Masážní salón „HARMONIE“ Postavy: Josef Široký, Marie Široká, Rudolf Dlouhý, Alfons Vidím, Eleonora Vidímová, Jitka Široká. /U Širokých v kuchyni/ Josef: To je, mámo, dneska ale hic, viď? Marie: To tedy jo. To nám snad začíná léto nebo co. V únoru. Hm. Teďka je to všechno úplně naruby. Josef: Jo. Jo. Marie: Ty si dneska nějakej divnej, táto. Nechceš si promluvit? Josef: Prosimtebe, nezkoušej na mě tyhle svý nátlakový psychologický metody. Marie: Jaký nátlakový metody? Co to blábolíš? Josef: Takový: Taťko, nechceš si o tom promluvit? Marie: No, chtěla bych vědět, co se ti stalo, že tu sedíš jak chcíplá opice. Josef: No, dovol. Marie: Tak promiň, no, nech si to svý tajemství pro sebe, no. Josef: To je přesně ta metoda psychologickýho nátlaku. Marie: Co to zase meleš? Josef: Teď budeš hrát uraženou, nebudeš na mě mluvit, půjdeš spát k dětem, to už známe. Marie: Ale prosimtebe, nech toho. Když mi to nechceš říct, tak si to nech pro sebe. Josef: Ale, herdek, co ti nechci říct, prostě jsem jenom utahanej, no. Bolí mě celý tělo. Marie: To asi z toho, jak tu celej den sedíš na zadku a vejráš na tu přiblblou televizi. Josef: A už to začíná, na to jsem čekal celej den. Řikal jsem si: Pepo, kolikpak je hodin, kdypak se vrátí tvá milující manželka z práce, aby se s tebou zase pohádala. Ještě deset minut klidu, no ne? Marie: Já že se hádám? Já se vůbec nehádám Celej den jsem nad rozžhavenou plotnou, celá rozhicovaná a poslední, co potřebuju, je dopálit se ještě doma. To ty mě furt provokuješ. Josef: Nebudem se hádat, ne před dětma. Marie: Dyť tady děti nejsou! Josef: To je jedno. A kde vlastně jsou? Marie: Jana lítá někde venku, Fanda je někde s klukama a Jitka šla zase pomáhat do toho salonu. Josef: K těm zazobancům? Já je tak nesnášim. Jak chodí s těma nosama nahoru. Vona chodí jako hraběnka, von jako knížepán. Já jen čekám, kdy před nima začneme smekat. Hanba. Pryč s aristokracií. Všem stejně, jako to bylo dřív. Marie: Ale peníze, co za to dostane, ty by se ti šikly, viď? To ty dřepíš doma za pár stovek podpory. To holka, ta už se ohání. Josef: Prosimtebe, copak tam asi tak může dělat. Tak zametat jedině. Marie: Ale za ty peníze… Josef: Peníze, peníze, porád jenom peníze. Myslíš, ty na něco jinýho? Marie: Já myslím na to, abychom se měli, táto, dobře. Josef: Dobrá. Já se pudu projít na čerstvej vzduch. Marie: Už jdi, prosimtě. /Na schodišti/ Josef: Ta mi teda vždycky hne žlučí. Rudolf: Jé, zdravíčko, sousede. Jakpak se máte? Josef: Ale stojí to za starou belu. Rudolf: Copak, copak? Josef: Ale, jde na mě nějaká ta represe, nebo co. Rudolf: A copak to? Josef: Já nevim, necítím se nějak dobře, tuhle mě píchá, tamhle dloube, já už jsem dobrej tak do starýho železa. Rudolf: Tak pojďte se mnou, já se jdu zregenerovat k těm novejm do salonu. Josef: Do salonu? Co tam budete dělat? Rudolf: No, jdu na masáž. Josef: Hm, tam já ještě nebyl. Rudolf: No, já chodívám pravidelně, ale teď je tam ten novej majitel, tak jsem zvědav. Josef: No, já nevím. Rudolf: Ale pojďte, tam dostanete pořádně do těla. Pěkný masérky a tak. To se ještě budete divit. Josef: Hm. Tak dobrá. A víte co? Nebudeme si tykat? Já jsem Josef. Rudolf: Fajn, já jsem Ruda.
