Bohemia centralis 23: 129- 145, 1994
METODIKA REPATRIACE KOROPTVE POLNÍ (Perdix perdix L.) Repatriation methods of the partridge (Perdix perdix L.)
Pavel Pecina
Úvod - motivace, předpoklady a možnosti Koroptev polní je nejen téměř vymizelá zvěř naší zemědělské krajiny (např. ANONYMUS, 1988), ale v prvé řadě ptačí druh zařazený v naší červené knize (SEDLÁČEK a kol., 1988) v kategorii ohrožených druhů (V - vulnerable). Vyšší početnosti, která místy možná i odpovídá stavu před socializací zemědělství, dosahují koroptví populace pouze na některých výsypkách hnědouhelných dolů a na letištích, zatímco z normální krajiny tento pták téměř vymizel; teprve od r. 1990 se jeví určitý obrat k lepšímu, způsobený vedle částečných změn v zemědělském hospodaření asi v prvé řadě příznivými meteorologickými podmínkami během hnízdění v sérii posledních suchých a teplých roků. Rozboru příčin a vlivů vymizení koroptve bude věnována samostatná studie; situace obdobná jako u nás je však bohužel ve většině západní části areálu koroptve, takže např. německá ochrana přírody a ptactva vyhlásila koroptev „ptákem roku 1991" (HELFRICH et FILBRANDT, 1990; HELFRICH et FRANZ, 1991). Na podzim roku 1989 jsem nastoupil v ZOO Praha na pracoviště, které mělo být zaměřeno v prvé řadě na problematiku záchranných chovů a repatriačních programů. Když mi tehdejší ředitel doporučil věnovat se repatriaci koroptve polní, uvítal jsem tuto možnost, neboť jsem považoval záchranné akce pro ohrožené druhy za prvořadý úkol zoologických zahrad
129
a zaměření na naše ohrožené druhy za smysluplnější než na druhy exotické (často i bez možnosti jejich repatriace). Záchrana ohrožených druhů je nesporně v souladu s pojetím poslání zoologických zahrad tak, jak je chápáno např. Yerseyskou ZOO a většinou vyspělých zahrad a jak bylo u nás často zveřejňováno - např. VESELOVSKÝ, 1964, KŮS, 1983, PLICKA, 1986 atd. Také jsem uvítal možnost pokusit se o etologicky a ekologicky propracovanou metodiku vypouštění zástupců hrabavých jako protiklad relativně neúspěšné a nesmírně nákladné drůbežářské produkce živých terčů, tak jak byla (a stále ještě je) realizována s bažanty. Konečně, pražská ZOO již svého času určité zkušenosti s chovem koroptví získala (FELIX, 1964). Celý program začal probíhat současně s teoretickou přípravou. Až po téměř dvou letech terénních pokusů byla záležitost repatriace koroptví zařazena jako program D.2.8 „Metodika repatriace ohrožených druhů hrabavých s využitím etologických a ekologických poznatků na modelu koroptve polní“ dílčího úkolu č. 91-27 Státního programu péče o životní prostředí ČSFR B 5.3.17 „Teoretické a praktické principy druhové ochrany“. Teprve v r. 1992 získal tento program grant ve výši 15 000,- Kč, který však musel být (pro řešitele značně komplikovaným až kuriosním způsobem) vyčerpán do konce listopadu téhož roku v souvislosti s rozpadem federace. Považuji za svou milou povinnost poděkovat na tomto místě všem, bez jejichž přispění a pomoci by celý program nikdy nemohl být realizován. V prvé řadě jsem zavázán ing. M. PECHOVI, jehož metodika aplikovaná na bažantech (PECHA et VANČURA, 1988) mi byla vodítkem a inspirací a u něhož se uskutečnily repatriační experimenty v letech 1990 - 1992 (a pravděpodobně se budou uskutečňovat i v dalších letech). Z podobných důvodů děkuji dalším dvěma terénním spolupracovníkům ing. J. SYBOLOVI a p. M. KRAJNÍKOVI, kteří stejně jako kolega PECHA pečovali v r. 1992 řadu týdnů o kvočny s koroptvičkami a sledovali jejich osud po vypuštění. MUDr. M. KALAŠOVI, řediteli ZOO Praha v letech 1989-90, děkuji za umožnění této práce a její nasměrování a současnému řediteli pražské ZOO RNDr. B. KRÁLOVI, CSc. za to, že nepřerušil kontinuitu této práce a umožnil a umožňuje její pokračování a dovedení do konce v plánovaném termínu; vedení ZOO navíc zajišťuje celou řadu provozních potřeb pro práci, počínaje udržováním hejna kvočen přes poskytnutí zařízení pro odchov a vypouštění a konče platem řešitele a hrazením jeho cestovních výloh. Dále považuji za potřebné poděkovat pánům J. HRUBÉMU a J. DVOŘÁKOVI z MS Libeř, od nichž získávám kuřátka koroptví z chovu jejich sdružení. Za pochopení, zařazení programu do úkolu státní ochrany přírody a cennou pomoc v mnoha administrativních záležitostech děkuji vedení a pracovníkům Českého ústavu ochrany přírody, jmenovitě potom RNDr. B. KUČEROVI, RNDr. K. SEDLÁČKOVI a RNDR. J. PLESNÍKOVI, a předsedovi České sekce ICBP RNDr. J. HOROVI. Metodika vychází ze zkušeností starých myslivců, publikovaných v řadě článků z mysliveckých periodik předsocialistického období, z metodiky vypouštění bažantích kuřat s adoptivními matkami (PECHA et VANČURA, 1988) a z předpokladů
