku nahlédnout provedení Schulhoffova klavírního cyklu Deset témat, při němž hru pianisty Gerarda Bouwhuise „doprovázelo“ souběžné promítání inspirujících Foto Ivan Malý

Petar Zapletal

výtvarných předloh a rukopisných klavírních partů jednotlivých miniatur, takže bylo možné v této „trojexpozici“ sledovat tvůrčí proces. Zazněl i poněkud akademicky strohý, ale nápady až přeplněný Nonet Karla Reinera. Jako celek byl koncert v sále, kde kdysi EFB působil, pestrým, příjemným, stylově uceleně jednotným a interpretačně výborně připraveným pásmem. !

M I M O !

P O L I Č K A ,

L E S K T Y L Ů V

F E S T I V A L U

D Ů M ,

K O S T E L

S V.

J A K U B A

Martinů fest po sedmé Michal Matzner

P

rogramová nabídka letošního ročníku Martinů festu ve skladatelově rodném městě Poličce byla opravdu pestrá. V rámci úvodního koncertu přednesli svoji Hommage a Martinů Štěpán Rak ve spolupráci Alfréda Strejčka. Ze souborů se představily Artemiss trio, Apollon kvartet, In modo camerale, ze sólistů Aleš Bárta, Michiyo Keiko s Jaroslavem Šarounem, nechyběl ani experimentální hudebně-divadelní projekt reprezentovaný one(wo)man show zpěvačky Ridiny Ahmedové s poetickým názvem Hlasokraj. V rámci festivalu proběhlo také několik doprovodných akcí pro školy a výstava pozoruhodných obrazů malíře-filharmonika Ondřeje Balcara a výtvarníka z téhož orchestru Františka Lhotky.

!

P R A H A ,

Opravdovým vrcholem sedmého ročníku Martinů Festu byl však závěrečný koncert 30. května, který byl pro Poličku doslova hudebním svátkem. Hostem v kostele svatého Jakuba, na jehož věži se před lety narodil Bohuslav Martinů, byla totiž Státní filharmonie Brno s dirigentem Petrem Altrichterem. Výkon vedoucího moravského tělesa se vyznačoval velice kompaktním zvukem a vysokou úrovní smyčců i dřev. Pozoruhodná byla pečlivost, s jakou hráči pod zkušeným vedením Petra Altrichtera nastudovali všechny skladby. Bylo vidět, že vystoupení na malém festivalu vzali opravdu vážně. Vedle Selanky z cyklu Kytice Bohuslava Martinů vynikla plasticky a citově podaná Dvořákova Česká suita. Úroveň volné a závěrečné věty byla tak dokonalá, že by z koncertu šel beze strachu pořídit live CD snímek.

Za přítomnosti autora Jaroslava Krčka byla dále uvedena jeho Symfonie č. 4 „Desiderata“ (O věcech potřebných) z roku 2000. Ačkoliv se jedná o soudobou skladbu, která se nezříká vývoje kompozičních technik dvacátého století, překvapilo posluchače její celkově optimistické vyznění. Krček v ní – zvláště po rytmické stránce – pracuje způsobem blízkým Kabeláčovi. Využívá častého opakování krátkých motivů, které po předestření vrství do pásem jednotlivých nástrojových skupin. Obtížný vokální part symfonie s jistotou a procítěním provedla Olga Černá, zpěvačka s řadou zkušeností v zahraničí, která o sobě v poslední době dává výrazně slyšet také u nás. Skutečnost, že do malého městečka Poličky zavítal orchestr formátu Státní filharmonie Brno, je od organizátorů Martinů Festu jistě znamenitý počin. Bezesporu by tak nebylo možné vedle celé řady sponzorů projektu Českých kulturních slavností, které pro Poličku zajistili finanční partnery. !

R U D O L F I N U M

Cyklus Profesoři Pražské konzervatoře Robert Škarda

K

omorní soubor České trio byl dalším lákadlem koncertního cyklu Profesoři pražské konzervatoře. Sukova síň Rudolfina se v pondělí 19. 4. zaplnila do posledního místečka a koncert dosáhl v rámci cyklu nejvyšší návštěvnosti. České trio (Milan Langer – klavír, Dana Vlachová – housle, Miroslav Petráš – violoncello) se prezentuje honosnou definicí jako soubor špičkových kvalit známý po celém světě a jako reprezentant slavné umělecké tradice české komorní interpretace. Posluchač, který si zmíněnou větu přečetl v bookletu, pak zákonitě očekával, zdali toto prohlášení dojde svého naplnění. Hned na úvod je nutné podotknout, že se toho dočkal jen z poloviny. Na koncertě zazněly tři kompozice ze soudobého a romantického repertoáru. Jako první zaznělo Trio č. 2 Luboše Sluky. Skladba z osmdesátých let minulého století zaujala jazzovými názvuky a principem vícevětosti v jedné větě, kdy jednotlivé části skladby byly propojeny attacca. Slukova kompozice vyzněla v kontextu celého koncertu nejlépe, členové souboru ji hráli se zájmem a dokázali vyzdvihnout detailní autorovu práci se sazbou. Další dvě kompozice, nepříliš často hrané Trio č. 1 d moll op. 49 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a Čajkovského Trio a moll op. 50, které České trio předneslo, prezentuje tento soubor i na svém ak-

tuálním CD. Interpretace těchto dvou skladeb, která byla technicky bez závad, však působila těžkopádně a trochu nezáživně, zkrátka ničím nepřekvapila. Obě skladby byly zahrány jakoby v jednom tahu, bez snahy něco inovovat v zaběhnutém vidění díla. Nejvíce to bylo poznat ve variační větě Čajkovského Tria, která je značně rozsáhlá a riziko otupení posluchačské pozornosti nebylo nijak eliminováno. České trio dosáhlo bouřlivého potlesku a zahrálo i přídavek a většina posluchačů odešla domů spokojená. Posluchači, kteří čekali kreativní interpretaci, však odešli z koncertu zklamáni.

Michal Matzner

V

zhledem k onemocnění Jitky Čechové, která měla spoluvytvářet program závěrečného koncertu cyklu Profesoři Pražské konzervatoře, vystoupil na tomto večeru pouze klavírista Jan Novotný. Skladby Bedřicha Smetany Vzpomínky na Čechy ve formě polek, Macbeth a čarodějnice a Skizza ke scéně ze Shakespeara v jeho podání nevyzněly. Umělci bohužel chyběla kultura úhozu nezbytná pro interpretaci Smetanových něžných, až chopinovsky laděných opusů a rovněž výstavba frází nebyla srozumitelná. Velice pěkně oproti tomu vyzněla Sonáta pro klavír Jaroslava Ježka. Ne zbytečně barevná hra Jana Novotného podtrhovala konstruktivistické

28

rysy Ježkovy Sonáty a také celková stavba díla působila velice přesvědčivě. Koncert s názvem Pocta Dr. Holzknechtovi byl věnovaný 100. výročí narození jednoho z nejvýznamnějších ředitelů Pražské konzervatoře. Velice pěkná a záslužná vzpomínka na tuto významnou osobnost našeho hudebního života byla také na den přesně načasovaná. Václav Holzknecht se totiž narodil přesně sto let před tímto koncertem 3. 5. 1904, tedy den po smrti Antonína Dvořáka. V rámci večera proto zaznělo v podání Jaroslava Satoranského několik Holzknechtových textů včetně komentáře ke skladbám programu našeho koncertu. Přes nejednoznačné vyznění posledních dvou koncertů je jisté, že si v Praze našel místo kvalitní festival. Mezi sedmi večery cyklu vynikaly koncerty Emila Leichnera s Apollon kvartetem, flétnový recitál Jana Riedlbaucha nebo kytarový recitál Štěpána Raka a Milana Zelenky. Jednoznačně nejlepší se mi zdál recitál ve stylu houslových legend devatenáctého století, kdy na pódiu v klavírním doprovodu své paní zazářil Ivan Ženatý. Je prostě vidět, že pedagogové Pražské konzervatoře mají hudební veřejnosti co nabídnout. A je chvályhodné, že Pražská konzervatoř ve spolupráci s občanským sdružením Jana Páleníčka Česká kultura bude tento zdarma přístupný, neziskový cyklus pořádat i v příštím roce. !

M I M O !

P R A H A ,

L E S K

M Á N E S

Konvergence v Mánesu Petr Pokorný

S

družení čtyř mladých skladatelů Konvergence dokázalo přes krátkou dobu své existence (založeno v roce 2002) na sebe už upozornit, a to nejen pražské publikum. Programy svých koncertů sestavuje velmi pečlivě a se smyslem pro vyváženost. Vedle vlastních skladeb představují jeho členové i díla stylově spřízněných mladých zahraničních skladatelů i skladby „klasiků“ soudobé hudby. K jejich oblíbeným skladatelům patří Morton Feldman a George Crumb. Ve dnech 6. a 8. května 2004 opakovaně vystoupili ve velkém sále výstavní síně Mánes. Upoutávku na tyto koncerty dokonce přinesl i časopis Respekt. Citujeme:„Soudobá vážná hudba dnes nemá na růžích ustláno…Přesto se najdou mladí lidé, kteří neúnavně skládají podivně znějící kompozice pro nejrůznější bizarní obsazení. Akademičtí skladatelé seskupení do občanského sdružení Konvergence patří mezi ně. Na čtvrtek 6. a sobotu 8. května připravili do pražské galerie Mánes koncert složený převážně ze svých,prostorových kompozic’, při nichž budou hráči rozmístěni po galerijním prostoru daleko od sebe.“ Tolik citát. Je soudobá vážná hudba opravdu něčím tak bizarním, jak ji jeden z našich nejserióznějších časopisů charakterizu-

!

P R A H A ,

je? Celkem dobrá návštěvnost obou koncertů v Mánesu tomu nenasvědčuje. Upoutávka ale přesně charakterizuje, proč si Konvergence jako místo konání zvolila právě Mánes. A hned je třeba říci, že to byla volba nanejvýš nešťastná. Prázdná hala výstavní síně v žádném případě nepůsobí inspirativně, spíše má posluchač pocit, že se ocitl ve vyklizené tržnici. A akustické poměry tomu také nahrávají. Vedle toho, že z ulice do síně proniká veškerý dopravní hluk, jsou i dozvuky a odrazy uvnitř síně zcela neodhadnutelné. To samozřejmě poznamenalo recepci i těch nejlepších výkonů. A že o ně nebyla nouze, o tom svědčilo už provedení první skladby, vynikající Sonáty Edisona Děnisova pro sólový klarinet. Výborně ji interpretoval Jiří Mráz. Skladba využívá mnoha technických fines, jichž je dnes klarinet schopen, mezi jiným i krásně znějících pianissim. Ta obvykle překryl hluk z ulice. Ostatní zařazené skladby byly určeny různě velkým souborům, jejichž nástroje umělci podle určitého plánu rozmístili v prostoru galerie. Tak se stalo, že jsem ze svého místa ve skladbě Ondřeje Štochla Úniky k radosti pro soprán, recitátora a šest nástrojů sice výborně slyšel recitátora – byl jím Marek Kopelent –, ale téměř vůbec ne sopranistku Kristýnu Valouškovou. Jemné předivo skladby Prosba Tomáše Pálky pro ko-


F E S T I V A L U

morní sbor a pět nástrojů zase silně utrpělo hlukem dopravy po nábřeží. Sympaticky se tentokrát představil i další člen sdružení Jan Rybář skladbou pro šest nástrojů, kterou nazval Touha. Tolik citu na jedné straně a formální vyváženosti na straně druhé jsem v jeho předchozí tvorbě zatím nenašel. Pálkova Prosba na slova Zdeňka Volfa z roku 2001 nevybočuje ze skladatelova stylu. Je to opět vnitřně hluboká, v podrobnostech jemně cizelovaná skladba, kterou – jak je tomu u Pálky obvyklé – skladatel drží v nižší dynamice. Výjimkou tu bylo pouze jedno trombónové sólo. Ondřej Štochl označil svou skladbu jako prostorový melodram. Štochl v ní osobitým způsobem pracoval s texty tří básní Vladimíra Holana. Hudebně je to zralé dílo, které – doufám – budeme moci znovu slyšet v akusticky příznivějších podmínkách. Čtvrtý člen sdružení Roman Pallas se tentokrát na koncertě nepředstavil. Patrně proto, že v témže týdnu měl premiéru své komorní opery. Kupodivu nejméně ublížila akustika síně skladbě Mortona Feldmana The Viola in My Life II pro komorní soubor. Tiché dlouhé tóny této nádherné skladby vyzněly i v daných podmínkách celkem dobře. Sólo na violu přednesl Ondřej Štochl. Je velkou výhodou sdružení, že všichni čtyři skladatelé se podílejí jako schopní instrumentalisté na provedení většiny skladeb. Mají tak skvělou příležitost přenášet na ostatní interprety stylové požadavky jednotlivých skladeb. !

PA L Á C

Recitál Daniela Veise tentokrát ve znamení Brahmse Julius Hůlek

S

ál B. Martinů byl první květnové pondělí (3. 5.) vyhrazen gratulačnímu koncertu k padesátinám Daniela Veise, profesora hudební fakulty AMU v Praze. Partnerkou u klavíru mu byla jeho manželka, Helena Veisová. Dramaturgie programu měla monografický charakter – sestávala výhradně z děl Johannesa Brahmse. Dodejme, že mimořádně technicky i výrazově obtížných. Rámec programu tvořily dvě původní Sonáty pro violoncello – e moll, op. 38 a F dur, op. 99, které patří k základním pilířům violoncellového repertoáru. Vzhledem k době, kdy byly napsány, leží mezi nimi zhruba 20 let, tj. přibližně polovina šedesátých a osmdesátých let 19. století. A uprostřed mezi nimi Sonáta D dur, op. 78, původně houslová sonáta G dur, pro violoncello s kla-

vírem upravená Paulem Klengelem ve druhé polovině devadesátých let 19. století. Má se za to, že úpravu přinejmenším inicioval sám Brahms. Program byl tedy nejen mimořádně náročný, ale i atraktivní. Již první takty nenechaly nikoho na pochybách, že Brahms našel ve Veisovi interpreta oddaného, protože vnitřně maximálně souznějícího. Hrál s obrovským soustředěním, technická úskalí zvládal s patřičným nadhledem, ovšem prostým vší afektovanosti. Naopak je třeba připomenout, že Veis ke svému zřejmě oblíbenému autorovi přistupuje s naprostou pokorou. Všechna tři přednesená díla spojuje jedinečný poměr lyriky a expresivnosti, pokaždé pochopitelně v jiných proporcích. S tímto problémem se Veis vyrovnal osobitě a přesvědčivě, počínaje lyrikou Sonáty e moll, op. 38 a konče velkolepou expresivní kulminací So-

29

náty F dur, op. 99. Disponuje nádherným tónem (podtrženým kvalitou nástroje) – vřelým, pevným, ale i neuvěřitelně křehkým a jemným (zejména v Sonátě D dur, op. 78). Obdivuhodná je rovněž přesná intonace. V rámci slavnostních proslovů si vzal slovo i sám Daniel Veis a připomenul důležitý princip Brahmsovy stylové jedinečnosti, totiž že prostými vyjadřovacími prostředky dosáhl maximálního účinu. Tady je ovšem na místě připomenout celkovou strukturu přednesených děl, tj. včetně klavíru – ta je totiž nesmírně důmyslná, působivá a samozřejmě obtížná. Kongeniálně zvládnutý klavírní part Heleny Veisové se ovšem utvářel a plynul tak, jako by žádných problémů nebylo. S takovou samozřejmostí a přesvědčivostí byl totiž podán. Slavnostní večer byl korunován příkladnou komorní souhrou. !

M I M O !

K L A D N O ,

L E S K

F E S T I V A L U

S T Ř E D O Č E S K É

D I VA D L O

Setkání Kruhů přátel Hudby

V

e dnech 30. 4.–1. 5. se uskutečnilo v Kladně celostátní setkání Kruhů přátel hudby, organizované Nadací Českého hudebního fondu ve spolupráci s KPH Kladno v čele s jeho předsedou ing. Vladimírem Náprstkem. Namísto nepřítomného předsedy Rady KPH, Ivana Klánského přednesla úvodní projev místopředsedkyně Zuzana Růžičková. Připomněla v něm staletou českou hudební tradici, z níž vzešla největší síť KPH v Evropě, a která je – nebo by mohla být – podstatným přínosem Bohemie do EU. E. Plochová z Nadace Český hudební fond vyčíslila kolika příkladným KPH Nadace přispěla nezanedbatelnými částkami v rámci pomoci koncertnímu životu v českých zemích. K. Šedivá z hudebního managementu HAMU chystá bakalářskou práci na téma Kruhy přátel hudby v českých zemích. Totéž heslo by měla zpracovat i pro Masarykův univerzitní slovník. Dr. A. Němcová z Nadace L. Janáčka oznámila změnu adresy Nadace, uvedla adresu jejích webových stránek (www.janacek-nadace.cz) a sdělila tři data, k nimž bude Nadace LJ poskytovat příspěvky. K témuž řešení musela přistoupit i Nadace Bohuslava Martinů z důvodů tíživé ekonomické situace. Členové Rady KPH pochválili zkvalitnění koncertních sezon díky vyloučení koncepčně a interpretačně podezřelých souborů, vylíčili brněnskou snahu o nový koncertní sál a popřáli Kruhům přátel hudby jak mladé publikum tak následovníky organizátorů, kteří jsou většinou v hluboce penzijním věku. Sezony se sice zkvalitnily, ale tím také stouply finanční náklady. Výše vstupného má hranici, koncertní publikum ve své většině není sociálně silné a rušit slevy pro seniory ve prospěch mladých je nonsens vzhledem k výši důchodů. Mnichovo Hradiště upozorňuje, že je možno dostat příspěvek z OSA na soudobou hudbu. Ale při poetických pořadech s hudbou z CD je nutno OSA platit také – pozor na to! R. Felcman radí: diferencujte soudobé autory a uvádějte je ve spolupráci s umělci – průvodní slovo, písemné i ústní, leč poučené a sdělné. Riskujte, vyplatí se to. Poděbrady si posteskly, že sponzorů ubývá a zastupitelské orgány jsou ochotné přispívat jen někde. Peněžní ústavy přispějí jen někdy na velké akce. Návštěvnost na koncertech se pohybuje kolem 90%, bohužel mládež zcela absentuje. Dobrou zkušenost mají z Jindřichova Hradce: na koncertech, kde vystupují 10–15 minut žáci

ZUŠ, nemají problémy s návštěvností. V Moravské Třebové jsou součástí sezony i dva koncerty mladých – ZUŠ, konzervatoř. Je-li člen zastupitelstva ve vedení KPH, je všechno snazší. V Chodově u Karlových Varů dávají přednost dobrovolnému vstupnému – sejde se víc peněz než při pevné sumě. Pořádají koncerty ve 12.30 a večer – přitahují další posluchače. Litovel: hledejme Místopředsedkyně KPH Zuzana Růžičková v rozhovoru s Evou Plochovou netradiční prostory, je z NČHF tam lepší návštěvnost. Naopak A. Střížek: prostorová atraktivnost je dobShromáždění poděkovalo ing. V. Náprstkovi za rá, ale chceme přece udržovat klasickou komorní vynikající práci pro vážnou hudbu u příležitosti jeho jubilea a Náprstkovi mladšímu za bezchybhudbu, tudíž v tradičních prostředích. Brandýs nad Labem by zajímaly sezony ostat- nou organizaci setkání. Večer provedla Pražská komorní filharmoních KPH. Olomouc navrhuje zveřejnit dobré sezony na in- nie za řízení Zbyňka Müllera koncert z děl Dvoternetu. Starší olomoucká generace byla poznamená- řákových a Mendelssohnových se sólistou F. Nona Išou Krejčím, F. Stupkou a dalšími lokálními veli- votným (housle). Další den pokračoval bohatým a zajímavým kány. Je potřeba mladým vysvětlovat, posílat pozvánky a informace i po internetu. I Moravská Třebová programem (koncerty, přednáška, prohlídka) má dobré zkušenosti z práce s tiskem, stejně jako se s dvořákovskou tematikou. Příští setkání se plánuje do Frýdku – Místku. ! zázračnými dětmi – lákají do koncertních sálů. Foto archív

Ivan Štraus

Jubileum a hukvaldský seminář Jiří Kopecký

B

rněnský Ústav hudební vědy při filozofické fakultě Masarykovy univerzity má ve svých řadách čerstvého osmdesátníka, jehož jubileum nemohlo přejít bez povšimnutí. Prof. PhDr. Jiří Vysloužil, DrSc. je osobností, díky které si brněnská hudební věda v době normalizace udržela svoji akademickou tvář, díky které se slavná brněnská Colloquia stala místem svobodného setkávání „západu“ s „východem“, osobností, která fungovala jako ochranný deštník pro koryfeje hudební vědy typu Jiřího Fukače proti nesmyslným nařízením stranických „sekyrářů“. Jiří Vysloužil – jako každá růže s trny – vzbuzoval a vzbuzuje různé reakce, za všechny přátele i nepřátele lze citovat smírčí slova Ru-

30

dolfa Pečmana: „…hněvy zlé doby jsou ty tam, radujme se…“ Hukvaldské setkání zastihlo J. Vysloužila v plné fyzické (o „běhu pro kravatu“ se bude zřejmě ještě dlouho mluvit) i duševní síle. Seminář K tradicím a perspektivám brněnské muzikologie konaný 27. 5. v sále „Janáčkovy“ restaurace Pod hradem však nebyl demonstrativní adorací oslavence. Pod vedením Mikuláše Beka promluvil Jiří Zahrádka o vydávání děl Leoše Janáčka, Lubomír Spurný shrnul dějiny hábovského bádání, Petr Macek nastínil stav české hudební lexikografie a R. Pečman se věnoval mezinárodním stykům brněnské muzikologie. Jubilant se sebekriticky zamyslel nad svým janáčkovským a hábovským výzkumem a jako Evropan varoval před krátkozrakým regionálním moravanstvím. !

S T R Á N K Y !

