média v kriminologické perspektivě Mgr. Jiří VLACH, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha Média dnes představují základní zdroj informací o všech oblastech lidské činnosti. Ani kriminalita není v tomto směru výjimkou. Vždyť převážnou většinu informací přesahujících rámec osobní zkušenosti či zkušeností osob ve svém okolí, získává veřejnost právě prostřednictvím masmédií. Média tak mají zásadní vliv na to, jak je kriminalita společností vnímána, jak se o kriminalitě ve společnosti diskutuje a jaká opatření k její kontrole považují občané za nutná či žádoucí.1) Zločin představuje pro média objekt takřka neutuchajícího zájmu. Slavné motto zakladatele britských novin Daily Mail, Lorda Northcliffa, hovoří za vše: „Dejte mi jednu vraždu denně“. A nutno přiznat, že bezmála milionový náklad zmíněného listu tuto jeho obchodní strategii potvrdil. Uvědomil si totiž, že vraždy, násilí, katastrofy a společenské skandály přitahují čtenáře téměř magickou silou.2) Již mnohem dříve se však tématu zločinu věnovaly například tzv. letáky3), které lze považovat za předchůdce novin. Díky rozšíření knihtisku v průběhu 16. století se záhy staly poměrně významným médiem své doby.
Leták z roku 1615 – Dvě nové a hrůzné zprávy o čtyřech zločincích, mezi kterými byl Žid, co ukradl třicet tisíc guldenů a pocházel z Frankfurtu nad Mohanem, a tři další, kteří se ale dopouštěli takových vražd, loupeží, zlodějin a kacířství v Mindelheimu ve Švábsku a kteří v tomto roce 1615 v již uběhnuvším dubnu byli popraveni.4) ) Viz TOMÁŠEK, j.: úvod do kriminologie – jak studovat zločin. 1. vydání. grada, praha 2010, s. 32 2 ) Srov JIRÁK, J. – KÖPPLOVÁ, B.: média a společnost – stručný úvod do studia médií a mediální komunikace. 1. vydání. portál, praha 2003, s. 32 a n. 3 ) B0líže viz http://www.rozhlas.cz/skolniportal/spolecnost/_zprava/415848 4 ) http://de.wikisource.org/wiki/Zwo_Newe_vnd_Erschr%C3%B6ckliche_Zeittungen_Von_Vier_Vbelth%C3% A4teren 1
130
kriminalistika 2/2013
Často přinášely zprávy o závažných zločinech, dopadení pachatelů a též trestech, které je za takovéto jejich činy stihly. Obvykle byly doplněny názornými ilustracemi zobrazujícími mnohdy hrůzné výjevy spáchaných činů či vykonaných trestů. Vzhledem ke způsobu, jakým o kriminalitě informovaly veřejnost, je lze považovat za prapředky dnešního bulvárního tisku. Technologický pokrok umožnil pozvolnou přeměnu těchto letáků v noviny, takové jaké je známe dnes. Nicméně i po tak dlouhé době se především bulvárněji laděná média přidržují schématu zpráv o zločinech, které nejsou nepodobné těm z 16. či 17. století.
