MASARYKOVA U IVERZITA

MASARYKOVA UIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA

Ústav hudební vědy Sdružená uměnovědná studia

Publicistika Karla Čapka v letech 1915 - 1930 Bakalářská diplomová práce

Jiřina Jitka Macháčková

Vedoucí práce: Mgr. Kristýna Celhofferová, Ph.D.

2010

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

podpis autora práce

2

Poděkování vedoucí práce: Na tomto místě děkuji Mgr. Kristýně Celhofferové, Ph.D. za zásadní připomínky a rady, kterými mě provázela po dobu psaní této bakalářské práce. Za jazykovou korekturu bych chtěla poděkovat své dceři, Zuzaně Macháčkové.

3

Obsah I. Úvod............................................................................................................................................................. 5 1.1. Časové vymezení práce ................................................................................................................6 1.2. Bádání v Čapkově literatuře a její kritika .....................................................................................6 1.3. Metoda zpracování práce..............................................................................................................8 II. Karel Čapek – rané období ...................................................................................................................... 9 2.1. Čapkovy začátky...........................................................................................................................9 2.2. Čapek a výtvarné umění .............................................................................................................19 2.3. Čapek o kritice a umění ..............................................................................................................20 2.4. Čapek o vkusu ............................................................................................................................21 III. Čapek z pohledu literární kritiky ....................................................................................................... 24 3.1. F. X. Šalda, literární kritik..........................................................................................................24 3.2. Jaroslav Durych, katolický publicista.........................................................................................26 3.2.1. Polemika s Čapkem o loajalitě ................................................................................................27 3.3. Ivan Klíma, literární publicista ...................................................................................................33 3.4. Jiří Opelík, literární historik a germanista ..................................................................................35 3.5. Jan Čulík, bohemista, anglista ....................................................................................................36 IV. Čapkův odchod a jeho odkaz kultuře.................................................................................................. 39 V. Závěr ........................................................................................................................................................ 45 Resumé ..............................................................................................................................................47 Summary............................................................................................................................................47 Seznam použité literatury: .......................................................................................................................... 48 Periodika:...........................................................................................................................................49 Internetové odkazy: ...........................................................................................................................49 Seznam vyobrazení:...........................................................................................................................50

4

„Karel Čapek byl nejen velký autor, ale především velká osobnost. Měl v hlavě naprostý pořádek, pevný mravní základ, mimořádnou inteligenci, fantazii, vtip, obrovskou erudici, a věděl jasně, co chce.“ Karel Scheinpflug

I. Úvod Diplomová práce zpracovává publicistiku Karla Čapka v letech 1915 - 1930, významnou osobnost meziválečné kultury 20. století v Československu. Časová vymezenost je vybrána pro lepší orientaci, ale tematicky je jen přibližná, jelikož zabírá zejména Čapkovo rané publicistické období a posléze dobu, kdy zrál v profesionálního spisovatele mezinárodního významu. Práce nastiňuje ukázky spisovatelovy novinářské tvorby z let vytyčených intencí práce, se zřetelem na kritiku z umělecké oblasti a zaměřuje se na hlavní znaky úspěšnosti publicisty Čapka. Zájmem práce je autorova interpretace, styl psaní autora a reflexe známých literárních kritiků. Jsou zde zastoupeny názory předních publicistů jako byl kritik F. X. Šalda a Jaroslav Durych, kteří byli Čapkovými současníky a další pohledy osobností, které se dosud Čapkem více či méně zabývají. Jsou to literární kritici Jiří Opelík, Ivan Klíma, Jan Čulík, ale také Oleg Malevič a další. Zařazuji zde i výpovědi osob blízkých autorovi, Olgy (manželky) a Karla (švagra) Scheinpflugových, kteří ho znali osobně a ve svých knihách deklarují přímý popis stylu práce spisovatele Karla Čapka a jeho osobnost. Úkolem práce je také zhodnotit Čapkův objektivismus z prezentace jeho publikační činnosti, proto jsou konfrontovány názorové proudy zmíněných literátů s Čapkovými citáty, vyňatými z jeho článků a tato komparace vytváří souhrn odpovědí na vytyčené otázky v úvodu práce. Poslední úlohou je vyjádřit význam a odkaz Čapkovy publicistiky ve společenském prostředí Československé republiky dvacátých let a zodpovědět otázku, zda-li se mu podařilo a případně proč, být hybnou kulturní názorovou silou své doby. V závěru bakalářská práce hodnotí fenomén nadčasovosti Čapka - publicisty, věčně hledajícího ten správný pohled a pravdu na věci kolem sebe a připomíná okolnosti jeho nečekaně rychlého odchodu ze života.

5

1.1. Časové vymezení práce Časově vycházím z počátků Čapkova profesního růstu v roce 1915, kdy absolvoval univerzitu a poté v roce 1917 dostal svoje první místo redaktora kulturní rubriky v Národních listech. Po politickém nedorozumění se svými kolegy v roce 1921 přešel do pražské pobočky brněnských Lidových novin a žurnalistika se mu stala osudovým zaměstnáním.

V „Lidovkách“ působil až do své smrti v roce 1938. Jeho publicistika se nevyhýbala také politicky laděným tématům, v tisku byly konfrontovány „publicistické kauzy“ s Jaroslavem Durychem, tzv. polemika o loajálnosti z roku 1926, kterou Durych vyprovokoval a Čapek trpělivě kontroval.

Reakce Čapkových článků byla s nástupem fašismu v Německu ve třicátých letech stále vyhrocenější a také invektivy se vůči němu vyostřily. Po roce 1932, kdy se dostal v Německu k moci Hitler, se Čapek snažil své občanské postoje vyjádřit zejména pomocí žurnalistické práce a románovou činností a napomoci tak dobru věci. Práce se v závěru zabývá odkazem a nadčasovostí Čapkových myšlenek a vzpomínkou kolegů a přátel na duševní hodnotu po jeho nenadálé smrti.

1.2. Bádání v Čapkově literatuře a její kritika Práce hodnotí autorovu publicistiku, která v jeho tvorbě zaujímá velký rozsah. Dle témat se jedná o publicistické články, které byly vydány v tehdejších československých novinách a časopisech. Bylo to zejména v periodikách Apollón, Cesta, Česká mysl, České slovo, Elán, Lidové noviny, Lumír, Kmen, Květy, Moderní revue, Musaion, Naše doba, Národní listy, Orfeus, Panoráma, Pestrý týden, Právo lidu, Proměny, Přítomnost, Republika, Rozpravy Aventina, Tribuna, Venkov, Volné směry, Věda a život. Psal také dlouhá léta do některých německých novin, příkladně do Prager Presse (v letech 1921-1937)1, práce se zaměřuje ovšem pouze na české texty. Většina českých článků vyšla později v několika souborech Spisů.

Čapek se publicisticky věnoval žánrově zejména fejetonům, esejům či kritikám a proslul kratičkými glosami a sloupky. V publicistice2 jde z literárního pohledu o texty, které mají být publikovány pro veřejnost, ale nemají funkci informativní, pouze komentují a hodnotí událost. Mohou mít zároveň i umělecký charakter, což se týká i vybraných Čapkových textů pro tuto práci. Publicistický článek obsahuje subjektivní vyjádření autora, to znamená, že pracuje s emocemi 1 2

Forst, Vladimír, kolektiv. In: Lexikon české literatury I. Praha: Academia, 1985. Verner, Pavel. (1952), novinář, pedagog. In: Skripta, Zpravodajství a publicistika, Praha: UJAK, 2007.

6

etického, estetického či morálního mínění. Autor čtenáře přesvědčuje o svém opravdovém nebo předstíraném názoru. A názorem k popisované události či jevu se snaží vybízet a získávat čtenáře na svoji stranu, ovlivňovat a vyvolávat v nich určitý postoj, kterým chce autor něčeho docílit.

Tyto uvedené atributy je třeba analyzovat z vybraného materiálu a vyvodit z toho odpovědi na vytyčené úkoly dané tématem. Pro objektivní úsudek jsem prošla literaturu, která přibližuje život a dílo autora, jako jsou Čapkovy Spisy Korespondence I a II3, pojednání od Karla Scheinpfluga Můj švagr Karel Čapek4, soubor Čapkovy korespondence Listy Olze5 nebo Živý jako nikdo z nás6, což jsou vzpomínky Olgy Scheinpflugové coby dlouholeté přítelkyně a manželky spisovatele. Z korespondence si lze udělat o autorovi určitý osobní obraz, ne samozřejmě ale zcela erudovaný z uměnovědného hlediska.

V bádání po vhodných materiálech se bylo třeba zabývat odbornější stránkou spisovatele a proto z pojetí tématu je pro mě relevantní zejména tato literatura: 1. Soubor Jiřího Opelíka, publikace Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi a ještě jedna o Josefu Čapkovi jako přívažek7. Touto publikací se mi podařilo získat informace o Čapkovi z hlediska profesní stránky a návod, se kterou literaturou mohu dále pracovat. Jiří Opelík, který se u nás Čapkovým dílem zabývá bezmála padesát let, je základním přínosem pro tuto práci. Jeho kniha pomáhá lépe pochopit Čapkovo myšlení a psaní a také orientaci v autorově oponentuře. Opelík upozorňuje ve své knize zejména na kritiky Ivana Klímu, Milana Uhdeho či F. X. Šaldu nebo J. Durycha. 2. Materiálem pro zpracování tématu z Čapkovy publicistické kritiky byly pro mě soubory článků vydaných ve třech dílech jako Spisy, O umění a kultuře I – III8. Zde jsem se zaměřila na články z oblasti divadla, literatury, filmu nebo výtvarného umění a na články s kulturní tématikou, které byly vydány ve sledovaných letech v tisku. 3. Další relevantní literaturou pro zpracování tématu týkající se kauzy loajality Karla Čapka, vyplývající ze zadání práce, je kniha od Karla Komárka Jaroslav Durych - Polemika a skandály9, ve které jsem se seznámila se sporným bodem Čapek versus Durych a s otázkami kolem „Listu Karlu Čapkovi o loajalitě“ od autora Durycha. Osobu publicisty Durycha mně přiblížila kniha Zuzany Fialové Jaroslav Durych, publicista10.

3

Čapek, Karel. Dandová, Marta. (ed.) Korespondence I a II. Praha: Český spisovatel, 1993. Scheinpflug, Karel. Můj švagr Karel Čapek. Hradec Králové: Kruh, 1991. 5 Čapek, Karel. Opelík, Jiří. (ed.) Listy Olze (1920-1938). Praha: Československý spisovatel, 1971. 6 Scheinpflugová, Olga. Černý, František. (ed.). Živý jako nikdo z nás. Praha: Hynek, s.r.o. 1997. 7 Opelík, Jiří. Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi a ještě jedna o Josefu Čapkovi jako přívažek. Praha: Torst, 2008. 8 Čapek, Karel. Macek, E., Pohorský, M.(ed.) O umění a kultuře I, II, III. Praha: Československý spisovatel, 1984, 1985,1986. 9 Komárek, Karel. (ed.) Jaroslav Durych. Polemika a skandály. Olomouc: Periplum, 2002. 10 Fialová, Zuzana. (ed.) Jaroslav Durych, publicista. Praha: Academia, 2001. 4

7

4. Vedle uvedené literatury jsem čerpala z Kritických spisů č. 8 1910-1911 / F. X. Šaldy11 od O. Králíka a kol. pro lepší orientaci v dobové literární kritice a ve vyjasnění Šaldova konkrétního pohledu na Karla Čapka, který je pro tuto dobu pozoruhodný. Další uvedená literatura a prameny posloužily jako pomocníci ke zpracování poznatků v závěrečné kapitole.

1.3. Metoda zpracování práce Pomocí metody formální analýzy lze popsat Čapkův styl publicistické tvorby a v historiografických souvislostech přiblížit prostřednictvím úryvků a citací jeho zájmové zaměření. Metodou bádání v profesním životě a publicistice autora lze prozkoumat jednotlivá specifika a rámcový vývoj publicistické činnosti a charakteristiku jeho tvorby. Podle témat článků se dají vytyčit autorovy novinářské zájmy, například, jaká témata preferoval a co ponechal stranou. Pomocí případové studie interpretování Čapkových myšlenek z článků by měla práce prověřit Čapka po stránce nadčasovosti a významu zpracování publicistiky pro dnešní dobu, dále hlavní znaky úspěšnosti Čapka coby kulturního představitele české publicistiky dvacátých let 20. století. Závěr bude zpracován z komparace názorů jednotlivých prezentovaných osobností s novými poznatky vyplývajícími z tohoto bádání.

11

Šalda, František, Xaver. Oldřich Králík, Miroslav Komárek, Jiří Opelík (ed.). Kritické projevy 8. 1910-1911. / F.X. Šalda. Praha: Československý spisovatel, 1956.

8

II. Karel Čapek – rané období

2.1. Čapkovy začátky Narodil se 9. ledna 1890 v Malých Svatoňovicích v Čechách. Byl nepřehlédnutelným novinářem a spisovatelem meziválečné prózy a publicistiky, brzy známým za hranicemi vlasti, básníkem a autorem pohádek a povídek pro děti. V roce 1917 začal pracovat jako profesionální novinář. Od roku 1921 působil dva roky ve funkci divadelního dramaturga v Divadle na Vinohradech v Praze a některé své hry osobně režíroval. Z jeho iniciativy byla založena v Praze v roce 1925 pobočka Mezinárodního PEN klubu v Československu, stal se na 7 let jejím předsedou a vzešel tím do povědomí ve světě. Nelze opomenout Čapka jako filozofa meziválečné scény, svým naturelem byl představitelem pragmatismu v Československu. Naučil se mít rád život a chtěl ho v co největší šířce popsat. „Fovinář, kreslíř, botanik, fotograf, znalec obrazů, koberců i známek, milovník zvířat a obdivovatel věd i řemesel musel pečlivě rozhodovat o tom, co víc prospěje a potěší čtenáře. [...] Tak jako znal či chtěl poznat všechny druhy květin, mechu, plevele i trávy, toužil poznat každého člověka, určit k jakému druhu či čeledi patří.“12

Těmito slovy Čapka charakterizovala ve vzpomínkách v 60. letech 20. století herečka Olga Scheinpflugová a k jeho novinářským začátkům v knížce Živý jako nikdo z nás od Františka Černého doplnila: „Foviny, které byly zpočátku jeho povoláním, se mu za čas staly posláním. [...] Poučil se záhy o tom, jaký bezprostřední a závažný vliv mají noviny na svého denního čtenáře, jak odpovědná práce výchovná kyne svědomitému žurnalistovi. Jaký bezprostřední účin sdílnosti jsou noviny. […] Znal jejich moc, ale i odpovědnost. […] Stýskal si často na nenasytnost novinářské práce, na neúprosnost lhůt k napsání článků, na věčnou potřebu námětů a látek.“13

Autor je i dnes předmětem zájmu mnoha literárních kritiků a životopisců. Co předcházelo Čapkově skvělé kariéře, jak se postupně stával z nadaného studenta gymnázia publicista, je možné se dozvědět ze značného počtu různé literatury. V této kapitole se vymezím jen nejdůležitějším okamžikům formování Čapkovy osobnosti.

12 13

Scheinpflugová, Olga. Černý, František. (ed.), Živý jako nikdo z nás. Praha: Hynek, s.r.o. 1997, str. 25. Ibid., str. 65.

9

Jako pětadvacetiletý absolvoval Čapek Karlovu univerzitu v Praze rigorózní zkouškou v oboru filozofie a v oboru dějiny výtvarného umění a estetiky. V té době z něho měl být profesionální kunsthistorik. Dokonce se na tuto dráhu připravoval, psal mnohé kritické eseje a fejetony týkající se literární tvorby, filmu, divadla, výstav a autorů z umělecké oblasti.

Čapkovy první literární kritiky spadají do období gymnaziálních let. V roce 1915 jeho uměnovědná činnost vyvrcholila disertační prací na téma „Objektivní metoda v estetice se zřením k výtvarnému umění“. Jako čerstvý absolvent se pustil v tomtéž roce do kritiky publikace Úvod do estetiky filozofa a estetika Jaroslava Hrubana. V článku „Dr. Jaroslav Hruban: Úvod do estetiky“ Čapek kritizoval přístup autora knihy, zda má jít v estetice o osobní poměr na úrovni jednotlivce nebo jestli se má jednat o výchovný vliv postojů jednotlivců. A vysvětloval na bázi své disertace objektivní postoje k estetice, jak je viděl on. Psal, že Hrubanovy myšlenky o dojmech, vstřebané umělcem s výsledkem určitých forem nabývají u něho spíše neurčitých definic. Nová moderní estetika si klade jasné stanovení otázek a ty Čapek v publikaci Hrubana postrádal. Napsal tehdy: „Kapitola Estetické hodnoty jedná pêle - mêle o estetické recepci, uměleckém tvoření a uměleckých dílech“14, ukončil Čapek kritiku nad publikací, která pro něj znamenala povrchnost.