Z L Í N , D Ů M

O

M L A D Ý C H

U M Ě N Í

Talentinum: Radim Bačuvčík

V

posledních dubnových a prvních májových dnech hostil Zlín a několik měst v jeho okolí sedmnáctý ročník mezinárodního festivalu mladých koncertních umělců Talentinum. Nesoutěžní festival má ve Zlíně dlouhou tradici a jako bienále se koná již od roku 1972. Možnosti představit se spolu se zlínskou Filharmonií Bohuslava Martinů koncertnímu publiku dostala v minulosti celá řada dnes známých a uznávaných umělců: Igor Ardašev, Václav Hudeček, Bohuslav Matoušek, Stanislav Macura, Leoš Svárovský a mnozí další. Letos se Talentinum rozprostřelo téměř do celých dvou týdnů, během kterých se ve festivalových městech uskutečnilo celkem deset koncertů. V rámci projektu Česká hudba 2004 byla větší část letošního Talentina zasvěcena jubileu Antonína Dvořáka: na každém z koncertů zaznělo alespoň jedno Dvořákovo dílo. Pořadatel Talentina, zlínská Filharmonie Bohuslava Martinů, se tradičně snaží využít přehlídky mladých umělců k tomu, aby do koncertních síní přilákala také mladé publikum. Z desítky koncertů se jich hned šest konalo v dopoledních hodinách tak, aby je mohli navštívit žáci a studenti základních a středních škol. Větší zájem mladých lidí bylo nicméně možno zaznamenat i na večerních koncertech. Třebaže se program dopoledních a večerních koncertů částečně prolínal, koncertní sály ve všech festivalových městech byly při dopoledních i večerních programech prakticky zaplněny. Asi největším lákadlem festivalového dění byl zlínský orchestrální galakoncert (4. 5., Dům umění), na kterém se představili čtrnáctiletý klavírista Richard Reiprich v Mozartově klavírním koncertu č. 12 A dur a o tři roky starší kroměřížský houslista Adam Novák ve Dvořákově houslovém koncertu a moll. První z obou jmenovaných předvedl spolu s Filharmonií B. Martinů řízenou šestadvacetiletým německým dirigentem Felixem Woltersem velmi precizní techniku a obrovský zápal pro hru, který byl sice místy zdrojem drobných rytmických kolizí s orchestrem, avšak vysloužil si mohutné ovace od publika, které si od něj dokonce vyžádalo přídavek. Festivalové koncerty přinesly také zajímavou možnost srovnávat Dvořákův koncert a moll v pojetí sedmnáctiletého Adama Nováka a o více než deset let staršího Václava Dvořáka, který se ve zlínském Domě umění představil 6. května (a potom ještě 5. a 7. 5. v Domech kultury ve Vsetíně a Šumperku).

Foto archív

Hudba mladých interpretů pro mladé posluchače Adam Novák se představil na závěrečném koncertě ve zlínském Domě umění

Třebaže Dvořákovo pojetí bylo o něco procítěnější a barvitější, Novák v každém případě prokázal obrovský talent a cit pro náladu skladby a naznačil mety, ke kterým by již brzy mohl dospět. V každém z festivalových měst se konal jeden večerní orchestrální koncert: v Bystřici pod Hostýnem se představili Miroslav Ambroš (1987) v Mozartově houslovém koncertu č. 3 G dur, Veronika Böhmová (1985) ve Dvořákově klavírním koncertu g moll, mezzosopranistka Jarmila Kosinová (1982) v jeho Biblických písních a jako dirigent Marko Ivanovič (1975). Ve Vsetíně spolu se zlínskou filharmonií řízenou Markem Štrynclem (1974) vystoupili Kristýna Waldová (1992) v Mozartově klavírním koncertu č. 7 G dur, Matěj Kozub (1975) ve Weberově Concertinu pro klarinet Es dur a Václav Dvořák ve vzpomínaném Dvořákově houslovém koncertu a moll. Ten vystoupil také na závěrečném koncertě festivalu v Šumperku. Zbylé dopolední koncerty byly až na koncert v Uherském Hradišti, kde 3. 5. v Klubu kultury

31

vystoupili se stejným programem jako ve Zlíně Richard Reiprich a Adam Novák, komorní. Kromě zmíněných umělců na nich publikum nejvíce zaujali klavírista Ladislav Doležel (1984), pražské komorní kvarteto Thuri Ensemble a bratislavské smyčcové Albrechtovo kvarteto. Jestliže si pořadatelé Talentina v Roce české hudby dali za cíl přiblížit vážnou hudbu v podání mladých koncertních umělců mladému publiku, minimálně ve Zlíně a okolí se jim to podařilo. Koncertní sály při dopoledních a do jisté míry i při večerních koncertech byly zaplněny mladými lidmi, kteří byli, soudě podle jejich soustředěných tváří, děním na pódiu velmi zaujati. Jestliže vážná hudba hledá cesty, jak sama sebe přiblížit další generaci posluchačů, zlínské Talentinum ukazuje jednu z možných cest: představit studentům hudbu v podání jejich vrstevníků a ukázat jim tak, že vážná hudba není jenom záležitostí jejich rodičů a prarodičů, ale také jich samotných. !

S T R Á N K Y

O

M L A D Ý C H !

Střípník Petara Zapletala

B

ělohlávkovo festivalové provedení Dvořákova oratoria Svatá Ludmila se právem dočkalo uznání nejen od bouřlivě aplaudujícího publika ve Smetanově síni (15. a 16. 5. 2004), ale i od kritiků v denních listech. Neshodli se jen v hodnocení sólistických výkonů: zatímco MF DNES pochválila Evu Urbanovou, Bernardu Finkovou, Petera Mikuláše, Aleše Brisceina i slovenského tenoristu Stanislava Matise (… jeho zvučný lahodný zpěv se poslouchal stejně příjemně jako celé strhující provedení…“) a Právo psalo o skvělém sólistickém kádru: „…Přesto, že jejich party jsou mimořádně obtížné (obsahují časté velké intervalové skoky), zvládli vše na jedničku…“, autora recenze v Lidových novinách uspokojily jen obě dámy a Peter (nikoli Petr, jak psáno!) Mikuláš; Aleš Briscein podle něho „zatím není schopen být bez uzardění rovnoprávným členem skupiny sólistů se světovým renomé“ a „Stanislav Matis … se snažil tak moc, aby jeho otevřený, zvučný hlas byl nepřeslechnutelný, že působil jako slon v porcelánu.“ Nejpřísnějším kritikem se ale ukázal být pán, který seděl 16. května v řadě vedle mne a svěřil mi své nezlomně pevné přesvědčení, že Eva Urbanová podle něj zcela přišla o hlas, když tak prudce zhubla… Je-li hlas lidu hlasem božím, pak ovšem paní Urbanová pohřbila své umění dietou. Ještě štěstí, že zpívala tak dobře, jinak by snad musela noc co noc „bílit ledničku“ až do té doby, než se jí kilogramy i hlas zase vrátí…

P

ři druhém provedení Dvořákova oratoria byly obě ostře sledované lóže, prezidentská i primátorská, prázdné. Po přestávce se však v pravé lóži usídlil posluchač, jehož jsem nedokázal identifikovat. S jistotou ale mohu říci, že to nebyl ani primátor Bém, ani prezident Klaus, ba ani nikdo ze známých VIP (velmi důležitých osobností). Pán poslouchal soustředěně, ale dobrou půlhodinu před koncem koncertu se tiše zvedl a po anglicku zmizel. Záhadou zůstala nejen jeho identita, ale i důvod, proč v lóži pobýval: pokud se dobře pamatuji, obě lóže ve Smetanově síni se vždycky velmi pečlivě zamykaly, aby se do nich nedostal nikdo nepovolaný. Ale třeba tam ten pán plnil nějaký významný úkol…

P

ražský filharmonický sbor, který se tak významnou měrou podílel na úspěchu Bě-

PA R D U B I C E ,

D Ů M

H U D B Y

Absolventi vyrážejí do světa Jiří Kopecký

M

ožnost zahrát si s Komorní filharmonií Pardubice dostávají každoročně ti nejlepší žáci pardubické konzervatoře, a soudím-li podle letošních výkonů (26. 5., Sukova síň), míří na pražskou HAMU dobře zažehnuté „hvězdy“. Helena Mochanová zahrála první dvě věty z Koncertu č. 1 G dur pro flétnu a orchestr Wolfganga Amadea Mozarta se vzdušnými a hravými trylky i pasážemi, hladký tón však rušil permanentní jemný hvízdot. Z jejího absolventského – jižně odlehčeného a temperamentního – koncertu (29. 4., hudební sál magistrátu) jsem si odnesl příjemnější dojem než z „hlídaného“ Mozarta. Kdybych byl violoncellistou, pukal bych závistí! Janu Žaludovi to hraje samo – bez obvyklé trpitelské mimiky, bez funění. Kdyby měl tento enfant terrible čtyři ruce, zvládl by bez problémů i oddirigovat jednovětý Koncert, op. 33 Camilla Saint-Saënse místo zdánlivě flegmatického !

B R N O ,

B E S E D N Í

Romana Válka. Žaludovi se podařilo exhibovat bez známek trapného exhibicionismu – umělecký paradox! Suverénní a přemýšlející Vlastimil Jurčík uzavřel večer první větou prvního klavírního koncertu Johannesa Brahmse. Vídeňskému klasickému romantikovi svědčí ušlechtilá volná hra. Budoucnost ukáže, jestli se Jurčík naučí „mluvit sprostě“ a se zvířeckou hrubostí podá např. Bartókovo Allegro barbaro. S filharmoniky si „pochopitelně“ zahrála i studentka pátého ročníku, neoddiskutovatelný talent Iva Kramperová. Houslistka měla jistě i lepší chvíle než v posledních dvou větách druhého houslového koncertu Henryka Wieniawského, ale tak dobrá interpretka není ani schopna zahrát úplně špatně. Kramperová, Žalud a Jurčík navíc vystupují v triu, podobně jako H. Mochanová je členkou dechového kvinteta. Koncertní dráhy obou mladých těles nebudou mít – zdá se – krátkého trvání. Pardubická konzervatoř má být po pětadvaceti letech své existence na co hrdá. !

D Ů M

Milena Pelikánová zvítězila mezi vítězi Jiří Kopecký

Š

estý abonentní koncert Státní filharmonie Brno představil 18. 5. v rámci komorního cyklu tři vítěze filharmonických přehrávek. Nejmladší účinkující se stala Alena Řeháková (1987, brněnská konzervatoř), zahrála Baladu a polonézu, op. 38 Henri Vieuxtempse a Cikána Maurice Ravela. Tato houslistka přirozeně cítí tempo, má však ještě technické rezervy a mezery v intonaci. Zatím její interpretaci drží pohromadě skladba, o jejím vlastním vkladu nelze hovořit. Sólová místa postrádala náboj, klidné části jednoduše odehrála, snad je její expresívní forte příslibem do budoucna. Klavírní doprovod obstaral Jan Kovář, a i když měl plné ruce práce s Ravelovou fakturou, byl to on, kdo dával znějícím tónům smysl a tvar. Sólistka brněnské zpěvohry Magda Vítková (1974) je už víceméně zralou uměleckou osobností. S klavíristkou Martou Vaškovou, která si přes svůj jemný úhoz a na úkor zřetelnosti libovala v zamlžujícím pedálu, přednesla tři písně z cyklu Ej, srdénko moje Klementa Slavického a První touhy, op. 1 Jaraslava Křičky.

32

Vítková vládne plným a ostrým sopránem, trochu neznělým v nižších polohách. Výborně se zhostila Slavického dialogické čtvrté písně, z rozevlátých Křičkových písní sršela sladkobolná nálada secesní doby. Je škoda, že Vítková preferovala snadné otevřené samohlásky, jedno nesrozumitelné slovo však může narušit celý kontext výpovědi… To nejlepší na konec! Klarinetistka Milena Pelikánová (1982, pražská AMU) vyplnila střední část koncertu s nejlepším klavírním doprovodem Dany Drápelové; zde konečně byly slyšet plynoucí pianissimové figurace i těžké akordy v maximální síle. Pelikánová na sebe nestrhávala pozornost díky vyspělé technice, ale zkrátka tím, že na pódiu něco „až hmatatelně“ vytvářela, prožívala. V Malé suitě Josefa Páleníčka nezanikaly tiché či hluboké tóny v klavírní smršti, vysoké tóny měly svoji typicky klarinetovou nepříjemnou barvu. V sólové Jiné geometrii Petera Grahama Pelikánová „malovala“ zvukem v minimalistické meditaci. V Sonátě Miloslava Ištvana se už projevila únava, ale přes mezzopianovou dynamiku interpretka předvedla kulatý tón bez dechových problémů. !

S T R Á N K Y !

L I P N Í K

N A D

B E Č V O U ,

Z U Š

Klavíry na Dvořákově Lipníku Věra Lejsková

K

větnové akce, pořádané každoročně v Lipníku nad Bečvou pod názvem Dvořákův Lipník, byly letos opět obohaceny o soutěž pro klavírní dua. Již podruhé ji vypisují ZUŠ Ant. Dvořáka a Středisko volného času v Lipníku – poprvé před třemi lety byla pouze pro Moravu, letos pro celou ČR; přesto 27 přihlášených dvojic z 15 ZUŠ a jednoho gymnázia bylo opět z Moravy a Slezska. Agilní pořadatelé rozvrhli soutěž do tří dnů – 6. až 8. května – v jejím rámci se uskutečnil i koncert klavírního dua Renaty a Milana Bialasových z Brna, a pro zájemce byl zorganizován i výlet na nedaleký, velmi atraktivní hrad Helfštýn. Soutěž se konala v sále ZUŠ a po celou dobu trvání byla sledována velkým počtem posluchačů, mezi nimiž bylo i hodně pedagogů. U všech soutěžících byla viditelná radost ze společného muzicírování, zodpovědnost, s jakou k výkonu přistupovali – ať již to byli ti nejmladší, do 12 let, či obě starší kategorie, do 15 a do 19 let – snaha naslouchat si navzájem a dokázat se srovnat i po stránce úhozové. Převážná většina hraných skladeb byla českých – jak také jinak v Roce české hudby! – navíc v 1. kategorii byl

povinný Janáček, v dalších dvou Antonín Dvořák, z našich současných autorů byl nejčastěji hrán Vlastimil Lejsek; ze světové literatury jsme slyšeli J. CH. Bacha, W. A. Mozarta, L. van Beethovena, Fr. Schuberta aj. Co trochu opticky při soutěži vadilo, bylo vynořování se obracečů ze zákulisí, ač v podmínkách soutěže bylo vysloveně uvedeno, že si hráči musí obracet sami. Na závěrečném koncertu vítězů to pak už všichni dodrželi, a jak bylo vidět, dokázali to bez problémů! Také není zrovna vhodné, stěhují-li se hráči mezi jednotlivými skladbami od sekundu k primu, a co mě vždy zvlášť udivuje, jsou neuvěřitelné „kilometry“ not poskládané vynalézavým způsobem – Simrock by se divil! Atmosféra soutěže byla velmi příjemná, porotu nikdo neatakoval (předsedou byl Vlastimil Lejsek, členy Svatava Střelcová, Dana Zeinerová, Petr Hanousek a Vít Gregor), i když přirozeně ne všichni si odváželi přímo ceny, ale to už tak na soutěžích bývá. Jelikož soutěž byla mimo jiné dotována Nadacemi, byly uděleny i ceny za provedení skladeb L. Janáčka, Ant. Dvořáka a soudobé české skladby; a také se hrajícím dostalo čestných uznání, a velkého množství věcných darů, takže spokojeni mohli být všichni. Ceny pak byly uděleny takto:

I. kategorie: 1. místo Bára Handzušová – Lucie Pokorná, Soukr. ZUŠ Havl. Brod, ped. Blanka Skálová 2. místo Gabriela Sobková – Hana Kubíková, ZUŠ A. Dvořáka Lipník n/B., ped. Leona Zezulová 3. místo Kristýna Janošová – Romana Ježová, ZUŠ Harmonie Zlín, ped. Jana Butková II. kategorie: 1. místo Petra Hrdinová – Johana Nováková, ZUŠ Šumperk, ped. Pavel Hrdina a Irina Švédová 1. místo Veronika Foltýnová – Adam Farana , ZUŠ B. Smetany Karviná, ped. Mizerov, ped. Halina Heinzová 2. místo Michaela Bahúlová – Irena Ryšánková, ZUŠ Uničiv, ped. Mgr. Lucie Kaucká 2. místo Veronika Poslušná – Tereza Stejskalová, Soukr. ZUŠ Havl. Brod, ped. Blanka Skálová III. kategorie: 1. místo Ondřej Strouhal – Lucie Šmitková, ZUŠ Klobouky u Brna, ped. Lenka Koudelková a Armine Srepanyan 2. místo Kateřina Horáčková – Jana Horáčková, ZUŠ A. Dvořáka, Lipník n/B., ped. Leona Zezulová

A kdy se bude konat příští soutěž? Prý za tři roky… !

33

O

M L A D Ý C H

lohlávkova provedení Svaté Ludmily, se svého úkolu zhostil znamenitě. Přece se ale při pohledu k varhanní empoře nedalo přehlédnout, že ve Veselkově Českém pěveckém sboru bývalo pěvců nejméně o třetinu víc. O to upřímnější je ale chvála, kterou si Jaroslavem Brychem vedený PFS zasloužil.

N

emám nic proti textu, který o Antonínu Dvořákovi zveřejnila Marta Švagrová (Lidové noviny 22. 4. 04). Zato forma článku vyvolává otazník: „Jít si povídat o Antonínu Dvořákovi se spisovatelem a scénáristou Zdeňkem Mahlerem znamená být přítomen strhujícímu vyprávění nabitému fakty, zajímavostmi, podrobnostmi ze života i anekdotami…“, píše autorka v úvodu. Pak ale následuje text, z něhož nelze rozeznat, co říká Mahler a co Švagrová: jeho plynulý proud je totiž rozčleněn výhradně tučně sázenými mezititulky. Neměli bychom si, paní kolegyně, ujasnit žánr, aby mohli čtenáři rozeznat rozhovor od vyprávění? I poněkud násilně znějící titulek (Jak to, že nepadnete na kolena?) by pak možná byl jasnější. Údajně jde o přímý citát Dvořákova výroku, který prý pronesl, když hrál „klukům v Americe“ Beethovenovu sonátu. Ale tvrdí to pan Mahler nebo paní Švagrová? A odkud ten výrok znají? Lze ho doložit jako autentický?

K

nejtěžším povinnostem patří úkol sdělit publiku v plném sále, že koncert, baletní či operní představení nebo činoherní inscenace se právě dnes z vážných důvodů nemůže konat. Párkrát jsem to zažil, a vždycky jsem litoval, že nemám tu moc uzdravit onemocnělého dirigenta, pěvce či instrumentalistu. Jakpak se asi cítil principál Divadla bez zábradlí Karel Heřmánek, když musel 18. května zrušit představení Gogolovy hry Hráči? Důvod byl přitom opravdu kuriózní: Oldřich Kaiser byl tak opilý, že „uspořádal“ na jevišti jakousi soukromou show, jež s Gogolovou hrou neměla nic společného… (Pár dní poté po kolapsu prohlásil, že v tomto divadle už hrát nebude.)

V

edení Obecního domu připravilo k festivalu Pražské jaro krásnou expozici z materiálů, jež se vztahují k duchovní tvorbě Antonína Dvořáka. Kromě autografů, jejichž renovace byla pracná a zdlouhavá, jsou tu nejen notová vydání Dvořákových skladeb, ale také klavírní výtahy děl jiných autorů: Dvořák zřejmě dobře znal díla svých předchůdců i vrstevníků. O přestávkách festivalových večerů byla výstavka přístupná návštěvníkům koncertů; zájem byl veliký.

T E L E V I Z E

Na zahájení Zlaté Prahy

Jaroslav Someš

P

řede dvěma lety přesídlil Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha ze Žofína do Obecního domu. Změna místa konání vnesla řadu změn i do průběhu festivalu samotného, vesměs ku prospěchu věci. Nové vedení vtisklo novou tvář mj. také zahajovacím večerům – jestliže dříve trpěly neujasněností koncepce, jež občas budila i rozpaky, proměnily se s příchodem do domu, jemuž se říká též Reprezentační, ve skutečně reprezentační slavnostní koncerty. Bylo tomu tak i letos 8. května, kdy se ve Smetanově síni Obecního Bylo tomu tak i letos 8. května, kdy se ve Smetanově síni Obecního domu představila Pražská komorní filharmonie pod taktovkou Michela Swierczewského. V úvodu přednesla Symfonii D dur Jana Václava

Hugo Voříška – skladatele, který, jak se zdá, si začíná získávat stále větší pozornost. Jeho symfonie tentokrát zazněla v Praze dokonce dva dny po sobě – o den dříve ji v Rudolfinu provedl s Českou filharmonií sir John Eliot Gardiner, takže účastníci obou koncertů měli možnost srovnání. Voříškova tvorba bývá většinou stavěna na pomezí klasicismu a romantismu, a právě Symfonie D dur je považována za nejprůkaznější doklad tohoto přechodu. Swierczewski onen přechod zjevně chápe velmi dramaticky, téměř jako svár. Vnáší do díla velkou dávku vzrušení, čímž podtrhuje jeho působivost. Českou soudobou hudbu zastupovalo v programu Concerto grosso III Zdeňka Lukáše. Poměrně známá kompozice upoutává nejen barevností hudebního výrazu, ale také hravostí formy. Posluchač s požitkem sleduje, jak si z vůle skladatelovy mezi sebou téma předávají primisté šestičlenného concertina každý zvlášť anebo všichni dohromady s doprovodným komorním orchestrem. Na závěr večera zazněl Dvořákův Koncert pro housle a orchestr a moll se sólistou Pavlem Šporclem. Šlo o vyvrcholení v nejlepším slova smyslu. Před časem Šporcl tuto skladbu natočil s Českou filharmonií a s dirigentem Vladimirem Ashkenazym. Ze srovnání s nahrávkou se zdá, že jeho podání od té doby vyzrálo a prohloubilo se zejména po výrazové stránce. Lyrické pasáže koncertu nabyly na ještě větší zpěvnosti a vroucnosti, a naopak 3. věta, Alleg-

ro giocoso ma non troppo, vyzněla tak „giocoso“, tedy žertovně, jak zřídakdy (jistě i proto, že Šporcl patří k umělcům, u nichž přímý kontakt s publikem hraje podstatnou roli). Důstojný průběh celého večera dal zapomenout na lehce nedůstojný průběh začátku koncertu: Orchestr nastoupí na pódium, Smetanova síň ztichne, zazní slavnostní festivalové fanfáry a pak nastane rozpačitá pauza. Publikum neví, co se děje, na co se čeká, rozhlíží se a pokašlává. Nikdo nemůže tušit, že kdesi v koutě na balkóně tiše do kamery hovoří televizní hlasatelka. Konečně se na pódiu objeví ředitel festivalu Tomáš Šimerda s krátkým zahajovacím proslovem. Domluví, odejde, a zase nic. Orchestr sedí ukázněně dál, publikum také, a jen na balkóně v ústraní se odbývá další televizní vstup. V takové chvíli je každá vteřina věčností, takže trvá nekonečně dlouho, než nastoupí dirigent. Že se ničím nedá umrtvit nálada obecenstva účinněji, než právě tímhle, je samozřejmé. I kdyby byl koncert snímán v přímém přenosu, bylo by jistě vhodnější vítat publikum v sále i diváky u televizorů najednou a otevřeně, tedy rovnou z koncertního pódia. V tomto případě však byl pořizován záznam (pravda vysílaný Českou televizí ještě téhož večera), takže jistě nebyl problém potřebný hlasatelský úvod předtočit, aby slavnostnost chvíle nenarušovalo zdání organizačního nedopatření. !

