Materiály k workshopu Kvalitativní analýza dat: Co vše dokáže program Atlas ( ) Můj příběh 1

Materiály k workshopu Kvalitativní analýza dat: Co vše dokáže program Atlas (11. 2. 2016)

Můj příběh 1 Základní škola byla pro mě nejlepší období mého života. Do první třídy jsem se strašně těšila, protože moje starší sestra mi doma pořád vykládala, jak je první třída skvělá, jak se jí tam líbilo, a tak jsem byla zvědavá, jaké to bude. Všechny spolužáky jsem už znala, protože většina nastoupila ze stejné školky se mnou a s novými jsem se rychle seznámila a neměli jsme s nikým žádným problém. Po škole jsme se scházeli na hřišti, hráli hry, prostě skvělá třída plná kamarádů. Naše třídní paní učitelka byla taky úžasná. Hodná, nikdy nám nenadávala a vymýšlela nám různé hry a úkoly. Do školy jsem tedy neměla žádný důvod se netěšit. Učení mi šlo, takže jiné známky než jedničky jsem domů nenosila. Samozřejmě někdy jsem donesla i horší známku, ale to bylo výjimečně a všechno jsem si hned opravila zase na jedničku. Takto to vypadalo až do páté třídy. Po vánočních svátcích přišla paní učitelka do třídy s přihláškami na gymnázium a ptala, kdo by měl zájem zkusit přijímací zkoušky. Já jsem zájem však neměla. Školu jsem měla kousek od domu, tam měla svoje kamarády, takže jsem neměla žádný důvod chtít odejít na jinou školu. Doma jsem se o tom ale před mamkou zmínila, a ta mě začala přemlouvat, abych to zkusila, že gymnázium je dobrá škola, prospěch ve škole mám taky dobrý, že by se mi tam líbilo, ale já jsem o tom nechtěla ani slyšet. Druhý den ve škole si mě zavolala paní učitelka do kabinetu a začala mě taky přemlouvat. Ale když viděla, že opravdu nechci, navrhla mi, abych si zkoušky šla jen tak zkusit. Pokud je udělám, nebudou mě nutit a na gymnázium nebudu muset jít. Prostě jen chtějí vidět, jak bych dopadla. Na to jsem tedy kývla. Když za pár měsíců, probíhaly zkoušky, šla jsem na ně bez nervozity, protože jsem věděla, že o nic nejde. Za pár týdnů došly výsledky, že jsem testy úspěšně udělala a jsem přijata na gymnázium. Neřešila jsem to, protože mi učitelka slíbila, že když testy udělám, nebudou mě nutit přecházet. Později jsem však zjistila, že paní učitelka to měla všechno domluvené s mojí mamkou a na školu mě přihlásili a postavili mě před hotovou věc, že v září nastupuju do šesté třídy, ale již jako prvňáček na gymnáziu. Byla jsem naštvaná, oplakala jsem to. Přišlo mi to strašně nespravedlivé, proč ostatní spolužáci mohou zůstat spolu na škole a já musím jinam. Od září jsem se tedy už tak netěšila do školy, ráno se mi nechtělo ani vstávat. Zhoršily se mi známky. Učení mě nebavilo. Všechno jsem sváděla pořád na paní učitelku s mamkou. Přemýšlela jsem nad bývalou školou, jaké to asi je na druhém stupni, jakou dostali asi novou třídní paní učitelku a svoje nové spolužáky ani profesory jsem nevnímala. Byla jsem nešťastná. V ničem jsem se nesnažila. Takto to trvalo skoro celý jeden školní rok.


