Max Brand Hvízdavý Dan /Nezkrotní 1/
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
Max Brand
Hvízdavý Dan /Nezkrotní 1/
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS206659
© Toužimský & Moravec, 2015 ISBN 978-80-7264-161-1
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS206659
1/ Muž, kůň a pes I pták letící ve veliké výši míjel ten kraj rychle a bez zastávky. Byl to kraj vyprahlý a hnědý, posetý bezpočtem velkých i menších skalních útesů, takže se zdálo, jako by sem Tvůrce odhodil všechny odpadky, když dokončil své dílo. Nebyl to malebný kraj. Krátká ranní přeháňka sice zavlažila holé vrcholky žulových pahorků, takže se v jitřním slunci ohnivě leskly, ale zakrátko ztratily svůj třpytný opar a získaly opět svou bývalou hnědou barvu. Vlhkost se vypařila. Slunce stoupalo výš a vážně se rozhlíželo po kamenité poušti, jako by pátralo po nějakém životě, který tu ještě zbyl a měl odvahu zápasit o svou existenci pod jeho žhavými paprsky. A slunce našlo život. Otužilý dobytek se pohyboval po poušti jednotlivě nebo ve skupinách a pásl se na chomáčích zvadlé trávy mezi kameny. V létě ho trápil sluneční žár, v zimě ho mořil chlad a nedostatek potravy, ale všemu 5 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS206659
Nezkrotní
vzdoroval. Pocházel totiž z generace zvyklé na tvrdé životní podmínky. Nevadilo mu, že v tomto zapadlém koutě světa vládnou chřestýši a vzduch tu ovládají luňáci, zlověstní ptáci, kteří viseli na obloze rozpálené do běla jako černé skvrny. Zdálo se nemožné, aby v této mrtvé skalnaté pustině žily lidské bytosti. A pokud ano, jistě se lišily od jiných lidí tak, jako se lišil hubený, otužilý dobytek zdejších kamenitých pahorků od tučných býků ze šťastných a žírných polí daleko na východě. Za výběžkem se ozvalo hvízdání, které by náhodný posluchač přičetl větru, kdyby toho dne nebyl v kraji mrtvý klid bez nejmenšího vánku. Hvízdání bylo vhodnou hudbou k scenérii a zdálo se, že není ani nebeského, ani pozemského původu, nýbrž že tryská přímo z duše velikého boha Pana, jenž se vrátil na zem, aby v samotě okouzloval tyto bezejmenné skály svým divokým, sladkým pískáním. Hvízdání se zvolna měnilo v harmonický celek. Teď to mohla být jásavá improvizace houslového mistra. Za úbočím pahorku se objevilo zvíře. Buď to byl velký vlk, nebo obrovský pes se silou a hrubou srstí vlka. Zvíře se zastavilo se zdviženou nohou a vyplazeným jazykem, rozhlédlo se do dálky a vrátilo se zpět, odkud přiběhlo. V té chvíli se podivná hudba změnila ve flétnové tóny a přiblížila se. Za pahorkem se vynořil jezdec a zastavil svého koně. Na první pohled by ho nikdo nepovažoval za muže, jenž bojuje s přírodou v kraji, kde se rtuť teploměru pohybuje na sloupci vysokém snad sto stupňů, od nejkrutějšího mrazu za ledových zimních větrů až po nejvyšší teplotu za letního slunečního žáru. 6 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS206659
Hvízdavý Dan