Titulní strana listu Wiener Bilder z 21. listopadu 1906 informující o loupežné vraždě ve vlakovém kupé.5) Je tedy zřejmé, že se vždy najdou taková média, která využijí léty osvědčeného konceptu, ve snaze získat větší podíl na mediálním trhu. V posledních letech jsme navíc ve stále větší míře svědky toho, jak se zpravodajství postupně „zezábavňuje“ – již dávno v něm nejde pouze o objektivní a vyčerpávající informace, ale též o vzrušení a pobavení publika.6) V souvislosti s tímto trendem je také často zmiňován proces bulvarizace médií7), v rámci kterého i serióznější média přejímají některé zákonitosti, jimiž se obvykle řídí média bulvární. Tento proces je u nás často vysvětlován relativně malým prostorem na českém mediálním trhu a tlakem vydavatelů. Nicméně podobný trend, byť v menší míře, je možno sledovat i v zahraničí. Zprávy jsou vybírány tak, aby 5
) http://anno.onb.ac.at/cgi-content/anno?apm=0&aid=wrb&datum=19061121&zoom=2 ) Srov. TOMÁŠEK, J.: Úvod do kriminologie – Jak studovat zločin. 1. vydání. Praha: Grada, 2010, s. 35 7 ) Viz např. záznam diskuse na téma bulvarizace českých deníků z 18. 3. 2004 na http://www. ceska-media.cz/data_media/multimedia/1572.mp3 6
kriminalistika 2/2013
131
v konkurenčním prostředí vzbudily zájem veřejnosti, a tím zajistily vysoký prodej média samotného.8) Zvláště komerční televizní stanice a bulvární tisk bývají v této souvislosti často kritizovány za přílišnou senzacechtivost a krvelačný styl zpravodajství. Důraz kladený spíše na vizuální stránku sdělení, používání výrazných barevných prvků a snaha působit na emoce veřejnosti jsou nejčastěji používanými prostředky majícími upoutat naši pozornost. Pro média jsou proto vždy lákavější takové trestné činy, které lze působivě prezentovat po vizuální stránce. Informovat o vraždě, loupeži či znásilnění bude z tohoto hlediska pro média jistě jednodušší než informovat o krádeži v samoobsluze či o úvěrových podvodech. Trestným činům s násilným či sexuálním prvkem je proto v médiích dáván mnohem větší prostor, než by si tyto zasloužily vzhledem k jejich relativně slabému zastoupení v celkové struktuře kriminality. Celá řada zahraničních studií dokazuje, že mediální obraz kriminality je oproti skutečnému stavu výrazně zkreslen. Například Jason Ditton a James Duffy ve své práci9) analyzovali po obsahové stránce kriminální zpravodajství šesti regionálních skotských deníků a následně je porovnali se stavem registrované kriminality dle oficiálních statistik. Výsledek jejich studie potvrdil, že se média opravdu zaměřovala přednostně na případy s násilným či sexuálním prvkem. Přestože dle statistických údajů činil podíl takových trestných činů ve struktuře registrované kriminality pouhých 2,4 %, ve sledovaném tisku jim bylo věnováno celých 45,8 % zpráv pojednávajících o kriminalitě. K podobným zjištěním dospěla také Susan J. Smithová, která v první polovině 80. let minulého století podrobila zkoumání kriminální zpravodajství několika deníků vycházejících v Birminghamu. Zjistila, že informace o násilných deliktech typu loupeže či vážného ublížení na zdraví zabíraly v kriminálních zprávách více než polovinu obsahu, přestože reálně tvořily ve sledovaném období pouze 6 % tamní registrované kriminality10). Je velmi pravděpodobné, že na utváření představy veřejnosti o rozsahu a struktuře kriminality má vliv osobní zkušenost občanů, kteří byli poškozeni trestnou činností a jejichž negativní individuální zkušenosti veřejnost generalizuje. Názory veřejnosti však také reflektují obraz, který nabízejí média. Časté přinášení zpráv o mediálně atraktivních událostech, jako jsou například vraždy či znásilnění, má nezanedbatelný vliv na vznik nepřesných představ o jejich
