METODIKA TVORBY. Krajských plánů vyrovnávání příležitostí pro občany se zdravotním postižením

METODIKA TVORBY Krajských plánů vyrovnávání příležitostí pro občany se zdravotním postižením

© Výzkumné centrum integrace zdravotně postižených, Olomouc, 2002,

Metodika tvorby Krajských plánů vyrovnávání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením

Obsah: 1.

Úvod

3

2. 2.1 2.2. 2.3. 2.4. 2.5.

Metodologická východiska při tvorbě Krajských plánů Postižení a společnost Postižení a informace Statistické údaje o počtu občanů se zdravotním postižením Evropský rok občanů se zdravotním postižením Postižení a právo

4 4 7 9 12 13

3.

Charakteristika Krajských rad zdravotně postižených

16

4. 4.1. 4.2 4.3. 4.4.

Normativně právní prostředky realizace plánů – nástroje řízení krajů Role práva při úpravě společenských vztahů Právní stát Charakteristika krajů a jejich normativně právních aktů Působnost orgánů kraje ve vztahu ke zdravotně postiženým

18 18 23 23 24

5.

Pojetí a charakter Národních plánů

36

6. 6.1. 6.2. 6.3. 6.4. 6.5.

Pojetí Krajských plánů Vztah k Národnímu plánu Základní přístup k pojetí Krajského plánu vyrovnávání příležitostí Vztah obsahu a formy při přípravě Krajského plánu Vytvoření speciálního orgánu v rámci kraje Spolupráce s dalšími subjekty při tvorbě Krajského plánu

38 38 40 45 46 50

7. 7.1.

Deset zlatých pravidel tvorby plánu Praktické zkušenosti z přípravy plánů

54 58

8. 8.1. 8.2. 8.3. 8.4. 8.5. 8.6. 8.7. 8.8. 8.9. 8.10. 8.11. 8.12.

Návrh struktury a hlavních úkolů Krajského plánu Úvod Demografie kraje - počet zdravotně postižených podle druhu zdravotního postižení Občanská sdružení zdravotně postižených, KRZP a jejich činnost Zdravotní péče Sociální služby, poradenství Odstraňování bariér Doprava Vzdělávání, školství Zaměstnávání Kultura, sport a volný čas Mezinárodní spolupráce regionů Koordinace a monitorování plnění Krajského plánu

63 63 64 64 65 69 90 91 94 103 107 108 109

9.

Závěr

110

2


1. Úvod Česká republika uskutečnila v průběhu let 2000 – 2003 pokus o přechod na novou organizační a správní strukturu řízení státu. Dosavadní, víceméně unitární stát, charakterizovaný existencí silného ústředního orgánu státní správy a 76 územními prvky (bývalé okresy) se snaží proměňovat

v participující

společnost.

V oblasti

státní

správy

to

znamená

přechod

z dvoustupňového na třístupňový systém řízení. Novým prvkem státní správy (ale na prvním místě ještě více samosprávy) jsou nově vzniklé kraje – vyšší územně samosprávné celky – které zakotvila ústava ČR z 1.1. 1993. V průběhu roku 2002 delegoval stát prostřednictvím příslušných zákonů některé působnosti právě na orgány krajů. Od 1.ledna 2003 se jedná o řadu dalších kompetencí. Je zřejmé, že v českém veřejném životě přibývá od těchto dnů nový subjekt, který bude způsobilý ovlivňovat charakter státu i práva a povinnosti občanů. Charakteristickým rysem této fáze reformy veřejné správy je nedořešenost řady otázek s ní souvisejících a obecně nízká znalost místa a role krajů ve veřejném životě. Na jednu stranu je tento fakt vyvolán běžnou neznalostí nového, na druhou stranu je podpořen značnými rozpaky při zajištění odpovídající daňové výtěžnosti pro kraje, tedy zákonného zajištění takového způsobu financování, který by orgánům krajů umožnil více profilovat tvář a charakter jednotlivých odvětví či problémů v kraji. Dosavadní model financování předpokládá, že cca 80% finančních prostředků mají kraje normativně určen ze státního rozpočtu k pokrytí zákonem nařízených výdajů (můžeme hovořit o tzv. mandatorních výdajích krajů). Pro realizaci vlastních projektů, rozvoj nových oblastí mají kraje zatím minimum prostředků. Řada z nich přitom poukazuje i na tzv. vnitřní zadluženost, s níž převzaly některé oblasti, dříve spravované státem a jeho ústředními orgány. Za typický příklad lze považovat investiční zanedbanost středního školství, které kraje začaly spravovat v průběhu roku 2002, nebo vybraných úseků silnic. V budoucím období se tento vnitřní dluh objeví pravděpodobně zejména v oblasti zdravotnictví v souvislosti s převzetím některých nemocnic kraji od 1.1.2003. Z uvedeného je patrné, že v nadcházejících dvou až čtyřech letech můžeme očekávat v činnosti krajů některé charakteristické rysy. Jsou jimi například: nevyjasněnost základních úkolů a cílů, resp. jejich rozdílné chápání jednotlivými politiky a úředníky v krajích,

3


hledání optimální vnitřní struktury úřadů, vznik a vytváření nových vazeb na úředníky pověřených obcí III. typu, hledání komunikace a dělba kompetencí s ústředními orgány státní správy, tvorba základních koncepčních materiálů krajů, hledání potřebných finančních rezerv pro realizaci vlastních záměrů a cílů, rozvoj spolupráce s partnerskými organizacemi zaměstnavatelů, neziskovými organizacemi, vysokými školami a dalšími orgány a organizacemi působícími na daném stupni řízení. To vše bude probíhat v relativně krátkém časovém období do příštích voleb do krajských zastupitelstev na podzim 2004. Některá výše uvedená tvrzení se budou značnou měrou dotýkat i působnosti a možností Krajských rad zdravotně postižených, zejména pak přípravy a naplňování Krajských plánů vyrovnávání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením.

2. Metodologická východiska při tvorbě Krajských plánů V nadcházející kapitole se pokusíme přinést několik podstatných informací, které by blíže osvětlily základní aspekty postavení zdravotně postižených ve společnosti. Nevyhneme se přitom i krátkému historickému exkurzu. Jsme však přesvědčeni, že elementární znalost níže uvedené problematiky by se měla stát běžnou výbavou každého představitele organizací zdravotně postižených. Mj. proto, aby mu umožnila pochopit některé zákonitosti či aspekty, které ovlivňují dodnes život občanů s postižením. Některé z dále uvedených poznatků jistě ovlivní i proces přípravy Krajských plánů vyrovnání příležitostí.

2.1 Postižení a společnost

Vztah společnosti ke zdravotně postiženým byl vždy lakmusovým papírkem, ukazujícím skutečné zaměření a vnitřní život daného společenství. Zejména pak ukazoval na základní směrování dané společnosti, její priority, hodnotový systém ad. Například v teorii speciální pedagogiky (vědy o výchově a vzdělávání občanů se zdravotním postižením) se hovoří (či hovořilo) o čtyřech fázích vztahu společnosti k postiženým. Jde o stadium represivní, zotročovací, charitativní a socializační. I když odhlédneme od složitých teorií, soudíme, že

4


uvedené členění představuje v současné době de facto názor většiny „obyčejných“ lidí. Jednoduše řečeno: společnost se k postiženým chová stále lépe. Užití třídění zakladatele disciplíny prof. Sováka s sebou přináší řadu problémů. Jedním z nich je právě podvědomé vnímání dané stupnice v linií nejhorší - nejlepší. Nezralý člověk či poučený laik tak získává, spolu se správným orientačním hlediskem i představu vedoucí k závěru, že každé další stadium vývoje lidské společnosti znamenalo víceméně automaticky zlepšení podmínek života postižených. Domyšleno do důsledku - stačí se narodit v roce 2003 a život postiženého musí být nutně již zcela bez problémů. Přitom opak je pravdou. Skutečnou úroveň vztahů uvnitř společnosti, vztahů majority k menšině, musíme posuzovat vždy důsledně horizontálně. Uvedené vertikální historizující pojetí, budiž nám orientačním vodítkem. Vždy však je třeba

hodnotit úroveň dané společnosti, její ekonomickou výkonnost, stupeň organizace

společnosti, existenci a formy správy, existenci a kvalitu systémů sociálního (a obdobného) zabezpečení, představy a soudy převládající v dané společnosti o postižených a řadu dalších ukazatelů. Zjednodušeně řečeno postavení postižených v dané společnosti nejlépe vystihuje podíl této minority na celkovém množství dosaženého společenského bohatství. A to jak v materiálním tak nemateriálním smyslu slova.

Studenti speciální pedagogiky se v rámci historie oboru běžně seznamují se situací postižených ve Spartě a starém Římě. Jsou vyučovány (relativně pravdivé) poznatky o fyzické likvidaci postižených v daném údobí. Tak např. otec rodiny ve starém Římě disponoval mocí otcovskou (pater potestas) nad členy rodiny. Vyjádřením tohoto výjimečného postavení bylo i právo disponovat životem a smrtí (ius vitae necisque).Vysvětlení

tohoto na první pohled

barbarského pravidla hledejme ve zcela odlišných náhledech na hodnotu lidského života, stejně jako v tehdejším chápání rodiny jako základní jednotky ekonomického společenství. Právě obava o zajištění životních podmínek rodiny, vedla často ke zmíněnému odkládání dětí. Nejednalo se proto jen o handicapované, v obdobné situaci např. bývaly i narozené dcery. Později bylo od této praxe ustoupeno. Již za císařství se na obsah moci otcovské pohlíželo spíše jako na povinnost vůči členům rodiny. Za císaře Konstantina bylo právo usmrtit dítě změněno na mírné tělesné trestání (ius teniter castigandi). Zabití dítěte se pak posuzovalo jako vražda příbuzného (parricidum).

Je otázkou, co nám uvedená praxe - či její stručný náznak - vypoví o skutečném životě lidí s postižením v tehdejší době. Jistě se lišil život člověka - římského občana s těžkým řečovým

5


postižením, který byl chudý jako kostelní myš, od života jiného člověka s těžkým řečovým postižením - císaře Tiberia.

V ústavu sociální péče ve městě S. nastoupil v roce 2001 do funkce nový ředitel. Zanedlouho se vyskytly otázky, na které hledali někteří vychovatelé marně odpověď. Ještě před příchodem nového vedení ústavu poskytoval dodavatel plen a plenkových kalhotek obyvatelům ústavu ročně sponzorský dar v řádu několika málo desítek tisíc korun. Je třeba dodat, že ve velkých ústavech může činit hodnota podobného nákupu až několik set tisíc korun ročně (a to nemluvíme o jiných dodavatelích - např. stavebních prací - kde výhra ve veřejné soutěži znamená zakázku i za několik milionů korun). V našem ústavu došlo po změně vedení i ke změně dodavatele plenek. Nový dodavatel žádné peníze do kulturního fondu obyvatel ústavu neposkytoval. Otázka, kterou si pokládají pracovníci zařízení může znít například takto: Jakým automobilem jezdí ředitel ústavu?

Uvedenými příklady chceme ukázat na nebezpečí zjednodušených pokusů o srovnávání kvality života postižených v různých historických etapách. Můžeme obecně souhlasit s tím, že postavení postižených v České republice v roce 2002 je nepochybně lepší než postavení postižených v Českých zemích v roce 1902. Ovšem neznamená to, že každý člověk s postižením má vyšší kvalitu života než každý člověk s postižením před sto lety. A již vůbec nelze z takového srovnání dovozovat, že každý profesionál pracující s občany s postižením vykonává svou profesi lépe a kvalitněji, jenom díky tomu, že vlastní více technických prostředků a možná i více teoretických znalostí, než jeho kolega o sto let dříve. Zajímavou oblastí v níž se promítají vztahy majoritní většiny a minority zdravotně postižených jsou soudy a přesvědčení o postižení a jeho nositelích. V tomto smyslu je nutno konstatovat, že několik málo posledních desetiletí vývoje lidské společnosti se, s větším či menším úspěchem, snažilo vyrovnat staleté handicapy, které se minoritě postižených postupně nashromáždily. Přesněji řečeno - byly jim nashromážděny. Zdravotní postižení ve stovkách podob se, pro svou snadnou vnější identifikaci, stalo vděčným námětem pro řadu lidových mýtů, knižních zpracování, později např. i filmových děl. Právě z minulých století přetrvává proces, kdy těžké postižení bylo nazíráno jako trest boží nebo přinejmenším věc divná a zvláštní. V každém případě však nenormální. Do jisté míry se nelze příslušníkům majoritní většiny podivovat, tehdejší stupeň občanské a mravní vyspělosti společnosti jim racionálnější přístup snad ani neumožňoval. I dnes se najde řada obyčejných a "normálních" občanů, kteří s vážnou tváří vyslovují pravdy o tom, že "chytří rodiče mají blbé děti" nebo, že "tělesně postižení jsou zlí 6


a závistiví". Útlocitnější jedinci pak občas bojují proti přítomnosti postižených ve svém okolí citlivými slovy "kdo se má na ně dívat". V každém případě zaznamenáváme postupné, nelze však s určitostí tvrdit, že trvalé, zlepšování vztahů obou komunit. Zdravých i postižených. Může se jednat o důsledek zlepšujícího se hmotného postavení moderní společnosti stejně jako o (ve své nejvnitřnější podstatě) farizejský přístup nesený snahami o politickou korektnost.

Nelze v tomto směru opomenout "průkopnickou" činnost TV NOVA, resp. jejích tzv. zábavných pořadů. V roce 2002 bylo možno během měsíce napočítat tři pořady v nichž byli zesměšňování občané s řečovým postižením. Abychom spravedlnosti učinili zadost, dodejme, že tentýž podnik - TV NOVA se poměrně výrazně angažuje ve prospěch občanů s mentálním postižením v rámci vlastní charitativní činnosti.

Pravdou zůstává, že skutečná úroveň vztahů majoritní většiny k minoritě postižených se většinou pozná ve zlomových a kritických okamžicích života společnosti, kdy jsou nějakým způsobem ohroženy hmotné výdobytky majority. Podle ochoty a rychlosti, s níž majorita sahá k omezování nutných služeb a dávek umožňujících postiženým vyrovnání či překonání handicapu, lze usoudit, nakolik je mezi majoritní veřejností trvale přítomno vědomí odpovědnosti za slabé a zranitelné. Přitom nelze tvrdit, že nutně každý občan s postižením je slabým a zranitelným článkem společnosti. Výjimky - a není jich málo - prokazují opak. Jako celek však zdravotně postižení představují minoritu, která vzhledem k existenci zdravotního postižení představuje zranitelnější článek řetězce lidské rodiny. Např. podle Evropského průzkumu domácností je u nepostižených osob mezi 16 a 64 lety pravděpodobnost, že mají práci nebo podnikají, okolo 66%. U osob s lehčím zdravotním postižením je tato pravděpodobnost 47%. U těžce postižených klesá na 25%.

2.2. Postižení a informace

Pro Českou republiku dneška jsou charakteristickým znakem rozsáhlé změny ve všech oblastech společenského života. Společnost, běžně zvaná postmoderní se mění či stává společností informací. Právě přístup k informacím tvoří základ, bez něhož se není možno s úspěchem domoci vlastních práv a povinností. Platí to pro všechny a pro handicapované zvlášť. Právě jim velmi prospívá rozvoj informační sítě zvané obecně (a nepřesně) internet. Služby

7


poskytované postiženým lze na internetu nalézt na řadě míst. Uveďme jen některé stránky, které je možno při studiu dané problematiky využít. Jde např. o stránky:

www. nrzp.cz

www. mpsv.cz

www. vlada.cz

www. handicaphelp.cz

www. krizovatky.cz

www. braillnet.cz

www. mvcr.cz

www. internetporadna.cz

www. infoposel.cz

www. muzes.cz

www. alfabeta.cz

www. bezbarier.cz

Některé informační zdroje internetu uvedeme ještě v praktické části věnované modelovému Krajskému plánu vyrovnávání příležitostí pro občany se zdravotním postižením.

Další podstatnou změnou proti dřívějšku je skutečnost, že se otázky života zdravotně postižených daleko častěji objevují na veřejnosti. Veřejnost je seznamována se způsobem a podmínkami života zdravotně postižených. Handicapovaní jako by, obrazně řečeno, opouštěli brány ústavů, léčeben, různých zámků umístěných v pohraničních oblastech republiky. To, ve spojitosti s dalšími skutečnostmi, vyvolává i řadu nadačních aktivit, sponzorství, obyčejné lidské pomoci. Běžně je tak veřejnost vystavena působení řady reklamních kampaní. Některé z nich jsou zaměřeny na získávání prostředků pro postižené. Jedná se např. o reklamní kampaně pro či ve prospěch projektů: Konto Bariéry, Ostrovy života, Bílá pastelka, Žlutý kvítek, Běh Terryho Foxe, Projekt ČT a Nadace rozvoje občanské společnosti Pomozte dětem a řada dalších.

Při zmínce o reklamních a sponzorských kampaních ve prospěch zdravotně postižených se nelze nezmínit o efektivitě a míře charitativnosti některých z nich. Obecně v komunitě občanů se zdravotním postižením převládá znepokojení nad publikováním případů zneužití veřejných sbírek, darů a podobných aktivit. Tyto zprávy (např. prodej "falešných" obrázků malovaných údajně bezrukými umělci, zneužití prostředků Nadace Františka kardinála Tomáška) vedou obvykle k poklesu charitativního cítění dárců. Tyto případy však představují zlomek procenta jinak úspěšné činnosti nevládních neziskových organizací. Je zajímavé, že veřejnosti nevadí některé, více méně spíše reklamní kampaně prezentované již delší dobu v televizi. Některé z nich, byť zaštítěny známými postavami zpěváků, přinášejí výrobcům daného zboží profit, který je vzhledem k dosahovaným ziskům v nepoměru s minimálními charitativními příspěvky. Kultivace dárcovského prostředí u nás je záležitostí mnoha dalších let. 8


Vedle toho lze jako velmi úspěšnou hodnotit kampaň na zlepšování informovanosti veřejnosti o otázkách a problémech zdravotního postižení probíhající v posledních letech na televizních obrazovkách. Z nich nejdůležitější je mediální kampaň zaměřená na podporu sportovců se zdravotním postižením a z jejich středu paralympioniků. Celkově platí, že pro opravdu objektivní informovanost veřejnosti je třeba ještě hodně udělat.

2. 3. Statistické údaje o počtu občanů se zdravotním postižením

Otázkou, která zůstává přesně nezodpovězena, je, kolik zdravotně postižených v České republice vlastně žije. Z důvodů obecně známých dnes neexistují souhrnné statistiky postižených. Podle současné právní úpravy ochrany osobních údajů (zákon č. 101/2000 Sb.) představuje údaj o zdravotním stavu tzv. citlivý údaj. Ten je možno zpracovávat jen se souhlasem subjektu, jehož se týká, či je-li to nezbytné v zájmu zachování života nebo zdraví subjektu údajů. Je zřejmé, že všechny statistiky jsou víceméně zprostředkované. Tak např. podle jednoho z pokusů (viz příloha k usnesení vlády ze dne 8. září 1993 č. 493) již deset let starého, žilo v České republice přibližně:

60 tisíc občanů se zrakovým handicapem, z toho 17 tisíc postižených velmi těžce 300 tisíc sluchově postižených, z toho 15 tisíc zcela hluchých 60 tisíc osob s poruchami řeči 1,5 tisíce osob slepohluchých 300 tisíc mentálně postižených 300 tisíc osob s vadami pohybového ústrojí 480 tisíc diabetiků 150 tisíc osob po cévních a mozkových příhodách 140 tisíc osob postižených epilepsií 100 tisíc duševně nemocných

9


Vedle uvedených existují ovšem i osoby postižené např. těžkým onemocněním ledvin, respiračními onemocněními, hemofilici, osoby s vrozenými vývojovými vadami ap., kteří v obdobných statistikách obvykle nefigurují. Naproti tomu celá řada občanů zde zařazených svůj stav za handicap určitě nepovažuje. Relativně explicitní vyjádření počtu občanů se zdravotním postižením obsahuje dostupná statistická informace o počtu občanů - držitelů statusu níže uvedených kategorií sociálního zabezpečení (podrobněji o obsahu jednotlivých pojmů dále).

Druh sociální události

Celkem

Z toho

k 31.12. 2000 k 31.12. 2001 Muži Občané s plným invalidním důchodem Občané

s

částečným

invalidním

důchodem

325 562

324 394

179 390 145 004

146 865

154 111

88 272

Občané částečně bezmocní - 1. stupeň

89 259

Občané převážně bezmocní - 2. stupeň

58 125

Občané úplně bezmocní - 3. stupeň

14 195

Občané

se

změněnou

Ženy

pracovní

411 023

schopností Držitelé průkazu TP

71 353

48 015

Držitelé průkazu ZTP

199 539

196 467

Držitelé průkazu ZTP-P

78 790

70 738

65 839

197 171 213 851

Ještě je možno uvést statistiku, k níž dospěl Socioklub ve svých šetřeních:( Projekt HS 66/01 „Analýza sociálně ekonomické situace osob se zdravotním postižením a návrhy na další postup v této oblasti“)

10


Typ postižení

Počet

obyvatel

celkem: 10 287 789 Zrakově postižení

58 640

z toho těžce zrak.postižení

16 460

Sluchově postižení

97 734

z toho neslyšící

14 917

Poruchy řeči

58 640

Mentálně postižení

294 231

Vady pohybového ústrojí

294 231

z toho vozíčkáři

33 950

Diabetici

519 533

Duševně nemocní

97 734

Epileptici

136 828

Psoriatici

195 468

Celkem

1 818 366

Při vědomí určité nepřesnosti můžeme konstatovat, že je u nás asi 1 milion zdravotně postižených, tedy asi 10 % obyvatel republiky. Toto konstatování je i v relaci se situací v dalších evropských zemích. Procento zdravotně postižených bývá uváděno od 5 % do 19 %. Prakticky se však jedná nikoliv o tak vysoký rozdíl ve skutečném počtu zdravotně postižených, nýbrž o odlišná kritéria při posuzování. Podle Důvodové zprávy EU k přijetí Směrnice o zákazu diskriminace občanů se zdravotním postižením má v EU zdravotní postižení přibližně 38 miliónů osob, neboli každý desátý Evropan všech věkových kategorií.

Na následující stránce uvádíme pokus o souhrnný přehled počtu občanů se zdravotním postižením v jednotlivých krajích, jak jej přinesl ve zmíněném šetření Socioklub.

11


2. 4. Evropský rok lidí se zdravotním postižením

Impulsem pro zlepšení informování veřejnosti o problematice zdravotně postižených se zřejmě stane i Rozhodnutí Rady EU o Evropském roku osob se zdravotním postižením 2003. V Evropské Unii by v průběhu tohoto roku měla být připravena zmíněná Směrnice o zákazu diskriminace občanů se zdravotním postižením. Krajské rady zdravotně postižených by měly využít prostředí, které skýtá Evropský rok lidí se zdravotním postižením k prosazení svých představ o postupném vyrovnávání příležitostí.

Cíle Evropského roku lidí se zdravotním postižením jsou: zvyšovat povědomí o právech osob se zdravotním postižením na ochranu proti diskriminaci a na plná a rovná práva, jak je uvedeno mimo jiné v Chartě základních práv Evropské unie; podporovat úvahy a diskusi o opatřeních nutných k prosazováni rovných příležitostí pro osoby se zdravotním postižením v Evropě; podporovat výměnu informací o příkladech dobré praxe a účinných postupech navržených na místní, národní a evropské úrovni; posilovat spolupráci mezi všemi zainteresovanými stranami, především vládami na všech úrovních, soukromým sektorem, komunitou, dobrovolnickými skupinami, osobami se zdravotním postižením a jejich rodinami; zdůrazňovat pozitivní přínos osob se zdravotním postižením pro společnost jako celek, především kladením důrazu na rozmanitost a vytvářením pozitivního a přizpůsobivého prostředí, které tuto rozmanitost podporuje; zvýšit povědomí o různorodosti skupiny osob se zdravotním postižením a mnohonásobné diskriminaci, které je tato skupina osob vystavena. Je zřejmé, že v průběhu roku 2003 bude i v ČR probíhat řada aktivit směřujících k naplnění uvedených cílů Evropského roku. Legislativní návrhy, mj. včetně očekávaných prací na české variantě antidiskriminační legislativy, lze očekávat.

12


2.5. Postižení a právo

Jednou ze základních funkcí práva je organizovat život společnosti, jejích jednotlivých členů. Podstatnou podmínkou toho, aby právo tuto funkci plnilo, je, aby právní řád uceleně, přehledně a relativně stabilně upravoval danou oblast společenských vztahů. Teprve pak mají všichni občané a další subjekty možnost se s normami seznámit a dodržovat je. Změny některých zákonů i šestkrát v průběhu jednoho či dvou let však ke snazší orientaci nepřispívají. V rámci změn pak dochází i k úpravě právních odvětví, která mají přímý vztah k životu občanů s handicapem. Náš právní řád neuvádí žádnou komplexní definici, která by odpověděla na otázku, koho je třeba považovat za handicapovaného. Tento stav je důsledkem toho, že v naší republice neexistuje právní norma, která by ucelenou formou upravovala postavení občanů se zdravotním postižením. Diskuse o potřebě podobné normy je již několik let rozpačitá. Zastánci jejího přijetí argumentují především zkušenostmi z aplikace zákona ADA v USA či obdobných norem, zpravidla antidiskriminačního charakteru ve světě (Velká Británie, Francie, Portugalsko, Maďarsko a další). Jakkoliv je náš právní systém odlišný od anglosaského, vypracování podobné ucelené normy by v zásadě možné bylo. Její přijetí by zřejmě pomohlo zjednodušit dosud značně nepřehlednou situaci, která u nás v legislativě zdravotně postižených je. U nás najdeme zmínky o zdravotně postižených roztroušeny v mnoha právních odvětvích. Převažuje odvětví práva pracovního a práva sociálního zabezpečení, dále se jedná o právo správní, občanské, rodinné ad. Zastánci přijetí české verze zákona o zdravotně postižených předpokládají, že by toto tradiční schéma bylo možno ponechat s tím, že by měl přijatý zákon tvořit jednotný rámec pro probíhající a připravované změny v dalších právních normách, týkajících se občanů se zdravotním postižením. V neposlední řadě by takový zákon (a diskuse vedoucí k přijetí) pomohl nastolit otázku skrytých i veřejných forem diskriminace zdravotně postižených. Argumenty

zpochybňující

potřebnost

obdobné

normy

vycházejí

především

z

kontradiktorního názoru na problém diskriminace zdravotně postižených. Dle nich by již samo přijetí obdobné normy znamenalo jistou formu segregace této skupiny občanů. Domnívají se proto, že bude lepší pokračovat cestou postupných změn stávajících norem, zákonů i podzákonných opatření. Cílem všech legislativních prací na tomto úseku se však musí stát jednoznačná podpora integračních tendencí, která dosud není v podstatné právní normě (s výjimkou Zákoníku práce) vyjádřena. Zejména chybí obdobné zakotvení v ústavním katalogu lidských práv, kterým je u nás Listina základních práv a svobod. Při úvahách o potřebě zakotvení zákazu diskriminace je možno 13


využít zásadního pojmu moderní teorie lidských práv - rovnoprávnosti. Tento pojem nelze zaměňovat s pojmem rovnost. Lidé se nerodí ani nezůstávají rovni navzájem. Liší se původem, vzděláním, majetkem, ale i temperamentem nebo barvou vlasů… U postižení, resp. později handicapu, samozřejmě nedostatek rovnosti vystupuje zcela zřejmě. Ať jím rozumíme nerovnost šancí, východisek, možností či obyčejné lidské spravedlnosti. Přestože si lidé nejsou a nemohou být rovni (vyjma utopických či vypjatě ideologických teorií) mohou být navzájem i vůči orgánům státu rovnoprávní. Současné znění Listiny základních práv a svobod (čl. 3) stanoví: Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Uvedená antidiskriminační klauzule neobsahuje explicitně ustanovení o zákazu diskriminace z důvodu existence zdravotního postižení. Znamená to tedy, že zdravotní postižení nebylo a není příčinou diskriminace jeho nositelů? Opak je pravdou. Silné diskriminační postoje jsou zaznamenány ve všech etapách vývoje lidské společnosti. Ojediněle na sebe braly podobu snahy o fyzickou likvidaci jednotlivců či genocidu celé minoritní skupiny. V demokratických státech konce dvacátého století se diskriminační tlaky projevují pochopitelně v jiných oblastech a jinými způsoby. Jde zejména o dlouhodobé nerespektování základních a zásadních odlišností, které tato minorita zpravidla má. Jedná se o složitou a propletenou síť, utkanou předivem silných a

zakořeněných

diskriminačních

tradic

v

oblasti

společenských

zvyků

a

vztahů,

architektonických, vzdělanostních a pracovních bariér, jakož i individuálních postojů a soudů o zdravotním postižení a jeho nositelích. Z čistě legislativního hlediska nemá přímé neuvedení zdravotního postižení mezi tituly vylučujícími diskriminaci žádný bezprostřední záporný vliv. Zdravotně postižení jsou totiž, stejně jako všichni ostatní občané, zahrnutí pod označení ”ani z jiného důvodu”. Případné začlenění skupiny zdravotně postižených do znění čl. 3 Listiny základních práv a svobod se tak stává spíše otázkou boje za společenské uznání této minority. Výslovné uvedení zdravotně postižených v daném ustanovení by znamenalo uznání reálných diskriminačních tendencí, jimž byla a je tato minorita vystavena, jakož i explicitní vyjádření vůle majoritní společnosti o nápravu stavu.

Úsilí zdravotně postižených vedlo nakonec i místopředsedu vlády České republiky PhDr. Vladimíra Špidlu k osvojení zmíněného legislativního návrhu, který předložil do vnějšího připomínkového řízení na jaře roku 2001. Bez většího zájmu veřejnosti a zainteresovaných tento 14


návrh Legislativní rada vlády ČR zamítla jako nepotřebný. Přitom doplnění výše uvedených titulů potvrzujících zákaz diskriminace o sousloví “zdravotního stavu” je naprosto důvodným a oprávněným požadavkem menšiny zdravotně postižených. Začlenění skupiny zdravotně postižených do znění čl. 3 Listiny základních práv a svobod se tak stává nadále otázkou společenského uznání práv této minority, jakož i explicitním vyjádřením vůle majoritní většiny společnosti po odstranění stávajících diskriminačních tendencí. Právě vzhledem k výše uvedenému je postup vlády České republiky a jejích orgánů zklamáním.

Krajské rady zdravotně postižených se nemusí obávat využít výše podaných tvrzení ve prospěch občanů s postižením v jejich krajích. Jen velmi nevzdělaný partner by jim v diskusi nabízel variantu „krajského plánu vyrovnávání příležitostí, jež bude potřeba uzavřít s krajskou reprezentací zahrádkářů“. Naproti tomu se stále ještě setkáme s poměřováním zdravotního postižení s ostatními sociálními událostmi. Sociální událostí se v teorii sociální práce a sociální politiky označuje faktická či právní událost či stav, který má sociální dimenzi. Sociální událostí je tak narození dítěte stejně jako smrt člověka. Sociální událostí je zdravotní postižení stejně jako drogová závislost. Je však nutno uvést, že zdravotní postižení představuje sociální událost sui generis (svého druhu). Liší se v samotných základech a další srovnávání není bez dalšího možné. Až na drobné výjimky (úraz člověka následkem skoku zvaného bungie jumping) lze říci, že zdravotně postiženým se ani nestávají všichni občané (viz sociální kategorie starých občanů), ani se jim nikdo nestal vlastním přičiněním (drogová závislost, prostituce). Jakkoliv uznáváme platnost složitých teorií vysvětlujících vznik např. drogové závislosti, či nezpochybňujeme v některých případech složité postavení rozvedených matek (a otců) s malými dětmi a uznáváme, že vlastní přičinění má v mnoha případech značnou predikci v sociálních a dalších podmínkách života, musíme fenomén zdravotního postižení kategoricky vyčlenit z takto chápaného pojetí sociálních událostí a potažmo často chápané sociální práce. Výše uvedené poznatky se mohou stát filosofickým či metodologickým vodítkem pro představitele Krajských rad zdravotně postižených. Mohou jim pomoci překonat obavy z formulování některých požadavků a dodat argumenty proti případným, a věřme, že jen výjimečným, pokusům o snižování významu činností organizací zdravotně postižených.

15


3. Charakteristika Krajských rad zdravotně postižených V první polovině roku 2000 byly po dlouhých jednáních mezi představiteli Sboru zástupců organizací zdravotně postižených a Sdružení zdravotně postižených v ČR vytvořeny podmínky pro sjednocení organizací zdravotně postižených v jedné střešní organizaci. Tou se stala v červnu 2000 Národní rada zdravotně postižených ČR. Jako její základní poslání byla definována především obhajoba práv lidí se zdravotním postižením a participace na tvorbě a realizaci celospolečenských programů podpory této skupiny občanů ČR. Již při přípravě budoucích stanov nové organizace bylo zřejmé, jak významnou roli bude nadále zaujímat krajská politika ve prospěch zdravotně postižených. Především proto byly ve stanovách následujícím způsobem definovány organizační jednotky s právní subjektivitou – Krajské rady zdravotně postižených. „Na území jednotlivých krajů se vytváří Krajské rady. V každém kraji se vytváří jedna Krajská rada. Cílem činnosti Krajské rady je obhajoba, prosazování a naplňování zájmů a potřeb zdravotně postižených v součinnosti s orgány státní správy a samosprávy na území kraje. Krajská rada zejména: navrhuje orgánům státní správy a samosprávy potřebná legislativní či jiná opatření ve prospěch zdravotně postižených a posuzuje návrhy opatření týkající se životních podmínek zdravotně postižených zpracované jinými orgány či institucemi, iniciuje vypracovávání a realizaci krajských dlouhodobých koncepcí vyrovnávání příležitostí pro občany se zdravotním postižením, sleduje a vyhodnocuje realizaci legislativních i jiných opatření ve prospěch zdravotně postižených na území kraje a v případě potřeby iniciuje opatření k nápravě zjištěných nedostatků, zajišťuje osvětovou a poradenskou činnost a služby při vyrovnávání příležitostí pro zdravotně postižené ve všech oblastech života společnosti.“ V období od října 2000 do února 2001 bylo úspěšně ustaveno všech 14 Krajských rad. Na základě zájmu jednotlivých členských organizací NRZP ČR se do jejich činnosti zapojil v jednotlivých krajích následující počet organizací.

