Mezi nebem a zemí Setkání s duchem

Mezi nebem a zemí Setkání s duchem také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz

Stacey Kade Mezi nebem a zemí – Setkání s duchem – e-kniha Copyright © Fragment, 2013

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

nebem Mezi

zemí a

Setkání s duchem S

t a c

e

y

K

a

d

e



Linnee Sinclairové, mé rádkyni a přítelkyni. Bez tebe bych tuhle knihu napsat nedokázala. Díky, žes mi věřila.





 

prolog 



Alona Dareová

D  

ostat se nenápadně ze školy bylo snadné. Už jsem to něko­ likrát zkusila. Tentokrát stačilo počkat, než paní Higginsová všech­ ny odvede na  běžeckou dráhu, pak vklouznout za  ochozy a  dojít k druhé díře v drátěném plotu. Tajně se vplížit zpátky… to bude problém. Ale s  tím si budu muset poradit, až se vrátím. Jako vždycky. V chladném ranním větru jsem se roztřásla. Byl první květnový den, sedm hodin nebo pár minut po sedmé, a ani zdaleka nebylo takové teplo, aby se člověk potloukal venku ve příšerném tenkém tričku a trenkách, které jsme my holky musely nosit na tělocvik. Na  dráze aspoň blokovaly vítr ochozy a  škvára si udržela trochu tepla z předchozího dne. Tady mě zahříval jen můj vztek. Jak mi to může zase udělat? Copak to nechápe? Už se to nikdy nestane. Tohle pro ni neskončí jako v pohádce, tentokrát ne. Mám 5

plné zuby těch jeho idiotských telefonátů, kdy se na  ní vyptává, a taky jejích průhledných otázek na něj. Zrychlila jsem a zamířila k tenisovým kurtům. Potom, co jsem se ohlédla a ujistila se, že jsem od běžecké dráhy dost daleko, jsem zapnula mobilní telefon, který jsem schovávala v ruce, aby mě paní Higginsová nesjela, a stiskla jsem tlačítko rychlé volby. Samozřejmě číslo jedna. Telefon na druhé straně vyzváněl a já si představila, jak optimi­ sticky bliká v potemnělé kuchyni na ulepené žulové pracovní desce. Nezvedne ho. To by ztratilo smysl. Ale dozví se, že volám já. Bude si tisknout telefon na prsa, kontrolovat číslo volajícího a doufat, že je to on, a ne já. Doufám, že mě někdo zabije dřív, než budu takhle zoufale tou­ žit po  něčí pozornosti. Fakt je to trapné. A  ničí se tím životy. Konkrétně MŮJ život. Nejenže te budu muset paní Higginsové zase lhát, proč jsem bez dovolení odešla z vyučování – proti če­ muž za správných okolností a důvodů nic nemám, ale tohle není ten případ –, navíc nestihnu před oficiálním začátkem vyučování schůzku s Chrisem a Misty, svým klukem a nejlepší kamarádkou, což bude vyžadovat další lež. Snášejí se jen kvůli mně a naštvou se, když tam nebudu, abych jim dělala smírčího soudce. Ještě hůř, je Den maturantů a  Chrisova šatní skříňka bude muset zůstat na rozdíl od skříněk ostatních maturujících sportovců bez výzdo­ by až do oběda, kdy budu mít zase čas ji ozdobit. Ne že by ji něco z toho zajímalo. Vždycky se starala jen o sebe. Než záznamník sepnul, byla jsem totálně vytočená. Mašírovala jsem kolem tenisových kurtů k  Hendersonově ulici a  čekala na pronikavé pípnutí. Když zaznělo, zahulákala jsem do telefonu, aby mě slyšela až nahoře ve své hromádce zmuchlaných peřin a zmač­ kaných papírových kapesníků. „Vím, že mě slyšíš, a nedokážu uvě­ řit, že mě nutíš, abych to udělala znovu. Copak nemáš aspoň tro­ chu hrdosti? Zavolal mně, mně, ne tobě. Copak ti to pořád ještě nedochází? Panebože, tak už se s tím smiř a –“ Kůži mi ožehl poryv horkého vzduchu. Překvapilo mě to, takže 6

jsem se na tisícinu sekundy odmlčela a došlo mi, že jsem bez roz­ hlédnutí vstoupila z chodníku na silnici. V tu chvíli jsem uslyšela troubení, ucítila zápach výfukových plynů a spálených pneumatik a spatřila, jak se ke mně obrovskou rychlostí blíží zářivě oranžový předek školního autobusu. Bože, autobusy jsou tak děsivé, když je člověk vidí z takové blíz­ kosti.

7



 

1 



Alona

U  

mírání měl být nejhorší okamžik v životě. Pochopte, nechat se přejet školním autobusem plným šprtů, zatímco máte na so­bě předepsané oblečení na tělocvik, což jsou červené silonové trenky a prakticky průhledné bílé tričko? Horší už to být nemůže. Nebo jsem si to aspoň myslela. Ve  čtvrtek, tři dny P.  S. (po  smrti… přece), jsem se probrala obvyklým způsobem – na břiše, hned nalevo od žluté čáry na Hen­ dersonově ulici, a na obličeji jsem ucítila žár autobusového motoru. Nešlo samozřejmě o „ten“ autobus. Ten, který mě přejel, byl pra­v­ děpodobně pořád ještě v opravně nebo ho možná vyřadili z provo­ zu, nebo co se to vlastně dělá s vozidly, která mají špatné vibrace. Rozkašlala jsem se, posadila se a  rukama rozehnala výfukové plyny. Já vím, zvláštní, co? Žádné plíce, žádné tělo, žádné dýchání, ale to je fuk. Já tahle pravidla nevytvářím, prostě tady žiju… Tak trochu. 9

Vstala jsem právě včas, aby přímo skrze mě projel Land Rover Bena Rogerse (jeho táta má obchodní zastoupení… prostě klika). Trhla jsem sebou, ale nebolelo to. V současnosti mě nebolelo nic, ale chvíli trvalo, než jsem si na to zvykla. Ben si samozřejmě ničeho nevšiml a dál tlachal do mobilu, který si tiskl k uchu. Nemohl mě vidět. Nikdo mě nemohl vidět. Jestli vám připadá, že beru celou tu záležitost se svou smrtí s nadhledem, pak jen proto, že jsem měla pár dní, abych si na ni zvykla. Prvních čtyřiadvacet hodin? Rozhodně nepatřily k  mým nejlepším. Hele, jestli na  vás někdy někdo zkusí takové ty řeči „neměl jsem tušení, že jsem mrtvej, dokud jsem se neotočil a ne­ uviděl svůj náhrobní kámen“, lže. Zaprvé, výroba pomníku, jak se tomu správně říká, trvá měsíce. Zejména speciální objednávka z  italské růžové žuly s  plačícími anděly. Zadruhé, jestli není dostatečným důkazem to, že stojíte na ulici vedle vlastního zkrouceného, ochablého těla, doprovote ho do nemocnice a sledujte, jak „vás“ rozmrzelý, unavený doktor na pohotovosti prohlašuje za mrtvého, i když na něj křičíte, aby vás poslouchal, aby se na vás proboha podíval. A co potom, když do toho studeného kumbálu v nemocničním suterénu nakonec dorazí váš táta a zřízenci mu „vás“ ukážou na zrnité, příšerně nelichotivé obrazovce bezpečnostního kamerového systému? Snažila jsem se s  ním mluvit. Teda s  tátou. Neslyšel mě. Nic nového pod sluncem. Russ Dare slyší jen to, co slyšet chce – nebo to aspoň vždycky tvrdí. Proto je tak dobrý korporátní vyjedna­ vač… nebo totální hajzl, když posloucháte některé lidi. Ale tento­ krát mě neignoroval. Teda aspoň myslím – necukalo mu totiž po­ drážděně v koutcích očí. A pak se rozbrečel. Můj táta – ten, který mě učil, že „neprojevovat emoce“ je první pravidlo, aby člověk získal to, co chce – stál sám v té maličké míst­ nůstce páchnoucí dezinfekcí, tvář měl pod opálením z golfu úplně šedivou a v blikajících zářivkách se mu na tvářích leskly slzy jako stříbrné stružky. V tu chvíli mi to došlo. Ještě předtím, než řekl: „To je ona,“ tím 10

stísněným hlasem, který se ani trochu nepodobal jeho normálnímu dunivému hlasu. Jsem mrtvá. Možná ne celá – koneckonců, nějaká moje část tady pořád ještě je a sleduje, co se děje. Ale na té televizní obrazovce bylo rozhodně moje tělo přikryté naškrobeným bílým pro­ stěradlem. Tělo vypadalo menší a křehčí, než jsem se kdy viděla já, a kolem naprosto nehybného obličeje se mi plazily rozcuchané vlasy. Tenhle pohled dostal tátu na  kolena. I  když mu nemocniční personál předložil lejstra k podpisu, pořád dokola se ptal: „Upraví jí někdo vlasy? Ona… takhle nevypadala. Vadilo by jí to.“ Zhluboka jsem se nadechla (směšné, já vím) a potřásla hlavou. Te už je to stejně fuk. Zanedlouho se v dálce rozzáří jasné světlo a vtáhne mě do sebe. Potom budu žít život – nebo nějakou jeho napodobeninu –, v němž se budu slunit na pláži s bílým pískem BEZ opalovacího krému, s alkoholickými mojitos a s nekonečnou řadou obchodů s obuví, kde je všechno zadarmo. To je nebe, ne? Ale než k tomu dojde, chtěla jsem toho vidět co nejvíc. Člověk totiž umře jen jednou, víte? Energicky, neslyšným krokem, jsem došla k parkovišti a uvědo­ mila si, že se poprvé v… no, že se poprvé nemůžu dočkat, až dora­ zím do školy. Lidi si vždycky myslí, že když jste oblíbení a hezcí, střední škola je pro vás něco jako procházka růžovým sadem. To jen dokazuje, jak jsou naivní. Když jste tři roky za  sebou královnou školního plesu, spolukapitánkou roztleskávaček a jako první studentka ze třeáku se stanete členkou organizačního plesového výboru, máte jisté povinnosti a očekávání, které musíte splnit. Nejbanálnější za­ kolísání – prohodit pár slov s nevhodným člověkem; vzít si stejný svetr, který si ve vzácném záchvěvu módní inspirace obleče nějaká nána; koupit si hamburger místo salátu – vás můžou poslat ke dnu nebo způsobit ještě něco horšího. Uvedu příklad: Kimberly Shaeová. Kim měla všechno – boha­ tou rodinu, dokonalé asijské rysy a  metabolismus, díky kterému mohla sníst cokoli, a  přesto zůstat natolik štíhlá, aby se udržela na vrcholku pyramidy roztleskávaček. 11