130
vycházejících z etologického výzkumu. Jde o metodiku odchovu a vypouštění kuřat s kvočnou domácí slepice. Tato metodika respektuje nutnost dodržení přirozeného rozvoje reakcí a zkušeností mláďat v přirozeném prostředí. Kuřata se musí naučit potřebné dovednosti a musí se u nich rozvinout vrozené reakce na přirozené stimuly prostředí v determinovaných obdobích tzv. senzitivních period, neboť je známo, že po uplynutí těchto period již k dodatečnému získání návyků nebo k probuzení reakcí dochází velmi obtížně nebo nedochází vůbec. V individuálním etologickém vývoji mláďat hrají stěžejní roli vzor chování matky (pěstounky) a podmínky v přirozeném prostředí. U mláďat, zejména ptačích, dochází k získávání zkušeností určujících budoucí závažné okolnosti života (povědomí druhové příslušnosti, vzor pohlavního partnera a schémata chování, potravy, umístění hnízda apod.) tzv. vtištěním (imprinting, Prägung). V případě adoptivních rodičů dochází u mláďat často k chybnému vtištění, kdy zejména povědomí druhové příslušnosti a schéma sexuálního partnera jsou zdeformovány, tedy vytvořeny podle pěstounského druhu. O podstatě a projevech imprintingu včetně jeho deformací existuje množství publikovaných údajů; uvedu jen nejzávažnější - HESS et PETROVICH (1977), LORENZ (1935), HESS (1973, ex BARTOŠ et KARLACH, 1984), NICOLAI (1959). Souhrnný přehled o této problematice u nás podává v dostupné formě BARTOŠ et KARLACH (1984) a BARTOŠ (1987). Vzhledem k použití kvočen jako adoptivních matek pro divoké druhy hrabavých (bažant, koroptev) se vnucovala obava, zda zde nedojde k deformaci sexuálního chování a zda nebudou takto odchovaní ptáci vyhledávat jako pohlavního partnera kura domácího, popř. přímo konkrétní použité plemeno (hedvábničku, kočinku, bantamku), jehož kvočna jim nahradila matku. Nehledě na určité studie, které poukazují spíše na preferenční charakter vtištění u hrabavých (krocan) na jiný druh než na jeho kategorickou bezvýhradnost (SCHEIN, 1963) se zdá, že mláďata se snáze imprintují na objekt, který více odpovídá jejich vrozenému schématu nebo jeho přirozenému projevu. STOREY a SHAPIRO (1979, ex BARTOŠ et KARLACH, 1. c.) prokázali, že kachňata březňačky jednoznačně preferují živou a ozývající se kachnu před kachnou, která se neozývá nebo před samotným reprodukovaným voláním vodící kachny. Na základě jiných studií (VIDALOVÁ, 1980; SCHUTZ, 1963; KLINT, 1978; SMITH et BIRD, 1964; GAIONI et al, 1980 - vše ex BARTOŠ et KARLACH, 1984; HOFFMANN, 1968; GALLAGHER, 1976 aj.) na kuřatech, křepelkách a kachňatech je možno předpokládat, že stejně jako objekt matky si vtiskují mláďata těchto nekrmivých ptáků i podobu svých sourozenců; pokusná mláďata obvykle reagovala na náhradní objekt vtištění (použitý místo matky) zcela jednoznačně pouze v případě, když byla jednotlivě izolována a neměla možnost vtisknout si současně podobu sourozenců. V dospělosti se potom ti ptáci, kteří měli možnost žít v početnější skupině sourozenců, projevovali prakticky normálně pokud jde o volbu sexuálního partnera, nebo nanejvýš pouze ambivalentně (to znamená, že byli např. ochotni tokat jak před samicemi vlastního druhu, tak před objektem nesprávného imprintingu).
131
Obr. č. 1 Schéma znázorňující objekty vtištění koroptvích kuřátek. A - rovnoměrný vliv rodiči a sourozenců za přirozeného stavu; B - dočasný vliv pěstounky nahradí imprinting na sourozence jejichž vzhled více odpovídá vrozenému schématu vlastního druhu.
132
Obr. č. 2 a 3 Bouda pro kvočnu má v zadní části hnízdo, v přední je umístěna potrava a napáječka (na obr. 3 odstraněna); je-li nutno, může zde být kvočna s kuřaty držena i několik dní bez výběhu. Bouda má snímatelnou střechu a vyklápěcí přední stěnu.
Obr. č. 4 Mřížka umožňuje rozdělit adopční voliérku na dvě poloviny a znemožnit kvočně přístup do oddělené části s krmítky pro kuřata, aby je nemohla vyhrabávat.
133
Obr. č. 5 a 6 Po vyklopení přední stěny a přisazení adopční voliérky má kvočna s kuřaty možnost pobývat na trávě a slunci. Na frekventovaném místě v ZOO bylo ponechání gynopedia ve voliérce bez dozoru riskantní a tak bylo nutno odpoledne kvočnu s kuřaty nalákat do boudy, odstavit voliérku a boudu zajistit zámkem před zvědavými návštěvníky.
Obr. č. 7 Koroptvičky staré 6 týdnů před vypuštěním (Skuhrov u Vel. Bořku). Vše foto P. Pecina.