/Před vchodem do masážního salonu/ Josef: Já jsem tedy ještě na masáži nebyl. Tak jsem z toho trochu nervozní. Rudolf: Pepo, všechno je jednou poprvý. A někdy naposledy. Hahaha. Josef: No, to je povzbudivý. Rudolf: Žádnej strach. Já to zařídím. A už jsme tady. Tady zazvoníme na tenhle zvonek. Josef: Salon HARMONIE. Alfons: Dobrý den, vítejte v našem salónu HARMONIE. Pojďte prosím dál a nechte nás o vás pečovat. Jste mi nějací povědomí. A ano, tady pán už tady byl, poznávám. Rudolf: Ano, ano, já už jsem zde byl. A byl jsem velmi spokojen. Alfons: To nás těší. A vás taky odněkud znám. Josef: Jo, bydlíme v jednom baráku, v jednom vchodě. Alfons: Ale zajisté, máte pravdu. No, pojďte dále. Zrovna máme volno, vypadl nám někdo z objednávky. Rudolf: Tak to máme štěstí, že? Josef: To teda jo. Alfons: Tak pánové, pojďte, budete chtít každý svou kabinku, nebo vám stačí jedna? Rudolf: Ehm, nám asi stačí jedna. Alfons: No, bude muset, u druhé kabinky se nám nějak vzpříčily dveře. Josef: Nám to stačí. A to nás jako namasírujete všude, jo? Alfons: Ano, ano, od hlavy až k patě. Josef: Páni. Rudolf: Prosimtebe, nediv se pořád všemu. Alfons: Takže tu chvíli počkejte, moje manželka, masérka, přijde za malý okamžik. Josef: To masíruje jeho stará jo? No potěš pánbůh. Rudolf: Ale, Pepo, pst. Eleono: Dobrý den. Rudolf: Dobrý den. Josef: Dobrej. Eleono: Vy ještě nejste připraveni? Tak hupky šupky do kabinky a svlíknout. Josef: To jako celej? Eleono: Ano, celej, jenom slipy si můžete nechat. Josef: Moment, moment, mám problém. Já mám trenky. Eleono: Tak do trenek. Alfi? Co jsi mi to sem prosímtě poslal? Alfons: Prosímtě, mlč. To jsou naši noví sousedé. Eleono: No tak, prosím. Rudolf: Ano, já už to znám, do kabinky. Josef: Že já jsem sem lez. Rudolf: Jen mě tak napadlo, máš čistý spodní prádlo? Josef: No… Jako trencle, jo? Rudolf: No, jdeš na masáž, ne? Josef: Já myslel, že mi budou masírovat jen vršek Rudolf: To tě budou masírovat celýho, prosimtebe. Josef: Sem nevěděl. No nic. Rudolf: Ježiši, co to tady tak smrdí. Josef: Ehm. Rudolf: Prikristapána. Myl sis nohy? No myl sis nohy? Josef: Já jsem zapomněl, když tys mě taky přepadl na schodišti, to jsem nemoh vědět, že půjdu do salonu. Rudolf: Počkej, já tady mam takovou specialitu, to mi dala Irena, teda moje žena, k vánocům. Sprej na nohy. Na foukni si to na ně. Josef: Počkej, to je ta to je citronová vůně. Rudolf: Ježiš, já to poplet, to je na záchod tohleto, citrusový květ. Josef: To nevadí, dej to sem, já to pořádně vostříknu. Rudolf: No to je ještě horší než to bylo. To se ty dva smrady spojily v jeden superpuch. Na to bys měl člověče mít zbrojní pas. Josef: A když si sundám ponožky? Rudolf: No, to je hrůza. Okamžitě si je zase vezmi. Josef: Tak co teď? Tak já tam půjdu v botech. Rudolf: To je tedy jediný řešení. Tak už můžeme? Josef: Jdeme.
