Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor: Právo a právní věda Katedra trestního práva
DIPLOMOVÁ PRÁCE METODIKA VYŠETŘOVÁNÍ TRESTNÉHO ČINU VRAŢDY
Petra Dostálová 2010/2011
„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Metodika vyšetřování trestného činu vraždy zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“ …........................................... Petra Dostálová
2
Ráda bych na tomto místě poděkovala vedoucímu mé práce, JUDr. Marku Fryštákovi, Ph.D., za vstřícný přístup a mnohé cenné rady a náměty při jejím zpracování. Stejně tak děkuji státní zástupkyni Krajského státního zastupitelství v Brně JUDr. Evě Ţdárské, předsedkyni senátu 40T Krajského soudu v Brně JUDr. Jaroslavě Bartošové, vrchnímu komisaři Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje kpt. Dr. Zdeňku Krejčímu, Ph.D., zástupci vedoucího Oddělení obecné kriminality Územního odboru sluţby kriminální policie a vyšetřování v Hodoníně npor. Bc. Štěpánu Pryglovi a dalším osobám nejen z tohoto oddělení za moţnost odborné diskuse a ochotnou spolupráci při řešení některých praktických otázek. V neposlední řadě chci také poděkovat PaedDr. Pavle Kellnerové za pomoc při překladu cizojazyčného resumé. 3
OBSAH 1
Úvod .................................................................................................................... 7
2
Historický exkurs – vývoj právní úpravy .......................................................... 9
3
Pojem vraždy v právu ...................................................................................... 12
4
5
6
3. 1
Skutková podstata ................................................................................................. 12
3. 2
Porovnání vraždy se skutkovými podstatami jiných obdobných trestných činů ..... 14
3. 3
Některé otázky řešené judikaturou ........................................................................ 16
Kriminologie a vražda ...................................................................................... 19 4. 1
Kriminologie – pojem a předmět ............................................................................ 19
4. 2
Kriminologické aspekty vraždy ............................................................................... 19
4. 3
Klasifikace vražd .................................................................................................... 21
4. 4
Osoba pachatele .................................................................................................... 23
4. 5
Osoba oběti ............................................................................................................ 25
Úvod do metodiky vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů ............. 27 5. 1
Kriminalistika – pojem, předmět, systém, funkce ................................................... 27
5. 2
Pojem a funkce metodiky ....................................................................................... 28
5. 3
Systém a struktura jednotlivých metodik ................................................................ 30
5. 3. 1
Systém jednotlivých metodik .......................................................................... 30
5. 3. 2
Struktura jednotlivých metodik ....................................................................... 31
Metodika vyšetřování vraždy .......................................................................... 35 6. 1
Kriminalistická charakteristika vraždy .................................................................... 35
6. 1. 1
Typické způsoby páchání ............................................................................... 35
6. 1. 2
Způsoby utajování .......................................................................................... 38
6. 1. 3
Osobnost pachatele z pohledu kriminalistického ........................................... 39
6. 1. 4
Osobnost oběti z pohledu kriminalistického ................................................... 40
6. 1. 5
Motivy ............................................................................................................. 41
6. 2
Typické stopy ......................................................................................................... 43
6. 2. 1
Pojem kriminalistické stopy a její význam ...................................................... 43
6. 2. 2
Klasifikace stop .............................................................................................. 45
6. 2. 3
Typické stopy u trestného činu vraždy ........................................................... 47
6. 3
Zvláštnosti předmětu vyšetřování .......................................................................... 48
6. 4
Typické podněty k vyšetřování ............................................................................... 49
6. 5
Typické vyšetřovací situace ................................................................................... 50
6. 6
Prvotně vyšetřovací a operativně pátrací úkony .................................................... 52
6. 6. 1
Případy pohřešovaných osob ......................................................................... 52
4
6. 6. 2
Případy nálezu těla s příznaky násilné smrti .................................................. 53
6. 7
Vytyčování kriminalistických verzí, plánování a organizace vyšetřování ............... 58
6. 8
Následné vyšetřovací a operativně pátrací úkony ................................................. 60
6. 8. 1
Výslech obviněného ....................................................................................... 60
6. 8. 2
Výslech svědka .............................................................................................. 62
6. 8. 3
Znalecké expertízy ......................................................................................... 63
6. 8. 4
Další úkony .................................................................................................... 65
6. 9
Zapojení veřejnosti do vyšetřování, kriminalistická prevence ................................ 66
6. 10
Specifika dokazování ......................................................................................... 67
6. 11
Metodika vyšetřování sériových vražd ............................................................... 71
7
Sebevraždy a jejich posuzování ..................................................................... 76
8
Soudní lékařství a jeho význam ...................................................................... 80
9
8. 1
Soudní lékařství – pojem, předmět činnosti ........................................................... 80
8. 2
Thanatologie, smrt ................................................................................................. 81
8. 3
Soudně lékařská identifikace ................................................................................. 85
Závěr ................................................................................................................. 88
Résumé .................................................................................................................... 92 Seznam použitých pramenů ................................................................................... 94 Přílohy ...................................................................................................................... 99
5
SEZNAM PŘÍLOH Graf 1 – Statistika četnosti a objasněnosti násilných činů v letech 2007 – 2011 ............... 99 Graf 2 – Statistika četnosti a objasněnosti trestného činu vraždy v letech 2007 – 2011 ... 99 Graf 3 – Struktura trestných činů vraždy za rok 2007 ...................................................... 100 Graf 4 – Struktura trestných činů vraždy za rok 2008 ...................................................... 100 Graf 5 – Struktura trestných činů vraždy za rok 2009 ...................................................... 101 Graf 6 – Struktura trestných činů vraždy za rok 2010 ...................................................... 101
6
1 Úvod Ač mne – jako studentku právnické fakulty – zajímá mnoho oblastí práva, při výběru katedry pro svou diplomovou práci jsem měla jasno snad jiţ od prvního ročníku, i kdyţ jsem ještě o trestním právu věděla pramálo. Dá se říci, ţe mám jiţ od dětství nesmírný zájem o problematiku vyšetřování trestných činů. Velmi mě tedy potěšilo, ţe jsem se nemýlila a studium trestního práva na vysoké škole mne nezklamalo, ba spíše naopak, prohloubilo můj zájem o tuto oblast. Proto jsem také neváhala a zapsala si do okruhu volitelných předmětů mimo jiné také soudní lékařství, kriminalistiku, kriminologii a trestní právo v aplikační praxi, ovšem nikoli z důvodu sběru kreditů, jak tomu vţdy bývá u určité části studentů. Při studiu mi snad jen chybělo trochu více praxe a reálných případů, proto jsem svou povinnou praxi vykonávala vţdy v institucích a u odborníků zabývajících se trestním právem, převáţně pak trestnými činy násilného charakteru. Domluvila jsem si také konzultační schůzky s řadou odborníků z dané oblasti, abych si ještě více rozšířila obzor a poznala, jak je realita praxe mnohdy velmi odlišná od teorie. Předpokládám a také jsem si ověřila, ţe nejsem zdaleka jediná, kdo má zájem se ve své diplomové práci zabývat trestným činem vraţdy – a zvláště pak metodikou jejího vyšetřování. Ani to mne však neodradilo, neboť je přeci jasné, ţe s přibývajícími léty se jen zřídkakdy objeví nějaký student s nápadem novým a zcela neotřelým. Za cíl své práce jsem si stanovila důkladné proniknutí do „tajů“ vyšetřování vraţdy se všemi jeho problémy a aspekty. Rozhodla jsem se nastudovat co nejširší okruh odborných publikací, učebnic, monografií a časopiseckých či internetových článků týkajících se mnou zvolené tematiky. Poté bych tyto nabyté vědomosti chtěla přehledným způsobem utřídit a vtělit do textu, který bude slouţit k snadnější orientaci v dané oblasti. Ráda bych se prostřednictvím zpracování své práce také sama zdokonalila v problematice trestního práva procesního, zvláště pak samozřejmě úkonů, které se nějakým způsobem týkají vyšetřování vraţdy (neodkladné a neopakovatelné úkony, ohledání, zahájení trestního řízení, protokolace, dokazování, některé zvláštní způsoby dokazování atp.). Nedělám si iluze, ţe přijdu na něco nového či dokonce navrhnu lepší procesní postup orgánů činných v trestním řízení během tohoto vyšetřování, avšak nemíním se omezovat jen na „suché“ konstatování a opisování teorie z učebnic. Naopak, ráda bych v této práci vyjádřila i některé své názory a navrhla případné legislativní či jiné změny, které povaţuji za vhodné a potřebné. Z důvodu rozsahové omezenosti diplomové práce budu však zřejmě nucena omezit se jen na stručnější vyjadřování názorů a argumentaci.
7
Vím, ţe metodika vyšetřování trestného činu vraţdy není tématem ryze právním, ba naopak, spadá téměř ve všech aspektech do oboru trestnímu právu velmi blízkému – kriminalistiky. Já jsem se však při zpracovávání tématu rozhodla pojmout jej v jeho širším spektru, jak lze poznat z následující skladby kapitol mé práce. První kapitola (neboť úvod nepovaţuji pro tyto účely za kapitolu) se bude věnovat stručnému historickému exkursu do vývoje právní úpravy tohoto trestného činu, neboť bez něj by má práce nebyla dle mého názoru kompletní. Chyběl by v ní určitý „závan“ dob minulých, které dodnes nesporně ovlivňují nynější chápání mnoha trestních institutů. Druhou kapitolu věnuji právnímu pojetí vraţdy, neboť uţ jen kvůli oboru, jenţ studuji, povaţuji za nezbytné alespoň nastínit nejdůleţitější právní otázky vztahující se k tomuto závaţnému zločinu. Ráda bych na tomto místě specifikovala zařazení vraţdy mezi ostatní trestné činy v našem právním řádu, vyzdvihla tím její závaţnost, komparací skutkových podstat nastínila její vztah k obdobným trestným činům a nakonec uvedla alespoň některé relevantní otázky řešené judikaturou. Kapitola třetí bude obsahovat kriminologické aspekty vraţdy, moţné způsoby klasifikace vraţd a také pojednání o osobě pachatele a oběti z pohledu kriminologie jakoţto vědy, jeţ má opět velmi blízko k trestnímu právu i kriminalistice. I kdyţ bych se u této kapitoly ráda pozastavila více a uvedla mnoho dalších informací vyplývajících z různých výzkumů a statistik, musím se omezit pouze na fakta nejdůleţitější, neboť práce je primárně zaměřena na jinou oblast. Čtvrtá kapitola jiţ čtenáře seznámí s kriminalistickou vědou a s obecnými poznatky týkajícími se metodiky vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů. Na ni konečně naváţe stěţejní část práce – kapitola pátá, v níţ se pokusím co nejpodrobněji popsat, rozebrat a také okomentovat moţná kriminalistická i právní hlediska metodiky vyšetřování trestného činu vraţdy. Jsem si vědoma toho, ţe to je úkol nesnadný, obzvláště pro studentku téměř bez praxe, avšak budu se snaţit neopomenout ţádný z důleţitých aspektů, aby mou práci bylo moţno povaţovat za víceméně komplexní. Následující kapitolu věnuji problematice posuzování sebevraţd, neboť jiţ ze své praxe a také výuky vím, ţe tato oblast mnohdy spadá do tzv. „šedé zóny“, a proto je tak důleţité nejen pro všechny orgány činné v trestním řízení umět bez jakýchkoli pochybností rozlišit mezi nimi a vraţdami. V poslední části práce jsem si stanovila za úkol popsat význam odvětví nedílně propojeného s metodikou vyšetřování vraţd – soudního lékařství. Povaţuji zde také za nutné více přiblíţit pojem smrti a shrnout základy soudně lékařské identifikace. 8
2 Historický exkurs – vývoj právní úpravy Abych se mohla hlouběji zabývat zvoleným tématem, je podle mě nezbytné se krátce ohlédnout do historie a ujasnit si, jak – především v našich zemích – vypadal vývoj právní úpravy. Trestní právo (a specielně námi sledovaná ochrana lidského ţivota před úmyslným usmrcením) se samozřejmě vyvíjelo postupně, od neprostších institutů, stavících zejména na lidské nerovnosti a mstě, aţ po dosavadní propracovanou, i kdyţ samozřejmě ještě stále se vyvíjející a zdokonalující úpravu v § 140 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TZ“). Nejstarší zmínky z doby starověku o státoprávním uspořádání se týkají Mezopotámie, v jejíţ jiţní části, tj. Babylonii, v letech 1792-1750 př. n. l. vládl král Chammurapi, který vytvořil první ucelený dokument, zabývající se mimo jiné problematikou právní úpravy vraţd. Nejpřísněji v něm byly z deliktů postihovány právě vraţdy, ale jen u svobodných osob určitých „kategorií“, právo otroků na ţivot chráněno kupříkladu nebylo. Významná byla zejména uplatňovaná zásada „oko za oko, zub za zub“, tedy v podstatě zásada odvety. Na vyvíjející se právní úpravu trestného činu vraţdy mělo zejména na sklonku existence Západořímské říše velký vliv i známé biblické desatero Boţích přikázání, kdyţ se křesťanství stalo v Římě oficiální státní ideologií jako pokračovatel hebrejského náboţenství. Asi nejdůleţitější postavení mají v římském právu z hlediska právní úpravy vraţdy závazná Justiniánova Digesta, vyhlášená roku 533 n. l. Trestní právo však stále znevýhodňuje nesvobodné občany, nemajetné a otroky. Vraţda byla v té době pokládána za nejtěţší zločin, její trestání však záviselo na společenském statusu pachatele.1 Nyní jiţ přikročme k pozdějšímu vývoji v českých zemích. V 11. století zde ještě neexistovala ochrana právní, nýbrţ svépomocná. Princip svépomoci spočíval v tom, ţe si poškozený jemu způsobenou škodu kompenzoval na pachateli, jeho rodině a mnohdy i majetku tzv. krevní mstou. Odpovědnost za skutky pachatele nesl tedy celý jeho rod.2 S počátky vzniku státu se pojí i počátky existence práva, které mělo jiţ za úkol chránit státní orgány, církev a především feudální soukromé vlastnictví. Trestání vraţd se však stále ponechávalo na svépomoci. Nechápu, proč se lidé v prvé řadě orientují na ochranu něčeho mnohem méně podstatného, jako je majetek, a nedbají na potřebu spravedlivého potrestání a 1
ZACHAR, A. Historický vývoj trestnoprávnej úpravy vráţd od prvopočiatkov po prijatie zákona č. 140/1961 Zb. Trestní právo. 2006, roč. 11, č. 12, s. 22-25. 2 RAUSCHER, R. Usmrcení člověka v českém právu zemském. Bratislava : Právnická fakulta University Komenského v Bratislavě, 1927. s. 33.
9
stíhání pachatelů vraţd. Pochybuji, ţe svépomocí bylo učiněno spravedlivé zadostiučinění, a také nevím, proč by měla být trestána i rodina pachatele, jeţ jistě ve většině případů neměla přímý podíl na dokonaném skutku (nepřímé ovlivnění výchovou zde nemůţeme brát v úvahu, jinak by právo vedlo aţ k absurdnu). V první polovině 11. století započala církev se snahami o prosazování křesťanských mravních zásad a trestání ze strany státu v případě jejich porušení. Z této snahy vzešlá Dekreta Břetislavova z roku 1039 jiţ zahrnovala úpravu trestání deliktů, stále mezi nimi však chybělo zakotvení týkající se zabití člověka. Církev měla zájem zejména o trestání pachatele usmrcení kněze či rodičů, ovšem i nadále se vše odehrávalo soukromě mezi pachatelem a příbuznými mrtvého – narovnáním nebo mstou. Moţnost podání ţaloby zde byla, avšak jediným moţným výsledkem bylo odškodné (tzv. peníze příhlavní – peníze za hlavu, vraţdu) a odsouzení k nákladům řízení (tzv. viny připadající úředníkům). Přísnější právní reţim se objevuje ve 12. století mezi vrchností a jejími poddanými. Běţnou praxí u trestání za zabití, pokud nebyl zjištěn konkrétní pachatel, bylo kolektivní trestání celých poddanských vesnic peněţitými pokutami. Soudnictví bylo postaveno na libovůli a náhodě, konkrétně soudnictví trestní spočívalo převáţně v surové mstě. Osoba pachatele byla hodnocena rozdílně s ohledem na její společenské postavení. U vraţdy se proto přihlíţelo k tomu, kdo byl vrahem a kdo obětí, coţ je dle mého názoru z hlediska dnešního pochopitelně nepřijatelné a v rozporu se zásadou rovnosti všech lidí před zákonem. Delikt zabití chápe tehdejší společnost jako akt proti soukromému zájmu, nikoli útok na společnost či stát. Proto se při trestání přistupuje např. k ordálu soudního souboje mezi vrahem a nejbliţším příbuzným zavraţděného a celkové soudní řízení se zahajuje jen na základě soukromé iniciativy. To, ţe postih pachatele by měl být v zájmu celé veřejnosti, si společnost uvědomuje aţ postupem času. Mezi vraţdou a zabitím české trestní právo v době předhusitské prozatím vůbec nerozlišuje.3 Tyto dva nepochybně velmi rozdílné delikty se rozlišují aţ asi od poloviny 14. století. Co se týče trestání deliktů ze strany státu, v roce 1101 nařídil kníţe Bořivoj, ţe za poranění musí pachatel zaplatit tři hřivny a za zabití propadne celý majetek. Z toho lze usuzovat, ţe přes všechny nedokonalosti si tehdejší společnost alespoň uvědomovala zásadní rozdíl mezi těmito činy.4 Druhá polovina 13. století je jiţ charakteristická začínající veřejnou trestní iniciativou. V této době nabírá na síle kritérium rozlišující mezi deliktem a činem, který není deliktem. 3
VLČEK, E. Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu. 3. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2006. s. 3-6. 4 KVAPILOVÁ, H., DOGOŠI, M. Soudní lékařství pro právníky a policisty. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. s. 11.
10
Tím byla formální válka (formálně opověděné nepřátelství), která měla za následek beztrestnost např. námi sledovaných deliktů proti ţivotu, ovšem jen pro privilegované osoby. Ve 14. – 15. století však stále dominuje princip soukromé iniciativy při činech spáchaných šlechticem a objevují se také snahy legalizovat svépomoc (tedy mstu). V 16. století byla svépomoc jiţ v zásadě vylučována a trestána, a to Zemskými zřízeními, která zakazovala dříve běţné soukromé války mezi feudály. Tato zřízení a také práva Koldínova5 stanovovala zvláštní tresty za úkladnou vraţdu a z podnětu církve také za sebevraţdu. Tresty se stanoví v přímé souvislosti se spáchaným činem, vyjadřují jistý symbolismus (např. smrt upálením za ţhářství) a mají odstrašující účinek. Pojmy trestního práva, např. pokus, polehčující a přitěţující okolnosti, úmysl apod., existují však stále ještě v primitivní podobě.6 Nyní jiţ jen stručně k důleţitým právním kodifikacím. V 17. století byl panovníkem Ferdinandem I. vyhlášen nový trestní zákon Constitutio Criminalis Ferdinanda. Na počátku 18. století byl pak přijatý Constitutio Criminalis Josephina a později, v rámci tereziánských reforem, Constitutio Criminalis Theresiana. V tomto období je důraz kladen převáţně na korunu důkazů – tedy torturu (mučení) za účelem doznání.7 Zásadní, dá se říci osvícenský zlom nastal roku 1787 vydáním Všeobecného zákoníku o zločinech a trestech Josefem II., kdy má trest jiţ plnit i funkci převýchovnou. Vraţda se člení na loupeţnou a úkladnou. Na počátku 19. století byl vydán Zákoník o zločinech a těţkých policejních přestupcích, jenţ ovlivnil vývoj trestního práva na našem území aţ do roku 1950. Vraţdy se jiţ podrobněji rozlišují na zjednané, úkladné, loupeţné a vraţdy příbuzných.8 Konečně, ve 20. století, se skutková podstata trestného činu vraţdy formuluje zákonem č. 86/1950 Sb., trestním zákonem, ve znění pozdějších předpisů, po kterém následuje právní úprava v zákoně č. 140/1961 Sb., trestním zákoně, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TrZ“), platném aţ do nynější zcela nové úpravy v jiţ zmíněném TZ. 5
Práva městská království českého od Pavla Kristiána z Koldína – podrobněji viz např. ČERVENKA, M. Práva městská Království českého. Valka.cz [online]. Vydáno 9. 6. 2007 [cit. 03-12-2010]. Dostupné z: nebo SKŘEJPEK, M. Římskoprávní zásady v díle P. K. Koldína. Časopis Všehrd [online]. Vydáno 19. 10. 2010 [cit. 03-12-2010]. Dostupné z: . 6 VLČEK, E. Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu. 3. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2006. s. 7-15. 7 ZACHAR, A. Historický vývoj trestnoprávnej úpravy vráţd od prvopočiatkov po prijatie zákona č. 140/1961 Zb. Trestní právo. 2007, roč. 12, č. 1, s. 21. 8 KOSTELNÍKOVÁ, S. Metodika vyšetřování trestných činů vraždy spáchaných střelnými zbraněmi [online]. 2009 [cit. 05-02-2011]. 101 s. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Karel Meixner. Dostupné z: . s. 6-7.
11
3 Pojem vraždy v právu 3. 1 Skutková podstata Zdraví a především ţivot jsou předními hodnotami člověka a základními sloţkami jeho osobnosti, proto jsou také jakékoli vnější zásahy do nich právně regulovány. Správné posouzení způsobené újmy má zásadní právní význam pro případnou občanskoprávní, trestní a jinou odpovědnost toho, kdo lidské zdraví svým jednáním či opomenutím narušil.9 Nás bude v této práci ovšem zajímat právě odpovědnost trestněprávní. S ochranou lidského ţivota se setkáváme jak na úrovni zákonné, tak i ústavní. V usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „LZPS“), tuto ochranu nalezneme v hlavě druhé, oddílu prvním, článku šestém. S ohledem na plánovaný rozsah mé práce se ovšem zaměřím pouze na stručný rozbor právní úpravy trestného činu vraţdy obsaţený v § 140 TZ. Z pohledu bipartice trestných činů řadíme trestný čin vraţdy do kategorie zvlášť závaţných zločinů, neboť těmi jsou dle § 14 odst. 3 TZ „ty úmyslné trestné činy, na něţ trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let“. Skutková podstata trestného činu je „právní formou jeho typové materiální stránky obsahující systém typových obligatorních a fakultativních znaků jeho subjektu, objektivní stránky, objektu a subjektivní stránky, uvedených v obecné a zvláštní části trestního zákoníku“.10 Ustanovení § 140 TZ obsahuje jak základní skutkovou podstatu vraţdy (v odst. 1), tak skutkovou podstatu kvalifikovanou (v odst. 2), kterou lze však aplikovat i samostatně, a také okolnosti podmiňující pouţití vyšší trestní sazby (v odst. 3). Subjektem trestného činu vraţdy můţe být kdokoliv, tzn. subjekt je zde obecný. Objektivní stránku představuje usmrcení jiného člověka nebo – v případě kvalifikované skutkové podstaty – usmrcení jiného člověka s rozmyslem nebo po předchozím uváţení. Vraţda po krátkodobé úvaze pachatele je spáchána „s rozmyslem“, nikoli „po předchozím uváţení“, kdy si pachatel promýšlí řadu okolností činu (např. dobu a místo, prostředky které pouţije při spáchání činu, způsob odstranění oběti, únikovou cestu z místa, zahlazení stop aj.). K okolnostem podmiňujícím pouţití vyšší trestní sazby je třeba alespoň zmínit, ţe pod pojmem „na více osobách“ má zákonodárce na mysli nejméně tři osoby. 9
BERAN, M. et al. Forenzní traumatologie. Praha : Karolinum, 2009. s. 7. KRATOCHVÍL, V. et al. Kurs trestního práva : Trestní právo hmotné. Obecná část. Praha : C. H. Beck, 2009. s. 173. 10
12
Jednání subjektu můţe přitom spočívat v konání nebo i v opomenutí (zde samozřejmě za podmínek § 112 TZ). Co se týče individuálního objektu trestného činu vraţdy, je jím lidský ţivot. Předmětem útoku je pouze ţivý člověk, a to od svého narození. V praxi se uplatnil názor, ţe rozhodujícím je okamţik oddělení dítěte od těla matky, coţ odpovídá současnému názoru lékařů.11 Trestněprávní ochrana lidského ţivota končí smrtí člověka, tedy tzv. cerebrální smrtí, neboli biologickou smrtí mozku, kdy je jiţ vyloučeno obnovení ţivotních funkcí. Za smrt ve smyslu ustanovení § 140 nelze povaţovat tzv. klinickou smrt, kdy je stále moţné obnovení činnosti ţivotně důleţitých orgánů a jejich funkcí. Blíţe se k tomuto tématu vyjádřím v kapitole o významu soudního lékařství. Subjektivní stránku tohoto trestného činu tvoří úmysl pachatele usmrtit jiného člověka, přičemţ postačuje i úmysl eventuální (definovaný v § 15 odst. 1 písm. b) TZ). Pokud je vraţda spáchána úmyslně s rozmyslem nebo po předchozím uváţení, jedná se o jiţ zmíněnou přísněji sankcionovanou kvalifikovanou skutkovou podstatu tohoto trestného činu.12 Povaţuji za nutné se na tomto místě zmínit i o tom, ţe lidský ţivot je chráněn také tehdy, pokud člověk jiţ není dalšího ţivota schopen. Euthanasie, neboli tzv. smrt z milosti (či tzv. „dobrá smrt“ z latinského eu – dobrý a thanatos – smrt), nebyla doposud v našem právním řádu zakotvena, i kdyţ její otázka byla velmi diskutována.13 Jde o záměrné zkrácení ţivota člověka, jehoţ zdravotní stav je beznadějný, s cílem zbavit jej těţkého utrpení. V zásadě můţeme rozlišovat dvě formy euthanasie:
aktivní a
pasivní.
U aktivní euthanasie, nebo také „strategie přeplněné stříkačky“, hraje aktivní roli lékař či jiná osoba, která tak jedná na výslovné poţádání nevyléčitelně nemocného, trpícího nesnesitelnými bolestmi. Nevyţádanou euthanasií pak rozumíme aktivní euthanasii v situaci, kdy o ni není pacient sám schopen odpovídajícím způsobem poţádat. V takovémto případě se předpokládá, ţe pokud by tohoto schopen byl, učinil by tak, jedná se tedy o usmrcení ze soucitu. Pod pojmem nedobrovolné euthanasie je pak chápana taková, která nejen ţe není vyţádaná, ale je dokonce i nechtěná, coţ je samozřejmě situace krajně neţádoucí, která dle mého názoru „nahrává do karet“ lidem argumentujícím proti její legalizaci. 11
NOVOTNÝ, F. et al. Trestní zákoník 2010 : stav k 1. 4. 2010 : komentář, judikatura, důvodová zpráva. Praha : Eurounion, 2010. s. 246-248. 12 KUCHTA, J. et al. Kurs trestního práva : Trestní právo hmotné. Zvláštní část. Praha : C. H. Beck, 2009. s. 714. 13 FRYŠTÁK, M. et al. Trestní právo hmotné : Zvláštní část. 2. vyd. Ostrava : Key Publishing s.r.o., 2009. s. 6-7.
13
Pasivní euthanasie se naopak vztahuje na odnětí či přerušení léčby, proto se někdy také označuje jako „strategie odkloněné stříkačky“. Z etického hlediska je však jistě velmi nesnadné přesně rozlišit situace, kdy lze pacienta „odpojit“ od přístrojů, které jej udrţují při ţivotě (otázkou však je, na jaké úrovni?), a tím respektovat jeho právo na přirozenou smrt, a na straně druhé pak zabránit zneuţívání takovýchto situací.14 Jednání spočívající v úmyslném usmrcení na ţádost musíme v našich současných podmínkách právně posoudit jako vraţdu dle § 140 TZ, případně při asistovaném suicidiu jako účast na sebevraţdě dle § 144 TZ. V úvahu bude přicházet zpravidla pouze vyuţití institutu mimořádného sníţení trestu odnětí svobody podle § 58 TZ.15
3. 2 Porovnání vraždy se skutkovými podstatami jiných obdobných trestných činů Vraţda není jediným trestným činem, kde objektivní stránku představuje úmyslné usmrcení člověka. TZ upravuje v ustanovení § 141 také privilegovanou skutkovou podstatu zabití postihující méně závaţné případy úmyslného usmrcení jiného. Subjektem tohoto trestného činu můţe být opět kdokoli, individuálním objektem je stejně jako u trestného činu vraţdy lidský ţivot a také subjektivní stránka spočívá v úmyslu, v praxi logicky většinou eventuálním. Naopak rozdílnost je dána v objektivní stránce. Ta dle § 141 odst. 1 TZ spočívá v usmrcení jiného člověka v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrţeníhodného jednání poškozeného, coţ z pohledu forem jednání můţe spočívat jak v konání, tak i v opomenutí. Mimořádný duševní stav pachatele nebo předchozí zavrţeníhodné jednání poškozeného (tzv. viktimologické zavinění) tak činí čin pachatele méně morálně odsouzeníhodným neţ je tomu u trestného činu vraţdy. Pachatelovo jednání představuje u trestného činu zabití na rozdíl od vraţdy zcela výjimečnou a zejména spontánní reakci na zvláštní zátěţovou situaci. Tento trestný čin je ve vztahu k trestnému činu vraţdy speciální, jak jiţ řečeno privilegovanou skutkovou podstatou, proto je jejich jednočinný souběh vyloučen. Vraţda novorozeného dítěte matkou upravená v § 142 TZ je další, dá se říci tradiční privilegovanou skutkovou podstatou, jeţ se liší od vraţdy dokonce třemi ze čtyř jejích prvků. Subjekt jiţ není obecný (tedy kdokoli), ale konkrétní – jak ze samotného názvu trestného činu vyplývá, musí se jednat pouze o matku novorozeného dítěte. Jiná osoba účastnící se na tomto činu jakoukoli formou by byla trestná podle § 140, popřípadě dle § 141. Objektivní stránku 14 15
JANKOVSKÝ, J. Etika pro pomáhající profese. Praha : Triton, 2003. s. 143-150. KUCHTA, J. et al. Kurs trestního práva : Trestní právo hmotné. Zvláštní část. Praha : C. H. Beck, 2009. s. 16.
14
charakterizuje usmrcení novorozeného dítěte při porodu nebo bezprostředně po něm, opět jak formou konání, tak opomenutí. Skutková podstata tedy na rozdíl od vraţdy obsahuje i fakultativní znak, kterým je čas, kdy můţe být trestný čin spáchán.16 Individuálním objektem a zároveň předmětem útoku je zde ţivot novorozeného dítěte, kterým je dítě od počátku porodu, přičemţ nemusí být ještě od matčina těla odděleno (jinak by se jednalo o některý z trestných činů proti těhotenství ţeny dílu čtvrtého § 159 a násl. TZ). Na rozdíl od vraţdy je tedy z povahy věci striktně a konkrétněji vymezen i objekt útoku. Subjektivní stránka spočívá stejně jako u vraţdy minimálně v eventuálním úmyslu. Dalším rozdílným fakultativním znakem skutkové podstaty je rozrušení způsobené porodem, neboli mimořádný psychický stav matky, ve kterém se v době svého jednání tato musí nacházet. Jednočinný souběh je ve vztahu k trestnému činu vraţdy také z povahy věci vyloučen.17 Pokud není splněna byť i jen jedna z kumulativních podmínek, např. se matka dle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví v době činu jiţ nenacházela v rozrušení způsobeném porodem, uplatní se subsidiárně ustanovení § 140, příp. § 141 TZ.18 V ustanovení § 143 TZ je upraven další trestný čin – usmrcení z nedbalosti – mající většinu znaků skutkové podstaty shodných s trestným činem vraţdy. Ovšem jak jiţ název napovídá, rozdílnost zde bude dána především v jeho subjektivní stránce, neboť se jedná o trestný čin nedbalostní. Postačí zde zavinění ve formě nevědomé nedbalosti, neboť rozlišování mezi nedbalostí vědomou a nevědomou bylo dříve v TrZ důleţitým kritériem pro posuzování samotné trestnosti či beztrestnosti činu, ovšem dnes plní funkci této hranice rozlišování nedbalosti „prosté“ (tj. vědomé a nevědomé) a hrubé.19 Tento trestný čin se dále od vraţdy liší v subjektu, kterým můţe být dle prvního odstavce také kdokoli (tedy subjekt obecný), avšak ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty dle § 143 odst. 2 a 3 je jím jiţ subjekt speciální – osoba, jeţ porušila důleţitou povinnost vyplývající z jejího zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloţenou jí podle zákona, nebo osoba, jeţ hrubě porušila zákony o ochraně ţivotního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické zákony. Posledním trestným činem skutkově podobným trestnému činu vraţdy, který bych zde chtěla nastínit, je účast na sebevraţdě upravená v § 144 TZ. Subjektem zde můţe být opět 16
K pojmům „při porodu“ a „bezprostředně po porodu“ srov. např. KUCHTA, J. et al. Kurs trestního práva : Trestní právo hmotné. Zvláštní část. Praha : C. H. Beck, 2009. 656 s. 17 KUCHTA, J. et al. Kurs trestního práva : Trestní právo hmotné. Zvláštní část. Praha : C. H. Beck, 2009. s. 1720. 18 FRYŠTÁK, M. et al. Trestní právo hmotné : Zvláštní část. 2. vyd. Ostrava : Key Publishing s.r.o., 2009. s. 8. 19 KRATOCHVÍL, V. et al. Kurs trestního práva : Trestní právo hmotné. Obecná část. Praha : C. H. Beck, 2009. s. 256.