134
Uvedený předpoklad existence imprintingu na sourozence, který probíhá zároveň s imprintingem na rodiče (viz obr. 1), a současně předpoklad existence vrozeného schématu vlastního druhu a pohlavního partnera, které je preferováno, umožňují uvažovat o nahrazení vtištění nepřirozeně vyhlížející „matky" vtištěním typického vzhledu sourozence. Tato úvaha zároveň předpokládá, že vtištění není omezeno jen na kritickou periodu prvních 2-3 dní života, ale že se vyvíjí po celou dobu postnatálního vývoje kuřat až do doby, než se osamostatní, resp. než získají adultní nebo alespoň juvenilní šat. Také tento předpoklad je možno dedukovat z výsledků některých experimentálních etologických prací (např. GAIONI et al., 1978, 1980; BATESON, 1978 - ex BARTOŠ et KALRACH, 1. e). V tom případě by koroptví kuřátka odchovaná kvočnou zažila normální péči matky, která je u všech bažantovitých více méně obdobná, naučila by se od ní všem potřebným reakcím a dovednostem, ale jako vzor pro abstrakci druhu a pohlavního partnera by se alespoň zčásti ovlivňovala navzájem, takže by nemusela získat „Falschprägung“ na slepice; prodělala by tedy přirozený ontogenetický (i etologický) vývoj díky pěstounce a přitom by jejím vzorem nebyla etologicky zdeformována. Po tříletých zkušenostech s takto vypouštěnými koroptvemi, jejich přežíváním a reprodukcí je dnes již možno potvrdit oprávněnost tohoto předpokladu. S problematikou vtištění úzce souvisí i teorie o senzitivních periodách. Již dříve řada autorů poukázala na fakt, že vtištění probíhá jen (anebo zejména jen) v určitém věkovém rozmezí mláďat. Toto období se začalo nazývat „kritická perioda", nyní užívaný termín „senzitivní perioda" zavedli HESS a PETROVICH (1977). Pro vytvoření vazby na matku, resp. na pěstounku, je období senzitivní periody zpravidla bezprostředně po vylíhnutí a v následujících hodinách či dnech; zdá se však, že může pokračovat i později. U kachňat se údajně nejsilněji vytváří 13 - 16 hodin po vylíhnutí. Mladé koroptve, jak jsme zjistili, jsou však schopné adopce kvočnou ještě ve stáří 3 dnů a přidají-li se již do gynopedia se stejně starými kuřaty, tak i později (úspěšná adopce ještě v 6 dnech stáří). Senzitivní periody nutné k naučení se určitým úkonům nejsou zatím stanoveny ani pro běžné druhy používané k experimentům, jsou však většinou vymezeny obdobím mládí, kdy je jedinec ještě objektem rodičovské péče, a obdobím, kdy se osamostatňuje. U pěvců např. nácvik únikových reakcí probíhá po vyvedení z hnízda a učení se příjmu potravy na konci období, kdy je mládě krmeno rodiči (a probíhá, jako učení mláďat většinou, formou hravé explorace ve stavu sytosti - hlad je naopak překážkou pro učení se příjmu potravy, protože vede k osvědčenému chování, jehož výsledkem bylo doposud vždy nasycení, tedy k žadonění na rodičích). Lze předpokládat, že i u prekociálních mláďat hrabavých (a konkrétně u koroptve) končí senzitivní periody pro nácvik a upevnění funkčního potravního, ochranného a obranného chování až s úplným osamostatněním juvenilů. Další otázkou je zdeformovanost populací hrabavých v mysliveckých chovech a zejména potom to, zda jsou či nejsou tyto negativní změny fixovány v genomu. Existují práce, které konstatují přetrvávání negativních znaků (např. neschopnosti pečovat o mláďata) i v dalších generacích; domnívám se však, že jde o posuny
135
v učení mláďat, ne v geneticky fixovaném programu jejich chování. Ostatně stejné povahy jsou i deformace chování uměle odchovaných bažantích kuřat; bažantíci vypouštění s kvočnami (PECHA, 1985; PECHA et VANČURA, 1988) však vykazovali v přírodě chování prakticky nerozlišitelné od chování divokých juvenilů a v dalších letech úspěšně hnízdili. Podle těchto i podle našich zkušeností s koroptvemi je zřejmé, že zatím v umělých chovech nedošlo ke změnám genomu a že kuřata z těchto chovů, vypuštěná při použití vhodné metodiky, úspěšně přežívají a jejich výsadky jsou schopné autoreprodukce. Dnes již klasické Bouchnerovy práce (např. BOUCHNER, 1979) nasvědčují navíc tomu, že převážně vrozený charakter většiny důležitých reakcí umožňuje přežívat v přírodě i koroptvím odchovaným zcela uměle, pokud byly vypuštěny včas. Okolnostmi vtištění přímo u koroptví se konkrétně nezabývají žádné etologické práce. PALEČEK (1975) vedle jiných ekoetologických aspektů uvádí hlavně určité periody ve vývoji kuřat bažantů v souvislosti s jejich koncentrací či rozptylováním. Základními etologickými aspekty bažanta a koroptve v chovech se zabývají MOTTL et PALEČEK (1978), bohužel bez zohlednění