16


Praha

35

Ústecký

15

Jihomoravský

27

Středočeský

16

Liberecký

13

Olomoucký

17

Jihočeský

12

Královéhradecký 18

Zlínský

15

Plzeňský

18

Pardubický

19

Moravskoslezský 16

Karlovarský

10

Vysočina

14

Tyto organizace mají Krajské rady ve věcech společného zájmu zastupovat před orgány krajské státní správy i samosprávy. Jaké jsou pro tuto činnost jejich možnosti a omezení. Mezi pozitiva lze zařadit fakt, že Krajské rady existují jako jediné a jednotné reprezentace organizací zdravotně postižených na úrovni krajů, sdružují představitele nejrůznějších druhů zdravotního postižení, mají své zastoupení v řídících orgánech krajských Center pro zdravotně postižené, které se mohou v budoucnu stát organizačně technických zázemím pro tvorbu krajské politiky ve prospěch zdravotně postižených.

Za stávající omezení Krajských rad lze považovat to, že nedisponují profesionálními pracovníky, dosavadní zkušenosti krajských funkcionářů s praktickou politikou nebývají velké, zájem o řešení specifických problémů jednotlivých členských organizací výrazně převládá nad zájmem o řešení otázek obecnějších, které však možnosti řešení problémů specifických v řadě případů podmiňuje.

Tvorbu a realizaci Krajských plánů lze tedy v jistém slova smyslu považovat za test způsobilosti Krajských rad efektivně zastupovat a obhajovat práva a zájmy občanů se zdravotním postižením na úrovni krajů.

17


4. Normativně právní prostředky realizace plánů – nástroje řízení krajů Představitelé Krajských rad zdravotně postižených by se měli orientovat (byť ve zjednodušené podobě)

v základních

normativně právních

aktech

–

nástrojích

řízení

společenských procesů. Měli by znát základní druhy obecně závazných normativně právních aktů – a z nich zejména ty, které jsou v normotvorné působností orgánu kraje. Je potřebné znát základní rozdíly (zejména co se závaznosti týče) mezi normativně právními akty a interními normativními směrnicemi. Ještě než se budeme věnovat jednotlivým druhům právních norem, je třeba vědět několik informací o roli a místě práva při řízení společnosti nebo třeba záležitostí daného kraje.

4.1. Role práva při úpravě společenských vztahů

Právo představuje prostředek mocenské regulace vztahů ve společnosti, stanoví souhrn závazných pravidel chování. Především konstatujme, že právo není jediným společenským systémem, který stanovuje pravidla chování. Existují například tyto další systémy – soubory pravidel, které mají vliv na určitou oblast společenských vztahů, na lidské chování: a) morálka b) náboženství c) tradice, zvyky Právo se však liší od všech uvedených souborů některými znaky. Právo je: a) obecně závazné b) mocensky vynutitelné c) formálně specifické (psané)

Pro pochopení uvedených znaků - vlastností, jež právo odlišují od ostatních pravidel chování, uvádíme následující příklady norem: a) norma právní § 219 odst. 1 trestního zákona: „Kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až patnáct let.“ b) norma mravní

18


za mravní normu můžeme jistě považovat tvrzení, že: „Lidé bydlící v jednom domě se při setkání navzájem zdraví.“ Srovnejme si nyní, jak je to se závazností obou norem. Právní norma je bezesporu obecně závazná. Z dikce zákona je

zřejmé, že je závazná pro všechny občany naší republiky,

specificky pak pro ty, kteří žijí v manželství. Naproti tomu o závaznosti uvedené normy mravní lze pochybovat. I když my sami bychom ji přijali za závaznou pro naše chování, nemusí tak učinit např. náš soused. Mocenská vynutitelnost úzce souvisí se závazností.

Je-li totiž pravidlo chování

stanoveno jako závazné, měla by existovat možnost nějakého donucení ve smyslu dodržování daných pravidel. Toliko právní norma je vynutitelná státní mocí. Ať již soudy, policie, komise obecního úřadu jsou, dle svých kompetencí, povolány střežit dodržování právních norem. Vedle různých preventivních a osvětových forem činnosti je nejčastějším institutem působícím ve směru zachování dané normy sankce. V našem případě má sankce podobu trestu odnětí svobody. Může se však jednat i o méně dramatické formy, např. pokuta, předvedení policií, nucený prodej nemovitosti ap.

Právě mocenská vynutitelnost představuje nejcharakterističtější rys právní

normy. Požadavkem zvláštní formy nerozumíme toliko „nesrozumitelný“ právnický jazyk, ale především určitou zákonem stanovenou formu, v níž se právo vyskytuje. Právní norma může být vydána jen k tomu oprávněným státním orgánem, v předepsané formě a musí být odpovídajícím způsobem vyhlášena a publikována. Hovoříme-li o právní normě, je nutno zdůraznit, že tímto termínem nerozumíme totéž co slovem zákon, předpis ap. Můžeme říci, že každý zákon, nařízení obsahuje zpravidla celou řadu právních norem, tedy závazných pravidel chování. Můžeme se pokusit o shrnutí odpovědi na otázku, co je právo? Právo představuje společenský, normativní systém, určený k regulaci (ochraně, řízení) společenských vztahů. V naší republice je v podstatě jediným pramenem (zdrojem) práva normativně právní akt. Jedná se o zákony, nařízení, vyhlášky, které jsou obecně závazné. Jak jsme již uvedli, normativně právní akty lze třídit podle nejrůznějších kritérií. Z hlediska potřeb praxe je nejvýznamnější třídění dle principu právní síly na: a)

Ústavu a ústavní zákony,

a1)

mezinárodní smlouvy o lidským právech a svobodách (čl.10 Ústavy)

b)

běžné zákony Parlamentu České republiky,

b1)

zákonná opatření Senátu Parlamentu ČR

c)

nařízení vlády České republiky,

d)

obecně závazné vyhlášky ministerstev a ostatních ústředních orgánů státní správy, 19


e)

vyhlášky a nařízení krajů

f)

nařízení místních orgánů státní správy

g)

vyhlášky obecních zastupitelstev.

Zvláštní místo bychom mohli vyhradit Nálezům ústavního soudu, které představují jakousi „negativní“ právní tvorbu. Ústavní soud nemůže právní normy vytvářet, ale může některé z nich rušit. Například tehdy, sezná-li, že jím posuzovaný zákon, nebo jeho část, je v rozporu s ústavním zákonem. Princip

právní síly

neboli místo normativně právního aktu v námi uvedeném

přehledu vyjadřuje autoritativnost a míru závaznosti dané normy, přičemž zde platí dvě pravidla: a)

normativně právní akt nižší právní síly nesmí být v rozporu s norm. právním aktem

vyšší právní síly, b)

zrušit nebo změnit lze normativně právní akt jen aktem stejné nebo vyšší právní síly.

Na tomto místě se zmíníme i o individuálním právním aktu. Jedná se o akt, jež je na rozdíl od normativně právního aktu, určen k úpravě vztahů v konkrétním případě. Znamená to, že jde o výsledek aplikační činnosti některého orgánu státní správy. Nejčastěji to bude např. soud (rozsudek, usnesení) nebo orgán státní správy (stavební povolení, rozhodnutí o uložení pokuty). Ve své praxi se často setkáte s předpisy, které zdánlivě splňují náležitosti právního předpisu.

Zejména mají patřičnou úřední formu. Přesto je ale za pramen práva nepovažujeme.

Jedná se o nám všem z praxe známé „opatření ředitele, příkazy, směrnice, řády, stanovy, usnesení“ ap. Tyto předpisy nazývá právní teorie interní normativní směrnice. Vydávají je zejména vedoucí pracovníci. Slouží k organizaci a řízení daného hospodářského zařízení, školy ap. Jsou charakteristické zejména tím, že nemusí být veřejně vyhlášeny (pracovníci by však s nimi měli být seznámeni), nejsou obecně závazné, ale vždy jen v linii nadřízenosti

-

podřízenosti. Jejich plnění, resp. neplnění, nemůže být sankcionováno státní mocí, jako je tomu u obecně závazných předpisů - normativně právních aktů. Určitou sankci představuje např. možné disciplinární řízení a podobné formy.

Za nejpodstatnější z hlediska každodenní praxe

považujeme skutečnost, že interní normativní směrnice musí vycházet z obecně závazných právních předpisů a respektovat je. V případě, že je s nimi v rozporu, nelze neplnění takové směrnice postihovat.

Nejlépe si rozdílnost druhů právních aktů přiblížíme s použitím tabulky: 20


NORMATIVNĚ PRÁVNÍ AKT INDIVIDUÁLNÍ PRÁVNÍ AKT INTERNÍ NORMATIVNÍ SMĚRNICE

Obecně závazný

Závazný jen pro daný případ

„Podmíněně závazná“- uvnitř organizace

Upravuje vztahy neurčitého

Upravuje vztahy individuálně

Vztahy určených subjektů –

množství subjektů

(konkrétně) určených subjektů

nadřízených a podřízených

Vydávají je jen výše

Vydávají je i další orgány,

Vydávají je vedoucí pracovníci

uvedené subjekty

soud, státní orgány (stavební

v rámci své řídící činnosti

(parlament, vláda, kraj)

úřad)

Forma:zákon, nařízení

Např. rozsudek, stanovisko,

Směrnice, pokyn, rozhodnutí,

vyhláška,

rozhodnutí, usnesení

příkaz, provozní řád

Platí presumpce

Za správný považován po nabytí

Bezvadný jen je-li v naprostém

správnosti (a to tehdy,

právní moci (existence

souladu s normativně právními akty

jestliže později je daná

opravných prostředků)

norma zrušena) Existuje státně vynutitelná

Individuální právní akt může

Nedodržení lze posuzovat pouze dle

sankce jako prostředek

sankci přímo obsahovat –

zmocnění v normativně právních

donucení daného chování

nařizovat.

aktech. (např. výpověď daná zaměstnanci zaměstnavatelem)

Nyní tedy shrnutí. Zákony, nařízení, vyhlášky, to co jsme si v běžném životě navykli označovat

jako právní

předpisy ap., jsou vlastně normativně právní akty různého druhu.

Vydávají je k tomu určené státní orgány za účelem společenského života.

regulace vztahů na daném

úseku

Jsou obecně závazné, jejich plnění je vynutitelné státní mocí. Na

rozdíl od individuálních právních aktů, které vznikají až v procesu aplikace (uplatňování) platného práva, upravují chování neurčitého množství subjektů. Obecně závazné normativně právní akty jsou páteří života společnosti, upravují a řídí podstatnou část vztahů mezi lidmi (v právu šířeji subjekty). Interní normativní směrnice mají sice leckdy vnější podobu obdobnou jako normativně právní akty, nejsou však obecně závazné. Slouží vlastně k řízení vztahů uvnitř nějaké organizace nebo celého odvětví. Nemohou ukládat práva a povinnosti, která by byla v rozporu se zněními normativně právních aktů.

21


4.2. Právní stát

S pojmem právního státu se setkáváme rovněž velmi často. Jedni mluví o tom, že Česká republika právním státem je, další tvrdí opak. Všichni se shodují v tom, že budování právního státu je složitý a dlouhodobý problém.

Vyvstane otázka, jakou souvislost mají principy právního státu s tvorbou Krajských plánů. Jistě jen nepřímou. Ovšem pro představitele Krajských rad má například znak uvedený níže pod písm. c) značný význam.

Požadavek právního státu znamená v podstatě respektování požadavku vázanosti státu právem. Jedná se o ideu, cíl, jehož dosažení se považuje za nezbytný předpoklad existence moderní, demokratické společnosti.

Obsahem právního státu se

v široké

míře

zabývá

politologie. Jakkoliv je idea primátu práva nad státem a jeho orgány stará, např. v římském Leges suum ligent latorem (Zákony

zavazují i

svého navrhovatele), zůstává její absolutní

uskutečnění nutně oním pomyslným ideálem, ke kterému se lze více či méně přiblížit. Přesto stojí zato si jednotlivé znaky právního státu z pohledu právní teorie uvést. Mezi nejdůležitější patří požadavky na: Bezvýjimečné panství práva, jenž zavazuje všechny orgány a občany bez výjimky. Zákonnost realizace státní moci je jakýmsi doplněním předchozího požadavku. Zejména stát a jeho orgány jsou nadány velkými pravomocemi, právě pro ně platí velmi přísné pravidlo dodržování daného právního řádu. Právo neslouží skupinovým, politickým, osobním cílům. Nejvyšší hodnotou právního řádu je osobnost člověka, jako plnoprávné bytosti nadané nezcizitelnými a nezadatelnými lidskými právy. Existence zcela nezávislých soudů, na mysli máme nezávislost formální, ale i materiální a praktickou. Konečně posledním, do jisté míry stěžejním požadavkem je, zda občané uznávají prioritu práva, své osobní cíle realizují normou povolenými možnostmi při respektování práv ostatních subjektů.

22


4.3. Charakteristika krajů a jejich normativně právních aktů

V Ústavě ČR je zaručen princip územních samosprávných celků, který znamená, že obce a kraje samostatně spravují záležitosti regionálního významu a rozhodují o nich na základě zákonem vymezené pravomoci. V dnešních podmínkách je kraj územním společenstvím občanů s právem na samosprávu a je zároveň veřejnoprávní korporací, která může vlastnit majetek a hospodařit podle vlastního rozpočtu. Kraje vznikly, aby pečovaly o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů, dbají při tom o ochranu veřejných zájmů, vytváří podmínky pro rozvoj sociální péče, ochranu a rozvoj zdravých životních podmínek, dopravu a spoje, výchovu a vzdělávání, celkový kulturní rozvoj a ochranu veřejného pořádku.

Ústavním zákonem

č. 347/1997 Sb. byly k 1.1.2000 vytvořeny nové vyšší územní samosprávné celky (kraje) a současně bylo tímto zákonem vymezeno území krajů. Zákonem č. 129/2000 Sb. (Krajské zřízení) upravil Parlament ČR základní otázky postavení, pravomoci, organizace a působnosti krajů. Jednotlivé kraje zahájily svou konkrétní existenci. Krajské zřízení nabylo účinnosti dnem voleb do zastupitelstev v krajích. Krajské úřady fungují ode dne 1.1.2001. Svou působnost kraj vykonává prostřednictvím svých orgánů, kterými podle zákona o krajích jsou: zastupitelstvo kraje rada kraje hejtman kraje krajský úřad zvláštní orgán zřízený podle zákona. Kraje byly vytvořeny v rámci reformy územní veřejné správy, jejich vytvoření představovalo první fázi této reformy. Druhá fáze, probíhala v roce 2002 a ke konci tohoto roku došlo ke zrušení okresních úřadů. Řada kompetencí, které nyní vykonávají okresní úřady, byla převedena na některé obce s rozšířenou přenesenou působností (říká se jim „malé okresy“ část pravomocí je svěřena krajům)Zákon č. 129/2000 Sb. o krajích (krajské zřízení) opravňuje kraj k vydávání vlastních předpisů. Těmito předpisy jsou obecně závazné vyhlášky kraje, vydávané zastupitelstvem v mezích jeho samostatné působnosti a to v případě, stanoví-li tak zákon, nebo nařízení kraje, vydávané radou kraje opět na základě zmocnění zákona. Vyhláška kraje je tedy normativně právní akt „použitelný“ na regulaci takových společenských vztahů, které zákon blíže neupravuje, ovšem patří do jeho samostatné působnosti. Naproti tomu nařízení je formou aktu, který vydává rada kraje.

23


Obě tyto formy právních předpisů kraje musí být vyhlášeny ve věstníku právních předpisů kraje, pokud právní předpis nestanoví jinak. Jejich účinnost nastává zpravidla 15. dnem po vyhlášení ve věstníku, pokud není stanoven pozdější počátek účinnosti. Ve výjimečných případech lze stanovit účinnost nejdříve dnem vyhlášení, přitom musí být uvedeny důvody naléhavého zájmu, který vedl k dřívější účinnosti a to přímo v právním předpisu kraje. Vyhlášení se provede vyvěšením na úřední desce krajského úřadu, úředních deskách okresních a obecních úřadů, jichž se dotýká a v hromadných sdělovacích prostředcích. I tyto předpisy však musí být uveřejněny ve věstníku. Věstník kraje musí být přístupný u krajského úřadu a všech okresních a obecních úřadů kraje. Stejnopis věstníku může být zveřejněn i způsobem umožňující dálkový přístup. Z uvedeného vyplývá, že kraje mohou vydávat právní předpisy kraje tehdy, pokud jsou splněny současně dvě podmínky: 1. jde o věc spadající do pravomoci zastupitelstva nebo rady kraje 2. k vydání předpisu jsou kraje zmocněny zákonem. Pokud není některá z těchto podmínek splněna, nelze krajský předpis kraje vydat. Výslovně je takové zmocnění uvedeno v § 43 zákona č. 185/2001 o odpadech, vyhlášce č. 135/2001 o územně plánovacích podkladech, zákoně č. 240/2000 Sb. o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), zákoně č. 133/1985 Sb. o požární ochraně. Tento stav platí ke dni 4. 7. 2001.

4.4. Působnost orgánů kraje ve vztahu ke zdravotně postiženým

Pravomoc kraje je dána jednak zákonem č. 129/2000 Sb., jednak zvláštními právními předpisy. Zákon č. 129/2000 Sb. vymezuje pravomoc zastupitelstva a rady následujícím způsobem. Pravomoc zastupitelstva § 35 (1) Zastupitelstvo rozhoduje ve věcech patřících do samostatné působnosti. Ve věcech přenesené působnosti zastupitelstvo rozhoduje, jen stanoví-li tak zákon. (2) Zastupitelstvu je vyhrazeno a) předkládat návrhy zákonů Poslanecké sněmovně v souladu se zákonem,14) b) předkládat návrhy Ústavnímu soudu na zrušení právních předpisů,15) má-li za to, že jsou v rozporu se zákonem, c) vydávat obecně závazné vyhlášky kraje, 24


d) koordinovat rozvoj územního obvodu, schvalovat programy rozvoje územního obvodu kraje podle zvláštních zákonů, zajišťovat jejich realizaci a kontrolovat jejich plnění, e) schvalovat územně plánovací dokumentaci pro území kraje a vyhlašovat její závazné části obecně závaznou vyhláškou kraje, f) volit zástupce kraje do regionálních rad regionů soudržnosti, g) stanovit rozsah základní dopravní obslužnosti pro území kraje, h) rozhodovat o spolupráci kraje s jinými kraji a o mezinárodní spolupráci, i) schvalovat rozpočet kraje a schvalovat závěrečný účet kraje, j) zřizovat a rušit příspěvkové organizace a organizační složky kraje; k tomu schvalovat jejich zřizovací listiny, k) schvalovat zakladatelskou listinu, zakladatelskou smlouvu, společenskou smlouvu a stanovy obchodních společností, které kraj hodlá založit, a rozhodovat o účasti kraje v obchodních společnostech a v obecně prospěšných společnostech včetně stanovení výše vkladu, l) delegovat zástupce kraje, s výjimkou § 59 odst. 1 písm. j), na valnou hromadu obchodních společností, v nichž má kraj majetkovou účast, m) navrhovat zástupce kraje do ostatních orgánů obchodních společností, v nichž má kraj majetkovou účast, a navrhovat jejich odvolání, n) volit a odvolávat hejtmana, zástupce hejtmana a další členy rady, o) stanovit počet uvolněných členů zastupitelstva (§ 46 odst. 1) a stanovit výši odměny neuvolněným členům zastupitelstva (§ 47), p) zřizovat a zrušovat výbory, volit a odvolávat jejich předsedy a členy, q) stanovit výši osobních a věcných výdajů na činnost krajského úřadu a zvláštních orgánů, r) stanovit výši mimořádných odměn občanům za jejich práci ve výborech a zvláštních orgánech, s) plnit další úkoly stanovené zákonem. (3) Zastupitelstvo rozhoduje o zrušení usnesení rady, u předložených rozhodnutí podle §62. -----------------------------------------------------------------14) Zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění zákona č. 47/2000 Sb. 15) § 64 odst. 2 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Kromě legislativních aktivit kraje uvedených pod písmeny a) - c) je třeba velkou pozornost věnovat programům rozvoje územního obvodu kraje. Za nedílnou součást takovýchto programů je nutné považovat i program sociálního rozvoje kraje. Nejen v tomto, ale i v dalších programech by mělo být pamatováno i na problematiku osob se zdravotním postižením. Jedná se zejména o

25


otázky bytové výstavby, která by měla počítat i s byty přizpůsobenými pro potřeby zdravotně postižených a to nejlépe v integrované výstavbě, i když ani výstavbu speciálních objektů s byty zvláštního určení nelze a priori zavrhovat. Rovněž by v těchto programech mělo být pamatováno na zpřístupňování služeb, dostatek parkovacích ploch pro označená vozidla, možnosti rekreace a turistiky, zaměstnávání! apod. Zástupci Národní rady by měli usilovat o kandidaturu do regionálních rad regionů soudržnosti. V souvislosti s dopravní obslužností uvedenou pod písmenem g) považujeme za nutné upozornit na skutečnost, že 14. 2. 2001 odhlasoval Evropský parlament přijetí Nařízení o autobusové dopravě, které přikazuje, aby veškeré autobusy používané v budoucnu v EU umožňovaly přístup všem osobám, tedy i osobám se všemi typy zdravotního postižení. Při rozhodování o nákupu autobusů je nezbytné mít tuto skutečnost na zřeteli. V návaznosti na rozhodování zastupitelstva o poskytování dotacím občanským sdružení podle § 36 písm. c) je nezbytné při sestavování rozpočtu kraje počítat i s dostatečnými finančními prostředky na tuto oblast.

Otázkou zůstává i vztah zmíněných programů rozvoje kraje a námi připravovaných Krajských plánů vyrovnávání příležitostí. Jsme přesvědčeni, že oba dokumenty se mohou jednak doplňovat a jednak pro přijetí samostatného Krajského plánu hovoří řada důvodů. O některých „obecně společensko filosofických“ předpokladech jsme pojednali v úvodní kapitole této metodiky. Zjednodušeně tady vycházíme z předpokladu, že zdravotní postižení je tak závažnou a neopakovatelnou sociální událostí, že je naprosto oprávněné se domnívat, že by překonávání jeho následků měl být vyhrazen zvláštní materiál. Ve smyslu obecného přístupu k oběma těmto dokumentům je možné, aby se i krajské reprezentace zdravotně postižených na vypracování plánů rozvoje kraje podílely. Očekáváme však, že tyto plány rozvoje budou – co do obsahu – opakem Krajských plánů vyrovnávání příležitostí. Předpokládáme značnou míru jejich obecnosti a stanovení obecných, rozvojových a cílových úkolů zaměřených do delšího časového horizontu. Naopak u Krajských plánů v celé této metodice pledujeme pro, co možná největší, konkrétnost jednotlivých úkolů.

Zastupitelstvu je dále vyhrazeno rozhodování o těchto majetkoprávních úkonech kraje § 36 a) nabytí a převod nemovitých věcí, včetně vydání nemovitostí podle zvláštních zákonů, b) poskytování věcných a peněžitých darů podle zvláštního zákona v hodnotě nad 100 000 Kč v jednotlivých případech, 26


c) poskytování dotací z vlastních prostředků občanským sdružením, humanitárním organizacím a jiným právnickým a fyzickým osobám působícím na území kraje v oblasti mládeže, sportu a tělovýchovy, sociálních služeb, požární ochrany, kultury, vzdělávání a vědy, zdravotnictví, protidrogových aktivit, prevence kriminality a ochrany zvířat a životního prostředí v hodnotě nad 200 000 Kč jedné organizaci v kalendářním roce, d) poskytování dotací obcím z rozpočtu kraje a kontrola jejich využití, e) vzdání se práva a prominutí pohledávky vyšší než 200 000 Kč, f) zastavení movitých věcí nebo práv v hodnotě vyšší než 200 000 Kč, g) dohody o splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců, h) bezúplatné postoupení pohledávek, i) uzavření smlouvy o přijetí a poskytnutí úvěru, půjčky, výpůjčky, o převzetí ručitelského závazku, o přistoupení k závazku a ke smlouvě o sdružení, j) zastavení nemovitostí, k) emise vlastních obligací, l) stanovení majetkové účasti na podnikání jiných právnických osob, m) zřízení věcného břemene a dlouhodobého pronájmu věci.

§ 37 Zastupitelstvo má právo vyhradit si další pravomoci v samostatné působnosti mimo pravomoci vyhrazené radě podle § 59 odst. 1. § 38 Zastupitelstvo kraje zruší usnesení rady kraje, jestliže je v rozporu s právním předpisem nebo usnesením zastupitelstva kraje. Pravomoc rady § 57 (1) Rada je výkonným orgánem kraje v oblasti samostatné působnosti. Při výkonu své působnosti odpovídá rada zastupitelstvu. Rada může rozhodovat ve věcech přenesené působnosti, jen stanoví-li tak zákon. (2) Radu tvoří hejtman, zástupce hejtmana (zástupci hejtmana) a další členové rady. Počet členů rady činí v kraji s počtem a) do 600 000 obyvatel 9 členů, b) nad 600 000 obyvatel 11 členů. (3) Je-li hejtman nebo zástupce hejtmana odvolán z funkce nebo na tuto funkci rezignoval, přestává být i členem rady. 27


§ 58 (1) Rada se schází ke svým schůzím podle potřeby. Schůze rady svolává hejtman. Schůze rady jsou neveřejné. Rada může k jednotlivým bodům svého jednání přizvat i dalšího člena zastupitelstva nebo jiné osoby. (2) K platnému usnesení, volbě nebo rozhodnutí je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech členů rady. (3) O průběhu schůze rady se pořizuje zápis, ve kterém se vždy uvede počet přítomných členů rady, schválený program schůze rady, průběh a výsledek hlasování a přijatá usnesení. Zápis podepisuje hejtman nebo zástupce hejtmana. Zápis, který je nutno pořídit do 7 dnů po skončení schůze, musí být uložen u krajského úřadu k nahlédnutí. O námitkách člena rady proti zápisu rozhodne nejbližší schůze rady. (4) Rada podává na každém zasedání zastupitelstva zprávu o své činnosti.

§ 59 (1) Rada připravuje návrhy a podklady pro jednání zastupitelstva a zabezpečuje plnění jím přijatých usnesení. Radě je vyhrazeno a) zabezpečovat hospodaření podle schváleného rozpočtu, kontrolovat hospodaření podle něj, provádět rozpočtová opatření v rozsahu svěřeném zastupitelstvem, b) stanovit počet zaměstnanců kraje zařazených do krajského úřadu, organizačních složek a objem prostředků na platy těchto zaměstnanců, c) na návrh ředitele krajského úřadu (dále jen "ředitel") jmenovat a odvolávat vedoucí odborů krajského úřadu; jmenování nebo odvolání vedoucích odborů bez návrhu ředitele je neplatné, d) zřizovat a zrušovat podle potřeby komise rady (dále jen "komise"), jmenovat a odvolávat z funkce jejich předsedy a členy, e) ukládat krajskému úřadu úkoly v oblasti samostatné působnosti a kontrolovat jejich plnění, f) přezkoumávat na základě podnětů občanů a právnických osob opatření přijatá krajským úřadem v samostatné působnosti, g) vyřizovat návrhy, připomínky a podněty obcí a právnických osob z územního obvodu kraje, h) stanovit pravidla pro přijímání a vyřizování petic a stížností, i) vykonávat zakladatelské a zřizovatelské funkce ve vztahu k právnickým osobám, organizačním složkám, které byly zřízeny nebo založeny krajem nebo které byly na kraj převedeny zvláštním zákonem, včetně jmenování a odvolávání jejich ředitelů a stanovení jejich platu a odměn; k tomu

28


pravidelně jedenkrát ročně projednávat zprávu o jejich činnosti, o plnění jejich úkolů, pro které byly založeny nebo zřízeny, a přijímat příslušná opatření k nápravě, j) plnit funkci valné hromady, je-li kraj jediným akcionářem nebo jediným společníkem, k) vydávat nařízení kraje, l) uzavírat nájemní smlouvy a smlouvy o výpůjčkách. (2) Rada rozhoduje o těchto majetkoprávních úkonech kraje: a) o poskytování dotací občanským sdružením, humanitárním organizacím a jiným právnickým a fyzickým osobám působícím v oblasti mládeže, sportu a tělovýchovy, sociálních služeb, požární ochrany, kultury a vzdělávání, vědy, zdravotnictví, protidrogových aktivit, prevence kriminality a ochrany zvířat a životního prostředí; tyto dotace nesmí převýšit 200.000 Kč jedné organizaci v kalendářním roce, b) o vzdání se práva a prominutí pohledávky nižší než 200 000 Kč, c) o zastavení movitých věcí nebo práv v hodnotě nižší než 200 000 Kč, d) o uzavírání dohod o splátkách s lhůtou splatnosti kratší než 18 měsíců, e) o nabytí a převodu movitých věcí na kraj včetně peněz, f) o poskytování věcných a finančních darů do 100 000 Kč v jednotlivých případech. (3) Rada rozhoduje v ostatních záležitostech patřících do samostatné působnosti kraje, pokud nejsou vyhrazeny zastupitelstvu nebo pokud si je zastupitelstvo nevyhradilo. (4) Je-li odvolána rada jako celek, zůstává hejtman a zástupce hejtmana i nadále ve funkci. Je-li hejtman a zástupce hejtmana odvolán ze své funkce současně s ostatními členy rady, pověří zastupitelstvo výkonem funkcí hejtmana, popřípadě zástupce hejtmana některého člena zastupitelstva a současně mu vymezí rozsah jeho oprávnění na dobu do zvolení nového hejtmana, popřípadě zástupce hejtmana.

§ 60 Poklesne-li v průběhu funkčního období počet členů rady tak, že rada není usnášeníschopná (§ 58 odst. 2) a na nejbližším zasedání zastupitelstva nebude počet členů rady doplněn tak, aby usnášeníschopná byla, vykonává její působnost, až do zvolení potřebného počtu členů rady, zastupitelstvo. V těchto případech zastupitelstvo může svěřit hejtmanovi plnění některých úkolů rady.

Mimořádný význam mají poradní a iniciativní orgány, jimiž jsou výbory, jako iniciativní a kontrolní orgány zastupitelstva, a komise, které plní obdobnou funkci ve vztahu k radě. Ani přímá vazba výborů na radu však není vyloučená. Jak vyplývá z důvodové zprávy, příslušným 29


ustanovením zákona č. 129/2000 Sb. mají být členy výboru vedle členů zastupitelstva i další občané, kteří tak mají mít možnost aktivně přispět k plnění úkolů kraje a uplatnit tak své právo podílet se přímým způsobem na zprávě veřejných věcí, ve smyslu čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z hlediska zdravotně postižených má mimořádný význam účast ve "Výboru pro výchovu, vzdělávání a zaměstnanost", který je jedním z povinně zřizovaných výborů, stejně tak jako "Výbor kontrolní". Pokud bude kraj zřizovat i výbory pro sociální či zdravotní problematiku nebo další výbory, do jejichž náplně bude spadat některá z oblastí významných pro zdravotně postižené, je nejvýš žádoucí usilovat o členství i v těchto výborech. Pochopitelně reálné postavení výborů bude záviset na řadě faktorů. Za jeden z nejdůležitějších je však třeba považovat personální složení, proto by měly krajské rady věnovat výběru kandidátů velkou pozornost. Výbory § 76 (1) Zastupitelstvo může zřídit jako své iniciativní a kontrolní orgány výbory. Svá stanoviska a návrhy předkládají výbory zastupitelstvu. (2) Předsedou výboru je vždy člen zastupitelstva.

§ 77 (1) Výbory plní úkoly, kterými je pověří zastupitelstvo. Ze své činnosti odpovídají výbory zastupitelstvu. (2) Počet členů výborů je vždy lichý. Výbory se schází podle potřeby. (3) K přijetí usnesení je třeba nadpoloviční většiny hlasů všech členů výborů. Usnesení výborů se vyhotovují písemně a podepisuje je předseda výboru.

§ 78 (1) Zastupitelstvo zřizuje vždy výbor finanční, výbor kontrolní a výbor pro výchovu, vzdělávání a zaměstnanost. Tyto výbory jsou nejméně pětičlenné. (2) Kraj, v jehož územním obvodu žije podle posledního sčítání lidu alespoň 10 % občanů hlásících se ke stejné národnosti jiné než české, zřizuje výbor pro národnostní menšiny. Členy tohoto výboru jsou i zástupci národnostních menšin, pokud je deleguje svaz utvořený podle zvláštního zákona.11) (3) Členy finančního a kontrolního výboru nemohou být hejtman, zástupce hejtmana, ředitel ani osoby zabezpečující rozpočtové a účetní práce na krajském úřadu. (4) Finanční výbor 30


a) provádí kontrolu hospodaření s majetkem a finančními prostředky kraje, b) provádí kontrolu hospodaření právnických osob a zařízení založených nebo zřízených krajem, nebo které na kraj byly převedeny, c) provádí kontrolu využití dotací poskytnutých krajem z jeho prostředků obcím; za tímto účelem je výbor oprávněn požadovat od obcí příslušné podklady a obce jsou povinny poskytnout výboru požadovanou součinnost, d) plní další úkoly ve finanční oblasti, kterými jej pověří zastupitelstvo. (5) Kontrolní výbor a) kontroluje plnění usnesení zastupitelstva a rady, b) kontroluje dodržování právních předpisů ostatními výbory a krajským úřadem na úseku samostatné působnosti, c) plní další kontrolní úkoly, kterými jej pověří zastupitelstvo. (6) Výbor pro výchovu, vzdělávání a zaměstnanost a) v návaznosti na demografický vývoj a vývoj zaměstnanosti posuzuje a vyjadřuje se k síti škol a školských zařízení, studijních a učebních oborů a k jejich změnám v působnosti kraje, b) předkládá návrhy na zkvalitnění péče poskytované školami a školskými zařízeními, popřípadě předškolními zařízeními, které kraj zřizuje, c) vyjadřuje se k záměrům na poskytování dotací v oblasti mládeže, tělovýchovy a sportu, d) projednává zprávy o výsledcích výchovně vzdělávací činnosti škol, školských zařízení a předškolních zařízení, e) plní další úkoly v oblasti výchovy a vzdělávání, kterými jej pověří zastupitelstvo. -----------------------------------------------------------------11) Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů.