) Blíže viz TOMÁŠEK, J.: Úvod do kriminologie – Jak studovat zločin. 1. vydání. Praha: Grada, 2010, s. 35. 9 ) DITTON, J. – DUFFY, J.: Bias in newspaper reporting of crime news. British Journal of Criminology, 1/1983, s. 159–165. 10 ) Blíže viz TOMÁŠEK, J.: Úvod do kriminologie – Jak studovat zločin. 1. vydání. Praha: Grada, 2010, s. 34. 8
132
kriminalistika 2/2013
reálné frekvenci.11) Mediálně atraktivních trestných činů násilného charakteru je dle policejních statistik výrazně méně, než by se dle médií mohlo zdát.12) Masivní zájem médií o některé trestné činy může mít též vliv na průběh trestního řízení. Například ovlivnit postoje svědků a dalších účastníků řízení, působit – byť nepřímo – na hodnocení důkazů soudem či na rozhodování o vině a trestu. Média také v některých případech přímo spolupracují při vyšetřování trestné činnosti. Děje se tak především formou zveřejnění informací o hledaných a pohřešovaných osobách, dále formou pomoci při identifikaci, hledáním svědků, či pomoci při prokazování původu věci. Již samotné zveřejnění, doplněné případně výsledky investigativní novinářské práce mohou přinést nové informace, které do té doby nebyly známy a mají zásadní význam pro objasnění trestných činů. Zájem veřejnosti vyvolaný působením médií může též v jistých případech vést ke kontrole dosavadního postupu orgánů činných v trestním řízení či k úvahám o adekvátnosti právní úpravy. Není proto zajisté žádným překvapením, že způsob, jakým média informují širokou veřejnost o problematice kriminality a boji s tímto nežádoucím jevem se stal i v České republice předmětem řady sociologických a kriminologických výzkumů. V roce 2003 se Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) Sociologického ústavu AVČR ve svém průzkumu13) pokusilo porovnáním oficiálních statistických údajů Policejního prezidia s představami respondentů o podílu vybraných trestných činů na struktuře kriminality zjistit, nakolik je obraz struktury kriminality v očích veřejnosti zkreslen působením médií. Představy respondentů se od oficiálních údajů u některých trestných činů poměrně značně lišily. Zatímco například podíl vražd na celkové kriminalitě činil dle policejních statistik 0,06 %, respondenti se domnívali, že je tento podíl devítiprocentní. Podrobněji jsou výsledky průzkumu uvedeny v následující tabulce a grafu. Tabulka č. 1 – Podíl vybraných trestných činů na celkové kriminalitě spáchané během jednoho roku v ČR (Respondentům byla položena otázka: „Jaký podíl ze 100% všech trestných činů, které během roku vyšetřuje policie ČR, podle vás připadá na následující skutky?“) podle Policejního prezidia v % podle respondentů v % vraždy
0,06
9
znásilnění
0,2
8
11 ) Blíže viz např. GAROFALO, J.: Crime and the Mass Media: a Selective Review of Research. Journal of Research in Crime and Deliqency 18/1981, s. 322 a n. 12 ) Srov. KARABEC, Z. a kol.: Trestní politika a její realizace v oblasti trestní justice. IKSP, Praha 2008, s. 271. 13 ) Blíže viz Kriminalita a úspěšnost policie v očích české veřejnosti, tisková zpráva CVVM, Sociologický ústav AVČR, Naše společnost 2003. Dostupná na: http://cvvm.soc.cas.cz/media/ com_form2content/documents/c1/a2937/f3/100206s_ob30409.pdf
kriminalistika 2/2013
133
kapesní krádeže
3,2
18
vloupání do bytů/domů
3,2
25
krádeže věcí z aut
18
22
ostatní trestné činy
75,3
18
CELKEM
100
100
(Převzato z tiskové zprávy CVVM „Kriminalita a úspěšnost policie v očích české veřejnosti“, 2003)
Jak vidíme, představy respondentů o struktuře kriminality reálnému stavu příliš neodpovídají. Dle údajů policejních statistik byly ojedinělé činy, jakými jsou vraždy či znásilnění, v odpovědích veřejnosti mnohdy výrazně nadhodnoceny (jak v absolutních číslech, tak v porovnání s ostatními skutky). Spíše než rozdíly procentuálních hodnot u jednotlivých trestných činů mají větší vypovídací hodnotu vzájemné proporce mezi sledovanými skutky a jejich celkové pořadí.
