Medium: Datum: Rubrik: Je život na růžovém zámku opravdu tak růžový?

Medium: Datum: Rubrik:

http://ceskolipsky.denik.cz (CZ - Internetseite der Tageszeitung “Českolipský deník” für die Region Česká Lípa) 08.10.2007 Regionalnachrichten (Weiterleitung zu den Werkstattergebnissen)

Je život na růžovém zámku opravdu tak růžový? RADVANEC - reportáž studentů o životě v domě s pečovatelskou službou ve Sloupu v Čechách. Starý barokní zámek s krásnými sochami v průčelí a za ním rozsáhlý park a spousta zeleně. Obrázek jako z nějaké bajky. Bohužel, pohádkový je pouze vnějšek. Uvnitř probíhá reálný život, jemuž vládne nemoc a utrpení. V současnosti se v těchto budovách nachází domov důchodců, jehož jednu část obývají nemocní na alzheimerovu chorobu nebo demenci. „Domov důchodců tady funguje od šedesátých let, ale po rekonstrukci, ke které došlo na podzim v minulém roce, je skoro jako nový,“ říká paní Hrušková, jedna z ošetřovatelek. Středisko pro alzheimeriky v něm není oficiální, protože nesplňuje všechny podmínky. „Ty podmínky nesplníme nikdy – nejde to, protože tyto budovy jsou památkově chráněné,“ odpovídá sestra. V současnosti se ve středisku nachází 27 pacientů, z nichž dva mají pokročilé stadium alzheimera. Projevují se typicky: nepoznávají členy rodiny, utíkají, proměňují se v někoho, kým nejsou. Velmi často mají pocit, že něco zapomněli, což v nich vyvolává agresivní stavy. Během rozvoje nemoci se nepředávají nezbytné informace mezi buňkami, a tak dochází k jejich nedostatečné výživě a následně ke smrti. „Útěky jsou nejhorší a nejčastěji se objevující problém, čím dál nepříjemnější. Já se o klienty starám z lásky, ale i tak musím mít dobrou psychiku,“ komentuje situaci jedna ze sester. Probíhá každý den nemoci stejně? Vůbec ne. „Snažíme se, aby se tady naši pacienti cítili co nejlépe. Záleží nám na tom, aby se cítili dobře,“ vypráví pečovatelka Hrušková. „Snažíme se bojovat s depresí, která se u nich objevuje.“ Pacienti střediska mají zajištěny určité druhy zábavy. Pravidelně každý rok jezdí na týden spolu s pečovateli do hor, v létě se zúčastní krajských dnů, ale také chodí na hřbitov. Sestry společně s pacienty tvoří výtvarná díla, kterými je vyzdoben vnitřek střediska. Tato práce jim dělá velkou radost. Náklady na pobyt ve středisku činí asi 7 000 korun měsíčně. Důchodci si ho financují sami, těm, kdo mají nižší důchody, doplácí rozdíl stát. „Návštěvy u nemocných velmi vítáme, ale jen 20-40 % rodin navštěvuje příbuzné pravidelně, zbytek přichází pouze zřídka. To je velice smutné,“ říká paní Hrušková. Jen málokdy je možné ve středisku potkat dobrovolníka. Zdejší mládež by se měla začít o tento problém zajímat a projevit nemocným svůj soucit a pomoct jim. Domov důchodců patří k těm větším v této oblasti. Podobné instituce se nacházejí v Zákupech, Mimoni, Českém Dubu a v České Kamenici. Jak by asi dnes zareagoval hrabě Kinský, když by se dozvěděl, že se v jeho paláci ocitlo středisko sociální pomoci? Třeba by se mu líbilo.