§ 79 (1) O provedené kontrole výbor pořídí zápis, který obsahuje předmět kontroly, jaké nedostatky byly zjištěny a návrhy na opatření směřující k odstranění nedostatků. Zápis podepisuje člen výboru a zaměstnanec, jehož činnosti se kontrola týkala. (2) Výbor předloží zápis zastupitelstvu; v případě kontrolního zápisu se k zápisu připojí vyjádření orgánu, případně zaměstnanců, jejichž činnosti se kontrola týkala.

31


Komise § 80 (1) Rada zřizuje jako své iniciativní a poradní orgány komise. Svá stanoviska a náměty předkládají komise radě. (2) Komise se usnáší většinou hlasů všech svých členů. (3) Komise je ze své činnosti odpovědna radě.

Další pravomoci přenáší na kraje zejména zákon č. 132/2000 Sb. Z hlediska krajských rad zdravotně postižených jsou nejvýznamnější následující kompetence krajů v jednotlivých oblastech.

Oblast školství V oblasti školství je působnost krajů promítnuta do následujících předpisů 1. zákon č. 29/1984 Sb. o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol ( školský zákon) ve znění pozdějších předpisů 2. zákon č. 564/1990 Sb. o státní správě a samosprávě ve školství ve znění novel 3. zákon č. /2002 o školských zařízení 4. zákon č. 306/1999 Sb. o poskytování dotací soukromým školám.

Zákon č. 564/1990 Sb. v platném znění ukládá mj. v § 6 orgánu kraje v přenesené působnosti zpracovávat a každé dva roky upřesňovat a zveřejňovat dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje výchovně vzdělávací soustavy ve svém územním obvodu a zpracovávat a každoročně zveřejňovat výroční zprávu o stavu koncepce a rozvoje sítě a o stavu a rozvoji výchovně vzdělávací soustavy v kraji. Krajské rady by měly v návaznosti na toto ustanovení dbát na to, aby v rámci koncepce byly zohledněny potřeby žáků se zdravotním postižením včetně odpovídajícího finančního zabezpečení tak, jak je to uloženo orgánu kraje v § 8 odst. 2. Součástí koncepce by mělo být zejména začleňování dětí se zdravotním postižením do škol běžného typu, včetně odstraňování architektonických a komunikačních bariér, úhrada nákladů na dopravu, osobní asistenty, průvodce, tlumočníky znakového jazyka, artikulační tlumočníky a předčitatele pro žáky se zdravotním postižením integrované do základních a středních škol a učilišť běžného typu. Pokud se týká vlastní působnosti kraje, je mu v § 16 uvedeného zákona vymezena následující pravomoc.

32


Kraj v samostatné působnosti zřizuje a zrušuje a) střední školy, odborná učiliště, vyšší odborné školy a školská zařízení jim sloužící, b) konzervatoře a školská zařízení jim sloužící, c) speciální základní školy, speciální střední školy a speciální předškolní zařízení, d) jazykové školy, těsnopisný ústav, školské ústavy umělecké výroby a školní hospodářství, e) předškolní zařízení, školy a školská zařízení s jiným vyučovacím jazykem než českým, pokud je nezřídí obec podle § 14 odst. 2, f) speciální základní školy při zdravotnických zařízeních, pomocné školy, zvláštní školy, zvláštní předškolní zařízení při zdravotnických zařízeních, g) základní umělecké školy, h) dětské domovy, i) školská zařízení pro výchovu mimo vyučování, j) školská zotavovací zařízení, k) zařízení školního stravování, l) plavecké školy, m) střediska praktického vyučování, n) zařízení výchovného poradenství, o) střediska služeb školám a střediska informačních technologií, p) zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků. Ostatní změny mají spíše formální charakter.

Oblast sociálního zabezpečení § 3 zákona 114/1988 Sb. o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení: (1) Orgán kraje v přenesené působnosti a) řídí a kontroluje výkon státní správy v sociálním zabezpečení, b) plní funkci dozoru nad poskytováním sociálních služeb organizacemi a občany6) a ukládá opatření k odstranění zjištěných závad. (2) Kraj v samostatné působnosti a) zřizuje a spravuje zařízení sociální péče a ústavy sociální péče, které vykonávají diagnostickou službu, b) rozhoduje o přijetí do ústavů sociální péče, které spravuje, o ukončení pobytu v nich, o přemístění do jiných ústavů, které spravuje, o úhradě za služby v ústavech poskytované a o případné úhradě za služby poskytované v ostatních zařízeních sociální péče, pokud je spravuje.

33


(3) Orgán kraje v přenesené působnosti může povolovat výjimky z ustanovení § 103 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, jde-li o služby sociální péče. -----------------------------------------------------------------6) § 73a zákona o sociálním zabezpečení.

Oblast územního plánování a stavebního řízení V oblasti územního plánování a stavebního řízení orgán kraje v přenesené působnosti 1. vykonává působnost nadřízeného orgánu územního plánování pro okresní úřady a pro města Brno, Ostrava a Plzeň 2. pořizuje územní plány velkých územních celků 3. pořizuje územně plánovací podklady nezbytné pro vlastní činnost Dále mu přísluší v přenesené působnosti provádět řízení a vydávat rozhodnutí o stavbách nebo opatření jež se má uskutečnit v územním obvodu dvou nebo více okresů. Tuto svoji pravomoc je oprávněn delegovat na některý ze stavebních úřadů v jehož územním obvodu se má stavba uskutečnit. Na tomto úseku by se měly krajské rady věnovat zejména odstraňování architektonických a dopravních bariér.

Vzhledem k tomu, že je nutné počítat s rozšiřováním oblastí legislativní působnosti krajů, měli by Krajské rady usilovat o to, aby se staly připomínkovým místem. Z této pozice by pak mohly ovlivňovat krajskou normotvorbu. Pokud budou pro krajské předpisy platit obdobná pravidla jako platí pro legislativní proces jiných orgánů, měl by i tento proces dvě fáze. První fáze spočívá ve zpracování věcného záměru úpravy, tj dokumentu, který v základních obrysech vymezí předmět a způsob úpravy. Již z věcného záměru by tedy mělo být patrno, co a jak má být upraveno. Druhou fázi potom tvoří vlastní paragrafové znění. Z hlediska průchodnosti připomínek je důležité, aby případné změny v rozsahu právní úpravy byly uplatněny již ve fázi věcného záměru. Např. pokud bude kraj zmocněn k úpravě sociálních služeb ve svém obvodu a ve věcném záměru krajské úpravy nebude obsažena otázka financování sociálních služeb, je nutné vznést připomínku na doplnění této části již ve fázi věcného záměru navrhovaného předpisu. Pokud by byl návrh na zařazení této problematiky vznesen až u paragrafovaného znění, mohlo by se stát, že návrh bude zamítnut z důvodu, že překračuje svým obsahem rámec schváleného věcného záměru. Za důležité lze považovat také to, že při návrhu změn ve věcném záměru nemusí být navrhováno přesné znění, jako je tomu v případě návrhu úpravy paragrafového znění. V této fázi legislativního procesu se mohou velmi dobře uplatnit i lidé bez specializované právní kvalifikace. Ve věcném záměru je též vymezen okruh relevantních předpisů, tzn. předpisů, z nichž

34


se při návrhu úpravy vychází a okruh předpisů, které mají být dotčenou úpravou změněny či zrušeny. Je nejvýš vhodné si dotčené předpisy obstarat, aby se vyloučila možnost, že otázka jejíž řešení krajském předpise se navrhuje je již vyřešena některou ze souvisejících norem. Zpracování připomínek k paragrafovanému znění je obtížnější, neboť zde je již třeba mít alespoň základní znalosti legislativních postupů. I v této fázi připomínek se ale mohou uplatnit i lidé bez právnického vzdělání.

Při posuzování navrhované právní úpravy je nejdůležitější věnovat pozornost následujícím otázkám. Zda řešená problematika může ovlivnit postavení osob se zdravotním postižením Pokud ano, zkoumat, zda problematika týkající se zdravotně postižených nebo některé skupiny zdravotního postižení vyžaduje provést úpravu odchylnou od obecné úpravy platné pro všechny a v kladném případě takovou úpravu navrhnout Ověřit si, zda navrhovaná speciální úprava v krajském měřítku není v rozporu s úpravou celostátní, případně nepřekračuje rámec zmocnění, daného příslušným právním předpisem Pokud ano, je nutné úpravu přizpůsobit

Seznam nejdůležitějších předpisů, vztahujících se ke krajům: Zákon č. 129/2000 Sb. o krajích Zákon č. 132/2000 Sb. o změně zákonů souvisejících se zákonem o krajích a obcí Zákon č. 65/1965 Zákoník práce Zákon č. 266/1994 o drahách Zákon č. 361/2000 o provozu na pozemních komunikacích Vyhláška č. 30/2001 o pravidlech provozu na pozemních komunikacích Zákon č. 250/2000 o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů Zákon č. 248/2000 o podpoře regionálního rozvoje Zákon č. 218/2000 o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla) Zákon č. 157/2000 o přechodu některých věcí práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů Zákon č. 131/2000 o hlavním městě Praze Zákon č. 128/2000 o obcích (obecní zákon) Zákon č. 155/1995 o důchodovém pojištění Zákon č. 200/190 o přestupcích 35


Zákon č. 29/1984 o soustavě základních a středních škol (školský zákon) Zákon č. 564/1990 o státní správě a samosprávě ve školství Zákon č. 117/1995 o státní sociální podpoře Vyhláška MPSV č. 207/1995, kterou se stanoví stupně zdravotního postižení a způsob jejich posuzování pro účely dávek státní sociální podpory Zákon č. 114/1988 o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení Zákon č. 20/1966 o péči o zdraví lidu Zákon č. 48/1997 o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů Zákon č. 123/1998 o právu na informace o životním prostředí Zákon 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím

5. Pojetí a charakter Národních plánů Usnesením vlády České republiky č. 15l ze dne 8. 5. l99l byl ustaven Vládní výbor pro zdravotně postižené občany. Vládní výbor vypracoval krátce po svém založení Národní plán pomoci zdravotně postiženým občanům (dále jen NPP), který schválila vláda ČR svým usnesením č. 466 ze dne 29. června l992. Druhým dokumentem, který vypracoval Vládní výbor pro zdravotně postižené, byla aktualizace Národního plánu, kterou pod názvem Národní plán opatření pro snížení negativních důsledků zdravotního postižení (NPO) schválila vláda České republiky svým usnesením č. 493 ze dne 8. 9. 1993. Oba Národní plány byly velice příznivě přijaty našimi zdravotně postiženými. Byly také velmi pozitivně hodnoceny i v zahraničí. Jejich vypracováním a přijetím jsme se tak zařadili mezi země s rozvinutou státní koncepcí podpory zdravotně postižených. Na základě pozitivních hodnocení byl pak usnesením Vlády ČR č. 256 ze dne 14. dubna 1998 schválen v pořadí již třetí Národní plán vyrovnávání příležitostí pro občany se zdravotním postižením (NPVP). Národní plány představují souhrn cílů a opatření, jejichž cílem je zlepšit a zefektivnit způsob podpory občanů se zdravotním postižením v jednotlivých oblastech (přístupnost, vzdělávání, zdravotnictví, sociální zabezpečení a další).

36


Příprava všech výše uvedených Národních plánů byla vždy velmi složitým procesem, odehrávajícím se v následujících krocích: politické rozhodnutí o přípravě Národního plánu, výzva sekretariátu VVZPO resortům, aby navrhly znění cílů a opatření spadajících do jejich působnosti, zpracování 1. pracovní verze Národního plánu sekretariátem VVZPO, konzultace 1. pracovní verze s organizacemi zdravotně postižených, zapracování připomínek, zpracování návrhu Národního plánu, vícekolové mezirezortní připomínkové řízení k návrhu Národního plánu, zapracování připomínek, zpracování návrhu k projednání vládě ČR, schválení návrhu vládou ČR. Proces přípravy Národních plánů byl ve všech případech garantován sekretariátem VVZPO. V průběhu vícekolového připomínkového řízení bylo obvykle vypořádáno až 500 připomínek organizací zdravotně postižených a dotčených orgánů státní správy. Za nejobtížnější úkol lze přitom považovat nutnost přijetí dohody o takové výsledné podobě Národního plánu, která je obecně přijatelným kompromisem mezi rozsahem požadavků organizací zdravotně postižených a možnostmi a ochotou resortů k jejich realizaci. Klíčovým momentem je při hledání takového konsensu často shoda na kompetenční příslušnosti konkrétních navrhovaných opatření jednomu či více resortům a jejich dopad na státní rozpočet. Další fází následující po schválení Národního plánu je monitorování jeho plnění. Pravidla NRZP ČR jej specifikují takto: „Všichni členové odborných komisí, předsedové komor a předsedové Krajských rad shromažďují průběžně poznatky o způsobu plnění těch opatření obsažených v NPVP, které náleží do jejich působnosti. K tomu slouží zejména jejich kontakty s občany se zdravotním postižením a jejich rodinami, s organizacemi zdravotně postižených a odbornou i laickou veřejností. O svých zjištěních informují ředitele legislativního odboru. K oficiálním jednáním s ústředními orgány státní správy ve věcech plnění NPVP jsou oprávněni pouze ředitel legislativního odboru a předsedové odborných komisí na základě přímého pověření předsedy NRZP ČR, o které jsou oprávněni v případě potřeby předsedu požádat. Ředitel legislativního odboru zpracuje dvakrát ročně v součinnosti s předsedy odborných komisí a v termínech stanovených předsedou NRZP ČR souhrnný podkladový materiál o plnění opatření NPVP. Tento materiál je podkladem pro jednání o plnění opatření NPVP vyplývající z opatření 21 b) NPVP.“ 37


Rozhodující fází procesu monitorování je způsob a výsledek jednání o těch opatřeních, které jejich garanti neplní. Jeho úspěšnost závisí především na velikosti tlaku, který dokáží organizace zdravotně postižených na jejich splnění vyvinout. Základním předpokladem je dosažení uznání neplnění opatření samotným odpovědným resortem. Dále je nutné dosáhnout dohody o způsobu dalšího plnění opatření, tj. např. v náhradním termínu, modifikovaným způsobem apod.

6. Pojetí a charakter Národních plánů 6.1. Vztah k Národnímu plánu

Jednou ze základních otázek, které je třeba vysvětlit ještě před tím, než začneme Krajský plán sestavovat, je, zda a nakolik má Krajský plán (jeho obsah) vycházet z výše uvedených Národních plánů vyrovnávání příležitostí. Jak jsme již uvedli, poslední z nich je přitom úzce inspirován strukturou Standardních pravidel OSN. Zatímní přístup těch Krajských rad zdravotně postižených, které o tvorbě vlastního Krajského plánu uvažovaly, či dokonce nějakou jeho variantu zpracovaly, je takový, že v jisté formě respektovaly dikci a obsah Národních plánů. Jedná se o, do jisté míry, pochopitelný krok. Zpracovatelé na úrovni krajů zpravidla nedisponovali takovým potenciálem informací, zkušeností a požadavků, aby mohli tvořit zcela bez vzoru vlastní Krajský plán. Ovšem je třeba si uvědomit několik podstatných náležitostí. Národní plán je, jak patrno, materiálem pro celou Českou republiku, a z toho vyplývají některé zásadní odlišnosti, které je nutno při psaní Krajského plánu zohlednit. Tak například Krajské plány zpravidla nebudou moci obsahovat tak vysokou míru obecnosti některých řešených otázek, jednoduše proto, že na úrovni kraje chybí odpovídající nástroje jejich prosazení. Jedná se samozřejmě o respektování základního pravidla právního státu „povinnosti lze občanům ukládat toliko zákonem a v jeho mezích“. Právě zákon, jako výsledek normotvorné činnosti zákonodárce (Parlamentu ČR), je k dispozici na republikové úrovni. Výše jsme uvedli omezení, která vyplývají z postavení normativně právních aktů krajů (vyhláška, nařízení) v hierarchii právních norem. Platí pro ně, že musí být v souladu s nadřízenými normativně právními akty. To je jen jedna, právní stránka věci. Zjednodušeně znamená, že řada úkolů, které se představitelům Krajských rad budou zdát naprosto nezbytné k řešení, nebude

38


krajskými legislativními prostředky řešitelná. A bude proto nutno čekat na změnu normativně právních aktů, nejčastěji zákonů. Existuje i jedna možnost, byť nebude příliš častá, která umožňuje i z úrovně krajů zasahovat do celorepublikového uspořádání věcí, přesněji jejich správy. Jedná se o institut tzv. zákonodárné iniciativy krajů, kterou mají dle ust. Čl. 41 Ústavy České republiky právě kraje. Pojem zákonodárné iniciativy znamená způsobilost navrhovat Parlamentu znění zákonů. V praxi zatím této možnosti příliš kraje nevyužívají. A pokud již, nejedná se o návrhy zákonů jako celku, nýbrž o změny a doplnění potřebných (přesněji chybějících) ustanovení do již existujících zákonů. Důvodem je, mj. vysoká odborná náročnost takového kroku. Normotvorba, a zejména tvorba zákonů, je vysoce specializovaná činnost, která představuje svébytnou právnickou kvalifikaci. Na úrovni krajů je jen velmi málo odborníků, kteří se této činnosti někdy dříve věnovali. Druhým důvodem je, v této metodice často zmíněná, otázka hledání přesného postavení krajů v systému státní správy a samosprávy. Lze proto očekávat, že s ujasňováním kompetencí v dosavadních oblastech a zejména převzetím dalších oblastí života společnosti do působnosti krajů narostou pokusy krajů ovlivňovat správu věcí veřejných tímto způsobem.

Do jisté míry i Krajská rada zdravotně postižených v Olomouci – resp. někteří její členové – se podíleli a ovlivňovali konečné znění zákonodárné iniciativy Olomouckého kraje ve věci doplnění školského zákona o institut tzv. třídních asistentů ve třídách, v nichž jsou vzděláváni, žáci a studenti se zdravotním postižením. Tato zákonodárná iniciativa byla zřetelným pokusem kraje promluvit do uspořádání poměrů při tzv. školské integraci žáků s postižením. Projednávána v Parlamentu ČR bude na počátku roku 2003.

Na druhé straně je možno právě z ustanovení Národních plánů čerpat řadu námětů vhodných i pro krajské řešení. Všechny úkoly Národních plánů totiž splněny nebyly, přestože za splněné mohly být označeny nebo byly splněny jen natolik obecně (zpravidla pro to, že velmi obecně již byly formulovány). Je proto nejen možné, ale velmi vhodné je znovu, zpravidla v konkrétnější podobě, do Krajských plánů zapracovat.

39


6.2. Základní přístup k pojetí Krajského plánu vyrovnávání příležitostí

V tomto bodě naší metodiky máme na mysli ujasnění základních obsahových otázek, jež by měl Krajský plán obsahovat. Nejde nyní ještě o to, jaký obsah mají mít jednotlivé oblasti či dokonce jednotlivé úkoly, nýbrž o vyjasnění základní otázky po míře obecnosti přijímaného dokumentu. Opět je možno vyjít ze zkušeností Národních plánů. V průběhu jejich přijímání se ukázalo, že zejména jednotlivá ministerstva měla snahu přijímat Národní plán jako co možná nejvíce obecný dokument. Takovému pojetí svědčí například dikce „usilovat o zlepšování podmínek“ nebo také velmi oblíbená „vytvářet předpoklady pro postupné zlepšování podmínek“. Je pravdou, že tyto formulace mnohdy vystihují to, oč v dané oblasti jde. Například v oblasti sociálních služeb je jistě možno na celostátní úrovni uvést, že je cílem „vytvářet předpoklady pro rozvoj samostatnosti klienta sociální služby jako jejího uživatele“. Ovšem po uplynutí času se projeví základní nedostatek obdobně pojatých úkolů: jen velmi těžce a málo přesně se vyhodnocují. Například ministerstvo práce a sociálních věcí se jako partner zdravotně postižených v daném úkolu může domnívat, že učinilo řadu opatření, která přispěla k rozvoji samostatnosti klienta sociální služby. Ovšem organizace zdravotně postižených se stejně tak může domnívat, že o splnění daného úkolu nemůže být hovořeno v žádném případě, neboť i základní zákon dané oblasti (zákon o sociálním zabezpečení) hovoří o sociální péči a nikoliv sociální službě. Na uvedeném příkladu chceme ukázat základní riziko obecně pojatých úkolů. Jejich špatnou vyhodnotitelnost. Na druhé straně i v rámci krajů se může ukázat potřeba stanovit nějaký úkol či spíše cíl v dané oblasti, obecněji. Právě proto, že kraje v současnosti zahajují svoji činnost, bude v některých oblastech či směrech života zdravotně postižených potřebné vyjádřit cílový, očekávaný či požadovaný stav obecněji. V tomto případě však bude vhodné tato prohlášení uvést v úvodu jednotlivých kapitol, jako vyjádření cílů v dané oblasti celkově. Bez toho, že by tyto cíle podléhaly hodnocení exaktně měřitelnému. Budou hodnoceny tak, jak byly přijímány, tedy obecně a pro obě strany přijatelnými, pravděpodobně obecnými formulacemi. Úroveň kraje, na níž jsou Krajské plány přijímány, je z hlediska poměru „obecnýkonkrétní“ při formulaci jednotlivých úkolů relativně složitá. Jestliže na celostátní úrovni je možno jistou míru obecnosti připustit, je známo, že nejkonkrétnější úkoly je možno formulovat zejména na úrovni místních komunit – obcí, sídlištních aglomerací apod. Krajská úroveň představuje v tomto směru jakýsi střed. Nevyhneme se zpravidla jisté míře obecnosti, ale měli

40


bychom také některé úkoly stanovit daleko explicitněji a pregnantněji, než tomu může být na celostátní úrovni. Řešení tohoto rozporu je možno provést zejména výše naznačeným způsobem. V úvodu každé kapitoly plánu ponecháme několik cílových, deklaratorních ustanovení, která znamenají de facto preambuli dané oblasti, její cílový či očekávaný stav. Případně i postižení základních východisek, ale to je v některých oblastech a vzhledem k očekávanému rozsahu plánu, nadbytečné. Vlastní úkoly kapitoly je vhodnější formulovat konkrétněji. Právě po zkušenostech s vyhodnocováním Národních plánů je možno vyslovit očekávání, že ze strany některých odborných útvarů krajů se může objevit snaha bagatelizovat plnění úkolů, uvádět obecné hodnotící fráze apod. Konkrétní úkol, vyjádřený termíny „do konce roku 2004 zřídit“ nebo „na základě analýzy potřeb rozhodnout o vytvoření nového zařízení pro…“ se vyhodnocuje velmi jednoduše. Úkol je či není splněn. Nalezení správného poměru mezi obecně známými požadavky a jednotlivými konkrétními úkoly, které v rámci kraje přispějí ke zlepšení podmínek života občanů se zdravotním postižením je velkým úkolem Krajských rad při přípravě plánů. Dalším důležitým úkolem tvůrců plánu je vystižení podstatných věcí, hodných zařazení do důležitého materiálu krajské úrovně. Na první pohled se jedná o jednoduché a naprosto zřejmé zadání. Krajský plán má ambici ovlivnit život několika desítek tisíců občanů se zdravotním postižením. Zdá se tedy samozřejmé, že k řešení jeho prostřednictvím budou vybrány nejpalčivější otázky života zdravotně postižených. Ovšem v praxi nebude tak jednoduché poznat, která z oblastí či který problém je skutečně nejpodstatnější. Jde opět, jako vždy při plánování kterékoliv lidské činnosti, o kombinaci řady faktorů. Rozdíly v názorech na to, co je a co není pro občany s postižením podstatné, se projeví již při přípravě Krajského plánu v samotných organizacích postižených. Existuje například rozdíl v chápání důležitosti svobodného přístupu ke vzdělání mezi organizacemi rodičů dětí s postižením a organizacemi dospělých. Stejně tak lidé se zdravotním postižením staršího věku mají tendenci podceňovat význam vzdělání pro řešení jejich obtíží.

Potvrdilo se to v průzkumu názorů, který naše Výzkumné centrum provedlo na podzim roku 2002 mezi občany se zdravotním postižením ve dvou krajích České republiky. Na otázku, kterou z následujících oblastí považují v životě zdravotně postižených za problém, odpovědělo takřka 80% z respondentů „přístup státu a politiků ke zdravotně postiženým“. Naproti tomu pouhých 10% respondentů se domnívalo, že jejich problémy souvisí s (nedostatečným) vzděláním. Přitom je obecně empiricky ověřitelné, že občané se zdravotním postižením jsou na trhu práce 41


hůře umístitelní, mj. vzhledem ke zpravidla nižší kvalifikaci – vzdělání. A v tržním prostředí je pochopitelně způsobilost k práci podstatným faktorem ovlivňujícím sociální postavení občana.

Další rozdíl se pravděpodobně může objevit při dojednávání jednotlivých úkolů s partnery z krajské správy. Je možné, že oblast či problém, kterou za nutně řešitelnou považují občané s postižením, nevnímají stejně naléhavě politici a úředníci na úrovni kraje.

Příkladem z celostátní úrovně je možno uvést problém související s vyřizováním oprav elektrických invalidních vozíků. Dílem proto, že se nejedná o přímou působnost státní správy (věc je v kompetenci zdravotních pojišťoven) a dílem proto, že se pro představitele státní moci jedná o „okrajový“ problém. Občané odkázaní na elektrický vozík jsou při jeho poruše nucení trávit dlouhé týdny nesmyslným administrováním. Celá kauza trvá již několik let a nezdá se, že by se situace zásahem orgánů státní správy (zákonodárné či exekutivní) v dohledné době zlepšila.

Dalším, pravděpodobně nejpodstatnějším aspektem, který nám ztíží vyhledávání důležitých a podstatných problémů je naše vlastní nedostatečné poznání všech otázek života občanů s postižením, jejich různorodosti a mnohdy i vzájemné neslučitelnosti. Krajské rady nedisponují žádným odborným aparátem, jež by jim dlouhodobě shromažďoval poznatky o situaci v té které oblasti. Naše poznání reality života občanů s postižením je tak ovlivněno nejvíce našimi vlastními zkušenostmi, jež se formovaly v průběhu naší individuální cesty se zdravotním postižením. Pro potřebné zmapování situace v nově vzniklých krajích je navíc potřeba času. Do působnosti krajů se dostaly regiony, které mají jen velmi málo společného a dosud třeba patřily k jinému kraji. Proto je jen správné, pokud některé úkoly Krajských plánů budou formulovány tak, aby skutečné potřeby občanů s postižením teprve zmapovaly, popsaly či změřily. A až pro další období budou výsledky takových šetření použity pro formulaci konkrétních úkolů. Krajské rady mohou a měly by v této části své činnosti využít spolupráce s dalšími subjekty. Ještě jeden důvod existuje, abychom první Krajské plány zaměřili na monitorování situací provázejících život občana s postižením. Jde o období, na něž jsou první Krajské plány přijímány – a tím je období necelých dvou let – do konce roku 2004. Na podzim tohoto roku proběhnou další volby do krajských zastupitelstev. Bylo by jistě možné přijímat první Krajské plány i na delší období. S tím, že po zvolení nového zastupitelstva by je toto „adoptovalo“ formou nového usnesení. Stalo se tak na celostátní úrovni za trvání posledního Národního plánu vícekrát.

Ovšem další politická reprezentace se již nemusí cítit vázána tak, jak bychom

předpokládali u zastupitelů, kteří plán schvalují. Konečné rozhodnutí o době, na níž je Krajský 42


plán přijímán přísluší Krajské radě a samozřejmě krajskému zastupitelstvu. Pokud se rozhodnou pro první, kratší variantu, je zřejmé, že právě v tomto časovém úseku (de facto se bude jednat o rok a půl) je možno provést řadu monitorovacích studií, které by potvrdily naše předpoklady či dodaly podklady pro rozhodování o úkolech v jednotlivých oblastech. Neznamená to však, že je třeba v Krajských plánech tohoto období rezignovat na jakékoliv konkrétní úkoly. Krajská rada, jako rozhodující tvůrce Krajského plánu, má nelehký úkol. Stojí před tvorbou jednoho z prvních zásadních materiálů ve své činnost. Mělo by se jí podařit, aby se jednalo o skutečně společný materiál krajských zastupitelů a Krajské rady. Krajský plán vyrovnání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením bychom mohli zjednodušeně (leč výstižně) chápat jako smlouvu mezi krajskou organizací občanů se zdravotním postižením a krajskou společensko-politickou reprezentací o tom, co se v daném období v kraji změní v podmínkách postupného vyrovnávání příležitostí pro tuto minoritní skupinu občanů. Nic na tom nemění, že jedna smluvní strana (krajský úřad) bude mít v části smlouvy „dáti“ větší počet úkolů. Musíme vyjít ze základního úkolu a působnosti krajských zastupitelstev. Jsou to zvolení zástupci občanů, jejichž úkolem je po dané volební období spravovat věci veřejné. Tedy i věci týkající se života občanů se zdravotním postižením. Vyvstává proto otázka, proč právě občané se zdravotním postižením mají být tou skupinou, která má s touto politickou reprezentací uzavřít smlouvu v podobě Krajského plánu? A proč ne třeba také chovatelé drobného zvířectva, fotbalisté a další spolky? Předpokládáme, že většině členů Krajských rad budou argumenty, jimiž by podobné názory uměli vysvětlit zřejmé. Přesto jsme úvodní část této metodiky věnovali obecným společenským a právním aspektům postavení občanů se zdravotním postižením. Nezapomínejme rovněž na to, že Krajský plán a jemu případně předcházející Zpráva o situaci občanů se zdravotním postižením, která může být Radou kraje a Zastupitelstvem předjednána (viz dále) je pro mnohé zastupitele, ale i úředníky krajů, jedním z prvních dokumentů, díky němuž se mají možnost seznámit s různými aspekty života občanů s postižením. V tomto směru se řada představitelů organizací postižených dopouští jistého omylu. Vzhledem k tomu, že jsou z titulu svého postavení v organizacích zdravotně postižených ve středu dění, získávají informace z centrálních orgánů, žijí každodenní život občana s postižením, vzniká u nich postupem času dojem, že i okolí je dobře seznámeno s aspekty postižení a tím, co přináší. Výše jsme ukázali některé nesprávné soudy a přesvědčení příslušníků majoritní většiny o postižení a jeho nositelích. I když nebudeme předpokládat zlou vůli, informovanost je mezi úředníky, politiky a dalšími velmi nízká (v tomto směru může každý čtenář metodiky dodat jistě řadu vlastních postřehů). Právě proto je nutno si uvědomit, že má organizace postižených možnost upoutat, v různé míře a šířce, pozornost veřejnosti k vlastním problémům. 43


Dalším aspektem, na něž je nutno upozornit, je zařazení takových úkolů a opatření, která jsou splnitelná nejenom v daném čase, ale také prostředky (právními, organizačními, finančními) které jsou v daném kraji k dispozici. Ukázalo se, že první pokusy o tvorbu krajských plánů přinesly snahu řešit oblasti a úkoly, které vůbec nepříslušely krajské úrovni. Objevily se tak s úkoly v oblasti poskytování zdravotní péče, které jsou zcela v kompetenci zdravotních pojišťoven, tedy subjektu stojícího mimo Krajský plán a jeho působnost. Podobné uvedení úkolů nesplnitelných v rámci kraje se objevovalo ještě v oblasti zaměstnanosti a dopravy. Jestliže Krajská rada v rámci své činnosti shledá (v kterékoliv oblasti) nějakou situaci neřešitelnou prostředky kraje, bude vhodné přenést ji, prostřednictvím mechanismů činnosti Národní rady zdravotně postižených ČR na celostátní úroveň. V odůvodněných případech je možno využít i zmíněné zákonodárné iniciativy. Posledním aspektem, který zde zmíníme, je přístup k tvorbě plánu včetně formulace jednotlivých úkolů s vědomím jejich pravidelného průběžného a konečného vyhodnocování. Při přípravě Národních plánů jsme se setkávali se snahou úředníků některých resortů zařazovat do plánů obecná proklamativní ustanovení. Až později, při pravidelných hodnoceních Národního plánu, zjistili představitelé expertních skupin Národní rady, že jedním z důvodů pro takový postup mohla být snaha ztížit skutečně efektivní hodnocení. Nepodsouvejme však zlou vůli všem, kteří se o takové velmi obecné znění úkolů snaží. Důvod může být i ten, že je v praxi velmi obtížné zadání úkolu přesně zformulovat. V organizacích zdravotně postižených lidé zpravidla umí popsat či pojmenovat hlavní problémy, které je tíží, složitější situace však nastane, chceme-li tyto problémy formulovat do tezí opatření a úkolů! Přesto nelze na Krajský plán nahlížet jako na dokument pro jedno použití. Za použití mechanismů jím navržených a vytvořených (viz dále vytvoření odborného útvaru v rámci kraje zabývajícího

se

otázkami

zdravotně

postižených)

je

nutno

počítat

s pravidelným

vyhodnocováním úkolů Krajského plánu. Krajská rada musí pro toto vyhodnocení disponovat potřebným personálním zázemím s příslušnými informacemi a odbornými schopnostmi tak, aby mohla být odborným útvarům krajů partnerem nejen při přijímání, ale i vyhodnocování Krajského plánu. Při vyhodnocování plánu je nutno umět důsledně upozornit na případné nesplnění úkolů, a to včetně pojmenování důvodů tohoto nesplnění. Jen tak je možno připravit další Krajský plán. Jen tak je možno efektivně reprezentovat potřeby občanů s postižením. Bez poctivého a otevřeného vyhodnocení jednoho Krajského plánu není možno připravit kvalitně plán další.

