Cesta k pramenům
Jméno řeky Mže se líp šeptá, než hlasitě vyslovuje. Zní, jako když olše vydechnou ze sna. Jako mlžné ráno v časném jaru, kdy tráva, ještě zválená sněhem, čeká, až páru nad loukou rozfouká vítr, až přijde slunce. I kraj kolem řeky je tichý, jakoby šeptaný: vesnic je tu málo a z těch, které začaly chátrat před šedesáti lety, nezbylo nic. Celou svou klikatou cestu k Plzni protéká Mže pláněmi, lukami, lesy, roklemi a pahorky bývalých Sudet. Nikde se netyčí vysoké hory, měst je málo, vše je nenápadné a zakřiknuté. Jako v krajině duchů. Ještě před třemi sty roky – a všechna staletí předtím – sahala Mže až ku Praze a ztrácela se ve Vltavě. Teď se jejímu dolnímu toku říká Berounka. Mnohým se to nelíbí a rádi by vrátili řece pod Plzní staré jméno. My však budeme v druhé polovině knihy putovat po Berounce a jen sem tam si připomeneme, že název řeky od hraničního pralesa v Německu až po Zbraslav u Prahy zněl latinsky Misa, německy Mies a česky Mže. Tichá ostýchavost Mži na horním toku sluší, jako slušela dospívajícím dívkám ve starých dobrých časech. Až pod Plzní dozraje v ženu oslnivě krásnou, s romantickými sklony. Kdo jí jednou podlehne, už se lásky k ní nezbaví: zeptejte se vodáků. Zárodky té krásy najdeme už na dívčí Mži – v tachovských pláních, v drsném kaňonu pod Pavlovicemi plném zákrutů, v něžné nivě u Kalikovského mlýna. A také v lukách u pramenů řeky, kterých tady prýští tolik, že jen obzvlášť nadaní jedinci naleznou ten úředně schválený. Nemyslím si, že k nim patřím. Ale snažil jsem se a potůčky v německém Českém lese se mi tiše smály. Řeka Mže pramení v náhorní plošině při vesničce Asch v Hornofalcké vysočině, chcete-li v německé části Českého lesa, v nadmořské výšce kolem 700 metrů. Zaniká pod Plzní na soutoku s Radbuzou, v nadmořské výšce 298 metrů. Její délka je zhruba 106 kilometrů, na nichž řeka klesne o 402 metrů, což je úctyhodných 3,7 promile na kilometr. Uvážíme-li, že od Svojšína se spád řeky zřetelně zpomalí, získáme představu o prudkosti toku na prvních padesáti kilometrech. Mže nepatří k příliš vodnatým řekám. Její průměrný průtok před setkáním s mnohem silnější Radbuzou je necelých 9 m3 za vteřinu. 9
Jízda po dálnici se v jedné věci podobá přesunu letadlem: také nevíte nic o krajinách, které míjíte. Na cesty, kde nás oklopil zajímavější svět, jsme vjeli až v pustinách Tachovska – volavky na březích rybníků, tajuplné ruiny kostelů či loupežnických hospod, zahrádky plné jiřin a aster. Nejsem si jist, je-li výraz pustina pro Tachovsko spravedlivý. Před půlstoletím jsme sem povinně jezdili na bramborové brigády a pustina to byla. Už tenkrát, patnáct let po válce, na nás zívaly otevřené brány statků, v jejichž dvorech hvízdal vítr, okna prázdných chalup zela dokořán a začaly se bortit první střechy. Chcete točit film o koncích civilizace? Jeďte na Tachovsko padesátých, šedesátých, sedmdesátých let, každé desetiletí nabízelo další snímky zkázy, ráj pro dekadenty. Přibývalo zřícenin, kopřiv, zhanobených kostelů, konce to nemělo; jací tvorové se tady, pro Kristovy rány, vůbec zabydlili? Takoví, co nikdy nic neměli, a tak se o nic nedovedli starat a na ničem jim nezáleželo. Teď poprvé v životě měli svůj dům, ale smůla, už ho ničí vlhko, vítr, slunce a plíseň! Ve volbách roku 1946, kdy vyhráli v Čechách komunisté, získali největší procento hlasů ze všech okresů republiky právě zde, na Tachovsku. Někdo mi popisoval politickou strukturu takové návsi: komunista, bouračka, komunista, bouračka, komunista, jehovista, bouračka, adventista, komunista, dvacet Romů, rybník. Nyní, v roce 2009, jsme míjeli vesnice, nebylo jich moc: Tisová, Trnová, Rapotín – a ejhle, ty vesnice se zdají veselejší, omítnuté domy s barevnými střechami, sem tam, pravda, bouračka, ale jen jedna či dvě v celé obci. Co se to s Tachovskem děje? Že by se i tady dostávaly ke slovu nadějnější generace? Někde možná, jinde mají štěstí na starostu, na sousedy. Od sedmdesátých let však zachraňuje české i bývalé německé vesnice ještě jiná síla: chalupáři! Někdo by jim měl postavit spravedlivý pomník. Že jsou jejich stavby každá jiná? A je vám snad milejší ucelený soubor bouraček v kopřivách a proutí?