(Zpracováno dle tiskové zprávy CVVM „Kriminalita a úspěšnost policie v očích české veřejnosti“, 2003)
Veřejnost si však je patrně do jisté míry vědoma určité nepřesnosti mediálního obrazu kriminality, o čemž svědčí výsledky empirického šetření, provedeného Institutem pro kriminologii a sociální prevenci (IKSP) v rámci výzkumu trestní politiky a její realizace v oblasti trestní justice14). Toto šetření se zabývalo zjištěním názorů na objektivitu mediálních informací o kriminalitě. Respondenti byli dotazováni, zda se domnívají, že když média (tj. tisk, rozhlas, 14 ) Viz KARABEC, Z. a kol.: Trestní politika a její realizace v oblasti trestní justice. IKSP, Praha 2008, s. 268.
134
kriminalistika 2/2013
televize) informují o kriminalitě v ČR přinášejí objektivní informace, vyhledávají jen senzace či vyvolávají jen obavy a strach mezi občany. Respondentům byla položena otázka: Myslíte si, že média, tj. tisk, rozhlas, televize, když informují o kriminalitě v ČR:
a) b) c) d)
přinášejí objektivní informace vyhledávají jen senzace vyvolávají jen obavy a strach mezi občany neumím posoudit, jak média informují o kriminalitě
Tabulka č. 2 – Názory na objektivitu mediálních informací počet
%
přinášejí objektivní informace
375
37,4
vyhledávají jen senzace
445
44,3
vyvolávají jen obavy a strach mezi občany
111
11,1
neumí posoudit
72
7,2
1004
100
Celkem
(Převzato ze studie IKSP „Trestní politika a její realizace v oblasti trestní justice“, 2008)
Výsledky tohoto šetření daly českým médiím poměrně nelichotivou vizitku. Pouze něco málo přes třetinu obyvatel vyslovilo názor, že informace, které média poskytují, lze považovat za objektivní. Je však třeba vzít v úvahu skutečnost, že není možno z odpovědí na takto formulovaný dotaz přesně rozpoznat, k jakému typu médií se občané vyjadřují. Zda hovoří o seriózním tisku, nebo o tisku bulvárním, o veřejnoprávním rozhlase či televizi, nebo o soukromých komerčních stanicích. Není tedy nutné interpretovat tyto výsledky výhradně negativně a skepticky. Otázce odkud čerpá česká veřejnost informace o kriminalitě, se mimo jiné věnovala studie IKSP „Občané o kriminalitě a prevenci“ z roku 2007. Na první příčce pomyslného žebříčku15) je dle vyjádření respondentů televize, následována tiskem a rozhlasem. Jako neméně využívané zdroje informací pak označili respondenti odborný tisk a zdroje policejní – tedy ty informační zdroje, které o reálném obrazu kriminality poskytují informace nejpřesnější. Na tato zjištění navázal průzkum veřejného mínění16) z roku 2009, který se mimo jiné zaměřil na zjištění, jaké konkrétní televizní či rozhlasové stanice a tituly denního tisku (včetně jejich internetových verzí) preferují občané při získávání informací o kriminalitě a boji s kriminalitou v ČR.