44


6.3. Vztah obsahu a formy při přípravě plánu

Příprava Krajského plánu je složitá činnost zahrnující řadu odborných, personálních, jazykových a diplomatických dovedností. Na prvním místě je třeba věnovat pozornost vnitřním předpokladům v rámci struktury a obsahu činnosti Krajské rady. Představitelé Krajských rad si musí uvědomit, že jejich partnery při přijímání Krajského plánu budou odborní pracovníci Krajského úřadu. Profesionální odborné útvary vybavené informacemi, databází, zkušenostmi a znalostmi svěřené problematiky. Byť poslední prvek, znalost dané problematiky, alespoň ve vztahu ke zdravotně postiženým zcela neplatí. Na straně organizací zdravotně postižených naproti tomu předpokládáme lepší znalost reálných problémů života občanů s postižením. Počítáme, zpravidla, s větším nadšením a ochotou pracovat pro zájmy občanů s postižením. Řada členů Krajských rad je však velmi vytížena prací ve svých původních organizacích postižených. Musí si však, právě v souvislosti s přípravou Krajských plánů, uvědomit, že přijetím pozice v Krajské radě se zvýšila i jejich odpovědnost za řešení problémů v rámci kraje. Zjednodušeně řečeno, příprava kvalitního Krajského plánu znamená řadu hodin a dní práce ve prospěch ostatních. Postupy vedoucí k přípravě plánu musí proto zahrnovat několik fází: (předpokládáme, že ještě před přijetím Krajského plánu a jeho přípravou bude ustaven speciálním usnesením Rady kraje zvláštní orgán pro monitorování situace občanů se zdravotním postižením – Komise – viz dále bod 6.4) •

sběr dat, informací a podkladů potřebných pro tvorbu plánu

•

možné zpracování Zprávy o situaci občanů se zdravotním postižením a její projednání v Radě či Zastupitelstvu kraje

•

konzultace záměru tvorby Krajského plánu na úrovni Rady kraje

•

rozhodnutí o době, na níž bude plán přijímán

•

formulování prvních úkolů a cílů plánu

•

konzultace prvních úkolů s jednotlivými organizacemi zdravotně postižených a obdobná konzultace na úrovni odborných útvarů kraje

•

vypracování konečného znění Krajského plánu a jeho projednání v příslušných odborných útvarech kraje

•

schválení Krajského plánu Krajskou radou zdravotně postižených

•

Schválení Krajského plánu Radou kraje a na její návrh i Zastupitelstvem kraje

•

Zahájení prací na pravidelném monitorování plnění Krajského plánu

45


Velmi důležitá je vnitřní i vnější oponentura materiálu. Je zcela zřejmé, že v jejím průběhu budete některé úkoly opouštět, formulovat jinak, nově a přesněji. A to přesto, že jste v první fázi byli přesvědčeni nejen o potřebnosti, nýbrž i preciznosti toho kterého úkolu. Je jistě možné, když některé, ze zde uvedených bodů postupu přípravy přijetí Krajského plánu budou v podmínkách Vašeho kraje vypuštěny či sloučeny. Uvedli jsme pouze modelový, zpravidla delší dobu trvající, postup přípravy Krajského plánu. Je však možné, že v souvislosti s přijímáním prvního Krajského plánu a tím související časovou tísní, bude celý proces maximálně urychlen. I v tomto případě je však vnitřní oponentura Krajského plánu velmi důležitá. V této části Metodiky se budeme zabývat vztahem mezi tím „co potřebujeme do plánu zařadit“ a mezi tím „jakou formou to do plánu uvést“. Platí totiž, že sebelepší obsah plánu, který je konkrétním zájmem hnutí zdravotně postižených, se nepodaří splnit, nebude-li perfektně popsán. A co víc, v rámci přípravy plánu i projednán se všemi zainteresovanými. Ideální stav, kterého bychom mohli v rámci popsaného (přiznejme, že trochu složitého) postupu přijímání plánu dosáhnout, je přesvědčení všech zainteresovaných, tj. nejen strany zdravotně postižených, nýbrž i představitelů krajských orgánů, že plán odpovídá jejich představám, možnostem a zájmům! Zpravidla snáze dosáhneme toho, aby takto Krajský plán přijímala strana zdravotně postižených, složitější situace bude na straně správy kraje. I v tomto případě lze však dovednou přípravou plánu vyvolat spoluzodpovědnost reprezentantů kraje za jeho úspěch. Jinými slovy, dosáhnout stavu, kdy adopce úkolů plánu nebude jen formálního rázu, v rámci usnesení Zastupitelstva, nýbrž se stane integrální náplní činnosti Krajského úřadu a jeho politických reprezentantů. Nepodceňujme proto procesní aspekty přípravy plánu! Nezáleží nejen na tom „co chceme“, ale stejně tak i na tom „jak a jakými prostředky“ to dokážeme sdělit! To platí v životě obecně a při přípravě Krajského plánu rovněž.

6.4. Vytvoření speciálního orgánu v rámci kraje

Přestavitelé organizací zdravotně postižených zpravidla znají Vládní výbor pro zdravotně postižené. O jeho činnosti a roli při přijímání Národních plánů informujeme v kapitole č. 4. Znovu je třeba zmínit fakt, že Vládní výbor byl zřízen z podnětu a na žádost organizací zdravotně postižených. Od samého počátku byla také zajištěna úzká vazba Výboru na organizace občanů se zdravotním postižením. Předseda dřívějšího Sboru zástupců organizací zdravotně postižených a nyní předseda Národní rady zdravotně postižených ČR je místopředsedou Výboru. Dodejme, že, 46


byť samozřejmě jen do jisté míry, zastává stejnou pozici jako např. ministr práce a sociálních věcí, ministr školství ad. V každém případě se tak podařilo, přes občasné pokusy o snížení významu Výboru delegováním zástupců ministerstev z řad úředníků, udržet nadresortní charakter Výboru a zajistit jeho vysokou reprezentativnost. Přispělo k tomu i zřízení a činnost Sekretariátu Výboru, který představuje styčný můstek mezi světem zdravotně postižených a exekutivou na centrální úrovni. Sami představitelé organizací zdravotně postižených na centrální úrovni uznávají velký podíl Výboru a jeho sekretariátu při prosazování řady úkolů vyplývajících z Národních plánů. Pravidlem souvstažnosti můžeme tedy tvrdit, že činnost Výboru, je-li příznivě hodnocena organizacemi zdravotně postižených, je stejným přínosem i pro vládu ČR. Neboť i na půdě Výboru se podařilo odstranit některé neuralgické body postavení zdravotně postižených u nás a odvrátit tak hrozbu veřejných vystoupení postižených proti centrální exekutivě. (např. diskuse o potřebě změn v systému sociální pomoci, opatření k financování činnosti nestátních poskytovatelů sociálních služeb apod.) Výše uvedené zkušenosti z centrální úrovně doporučujeme pozornosti Krajských rad zdravotně postižených. Tyto by měly usilovat o zřízení specializovaného funkčního místa v rámci struktury Krajského úřadu, které by bylo specializovaným pracovištěm pro řešení otázek dotýkajících se života občanů se zdravotním postižením a to podle vzoru zmíněného Vládního výboru. O potřebě vytvoření takového místa může přesvědčit i následující zkušenost. Je jí, ve své podstatě, naprostá odlišnost principů fungování organizací zdravotně postižených od principů, na nichž je založena činnost orgánů státní správy nebo samosprávy v krajích. Jestliže u organizací zdravotně postižených používáme přídomek „nestátní, neziskové, dobrovolné, charitativní“ pak je zřejmý i základní pilíř jejich činnosti. Jsou jimi nadšení, dobrovolnost, tvořivost a nápady, tedy všechno, co lze i v dobrém smyslu slova nazvat „amatérským“ přístupem k činnosti. Potvrzením uvedeného názoru může být zkušenost každého představitele organizací zdravotně postižených nebo rodičů dětí se zdravotním postižením, který svou práci pro zdravotně postižené vykonává delší dobu. Kolik jen projektů, nadšených úvah a záměrů za tu dobu vyslechl! Ale jen některé z nich se dočkaly realizace. Samozřejmě ne vždy byla vina za jejich neuskutečnění na straně organizací zdravotně postižených. Naproti tomu orgán státní správy a samosprávy na úrovni krajů, jako celek i jednotliví jeho členové, (úředníci, politici) vycházejí ve své činnosti ze zcela odlišných východisek. Jsou jimi zejména nestrannost, profesionalita, nutná administrace, dlouhodobost zaměření ad. Jestliže jsme některé vlastnosti činnosti organizací zdravotně postižených nazvali, byť v dobré víře, amatérskými, pak zmíněné vlastnosti, které by měly charakterizovat činnost orgánu kraje, 47


můžeme označit, opět v dobré víře, za byrokratizující tendence. Záleží přitom nejenom na úhlu pohledu, ale i na konkrétní činnosti a výsledcích práce obou subjektů. Amatérská organizace občanů se zdravotním postižením může nadšením a dobrou vůli vykonat daleko více než chladný a neosobní orgán státní správy. Samozřejmě, že uvedené pravidlo platí i naopak! Podrobnosti o zřízení uvedeného místa uvádíme nyní. Navržená struktura reaguje na model osvědčený při vzniku a desetileté činnosti Vládního výboru pro zdravotně postižené občany. Vychází se zde z názoru, přesněji reality, podle níž Rada kraje představuje svého druhu „vládu“ v kraji. Pokud bychom uvažovali o zřízení dané komise při Zastupitelstvu kraje, nedosáhli bychom takové operativnosti, jako je tomu v navrženém modelu. Zastupitelstvo kraje je z povahy věci obdobnou institucí, jakou je v celostátním měřítku Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR. Nezanedbatelné, z hlediska každodenní práce úřadu a pozdější úspěšné spolupráce Krajské rady s Krajským úřadem, je rovněž vytvoření pozice tajemníka komise v útvaru hejtmana kraje. I přesto, že existuje model, který by dotyčného úředníka zabezpečujícího činnost komise ustavil (pravděpodobně) v odboru sociálních věcí, jsme přesvědčení, že námi uvažovaný model je, z řady důvodů, vhodnější. Zbývá ještě zamyslet se nad otázkami ustavení tohoto speciálního orgánu kraje pro otázky zdravotně postižených. K diskusi je možno předložit dvě možnosti: ustavení komise jako úkol a výsledek Krajského plánu ustavení komise samostatným usnesením Rady kraje

Tvůrci této metodiky doporučují druhou možnost, tedy ustavit orgán kraje, komise rady pro zdravotně postižené, a teprve potom začít jednat o přípravě Krajského plánu. Jakkoliv jsou obě tyto cesty – ustavení Komise a přijetí Krajského plánu obsahově souvstažné, procesně by měly zůstat nezávislé. Jednak existuje precedens na úrovni ČR, kdy Vládní výbor pro zdravotně postižené občany byl ustaven samostatným usnesením vlády a Národní plán byl přijat později jejím dalším usnesením, jednak pro tento postup hovoří praktické důvody. Z nich nejpádnější je fakt, že tato ustavená komise v celém navrženém pojetí se může stát styčným bodem pro připomínkování jednotlivých úkolů Krajského plánu. Na půdě Komise jako „neutrálního“ území obou zainteresovaných stran je možno řešit případné sporné body provázející vznik plánu. Pro krajské rady zdravotně postižených je tento model jednoznačně výhodnější. Ustavení Komise je možno celé vázat na průběh Evropského roku zdravotně postižených v ČR.

48


Modelové zásady činnosti (statut) Komise pro zdravotně postižené Rady kraje: Komise rady pro zdravotně postižené občany (dále jen „komise“) je stálým koordinačním, iniciativním a poradním orgánem Rady kraje pro problematiku podpory zdravotně postižených občanů. Komise ve své činnosti usiluje o vytvoření rovnoprávných příležitostí pro zdravotně postižené občany ve všech oblastech života společnosti. Komise zejména: upozorňuje na závažné problémy zdravotně postižených, které náležejí do působnosti několika resortů; zaujímá stanoviska a předkládá doporučení k materiálům předloženým Radě kraje, pokud se dotýkají zdravotně postižených; sleduje a napomáhá realizaci aktuálně platného Krajského plánu vyrovnávání příležitostí pro občany se zdravotním postižením. Komise spolupracuje s orgány státní správy a občanskými sdruženími zdravotně postižených. Hlavním poradním orgánem komise je Krajská rada zdravotně postižených. Komise projednává materiály předložené Krajskou radou. Komise sestává z předsedy, dvou místopředsedů a dalších členů. Předsedou komise je hejtman kraje; místopředsedou je zástupce hejtmana nebo člen Rady kraje a předseda Krajské rady. Členy komise jsou: členové Rady kraje (Zastupitelstva kraje), členové výboru Krajské rady Členství v komisi je nezastupitelné. Předseda komise odpovídá za činnost komise Radě kraje. Předseda komise svolává a řídí zasedání komise. Předseda komise dále zejména jmenuje a odvolává členy komise, kteří nejsou členy z titulu své funkce. Po dobu nepřítomnosti předsedy komise nebo z jeho pověření zastupuje předsedu v plném rozsahu místopředseda komise. Zasedání komise se konají podle potřeby, nejméně však třikrát ročně. Členové komise jsou povinni účastnit se zasedání komise. Členové komise mají právo předkládat komisi návrhy. Komise může požádat o spolupráci zaměstnance státní správy a samosprávy, kteří nejsou členy komise, případně externí odborníky (dále jen „experti“). Experti se mohou na pozvání předsedy komise účastnit jednání komise ad hoc jako hosté k určité problematice. 49


Činnost komise zabezpečuje tajemník komise (dále jen „tajemník“), který je zaměstnancem kanceláře hejtmana. Tajemník zejména: administrativně a organizačně zabezpečuje činnost komise; soustřeďuje podklady a informace potřebné pro činnost komise; zpracovává odborné podklady pro jednání komise na základě pokynů předsedy či místopředsedy komise; zabezpečuje zpracování stanovisek k návrhům předkládaným komisi, přitom spolupracuje s orgány státní správy a organizacemi zdravotně postižených; zajišťuje běžnou agendu komise. Jednací řád komise upravuje způsob jednání komise. Jednací řád komise, jeho změny a doplňky, podléhají schválení komisí.

6. 5. Spolupráce s dalšími subjekty při tvorbě Krajského plánu

Až dosud jsme tvorbu Krajského plánu považovali za záležitost dvou základních subjektů. Jsou jimi Krajská rada zdravotně postižených a Kraj se svými orgány (rada, zastupitelstvo, úřad). Mezi těmito subjekty se bude odehrávat největší díl jednání a práce při přípravě Krajského plánu. Průvodní myšlenkou této metodiky je konstatování, že z obou uvedených subjektů pravděpodobně Krajská rada bude mít větší zájem na přijetí Krajského plánu, jeho kvalitě, přesnosti a přínosu pro občany se zdravotním postižením. Již výše jsme zmínili překážky, které na straně Krajské rady často stojí. Jmenujme zde alespoň: krátkou dobu působení Krajských rad, zpravidla neexistující plně funkční odborné komise Krajské rady pro jednotlivé oblasti života zdravotně postižených, neznalost všech aspektů podmínek života v jednotlivých regionech nově vzniklých krajů, dobrovolnost funkcionářů a z toho vyplývající časové omezení pro práci pro Krajskou radu a v neposlední řadě i problémy ve financování činnosti. Ze všeho zde uvedeného vyplývá, že podmínky pro vysoce odbornou práci při přípravě Krajského plánu nejsou na straně Krajských rad příliš dobré. Vzhledem k tomu, že místo a význam krajů v životě společnosti a tedy i v životě občanů se zdravotním postižením bude neustále vzrůstat, je nutné, aby stejným způsobem odstraňovaly problémy ve své činnosti Krajské rady. Některá omezení však nepřekonají nikdy. Jsou zakódována v samotném charakteru a pojetí těchto orgánů, dobrovolných sdružení občanů se zdravotním postižením. Některé z naznačených handicapů (např. požadavky na vysokou odbornost až vědeckost prováděných opatření) je možno odstranit spoluprací s dalšími vhodnými subjekty. 50


V období příprav Krajských plánů by Krajské rady měly hledat podporu a spolupráci u všech subjektů, které s nimi budou ochotny spolupracovat. Netýká se to pouze přípravy prvního Krajského plánu, nýbrž, a možná v ještě větší míře, i plánů následujících. A s kým je možno spolupracovat? Na prvním místě lze jmenovat školská a odborně vzdělávací či výzkumná zařízení. Téměř v každém kraji sídlí vysoká škola, v každém kraji několik vyšších odborných škol. Tato zařízení disponují, byť v rozdílné míře, značnou kapacitou pro řešení výzkumných úkolů. Modelově nejvhodnější bude spolupráce s humanitními fakultami vysokých škol (směr sociálně zdravotní, sociálně právní, speciálně pedagogický, sociální práce, ekonomika a řízení) a obdobnými vyššími odbornými školami. Důležitá je i spolupráce s technickými školami, např. v oblasti odstraňování bariér, mobility atd.). Na těchto pracovištích je ročně řešeno několik stovek, či spíše tisíců, odborných šetření a výzkumů, které pracovníkům škol zadávají nejrůznější subjekty (ministerstvo, grantové agentury, nevládní organizace). Členové Krajských rad by měli vědět, že úspěšnost pracovníka této školy a jeho pracoviště se velmi často měří právě počtem získaných „zakázek“ nebo-li výzkumných úkolů. Právě prostředí zdravotně postižených umožňuje participaci na celé řadě výzkumem (ani praxí) dosud neřešených otázek. Jde jen o to oslovit patřičné pracovníky s nabídkou spolupráce, zjistit jejich zájmy a nabídnout podporu při šetření. Na druhém místě je možno uvést poskytovatele služeb pro občany se zdravotním postižením. Převažovat budou služby sociální, ale i vzdělávací, zdravotnické ad. Mezi pracovníky těchto poskytovatelů je rovněž řada velice zkušených osobností, jejich poznatky, návrhy a náměty mohou obohatit činnost Krajských rad. Je sice obtížnější je pro dobrovolnou práci získat, ale není to nemožné. Řada z nich je natolik angažována ve vlastním oboru, že má upřímný zájem na jeho rozvoji. A slouží-li tento obor i potřebám občanů se zdravotním postižením, je téma spolupráce dáno. Je možno využít i spolupráce osvícených pracovníků řady dalších státních orgánů a institucí. Jmenujme alespoň Úřady práce, Správy sociálního zabezpečení, odbory orgánů obcí a pověřených obcí a další. I v těchto útvarech můžeme najít pracovníka, jenž má třeba nějakou vazbu na svět zdravotního postižení. Právě informace, které takto může Krajská rada získat, tvoří významnou součást dovedností zvané know-how, zde ve smyslu dovednosti obhajoby práv a zájmů občanů se zdravotním postižením. Spolupráce s uvedenými útvary nám může napomoci i při zjišťování důležitých údajů týkajících se ekonomické náročnosti námi uvažovaných opatření Krajského plánu. Rozhodující slovo v tomto směru musí mít uvažovaná Komise Rady kraje pro zdravotně postižené, která, je-li složena i ze zástupců jednotlivých odborných útvarů kraje, může takové podklady získat. Ne 51


vždy se však můžeme spolehnout na informace z Krajského úřadu. Je proto vhodné, disponovat informacemi, které Krajské radě zdravotně postižených umožní být kvalifikovaným oponentem či partnerem úřadu kraje v těchto otázkách. Dodejme, že se jedná o činnost velmi složitou a odborně náročnou. Pro ilustraci uvádíme část důvodové zprávy k návrhu novely školského zákona o zřízení institutu tzv. třídního asistenta do tříd, v nichž jsou vzděláváni žáci s postižením. Návrh byl zpracován za součinnosti odborného útvaru Národní rady zdravotně postižených, odborné komise pro vzdělávání, Katedry speciální pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a tamního Krajského úřadu Olomouckého kraje.

Dopad zákonodárné iniciativy na státní rozpočet: Tato varianta návrhu zvýšených dopadů na státní rozpočet je zpracována s ohledem na ideální a ani zákonodárnou iniciativou neočekávaný stav v oblasti působení třídních asistentů ve třídách, v nichž jsou vzděláváni děti, žáci a studenti se zdravotním postižením. V současné době (1.11.2001) je dle statistiky Ústavu pro informace ve vzdělávání v České republice na základních školách, což je drtivá většina škol, jichž se bude navržené řešení týkat, začleněno formou individuální integrace 1645 žáků. Ze zjištění podmínek v dané oblasti u navrhovatele, tj. Olomouckého kraje, vyplývají následující údaje: V pěti okresech kraje je již v současné době na školách umístěno 38 tzv. asistentů, kteří jsou zařazeni ve 4. platové třídě a jejich platy jsou hrazeny z tzv. navýšení normativu na vzdělání žáků se zdravotním postižením. Z obecně platných informací o rozložení závažných postižení v populaci, z výše uvedených údajů celkového počtu žáků s postižením na základních školách ČR, jakož i prokazatelných údajů v rámci Olomouckého kraje, lze dovodit závěr, že o pozici třídního asistenta můžeme uvažovat u cca jedné třetiny žáků s postižením. Jednalo by se tudíž asi o 500 600 asistentů na všech školách v České republice. Podle stanoviska MŠMT obsaženého v Metodickém pokynu ke zřizovaní přípravných tříd pro děti se sociálním znevýhodněním a k ustanovení funkce vychovatele-asistenta učitele (č.j. 25484/2000-22) by tento typ pracovní pozice byl zařazen do platové třídy 4 (4.01, 4.02) a případně do třídy 5 (5.03) . Platové tarify pro uvedené třídy činí: Tř. 4:

5 180 - 7 920,- Kč

Tř. 5:

5 700 - 8 720,- Kč

52


Při úplném obsazení potenciálně možných

pozic třídního asistenta, dle uvedené

zákonodárné iniciativy, mohou mzdové náklady činit: 500 asistentů x 6 300,- Kč, to je 3 150 000,- Kč měsíčně. 600 asistentů x 6 300,- Kč, to je 3 780 000,- Kč měsíčně Roční dopad na státní rozpočet tak činí 37 800 000,- Kč u 500 asistentů a 45 360 000 korun u 600 asistentů. Ve skutečnosti, vzhledem k prokazatelnému hrazení těchto nákladů již v současnosti, za neexistence právní úpravy daného institutu, lze v obou případech předpokládat nárůst cca do jedné poloviny uvedených částek, neboť, jak se prokázalo, tzv. asistenti jsou hrazeni z navýšení tzv. normativu na vzdělávání již nyní. Dopad na státní rozpočet se tak bude pohybovat v řádu 18,9 - 22,7 milionu korun. I tímto způsobem lze odůvodnit a potvrdit potřebu regulace těchto vztahů zákonnou normou, která jediná je schopna vytvořit předpoklady pro efektivní nasazování třídních asistentů tam, kde to děti, žáci a studenti se zdravotním postižením, resp. jejich školy skutečně potřebují. Pozn. Bez povinných odvodů sociálního a zdravotního pojištění. Vzhledem k očekávanému přínosu pro zlepšení podmínek vzdělávání dětí, žáků i studentů s postižením i bez postižení jsou uvedené náklady efektivně vynaloženy . Znovu je však třeba zdůraznit, že uvedené náklady nevznikají automaticky, ihned p o přijetí zákonné normy, nýbrž postupně, v závislosti na rozpočtových zdrojích kapitoly školství a na základě souhlasu krajského úřadu, který tyto prostředky distribuuje, zákonem stanoveným způsobem, na jednotlivé školy.

Z uvedeného příkladu je zřejmé, kolik skutečností musí navrhovatel, v podstatě jednoho odstavce jednoho paragrafu zákona, zohlednit při argumentaci o potřebnosti a možnosti zavést takovou úpravu. Důvodová zpráva k návrhu zákona není de facto ničím jiným než „přesvědčováním a vysvětlováním“ potřebnosti navržené úpravy. Zbývá uvést velmi důležitý aspekt přípravy Krajského plánu. Je jím public relations, neboli vztahy s veřejností a ještě přesněji mediální prezentace celé problematiky. Krajské rady nedisponují zpravidla možnostmi využití služeb „pí ár“ agentur neboli agentur organizujících mediální kampaně. Přesto je nutné provést směrem k médiím řadu kroků, které mohou přípravě a přijímání Krajského plánu napomoci. Především by v Krajské radě měla existovat osoba, který bude, se zájmem o mediální problematiku, monitorovat dění v médiích směrem ke zdravotně postiženým. Měla by znát základní směry činnosti Krajské rady, mít přehled o zajímavých událostech života zdravotně postižených, které by bylo vhodné prezentovat v médiích. Vyjděme zde z poznání (poněkud trpkého), že „de facto neexistuje nic, co není v médiích“. Výrok je samozřejmě nadsazený, ukazuje však význam médií při prosazování zájmů jednotlivých skupin 53


občanů. (Připomeňme například úspěšně mediálně zvládnutou strategii Lékařského odborového klubu. Při vyslovení sousloví „problémy ve zdravotnictví“ se drtivé většině občanů vybaví pojem „platy lékařů“. Ty přitom již dávno nejsou tak špatné, jaký je jejich mediální obraz…) Je proto nezbytné rozhodnout kdy a jak informovat novináře. K tomu je nutno při Krajské radě vést adresář redakcí a novinářů zabývajících se danou problematikou. V redakcích celostátních a krajských novin zpravidla není specializovaný redaktor na problematiku zdravotního postižení. Je proto nutné se obracet na redaktora, který má v gesci odbornou stránku věci (školství, sociální služby, zdravotnictví, zaměstnávání ad.). Tyto redaktory je možno v určitých časových úsecích informovat o nejdůležitějších událostech týkajících se občanů se zdravotním postižením, bez konkrétního požadavku na zveřejnění. Vytváří se tak přiměřená „hladina vědomí“ o existenci a činnosti Krajské rady. Takto vytvořená hladina informací se posléze zúročí při potřebě informování veřejnosti o konkrétním problému zdravotně postižených. Právě dobře zvládnutá mediální stránka prezentace jednotlivých úkolů budoucích Krajských plánů může významně napomoci jejich snadnějšímu prosazení při schvalování v orgánech kraje.

7.

Deset „zlatých“ pravidel tvorby plánu – shrnutí podstatných aspektů

jeho tvorby V metodice jsme popsali řadu aspektů, jež v konečném důsledku ovlivní charakter a úspěšnost připravovaného Krajského plánu. Některé úseky byly rozsáhlejší. Připravili jsme je tak záměrně. Očekáváme totiž různorodou připravenost jednotlivých krajských rad pro řešení této problematiky. Volili jsme tedy podrobnější vysvětlení jednotlivých bodů s tím, že se nyní pokusíme o jejich stručné shrnutí. Kapitolu jsme pro lepší zapamatování nazvali „deseti“ zlatými pravidly tvorby plánu. Jak ale na konci uvidíme, může být těchto pravidel i více…

1) Pravidlo respektování právních norem

Nejde zde jen o respektování právních norem ve smyslu „právní síly“ – jak jsme o tom pojednali v kapitole č. 4 této metodiky. To by pouze znamenalo, že obsahem Krajského plánu nemůže být žádný úkol či opatření, jehož realizace by se příčila nebo byla v rozporu s obecně závaznými právními normami. Je nutno pamatovat i na druhou stránku věci. A tou je příprava

54


krajského plánu takovým způsobem a s takovým zněním, jehož plnění je možno zajistit prostředky normotvorby kraje (vyhlášky, nařízení, interní normativní směrnice) nebo jinými prostředky (dotace, financování). Výjimkou je možnost zákonodárné iniciativy kraje nebo krajů.

2) Pravidlo vysoké odbornosti

Záměrně řadíme toto pravidlo hned na druhé místo. I když jsme, zejména v kapitole č. 3 a kapitole č. 6 vysvětlili dobrovolný charakter činnost Krajských rad zdravotně postižených, při přípravě Krajských plánů (ale nejen tehdy) je nutno trvat na co nejvíce odborném charakteru těchto prací. Krajské rady, i s využitím spolupráce s dalšími subjekty, musí být kvalifikovaným partnerem profesionálním pracovníkům orgánů a útvarů kraje. Platí pravidlo, při tvorbě Krajského plánu, stejně jako v každé další činnosti Krajských rad, že svoje renomé a případné úspěchy nemohou dlouhodobě odvozovat jen od očekávaných pozitivních přístupů majoritní společnosti. Každá Krajská rada si své postavení v kraji buduje sama. Krajský plán vyrovnání příležitostí je výbornou platformou nejen pro zviditelnění, ale i sebeuvědomění místa a role tohoto orgánu hnutí zdravotně postižených.

3) Pravidlo přesnosti a srozumitelnosti

Srozumitelností rozumíme především jazykovou stránku textu, ale i jeho přesnost ve smyslu formálním a obsahovém. Tvorba Krajských plánů je prací srovnatelnou a obdobnou s ostatní normotvorbou v činnosti státních orgánů a institucí. Zmínili jsme charakter „závazné smlouvy“ každého Krajského plánu. Lze tedy očekávat, že z jeho přijetí vyplyne různým subjektům řada úkolů. Je bezpodmínečně nutné, aby nebylo možno úkol vykládat dvojím způsobem či dokonce jiným směrem než tvůrce úkolu zamýšlel. Uvedli jsme i velký význam respektování tohoto pravidla pro pozdější vyhodnocování plnění úkolů Krajského plánu. Jen zcela přesně formulované úkoly mají šanci být objektivně vyhodnoceny.

4) Pravidlo konkrétního úkolu

Při popisu možností formulace jednotlivých opatření a úkolů (zejména kapitola 6) jsme se přiklonili k co možná nejmenšímu počtu opatření, která jsou formulována obecně a deklaratorně. Pokud je již, vzhledem k tomu, že připravujeme první Krajské plány, jejich zařazení nezbytné, 55


snažíme se, aby měla charakter preambule dané oblasti a představovala deklaratorní ustanovení tzv. cílového stavu. Tedy stavu, který by obě strany dokumentu rády viděly jako konečný. Naproti tomu jednotlivá opatření by měla být formulována konkrétně, opět především s cílem jejich splnitelnosti a možné kontroly a vyhodnocení.

5) Pravidlo konkrétní odpovědnosti

Členové Krajských rad jsou zpravidla seznámení s pojetím Národních plánů vyrovnání příležitostí. Jestliže jsme uvedli nemožnost převzetí jejich dikce a pojetí jako celku do připravovaných Krajských plánů, neplatí to o pravidlu, které zavedly a jež se týká konkrétní odpovědnosti věcné i termínového vymezení splnění úkolů. Na národní úrovni se zpravidla jedná o resortní ministerstvo. V případě Krajských plánů bude potřeba zodpovědností pověřit nejčastěji jednotlivé odborné útvary orgánu kraje. Odpovědným – ve smyslu vnitřního života organizací zdravotně postižených – by se měl stát odborný útvar, komise, která bude Krajský plán a jeho plnění monitorovat z pohledu organizací občanů s postižením.

6) Pravidlo finanční kvantifikace

O jeho významu jsem psali v kapitole 6, a to včetně uvedení příkladu výpočtu finančního dopadu jednoho legislativního opatření týkajícího se občanů se zdravotním postižením (institut třídního asistenta). V tomto smyslu má pravidlo význam jako doplněk jednotlivých úkolů Krajského plánu. Nemusí tomu být vždycky tak, ale zpravidla bude vhodné, zejména náročnější úkoly, vybavit do Krajského plánu i „doložkou“ finanční kvantifikace. Bez ní bychom totiž mohli později zjistit, že námi zamýšlený úkol je de facto nereálný. To souvisí s druhou stránkou věci, kterou jsme v metodice rovněž zmínili (kapitola 1). Je jí dosud ne zcela vyjasněný způsob financování potřeb a výdajů krajů. V celostátním měřítku se stále hledá model, který by zajistil plné financování úkolů kraje. Zatím, a v roce 2003 nebude situace příliš odlišná, platí, že kraje drtivou většinu svých výdajů vydávají na tzv. mandatorní výdaje, tedy výdaje, jejichž určení, výši a směrování jim ukládá zákon. Na samostatnou působnost krajů zbývá velmi málo prostředků. Tuto skutečnost je třeba vzít při tvorbě Krajského plánu na vědomí.

56


7) Pravidlo podstatné versus méně podstatné

V kapitole 6 jsme uvedli, že tento zdánlivě jednoduchý požadavek působí v praxi řadu problémů. Ty vyplývají jednak ze subjektivního pohledu jednotlivých členů orgánů organizací zdravotně postižených, doplněných o, leckdy kontradiktorní postoje, členů orgánů krajů. Dalším důvodem, proč se nám někdy nedaří vystihnout nejpodstatnější úkoly v jednotlivých oblastech je krátká doba působení krajských rad, problémy v personálním a odborném zázemí jejich činnosti. Uvedené pravidla má svůj dopad i do obsahu Krajských plánů, jež budou přijímány jako první. Tedy předpokládá se v roce 2003. Právě v těchto plánech bude nutno stanovit řadu úkolů, které teprve vytvoří předpoklady pro splnění nejpodstatnějších otázek a problémů občanů se zdravotním postižením. Vzhledem ke krátkému časovému úseku, na nějž očekáváme, že budou Krajské plány přijaty, bude řada úkolů uvozena dikcí podobnou této: „provést šetření potřeb“ nebo „statisticky zpracovat informace týkající se…“. Teprve po vytvoření databáze validních informací bude v některých případech možno přistoupit ke stanovení přesného zadání úkolu.

8) Pravidlo živého dokumentu.