záležitostí vtištění. Ani JENKINS (1956, 1961) se imprintingem koroptví nezabýval, protože jeho perfektní studie se zaměřují na přirozené projevy v divoké populaci. Z množství myslivecky zaměřených článků referuje ADÁMEK (1936) o poloimprintovaných, uměle odchovaných koroptvích, které volně létaly a vracely se; podobně odchované hejno, které se po vypuštění v polích přidávalo k lidem, uvádí RAJMAN (1942). Šlo o ptáky vychované až do dospělosti ve voliéře. SVĚTLÍK (1938) popisuje případ zraněného kuřete, které bylo uměle odchováno (jako jediné) a vyrostl z něj jednoznačně na člověka imprintovaný a agresivní kohoutek. S ohledem na vtištění jsou zajímavé některé další údaje - např. o pokusné adopci vajec liliputek a bažantů koroptvemi, které je odchovaly (CAIS, 1938), nebo o přirozeném začlenění bažantíka do rodiny koroptví (ŠVEC, 1947); podobných případů je v myslivecké literatuře víc (NEHYBA, 1935, aj.). SEKERA (1942) dokonce doporučuje adopci bažantíků z vysečených hnízd lichým koroptvím kohoutkům, kteří je spolehlivě odchovají; o tom, co to udělá s jejich imprintingem, se ještě v té době nic nevědělo. Adopce kuřátek, ať již z vysečených hnízd, nebo z umělého chovu, byla starými mysliveckými praktiky používána a doporučována od začátku záměrného chovu zvěře z řádu hrabavých. V první řadě, jako nejpřirozenější, to je (v případě koroptví) adopce lichým kohoutkům nebo párům, které z nějakého důvodu nevyvedly mláďata. Je metodicky dokonale propracována a uvádějí ji např. MIKULA (1933), SEKERA (1942, velmi podrobně), VLACH, ŠULC et STUDENÝ (1942), VANĚK (1946), VLACH (1951), VEVERKA (1952), TURČEK (1959), POPLAWSKI (1959), všechny níže citované monografie o koroptvích a řada dalších autorů; MIKULA (1. c.) doporučuje, na základě dobrých zkušeností s adopcí kuřat kapouny, používat kastrované koroptví kohoutky. Kolem roku 1942 se pro účely adopce dokonce objednávali odchycení a komorovaní koroptví kohoutci. Použití ptáků delší dobu chovaných (nebo dokonce uměle odchovaných) je však dubiosní, neboť je nesporné, že pouze v přírodě vyrostlý a obeznámený jedinec v nejlepší
136
o něco později zpracovává TLÁSKAL (1987a) a rovněž publikuje v Myslivosti (TLÁSKAL, 1987b, 1988), a i když používá místy neadekvátní a z pohledu biologické etiky zcela nepřijatelné výrazy (např. „výroba kvočen"), jeho návrat k přirozenému a etologicky vyhovujícímu způsobu vysazování bažantů je bezesporu velkým kladem. O těchto metodách se objevují i další informace (ZABLOUDIL, 1989). Existují ovšem i zprávy svědčící o nepochopení etologického principu této metody při pokusech s adopcí bažantíků krůtám, které nebyly „vyladěny" na vodění a tudíž nebyly vůbec schopné adopce (KULICH, 1988). Paralelně s vývojem názorů na metodiku vypouštění bažantů a koroptví probíhaly snahy o chovy koroptví a uskutečňovalo se vypouštění uměle odchovaných ptáků. Tato problematika bude zpracována samostatně jinde. Na základě uvedeného byla metodika vypouštění koroptví s kvočnami zhruba postavena na následujících principech: - Základem je umělé gynopedium - kvočna a 15 - 20 koroptvích kuřátek. Není rozhodující, zda kvočna kuřátka od začátku vysedí, nebo jsou jí podsazena ve stáří 1-3 dní. Protože v ZOO Praha nejsou podmínky pro rozsáhlejší chov koroptví, jsou kvočnám podsazována kuřátka nakoupená z mysliveckých chovů koroptví. - Kuřátka stráví s kvočnou prvních 5 až 7 týdnů v adopční voliérce s dvojdílnou přisazenou boudou (ve které je hnízdo a kde kvočna kuřátka vysedí nebo přijme, když zde dříve inkubovala podkladky nebo vlastní vejce). Prvních 5 - 7 dní může být kvočna s kuřaty dokonce pouze v boudě. Podstatné je, aby voliérka a bouda s umělým gynopediem byla co nejdříve umístěna do přirozeného prostředí a místa budoucího vypuštění na nízký travní porost s možností optického a akustického kontaktu s nejrůznějšími prvky a stimuly přirozeného prostředí. Voliérku je během této doby nutno asi 4 x přemístit na vedlejší neznečištěnou plochu. V prostředí s malým predačním tlakem je možno od začátku kvočnu s kuřaty vypustit volně s možností příležitostného úkrytu a nocování v boudě, jinak je ponechání kuřat s kvočnou (alespoň v prvních týdnech) ve voliérce bezpečnější. - K vypuštění mladých koroptví by mělo dojít co nejdříve, optimální věk, kdy ptáci jsou již letuschopní, s dokonalou termoregulací a přitom ještě stále schopní se učit, je 5 - 7 týdnů. - Vypuštění, které musí být nenásilné, proběhne zpravidla tak, že se oddálí voliérka od boudy, popř. je možno voliérku podložit cihlami a kvočnu v ní nechat uvězněnou. Kuřata mají možnost se do voliérky vracet nebo přenocovat i s adoptivní matkou v boudě ještě nějakou dobu po vypuštění, než se stanou zcela nezávislá na ní a na přikrmování. Krmení (které bude také zpracováno samostatně) musí obsahovat v prvé řadě přirozené složky potravy, kterou budou mít ptáci k dispozici po vypuštění, určitý podíl suchých či granulovaných směsí v krmné dávce je však výhodný, protože suchá krmiva (včetně zrní) nepodléhají tak rychle zkáze a mohou být ponechána v boudě nebo v otevřené voliérce pod