Jsem prostě typický člověk! RADVANEC - rozhovor studentů s obyvatelkou radvance Sudetská Němka Annemarie Wünschová žije od narození v Čechách a svou vlast neopustila ani po skončení druhé světové války. Tato sedmdesátidvouletá činorodá důchodkyně jede klidně na cestu do Jižní Afriky, když jde o umění. Její podmalby na skle s biblickými a řemeslnými motivy fascinují i obyvatele černého kontinentu. O politice hovořit nechce. Malá dvaasedmdesátiletá paní sedí na židli v obýváku svého domku na kraji Sloupu. Annemarie Wünschová jako Němka po druhé světové válce v Sudetech zůstala. Zatímco si prohlížíme stará alba, vypráví o svém životě v Čechách. Bývalá sklářka, která se narodila v Janově, by svou vlast opustit nechtěla. “Jsem s tímto krajem tak srostlá, že bych jinam nechtěla!” Jako mnoho zdejších Němců byli i někteří její příbuzní po roce 1945 transportováni v železničních vagónech do obsazeného Německa. “Chtěli jsme je následovat, ale nikdy k tomu nedošlo. Můj otec byl antifašista a stejně jako mnozí další Němci sklářským odborníkem,” vypráví Annemarie Wünschová. Dnes je šťastná, že mohla zůstat ve svém domově. Jelikož česká vláda tehdy neměla vlastní sklářské odborníky, nenechali jejího otce odejít. “Zůstaneme teda tady.” Antifašisté totiž měli za poplatek nárok na čtvrt vagónu na transport majetku do Německu. Sníh byl zbarven do žluta Na válku si tato statná žena vzpomíná ještě velmi dobře. Třeba na bombardování Drážďan, vzdálených odtud 75 kilometrů, v noci na 13. února. Jako desetiletá šla tehdy do školy přes zamrzlé pole. Sníh byl zbarven do žluta. Příšerná bouře předchozí noci s sebou přinesla až do jejího bydliště popel a dokonce i kusy ohořelých stránek knih. Když mi to vypráví, kroutí důchodkyně hlavou, stále ještě viditelně otřesená těmito událostmi. Přináší fotografie z výletu do Drážďan před jejich zničením. Její rodina jela tehdy do Drážďan po Labi parníkem z Děčína. V Drážďanech si prohlédli Zwinger a Frauenkirche a večer se zase vrátili zpět. Další válečný zážitek se dotýká jejího bratra, který byl již ve svých sedmnácti letech povolán k wehrmachtu a poslán přímo na frontu. Vánoční balíček, který mu poslali, se vrátil zpět a rodina se o jeho osudu nikdy nic nedověděla. Po kapitulaci Německé říše se Sudety dostaly opět do československého státu. Dorozumění s nyní téměř výlučně českými sousedy však bylo obtížné, protože její rodiče jejich řeči nerozuměli a ona sama se ji musela teprve naučit. Rodina paní Wünschové bydlela před rokem 1948 v Janově. Tam jim byl jejich dům zabaven. Fabrikant sklářské rafinerie však pro rodinu obstaral pěkný dům v Novém Boru. Fortsetzung folgt auf der nächsten Seite...