Jezdec měl hubenou, dost hezkou tvář, veliké hnědé oči a černé vlasy. Byl vysoké štíhlé postavy – věru, mohl být potomkem starého normanského šlechtického rodu. Ale ne. Copak by mohl hrdý šlechtic jet pustinou ve vysokém sombreru, kožených kalhotách a s vyrudlým šátkem na krku? Na první pohled bylo vidět, že se tvář jezdce neshoduje s jeho zevnějškem ani s okolím, v němž se pohyboval. Ta neshoda mohla dokonce u povrchního pozorovatele vzbudit úsměv, který však při druhém pohledu zmizel a při třetím ho nahradil zájem. Nebylo možné říct proč, ale bylo jisté, že k tomuto muži musí pocítit úctu každý, kdo ho spatří. Snad bylo možné v osamělém jezdci vytušit neznámou sílu, jež se podobala síle stroje, který se právě zastavil, ale který může jediná jiskra zase uvést do chodu. Bylo podivné, že se jezdcova mladistvá postava zdála v souladu s tímto krajem nesmírných vzdáleností, s bílým krutým sluncem i s dravým ptákem vznášejícím se vysoko v povětří. Nebylo snadné uhodnout jezdcovy vlastnosti, protože to byly vlastnosti takového druhu, které vytuší spíš dítě než dospělý člověk. Avšak kůň, na němž seděl, musel vzbudit obdiv i laika. Byla to socha z černého mramoru, kůň vhodný pro perského šacha. Hřebec byl jen patnáct pěstí vysoký, ale kdo se na něho podíval, nevnímal jeho velikost. Jeho hladké boky se leskly ve sluneční záři jako aksamit. Jaký příslib síly byl v jeho souměrných širokých kyčlích! Snad jen arabský básník by dokázal vyjádřit tu neporovnatelnou křivku, kdyby přejel rukou po jeho pleci. Jen Arab mohl ocenit jeho nohy, podobající se pod koleny tenké a pečlivě vytepané oceli, bohatý hustý ohon a hřívu 7 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS206659
Nezkrotní
vlající ve větru, ušlechtilou hruď, jež svědčila o mohutném srdci, klenutou šíji, hrdou hlavu se širokým čelem a tlamou, která by mohla pít z „pintové konvice“, jak by se zřejmě vyjádřil některý arabský šejk. Mezi skalami se náhle ozval zvuk podobný šelestu suchého listí a na šíji psa, jenž se podobal vlku, se zježila srst. Přiběhl s nataženým krkem ke skalám, očichal je, pak se zastavil a upřel zrak na jezdce. Ten přikývl a seskočil z koně. Tichá výměna pohledů mezi zvířetem a jeho pánem působila poněkud tajemným dojmem, ale ve skutečnosti byla docela prostá. Psa polekal dlouhý chřestýš vylézající zpod balvanu. Zasyčel svou drsnou výstrahu a chystal se k útoku. Pes ustoupil, avšak nevrčel ani neštěkal, jen se díval na svého pána. Američtí kovbojové zpravidla na chřestýše střílejí z koltů. U našeho jezdce bylo zvláštní, že neměl žádnou střelnou zbraň. Vytáhl krátký nůž, který se snad hodil ke stahování dobytčete nebo krájení masa – sotva by ho někdo použil jako zbraň proti chřestýši dlouhému pět stop. Muž se sklonil a s rukama opřenýma o stehna hada pátravě pozoroval. Nohy měl vzdálené jen dva kroky od hadovy vztyčené hlavy. Veliký chřestýš stáhl hlavu zpátky, jako by se podivil té šílené odvaze, a opět zasyčel. Místo odpovědi muž namířil nůž, který se zaleskl ve sluneční záři. Had zaútočil, ale svými smrtícími zuby nezasáhl ani mužovy jezdecké boty. V téže vteřině jezdec uhnul. Nebylo možné sledovat očima jeho levici, která se bleskově mihla a uchopila hada za hlavu. Dlouhé hadí tělo se ovinulo kolem jeho zápěstí a kruhy zachřestily. Jezdec jediným zručným řezem hlavu oddělil a odhodil svíjející se tělo zpět do skal. 8 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