Eleono: Josef: Rudolf: Josef: Rudolf: Josef: Eleono: Rudolf: Eleono: Rudolf: Eleono: Rudolf: Eleono: Rudolf: Eleono: Rudolf: Eleono: Rudolf: Eleono: Rudolf: Eleono: Rudolf: Eleono: Rudolf: Josef: Rudolf: Eleono: Rudolf: Josef: Eleono: Josef: Eleono: Josef: Eleono: Josef: Rudolf: Eleono: Rudolf: Eleono: Josef: Eleono: Josef: Eleono: Josef: Eleono: Rudolf: Eleono: Josef: Rudolf: Josef: Eleono: Josef: Eleono: Rudolf: Eleono: Josef: Eleono: Josef: Rudolf:
Tak kdo půjde první? No, tak snad ty, Rudo. Ne, jdi první ty, Pepo. No tak tedy já. Nebo, víš co? Já půjdu první. Ty se dívej, tys tu poprvý. Dobrá, já tedy počkám. Tak, už jste se dohodli? Ano, krásko, já jdu první. Nechte si to. Tady se položte na to lehátko. Ano, já už to znám, na záda, že? Ne, na břicho. Ano, na břicho. Oh, vy máte ale hebké ručky. Ale, nechte toho. No, vážně, tak hebké ruce, to se hned tak nevidí. Vy chodíte celkem často na masáže, co? Prosím? Že asi chodíte často na masáže. Máte velmi vláčné ehm, svaly. Ano, ano, já na sebe dbám, posilovna, sauna a tak. Ano? Tedy, vy máte kouzelné tlapičky, všechno napětí mizí. Jsem jak znovuzrozený. Přestaňte. Ó, chválit se musí, hlavně, když si to zasloužíte. Otočit se. Samozřejmě, už se točím, už rotuji. Pořádně mě promáčkněte. Teda, Rudo, ta ti dává. To ti tedy řeknu. Že tě to nebolí? No, to jsem zvyklej. A paní má jemné ručky, hotová královna ze Sáby. Kdyby to šlo trošku níž, trošku níž, ano. Tam, tam cítím takové napětí. Ano, ano, to je ono. Ještě níž. To nepřichází v úvahu. Konec, hotovo, seskočte si. Bylo to báječné, ručičku líbám. Tak teďka já. Stop! Co ty boty? Sundat! Ale, já… I ponožky? Ponožky taky, myslím, že jsem vám to řekla snad úplně jasně. No, já nevím. Trvám na tom. No, jak myslíte. Bože, bože. Lehněte si na břicho. To je příjemný. Vy asi na masáže nechodíte, co? Cože? Já ne, moc ne, nikdy. No, je to vidět, máte velice ztuhlé svalstvo. Ztuhlý, jo? Ano, ztuhlé. A to ještě, když ho zatnu, tak je jako skála. Prosímvás, nic nezatínejte. Pepo, nezlob madam. Tedy, tady je nějaký zápach. Já bych s dovolením otevřela okno. Radši jo. Vřele doporučuju. Tedy, vám to jde. Vy jste rozená masérka. Děkuji. Tedy to je zápach, to je nesnesitelné. Já také něco cítím. To je puch, asi z ulice. No, asi. Asi. Tak, otočte se mi na záda. To nepůjde. Říkám, otočte se mi na záda. Já nemůžu. No, tak, Pepo, nezlob tady paní masérku. Otoč se.