15
kdokoli, jedná se tedy také o subjekt obecný. Objektivní stránka se ale jiţ odlišuje, neboť tento čin lze spáchat pouze čistě komisivním jednáním – účastí na sebevraţdě formou návodu (pohnutky) nebo pomoci. Pokud však jiţ pachatel uţije k donucení jiného spáchat sebevraţdu fyzické násilí nebo psychický nátlak, můţe být jeho jednání právně kvalifikováno jako trestný čin vraţdy dle § 140 nebo případně zabití dle § 141 TZ. Individuálním objektem tohoto trestného činu je lidský ţivot, přičemţ některým osobám, které z nejrůznějších důvodů snáze podléhají vlivu jiných, je poskytována ochrana zvláštní s vyšší trestní sazbou. Výčet těchto osob je však mnohem uţší, neţ je tomu u trestného činu vraţdy. Co se týče subjektivní stránky, je stejně jako u trestného činu vraţdy potřeba alespoň eventuálního úmyslu.20 Je třeba ještě dodat, ţe sebevrah sám, pokud svůj pokus přeţije, logicky trestný není. Naopak, myslím, ţe společnost by se o něj měla jako o člověka, který potřebuje pomoci, náleţitě postarat.
3. 3 Některé otázky řešené judikaturou Na tomto místě bude zmíněno několik úryvků z judikatury, které napomáhají správnému pochopení vybraných otázek vztahujících se k trestnému činu vraţdy. Co se týče spáchání trestného činu vraţdy „zvlášť surovým způsobem“, tímto se rozumí vraţedný útok s extrémně vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běţného u většiny trestných činů tohoto druhu. Není však nezbytné, aby tento útok zároveň vyvolal zvýšenou trýzeň poškozeného (NS 7 To 63/91). Naopak, pozvolné udušení poškozené, kterou obvinění svázali, poloţili na postel, zakryli ji peřinou a zanechali bez pomoci, lze s ohledem na duševní i fyzické útrapy, jeţ takový způsob usmrcení provázejí, povaţovat za „zvlášť trýznivý způsob“ spáchání činu (Vrchní soud v Praze – 7 To 59/94). Jednání záleţející v bodnutí noţem do míst, kde podle úmyslu pachatele mohou být zasaţeny ţivotně důleţité orgány, avšak k jejich zasaţení nedojde pro překáţku nezávislou na vůli pachatele, např. proto, ţe nůţ narazí na kost, je třeba povaţovat za bezúspěšný ukončený pokus trestného činu vraţdy. Jestliţe v takovém případě pachatel upustí od opakování jednání směřujícího k usmrcení jiného, nezaniká tím trestnost jiţ ukončeného pokusu (NS – 1 Tzf 4/78). Jestliţe obviněný a poškozený se dohodnou na vzájemném úmyslném usmrcení jeden druhého jako způsobu společného dobrovolného ukončení ţivota, potom dohodnuté jednání
20
KUCHTA, J. et al. Kurs trestního práva : Trestní právo hmotné. Zvláštní část. Praha : C. H. Beck, 2009. s. 2324.
16
obviněného, jehoţ následkem byla smrt poškozeného, naplňuje znaky trestného činu vraţdy, nikoli znaky trestného činu účasti na sebevraždě (Vrchní soud v Praze – 8 To 25/96).21 K jakému úmyslu se nesla činnost pachatelova, třeba vyvodit – kdyţ není důkazů o pohnutce a účelu činu – ze způsobu provedení činu, druhu pouţité zbraně a důleţitosti orgánu těla, který byl napaden, a síly ran (NS – Zm IV 258/35). Co se týče pachatelovy lhostejnosti k následku, soudy v takových případech na podkladě jeho výpovědi zpravidla dovozují jeho „srozumění“ s následkem, a tedy úmysl nepřímý. Bude však záleţet i na tom, jaký způsob útoku pachatel volil. Bude-li pachatel tvrdit, ţe mu bylo lhostejné, jaký následek způsobí, při tom však jednal tak, ţe z jeho útoku musela nastat smrt poškozeného, a pachatel si byl této okolnosti vědom, pak je třeba uvaţovat o přímém úmyslu bez ohledu na zmíněné tvrzení pachatele (NS – Tpjf 30/76).22 V případě pachatele, který napadl poškozenou opakovanými údery kladivem do hlavy v úmyslu ji usmrtit a pak v domnění, ţe poškozená jiţ neţije, se rozhodl zbavit se jejího těla a vhodil je do vody, kde se poškozená utopila, nejde o tzv. dolus generalis, takţe jeho jednání nelze posoudit jako dokonaný trestný čin vraţdy, ale jen jako pokus vraţdy ve vícečinném souběhu s trestným činem usmrcení z nedbalosti (NS - 1 To 34/88).23 Alternativní skutkové zjištění je zásadně nepřípustné (NS – Pls 7/65). Znalcům – soudním lékařům přibraným k prohlídce a pitvě mrtvoly nepřísluší vyjadřovat se k otázce, zda obţalovaný byl schopen rozpoznat ohroţení ţivota poškozeného. Jejich úkolem je zejména popsat příčiny úmrtí poškozeného a mechanismus vzniku jeho jednotlivých zranění (Vrchní soud v Praze – 7 To 289/94).24 Dojde-li ke klinické smrti poškozeného, jemuţ je pak ţivot navrácen lékařským zákrokem, posoudíme takové jednání pouze jako pokus k trestnému činu vraţdy (NS – Tpjf 30/76).25 Samozřejmě, dalších velmi zajímavých, přínosných a důleţitých judikátů, týkajících se byť jen okrajově tématu této práce, lze nalézt mnohem více, účelem této práce však není
21
NOVOTNÝ, F. et al. Trestní zákoník 2010 : stav k 1. 4. 2010 : komentář, judikatura, důvodová zpráva. Praha : Eurounion, 2010. s. 249-252. 22 FENYK, J., HÁJEK, R., STŘÍŢ, I. et al. Trestní zákoník a trestní řád. Průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou. 1. díl – Trestní zákoník. Praha : Linde, 2010. s. 508-510. 23 GŘIVNA, T. Trestní právo hmotné. Judikatura k obecné a zvláštní části. Praha : Wolters Kluwer, 2010. s. 85. 24 FENYK, J., FENYKOVÁ, P., HAVLÍK, T. et al. Rozhodnutí a stanoviska k trestnímu řádu 1918 – 1996. Praha : C. H. Beck, 1997. s. 18, 286. 25 Zpráva Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76.
17
rozebírat právní stránku aspektů trestného činu vraţdy, nýbrţ věnovat se primárně metodice jejího vyšetřování. Proto ohledně další judikatury odkazuji na příslušnou literaturu.26
26
Např. NOVOTNÝ, F. et al. Trestní zákoník 2010 : stav k 1. 4. 2010 : komentář, judikatura, důvodová zpráva. Praha : Eurounion, 2010. 838 s.; FENYK, J., HÁJEK, R., STŘÍŢ, I. et al. Trestní zákoník a trestní řád. Průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou. 1. díl – Trestní zákoník. Praha : Linde, 2010. 1317 s.; GŘIVNA, T. Trestní právo hmotné. Judikatura k obecné a zvláštní části. Praha : Wolters Kluwer, 2010. 312 s. nebo FENYK, J., FENYKOVÁ, P., HAVLÍK, T. et al. Rozhodnutí a stanoviska k trestnímu řádu 1918 – 1996. Praha : C. H. Beck, 1997. 804 s.
18
4 Kriminologie a vražda 4. 1 Kriminologie – pojem a předmět Existuje spousta různých definic této vědní disciplíny, která byla konstituována jako samostatný vědní obor ve druhé polovině 19. století, mě z nich však nejvíce zaujala tato stručná, ale dle mého názoru výstiţná od Oty Novotného a Josefa Zapletala: „kriminologie je věda o kriminalitě (zločinnosti), o jejích pachatelích a obětech a o její kontrole“.27 Snad ještě jednodušeji vystihuje pojem kriminologie Josef Kuchta definicí, která vychází ze samotného základu tohoto pojmu jako sloţeniny latinského „crimen“ a řeckého „logos“ a pojímá tedy kriminologii jako „učení o zločinu“.28 Vztah kriminologie k ostatním vědám je velmi úzký, z čehoţ plyne i její multidisciplinární povaha. Takovými vědeckými disciplínami rozumíme především sociologii, psychologii, psychiatrii, pedagogiku, právo atd.29 Předmětem zkoumání kriminologie je, jak ostatně plyne z jiţ uvedené definice, především kriminalita (a také její příčiny, projevy a latence), jako sociálně patologický, avšak zcela jistě nevyhnutelně existující jev ve společnosti. Kriminologie zkoumá dále pachatele a oběti kriminality, jejich vzájemný vztah, dále sankční systémy i s hodnocením jejich účinnosti a sociální kontrolu a prevenci kriminality včetně společenských procesů kriminalizace a viktimizace (tj. procesu, v němţ se potenciální oběť stává obětí skutečnou). Kriminalitu lze chápat jak ve smyslu legálním (juristickém), kdy je jí souhrn jednání naplňujících znaky trestných činů dle trestního práva, či ve smyslu sociologickém, který ji chápe jako chování odchylné, deviantní, avšak nikoli závislé na právním vymezení. Sem můţeme řadit např. takové sociálně patologické jevy, jakými jsou alkoholismus, konzumace drog, prostituce či sebevraţdy.30
4. 2 Kriminologické aspekty vraždy Trestný čin vraţdy řadíme z pohledu kriminologického do oblasti násilné kriminality, která je součástí tzv. obecné kriminality a je povaţována za určitý ukazatel míry úspěšnosti „boje“ státu (a společnosti) s kriminalitou. Pokud se násilná kriminalita vyskytuje ve společnosti ve velkém rozsahu, je to jistě varovné znamení, jeţ by nemělo být bráno na lehkou váhu. Je třeba si dále uvědomit, ţe násilná kriminalita není pojmem právním, nýbrţ kriminologickým. Ne kaţdé jednání, jeţ můţeme podřadit pojmu kriminalita, tedy zároveň naplňuje znaky 27
NOVOTNÝ, O., ZAPLETAL, J. et al. Kriminologie. 3. vyd. Praha : ASPI – Wolters Kluwer, 2008. s. 15. KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H. et al. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha : C. H. Beck, 2005. s. 1. 29 NOVOTNÝ, O., ZAPLETAL, J. et al. Kriminologie. 3. vyd. Praha : ASPI – Wolters Kluwer, 2008. s. 16. 30 KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H. et al. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha : C. H. Beck, 2005. s. 1-2. 28
19
trestného činu vymezeného trestním právem hmotným, jak jiţ shora naznačeno. Do pestré škály násilné kriminality řadíme nejrůznější formy kriminálního jednání, např. domácí násilí, loupeţe, úmyslné ublíţení na zdraví, vydírání, vraţdy, ale také vandalismus, ţhářství, sebetrýznění, sebevraţdy nebo jiné, méně závaţné formy narušování občanského souţití. Z kriminologických výzkumů a statistik vyplývá, ţe se násilná kriminalita nepodílí na kriminalitě celkové výraznou měrou, avšak existují u ní nepoměrně vyšší obavy občanů z viktimizace, tedy z moţnosti stát se obětí takovýchto činů. Velmi znepokojivě působí na společnost také rostoucí brutalita, surovost a bezohlednost, s jakou jsou tyto činy páchány. Projevy
násilné
kriminality
jsou
úzce
spojeny
se
sociodemografickými
charakteristikami jednotlivých pachatelů, kam patří především věk a pohlaví, ale také oblast, kde jedinec bydlí, stupeň dosaţeného vzdělání, zaměstnání či jeho ţivotní úroveň ve smyslu sociálně ekonomickém. Kvůli těmto determinantům tedy není násilná kriminalita rozloţena ve společnosti rovnoměrně, ale podílí se na ni spíše osoby vykazující „typické“ rysy a vlastnosti. Ukazuje se, ţe násilné trestné činy páchají mnohem častěji muţi neţ ţeny, spíše osoby do třiceti let věku patřící do niţších sociálně ekonomických vrstev a s niţší úrovní vzdělání, bydlící spíše ve městech neţ na venkově atd. Vývojové tendence trestného činu vraţdy mezi léty 1989 a 2006 byly nepříliš uspokojivé, spíše naopak – jejich počet vzrostl téměř o polovinu. Míra jejich objasněnosti činila v roce 2006 84,9 %, stíhané osoby byly nejčastěji ve věku 40-60 let, přičemţ 88,2 % z nich tvořila muţská populace a celých 29,8 % vraţd bylo spácháno pod vlivem alkoholu.31 Poslední uvedený bod dle mého názoru jasně signalizuje nebezpečí čím dál více laxního přístupu k alkoholu ze strany odborné i široké laické veřejnosti. Myslím také, ţe moderní tendence legalizovat některé měkké drogy, jakou je např. marihuana, představují reálnou hrozbu nárůstu násilné kriminality v naší společnosti, čemuţ bychom se měli pokusit zabránit. Postupem času se mění ovšem i motivační činitel vraţd – většina stále pramení z interpersonálních vztahů a konfliktů (vraţdy ze ţárlivosti, msty, nenávisti), avšak vzrůstá i počet vraţd s loupeţným motivem. Poměrně nově se dále objevují vraţdy v rámci vyřizování účtů mezi organizovanými zločineckými skupinami a také nájemné vraţdy. Zvyšující tendenci vykazuje i zastoupení cizích státních příslušníků mezi pachateli, ale i oběťmi. Největší podíl mezi vraţdami tvoří ty se spontánně-emotivními reakcemi mající základ v rodinných či partnerských konfliktech. Agrese a násilí zde jednoznačně směřují proti konkrétní osobě a jejich rozptyl i případná recidiva nejsou příliš pravděpodobné. Pochopitelně 31
NOVOTNÝ, O., ZAPLETAL, J. et al. Kriminologie. 3. vyd. Praha : ASPI – Wolters Kluwer, 2008. s. 285291.
20
tedy povaţujeme za závaţnější ty vraţdy, kde je motivem zištnost, vyhnutí se trestní zodpovědnosti, usnadnění jiného trestného činu, sexuální uspokojení apod.32
4. 3 Klasifikace vražd Úmyslná usmrcení zahrnují celou škálu kriminálně agresivních jednání, od domácího násilí vystupňovaného ve vraţdu, přes sexuálně motivovaná usmrcení aţ po vraţdy nájemné. Kriminalistika i kriminologie se jiţ mnohokráte pokoušely klasifikovat vraţdy a tím tuto problematiku učinit výrazně přehlednější. Já zde uvedu pouze některé z moţných klasifikací s tím, ţe neexistuje ţádná obecná a všemi uznávaná. Jiří Straus například klasifikuje vraţdy podle způsobu páchání (včetně přípravy a utajování), v rámci kterého rozlišuje čtyři aspekty:
stupeň připravenosti,
fakt použití zbraně,
volbu způsobu usmrcení a
způsob utajování.33
Tuto klasifikaci, která bude rozebrána podrobněji v šesté kapitole, bych označila jako kriminalistickou, neboť bere v úvahu zejména okolnosti důleţité pro metodiku vyšetřování vraţd, které spadají pod kriminalistickou charakteristiku vraţdy. J. Zapletal zase homicidia třídil podle dominujícího motivu, a to na vraţdy motivované:
žárlivostí,
mstou (či nenávistí),
zištností,
vyhnutím se trestní odpovědnosti,
dosažením sexuálního uspokojení,
odstraněním nepohodlné osoby nebo jinak.34
Této kategorizaci, kterou lze pro změnu připsat spíše výsledkům kriminologického zkoumání, do jisté míry odpovídá i ta udávaná policejními statistikami. Za asi nejkomplexněji pojatou klasifikaci vraţd povaţuji velmi vyčerpávající schéma vytvořené badateli NCAVC FBI (Národní středisko FBI pro analýzu násilného zločinu neboli National Center for the Analysis of Violent Crime) Douglas a kol. Jenom stručně nastíním, ţe
32
NOVOTNÝ, O., ZAPLETAL, J. et al. Kriminologie. 3. vyd. Praha : ASPI – Wolters Kluwer, 2008. s. 291. STRAUS, J. et al. Kriminalistická metodika. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2008. s. 84-94. 34 KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H. et al. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha : C. H. Beck, 2005. s. 388. 33
21
uvedení badatelé odlišili čtyři hlavní typy vraţd a řadu jim podřazených subtypů. Mezi hlavní typy potom řadí:
vraždu jako kriminální podnikání,
vraždu z osobních důvodů,
vraždu sexuální a
vraždu ze skupinových důvodů.35
Chceme-li však pojmout klasifikaci vraţd zcela komplexně, nesmíme se omezovat pouze na úmyslná usmrcení postihována trestním právem, tedy způsobená subjekty k těmto činům způsobilými. Naopak, existuje sice ne příliš velké, ale přesto významné mnoţství homicidií páchaných pachateli trestně neodpovědnými z důvodu nepříčetnosti (psychotiky). Rozlišujeme tedy ještě skupinu vražd psychotických a nepsychotických. Dle mého názoru je vţdy třeba uchopit tuto problematiku ve svém širším spektru, neboť nejen z pohledu kriminologického je velmi významná míra a také způsoby páchání této činnosti a je aţ druhotnou věcí, zda byl za ni pachatel dle trestního práva plně odpovědný, či ne. Těmito aspekty bychom se jiţ měli zabývat sekundárně, např. v souvislosti s moţností prevence takových činů či nápravy pachatelů, případně při zkoumání jejich osobnosti z hlediska psychologického a psychiatrického. Pro psychotická usmrcení je pak typická častější brutalita, blízký vztah mezi pachatelem a obětí, bizarní motivace a neobvyklá lhostejnost k činu. Vraţdy páchané mnohonásobně jedním pachatelem můţeme v závislosti na časových parametrech jeho činnosti také dělit na:
masová homicidia (mass murder),
sériové vraždy (serial murder) a
tzv. „záchvatové“ vraždy (spree murder).
Při masových vraţdách pachatel zabíjí při jediné příleţitosti (v jednom okamţiku na stejném místě), a to minimálně tři oběti, přičemţ mezi jednotlivými činy je jeho emocionalita na téţe úrovni. Velmi specifickým sériovým vraţdám, kdy pachatel postupně za sebou, po dobu delší 30-ti dnů, zabíjí na různých místech minimálně tři oběti a naopak se mezi jednotlivými činy emocionálně zklidní, se budu podrobněji věnovat v kapitole 6. Konečně třetím typem tzv. vraţedných „tahů“ nebo „záchvatových“ vraţd rozumíme taková jednání, kdy pachatel zabíjí opět alespoň tři oběti v průběhu 30 dnů, avšak toto vše se děje při páchání jiné závaţné trestné činnosti, zejména loupeţí.36 35
KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H. et al. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha : C. H. Beck, 2005. s. 389390. 36 KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H. et al. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha : C. H. Beck, 2005. s. 390.
22
4. 4 Osoba pachatele Osoba pachatele patří bezesporu k velmi důleţitým prvkům vztahů týkajících se násilné kriminality, konkrétně pak námi sledovaných vraţd, a představuje objekt zkoumání více vědních disciplín. Kriminologie chápe pod pojmem pachatele širší okruh subjektů, nejen osoby dopouštějící se činů označených zákonem jako trestné činy, ale také osoby trestně neodpovědné, osoby za spáchaný trestný čin jiţ potrestané a tzv. potenciální pachatele, jakoţto nositele sociálně patologických jevů souvisejících s kriminalitou, např. narkomany, prostitutky, extremisty, gamblery apod. Důleţitými údaji pro kriminologii pak jsou především společenské vztahy, ve kterých pachatel ţije, sociodemografické a psychologické charakteristiky jeho osobnosti, klasifikace pachatelů a jejich typologie, přičemţ některá důleţitá, zejména statistická fakta jsem uvedla jiţ v části o kriminologických aspektech vraţdy.37 Lze říci, ţe trestný čin vraţdy sdruţuje celou řadu nesourodých kriminálních chování, u kterých nelze nalézt prakticky ţádný spojovací článek. Objevuje se např. psychopatologicky orientovaná typologie vzájemně se odlišujících vrahů, jeţ rozlišuje:
vrahy psychotické (se zřetelnými známkami závaţné duševní poruchy – např. bludy, halucinace, fobie),
dezorientované (s řadou psychotických příznaků),
normální,
hostilní (nepřátelské) a
depresivní.
Jiná klasifikace zase dělí vrahy podle míry tolerance vůči frustraci a brutality jejich činů na jedince s nadměrnou sebekontrolou a s nedostatečnou sebekontrolou. Praktický přínos těchto typologií není však velký.38 U homicidií páchaných v průběhu konfliktu, kdy oběťmi jsou zpravidla nejbliţší osoby – manţel, partner, rodiče či děti, je osoba pachatele z povahy věci svou charakteristikou odlišná od pachatelů jiných druhů vraţd. U uxoricidií (neboli vraţd manţelských partnerů) bývá dokonce často sociálním okolím ve srovnání s obětí lépe hodnocen pachatel, který bývá ve vztahu spíše submisivní a snaţí se za kaţdou cenu jej zachovat. Jeho agrese mívá afektivní ráz plynoucí z dlouhodobého neřešeného konfliktu a narůstajícího vnitřního napětí, vrah proto zpravidla oběť po činu neukrývá a s policií spolupracuje, někdy dokonce čin sám oznamuje. 37
NOVOTNÝ, O., ZAPLETAL, J. et al. Kriminologie. 3. vyd. Praha : ASPI – Wolters Kluwer, 2008. s. 23. KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H. et al. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha : C. H. Beck, 2005. s. 395396. 38
23
„Krizoví“ vrazi, kromě toho, ţe ţijí v dlouhodobě krizovém vztahu, se vyznačují velmi častou afektivní labilitou a výbušností, psychopatologie se u nich vyskytuje méně často. Jejich průměrný věk – 34 let – je vyšší neţ u jiných skupin. „Zištní“ vrazi bývají spíše mladší, svobodní, s poruchovou profesní kariérou. Mívají průměrný intelekt a jde převáţně o psychopatické osobnosti, které jsou emocionálně chladné a s nedostatkem empatie. Při činu i po něm jednají racionálně a cíleně. Typický sexuální vrah je muţ ve věku do 30 let, se základním vzděláním, svobodný, pracující v nekvalifikované profesi, případně nezaměstnaný a s kriminální minulostí. Většina těchto vrahů ţije nápadným ţivotním stylem, zejména kriminálním a toxikomanickým. Prakticky u všech bývá diagnostikována disociální porucha osobnosti (dříve poněkud pejorativní pojem psychopatie) a u většiny z nich sexuální deviace v aktivitě, tedy sadismus, případně patologická sexuální agresivita. Vraţedkyně novorozenců bývají samozřejmě ţeny ve fertilním věku (tedy v období plodnosti, cca 15–45 let), převládají však spíše ţeny mladší do 25 let věku, bývají svobodné, se základním vzděláním a nekriminální minulostí.39 Z charakteristik osobností pachatelů převáţné části vraţd dominují nízká úroveň jejich vzdělání a kvalifikace, extrémně primitivní myšlení a nedostatek sebekontroly potřebné pro společenské souţití. Výrazně negativní úlohu hraje u těchto jedinců v době páchání činu, ale i v době jí předcházející alkohol, ať uţ způsobující jednorázovou intoxikaci, či trvalejší změny v organismu. U pachatelů vraţd se často dají nalézt psychopatologické prvky ztěţující jejich náleţitou adaptaci vůči okolnímu sociálnímu prostředí a usnadňující působení negativních situačních vlivů. Značnou míru odlišnosti od uvedeného budou ale logicky vykazovat osobnostní charakteristiky nájemných vrahů. Co se týče rozdílu mezi pohlavími pachatelů, z výzkumů provedených Institutem pro kriminologii a sociální prevenci v letech 2005–2007 mimo jiné vyplynulo, ţe ţeny na rozdíl od muţů páchaly vraţdy ve spolupachatelství (zajímavostí dále je, ţe jejich spolupachateli byli muţi) a část jejich vraţedných útoků směřovala proti vlastním dětem a proti opakovaně agresivnímu partnerovi. U vraţd páchaných v souvislosti s organizovaným zločinem mezi jejich pachateli (ale i oběťmi) ve značném rozsahu dominuje podíl cizinců.40
39
KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H. et al. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha : C. H. Beck, 2005. s. 393397. 40 NOVOTNÝ, O., ZAPLETAL, J. et al. Kriminologie. 3. vyd. Praha : ASPI – Wolters Kluwer, 2008. s. 133138, 292.
24
4. 5 Osoba oběti Ve své práci nemohu opomenout také velmi důleţitou osobu oběti trestného činu. Tato osoba je imanentní součástí skutkových okolností páchání trestných činů, svým chováním před trestným činem, v době činu a po něm často ovlivní jak iniciaci činu, tak jeho průběh a následně téţ moţnost odhalení a usvědčení pachatele. Do značné míry můţe ovlivnit téţ povahu a intenzitu jí vzniklé újmy. Typickým případem „vyprovokovaného“ činu můţe být v souvislosti s mnou rozebíranou tematikou např. vraţda manţela – tyrana zoufalou manţelkou, sexuální vraţda po špatně vyloţeném flirtu ze strany ţenské oběti či vraţedné vyřizování si účtů mezi konkurenčními zločineckými organizacemi. Nejen z těchto důvodů je tak důleţité zabývat se podrobněji osobou oběti a nejen pachatelem, k čemuţ někdy teorie směřuje. Z pohledu kriminologického jsou v souvislosti s osobou oběti trestného činu důleţité tři termíny – viktimologie, viktimnost a viktimizace. Viktimologie (z latinského victima – oběť) je naukou o obětech trestných činů a je povaţována za součást kriminologie. Viktimností rozumíme souhrn dispozic člověka stát se obětí trestného činu, skutečný proces přeměny potenciální oběti v oběť skutečnou pak nazýváme viktimizací, jak jiţ uvedeno výše. Existuje i několik druhů typologií oběti, rozlišujících např. mezi:
oběťmi, které zavinily svou viktimizaci – individuálně (provokací) nebo příslušností k rizikové a negativně hodnocené skupině (např. prostitutky), a
oběťmi, které svou viktimizaci nezavinily – opět individuálně (oběť bránila jinou přepadenou osobu) či příslušností k rizikové, ale pozitivně hodnocené skupině (např. policisté).
Dalšími typy obětí mohou být:
oběť skrytá,
predestinovaná,
předstírající,
hypertrofující,
dobrovolná a
oběť recidivista.
Co se týče viktimnosti, byly provedeny mnohé empirické výzkumy, které přinesly cenné informace prokazující souvislost mezi viktimností a profesí (např. učitel na ZŠ versus policista zvláštního útvaru), věkem (především niţším), psychickými vlastnostmi (např. agresivitou) či dalšími sociálními charakteristikami oběti, kam můţeme řadit např. příslušnost
25
k minoritám či určitý druh handicapu.41 Ke zvlášť zranitelným skupinám u násilné kriminality dle očekávání patří ţeny, děti a staří lidé. Ţeny se stávají častěji neţ muţi oběťmi sexuálně motivovaných vraţd. U lidí ve věku nad 60 let je, především ve vztahu k loupeţným vraţdám, velmi významná viktimizace, přičemţ jedním z hlavních důvodů je jejich sociální izolace.42 Zločinem sekundárně postiţenými (nepřímými) oběťmi jsou typicky pozůstalí po obětech vraţdy, kteří se s takovou traumatizující událostí mnohdy vyrovnávají řadu let. Byť jsou oběti, respektive pozůstalí po těchto obětech, alespoň částečně finančně kompenzováni, objevila se i nová hnutí, usilující o zpřísnění trestní represe vůči pachatelům těchto zločinů.43 Myslím, ţe toto je logické, neboť újma, kterou pachatel rodině a ostatně i oběti způsobil, je samozřejmě nenapravitelná, a proto by měla být kompenzována alespoň „spravedlivým“ zadostiučiněním ve formě náleţitého potrestání pachatele. Otázkou je, kde aţ končí pomyslná hranice spravedlnosti a kde jiţ začíná nebezpečná zóna msty, kterou známe spíše z dob dávno minulých, zmíněných v historickém exkursu mé práce. V neposlední řadě se zmíním o velmi důleţitém vztahu mezi pachatelem a obětí, jehoţ obsah můţe být někdy také motivem trestného činu. U násilné kriminality hrají tyto vztahy velmi významnou roli. Řada výzkumů ukazuje, ţe jen v jedné pětině případů byla oběť zavraţděna zcela cizí osobou. Ve dvou pětinách byl vztah mezi pachatelem a obětí velmi blízký a ve zbylých pětinách případů se oběť s pachatelem alespoň znali.44 Je tedy dle mého názoru zcela na místě se tímto vztahem v průběhu vyšetřování trestného činu podrobně zabývat, neboť poznatky o něm mohou výrazně přispět k odhalení a náleţitému vyšetření předmětného činu.
41
NOVOTNÝ, O., ZAPLETAL, J. et al Kriminologie. 3. vyd. Praha : ASPI – Wolters Kluwer, 2008. s. 23, 150160. 42 KAISER, G. Kriminologie : Úvod do základů. Přeloţila Helena Válková et al. Praha : C. H. Beck, 1994. s. 228-230. 43 KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H. et al. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha : C. H. Beck, 2005. s. 157158, 174-175. 44 NOVOTNÝ, O., ZAPLETAL, J. et al. Kriminologie. 3. vyd. Praha : ASPI – Wolters Kluwer, 2008. s. 156157.
26
5 Úvod do metodiky vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů 5. 1 Kriminalistika – pojem, předmět, systém, funkce Neţ se pustím do výkladu o obecné metodice vyšetřování trestné činnosti, chtěla bych se alespoň krátce věnovat vědní disciplíně, k níţ má moje práce asi nejblíţe – kriminalistice. Začnu definicí od Jana Musila: „Kriminalistika je samostatný vědní obor sloužící ochraně občanů a státu před trestnými činy tím, že objasňuje zákonitosti vzniku, trvání a zániku stop a zákonitosti vyhledávání, shromažďování a zkoumání stop a tím, že vypracovává podle potřeb trestního zákona a trestního řádu metody, postupy, prostředky a operace v zájmu úspěšného odhalování, vyšetřování a předcházení trestné činnosti“.45 Uvedená definice není ovšem všeobecně uznávaná ani zcela postačující, neboť neobsahuje úplně všechny aspekty a znaky. Jinou, poměrně stručnější definicí kriminalistiky by mohlo být tvrzení, ţe kriminalistika je „naukou o poznávání spáchaných trestných činů“ nebo také „naukou o stopách trestného činu“.46 Nelze ovšem pokládat za správné tvrzení, ţe předmět kriminalistického zkoumání tvoří jen právně relevantní skutečnosti slouţící k objasňování trestných činů. Naopak, kriminalistika je povaţována za natolik významnou také kvůli své širší „oblasti působnosti“, kam patří i jiné společensky neţádoucí či patologické jevy, jako jsou např. nehody, neočekávaná úmrtí, katastrofy nebo sebevraţdy, o jejichţ posuzování se podrobněji zmiňuji v kapitole 7. Kriminalistika vzniká jakoţto samostatná vědní disciplína (jako taková ovšem není uznávaná ve všech zemích) na konci 19. století a za jejího zakladatele je povaţován rakouský profesor Hans Gross (1847-1915). Z její interdisciplinární povahy a zastoupení prvků jak společenskovědních, tak přírodovědných a technických můţeme odvodit její úzký vztah k jiným vědním oborům a naukám. Z těch nejdůleţitějších stojí za zmínku kriminologie, viktimologie, trestní právo hmotné a procesní, správní právo (především policejní), fyzika, chemie, biologie, antropologie a konečně tzv. forenzní disciplíny, mezi které patří mimo jiné soudní lékařství, kterému je věnována kapitola 8 této práce. Objekty, které kriminalistika zkoumá, lze dělit na tři skupiny:
45 46
skutek trestného činu a osoba pachatele,
stopy trestného činu a nositelé těchto stop,
MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 6. MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 4.