V té době ale s jistotou uzavřel i kapitolu osobní ve vztahu k estetice a věnoval se dál výtvarnému umění. Jeho zklamání nad možností habilitace a následné ztráty místa docenta na univerzitě, které již obsadil někdo jiný, nasměroval definitivně Čapka jinou cestou. Už tehdy psal mimo jiné do časopisu Lumír o výtvarných umělcích a výstavách, které byly v Praze pořádány. Zajímaly ho nové avantgardní výtvarné směry, impresionisté, později expresionisté jako reakce na maloměšťácký styl a sledoval práce umělců výtvarného spolku Mánes. Vše moderní ho fascinovalo. Ale to byla jenom jedna z mála aktivit, které v něm umění provokovalo.

Tak napsal například v článku „Výstava spolku výtvarných umělců Mánes“ v časopise Lumír v roce 1916 o poslední výstavě v pavilonu pod Kinského zahradou, ale také o minulosti výstav samotného pavilonu. Vystavovala se tam secese, impresionismus, postimpresionismus, obrazy Slavíčka, Jiránka, Preislera, Hudečka, Mařatky. Jejich výtvarný program se zaměřoval proti školskému akademismu a eklektismu. Malíři Švabinský a Nechleba se vrátili do tradičních manýr a ve svých pracích opustili tuto filozofii. Vrhli se do tvorby po vzoru moderních barevných 14 Čapek, Karel. „Dr. Jaroslav Hruban: Úvod do estetiky.“ In: Čapek, Karel. Macek, E., Pohorský, M. (ed.) O umění a kultuře I. Praha: Československý spisovatel, 1984, str. 415.

10

Špálových akvarelů, psal tehdy v článku Čapek. Obdivoval uhlové kresby Jana Zrzavého nebo plastiky Jana Štursy. „Duchová přeměna, která se udála s našim vůdčím tehdy uměleckým spolkem, je zcela zřetelný a patrně i nutný fakt. Fynější Mánes, přesně vzato, není pokračování toho, co starý Mánes dělal, nýbrž pokračování toho, proti čemu se v podstatě obracel.“15

Obrázek č.1 - Jan Zrzavý, K. H. Mácha

Obrázek č.2 - Jan Štursa, Melancholické děvče

ilustrace pro Máj, 1924

plastika, 1906

Jak si představoval svoji spisovatelskou dráhu Čapek ještě jako student, připomíná Jiří Opelík ve své publikaci Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi. Opelík zmiňuje, jak se v Berlíně na studiích Čapek zmínil V. Štechovi, kolegovi z pražské fakulty, o moci, které by chtěl dosáhnout psaním; za tento „nešťastný“ výrok, který si Štech nenechal pro sebe, když se později s Čapkem názorově střetli, kritizoval Čapka později dramatik Milan Uhde.

Dle Opelíka, některé významné literární persóny potřebují čas od času proventilovat nesnášenlivost k Čapkovi a tak tomu bylo i u zmíněného dramatika. Na konferenci pod názvem Karel Čapek – spisovatel a demokrat v roce 2000 memoroval Uhde příhodu, jak si kdysi Čapkovi sourozenci „vystřelili“ ze spolužáka Štecha, když na něho „hráli“ zamilované dopisy od fiktivní slečny. Z toho Uhde usoudil, že Čapek měl už v mládí sklony k manipulaci s lidmi a touhu k moci. Doslova na konferenci řekl: „Tato hra, stejně pronikavá jako bezohledná, zneužila spisovatelského umění ke vpádu do cizího soukromí, k zesměšnění, ovládnutí a ohrožení bližního, jehož citlivost a duševní křehkost agresor dobře znal.“16

15 Čapek, Karel. „Výstava spolku výtvarných umělců Mánes“ In: Čapek, Karel. Macek, E., Pohorský, M. (ed.) O umění a kultuře I. Praha: Československý spisovatel, 1984, str. 422. 16 Opelík, Jiří. Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi a ještě jedna o Josefu Čapkovi jako přívažek. Praha: Torst, 2008, str. 127.

11

Jedině proto, že Uhde je dramatikem, dá se tolerovat jeho přísná kritika ve jménu agresora, poněvadž jak napsal Opelík, jednalo se o obyčejnou studentskou recesi a ne o žádné drama s fatálními následky. Nehledě na to, že chlapci neměli ještě vůbec v té době potuchy, do jaké míry budou na poli kariéry úspěšní a vlivní.

O Čapkově postoji k publikační práci ale později Scheinpflugová napsala: „Jako spisovatel chtěl mít nejdemokratičtější styk se svými čtenáři, toužil psát tak prostě a jasně, aby mu rozuměl dělník jako i univerzitní profesor, a liboval si, probíral svou denní korespondenci, že se mu ozývají lidé všech povolání.“17

Za univerzitních studií v roce 1911 studoval v jarním semestru v Paříži na Sorbonně a tento pobyt na něho silně zapůsobil. Byl tam také se svým bratrem Josefem. V souvislosti s Paříží vzpomíná z vyprávění Karla Čapka Olga Scheinpflugová:

„Osvojil si znalost poznávat staré mistry na nepodepsaných obrazech, na cestách po cizích městech odcházel z galerií obyčejně až když jeho průvodci omdlévali únavou a hladem a strážní duchové světových pokladů volali: „Zavíráme!“ Rozlišoval jako v každém umění, jen dobré a špatné, jako by mu nevadil čas, měl oči dokořán pro stará i nová díla. Ačkoli prošel se svou generací přechodnou dobou výstředního kubismu, měl své staré lásky daleko od tohoto výboje. Jeho zbožný obdiv měl Giotto, Mantegna a Donatello; říkal, že když se na ně dívá, je mu jako ve snu. „Van de Goes, Massaccio mě napínají,“ prohlašoval před jejich díly skoro zajíkle.“18

Výtvarným uměním byl tak nadšen, že po návratu ze zahraničních studií se stal v letech 1912-1913 členem Skupiny výtvarných umělců a redaktorem pro jejich časopis „Umělecký měsíčník“. Bylo to také proto, že jeho bratr, Josef Čapek, maloval a byl spoluzakladatelem spolku. Čapek psal pro mladou generaci články, prózu, referáty nebo překlady francouzské poezie a touto činností avantgardní kulturní vlnu silně podporoval. Byl velice dobře jazykově vybaven, takže jeho uměnovědný rozhled mohl čerpat ze zahraniční literatury. Četl ve francouzštině Stendhala, Baudelaira, o francouzských impresionistech Manetovi a Cézannovi. Procházel se mezi Louvrem a Lucemburskými zahradami, kolem Seiny a okouzlen životem v Paříži a uměním se nechal svými pocity formovat až do kariéry novináře. Z hlediska Čapkovy specializace studia se dá říct, že byl člověkem, který měl vytříbený smysl pro vkus a orientoval se v dějinách umění velmi dobře. Díky avantgardní generaci, ke které se hlásil,

17 18

Scheinpflugová, Olga. Černý, František. (ed.), Živý jako nikdo z nás. Praha: Hynek, s.r.o.,1997, str. 43. Ibid., str. 54-56.

12

se seznámil i s literátem S. K. Neumannem, se kterým si dopisoval, dokud je nerozdělil politický nesouhlas v roce 1919.19 Novinářem se stal v roce 1917, kdy mu bylo nabídnuto od října místo v Národních listech, načež se živě zapojil do nové linie tisku a aktivně polemizoval s kolegy Viktorem Dykem, Otokarem Fischerem, Rudolfem Tomanem a dalšími, kteří byli také členy redakce. Mezi prvními příspěvky, které napsal pro Národní listy, byl článek ze 7. listopadu toho roku „Umění a bída“. Uvažoval v něm nad paradoxy hodnoty díla. Snažil se vysvětlit, jak například malíř Rembrandt, van Gogh nebo Millet žili v bídě, kdežto nyní v aukcích majitelé jejich obrazů vydělávají miliony. Nebo v jiném případě současný malíř načmárá pár obrázků, prodá je pod cenou, jen aby se nějak uživil a ti další musí malování zanechat, jít obchodovat nebo dokonce narukovat na vojnu, líčil Čapek situaci v umění. Také lamentoval nad autory knížek, kteří dostávají mizerné honoráře, nikdo neposoudí cenu umělecké práce a pak se stane, že výtvarník dostane za svůj výrobek desetitisíce, kdežto spisovatel se tím nedokáže uživit. Čapkovi zkrátka vadilo, že jméno na trhu bylo víc než charakter a idea díla, které by měly být měřítkem ceny uměleckého předmětu. Doslova tam napsal: „Fa takovém výtvarném díle platí si kupec jméno autora; estetická hodnota není měřitelná penězi, kdežto slavné jméno lze koneckonců vyvážit zlatem.“20

V jiném článku, z 18. prosince téhož roku, pod titulkem „Dr. Emanuel Rádl: F. X. Šaldova filozofie“ se pustil do kritiky E. Rádla21. Rádlova erudice v umění prý nebyla natolik dobrá, aby se mohl pustit do kritizování uměleckého kritika, jakým byl Šalda, který svýma očima pronášel umělecké soudy. Rádl pozoroval u Šaldy jen filozofický přístup, který podle něj byl zaujat osobní formou, pojmy a teoretickými idejemi. Čapek také připomenul, že Šalda na začátku 1. světové války projevil úžas nad zákonitostmi války a že kdyby Rádl k tomuto přihlédl, byla by jeho publikace osobitější. „A tak i jeho brožura není nic méně než konflikt názoru s názorem; implicite, ale určitě budují se v ní kladné položky jeho vlastní filozofie, takže čtenář v ní najde více, než mu je titulem slíbeno: Rádlův lidský a filozofický idealism, přirozeně odporující jinému idealismu, který jsem už jinde označoval jako platónský.“22

Čapkovi kromě jiného ležel na svědomí další fenomén a tím bylo používání titulů umělců. V článku z 23. prosince 1917 „Lepší titul nežli jméno“ v NL poukazoval na nevkusný nešvar při označování uměleckých děl nejen jménem, ale i titulem. Povrchní práci rádoby umělců neuznával, 19

S. K. Neumann, (1875-1947), ve 20. letech 20. stol. se aktivoval v KSČ a psal proletářskou poezii. Čapek, Karel. „Umění a bída“. In: Čapek, Karel, Halík, Miroslav. (ed.) Fa břehu dnů. Praha: Československý spisovatel, 1978, str. 12. 21 Emanuel Rádl, (1873-1942), český biolog a kritický realista. 22 Čapek, Karel. „Dr. Emanuel Rádl: F. X. Šaldova filozofie“ In: Čapek, Karel. Macek, E., Pohorský, M. (ed.) O umění a kultuře I. Praha: Československý spisovatel, 1984, str. 458. 20

13

obzvlášť, když byl na obraze uveden titul profesor, pohoršoval se Čapek. Nemohl se srovnat s realitou, že středoškolský učitel absolvuje jen čtyři roky umělecké školy, kdežto malíř na Výtvarné akademii má za sebou 6 let akademického malířství. Takový učitel dle Čapka sice může být dobrým umělcem, když má talent, ale už je špatné, když se po vzoru Němců ohání s titulem tam, kde má promluvit umění. Ještě kromě toho v umění by samozřejmě mělo jméno znamenat víc než titul, poznamenal tehdy Čapek a napsal: „[…] dlužno říci tolik: předně, že titul profesora neznamená hodnotu nebo dokonce nadání, nýbrž toliko zaměstnání; […]“ 23

Po různých názorových neshodách s kolegy odešel z redakce Národních listů v roce 1921 spolu s bratrem, který tam pracoval s ním, a v tomtéž roce se stal redaktorem Lidových novin v Praze, kterým zůstal věrný až do smrti. Tehdy začal hodně cestovat a mohl svoje zážitky písemně zpracovávat. Čapek si dobře uvědomoval, co může masmédium jako je tisk způsobit a věděl také, jaký má jako novinář v ruce „mocný“ nástroj. Toho pak využíval zejména ve třicátých letech v boji proti nastupujícímu fašismu a jeho sympatizantům, byl také přemlouván k napsání různých politických dopisů, projevů a článků právě díky svému řečnickému nadání. Jeho pracovní pozice mu zaručovala, že byl „pánem svého času“ a do Lidových novin si mohl psát, co chtěl. Tato situace mu plně vyhovovala.

„Ve svém svobodném povolání nebyl vázán přesným časovým pořádkem, ale dodržoval svůj s úctyhodnou pravidelností. V devět ráno po přečtení novin se zavíral ve své malé pracovně, kde buď psal, nebo studoval…24 […] Studoval chemii a fyziku, historii a přírodní vědy, sháněl brožury o nových objevech medicíny, byl nadšen biologií. Postupoval systematicky ve všech oborech a látkách, které ho zajímaly, učil se trpělivě poznávat a třídit, odlišovat a hodnotit.“25

Ať už to byly kritiky divadelní nebo filmové, kterými dokáže kritik dílo „shodit“ a ovlivnit tak návštěvnost kin či divadel nebo napsat působivý článek z oboru výtvarného umění a nalákat diváky na výstavu nebo zvednout prodejnost knihy či novin a nebo to byly jeho proslulé sloupky, byl to pro něho jistý kapitál, kterým v publicistice určitým způsobem vládl.

Například v časopisu Cesta, 13. září 1918 mu vyšel článek „Jan Zrzavý“ k souborné výstavě prací malíře Zrzavého. Čapek v něm líčí sympatie k tomuto malíři a zároveň příteli. Popisuje jeho techniku malování, diví se, jakým způsobem se snaží poněkud zdeformované výtvory přetvořit v docela zajímavé obrazy. 23 Čapek, Karel. „Lepší titul nežli jméno“ In: Čapek, Karel. Macek, E., Pohorský, M. (ed.) O umění a kultuře I. Praha: Československý spisovatel, 1984, str. 465. 24 Scheinpflugová, Olga.Černý, František.(ed.), Živý jako nikdo z nás. Praha: Hynek, s.r.o., 1997. str. 52. 25 Ibid., str.53.

14

Čapek viděl Zrzavého zdeformované výrazy obličejů jako naléhavé a horoucí. „Obludy“ vycházející z obrazu mají svůj smysl a tajemství, napsal, a zároveň prozrazují náklonnost malíře ke staromilství. Kontrasty barev a promyšlená kompozice, to je malíř Zrzavý, chválil ho v superlativech, vnímavý divák měl vidět náboženskost a zároveň dramatičnost a vážnost okamžiku obrazu, jak také chápal Čapek tohoto avantgardního malíře. „Řekl jsem „obludnost“, a doznávám, že osobní vkus nese mne zcela jiným směrem; než proto nemohu zůstat slep v tom, co zušlechťuje malbu Zrzavého nad tolikerou jinou produkcí; je to vřelá horoucí něha malby, ponoření vskutku nesmírné a exaltované.“26

Obrázek č. 3 - Jan Zrzavý, Přítelkyně olejomalba, 1923

V jiném vydání Cesty (6. prosince 1918: článek „Bohumil Kubišta“) napsal o Bohumilu Kubištovi: „Byl prvním českým „kubistou“, má-li už tato přezdívka být jménem směru, a zůstal jím nejdůsledněji. Zde konečně mohl zaměstnat svou vášnivou, zpytavou inteligenci, své dychtění po zákonitosti, svůj tvrdý a patetický temperament, neznající kouzla bezděčnosti.“27

Lichotivé kritiky ale stíhaly kritiky i nechvalné. Jedna z nich vybízí k delšímu pozastavení, právě proto, že se jedná o významného kulturního představitele meziválečného Brna, Jiřího Mahena. Na jaře v roce 1921 napsal Čapek do Lidových novin článek (14. dubna: „Jiří Mahen: Měsíc“) o Jiřím Mahenovi a jeho sbírce krátkých próz s fantaskním nádechem. Jak plyne z článku, musel Čapek kritiku nechat „vyšumět“ na bázi mělkosti Mahenova básnického talentu. Jeho fantastické představy komentoval Čapek jako matoucí podívanou. 26 27

Čapek, Karel. „Jan Zrzavý“. In: Čapek, Karel, Halík, Miroslav. (ed.) Fa břehu dnů. Praha: Československý spisovatel, 1978, str. 29. Čapek, Karel. „Bohumil Kubišta“. In: Ibid., str. 34.