Fortsetzung... O své školní docházce Annemarie Wünschová vypráví, že v letech 1945 až 1947 nesměla navštěvovat žádnou školu a od roku 1948 chodila do české školy. Těch několik málo sudetských Němců tam drželo pohromadě. 1953 dokonce založili spolek, ve kterém se scházeli, muzicírovali a nosili staré kroje a šaty. Ještě dnes se tento spolek schází každé druhé úterý v měsíci v Novém Boru, aby si společně zavzpomínali a oslavili své svátky. Ačkoli se jedná o vážná témata, má hostitelka se tu a tam usmívá. Zjevně ráda hovoří německy. Stále ještě němčinu velmi často používá, čte německé knihy, občas se dívá na německou televizi a někdy i překládá pro lidi z vesnice. “Mladí už neumějí tak dobře německy,” vypráví mi žena ze Sloupu a hrdě se usmívá. 48 let je Annemarie Wünschová vdaná za Čecha. Společně mají dvě děti. Její muž, akademický malíř, žije v tomto regionu odjakživa. Pouze dva roky po válce strávil v Praze. Když měl její otec, který dlouhá léta pracoval ve sklářské huti, kolem roku 1968 možnost emigrovat, rozhodl se zůstat, protože byl již příliš stár na to, aby opustil svou vlast. Po potlačení Pražského jara nicméně uteklo mnoho lidí. Annemarie a její sestra, obě již vdané, však zůstaly v Sudetech. Tradiční umělecké řemeslo Annemarie Wünschová je očividně pohroužena do vzpomínek, neboť když vstává, všimne si s úlekem, že mi nenabídla nic k pití. Nadšeně mi ukazuje několik svých podmaleb na skle a vysvětluje mi mnohé o svém řemesle. O podmalby se zajímala vždycky, ale čas pro tuto speciální formu malířství si našla až po odchodu do penze. V roce 2002 byla na žádost českého konzulátu se svými obrázky dokonce v jihoafrické Pretorii, kde společně s dudáky reprezentovala české umělecké řemeslo. Malovala obrázky svatého Václava, patrona České země. Kromě motivů ze starých sklářských rytin zpracovává na skle stále i biblické náměty. Národnost pro ni nikdy nebyla důležitá Na stěně obývacího pokoje visí obrazy jejího muže, na podlaze stojí kresby, malé podmalby leží na stole. Při veškeré práci, setkáních s jinými lidmi a ve svém životě sudetské Němky v Čechách si uvědomila jedno: Necítí se ani jako typická Česka , ani jako typická Němka. Annemarie Wünschová o sobě tvrdí zcela přesvědčeně: “Jsem prostě typický člověk.” V tomto bodě se jasně distancuje od nacionálních stereotypů.  Paní Wünschová neposuzuje člověka podle národnosti, nýbrž podle jeho osobnosti. Národnost pro ni nikdy nebyl důležitá. O tom jsem se během své návštěvy mohl přesvědčit. O nepříjemných zážitcích vypráví málo, ale ne s hořkostí, o pěkných zážitcích o to radostněji a déle. Tu a tam úsměv – a pozitivní přístup se odráží i v jejím vztahu k lidem. Ráda svůj úsměv předává dále a je zkrátka typickým člověkem.



Po čem vedou naše kroky? RADVANEC - zajímavá úvaha studenta o okolí RADVANCE Sedím v chatě Hájenka, jen kousek cesty za Radvancem. Na této samotě na kraji lesů vládne jen ticho a pohoda. „Stávám se pomalu závislý na zde panujícím klidu. Je to pro mne místo, kde mohu opravdu relaxovat a kde se uvolním,“ takto zhodnotil místní atmosféru jeden z dočasných obyvatel Hájenky Jan Linka, žurnalista z Prahy. Když vyjdete ven, pod nohama vám šustí spadané podzimní listí nevídaných barev. Pak vyrazíte jen o něco hlouběji do lesa a rázem se před vámi rýsuje stará cesta. Cesta. Silnice. Cestování. Dnes pojmy naprosto obyčejné. A dříve? Středověk rozhodně nebyl procházkou v růžové zahradě. A to ani v tak vzácných dobách relativního míru. Cestovat tehdy znamenalo konat dlouhé přípravy a mít trochu zlata. Rozhodně stojí za zmínku stará Lipská cesta. Tato terénní stavba sloužila nepřetržitě od svého založení kolem roku 1260 až do 19. století. V dobách zavádění dvoukolové dopravy (od 13. století, dříve se využívalo soumarů) se změnil způsob výstavby a docházelo k úpravám cest stávajících. Stavitelé museli hledat úseky jen s pozvolným stoupáním, vyhýbali se bažinám a mokřadům a cesta navíc musela být bez větších zákrutů a ohybů (první vozy neměly otočné přední soukolí, to je vynález až 16. století). V našich přírodních podmínkách to však bylo velmi těžko realizovatelné. Bažiny a mokřady se proto upravovaly pomocí tzv. hatí, kulatiny položené na vlhké místo a svázané houžvemi. Větší nerovnosti terénu byly řešeny hloubenými úvozy. U každé z významnějších cest se objevovala řada pohostinství a šenků. Zařízení to byla různé pověsti i úrovně, všechna však nabízela kýžené občerstvení. Odpovědnost za stav a údržbu silnic spočívala na majiteli panství – duchovním či světském feudálovi. Prostředky získávali z mýtného a cla, které bylo zrušeno až v roce 1850. Na své si přišli také různí zbrojnoši a žoldáci, kterým obchodníci platili za doprovod a ochranu. I oni však zažili období, kdy si museli vydělávat na živobytí jinak. Za vlády Karla IV. bylo loupežnictví tvrdě potíráno, a to v celých Čechách. Jedna z pověstí se dokonce zmiňuje o jeho osobní přítomnosti při potlačování lapků v pohraničí. Došlo k tomu prý v době Karlovy přítomnosti ve Cvikově. Cestování se tehdy stalo opět o něco bezpečnější. Doba rozkvětu obchodních cest v naší oblasti nadobro skončila s rokem 1426, kdy byla Česká Lípa dobyta husity. Sever se tehdy stal oblastí husitských výbojů a panství v okolí Sloupu upadlo do područí Mikeše Pancíře ze Smojna. Pověst o jeho osudu mi ochotně vyprávěl sloupský kastelán Ivan Volman. Území tohoto loupeživého rytíře, sloužícího podle potřeby oběma válčícím stranám, se vyhýbali nejen obchodníci, ale i prostí pocestní, po hlavních cestách táhli v obou směrech zřejmě jen žoldnéři a různí ozbrojenci. Veškerý provoz se na nějakou dobu přesunul na cesty vedlejší nebo tzv. zlodějské.

