UIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Katedra ruských a východoevropských studií
Jakub Andrle
Depopulace ruského Dálného východu a federální migrační politika Diplomová práce
Praha 2009
Autor práce: Jakub Andrle Vedoucí práce: PhDr. Bohuslav Litera, CSc. Oponent práce: Datum obhajoby: 2009 Hodnocení:
2
Bibliografický záznam ANDRLE, Jakub. Depopulace ruského Dálného východu a federální migrační politika. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut mezinárodních studií, 2009. 93 s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Bohuslav Litera, CSc.
Anotace Práce si klade za cíl analyzovat současnou demografickou a migrační situaci ruského Dálného východu. První kapitola práce zkoumaný region geograficky vymezuje a představuje jeho hlavní ekonomická specifika. Druhá kapitola nabízí podrobnější demografický profil regionu v kontextu populačního vývoje Ruské federace. Posuzuje tempo vylidňování ruského Dálného východu od začátku 90. let 20. století, zabývá se směry a dynamikou migračních procesů na území okruhu a snaží se stanovit základní příčiny jeho pokračující depopulace. Třetí kapitola je věnována novodobé historii osídlování ruského Dálného východu. Předmětem zájmu této části práce je zejména vývoj kolonizační a přesídlenecké politiky státu ve vztahu k východním periferiím od konce 19. století do pádu Sovětského svazu. Čtvrtá kapitola práce se zabývá problematikou současné čínské migrace na území ruského Dálného východu. Hlavní pozornost je věnována fenoménu takzvané „demografické expanze“ Číny a perspektivám širšího využití čínské pracovní síly v dohledné budoucnosti. Závěrečná kapitola představuje probíhající státní přesídlovací program zaměřený na ruské krajany. Zaměřuje se přitom na motivace státu k samotnému zahájení programu, hodnotí jeho dosavadní úspěšnost a naznačuje možné další směřování ruské migrační politiky.
Abstract This study deals with the current demographic situation of the Russian Far East and tries to assess the main patterns of migration in the region. The work is structured in five chapters. The first chapter aims at defining the Russian Far East geographically and concentrates on the most important features of its economy. The second chapter is devoted to region´s rapid depopulation since the beginning of 1990s. This part analyses the dominant demographic trends within the district and tries to describe the prevalent patterns of migration on its territory. The third chapter presents a brief historical overview of the colonization and resettlement policies towards the Russian Far East. The main goal of this part is to evaluate the overall effectivity of both tsarist Russia and the Soviet Union in their efforts to populate their easternmost periphery and secure the border with China. The fourth chapter deals with the problem of Chinese migration to the Russian Far East. The emphasis is put on the myth of China´s „demographic expansion“ and also on the question of possible benefits of drawing in more Chinese workforce in the foreseeable future. The last chapter analyses the current state program designed to attract large numbers of ethnic Russians from abroad and settle them in regions considered as strategically important.
Klíčová slova Dálný východ, Rusko, Čína, demografie, migrace, migrační politika, depopulace.
Keywords Far East, Russia, China, demography, migration, migration policy, depopulation.
3
Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato práce byla zpřístupněna v příslušné knihovně UK a prostřednictvím elektronické databáze vysokoškolských kvalifikačních prací v repozitáři Univerzity Karlovy a používána ke studijním účelům v souladu s autorským právem.
V Praze dne 21.května 2009
Jakub Andrle
4
Poděkování Na tomto místě bych rád bych poděkoval několika specialistům, bez jejichž rad a připomínek by tato práce nikdy nemohla vzniknout. Patří mezi ně zejména Alexandra Viktorovna Dokučajeva a Alexandr Vladimirovič Fadějev z moskevského Institutu zemí SNS, dále Jelena Sergejevna Choťkova z Institutu strategického výzkumu (RISI), Zoja Sergejevna Něnaševa z katedry dějin jižních a západních Slovanů Historické fakulty Moskevské státní univerzity a v neposlední řadě také vedoucí práce PhDr. Bohuslav Litera, CSc. z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Za případné chyby a nepřesnosti však odpovídá výhradně sám autor.
5
Obsah Úvod .........................................................................................................................................10 Proklatě daleko - Geografické a ekonomické vymezení ruského Dálného východu ...............15 Zpětný chod - Dálný východ a vnitřní ruská migrace ..............................................................27 Na kraj světa - Tři století osídlování východních periferií Ruska ............................................41 Žlutá vlna - Mýty a realita čínské imigrace ..............................................................................56 Kufr-nádraží-Rusko - Vzestup a pád Státního programu repatriace ruských krajanů..............71 Závěr .........................................................................................................................................82 Summary...................................................................................................................................86 Použitá literatura.......................................................................................................................87
6
Teze magisterské diplomní práce Jméno: Jakub Andrle E-mail:
[email protected] Semestr: I Akademický rok: 2006/2007 Obor: Ruská a východoevropská studia Název práce: Depopulace ruského Dálného východu a federální migrační politika Předpokládaný termín dokončení (semestr, školní rok): LS 2008/2009 Vedoucí diplomního semináře: Doc. PhDr. Jiří Vykoukal, CSc. Vedoucí práce: PhDr. Bohuslav Litera, CSc. Zdůvodnění výběru tématu práce (10 řádek): Vylidňování Dálného východu je v současném Rusku považováno za zcela zásadní strategickou hrozbu. Z demografického hlediska je region unikátní tempem své depopulace, z ekonomického svým věčně nevyužitým potenciálem, z bezpečnostního a geopolitického zase svým situováním blízko ambiciózní Číny. Všechny pohledy přitom mají společného jmenovatele, a tím je rozsáhlá, již dvě desetiletí trvající migrace obyvatel do evropské části Ruska. Analýza migračních procesů na území Dálněvýchodního federálního okruhu proto může vést nejen k pochopení jeho výjimečného vnitřního vývoje, ale také k osvětlení málo známých a často zkreslených specifik vztahů Ruska s Čínou a dalšími státy východní Asie. Ruský Dálný východ je v českém prostředí region vědecky téměř dokonale opominutý a v širším povědomí naprosto obskurní. Plánovaná práce tak bude alespoň částečně pokrývat prakticky nedotčené pole zdejšího výzkumu a doplní všeobecně kusé poznatky o ruských periferiích. Předpokládaný cíl (10 řádek): Práce by v první řadě měla ukázat skutečnou pozici Dálného východu v rámci Ruské federace a jejího hospodářství a politiky. K tomu je nutné zbavit se eurocentrického pohledu a na region pohlížet výrazně odlišnou optikou Kremlu, a to i přes fakt, že tato do značné míry vychází z často sporného pojetí studené války. Teprve na tomto základě je nicméně možné demonstrovat skutečný rozsah depopulace regionu, detailně rozebrat její průběh a bezprostřední dopady. Důležitý cíl práce pak představuje zhodnocení kontinuity a rovněž úspěšnosti ruské “migrační politiky“ ve vztahu k dálněvýchodním oblastem napříč dějinami Ruska pozdně carského, bolševického i postsovětského. V neposlední řadě bude ze všech relevantních hledisek prozkoumána i problematika mezinárodní migrace a mobility mezi ruským Dálným východem a sousedními provinciemi severovýchodní Číny. Závěr práce by měl nabídnout nejpravděpodobnější scénáře sociálněekonomického vývoje regionu v dohledné budoucnosti. Základní charakteristika tématu (20 řádek): Dálný východ je již od konce osmdesátých let regionem s nejhorší demografickou dynamikou v Ruské federaci. Za jeho prudké a vytrvalé vylidňování může mnohem více než přirozený úbytek mimořádně silný odliv obyvatelstva do jiných částí země. Základní směry migrace jsou přitom dva: stěhování lidí ze severních regionů do jižních a dále z východu jako celku do evropské části Ruska či na západní Sibiř. Distribuce obyvatelstva v asijské části Ruska tímto způsobem začíná zvolna odpovídat jejím přírodním a ekonomickým podmínkám. Proces je nicméně možné - a nutné – vnímat i z jiného pohledu. Současné migrační proudy na Dálném východě a na Sibiři totiž svým způsobem staví na hlavu dosavadní migrační, respektive kolonizační politiku ústředních vlád v podobě, v jaké existovala přinejmenším od konce 19. století. Dálný východ je v Rusku tradičně považován za geostrategicky nesmírně významný
7
region. Toto dogma, založené především na období druhé světové války a na násilné roztržce s komunistickou Čínou, dnes posiluje intenzivní debata o zdrojích a dopravě energetických surovin anebo sílící a zároveň mlhavé čínské mezinárodní ambice i se všemi příslušnými mýty a spekulacemi. Moskva se i nadále snaží v příhraničních oblastech Dálného východu udržet stávající obyvatelstvo. Ani tento cíl, nemluvě o přilákání dodatečných kontingentů z jiných částí postsovětského prostoru, však patrně není v podmínkách demokratického státu a převahy ekonomických faktorů nad politickými uskutečnitelný. Dálný východ tak bude i v nejbližší budoucnosti ztrácet ruskojazyčné obyvatelstvo ve prospěch centrálnějších, k životu příhodnějších částí federace. Úbytek v absolutních číslech se sice odkloní od dynamiky poslední dekády minulého století, ale na druhou stranu bude docházet k další redistribuci obyvatel mezi venkovem a velkými městy bez ohledu na strategické zájmy Moskvy a rovněž k rostoucí závislosti jakéhokoliv rozvoje Dálného východu na pracovní síle z Číny. Předpokládaná struktura práce (15 řádek): První kapitola práce bude věnována obecné charakteristice ruského Dálného východu – jeho přesnému teritoriálnímu vymezení, hlavním geografickým rysům a jejich implikacím pro místní ekonomiku. Na profil dálněvýchodního hospodářství přímo naváže podrobnější popis současné demografické situace – zejména prostorového rozložení populace a hlavních tras její migrace. Historické kořeny dnešní demografické podoby území a historie politiky centra k jejímu ovlivnění budou pak tématem kapitoly druhé. V jejím rámci bude mimo jiné věnován největší prostor tradičnímu chápání Dálného východu jako oblasti s mimořádným strategickým významem, a proto je logické zaměření kapitoly třetí na problematiku čínského přistěhovalectví, které je zpravidla chápáno jako hrozba bezpečnosti a územní celistvosti Ruska. Téma čínské mobility a migrace je vzhledem ke své mytologizaci, ale i reálnému ekonomickému významu, dostatečně nosné pro to, aby mu byl věnován samostatný prostor. Čtvrtá kapitola se soustředí na nejnovější posuny v migrační politice Moskvy ve vztahu k Dálnému východu. Osou této části bude především probíhající federální program přesídlení ruskojazyčných obyvatel ze států tzv. blízkého zahraničí do vybraných – z velké části dálněvýchodních - regionů Ruska. Pátá kapitola, případně závěr práce, nakonec nabídne možné scénáře dalšího sociálněekonomického vývoje zkoumaného území a posoudí kontakt existujících plánů na jeho rozvoj s realitou. Základní prameny a literatura (20 nejdůležitějších titulů včetně lokace): tituly bez uvedené lokace: Státní knihovna Moskva nebo Historická knihovna Moskva. Andrejev et al. Problemy naselenija Daľněgo vostoka. Vladivostok, 2004. Borzunova et al. Migracionnyje procesy v demografičeskom razvitii Rossiji: sociaľnopolitičeskije aspekty i sovremennaja situacija. Moskva, 2006. Davis, S. The Russian Far East: The Last Frontier. Routledge, 2003. (jin) Ďatlov, V.I. (ed.). Most čerez Amur: Vněšnyje migracii i migranty v Sibiri i na Daľněm vostoke. Moskva/Irkutsk, 2004. Fatkulin, A.A. et al. Těchnologii sociaľno-organizacionnoj adaptacii sootěčestvěnnikov iz stran SNG i Baltii na teritorii Primorskogo kraja. Vladivostok, 2006. Geľbras, V.G. Rossija v uslovijach globaľnoj kitajskoj migracii. Moskva, 2004. Larin, A.G. V těni prosnuvšego drakona. Vladivostok, 2006. Hill, F.;Gaddy, C. Siberian Curse: How the Communist Planners Left Russia Out in the Cold. Washington, 2003. (slk) Kabuzan, V.M. Daľněvostočnyj kraj v XVII-načaľe XX vv.: 1640-1917. Istorikoděmografičesskij očerk. Moskva, 1985. (slk) Kuzněcova, N.V. Ekonomičesskij kompleks Daľněgo vostoka. Vladivostok, 1992.
8
Lukin, A. The Bear Watches the Dragon: Russia’s Perceptions of China and the Evolution of Russian-Chinese Relations Since the Eighteenth Century. M.E. Sharpe, 2003. (jin) Ruban, L.S. et al. Geostrategičesskije intěresy Rossijskoj feděracii na Daľněm vostoke. Moskva, 2006. Rybakovskij, L.L. et al. Sovremennaja migracionnaja situacija v prigraničnych rajonach Daľněvo vostoka. Moskva, 2001. Rybakovskij, L.L. Demografičeskaja bezopasnosť: Populacionnyje i geopolitičesskije aspekty. Moskva, 2003. Sinkevič, J.J. Sovremennaja trudovaja imigracija na Daľněm vostoke. Moskva, 2003. Stephan, J.J. Russian Far East: A History. Stanford, 1994. (slk) Sunderland, W. Taming the Wild Field. Colonization and Empire on the Russian Steppe. Ithaca, 2004. (slk) Thornton, J.; Ziegler, Ch. (eds.). Russia’s Far East: A Region at Risk. Seattle, 2002. (jin) Vasiľčenko, O.A. Gosudarstvennaja politika po pereseleniju semjej i organizacii ich žiznědějatelnosti na Daľněm vostoke. Moskva, 2007. Zacharova, O. et al. Nacionaľnaja bezopasnosť i demografičesskij rost. Moskva, 2004. Podpis studenta a datum Schváleno Datum Podpis Vedoucí bakalářského semináře Garant oboru
9
Úvod
Z
pohledu demografa prochází současné Rusko jedním z nejtěžších období ve své historii. Nízká porodnost a vysoká úmrtnost samy o sobě způsobují, že země každoročně ztrácí téměř milion obyvatel. Věková struktura ruské populace začíná
brzdit ekonomický růst a přetěžuje křehký sociální systém státu. Řada mladých a vzdělaných Rusů hledá uplatnění za hranicemi, což nutí stát zapojovat se do mezinárodního soupeření o kvalifikovanou pracovní sílu ze zemí jihovýchodní Asie či Blízkého východu. Navzdory deset let trvajícímu hospodářskému růstu však Rusko v této soutěži stále tahá za kratší konec provazu a výsledky jeho migrační politiky jsou zatím patrné jen na moskevských a petrohradských staveništích. Obyvatelstvo Ruska nejen stárne a početně slábne, ale nápadně také mění své geografické rozmístění. Stovky tisíc lidí každý rok opouštějí nehostinné oblasti Sibiře či evropského severu a stěhují se do okolí milionových měst v černozemním pásu. Už dvě desetiletí tímto způsobem probíhá samovolná náprava sovětské přesídlenecké politiky, která jakékoliv ohledy na přírodní a klimatické podmínky obětovala extenzivnímu hospodářskému růstu a militarizaci hranic. Důsledky této politiky bude Rusko pociťovat ještě dlouho. Umělé přelidnění sibiřských periferií, k němuž došlo ve 20. století, zůstane v dohledné době hlavním motorem vnitřní ruské migrace. Exemplárním příkladem depopulace ruských periferií je Dálný východ. Tempo vylidňování Dálněvýchodního federálního okruhu, který pokrývá třetinu rozlohy celého Ruska, nemá mezi ostatními regiony konkurenci. Některé jeho oblasti ztratily od začátku 90. let minulého století více než polovinu své populace. Unikátnost tohoto teritoria spočívá v tom, že zatímco zbylé ruské regiony přicházejí o své obyvatelstvo především díky negativnímu přirozenému růstu, depopulace Dálného východu je způsobena téměř výhradně migrací. Nízká střední délka života, nízká natalita, vysoká dětská úmrtnost – to vše jsou jen faktory doplňující. Při zkoumání vnitřní ruské migrace prakticky nelze začít jinde, než na Dálném východě. Migrace je současně definujícím rysem Dálného východu. Jeho budoucí vývoj záleží na tom, kolik lidí jej bude nadále opouštět, které složky obyvatelstva se rozhodnou pro ochod a které pro trvalé usazení, zda se zrychlí či naopak zpomalí mobilita v rámci samotného okruhu, zda region dokáže přilákat kvalifikovanou pracovní sílu a v neposlední řadě zda se stane přístupnějším pro migranty ze zemí východní a jihovýchodní Asie v čele s Čínou. Právě 10
sousedství s Říší středu je hlavním důvodem, proč je Dálný východ v ruském prostředí spatřován jako region s ojedinělým strategickým významem. „Bude to právě Dálný východ,“ píše Dmitrij Trenin, „kde se v nejbližších desetiletích rozhodne o osudu Ruska.“ Z těchto důvodů by bylo velkou chybou chápat předkládanou práci jako pokus o popsání jakéhosi obskurního problému v jednom zapadlém koutu Ruska. Depopulace, ať už způsobená migrací či přirozeným demografickým vývojem, je jedním z klíčových procesů vnitřního vývoje Ruské federace. V žádném z jejích regionů nedosahuje vylidňování takových rozměrů, jako na Dálném východě. Jen málokterým z jejích regionů je zároveň přisuzován tak velký geopolitický a geostrategický význam. Hlavní motivací pro vytvoření této práce bylo předvést, jaký přesah a jaké konotace může mít na první pohled tak marginální proces, jako je vylidňování jednoho z okrajů Sibiře. První kapitola práce má za cíl zkoumaný region geograficky vymezit a alespoň ve zkratce zachytit jeho hlavní specifika. Pro porozumění demografické a migrační situaci na Dálném východě je nejprve nezbytné vzít v úvahu jeho odlehlost, izolovanost, rozlohu a tvrdé klimatické podmínky. Větší část kapitoly je věnována hrubému ekonomickému profilu regionu. Zabývá se problematikou přírodních, zejména nerostných surovin, dotýká se stavu místní infrastruktury a průmyslové výroby a ve stručnosti zmiňuje také aktuální snahy federální vlády o povzbuzení regionálního rozvoje. Druhá kapitola rozebírá Dálný východ z hlediska jeho demografického vývoje. Ze všeho nejdříve jej zasazuje do širšího ruského kontextu. Poté se zabývá celkovou početností obyvatel regionu, hustotou jeho osídlení, rozdíly mezi jednotlivými subjekty okruhu a nejviditelnějšími trendy v jeho demografickém vývoji. Kapitola nabízí základní schéma migračních
procesů
probíhajících
v rámci
Dálného
východu.
Porovnává
migraci
v severojižním směru s migračním proudem směřujícím z vlastního okruhu do oblasti evropského Ruska a na západní Sibiř. Stranou zájmu nezůstává ani problematika migrace mezi venkovem a městy či otázka propojenosti migrace a životní úrovně obyvatelstva. Třetí kapitola zkoumá historický proces osídlování Dálného východu. Jedná se o zkrácený výklad kolonizace východních periferií Ruska od 17. století až do rozpadu Sovětského svazu. Smyslem této kapitoly je popsat a kriticky zhodnotit celkovou povahu a úspěšnost kolonizační či přesídlovací politiky ve vztahu k příhraničním oblastem na východě. Hlavní důraz je proto kladen na období takzvané „velké sibiřské migrace“ zahájené v době vlády cara Alexandra III. a na přesídlovací politiku Sovětského svazu, jež se na Dálný východ soustředila souběžně se začátkem socialistické industrializace na přelomu 20. a 30. let. Práce se detailně zabývá jen civilní kolonizací, nikoliv kolonizací trestnou (takzvaná štrafnaja 11
kolonizacija nebo ssylka před rokem 1917, resp. pracovní tábory a specposelenije v době existence SSSR) Největší prostor dostávají měnící se motivy přesídlenecké politiky a konkrétní nástroje, které v jednotlivých obdobích využívala. Čtvrtá kapitola je věnována problematice čínské migrace. Ruský Dálný východ je v ruském prostředí často považován za oblíbenou cílovou oblast pro migranty ze sousedních provincií severovýchodní Číny. Podstatná část domácí veřejnosti se domnívá, že region pod vlivem sílící čínské imigrace ztrácí svůj ruský charakter a mohl by se díky tomu stát předmětem územních nároků Pekingu. Ústředním tématem kapitoly je tedy mýtus o takzvané „demografické expanzi“ Číny. Krátký historický exkurs je následován podrobnější analýzou současné čínské přítomnosti v regionu. Čínská migrace je posouzena z hlediska svých rozměrů, dynamiky, ekonomického potenciálu a často přehlížené vnitřní diverzity. Pátá, závěrečná kapitola popisuje aktuálně probíhající Státní program poskytnutí podpory dobrovolného přesídlení krajanů žijících v zahraničí do Ruské federace. Program jako celek je pokusem o zmírnění ruské demografické krize a s ní spojeného nedostatku kvalifikovaných pracovních sil. Podstatná část státního programu je výslovně zaměřena na kompenzaci populačních ztrát ve strategicky významných regionech Dálného východu. Iniciativu je proto třeba chápat jako největší kampaň zaměřenou na osídlení dálněvýchodního regionu, jakou ruský stát zorganizoval přinejmenším za poslední čtvrtstoletí. Kapitola má za cíl poukázat na styčné body mezi realizovaným programem a kolonizační politikou carského Ruska a Sovětského svazu, a to jak v rovině použitých metod a nástrojů, tak výsledné efektivity. Téma ruského Dálného východu po rozpadu Sovětského svazu je v českém prostředí zcela neprozkoumané. Problematiku nejnovějšího demografického vývoje Ruska sice zkoumá hned několik diplomových prací z českých univerzit,1 ale žádná z nich se podrobněji nezabývá otázkou vnitřní migrace a především depopulace východních periferií. Stranou dosavadního výzkumu zatím zůstává i téma historického vývoje kolonizační a migrační politiky ruského státu a stejně tak i problematika pracovní či nelegální migrace z Číny. Anglojazyčná literatura nabízí k tématu poměrně širokou škálu titulů, která sahá od obecněji zaměřených prací populárně naučného charakteru až po špičkové vědecké monografie a odborné články založené na dlouhodobém terénním výzkumu. Zástupcem první kategorie je například kniha americké autorky Sue Davis s názvem The Russian Far East: The
1
Viz například BOHATCOVÁ, Kateřina. Populační vývoj Ruské federace v 90. letech 20. století. Praha: PřF Geografie, 2004. Dále VÁGNEROVÁ, Zdenka. Zdravotní stav ruské populace po roce 1991 a jeho determinanty. Praha : ISS, 2006.
12
Last Frontier? nebo práce The Siberian curse: how communist planners left Russia out in the cold, jejímiž autory jsou Fiona Hill a Clifford Gaddy z renomovaného washingtonského think tanku Brookings Institution. Zásadní význam pro vznik předkládané práce měly odborné studie vypracované geografy z univerzity v anglickém Leicesteru2 a také anglojazyčné práce publikované Slavistickým centrem univerzity na ostrově Hokkaidó.3 Kvalitní, mimořádně podrobné a přehledně uspořádané informace o přírodních a ekonomických podmínkách ruského Dálného východu poskytlo aktualizované vydání odborné příručky vypracované Joshem Newellem z Univerzity Jižní Kalifornie (USC).4 Převážná část práce se zakládá na primárních a sekundárních zdrojích v ruském jazyce. Problému depopulace Dálného východu po roce 1991 se věnuje hned několik ruských vědeckých institutů. Jako vůbec první se touto problematikou začal zabývat kolektiv profesora Rybakovského na Institutu sociálně politického výzkumu Ruské akademie věd (ISPI RA7). Práce profesora Rybakovského a jeho kolegů jsou charakteristické opatrnou až smířlivou interpretací sovětské přesídlenecké politiky a odmítáním možné změny etnické struktury obyvatelstva regionů ležících v blízkosti státní hranice. Autorský kolektiv ISPI vnímá ruský Dálný východ podobnou optikou jako sovětský režim v době studené války. Zdůrazňuje jeho klíčový geopolitický význam pro Rusko a varuje před ekonomickou expanzí Číny. Na poli výzkumu daného tématu je možné kolektiv ISPI zařadit do konzervativního názorového proudu. V protikladu k tomuto konzervativnímu proudu stojí různorodá skupina vědců, kterou lze z čistě pracovních důvodů označit jako tábor „progresivní.“ Výchozí pozice specialistů progresivního tábora je možné ve zkratce shrnout následovně: méně ideologie a více pragmatismu, méně geopolitiky a více ekonomiky, méně restrikcí a více liberalismu. Nejvýznamnějšími zástupci pomyslného progresivního názorového proudu jsou přední ruská odbornice na problematiku mezinárodní i vnitřní migrace Žanna Zajončkovskaja, dále Jekatěrina Motrič z chabarovského Institutu pro ekonomický výzkum a v neposlední řadě také odborníci Dálněvýchodního institutu tržního hospodářství. V jistém smyslu lze ke stejnému názorovému proudu přiřadit i několik předních odborníků na problematiku současné čínské migrace, jako jsou sinolog Vilja Gelbras, specialista na rusko-čínské vztahy Alexandr Lukin 2
Zejména PRENDERGRAST, Jessica G., The Regional Consequences of Russia´s Demographic Crisis. Leicester, 2004. 3 IWASHITA, Akihiro. A 4000 kilometer journey along the Sino-Russian border. Sapporo, 2004. Dále IWASHITA, Akihiro (ed.). Siberia and the Russian Far East in the 21st Century : Partners in the “Community of Asia“. 1, Crossroads in 7ortheast Asia. Sapporo, 2005. 4 NEWELL, Josh. The Russian Far East : a reference guide for conversation and development. McKinleyville, 2004.
13
nebo historik Viktor Larin z vladivostockého Institutu historie, archeologie a etnografie při Ruské akademii věd. Mezi nejvýznamnější primární zdroje předkládané práce patří zejména nepublikované materiály poskytnuté moskevským Institutem zemí S7S. Podrobné kritické poznámky pracovníků institutu týkající se stávající federální legislativy v oblasti migrace představovaly neocenitelný zdroj informací pro kapitolu o probíhajícím repatriačním programu. Dobrou představu o současné ekonomické situaci Dálného východu a perspektivách jeho dalšího vývoje poskytla aktuální verze vládního programu nazvaného Ekonomický a sociální rozvoj Dálného východu a Zabajkalí do roku 2013. Cenným primárním zdrojem pro vznik první kapitoly této práce byly také materiály z konference pojmenované Třetí dálněvýchodní mezinárodní fórum, jež se konala na podzim roku 2008 v Chabarovsku.5 Na základě těchto materiálů bylo možné získat poměrně přesnou představu o aktuálních investičních projektech na území okruhu. Druhá a rovněž pátá kapitola práce by těžko vznikla bez pomoci oficiálních statistik a programových dokumentů poskytovaných Federální migrační službou Ruské federace. Internetové stránky služby nabízejí mimo jiné kompletní znění státního programu, jenž je předmětem zájmu závěrečné kapitoly. Neméně důležitým zdrojem dat o demografické situaci Ruska a jeho regionů byly také internetové stránky Federální statistické služby. Kromě podrobných údajů o přirozeném demografickém vývoji ruské populace poskytuje služba také data týkající se mezinárodní migrace na ruském území.
5
Podrobné informace o fóru a archiv konference na WWW: http://www.dvforum.ru/.
14
1 Proklatě daleko Geografické a ekonomické vymezení ruského Dálného východu
P
ojem ruský Dálný východ označuje východní třetinu Ruské federace. Ruský Dálný východ na západě navazuje na Sibiř, na severu je vymezen Severním ledovým oceánem, na východě Tichým oceánem a na jihu pozemní hranicí s Čínou a Severní
Koreou. Geografický koncept ruského Dálného východu je historicky velmi mlhavý a dodnes koliduje s celou řadou dalších teritoriálních označení jako například východní Sibiř, severovýchodní Asie, Sever, Dálný sever, Asijsko-Tichooceánský region a Tichomořské Rusko. V historiografii se navíc termín volně prolíná s názvy menších územních jednotek jako jsou Přiamuří, Amur, Zabajkalí, anebo Přímoří. Další komplikaci v tomto směru pochopitelně představuje nestálý administrativní status ruského Dálného východu a jeho částí. Po většinu 20. století neměl ruský Dálný východ jako celek žádný administrativní status. Nedlouho po říjnové revoluci na jeho území existovala nejprve takzvaná Dálněvýchodní republika jako provizorní nárazníkový stát bolševického Ruska. V průběhu 20. a 30. let region krátkodobě získal nejprve status oblasti a poté kraje, ale po roce 1938 přestal na více než 60 let jako samostatný subjekt existovat. Konceptuální uchopení regionu usnadnil až výnos prezidenta Vladimira Putina č.849 z května roku 2000, jímž byla vytvořena instituce prezidentských představitelů v sedmi nových federálních okruzích Ruska. Jedním z těchto „superregionů“ se stal Dálněvýchodní federální okruh. Vzhledem k tomu že prakticky veškeré reference o ruském Dálném východu dnes splývají právě s touto administrativní jednotkou, její geografické vymezení bylo zvoleno jako výchozí i pro tuto práci. Přesto by bylo chybou držet se takového pojetí zcela úzkostlivě a ostatní výše zmíněná geografická označení zavrhnout. Západní meze Dálněvýchodního federálního okruhu jsou stanoveny pouze administrativně a nemají oporu v žádné přírodní hranici. Správní oddělení Sibiřského federálního okruhu a okruhu Dálněvýchodního rozhodně neznamená, že by pojmy Sibiř a Dálný východ byly zcela neslučitelné. Velmi dobře je jejich prolínání patrné hlavně v případě republiky Sacha, která má svojí geomorfologií, svým hospodářským profilem i některými politickými specifiky více společného se sousedními subjekty Sibiřského 15
federálního okruhu než se subjekty ležícími při pobřeží Tichého oceánu. Ruská média a občas také odborné publikace běžně administrativní zařazení republiky obcházejí a buď jí situují na „východní Sibiř,” nebo o ní referují jako by se jednalo o samostatnou entitu. Méně časté, nicméně také důležité je zaměňování Dálného východu s takzvaným Severem. Tento neurčitý termín zpravidla označuje nejsevernější obydlené oblasti Ruska, a to jak evropského tak asijského. Ve druhém případě se často kryje s Čukotkou, Kamčatkou či oblastí Magadanu.Přestože je pojem Severu velmi vágní, tato práce ukáže jisté opodstatnění jeho dalšího používání v souvislosti s geografickou distribucí a demografickou diferenciací obyvatelstva na ruských periferiích. Pojmy Asijsko-Tichooceánský region a Severovýchodní Asie ruský Dálný východ sice zahrnují, avšak také jej razantně překračují, a to bez ohledu na jejich vlastní elasticitu. Jistou relevanci pro výklad o Dálném východu má jen první z nich, protože bývá v poslední době poměrně často používán v prostředí mezinárodní politiky a především na poli ekonomické spolupráce mezi Ruskem, Čínou, Japonskem, Jižní Koreou či státy jihovýchodní Asie a Oceánie. Standardně bývá zmiňován jen jako ATR. Samotný Dálněvýchodní federální okruh v jeho podobě na konci roku 2008 tvoří devět subjektů
Ruské
Chabarovský
kraj,
federace: Amurská
Přímořský oblast,
kraj,
Židovská
autonomní oblast, Sachalinská oblast, republika Sacha (Jakutsko), Magadanská oblast, Kamčatský kraj a Čukotský autonomní okruh. Konkrétní nominální status jednotlivých subjektů není příliš důležitý, protože míra autonomie regionů je snad s výjimkou
republiky
Sacha
prakticky
stejná.
Správní dělení DFO prochází podobně jako tomu je u celé Ruské federace občasnými korekcemi. Stávající stav trvá od července 2007, kdy byl Korjakský autonomní okruh sloučen s Kamčatskou oblastí 1 Amurská oblast 2 Židovská autonomní
v nově
vytvořený
Kamčatský
kraj.