27
činnost orgánů činných v trestním řízení, odborníků a znalců při odhalování a vyšetřování trestných činů a při zkoumání stop.
Předmětem kriminalistiky neboli zákonitostmi, o jejichţ postiţení daná věda usiluje, jsou jiţ ze shora uvedené definice patrné:
zákonitosti vzniku, trvání a zániku a
zákonitosti
vyhledávání,
shromaţďování
a
zkoumání
stop
a
jiných
kriminalisticky relevantních informací o spáchaných trestných činech. Co se týče systému kriminalistiky, můţeme jej opět rozdělit do tří úrovní, a to na:
úvod do kriminalistické vědy (vztahující se k teorii kriminalistiky),
obecnou část (zahrnující poznatky a metody vztahující se k vyšetřování všech trestných činů bez ohledu na druh) a
část zvláštní (obsahující metodiku vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů).47
Na základě definice a vymezení předmětu této disciplíny můţeme konečně dospět k významným, společensky velmi prospěšným funkcím kriminalistiky. Nejzákladnějším cílem je nepochybně potírání kriminality, neboť trestná činnost ve společnosti vede k ohroţení a poškozování základních lidských hodnot. Zmíněnou represivní funkci kriminalistiky následuje neméně významná funkce humanizace trestního řízení s výraznou společenskou úlohou, spočívající mimo jiné v kritickém a objektivním posuzování všech druhů důkazů, kterou dále doplňuje systém důraznější ochrany občanů před neoprávněným stíháním a nezákonnými postupy státních orgánů spojenými s mnohdy citelnými zásahy do občanských práv a svobod. Konečně čtvrtou funkci kriminalistiky tvoří její silné preventivní působení odrazující potenciální pachatele od záměru spáchat trestný čin.48
5. 2 Pojem a funkce metodiky Jak lze očekávat, trestná činnost je velmi variabilní a pachatelé této činnosti jsou stále vynalézavější a důmyslnější, coţ ostatně souvisí s rychlým vývojem technologií a vědy. Totéţ se dá samozřejmě říci i o stopách s trestnou činností souvisejících, jejich různorodost a také latence má, dle mého názoru, narůstající tendenci. Obecná část kriminalistiky, zabývající se metodami technického a taktického charakteru, operuje sice s uţitečným souborem poznatků a metod napomáhajících při vyšetřování a objasňování trestné činnosti „lato sensu“, ovšem
47 48
MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 3-13. MUSIL, J. Úvod do kriminalistiky. 2. vyd. Praha : Policejní akademie České republiky, 1998. s. 19-20.
28
v příliš obecné a obsahově chudé rovině.49 Náleţité prošetření trestné činnosti musí navíc proběhnout v co nejkratším časovém úseku od doby spáchání předmětného skutku, jinak ztrácí na významu, jeho represivní a prevenční funkce jsou výrazně oslabeny a důvěra občanů ve státní orgány taktéţ, nevymizí-li dokonce zcela. Pokud by tedy orgán činný v trestním řízení vycházel pouze z obecné, univerzální metody, musel by vyvinout nesmírné úsilí a kreativitu, neţ by ji přizpůsobil na konkrétní okolnosti případu, nehledě na časovou náročnost takového postupu. Z těchto důvodů tedy vyplynula snaha utřídit trestnou činnost do skupin na základě podobnosti znaků důleţitých pro správné, snadné a časově ekonomické odhalení, prošetření a prevenci jednotlivých skutků. Těmto skupinám pak byly „ušity na míru“ jednotlivé konkrétnější a obsahově pestřejší metody a poznatky. Je třeba ale mít na paměti, ţe tyto skupiny neodpovídají systematickému členění trestných činů v TZ, neboť v jeho případě je uplatněno odlišné třídící kritérium, beroucí v potaz druhový objekt těchto činů. Z výše uvedeného můţeme nyní odvodit, ţe metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů zkoumá zákonitosti vzniku stop určitého druhu trestných činů a pro tento účel modifikuje obecné kriminalistické metody tak, aby byly co nejlépe vyhovující. Tak vzniká mnoho nových, jednotlivých metodik, z nichţ kaţdá je určena pro určitý druh trestné činnosti.50 Pod termínem „metodika vyšetřování“ se v obecné rovině rozumí souhrn tří druhů činností:
odhalování trestných činů,
vyšetřování trestných činů a
kriminalistické prevence (realizované především mimoprávními prostředky).
Opět se nebudu pokoušet vytvářet definici vlastní, ale budu citovat myslím velice zdařilé shrnutí tohoto pojmu od Jana Musila: „Metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů je systémem tvrzení o kriminalistických charakteristikách jednotlivých druhů trestných činů, o jejich stopách a o vyšetřovacích situacích vytvářejících se při jejich vyšetřování a systémem metod, doporučovaných pro odhalování, vyšetřování a kriminalistickou prevenci trestných činů určitého druhu“.51 Odborná literatura rozlišuje dvě základní funkce metodiky vyšetřování – poznávací a formativní. Poznávací funkce studuje jednotlivé homogenní skupiny trestných činů a podává pro ně výstiţný popis jejich kriminalistické charakteristiky, typických stop vznikajících při 49
STRAUS, J. et al. Kriminalistická metodika. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2008. s. 13. MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 407. 51 MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 408-409. 50
29
páchání a typických vyšetřovacích situací, které se utváří při vyšetřování. Funkce formativní zase vytváří komplexní kriminalistické metody vhodné pro vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů, neboli typové modely činnosti orgánu činného v trestním řízení, slouţící jako návod k sestavení konkrétního programu vyšetřování v jednotlivém případě. Policejní orgán provádějící vyšetřování se (zejména na jeho počátku) často nachází ve stresu způsobeném mimo jiné časovou tísní a obavami z opakování trestné činnosti či jejího dokončení, má nedostatek informací a je na něj vyvíjen velmi silný nátlak ze strany veřejnosti či nadřízeného orgánu. Proto je tato funkce pro praxi nepochybně velmi uţitečná. Metodiky vyšetřování nelze však brát nijak jinak, neţ jako doporučení pro konkrétní orgán činný v trestním řízení, který uţ se musí sám na základě vlastních logických úvah a podle konkrétních podmínek rozhodnout, kterou metodiku zvolí a jakou z variant jednotlivých kroků dané metodiky vyuţije.52 Úkolem metodik pak není „pouze“ popis zvláštností provádění jednotlivých úkonů během vyšetřování, ale i upozornění na typické chyby či nedostatky, kterých by se měl aplikující kriminalista vyvarovat.53
5. 3 Systém a struktura jednotlivých metodik 5. 3. 1 Systém jednotlivých metodik Zvláštní část kriminalistiky můţeme z důvodu přehlednosti opět vnitřně systematizovat, a to rozdělením na dvě části. Obecné otázky metodiky tvoří obsahově jen malou část systému, spadá sem problematika společná pro všechny jednotlivé (dílčí) metodiky – pojem, funkce metodiky a místo v systému kriminalistiky, systém a zásady metodiky vyšetřování a struktura jednotlivých metodik. Jednotlivé metodiky naopak tvoří převáţnou část systému, kam řadíme např. metodiku vyšetřování vraţdy, loupeţí, sexuálních trestných činů, hospodářské kriminality, silničních dopravních nehod, poţárů, organizované kriminality, protiprávních činů páchaných mládeţí, trestných činů proti duševnímu vlastnictví, trestných činů proti ţivotnímu prostředí, trestných činů vojenských, trestných činů páchaných ve velkoměstech apod.54 Jak jsem jiţ uvedla, třídícím kritériem je podobnost (nebo také druhová příbuznost) trestných činů zanechávajících i druhově shodné stopy, u kterých připadá pro jejich řádné
52
MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 408-409. PORADA, V. et al. Kriminalistická metodika vyšetřování. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. s. 14. 54 MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 409-410. 53
30
odhalování, zajišťování a zkoumání v úvahu opět druhově shodná metoda vyšetřování.55 Metodika si proto vytvořila pojem „kriminalistické charakteristiky“, který je oním vhodným třídícím kritériem mezi jednotlivými samostatnými metodikami.56 K tomuto pojmu se následně blíţe vyjádřím.
5. 3. 2 Struktura jednotlivých metodik Základem kaţdé z jednotlivých metodik je uspořádaný systém poznatků a doporučení, které mají pevně stanovenu strukturu. Tuto strukturu metodik vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů tvoří tyto sloţky:
typová kriminalistická charakteristika dané skupiny trestných činů,
typické stopy,
zvláštnosti předmětu vyšetřování,
typické podněty k vyšetřování a jejich zvláštnosti,
typické vyšetřovací situace,
typické počáteční úkony a jejich zvláštnosti,
typové vyšetřovací verze a zvláštnosti vytyčování vyšetřovacích verzí,
plánování a organizace vyšetřování,
zvláštnosti následné etapy vyšetřování,
zvláštnosti zapojení veřejnosti do vyšetřování a kriminalistická prevence.57 Za
stěţejní
pojem
bývá
povaţována
mnou
jiţ
zmíněná
kriminalistická
charakteristika trestného činu, která je „popisem kriminalisticky relevantních vlastností trestného činu, tj. takových vlastností, které podstatně ovlivňují proces tvorby stop a proces poznání trestného činu“.58 Kriminalistická charakteristika je tvořena z dílčích komponentů, neboli kriminalisticky relevantních znaků, kterými jsou:
typické kriminální situace (situace, v nichţ pachatel realizuje svou trestnou činnost),
typické způsoby páchání,
typické vlastnosti pachatelů a obětí (u obou ovlivňují tvorbu stop a proces poznání trestného činu) a
55
RYBÁŘ, M. et al. Kriminalistika. Metodika vyšetřování vybraných druhů trestných činů. Plzeň : NAVA, 2008. s. 7. 56 MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 410. 57 PORADA, V. et al. Kriminalistická metodika vyšetřování. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. s. 14-16. 58 MUSIL, J. Úvod do kriminalistiky. 2. vyd. Praha : Policejní akademie České republiky, 1998. s. 35.
31
typické motivy.59
Kriminalistiku zajímají především informačně bohaté skutkové znaky trestného činu, neboť hlavním cílem jejích metod je poznat trestný čin. Ideálními vlastnostmi těchto znaků potom je jejich výrazné zobrazení ve stopách, trvanlivost a specifičnost (neboli vysoká identifikační hodnota). Tyto vlastnosti mohou vykazovat např. tzv. doprovodné znaky způsobu spáchání trestného činu, které nejsou nijak zvlášť zásadní pro správnou právní kvalifikaci daného skutku, ovšem jejich význam můţe být důleţitý pro tzv. modus operandi (neboli charakteristický způsob a postup činnosti, např. zanechávání určitých předmětů pachatelem na místě činu, posilňování se jídlem při vloupání) a pro vypátrání tímto typickým způsobem jednajícího pachatele. Poznatky o kriminalistické charakteristice mají význam pro určení příslušné metodiky vyšetřování na konkrétní trestný čin, ale také pro tvorbu vyšetřovacích verzí, pro evidenční systém modus operandi, výslechové metody, spolupráci s oběťmi trestných činů a pro některé preventivní postupy. V počátcích vyšetřování trestného činu je jak jiţ zmíněno však situace orgánu činného v trestním řízení dost náročná a málo přehledná, tento nezná celou kriminalistickou charakteristiku činu, nýbrţ pouze některé její znaky. Proto se za základ třídění trestných činů do skupin někdy bere jenom některý dominující znak, kterým můţe být např. motiv činu (sexuální trestné činy), osobnost pachatele (mladiství pachatelé) či lokalita činu (velkoměsto).60 Na počátku vyšetřování má orgán provádějící vyšetřování zpravidla jen malé mnoţství stop a jak jiţ nahoře uvedeno, ocitá se často v nepřehledné situaci, nehledě na časovou tíseň. Proto se v jednotlivých metodikách popisují typické stopy, a to nejen jejich výčtem, ale téţ informací o potenciálních místech jejich nálezu. To tomuto orgánu poskytuje určité vodítko k systematickému a cílevědomému pátrání po nich. Díky jejich diferenciaci z hlediska trvanlivosti a důkazní síly můţe navíc orgán činný v trestním řízení snadněji přizpůsobit pořadí, v jakém jednotlivé stopy bude vyhledávat a zajišťovat. Zvláštnostmi předmětu vyšetřování rozumíme takové skutkové okolnosti daného druhu trestných činů, u nichţ je jejich objasnění zvlášť důleţité, mimořádně obtíţné nebo odchylné od jiných druhů trestných činů. Jsou jimi zejména ta fakta, která přesahují rámec právní relevance, ale jsou významná pro nalezení pramene informací o těchto relevantních faktech (tzv. mezitímní fakta) nebo pro stanovení taktiky vyšetřování (např. pro určení pořadí, ve kterém budou vyslechnuti jednotliví spoluobvinění).
59 60
STRAUS, J. et al. Kriminalistická metodika. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2008. s. 16. MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 31-34, 410.
32
Typické podněty k vyšetřování se vyznačují značnou specifičností a odlišností u jednotlivých druhů trestných činů. Páchání některých druhů trestných činů je veřejností přijímáno velmi intenzivně a setkává se tedy s odezvou ve formě trestních oznámení. Tento jev se někdy nazývá „kriminální citlivostí“. Motivem těchto podnětů bývá individuální zájem poškozeného na zjednání nápravy či na potrestání pachatele, nebo také altruismus. Usuzuji, ţe s trestními oznámeními se mimo jiné setkáme velmi často právě u mnou zpracovávané problematiky trestného činu vraţdy. Problémy nastávají u oznámení anonymních, kdy můţe být orgán činný v trestním řízení zcela nebo zčásti dezinformován, ale i s těmito podáními se musí formálně právně vyrovnat. U některých trestných činů se lze setkat i se sebeobviněními, která bývají z velké většiny pravdivá. Z nejrůznějších důvodů není však početná skupina trestných činů oznamována vůbec. Sem patří např. trestné činy, u nichţ je vysoká míra latence (sexuální trestné činy, domácí násilí, korupce apod.). Vyšetřovací situací rozumíme stav, v němţ se nalézá vyšetřování v určitém momentu, kdy se rozhoduje o dalším postupu. Řadíme sem jak rozsah a obsah doposud shromáţděných kriminalisticky relevantních a důkazních informací, tak souhrn podmínek, za nichţ vyšetřování probíhá. Dílčí metodiky zajímají hlavně tzv. počáteční vyšetřovací situace, které vznikají bezprostředně po získání prvotních informací o činu, neboť celé další vyšetřování závisí na jejich úspěšném zvládnutí. Dalším jevem, na který se jednotlivé metodiky také zaměřují, a to s návodem na jejich eliminaci, jsou tzv. nepříznivé vyšetřovací situace, kam patří situace informačně neurčité, konfliktní nebo problémové.61 Typické počáteční vyšetřovací a operativně pátrací úkony se u různých druhů trestných činů liší v závislosti na druhu stop. Velkou část těchto úkonů řadíme mezi úkony neodkladné, coţ znamená, ţe jejich provedení nelze odloţit aţ na dobu po zahájení trestního stíhání – viz § 160 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TŘ“) – a musí být tedy provedeny ihned. Jedním z nejčastějších počátečních úkonů bývá ohledání, ke kterému se blíţe vyjádřím později. Úkony můţeme rozdělit na důkazní nebo prioritně realizované úkony obecně bezpečnostního charakteru (např. poskytnutí první pomoci zraněné osobě, uhašení poţáru, zajištění bezpečnosti silničního provozu atp.). Oba druhy zmíněných úkonů jsou z důvodu nezbytné koordinace skloubeny v programu tzv. prvního zásahu na místě činu. Tzv. typické vyšetřovací (nebo také kriminalistické) verze tvoří model některého typického elementu trestného činu či hypotetický model typického průběhu trestného činu 61
KONRÁD, Z. et al. Metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů. Praha : Policejní akademie České republiky, 1995. s. 7-9.
33
určitého druhu. V počáteční etapě vyšetřování např. při nálezu mrtvoly představují typové hypotetické modely moţného objasnění příčin tohoto nálezu – můţe se dle nich jednat např. o vraţdu, sebevraţdu, náhlé úmrtí či nešťastnou náhodu. Zvláštnosti plánování a organizace vyšetřování pak řeší zejména otázky typických etap vyšetřování, časové posloupnosti úkonů, forem plánování a organizace práce včetně součinnosti policejního orgánu provádějícího vyšetřování s jinými orgány.62 Následnou etapu vyšetřování představuje etapa vyšetřování jiţ po vytyčení kriminalistických verzí. Jejím úkolem je prověrka nutných výsledků, které vyplývají z vytyčených verzí. Poslední sloţkou tvořící strukturu metodik vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů je zapojení veřejnosti do vyšetřování a kriminalistická prevence. Zapojení veřejnosti do vyšetřování je v praxi u jednotlivých druhů trestných činů značně variabilní. Metodiky popisují případy, kdy je vhodné veřejnost do vyšetřování aktivně zapojit (coţ se uplatňuje u jiţ zmiňovaných trestných činů, kde je vysoká kriminální citlivost) a naopak i takové, u kterých je vhodnější veřejnost z vyšetřování vyloučit zcela, či její účast na něm jen omezit. Co se týče moţností kriminalistické prevence, tyto jsou opět odvislé od daného druhu trestného činu, u některých je tato moţnost dokonce téměř nulová.63
62 63
MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 416-417. PORADA, V. et al. Kriminalistická metodika vyšetřování. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. s. 15-16.
34
6 Metodika vyšetřování vraždy 6. 1 Kriminalistická charakteristika vraždy 6. 1. 1 Typické způsoby páchání Kaţdá spáchaná (tedy dokonaná) vraţda, jak jsem jiţ nastínila výše, vyvolává velmi silnou odezvu ze strany veřejnosti, narušuje doposud klidný ţivot a pocit bezpečí občanů v jejich širším okolí, vzbuzuje značný zájem o přijetí náleţitých opatření ze strany státních orgánů k ochraně společnosti a také potrestání pachatele. Veřejnost je tedy ve vztahu k tomuto trestnému činu velmi citlivá. Úspěšné dopadení vraha a jeho spravedlivé potrestání se setkává s příznivou odezvou z její strany. Naopak jakýkoli neúspěch nebo nedostatek v trestním stíhání vyvolává ostrou kritiku orgánů činných v trestním řízení.64 Kdyţ se na tento jev podívám ze svého pohledu, tedy z pohledu řadového občana, který však usiluje o to, jednou se stát oním článkem aktivně se podílejícím na dopadení a spravedlivém potrestání pachatelů (nejen) těchto trestných činů, někdy nemohu pochopit diskuse a komentáře veřejnosti typu „Je to přece jejich (myšleno Policie ČR) práce, chválili byste i prodavačku za to, ţe Vám správně zaúčtovala zboţí?“ či „Jsou neschopní, pořádně se nesnaţí, kdyby to byl někdo z jejich rodiny či známých, jejich úsilí pro vypátrání pachatele by bylo mnohem větší…“. Já osobně nepovaţuji za samozřejmé to, ţe se orgánu činnému v trestním řízení podaří objasnit mnohdy natolik sloţitou a spletitou situaci vraţdy. Mám pocit, ţe jsou mnozí lidé jako laikové aţ příliš ovlivněni neustálou záplavou kriminálních seriálů či filmů, kde je moţné doslova všechno, policejní orgán provádějící vyšetřování má výsledky všech testů do pár hodin, podle jednoho vlákna z oblečení ví, co a komu se stalo, je schopen téměř „na minutu“ říci, kdy došlo k úmrtí oběti vraţdy atp. Během seminářů soudního lékařství nám však vyučující vysvětlili, ţe praxe je daleko sloţitější a některé vyšetřovací metody typu „kriminálka New York“ jsou realitě velmi vzdálené. Metodika vyšetřování vraţd nemá význam jen pro vyšetřování trestného činu vraţdy, jak by se na první pohled mohlo zdát. Její poznatky, metody a doporučení se vyuţívají a aplikují také, samozřejmě s přihlédnutím ke specifickým zvláštnostem případu, při prošetřování podezřelých událostí a násilných úmrtí, jakými jsou např. sebevraţdy, náhlá úmrtí (s ne zcela jasnou příčinou) či pohřešování osob. Obsahem jedné z vytyčených verzí zde bývá odůvodněný předpoklad, ţe pravděpodobně došlo k vraţdě.
64
MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 419.
35
V poslední době významně stoupá počet spáchaných vraţd, mění se komponenty způsobu jejich spáchání, motiv činu, nejrůznější sociální, demografické, psychologické a jiné údaje a kriminologické charakteristiky trestné činnosti, jak jsem jiţ nastínila v předchozích kapitolách. Jedním z relativně nových způsobů páchání vraţd jsou tzv. vraţdy na objednávku. Do způsobů páchání vraţd zařadím i způsoby jejich přípravy, problematice utajování věnuji následující podkapitolu. Způsoby páchání se utváří působením řady faktorů charakterizujících objektivní situaci, v níţ pachatel trestný čin spáchal, i osobní kvality této osoby. Sem patří zejména jeho znalosti, dovednosti, zvyky, návyky a charakter. Znaky ve způsobech páchání lze dělit na obecné, společné pro většinu spáchaných vraţd, a specifické. Typizaci způsobu páchání lze třídit podle následujících kritérií:
stupně připravenosti,
faktu použití zbraně a
volby způsobu usmrcení.65
Podle stupně připravenosti rozlišujeme vraţdy na:
předem připravené a
nepřipravené.
U vraţd nepřipravených následuje útok bezprostředně nebo velmi krátce poté, co se pachatel rozhodl usmrtit oběť. Spadají sem však i případy, kdy sice úmysl někoho usmrtit vznikl dlouho před provedením činu, avšak další přípravné úkony pachatel neprovádí. Úmysl a útok je realizován aţ bezprostředně poté, co se zopakuje původní důvod vzniku tohoto úmyslu (např. další vyhrocená situace mezi partnery ţijícími dlouhodobě ve stresovém a problémovém souţití). Velmi časté jsou v této skupině vraţdy z afektu, páchané v emotivně vyhrocených situacích, kdy pachatelova reakce na podnět je zcela neúměrná dané situaci. U těchto vraţd se často setkáme s pachateli slabomyslnými či opilými. Vraţdy předem nepřipravované jsou typicky páchány v situacích pro pachatele nepříznivých (přítomnost svědků, místo, ke kterému má pachatel úzký vztah) a jsou páchány buď beze zbraně (např. zardoušením, ukopáním), nebo nástrojem, který měl pachatel zrovna po ruce a který často posléze na místě činu nechává. Pachatelé těchto vraţd se často k činu spontánně doznávají, či jej dokonce sami oznamují. Velmi často se také krátce po činu alespoň pokouší spáchat sebevraţdu. Svou obhajobu si předem nepřipravují a nepromýšlí, proto je také v případech, kdy jsou dopadeni a vyslýcháni krátce po činu, snazší dosáhnou od nich takticky vedeným výslechem pravdivé výpovědi. Uvedené informace samozřejmě nevylučují moţnost
65
STRAUS, J. et al. Kriminalistická metodika. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2008. s. 84-85.
36
důmyslných způsobů utajování těchto vraţd, pokud k tomu má pachatel moţnost a dostatek času. Vraţdy předem připravované se naopak vyznačují značným stupněm promyšlenosti, důslednosti, důmyslnosti a plánovitosti jejího provedení i utajování. Mezi úmyslem spáchat vraţdu a vraţedným útokem uplyne delší doba, během které pachatel (či spolupachatelé) vyvíjí různé aktivity k vytvoření vhodných podmínek pro usnadnění a utajení vraţdy. Příprava nejčastěji spočívá ve vytipování si vhodné oběti (s čímţ souvisí i seznámení se s jejím ţivotem a jejími zvyklostmi, navázání kontaktů s ní, výběr vhodného místa a doby, vylákání na toto místo atp.), v opatřování či úpravě zbraní a jiných nástrojů, v provádění přípravných úkonů související s inscenacemi různých událostí (např. sebevraţdy, nutné obrany, náhlého úmrtí), ve vytváření podmínek pro přemístění mrtvoly (či případné rozčlenění nebo likvidaci), v zajišťování nepravdivého alibi, v provádění úkonů ztěţujících identifikaci pachatele (někdy také oběti – např. znetvoření obličeje, odstranění článků prstů kvůli otiskům prstů) a v promýšlení způsobů ničení stop. Takovéto vraţdy jsou páchány za situací pro pachatele příznivých, které ztěţují vyšetřování (např. odlehlá místa, beze svědků), po určitou dobu jsou latentní, v důsledku čehoţ samozřejmě relevantní stopy zanikají či se zhoršuje jejich kvalita, na osobě oběti jsou patrny silné posmrtné změny apod. U těchto vraţd (zejména sexuálního a loupeţného charakteru) je také zvýšené riziko opakování útoku, zejména, pokud pachateli předchozí zločin „vyšel“ tak, ţe jej nikdo nezjistil, či orgány činné v trestním řízení pachatele nevypátraly. Pouţitou zbraň, která bývá účinná, si pachatel přináší s sebou na místo činu a posléze i odnáší. Po dokonání vraţdy pachatel zpravidla ještě pokračuje v úkonech utajujících čin. Dosáhnout u pachatele pravdivé výpovědi bývá nesnadné, neboť má zpravidla promyšlenou lţivou verzi své budoucí obhajoby, někdy má také nepravdivé alibi.66 Podle faktu pouţití zbraně pak vraţdy dělíme na:
spáchané beze zbraně a
se zbraní.
Zbraní se v kriminalistickém smyslu rozumí jakýkoli předmět, který při mechanické interakci je způsobilý učinit útok proti lidskému organismu důraznějším způsobem neţ bez pouţití tohoto předmětu. Vraţda beze zbraně je nejčastěji spáchána zardoušením, utopením, otrávením, utlučením nohama a rukama či údery hlavy o pevný (tvrdý) předmět. Myslím, ţe pestrou škálu zbraní u vraţdy spáchané se zbraní si dovede kaţdý alespoň v určité míře 66
KONRÁD, Z. et al. Metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů. Praha : Policejní akademie České republiky, 1995. s. 56-57.
37
představit sám, proto povaţuji za zbytečné je zde vyjmenovávat. Pouţití zbraně při vraţdě lze snadno zjistit na místě činu podle zanechaných stop, podle kterých se pak na základě kriminalistické identifikace zjišťují vlastnosti a znaky pouţité zbraně, případně se zbraň dokonce individuálně (či alespoň skupinově) identifikuje. Fakt, ţe pachatel pouţil zbraň, je důleţitý zejména kvůli vytyčování verzí o pachateli. V úvahu přichází zejména druh pouţité zbraně a dále způsob, jakým pachatel danou zbraň pouţil. Na základě zjištění jeho dovedností a zručnosti při pouţívání zbraně lze usuzovat na jeho konkrétnější vlastnosti (např. prodělaný výcvik). V neposlední řadě podle volby způsobu usmrcení rozlišujeme základní faktory usmrcení, kterými jsou:
faktory fyzikální (elektřina, teplo, bodné rány, udušení atd.),
chemické a fyzikálně chemické (např. jedy, léky),
biologické (ponechání bez potravy, nepodání inzulínu diabetikovi atp.),
psychické (např. vraţda vyčerpáním) a jiné.
Volba těchto faktorů je často podmíněna objektivními i subjektivními moţnostmi pachatele.67
6. 1. 2 Způsoby utajování Kriminalistická praxe se odjakţiva setkává s případy vraţd, u kterých se jejich pachatelé snaţí úmyslné usmrcení oběti utajovat inscenací události vyvolávající nesprávnou představu, např. ţe se nejedná o trestný čin, ţe je pachatelem jiná osoba apod. Z tohoto důvodu inscenují sebevraţdu, nešťastnou náhodu, oznamují, ţe pohřešují určitou osobu apod. V posledních letech narůstá počet případů, u nichţ je tělo zavraţděné osoby ukrýváno, a to buď uloţením do země poblíţ místa spáchání trestného činu, nebo častým přemístěním na velkou vzdálenost. Pachateli totiţ prospívá, jestliţe akt vraţdy zůstane neodhalen nebo bude odhalen co nejdelší dobu po činu, coţ tento většinou moc dobře ví. Utajováním činu však vznikají nové stopy a prodluţuje se doba pachatelova pobytu na místě činu, čímţ se zvyšuje moţnost jeho odhalení. Utajování vraţdy samozřejmě nastává jen pokud není pachatel v časové tísni. K časově, prostorově a fyzicky náročným způsobům se pachatel uchyluje většinou jen pokud je mezi ním a obětí (či místem činu) uţší vztah.68 Za typické způsoby utajování vraţd se povaţují zejména:
67 68
přemístění (z místa činu na jiné, většinou méně frekventované či skryté místo),
ukrytí (zahrabání do země, vhození do vody apod.),
PORADA, V. et al. Kriminalistická metodika vyšetřování. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. s. 80-81. PORADA, V. et al. Kriminalistická metodika vyšetřování. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. s. 82.
38
defenzivní rozčlenění či ničení mrtvoly (pro usnadnění transportu či ukrytí mrtvoly, např. spálením),
ničení stop,
ztěžování zjištění identity mrtvoly a
inscenace jiných skutečností.
Ke skutečnostem zmíněným v posledním bodu patří především inscenace náhlé nenásilné smrti (např. stářím či nedodrţením léčebného reţimu), nešťastné náhody (kdy pachatel předstírá neopatrnost oběti či svoje nedbalostní jednání – pád z výšky, utopení, dopravní nehody, zastřelení při lovu zvěře atp.), nutné obrany (pachatel si sám způsobuje zranění a vytváří potřebné stopy), sebevraţdy či jiného motivu (např. sexuálního či loupeţného).69
6. 1. 3 Osobnost pachatele z pohledu kriminalistického Osobnost pachatele obvykle a výrazným způsobem formuje danou událost, zde konkrétně událost trestného činu vraţdy. Včasné poznání právě jeho osobnosti, vedle postupného dekódování jeho jednání, tak můţe velmi přispět k úspěšnému objasnění často komplikovaných
případů.
V tomto
procesu
jsou
účelově
vyuţívány
výsledky
kriminologických výzkumů, o kterých jsem se jiţ rozepsala v kapitole o kriminologii. Přesto zopakuji hlavní znaky tohoto pachatele. Jedná se převáţně o mladého pachatele ve věku mezi 18 aţ 30 roky s niţší, zpravidla základní úrovní vzdělání. Bývá svobodný nebo rozvedený a často poţívá alkoholické nápoje (zpravidla v podnicích niţších cenových kategorií). Při činu bývá ovlivněn poţitím jiné návykové látky.70 Přínosné pro poznání osobnosti pachatele se staly rovněţ výsledky sestavování jejich psychologických profilů. Na jejich základě se vytvořily skupiny pachatelů:
socializovaného typu,
neurotického typu,
psychopatického typu,
mentálně insuficientního typu a
psychotického typu.