15

Mahen si v příbězích povídá s planetou Měsícem a jeho myšlenky jsou často nedomyšlené nebo lépe neukončené. Je proto těžké porozumět představě autora a jeho mnohdy metaforickému vyjádření. Tak nějak na čtenáře opravdu Měsíc působí, jak vystihuje v článku Čapek. Jenomže jen do té doby, než čtenář čte texty podruhé. Aby tyto prózy pochopil, nestačí si tuto knihu přečíst jedenkrát. Což se u většiny kritiků z různých důvodů stává. Dá se říct, že podobně mohl přistupovat k Měsíci i Čapek při psaní článku. Určitou roli hrály nesympatie k literárnímu projevu Mahena, které Čapek nijak nezastíral. „Tyto fantazie mají svůj hrozný smysl; jen ho nesmíte příliš stíhat; zde je možno obrátit známá slova o Hamletovi: třeba v tom není systém, není to bláznovství. Ten žvatlavý Měsíc je znepokojující a poněkud šálivý filozof; nakousne myšlenku, aby vás nechal trápiti se nad mučivými nápovědami, kterými k vám mluví vesmír a svět.“28 V monografické analýze Jiné oči Jiřího Mahena píše ale Milan Suchomel29 o kritice Měsíce následující názor, který je třeba brát v úvahu: „Recenzenti vytkli autorovi Měsíce, že si vymýšlí, že odbíhá od skutečnosti: od toho, co je blízké a obyčejné, co je nepřehlednost, neklid, oddálenost od normálu kvalifikovali jako estetický přestupek a romantický přežitek, jako projev lidské nezralosti, podezřelý co do svých možných sociálních a morálních účinků. Recenzenti vytyčují svými výtkami a postuláty jistou hranici, která však v mahenovském prostoru neplatí, není závazná, je překračována, závazným se dokonce stává právě překračováním. V recenzentském pojetí dává tvoření podle vědomého záměru logicky propojený celek, v němž jsou harmonicky sladěny zjevná pravda, nezpochybňované dobro a obecně přijatelná krása – pohled přes mahenovské vidmo překládá však tyto pozitivní hodnoty do jiného kódu, mění pravidla hry.“30

Suchomel soubor Mahenových próz obhajuje tím, že je to hra masek, jakési groteskno, do kterého se čtenář ponoří v romantickém hávu s ironickým nádechem nepravosti v kontrastu reality. V jiné části publikace píše:

„Fení pravda, že Mahen Měsíce je „absolutní fantasta“, není pravda, že oč Mahenovi v Měsíci jde, „toť pouhá, nekontrolovaná a nekontrolovatelná hra obraznosti“; že se míní podat čisté fantazii „bez výhrad a patrně také bez ochoty podřídit se jakýmkoliv korektivům“, že se zdráhá skládat „z libovolně vytržených motivů celky zákonnější a hutnější“, že ideovosti „jevící se neukrotitelným hladem po Absolutnu a po rozřešení metafyzických otázek“vyhradil básník místo nepříjemně podřízené. (Fovák 1921) […] Arne Fovák, v zastoupení dalších dvou recenzentů a všichni tři recenzenti v zastoupení jednoho typu takřečeného abstraktního čtenáře a jeho ideologie, dělí do opozic fantazii a ideu, libovůli hry a stavebnou 28

Čapek, Karel.„Jiří Mahen: Měsíc“. In: Macek, E. Pohorský, M.(ed.) O umění a kultuře II. Praha: Československý spisovatel, 1985, str. 264. Milan Suchomel, (1928), prof. MU, literární historik, kritik, habilitoval se prací Mahenova Měsíce. 30 Suchomel, Milan. Jiné oči Jiřího Mahena. Brno: Jota, s.r.o. 1997, str. 110. 29

16

odpovědnost, roztříštěnost a docelování, chaos a zákon. […] Činí-li recenzenti z čisté fantazie a fantazijnosti vnitřní kritérium pro posuzování próz Měsíce a vytýkají-li potom, že se autor zpronevěřuje svému programu, že se vlastního kritéria dost nedrží, že v Měsíci fantazie není dost čistá a uvolněná, že je kontrolována rozumem, nechali se stylizací předmluvy odvést k nepřesným závěrům.“31

Je zřejmé, že Mahenův Měsíc v době (1920) napsání autorem byl literárními kritiky dost nepochopen a není tedy podivem, že i Čapek reagoval svým článkem rezervovaně po zveřejnění kritik od autorů jako byl Arne Novák, které měly dozajista svoji váhu.

Dnes, když je možno si přečíst pohled Suchomelův, dá se chápat Měsíc od Mahena zcela jinak. „Mahenův Měsíc je přerušované, přerývané vypovídání, očarované a rozčarované, výzvy a vzývání. Verbalizuje a stylizuje zkušenost o kráse a krutosti světa, mnohohlas lidských věr, výbojů, nadšení a žalob.“32 Suchomel vysvětluje Mahenovu prezentaci příběhů jako deziluzi všech očekávání člověka a společného trápení, které lidi v životě potkává. Tento střet inicioval Mahen právě v dialogu Měsíce s autorem próz.

„Iniciativa patří Měsíci, to on sestoupil z nadoblačné výše, ale beztíže proto, aby vyhověl pozemskému vzhlížení a volání. „Být na zemi“ znamená „být pod nebem“. Fe tak na zemi, ale mezi zemí a nebem je příbytek smrtelníků, tam je místo, kde člověk zkouší svou životní situaci a po němž vyžaduje, aby mu bylo existenciální oporou. Tak pomocí Heideggerovy filosofie vymezuje teoretik architektury (ForbertSchulz1994) „místo“, které je konkrétním výrazem bydlení člověka, rozlišuje členitý prostor mezi „dole“ a „nahoře“, vztyčuje vertikálu.“33

Samotná role Měsíce je postavena na nesmrtelnosti a dlouhověkosti života, která se týká tisíců let. Člověka tak staví do pozice téměř nicoty. Z tohoto povšimnutí nad článkem Mahenova Měsíce plyne jedna pozoruhodnost, že ne všechny úsudky Karla Čapka byly zdánlivě objektivní a pravdivé. Okolnosti zřejmě někdy i Čapkův úsudek zkreslovaly. V knize, kterou krátce před smrtí napsal Čapkův švagr a novinář, Karel Scheinpflug34, Můj švagr Karel Čapek, je možné přečíst autentické informace od člověka, který znal velmi dobře spisovatele také po lidské stránce od mládí. Scheinpflug však vzpomíná na Čapka v superlativech: „Karel Čapek byl nejen velký autor, ale především velká osobnost. Měl v hlavě naprostý pořádek, pevný mravní základ, mimořádnou inteligenci, fantazii, vtip, obrovskou erudici, a věděl jasně, co chce. 31

Suchomel, Milan. Jiné oči Jiřího Mahena. Brno: Jota, s.r.o. 1997, str. 113, 114. Ibid., str. 187. Ibid., Op. cit., str. 187. 34 Karel Scheinpflug se věnoval po válce žurnalistice v Národních listech, poté v Lidových novinách, zabýval se uměním a literaturou. 32 33

17

Od dětství byl přesvědčen, že bude spisovatelem, a již jako patnáctiletý ujišťoval v dopisech svoji první lásku Anielku, že není obyčejným člověkem. Měl svůj životní program a vůli i schopnost ho plnit.“35

Když Čapek tvořil, píše Scheinpflug v knize, uzavřel se do sebe, nenechal se vyrušovat, nezajímal se o nic jiného než o svůj literární problém, až byl z toho někdy schvácený. Věřil v individualitu člověka, v jeho zdravý a mravní základ, věřil v obyčejný život, který se skládal z velké škály obyčejných věcí, ze kterých se dokázal potěšit a objevoval v nich podstatu krásy.

Obrázek č. 4: Večeře Pen-klubu k šedesátinám spisovatele Karla Scheinpfluga - vlevo, K. Čapek – vpravo. ( Pestrý týden, 25.1.1930)

Ve svých vzpomínkách popisuje Scheinpflugová postoj Čapka ke psaní obdobně: […] „Psal perem, dokonce obyčejným, které namáčel v kalamáři; tento útěk od pokroku vysvětloval tak, že namáčení je pro něho mechanickým oddechem. Plnicího pera používal jen k podpisům a k psaní příležitostnému.“36

35 36

Scheinpflug, Karel. Můj švagr Karel Čapek. Hradec Králové: Kruh, 1991, str. 14. Ibid., str. 66.

18

K zajímavosti o jeho „výrobních nástrojích“ k literární práci uvádí: „Malý stůl, malé papíry, malé písmo. Školácké penály plné okudlaných tužek také nevypadaly jako nářadí spisovatele a násadky s nasazenými pery mohly reprezentovat snaživého žáka druhé třídy B.“37 […] „Fa psací stroj spisovatele se díval se skepsí. „Fesoustředil bych se,“ prohlašoval, „sledoval bych příliš pohyby svých rukou.“ Když jsme ho přesvědčovali, že by si zvykl, zavrtěl umíněně hlavou a díval se na písmenka a značky na knoflíčkách. „Kdepak, to by nebylo nic pro mne, vždyť to nemá středník!“38

Karel Scheinpflug popsal v knize také popularitu Karla Čapka v zahraničí, když například přijeli společně do Skandinávie v roce 1936: „Do severských států byl pozván, byl zde očekáván, noviny o jeho návštěvě referovaly, ve všech velkých městech byly uspořádány schůzky s literáty, nakladateli a novináři.“39 Byla zde známá v té době i jeho žena Olga, které tam vyšla kniha. Další vývoj autorova osudu je všeobecně znám a není nutné ho popisovat, je třeba poukázat na to, že nebýt Čapkova univerzitního vzdělání, kterým měl v mnoha případech před ostatními kolegy z novin velký náskok, nebylo by ani vysoké míry Čapkovy publicistické práce. Jeho intelektuální úroveň a poznání se snoubilo s vědomostmi humanitního vzdělání z oboru, který vystudoval a také je úročil po celou dobu své spisovatelské dráhy.

2.2. Čapek a výtvarné umění Čapkova disertační práce „Objektivní metoda v estetice se zřením k výtvarnému umění“40, kterou napsal v roce 1915, přibližuje autorův pohled na objektivní kritéria přístupu z hlediska estetiky v umělecké tvorbě. Čapek zde řeší estetický soud, dojem a estetické chování recipientů spojené s psychologickým hlediskem, zabývá se subjektivním stanoviskem kritika, estetikou předmětu a jeho hodnotou. Jak uvádí Jiří Opelík, byla to však jeho poslední odborná práce uměnovědného charakteru, i když okolí očekávalo, že se bude nadále věnovat vědecké činnosti v obecné teorii umění nebo filozofii, než novinářské práci, divadlu a dramatu. Z literární kritiky se školil u literárního historika a germanisty Arne Nováka, který za Čapkových studií působil na Karlově univerzitě. Navštěvoval přednášky Otakara Zicha z předmětu Moderní směry v estetice. Formován bratrovým nadáním k malířství a avantgardnímu stylu kubismu, měl

37

Scheinpflugová, Olga. Černý, František. (ed.). Živý jako nikdo z nás. Praha: Hynek, s.r.o., 1997. str. 46. Scheinpflugová, Olga. Op.cit., str. 48. Scheinpflug, Karel. Můj švagr Karel Čapek. Hradec Králové: Kruh, 1991. str. 73. 40 Čapek, Karel. Pohorský, Miloš. (ed.) Univerzitní studie. Praha: Československý spisovatel, 1987. 38 39

19

Čapek zpočátku také sklon k výtvarnému umění a zkoušel psát básně. „Jeho zájem o výtvarnictví obsáhl nejstarší umění až po nejnovější, ale také primitivy, i největší dokonalost.“41

S dalším vývojem avantgardního umění ve dvacátých letech si Čapek začal postupně uvědomovat, že krása a estetika nemusí spolu příliš souviset, že čisté formy nemusí být garantem krásy, naopak i neharmonické a nesymetrické může mít v sobě svůj půvab. Ovlivněn těmito asociacemi tvořil obsahově v duchu moderny i svoji publicistiku.

Umělecká díla se posuzovala dle Čapka příliš subjektivně a s tímto trendem se velmi neztotožňoval. Hledal více názorové objektivity na posouzení uměleckého předmětu. „Absurdnost tohoto kritického způsobu vysvítá už z našeho pojmu míry, jež pro nás znamená něco jednoduchého a neměnného, pevně určeného, trvalého a pokud možno všeobecného nebo zevšeobecnitelného.“42

Uvažoval o složitějších procesech, než jen vnímat ve svém úžasu předmět krásný a ošklivý nebo estetický a neestetický. Rozuměl tomu tak, že příjemce při pohledu na umělecký předmět ho vnímá sice pomocí emocionálních vjemů, na které ale mají vliv různé momentální a další faktory. Bylo třeba tyto nové pohledy prozkoumat a pojmenovat nezkresleně, ne jen ze zažitého subjektivního hlediska, jak bylo zvykem. Proto už se ve své absolventské práci zabýval tím, jak uměleckému dílu rozumět a neposuzovat ho jen jako předmět subjektivní líbivosti, což si vykládal jako nevědecký přístup. Tvrdil, že umění a krásu je třeba si osvojit. Scheinpflugová popisovala jeho estetické cítění jako vnímání člověka nadprůměrně citlivého s „básnickýma očima“43, které viděly a znaly. „Zacházel i opatrně se slovem kýč. Fesnášel sladkou a lacinou výhru přechodné líbivosti, vytýkal rád francouzským dramatikům, že je inspiruje jen a jen problém milostný, ale hájil trvanlivý materiál některých děl, na která už jeho dnešek ohrnoval nos.“44

2.3. Čapek o kritice a umění V disertační práci se Čapek také zabývá kritikou umění. Tehdejší kritiku ostře odsoudil: „Teoretická cena veškeré umělecké kritiky je přinejmenším pochybná. Její historie je bezmála historie omylů, křivd, vládnoucích názorů, atd. Ovšem i kritika má své stupně, je lepší, nebo horší,

41

Scheinpflugová, Olga. Černý, František. (ed.). Živý jako nikdo z nás. Praha: Hynek, s.r.o., 1997, str. 42. Opelík, Jiří. (ed.) Lehký harcovník. Praha: Melantrich, 1986, str. 19. Scheinpflugová, Olga. Černý, František.(ed.). Živý jako nikdo z nás. Praha: Hynek, s.r.o., 1971, str. 54. 44 Ibid., str. 42. 42 43

20

má svůj ideál dokonalosti […] Ale přes to vše je kritika základem a začátkem teoretické objektivní metody.“45

V práci dále zdůraznil, že úkolem kritiky je přiblížit umění lidem a také se sám k umění přiblížit. Umělecké dílo samo o sobě je objektivní, píše Čapek, a kritik objevuje posléze jeho hodnotu. Ve stati o dějinách umění Čapek píše o umění a uměleckém díle: „Umění vzniká a rodí se z umělce; jíti k jeho vzniku a k jeho skutečné souvislosti znamená určiti jeho místo v životní zkušenosti umělcově, nalézti psychické jádro, z něhož vyrůstá, nebo vnitrnou událost, jejímž je výrazem. Z toho stanoviska každé umělecké dílo je jenom článek individuálního kontinua, života umělcova. [...] Každé umělecké dílo je historický produkt své doby. Festojí izolovaně ve světě; je spjato se zvyky a kultem, životními formami, vládnoucími potřebami atd. Ani umělec není izolovanou osobností ve světě, spíše je podmíněn lidskou společností; ale také mluví a tvoří pro lidskou společnost…“46

V podkapitole „Objektivní estetika“ Čapek vyjadřuje vztah k současnému umění: „V umění samotném není pokroku; nemůžeme se honositi, že naše umění je lepší a hodnotnější než umění před sto nebo tisíci lety; je jenom jiné.“47 Subjektivní posouzení uměleckého díla mělo dle Čapka klamavý charakter, proto se soustředil především na posuzování uměleckého předmětu se zřetelem k významu pro recipienta a případně sociálního odkazu pro konkrétní kulturní oblast. Souhrnně pak Čapek tvrdil, že krása a dojem z uměleckého díla jsou psychologickým procesem recipienta a dílčí stránkou subjektivního nazírání, jak z jeho pohledu, tak z umělcova. Pro objektivitu posouzení je tedy důležité zhodnotit zejména umělecký předmět.

2.4. Čapek o vkusu Čapkův „literární rukopis“ je znám mírou vkusu, užitím literární rétoriky a stylu, který je založen na jazykovém vyjadřování intelektuála, který je srozumitelný pro širokou veřejnost a příliš se neopírá o akademické výrazy, zejména neustále srovnává. Ale jeho míra literárního vkusu byla vedena jistou cestou střídmosti, tak, aby lidově řečeno nešlápnul vedle, což se nakonec shodovalo s jeho životním principem. O vkusu napsal:

„Je tedy nutno vyjíti z analýzy vkusu. O to se pokoušela už stará anglická estetika a ostatně i německá od Baumgartena až po Kanta. Ať byl vkus definován jako „vnitřní smysl“, nebo „dokonalost smyslového

45

Čapek, Karel. Pohorský, Miloš. (ed.) Univerzitní studie. Praha: Československý spisovatel, 1987. str. 219. Čapek, Karel. Pohorský, Miloš. (ed.) Op. cit., str. 232. 47 Ibid., str. 243. 46

21

poznání“, jako „mohutnost posouzení“, nebo „rozumů“, vždy to byla zvláštní mohutnost nebo schopnost dále neredukovatelná, rozhodující platně o kráse věcí.“48

Zde lze připomenout slova Immanuela Kanta z jeho Kritiky soudnosti49. Z hlediska subjektivního přístupu k posouzení vkusu máme možnost porovnat oba názory: „Kdyby soudy vkusu (stejně jako poznávací soudy) měly určitý objektivní princip, pak by si ten, kdo je vynáší podle tohoto principu, činil nárok na bezpodmínečnou nutnost svého soudu. Kdyby neměly žádný princip, jako soudy pouhého smyslového vkusu, nepřipustili bychom vůbec žádnou nutnost těchto soudů. Musí tedy mít subjektivní princip, který určuje jen prostřednictvím citu a nikoli pojmu, ale přesto s všeobecnou platností, co se líbí nebo nelíbí.“50

Čapkovo hodnocení vkusu vycházelo z cítění a pohledů jednotlivce, tedy subjektivního principu založeného na emocionální bázi, jako psal Kant, takže objektivitu posouzení spolu se vkusem nelze akceptovat. Čapek byl obdařen vkusem, který odpovídal v jeho době širokému čtenářskému publiku a také radil svému začínajícímu kolegovi v novinách, aby psal tak, jako kdyby o věci vyprávěl příteli. Texty se tím staly čtivějšími, zajímavějšími a charakteristické pro Čapka.