Každý, kdo někdy v životě připravoval dokument obdobný Krajskému plánu, ví, jak velmi složitá a náročná je to práce. Jedná se o desítky a stovky hodin, které strávíte jeho přípravou. Samotný závěr, schvalování dokumentu, tak pro mnohé pracovníky organizací zdravotně postižených bude představovat kýžený výsledek. A víru, že nastanou časy klidnější. Opak je pravdou. Jakmile ponechají Krajské rady úkoly plánu zapadnout do zásuvek úředníků a překrýt je horami šanonů, přišla veškerá práce nazmar. Přijetím Krajského plánu práce začíná. Nejlépe prostřednictvím specializovaného orgánu – komise rady pro zdravotně postižené (viz kapitola 6) je nutno průběžně monitorovat plnění jednotlivých úkolů, signalizovat problémy a žádat jejich nápravu. Vyloučena není ani revize Krajského plánu a zpřesnění či změna úkolů. To ovšem nebude zřejmě případ prvního Krajského plánu, bude-li přijímán jen do roku 2004. I ten však bude vhodné v průběhu doby alespoň jednou oficiálně vyhodnotit v orgánech Krajské rady i Kraje.

9) Pravidlo diplomatické obratnosti

Již nedlouhý čas, po který Krajské rady vyvíjejí činnost, přesvědčil jejich představitele o nutnosti zvládnutí základů diplomatického řemesla, chtějí-li uspět při jednáních s profesionály 57


státních orgánů a institucí. Právě přijímání Krajského plánu bude klást v tomto směru ještě větší nároky. Nemůžeme automaticky očekávat absolutní vstřícnost od všech zainteresovaných partnerů. Zkušenosti ukazují, že větší podporu než od jmenovaných úředníků správy lze očekávat od volených představitelů kraje. Nalezení vhodných mechanismů, respektujících podmínky a personální obsazení jednotlivých krajských zastupitelstev, je důležitým úkolem zejména pro předsedy a místopředsedy Krajských rad. U vědomí obtíží navrhuje tato metodika postup „dvojího usnesení“. Tedy jednak usnesení Rady kraje o vytvoření komise rady pro zdravotně postižené a jednak dalšího samostatného procesu vrcholícího přijetím Krajského plánu.

10) Pravidlo přiměřenosti aneb "méně bývá více"

Toto pravidlo respektuje nejen staré české přísloví, ale vychází i z reálné znalosti podmínek jednotlivých krajů, orgánů samosprávy a Krajských rad zdravotně postižených. U vědomí krátkého období, na něž jsou plány přijímány, bude vhodnější soustředit se na podstatnější otázky než na širokou škálu těžce kontrolovatelných deklaratorních ustanovení. Postupnými kroky lze připravit předpoklady pro to, aby třeba druhý a další Krajský plán byly daleko obsažnější a s více úkoly.

11) Pravidlo navíc

Nejen v pohádkách, ale i v životě platí, že „šedivá je teorie a zelený strom života“. Proto je docela možné, že některé z uvedených pravidel až tak doslovně nebudete při tvorbě prvního Krajského plánu respektovat. Nicméně – dlouhodobě jsou platná.

7.1. Praktické zkušenosti z přípravy plánů

Nic neplatí tak absolutně, jako zjištění, že nejlépe se člověk učí na vlastních chybách. Protože naše Metodika obsahuje řadu tvrzení, názorů a doporučení, je vhodné uvést i několik vlastních „chyb“, kterých se autor její části dopustil při formulování některých úkolů Národního plánu pro vyrovnání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením. Právě na těchto příkladech je možno prakticky ukázat některé problémové okolnosti, o nichž jsme psali výše.

58


Příklad 1

Týká se části národního plánu v kapitole č. 6 – Vzdělávání. Tato část Národního plánu vznikala v roce 1977 (bylo to v onom nešťastném létě moravských povodní). Poté, co níže popsané úkoly – opatření prošly náročným schvalovacím a vyjednávacím řízením v orgánech organizací zdravotně postižených i na ministerstvu, byl do jednání vlády předložen úkol v následujícím znění:

„Zajistit zpřístupnění obsahu a forem přijímacích zkoušek na vysoké školy studentům se zdravotním postižením“

Podle očitých svědků jednání, až v samotném průběhu jednání jeden z členů vlády poukázal na nelogičnost a rozpornost navrženého ustanovení. Pokud si úkol – větu ještě jednou přečtete, zjistíte, že základním cílem navrhovatelů bylo zajistit lepší podmínky pro studium studentů se zdravotním postižením na vysokých školách. V tomto případě formou lepší „přístupnosti“ přijímacích zkoušek. Ovšem úkol obsahuje skutečný „nesmysl“ a to část věty ukládající zajištění „obsahu“ přijímacích zkoušek. To by totiž znamenalo zpřístupnit úkoly přijímacího testu! A to nikdo nepožadoval. Problém byl v tom, že všem, kteří o věci diskutovali, bylo jasné, že se jedná o povinné převedení přijímacích pohovorů do Braillova písma, zajištění tlumočníků znakového jazyka, případně poskytnutí organizačních úprav – prodloužení času zkoušky apod. Což jsou ovšem právě a pouze náležitosti „formy“ zkoušky, a nikoliv jejího obsahu!

Příklad 2

Je z téže oblasti – školství a osvětlí nám jiný problém při tvorbě plánů. Je jím již zmíněný požadavek „jednoznačnosti“ úkolu, tak, aby mohl být relativně jednoduše a přesně vyhodnocen. Ve zmíněné části národního plánu byl stanoven úkol pro MŠMT ve znění: „Legislativně ošetřit začleňování dětí s postižením do škol běžného typu (metodický pokyn nestačí)“ Přitom je nutno uvést, že organizace zdravotně postižených požadovaly, aby daný úkol zněl následovně: „MŠMT přijme vyhlášku, která upraví náležitosti vzdělávání dětí, žáků a studentů se zdravotním postižením v tzv. běžných školách“. V dohodovacím řízení však, na 59


„nátlak“ MŠMT byla přijata uvedená dikce úkolu. V roce 2002 – v souvislosti s hodnocením úkolu pro jednání vlády ČR v květnu – došlo k rozporu mezi Národní radou zdravotně postižených a MŠMT. To argumentovalo, že připravuje „Směrnici pro integraci“. Tato norma je však pouhým metodickým pokynem – jen s jiným názvem. (Viz část věnovaná normativně právním aktům a interním normativním směrnicím). Nakonec byl v červenci 2002 přijat dokument s názvem „Směrnice MŠMT k integraci dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami do škol a školských zařízení č.j.: 13710/2001-24“. Dokument sám je navíc „přesnou“ kopií dosavadních metodických pokynů… Již dnes je zřejmé, že ministerstvo bude mít tendenci tvrdit, že zmíněnou Směrnicí splnilo uvedený bod Národního plánu…

Příklad 3

Jedná se o úkol téže kapitoly. Zněl následovně: „Zajistit, aby každá osoba, jejíž stav to vyžaduje, byla posouzena týmem odborníků, který navrhne individuální způsob rozvoje jejich schopností a dovedností - a tím zajistit naplnění jejího práva na vzdělávání v širším smyslu slova. Právo požádat o takové vyšetření musí mít i rodiče (resp. dospělý občan s postižením), kteří jsou součástí týmu.“ Opět je patrná snaha navrhovatele dosáhnout jisté „změny stavu“ v diagnostice speciálních potřeb, zejména snaha zajistit přítomnost rodiče v celém šetření. Ovšem – již při čtení úkoly je zřejmé, že obsah tohoto úkolu půjde vyhodnotit jen velmi obtížně. Jinak by úkol zněl, pokud bychom „uložili“ MŠMT přijmout právní normu, jež by zajistila práva zákonných zástupců v procesu diagnostiky speciálních (vzdělávacích) potřeb jejich dítěte se zdravotním postižením.

Příklad 4

V tomto případě již nejde o příklad z Národního plánu, nýbrž o jeden z prvních pokusů na úrovni krajů o formulaci úkolů Krajských plánů. Objevily se, mj., následující úkoly: Pro kvantifikaci potřeb občanů se zdravotním postižením a kvalifikované rozhodování vytvořit počítačový informační systém v každém pověřeném městě III. typu a sumář vést na krajském úřadě. Využít databází, které o svých členech vedou na základě dobrovolného poskytnutí údajů jednotlivé organizace občanů se zdravotním postižením.

60


V tomto smyslu jde o, na první pohled, logický a potřebný krok. O vytvoření databáze „kvantifikace“, neboli počtu občanů se zdravotním postižením. Ovšem v tomto směru je problematické „využití databází, které o svých členech vedou – byť na základě dobrovolného poskytnutí údajů - jednotlivé organizace občanů se zdravotním postižením“. Údaje o zdravotním stavu občanů jsou tzv. citlivými údaji ve smyslu ustanovení zákona č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů. Tento údaj je možno shromažďovat jen se souhlasem dotčené osoby, který musí být náležitým způsobem dokladován, a jen za účelem výslovně uvedeným. Lze pochybovat, že občané se zdravotním postižením ve větší míře poskytnou – každý individuálně – souhlas se zpracováním údajů o svém zdravotním stavu pro účely „evidence“ na krajském úřadu. Bude proto zřejmě potřebné využívat pro rozhodování již vedených a „otevřených“ databází občanů, kteří využívají nějakou dávku či službu a jsou evidováni (anonymně) z tohoto titulu. Tak, jak jsme učinili v úvodu Metodiky, když jsme uváděli několikeré pokusy o zjištění skutečného počtu občanů se zdravotním postižením u nás.

Příklad 5

V tomto případě se jedná o úkoly z oblasti zdravotnictví. Podle nich je třeba do krajských plánů zakotvit následující úkoly v uvedeném znění: „Zajistit užší propojení léčebné péče a rehabilitace a komplexní posuzování míry zdravotního postižení resp. zachovaných schopností zdravotně postižené osoby.“

Z prostředků zdravotního pojištění získávat zdroje pro rozvoj prevence zdravotního postižení a zajistit provázanost prevence, léčebné péče, rehabilitace a event. i rekvalifikace v součinnosti všech relevantních orgánů a institucí kraje, včetně správy sociálního pojištění.

V prvním případě (ostatně i ve druhém) jde o logický a očekávaný požadavek z dané oblasti. V prvním případě však je problémem míra obecnosti, s níž je úkol či cíl či požadavek formulován. Jednak jej bude velmi těžce možno vyhodnotit, jednak budeme mít problémy se stanovením nástrojů, jimiž je možno cíl dosáhnout a otázkou zůstává i to, zda je možno tento úkol či cíl plnit prostředky, jež jsou k dispozici v krajích. Zcela zřetelné je to v případě úkolu, který ukládá jistou formu dispozice s prostředky zdravotního pojištění. Byť jde zřejmě o tzv. fondy prevence, zůstává zcela mimo legislativní i faktickou působnost Krajského úřadu těmito prostředky disponovat, či vůbec ovlivňovat jejich čerpání. Systém zdravotního pojištění je centrální celorepublikovou záležitostí a i v tomto směru relativně nezávislý na státní správě. 61


8. Návrh struktury a hlavních úkolů Krajského plánu

8.1.

Úvod

V úvodu Krajského plánu je vhodné charakterizovat jeho základní východiska. Těmi jsou relativně nová existence Kraje, nové zřízené Krajské rady zdravotně postižených, vyjádření vůle Krajského zastupitelstva řešit specifické problémy významné minority občanů – občanů se zdravotním postižením, pozitivní zkušenosti z realizací Národních plánů vyrovnávání příležitostí, v případě prvního plánu i rámec Evropského roku zdravotně postižených, očekávání obou stran – Krajského zastupitelstva i Krajské rady zdravotně postižených, že přijetí Krajského plánu vyrovnávání příležitostí a zejména jeho naplňování pomůže zkvalitnit podmínky života občanů se zdravotním postižením a jejich rodin.

8.2.

Demografie kraje - počet zdravotně postižených podle druhu zdravotního postižení

V této části je možno zařadit základní socio-demografické ukazatele týkající se kraje jako celku. Jimi jsou počet obyvatel, v kraji jako celku, i v jeho jednotlivých částech, případně další charakteristiky, jež tento soubor definují podle určitých pravidel (vzdělání, místo bydliště, zaměstnonost atd.). Tyto údaje jsou již dnes k dispozici na všech Krajských úřadech. Drtivá většina webových prezentací krajů je obsahuje. Vedle toho je vhodné zařadit statistiku či spíše „pokus“ o ni, obsahující podíl občanů se zdravotním postižením. Východiska je možno hledat v této Metodice (viz část kapitoly II.3) a postupem doby je možno vycházet i z vlastních krajských informačních systémů a databází. Jakkoliv je do materiálu typu Krajského plánu vhodné určitá statistická data zařadit, zpravidla od nich očekáváme více, než mohou přinést. Jistě působí „efektně“, známe-li do posledního člena počet občanů s postižením sdružujících se, například, v organizacích nemocných cukrovkou, na druhou stranu pro řešení praktických problémů nebývá význam této informace nijak zásadní. Samozřejmě mají tyto údaje své nezastupitelné místo při odborných šetřeních a výzkumech. Svůj význam mají také pro některé úkoly, které počítají s ekonomickými dopady, jež mohou být závislé na potenciálním počtu lidí, kteří budou konkrétní navržené opatření využívat.

62


8.3.

Občanská sdružení zdravotně postižených, KRZP a jejich činnost

Východiska Pro občany se zdravotním postižením a jejich rodiče mají mimořádný význam vlastní organizace. Ty se věnují jednak činnosti spolkové, jejímž základem je např. společné aktivní využívání volného času členů při kulturních a sportovních akcích, zájezdech apod. Kromě toho jsou však tyto organizace významnými zakladateli a provozovateli nejrůznějších zařízení poskytujících služby občanům se zdravotním postižením (škol, školských zařízení, stacionářů, pečovatelské služby a služby osobních asistentů, zařízení pro poradenství a edukaci, sociální rehabilitaci, osvětovou a publikační činnost, rekondiční pobyty, dětskou rekreaci atd.) K zajištění této své funkce potřebují stejné financování jako státní, krajské a obecní organizace. Ačkoliv mají resorty práce a sociálních věcí, zdravotnictví a kultury již mnohaletou zkušenost s financováním projektů občanských sdružení zdravotně postižených, jeho odpovídající způsob stále zaveden nebyl. Toto centrální financování bude navíc s nejvyšší pravděpodobností postupně nahrazeno financováním z rozpočtů krajů. Prioritním problémem je proto vytvoření takového krajského systému financování, který umožní rozvoj služeb pro občany se zdravotním postižením. Za prioritní poslání organizací zdravotně postižených lze však bezesporu považovat obhajobu a naplňování práv jejich členů. Cestou k jeho zajištění je především podíl na vypracovávání a realizaci dlouhodobých koncepcí vyrovnávání příležitostí pro občany se zdravotním postižením. Tato činnost, jejímž nositelem je Národní rada a její členské organizace, je veřejně účelnou aktivitou, v současnosti financovanou ministerstvem zdravotnictví v samostatném dotačním programu. V souvislosti se vznikem krajského uspořádání je nezbytné zajistit specifické zdroje financování i na této úrovni. Národní rada zdravotně postižených ČR vznikla na ustavujícím shromáždění zástupců 40 organizací zdravotně postižených 27.6.2000. Navázala přitom na dosavadní činnost Sboru zástupců organizací zdravotně postižených a Sdružení zdravotně postižených v ČR. Důvodem vzniku byla snaha o nalezení možnosti co nejefektivnější spolupráce všech organizací zdravotně postižených v České republice. Národní rada je dnes uznávaným iniciativním a koordinačním orgánem pro obhajobu a naplňování práv občanů se zdravotním postižením, a to v součinnosti s orgány státní správy a samosprávy a mezinárodními organizacemi. Z tohoto důvodu Národní rada zastupuje zdravotně postižené ve Vládním výboru pro zdravotně postižené občany, Svazu měst a obcí ČR a v dalších institucích. Je rovněž členem mezinárodních organizací Disabled Peoples International, Rehabilitation International a European Disability Forum. 63


Národní rada má celostátní působnost s organizačními jednotkami s krajskou a oblastní působností. K řešení specifických problémů jednotlivých skupin zdravotního postižení je ustaveno 6 komor - duševně nemocných, mentálně postižených, sluchově postižených, tělesně postižených, vnitřně nemocných a zrakově postižených. Pro řešení společných otázek života osob se zdravotním postižením jsou ustaveny odborné komise pro sociální politiku, zdravotnictví, vzdělávání a stavby a dopravu. K 31.12.2001 sdružovala Národní rada 77 členských organizací s více než 250.000 individuálními členy. Již při přípravě budoucích stanov nové organizace bylo zřejmé, jak významnou roli bude nadále zaujímat krajská politika ve prospěch zdravotně postižených. Především proto byly ve stanovách následujícím způsobem definovány organizační jednotky s právní subjektivitou – Krajské rady zdravotně postižených. Na území jednotlivých krajů se vytváří Krajské rady. V každém kraji se vytváří jedna Krajská rada.

Cílem činnosti Krajských rad je obhajoba, prosazování a naplňování zájmů a

potřeb zdravotně postižených v součinnosti s orgány státní správy a samosprávy na území kraje.

Krajská rada zejména navrhuje orgánům státní správy a samosprávy potřebná legislativní či jiná opatření ve prospěch zdravotně postižených a posuzuje návrhy opatření týkající se životních podmínek zdravotně postižených zpracované jinými orgány či institucemi, iniciuje vypracovávání a realizaci krajských dlouhodobých koncepcí vyrovnávání příležitostí pro občany se zdravotním postižením, sleduje a vyhodnocuje realizaci legislativních i jiných opatření ve prospěch zdravotně postižených na území kraje a v případě potřeby iniciuje opatření k nápravě zjištěných nedostatků, zajišťuje osvětovou a poradenskou činnost a služby při vyrovnávání příležitostí pro zdravotně postižené ve všech oblastech života společnosti.“ V období od října 2000 do února 2001 bylo úspěšně ustaveno všech 14 Krajských rad.

Normativně právní akty a další literatura: Zákon č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů Rektořík, J. Organizace neziskového sektoru, Ekopress: Praha, 2001

64


Náměty pro možnou úpravu v rámci Krajských plánů 1) Vytvořit krajský systém financování nestátních neziskových organizací, který umožní rozvoj služeb pro občany se zdravotním postižením. 2) Dotovat veřejně účelné aktivity občanských sdružení zdravotně postižených v samostatném dotačním řízení.

8.4.

Zdravotní péče

Východiska Zdravotní péče o osoby se zdravotním postižením vychází ze znění Zákona č. 47/1997 Sb. a z nutnosti zajištění základních potřeb osob se zdravotním postižením. Ve vztahu k této skupině občanů (pacientů) se projevují základní systémové úspěchy i nedostatky pojetí organizace financování zdravotní péče u nás. Ve vnímání zdravotní péče, jejího poskytování, dostupnosti a kvality převládají z dřívějších let myšlenkové stereotypy těžící z minulého rovnostářského a ekonomicky nedefinovaného přístupu ke zdravotní péči. Na druhé straně současný systém financování zdravotní péče a z něj vyplývající změny v organizaci, obsahu a v některých případech i kvality této péče, přináší řadu příkladů narušujících základní pilíř systému – princip solidarity. Právě probíhající či diskutované změny jako jsou : systém

většího

počtu

zdravotních

pojišťoven

a

z něj

vyplývajícího

odchodu

„bezproblémových“ klientů mimo VZP, optimalizace sítě nemocnic, zvýšená finanční náročnost na vybrané skupiny léků, rozvíjející se možnost léčby dříve neléčitelných nebo neléčených nemocí a stavů přinášející zpravidla vysoké finanční nároky do systému péče, složité etické otázky související s ochranou nenarozeného života v případě prokázané existence závažného postižení plodu složité právní a etické otázky spojené se zmapováním lidského genomu a z toho vyplývající (i potenciálně) možnosti terapie. Vedle uvedených, systémových otázek, které se dotýkají občanů se zdravotním postižením, existuje i řada každodenních zkušeností. Na některé z nich se zaměřil výzkum z roku 1995 provedený Socioklubem a dalšími orgány na zakázku Ministerstva zdravotnictví ČR. Zmíněné šetření se zaměřilo zejména na: spokojenost zdravotně postižených a chronicky nemocných s celkovou zdravotní péčí 65


dostupnost získání rehabilitačních a kompenzačních pomůcek a spokojenost s jejich úrovní,

Prostřednictvím občanských sdružení zdravotně postižených bylo získáno 1 267 respondentů s různými typy zdravotního postižení: zrakové, sluchové, mentální, pohybové ústrojí, diabetes, onkologická onemocnění, alergie, astma.

Výsledky šetření ukazují několik zajímavých ukazatelů: V případě Spokojenosti se zdravotní péčí tvrdila velká většina respondentů, že jsou s péčí svého ošetřujícího lékaře spokojeni. Nejspokojenější jsou diabetici, 94,9 procent "velmi " a "spíše " spokojených. Nejméně spokojeni jsou respondenti s postižením sluchu (20% nespokojených) a mentálně postižení (17,5% nespokojených). Stížnosti na zdravotní péči se objevovaly výjimečně. Týkaly se hlavně neinformovanosti lékařů o sociální problematice, o rehabilitačních a kompenzačních pomůckách o vhodnosti konkrétních pomůcek pro konkrétní typ postižení. Na chování některých lékařů si stěžovali především rodiče mentálně postižených dětí, v souvislosti s výroky typu „dejte to raději do ústavu" apod. Stěžovali si také na to, že lékaři neumějí s mentálně postiženými jednat, nemají čas a trpělivost. Sluchově postižení respondenti doporučovali, aby zdravotnický personál znal alespoň základy znakové řeči. Onkologicky nemocní a pohybově postižení zdůrazňovali nutnost psychologického přístupu lékařů.

Rehabilitační

a

kompenzační

pomůcky

(de

iure

zdravotnické

prostředky):

Nadpoloviční většina respondentů je s úrovní rehabilitačních a kompenzačních pomůcek spokojena 64%. Respondenti, kteří jsou s úrovní RHK nespokojeni, je zhruba pětina - 20,6 %. Pokud jde o jednotlivé typy postižení pak nejspokojenější s úrovní RKP jsou diabetici ( 87,2%), zrakově postižení ( 83,9%) a alergici, astmatici (82,3), kteří však často žádnou pomůcku nepotřebují. Nejméně spokojeni jsou, kromě mentálně postižených (33,4%) také onkologicky nemocní (29,5%) a sluchově postižení 29,1%). Ve vztahu k úhradám (spoluúčasti) RKP jsou nejméně spokojenou skupinou sluchově postižení (54,7 %) a zrakově postižení (49,2% ).

Ve volných odpovědích k tomuto okruhu byly nejčastější stížnosti na nedostatek informací, které se zejména u dětí se zdravotním postižením týkají vybavení kvalitními pomůckami a včasného zahájení rehabilitace pro minimalizování vlivu zdravotního postižení na vývoj dítěte, edukace rodiny o jednotlivých typech postižení. Zejména od rodičů sluchově a zrakově postižených dětí, byly stížnosti na nedostatek času odborných lékařů a sortiment 66


rehabilitačních a kompenzačních pomůcek. Další okruh problémů se týkal poskytování rané péče (což znamená ve zdravotnickém systému včasnou diagnostiku, rehabilitaci, návaznou lázeňskou péči, edukaci rodinných příslušníků a návaznost na systém sociální).

V části obecné této Metodiky jsme přinesli některé informace o počtu občanů se zdravotním postižením. V prostředí Ministerstva zdravotnictví je již více než třicet let v „provozu“ národní registr nemocí. (v poslední době se stal předmětem polemik mezi ministerstvem zdravotnictví a Úřadem na ochranu osobních údajů). Podle zjištění tohoto registru vyplývá několik následujících informaci o různých druzích nemocí, majících zpravidla vztah ke vzniku handicapu. K nejzávažnějším onemocněním patří onemocnění nádorová. Jejich význam pro zdravotní stav roste s prodlužováním střední délky života, kvalitnější diagnostikou a pokroky v léčbě. Národní onkologický registr ČR zahrnoval v roce 1999 celkem 941 928 osob s onkologickým onemocněním. Z toho bylo celkem 287 tisíc žijících. V posledních letech se celosvětově stala jednou z nejobávanějších nemocí tuberkulóza. V České republice můžeme považovat situaci za stabilizovanou. Dokonce v roce 1999 byl zaznamenán značný pokles ve srovnání s předchozím rokem a to o 10%. Počet evidovaných diabetiků opět vzrostl, v porovnání s rokem 1999 z 609 tisíc na 624 tisíc osob, tj.o 2,5 %. U praktických lékařů a v diabetologických ordinacích je v přepočtu na 100 tisíc obyvatel evidováno 6 072 osob. Podíl zdravotních komplikací při tomto onemocnění roste. V roce 1999 bylo léčeno s chronickou diabetickou komplikací celkem 44,4 tisíc pacientů s nefropatií, 15,1 tisíc s retinopatií, z toho téměř 2,5 tisíce případů slepoty, 40,1 tisíc pacientů s komplikacemi diabetické nohy z toho 5,6 tisíc s amputací. V populaci ČR tvoří evidovaní diabetici muži 5,6% a ženy 6,5 %. Tyto statistické údaje ukazují, jak na chronické onemocnění typu diabetes úzce navazuje zdravotní postižení trvalého závažného typu jako slepota a tělesné postižení, kdy se z chronické nemoci stane omezující nemoc, která postupně přinese i handicap. Další skupinou jsou děti se zdravotním postižením jako důsledku vrozené vady. V roce 1999 se celkem živě narodilo 90 535 dětí. Bylo hlášeno 2 685 dětí s vývojovou vadou zjištěnou do 1 roku života. Z postižených dětí bylo 1 590 chlapců a 1 095 dívek. Nejčastějšími vrozenými vadami u chlapců i dívek byly vrozené srdeční vady. Z chromozomálních aberací došlo k výraznému snížení poklesu incidence u narozených u Downova syndromu, také díky úspěšné prenatální diagnostice (a z toho vyplývajícího ukončení těhotenství). Počty narozených dětí s vrozenou vadou neslučitelnou se životem v posledních letech klesají díky zlepšení záchytu prenatální diagnostikou a rovnoměrně se zlepšováním dalších 67


složek perinatální péče. Díky přístrojovému vybavení přežívají také děti s velmi nízkou porodní váhou, děti nezralé. Velkou skupinou pacientů, jejichž onemocnění je dodnes tabuizované jsou uživatelé psychiatrické péče. Celkový nárůst hospitalizovaných pacientů, který se projevoval v posledních pěti letech, se v roce 1999 zastavil. Bylo hospitalizováno o 634 pacienty méně než v roce předešlém. Převažovali jako již tradičně muži. Největší nárůst byl u poruch vyvolaných ostatními psychoaktivními látkami - drogami a dále u schizofrenie. Tato diagnóza je tradičně nejčastější hospitalizační diagnózou, v roce 1999 bylo umístěno v psychiatrických lůžkových zařízeních na 11 622 pacientů - schizofreniků.

Normativně právní akty a další literatura: Zákon č.48/1997 Sb.,o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů. Zákon č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu Vyhláška MZ č. 242/1991 Sb. o soustavě zdravotnických zařízení zřizovaných okresními úřady a obcemi Zákon č. 160/1992 Sb. o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních Zákon č. 123/2000 Sb. o zdravotnických prostředcích a o změně některých souvisejících zákonů Zákon č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví a o změně souvisejících zákonů Vyhláška MZ č. 56/1977 Sb., kterou se stanoví léčivé přípravky plně hrazené z veřejného zdravotního pojištění a výše úhrad jednotlivých léčivých látek Vyhláška MZ č. 58/1997 Sb., kterou se stanoví indikační seznam pro lázeňskou péči o dospělé, děti a dorost Vyhláška MZ č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami ÚZ – zdravotní pojištění, zdravotní péče, číslo 340, Sagit: Ostrava, 2002

Náměty pro možnou úpravu v rámci Krajských plánů 1) Krajský úřad bude působit na odbornou a fyzickou dostupnost zdravotní péče cestou ošetřujících a odborných lékařů, aby byla zajištěna pro všechny druhy zdravotního postižení podle doporučených standardů péče. Při zajištění tohoto úkolu využít součinnosti s okolními kraji. 2) Při zajištění možnosti souběžného poskytování léčebné péče a rehabilitace i rekvalifikačních programů u těch osob, u nichž lze předpokládat trvalé či dlouhodobé poškození 68


zdravotního stavu i po ukončení léčby zajistit provázanost léčebné péče, rehabilitace a případné rekvalifikace a součinnost všech relevantních orgánů a institucí kraje (v případě potřeby i okolních krajů). 3) Do konce roku …. Uskuteční Krajský úřad ve spolupráci s Krajskou radou zdravotně postižených pracovní seminář za účasti, zdravotních radů a zástupců zdravotních zařízení v kraji o schopnosti a připravenosti zdravotnických zařízení v kraji plnit péči o občany se zdravotním postižením stanovenou zákonnými normami 4) V návaznosti na výsledky semináře bude Krajský úřad iniciovat vznik jednoduchých poradenských míst při rozhodujících zdravotnických zařízeních v kraji pro vybraná zdravotní postižení u nichž v kraji není zajištěno odborné poradenské vedení. 5) Do konce roku 2003 zmapovat síť, působnost a podmínky činnosti stávajících specializovaných center pro chronická a náhlá onemocnění (např. hospice, spinální centra atd.) a na základě této analýzy připravit opatření pro zlepšení podmínek jejich činnosti a v případě potřeby jejich další rozvoj 6) Krajský úřad vydá do konce roku … informační brožuru pro lékaře prvního kontaktu, která bude obsahovat základní informace o rané péči, dostupnosti prostředků zdravotnické techniky, dostupnosti sociálně právního poradenství a základních zásad komunikace s vybranými skupinami občanů s postižením. Tato brožura bude bezplatně distribuována všem nemocnicím, poliklinikám a dětským lékařům v kraji.

8.5.

Sociální služby, poradenství

Východiska

Pro potřeby Krajských rad zdravotně postižených a v souvislosti s chystanými Krajskými plány je třeba stručně vysvětlit základní problémy a probíhající změny v systému sociálního zabezpečení. Nejobecněji můžeme uvedený systém rozčlenit na systém důchodového pojištění, systém státní sociální podpory, systém státní sociální pomoci, systém procesní úpravy řízení ve věcech sociálních věcí.

V části věnované důchodovému pojištění je základním institutem souvisejícím se zdravotním postižením invalidní důchod. Podíl invalidních důchodů na celkovém počtu vyplácených důchodů se pohybuje okolo 20 % a průměrný plný invalidní důchod již dosahuje

69


částky 6000 Kč měsíčně. Existuje rovněž institut bezmocnosti (částečná, převážná, úplná), který má vliv jednak na zvýšení pobíraného důchodu a jednak na některé další instituty sociálního zabezpečení (možnost pobírat příspěvek pří péči o osobu převážně nebo úplně bezmocnou)

V rámci systému státní sociální podpory je dávkou zohledňující zdravotní postižení sociální příplatek a rodičovský příspěvek. Sociální příplatek je obecně určen rodičům, pečujícím alespoň o jedno nezaopatřené dítě. Konstrukce výpočtu výše příspěvku zohledňuje situace, kdy je v rodině dítě se zdravotním postižením (existují tři stupně - dlouhodobě těžce zdravotě postižené, dlouhodobě zdravotně postižené a dlouhodobě nemocné). Rovněž umožňuje zohlednit skutečnost, že jeden nebo oba rodiče jsou dlouhodobě těžce zdravotně postižení. V roce 1999 se celkový počet vyplácených sociálních příplatků pohyboval měsíčně okolo 400 tis. Počet zdravotně postižených dětí, jejichž rodičům byl z titulu jejich zdravotního postižení poskytován sociální příplatek ve zvýšené částce, činil v průměru 26 tis. dětí, přičemž nejpočetněji byla z celkového počtu těchto dětí zastoupena skupina dětí dlouhodobě zdravotně postižených. Omezením je skutečnost, že sociální příspěvek pobírají pouze rodiny jejichž příjem za rozhodné období nepřesáhl částku 1,6 násobku životního minima. Uvědomíme-li si, že i základní výměru přídavku na děti dostávají rodiny s příjmem do 1,8 násobku životního minima, vidíme, že značná část rodin je z jeho pobírání vyloučena. Stávající právní předpisy hovoří stále o systému sociální péče, do budoucna se počítá s pojetím „sociální pomoci“, resp. „sociálních služeb“. Ty jsou určeny občanům s těžkým zdravotním postižením. Snaží se řešit většinou sociální důsledky postižení v různých oblastech života těchto občanů. Obecně jde o oblasti, zajišťující jejich bydlení, mobilitu, komunikaci, stravování i zajištění potřebnými pomůckami, které potřebují k odstranění, zmírnění nebo k překonání důsledků zdravotního postižení. Vedle toho, tak jako u ostatních skupin obyvatel, řeší tyto dávky i některé další obtížné sociální situace, vznikající především v důsledku hmotné nouze. Vzhledem k značně problematickému vnímání a zároveň velkému významu některých dávek z tohoto subsystému sociálního zabezpečení, uvedeme základní charakteristiku některých dávek, jak ji vypracoval Socioklub v roce 2002. Především jde o příspěvek na úpravu bytu (§ 34 vyhlášky MPSV č.182/91 Sb.). Jde o příspěvek, řešící na jedné straně situaci nedostatku bytů, které byly a jsou jako bezbariérové budovány a na druhé straně reagující na častá poranění, způsobující těžká zdravotní postižení, a to především postižení pohybového a nosného ústrojí, kdy stávající úprava bytu postiženému občanovi nevyhovuje. V posledních letech se počet příjemců tohoto příspěvku pohybuje ročně okolo 1600 s tím, že výše vyplácených prostředků se pravidelně zvyšuje. Zatímco v roce 1989 70


byl příspěvek poskytnut 629 občanům v průměrné výši 2200 Kč, v roce 2000 to již bylo 1700 v průměrné výši cca 30.000 Kč. Za posledních deset let vzrostly náklady na tento příspěvek cca 24 krát. Na počtu občanů, jimž byl příspěvek poskytnut se stále ve větší míře začínají podílet i rodiče dětí, splňujících stanovené podmínky zdravotního postižení, a to cca ze 13 %.