Socializovaný pachatel má „normální“ osobnost nejevící známky výraznější poruchovosti. Motivem jeho jednání bývají např. silné situační tlaky, pod jejichţ vlivem páchá tzv. bilanční
69
MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 421-422. RYBÁŘ, M. et al. Kriminalistika. Metodika vyšetřování vybraných druhů trestných činů. Plzeň : NAVA, 2008. s. 117. 70
39
vraţdu, pomocí které chtěl napravit situaci jej ohroţující. Osobnost pachatele neurotického typu je ovlivněna výskytem neurotických poruch, jedná se o nestabilního jedince. Jedná např. z důvodu nevyřešeného emocionálního rodinného sporu tak, ţe v afektu ozbrojeně zaútočí na dalšího člena rodiny. Absence či přebytek některých běţných lidských vlastností je typická u pachatele psychopatického typu, jehoţ chování a proţívání je charakteristické zvláštními a nápadnými způsoby. Motivem jeho jednání bývá nezdrţenlivá potřeba bezprostředního uspokojení jeho potřeb. Pachatel mentálně insuficientního typu jedná impulzivně a přímočaře a má sníţenou inteligenci. Jeho jednání ovlivňuje psychosociální nevyspělost, nízká kulturní úroveň a nekritičnost v jeho myšlení. Nejzávaţnější problémy nalezneme nejspíše v osobnosti pachatele psychotického typu, kterou deformuje některá z podob nejtěţšího duševního onemocnění, např. schizofrenie či maniodepresivní psychóza (neboli bipolární afektivní porucha). Motivům jeho jednání lze tedy jen velmi těţko porozumět.71 Osobnost pachatele ovlivňuje samozřejmě i jiţ zmíněný způsob jím spáchaného trestného činu. Co se týče mladých pachatelů, četné výzkumy prokázaly některé společné znaky způsobu páchání – jednoduchost, časté spolupachatelství, vandalismus, neadekvátní násilí, místo činu je často v blízkosti bydliště pachatele atd. U ţen pachatelek zase nalezneme společné znaky jako jednoduchost provedení, malou plánovitost a přípravu na čin a také niţší agresivitu. Kriminalistická praxe se zabývá konkrétním pachatelem a usiluje o jeho odhalení a předání soudu. Kriminalistická teorie oproti tomu zkoumá spíše velké soubory pachatelů a generalizuje zjištěná data. Tak dospívá k obecným závěrům, platným s jistým stupněm pravděpodobnosti pro celou populaci pachatelů, nikoli však pro kaţdý jednotlivý případ.72
6. 1. 4 Osobnost oběti z pohledu kriminalistického Oběť trestného činu hraje, jak jsem jiţ uvedla v kapitole týkající se kriminologického náhledu na tuto osobu, důleţitou roli v genezi a prevenci kriminality, zaujímá významné právní postavení v trestním řízení atd. Viktimologické poznatky mají značný význam také pro proces odhalování a vyšetřování trestných činů. Proto se tedy osobou oběti zabývá krom jiných disciplín i kriminalistika, která pro tuto problematiku vyčlenila relativně samostatnou část – kriminalistickou viktimologii.
71
RYBÁŘ, M. et al. Kriminalistika. Metodika vyšetřování vybraných druhů trestných činů. Plzeň : NAVA, 2008. s. 117-118. 72 MUSIL, J. Úvod do kriminalistiky. 2. vyd. Praha : Policejní akademie České republiky, 1998. s. 49-58.
40
Pojem oběti je v kriminalistice vymezen úzce, je to konkrétní fyzická osoba, která utrpěla v souvislosti se spácháním trestného činu újmu na ţivotě, na zdraví, majetku, cti atp., v našem případě se však zaměříme pouze na oběti trestného činu vraţdy, které tedy z povahy věci utrpěly újmu na ţivotě. Skutečnosti týkající se podílu oběti na vzniku deliktní situace a vztahu mezi obětí a pachatelem a jejich význam jsem jiţ nastínila dříve. Protoţe tedy v mnoha případech existuje mezi nimi blízký vztah (nebo alespoň známost), má tato skutečnost značný kriminalistický význam zejména v situacích, kdy pachatel není ještě znám. Pokud je identita oběti v počátku vyšetřování známa, coţ však u vraţd jak jiţ víme není pravidlem, je moţno začít shromaţďovat poznatky o jejích vlastnostech, osobních a majetkových poměrech, způsobu ţivota, stycích s jinými lidmi apod. Na podkladě zjištěných informací lze pak vytyčovat vyšetřovací verze o samotném pachateli. Vztah mezi obětí a pachatelem se také velmi silně promítá do ochoty oběti oznamovat trestný čin, spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení a do věrohodnosti její svědecké výpovědi, v námi sledované problematice tak lze ale nanejvýš uvaţovat v souvislosti s pokusem vraţdy. Oběti přeţivší vraţedný útok často velmi dobře spolupracují v průběhu vyšetřování při odhalení pachatele a dokázání trestného činu. V poslední době se však v souvislosti s nárůstem organizovaného zločinu mnoţí případy, kdy oběti ze strachu nechtějí s orgány spolupracovat. Co se týče moţností obrany před vraţedným útokem, u nepřipravovaných vraţd ji má oběť častěji. Pokud se tato tedy k obraně odhodlá, podílí se tím i na tvorbě stop trestného činu, které mohou vést k usvědčení pachatele.73
6. 1. 5 Motivy Zásadní význam pro kriminalistické poznání a pro objasnění případu má zjištění motivu vraţdy, který se promítá do velmi diferencovaných způsobů páchání a druhů stop. Právě od něj lze totiţ odvíjet další postup ve vyšetřování. Zjištění motivace je nezbytné i pro přístup k pachateli v průběhu vyšetřování, např. zda bude vzat do vazby, či bude vyšetřován na svobodě apod.74 Motiv vraţdy má však také význam pro rozhodování soudů v dané věci, zejména kvůli stanovení výše trestu, proto také soudy striktně vyţadují, aby byl jiţ v přípravném řízení motiv náleţitě objasněn.
73
MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 66-68, 423. GILLERNOVÁ, I., BOUKALOVÁ, H. et al. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Praha : Karolinum, 2006. s. 20. 74
41
Motivů jednání pachatele vraţdy je mnoho, proto se kvůli přehlednosti třídí do několika kategorií:
motivy vyplývající z konfliktů v mezilidských vztazích (např. vraţdy ze ţárlivosti, z nenávisti, ze msty),
motivy zištné (např. u vraţd loupeţných, vraţd za účelem získání dědictví),
krycí (směřující k vyhnutí se trestní odpovědnosti – např. vraţda svědka, znásilněné ţeny),
sexuální (tzv. vraţdy z vilnosti),
z útrpnosti (viz podrobněji nastíněná problematika euthanasie v kapitole 3),
politické apod.75
Statistickým vyhodnocením empirických dat se zjistilo, ţe pro určité skupiny pachatelů (např. mladiství, recidivisté, ţeny) platí velmi odlišné rozloţení četností určitých motivů. Tyto výsledky jsou tedy pro kriminalistickou praxi vodítkem pro vytyčování vyšetřovacích verzí.76 V poslední době lze zaznamenat jisté změny dosud obvyklých motivů vraţd, objevují se motivy nové, mezi které patří zejména vymáhání dluhů, likvidace konkurence, likvidace spoluúčastníků nekalé obchodní činnosti z obavy před vyzrazením, vynucování poslušnosti uvnitř zločinecké organizace, rasová a národnostní nesnášenlivost či vydírání. Na motiv vraţdy lze usuzovat především z charakteristických stop, které slouţí jako podklad pro tvorbu vyšetřovacích verzí, jak jsem jiţ nastínila. Motiv činu dokonce někdy ovlivňuje chování pachatele při vyšetřování – pachatelé vraţd spáchaných v ţárliveckém afektu (např. po přistiţení při nevěře in flagranti) se velmi často k činu ochotně doznávají, naopak pachatelé vraţd loupeţných častěji zapírají. Dle mého názoru je postoj uvedených „ţárlivců“ dán prostou úvahou, ţe orgán činný v trestním řízení bude snad „shovívavější“, neboť pochopí situaci, ve které se v mezilidských vztazích můţe octnout v podstatě kaţdý, vcítí se do pachatele a bude jeho čin posuzovat mírněji, s ohledem na určitou „polehčující okolnost“. Naopak, pachatelé loupeţných vraţd zcela jistě tuší, ţe přiznávat se ke svému zištnému motivu, který u nich převáţil na úkor ţivota oběti, pro ně nebude, zejména v souvislosti se stanovením druhu a výše trestu, zrovna výhodné. Snad proto také vznikl tzv. fenomén simulovaného motivu, kterým se pachatel snaţí policejní orgán provádějící vyšetřování zmást při tvorbě vyšetřovacích verzí.77 75
STRAUS, J. et al. Kriminalistická metodika. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2008. s. 96. MUSIL, J. Úvod do kriminalistiky. 2. vyd. Praha : Policejní akademie České republiky, 1998. s. 39. 77 MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 33, 424. 76
42
Kaţdá vraţda má údajně svůj motiv, byť je mnohdy zcela nepochopitelný. Existují však i případy, kdy je tento motiv nejasný, a dá se tedy říci, ţe je vražda bez motivu. Jako příklad můţe poslouţit vraţda šestnáctiletého mladíka teprve dvacetiletým pachatelem v roce 1990. Při jejím soudním projednání se ani soudu nepodařilo pohnutky obţalovaného zcela objasnit, proto vyuţil zásady „in dubio pro reo“ a vycházel z verze pro obţalovaného nejpříznivější.78 U ţen jako pachatelek trestného činu vraţdy se lze nejčastěji setkat, jak jiţ zmíněno, s vraţdami ve spolupachatelství – a to především s muţi, nezřídka motivovanými zištností. Jinak jsou často v postavení pachatelky trestného činu vraţdy novorozeného dítěte matkou či zabití (např. při dlouhodobém domácím násilí). Existují však i výjimky z těchto „pravidelností“. Příkladem by zcela jistě mohla být Olga Hepnarová, mladá dívka, která dne 10. 7. 1973 v Praze sama úmyslně zabila osm lidí, přičemţ dalších šest těţce a šest lehce zranila. Svůj hrůzný čin uskutečnila tak, ţe si zapůjčila nákladní vůz, se kterým pak v co nejvyšší rychlosti vjela na chodník u tramvajové zastávky plný lidí, s úmyslem – jak sama několikrát později uvedla – usmrtit co nejvíce lidí. Motivem této ţeny byla, dle jejích slov, její nenávist vůči všem lidem a určitá forma odplaty za to, jak se k ní údajně společnost po celý ţivot chovala. Olga vypovídala po celou dobu promyšleně a přesvědčivě, zřejmě i pravdivě, a proto se zjišťováním jejího motivu neměl orgán činný v trestním řízení mnoho práce, neboť tento plně odpovídal jím provedenému, nepochybně velmi drastickému činu. Stejně jako v mnoha jiných případech i zde samozřejmě sehrály důleţitou roli znalecké posudky, především z oboru psychiatrie, i kdyţ co se jich týče, zde jiţ dle mého názoru nebyla situace natolik jednoznačná.79 Jen zřídka mají však orgány provádějící vyšetřování trestných činů vraţdy ohledně motivu hned od počátku alespoň relativně jasno.
6. 2 Typické stopy 6. 2. 1 Pojem kriminalistické stopy a její význam Kaţdý zločinec nevědomky zanechává na místě činu něco svého a něco z místa činu si nevědomky odnáší s sebou. Dr. Edmond Locard (1877–1966) shrnul základ kriminalistického zkoumání do jedné krátké věty: „Každý kontakt zanechává stopu.“, přičemţ tato věta je základním principem práce všech policejních orgánů provádějících vyšetřování. Stopy
78
JEDLIČKA, M., KURDIOVSKÝ, Z. Vraţda bez motivu. Kriminalistický sborník. 1994, roč. 38, č. 6, s. 239240. 79 CÍLEK, R. Oprátka za osm mrtvých : Případ Olgy Hepnarové – dívky, která zabíjela, protože neuměla žít. Praha : C. H. Beck, 2001. 210 s.
43
zajištěné na místě činu, na oběti nebo na předmětech patřících podezřelému mají totiţ zásadní význam při objasňování trestného činu.80 Existuje více definic pojmu stopy, pro účely mé práce však není třeba uvádět je zde všechny, neboť jsou poměrně obdobné. Výborně poslouţí např. definice od Jiřího Strause: „Za kriminalistickou stopu je považována každá změna v materiálním prostředí nebo ve vědomí člověka, která příčinně nebo alespoň místně nebo časově souvisí s vyšetřovanou událostí, obsahuje kriminalisticky nebo trestněprávně relevantní informaci a je zjistitelná a informace z ní využitelná pomocí přístupných kriminalistických, přírodovědných a technických metod, prostředků a postupů“.81 Podstatou kriminalistických stop je exaktně zjištěná skutečnost formulovaná ve filozofické teorii vzájemného působení následujícím způsobem: „Působí-li na sebe současně dva nebo více objektů, dochází ke vzájemnému předávání informací o jednotlivých objektech navzájem“. S touto situací se setkáváme v běţném ţivotě kaţdý den, např. tlakem ruky na desku stolu dochází k jejímu průhybu a naopak k přenesení nečistot z této desky na ruku člověka; pohybem člověka v obuvi dochází ke vzniku otisků nebo vtisků na podkladu, po kterém se pohybuje, a naopak k opotřebovávání podešve obuvi atd. Kriminalistická stopa je základem, z nějţ při objasňování trestné činnosti vycházíme. Tyto stopy totiţ poskytují v procesu poznání vyšetřované události adekvátní obraz o jejím průběhu, činnosti pachatele a jiných zúčastněných osob, pouţitých prostředcích, nástrojích apod. Vyšetřovaná událost je jevem, který se odehrál v minulosti a orgán činný v trestním řízení si jej musí umět představit, nemůţe se jej zpětně fakticky zúčastnit, proto je význam stop natolik velký. Tkví v objektivnosti procesu jejich vzniku, který je nezávislý na subjektu jejich poznání, proto mohou být informace získané z těchto stop pouţity jako důkazy. Tyto stopy umoţňují vytvoření věrohodné představy o celkové situaci a jednotlivých detailech, za kterých došlo k události, dále si díky nim orgány mohou utvořit představu o fyzických a mentálních vlastnostech pachatele a mohou na základě nich identifikovat konkrétní objekt. Stopy mají tedy význam jak pro kriminalistickou techniku (procesy identifikace), tak pro kriminalistickou taktiku (informace o způsobu provedení, osobách atd.).82 Nositeli značného mnoţství stop bývají oběti trestného činu, tím spíše to bude platit u námi sledované problematiky trestného činu vraţdy. U oběti lze nalézt stopy na jejím oděvu, 80
INNES, B. Vědci proti zločinu : svět moderní forenzní vědy. Přeloţil Petr Tůma. Praha : Naše vojsko, 2010. s. 73. 81 STRAUS, J. et al. Úvod do kriminalistiky. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004. s. 83. 82 STRAUS, J. et al. Úvod do kriminalistiky. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004. s. 77-78, 145.
44
zranění, v případě pokusu i stopy paměťové apod., které mohou napomoci při identifikaci pachatele. Oběť se také sama rozhodujícím způsobem na tvorbě stop podílí, na místě činu můţeme nalézt stopy přítomnosti oběti, stopy obrany na těle a oděvu pachatele atp.83
6. 2. 2 Klasifikace stop Klasifikace kriminalistických stop jiţ není tak jednotná, jako jejich definice. Stopy jsou členěny autory mnohých publikací dle různých kritérií.84 Na tomto místě uvedu ty, které se mi jeví jako nejdůleţitější a nejčastěji uţívané. Asi nejvhodněji se jeví členění na:
stopy materiální a
stopy paměťové.
Paměťové stopy u trestného činu vraţdy v souvislosti s osobou oběti přichází v úvahu, jak jiţ bylo nastíněno, pouze u pokusu tohoto činu, u ostatních osob (tedy svědků) i u vraţdy dokonané. Takovéto stopy vznikají poté, co člověk bezprostředně (svědek přímý, očitý) či zprostředkovaně (svědek nepřímý) vnímá svými smysly okolnosti trestného činu nebo jiné kriminalisticky relevantní události a uchová si je ve své paměti. Dle kriminalistické praxe se nejčastěji vnímání odehrává v senzorické oblasti zrakové a sluchové, nezanedbatelný význam mají však i vjemy hmatové, čichové a chuťové. Paměťové stopy lze tedy z hlediska smyslového stupně poznání dále dělit podle uvedených senzorických oblastí, toto dělení nemá ale větší význam, neboť člověk poznává věci smyslovým vnímáním vţdy ve vzájemných vazbách s racionální formou poznání. Smyslový obraz vnímaných jevů a objektů je tedy vţdy určitým způsobem modifikován abstraktním myšlením. Hmotným nositelem (neboli odráţejícím objektem) paměťových stop je šedá kůra mozková a psychofyziologické procesy konkrétního svědka. Stopy materiální můţeme dále klasifikovat podle druhu kriminalisticky relevantní informace, kterou stopa obsahuje, a to na stopy obsahující informaci o vlastnostech objektu (tedy původce stopy) a stopy obsahující jinou kriminalisticky relevantní informaci. Do první skupiny stop obsahujících informace o vlastnostech objektu pak patří stopy obsahující informaci o vlastnostech odráţeného objektu a stopy ve formě zanechaných částí obsahujících informaci o vlastnostech objektu, který je zanechal.
83
MUSIL, J. Úvod do kriminalistiky. 2. vyd. Praha : Policejní akademie České republiky, 1998. s. 68. Viz např. MUSIL, J. Úvod do kriminalistiky. 2. vyd. Praha : Policejní akademie České republiky, 1998. 129 s., MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. 606 s. či RYBÁŘ, M. et al. Kriminalistika. Metodika vyšetřování vybraných druhů trestných činů. Plzeň : NAVA, 2008. 145 s. 84
45
Stopy obsahující informaci o vlastnostech odráţeného objektu jsou takovými, na jejichţ hmotném nositeli (odráţejícím objektu) jsou odraţeny určité vlastnosti objektu odraţeného, tedy původce stopy. Tyto vlastnosti jsou odraţeny buď formou zobrazení (např. papilární linie prstů člověka) nebo formou jiné hmotné fixace (např. rukopis, nahrávka hlasu, řeči člověka). V rámci těchto stop pak lze ještě dále rozlišovat:
stopy obsahující informaci o vnějších vlastnostech odráženého objektu a
stopy obsahující informaci o funkčních a dynamických (neboli pohybových) vlastnostech tohoto objektu.
Stopy zobrazující vnější strukturu odraţeného objektu vznikají při kontaktu dvou geometricky ohraničených, pevných hmotných objektů předáním energie nebo hmoty (anebo také obojího), odráţeným objektem objektu odráţejícímu (tedy nositeli stopy). Zobrazené vlastnosti mohou pak být obecné (rodové, skupinové a druhové), či specifické (nahodilé). V rámci těchto druhů stop pak ještě můţeme rozlišovat mezi stopami statickými (plošnými – např. navrstvení, odtisky či obrysy – a objemovými – vtisky) a dynamickými (plošnými – např. navrstvení a objemovými – rýhy, sešinutí, zhmoţdění apod.). K dynamickým stopám můţeme řadit i některé další stopy, jakými jsou např. řezné, sečné, bodné či střelné rány, strangulační rýhy apod. Stopy obsahující informaci o funkčních a dynamických vlastnostech (a také návycích) odráţeného objektu vznikají při pohybu nebo jiném funkčním projevu člověka, např. při mluvení či psaní. Řadíme sem stopy chůze a běhu (tzv. pěšinka chůze), stopy hlasu a řeči zachycené na zvukovém záznamu a stopy jiných vlastností a návyků tohoto druhu – např. písemné návyky, pracovní návyky při pouţívání nástrojů, návyky chování na místě činu (důleţité pro tzv. modus operandi) atd. Stopy ve formě zanechaných částí obsahujících informaci o vlastnostech objektu, který je zanechal, mohou být ve formě jakéhokoli skupenství – pevného, kapalného či plynného. Tyto části hmoty mají tytéţ vnitřní i vnější vlastnosti jako objekt, z něhoţ se oddělily a přenesly, proto obsahují informaci o něm. Konečně do stop obsahujících jinou kriminalisticky relevantní informaci řadíme všechny ostatní kriminalisticky či důkazně relevantní materiální stopy, které obsahují kriminalisticko-taktickou informaci o materiální situaci na místě činu, o způsobu jednání pachatele a oběti, o mechanismu a průběhu události atd. Patří sem stopy fyzikální, chemické, biologické, prostorové, účetní, počítačové a další.85 Myslím, ţe v souvislosti s velmi rychlým
85
MUSIL, J. Úvod do kriminalistiky. 2. vyd. Praha : Policejní akademie České republiky, 1998. s. 79-90.
46
vývojem počítačové techniky lze očekávat, ţe se policejní orgány provádějící vyšetřování budou v budoucnu stále častěji setkávat s počítačovými formami materiálních stop. Proto je podle mého názoru důleţité, aby na toto byli náleţitě připraveni (např. proškolením) a uměli se s nimi vypořádat na potřebné profesionální úrovni, jinak toho budou pachatelé vyuţívat a latence (stejně jako neobjasněnost) trestných činů výrazně stoupne. Toto se ovšem jen okrajově týká námi sledovaného trestného činu vraţdy, u kterého dominují spíše jiné druhy stop, jak uvedu dále. Nemohu ještě opomenout poslední důleţitou formu stop, kterou tvoří tzv. mikrostopy, někdy povaţované za samostatnou skupinu materiálních stop, přičemţ rozdíl je zde spatřován především, jak ostatně název napovídá, v jejich rozdílné velikosti. Pro vysvětlení jejich podstaty vyuţiji opět definici od Jana Musila: „Mikrostopy jsou materiální stopy, které pro své nepatrné geometrické rozměry, malé množství hmoty, nízkou koncentraci, malou změnu ve struktuře nositele nebo malý odraz funkčních a dynamických vlastností jsou prostým okem slabě viditelné nebo neviditelné a pro účely vyhledávání, fixace, zajišťování, zkoumání nebo vyhodnocování vyžadují použití současných špičkových metod a prostředků“. Mikrostopy lze tedy efektivně vyuţívat pouze pomocí špičkových metod na pracovišti vybavením potřebnou technikou a disponující vysoce kvalifikovaným personálem. Jejich zkoumání je výhradně laboratorní záleţitostí, vyhledávání a zajišťování, stejně jako jejich trvanlivost, je velmi různorodé a vyţaduje především pečlivost při ohledání místa činu.86
6. 2. 3 Typické stopy u trestného činu vraždy Místo činu trestného činu vraţdy (a také mnohdy jeho okolí) je charakteristické výskytem velkého mnoţství různých druhů stop, především materiálních. Nezastupitelné místo mezi nimi mají především mikrostopy – např. malé částice prachu, zeminy, úkapy z olejové náplně motorového vozidla na vozovce. Je-li vraţda spáchaná ve volném terénu, je nutné flexibilní plánování a zejména bezprostřední zahájení vhodných kriminalistických úkonů pro vyhledání a zajištění materiálních stop. Mezi ně patří zejména stopy biologické (krev, lidská tkáň, sliny, sperma, vlasy, chlupy), stopy balistické (na střele a nábojnici), stopy trasologické (obuvi, dopravního prostředku na povrchu terénu), stopy mechanoskopické (strangulace, bodné a řezné rány na těle oběti) a jiné věcné stopy (např. předměty uţité pachatelem pro účinnější útok). Zmíněné stopy biologické podléhají rychlým a nevratným změnám v důsledku změn klimatických, proto se musí zavčasu odhalit (zpravidla se po nich pátrá hned na počátku ohledání), zajistit a 86
MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 87-91.
47
předloţit ke zkoumání, neboť pokud obsahují DNA, pak mohou být vodítkem pro zjištění individuální identifikace pachatele. Stopy paměťové vznikají převáţně ve vědomí pachatele a tvoří velmi kvalitní a obsahově vydatné informace o situaci na místě činu. Záleţí ovšem na pachateli, zda tyto své „vzpomínky“ předá někomu dalšímu, zejména policejnímu orgánu provádějícímu výslech. Ve vědomí oběti tyto stopy vznikají také, pokud útok (tedy neúspěšný pokus) přeţije, a bývají velmi kompletní, avšak také poznamenané vlivem silných proţitků oběti, jsou tedy mnohdy dosti subjektivní. V neposlední řadě nalezneme paměťové stopy i u případných svědků.87
6. 3 Zvláštnosti předmětu vyšetřování Existuje-li důvodné podezření, ţe byla spáchána vraţda, a bylo-li v této věci zahájeno trestní stíhání, je v průběhu vyšetřování nutno zjistit a dokázat následující spektrum skutečností. V prvé řadě je to objekt trestného činu vraţdy. Orgán činný v trestním řízení musí zjistit, zda cílem pachatelova útoku byl „pouze“ lidský ţivot, či tento směřoval i na jiné, zákonem chráněné hodnoty a vztahy, případně zda nedošlo k jednočinnému souběhu vraţdy s jiným trestným činem. Otázka dokazování je zde samozřejmě sloţitější a je odvislá od zjištění motivu a cíle jednání, charakteru vztahu mezi pachatelem a obětí, přípravě na čin, předchozích výrocích pachatele a oběti apod. Náleţité objasnění objektu trestného činu má velký význam pro správnou kvalifikaci trestného činu. Jen pro doplnění uvedu, ţe předmětem útoku, na rozdíl od objektu, je vţdy konkrétní osoba, proti které byl trestný čin namířen. Další skutečností, kterou je třeba prokázat, je subjekt trestného činu vraţdy, kterým můţe být dle TZ kaţdá trestně odpovědná fyzická osoba. Ve vztahu k subjektu se zjišťuje, zda čin spáchala sama či ve spolupachatelství s jinou osobou, zda jde o recidivistu, člena organizované skupiny atp. Třetí skutečnost, tedy objektivní stránku trestného činu, tvoří jednání, následek a příčinná souvislost. Je tedy nutno určit místo a dobu činu, stejně jako okolnosti spáchání, pouţité prostředky pro jeho spáchání, případný způsob obrany oběti, dále je třeba zhodnotit způsobené násilí a určit příčinu smrti. Pokud byla vraţda spáchána ve spolupachatelství, je nezbytně nutné také stanovit úlohu a formu účastenství kaţdého ze spolupachatelů. V neposlední řadě je třeba věnovat pozornost subjektivní stránce vraţdy spočívající ve zjištění, zda byla smrt způsobena úmyslně a dále, zda byl tento úmysl přímý či nepřímý. K mnohdy sloţité důkazní situaci ohledně formy zavinění orgánům činným v trestním řízení 87
RYBÁŘ, M. et al. Kriminalistika. Metodika vyšetřování vybraných druhů trestných činů. Plzeň : NAVA, 2008. s. 125-127.
48
výrazně napomáhá zjištění motivu spáchané vraţdy, ale také způsob jejího spáchání, fakt pouţití zbraně, chování pachatele před činem, při činu nebo také po něm. Při vyšetřování vraţdy je mnohdy třeba také vyvracet či naopak prokazovat existenci okolnosti svědčící o nutné obraně či krajní nouzi. Rozsah dokazovaných a zjišťovaných skutečností je však vţdy závislý na konkrétních okolnostech případu, na jeho sloţitosti, přístupu pachatele ke svému činu a jeho objasnění atd.88
6. 4 Typické podněty k vyšetřování Vyšetřování trestného činu vraţdy nemůţe samozřejmě začít „jen tak mimochodem“, ale vţdy mu musí předcházet určitý podnět. Tento by měl obsahovat určitý stupeň podezření, ţe byl spáchán trestný čin. Podněty k zahájení trestního řízení pro podezření z vraţdy lze rozdělit na:
oznámení o nálezu mrtvoly nebo její rozčleněné části se známkami násilné smrti a
oznámení o pohřešování osob.
Podněty tvoří nejčastěji oznámení organizací (např. při podezřelém úmrtí hosta ubytovacího zařízení), samotného pachatele, občanů (kteří jsou k této problematice obzvláště citliví, jak jiţ zmíněno), pracovníků zdravotní sluţby či oznámení anonymní, která je také třeba důkladně prověřit. Dalším podnětem můţe být zjištění samotných operativně pátracích pracovníků či orgánů činných v trestním řízení v souvislosti s výkonem sluţby nebo při vyšetřování jiné trestné činnosti. Latence vraţd se však v posledních letech výrazně zvýšila, jak jsem také jiţ uvedla na jiném místě. Neustále roste počet pohřešovaných podnikatelů a dodatečně objasněných případů. V takovýchto případech je obzvláště nutné provedení důsledného operativního šetření ihned po přijetí oznámení o pohřešování.89 Od oznamovatele nálezu mrtvoly je pak třeba nejprve zjistit alespoň:
stručný popis události,
zdravotní stav poškozeného,
na základě jakých okolností usuzuje oznamovatel, že je poškozený mrtev a
totožnost oznamovatele a kontakt na něj.
Po oznámení je nutné v co nejkratší době provést výslech oznamovatele, při kterém se okruh otázek, na které oznamovatel odpovídal při oznámení, rozšíří zejména o následující: 88
KONRÁD, Z. et al. Metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů. Praha : Policejní akademie České republiky, 1995. s. 64-65. 89 STRAUS, J. et al. Kriminalistická metodika. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2008. s. 103-104.
49
za jakých okolností našel mrtvolu a v jaké poloze,
zda byla měněna poloha mrtvoly nebo části těla (z jakého důvodu a jakým způsobem),
zda byly přemisťovány předměty nacházející se v blízkosti těla (z jakého důvodu a jakým způsobem),
zda byl události přítomen nebo zda sledoval událost a odkud,
zda došlo ke změně situace po nálezu těla (pokud ano, v čem tato změna spočívala a v jakém rozsahu změna proběhla) apod.90
6. 5 Typické vyšetřovací situace Jak jiţ víme, vyšetřovací situací rozumíme stav, v němţ se nalézá vyšetřování trestného činu v určitém časovém okamţiku. Tato situace se skládá z mnoha elementů a její povaha můţe být velmi různorodá, proto lze vyšetřovací situace pro přehlednost roztřídit do skupin:
v závislosti na povaze komponentů: o informační, o osobnostní, o organizační a o materiální,
podle snadnosti jejich řešení: o situace příznivé a o nepříznivé, dělící se dále na:
situace informačně neurčité (neboli problémové) a
situace konfliktní,
podle stupně jejich obecnosti: o konkrétní (při vyšetřování jednotlivého případu) a o typické (tvořící teoretický model, vytvořený naukou na základě zobecnění často se vyskytujících situací).91 Typickými vyšetřovacími situacemi rozumíme na počátku vyšetřování vraţdy zejména
situace nastíněné na následujících řádcích. První moţností je taková situace, kdy zjednodušeně řečeno existuje podezření z vraţdy, chybí však mrtvola. Toto nastává zejména u případů pohřešovaných a nezvěstných 90
Metodický návod k postupu státních zástupců ve věcech trestných činů proti životu a zdraví [online]. Brno : Nejvyšší státní zastupitelství, vydáno 26. 3. 2007 [cit. 18-11-2010]. Dostupné z: . s. 223. 91 MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 101-102.