15
) Blíže viz. VEČERKA, K. a kol.: Občané o kriminalitě a prevenci. Praha: IKSP, 2007, s. 27. ) Průzkum byl proveden pro potřeby řešení výzkumného úkolu IKSP „Veřejnost a trestní politika“. 16
kriminalistika 2/2013
135
Tabulka č. 3: Na které z našich televizních stanic (včetně jejich internetového vysílaní) čerpáte informace o kriminalitě a boji s ní v ČR především? Jak kdy, nepreferuji v tomto směru žádnou televizní stanici Informace o kriminalitě a boji s ní v televizi nesleduji TV Nova ČT 1 neví, neodpověděl/a Prima ČT 24 jiné Z1 ČT 2 regionální televize Celkem
Počet 1020
% 60,3
235
13,9
221 122 50 18 14 6 3 2 1 1692
13,1 7,2 2,9 1,1 0,8 0,3 0,2 0,1 0,1 100
(Převzato a upraveno ze studie IKSP „Názory a postoje občanů v oblasti trestní politiky“, 2010)
Z výsledků tohoto průzkumu je patrné, že téměř dvě třetiny dotázaných (60,3 %) nepreferují pro získávání informací o kriminalitě žádnou z televizních stanic. Nejvíce lidé preferovali TV Nova (13,1 %) a ČT1 (7,2 %). Naopak pouze jeden z respondentů uvedl, že dané informace čerpá z regionálních televizních stanic. Bezmála polovina (49,8 %) respondentů nepreferuje žádnou konkrétní rozhlasovou stanici17). Pokud však již občané volí přednostně nějakou rozhlasovou stanici s cílem načerpat informace o kriminalitě a jejím potírání, je to nejčastěji Český rozhlas 1 – Radiožurnál (3,9 %). Mezi jeho posluchače se řadí zejména zástupci vyšších věkových kategorií, tj. lidé ve věku nad 60 let a posluchači se středoškolským a vysokoškolským vzděláním. Téměř 35 % obyvatel pak informace o zmíněné problematice v rozhlase nesleduje vůbec. Zde se jedná zejména o občany se základním vzděláním. Podobně jako u sledování televizních či rozhlasových stanic, také u čtení denního tisku dotázaní téměř v polovině případů (47,1 %) uváděli, že k čerpání informací o dané problematice nepreferují žádný deník. Celá čtvrtina respondentů (25,1 %) pak uvedla, že informace o kriminalitě v denním tisku nesledují vůbec. Nejvíce byla z deníků preferována Mladá fronta Dnes (8,7 %) následována deníkem Blesk (6,1 %). Vzhledem ke značnému vlivu médií na formování veřejného mínění v otá-
17 ) Blíže viz ZEMAN, P. a kol.: Názory a postoje občanů v oblasti trestní politiky. Praha: IKSP, 2010, s. 32 a n.
136
kriminalistika 2/2013
zkách kriminality a trestní politiky byla část výzkumu18) věnována také tomu, jak sama veřejnost hodnotí způsob prezentace takových informací sdělovacími prostředky. Celých 80 % z reprezentativního vzorku čítajícího 1692 respondentů se ztotožnilo s výrokem, že sdělovací prostředky se zaměřují hlavně na neobvyklé a šokující případy. Obdobný počet dotázaných (78 %) souhlasil s tím, že média pomáhají policii při pátrání po pohřešovaných osobách, hledaných pachatelích, neznámých obětech trestných činů apod. Nadpoloviční většina dotázaných (55 %) souhlasila s názorem, že média upozorňují na případy, o kterých by se orgány v trestním řízení jinak nedozvěděly. Více než polovina dotázaných (51 %) se souhlasně vyjádřila k tvrzení, že v médiích je dnes tolik informací o kriminalitě, že to v lidech zbytečně vyvolává strach. Téměř polovina respondentů se domnívala, že média někdy sama vyvolávají kriminální kauzy na základě politické či jiné objednávky.19) Nejméně pak respondenti souhlasili s tvrzením, že když člověk chce, může z médií nečerpat dostatek objektivních informací o kriminalitě a trestní justici a dále též s tvrzením, že média umožňují veřejnosti kontrolovat činnost orgánů v trestním řízení. V tomtéž průzkumu20) měli respondenti odhadnout zastoupení majetkové, násilné a mravnostní kriminality na kriminalitě celkové. Respondenti odhadovali, že podíl majetkové kriminality činí v průměru 46 %, násilné 32 % a mravnostní 23 %. Dle policejních statistik však činil podíl majetkové kriminality 63 %, násilné kriminality pouze 6 % a mravnostní kriminality necelé 1 %. Takto nepřesné představy o struktuře kriminality mohou mít nemalý vliv na punitivnější postoje veřejnosti k některým trestně politickým opatřením na snižování kriminality.21) Většina občanů si je však vědoma, že jejich názory na kriminalitu a trestní politiku jsou do značné míry utvářeny na základě informací, které jim o této problematice poskytují média a reálně posuzují způsob a kvalitu předkládaných informací.22) Jak již bylo výše uvedeno, kriminalita byla, je a i do budoucna patrně bude pro média nevysychajícím zdrojem poutavých zpráv, které téměř s jistotou zaujmou posluchače, diváky či čtenáře. Média zajisté přinášejí řadu informací, které mohou pozitivně ovlivňovat chování, postoje či názory jednotlivce. Mohou však také vyvolávat mylné představy, strach či napětí, poskytovat inspiraci ke společensky nežádoucímu jednání, anebo uvádět veřejnost v omyl. Lze proto téměř s jistotou tvrdit, že způsob, jakým média informují veřejnost o kriminalitě, souvisejících sociálně patologických jevech a trestně politických opatřeních bude i do budoucna předmětem kriminologických výzkumů.