Na MTF Zlatá Praha převážily dokumenty Vladimír Říha

V

e dnech 8.–12. května předcházel hudebnímu festivalu Pražské jaro – tak jak je v posledních letech nepříliš dobrou tradicí – Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha, zaměřený na hudební a taneční programy. 41. ročník festivalu přilákal do Obecního domu rekordní počet přihlášených pořadů, kterých bylo 129, z nichž soutěžilo 120. Pocházely z 31 zemí a od různých producentů, nejvíce však byly zastoupeny Francie, Německo a Velká Británie. Domácí Česká republika uvedla 10 pořadů, poprvé byl zastoupen i Nový Zéland. Jako každoročně byly pořady rozdělené do čtyř kategorií – zcela převážily dokumenty s 69 programy, zbytek bylo 27 hudebních programů pro televizi, 18 live záznamů hu-

debních a tanečních pořadů a 15 pořadů přepracovaných pro TV. Hodnotily je dvě poroty – hlavní vedená Angličanem Ross MacGibbonem a studentská s dalším Angličanem Samem Jacksonem. Hned další den po zahajovacím koncertě Pražské komorní filharmonie s Michelem Swierczewskim (Pavel Šporcl hrál sólo ve Dvořákově houslovém koncertu) se rozproudily festivalové akce: promítání v televizních boxech, setkání a workshopy (Setkání s Východem, Mezinárodní hudební centrum IMZ, DVD a nové formáty, Kulturní kanály, Nové technologie aj.). Veřejnosti byla hlavně určená večerní promítání včetně části Berliozovy opery Trójané, po nichž většinou následovaly diskuse, na kterých ředitel festivalu Tomáš Šimerda uvítal postupně čestné hosty letošního ročníku – choreografa Jiřího

34

Kyliána a izraelského houslistu Ivry Gitlise, s nímž do Prahy zavítal i režisér dokumentu Tony Palmer. Beseda s Jiřím Kyliánem, spojená s promítáním některých jeho choreografií pro Nederlands Dans Theater, přilákala největší množství zájemců. Kylián s vtipem odpovídal na dotazy a mj. se přiznal, že nikdy dobře netancoval. „Divím se,“ pokračoval, „že mne Cranko ve Stuttgartu udělal sólovým tanečníkem. Brzy jsem však pochopil, že tam žádné štěstí neudělám, a tak jsem se začal zajímat o choreografii a Cranko se mi dost věnoval. Později mne osud zavedl do holandského Haagu, kde jsem začal pracovat s Nederlands Dans Theater.“ Spojení s hudbou je pro jeho život rozhodující. „Začal jsem nejdříve s choreografiemi na klasickou hudbu a až v posledních letech spolupracuji s hudebníky, kteří píší hudbu již na mou hoto-

vou choreografii, nebo pracujeme společně.“ O své slavné choreografii Janáčkovy Sinfonietty vyprávěl: „Janáčkovu hudbu jsem miloval ještě předtím, než se objevila možnost něco podle ní dělat. Zejména Sinfoniettu jsem hrál každému, kdo ke mne přišel a neznal ji. Když jsem dostal nabídku ji pro NDT dělat, byl jsem štěstím bez sebe. Problém byl jen, že jsme měli málo času pro uvedení na festivalu v americkém Charlestonu. Nakonec jsme to ale stihli a na to, co se pak dělo v sále, nikdy nezapomenu – lidé šíleli, stáli na židličkách, ovace byly neskutečné. Věděl jsem, že jsem vyhrál.“ Na rozdíl od Kyliána izraelský houslista Ivry Gitlis není u nás příliš znám. Anglický režisér Tony Palmer, autor mnoha ceněných televizních hudebních portrétů, přivezl do Prahy svůj nový film Ivry Gitlis and The Great Tradition, kde ukazuje Gitlise při koncertech a setkáních s lidmi. O natáčení vyprávěl: „Jezdili jsme s ním v jednom obzvláště hektickém roce po světě – od Berlína po Tokio. Zúčastnili jsme se jeho festivalu v Cassis, mistrovských kurzů v Německu a doprovázeli jsme ho na jeho cestě jako Vyslance dobré vůle UNESCO, účastnili jsme se i zkoušek s Martou Argerich a Mischou Maiskym.“ Gitlis i v Praze projevil svůj neuvěřitelný temperament, ve svých 83 letech místo odpočinku hraje a cestuje po světě a využívá svého velkého daru působit na lidi, lehce se s nimi seznámit – ať je to v Africe či na pražském festivalu. Příkladem mimořádného televizního operního projektu bylo natočení inscenace opery Hectora Berlioze Trojané. Ta byla uvedena pařížským divadlem Châtelet v říjnu 2003 v rámci berliozovské sezony a poté v mezinárodní koprodukci zachycena i pro televizi (Francie, Velká Británie, Japonsko, Finsko). Televizní režii měl Peter Maniura, divadelní Yannis Kokkos, dirigentem byl Sir John Eliot Gardiner – řídil „svůj“ Orchestre Révolutionaire et Romantique, v hlavních rolích zpívali Susan Grahamová, A. C. Antonacciová, Gregory Kunde a Ludovic Térier. Jelikož celá opera trvá téměř pět hodin, byla promítnuta jen první část Dobytí Troje, tj. dvě dějství. Zřídkakdy inscenovaná opera o trojské válce byla velkým zážitkem a věřme, že ji uvidíme někdy i v programu České televize. Podobných děl bylo na MTF Zlatá Praha hodně, a tak porota měla těžkou úlohu. Nakonec si palmu vítězství odneslo Švýcarsko, TSI televize snímkem Jiný svět na hudbu A. Schönberga, další ceny tzv. České křišťály v jednotlivých kategoriích získaly Francie snímkem La Traviata (kat. live záznamů), Nizozemí snímkem Elliot Carter – Labyrint paměti (kateg. dokumentů) o americkém skladateli, Kanada tanečním snímkem Amelie (kat. adaptovaných děl pro TV) a Velká Británie snímkem Příhody lišky Bystrouš-

Foto archív

T E L E V I Z E

Ivry Gitlis před obrazem Jana Kubelíka s houslemi, které kdysi tomuto slovutnému Mistrovi patřily. ky (kat. pořadů pro TV), což je animovaná verze známé opery. Studentskou cenu získal zmíněný nizozemský film o Elliotu Carterovi. Tři Čestná uznání obdržely Rakousko za Imagine Imagine o slavné Lennonově písni, Německo za Furtwänglerovu lásku (o legendárním dirigentovi) a za Svěcení jara, verzi Stravinského díla. Byly uděleny i nesoutěžní ceny, z nichž jednu tzv. Harmony Foundation získala šéfdramaturgyně brněnského studia ČT Marie Kučerová.

35

Předseda poroty MacGibbon při vyhlašování cen konstatoval: „Rostoucí převaha dokumentárních snímků na festivalu vnucuje otázku, zda nemáme zavést nový systém cen, protože jedna pro dokumenty je příliš málo.“ A hudebním publicistům a možná i dalším návštěvníkům by určitě prospělo posunutí termínu o několik dní dříve, protože návaznost na Pražské jaro značně omezuje možnost informování o Zlaté Praze, a stává se tak kontraproduktivní. !

T E L E V I Z E !

P R A H A ,

N Á R O D N Í

D I VA D L O

Vanda v Národním divadle po pětasedmdesáti letech

!

Š A L D Y

V

L I B E R E C ,

D I VA D L O

F.

X .

Foto František Ortmann

anda, první velká opera Antonína Dvořáka, je snad nejhanebněji zanedbávanou operou ze skladatelových raných jevištních děl. Vznikla v roce 1875; její premiéra o rok později překročila umělecké možnosti Prozatímního divadla v Praze a těch několik dalších repríz bylo uváděno ve výrazně zkomolené podobě. Konečný hřebík do rakve znamenal pro eventuální další uvádění Vandy velký úspěch Dvořákovy druhé velké opery, Dimitrije. I když Dimitrij měl mnohem lepší libreto, partitura Vandy je lyričtější s řadou vysoce působivých dramatických pasáží. Současná inscenace v Národním divadle (premiéra 9. 5. 2004), první od roku 1929, se uskutečnila v rámci oslav 100. výročí Dvořákovy smrti a byla zároveň součástí osvícené politiky nového ředitele Národního divadla Daniela Dvořáka v uvádění zapomenutých děl z prvního období české národní opery. Bohužel tento konkrétní případ oživení opomíjeného díla se ukázal být daleko více zklamáním, než osvíceným počinem. Scéna Daniela Dvořáka byla účelná, nicméně točna uprostřed jeviště zesílila statické prvky režie Vladimíra Darjanina a spoře vyjádřený vzájemný vztah klíčových postav i absence zrcadlení vášnivých aspektů této pozoruhodné partitury připomínal ve výsledku spíše oratorium na kolečkových bruslích. Naopak kladem bylo finále 2. aktu s jeho nádherně rozvinutými harmoniemi a řada velmi působivých míst v 5. aktu. V kontrastu k těmto dokonalým místům však stály některé katastrofálně volené škrty. Ob-

sáhlé finále 1. aktu bylo nejen chybně upraveOleg Korotkov (Pohanský velekněz) no, ale ještě větším omylem bylo vynechání a Olga Romanko (Vanda) postavy německého hlasatele, což připravilo árii Vandy o velkolepý vrchol a donutilo ji k trapně prudkému odchodu. Hloupé bylo ve 4. aktu zrušení důležité části bitvy a triumfálního pochodu, který je velkolepou poctou Gounodovu Faustovi. Řada pěveckých výkonů byla velmi dobrých. Olga Romankova v titulní roli vypadala dobře a stejně dobře i zpívala, přes omezené dynamické rozpětí. Valentin Prolat obdařil Slavoje zvučným hlasem a skvělou baladu v 1. aktu zazpíval s patřičným citem. Ztvárnění padoušské role Rodericha Ivanem Kusnjerem bylo působivé a Yvona Škvárová zpívala zlověstnou čarodějnici Homenu sonorním hlasem. Interpretace dirigenta Gerda Albrechta, který partituru zná do nejhlubších detailů, byla přímočará a přesvědčivá, i když nemohla zakrýt hrubé rozpory způsobené škrty. Přes všechny nedostatky libreta ve stavbě i veršování je v Dvořákově hudbě dostatek zářivých míst, aby přesvědčily o životaschopnosti této opery, nicméně provedení v Národním divadle přineslo rozhodně jen částečný zážitek. Daniel Dvořák má schopnost být jedním z velkých ředitelů Národního divadla, ale jestAntonín Dvořák: Vanda. Dirigent: Gerd Albrecht, režie: liže se má v případě zásadně důležitých oživení Vladimír Darjanin, scéna: Daniel Dvořák, kostýmy: Lúddnes už neznámých děl, jako je právě Vanda, vy- mila Várossová, choreografie: Pavel Ďumbala. Národní varovat obžaloby z takových počinů, pak za nimi divadlo v Praze, premiéra 9. 5. 2004. Autor recenze je britský muzikolog a kritik. musí ředitelství stát celým srdcem. !

Jan Smaczny

Lepší podívání než poslouchání Josef Herman

J

ak známo, Kouzelnou flétnu napsal Wolfgang Amadeus Mozart pro předměstské vídeňské divadlo v duchu tehdejší lidové divadelní zábavy, ovšem zároveň do ní vložil vážné poselství. Zatím jsem neviděl inscenaci, která by dokázala přirozeně propojit onu lidovou notu se vznešenými filozofickými pasážemi. Poslední liberecké nastudování režiséra Romana Meluzína jde u nás obvyklou cestou stylizovaného tvaru, z něhož stejně obvykle vyčuhuje ostře komická postava Papagena. Meluzín také důsledně vyprázdnil scénu, ponechal pouze dvojici různě sestavitelných schodišť

a různá pozadí scény, z nichž nejvýraznější byla bonsai jako odkaz na orientální svět coby možná konotace filozofické roviny příběhu Tamina. Sympatická, i když možná málo důsledná však byla Meluzínova snaha o jemné gagy nejen v akcích, ale také ve slovech šikovného překladu Václava Maidla, zpěvní texty zůstaly v německém originále. Správně se režisér pokoušel vylehčit i jednání postav, odezvu však našel jen u Josefa Zedníka jako Monostata (věcného, hodně podobného tomu, kterého Zedník nastudoval s pražskou konzervatoří) a hlavně Nikolaie Nekrasova v roli Papagena. Ten stíhá premiéry v těsném sledu po celé republice, a přestože pěvecky vesměs dobře, divím se, že mu operní šéfové jeho údernictví

36

trpí – je to symptom nedobrých poměrů v současném českém operním divadle. Až v Liberci se však Nekrasov pochlubil přirozeným hereckým talentem, nepřehrává, je mrštný, hybný, navazuje bezprostřední kontakt s publikem a dobromyslnou mimikou kulatého obličeje hlásá do hlediště životní optimismus postavy Papagena. A sice s ruským akcentem, ale zcela po smyslu a s lidovým nadhledem právě on sází vypointované slovní vtipy. Škoda, že ostatní postavy už spíše jen opakují obvyklé postoje a gesta, zvláště zkoušky Tamina a Paminy zůstaly bez sebemenšího režijního či hereckého nápadu. Větší problémy jsou však s hudebním nastudováním. Orchestr se sice vystříhal větších

chyb a dirigent Martin Doubravský vedl premiéru ve vhodných svižných tempech, jenže zvláště ve zpěvních partech zůstal výsledný zvuk na hony vzdálen mozartovskému ideálu. Spolu se jmenovanými se mu blížila Věra Poláchová coby Pamina, Pavel Vančura, který však nejhlubší tóny partu Sarastra nemá, a Jiří Přibyl. V postavě Tamina střídal Václav Lemberk uvolněné pasáže s přepínáním hlasu, zato věcně pronášel mluvené dialogy. Tři dámy byly hodně nesezpívané vinou ostře a nečistě intonující Gabriely Kopperové a neméně ostře a s vibratem zpívající Liany Somičové, Renata Pachmanová part Papageny intonačně nezvládla vůbec. Lucie Mlynářová je zřejmě nadějná Královna noci, ale zatím jí pro roli chybí zkušenosti i síly. Také tři Géniové z dětského sboru Severáček (v programu nejsou uvedeni ani oni, ani jejich postavy!) intonovali nečis!

P R A H A ,

Ř Í Š E

tě, což ještě podtrhlo jejich nazvučení. Liberecké publikum by si už zase jednou zasloužilo víc než jen opatrně kultivované průměrné inscenace. !

Foto archív

D I V A D L O

Wolfgang Amadeus Mozart: Kouzelná flétna. Překlad mluvené prózy Václav Maidl, dirigent Martin Doubravský, režie Roman Meluzín, sbormistr Martin Veselý, scéna Václav Vohlídal, kostýmy Ivana Brádková, premiéra v Divadle F. X. Šaldy v Liberci 21. 5. 2004.

Z inscenace…

L O U T E K

Sám Mozart by neuvěřil!

K

dyby mu někdo tvrdil, že se jeho opera Don Giovanni dočká v loutkovém divadle v průběhu 13 po sobě jdoucích let 3000 repríz a cca 600 000 diváků, asi by se hodně smál. To slavné datum je 20. 7. 2004, ale oslava byla kvůli prázdninám v měsíčním předstihu. Vzpomínalo se, že Národnímu divadlu marionet tleskali i diváci ve Švýcarsku, Itálii, Španělsku, Africe, ve Francii, Německu, Polsku, Norsku, v Řecku. Na Islandu bylo Národní divadlo marionet mezi hosty pozvanými panem prezidentem do jeho venkovské rezidence. Když loutkové divadlo, tak tedy pohádka: Bylo – nebylo, snad bylo – nové Československo. Vánoce, od všech hranic se valí turisté lační všeho našeho. Chtějí pivo, ženy, hudbu! Karlův most, Pražský hrad, české loutky! A Mozart? Legenda stvořila obraz šťastného, Prahu milujícího skladatele. On sám ji přiživil operou oper, napsanou právě pro Prahu. A Mozart v Praze roku 1990? Nic. Ticho. Bratři Jan a Daniel Dvořákovi ho slyšeli a měli nápad. Našli ideální scénu, jediný původní sál v Praze v originálním stylu art deco– amatérské divadélko Říše loutek. Rarita. Od otevření ve 20. letech 20. století. Se tu dodnes hraje loutkové divadlo. Zjara 1991 začali „bratři intendanti“ obíhat s Donem Giovannim loutkové režiséry. Všichni odřekli. Prý málo času. Ten plynul. Když uplynul, vrátil se odkudsi Karel Brožek. A nezaváhal! Měl marionety od Anny Cigánové, z bratislavské inscenace Dona Juana. V Kladně v divadle

Lampion měl soubor profesionálních loutkářů. Operu znal zpaměti. Když přišel za herci s prací na léto, kývli všichni. A že jich bylo dost, přidal postavu dirigenta Mozarta. Měsíc si loutkáři 24 hodin denně pouštěli do uší hudbu, pokrácenou Jiřím Nekvasilem. Pak přišlo 14 dní večerních

dveřmi z Městské knihovny, vtekl do ztemnělého divadla neplatící vandal – voda. Naštěstí zábrany kolem řeky nepustily Vltavu do kanceláře k dekoracím a loutkám. A v únoru 2003 se již v obnoveném divadle děkovalo všem, kteří pomohli. I proto je 3000. repríza v sále Říše loutek. Tak Foto Josef Ptáček

Lenka Hniličková

Dřevěný Amadeus

a nočních zkoušek – 10 minut hudby na den. Povedlo se. Premiéra byla na Den dětí. Už za měsíc se děly věci! Denně narváno, dvě představení, aby se dostalo na všechny zoufalce na ulici. Stá repríza – sto šampaňských! Tisícovka – Valdštejnský palác. 2000 – Mozart opět dirigoval Giovanniho ve Stavovském divadle! Následoval tvrdý úder – 13. srpen 2002. Slizce,

37

takhle prosté to bylo. „Hit milénia“, opera Don Giovanni Národního divadla marionet ze Žatecké jedna, přečkal nejen rozpad státu, drzé epigony na Můstku a Královské cestě i pětisetletou vodu, ale i vstup do nového tisíciletí a do Unie. A že jsou loutky, Mozart i Don Giovanni nesmrtelní, žijí dosud! Tak zlom vaz, lipový Amádee. Na zdraví, loutkáři! !

Z P R Á V Y

Z

D O M O V A

Hudba v Praze PRAŽSKÉ JARO, stejně jako celý evropský hudební život, ovlivní v roce 2006 dvoustépadesáté výročí narození W. A. Mozarta. Česká metropole bude velikána světové kultury připomínat přinejmenším díky jeho pražským pobytům a skutečnosti, že zde dirigoval premiéru Dona Giovanniho. Mozarta nemůže vynechat podle svého ředitele Bělora ani Pražské jaro, ale jako protipólem se bude na podobné úrovni zabývat dílem Dmitrije Šostakoviče. „Mozart bude hlavním tématem, ale festival bude mít i další témata,“ prohlásil. Bělor podle příprav a plánů už nyní odhaduje, že „mozartovské manévry budou až zničující“ – nejen v Česku, ale zejména v Rakousku. V Mozartově rodišti Salcburku chystají mimo jiné uvedení všech jeho 22 oper a pozadu nechce v hudebních aktivitách zůstat ani Vídeň. Pražské jaro chce mimo jiné nadstandardním způsobem spolupracovat s Národním divadlem na co nejatraktivnějším provedení Dona Giovanniho. Festivalem ten rok projde i řada dalších mozartovských projektů. Pražské jaro ale bude hledat cesty, jak nebýt v prezentaci Mozarta únavné, a bude se zabývat i jeho současníky, ať už českého původu, nebo v Čechách působícími. Festival podle Bělora požádá také české a možná i zahraniční autory, aby napsali pro rok 2006 pro Pražské jaro nové skladby. PĚVECKÝ SBOR Vysoké školy pro evangelickou církevní hudbu z bavorského města Bayreuth připomněl (24. 5.) sté jubileum úmrtí Antonína Dvořáka, které se letos stalo celosvětově významným podnětem pro hudební dramaturgy. Koncert se uskutečnil v katolickém kostele Panny Marie Sněžné. Na programu byla Dvořákova Mše D dur a vedle ní varhanní a vokální duchovní díla Bacha, Stanforda a Messiaena. Zazněly také improvizace mladých varhaníků na moteta, která na témata gregoriánského chorálu napsal M. Duruflé. Těleso každý rok mimo jiné nastuduje a uvede jedno velké oratorní dílo. Za pražským koncertem stojí Mezinárodní společnost Antonína Dvořáka, jejímž předsedou je klavírista Radoslav Kvapil. ČESKÁ KOMORNÍ FILHARMONIE uspořádala (27. 5.) Klasické květnové gala. V hotelu Crowne Plaza s ní vystoupili dirigent Stanislav Vavřínek a violoncellistka Doris Untch (Mozart, C. Ph. E. Bach, Dvořák, L. Koželuh).

zinárodní organizaci místopředsedou. Klánský tvrdí, že zájem o festival v Mariánských Lázních rok od roku roste. Počtem koncertů je jedním z největších chopinovských festivalů na světě. Největší akce k Chopinově poctě – třítýdenní – se pořádá v polských Dušnikách.

tmar iew Bit

Zbignx–21. 4. 2004 xx

Aranžér, skladatel a sólista na saxofon, člen Ostravského rozhlasového orchestru v letech 1964–1993, zemřel ve věku 69 let. ! KONCERT K JUBILEU PETRA EBENA uspořádalo (17. 5.) Svatojakubské Audite Organum. Komenského Labyrint světa a ráj srdce v Ebenově zpracování přednesli varhanice Irena Chřibková a herec Martin Stropnický. U PŘÍLEŽITOSTI 89. NAROZENIN skladatele Jana Hanuše uspořádalo v neděli 13. června odpoledne benediktinské arciopatství spolu se soubory Coro piccolo & Orchestra piccola pod vedením svého zakladatele a dirigenta Marka Valáška v bazilice sv. Markéty v Břevnově koncert z Hanušovy duchovní tvorby. Zazněly zde části z jeho Missy parstoralis, op. 25, Flos florum, op. 118, Tři chvály k Nejsvětější svátosti, op. 65, Pater noster a Píseň bratra slunce, op. 100 – to vše pod shrnujícím názvem Cantico delle creature. Vřelého úvodního slova se ujal převor kláštera P. Siostrzonek, průvodní slovo k jednotlivým skladbám měl sám autor. Početné publikum zahrnulo autora i interprety srdečnými ovacemi.ZÁKLADNÍ UMĚLECKÁ ŠKOLA z Trhanovského náměstí v Hostivaři uspořádala (2. 5.) hudební odpoledne ve Valdštejnské zahradě. Vedle pěveckých sborů školy, Hostivařského komorního orchestru (loňského laureáta celostátní soutěže komorních orchestrů Concerto Bohemia) a dechového orchestru Junior vystoupilo Saxofonové kvarteto Bohemia.