Administrativním centrem DFO je Chabarovsk,
oblast 3. Kamčatský kraj 4. Magadanská
spolu s Vladivostokem co do počtu obyvatel největší
oblast 5. Přímořský kraj 6. Sachalinská
město regionu.
oblast 7. Chabarovský kraj 8. Čukotský autonomní okruh 9. Republika Sacha
16
Podnebí Dálného východu je oproti větší části Sibiře značně komplikované. Zatímco severovýchodní Sacha je s -71˚C naměřenými v roce 1926 v Ojmjakonu nejchladnějším místem severní polokoule, letní teploty v některých místech při toku Amuru a Ussuri dosahují až +40˚C a spadají bezmála do subtropické kategorie. Tichý oceán přináší do Přímořského kraje a části Chabarovského kraje monzunové klima, pohoří Sichota-Alin však zabraňuje jeho pronikání dále do vnitrozemí a samo o sobě vnáší do nejjižnějších oblastí drsné klimatické podmínky typické spíše pro sever. Zimy bývají mimořádně chladné a dlouhé. Na jihu Přímořského kraje klesá průměrná lednová teplota na -10˚C, v ostatních regionech běžně na 40˚C. Po dlouhém a stále chladném jaru přichází poměrně teplé, avšak velmi krátké léto s maximálními teplotami okolo 20˚C. Mírný podzim v mnoha oblastech narušují prudké tajfunové bouře a lijáky, které často způsobují rozsáhlé záplavy. Kromě povodní je dálněvýchodní tajga místem periodicky se opakujících lesních požárů o gigantických rozměrech. Tektonický zlom mezi Ochotskou a Tichomořskou deskou je zase zdrojem značné vulkanické aktivity v oblasti Kamčatky, Kurilských ostrovů a Sachalinu. Ačkoliv místní zemětřesení zasahují zpravidla řídce obydlené či zcela neobydlené oblasti, v případě výjimečně silných podmořských zemětřesení hrozí nebezpečí vzniku vln tsunami. Kromě možných lidských ztrát je nutné brát v úvahu také případné materiální a ekologické škody. Sachalin a celá pánev Ochotského moře patří mezi hlavní surovinové základny regionu a jsou místem jejich rozsáhlé a čím dál intenzivnější těžby. Přibližně tři čtvrtiny rozlohy Dálného východu pokrývá věčně zmrzlá půda. Permafrost během léta na povrchu taje, čímž sice poskytuje vegetaci vláhu, ale celkově silně komplikuje jakoukoliv kultivaci půdy i další lidskou činnost, zejména stavebnictví a budování veškeré infrastruktury. Zamrzání půdy rovněž zkracuje růstovou sezónu vegetace a mimo jiné tak snižuje možnosti jejího komerčního využití. Většina dřeva z oblasti Dálného východu je nekvalitní a ekonomickému potenciálu regionu přidává mnohem méně, než by se mohlo zdát. Právě suroviny, ať už z prostředí živé nebo neživé přírody, jsou všeobecně považovány za největší devizu ruského Dálného východu a největší příslib jeho rozvoje v blízké budoucnosti. Přírodní bohatství regionu je i v celosvětovém měřítku ohromující. Pro ilustraci by stačil výčet nerostných surovin republiky Sacha. Ta v první řadě produkuje asi 99% ruských a čtvrtinu všech světových diamantů. V absolutní ruské špičce je i díky zásobám a těžbě černého uhlí, železné rudy, zlata, stříbra, cínu, fosfátů, niobu anebo rtuti. Většina ostatních krajů a oblastí nezůstává příliš pozadu: na ostrov Sachalin připadá 90%
17
dálněvýchodní těžby ropy a zemního plynu.6 Kamčatka a Chabarovský kraj skrývají rozsáhlé zásoby platiny, palladia, zlata a stříbra a podobnou zásobárnu drahých kovů představuje i Magadanská oblast nebo Čukotka, Přímořský kraj je pro změnu v závěsu za Sachou co do povrchové těžby uhlí, klíčové energetické suroviny určené primárně pro místní spotřebu. Řada předpokládaných ložisek zůstává už desítky let neověřená. Není například jasné, jak velké jsou ve skutečnosti zásoby fosilních paliv pod šelfem Ochotského moře. Ještě větší neznámou jsou pak předpokládaná ložiska ropy a plynu v Severním ledovém oceánu. Tání arktického ledu vlivem globálního oteplování tato dosud technicky nedostupná ložiska zpřístupňuje a v širším kontextu otvírá úplně novou kapitolu světové těžby energetických surovin. Z krátkodobého a střednědobého hlediska je nicméně přínosnější věnovat se zásobám které jsou nejen ověřené, ale především využívané. Pokud jde o ropu a plyn, seznam nejbohatších regionů Dálného východu se tímto přístupem v podstatě redukuje na Sachalin. Ani jeho potenciál není díky nepříznivým přírodním podmínkám využíván v plné míře. Ochotské moře asi na šest měsíců v roce zamrzá a umožňuje tak jen těžbu z pobřeží. Ostrov si přesto za poslední roky vydobyl pozici lídra v těžbě ropy a plynu v severovýchodní Asii, přitáhl největší zahraniční investice ze všech subjektů Ruské federace a co do intenzity rozvoje bývá běžně prezentován jako vzor pro celý Dálný východ. Těžební boom Sachalinu je jedna věc, jeho rostoucí závislost na vývozu surovin druhá. Zdá se že Sachalin je modelový příklad fenoménu známého jako surovinové prokletí nebo také paradox hojnosti. Ten vyjadřuje stav, kdy se výjimečné nerostné bohatství určité země nebo oblasti nepromítá do její celkové ekonomické úrovně, případně se do ní ve srovnání se státy bez podobného bohatství promítá negativně. Teorie surovinového prokletí je zatím poměrně mladá a bezpochyby vyžaduje další výzkum, pohled na ekonomický vývoj Sachalinu a několika dalších regionů ruského Dálného východu jí ale na věrohodnosti spíše přidává.7 Pro začátek se patří uvést, že Sachalin není s to pokrýt vlastní energetickou spotřebu. Téměř všechna na ostrově vytěžená ropa je určena na export a Sachalin je nucen ropné produkty dovážet z kontinentálního Ruska a dokonce ze Spojených států. Úplně stejně jsou na tom i všechny další části Dálného východu a ten tak jako celek dováží přes 90% své spotřeby
6
NEWELL, Josh., The Russian Far East : a reference guide for conversation and development, s. 64. Specifickým typem fenoménu nazývaného surovinové prokletí je takzvaná holandská nemoc. O současném stavu výzkumu tohoto tématu viz zejména ROSSER, Andrew. The Political Economy of the Resource Curse : A Literature Survey. Brighton, 2006. Podrobněji o problematice též STIGLITZ, Joseph E. Making globalization work. London : Penguin, 2007.
7
18
ropných produktů.8 Na celém jeho území o rozloze přes 6 milionů čtverečních kilometrů se nachází jen tři ropné rafinerie, z toho jedna malá na Sachalinu a dvě v Chabarovském kraji. Dovoz energetických surovin je v prostředí asijské části Ruska technicky náročnou a nesmírně drahou záležitostí. Na konečných cenách benzínu, nafty, plynu nebo uhlí se tedy podepisuje jednak často náročná, pouze sezónní těžba a jednak vysoké dopravní tarify. Ruský Dálný východ je v tomto ohledu tradičně silně závislý na federálních subvencích. Vývoz ropy a plynu tvoří nejméně čtyři pětiny hrubého regionálního produktu Sachalinu. Magadanská oblast je na těžbě nerostných surovin závislá téměř ze tří čtvrtin a republika Sacha jen na těžbě diamantů asi z jedné třetiny. Závislost na exportu několika málo druhů surovin vede k nízké diverzifikaci ekonomiky a ponechává dotyčné regiony napospas vývoji cen komodit na světových trzích. Jinými slovy: nerostné bohatství samo o sobě je Dálnému východu málo platné, protože na své hodnotě buď získává až po svém transportu mimo region,9 anebo v horším případě není díky nízkým kapitálovým investicím a zastaralým technologiím ani vytěženo a na hodnotě nezíská vůbec nikde. Do druhé kategorie logicky spadají hlavně nejchladnější, hornaté a odříznuté oblasti Kamčatky, Magadanu a Čukotky. V podstatě stejná situace jako u nerostných surovin v čele s ropou a plynem existuje i u dálněvýchodních obnovitelných zdrojů v čele se dřevem a mořskými produkty. Opět jsou zde na první pohled neomezené, nevyčerpatelné zásoby, opět ohromný ekonomický potenciál a opět jeho zoufale neefektivní využití. Stejně jako se ropa a plyn ze Sachalinu okamžitě přepravuje do západních regionů Ruska nebo rovnou do zahraničí, vytěžené dřevo putuje bez jakéhokoliv zpracování z hlubokého vnitrozemí přes čínskou hranici anebo po moři do Japonska či Jižní Koreje. Stejně jako Sachalin dováží ropné produkty ze západní Sibiře nebo rovnou přes oceán, nakupuje ruský Dálný východ nábytek buď z průmyslových center evropské části Ruska jakými jsou Nižnij Novgorod, Petrohrad či Moskva, nebo ze sousedních provincií severovýchodní Číny.10 V obou případech region za značných finančních nákladů spojených s přepravou a celními tarify reimportuje vlastní dřevo. Nebylo tomu tak vždycky. Ještě před pětadvaceti lety Dálný východ vyvážel nanejvýš třetinu vytěženého dřeva a zbytek byl zpracován a využit buď přímo v regionu anebo alespoň odexpedován do evropské části Sovětského svazu. V polovině osmdesátých let se ale dřevozpracující průmysl dostal do táhlé krize, většina podniků zkrachovala nebo výrazně omezila produkci a následkem toho poklesla i samotná těžba. V roce 2000 se na Dálném 8
GOCHBERG, M.Ja., Federaľnyje okruga Rossijskoj Federacii : analiz i perspektivy ravitija, s. 326. DAVIS, Sue., The Russian Far East : the last frontier?, s. 59. 10 Aleksandr Latkin: Sammit ATES i nefteprovod VSTO – čistoj vody populizm. PrimaMedia, 29.12. 2008. Dostupný z WWW: http://primamedia.ru/news/show/?id=88400. 9
19
východě vytěžila jen asi třetina dřeva oproti roku 1985. Díky novým zahraničním trhům pak sice opět stoupla, ovšem dřevozpracující průmysl se už tohoto trendu nechytil a zůstal marginální. Intenzivní těžba dřeva navíc přinesla prudkou decimaci místních lesů.11 Problém není ani tak v množství těženého dřeva, jako spíš v tom, kde konkrétně se kácí a jakým způsobem. V první řadě je podstatné, že většina dřeva na Dálném východě je v současnosti nepoužitelná. Buď se jedná o nekvalitní modříny, o které nemá doma ani v zahraničí nikdo zájem, nebo se k daným porostům zkrátka nedá s potřebnou technikou dostat. Platí jednoduchý vzorec, podle kterého je po fyzicky nejdostupnějším dřevu nejmenší poptávka a naopak lukrativní dřeviny jsou nejdále od komunikací a jejich transport onu lukrativnost značně snižuje. Druhý problém spočívá v rozsahu nelegálního kácení. To podle různých odhadů stojí za jednou pětinou až jednou polovinou veškerého vytěženého dřeva. Stejný problém trápí i rybolov. Na Sachalinu, v Přímořském a Chabarovském kraji je sice poměrně dost rybozpracujících podniků, ale místní orgány nejsou schopné zamezit nelegálnímu vývozu ryb, krabů a dalších mořských produktů na nedaleký japonský ostrov Hokkaidó. Dřevařský i potravinářský průmysl hrály v nejnovější historii Dálného východu druhotnou úlohu. V dobách Sovětského svazu sloužila východní periferie státu primárně dvěma účelům. Prvním byla produkce surovin, druhým produkce přímo či nepřímo spojená s obranným průmyslem. Tato orientace přispěla k nevídané militarizaci regionu. Na konci studené války zde fungovalo na třicet obřích podniků, napojených na vojensko-průmyslový komplex Sovětského svazu. Místní továrny chrlily lodě a ponorky pro Tichomořskou flotilu, stíhací letouny, vojenské automobily a nespočet druhů zbraní. Do konce tisíciletí se naprostá většina těchto podniků ocitla v troskách. Někdejší centra obranného průmyslu v okolí Komsomolsku na Amuru, Chabarovsku, Vladivostoku nebo Arseňeva se proměnila v rezavějící památníky sovětského militarismu. Jak velkou ránu takový krach pro Dálný východ znamenal, naznačují už jen počty lidí, které vojenský průmysl zaměstnával. Na počátku 90. let, tedy už v době značného útlumu zbrojení, to bylo celkově okolo 13 procent pracovní síly, v nejlidnatějším Přímořském kraji ale 20 procent a v Chabarovském kraji dokonce 24 procent.12 Obranný průmysl už druhou dekádu přežívá ve stavu klinické smrti. O naprostou většinu dřívější produkce dnes nikdo nestojí, přesto žije jistá naděje, že celý komplex nepřijde úplně nazmar. Některé podniky byly v posledních letech restrukturalizovány a přešly na civilní výrobu napojenou například na 11 12
Podrobněji NEWELL, c.d., s. 67. DAVIS, c.d., s. 121.
20
rozvoj těžebních projektů na Sachalinu, jiné nadále produkují špičkovou vojenskou techniku typu stíhaček Suchoj nebo bojových vrtulníků, byť jen ve stopovém množství. Skutečně krutý úpadek postihnul stavbu lodí. Tichomořská flotila prakticky přestala existovat a v přístavech Dálného východu reznou desítky nepotřebných a zastaralých torpédoborců a ponorek. Renovaci by přitom nutně potřebovala i místní rybářská flotila. Přeorientování výroby z vojenské na civilní ale vyžaduje ohromné investice, a ty zatím nepřicházejí ani z Ruska ani ze zahraničí. Ať už se stávající situace vyvine jakkoliv, jedno je jisté – obranný průmysl Dálného východu byl po druhé světové válce nesmyslně přebujelý a v plné míře nebude oživen ani přebudován nikdy. Ze zbylých odvětví ekonomiky stojí za zmínku snad už jen produkce elektrické energie, stavebnictví, zemědělství a podnikání v oblasti turistiky. Také jejich význam nicméně spočívá spíš v potenciálu než v reálném výkonu. Výroba elektřiny zatím doplácí na nejistou a kolísavou poptávku Číny, stavebnictví na cenu stavebních materiálů a vysoké náklady dané klimatickými podmínkami, zemědělství na přežívání neefektivní kolektivistické struktury ze sovětských dob a turistika asi nejvíce na chybějící strategii rozvoje. Na tomto místě je zapotřebí zmínit jeden z největších a nikdy úplně nepřekonaných problémů Dálného východu. Jsou jím vzdálenosti. Doprava nerostných surovin, dřeva, umělých stavebních materiálů, zemědělské produkce a nakonec i samotných turistů je odkázána na zoufale řídkou a z hlediska dnešní ekonomické struktury státu také nelogickou a nevyhovující dopravní síť. Na vině je zčásti příroda a zčásti sovětské dědictví. V celém Rusku dnes stojí zhruba 84 tisíc kilometrů železnic. Na Dálný východ, tedy třetinu rozlohy federace, z toho připadá pouhá desetina. Hustota železniční sítě zde dosahuje 13 kilometrů kolejí na 10 tisíc kilometrů čtverečních. Podobně je na tom region i pokud jde o silnice. 37 tisíc kilometrů cest s pevným povrchem znamená hustotu silniční sítě 11 kilometrů na jeden tisíc kilometrů čtverečních.13 Polovina hlavních měst subjektů Dálného východu není vůbec napojena na železnici. Mnohé silnice končí v pustině, lépe řečeno u vjezdů do opuštěných továren. Jakým způsobem se obrovská rozloha a špatná dopravní infrastruktura odráží v životě východních periferií napovídá už jen následující údaj: průměrná vzdálenost, kterou musí urazit kamion naložený čerstvě pokáceným dřevem na místo jeho vyložení, činí 130-170 kilometrů.14 Dokonce i když pomineme stav příslušného vozového parku a kvalitu
13
GOCHBERG, c.d., s. 311. BYSTRICKIJ, S.P.; ZAUSAJEV, V.K.; CHOROŠAVIN, A.V., Daľnij Vostok Rossii : stanovlenije novoj ekonomiki, s. 317. 14
21
komunikací v nejodlehlejších oblastech, je jasné že přeprava osob i materiálu je jednou z hlavních bolestí Dálného východu a jednou z klíčových brzd jeho ekonomického rozvoje. Dopravní osou asijského Ruska je nejdelší železniční trať na světě, Transsibiřská magistrála. Paralelně s ní probíhá východní částí Sibiře také novější Bajkalsko-Amurská magistrála. Její výstavbu, započatou ve 30. letech minulého století, završilo po sedmi desetiletích až zprovoznění Severomujského tunelu na konci roku 2003. Posun trati vůči Transsibiřské magistrále o několik set kilometrů na sever přinesl obrovské komplikace a dodatečné náklady na samotnou stavbu i dlouhodobou údržbu. Dráha prochází několika pohořími, vede přes tajgu, bažiny a stovky vodních toků. Jen poloviční vytížení její kapacity znamená, že trať si na svůj provoz není schopna vydělat a zisky pokrývají jen asi polovinu astronomických nákladů. Bez ohledu na rozpačitou rentabilitu je Bajkalsko-Amurská magistrála předmětem čilého napodobování. Některé projekty uspějí a jsou více či méně úspěšně realizovány, jiné se odkládají na neurčito. Pro účely této práce stačí zmínit tři plánované železnice. První z nich je takzvaná Jakutsko-Amurská magistrála, která má za cíl propojit BAM a hlavní město republiky Sacha, Jakutsk. Trať o délce 820 kilometrů je momentálně ve výstavbě a pokud vše půjde podle plánů, dokončena by mohla být v horizontu čtyř let. Druhá zvažovaná železnice by na Jakutskou dráhu přímo navazovala a vedla by z jejího severního konce dále do Magadanu, čukotského Anadyru a poté stokilometrovým tunelem pod Beringovým průlivem na Aljašku. Zatímco Jakutská dráha se i přes roky odkladů nakonec vešla do finančních možností státu (přesněji republiky Sacha), trať na Aljašku zůstává a nejspíš i navždy zůstane jen fantastickou vizí. Mnohem blíže realizaci je třetí důležitý železniční projekt Dálného východu, a to tunel pod Tatarským průlivem, který by propojil kontinentální Rusko a Sachalin. Idea není o moc novější než v případě BAMu – první práce na tunelu s využitím 8 tisíc vězňů pracovních táborů byly zahájeny na počátku 50. let, po Stalinově smrti ale nadobro utichly a nápad tunel přeci jen postavit se znovu vynořil až na přelomu tisíciletí v souvislosti s rozmachem místní těžby ropy a plynu. Pozemní doprava a dopravní infrastruktura figuruje na čelných místech všech významných studií, které se ekonomickou perspektivou Dálného východu zabývají. Důvodem je fakt, že se jedná jak o podmínku rozvoje všech dalších průmyslových odvětví, tak o potenciálně velmi výnosný sektor sám o sobě. Někteří odborníci dokonce pokládají region za geograficky přímo předurčený pro roli hlavního dopravního uzlu anebo koridoru Severovýchodní Asie. Bystrickij v této souvislosti předklá desítku možných schémat, jak by 22
takový koridor mohl vypadat a fungovat. Přehled začíná modernizací vybraných přístavů a přes výstavbu nových mostů na rusko-čínské hranici se dostává až k myšlence tunelového spojení s Japonskem.15 S problematikou infrastruktury a představou Dálného východu jako koridoru úzce souvisí otázka produktovodů a především pak ropovodu známého pod mezinárodním akronymem ESPO. Projekt ESPO počítá s vedením východosibiřské ropy k pobřeží Tichého oceánu. U jeho zrodu stála na konci 90. let minulého století společnost Jukos podnikatele Michaila Chodorkovského. Původní plán se od současné podoby ropovodu zásadně odlišoval: potrubí mělo vést z Angarsku u Bajkalského jezera přímo do čínského města Ta-čching. V roce 2004 ale zvítězila varianta navrhovaná společností Transněfť. Hlavní trasa nyní již státního ropovodu nakonec povede z Tajšetu výhradně po ruském území do terminálu Kozmino poblíž Vladivostoku. Čína zůstává ve hře prostřednictvím odbočky ze Skovorodina do Ta-čchingu. Soudě
podle
oficiálních
vyjádření
spočívá
smysl
ropovodu
v povzbuzení
ekonomického rozvoje Východní Sibiře a Dálného východu a v diverzifikaci ruského vývozu energetických surovin. Rusko plánuje zhruba do roku 2020 přesměrovat na asijské trhy až třetinu svého exportu ropy. Dnešní podíl je přitom okolo tří procent.16 Oba avizované cíle výstavby ropovodu se na první pohled zdají pragmatické a jak pro federální centrum tak pro jednotlivé tranzitní regiony prospěšné. Přesto není těžké je zpochybnit, a to hned z několika důvodů. Často se vynořují obavy, že pro ropovod na východě Sibiře neexistuje dostatečné množství ověřených ropných ložisek. Zvážíme-li zatím poslední odhad ceny ropovodu, který dosahuje 390 miliard rublů, jedná se bezpochyby o otázku hodnou co nejbližšího vysvětlení. Podobné otazníky vyvolává také finanční návratnost projektu, protože světové ceny ropy od doby zahájení stavby prudce klesly a její vývoz (nemluvě o vlastní těžbě) už neslibuje ani zdaleka takové zisky jako dříve. Čínská strana konec konců není tak dychtivým zákazníkem jak by se z jejího hladu po energetických surovinách mohlo zdát. Na podzim roku 2008 se čínská státní ropná společnost CNPC dostala se svými ruskými partnery do vážného konfliktu ohledně cen za ropu a v širším smyslu i ohledně financování celé jižní větve ESPO. Problémy ropovodu jsou patrné už jen ze zpráv o postupu prací. První úsek z Tajšetu do Skovorodina
15 16
BYSTRICKIJ, c.d., s. 301. The Kremlin promotes Eastern pipeline project. Eurasia Daily Monitor, vol. 5, no. 122, 26.6. 2008.
23
měl být hotov do konce roku 2008, ale i přes nátlak Kremlu na dodržení termínu stavba okamžitě nabrala roční zpoždění.17 O moc lépe se z ruského pohledu nevyvíjí ani situace v oblasti elektrorozvodných sítí. Rusko se podobně jako v případě ropy nebo zemního plynu dlouhá léta připravovalo na zásobování severní Číny elektrickou energií. Výsledky dlouholetého úsilí a především astronomických kapitálových investic jsou alespoň do dnešních dnů přinejmenším rozpačité. V blízkosti hranice už vyrostly moderní vodní elektrárny, jenže čínské státní firmy si veškeré potenciální náklady znovu spočítaly a došly k závěru že pro ně bude výhodnější elektřinu vyrábět nezávisle. Spíše než do produkce elektřiny by možná investice na ruském Dálném východě měly směřovat do zkvalitnění vlastní rozvodné sítě a do modernizace existujících elektráren. Rozvod elektřiny trápí v zásadě podobný problém jako pozemní dopravu. Je totiž rozdroben do menších vzájemně izolovaných teritoriálních celků, které navíc nevycházejí ani tak z geografické distribuce obyvatelstva jako spíše z umístění bývalých sovětských vojenských základen a center těžebního nebo rybářského průmyslu. Podle údajů Světové banky existovalo ještě v roce 2000 v Rusku asi 5 tisíc vesnic bez napojení na elektrické sítě. Některé vesnice v severních oblastech Dálného východu jsou v tomto směru trvale odkázány na dieselové generátory a vynakládají značné prostředky na dopravu potřebného paliva.18 Moskva si je potřeby masivních investic do infrastruktury Dálného východu vědoma více než dobře a plánuje pro tento účel během nejbližších let vyčlenit stovky miliard rublů. Investice podobného druhu se v Rusku realizují pomocí takzvaných federálních účelových programů, při kterých platí princip rovného spolufinancování z federální pokladny a místních rozpočtů. Takovýchto programů nyní na východě země probíhají téměř dvě desítky, nicméně všechny je nově pojímá aktualizovaný Program rozvoje Dálného východu a Zabajkalí do roku 2013. Podle jeho poslední schválené varianty by do regionu mělo být napumpováno asi 700 miliard rublů. Pokud by k tomu opravdu došlo, jednalo by se o největší státní investice do místní ekonomiky za posledních 40 let.19 Pro ty, komu by se snad zmíněný program zdál málo ambiciózní, jsou k dispozici i další zajímavá čísla, například 9 bilionů rublů (zhruba 300 miliard amerických dolarů) , které by na Dálný východ měly přitéct do roku 2025 a pomoci zdvanáctinásobit výkonnost jeho ekonomiky. Z praktických důvodů je však lepší držet se stávajícího programu a objasnit, co má vlastně za cíl. 17
Russia sees Eastern pipeline as a „major victory“. Eurasia Daily Monitor, vol. 5, no. 201, 22.10. 2008. NEWELL, c.d., s. 61. 19 Ruský ministr pro regionální rozvoj Dmitrij Kozak nicméně uznává, že peníze dosud vložené do federálních účelových programů nejsou využívány příliš efektivně. V roce 2007 prohlásil, že prostředky se po Dálném východě „roztírají tenkou vrstvou.“ Ischodnyj rubež. Nezavisimaja gazeta, 17.12. 2007. 18
24
Větší část programu ničím nepřekvapuje. Jednotlivé kraje, oblasti a další subjekty si na centru vymohly spolufinancování výstavby silnic, elektráren, energetických sítí, rafinérií, metalurgických podniků, čistíren odpadních vod a dalších většinou podobně pragmaticky působících projektů. Mnohem více zaujme položka s názvem Rozvoj Vladivostoku jako centra mezinárodní spolupráce v Asijsko-Tichomořském regionu. Jedná se o podprogram přímo navázaný na pořádání summitu zemí Asijsko-pacifického hospodářského společenství (APEC) v roce 2012. Jih Přímořského kraje by se do té doby měl proměnit v určitou výkladní skříň ruského Dálného východu a bránu do elitního klubu celé východní Asie. Konkrétní plány jsou velkolepé. Zahrnují výstavbu dálnic, rychlostní železnice, luxusních hotelových resortů, oceanária za 110 milionů dolarů, nové budovy opery a baletu, univerzitního kampusu a mnoha dalších atrakcí markantně přesahujících rámec ekonomické konference. Její vlastní smysl se přitom v záplavě urbanistického a architektonického futurismu zcela vytrácí. Přednost v médiích dostávají zejména pohádkové vizualizace nové podoby ostrova Russkij v zálivu Petra Velikého, který se má během pouhých tří let proměnit z pahorku s pár kasárenskými budovami v jakousi dálněvýchodní Dubaj.20 Spíše než nadšení vyvolávají podobné plány u obyvatel Vladivostoku jen úsměvy. Na megalomanské sliby Moskvy a především vlastních gubernátorů jsou už zvyklí. Nedávno například uplynulo 16 let od slavnostního odhalení projektu Velký Vladivostok, v jehož rámci mělo dojít k transformaci statisícového města v milionovou megapoli. Nynější gubernátor kraje Sergej Darkin stejnou myšlenku oživil v roce 2006 na summitu APEC v Hanoji, kde hovořil o velkoměstě s šesti miliony obyvatel. Po návratu do Vladivostoku však snížil svůj odhad nejprve na dva až tři miliony a postupem času raději na milion jeden.21
Závěr
Při zkoumání ruského Dálného východu je třeba brát v potaz několik jeho nesmírně důležitých geografických a ekonomických specifik. Jestliže označíme Sibiř za periferii Ruska, Dálný východ při pouhém pohledu na mapu těžko klasifikovat jinak než jako periferii periferie. Při ještě bližším pohledu na odříznuté oblasti od Kuril směrem na sever přes Kamčatku až po Čukotku a Wrangelův ostrov je potom stejně logické a oprávněné vnímat některé, a to značně rozsáhlé plochy Dálného východu jako určitou periferii na třetí.
20 21
Podrobněji o přípravách summitu a chystaných projektech na WWW: http://apec2012.ru/. Kraj nezbyvšichsja projektov. Nezavisimaja gazeta, 6.10. 2008.
25
Také z ekonomického hlediska je ruský Dálný východ o dost více dálný než ruský. Jeho ekonomika je se zbytkem Ruska propojena jen ze 4 procent a tři čtvrtiny produkovaného zboží a služeb jsou určeny pro zahraniční trhy.22 Evropské Rusko je zkrátka příliš daleko. Let z Vladivostoku do Moskvy trvá 11 hodin, doprava vlakem šest dní. Trhy severovýchodní Číny, Jižní Koreje, Japonska ale i vzdálenějších zemí Tichomořského regionu jsou nesrovnatelně lépe dostupné a co do kupní síly také lukrativnější. Snad žádné jiné slovo se v ekonomických ale i jiných analýzách Dálného východu nevyskytuje tak často jako potenciál. Mluví se o potenciálu těžby ropy a plynu, potenciálu jejich rafinace, potenciálu jejich transportu a prodeje, potenciálu mořských zdrojů, potenciálu v těžbě dřeva, v obnově těžkého průmyslu, ve zpracování diamantů, v dopravních koridorech, v exportu elektrické energie, v turistice anebo třeba v prodeji ženšenu. Sečtení všech dílčích potenciálů dohromady skládá obraz Dálného východu jako ruského zlatého dolu. Protikladem tohoto pojetí je na druhé straně zobrazování regionu jako věčné přítěže. Dálný východ je na Rusku přes svojí orientaci na asijské sousedy tradičně silně závislý a při posuzování makroekonomických dat se ve srovnání s dalšími federálními okruhy pravidelně umísťuje na absolutním chvostu. Kolaps průmyslu a celkový hospodářský propad první postsovětské dekády měl na Dálném východě mnohem ničivější účinky než kde jinde a naproti tomu zotavení ruské ekonomiky posledních let se zde promítlo zdaleka nejméně. Toto pozoruhodné napětí mezi potenciálem a přítěží, mezi nadějí a rezignací, dokonale vystihuje přirovnání Dálného východu ke kufru s utrženým madlem: je těžký a dost špatně se nese, ale člověku je líto jej zahodit.23 Navrhovaných léků na ekonomickou zaostalost je nespočet, lépe řečeno zhruba tolik, kolik je výše zmíněných potenciálů. Vzhledem k tomu, že Dálný východ je ekonomicky i po dvaceti letech od rozpadu Sovětského svazu přibližně tam kde začínal a jeho stonání není těžké mapovat i mnohem hlouběji, pravdu možná mají ti, kteří volají po úplné změně přístupu a přeorientování na intenzivnější rozvoj hospodářství a lepší využívání obnovitelných zdrojů. Největší pohromu by pro Dálný východ znamenalo smíření se s rolí surovinového přívěsku, kterou mu evropské Rusko vždy přisuzovalo a které se region naneštěstí není schopen zbavit. Bez zpracovatelského průmyslu je mu veškeré surovinové bohatství v podstatě k ničemu a nepřinese mu o nic víc užitku než zatím přináší zemím subsaharské Afriky.
22 23
Ischodnyj rubež. Po tu storonu mifov. Nezavisimaja gazeta, 23.1. 2008.