Fortsetzung folgt auf der nächsten Seite...



Fortsetzung...

Pozůstatky úvozových cest můžeme nalézt například v okolí Radvance. Některé dodnes slouží jako lesní a turistické cesty, na jiných byly později vystavěny cesty dnešní. Již na konci Radvance – ve směru od Sloupu – se vám naskytne pohled na pozůstatky úvozové cesty, na které byla vystavěna silnice moderní. Je to opravdu zvláštní pocit. Stát na cestě používané už od středověku, pořizovat fotky modlitebních zastavení s vyobrazeným Kristem, který měl dohlížet na všechny poutníky. A dá se říci, že tak činí dodnes. „Staré cesty mají své kouzlo. Je smutné, že lidé jezdí obdivovat zahraniční památky, aniž by si uvědomili, co všechno mají za humny,“ názor Jana Linky rozhodně nutí k zamyšlení. A jak říká Michal Kosina, učitel na českolipském gymnáziu a obyvatel Radvance: „Fakt, že po cestě před mým domem jel ve své době sám Karel IV. mne přímo uchvacuje. Při hloubení studny na zahradě jsem našel staré napajedlo. Bylo to něco neuvěřitelného. Já si to přímo užívám.“



Největší chov fríských koní v Čechách RADVANEC - reportáž studentů o chovu friských koní v RADVANCI Miron Pazourek je vysoký, štíhlý muž. Již tři roky vede chov koní v českém Radvanci. Největší fríský hřebčín v Čechách se na první pohled nezdá být nijak veliký. U vchodu do dvora se nachází okrouhlé lonžovací cvičiště, na němž koně běhají v kruhu uvázáni na dlouhém provaze. Naproti cvičišti, na kraji lesa stojí dřevěný domek, ve svahu po ním se nacházejí rozlehlé výběhy s přístřešky pro koně. Když půjdete loukou vzhůru k lesu, dostanete se nejprve na velkou pastvinu, na níž se již pasou první koně. Až budete obdivovat tato velká, černá zvířata s jejich dlouhou, černou, lesklou hřívou, budete mít chuť si je pohladit. “Dám hodně na chov v přirozených podmínkách,” říká chovatel. K tomu patří mimo jiné i padok, v němž si koně mohou vybrat, zda chtějí stát v přístřešku nebo na pastvině. Na rozdíl od ustájení v úzkých boxech se zvířata mohou volně rozvíjet a vyvinou si i silnější imunitní systém, který je chrání před nemocemi. “Naše koně ještě nikdy nebyli nemocní,” tvrdí Pazourek a hrdě se dívá na své čtyři chovné klisny, které zde žijí již dva roky a původně pocházejí z Holandska. Fríský kůň je univerzální rasa, to znamená, že slouží jako kočárový kůň i jako kůň na ježdění pro rodinu. “Fríz je ‘mercedes’ mezi koni,” tvrdí Pazourek. Když tento Čech před deseti lety listoval v knize o koních, byli pro něj Frízáci velkým objevem, a proto zatoužil po jejich chovu. Fríská rasa je již velmi stará. Tyto koně byli využíváni již ve středověku k nošení rytířů a jejich těžkého brnění. Po první světové válce však Frízáci téměř vyhynuli. Pozdější energetické krize zčásti zachránily jejich existenci. Koně museli nahradit atomobil. Brzy našel Frízák oblibu i v jiných zemích a byl pak chován v mnoha regionech. Dnes existuje okolo 35000 zvířat. “To je velmi málo,” míní Miron Pazourek. Aby zachoval svůj chov, jezdí každým rokem do Holandska a nachává připouštět své klisny u nejušlechtilejších hřebců. Abyste se po návštěvě dostali zase zpět k autu, musíte projít opět přes velkou louku kolem dvou mladých Frízáků s lesklými hřívami.