Hudba v Čechách CHOPINŮV FESTIVAL v Mariánských Lázních se bude letos konat (21.–28. 8.) popětačtyřicáté. Vystoupit mají mimo jiné americký pianista Adam Wodnicki, britský klavírista Ian Fountain a Martin Kasík, dále Japonka Yurie Miura, Švýcar Olivier Cave a původem estonská klavíristka Diana Yofe, která nyní žije v Německu. Během festivalu se v Mariánských Lázních sejde (27. 8.) také výbor Mezinárodní federace Chopinových společností. Předseda pořádající Společnosti Fryderyka Chopina a prezident festivalu Ivan Klánský je v me-

CEMBALISTKA ZUZANA RUŽIČKOVÁ zahájila (30. 5.) vystoupením v Plzni (J. S. Bach) šestidílný cyklus koncertů Hudba v synagogách Plzeňského kraje. V dalších programech hrají někteří členové České filharmonie, ale i další interpreti. Koncerty se konají v Kasejovicích na jižním Plzeňsku, v Radnicích na Rokycansku, v Kdyni na Domažlicku a v Dobré Vodě u Hartmanic na Klatovsku. Festival skončí (14. 9.) koncertem v plzeňské Velké synagoze. KARLOVARSKÝ SYMFONICKÝ ORCHESTR se zřejmě do konce července vrátí do svého původního působiště ve Dvořákově sálu Lázní III. Objekt muselo těleso opustit v září 2002 kvůli požáru. Dočasně využívalo ke zkouškám i koncertům Zanderův sál v Lázních I nebo městské divadlo. LITOMĚŘICKÉ VARHANNÍ LÉTO nabízí (26. 5. –15. 9.) celkem šest koncertů v katedrále sv. Štěpána. První patřil Zuzaně Ferjenčíkové. Dalšími varhaníky jsou Pavel Kohout, Lubov Shishkhanova, Peter Bannister a Jaroslaw Malanowicz. Zpestřením byl (14. 6.) koncert sboru Trinity Choir z Bostonu s varhaníkem Michaelem Kleinschmidtem. SKUTEČ byla (kolem 23. 5.) dějištěm festivalu věnovaného tamnímu rodáku Václavu Janu Tomáškovi (1774--1850) a dílu Vítězslava Nováka, který tam v roce 1949 zemřel. Účinkovali manželé Spurných a další interpreti, regionální pěvecké sbory a několik dětských sborů. * Vedoucí hudebněhistorického oddělení Českého muzea hudby Markéta Kabelková je přesvědčena, že Tomáškova hudba je na dobré cestě k větší známosti. V nahrávkách je ze skladatelské generace první poloviny 19. století z českých zemí zastoupena nejpočetněji. Jeho klavírní skladby i písně podle ní snesou srovnání se Schubertovými. Kabelková je autorkou expozice v jeho rodném domě a již několik let pracuje na tematickém katalogu Tomáškových děl. Téměř kompletní Tomáškova notová pozůstalost je od roku 1874 uložena ve fondech Národního muzea. Je to více než sto autografů, bezmála dvě stovky opisů jeho skladeb a přes tři sta položek

38

starých tištěných vydání. Zajímavosti jsou ještě i mimo Prahu – v knihovnách, muzeích, archivech a v nezpracovaných sbírkách not na kostelních kůrech. Více než 70 položek týkajících se Tomáška je podle Kabelkové ve vídeňské Národní knihovně a podobný počet ve Státní knihovně v Berlíně, další v Mnichově, Bratislavě či Drážďanech. * Klavírista Petr Jiříkovský zařadil Tomáškovu hudbu do programu recitálu na festivalu 13 moravských měst Concentus Moraviae, a to (12. 6.) v Mikulově. Pražská komorní filharmonie uvedla zjara Tomáškův klavírní koncert. Několikrát letos už zaznělo také Rekviem. HUDEBNÍ FESTIVAL ANTONÍNA DVOŘÁKA, jehož 36. ročník vrcholil koncem května v Příbrami, chce v budoucnu překročit hranice regionu. Všechny koncerty byly letos téměř vyprodané, z 80 procent zaplnili koncertní sály především obyvatelé města a blízkého okolí. Město letos při výběru účinkujících vsadilo na uznávané interprety (Šporcl, Urbanová), na vyšší úroveň za vyšší cenu. HOUSLISTKA GABRIELA DEMETEROVÁ povede v létě v západních Čechách už čtvrtým rokem festival a mistrovské kurzy Barokní perly. V Plasích, Manětíně a dalších místech na Plzeňsku se uskuteční (19. –-28. 8. sedm koncertů, jejichž výtěžek má alespoň symbolicky pomoci tamním památkám. Demeterová se v Manětíně během jednoho týdne věnuje zhruba patnácti houslistům ve věku od deseti let. Horní věková hranice není stanovena. Kurzů hry na cembalo a kladívkový klavír, které povede Giedré Lukšaité-Mrázková, se má zúčastnit zhruba dvanáct mladých hráčů.

Hudba na Moravě a ve Slezsku JANÁČKŮV VEČER v sále Kulturního zařízení města Valašského Meziříčí nabídl (13. 5.) k letošnímu 150. výročí narození skladatele koncert mužského pěveckého sboru Beseda s dirigentem Stanislavem Machancem. ČESKÉ SNY, cyklus koncertů, jehož cílem je představit známější i méně známé české skladatele domácímu a zejména zahraničnímu publiku, začaly (3. 6.) – úvodním koncertem festivalu 13 moravských měst Concentus Mora-

Z P R Á V Y viae – v Náměšti nad Oslavou. Po českém úvodu se další koncerty uskuteční například v Bulharsku, Belgii, Itálii, Lucembursku, Německu, Polsku, Švýcarsku a Velké Británii. Záštitu nad Českými sny mají ministr zahraničí Cyril Svoboda a Magdalena Kožená. Koncerty se uskuteční v 17 evropských zemích a USA, a to mimo metropole. Cyklus zahrne více než 100 koncertů s díly 76 českých autorů, včetně v Česku žijících Slováků, zástupců německé i židovské kultury a Čechů žijících v exilu. FESTIVAL MAHLER JIHLAVA bude mít (10. 9.) jako úvodní koncert vystoupení Symfonického orchestru Českého rozhlasu s Vladimírem Válkem a sopranistkou Karolinou Berkovou (Beethovenův Egmont a 4. symfonie G. Mahlera). Předcházet mu bude vystoupení mladých muzikantů – Smyčcového orchestru Základní umělecké školy na jihlavském náměstí. FRANCOUZSKO-ČESKOU HUDEBNÍ AKADEMII v Telči (1. –11. 7.) završí v prosinci ve Valdštejnském paláci v Praze koncert jejích profesorů a studentů. Letní akce je organizována jako mistrovské interpretační kurzy a kurzy komorní hudby a je spojena s koncerty účastníků. Již od počátku je akademie v Telči podle organizátorů koncipována jako evropský projekt – napomáhá mladým českým interpretům obstát v mezinárodní konkurenci a nacházet možnosti budoucí tvůrčí spolupráce. Nositelem projektu, dosud organizovaného společně městem a Francouzským institutem v Praze, se od letoška stala obecně prospěšná společnost Česko-francouzská akademie Telč, jejímž jediným zakladatelem je město Telč. Interpretační kurzy jsou určeny pro studenty konzervatoří a vysokých hudebních škol. Účastní se jich každým rokem šedesát až sedmdesát studentů z Čech, Francie i dalších evropských zemí, ale také z Japonska a Koreje. Pedagogy jsou čeští a francouzští umělci. Nadále se dodržuje původní záměr – francouzští profesoři vyučují dechové nástroje, a uplatňují tak proslulou francouzskou školu; Češi naopak vyučují v návaznosti na české tradice smyčce. MEZINÁRODNÍ VARHANNÍ FESTIVAL barokní hudby s názvem Češi v Evropě – Evropa v Čechách se uskutečnil (6. 5. –3. 6.) v Opavě. Jeho pořadatelem je agentura varhaníka Tomáše Thona. Festival založil roku 2000, kdy byly v chrámu sv. Ducha dostaveny nové varhany vycházející estetickou a dispoziční orientací z barokních nástrojů.

Letos vystoupili T. Thon, J. Tůma na kladívkový klavír (Rejcha), dále varhaník a rakouský premonstrátský kněz Dominicus Franz Hofer (Vaňhal), Helmut Franke z Německa a Ital Roberto Antonello (Černohorský).

by od B. Martinů, Lukášovo Quarteto con flauto a skladbu Hélios S. Bodorové. V červnu se soubor mj. objeví na festivalu Smetanova Litomyšl (Teml, L. Hurník, Piazzolla).

KLUB MORAVSKÝCH SKLADATELŮ v Brně uspořádal (18. 5.) koncert se dvěma premiérami: tři písně Stará bydliště na text Ivana Blatného napsal Pavel Blatný a čtyři písně na verše sprejerů s názvem Až na dno zkomponovala Jarmila Mazourová. Dále byly na pořadu skladby J. Matyse, V. Lejska, Č. Gregora a P. Slezáka.

Různé

EXPOZICE NOVÉ HUDBY se v Brně (19. –23. 5.) uskutečnila v 17. ročníku, letos pod názvem My a svět: Hledání společného jazyka. Dramaturg Jaroslav Šťastný připravil pět koncertů. Účinkovali německá houslistka Gunda Gottschalk, Kotíkův S. E. M. Ensemble, Kvartet sv. Vavřince, Dama Dama, Ensemble Konvergence, Gareth Davis a Kvarteto Arditti (G. Ligeti, M. Smolka, M. Srnka, M. Marek, B. Ferneyhough). K programu patřilo několik přidružených akcí včetně „svérázného příspěvku k Roku české hudby“, jak ho pod názvem My Country Remixed ohlásil Pavel Klusák.

Divadlo DIVADLO F. X. ŠALDY LIBEREC připravilo (3. a 4. 7.) uvedení Dvořákovy opery Jakobín v rámci kulturních programů na státním hradě a zámku v Jindřichově Hradci. DIVADLO J. K. TYLA uvedlo (5. 6.) premiéru nového nastudování Dvořákovy opery Čert a Káča. Dirigentem byl Jiří Štrunc, režisérem Ondřej Hučín, výtvarníky Milan David a Dana Hávová. BAVORSKÝ STÁTNÍ BALET hostoval poprvé v Praze ve dnech 19. a 20. 5. v Národním divadle. Soubor vedený českým tanečníkem Ivanem Liškou představil večer složený ze tří baletů – na Stravinského Svatbu (chor. Jiří Kylián), na Brahmsův klavírní kvintet (chor. G. Balanchine) a na hudbu Thoma Wilemse (chor. W. Forsythe). ENSEMBLE MARTINU vystoupil (3. a 4. 5.) v Divadle Duncan Centre při tanečně-koncertních představeních (Martinů, Ibert, Bodorová, Rataj). Při Tanvaldském hudebním jaru zahrál na úvodním koncertě (1. 5.) tři sklad-

BRITSKÁ DVOŘÁKOVA SPOLEČNOST oslavila v Praze třicet let. Připomněli si to společně její zahraniční a čeští členové (28. 5.). Zájmové společenství sdružuje především na britských ostrovech přes 700 lidí, které spojuje zájem o hudební kulturu bývalého Československa. Větší skupina byla v květnu na dvoutýdenním zájezdě po Čechách a Slovensku, v zimě se přijela podobná skupina na dva týdny podívat do Brna na festival Leoše Janáčka. ČESKÉ MUZEUM HUDBY letos zpřístupní po deseti letech své sbírky hudebních nástrojů a dalších pramenů k dějinám hudby. Stálá expozice v nově získaném a postupně rekonstruovaném historickém objektu v Praze na Malé Straně se má veřejnosti otevřít v druhé listopadové dekádě. Plné využití budovy v Karmelitské ulici bude možné až koncem roku 2005, celkové náklady financované ministerstvem kultury a Národním muzeem dosáhnou podle ředitelky Českého muzea hudby Evy Paulové zhruba 200 milionů korun. Záměrem chystané expozice, i když bude vycházet z vystavení historických i modernějších hudebních nástrojů, není podle ředitelky jen ilustrací dějin hudby, ani prezentace nástrojů jako dokladů řemeslné a umělecké zručnosti, ale jejich přiblížení jako prostředníků mezi člověkem a hudbou, jako „nositelů hudby“. PAMÁTNÍK ANTONÍNA DVOŘÁKA ve Vysoké u Příbrami přibližuje od poloviny května návštěvníkům významné inscenace Dvořákových oper na světových hudebních scénách v Paříži, Londýně, Lipsku, Berlíně, Vídni či New Yorku. Přístupná bude do konce roku 2005. Součástí výstavy Světoví interpreti Antonínu Dvořákovi jsou vyznání současných umělců skladateli, od jehož úmrtí uplynulo 100 let. PETER GABRIEL, britský zpěvák, skladatel a multiinstrumentalista, vystoupil (17. 5.) v hale na pražském Výstavišti poprvé před českým publikem. Kromě písní z alba Up zahrál hity, které složil v jednotlivých fázích své více než pětatřicetileté hudební kariéry.

39

Z

D O M O V A JAN MAZAN, mladý kytarista, absolvent pražské konzervatoře a AMU, uskutečnil v první polovině června turné po Japonsku. Hrál na sedmi koncertech v Ósace, Jokohamě, Tokiu a Sapporu (Bach, Duarte, Dvořák, Falla, Hattori, Paganini, Piazzolla). FRANTIŠKA KOVAŘÍČKA, skladatele, čestného předsedu Hudební mládeže a někdejšího ředitele pražské konzervatoře, připomněli (15. 5.) při příležitosti jeho nedožitých osmdesátin účastníci pietního setkání v Horní Rovni u Pardubic, kde je pochován. Narodil se v sousedních Litětinách. V kostele se uskutečnil koncert mladých umělců na němž vystoupil pěvecký sbor Salvator z Chrudimi (Hassler, Gounod, Říhovský, Lukáš, Židek, Foerster), houslistka Eva Kerlická (Bach) a cellista Tomáš Jamník (Kovaříček). O spolužákovi promluvil J. Feld. REKONSTRUKCE RODNÉHO DOMU G. MAHLERA v Kalištích získala v soutěžní přehlídce architektonických prací dvě ceny: Grand Prix 2004 v kategorii rekonstrukce obdržel architekt Vladimír Krátký a za interiér staré části architekt Jiří Pelcl. Čestné uznání pro investora získalo občanské sdružení Mahler 2000 a obec Kaliště. JAZZ MEETS WORLD, festival etnické hudby a jazzu, pokračoval v květnu dalšími koncerty. 17. 5. v Redutě vystoupil poprvé v České republice americký kytarista a zpěvák Joel Harrison se skupinou Free Country a zahráli hudbu ze stejnojmenného posledního CD kapely. Koncert navštívil i prezident ČR Václav Klaus. 24. 5. v Městské knihovně již po několikáté v Praze zahrála folklorní skupina ze sibiřské Tuvy Huun-Huur-Tu známá tzv. hrdelním zpěvem. Jarní část Agharta Jazz Festivalu zakončil 17. 5. v Lucerna Music Baru koncert trumpetisty Laca Decziho a jeho kapely Celula New York. O den později stejná kapela zahrála na třetím koncertě festivalu Jazz na Hradě v románském sklepení Hradu. V rámci etnického festivalu Respekt Plus vystoupila 4. 5. v žižkovském Paláci Akropolis marocká skupina B` Net Marrakech . (vla) POLSKÁ ROMSKÁ KAPELA KALE-BALA ze Spiše doprovodila písněmi zahájení výstavy Polští Romové na nádvoří Klementina (3. 5.). Výstavu uspořádala Národní knihovna ČR. Slavnostní premiéry maďarského filmu Vagabund režiséra Györgye Szomjase se v sále Maďarského kulturního institutu v Praze zúčastnila i skupina

Z P R Á V Y

Z

D O M O V A vil vydavatel v zahradě Muzea Antonína Dvořáka 24. 5. Faksimile vychází v počtu 1000 výtisků a je pořízena nejmodernější počítačovou technikou, která odhaluje všechny skladatelovy dodatky a retuše. (vla)

Hudební nakladatelství

EDITIO BÄRENREITER PRAHA, spol. s r. o. nabízí dvě novinky z dílny Petra Ebena (*1929)

CAMERATA NOVA 2004. V pondělí 7. června koncertem Pardubického komorního orchestru s dirigentem prof. Otakarem Tvrdým skončil v kostele sv. Vavřince v Náchodě 4. symfonií Víra, naděje a láska Josefa Vodáka (který byl provedení přítomen) 34. ročník festivalu Camerata nova Náchod 2004. Letošní festival pořádaný v rámci oslav 750 let města Náchoda, přinesl celkem sedm koncertů. Pět z nich bylo mimo Náchod. V Mariánské kapli v Opočně hrál komorní orchestr Musica quinta essentia řízený Ivanem Kadlecem se sólisty Marií Lamešovou (viola) a Ladislavem Schneiderem (violoncello), v dobruš-

Petr Eben UNIVERSI Liturgická věta pro klavír H 7917 ISMN M-2601-0238-5 rozsah 20 stran, cena 170 Kč Koncertní skladba Universi Petra Ebena je dalším z výsledků jeho celoživotní inspirace gregoriánským chorálem. Způsobem typickým pro svou pozdní tvorbu zde autor vykládá gregoriánské téma, v tomto případě graduale 1. neděle adventní, velmi volně a bez přílišných vnějších efektních příkras. Nikterak virtuózní, přesto interpretačně náročné a zároveň vděčné dílo bylo zkomponováno na objednávku pro 56. ročník Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro.

CONCERTINO PASTORALE H 7877 ISMN M-2601-0217-0 rozsah 36 stran, cena 225 Kč

VELKÁ SOUTĚŽ

Skladbu s vánoční tematikou Concertino pastorale pro dětské instrumentální soubory napsal Petr Eben v roce 1963. Původní obsazení tvořili tři sólisté a houslový soubor, přičemž partituru autor považoval za různě obměnitelný particell. Roku 1997 partituru revidoval, doprovod rozšířil na smyčcový orchestr a jako sólové nástroje zvolil zvukově kontrastní flétnu, hoboj a klarinet. Troje sólové housle byly zachovány jako alternativa. Definitivní verze Concertina pastorale není určena pouze dětským nebo amatérským souborům, dílo je také oblíbenou součástí repertoáru profesionálních hudebních těles.

Hudebních rozhledů Milí čtenáři,

ŽÁDEJTE ZDARMA NÁŠ NOVÝ KATALOG HUDEBNIN A KNIH O HUDBĚ 2004 Na Vaše objednávky se těšíme na adrese: Editio Bärenreiter Praha, spol. s Zákaznické centrum: Pražská 179, 267 12 Loděnice u Berouna tel.: 311 672 903, 603 179 265, fax: 311 672 795 e-mail: [email protected], www.noty-knihy.cz, www.editio-baerenreiter.cz

Szalonna, která ve filmu účinkuje. Snímek pojednává o hnutí tzv. tančíren, kde se lidé amatérsky učí starým etnickým tancům z území Maďarska. Snímek podnítil zájem i o folklorní hudbu všech etnik na maďarském území. 6. 5. vystoupil v Maďarském institutu soubor staré hudby Sonora Hungarica, čtveřice hrající hudbu renesance a baroka. (vla) HUDBA VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ byl název výstavy, která během května proběhla na počest nedávno zemřelého člena Smetanova kvarteta Lubomíra Kosteckého v galerii Pyramida na Národní třídě. Na vernisáži zahrál 13. 5. i houslista Jaroslav Svěcený. SOUBOR S. E. M. ENSEMBLE Petra Kotíka hrál v Pražské Arše 18. 5. v malém složení jako trio. Uvedl skladby Kotíkovy, Mortona Feldmana a Christina Wolffa, spoluúčinkovalo vokální Kvar-

ském kostele zpíval komorní smíšený pěvecký sbor Camerata Praha vedený Janou Žofákovou a hrál komorní orchestr ZUŠ Hronov, řízený ředitelem školy Josefem Vlachem. V Jiřinkovém sále Muzea Boženy Němcové v České Skalici nadchl posluchače Moravský komorní orchestr z Brna řízený prof. Rudolfem Šťastným a violoncellista Karel Chudý. V kostele na Novém Hrádku se představil Milan Poutník s dechovým triem Musica per fiati Náchod, v Červeném Kostelci hrála Příbramská filharmonie s dirigentem Milanem Bouškem. Úvodní koncert byl ve čtvrtek 27. května v náchodském divadle. Tradičně zahajoval místní komorní orchestr Slávy Vorlové vedený Jindřichem Roubíčkem, hlavním organizátorem festivalu. V Mozartově klavírním koncertu Es dur hrál prof. Tomáš Víšek. Zaujaly i Melodické variace pro smyčce Slávy Vorlové, náchodské rodačky a patronky orchestru . (af)

až na jednu byly vaše odpovědi na naši minulou otázku – Kdy a kde se uskutečnila světová premiéra I. verze Dvořákovy opery Dimitrij – opět všechny správné. Ti, kteří napsali datum 8. října 1882 a Nové české divadlo, byli zařazeni do slosování a mohou se nalézt v trojici našich vítězů:

r. o.

teto svatého Vavřince a brněnský soubor DamaDama. VÝSTAVU O DIRIGENTU RAFAELU KUBELÍKOVI otevřela Česká filharmonie spolu s festivalem Pražské jaro v úterý 18. 5: v Rudolfinu. Během koncertů ji mohou navštívit zájemci ve foyeru balkonu Rudolfina. Navazuje na výstavu o Václavu Talichovi a stejně jako tu ji připravil Petr Kadlec. Ten spolu s Romanem Bělorem a Ivanem Medkem promluvil i na zahájení výstavy. FAKSIMILE AUTOGRAFU DVOŘÁKOVY NOVOSVĚTSKÉ SYMFONIE vydal jako první svazek nové edice Muzeum Tomáš Kirschner a jeho agentura Thomas. Dvousvazkové vydání – v prvním je samotný autograf, ve druhém vědecký komentář Jarmila Burghausera doplněný Milanem Kunou a stať Markéty Hallové o osudech díla – předsta-

40

123

Věra Kolouchová, Valašské Meziříčí Růžena Svobodová, Praha Libuše Hertlíková, Kladno

Blahopřejeme. A naše první otázka na prázdniny, kdy budete odpočívat a půjde vám zajisté vše samo, zní: Uveďte jméno významného propagátora hudby Leoše Janáčka v zahraničí, který mj. jako první přeložil libreto Její pastorkyně do němčiny. Své odpovědi zasílejte nejpozději do 18. července 2004 na adresu Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailovou adresu [email protected]. Se soutěžní otázkou se můžete seznámit dokonce již v předstihu na našich webových stránkách http://hudebnirozhledy.scena.cz, kde je zkrácená verze tohoto čísla uveřejněna od 28. června. Kromě správných odpovědí, prosím, nezapomínejte psát čitelně a uvádět pokaždé i plné znění vašeho křestního jména.