26
2 Zpětný chod Dálný východ a vnitřní ruská migrace
P
očet obyvatel Ruska vytrvale klesá. V roce 2008 dosáhl asi 142 milionů, což je zhruba o 6 milionů méně než na začátku 90. let. Každý rok Rusko ztrácí asi 700 tisíc lidí, což znamená, že pokud nedojde k výrazné změně trendu, spadne počet obyvatel
v polovině století na 100 nebo v nejlepším případě 120 milionů. Ze současné deváté příčky na světě by se země zařadila přibližně na třinácté až čtrnácté místo. Na prudkém snižování počtu obyvatel nic nemění ani skutečnost, že do Ruska se za posledních 17 let ze států bývalého Sovětského svazu mnohem více lidí přistěhovalo, než kolik jich odešlo. Rusové z Ruska neodcházejí, ale vymírají. Totéž o svém kontinentu říkají i Evropané, jejich situace je ale zcela odlišná. Řada států střední a západní Evropy čelí vytrvalé stagnaci počtu obyvatel anebo, slovy Leonida Rybakovského, funguje v režimu depopulace.24 Jejich obyvatelstvo stárne, klesá průměrná velikost rodiny a stejně tak kontingent lidí v produktivním věku. Domácí demografické starosti dále zvýrazňuje relativně značný a nedostatečně kontrolovaný příliv imigrantů, nejčastěji ze zemí bývalého východního bloku, z Asie nebo ze severní Afriky. Přesto je podstatné pochopit, že zatímco Evropa zažívá demografickou krizi, Rusko čelí demografické katastrofě. Nízká porodnost sama o sobě nepředstavuje žádnou pohromu. Průměrný počet dětí na jednu ženu od konce sovětské éry klesl z 2,2 na opravdu nízkou hodnotu 1,2 a dostal se tak hluboko pod úroveň reprodukce. Podobně negativní vývoj ovšem není v evropském kontextu nijak ojedinělý a nikde zároveň není pevně stanoveno, jaká je vlastně ideální velikost rodiny. V každé zemi, která dlouhodobě zažívá přistěhovalectví a příznivý ekonomický rozvoj spojený se vzestupem životní úrovně, je stanovení takovéto hranice dost problematické. Co je na druhou stranu možné stanovit velmi jednoznačně, to je optimální míra úmrtnosti. Jen stěží můžeme říct, že čím větší porodnost, čím početnější rodiny, tím lépe pro blaho národa.
24
RYBAKOVSKIJ, L.L., Demografičeskaja bezopasnosť, s. 6.
27
V případě minimalizace úmrtnosti je tomu přesně naopak. Každý stát se musí zasazovat o co nejnižší úmrtnost a co možná nejvyšší střední délku života. A právě v těchto dvou kritériích spočívá ruská demografická katastrofa. Na začátku 90. let nabyly ruské statistiky úmrtnosti přímo apokalyptické podoby. V letech 1994-1998 mortalita mírně poklesla, což vedlo amerického politického ekonoma Nicholase Eberstadta ke konstatování, že byla ”jen otřesná.”25 Vzápětí po finančním krachu roku 1998 se ale vrátila do starých kolejí a snížit ji nedokázal ani hospodářský vzestup státu během následující dekády. V 90. letech zemřelo v Rusku skoro o 5 milionů lidí více než v letech 80. a dokonce o 7,4 milionu více než v letech 70. Střední délka života je dnes o 4 roky nižší než byla před čtyřiceti lety. Směrem dolů ji táhne mužská část populace. Více než polovina dnešních mladíků do 16 let věku nemá vyhlídku na to aby se dožila šedesátky.26 Demografové často upozorňují, že podobný pokles střední délky života je v mírových podmínkách naprosto unikátní. Současně ale nejsou zajedno v odpovědi na logickou otázku kde přesně se stala chyba a proč Rusko není s to nepříznivé demografické trendy zastavit a obrátit.27 Současná ruská vláda čas od času naznačuje, že její recepty na zvýšení porodnosti zabírají a demografická situace státu se zlepšuje. Skutečnou příčinu mírného zvýšení počtu narozených dětí je ale nutné hledat jinde. Rodiči se dnes stávají lidé z výjimečně silných ročníků 80. let. V nejbližších letech je možné očekávat opětovný propad porodnosti, možná v ještě horší míře než tomu bylo za celé postsovětské období. Politika státu nemá na zvýšení počtu novorozenců výraznější vliv a jak ukazuje zkušenost jiných zemí, není schopna změnit nic víc než konkrétní načasování založení rodiny.28 Ruský stát by proto měl věnovat více pozornosti mortalitě a pokusit se přiblížit střední délku života mužské populace standardu vyspělých zemí. Seznam dílčích úkolů je velmi dlouhý. Za úděsnou mírou úmrtnosti stojí špatný zdravotní stav ruské populace, který odráží trvale vysokou konzumaci alkoholu, těžké pracovní podmínky, zaostalou zdravotní péči, extrémně rozšířené kouření, znečištěné životní prostředí a mnoho dalších faktorů. Mimo chronických onemocnění decimují Rusko také choroby jako tuberkulóza nebo AIDS. Průměrný Rus má zároveň oproti obyvateli Západní Evropy několikanásobně větší šanci že zemře násilnou smrtí. V počtu vražd na 100 tisíc lidí Rusko starý kontinent předstihuje asi 25
Death wish. The Economist, 2.10. 2004. Tamtéž. 27 Russia´s Demographic „X Factor“. Washington Profile. 9.4. 2007. Dostupný z WWW: http://www.washprofile.org/en/node/6894. 28 Tamtéž. 26
28
dvacetkrát a už tak nechvalně proslulé Spojené státy přibližně čtyřikrát. Podobně je na tom i v množství sebevražd anebo smrtelných dopravních nehod.29 Rychlý populační úbytek má celou řadu negativních důsledků a v Rusku je proto právem pokládán za hrozbu národní celistvosti a bezpečnosti. Hrozivé jsou už jen dopady bezprostřední a nejvíce viditelné, o těch dlouhodobých, spojených s geopolitickými a geostrategickými zájmy ani nemluvě. Armádě například každý rok chybí čím dál více branců. Jestli se situace rychle nezmění a současně bude nadále stejně snadné se vojenské službě legální či nelegální cestou vyhnout, početní stav armády vysněný ruskou generalitou bude neudržitelný. Ještě horší důsledky jsou patrné v oblasti pracovní síly. V letech 2007-2008 Rusko vyčerpalo svoje „demografické dividendy“30, to znamená přestalo těžit ze solidní věkové struktury populace a počet lidí v produktivním věku začal klesat. Protože se jedná o pokles velmi prudký, není pochyb o tom, že se v nejbližších letech výrazně podepíše na výkonnosti ruské ekonomiky. Kromě vlastního počtu obyvatel se viditelně mění také geografické rozmístění populace. V době existence Sovětského svazu bylo území Ruska zásluhou státní přesídlenecké politiky osídleno mnohem rovnoměrněji než dnes. Existence zcela neosídlených oblastí se po druhé světové válce zredukovala vlastně jen na neobyvatelné pobřeží Severního ledového oceánu. Za posledních 20 let se ale obyvatelstvo začalo stahovat z hnědozemního pásu do centrálních oblastí evropské části federace, především do centrálního federálního okruhu v čele s Moskvou a do okruhu jižního. Spolu s migračními proudy v rámci jednotlivých regionů a přirozeným demografickým vývojem na venkově tak došlo k úplnému překreslení demografické mapy státu. Po většinu 20. století měly vnitřní migrace v Rusku, respektive v Sovětském svazu spíše odstředivý charakter. Obyvatelstvo se přesouvalo, případně bylo přesouváno, ze všech centrálních oblastí kromě Moskvy a Leningradu směrem do periferií, z velké části na evropský i sibiřský sever a do nejodlehlejších regionů východu. V průběhu posledního sovětského desetiletí nicméně tento vzorec přestal platit a lidé začali proudit ve směru přesně opačném, pouze s tou výjimkou, že Moskva a Petrohrad se tentokrát pro migranty staly vůbec největšími příjemci. Dosavadní výsledky regulovaných vnitřních migrací byly během pár let z větší části vymazány. Redistribuce obyvatelstva na území Ruska se dvacet let po rozpadu Sovětského svazu zpomaluje, nicméně stále ještě pokračuje. Zatím není možné stanovit, kde
29 30
A sickness of the soul. The Economist, 9.9. 2006. The incredible shrinking people. The Economist, 29.11. 2008.
29
leží meze soustředného toku ruských vnitřních migrací a jak rozsáhlé je jakési přirozené geografické jádro ruské populace. Vnitrostátní migrace ve srovnání se sovětským obdobím úplně změnila svojí povahu a roli. V době poválečného populačního růstu vždy fungovala jako doplňující síla k přirozenému demografickému přírůstku. Odlehlé oblasti východní a severní Sibiře byly samozřejmě na migračním přírůstku závislé téměř stoprocentně, protože přinejmenším do druhé světové války nebyly nikdy trvale osídleny. V okamžiku, kdy na území Ruska začala plošná depopulace, to znamená v roce 1992, doplňující role migrace se náhle změnila v roli kompenzační. Migrace začala zmírňovat dopady prudce se zhoršujícího demografického vývoje. V některých ruských regionech migrace byla schopna tuto novou roli plnit a zamezit drastickému úbytku obyvatel, v jiných nikoliv.31 Dnešní situace je v tomto ohledu jednoznačná: plošná depopulace vlivem negativního přirozeného růstu pokračuje a vnitroruská migrace svojí kompenzační roli beze zbytku plní v jednom jediném regionu, a tím je Moskva. Všude jinde migrace buď populační úbytek jen mírně koriguje anebo jej ještě zvýrazňuje.32 Dopady vnitřní migrace i dalších demografických jevů se v Rusku výrazně liší region od regionu a dokonce i rajón od rajónu. V první řadě je potřeba odlišit populační a migrační vývoj evropské a asijské části federace a následně vyčlenit její severní a východní periferie. Pohoří Ural odděluje dvě území s markantně rozdílnou hustotou obyvatelstva. V Rusku jako celku žije na kilometru čtverečním v průměru něco málo přes osm lidí. Hustota osídlení evropské části dosahuje 27 obyvatel na kilometr čtvereční, v případě asijské části jen asi 2,5 obyvatel. Ještě větší výpovědní hodnotu má ale schematické rozdělení státu podle imaginární linie mezi Archandělskem a dálněvýchodním Chabarovskem. Taková osa rozděluje Rusko na dvě přibližně stejné části, přičemž na jihozápadní připadá 95% obyvatel a na severovýchodní jen zbylých 5%. Některé rajóny jsou dnes zcela vylidněné. Statistické úřady registrují více než 13 tisíc liduprázdných vesnic a dalších 35 tisíc s méně než deseti obyvateli.33 Vedle počtu a hustoty obyvatel se jednotlivé okruhy, regiony a další správní jednotky liší i v míře natality, mortality, v délce střední délky života, ve věkové struktuře obyvatelstva nebo v úrovni jeho mobility. Svojí roli hraje mimo jiné podnebí, etnický profil území, ekologická a hygienická situace, stav infrastruktury anebo místní sociální politika.
31
BORZUNOVA, T.I. et al., Migracionnyje processy, s. 14. Tamtéž, s. 44. 33 PRENDERGRAST, Jessica G., The Regional Consequences of Russia´s Demographic Crisis, s. 24. 32
30
Nabízí se otázka, jak ze srovnání s ostatními částmi Ruské federace vychází Dálný východ. Na ruském Dálném východě nyní žije okolo 6,5 milionu obyvatel, což je asi 4,5 procenta populace státu. Hustota osídlení celého okruhu je extrémně nízká a jen o málo přesahuje jednoho obyvatele na kilometr čtvereční. Jinými slovy, na území o rozloze dvou třetin Spojených států amerických žije zhruba tolik obyvatel, kolik mají dvě třetiny Moskvy. Suverénně nejlidnatějším subjektem Dálného východu je Přímořský kraj, kde žijí asi 2 miliony lidí, na druhém místě je co do rozlohy největší republika Sacha s necelým milionem obyvatel a těsně za ní následují Amurská oblast a Chabarovský kraj. Na opačném konci žebříčku je Čukotský autonomní okruh s 50 tisíci obyvatel. V přepočtu obyvatel na rozlohu opět vede Přímořský kraj těsně před Sachalinem, ovšem dost výmluvné je, že jde o jediné dva subjekty okruhu, které dosahují průměrné hodnoty celého Ruska. Zdaleka nejnižší hustotu obyvatel má se svým jedním člověkem na deset čtverečních kilometrů Čukotka, region, který disponuje ještě celou řadou dalších ne zrovna záviděníhodných primátů. Prakticky stejně řídké osídlení má i Sacha, Magadanská oblast a Kamčatka. Nejlidnatějšími městy Dálného východu jsou se 600 tisíci obyvateli Vladivostok a Chabarovsk. S velkým odstupem je pak následuje Komsomolsk na Amuru, Blagověščensk, Jakutsk a Petropavlovsk-Kamčatskij. Další města nepřekračují co do počtu obyvatel hranici 200 tisíc. Disproporce mezi teritoriálními a demografickými charakteristikami je a vždy byla základním rysem a klíčovým problémem ruského Dálného východu. Více než kdy jindy se tento problém vyhrotil v předešlých dvaceti letech, kdy region ztratil nejméně 1,5 milionu lidí, tedy skoro pětinu obyvatelstva. Depopulace východních periferií nabrala zhruba šestkrát vyšší tempo než kolik činí ruský průměr a tento souhrnný údaj ještě zakrývá mnohem prudší úbytek, zaznamenaný v samotných 90. letech. Většina uvedeného úbytku totiž připadá pouze na období mezi lety 1992-2001. Na začátku tisíciletí dochází ke snížení intenzity depopulace a demografické ztráty se rok od roku snižují. Díky této tendenci v ruských médiích občas zaznívají názory, podle kterých už má Dálný východ to nejhorší za sebou a nyní už nastoupil stejnou cestu jako ostatní části Ruska. Jde o reakci, která je pro dnešní diskurz týkající se demografické situace Ruska naprosto typická. Jakmile se objeví sebemenší známky pozitivního vývoje, oficiální místa a část médií je okamžitě oslavují bezmála jako národní vítězství.34 Ve skutečnosti je třeba na zmírnění tempa depopulace Dálného východu pohlížet stejně jako na výše zmíněný pokles úmrtnosti v polovině 90. let. Z regionu nadále odcházejí tisíce lidí ročně a čísla, která by třeba
34
RYBAKOVSKIJ, L.L., Demografičeskaja bezopasnosť, s. 41.
31
v centrálních oblastech evropského Ruska neznamenala prakticky nic, jsou dost vysoká na to, aby Dálný východ demograficky a v důsledcích i ekonomicky sice pozvolna, ale zato důsledně zdecimovala. Argument o zlepšení demografických ukazatelů a trendů na celoruskou úroveň je apriori pomýlený. Fakt, že má Dálný východ nejhorší za sebou, v žádném případě neznamená, že má před sebou světlou budoucnost. Natalita v posledních několika letech mírně stoupá a podle odborníků zřejmě ještě stoupat bude.35 Za předpokladu, že dramaticky nevzroste mortalita, čeká Dálný východ zlepšení hodnot přirozeného přírůstku. V ideálním případě by se celý region dostal na současnou úroveň Sachy a Čukotky, jediných dvou subjektů, ve kterých počet narozených dětí přesahuje množství úmrtí. Všude jinde na Dálném východě zatím mortalita převažuje a spolu s dalšími ukazateli dosahuje ještě horších hodnot než kde jinde v Rusku. Lidé zde umírají v průměru o dva roky dříve, tedy ve stejném věku jako obyvatelé Pákistánu nebo Tádžikistánu. Dálný východ také stárne a pomalu začíná popírat tradiční vzorec, podle kterého má Rusko staré populační jádro a mladé periferie. Podíl lidí starších 65 let nedávno překročil optimální hranici stanovenou Organizací spojených národů a blíží se osmi procentům populace.36 Přirozený úbytek je nicméně zodpovědný jen za jednu pětinu veškerých demografických ztrát Dálného východu. Výjimečnost regionu v porovnání s jinými částmi Ruska spočívá v podílu, který má na vylidňování migrace. V žádném jiném federálním okruhu se nesetkáme s tím, že by migrační deficit tak výrazně překračoval ztráty způsobené převahou úmrtnosti nad porodností.37 Dálný východ se po rozpadu Sovětského svazu stal z hlavního příjemce vnitřních migrantů v jednoznačně největšího migračního donora pro nově se formující populační jádro na ruském jihu a jihozápadě. Během pouhých 16 let region opustilo na 1,2 milionu lidí, za rok tedy v průměru okolo 75 tisíc. Jestliže počet obyvatel Dálného východu na počátku 90. let dosahoval 8 milionů, znamená to, že jen díky migraci každoročně ztrácel téměř jedno procento obyvatel. V roce 1991 odešlo podle oficiálních údajů jen něco málo přes 20 tisíc lidí, jejich počet ale vzápětí prudce vzrostl na hodnoty okolo 100 tisíc.38 Ve druhé polovině dekády tempo migrace a tím i celé depopulace trochu polevilo. V roce 2000 odešlo 35 tisíc lidí, o rok později 32 tisíc, a
35
PRENDERGRAST, Jessica G., The Regional Consequences of Russia´s Demographic Crisis, s. 17. PRENDERGRAST, Jessica G., c.d., s. 20. 37 RYBAKOVSKIJ, L.L. et al., Sovremennaja migracionnaja situacija v prigraničnych rajonach Daľnego Vostoka, s. 12. 38 AVDĚJEV, Ju.A. et al., Problemy naselenija Daľnego Vostoka, s. 111. 36
32
v následujících dvou letech 32 respektive 28 tisíc,39 čímž se intenzita vylidňování vlivem migrace přiblížila výchozím hodnotám platným pro dobu existence samostatného Ruska. Jak už bylo řečeno, demografická situace v Rusku vykazuje zásadní rozdíly mezi jednotlivými regiony. Podobně jako se Dálněvýchodní okruh odlišuje vůči zbytku federace, liší se i subjekty DFO mezi sebou navzájem. Některé z nich absolvovaly v uplynulých letech populační ztráty, které celoruský průměr převyšovaly ne šestkrát jako v případě regionálního průměru, ale dokonce desetkrát až dvacetkrát. Důležitý je rovněž časový rozptyl: Amurská oblast například registrovala velkou většinu svých demografických ztrát hned v prvních letech postsovětských reforem, zatímco v Přímořském a Chabarovském kraji dochází ke zrychlení depopulace až po roce 1995. Okolo roku 2002 byla patrná další diferenciace. Po Židovské autonomní oblasti víceméně vyschl i proud migrantů z Chabarovského kraje, dynamika vylidňování Přímoří se ale stále příliš neměnila.40 S přehledem největší migrační ztráty vzhledem k počtu obyvatel postihly severní teritoria okruhu. Magadanská oblast ztratila jen do roku 2001 skoro výhradně vlivem migrace neuvěřitelných 53% obyvatel a populace Čukotky se i přes relativně slušný přirozený přírůstek snížila dokonce o víc než dvě třetiny. S určitým odstupem za nimi se umístil Sachalin, těsně následovaný Kamčatkou.41
Region Amurská oblast Židovská autonomní oblast Kamčatský kraj Chabarovský kraj Magadanská oblast Čukotský autonomní okruh Sachalinská oblast Republika Sacha Přímořský kraj Celkem Dálný východ
Počet obyvatel podle cenzu 2002 902 844 190 915 350 801 1 436 570 182 726 53 824 949 280 546 695 2 071 210 6 692 865
39
Populační úbytek 1990-2008 15,50% 11,70% 25,10% 11,10% 55,40% 68,90% 13,10% 25,40% 9,80% 19,40%
BELORUSEC, K.R. Migracionnyje processy v Da’lnevostočnom Federaľnom okruge, s. 3. Bystrickij však na základě údajů Federální statistické služby posouvá pokles migrace z Dálného východu až na přelom let 2001 a 2002, kdy migrační deficit okruhu klesl z 97 tisíc osob na 15 tisíc. Do roku 2006 pak kolísal od 31 tisíc do 36 tisíc. Podrobněji: BYSTRICKIJ, S.P.; ZAUSAJEV, V.K.; CHOROŠAVIN, A.V., Daľnij Vostok Rossii : stanovlenije novoj ekonomiki, s. 135. 40 AVDĚJEV, Ju.A. et al., Problemy naselenija Daľnego Vostoka, s. 143. 41 BYSTRICKIJ, S.P.; ZAUSAJEV, V.K.; CHOROŠAVIN, A.V., Daľnij Vostok Rossii : stanovlenije novoj ekonomiki, s. 130.
33
Navzdory široce rozšířenému názoru neznamená depopulace Dálného východu prostý proud migrantů ve směru na západ. Nejdále od pravdy je takováto představa právě v případě jeho severních teritorií, kde je zaznamenaný úbytek obyvatel nejprudší. Většina migrantů ze severu ve skutečnosti míří na jih a stěhování do evropské části Ruska nebo alespoň na západní Sibiř je typické pro klimaticky mírnější a tradičně hustěji osídlené kraje a oblasti podél hranice s Čínou. Ve svém celkovém objemu nakonec migrace v západním směru pohyb severojižní překonává, ale zaprvé neprobíhá na více než pětině území okruhu a za druhé její převaha není nijak drtivá. Dostupné údaje naznačují, že v některých obdobích migrace ze severu na jih dokonce převažovala,42 ale vzhledem k jejímu často tranzitnímu charakteru a hlavně kvůli menšímu demografickému potenciálu severních periferií se zdá vychýlení rovnováhy k východo-západnímu směru logické. Ať už je dominantní kterýkoliv ze dvou migračních proudů, je nutné zdůraznit, že oba dohromady nemají ve schématickém vyjádření migrací na Dálném východě konkurenci. Nejméně 94% veškeré migrace směrem pryč z Dálněvýchodního okruhu probíhá v rámci Ruska a jen zbylých 6% tvoří migrace do zahraničí, v podstatě výhradně do jiných zemí 42
viz např. BELORUSEC, K.R., Migracionnyje processy, s. 5.
34
bývalého Sovětského svazu. Do takzvaného starého zahraničí, to znamená do států ležících mimo postsovětský prostor, neodchází téměř nikdo.43 Dá se tedy říct, že migrace na Dálném východě je v každém případě vnitroruská a zhruba z poloviny přitom vnitroregionální, čili funguje buď mezi jednotlivými rajóny nebo mezi jednotlivými subjekty okruhu, a to vždy ve směru na jih. Hromadné vylidňování severu Dálného východu a přesun jeho obyvatelstva primárně do vyspělejších jižních oblastí s příznivějším podnebím přivádí některé odborníky k dělení populace ruského východu na dva nestejně početné kontingenty. Jako hlavní kritérium pro toto rozdělení jim slouží způsob, jakým byla konkrétní teritoria osídlena a tedy důvod díky kterému sem lidé vůbec přišli. Problematikou osídlování Dálného východu a spojnic mezi kolonizací a nynější depopulací se podrobněji zabývá následující kapitola. Na tomto místě stačí předeslat, že obyvatelstvo opouštějící izolované oblasti severu se od migrantů měnících trvalé bydliště například z Chabarovsku do Petrohradu nebo Volgogradu opravdu zásadním způsobem odlišuje. Zpravidla se jedná o lidi, kteří se v daném regionu nenarodili a dokonce tam strávili jen menší část života. Nejvíce obyvatel ztratil ruský severovýchod zhruba v prvních deseti letech po rozpadu Sovětského svazu a velká část z nich přitom na místo sotva dorazila. Jižní oblasti při čínské hranici naproti tomu opouštěli a stále opouštějí hlavně starousedlíci. Právě proto vyvolávají oba hlavní migrační proudy velmi rozdílné reakce a je jim přisuzován jiný význam. První z nich je sice nešťastný, ale svým způsobem pochopitelný a při troše snahy a politické vůle napravitelný. Opravdovou katastrofu a hrozbu demografické rovnováze a bezpečnosti Dálného východu spatřuje většina expertů až v proudu druhém, východo-západním. Zajímavý je průběh migrací mezi venkovem a městy. Dokud počet obyvatel Dálného východu stoupal nebo byl alespoň neměnný, tedy do přelomu 80. a 90. let minulého století, populace vesnic byla mimořádně stabilní a noví přistěhovalci mířili až na výjimečné případy vždy do měst. Koncem 80. let se ale situace prudce mění. Venkov se závratným tempem vylidňuje a lidé míří buď na západ nebo jen o pár set kilometrů dále na jih, každopádně však do největších měst v čele s administrativními centry regionů. Druhým jevem stejného období je vylidňování sice poměrně velkých, ale monofunkčních průmyslových měst, která v době hospodářského zhroucení neměla reálnou naději na přežití. V posledních letech se začíná na Dálném východě rýsovat třetí významný trend, kdy se obyvatelstvo vesnic i bývalých monofunkčních kolosů opět stabilizuje a naproti tomu zrychluje paušální vylidňování velkých
43
RYBAKOVSKIJ, L.L. et al., Sovremennaja migracionnaja situacija, s. 12.
35
měst.44 Už při cenzu v roce 2002 měl Vladivostok o 40 tisíc obyvatel méně než v roce 1989. Za další čtyři roky se jeho populace podle odhadů snížila o úctyhodných 11 tisíc. Ztráty Chabarovsku činily ve stejných obdobích 17 tisíc, respektive 5 tisíc lidí.45 Migrace pochopitelně není jediný faktor zodpovědný za vylidňování měst – řada z nich má ve skutečnosti pozitivní migrační saldo, ale to už není dost velké na to, aby kompenzovalo přirozený úbytek. Pokud jde o venkov, ruští demografové jej odepisují jako svět minulosti. V celém Rusku je hustota venkovského obyvatelstva něco málo přes 2 lidi na kilometr čtvereční. Bez ohledu na to, jak nízká je taková hodnota sama o sobě, žádný ze subjektů Dálného východu se jí ani nepřibližuje. Hustota obyvatel s odečtením měst dosahuje v Přímořském a Chabarovském kraji spolu s Amurskou oblastí jen 0,4-0,8 obyvatele na kilometr čtvereční.46 S každým dalším kilometrem na sever hustota osídlení dále klesá brzy dosahuje nuly. Populace menších vesnic se navíc přesouvá do větších obcí, takže v regionu za posledních dvacet let rychle přibývá rozsáhlých pustin mezi sporadicky roztroušenými městy. Po charakteristice hlavních výchozích oblastí, převládajících migračních směrů a alespoň základním kvantitativním vyjádření depopulace nyní zbývá objasnit, kdo přesně vlastně Dálný východ opouští a jaké pohnutky migranty zpravidla vedou. Je na místě chápat zdejší vylidňování jako hromadný útěk? Jaký je typický profil lidí, kteří region opouštějí, pokud vůbec něco takového existuje? Kam tito lidé patří věkově, svým vzděláním, svými majetkovými poměry? A konec konců, jak se na Dálném východě vlastně ve srovnání s jinými ruskými regiony žije? V první řadě platí, že první, kdo východní a severovýchodní oblasti Ruska opustil, byli kvalifikovaní specialisté. Úvodní migrační vlna konce 80. a začátku 90. let sebrala regionu fatální objem kvalifikované pracovní síly, jejíž nedostatek se už nikdy nepodařilo kompenzovat. Základní důvod byl jednoduchý – kvalifikovaní odborníci byli první, kdo v regionu během kolapsu zdejšího vojensko-průmyslového komplexu přišel o práci.47 Pro odchod do evropského Ruska (v té době nejčastěji do Moskvy nebo jejího blízkého okolí) tito
44
Neplatí to však o městských aglomeracích. Statistiky svědčící o vylidňování velkých měst zpravidla nezahrnují údaje o nových předměstích a satelitních městech. Podrobněji: AVDĚJEV, Ju.A. et al., Problemy naselenija Daľnego Vostoka, s. 145. 45 Také trend vylidňování velkých měst může být jen dočasný. Nejnovější údaje o počtu obyvatel Chabarovsku naznačují, že mezi lety 2006 a 2008 město díky přílivu obyvatel ze severu opět získalo mírně pozitivní migrační saldo. RIA PrimaMedia, 24.6. 2008. Dostupný z WWW: http://primamedia.ru/news/24.06.2008-74190/p=. 46 BORZUNOVA, T.I. et al., Migracionnyje processy, s. 49. Hustota zalidnění venkova v celém Rusku je 2,3 obyvatele na kilometr čtvereční. Ibid. 47 SMIDOVIČ, G.S., Sovremennyje osobennosti sociaľno-demografičeskoj situacii na Rossijskom Daľnem Vostoke v geopolitičeskich koordinatach, s. 16.
36
lidé rovněž disponovali dostatečnými prostředky. Mnozí z nich navíc patřili do podobné kategorie jako větší část dělníků v nejsevernějších oblastech regionu, to znamená na Dálném východě pracovali jen pár let a jejich brzký odchod je tedy možné označit za klasickou návratovou migraci. Hromadný odchod kvalifikovaných pracovníků způsobil, že na Dálném východě se už v 90.
letech
pozoruhodným
způsobem
zkombinovala
nadprůměrná
nezaměstnanost
s nadprůměrným deficitem pracovní síly. Tohoto strukturálního nedostatku se regionální pracovní trh už nikdy zcela nezbavil. Nedostatek kvalifikovaných kádrů, nejvíce patrný ve strojírenství, obchodu a stavebnictví, se v posledních letech naneštěstí sčítá s celkovým úbytkem obyvatelstva v produktivním věku. Sumární deficit pracovní síly na Dálném východě dosahoval už v roce 2005 přibližně 32 tisíc lidí a v následujících letech díky solidnímu ekonomickému růstu nadále stoupal.48 Druhý rys, který je pro vnitroregionální i meziregionální migranty ruského dálného východu typický, je jejich nízký věk. Ze severu na jih se v uplynulých letech stěhovali prakticky všichni bez ohledu na věk, ale jižní příhraniční oblasti opouští ve prospěch evropského Ruska nejvíce mladí lidé v reproduktivním věku. Právě díky tomuto jevu se zvolna smazává rozdíl ve věkové struktuře evropského Ruska a jeho asijských periferií. Mladí lidé pro sebe a výhledově především pro svoje děti nevidí na Dálném východě žádnou perspektivu a snaží se dostat do klimaticky příznivějších a ekonomicky diverzifikovaných oblastí na druhé straně Uralu. Jak upozorňují někteří ruští demografové, migrantům nejde ani tak o útěk kamkoliv kde není situace tak otřesná, jako spíš o cílevědomý výběr oblasti, kde je situace vůbec nejlepší.49 Životní úroveň na Dálném východě, lépe řečeno v jeho jižní části, je totiž mnohem vyšší, než jak by se z plošné depopulace mohlo zdát. Většina migrantů z východu neprchá, ale prostě dá v určité chvíli přednost regionu ještě vyspělejšímu. Jedna ze základních pouček migrační teorie zní, že migranty se v rámci výchozí oblasti nestávají lidé nejchudší, nýbrž lidé, kteří si trvalý odchod mohou finančně dovolit. Přesně s tím počítají ruští demografové a ekonomové, když předkládají svoje odhady takzvaného migračního potenciálu. Za tímto pojmem se však zpravidla neskrývá nic jiného, než svérázně interpretované výsledky průzkumů veřejného mínění. V souvislosti s Dálným východem a hlavně s jeho severními teritorii nicméně zaznívá tak často, že není možné jej úplně opomenout. Řada ruských autorů tvrdí, že vylidňování daných oblastí ještě zdaleka
48 49
Čelovek i trud. Novoje v demografičeskich procesach na Daľnem Vostoke. No. 7/2006. BORZUNOVA, T.I. et al., Migracionnyje processy, s. 12.