http://www.i-noviny.cz (CZ - Regionaler Nachrichtenserver für die Region Liberec) 09.10.2007 Regionalnachrichten

Jsem prostě typický člověk! Sudetská Němka Annemarie Wünschová žije od narození v Čechách a svou vlast neopustila ani po skončení druhé světové války. Tato sedmdesátidvouletá činorodá důchodkyně jede klidně na cestu do Jižní Afriky, když jde o umění. Její podmalby na skle s biblickými a řemeslnými motivy fascinují i obyvatele černého kontinentu. O politice hovořit nechce. Malá dvaasedmdesátiletá paní sedí na židli v obýváku svého domku na kraji Sloupu. Annemarie Wünschová jako Němka po druhé světové válce v Sudetech zůstala. Zatímco si prohlížíme stará alba, vypráví o svém životě v Čechách. Bývalá sklářka, která se narodila v Janově, by svou vlast opustit nechtěla. “Jsem s tímto krajem tak srostlá, že bych jinam nechtěla!” Jako mnoho zdejších Němců byli i někteří její příbuzní po roce 1945 transportováni v železničních vagónech do obsazeného Německa. “Chtěli jsme je následovat, ale nikdy k tomu nedošlo. Můj otec byl antifašista a stejně jako mnozí další Němci sklářským odborníkem,” vypráví Annemarie Wünschová. Dnes je šťastná, že mohla zůstat ve svém domově. Jelikož česká vláda tehdy neměla vlastní sklářské odborníky, nenechali jejího otce odejít. “Zůstaneme teda tady.” Antifašisté totiž měli za poplatek nárok na čtvrt vagónu na transport majetku do Německu. Sníh byl zbarven do žluta Na válku si tato statná žena vzpomíná ještě velmi dobře. Třeba na bombardování Drážďan, vzdálených odtud 75 kilometrů, v noci na 13. února. Jako desetiletá šla tehdy do školy přes zamrzlé pole. Sníh byl zbarven do žluta. Příšerná bouře předchozí noci s sebou přinesla až do jejího bydliště popel a dokonce i kusy ohořelých stránek knih. Když mi to vypráví, kroutí důchodkyně hlavou, stále ještě viditelně otřesená těmito událostmi. Přináší fotografie z výletu do Drážďan před jejich zničením. Její rodina jela tehdy do Drážďan po Labi parníkem z Děčína. V Drážďanech si prohlédli Zwinger a Frauenkirche a večer se zase vrátili zpět. Další válečný zážitek se dotýká jejího bratra, který byl již ve svých sedmnácti letech povolán k wehrmachtu a poslán přímo na frontu. Vánoční balíček, který mu poslali, se vrátil zpět a rodina se o jeho osudu nikdy nic nedověděla. Po kapitulaci Německé říše se Sudety dostaly opět do československého státu. Dorozumění s nyní téměř výlučně českými sousedy však bylo obtížné, protože její rodiče jejich řeči nerozuměli a ona sama se ji musela teprve naučit. Rodina paní Wünschové bydlela před rokem 1948 v Janově. Tam jim byl jejich dům zabaven. Fabrikant sklářské rafinerie však pro rodinu obstaral pěkný dům v Novém Boru. Fortsetzung folgt auf der nächsten Seite...