Hvízdavý Dan
Potom – jako by vykonal něco docela všedního – si otřel rukavici i nůž o písek a vyhoupl se opět do sedla. Stejně podivně se choval i kůň. Ačkoliv se to neshodovalo s jeho povahou, hřebec necouvl, když uviděl chřestýše, nýbrž se schlíplýma ušima a zuřivě planoucíma očima poskočil vpřed. Zdálo se, že hledá příležitost, jak by mohl svému pánovi pomoct. Když muž hada usmrtil a chtěl se vyhoupnout do sedla, hřebec zastříhal ušima a dotkl se nosem jeho ramene. Jakmile jezdec seděl na koni, přiběhl k němu vlčák, opřel se přední nohou o třmen a pohlédl svému pánovi do tváře. Mladík na něho kývl a pes, jako by rozuměl nevyřčenému slovu, se pustil třmene a odklusal napřed. Jezdec se dotkl otěží a začal cválat po mírném svahu. Tato malá příhoda působila dojmem rozmluvy mezi třemi osobami. A přece muž mlčel právě tak, jako byla tichá obě zvířata. Za okamžik zmizeli mezi pahorky, ale hvízdání se dosud ozývalo. Stále více sláblo, až se nakonec změnilo v chvějící se tón, který se vznášel ve vzduchu, aniž bylo možné určit, odkud přichází. Jezdec se rozjel po bílé cestě mezi pahorky. Táhla se přes nízkou výšinu, kde stál ve skupině vysokých topolů dům. A na téže cestě, ale o tisíc yardů blíž, byla i Morganova krčma, která si pyšně říkala hotel.
9 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS206659
2/ pár slov o Danovi V obytném stavení ranče se starý Joe Cumberland zamračil, když se na něj obrátila jeho dcera: „Není to správné, tati. Než jsem odešla do školy, vůbec jsem si toho nevšímala, ale od svého návratu začínám cítit, že s Danem nelze takhle zacházet. Je to hanebné.“ Dívka blýskla očima a potřásla hlavou, aby svá slova zdůraznila. Otec ji pozoroval se slabým rozveseleným úsměvem, když opět zvedl hlavu, ale neodpověděl. Starý rančer se stále držel zpříma, protože byl pyšný na to, že je majitelem velkých stád dobytka. S hubenou tváří a bílou kozí bradkou vypadal jako nějaký starý šlechtic. Skutečně se podobal spíš postavě ze sedmnáctého století než úspěšnému chovateli dobytka ve dvacátém století. „Je to opravdu hanebné,“ pokračovala dívka, povzbuzená jeho mlčením. „Nebo mi snad můžeš říct nějaký důvod pro své chování?“ 10 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS206659
Hvízdavý Dan
„Důvod, proč mu nedovolím nosit kolt?“ zeptal se rančer a kolem rtů mu dosud pohrával posměšný úsměv. „Ano,“ odpověděla dívka dychtivě. „Mohl bys mi také povědět, proč s ním zacházíš jako s malým chlapcem, když už je to dospělý muž.“ „Kate, děvče, co se s tebou děje?“ Přitáhl ji na lavici blíž k sobě, vzal ji za obě ruce a pohlédl jí do tváře právě tak modrýma a skoro tak jasnýma očima, jako byly její. „Co se děje, že se tak najednou zajímáš o Dana?“ „Vždycky jsem se o něho zajímala,“ odpověděla Kate vzdorovitě a přitom se vyhýbala otcovu pohledu. „Copak jsme spolu nevyrostli?“ „Ano, částečně jste spolu vyrostli.“ „A nebyli jsme vždycky jako bratr a sestra?“ „Hm. Tvůj zájem mi připadá víc než sesterský, Kate.“ „Co tím chceš říct?“ „Co tím chci říct? Na mou věru, Kate, právě mě napadlo, že je už nejvyšší čas, aby šel Dan svou cestou.