37
nekončí a velká část obyvatel zatím neodešla jen proto, že na to nemá prostředky.50 Za předpokladu, že by finanční nouze opravdu byla hlavní překážkou ještě rozsáhlejší depopulace než jakou východ Ruska zažíval dosud, měnil by se celý pohled na rozvoj místní ekonomiky a jeho důsledky. Znamenalo by to, že čím vyšší bude ekonomický růst a především životní úroveň obyvatel, tím více lidí bude odcházet. Na jednu stranu se sice jedná o čirou spekulaci, na druhé jí ale nahrává skutečnost, že značná část obyvatel ruského severovýchodu spadá do kategorie bývalých migrantů a pro ty je opětovná změna bydliště vždy snazší než pro starousedlíky. Životní úroveň obyvatelstva Dálného východu vyjádřená výší mezd je přibližně o pětinu nižší než činí celoruský průměr. Průměrná ruská měsíční mzda v roce 2006 dosahovala asi 10 tisíc rublů. Nominální platy obyvatel Dálněvýchodního okruhu byly sice zhruba o 10 procent vyšší, ale tento rozdíl nedokázal ani zdaleka kompenzovat nadprůměrně vysoké ceny spotřebního zboží a služeb. V Přímořském kraji, kde žije téměř třetina veškeré populace okruhu, dosahovaly reálné mzdy pouhých 70 procent ruského průměru. Zdaleka nejnižší reálné mzdy – oproti zbytku Ruské federace jen šedesátiprocentní - vykazovala ve stejném roce Amurská oblast. Jediným subjektem Dálného východu, který se z této statistiky vymykal, byla Čukotka. Nominální plat jejích obyvatel činil více než 24 tisíc rublů a v reálném vyjádření o několik málo procent přesahoval celoruský průměr.51 Souvislost mezi výší reálných platů a dynamikou migračních proudů je až šokující. Ekonomičtí experti Dálněvýchodního institutu tržního hospodářství upozorňují na skutečnost, že v roce 1995 činil platový rozdíl mezi Dálným východem a Centrálním federálním okruhem jen 6,2 procenta. Do roku 2005 ale vyrostl na neuvěřitelných 64 procent. V důsledku toho došlo ve stejném období k posílení výše popsaného soustředného charakteru vnitřních ruských migrací. Obyvatelstvo Dálného východu přestalo proudit do oblasti západní Sibiře či Povolží a jako cílovou oblast si zvolilo skoro výhradně Centrální okruh.52 Výše reálných mezd pochopitelně není jediný ukazatel životní úrovně obyvatelstva. Velkou vypovídací hodnotu mají také údaje o podílu obyvatel s platy pod úrovní životního minima. Na celoruské úrovni činil tento podíl v roce 2006 něco málo přes 15 procent. V Přímořském kraji se však pod hranicí minima ocitla přibližně čtvrtina obyvatelstva a v Amurské oblasti bezmála třetina. Amurská oblast spolu s Magadanskou oblastí vykazuje také dlouhodobě nejvyšší míru nezaměstnanosti. Celkově je ale možné konstatovat, že Dálný 50
viz např. BYSTRICKIJ, S.P.; ZAUSAJEV, V.K.; CHOROŠAVIN, A.V., Daľnij Vostok Rossii : stanovlenije novoj ekonomiki, s. 138. 51 Novoje v demografičeskich procesach na Daľnem Vostoke. 52 BYSTRICKIJ, S.P.; ZAUSAJEV, V.K.; CHOROŠAVIN, A.V., c.d., s. 137.
38
východ mnohem více než nezaměstnanost ohrožuje nedostatek pracovních sil. Ruští ekonomové dokonce konstatují, že míra nezaměstnanosti v okruhu je tak nízká, že ekonomice spíše škodí. Na Dálném východě, stejně jako v mnoha dalších ruských regionech, podle nich stále ještě přežívá sovětská tradice plné, ale málo efektivní zaměstnanosti.53 Samotnou míru nezaměstnanosti tedy není možné označit za podobně důležitý motiv migrace obyvatel jako výši reálných platů. Bystrickij a kolektiv však poukazují na fakt, že v několika rajónech Dálného východu je sice nezaměstnanost poměrně nízká, ale zato má zřetelně chronický charakter. Na území bývalého Korjakského autonomního okruhu, jenž se nachází na severu poloostrova Kamčatka, například lidé zůstávají bez práce v průměru více než půl roku. Rok i déle nemůže práci sehnat více než 17 procent nezaměstnaných.54
Závěr
Hlavní příčinou prudkého snižování počtu obyvatel Ruska od začátku 90. let je spolupůsobení nízké natality a extrémně vysoké mortality. „V Rusku nyní existuje evropská porodnost a afro-asijská úmrtnost,“ vystihuje současnou situaci demograf Leonid Rybakovskij.55 Země se potýká s nízkou a dlouhodobě dokonce klesající střední délkou života. Na špatné demografické ukazatele má vliv dlouhá řada faktorů sahající od znečištění životního prostředí přes nevyhovující pracovní podmínky a vysokou konzumaci alkoholu až po zastaralý systém zdravotní péče. Přirozený úbytek obyvatel a zejména pokles počtu lidí nacházejících se v produktivním věku začíná mít závažné negativní důsledky pro výkonnost ruské ekonomiky a stává se čím dál větší zátěží pro sociální systém státu. Pro vývoj vnitřních ruských migrací po roce 1991 je příznačný obrat od geograficky odstředivého směřování obyvatelstva ke směru soustřednému. To znamená, že ruská populace má tendenci stahovat se z periferních oblastí státu, které byly zalidněny v dobách Sovětského svazu, zpět do centrálních oblastí evropského Ruska. Po mnoha desítkách let proto stoupají disproporce v hustotě osídlení ruských regionů a zvětšuje se rozloha oblastí, které lze označit za zcela neobydlené. V černozemním pásu sahajícím od hranic s Ukrajinou přes Povolží až na západní Sibiř se formuje nové populační jádro Ruské federace. Ve většině ruských regionů hrála migrace po roce 1991 kompenzační roli – s větší či menší úspěšností tlumila dopady čím dál horšího přirozeného demografického vývoje.
53
Tamtéž. Tamtéž, s. 148. 55 RYBAKOVSKIJ, L.L., Demografičeskaja bezopasnosť, s. 12. 54
39
Jediným regionem, který se v tomto směru naprosto vymykal, byl ruský Dálný východ. Jeho populační ztráty od začátku 90. let – více než 1,5 milionu lidí tvořících téměř 20 procent obyvatelstva – způsobila skoro výhradně migrace. Některé severní oblasti dálněvýchodního teritoria opustilo do dnešní doby více než 50 procent jejich obyvatel. Větší část z nich alespoň v prvních letech po svém odchodu setrvala na území okruhu a usadila se v Přímořském kraji, na jihu Chabarovského kraje či ve středně velkých městech Amurské oblasti. Postupem času nicméně převážil odliv obyvatelstva okruhu směrem na západ. Nejsilnějším magnetem migrantů z Dálného východu se od poloviny 90. let stal díky své životní úrovni hlavně Centrální federální okruh. Nejsilnější motivací migrantů mířících do evropské části Ruska je snaha zásadním způsobem vylepšit svoji životní úroveň. Dálný východ sice netrpí vysokou mírou nezaměstnanosti, ale výrazně zaostává za ruským průměrem výší reálných platů a perspektivou kariérního růstu nebo kvalitního vzdělání dětí. V případě severních částí okruhu jako jsou Čukotka nebo Magadan hrají zásadní roli v rozhodování o migraci také izolovanost výchozí oblasti a její drsné klimatické podmínky.
40
3 Na kraj světa Tři století osídlování východních periferií Ruska
O
bdobí osídlování ruského Dálného východu začíná v polovině 17. století a fakticky končí v době rozpadu Sovětského svazu. V průběhu více než tří set let prošla migrace na ruské východní periferie prudkými změnami své intenzity,
svých geografických specifik i míry kontroly ze strany státu. O kolonizaci Dálného východu v dnešním slova smyslu pochopitelně nelze mluvit až do uzavření ajgunské a pekingské smlouvy mezi Ruskem a Čínou v letech 1858 a 1860. Teprve na základě těchto smluv získalo Rusko od Číny nejprve Amurskou oblast a poté Přímořský a Ussurijský kraj. Do té doby se pod označením ruského Dálného východu rozumí jen příhraniční teritoria v hrubých rysech vymezená Něrčinskou smlouvou z roku 1689 a souhrnně označovaná jako Zabajkalí, případně pusté oblasti ruského severovýchodu. Až do zmíněných územních zisků v 19. století je osídlování východních ruských periferií pouze sporadické a do značné míry spontánní. Masovou a zároveň skutečně organizovanou podobu získává až na počátku 80. let za vlády Alexandra III. Teprve v této době, tedy na samém sklonku existence carského Ruska, dochází na Dálném východě ke zformování prakticky celé jeho populační základny před rokem 1917. V období mezi vypuknutím první světové války a koncem války občanské migrační proud do východních oblastí Ruska ustává, dochází dokonce k jeho obrácení ve směru zpět na západ a počet obyvatel Dálného východu se po bezmála čtyřicetiletém nárůstu stabilizuje těsně pod hranicí jednoho milionu. Nový migrační přírůstek nastává až po konsolidaci bolševické kontroly nad východními periferiemi státu v polovině 20. let a především pak ve 30. letech minulého století. Po druhé světové válce se vytrvalý migrační přírůstek sčítá s ještě vyšším přírůstkem přirozeným a počet obyvatel Dálného východu na sklonku existence Sovětského svazu dosahuje své historicky nejvyšší hodnoty – přibližně osmi milionů. V době od prvních výprav do oblasti povodí Amuru v 17. století až do poloviny 19. století bylo osídlování Dálného východu svým rozsahem naprosto marginální. O to větší byl však jeho strategický význam, protože ruský stát potřeboval zabezpečit křehkou hranici 41
s Čínou a zároveň měl eminentní zájem na využití přírodních zdrojů, které jeho nejvýchodnější oblasti poskytovaly. Příjmy plynoucí z prodeje sibiřských kožešin například v roce 1660 tvořily celou třetinu příjmů státní pokladny.56 Prvotní motivace zalidnění příhraničních oblastí na východě ale byla jednoznačně bezpečnostní. Moskva potřebovala pásmo podél hranice s Čínou nejdříve zajistit dostatečným množstvím vojáků a teprve ve druhém sledu pak vojenským posádkám zajistit dlouhodobě snesitelné životní podmínky skrze přesídlení rolníků a řemeslníků. Na samotném počátku zalidňování Dálného východu je tedy kolonizace vojenská. V blízkosti hranice od 50. let 17. století rychle roste počet pevností či stanic o průměrné síle několika stovek vojáků a celkový objem tohoto typu kolonizace dosahuje během tří desetiletí přibližně 24 tisíc lidí. 57 Ani přes svojí solidní dynamiku však vojenská kolonizace Dálného východu nebyla schopna beze zbytku splnit strategické úkoly stanovené ústřední vládou. Počet vojáků byl dostatečný jen pro momentální, krátkodobé zajištění hranice s Mandžuskem, ale státu se nepodařilo vytvořit v příhraničním pásmu životní podmínky, které by přiměly vojáky po uplynutí jejich služby v regionu zůstat, splynout s dalšími složkami civilního obyvatelstva a tím dále posílit hospodářskou základnu pro pokračující příliv ozbrojených sil. Vojáci se nedokázali adaptovat na zdejší těžké klimatické podmínky a oblast zpravidla opouštěli při první možné příležitosti. Rybakovskij (1999) hodnotí vojenskou kolonizaci Dálného východu jako „historicky nevyhnutelnou, ale svým rozsahem nedostatečnou.“58 Důkazem vojenské slabosti Ruska vůči jeho jižnímu sousedovi se v roce 1686 stala porážka u pevnosti Albazin a následná mírová smlouva z Něrčinsku, kterou se Rusko na dlouhou dobu vzdalo nároků na oblast dolního i středního toku Amuru. Jak ovšem upozorňuje americký historik John Stephan, Něrčinskou smlouvu si carská vláda rozhodně nevykládala jako tragédii. Mnohem větší zájem než na územní expanzi totiž měla na pokračování rusko-čínského obchodu a konkrétní vytyčení hraniční linie bylo z jejího pohledu druhotné. V době, kdy opravdu důležitá válečná tažení probíhala na opačném konci impéria, bylo vojenskou převahu Číny nutné přijmout jako nezvratný fakt. Proti jakýmkoliv pokusům o expanzi respektive znovudobytí ztracených pozic mluvily i převažující postoje místního domorodého obyvatelstva, které očividně preferovalo nadvládu Mandžuů před podřízeností novému typu ruských přistěhovalců – před kozáky.59
56
STEPHAN, John J., The Russian Far East : a history, s. 20. RYBAKOVSKIJ, L.L. (ed.)., Migracionnaja situacija na Daľnem Vostoke : istorija i sovremennosť, s.12. 58 Tamtéž. 59 STEPHAN, c.d., s. 32. 57
42
Pokus o systematickou kolonizaci Dálného východu nebo přesněji řečeno jeho příhraničních oblastí s pomocí kozáků přichází až v době teritoriálních změn zakotvených smlouvami z Ajgunu a Pekingu. Podle představ ústřední vlády měli kozáci jednak zabezpečit nově vytyčenou hranici a jednak zformovat jádro budoucí rolnické populace regionu. Úkolem každé kozácké stanice bylo spravovat přesně určený úsek hraniční linie, obdělávat vymezený pás zemědělské půdy a udržovat v dobrém stavu místní komunikace. Kromě předpokládané kozácké samostatnosti spatřovala carská vláda v tomto typu kolonizace ještě jednu velkou výhodu, a to malou odpovědnost za případné přeshraniční konflikty, do kterých se kozáci mohli dostat. Donští kozáci se z technického hlediska nacházeli mimo jurisdikci ruského státu a ten je proto po staletí využíval jako určitou nárazníkovou sílu na ohrožených částech hranic. Od dálněvýchodního kozáctva se výměnou za nejrůznější privilegia (týkající se především přidělované půdy nebo daní) a velkou míru autonomie očekávala loajalita, vojenská disciplína při ostraze hranic, příkladné hospodaření a samozřejmě trvalé usazení v regionu.60 Kozácká kolonizace však dokázala splnit jen malou část těchto očekávání. Základní problém osídlování příhraničí donskými kozáky spočíval v jeho nuceném charakteru. Na Dálný východ proudily v řadách kozáků tisíce trestanců a členů trestných vojenských oddílů, což se od prvních let po vytvoření stanic projevilo hlavně zdrcujícím nezájmem o přidělenou půdu a neschopností udržovat místní infrastrukturu. Kozáci obdělávali jen tolik půdy, kolik potřebovali pro vlastní přežití a zbytek nechávali k nevoli okolních rolníků ležet ladem. Namísto role pilotního osídleneckého kontingentu a vzoru pro ostatní obyvatelstvo se kozáci stali brzdou dalšího rozvoje regionu a bylo jen otázkou času, kdy definitivně ztratí důvěru ústřední vlády v Petrohradě.61 Počet kozáků na Dálném východě sice v absolutních číslech od 60. let 19. století až do roku 1917 permanentně rostl, ale v poměru k celkové populaci zejména od počátku 80. let naopak prudce klesal. V roce 1862, tedy pouhé tři roky po založení prvních stanic, se v oblasti nacházelo asi 14 tisíc kozáků. Do roku 1881 jejich počet stoupnul na 20 tisíc, což znamenalo více než čtyřicetiprocentní podíl na celkové populaci. Během dalších dvou desetiletí se množství kozáků dokonce zdvojnásobilo, ale jejich procentuální podíl už byl zanedbatelný. V Amurské oblasti tvořili kozáci méně než pětinu obyvatelstva a v Přímoří dokonce jen 6 procent.62 60
BOECK, Brian J. Containment vs. Colonization. In BREYFOGLE, Nicholas B.; SCHRADER, Abby; SUNDERLAND, Willard (eds.)., Peopling the Russian periphery : borderland colonization in Eurasian history. s. 44. 61 RYBAKOVSKIJ, c.d., s. 15. 62 Tamtéž.
43
Kozácká kolonizace na jedné straně dočasně zvýšila obranyschopnost Ruska na hranici s Čínou a představovala i nemalý vklad do populační základny stále téměř pustého území (kozáci se na rozdíl od vojáků a dalších přesídlenců mnohem lépe adaptovali na místní životní podmínky a jen výjimečně se vraceli zpět na západ), na druhé se ale od 80. let 19. století stávala překážkou dalšího osídlování regionu a také přílišnou zátěží pro státní pokladnu. Ruská vláda dospívala k závěru, že vojenské úkoly doposud svěřené kozákům může stejně dobře a mnohem levněji vykonávat pravidelná armáda a zemědělské úkoly spolehlivěji zvládnou obyčejní rolníci. V průběhu 17., 18. a v první polovině 19. století sloužilo přesídlování rolníků na východ Sibiře pouze k zajištění životních potřeb zdejších vojenských posádek. Tolerování rolnické kolonizace nad tento rámec nebo dokonce její aktivní podpora nepřicházely vzhledem k přetrvávajícímu slabému zalidnění ruských oblastí na západ od Uralu v úvahu. Prioritou carské vlády bylo udržet rolnické obyvatelstvo tam, kde se momentálně nacházelo a za žádnou cenu nepřipustit demografické oslabení svých centrálních oblastí.63 Samovolné přesídlení třeba jen několika stovek rolnických rodin do ruského příhraničí, ať už na jihu nebo na východě, mohlo mít za následek také vyprovokování zbytečných nájezdů nomádských kmenů nebo obávaných loupeživých tlup a zpustošení rozsáhlých, prakticky nechráněných stepních území impéria. Podobně ničivé důsledky mohla mít spontánní migrace ve směru na ruské periferie v případě, kdy by osídlenci například zavlekli do centrálních oblastí neznámou epidemii.64 Všechna tato rizika v očích ústřední vlády jednoznačně převažovala nad potenciálními zisky a spíše než k expanzivní kolonizaci jí vedla k obezřetné konsolidaci existujících hranic s pomocí vojenských pevností či kozáckých stanic s tenkou linií rolnických osad pro jejich nezbytnou podporu. Organizovaná rolnická kolonizace Dálného východu proto začíná až v 60. letech 19. století. Její rozmach souvisí v první řadě s měnící se demografickou a sociální situací v evropské části Ruska. V polovině 19. století postupně mizí dosud největší překážka osídlování ruských periferií v podobě slabé osídlenosti centrálních oblastí a hrozbou vnitřní bezpečnosti státu se naopak stává jejich přelidnění, nedostatek zemědělské půdy a vzrůstající sociální napětí. Přesun rolnického obyvatelstva na Sibiř a Dálný východ tak ve druhé polovině století plní roli určitého přetlakového ventilu, který má zmírnit sociální pnutí v evropském Rusku a současně přinést maximální využití ekonomického potenciálu východních periferií.
63
Podrobněji: SUNDERLAND, Willard. Taming the wild field : colonization and empire on the russian steppe, s. 75. 64 BOECK, c.d., s. 43.
44
Zrušením nevolnictví v roce 1861 a zejména pak po nástupu Alexandra III na ruský trůn v roce 1881 začíná proces kolonizace Sibiře, který svým rozsahem nemá v dějinách migrací v carském Rusku obdoby. Éru takzvané „velké sibiřské migrace“65 před rokem 1917 je možné časově rozdělit v závislosti na proměnách státní politiky, způsobu přepravy přesídlenců a jejich sociálním profilu. Státní politika týkající se přesídlování rolníků prošla v 19. století třemi fázemi: od striktního a téměř plošného zákazu přes tolerování k přímé podpoře. S jednotlivými přístupy pak přibližně koreluje míra donucení, která migraci rolníků provázela. Trubin rozlišuje přesídlení pod přímým nátlakem státních orgánů, přesídlení na základě svobodné volby, ale pod tlakem vnějších okolností a nakonec přesídlení zcela dobrovolné. Nucené přesídlování rolníků pochopitelně spadá do doby před rokem 1861, přičemž do roku 1917 získává kolonizace převážně dobrovolný charakter. 66 Zrychlení rolnické kolonizace na Sibiř a Dálný východ po roce 1881 umožnily kromě nové státní legislativy také změny v přepravě kolonistů. Zatímco ještě v polovině století zabrala cesta z centrálních oblastí Ruska na Dálný východ přinejmenším sto dní a provázela jí navíc vysoká míra úmrtnosti vlivem vyčerpání a nemocí,67 od začátku 80. let se díky rozvoji námořní dopravy zkrátila nejméně o polovinu. O pouhé desetiletí později, po roce 1891, začali kolonisté na Dálný východ proudit prostřednictvím dokončených úseků transsibiřské železniční magistrály a stejnou vzdálenost nyní překonávali během pouhých dvou až tří týdnů. Závislost počtu kolonistů na způsobu přepravy dokládají následující čísla: v době od připojení Amurské oblasti a Přímoří k ruské říši na přelomu 50. a 60. let 19. století do první přistěhovalecké vlny po moři o dvacet let později se na Dálný východ přestěhovalo jen asi 14 tisíc rolníků.68 Během dalších deseti let, tedy před dokončením sibiřské dráhy, se počet obyvatel regionu více než zdvojnásobil a od začátku železniční přepravy jen do cenzu v roce 1897 dosáhl asi čtvrt milionu. Téměř veškerý nárůst připadá na civilní rolnickou kolonizaci. Carská vláda využívala k povzbuzení migrace a trvalého usídlení rolníků celou řadu nástrojů. Výše finančních a jiných materiálních výhod a pravidla pro jejich udělování se od 60. let 19. století až do roku 1917 neustále měnily, základní vzorec ale vypadal zhruba takto: do roku 1881 stát preferoval kolonizaci Dálného východu střední, majetnější rolnickou 65
Termín je českým překladem názvu klasického díla amerického historika Donalda W. Treadgolda (Princeton, 1957). 66 V ruském jazyce je migrace prvního typu označena jako prinuditeľnaja, migrace druhého typu jako vynuždennaja. TRUBIN, V. Istoričeskij opyt migracionnoj politiki Rossii v Daľnevostočnom regione. In Migracionnaja situacija na Daľnem Vostoke i politika Rosiiji. Moskva, 1996. s. 60. 67 Cesty na Sibiř trvající šest týdnů nepřežilo v průměru 7 procent přesídlenců. Pokud cesta trvala ještě o tři týdny déle, ztráty na životech činily až 12 procent. TRUBIN, c.d., s. 67. 68 RYBAKOVSKIJ, c.d., s. 16.
45
vrstvou a předpokládal, že kolonisté budou schopni financovat nejen samotnou cestu, ale i problematické období usazení v cílových oblastech (v této době se jednalo zpravidla o Amurskou oblast). Materiální asistenci proto do roku 1866 prakticky zrušil a veškeré finanční břemeno kolonizace ponechal na rolnících.69 Na začátku 80. let se nicméně ukázalo, že objem migrace na Dálný východ zaostává za očekáváními a stát začal rolníky motivovat čím dál pestřejší nabídkou přímé finanční pomoci, většinou ve formě proplacení části cestovních nákladů nebo výhodných půjček pro zakoupení stavebních materiálů, nářadí a hospodářských zvířat, nezbytných pro přečkání do první úrody. Další výhody zahrnovaly mimo jiné odpuštění daňových nedoplatků z míst dosavadního bydliště migrantů, několikaleté osvobození od vojenské služby pro muže v odvodovém věku a samozřejmě i nadstandardní rozlohu přidělené půdy.70 Stát tedy od roku 1881 přebíral nad rolnickou kolonizací čím dál větší kontrolu a ačkoliv nedokázal zcela zabránit samovolné migraci, velká většina přistěhovalců na Dálný východ přicházela jen díky státní asistenci a s ohledem na její obdržení se usazovala přesně v těch oblastech, které Petrohrad určil za prioritní. Na základě aktualizovaných pravidel pro přesídlení z roku 1901 už dosavadní upřednostňování majetnějších rolníků z kolonizační politiky odpadá a na Dálný východ směřuje s pomocí státních peněz obyvatelstvo všech sociálních kategorií. Podobně jako v otázce původu kolonistů také ústřední vláda méně dbá na konkrétní místo jejich usazení. Celkové uvolnění byrokratických překážek přesídlování, které přichází po revoluci roku 1905 a především po nástupu Pjotra Stolypina do pozice předsedy vlády v červenci roku 1906, má za následek vůbec nejsilnější kolonizační vlnu v dějinách carského Ruska. Mezi lety 1906 a 1910 se na Dálný východ v rámci této vlny (někdy označované také jako ”Stolypinova”) stěhuje přibližně 190 tisíc lidí. Bezprostřední efekt uvolnění pravidel pro přesídlení státní úřady zaskočil do té míry, že už v roce 1907 velkou část starých omezení obnovily.71 Staronová opatření spolu s mimořádně špatnou úrodou na celé Sibiři a naopak dvěma po sobě jdoucími dobrými sklizněmi v evropském Rusku pak přispěly k opětovnému zmírnění migračního proudu do asijské části impéria. V letech 1910 a 1911 se navíc podobným způsobem projevilo rozšíření epidemií dýmějového moru a cholery na Dálném východě a v přilehlých oblastech Sibiře. Množství všech kolonistů směřujících ze západu přes Ural proto 69
VASIĽČENKO, O.A., Gosudarstvennaja politika po pereseleniju semej i organizacii ich žiznedejateľnosti na Daľnem Vostoke, s. 191. 70 Podrobněji o nabízených výhodách např. REZUN, D.Ja.; ŠILOVSKIJ, M.V., Sibir, konec XVI – načalo XX veka : frontir v kontekste etnosociaľnych i etnokuľturnych processov, s. 97 nebo VASIĽČENKO, c.d., s. 94. 71 STEINWEDEL, Charles. Resettling people, unsettling the empire. In BREYFOGLE, Nicholas B.; SCHRADER, Abby; SUNDERLAND, Willard. (eds.)., Peopling the Russian periphery : borderland colonization in Eurasian history, s. 135.
46
pokleslo z 620 tisíc v roce 1909 na 316 tisíc o rok později a na 190 tisíc v roce 1911. Velká sibiřská migrace se pomalu chýlila ke konci. Odvrácenou stranou zrychlujícího osídlování Dálného východu a Sibiře jako celku po roce 1881 byla trvale vysoká míra návratové migrace. S tím, jak administrativa mírnila své požadavky týkající se majetkové úrovně potenciálních kolonistů, docházelo čím dál častěji k situacím, kdy chudé přistěhovalecké rodiny nebyly schopné ani s finanční pomocí státu založit v cílových oblastech fungující hospodářství a rozhodly se pro návrat. Mezi lety 1896 a 1900 Dálný východ opustilo 6,5 procenta lidí vzhledem k celkovému počtu přistěhovalců. V době zmiňovaného oslabení kolonizace před první světovou válkou už objem návratové migrace tvořil téměř 30 procent proudu přistěhovaleckého.72 Pro velkou část osídlování Dálného východu před rokem 1917 platí, že státní úřady nejprve zajišťovaly samotný přísun obyvatel a teprve poté – s čím dál nižší úspěšností – vytvoření podmínek pro jejich trvalé usazení. Alarmující objem návratové migrace způsobený špatnou sociálněekonomickou situací v cílových oblastech dosáhl svého vrcholu po vypuknutí první světové války. Už v roce 1915 počet lidí mířících zpět do evropské části Ruska nebo na Západní Sibiř výrazně přesáhl množství migrantů v opačném směru, když na 100 příchozích obyvatel připadalo v průměru 177 odchozích. O rok později pak stejný poměr vykazoval hodnotu 100 ku 1554.73 V revolučním roce 1917 se depopulace Dálného východu mírně zpomalila, ale na jednoho přistěhovalce stále připadalo průměrně pět lidí, kteří region opouštěli. Kolonizace východních periferií Ruska se téměř zastavila a určité podmínky pro její oživení znovu nastaly až s koncem občanské války na počátku 20. let. John Stephan odhaduje celkový úbytek obyvatel Dálného východu v období mezi lety 1913 a 1926 způsobený migrací v součtu s oběťmi bílého i rudého teroru na 200 tisíc.74 Závažné důsledky měla pro region také politika násilného rekvírování zemědělské produkce, zejména v letech 1923 a 1924, protože zahrnovala kromě přímé likvidace stovek údajných kulaků také hromadný odchod nejschopnější části rolnictva přes hranici do sousedního Mandžuska. Přistěhovalectví oproti tomu v době od začátku první světové války až do poloviny 20. let pouze skomíralo. Během válečných let přicházeli na Dálný východ převážně jen běženci a váleční zajatci, a to jen v zanedbatelném počtu. Proti obnovení jak spontánní, tak státem 72
Většina navrátilců žila na Dálném východě méně než rok. Motivací k návratu nebyly jen ekonomické potíže, ale často také nečekaně tvrdé klimatické podmínky, časté povodně, averze vůči charakteru místní krajiny atd. Zpět do výchozí oblasti zamířilo mezi 40 a 50 procenty odchozích. Zbylá část se usadila například na západní Sibiři nebo v Mandžusku. TRUBIN, c.d., s. 78. 73 Tamtéž. 74 STEPHAN, c.d., s. 163.
47
regulované rolnické kolonizace v jejím předválečném rozsahu hovořily dvě důležité skutečnosti. První byl dočasně oslabený demografický a sociální tlak v evropské části Ruska a druhou relativně pozdní začlenění Dálného východu do Sovětského svazu ve smyslu plné kontroly jeho území a státních hranic. Osídlování Dálného východu se z těchto důvodů po větší část 20. let nacházelo zcela mimo priority bolševického režimu a organizovanou formu opětovně získalo až v roce 1925. Meziválečné osídlování Dálného východu lze rozdělit na dvě etapy, které se navzájem liší jak počtem a sociálním profilem přistěhovalců, tak primární motivací a konkrétními metodami sovětské přesídlenecké politiky. První etapa trvá od roku 1925 do roku 1929 a je typická svým poměrně skromným rozsahem, výrazně zemědělským charakterem a ze strany státu převzetím osvědčených nástrojů kolonizační politiky z předrevolučního období. Druhou etapu mezi lety 1930 a 1941 naproti tomu charakterizuje přechod od desítek tisíc přesídlenců za rok ke stovkám tisíc, dále od rolnické povahy kolonizace k povaze průmyslové a nakonec aplikace nových, originálních prvků přesídlenecké politiky ze strany sovětského režimu. Úkolem připravit a organizovat opětovné osídlení vylidněných oblastí v oblasti Amuru a Tichomořského pobřeží bylo pověřeno Oddělení kolonizace a přesídlení v rámci republikového komisariátu zemědělství (7arodnyj komisariat zemledelja RSFSR). Výsledkem jeho činnosti se v roce 1925 staly dvě varianty organizované kolonizace Dálného východu pro následujících deset let, z nichž první počítala s přesídlením přibližně 400 tisíc lidí a druhá, maximalistická, s přesunem asi jednoho milionu osob. O realizaci právě této varianty přesídlení nakonec rozhodlo její upřednostnění ze strany Státní plánovací komise (Gosplanu). Potenciálním kolonistům stát garantoval výrazné finanční výhody a rozmanitá sociální zvýhodnění. Rolníci byli na pět i více let zbaveni povinnosti platit běžné daně, získávali nárok na zlevněné jízdné a byli zproštěni povinné vojenské služby.75 Z nových pravidel pro přesídlení byla jasně patrná snaha státu omezit individuální migraci rolníků, která v carském období nejčastěji vedla k rychlému návratu a naopak podpořit přesun celých rolnických rodin. Mezi preferovanými výchozími oblastmi pochopitelně nadále figurovaly relativně nejhustěji osídlené zemědělské regiony v čele s Ukrajinou. Cílem většiny kolonistů se nutně stávala Amurská oblast, protože nabízela zdaleka nejlepší podmínky pro zemědělskou činnost. Ani široké spektrum nabízených výhod a s nimi spojené stoupající finanční výdaje ale nedokázaly do konce 20. let splnit cíle státní politiky a přivést na Dálný východ plánovaný 75
Pro dospělé platil v železniční dopravě speciální „tarif číslo 13“, jenž snižoval běžnou cenu na čtvrtinu. Doprava dětí do 10 let věku byla zdarma. Výše poskytovaných výhod byla závislá na odlehlosti cílové oblasti – přesídlenci mířící na Sachalin měli například proplacenou veškerou dopravu a na deset let byli zbaveni povinnosti platit daně. VASIĽČENKO, c.d., s. 191.