Tabulka 1 - Příspěvek na úpravu bytu

Celkem

1989

1990

1991

1992

1993

1994

629

1821

210

467

834

1291

z toho dětí Výdaje v tis.Kč

106 1371

2105

3163

7954

14296

22194

1995

1996

1997

1998

1999

2000

Celkem

1328

1498

1729

1594

1799

1700

z toho dětí

147

156

210

214

261

220

Výdaje v tis.Kč

26163

35292

43400

44966

47278

50441

Dále jde o dávky sociální péče související se zajištěním a používáním pomůcek, potřebných k odstranění, zmírnění nebo překonání následků těžkého zdravotního postižení. Pomůcky, které jsou poskytovány občanům těžce zdravotně postiženým k odstranění, zmírnění nebo překonání následků těžkého zdravotního postižení jsou poskytovány jednak v působnosti resortu zdravotnictví, jednak v působnosti resortu sociálních věcí. Ve zdravotnictví jsou nazývány zdravotnickými prostředky a jsou plně nebo částečně hrazeny příslušnými zdravotními pojišťovnami. V resortu sociálních věcí je na vybraný sortiment těchto pomůcek poskytován jednorázový příspěvek na opatření zvláštních pomůcek (§ 32 vyhlášky MPSV č.182/91 Sb.). Jde o dávku tzv. fakultativní, nenárokovou, jejíž přiznání záleží pouze na skutečnosti, zda občan na základě vyjádření příslušného odborného lékaře určitou pomůcku, která je uvedena v seznamu příslušné vyhlášky MPSV, popřípadě pomůcku, která je s některou z pomůcek, v seznamu uvedených, srovnatelná. I v případě tohoto příspěvku došlo v posledním období ke značnému nárůstu počtu žadatelů i celkově vyplacené částky. Zatímco v roce 1993 bylo 3415 těžce zdravotně postiženým občanům poskytnuto 36,3 mil. Kč, což znamenalo v průměru cca 10,6 tis.Kč na jeden příspěvek, v roce 2000 již bylo 7664 občanů (včetně dětí) vyplaceno 187,7 mil. Kč, což znamenalo v průměru cca 24,4 tis.Kč na jeden příspěvek.

71


V rámci tohoto příspěvku je poskytován i příspěvek na výdaje spojené s výcvikem a odevzdáním vodícího psa úplně nebo prakticky nevidomým občanům. V tomto případě je vodící pes považován za pomůcku ve smyslu Těchto příspěvků je ročně poskytováno cca 40. Průměrný příspěvek, který příslušné okresní úřady poskytují na jeho pořízení se od roku 1993, kdy činil cca 26 tis. Kč, zvýšil na 70 tis. Kč v roce 2000.

Tabulka 2 - Příspěvek na opatření zvláštních pomůcek

Celkem

1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

3 415

3 379

3 398

4 793

5 751

6 333

7 104

7 664

623

490

736

907

1 008

1 000

1 087

z toho dětí

Výdaje v tis.Kč 36 257 67 475 70 740 109 588 147 380 157 566 169 348 187 700

Tabulka 3 - Příspěvek nevidomým na vodícího psa 1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

Celkem

40

20

20

18

24

39

36

43

z toho dětí

0

0

0

0

1

0

0

0

Výdaje v tis.Kč

1 043

826

1066

988

1432

2510

2423

3017

prům.cena v Kč

26 075 41 300 53 300 54 889 59 667 64 359 67 306 70 163

S používáním pomůcek a se zvýšenými náklady, které z jejich používání pro občana vyplývají, souvisí další opakující se dávka, kterou je příspěvek na zvýšené životní náklady. Je určen občanům těžce zdravotně postiženým, kteří trvale používají ortopedické, kompenzační nebo jiné pomůcky. V roce 1993 ji pobíralo 8872 občanů, kteří přijali celkem 20,9 mil. Kč, což znamenalo v průměru na občana měsíčně cca 200 Kč. V roce 2000 již tuto dávku pobíralo 107.903 občanů a celkové náklady se vyšplhaly na 190,3 mil. Kč, což znamenalo v průměru na občana měsíčně cca 150 Kč. Znamená to, že v průběhu osmi let se počet příjemců této dávky zvýšil dvanáctkrát a celkový objem vyplacených prostředků cca devětkrát.

72


Tabulka 4 - Příspěvek na zvýšené životní náklady (používání pomůcek) Rok

1993

1994

Celkem

8 872

z toho dětí výdaje v

1995

1997

1998

1999

2000

15 636 23 778 39 417

55 740

68 804

90 178

107 903

414

1 436

1 588

1 832

2 082

715

1996

922

20 884 34 306 55 459 102 786 118 749 125 552 152 180 190 281

tis.Kč

Dávky sociální péče související se zajištěním mobility občanů s těžkým zdravotním postižením. První dávkou, směřující k pomoci těžce zdravotně postiženým občanům při zabezpečení jejich mobility, je příspěvek na zakoupení motorového vozidla (§35 vyhlášky MPSV č.182/91 Sb.). Příspěvek je určen občanům s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí, která je, stejně jako u příspěvku na úpravu bytu, uvedena v příloze č.5 vyhlášky MPSV pod písmeny a) až g) a kteří budou motorové vozidlo používat pro svou dopravu. Poskytnutí dávky je vázáno i na řadu dalších podmínek. Rovněž příjemcem příspěvku jsou rodiče nezaopatřených dětí, starších tří let, s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí, nebo úplně či prakticky nevidomé, nebo mentálně postižené, kdy mentální postižení odůvodňuje přiznání mimořádných výhod pro těžce zdravotně postižené občany III. stupně. Počet příjemců příspěvku na zakoupení motorového vozidla se v posledních letech ustálil na cca 5000 za rok. Průměrný příspěvek, poskytovaný jednomu žadateli dosáhl nejvyšší částky v roce 1996, kdy činil 91292 Kč, tj. více jak 90% maximální částky příspěvku. V současné době je zřejmé, že okresní úřady při stanovení výše příspěvku více přihlížejí k majetkovým poměrům žadatele. Průměrný příspěvek v roce 2000 činil 75 925 Kč. Od roku 1996, kdy bylo vydáno cca 600 mil. Kč na tento příspěvek poklesly celkové náklady na 367 mil Kč v roce 2000. Z celkového počtu přiznaných příspěvků je cca 30 % přiznáváno rodičům nezaopatřených těžce zdravotně postižených dětí. Druhou dávkou, která rovněž umožňuje používání motorového vozidla k individuální dopravě těžce zdravotně postižených občanů je příspěvek na celkovou opravu motorového vozidla (§ 35 vyhlášky MPSV č. 182/91 Sb.). Tuto dávku lze poskytnout místo příspěvku na zakoupení motorového vozidla, a to za stejných podmínek s tím, že její maximální výše je stanovena na 60 tis. Kč oproti příspěvku na zakoupení motorového vozidla, kde maximální výše činí 100 tis. Kč. Tato dávka je velice málo využívána a počet příjemců má sestupnou tendenci. Zatím co v roce 1994 byla poskytnuta 510 občanům v celkové výši 16,1 mil. Kč (průměrná výše

73


31 tis.Kč), v roce 2000 to bylo již jenom 119 příjemců, jimž bylo celkem poskytnuto 4,6 mil. Kč (průměrná výše 38 tis.Kč). Ukazuje se, že těžce zdravotně postižení občané dávají přednost zakoupení buď nového vozidla, nebo, a to ve větší míře, zakoupení ojetého vozidla, což v pětiletém cyklu opakují. Třetí dávkou, zabezpečující pomoc těžce zdravotně postiženému občanovi, který sám motorové vozidlo řídí, je příspěvek na zvláštní úpravu motorového vozidla (§ 35 vyhlášky MPSV č. 182/91 Sb.). Poskytuje se občanovi s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí, která je uvedena v příloze č.5 vyhlášky MPSV. V současné době je tento příspěvek poskytován cca 500 až 600 občanů ročně. Průměrné náklady na jednu dávku narůstají. Zatímco v roce 1994 činil průměrný příspěvek na zvláštní úpravu 15.790 Kč, v roce 2000 dosáhla průměrná výše částky 37.820 Kč. Nejvíce diskutovanou dávkou, řešící mobilitu těžce zdravotně postižených občanů, je příspěvek na provoz motorového vozidla (§ 36 vyhlášky MPSV č. 182/91 Sb.). Úpravou okruhu příjemců této dávky v rámci úsporných opatření bylo dosaženo pravého opaku, tj. nebývalého nárůstu příjemců této dávky, a to především těch občanů, kteří jsou držiteli motorového vozidla, v němž přepravují osobu blízkou, jejíž zdravotní stav odůvodňuje přiznání mimořádných výhod pro těžce zdravotně postižené občany II. nebo III. stupně. V průběhu jedenácti let, tj. od roku 1990, došlo k nárůstu příjemců této dávky i výdajů, které jsou na její poskytování vynakládány. V roce 1990 bylo 36.989 příjemcům vyplaceno 138,2 mil. Kč. V roce 2000 bylo 150.461 příjemci vyplaceno již 897 mil. Kč. Poslední, pátou dávkou, související s mobilitou těžce zdravotně postižených občanů je příspěvek na individuální dopravu. Jejím smyslem bylo poskytnout pomoc těm občanům, kteří potřebují individuální dopravu a přitom nejsou držiteli motorového vozidla, popřípadě některá jejich blízká osoba je ve svém motorovém vozidle, na nějž pobírá příspěvek na provoz motorového vozidla nepřepravuje. V průběhu předchozích let se však nepodařilo sjednotit podmínky zdravotního postižení, takže pro poskytnutí příspěvku na individuální dopravu jsou takřka stejné podmínky jako pro poskytnutí příspěvku na zakoupení motorového vozidla s rozšířením o úplně nebo prakticky nevidomé občany a o rodiče dětí, léčených na klinikách fakultních nemocnic pro onemocnění zhoubným nádorem nebo hemoblastosou. Počet příjemců této dávky kolísá mezi 7 až 9 tisíci příjemců ročně. V roce 2000 byl tento příspěvek poskytnut 6997 příjemcům v celkové výši 38,9 mil. Kč. Zajímavá je i skladba celkových výdajů. 67,6 % z celkové sumy připadá na příspěvek na provoz motorového vozidla a 27,6 % na příspěvek na zakoupení motorového vozidla. Zbývající příspěvky se podílejí na celkových výdajích zanedbatelně: příspěvek na individuální dopravu 74


2,9 %, příspěvek na zvláštní úpravu motorového vozidla 1,5 % a konečně příspěvek na celkovou opravu motorového vozidla 0,3 %.

Dávky sociální péče související se zajištěním komunikace občanů s těžkým zdravotním postižením. Mezi dávky sociální péče, které slouží k zajištění komunikace pro občany s těžkým zdravotním postižením, patří příspěvek na zřízení účastnické telefonní stanice, příspěvek na změnu připojení telefonní účastnické stanice a příspěvek na provoz telefonní účastnické stanice. První dvě dávky jsou dávkami jednorázovými, sloužícími k úhradě zvýšených nákladů, spojených se zřízením, popřípadě se změnou účastnické telefonní stanice. Obě dávky jsou vázány na podmínku sociální potřebnosti, a proto nepatří do systému specifických dávek, určených těžce zdravotně postiženým občanům. Třetí vyjmenovaná dávka, podporující v současném systému sociální péče komunikaci osob se zdravotním postižením, je dávkou opakující se a jejím účelem je opět přispět sociálně potřebným občanům na provoz telefonní účastnické stanice, tj. na úhradu základní měsíční sazby za používání telefonní stanice. Z toho vyplývá, že z příspěvku nelze hradit úhradu za uskutečněné hovory. I zde narůstá počet příjemců příspěvku i nákladů na jeho poskytování. Zatímco v roce 1998 bylo poskytnuto 8.880 příspěvků v celkové výši 7 mil. Kč, v roce 2000 již byla dávka poskytnuta 30.997 občanům v celkové výši 41,9 mil. Kč.

Tabulka 5- Příspěvek na provoz telefonní účastnické stanice 1997

1998

1999

2000

Počet

3 359

8 880

23 365

30 997

Výdaje v tis.Kč

3 169

6 990

21 095

41 880

Dávky sociální péče související s nedostatkem finančních prostředků (situace hmotné nouze) u občanů s těžkým zdravotním postižením. Následující dávky sociální péče souvisí s nepříznivou finanční situací občanů s těžkým zdravotním postižením. Některé z nich jsou přímo vázány na podmínku sociální potřebnosti, ostatní směřují k jejich peněžité podpoře v situaci spojené se stravováním, popřípadě s možností rekreace či lázeňské péče. Většinou jde o dávky jednorázové. První z nich je jednorázová peněžitá dávka na úhradu mimořádných nutných nákladů (§ 32 vyhlášky MPSV č. 182/91 Sb.), které těžce zdravotně postižení občané nemohou uhradit ze svých běžných příjmů. Tato dávka je podmíněna sociální potřebností a rovněž není samostatně statisticky sledována. Další 75


dávkou, která není vázána na sociální potřebnost občana, ale přesto řeší jeho finanční nedostatečnost je jednorázová peněžitá dávka na úhradu závazků krátkodobé povahy těžce zdravotně postiženým občanům a starým občanům, umístěným v ústavu sociální péče, psychiatrické léčebně nebo léčebně pro dlouhodobě nemocné. Podmínkou je, že tyto závazky nemohou tito občané uhradit ze svých prostředků. Těmito závazky se rozumí např. doplatky za spotřebu elektrické energie či plynu, které je třeba uhradit po nástupu do zařízení. Další pomocí těžce zdravotně postiženým občanům, kteří jsou sociálně potřební, je věcná dávka určená k uspokojování běžných životních potřeb těchto občanů. Podmínkou je, že si nemohou tyto potřeby pro svůj zdravotní stav, věk nebo osamělost, zabezpečit sami. Ve statistice jsou věcné dávky, podmíněné sociální potřebností samostatně vykazovány, takže lze konstatovat jejich obecné využití. V roce 2000 byla poskytnuta dávka sociální péče ve věcné podobě ve 13.596 případech a bylo na ní vynaloženo celkem 37,6 mil. Kč. Statistika ovšem nerozlišuje poskytování této věcné dávky jednotlivým sociálním skupinám občanů.

Dávka sociální péče, poskytovaná v souvislosti s péčí o občany s těžkým zdravotním postižením. Do systému intervence státu ve prospěch občanů s těžkým zdravotním postižením beze sporu patří příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu (§80 - §85 zákona č. 100/88 Sb.). Počet příjemců tohoto příspěvku se pohybuje mezi 30 až 40 tisíci ročně, přičemž náklady na tuto dávku již dosahují částky 1 mld. Kč. Původní koncepce příspěvku je již překonána, v současné době podmínkou jeho poskytování není sociální potřebnost osoby, která o potřebného občana pečuje, ale násobek příslušné částky životního minima této osoby a to v závislosti na jejím příjmu a počtu osob, o které je pečováno. V roce 2002 byla tato dávka nově upravena novelou zákona. Zejména zajistila možnost přivýdělku pro pečující osobu a případné svěření osoby, o níž je pečováno i jiné osobě, při vyřizování nezbytných a neodkladných záležitostí.

Tabulka 6- Příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu 1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

počet dospělých

17 931

20 784

17 386

18 678

19 398

22 471

22 476

počet dětí

13 727

19 513

11 681

15 631

13 404

16 713

14 926

počet celkem

31 658

40 297

29 067

34 309

32 802

39 184

37 402

Výdaje v tis.Kč

391 056

528 755

567 638

723 303

881 882

999 958

1 095 832

z toho děti

103 633

156 931

169 657

233 157

288 399

326 997

360 203

76


Bezúročné půjčky poskytované v systému sociální péče občanům s těžkým zdravotním postižením. Součástí stávajícího systému sociální péče jsou i bezúročné půjčky, poskytované občanům, kteří se ocitli v nepříznivé životní situaci, kterou mohou pomocí půjčky překonat a tuto půjčku nemohou získat jinak. Tato půjčka je určena obecně všem sociálním skupinám obyvatel, tj. i občanům těžce zdravotně postiženým. Vedle této obecné půjčky však mohou okresní úřady poskytnout bezúročnou půjčku i občanům těžce zdravotně postiženým, kteří splňují podmínky pro přiznání příspěvku na zakoupení motorového vozidla. V roce 1999 bylo těžce zdravotně postiženým občanům poskytnuto 331 půjček v celkové výši 8,4 mil. Kč.

Tabulka 7- bezúročné půjčky 1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

Počet celkem

2 459

2 162

2 192

1 325

857

710

749

Výdaje v tis.Kč

18 796

21 587

32 523

19 841

79 509

11 010

10 290

pro TZP dosp.

481

523

665

495

360

255

253

pro TZP děti.

103

100

124

74

96

76

60

výdaje pro TZP

9 770

13 684

22 497

15 479

11 883

8 353

7 324

Služby sociální péče pro těžce zdravotně postižené občany Stávající služby sociální péče pro těžce zdravotně postižené občany se soustřeďují především na ústavní sociální péči, zabezpečovanou v různých typech ústavů sociální péče a to jak pro zdravotně postiženou mládež, tak pro zdravotně postižené dospělé občany. Obecně rozšířená pečovatelská služba se věnuje především občanům vyššího věku. Stále ve větší míře zabezpečují péči o těžce zdravotně postižené v terénu nestátní subjekty, a to především formou asistenčních služeb či osobní asistence, poskytováním rané péče rodičům, pečujícím o děti se zdravotním postižením, především smyslovým. Statistické údaje o pečovatelské službě rozlišují z poskytovaných úkonů pečovatelské služby pouze dovážku obědů, ostatní úkony jsou vykazovány společně. Nelze proto ani odhadovat, jaký podíl na celkovém počtu občanů, kterým je pečovatelská služba poskytována, mají těžce zdravotně postižení občané.

77


Tabulka 8 - Pečovatelská služba - počty osob, výdaje, zařízení PS 1994

1995

1996

1997

1998

1999

počet osob

85 533

86 201

86 939

91 380

90 897

106 825

Výdaje v tis.Kč

584 972 640 000 761 000 750 000 819 000 856 228

DPS

765

793

826

851

886

1 060

Byty v DPS

18 885

20 453

22 343

23 316

24 505

25 602

stř. osobní hygieny

407

420

461

444

443

prádelny

383

390

412

422

445

Mezi ústavní zařízení, která jsou jmenovitě určena k poskytování potřebných sociálních služeb pro těžce zdravotně postižené občany, patří ústavy sociální péče pro tělesně postiženou mládež a dospělé občany, ústavy sociální péče pro tělesně postiženou mládež a dospělé občany s přidruženým mentálním postižením, ústavy sociální péče pro tělesně postiženou mládež a dospělé osoby s více vadami, ústavy pro mentálně postiženou mládež a dospělé občany a ústavy pro smyslově postižené dospělé občany. Vedle toho jsou zde ještě další zařízení, určená pro zdravotně postižené občany, jakými sou ústavy pro chronické alkoholiky a toxikomany a ústavy pro chronické psychotiky a psychopaty.

Tabulka č. 9 - Zařízení sociální péče pro těžce zdravotně postiženou mládež 1985

1989

1990

1991

1992

1993

počet celkem

123

131

133

140

154

158

místa celkem

11 505 11854

11758

11683

12201

12244

ÚSP pro TP mládež-počet

3

4

5

5

5

6

ÚSP pro TP mládež-místa

825

1065

1081

1127

1151

1240

ÚSP pro TP a MP ml.počet

1

1

1

2

8

10

ÚSP pro TP a MP ml.místa

280

25

70

70

232

328

ÚSP pro MP mládež-počet

98

127

127

133

141

142

ÚSP pro MP mládež-místa

9698

10764

10607

10486

10818

10676

1994

1995

1996

1997

1998

1999

počet celkem

173

176

182

181

181

185

místa celkem

12487

12651

12803

11906

12470

12468

78


ÚSP pro TP mládež-počet

4

4

5

5

4

4

ÚSP pro TP mládež-místa

1110

1108

1132

1010

975

973

ÚSP pro TP a MP ml.počet

12

21

24

24

27

30

ÚSP pro TP a MP ml.místa

288

809

956

773

979

996

ÚSP pro MP mládež-počet

157

151

153

152

150

151

ÚSP pro MP mládež-místa

11089

10743

10715

10123

10516

10499

Přes stávající kapacitu zařízení sociální péče, určených pro těžce zdravotně postižené občany je stále podle údajů příslušných okresních úřadů v evidenci mnoho čekatelů na umístění. V roce 1999 to bylo 1407 mentálně postižených občanů (727 dospělých a 680 dětí a mládeže), 440 tělesně postižených včetně tělesného postižení v kombinaci s mentálním postižením popřípadě s jinými vadami a 108 dospělých smyslově postižených občanů.

Tabulka 10 - Zařízení sociální péče pro dospělé 1985

1989

1990

1991

1992

1993

počet zařízení celkem

342

361

362

385

390

406

počet míst celkem

42 673 44 456 42 875 43 005 43 079 44 199

z toho DD

- počet místa

penziony pro důch.

- počet

258

255

254

269

272

283

33 288 33 449 32 110 31 915 31 669 31 799 33

49

51

56

56

64

4 327

5 622

5 432

5 903

6 130

7 291

6

6

6

7

8

8

místa

814

797

787

764

763

744

- počet

45

51

51

53

53

50

4 244

4 588

4 546

4 423

4 437

4 261

1994

1995

1996

1997

1998

1999

počet zařízení celkem

466

490

515

536

545

545

počet míst celkem

48 858 50 302 54 238 53 592 54 396 53 410

místa ÚSP pro těl. a smysl. - počet

ÚSP pro ment. post.

místa

z toho DD

- počet místa

penziony pro důch.

- počet

290

290

303

314

319

329

32 798 32 305 33 779 34 436 34 931 35 182 106

124

79

137

146

150

148


místa ÚSP pro těl. a smysl. - počet

ÚSP pro ment. post.

10 159 11 549 11 969 12 593 12 593 12 126 10

12

12

13

13

13

místa

760

1 161

1 116

1 206

1 212

1 340

- počet

60

60

58

57

55

55

5 141

4 759

4 736

4 809

4 794

4 762

místa

Rovněž na umístění čekalo 245 dospělých chronických alkoholiků a toxikomanů a 716 dospělých psychotiků a psychopatů. Obdobně, jako je tomu u žadatelů, čekajících na umístění v domovech důchodců či v domovech-penzionech pro důchodce, i v řadě případů čekatelů na umístění ve jmenovaných zařízeních dochází k situaci, že při vyzvání k nástupu tito občané odchod do zařízení odkládají. Žádost o umístění do těchto zařízení si občané dávají v předstihu, při vědomí často dlouhých čekacích dob na umístění.

V oblasti služeb sociální péče (ústavní péče a pečovatelská služba) shledáváme z pohledu občanů se zdravotním postižením největší problémy. V současnosti můžeme bez obalu hovořit o krizi českého ústavnictví. Stávající právní a faktický stav je založen nevyhovujícími normami (obecná ustanovení zákona č. 100/1988 Sb. o sociálním zabezpečení a zejména vyhláška MPSV č. 182/1991 Sb.) a prodlužuje „socialistickou“ agónii ve vztahu klienta zařízení a zařízení samotného. Forma přijímání, průběh pobytu, základní práva a povinnosti, druhy zařízení, to vše upravuje 27 paragrafů vyhlášky jedenáct let staré. Každoročně se opakujícím argumentem státního orgánu odpovědného za oblast ústavnictví, – Ministerstva práce a sociálních věcí – a to v podstatě již od poloviny 90. let, se stalo tvrzení o nově připravované legislativě. Jakkoliv byly podnikány větší či menší kroky v daném směru, skutečností je stav, kdy i v roce 2003 budou desítky tisíc občanů v těchto zařízeních pobývat nikolivě na základě „soukromoprávní dohody“, nýbrž na základě veřejnoprávního „správního rozhodnutí“ orgánu státní správy, spolu se systémem pořadníků čekatelů, rozhodnutí o přijetí… atd. atd. Tento odosobněný vztah ke klientovi vyvrcholil v ojedinělých případech v řadu tragických a až nepochopitelných skutečností. Postupně jsme tak v závěru 90. let byli svědky nevyjasněného úmrtí s cizím zaviněním u klientky ústavu sociální péče na Moravě, smrti klientky ústavu ve Východních Čechách následkem šoku z vařící vody ve sprchách, smrti klienta ústavu sociální péče v týchž Východních Čechách na zauzlení střev, přičemž mu po několik dlouhých dnů nebyl personál ústavu schopen zajistit adekvátní pomoc, včetně toho, že „zapomněl“ informovat příbuzné. V roce 2001 jsme byli svědky „drobnějšího“ porušování lidských práv

80


klientů ústavů. V ústavu v R., opět ve Východních Čechách, postupoval personál ústavu, u vědomí a podpoře svých nadřízených, podle vnitřní směrnice, která byla v mnoha bodech prokazatelně protiprávní. Ze strany klientů ústavu, bývalých zaměstnanců, byla vznesena řada obvinění vůči vedení ústavu, z nichž jsou některá velmi závažná. Jednalo se zejména o prvky omezování osobní svobody klientů, nejasnosti ve způsobech nakládání s finančními prostředky klientů, využívání jejich pracovní síly „mimoprávním“ způsobem a řadu dalších. Po prvotním zájmu nebylo možno zaznamenat žádnou reakci MPSV či místně příslušného orgánů zřizovatele – Okresního úřadu v Pardubicích. V praxi tak – paradoxně – jedinou reakcí, byl návrh vedení daného ústavu, aby Okresní soud v Pardubicích zbavil klienta, který na nekalé praktiky poukázal, způsobilosti k právním úkonům…. V Olomouci byl orgány služby pro odhalování korupce šetřen případ ovlivňování vedoucího pracovníka ústavu sociální péče nadřízeným představitelem zřizovatele (Okresního úřadu) ve věci manipulace zakázky v hodnotě několika milionů korun. Prostředkem nátlaku na „nepohodlné“ pracovníky ústavů bylo např. snižování rozpočtu, což vedlo a vede ke snižování kvality speciálně pedagogické a výchovné péče o umístěné klienty. Dotyčný pracovník byl v roce 2002 soudem shledán vinným z trestných činů. V létě roku 2002 v jednom ústavu ve středních Čechách zemřela klientka, která byla trvale!! umísťována na noc do svěrací kazajky. Hlavu jí rozdrtila špatně upevněná tyč postele. Nikdo nebyl potrestán. Uvedené příklady jsou

nejen

ukázkou nekvalitního výkonu řídící práce tamních

vedoucích pracovníků, ale potvrzují i tezi o systémovém pochybení, které je založeno v organizace ústavnictví u nás. Neexistence standardů péče, nízká úroveň znalostí vedoucích představitelů orgánů zřizovatelů i mnoha pracovníků jednotlivých zařízení, prostor pro subjektivní rozhodování, nízké finanční normativy poskytované státem, to vše dohromady vytváří současnou situaci, v níž je možno otevřeně hovořit o krizi ústavnictví. O nevyjasněném postavení těchto institucí do budoucna svědčí i fakt, že při plánovaném přenosu kompetencí k zařízením primárně na obce – a tedy faktickém přiblížení ústavů skutečným potřebám místních komunit – došlo k situaci, že z 468 zařízení projevily obce ČR zájem o převzetí pouhých 4 zařízení. Všechna ostatní mají s reorganizací státní správy a zánikem Okresních úřadů, jako dosavadních dominantních zřizovatelů, přejít pod kraje. Je tedy zřejmé, že při neexistenci závazné legislativy upravující obsah poskytované ústavní péče – její kvalitu, či přesněji Standardy, nízkém stupni legislativního zajištění způsobů financování těchto zařízení, dostávají kraje jako noví zřizovatelé složitý úkol k řešení. Pro Krajské rady zdravotně postižených se otevírají možnosti monitoringu dané situace a dohledu nad postupem krajských orgánů zřizovatele. Některé z možností zlepšení stavu je možno zakotvit i do Krajských plánů (viz dále) 81


Jedním ze základních úkolů – pravděpodobně ovšem spíše pro celostátní úpravu – zůstává zakotvení tzv. práva volby, tj. rozhodnutí zda bude svou situaci řešit osobní asistencí, pečovatelskou službou, domácí péčí, respitní péčí, službami chráněného bydlení, nebo jejich kombinacemi nebo zda dá přednost pobytu v ústavu sociální péče. Formou určitých normativů na klienta pak musí být vytvořeny rovné podmínky pro státní i nestátní poskytovatele sociálních služeb. Nic z toho však v tuto chvíli (2002) není u nás zakotven. Shrnutím výše uvedeného se můžeme pokusit vymezit základní problémy – a naopak i požadovaný cílový stav při transformaci sociálních služeb. (zpracováno dle vystoupení Mgr. Mileny Johnové, pracovnice MPSV)

Nejvýznamnější pozitiva dnešní systému sociálních služeb Existuje široké spektrum sociálních služeb (zajišťované převážně nestátními subjekty), které reagují na nejrůznější nepříznivé sociální situace (ztráta přístřeší, omezení schopností vlivem stáří nebo zdravotního postižení, problémy spojené se zneužíváním návykových látek, ohrožení vývoje dítěte apod.). Převod zřizovatelských funkcí ze státu (okresní úřady) na místní samosprávu dává příležitost k tomu, aby se problémy řešily flexibilně v místě, kde vznikají (princip subsidiarity). Do praxe se postupně dostává celá řada moderních prvků (individuální plánování, supervize, alternativní formy komunikace apod.), které přibližují služby standardu vyspělých zemí.

Nejvýraznější negativa dnešního systému Chybí nástroj kontroly využití veřejných prostředků - Decentralizace řízení služeb (přechod kompetencí a dotační řízení na samosprávu - kraje) vyžaduje větší nároky na kontrolu. Stát přitom nemá k dispozici žádný nástroj kontroly a vymáhání toho, aby poskytované sociální služby naplňovaly cíle sociální politiky a efektivně využívali veřejné prostředky. Není to možné dokonce ani v případě, že jde o státní zařízení zřizované okresním úřadem (viz případ ÚSP Ráby, kdy byl v situaci podezření na porušování lidských práv). Neexistuje nástroj ochrany uživatelů sociálních služeb - Uživatelé služeb patří z řady důvodů ke zranitelným skupinám obyvatelstva. Není zohledněn fakt, že jejich závislost na sociálních službách v mnohdy základních životních potřebách vytváří situace, kdy jsou snadno zneužitelní personálem. Není možné kontrolovat použití restriktivních opatření k řešení agresivního a autoagresivního chování obyvatel pobytových zařízení, přitom v mnoha ústavech sociální péče značná část obyvatel trvale užívá léky na utlumení, jsou používány svěrací kazajky,

82


zamykány dveře a další opatření omezující svobodu pohybu atd. Přitom pro použití neexistují žádná pravidla. Personál tato opatření vnímá v lepším případě jako rutinní medicínský postup. Omezující legislativa - Státní poskytovatelé jsou svázáni legislativními normami, které neodpovídají

aktuálním

potřebám.

Např.

financování

služeb

na

lůžko

znemožňuje

poskytovatelům transformovat ústavní zařízení tak, aby služby mohly být poskytovány flexibilně včetně toho, aby získaly terénní charakter (v domácím prostředí uživatelů služeb). Zrušení lůžka znamená přijít o peníze na služby. Nerovné podmínky pro nestátní poskytovatele - Pro nestátní poskytovatele, kteří jsou téměř výhradními poskytovateli moderních typů služeb, neexistuje jasný legislativní rámec, což ohrožuje jejich stabilitu zejména kvůli problematickému financování z veřejných prostředků. Každoročně podávají projekty, jejichž prostřednictvím žádají o dotaci stát, kraj či obec. Situace by měla být opačná – stát/obec by měly žádat nestátní organizace (vypisovat výběrová řízení) o zajištění služeb pro své občany/obyvatele. Nestátní organizace zajišťují minimálně pětinu sociálních služeb, přičemž jde téměř výhradně o moderní služby podporující sociální začlenění. Převažujícím typem služeb je ústavní péče – Situaci lze nejlépe ilustrovat na státem (okresními úřady) zajišťovaných službách, které k 1. lednu 2003 přejdou pod krajskou samosprávu. V současné době 83 % těchto služeb představují pobytová zřízení (domovy a penziony pro důchodce a ústavy sociální péče). Pečovatelská služba tvoří pouhých 5 %. Ústavní zařízení přitom principielně odporují základním principům sociální politiky, kterou bude muset přijmout i ČR pokud vstoupí do EU a jejímž cílem je sociální začlenění a předcházení sociálnímu vyloučení lidí. Služby nejsou standardizovány – Z toho důvodu nelze zjišťovat efektivitu jednotlivých zařízení a typů služeb a tím pádem zaručit efektivní využití veřejných prostředků. Sociální služby jsou pro některé skupiny lidí nedostupné, postrádají důležitý znak veřejných služeb - Pro některé skupiny lidí, kteří se dostávají do nepříznivé sociální situace vzhledem k omezeným možnostem sebeobsluhy, komunikace, péče o domácnosti (staří lidé, lidé s postižením) nejsou služby nedostatečně diferencované, to způsobuje nedostupnost vhodných sociálních služeb. Např. pro seniory existují v zásadě pouze dva druhy služeb - pečovatelská služba a domovy důchodců. Pečovatelská služba, jako služba terénní má přitom omezenou flexibilitu stanovením úkonů, mnohdy není poskytována během víkendů/svátků mimo běžnou pracovní dobu. To způsobuje neúměrný tlak na využití pobytových služeb - domovů důchodců. Ty jsou ve srovnání s terénní službou velmi drahé a proto je může využít jen omezený počet lidí. Vzhledem k naprostému nedostatku vhodných terénních služeb lidé žádají o domov důchodců

83


mnohem dřív, než jej potřebují. Když na ně přijde řada, tak do DD odcházejí - systém všechno nebo téměř nic. Chybí formulace základní pojmů: sociální služba a její cíl, uživatel, nárok na sociální službu – Obecná definice sociální služby vůbec neexistuje. Druhy sociálních služeb, které zná zákon, jsou definovány výčtem toho, co má být poskytnuto. Nejde přitom o nic jiného, než co potřebuje každý z nás, tedy i uživatel služeb - bydlení, zaopatření, zdravotní péče, rehabilitace, kulturní a rekreační péče, osobní vybavení, pracovní uplatnění. Zákon tedy zcela opomíjí vlastní podstatu sociální služby, jako něco zvláštního, co potřebují např. lidé s postižením či senioři. Ze současné legislativy není jasný účel a cíl poskytování služeb. V podstatě jde o poskytování služeb pro služby. Tím je otevřena možnost, aby sociální služby působily proti smyslu své existence – vytvářet závislost na službě, vylučovat lidi do zvláštních zařízení uprostřed lesů (např. pražské ústavy jsou z větší části situovány v pohraničí). Definována není ani cílová skupina uživatelů, pokud nebude stačit existují definice kruhem - ústavní péče je poskytována těm, kteří ji potřebují, nebo diagnózou (např. mentální postižení), která odkazuje na zdravotnictví, ale naprosto nic neříká o potřebách jednotlivých lidí (lidé se stejnou diagnózou mohou mít diametrálně odlišné nároky na pomoc). Nárok na určitou službu v platné legislativě není definován vůbec. Sporný soulad platné legislativy s Listinou základních práv a svobod – Podle ustanovení se např. vysloveně omezení svobodného pohybu lidí, kteří jsou zbaveni způsobilosti k právním úkonům (nutnost souhlasu opatrovníka). Přitom možnost jít mimo ústav není právním úkonem, ale základním lidským právem. Ve výčtu toho, co má být v ústavu poskytováno dětem s mentálním postižením chybí vzdělání, zatímco u dětí s fyzickým je. Mají děti s mentálním postižením chodit do škol v rámci školského systému nebo je to myšleno tak, že tyto děti vzdělání nepotřebují? Praxe svědčí spíš pro druhou variantu.