„Tedy to, co se umělci zdá krásné a vzrušující, je jeho subjektivní záležitostí; teprve cestou vytváření nabývají tyto obsahy estetické objektivity; estetický předmět daný umělci zprvu jako imprese, zážitek nebo téma osobního zaujetí, stává se úkolem vytváření, jenž má být a konečně je objektivně splněn uměleckým dílem.“51

Takovým hodnotícím článkem vkusu dle Čapka byl například ten o anglickém divadle ze 17. července 1924 z Lidových novin (článek „Anglické divadlo“). Očima Čapka se zdálo docela provinciální, nemělo prudký vývoj, ale světovosti také mnoho neukazovalo. V článku vzpomněl řeč G. B. Shawa, který napsal, že pro hru stačí autor a herci, kdežto režisér není nutný, na konečný výsledek nemá vliv, rozhodující slovo mají finance. Takže ředitel divadla musí napsat program podle vkusu diváků, aby se hrálo, editor v novinách zařazovat články podle zájmu, potažmo vkusu čtenářů, a výrobce piva vyrábět podle chuti svých konzumentů, aby se prodávalo, mínil Čapek. Anglie má divadla čistě soukromá, kdežto u nás viděl situaci Čapek jinak:

48

Čapek, Karel. Pohorský, Miloš. (ed.) In: Univerzitní studie. Praha: Československý spisovatel, 1987, str. 126. Kant, Immanuel. Kritika soudnosti. Praha: Odeon, 1975. Kant, Immanuel. Kritika soudnosti. Praha: Odeon, 1975, str. 75. 51 Opelík, Jiří. (ed.) Lehký harcovník. Praha: Melantrich, 1986.In: „Čapkovy Literární poznámky“, str. 294. 49 50

22

„[…] jsem velmi rád, že naše malá země uskutečnila, co je snem divadelních tvůrců anglických, totiž divadlo poměrně nezávislé na divadelním konzumentovi, divadlo jako veřejný a svobodný ústav, jejž stát udržuje stejně jako školy, nemocnice nebo dráhy, promiňte – v Anglii jsou také nemocnice, školy a dráhy podniky soukromými; tedy jako armádu, jako elitní regiment, jenž bojuje za barvy své země.“52

Z citátu je markantně znát ono „čapkovské“ ustavičné srovnávání něčeho s něčím, jako by se chtěl neustálou argumentací zbavovat následujících pochybností čtenářů nebo jejich případných otázek.

52

Čapek, Karel. „Anglické divadlo“. In: Čapek, Karel, Halík, Miroslav. (ed.) Fa břehu dnů. Praha: Československý spisovatel, 1978, str. 127.

23

III. Čapek z pohledu literární kritiky 3.1. F. X. Šalda, literární kritik Šaldův literární vztah k Čapkovi byl rozporuplný, ale ve vzájemnosti obou autorů zde panoval oboustranný zvláštní respekt. Zpočátku ještě v roce 1911 psal Šalda v souvislosti s K. Čapkem, F. Langerem53 a jeho vrstevníky o generaci, která se držela zásad intelektuálního a stylového umění a jak se Šalda vyjádřil, jejich recenze v „Uměleckém měsíčníku“ si rád přečetl.

Kritiky Čapka o Mahenově próze nebo komedii antického Plauta a jiné jsou charakteristické myšlenkovým stylem, kritérii hodnocení a požadavkem na místo prázdných frází, souhlasil s Čapkem tehdy Šalda a napsal, že generace těchto lidí přinesla do umění cit a řád. Šalda ale upřednostňoval ideologii kolektivního umění v pojetí „skupinově myslet“ nebo také tak, že myšlenka jednotlivce sílí na myšlenkách kolektivu. Postupem zrání Čapka v literární osobnost se názory mezi nimi rozcházely natolik, že vyústily ve střety.

V roce 1932 napsal F. X. Šalda studii „Karel Čapek, novinář politický a sociální“. Studie vyšla v knize Šaldových kritik pod názvem „Z období zápisníku I54“. Ve zmíněné kritice Šalda sice řeší Čapkovu esej O věcech obecných čili Zoon politikon,55 ale jeho postoje, které zde Čapek naznačuje nám stačí k vyvození Šaldova odmítavého postoje směrem k Čapkovi. Čapkův pragmatismus zrovna nebral moc vážně. Vyčítal mu například tvrzení, že na každém výroku je trochu pravdy. Jeho přílišná upjatost a úzkostlivost Šaldu vytáčela až ke vzteku.

„[…] „Femůžeš být vzletný, protože chceš zůstat blízko věcí. Femůžeš svět spasit, protože chceš světu pomáhat. Pro samé poznávání nemůžeš říci, že už něco víš.“56 [...] Každý vánek větru musí ho zranit, každý paprsek slunečný zbodat; a myslím, že i měsíc svou chladnou září může mu působit jen zánět. Jaký svědomitý pán je tenhleten pan Čapek, když on kvůli té své skepsi, aby si jí zachoval celou a neporušenou, musí podstupovat takováto muka. [...] „Mám-li už volit mezi vírou a kritikou“, píše, „volím kritiku; neboť víra mne zbavuje kritiky, ale kritika mi umožňuje zachránit aspoň nějaký pěkný kousíček víry: dokonce i víry jiných lidí.“ Vpravdě není pravé kritiky bez víry, že jí můžeš nalézt pravdu; a není víry nekritické, není víry, která by nerozsuzovala a neodmítala určité věci.“57

53

František Langer, český dramatik (1888 – 1965), Čapkův současník a přítel. Šalda, František, Xaver. Z období Zápisníku I. Praha: Odeon, 1987. 55 Čapek, Karel. Kritika slov, O věcech obecných čili Zóon politikon. Praha: Československý spisovatel, 1991. 56 Šalda, František, Xaver. Z období Zápisníku I. Praha:Odeon, 1987. Následující citace ze studie „Karel Čapek, novinář politický a sociální“, str. 87. 57 Šalda, F. X. Op. cit., str. 87. 54

24

F. X. Šalda byl pravým opakem Čapkovy ideologie. V „masarykovské“ době v článku „Pět let republiky“ zkritizoval stát, protože cítil, že dělnická bída nebude mít dlouhého trvání a skončí katastrofou. Kapitalismus ho svíral a měl dojem, že umění má člověka pozvedat k jeho lepšímu já v duchu dělnických ideálů. To si ale nemyslel Čapek, který viděl v dělnické bídě katastrofu ducha. V tom byl zásadní problém, který mezi nimi vyvolal názorový rozkol. Proto v Šaldově Zápisníku I čteme:

„Karel Čapek bere chudého člověka do ochrany proti komunismu. Je přesvědčen, že komunismus znehodnocuje chudého člověka, že ho uráží a ponižuje. Chudý člověk je podle Čapka bodrý a veselý, který si rád zažertuje a zazpívá. [...] Dělník si zazpívá, má-li něco v žaludku, - ale nezazpívá dnes dělník hladový a bez práce. [...] Fuže je-li takováhle víra Čapkova, je-li doopravdy přesvědčen, „že bychom se mohli po delší námaze a mnohém mávání rukama dohovořit na zcela slušné spravedlnosti“58, měl, pravím, měl svatou povinnost se o to pokusit a zorganizovat lidi na podkladě téhle víry a lásky, blíženecké, neboť jde o velké věci. Učinil to? Pokud vím, nehnul pro toto své nejsvětější přesvědčení ani prstem. [...] Dělá totéž co ostatní literáti jím pronásledovaní – totiž nic. Je to táž literátská póza pro fotografa, při níž skutek utek; totéž akademické řečnění do novin nebo mikrofonu.“59

Ve stati se Šalda naostro pustil do sociálního a politického cítění Karla Čapka, dle jeho úsudku naivního, a napsal:

Člověk neví: je ten Karel Čapek s odpuštěním tak naivní, nebo tak rafinovaný? Karel Čapek může být klidný: nebude musit seskočit ze své peci, obout své trepky, brát do rukou hůl. [...] Co chce provozovat Čapek – ale ovšem neprovozuje, poněvadž o tom jen řečňuje - , je jen diletantism samaritánský zcela ubohé známky. Od člověka, který se prohlašuje všude a stále žákem Masarykovým, čekal bych trochu víc.”60

Příkladně Čapkovy Hovory s TGM ale nikdy Šalda nezkritizoval. I když Masarykova republika ho na rozdíl od Čapka zklamala.61 „F. X. Šalda nebyl z těch, kteří by mu přáli šťastný vítr do plachet, léta se nestýkali, ale když starého kritického vojevůdce porazila nemoc a proslýchalo se, že je to s ním zlé, šel ho Karel Čapek navštívit.“62

Další Šaldovy výhrady se týkaly následujících Čapkových článků. K „čapkovské generaci“ lidí, kterým se už tehdy tak říkalo, Čapek napsal na toto téma esej uveřejněnou v publikaci O věcech

58

Šalda, F. X. Op. cit., str. 88. Následující citace ze stejné stránky. Ibid., str. 88. 60 Ibid., str. 89. 61 Čapek, Karel. Korespondence II, . Praha: Český spisovatel, 1993, str. 433. 62 Scheinpflugová, Olga. Černý, František. (ed.). Živý jako nikdo z nás. Praha: Hynek, 1971, str. 38. 59

25

obecných čili Zoón politikon, Šalda reagoval ve stati „Karel Čapek, novinář politický a sociální“ pohotově a velmi kriticky, když napsal:

„Teda Čapek zplodil tvora, který má velikou specifickou váhu, a prodírá se ke dnu věcí a všemu ke kořenům – jak jinak také, když má takového chlapáckého otce! To čapkovské individuum se řízením osudu vrodilo do generace estétské a literátské, do generace let devadesátých. A Čapek, který jinak má v programu hledat a nalézat na každé věci něco krásného, nemůže najít dost opovržení, aby je nasypal na hlavu těm ubožákům, kteří prý nemluvili k zástupům a pokolením, nýbrž prali se vytrvale o „literátské kozí chlupy“, nehodné vůbec povšimnutí vznešeného ducha. Dovoluji si podotknout k tomu: předně, že pokud vím, oněch potyček o „literátské kozí chlupy“, účastnil se v oněch dobách i pan Čapek; za druhé, že se klame, domnívá-li se dnes o sobě, že mluví „k zástupům a pokolením“ - , nikoli, mluví jen k abonentům Lidovek, což je rozdíl; protože poválečné poměry jsou větší a že ho tam angažovali, mluví jen k měšťákům, kterých nemá rád, jak sám říká. Za třetí ti kichoti63 tzv. kozích chlupů, kteří se zdají dnes tak směšní Čapkovi, nebyli by směšní Chestertonovi a nemohou být směšní nikomu, kdo se podívá na českého literáta dneška. Dnešní literát je způsobné a chytré zvířátko, které jí z ruky; které má velmi velikou starost o dobré bydlo a dobrý žlab a jemuž bůhví není nic cizejšího než kichotství kterékoliv formy. Má naopak dojemný smysl pro solidaritu, velmi způsobně se umí chovat v společenském klubu, umí se oblékat do smokingu a na Dona Quijota shlíží s náležitým opovržením jako na nepraktického neotesance a ztracené individuum, které neudělá nikdy v ČSR kariéru. Tento typus literáta model 1932 způsobí, že se lidé naučí jak náležitě vážit literáta model 1893.“64

3.2. Jaroslav Durych, katolický publicista

Katolický publicista Jaroslav Durych patřil časově do Čapkovy generace literátů, ke skupině „pátečníků“, ale jak se politická situace vyostřovala, vyhraňoval se svými názory napravo i Durych a to počalo Čapkovi vadit. Jejich vyostřená novinářská potyčka je natolik markantní, že je nemožné ji ignorovat.

Do vily bratří Čapků na Vinohradech zval Karel Čapek na svoje známé pravidelné pátky významné osobnosti literárního a kulturního života a také politiky. V roce 1922, když byl poprvé představen prezidentovi Masarykovi, pozval ho Čapek také na sraz „pátečníků“. Nechyběl ale ani publicista Jaroslav Durych, napsal ve své knize Oleg Malevič65: „Fa první „pátek“, kterého se měl účastnit Masaryk, pozval Karel asi tucet literátů představujících celé politické spektrum – od

63

Název „kichoti“ se vžilo pro lidi, kteří chtějí nemožného, jsou snílky a nedívají se reálně na svět, jako románový rytíř Don Quijot. Šalda, František, Xaver. Z období Zápisníku I. Praha: Odeon, 1987, str. 90. 65 Oleg Malevič, ruský bohemista, čestný předseda Společnosti bratří Čapků v Petrohradě (1924). 64

26

pravicových až po levicové, od Durycha až po Fezvala“.66 V té době ještě považoval Čapek Durycha za svého přítele.

Polemiky Čapka s Durychem, o kterých se zmiňuji, spadají až do let 1926 – 1927. Čapek se silně zastával kapitalistické prvorepublikové demokracie, o které byl přesvědčen, že svým liberalismem politiky je nejlepším garantem svobody člověka. Kdežto Durych byl jiného názoru. Nejtvrdší kritika z Durychova pera potom padla na hlavu Čapka poslední dva roky před II. světovou válkou. V souvislosti s tímto ostrým kritikem Čapka přiblížím jejich písemné postoje a reakce vůči sobě navzájem v uvedené době. Spor vypukl zdánlivě banálně, řeč se vedla o význam slova loajalita.

3.2.1. Polemika s Čapkem o loajalitě Durych zveřejnil v časopise Rozmach článek s názvem „List Karlu Čapkovi o loajalitě“

67

a

vyzval Čapka, aby reagoval. Rozpoutala se tedy mezi oběma novinářská přestřelka. Je třeba pro objasnění Durychova počínání zmínit pár slov o jeho osobě.

Jaroslav Durych byl vojenským lékařem a katolicky vychován. Záměrem rodiny bylo, aby se stal knězem. Vystudoval nakonec medicínu a začal publikovat. Sám sebe začal považovat za spisovatele v roce, kdy Čapek končil univerzitu (1915). Prohlašoval o sobě, že je politický bezvěrec a neloajální ke všemu, co bylo spojené s monarchií. Jako válečný lékař měl jistě naprosto jiné zkušenosti, než Čapek, který si hověl za 1. světové války jako neodvedený, dle Durycha, „s vojenským vysvědčením C“ (neodveden), v domovině.

S budováním nového masarykovského státu se odstupovalo i od tradičního katolicismu ve jménu humanity a liberalismu. Tím se zadělávalo na společenský problém. Lidé vyjadřovali svoje názory v různých občanských spolcích a katolíci se ve svých řadách cítili oslabeni. Katolickou církev začala nahrazovat civilní kultura a Durych to viděl jako zkázu. Tvrdošíjný katolík vyzýval dokonce k odstranění pomníku Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze, poněvadž Hus byl pro něj ikonou protikatolického provokatéra. Tímto názorem si ale uzavřel dveře do veškerého lidoveckého tisku ve své době. Obviňoval „první republiku“ z dezinterpretace reformačních českých dějin a bezvýznamnosti katolické církve v nich.

Na opačné straně tohoto tábora se profiloval promasarykovský Čapek, redaktor Lidových novin, který se logicky stal terčem Durycha, dle kterého za záměnou katolicismu za humanismus a za 66 67

Malevič, Oleg. Bratři Čapkové. Praha: Ivo Železný, 1999, str. 201. Durych, Jaroslav. „List Karlu Čapkovi o loajalitě“. In: Fialová, Zuzana, (ed.), Jaroslav Durych, publicista. Praha, Academia, 2001, str. 208.