Kim se na  všech víkendových večírcích u  Bena Rogerse jako většina mých kámošek opila nebo to předstírala. Jenže jednou toho vypila moc, nebo aspoň dost na to, aby zapomněla na jednu z hlav­ ních zásad oblíbených holek: pij tak, abys působila roztomile a ko­ ketně, ale ne hloupě a  nadrženě. Někdo s  mobilem ji vyfotil in flagranti za stromem s její dlouholetou nešastnou láskou a naším hostitelem Benem Rogersem. Jo. Všichni kluci by udělali cokoli, jen aby mohli být na Benově místě, a ani jediná holka na večírku nemohla říct, že by o něčem takovém nefantazírovala. (Ben byl od třetího ročníku třídy považo­ ván za nepřitažlivějšího kluka v naší třídě, a proto každá holka sni­ la o tom, že právě ona ho dostane.) Ale nechat se u toho načapat? To je něco úplně jiného. Během několika hodin se fotky dostaly do  oběhu a  v  pondělí ráno měla Kim tolik rozumu, že se k nám v jídelně nehlásila. Sedla si k jednomu ze stolů na druhé podestě. Naše jídelna, s velkým pó­ diem v  čele místnosti, funguje současně jako posluchárna, takže jsou v ní schody a svažující se podlaha. Čím sedíte blíž k pódiu, tím jste oblíbenější. Celý život jsem tvrdě pracovala na tom, abych si udržela své mís­ to u stolu v „díře“ (nechutný název, ale já ho nevymyslela, tak co). Člověk prostě nemůže spoléhat jen na svůj vzhled. To mě naučila, svým zpackaným způsobem, moje máma. Udržovat zdání dokona­ losti a být objektem závisti všech holek ve škole mě stálo spoustu času a námahy, ale já tomu obětovala všechno a stálo to za to. Například můj včerejší pohřeb. Ještě nikdy jsem neviděla tolik lidí ze školy na jednom místě. Mimo školu, samozřejmě. (Díkybo­ hu, že máma byla příliš „rozrušená“, než aby navštívila pohřební službu. Citové výlevy by byly v pohodě. Zvracení do květinové vý­ zdoby… už tolik ne.) Pohřeb v každém případě někdo zorganizoval a rozdal černé pásky, na kterých bylo ozdobným růžovým písmem napsáno moje jméno. Přinesli květiny, svíčky a krabice papírových kapesníků. Přišli na  něj lidi, které jsem skoro neznala  – jako ta zavalitá holka, s níž jsem chodila na algebru a která pořád nosila 12

ty ohavné vytahané svetry, jako by v nich vypadala hubenější… jo, opravdu –, a brečeli nad mojí rakví. No, v každém případě blíz­ ko ní. Dokonce jsem je slyšela mluvit o stálém pomníčku s mojí fotkou v hlavní chodbě, hned vedle skleněné vitríny s poháry za vítězství v baseballu a fotbalu. (Jako školní roztleskávačka vás můžu ujistit, že fotbal nám nejde, a při pohledu do vitrín s poháry byste okamži­ tě pochopili, že nám nejde asi od roku 1933.) Zní to strašně, ale abych byla naprosto upřímná, jako mrtvé se mi trochu ulevilo. Samozřejmě ne hned. Když jsem se z toho šoku vzpamatovala, nějakou dobu jsem byla příšerně naštvaná. Na dru­ hou stranu, připadá mi normální, že člověk je trochu rozladěný, když stráví se svým tělem noc v márnici. Dokázala jsem jen myslet na všechny ty věci, které mi budou chybět. Už žádné zmrzlinové poháry? Žádná líbačka? Ani nic dalšího? Sakra, umřela jsem jako panna – to jsem v plánu neměla. Ale další den ráno, když jsem se zase probrala na  dělicí čáře na Hendersonově ulici, na tváři mě hřálo slunce a nad sebou jsem slyšela řev autobusů, jsem si uvědomila ještě něco. Všechny ty věci, které mi chybět nebudou. Děsila jsem se třeba pomyšlení, že půjdu příští rok na vysokou. Začít znovu, získat si obdivovatele a soupeřit s  ostatními holkami z  okolních škol, které jsou jako já… Šílená představa. Te se toho bát nemusím. Moje oblíbenost navždy za­ mrzla na svém vrcholu. Měla jsem pocit, jako bych překročila cílo­ vou pásku v závodu, o kterém jsem ani netušila, že ho vůbec běžím. Umřela jsem dřív, než jsem si mohla zpackat život, a i když byl tro­ chu krátký, svým způsobem byl skvělý. V každém případě po včerejší působivé demonstraci zármutku jsem se nemohla dočkat, co moje kamarádky vymyslí. Stihly Ashleigh Hicksová a Jennifer Meyerová z našeho týmu roztleská­ vaček vyrobit můj portrét z vosku, o kterém se včera mezi posmrká­ váním a vzlykáním bavily? Přidala jsem do kroku, protože jsem už chtěla být ve škole, a než zazvoní a všichni se nahrnou dovnitř, porozhlédnout se v hlavní 13

chodbě. Ze všech těch lidí, kteří procházeli skrz mě – neviděli mě, aby mě obešli, a  já se nestačila všem vyhýbat –, mi bylo špatně od žaludku. Ale první známka, že je něco špatně, se objevila ještě předtím, než jsem se k hlavní chodbě přiblížila. V polovině cesty přes parko­ viště jsem přistihla Katee Goodeovou, rádoby oblíbenou druhačku (třetí podesta, pokud jde o stoly v jídelně), jak se nenápadně roz­ hlédla, pak si stáhla z levé paže černou pásku a hodila ji na zem. Látka, kterou nadzvedl čerstvý větřík, cupitala po parkovišti, až se nakonec zachytila o  ostrý kamínek u  mé nohy, takže jsem si mohla přečíst slova: Alono Dareová, odpočívej v pokoji. „Hele!“ zahulákala jsem vztekle na Katee, ale ona samozřejmě nehnula brvou, protože mě neslyšela. Založila jsem si ruce v podpaží. Fajn. A je jedinou černou ovcí bez smuteční pásky na rukávu. Tímhle tempem se ke stolu v „díře“ nikdy nedopracuje. Ale když se Katee připojila ke svojí partičce stupidních druha­ ček, došlo mi, že černou pásku na rukávu už nemá ani jedna z nich. Hlouček pošahaných muzikantů (čtvrtá podesta, lepší než ma­ tematická paka, ale ne tak dobří jako šprti-přírodovědci, protože na ty se dá vždycky spolehnout, že vyhodí něco do vzduchu), hned za Kateeinou partičkou, byl taky bez pásky. Trochu se mi rozbušilo srdce a na zádech mi vyrazil studený pot. Byla jsem sice mrtvá, ale pořád jsem toho spoustu „cítila“ a právě te se mě zmocnila totální, absolutní panika. Otočila jsem se kolem dokola, jen pro jistotu, a kamínky pod mýma nohama byly podivně tiché. Ale ne… ani jediný člověk v dohledu neměl na rukávu symbol smutku, který včera všichni tak hrdě předváděli. Jak je to možné? Ignorovala jsem dávno získaný instinkt zachovat klid a tvářit se znuděně a rozběhla se ke dveřím školy a ke Kruhu. Kolem stožáru před vchodem stály tři dřevěné lavičky, darované bývalými studenty, které tvořily tvar podkovy, a to bylo teritorium naší party. Celou tu dobu první podesta. Už několik let se tady 14

scházel hlouček prominentů a vždycky po maturitě předal své úze­ mí další skupině mladých nadějí. Lavice byly ohlazené od stovek dokonalých zadnic – třeba Bena Rogerse – a na stožáru se třepotal mlčenlivý svědek vášnivých líba­ ček před začátkem vyučování. Všechno tohle se navíc odehrávalo přímo před ředitelnou, protože my si to mohli dovolit. Byli jsme „ty hodné děti“. Kdyby tohle zkusil nějaký týpek, viděli byste, jak by létaly poznámky s tresty. Neříkám, že je to fér, ale takhle to fungu­ je. Všichni to vědí. Dorazila jsem do  Kruhu trochu udýchaná (jo, já vím, mrtvá! Ale přesto…) a mnohem kratší dobu před zvoněním, než jsem chtě­ la. Prodrat se davy studentů, kteří mířili k budově, bylo mnohem složitější než dřív. Nikdy jsem si neuvědomila, jak moc spoléhám na to, že mě lidé poznají a uhnou mi z cesty. Škoda, že to skončilo. Jako maturanti jsme si konečně zasloužili místa na lavičkách a moji kamarádi už zaujímali své obvyklé pozice. Ben Rogers ležel natažený na lavičce nejblíž k parkovišti a kolem něj postávala sku­ pin­ka jeho potenciálních konkubín. Fakt, jediné, co jim chybělo, by­ ly hrozny vína, kterými by ho krmily, a ty obrovské egyptské vějíře. Ben na svém rukávu značkové bundy Abercrombie černou pás­ ku neměl, na druhou stranu, neobtěžoval se s ní ani včera. Kličkovala jsem mezi Benovými budoucími oběmi, až jsem do­ razila k Ashleigh s Jennifer, které se spolu s Leannou Whitakero­ vou, další maturující roztleskávačkou, choulily u stožáru a posílaly si esemesky o  ubohém módním vkusu spodiny v  džínách Target a neznačkových tričkách. Ani ony neměly pásku na paži. Potlačila jsem nutkání zvracet a rychle se rozhlédla, jestli někde neuvidím charakteristické lesklé černé vlasy, které patří mojí NNK (navždycky nejlepší kamarádce) a spolukapitánce roztleskávaček Misty Evansové. Po nekonečně dlouhém okamžiku, během něhož by se mi zasta­ vilo srdce, kdybych ještě nějaké měla, jsem ji objevila na lavičce, která stála nejdál ode mě, napůl schovaná za Leannou a ostatními. 15

Viděla jsem jen její levé rameno, polovinu hlavy a culík, který se pohyboval, jak mluvila s někým vedle sebe. Ale to stačilo, protože nahoře na levé paži jsem zahlédla důvěrně známou černou pásku s růžovým nápisem. S úlevným úsměvem jsem k ní zamířila a cestou se pečlivě vy­ hnula Milesi Stevensovi. Ten při rozhovoru s  Benem a  Leannou (kteří z důvodů, jež jsou nám ostatním neznámé, spolu odmítají mlu­ vit) pochodoval sem a tam. Pak jsem obešla Ashleigh a Jennifer, které se rozhodly nechat Leannu osudu, s chichotáním a pištěním se vrhly na klín Jeffu Parkerovi, a jak se snažily předstírat, že jsou jeho fanynky, skoro mu rozbily kytaru. Ashleigh a Jennifer spolu kamarádily od školky a všechno děla­ ly společně, dokonce si kupovaly stejné – přinejmenším barevně – oblečení na celý rok. Asi v sedmičce to přestalo být roztomilé, ale protože si ten stupidní nápad kdysi vymyslely, odmítaly se ho vzdát. Což byl jeden z důvodů, proč jim Leanna říkala „blbčata“. Do očí. A  jejich reakce? „Tss. Vůbec si nejsme podobný.“ Hm, to nejste. Leanna je možná mrcha, ale to neznamená, že se plete. Jak se ukázalo, Leanna se nepletla ve spoustě věcí. „Panebože, ta Misty je taková coura. Vždy Alona ještě ani ne­ vychladla,“ říkala Leanna Milesovi, právě když jsem procházela kolem. Jakmile jsem uslyšela svoje jméno, ztuhla jsem. Přestala jsem dá­ vat pozor a Ashleigh – Jennifer stála hned vedle ní – proběhla skrz mě; snažila se Jeffa přimět, aby ji honil. Pocit, když její pevné, teplé tělo prošlo skrz mě, mi vyrazil dech a rozhoupal se mi z toho žalu­ dek. Ale ani to nestačilo, abych propásla Milesovu odpově. Pohrdavě si odfrkl. „Alona byla studená, ještě než umřela.“ „To je fakt.“ Leanna se na něj zazubila. Ohromeně jsem na  ně zírala. Ani jeden z  nich o  mně takhle nikdy předtím nemluvil… Aspoň ne přede mnou. Leanna mě mož­ ná za zády pomlouvala, ale Miles? Sakra, to já ho přivedla do Kruhu, když tady byl loni nový. Byl to jediný černoch v naší škole, který nedělal atletiku. Proboha, vždy byl členem šachového kroužku, 16

než jsem ho zachránila. Ne že bych to udělala z lásky k bližnímu, nebo tak něco. Pomáhal mi s trigonometrií a během toho jsem obje­ ­vila jeho schopnost trousit zlomyslné poznámky o lidech ze školy. Včetně mě, zdá se. Bože, co jiného o mně ještě říká? „Hajzl nevděčnej,“ pronesla jsem nevěřícně. Síla zvyku mě nasměrovala k Misty, abych jí řekla, co jsem prá­ vě zaslechla, když vtom mi docvakly dvě věci. Zaprvé, Misty mě neuslyší. Zadruhé, Leanna a Miles o mně začali drbat potom, co si vzali na paškál Misty. Leanna prohlásila, že je coura, což by Misty navzdory svým mnoha jedno- nebo dvoutýdenních vztahů s klu­ kama z  Millikenu, vysoké školy ve  městě, popřela. Středoškoláci podle Misty za tu snahu nestáli. Nedokázala jsem přijít na to, co Leanninu urážku vyprovoko­ valo. Vždy tady žádní vysokoškoláci nejsou, a i kdyby byli, stejně bych o žádného neměla zájem. Ale když jsem konečně prokličkovala k Misty, všechno bylo na­ jednou jasné jako facka. Na bílém tričku s dlouhým rukávem, které měla pod tílkem roz­ tleskávačky, bila do očí nažehlená smuteční páska s mým jménem. Její lesklý černý culík („Napatlej si na vlasy majonézu a spláchni ji pivem,“ radívala mi) se pořád ještě pohupoval. Ale ona už nemluvi­ la. Líbala se. S mým přítelem. „Misty!“ zaječela jsem. Samozřejmě nereagovala. Prostě se před celou školou líbala s Chrisem dál. JEDEN den po mém pohřbu. Nevěděla jsem, jestli mi to náladu zlepšilo, nebo zhoršilo, ale i  on měl ještě na  paži smuteční pásku. Misty vypadala unaveně s černými kruhy pod očima a řasenkou rozmazanou pláčem, která jí zaschla v dlouhých stružkách na tvářích. Ale líbali se. „Myslíš, že o  nich Alona věděla?“ zeptala se Leanna Milese. „Totiž, slyšela jsem, že právě proto se vrhla pod autobus. Zjistila to a nedokázala se vyrovnat s tím, že to všichni ostatní vědí.“ „Pod nic jsem se nevrhla!“ zahulákala jsem na Leannu, i když jsem nedokázala odtrhnout oči od  Misty s  Chrisem. „Byla to… nehoda.“ 17