Ke konci školního roku jsem se však skamarádila s novými spolužáky a zvykla jsem si na novou školu. I profesorky byly hodné a pomáhaly nám se vším, věděly, že všichni jsme přišli do nového prostředí a mezi nové lidi. Časem se mi zlepšil opět prospěch. Kamarádi už mi tak nechyběli, měla jsem už nové, a tak mi stačilo, že se s nimi vídám o víkendech. Ale období, kdy jsem přecházela na gymnázium, bylo nejhorší, co mě ve škole potkalo. Můj příběh 2 Každý z nás musí již od raného věku chodit do školy, ať se nám to líbí nebo ne. Já jsem měla naštěstí školu vždycky ráda, dokonce tak moc, že jsem až do třetí třídy nesnášela víkendy. Přesto najdu ve své paměti pár okamžiku, které bych nejradši vymazala, anebo bych byla radši, kdyby se nikdy nestaly. Už od doby, co jsem se naučila mluvit, jsem pusu skoro nezastavila. Taková jsem prostě já. Vždy mám ke každému tématu co říct, co dodat. A o to víc, pokud se jedná o nespravedlnost, i pokud se netýká přímo mě. Je to jako se šikanou, kdo ji přihlíží a nic nedělá v prospěch ani neprospěch šikanovaného, jako by i on sám šikanoval. Takže jakmile se mi něco nezdá v pořádku, ozvu se. Později jsem se naučila, že se to ve většině případů nevyplácí. Bylo mi 15 let, když jsem nastoupila na místní gymnázium. Brzy jsme se spolužáky zjistili, že pokud nechceme mít prospěchové problémy, je potřeba občas nahlédnout do učebnic i doma. Aniž bychom se nadáli, přišly Vánoce, po Vánocích naše první středoškolské vysvědčení a jakmile se oteplilo a přišlo léto, měli jsme hned vysvědčení druhé. Bohužel to s sebou nenese nikdy nic dobrého. Pro studenty to znamená neustálé učení se na písemky, zkoušení, přezkoušení, přepadovky, pololetní práce, slohové práce a já nevím, co ještě dalšího. V každé třídě se najde několik studentů, co mají známku takzvaně mezi. Naše třída nebyla v tomto ohledu žádnou výjimkou. Někteří učitelé si s tímto faktem nelámou hlavu, jednoduše zaokrouhlí průměr nahoru nebo dolů a mají vystaráno. Naopak jiní učitelé se v tom doslova vyžívají. To byl přesně případ našeho matikáře. Proto jsem byla šťastná, když jsem zjistila, že mi vychází pěkná dvojka. Neměla jsem co řešit, a jeden z nejnepochopitelnějších předmětů jsem úspěšně, a ještě k tomu se ctí, zvládla. Ne všichni měli takové štěstí jako já. Dvěma z mých spolužáků dokonce hrozila nedostatečná a tak jim náš pan učitel nabídl přezkoušení. Čekalo je to v pondělí, aby si prý mohli přes víkend opakovat. Kuriózní a zásadní věcí v tomto příběhu je, že oba mí spolužáci měli příjmení Vrána. Jeden se jmenoval Tomáš – celkem oblíbený, veselý, takový třídní vtipálek; druhý se jmenoval Pavel – do kolektivu nikdy moc nezapadl, možná proto, že jeho tatínek byl zbohatlík a my měli pocit, že


na nás kouká skrz prsty, jako bychom mu nestáli ani za pozdrav, takový póvl. Nadešel den D a oba hoši dostali u tabule tři příklady. Tomáš zvládl vypočítat první a u druhých dvou alespoň nějak začal. Zato Pavel celou dobu zápasil s prvním příkladem a kloudného výsledku se nedobral. Usilovné přemýšlení mých spolužáků přerušilo zvonění, tak nám matikář sdělil, že výsledky oznámí na zítřejší hodině. Myslím, že nebylo co oznamovat, bylo to jasné, všichni jsme viděli, jak to u tabule vypadalo. Když jsem v úterý ráno viděla na chodbě pana Vránu (otce Pavla), nevěnovala jsem tomu přílišnou pozornost, protože jsem šla pozdě na první hodinu. Co ovšem ve škole pan Vrána dělal, mi došlo při hodině matematiky. Po velké přestávce nakráčel matematikář důležitě do třídy s oznámením výsledných známek: „Vrána Pavel – čtyři, Vrána Tomáš – 5“. Třídou to zahučelo. Vzhledem k tomu, že měli oba studenti stejné příjmení, rychlým uvažováním jsem došla k závěru, že se pan učitel spletl ve jménu, a tak jsem neváhala se přihlásit a tuto skutečnost mu říct. Jeho reakce mě opravdu překvapila: „Mlč Novotná, nebo si tě vyzkouším taky“. A najednou mi došlo, co dělal pan Vrána u nás ve škole. Nejspíš měl v úmyslu dát škole velkorysý sponzorský dar, zaplatit vybavení učeben nebo něco podobného. Hlavně to muselo vypadat nenápadně, aby se tomu nedalo říkat úplatek. Naštěstí už mi dvojka na vysvědčení zůstala, ale od této chvíle jsem po další tři roky na gymnáziu měla s dotyčným učitelem velké problémy. Kdybych věděla, co mě čeká, možná bych si to rozmyslela, ale možná taky ne. Takže tři roky mučení v matematice jsem si vysloužila jen za to, že jsem chtěla spravedlnost. Je to zvláštní, že tyto zážitky a zkušenosti nám dává škola, instituce, která vychovává budoucí generace. Můj příběh 3 Střední škola. Středoškolská léta jsou jistě zajímavou životní kapitolou, zvlášť pokud se jeden dostane tam, kam by rád. Zbaví se díky tomu otravných spolužáků ze školy základní, kteří jsou sice „prima“, ale člověk na ně přes prázdniny zapomene a už je nikdy nepotřebuje vidět. Na střední škole se k vám chovají, jako k dospělému. Z toho plyne řada výhod, a většina z nich je odkoukaná právě od dospělých ze školy základní, tedy především učitelů. Středoškolákům přijde přirozené, že například nemusí do hodiny přijít právě se zvoněním, stačí, když přijdou později, zato však s kafem. Nebo jiná výhoda. Bylo přece úplně normální, že učitelé vždy chodili o přestávkách kouřit za kompost ohraničený betonovými bloky, a žáci, zejména druhého stupně, je pozorovali okny ze všech pěti pater budovy. Na střední škole se však karta obrací. Nyní nesleduje sto žáků, jak čtyři učitelé kouří. Nyní sledují čtyři učitelé,