http://www.i-noviny.cz (CZ - Regionaler Nachrichtenserver für die Region Liberec) 09.10.2007 Regionalnachrichten

Fortsetzung... O své školní docházce Annemarie Wünschová vypráví, že v letech 1945 až 1947 nesměla navštěvovat žádnou školu a od roku 1948 chodila do české školy. Těch několik málo sudetských Němců tam drželo pohromadě. 1953 dokonce založili spolek, ve kterém se scházeli, muzicírovali a nosili staré kroje a šaty. Ještě dnes se tento spolek schází každé druhé úterý v měsíci v Novém Boru, aby si společně zavzpomínali a oslavili své svátky. Ačkoli se jedná o vážná témata, má hostitelka se tu a tam usmívá. Zjevně ráda hovoří německy. Stále ještě němčinu velmi často používá, čte německé knihy, občas se dívá na německou televizi a někdy i překládá pro lidi z vesnice. “Mladí už neumějí tak dobře německy,” vypráví mi žena ze Sloupu a hrdě se usmívá. 48 let je Annemarie Wünschová vdaná za Čecha. Společně mají dvě děti. Její muž, akademický malíř, žije v tomto regionu odjakživa. Pouze dva roky po válce strávil v Praze. Když měl její otec, který dlouhá léta pracoval ve sklářské huti, kolem roku 1968 možnost emigrovat, rozhodl se zůstat, protože byl již příliš stár na to, aby opustil svou vlast. Po potlačení Pražského jara nicméně uteklo mnoho lidí. Annemarie a její sestra, obě již vdané, však zůstaly v Sudetech. Tradiční umělecké řemeslo Annemarie Wünschová je očividně pohroužena do vzpomínek, neboť když vstává, všimne si s úlekem, že mi nenabídla nic k pití. Nadšeně mi ukazuje několik svých podmaleb na skle a vysvětluje mi mnohé o svém řemesle. O podmalby se zajímala vždycky, ale čas pro tuto speciální formu malířství si našla až po odchodu do penze. V roce 2002 byla na žádost českého konzulátu se svými obrázky dokonce v jihoafrické Pretorii, kde společně s dudáky reprezentovala české umělecké řemeslo. Malovala obrázky svatého Václava, patrona České země. Kromě motivů ze starých sklářských rytin zpracovává na skle stále i biblické náměty. Národnost pro ni nikdy nebyla důležitá Na stěně obývacího pokoje visí obrazy jejího muže, na podlaze stojí kresby, malé podmalby leží na stole. Při veškeré práci, setkáních s jinými lidmi a ve svém životě sudetské Němky v Čechách si uvědomila jedno: Necítí se ani jako typická Česka , ani jako typická Němka. Annemarie Wünschová o sobě tvrdí zcela přesvědčeně: “Jsem prostě typický člověk.” V tomto bodě se jasně distancuje od nacionálních stereotypů.  Paní Wünschová neposuzuje člověka podle národnosti, nýbrž podle jeho osobnosti. Národnost pro ni nikdy nebyl důležitá. O tom jsem se během své návštěvy mohl přesvědčit. O nepříjemných zážitcích vypráví málo, ale ne s hořkostí, o pěkných zážitcích o to radostněji a déle. Tu a tam úsměv – a pozitivní přístup se odráží i v jejím vztahu k lidem. Ráda svůj úsměv předává dále a je zkrátka typickým člověkem.

Medium: Datum: Rubrik: Je život na růžovém zámku opravdu tak růžový?

Recommend Documents