V čem by se měl tento systém změnit? Sociální služby musí podporovat rozvoj samostatnosti člověka, rozvoj jeho dovedností, aktivní přístup k řešení své vlastní situace. Sociální služby musí vyrovnávat příležitosti lidí. Jde přitom o rovnost v možnostech (každý může chodit na kurzy angličtiny) nikoli ve výsledku (každý umí anglicky). Sociální služby jsou systémovým nástrojem proti sociálnímu vyloučení lidí na okraj společnosti. Systém poskytování sociálních služeb je vnímavý k nevýhodnému postavení uživatelů sociálních služeb. Poskytovatelé služeb vytvářejí mechanismy, jak předejít možnému zneužití uživatelů služeb - velkou transparentností, zavedením systému stížnostních postupů, zjišťováním 84


spokojenosti, uzavíráním dohod o poskytování služeb, vytvořením mechanismů, které zajistí, aby uživatelé měli dostatek informací k rozhodování atd. Sociální služby jsou orientovány na uživatele, na jeho individuální potřeby. U dlouhodobých služeb je zaveden systémy plánování služeb. Uživatel služeb je partnerem pro poskytovatele - ne objektem péče ale subjektem, který rozhoduje o vlastním životě. Za zajištění sociálních služeb musí zodpovídat dle principu subsidiarity obec. Stát musí mít dostatečné nástroje na kontrolu a vymáhání požadovaného stavu.

Standardy kvality sociálních služeb Pro ilustraci cílového stavu lze použít ministerstvem publikované Standardy kvality sociálních služeb, které vznikly za úzké spolupráce s poskytovateli i uživateli sociálních služeb v rámci česko - britského projektu na podporu MPSV při reformě sociálních služeb. Standardy jsou postaveny na moderních principech a respektují současné trendy sociální politiky EU (podpora sociálního začlenění, boj proti sociálnímu vyloučení). Zatímco moderní typy služeb, které nejsou postaveny na dlouhodobé separaci lidí do zvláštních zařízení (ústavů), tyto standardy víceméně naplňují ze své podstaty, tradičně pojímané pobytové služby budou nuceny projít zásadní proměnou. Zavádění standardů kvality sociálních služeb do praxe ústavních zařízení povede nutně k jejich transformaci směrem k terénním a ambulantním formám služeb. Standardy kvality jsou základním nástrojem reformy sociálních služeb. Principy, na kterých jsou postaveny, je potřeba zakomponovat do zákona a zákonem je třeba také dát státu zmocnění k vymáhání těchto povinností poskytovateli prostřednictvím tzv. inspekce.

Sociální péči (službám) jsme věnovali větší pozornost než jiným oblastem (s výjimkou školství) neboť je v ní koncentrována řada institutu bezprostředně se dotýkajících nebo přímo upravujících život občanů s postižením. Druhým důvodem je skutečnost, že stejně jako v případě vzdělávání, budou kraje v rámci svých kompetencí stále zvyšovat vlastní ingerenci v dané oblasti. Je tedy správné, aby stejně vysoký stupeň pozornosti věnovala dané oblasti i Krajská rada zdravotně postižených.

Poradenství Představuje svébytný systém pomoci zaměřený na zprostředkování informací v takovém čase, množství a kvalitě, který je nezbytný pro překonávání následků zdravotního postižení. 85


Poradenství lze rovněž členit podle oblastí v nichž je poskytování (sociální, právní, psychologické, profesní, vzdělávací atd.), případně podle věku klientů, jimž je poskytováno. (ranná péče, vstup do manželství, geriatrické poradenství atd.) S rozvojem společnosti, zvyšování složitosti systémů sociálního zabezpečení, vzrůstá význam a potřeba poradenství zdravotně postiženým. Měl by být postupně vybudován komplex služeb, jehož cílem je poskytovat uživatelům informace o jejich právech, povinnostech a oprávněných zájmech, nabízet různé možnosti řešení jejich obtížné životní situace a pomáhat tyto možnosti realizovat. Cílovou skupinou poraden jsou lidé, kteří vnímají svoji životní situace jako obtížnou a nejsou schopni ji řešit vlastními silami ani s pomocí svého okolí. Komplex poradenství se skládá zejména z těchto základních prvků: poskytnutí informace, pomoc při prosazování práv a zájmů, výchovné, vzdělávací a aktivizační služby. Způsob poskytování služby podporuje člověka v řešení obtížné životní situace. Zvláštním poradenským celkem je komplex služeb pod názvem „ranná péče“. Jde o komplex služeb jehož cílem je podpora celé rodiny a podpora vývoje dítěte se zdravotním postižením či ohrožením vlivem biologických faktorů nebo vlivem prostředí v raném věku. Cílovou skupinou jsou rodiny s dítětem se zdravotním postižením nebo se zdravotním rizikem, do 4 let maximálně 7 let věku dítěte. Komplex služeb raná péče se skládá zejména z těchto základních prvků: výchovné, vzdělávací a aktivizační programy, pomoc při prosazování práv a zájmů, poskytnutí informace a psychoterapie. Způsob poskytování služby respektuje individuální potřeby rodiny a dítěte. Jako řada dalších, ani tento systém není u nás legislativně a tím ani fakticky ošetřen. V praxi můžeme o systému ranné péče hovořit pouze u dětí a rodin se zrakovým postižením. (občanské sdružení Společnost pro rannou péči). Naprosto chybí obdobný poradenský systém pro rodiny s dětmi i s mentálním postižením, ale i pro děti se sluchovým, případně tělesným a dalším postižením. Část těchto služeb vykonávají v rámci „dobré vůle“ občanská sdružení zdravotně postižených. V některých případech vstupují do ranné péče i školská poradenská zařízení (zejména speciálně pedagogická centra) Do přijetí (případné) právní úpravy existují možnosti jak budovat systém ranné péče i v krajích. O prvních krocích nutných k vybudování takového krajského systému je možno pojednat i v rámci Krajských plánů. (viz dále)

Legislativa a doporučená literatura: Zákon č. l00/l988 Sb. o sociálním zabezpečení ve znění zákonů č. 110/l990 Sb., 180/l990 Sb., 1/l99l Sb., 46/l99l Sb., 306/l99l Sb., 482/l99l Sb., 578/1991 Sb., 582/1991 Sb., 235/1992 Sb., 589/1992 Sb., 37/1993 Sb., 84/1993 Sb., 160/1993 Sb., 266/1993 Sb. a 307/1993 Sb. ,41/1994 Sb.,182/1994 Sb.,183/1994 Sb.,241/1994 Sb., 76/1995 Sb., 118/1995 Sb.,

86


155/1995 Sb., 160/1995 Sb., 284/1995 Sb., 133/1997 Sb., 91/1998 Sb., 155/1998 Sb., č. 350 /1999 Sb., 360/1999 sb., 29/2000 Sb., 258/2000 Sb. Vyhláška MPSV ČR č. 182/l99l Sb. ve znění zákona ČNR č. 482/1991 Sb., 582/1991 Sb., vyhl. 28/1993 Sb.. 137/1994 Sb., 72/1995 Sb., 206/1995 Sb., 264/1996 Sb.,138/1997 Sb., 139/1998 Sb., 312/1998 Sb., 320/1999 Sb., 73/2000 Sb., 72/2001 Sb. Zákon ČNR č. 288/l99l Sb. o působnosti orgánů v sociálním zabezpečení (úplné znění) ve znění zák. č. 582/91 Sb., 84/93 Sb., 293/1993 Sb., 307/1993 Sb., 72/1995 Sb., 118/1995 Sb., 238/1995 Sb., 289/1997 Sb., 91/1998 Sb., 1555/1998 Sb., 360/1999 Sb., 132/2000 Sb. Zákon č. 463/l99l Sb. o životním minimu, ve znění zákona č. 10/1993 Sb., 81/1993 Sb. a 336/1993 Sb.,245/1994 Sb., 118/1995 Sb., 281/1995 Sb., 219/1996 Sb., 123/1997 Sb., 289/1997 Sb., 42/1998 Sb., 56/2000 Sb., 492/2000 Sb. Zákon ČNR č. 482/1991 Sb. o sociální potřebnosti, ve znění zákona č. 84/1993 Sb. a 165/1993 Sb., 307/1993 Sb., 182/1994 Sb., 118/1995 Sb., 134/1995 Sb., 160/1995 Sb., 136/1996 Sb., 133/1997 Sb. Zákon č.104/1996 Sb. o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (úplné znění), ve znění zák. č. 113/1997 Sb., 134/1997 Sb., 306/1997 Sb., 18/2000 Sb., 29/2000 Sb., 118/2000 Sb., 132/2000 Sb., 220/2000 Sb., 238/2000 Sb., 490/2000 Sb. Zákon č. 45/1998 Sb. o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (úplné znění zákona č. 582/1991), 93/1998 Sb., 225/1999 Sb., 356/1999 Sb., 360/1999 Sb., 18/2000 Sb., 29/2000 Sb., 132/2000 Sb., 133/2000 Sb., 155/2000 Sb., 159/2000 Sb., 220/2000 Sb., 238/2000 Sb., 258/2000 Sb., 411/2000 Sb., 116/2001 Sb. Zákon č. 217/1996 Sb. o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění (úplné znění) ve znění zák. č. 48/1997 Sb., 127/1998 Sb., 29/2000 Sb. 118/2000 Sb., 258/2000 Sb., 492/2000 Sb. i. Zákon 48/1997 Sb. o všeobecném zdravotním pojištění ve znění zák. č. 242/1997 Sb., 2/1998 Sb., 127/1998 Sb., 225/1999 Sb., 363/1999 Sb., 18/2000 Sb., 132/2000 Sb., 155/2000 Sb., 167/2000 Sb., 220/2000 Sb., 258/2000 Sb., 459/2000 Sb. Zákon č. 117/1995 Sb. o státní sociální podpoře ve znění zák. č. 87/1998 Sb. (úplné znění), 91/1998 Sb., 158/1998 Sb., 360/1999 Sb., 118/2000 Sb., 132/2000 Sb., 155/2000 Sb., 492/2000 Sb. Langer, R, Posudková služba sociálního zabezpečení - znění právních předpisů s komentářem a rejstříkem výrazů, Linde 1999

87


Černá, J, Trinnerová, D, Vacík, A, Právo sociálního zabezpečení, Vydavatelství Aleš Čeněk, 2002 ÚZ Sociální zabezpečení, Sagit: Ostrava, 2002. Arnoldová, A, Vybrané kapitoly ze sociálního zabezpečení, UK: Praha, 2002 Břeská, A, Vránová, L, Dávky sociální péče 2002. ANAG: Olomouc, 2002. Ryba a kol. Nad sociálním zabezpečením, Orac: Praha, 1999 Králová, J, Rážová, E, Zařízení sociální péče pro seniory a zdravotně postižené občany, Anag: Olomouc, 2001 Standardy kvality sociálních služeb, MPSV: 2002. Metodika Standardů kvality sociálních služeb, MPSV - v tisku

Problémové okruhy Níže uvádíme několik základních problémových okruhů, které jsou legislativně, ekonomicky či jen organizačně špatně zajištěny. Ne všechny problémy jsou vhodné k řešení formou Krajského plánu. Jsou zde uvedeny proto, aby členu Krajské rady zodpovědnému za oblast vzdělávání poskytly prostor pro vlastní uvažování, náměty a případná opatření. Krajské úřady převzaly síť sociálních služeb, která byla budována v rámci dříve existující legislativy, v rámci dříve platného správního uspořádání země. Lze očekávat, že tato síť nebude do budoucna dostačovat nárokům-potřebám uživatelů, mezi nimi výrazně uživatelům se zdravotním postižením. V souvislosti s přechodem kompetencí bude potřebné skutečné potřeby uživatelů v rámci kraje zmapovat. V České republice de iure neexistuje systém ranné péče pro rodiny a dětmi se zdravotním postižením. Existují úvahy, že by bylo možno tento subsystém podpory zdravotního postižení začlenit do některé z chystaných (zákon o sociálních službách) nebo uvažovaných (zákon o ucelené rehabilitaci) právních norem. Do doby než se tak stane – jde o dobu dvou, ale možná i pěti let – existují možnosti jak, alespoň částečně, systém ranné péče ověřit v jednotlivých krajích. Ministerstvo práce a sociálních věcí připravilo metodický materiál s názvem Standardy sociálních služeb a vydalo k nim i Metodiku Standardů sociálních služeb. Tyto standardy nejsou zatím právně závazné, a vede se diskuse způsobu jejich začlenění do normativně právních aktů. Je však možné již nyní využít těchto standardů k hodnocení kvality jednotlivých poskytovatelů sociálních služeb v kraji. V systému sociálních dávek existují některé, jež svým pojetím, případně procesní úpravou zastaraly a nejsou dnes potřebné (příspěvek na topnou naftu). Naopak existuje řada situací, které

88


by bylo vhodné dávkou sociálního zabezpečení upravit, stávající legislativa je však nezná (příspěvek na mobilitu, na vzdělání). Některé dávky jsou vypláceny ve zcela nedostatečné výši, která se celých dvanáct let nezměnila (příspěvek na bezbariérovou úpravu bytu). Celý systém dávek a služeb vyžaduje nutnou reformu. Existují obavy, že při očekávaných problémech schodkových státních rozpočtů a značné výši tzv. mandatorních (povinných) výdajů, z nichž mnohé jsou právě v systému sociálního zabezpečení, budou existovat snahy při reformě celý systém dávek snížit a zúžit. I z pohledu zdravotně postižených je v celém systému dávek a služeb patrný značný státní protekcionismus, nízká schopnost diferenciace a z ní neschopnost systému reagovat na skutečně složité sociální situace. Celý systém vyplácení dávek vede k tomu, že v řadě případů dávky a služby pobírají lidé, jejichž zdravotní stav je daleko lepší, než některých dlouhodobě těžce zdravotně postižených občanů. Chybí jednoznačné vymezení dávek a služeb, jež budou poskytovány výlučně s ohledem na zdravotní stav a dávek, u nichž bude zohledněna sociální situace zdravotně postiženého. Možnosti Krajských rad v tomto směru jsou však omezené.

Náměty pro možnou úpravu v rámci Krajských plánů 1) Krajský úřad zajistí provedení analýz týkajících se uspokojování spotřeb občanů s postižením v následujících segmentech: - kapacity pečovatelské služby v kraji a jejich využití osobami se zdravotním postižením (včetně využití rodinami dětí se zdravotním postižením, - kapacita rezidenčních služeb sociální péče podle jednotlivých druhů zdravotního postižení a forem a obsahu nabízených služeb, - názory pracovníků státní správy a samosprávy na problematiku zdravotního postižení a využití této analýzy pro další vzdělávání, změny v organizaci a obsahu poskytovaných služeb 2) Krajský úřad ve spolupráci s Krajskou radou zdravotně postižených zadá vypracování studie možného pojetí systému ranné péče v kraji. Součástí studie bude posouzení stávajících možností provádění ranné péče a její případná organizace s využitím normativně právních aktů kraje. 3) Krajský úřad vyčlení v roce ……. cekem ………. Kč a v roce …………celkem Kč na podporu poskytovatelů sociálních služeb v rámci řádného dotačního řízení organizovaného grantovým charakterem.

89


8.6.

Odstraňování bariér

Východiska Užívat stavby a volně se v nich pohybovat je základní podmínkou aktivního zapojení člověka do života společnosti. Jde o naplnění práva na svobodu pohybu v nejširším slova smyslu. Toto právo je u občanů se zdravotním postižením omezováno architektonickými a orientačními bariérami, jejichž existence je ve většině případů neopodstatněná. Jejich odstranění vede k celkové humanizaci životního prostředí pro všechny občany. Ačkoliv mezi stavby patří nepochybně také stavby dopravní, je jejich zpřístupňování v celém komplexu dopravy věnována samostatná kapitola. Pro snížení množství bariér je nutné zabránit vzniku bariér nových a postupně odstraňovat bariéry stávající. Vzniku nových bariér brání v současné době ustanovení zák. 50/1976 Sb. a vyhl. 369/2001 Sb. Tyto normy jsou srovnatelné s mezinárodním standardem v této oblasti. Zásadním problémem je však jejich časté nedodržování. Velký význam má proto působnost kraje na úseku metodické činnosti vůči stavebním úřadům a při vyřizování odvolání proti rozhodnutí stavebních úřadů. Neméně důležitým programem je odstraňování bariér stávajících. K němu by mělo docházet zejména u veřejných budov (úřady, školy, zdravotnická zařízení apod.). Vzhledem k tomu, že řada těchto budov je nyní majetkem krajů, měl by být v každém kraji zpracován plán jejich postupného zpřístupňování. V oblasti zpřístupňování staveb osobám s omezenou schopností pohybu a orientace působí dlouhodobě dvě občanská sdružení zdravotně postižených. Jde o Sdružení pro životní prostředí zdravotně postižených, které se zabývá především vytvářením podmínek pro zpřístupňování staveb osobám s tělesným postižením a Sjednocenou organizaci nevidomých a slabozrakých, která se zabývá zpřístupňováním staveb těmto občanům. Obě organizace disponují metodickým zázemím a sítí konzultantů pro tuto činnost.

Normativně právní akty a další literatura Zákon č. 50/1976 Sb. (stavební zákon) Vyhláška MMR č.369/2001 o obecných technických požadavcích zabezpečujících užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace Bezbariérové řešení staveb, ABF s.r.o.: Praha, 2002

90


Navrhování staveb pro samostatný a bezpečný pohyb nevidomých a slabozrakých osob, ČKAIT: Praha, 2002 Technické podmínky pravidel poskytování grantů, MMR, 1999

Náměty pro možnou úpravu v rámci Krajských plánů 1) Krajský úřad provede ve spolupráci s Krajskou radou zdravotně postižených průzkum přístupnosti veřejných budov v kraji. 2) Modifikace prvního úkolu: Krajský úřad provede ve spolupráci s Krajskou radou zdravotně postižených průzkum přístupnosti budov (služby – pošty, obchody, zdravotnictví, policie atd. – bude specifikováno dle podmínek kraje). 3) Krajský úřad zabrání dozorem nad dodržováním ustanovení zák. 50/197676 Sb. a vyhl. 369/2001 Sb. vzniku nových architektonických a orientačních bariér. 4) U staveb, které jsou ve vlastnictví kraje a nesplňují podmínky užívání osobami s omezenou hybností, vypracuje Krajský úřad plán jejich postupného zpřístupnění dle ustanovení zákona č. 50/1976 Sb. a vyhlášky č. 369/2001 Sb. 5) Formou grantů, při respektování Technických podmínek pravidel poskytování grantů, bude Krajský úřad poskytovat dotace na postupné odstraňování architektonických a orientačních bariér ve veřejných budovách, zejména tam, kde jsou poskytovány služby občanům.

8.7.

Doprava

Východiska Pro definování pojmu doprava lze použít spojení dopravní infrastruktury a dopravních služeb. Dopravní infrastruktura přitom zahrnuje dopravní cesty a dopravní prostředky.

Doprava

patří mezi základní sociální práva evropského občana. Přístupnost dopravních služeb a infrastruktury je hlavním strategickým cílem v oblasti integrace osob se zdravotním postižením. Dopravní politika musí úzce souviset s povinností umožnit

všem sociálním skupinám bezpečný přístup na dopravní cestu, k zastávkám a k

vozidlům veřejné hromadné dopravy, zařízením a službám, které zajišťují jednotlivcům možnost plného začlenění do společnosti. Vyloučení některých sociálních skupin ze společnosti může souviset i s jejich nízkým příjmem a ve svém důsledku vážně ovlivňuje jejich životní styl. Při navrhování, posuzování, a zejména zlepšování dopravních systémů se nelze soustředit pouze na mladou a zdravou skupinu uživatelů, ale zejména na potřeby a problémy těch skupin, jejichž 91


početnost se neustále zvyšuje, které jsou v dopravě ohroženy nebo jsou z ní přímo či nepřímo vyloučeny. Nejedná se pouze o často zdůrazňované osoby na vozíku, neslyšící a nevidomé, ale také o lidi s ostatními vážnými pohybovými postiženími a omezeními, malé děti, matky s kočárky, cestující se zavazadly, starší osoby se sníženou pohyblivostí a schopností rychlé reakce a odhadu situace.

Jasnou zodpovědnost za zajištění přístupnosti dopravy mají jednotlivé vlády (viz bod 4. Charty o přístupu k dopravním službám a infrastruktuře). Česká republika proto musí v rámci svých závazků: seznámit odbornou i laickou veřejnost a zodpovědné orgány na všech úrovních s Chartou o přístupu k dopravním službám a infrastruktuře a rezolucí ECMT Přístupná doprava, účinně zavést Chartu a rezoluci do praktického života, pravidelně konzultovat postup a metody jejich zavádění s partnerskými členskými zeměmi ECMT, sledovat praktický pokrok v jejich naplňování a podávat ostatním členským státům zprávy o dosaženém zlepšení. Vláda musí definovat jasný, konkrétní a kontrolovatelný cíl, kterým je zvýšení bezpečnosti a přístupnosti dopravních služeb a infrastruktury osobám s omezenými schopnostmi pohybu a orientace. Role státu spočívá zejména v: legislativní podpoře a systémových opatřeních vydávání norem, směrnic a technických podmínek výkonu státního stavebního dohledu přímé a nepřímé finanční podpoře programovém šíření informací, školení a výchově podpoře výzkumu a plánování dopravy

Vláda ČR svým usnesením 545/2002 uložila Vládnímu výboru pro zdravotně postižené občany a Národní radě zdravotně postižených ČR koordinovat Program zvyšování bezpečnosti dopravy a jejího zpřístupňování osobám s omezenými schopnostmi pohybu a orientace (dále jenom Program) a Státnímu fondu dopravní infrastruktury jej finančně podporovat. Tento Program byl vyhlášen 15.4.2002. Způsob jeho provádění je určen následující metodikou:

92


Metodický pokyn pro zpracování pilotních projektů naplňujících Národní rozvojový program Mobility pro všechny 1. díl – Nová kvalita místních dopravních systémů 2. díl – Nová kvalita regionálních dopravních systémů

Pravidla pro poskytování příspěvků na projekty naplňující Program zvyšování bezpečnosti a zpřístupňování dopravy osobám se sníženou schopností pohybu a orientace

Role samosprávy (krajů a obcí) spočívá zejména v: dlouhodobé úzké spolupráci se státní správou, výrobci, dopravci a sdruženími uživatelů dopravy, mezi které patří i občanská sdružení zdravotně postižených systematickém naplňování Programu podle jeho principů a metodiky

Praktický přístup vždy vyžaduje postup v následujících krocích: vymezení řešeného území mapování, kvantifikace a rozmístění potřeb v území zmapování stavu infrastruktury vytvoření akčního plánu stanovení priorit návrh soustavy garantovaných přístupných tras a služeb návrh a posouzení technického řešení rozdělení kompetencí a zodpovědností zajištění více zdrojového financování realizace opatření odborný dozor a dohled nad realizací zhodnocení dosažených cílů, připomínky od sdružení uživatelů a občanské veřejnosti korekce postupů, výměna zkušeností upřesnění další fáze pravidelná a systematická kontrolní činnost průchodnosti vybraných garantovaných tras

Legislativa a doporučená literatura: Charta o přístupu k dopravním službám a infrastruktuře Rezoluce ECMT Přístupná doprava Usnesení vlády ČR č.545/2000 93


Program zvyšování bezpečnosti dopravy a jejího zpřístupňování osobám se sníženou schopností pohybu a orientace Metodický pokyn pro zpracování pilotních projektů naplňujících Národní rozvojový program Mobility pro všechny Pravidla pro poskytování příspěvků na projekty naplňující Program zvyšování bezpečnosti a zpřístupňování dopravy osobám se sníženou schopností pohybu a orientace

Náměty pro možnou úpravu v rámci Krajských plánů 1) Naplňovat Národní rozvojový program Mobility pro všechny

8.8.

Vzdělávání, školství

Východiska Česká republika převzala po roce 1990 rozvinutý systém institucí a forem speciálního vzdělávání dětí s postižením. Česká republika se tak, mj. i vlivem obecných společenskopolitických poměrů, stala zemí s takřka úplným dělením školství do dvou hlavních proudů. Systému obecného (předškolního, základního a středoškolského) vzdělávání určeného pro děti fyzicky, mentálně i smyslově zdravé a komplexu zařízení určených dětem, které tato náročná kritéria (leckdy spíše pseudokritéria) zdraví nesplňovala. V tehdejším systému mohl i ”chybějící prst na jedné ruce” znamenat umístění dítěte do speciální instituce. Ani takto budovaný systém segregačních institucí však nebyl schopen poskytnout právo na vzdělání všem dětem s postižením. Minimálně určitá skupina dětí - zpravidla děti s těžšími stupni mentálního postižení a děti s kombinovaným postižením - byla ze vzdělávání vyčleňována. Nepřirozenou segregací obou skupin občanů, zdravých i s postižením, byl prohlubován pocit vzájemné odtažitosti a nepochopení. Nebylo výjimkou, že členové majoritní společnosti se o zdravotně postižených vyjadřovali hanlivě, urážlivě a s opovržením. Bariéry architektonické, psychologické, ekonomické a další – to vše se nepodařilo plně překonat dosud. Z pohledu organizací zdravotně postižených a rodin dětí se zdravotním postižením se právě 90. léta minulého století po změně roku 1989 stala etapou, v níž usilovaly zejména o: zlepšení podmínek vzdělávání dětí s postižením umožnění vzdělávání stále širšímu okruhu dětí s postižením umožnění vzdělávání dětí s postižením v tzv. běžných školách V tomto směru sehrály jistou roli i pravidelně přijímané "Národní plány" - viz metodika.

94


Všechny uvedené normy se zabývají otázkou "možnosti", tzn. v některých případech umožňují řediteli školy "zařadit dítě s postižením do ročníku školy či pro ně zřídit speciální třídy". Nejpodrobněji upravuje proces tzv. integrace uvedená Směrnice, což je de iure dále Metodický pokyn ministerstva. Jeho právní síla je, žel, nicotná. V praxi tak přetrvává stav, kdy vyřešení složitých otázek školské integrace - diagnostika a rozhodování o speciálních potřebách, začlenění do školy, začlenění do třídy, prostředky speciálně pedagogické podpory, podpůrný učitel, třídní asistent, otázky úvazků pedagogů, jejich odměňování, záležitosti učebních plánů a osnov, individuální vzdělávací plán, doprava dítěte do školy, bariérovost škol atd. atd. jsou buďto neřešeny vůbec nebo jen minimálně - povětšinou právě v onom metodickém pokynu. V praxi je tak většina situací začleňování dítěte do tzv. běžné školy odsouzena k nepřebernému množství jednání a složitých - pro rodiny dítěte s postižením - velmi stresujících situací. Přesto již v současné době celá řada dětí s postižením tzv. běžné školy již navštěvuje. (převážně základní a v jejím rámci I. stupeň této školy) Lze uznat, že se tak děje zpravidla díky obzvláštnímu nasazení a ochotě konkrétní učitelky či méně často učitele.

Žáci s postižením integrovaní v běžných základních školách Druh postižení

1995/1996 1996/1997

1999

2000

2001

Mentální

x

x

X

124

312

Sluchové

322

393

455

470

529

Zrakové

377

514

472

470

489

Řečové

656

794

592

641

795

Tělesné

877

1 006

1012

1093

1204

Kombinované

976

852

624

844

950

3 208

3 559

3 155

3 642

4 279

27 237

35 247

45097

48227

52 694

30 445

38 761

48252

51869

56 973

Celkem dětí s postižením Spec. vývojové poruchy učení** Celkem

K uvedené tabulce, která čerpá údaje zejména ze statistik Ústavu pro informace ve vzdělávání je třeba dodat, že z hlediska organizací zdravotně postižených a rodin dětí se zdravotním postižením nepředstavují tzv. specifické vývojové poruchy učení vážnější problém.

95


Vzdělávání těchto dětí je školským systémem aprobováno relativně dobře a není důvod při intenzivnější ingerenci našich organizací. Pro jisté porovnání je možno uvést ještě tabulku (byť jen z roku 1997), která podává jistý přehled o celkovém počtu dětí s postižením - tedy i na speciálních školách. 1997

Celkem mentálně

sluchově zrakově

Řečově tělesně Kombino- Spec.vývojo-

v tom

vaně

vé poruchy

Celkem

95 593

34 448

1 530

1 250

2 206

1 779

3 519

50 861

ZŠ

54 221

917

437

477

808

1 031

1 064

49 487

Spec.šk

41 262

33 432

1 093

772

1 398

746

2 451

1 370

Ost.zař.

110

99

2

4

4

1

Pozn.: U žáků s mentálním postižením se v roce 1997 jednalo výhradně o pobyt ve speciálních třídách základních škol - individuální integrace mentálně postižených nebyla de iure možná. Počty žáků se plně neshodují s tabulkou uvedenou výše - nelze zjisti z využitím současných informačních zdrojů naprosto přesné údaje.

Integrace nebo segregace Odhlédneme-li totiž od nepochybně složitých otázek pedagogických, organizačních, personálních, sociálních a dalších, které jsou způsobilé úspěšnost integrace ovlivnit, pak samou podstatou školské integrace je naplnění jednoho ze základních, přirozených lidských práv. Právo ”být s ostatními”. Nelze se donekonečna dopouštět dichotomie přípravy v prostředí speciálním na život, který by měl být co možná nejvíce normální. Integrace však neznamená konec potřeby speciálně pedagogické podpory. Jenom se poskytuje v přirozeném, běžném prostředí běžné spádové školy žáka, na rozdíl od dřívějšího pobytu dítěte v segregačním prostředí speciální školy s internátem či v ústavu. Z pohledu právního nelze tedy chápat integraci (i školskou) jinak než jako právo nebýt diskriminován. Podrobně jsme o tomto problému psali v kapitole č. 1 Metodiky. Školská integrace nemůže být chápána jako cíl sama o sobě. Samozřejmě, že při integraci dítěte s postižením do běžné školy se v prvé řadě jedná o jeho vzdělání, možnosti, práva a povinnosti. Současně je však každý případ individuální integrace součástí širšího pojetí školské integrace. Její obecný význam spočívá ve výchově obou skupin populace. Zdravých i

96


postižených. Pro organizace zdravotně postižených by mohla být volbou cesta integrovaného vzdělávání minimálně z následujících důvodů: systém segregovaných institucí je dostatečně rozvinut, v některých případech poskytují kvalitní vzdělávání, jsou legislativně, ekonomicky a personálně (zpravidla) dobře saturovány nic z uvedeného neplatí pro systém tzv. integrovaného vzdělávání vyjdeme-li z pravidla, že do roku 1989 bylo vzdělávání výlučně doménou segregovaných institucí, musíme přiznat, že současná vzdělanostní úroveň řady občanů se zdravotním postižením je nesrovnatelně nižší než u občanů bez postižení. Efektivita tohoto – dnes již velmi drahého – systému je pro rozvoj lidských zdrojů občanů s postižením problematická.

Školská integrace dětí a žáků se zdravotním postižením stála dosud mimo hlavní okruh zájmu organizací občanů s postižením sdružujících dospělé. Postupně by se tento „nezájem“ mělo dařit odstraňovat. Představitelé Krajských rad by mohli jako argument hovořící ve prospěch společného vzdělávání žáků zdravých a s postižením použít vlastní zkušenost z jednání na řadě úřadů, institucí. S úředníky, kteří problematice zdravotně postižených vůbec nerozumí… Nejen – ale přeci jen značně je to důsledek totálně segregovaného vzdělávacího systému v minulosti. Málokdo – jen opravdu řídké výjimky – z občanů s těžším zdravotním postižením mohl před deseti a více lety navštěvovat běžnou školu. Dnes sklízíme plody tohoto systému výchovy „zdravých“…

Legislativa a doporučená literatura: Literatura: Jesenský, J. Kontrapunkty integrace zdravotně postižených, Praha: UK 1995. Jesenský, J. Prostor pro integraci. Praha: Comenia Consult 1993. Jesenský J. et. Al.: Integrace znamení doby. Praha 1997. Keblová, A. Integrované vzdělávání dětí se zrakovým postižením. Praha: Septima 1996. Kerrová S. Dítě se speciálními potřebami. Praha: Portál, 1997.