„Pořád jsem čekala, až se to domákne, přilítne sem a ztropí hys­ terickou scénu.“ Leanna se odmlčela. „To by bylo čóro, co?“ V hla­ se měla stejné množství zklamání jako škodolibé radosti. „Prosim tě, Alona neviděla nikoho jinýho než Alonu,“ namítl Miles. Na  pokraji zhroucení jsem se odvrátila od  Misty s  Chrisem a měla jsem pocit, že se pozvracím. Bylo to dost nepravděpodobné, protože jsem už tři dny nic nejedla, ale vzhledem k vývoji situace bych za to ruku do  ohně nedala. Na  čele mi vyrazil studený pot a žaludek se mi děsivě rozhoupal. Namáhavě jsem polkla. „Proč by jinak utíkala uprostřed těláku ze školy?“ pokračovala Leanna. „Sklapni!“ Zlomila jsem se v pase, chytila se za břicho a uvědo­ mila si, že si vidím skrz nohy. Prostě úplně skrz ně, jako by tam nebyly. Od kolen dolů jsem začala mizet. „Ne!“ zakvílela jsem. To není fér. Te odcházím pryč? Proč ne včera, kdy jsem mohla umřít nebo skonat nebo tak něco, šastná? A ani jsem nikde neviděla bílé světlo…! „Možná si zapomněla náhradní řasenku a běžela si pro ni domů,“ poznamenal Miles škodolibě. Prudce jsem zvedla hlavu a zamračila se na něj. Důvěrně jsem se mu svěřila se svou teorií o náhradních líčidlech. Leanna se zahihňala. Snažila jsem se pohnout, utéct odtud, ale nohy, které už napůl zmizely, mě neposlouchaly. Zhroutila jsem se na trávu a sledovala, jak se mi čára neviditelnosti šplhá ke  spodnímu okraji trenek. Touhle rychlostí budu ani ne za minutu pryč. Otočila jsem se ke své bývalé nejlepší kamarádce, která si dávala francouzáka s mým bývalým klukem, což zřejmě taky nebylo nic no­ vého pod sluncem. Jak dlouho to spolu táhnou? Misty o mně věděla skoro všechno, věci, které bych NIKDY nikomu jinému neřekla. Byla jediný člověk, kterému jsem dovolila chodit k nám domů. Vyžvani­ la to všechno Chrisovi? Pošklebovala se mi Leanna za zády celou tu dobu? Nebo ještě hůř, co když mě, Alonu Dareovou, lidi litovali? 18

Po tvářích mi tekly horké slzy, ale když jsem zvedla ruku, abych si je otřela… nebyla tam. „Ne, ne, ne. To není fér. To je přece blbost. Tohle si nezasloužím. Dělala jsem všechno správně!“ vzlykala jsem. Totálně jsem se sesy­ pala. Pláč vám zničí make-up, a to nemluvím o případné nudli, se kterou si musíte poradit, což byl důvod, proč jsem před těmihle lid­ mi nikdy v životě neuronila jedinou slzu. Ale te mě nikdo z nich vidět nemohl a já už je taky nikdy neuvidím, tak je to fuk, ne? Zazvonilo a  všichni kolem mě začali sbírat batohy, kabelky a pouzdra na kytaru. Pak cestou ke dveřím prošli přímo skrz mě. Nejdřív Jeff, v patách za ním Ashleigh s Jennifer (do jejichž minia­ turních kabelek se určitě nevešla žádná soška z vosku, i kdyby byla sebevíc mrňavá). Potom skrz mě procoural Ben s  rukama kolem ramen svých dvou vybraných panenských obětí z nižšího ročníku. Leanna se na mně dokonce zastavila a v lesklém povrchu mobilní­ ho telefonu si zkontrolovala rtěnku. „Mrcho!“ vyštěkla jsem. Chris s Misty, kteří se drželi za ruce, skrz mě neprošli, ale jen proto, že už byli skoro u  dveří. A navíc, copak už mě nepošlapali dost? Naštěstí mi zbyla ještě hlava, a tak jsem sledovala, jak kolem mě pochoduje celá škola a všichni se smějou, vtipkujou a děsí se n­e­ ohlášeného zkoušení, jako bych nikdy neexistovala. Jako bych te­ prve před TŘEMI dny tragicky nezemřela. „Tohle je peklo. Tohle musí bejt peklo,“ zahuhlala jsem hlasem plným slz. V tu chvíli, jako by mi to chtěl potvrdit, se Will Killian, největ­ ší pošuk ze školy, který se kolem mě loudal kousek před svými zhu­ lenými kámoši, podíval přímo na mě a stupidně se usmál. „Hele!“ zaječela jsem rozzuřeně. Jako by měl právo smát se mi do očí! I coby mrtvá jsem mnohem oblíbenější než on. William byl totální ubožák; měl tak světlou kůži, až byla skoro průsvitná, a rozcuchané černé vlasy, které mu visely přes děsivé modré oči. Byly totiž tak bledé, že byly skoro bílé. A navíc se choval jako cvok, 19

pořád nosil sluchátka a na hlavě kapuci, dokonce ji měl i ve škole. Povídalo se o něm, že strávil léto v nějakém blázinci. Neexistoval natolik nízký stupeň oblíbenosti, aby naznačil, kam ten magor pa­ tří. A on se mi posmívá? Killian rychle uhnul pohledem, shrbil se a upřel oči na zem, což bylo jeho obvyklé asociální chování psychouše. Počkat… počkat. Něco na tom… Zašklebila jsem se, i když jsem si byla naprosto jistá, že nemám pusu, a moje myšlenky byly čím dál neuchopitelnější. To, že se mi posmívá, může znamenat jedinou věc: že mě vidí. A to znamená…

20



 

2 



Will Killian

Č

lověk by se neměl posmívat mrtvým. Ale nemohl jsem si po­ moct. Hvězdná Alona Dareová, proměněná v brečící kebuli se so­ plem u nosu? Jak často se vám podaří něco takového vidět? Moc často ne. Pokud samozřejmě nejste jako já. To mám ale kliku! A já bych měl taky nejlíp ze všech vědět, že smát se na cizí účet úzce souvisí s karmou. „Pane Killiane.“ Ředitel Robert „Sonny“ Brewster mě pozdravil, jakmile jsem překročil práh školy. „Jsem rád, že jste se k nám mohl dneska připojit. Ale zdá se, že jdete pozdě… Opět.“ „Já nejdu –,“ protestoval jsem. Brewster ukázal na strop, a jako by to přivolal, v tu chvíli za­ zvonilo. „Pozdě,“ zamumlal jsem. 21

Erickson s Joonie za mými zády se nenápadně snažili proklouz­ nout dovnitř a  nechali mě Brewsterovi napospas. Joonie na  mě vrhla přes rameno omluvný pohled, ale já to neměl jí ani Erickso­ novi za  zlé. Byli prostě rádi, že si ředitel vybral mě a  je nechal na pokoji. Nakonec, přišli stejně pozdě jako já, ale na rozdíl ode mě zřejmě neaktivovali Brewsterův „radar na magory“, jak tomu říkal. Vzhledem k počtu piercingů, které Joonie měla v obličeji, a Erickso­ novým očím podlitým krví mi trochu dělalo problém tomu uvěřit. Ale Brewster si na mě, a už z jakéhokoli důvodu, prostě zasedl. Brewster se usmál, což nijak nezměkčilo jeho tvrdé rysy a přís­ nou linii kratičkého sestřihu. Každým coulem bývalý voják, to byl Brewster. Jo, a nezapomeňte na stěží potlačovanou nenávist k ho­ mosexuálům, výbuchy násilí vybuzené testosteronem a posedlost, pokud jde o dodržování pravidel, protože jsou to PRAVIDLA. „Zdá se, že je nejvyšší čas, abychom si opět promluvili o  vaší budoucnosti, pane Killiane.“ Sepnul si ruce za  zády a  zhoupl se na podpatcích. „Zase? Lidi už o tom začínají povídat.“ Ruka mu vystřelila, popadl mě za rameno a pevně sevřel látku mikiny. Jak se mnou prudce škubl, zavrávoral jsem dopředu. Tmavé oči se mu leskly vztekem a dychtivostí. „Jen do  toho,“ řekl jsem. Jestli mě praští, vyhodí ho ze školy. Moc dobře jsem to věděl. Všichni to věděli. Už si na něj pár lidí kvůli jeho prchlivosti stěžovalo. Tak co kdybych mu s tím trochu pomohl? Kdyby byl pryč, měl bych mnohem jednodušší život. Brewster mě pustil a otřel si ruku o sako obleku, jako by ji měl od slizu. „Do ředitelny, okamžitě.“ Ani se neotočil, aby zkontroloval, jestli jdu za  ním, a  zamířil po hlavní chodbě do administrativní části budovy. Měl jsem chu vykašlat se na něj a nechat ho tam dřepět samotného, ale do ukon­ čení studia mi zbývalo posledních pár týdnů. Za pouhých dvacet osm dní mi bude osmnáct a budu mít maturitu, což byly dvě pod­ mínky nutné k tomu, abych získal tu trochu peněz, které mi odká­ zali táta s  babičkou. Až je dostanu, vypadnu odtud a  zamířím 22

někam, kde žije jen pár lidí, a proto ještě míň duchů. Třeba na ně­ jaký opuštěný ostrov… nebo do Idaha. Kdyby mě Brewster vyloučil ze školy, mohl bych si ten plán strčit někam. A tak jsem šel za ním, jak mi nařídil. Jen jsem si dal pořádně na čas. To, co se říká o střední škole, je totiž pěkná blbost, a věřte mi, že jsem měl spoustu času o tom přemýšlet. Učitelé, rodiče, výchovní poradci… všichni pořád dokola omílají, že je v pořádku se odlišo­ vat, být prostě sám sebou. Nepodléhat tlaku vrstevníků, bla bla bla. Faktem je, že být sám sebou je v  pořádku, jen když to vyhovuje oficiální představě o „normálnosti“. Máš radši fotbal než baseball, Johnny? Tak jo, když je to pořád sport. Ale copak, Susie, ty chceš nosit modrý svetr místo červeného? Dobře víš, že my všichni tady podporujeme osobitost… dokud je to stále svetr. Jak můžete čekat, že někdo z  nás uvěří, že je v  pořádku být jiný, když tomu nevěří dokonce ani dospělí? Oblíbených studen­ tů, takzvaných jedniček, si nikdo nevšímá jen proto, že vypadají „normálně“ a  říkají „správné“ věci. Ben Rogers zásobuje skoro celou školu trávou, ale prohledávali ho někdy? Já jsem byl jen letos dvanáctkrát u  Brewstera v  ředitelně a  jednou týdně mi prohle­ dávají skříňku. Když jsem konečně dorazil do kanceláře, Brewster na mě čekal u dveří své ředitelny. Z místa, kde jsem stál, jsem viděl, že mu cuka­ jí svaly na čelisti. Kývl jsem na  školní sekretářku, paní Piagetovou. Usmála se na mě, ale rychle uhnula pohledem. Vždycky pro mě měla slabost, protože zřejmě za ty roky viděla všechna ta potvrzení o nejrůzněj­ ších návštěvách lékařů a nemocech, ale i ona dobře věděla, že je lepší Brewstera nedráždit. Jakmile jsem vešel dovnitř, Brewster zabouchl dveře ředitelny tak prudce, že mi málem urazil rameno. „Batoh,“ řekl a natáhl ruku. Proboha. Jen stěží jsem ovládl nutkání vysmát se mu do očí. Už 23