Z E !

M N I C H O V,

B AV O R S K Á

S T Á T N Í

O P E R A

Zbyněk Brabec

M

ilovníci oper Richarda Wagnera si v Mnichově opravdu přijdou na své. V letošní sezoně byl dvakrát cyklicky uveden celý Prsten Nibelungův (dirigent Zubin Mehta) a tři další inscenace: Tannhäuser (4x), Parsifal (5x), Lohengrin (5x). V rámci letošního letního operního festivalu má 29. 6. premiéru opera Mistři pěvci norimberští a následovat budou další čtyři reprízy. V dubnu mohlo mezinárodní publikum v Mnichově vidět Parsifala a Lohengrina, první představení letošní série Parsifala se uskutečnilo 4. 4. Inscenace režiséra Petera Konwitschneho, která měla premiéru v roce 1995, však příliš nezaujala ani po výtvarné stránce, ani vedením pěvců. Zde se dokonce režisér dopustil prohřešku proti logice děje, když v závěru 1. dějství při scéně odhalení sv. Grálu nenechal Parsifala celému rituálu přihlížet. Ani obsazení náročných sólových rolí nebylo hvězdné. Ze všech pěvců nejvíce zaujal Jan-Hendrik Rootering v roli Gurnemanze a za Franze-Josefa Kapellemanna zaskakující Tom Fox jako Klingsor. John Keyes zpíval titulní roli s přehledem, nicméně fyzicky než jako „čistý bloud“ působil spíše jako Tarzan či indián (též vinou kostýmu). Poněkud matným Amfortasem byl Alan Titus, Kundry zpívala Gabriele Schnaut. Svou hvězdu mělo ovšem toto představení za dirigentským pultem. S naprostým přehledem tímto představením v Mnichově debutoval mladý dirigent Philippe Jordan, ověnčený již úspěchy z Berlína, Říma, Houstonu, Vídně i Metropolitní opery v New Yorku. Výborný orchestr Bavorské státní opery reagoval na jeho přesně modelovaná gesta velice citlivě a přesně. Bylo radostí sledovat, co Jordan všechno dokáže ukázat. Navíc měl velký smysl pro celkovou tektoniku díla, naprosto neomylně a dramaticky správně vycítil metrum každé fermaty, výborně volil tempa (na nahrávkách se liší pojetí různých dirigentů až o 50 minut!) a vystavěl jednotlivé scény. Je to jeden z nejtalentovanějších dirigentů nastupující generace (nar. 1974), který má jistě velkou kariéru před sebou. V podobných superlativech již nelze hovořit o dirigentovi Philippu Auguinovi, který 30. 4. řídil Lohengrina. Jeho příliš racionální pojetí postrádalo větší smysl pro nuance, z orchestru se ozývaly nepřesnosti (což v Mnichově nebývá zvykem) a ani souhra mezi sborem a orchestrem nebyla vždy naprosto ideální. Moderní inscenaci na poměrně náznakové scéně vytvořil v roce 1999 dnes již zesnulý režisér Götz Friedrich. Svou koncepci založil na ostře profilovaných charakterech všech postav a jejich zcela jasném jevištním vedení. Významnou součástí jeho koncepce byla i práce se světlem, dotvářející jednotlivé dramatické situace. Obsazení mužských rolí bylo perfektní. Představení dominoval Ben Heppner v titulní roli, jeden z nejlepších světových tenoristů současnosti. Jeho průrazný, výborně posazený hlas měl jak dostatečný dramatismus, tak potřebnou lyrickou něhu. Vynikající byl již tradičně René Pape jako král Jindřich, Bo Skovhus v roli hlasatele i Sergej Leiferkus v roli Telramunda, byť není typickým pěvcem tohoto oboru. Ve stínu vynikajících mužských výkonů byly kreace Melanie Diener v roli Elsy i Lioby Braun jako Ortrudy. Obě představení byla nadšeně přijata zcela vyprodaným hledištěm. !

Foto archív

Wagner v Bavorské státní opeře Richard Wagner

41

Z A H R A N I Č Í

Z P R Á V Y

Z E

Divadlo V MOSKEVSKÉM VELKÉM DIVADLE se 8. 5. strhla při představení Čajkovského opery Mazeppa výtržnost. Asi 20 stoupenců pravicového křídla Národní bolševické strany, jejímž vůdcem je kontroverzní ruský autor Eduard Limonov, vniklo na jeviště, zatímco ostatní obklíčili vládní lóži. Chtěli tak vyjádřit svůj odpor k 2. období prezidenta Vladimira Putina, které bylo schváleno 7. 5. SYRSKÁ OPERA, první operní dům v této zemi vůbec, byl otevřen v Damašku. Nadaci pro výstavbu operního komplexu založil v roce 1970 otec současného syrského prezidenta Bashara Assada, již zesnulý bývalý prezident Hafez Assad. Projekt byl zastaven v důsledku arabsko-izraelské války v roce 1973 a v důsledku ekonomické krize nepokračoval ani v 80. letech. Otevření bylo plánováno na rok 1999, nicméně požár způsobený chybnou elektroinstalací poškodil budovu. Operní komplex zahrnuje operní scénu pro 1500 návštěvníků, činoherní divadlo, baletní školu a hudební institut. Generální ředitel komplexu Nabil al-Lao řekl, že celková výše nákladů za těch 30 let dosáhla 50 milionů dolarů. Slavnostní inaugurace 7. 5. se zúčastnili syrský prezident Bashar Assad, malajský král Seyd Sirajuddin a řada syrských politiků a umělců. OPERNÍ A BALETNÍ DŮM V MINSKU bude rekonstruován za tři roky místo plánovaných čtyř let, a to z rozhodnutí běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka. Rekonstrukce započne na začátku sezony 2004/05.

Osobnosti NIKOLAJ GJAUROV, světově proslulý operní pěvec bulharského původu, zemřel 2. 6. ve věku 74 let v Itálii v Modeně na následky srdečního záchvatu. Gjaurov se narodil 13. září 1929 v městečku Velingrad v jižním Bulharsku. Operní zpěv studoval na Sofijské hudební akademii a poté v Moskvě. Během své hvězdné pěvecké kariéry vystupoval Gjaurov snad na všech nejslavnějších operních jevištích světa včetně newyorské Metropolitní opery, milánské La Scaly, vídeňské Státní opery, Pařížské opery a londýnské Covent Garden, často se svou manželkou, slavnou italskou sopranistkou Mirellou Freni. Byl nazýván Fjodorem Šaljapinem naší doby a proslavil se pře-

Z A H R A N I Č Í

devším nezapomenutelnými výkony v rolích Dona Basilia v Lazebníku sevillském, krále Filipa v Donu Carlosovi, Borise Godunova v Musorgského opeře a v mnoha dalších. „S odchodem Nikolaje Gjaurova ztratil hudební svět obra,“ řekl Plácido Domingo. „Pro mě to byl poslední velký bas pro Verdiho opery v historii,“ prohlásil Carlo Bergonzi, který vystupoval s Gjaurovem v řadě nejvýznamnějších světových operních domů, „jeho smrt zanechává na operní scéně prázdno.“ KATHARINA WAGNER, pětadvacetiletá pravnučka Richarda Wagnera, má debutovat jako režisérka v Bayreuthu v roce 2007. Dcera současného ředitele festivalu Wolfganga Wagnera z jeho druhého manželství byla vybrána, aby režírovala novou produkci Mistrů pěvců norimberských. Dnes 84letý Wolfgang, který řídí festival od roku 1951, chce, aby se Katharina stala jeho nástupkyní, proti čemuž protestují jeho dcera z prvního manželství, Eva Wagner-Pasquier, a neteř Nike Wagner (dcera zesnulého Wolfgangova bratra Wielanda). Katharina je asistentkou režie v Bayreuthu od roku 1996, v roce 2002 režírovala Bludného Holanďana ve Würzburgu a v květnu 2004 Lohengrina v Budapešti. Na inscenaci Mistrů pěvců v Bayreuthu 2007 bude spolupracovat s výtvarníkem scény a kostýmů Alexandrem Dodgem a dramaturgem Richardem Sollichem, neboli se stejným týmem, s nímž již pracovala ve Würzburgu a Budapešti. Hudebního nastudování se ujme německý dirigent Sebastian Weigle. Festival nabízí každoročně nové inscenace Wagnerových oper. Tento rok je pod inscenací Parsifala podepsán provokativní režisér Christoph Schlingensief, diriguje Pierre Boulez, v roce 2005 bude režisérem Tristana a Isoldy Christoph Marthaler a v roce 2006 uvede celý Ring dánský filmový režisér Lars von Trier. SIR ELTON JOHN shromáždil 1 milion liber určených na stipendia pro studenty Royal Academy of Music v Londýně. Sir Elton sám získal více než před 30 lety stipendium této nadace, a to na 6 let. Nyní založil nadaci s cílem pomoci mladým studentům z chudých poměrů. V interview pro Times prohlásil, že chce akademii „splatit dluh.“ Mluvčí akademie označil Eltonovu nadaci za „fantastickou“ a zdůraznil, že sir Elton bude sám vývoj vybraných studentů sledovat a radit jim. Aby majetek nadace zvýšil, uspořádal jeden z nejpopulárnějších

zpěváků dnešní doby koncert v Royal Opera House. DANIEL BARENBOIM obdržel 9. 5. na slavnostní ceremonii v Izraelském parlamentu prestižní Wolfovu cenu. Řekl, že 100. 000 dolarů věnuje Palestinské univerzitě v Ramallahu. Barenboim, který se narodil v Argentině a vyrůstal v Izraeli, je označován za kontroverzní osobnost. Přes odpor izraelské veřejnosti dirigoval v roce 2001 v Jeruzalémě skladbu Richarda Wagnera, Hitlerova favorita. Ministryně školství Limor Livnat požadovala, aby Wolfova cena byla udělena Barenboimovi pouze pod podmínkou, že se dirigent veřejně za tento čin omluví, ale posléze akceptovala Barenboimovo prohlášení, že tím nikoho nechtěl urazit. Ve svém proslovu při přijímání ceny řekl dirigent, který ostře kritizuje izraelskou okupaci pásma Gazy, že izraelská politika vůči Palestincům je v naprostém protikladu s humanistickými idejemi, na nichž byl Izrael v roce 1948 založen. Ministryně Livnat vyjádřila poté politování, že si Barenboim vybral právě takovou chvíli k tomu, aby napadl stát Izrael. KIRSTEN HARMS byla jmenována od sezony 2004/05 novou intendantkou Německé opery v Berlíně. Německá režisérka Harms, která působila v letech 1995--2003 jako ředitelka opery v Kielu, nastoupí po Udo Zimmermannovi, po jehož rezignaci zůstalo toto místo celý rok prázdné. Jedním z jejích prvních úkolů bude najít náhradu za Christiana Thielemanna, který místo šéfdirigenta opustil v polovině května 2004 po ostré diskusi s městskými radními ohledně nedostatečného financování opery. Thielemann si jmenovitě stěžoval, že jeho berlínský rival, Státní opera vedená Danielem Barenboimem, je dotována mnohem vyšší částkou, zatímco Německé opeře bylo přiděleno 800. 000 euro, neboli polovina toho, co Thielemann žádal. Situace se zhoršuje od roku 1990, kdy prostředky z městského i spolkového rozpočtu plynou především na nejrůznější sociální a sanační projekty v někdejší východoberlínské NDR. HUDEBNÍ CENA POLAR byla 24. 5. udělena americkému králi bluesu B. B. Kingovi a maďarskému skladateli Györgu Ligettimu. King (78) cenu osobně převzal na slavnosti ve Stockholmské koncertní síni (kde se koná i udělování Nobelovy ceny) z rukou švédského krále Carla XVI Gustafa, Ligetti (81), který se cítil na cestu do Stockholmu

42

slabý, za sebe poslal svého sekretáře. Cenu, která pro každého obnáší 110. 000 euro, Ligetti získal za „rozšiřování hranic klasické hudby“. Předešlými nositeli ceny, kterou založil v roce 1989 nakladatel a manažer legendární skupiny ABBA, Stig Anderson, byli mj. Paul Mc Cartney, Dizzy Gillespie, Mstislav Rostropovič, Elton John, Pierre Boulez, Bruce Springsteen, Stevie Wonder, Bob Dylan a vloni Keith Jarrett. BEVERLY SILLS, slavná americká sopranistka (75), byla několik měsíců pronásledována devětatřicetiletou ženou, která byla posléze 18. 5. zatčena před newyorskou Metropolitní operou. Victoria Glover zde čekala na Beverly Sills a prohlašovala, že se s ní chce „oženit“. EDWARD SMITH bude od 1. 7. uměleckým ředitelem Göteburgského symfonického orchestru. V letech 1978--2000 stál Smith po boku sira Simona Rattlea v čele Symfonického orchestru města Birmingham.

Různé WASHINGTON KENNEDY CENTER uvedlo 11. – 14. 5. čtyři skladatele, kteří byli obětí nacismu. Zazněly 3. smyčcový kvartet, op. 43 a 2. symfonie Viktora Ullmanna, Koncert pro smyčcový kvartet a dechové nástroje Erwina Schulhoffa, Studie pro smyčcový orchestr Pavla Haase a také píseň pro soprán May Flowers Were Blooming Everywhere od Alexandra Zemlinského. Účinkovaly Hawthorneovo kvarteto a Národní symfonický orchestr pod taktovkou Jamese Conlona. RAKOUSKO vydalo zlatou minci v hodnotě 50 euro na počest Josepha Haydna. Následovat mají mince na počest Beethovena (v roce 2005) a Mozarta (2006). NEZNAMÝ AUTOGRAF J. S. BACHA byl objeven v Japonsku. Osm stran rukopisu svatební kantáty Vernügte Pleißsenstadt BWV 216 bylo nalezeno v pozůstalosti japonského pianisty Chieko Hara, který zemřel před třemi lety ve věku 87 let. Rukopis byl dříve v majetku rodiny Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, kde byl naposledy viděn v roce 1926. Celý autograf vyjma objevených 8 stran je dosud nezvěstný. PARTITURA BALETU PETRUŠKA IGORA STRAVINSKÉHO byla dána

Z P R Á V Y do aukce Sotheby v Londýně 21. 5. Vyvolávací cena byla 2 miliony liber, ale nenašel se žádný zájemce. V aukci byl dále nabídnut rukopis Mahlerovy písně Ich bin der Welt abhanden gekomennen. Rukopis věnoval Gustav Mahler v roce 1905 rakouskému muzikologovi Guido Adlerovi k jeho padesátinám. Po Adlerově smrti v roce 1941 byl autograf v majetku Richarda Heiserera, vídeňského právníka a správce Adlerovy pozůstalosti. Rukopis byl nyní restituován a do aukce ho dal Adlerův vnuk. Autograf koupil za 420. 000 liber Gilbert Kaplan, mahlerovský ctitel a dirigent jeho 2. symfonie. ROYAL FESTIVAL HALL V LONDÝNĚ bude kompletně rekonstruována. Rozpočet je 71 milionů liber. Pět milionů věnovala Dame Vivien Duffield: je to dosud nejvyšší dar od jednotlivce. Duffield zdědila bohatství po svém otci, obchodníkovi a filantropovi siru Charlesu Cloreovi. Prostřednictvím svého charitativního trustu Clore Duffield Foundation již mj. pomohla získat 100 milionů liber na rekonstrukci londýnské opery Covent Garden. Po dobu uzavření Royal Festival Hall se budou koncerty konat v Queen Elizabeth Hall, Purcell Room a Hayward Gallery v South Bank Centre. Royal Festival Hall má být znovu otevřena koncem roku 2006. LINCOLN CENTER V NEW YORKU vyhlásil 18. 5. cenu Avery Fisher Award, kterou letos poprvé obdrží nikoliv jednotlivý interpret, ale soubor, a to Emersonovo smyčcové kvarteto. Mezi dosavadními nositeli ceny jsou např. violoncellista Yo-Yo Ma, houslistka Midori, klavíristé Emanuel Ax a André Watts.

Česká hudba v zahraničí SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU vystoupil se svým šéfdirigentem Vladimírem Válkem 8. 5. v mnichovském Gasteigu. Na programu koncertu, začleněného do abonentní řady „Wiener Klassik“, byl Čajkovského houslový koncert D dur, op. 35 a Beethovenova Symfonie č. 3 Es dur „Eroica“, op. 55. Sólový part přednesl patnáctiletý Sergej Kačatrijan z Arménie, který je historicky nejmladším vítězem Mezinárodní soutěže Jeana Sibelia z roku 2000. Přes svůj nízký věk už vystupoval s několika proslu-

lými tělesy (Concertgebouw Orchester, Tokyo Philharmonic), představil se publiku v londýnské Wigmore Hall, newyorském Lincoln Center, pařížském Théâtre du Châtelet nebo curyšské Tonhalle. Koncert v Gasteigu byl jeho mnichovským debutem. Naopak SOČR vystoupil v této koncertní síni v uplynulých letech opakovaně. 7. 6. odletěl SOČR s V. Válkem na dvoutýdenní japonské turné. Jeho průběh zaznamená dokumentární film České televize. BARBORA ŘÍHOVÁ, talentovaná plzeňská klavíristka, osmnáctiletá studentka Konzervatoře Plzeň, se v první polovině května vrátila ze zahraničí s dalším významným úspěchem. Získala 1. cenu a titul laureáta na 4. mezinárodní klavírní soutěži „Jürmala 2004“, která se konala na počátku května v Lotyšsku, v přímořském letovisku Jürmala nedaleko Rigy. Po vítězství v Mezinárodní klavírní smetanovské soutěži v roce 2002 tak potvrdila svoje kvality též před zahraniční klavírní porotou. První cena z Lotyšska je o to cennější, že byla získána v konkurenci stále velmi kvalitní „ruské klavírní školy“. Soutěž v Jürmale je dvoukolová, po recitálu v 1. kole následuje finále s orchestrem, do kterého postoupilo pět klavíristů. Barbora si získala porotu i publikum hloubkou a soustředěností svého projevu, stylovou čistotou i technickou dokonalostí. Klavíristka získávala své první soutěžní úspěchy opakovaně na Prague Junior Note, během necelých tří ročníků studia plzeňské konzervatoře získala nejen dvě první ceny z mezinárodních soutěží, ale též čestné uznání v národním kole Concertina Praga a v loňském roce postup do finále beethovenovské soutěže v Hradci nad Moravicí. Barboru Říhovou pedagogicky vede ředitel Konzervatoře Plzeň Miroslav Brejcha, který si z Lotyšska přivezl ocenění mezinárodní soutěžní poroty pro nejlepšího pedagoga v nejvyšší věkové kategorii soutěže. HOUSLISTA VÁCLAV DVOŘÁK vystoupil se svými kolegy – violoncellistou Tomášem Strašilem a klavíristou Janem Petrem – v Sofii na dvou koncertech. Trio Professors (oficiální název souboru) účinkovalo 10. 5. na koncertě Českého centra v Sofii, které oslavilo 55 let vzniku a působení, a 11. 5. na slavnostním koncertě u příležitosti rozšíření Evropské unie. Mezi 1200 posluchači v největším bulharském koncertním sále Balgaria nechyběli velvyslanci stávajících zemí EU i nově při-

Z E

Z A H R A N I Č Í

stupujících. Trio Professors sklidilo za své provedení tria Dumky od Antonína Dvořáka mimořádné uznání. KOMORNÍ FILHARMONIE PARDUBICE absolvovala ve dnech 12.–18. 5. koncertní zájezd do Francie a Švýcarska. Filharmonikové nejprve vystoupili před francouzským publikem v Dijonu. Koncert v nádherném sále tamějšího Auditoria řídil šéf orchestru Leoš Svárovský a na programu byla výhradně díla českých autorů: A. Rejchy, J. L. Dusíka, L. Koželuha a J. V. H. Voříška. V sólových partech Dusíkova Koncertu pro dva klavíry a Koželuhova Koncertu pro klavír na čtyři ruce a orchestr se představili manželé Hršelovi – Pražské klavírní duo. Obě díla byla současně živě nahrána na CD francouzské produkce. Turné pokračovalo ve Švýcarsku třemi koncerty pod taktovkou Urse Schneidera. Posluchači ve městech Rorschach a Steckborn v rámci 16. mezinárodního Bodenseefestivalu přijali nadšeně skladby W. A. Mozarta, F. Schuberta a švýcarského autora 19. století Josepha Joachima Raffa. Sólového partu v posluchačsky vděčném Raffově Houslovém koncertu se ujala mladá vynikající umělkyně ze Švýcarska Judith Ingolfsson (v roce 2000 debutovala v newyorské Carnegie Hall). Úspěšný zájezd zakončil koncert v Městském divadle v Churu (Mozart, Beethoven, Dvořák). (kfp) ČESKÁ FILHARMONIE ukončila v květnu s britským dirigentem sirem Johnem Eliotem Gardinerem svou domácí sezonu v Rudolfinu a kromě koncertů v rámci Pražského jara se vydala znovu na cesty. První předzvěstí letních angažmá na prestižních evropských festivalech byly víkendové koncerty v proslulém vídeňském Musikvereinu. Dirigoval sir Charles Mackerras. Program, jak jinak ve výročním roce české hudby, byl postaven na dílech Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka. Na prvním zaznělo Dvořákovo Scherzo capriccioso a klavírní koncert (sólista Pierre Laurent Aimard), po přestávce pak Janáčkova Sinfonietta a Schluck und Jau, na druhém pak Janáčkova Sinfonietta a Dvořákova Symfonie č. 9 Novosvětská. Oba koncerty byly vyprodány, publikum nadšeně aplaudovalo. Další letní angažmá orchestru zahrnují festival v Salcburku, severoněmecký Schleswig-Holstein Musik Festival, zde jako rezidenční orchestr, a londýnské Proms. BAROKNÍ SOUBOR CAPPELLA ACCADEMICA PRAHA (umělecký vedoucí Ondřej Macek) uvedl 28. 5. v poloscé-