Kurs integrace dětí se speciálními potřebami. Praha: Portál 1997. Kubová, L. Speciálně pedagogická centra. Praha: Septima 1995. Michalík, J. Právní úprava postavení handicapovaných občanů. Olomouc: UP 1995. Michalík, J. Školská integrace dětí s postižením. Olomouc: UP 2000. Michalík, J. Škola pro všechny, aneb integrace je když… Vsetín: ZS Integra, 2002. Mertin, V. Individuální vzdělávací program. Praha: Portál 1995.

97


Národní plán opatření pro vyrovnání příležitostí osob se zdravotním postižením. Praha: SZOZP 1998. Standardní pravidla pro vyrovnání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením., Praha: SdZP 1997 . Vítková, M. Tělesně postižené dítě v mateřské a základní škole. Brno: MU 1994.

Mezinárodní deklarace, normativně právní akty a interní normativní směrnice v ČR: Sdělení FMZV o sjednání Úmluvy o právech dítěte č. 104/1991 Sb. Deklarace práv mentálně postižených, New York, 1971 Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., kterým se přijímá Listina základních práv a svobod Zákon ČNR č. 564/1990 Sb. o státní správě a samosprávě ve školství. Zákon č. 29/1984 o soustavě základních a středních škol (školský zákon) Vyhláška MŠMT č. 291/1991 Sb. o základních školách Vyhláška MŠMT č. 127/1997 Sb. o speciálních školách Vyhláška MŠMT č. 35/1992 Sb. o mateřských školách Vyhláška MŠMT č. 354/1991 Sb. o středních školách Vyhláška MŠMT č. 130/1980 Sb. o pedagogicko psychologickém poradenství Metodický pokyn k integraci dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami do škol a školských zařízení č.j.:16 138/98-24 Směrnice MŠMT k integraci dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami do škol a školských zařízení č.j.: 13710/2001-24

Problémové okruhy Níže uvádíme několik základních problémových okruhů, které jsou legislativně, ekonomicky či jen organizačně nevyřešeny v systému integrovaného vzdělávání. Ne všechny problémy jsou vhodné k řešení formou Krajského plánu. Jsou zde uvedeny proto, aby členu Krajské rady zodpovědnému za oblast vzdělávání poskytly prostor pro vlastní uvažování, náměty a případná opatření. a. diagnostika a rozhodování o speciálních vzdělávacích potřebách b. rozhodování o přijetí dítěte do školy c. otázky učebních plánů a osnov d. personální zajištění vzdělávání - podpůrný učitel, třídní (osobní) asistent, tlumočník znakového jazyka, logoped, rehabilitační pracovník, další odborníci 98


e. učební a kompenzační pomůcky f. doprava dítěte g. bariérovost škol h. individuální vzdělávací program a jeho působnost i. sociálně psychologické faktory j. celoživotní vzdělávání zdravotně postižených

Ad.a. diagnostika a rozhodování o speciálních vzdělávacích potřebách Po nastudování stadií příslušného procesu v rámci platných norem je možno usilovat o: - zvýšení počtu speciálně pedagogických center v jednotlivých krajích tak, aby pokrývaly potřeby regionu v rámci všech druhů postižení - vymezení kompetencí "krajského" centra, které by bylo metodickým, koordinačním a "odvolacím" orgánem ve věci vypracovávání stanovisek týkajících se speciálních vzdělávacích potřeb dětí - koordinování všeho s budoucí legislativou

Ad. b. rozhodování o přijetí dítěte do školy - v rámci krajských plánů potvrdit právo na přítomnost dítěte v tzv. běžné spádové škole žáka, tzn. praktické zabezpečení legislativně uvedeného práva na "svobodnou volbu školy". Žák bydlící v obvodu spádové školy má přednostní právo na přijetí - to se musí týkat i dětí se zdravotním postižením, přejí-li si to jeho zákonní zástupci. O výjimkách z tohoto postupu bude v rámci správního řízení rozhodovat školský úřad kraje.

Ad. c.otázky učebních plánů a osnov - bude vhodnější ponechat tuto oblast vnitřní kompetenci resortu školství

Ad. d. personální zajištění vzdělávání - podpůrný učitel, třídní (osobní) asistent, tlumočník znakového jazyka, logoped, rehabilitační pracovník, další odborníci - základní právní úpravu musí řešit připravovaná celostátní legislativa - v tomto bodu je možno zakotvit celou řadu vnitřních "krajských" pravidel řešení uvedených otázek. Je možno stanovit vnitřní "krajská" pravidla pro poskytování tzv. osobních či třídních asistentů a jejich financování (zřizovatel školy, krajský úřad) a to proto, že neexistuje celostátní řešení problému. To se týká i "dalších odborníků podílejících se na práci s dítětem se

99


zdravotním postižením" jak o nich hovoří metodický pokyn ministerstva. Primární otázkou je způsob financování jejich přítomnosti ve škole.

Ad. e. učební a kompenzační pomůcky - v krajských plánech je možno řešit posílení rozpočtu speciálně pedagogických center o částku určenou k zapůjčování uvedených pomůcek

Ad f. doprava dítěte - s výjimkou některých zařízení primárně soukromoprávní sféry neřeší dnes státní zařízení (školy) dopravu dítěte s postižením do školy. To samo platí i pro úroveň právních norem. Pro krajské reprezentace zdravotně postižených bude pravděpodobně složité tuto otázku řešit. Vhodnější bude sledovat (a iniciovat) změny v tzv. celostátní legislativě Ad. g. bariérovost škol - otevírá se prostor pro krajské plány ve smyslu vytipování vybraných budov škol (základních a středních) s tím, že budou postupně, v závislosti na množství finančních prostředků upravovány bezbariérově (a to jak pro žáky s tělesným, zrakovým i sluchovým postižením). Vlastní úhrada finančních nákladů na bezbariérovou úpravu je primárně záležitostí zřizovatele (vlastníka budovy), kterým bývá v případě základních škol obec.

Ad. h.individuální vzdělávací program a jeho působnost - v souvislosti s kompetencemi Speciálně pedagogických center a odpovědností ředitelů škol je možno spolupůsobit na to, aby se individuální program stával více společným dokumentem školy, učitele, rodičů, dalších odborníků v zájmu dítěte a jeho vzdělávání

Ad. i. sociálně psychologické faktory - v tomto bodu mohou krajské reprezentace reagovat formou místních kampaní ve sdělovacích prostředcích, odborných publikacích pro školy atp. s cílem odstraňovat psychologické bariéry, které dnes stojí v cestě svobodné a plné účasti dětí s postižením mezi jejich zdravými vrstevníky.

Ad. j. celoživotní vzdělávání zdravotně postižených - v rámci národních plánů je možno dohodnout s krajskými úřady – odbory školství, speciální kurzy zaměřené na další vzdělávání občanů se zdravotním postižením. Je možno vstoupit do jednání s univerzitami a dalšími vysokými školami kraje, které by mohly takovou nabídku 100


v rámci svých ”středisek” dalšího vzdělávání nabídnout. Prostor pro jednání je nejen v samotném obsahu a nabídce takových akcí, ale i v otázce ceny, která bývá v obvyklých vzdělávacích akcích vysoká a pro mnoho zdravotně postižených by byla za těchto podmínek nedostupná.

Náměty pro možnou úpravu v rámci Krajských plánů Vzdělávání dětí, žáků a studentů se zdravotním postižením je klíčovým faktorem jejich budoucího úspěšného uplatnění ve společnosti včetně odpovídajícího uplatnění na trhu práce. Dosažení co nejvyššího vzdělání je pro občany se zdravotním postižením významnou prevencí jejich společenské exkluze. Krajský úřad a Krajská rada zdravotně postižených přikládají rozvoji nediskriminačních vzdělávacích podmínek pro všechny děti, žáky a studenty se zdravotním postižením klíčový význam a pro jejich zlepšení se dohodly na následujících opatřeních: 1) Odbor školství Krajského úřadu vypracuje závaznou metodiku pro ředitele základních škol kraje, v níž podá vysvětlení postupu ředitele školy dle ust. § 3 odst. 2 zákona o státní správě a samosprávě ve školství tak, že řediteli školy, projeví-li o to zájem zákonný zástupce žáka s postižením majícím trvalé bydliště ve spádovém obvodu školy, bude uloženo splnit zákonem stanovenou podmínku zařazení dítěte ze spádového obvodu žáka do třídy školy. 2) Variantně: a) Odbor školství Krajského úřadu ve spolupráci s Krajskou radou zdravotně postižených uspořádá pracovní seminář o možnostech speciálně pedagogického poradenství pro rodiče dětí se zdravotním postižením v systému speciálně pedagogických center. Výsledky semináře budou zohledněny při organizaci nového pojetí činnosti těchto zařízení v kraji s cílem docílit do konce roku …. stav, kdy v kraji existuje alespoň jedno Speciálně pedagogické centrum pro každý druh zdravotního postižení b) Krajský úřad provede organizační, legislativní a ekonomická opatření a do konce roku…. zajistí, aby v kraji existovalo alespoň jedno Speciálně pedagogické centrum pro každý druh zdravotního postižení c) Krajský úřad ve spolupráci s Krajskou radou provede analýzu činnosti Speciálně pedagogických center v Kraji s cílem vytvořit do konce roku … institut Krajského (pověřeného) speciálně pedagogického centra, které bude metodickým a supervizním pracovištěm pro všechna další centra. 3) Krajský úřad vypracuje ve spolupráci s Krajskou radou závaznou metodiku přidělování tzv. asistentů žákům s postižením ve školách a školských zařízeních, jimž Krajský úřad dle ust. §

101


12 zákona o státní správě a samosprávě ve školství poskytuje zvýšení prostředků na vzdělávání žáků se zdravotním postižením. 4) Krajský úřad za podpory Krajské rady provede nebo zadá k provedení šetření bariérovosti mateřských, základních a středních škol v kraji. S výsledky šetření Rada kraje osloví dopisem všechny starosty a primátory měst. 5) Krajský úřad vypracuje analýzu rozpočtu speciálně pedagogických center s důrazem na zjištění finančních prostředků poskytovaných na zapůjčování školních a kompenzačních pomůcek. V návaznosti na provedenou analýzu zajistí Krajský úřad každoroční navyšování těchto prostředků o …. %.

102


8.9. Zaměstnávání

Východiska

V České republice jako celku z minulých let nadále přetrvávají problémy v zaměstnávání občanů se zdravotním postižením. Stav v roce 2001 byl takový, že celkově bylo bez práce v celoročním průměru 59 431 občanů se zdravotním postižením, tj. téměř o 1000 více než v předchozím roce, zatímco celostátně poklesl průměrný počet nezaměstnaných o téměř 24 000 uchazečů. Jestliže na jedno volné pracovní místo připadalo přibližně 7 žadatelů, v případě žadatelů se zdravotním postižením činí již tento poměr více než 20 žadatelů na jedno volné pracovní místo. Na druhé straně byla přijata novela zákona o zaměstnanosti, upravující odvod zaměstnavatele, který nesplní tzv. povinný podíl zaměstnanců se zdravotním postižením, s tím, že byla mj. zvýšena trojnásobně částka povinného odvodu. Novela nabývá účinnosti dnem 1.1.2002. Je nepříznivou skutečností, že na stavu nezaměstnanosti postižených se podílí i nedostatky ve vzdělávání (i ve stupni vzdělanosti) občanů se zdravotním postižením. „Zajímavé“ údaje o zaměstnanosti osob se ZPS přinesl v již zmíněném šetření i Socioklub (2001).

Podle jeho zjištění: „Míra ekonomické

aktivity osob se ZPS je výrazně nižší než u ostatních, tj. „zdravých“, a zatím trvale klesá. Ze 100 občanů se změněnou pracovní schopností (dále „ZPS“) starších 15 let jich pracuje jen 20, dalších 9 je nezaměstnaných, zatímco ze 100 osob ostatních, tj. „zdravých“, jich pracuje 57 a 5 je nezaměstnaných.“ Statistické údaje MPSV ukazují, že v roce 2000 bylo mezi občany staršími 15 let cca 445,5 tis. občanů se ZPS, tj.5,2%, z nich cca 157 tis. osob, tj. cca 35%, bylo občanů se ZPS s TZP. Podíl ekonomicky aktivních občanů se ZPS z celkového počtu všech ekonomicky aktivních byl jen 2,5% (131,5 tis. osob). Porovnáním uvedených údajů s údaji roku 1995, vzrostla registrovaná nezaměstnanost občanů se ZPS z 22 363 osob na 58 572 osob, tj. 2,6 krát (což je sice nižší tempo než u „zdravých“, ale specifická míra nezaměstnanosti občanů se ZPS stoupla z 11,2% na 39,4%). Problémem ovšem není jen vysoká nezaměstnanost osob se zdravotním postižením, ale především jejich stále klesající zaměstnanost. To znamená, že stále vzrůstá počet těch, kteří ze zdravotních důvodů nemohou pracovat, ale i těch, kteří o zaměstnání z různých důvodů neusilují nebo přestali usilovat. Jestliže v roce 1995 bylo zaměstnáno cca 177 tis. občanů se ZPS, v roce 2000 to bylo již jen cca 90 tis. osob, tj. za 5 let došlo k poklesu na méně než polovinu!

103


Již jsme zmínili, že skupina občanů se ZPS má v průměru výrazně nižší úroveň vzdělání než „zdraví“. Což se týká jak celé populace, tak i skupiny ekonomicky aktivních, kde mezi „zdravými“ staršími 15 let má nejvýše základní vzdělání 10,2%, vysokoškolské 12,2%, mezi ZPS je to 20,1%, resp. 3,8% !!! Alarmující úroveň vzdělanosti a její záporný vliv na zaměstnanost této skupiny občanů potvrzuje i údaj (stále ze šetření Socioklubu), uvádějící, že specifická míra nezaměstnanosti občanů se ZPS jen se základním vzděláním je 3krát vyšší než vysokoškolsky vzdělaných. Uplatnění občanů se zdravotním postižením na trhu práce je nesmírně obtížné. Ukazuje se, že všechny dosavadní pokusy o řešení tohoto problému, nejsou schopny jej vyřešit jako celek. Vedle skutečností vyplývajících ze zřejmých omezení daných existencí zdravotního postižení, je faktem, že řada občanů se ZPS má velmi nízký stupeň vzdělání, v důsledku čehož se i obtížněji rekvalifikuje na nové profese. V tomto směru nabývá do budoucna otázka zaměstnávání zřetelné souvstažnosti se systémem vzdělávání občanů se zdravotním postižením. Bude proto zřejmě nutné přistupovat k oběma dosud izolovaně chápaným oblastem přistupovat komplexně jako k otázce rozvoje lidských zdrojů – zde v segmentu osob se zdravotním postižením. Jestliže např. v části věnované vzdělávací politice daného kraje, jsme mohli zmínit i některé aspekty, jež může kraj z titulu svých zákonných kompetencí ovlivňovat, v případě zaměstnávání je celá oblast stále víceméně upravována předpisy z centrální úrovně. Podporu zaměstnanosti obecně – i ve vztahu ke zdravotně postiženým – tak mohou přinášet např. rozvojové programy podporované z úrovně kraje, podpora kraje pro rozvoj a budování průmyslových zón, podpora v jednáních s potenciálními investory a obdobné iniciativy. Z uvedeného je zřejmé, že základní a nejvýznamnější podmínkou rozvoje zaměstnanosti občanů se ZPS je celkový ekonomický rozvoj. Bez poklesu nezaměstnanosti a vytváření nových pracovních míst nelze reálně – a zejména trvale - předpokládat ani zvýšení zaměstnanosti osob se zdravotním postižením. Nutná bude i změna v přístupu celé společnosti, zaměstnavatelů, ale i samotných osob se zdravotním postižením, a to tak, aby jejich uplatnění na otevřeném trhu práce bylo chápáno jako samozřejmé. Samozřejmě bude nutno v celostátním měřítku přijmout řadu opatření přispívajících k odstranění bariér v uplatnění na trhu práce jak u samotných osob se zdravotním postižením, tak u zaměstnavatelů (např. institut asistenta pro umístění těžce zdravotně postižených na otevřeném trhu práce – podporované zaměstnávání).

104


Problémové okruhy Existují v hnutí zdravotně postižených názory, že hlavním cílem krajského plánu vyrovnávání příležitostí v oblasti zaměstnávání osob se ZPS by se mohla stát prevence sociálních důsledků vyplývajících z dlouhodobé nezaměstnanosti. Z nich nejvýznamnějším je ztráta nároků v oblasti důchodového pojištění. Aby bylo možné takto zaměřený plán zpracovat, je nezbytné, aby orgány kraje měly k dispozici dostatečné údaje o počtu evidovaných nezaměstnaných osob se změněnou pracovní schopností, a době, po kterou jsou již vedeni v seznamu uchazečů o zaměstnání. Potřebná opatření v této oblasti lze rozdělit do dvou částí. První část zahrnuje zjištění informací o počtu nezaměstnaných osob se ZPS, včetně údajů o délce nezaměstnanosti. Dále je možno v různé formě usilovat o vybudování „registru“ – spíše informační databáze zahrnující otevřené údaje o zaměstnavatelích na území kraje, na něž se vztahuje povinnost zaměstnávat osoby se změněnou pracovní schopností, přičemž součástí této informace by byly i údaje o tom v jaké formě a jaké výši je tato povinnost plněna. Relativně samostatnou součástí podporující zaměstnávání občanů se ZPS (zde v chráněných podmínkách) je získávání informací o zaměstnavatelích zaměstnávajících více než 50% osob se změněnou pracovní schopností. Krajský úřad (a jím zřizované organizace) by mohl být „příkladem“ pro ostatní státní i samosprávné organizace při plnění tzv. povinného podílu formou odběru produkce těchto zaměstnavatelů. Např. Úřad práce Karviná evidoval k 31.12.2000 celkem 2633 uchazečů o zaměstnání, z toho 359 pobíralo příspěvek v nezaměstnanosti. Volných pracovních míst pro občany se ZPS bylo celkem 19. Přes značnou složitost tohoto regionu daném směru značné procento zaměstnavatelů plnilo tzv. povinný podíl formou přímého zaměstnávání občanů se ZPS. Tato povinnost se vztahovala k 366 zaměstnavatelům, kteří zaměstnávali 1411 zaměstnanců se ZPS, tzn. povinnost zaměstnáváním plnili

na 4,23%. Objem

odebíraných výrobků odpovídal v tomto regionu zaměstnávání 117 občanů se ZPS (0,35%), a tuto formu plnění využilo pouze 5 zaměstnavatelů. Placení odvodu jako formu plnění povinného podílu využilo 68 zaměstnavatelů, odvedená částka odpovídá 487 zaměstnancům.

Literatura a další normativně právní akty Zákoník práce, úplné znění č. 85/2001 Sb. Nařízení vlády ČR č. 108/l994 Sb., ve znění č. 461/2000. Zákon č. l/l99l Sb. o zaměstnanosti ve znění zákona č. 450/1992 Sb. (úplné znění), 307/1993 Sb., 39/1994 Sb., 118/1995 Sb., 160/1995 Sb., 289/1997 Sb., 167/1999 Sb., 118/2000 Sb., 1555/2000 Sb., 369/2000 Sb.

105


Zákon ČNR č. 9/1991 Sb. o zaměstnanosti a působnosti orgánů ČR na úseku zaměstnanosti, ve znění zák. č. 64/91 Sb., 272/92 Sb., 84/93 Sb., 39/1994 Sb., 74/1994 Sb., 160/1995 Sb., 167/1999 Sb., 72/2000 Sb., 155/2000 Sb. Vyhláška MPSV ČR č. 21/l99l Sb. o bližších podmínkách zabezpečování rekvalifikace uchazečů o zaměstnání a zaměstnanců, ve znění zák. č. 324/1992 Sb. Vyhláška MPSV ČR č. 35/l997 Sb., kterou se stanoví podrobnosti zřizování společensky účelných pracovních míst a vytváření veřejně prospěšné práce. Literatura Strategie rozvoje lidských zdrojů pro ČR, NVF 2000 Ucelená rehabilitace. Materiál vypracovaný meziresortní pracovní skupinou pro poradu vedení MPSV

Náměty pro možnou úpravu v rámci Krajských plánů Dlouhodobým záměrem Krajské rady zdravotně postižených by se mohla stát příprava speciálního materiálu s pracovním názvem „Krajský plán podpory zaměstnávání zdravotně postižených občanů“, který by zahrnoval opatření na zlepšení situace v této oblasti. V současné době však hovoříme o přípravě Krajských plánů vyrovnání příležitostí a proto je možné (a spíše pravděpodobné), že uvažovaná opatření budou zapracována do tohoto dokumentu. Není však vyloučeno – v případě zvláště problematických krajů – ve smyslu zaměstnanosti- (a stejně tak zvláště odborně silných Krajských rad) aby byly připravovány oba dva zmíněné materiály. Domníváme se, však že pravděpodobnější bude verze úpravy úkolů v oblasti zaměstnanosti přímo do Krajského plánu vyrovnání příležitostí. 1) Krajský úřad ve spolupráci s úřady práce nejpozději do …… shromáždí údaje o počtu a kvalifikaci registrovaných uchazečů o zaměstnání z řad zdravotně postižených občanů v jednotlivých obcích se zaměřením na osoby, u nichž evidence dosáhla, či přesáhla 8 let nebo se k této době přibližuje. 2) Zjištěné údaje budou projednány jako zvláštní bod jednání Zastupitelstva kraje s cílem vytvořit předpoklady pro urychlené zajištění možnosti zaměstnanosti u této ohrožené skupiny zaměstnanců. 3) Krajský úřad provede do …… analýzu plnění úkolů zaměstnanosti občanů se ZPS dle zvláštního zákona na krajském úřadu a ve všech organizacích zřizovaných krajem. Analýzu projedná Rada kraje a všem vedoucím pracovníkům organizací, které povinný podíl nenaplňují uloží jeho splnění nejpozději do … K tomu bude vypracována ve spolupráci Krajského úřadu 106


a Krajské rady jednoduchá metodika obsahující základní náležitosti právní úpravy zaměstnávání této skupiny občanů, včetně možností plnění tzv. povinného podílu. 4) Krajský úřad zajistí vytvoření databáze zaměstnavatelů provozujících chráněné dílny. 5) Jako součást vyhodnocování Krajského plánu vyrovnání příležitostí (alternativně možno uvést jedenkrát ročně…) bude Krajským úřadem zpracována analýza o vývoji nezaměstnanosti osob se změněnou pracovní schopností v rámci kraje, a ve spolupráci s Krajskou národní radou zdravotně postižených budou přijímána opatření na podporu zaměstnávání občanů se ZPS.

8.10.

Kultura, sport a volný čas

Východiska Kulturní aktivity zdravotně postižených jsou jednak přirozenou součástí realizace jejich soukromých zájmů, jednak jsou u této skupiny občanů i významnou formou psychoterapie. Téměř pro všechny typy postižení lze totiž najít takové formy kulturních aktivit, při kterých nejsou oproti ostatním podstatně znevýhodněni a mohou dokonce významně přispět k rozvoji kulturní úrovně nejen své, ale společnosti jako celku. Plné účasti (pasivní i aktivní) občanů na kulturních aktivitách společnosti brání řada bariér, architektonických, organizačních i psychologických. Existuje však i řada provozovatelů kulturních, sportovních a volnočasových aktivit, která přístup občanů s postižením podporuje snížením (či úplným prominutím) vstupného na tyto akce. Byť takové snížení je, jak vyplývá z právní úpravy, je pouze dobrovolné. Podobně jako aktivity kulturní představují i sportovní aktivity zdravotně postižených mimořádně významnou činnost, která obohacuje nejen zdravotně postižené, ale i nepostiženou veřejnost. Podpora účasti zdravotně postižených jak na velkých a zavedených akcích typu Deaflympiád, Paralympiád, Speciálních olympiád či Abylimpiád, tak na akcích s místní působností, přispěla ke zlepšení obrazu zdravotně postižených na veřejnosti. Úkolem v daném směru však není jen

umožnit co největšímu počtu zdravotně

postižených účast na domácích i mezinárodních sportovních akcích ale zejména zvýšit počet příležitostí rekreace pro jednotlivé skupiny zdravotně postižených. Organizace zdravotně postižených by měly systematicky mapovat a popularizovat činnost cestovních kanceláří, pořádajících akce dostupné i pro různé skupiny zdravotně postižených. Mezi požadavky některých skupin zdravotně postižených v této oblasti patří např. možnost případného osvobození zdravotně postižených od DPH při nákupu televize, rádia apod., jež jsou pro ně často jediným zdrojem informací a zábavy. Snahou je rovněž působit na 107


provozovatele televizního vysílání, aby postupně všechny televizní pořady byly opatřeny skrytými titulky. Podporována by měla být i výroba zvukových knih a tisku v Braillově písmu jako základní nabídka literatury pro osoby zrakově postižené, včetně odborné literatury a právní osvěty. Uvedené úkoly jsou však úkolem či možností danou zejména pro jednání na úrovni České republiky.

Náměty pro možnou úpravu v rámci Krajských plánů 1) Krajský úřad ve spolupráci s Krajskou radou zjistí počet aktivních kulturních těles zdravotně postižených a provede analýzu způsobu financování jejich činnosti. 2) V případě vyhlašování programů podpory rozvoje kulturní a umělecké tvořivosti zajistí Krajský úřad, aby ve vyhlašovaných zásadách pro přidělení finančních prostředků uchazečům byl stanoven mechanismus, jenž zajistí při posuzování stejně hodnocených žádostí přidělení dotace nebo grantu žadateli se zdravotním postižením či kulturnímu tělesu, které je tvořeno více než z jedné poloviny občany se zdravotním postižením. 3) Krajský úřad vyhlásí každoročně soutěž o nejlepší umělecké dílo v následujících kategoriích: - autorské dílo jehož autorem je občan se zdravotním postižením (kategorie definovat později v rámci kraje) - autorské dílo libovolného autora, které v uplynulém období přispělo k myšlence odstraňování bariér mezi zdravotně postiženými a majoritní společností. Krajský úřad vypracuje, ve spolupráci s Krajskou radou zdravotně postižených stanovy soutěže, metodiku vyhodnocování a zajistí podmínky pro slavnostní předání cen vyhlášeným účastníkům k 3. 12., Mezinárodnímu dni zdravotně postižených 4) Krajský úřad zajistí při příležitosti vyhlašovaní nejlepších sportovců kraje zvláštní kategorii oceňující nejlepší sportovce se zdravotním postižením.

8.11.

Mezinárodní spolupráce regionů

Východiska Význam mezinárodní spolupráce na úrovni regionů lze spatřovat v následujících oblastech. Situace zdravotně postižených v jednotlivých zemích podléhá pravidelnému mezinárodnímu monitorovacímu procesu. Ten je realizován především zvláštním zmocněncem OSN pro otázky zdravotně postižených, Radou Evropy (Committee on the Rehabilitation and 108


Integration of the Disabled) a Mezinárodní organizací práce (International Labour Office). Zpráva o situaci osob se zdravotním postižením se dokonce stala povinnou součástí ”Výroční zprávy o dodržování lidských práv” předkládané americkému Kongresu (tzv. Doleho doložka k zákonu o zahraniční pomoci z roku 1961 ”Disability Rights in American Foreign Policy Act of 1993”). Vzájemné průběžné informování o výsledcích, které jednotlivé země dosahují v oblasti zapojení zdravotně postižených do života společnosti, napomáhá k objektivizaci tohoto procesu. V zájmu zejména příhraničních krajů je rozvoj praktické spolupráce s partnerskými organizacemi příhraničních oblastí. Podpora zahraničních styků občanských sdružení i dalších organizací pracujících ve prospěch zdravotně postižených obvykle napomáhá nejen vzájemným konzultacím, ale i konkrétní spolupráci při řešení společných problémů. Zásadní význam má pak nepochybně příprava společných projektů, při jejichž realizaci lze čerpat prostředky fondů EU. Podmínkou účasti v některých z programů je právě spolupráce dvou či více regionů z různých členských či kandidátských zemí.

Náměty pro možnou úpravu v rámci Krajských plánů 1) Podporovat zahraniční styky občanských sdružení i dalších organizací pracujících ve prospěch zdravotně postižených.

8.12.

Koordinace a monitorování plnění Krajského plánu

Východiska Principy koordinace a monitorování národních a regionálních programů podpory občanů se zdravotním postižením definuje rezoluce valného shromáždění OSN 48/96 ze dne 20.12.1993 o Standardních pravidlech vyrovnání příležitostí pro občany se zdravotním postižením. Koordinační a monitorovací výbory, zřízené k tomuto účelu v jednotlivých státech, mají mít stálý charakter a jejich činnost má být právně a administrativně upravena. Výbory mají být dostatečně nezávislé a vybaveny prostředky nezbytnými pro plnění svých úkolů. Organizace osob se zdravotním postižením mají mít ve výboru podstatný vliv, aby byla zajištěna odpovídající zpětná vazba.

V České republice byl v roce 1991 ustaven Vládní výbor pro zdravotně postižené občany, který splňuje všechny základní požadavky, které na takový orgán klade rezoluce valného

109


shromáždění OSN č. 48/96. Jím zpracované a vládou schválené Národní plány svědčí o dobré úrovni plánování politiky pro osoby se zdravotním postižením v ČR. Na úrovni krajů může plnit obdobnou funkci komise rady pro zdravotně postižené občany. Podle § 59 zákona 129/2000 Sb., odst. (1), písm. d) je Radě vyhrazeno zřizovat a zrušovat podle potřeby komise rady, jmenovat a odvolávat z funkce jejich předsedy a členy. Složení komise pro zdravotně postižené občany by mělo být analogické složení VVZPO, tj. předseda – hejtman, členové – zástupci hejtmana resp. radní pro oblast dopravy, vzdělávání, zdravotnictví, sociálních věcí, územního plánu a financí, předseda a místopředseda KRZP, popř. další členové jejího výboru.

Náměty pro možnou úpravu v rámci Krajských plánů 1) Koordinaci činnosti všech orgánů a organizací podílejících se na realizaci Krajského plánu zajišťuje komise rady pro zdravotně postižené občany a její tajemník. 2) Při monitorování plnění Krajského plánu komise úzce spolupracuje s Krajskou radou zdravotně postižených. 3) Dvakrát ročně projednají výkonný místopředseda komise s předsedou Krajské rady zdravotně postižených stav plnění Krajského plánu a navrhnou další postup v případě nezdůvodněného neplnění schválených opatření. 4) Jednou ročně projedná výkonný místopředseda komise plnění Krajského plánu s předsedou komise a navrhnou další postup v případě nezdůvodněného neplnění schválených opatření.

9. Závěr Vážené kolegyně a vážení kolegové, právě jste dočetli více než stostránkový materiál věnovaný Krajským plánům vyrovnávání příležitostí. Pro naše Výzkumné centrum se jednalo o nesnadný úkol. Již před rokem přistoupila Národní rada zdravotně postižených k pokusu o vypracování „metodiky“ obsahu Krajských plánů. Ukázalo se, že tento pokus nebude realizovatelný. Tvůrci materiálu (každý s velkým zápalem a solidním přístupem) vytvořili několik možných „variant“ pojetí Krajského plánu. Tento výsledek byl, vzhledem k širokému spektru autorů, logický. V praxi však téměř nepoužitelný. Obsahoval například široce rozvedené údaje o přípravných pracech týkajících se „ucelené rehabilitace zdravotně postižených. Jakkoliv se jedná o téma velmi zajímavé a zřejmě i závažné, nemá přímou souvstažnost s Krajskými plány

110


vyrovnávání příležitostí. Z těchto důvodů jsme se pokusili připravit ucelený materiál, který by mohl de facto nové členy krajských orgánů zdravotně postižených připravit na roli, jíž budou při přípravě Krajských plánů sehrávat. Jsme si vědomi toho, že připravit „geniální“, úplnou a vyčerpávající Metodiku možné vlastně není. Přesto jsme, na základě vyhodnocení dostupných informačních zdrojů, vlastní znalosti světa zdravotně postižených a činností organizací zdravotně postižených připravili průvodce, rádce či návod jak postupovat při přípravě Krajského plánu. Jsme si vědomi, že Metodika je možná až příliš obsáhlá. Ale chtěli jsme připravit nejen několik stran „na jedno použití“, ale vytvořit informační databázi, z níž bude možno čerpat třeba i za (již!!) necelé dva roky, kdy po volbách na podzim 2004 budeme – pravděpodobně, záleží na úspěchu Krajských rad při projednávání Krajských plánů nyní – připravovat Krajské plány na celé čtyřleté období. Snažili jsme se proto uvést Vám řadu informací nejen z „procesní“ stránky přípravy takového dokumentu, ale i jednotlivých věcných údajů dotýkajících se jednotlivých oblastí. Na jedné straně jsme tak byli nuceni uvádět řadu věcí, o nichž možná mnozí již víte, na druhou stranu je jistě možné, např. v některých oblastech, uvádět i další poznatky a zkušenosti či náměty pro praktickou úpravu. Protože jsme si vědomi toho, že sebelepší Metodika sama o sobě „dobrý“ Krajský plán vyrovnávání příležitostí nezajistí, domluvili jsme se s Národní radou zdravotně postižených, že bychom, bude-li z prostředí Krajských rad zdravotně postižených zájem, uspořádali na počátku roku 2003 pracovní setkání v Praze na němž by bylo možno společně definovat úkoly, jež z Metodiky vyplývají a zamyslet se nad možnostmi jejich řešení.

Budeme rádi, pomůže-li Vám naše Metodika alespoň v některých oblastech při přípravě Vašeho krajského plánu, při jednání s Vašimi zastupiteli a členy Rady kraje… V takovém případě všichni naplníme úkol, jenž jistě cítíme jako základní: přispět ke zlepšení podmínek života občanů se zdravotním postižením.

V Olomouci, prosinec 2002

Mgr. PaedDr. Jan Michalík, Ph.D. Výzkumné centrum integrace zdravotně postižených

111

METODIKA TVORBY. Krajských plánů vyrovnávání příležitostí pro občany se zdravotním postižením

Recommend Documents