dávno jsem pochopil, že batohy jsou prakticky považovány za maje­ tek školy. V mém byste nikdy nic nezákonného nenašli. Sundal jsem si batoh z ramen, podal mu ho a pak jsem se uvele­ bil na modré plastové židli pro návštěvníky před jeho stolem. „Kdo vám řekl, že si můžete sednout?“ vyštěkl Brewster. Pokrčil jsem rameny, ale nepohnul jsem se. Šlo mu mnohem víc o to, aby mě načapal s něčím v batohu, než aby právě te řešil zále­ žitost, že jsem se posadil bez dovolení. Tenhle postup jsem absolvo­ val už mockrát, abych to věděl. Brewster rozepnul batoh a vyklopil jeho obsah na neposkvrně­ nou, nablýskanou desku svého dřevěného stolu. Z toho lesku bylo jasné, že si Brewster vybíjí nějakou hlubokou sexuální frustraci. Opřel jsem se do  židle a  naklonil ji na  dvou nohách dozadu. „Leštíte si ho sám? To musí bejt dřina, co?“ Zvedl oči od  haldy vysypaných sešitů, papírů a  učebnic, aby zkontroloval můj výraz. Vykulil jsem oči, nevinnost sama. „Co?“ Už dávno jsem se nau­ čil, jak zamaskovat své skutečné pocity. Věřte mi, když vidíte ko­ lem sebe chodit mrtvé, hodně rychle se naučíte nevřískat, nesmát se nebo neudržet svěrače. „Myslíte si, že jste chytrý, pane Killiane?“ Pokrčil jsem rameny: „Ani ne.“ Ale věděl jsem, že ho to naštve, protože viděl výsledky mých testů. V  závěrečných testech jsem loni dostal třicet dva bodů ze třiceti šesti a totálně jsem rozhodil hodnocení všech standardizovaných testů, které měli k dispozici. Nemohl jsem si pomoct – to je jedna z mála, velice mála, výhod mé­ ho „daru“. Koneckonců, není těžké zapamatovat si historii, když jste obklopeni lidmi, kteří ji prožili, a duchové, kteří se neustále potloukají po škole, jsou často tak znudění, že vám čtou přes ra­ meno a dělají s vámi nahlas domácí úkoly, i když je nikdo neslyší. Teda nikdo kromě mě. „Do konce studia vám zbývá poslední měsíc a pak můžete vyra­ zit do  světa, daleko z  mého dosahu.“ Začal se prohrabovat mými věcmi, jako by něco hledal. Proboha, nic tam není, mohl jsem mu 24

to říct rovnou. „A přesto, pane Killiane, jako pedagog bych pova­ žoval za své selhání –“ „Nebute na sebe tak přísnej, pane Brewster, každej občas se­ lže.“ Nemohl jsem uvěřit, co mi to vykládá. „Ale řekl bych, že ně­ který lidi asi častějc než ostatní.“ Brewster zaal zuby a klouby na ruce, v níž svíral moji učebnici fyziky, mu zbělely. „Považoval bych za své selhání, kdybyste odtud neodešel alespoň s  jedním ponaučením.“ Položil učebnici zpátky na stůl a znovu zašátral v batohu, tentokrát v malé kapse vpředu. „Ááá, tady to máme.“ Na stůl dopadl s hlasitým zarachocením můj malý iPod a vedle přistála maličká sluchátka. „Opatrně, sakra!“ S hlasitým bouchnu­ tím jsem postavil židli na všechny čtyři. V současné době závisel na  tom miniaturním iPodu (pojmenoval jsem ho Marcie, podle chytré a vynalézavé buchty z komiksu Peanuts) můj život. „Ponaučení je,“ pokračoval Brewster, jako bych nic neřekl, „že vždycky nemůže být po vašem.“ Zvedl Marcii, omotal kolem ní slu­ chátka a hodil ji do horní zásuvky. „Týden bez hudby.“ „To nemůžete,“ prohlásil jsem okamžitě. Dlaně se mi začaly po­ tit a zatoužil jsem držet Marcii v ruce, což mě vždycky uklidnilo. „Můj zdravotní stav –“ „Ach, ano, pane Killiane, znám vaše ,onemocnění‘.“ Usmál se, potěšený, že mě vyprovokoval. „Minimálně dvakrát týdně návštěva u vašeho cvokaře, během vyučování. Svolení kdykoli opustit třídu. Při hodinách povolena hudba, aby vás neobtěžovaly ,hlasy‘,“ zamá­ val rukama u hlavy. „Ale víte, co si myslím?“ S bouchnutím zavřel šuplík a z vnitřní kapsy saka vytáhl svazek klíčů. „Jste lump. Zjistil jste, jak je snadné všechny oklamat a proplouvat životem s ,handicapem‘.“ Oddělil ze změti klíčů na kroužku stříbrný klíček a zamkl zásuvku. „Ale mě neoklamete.“ Bez Marcie jsem byl v pytli. Mrtví pořád mluví, i když si myslí, že je nikdo neposlouchá. Ten randál je příšerný, navíc je strašně těžké na něj nereagovat. 25

Zničehonic jsem se nemohl nadechnout. Chodit na vyučování, procházet chodbami bez hudby… Než skončí první hodina, budu se choulit někde v koutě stočený do klubíčka. Ten týden, kdy jsem neměl Marcii, protože jsem jí nechal vyměnit baterii, máma skoro podepsala papíry, aby mě zavřeli do blázince. To jsem nemohl už nikdy dopustit. Budu to muset s Brewsterem nějak uhrát. Ředitel potřásl hlavou a několikrát mlaskl. „Přílišné rozmazlo­ vání doma a bujná fantazie. Kdyby vás matka poslala na vojenskou školu, kterou jsem –“ „Stejně jako tam váš dědeček poslal vašeho otce v  naději, že z něj vytlučou teplouštví?“ zeptal jsem se, neschopný uvěřit, že to říkám přes všechno, co jsem si slíbil. Prostě z toho měl Marcii vy­ nechat. Brewster nejdřív zbledl a pak zrudl jako krocan. Napnul jsem se na židli, ale zachoval jsem klidný tón. „Taky to na chvíli zabralo,“ pokračoval jsem. „Než vám umřela máma a on se odstěhoval na Floridu, kde potkal toho fešáckýho souseda Char­ lieho –“ Brewster se ani neobtěžoval obejít stůl. Vymrštil se ze židle a po­ kusil se mě chytit pod krkem. Ale já v tu chvíli odsunul židli dozadu, takže jeho prsty sevřely vzduch. „Ty mě slyšíš.“ Brewsterův mrtvý děda – zase mladý a ve své uni­ formě ze druhé světové války – na mě zíral ze svého místa na oslni­ vě naleštěné dřevěné skříňce vedle stolu. Z úst mu vypadla zapále­ ná cigareta bez filtru a dokutálela se mi k nohám. Díky zkušenostem z  mnoha návštěv v  ředitelně jsem dědu Brewstera a  cigaretu jako obvykle ignoroval. Brewsterův děda se skoro vždycky poflakoval po kanceláři, mluvil na svého oblíbeného vnuka a přesvědčoval ho, aby se smířil se svým otcem, protože spo­ lu pořád ještě můžou mít slušný vztah, což jemu se nikdy nepodařilo. Tohle na mrtvé platí. Když je člověk dostatečně dlouho ignoru­ je, vzdají to. Ne, nepřestanou mluvit… nikdy. Ale přestanou čekat, 26

že jim odpovíte, protože usoudí, že to, co považovali za reakci, byla jen šastná souhra okolností. „Ty parchante!“ vyštěkl Brewster. „Nemáš o  ničem ani páru. Můj táta je dobrej chlap.“ Obešel stůl a zamířil ke mně. Svaly jsem měl napnuté, abych mohl okamžitě zareagovat, ale nenuceně jsem pokrčil rameny. „Tím jsem si jistej. Asi by ho šíleně zklamalo, kdyby se dozvěděl, že jeho syn dostal padáka za to, že se pokusil uškrtit studenta.“ Brewster ztuhl. „Co máš za  lubem, mladej?“ zeptal se děda Brewster. Když se vzpamatoval ze svého ohromení, snesl se ze skříňky a postavil se proti mně. „Že mýho Sonnyho takhle vytáčíš?“ Bez mrknutí jsem čelil Brewsterovu rozzlobenému pohledu. „Vrate mi iPod a nic z toho se nestalo.“ Byl to risk, ale zahnal mě do kouta. Ředitel zaal rozzuřeně čelist a viděl jsem, jak v duchu probírá možnosti. „Nikdo nic neviděl. Nemáte na sobě žádné stopy. Bude to moje slovo proti vašemu.“ „Máte pravdu,“ přisvědčil jsem a předstíral, že o tom uvažuju. „Ale pochybuju, že by mi v tomhle případě nestačila slova, abych školní radu přesvědčil. Slyšel jsem, že loni jste prošel při hlasování jen taktak.“ Brewster na mě upřeně zíral, ale já pohledem neuhnul. Ale pak jsem ucítil štiplavý zápach, jak něco hoří. Automaticky jsem se rozhlédl po cigaretě dědy Brewstera a zjis­ til jsem, že doutná gumová podrážka jedné z mých kotníčkových conversek. Z boku ji olizoval modrý plamínek. „Do hajzlu.“ Vysko­ čil jsem, přitiskl špičku boty na koberec a několikrát zakroutil no­ hou sem a tam, abych oheň uhasil. „Ty se necháš vydírat?“ pronesl Brewsterův děda s lehkým úža­ sem v hlase. „To mě podrž!“ „Myslím to vážně!“ zavrčel jsem. Protože kouř z boty slábl, pře­ stal jsem udusávat oheň a rozdrtil cigaretu patou. Cigaretu, kterou ředitel Brewster neviděl. 27

Když jsem zvedl hlavu, zjistil jsem, že mě sleduje a po tváři se mu šíří znechucený výraz. „Trapné,“ utrousil Brewster jízlivě. „Vy se skutečně domníváte, že vám skočím na vaše ,bláznivé‘ chování?“ Jasně, z jeho pohledu jsem vyskočil ze židle a  šoupal nohou o  koberec jen tak pro nic za nic. To se mi stávalo často. Brewster potřásl hlavou. „Klidně řekněte školní radě, co chcete. Stejně vám nikdo neuvěří.“ Měl bohužel pravdu. V poslední době jsem neměl právě nejlepší pověst. „Mohl bych zavolat matce.“ Uvnitř jsem sebou škubl. Bože, pro­ stě neexistuje způsob, jak tu větu pronést alespoň s minimální dů­ stojností. „Pokud to uděláte, uvidíte, že vás odtud nechá okamžitě odvézt do blázince.“ Zadíval se na  moje nohy a  na  koberec. Jen děda Brewster a já jsme viděli spálená místa. Poškození boty bylo patrné i  v  tomhle světě, ale pokud se někdo nedotkl roztavené gumy na boku podrážky, aby zjistil, že je ještě teplá a čerstvě seškvařená, mohlo k němu dojít kdykoli. „Začínám si myslet, že tam skutečně patříte.“ „Tak mi vrate můj iPod. Hudba mi… pomáhá.“ Vrhl jsem kradmý pohled na dědu Brewstera, který stál vedle mě, a jak sledo­ val naši výměnu názorů, pro jednou mlčel. To skončí špatně. Brewster se usmál; tenhle výraz mě na  něm vždycky děsil. Otočil se („Čelem vzad!“), odpochodoval ke dveřím a otevřel je. „Paní Piagetová!“ vyštěkl. Ozvala se rána a  uslyšel jsem rachot, jak se tužky a propisky rozlétly po stole a skutálely se na podlahu. „Éééé, ano, pane?“ „Napište panu Killianovi omluvenku za pozdní příchod na ho­ dinu. Sdělte učiteli, že Killian má zakázáno mít během hodiny ja­ kékoli rozptýlení včetně hudby. Potom se postarejte, aby se o tom dozvěděli i všichni jeho další vyučující.“ „Ale, pane, on má –“ „To bude všechno.“ Prudce zabouchl dveře. 28