18
) Viz ZEMAN, P. a kol.: Názory a postoje občanů v oblasti trestní politiky. Praha: IKSP, 2010. ) Srov. též TRÁVNÍČKOVÁ, I.: Trestní politika očima občanů ČR. Trestněprávní revue, 7/2011, s. 204. 20 ) Průzkum IKSP_TP2009. 21 ) Srov. ZEMAN, P. a kol.: Veřejnost a trestní politika. Praha: IKSP, 2011, s. 46. 22 ) Viz TRÁVNÍČKOVÁ, I.: Trestní politika očima občanů ČR. Trestněprávní revue, 7/2011, s. 204 a n. 19
kriminalistika 2/2013
137
Vlach, J. Média v kriminologické perspektivě SOUHRN Článek pojednává o kriminalitě, jakožto odvěkém předmětu zájmu sdělovacích prostředků. Obraz kriminality prezentovaný médii je však mnohdy nepřesný a může tak u veřejnosti vyvolávat mylné představy o reálném stavu a struktuře kriminality. Není proto žádným překvapením, že se způsob, jakým média informují širokou veřejnost o problematice kriminality a boji s tímto nežádoucím jevem stal předmětem řady sociologických a kriminologických výzkumů. Cílem tohoto článku je stručné shrnutí vybraných poznatků z dosavadních výzkumů, které se v České republice uvedenou problematikou zabývaly.
Vlach, J. The media in criminological perspective SUMMARY The article deals with criminality as a long-standing object of interest for the media. The image of crime presented by the media is often imprecise, though, and may thus evoke erroneous ideas among the public about the real state and structure of criminality. It is therefore no surprise that they way, in which the media inform the general public about the issue of criminality and the fight against this undesirable phenomenon, has become subject to many sociological and criminological studies. The aim of this article is a brief summary of selected findings from the current research, which focused on this issue in the Czech Republic.
Vlach, J. Die Medien aus kriminologischer Perspektive ZUSAMMENFASSUNG Der Artikel widmet sich der Kriminalität als dem ewigen Gegenstand des Interesses der Massenmedien. Das in den Medien präsentierte Bild der Kriminalität ist jedoch vielmals ungenau und kann auf diese Weise in der Öffentlichkeit irrtümliche Vorstellungen über den realen Stand sowie die Struktur der Kriminalität erwecken. Es überrascht deshalb nicht, dass die Art und Weise, wie Medien die breite Öffentlichkeit von der Problematik der Kriminalität und des Kampfes gegen diese unerwünschte Erscheinung informieren, zum Gegenstand zahlreicher soziologischer und kriminologischer Untersuchungen wurde. Das Ziel des Artikels ist, ausgewählte Erkenntnisse aus den bisherigen Untersuchungen, die sich mit der genannten Problematik in der Tschechischen Republik befasst haben, kurz zusammenzufassen.
138
kriminalistika 2/2013