137
kondici je schopen zabezpečit kuřatům takovou rodičovskou péči, aby přežila, zatímco ptáci z chovu často nedokáží přežít ani sami. Vedle toho komorování koroptví v nedostatečných světelných podmínkách (jak se často praktikovalo) vede k regresi gonád a utlumení reprodukčního a tudíž i rodičovského chování. Adopce divokým kohoutkům je však problematická zejména tam, kde koroptví populace prakticky vymizely. Navíc zřejmě neprobíhá tak bezproblémově, jak se uvádí - tomu nasvědčují i negativní zkušenosti s adopcí kuřátek koroptvím kohoutkům nebo párkům (např. KRUŽÍK, 1976). Uměle vylíhlá kuřátka mohou na jedné straně reagovat na svolávací hlas dospělých koroptví, ale na druhé straně se jich často bojí a utíkají před nimi, když se ke kuřeti, hlasitě vokalizujícímu hlasem opuštěnosti, přiblíží. Výsledkem pak nebývá adopce kuřat, ale jejich vyčerpání, podchlazení a smrt. Adopce krotkým kohoutkům v omezeném prostoru a pod kontrolou probíhá zpravidla dobře, ale z výše uvedených důvodů je krotká koroptev velmi problematickým pěstounem. Jiná alternativa adopce, spojená často zároveň s možností inkubace vajec, je adopce kvočnou domácí slepice. Adopce kvočnou, zvlášť pokud kuřata sama vylíhne, je zpravidla bezproblémová, přitom kvočna jako statný a bojovný pták lépe ochrání kuřata, je-li s nimi volně vypuštěna. Vzhledem k rozměrům vajec a kuřat koroptví jsou doporučována zakrslá lehčí plemena. V období „poroučení větru a dešti" byla tato metoda záměrně bagatelizována, protože byla příliš přirozená a jednoduchá a nehodila se pro „velkovýrobní" megalomanii; byla zpochybňována zejména neobjektivním zveličováním zoohygienické problematiky, konkrétně možností přenosu infekcí a parazitóz z drůbeže na zvěř. Tato možnost pochopitelně existuje, je však zdaleka méně závažná než např. etologické deformace a z nich plynoucí stresy při umělém odchovu, a při veterinárně kontrolovaném chovu kvočen prakticky odpadá. Ve starší myslivecké literatuře popisují adopci kvočnami např. GOTTSCHALK (1910), ERET (1941), FARSKÝ (1941), SVOBODA (1942); popisuje též adopční budky a výběhy, RAJMAN (1942), BRODICKÝ (1944), SEKERA (1945), MAJERECH (1946) a další, i zprávy z chovů v Burgate Manor (Anonymus, 1961, HANUŠ 1962). Obojí způsob adopce je více či méně podrobně popsán v různých variantách také v monografických pracích o koroptvi nebo o drobné zvěři (THÜNGEN, 1889; SCHMIEDEBERG, 1896; FINDEIS, 1905; NEDICI, 1932; SLANÝ, 1947; KOKEŠ et KNOBLOCH, 1947; SEKERA, 1956; LUCAS, 1958; SZEDERJEI, SZEDERJEI et STUDINKA, 1958; POPLAWSKI, 1962; HANZL et TEREN, 1963; MOTTL et al., 1964; RAKUŠAN, 1968; BEHNKE, 1985). Naše myslivost se vrací k přirozené metodice adopce až po několika desetiletích bloudění. Prvním „světélkem" je TUČKŮV článek v Myslivosti (TUČEK, 1971). Po r. 1980 připravuje ing. M. PECHA realizaci své představy o etologicky i ekologicky optimálním vypouštění bažantů ve Velké Bukové u Křivoklátu a první pozitivní výsledky publikuje rovněž v Myslivosti (PECHA, 1985); jeho metodika (která byla vzata za základ i pro tento program) byla nakonec vydána jako samostatná metodická brožura (PECHA et VANČURA, 1988).
138
Stejnou myšlenku přístřeškem vypuštěným koroptvím k dispozici ještě několik týdnů po jejich vypuštění. Jednotlivé okruhy otázek spojených s touto metodou vypouštění budou zároveň se zhodnocením výsledků průběžně zveřejňovány. Předem je však nutno zdůraznit, že pro repatriace a prosperitu jakéhokoliv druhu organismu je vždy prioritní existence ekologicky příhodného prostředí, v němž může populace kontinuitně existovat a stát se součástí ekosystému schopného autoregulace, tak jako tomu bylo před jejím vymizením. V případě koroptve je možno očekávat zlepšení podmínek v agrocenózách se zánikem socialistické zemědělské „velkovýroby"; podobnou naději vyjádřil i náš přední znalec biologie koroptví a nestor myslivecké zoologie ing. KOKEŠ (KOKEŠ, 1991). Bez předpokladu zlepšení těchto podmínek by byly snahy o vysazování zcela neúčinné.