„Můžu z vyučování odejít,“ upozornil jsem ředitele, když se vrá­ til a postavil se za masivní pracovní stůl. Ne že bych to nikdy ne­ udělal. Ale přesto se mi podařilo získat průměrnou známku 1,5. „Můžu navrhnout vaše vyloučení ze školy,“ pronesl. Doktor Miller, můj psychiatr, by byl nadšený. Dal bych mu tím do ruky zbraň, kterou potřeboval, aby udělal trvalejší opatření ne­ zbytná „pro mou bezpečnost“. Překlad: pravidelná infuze s lithiem a jako spolubydlící kluk, který polyká štěrk. „O co vám jde?“ zeptal jsem se. „Nic jsem vám neudělal.“ Zřejmě až do dneška. Ale on mě nesnášel od první chvíle, kdy mě uviděl. „Copak to nechápete, pane Killiane?“ Začal halabala strkat moje učebnice, sešity a desky zpátky do batohu, takže se mačkaly listy a trhal papír. „Jste ostudou všech zdejších studentů, kteří se snaží. Máte špatný vliv na  jinak zodpovědné a  dobře vychované žáky, jako je třeba slečna Turnerová.“ Zmínka o Lily byla podpásovka, ale nedal jsem najevo, jak mě zasáhla. „To byl večírek třetího ročníku.“ Toho bych se rozhodně nezúčastnil. Ani ona tam neměla být. Brewster mě ignoroval. „Nehledě na to, že kvůli všem těm svým ,speciálním potřebám‘ narušujete vyučování a rozptylujete pozor­ nost ostatních.“ „Tohle říkáte všem nemocným studentům?“ Odmlčel se, protože vycítil potíž z  jiného směru. Na  státních školách je zakázána diskriminace… Z jakéhokoli důvodu. „Vy ne­ jste nemocný, Killiane. Jste spíš problematický a  zoufale toužíte po  pozornosti, a  abyste ji získal, manipulujete se svou matkou a mně se hrabete v odpadcích, abyste zjistil něco o mém soukromí. Ale nemocný nejste.“ Obrátil jsem oči ke stropu. Proč si lidi pořád myslí, že to souvisí s odpadky? Jako by si všimli, že se jim někdo přehrabuje v popelnici u  chodníku. Ani si nedokážu vzpomenout, kolikrát jsem tenhle argument slyšel. „Podle čeho, co jste vyhodil, bych zjistil, že je váš otec teplouš a – “ „Myslíte si, kdoví jak nejste chytrý. Mým úkolem je naučit vás, 29

že tak bystrý nejste, a připravit vás na skutečný svět.“ Hodil po mně plný batoh, ale já ho chytil dřív, než mě praštil do břicha. „Co když říkám pravdu? Napadlo vás to někdy?“ „Je to jen snůška nesmyslů, které vykládáte tomu felčarovi, k němuž vás vodí vaše matka.“ Doktor Miller mi totiž diagnostikoval schizofrenii – skutečnou nemoc, která je popsaná v lékařských knihách –, jenže já schizo­ frenik nejsem. Ty hlasy, které slýchám, a věci, které vídám… jsou skutečné, i když je nikdo jiný nevnímá. Pokud vím, medicína to­ hle onemocnění nezná. Obyčejní lidé ano, díky televizním pořa­ dům jako Médium a Posel ztracených duší (Jennifer Love Hewitto­ vá je kočka, ale ten pořad stojí za prd) a nejrůznějším filmům. Ale zkuste říct jednomu z těch tří psychiatrů pro puberáky v tomhle městečku, což je Decatur, že vidíte mrtvé lidi. Poznáte, co se sta­ ne. Říká se tomu čtyřiadvacetihodinová nedobrovolná hospita­ lizace. „To je všechno.“ Brewster obešel stůl a  prudce otevřel dveře. „Vrate se do třídy.“ I když jsem návštěvy v jeho kanceláři nenáviděl, byly bezpečněj­ ší než chodby, nebo dokonce třídy. Čím míň lidí se v místnosti vy­ skytuje, tím míň mrtvých tam je. Tady se musím vypořádat jen s dědou Brewsterem, ale venku mě budou obklopovat desítky du­ chů, kteří touží, aby je někdo vyslechl. A jeden z nich, jak mi při­ padalo, mě chtěl zabít, a už k tomu měl jakýkoli důvod. Při představě, že bych mu čelil bez Marcie nebo něčeho jiného, co mi pomáhalo odvést pozornost jinam, se mi začaly potit ruce. Jestli mě te objeví, takhle bezbranného, budu mít velké štěstí, když neskončím na psychiatrickém oddělení. „Helete, musím tady přežít ještě pár tejnů.“ Soustředil jsem se na bílý flek na hrubém koberci, kde se někdo očividně snažil vybě­ lit skvrnu, a s pohledem upřeným na zem jsem ze sebe soukal slova. Nesnesl jsem pohled na Brewstera, jak se zalyká škodolibou radostí. „Chci odtud bejt pryč stejně, jako to chcete vy. Jen mi vrate ten iPod. Prosím.“ 30

„Hodně pro vás znamená, co?“ Jeho nablýskané černé boty se v mém zorném poli zhouply na podpatcích dozadu a pak dopředu. „Ano –,“ ušklíbl jsem se a vymáčkl ze sebe další slovo, „– pane.“ „To je dobře. Pak si alespoň zapamatujete, jaké to je, když se bez něj musíte nějakou dobu obejít.“ Zvedl jsem oči z podlahy a naštvaně se na něj podíval. „Ty hajzle.“ „Bacha, chlapče,“ zamumlal mi děda Brewster do ucha. Brewster se arogantně usmál. Zatímco ze mě nespouštěl pohled, znovu zavolal do vedlejší místnosti: „Paní Piagetová, ještě tam při­ pište, že pan Killian bude po škole.“ „Ehm… ano,“ přišla vzdálená a lehce ohromená odpově. Brewster ukázal na otevřené dveře. „Nejvyšší čas, aby sis vyzvedl svoji výhru, šampione.“ Právě jsem si dával batoh na  záda, ale při těch slovech jsem ztuhl. Ze všech těch stupidních slov si musel vybrat… „Takhle mi neříkejte.“ „Cože?“ Brewster se chvíli tvářil zmateně, ale pak se mu roz­ svítilo a v očích se mu zlomyslně zablýsklo. Já vím, nikdy nedávejte tyranovi víc munice, ale tohle jsem nemohl přejít. Prostě nemohl. „Co je na  šampionovi špatného, šampione?“ zeptal se vítězo­ slavným tónem. Objevil zbraň, jak se mi dostat pod kůži, a s rados­ tí ji použil. „Nedělejte to.“ „Proč ne… šampione?“ Nemohl jsem mu říct pravdu – že mi tak říkal táta a že mám chu praštit Brewstera do  nosu, když to slyším s  takovým pohrdáním a blahosklonností a zrovna od něj. Ale to by mu jen poskytlo další munici. Taky jsem na to mohl jít přes lidská práva – mám jméno, používejte ho –, ale na to by kašlal. A tak jsem použil přímočařejší způsob. „Neříkejte mi tak, nebo vám povím věci, že si budete zoufale přát, abyste svoji služební pistoli tu noc, kdy jste ji hodil do Sanga­ mon River, obrátil proti sobě.“ Bezmocně pohnul ústy, ale nic z nich nevyšlo. 31

Brewster se před více než třiceti lety, několik let potom, co se vrátil z  vietnamské války, skoro zastřelil  – byl mladík, který v džungli na opačné polokouli viděl a prováděl strašlivé věci. Mís­ to toho na­konec hodil pistoli do  řeky a  propadal se studem, že na sebevraždu vůbec pomyslel – tohle přece dělají zbabělci. Jeho dědeček – v té době byl mrtvý teprve pár let – byl celou tu dobu s ním. Mrtví vidí všechno, a to chcete, nebo nechcete, a hodně mi toho řeknou, i když nevědí, že poslouchám. „O  tomhle bys neměl mluvit, chlapče,“ vyhrkl děda Brewster zděšeně. Ignoroval jsem ho a protáhl se kolem ředitele, abych si v kance­ láři vyzvedl omluvenku, oznámení, že budu po  škole, a  soucitný úsměv paní Piagetové. Než se Brewster vzpamatoval natolik, že se s vytřeštěným očima a rukama zaatýma v pěst vynořil z ředitelny, otevíral jsem dveře na chodbu. „Uvidíme, jak přežiješ zbytek školního roku bez svých privilegií, ty magore,“ vyplivl, ale nepřiblížil se ke mně. Naštěstí pro mě. „Bobe!“ Paní Piagetová se otočila a podívala se na něj. No, byl by zázrak, kdybych to vydržel celou hodinu. Ale až mě vyvedou pryč, aspoň mi nebude říkat šampione. Přikývl jsem. „Uvidíme.“

32



 

3 



Alona

P  

ovrch pode mnou byl mnohem tvrdší než moje postel, ale ani zdaleka ne tak měkký jako obláček. Se zavřenýma očima jsem natáhla ruku a prsty se dotkla… Jsou to kamínky? Když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že jsem – kde jinde? – hned vedle žluté dělicí čáry na  Hendersonově ulici. Žádný sen, žádné nebe, prostě zase tam, kde jsem začala. Mrtvá uprostřed ulice. Posadila jsem se a ovládla nutkání se znovu rozbrečet. Bylo to­ tiž jasné, že jsem v pekle, ne? Odsouzená žít dál, i když mě nikdo nevidí ani neslyší, zatímco se moje nejlepší kamarádka muchluje s mým klukem, chodí s ním na vysokou, a nakonec se za něj pro­ vdá. Už jen při té představě jsem měla chu schoulit se do klubíčka přímo tady na ulici. A tak jsem to udělala a položila si tvář na teplý asfalt. Kde jinde bych taky mohla být? Vždy mě stejně nikdo neuvidí. Potom jsem 33

si vzpomněla, kolikrát jsem viděla, jak kluci cestou do školy plivou z okna auta tabák – hnus! –, a přesunula se na chodník. Za zády jsem měla tenisové kurty, které byly plné života, lidi se smáli, tenisové míčky dopadaly na zem a drátěný plot drnčel. Vyle­ kaně jsem se otočila. Paní Higginsová měla první hodinu tělák – když jsem seděla na  občance, totálně znuděná se dívala z  okna a přála si, abych byla někde jinde, vídala jsem je pochodovat přes softbalové hřiště na kurty. Polovina první hodiny už je pryč? Takhle to většinou nefunguje. Kdykoli jsem se během posledních tří dnů unavila – jo, pořád se to stávalo –, šla jsem domů, stočila se na gauči v tátově pracovně a za­ vřela oči. A potom, presto. Když jsem se probudila, bylo zase sedm hodin ráno – poznala jsem to podle toho, že kolem projížděly školní autobusy  – a  já byla na  ulici. Doslova. Jako by někdo každý den stiskl obrovské tlačítko „reset“. Ale tentokrát… Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Ještě nikdy jsem se „neresetovala“ v půlce dopoledne. Samozřejmě, před­ tím jsem ani nikdy nezmizela. Zachvěla jsem se hrůzou. Kam jsem se vůbec ztratila? Nedokážu si vzpomenout. Záleží na tom? Ani ne. Je jasné, že jsem tady zaseknutá. Zaseknutá a bezmocná. Zadívala jsem se přes tenisové kurty k oknu, kde beze mě probí­ hala moje hodina občanky. Te bych dala všechno za to, aby mě mohl pan Klopinski nudit. Abych byla naživu. Abych mohla Misty zostudit před celou jídelnou. Potom bychom viděli, kdo se směje Aloně Dareové. Nikdo. Možná až na Willa Killiana. Naštvaně jsem vstala a v tu chvíli těsně kolem mě projela ohavná zelená kraksna Jesseho McGoverna, který se řítil z parkoviště na své stupidní hodiny v obchodní škole ve městě. Ignorovala jsem děsivý pocit chladu a snažila se soustředit na matnou vzpomínku, jež si marně razila cestu k povrchu. Pamatovala jsem si, jak jsem slyšela, že mě Leanna s Milesem pomlouvali, a viděla, že se Misty líbala s Chrisem, což bylo naprosto zřetelné. Potom se ale začalo všechno rozmazávat. Zazvonilo, lidi začali proudit do budovy a pak… 34