“ Starý muž nemohl nalézt bezpečnější způsob, jak by zapudil ruměnec z tváře své dcery a nahradil ho bledostí. „Tati!“ „Copak, Kate?“ „Přece bys neposlal Dana pryč!“ Než mohl odpovědět, Kate opřela hlavu o jeho rameno a propukla v prudký vzlykot. Otec ji chvíli mlčky pozoroval, pak ji pohladil osmahlou mozolnatou rukou po hlavě. Zahleděl se do dálky a začal zvolna hovořit: „Mohl jsem to vědět! Měl jsem to vědět! Utiš se, ty pošetilá.“ 11 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS206659
Nezkrotní
Vzlykot jakoby kouzlem náhle ustal. „Takže ho nepošleš pryč?“ „Poslouchej, Kate, promluvím si s tebou upřímně,“ řekl starý Joe Cumberland. „Způsob, jak přijmeš mé vysvětlení, rozhodne o tom, jestli Dan odejde, nebo zůstane tady. Vyslechneš mě?“ „Drahý tatínku, budu ti naslouchat celým srdcem.“ „Hm, to je právě to, co si příliš nepřeji,“ zavrčel starý Cumberland. „Chci ti povědět něco podivného – něco, co se možná hodně podobá pohádkám. Mlčel jsem o tom před tebou celá léta, protože jsem si myslel, že pravdu o Danovi vypátráš sama. Je možné, že jsi zaslepená právě proto, že se zdržuješ v jeho blízkosti. Nikdo nedovede posoudit vlastního koně.“ „Pokračuj, tatínku. Pověz mi, co tím chceš říct. Nebudu tě přerušovat.“ Rančer se na chvíli odmlčel. Zdálo se, že se pohřížil do myšlenek. Konečně promluvil: „Viděla jsi někdy mulu, Kate?“ „Ovšem.“ „Snad jsi pozorovala, že mula je právě tak silná jako kůň…“ „Ano.“ „… ačkoli její svalstvo není ani z třetiny tak mohutné.“ „Ano – ale co to má společného s…“ „Tak vidíš, Kate. Dan je štíhlý, a přece má větší sílu než nejmohutnější muž v našem okolí.“ „Tatínku, ty chceš, aby odtud Dan odešel jen proto, že je silný?“ 12 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS206659
Hvízdavý Dan
„Ne. To, co jsem řekl, drahoušku, nedokazuje nic jiného než to, že se Dan liší od obyčejných mužů – a já jsem viděl ve svém životě už velmi mnoho mužů,“ řekl stařec jemně. „Ale Dan má ještě jiné podivné vlastnosti, které jsi možná ani nepozorovala. Všimla sis, jak zachází s koňmi a jinými zvířaty? Nejdivočejší mustang, který usmrtí jezdce a nenávidí každého člověka, se nevzpírá, když ho obemknou Danovy dlouhé nohy.“ „I mustang asi ví, že by mu zápas s Danem nepomohl. Takže než aby zemřel, raději ho nosí v sedle,“ podotkla Kate. „Možná, možná,“ řekl Joe Cumberland klidně. „Ale je poněkud zvláštní, Kate, že se za tím divochem Satanem vypravilo asi sto mužů na nejlepších koních tohoto kraje a žádný z nich se ho nedokázal zmocnit, zatímco Dan se vydal na cestu pěšky, s ohlávkou v ruce, a přece za deset dní přivedl nejdivočejšího mustanga, který kdy nenáviděl lidi.“ „To byl od Dana skvělý výkon!“ řekla Kate nadšeně. Starý Cumberland povzdechl, potřásl hlavou a pokračoval: „Ukazuje to ještě něco jiného, má milá. Na Satanovi se neudrží nikdo jiný než Dan. Kdyby Dan zemřel, měl by Satan pro jiné lidi právě tak malou cenu jako blesk s ohlávkou. A pak, pověz mi, jak se Dan zmocnil toho vlka, Černého Barta, nebo jak ho nazývá?“ „To není vlk, tatínku, je to pes,“ odporovala Kate. „Dan říká, že je to pes.“ „Ano, říká to,“ připustil otec trochu nevrle. „Ale všichni víme, že se v tomto kraji dlouhou dobu potuloval osa13 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS206659