50
osob. Vyšetřování je v takovéto situaci nesmírně obtíţné, neboť chybí snad nejvýznamnější informační zdroj – tělo oběti a stopy na něm. Prokázat fakt násilného usmrcení je tak úkolem velmi nesnadným. Podezření z vraţdy takovýchto osob pak vyplývá zejména z následujících skutečností – nalezení stop svědčících o této moţnosti (např. krevní stopy v bytě nezvěstného), existence konfliktů či nepřátelství mezi hledanou osobou a jinými lidmi, fakt, ţe pohřešovaný neučinil ţádný akt, který by nasvědčoval jeho dobrovolný odchod (např. nevzal si peníze, doklady, léky, oblečení) a konečně fakt, ţe nejsou zjištěny ţádné důvody k moţnému přestěhování či sebevraţdě. V takových situacích je třeba od samého začátku provádět pečlivé šetření a zajišťovat veškeré důkazy, které by mohly (dříve či později) být vyuţity, jako např. daktyloskopické otisky v bytě nezvěstného či vlasy z hřebene k analýze DNA. V neposlední řadě je třeba zjišťovat informace, co měla osoba na sobě naposledy oblečeno, s kým byla viděna, jaké předměty měla u sebe, jak se chovala atd. Druhou moţnou situací je podezření z vraţdy na základě nálezu mrtvoly (nebo její části), na které jsou patrny známky násilné smrti. V tomto okamţiku lze ještě rozlišovat případy, kdy je identita mrtvoly známa a kdy nikoli. Z praxe plyne fakt, ţe neobjasněny zůstávají zpravidla vraţdy, u nichţ není identita mrtvoly zjištěna. Ve většině případů je však identita oběti evidentní (např. díky nalezeným dokladům, místu činu u oběti doma, či rozpoznání příbuznými a známými) nebo ji lze určit kriminalistickou identifikací (např. analýzou DNA, metodou superprojekce, podle fotografií). Dále mohou nastat situace, kdy jiţ bylo sděleno obvinění určité osobě, či kdy naopak osoba pachatele není dosud známa. Je-li obviněný znám, záleţí vţdy na tom, jakou pozici zaujme ke vznesenému obvinění. Můţe nastat situace, kdy se plně nebo částečně doznává a toto doznání je buď v souladu, nebo v rozporu se shromáţděnými důkazy. Opakem této situace je stav, kdy obviněný popírá spáchání vraţdy např. tvrzením, ţe na místě činu vůbec nebyl, či vysvětlováním celé události jako nešťastné náhody, nutné obrany či sebevraţdy. V obou případech je třeba obviněného vţdy co nejpodrobněji vyslechnout, pokud je tento ochoten vypovídat. Vše je třeba naprosto přesně zadokumentovat, přičemţ právě zde údajně nastávají v praxi velká pochybení a mezery. Výpověď obviněného lze pak, pokud je dokumentace správně provedena, na základě dalších zajištěných důkazů na sebemenších detailech potvrzovat, či vyvracet. Pokud pachatel není znám, je vyšetřovací situace samozřejmě sloţitější. Další postup záleţí na mnoţství a hodnotě informací, které umoţňují vytipovat okruh podezřelých osob, v jehoţ rámci je poté moţno určit osobu, u které se jeví toto podezření jako důvodné. Na 51
základě tohoto podezření pak lze proti ní zahájit trestní stíhání. Informace, které je tedy potřeba získávat, by se měly týkat především vnějších znaků, umoţňujících identifikaci pachatele (anatomické znaky, stopy na oděvu), subjektivních a sociálně-psychologických znaků (intelektu), psychických vlastností, vztahu k oběti a místu činu, okolnosti případné recidivy apod.92
6. 6 Prvotně vyšetřovací a operativně pátrací úkony 6. 6. 1 Případy pohřešovaných osob Pokud je na počátku vyšetřování známo jenom to, ţe je nějaká osoba pohřešovaná a existují podezřelé okolnosti svědčící o moţnosti vraţdy, ovšem mrtvola chybí, je třeba provést následující spektrum prvotně vyšetřovacích a operativně pátracích úkonů. Nejprve je důleţité vyslechnout oznamovatele a dále osoby blízké pohřešované osobě (příbuzní, sousedé, známí, spolupracovníci atd.). Při tomto výslechu je třeba mít vţdy na mysli to, ţe mezi vyslýchanými můţe být i osoba pachatele, proto je vhodné ověřovat jejich vztah k pohřešovanému, prověřovat jejich alibi a mít na paměti, ţe jejich výpovědi nemusí být pravdivé. Výslech směřuje ke zjištění informací o době, od kdy se osoba pohřešuje, podrobného popisu pohřešovaného a také informací, které by podporovaly domněnku případné vraţdy. Druhým úkonem jsou operativně pátrací opatření k vypátrání pohřešované osoby (či její mrtvoly), která se realizují nejprve v místě posledního a předpokládaného pobytu a pohybu osoby s tím, ţe se postupně dle potřeby rozšiřují i do dalších míst. Do pátrání je vhodné zapojit v co nejširší moţné míře i širokou veřejnost, neboť tato je vzhledem k těmto druhům trestných činů velmi citlivá, jak jiţ řečeno. Ve vymezených prostorech se organizují pátrací akce, při nichţ se vyuţívají sluţební psi, speciální technika a jednotky. Přínosné je i vyuţití kriminalistických evidencí, kde se srovnávají případné shody identifikačních znaků neznámých mrtvol, které byly nalezeny v době předpokládaného zmizení pohřešované osoby. Velmi důleţité je provedení ohledání bytů, nebytových prostor a pracoviště pohřešované osoby, neboť je zde moţnost nalezení předpokládaných stop vraţdy. Předmětem prohlídky jsou zejména osobní věci, korespondence, záznamy, telefonní seznamy, úkryty apod.
92
PORADA, V. et al. Kriminalistická metodika vyšetřování. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. s. 87-88.
52
Orgány činné v trestním řízení dále zjišťují informace o způsobu ţivota, stycích a majetkových poměrech pohřešované osoby. Korespondenci, která dochází na jméno této osoby, kriminalisté zadrţují, a pokud je jejím odesilatelem sám pohřešovaný a něco v ní případně oznamuje, řeší okolnosti jejího odeslání a podrobí ji písmoznaleckému zkoumání, které objasní případnou pravost této listiny. Jak jsem jiţ uvedla, v případech, kdy je osoba pohřešována a tělo se nepodaří nalézt, je jen malá pravděpodobnost úspěšného vyřešení. Takovéto případy jsou jistě velmi sloţité a dovedu si představit, jaké psychické napětí a stres musí kriminalisté proţívat, zvlášť octnou-li se ve „slepé uličce“, čas jde proti nim, přičemţ jsou ještě navíc bedlivě sledováni veřejností a jejich práce je propírána v nejrůznějších médiích.93 Ze soudní praxe je známo jen nepatrné mnoţství příkladů, kdy byl pachatel odsouzen pro spáchání trestného činu vraţdy, pokud nebylo k dispozici tělo oběti. Takovéto výjimky tvoří např. na doţivotí odsouzení Ivan Roubal a Petr Zápotocký.94 Negativním příkladem nesprávného postupu při prvotních úkonech by mohl být případ jedné dvojnásobné vraţdy, ke které došlo v roce 1982, ale mrtvoly se našly aţ roku 1988. Jedním z důvodů takové časové prodlevy byla skutečnost, ţe osoby byly pohřešovány, ale nebylo postupováno dle nastíněné metodiky, především nebylo ohledáno místo jejich posledního pobytu. Jednou z pátracích verzí by měla být vţdy násilná smrt osoby, po níţ se vede pátrání. Všechny pátrací verze je přitom třeba aktivní pátrací činností prověřovat a neomezovat se pouze na jedinou, jak tomu bylo v tomto případě, kdy si policejní orgány myslely, ţe osoby vycestovaly z našeho území. Obhlídka místa posledního pobytu osob, po nichţ se pátrání vede, můţe proces pátrání urychlit a vést i k zajištění důleţitých důkazů, které po několika letech jiţ samozřejmě mohou ztratit na hodnotě. Pachatele se však naštěstí i po tolika letech podařilo dopadnout a usvědčit, i kdyţ byl občanem Kuby a bylo třeba mezinárodní spolupráce.95
6. 6. 2 Případy nálezu těla s příznaky násilné smrti Další, pro kriminalisty jistě „výhodnější“ situací na počátku vyšetřování, je taková, kdy bylo nalezeno tělo s příznaky násilné smrti. Prvotní úkony zde tvoří především ohledání místa nálezu mrtvoly a místa činu, ohledání těla mrtvoly na místě nálezu a poté případné
93
KONRÁD, Z. et al. Metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů. Praha : Policejní akademie České republiky, 1995. s. 66-67. 94 STACH, J. Metodika vyšetřování vraţd. Kriminalistický sborník – Speciál. 2006, č. 2, s. 6. 95 MALÝ, K., BOROVIČKA, A., STREJC, P. et al. Objasnění dvojnásobné vraţdy. Kriminalistický sborník. 1991, roč. 35, č. 3, s. 100-107.
53
pronásledování pachatele po čerstvé stopě. Tyto a také další úkony (výslechy podezřelých, rekognice atd.) se však vţdy provádějí v posloupnosti vhodné pro ten který konkrétní případ.96 Ohledání bývá definováno jako „kriminalistická metoda, kterou se na základě bezprostředního pozorování zjišťuje, zkoumá, hodnotí a dokumentuje materiální situace nebo stav objektů, majících vztah k prověřované události, k jejímu poznání a získání důkazů i dalších informací důležitých pro trestní řízení“. Kriminalista tedy bezprostředně svými smysly poznává fakta o události a jejím charakteru, která mají taktický či důkazní význam. Základní poznávací metodou ohledání je pozorování, v úvahu přicházejí však samozřejmě i další metody. Byť se jedná o kriminalistickou metodu, ohledání musí respektovat i zákonné poţadavky, tedy musí být prováděno tak, aby jím nedocházelo ke sniţování lidské důstojnosti nebo ohroţení ţivota či zdraví jeho účastníků. Úkony při ohledání musí být provedeny v souladu s TŘ, aby nebyl narušen jejich důkazní charakter. Podle charakteru ohledávaných objektů se rozlišuje mimo jiné ohledání místa činu, mrtvoly, předmětů, stop, dokumentů, výpočetní techniky, zvířat, těla ţivé osoby atd. Je třeba zmínit, ţe při ohledání místa vraţdy jsou prováděny téměř všechny druhy ohledání, nejen mnou dále podrobněji nastíněné. Ohledání je oprávněn provést kterýkoliv orgán činný v trestním řízení, účastníkem bývají za určitých situací i kriminalističtí technici, psovodi, soudní znalci (lékaři), jiné tzv. civilní osoby (svědci, poškozený apod.), osoby nezúčastněné atd. Ohledání je zpravidla prováděno výjezdovou skupinou, který bývá tvořena ad hoc či v ideálním případě působí jako stálý výjezdový tým. Významným faktorem, který by neměl být podceňován, bývají tzv. negativní okolnosti, neboli takové změny na ohledávaném objektu, které jsou v logickém rozporu s jinými informacemi získanými ohledáním. Patří sem např. taková situace, kdy je nalezena mrtvola s četnými bodnými poraněními, avšak na místě nálezu schází krev.97 Ohledání místa činu, stejně jako ohledání těla oběti, je velmi sloţitá a obsáhlá problematika, proto se tato část práce omezí jen na stručný náhled do této oblasti. Právní úpravu ohledání obsahuje zejména § 113 a násl. TŘ.
96
KONRÁD, Z. et al. Metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů. Praha : Policejní akademie České republiky, 1995. s. 67. 97 CHMELÍK, J. et al. Místo činu a znalecké dokazování. Plzeň : Aleš Čeněk, 2005. s. 19-31.
54
Ohledání místa činu je v praxi nejčastěji pouţívaným druhem ohledání, které poskytuje zpravidla informace o mechanismu prověřované události a o osobě, která ji způsobila. Jedná se o neodkladný úkon, zaměřený na bezprostřední zjištění, zkoumání, fixaci a hodnocení situace na místě činu, stop tohoto činu, jeho pachatele a jiných údajů. Místem činu pak rozumíme část materiálního prostředí ohraničenou určitým prostorem (místností, územím), se kterou souvisí prověřovaná událost – čin zde byl spáchán (dokonán – tj. uţší pojetí), nebo všechna místa související se spácháním (i činu předcházející a následující po něm, např. místo ukrytí těla, přípravy na čin atd. – širší pojetí). Objektem ohledání je místo této události způsobené člověkem, tedy jeho činem. Ohledání místa činu se realizuje především zjišťováním, zkoumáním, hodnocením a dokumentací situace na místě činu. Účelem ohledání místa činu je pak nalezení odpovědí na sedm základních kriminalistických otázek:
Co bylo spácháno?
Kdy a kde byl čin spáchán?
Kdo jej spáchal?
Jak, čím a proč jej spáchal?
Kriminalisté provádějící ohledání musí také dodrţovat určitý algoritmus postupu na místě činu, který tvoří první zásah na místě činu (sem patří mimo jiná neodkladná opatření – např. první pomoc zraněným, zajištění ochrany stop a důkazů, pronásledování pachatele), vlastní ohledání a činnost po ohledání (zpracování dokumentace – protokolu o ohledání, fotodokumentace, plánku a náčrtku).98 Velmi důleţitá je koordinace v postupu policejního orgánu, proto také platí pravidlo, ţe předběţné zajištění místa činu zajistí policista, který se na místo dostaví jako první. Před vlastním ohledáním je třeba prioritně zajistit pachové stopy (také pomocí sluţebního psa), fotografickou dokumentaci a videodokumentaci před vstupem na toto místo (z důvodu zachování stop) a také zajistit mikrostopy, biologické, daktyloskopické a trasologické stopy, u kterých hrozí nejvyšší riziko znehodnocení. Po zajištění místa činu jej převezme vedoucí výjezdové skupiny, který od této chvíle případ řídí, rozhoduje o dalších úkonech, určí osobu odpovědnou za řádné vyhledání, ohledání a zajištění místa činu, předmětů a stop atd. Akt ohledání vyţaduje značnou míru odborného úsudku, proto je dle mého názoru třeba, aby nejdůleţitější úkony prováděly vţdy náleţitě proškolené a zkušené osoby, které by spolu měly být schopny také odpovídajícím způsobem spolupracovat
98
CHMELÍK, J. Ohledání místa činu. 2. vyd. Praha : Policie České republiky – Úřad vyšetřování pro Českou republiku, Ministerstvo vnitra, odbor personální práce a vzdělávání, 1999. s. 4-19, 59-61.
55
a navzájem si vyměňovat informace. Někdy je k ohledání třeba přizvat také odborněji připravené kriminalistické experty. Mezi základní zásady ohledání pak patří zásada řízení ohledání jediným odpovědným vedoucím, neodkladnosti (zejména z důvodu krátké trvanlivosti stop), neopakovatelnosti a nezastupitelnosti ohledání jinými úkony (např. výslechem, rekonstrukcí, experimentem). Samozřejmostí by mělo být striktní dodrţování zákazů vytvářet nad míru nezbytně nutnou nové stopy, sahání na předmětů, manipulace s nimi, vstupu na místo činu novinářům atp. Ohledání řadíme mezi neodkladné a neopakovatelné úkony dle § 158 odst. 3 písm. d), i) TŘ, vymezení těchto úkonů pak nalezneme v § 160 odst. 4 TŘ. Ohledání by mělo být vţdy prováděno co nejpečlivěji a v souladu se zákonem, neboť je základem k provádění dalších procesních úkonů a východiskem pro další šetření, sestavování verzí a také pro dopadení pachatele v co nejkratší době po činu. Při ohledání by měla být proto přítomna nezúčastněná osoba, slouţící jako záruka zákonnosti tohoto úkonu. V praxi je ovšem zajištění její přítomnosti (mnohdy i na dobu mnoha hodin) a posléze i spolupráce při případném dokazování legality a přiměřenosti činnosti policejního orgánu značně problematické.99 Ohledání těla mrtvoly můţe probíhat v souvislosti s ohledáním místa činu či samostatně, ne vţdy je totiţ místo nálezu mrtvoly totoţné s místem, kde byla oběť usmrcena. Zpravidla však stačí orientačně ohledat místo nálezu mrtvoly a jeho bezprostřední okolí a na základě tohoto ohledání pak určit, zda jsou tato místa totoţná. Cílem tohoto druhu ohledání je získání informací o okolnostech a příčině smrti, způsobu usmrcení a případném utajování násilného charakteru, době smrti, totoţnosti oběti, moţném motivu usmrcení, způsobu dopravení těla na místo nálezu atd. K ohledání mrtvoly se zpravidla přibere specialista – soudní lékař. Při tomto druhu ohledání se postupuje obdobně jako při ohledání místa činu, přičemţ zvýšená pozornost se věnuje předmětům, které má mrtvola při sobě, na sobě, či které se nacházejí v jejím okolí, dále jejímu oděvu, druhu a charakteru zranění, stopám zápasu, případným nástrojům či zbraním apod. Podrobná prohlídka mrtvoly je pak provedena v souvislosti se soudní pitvou znalci z oboru soudního lékařství.100 Prvotním opatřením na místě nálezu oběti je zjištění, zda osoba ţije a je tedy nutné jí poskytnout první pomoc. Někdy můţe člověk jako mrtvý na laika jen působit, proto je ke konstatování smrti oprávněn pouze lékař. Jestliţe však tento nebude schopen s jistotou 99
FRYŠTÁK, M. et al. Trestní právo v aplikační praxi : multimediální učební text. 2. vyd. Brno : Masarykova Univerzita, 2010. s. 19-33. 100 CHMELÍK, J. Ohledání místa činu. 2. vyd. Praha : Policie České republiky – Úřad vyšetřování pro Českou republiku, Ministerstvo vnitra, odbor personální práce a vzdělávání, 1999. s. 7.
56
vyslovit diagnózu smrti, bude muset začít poskytovat potřebnou pomoc, a to aţ do projevů jistých známek smrti. Kriminalistické hledisko je zde samozřejmě aţ sekundární, lékař se však i během poskytování pomoci musí snaţit co nejméně mařit kriminalistické stopy. Je-li jiţ na první pohled zřejmé, ţe je osoba mrtva a lékař má podezření, ţe jde o smrt násilnou, oznámí lékař věc neprodleně policii a přistoupí k prohlídce mrtvoly aţ po dohodě s orgány činnými v trestním řízení. Po provedené prohlídce je lékař povinen vyplnit tiskopis Listu o prohlídce mrtvého, který představuje úřední konstatování smrti. Pitva, kterou je oprávněn nařídit pouze lékař nebo orgán činný v trestním řízení, smí být provedena nejdříve za dvě hodiny po zjištění smrti, jen ve výjimečných případech (pro transplantaci) i dříve.101 Historie lékařské vědy zná totiţ četné případy, kdy člověk prohlášený za mrtvého obţivl v márnici nebo dokonce na stole v pitevně. Patří sem např. nález zdánlivě mrtvé mladé ţeny v roce 1969 na pláţi v Anglii, po jejímţ čtvrthodinovém zkoumání místním lékařem tento prohlásil, ţe je mrtvá. Jeho diagnózu posléze potvrdil i policejní patolog. Aţ ve chvíli, kdy měla začít pitva, si však někdo z přítomných naštěstí všiml tikání očního víčka a slzy stékající z oka. Ţena tento incident, ač byla jen krůček od smrti, přeţila bez váţnějších následků. Do tohoto stavu podobnému smrti se dostala, neboť se, jak lékaři později zjistili, předávkovala barbituráty.102 Mrtvola je podrobně ohledána aţ poté, co je pořízena fotodokumentace jí a místa, kde se nachází. Poté se postupně ohledává a popisuje její poloha, zevní viditelné stopy násilí, oděv, předměty nalezené na mrtvole, v jejím oděvu a okolo ní, stopy násilí na jejím těle a bezprostřední i vzdálenější okolí. Doporučuje se postupovat od hlavy směrem k dolním končetinám. Podrobný popis mrtvoly se však zpravidla neprovádí na místě činu, ale soudní lékař jej provádí aţ po převozu do příslušného ústavu soudního lékařství.103 Co se týče provádění pitev, při rozhodování o jejich konání je lékař vázán svojí úvahou, v určitých případech je však provedení pitvy povinné. Povinnost provedení pitvy je zakotvena v § 115 TŘ a především ve vyhlášce Ministerstva zdravotnictví ČSR č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a o pohřebnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška o pohřebnictví“), na které tímto v podrobnostech odkazuji. Pitvy lze dělit na:
anatomické (prováděné na lékařských fakultách pro vědeckovýzkumné a výukové účely),
101
KVAPILOVÁ, H., DOGOŠI, M. Soudní lékařství pro právníky a policisty. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. s. 55-64. 102 INNES, B. Vědci proti zločinu : svět moderní forenzní vědy. Přeloţil Petr Tůma. Praha : Naše vojsko, 2010. s. 113. 103 CHMELÍK, J. et al. Místo činu a znalecké dokazování. Plzeň : Aleš Čeněk, 2005. s. 60-64.
57
patologicko-anatomické (prováděné za účelem určení základní nemoci, komplikací, příčiny úmrtí a ověření diagnózy a léčebného postupu na ústavech patologické anatomie nebo na odděleních patologie nemocnic),
zdravotní (za účelem zjištění příčiny úmrtí u osob zemřelých náhlým, neočekávaným nebo násilným úmrtím včetně sebevraţdy, prováděné na ústavech či odděleních soudního lékařství) a
soudní (rovněţ prováděné na ústavech či odděleních soudního lékařství v případech spadajících pod § 115 odst. 1 TŘ, kdy pitvu nařizují orgány činné v trestním řízení; tuto pitvu provádějí vţdy dva znalci).104
Na tomto místě bych ještě chtěla zmínit pojem exhumace, neboli nařízené či úředně povolené vyzdviţení těla řádně pohřbené osoby ze země nebo z hrobky, a to před uplynutím tlecí doby, která činí 10 let. Orgány činné v trestním řízení nařizují exhumaci v případě, kdy dodatečně zjištěné nové skutečnosti nasvědčují tomu, ţe smrt mohla být či byla způsobena jednáním jiné osoby. Nařízení exhumace je spojeno s provedením soudní pitvy, lze se s ní ale údajně poslední dobou setkat spíše výjimečně, coţ však nikterak nesniţuje její význam.105
6. 7 Vytyčování kriminalistických verzí, plánování a organizace vyšetřování Na počátku vyšetřování po provedení prvotních úkonů je třeba získané poznatky dát dohromady a vyuţít jako podklad pro formulování kriminalistických verzí v počtu adekvátním danému případu. Typickými kriminalistickými verzemi při vyšetřování vraţdy jsou následující:
o způsobu spáchání a utajování vraždy (s cílem je ještě věrohodněji poznat),
o motivu vraždy (coţ umoţňuje zaměřit pozornost na omezený okruh potenciálních pachatelů) a
o osobě pachatele (např. k objasnění vztahu pachatele k oběti a místu činu, způsobu spáchání či objasnění jeho povahových vlastností).106
Typické verze můţeme také dělit na verze vytyčované na základě:
informací o místě činu, situaci na místě činu a ze stop na tomto místě,
způsobu páchání a utajování vražd a
104
HIRT, M. et al. Soudní lékařství. Učební text pro studium na PrF MU. Brno : Masarykova univerzita, 2008. s. 78-79. 105 KVAPILOVÁ, H., DOGOŠI, M. Soudní lékařství pro právníky a policisty. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. s. 71. 106 RYBÁŘ, M. et al. Kriminalistika. Metodika vyšetřování vybraných druhů trestných činů. Plzeň : NAVA, 2008. s. 129-130.
58
informací o osobě oběti.
Ve vztahu k místu činu musí přitom orgán činný v trestním řízení zjistit důvody, proč se na tomto místě oběť vyskytovala a proč si toto místo zvolil pachatel. Na základě těchto důvodů lze pak vytyčovat následující verze: o
pachatelem je osoba, kterou oběť znala a důvěřovala jí (oběť je zavraţděna na místě, ke kterému neměla ţádný vztah, pachatelem tam byla tedy nejspíše vylákána),
o
pachatel byl v blízkosti místa činu viděn (pachatel byl informován o vhodném místě pro spáchání svého činu, nejspíš dobře zná místní poměry, proto zde budou i osoby, které jej mohly v blízkosti místa činu vidět),
o
pachatel měl s osobou oběti blízký vztah (oběť pachatele sama vpustila do bytu, pozvala jej na jídlo či kávu) a
o
verze ke zjištění totožnosti pachatele (při zjištění, ţe se pachatel zdrţoval na místě činu po delší dobu, vyvíjel zde nejspíš různou činnost, coţ můţe vést k různým druhům stop, na jejichţ základě lze kriminalistickou identifikací dospět k jeho totoţnosti).
Ze způsobu spáchání a utajování vraţd lze také vyčíst mnoho informací a vytyčovat verze o moţném motivu, na základě kterých se pak dá usuzovat na osobu pachatele. Příkladem jsou vraţdy se stopami sexuální deviace, kdy lze předpokládat, ţe pachatelem je osoba, která jiţ dříve mohla projevit náchylnost k této deviaci, proto je nutno ji hledat v okruhu takovýchto osob. Dalším takovým příkladem můţe být vraţda za pomoci jedu, u které lze usuzovat moţnost snadného přístupu pachatele k oběti, případně i přístupu pachatele k samotnému jedu, který můţe jít obtíţně sehnat, či není široké veřejnosti znám. Pokud jsou během vraţdy pouţity nástroje, které pachatel nalezl na místě činu, je pravděpodobné, ţe se jedná o vraţdu nepřipravenou. Není-li patrná snaha pachatele oběť ukrýt a vraţdu utajit, lze předpokládat, ţe pokud nebyl v časové tísni, nemá k této osobě blízký vztah, jenţ by jej řadil do skupiny podezřelých. Je-li známa osoba oběti, pak lze z informací o jejím ţivotě (zvycích, vztazích, majetkových poměrech, zálibách atd.) vytipovat osobu pachatele, jeţ by mohla mít ze smrti oběti nějaký prospěch a jeţ věděla o jejích osobních a majetkových poměrech.107 Specifičnost v plánování a organizaci vyšetřování vraţd spočívá zejména ve značné sloţitosti a nejasnosti situace a také v nedostatku času, zejména v počátcích vyšetřování. 107
KONRÁD, Z. et al. Metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů. Praha : Policejní akademie České republiky, 1995. s. 70-72.
59
Pravidlem bývá, ţe se případ vyšetřuje v týmu s úzkou kooperací znalců a kriminalistických expertů celé řady vědních oborů, coţ předpokládá také důkladné zpracování písemného plánu.108
6. 8 Následné vyšetřovací a operativně pátrací úkony 6. 8. 1 Výslech obviněného Obviněný má v procesu trestního řízení nezastupitelné místo – je osobou, proti níţ je řízení vedeno, je procesní stranou, důkazním prostředkem (jeho výpověď, ohledání jeho těla atd.), ale i předmětem výkonu rozhodnutí. Pokud obviněný skutek skutečně spáchal, pak je také (v případě dokonané vraţdy) jedinou osobou, která má o předmětném činu nejvíce informací, proto je tak důleţitý její výslech. Ten však ztěţuje okolnost výše trestní sazby, která je u vraţdy nemalá, a proto je pachatel motivován k popírání své účasti na vraţdě, nebo alespoň ke snaze sniţovat míru svého zavinění, coţ můţe ovlivňovat důkazní hodnotu jeho výpovědi. Ta je totiţ také prostředkem vlastní obhajoby obviněného (viz § 33 odst. 1 TŘ), přičemţ obviněný má právo hájit se jakkoli (i nepravdivou výpovědí bez negativních důsledků), není povinen vypovídat a k výpovědi nesmí být ţádným způsobem nucen.109 Cílem výslechu je získat v procesu interakce mezi vyslýchajícím a vyslýchaným úplnou a věrohodnou výpověď, která má (při dodrţení podmínek stanovených TŘ) charakter důkazu. U výslechu osoby podezřelé z násilné trestné činnosti jde především o získání co nejpodrobnějších informací k šetřenému skutku, po jejichţ analýze si vyslýchající můţe utvořit svůj názor, zda se mohl vyslýchaný skutku dopustit, či nikoli. Jedná se o poměrně sloţitý a na logické myšlení náročný úkon, během něhoţ si policista neustále porovnává dosud zjištěné informace s informacemi od prověřované osoby, které upřesňuje doplňujícími otázkami tak, aby měl představu o moţné účasti tohoto podezřelého na předmětném činu. Doznání trestného činu však nezbavuje orgán činný v trestním řízení povinnosti, aby všemi dostupnými prostředky prověřil informace, jeţ mu obviněný sdělil.110 Jen u části případů se stává, ţe pachatel sám čin oznámí a poté ještě ochotně a zejména pravdivě vypovídá. U pachatelů vraţd předem připravovaných se tak nestává, tito promýšlí své výpovědi a obstarávají si falešné alibi. Pachatelé vraţd nepřipravovaných mívají naopak ve svých výpovědích mnohdy logické rozpory a pokud je vyslýchající správně a vhodně 108
RYBÁŘ, M. et al. Kriminalistika. Metodika vyšetřování vybraných druhů trestných činů. Plzeň : NAVA, 2008. s. 130. 109 FRYŠTÁK, M. et al. Trestní právo procesní. 2. vyd. Ostrava : Key Publishing, 2009. s. 73. 110 MATOUŠEK, V. Psychologie výslechu osoby podezřelé z vraţdy. Kriminalistický sborník – Speciál. 2006, č. 1, s. 1-2.
60
vyuţije, můţe tak snadno dosáhnout pravdivé výpovědi. Jen výjimečně se objevují případy nepravdivého sebeobviňování a doznání. Dle mého názoru se to stává u lidí s problémy psychického rázu a také z důvodů touhy některých jedinců po určité formě „slávy“. Orgán činný v trestním řízení by se měl prostřednictvím výslechu snaţit zjistit zejména následující informace:
okolnosti o přípravě vraždy (tj. okolnosti vraţdě předcházející, vztah obviněného k oběti, příčiny jejich konfliktu, konkrétní přípravu na vraţdu a okamţik vraţdě bezprostředně předcházející),
detailní popis toho, co dělal obviněný v den vraždy (aby se mohl jeho pohyb zejména v kritickou dobu ověřit i jinými důkazy),
mechanismus spáchání vraţdy a
jednání po spáchání vraţdy.111
Výslech a následné sepsání protokolu lze dělit do čtyř stadií:
úvodní část (kam patří např. zajištění přítomnosti obviněného, ověření jeho totoţnosti, seznámení s předmětem výslechu, objasnění podstaty obvinění, poučení o právech a povinnostech),
monolog obviněného,
dialog mezi ním a orgánem, který jej vyslýchá (či obhájcem) a
závěrečná část (předloţení protokolu o výslechu po jeho skončení obviněnému k přečtení, překontrolování, provedení oprav apod.).112
Kvalitu, průběh a výsledky výslechu (nejen obviněného, ale i jiných osob) ovlivňuje jeho příprava, které je proto třeba věnovat náleţitou pozornost. Tato příprava zahrnuje zejména získání co nejvíce informací o osobnosti vyslýchaného (napomáhající navázat psychologický kontakt, vytyčit si taktické postupy k získání pravdivé a úplné výpovědi, předvídat pravděpodobnou kvalitu reflexe a reprodukce sledované události, přizpůsobit tomu sloţitost kladených otázek) a dále volbu vhodné doby, místa a délky výslechu, stejně jako pořadí vyslýchaných osob a plán výslechu. Existuje mnoho odborných publikací s návody a radami, jak správně a takticky vést výslech obviněného, např. ţe jeho první výslech má být co nejpodrobnější a má obsahovat všechny okolnosti spáchání jeho činu, neboť pak je jiţ pro něj mnohem obtíţnější měnit svoji výpověď podle situace v průběhu řízení. I přes nespornou zajímavost oblasti psychologie výslechu však dále odkazuji na příslušnou literaturu z důvodu jiného zaměření této práce. 111 112
PORADA, V. et al. Kriminalistická metodika vyšetřování. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. s. 96-97. FRYŠTÁK, M. et al. Trestní právo procesní. 2. vyd. Ostrava : Key Publishing, 2009. s. 73-77.
61
S výpovědí obviněného je někdy také třeba seznámit psychologa jako konzultanta. Nejvhodnější alternativou je samozřejmě jeho osobní přítomnost při vyšetřovacích úkonech, jinak je nezbytné, aby byla výpověď přesně zaprotokolována ve znění, které pachatel skutečně pouţil.113 Během výkonu povinné praxe jsem se však dozvěděla, ţe ne vţdy tomu tak skutečně je. Vyslýchající orgány někdy výpověď obviněného stylisticky upravují podle svého vyjadřování, někdy uţijí zcela jiné výrazy, neţ jaké volil vyslýchaný atp. Jsem toho názoru, ţe je třeba na tuto problematiku všechny orgány činné v trestním řízení a provádějící výslechy osob náleţitě upozornit jiţ při výcviku a počátcích jejich profesní kariéry a poučit je o problémech potenciálně spojených s touto nepřesnou protokolací. Při výslechu je také údajně přítomnost psychologa spíše výjimkou, neboť postačuje zkušený vyslýchající z řad policejního orgánu. Mám ale spíše pocit, ţe hlavní příčinou bude (jako u mnoha jiných věcí) čím dál uţší finanční rozpočet vyšetřujících orgánů.
6. 8. 2 Výslech svědka Po pachateli je samozřejmě nejdůleţitější osobou, kterou je třeba náleţitě vyslechnout, svědek tohoto trestného činu. V prvé řadě, tedy ještě před započetím samotného výslechu, je třeba svědka náleţitě poučit o jeho právech a povinnostech. Poté by mu měl orgán činný v trestním řízení objasnit předmět výslechu a vyzvat jej, aby se k němu volně vyjádřil, tj. aby vyprávěl sám od sebe o skutečnostech týkajících se předmětné vraţdy. Po tomto monologu se mu pokládají otázky k upřesnění a doplnění jeho výpovědi. Nejprve by měl být výslech zaměřen na skutečnosti vraţdě předcházející, tedy na svědkův vztah k oběti a případně k obviněnému, dále na okolnosti, za jakých se svědek na určité místo dostal (jak, za jakým účelem), co tam dělal a co upoutalo jeho pozornost. Svědek by měl chronologicky popsat sled vnímaných událostí a také uvést, co vnímal sám a co se naopak dozvěděl od osob jiných. Důleţitá informace o oběti je zejména taková, která se týká jejího stavu, případného pohybu a toho, co oběť řekla. Při pokusu vraţdy jsou v roli svědků velmi důleţité samotné osoby poškozené. Jejich výslech však bývá nesnadný vzhledem k jejich častému špatnému psychickému a také zdravotnímu stavu (kdy je třeba souhlas lékaře s výslechem). Jejich věrohodnost můţe navíc být ovlivněna fyzickou újmou, strachem či nepřátelstvím. Výslech těchto osob by měl být krátký a co nejpřesněji zaměřený k získání informací o pachateli a stručném průběhu děje.
113
GILLERNOVÁ, I., BOUKALOVÁ, H. et al. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Praha : Karolinum, 2006. s. 25, 181-183, 189.