Vybavil se mi Killianův posměšný úsměv a  bledé modré oči. Vysmíval se mi. Díval se přímo na mě a zubil se, protože se bavil mojí šílenou situací. Kdykoli jindy bych se vyděsila, že někdo jako on si ze mě dělá legraci, ale dneska jsem dokázala myslet jen na to, že v tom případě mě musel vidět. Dokonce slyšet. Jestli mě Killian vidí nebo slyší, možná mě vidí nebo slyší i ostatní. Třeba nejsem doopravdy mrtvá. Aspoň ne úplně. I když to, co jsem viděla na svém pohřbu, vypovídá o opaku. Viděla jsem, jak spouští moji rakev do hrobu a – Zavrtěla jsem hlavou, až se mi rozlétly vlasy kolem obličeje. Ne. Na tohle te myslet nebudu. Být mrtvá a navždycky uvězněná tady, neschopná něco udělat, to by nebylo fér. Určitě existuje nějaké jiné vysvětlení a Killian ho pravděpodobně zná, protože je magor. Jen ho musím přinutit, aby mi ho řekl. Jak snadné. Koneckonců, on mě přece vidí, nebo ne? A Killian je magor, nebo ne, pořád je to kluk. Hodila jsem si vlasy dozadu a uhladila si je. Potom jsem si blesku­ rychle upravila trenky – evidentně se vám zaříznou do zadku, když vás přejede autobus – a byla připravená k akci. S nápadným otiskem pneumatiky, který se mi šikmo táhl přes bílé tričko, jsem nemohla nic dělat, i když mě štval, a moje oblíbená rtěnka MAC ležela asi pořád ve skříňce, kterou jsem měla společnou s Misty. Pokud si ji taky nepřivlastnila. Ale řekla bych, že na  mrtvou holku jsem vypadala celkem dobře. Ne že bych snad viděla svůj odraz, nebo tak, ale když jsem se tady na ulici probudila poprvé, okamžitě jsem si zkontrolovala paže a nohy, jestli neuvidím otevřené rány nebo mi z nich netrčí kosti a podobné nechutnosti. Neobjevila jsem nic než pár modřin a oděrek, jež další den zmizely. Obličej, který jsem si opatrně osa­ hala prsty, vypadal taky v pořádku. Zřejmě jsem podle ohledávače mrtvých opravdu zemřela na rozsáhlá vnitřní zranění. Nic, co byste uviděli zepředu. Super. Killian nemá šanci. Dneska jsem už podruhé obešla tenisové kurty a  vydala se do  školy. Bohužel ani tentokrát jsem se nedostala o  moc dál než 35

poprvé. Hlavní vchod blokovaly dvoukřídlé skleněné dveře s drátě­ ným pletivem v tabulkách. Ráno, když šli všichni dovnitř, byly ote­ vřené, ale te, když probíhalo vyučování, je ředitel Brewster zamkl. Tak se do školy nemohl dostat žádný psychopat, nemluvě o  těch ve studentském těle, které stejné opatření uvěznilo uvnitř. Sáhla jsem po kovové klice, abych zkusila, jestli se dveře přece jen neotevřou, a ruka prošla skrze ni. Rychle jsem ucukla a přitisk­ la si ruku na prsa, dokud ten mrazivý pocit nepřešel. Nedávalo to smysl. Auta a lidi mnou procházeli, to jo, ale dokázala jsem chodit po zemi, sedět na židli v pohřebním ústavu a – Najednou jako by se dveře přede mnou pohnuly a zvětšily se. Co to –? Podívala jsem se dolů a zjistila, že se mi chodidla zabořila do be­ tonového chodníku, jako když stojíte na pláži a vlna vám přináší na nohy písek tak dlouho, až vám úplně zmizí. Jenomže te to bylo skutečné. Ach, ne, ne, ne. Pevně jsem zavřela oči. Země je pevná, země je pevná. Prostě jsem si to opakovala pořád dokola, dokud jsem pod sebou znovu neucítila beton. Pootevřela jsem jedno oko, abych zkontrolovala situaci a ujistila se, že zase stojím na zemi, a ne v ní. Bohužel, boty a ponožky se zpátky nevrátily. Pod tenkou vrstvou prachu na mě zářily moje prs­ ty nalakované temně modrým lakem. Super. To je fuk. Aspoň jsem se něčemu přiučila. „Země je pevná, ale dveře ne. Země je pevná, ale dveře ne.“ Udělala jsem krok dopředu, připravená, že se budu cítit jako idiot, až praštím hlavou do skla. Místo toho se mi tělem šířilo mrazivé mravenčení, které jsem cítila, když moje ruka prošla klikou. A z ničeho nic jsem se ocitla na opačné straně v přetopeném prostoru mezi vnějšími a vnitřními dveřmi a stála jsem na rohožce s gumovou spodní stranou, která tady zůstala od posledního dešti­ vého dne. Jo! Konečně se mi něco daří. Stejným způsobem jsem překonala druhé dveře a vmžiku jsem stála bosa na studeném linoleu v hlavní chodbě. 36

„Super!“ Chvilku jsem nadšeně poskakovala na místě jako idiot a pohazovala vlasy, jako když jsme ještě byly s jistou mojí proradnou bývalou kamarádkou hloupé a sledovaly doma klipy na MTV. Dě­ lat si, co chcete, a nebát se, že vás přitom někdo vidí, byla v jistých směrech úleva. „Jsem rád, že se někomu daří,“ zaslechla jsem nabručený hlas vlevo ode mě. Lekla jsem se, a když jsem se otočila, uviděla jsem, že se ke mně pomalu blíží školník v  tmavomodrém overalu a  tlačí před sebou jeden z těch kbelíků na kolečkách. Škola měla půdorys obřího H. Chodba, ve které jsem stála, představovala střední příčku písmena. Školník přicházel z  prvního levého ramene H, kde se nacházela knihovna a třídy na výuku angličtiny. „Vy mě vidíte?“ zašeptala jsem, protože jsem si tomu skoro ne­ troufala uvěřit. „Samozřejmě, že tě vidím.“ Odmlčel se, strčil mop do  té věci na ždímání v horní části kbelíku a zmáčkl ji. Ven se vyvalila ohav­ ně špinavá voda. „Necháváš šlápoty na podlaze, kterou jsem právě umyl.“ Otočila jsem se a  podívala se za  sebe, ale viděla jsem jen na­ blýskané dlaždičky. „Ehm, jasně. To je fuk.“ Potřásla jsem hlavou. „Když mě taky vidíte, znamená to, že nejsem mrtvá. Aspoň ne úplně, že jo?“ Vzrušeně jsem se zhoupla na špičkách. Zapomeňte, že jsem mluvila se školníkem, třicetiletým chlápkem s poobaným obliče­ jem a základním vzděláním, ano? Byl ztělesněním totální nuly, ale konečně jsem měla důkaz, že situace zřejmě není tak špatná, jak jsem si myslela. Zařičel smíchy a  ukázal vykotlané zuby, které zoufale volaly po bělicích páscích. „Zlato, ty seš v každým případě mrtvá. Jen tady nejseš jediná.“ Vytáhl mop z kbelíku a pleskl s ním na podlahu, na podlahu s kobercem. Dlažba byla jen v hlavní chodbě. Ve všech vedlejších, včetně té, kde školník stál, ležela ohavná podlahová krytina nede­ finovatelné barvy. 37

„Nerozumím,“ řekla jsem. Ignoroval mě a šmudlal mopem sem a tam po podlaze. „Zatra­ cený děcka, kdo to má po nich pořád uklízet?“ Ale koberec se nepromočil, aspoň já to neviděla, a pak školník přejel s mopem kolem mě. „Dávejte pozor.“ Uskočila jsem dozadu, protože jsem čekala, že mi na špičky vyšplíchne hnusná studená voda, ale vypadalo to, že se drží jen přímo pod mopem. Zvláštní. „Nikdy nepřemýšlejí o tom, co dělají, že přidělávají práci nám ostatním,“ zabručel a projel s kbelíkem kolem mě. „Počkat.“ Vyrazila jsem za ním. „Co jste myslel tím, že tady nej­ sem jediná? Totiž: jasně, že nejsem jedinej člověk, kterej kdy umřel, ale… Panebože.“ Zatímco školník vytíral podlahu v hlavní chodbě a něco si mumlal, prošel přímo skrz vitríny s poháry. Proč to dělá? Za zdí je jen školní dvůr a… Ostře jsem se nadechla. Stará tělocvična. Tady byl kdysi vchod. Než přistavili novou část… před spoustou let, někdy v roce 1992. Straaašně dávno předtím, než jsem do téhle školy začala chodit já, ale Maura Sedgwicková, i když je to zmije jedovatá, jednou dělala na dějepis projekt o naší škole. Totální nuda, ale ty staré fotky byly super. Měli byste vidět, jaké tenkrát lidi nosili účesy. Prostě hnus. Moje máma… Totiž, jednou mi někdo řekl, že v šedesátých letech ženské používaly cukrovou vodu, aby jim držely vlasy, a často se jim tam do rána usídlili švábi. Fuuuj. Ale dost o příšerných účesech a broucích… Znamená to, že škol­ ník je taky mrtvý? Dokáže procházet zdmi, stejně jako já. Ale vidí mě a slyší mě jako Killian. Killian není mrtvý. Jen se tak obléká. Zamračila jsem se. Ráda bych nalezla odpovědi. Bohužel žádná z těch, které jsem vymyslela, nedávala smysl. Zůstal mi jen můj pů­ vodní plán. Najít Killiana a přinutit ho, aby mi vyklopil, co se děje. Ale než jsem se stačila rozhodnout, jakým směrem půjdu, z re­ produktorů na stěně se ozvalo praskání. Potrhlá stará Piagetka – bylo jí asi čtyřicet a totálně mě nesnášela za to, jak vypadám; trocha pleového krému by jí rozhodně neuškodila  – se chystala pronést 38

hlášení. Sakra. To znamenalo, že mám jen pár minut, než skončí druhá hodina a všichni se vyhrnou ze tříd. Vzhledem k tomu, jak nepříjemně jsem se cítila, když skrz mě prošel jeden nebo dva lidi, nehodlala jsem stát na chodbě mezi čtyřmi stovkami pohybujících se lidských těl. „Pozor, pozor.“ Chodbou se rozlehl hlas paní Piagetové. „Prosím o pozornost. Mark Jacobsen a Tony Briggs se o přestávce dostaví do kanceláře.“ V  panice jsem se rozběhla k  tělocvičně, do  druhého pravého ramene H. S tělocvičnou sousedila na vzdálené straně autodílna, malá přístavba propojená s hlavní budovou provizorním průcho­ dem, a jak to vypadalo, vedení školy si zatím nenašlo čas, aby ho změnili v trvalý. Chodba se údajně při každém lijáku zatopila, ale já tam stejně mockrát nebyla. Autodílna bylo místo, kde se vysky­ tovali všichni pošuci, vyvrženci a týpci, když jim učitel praktické­ ho výcviku, pan Kámoš – ne, fakt se tak jmenoval – napsal omlu­ venku, aby mohli odejít z vyučování a dokončit nějaký „projekt“. Jak jsem procházela kolem kanceláře, která byla také v hlavní chodbě, slyšela jsem někde poblíž zvuky. Lidi brečeli, ječeli, dokon­ ce to znělo jako škemrání. Že by nějaká rvačka? Kdybyste se mě na  to zeptali, když jsem byla živá, rozhodně bych to popřela, ale neexistuje nic zábavnějšího než sledovat holčičí rvačku. Proti mé vůli mě to zaujalo, a tak jsem se zastavila – nohy mi na dlažbě trochu uklouzly – a nakoukla jsem do druhého levého ramene H, odkud ten řev podle všeho přicházel. Uviděla jsem Willa Killiana, který vypadal jako ta slavná hip-hopová hvězda při příchodu k soudu, když s kapucí na sklopené hlavě a shrbenými ra­ meny klopýtal chodbou. Joonie Travisová, ta praštěná gothička s obarvenými černými vlasy, která se mnou chodila na psychologii, měla jeho paži kolem ramen a pomáhala mu jít. Killiana obklopoval dav lidí, které jsem nikdy předtím neviděla. Muž ve  starodávné vojenské uniformě, nějaká buchta v  (odpor­ ných) růžových plesových šatech s  puntíky, kluk v  miminkovsky modrém smokingu s krejzlíkem vepředu (že by puntíkaté rande?), 39