HRANIČNÍ LES Nechali jsme auto stát pod strání, naposled se poradili s mapou a vyrazili k lesu. Křížili jsme průsmyky, kde ještě před dvaceti roky byl drátěný zátaras nabitý desetitisíci voltů, pásy písku pilně uhrabané, aby uchovaly stopy padoucha, kterému se zachtělo jít tam anebo zpátky. Přímo na cestách teď rostly houby, babky, bedly, panské hřiby, notně zestárlé. Zdálo se, že tu žijí jen ukřičené sojky: varovaly děti lesa poplašnými skřeky a byly tak drzé, že nás provázely řadu kilometrů, aby ani vzdálenější zvěř nepřišla skrze nás k úhoně. Vinou těch krásných bestií nezaryčel v hloubi lesů jediný jelen, ač byl konec září, vrchol říje, a v blátě jsme ustavičně nacházeli otisky jeleních stop. 10
Mže pramení ve falckých lukách nedaleko české hranice. Foto Darek Šmíd.
Kraj, kde pramení Mže, patří k Horní Falci a ta je částí spolkové země Bavorsko, okres Tischenreuth. Podle jiného dělení, které nevylučuje to předešlé, patří prameny Mže, stejně jako nejbližší obec Asch a městečko Bärnau, do tak řečeného Stiftlandu, volně přeloženo do Klášterní či Řádové země, která bývala majetkem kláštera ve Waldsassen. Bärnau leží 6 km odtud na jih, při dávné Zlaté cestě z Prahy do Norimberka. Prý tu odpočíval Jan Hus na cestě do Kostnice. Bärnau se proslavilo knoflíkářstvím: pro zájemce je v něm i muzeum knoflíků. Ve znaku má městečko černého medvěda, jemuž přivázali na krk štít s modrobílými bavorskými kosočtverci. Medvěd se tváří naštvaně. Pokud jde o ves Asch, její název nesouvisí s popelem, nýbrž s potokem: Bach, Ach, Asch. Podle jiných mají název na svědomí Keltové. Nazývali potok Esk. Esk, Ask, Asch.
U pramenů Vynořili jsme se z lesa a byli jsme v Německu, aniž padl jediný výstřel. Možná se divíte, proč mluvím o střílení. Ale celou první polovinu života jsem se k přísně střežené hranici ani nepřiblížil (s výjimkou dvou let, kdy jsem ji proti své vůli sám střežil). A polovinu z té druhé životní poloviny jsem s tísní 11
První překážka řece. Rybník v Brance. Foto Darek Šmíd.