48
počet nových obyvatel. Přestože množství příchozích rolníků vykazovalo stoupající tendenci, celkově do roku 1929 naplňovalo očekávání státu jen asi na 50 procent. Vasiľčenko stanovuje objem rolnické migrace na Dálný východ mezi roky 1924 a 1930 na 130 tisíc osob.76 Vedle nečekaně slabého proudu registrovaných kolonistů musely sovětské úřady na konci 20. let konstatovat také znepokojivý podíl samovolného, nekontrolovaného přesídlování a především návratové migrace, která už tak rozpačitě probíhající kolonizaci dále podkopávala. Zpět na západ se během první meziválečné etapy vracelo mezi 20 a 30 procenty příchozích, a to ze stejných důvodů jako v době carského režimu. Řada rolníků konec konců vůbec neměla v plánu se na Dálném východě usadit, ale hodlala jen využít nabízených materiálních výhod, odjet do regionu za sezónní prací a poté se vrátit zpět domů. Tato ”hra na přesídlení”77 samozřejmě stála státní pokladnu spoustu peněz a přímo odporovala sovětské snaze Dálný východ prostřednictvím trvalého osídlení plně začlenit do hospodářského komplexu země. Sovětské plány na zemědělské osídlení Dálného východu zkřížilo vyostření bezpečnostní situace v sousední Číně v létě 1929. Na provokace mandžuských vojsk a pozůstatků bílých armád, namířené proti sovětskému konzulátu v Charbinu, správě východočínské železniční dráhy a sovětské pohraniční stráži, reagovala vláda zformováním takzvané Zvláštní dálněvýchodní armády (Osobaja daľnevostočnaja armija) pod velením generála Bljuchera. Té se sice podařilo ještě do konce roku mandžuské jednotky porazit a vynutit si obnovení statu quo týkající se železnice, nicméně svojí ofenzívou zároveň odhalila vojenskou slabost severovýchodní Číny a nepřímo tak pomohla japonské okupaci Mandžuska, k níž došlo v roce 1931. O rok později vyhlášený stát Mandžukuo Sovětský svaz vnímal jednoznačně jako nástupiště k útoku na vlastní území. Pokud chtěl úspěšně čelit silné Kwantungské armádě, musel urychleně zajistit vojenské a tím i celkové populační posílení jižních oblastí Dálného východu. Od začátku 30. let přestaly sovětské orgány poskytovat finanční pomoc jednotlivým rolnickým rodinám a začaly podporovat výhradně stěhování v rámci celých kolchozů. Změna přinesla okamžité posílení přistěhovaleckého proudu, usnadnění procesu usídlení a větší efektivitu v distribuci půdy a finančních prostředků.78 Druhá změna kolonizační politiky na přelomu 20. a 30. let souvisela přímo s příchodem nových vojenských divizí. Ještě v roce 1925 se na Dálném východě nacházelo maximálně 20 tisíc vojáků Rudé armády. Vzápětí po japonské expanzi do Mandžuska byl počet zdejších divizí navýšen ze šesti na čtrnáct. Vláda
76
VASIĽČENKO, c.d., s. 201 Tamtéž. 78 Tamtéž. 77
49
se rozhodla lidský potenciál sílící dálněvýchodní armády využít a s pomocí nových materiálních pobídek natrvalo udržet demobilizované vojáky v příhraničních oblastech. Podél hranice s Čínou začaly už v roce 1930 vyrůstat zvláštní rudoarmějské kolchozy, jejichž obyvatelstvo přesně naplňovalo představy Moskvy o ”rolnické populaci s vojenským výcvikem”, schopné postavit se v případě japonského útoku po bok armády a pohraničníků.79 Zvyšování početního stavu Zvláštní dálněvýchodní armády a s ní spojený rozmach armádních kolchozů měl ale na celkový počet obyvatel kraje pouze vedlejší vliv. Plány sovětských úřadů na přesídlení 40 tisíc rodin rudoarmějských vojáků do příhraničního pásma se brzy ukázaly jako nereálné a objem migrace přímo spojené s armádou se po počátečním růstu rychle snížil. Hlavní část přistěhovalců na Dálný východ tvořili v letech 1930 až 1941 členové rolnických kolchozů. Výrazný migrační přírůstek ve spojení s mimořádně vysokou natalitou měly za následek nárůst počtu obyvatel Dálného východu ve 30. letech přibližně o jeden milion. Znamená to, že populace kraje se od roku 1926 za pouhých 13 let více než zdvojnásobila. Pod vlivem sovětské industrializace se pronikavě změnil také doposud zemědělský charakter regionu a rozložení jeho pracovní síly v hospodářství. Okolo 40 procent pracujících nyní zaměstnával průmysl. Prudký populační růst zaznamenala velká města: počet obyvatel Vladivostoku stoupnul od poloviny 20. let dvojnásobně, Chabarovsku čtyřnásobně a Komsomolsk založený teprve v roce 1932 měl o pouhých sedm let později 70 tisíc obyvatel. Souhrnný počet obyvatel dálněvýchodních měst vzrostl od roku 1926 do konce 30. let ze 460 tisíc na 1,7 milionu. Sovětská kolonizační politika ve vztahu k Dálnému východu se v době před druhou světovou válkou neomezovala jen na přesun rolníků a rodin vojáků, ale naopak vykazovala značnou diverzitu a rychlé změny priorit. Jako příklad je možné uvést pokus o organizované osídlení Židovského autonomního regionu (později oblasti) poblíž Chabarovsku nebo jednorázovou snahu přivést na Dálný východ více mladých žen a odstranit tak chronický nadbytek mužů ve zdejší populaci. První z těchto projektů, fakticky realizovaný v letech 1928 až 1936 a krátce oživený ve druhé polovině 40. let, skončil z hlediska množství židovských přesídlenců naprostým fiaskem. Drsné klimatické podmínky, žalostný stav místní infrastruktury a mizivá perspektiva vzdělání či zaměstnání způsobily, že v předválečné fázi se v ”rudém Sionu” natrvalo usídlilo jen asi 18 tisíc lidí židovského původu z plánovaných 150 tisíc. Druhá, poválečná fáze zkrachovala už v roce 1948 v souvislosti s uměle vyvolanou vlnou antisemitismu na sklonku
79
STEPHAN, c.d., s. 185.
50
Stalinovy éry. Údajné plány na masivní deportace Židů do oblasti, které měly vzniknout v době rozkrývání takzvaného lékařského spiknutí v roce 1953, se již neuskutečnily. Sčítání obyvatel v roce 2002 ukázalo, že z celkových 190 tisíc obyvatel regionu netvoří lidé židovského původu pravděpodobně více než dvě procenta. Druhý specifický projekt meziválečné kolonizace Dálného východu představuje pokus takzvaného Chetagurovského hnutí přilákat do regionu více žen. Disproporce mezi počtem mužů a žen měla na Dálném východě dlouhodobý charakter a závažné demografické důsledky. V roce 1923, tedy ještě před hlavním náporem vojáků, dělníků nebo komsomolců, připadalo na sto mužů jen 93 žen. Převážně vojenský a vojenskoprůmyslový ráz osídlování regionu od přelomu 20. a 30. let způsobil prohloubení této disproporce na poměr sto ku 73 v roce 1937.80 Extrémně nízký počet žen se nutně odrážel v růstu návratové migrace mužské části populace. V únoru 1937 rozpoutal článek Valentiny Chetagurovové, manželky dálněvýchodního důstojníka, mohutnou propagandistickou kampaň s cílem přimět mladé ženy k usazení na východní sovětské periferii. Kampaň argumentovala nezbytností přítomnosti žen pro efektivní budování socialismu a také pro obranyschopnost regionu čelícího akutnímu nebezpečí japonské invaze. Apely hnutí nalezly poměrně silnou odezvu veřejnosti a nakonec vedly k přesídlení asi 25 tisíc vesměs mladých lidí. Kuriózní nádech přidává epizodě Chetagurovského hnutí fakt, že zhruba pětinu z tohoto množství tvořili muži.81 Milionový nárůst počtu obyvatel Dálného východu mezi dvěma světovými válkami nedokázal sám o sobě zakrýt některé podstatné slabiny sovětské kolonizační politiky. Stěhování mladých lidí pod záštitou hnutí Valentiny Chetagurovové bylo například jen jedním z mnoha přesídleneckých programů, které odhalily zoufalý nedostatek bytů v cílových oblastech. Stejný problém komplikoval i usazování rodin vojáků dálněvýchodní armády a části pracovních kolektivů určených pro vybudování místního průmyslu. Přistěhovalci často nacházeli ubytování v domech, které krátce předtím opustili deportovaní či uprchlí kulaci. Po roce 1938 místní sovětské orgány podobným způsobem využily obytné plochy, kterou uvolnily hromadné deportace asi 170 tisíc občanů korejského původu do Střední Asie. Nabídka bytů přesto nedokázala plně pokrýt přistěhovalecký proud a v určitých obdobích nezbylo nově příchozím nic jiného než se ubytovat v provizorních stanech. V mnoha
80
VASIĽČENKO, c.d., s. 219. Podrobněji SCHULMAN, Elena. Those who hurry to the Far East : Readers, dreamers and volunteers. In BREYFOGLE, Nicholas B.; SCHRADER, Abby; SUNDERLAND, Willard. (eds.)., Peopling the Russian periphery : borderland colonization in Eurasian history, s. 222. 81
51
oblastech mimo největší města selhávalo zásobování potravinami a odlehlé úseky hranice s Mandžuskem nadále skýtaly nebezpečí v podobě nájezdů loupeživých band.82 Systém materiálních pobídek pro přesídlence sice konzumoval čím dál více státních prostředků, ale jeho efektivita kolísala. Řada lidí se rozhodla pro návrat v okamžiku, kdy vyšlo najevo, že zdánlivě štědrá finanční pomoc ze strany státu buď nestačí na zaručení důstojného bydlení nebo je kvůli skrytým byrokratickým překážkám nedostupná pro většinu členů rodiny. Důležitým faktorem, který ve 30. letech limitoval úspěšnost kolonizační politiky, byla také čím dál restriktivnější opatření ze strany státu. V roce 1936 převzal dohled nad procesem přesídení Lidový komisariát vnitřních věcí (NKVD) a ten začal potenciální účastníky přesídleneckých programů podrobovat mnohem přísnějším prověrkám než bylo do té doby zvykem. Výběr kolonistů podle ideologického spíše než ekonomického klíče přispěl k tomu, že pracovní síla Dálného východu začala už před vypuknutím války trpět vážnými strukturálními nedostatky. Největší deficit pracovních sil byl jasně patrný v zemědělství, protože rolníci opouštěli přidělenou půdu, migrovali do velkých měst a hledali uplatnění v překotně budovaném průmyslu. Část zemědělské pracovní síly absorbovaly i jednorázové megalomanské projekty sovětské vlády (například práce na Ussurijské železnici), pro které početně nestačili ani vězni východosibiřských pracovních táborů. Průmyslové výrobě Dálného východu na druhé straně permanentně scházelo dostatečné množství kvalifikovaných specialistů.83 Osídlování Dálného východu poháněné ve 30. letech sovětskou industrializací a rostoucími obavami z japonské agrese přerušila v letech 1941 až 1945 druhá světová válka. Strategické ohledy sice nedovolily úplné vyklizení příhraničních oblastí, ale přesuny vojáků, pohraničníků a části civilních pracovních sil na západ přesto způsobily okamžitý úbytek asi 600 tisíc lidí. Dálný východ tedy dočasně ztratil přibližně polovinu svého populačního přírůstku z meziválečného období. Ještě v roce 1945, vzápětí po konci války v Evropě, bylo však na hranici s Mandžuskem přesunuto 40 uvolněných divizí Rudé armády, z nichž část region neopustila ani po zářijové japonské kapitulaci. Sovětská vláda poté věnovala maximální úsilí, aby přiměla demobilizované vojáky přivést si na Dálný východ rodiny a natrvalo se zde usadit. Výjimečná militarizace regionu tak i po válce zůstávala jedním z hlavních předpokladů jeho demografického růstu. 82
Největší nebezpečí představovaly loupeživé bandy označované v ruštině pojmem Chunchuzy. Jedná se o transliteraci čínského termínu Chung chu c´, který v doslovném překladu znamená „rudé vousy.“ Tyto bandy ohrožovaly obyvatelstvo Dálného východu od poloviny 19. století až do konce 40. let 20. století. Podrobněji např. VASIĽČENKO, c.d., s. 206 nebo STEPHAN, c.d. 73. 83 RYBAKOVSKIJ, c.d., s. 36.
52
Už ve druhé polovině 40. a zejména pak v 50. letech stát věnoval značnou pozornost také přísunu pracovních sil do dálněvýchodního zemědělství. Spolu s organizovanými nábory kvalifikovaných dělníků pro zdejší průmysl (tzv. orgnabor) byl tento typ přesídlení v prvních dvou poválečných dekádách zodpovědný za migrační přírůstek asi 650 tisíc lidí.84 Zemědělství přesto zůstávalo nejzaostalejším sektorem ekonomiky Dálného východu a podle různých odhadů trpělo až padesátiprocentním deficitem pracovních sil. Závislost regionu na potravinových dodávkách z jiných částí Sovětského svazu z tohoto důvodu nejen nezmizela, ale díky prudkému populačnímu nárůstu se v následujících desetiletích ještě zvyšovala. Snahy posílit pracovní sílu v zemědělství definitivně utichly v souvislosti s vyostřením již dlouho doutnající roztržky mezi Sovětským svazem a Čínou. Válečný konflikt obou států na řece Ussuri v roce 1969 přinutil Moskvu znásobit koncentraci ozbrojených sil podél čínské hranice a v konečném důsledku tak přispěl k posílení vojenského a vojensko-průmyslového rázu sovětské migrační politiky na Dálném východě. Ve snaze přilákat do strategicky nesmírně významného regionu dostatečné množství pracovních sil nabízel stát potenciálním zájemcům množství finančních bonusů. V Sovětském svazu se v době od Stalinovy smrti do druhé poloviny 80. let zformoval komplexní a velice nepřehledný systém platových bonusů, které měly za cíl kompenzovat lidem žijícím v periferních oblastech jejich těžké životní a pracovní podmínky. Mezi nástroje k udržení pracovních sil na evropském severu, na Sibiři a na Dálném východě patřily přídavky vyvažující rozdíly ve spotřebních cenách (rajonnyje koeficienty) a zejména zvláštní příplatky za práci v odlehlých rajónech s nejnižšími průměrnými teplotami (teritorialnyje nadbavki). Samozřejmostí byl také nárok na delší dovolenou nebo zlevněné jízdné.85 Velmi podstatným rysem sovětské migrační politiky byl fakt, že poskytované materiální výhody se netýkaly pouze lidí, kteří se ve strategicky prioritních regionech usídlovali natrvalo, ale výslovně také sezónních pracovníků.86 Vláda přestala na rozdíl od své praxe ze 30. let přesídlencům vyhrožovat zpětným odebráním prostředků v případě jejich návratu na západ a fakticky tím akceptovala přechodný charakter hospodářského osvojení svých severních a severovýchodních periferií. Zatímco v jižních částech Dálného východu po celé poválečné období přibývalo lidí, kteří se v regionu narodili nebo zde strávili většinu života, na severu byla naopak čím dál patrnější tendence k dočasnému sezónnímu nebo několikaletému přebývání, po němž se lidé plánovaně vraceli zpět na západ či na jih. 84
Tamtéž. Podrobný přehled systému finančních výhod v jeho podobě na konci 80. let nabízí: GLAZYRIN, V.V. V severnych izmerenijach : Ľgoty rabotajuščim na Severe, v Sibiri i na Daľnem Vostoke. Moskva, 1988. 86 GLAZYRIN, c.d., s. 14. 85
53
Velké rozdíly vznikaly také v geografické distribuci obyvatelstva. Osídlení jižních částí regionu bylo nejen hustší, ale s postupem času i rovnoměrnější. Na severu se naopak obyvatelstvo koncentrovalo ve vzájemně vzdálených a izolovaných urbanizovaných oblastech závislých na jedné přírodní surovině či na jednom konkrétním průmyslovém odvětví a dávalo tak vzniknout typu osídlení, který někteří autoři označují jako ohniskový.87 Monofunkční zóny, jakými se staly například Magadan nebo jižní část Kamčatky, sice dokázaly akumulovat obrovské množství lidí, ale nikoliv poskytnout podmínky, které by lákaly k trvalému usazení. Důsledkem migrační politiky sovětské vlády v severních částech Dálného východu tak bylo vytvoření ohromného rezervoáru obyvatel, kteří až na výjimky neměli ambice v regionu zůstat a hodlali jej dříve či později opustit.
Závěr
K prvnímu systematickému osídlení jižních oblastí ruského Dálného východu civilním obyvatelstvem došlo teprve v období od 80. let 19. století do roku 1917. Sovětská přesídlovací politika, realizovaná od druhé poloviny 20. let do konce existence Sovětského svazu, měla za následek především rozšíření geografické distribuce obyvatelstva do severních částí regionu. Prudký růst absolutního počtu obyvatel do roku 1991 naproti tomu vyplýval spíše z přirozeného demografického vývoje a migrační politika jej ovlivňovala jen druhotně. Metody státní politiky vykazují po celý svůj historický vývoj významné prvky kontinuity, a to hlavně v podobě nabízených materiálních zvýhodnění. Podstatné historické zlomy tak nastávají spíše v závislosti na preferovaném sociálním původu přesídlenců a také na měnících se představách státu o strategickém významu Dálného východu. Jako klíčový bod obratu z tohoto pohledu vystupuje zejména začátek sovětské industrializace ve 30. letech 20. století, kdy kolonizace ztrácí svůj dosavadní rolnický charakter a stává se základním prostředkem postupné militarizace východních periferií státu. Ačkoliv je zalidňování celé Sibiře včetně pobřeží Tichého oceánu především záležitostí ústřední vlády a z větší části se odvíjí od její politiky, po značnou část historie platí, že možnosti státu jak kolonizaci účinně kontrolovat výrazně zaostávaly za jeho ambicemi. Osídlování Sibiře bylo přinejmenším do poslední čtvrtiny 19. století značně chaotické a speciálně v případě Dálného východu se až do roku 1917 vyznačovalo nezanedbatelným podílem migrace spontánní či samovolné, tedy probíhající prakticky mimo 87
Rusky očagovyj tip zaselenija. BYSTRICKIJ, S.P.; ZAUSAJEV, V.K.; CHOROŠAVIN, A.V. Daľnij Vostok Rossii : stanovlenije novoj ekonomiki, s. 59.
54
kontrolu ústřední vlády i lokálních správních orgánů. Ruský stát do kolonizace Sibiře investoval čím dál více energie a především finančních prostředků, nicméně jeho schopnosti celý proces kontrolovat a regulovat zůstávaly i vpředvečer první světové války a následných revolucí poměrně omezené. Nedostatky kolonizační politiky carského Ruska zčásti převzal i bolševický režim po roce 1917. Nové materiální pobídky ani restriktivní opatření (mimo jiné zavedení vnitřních pasů v roce 1932) nedokázaly zabránit chronicky vysoké míře návratové migrace. Poptávka po pracovní síle jak v zemědělství, tak v průmyslu, permanentně převyšovala nabídku a mohla být uspokojena jen s rozsáhlým využitím vězňů gulagu. Konec stalinismu se v přesídlenecké politice státu projevil oslabením dosavadního voluntarismu a nátlaku. Přibližně od poloviny 50. let sovětský režim rezignoval na snahy zabránit migrantům v návratu do výchozích oblastí a fakticky tak akceptoval přechodný charakter pokračující migrace na Sibiř a Dálný východ. Na východní a především severovýchodní periferii Sovětského svazu se tímto způsobem zformovala několikamilionová masa obyvatelstva, jejíž přítomnost plně závisela na zachování stabilní hospodářské situace země. Nevyhnutelným důsledkem totálního politického a hospodářského kolapsu Sovětského svazu po roce 1991 pak byla mohutná odlivová migrační vlna, jejíž dozvuky jsou na Dálném východě patrné i na začátku nového tisíciletí.
55
4 Žlutá vlna Mýty a realita čínské imigrace
P
erestrojka druhé poloviny 80. let, rozpad Sovětského svazu a náročná ruská transformace nepředstavovaly pro Dálný východ jen období hromadné depopulace, ale také postupného otevírání vnějšímu světu. Návštěva Michaila Gorbačova
v Pekingu a Šanghaji na jaře 1989 se stala symbolickým mezníkem v procesu normalizace sovětsko-čínských vztahů a prvním krokem na cestě k demilitarizaci společné hranice, vyřešení teritoriálních sporů a navázání normálního hraničního režimu. Po desetiletích úzkostlivé izolace se ruský Dálný východ prakticky přes noc proměnil v cílovou i tranzitní oblast desítek tisíc migrantů z Číny a dalších zemí východní a jihovýchodní Asie. Příliv cizinců, zejména čínských obchodníků, kteří rychle zaplavili trh potravinami a levným spotřebním zbožím, přinesl regionu v době celoruského hospodářského propadu nesmírně důležitou úlevu. U místního obyvatelstva však brzy převážil pohled na čínskou imigraci jako na hrozbu. Proud migrantů z chudých provincií severovýchodní Číny začal být ve světle množících se odchodů ruskojazyčných obyvatel vnímán jako začátek postupné sinifikace regionu. V součtu s vědomím přetrvávajících hraničních sporů, domnělými nároky Číny na půldruhého milionu čtverečných kilometrů ztracených v 19. století, obrovským populačním nepoměrem obou zemí a pocitem celkového zanedbání ze strany ústřední vlády přispěla přítomnost asijských migrantů ke vzniku mýtu o čínské demografické expanzi. S pomocí oportunistických politiků a lokálních i celostátních médií postupně vznikl obraz Dálného východu jako ruské pevnosti obležené nikoliv už čínskou armádou, ale miliony imigrantů odhodlaných osídlit vylidněné oblasti východní Sibiře a ovládnout ruské surovinové zásoby. Po expanzi demografické a ekonomické měla podle extrémních verzí tohoto výkladu následovat přímá anexe regionu ze strany Pekingu. Čínští migranti tímto způsobem už na počátku 90. let získali nálepku jakési páté kolony, předvoje pro plné začlenění příhraničních oblastí Dálného východu do Říše Středu. Historicky vzato nejsou obavy Rusů ze ztráty Dálného východu ve prospěch Číny ničím novým. Pocit takzvané žluté hrozby či žlutého nebezpečí lze velmi snadno vystopovat 56
už v prostředí pozdně carského Ruska a v ještě ostřejších rysech pak po velkou část existence sovětského režimu. Ajgunskou a Pekingskou smlouvou v letech 1858 a 1860 získalo carské Rusko pod svoji kontrolu prakticky pustá území. V době jejich připojení k Ruské říši se v Amurské oblasti a Přímoří nacházelo pravděpodobně jen několik tisíc Číňanů, Mandžuů nebo příslušníků jiných asijských etnik. Naprostá většina z nich navíc nebyla v regionu trvale usazena. Číňané sem tradičně přicházeli krátkodobě s cílem využít zdejší přírodní bohatství a poté se vraceli zpět do výchozích oblastí. Častým motivem sezónní čínské migrace byl například lov kožešinových zvířat, sběr ženšenu, lov sumýšů (takzvané mořské okurky) a v době mimořádných such na jihu také zemědělská činnost. V zimních měsících ale nenabízely oblasti severně od Amuru nic, kvůli čemu by zde mělo smysl zůstat a čínští lovci, sběrači a rolníci pravidelně odcházeli zpět na jih.88 Situaci prudce změnila až kolonizace regionu prováděná carskou vládou. Už na začátku 60. let 19. století carská vláda ustoupila ve své kolonizační politice od jakýchkoliv národnostních kritérií či omezení a v důsledku toho se na Dálném východě objevily vedle Ukrajinců a jiných neruských etnik z evropské části říše také tisíce pracovníků z Číny. Petrohrad čínskou imigraci vítal, protože v ní nespatřoval nic jiného než dodatečný přísun pracovní síly a možnost jak urychlit pomalé osvojování východních periferií státu. Zajímavým rysem čínské migrace na Dálný východ byl její čistě mužský charakter. Až teprve v roce 1878 totiž čínská vláda zrušila nařízení, podle kterého nesměly ženy v případě odchodu mužského člena domácnosti opustit zemi a zůstávaly na místě jako záruka jeho návratu a tedy pojistka proti hromadnému vylidňování zaostalých venkovských oblastí.89 Čínská migrace do Ruska si i z tohoto důvodu dlouho udržovala sezónní povahu a již v 19. století se výrazně odlišila od podobně rozsáhlé přistěhovalecké vlny z Koreje. Etničtí Korejci se oproti Číňanům snáze adaptovali na těžké klimatické podmínky Dálného východu, dokázali jim lépe přizpůsobit své zemědělství a vždy proto měli větší tendenci usazovat se zde k trvalému životu. Ruské úřady jistou dobu dokonce prezentovaly korejské rolníky jako vzor pro ostatní kolonisty a obzvláště oceňovaly jejich výjimečnou pracovitost a minimální životní nároky.90 Kladný postoj státních orgánů ke korejské i čínské přítomnosti na Dálném východě nicméně brzy vystřídaly obavy z naprostého zastínění organizované či alespoň regulované kolonizace neustávajícím přílivem asiatského obyvatelstva. Ještě v roce 1869 se 88
LARIN, A.G., Kitajcy v Rossii včera i segodnja : istoričeskij očerk, s. 13. VASIĽČENKO, O.A. Gosudarstvennaja politika po pereseleniju semej i organizacii ich žiznedejateľnosti na Daľnem Vostoke, s. 105. 90 Tamtéž, s. 149. 89
57
v Přímořském kraji podle odhadů vyskytovalo jen okolo 10 tisíc Číňanů a Mandžuů. V 80. letech však čínské přistěhovalectví svým objemem převážilo nad ruskou kolonizací a díky sérii špatných úrod a následnému hladu na Korejském poloostrově se na Dálný východ v nouzi uchýlilo také přibližně 7 tisíc Korejců. Výsledky cenzu z roku 1897 sice hovořily o přítomnosti asi 40 tisíc Číňanů a zhruba polovičním množství Korejců, neoficiální odhady však běžně dosahovaly i dvojnásobných hodnot. Totéž platí i o stavu v roce 1910, kdy oficiální údaje stanovovaly počet Číňanů na Dálném východě na 100 tisíc, zatímco neoficiální a podle většiny dnešních badatelů přesnější odhady spíše na 200 tisíc až čtvrt milionu.91 Nepochybně i pod vlivem množících se mezietnických konfliktů začaly ruské úřady od poloviny 80. let zavádět pro čínskou a korejskou imigraci poměrně přísná omezení. Od roku 1886 bylo cizincům zakázáno usazovat se v blízkosti státní hranice, od roku 1892 pak nakupovat v Amurské oblasti a Přímoří půdu a v roce 1910 byl dokonce zaveden přímý zákaz najímání zahraniční pracovní síly. Zmíněná opatření však nebyla s ohledem na stoupající závislost na čínské pracovní síle důsledně dodržována a proud asijských přistěhovalců respektive sezónní pracovní síly příliš neovlivnila.92 Obavy z ohrožení bezpečnosti Dálného východu ze strany asijských přistěhovalců vzrostly především těsně po roce 1900 a souvisely jednak s takzvaným boxerským povstáním v Číně a jednak s eskalací rusko-japonských vztahů, jež vyvrcholila válečným konfliktem v letech 1904 až 1905. V roce 1900 odpověděly ruské policejní jednotky v součinnosti s kozáky na ostřelování Blagověščensku čínskými povstalci masakrem nejméně 3 tisíc civilistů asijského původu.93 Jasně patrný pokles podílu Číňanů a asiatů vůbec na celkové populaci Dálného východu těsně před rokem 1917 ale neodráží ani tak administrativní opatření nebo násilné střety s ruskojazyčným obyvatelstvem, jako spíše rychlou akceleraci organizované ruské kolonizace. Zatímco ještě na přelomu století tvořili Číňané okolo 15 procent populace Dálného východu, v roce 1910 jejich podíl klesl i navzdory pokračující imigraci pod 10 procent. Další oslabení čínské přítomnosti poté způsobily revoluční události a především občanská válka doprovázená naprostým rozvratem ruského hospodářství. V roce 1926, tedy v době pozvolného obnovování ruského přistěhovalectví, klesl počet čínských obyvatel regionu na zhruba 70 tisíc, což představovalo 4 procenta populace.94
91
LARIN, c.d., s. 21. LUKIN, A.V., The bear watches the dragon : Russia´s perceptions of China and the evolution of RussianChinese relations since the eighteenth century, s. 59. 93 STEPHAN, John J., The Russian Far East : a history, s. 60. 94 Podle výsledků celosvazového cenzu žilo ve stejném roce na území státu 102 tisíc Číňanů. LARIN, c.d., s. 120. 92
58
Ani tak výrazný pokles nicméně nedokázal úplně odstranit xenofobní nálady vůči asijskému živlu, zakořeněné již v 19. století. Podle převládajících stereotypů byli Číňané spojováni s vysokou kriminalitou, nevalnou úrovní morálních hodnot (která údajně vyplývala z chybějícího smyslu pro rodinu) a absencí jakékoliv loajality vůči hostitelské zemi. Jejich zločinné aktivity spočívaly podle mínění dobových pozorovatelů zejména v neplacení daní a rozsáhlém plundrování dálněvýchodního přírodního bohatství. Řada ruských autorů například dodnes tvrdí, že čínští dělníci pracující před druhou světovou válkou v ruských zlatých dolech až polovinu vytěženého materiálu zatajili a propašovali přes hranici.95 Skutečnost, že předsudky namířené proti čínskému obyvatelstvu neodezněly ani po prudkém snížení jeho podílu na celkové populaci, patrně souvisí s přetrvávající dominancí asiatů ve vybraných sektorech ekonomiky. Čínská pracovní síla po celé meziválečné období naprosto ovládla dálněvýchodní doly, přístavní doky nebo třeba práce při stavbě železnic. Pocit pokračujícího žlutého obležení mezi ruskojazyčnými obyvateli nepochybně udržovala také mimořádná koncentrace Číňanů ve Vladivostoku, tedy v kulturním i průmyslovém jádru Dálného východu a celé východní Sibiře. Před rokem 1917 zde tvořili nejméně třetinu obyvatel a disponovali dokonce samostatnými policejními oddíly.96 Mezi světovými válkami sice Číňanů ve Vladivostoku a také dalších velkých městech v poměru k obyvatelům slovanského původu ubylo, ale jejich role v hospodářství zůstávala díky soustředění v průmyslu prakticky nezměněná. Čtvrti podobné Kitajské slobodě v Chabarovsku si uchovaly svůj orientální ráz a Číňané proto zůstali velmi viditelnou menšinou. Začátek konce čínské přítomnosti na Dálném východě přinesly až stalinské represe druhé poloviny 30. let. Souběžně s totální deportací občanů korejského původu muselo své domovy či místa přechodného bydliště opustit také mnoho tisíc Číňanů. Část z nich se ocitla podobně jako Korejci ve Střední Asii, část byla nucena přestěhovat se do své etnické vlasti. Zásluhou poválečné spolupráce Moskvy v oblasti repatriace Číňanů s Maovým režimem klesl jejich počet v celém Sovětském svazu v roce 1959 na pouhých 26 tisíc a dále se snižoval. Na samotném Dálném východě jich o dvacet let později podle oficiálních údajů žilo jen asi 1700.97 Nikita Chruščov sice v průběhu 50. let zvažoval v součinnosti s čínskou stranou masivní nábor pracovní síly pro sibiřský a dálněvýchodní průmysl, vzájemná roztržka obou zemí však tyto plány nadobro pohřbila a za následek nemohla mít nic jiného, než posílení staré nedůvěry vůči všemu čínskému a v širším smyslu i defenzivního pohraničnímu étosu, 95
Viz například SIDORKINA, Z.I., Immigracija v demografičeskom razvitii Daľnego Vostoka, s. 8. Odhady počtu Číňanů ve Vladivostoku okolo roku 1910 se značně liší. Nejvyšší z nich hovoří dokonce o více než šedesátiprocentním podílu na celkovém počtu obyvatel. LARIN, c.d., s. 22. 97 LARIN, c.d., s. 156. 96
59
který byl nedílnou součástí celé historie Dálného východu. Teritoriální spor s Japonskem o Kurilské ostrovy, který trval od roku 1945, totiž od 60. let doplnily ještě nejasnosti ohledně demarkace sovětsko-čínské hranice na řekách Amur a Ussuri, dále zčásti zveličované, ale ne zcela smyšlené nároky Pekingu na území ztracená Ajgunskou a Pekingskou smlouvou a navrch ještě rozepře s Korejskou lidovou republikou, způsobená nečekanou změnou toku hraniční řeky Tjumen. Jak měly ukázat už první roky existence postsovětského Ruska, dlouhotrvající paranoický strach bolševického režimu o vnější ohrožení bezpečnosti Dálného východu zanechal hluboké stopy v mentalitě místního obyvatelstva a regionálních politických elit. V prosinci 1992 uzavřely Rusko a Čína dohodu o zrušení vízové povinnosti na společné hranici. S ohledem na momentální hospodářský a politický stav Ruské federace nemohl tento krok přijít v méně vhodnou dobu. Přímořský kraj a Amurská oblast se od prvních měsíců nového roku staly cílem desítek tisíc čínských migrantů, nejčastěji drobných obchodníků motivovaných vidinou okamžitých zisků z barterového obchodu. První reakcí obyvatelstva na příval čínských prodejců a jejich zboží bylo pochopitelně nadšení. Regionální trh, zejména v bezprostřední blízkosti hranice, byl okamžitě zaplaven dosud nevídaným množstvím čerstvých potravin a spotřebního zboží za bezkonkurenční ceny.98 Místní úřady nicméně euforii řadových obyvatel nesdílely a nad čínskou migrační vlnou naopak vyjadřovaly naprosté zděšení. Správní a bezpečnostní orgány zastihlo otevření hranice dokonale nepřipravené a bezmocné. V okamžiku, kdy se v obchodech a na tržištích objevilo zboží z Jižní Koreje, Japonska či Spojených států, začala se navíc jejich panika přenášet i na zbytek populace, protože vyšlo najevo, jak nízká je skutečná kvalita velké části čínského dovozu. Protičínské nálady se od roku 1993 staly, slovy Alexandra Lukina, „významnou součástí společenského života Dálného východu“99 a nic na tom nezměnilo ani znovuzavedení vízové povinnosti na počátku roku 1994, kterým federální vláda reagovala na prudký odpor a samostatná restriktivní opatření administrativ Přímořského a Chabarovského kraje. Dočasná ztráta kontroly nad přeshraniční mobilitou odstartovala rozsáhlou a často nesmírně agresivní antiimigrační kampaň v regionálních médiích. Viktor Larin, ředitel vladivostockého Institutu historie, archeologie a etnografie, například mezi lety 1993 a 1995 napočítal v dálněvýchodním i celonárodním tisku na 150 článků, které se zabývaly 98
Zásluhy čínských trhovců na zásobování lokálního trhu čerstvou zeleninou uznal v rozhovoru s Michailem Alexejevem i xenofobně smýšlející náčelník ussurijských kozáků Viktor Polujanov. ALEXEJEV, Michail. Chinese Migration in the Russian Far East. In THORNTON, Judith; ZIEGLER, Charles E. (eds.). Russia´s Far East : a region at risk, s. 329. 99 LUKIN, c.d., s. 165.