Když já vážně nemůžu. Říkám vám naposledy, otočte se. Dobrá, jak teda chcete. Proboha, ne, prosimvás, otočte se zpátky. Rychle. Já vás varoval. Tedy mám já tohle zapotřebí, za těch pár šupů? Teda, Pepo, ty jsi ale neposeda. To mě už je to jedno. Mě můžou masírovat a já se klidně můžu votáčet pořád. Eleono: Až se budete moct otočit, tak mi dejte laskavě vědět. Josef: Já myslím, že už by to šlo. Eleono: Tak, to je dobře. Co to tady máte vytetováno? Na břiše? VŽDY PŘIPRAVEN? Josef: No. Eleono: No to jsme viděli. Josef: Hm, nemohla byste takhle zajet trochu níž? Já tam mam takovou bulku. Eleono: Kde? Josef: No, tam dole. Takovou bulku. Eleono: Od čeho? Josef: To mam od Toufara, když se na mě při cvičení na vojně natisk bodlem. Eleono: Aha, nic tam není vidět. Josef: Vždyť jste se ani pořádně nepodívala. Eleono: Je mi líto, ale to byste si s tím měl dojít spíš k lékaři. Josef: Ale stejně byste mi to mohla pomasírovat. Eleono: To ne. Josef: Jak to, že ne, tady Panu Rudolfovi jste mohla zajíždět ručičkou níž a mě ne? Rudolf: Ale, Pepo, každé tělo potřebuje jinou péči. Pochop to. Eleono: Jistě, a nikam níž jsem nezajížděla, to se vám jenom zdálo, to je věc perspektivy. Rudolf: Jistě. Já to mohu potvrdit. Eleono: Tak, hotovo. Rudolf: Aha. A to je všechno? Josef: Rudo, vždyť jsi naznačoval, že tady taky, to… Rudolf: A nebylo by tam něco… Eleono: Moment. Alfi, pojď sem prosímtě. Tady pánové mají nějaké speciální přání. Alfons: Ano, přátelé? Nějaký problém. Nebyli jste spokojeni s masáží? Rudolf: Ne, vaše paní byla skvělá,. Ale my bychom rádi něco, nevím jak to opsat… Josef: No, prostě, aby to, no, víte… Alfons: Ano, chápu. Rudolf: My bychom samozřejmě i připlatili. Alfons: Samozřejmě. Prvotřídní kvalita, pět set korun na osobu. Josef: Herdek, to je dost. Alfons: Ale stojí to za to… Rudolf: Tak my bychom rádi… Alfons: Zajisté. Počkejte tady momentík, naše slečna se vám bude ihned věnovat. Jitunko, dva páni najednou. Josef: Teda, tohle se dovědět moje Mařena, ta by mi dala za uši. To se nesmí dovědět. Rudolf: Já to doma taky neříkám, co si myslíš, to by mě ta moje roztrhala. Ale už to taky potřebujeme ne? Josef: Jasně. Tak abychom se svlíkli, ne? Rudolf: Já nevím, ještě počkáme. Anebo ne. Sundáme si svršky spodky. Josef: Já se stydím, otočíme se se zatím ke zdi. (Oba stojí čelem ke zdi) Jitka: Dobrý den, pánové. (Josef se otáčí a zkoprněle zírá na svoji dceru. Pak zalapá po dechu a vypadá, že se o něj pokouší infarkt) Josef: Dobrej, dobrej. (Josef se otáčí a zkoprněle zírá na svoji dceru. Pak zalapá po dechu a vypadá, že se o něj pokouší infarkt) Ježíší Kriste. Ježíši Kriste. Já mam asi infarkt. Rudolf: Co se děje? Josef: No, Jituno, co ty tady děláš? Jitka: Tati! Josef: Tak to ty tady pány takhle masíruješ. To je ta tvoje brigáda v salonu. No počkej, až se to dozví máma, počkej, až se to dozví máma, já ti takovejch nesekam, že si nesedneš. (josef chytá Jitku za loket a pleská ji po zadku.) Jitka: Jau, jau, jau. Alfons: Pánové, co se to tady děje? To není sado maso, za to je příplatek 750 Kč, pánové. To není sado maso.
Josef: Eleono: Josef: Eleono: Josef: Eleono: Rudolf:
Josef: Moje vlastní dcera, tady. Pojď sem, já ti taky jednu bouchnu, ty jedno hrabátko. (Vykračuje proti Vidímovi. Ten couvá a s ustrašeným výrazem si kryje hlavu. Josef si to rozmýšlí). Rudolf: (tragicky) Teda, to je tragédie. To je relaxace. Že já radši nezůstal doma.
KONEC