62
Velmi často se také během vyšetřování provádí výslech blízkých příbuzných oběti zaměřený na okolnosti vztahující se k osobě oběti, její osobnosti, vztahu k jiným osobám, zálibám, způsobu ţivota, rodinným a majetkovým poměrům, zdravotnímu stavu atd.
6. 8. 3 Znalecké expertízy Problematika znaleckého dokazování je upravena v § 105 a násl. TŘ a postavení znalců v trestním řízení je určováno mimo jiné také zákonem č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů. Znalec je osoba se speciálními odbornými znalostmi a vědomostmi v určitém oboru, jeţ vyuţívá k objasnění skutečností důleţitých pro trestní řízení. Jedná se však o osobu odlišnou od orgánů činných v trestním řízení i procesních stran, a to z důvodu nutnosti její objektivity, nepodjatosti a také nestrannosti. Experty jsou pak osoby činné v rámci pracovišť s oprávněním k výkonu expertizní činnosti, neboť postavení „znalců“ náleţí těmto pracovištím (tedy právnickým osobám) zapsaným v seznamu kvalifikovaných ústavů. Takové expertízy, prováděné v rámci Policie ČR Odbory kriminalistické techniky a expertíz krajských
ředitelství
a
Kriminalistickým
ústavem
Praha,
můţeme
podřadit
pod
kriminalisticko-technickou činnost. Tou se rozumí přímé vykonávání odborných úkonů při vyhledávání, zajišťování, dokumentování a shromaţďování materiálních stop v rámci vyšetřovacích úkonů. Třetím subjektem, o kterém povaţuji za nutné se zmínit, je osoba konzultanta, jejíţ postavení je upraveno v § 157 odst. 3 TŘ. Tuto osobu, mající znalosti ze speciálního oboru, je oprávněn přibrat státní zástupce nebo policejní orgán ve skutkově sloţitých věcech za účelem poskytnutí odborné pomoci, rady, orientace apod., tedy nikoli k vyhotovení znaleckého posudku. Není však vyloučeno, aby osoba konzultanta byla téţ znalcem.114 Posudek vypracovaný znalcem je zvláštním, zcela samostatným druhem důkazního prostředku, i proto má znalec mimo jiné právo na zvláštní součinnost orgánů činných v trestním řízení v souvislosti s vypracováním svého znaleckého posudku. V celé soustavě důkazních prostředků nemá však ţádné výsadní postavení. Co se týče prohlídky a pitvy mrtvoly, zde TŘ v § 105 odst. 4 výslovně poţaduje přibrání dvou znalců, přičemţ nemůţe jít o odborné vyjádření, ale vţdy o znalecký posudek. Odborné vyjádření nemá na rozdíl od posudku stanoveny přesné náleţitosti a není výsledkem znalecké činnosti, nemusí tedy být vypracováno znalcem (nebo znaleckým pracovištěm). Jde „pouze“ o vyjádření osoby znalé
114
FRYŠTÁK, M. et al. Trestní právo procesní. 2. vyd. Ostrava : Key Publishing, 2009. s. 87-88.
63
k určité dílčí, odborné otázce – např. vyjádření praktického lékaře k rozsahu zranění osoby poškozené, přičemţ slouţí jako důkaz listinný. Orgány činné v trestním řízení, které přibírají znalce, musí ovšem dbát na základní zásady, mezi které patří především srozumitelnost technicky a odborně proveditelných otázek směřujících k meritu věci a spadajících do kompetence znalce, stanovení lhůty a podmínek pro zpracování expertízy a také respektování zásady, ţe znalci nepřísluší právní hodnocení věci.115 U případů vyšetřování vraţd je téměř vţdy neopominutelné provedení znaleckých expertíz, a to zejména soudně lékařských či psychiatrických – ve formě zkoumání duševního stavu obviněného. Část pachatelů vraţd trpí totiţ duševní poruchou, značný počet pak tvoří psychopaté. Kompletní vyšetření duševního stavu provádí však nejen psychiatr, ale téţ psycholog, někdy i sexuolog. V úvahu přichází téţ expertízy z oblasti kriminalistické mechanoskopie,
trasologie,
toxikologie,
balistiky,
antropometrie,
biologie,
chemie,
písmoznalectví a dalších.116 U tohoto trestného činu jsou zpravidla v souvislosti s pitvou a prohlídkou mrtvoly dle § 115 TŘ vyţádány znalecké posudky také z oboru toxikologie. Během konzultací s odborníky z praxe jsem se setkala mimo jiné s názorem, ţe by se jevilo vhodnější a účelnější, kdyby se velká většina znaleckých posudků nechávala vypracovávat aţ během řízení před soudem na návrh některé ze stran nebo soudce, neboť v přípravném řízení nejsou vţdy nezbytnými, jak si část policejních orgánů provádějících vyšetřování zřejmě myslí. Takový postup by dle mého názoru byl snad ekonomičtější z hlediska finančního, avšak shledávám jej časově náročnějším a nemyslím si, ţe jakýkoli zhotovený znalecký posudek v přípravném řízení je ke škodě věci. Naopak, policejním orgánům ozřejmí více informací, vnese do věci jasno a má proto nepochybně svůj význam. Dozorující státní zástupce můţe navíc v případě jeho neúčelnosti orgány policie na tuto skutečnost včas upozornit. Samozřejmě, právní úprava v § 105 odst. 1 umoţňuje i přibrání znalce předsedou senátu aţ v průběhu řízení před soudem, jestliţe pro sloţitost posuzované otázky není postačující odborné vyjádření. Tato varianta by však měla být vnímána jako „doplňková“, vyvstane-li aţ v průběhu soudního řízení potřeba odborného vyřešení určité otázky, kterou nebylo třeba řešit v řízení přípravném, či která byla v tomto stadiu zcela opomenula. Těţiště dokazování se sice přesunuje před soud, na rozdíl od dob minulých, avšak je jistě výhodnější a efektivnější, pokud není řízení před soudem protahováno mnohdy časově
115 116
CHMELÍK, J. et al. Místo činu a znalecké dokazování. Plzeň : Aleš Čeněk, 2005. s. 155-209. MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 434-435.
64
náročným vypracováváním posudků, jeţ mohly být v tuto dobu jiţ zhotoveny, kdyby byl policejní orgán provádějící vyšetřování či státní zástupce důslednější a pečlivější. Znaleckou činnost provádí dle § 110 TŘ v souladu s celosvětovým trendem téţ vědecké ústavy a odborná pracoviště, zapsaná ve zvláštních seznamech. Ve výjimečných (tedy zvlášť obtíţných) případech mohou vyšetřující orgány poţádat o podání posudku téţ vysoké školy a instituce, rovněţ vedené v seznamech ministerstva spravedlnosti. Expertízy mohou být jak jiţ řečeno podány ve formě odborných vyjádření či znaleckých posudků. Posledně uvedené jsou orgány činnými v trestním řízení vyuţívány častěji např. u podezření z trestného činu vraţdy vztahující se k poskytování (resp. neposkytnutí) zdravotní péče. Orgány zde totiţ v procesu objasňování preferují aktivní práci ze strany znalců, coţ dle mého názoru není zcela správné, neboť znalci jen odpovídají na otázky přímo jim poloţené, aniţ by brali v úvahu i jiné, jim neznámé okolnosti případu. Zkušený orgán činný v trestním řízení by měl být schopen sám dokázat řídit tento proces a ze strany znalců by mělo jít spíše o formu částečné pomoci většího odborníka na danou problematiku.117
6. 8. 4 Další úkony Zvláštnosti a výčet dalších úkonů jsou odvislé od individuální zvláštnosti konkrétního případu. Mezi tyto úkony řadíme zejména rekognici, prověrku výpovědi na místě, vyšetřovací pokus, kriminalistickou rekonstrukci a domovní prohlídky. Nyní jen stručně ke kaţdému z uvedených. Rekognice, tvořící samostatnou metodu kriminalistické praktické činnosti, je upravena v § 104b TŘ jako jeden ze zvláštních způsobů dokazování a spočívá v opětovaném poznání dříve vnímaného objektu poznávající osobou s cílem ztotoţnění tohoto objektu. Rekognice je zvláštní formou identifikace a její podstatou je znovupoznání osoby, zvířete nebo věci osobou, jeţ ztotoţňovaný objekt vnímala. Tento úkon je pro svůj charakter neopakovatelný a subjekt identifikace je nezastupitelný. V praxi lze rozlišovat mimo jiné rekognici objektů in natura a rekognici podle modelů (např. fotografií). Ztotoţňovaný objekt můţe být předveden ve skupině s jinými objekty (které jsou druhově shodné), nebo samostatně (např. u neznámých mrtvol). Dalším ze zvláštních způsobů dokazování je prověrka výpovědi na místě, upravená v § 104e TŘ také jako jeden ze zvláštních způsobů dokazování. Prověrka se provádí za účelem objektivizace výpovědi, neboli ověření, zda vyslechnutá osoba získala udávané informace tím, 117
HRIB, N. Kriminalistika a zdravotnictví. Plzeň : Aleš Čeněk, 2010. s. 154-155.
65
ţe se sama přímo účastnila vyšetřované události či ji pozorovala, nebo si tyto údaje zcela vymyslela nebo je získala zprostředkovaně. Dalším účelem prověrky je také získání nových důkazů. Nezbytnými podmínkami při tomto úkonu jsou pak dobrovolnost účasti a iniciativa prověřované osoby, aktivní působení policejního orgánu provádějícího vyšetřování a účast nezúčastněné osoby jakoţto garanta objektivity.118 Vznikne-li pochybnost o moţnosti (nebo nemoţnosti) existence nějaké skutečnosti, události nebo jevu, o které svědčí určitý důkaz, je nutné tento důkaz prověřit experimentální cestou – vyšetřovacím pokusem. Tento se provádí v uměle vytvořených podmínkách, ovšem maximálně shodných s podmínkami, za nichţ došlo k vyšetřované události, a také v podmínkách záměrně pozměněných. Cílem tohoto úkonu je ověřit, zda se určitá skutečnost stala nebo určitým způsobem a za určitých podmínek stát mohla. Vyšetřovací pokus, upravený v § 104c TŘ, se však nesmí provádět, pokud lze sledovaného účelu dosáhnout i jinak a pokud jeho provedení není vhodné. Opět je nutná účast nezúčastněné osoby a zpravidla se přibere i znalec. Kriminalistickou rekonstrukcí se rozumí úkon spočívající v obnovení situace a okolností, za nichţ byl čin spáchán, a to za účelem doplnění nebo upřesnění jiţ dříve zjištěných údajů důleţitých pro další trestní řízení a vztahujících se ke konkrétnímu místu. Jejími pravidly jsou nutnost takového úkonu, dobrovolnost a osobní přítomnost podezřelého, případně svědka. Rekonstrukce je upravena v § 104d TŘ. Domovní prohlídka je spolu s dalšími druhy prohlídek upravena v § 82 a násl. TŘ. Důvodem k jejímu provedení je důvodné podezření, ţe se na tomto místě nalézá věc (např. vraţedná zbraň) nebo osoba důleţitá pro trestní řízení (např. se zde skrývá pachatel).119
6. 9 Zapojení veřejnosti do vyšetřování, kriminalistická prevence Jak jiţ uvedeno, veřejnost projevuje při pátrání po pachateli vraţdy a při jeho usvědčování větší zájem a ochotu spolupracovat, neţ je tomu u jiných trestných činů. Pomoc veřejnosti lze vyuţít nejvíce při pátrání po neznámém pachateli. Veřejnosti bývají poskytovány výzvy prostřednictvím televize, internetu či denního tisku. Tímto způsobem se dají získat důleţité údaje o výskytu podezřelých osob v blízkosti místa činu, k získání popisu těchto osob, popisu a pohybu dopravních prostředků atd. V místě bydliště a na pracovišti zavraţděného lze také získat různé verze názorů o motivu činu, pachateli a dalších okolnostech. V neposlední řadě 118 119
MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 340-347. FRYŠTÁK, M. et al. Trestní právo procesní. 2. vyd. Ostrava : Key Publishing, 2009. s. 55, 99-100.
66
má účast veřejnosti význam také při hledání pohřešovaných osob v terénu a při zjišťování totoţnosti neznámých mrtvol (či hledání jejich části). Informace získané od občanů jsou důleţité pro vyhledávání důkazů, vytyčení vyšetřovacích verzí a pro celkové zaměření vyšetřování. Při ostatních vyšetřovacích úkonech jsou moţnosti vyuţití veřejnosti velmi omezené a někdy i nebezpečné, neboť je u nich mimo jiné nutná poţadovaná odbornost a kvalifikace. Kriminalistická prevence vraţd má jen malé uplatnění a je velmi obtíţná. Vraţdy bývají motivovány interpersonálními konflikty nebo subjektivními pohnutkami, a proto je těţké ovlivnit je kriminalistickými metodami. Větší význam mají v tomto směru opatření policejního nebo jiného bezpečnostního charakteru, např. zesílení hlídkové činnosti, a to především na místech, kde se dá očekávat opakování útoku dosud nezjištěného pachatele.120 Domnívám se, ţe by významnou měrou k prevenci nejen tohoto zločinu přispěla také častější a důslednější hlídková činnost v lokalitách, kde je páchání násilné kriminality časté či předpokládané, tedy např. v parcích, na hřištích či na méně frekventovaných místech. Své uplatnění by dle mého názoru snad našly také kamerové systémy umístěné na strategických místech, avšak ve větším počtu, neţ je tomu doposud. Soudím, ţe by občané jistě preferovali pocit většího bezpečí na úkor jisté „ztráty soukromí“. Moţnou cestou faktické prevence vraţd je samozřejmě také včasné a v rámci zákona spravedlivé potrestání pachatele.121 Kdyţ totiţ osoby, které mají tendence řešit konfliktní situace usmrcením druhého člověka, vidí, ţe alespoň ve většině ostatních obdobných případů byl pachatel v krátkém časovém období po činu dopaden, usvědčen a potrestán, můţe to mít velký vliv na jejich rozhodování, zda svůj záměr naplní, či nikoliv. Myslím, ţe nemalou roli hraje i silná negativní odezva na takovéto činy ze strany veřejnosti, jejíţ kritice a nenávisti nechce být dobrovolně vystaven zřejmě nikdo.
6. 10 Specifika dokazování Dokazování v trestním řízení je „zákonem upravený postup orgánů činných v trestním řízení, jehož účelem je umožnit těmto orgánům poznání skutečností důležitých pro jejich rozhodnutí, vyhledat důkazy o nich, důkazy provést a zjištěné poznatky procesně zajistit, prověřit a zhodnotit“. Význam dokazování tkví zejména v tom, ţe výlučně prostřednictvím něj jsou
120
KONRÁD, Z. et al. Metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů. Praha : Policejní akademie České republiky, 1995. s. 74-75. 121 RYBÁŘ, M. et al. Kriminalistika. Metodika vyšetřování vybraných druhů trestných činů. Plzeň : NAVA, 2008. s. 132.
67
orgány činné v trestním řízení oprávněny opatřit si skutkový podklad pro rozhodnutí ve věci, popřípadě pro jiný postup.122 V trestním stíhání je v nezbytném rozsahu třeba dokazovat zejména skutečnosti demonstrativně vyjmenované v § 89 TŘ, mezi něţ patří u trestného činu vraţdy především skutečnost, zda se stal skutek, v němţ je trestný čin spatřován, zda tento skutek spáchal obviněný, podstatné okolnosti mající vliv na posouzení povahy a závaţnosti činu (např. okolnosti podmiňující pouţití vyšší trestní sazby – u vraţdy s rozmyslem či po předchozím uváţení) a také motiv, jenţ pachatele ke spáchání skutku vedl. Během výkonu povinné praxe u Krajského soudu v Brně a také při konzultacích s odborníky z jiných institucí jsem se přesvědčila, ţe náleţité zjištění a prokázání motivu je u trestného činu vraţdy skutečně nesmírně důleţitý, avšak mnohdy také obtíţný úkol. Prokázat závěr o tom, ţe skutek spáchal pachatel úmyslně s cílem poškozeného usmrtit, je také někdy téměř nadlidský výkon. Bohuţel, relativně často se údajně stávají situace, kdy se např. osoba pachatele při podání vysvětlení, tedy v době, kdy ještě není v procesním postavení obviněného a její výpověď nemá formu protokolu o výslechu, ale úředního záznamu, k činu plně dozná (mnohdy i s uvedením dalších důleţitých skutečností), avšak poté, co je obviněna a je jí ustanoven (či si zvolí) obhájce, zarytě mlčí. Orgánům činným v trestním řízení pak bohuţel mnohdy nezbývá, neţ případ pro nedostatek důkazů odloţit dle § 159a TŘ. S takovou praxí zásadně nesouhlasím, neboť ji povaţuji za odporující základním zásadám trestního řízení a také v rozporu se zdravým selským rozumem, který se, bůhví proč, z některých procesních institutů kamsi „vytratil“. Rozpor shledávám kupříkladu jiţ s prvním odstavcem § 1 TŘ, kde je vymezen účel tohoto předpisu mimo jiné „náležitým zjištěním trestných činů a spravedlivým potrestáním jejich pachatelů“, přičemţ „trestní řízení musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti“. Naváţu odstavcem druhým, v němţ zákonodárce zakotvuje nejen právo občanů pomáhat k dosaţení účelu trestního řízení, ale i povinnost takto konat. Z výše citovaného je dle mého názoru zřejmé, ţe trestní řízení, ve kterém jsou „preferována“ práva obviněného na úkor poškozeného a vůbec celé občanské společnosti a kde je patrný přílišný formalismus, rozhodně nepůsobí k upevnění zákonnosti a nemá výchovné účinky v duchu důsledného zachovávání zákonů či čestného plnění povinností ke 122
Metodický návod k postupu státních zástupců ve věcech trestných činů proti životu a zdraví [online]. Brno : Nejvyšší státní zastupitelství, vydáno 26. 3. 2007 [cit. 18-11-2010]. Dostupné z: . s. 188.
68
státu a společnosti. Orgány činné v trestním řízení mají naopak jiţ ze zákona dánu povinnost trestným činům předcházet, zjišťovat je a trestat jejich pachatele. Pokud se ale dostane tento orgán během řízení do situace, kdy má jenom zmíněný úřední záznam o podaném vysvětlení, avšak tento nemůţe pouţít nijak jinak, neţ ke zváţení, zda tuto osobu vyslechne jako svědka (či zda takový důkaz provede), pak nemá v případě absence jiných důkazů jinou moţnost, jak daný případ náleţitě prošetřit. Proč však přivíráme oči nad zcela jasným faktem, ţe kdyţ z úst osoby podávající vysvětlení zazní něco, co nemůţe vědět nikdo jiný, neţ pachatel či svědek tohoto činu, je to zřetelný důkaz alespoň minimální formy účasti této osoby na předmětném skutku? Obviněný je v mnohem výhodnější situaci, můţe mlţit, beztrestně lhát či vůbec nevypovídat, neboť mu to jeho obhájce účelově poradí, a orgán činný v trestním řízení nezmůţe téměř nic. Naše „právo“ mu totiţ mnoho jiných moţností nenabízí. Dá se tedy stále ještě hovořit o „právním státě“? Skutečně dochází k naplňování účelu trestního řízení, jak jsem ho popsala výše? Nebo jsme naopak paradoxně sami na sebe neustálými snahami učinit trestní řízení „lidštější a spravedlivější“ upletli bič? Čl. 1 LZPS zakotvuje jednu ze základních zásad demokratického státu: „lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech“. Jsou si ale v trestním řízení také všichni účastníci ve svých právech rovni? Proč má svědek, aţ na výjimky uvedené v § 100 TŘ, povinnost pravdivě vypovídat a nic nezamlčovat, kdyţ osoba obviněného tuto povinnost nejen nemá, ale navíc má i tu výhodu, ţe můţe bez hrozby sankce svou výpověď neustále měnit, klamat orgány činné v trestním řízení a v nejhorším případě vůbec nevypovídat? Dle § 2 odst. 4 TŘ lze při provádění úkonů trestního řízení do mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiţ je Česká republika vázána, a LZPS zaručených práv osob, jichţ se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení. Jistá forma zásahu do lidských práv tedy moţná je, obávám se však, ţe chybí politická vůle. Myslím, ţe je nejen v tomto ohledu třeba rychlých a efektivních legislativních úprav TŘ. Já osobně bych např. navrhovala institut podání vysvětlení přepracovat v tom smyslu, ţe by měl obdobnou procesní hodnotu, jako má nyní protokol o výslechu. Bylo by jej moţno (samozřejmě za splnění určitých podmínek) pouţít jako zvláštní druh důkazu před soudem, obviněnému by jeho obsah bylo moţno předestřít a zjistit, proč tato osoba nyní vypovídá jinak, či kde jinde se dozvěděla informace uvedené v podání vysvětlení. Navrhovala bych povinnou účast minimálně dvou osob (pracovníků policejního orgánu), aby se zamezilo pozdějšímu napadání pravosti a autentičnosti, případně i účast nezúčastněné osoby či zvukový záznam takového úkonu. To vše však pouze za podmínek, kdy provedení úkonu lze odloţit. 69
Účast advokáta by při podání vysvětlení však na rozdíl od výslechu nebyla nutná. Osoba by byla orgány předem poučena o svém právu na právní pomoc advokáta (viz obdobně § 158 odst. 4 TŘ), avšak toto právo by zanikalo, jestliţe by provedení úkonu nebylo moţno odloţit a právní pomoc advokáta by nebylo moţno zajistit včas. Pokud osoba nejprve sama ze své vůle uvede skutečnosti důleţité pro trestní řízení a nepoţaduje právní pomoc advokáta, pak je dle mého názoru jiţ druhotné, jakou formou je tento zápis učiněn. Mělo by jít zejména o obsah a o svobodnou vůli kaţdého občana, jaký zvolí osobní přístup k dané věci. Jestli mu je poté sděleno obvinění a ex offo ustanoven obhájce, můţe svůj přístup samozřejmě změnit, ovšem za cenu toho, ţe jiţ nelze „smazat“ všechno, co předtím uvedl. V této souvislosti bych ráda citovala zajímavý výrok Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002 (4 Tz 54/2002): „Opírá-li státní zástupce obžalobu o výpovědi jednotlivých a v obžalobě označených osob, které byly zachyceny jen formou úředního záznamu, nebo tyto osoby byly v přípravném řízení vyslechnuty v postavení obviněných, a navrhuje-li v hlavním líčení tyto osoby vyslechnout jako svědky, nelze věc vrátit státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) k objasnění základních skutkových okolností. K podání obžaloby postačí, jestliže lze na podkladě výsledků vyšetřování pouze důvodně předpokládat, že svědecké výpovědi, které budou učiněny teprve před soudem, obviněného usvědčí“. Velmi zajímavou argumentaci a protichůdná stanoviska soudních orgánů ohledně mnou popisované problematiky úředních záznamů lze nalézt také v dalším velmi zajímavém případu, kterým se zabývaly soudy několika instancí. Vrchní soud v Olomouci zde jako odvolací instance vyslovil závazný názor, dle něhoţ lze rozdělit výpověď osoby na dvě fáze – před a po zahájení úkonů dle TŘ či dle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o policii“). Stěţovatel se v tomto případě sám přihlásil na policii a učinil zde spontánní oznámení svého protiprávního jednání (jednalo se o vraţdu matky jeho druţky), o kterém ţádnému orgánu trestního řízení dosud nebylo nic známo. Tuto část jeho vystupování před započetím úkonů dle TŘ a zákona o policii a také výpovědi policistů k němu bylo pak dle odvolacího soudu moţné zcela jednoznačně jako důkaz pouţít, neboť „povolání policisty nemůže občana diskvalifikovat z možnosti a povinnosti podat svědectví o tom, co vnímal vlastními smysly, aniž v souladu se svými povinnostmi a zákonem činil příslušná opatření. Další části výpovědi policistů již za důkaz procesně způsobilý považovat nelze“. Je třeba dodat, ţe stěţovatel v tomto případě nebyl včas poučen o procesních následcích a o svých právech (zejména moţnosti poradit se s obhájcem). Ústavní soud ČR právní názor Vrchního soudu však nesdílel a svým nálezem ze dne 3. 11. 2004 (II. ÚS 268/03) rozsudky soudů niţších instancí zrušil. Takový důkaz je dle něj nutno 70
povaţovat za absolutně neúčinný a postup v rozporu se zásadami spravedlivého procesu (došlo k dotčení článku 36 odst. 1 LZPS), přičemţ jej nelze ospravedlnit ani závaţností skutku, který byl předmětem oznámení a který by mohl i zůstat nepotrestán. V podrobnostech odkazuji na příslušnou judikaturu, troufám si však dodat, ţe se s tímto právním názorem neztotoţňuji a přikláním se k argumentaci pouţité Vrchním soudem v Olomouci. Další změnou, kterou bych uvítala v trestním řízení, je pak mnou jiţ kritizovaná moţnost obviněného hájit se v podstatě jakkoli, tedy i nevypovídat. S tímto zásadně nesouhlasím, neboť pro řádného občana, který nespáchal čin, pro který je stíhán, by mělo být prioritou prokázat svou nevinu a tím i pomoci orgánům činným v trestním řízení k řádnému objasnění věci a potrestání skutečného pachatele. Pokud tento vypovídat odmítne, je myslím zřejmé, proč tak – v drtivé většině případů – činí. Jedná se podle mě opět o porušování základních zásad a účelu TŘ, mimo jiné § 1 odst. 2 TŘ. Jsem si vědoma toho, ţe je můj názor v rozporu s čl. 40 odst. 4 LZPS, dosavadní ustálenou judikaturou i komentáři k předpisům, proto by samozřejmě bylo zapotřebí zásadnějších změn v pojetí práva na obhajobu v rámci celého právního řádu ČR, včetně roviny ústavní. K právu na obhajobu se ještě částečně vyjadřuji v závěru této práce, na který tímto odkazuji. Svými úvahami nechci samozřejmě v ţádném případě naznačit, ţe bych uvítala návrat státu „policejního“ či totalitního, avšak určité změny v zákonné úpravě povaţuji za potřebné. Tato problematika je pro mne velmi zajímavá a myslím, ţe by mohla být předmětem některé z mých případných dalších odborných prací v budoucnu. V této práci však na bliţší náhled jiţ nezbývá prostor. Během konzultací a rozhovorů s odborníky z dané oblasti jsem se také setkala s protichůdnými názory – někdo cítí určitý „nátlak“ ze strany soudů na zvýšený formalismus a striktní postup dle TŘ při vyšetřování a také vyšší nároky při dokazování trestného činu vraţdy, coţ naopak jiné osoby vyvrací s tím, ţe je se všemi trestnými činy nakládáno shodně a jejich procesní stránka i dokazování musí být bez vad a co nejpropracovanější vţdy.
6. 11 Metodika vyšetřování sériových vražd Jiţ v části práce týkající se klasifikace vraţd jsem uvedla, ţe vraţdy páchané mnohonásobně jedním pachatelem můţeme v závislosti na časových parametrech jeho činnosti dělit na masová homicidia, tzv. „záchvatové vraţdy“ a vraţdy sériové. Jen pro přehlednost zopakuji, ţe o sériových vraţdách (serial murder) hovoříme tehdy, kdyţ pachatel zabíjí postupně za sebou, a to po dobu delší neţ 30 dnů, na různých místech minimálně tři oběti, přičemţ se mezi
71
jednotlivými činy emocionálně zklidní (tzv. „vychladne“).123 Statisticky vzato se u sériových vraţd jedná v ČR o okrajový jev, avšak počínání sériových vrahů budí i přesto znepokojení, proto je důleţité seznámit se alespoň krátce s problematikou vyšetřování i takovýchto, byť ne příliš častých případů. Na našem území patří mezi nejznámější sériové vrahy:
Václav Mrázek (rozbor jeho sériových sexuálních vraţd lze nalézt např. v Kriminalistickém sborníku z roku 1994124),
jiţ zmíněná Olga Hepnarová (patřící spíše do skupiny vrahů masových),
Ladislav Hojer,
Jiří Straka („spartakiádní vrah“),
manželé Stodolovi,
Viktor
Kalivoda
(„lesní
vrah“, o
jehoţ
případu pojednává např.
článek
v Kriminalistickém sborníku z roku 2006125) či
Petr Zelenka („nemocniční vrah“).
Nesmírně nebezpečnou skupinou zločinců byly pak také mezi léty 1991 a 1992 spáchány tzv. orlické vraždy, které patří mezi snad nejvíce sledované případy násilné trestné činnosti po roce 1989.126 Ne vţdy policejní vyšetřování jiţ od počátku pracuje s verzí moţné sériovosti deliktu. Toto podezření často vzniká aţ jako výsledek vyšetřování. Problém nastává, pokud pachatel, vědomě či bezděčně, mění způsob provedení, např. typ obětí, dobu činu, způsob usmrcení či smrtící nástroj. Sériový pachatel také často maskuje své činy jako přirozená úmrtí, sebevraţdy či nešťastné náhody, coţ vede k zařazení těchto činů do latentní kriminality. Poměr mezi dopadenými a skrytými sériovými vrahy pak není bohuţel znám.127 Zajímavým faktem je, ţe ze 160 sériových vrahů, odhalených během let 1974 – 1994, jich bylo 120 v USA. Jistá statistika USA (ovšem z roku 1994) dále uvádí, ţe průměrný věk sériových vrahů je 27,27 let v okamţiku spáchání jejich prvního zločinu a 31,44 let v době jejich posledního zločinu. Ve srovnání s vrahem „všeobecným“, který pouţívá především střelnou zbraň, sériový vrah dává přednost kontaktu se svou obětí. Pouţívá nůţ, škrtí nebo ubije svou oběť nějakým předmětem. Sériový vrah, který spáchá svůj první zločin, je mladý muţ ve věku kolem 27 let. 71 % sériových vrahů spáchalo svůj první zločin před 30 rokem svého ţivota. Takový vrah útočí především na ţeny (v 65 % případů), pokud je ovšem 123
KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H. et al. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha : C. H. Beck, 2005. s. 390. KRAUS, P. Případ Václava Mrázka (rozbor série sexuálních vraţd). Kriminalistický sborník. 1994, roč. 38, č. 9, s. 363-413. 125 ŠULC, V. Trest: Doţivotí. Lesní vrah. Kriminalistický sborník. 2006, roč. 50, č. 4, s. 58-59. 126 MALÝ, K. Orlík. Kriminalistický sborník. 1998, roč. 42, č. 4, s. 2-13. 127 ČÍRTKOVÁ, L. Moderní psychologie pro právníky. Praha : Grada Publishing, 2008. s. 111-112. 124
72
heterosexuál, často touţí zabíjet uţ několik let před svým prvním zločinem a jeho vzhled vzbuzuje důvěru. Ve většině případů sériových vrahů – nepsychotiků – oběti své budoucí vrahy následovaly dobrovolně. Sériový vrah je obvykle velmi inteligentní, podle studií FBI se jeho inteligenční kvocient pohybuje kolem 110. Pokud nezabíjí z prospěchu, vraţdí tento vrah velmi často stejné typy osob. Aby bylo moţné lépe identifikovat nějakého sériového vraha, je nutné pochopit jeho vnitřní motivace, jeho představivost, která se proměňuje v jistý rituál během vraţdy nebo těsně po ní.128 Popsat a rekonstruovat motivaci sériového vraha je však v ţivém případě náročný úkol. Psycholog při posuzování motivace pracuje převáţně s těmito třemi základními zdroji dat:
detailní psychologický rozbor činu,
výpověď pachatele a
poznatky o jeho osobnosti.129
Pachatelé sériových vraţd podléhají téţ určité typologii, v níţ je hlavním třídícím kritériem motivace agresivního jednání, a která pachatele dělí na:
vizionářský typ (psychotický jedinec páchající činy pod vlivem hlasů a příkazů, tedy duševní poruchy),
misionářský typ (jehoţ cílem je vyhladit určitou skupinu lidí, kterou vnímá jak společensky neţádoucí a škodlivou, svou činnost chápe jako poslání),
hédonistický typ (jehoţ motivem je potěšení a vzrušení z agrese) a
mocensky orientovaný typ (jenţ má potřebu absolutního ovládání oběti).130
Tvůrci velmi důleţitých psychologických profilů pachatele spolu s psychiatry zjistili, ţe za sériovými vraţdami je obvykle sexuální motiv. Při svém prvním zločinu vrah pociťuje zvrácené sexuální uspokojení, po určitou dobu si dokáţe z paměti vybavit vzrušení, které v něm jeho čin vyvolal, avšak časem jeho vzpomínky slábnou a on cítí potřebu znovu někoho zabít. S kaţdou další vraţdou pak jeho vzrušení odezní rychleji a doba mezi po sobě následujícími vraţdami se zkracuje. Pokud je zločinec organizovaný, pak se stále učí, zdokonaluje svou techniku a vyvíjí se. Pokud je u série vraţd zjištěn podobný modus operandi, potom je (dle rad agentů FBI policejním oddělením) třeba věnovat zvláštní pozornost té první, k níţ pravděpodobně došlo nejblíţe zločincovu pracovišti nebo bydlišti. Další zločiny jsou pak páchány ve větších 128
BOURGOIN, S. Bestiální vrazi. Přeloţil Jiří Ţák. Plzeň : NAVA, 1994. 223 s. ČÍRTKOVÁ, L. Moderní psychologie pro právníky. Praha : Grada Publishing, 2008. s. 124. 130 GILLERNOVÁ, I., BOUKALOVÁ, H. et al. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Praha : Karolinum, 2006. s. 27-28. 129
73
vzdálenostech, neboť zločinec rozšiřuje oblast svého působení s tím, jak hledá další oběti. Důleţitou vlastností sériových vrahů pak bývá fakt, ţe si s oblibou nechávají „trofeje“, které jim připomínají jejich činy a podněcují jejich představy.131 Při vyšetřování sériových vraţd se jeví jako účelné rozlišovat kromě modu operandi navíc ještě tzv. signaturu, která byla při spáchání trestného činu pouţita. Modus operandi je do určité míry dynamický, můţe se měnit, kdeţto signatura je statická, nemění se. Rozumíme jí to, co pachatel dělá, aby se seberealizoval. Rozdíly mezi modem operandi a signaturou však mohou být někdy velmi jemné. Atributy, jejichţ souhrn tvoří v některých případech modus operandi, se u jiného trestného činu stávají signaturou, např. u způsobu páchání vraţdy. Pokud pachatel svou oběť po vraţdě znetvoří, aby ztíţil moţnost identifikace těla a tím i oddálil vyřešení případu, jedná se o modus operandi. Pokud však pachatel svou oběť po činu znetvoří z důvodu sexuálního uspokojení a tato aktivita mu činí rozkoš, jedná se o signaturu, o motiv. Znetvoření není pouze způsobem, stává se samotným cílem, pro nějţ pachatel své bizarní kroky dělá. Signatura je mnohem spolehlivějším vodítkem k chování sériových pachatelů neţ jejich modus operandi, který se vyvíjí s tím, jak pachatel postupuje kupředu ve své zločinecké kariéře a učí se ze svých zkušeností. Jestliţe objeví lepší způsob únosu oběti, dopravy či naloţení s mrtvolou, pouţije ho. To, co ale nebude chtít měnit, je emocionální důvod, kvůli kterému především zločiny páchá. Vyšetřování sériových vraţd jako takové je velmi obtíţné. Konstatování, ţe jde o sérii, je totiţ aţ produktem vyšetřování, na začátku případu toto nemusí být vůbec patrné. Komplikace nastávají, jak řečeno, kdyţ pachatel mění způsob spáchání, mění typ oběti, dobu činu, vraţedné nástroje či způsob usmrcení. Úspěšné vyšetřování vraţd tak předpokládá důsledné shromáţdění základních údajů a faktů konkrétního případu a jejich důkladné a všestranné studium a vyhodnocení. Dále je třeba vytyčit reálně moţné vyšetřovací verze na podkladě výsledků studia a vyhodnocení základních údajů a faktů a určit důsledky, které musí nastat a existovat v případě, ţe vytyčené vyšetřovací verze jsou pravdivé. Konečně je to prověrka těchto důsledků novými získanými fakty a vytyčení dalších reálně moţných vyšetřovacích verzí.132 Během konzultací s osobami zabývajícími se násilnou kriminalitou i organizovaným zločinem v ČR jsem se dozvěděla, ţe – na rozdíl od USA – nevznikají u nás takové 131
INNES, B. Vědci proti zločinu : svět moderní forenzní vědy. Přeloţil Petr Tůma. Praha : Naše vojsko, 2010. s. 217-218. 132 NAHODIL, T. Vyšetřování sériových vražd [online]. 2008 [cit. 20-02-2011]. 48 s. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Eva Ţatecká. Dostupné z: . s. 12-22.