27

rozšiřování liberalismu ve státě stál prezident Masaryk a jeho přítel Karel Čapek. Situace podle Durycha byla taková, že katolíci nevěděli, zda státu, který má dán do vínku ateismus a protestantismus, lze věřit, proto se ptal neustále přes tisk Masaryka a Čapka, jak je to s jejich vztahem ke katolicismu, zda je tedy loajalita katolíků vůči nim na místě.

Durych žil ve svém přesvědčení, že i agresivním přístupem lze pokatoličtit celý národ, aby žil v království Božím už na Zemi, i proti své vůli. Po letech, až po II. světové válce, se ke svým omylům vyslovil, i když ne oficiálně. Duši národa si prý přivlastňoval a mýlil se ve svých předpokladech o něm. V době Čapka si nechtěl připustit, že každý má právo si zvolit vlastní cestu své víry a nepotřebuje vůdce typu Durycha jako mluvčího, popsal Jaroslav Med68 v doslovu knihy Jaroslav Durych publicista.

Zmíněný spor tedy vypukl na základě Durychova „Listu Karlu Čapkovi o loajalitě“ zveřejněný v Rozmachu69 15. srpna 1926. Durych v něm polemizoval o skutku loajality a prakticky nepřímo obviňoval Čapka z loajálnosti ke státu, která mu dle Durycha nebyla přirozená nebo ji předstíral. Dále napsal: „Loajalitu lze zachovávat jen k moci, ať fyzické či duchovní, osobní či kolektivní. Tuto moc může reprezentovat národ nebo jeho vláda či obé vespolek, a to buď skutečně, nebo fiktivně. Slovo mluvené či psané může vzbudit fikci moci, a opakuje-li se toto slovo často, může jeho výsledek být třebas i trvalý a za této doby z moci fiktivní nebo pod její záštitou může vyrůst moc skutečná. Řečníci a spisovatelé mohou tedy být tvůrci nejen fikce, ale i moci a loajality.“70

Neustále provokoval Čapka invektivami ve smyslu, že „jako světlonoš loajality“ má ukázat, jak vypadá, naučit ji, poradit, jak se k ní propracovat, vždyť lidé mají přece rádi právní stát a pořádek, uznávají soukromé vlastnictví, zejména cizí a aby dál naznačil směr pro Čapkovo loajální stanovisko, napsal: „Jako katolíci požíváme obecné nenávisti, což ví každý, kdo například čte noviny. Vy však jako spisovatel máte zajisté dispens od čtení novin, a to i těch novin, jejichž redakce jste členem.[…] My jsme pouhý vyvrhel národa, a přesto bychom chtěli být loajální.“71

Lamentace Durycha nebraly v článku konce a dokonce Čapkovi vyčetl vykrádání obsahu „jeho“ časopisu Rozmach a myšlenek autorů, kteří do časopisu psali.

68

Jaroslav Med, (1932), literární kritik, kromě jiného se zabývá katolickou literaturou. Kulturně-politický a katolický čtrnáctideník, redigoval ho J. Durych v Olomouci, vycházel v letech 1925 - 1927. Fialová, Zuzana (ed.). Jaroslav Durych, publicista. Praha: Academia, 2001, str. 203. 71 Ibid., str. 203, 204. 69 70

28

„Máme také oči, svoje oči a víme, co si tato společnost roznesla. Faše slova, rady, myšlenky, byly rozkradeny a rozneseny až hanba či radost. Foviny nejrůznějších směrů i všelijaké řeči se hemží našimi citáty upravenými dle potřeby. Fení jediného hnutí, odštěpení, politického podniku, který by si nedodával životnosti lupem našich slov. I ta politická strana, na jejíž kandidátce bylo Vaše jméno, dluží svou existenci aspoň zčásti „Rozmachu“; rozhodně je mu dlužna a povinna mnohem víc než „Přítomnosti“, které asi také nečtete. [...] My můžeme zkrátka uživit sami všecek tisk v Čechách a na Moravě a s ním i všecky politické strany, jejich řečníky a organizátory. [...] psaly-ly [sic] se o některé osobě či události kritiky, co myslíte: které budou platit po dvaceti letech, ta z „Rozmachu“, nebo kterákoliv jiná z kteréhokoliv jiného listu? Je-li tisk velmoc, pak máme jejího ducha v sobě a můžeme se tím chlubit bez ostychu. Fejedná se však o náš list, jedná se o katolíky a o to, co tito tvoří a vytvoří. Jedná se o kulturu, o umění a zvláště o historii.“72

Pokračoval v promluvě o umělém rozštěpu národa, že ten oficiální usiluje o potlačení až vyhlazení toho katolického. Nebo o potlačení minimálně do nějakého spiritistického spolku. Nebo aspoň udělat nějakou hraniční čáru, aby za tou hranicí bylo co potírat. Potom přirovnával situaci k Irsku:

„Katolíci se sice hlásili až dosud k jednotnému českému národu, ale situace je dnes taková, že většina jim domovské právo nepřiznává. Může tedy nastat rozštěp, neboť katolíci si své příslušenství k českému národu vzít nedají, a mohou vzniknout dva národy: český národ víry katolické a český národ víry protestantskoateistické. [...] Poraďte nám tedy, co dělat, nebo řekněte, jakého druhu loajalitu byste si přál.“73

Dokonce na postavách Albrechta z Valdštejna a Karla ze Žerotína vysvětloval loajalitu „na oko“ a viděl v tom analogii, že když se Čapek v článcích někoho zastává, nepřipadá mu, že by v cokoliv věřil nebo mu dopřál. Poněvadž Čapkovo postavení, finanční zabezpečení a vliv byl neadekvátní k tomu, o co se zajímal. Viděl v Čapkově loajalitě prostě pokrytectví. Dál ale tvrdil, že jsou sice jako katolíci utlačovaní v novém státě, ale oni loajalitu zachovávají. A vysvětloval Čapkovi, že jeho loajalita je vlastně spojená se slovem respekt a podřízenost. Tvrdil, že Čapek je ve snadné situaci; tím, že něco napíše, může mít jen nepříjemnost, ale o život nepřijde. V článku tedy žádal Durych po Čapkovi závaznou formulaci, jak má loajalita pro katolíky vypadat. Aby v ní mohli žít a pracovat pro ni. Ve jménu svého dogmatu se chtěl nechat spolu s katolíky poučit.

Čapek na sebe nenechal dlouho čekat a hned za deset dní odpověděl Durychovi otevřeným dopisem74 v Lidových novinách. Všechny útoky Durycha shrnul v prvním odstavci a snažil se mu také „čapkovsky“ odpovědět; nikdy prý nevystupoval jako „světlonoš loajality“, ironicky vysvětlil, 72

Fialová, Zuzana (ed.). Jaroslav Durych, publicista. Praha: Academia, 2001, str. 204. Ibid., str. 205. 74 Čapek, Karel. Spisy, O umění a kultuře III. In: „Otevřená odpověď Jaroslavu Durychovi“. Praha: Československý spisovatel, 1986, str. 47. 73

29

že na to tedy určitě nestačil, jednoduše, když se snažil něco hájit nebo potírat, díval se na to, aby to bylo ve správnosti věci a neřešil riskantní krok, nedělal ze sebe rytíře, protože je člověkem v civilu. Když se plete do něčeho veřejného, tak jen proti sobě někoho poštve, to je pravda, že se mu nemůže víc stát, vysvětloval Čapek. Politiku nesnášel a divil se sám sobě, že si rozhněvává lidi, kteří by ho jinak brali jako seriózního spisovatele. Nemusel by si nechat nadávat od katolíků, fašistů, komunistů a realistů, uvažoval Čapek, kdyby psal jednu z deseti knížek, na které myslel, jenže měl jen zoufalou snahu pomáhat, kde se dělo něco křivě, vyznával se Durychovi v dopise.

Další reakce Čapka následovala do týdne. Pod názvem „List Jaroslavu Durychovi o loajalitě“ uveřejněném v Lidových novinách 31. srpna 1926, odpověděl na heslo „loajalita“ toto: „[...] jsme doposud zvyklí rozumět mu jako jménu pro vzorné ctnosti, pro dětinskou oddanost k nejjasnějšímu trůnu, pro uctívání vrchnosti a podobné voloviny. […] Loajalita není žádné nadšení; loajalita je, jakési občanské vojáctví. Vojáctví nás civilů ve službě státu.“75

Vysvětloval tím představu, která je otázkou cti, života a smrti. Trochu v nadnesené náladě se potom nesla zbývající část textu:

„Loajální mohou být jen lidé, a nikoliv strany. Strany mohou být ve vládě nebo proti vládě, pro Vaška nebo pro Maška; ale dospělý a sebe si vážící člověk nemůže být podle situace jednou loajální a podruhé neloajální. Je jediná chvíle, kdy můžeš zrušit závazek loajality; ale v takové chvíli nemel hubou a jdi se dát zabít za své přesvědčení. [...] Loajalita není beránčí trpělivost; je to pohotovost; je to odhodlání přijmout stát jako rozkaz nebo prapor, pod nímž stojíš, připraven odevzdat svůj život. Do té doby dělej své a odevzdávej to nejlepší, co dovedeš. [...] Chceš-li zlepšit zákony nebo instituce, nezačneš tím, že je budeš porušovat.“76

S nevolí a drsnějším slovníkem přešel Čapek k dalšímu článku, který zveřejnil tři dny poté, opět v Lidových novinách, pod názvem „List Jaroslavu Durychovi o katolících“.77 Dotknul se otázky katolíků a loajality. Vnímal katolíky jako lidi katolického vyznání, věřící, jako jsou třeba evangelíci, jako jeho babička, u kterých je víra jejich životním stylem a tradicí. Uvažoval, že je to přece jen lepší než polovzdělaný ateista, protože jako kterákoliv jiná víra, katolismus dává životu hlubší rozměr.

75

Čapek, Karel. Spisy, O umění a kultuře III. In: „Otevřená odpověď Jaroslavu Durychovi“. Praha: Československý spisovatel, 1986, str. 50. Ibid., str. 51. 77 Čapek, Karel. Spisy, O umění a kultuře III. In: „List Jaroslavu Durychovi o katolících“. Praha: Československý spisovatel, 1986, str. 52. 76

30

„Je-li kdo volán k pozemské loajalitě, jsou to především lidé věřící; pro katolíka nemůže být loajalita otázkou, neboť je mu uložena článkem víry. Ale pokud znám náš lidový katolicismus, není mu třeba ani tohoto svrchovaného příkazu: vždy jevíval až podivnou loajalitu k mocným a vladařům tohoto světa, pokud tato horlivá katolická služebnost není uměle a politicky matena.“78

Po této odvetě odpověděl Durych v Rozmachu č. 4 „Replikou Karlu Čapkovi“. „Očekávalo se, že představa loajality u Karla Čapka bude mnohem užší. Po tomto projevu lze se ovšem mnohému diviti.“79 Jeho zloba neutuchala a tak se rozepsal do větší šíře, aby Čapkovi ukázal jeho opovržení:

„Tím je to zakončeno. Vcelku jsme tam, kde jsme byli dřív, jen že to máme černé na bílém. Až bude katolický lid zbaven své zaostalosti, pak teprve bude s námi řeč. Pro nás to znamená odsouzení. Tak se mluví s poraženými. Kterým se podmínečně slibuje zmírnění sankcí. Snad tato odpověď přece jen může uspokojit: víme určitě, v čem jsme. Ponecháváme si toto vysvědčení, poněvadž naprosto nemůžeme zaručit, že bychom zmohli svými silami to, co od nás žádá tento diktát, a stahujeme se stranou od těchto věcí, uznávajíce svou zbytečnosti. Myslím, že nám toto vysvědčení bude jednou velmi vhod, dává nám aspoň právo mlčet, až přijde doba, která bude nezbytně potřebovat našeho slova.“80

Durych byl až vyhroceným katolíkem, který si myslel, že za prosazení křesťanské víry sluší katolíkovi i zbraň, když je to nutné. A nechal se slyšet na toto téma i v „Replice Karlu Čapkovi“. „I meč je nástroj, kterým jest nejen možno, nýbrž i nutno sloužiti Bohu z celého srdce svého, ze vší duše své a ze vší mysli své až do té chvíle, kdy hlava jest roztříštěna či aspoň obě ruce uťaty.“81 V roce 1927 napsal Durych do Rozmachu č. 5 pojednání „Svět Karla Čapka“82, načež Čapek na to odpověděl článkem v tomtéž listě pod názvem „List Jaroslavu Durychovi.“83.

V kritice „Světa Karla Čapka“ se Durych dotýká Čapkovy rané tvorby a ironickým pohledem popisuje jeho literární přístup skrze životní zkušenosti. Popisuje ho jako mladého, ještě svým způsobem naivního autora, vidícího svět tajemný a plný záhad, než se dostane do konfrontace s realitou, která mu otevírá oči. Celý článek je psaný ironizujícím stylem a v pozadí člověk tuší výsměch, i když na druhé straně Durych vyzdvihuje jeho pečlivou literární a psychologickou znalost, mnohostrannou vnímavost, originalitu a dle Durycha „internacionální módnost“ psaní. V podstatě je článek koncipovaný tak, že čtenáře sice upozorňuje na Čapkovy literární přednosti, ale zároveň ho autor článku v pozadí 78

Čapek, Karel. Spisy, O umění a kultuře III. Op. cit., str. 51, 52. Komárek, Karel.(ed.) Jaroslav Durych. Polemika a skandály. Olomouc: Periplum, 2002, str. 236. 80 Ibid., str. 237, 238. 81 Ibid., str. 258. 82 Komárek, Karel. (ed.). Jaroslav Durych. Polemika a skandály.. „Svět Karla Čapka“, str. 1-23. Olomouc: Periplum, 2002. 83 Čapek, Karel. „List Jaroslavu Durychovi“. In: Čapek, Karel. Spisy, O umění a kultuře III. Praha, Československý spisovatel, 1986. str.81-86. 79

31

textu uráží, aby v něm vyprovokoval jen další reakci. Nelze nevidět jakési smyslné nutkání Durychovy neustálé útočnosti vůči osobě Karla Čapka, který ho zjevně svým intelektem dráždil. Durych například píše: „Jeho svět není pro lidi tak bezútěšný a zoufalý, jak se zdává a říkává. Jest v něm altruistická pomoc, ctí se v něm příroda, věří se v něm v život jako v moc a hodnotu absolutní; lidem se vněm odpouštějí, přehlížejí a zapomínají jejich zlé, ubohé a škodlivé vlastnosti a činy, předchází se přes ně s humorem, dopřává se, pokud lze, […] Vede lidi střední cestou dobra k reální soudržnosti, spolupráci a pokoji […] Působí svou sugescí na lidi, aby si odvykali všeliké nemírnosti a přílišnosti, aby stavěli na základech zlatého rozumu praktické účelnosti.“84

Ale jinde se ukáže druhá strana Durychovy mince:

„Karel Čapek jest ateista-gentleman. Jako takový jest vyvinut a povznesen nad každé násilí hmotné i duševní a jeho pravou a správnou zbraní jest intelekt. Svým intelektem jako geniální diplomat donucuje Boha ke kapitulaci na milost a nemilost. Ale poněvadž jeho noblesnost staví ho nad Boha, zachází s Bohem benevolentně, okázale benevolentně; neodsuzuje, nevypovídá, nejustifikuje, ani nekonfiskuje majetek; dává Bohu jakési odstupné, aby mohl až do smrti klidně žít jako kterýkoliv řádný občan, který se nikdy neprovinil tak jako Bůh.85

Čapek na to reagoval v „Listě Durychovi“ tak, že z jeho chvály je mu odporně a i on sám by takového autora nesnášel. Článek má dokonce pět podkapitol, Čapek se snaží vysvětlit svůj lhostejný postoj k bohu, píše, že jediný důkaz boží existence visí na zázraku a ten kdyby existoval, musel by se přirozeně dít z naší duše, ale zatím je to jen a jen každého přání. Čapek svůj výklad soustředil na pochopení postojů k náboženské otázce, kterou Durych po něm vyžadoval. Ve jménu morálky se snažil vyložit, že není třeba čekat na zjevení Boha, ale třeba v podobě malých pobídek nebo darů tvořit malé zázraky, potěšit nebo vyjádřit náklonnost a to právě může být malý zázrak, napsal Čapek.

Pragmaticky odpověděl i na Durychovu narážku „Čapka – ateisty“, jednoduše, prozaicky. Slouží-li (Čapek) člověku, slouží bohu, pokud je ta služba k dobré věci. Z hlediska absolutnosti přijetí Boha Durychem, se Durychovi jistě zdálo vysvětlení nestoudné a také s tím Čapek počítal, že to přijme takto, hned odpověděl na adresu jeho vztahu k Bohu: „[…] není cynický ani vlažně benevolentní, ba ani pohodlný, aniž jednou provždycky hotový; není pro mne, doktore Durychu, ještě uzavřen.

84 85

Komárek, Karel.(ed.) Jaroslav Durych . Polemika a skandály. In: Durych, Jaroslav. „Svět Karla Čapka“, str. 47. Olomouc: Periplum, 2002. Ibid., str. 37.