Summary In the present paper the starting data and information on the Programme dealing with the repatriation methods of the partridge are analyzed. The programme was accepted as a part of the state environment protection programme „Theoretical and practical principles of the protection of species“ with the official title „Repatriation methods of endangered species of the gallinaceans using the ethological and ecological knowledge, taking the partridge as a model". It is realized by the ZOO Prague together with the external field collaborators, the costs of purchasing the partridge chicks and food for them are covered from the means appropriated to the Czech Institute of Nature Preservation for the above-mentioned state programme. The methods have started from the experiences of old gamekeepers published in a number of articles in the gamekeeper periodicals of the ante-socialist era, from the methods of releasing pheasant chicks with adoptive mothers (PECHA et VANČURA, 1988), and from assumptions resulting from the ethological research. There are involved the methods of breeding and releasing the chicks with a broodhen of the domestic fowl. The necessity to keep up the natural development of reactions and experiences of the young in natural conditions is respected here. The chicks must learn the necessary skills, and the inborn reactions to natural Stimuli of the environment in determined times of sensitive periods must be developed in them; otherwise, after these periods have passed, the habits are acquired or reactions are awakened very difficultly, or they don't appear at all. In the individual ethological development of the young, the behaviour of the mother (of foster-mother) as a model together with the conditions of the natural environment play a fundamental role. On the basis of a number of ethological studies made on the young of gallinaceans or on the ducklings and discussed in the present paper, it may be supposed that the young of these non-feeding birds imprint in their memory, analogously as the image of their mother, also the appearance of their siblings. The assumption of the existence of the imprinting
139
of siblings, arising along with the imprinting of parents, and at the same time the assumption of the existence of inborn pattern of their own species and of the sexual partner, which is preferred and corrects the possible erroneous imprinting, enable to consider a replacement of imprinting of the unnaturally looking „mother" by an imprinting of the typical appearance of the siblings. This consideration assumes simultaneously that the imprinting process is not limited only to the critical period of the first 2-3 days of life, but that it is developing over the whole time of the postnatal development of the chicks until the time when they become independent. Thus, the partridge chicks bred by a broodhen will enjoy the normal maternal care, which is alike in all pheasant-like birds, they will learn all necessary reactions and skills from her, but as a model for the abstraction of their species they will influence each other at least for a part, so that they will not acquire the erroneous imprinting (Falschprägung) of the hen; it follows, they will pass a natural ontogenetic (and ethological) development thanks to their foster-mother, but they will not be ethologically deformed by her influence. After three years' experiences with the partridges released in this way, with their survival and reproduction, it is today already possible to confirm the correctness of this assumption. The paper also mentions the already known way of chick adoption to young less partridge pairs, single partridge cocks and broodhens and cites more in detail various opinions and experiences from the literature. The method used by the author (and before in the pheasants by PECHA, 1. c.) is based upon the following principles: The ground is formed by an artificial gynopaedium, i. e. by a broodhen and 15 -20 partridge chicks. It is not decisive whether the broodhen hatches the chicks from the very beginning or whether they are introduced to her at an age of 1 - 3 days. The author introduced to broodhens in all cases the chicks purchased from the gamekeeping partridge breedings. It has been found that even in the gallinacean breedings managed in the poultry farming style no changes of the genome have set in for the time present and that the individuals from these breedings, when released under using the suitable methods, have survived successfully and are able to reproduce in the future. The chicks spend together with the broodhen the first 5-7 weeks in a small adoption aviary with an adjoined two-partite box (in which the nest is situated and where the broodhen hatches or accepts the chicks, after she incubated the nest-eggs here before). The first 5-7 days, the broodhen with the chicks can even stay in the box only. It is important to transfer the aviary and the box with the artificial gynopaedium as early as possible into the natural environment in the place of the next release, on a low turf with the possibility of optical and acoustic contact with various elements and Stimuli of the natural environment. The aviary must be transferred about four times on a fresh, unpolluted place during this time. In an environment with a slight pressure of predators it is possible to release the broodhen and chicks freely from the very beginning (of course with the possibility to stay overnight or to find occasional shelter in the box), in other cases it appears
140
more safe to keep the broodhen with chicks in the aviary (at least in the course of the first weeks). It is advisable to release the young partridges as early as possible; the optimum age, when the birds already are able to fly with a perfectly functioning thermoregulation, but at the same time they are still able to learn, is 5 - 7 weeks. The release, which must be realized non-violently, is done in the way that the aviary is separated from the box; it is also possible to underlay the aviary with bricks and to keep the broodhen in it. The chicks can freely return into the aviary or stay overnight with their fostermother for some time, before they become fully independent on her and on the additional feeding. Their food must contain first of all the natural food components the birds will meet after the release; however, a certain ratio of dry or granulated mixtures and cereals in the food doses is advantageous, because the dry food is not so perishable and can be left in the box or in the open aviary below a shelter to the released partridges still for several weeks at disposal. The mortality of young partridges released in this way is in the course of the first winter about the same as in the non-hunted wild populations, viz. 50 - 70 %.
Literatura: ADÁMEK, J. V., 1936: Ještě o koroptvích. Stráž myslivosti, Brno 14, 6 : 150. ANONYMUS, 1961: Partridge rearing. Wintering penned stock. Mating in captivity and egg production. I. C. I. game res. station, Burgate Manor. Kynoch press, Birmingham, 45 pp. ANONYMUS (Šv.), 1988: Koroptev - druh ohrožený vyhubením? Myslivost, Praha, 66, 7 : 162. BARTOŠ, L., 1987: Imprinting - jeho vznik a důsledky v záchranných chovech, Sborník ref. z celostát. konf. „Záchranné chovy a odchovy“, Nový Jičín : 316 -343. BARTOŠ, L., KARLACH, V., 1984: Ontogenetické vlivy na chování zvířat. Dílčí závěr, zpráva stát. úkolu P 11-329-453-01 „Genetika, šlechtění a hybridizace hospodářských zvířat", VÚZV Uhříněves, 84 pp. BATESON, P. P. G., 1978: Biological determinants of sexual behaviour. In: J. B. Hutchison, S. Wiley a. sons, Chichester, New York, Brisbane, Toronto : 29. BEHNKE, H., 1985: Hege, Aufzucht und Aussetzen von Fasanen und Rebhühnern. Hamburg, Paul Parey Verl., 102 pp. BRODICKÝ, J., 1944: Odstavování koroptví. Stráž myslivosti, Brno, 22, 7 : 56 -57. BOUCHNER, M., 1979: Chování mladých koroptví po vypuštění do honitby. Myslivost, Praha, 1979 : 244 - 245.