74
organizační problémy. Vyšetřovací týmy v různých částech republiky dokáţí velmi rychle vyhodnotit situaci, najít souvislosti mezi skutky a propojit vyšetřování, v nejlepším případě vytvoří přímo speciální vyšetřovací tým ad hoc. Sériové trestné činy bývají ovšem skutečně oříškem i pro zkušené kriminalisty, a to nejen v souvislosti s vyšetřováním, ale i dokazováním, neboť jsou mnohdy páchány příslušníky cizích národností, kteří ihned po činu opouští zemi a doslova se po nich „slehne zem“.
75
7 Sebevraždy a jejich posuzování Sebevraţdy mají mnoho společných objektivních znaků s vraţdami. Tohoto jevu pak vyuţívají jejich pachatelé k vytváření různých situací, které mají vzbudit zdání sebevraţdy. Jde např. o zardoušení a předstírání oběšení, udušení, utonutí apod. U nejasných případů je třeba vţdy zjistit, zda usmrcená osoba měla k sebevraţdě motiv. Velký význam má také odhalení stop nasvědčujících inscenování událostí, prokázání příčiny smrti a mechanismu jejího vzniku, stejně jako zjištění tzv. negativních okolností, např. neexistence motivu sebevraţdy. Pachatelé vraţd jednají zpravidla v silném duševním rozrušení a často zapomínají vytvořit takové stopy, které by při sebevraţdě musely existovat. Dopouštějí se také chyb, neboť mají nesprávné subjektivní představy o mechanismu usmrcení a neznají příznaky určitého smrtelného poranění (např. manipulují s mrtvolou, přičemţ lze později podle vitální reakce zjistit, zda bylo zranění způsobeno zaţiva či aţ po smrti). Pachatelé někdy inscenují i jiné průvodní znaky sebevraţd, jakým je např. dopis na rozloučenou.133 Jedna z nejdůleţitějších zásad u sebevraţd, ale i náhlých úmrtí je ta, ţe je třeba postupovat tak, jako by se jednalo o podezření z vraţdy, pokud vyšetřováním není prokázán opak, tedy ţe na smrti osoby nenese zavinění jiná osoba.134 Proto je tedy nanejvýš vhodné ve všech případech, kdy se provádí ohledání místa předpokládané sebevraţdy a je k dispozici zmíněný dopis na rozloučenou, vyţádat písmoznaleckou expertízu. V praxi tomu však bývá bohuţel právě naopak, jak jsem se informovala, ať uţ z důvodů časové vytíţenosti, personálních nedostatků či ekonomické náročnosti, a tato zásada se tedy často zcela opomíjí. Po oznámení sebevraţdy (nebo podezřelého úmrtí) musí být také provedeno ohledání místa činu, jehoţ cílem je především:
potvrdit či vyvrátit podezření ze zavinění druhé osoby,
potvrdit či vyvrátit domněnku svědčící o přítomnosti cizí osoby na místě činu,
objasnit negativní okolnosti – vysvětlit, proč na místě činu nejsou krevní stopy a kde došlo ve skutečnosti k usmrcení osoby (chybí-li např. na místě usmrcení zastřelením nebo pouţitím jiné zbraně (např. noţe) krevní stopy, je moţno vyslovit domněnku, ţe místo nálezu mrtvoly není místem usmrcení; zároveň je dáno důvodné podezření, ţe smrt byla způsobena násilím),
objasnit otázku, zda poloha mrtvoly odpovídá sebevraždě (nebo zda jde o polohu atypickou, do které se oběť bez cizí pomoci nemohla dostat),
133 134
STRAUS, J. et al. Kriminalistická metodika. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2008. s. 93-94. CHMELÍK, J. et al. Místo činu a znalecké dokazování. Plzeň : Aleš Čeněk, 2005. s. 57.
76
zjistit původ smrtícího nástroje a zda patřil oběti,
potvrdit či vyvrátit podezření z loupežné vraždy nebo jiného motivu podezření z vraždy a
nalézt dopis na rozloučenou a podrobit jej zkoumání pravosti a autentičnosti.
Zvlášť při sebevraţdách je potřebné provést i šetření a získat výpovědi svědků k úmyslu oběti spáchat sebevraţdu, důvody, které ji k tomu vedly, a informovat se, jaké kroky oběti k tomu směřovaly.135 U sebevraţdy v bytě se někdy najdou i sloţitější známky přípravy sebevraha na tento čin – místnost bývá např. zevnitř uzamčena. V jiných případech naopak sebevrah jedná zcela neočekávaně, rozhodne se náhle a jeho okolí čin nechápe. V místnosti můţe být zachován pořádek, u duševně nemocných tomu tak však nebývá. Pokud se sebevrah rozhodne uskutečnit skutek mimo obydlí, vyhledává spíše místa vzdálená a opuštěná. Předmět, jímţ osoba sebevraţdu spáchá, se nemusí najít snadno, někdy jej sebevrah stačí ještě zahodit či jinak ukrýt. Sebevraţda nemusí být uskutečněna jedním skutkem či nástrojem, výjimkami nejsou kombinované sebevraţdy, např. zastřelení ve vodě, řezné a bodné rány v souvislosti s poţitím léků či jedu, nebo s pádem z výše. U sebevraţedných otrav se v těle oběti můţe najít i mnohem vyšší dávka, neţ jaká by postačila k usmrcení. Jed bývá takový, jaký si sebevrah můţe opatřit (např. v zaměstnání). Proto např. vojáci či policisté volí raději a častěji střelnou zbraň. K vraţdám bývají uţity jedy, které mohou snáze uniknout pozornosti a nevzbudí podezření, působí v malém mnoţství a nemají nápadný vzhled, chuť či zápach. Časté je podání ústy nebo injekčně, někdy i politím či inhalačně. Sebevraţda pádem z výše je celkem častá, ovšem vyskytují se i případy takto spáchaných vraţd. Je třeba posoudit, zda některá zranění mohla vzniknout úderem pěstí, uchopením rukama, rdoušením, zda pachatel mohl osobu vyhodit tak daleko, zda shozením z výše nemělo být zastřeno usmrcení jiným způsobem atp. Při sebevraţdě obvykle nedopadá tělo přímo pod místo, odkud sebevrah vyskočil, ale tento vyskakuje spíše aktivně dopředu na větší vzdálenost.136 Se sebevraţdou pomocí řezného nástroje (např. noţe, ţiletky, skalpelu) se lze setkat často. Sebevrah si způsobuje rány vţdy na těch částech těla, na které dosáhne rukou, v níţ drţí nástroj. Tuto část těla zpravidla obnaţí, aby zvýšil účinek onoho nástroje. Lokalizace ran je 135
Metodický návod k postupu státních zástupců ve věcech trestných činů proti životu a zdraví [online]. Brno : Nejvyšší státní zastupitelství, vydáno 26. 3. 2007 [cit. 18-11-2010]. Dostupné z: . s. 223. 136 STREJC, P. Soudní lékařství pro právníky. Praha : C. H. Beck, 2000. s. 27-56.
77
závislá na tom, zda jde o osobu leváka, či praváka, nejčastěji se tyto rány nacházejí na vnitřní ploše zápěstí, v loketních jamkách, na krku a v zákolenních jamkách. V okolí řezných ran bývají často přítomny další povrchové „pokusné“ nářezy kůţe. Řezné rány se objevují ve větším počtu a jsou více méně rovnoběţné. V případě napadení jinou osobou se objevuje kombinace řezných ran s ranami bodnými. Vrah se snaţí napadnou taková místa na těle, kde je schopen způsobit co nejtěţší poranění. Rány často zasazuje přímo přes oděv. U bodných poranění bývá častější napadení jinou osobou. Pachatel útok směřuje zejména na hlavu, krk nebo hrudník, a to více ranami a přes oděv. Pro napadení jinou osobou svědčí přítomnost bodných ran v takových oblastech těla, kam si poškozený nemůţe dosáhnout vlastní rukou (šíje, záda). Dále je toto napadení zřejmé při přítomnosti bodných, řezných a bodno-řezných poranění na bříškách prstů, dlaních či končetinách, značících obranu poškozeného. Také sebevraţdy, při kterých si sebevrah způsobuje sečná poranění, jsou spíše vzácné, spíše u duševně nemocných. Při napadení jinou osobou takový útok směřuje nejčastěji na hlavu a krk. Sečné rány bývají velmi hluboké a rozsáhlé, neboť pachatel útočí značnou silou.137 Oběť má často sečné rány i na rukou a předloktích, coţ svědčí o její obraně. V případě poranění střelných se sebevraţda vyznačuje především vstřelem do sebevrahem dosaţitelných míst, kde jsou dle předpokladů oběti uloţeny důleţité orgány. Jde zejména o spánkovou krajinu, u praváků téměř vţdy pravou, dále dutinu ústní či krajinu pod bradou. Pokud míří sebevrah do srdeční krajiny, krom několika výjimek (spěch či psychická nemoc) si před střelbou rozhalí oblečení na hrudi. Při zevní prohlídce je někdy důleţité změření délky paţí, neboť vzdálenost střelby nemůţe tuto délku přesáhnout. Nález více střelných poranění přitom sebevraţdu automaticky nevylučuje. Zranění způsobené jinou osobou je zřejmé u střelby z větší vzdálenosti či u vícečetných střelných poranění, zvláště vedených z více směrů.138 Při udušení oběšením se nejčastěji jedná o sebevraţdu, můţe se však jednat i o úraz, vzácněji můţe fingovat vraţdu. Ve stadiu křečí mohou vzniknout na vyčnívajících částech těla oděrky, způsobení nárazy těla do okolních předmětů. Proto, pokud nejsou v blízkosti těla ţádné předměty, je zapotřebí vznik těchto oděrků řádně vysvětlit. Vraţda můţe být spáchána na osobě bezbranné nebo ve stavu výrazné zdravotní indispozice s následným bezvědomím či poruchou vědomí, případně se můţe jednat o usmrcení jiným způsobem a následné oběšení.
137 138
KOVÁČ, P. et al. Súdne lekárstvo pre právnikov. Bratislava : Iura Edition, 2005. s. 72-80. BERAN, M. et al. Forenzní traumatologie. Praha : Karolinum, 2009. s. 38-52.
78
Při tomto mechanismu smrti je tedy vţdy třeba provést pitvu.139 Strangulační rýha vzniká i při oběšení jiţ zemřelé (zpravidla násilně usmrcené osoby). Na rozdíl od předchozího stavu a způsobu vzniku má však bledou barvu, bez krevních podlitin a sedlin na okrajích. Pokud tělo visí (na trámu, stromě apod.), je nezbytné dokumentovat také stopy po sešinutí škrtidla, motouzu na trámu, větvi, stromu nebo jiném pevném předmětu, na kterém byla škrticí smyčka připevněna. Následkem hmotnosti těla zpravidla dochází k posunu nebo jinému pohybu škrtidla a zanechává sešinuté stopy. Sebevraţdě pak nasvědčují následující okolnosti:
strangulační rýha stoupá směrem k uzlu nebo ke smyčce (zpravidla probíhá vzestupně od přední části krku za uši a končí na zadní části hlavy nebo na šíji),
schází stopy zápasu a odporu oběti (např. poškození oděvu, škrábance, podlitiny na ostatních částech těla, jiná poranění, apod.) a
v blízkosti oběti se nachází předmět, na kterém sebevrah stál před oběšením (ţidle, stolička, stůl, apod.).140
Je-li krk oběti stisknut rukou či rukama pachatele, tlakem předloktí, pěstí, hranou ruky nebo i šlápnutím na krk, mluvíme o zardoušení. Při něm jde výlučně o vraţdu, přičemţ oběť se často brání, kouše pachatele do horních končetin, škrábe např. v obličeji, na krku, trhá mu vlasy apod. Protoţe pachatel nevydrţí obvykle stejnoměrné smáčknutí krku a oběť se často brání, smáčkne krk opakovaně, a proto bývá dušení přerušováno. Navíc pachatel musí někdy současně tlačit rukou na nos a ústa, aby omezil křik oběti. Proto se u více neţ poloviny obětí objeví také oděrky na kůţi obličeje, bývá poškozen hrtan, jazylka či zlomena část chrupavky. Uškrcení bývá naopak častěji spojeno s vraţdou, nezřídka kombinovanou se sexuálním násilím či se rdoušením. Sebevraţda můţe být spáchána mechanismem tzv. karotáţe, kdy je škrtidlo upevněno na krku pomocí dalšího předmětu.141 Pachatel pouţívá obvykle kratšího a silnějšího škrtidla, aby mohl s jeho volnými konci dobře manipulovat. Potřebuje totiţ škrtidlo rychle zatáhnout. V některých případech se na těle oběti dají nalézt i vedlejší poranění, např. krevní podlitiny, kdyţ pachatel na těle oběti klečí. Na rozdíl od oběšení probíhá strangulační rýha prakticky vodorovně, bývá obvykle uloţena poněkud níţe a po celém obvodu bývá stejně hluboká a uzavřená.142 139
KVAPILOVÁ, H., DOGOŠI, M. Soudní lékařství pro právníky a policisty. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. s. 127-129. 140 Metodický návod k postupu státních zástupců ve věcech trestných činů proti životu a zdraví [online]. Brno : Nejvyšší státní zastupitelství, vydáno 26. 3. 2007 [cit. 18-11-2010]. Dostupné z: . s. 224. 141 KVAPILOVÁ, H., DOGOŠI, M. Soudní lékařství pro právníky a policisty. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. s. 130-134. 142 HIRT, M. et al. Soudní lékařství. Učební text pro studium na PrF MU. Brno : Masarykova univerzita, 2008. s. 45-46.
79
8 Soudní lékařství a jeho význam 8. 1 Soudní lékařství – pojem, předmět činnosti Soudní lékařství hraje při vyšetřování trestného činu vraţdy nezastupitelnou roli. Toto odvětví mne při studiu na právnické fakultě velmi zaujalo pro svou nesmírnou zajímavost a „pestrost“ obsahu činnosti, dá-li se tak vyjádřit ne příliš příjemný předmět jeho zájmu (mám tím na mysli hlavně variabilitu a mnohdy i kurióznost případů, kterými se soudní lékaři musí dnes a denně zabývat), ale zejména pro svou maximální uţitečnost (nejen) pro orgány činné v trestním řízení. Bez pomoci soudních lékařů by mnoho trestných činů nebylo objasněno, natoţ vůbec odhaleno. Pro pochopení významu tohoto odvětví vřele doporučuji knihu Mrtví vypovídají od Hanse Pfeiffera, ve které se autor věnuje především zjišťování totoţnosti a rozlišování vraţd, sebevraţd a nehod, to vše na konkrétních a skutečných případech ze soudně lékařské praxe.143 Soudní lékařství představuje samostatný interdisciplinární vědní obor, zabývající se vzájemným vztahem mezi vědami lékařskými a právními. Jeho hlavním posláním je vyuţití teoretických i praktických poznatků různých lékařských oborů pro potřeby orgánů činných v trestním řízení, dále pro řízení občanskoprávní, administrativní (správní) úřady apod. Druhým, neméně důleţitým cílem tohoto odvětví je seznámit lékaře s právní problematikou a naopak právníkům přiblíţit problematiku medicínskou.144 Právní normu upravující oblast soudního lékařství představuje především jiţ zmíněná vyhláška o pohřebnictví, dále bych zmínila zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, upravující např. problematiku informační povinnosti či naopak mlčenlivosti zdravotnického pracovníka, práva pozůstalých seznamovat se se zdravotnickou dokumentací a výsledkem pitvy, problematiku lékařské odpovědnosti atd. Mezi hlavní činnosti soudního lékařství spadají rozbory příčin úmrtí na základě provedených pitev, které se provádějí v odděleních či ústavech soudního lékařství. Tyto rozbory, jak jsem jiţ uvedla nahoře, jsou důleţité nejen pro samo zdravotnictví, ale i pro justici,
neboť
napomáhají
kromě
prevence
zdravotnické
i
prevenci
negativních
protispolečenských jevů, kam řadíme např. dopravní nehody, pracovní úrazy, alkoholové či drogové závislosti, trestné činy proti ţivotu a zdraví atp. Náplní oboru je tedy oblast:
143
PFEIFFER, H. Mrtví vypovídají. Soudní lékařství ve službách pravdy. Přeloţil Václav Kajdoš. Praha : Orbis, 1971. 225 s. 144 HIRT, M. et al. Soudní lékařství. Učební text pro studium na PrF MU. Brno : Masarykova univerzita, 2008. s. 3.
80
vlastní zdravotnické rutinní činnosti (sem patří např. pitvy, histologická vyšetření, identifikace kosterních pozůstatků, vyšetřování krve, prohlídky ţivých osob při posuzování úrazů či konziliární (neboli poradní) činnost pro lékaře provádějícího prohlídku zemřelého při podezření, ţe k úmrtí došlo v souvislosti se spácháním trestného činu),
vědeckovýzkumné činnosti (prováděné ve fakultních zařízeních a zaměřené na problematiku zlepšení diagnostiky v oblasti thanatologie, forenzní toxikologie, sérologie a molekulární biologie) a
výuky za účelem pregraduální a postgraduální výchovy.
Co se týče námi zkoumaného vyšetřování vraţdy, patří mezi nezastupitelné úkony soudního lékařství prohlídka místa činu a zavraţděné osoby. Totéţ samozřejmě platí i u „pouhého“ podezření z vraţdy. Lékaři – znalci provádějí zevní prohlídku a posléze pitvu zavraţděného člověka, jejímţ úkolem je:
stanovení příčiny smrti,
určení všech poranění zjištěných na těle oběti,
stanovení mechanismu jejich vzniku,
zjištění, zda se jednalo o poranění způsobená zaživa (tedy vitální poranění) či po smrti (neboli post mortem),
stanovení příčinné souvislosti mezi zjištěným násilným poraněním a smrtí poškozené osoby,
popsání případných známek obrany na těle zemřelého a
určení doby smrti, eventuelní doby přežívání a schopnosti dalšího jednání po vzniku jednotlivých zranění.
Součástí pitvy je i odběr biologického materiálu za účelem laboratorního vyšetření, jako je vyšetření hladiny alkoholu v krvi, chemicko-toxikologické vyšetření či vyšetření skupinových vlastností krve oběti. Mezi nejčastěji uváděné příčiny smrti u zavraţděných osob pak patří poranění důleţitých orgánů při bodných, tupých a střelných zraněních, případně udušení.145
8. 2 Thanatologie, smrt Problematikou finality ţivota, tedy umíráním a smrtí, se zabývá nauka nesoucí výše jiţ zmíněný název thanatologie, jeţ je interdisciplinárním oborem, neboť se jí zabývají nejen 145
KVAPILOVÁ, H., DOGOŠI, M. Soudní lékařství pro právníky a policisty. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. s. 14-21, 35-36.
81
medicína, ale také filozofie, teologie, psychologie, sociologie a případně ještě další vědní disciplíny. Člověk je s velkou pravděpodobností jediným tvorem, jenţ ví, ţe musí zemřít, má mentalitu smrti, dovede o smrti uvaţovat. Bez konce, tedy beze smrti, by lidský ţivot ztratil svůj smysl. Přijmout fakt konečného lidského ţivota je projevem zralosti a ţivotní moudrosti, smrt je tak vnímána jako poslední a přirozená etapa ţivota, která k němu patří. V moderní době se však smrt dosti tabuizuje, příliš se o ní nemluví, neboť převládá jakýsi kult zdraví, úspěchu, postavení apod.146 Myslím, ţe existence této nauky a také lidí, kteří nejsou k umírajícím lhostejní a chtějí jim při jejich odchodu pomoci, ulehčit jejich utrpení spojené s umíráním a umoţnit jim důstojný a klidný konec, je nesmírně důleţitá a měla by být jako taková náleţitě hodnocena ze strany široké veřejnosti. Z hlediska soudně lékařského se thanatologie jako úsek soudního lékařství zabývá kromě procesu umírání a smrti (coţ je dle mého názoru spíše otázka filozofická, etická a psychologická) také rozvojem posmrtných změn v lidském organismu. Přirozené zákonité ukončení ţivota kaţdého jedince je důsledkem nezvratné zástavy všech ţivotních funkcí, ztráta jejich koordinace a trvalé přerušení veškeré látkové výměny v organismu.147 Okamţikem zániku koordinace jednotlivých funkcí organismu uţ není moţno ani případnou resuscitací a podáním léků zvrátit nástup smrti. Stanovení diagnózy smrti má velký medicínsko-právní i kriminalistický význam, proto se nyní k tomuto pojmu vyjádřím podrobněji. Podle doby trvání procesu umírání rozlišujeme dva typy umírání – pomalé a rychlé. Pomalé, neboli agonální umírání probíhá delší dobu. Začíná okamţikem nezvratného poškození některého ze ţivotně důleţitých orgánů, systémů a funkcí (jater, ledvin, srdce apod.) v organismu, jeţ vede k postupnému sniţování aţ zániku ţivotních projevů, provázených zástavou jednotlivých funkcí, aţ k úplnému nezvratnému vyhasnutí funkce mozku. Umírání rychlé, jak jiţ název napovídá, probíhá bez agonie a dochází k němu zpravidla pro náhlou anoxii (čili omezení vnitřního dýchání s úplným nedostatkem kyslíku) centrálního systému, podmíněnou primární zástavou funkce oběhového nebo dýchacího systému, primárním nezvratným poškozením mozku (při drtivém poranění hlavy apod.) či vzácně pro náhlé nezvratné poškození všech orgánů najednou (např. při otravách
146
JANKOVSKÝ, J. Etika pro pomáhající profese. Praha : Triton, 2003. s. 139-140. HIRT, M. et al. Soudní lékařství. Učební text pro studium na PrF MU. Brno : Masarykova univerzita, 2008. s. 4. 147
82
kyanovodíkem apod.).148 Tato náhlá smrt nastává nejčastěji působením mechanického či jiného násilí způsobující poranění okamţitě neslučitelné se ţivotem. Se zmiňovaným pojmem agonie při postupném umírání se typicky setkáme při úmrtí z chorobných příčin (zde se agonie vyskytuje vţdy). Agonií rozumíme tedy období postupného zániku ţivotních funkcí organismu ohraničené úplnými projevy ţivotních funkcí na jedné straně a okamţikem jejich definitivního zániku na straně druhé. Trvání agonie je individuální, od několika desítek vteřin aţ po několik dní. Jednotlivec v agonii můţe zpočátku komunikovat s okolím, můţe mít zachované vědomí a do určité míry i schopnost konat. Postupně se ale tyto schopnosti zhoršují, nastává dezorientace, adynamie (svalové ochabnutí), dýchání je namáhavější, puls nepravidelný, kůţe člověka od okrajových částí těla chladne, objevují se kapky studeného potu atd. Pokud agonie trvá delší dobu, objevuje se typický výraz zvaný „facies hippocratica“ nebo také Hippokratova tvář se zvýrazněným nosem a bradou, pootevřenýma vpadnutýma očima, pootevřenými ústy, nápadnou bledostí tváře a studeným potem na čele. O agonii se ve své práci zmiňuji především proto, ţe z forenzního hlediska je člověk v agonii stále ţivý, můţe se tedy stát obětí trestných činů proti ţivotu i zdraví, v našem případě vraţdy. Orgány činné v trestním řízení si ale musí při vyšetřování dát pozor, aby případně nepokládali za stopy trestného činu poranění, které si člověk v agonii vlivem poruchy orientace a vědomí způsobil sám. Takováto zranění, typicky rány a oděrky při křečích, někdy vyvolávají dojem napadnutí jinou osobou.149 Exitus letalis neboli smrt se dělí na:
klinickou,
biologickou a
zdánlivou.
Klinická smrt nastává okamţikem zástavy srdeční činnosti a dechu a většinou znamená zakončení těţkých změn v organismu při chorobě či poranění. Organismus je ještě ve stavu minimálního metabolismu, i kdyţ je tělo úplně ochablé a zevně je toto stadium nerozlišitelné od další etapy – smrti. Ke smrti centrálního nervového systému (dále jen „CNS“) tedy ještě nedošlo, je proto moţná resuscitace, tedy kříšení postiţené osoby a její navrácení do ţivota. Smrt biologická (nebo také smrt individua, smrt mozku) nastává nejpozději za 5 aţ 7 minut po smrti klinické, tedy po zástavě oběhu a dechu. Za tuto krátkou dobu dojde jiţ k nezvratnému poškození CNS, tedy ke stavu, jenţ je neslučitelný s dalším ţivotem. Některé 148 149
DOGOŠI, M. Soudní lékařství. Bratislava : Bratislavská vysoká škola práva, 2008. s. 11. KOVÁČ, P. et al. Súdne lekárstvo pre právnikov. Bratislava : Iura Edition, 2005. s. 40-41.
83
funkce však stále ještě izolovaně přeţívají, patří sem např. mechanická a elektrická dráţdivost svalstva (tyto řadíme mezi tzv. supravitální reakce), pohyblivost spermií a řasinek sliznice dýchacích cest. Poté, co skončí projevy izolovaného přeţívání jednotlivých orgánů a tkání, mluvíme jiţ o totální smrti. Třetím „typem smrti“ je vita latens minima neboli smrt zdánlivá. Jde o stav organismu, kdy se člověk podobá mrtvému, neboť je v hlubokém bezvědomí, avšak má zachovány základní ţivotní funkce. Zpravidla je zachován jen centrální oběh a dech je tak povrchní, ţe je neznatelný. Tento stav je velmi vzácný a lze jej pozorovat u některých případů celkového podchlazení, otrav uspávadly a narkotiky, úrazů elektrickým proudem, poranění mozku, tonutí apod. Proto je také ve vyhlášce o pohřebnictví stanoven časový interval, za který lze provést na zemřelém pitvu (2 hodiny) a kdy ho lze pohřbít (nejdříve za 48 hodin). Resuscitace totiţ můţe být v některých případech úspěšná, proto musí lékař i v nejasných případech poskytovat potřebnou pomoc, dokud neobjeví bezpečně známky smrti.150 Pro potřeby kriminalistiky je jistě také velmi důleţité správné rozlišení smrti na:
přirozenou a
násilnou.
Smrt přirozená je smrtí nenásilnou, z vnitřních – chorobných příčin. Dělíme ji dále na:
smrt náhlou (o které se zmíním dále),
neočekávanou (taková, která nastane po prodělané nemoci, často v období rekonvalescence, kdy se zdravotní stav neočekávaně zhorší natolik, ţe dojde k úmrtí; příčinou zde bývá neočekávaná komplikace, jiná přidruţená choroba nebo choroba vůbec nesouvisející s původním stavem) a
očekávanou (úmrtí v důsledku prognosticky nepříznivého závaţného onemocnění).
Smrt násilná je smrt podmíněná či spolupodmíněná vnějšími nepříznivými vlivy, které mohou vzniknout různými způsoby (poškození mechanickými prostředky, jedem, zamezením přístupu vzduchu, účinkem teploty, tlaku nebo elektrického proudu, včetně blesku a záření, hladem či nevhodným, nesprávným nebo neoprávněným léčením). Smrt násilná můţe, ale také nemusí být způsobena trestným činem. Při jejím vyšetřování musí být vţdy rozhodnuto,
150
KVAPILOVÁ, H., DOGOŠI, M. Soudní lékařství pro právníky a policisty. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. s. 72-74.