32

[...] Jakpak se máme dorozumět nějakým článkem, když se spolu nedorozumíme celými knížkami?“86

Před časem se v rámci roku výročí smrti Karla Čapka ke střetům Durych versus Čapek, v článku Katolického týdeníku č. 50 z roku 2008 vyjádřil literární historik Jaroslav Med: „Jaroslav Durych byl představitelem generace katolických intelektuálů, kteří usilovali o to, aby katolictví mělo v kulturním kontextu Československa důstojnější postavení. Domníval se, že katolíci představují jednu z důležitých kulturotvorných skupin, která by měla být víc slyšena.“87

Med také připomenul okolnost, když se Durych dozvěděl o Masarykově prohlášení, že postavení katolíků bude záležet na tom, jakou pozici si sami vybojují, začal proti liberálnímu masarykovskému státu tedy bojovat. Masaryka napadal v článcích a nutil ho do vyjádření jeho postojů ke katolicismu a Čapka, prezidentova loajalisty, taktéž.

„Durych byl také naprostým literárním antipólem Čapka. Jeho stylistické a estetické cítění bylo odvozováno z úplně jiných poloh než u Čapka, který se zajímal o obyčejnou lidskou existenci, každodennost. Durychův vztah k absolutnu, k transcendentním hodnotám ho nechával chladným, dokonce ho i štval. […napětí mezi publicisty…] vyvrcholilo v Durychově eseji o Čapkovi, který najdeme v knížce Ejhle, člověk. Zde ho ironicky tak vychválil – a Durych byl mistrem ironie – že to vyvolávalo přesně opačný dojem: takto vychválený Čapek byl až trapný. [...] Já bych tu duchovní linii v Čapkově tvorbě viděl v jeho intenci, v jeho důrazu na lásku k bližnímu a na každodenní život. Fazval bych to takovou spiritualitou všednosti.“88

3.3. Ivan Klíma, literární publicista Dalším, kdo se zabýval literárním obrazem Karla Čapka, byl Ivan Klíma. V knize Karel 89

Čapek

Klíma popisuje situaci v literatuře po 1. světové válce, kde někteří autoři řešili revoltu a

proletářskou literaturu a poezii, které by rozuměl prostý dělník. Někteří si přáli být řečníky proletariátu na úkor umění, jako případ S. K. Neumana, se kterým se nejdříve Čapek spřátelil a později z názorových důvodů rozešel. V Národních listech v roce 1918 napsal v článku „Tedy jsem, Stanislav K. Neumann: Nové zpěvy“ o tvořivosti Neumannova lyrického básnictví, ironicky však poukazoval na to, že byl básníkem dělníků a vykazoval radost života z drobných věcí kolem nás a kladl důraz na toto bohatství světa. Čapek přirovnával Descartův výrok „Myslím - tedy jsem“ k výroku z Neumannovy sbírky ve 86

Čapek, Karel. Spisy, O umění a kultuře III . In: „List Jaroslavu Durychovi“, str. 86. Praha: Československý spisovatel, 1986. Paulas, Jan. In: Katolický týdeník. „Když se do sebe pustili Čapek s Durychem.“ Č. 50/2008 . Online. Dostupné z: http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=6423&webSSID=82d0d4feb04220bfda05ee843abceb00 88 Paulas, Jan.In: Katolický týdeník. „Když se do sebe pustili Čapek s Durychem.“ Op. cit., č. 50/ 2008. Online. 89 Klíma, Ivan. Karel Čapek. Praha: Československý spisovatel, 1965. 87

33

smyslu „trpím, tedy jsem a pracuji, tedy jsem…všechno je, tedy jsme“. Jako kdyby ve sbírce básník Neumann před životem padal na kolena, mínil Čapek, ale nakonec napsal: „Učiniti skutečnost něčím novým a nebývalým, tj. to největší, co může poezie vykonat, ať tou skutečností je nitro, bůh nebo svět; a tato novost je dána básníkovi Fových zpěvů jako málokomu.“90

Neumann Čapkovi v roce 1919 vyčetl, že nemá chuť psát pro dělníky, jenže v této době se Čapek zabýval problémem, jak vytvořit umění pro širší masy a ne jen pro proletáře, měl prostě podnikatelský záměr. To se nelíbilo ani Bedřichu Václavkovi, který psal, že je Čapek příliš realistický a tendenční. Ivan Klíma ve své knize napsal: „Čapek, který usiloval o společenskou evoluci, se snažil i v umění zachovat kontinuitu. Idea demokratismu, kterou vyznával, znamenala pro něho úsilí býti srozumitelným co nejširší čtenářské obci. Byl přesvědčen, že umění musí vyrůstat z celého předchozího vývoje lidstva.“91

Sám Čapek měl pocit z neúspěchu poválečné literatury, který spočíval v tom, že autoři knih byli málo vzdělaní, málo prožili a tím působili nevěrohodně. Všímal si literatury pro lidi, co lidé čtou, všímal si, jak žijí lidé v bídě, aby je mohl pochopit a získat objektivní úsudek, který popíše ve svých článcích. Proto také v jeho širokospektrálním literárním snažení se zabýval problémem obyčejných lidí a věcí. Chtěl tematicky strhnout čtenáře zaměřené na běžný život a děje kolem nich. Věděl, že epika spěje ke stále se opakující formě a jistým literárním návykům a tomu se chtěl vyhnout. Věnoval tomuto tématu článek pod názvem „Lavina“ vydaný 22. března 1927 v Lidových novinách. Psal o krizi knih, která nebyla způsobena nedostatkem čtenářů, ale nadbytkem výroby knih. Vydávalo se proto tolik knih, protože se jich údajně málo prodalo. Aby se mohly zaplatit vydané knihy, musely je zaplatit ty, které se vydají a tak stále dokola, psal Čapek. Paradoxně, čím víc knih vydal vydavatel, tím menší šanci měl, že je prodá. Z toho plynulo, že se nemělo vydávat kvantum knih, které se přece špatně prodaly, snažil se řešit článkem situaci Čapek. Krize nakladatele nakonec donutí, aby knihy spálili. Za krizi ovšem nemohli dle Čapka plodní čeští autoři, ale překladatelé světové literatury. Překlady byly nehodnotné, tím pádem pro naši kulturu žádným přínosem, stěžoval si Čapek. Měl na mysli hlavně brakovou literaturu, detektivky „a tu milostnou, plnou výhní a teček“. Ty mu připadaly psané jako od řemeslníka. Poslední druh překladů, zamořujících trh, byl konkurenční způsob vydání knihy, kdy několik překladatelů přeložilo stejnou knihu a vydalo ji několik nakladatelů po celém Československu. Situaci také zavinili překladatelé, kteří po zvládnutí jazyka chtěli honem 90 Čapek, Karel. „Tedy jsem, Stanislav K. Neumann: „Nové zpěvy“ In: Čapek, Karel. Macek, E., Pohorský, M. (ed.) O umění a kultuře I. Praha: Československý spisovatel, 1984, str. 527. 91 Klíma, Ivan. Karel Čapek. Praha: Československý spisovatel, 1965 str. 62.

34

přeložit knihu, jenže problém nebyl v tom, jak uměl francouzštinu, ale jak uměl češtinu, připomenul Čapek. „Bohužel i tady se uplatňuje zákon laviny: čím víc lidí se jakžtakž naučí nějaké cizí řeči, tím víc jich chce honem a mermo přeložit nějakou tu knihu z dotyčného jazyka.“92

Klíma ve své publikaci dále popisuje Karla Čapka jako člověka s všestranným zájmem o život a tento zájem byl pro něho nekonečnou řadou inspirací pro psaní:

„A Čapek dovedl vdechnout malým věcem život, zdůraznit jejich všelidskou funkci. Ve věcech je pohoda a ve vztahu k nim lze nalézti uklidnění […] Čapek hledal spojení mezi světem minulosti a současnosti. Jeho zahrádka, psi, kočky, jeho líčení přírodních krás či architektonických památek v Itálii, Anglii nebo Holandsku měli v jeho díle místo i proto, že dávali člověku vědomí této kontinuity, že v jeho povědomí udržovali svět, který často zmizel už z jeho denní zkušenosti, ale k němuž byl dosud vázán historií, vzpomínkami, morálkou a celou svou mentalitou.“93

3.4. Jiří Opelík, literární historik a germanista Jiří Opelík v předmluvě knihy Vám oddaný píše o významu Čapkovy korespondence z hlediska historiografie jako o nepostradatelné zásobárně informací o autorových vazbách osobních, pracovních, nakladatelských, spolkových, o politických postojích, literárních záměrech a problémech při jejich zrodu. Jeho korespondence je zpovědí autora a účelovou kronikou, která se zachovala po jeho smrti. Jeho intelektuální vliv byl široký a díky literatuře se mu podařilo sklidit světové uznání už jako mladému autorovi. Jako předseda pobočky PEN klubu získal další kontakty s osobnostmi po celém světě. I tyto styky dokumentují dopisy, které po sobě zanechal, zrovna jako záměry, co chtěl psát a komu.

V roce 1926 zveřejnil Čapek v Lidových novinách odpověď pod názvem „Dvě odpovědi“ Viktoru Dykovi a Karlu Horkému. Mezi novináři se vedla polemika kolem demokracie a volbě prezidenta Masaryka. Dyk ve své odpovědi na otázku Čapka, kdo je pro demokracii, klid a pořádek, hájil národ a samostatnost na úkor demokracie radši skokem do tmy. Čapek kontroval: „Avšak Vy jste uznal za vhodno diskutovat i tím, že jste mne nazval „farizejem“ a „dobrým obchodníkem“, který si prý našel „styky užitečnější“ než ty čistě literární s Vámi. Pane Viktore Dyku, tohoto by bylo lépe se nedotýkat; z nás dvou nejsem to já, kdo je placen za své politické názory. Fejsem a nehodlám být za to, co myslím a konám, honorován žádným poslaneckým ani senátorským platem; nemám k nikomu a k ničemu

92 93

Čapek, Karel. „Lavina“. In: O umění a kultuře III. Praha: Československý spisovatel, 1986, str. 89. Klíma, Ivan. Karel Čapek. Praha: Československý spisovatel, 1965. str. 83, 84.

35

jiných povinností než ty, které mi ukládá vlastní svědomí; chtěl jste mi ublížit osobně, jsem nucen Vás osobně upozornit na tuto nerovnost, která mi dovoluje Vám dále neodpovídat.“94

Své „moci perem i známostí“ nikdy nezneužil politicky nebo jinak, i když k tomu měl příležitostí mnoho. Opelík se také zmiňuje o Čapkově pragmatismu, ve kterém viděl Čapek příležitost porozumění mezi lidmi. Americký pragmatismus pojal jako svoji filosofii. „Čapek přijal za války návodnost pragmatismu, protože pragmatismus vycházel zřejmě vstříc jeho naturelu […] Pragmatismus mu postavil před oči „ideál největší starosti a účinné účasti na životě“.“95

Když Čapek četl slova o tom, že svět může být zbaven zla tím, když se vlastní činností přičiníme, byť i málo, ukázalo se i v jeho publicistice, že si vzal slova Američana W. Jamese k srdci: „Felze říct, že ve sféře literatury je k takové „vlastní činnosti“, záležející v opravě světa, uzpůsobena nejlépe žurnalistika, a to skrze svou bytostnou utilitárnost? Že právě žurnalistika je onou podobou literatury, která se nejvíc zakládá na empirii a která nejvíc vybízí k jednání? Která je nejpraktičtější odnoží literatury?“96

Tato teorie se zdála Čapkovi tak srozumitelná a analogická s žurnalistikou, píše Opelík, že se žurnalistou stal, ale byl loajální zezačátku ke svému vědnímu oboru, což byla estetika, filozofie a výtvarné umění. Čapkově literárnímu vlivu lze rozumět jedině jako službě pro druhé, nestál o výkonnou moc, ale bral svoji profesi jako službu lidem, vysvětluje v knize Opelík. Chtěl vést své čtenáře k humanitnímu myšlení. Prohlašoval o sobě, že se nenarodil ve vysokých botách a dědičně má blíže spíš k doktorovi než k vojákovi, připomíná Opelík ve své práci Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi a ještě jedna o Josefu Čapkovi jako přívažek.

3.5. Jan Čulík, bohemista, anglista Jan Čulík97 ve svém článku „Karel Čapek: Člověk pro dnešní svět?“ na internetovém portálu Britské listy v lednu letošního roku kritizoval londýnského univerzitního profesora Roberta Pynsenta98, který v souborné knize svých článků a studií Ďáblové, ženy a národ 99 popisoval Čapka jako omezeného maloměšťana, zakrývajícího oči před zlem, neznajícího realitu života, jež omlouval policii a její brutalitu a na pravdě objevoval něco, co už se dávno vědělo a jeho slušnost spočívala ve věčném poučování a moralizování. 94

Čapek, Karel. Macek, E. (ed.) O umění a kultuře, Od člověka k člověku (Dodatky). Praha: Český spisovatel, str.184. Opelík, Jiří. Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi a ještě jedna o Josefu Čapkovi jako přívažek. Praha: Torst, 2008, str. 28. 96 Ibid., str. 29. 97 Jan Čulík, (1952), univerzitní pedagog, dlouhodobě působí zejména ve Skotsku. 98 Robert Pynsent, současný britský univerzitní pedagog v Londýně, specialista na slavistiku,bohemista. 99 Pynsent, Robert. Pospíšil, Jan. (ed.). Ďáblové, ženy a národ. Praha, Karolinum, 2008. 95

36

Čapkova literatura vycházela v Británii i přes válku často, takže Čapek tam byl zajímavým autorem. Po válce si na něho už nikdo nevzpomněl, až upadnul prakticky v zapomnění, připomíná Čulík v článku a odvolává se na profesora Jiřího Holého100, který tvrdil, že Pynsent neznal kontext a posuzoval Čapka jen z nějakých dílčích výpovědí neteře a švagrové Karla Čapka.

Pynsent se opíral kriticky do Středoevropana jako „naivního trouby“, který musí vystudovat filozofii, aby stejně nepochopil, že reálný svět je jen jeho představou o světě. Zato lidé na západě to vědí i bez vzdělání a je jim jasné, co realita znamená, píše Čulík. Názory Koželuhové101 jsou vlastně takovou přehlídkou rodinných drbů na úrovni subjektivních postojů, reaguje na podklady pro knihu Pynsenta, o které se autor opírá svými úsudky. Na tom se přece nedá stavět objektivní pohled na Čapka. K Pynsentově argumentu Čapkova maloměšťáctví Jan Čulík píše: „Z Čapkových textů nemám pocit, že by Čapek „maloměšťácky zavíral oči před realitou“. Faopak, to, co mi připadá dodneška na Čapkových textech nosné, je jeho schopnost v přesvědčivé zkratce vystihnout autentičnost lidského zážitku či situace na světě. Čapek je podle mého mínění velmi dobrý psycholog pozorovatel a analytik. Mnohokrát se čtenář nad jeho textem zastaví s mrazením v zádech, protože Čapek dokonale popsal nějakou archetypální lidskou zkušenost.“102

Význam Čapka pro dnešní svět, jak se ptá v článku Jan Čulík, spočívá a odvíjí se podle něho z jednoho faktoru:

„Musíme si přiznat, čteme-li Karla Čapka v současnosti znovu, že sto dvacet let od jeho narození je na jeho díle do určité míry znát. Čapek líčí dávno zmizelý svět. Jeho kořeny spočívají hluboko v existenci někdejšího Rakousko-Uherska. Z jeho literárních textů je zjevné, že dobou, která Karla Čapka a jeho dílo zformovala, byla léta před první světovou válkou. Hluboce ho zasáhla i první světová válka. Z Čapkova díla také vyplývá, do jak značné míry byla kultura a civilizace poválečné masarykovské Československé republiky pokračováním civilizace předválečného Rakouska-Uherska. […] základním důvodem, proč Čapkovo dílo většinou neztratilo na svěžesti, je jeho bystrý pozorovatelský talent i velká schopnost zobecnění. Autopsie vždycky u Čapka vede k filozofické reflexi. V jeho díle nalezneme novinářské postupy. Čapkův relativismus, prezentující tytéž skutečnosti z různých úhlů pohledu, předjímá Milana Kunderu. Předjímá také postmodernismus.“103

100

Jiří Holý, současný bohemista, vysokoškolský pedagog na UK v Praze. Helena Koželuhová, neteř K. Čapka, v roce 1948 emigrovala do USA, kde učila němčinu a francouzštinu a žila do smrti. Čulík Jan. In: Britské listy. „Karel Čapek: Člověk pro dnešní svět?“, 11.1. 2010 . Online. Dostupné z: http://www.blisty.cz/art/50719.html 103 Čulík Jan. In: Britské listy. „Karel Čapek: Člověk pro dnešní svět?“. Op. cit., 11.1. 2010. Online. 101 102

37

Čulíkův odvážný název pro povahu Karla Čapka, „pštrosovitost“, náležitě vysvětluje po svém:

„Obraz Čapkova mínění v tomto smyslu je podle mě rozporný a protikladný. Vždyť velkou částí svého díla Čapek varoval před zkázou lidské civilizace. […] Čapek sice svým spoluobčanům nabízí recept, jak se „chovat civilizovaně“, avšak zdá se mi uznává, že na slepé a ničivé síly v člověku to nakonec nebude mít vliv. Tu iluzi Čapek asi neměl. Je pozoruhodné, kolik je v jeho zdánlivě „gentlemanských textech“ freudismu a divoké, podprahové erotiky, kterou jeho postavy zvládají jen stěží. […] Zaznamenal lidské vlastnosti a společenské mechanismy, které jsou zřejmě trvalé v jakékoliv éře. 104

Čulík připomíná ještě rozsáhlou novinářskou práci a Čapkovy cestopisné fejetony, které plánovitě psal a počítal s nimi do tematicky laděných publikací, které pak skutečně vyšly. Kritikům jeho přístup k tvorbě nemusí sedět po intelektuální stránce, může se zdát banální, komerční až primitivní, jenže je to snad jen otázka názoru nebo vkusu, kde je hranice konzumního psaní a kde literárně uměleckého, polemizuje Čulík a vkládá otázku: „Otázka je, zda je na úsilí svými myšlenkami oslovovat pokud možno co největší čtenářskou obec skutečně něco špatného, pokud zároveň autor své psaní nesníží na nejnižšího společného jmenovatele.“105

104

Čulík, Jan. In: Britské listy. „Karel Čapek: Člověk pro dnešní svět?“, Op. cit., 11.1.2010. Online. Dostupné z: http://www.blisty.cz/art/50719.html 105 Ibid., Op. cit., 11.1. 2010. Online.