60
problematikou takzvané žluté hrozby. Poplašné zprávy o tiché expanzi čínských migrantů však z ruských médií nevymizely ani ve druhé polovině 90. let a čas od času na ně lze narazit dodnes. Většina protičínsky orientovaných článků operuje jednak s nadsazenými odhady počtu čínských občanů na ruském území a jednak s oživenými předsudky vůči čínskému etniku a jeho způsobu života. Faktografická úroveň podobných zpráv, ať už jsou publikovány v bulvárním nebo seriózním tisku, bývá zpravidla mizivá. Početnost čínských migrantů na Dálném východě se v podání alarmistů pohybuje přinejmenším v řádech stovek tisíc osob. Extrémní, ale přesto snadno dohledatelné odhady posouvají sílu čínské diaspory dokonce přes dva miliony lidí. Deník Novyje Izvestija například krátce před zveřejněním výsledků sčítání obyvatel v roce 2003 přišel v článku s výmluvným názvem „Rusko je čínské“ s tvrzením, že na Dálném východě a Sibiři žije už nyní více než dva a půl milionu Číňanů. Nejmenovaní „specialisté“ v oboru demografie podle autora článku odhadují, že v roce 2015 bude čínského původu každý čtvrtý obyvatel Ruska.100 Mnohé podobně zaměřené články varují před rolí, kterou ve zdánlivě spontánní, ekonomicky motivované čínské migraci sehrává vláda v Pekingu. Celý proces popisují jako řízenou infiltraci či tajnou kolonizaci, jejímž skutečným cílem je vytlačit z Dálného východu ruskojazyčné obyvatelstvo a celý region ve vhodnou chvíli anektovat. Jedno z prvních čísel nového deníku Děň doplnilo takto laděný článek s názvem „Provincie Elofy“ mapkou, která ukazuje možnou podobu rusko-čínské hranice v letech 2015 a 2045. Tlusté šipky směřující přes Mongolsko na Sibiř, které zobrazují blížící se nápor čínských migrantů, posouvají hraniční linii nejprve na 55. rovnoběžku a poté dokonce na pohoří Ural.101 Stať s titulkem „Sibiř: kdo zastaví čínský vpád,“ kterou publikoval v říjnu 2002 deník Moskovskij komsomolec, informuje čtenáře, že v Číně existuje již od roku 1989 tajný plán počítající s kolonizací Dálného východu vlastním obyvatelstvem, vznesením nároků na správní autonomii a nakonec postupným začleněním regionu pod svou suverenitu.102 Zřejmě nejpřesněji vystihuje
ruské
konspirační
teorie
o
„velkém
čínském
plánu“
článek
v deníku
Komsomoľskaja pravda pojmenovaný „Cizinci osídlili polovinu země.“ Podtitulek „Na řadě je Sibiř“ je v článku objasněn následující pasáží: „Na jihu Sibiře mezitím dřímá miliardová Čína, každoročně zavalující [Rusko] milionem nových obyvatel z řad svých krajanů. Čína
100
Novyje Izvestija, 5.9. 2003. Slovo „Elofy“ je zkomoleninou čínského pojmu pro Rusko – E-luo s´. GEĽBRAS, V.G. Rossija v uslovijach globaľnoj kitajskoj migracii, s. 22. 102 Tamtéž. 101
61
nikam nespěchá. Čeká až z území Sibiře vymizí Rusové a územní nároky bude moci předložit kavkazským a asijským přistěhovalcům.“103 Přímé spojování čínské imigrace s bezpečnostní hrozbou pro ruské východní periferie je kromě tisku poměrně běžné také v odborné literatuře. Výchozím bodem všech varování před nebezpečím, které pro Rusko skýtá čínská přítomnost, je nepoměr v počtu obyvatel na protilehlých
stranách
hranice.
Jen
málokterá
práce
zkoumající
Dálný
východ
z demografického nebo geopolitického hlediska zapomene uvést, že zatímco na ruském břehu Amuru žije 6 až 8 milionů lidí, populace jen tří sousedních provincií Číny dosahuje 80 až 100 milionů obyvatel. Ruský ekonomický geograf Pjotr Baklanov pro vyjádření této disproporce vytvořil speciální veličinu nazvanou „demografický tlak.“ Jeho hodnotu na rusko-čínském pomezí poté stanovil na 63 tisíc Číňanů na jednoho Rusa a jeden kilometr hranice. Autorův druhý výpočet, který se týká jen pohraničního pásma v šířce jednoho kilometru na každou stranu, dochází k výsledku 380 tisíc ku jednomu.104 Zinaida Sidorkina z Dálněvýchodního oddělení Ruské akademie věd se otevřeně přiklání k teoriím o diverzních záměrech Pekingu, když uvádí: „Je všeobecně známo, že čínská vláda tajně podporuje přesídlení svých občanů na jih Východní Sibiře a Dálného východu.“ Ve stejné práci dochází Sidorkina k závěru, že čínská imigrace může způsobit náhlou změnu etnické struktury regionu a přispět k rozhoření etnických konfliktů s domácím obyvatelstvem: „Asimilovat se přitom bude muset spíše ruské obyvatelstvo. […] Neviditelná menšina se stane většinou, přesně jak ukázal precedens v Kosovu.“105 Analogie s bývalou autonomní oblastí svazové Jugoslávie není v ruském prostředí nikterak ojedinělá. Několik autorů přirovnává údajnou sinifikaci Dálného východu také k americkému připojování bývalých území Mexika po roce 1845.106 Populárním argumentem mezi ruskými badateli podporujícími sinofobní teorie je vedle prosté demografické disproporce také vysoká míra nezaměstnanosti ve vnitrozemských oblastech severovýchodní Číny, dále čínský hlad po nerostných surovinách a nakonec nedostatek zemědělské půdy v přepočtu na obyvatele. Smidovič například poukazuje na fakt, že výměra zemědělské půdy v Číně je při hodnotě pouhých 1,2 hektaru třicetkrát nižší než na ruském Dálném východě.107
103
Komsomoľskaja Pravda, 8.11. 2005. ALEXEJEV, c.d., s. 325. 105 SIDORKINA, c.d., s. 27. 106 Viz například RYBAKOVSKIJ, L.L., Demografičeskaja bezopasnosť : populjacionnyje i geopolitičesskije aspekty, s. 32. 107 SMIDOVIČ, G.S., Sovremennyje osobennosti sociaľno-demografičeskoj situacii na Rossijskom Daľnem Vostoke v geopolitičeskich koordinatach, s. 5. 104
62
Jak širokou odezvu nalezla varování o demografické expanzi mezi ruskou veřejností dokazují nejen protičínsky zabarvené výroky některých čelných osobností kulturního a společenského života (spisovatel Alexandr Solženicyn, filmoví režiséři Nikita Michalkov a Stanislav Govoruchin), ale také sociologické průzkumy prováděné respektovanými instituty. Průzkum provedený v roce 2003 v Přímořském kraji například ukázal, že pouhá pětina obyvatel odhaduje podíl Číňanů na populaci regionu na méně než 5 procent. 60 procent respondentů prohlásilo, že počet Číňanů v Přímoří dosahuje několika set tisíc. Jiné průzkumy odhalily přesvědčení velké části veřejnosti o tom, že čínští imigranti představují pro Dálný východ akutní bezpečnostní hrozbu. Téměř dvě třetiny místních obyvatel oslovených v roce 1997 vyjádřily přesvědčení, že dochází k čínské expanzi. Skoro polovina dotázaných vyslovila v dalších průzkumech obavy z anexe ruských teritorií Čínou a bezmála 40 procent pak souhlasilo s teorií o řízení čínské migrace režimem v Pekingu.108 Ta část ruské veřejnosti, která si od podobných konspiračních teorií drží odstup, spatřuje primární příčiny masové migrace z Číny v její přelidněnosti a vysoké míře nezaměstnanosti. Jak ukazují průzkumy veřejného mínění i odborné sociologické publikace, Rusové přisuzují čínským migrantům celou řadu negativních sociálních i individuálních rysů. Nejčastější kritika se týká údajně vysoké míry kriminality a prorůstání přistěhovalecké komunity s čínským organizovaným zločinem. Obvinění přitom sahají od daňových úniků přes nelegální těžbu a vývoz dřeva, sběr ženšenu, pytlačení, pašování paroží, falšování úředních dokumentů, šíření nakažlivých chorob až po špionáž. Zřejmě nejdále dotáhl kriminalizaci čínské populace poradce předsedy ruského Ústavního soudu Vladimir Ovčinskij, který ve své stati s názvem „Mafie 21. století: vyrobeno v Číně“ uvedl, že čínská mafie již ovládá většinu zemí světa a je krok od úplného pohlcení Ruska.109 Bývalý nechvalně proslulý gubernátor Přímořského kraje Jevgenij Nazdratěnko při jedné příležitosti poznamenal, že mezi čínskými přistěhovalci je „mnoho zločinců, nemocných lidí a narkomanů“ a ve své knize „A za zády celé Rusko“ varoval před proměnou Dálného východu v „asijský Balkán.“110 Skutečný počet čínských občanů na území Dálněvýchodního federálního okruhu se podle naprosté většiny spolehlivých zdrojů pohybuje v řádech nikoliv milionů nebo stovek tisíc, ale pouze desítek tisíc osob. Zároveň s přemrštěnými a zcela nepodloženými údaji, které 108
Výsledky zmíněných průzkumů uvádí LARIN, V.L. Kitajskaja migracija na Daľnem Vostoke. In ĎJATLOV, V.I. (ed.)., Most čerz Amur : Vnešnyje migracii i migranty v Sibiri i na Daľnem Vostoke, s. 119. 109 OVČINSKIJ, V.S. Triady i reformy : Mafija XXI veka: sdelano v Kitaje. In OVČINSKIJ, V.S.; SIN JAN; JABLOKOV, N.P. Borba s mafiej v Kitaje. Moskva, 2006. Stať dostupná z WWW: http://www.centrasia.ru/newsA.php?st=1160116560. 110 LUKIN, c.d., s. 170.
63
bývají součástí mýtu o žluté expanzi, je však třeba důrazně odmítnout i podhodnocená čísla udávaná ve výsledcích ruského cenzu z roku 2002. Zatím jediné celostátní sčítání obyvatel po roce 1991 stanovilo počet Číňanů v celém Rusku na pouhých 35 tisíc. Ruští demografové a odborníci na rusko-čínské vztahy však takové číslo považují s ohledem na špatnou metodologii cenzu za naprosto nereálné. Respektovaný sinolog Vilja Gelbras dospěl na konci 90. let po důkladných analýzách dostupných regionálních dat k závěru, že na území Ruska se nachází 200 až 450 tisíc Číňanů. Své původní odhady poté v roce 2002 podrobil novému přezkoumání a s pomocí údajů pohraniční služby a ministerstva vnitra konstatoval, že počet migrantů mohl oproti předchozímu stavu stoupnout v krajním případě o několik málo desítek tisíc: „Zatím není žádný důvod pro revizi našich odhadů o množství čínských migrantů na ruském území. Jejich maximální počet nepřesahuje 400 až 500 tisíc. Nárůst od roku 1989 je obrovský, ale nijak katastrofální.“111 V podobném duchu se Gelbras vyjadřuje i k situaci na Dálném východě: „Neexistují žádné reálné důvody pro tvrzení, že na Dálném východě probíhá čínská migrace závratných rozměrů. Množství čínských migrantů na území okruhu nemůže po zvážení všech dat, která máme k dispozici, převyšovat 100 tisíc a je tedy minimálně desetkrát nižší než oficiální odhady.“112 Viktor Larin odhaduje počet Číňanů, kteří se v každý daný moment nacházejí na Dálném východě, na 30 až 35 tisíc, v krajním případě 40 až 45 tisíc díky sílícímu trendu najímání sezónní pracovní síly. Jen přibližně polovina z tohoto počtu přitom v Rusku žije natrvalo. Druhou polovinu tvoří smluvní dělníci, trhovci, studenti a pár set podnikatelů.113 Jak potvrzují i další odhady, na Dálném východě žije pravděpodobně pouhá desetina všech Číňanů v Ruské federaci. Mnohem více – okolo 70 tisíc - jich koneckonců obývá i samotnou Moskvu. Za předpokladu, že velikost čínské komunity v regionu skutečně odpovídá odhadům ruských demografů, její podíl na celkové populaci okruhu se pohybuje v rozmezí 0,4 až 1,5 procenta. Pravděpodobnost, že překračuje jedno procento, je nicméně velmi nízká. Tvrzení, že na Dálném východě nikdy nebylo více Číňanů než dnes,114 jsou neudržitelná jak z hlediska procentuálního poměru ke zbytku populace, tak z hlediska absolutních čísel.
111
GEĽBRAS, V.G., Rossija v uslovijach globaľnoj kitajskoj migracii, s. 36. Tamtéž, s. 40. 113 LARIN, V.L., V teni prosnuvšegosja drakona : rossijsko-kitajskije otnošenija na rubeže XX – XXI vekov, s. 396. 114 SIŇKEVIČ, Ja.Ju., Sovremennaja trudovaja immigracija na Daľnem Vostoke, s. 22. Autor rovněž tvrdí, že ruský Dálný východ je v současnosti zcela ovládán čínským kapitálem. Varuje také před údajně rostoucím množstvím čínských komunit (občin) v Přímořském kraji. 112
64
Rok 1869 1897 1910 1926 1959 1979 1994 2006
Počet Číňanů v tisících 5-10 40 100-200 70 26 1,7 50-100 30-45
Podíl na celkové populaci DV 15% 10% 4% 0,50% 0,03% 1% 0,70%
Stejně nepřesvědčivě působí také varování před zvyšující se dynamikou čínské migrace a jejím často nelegálním charakterem. Tyto obavy mají svůj původ v chaotické situaci na rusko-čínské hranici v první polovině 90. let a v menší míře také ve výkyvech, které charakterizovaly počet překročení hranice zhruba do roku 2000. Vrchol přeshraniční mobility připadá na rok 1993, kdy do Ruska podle oficiálních údajů dorazilo více než tři čtvrtě milionu občanů ČLR. Počet překročení hranice v následujícím roce poklesl vlivem obnovení vízové povinnosti a snížené poptávky po čínském zboží na zhruba 100 tisíc, ale v dalších šesti letech zaznamenal i přes krátkodobé zakolísání v krizovém roce 1998 opětovný vzestup na téměř půl milionu. Po roce 2000 došlo na rusko-čínské hranici k nápadnému snížení a hlavně postupné stabilizaci čínské mobility, což je možné interpretovat jako důsledek nasycení ruského trhu spotřebním zbožím, zpřísnění migrační politiky ze strany Federální migrační služby a v neposlední řadě také nedávných omezení pro stánkový prodej na venkovních tržištích. O rozměrech nelegální migrace nejen na Dálném východě, ale i v Rusku jako celku, je možné jen spekulovat. Dvojnásob to platí o první polovině 90. let, kdy federální i regionální úřady ztratily téměř jakoukoliv kontrolu nad množstvím, mobilitou a osobními údaji cizinců, kteří se nacházeli na území státu. Hlavním kanálem nelegální migrace Číňanů na ruský Dálný východ se po roce 1994 staly skupinové turistické zájezdy - jediná výjimka v režimu obnovené vízové povinnosti. Odhaduje se, že třetina až polovina takzvaných turistů v letech 1994 a 1995 nebyla ve skutečnosti turisty, ale zájezdy využívala jen jako prostředek pro překonání hranice bez nutnosti žádat o drahé vízum. Podle ruských statistik se zpět do Číny vracelo jen okolo 70 procent návštěvníků. Ve druhé polovině dekády však regionální migrační služby ve spolupráci s policií zavedly přísnější pravidla pro udělování licencí cestovním kancelářím, přistoupily k rozsáhlým kontrolám cizinců na tržištích a v ubytovnách a v případě narušení pravidel k okamžitým deportacím. Jen do roku 1999 bylo například z Přímořského
65
kraje deportováno 24 tisíc cizinců, z nichž nejméně čtyři pětiny do Ruska přijely v rámci turistických skupin.115 S tím, jak úřady získávaly nad pohybem cizinců kontrolu, začal počet překročení povolené délky pobytu rychle klesat a ruské území začalo opouštět v podstatě stejné množství lidí, jaké na něj vstupovalo. V roce 2000 se pro setrvání v Rusku rozhodlo už jen 0,17 procenta čínských turistů (úřadům nakonec uniklo jen 82 z nich, tedy 0,03 procenta). Za další dva roky opustilo hranice Přímořského kraje 99,87 procenta cizinců, registrovaných při cestě z Číny. Jinými slovy, pokud nedošlo k ohromnému zvýšení počtu nelegálních překročení státní hranice (což se zdá s ohledem na zlepšení práce pohraniční služby silně nepravděpodobné), nemohlo od druhé poloviny 90. let do dnešní doby dojít k žádnému významnému posílení čínské přítomnosti na Dálném východě zásluhou nelegální migrace. Jediným hypotetickým zdrojem nelegálních migrantů v regionu je sílící čínská komunita v Kazachstánu. Téměř sedm tisíc kilometrů dlouhá hranice s Kazachstánem dlouhodobě patří k nejméně střeženým okrajům Ruska a její využívání nelegálními migranty je z tohoto pohledu představitelné. Opět ale platí, že pro potvrzení této hypotézy nejsou k dispozici žádné oficiální důkazy.116 Velmi podstatným rysem procesu, který bývá rutinně označován jako čínská migrace na Dálný východ, je fakt, že se z velké části nejedná o migraci (natož imigraci) v pravém slova smyslu. Velká většina čínských občanů, kteří do Ruska přijíždějí, se vrací dříve, než aby se vešla do mezinárodních definic pracovní či ekonomické migrace. Nezanedbatelnou část skutečných imigrantů z Číny, tedy lidí, kteří se v Rusku s pomocí povolení k trvalému pobytu nebo ruského občanství usazují natrvalo, navíc ve skutečnosti netvoří etničtí Číňané (respektive příslušníci dominantního etnika Han), ale zástupci asi dvoumilionové korejské menšiny ze severovýchodní Číny. Právě čínští Korejci pomohli v průběhu 90. let zformovat jádro trvalé „čínské“ komunity Dálného východu, protože stáli o sloučení se svými rodinnými příslušníky, kteří se do regionu vrátili z vyhnanství ve Střední Asii.117 Podobně nepřesné je označování čínské komunity v příhraničních regionech za diasporu. Většinu Číňanů v Přímoří, Amurské oblasti a v Chabarovském kraji nelze klasifikovat jako imigranty a netvoří ani etnickou menšinu. Zároveň neprojevují žádné tendence ke sdružování a vytváření monoetnických městských čtvrtí nebo vesnic. Ačkoliv je 115
V teni prosnuvšegosja drakona, s. 398. GEĽBRAS, c.d., s. 36. 117 O problematice etnických Korejců na území ruského Dálného východu podrobně pojednává LEE, Jeanyoung. Korean-Chinese Migration into the Russian Far East: A Human Security Perspective. In IWASHITA, Akihiro (ed.)., Siberia and the Russian Far East in the 21st Century : Partners in the “Community of Asia“. 1, Crossroads in Northeast Asia, s. 67-93. 116
66
snadné narazit ve výrocích ruských politiků a dalších osobností veřejného života na opačný názor, na Dálném východě neexistuje jediná obec, ve které by Číňané tvořili většinu obyvatelstva. Místem s nejvyšší koncentrací asiatů je pravděpodobně proslulé tržiště ve městě Ussurijsk nedaleko Vladivostoku, ovšem ani zde ani nikde jinde zatím nevznikla žádná čínská čtvrť po vzoru severoamerických velkoměst. Mnohem pokročilejšího stupně organizace v posledních letech dosáhla – také díky nesrovnatelně vyššímu přísunu zahraničního kapitálu - i čínská komunita v Moskvě a v Petrohradu. Bez ohledu na skutečnost, že čínská populace představuje pro místní Rusy uzavřený svět s vlastními zvyky, tradicemi, zákonitostmi a hierarchií a je značně uzavřená i pokud jde o ekonomické aktivity, neprojevuje jako celek žádnou skupinovou solidaritu a vymyká se tedy i volnějším definicím pojmu diaspory.118 Jako nejsilnější „push” faktory, tedy síly, které vedou Číňany k opuštění vlasti a přesunu do Ruska, bývají nejčastěji uváděny přelidněnost a nedostatek pracovních příležitostí. Oba tyto faktory jsou při bližším zkoumání dosti sporné. Přelidněnost určitého teritoria sama o sobě nikdy nezpůsobuje migraci. Tvrzení o demografickém či „etnodemografickém“ tlaku, se kterými vystupují někteří ruští autoři, jsou z pohledu migračních teorií naprosto scestná a přežitá.119 Hustota obyvatel v příhraničních regionech severovýchodní Číny je navíc spíše podprůměrná a v posledních letech díky slábnoucímu přirozenému přírůstku a masivní urbanizaci dokonce klesá. Drtivá většina lidí, kteří opouštějí venkovské oblasti čínského vnitrozemí, nemíří do zahraničí, ale do velkých měst ve východních provinciích země. Argument, podle kterého je primárním motivem odchodu Číňanů do Ruska vysoká míra nezaměstnanosti ve výchozích oblastech je sice pravdě o něco blíže, ale přesto si zaslouží jistou revizi. Severovýchodní čínská provincie Chej-lung-ťiang, ze které pochází asi 80 procent Číňanů na ruském Dálném východě, tradičně vykazuje rekordní míru nezaměstnanosti.120 Nejnovější průzkumy provedené institutem VCIOM mezi čínskými občany ve Vladivostoku, Chabarovsku a Blagověščensku prokázaly, že asi 40 procent migrantů do regionu přišlo poté, co se neuplatnili na domácím trhu práce.121 Tento výsledek je nicméně v příkrém rozporu s údaji z předcházejících průzkumů, z nichž vyplynulo, že
118
LARIN, V.L., Kitajskaja migracija na Daľnem Vostoke, s. 109. Douglas Massey například uvádí: „[Ideu demografického tlaku] můžeme kategoricky odmítnout. Demografické nerovnosti per se jsou irelevantní; lidé nemigrují proto, že by pociťovali demografické rozdíly.“ MASSEY, Douglas S. et al., Worlds in motion : Understanding international migration at the end of the millenium, s. 11. 120 Podle oficiálních čínských údajů se míra nezaměstnanosti v severovýchodních provinciích pohybuje mezi 4 a 6 procenty. Neoficiální zdroje ale uvádí, že bez práce je až 20 procent obyvatel. Viz například SHIRK, Susan L., China : Fragile Superpower, s. 29. 121 Žizn v Rossii glazami kitajskich migrantov. Demoskop Weekly, No. 347-348, 29.9. – 12.10. 2008. Dostupný z WWW: http://demoscope.ru/weekly/2008/0347/tema01.php. 119
67
nezaměstnanost přivedla do Ruska jen desetinu migrantů.122 Ať už o skutečné situaci lépe vypovídá kterýkoliv z těchto údajů, jisté je, že s cílem uniknout nezaměstnanosti přichází na ruský Dálný východ méně než polovina přítomných Číňanů. Pomocí jednoduchého výpočtu na základě dat z nových průzkumů a neoficiálních údajů o míře nezaměstnanosti v sousedních čínských provinciích lze zjistit, že pro odchod do Ruska se rozhoduje maximálně půl procenta lidí bez práce. Výrazná většina respondentů uvádí, že plánuje brzký návrat domů a nemá zájem o povolení k trvalému pobytu ani o ruské občanství. Navzdory široce rozšířenému mýtu, podle kterého Číňané běžně legalizují svůj pobyt v Rusku falešnými sňatky bylo například v Přímořském kraji mezi lety 1998 a 2003 uzavřeno pouhých 132 smíšených manželství.123 Nejsilnější motivací Číňanů pro cesty na ruský Dálný východ zkrátka není trvalé usazení, ale jen snaha nalézt zde lepší práci než ve výchozí oblasti a za pomoci kyvadlového přeshraničního obchodu nebo krátkodobých, nejčastěji sezónních kontraktů zvýšit svůj životní standard ve vlasti. Na ruském trhu práce Číňané domácímu obyvatelstvu nekonkurují a nezvyšují regionální míru nezaměstnanosti, ale naopak přijímají práce, o které Rusové nejeví zájem a sehrávají tedy ekonomicky důležitou komplementární roli. V poslední době tímto způsobem odpověděli na poptávku po pracovní síle pro výstavbu ropovodu z Východní Sibiře k Tichému oceánu a již tradičně tvoří většinu stavebních dělníků ve Vladivostoku.124 Ani přes všechny výhody, které čínská migrace příhraničním regionům přináší, není postsovětské Rusko schopné potenciál asijské pracovní síly a ekonomické spolupráce jako takové využít. V postojích veřejnosti i regionálních politiků k čínské přítomnosti na Dálném východě nad pragmatismem stále převažují emoce a předsudky. Zatímco na čínské straně hranice vyrostly od 90. let celé průmyslové zóny orientované na vývoz do Ruska a některé hraniční přechody zredukovaly proceduru vydávání víz ruským občanům na předložení zahraničního pasu, ruská strana zavádí nahodile stanovené roční kvóty pro počet čínských dělníků a provádí mediálně vděčné razie na otevřených tržištích. Přestože se ruským úřadům podařilo nelegální čínskou migraci vymýtit už před více než deseti lety a všechny relevantní průzkumy i oficiální údaje ukazují dočasný a mimořádně spořádaný charakter čínské migrace, veřejnost nepřestává věřit mýtu o demografické expanzi a čínské rozpínavosti. 122
V teni prosnuvšegosja drakona, s. 405. Tamtéž, s. 394. 124 Nezanedbatelnou část stavebních dělníků ve Vladivostoku stejně tak jako dělníků zaměstnaných při těžbě dřeva ale tvoří také občané Korejské lidově demokratické republiky. Severní Korea tímto způsobem splácí svůj zahraniční dluh vůči Rusku. Přesný počet severokorejských dělníků na Sibiři a Dálném východě není znám, ale odhaduje se na několik tisíc. Le Monde diplomatique, 8.4. 2006. Dostupný z WWW: http://mondediplo.com/2006/04/08koreanworkers. 123
68
Jestliže lze dnes vůbec hovořit o jakékoliv expanzi na rusko-čínské hranici, jsou za ni paradoxně odpovědní spíše Rusové. Jak potvrzuje Andrej Ostrovskij, zástupce ředitele Institutu Dálného východu Ruské akademie věd, v posledních letech výrazně stoupá zájem ruských občanů o nákup nemovitostí v čínských městech. Ceny bydlení ve Vladivostoku jen mezi lety 2007 a 2008 stouply až o 40 procent. Třípokojový byt tam dnes vyjde přibližně na stejné peníze, jako kvalitní bydlení v prestižní části Pekingu.125 Právě v čínské metropoli, asi tři kilometry východně od náměstí Nebeského klidu se koneckonců nachází čtvrť Japaolu, díky své několikatisícové ruskojazyčné komunitě také nazývaná „Malé Rusko.“ Motivy ruských obchodníků, rodin s dětmi nebo třeba penzistů pro dočasný či trvalý přesun do Číny jsou jednoznačné: nižší ceny, lepší infrastruktura, menší korupce, větší poptávka po kvalifikované pracovní síle a v neposlední řadě o poznání příznivější klima.
Závěr
Ruské obavy z Číny prostupují celou historií organizované kolonizace Dálného východu. Carská vláda přestala podporovat příchod Číňanů, Mandžuů a příslušníků dalších asijských etnik v okamžiku, kdy tvořili zhruba 10 až 15 procent populace kraje. Varování před žlutou hrozbou, ať už ji měli představovat Číňané, Korejci nebo Japonci, pravidelně sílila v závislosti na momentální bezpečnostní situaci státu v tichooceánském regionu. Po roce 1917 a zejména po skončení druhé světové války sice počet asijského obyvatelstva Dálného východu klesl téměř k nule, nicméně domnělou hrozbu demografickou nahradila hrozba vojenská. Region si díky tomu uchoval svůj tradiční hraničářský étos, který po rozpadu Sovětského svazu a otevření státních hranic vyústil v obrannou a výrazně poplašnou reakci místního obyvatelstva proti zvýšené asijské přítomnosti. Klíčovým obdobím pro oživení mýtu o čínské demografické expanzi je první polovina 90. let, kdy regionální i federální úřady ztratily kvůli dočasnému zrušení vízové povinnosti reálnou kontrolu nad migračními proudy na rusko-čínské hranici a nedokázaly čelit nárůstu nelegální migrace na ruském území. Ani včasné obnovení této kontroly po roce 1994 nedokázalo zcela odstranit přesvědčení části místní populace o tom, že Dálný východ zažívá díky odlivu ruskojazyčných obyvatel a stoupajícímu počtu čínských přistěhovalců plíživou sinifikaci.