43

nickém nastudování na Mezinárodním Händelově festivalu v Gottingenu (SRN) operu Georga Friedricha Händela „Sosarme, Re di Media“ (Sosarmes, král médský), a to v historické aule Univerzity Georga Augusta v Gottingenu. Byly použity napodobeniny barokních kostýmů a uplatněna dobová divadelní gestika. Opera byla nastudována ve společné produkci festivalu, České Händelovy společnosti a zámeckého divadla v Mnichově Hradišti. Händelův festival v Gottingenu se poprvé konal v roce 1920 a je nejstarší akcí tohoto druhu na světě. Během své dlouhé historie hostil řadu významných hudebních osobnosti a průkopnickým způsobem se zapsal do dějin interpretace barokní opery. Od roku 1990 je uměleckým ředitelem Nicholas McGegan, jenž – podobně jako jeho předchůdce, John Eliot Gardiner – osobitým způsobem určuje charakter jednotlivých ročníků. SOUBOR OPERY NÁRODNÍHO DIVADLA V PRAZE hostoval s koncertní verzí Dvořákovy Vandy ve vídeňském Velkém sále Musikvereines (1. 6.). V hlavních rolích vystoupili Olga Romanko (Vanda), Jolana Fogašová (Božena), Valentin Prolat (Slavoj), Oleg Korotkov (Pohanský velekněz), Roman Janál (Lumír), Yvona Škvárová (Homena) a Ivan Kusnjer (Roderich), dirigoval Gerd Albrecht. Představení mělo mimořádný úspěch, vyprodaný sál ocenil výkony sólistů povstáním a dlouhým, bouřlivým potleskem. Premiéra Vandy se uskutečnila v Národním divadle 9. 5. 2004. 3. SYMFONIE „LA GIOCONDA“ JIŘÍHO LABURDY se dočkala dalších dvou provedení. První z nich se uskutečnilo v rámci festivalu „16. Bodenseefestival 2004“ ve švýcarském městě Rorschach 29. 5. 2004, orchestr Collegium musicum St. Gallen řídil jeho umělecký šéf Mario Schwarz. Přesto, že symfonie zazněla poprvé ve stejném nastudování již 3. 10. 2003 v St. Moritz, program prezentoval festivalové provedení jako premiéru. Nedlouho poté byla 6. 6. tatáž skladba provedena ve švýcarském Usteru, Orchestr Collegium musicum St. Gallen řídil opět dirigent Mario Schwarz. Partituru a orchestrální materiál Laburdovy 3. symfonie vydalo německé nakladatelství Wolfgang G. Haas, Köln v roce 2003. Kromě toho 2. symfonii téhož autora vydává v těchto dnech americké nakladatelství Alliance Publications, Fish Creek, WI. USA, které bude skladbu pod taktovkou dirigenta Joela Blahnika natáčet v Čechách na CD. sla

S T U D I E ,

K O M E N T Á Ř E

Janáček, modernismus, avantgarda Několik glos v jubilejním roce

Z

aklínadlo avantgardy bylo v době, kdy jsem se začínal orientovat v hudbě, velmi silné a zvláště v našich podmínkách přitažlivé. Hledat stopy avantgardy 20. let v Janáčkově modernismu se mi tehdy stalo doslova posedlostí. Každá nekonformnost obvykle vyvolává k životu nějakou jinou a další nekonformnost. Nejinak tomu bylo i tehdy. Jedno však zůstalo. Vágnost oné avantgardy se jen léty zvětšila, kritéria Janáčkova stylu jsou v mnoha směrech detailně propracované, ale pořád neumíme odpovědět na řadu základních otázek – např. co to bylo za peripetie, co vedly k proměně mladého konzervativce a formalisty, rozvíjejícího principy cecilianismu a po něm techniku ohlasových sborů ve skladatele duktu Amara a Její pastorkyně. A přitom je ještě značný rozdíl mezi oběma stupni Janáčkova dozrávání… Posedlost folklórem a lidovou hudbou zřejmě změnila nejvíce Janáčkův habitus. Přivedla totiž skladatele z pracovny do terénu a přinutila ho – jako vlastně jediného mezi českými skladateli své doby, – aby úplně změnil své dosavadní kompoziční zvyklosti a rychle skicoval, to co slyšel – s plným vědomím jedinečnosti a neopakovatelnosti okamžiku. V době, kdy ostatní tak či onak reagovali na univerzální podněty, Janáček propadl regionalismu. Ten ho na více než deset let zcela pohltil, vytvořil někoho, kdo je schopen velmi rychle a pohotově reagovat na přicházející situace. Tak se skrze regionální u Janáčka zformovalo dvojí výrazné stigma – imprese jako výsledek okamžitého dojmu, momentu a exprese jako výrazu – krajní polohy této imprese. Obojí můžeme studovat odděleně i spojitě a takto též vznikaly koncem 90. let tzv. nápěvky mluvy. Kolikrát již byl tento obsáhlý mýtus řešen?!? A přece – dokud nebude množina všech těchto projevů zpřístupněna pokud možno v kritické edici, lze nabízet jen hypotézy – nic více. A tak se zdá, že největší proměnou Janáčka třicátníka na čtyřicátníka je změna kompozičního habitu – vznik mistra skic a glosátora z terénu, který zachycuje, hodnotí, klasifikuje a vyhledává zvláštní a krajní polohy. Čtyřicátník produkuje nápěvky mluvy, které ho vedou jednak k literárním projevům, jednak především k opernímu realismu – k „hudbě pravdy“, která se stane vbrzku novým mýtem – tentokrát mýtem verismu, expresionismu a avantgardy. Dalším důležitým

momentem jakéhosi tvůrčího sebeuvědomění se stal Vrchlického Amarus. Oněch příslovečných kapek, jimiž přešla přesycená stará kvantita do nové kvality, bylo mnohem více. Helfertovi se jevily jako „pouta tradice“, ale dnes se zdá, že to byl spíše vynikající knižní titulek pro popis zrodu Janáčkova talentu než označení nějakého procesu, kontrolovatelného v jednotlivých fázích… Pro naši úvahu je tedy dovršením proměny mladého konzervativce na „modernistu“ změna kompozičního habitu – schopnost rychlého záznamu, myšlení skicou a doplňování vrstev, postupně vedoucí k montáži. Je známo z dějin kultury a umění, že mladí avantgardisté bývají ve stáří všelijací v duchu známého hesla, že jakobínští ministři už nejsou ani moc jakobíny. U Janáčka nastala paradoxně opačná situace. Mladý konzervativec se podstatně proměnil dojemně pokornou službou lidové hudbě. Tehdy vznikly předpoklady jeho nápěvků mluvy, montáže, skici, do níž jsou postupně doplňovány další vrstvy. Nápěvková metoda – ať už to bylo cokoliv, skutečný výzkum specifických momentů hudebnosti lidské řeči nebo denní rituál, ze kterého se později stal poloviční mýtus, zajistila skladateli jakousi stabilitu, „vědeckost“, spojení s terénem, výzkumem. Amarus Vrchlického jej velmi rychle přivedl k sebepoznání. V páriovi odloženém u bran kláštera uviděl sebe. Jak by mohl minout tento autoportrét, jaký četl ve Vrchlického básni? Žil v klášteře od dětství Jak tam přišel, sám nevěděl Že děkoval však hříchu své zrození Tož Amarus jej zvali. I když v jednotlivostech Vrchlického verše zachycují někoho mnohem více introvertního

44

(…byl bledý, stále zamyšlený, zrak k zemi upřen, jak by hledal stále cos neznámého), je nejsilnější motiv básně zcela shodný s Janáčkovým velkým komplexem časného i pozdního mládí a zrání: …Tu Amarus na svoji matku vzpomněl, jíž nepoznal a jíž měl děkovati za trpký tento život. Foto archív

Miloš Štědroň

V této kantátě se po roce 1897 zrodila více než stylová jednota schopnost sebepoznání, uvědomění si sebe sama a toho, oč usiluje a čím vládne. A nyní stručně k okruhům, v nichž lze poměřovat Janáčkův modernismus a „modernismus“ s projevy jeho doby. Naše teze zasáhnou do těchto okruhů: a) verismus b) impresionismus c) expresionismus d) avantgarda 20. let – ve vší stylové rozrůzněnosti a diferenciaci. Specifičnost Janáčkových reakcí na tyto okruhy často přesahuje z jedné sféry do druhé, jak to v některých případech zpozorujeme…

Ad a) VERISMUS: Janáčkův vztah k verismu byl kladný od okamžiku, kdy se v Brně necelé dva roky po světové premiéře objevily opery Mascagniho a Leoncavalla. S Pietrem Mascagnim se dokonce později osobně setkal. Ze tří odrůd verismu – rustico, borghese a exotico – byl Janáčkovi vzhledem k upnutí se k lidové hudbě zprvu nejbližší typ rustico. A tak v Její pastorkyni – patrně víc instinktivně než záměrně – nadřadil regionální univerzálnímu a dotvořil v tomto směru předlohu. Dobová česká kritika nebyla nijak tímto problémem dotčena a považovala jej za něco velmi efemérního, zástupného a snad i odvádějícího od pravé cesty „národní“ opery. Na rozdíl od Vídně – kde dva roky po pražské premiéře část kritiky byla ochotna postřehnout v opeře veristické jádro. Síla regionálního zasazení, koloritu, rituálu (verbuňk, svatební píseň), kroje byla vesměs respektována, ba dokonce i akcentována. V poslední době se ukazuje, že to není conditio sine qua non. Několikrát jsme již byli svědky vysloveně „odfolklorizovaných“ verzí (Glyndenbourne) nebo verzí, kdy je tato linie odkázána jen do úlohy detailu (naposledy David Pountney ve vídeňské a potažmo i brněnské inscenaci). Pokud jde o verismus typu borghese, Janáček se jím výrazně inspiroval ve čtvrté i v páté opeře – v Osudu a v bilogii Výlety pana Broučka. U této opery pak aspiruje „pomalý katarzní valčík“ – jak John Tyrrell trefně označil tuto častou Janáčkovu konvenci – na něco, co lze porovnávat co do priority se Straussovým Rosenkavalierem. Dřív by to jistě byla sisyfovská snaha, dnes to má mnohem větší oprávnění… Hudebně Janáček z verismu převzal a umocnil paralelismy, amodulační spoje tónin (začátek Pastorkyně), krátká ariosa často s osnovou nápěvku mluvy nebo řečové situace vyvíjené obdobným způsobem (…to jste mi po každé připamatovali…) a zejména ostrý reliéf horního a spodního okraje zvukové plochy – tedy toho, co Hindemith později označil jako übergeordnete Zweistimmigkeit… Ad b) IMPRESIONISMUS Janáčkův impresionismus vychází ze dvou protikladných zdrojů. Jedním je – jakkoliv to zní podivně – lidová hudba, její upřednostňování akordiky před harmonií, izolovanost zvukových center místo vztahů a vazeb, cimbálová faktura ovlivňující zvukovost klavíru, prodleva a ostinato jako důležité sonické postupy. Druhým zdrojem utvrzování Janáčkovy snahy vyhledávat impresionistické situace je vstřícnost ke světovému impresionismu i k jeho českým ohlasům. Soničnost převzatá z lidové hudby působí už koncem století a po roce 1900, vědomá konfrontace s evropským impresionismem probíhá od konce 1. desítiletí XX. století a má několik vrcholů – např. v době kompozice oper Káťa Ka-

K O M E N T Á Ř E Foto archív

S T U D I E ,

Autograf úvodu opery Z mrtvého domu banová a Příhody lišky Bystroušky. Klavírní styl po roce 1900, poznamenaný impresívností námětově i zvukově, je – jak již ukázal Hans Hollander – ovlivněn možná větší měrou pojetím zvukové plochy a fakturou Musorgského Kartinek. A ještě jedna okolnost ve prospěch Janáčkova impresionismu: impresí přímo par excellence jsou nápěvky mluvy, zachycované systematicky od roku 1897. Ač jejich geneze povstává tak říkajíc z exprese, z výrazu, málokde najdeme v českém kulturním kontextu tak vysloveně impresionistické literárně hudební útvary. K impresionismu se Janáček vyjádřil i analyticky. Učinil tak v rozboru Debussyho La mer, který jsem vydal koncem 60. let faksimilovaně a k němuž se nedávno vrátil Paul Wingfield. Ad c) EXPRESIONISMUS K Janáčkovu expresionismu vede zájem o melodický a rytmický výzkum řeči – zejména vzrušené a výrazově značně diferencované za hranicí normality – ať už strojené divadelní řeči nebo mluvního projevu pod vlivem silných emocí (pláč, smích, stres). Z tohoto „exprimere“, ale především „expressum“ pramení Janáčkův zájem o slovo a jeho výraz – hudební důsledky v kontextu zachycované reality. Někdejší mladistvý zájem o fonetiku a její studium se později prostoupil s informacemi o psychologii, s úvahami o deklamaci a hudební deklamaci, metrice a konečně Janáček čtyřicátník zformoval entitu, s níž mohl zachycovat každodenní realitu – tedy nápěvek mluvy. To je situace těsně před rokem 1900, tedy po jakési prvé silné sebereflexi v kantátě Amarus a v počátečním kompozičním stadiu

45

třetí opery Její pastorkyňa. Ponechme stranou kritiku teorie nápěvků mluvy, u nichž generace Helfertova a jeho přímých žáků nepovažovala za potřebné klást otázku vědeckosti těchto entit a objasnit, co vlastně představují – zda nástroje poznávání melodicko rytmických kvalit lidské řeči anebo spíše stylizované umělecké útvary, podnícené prvotně vědeckým a odborným zájmem. Dokud nebudeme disponovat kompletní množinou těchto útvarů a nebudeme schopni popsat a přesně sledovat míru redundantnosti, jsou veškeré další úvahy jen hypotetické. Překvapivé ovšem je, do jakých rytmických nuancí byl Janáček ochoten jít v případě uplatnění Hippova chronoskopu, zatímco u melodiky se spokojil s půltónovou diferenciací a s náznaky mikrotonality jako jakýchsi méně exaktních „mlhovin tónových“. I intervalové stereotypy a preferované tvary svědčí spíše o umělecké stylizaci reálných podnětů než o entitách objektivního výzkumu. O tom však až jindy a později. Mnohem podstatnější je pro otázku Janáčkova expresionismu či „expresionismu“ to, že takto připravené entity – nápěvky mluvy – mohl pomocí nějakého zvlášť silného katalyzátoru přestrukturovat do podoby, jakou do té doby česká hudba nepoznala a nezažila. Tím katalyzátorem se stal sociální podnět a bezprostředním zprostředkovatelem Bezručova poezie. Maryčka Magdónova, Kantor Halfar a 70. 000 rozvrstvily pásma a proudy do tak konfliktních situací, že se pro ně přímo nabízí označení montáž. Tektonická zodpovědnost harmonie zde – parafrázujeme-li známou myšlenku

K O M E N T Á Ř E

Foto archív

S T U D I E ,

Jaroslava Volka – končí a namžik z většího celku (Tasso stupuje logika horizontálních, – Il combattimento di Tanrytmických a sonických vztacredi e Clorinda C. Montehů. Srážka vrstev však probíhá verdiho). Po dlouhé éře prona rozdíl od podobných kufesionálních libret a devalmulativních situací bez dekavaci básnických výkonů na dentní únavy Vídně a atonální řemeslnou úroveň začne po amorfnosti. Janáček tak dokaroce 1800 skladatele vábit zuje vrstvou svého úzkého soznovu literatura a dramaticiálního expresionismu nebo ka a tyto podněty postupně „expresionismu“, že již neplatí ovládnou svět opery. Janá– není expresionismu bez atoček nalezl jedinečnost svých nality. Bezručovské sbory propodnětů v novinách a v růzkazují opak… ných rubrikách literárního Jiný je ovšem Janáčkův poa výtvarného charakteru – válečný expresionismus – po od Zápisníku zmizelého „z zkušenostech s druhou vípera samoukova“ (jímž byl deňskou školou, atonalitou – jak dnes víme díky Mikesa ovzduším mezinárodních kovi Ozef Kalda) přes Sekofestivalů ISCM-IGNM a nimbu Z dopisu Aloise Háby Miloši Štědroňovi, kde se zmiňuje o setkání s Janáčkem v Salcburku. rovy a Ladovy obrázku inavantgardy. Sondy těchto situspirující Řikadla až k básací nalézáme zejména v poslední opeře Z mrt- zřetelněji i jeho filozofický pantheismus, vrcho- ním do symfonie Dunaj a komiksovým obrázkům vého domu, ale i v symfonii Dunaj, v houslovém lící v Glagolské mši. Stanislava Lolka s doprovodným komentářem Rukoncertu Putování dušičky, v Concertinu, CapriZcela zvláštní kapitolu pak tvoří Janáčkův dolfa Těsnohlídka o lišce Bystroušce. cciu, Řikadlech a ve 2. smyčcovém kvartetu Lis- odmítavý vztah k jazzu. Ukazuje se, že šlo spíš Myslím, že i v přehodnoceném přístupu k Jaty důvěrné. Tento Janáčkův expresionismus se o nechuť k jednotlivým konkrétním spojením náčkovu avantgardismu 20. let je stále o čem strukturně nejmarkantněji projevuje intenzi- (Gruenberg, Křenek) než o paušální odsouzení přemýšlet. fikací krajních poloh jednotlivých parametrů hudby této oblasti. Uvědomili jsme si to ostatně – např. extrémní výšky a hloubky v začátku zvlášť podnětně na konferenci o české hudbě houslového koncertu Putování dušičky, obdob- v Saint Louisu v roce 1988, když jsme předsta- Prameny a literatura: ná instrumentace v poslední opeře, podpora vovali právě rekonstruovanou symfonii Dunaj. reliéfní faktury výšek a basů, kterou si Janá- Třetí část – vokalízu – označili zejména američtí Esejistická podoba předkládaného textu mi umožňuje pramennou základnu těchto úvah jen v obrysech ček jen nově uvědomil v kontextu avantgardy účastníci za jakýsi sui generis ragtime se zjevný- zachytit – výchozí údaje nalezne zájemce v mé knize Leoš Janáček a kterou samozřejmě dávno znal z hudeckého mi synkopickými riffy. Při interviewu s Ernstem a hudba 20. století – Paralely, sondy, dokumenty. Nadace principu. Křenkem pro hudební revui Opus musicum v ro- Universitas Masarykiana, edice Scientia, Masarykova uniAd d) AVANTGARDA ce 1970 jsem připomněl Janáčkův ne příliš po- verzita Brno 1998. Zde je též soupis pramenů a literatury Janáčkovo jakési poválečné splynutí s aktivi- zitivní vztah k opeře Jonny spielt auf. Velkorysý k řešené problematice. Z jiných aktuálních knih z poslední doby bych rád zdůraznil z pera Johna Tyrrella The Metou hudební avantgardy je spíš společenské, de- a ušlechtilý Ernst Křenek mi tehdy řekl, že ho to moirs of Zdenka Janáčková My Life with Janáček (edited monstrativní a jeví se s odstupem let jako do jisté ani v nejmenším nemrzí a že nikdy nezapomene and translated by John Tyrrell, Faber and Faber, Londonmíry pomyslné. Česká společnost poválečného na zážitek po světové premiéře opery Z mrtvého -Boston 1998), dále korespondenci s Kamilou Stösslovou, Brna se musela distancovat od jakéhokoliv his- domu, kterou v Brně absolvoval a recenzoval a to jak v původní verzi Svatavy Přibáňové (Hádanka živoDopisy Leoše Janáčka Kamile Stösslové. K vydání přitorismu, aby se oddělila od předchozí německé pro německý odborný tisk. Ostatně – víme, jak ta. pravila Svatava Přibáňová, Opus musicum, Brno 1990), a židovské kultury. Proto tak jednoznačný a zře- mnohé z těchto okamžitých nevůlí a diskrepancí tak i v Tyrrelově anglickém komentovaném vydání (Intitelný příklon k funkcionalismu, vrcholící výsta- zcela pominuly po navázání osobních kontaktů. mate Letters – Leoš Janáček to Kamila Stösslová. Edited vou soudobé kultury v roce 1928, v rámci které Takovým příkladem za všechny je berlínské se- and translated by John Tyrrell, Faber and Faber, London and Boston 1994). První faksimile Janáčkovy rukopisné měl posmrtně premiéru Janáčkův II. smyčcový tkání Janáčka se Schönbergem… analýzy Debussyho Moře jsem vydal ve studii Janáček, vekvartet Listy důvěrné. A zcela závěrem jedna nabídka pro postmoder- rismus a impresionismus (In: Časopis Moravského musea Janáček si s avantgardou jako společenským nistické hledače těch nejvíce překvapivých a neoče- – Acta musei Moraviae, vědy společenské, r. 53 až 54, Brno hnutím dobře rozumí už i proto, že se cítí v její kávaných setkání. Jestliže nedávno mohl jeden ba- 1968--69, s. 125--154). Nově se k této analýze podrobně době a na jejích festivalech doceněn a že je od datel seriózně uvažovat na téma Turek a Moravan vrátil i s faksimilovanou podobou Paul Wingfield (In: Jamusical analysis and Debussy´s „Jeux de vagues“, ní vzdálen prakticky o dvě generace. To ho staví v husitské Praze v Broučkiádě, proč neuvařit velko- náček, studie z knihy Janáček Studies, edited by Paul Wingfield mimo přímý konkurenční vztah. lepý koktejl na téma – Janáček, skladatel z jedněch – autoři Robin Holloway, Thomas Adés, Hugh Macdinald, Ukončeme celou úvahu sérií klíčových slov novin – z Lidovek. Uvažovali jsme nedávno na kon- Geoffrey Chew a Robert Villain, Miloš Štědroň, Michael a sousloví, která napoví více a ukáží podněty ferenci o podobách literární opery před Janáčkem Beckerman, Zdeněk Skoumal, Adrienne Simpson, Nigel soudobého výzkumu. U Janáčka se dosud nijak a v jeho případě. Jedno zůstalo stranou všech těch- Simeone, Paul Wingfield. Wingfieldova obsáhlá studie je na str. 183--280. Vyšlo v CUP – Cambridge University zvlášť neřešila otázka jeho vztahu k teorii relativi- to úvah: vliv novin a denního tisku na skladatelovu Press 1999). Prestižním janáčkovským tiskem posledních ty, jak se v té době projevila. A přece se o ni v po- poetiku. Víme, že na počátku opery stojí libreta vel- měsíců se stala kniha Janáček and his World – edited by pularizované formě zajímal. Obdobně se rýsoval kých básníků oné epochy psaná vesměs pro jedi- Michael Beckerman, Princeton University Press, Princenečnost okamžiku. Méně častěji se vybírá onen oka- ton and Oxford 2003. !