Nezkrotní
mělý vlk a dávil telata a hříbata. Podoba Černého Barta se velice shoduje s popisem onoho osamělého vlka. Snad si pamatuješ, že Dan prý nalezl svého psa, jak leží s prostřelenou hrudí v rokli. Kdyby to byl pes, proč by byl postřelený? Kdo by střílel na psa?“ „Možná to provedl nějaký surový pastevec. Ostatně, o čem by to svědčilo?“ „Nu, to jen dokazuje, že Dan je podivný, nesmírně podivný člověk. „Satan a Černý Bart jsou dosud stejně divocí jako dříve – až na to, že mají pána. A s jinými lidmi se nepřátelí. Černý Bart by vyrval srdce člověku, který by ho jen popleskal po hlavě.“ „Mně dovolí, abych s ním dělala, co chci,“ namítla Kate. „Hm,“ zabručel Joe Cumberland zaraženě. „Možná je to tím, že tě má Dan rád a představil tě svým miláčkům. Hrom do nich! Jak je možné, že donutí své zabijáky, aby se k tobě chovali mile, když ostatním lidem provádějí čertoviny?“ „Dan se o to vůbec nepřičinil,“ prohlásila Kate důrazně. „A Dan není podivný člověk. Satan a Černý Bart mi dovolují, abych s nimi dělala, co chci, jen proto, protože vědí, že je mám ráda pro jejich krásu a sílu.“ „Budiž,“ zavrčel Cumberland. „Kate, když dojde ke sporu, jsi stejná jako tvá matka. Kdybys nebyla mým malým děvčátkem, řekl bych, že jsi tvrdohlavá ovce. Ale nenapadlo tě někdy, že je Dan skutečně takový, za jakého ho lidé označují? Totiž…, hm…, odlišný od jiných lidí? Neviděla jsi ho někdy rozzuřeného? Třeba jen na minutu? A nepozorovala jsi, jak jeho velké hnědé oči září žlutým 14 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
Hvízdavý Dan
světlem, při kterém ti běhá mráz po zádech jako plazící se had?“ Kate chvíli o jeho slovech uvažovala a pak tlumeně odpověděla: „Ano, viděla jsem ho jednou, když zabil chřestýše. Dan ho chytil za hlavou právě v okamžiku, když na něho had zaútočil… Provedl to holou rukou… Málem jsem omdlela. Když jsem se na něho opět podívala, zjistila jsem, že už uřízl hadovi hlavu. Bylo to hrozné!“ Obrátila se k otci a chytila ho za rameno. „Podívej se mi přímo do očí, tatínku, a pověz mi, co máš v úmyslu.“ „Vidím, Kate, že už začínáš chápat, kam mířím,“ řekl moudrý starý muž. „Nemáš snad sama ještě něco, co bys mi chtěla říct?“ Dívka odvrátila oči. „Ano, zažila jsem jednu věc, o které jsem ti nevypravovala, protože jsem se bála, že bys Černého Barta zastřelil, kdybych ti o tom řekla,“ přiznala tlumeným hlasem. „Jednou pes ohlodával velikou hovězí kost a já jsem se mu ji v žertu pokusila vzít. Černý Bart se právě vrátil z dlouhé cesty, na které byl s Danem, a měl velký hlad. Když jsem natáhla ruku, chňapl po ní. Naštěstí jsem měla tlustou rukavici, takže mi jen sevřel zápěstí. Domnívám se, že si asi hned uvědomil, co dělá, protože jinak by moji rukavici prokousl jako papír. Hrozně zavrčel a já jsem s výkřikem uskočila. Dan tu příhodu neviděl, ale zaslechl zavrčení a zahlédl Bartovy vyceněné zuby. Pak…“ Zakryla si tvář rukama. „Nespěchej, Kate,“ řekl Joe Cumberland jemně. „Dan na Barta zavolal,“ pokračovala. „V jeho hlase byl 15 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS206659