125
Ekspanzija kitajcev na Daľnij Vostok Rossii otmenjaetsa. Russkie idut v Kitaj. Newsinfo, 15.5. 2008. Dostupný z WWW: http://www.newsinfo.ru/articles/2008-05-15/kitay/37697.
69
Dostupné údaje naproti tomu dokazují, že na Dálném východě se v každý daný okamžik nenachází více než několik málo desítek tisíc lidí čínského původu. Jen malá část z nich navíc region obývá trvale. Místní čínská komunita je již řadu let početně stabilní, geograficky roztříštěná a projevuje jen slabé známky skupinové solidarity. Skupinu čínských občanů, kteří na Dálném východě pobývají pouze přechodně, tvoří zejména klasičtí pracovní migranti, trhovci, obchodníci a studenti. Množství nelegálních migrantů na území okruhu je díky důsledným restriktivním opatřením ruských orgánů zanedbatelné. Celkově lze konstatovat, že východní periferie Ruska představují pro čínské migranty cílovou oblast druhé kategorie. Pokud se již odhodlají k trvalému anebo dočasnému přesunu do Ruska, dávají přednost velkým městům v jeho evropské části, především Moskvě a Petrohradu. Na propojenost ekonomického rozvoje Dálného východu s početností čínské pracovní síly a ohrožením regionální bezpečnosti existují v Rusku dva ostře protichůdné názory. První tábor spatřuje ve využití asijské pracovní síly jedinou možnou cestu, jak v současné době rozvoje dosáhnout. Jeho stoupenci se proto vyslovují pro maximální liberalizaci ruské migrační politiky a zlepšení pracovních a životních podmínek zahraničních pracovníků. Základní tezi druhého tábora dobře vystihuje výrok prezidenta Putina při jeho návštěvě Vladivostoku v roce 2000: „Pokud v nejbližší době nevynaložíme veškeré úsilí na rozvoj Dálného východu, hrozí, že už za několik desítek let bude zdejší obyvatelstvo mluvit v podstatě jen japonsky, čínsky a korejsky.“126 Podle zastánců této logiky má tedy ekonomický rozvoj regionu zabránit jeho asiatizaci. Jediným přípustným zdrojem pracovní síly pro dosažení potřebného rozvoje a demografické stabilizace je podle nich ruskojazyčné obyvatelstvo.
126
Putin postavil vopros. Lingvističeskij ili političeskij? Nezavisimaja gazeta, 22.7. 2000.
70
5 Kufr-nádraží-Rusko Vzestup a pád Státního programu repatriace ruských krajanů
O
kamžikem vzniku nezávislých států na území bývalého Sovětského svazu se mimo hranice své mateřské země ocitlo asi 25 milionů etnických Rusů. Největší část z nich, pravděpodobně okolo 9 milionů, se nacházela v Kazachstánu. Srovnatelný
počet Rusů žil na Ukrajině a v Bělorusku, přes půldruhého milionu v zemích Střední Asie, o něco méně v Pobaltí a zbylá část připadala na státy jižního Kavkazu a na Moldavsko. Podstatná část ruské populace státy takzvaného blízkého či nového zahraničí opustila bezprostředně po roce 1991 a přestěhovala se do Ruska. Převážná část Rusů nicméně setrvala a ještě v první polovině 90. let se stala předmětem čilého zájmu ruské zahraniční politiky, velkoruských nacionalistů i řady nevládních organizací. Základní ideové linie Ruské federace ve vztahu ke krajanům v blízkém zahraničí byly dvě: v první řadě bylo třeba zabránit tomu, aby bylo ruskojazyčné obyvatelstvo ze strany svých domovských států diskriminováno. Druhá linie spočívala ve spuštění programu, na jehož základě by se krajané mohli s finanční asistencí státu vrátit do vlasti a bez zbytečných průtahů obdržet ruské občanství. Odpovídající program se sice i přes všechny vnitřní a zahraničněpolitické problémy spojené s přechodem k demokracii a formováním tržního hospodářství podařilo zformovat a v roce 1994 spustit, ale přes 95 procent přislíbených financí zůstalo nakonec jen na papíře a celý projekt proto brzy upadl v zapomnění.127 Nová vlna zájmu o ruské krajany (rusky sootěčestvenniki) se zvedla až na přelomu tisíciletí. Dopady sílící demografické krize si v této době začala kromě odborné obce uvědomovat i ruská vláda a problém vyvolával díky pozornosti médií živou diskuzi také mezi širší veřejností. V milionové ruskojazyčné populaci za hranicemi státu byl čím dál častěji spatřován možný lék na zmírnění katastrofální depopulace způsobené nízkou natalitou a extrémně vysokou úmrtností. Vnitropolitická stabilizace a oživený patriotismus navíc přinesly i celkovou aktivizaci ruské zahraniční politiky na postsovětském prostoru. Vůbec
127
SIDORKINA, Z.I., Immigracija v demografičeskom razvitii Daľnego Vostoka, s. 32.
71
nejdůležitější předpoklad zformulování nového přístupu k ruskojazyčné diaspoře ale představoval hospodářský vzestup státu po roce 1999. Poprvé od rozpadu Sovětského svazu se zdálo, že politika vůči krajanům v zahraničí může konečně překročit čistě symbolický, propagandistický rámec a přejít k praktickým krokům. Zastánci organizovaného přesídlení etnických Rusů zpět do vlasti ve své argumentaci pochopitelně nezůstávají u dat dokazujících ruskou demografickou katastrofu. Pravidelně zdůrazňují, že Rusové ve státech blízkého zahraničí neztratili své vazby na zemi svého původu, byli jen minimálně asimilováni okolními etniky a nadále používají ruštinu jako svůj první jazyk. Jejich domovské státy nicméně dlouhodobě odmítají ruštinu akceptovat jako oficiální jazyk a ruské komunity tak i přes jisté oslabení diskriminace zůstávají marginalizované. Stoupenci repatriace tvrdí, že pokud by ruský stát dokázal pro návrat krajanů připravit vhodné materiální a právní podmínky, vydělal by na tom nejen demograficky, ale i politicky a ekonomicky. Poukazují totiž na fakt, že v řadách diaspory je poměrně vysoký podíl lidí s odborným vzděláním, kteří by zmírnili rostoucí deficit kvalifikované pracovní síly v ruské ekonomice. Zejména ruskojazyčné obyvatelstvo Kazachstánu a Střední Asie by se podle nich navíc snadno adaptovalo na životní podmínky ruského venkova a dalo by se proto využít jako ideální “materiál” pro opětovné osídlení vylidněných, strategicky významných příhraničních oblastí Sibiře a Dálného východu.128 Dlouholeté apely univerzitních institutů, nevládních organizací, krajanských spolků a řady angažovaných regionálních politiků přinesly ovoce až v červnu roku 2006. Nepovedený repatriační program z první poloviny 90. let nahradil prostřednictvím dekretu prezidenta Vladimira Putina č. 637 Státní program poskytnutí podpory dobrovolného přesídlení krajanů žijících v zahraničí do Ruské federace. Primárním cílem programu je „využití potenciálu krajanů žijících v zahraničí pro potřeby rozvoje ruských regionů.”129 Projekt je zamýšlen jako doplnění „systému opatření na stimulaci porodnosti, snížení úmrtnosti a regulaci migrace, které mají pomoci stabilizovat počet obyvatel Ruské federace” a dále má „přispět k sociálněekonomickému rozvoji Ruska, který není možný bez radikální změny demografické situace, jež se v současné době projevuje úbytkem obyvatelstva ve strategicky významných oblastech Ruska a snižováním celkového počtu obyvatel včetně [populace v] produktivním věku.“ Úvodní část dokumentu také konstatuje výjimečnou vhodnost využití krajanů pro řešení demografických problémů a 128
Viz například AVDĚJEV, Ju.A. et al., Problemy naselenija Daľnego Vostoka, s. 29. Gosudarstvennaja programma po okazaniju sodejstvija dobrovoľnomu pereseleniju v Rossijskuju Federaciju sootečestvennikov, proživajuščich za rubežom, I. Vvedenije. (Dále citováno jako Gosudarstvennaja programma). Viz Příloha 1.
129
72
vyjmenovává jejich přednosti, konkrétně „výchovu v tradicích ruské kultury, znalost ruského jazyka a zájem na zachování styků s Ruskem.“130 Program je rozvržen na léta 2006 až 2012 a je rozdělen do tří etap. V první etapě se počítá se schválením příslušných normativních aktů, vytvořením nezbytného řídícího systému, rozpracováním a předložením požadavků na množství pracovní síly ze strany regionů a jejich schválením ze strany federálních úřadů, dále se zajištěním dobré informovanosti o programu a nakonec s podrobným monitoringem a analýzou dosavadního průběhu procesu. Během druhé a třetí etapy má už probíhat vlastní přesídlování krajanů na základě regionálních programů a podle potřeby také zdokonalování programu na základě předchozích výsledků. Organizací programu je pověřena zvláštní mezirezortní komise a „koordinátorem“ Federální migrační služba (FMS), která také za průběh programu nese primární zodpovědnost. Program přesídlencům garantuje uhrazení finančních nákladů spojených se samotnou cestou, s vyřízením potřebných dokladů, s vybudováním nové domácnosti (obustrojstvo) a také podporu v nezaměstnanosti do doby než získají ruské občanství (maximální doba podpory je ale půl roku). Podíl federálních subjektů na financování programu spočívá například v uhrazení zdravotní péče, základního vzdělání dětí a dalších sociálních služeb. Subjekty jsou rovněž povinny poskytnout účastníkům programu a členům jejich rodin „nezbytné“ bydlení.131 Jak výslovně uvádí čtvrtá část prezidentského dekretu, „účastník Státního programu má právo zvolit si cílovou oblast svého přesunu.“ Počet samotných cílových oblastí (teritorii vselenija) je nicméně v rámci programu pevně ohraničen. Oblasti jsou přitom rozděleny do tří kategorií a pro každou kategorii platí odlišná pravidla pro přistěhovalce. Do kategorie “A“ spadají „strategicky mimořádně významné příhraniční oblasti, charakteristické snižováním počtu obyvatel.“ Účastníci programu, kteří si jako cílové zvolí oblasti této kategorie, mají nárok na finanční asistenci v plném objemu. Mezi cílové oblasti kategorie “B“ patří ty regiony, ve kterých probíhají velké investiční projekty, ale jejichž pracovní trhy se potýkají s akutním nedostatkem pracovních sil. Přistěhovalci v této kategorii nemají nárok na podporu v nezaměstnanosti z federálního rozpočtu. Do poslední kategorie označované písmenem “V“ potom spadají oblasti postižené největším úbytkem počtu obyvatel, ať už je způsoben přirozeným demografickým vývojem nebo migrací. Finanční kompenzace pro účastníky
130 131
Tamtéž. Gosudarstvennaja programma, hlava IV.
73
směřující do regionů v této kategorii se omezují jen na úhradu nákladů spojených s cestou a na nejzákladnější sociální služby. Pro první roky fungování programu bylo vybráno 12 „pilotních“ subjektů federace. Do kategorie “A” jich přitom spadá pět a tři z nich – Přímořský kraj, Chabarovský kraj a Amurská oblast - náleží do Dálněvýchodního federálního okruhu. Zařazení tří nejlidnatějších subjektů Dálného východu čelících depopulaci do prioritní a nejvíce dotované kategorie cílových oblastí jasně dokazuje, že probíhající státní program je třeba klasifikovat jako první ucelenou kampaň zaměřenou na osídlení východních periferií státu přinejmenším od 80. let 20. století.
Spuštění programu na konci roku 2006 provázela obrovská odezva médií a odborné veřejnosti. Celostátní tisk především oceňoval, že stát si po mnoha letech nezájmu konečně všimnul svých krajanů za hranicemi a odhodlal se razantním způsobem zlepšit jejich sociální postavení a nejistý politický status. Regionální média se přirozeně soustředila spíše na “mikroúroveň” programu a s očividným entuziasmem popisovala detailní plány usídlení krajanů v konkrétních rajónech daného kraje nebo oblasti. Reakce specialistů na zveřejněný program byly o poznání chladnější. Zatímco tradiční zastánci repatriace z akademického prostředí a zástupci krajanských spolků s nadějí očekávali první vlnu krajanů, velká část
74
ruských demografů a politických analytiků od samého začátku tvrdila, že program je předem odsouzen k neúspěchu.132 Největší kritiku odborníků sklidil program za to, že do něj nebyli zařazeni krajané, kteří se do Ruska vrátili ještě před rokem 2006 a kteří mají už řadu let problémy dosáhnout plné legalizace svého pobytu. Jejich zařazení by přitom státní i regionální pokladny vyšlo na poměrně málo peněz, protože tito lidé se už přestěhovali a alespoň v rámci možností také adaptovali. Nový program jim ale nabízí plnou legalizaci (udělení občanství) jen za předpokladu, že se vrátí zpět do výchozí oblasti, tam podají vyplněné formuláře místní pobočce Federální migrační služby, vyčkají několik měsíců na vyrozumění o zařazení mezi účastníky a teprve potom se definitivně přesunou do Ruska – ovšem jen do jedné z vybraných cílových oblastí. Množství krajanů, kteří se vrátili do vlasti, ale zatím nezískali občanství a mají díky chybějící registraci o místě trvalého bydliště problémy se získáním zaměstnání a s přístupem k základním sociálním vymoženostem, bývá nejčastěji odhadováno na 500 tisíc až jeden milion. Několik komentátorů upozornilo na skutečnost, že ustanovení programu si protiřečí s připravovanou změnou zákona o občanství Ruské federace.133 Ze zákona totiž měl být od ledna 2008 vypuštěn článek, na jehož základě mohli přistěhovalci ze zemí Společenství nezávislých států (SNS) po získání povolení k pobytu požádat o urychlený proces udělení občanství. Zdaleka největší kontroverze ohledně programu ale vzbudily markantně rozdílné odhady počtu krajanů, kteří by o přesídlení mohli projevit zájem. Už na samotném startu projektu se ukázalo, že nikdo přesně neví, jak velká vlastně ruská diaspora na postsovětském prostoru je, jak se za posledních 15 let kvantitativně i kvalitativně změnila a především kolik jejích členů uvažuje o návratu do Ruska. Výchozím číslem pro většinu dostupných analýz a komentářů o ruské populaci v zemích SNS a Pobaltí je výše zmíněných 25 milionů lidí. Předseda Rady federace Sergej Mironov například odhaduje množství krajanů na 20 milionů. Jak ale upozorňuje Žanna Zajončkovskaja, odbornice na migraci z prognostického ústavu Ruské akademie věd, podobné představy vycházejí ještě ze statistik získaných při posledním sovětském cenzu v roce 1989. Během následujících dvou desetiletí podle ní došlo na postsovětském prostoru k obrovským demografickým změnám a skutečný počet krajanů pravděpodobně nepřesahuje 16 milionů. Ještě mnohem dále jde v tomto směru Jurij Feďjajev, ředitel Humanitárního fondu na pomoc 132
Viz například Pereselenije sootečestvennikov: zaprogrammirovannyj proval. Rosbalt, 21.9. 2007. Dostupný z WWW: http://www.rosbalt.ru/2007/09/21/415608.html. 133 Sostojanije migracionnoj politiki želajet byt lučšim. Materik, 15.6. 2007. Stať dostupná pouze na starých stránkách portálu: http://www.materick.ru/index.php?section=analitics&bulid=173&bulsectionid=19291.
75
uprchlíkům a nuceným migrantům. Podle jeho slov je sázka na krajany „hledáním černé kočky v zateměném pokoji.“ Ve státech SNS podle Feďjajeva nežije více než 5 milionů ruských krajanů a ruský stát by se spíše než jim měl věnovat mnohem vyššímu počtu lidí, kteří se už dávno vrátili bez vnější pomoci.134 Skutečný počet krajanů je přitom spíše druhořadý problém. Mnohem důležitější by byla přesná znalost jejich migračního potenciálu, tedy podílu lidí, kteří jsou odhodláni k návratu, odkládají jej pouze z materiálních či administrativních důvodů a čekají na vhodný impuls ze strany Ruska. Federální migrační služba odhaduje tento potenciál na 5 až 6 milionů osob.135 Zacharova a kolektiv uvádí, že o návratu do Ruska uvažují maximálně 3 miliony lidí, ovšem neexistuje možnost jak takový počet ze zahraničí skutečně přivést.136 Alespoň trochu přesnější představu o migračním potenciálu ruských krajanů ve státech blízkého zahraničí dávají výsledky nedávné studie vypracované na zakázku Ministerstva vnitra moskevským Institutem zemí SNS. Podle provedených průzkumů by v případě nabídnutí dobrých podmínek opustilo až 61 procent Rusů žijících v Kazachstánu a v Moldavsku, ale na druhé straně jen pětina Rusů z Ukrajiny a 12 procent z Běloruska.137 Ačkoliv jde bezpochyby o cenný průzkum, odvozování takzvaného migračního potenciálu pouze z odpovědí na anketní otázku se zdá značně diskutabilní. Stejně jako v případě vylidňování severních oblastí Dálného východu platí, že mnohem smysluplnější je sledovat a analyzovat aktuální dynamiku skutečně probíhající migrace a dlouhodobým předpovědím na hranici věštectví se raději vyhnout. Jaké tedy byly první výsledky programu? Při pohledu na oficiální harmonogram roku 2007 a reálný počet repatriantů působily výsledky přinejmenším rozpačitě. Migrační nápor v duchu hesla “Kufr-nádraží-Rusko“138 nepřicházel. Realizace programu rychle nabrala velký skluz a první přistěhovalec, kazašský pediatr German Odiněc, dorazil na místo svého nového bydliště v Lipecké oblasti až v říjnu. Plány FMS pro první rok přitom počítaly s 50 tisíci 134
Russkojazyčnyje všech stran – Vozvraščajtes! Osinform, 10.9. 2007. Dostupný z WWW: http://osinform.ru/2743-russkojazychnye_vsex_stran--vozvraschajtes.html. Otázku přesného množství krajanů komplikují nejasnosti ohledně jejich jednoznačného definování. Federální zákon č. 99 FZ z roku 1999 stanovuje, že „Krajané (sootečestvenniki) jsou osoby, které se narodily v jednom státě, dříve nebo nyní v něm žijící a jevící znaky jednoty jazyka, vyznání, kulturního dědictví, tradic a zvyků, a rovněž potomci těchto osob v přímé příbuzenské linii.“ Tuto definici ale komplikují změny zákona o občanství. Podrobněji viz Rossija: vzgljad na sootečestvennikov. BBCRussian, 27.7. 2007. Dostupný z WWW: http://news.bbc.co.uk/hi/russian/russia/newsid_6286000/6286480.stm. 135 Rodina zovet. Novyje Izvestija, 10.9. 2008. 136 ZACHAROVA, O.D. et al., Nacionaľnaja bezopasnosť i demografičeskij rost, s. 92. 137 Vůbec nejvíce lidí připravených přestěhovat se na základě aktuálního programu do Ruska průzkum odhalil v Podněstří – 64 procent. Sootečestvenniki sobirajutsa v Rossiju: iz Kazachstana – 61%, Moldavii – 60%. Regnum, 23.6. 2007. Dostupný z WWW: http://www.regnum.ru/news/847167.html. 138 Heslo se objevuje v titulcích celé řady novinových článků. Viz například Nezavisimaja gazeta, 20.10. 2003.
76
účastníky. V roce 2008 se měl počet přesídlenců podle propočtů služby zvýšit asi na 100 tisíc a následující rok na 150 tisíc. Statistiky z prosince 2007 ale ukázaly, že do Ruska se prostřednictvím programu přestěhovalo jen asi 400 lidí. Na zastupitelské orgány v zahraničí včetně poboček FMS se ve věci možného přesunu obrátilo jen 35 tisíc osob. Vůbec největší šok mezi iniciátory programu vyvolaly detailní informace o tom, které cílové oblasti si uchazeči nejčastěji vybírají. Přibližně polovina žadatelů totiž upřednostnila Kaliningradskou oblast a zbylá část téměř výhradně subjekty ležící na západ a jihozápad od Moskvy. O stěhování na Dálný východ projevily zájem pouhá tři procenta krajanů.139 Průběžná stagnace programu pronikla v říjnu 2007 i do prvního kola takzvané Přímé linky, jakési multimediální veřejné diskuze prezidenta Putina s ruskou veřejnosti. Putin v pořadu prohlásil, že hlavní díl viny za dosavadní neúspěch repatriačního programu140 nesou dálněvýchodní gubernátoři a jejich administrativy. Podle prezidentových slov neprojevují gubernátoři pro iniciativu přílišné nadšení a „je pro ně výhodnější dovážet pracovní sílu z Číny. Po splnění konkrétních úkolů jí poté zase odvážejí domů. Z hlediska současných problémů to sice není úplně špatné řešení, ale přesto je třeba věnovat více pozornosti i našim občanům.“141 Putin se tímto výrokem dotknul jednoho velmi významného problému. Nezájem o stěhování krajanů na Dálný východ totiž neprojevují jen sami uchazeči, ale s postupem času také hlavy cílových rajónů, oblastí, krajů a patrně i okruhů. Regionální úředníci zjišťují, že nejvýznamnější zaměstnavatelé spadající do jejich správní jednotky o stálou pracovní sílu vůbec nestojí. Oficiálně sice vykazují nedostatek pracovníků, ale v praxi využívají sezónní dělníky z Číny, Koreje nebo zemí Střední Asie, kteří je vyjdou mnohem levněji a které není problém kdykoliv propustit. Není potom žádným překvapením, že kraje a oblasti postupně korigují svoje první odhady počtu krajanů, které jsou připraveny přijmout. Úřady Přímořského kraje například v první verzi vlastního regionálního programu deklarovaly, že mají kapacitu na ubytování a zaměstnání více než osmi tisíc lidí. Už v červnu 2007 ale tento počet zredukovaly na pouhé dva tisíce lidí. Podobně se zachovaly i Chabarovský kraj a Amurská oblast, takže z původního plánu na přesun 26 tisíc kvalifikovaných specialistů a členů jejich rodin nezbylo už v prvním roce fungování programu téměř nic. 139
Rabočij tranzit. Rossijskaja gazeta, 30.5. 2008. Termín repatriace je ve spojení s probíhajícím programem používán pouze neoficiálně – v programových dokumentech se nevyskytuje. O správnosti označení programu za repatriační podrobněji: Mify o pereselenčeskoj programe, russkie.org, 26.10. 2007. Dostupný z WWW: http://www.materick.ru/index.php?section=analitics&bulid=183&bulsectionid=20916. 141 Putin o pereselenčeskoj programme: glavnoje – rabota i žiľje. Rossija i sootečestvenniki, 18.10. 2007. Dostupný z WWW: http://russkie.org/index.php?module=fullitem&id=11277. 140
77
Konstantin Zatulin, člen parlamentní Komise pro záležitosti SNS a krajanů, vidí hlavní příčinu upadajícího zájmu ze strany regionů ve špatném systému financování. Program je podle jeho slov sice de iure federální, ale v praxi nesou hlavní finanční břemeno regiony.142 Člověk, který se rozhodne pro usazení v jedné z cílových oblastí na Dálném východě, má podle ustanovení programu nárok na jednorázovou nevratnou podporu ve výši 60 tisíc rublů a každý další člen jeho rodiny ještě na 20 tisíc rublů. Vladimir Putin o této částce prohlásil, že „nejde sice o kdovíjaké peníze, ale pomoc to je.“143 Zatulin takovou sumu považuje za směšnou a tvrdí, že každý přesídlenec by měl dostávat v přepočtu minimálně 30 až 40 tisíc euro. Hlavní část nákladů, za které zodpovídají regiony, je spojena s poskytováním dočasného bydlení. Samotný text programu je v této otázce velmi nekonkrétní a omezuje se jen na výše zmíněnou formulaci o poskytnutí „nezbytného bydlení.“ Jak ukázal dosavadní průběh programu, řada účastníků si pasáž vyložila tak, že jim místní úřady zajistí jak práci, tak byt. Regiony ale namísto toho umísťují přesídlence do provizorních ubytoven a shánění důstojnějšího bydlení už nechávají na nich. Výsledkem je rozčarování na obou stranách: přesídlenci kritizují místní úřady za nezájem o jejich životní podmínky, regiony zase kritizují stát za špatnou informovanost účastníků programu a za nedostatečnou podporu při výstavbě ubytoven.144 Stávající
situaci
dokonale
vystihuje
výrok
jednoho
z předních
činovníků
Kaliningradské oblasti: „Všechno by bylo mnohem jednodušší, kdyby k nám přijelo 56 lidí jako do Přímořského kraje.“145 Pro připomenutí: 12 regionů, ve kterých byl program spuštěn, je považováno pouze za regiony pilotní. Všechny zbylé subjekty byly už v roce 2006 vyzvány aby co nejdříve předložily vlastní programy a do roku 2012 se počítalo s rozšířením projektu nejméně na polovinu federace. Do června 2008 obdrželo Ministerstvo vnitra celkem 59 programů, nicméně předepsaná kritéria nesplnil ani jeden z nich. Ve světle výroků podobných tomu z Kaliningradu se zdá nepravděpodobné, že by se jednalo o důsledek pouhé ledabylosti.
142
Konstantin Zatulin: Programma pereselenija sootečestvennikov – mertvoroždennaja. Nakanune.ru, 24.9. 2008. Dostupný z WWW: http://www.parlament-club.ru/articles,8,special,1,272.htm. 143 Putin o pereselenčeskoj programme. 144 Lidija Grafova z Fóra přesídleneckých organizací pro ilustraci problému popisuje kuriózní případ starověrecké farmářské rodiny z Uruguaje, které úřady Krasnojarského kraje přidělily práci v místním agrokombinátu a bydlení v místnosti bez postelí. Priključenije russkogo inostranca v Rossii. Rossijskaja gazeta, 28.5. 2008. 145 Sootečestvenniki vybirajut Kaliningrad. Online Kaliningrad, 25.11. 2008. Dostupný z WWW: http://kaliningradfirst.ru/?p=14302.
78
Několik regionů se konec konců ani nenamáhalo program vypracovat a v přímém rozporu s pokyny prezidenta Putina účast v programu výslovně odmítlo.146 V rámci prvních dvou etap programu, tedy do konce roku 2008, projevilo zájem o přestěhování do Ruska něco přes 70 tisíc krajanů z více než 30 zemí světa. Řádně vyplněné formuláře jich ale odevzdala jen necelá čtvrtina a do Ruska nakonec přijelo jen pět tisíc přímých účastníků. Spolu se členy jejich rodin se do vlasti vrátilo přibližně 10 tisíc osob. Prozatímní úspěšnost programu byla tedy okolo sedmi procent, ovšem vykazovala velké regionální disproporce. Zatímco do Kaliningradské, Kalužské a Lipecké oblasti přicházely alespoň jednotlivé tisíce lidí, na Dálný východ zamířilo podle nejnovějších údajů všeho všudy 19 osob.147 Pokud jsou aktuální data správná, úspěšnost programu v “elitních“ cílových oblastech na východě dosahuje sedmi promile. Dálný východ tedy programem nezískal vůbec nic. Odpovědní státní činitelé ani tváří v tvář všem důkazům o naprostém krachu programu neztrácejí optimismus. Šéf Federální migrační služby Konstantin Romodanovskij sice připouští, že program zatím nefunguje úplně podle představ (sám hovoří o pětiprocentní úspěšnosti), ale poznámky o jeho zhroucení kategoricky odmítá. Program podle něj vykazuje pozitivní dynamiku a je pouze otázkou času, kdy se rozjede na plný výkon. „Mechanismus návratu krajanů je detailně propracovaný. [Program] potřebuje jenom trochu přebrousit. Proud uchazečů nevysychá,“ říká Romodanovskij.148 V posledním bodě má částečně pravdu. Počet zájemců o účast v programu sice zůstává daleko za očekáváními a je v příkrém rozporu se všemi odhady takzvaného migračního potenciálu, ale na druhou stranu je dost vysoký na to, aby alespoň zmírnil nejpalčivější problémy některých ruských regionů. K tomu by ovšem bylo zapotřebí praktickou realizaci programu nikoliv “přebrousit,” ale radikálně změnit. Jedním z prvních kroků by mělo být celkové zjednodušení procedur. Jestliže o účast v programu projeví zájem 70 tisíc lidí, vyplněné formuláře odevzdá 15 tisíc z nich, méně než šest tisíc žádostí je zaregistrováno Federální migrační službou a více než tisíc je nakonec zamítnuto, je evidentní, že hlavní chyba je v nezvládnuté informační kampani a v přílišné byrokratizaci systému. V několika středoasijských státech například vůbec nevznikly plánované pobočky FMS. Tamní krajané se o existenci programu dozvěděli v podstatě náhodou z ruských médií, ale se žádostí o podrobnější informace nebo přímo o účast se
146
Do března roku 2009 přibyla ke 12 pilotním regionům jen Kurská oblast. Daľnij Vostok ot gastarbajterov ne otkažetsja. BBCRussian, 15.9. 2008. Dostupný z WWW: http://news.bbc.co.uk/hi/russian/russia/newsid_7604000/7604008.stm. 148 Rossija nedobrala sootečestvennikov. Kommersant, 9.4. 2009. 147
79
neměli kam obrátit. Mnozí z uchazečů, kterým se podařilo do Ruska odjet, uvedli, že vyřizováním všech potřebných formalit strávili přibližně rok.149 Úřad Konstantina Romodanovského odpověděl na sílící kritiku za své řízení programu sérií podstatných změn. Na podzim roku 2008 prosadil změnu zákona o občanství, tak aby více vyhovoval potřebám repatriantů. Jednorázová finanční podpora pro přesídlence ve strategicky významných regionech byla zdvojnásobena a podle informací z prvních měsíců roku 2009 se zvažuje její zvýšení na 180 tisíc rublů. Ostatní přijatá opatření ovšem naznačují, že program v nejvyšších státních strukturách ztrácí bezvýhradnou podporu. Přestože rozpočtové výdaje státu i v době vrcholící finanční a hospodářské krize na přelomu let 2008 a 2009 zůstávají nezměněny a v mnoha rezortech dokonce zaznamenávají vzestup, částka vyčleněná na repatriační program byla seškrtána z devíti miliard rublů na necelé dvě miliardy. Ačkoliv se může zdát, že tento krok odporuje současnému zvýšení poskytované podpory, podle Romodanovského se jedná pouze o snahu zvýšit efektivitu vynakládaných prostředků. Takový krok by rozhodně dával smysl - pro první rok programu bylo z federálního rozpočtu vyčleněno 4,6 miliardy rublů, ale podařilo se utratit jen 252 milionů. Romodanovskij je přesvědčen, že peníze je potřeba přesměrovat na Dálný východ. Jakoukoliv spojitost mezi snížením výdajů na program a hospodářskou krizí odmítá: „Prostě jsme pochopili, že předpoklady jsou jedna věc a realita druhá.“150
Závěr
Státní program poskytnutí podpory dobrovolného přesídlení krajanů žijících v zahraničí do Ruské federace byl vytvořen a uveden do praxe, aby s pomocí ruských krajanů v zemích nového i starého zahraničí zmírnil katastrofální demografický vývoj Ruska. S jeho přispěním měla být posílena populační základna regionů považovaných centrální vládou za strategicky obzvláště důležité. Druhým cílem programu bylo zmírnění deficitu kvalifikované pracovní síly v oblastech s dobrou dynamikou ekonomického rozvoje a s vysokou úrovní investic. Původní verze programu předpokládala, že do Ruska se do roku 2012 přestěhuje nejméně 300 tisíc krajanů. Za předpokladu, že by se program v prvních etapách osvědčil, měl být postupně rozšířen o desítky nových cílových oblastí a podle optimistických scénářů mohl výhledově
149
Lidija Grafova si v této souvislosti neodpustila lakonickou poznámku, že se ovšem od FMS vzhledem k její podřízenosti Ministerstvu vnitra těžko dala očekávat jakákoliv humánnost. Persona, No. 2(75), 2009. Dostupný na WWW: http://l-grafova.livejournal.com/13248.html. 150 Rossija nedobrala sootečestvennikov.