v žaludku podával hraničním ozbrojencům pas a otevíral celníkům kufr. Proto byl můj první skok z českého lesa přes mezinárodní strouhu na německou asfaltku zásadním životním zážitkem. Můj syn svůj přeskok z Čech na asfalt cizího státu považoval za zcela normální a divil se, že já se divím. Obklopila nás malebná krajina: na úpatí mělkého údolí stál mlýn, pode mlejnem rybník, v rybníku vířilo lopatkové kolo a fontána vody nad ním stříbrně zářila. To byl Unterkellermühle. Kolem se zelenaly louky v náručí lesa. O půl kilometru výš v údolí, kryt javory, lipami a vlastní stodolou, stál temný Oberkellermühle, a oba ty mlýny, louky, strniště i pole s nasetými ozimy obklopoval les, tisíce černých smrků jako vojsko na stráži. Bažinou v údolí pospíchal potok, jeden z otců naší Mže. A tak jsme po obvodu polí šli dál na západ, močálem a lesem, pořád do kopce, protože tam někde byla louka s pramenem. Abychom ji našli, utvořili jsme rojnici. Rojnice měla své slabiny, neboť jsme byli jen dva. Náhle se před námi rozsvětlilo, za lesem jsme našli louku, v louce bažinu, v bažině drenážku a z drenážky se dral do světa potok silný jako dětské stehno. Byl zářivý podzim, dlouho nepršelo, a tak bažina nečvachtala, jen se pod námi houpala jako paluba výletní lodi. Našli jsme pramen Mže! Pak jsem si vybavil obrázek pramene řeky Mže v jakési příručce: určitě to byla tahle louka v rámu lesa, pouze drenážky, z nichž řeka prýštila, byly tři. Možná sem teď místo tří malých zarazili jed12
nu velkou. Nebo je tohle Reichenbach, zatímco potok s třemi drenážkami je Blätterbach. Prostě mi, milí čtenáři, musíte věřit, že tady – v nejhorším případě tady někde – pramení Mže. Pokud jde o slávu zrození, je na tom naše Mže dost bledě. Nejenže nemá pramen opatřený stavbičkou, třeba kulatou zídkou jako Ohře či Labe, zídkou s dřevěným ochozem jako Vltava nebo pomníčkem s drenážkou a haltýřem jako Lužnice, či aspoň tabulkou s několika radostnými slovy, jaký že to tok zde začíná, jak je dlouhý a kam doteče. Mže je dívenka tak skromná, že nikoho nenutí označit škvíru, z níž se narodila. Zapamatujte si tedy zeměpisný zákon, jistý jako zákony Archimédovy: MŽE VYTÉKÁ Z TRUBKY. Jen se přesně neví, z které. Podle jedné knížky se zdrojnice Mže jmenuje Reichenbach, podle jiné Blätterbach. Podle další, která se mi nejvíc líbí, se tu setká Blätterbach se Steinbachem, aby spolu vytvořily Reichenbach. A podle ještě jiných zpráv to všechno dohromady v propleteném hejnu stružek přiteče do Čech, kousek za hranicí se pospojuje a od té chvíle se to nazývá Mže, Misa, Mies. Původní je nejspíš český název, který připomíná věčné mlhy a mžení v této nehostinné, krutě krásné krajině.
POPRVÉ V ČECHÁCH Branka První česká vesnice na Mži leží blízko Olšového rybníka, který je i první vodní nádrží na řece. Trvale tu bydlí devět rodin, o víkendu možná dvacet. Kaplička u Olšového rybníka je nově omítnutá: z fasády vykukují šedé kameny, aby se jakoby zdálo, že z nich stářím padá omítka, ale každý jistě pochopí, že je to jen taková paráda. Vzduch je tady pořád řízný jako bič – horní domy Branky leží víc než šest set metrů nad mořem.
Výšiny Dál se můžete k Tachovu vydat buď přes Výšinu Horní, nebo Dolní. Tou první vede lepší cesta a uvidíte odtud, jak se dole v lesích leskne hladina přehrady. Dolní cesta je horší, přehradu z ní nevidíte, zato ji od vás dělí jen pruh hustých smrčin, vybavený výhrůžnými tabulkami, co se tu všechno nesmí. Vlastně se tu nesmí nic, ale koukat do houští můžete. Zůstali jsme stát, koukali a poslouchali vesmírné ticho, které vás snad zastihne jen tady, na zvlněných pláních Tachovska. V podzimním slunci se třepetali poslední modráskové, v bažině odumíraly stvoly bolševníku. Pár zdivočelých jabloní, 13
Kaplička v Brance na břehu rybníka. Foto Pavel Hroch.
posledních památek na člověka. Základy vsi, která tu kdysi stávala, drolí teď vodní proudy pod hladinou umělého jezera.