46

G R A M O R E V U E

Zdeněk Mácal rok v České filharmonii

M Připravila Hana Jarolímková Já končím první sezonu u České filharmonie velice spokojen. Když jsem nastoupil, tak jsem přesně věděl, do jaké situace jdu a říkal jsem si, že k dosažení stavu, v němž jsme se vlastně s orchestrem ocitli už po prvním roce – a to jak na poli hudebním, tak organizačním a administrativním – budu potřebovat nejméně tak dva až tři roky. A přitom, jak víte, jsou moje plány a požadavky vždycky spíše nadsazené! Hned první týden po mém nástupu u České filharmonie začal velmi dobře. Vyjeli jsme tehdy na zájezd do Německa a Itálie, a i když jsme vlastně spolupracovali pouhé dva dny, koncerty se vydařily natolik, že jsme získali pozvání do Wiesbadenu k provedení cyklu všech devíti Beethovenových symfonií! To je přece velké zadostiučinění, jet s českým orchestrem do Německa dělat kompletně Beethovena! První abonentní koncert, kterým jsme zahájili sezonu, a na němž zazněla Novákova Slovácká suita a Mahlerova „Pátá“, byl rovněž mimořádně úspěšný a navíc jej zaznamenával nejen Český rozhlas, ale připojila se tentokrát i Česká televize. Rozjezd se nám tedy opravdu vydařil a protože jsem i vzhledem k onemocnění některých svých kolegů strávil s Českou filharmonií v podstatě celý podzim, náš vztah se začal velmi rychle upevňovat a my si mohli dost jasně vymezit i cíle, k nimž chceme dojít a cestu, jakou pro jejich dosažení zvolíme. Orchestr byl z mé strany především ochoten přijmout podmínky systematické tvrdé práce, jejíž výsledky se zřetelně ukázaly již na konci první sezony, kdy mohu jít při zkouškách až do takových detailů, na které jsem zpočátku nemohl ani pomyslet! Vezměte si např. Dvořákova Holoubka, který zazněl na Pražském jaru. Dává se tak málo, že řada

ůj dlouholetý přítel Rafael Kubelík vždycky říkával: „Ty se do Československa určitě vrátíš, jsi ještě mladý“! Já tomu však nevěřil a pokaždé jsem mu odpověděl: „Kdepak, tam už se nevrátí ani jeden z nás“!

Zdeněk Mácal, absolvent konzervatoře a Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a držitel prvních cen z nejprestižnějších dirigentských soutěží v Besançonu a New Yorku, se poprvé od roku 1968, kdy emigroval a stal se postupně hudebním ředitelem rozhlasových orchestrů v Kolíně nad Rýnem a v Hannoveru, šéfdirigentem Sydney Symphony Orchestra, hudebním ředitelem Milwaukee Symphony Orchestra, hlavním dirigentem chicagského Grant Park Summer Festivalu a uměleckým ředitelem New Jersey Symphony Orchestra, setkal s českým publikem až po osmadvaceti letech, 30. května 1996. Na pódiu Dvořákovy síně se tehdy představil s Českou filharmonií (a mj. nezapomenutelnou kreací Berliozovy „Fantastické“), s níž před třiceti lety na Pražském jaru 20. května 1966 debutoval, a krátce před odchodem z republiky ještě uskutečnil koncertní zájezd do Německa a nahrál dva supraphonské LP tituly. Na Pražském jaru však od té doby následovala ještě další dvě jejich společná vystoupení: v roce 1997, v němž Zdeněk Mácal festival uzavíral Hudbou pro Prahu Karla Husy a Beethovenovou „Devátou“, a letos, kdy v jeho finále poprvé zazněla pod Mácalovou taktovkou místo Beethovena Dvořákova „Novosvětská“ a Zdeněk Mácal tak již v roli šéfdirigenta tímto vystoupením ukončil u České filharmonie svoji první sezonu. Za tu dobu s Českými filharmoniky absolvoval čtrnáct abonentních koncertů a zájezdy do Německa, Itálie a Japonska, předsedal řadě konkurzů vypsaných na hráče nejrůznějších nástrojových skupin, z nichž patří k nejnověji přijatým členům orchestru harfistka Jana Boušková, a dokončil první dvě „šéfdirigentské“ nahrávky u japonské firmy Octavia Records, doplněné live snímkem Mácalových lednových koncertů se Sedmou symfonií a trojicí symfonických básní V přírodě, Karneval a Othello Antonína Dvořáka, připravených k vydání firmou Supraphon. Zájem o Zdeňka Mácala však během těchto měsíců projevila i Česká televize, kde vznikl již třetí „mácalovský“ filmový dokument s poetickým názvem Mezi nebem a zemí, který je dílem režiséra Jana Mudry. Bilance tedy na první pohled více než příznivá. Ale co na to sám pan šéfdirigent? členů orchestru ho ani nehrála a jeho zařazení do programu vyvolávalo pochybnosti i u mnohých profesionálů. A přitom po koncertě se na mě všichni sesypali – taková krásná skladba, proč se vlastně téměř nikde neuvádí? Mně se tak pouze potvrdila moje dlouholetá zkušenost, a sice že není pokaždé nejdůležitější co hrajete, ale především jak to hrajete!

ní v Japonsku zdaleka ještě tolik probojována, jak jsme na to zvyklí jinde ve světě. A výsledek? Především ve slavné Suntory Hall byli lidé úplně jako u vytržení a z pódia mě vůbec nechtěli pustit. Nakonec jsem se ukláněl s Novákovou partiturou v ruce, abych náš dluh vůči tomuto nezaslouženě přehlíženému skladateli alespoň trochu splatil…

Myslím, že obdobná situace nastala i se sporadicky na programy koncertů zařazovanou symfonickou básní již dlouho u nás opomíjeného Vítězslava Nováka V Tatrách, kterou jsme mohli slyšet na jednom z Vašich abonentních koncertů… Přesně! A to jsme si dokonce dovolili toto Novákovo v zahraničí v podstatě neznámé dílo zařadit na program turné po Japonsku – a to do nejdůležitějších koncertů v Ósace a Tokiu! Jejich druhá polovina patřila samozřejmě Dvořákově „Novosvětské“, ale první jsem ozvláštnil již zmíněným dílem Novákovým a Sinfoniettou Leoše Janáčka, jehož tvorba rovněž ne-

A čím si vysvětlujete tak vřelé přijetí Nováka právě Japonci? Dlouho jsem o tom uvažoval, protože i mě tak bouřlivá reakce z jejich strany poněkud zaskočila. Vzhledem k tomu, že však Novák zní velice podobně jako Dvořák a Japonci Dvořáka milují (vždycky jim říkávám, že Dvořák je národním skladatelem nejen Čechů, ale i Japonců), není vysvětlení vlastně až zase tak překvapivé.

47

Když už jsme u toho Nováka, ani jeho Slovácká suita, kterou jste uvedl na svém prvním abonentním koncertě s Českou filharmonií v roli šéfdirigenta, se u nás živě příliš nehraje!

li již většina hráčů běží se mnou. Nesmím však zapomenout ani na generálního ředitele České filharmonie, Václava Riedlbaucha, který je mi na této nelehké cestě rovněž velkou oporou. Poprvé v životě mám totiž ve své práci partnera, který rozumí nejenom organizaci, ale i muzice – a to je v mé profesi nesmírně důležité. V jednom z našich rozhovorů jste se ještě před zahájením své šéfdirigentské kariéry u České filharmonie zmínil o tom, že se rovněž zapojíte – jak jste tomu byl celá léta zvyklý v zahraničí – i do shánění peněz pro orchestr. Odpovídají zkušenosti, které jste na tomto poli během uplynulého roku získal, Vašim původním představám? To je, bohužel, snad zatím jediná věc, s níž spokojen nejsem a o které jsem se domníval, že v ní dojdu za ten rok poněkud dál. Situace je tady totiž mnohem komplikovanější, než jsem si představoval. Američané jsou zvyklí všechny nevýdělečné sféry, jakými jsou např. školství, zdravotnictví či kultura, již dvěstě let dotovat ze soukromých prostředků a na to není Evropa ještě zdaleka připravena, protože tady tuto funkci ve většině zemí plnil především stát. V současnosti se však situace na „starém“ kontinentě v souvislosti s ekonomickou recesí dost podstatně změnila, státu peníze pomalu ubývají a mecenáši nejsou… Další etapou mého působení v České filharmonii – a jak jsem zjistil velice obtížnou – tedy bude snaha získat takové sponzory, kteří budou postupně výraznější podporu kultury chápat jako zcela samozřejmou součást své obchodní strategie. To máte pravdu. Já jsem byl ještě z dob svého působení v Moravské filharmonii Olomouc zvyklý hrát Slováckou suitu pomalu každý týden, a tak při rozepisování zkoušek jsem nechal většinu času na mnohem náročnějšího Mahlera. Již po pěti minutách mi ale bylo jasné, že Novákovo dílo zrovna ke kmenovému repertoáru České filharmonie nepatří, a když jsem se zeptal, kdy to hrála naposledy, téměř nikdo z orchestru si nemohl vzpomenout! Nazítří jsme tedy začali Novákem a protože si všichni po nevydařené první zkoušce vzali party domů, orchestr byl jako vyměněný! Díky tomu, jsme si vlastně hned od počátku ujasnili jednu dost podstatnou zásadu: technické věci si musí každý připravit doma sám a ne s nimi zdržovat na zkouškách. Tam už se potom – až na malé výjimky – můžeme věnovat především detailům a vymezený čas tak uplyne jako mávnutím kouzelného proutku. Určitě i vzhledem k takto vedené práci nastal v řadách filharmoniků relativní klid, kdy já se pomalu nemohu dočkat, až se opět sejdeme a něco krásného spolu začneme vytvářet. Konečně jsme se totiž začali plně koncentrovat především na hudbu! Negativní pub-

licita minulých let či neustálé stížnosti u ministra jsou zaplaťpánbůh snad zažehnány, a i když jsme teprve na počátku, atmosféra činorodosti a nadšení již začala v orchestru převládat a to je pro jeho další vývoj určitě nejdůležitější! Vy máte za sebou pětačtyřicet let zkušeností, které jste nasbíral u orchestrů po celém světě včetně těch nejvýznamnějších, jakými jsou např. New York Philharmonic, Chicago Symphony Orchestra, Berlínští filharmonikové, Philadelphia Orchestra, Orchestre National de France, Vídeňští symfonikové či Boston Symphony Orchestra. Jakým způsobem je chcete v práci s Českou filharmonií zúročit? Přál bych si ji vrátit na tu úroveň, kdy hrát v jejích řadách bude pro každého čest a sehnat abonmá se stane otázkou prestiže. Kdy jako za dob Václava Talicha budete schopna po minutě hudby říci: „Nevím sice, co to je za skladbu, ale hraje ji stoprocentně Česká filharmonie“! To je můj cíl, a myslím, že většina orchestru ho plně pochopila: vedle těch, kteří, obrazně řečeno, stojí na pokraji silnice a pouze nás zatím sledují nebo nám v lepším případě aplaudují, totiž v této chví-

48

Vzhledem k projektu Česká hudba 2004 jste v této sezoně věnoval hodně prostoru především české tvorbě včetně Kantáty o posledních věcech člověka Ladislava Vycpálka, jejíž provedení ocenilo publikum Dvořákovy síně potleskem ve stoje. Domácí autoři se však budou v hojné míře vyskytovat i v sezoně následující, a to nejen Dvořák, Smetana, Janáček či Martinů s Novákem, ale i např. Iša Krejčí, Vladimír Sommer nebo Jan Hanuš… To je pravda, protože ten jubilující rok 2004 vlastně přesahuje do dvou sezon, což mě nakonec umožnilo dostat do jednotlivých programů, aniž bych odradil posluchače, i více děl českých autorů 20. a 21. století. A jak jsme se přesvědčili na zmíněném Vycpálkovi, když je taková kompozice zahrána dobře, i naše publikum, které na standing ovation oproti např. Američanům není zase až natolik zvyklé, do toho patřičného varu dostanete. Ještě po koncertě na Pražském jaru na Vycpálka mnozí posluchači vzpomínali a nakonec nejen na něho, ale i např. na 8. symfonii Jana Kapra „Pražské zvony“, kterou jsem uvedl s Českou filharmonií dokonce již více než pře-

G R A M O R E V U E de dvěma lety v české premiéře (a na počátku 80. let v Mnichově v premiéře světové – pozn. redakce). A to je, myslím, velice pozitivní jev, protože to znamená, že zde začínám mít svoje obecenstvo a nemusím do každého programu zařazovat jméno nějakého věhlasného sólisty, tak jak se mi to během dvou let na postu hlavního dirigenta začalo dařit např. u Pražských symfoniků. Do dalších sezon však samozřejmě již plánujeme především nastudování světového repertoáru, který v České filharmonii překvapivě dost chybí. Řada jejích členů např. nikdy nehrála ani všechny symfonie Beethovena nebo Brahmse, které by měl – společně s díly např. Čajkovského a dalších

Rostropoviče, s nímž jsem hrál pomalu celý život a kterého chci pozvat na rok 2006, kdy já i Filharmonie budeme oslavovat svá jubilea. Jedním z Vašich snů bylo i nastudování některé z oper Richarda Wagnera, což si však patrně vzhledem k Vašemu současnému pracovnímu vytížení a časové náročnosti takového projektu nebudete moci v nejbližší době dovolit. Objeví se tedy Wagner alespoň na programu některého z Vašich koncertů? Určitě. Výhledově jsme o tom zatím uvažovali na sezonu 2006 – 2007 a měl by to být podstatný výběr ze Soumraku bohů.

Během své první sezony u České filharmonie jste, nepočítám-li live snímek Vašeho lednového abonentního koncertu nahraný firmou Supraphon, již realizoval dvě studiové nahrávky, obě pro hudební vydavatelství Octavia Records. První se Čtvrtou a Osmou symfonií Antonína Dvořáka a druhé s jeho Pátou a Devátou. Jaké plány máte v této oblasti do dalších let? Kromě dokončení celého dvořákovského cyklu uvažujeme o tom, nahrát všechny symfonie (včetně Adagia z Desáté) Gustava Mahlera. Pokud budou peníze, mělo by to být hotovo do pěti let. Japonci však mají zájem i o celou řadu dalších věcí včetně skladeb Čajkovského, tak uvidíme. Vy jste, pane šéfdirigente, dostal na počátku sezony pod svá křídla i asistenta, mladého Jakuba Hrůšu. Jak to bude s asistenty vypadat v příští sezoně? Původním záměrem bylo střídat tyto mladé asistenty šéfdirigentů České filharmonie po roce, ale myslím, že Jakub Hrůša je natolik výjimečný, že by se mu tato možnost měla prodloužit ještě alespoň o jednu sezonu. Věcí k řešení Vás tedy čeká, jak vidím, ještě celá řada. Před námi je ale léto, jak jej budete trávit? Hned zítra (tj. 6. 6.) odjíždíme s manželkou na dva týdny do Švýcarska, pak mne čeká týden zkoušek v Bratislavě a na počátku července jedeme na festival do italské Ravenny, kde budu dělat se Slovenskou filharmonií a Slovenským filharmonickým sborem Janáčkovu Sinfoniettu a Glagolskou mši a Mendelssohnovo dvouapůlhodinové oratorium Paulus. Ve druhé polovině srpna se pak vrátím do Prahy na zkoušky, odtud se vydáme na festival do Šlesvicka-Holštýnska a už začíná sezona…

světových autorů – orchestr se svým šéfem umět „vystřihnout“ v podstatě kdykoliv na požádání jako „Novosvětskou“. A které sólisty byste si na Vašich koncertech představoval do budoucna? Pravidelně budu spolupracovat např. s barytonistou Ivanem Kusnjerem a poprvé budu v příští sezoně vystupovat např. s klavíristy Martinem Kasíkem a Lukášem Vondráčkem. Chtěl bych sem ale postupně dostat i řadu špičkových zahraničních sólistů, s nimiž se přátelím a z nichž se našemu publiku již v minulosti někteří představili jako např. Yefim Bronfman, Gil Shaham, Leila Josefowitz či miláček Pražanů, Garrick Ohlsson. Rád bych tu ale uvítal např. i Mstislava

Zdeněk Mácal se po pětatřiceti letech života za hranicemi opět vrátil do své rodné země, aby stanul v čele jejího nejvýznamnějšího orchestru, České filharmonie. První rok má právě za sebou a výsledné hodnocení vůbec není špatné, ba právě naopak. Přesto ho ještě vzhledem k cílům, které si vytkl, ten největší kus práce teprve čeká. Vedle celé řady abonentních koncertů to bude v příští sezoně i několik náročných zahraničních zájezdů, mezi nimiž vedle zmíněného festivalu ve Šlesvicku-Holštýnsku, kde bude Česká filharmonie vystupovat jako residenční orchestr, nechybí např. ani Rakousko, Maďarsko, Španělsko, Itálie či Japonsko a Tchaj-wan. V Japonsku orchestr zavítá na Festival NHK a Festival české hudby 2004, pro nějž je vedle Dvořákovy „Novosvětské“ připravena např. i jeho Symfonie č. 7 a Stabat Mater nebo Janáčkova Glagolská mše, na jejímž provedení se bude spolupodílet i Pražský filharmonický sbor. Do budoucna zde však Zdeněk Mácal plánuje rovněž uvedení děl jiných skladatelů, než jsou Dvořák či Janáček, a sice např. Martinů Klavírního koncertu s Martinem Kasíkem či Variací na smrt Jana Rychlíka Otmara Máchy. Program příštích měsíců má tedy současný šéfdirigent opravdu více než nabitý, a plány do budoucna velkorysé. Vzhledem k jeho nezkrotnému entuziasmu však vůbec nepochybuji o tom, že se mu většinu z nich podaří zrealizovat, a jeho přání vrátit České filharmonii její někdejší prestiž a českému národu přední místo na výsluní kulturní Evropy se tak stane skutečností… !

49

OD FIRMY K FIRMĚ !

Společnost ARCODIVA dokončila v těchto dnech několik dalších nových nahrávek, z nichž k nejvýznamnějším patří live snímek oratoria Svatá Ludmila Antonína Dvořáka z letošního ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Nahrávka, pořízená ve spolupráci s Českým rozhlasem, vznikla na zakázku tohoto festivalu nejmodernější technologií DSD a vícekanálovým záznamem. Pražské jaro v současné chvíli o vydání tohoto Dvořákova stěžejního díla intenzívně jedná s různými vydavateli. * Další dokončenou nahrávkou firmy ARCODIVA je produkce vokálního kvarteta QVOX. Tento soubor natočil v Brně výběr ze sborů Leoše Janáčka a sborovou tvorbu Pavla Křížkovského – Janáčkova učitele. Nahrávka vyjde u této firmy během letních měsíců 2004. * Velmi rozsáhlým projektem připraveným k vydání na dvou kompaktních discích je i komplet Janáčkova klavírního díla v podání Jana Jiraského, vydávaný u příležitosti programu MK Česká hudba 2004 a podpoře-

ný Nadací Leoše Janáčka. Dvoudeskový komplet vyjde u firmy ARCODIVA na podzim tohoto roku. * Čtvrtý titul, který firma v těchto dnech připravuje, se týká již Vánoc a spojí se na něm Český chlapecký sbor Boni pueri a soubor Musica bohemica s dirigentem Jaroslavem Krčkem. * A dosud posledním titulem v plánu vydavatelství ARCODIVA je nahrávka klavírního tria ArteMiss a sopranistky Simony Šaturové, jež by měla spatřit světlo světa na podzim a která posluchačům nabídne komorní a písňová díla Dmitrije Šostakoviče.

! Klíčovým albem v měsíci květnu bylo na značce RCA RED SEAL (BMG ARIOLA) nové sólové album Jevgenije Kissina, který stále patří k největším pianistům současné doby. V jeho nenapodobitelné interpretaci na CD uslyšíme Schubertovu Sonátu B dur, D 960, Čtyři Schubertovy písně v úpravě pro klavír Ference Liszta a Lisztův známý Mefistofelův valčík. Nahrávky byly pořízeny v červnu 2003 v německém Freiburgu 24 bitovou technologií.

!

Vydavatelství BMG FRANCE (BMG ARIOLA) přichází s novými nahrávkami klavírních koncertů francouzského skladatele Francise Poulenka. Na albu najdeme Koncert pro dva klavíry a orchestr a Koncert pro klavír a orchestr „Aubade“ v podání klavíristů Erika le Sageho a Franka Braleyho s belgickým Filharmonickým orchestrem Lutych. Diriguje Stéphane Deneve.

!

Host loňského Pražského jara, americký dirigent David Zinman se svým orchestrem Tonhalle Orchestra Zürich nahrál pro značku ARTE NOVA (BMG ARIOLA) další významná díla světového klasického repertoáru, Symfonie č. 1 až 4 Roberta Schumanna. Titul vychází na 2 CD.

!