80
vést k repatriaci milionů osob. Více než dva roky po svém zahájení ale program zůstává daleko za očekáváními a namísto rozšiřování se ocitl na pokraji zhroucení. Překážky, na které realizace současného programu naráží, se velmi nápadně podobají úskalím známým jak z ruské migrační politiky 90. let, tak z přesídlenecké politiky Sovětského svazu a dokonce i carského Ruska. Stát zatím není schopen novou kampaň potenciálním přesídlencům “prodat.” Neposkytuje dostatečné informace o nabízených podmínkách a nechává převážnou část finančního a administrativního břemene buď na samotných účastnících programu nebo na přijímajících regionech. Poskytované finanční a sociální výhody jsou příliš nízké, než aby přiměly krajany usídlovat se ve vzdálených a sociálněekonomicky stagnujících regionech typu Dálného východu. Součet všech chyb a nedostatků vede mezi potenciálními i skutečnými migranty k deziluzi, která často končí buď návratem do výchozí oblasti anebo vystoupením z programu a odjezdem do jiného ruského regionu. Často se proto objevují názory, podle nichž řada krajanů program pouze využívá pro získání občanství a nakonec se usadí nikoliv tam, kde je chce stát, ale tam, kde chtějí žít sami. Kromě upozorňování na všechny dílčí nedostatky je ale v první řadě třeba zpochybnit samotný smysl programu a jeho realističnost. Naděje, že by repatriace několika stovek tisíc krajanů mohla zlepšit demografickou situaci Ruska nebo třeba jen Dálného východu, je zcela iluzorní. Jak dokazují zkušenosti ze Západní i Střední Evropy, základní demografické trendy jako je natalita a mortalita nemůže významněji ovlivnit ani imigrační příbytek v řádech milionů lidí. I kdyby program na Dálném východě fungoval na sto procent, dokázal by každoroční migrační úbytek kompenzovat maximálně z jedné čtvrtiny. Jeho vliv na negativní demografické trendy jako je věková struktura obyvatelstva a klesající podíl lidí v produktivním věku by byl nulový. Téměř stejně pochybný je i druhý deklarovaný cíl programu, tedy přísun kvalifikované pracovní síly. Kvalifikace není podmínkou účasti v programu a řada postsovětských zemí dnes pro kvalifikované odborníky dokáže vytvořit mnohem lepší podmínky než Rusko. S přihlédnutím k těmto faktům se nabízí jen jedno uspokojivé vysvětlení, proč byl program vytvořen, a tím je jeho využití pro potřeby politického marketingu.
81
Závěr
P
rvní kapitola této práce konstatuje, že ruský Dálný východ ve své dnešní podobě je o dost více dálný než ruský. S geografickou odlehlostí svých východních periferií se desítky let potýkala jak carská vláda před rokem 1917, tak bolševický režim před
rokem 1991, ale ani vybudování transsibiřské železnice ani první navázání telefonického spojení v roce 1938 či zavedení pravidelných leteckých linek izolovanost Dálného východu nikdy plně nepřekonalo. Samovolná decentralizace státní správy v prvních letech po rozpadu Sovětského svazu dodala odlehlosti regionu kromě tradičního geografického rozměru také dimenzi ekonomickou a v neposlední řadě politickou. Přes 90 procent spotřebního zboží na dálněvýchodním trhu pochází z asijských zemí. Jak ukázaly protivládní demonstrace ve Vladivostoku a Chabarovsku z prosince 2008 a především jejich podpora ze strany místních gubernátorů, ruský Dálný východ je vůči unitaristickým snahám ústřední vlády zřejmě mnohem více imunní, než se dosud zdálo. Východní třetina Ruska zažívá už druhé desetiletí po sobě prudký odliv obyvatelstva. Zatímco zbytek státu trápí přirozený demografický úbytek způsobený nízkou porodností a děsivou mírou úmrtnosti, hlavní příčinou vylidňování Dálného východu je migrace. Druhá kapitola měla za cíl předvést, že aktuální depopulace regionu je v podstatě dvojí: vnější a vnitřní. Na jedné straně dochází k redistribuci obyvatelstva v rámci vlastního federálního okruhu, kdy lidé opouštějí zaostalé oblasti extrémně chladného severu a míří na jih, na druhé straně probíhá přesun populace směrem na západ. Bez pochopení dvojitého charakteru migračních procesů na Dálném východě jsou jakékoliv další úvahy o možných řešeních jeho ekonomických, demografických či bezpečnostních problémů zcela bezpředmětné. Leitmotivem ruské migrační politiky vůči strategicky významným východním okrajům státu je hluboké přesvědčení jejích tvůrců o tom, že je třeba poučit se z historie a osídlovat sibiřské periferie tak, jak to činila carská vláda a sovětský režim. Migrační politika by podle mnohých měla převzít to nejlepší z rolnické kolonizace 19. století a posledních let před první světovou válkou, měla by napodobit přesídlenecké kampaně z dob sovětské industrializace a nakonec zavést materiální podporu po vzoru nesčetných přídavků a kompenzací nabízených od pádu stalinismu do rozpadu Sovětského svazu. Zjednodušeně řečeno, v Rusku převažuje názor, že carská a sovětská politika byla úspěšná, a proto je nutné na ni navázat. Moskevský starosta Jurij Lužkov například prohlašuje, že vláda by se měla v otázce osídlování Dálného východu pokusit zopakovat triumf Sergeje Witteho ze začátku 82
20. století. Ministr pro výjimečné situace Sergej Šojgu navrhuje poskyovat přesídlencům po vzoru carského režimu bezúročné půjčky a osvobozovat mladé muže od povinné vojenské služby.151 Seznam osobností, které se vyslovují pro obnovení údajné štědré materiální a sociální podpory z dob Sovětského svazu sahá od odborné sféry přes vrcholnou politiku až po novinářskou obec. Historická zkušenost nicméně ukazuje, že osídlovací politika předrevolučního i sovětského režimu ve skutečnosti nebyla v jednotlivých obdobích více či méně úspěšná, ale naopak více či méně neúspěšná. Organizovaná rolnická kolonizace nově získaných oblastí v povodí Amuru a Ussuri až na krátké období po rusko-japonské válce nikdy nedosáhla požadovaných rozměrů. S nezájmem obyvatelstva a chronicky vysokým podílem návratové migrace si neporadil ani bolševický režim po roce 1917. Za celou jeho existenci lze najít jen dvě období, kdy tempo kolonizace alespoň částečně splňovalo plány stanovené ústřední vládou. První připadá na poslední předválečnou dekádu, druhé se časově přibližně kryje s érou Nikity Chruščova. Přesídlování v době stalinské industrializace však bylo jednak motivováno totální militarizací příhraničních oblastí, s jejímiž následky se region vyrovnává dodnes a jednak jej doprovázely rozsáhlé deportace obyvatelstva neruského původu a likvidace takzvaných třídních nepřátel. Organizované přesuny po roce 1953 je na druhé straně nutné vnímat v kontextu rušení táborů nucených prací. Jejich smyslem bylo nahrazení vězeňské pracovní síly civilním obyvatelstvem, a to i za cenu deformace migrační politiky ve smyslu faktické rezignace na trvalé usazování. Konečným důsledkem přesídlovací politiky vytvořené v 50. letech bylo umělé přelidnění těžko obyvatelných oblastí severovýchodní Sibiře. Hlasy, volající po nutnosti „třetí kolonizace“ Dálného východu vycházejí ze zkreslených faktů. Podmínky, které skutečně provázely carskou a sovětskou kolonizaci východních periferií, byly zcela ojedinělé. „Velká sibiřská migrace“ na přelomu 19. a 20. století sice z větší části probíhala pod kontrolou státu, ale její hlavní hnací silou byla přelidněnost úrodných oblastí evropské části impéria a nedostatek zemědělské půdy. Motivem přesídlenecké politiky Sovětského svazu bylo doplnění a později nahrazení pracovní síly z táborů gulagu, a to zejména pro potřeby vojensko-průmyslového komplexu. Přestože při osídlování Dálného východu hrály významnou historickou úlohu také ekonomické cíle, primárním důvodem jeho organizované kolonizace byla vždy bezpečnost. Dálný východ je dodnes považován za strategicky nesmírně významnou část Ruska a tomuto 151
Daľnij Vostok dolžen stať bližnim. RBK Daily, 26.9. 2008. Dostupný z WWW: http://rbcdaily.ru/2008/09/26/focus/382248.
83
pojetí odpovídá i formování příslušné migrační politiky. Geostrategickým ideálem této politiky je podle většiny ruských odborníků zmírnění nepoměru mezi počtem obyvatel na ruské a čínské straně dálněvýchodní hranice. V souladu s tímto argumentem musí ruský stát nejdříve zajistit obyvatelstvu příhraničních oblastí lepší životní podmínky a zastavit tak pokračující vylidňování (ruští autoři pro tento proces používají termín zakreplenije) a poté musí stimulovat novou přistěhovaleckou vlnu, která by kompenzovala populační ztráty zaznamenané po roce 1991. Změna nepoměru v zalidněnosti ruského Dálného východu a sousedních provincií Číny je nerealistická. Zatímco počet obyvatel Dálněvýchodního federálního okruhu v současnosti dosahuje asi 6,5 milionu, tři sousední provincie severovýchodní Číny obývá zhruba 130 milionů lidí. Vzájemný poměr počtu obyvatel obou teritorií tedy dosahuje hodnoty 1 ku 20. O mnoho příznivější však poměr z ruského pohledu nebyl ani na vrcholu sovětské osídlovací politiky na přelomu 80. a 90. let, kdy na území dnešního Dálněvýchodního okruhu žilo 8 milionů lidí a na druhé straně hranice přibližně 100 milionů. Vylidňování regionu v posledních dvou desetiletích zkrátka není hlavní příčinou existující disproporce – ta v regionu existuje odnepaměti a vždy podle všeho existovat bude. Ruská migrační politika, ať už bude čerpat inspiraci odkudkoliv, nemůže na tomto jednoduchém faktu změnit vůbec nic. Strach z populační převahy Číny je přímo spojen s problematikou čínské imigrace a domnělé sinifikace regionu. Jak ovšem ukazuje čtvrtá kapitola, obavy z nekontrolovaného přílivu čínských migrantů, které vyústily v rozšíření mýtu o „demografické expanzi,“ se zdají neopodstatněné. Idea „žluté hrozby,“ jejíž kořeny sahají hluboko do 19. století, se zakládá na mnohonásobně zveličovaných odhadech čínské přítomnosti v příhraničních regionech. Dostupné údaje napovídají, že Číňané tvoří jen zlomek dálněvýchodní populace a jejich početnost navíc nijak dramaticky neroste. Stálá čínská komunita na Dálném východě čítá jen okolo 20 tisíc lidí. Více než polovinu z celkového počtu Číňanů, kteří se v každý daný moment nachází na území regionu, tvoří nájemní dělníci, trhovci, obchodníci, turisté či studenti. Drtivá většina z nich se periodicky vrací zpět do Číny a nejeví zájem o získání povolení k trvalému pobytu nebo ruského občanství. Rozměry nelegální migrace na Dálném východě jsou v současné době minimální. Jakým směrem se ve světle všech výše probraných problémů a naznačených souvislostí bude ruský Dálný východ ubírat v jednadvacátém století? Kde má konec jeho vylidňování a může mu ruská migrační politika nějakým způsobem čelit? Odpovědi na tyto otázky možná leží mimo hranice samotného Ruska. Řada geografů tvrdí, že předobrazem toho, jak budou ruské periferie vypadat už za několik desítek let, jsou pusté oblasti severní 84
Kanady a Aljašky. Podle jejich názoru nadešla doba, kdy o geografickém rozmístění ruského obyvatelstva nerozhoduje stát a státní politika, ale výhradně ekonomické ohledy a klima. Úplné vylidnění východní Sibiře a Dálného východu s výjimkou několika větších měst na jihu je podle různých verzí geografického determinismu jen otázkou času. Ačkoliv dosavadní průběh depopulace ruského Dálného východu dává zatím podobným teoriím za pravdu, bylo by nesprávné roli státu zcela opomenout. Ruská migrační politika se již nemůže opřít o tak silný „push“ faktor, jakým bylo přelidnění západní části země za carských dob. Nemůže mobilizovat obyvatelstvo stejně drastickými metodami, jako to činil Stalinův Sovětský svaz. Pokud ale dokáže rozpoznat a využít ty ze spontánních migračních proudů, které by Rusku mohly přinést ekonomický užitek, bude možná efektivnější než kdy předtím. Populace Dálného východu se čím dál viditelněji diferencuje: v severních částech okruhu přetrvává její koncentrace již jen v několika monofunkčních městech a odříznutých vesnicích, na jihu naopak dochází k jejímu rovnoměrnějšímu rozložení v městských aglomeracích. Ruská migrační politika nesmí této diferenciaci bránit, ale musí ji aktivně podpořit. Osud severních oblastí jako surovinových základen závislých výhradně na sezónní pracovní síle už nemá šanci zvrátit. Jejím úkolem je zabránit tomu, aby stejný osud potkal i příhraniční regiony na jihu. Pokud se má ruský Dálný východ poprvé v historii postavit na vlastní nohy, je třeba odhodit poslední zbytky defenzivní mentality z dob studené války a otevřít jej Číně.
85
Summary
A
lmost two decades after the collapse of the Soviet Union, Russia finds itself in a state of demographic catastrophe. Due to low fertility and alarmingly high mortality rates, the country loses some 700 thousand inhabitants anually. Besides
overall population decline, Russia also sees rapid depopulation of its northern and eastern
peripheries. In the case of the Far Eastern federal district, this is caused overwhelmingly by out-migration. Between 1991 and 2008, the region´s population fell from its all-time peak of 8 million to less than 6,5 million and shows no signs of stabilising. If the current trends continue, state authorities fear, the Russian Far East will be increasingly vulnerable to demographic, economic, and perhaps even political pressure from neighbouring China. As this study clearly shows, the danger of external threats seems exagerrated. True, the region´s demographic situation looks dire. Some of the northernmost territories have already lost more than two thirds of its population and the whole district suffers from lack of qualified workforce. On the other hand, considering the region´s extensive and completely artificial colonization during the Soviet era, this development seems quite natural. The Russian policy makers should refrain from trying to populate the eastern peripheries by using methods and instruments inherited from the past. Despite widespread beliefs, neither tsarist nor bolshevik regimes were truly successful at bringing the desired numbers of colonists to the Far East. Neither of them fully coped with high return migration. Instead of trying to imitate their questionable efforts, the authors of today´s migration policy should concentrate at managing the internal migration flows within the district as effectively as possible. The economic progress of the Russian Far East is hardly imaginable without a broader use of chinese workforce. Today, there are probably no more than 30 or 40 thousand chinese citizens staying in the region at any given moment. As the last 15 years or so demonstrated, the fears of China´s „demographic expansion“ are completely unfounded. On the contrary, in recent years the chinese migration to the Russian Far East has slightly declined because of harder policy enforcement measures on the russian side and its inability to eliminate persisting discrimination and corruption. If the Russian migration policy fails to answer the region´s pressing lack of labor force, the Russian Far East might easily become nothing but a half deserted resource base. Given the region´s enormous natural wealth and strategic position next to booming China, that would mean wasting a great opportunity.
86
Použitá literatura Monografie, sborníky, drobné tisky, diplomové práce AVDĚJEV, Ju.A. et al. Problemy naselenija Daľnego Vostoka. Vladivostok : Daľnauka, 2004. 211 s. ISBN 5-8044-0433-4 200. BARSENKOV, A.S.; VDOVIN, A.I. Istorija Rossii, 1917-2004. Moskva : Aspekt Press, 2005. 815 s. ISBN 5-7567-0339-X. BELORUSEC, K.R. Migracionnyje processy v Da’lnevostočnom Federaľnom okruge. Moskva : RISI, 2004. 18 s. Analitičeskije obzory RISI, No 1(4). ISBN 5-7883-0057-X. BEZRUKOV, I.S.; GORBENKOVA, E.V. Perspektivy ispoľzovanija aziatskoj rabočej sily v ekonomike Daľnego Vostoka Rossii. Vladivostok, VGUES, 2006. 207 s. ISBN 5-97360024-6. BOHATCOVÁ, Kateřina. Populační vývoj Ruské federace v 90. letech 20. století [rukopis] : diplomová práce (Mgr.). PřF Geografie. Praha, 2004. 89 s. BORONIN, O.V. (ed.). Rossija – Centaľnaja Azija : problemy migracij i bezopasnosti. Barnaul, 2002. 231 s. ISBN 5-7904-0225-9 500. BORZUNOVA, T.I. et al. Migracionnyje processy v demografičeskom razvitii Rossii : sociaľno-političeskije aspekty i sovremennaja situacija. Moskva, 2006. 56 s. BREYFOGLE, Nicholas B.; SCHRADER, Abby; SUNDERLAND, Willard. (eds.). Peopling the Russian periphery : borderland colonization in Eurasian history. New York, NY : Routledge, 2007. 288 s. ISBN 978-0-415-41880-5 (váz.). BYSTRICKIJ, S.P.; ZAUSAJEV, V.K.; CHOROŠAVIN, A.V. Daľnij Vostok Rossii : stanovlenije novoj ekonomiki. Chabarovsk : DVAGS, 2008. 346 s. ISBN 978-5-94456-046-3. DAVIS, Sue. The Russian Far East : the last frontier? London : Routledge, 2003. 155 s. ISBN 0-415-27425-7 (váz.). ĎJATLOV, V.I. (ed.). Most čerz Amur : Vnešnyje migracii i migranty v Sibiri i na Daľnem Vostoke. Moskva; Irkutsk : Natalis, 2004. 432 s. ISBN 5-8062-0168-6. FATKULIN, A.A.; CHALIMAN, Ž.N.; BĚLOV, A.V. Technologii sociaľno-organizacionnoj adaptacii sootečestvennikov iz stran S7G i Baltii na teritorii Primorskogo kraja. Vladivostok, 2006. 91 s. ISBN 5-7596-0635-2. GEĽBRAS, V.G. Rossija v uslovijach globaľnoj kitajskoj migracii. Moskva : Muravej, 2004. 203 s. ISBN 5-89737-182-2. GLAZYRIN, V.V. V severnych izmerenijach : Ľgoty rabotajuščim na Severe, v Sibiri i na Daľnem Vostoke. Moskva, 1988. 123 s. ISBN 5-268-00371-2 20 k. HILL, Fiona; GADDY, Clifford G. The Siberian curse : how communist planners left Russia out in the cold. Washington : Brookings Institution Press, 2003. 303 s. ISBN 0-8157-3644-4. IWASHITA, Akihiro. A 4000 kilometer journey along the Sino-Russian border. 1st pub. Sapporo : Slavic Research Center, Hokkaido University, 2004. 210 s. ISBN 4-938637-32-4 (brož.). IWASHITA, Akihiro (ed.). Siberia and the Russian Far East in the 21st Century : Partners in the “Community of Asia“. 1, Crossroads in 7ortheast Asia. 1st pub. Sapporo : Slavic Research Center, Hokkaido University, 2005. 117 s. ISBN 4-938637-34-0 (brož.). KABUZAN, V.M. Dal’nevostočnyj kraj v XVII - načale XX vv. : 1640-1917 : Istorikodemografičeskij očerk. Moskva : Nauka, 1985. 261 s. KUZNĚCOVA, N.V. Ekonomičeskij kompleks Daľnego Vostoka. Vladivostok, 1992. 104 s. ISBN 5-7444-0184-9.
87
LARIN, A.G. Kitajcy v Rossii včera i segodnja : istoričeskij očerk. Moskva : Muravej, 2003. 220 s. ISBN 5-84630092-8 (brož.). LARIN, V.L. V teni prosnuvšegosja drakona : rossijsko-kitajskije otnošenija na rubeže XX – XXI vekov. Vladivostok : Daľnauka, 2006. 423 s. ISBN 5-8044-0605-1. LUKIN, A.V. Aktuaľnyje problemy vzaimodejstvija Rossii i Kitaja i puti uglublenija dvustoronnego sotrudničestva. 36 s. Analitičeskije zapiski MGIMO, Vyp. 4(33), Maj 2008. LUKIN, A.V. The bear watches the dragon : Russia´s perceptions of China and the evolution of Russian-Chinese relations since the eighteenth century. Armonk : Sharpe, 2003. 415 s. ISBN 978-0-7656-1026-3. MASSEY, Douglas S. et al. Worlds in motion : Understanding international migration at the end of the millenium. Oxford : Clarendon Press, 2005. 362 s. ISBN 0-19-928276-5 (brož.). Migracionnaja situacija na Daľnem Vostoke i politika Rosiiji. Moskva, 1996. 120 s. Naučnyje doklady, Moskovskij Centr Karnegi, Vyp. 7. ISBN 0-87003-104-X. MICHAJLOV, V.A. (ed.) Aktuaľnyje problemy rossijskoj geopolitiki. Moskva, RAGS, 2004. 141 s. NEWELL, Josh. The Russian Far East : a reference guide for conversation and development. 2nd ed. McKinleyville, Calif. : Daniel&Daniel, 2004. 466 s. ISBN 1-880284-75-8 (brož.). REZUN, D.Ja.; ŠILOVSKIJ, M.V. Sibir, konec XVI – načalo XX veka : frontir v kontekste etnosociaľnych i etnokuľturnych processov. Novosibirsk, 2005. 193 s. ISBN 5-87550-226-6. RUBAN, L.S.; KATEJEVA, Je.G.; CHEGAJ, V.K. Geostrategičeskije interesy Rossijskoj Federacii na Daľnem Vostoke. Moskva : Nauka, 2006. 403 s. ISBN 5-02-034329-3. RYBAKOVSKIJ, L.L. et al. Sovremennaja migracionnaja situacija v prigraničnych rajonach Daľnego Vostoka : (Mnenija ekspertov). Moskva, 2001. 45 s. RYBAKOVSKIJ, L.L. (ed.). Migracionnaja situacija na Daľnem Vostoke : istorija i sovremennosť. Moskva, 1999. 78 s. RYBAKOVSKIJ, L.L. (ed.). Koncepcija migracionnoj politiki v južnych rajonach Da’lnego Vostoka. Moskva, 1999. 42 s. RYBAKOVSKIJ, L.L. Demografičeskaja bezopasnosť : populjacionnyje i geopolitičesskije aspekty. Moskva, 2003. 56 s. ISBN 5-9506-0047-9. SHIRK, Susan L. China : fragile superpower. New York : Oxford University Press, 2007. 320 s. ISBN 978-0-19-530609-5 (váz.). SIDORKINA, Z.I. Immigracija v demografičeskom razvitii Daľnego Vostoka. Vladivostok : Daľnauka, 2007. 42 s. SIŇKEVIČ, Ja.Ju. Sovremennaja trudovaja immigracija na Daľnem Vostoke. Moskva, 2003. 43 s. SMIDOVIČ, G.S. Sovremennyje osobennosti sociaľno-demografičeskoj situacii na Rossijskom Daľnem Vostoke v geopolitičeskich koordinatach. Moskva, 2006. 44 s. SPIRIDONOV, A.N. 7apravlenija soveršenstvovanija migracionnoj politiki. Moskva, 2006. 21 s. STEPHAN, John J. The Russian Far East : a history. Stanford, California : Stanford University Press, 1994. 482 s. ISBN 0-8047-2311-7. SUNDERLAND, Willard. Taming the wild field : colonization and empire on the russian steppe. Ithaca : Cornell University Press, 2004. 239 s. ISBN 0-8014-4209-5 (váz.). SURNIN, V.A. 7arodonaselenije, istorija, geopolitika. Moskva : Graaľ, 2000. 105 s. ISBN 57873-0004-3. THORNTON, Judith; ZIEGLER, Charles E. (eds.). Russia´s Far East : a region at risk. Seattle, 2002. 498 s. ISBN 0-295-98235-7 (brož.). TRENIN, Dmitrij. The end of Eurasia : Russia between the border of geopolitics and globalization. Washington : Carnegie Endowment for International Peace, 2002. 354 s. ISBN 0-87003-190-2.
88
VÁGNEROVÁ, Zdenka. Zdravotní stav ruské populace po roce 1991 a jeho determinanty [rukopis] : diplomová práce (Mgr.). Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut sociologických studií. Praha, 2006. 110 s. VASIĽČENKO, O.A. Gosudarstvennaja politika po pereseleniju semej i organizacii ich žiznedejateľnosti na Daľnem Vostoke : 1860-1941 gg. : disertacija. Ivanovo, 2005. 380 s. ZACHAROVA, O.D. et al. 7acionaľnaja bezopasnosť i demografičeskij rost. Moskva, 2004. 95 s. ISBN 5-98201-007-3. ZAVORINA, N.N. Ľgoty dlja severjan : 7ormativnyje akty. 200 voprosov i otvetov o porjadke predostavlenija ľgot licam, rabotajuščim i proživajuščim na Severe. Jakutsk, 1995. 173 s. 5-85259-091-6 B. c. ŽITIN, D.V. Ekonomiko-geografičeskije osobennosti formirovanija immigracionnoj politiki Rossijskoj federacii : disertacija. Sankt-Peterburg, 2006. 234 s. Primární zdroje Ruská federace. Dekret prezidenta RF č. 637, 22.6. 2006. Státní program poskytnutí podpory dobrovolného přesídlení krajanů žijících v zahraničí do Ruské federace. Dostupný také z WWW: http://www.rusintercenter.ru/index.php?lang=ru&text=103. Internetové zdroje www.apec2012.ru www.bbc.co.uk/russian/ www.centrasia.ru www.demoscope.ru www.dvforum.ru www.dvtimes.org www.dv.rian.ru www.fms.ru www.gks.ru www.jamestown.org/programs/edm/ www.kaliningradfirst.ru www.materik.ru www.migrants.ru www.minregion.ru www.mondediplo.com www.newsinfo.ru www.parlament-club.ru www.polit.ru www.primamedia.ru www.rbcdaily.ru www.regnum.ru www.rosbalt.ru www.rusintercenter.ru www.russkie.org www.vladnews.ru www.washprofile.org
89
Tištěná periodika The Economist Financial Times Kommersant Kommersant – Vlasť Komsomoľskaja pravda Nezavisimaja gazeta Novaja gazeta Novyje Izvestija Rossijskaja gazeta Vedomosti Články v odborných časopisech ALEXSEEV, Mikhail A. Economic Valuations and Interethnic Fears: Perceptions of Chinese Migration in the Russian Far East. Journal of Peace Research. January 2003, vol. 40, no. 1, s. 85-102. BYSTRICKIJ, S.P.; ZAUSAJEV, V.K.; MOTRIČ, Je.L. Novoje v demografičeskich processach na Daľnem Vostoke. Čelovek i trud. 2006, no. 7, s. 1-8. BUCKLEY, Cynthia. The Myth of Managed Migration: Migration Control and Market in the Soviet Period. Slavic Review. Winter 1995, vol. 4, no. 54, s. 896-916. GALECKIJ, V.F. Daľnij Vostok: Poisk strategii demografičeskogo razvitija. Problemy prognozirovanija. 2006, no. 6, s. 132-143. MOMMEN, André. China´s Hunger for Oil: The Russian Connection. Journal of Developing Societies. 2007, vol. 23, no. 4, s. 435-466. MUELLER, Katja; BRADSHAW, Michael J. OPTIMIRUS. Simulating Population Change in the Russian Far East. European Journal of Population. 2006, no. 22, s. 105-125. ROUND, John. Rescaling Russia´s Geography: The Challenges of Depopulating the Northern Periphery. Europe-Asia Studies. July 2005, vol. 57, no. 5, s. 705-727. WISHNICK, Elizabeth. Russia and China: Brothers again? Asian Survey. September-October 2001, vol. 41, no. 5, s. 797-821.
90
PŘÍLOHA 1 Státní program poskytnutí podpory dobrovolného přesídlení krajanů žijících v zahraničí do Ruské federace. Hlava I a II. I. Введение Государственная программа по оказанию содействия добровольному переселению в Российскую Федерацию соотечественников, проживающих за рубежом (далее – Государственная программа), направлена на объединение потенциала соотечественников, проживающих за рубежом, с потребностями развития российских регионов. Государственной программой дополняется система мер по стимулированию рождаемости, снижению смертности и регулированию миграции, направленных на стабилизацию численности населения Российской Федерации. Государственная программа будет способствовать социально-экономическому развитию России, что невозможно без кардинального изменения демографической ситуации, характеризующейся в настоящее время оттоком населения со стратегически важных для России территорий, сокращением общей численности населения, в том числе трудоспособного возраста. Содействие добровольному переселению в Российскую Федерацию соотечественников, проживающих за рубежом (далее – соотечественники), является одним из направлений решения демографической проблемы. Воспитанные в традициях российской культуры, владеющие русским языком и не желающие терять связь с Россией, соотечественники в наибольшей мере способны к адаптации и скорейшему включению в систему позитивных социальных связей принимающего сообщества. Миграционные потоки в настоящее время носят стихийный характер. В результате не учитываются реальные возможности социальной инфраструктуры, увеличиваются диспропорции региональных рынков труда, растет социальная напряженность, создаются условия для распространения среди населения Российской Федерации идей национальной нетерпимости и ксенофобии. Выход из этой ситуации – в обеспечении осознанного выбора соотечественниками места своего будущего проживания и работы с учетом социально-экономического положения субъектов Российской Федерации. Необходимость комплексного подхода к проблеме содействия добровольному переселению соотечественников в Российскую Федерацию и межотраслевой координации определяет целесообразность принятия Государственной программы. Основными принципами оказания содействия добровольному переселению в Российскую Федерацию соотечественников являются:
91
финансовая обеспеченность мероприятий, предусмотренных Государственной программой, сочетание безвозвратного и возвратного принципов социальноэкономической поддержки участников Государственной программы (переселенцев); обеспечение баланса интересов переселенцев, Российской Федерации в целом и ее субъектов, органов местного самоуправления муниципальных образований, предпринимателей, принимающего сообщества; приоритет мер социально-экономического стимулирования, определяющих рамочные условия и характер переселения, а также направленность этого процесса; адресность социально-экономической поддержки и обусловленность ее предоставления соблюдением участниками Государственной программы условий участия в ней и социально-экономическими характеристиками территорий, предлагаемых для переселения; взаимосвязь содержания мероприятий, предусмотренных Государственной программой, с задачами государственного, социально-экономического, культурного и национального развития Российской Федерации в целом и ее субъектов; доступность информации об условиях участия в Государственной программе, правах и обязательствах участников Государственной программы, а также о социальноэкономических характеристиках территорий, предлагаемых для переселения. II. Цели и задачи Государственной программы Цели Государственной программы — стимулирование и организация процесса добровольного переселения в Российскую Федерацию соотечественников на основе повышения привлекательности ее субъектов, а также компенсация естественной убыли населения в стране в целом и в ее отдельных регионах за счет привлечения переселенцев на постоянное место жительства в Российскую Федерацию. Для достижения поставленных целей необходимо решение следующих задач: создание политических, социально-экономических, организационных условий, включая обеспечение необходимого информационного сопровождения, способствующих переезду соотечественников в Российскую Федерацию на постоянное место жительства и скорейшему их включению в устойчивые позитивные социальные связи принимающего сообщества; нормативно-правовое регулирование процесса добровольного переселения соотечественников в Российскую Федерацию в рамках Государственной программы в соответствии с Конституцией Российской Федерации и федеральными законами; формирование механизма организации добровольного переселения в Российскую Федерацию соотечественников, включая осуществление мониторинга состава возможных участников Государственной программы, разработку на основе типовой программы субъекта Российской Федерации по оказанию содействия добровольному переселению в Российскую Федерацию соотечественников проектов соответствующих программ субъектов Российской Федерации (далее – региональные программы переселения), оказание содействия добровольному переселению участников
92
Государственной программы в соответствии с условиями участия в ней, организацию работы с переселенцами в субъектах Российской Федерации; обеспечение действенного государственного и общественного контроля за процессом переселения, соблюдением прав переселенцев, выполнением ими взятых на себя обязательств и выполнением обязательств Российской Федерации.
93