Lučina V 16. století, kdy prý bylo v Čechách nejlíp, stál tady, v mělkém údolí Mže, selský dvůr. Po čase si u něj kdosi, nejspíš sedlákův syn, postavil chalupu. Přicházeli další, neboť v pustině je dobré mít blízko souseda. Tak vznikla ves Lučina. Třicetiletou válku nepřežila. Po válce přišli do vybitého kraje němečtí kolonisté a z Lučiny se stal Sorghof. Byl zde hamr a sklářská huť. Před druhou světovou válkou měla ves 600 lidí, po válce ani jednoho. I po letech zůstala většina obce pustá. V sedmdesátých letech srovnaly buldozery domy Lučiny se zemí. Spodní část bývalé vsi se ocitla pod hladinou přehrady. Z horní poloviny zbyl jen pustý břeh. Přehrada Lučina na nejvyšším toku Mže dodává pitnou vodu obcím v široké oblasti, hlavně dvanáctitisícovému Tachovu. Kromě toho reguluje sílu průtoku a chrání okolí řeky před velkou vodou. Přehrada je i elektrárnou, pod hrází je umístěna turbina a generátor. Pod přehradou je přečerpávací stanice. Vede řeku do úpravny vod 14
Zde stávala obec Lučina (Sorghof). Na snímku vidíme stejnojmennou přehradu v pokročilém stadiu výstavby. V pozadí pár posledních domů bývalé vesnice Sorghof (Lučina). Foto archiv Muzea Českého lesa v Tachově.
Přehrada Lučina po dokončení hráze v roce 1974. Foto archiv Muzea Českého lesa v Tachově.
15
u obce Svobodka. Odtud se rozbíhají dvě větve vodovodu: jedna do Plané, druhá přes Bor do Stráže. Kromě demolice Lučiny si přehrada vyžádala vymýcení 17 hektarů lesa. Kolem hráze nově vysázeli 77 tisíc jehličnanů. Délka hráze je v koruně 183 m, šířka 4 m. Hráz je vysoká 23,5 m, počítáno ode dna přehrady.
Aglaino údolí Jméno pochází nejspíš z počátku 19. století, kdy se romantici dojímali nad přírodou a dohasínal klasicismus: ten oživil české háje starořeckými nymfami, fauny a postavami z antických mýtů. Známe tři antické bytosti jménem Aglaia – dvě jsou nepříliš významné manželky a matky řeckých hrdinů či králů. Tachovská Aglaia je ta třetí, jedna z deseti Charitek, bohyň krásy a veselí, dcerušek samotného Dia a jakési bohyně z moře. Za prvního zdejšího Windischgrätze, jemného učence Josefa Mikuláše, který začal údolí zvelebovat, tu byla jistě vysečená tráva, písek pěšiny vrzal pod nohama, baldachýn větví se vznášel nad cestou a po boku poutníků pospíchala mladá, čistá Mže. V křovinách jí hráli fauni na syrinx své pekelné písně, zatímco vodní víly se nořily z řeky zakrývajíce drobnými dlaněmi svou nahotu. I dnes je tu pěkně, jen místo faunů hrají vám do uší pekelné písně komáři. Rusalky zde nejsou: v dvojdílných plavkách se ráchají v tachovském koupališti.
SVĚTCE Před mnoha sty lety se tady, v stinném údolí, zjevovalo nad balvanem čtrnáct modrých světel. Lidé hned věděli, že se jim ukazuje Čtrnáct svatých pomocníků, kteří pomáhají lidem v nesnázích: Achácius, Barbora, Blažej, Ciriak, Dionýz, Erasmus, Eustach, Jiljí, Jiří, Kateřina, Kryštof, Markéta, Pantaleon a Vít. Ze všech vsí se sem chodili modlit. Jednou přicválal zlý rytíř, lid se modlil, zloduch se ďábelsky zachechtal a sekal po světýlkách mečem. Vtom to křachlo – a rytíř se před zraky vší veřejnosti propadl do země! Byla to taková rána, že lumpovi spadla přilba a kůň ztratil podkovu. Podkovu později přibili na kostelní vrata a přilbu dali na oltář. Ale to poslední je divné: kdo by dával na oltář přilbu bezbožníka? Copak se někde na oltáři vystavují čertí rohy?
16