jak kouří sto žáků na ulici, která se každou přestávku jakoby zahalí a přikryje mlžným sivým oparem. Můj příběh se tedy vztahuje k jednomu z těchto nově nabytích středoškolských privilegií. Toto nepsané privilegium žákům střední školy zaručuje, na rozdíl od školního řádu, svobodnou vůli v oblékání, konkrétně jim umožňuje ignorovat přezůvky v budově školy. Nikomu se přeci ráno po příchodu nechce do přeplněných šaten pro pantofle, navíc když příchod většiny připadá na 8:15. Toto privilegium všem studentům přijde, jako by snad bylo staré jako sama škola. Ne tak už některým učitelům. Kdybych měl být konkrétní, přišlo by nazmar mé „vychování“. Jedná se tedy o učitelku, kterou v tomto příběhu budu nazývat Učitelka. Byl by přímo učebnicový začátek, kdybych napsal: „učitelka vstoupila do třídy.“ Já ale budu muset začít jinak. Učitelka doposud neodešla ze třídy. Ve třídě bylo cítit napětí. „Co tu ještě chce?“ „Nebudu trávit přestávku s někým, kdo nás ani neučí.“ „Ať vypadne.“ To vše by bylo možné zaslechnout, člověk by ovšem musel slyšet i to, co nebylo vysloveno. Učitelka však stále něco čmárala do cizí třídnice. Seděl jsem tehdy vzadu, a celkem bez zaujetí vše pozoroval. Spolužák, který seděl vedle mě naznal, že atmosféra není příliš veselá, popadl červený kabát, ležící vedle na stole, a začal s ním předvádět spidermana. Učitelka vstala a chystala se k odchodu. „Konečně.“ Vtom si ale všimla bahna, které sem bylo naší třídou zavlečeno. Rozkřikla se: „Kdo to sem tahá! Všichni mi hned ukažte přezůvky!“ Nad hlavy se zvedly přezůvky. Bohužel jen jedny ze třiceti. „Všichni se hned padejte přezout, uklízečka to tady po vás nebude uklízet“ pravila přísným rozčileným hlasem. „Tak to snad abyste šla s námi,“ odpověděla jí spolužačka, a pokynula hlavou na její kožené kozačky na vysokém podpatku. Učitelka zasupěla: „Co je to za drzost? Dej sem třídnici, ať ti tam můžu napsat poznámku. Jak se jmenuješ?“ „Hlaváčková,“ odpověděla. „Já jen, když vám tak záleží na práci paní uklízečky, tak byste se taky mohla přezouvat.“ „Já se přezouvat nemusím, já jsem učitel,“ vykřikla Učitelka. „A jaký je teda rozdíl, jestli tu našlapu já, nebo vy?“ Učitelka právě dopsala poznámku. Stálo v ní: „Je drzá k učiteli.“ „Víš, proč se učitelé nemusí přezouvat? Protože jsou chytřejší než žáci!“ Posílena svým důvtipným argumentem se rozhodla odejít. Sebrala ještě svůj červený kabát, ve kterém ještě před chvílí tančil můj spolužák, a svižným energickým krokem s hlavou vztyčenou odkráčela ze třídy. Jelikož odešla, tak se stejně nikdo přezout nešel, ale její argumentace dočista odzbrojila celou třídu, a další námitky už nepřipadaly v úvahu.


Z poznámky vzešla třídní důtka, a Učitelka vesele klapala dál po chodbách ve svých podpatkách. Já osobně myslím, že na tyto slova do smrti nezapomenu a byl jsem jen velmi rád, že nás tato osoba neměla tu čest vyučovat nějaký předmět.

Materiály k workshopu Kvalitativní analýza dat: Co vše dokáže program Atlas ( ) Můj příběh 1

Recommend Documents