38

IV. Čapkův odchod a jeho odkaz kultuře Čapkův vzkaz pro naši současnou kulturu by mohl znít slovy Olgy Scheinpflugové například takto: „Čapek byl světoobčan svou starostí o lidskou společnost, byl Evropan svou kulturou a byl Čech jako umělec a člověk. Svou zem považoval za hlavní tepnu svého srdce. Snad ho těšila jeho světovost, ale hlavní poslání viděl v tom, pěstovat půdu domácí.“106 Scheinpflugová také zdůraznila, že spisovatel Čapek byl šťastný, že mu rozuměl český čtenář, i když mu vycházelo dílo v překladech po celém světě:

„Cudný a prostý, mluvil málokdy na veřejném fóru o své lásce k vlasti, ale miloval ji tak, jak nejvíce a nejčistěji je dáno muži a člověku. [...] Ačkoli jeho knihy zvítězily ve světě a v přihrádkách knihoven přibývalo ustavičně plno nových a exotických překladů, byl šťasten, když mu lidé rozuměli doma.“107 „Věřil, že se v umění nic dobrého neztratí, že hodnota se dostane vždycky navrch jako zasypaný střevlík. […] Žijete-li s velkou osobností, jste jí nakonec pohlceni, i když třeba sám děláte do umění. My z Čapkova okolí jsme nikdy nežili v jeho světle, ale v jeho stínu.[…] onu causu Čapek jsem snášela víc než těžce.“108

Popsala ve svých vzpomínkách Scheinpflugová.

Literatura, která v člověku vyvolává katarzi, naplňuje jeho představy, ideály, duševně ho obohacuje, v Čapkově práci jako v mementu splnila svůj cíl. Uvědomoval si klasické atributy a funkce publicistiky a spisovatelské činnosti a předal je svým umem jako „posel umění“ dalším generacím. Takový autor nemůže být nikdy ve své historii ztracen a zapomenut. Uměl předvídat a měl velké plány do budoucna, říkal o sobě: „Fejlepší věci napíšu mezi padesátkou a šedesátkou, to je věk, kdy už je každý sám sebou.“109 Vedl dilema s Karlem Poláčkem o umírání, bál se, že to nebude umět, že prý to ještě nedělal; kolega ho ironicky utěšoval, že on přece trefí všechno; umíral doma, pomalu, vsedě, vědom si toho, co dělá, a měl starosti, že doktorům znepříjemnil Vánoce. Zemřel v Praze, jak si přál. Byl večer, 25. prosince 1938. „Smrt redaktora Karla Čapka znamenala pro Lidové noviny největší ztrátu za celou dobu jejich existence (myšleno do našich dnů). Odešel „ze všech současných spisovatelů ve světě nejproslulejší a přitom ve svých vrcholných výtvorech naplněný požehnáním českého ducha, milostí českého slova, září české tradice" (Arne Fovák). Za Karla Čapka už LF nikdy nenašly náhradu.“110 106

Scheinpflugová, Olga. Černý, František. (ed.) Živý jako nikdo z nás. Praha: Hynek, s.r.o., 1971, str. 170. Ibid., str. 51. 108 Ibid., str. 171. 109 Scheinpflugová, Olga. Černý, František. (ed.) Živý jako nikdo z nás. Praha: Hynek, s.r.o., 1971, str. 173. 110 Slomek, Jaromír. In: Týden.cz. „Karel Čapek mrtev, oznámil titulek před 70 lety“. 25.12. 2008. Online. Dostupné z: http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/karel-capek-mrtev-oznamil-titulek-pred-70-lety_97429.html 107

39

Novák také připomněl druhý den po Čapkově smrti 26. prosince v článku v Lidových novinách „Karel Čapek mrtev“111, který vyšel na první straně listu, přípravu kandidatury Čapka francouzskými spisovateli na Nobelovu cenu za literaturu (nominace po sedmé), čímž chtěli projevit svoje sympatie pokořenému českému národu. Napsal, že kromě oslňujícího stylistického vkusu, překvapovala na Čapkovi šířka erudice spisovatele už v raném mládí, byl nejen umělcem, nýbrž také učencem. Dokázal fundovaně propagovat jak anglický pragmatismus, tak francouzský kubismus, francouzské básníky nebo americké myslitele. Jeho duchovní látka byla v naší kultuře vzácností, popsal tehdy Novák Čapkovu osobnost v nekrologu.

Pod zkratkou J. S. (zřejmě autor Jaroslav Stránský) ve zmíněném článku také čteme další příspěvek:

„Že to byl první náš literát, jehož díla se překládala do všech světových jazyků, neříká o jeho slovesném umění to hlavní. Fikoliv proto, že by snad Čapkovu popularitu byly způsobily oficiální vlivy a spoje, - to jest jen jedna z četných lží, kterými tuto zářivou postavu našeho písemnictví opřádala závistivá nemohoucnost. Čapkova umělecká ryzost se projevovala naopak tím, jak neodlučitelně tkvěl ve své slovesné vlasti, ve své české řeči, a jak jeho díla tolikrát překládaná, ve skutečnosti byla nepřeložitelná jako všechny velké a ryzí činy básnické. Potřebovali bychom jeho pera, abychom pověděli s plnou sdělností, jaký mistr české řeči v něm odešel.“112

Na druhé stránce novin se mimo jiné k osobnosti Čapka vyjádřil ve svém článku Eduard Bass. Psal o Čapkovi, který do poslední chvíle pracoval pro noviny a byl neustále plný podnětů a fakty pronikal do hloubek lidských niter. Nezmeškal žádnou příležitost, aby vlastním názorem nepoznával všechny skutečnosti a souvislosti doma i v cizině.

„Je toho tedy neskonale mnoho, čím vděčí Lidové noviny Karlu Čapkovi. Téměř celá jeho tvorba od roku 1921 byla zasvěcena Lidovkám, jímž ovšem přinesl mnohem víc, než pak bylo sebráno v knihy. Fikdy v redakci neříkal žádné teorie a nerozdával poučky, ale psal tak, že mimovolně byl jedním z hlavních tvůrců té „školy Lidových novin“, která nápadně odlišovala list od druhých… Z redakce Lidových novin odchází jeden z největších mistrů české řeči, kouzelník slohu a skladby. Ale se smutkem v srdci budeme vzpomínat i na Karla Čapka, kamaráda!“113

Napsal Eduard Bass ve své vzpomínce. 111

Lidové noviny, článek „Karel Čapek mrtev“, roč. 46, č. 650. Nakladatelství: Fr. Borový, Jaroslav Stránský, majitel. Ibid., Jaroslav Stránský, str 1. Praha, 26.12. 1938. 113 Ibid., Eduard Bass, str. 2. Praha, 26.12. 1938. 112

40

Literární historik Arne Novák byl v roce 1938 rektorem Masarykovy univerzity v Brně a přijel osobně na Čapkův pohřeb spolu s celou škálou spisovatelů od Durycha až po Olbrachta, bez ohledu na politické přesvědčení. Karel Čapek byl zednářem a paradoxně vůči šarvátkám s Durychem mu pohřeb zajistila právě katolická církev, která se i vůči zednářství vymezovala.

Našlo se i pár jedinců, kteří měli z osobní účasti na Čapkově pohřbu strach a nepřišli. Československý rozhlas vysílal pohřeb v přímém přenosu. Karel Čapek patřil k velikánům české kultury a je velká škoda, že po tolika nominacích na Nobelovu cenu za literaturu, se jí nedočkal.114 Svým významem spisovatele překročil hranice Evropy, ať už to byly jen články v novinách nebo jeho světoznámé romány, stal se svými myšlenkami nadčasovým autorem.

Čapek se tematicky nezabýval jen uměleckými předměty, divadelním uměním či románovou tvorbou svých konkurentů, ale přemýšlel ve své publikační činnosti také o jejich dopadech a vlivu na kulturu společnosti. Ve svých článcích se ptal po platech umělců, po špatném oceňování uměleckých děl, dělal si starosti s krizí knih, s krizí estetiky a subjektivní kritikou a potažmo s krizí kultury jako takové a s podobou jejího zachování pro příští generace. Jeho zájem se nespecifikoval jenom do komerčního využití, ale zajímala ho úroveň kultury celkově. Zajímala ho kultura z etnografického hlediska a byla jeho koníčkem po stránce hudební. V ní viděl duševní dědictví národa a také národní charakteristiku.

Nechtěl být příliš tvrdě kritický nebo soudný, proto, pokud kritizoval, kritizovaný jev uvedl v poněkud lidovějším žánru, což odpovídalo jeho naturelu, aby na dotčenou věc nebo dotčeného člověka nepadl urážlivý stín hanby. Vědom si toho, že tímto stylem psaní bude zajímavější, protože čtenáři to mají rádi, chtěl se zalíbit jako autor také. Psal pokud možno zdvořile a nikdy ne urážlivě. Nepoužíval mnoho ironie, spíše měkkou nadsázku, ani sarkasmus, raději se sebeironicky ovládal. Nebránil se sebereflexi a byl k sobě dostatečně kritický. Dokázal vyvozovat nejen soudy vůči druhým, ale i k sobě samému. Na sebe měl vysoké požadavky a z toho plynuly nároky i na okolí. Pokud vyjádřil negativum, snažil se ho opřít o argument. Tím zabránil do jisté míry zbytečné negativní zpětné vazbě a pochybnostem čtenáře.

114

Klauberová, Olga. In: postreh.com. „Karel Čapek a Nobelova cena“. Online. Dostupné z: http://www.postreh.com/phprs/view.php?cisloclanku=2008102901

41

Ve třicátých letech se věnoval více románové tvorbě a tam vrcholil jeho hlavní problém s člověkem, který byl vždycky „případem obecným“115. Proti kritikům jeho psaní vystoupil velice tvrdě v roce 1937 v polemice k Bílé nemoci, když musel určité věci v románu přepisovat:

„[…] Řeknu to tak: jednou bude v kulturních dějinách světa napsána dost zahanbující kapitola o tom, jak byla ve dvacátém století z tolika a z tolika univerzit a vědeckých ústavů vzdělaného světa vypuzena svoboda myšlení a univerzalita duchovního poslání; jak tyto univerzity a instituce přijaly politickou služebnost a šovinistickou výlučnost; jak se mohly přetrhnout samou horlivostí, aby se staly děvkami dočasných režimů a jejich ideologií; jak za mísu čočovice zaprodaly své veliké, slavné prvorozenství a urozenství, nezávislost na jakékoliv autoritě, svobodu ducha a všelidství pravdy. […]“116 (O umění a kultuře III, str. 767)

Když ho oponentura osočila z oblasti uměnovědné kritiky, uměl se ubránit tím, že z estetiky a dějin umění, i když už to mnozí zapomněli, měl doktorát a to byl dostačující argument. Snažil se i v životě být dobře naladěný a potlačit nerudnost. Jak se choval, tak i psal. To o něm bylo známo. K uvolnění emocí mu ale zřejmě pomáhal papír, který snese všechno. Používal různá hovorová slova, měl svoje specifické výrazové prostředky a vymýšlel si i nová slova. Často používal středník, apostrof či velké písmeno, když chtěl vyjádřit důraz nebo význam určitého slova. Jako by ho chtěl domalovat. Aplikoval rád do textu přímou řeč, protože dialog v textu mu dovoloval oživit děj a vyjít naproti čtenáři a nepouštět ho z dohledu. Snažil se držet jeho pozornost, to byla jeho taktika a jedna z věcí, proč byl tak úspěšný jako literát. Vycházel z každé své napsané věty ze života, který si snažil zpracovat po svém, aby ho jako spisovatel chápal a mohl srozumitelně opsat. Uvědomoval si, že autor, který nerozumí tomu, co píše, není přesvědčivý a na to Karel Čapek obzvláště dbal.

Díky osobní korespondenci se nám dochoval docela živý obrázek o jeho stylu práce. Byl workholikem v moderním pojetí slova a denně potřeboval zřejmě dostat svoji dávku textu na papír v podobě části románu nebo článků. Kromě toho dokázal napsat až 60 osobních dopisů denně. Psal některý den do vyčerpání, ale uměl se rychle po této stránce zregenerovat a následující den pokračoval v práci. Inspirace se mu nabízela všude tam, kde jezdil s přáteli po Evropě a o tyto zážitky se dělil se svými čtenáři v cestopisných fejetonech. V nich barvitě líčil svoje umělecké zážitky a okamžiky svérázu v navštívené krajině.

115 116

Opelík, Jiří. Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi a ještě jedna o Josefu Čapkovi jako přívažek. Praha: Torst, 2008, str. 194. Ibid. Op. cit.,str. 194.

42

Jižní země plné historie, architektury a umění popsal ve svých cestopisech Výlet do Španěl a Italských listech, ale také živě vylíčil Obrázky z Holandska. Kreslil k tomu kresbičky, které i místní lidé poznali, poněvadž zastával názor, že je to autentičtější než fotografie.

Malou odbočkou se zmíním o aktuální skutečnosti v souvislosti s Čapkovými cestopisy. Obdiv k těmto drobným zápiskům vyjádřil nedávno Václav Klaus, prezident ČR, který se snad nechal Čapkem inspirovat pro svoji knihu Zápisky z cest a napsal v předmluvě doslova: „Fikdy jsem neměl v úmyslu psát cestopisy a navíc dobře vím, že je to v naší zemi – po Karlu Čapkovi – téměř nemožné. Když si jeho „zápisky z cest“ člověk vezme do ruky i po dlouhých osmdesáti letech, čte je se zatajeným dechem a má pocit, že je v nich snad všechno podstatné a že se v nich dozvídá mnohé i o naší současnosti. Je to ale úžasný žánr.“117 Jen malý důkaz toho, že Karel Čapek v některých z nás stále žije nebo dřímá a čeká na „svoji příležitost“ ovlivnit naše postoje.

Vrátím se ještě do roku 1933, abych mohla navázat na Čapkův dramatický odchod ze života. Tenkrát na jaře (připomínám, že to byl rok, kdy v Německu upevnil svoje pozice Hitler) napsal Čapek Masarykovi dopis, v němž mu vysvětloval svoji rezignaci na funkci předsedy PEN klubu: „Pozoruji už léta, že se mezi mne a naše literární prostředí, zejména pak mezi mne a mladší generaci položilo jisté odcizení. Jsem si jist, že mám-li ještě co říci, musím to říkat spíš jako frondér […]“.118

Tím nastala závěrečná kapitola Čapkova života, věčného obránce demokracie a svobody. Jeho největším duševním dědictvím pro nás zůstává názor na umění ve své podstatě, spojené s volností, cestováním a poznáváním duchovních hodnot lidí po celém světě a jeho humanitní přístup. Jen tak si člověk může zachovat nadhled, odstup od nacionalismu, přístup k toleranci ras a pochopení pro společnost různého náboženského a kulturně národního vyjadřování. Proto se hrozby ze situace v sousedním státě obával.