141
CAIS, A., 1938: Koroptví macechy. Stráž myslivosti, Brno, 16, 20-21 : 508. ERET, K., 1941: O koroptvích. Stráž myslivosti, Brno, 19, 13 : 257 - 260. FARSKÝ, O., 1941: Jak lze zachránit vysečená vejce a doma vylíhlé mladé koroptve. Stráž myslivosti, Brno, 19, 16 : 334 - 337. FELIX, J., 1964: Umělý chov koroptví. Myslivost, Praha, 1964, 2 : 66. FINDEIS, F. A., 1905: Das Rebhuhn. Wien, Verl. des Verfassers, 24 pp. GALLAGHER, J., 1976: Sexual imprinting: effects of various regimens of social experience on mate preference in Japanese Quail Coturnix coturnix japonica. Behaviour 57 : 91 - 115. GOTTSCHALK, W., 1910: Über Aufzug und Aussetzen junger Rebhühner. Wild u. Hund 19 : 329 - 332. HANZL, R, TEREN, Š., 1963: Poľovník - poľohospodár a jarabica. Poľnohosp. vydávat., Bratislava, 35 pp. HELFRICH, R., FILBRANDT, V., 1990: Vogel des Jahres 1991. Das Rebhuhn. Merkblatt Nr. 90/12-027, Landesbund f. Vogelschutz in Bayern e.V., Hilpoltstein, 24 pp. HELFRICH, R., FRANZ, D., 1991: Das Rebhuhn - Vogel des Jahres 91. Vogelschutz, Mag. für Arten- und Biotopschutz, Hilpoltstein, 1991, 1:4-8. HESS, E. H., PETROVICH, S. B., 1977: Imprinting. Dowden, Hutchinson, Ross, Stroudsburg, Pennsylvania. HOFFMANN, H. S., 1968: The control of distress vocalization by an imprinted stimulus. Behaviour, Leiden, 30 : 175 - 191. JENKINS, D., 1956: Social behaviour in the partridge Perdix perdix. Thesis, Bureau of Animai Population, Oxford. JENKINS, D., 1961: Social behaviour in the partridge Perdix perdix. The Ibis, London, 103 a, 2 : 155 - 188, 3 pls. KLINT, I., 1978: Significance of mother and sibling experience for mating prefe-rences in the mallard (Anas platyrhynchos ). Z. Tierpsychol., Berlin, Hamburg, 47 : 50 - 60. KOKEŠ, O., 1991: Může se stát koroptev polní opět obecnou zvěří? Myslivost, Praha, 39, 6 : 137. KOKEŠ, O., KNOBLOCH, E., 1947: Koroptev, její život, chov a lov. Praha, Nakl. Studentské knihtiskárny, 249 pp., 20 pls. KRUZIK, O., 1976: Jak je to s adoptováním koroptvích kuřátek? Myslivost, Praha, 1976, 6 : 135 - 136. KULICH, V., 1988: Poznatky z odchovu bažantů v MS Branišovice. Myslivost, Praha, 66, 3 : 52 - 53.
142
KŮS, E., 1983: Zoologické zahrady a ochrana přírody. Naší přírodou, Praha, 83, 12 : 1 - 2. LORENZ, K, 1935: Der Kumpan in der Umwelt des Vogels. J. Ornithol., Berlin, 83, 2 : 137 214; 3 : 289 - 413. LUCAS, A., 1958: La perdrix. Son élevage. Ses maladies. Paris, Crépin-Leblond, 162 pp., 8 pl. MAJERECH, A., 1946: Výchova koroptví. Stráž myslivosti, Brno, 24, 4 : 43 - 44. MIKULA, A., 1933: Nové směry při odchovu užitkové zvěře pernaté. Stráž myslivosti, Brno, 11, 23 : 300 - 301. MOTTL, S., 1964: Metody intenzivního chovu koroptví. Pokyny pro polodivoký a krotký chov koroptví. ÚV ČMS Praha : 52 pp. MOTTL, S. et al., 1964: Chov drobné zvěře. Praha, SZN, 336 pp. MOTTL, S., PALEČEK, J., 1978: Etologie bažanta a koroptve ve farmářských chovech. Poľovnícky zborník. Bratislava, 8 : 89 - 97. MÜLLER, F., 1980: Wildbiologische Informationen für den Jäger. Jagd u. Hege Ausbildungsbuch III. F. Enke Verl., Stuttgart, 84 pp. NEDICI, G., 1932: Die künstliche Fasanenzucht auf natürlicher Grundlage. Paul Parey, Berlin, 83 pp. NEHYBA, F., 1935: Povídání o koroptvičkách. Stráž myslivosti, Brno, 13,12 : 336 - 337. NICOLAI, J., 1956: Zur Biologie und Ethologie des Gimpels (Pyrrhula pyrrhula). Z. Tierpsychol., Berlin, Hamburg, 13, : 93 - 132. NICOLAI, J., 1959: Familientradition in der Gesangentwicklung des Gimpels (Pyrrhula pyrrhula L). J. Ornithol., Berlin, 100, 1 : 39 - 46, 1 pl. PALEČEK, J., 1975: Etologie bažanta, koroptve a křepelky ve farmářském chovu. Závěr, zpráva etapy úkolu č. ŽV-0-4-5, VÚŽV Uhříněves, 23 pp. PECHA, M., 1985: Naše zkušenosti s odchovem bažantů s adoptivními matkami. Myslivost, Praha, 85, 5 : 104 - 105. PECHA, M., VANČURA, V., 1988: Odchov bažantích kuřat adoptivními matkami. Metodiky pro zavádění výsledků výzkumu do zemědělské praxe, ÚVTIZ, Praha, 43 pp. PLICKA, S., 1986: Poslání a úkoly zoologických zahrad. Sbor. ref. ze semináře řešitelů úkolu SBZV č. IX-10-6/3, Filosof, fak. KU Praha. POPLAWSKI, L., 1959: Co dalej robić z wyklutymi kuropatewkami. Lowiec polski, Warszawa, 59, 12 : 4-5. POPLAWSKI, L., 1962: Kuropatwa. Warszawa, PWRiL, 119 pp, 3 pls. RAJMAN, 1942: Pro záchranu koroptví. Stráž myslivosti, Brno, 20, 7 : 204.