Druhý kompaktní disk věnovaný komorní tvorbě Zdeňka Fibicha (klavírní kvartet a kvintet), vychází opět u firmy SUPRAPHON a navazuje tak na titul vydaný touto firmou v roce 2001 (smyčcové kvartety G dur a A dur, Thema con variazioni, Panochovo kvarteto, SU 3470-2 131). Posluchač má tak nyní možnost skladatelovo rozsahem sice nevelké, nicméně významem závažné komorní dílo na dvou kompaktních discích obsáhnout celé. Fibich, bytostný romantik, vytvořil skutečné skvosty, v nichž se plně

rozeznívá jeho nezaměnitelný skladatelský rukopis. Klavírní kvintet D dur je navíc poprvé na digitálním nosiči prezentován v originální verzi s dechovými nástroji a to v podání Ludmily Peterkové (klarinet), Vladimíry Klánské (lesní roh), Mariána Lapšanského (klavír) a členů Panochova kvarteta.

! Monumentální Symfonie d moll „Gotická“ Havergala Briana (1876– 1972), první z celkového počtu dvaatřiceti, je napsána pro více než 1000 hudebníků! Je tedy naprosto unikátním dílem tohoto žánru a předčí tak i extrémní nároky Mahlera, Strausse či Schönberga. Při její kompozici se Brian inspiroval nejen gotikou, ale také Goe thovým Faustem a pro posluchače ji připravila na své nahrávce firma NAXOS (CLASSIC). Účinkují Eva Jenisová (soprán), Dagmar Pecková (mezzosoprán), Vladimír Doležal (tenor), Peter Mikuláš (bas), Bratislavský dětský sbor, Bratislavský městský sbor, Sbor Slovenské filharmonie (sbormistr Pavol Procházka), Slovenská filharmonie a Symfonický orchestr Slovenského rozhlasu, diriguje Ondrej Lenárd.

! S titulem BEST OF MOZART nabízí firma SUPRAPHON (3760 2 611) kompakt, obsahující ukázky z mozartovských nahrávek, natočených v letech 1968 – 1994. Propagační ráz snímku je očividný, láká ovšem znamenitou úrovní jednotlivých interpretačních výkonů. Platí to o větách z vrcholných Mozartových symfonií v podání Pražského komorního orchestru se sirem Charlesem Mackerrasem stejně jako o částech koncertů se zářivými projevy klavíristy Pavla Štěpána, klarinetisty Vlastimila Mareše či houslisty Václava Hudečka. Na nahrávkách se dále podílejí Český komorní orchestr s Josefem Vlachem, Virtuosi di Praga s Igorem Oistrachem, dirigenti Zdeněk Mácal, Libor Pešek a Václav Smetáček s orchestrem FOK. Sedmdesát minut hudby, vybrané z jedenácti CD, by jistě Mozarta potěšilo a přimělo k opakování výroku „Moji Pražané mi rozumějí“. zp

! K novým titulům, patřícím do série DHM Splendeurs značky DEUTSCHE HARMONIA MUNDI (BMG ARIOLA), je i Šest suit pro sólové violoncello Johanna Sebastiana Bacha v podání japonského violoncellisty Hidemi Suzukiho. Suzuki hraje na vzácný nástroj Amati Cremona z roku 1750 a nahrávka vychází jako 2 CD v cenové kategorii Mid.

50

! Repertoár, který u firmy SUPRAPHON předkládá na novém vydání svého úspěšného CD ambiciózní český soubor Guarneri Trio (Ivan Klánský – klavír, Čeněk Pavlík – housle, Marek Jerie – violoncello), je oporou a ozdobou všech českých souborů tohoto obsazení. Bedřich Smetana do své skladby – Klavírního tria g moll, které je jeho součástí – vtělil svůj žal nad ztrátou dcery Bedřišky a tak skladatelovo jediné trio představuje jednu z nejniternějších a nejsugestivnějších romantických komorních skladeb vůbec. Jestliže Smetana napsal své trio na prahu třicítky, druhé dílo nové nahrávky a zároveň poslední ze čtyř klavírních trií Antonína Dvořáka – „Dumky“ je dílem již zralého padesátníka. Šest krátkých, ale výsostně spontánních a atraktivních vět si získalo oblibu nejen autora samotného, ale všech přátel dobré komorní hudby.

!

První kompletní nahrávku Šostakovičovy hudby k filmu Grigorije Kozinceva Hamlet (op. 116/116a), v němž tento proslulý scénárista vycházel z prozaického překladu Borise Pasternaka, vydává firma NAXOS (CLASSIC). Skladatel ji napsal v roce 1964 a pro nové CD ji nastudoval Ruský filharmonický orchestr v čele s Dmitrijem Jablonským.

!

S názvem STARS OF SALZBURG nabízejí spojené labely DEUTSCHE HARMONIA MUNDI, RCA RED SEAL a ARTE NOVA CLASSIC (82876 57660 2) snímek, obsahující ukázky ze šestnácti CD, nahraných účinkujícími salcburského festivalu. První a nejdelší skladbou výběru je symfonická báseň Z českých luhů a hájů ze Smetanovy Mé vlasti v podání Vídeňských filharmoniků a Nicolase Harnoncourta. Zbývající ukázky představují pěvce a instrumentalisty, jejichž některá CD byla v Hudebních rozhledech již hodnocena (Mozartovy árie s Elenou Mosuć či Brahms s klavíristou Jevgenijem Kissinem). Dvě CD patří Bulharce Vesselině Kasarové (mezzosoprán), v operních áriích excelují Johan Botha, Ramón Vargas a Waltraud Meier. Písním Richarda Strausse a Sergeje Rachmaninova propůjčují své hlasy sopranistky Melanie Diener a Diana Damrau. Z proslulých instrumentalistů je zastoupen flétnista James Galway, z méně známých mladí houslisté Mirijan Contzen a Nikolaj Znaider. Reklamní snímek má dobrou zvukovou úroveň a bohatě vybavený buklet s texty v němčině a angličtině s efektní titulní stranou.

G R A M O R E V U E

!

V šedesátých letech minulého století přijížděla do tehdejšího Československa řada prvotřídních světových interpretů a dirigentů. K nim patřil i sir John Barbirolli (1899 – 1970), naturalizovaný, ukázněný a vzdělaný Angličan, jemuž v žilách kolovala po otci italská a po matce francouzská krev a jehož dirigentské kreace byly oceňovány především pro vyváženost racionální a emoční stránky. Málokterá skladba poskytuje větší prostor pro předvedení dirigentské univerzality jako na nově vydávaném CD řady SUPRAPHON ARCHÍV slavná Symfonie d moll Césara Francka, doplněná zde méně hraným, ale skvěle napsaným Koncertem pro dva klavíry Jana Ladislava Dusíka, v němž se Barbirolli na pódiu Pražského jara v květnu 1960 setkal se dvěma velikány české klavírní školy – Františkem Maxiánem a Janem Panenkou.

! Holandský violoncellista Anner Bylsma nahrál s kanadským souborem Tafelmusik řízeným Jeanem Lamonem skladby pro violoncello italského skladatele Luigiho Boccheriniho: Koncert G dur, symfonie B dur a d moll a Koncert D dur. Vychází v řadě DHM Splendeurs značky DEUTSCHE HARMONIA MUNDI (BMG ARIOLA).

!

Světová legenda, houslista David Oistrach a světově známý dirigent Antonio Pedrotti, častý host u České filharmonie – to jsou dvě mimořádně přitažlivé osobnosti dalšího titulu, který je vydáván v řadě SUPRAPHON ARCHÍV. David Oistrach se v něm představuje jako vynikající interpret Brahmsova Koncertu pro housle a orchestr D dur, op. 77, k němuž Pedrotti nastudoval Brahmsovu Symfonii č. 4 e moll, op. 90.

! V sérii značky RCA RED SEAL COMPLETE COLLECTIONS (BMG ARIOLA) vychází v těchto dnech výběr

i v Praze. Vše je ale již napraveno a nová nahrávka, na níž se podíleli významní sólisté současnosti a orchestr Nicolaus Esterházy Sinfonia řízený Michaelem Halászem, je na světě a zájemcům v obchodech s cédéčky k dispozici.

z nejvýznamnějších děl tří skladatelů: Johannesa Brahmse (symfonie, předehry, klavírní koncerty, houslový koncert a Haydnovy variace), kde pěticédéčkový komplet nastudoval Orchestr Bavorského rozhlasu pod taktovkou Colina Davise, klavírista Gerhard Oppitz a houslistka Kyoko Takezawa, dále Edwarda Elgara (symfonie, předehry, serenáda, houslový koncert, koncert pro violoncello a variace Enigma), jehož skladby na 4 CD uslyšíme v podání sólistů Pinchase Zuckermana a Jánose Starkera a orchestrů London Philharmonic a Saint Louis Symphony řízených Leonardem Slatkinem, a Felixe Mendelssohna Bartholdyho, kterého majitelům 3 CD představí prostřednictvím skladatelových smyčcových symfonií orchestr Hannover Band s dirigentem Royem Goodmanem. Všechny nahrávky vycházejí v kategorii budget.

!

Rok 1714 byl pro Vivaldiho mimořádně úspěšný. V dívčím útulku Ospedale della Piet¸ byl jmenován Maestrem dećoncerti, vydal druhou sbírku koncertů La stravaganza a čím dál více se proslavoval po Evropě jako instrumentální skladatel. Největší událostí tohoto roku však pro něj byla premiéra jeho první opery pro benátskou divadelní scénu – Orlando finto pazzo, jejíž představení zaznamenalo obrovský úspěch. Po několika reprízách však upadla v zapomnění a objevil ji až po několika stoletích italský dirigent Alessandro De Marchi, který prokázal své mistrovství již v předešlé nahrávce Judithy Triumphans s Magdalenou Koženou. Na nahrávce, kterou ve spolupráci s Línstituto per i beni musicali v Piemonte vydává jako světovou premiéru firma OPUS 111 (CLASSIC) a jež je v pořadí již 13. titulem její vivaldiovské edice, účinkují Antonio Abete (bas), Gemma Bertagnolli (soprán), Marina Comparato (mezzosoprán), Sonia Prina (kontraalt), Martin Oro (tenor), Marianna Pizzolato (mezzosoprán), Coro del Teatro Regio di Torino a Academia Montis Regalis. Cílem edice je nahrát veškeré Vivaldiho manuskripty, nacházející se v Národní knihovně v Turíně (296 koncertů, 60 děl duchovní hudby a 20 oper).

!

Další snímek ze 60. let, který vychází v řadě SUPRAPHON ARCHÍV, posluchačům nabízí Symfonii č. 7 E dur Antona Brucknera, kterou s Českou filharmonií nastudoval chorvatský dirigentský světoběžník Lovro von Matačič. A protože nad kvalitou zvuku, jenž se tehdejším supraphonským zvukovým mistrům Františku Burdovi a Miloslavu Kulhanovi podařilo zachytit na pouhé dva mikrofony, dodnes kroutí odborníci hlavou a Brucknerova Sedmá symfonie stále patří k tuctu nejlepších a dodnes nejpopulárnějších skladeb svého druhu ve druhé polovině 19. století, je to konstelace, která slibuje opravdu mimořádný zážitek a snese srovnání i s těmi nejlepšími a technicky daleko modernějšími světovými nahrávkami současnosti.

!

Brahms byl sám vynikajícím pianistou, který skládal pro tento nástroj téměř celý svůj tvůrčí život. Kromě sólových klavírních skladeb je autorem také aranžmá svých orchestrálních a vokálních skladeb pro čtyřruční klavír. V těchto dnech vychází pod logem NAXOS (CLASSIC) v pořadí již jedenáctý svazek těchto aranžmá, opět v podání německého klavírního dua Silke-Thora Matthies – Christian Köhn.

! V nové sérii značky RCA RED SEAL CLASSIC LIBRARY (BMG ARIOLA) vycházejí renomované nahrávky z katalogu RCA v cenové kategorii Mid. Patří mezi ně také nahrávky světově proslulé pěvkyně Renée Fleming s Houston Symphony Orchestra řízeného Christophem Eschenbachem. Renée Fleming zpívá písňový repertoár Richarda Strausse, a sice jeho Čtyři poslední písně a Písně s orchestrem, které doplňuje suita z opery Růžový kavalír.

!

Díla českých skladatelů se u firmy HYPERION (CLASSIC) neobjevují často. Přesto se mezi jejími nejnovějšími tituly objevilo CD, věnované pouze tvorbě Josefa Suka, který si ale v poslední době získává ve světě stále větší uznání. V podání slavného anglického The Nash Ensemble (Marianne Thorsen – 1. housle, Benjamin Nabarro – 2. housle, Lawrence Power – viola, Paul Watkins – violoncello a Ian Brown – klavír) si můžete poslechnout jeho Klavírní kvartet a moll op. 1, Čtyři skladby pro

!

V rozsáhlém katalogu firmy NAXOS (CLASSIC) dosud chyběla kompletní nahrávka jedné z nejznámějších oper vůbec – Mozartovy Figarovy svatby, která především díky svému italskému stylu a bezstarostné a optimistické náladě slavila od počátku své slavné cesty ohromné úspěchy nejen ve Vídni, ale

51

housle a klavír op. 17, Klavírní kvintet g moll op. 8.

!

U firmy HYPERION (CLASSIC) vychází rovněž druhý svazek jejího nového projektu, který si dal za cíl nahrát všechna duchovní díla italského skla-

datele Claudia Monteverdiho. Svazek se soustřeďuje na hudbu z jeho sbírky Messa a quattro voci e salmi z roku 1650 a na právě realizované nahrávce se podílejí např. sólisté Carolyn Sampson, Rebecca Outram či Charles Daniels.

! Vyhledávaný německý dirigent Kurt Masur (1927) je předním interpretem klasické i romantické hudby. Na nahrávce Beethovenových symfonií č. 2 D dur op. 36 a č. 6 F dur op. 68 „Pastorální“ z roku 2002 (Théatre des Champs-Élysées, Paříž), vydávané firmou NAÏVE (CLASSIC), řídí Orchestre National de France, kde v současné době působí jako hudební ředitel.

!

Firma ANDANTE (CLASSIC), u níž vycházejí kvalitní historické snímky s bohatým doprovodným materiálem), přichází na trh hned s několika novými tituly, mezi nimiž nechybí ani např. Bachovy Matoušovy pašije z roku 1950 (Otto Edelman, Kathleen Ferrier, Walter Ludwig, Paul Schöffler, Irmgard Seefried, Walter Berry, Singverein der Gesellschaft der Musikfreunde, Wiener Sängerknaben a Wiener Symphoniker v čele s Herbertem von Karajanem) či kompletní opera Lulu Albana Berga nahraná o osmnáct let později, v níž mj. účinkují Anja Silja, Hans Hotter, Martha Mödl či Waldemar Kmentt a Orchestra and Chorus of the Vienna State Opera v čele s Karlem Böhmem. jar

ORPHEO C 602 033 D Benjamin Britten – Billy Budd, opera o třech aktech op. 50, Neil Shicoff, Bo Skovhus, Eric Halfvarson, Robert Bork, Wolfgang Bankl, John Dickie, Sbor a orchestr Wiener Staatsoper, řídí Donald Runnicles (C) 2003 Lukáš Hurník

V

ídeňská opera vydala na třech CD v rámci své edice Wiener Staatsoper Live záznam představení Brittenova Billyho Budda z 12. února 2001. Takový nahrávací počin má své výhody i nevýhody. Interpretační a zvuková preciznost se sice nevyrovná studiovým snímkům, na druhé straně z takové nahrávky získáme dobrý přehled o hudební úrovni představení jako takového. Nejde o sestřih z několika představení, ale o záznam jednoho jediného. Ve světle této skutečnosti je nutno konstatovat, že Vídeňská státní opera zůstává světovou interpretační mekkou. V sestavě představitelů hlavních rolí nejsou žádné pěvecké superhvězdy, přesto jde o soubor technicky skvěle vybavených, barevně i výrazově vyspělých pěvců. V bookletu se o nich bohužel nic nedočteme. Kromě obsahu opery tu najdeme článek o his-

torii provádění Brittena ve Vídeňské státní opeře a rozbor hudební struktury opery. Nikoli její text. Brittenův Billy Budd je opera hodně odlišná od Petera Grimese. Britten se tu hodně vzdálil od svého melodického neoklasicistního stylu. Převládá konverzační, recitativní styl, v orchestru převažuje zvukomalebná funkce. Harmonický jazyk je mnohem ostřejší než v Brittenových nejslavnějších skladbách. Nejblíže má Billy Budd ke Zneuctění Lukrécie, ovšem ve mnohem větší stopáži i obsazení orchestru.

Přestože je nahrávka po zvukové a technické úrovni obdivuhodně barevná, je dosti těžké naučit se nevnímat dupání, šramoty a nechtěné stereoefekty vyplývající z pohybu postav po jevišti. V této souvislosti člověka nemůže nenapadnout otázka, zda měl titul opravdu vyjít na CD a nikoli na DVD. I vlastní hudba opery jednoznačně počítá s jevištní akcí a bez vizuálních dojmů se při ní občas těžko udržuje pozornost. Občas jsem měl pocit, že poslouchám spíše jakýsi „soundtrack“ opery, než operu v plném smyslu toho slova. Na druhou stranu je třeba ocenit, že firma Orfeo, navzdory krizi hudebního průmyslu, sáhla po titulu, který nepatří k vydavatelskému mainstreamu. !

ho divadla z Lublaně. Sice s velkým ohlasem, leč bez odezvy české operní dramaturgie. Libreto k Puritánům napsal hrabě Carlo Pepoli podle francouzského historického dramatu autorské dvojice Ancelot a Saintine, opírajícího se o román Waltera Scotta. Děj se odehrává v Anglii v roce 1645, tedy v době občanské války. Rozdělení země mezi přívržence krále Karla I. a „puritány“, stoupence Olivera Cromwella, se staví jako hráz mezi lásku dvou snoubenců, Elvíry a lorda Arthura Talbota. Arthurovi hrozí smrt za záchranu královy manželky Henrietty Bourbonské a Elvíra dočasně zešílí, ale vítězství cromwellovské strany přináší mír a milost pro všechny, takže opera končí šťastně.

ARTE NOVA CLASSICS 74321 87081 2 (BMG 2003) Vincenzo Bellini, I Puritani, Teatro Massimo Bellini di Catania, Gustav Kuhn Jaroslav Someš

P

oslední opusy bývají vzletně nazývány labutími písněmi. Na málokteré dílo se však toto označení hodí s takovou výstižností, jako na Belliniho Puritány. Jsou nejen jeho poslední operou, ale navíc je komponoval, tedy „vyzpíval“, opravdu už na prahu smrti. Dílo bylo napsáno pro Paříž, na zakázku zdejšího Théatre Italien, kde mělo 24. ledna 1835 svou premiéru. Těžce nemocný skladatel ještě stačil upravit Puritány pro uvedení v Neapoli (s transpozicemi Elvířina partu ze sopránu do mezzosopránu a Richardova partu z barytonu do tenoru). Stálo by za úvahu zjistit, proč na našich scénách (a to i německých) Bellini prakticky nikdy nezdomácněl. A za posledních šedesát let se na repertoáru objevil, počítám-li dobře, pouze třikrát, vesměs zásluhou oblastních scén. V Praze nezazněl – s jedinou výjimkou – od roku 1935, což je opravdu nedůstojné jeho významu. Zmiňovanou výjimku tvoří právě Puritáni, které na scéně tehdejšího Smetanova divadla uvedla při svém hostování v říjnu roku 1982 opera Slovinského národní-

Po hudební stránce patří dílo k vrcholům Belliniho tvorby. Jako všechny jeho opery okouzluje především bohatostí melodií, ale navíc také výrazně propracovává i orchestrální stránku – jako by se zde předznamenával skladatelův další vývojový krok, k němuž však už řízením osudu nedošlo. Puritáni upoutají rovněž formální proměnlivostí a vynalézavostí, zejména v široce klenutých ansámblech. Se vzrušeným průběhem 1. a 3. dějství kontrastuje prostřední akt, ztišený a zkomornělý, kde po strofické árii sira George následuje velká scéna Elvířina šílenství a ojediněle pojaté finále, které je pouze duetem barytonu a basu. Na rozdíl od domácí scény se v zahraničí těší Puritáni zasloužené pozornosti, a to především pokud jde o audioprůmysl. Většina dosavadních nahrávek je však založena na jednom hvězdném jménu – především v partech Elvíry nebo Artura, – jemuž se zbývající obsaze-

52

ní nevyrovná. Recenzovaný přímý záznam provedení ve skladatelově rodné Catanii, v tamějším Teatro Massimo Bellini, za řízení dirigenta Gustava Kuhna však vyniká ojedinělou vyrovnaností všech rolí – jak co do stylové čistoty, tak co do technické bravury. Z ústřední čtveřice, z tzv. „kvarteta Puritánů“ se na prvém místě sluší jmenovat Stefanii Bonfadelli v úloze Elvíry. Jde o téměř ideální belliniovský výkon; je přesvědčivým důkazem, proč pěvkyně v Puritánech zazářila už před sedmi lety ve Vídni a proč tam nedávno slavila nové triumfy jako Náměsíčná po boku Juana Diega Flóreze. Také tenorista Stefano Secco jako Arthur (Arturo) statečně zvládá závratné výšky svého partu (Bellini zde předepsal i dvoučárkované „f“!) a romanticky laděnou vstupní scénu v posledním dějství podává s velkým prožitkem. Barytonistu ruského původu Vladimira Chernova poznala – ještě jako Černova – na jeho cestě k mezinárodní kariéře i Praha (Eugen Oněgin, 1986). Dnes je jak v Evropě, tak v USA uznávaným specialistou nejen na ruský, ale též na italský repertoár, což dokumentuje i svým podáním úlohy sira Richarda (Riccardo). Jeho árie „Ah, per sempre io ti perdeo“ – jedno z nejslavnějších čísel opery – stejně jako jeho duet s neméně skvělým Michele Pertusim (sir George – Giorgio) v závěru 2. jednání patří k nejpůsobivějším místům celé nahrávky. Z ostatních rolí připomeňme alespoň mezzosopranistku Annamariu Popescu jako královnu Henriettu – Enrichettu. Zmiňovaná stylová vytříbenost je hlavní předností Kuhnova nastudování. K dalším znakům patří velký cit pro kresbu náladových změn. I při pouhém poslechu proto plasticky vycházejí různé hudební efekty, počítající se scénickým provedením – chrámové modlitby za scénou, vojenské pochody, svatební průvody, bouře atp. a zejména mohutné sborové scény. Navíc jejich hesla jako „Patria, vittoria, onor!“ (tedy „Vlast, vítězství, čest!“) neztratily svou sílu dodnes – a v době svého vzniku musely mít na publikum přímo omračující dopad. !

Mezi nejvýše ohodnocené koncerty letošního. Významnou událostí 41. ročníku Mezinárodního. Po pětasedmdesáti letech se v souvislosti s oslavami

Recommend Documents