Když přišla v roce 1938 „Mnichovská zrada“ od partnerů, od kterých čekal pomoc a nedočkal se, on jako nevoják cítil povinnost bojovat aspoň papírem a perem. A mnoho lidí to po něm vyžadovalo. Permanentně se u něho zastavovaly veřejné osoby, aby hledaly u Čapka spásné zaklínadlo, jak napsala jeho manželka, protože uměl soudně myslet a sepisovat různá prohlášení a politické články. Bral to jako svoji mravní povinnost. Zároveň byl „Mnichov“ pro něho velkým stresem a prohlašoval: „Všechno, co bych dál žil, by byla zbytečnost, můj svět umřel, byl bych tu 117 118

Václav Klaus. klaus.cz „Zápisky z cest“. Online. Dostupné z: http://www.klaus.cz/clanky/2669 . In: Zápisky z cest. Praha: Fragment, 2010. str 4. Malevič, Oleg. Bratři Čapkové. Praha: Ivo Železný, 1999, str. 211, 212.

43

směšnou figurou. Věřil jsem totiž v jakési závazky, v takzvanou čest, ve smlouvy a v podobné věci. Myslím, že bych se v téhle tlačenici nevyznal.“119 Z těchto slov byla cítit Čapkova rezignace a jeho osobní prohra.

Obrázek č. 5. Článek zveřejněný v Národních listech k úmrtí K. Čapka 28. 12. 1938

119

Scheinpflugová, Olga. Černý, František. (ed.) Živý jako nikdo z nás. Praha: Hynek, s.r.o., 1971, str. 129.

44

V. Závěr Bakalářská práce odpovídá na otázky, jakým byl Karel Čapek publicistou, která témata ho nejvíce oslovovala, jaký byl jeho úmysl, jaký charakter mělo jeho psaní v počátcích kariéry a později. Práce zkoumá také objektivitu interpretace Čapkových názorů a poukazuje na reflexe oponentů Čapka a jeho nadčasovost či význam v publikační činnosti pro dnešní dobu.

Zde bych se mohla opřít o názor Jiřího Opelíka, který Čapka v počátku kariéry vidí jako člověka, snažícího se ctít obor, jejž vystudoval, ale jako uměnovědec potom dál nepublikoval. Jeho pocta filozofickému vzdělání spočívala v publikační činnosti, kterou se snažil čtenáře vést k humanitnímu myšlení. Literární nadání využíval k moci ovlivňovat svým dílem lidi ve smyslu myslet pro dobro věci. Ve své práci byl velmi ctižádostivý a odpovědný ke všemu, co napsal. Věřil v mravní základ a zdravý rozum svých čtenářů, v lidskou individualitu a to byla jeho filozofie, jak jí získal studiem a životní praxí. Tuto charakteristiku Čapka, publicisty, můžeme přečíst i v knihách od sourozenců Scheinpflugových.

Zpočátku, zejména do roku 1921, než přišel do Lidových novin, byla z jeho článků znát jistá věcnost, určitá netroufalost úplně popsat svůj názor. Čapek se držel jisté obecné linie psaní a neměl ještě tolik vyhraněný svůj literární rukopis. Můžeme to vidět zejména na článcích do časopisů, než se z něho stal profesionální novinář.

Dle Olega Maloviče byl hypersenzitivním autorem, který každou společenskou změnu chtěl svým psaním ovlivnit. Malevič také charakterizuje Čapka jako člověka, který měl o své koncepci psaní plánovitý přehled a byl dobrým podnikatelem s vizí, aby práce, které věnuje tolik prostoru, byla časem zhodnocena, i když na druhou stranu tvrdil, že psaní chápe jako službu pro lidi.

V tom viděl překážku F. X. Šalda, který Čapka kritizoval proto, že sociálně žil v jiném světě než většina obyčejných lidí, kterých se denně zastával a přitom na ně „posílal“ svými sympatiemi ke stávajícímu zřízení tento systém, který jim převážně přinášel chudobu. Proto také napsal Šalda invektivu na Čapkovu „adresu“, aby si nemyslel, že mluví k zástupům většiny lidí, přece jen mluvil pouze k předplatitelům „Lidovek“.

Jinou reakci literárního tvoření a postoje u Čapka sledoval Jaroslav Durych. Ten ho obviňoval, že je loajální ke státu, ale přitom ho podezíral z pokrytectví a zástěrky jeho chování, to dělal prý

45

proto, aby ho měli všichni rádi. Durych se stavěl do role mluvčího katolíků a popichoval Čapka, co to dalo. Čapek se ovšem svojí výmluvností nedal a odpověděl, že není sice riskantní hráč, ale za nadávky od katolíků, komunistů nebo fašistů mu jeho postoje a psaní stojí, protože tam, kde je křivda, má nutkání pomoci. Durych byl zatvrzelý člověk, ale dobrý literát, který by pro svoji pravdu tasil meč a tak měl Čapek co dělat, aby na jeho kritiku „Svět Karla Čapka“ reagoval se svatou trpělivostí. Napsal tedy, že jeho práce je služba člověku, potažmo Bohu, otázka loajalita ke katolicismu není u něho uzavřena a oni dva se nemohou pochopit v článcích, když si nerozumí celými knihami.

Čapek se snažil psát pro všechny lidi bez rozdílu majetku a původu, poněvadž bral všechny čtenáře ze své podstaty, a to, čím jsou v profánním životě nebylo pro něho tak důležité, viděl je v prvé řadě jako lidi. To byl základ úspěšnosti a popularity Čapka, úmysl celého jeho literárního snažení. Těmito slovy shrnul úvahu o Čapkovi Ivan Klíma.

Totéž potvrdil ve svém hodnocení Čapkovy úspěšnosti a významu Jan Čulík. Karel Čapek jako literát dokázal přesvědčivě vystihnout fenomén popisované události a byl především výborný pozorovatel a poté dobrý analytik společenského dění. V tom tkvělo tajemství jeho úspěchu. Musíme se ovšem podívat, co Čapka formovalo, jaká dějinná situace. Byla tehdy světová válka, rozpad monarchie, první republika, Masaryk. Čapek svoje životní zkušenosti dokázal natolik zobecnit, že se staly nadčasovými a proto stojí zato Čapka číst i dnes, zdůrazňuje Čulík. Dále píše v článku, že Čapek dokázal vymezit v lidské povaze takové faktory a společenský mechanismus, který platil v antice jako dnes. Dá se předpokládat, že Čapkovy literární práce se nemusí každému odborníkovi z literární kritiky líbit, poněvadž komerční zaměření autora se v Čapkově tvorbě nezapře. Ale co je na tom špatného, když chce být zábavný nejen pro úzkou skupinu čtenářů při zachování vysoké úrovně podání literárního materiálu, píše Čulík.

To se Karlu Čapkovi výjimečně podařilo. Z jeho článků je znát míra lidskosti, logismus pravdy, markantně v pojednání o loajalitě s Durychem, psychoanalytický přístup ke každé události ve společnosti. Jeho publicistická tvorba je zrovna tak subjektivní jako realistická a objektivní s pragmatickým pohledem na svět, tedy, jak říkával, vše, co je rozumným řešením, je dobré. Na začátku každého článku byla invence tohoto autora, povšimnutí, poté záměr, který sledoval jisté cíle, k těm se však autor dostal cestou vytváření myšlenek formovaných zkušenostmi, a jak říkal, že vždycky psal jen o tom, o čem se přesvědčil sám v praxi a někdy v mládí už dávno pochopil.

46

Resumé Karel Čapek, spisovatel a novinář, ve světě známý zejména jeho romány RUR, Ze života hmyzu nebo divadelní hrou Věc Makropulos (i stejnojmennou operou) se z velké části své tvůrčí práce zabýval publicistikou, která se pojí s jeho působením v Lidových novinách v letech 1921 – 1938. Bakalářská práce mapuje jeho životní cesty od počátku kariéry od roku 1915 do nástupu fašismu v Německu po roce 1930. Práce připomíná charakteristiku Čapkovy osobnosti sourozenci Scheinpflugovými, jeho specifický styl novinářské tvorby, přibližuje jeho důvtip a tvůrčí úmysl, který se zpočátku markantně rozvíjel v zájmu výtvarného umění. Práce také porovnává názory literárních kritiků F. X. Šaldy, Jaroslava Durycha v souvislosti s polemikou o loajalitě, proti Čapkovi publicistovi v tehdejší situaci. Význam Čapkova odkazu v kultuře současnosti je podtrhnut nejen názorovou zmínkou Jiřího Opelíka, Ivana Klímy nebo Jana Čulíka, ale také shrnutím těchto komparačních zkoumání v závěru práce.

Summary Karel Čapek, the writer and the journalist, well-known worlwide due to his novels RUR, From the Insects‘ Life or the theater play The Macropulos Case (and the eponymous opera by Janáček), had worked most of his life as the publicist mainly in the Czech newspaper Lidové noviny during the years 1921 –1938. The thesis explores his critics, essays and polemics from his journalistic beginnings in the year 1915 until the rise of fascism in Germany after 1930. The study also characterizes the personality of Čapek through the reminiscences of his wife Olga and her brother Karel Scheinpflugs. The letters and memoirs describe the author’s specific style of journalistic writing, his esprit and creativity. In the beginning of his career he was highly concerned with the painting and fine arts. In the second part the work collects the disparate views of different literary critics like F. X. Šalda, Jaroslav Durych (and „the polemic about loyalty“), Jiří Opelík, Ivan Klíma and Jan Čulík. Finally the work recapitulates the Karel Čapek’s account for the world literature and for the democratic fight during the years preceding the German occupation.

47

Seznam použité literatury: Čapek, Karel. Italské listy, Anglické listy, Výlet do Španěl, Obrázky z Holandska. Praha: Československý spisovatel, 1958. Čapek, Karel. Opelík, Jiří. (ed.) Listy Olze (1920-1938). Praha: Československý spisovatel, 1971. Čapek, Karel. Dandová, Marta. (ed.) Korespondence I. Praha: Český spisovatel, 1993. Čapek, Karel. Dandová, Marta. (ed.) Korespondence II. Praha: Český spisovatel, 1993. Čapek, Karel. Kritika slov, O věcech obecných čili Zóon politikon. Praha: Československý spisovatel,1991. Čapek, Karel. Halík, Miroslav. (ed.) Fa břehu dnů. Praha: Československý spisovatel, 1978. Čapek, Karel. Macek, E., Pohorský, M.(ed.) O umění a kultuře I. Praha: Československý spisovatel, 1984. Čapek, Karel. Macek, E., Pohorský, M.(ed.) O umění a kultuře II. Praha: Československý spisovatel, 1985. Čapek, Karel. Macek, E., Pohorský, M.(ed.) O umění a kultuře III. Praha: Československý spisovatel, 1986. Čapek, Karel. Od člověka k člověku III. Praha: Český spisovatel, 1991. Čapek, Karel. Pohorský, Miloš. (ed.) Univerzitní studie. Praha: Československý spisovatel, 1987. Čapek, Karel. V zajetí slov. Praha: Svoboda, 1969. Čapek, Karel. Macek, E. (ed.) O umění a kultuře, Od člověka k člověku (Dodatky). Praha: Český spisovatel. 1995. Černý, František. (ed.) Scheinpflugová, Olga. Živý jako nikdo z nás. Praha: Hynek, s.r.o. 1997. Fialová, Zuzana. (ed.) Jaroslav Durych, publicista. Praha: Academia, 2001. Forst, Vladimír, kolektiv. Lexikon české literatury I. Praha: Academia, 1985. Kant, Immanuel. Kritika soudnosti. Praha: Odeon, 1975. Klaus, Václav. Zápisky z cest. Praha: Fragment, 2010. Klíma, Ivan. Karel Čapek. Praha: Československý spisovatel, 1965. Komárek, Karel. (ed.) Jaroslav Durych. Polemika a skandály. Olomouc: Periplum, 2002. Malevič, Oleg. Bratři Čapkové. Praha: Ivo Železný, 1999. Mukařovský, Jan. Cestami poetiky a estetiky. Praha: Československý spisovatel, 1971. Opelík, Jiří. Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi a ještě jedna o Josefu Čapkovi jako přívažek. Praha: Torst, 2008. Opelík, Jiří. Lehký harcovník. Praha: Melantrich, 1986. Opelík, Jiří. Milované řemeslo. Praha: Torst, 2000. Scheinpflug, Karel. Můj švagr Karel Čapek. Hradec Králové: Kruh, 1991. Suchomel, Milan. Jiné oči Jiřího Mahena. Brno: Jota, s.r.o. 1997. Šalda, František, Xaver. Oldřich Králík, Miroslav Komárek, Jiří Opelík (ed.). Kritické projevy 8. 1910-1911. / F. X. Šalda. Praha: Československý spisovatel, 1956. Šalda, František, Xaver. Z období Zápisníku I. Praha: Odeon, 1987. Verner, Pavel. Skripta: Zpravodajství a publicistika, Praha: UJAK, 2007.

48

Periodika: Národní listy: Deník, článek „Dr. Karel Čapek“ z 28. 12. 1938. Vydavatel: Pražská akciová tiskárna. Ústřední tiskový orgán Národního sjednocení. Praha 1938. (archiv MZK Brno) Pestrý týden: Týdeník, článek „Večeře Pen-klubu k oslavě šedesátin spisovatele Karla Scheinplfluga“. 25.1. č. 1040, str. 6. Vydavatel: V. Neubert a synové. Praha-Smíchov 1930. (archiv MZK Brno)

Internetové odkazy: Český a slovenský svet. Článek „Karel Čapek: Génius nebo mašina na literaturu“, autor: Marie Homolová. (aktuální 27. 9. 2010), online. Dostupné z: http://www.czsk.net/svet/clanky/osobnosti/capek.html Cyklus pořadů „Znáte je dobře? Karel Čapek.“ Vyrobilo Centrum publicistiky, dokumentaristiky a vzdělávání, režie: Václav Filip. ČT 2006 (aktuální 27. 9. 2010), online. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/206562230460002-znate-je-dobre/ Dokument: „Život a doba spisovatele Karla Čapka.“ Režie: Josef Císařovský, připravil Památník Karla Čapka, ČT 2008 (aktuální 27. 9. 2010), online. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10191876335-zivot-a-doba-spisovatele-karla-capka/ Turistik.cz, Dům Josefa a Karla Čapka, fotogalerie, (aktuální 27. 9. 2010), online. Dostupné z: http://www.turistik.cz/cz/kraje/hlavni-mesto-praha/okres-hlavni-mesto-praha/praha-okres-hlavni-mesto-praha/dumjosefa-a-karla-capka/galerie/ Karel Čapek on-line, elektronická knihovna. Městská knihovna v Praze, (aktuální 27. 9. 2010), online. Dostupné z: http://www.mlp.cz/karelcapek/ Katolický týdeník. Článek „Když se do sebe pustili Čapek s Durychem.“ Č. 50/2008. Autor: Jan Paulas. (aktuální 27. 9. 2010), online. Dostupné z: http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=6423&webSSID=82d0d4feb04220bfda05ee843abceb00 Britské listy. Článek „Karel Čapek: Člověk pro dnešní svět?“, autor: Jan Čulík. 11. 1. 2010. (aktuální 27. 9. 2010), online. Dostupné z: http://www.blisty.cz/art/50719.html Týden.cz. Článek „Karel Čapek mrtev, oznámil titulek před 70 lety“. Autor: Jaromír Slomek. 25. 12. 2008 (aktuální 27. 9. 2010), online. Dostupné z: http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/karel-capek-mrtev-oznamil-titulek-pred-70-lety_97429.html klaus.cz. Článek „Zápisky z cest.“ (aktuální 27. 9. 2010), autor: Václav Klaus, online. Dostupné z: http://www.klaus.cz/clanky/2669 Postreh.com. Článek „Karel Čapek a Nobelova cena“. (aktuální 27.9. 2010 ), autor: Olga Klauberová, online. Dostupné z: http://www.postreh.com/phprs/view.php?cisloclanku=2008102901 Historie Lidových novin v obrazech. Článek „Karel Čapek mrtev“. ( aktuální 16.10. 2010), online. Dostupné z: http://data.zpravy.cz/g/lidovky/lidovenoviny.htm

49

Seznam vyobrazení: Obrázek č. 1 - Jan Zrzavý, K. H. Mácha, ilustrace pro Máj, 1924. Online, dostupné z: http://basne.webzdarma.cz/macha_rozprostrela.html Obrázek č. 2 - Jan Štursa, Melancholické děvče, plastika, 1906. Online, dostupné z: http://www.ilovefiguresculpture.com/masters/czech/czech14.jpg Obrázek č. 3 - Jan Zrzavý, Přítelkyně, olejomalba, 1923. Online, dostupné z: http://www.cesky-jazyk.cz/slohovky/popisy/jan-zrzavy-pritelkyne-popis-obrazu.html Obrázek č. 4: Večeře Pen-klubu k šedesátinám spisovatele Karla Scheinpfluga - vlevo, K. Čapek – vpravo. (Pestrý týden, , č. 1040, 25. 1.1930, kopie autorka z MZK) Obrázek č. 5: Kopie článku „Dr. Karel Čapek“ zveřejněná v Národních listech k úmrtí K. Čapka 28.12. 1938. (Národní listy, fotokopie autorka z MZK )

50