84
zda jde o nešťastnou náhodu, sebevraţdu či vraţdu. Toto rozhodnutí ovšem přísluší orgánům činným v trestním řízení, nikoli lékaři, který pouze poskytuje zdravotnické podklady.151 Náhlé úmrtí je takové, u kterého smrt nastává bez předchozích známek onemocnění v krátké době, dle WTO (Světové zdravotnické organizace) nejpozději do šesti hodin od počátku příznaků. Jde o smrt z příčin vnitřních, tedy v důsledku onemocnění, někdy se o ní ale mluví i jako o smrti přirozené. Pod pojmem náhlé úmrtí se ale někdy skrývá i smrt násilná, případně i vraţda, proto je třeba jejímu prošetření věnovat dostatek času, pozornosti i úsilí.152 Mnohdy vznikají podezření na násilnou smrt, jestliţe k úmrtí dojde v neobvyklém prostředí, na odlehlých místech nebo v těch případech, kdy v důsledku náhlé nevolnosti, ztráty vědomí, pádu nebo zhroucení těla dojde k poranění, při kterém vznikají většinou oděrky, menší rány a krevní výrony umístěné na vystupujících částech těla (např. na tváři, čele, kolenou či loktech). Poranění většího rozsahu, zejména na krku, ústech a genitálu, vyţadují ještě podrobnější a pečlivější vyšetření.153
8. 3 Soudně lékařská identifikace Identifikací rozumíme postup, při kterém se zjišťuje totoţnost určité osoby nebo věci. Z pohledu soudního lékařství připadá do úvahy identifikace ţivých osob nebo mrtvých těl, jejich částí nebo zbytků. Identifikace je aţ na ojedinělé výjimky doménou kriminalistiky, proto se k ní také povaţuji za nezbytné ve své práci vyjádřit podrobněji. Identifikace mrtvých patří mezi tradiční oblasti, ve kterých sehrávají hlavní úlohu odborníci z oblasti soudního lékařství, proto jsem tuto problematiku zařadila sem, do kapitoly týkající se role soudního lékařství při vyšetřování trestného činu vraţdy. Určení totoţnosti mrtvého člověka má nepochybný právní, kriminalistický, ale i etický význam. Z právního hlediska tímto rozumíme zejména přechod práv a povinností zemřelého na dědice, výplatu plnění z pojistek a mnohé další následky. Co se týče etického (a potaţmo lidského) hlediska, má identifikace význam především pro příbuzné zemřelého, protoţe se díky ní mohou dozvědět více o osudu svého blízkého a také se s ním rozloučit náleţitým pochováním jeho pozůstatků. Pro nás zcela jistě nejpodstatnější význam mají kriminalistické aspekty identifikace, kdy je díky nim moţno potvrdit nebo naopak vyloučit jako příčinu smrti trestný čin (především vraţdu), nebo objasnit osud nezvěstné osoby. Činnost soudních lékařů
151
HIRT, M. et al. Soudní lékařství. Učební text pro studium na PrF MU. Brno : Masarykova univerzita, 2008. s. 4-5. 152 STREJC, P. Soudní lékařství pro právníky. Praha : C. H. Beck, 2000. s. 83-84. 153 DOGOŠI, M. Soudní lékařství. Bratislava : Bratislavská vysoká škola práva, 2008. s. 40.
85
při identifikaci je zcela jistě nenahraditelná a má nesmírný význam, přesto patří určení totoţnosti do kompetence policie. Při identifikaci je třeba získat o předmětné osobě co nejvíce relevantních údajů, při jejichţ získávání se uplatňují metody kriminalisticko technické (např. identifikace podle vnějších znaků, daktyloskopie), kriminalisticko taktické (např. výslech, rekognice) a soudně lékařské (nejčastěji se vyuţívají prohlídka a pitva mrtvoly, forenzní antropologie, forenzní stomatologie, forenzní hematologie a forenzní analýza DNA). Tyto metody je samozřejmě vhodné kombinovat, aby se ve výsledku došlo k jednoznačnému určení identity. Následují dva moţné postupy, při kterých se uplatňují získané údaje – komparace a rekonstrukce. Při komparaci se porovnávají údaje, které se podařilo o mrtvém těle získat s údaji, které jsou k dispozici o osobě (či více osobách) potenciálně připadající do úvahy ke ztotoţnění. Oproti tomu při rekonstrukci identity se ze získaných údajů vytváří obraz jedince. Výsledek tohoto obrazu tvoří buď identitu potvrzenou (převaţující shoda, nepatrné rozdíly), identitu vyloučenou (převaţující neshoda, podstatné rozdíly ve zkoumaných znacích), identitu s pravděpodobností (kdy není moţno vyslovit jednoznačný závěr o totoţnosti), nebo nejde na základě porovnávaných znaků identitu zjistit vůbec. Z hlediska spolehlivosti pak dělíme identifikační metody na:
nespolehlivé, při kterých existuje moţnost určení nesprávné identity (např. u poznávání příbuznými, identifikace na základě šatstva, dokladů či šperků) a
spolehlivé, které tuto moţnost vylučují (např. daktyloskopie, analýza DNA).
Při identifikaci je třeba samozřejmě postupovat systematicky. U „čerstvých“ mrtvol nevzniká problém rozlišit, zda jde lidské či zvířecí pozůstatky, na rozdíl od situace, kdy je mrtvola jiţ v pokročilém stadiu rozkladu. Poznat, zda se jedná o lidské či zvířecí kosti, lze např. pomocí srovnávací osteologie. Laikové, ač to můţe znít téměř komicky, mají mnohdy i potíţe rozeznat např. kosti horní končetiny medvěda od kostí lidských, na coţ nás upozorňovali soudní lékaři při výuce předmětu Soudní lékařství pro právníky. V případě lidských pozůstatků je v prvé řadě třeba určit, zda jde o pozůstatky jednoho člověka či více osob a také, zda jsou tyto kompletně zachované, anebo část chybí.154 Dalším důleţitým úkolem lékaře je zjistit biologické znaky, kterými se zemřelý liší od ostatních lidí a jsou pro něj příznačné. Stanovuje se pohlaví, délka (či výška) těla, stáří, rasa či národnost, stav výţivy, barva vlasů, očí, někdy i známky svědčící o neboţtíkově profesi (např. podle určitého druhu prachu na kůţi či ve vlasech). Velmi důleţitý je nález zvláštních znamení a změn, vrozených
154
KOVÁČ, P. et al. Súdne lekárstvo pre právnikov. Bratislava : Iura Edition, 2005. s. 259-260.
86
či získaných během ţivota (např. pihy, bradavice, tetování, jizvy). Pozornost je věnována i šatstvu a předmětům, které má zemřelý na sobě a při sobě, dále krevní skupině, otiskům prstů a DNA profilu. Mezi důleţité identifikační markanty se řadí i stav chrupu, zejména mrtvé zuby, zubní kazy, anomální počet zubů či jejich postavení, a RTG těla. Pro omezení okruhu v úvahu přicházejících totoţností je třeba určit i přibliţnou dobu smrti. Všechny zjištěné nálezy je třeba zaznamenat a zadokumentovat, zejména pak fotodokumentací.155
155
DOGOŠI, M. Soudní lékařství. Bratislava : Bratislavská vysoká škola práva, 2008. s. 36-38.
87
9 Závěr Po dokončení práce si troufám říci, ţe jsem cíl, který jsem si stanovila v jejím úvodu, bez podstatnějších vad či pochybení splnila. Myslím, ţe se mi relativně komplexně a přehledně podařilo znázornit celý proces, který probíhá při vyšetřování trestného činu vraţdy, a také důleţité historické, kriminologické, právní i soudně lékařské aspekty tohoto zločinu a osob na něm určitým způsobem zúčastněných. Jsem si vědoma, ţe je tato problematika ve svém souhrnu mnohem obsáhlejší, a proto by se této práci dala vytýkat např. absence aspektů psychologických či sociálních. Práce je však primárně zaměřena na metodiku vyšetřování, tedy na oblast kriminalistiky, jak ostatně plyne jiţ z jejího názvu. Proto, i kdyţ mne např. oblast kriminologie, psychologie a ostatně také trestního práva velmi zajímá a studium různých zdrojů mne zaujalo, nemohu neţ odkázat na jiné publikace či zdroje, zabývající se trestným činem vraţdy či násilnou kriminalitou v tomto směru podrobněji. Přínos této práce nacházím i u své osoby, neboť jsem během studia podkladů, rozhovorů s odborníky a samotného písemného projevu podstatně rozšířila své znalosti a získala nové a zajímavé zkušenosti. Kdyby má práce přinesla uţitek byť jen jediné další osobě, mající zájem dozvědět se více o metodice vyšetřování trestného činu vraţdy, bude mít její zpracování nejen větší smysl, ale také přinese nesmírnou radost mně samotné. Došla jsem k závěru, ţe metodika vyšetřování tak závaţného činu, jakým vraţda nepochybně je, má svá rizika a úskalí, coţ asi nebude nic výjimečného ani u ostatních metodik. Na tomto místě bych se ráda vyjádřila k některým otázkám, které jsou dle mého názoru problematické a které jsem nezahrnula výše do samotného textu práce. Pokusím se případně i navrhnout novou legislativní úpravu či efektivnější realizaci některých úkonů. Jsem si vědoma, ţe argumenty, které zde uvedu, je potřeba rozvést více a vysvětlit podrobněji, kvůli rozsahovému omezení však předestřu jen ty nejdůleţitější. V souvislosti s výkonem mé praxe a také během konzultací s odborníky jsem se dozvěděla, ţe ač by tomu tak být nemělo (neboť i jiné trestné činy mohou mít stejně, ba i více závaţný charakter jako vraţda), úkony za účelem získání důkazů při vyšetřování vraţd podléhají mnohem přísnějšímu reţimu co se týče zákonných poţadavků, zejména na dokonalý soulad s postupem dle TŘ, jak jsem ostatně jiţ nastínila nahoře ve své práci. Dle mého názoru je však v dnešní době příliš nadhodnocována ochrana lidských práv, pouţila bych dokonce termín „za kaţdou cenu“, i kdyţ od zdravého selského rozumu je jejich aplikace mnohdy na hony vzdálená. Příkladem by mohl být např. právě postup při ohledání či při jiných neodkladných a neopakovatelných úkonech, u nichţ, podrţíme-li se striktně zákonné úpravy,
88
lze provádět pouze takové úkony, k nimţ je daný orgán výslovně legitimován. Určitý problém shledávám např. v souvislosti s § 83c TŘ a zejména jeho odstavcem třetím, zakazující jakékoli jiné neţ v předešlých odstavcích uvedené úkony. Máme-li se opět podrţet základních zásad trestního řízení, pak je přeci důleţité, aby trestné činy byly náleţitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Pokud ale orgán činný v trestním řízení vstoupí např. do obydlí proto, aby zadrţel pachatele prchajícího z místa činu, avšak nebude moci vykonat jiné úkony, pak je pro mne velkou neznámou, proč nemůţe v souvislosti s tímto úkonem i zajistit potřebné stopy a důkazy, nacházející se v tomto prostoru. Neţ si tento orgán zajistí příkaz k prohlídce, mohou být tyto důkazy a stopy dávno znehodnoceny, zničeny či ukryty, ať jiţ záměrně, či přirozenou cestou. Pokud by fungoval důsledný dohled ze strany státních zástupců a soudců, kteří by např. bezprostředně po tomto úkonu mohli prověřit jeho zákonné provedení, či by případně mohli být přímo na něm účastni, bylo-li by to moţné, pak by se dle mého názoru značně zmenšil okruh případů, kdy přes jasnost a zřejmost věci bylo nutno konstatovat nezákonnost těchto úkonů a na pachatele se hledělo ad absurdum jako na osobu „poškozenou“. Samozřejmě, státní zástupci jsou čas od času přítomni takovýmto úkonům, slyšela jsem však, ţe tomu tak bývá spíše např. u dopravních nehod, neţ u podezřelých úmrtí, jakými bývají např. sebevraţdy. Tuto praxi bych důsledně navrhovala změnit. Při zpracovávání práce jsem bohuţel také zjistila, ţe praktickým problémem při vyšetřování je dokonce samotná spolupráce mezi orgány činnými v trestním řízení, ať jiţ státními zástupci a policií, nebo policií a soudy. Tito by spolu měli co nejlépe spolupracovat, aby byl náleţitě naplněn účel trestního řízení, avšak mnohdy jejich „spolupráce“ spíše připomíná souboj.156 Plně se ztotoţňuji s názorem Zdeňka Krejčího (jedním z autorů publikace Trestní právo v aplikační praxi157, který se zde věnoval kapitole týkající se ohledání), ţe je potřeba lépe legislativně upravit práva a povinnosti v mé práci zmíněných nezúčastněných osob v průběhu trestního řízení, zejména při ohledání. Důkazy, které mohou policejní orgány provádějící vyšetřování během ohledání získat, by pak byly jen těţko napadnutelné a nemusela by se tak řešit diskutovaná problematika „plodů z otráveného stromu“, neboli důkazů získaných nezákonnými prostředky. Vyřešil by se tím i problém s ne příliš častou účastí zmíněných státních zástupců či soudců v průběhu úkonů.
156
Blíţe se k této problematice a také k jiţ zmíněné nedůvěře veřejnosti v policii vyjadřuje např. Jan Stach v STACH, J. Metodika vyšetřování vraţd. Kriminalistický sborník – Speciál. 2006, č. 2, s. 1-19. 157 FRYŠTÁK, M. et al. Trestní právo v aplikační praxi : multimediální učební text. 2. vyd. Brno : Masarykova Univerzita, 2010. 98 s.
89
Jsem toho názoru, ţe jiţ z účelu trestního řízení uvedeného v § 1 TŘ vyplývá povinnost orgánů činných v trestním řízení postupovat tak, aby trestné činy byly náleţitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Nemyslím si, ţe drobné opomenutí či nedostatek ve formě např. nedostatečného odůvodnění neodkladnosti úkonu by mělo mít za následek absolutní neplatnost a nezákonnost všech z něj plynoucích důkazů, mnohdy jediných, které orgány činné v trestním řízení mají. Dle mého názoru je toto proti základnímu smyslu trestního řízení, v rozporu s principy a hodnotami demokratické společnosti i s obecnými principy morálními. Dobrá víra občanů ve spravedlivé potrestání pachatele, obzvlášť u tak závaţného zločinu, jakým je vraţda, by měla mít vţdy vyšší hodnotu, neţ zájmy pachatele (např. jeho právo na domovní svobodu), který je na základě těchto důkazů (např. analýzy DNA z krevních stop na místě činu) mnohdy prokazatelně usvědčen. V této souvislosti bych také navrhla de lege ferenda výslovnou úpravu řešící právě takovéto rozpory mezi základními hodnotami a zájmy občanů, např. v tom smyslu, ţe „pokud nezákonnost důkazního prostředku vyplývá z (úmyslného či nedbalostního) pochybení ze strany orgánu činného v trestním řízení, které bylo způsobeno zejména kritickým nedostatkem času (neboli neodkladností takového úkonu) nebo nemožností či odmítnutím spolupráce s podezřelou osobou či jinou osobou, do jejíhož práva je zasahováno (např. pokud tato nedá souhlas k ohledání v jejím bytovém prostoru), pak lze takovou nezákonnost následně odstranit (resp. zlegalizovat) souhlasným vyjádřením soudce či dozorujícího státního zástupce v průběhu trestního řízení“. Tato úprava by se ovšem nejspíše vztahovala jen na taxativně vymezený okruh nejzávaţnějších trestných činů, neboť ne u všech trestných činů lze jejich náleţité prošetření nadřazovat jiným oprávněným zájmům a dobré víře občanů, včetně všeobecné zásady zákonnosti a spravedlivého procesu. Vţdy je třeba pamatovat i na povinnost orgánů činných v trestním řízení postupovat přiměřeně a zdrţenlivě, otázkou však je, kde jiţ končí hranice této přiměřenosti? Co se týče mnou jiţ kritizované zásady jakékoli formy obhajoby obviněného a s tím spojené moţnosti nevypovídat, chtěla bych ještě dodat, ţe v případné legislativní změně by tato oblast mohla být upravena tak, ţe mlčení obviněného by mělo jít k jeho tíţi. Vím, ţe tyto mé úvahy jsou zcela v rozporu s dosavadní judikaturou, se kterou jsem se snaţila seznámit, avšak také znám některé odborníky z praxe, kteří s tímto rovněţ nesouhlasí. Nemám přitom na mysli jenom vraţdy, ale i ostatní závaţné trestné činy. Pokud je např. situace akutní proto, ţe je nezvěstná osoba poškozeného, avšak existuje silné a – byť i nepřímými – důkazy podloţené podezření, ţe ji unesla osoba obviněného, ukrývá ji na neznámém místě a oběti hrozí váţná újma, pak shledávám zcela nedokonalou a „nespravedlivou“ právní úpravu, která 90
chrání toliko osobu obviněného a umoţňuje mu mlčet a nevypovídat. Mám však obavy, ţe mnou navrhované změny by se neměly šanci v nynější Evropě prosadit, neboť tato se ubírá opačným směrem – k stále větší a důslednější ochraně lidských práv a svobod, mnohdy vedoucí aţ k absurdnu. Problematika medicínského práva, zmíněná v podkapitole týkající se znaleckých expertíz, je také nepochybně velmi zajímavá, avšak v této práci pro bliţší nahlédnutí do ní nezbývá prostor. Proto se jiţ omezím jenom na konstatování myšlenky, ţe by na právnických fakultách a případně policejních školách měla dle mého názoru probíhat i povinná a dostatečně odborná výuka vyšetřování trestných činů ve vztahu ke zdravotnictví. Totéţ by mělo být předmětem pravidelných školení pracovníků orgánů vyšetřování setkávající se s touto problematikou častěji. Jistě by to velmi prospělo objektivnějšímu a správnému (či „spravedlivějšímu“?) řešení mnohdy velmi komplikovaných situací. Nejednou se stalo, ţe byl případ odloţen či jinak ukončeno jeho vyšetřování, neboť dle orgánu činného v trestním řízení byl postup zdravotního personálu lege artis, skutečnost však byla zcela jiná. Pro úplnost povaţuji za nezbytné dodat, ţe jsem zcela záměrně ve své práci opomenula problematiku kriminalistické identifikace ve smyslu bliţšího náhledu na daktyloskopii, portrétní identifikaci, odorologii, fonoskopii, identifikaci osob podle ručního písma apod. I přesto, ţe mě tyto oblasti také velmi zajímají a ráda bych se o nich dozvěděla více, neshledala jsem nutným je tu popisovat kvůli poněkud jinému zaměření práce. Totéţ by se dalo říci např. o problematice psychologie výslechu, nedovoleného přerušení těhotenství ţeny (coţ lze ostatně také povaţovat za jistý „druh“ vraţdy), bliţšího náhledu na euthanasii apod.
91
Résumé Pour mon mémoire de diplôme intitulé La méthodologie de l´enquête du crime de meurtre, j´ai choisi le thème au centre des études du département de droit pénal. En effet, depuis longtemps, j´ai l´intérêt pour la problématique de l´enquête des crimes, notamment de ceux au caractère violent. La santé et surtout la vie, éléments fondamentaux de la personnalité, présentent les plus hautes valeurs de l´être humain. C´est pourquoi toutes atteintes extérieures à ces dernières sont réglées par la loi. La protection de la vie étant prioritaire dans la société démocratique, elle est alors traitée par l´ordre juridique tchèque au niveau des lois aussi bien qu´au niveau de l´ordre constitutionnel. Néanmoins, ce mémoire ne vise que le crime de meurtre en vertu de l´article 140 du nouveau code pénal et la méthodologie de son enquête comprenant, entre autres, les actes de procédure au terme du code de procédure pénale. L´objectif de mes recherches était d´étudier de nombreux ouvrages et textes spécialisés, de chercher des informations dans les sources diverses pour pouvoir les analyser, classer et enfin incorporer dans un texte qui servirait à une orientation plus claire dans le domaine choisi. Ceci m´a permis aussi, à titre personnel, d´élargir et d´approfondir mes connaissances, notamment celles du domaine du droit pénal judiciaire. La méthodologie de l´enquête du crime de meurtre n´est pas à proprement parler un sujet purement juridique. Elle fait partie, presque à tous les niveaux, du domaine proche du droit pénale : la criminalistique. En étudiant ce sujet, j´ai eu l´intention de le traiter de manière plus large, comme le démontre la structure de différents chapitres du mémoire. Pour plus de clarté et pour donner un caractère systématique aux résultats de recherche, j´ai divisé mon mémoire en sept parties reliées entre elles et faisant un ensemble plus au moins complexe de la problématique étudiée. Le premier chapitre présente un bref historique de l´évolution du droit relatif à ce type de crime. Sans cette description le travail s´avérerait incomplet. Il me semble utile de procéder à une analyse historique pour mieux comprendre cette évolution, notamment dans le contexte des pays tchèques, et son impact sur la conception de plusieurs instituts pénaux contemporains. Le second chapitre esquisse la notion juridique du meurtre, plus particulièrement les plus importantes questions juridiques relatives à ce crime grave. Est spécifié le classement du meurtre par rapport aux autres crimes définis dans l´ordre juridique tchèque. Sont présentées
92
également la comparaison de la matérialité de fait de l´infraction à la loi des crimes analogues et, enfin, quelques questions relevantes retenues par la jurisprudence. Le troisième chapitre traite des aspects criminologiques d´un meurtre, les différentes classifications possibles et également le personnage de l´auteur du crime et celui de sa victime du point de vue de la criminologie et de la criminalistique, sciences proches du droit pénal. Même si je voulais bien développer un peu plus ce chapitre et présenter des informations détaillées résultant de différentes recherches et études statistiques, je ne m´en tiendrai qu´aux faits les plus importants car je désire orienter mon travail principalement sur l´autre domaine. Le quatrième chapitre met au fait de la science criminalistique et des renseignements généraux relatifs à la méthodologie de l´enquête de différents types des crimes. Suit alors le cinquième chapitre, partie principale de mon mémoire, dans lequel j´essaie de circonstancier, analyser et aussi annoter les différents aspects criminalistiques et juridiques de la méthodologie de l´enquête du meurtre. Ceci n´étant pas une tâche facile pour une étudiante qui a peu d´expérience professionnelle, je fais tout de même attention de n´oublier aucun aspect important pour que mon travail puisse être plus au moins complexe. Dans le sixième chapitre je vise la problématique des suicides. Mon stage et mes études universitaires m´ont montré que ce sujet pouvait appartenir parfois à la soi-disant « la zone grise ». Il s´avère alors très important, non seulement pour les autorités actives dans la procédure pénale, de savoir les différencier, sans doute aucun, d´autres meurtres. Le dernier chapitre souligne l´importance de la branche inséparablement reliée à la méthodologie de l´enquête de meurtre : la médecine légale. Il me paraît nécessaire d´approcher la notion de la mort et de résumer les principes d´identification de la médecine légale. Pour mieux illustrer quelques aspects importants de recherches, les annexes comprenant les graphiques statistiques font partie intégrale du mémoire.
93
Seznam použitých pramenů Knižní literatura: BERAN, M. et al. Forenzní traumatologie. Praha : Karolinum, 2009. 167 s. BOURGOIN, S. Bestiální vrazi. Přeloţil Jiří Ţák. Plzeň : NAVA, 1994. 223 s. CÍLEK, R. Oprátka za osm mrtvých : Případ Olgy Hepnarové – dívky, která zabíjela, protože neuměla žít. Praha : C. H. Beck, 2001. 210 s. ČÍRTKOVÁ, L. Moderní psychologie pro právníky. Praha : Grada Publishing, 2008. 160 s. DOGOŠI, M. Soudní lékařství. Bratislava : Bratislavská vysoká škola práva, 2008. 208 s. FENYK, J., FENYKOVÁ, P., HAVLÍK, T. et al. Rozhodnutí a stanoviska k trestnímu řádu 1918 – 1996. Praha : C. H. Beck, 1997. 804 s. FENYK, J., HÁJEK, R., STŘÍŢ, I. et al. Trestní zákoník a trestní řád. Průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou. 1. díl – Trestní zákoník. Praha : Linde, 2010. 1317 s. FRYŠTÁK, M. et al. Trestní právo hmotné : Zvláštní část. 2. vyd. Ostrava : Key Publishing, 2009. 157 s. FRYŠTÁK, M. et al. Trestní právo procesní. 2. vyd. Ostrava : Key Publishing, 2009. 265 s. FRYŠTÁK, M. et al. Trestní právo v aplikační praxi : multimediální učební text. 2. vyd. Brno : Masarykova Univerzita, 2010. 98 s. GILLERNOVÁ, I., BOUKALOVÁ, H. et al. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Praha : Karolinum, 2006. 280 s. GŘIVNA, T. Trestní právo hmotné. Judikatura k obecné a zvláštní části. Praha : Wolters Kluwer, 2010. 312 s. HIRT, M. et al. Soudní lékařství. Učební text pro studium na PrF MU. Brno : Masarykova univerzita, 2008. 82 s. HRIB, N. Kriminalistika a zdravotnictví. Plzeň : Aleš Čeněk, 2010. 324 s. CHMELÍK, J. Ohledání místa činu. 2. přepracované vydání. Praha : Policie České republiky – Úřad vyšetřování pro Českou republiku, Ministerstvo vnitra, odbor personální práce a vzdělávání, 1999. 88 s. CHMELÍK, J. et al. Místo činu a znalecké dokazování. Plzeň : Aleš Čeněk, 2005. 303 s. INNES, B. Vědci proti zločinu : svět moderní forenzní vědy. Přeloţil Petr Tůma. Praha : Naše vojsko, 2010. 256 s.
94
JANKOVSKÝ, J. Etika pro pomáhající profese. Praha : Triton, 2003. 223 s. KAISER, G. Kriminologie : Úvod do základů. Přeloţila Helena Válková et al. Praha : C. H. Beck, 1994. 268 s. KONRÁD, Z. et al. Metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů. Praha : Policejní akademie České republiky, 1995. 212 s. KOVÁČ, P. et al. Súdne lekárstvo pre právnikov. Bratislava : Iura Edition, 2005. 332 s. KRATOCHVÍL, V. et al. Kurs trestního práva : Trestní právo hmotné. Obecná část. Praha : C. H. Beck, 2009. 834 s. KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H. et al. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha : C. H. Beck, 2005. 568 s. KUCHTA, J. et al. Kurs trestního práva : Trestní právo hmotné. Zvláštní část. Praha : C. H. Beck, 2009. 656 s. KVAPILOVÁ, H., DOGOŠI, M. Soudní lékařství pro právníky a policisty. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. 243 s. MUSIL, J. Úvod do kriminalistiky. 2. vyd. Praha : Policejní akademie České republiky, 1998. 129 s. MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. 606 s. NOVOTNÝ, O., ZAPLETAL, J. et al. Kriminologie. 3. vyd. Praha : ASPI – Wolters Kluwer, 2008. 528 s. NOVOTNÝ, F. et al. Trestní zákoník 2010 : stav k 1. 4. 2010 : komentář, judikatura, důvodová zpráva. Praha : Eurounion, 2010. 838 s. PFEIFFER, H. Mrtví vypovídají. Soudní lékařství ve službách pravdy. Přeloţil Václav Kajdoš. Praha : Orbis, 1971. 225 s. PORADA, V. et al. Kriminalistická metodika vyšetřování. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. 231 s. RAUSCHER, R. Usmrcení člověka v českém právu zemském. Bratislava : Právnická fakulta University Komenského v Bratislavě, 1927. 95 s. RYBÁŘ, M. et al. Kriminalistika. Metodika vyšetřování vybraných druhů trestných činů. Plzeň : NAVA, 2008. 145 s. STRAUS, J. et al. Úvod do kriminalistiky. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004. 175 s. STRAUS, J. et al. Kriminalistická metodika. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2008. 315 s. STREJC, P. Soudní lékařství pro právníky. Praha : C. H. Beck, 2000. 116 s.
95
VLČEK, E. Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu. 3. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2006. 68 s.
Časopisecké články: JEDLIČKA, M., KURDIOVSKÝ, Z. Vraţda bez motivu. Kriminalistický sborník. 1994, roč. 38, č. 6, s. 234-240. KRAUS, P. Případ Václava Mrázka (rozbor série sexuálních vraţd). Kriminalistický sborník. 1994, roč. 38, č. 9, s. 363-413. MALÝ, K., BOROVIČKA, A., STREJC, P. et al. Objasnění dvojnásobné vraţdy. Kriminalistický sborník. 1991, roč. 35, č. 3, s. 100-107. MALÝ, K. Orlík. Kriminalistický sborník. 1998, roč. 42, č. 4, s. 2-13. MATOUŠEK, V. Psychologie výslechu osoby podezřelé z vraţdy. Kriminalistický sborník – Speciál. 2006, č. 1, s. 1-11. STACH, J. Metodika vyšetřování vraţd. Kriminalistický sborník – Speciál. 2006, č. 2, s. 1-19. ŠULC, V. Trest: Doţivotí. Lesní vrah. Kriminalistický sborník. 2006, roč. 50, č. 4, s. 58-59. ZACHAR, A. Historický vývoj trestnoprávnej úpravy vráţd od prvopočiatkov po prijatie zákona č. 140/1961 Zb. Trestní právo. 2006, roč. 11, č. 12, s. 22-25. ISSN 1211-2860. ZACHAR, A. Historický vývoj trestnoprávnej úpravy vráţd od prvopočiatkov po prijatie zákona č. 140/1961 Zb. Trestní právo. 2007, roč. 12, č. 1, s. 19-25. ISSN 1211-2860.
Elektronické prameny: ČERVENKA, M. Práva městská Království českého. Valka.cz [online]. Vydáno 9. 6. 2007 [cit. 03-12-2010]. Dostupné z: . ISSN 1803-4306. KOSTELNÍKOVÁ, S. Metodika vyšetřování trestných činů vraždy spáchaných střelnými zbraněmi [online]. 2009 [cit. 05-02-2011]. 101 s. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Karel Meixner. Dostupné z: . Metodický návod k postupu státních zástupců ve věcech trestných činů proti životu a zdraví [online]. Brno : Nejvyšší státní zastupitelství, vydáno 26. 3. 2007 [cit. 18-11-2010]. Dostupné z: . Ministerstvo vnitra a Policejní prezidium ČR : Archiv červen 2008 – statistiky [online]. Vydáno 29. 1. 2008 [cit. 13-03-2011]. Dostupné z: .
96
NAHODIL, T. Vyšetřování sériových vražd [online]. 2008 [cit. 20-02-2011]. 48 s. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Eva Ţatecká. Dostupné z: . Policie České republiky : Statistiky [online]. [cit. 13-03-2011]. Dostupné z: . SKŘEJPEK, M. Římskoprávní zásady v díle P. K. Koldína. Časopis Všehrd [online]. Vydáno 19. 10. 2010 [cit. 03-12-2010]. Dostupné z: . ISSN 1801-3678.
Použité právní předpisy: Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČSR č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a o pohřebnictví, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Použitá soudní judikatura: Nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/03. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 1935, sp. zn. Zm IV 258/35. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 4 Tz 54/2002. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1978, sp. zn. 1 Tzf 4/78. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1991, sp. zn. 7 To 63/91. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1988, sp. zn. 1 To 34/88. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 1996, sp. zn. 8 To 25/96. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 1994, sp. zn. 7 To 59/94.
97
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 1995, sp. zn. 7 To 289/94. Zhodnocení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 1965, sp. zn. Pls 7/65. Zpráva Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76.
98
Přílohy 20000 18000 16000 14000 12000 10000
Násilné činy celkem
8000
Objasněnost
6000 4000 2000 0 2007
2008
2009
2010
2011 (do 31.1.)
Graf 1 – Statistika četnosti a objasněnosti násilných činů v letech 2007 – 2011158
250
200
150 Vraždy celkem 100
Objasněnost
50
0 2007
2008
2009
2010
2011 (do 31.1.)
Graf 2 – Statistika četnosti a objasněnosti trestného činu vraţdy v letech 2007 – 2011159
158
Ministerstvo vnitra a Policejní prezidium ČR : Archiv červen 2008 – statistiky [online]. Vydáno 29. 1. 2008 [cit. 13-03-2011]. Dostupné z: . Policie České republiky : Statistiky [online]. [cit. 13-03-2011]. Dostupné z: . 159 Ministerstvo vnitra a Policejní prezidium ČR : Archiv červen 2008 – statistiky [online]. Vydáno 29. 1. 2008 [cit. 13-03-2011]. Dostupné z: . Policie České republiky : Statistiky [online]. [cit. 13-03-2011]. Dostupné z: .
99
9,7% 30,6%
1,5% Loupežné Sexuální Motivované osobními vztahy Na objednávku Vraždy novorozence matkou Ostatní
0,0% 3,1%
55,1%
Graf 3 – Struktura trestných činů vraţdy za rok 2007160
10,4%
3,5%
39,1%
Loupežné Sexuální Motivované osobními vztahy Na objednávku Vraždy novorozence matkou Ostatní
0,0% 0,5%
46,5%
Graf 4 – Struktura trestných činů vraţdy za rok 2008161
160
Ministerstvo vnitra a Policejní prezidium ČR : Archiv červen 2008 – statistiky [online]. Vydáno 29. 1. 2008 [cit. 13-03-2011]. Dostupné z: . 161 Policie České republiky : Statistiky [online]. [cit. 13-03-2011]. Dostupné z: .
100
12,7%
1,1% Loupežné
35,4%
Sexuální Motivované osobními vztahy Na objednávku Vraždy novorozence matkou Ostatní
0,6% 2,2%
48,1%
Graf 5 – Struktura trestných činů vraţdy za rok 2009162
11,6% 28,3%
0,6% Loupežné Sexuální Motivované osobními vztahy Na objednávku
0,6%
Vraždy novorozence matkou
1,2%
Ostatní
57,8%
Graf 6 – Struktura trestných činů vraţdy za rok 2010163
162
Policie České republiky : Statistiky [online]. [cit. 13-03-2011]. Dostupné z: . 163 Policie České republiky : Statistiky [online]. [cit. 13-03-2011]. Dostupné z: .
101