nějaký chlápek v basketbalovém dresu, jen měl šíííleně krátké tre­ nýrky a ponožky vytažené až ke kolenům, dvě holky v nabíraných sukních (nekecám!) a těch černobílých botách… A tohle byli jen ti, které jsem zaregistrovala. Lidi kolem něj vytvářeli neuvěřitelný rámus a pořád se pohybovali, takže jsem je neviděla všechny. „Řekni mojí vnučce, že –“ „– moji rodiče se musejí dozvědět, že to byla nehoda.“ „Promiň, chlapče. Netušil jsem, že to takhle dopadne. Ale po­ slechni, jestli vyřídíš mému synovi –“ „Dokázal jsem to? Vyhráli jsme? Nemůžu si vzpomenout –“ „Díkybohu, že nás vidíš. Tak dlouho jsme čekali, abychom mohli někomu říct –“ Nacpala jsem si prsty do uší, abych ty hlasy neslyšela. Bylo to dětinské, já vím, ale bu to, nebo řev. Bylo jich tolik a jejich žado­ nění a  křik mi lezly na  nervy. Proč tady není paní Pedersonová, učitelka britské literatury, a nezarazí to? Nesnášela „hluk na chod­ bách“ a  oni stáli přímo před dveřmi její třídy. Co je to vlastně za lidi? Někteří z nich vypadají tak mladě, že by sem mohli chodit do školy, ale ještě nikdy jsem je neviděla. A vzhledem k jejich oble­ čení – dá se použít termín módní krize? – bych si je určitě zapama­ tovala. Pak jsem v  davu zahlédla známou tvář. Někde cestou odložil mop s kbelíkem, ale ten hnusný modrý overal bych poznala kdeko­ li. Můj kamarád, ten děsivý školník, mluvil na Willa. Vyndala jsem si prsty z uší a snažila se ho zaslechnout. „Nechtěl jsem nikomu ublížit,“ kňoural a držel Willa za rameno. „Musíš jim to říct. Ty děcka… Říkaly si o to, pořád se mi posmíva­ ly. Ten soudce neměl právo mě za to nechat popravit.“ Do hajzlu. On je mrtvý… Přinejmenším stejně mrtvý jako já. To znamená, že jsou asi mrtví všichni: holka v  puntíkatých šatech, kluk ve smokingu, basketbalista, prostě všichni. A každý z nich se dostal k Willu Killianovi dřív než já. Uf. Nesnáším čekání ve frontě.

40



 

4 



Will

M

usím ten den prostě nějak přežít. Nebude to snadné, ale dá se to. Přežíval jsem celé roky, než mě doktor Miller naučil ten trik s  hudbou, který, jak zjistil, pomáhá jeho skutečným schizofre­ nickým pacientům. Jakmile dorazím odpoledne domů, nenuceně se zmíním o tom, že Brewster mi zrušil moje výsady schválené dok­ torem jen proto, že jsem přišel o chvilku později. To zpoždění bude jediná výmluva, kterou může Brewster nabídnout a která zároveň zajistí, že mé „divoké historky“ nebudou důvěryhodné. Kvůli tomu máma okamžitě zavolá do školy. Musí jí prostě připadat, že to nepo­ třebuju. Směšné, ale věděl jsem, že to zabere. Bohužel to znamenalo, že mezi mnou a mým cílem stojí asi šest hodin utrpení, a děda Brewster mi situaci nijak neulehčoval. „Vždycky jsem věděl, že jsi jiný.“ Šel za mnou a byl evi­­dentně nadšený. To jsou nejdřív všichni. „Musíš pro mě něco udělat.“ 41

Sklonil jsem hlavu, zamířil na hodinu britské literatury a igno­ roval ho. „Nikam necho a  udělej to, chlapče.“ Rozběhl se za  mnou. „Oba víme, že mě slyšíš. Jen potřebuju, abys vyřídil dva vzkazy.“ Takhle to začíná. Jen vzkazy. Vypadá to jednoduše, ale počkejte. „První synovi, který žije na  Floridě. Potřebuju, abys tam zajel a promluvil s ním. Chci, aby věděl, že lituju všech těch věcí, které jsem udělal, a řekl mu… že jsem to nevěděl. Že jsem to nechápal.“ Uhm. Vidíte? Nejenže mám letět někam na Floridu, navíc si mám promluvit s chlápkem, kterého jsem nikdy neviděl, a vysvět­ lit mu, že ho jeho mrtvý otec žádá o  odpuštění. Když jsem byl mladší, snažil jsem se jim pomoct, všem těm, kteří na mě mluvili. Samozřejmě, ani tenkrát jsem nemohl odletět do  jiného státu, abych někomu vyřídil vzkaz, ale dělal jsem, co bylo v mých silách. Ale situace se jen zhoršila. Lidi, kteří mi neuvěřili, na mě nako­ nec hulákali nebo zavolali mojí mámě, nebo ještě hůř, poldy. Lidi, kteří mi uvěřili, mě u sebe drželi dlouhé dny, brečeli a prosili mě, abych u nich zůstal jako náhradník za toho, kdo jim umřel. V dět­ ství mě to děsilo víc než lidi, kteří na mě křičeli. Díky, nemám zájem. „Potom mu musíš říct, aby se to pokusil dát se Sonnym do po­ řádku. Vím, že ty a Sonny spolu moc dobře nevycházíte, ale s ním si musíš taky promluvit. Řekni mu, že ještě není pozdě. Nemusí to zpackat stejně, jako jsem to zpackal já.“ Abych si dobrovolně promluvil se Sonnym, neboli ředitelem Brewsterem? Myslím, že ne. Nadhodil jsem si batoh na  zádech a  odbo­čil do  chodby na  hodinu paní Pedersonové. Třeba nám dneska pustí nějaký film  – něco, na  co bych se mohl soustředit a nevnímal toho dědu, který mi šeptá do ucha. „Je to důležité,“ trval na svém děda Brewster. „Prosím. Jsi jediný, koho jsem našel, kdo to může udělat.“ Moje odhodlání trochu zakolísalo. Ty hodné bylo vždycky těžší ignorovat. Bylo mi jich líto, že tvrdnou uprostřed a  sledujou svět a  následky svých přehmatů, ale nedokážou udělat nic, čím by je 42

napravili. Ale nemůžu se do toho nechat zatáhnout. Kdybych jim to dovolil, skončil bych v blázinci. Vytáhl jsem z kapsy lístek od paní Piagetové, otevřel dveře třídy paní Pedersonové a přerušil ji uprostřed výkladu. Super. Dneska si neodpočinu. Podal jsem jí omluvenku a zamířil do zadní části třídy ke svému místu. Joonie, která seděla přede mnou, ke mně lehce otočila hla­ vu a  předstírala, že si prohlíží oprýskaný černý lak na  nehtech. „Všechno v pořádku?“ zamumlala. Zblízka jsem viděl, že se jí kou­ řový make-up rozmazal pod očima a při mluvení se jí blýskají spí­ nací špendlíky ve spodní rtu. Dneska měla na sobě svoji obvyklou uniformu: bundu z army shopu, černé tričko, ošuntělou kostkova­ nou sukni, roztrhané punčocháče a černé conversky. Kromě spína­ cích špendlíků se jí na uchu odshora až dolu leskly ještě nejrůznější náušnice. Jedna z  nich, stříbrný kroužek, byla stejná jako ty tři, které jsem měl v levém uchu v podstatě na stejném místě já – ne­ chali jsme si je tam dát ve  stejnou dobu. Od  prváku jsme spolu kamarádili  – ještě když se jmenovala April, měla blonaté vlasy a patřila k lepším studentům –, takže znala situaci s Brewsterem, i když netušila důvod. Vytahoval jsem učebnici britské literatury a  sešit a  díval se na batoh. Ze zkušenosti jsme věděli, že paní Pedersonová vás prav­ děpodobně nepřistihne, že mluvíte při hodině, když si nevšimne, že se na sebe díváte. „Jako vždycky,“ odpověděl jsem. To nebyla až tak úplně pravda. Děda Brewster stál asi půl metru od mého pravého loktu, zamračeně mě pozoroval a ostatní mrtví v místnosti si toho všimli. V  každé místnosti plné lidí je ještě polovina dalších, která je mrtvá. Někteří jsou spojeni s konkrétními lidmi, někteří s konkrét­ ním místem a někteří jsou prostě tuláci. Během literatury jich tu pravidelně bývalo asi jen sedm nebo osm. Většina z nich se držela stranou – nesnášeli pocit, že skrz ně někdo prochází – a obvykle nedělali kravál. Ale to se hodně rychle změnilo, když zjistili, že je někdo slyší a vidí. 43

Dneska jsme měli ve třídě několik dědečků a babiček – poznal jsem to jen podle oblečení: zastaralé vojenské uniformy, nabírané sukně s jehlovými podpatky à la Marilyn Monroe a šíleně krátké a široké kravaty mužů v oblecích. Když lidi přirozeně umřou – stá­ řím nebo jinak – a jejich energie tady zůstane, tahle energie se ob­ vykle zhmotní v takové podobě, jak se ti lidé viděli. Nikdo se nepo­ važuje za starého, takže se obvykle vracejí do doby, kdy jim bylo přes dvacet, ani nepřemýšlí o módních změnách. V přední části místnosti stála Liesel Marksová, nejlepší ka­ma­ rádka paní Pedersonové na  střední škole, a  Lieselin přítel Eric. Zatím se mi nepodařilo zjistit Erikovo příjmení. Většinou mluvila Liesel. Nebylo mi úplně jasné, proč se tady Eric pořád potlouká. Většinu času se tvářil znuděně. Liesel s  Erikem zahynuli někdy koncem sedmdesátých let při autonehodě, když se vraceli ze školní­ ho plesu, proto ty její dlouhé puntíkaté šaty a jeho modrý smoking. Duchové lidí, kteří umřeli násilným anebo nečekaným způsobem, v podstatě uvízli v okamžiku své smrti. Z  toho, co jsem pochytil z  Lieselina ustavičného brebentění, Liesel zrušila plány s Claire, paní Pedersonovou, a místo toho šla na ples s Erikem, klukem, který se Claire líbil. Te byla přesvědče­ ná, že tyhle dvě věci ji spolu se sexem, který s Erikem měla na zad­ ním sedadle auta, odsoudily k pobytu na tomhle prokletém místě uprostřed, dokud jí Claire neodpustí. Ale třeba Jackson Montgomery byl spíš spojený se školou než s  konkrétní osobou. Počátkem osmdesátých let nečekaně zemřel na školním basketbalovém hřišti, kvůli jedné z těch neodhalených vad srdce, o kterých občas slyšíte ve zprávách. Byl útočníkem a vedl tým do národního finále, když se uprostřed rozhodujícího zápasu zhroutil na zem. Tehdy neexistovaly přenosné defibrilátory. Mont­ gomery zemřel a tým prohrál, ale Jackson, neboli Jay, jako by si nic z  toho neuvědomoval. Dneska, stejně jako každý jiný den, seděl v prázdné lavici a netrpělivě podupával nohama o podlahu, protože se už nemohl dočkat, až ho zavolají do tělocvičny na bojovou pora­ du před tím posledním zápasem. 44