143
RAKUŠAN, C, 1968: Záchrana vysečených hnízd koroptví a bažantů. Metodiky pro zavádění výsledků výzkumů do praxe, sv. 5/5, Praha, ÚVTI, 24 pp. SCHUTZ, F., 1965: Sexuelle Prägung bei Anatiden. Z. Tierpsychol., Berlin, 22 : 50 - 103. SEDLÁČEK, K., DONÁT, P., ŠŤASTNÝ, K., RANDÍK, A., HUDEC, J., VARGA, J., 1988: Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů ČSSR 1. Ptáci, SZN, Praha, 180 pp. SEKERA, J., 1942: Výchova osiřelých koroptviček a bažantů pomocí lichých koroptvích kohoutků. Stráž myslivosti, Brno, 20, 4 : 97 - 99. SEKERA, J., 1945: Jak zvýšíme produktivnost u koroptví. Stráž myslivosti, Brno, 23, 5 : 49 50. SEKERA, J., 1956: Chov koroptví. Praha, SZN, 81 pp. SCHEIN, M. W., 1963: On the irreversibility of imprinting. Z. Tierpsychol., Berlin, Hamburg, 20 : 462 - 467. SCHMIEDEBERG, R. von, 1896: Das Rebhuhn, seine Naturgeschichte, künstliche Aufzucht, Jagd und Fang. Paul Parey, Berlin, 108 pp. SLANÝ, J., 1947: Koroptev a orebice jako lovní ptáci. Brno, Zář, 151 pp., 8 pls. SVĚTLÍK, R, 1938: Koroptev v zajetí. Stráž myslivosti, Brno, 16, 3 : 73 SVOBODA, J., 1942: Vysečená hnízda. Stráž myslivosti, Brno, 20, 5 : 132 - 133. SZEDERJEI, Á., SZEDERJEI, M., STUDINKA, L., 1958: Zajac, bažant, jarabica. Bratislava, SVPL, 288 pp., 3 pls. ŠVEC, R., 1947: Bažanti slepice s koroptvemi. Stráž myslivosti, Brno, 25, 5 : 88. THÜNGEN, C. E. von, 1889: Das Rebhuhn, dessen Naturgeschichte, Jagd und Hege. Tesmer, Leipzig, 125 pp. TLÁSKAL, J., 1987 a: Metodika vypouštění jednodenních bažantích kuřat do přírody s kvočnou domácí slepice. Technologické doporučení. KPP Praha -Středisko testování a šlechtění drůbeže, Loděnice u Berouna, msc. TLÁSKAL, J., 1987 b: Příprava kvočen domácích slepic pro odchov bažantích kuřat v přírodě. Myslivost, Praha, 87, 5 : 100. TLÁSKAL, J., 1988: Kvočny domácích slepic s bažantími kuřátky v přírodě. Myslivost, Praha, 66, 4 : 79. TUČEK, M., 1971: Domácí kvočna s bažantíky ve volné přírodě. Myslivost, Praha, 1971, 1 : 43. TURČEK, F. J., 1959: Ako vypúšťať kuriatka jarabic a bažantov. Poľovníctvo a rybárstvo, Bratislava, 5 : 4. VANĚK, J., 1946: Jak zvýšíme produktivnost u koroptví? Stráž myslivosti, Brno, 24, 1 : 8
144
VESELOVSKÝ, Z., 1964: Význam zoologických zahrad pro záchranu vymírajících a ohrožených druhů ptáků. Sbor. přednášek III. celostát., konf. Čs. ornitologické spol. v Brně 1963 : 15 - 16 VEVERKA, K, 1952: Výchova a vypouštění bažantích a koroptvích kuřátek. Pokyny lidovým mysliveckým společnostem pro záchranu vysečených hnízd. Stráž myslivosti, Brno, 30, 6 : 79 - 80. VLACH, J., 1951: Zvýšíme stavy koroptví. Stráž myslivosti, Brno, 29, 8 - 9 : 96 -97. VLACH, J., ŠULC, F., STUDENÝ, J., 1942: Záchrana koroptví = myslivci hospodáři. Stráž myslivosti, Brno, 20, 12 : 319 - 320. ZABLOUDIL, F., 1989: Způsoby odchovu bažantích kuřat. Myslivost, Praha, 67, 5 : 103.
Adresa autora: dr. P. Pecina, CSc. Řipská 25 130 00 PRAHA 3
145
146