A  pak jsme tady samozřejmě měli dědu Brewstera. „Nemůžeš mě věčně ignorovat. Na vlastní oči jsem viděl, co umíš,“ řekl dale­ ko hlasitěji. Měl jsem co dělat, abych sebou neškubl. Zatracenej Brewster, proč mi bral Marcii? Jeden z mladě vypadajících dědečků se na dědu Brewstera na­ štvaně podíval. „Hej, kámo, nemohl by ses chovat tišeji? Moje vnučka se tu snaží učit.“ „Vždy mě neslyší. Halóóó?“ Děda Brewster spojil ruce do kornou­ tu a zahulákal na tu holku – ve skutečnosti na Jennifer Meyerovou, jednu z kamarádek-roztleskávaček Alony Dareové. Samozřejmě ani nemrkla. Dokonce vypadala, jako by si chtěla schrupnout. „Nech toho!“ vyštěkl Jennifeřin dědeček. Měl na  sobě oblek a jednu z těch komických krátkých kravat – vypadal jako člen gan­ gu ze starého filmu. Děda Brewster ho ignoroval a otočil se ke mně. „Vidíš, co mu­ sím snášet, chlapče? Udělej pro mě tu laskavost a  já budu moct opustit tuhle přestupní stanici na cestě do pekla.“ Zamračil se přes rameno na Jennifeřina dědečka, který na to kupodivu zareagoval vztyčeným prostředníčkem. Vypadá to snadně a jednoduše, ale zkušenost mě naučila, že to není pravda. Mrtví v polovině případů ani nevědí, proč se tady po­ řád potloukají. To, že děda Brewster chce doručit svému synovi a vnukovi vzkaz, ještě neznamená, že bude pak svobodný. Ve sku­ tečnosti to může dopadnout přesně naopak. Několikrát jsem sice viděl, že lidi „pokračovali v cestě“, ale až potom, co udělali nebo přiznali to, co se snažili za každou cenu oddálit. Dokonce i po smr­ ti si lidé odmítají přiznat nepříjemnou pravdu. Upřeně jsem se díval do přední části místnosti a snažil se sou­ středit na paní Pedersonovou. „Říká se, že Shakespeare nenapsal všechny svoje hry,“ vykládala. „Půjdeš dneska odpoledne za  Lil?“ zašeptala Joonie koutkem pusy. „Je teprve čtvrtek,“ odpověděl jsem automaticky. Posledních 45

osm měsíců jsme chodili každý pátek do nemocnice – to byl jediný den, kdy měla máma odpolední směnu v bistru, a tak nevyváděla, když jsem hned po vyučování nepřišel domů. Joonie se otočila na židli dozadu a inteligentní modré oči se jí blýskaly hněvem. „Máš problém chodit tam častějc než jednou tejdně?“ „Nevšímej si jí,“ poradil mi děda přes rameno. Přistihl jsem se, že na něj vrtím hlavou, a přinutil jsem se pře­ stat. „Jasně, že ne,“ řekl jsem Joonie, trochu zaskočený jejím náh­ lým výbuchem vzteku. „Já jen –“ „…není-liž pravda, slečno Travisová?“ Paní Pedersonová se za­ stavila v čele uličky a zamračila se na nás. „Ano,“ zamumlala Joonie rozmrzele. „Co, ano?“ zesměšňovala ji paní Pedersonová. „Dílo Romeo a Julie bylo napsáno jako tragédie, ne jako milostný příběh, jak si většina lidí myslí.“ Joonie měla obdivuhodnou schop­ nost papouškovat všechno, co při výkladu slyšela, přestože se věno­ vala něčemu naprosto jinému. Kdybych měl takový dar, žilo by se mi mnohem snadněji. Několik lidí se zahihňalo. Paní Pedersonová našpulila rty a zakývala ukazovákem ve vzdu­ chu – tohle gesto by si většina z nás spojila se slovy „to určitě“ pro­ nesenými sarkastickým způsobem. Ale tady znamenalo „otoč se dopředu“. Dřív by na  mě Joonie zakoulela očima a  zasmáli bychom se tomu, ale te se ode mě jen znechuceně otočila a kecla sebou zpát­ ky na židli. Čekal jsem, až se paní Pedersonová přesune dál a  zaměří se na jinou část třídy. „Joon,“ zašeptal jsem. Ignorovala mě a snažila se zvednout si svoji ošoupanou brašnu na klín. „No tak…,“ zaškemral jsem. Se skloněnou hlavou se přehrabovala v brašně a předstírala, že neexistuju. 46

„Ona se s  tebou bavit nebude, ale já ano,“ ozval se děda Brewster. Super. Pokud to takhle půjde dál s  těmi několika kamarády, kteří mi zbyli, což je v podstatě jenom Joonie, asi budu muset jeho nabídku přijmout. Než se Joonie postupně proměnila v současnou hromadu černé­ ho oblečení se vzdorovitým chováním, byla to zvláštní holka, která se odmítala po tělocviku sprchovat, jejíž oblečení se k sobě nehodi­ lo a vlasy jí trčely na všechny strany, jako by se ráno před odcho­ dem z domova neobtěžovala učesat. Měla dvě starší sestry – jedna byla lékařka a druhá dostala stipendium na nějaké nóbl dívčí vy­ soké škole na východním pobřeží –, a ty byly dokonalé. Joonie se jim nevyrovnala a  její otec, ultrakonzervativní baptistický pastor z města, jí to dával neustále najevo. Já jsem byl tenkrát stejný jako te – magor, který si často mum­ lá něco pro sebe nebo v nějakém nesmyslném záchvatu poskakuje po podlaze. Potom, na konci prváku, když táta… udělal to, co udě­ lal, se situace zhoršila, po všech stránkách. Na začátku jsme s Joonie spolu seděli v jídelně u stolu, chodili na vyučování a pracovali na projektech, protože to znamenalo, že nejsme sami. Te jsme byli kamarádi. Pořád jsme toho neměli moc společného, ale naše přátelství fungovalo. Teda aspoň dřív. To se změnilo, když se sem přistěhovala Lily. Lily Turnerová bydlela až do poloviny druhého ročníku, kdy sem její mámu služeb­ ně přeložili, v nějakém městečku v jižní Indianě. Paní Turnerová je vedoucí oddělení jednoho z výrobních závodů firmy Caterpillar. Joonie našla Lily, jak sedí svůj první den ve  škole opuštěná a s pláčem na krajíčku v jídelně, a dala se s ní do řeči. Lily nám později prozradila, že v jejich škole v Indianě bylo cel­ kem asi sto dětí. Měla silný přízvuk a nosila příšerné oblečení. Každý den chodila do školy ve svátečním ohozu – dlouhé vzorované sukni a blůze se stojáčkem nebo svetru. Členové z Ježíšova klubu ji mezi sebe nevzali, protože na ni pro­ mluvila Joonie, podle vizáže jasná uctívačka ábla. Šprti na  Lily 47

byli naštvaní, protože byla tak inteligentní, že její příchod mohl narušit třídní žebříček hodnocení. Na žádný hudební nástroj ne­ hrála ani nebyla posedlá matikou nebo přírodními vědami. Elita z první podesty ani netušila, že existuje. Stručně řečeno: nepatřila nikam. A tak se jí ujala Joonie. Lily v sobě měla něco, co způsobovalo, že se všem, hlavně Joonii, zlepšila nálada. Byla prostě tak… nezáludná, tak milá ve své upřím­ nosti. Fascinovalo ji naše rozhodnutí vzepřít se hlavnímu proudu, i když podle mě úplně nepochopila, že nejde ani tak o rozhodnutí jako o důsledek vyloučení z kolektivu. Ještě nikdy neviděla nikoho s piercingem ve rtu, jen v televizi. Nádherně se smála a červenala. Během několika týdnů nám prozradila svoje tajemství. Byla po­ sedlá nekonečnými televizními seriály a  příběhy celebrit. Ona se rozhodla pro lidi… Vzhledem k velikosti její bývalé školy a tomu, že doma znala skoro všechny děti od narození, se nikdy nesetkala s ně­ čím tak komplikovaným a složitým, jako byl náš společenský systém. Pro ni měli týpci z  první podesty kouzlo srovnatelné s  filmovými hvězdami, s nimiž by se mohla stýkat. Sledovala jejich chování, roz­ chody a udobřování s dychtivostí, která mě a Joonii totálně deptala. Asi nás to mělo trknout. Bez ohledu na to, jestli tam byly nějaké náznaky, nebo nebyly, konečný výsledek byl stejný. Lily… byla pryč a  Joonie už možná taky. Takže jsem zůstal sám, samozřejmě až na  své nadpřirozené kámoše. „Proč se s ním pořád bavíš?“ zeptala se Liesel, usazená na stolku paní Pedersonové, dědy Brewstera. „Protože tenhle mě slyší,“ prohlásil pyšně. Sakra. Právě proto jsem měl v Brewsterově kanceláři držet jazyk za zuby. Váhavě jsem se podíval na Joonii. Její mobil byl napodobenina iPhonu. Pokud ho s sebou má – pořád ho zapomínala doma v nabí­ ječce – a není moc naštvaná, mohl bych si ho od ní půjčit, schovat ho do  kapsy a  sluchátka protáhnout pod mikinou nahoru. Paní Pedersonová si toho možná stejně všimne, ale za pokus to stojí. 48

„Joon?“ zašeptal jsem „Máš u sebe mobil?“ Když jsem se znovu nenápadně podíval na  Liesel, zjistil jsem, že se na  mě mračí. To nevypadalo dobře. Joonie trochu zvedla hlavu, ale nepodívala se na  mě. „Co chceš?“ Měla ostražitý tón, jako by si nebyla jistá, jestli se na mě má pořád ještě zlobit, nebo ne. „Nikdo nás nemůže slyšet,“ namítla Liesel, ale neznělo to úplně přesvědčeně. Všechno šlo od desíti k pěti. „Potřebuju muziku.“ Okamžitě. „Kde máš Marcii?“ Joonie neznala přesnou podstatu mého zdravotního stavu – o takových věcech se u jídelního stolu neba­ víte –, ale věděla, že mám dovoleno mít neustále u sebe iPod a po­ slouchat ho. „Brewster.“ „To nemůže, nebo jo? Máš na to lékařský potvrzení,“ zamumlala Joonie. Liesel v  růžových nadýchaných šatech seskočila ze stolu paní Pedersonové a zamířila si to rovnou ke mně. „Nevěřím ti,“ řekla dědovi Brewsterovi, který stál pořád ještě vedle mě. „Dokaž to.“ „Neměl by… Máš ten mobil, nebo ne?“ Joonie zavrtěla hlavou. „Zapomněla jsem ho doma.“ Otočila se ke mně a bylo vidět, že se už nezlobí. Tvářila se ustaraně a přejíž­ děla si jazykem po spínacích špendlících, takže tiše cinkaly o zuby. To dělala vždycky, když byla nervózní. „Zvládneš to?“ Děda Brewster se mi naklonil k uchu. „No tak, chlapče. Přiznej se, že nás slyšíš. A ta husa –,“ ukázal na Liesel, „– sklapne.“ To není dobré. Zvedl jsem ruku. „Ano, pane Killiane?“ zeptala se paní Pedersonová podrážděně. „Můžu jít na záchod?“ Jdi do hajzlu, Brewstere. Jestli se mi po­ daří dostat k autu a domů tak, aby mě cestou nikdo nesledoval, budu mít klid. Mrtví nejsou vševědoucí o nic víc než já. Jestli ne­ mají moji adresu, nenajdou mě. Nejdůležitější je, abych se odtud dostal celý. „Skvěle, te jsi ho vyděsila,“ utrousil děda Brewster. 49

„Wille, přišel jste na hodinu o dvacet minut později. Do konce chybí pouhých dvacet minut.“ „Já vím, ale –“ „Ale nic. Takové vyrušování nebudu ve  třídě tolerovat. V  té omluvence, kterou jste mi dal –,“ udělala krok dozadu a zvedla lís­ tek z  kovové přihrádky, kam ukládala omluvenky, „– stojí, že se vám ruší všechny vaše dosavadní výsady.“ „Jen potřebuju jít na  záchod.“ Snažil jsem se zachovat klidný tón, přesto se třídou šířila vlna chichotání a šepotu. Bože, jak jsem to nenáviděl. „Dělej,“ pobídla Liesel dědu Brewstera. „Ona ho nechá odejít.“ „Ne, nenechá,“ ozval se Jay Montgomery z opačné strany míst­ nosti. „Je zlá.“ „Hele, dávej si pozor na jazyk!“ vyštěkla Liesel. „Mluvíš o mojí nejlepší kamarádce. Věř mi, že ho pustí. Claire nesnáší pocit, že se na ni děti zlobí. Je tak nejistá.“ Dramaticky obrátila oči ke stropu. Potřásl jsem hlavou a snažil se všechny ty překřikující se hlasy ignorovat. Bylo pořád těžší a  těžší nezaječet na  ně, aby zmlkly. „Prosím, paní Pedersonová. Opravdu se necítím dobře.“ Otřel jsem si vlhké dlaně o stehna, abych si je osušil. Zamračila se na mě, a samozřejmě, všiml jsem si, že její přísný výraz pod nesouhlasným pohledem trochu roztál. „Jestli je vám špatně, běžte rovnou do kanceláře, pane Killiane. Neobtěžujte se chodit na záchod na cigaretu. Ověřím si to, to mi věřte.“ Nemělo smysl jí vysvětlovat, že nekouřím. Přinejmenším ne ci­ garety a rozhodně ne v areálu školy, když mě Brewster každých pět vteřin kontroluje. „Díky.“ Zvedl jsem učebnici a  sešit a  nacpal je zpátky do batohu. „Vidíš? Říkala jsem ti to.“ Liesel si založila ruce v podpaží. „Je úplně stejný jako všichni ostatní a –“ Jak jsem vstával a  dával si batoh přes rameno, děda Brewster do mě lehce šouchl. Měl jsem to čekat potom, co viděl s tou ciga­ retou v ředitelně. Ale většinou se nás mrtví strašně neradi dotý­ kají… 50

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.